ETIKA V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH Mgr. Miroslav Prchal, DiS

ETIKA V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH Mgr. Miroslav Prchal, DiS.

„Život je neustálý proces rozhodování se o tom, co uděláme." Etika (z řeckého éthos- mrav, zvyk, obyčej) je teorií morálky, vědou o morálce jako stránce života společenského člověka. Etika se zabývá studiem morálky a rozumovým odůvodněním morálního jednání. Profese a profesní etika- normy morálního jednání v rámci dané profese (etika v sociální práci) Předmětem je zkoumání zákonitostí mravního chování jednotlivců i společnosti. Ustanovuje, co jest právem mravné, přičemž se někdy platné názory mravní příčí názorům správným. Respektuje dilematické situace, zatímco zákon právní usiluje o jednoznačné postuláty. Shoda mravní normy a legislativní zákonné úpravy: LEGALITA Etika srovnávací: zkoumá proměny norem (proč a za jakých okolností dochází ke změnám uznávaných hodnot) Morálka (z latinského mos- původně vůle (uložená člověku zákony), moralis - mravní, předpis, zákon). Morálka je soubor mravních norem, regulativů lidského jednání, funguje na rozlišení správného (dobro) a nesprávného (zlo) a jednání v porovnání s lidským svědomím. Morální neboli mravně dobré je to jednání, které je ve shodě se svědomím jednajícího. Respektuje popisnou a přepisovou stránku mravnosti. Jednotlivec taková pravidla pokládá za závazná pro své konkrétní chování a jednání. Etiketa nabývá na významu především v obřadnictví nejrůznějšího druhu. Bývá odstupňovaná podle hodnosti a důstojnosti. Formy zdvořilosti jsou upraveny pravidly. Nejpřísnější byla španělská a francouzská etiketa dvorní. Dodnes plní významnou funkci v diplomacii. I mezi lékařem a pacientem a mezi lékaři vzájemně jsou některé formy chování ritualizované – etiketa v lékařství. Etologie je samostatná disciplína, jejímž předmětem zájmu je chování. Studium vrozených a získaných vlastností živočichů a člověka. Chování zvířat je instinktivně ritualizováno a existují četné analogie s chováním lidí. Použitím etologických metod lze přispět k poznání i sebepoznání člověka. Biotika je nadřazena pojmu lékařská etika. Zabývá se zkoumáním etických problémů v praktickém výkonu lékařské praxe, též ve výzkumu (biologie, biofyzika, chemie, farmacie). Etická problematika veškerého života na Zemi, zodpovědnost nemají jen vědci, ale i lékaři, etologové i politici. Lékařská etika (klinická etika, biomedicínská etika) souhrnně označuje etické problémy v lékařství. Podkladem k ustanovení lékařské etiky jako oboru byla DŮVODOVÁ ZPRÁVA. Obsahuje vysvětlení, proč je nezbytné formulovat práva pacientů i u nás. Argumentuje, že práva pacientů jsou především práva postižených a nikoliv lékařů, lékaři si je mohou osvojit. Rozpor mezi proklamovanými právy a praxí by měl být co nejmenší. Formulace práv zlepší situaci, která je někdy dobrá, ale někdy také na sporné úrovni. Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR

www.girasole.cz

Deontologie (z řečtiny, Deon – povinnost). Ve filosofii je deontologie nauka o povinnostech obecně. V medicíně vymezuje povinnosti lékaře vůči pacientům, kolegům i veřejnosti, podobně v sociálních službách upravuje vztahy pracovníka vůči uživateli, kolegům, zaměstnavateli a vůči sobě samému např. z hlediska osobního rozvoje a vzdělávání. Problematika deontologie se týká i vedlejších a nižších zdravotnických pracovníků: Etika v práci sestry, Pastorální etika, etika pracovníka v sociálních službách, etický kodex sociálních pracovníků. Mravnost Mravnost nelze posuzovat objektivně posuzovat, neboť nikdo z nás není schopen a nemůže nahlédnout do svědomí jiného. Mravnost je posuzována podle norem étosu (účinnost garantuje veřejné mínění). Příklad: Pan Dobromil kšeftuje s gestapem, stýká se s jeho nejvyššími představiteli a na těchto kšeftech si postavil solidně vydělávající živnost. Jeho okolí ho odsuzuje a vidí v něm pouze kolaboranta a zrádce, tedy velice nemravného člověka. Ve skutečnosti pan Dobromil za všechny utržené peníze od gestapa vydržuje a podporuje odboj, což nikdo neví. Svědomí dává člověku schopnost morálně hodnotit své jednání (s vědomím- podobně i v latině conscientia= con (s) scinetia (vědění, scire-vědět) MORALlTA. Morálně dobré je to, co je v souladu se svědomím a morálně zlé je to, co v souladu není. Za svědomitého považujeme člověka, který plní důsledně své povinnosti, může se ale klidně stát, že zase někdo jiný, právě z důvodu svědomí, odmítne tyto povinnosti plnit. S tím souvisí svoboda svědomí. Může se svědomí mýlit? Známe případy bludného nebo mylného svědomí. Příklad: Terorista je schopen pro své spasení zabíjet, je tedy přesvědčen, že se jedná o věc dobrou x pro nás je to ale naprostá hloupost překračující základní hodnoty naší společností... Nebo běžně se stává, že v průběhu života měníme názory na spoustu různých věcí, to, co bylo kdysi dobré, nyní odsuzujeme jako největší špatnost. Laxní vrs. rigidní svědomí= volné vrs. příliš upjaté Hodnoty vycházejí z morálky a můžeme je definovat jako vše, co považujeme za významné a důležité. Jsou to normativní standardy, které mají vliv na naše rozhodnutí pro jednu z možných alternativ jednání.

Rovina Moralita Mravnost

Alternativa Dobré/špatné Mravné/nemravné

Profese

Profesionální/neprofesionální

Právo Víra

Legální/nelegální Dobro,láska/zlo, hřích

Měřítko Osobní svědomí Normy étosu- účinnost norem garantuje veřejné mínění Normy profese (etický kodex) garantováno profesní organizací Právní normy garantuje stát Věřící svědomí

Přirozeně víme co je dobro a zlo: žehráme na něco, co není v pořádku. Mladí nás nepouštějí v tramvaji sednout, politici lžou, na úřadech se dávají úplatky. Zřejmě máme představu světa, ve kterém se nepodvádí, představu nějakého ideálního světa, a bolestně vnímáme rozpory mezi tímto ideálním světem a denní praxí. Hovoříme-li o zlu, mám zřejmě představu dobra.

Hovoříme-li o tom, že čára je křivá, znamená to, že někde v hlavě máme představu čáry rovné (C. S. Lewis1) Svému vlastnímu jednání i jednání jiných lidí přisuzujeme mravní hodnotu. Jednání hodnotíme jako dobré nebo špatné, schvalujeme je či odmítáme. Primárně hodnotíme jednání, teprve potom, jako následek jednání, osoby. Jednání své i ostatních lidí rozlišujeme na neutrální, dobré a špatné, pokud ovšem vedeme diskurs o tom, co je to dobro, nemusíme dojít ke shodě. Cítíme potřebu dělat dobré a nečinit špatné, přitom předpokládáme, že:  Každý nějak ví, co je dobré a špatné  Každý ví, že dobro je třeba konat a zla se vyvarovat Tomuto obecně říkáme svědomí.

Odpovědnost Považujeme-li někoho za odpovědného za jeho jednání, pak to znamená, že od něho očekáváme, proč jednal takto a ne jinak. Činy schvalujeme tehdy, mohou-li být rozumově ospravedlněny, tedy je-li odůvodnění, jež jednající podává, zřejmé a pochopitelné. Z toho vyplývá, že otázka co je dobré a zlé může být předmětem diskurzu. Určování dobra a zla se tedy nemá dít zcela iracionálně, není to věc soukromého názoru, ale odkazuje na racionální argumentaci. Navíc se ukazuje, že to co je nemorální, jde vždy nějak proti rozumu. Neumíme toto jednání zodpovědět. Děláme tedy něco, co si přejeme, ale co dělat nemáme. Připomeňme si podobenství o milosrdném samaritánovi (Lk 10,25-37). Pro lidi našeho kulturního okruhu je výpověď tohoto podobenství zcela přijatelná. Přijatelná byla zřejmě i pro lidi, k nimž mluvil Ježíš. Ale předpokládejme, že místo děje je někde v Indii, že muž, který upadl mezi loupežníky, je jeden z nedotknutelných a poutník, který neposkytl pomoc, je bráhman. Bráhman je přesvědčen, že nedotknutelný v důsledku karmanu trpí zaslouženě a že mu toto utrpení dává možnost, aby usmířil vinu svého dřívějšího života. Na základě tohoto náboženského přesvědčení není Ježíšův požadavek pomáhat každému, kdo upadl v nouzi, pro bráhmana nikterak přijatelný. Ale je přitom třeba uvážit toto: Bráhman na základě tohoto přesvědčení soudí, že by pomocí v Ježíšově smyslu neprokázal nedotknutelnému vůbec nic dobrého; že tato pomoc je naopak výslovně kontraproduktivní jednak se zřetelem ke karmě vůbec, jednak také se zřetelem ke skutečnému zájmu nedotknutelného. Je tedy přesvědčen, že nedotknutelnému pomůže více, když mu svými činy nepomůže.2 Mravnost v přesném slova smyslu znamená shodu vůle se svědomím a nikoli shodu jednání s vnějšími pravidly (státními zákony, církevními předpisy atd.). Nikdo nemůže jednat špatně, aniž o tom ví. „Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, dávám tím za pravdu Zákonu, že je dobrý. Ale pak už to nedělám já, nýbrž hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A tak tedy tentýž já rozumem sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu.“ (Řím 7, 15-25) 1

Lewis, C.S., (2008) K jádru křesťanství. Návrat domů, Praha. str. 20

2

Anzenbacher, A., Úvod do etiky. Praha a Kostelní Vydří: Academia, Karmelitánské nakladatelství, 2001

Etické problémy a etická dilemata3 Etické problémy vznikají v situaci, kdy je evidentní, jak by měl pracovník rozhodnout, ale toto rozhodnutí se mu osobně příčí. Příkladem etického problému je situace, kdy se pracovník domnívá, že by se klientovi mělo dostat potřebné pomoci, ale nemůže mu jí poskytnout, protože klient nesplňuje kritéria stanovená institucí, v níž působí. Etická dilemata vznikají tehdy, cíti-li pracovník, že stojí před dvěma stejně nevhodnými možnostmi, které představují konflikt morálních principů (např. konflikt práva klienta na sebeurčení a povinnost chránit zdraví klienta). Není při tom jasné, které rozhodnutí bude přijatelnější.

Hodnoty ve vztahu pracovníka a uživatele: Principy F. Biesteka Sedm principů, které zformuloval koncem padesátých let 20. století americký katolický kněz Felix Biestek4. Jedná se o následující principy: 1. Individualizace- uznání vlastní jedinečné kvality osobnosti uživatele a z toho vyplývající přístup bez stereotypů a předsudků. 2. Vyjadřování pocitů- uznání uživatelovy potřeby volně vyjádřit svoje pocity včetně negativních 3. Empatie- snaha vcítit se do pocitů a situace uživatele 4. Akceptace- vnímat uživatele takového, jaký je, včetně jeho slabostí a silných stránek, podporovat u uživatele vědomí jeho důstojnosti a hodnoty 5. Nehodnotící postoj, nemoralizování- nepřipisovat uživateli vinu. Pracovník však může hodnotit uživatelovi postoje nebo jeho jednání, pokud to považuje za vhodné z hlediska práce s uživatelem- tj. nehodnotí osobnost, ale jeho jednání, postoje apod. 6. Sebeurčení- respektovat právo a potřebu svobodně rozhodovat a vybírat mezi možnostmi. Biestek zdůrazňuje, že klientovo právo na sebeurčení je limitováno úrovní klientovy schopnosti se pozitivně konstruktivně rozhodovat, právními předpisy, obecně platnou morálkou atd. 7. Diskrétnost- důvěrnost sdělení- zachování důvěrných informací o klientovi

Příklady stanovených základních hodnot a zásad v sociální službě osobní asistence: Svoboda klienta – na klienta se nesmí vytvářet nátlak, má svobodu ve vyjádření svých názorů a myšlenek, za své rozhodnutí si klient nese zodpovědnost. Respekt ke klientovi – klient je bezvýhradně akceptován, i pokud hovoří o negativních aspektech svého chování. Důvěrnost kontaktů – obsah rozhovorů je ze strany pracovníka považován za důvěrný, tj. bez klientova svolení nebude svěřen třetím osobám. Výjimka přichází v úvahu jen v případě informací, které jsou povinné k ohlášení podezření trestné činnosti. 3

Banks S, Ethics And Values in Social Work, London: Macmillan Press in Matoušek Oldřich a kol., Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, 2003 4 Biestek Felix, The Casework Relationship, Chicago: Loylola Univ. Press, 1957 in Matoušek Oldřich a kol., Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, 2003

Zásada jedinečnosti každého uživatele a zásada individuálního přístupu Garance individuálního přístupu ke každému z uživatelů, respektování jeho potřeb, ze kterých služba musí vycházet, úcta k životním hodnotám každého uživatele, respekt důstojnosti života s omezením nebo postižením každého uživatele. Zásady ochrany práv, lidské důstojnosti, ochrany před předsudky Garance ochrany práv každého uživatele je zajištěna zákony a vnitřními předpisy, vytvoření rovného vztahu mezi uživatelem a poskytovatelem. Práce s veřejností na odstraňování předsudků a mýtů. Zásada odbornosti Služba je postavena na odbornosti pracovníků a jejich odborném vedení. Rozšiřování odborných kompetencí každého pracovníka cestou vzdělávání a podporou jeho osobnostního rozvoje je podporováno. Každému uživateli je garantován odborný a lidský přístup. Zásada holistického přístupu Vnímání každého člověka jako kompletní „celistvé“ osobnosti- těla, duše a ducha s respektem, pomocí a podporou vedoucí k sociálnímu začlenění prostřednictvím naplňování bio-psycho-sociálních a duchovních potřeb.

Povinná mlčenlivost Lékaři jsou tradičně vázáni lékařským tajemstvím, zdravotníky váže povinná mlčenlivost – dáno zákonem o ochraně osobních údajů a nyní i zákonem o zdravotních službách. Povinná mlčenlivost a lékařské tajemství poměrně dobře fungují vůči laické veřejnosti, ale mezi zdravotníky se intimní data klienta považují za „kolektivní vlastnictví“. HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA: „O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém, nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím jako tajemství, nebude-li mi dáno svolení, abych to řekl.“ Takto je tradičně vymezen obsah pojmu lékařské tajemství a tolerování způsobu jeho prolomení. Dlouhá staletí garantováno výhradně morálně, formou stavovské přísahy lékaře a v minulosti bylo relativně snadné přísahu dodržovat.

Mlčenlivost v sociálních službách Je stanovena zákonem o sociálních službách v § 100 zákona. Vztahuje se na zaměstnance obcí, krajů a státu, také na zaměstnance poskytovatelů sociálních služeb, dobrovolníky a přizvané externí odborníky.

Literatura: Banks S, Ethics And Values in Social Work, London: Macmillan Press in Matoušek Oldřich a kol., Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, 2003 Biestek Felix, The Casework Relationship, Chicago: Loylola Univ. Press, 1957 in Matoušek Oldřich a kol., Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, 2003 Jankovský, J., Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003 Matoušek Oldřich a kol., Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, 2003