ČERVEN. Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES

ROČNÍK 02

ČÍSLO 3/2003

KVĚTEN/ČERVEN

Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITE S

Uvnitř: Zkrácený stenografický záznam ze Čtvrtletníku PROMĚNY FILMAŘSKÝCH PROFESÍ V DIGITÁLNÍ ÉŘE dne 7. dubna 2003

Jiří Krejčík 85 let

Program 29. Letní filmové školy Za dobu svého trvání si Letní filmová škola (LFŠ) v Uherském Hradišti vydobyla čestné místo mezi klíčovými filmovými (i obecně kulturními) událostmi roku v naší republice. Zatímco do Karlových Varů jezdí milovníci filmu za současnými filmovými hity, do Uherského Hradiště si jezdí především prohloubit vzdělání. Také letošní ročník připravujeme s vědomím a snahou o další prohloubení výchovného charakteru celé akce i se snahou představit jednotlivé programy důstojnou formou, kterou si filmové umění zaslouží.

Program 29. LFŠ Také letos chceme LFŠ připravit a realizovat dle postulátu v loňském roce vyhlášeného manifestu DOGMA 2003 (viz www.artfilm.cz/lfs-2002), který deklaruje upřímnou snahu aktivně se bránit industrializaci současných velkých filmových festivalů. Z hlediska programové náplně pokračujeme v osvědčené formě členění programu do hlavních cyklů. Nejdůležitější cyklus bude opět věnován objevování souvislostí mezi filmem a ostatními oblastmi umění – letos FILM a BÁSNÍK. Druhý nejdůležitější cyklus pak představí důležitou oblast lidské kultury a myšlení – FILM a SMRT. Tradičně představíme i národní kinematografie – letos především MEXIKO a ŘECKO. V tradičních cyklech pak představíme nejnovější domácí tvorbu, významné filmy velkých festivalů, krátkometrážní tvorbu (experimentální, dokumentární, animovanou, studentskou) a připomeneme významná výročí a osobnosti. Také letos výrazně posílíme doprovodné akce, většina z nich bude přístupna i širší veřejnosti.

Film a básník (45 filmů – garanti Eugen Liška + Lukáš Jiřička) … byl prvním cyklem letošní LFŠ, o kterém se začalo vážně uvažovat a který se nakonec stal jedním z hlavních cyklů. Opět jsme chtěli zvolit téma, ve kterém představíme další druh umění (v minulosti např. opera, literatura, divadlo, výtvarné umění, … ). Rozhodujícím byla však skutečnost, že se rychle vytrácí poetický pohled na svět a velmi tak ztěžuje současné postavení i poslání BÁSNÍKA. Zvolené téma je opět velmi náročné, což odpovídá současnému nelehkému postavení poezie. Přesto lze najít velké množství skvělých filmů, které je možno označit za poetické, některé z nich vznikly i díky aktivitě básníků či na základě básnické tvorby. Kromě filmů samotných plánujeme hned několik doprovodných akcí, které budou věnované určitému druhu poezie. Díky těmto akcím máme příslib účasti hned několika velkých domácích (a snad i zahraničních) básnických osobností, rovněž dalších umělců, kteří ve své tvorbě zpracovávají díla slavných básníků (hudebníci, herci, … aj.). Přítomnost těchto osobností využijeme nejenom ve speciálních doprovodných komponovaných akcí, ale i při uvádění některých filmů, případně také besed. Program je rozdělen celkem do devíti samostatných podcyklů, které budou věnované vždy jednomu druhu poezie a každý bude představen v jednom dni LFŠ. V rámci každého dne budou představeni velké básnické osobnosti, současně dáme prostor pro prezentaci i současné poezie. Program bude doplněn prezentací domácích nakladatelství, které se věnují poezii, ale též dalšími doprovodnými akcemi (divadlo, koncert, …).

✔ pátek 25. 7. „Co zbylo z Anděla“ poezie moravských básníků • Moravští básníci (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů o moravských básnících, setkání s moravskými básníky, čtení poezie) uvádí B. Rychlík, hosté (plán): J. Kuběna, L. Kundera, Z. Rotrekl, J. Veselský, … – 17 hod. • SLUNOVRAT (vystoupení Hradišťanu – taneční i hudební složka) uvádí: J. Pavlica – 20 hod. • Básník Jan Skácel (divadelní představení R. Vašinky a dokumenty o J. Skácelovi, …) uvádí: R. Vašinka – 23 hod.

✔ sobota 26. 7. „Abeceda osudu“ poezie „gigantů“ české poezie, hlavním tématem bude – SMRT • Básník Bohuslav Reynek (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Reynkovy poezie, čtení poezie, zhudebněný Reynek (V. Václavek) uvádí: B. Hertlová – 11 hod. • Básník František Hrubín (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Hrubínovy poezie, čtení poezie), uvádí: J. Brabec, hosté (plán) : L. Kundera, J. Hanzlík, O. Vávra … – 14 hod. • Básník Jiří Kolář (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Kolářovy poezie, čtení poezie) uvádí: L. Vaculík (B. Rychlík), hosté (plán): B. Kolářová, M. Vaculíková, M. Topinka – 17 hod. • Básník Jaroslav Seifert (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Seifertovy poezie, čtení poezie – vystoupení divadla R. Vašinky) uvádí: J. Brabec, hosté (plán): V. Chra-

mostová, R. Vašinka, … – 23 hod. • Básník František Halas a Vladimír Holan (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Holanovy a Halasovy poezie, čtená i zhudebněná poezie – V. Merta a J. Pavlica) uvádí: V. Merta, hosté (plán): J. Pavlica, V. Merta … – neděle 11 hod.

✔ neděle 27. 7. „Keby boly hory papírové“ hledání kořenů národní poezie, poezie národních balad • Básník K. J. Erben (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Erbenovy poezie, čtení poezie) – 14 hod. • prezentace nakladatelství PSÍ VÍNO a GNOSIS – 17 hod. • BALADY (hudební pořad věnovaný kořenům lidové poezie, ve kterém se objeví nejenom Ludvík Vaculík, Dušan Holý, Jan Rokyta a Martin Hrbáč se svojí muzikou, ale také nejstarší lidoví zpěváci balad – Anna Komárková, Jura Hudeček, Jan Miklošek. Součástí bude i vystoupení Vladimíra Merty a Jany Lewitové se slovenskými baladami Jiřího Plocka s A. Holubovou; uvádí: B. Rychlík – 20 hod.

✔ pondělí 28. 7. „Slavnosti hladu“ „prokletí“ básníci, kteří se bouřili proti společenským konvencím • Básník K. H. Mácha (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Máchovy poezie) – 11 hod. • Setkání u Topolů (unikátní setkání s tvorbou J. + J. + F. Topolových) – 17 hod. • Básníci „ztracené“ generace (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů o básnících naší tzv. „ztracené generace“, která velmi nadějně vstupovala do světa poezie na konci 60. let – J.Grůša, I.Diviš, A.Brousek, ...) uvádí: L. Vaculík + B. Rychlík, hosté: J. Gruša, A. Brousek, K. Vachek, I. Wernisch, P. Šrut, P. Kabeš, M. Topinka… – 20 hod. • koncert M. Chadimy a F. Topola (věnovaný I. Wernischovi) – 23 hod.

✔ úterý 29. 7. „Brána druhého nekonečna“ surrealistická poezie • Básník V. Nezval (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Nezvalovy poezie) – 11 hod. • Erotická revue (zhudebněná erotická poezie 30. let – Ivan Král + Renata Rychlá prezentace surrealistické poezie) hosté (plán): I. Král, R. Rychlá, S. Dvorský, M. Dusbaba, P. Král … – 23 hod.

✔ středa 30. 7. „Deštiví psi“ poezie a básníci silně spjatí s jazzovou (rockovou) hudbou a beatnickým hnutím • Básník Josef Kainar (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů, setkání s přáteli Kainarovy poezie – čtená i zpívaná poezie ) uvádí: J. Černý (K. Prokeš), hosté: J. Suchý, V. Mišík, K. Plíhal,… (K. Prokeš) – 11 hod. • Básník Václav Hrabě (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů Hraběteho poezie) uvádí: M. Kovařík, hosté: V. Merta, V. Mišík,… – 17 hod. • Beat generation (divadlo R.Vašinky a komponovaný program J.Rauvolfa) uvádí: J. Rauvolf – středa nebo pátek 1. 8. – 20 hod. • Jazzová poezie (V. Mišík, P. Skoumal, J. Dědeček, K. Plíhal,...) uvádí: M. Kovařík, hosté: V. Mišík, P. Skoumal, K. Plíhal, J. Dědeček… – 23 hod.

✔ čtvrtek 31. 7. „Katalog nepoučitelných“ poezie nonsensu, hravosti nade vše, lásky k jazyku • Básník Jiří Suchý (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů – čtená i zpívaná poezie ) – 11 hod. • divadlo Orfeus R. Vašinky: Roura a Neboštík – 17 hod. • Recitační skupina VPŘED (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů „sklepácké“ poezie), hosté (plán): D. Vávra, L. Tuček, T. Vorel, M. Šteindler, T. Hanák,… (J. Králík) – 20 hod. • Večer nonsensové poezie (D. Vávra, M. Šteindler, J. H. Krchovský, J. Vodňanský, P. Skoumal, P. Šrut, P. Váša, J. Suchý, I. Vyskočil, ...) – 23 hod.

✔ pátek 1. 8. „Pasážová revolta“ poezie „bardů“ a revolucionářů, ale v posledních desetiletí také písničkářů • Básník P. Bezruč (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů o P. Bezručovi a obecně slezské poezii – čtená i zpívaná poezie) uvádí: P. Fiala – 11 hod. nebo 14 hod. • Básník Karel Kryl (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů o K. Krylovi) uvádí: J. Černý, hosté: V. Merta, V. Třešňák,… – 17 hod. • Večer E. Bondyho + Požoň Sentimental Band – 20 hod. • Koncert pro K. Kryla (hudební pocta K. Krylovi – pokračování na str. 26

EDITORIAL Přečetl jsem si před pár dny ve stenogramu z českého parlamentu, jak jistá poslankyně interpelovala ministra kultury, pohoršena grantem, jehož se od ministerstva dostalo tomuto (cituji) „časopisu pro vnitřní potřebu členů FITES“ , zatímco jiné subjekty dostaly grant menší, či dokonce vůbec žádný. Jmenovat tu paní nebudu, čeština má pro podobné případy pěkný idiom „nemoci někomu přijít na jméno“, nicméně její výstup způsobil mi přemýšlení na hned dvě témata.

Za prvé, toť se ví, na téma grantů. Jak pořád ještě spousta lidí (a i bystřejších, než je zmíněná dáma) vnímá grant jako cosi, co by měl dostat každý, kdo to potřebuje, či kdo se domnívá, že to potřebuje. A spravedlivě. A s absolutní objektivitou. A především ten, jehož činnost se přímo týká většiny společnosti, tedy jaksi (jak se už zase začíná říkat) všeho našeho lidu. Zdůrazňuji, že přímo, tedy nikoli tak, že by třeba jen pomáhal spoluvytvářet kulturní úroveň, jak nepochybně činí v konečném důsledku FITES. Tak ta věc samozřejmě nefunguje. Grant není žádná náležitost, nýbrž svého druhu mimořádná podpora. I může ho především dostat jen ten, kdo o něj požádá a svou žádost doloží jistými odbornými či společenskými referencemi. Dále pak ho dostane zpravidla ten, jehož reference jeví se příslušné grantové komisi jaksi podstatnější než reference subjektů druhých. A vposledku má na celou proceduru nezanedbatelný vliv skutečnost, že peněz na granty není nikdy dost a že tedy může nakonec nedostat i ten, kdo vlastně by si to zasloužil. Což zcela jistě není spravedlivé. A je to tím nespravedlivější, že o věci rozhoduje skupina osob, jejichž jednotlivé náhledy jsou subjektivní a tedy se jejich konečné rozhodnutí ideálu objektivity v nejlepším případě jen blíží. Což vše je vlastně trochu mrzuté, jenže tak už to v demokracii chodí. (Podezírat pak šmahem členy grantových komisí z vědomé zaujatosti, přijímání lobbyingu, přátelských vazeb s ža-

dateli o granty a vůbec z nečistých pohnutek zdá se mi být příznakem nízkého myšlení.) Druhé téma pak je profesní svaz, tedy k čemu takový svaz slouží a jaký užitek nese obecné společnosti. K tomu dovolím si ještě jednou citovat ze zmíněné interpelace: „Proč vůbec ministerstvo kultury platí časopis profesního svazu?“ Nuže, není pochyby o tom, že profesní svaz je od toho, aby hájil zájmy svých členů, tedy lidí od profese, v tomto případě profese audiovizuální. V případě FITESu však nejedná se o zájmy úzce sociální, pracovní a odborné, pro ty si většina jednotlivých profesí založila vlastní asociace. Úkolem FITESu (jak to má i ve stanovách) je především hájení a podpora audiovize jako celku, péče o její postavení ve společnosti, bdění nad její mravní a uměleckou kvalitou, jakož i nad vlivem, který z toho postavení vyplývá. Tedy funkce zdaleka obrácená nejen dovnitř, k výhodám té úzké skupiny členstva, ale naopak silně i ven, ke společnosti, k atmosféře v ní panující, k její kultivaci. Odtud i angažovanost FITESu při tvorbě zákonů, souvisejících s audiovizí, při tom všelikém dění kolem odvolávání a voleb ředitelů ČT, při sporech o Radu ČT i radu vysílací. FITES byl proto dokonce kýmsi označen za nátlakovou skupinu. Zcela právem, pokud ovšem zbavíme ten pojem navykle podezíravého a pejorativního přídechu a vyložíme jej přísně slovníkově. V čase, kdy se pravidla hry pro českou kinematografii i elektronickou mediální scénu stále ještě teprve vytvářejí, je, myslím si, taková odborně fundovaná nátlaková skupina svrchovaně užitečná. Je tu však jistý problém, jistá nedokonalost. Jak už řečeno, vznikly pro obranu vysloveně profesních a sociálních – tedy jaksi „odborářských“ – zájmů profesní asociace (střihačů, kameramanů, producentů, režisérů a scenáristů…). Přitom ovšem jeví se tuze žádoucím, aby v otázkách obecného blaha české audiovize ( v tom, co zmiňuji o pár řádků výše), byl výstup z celého toho konglomerátu spolků co možná jednotný, aby návrhy, připomínky a vůbec všechna přání těch spolků byla předjednána uvnitř, mezi nimi, a teprve pak tlumočena parlamentu, ministerstvu kultury a jiným rozhodujícím orgánům jako hlas sjednocené odborné veřejnosti. Proto také poslední dvě valné hromady uložily svými usneseními výkonnému výboru FITESu (cituji) “aby usiloval o kolektivní členství blízkých profesních organizací ve FITESu k usnadnění spolupráce při řešení situací zásadního významu“. Lehce se řekne (a odhlasuje), hůře provádí. Často citovaná potíž je například v tom, že zájmy (zejména honorářové) jednotlivých profesí se někdy kříží, že opatření výhodné pro jednu profesi přináší druhé naopak nevýhody. Další potíž je v tíhnutí k určité svébytnosti, suverenitě jednotlivých asociací, k udržení jejich, abych tak řekl, společenského respektu. Marné zdůrazňování, že v onom kolektivním členství šlo by právě

SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831-021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba, Marie Šandová a Jan Štern. Sazba a grafická úprava TOP Partners. Vychází 5x ročně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace ČLF. Evidence MK ČR č. E 13763. ISSN 1213-9181.

a jedině o otázky zásadního významu, že ve věcech úzce profesních by si asociace jednaly podle svého, v zájmu svých členů. Je to trošku jako s diskusemi o vstupu do Evropské unie – (napadá mě, že co toto píšu, je ještě před referendem, zatímco čtenář 3. čísla Synchronu mé vývody čte a je už po referendu, rozhodnuto. Pěkný příklad relativnosti pojmu „přítomný čas“) – kus pravdy je na obou stranách, je si jen přát, aby konečné rozhodnutí bylo plodem racionálně uváženého, prozíravého a účel plnícího kompromisu. A tady se konečně dostávám k tomu, co, jak bylo mi řečeno, má být pravou náplní editorialu, totiž k obsahu tohoto čísla: s radostí mohu čtenářstvo upozornit na první vstup ARASu (Asociace režisérů a scenáristů) do časopisu Synchron. Výhledově měla by se z něho stát pravidelná stránka, jakési okénko stálého hosta, v němž by ARAS tiskl, co považoval by za vhodné sdělit čtenářům Synchronu, tedy jak členům svým, tak členstvu FITESu. A i když možná v jeho tónu leckdo z nás slyší víc sebestředného mladistvého siláctví, než by se mu líbilo, přec jen je myslím třeba na něj hledět jako na konečně viditelný a perspektivní plod oněch sjednocujících snah o koordinované, pravidelné a snad posléze i systémově zajištěné vztahy mezi FITESem a příbuznými profesními asociacemi. Pochopitelně bych si dále i přál, aby ctěný čtenář měl čas dopřát si přepychu pročíst se celým tímto číslem Synchronu od první do poslední stránky – ale to už opravdu je jen na něm. Josef Eismann Takže si počtěte. člen redakční rady

Z obsahu 2 3 4 5 6 7 8 11 12 14 22 23 29 32

Naši jubilanti Zprávy z Nuslí ARAS se představuje Pohotovost – zpráva o dabingu Dotace MK ČR JUBILEA (televize, M. Lang) 10 let NFA ČST v srpnu 1968 a 1969 Nová je hvězda komunismu Proměny filmařských profesí Rozhovor s J. Krejčíkem Festivaly a soutěže Slovenská televize v krizi IN MEMORIAM (Jindřich Švehla, Ladislav Novotný, Václav Erben)

Autoři fotografií: Arnošt Burget, Jiřina Hradecká, Martin Skyba (obálka), archiv města Přelouče a archiv FITESu.

Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 606 311 648. Toto číslo bylo dáno do tisku 9. června 2003. Předplatné 300 Kč (včetně poštovného) je pro členy FITESu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 50 Kč.

SYN C H RO N Synchron 3

2003

E-mail: [email protected]

http://www.fites.cz 1

Z E Ž I V OTA F I T E S U

NAŠI JUBILANTI 50

Nataša Boháčková, animátorka a režisérka *29.7., Ing. Hana Jarošová, producentka *4.8., Stanislav Milion, mistr zvuku a kameraman *29.8., Miloš Fedaš, scenárista *4.9., Jan Petras, střihač, kameraman, režisér *12.9.

55 Bohunka Kořánová, střihačka *2.7., Miroslav Tuščák, scenárista *14. 7., PhDr. Jan Bernard, CSc., filmový kritik a teoretik, děkan FAMU *18.7., Petr Pospíchal, herec a dabingový režisér *27.7., Mgr. Radomír Kos, zvukový mistr a zastupující ředitel ČT Brno *10.8., Přemysl Pražský, producent *10.8., Ing. Jarmila Konířová, producentka, manažerka Originálního Videojournalu a Divadla na tahu *11.8., Milan „Richmond“ Rychecký, kameraman, producent *19.8., PhDr. Olga Walló, scenáristka, režisérka *10.9. 60 Boris Adamec, dabingový úpravce *1.9. 65 Arch. Václav Hlávka, architekt *15.8., Jakub Nosek, kameraman *5.9. 70 Gaia Vítková, střihačka *10.7., Jiří Pittermann, kritik a teoretik *15.8., Alena Krausová, scenáristka *25.8. 75 Heda Čechová, hlasatelka, moderátorka *17.7., Miroslav Burger, režisér *1.8., Arnošt Burget, publicista *7.8., Věra Štinglová, kameramanka *26.8., Václav Táborský, scenárista, režisér a točoman *28.9.

80 Luděk Eliáš, scenárista *29.7., Dušan Havlíček, kritik a teoretik *10.9. V letních měsících třetího roku jednadvacátého století si svá významná životní jubilea budou připomínat také: architekt nesčetných barrandovských a hostivařských filmů Karel Lier, *30.8. 1916, hudební skladatel, jazzman, ctitel lidských práv a zakládající člen Fitesu Dr. Emil Ludvík, *16.8. 1917, básník vyjadřující se kamerou Josef Illík, *10.9. 1919, výtvarník, fotograf, folklorista, kameraman a pedagog Ludvík Baran, *23.8. 1920, bavič a organizátor dobré pohody JUDr. Jan Pixa, * 19.9. 1920, vyprávěč a scenárista Jaroslav Kubát, *21.9. 1920, dobrý herec, jenž byl často střelen Oldřich Velen, *15.9. 1921, scenárista držící se pravdy, že „historia magistra vitae“ Jiří S. Kupka, *28.9. 1921, břitká kritička Eva Pleskotová, *3.7. 1924, pohádková dramaturgyně a scenáristka Anna Jurásková, *22.8. 1924, režisér PhDr. Bohumil Svoboda, *20.9. 1924, skladatel a pianista Jiří Bažant, *27.9. 1924, spisovatel, vydavatel, filmový a televizní autor Josef Škvorecký, *27.9. 1924, dokumentarista Ing. Vladimír Horák, *8.7. 1925, výtvarník, animátor a režisér, který potěšil už několik dětských generací Zdeněk Smetana, * 26.7 1925, dramaturg, scenárista a pohodář Gustav Oplustil, *2.8. 1926, dabingová režisérka Sonja Sázavská, *5.9. 1926, publicista Miroslav Sígl, *25.9. 1926, scenárista, režisér a zakládající člen Fitesu Ladislav Helge, *21.8. 1927 a také dramaturg, scenárista a kritik PhDr. Drahoslav Makovička, *14.9. 1927.

Všem pevné zdraví, spokojenost, mnoho dalších tvůrčích úspěchů a hlavně – dobré zprávy!

Členské příspěvky Navazujeme na stejnou rubriku z minulých čísel a pokračujeme v seznamu členů, kteří poslali příspěvky v období od uzávěrky SYNCHRONU č. 2 do uzávěrky tohoto čísla, tj. od 31. března do 31. května 2003.

Roční příspěvek činí 500 Kč při zachování 50% slevy pro důchodce. Připomínáme i proto, že někteří z Vás – patrně ze setrvačnosti – poslali o stovku méně! Úlevy pro studenty a kolegy v pracovní neschopnosti a rovněž pro, členky na mateřské dovolené lze dohodnout s Výkonným výborem. Členové starší 65 let jsou od placení příspěvků osvobozeni, ale jak se můžete stále v této rubrice přesvědčovat, převažují ti, kteří posílají dobrovolné příspěvky. Roční předplatné SYNCHRONU činí včetně poštovného 300 Kč (členové FITESu je mají zahrnuto v členském příspěvku). Pokud jste někam založili složenku, zavolejte – pošleme. Příspěvky můžete uhradit též bezhotovostním převodem na náš účet č. 26831-021/0100. Členové žijící v zahraničí mohou poslat šek v kterékoli měně. Příspěvky tedy zapravili: Bohumil Štěpánek, Nataša Boháčková, Jana Kresslová, PhDr. Jan Svoboda, Ing. Karel Jaroš, Dana Daňková, František Polák, Anna Friedmannová (doplatila, dík!), Hana Pinkavová, Dušan Havlíček (dobrovolné a na poštovné, dík!), Jiří Kodeš (2002+2003), Ivan Látal, Milan Halousek, Ivo Popek, Mgr. Pavel Fojtík, Pavel Dominik (2002+2003) , Elmar Kloss, Petr Pospíchal, Daniel Růžička, Jarmila Konečná (dobrovolné, dík!) , Viktor Polesný, Ivan Misař, Lukáš Kaplan (doplatek), Kristina Vlachová, Václav Křístek, Petr Vašíček, PhDr. Bronislava Janečková, Alena Hynková, Vladimír Karlík, Vratislav Damborský (2001–2003), Šimon Eismann, Mgr. Kristina Kudrnovská, Jan Štern, Zuzana Dražilová (2002–2003) , Kamila Vondrová, Drahoslav Nikodém (2002–2003) , Martin Kubala, Jaromíra Burdová, Boban Dedeic’ (2002–2003) , MgA. Jan Brichcín, Kateřina Kohoutková, Jiří Volbracht,

2

Magdaléna Turnovská (2002–2003), Ivan Vojnár, Jaroslav Černý, Jiří Barta, Alois Fišárek, Majdaléna Gabriniová, Andrea Sedláčková (2002–2003), Ludvík Baran (dobrovolné, dík!) , Václav Dort, Anna Vášová, Jelena Silajdžic’ (2001–2003), Gustav Oplustil (dobrovolné, dík!), František Hanák, Miroslav Sovják, Vladimír Smutný, Karel Chytil a Rudolf Krejčík (oba dobrovolné, dík!), Božek Slavík, Petr Zrno, Marie Satrapová, Luděk Koutný (včetně zápisného), Milan Šimáček, Jiří Mádle, Dagmar Doubková, Majka Šandová, Jana Tomsová (přidala, dík!), František Hostaša, Daniel Dítě (včetně zápisného), Anděla Špindlerová, Mgr. Libuše Pražáková, Otakar Fuka, Jiří Kvasnička, Josef Plšek a Zdeněk Úlehla.

Výkonný výbor děkuje všem, kteří svoji základní členskou povinnost už splnili. Bohužel je mezi vámi ještě hodně těch, kteří tak neučinili. Ještě dříve, než bylo rozesláno toto číslo SYNCHRONU, však dlužníci dostali upomínkové dopisy a věříme, že se polepší… Byli bychom neradi, kdybychom do 4. čísla museli zařadit rubriku „Příspěvky dluží“.

Noví členové Výkonný výbor na své schůzi 14. dubna 2003 projednal přihlášky Daniela Dítěte, herce a dabingového režiséra z Brna a Luďka Koutného, dabingového úpravce z Holešovic a přijal je za členy Fitesu.

Pište, pište!!! Vyzýváme vás, naše členy, ale i čtenáře nečleny FITESu, neváhejte a posílejte nám e-mailem či hlemýždí poštou své připomínky k uveřejněným článkům, poznámky k situaci v oblastech, ve kterých působíme, a vůbec své názory na aktuální dění. Rádi vaše příspěvky otiskneme, vždyť je to váš časopis!

Synchron 3

2003

Z E Ž I V OTA F I T E S U

ZPRÁVY z NUSLÍ ✔ Jak vyjdeme v roce 2003? Máte v rukou letošní třetí číslo, které je trochu obsáhlejší i proto, že čtyřka SYNCHRONU vyjde až po prázdninách 7. října (uzávěrka 14. září), pátý SYNCHRON vyjde 12. listopadu (uzávěrka 24. října). První číslo nového ročníku 2004 by mělo vyjít v polovině února. ✔ Jan Kraus byl na policejním prezídiu podat vysvětlení k trestnímu oznámení na neznámého pachatele podanému FITESem v rámci arbitrážního rozsudku ve věci CME versus Česká republika (viz SYNCHRON 2/03 str. 13). FITES podal toto oznámení v souvislosti s objevením nových skutečností po zveřejnění arbitrážního rozsudku. Na druhý podnět, adresovaný ve stejné věci Národnímu kontrolnímu úřadu (viz dopis na téže stránce SYNCHRONU 2/03), jeho adresát zatím vůbec nereagoval. ✔ Dne 9. dubna 2003 proběhla v Divadle Komedie valná hromada DILIA, divadelní a literární agentury, při níž se schvalovala, mimo jiné, také změna bodového ohodnocení při rozúčtování odměn z tzv. kolektivní správy. Původně navrhovaná hodnota za překlad filmových dialogů (pro TV) byla stanovena na 25 bodů, za úpravu dialogů pak 15 bodů. Pro srovnání – za scénář bylo navrženo 85 bodů, za literární předlohu 70, za kameru také 70 bodů atd. Jelikož se mi jako člence občanského sdružení Dilia a překladatelce z francouzštiny a italštiny zdály částky za dosti náročnou duševní práci nízké, navrhla jsem zvýšení alespoň vždy o 5 bodů, tedy na 30 a 20, což se mi podařilo prosadit díky solidaritě překladatelů a autorů starší generace, kteří v životě nepoužívali video atd. O to víc mě mrzelo, že skupinka mladých kameramanů (4) hlasitě prosazovala zvýšení svých bodů (cca na 85 nebo na 90), aniž by se připojila k hlasování o vyšším počtu bodů pro překladatele a úpravce. Zvýšení dosáhli. Velmi se mne dotkl nedostatek solidarity u lidí, kteří se věnují filmové a televizní profesi. (Na vyžádání redakce Zdena Šmídová) ✔ Všichni překladatelé a dabingoví úpravci pracující pro Českou televizi, kteří máte zájem přijít se podívat do studia na natáčení „svého“ filmu, napište tento požadavek na svou dialogovou listinu, kterou odevzdáte do redakce, produkční vás na datum natáčení telefonicky či e-mailem upozorní. ✔ V pátek 30. května 2003 jednal ministr kultury Pavel Dostál se zástupci Rady uměleckých obcí (RUO). Předmětem jednání, jehož se za Fites zúčastnil Jan Kraus, byl požadavek RUO, aby i náš stát přispíval na oblast kultury minimálně 1 % ze státního rozpočtu, což je průměrný standard EU; menší země ale dávají více, např. Maďarsko 1,5 %, Česká republika 0,6 – 0,7 %. Ministr Dostál považuje tento požadavek za legitimní, poukázal ovšem na současnou komplikovanou situaci s ohledem na reformu veřejných financí. Jednání skončilo dohodou, že delegace RUO navštíví v této věci, ve spolupráci s ministrem kultury, premiéra Václava Špidlu.

Synchron 3

2003

O naší kolegyni a člence Fitesu Zuzaně Meisnerové-Wismerové se rozepsaly v květnu skoro všechny noviny jako o „osvíceném vlastníkovi, který získal v restituci Palác Langhans a jeho rekonstrukcí chtěl uctít památku svého dědečka, předního českého fotografa z počátku XX. století.“ Dvě podlaží paláce si pronajala firma FotoŠkoda, která zde zařídila největší fotografický obchod v České republice. V přízemí domu pak Zuzana Meisnerová-Wismerová provozuje Langhans Galerii Praha, která zahájila výstavní činnost vlastním projektem Tváře doby. Nový cyklus navazuje na tradici portrétního umění Ateliéru Langhans fotografováním pozoruhodných žen a mužů. Pro první část nového cyklu byly pod názvem POCTA STATEČNÝM zvoleny portréty bývalých politických vězňů padesátých let. Noviny připomněly tato fakta při příležitosti vyhlášení cen desátého ročníku Grand Prix Obce architektů, v němž tým vedený architektem Ladislavem Lábusem, který rekonstrukci Paláce provedl, zvítězil a navíc porota udělila i Čestné uznání pro investorku. Tímto jí dodatečně k tomuto úspěchu gratulujeme a nyní už jen přejeme více času také pro její tvůrčí dokumentaristickou činnost. Galerie Langhans Praha je otevřena od úterý do pátku od 12 do 18 hodin, v sobotu od 11 do 16 hodin. ✔ SLOVNÍK ROKU 2003: odborná porota vybírala mezi 82 tituly přihlášenými do soutěže pořádané každoročně. Jednotou tlumočníků a překladatelů (JTP). Slavnostní předání cen se uskutečnilo 26. 4. v rámci 9. mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Hlavní cenu Slovník roku 2003 získal komplet dvou CD-ROM Universum 3 – Všeobecná encyklopedie (Euromedia Group Praha). Ceny za překladový slovník: Slovensko-německý slovník (Veda Bratislava, nakl. Slovenské akademie ved) a Česko-bulharský slovník (Trud & Prozorec, Sofia); cena za výkladový slovník: Encyklopedie jazyků Evropy (Volvox Globator); cena za elektronický slovník: Francouzsko-český a česko-francouzský slovník z řady Lingea Lexicon 2002 (Lingea, Brno); cena za biografický slovník (letos vyhlášena poprvé): prvních deset dosud vydaných svazků Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2002 (Výtvarné centrum Chagall, Ostrava); cena poroty za právnický slovník (též letos poprvé): sada šesti právních lexikonů nakladatelství Sagit Ostrava – projekt Lexikony (právo pracovní, občanské, obchodní, správní, daňové pojmy, sociální zabezpečení a zdravotní pojištění). ✔ ANTICENY SKŘIPEC A SKŘIPEČEK ZA ROK 2002: v rámci veletrhu Svět knihy 2003 byly 26. 4. uděleny výroční anticeny autorům překladů, kteří v minulém roce hrubě porušili požadavky kladené na překlad z cizího jazyka do češtiny či se jiným závažným způsobem zpronevěřili překladatelské etice. Komise ve složení Libor Dvořák, Viktor Janiš, Richard Podaný (předseda) a Jan Vaněk jr. udělila Skřipec nakladatelství Beta–Dobrovský a překladatelce Ivě Pekárkové za překlad knihy Stephena Kinga O psaní. Viktor Janiš podrobil ve svém roz-

boru drtivé kritice překlad této české spisovatelky a vytkl mu především hrubé chyby v citaci českých překladů literárních děl včetně próz Stephena Kinga a převodu literárních termínů. Skřipeček, udělovaný v oblasti nebeletristické, získalo nakladatelství Naše vojsko a překladatelka Jana Pečírková za překlad díla anglického historika Robina Neillandse Války růží. Nakladatelství uvedlo již podruhé (1. vydání 1994) na trh hotový zmetek – překlad trpí toporností hraničící s nesrozumitelností a zcela elementárním způsobem se zpronevěřuje pravidlům českého pravopisu počínaje desítkami chybějících čárek přes desítky nadbytečných čárek po hrubé gramatické chyby všeho druhu. Tak jako v předchozích letech ani letos žádný z „vyznamenaných“ anticenu nepřevzal.

✔ AKADEMIE SCIENCE FICTION: v rámci 9. ročníku knižního veletrhu Svět knihy se jako každoročně rovněž udílely Ceny Akademie SF, fantasy a hororu. V kategorii „nejlepší překladatel“ letos zvítězil Viktor Janiš, především za náročné překlady románu Líc a rub Iaina Bankse a „intelektuálního komiksu“ Liga výjimečných Alana Moorea. Nejlepším neangloamerickým titulem se staly Bajky robotů Stanisława Lema ve výtečném překladu Pavla Weigela. ✔ Fotografií z neúspěšné volby generálního ředitele České televize v březnu t.r. připomínáme, že poslanecká sněmovna zvolila ve středu 28. května 2003 pět nových členů Rady ČT. V následujícím šestiletém funkčním období budou v radě za-

sedat Milan Badal (navrhlo jej občanské sdružení OREL), Ivan Binar (České centrum mezinárodního PEN klubu), Dobromil Dvořák (Masarykova onkologická nadace v Brně), Petr Uhl (Fites) a Jiří Voráč (Masarykova univerzita v Brně). Výsledky volby vyvolaly ve sněmovně hysterickou reakci opozičních poslanců, reprezentanti vládní koalice však oponovali faktem, že se do rady dostali slušní a mravní lidé, o nichž lze pochybovat, že by se mohli stát loutkami v rukou politiků. Volba generálního ředitele ČT se uskuteční pravděpodobně ve dnech, kdy budete číst tento SYNCHRON. ✔ Po více než osmi letech úspěšné činnosti pro Český filmový a televizní svaz FITES rozvázala pracovní poměr tajemnice Jana Komersová. Za vykonanou práci jí patří veliké poděkování a úcta. Její povinnosti v kanceláři Fitesu převezme částečně místopředseda Martin Skyba a ekonomka Ing. Alena Volná. Jana Komersová, která teď bude mít více času pro svého muže a hlavně vnoučata (1 Kryštof + dvojčata), se ale s Fitesem neloučí úplně, protože bude i nadále pomáhat s organizací přeloučské dabingové soutěže, Trilobitů i přehlídky české dokumentární 3

Z E Ž I V OTA F I T E S U BEZ KOMENTÁŘE Perlička z jednání Rady ČT dne 14. května (Na závěr projednávání bodu „Různé“ se přihlásil radní Pavel Žáček) Pavel Žáček: Já bych chtěl ve stručnosti ještě s jednou věcí. Navedl mě na ni jeden divák a já jsem si toho všiml taky. Minulý týden se objevilo v tisku z úst osoby, kterou nelze přehlédnout v mediálním světě, a to vedoucího kanceláře „velké rady“ (RRTV), a bylo to v souvislosti s agenty a novináři ve smyslu, že civilní kontrarozvědka BIS má své agenty ve veřejnoprávních médiích. Myslím si, že je to velice závažné téma, i když se to dneska nezdá. Když se přijde s nějakou aférou, že se něco odhalí v demokratických státech, tak s tím mají standardní zkušenosti, třeba Spojené státy, i když tam není veřejnoprávní médium žádné, ale využívání a zneužívání osob v médiích zpravodajskými službami... My jsme na něco takového v žádném statutu nemysleli. Pokud vím tak vedení ČT nereagovalo a možná by bylo dobré dotázat se pana exposlance Kučery, zda ví něco konkrétního a formulovat nějaký dotaz. Jan Mrzena: Já se chci zeptat, to řekl jako soukromá osoba nebo jako ředitel úřadu? Pavel Žáček: Myslím, že to bylo na nějakém semináři centra pro nezávislé... Je to téma, které tady ještě nebylo, to téma má své problémy. Jan Mrzena: Já myslím, že je to samozřejmě důležitý, zásadní, ale pro takové závažné tvrzení by měl pan Kučera umět jaksi sdělit. Pavel Žáček: Spíš jde o to, jestli to radu zajímá nebo nezajímá. Jan Mrzena: Nevím, jestli bychom měli psát nějaké dotazy panu Kučerovi. Já si myslím, že to trošičku přesahuje rámec naší působnosti, byť je to téma zásadní, souhlasím s tím. Teď ale nevím, z které strany, proč a co... Nevím si s tím trošku, trošku rady. Pan Kučera se hlásil. Petr Kučera: Ano, hemží se to tady agenty, všude tady lezou po zdech. Já bych přeci jenom trval na tom co jsem říkal, ten limit 40 let. Děkuju. A mohli bysme třeba už jít domů. Jan Mrzena: Já myslel příspěvek do diskuse... Takže vážení přátelé, děkuji za pozornost, skončili jsme dnešní zasedání. Na shledanou.

Ceny Františka Filipovského za nejlepší výkony v dabingu

IX.ročník V letošním ročníku soutěže o ceny Františka Filipovského, které se udělují za nejlepší herecké a tvůrčí výkony v dabingu, vybírá odborná porota z jednadvaceti filmů a seriálů, které splnily veškeré podmínky stanovené statutem soutěže. Přihlášená díla se ucházejí o ceny v těchto kategoriích: Cena Františka Filipovského za nejlepší ženský a mužský herecký výkon v dabingu, Cena FITESu a ARBOmedia za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla, Cena Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dabovaného audiovizuálního díla, Zvláštní cena Františka Filipovského za mimořádné dabingové zpracování televizních nebo filmových snímků různých žánrů včetně tvorby animované, dětské a TV seriálu. Dále bude udělena Cena ARBOmedia za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu a Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (uděluje prezídium Herecké asociace). O ocenění v různých kategoriích se ucházejí hned čtyři seriály a jeden animovaný film, které svou kvalitou a výraznou charakteristikou postav umožňují tvůrcům české verze naplno uplatnit jejich umělecké ambice. 4

Opět bezúspěšně vyzvali na tiskové konferenci zástupci poroty i FITESu novináře a odbornou veřejnost, aby nominovali do soutěže další díla. Svého práva využili pouze někteří porotci, kteří do soutěže nominovali film nebo navrhli přihlášené snímky posuzovat i v rámci dalších kategorií. Porota ve složení: Pavel Dominik (předseda), PhDr. Jindřiška Švecová, Mgr. Alice Šnyrichová, Zuzana Kopečková, Ivan Hrůza, Dalimil Klapka, Zdeněk Maryška, Jiří Kvasnička, Jiří Šesták a Václav Knop ukončila svou práci v květnu. Slavnostní vyhlášení nominací a vítězů IX. ročníku Cen Františka Filipovského pro rok 2002/2003 proběhne 13. září od 15 hodin v Přelouči, která je spolupořadatelem soutěže. Záznam z této slavnostní události uvede Česká televize. zk

Důležité upozornění: jako každoročně bude i letos vypraven do Přelouče autobus, který odjede 13. září 2003 v 10.30 hodin od stanice metra B Českomoravská. Zájemci o tuto dopravu se mohou přihlásit do 31. srpna 2003 v kanceláři FITESu.

ARAS se představuje ARAS (asociace režisérů a scénáristů) je nástupní organizací AČAR. Je to jediný profesní svaz režisérů a scenáristů. Režiséři a scenáristé jsou individuality. Větší bys ve filmové a televizní branži sotva pohledal. Ty věty zněly skoro pochvalně. Doteď! Připravte si koupací čepice, teplé froté ručníky, objednejte si grog! Studená sprcha je namířená, ruka trhu mačká páčku, ledový proud nám skrápí zátylek. Daň za individualitu se jmenuje: nejnižší honoráře – režiséři jsou téměř až na pátém místě v pořadí nejlépe placených profesí na place, přepočítáno na časový snímek denního nasazení, scenáristé bezkonkurenčně tou poslední... Daň za individualitu se jmenuje: nejhorší vyjednané podmínky v oblastí provozovacích honorářů. Daň za individualitu znamená, že na druhé straně provazu tahá vždy několikanásobně víc rukou. Režisér je profese, které lze bez rozpaků snížit honorář (viz konkrétní případy v České televizi i jinde), scenárista je profese, které se práce často nezaplatí vůbec! Kdypak se něco podobného stalo kameramanům, střihačům, produkčnímu ...? Režiséři a scenáristé jsou zato rozhodujícími faktory při vzniku televizního a filmového díla. Sami jsou si toho vědomi individuálně a nyní v podobě ARASu již i kolektivně. Nastal čas, aby si to uvědomili i ostatní. Vedení tvůrčích skupin, vedení televize, ostatní spolupracovníci. A tak zatímco FITES je předurčen k tomu dělat „velkou“ politiku, ARAS se zabývá „drobnostmi“ – narovnáním honorářů, odpovídajícími pracovními podmínkami, právní ochranou svých členů, jejich prezentací. ARAS aktivně vystupuje při projednávání nových audiovizuálních zákonů, stává se ceněným partnerem pro Ministerstvo kultury, Radu České televize, vedení ČT. Za několik málo měsíců „zrestartované“ činnosti asociace to lze považovat za velmi slušné výsledky! ARAS zavázal své členy neakceptovat smlouvy bez provozovacích honorářů. To přineslo své ovoce. Vklad 1500 Kč ročně se tak mnohým několikanásobně vrátil. Vidíme to jasně – bez ARASu můžeme být jako tvůrci sebelepší, možná se nám dostane uznání, ale ne ohodnocení! ARAS však zatím má jen necelých sto platících členů. Zatím ani ne sto individualit, které pochopily, že na „place“ si svou prosadí, ale před institucí nemají sami žádnou šanci. Jste vítáni i ostatní! Miroslav Adamec

Bližší na www:aras cz (Pozn. red.: Pokud autor příspěvku tvrdí, že ARAS je jedinou profesní organizací režisérů a scenáristů, pak zcela pomíjí historický fakt, že tyto profese sdružoval FITES už v šedesátých letech minulého století a činí tak od obnovení své činnosti na konci roku 1989 dosud. Formulace, že „FITES je předurčen k tomu dělat „velkou“ politiku“ je hloupé nařčení a vypočítané aktivity ARASu jsou jen objevováním Amerik, v nichž FITES zápasí už třináctým rokem. Tolik pro pořádek! -msk-) Synchron 3

2003

Z E Ž I V OTA F I T E S U MINIMA PRO SCENÁRISTY 23. prosince 1997 byla uzavřena SMLOUVA O VYTVOŘENÍ SLOVESNÝCH DĚL, kterou za Českou televizi podepsal její tehdejší generální ředitel Ivo Mathé na straně jedné a na straně druhé statutární zástupci FITESu, Obce spisovatelů a Obce překladatelů. Součástí této smlouvy je i sazebník odměn za vytvoření děl objednaných Českou televizí a také sazebník odměn za jejich užití. Tato smlouva byla upravena 31. března 1999 dodatkem týkajícím se zahraničních pořadů. Smlouva se automaticky prodlužuje vždy o další kalendářní rok, pokud není vypovězena doporučeným dopisem, doručeným druhé smluvní straně nejpozději do 30. října běžného roku. Což se zatím nestalo, takže stále platí. V průběhu roku 2000 byla uskutečněna první jednání o úpravě zejména sazebníkových částí této smlouvy a byly dohodnuty zvýšené minimální sazby. Tento návrh, který byl už připraven k podpisu generálním ředitelem Dušanem Chmelíčkem, však zůstal torzem vzhledem k tomu, že dohodnutý termín podpisu byl stanoven přibližně na 20. prosince 2000 tak, aby smlouva mohla platit od 1. ledna roku následujícího. Jenomže Dušan Chmelíček byl odvolán… O smlouvě pak jednali zástupci Fitesu (i z pověření Obce spisovatelů a Obce překladatelů) s prozatímním ředitelem Balvínem v květnu 2001, který k ní ovšem přistupoval liknavě i poté, kdy byl Radou ČT zvolen jako řádný ředitel. Proto se na začátku roku 2002 (mj. i z iniciativy Jiřího Hubače, Jiřího Stránského, Václava Šaška, sekce scenáristů a dramaturgů Fitesu aj.) uskutečnilo několik setkání stávajících signatářů smlouvy, kteří přizvali k jednání také ředitele DILIA JUDr. Jiřího Srstku. Ten připravil nový návrh paragrafovaného textu smlouvy a dále smlouvu o užití preexistentních slovesných děl. Souběžně byl připraven také návrh nového sazebníku, který by měl zohlednit inflační vývoj od uzavření smlouvy na sklonku roku 1997. V létě roku 2002 byla jako pátý signatář smlouvy přizvána ARAS. Odvolání Jiřího Balvína samozřejmě další postup v této věci oddálilo. Ale snad už se blýsklo na lepší časy. V úterý 10. června 2003 – tedy v době, kdy časopis, který držíte v rukou, byl v tiskárně – se o této smlouvě uskutečnila schůzka s pověřeným generálním ředitelem Ing. Petrem Klimešem, ředitelem výroby Petrem Erbenem, vedoucí právního a smluvního útvaru JUDr. Vladimírou Vocetkovou a dalšími členy managementu ČT. Jak toto jednání zohlednilo naše návrhy zástupci Fitesu, Obce spisovatelů, Obce překladatelů, DILIA a ARASu už tedy vědí a podrobnější informaci o dalším vývoji tohoto vleklého letitého problému přineseme ve 4. čísle SYNCHRONU. -msk-

Producentem české verze byly od 5. ročníku střídavě televize PRIMA a MARKÍZA. Zatímco technických i uměleckých nároků přibývalo a financí ubývalo, podařilo se Studiu Barrandov udržet původní tvůrčí tým. Producentem 9. (zatím posledního) ročníku seriálu POHOTOVOST je Televize MARKÍZA. Ta, bez oslovení původních výrobců, zadala produkci českého dabingu brněnskému studiu pana Jindřicha Stožického. Jako důvod později uvedla, že toto studio dokáže vyrobit českou verzi levněji. Brněnské studio oslovilo po konzultaci s produkcí Barrandov Studia deset hlavních postav, čímž Studio Barrandov zjistilo, že tuto řadu vyrábět nebude. Bohužel nikdo neoslovil původní překladatelku, odborného konzultanta, úpravce ani režiséra, což lze považovat za velice neprofesionální přístup. Pak se ovšem stalo něco, co nikdo neočekával, protože to bylo v dějinách českého dabingu poprvé. Když představitelé hlavních rolí zjistili, že nikdo z tvůrčích štábových profesí nebyl vyzván ke spolupráci a všechny ostatní role z předešlých ročníků mají být nahrazeny jinými herci, odmítli nabídku brněnského „levného studia“ a rozloučili se se svými milovanými rolemi. Díky jejich solidárnosti a v důsledku toho i neschopnosti brněnského studia zachovat původní herecké obsazení bylo po několika dnech opět osloveno Studio Barrandov. Toto studio nabídku na výrobu 9. řady přijalo za podmínky, že bude zachována původní výrobní cena a respektována předchozí kvalita české verze. Tolik kusá fakta. Ta ale vyvolávají otázky. Otázky racionální i emotivní, podložené fakty i živené dohady, moudré i naivní, vyslovitelné i raději nevyslovené. Řešením je scházet se a hledat odpovědi, možnosti, vzájemné pochopení, meze, za které by se nemělo zacházet. Ať je to strana „servírující“ či strana „sbírající míčky“. Poseďme po zápasu a povídejme si. To je cesta k výhrám o kvalitu docilovaného! Na závěr si přiznejme cosi zásadního a neoddiskutovatelného. Pokud bude rozhodujícím faktorem při výrobě českých verzí zahraničních děl pouze finanční kritérium, bude se stále jejich kvalita snižovat a negativně ovlivňovat většinu diváků. Odpověď na toto nebezpečí nám dali herci: řekli ne. Bylo jich jenom deset a dokázali vytvořit precedens. Ten ale bude muset být potvrzen. A ne jednou, ale permanentním úsilím. Za tento jejich přístup jim patří velký dík a obdiv. Pomozte nám všem, kteří se stále ještě snažíme zachovat dobré jméno ČESKÉ DABINGOVÉ ŠKOLY a převádět kvalitní zahraniční filmy na stejné úrovni do českého jazyka. Výbor dabingové sekce

Zpráva o dabingu seriálu

Pohotovost V loňském roce získal za český dabing „Zvláštní cenu Františka Filipovského“ 8. ročník seriálu „POHOTOVOST“ (E.R.). Jde o velmi kvalitní dílo, které se dočkalo řady ocenění v USA. Je pozoruhodné jak technickým, tak i uměleckým zpracováním. Vyskytuje se v něm velké množství průchozích i epizodních postav. TV NOVA, která byla prvním producentem českého dabingu, pochopila náročnost tohoto projektu a uvolnila finanční prostředky potřebné k výrobě české verze tohoto seriálu. Obě studia, ve kterých se česká verze seriálu natáčela (Erasmus + Barrandov), respektovala a ctila obsazení všech stálých postav (za osm let kolem padesáti) v zájmu zachování umělecké kvality.

Synchron 3

2003

5

Z E Ž I V OTA F I T E S U Dotace udělené v roce 2003 Ministerstvem kultury ČR v oblasti audiovize a masmédií Žadatel

Projekt

Asociace českých filmových klubů

klubové semináře AČFK nákup a distribuce umělecky hodnotných filmů putovní přehlídky evropského nekomerčního filmu seminář Mediální bubáci pro všední den stánek na MFF Berlín prezentace české kinematografie na akcích European Film Promotion 29. Ekofilm Český Krumlov 2003 seminář Film a dějiny 2003: Novověk MF animovaných filmů Anifest Třeboň 2003 vybavení kopie českého kandidáta na Oscara publikace k 50. Výročí celostátní soutěže neprofesionální filmové tvorby Zpravodaj FITESu Synchron 5. MF filmů s tematikou lidských práv Jeden svět 35. Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana Ostrov X. mez. přehlídka filmu, televize a videa Febiofest 2003 38. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 41. MF filmů o vědě, technice a umění Techfilm 43. MF filmů pro děti a mládež Zlín mezinárodní přehlídka studentských filmů při MFF K. Vary Festival FAMU 2003 16. Festival českých filmů Finále Plzeň 10. Dny evropského filmu 7. MF dokumentárních filmů Jihlava přehlídka dětských rozhlasových pořadů Dominiáda 2003 11. Těrlické filmové léto Cena Fr. Filipovského za dabing 2003 20. MF horolezeckých filmů projekt Film a škola Projekt 100 – 2003 29. Letní filmová škola Uherské Hradiště

Asociace Film&Sociologie Asociace producentů v audiovizi Auviex s.r.o. Castrum o.p.s. Corona s.r.o. Česká filmová a televizní akademie České amatérské sdružení přátel audiovize Český filmový a televizní svaz FITES Člověk v tísni o.p.s. Dům kultury Ostrov Febio s.r.o. Film Servis Festival Karlovy Vary Filmcentrum Hradec Králové Filmfest Filmová a televizní fakulta AMU Finále Plzeň o.p.s. Goethe Institut Praha Jihlavský spolek amatérských filmařů Klub Domino, Dětská tisková agentura Klub kultury Třinec Město Přelouč Město Teplice nad Metují Městská kina Uherské Hradiště

Občanské sdružení MF leteckých filmů Démonický koník Občanské sdružení senátora Jana Hadravy PRATR a.s. Profil Media s.r.o. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu Sdružení přátel Cinepuru Sdružení přátel odborného filmového tisku STUD Brno Studio Fáma 92 Umělecká agentura Monte Christo Unijazz Univerzita Palackého v Olomouci

2. MF leteckých filmů 2003 Sokolovský filmový seminář 2003 vydávání měsíčníku Videohobby Designblok – sekce digitálního filmu přehlídka slovesných rozhlasových pořadů Bilance 2003 časopis Cinepur časopis Film a doba Český gay a lesbian filmový festival Mezipatra 2003 přehlídka Svět knihy ve filmu 4. MF česko-německo-židovské kultury Devět bran Boskovice 2003 – festival pro židovskou čtvrť 38. Academia film Olomouc

Dotace Kč 200 000 1 200 000 100 000 80 000 150 000 100 000 100 000 20 000 10 000 000 100 000 30 000 80 000 500 000 100 000 6 000 000 20 000 000 100 000 9 000 000 50 000 150 000 3 000 000 100 000 200 000 50 000 100 000 50 000 70 000 150 000 300 000 1 300 000 3 800 000 40 000 85 000 50 000 40 000 250 000 500 000 30 000 50 000 7 000 000 30 000 100 000

26. března 2003 odeslala ředitelka Odboru hromadných sdělovacích prostředků Ministerstva kultury ČR Mgr. Edita Novotná dopis, v němž Fitesu s politováním sdělila, „že grantová komise při OHSP – obor audiovize a masmédií nedoporučila dotaci pro Váš projekt, 11. přehlídku české dokumentární a animované tvorby. Projekt se programově překrývá s rostoucím počtem podobně zaměřených přehlídek a festivalů a ve své současné podobě má značně omezený dopad.“ Ta odpověď má podivnou logiku a argumentaci: náš projekt se budoval deset let a tak nyní musí ustoupit „rostoucímu počtu podobně zaměřených přehlídek“, které dotaci dostaly. A jen tak mimochodem: uveďte příklad jiné „rostoucí“ přehlídky, která ve svém programu systematicky zařazuje každoročně okénko slovenské dokumentární a animované tvorby (a s následnou živou diskusí) nebo ve zvláštním bloku pro nejmenší diváky (ale i jejich doprovod) uvádí premiéry z nových večerníčkovských seriálů? A ještě jedno podivení nabízí výše uvedená tabulka: v této grantové komisi rozhodují lidé, kteří jsou zároveň aktivními exponenty projektů, jimž komise „přiklepla“ milionové částky. Říká se tomu střet zájmů. Takže miliony sem, miliony tam a na ubohých 100 000 korun, které žádal pro 11. přehlídku Fites, se tím pádem nedostane, že, pane ministře… (red)

6

Synchron 3

2003

JUBILEA Před 50 lety: Bratislava se dívala na Vídeň

Kdyby před půlstoletím padlo jiné politické rozhodnutí, mohlo být televizní vysílání zahájeno z Bratislavy. V předvečer letošního 1. máje to napsal slovenský deník Pravda. „Neoficiálně jsme něco vyzkoušeli dříve než Praha, ale často to byla amatérská zařízení. Na pořádnou televizní techniku nám chyběly potřebné finance“, napsal v deníku jeden z televizních průkopníků Ján Kožehuba. Také na Slovensku, stejně jako v Čechách, se dějiny televize odvíjely od laboratoří německé armády. Wehrmacht v objektech banskobystrické firmy Ideix spoustu věcí při ústupu zanechal. Díky tomu se po osvobození podařilo dát dohromady uzavřený řetězec na snímání a zobrazování televizního signálu. Poprvé byl veřejně předveden na sjezdu radioamatérů na Sliači v roce 1951 a o rok později v bratislavském Parku kultury a oddechu. První máj 1953 zastihl Kožehubu v Praze, kde působil v konstrukční skupině strašnické Tesly, která vyvíjela první československý televizor. „V únoru přišlo rozhodnutí strany a vlády, v květnu se už mělo vysílat. Na co jiní mají roky, to jsme museli zvládnout za pár měsíců,“ vzpomíná. Přesto se první televizory Tesla 4001A dostaly na trh ještě před prvním vysíláním pro veřejnost. Přijímač stál okolo 4000 korun, což představovalo půlroční plat. První televizory se objevily i v Bratislavě, ale pokoutně se předělávaly, aby mohly přijímat signál vídeňské televize. „Praha tehdy signálem z Petřína sotva pokrývala Středočeský kraj,“ vysvětluje v deníku další pamětník František Argaláš. Pracoval tehdy na Inspektorátu radiokomunikací v Bratislavě, ale vždy ho posílali do Prahy na porady vládního výboru pro rozhlas, kde se rozhodovalo i o osudu televize na Slovensku. Předělání televizoru pro příjem Vídně stálo podle Argaláše od 300 do 500 korun. Jakmile úřady zjistily, že st ále více Bratislavanů sleduje rakouskou televizi, začaly signál rušit. Následoval oficiální rakouský protest, protože rušení zasáhlo i obce na druhé straně státní hranice. Československo s tím muselo přestat. Televizní vysílání v Bratislavě začalo až v listopadu 1956. Mohlo být i dřív, ale Praha dala přednost výstavbě vysílače pro ostravskou aglomeraci. „Vysílač na bratislavském Kamzíku stál hodně, ale měl zpoždění nejen z finančních důvodů. Jak vzpomíná Peter Stahl, který také stál u kolébky televize, veškeré stavební dříví se na politický pokyn přesměrovalo na stavbu makety pomníku osvoboditelů na Slavíně. Výstavbu Kamzíku to přerušilo skoro na půl roku. (dr) 21. května oslavil své 85. narozeniny Mirek Lang, doyen dokumentární sekce Fitesu, nyní náš londýnský kolega, který v Čechách naposled působil jako režisér a scenárista Vysílání pro děti a mládež Československé televize Praha (mj. Vlaštovka, Zvědavá kamera a řada samostatných dokumentů). Do exilu odejel autem s dvoutaktním motorem se svou ženou Evou (pracovala rovněž v ČST v literárně dramatickém vysílání) a dětmi bezprostředně po srpnové invazi a okupaci v roce 1968. V Londýně se věnoval zejména animované tvorbě. Mnozí z Vás si jistě vzpomenou, že během roku 2001 jsme jako přílohu Zpravodaje otiskovali jeho VZPOMÍNKY NA PŘESKÁČKU, které jsou pro zájemce jako separát stále k disposici v kanceláři Fitesu. Úryvek z tohoto zajímavého svědectví z pionýrských dob zpravodajského filmu přinášíme znovu – spolu s přáním pevného zdraví a duševní pohody jeho autorovi. -mskSynchron 3

2003

KROK DO ŽIVOTA Když jsem po maturitě uvažoval, jak nejlépe vykročit do života, zdálo se, že dvacáté století není dobou pro mladíka mého ražení. Záviděl jsem husitům a všem, kteří kdy žili v dobách velkých sociálních zvratů. Malá dramata, která se dnes tak dobře uplatňují v televizi, jako třebas: proč můj prastrýc je učitelem, když si celý život přál být zahradníkem – to mně připadalo fádní. Toužil jsem po akcích heroického formátu a přikrmoval tu touhu četbou knih slavných reportérů. Tituly jako „Nikde jsem nenašel klid“ či „Nebezpečí je mým živlem“ byly důvodem toho, že jsem jednoho dne zazvonil na dveře ve čtvrtém poschodí v jednom domě na Václavském náměstí. Vyznačoval se tím, že v létě strašně páchl rybinou, neboť jeho velkou část obývala Vaňhova rybárna. To mně ale tenkrát nevadilo, protože na dveřích byla cedulka AKTUALITA Československý filmový týdeník. Usoudil jsem – a správně – že tohle je pro mě momentálně to jediné dosažitelné místo, kde nikdy nenajdu klid. Ředitel mě samozřejmě vyhodil, že má plný stav, ale dal mi vizitku se svým jménem – Karel Pečený – a doporučení pro filmové ateliéry v Hostivaři. Šel jsem tam, ale jen abych neurazil. Hraný film mne nikdy nelákal. Je to zdlouhavá práce a já mám rád změnu. Chtěl jsem filmovat výbuch Vesuvu, revoluce v jihoamerických státech, přírodní katastrofy, a ne „Madlu z cihelny“, která se zrovna natáčela. Ředitel Pečený mě ještě párkrát vyhodil, než se mi podařilo mu tohle vysvětlit, ale pak to šlo ráz na ráz. Pochopil, že jsem špatně informovaný romantik, a když si spočítal, jak bych mu mohl být užitečný tím svým nadšením, byl jsem přijat. Zatím mě nezařadil. Měl pravdu. Nic jsem neuměl, a nadšení – to se nedá přesně ocenit. A tak jsem pro jistotu (pana ředitele) zatím pracoval zadarmo a rozhlížel se, jak si přál, a učil se. Pomáhal jsem nosit kameramanům a zvukařům jejich zařízení, osvětlovačům jsem pomáhal stěhovat těžké lampy, ve střižně jsem přetáčel a měřil filmy, díval se, jak se stříhají, učil se rozeznat rozdíl a účel roztmívaček, prolínaček, stíraček, zatmívaček, kterým se říkalo a říká triky, ale hlavně jsem poznával lidi, způsob jejich práce a prostředí, které tu vytvářeli. Můj pracovní stůl, který jsem nepotřeboval, stál v místnosti, kudy se chodilo k šéfredaktorovi Kučerovi. Dveře z jeho strany byly vycpané, aby nebylo slyšet (co asi?) a ještě měl jeden východ v malém výklenku, tajný, zakrytý záclonou. To bylo velmi chytré zařízení, které mu umožňovalo kdykoliv nenápadně opustit kancelář, chtěl-li se někomu či něčemu vyhnout. Tato konspirační zařízení vždy fascinovala moji romantickou duši. Byl jsem spokojen. Věděl jsem, že t.č. neexistuje v Praze zaměstnání, které by mi poskytlo více vzruchu. Tady to všechno vznikalo. Žurnály měly premiéru každý pátek ve všech premiérových kinech v celé republice. Tam se promítaly celý týden. Pak se na celý týden přestěhovaly do nepremiérových kin. Třetí týden se začaly objevovat v biografech druhého a třetího řádu – až skončily v malých plechových krabičkách jako leštidlo na boty. A smyslem této několikatýdenní kariéry, která by se mohla nazvat „Z velké – do malé“ (krabice), bylo vytvářet lidské povědomí o stavu světa. Taky už jsem věděl, že naši kameramani nemohou filmovat revoluce ani přírodní katastrofy či cokoliv jiného, co se koná za naší státní hranicí. Reportáže z ciziny se objevovaly na našem žurnálu jen díky mezinárodním dohodám o výměně filmového materiálu. My jsme každý týden posílali náš žurnál s přeloženým komentářem zahraničním týdeníkům, s nimiž jsme měli smlouvu, a obratem jsme od nich dostali jejich žurnál s nepřeloženými komentáři. Materiály se použily podle potřeby, ale nesměly se upravovat tak, aby se změnil jejich původní smysl. Tenkrát, to už je víc než půl století, když jsem se tohle všechno začal učit, FOXŮV FILMOVÝ TÝDENÍK hrdě hlásil ve své úvodní znělce, že „přináší zprávy z domova a z ciziny ve zvuku i v obraze.“ Všechny tehdejší žurnály zdůrazňovaly, že jsou zvukové, protože majitelé byli na tento pokrok hrdí. Nám ale ta vymoženost velice komplikovala život. Těžké kabely a málo citlivé mikrofony vadily nejen kameramanům, kteří nemohli komponovat záběry podle svých představ, ale i účinkujícím. Osoby, vystupující v reportáži, byly vždy zajímavé, někdy svou prací nebo myšlenkami, a my jsme je požádali o dovolení vstoupit do jejich života a kousek toho jejich zajímavého konání zachytit v reportáži a představit divákům v kinech. Tito účinkující nebyli školenými herci, kteří naučený text dovedou odříkat naprosto stejně třeba stokrát, kteří jsou zvyklí na kameru a na lidi kolem a dovedou se pohybovat na takzvaném place jako doma. My jsme vnikli do jejich života s přístroji, pro které byla místnost malá, podlahu jsme pokryli kabely, všude postavili osvětlovací tělesa, protože film tehdy nebyl dost citlivý – prostě jsme museli udělat vše, co způsobilo, že se účinkující nemohl v tom svém prostředí chovat jako doma. Byl nervózní, aby do něčeho nevrazil, aby nešlápl na kabel od zvuku, jak byl varován, či aby udělal místo šibenici. To byl kolosální mikrofon, zavěšený na něčem, co vypadalo jako 7

JUBILEA pojízdná šibenice. Kameraman křičel, že má mikrofon v záběru, účinkující byli vystrašeni, chovali se a mluvili nepřirozeně, záběr se musel opakovat znovu a znovu, a to opakování scén stálo nejen čas peníze, ale hlavně věrohodnost. „Aby to bylo věrohodné“ – to bylo tenkrát pro nás to nejdůležitější. „0Camera veritas“ to byl náš cíl, ale zvuková technika nám tu cestu k cíli ztěžovala. Nebylo divu, že se tenkrát kameramani se zvukaři neměli moc rádi. Asi za tři neděle mě zavolal šéfredaktor týdeníku Jan Kučera a zeptal se, kolik mi ředitel platí. Když jsem mu vysvětlil, že jsem neplacený učeň, strašně se rozčílil, že to takhle nejde, že by mně nemohl ani vynadat, když dělám zadarmo, a táhl mě k řediteli. „Kolik za to chcete?“ zeptal se cestou, Když jsem nesměle odpověděl, že nevím, že opravdu technologii filmu neznám, že se teprve učím, znovu se rozzuřil: „Učit se budete pořád! Já se taky učím! Ale za to se neplatí. Tady se platí za to, co se nedá naučit. Za talent, nápady a za takové věci. Kdybyste chtěl milion, tak vám ho nedáme, ale řekneme si: Sakra, ten má o sobě vysoké mínění! Proč asi?“ Měl pravdu. Ten milion jsem nedostal, ale dostal jsem zato titul contact-man, což – jak ředitel vysvětlil – je prý postavení velice vzácné, u nás dokonce

ojedinělé. Řekl, že ode dneška jsem jediný contact-man v Československu. Ode dneška prý budu všechno vyjednávat sám. Budu prý reprezentovat týdeník při jednání s objektem, který chceme filmovat, ať je to osoba či instituce. Vysvětlím jim, proč máme zájem o filmování, kdy a jak chceme natáčení uskutečnit a proč jim za to nezaplatíme. Upozorním na výhody, které to pro ně bude mít (reklamní, společenské a jiné) podle povahy objektu či jiných okolností. V nejhorším případě jim mohu slíbit filmové výstřižky na památku. Mou povinností bude dodat devět samostatných reportáží týdně s návrhy komentářů. „Víc než devět!“ přerušil Kučera výklad ředitele, „musíme mít rezervu, kdybyste byl nemocný nebo na dovolené.“ „A kdo mi bude dodávat témata pro ty reportáže?“ Po mé otázce uhodilo takové ticho, že se mi dokonce chvíli zdálo, že mí oba šéfové zkoprněli. Po chvíli Kučera se svým typickým škodolibým úsměvem povídá: „Ale pane Lang, když chcete být žurnalista, tak musíte být jako babička z Červené Karkulky – mít velké oči, abyste se dobře koukati mohl, a obrovské uši, abyste slyšel trávu růst. Čtěte noviny, choďte mezi lidi, podplácejte hasiče, policajty a vrchní v kavárnách, poslouchejte. Uvidíte, že život je plný námětů!“

10 let Národního filmového archivu

1. 7. 1992 – 30. 6. 2002

Vážení kolegové, v loňském roce jsme prací oslavili desetiletí od chvíle, kdy ministr Kabát na můj návrh konstituoval Národní filmový archiv. Zejména těch prvních pět let bylo krušných:neustálé stěhování NFA v důsledku privatizací a restitucí, rozpad Čs. filmu a nepodařené privatizace jeho klíčových podniků v čase právního marasmu, nutnost velmi rychle převzít mimořádné množství filmových a písemných archiválií z podniků čs. filmu i hroutících se kulturních a vědeckých institucí, nutnost proměnit styl práce zaostalých oddělení N FA (knihovny a oddělení písemných archiválií), odstranit nedostatky minulých desetiletí a plnit základní úkoly i nové programy – vyžadovalo ode všech pracovníků N FA mimořádné úsilí.

Vydání 3. dílu Český hraný film 1945 – 1960

Nepodařilo se nám několik věcí: dostat prostředky na výstavu archivního depozitáře pro barevné filmy (Hradišťko II), které MK v roce 1993 přesunulo na zřízení České lotynky, dále probíhá soudní spor s KF a.s. a přes naše včasné upozornění (6 měsíců před privatizací ČAF) ministerstvo obrany ponechalo v privatizovaném objektu část archivu – materiály na nitrocelulosovém podkladu a nyní se o ně s privatizátorem soudí. Naopak jsem velmi rád, že se nám podařilo navázat dobré vztahy s řadou českých producentů i nezávislých tvůrců, kteří nám svěřili své nové filmy do archivní péče jako dobrovolný depozit. V letošním roce, kdy si náš archiv připomíná 60 let od svého založení, můžeme s hrdostí konstatovat, že Národní filmový archiv patří mezi 8

10 nejvýznamnějších filmových archivů na světě. Jsme archivem, který uchovává především Vaše díla a tak bych byl velmi rád, abyste si i nyní stále uvědomovali, že o scénáře, synopse, fotografie, filmy a další audiovizuální materiály bude nejlépe postaráno u nás. S přátelským pozdravem Vladimír Opěla, ředitel NFA NFA zahájil svou činnost v nejhorších podmínkách ze všech filmových podniků bývalého Československého filmu bez sídla v Praze v deseti pronajatých prostorách (palác Adria, Malešická 12, Klimentská 4 a 6, Chmelnice, Koněvova, Ve Smečkách, Hládkov, Drtinova ul., Ruzyně). NFA (s výjimkou filmového archivu v Malešické 12) musel všechny prostory opustit v důsledku privatizace nebo restituce a téměř každé oddělení se v letech 1990 – 1997 muselo několikrát stěhovat. Nově zrekonstruovaný dům ( nákladem 10 mil. Kč ) v Legerově ul. musel být vrácen (restituce) prakticky bez náhrady vynaložených nákladů. Nyní NFA sídlí v Praze ve třech pronajatých prostorách (Malešická 12 a 14, Konvikt). V uplynulých deseti letech NFA přebíral materiály z bývalých podniků Čs.filmu, Ministerstva průmyslu a obchodu, z čs. zastupitelských úřadů, MV ČR, Ministerstva obrany, zrušených státních podniků a výzkumných ústavů (Čs. aerolinie, ústavy České akademie věd, Divadelní ústav, Koménium, Dům dětí a mládeže, Česká spořitelna, Dům odborových svazů, SPOFA, Mendlova zemědělská a lesnická universita, Státní zdravotnický ústav, Český červený kříž a dalších institucí) v rozsahu mnohonásobně převyšujícím běžné roční přírůstky. NFA převzal také filmové materiály FAMU. Po mnohaletém jednání NFA převzal do archivní péče v roce 2000 negativy zpravodajských filmů (týdeníky) z let 1945 – 1990, které byly dosud uloženy v rozporu se zákonem v KF Praha. Bohužel menší část z padesátých let již byla zcela rozložena a nebylo ji možno zachránit. Pokračuje přebírání filmových materiálů natočených v bývalém Čs. armádním filmu (převzaty materiály z Hlubočep s výjimkou negativů na nitrocelulosovém podkladu, o které se Ministerstvo obrany soudí s privatizátorem, a z Pohořelce), i filmů uložených v laboratořích bývalého Filmového studia Gottwaldov.

Kobka v depozitáři pro nitrocelulosové filmy

Převzetí bude dokončeno v letech 2003 – 2004. V uplynulém desetiletí bylo zařazeno 24 535 nových filmových materiálů, z toho: 6 308 kopií hraných filmů, 907 negativů hraných filmů, 11 840 kopií nehraných filmů, 4 088 negativů nehraných filmů, 1 367 kopií 16mm filmů, 25 negativů 16mm filmů a více než 7 000 videokazet. V rámci nabídkové povinnosti (po přijetí zákona č. 273/93) jsme zařadili do sbírek (legální depozit): 310 kopií hraných filmů, 270 kopií nehraných filmů, 589 videokazet BETA, 830 videokazet VHS.

Od poloviny devadesátých let NFA začal vytvářet nové archivní sbírky. Podle projektu Osobnosti české kinematografie – Oral History bylo zahájeno systematické natáčení rozhovorů, jejichž cílem je uchovat prostřednictvím individuálních příběhů unikátní paměť oboru. Ve sbírce je nyní 1 850 zvukových nosičů (originálů i kopií), což představuje 300 interview a 40 záznamů filmových kongresů, besed a setkání . Vytvořená databáze (MS Access 2000) obsahující základní údaje ke všem archivovaným zvukovým nosičům je spojena se systémem WORLD, v němž se ukládají textové přepisy zvukových nosičů. Kromě rozhovorů s profesionálními filmaři natáSynchron 3

2003

JUBILEA čených na audio nosiče, vzniká i řada Galerie amatérských filmařů, natáčená na digitální video samotnými filmovými amatéry. V polovině devadesátých let v souvislosti s proměnou filmového amatérského hnutí (nástup digitálního videa) zahájil NFA shromažďování tvorby amatérských filmařů. V současné době tvoří tuto sbírku více než 750 filmových kopií (8 mm, super 8 mm, 9,5 mm, 16 mm). V roce 1996 NFA zahájil výrobu filmové soudobé dokumentace – záznam významných událostí českého kulturního života, významných osobností, proměny měst a české krajiny na 35mm barevný filmový materiál (bylo vyrobeno 63 dokumentárních záznamů).

Ochrana sbírek V rámci archivní péče o filmové archiválie bylo v průběhu let 1992 – 1994 přestěhováno do nového depozitáře pro čb. filmové materiály a uloženo na 90 000 krabic negativů, duplikačních a prezervačních kopií. V uplynulém desetiletí bylo – odplísněno 2 555 900 m filmových materiálů, – překopírováno 2 369 650 m nových filmových materiálů, – zkontrolováno po vypůjčení a vrácení 20 307 filmových materiálů (10 618 kopií hraných filmů, 8 836 kopií nehraných filmů, 161 kopií 16 mm filmů, 323 negativů hraných filmů a 369 negativů nehraných filmů). Rekonstruováno bylo několik desítek filmů kromě jiných také světové unikáty Hrabě Monte Christo režiséra Henri Fescourta, série Sedm smrtelných hříchů s Francescou Bertini, Poklad režiséra G.W. Pabsta a Erotikon Gustava Machatého. Periodická kontrola byla provedena u 3 392 kopií hraných a 763 kopií nehraných filmů, 932 negativů hraných a 1 019 negativů nehraných filmů. V uplynulém desetiletí byly provedeny další významné technické inovace v rámci ochrany sbírek: – v roce 1993 NFA navrhl nové plastové krabice pro filmové materiály, které začala vyrábět a později také vyvážet firma SARY Neratovice, – v roce 1995 (v souvislosti s vinegar syndromem) bylo zahájeno kopírování filmových materiálů na polyesterový podklad. Přednostně jsou zabezpečovány české zpravodajské filmy a barevné filmy původně natočené na nitrocelulozovém podkladu. Nejžádanější filmové zpravodajské materiály jsou postupně převáděny na digitální nosiče a VHS s časovým kódem. Katalogizováno bylo více než 50 000 kopií filmových materiálů, ve filmové databázi je několik milionů záznamů. Národní filmový archiv v archivní promítací síni PONREPO (stěhovala se třikrát) uspořádal 3 657 představení, které shlédlo 139 494 diváků . Do fondu umělecky hodnotných filmů zakoupil 48 titulů, které distribuoval společně s filmy Asociace českých filmových klubů. V průběhu deseti let uskutečnil více než 12 500 výpůjček pro filmové kluby (bez zvláštních akcí LFŠ a seminářů). NFA uspořádal na pět set akcí a filmových přehlídek českých filmů na všech kontinentech (od uvedení jednotlivých filmů až po rozsáhlou přehlídku v Centre G. Pompidou, kde bylo promítáno více než 150 filmů). Pravidelně spolupracuje s Ministerstvem zahraničních věcí a s Českými centry v zahraničí, s partnerskými filmovými archivy, filmovými festivaly a jinými kulturními institucemi. Vysílání českých filmů v českých televizních společnostech a spo-

Synchron 3

2003

gionálních a zahraničních archivech. Oddělení uspořádalo několik konferencí a seminářů. Od roku 1993 časopis pro teorii, historii a estetiku filmu Iluminace vychází jako čtvrtletník. V knihovně Iluminace vyšlo 16 titulů.

Filmový přehled

Archivní promítací síň PONREPO

lupráce při tvorbě stovek televizních programů tvoří základ příjmů NFA. V období od 1.7. 1992 do 30.6. 2002 se uskutečnilo na 40 tisíc zápůjček filmů pro odborné zájemce.

Oddělení písemných archiválií (stěhovalo se čtyřikrát) zaznamenalo do přírůstků: 58 292 fotografií , 10 565 plakátů , 18 868 propagačních materiálů , 2 925 kostýmních a scénických návrhů. Bylo restaurováno: 16 434 nestandardních negativů a diapozitivů (z toho 6120 skleněných negativů a diapozitivů), 1 479 plakátů, 2 976 plakátů bylo adjustováno na plátno. Digitalizováno bylo 10 247 fotografií a 782 plakátů. Oddělení převzalo archiv a spisový materiál Ústředního ředitelství Československého filmu a dalších podniků Čs. filmu většinou bez inventářů a v rozsypu. V současné době je evidováno 59 osobních fondů (z toho 29 zpracovaných) a 49 fondů institucí. Oddělení zpracovalo a vydalo 10 svazků Filmové ročenky 1992 – 2001 v českém a anglickém jazyce. V oddělení byla zřízena digitální laboratoř (1996) a restaurátorská dílna pro soudobou dokumentaci a pro písemné archiválie (1995, 2000). Knihovna (jednotlivé části se stěhovaly sedmkrát) rozšířila knihovní fond (vč. vázaných periodik) o 10 323 knižních jednotek , 1 767 scénářů, 65 CD ROM, 3 472 separátů. Sbírky knihovny prošly mechanickou očistou a byly odplísněny. V rámci projektu VISK 7 (Kramerius) bylo převedeno na mikrofilmy a následně digitalizováno 78 862 polí starých českých filmových časopisů. V roce 2001 zavedla nový informační systém, uložená data jsou od roku 2002 na webové stránce NFA. V únoru 2002 byl uveden do chodu automatický výpůjční protokol.

V roce 1993 NFA převzal vydávání nejstaršího vycházejícího českého filmového časopisu Filmový přehled (měsíčníku pro film a video), jehož vydání mělo být ukončeno. Tento časopis je nyní distribuován v tradiční podobě, na disketách, prostřednictvím e-mailu a nově pro platící uživatele internetem. Společným dílem všech odborných oddělení NFA je vydávání publikace Český hraný film I (1898–1930 – vydán 1995), Český hraný film II (1930–1945 – vydán 1998), Český hraný film III (1945–1960 – vydán 2001). Tyto tři filmografické publikace komplexností zpracovaných údajů a inovacemi (poprvé jsou uváděny údaje o dochovaných filmových materiálech a jejich zabezpečení, o dochované soudobé dokumentaci i archivních pramenech atd.) představují nový a pro většinu světových filmových archivů těžko dosažitelný standard. Závěrem k údobí 1992–2002 několik dat: NFA proti roku 1992 zvýšil vlastní výnosy již v roce 1996 na více než dvojnásobek, počet počítačů je čtyřnásobkem původního stavu, byla vybudována nová promítací síň PONREPO, vybaveno pracoviště orální historie, zřízena digitální laboratoř a restaurátorská dílna pro písemné archiválie. Na zabezpečení filmových sbírek bylo vynaloženo 106,623 mil. Kč, na odplísnění 9,306 mil. Kč, na přepis filmů 5,049 mil. Kč, na vytvoření fondu umělecky hodnotných filmů 7,987 mil. Kč, na restaurování plakátů (externě) 2,087 mil. Kč, na výrobu „letopisů“ 4,330 mil. Kč, za kopie v rámci nabídkové povinnosti 19,013 mil. Kč, na restaurování nestandard-

Oddělení teorie a dějin filmu

Národní filmový archiv, Malešická 12

(stěhovalo se jedenkrát) zaměřilo své badatelské aktivity na problematiku československé kinematografie: stav kinematografie a státu, vznik filmového zpravodajství a otázky filmové propagandy, geneze české filmové dramaturgie, česká filmová avantgarda a experimentální film. Dále pokračoval archivní průzkum v re-

ních a skleněných negativů a diapozitivů 946 000 Kč. Majetek NFA vzrostl z 50 157 688 Kč (stav k 31. 5. 1992) na 75 495 852 Kč (převážně informační a filmová technika stav k 31. 10. 2002). Národní filmový archiv se významně podílel na činnosti Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF). Vladimír Opěla byl v letech 1991 – 1997 po tři volební období členem Řídícího výboru FIAF, v letech 1993 – 1997 viceprezidentem FIAF. NFA byl organizátorem 54. kongresu FIAF v Praze v roce 1998. NFA se stal zakládajícím členem Asociace evropských filmových archivů (ACE, 1996). Vladimír Opěla je členem Řídícího výboru ACE. Za svou činnost NFA obdržel několik mezinárodních ocenění: 1993 – LE GIORNATE DEL CINEMA MUTO (PORDENONE) – stříbrná plaketa, 1995 – UNESCO (Paříž) – Picassova a Miróova plastika, 1998 – III. festival němého filmu (Krakov) – Zlatá kladka ’98 – Vladimíru Opělovi za významný přínos k záchraně filmového dědictví.

Knihovna v Konviktu

9

JUBILEA

Slovenský filmový ústav má V apríli si Slovenský filmový ústav (SFÚ) pripomnel 40. výročie svojej existencie. Jeho vznik sa spája s dátumom 1. apríla 1963, kedy bol založený ako pobočka, resp. servisné pracovisko ČSFÚ Praha. Od tohto obdobia sa pod rôznymi názvami a v rôznych podmienkach skonštituoval do súčasnej podoby jedinej štátnej inštitúcie v oblasti kinematografie na Slovensku s názvom Slovenský filmový ústav, ktorá je od roku 1991 samostatnou inštitúciou. Od roku 2001 je SFÚ členom Medzinárodnej federácie filmových archívov (FIAF), sloveniká v zbierkových fondoch SFÚ v súčasnosti predstavujú 357 celovečerných hraných a 3 059 krátkych a stredometrážnych dokumentárnych a animovaných filmov.

Jednou z najdôležitejších udalostí SFÚ v roku 2003 je prestavba a modernizácia sídelnej budovy SFÚ na Grösslingovej ul. 32 v Bratislave, ktorá začne v najbližších mesiacoch. Jej hlavným zámerom je dobudovať najmä pracoviská filmového archívu a dokumentácie a tým vytvoriť čo najlepšie podmienky pre odborné uskladnenie, ošetrovanie a archivovanie filmových a dokumentačných materiálov zbierkových fondov SFÚ, ktoré tvoria národné kultúrne dedičstvo. Rok 2003 je pre SFÚ výnimočný aj tým, že po predchádzajúcich obmedzených finančných možnostiach na obnovu a rekonštrukciu zabezpečovacích materiálov k slovenským filmom a na výrobu nových kópií slovenských filmov sa jeho možnosti výrazne rozšíria. SFÚ na obnovu a záchranu časti archívneho fondu získal v marci obnos vo výške 18 mil. Sk. z rezervy vlády SR do rozpočtovej kapitoly MK SR. Pre SFÚ bol úspešný už úvod tohto roka, keď v januári získal za Výročnú správu SFÚ 2001 druhé miesto zo 176 hodnotených výročných správ štátnych organizácií a zároveň sa umiestnil najlepšie v rezorte MK SR.

Pri príležitosti svojho výročia SFÚ pripravil v apríli svetovú premiéru päťdesiatminútového dokumentu – filmového letopisu Čo všetko odvial čas... v réžii Marcely Plítkovej a Yvonne Hanúskovej. Film vznikol počas príprav spravodajského cyklu Letopisy, ktorého je SFÚ so spoločnosťou Four koproducentom. Vo filme sú prvýkrát zverejnené unikátne filmové zábery zo žurnálov z archívnych fondov SFÚ. Slovenský filmový ústav si 40. výročie svojho vzniku pripomenie počas celého roka rôznymi aktivitami, zameranými na prezentáciu SFÚ, no súčasne aj na prezentáciu slovenskej kinematografie doma a v zahraničí, predovšetkým v súčinnosti s významnými českými a slovenskými filmovými festivalmi. SFÚ sa prezentoval na 16. Finále Plzeň (31. 3. – 5. 4.), pre ktorý zabezpečil retrospektívu filmov Juraja Jakubiska, ďalej na 43. MFF pre deti a mládež Zlín (25. – 31. 5.) pripravil Deň SFÚ , počas ktorého boly premietané dva bloky krátkych filmov pod názvom Súčasný slovenský dokument a vybrané slovenské celovečerné filmy. Zo slovenských festivalov SFÚ neobíde ani 11. Art Film Trenčianske Teplice (20. – 28. 6.), na ktorom

10

40 rokov!

sa zúčastňuje pravidelne. Na 38. MFF Karlovy Vary (4. – 12. 7.) SFÚ premietne v premiére obnovenú zrekonštruovanú a zremastrovanú kópiu filmu Juraja Jakubiska Zbehovia a pútnici, ktorý v Čechách a na Slovensku v tejto podobe nikdy nebol uvedený. Tohtoročnú prezentáciu inštitúcie i slovenského filmu začal SFÚ štvormesačnou prehliadkou Slovenský film 1970 – 1985, ktorej je spoluorganizátorom spolu so Slovenskou národnou galériou. Prehliadka začala v marci a potrvá do konca júna. Vyvrcholenie osláv 40. výročia SFÚ bude v druhej polovici roka 2003. Z vydavateľskej činnosti, spojenej s pripomenutím si 40. výročia inštitúcie, sa SFÚ tento rok prioritne zameria na vydanie nových DVD nosičov. V edícii, v ktorej na konci minulého roka vyšiel na DVD film Obrazy starého sveta Dušana Hanáka, vyjde opäť v šiestich jazykoch DVD s kompletnou tvorbou Ela Havettu s rôznymi bonusmi. SFÚ na tento rok pripravuje vydať na DVD aj všetky slovenské rozprávky, vyrobené v koprodukcii so SRN. Z edičnej činnosti sú pripravené pohľadnice z 24-och významných slovenských filmov alebo nové vydanie The Best of Slovak Film s vybranými slovenskými filmami v anglickom jazyku. Tento rok sa uskutoční aj dlhoočakávaný krst publikácie 5 scenárov Martina Šulíka a v príprave sa nachádza aj nové rozšírené vydanie publikácie Sprievodca klubovým filmom autorov Mira a Petra Ulmanovcov, ktorá bola krátko po vydaní rozobratá. Slovenský filmový ústav má nenahraditeľné miesto v kontexte slovenskej kinematografie, kultúry a spoločnosti, je „erbovou“ inštitúciou ako napríklad Slovenská národná galéria, Slovenské národné divadlo, Univerzitná knižnica a iné. SFÚ je jediná štátna inštitúcia v oblasti kinematografie na Slovensku, je správcom filmového archívu, ktorý je v zmysle rozhodnutia MV SR archívom osobitného významu a tvoria ho jedinečné a unikátne filmové zbierky. Hlavným poslaním SFÚ je odborné uskladnenie, ošetrovanie, uchovávanie, obnova a sprístupňovanie všetkých filmových materiálov, dokumentačných materiálov a sprievodných materiálov k slovenským filmom, ktoré sú súčasťou národného kultúrneho dedičstva Slovenskej republiky. SFÚ vykonáva práva výrobcu k slovenským filmom, vyrobeným organizáciami vo výlučnej pôsobnosti štátu. Poskytuje komplexné informácie a dokumentačné materiály o slovenskom filme, má špecializovanú videotéku. SFÚ spolupracuje pri príprave a organizácii filmových podujatí na Slovensku i v zahraničí. Na pôde SFÚ vychádza odborná filmologická a faktografická literatúra a mesačník o filmovom dianí na Slovensku Film.sk. SFÚ poskytuje relevantné informácie o kinematografickom a audiovizuálnom prostredí na Slovensku a o aktuálnych možnostiach finančnej podpory, čím nepriamo napomáha vzniku nových slovenských kinematografických a audiovizuálnych projektov. Napriek tomu, že činnosť SFÚ je vzhľadom na objem finančných prostriedkov a počet zamestnancov poddimenzovaná a pracovné náplne pracovníkov sú kumulované, jej výstupy sú kvantitou i kvalitou porovnateľné s inštitúciami podobného charakteru v zahraničí. Informácie o SFÚ nájdete na jeho vlastnej internetovej stránke www.sfu.sk, údaje o všetkých slovenských celovečerných filmoch nájdete na adrese 1. Slovenskej filmovej databázy www.sfd.sfu.sk, o kinematografickom a audiovizuálnom prostredí na Slovensku a zároveň o možnostiach podporných fondov sa dozviete na www.aic.sk a mesačník o filmovom dianí na Slovensku sa vo virtuálnej podobe nachádza na www.filmsk.sk.

Synchron 3

2003

DOKUMENTY 21. srpen 1968 a dluhy ČT Pražské studio nejednou zařadilo do programu při výročí 21. srpna 1968 dokument režiséra Látala z roku 1990 o svém vysílání v oněch dnech. Dosud v ČT nepublikovaný však zůstává nepominutelný vklad moravských studií. Ostravě jako jedinému studiu se podařilo vysílat z náhradních prostor až do 4. září, než se opět po uvolnění studia od okupačních vojsk ozvala Praha, program Brna pak přebírala vídeňská televize a diváci v západních zemích tak mohli sledovat okupaci republiky na svých obrazovkách. Zcela neznámý je vklad techniků, kteří šířili televizní a rozhlasový signál, a nerespektovali příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna vysílače vypnout. Bez statečnosti bezejmenných pracovníků radiokomunikací by se k divákům nedostal ani signál z televizních studií. Další přeměnili vysílače na provizorní studia, aby informovali občany v dosahu svého vysílání – jako tomu bylo u vysílače Javořice na Českomoravské vysočině a na vrcholu Ještědu. Strohá informace pro náš Synchron ovšem nenahradí žádoucí televizní zpracování, má být pobídkou, aby Česká televize na tuto součást historie nezapomněla.

kovi Miroslavu Krečmarovi; rozhovor nahrál na magnetofonový pásek a po letech předal panu Miroslavovi Hladíkovi, který v následném období tzv. normalizace vystřídal různé dělnické profese. Vysílač Javořice na Českomoravské vysočině – Jeho vedoucím byl inženýr radiokomunikací Jaroslav Roubínek z Telče. Po okupaci se stal moderátorem javořického vysílání a po letech podrobně sepsal své vzpomínky. Telefonický příkaz k vypnutí vysílačů s kolegy nerespektovali. Naopak. Kameru k dispozici neměli, ale různými úpravami v zapojení elektrických obvodů vysílače vybudovali již 21. srpna primitivní studio pro zvukový signál, které se okupantům nepodařilo objevit, a vysílalo celý další týden – stanoviska občanů Telče a jiných obcí, různých závodů, střídaly pokyny lidem, jak se chovat, ubránit se panice, informace o zásobování, telefonické vzkazy občanů… Účet za statečnou aktivitu byl inženýrovi Roubínkovi předložen v roce 1970 prověrkovou komisí. Zopakoval, že nesouhlasí ani s okupací, ani s vedoucí úlohou KSČ. Následovalo odvolání z funkce vedoucího vysílače, přeřazení na podřadné místo.Kromě vzpomínek uchoval inženýr Roubínek až po dnešní dny staniční deník z oněch dní i další doklady; a mezi nimi jeden, který přetiskujeme: dvojjazyčné oprávnění k vysílání pro Javořici, datované 29. srpnem 1968. Nesporný doklad o tom, že příkaz z 21. srpna vypnout vysílače, zbavit tak občany všech informací, dokud nebudou mít okupanti moc pevně ve svých rukou, byl vydán. Jarmila Cysařová

V úterý 27. srpna 1968 v 7.25 oznamuje Československý rozhlas, že podle zpráv z Moskvy jednání skončila, v 8.05 vysílá zprávu, že v časných ranních hodinách se naše delegace vrátila. O deset minut později rozhlas vysílal záznam rozhovoru s Josefem Smrkovským ihned po příletu. Kolem 17.30 rozhlas odvysílal projev Alexandra Dubčeka.

Záznam vysílání svobodného televizního studia

SEVER – 27. srpna 1968

Svobodné televizní studio Sever – Vysílalo tři dny od 25. srpna a jeho moderátorem byl tehdejší redaktor Libereckých výstavních trhů (LVT) Miroslav Hladík. Za podpory rady Městského národního výboru byla na retranslační věž na vrcholu Ještědu dopravena průmyslová kamera, použitá v tom roce na LVT, a další nezbytné součásti. Technici Jiří Heřman a Luboš Chotěbořský zapojovali improvizované zařízení, jiní přiváželi chybějící součásti. Zprávy, informace, projev starosty vystřídalo např. vystoupení Jana Třísky, kterého spolu s Václavem Havlem zastihla okupace v Liberci. Jan Tříska líčil průběh tryzny za liberecké oběti okupace a 27. srpna přivedl do studia muže, kterého představil: „To je Vašek Havel“. Jejich emotivní televizní rozhovor, moderovaný Miroslavem Hladíkem, vyjadřuje deziluzi občanů, rozplývající se naděje na pokračování vývoje k suverenitě státu. Neboť po návratu našich představitelů z Moskvy, po projevech Ludvíka Svobody a Alexandra Dubčeka, občané pochopili, že návrat představitelů státu byl vykoupen zásadními ústupky okupantům.Tato relace, názory aktérů jak dál, nepoddat se a nepodlehnout beznaději, byla signifikantní pro tristní situaci onoho dne. Unikátní záznam z uvedeného vystoupení se zachoval díky libereckému divá-

Synchron 3

2003

Jan Tříska: Nejsem politik, ani řečník. Ani nezastávám žádnou veřejnou funkci. A snad právě to mi dovoluje, abych říkal totéž dneska, co jsem říkal včera. Což, jak jsem dneska s politováním zjistil, se nedoslechnu odevšad. Nyní nezbývá nic jiného, než si myslet, a tudíž také říkat dnes to, co jsem říkal včera. Dává mi to tu příležitost, říkat v tomto televizním studiu totéž, co jsem říkal včera v pražském televizním studiu. Já se opravdu nemohu s tím smířit. Já se nemohu smířit s tím, že to, co bylo včera „A“, je kupodivu dneska přes noc „B“. A nemohu se smířit s projevy, s kterými nesouhlasím nejen já, ale s kterými, jak jsem přesvědčen – a jak vidím na všech ulicích napsáno a slyším lidi mluvit – s projevy, se kterými zřejmě nesouhlasí celý národ. Já se s tím smířit prostě nemohu. Já se nemohu smířit s tím, že někdo nakazí mě, a že nakazí národ zklamáním. Nakazí říkám proto, protože zklamání považuji za nemoc. Považuji to za chorobu, která se opravdu velice těžko léčí, a z které se člověk, a tudíž národy, léčí třeba celá desetiletí. Já se s tím nesmiřuji. Riskuji sice, že se jiní nesmíří se mnou, budiž, ale já to riziko rád podstoupím. Já chci mluvit sám za sebe, nechci v současné situaci nějak šachovat. Hledat nějaké východisko, které by bylo lepší a šikovnější. Šachovat v tom nebudu. Mluvím sám za sebe, že se s tím nemohu smířit. Jediné, co si myslím sám pro sebe, že mohu trvat na svém vlastním charakteru. To je asi jediné, co mi zbývá a nemohu se zbavit dojmu, že to zbývá vůbec všem lidem. Zachovat si svou vlastní tvář, svůj názor, za každou cenu svůj vlastní charakter, protože si opravdu nerad plivu do vlastní tváře. Miroslav Hladík: Myslím, že ten, kdo ví, co to je charakter, kdo si dovede představit celou šíři tohoto pojmu, asi se s tím bude těžko vyrovnávat. Václav Havel: Já si myslím, že ta ohromná síla, ta mravní síla, ta jednota, která se vytvořila během těch nejtěžších dnů okupace, to je kapitál, který se nemůže vyhodit. To je ten kredit, ty všechny zisky, které to přineslo. Jakési mravní rekonstituce celého národa po mnoha letech. Ta se nemůže utopit v nějakém novém Mnichově. Myslím, že nezbývá než doposledka trvat na tom, co jsme říkali. Okupanti jsou okupanti. Lidé, kteří tady střílejí na ulicích do dětí, jsou barbaři, a ne naši přátelé. Nejsou to spojenci, když můžou v tom paktu… jeden členský stát… připravovat vojenskou operaci proti němu, že ano, ta musela být měsíce připravovaná, bez jeho vědomí, a pak ho přepadnout. To není pakt, který by mohl zaručovat naši bezpečnost nebo suverenitu. A jestli Dubček a ostatní, kteří byli zatčeni, odvlečeni do Moskvy, jestli dneska se vracejí do svých funkcí, tak je to jedině dík této naprosté jednotě celého národa, který nedopustil, aby tady vznikla loutková vláda. To je krach, který nikdy nezažila žádná okupace, aby týden byla taková vojenská síla proti civilnímu obyvatelstvu a nepodařilo se sestavit ani loutkovou vládu. A to nejhor-

11

DOKUMENTY ší, co by se mohlo stát, kdyby se teďka tou loutkovou vládou stali ti, kteří jsou symbolem právě této mravní jednoty národa. (…) Myslím, že na nich záleží, jestli tady budou protisocialistické a protikomunistické síly nebo nebudou. Protože jestli nějakým způsobem zklamou tu důvěru, kterou dneska mají všichni, i u nekomunistické většiny národa, tu absolutní důvěru, kterou dali komunistické straně, jestli tu důvěru v této chvíli zklamou, tak si tady vyroběj nesmírné tisíce a miliony antikomunistů. Na nich teďka záleží. Nemohou teď ustoupit, musejí ten mimořádný sjezd uznat, ten nový ústřední výbor, to nové předsednictvo. Musejí uznat, že tamti, to jsou zrádci, že to jsou kolaboranti. A já pevně věřím, že to pochopěj a že to udělají. Já nevidím jiné východisko. To by byl mravní debakl na dalších dvacet let. Trauma. Celonárodní… Miroslav Hladík: Myslím, že naše jediná možnost je skutečně v tom, být stále pevní. Být stále pevní a jednotní tak, jak jsme byli v těchto hrůzných dnech. Jan Tříska: A být ochotní to riziko podstoupit. Miroslav Hladík: Tak. Ty důsledky té jednoty podstoupit a zařídit vše maximálně tak, aby Dubček a všichni, Svoboda, všichni tihleti lidé, ke kterým jsme se málem

21. srpen 1969 v ČST Před prvním výročím okupace se již od poloviny srpna shromažďovali lidé na Václavském náměstí. A 21. srpna 1969 vyšly do ulic napříč českými zeměmi statisíce občanů, proti kterým zasahovalo jen v Praze 560 příslušníků Veřejné bezpečnosti, 700 ministerstva vnitra, 2 600 členů Lidových milicí, další z Civilní obrany, z Pohraniční stráže, vojáci i tankový pluk. Ani o demonstracích, ani o mrtvých a zraněných se již ovšem diváci ČST pravdu nedozvěděli. Jaká byla situace v televizi? Téměř dvě hustě psané strany obsahuje Opatření vedení Čs. televize k zabezpečení klidu, bezpečnosti a pořádku při vysílání ve dnech 15. – 22. VIII. 1969. Ve studiích byl vyhlášen zvláštní stupeň pohotovosti, pražské studio dostalo za úkol připravit od 19. srpna záložní vysílání pro případ závady s tím,

modlili celou tu dobu, co byli pryč, tak aby o tom věděli. Že národ za nimi je, že za nimi stojí do důsledku, do poslední chvíle a patrně snad i do poslední kapky krve. Václav Havel: Základním takovým rysem celé té podivné a absurdní okupace, kterou jsme tady prožili, bylo, že v ní vítězil intelekt, mravní síla, důvtip, fantazie lidí. Nad brutalitou, nad bodáky. Duch vítězí nad hrubou sílou. To je jedno z hesel, které jsem viděl v Liberci. Myslím, že to je směrnice pro další práci. Že přesně to, co se dělalo, se musí dělat i dál. To znamená opravdu nevstupovat do srážek na jejich úrovni, protože to musíme prohrát. My tanky nemáme, oni je mají. Ozbrojené srážky nejsou možné, ale to všechno ostatní… proti tomu jsme bezmocní. To je přece naprosté fiasko, tak okupace. A bude fiasko stále hlubší a hlubší. A bude-li se stále dál a stále lépe a inteligentně dělat to, co se dělalo, neustoupit od toho, nazývat věci pravými jmény. po kolika desítkách let se najednou nazývaly věci pravými jmény? A jaká to byla úleva pro všechny lidi. Miroslav Hladík: A nikdo toho nezneužil. Václav Havel: Nikdo toho nezneužil. (Celý přepis tohoto záznamu je zájemcům k dispozici v redakci.)

že Televizní noviny budou vysílány ze záznamu; zákaz shromáždění a schůzí pracovníků ČST v inkriminovaných dnech následoval příkaz nevpustit do objektů ČST korespondenty z kapitalistických států; oddělení zvláštních úkolů bylo uloženo zajistit zvláštní ostrahu objektů „hlídkami, složenými z příslušníků VB a armády, které budou ve stálém styku se službu konajícími příslušníky Závodní stráže a s příslušníky jednotky Lidové milice v ČT…“ Ještě výmluvnější než toto opatření je popis interní situace ČST ve vystoupení Jana Zelenky na ideologické komisi ÚV KSČ 17. června 1970. Následná citace je součástí rozsáhlého dokladu, v němž J. Zelenka líčí údajně katastrofální stav ČST do svého jmenování ústředním ředitelem sedmého srpna 1969: „Je třeba vidět, že jsme do televize vstoupili písmem i slovy tři lidé v srpnu 1969, v době, kdy v televizi nebylo učiněno vůbec nic, kde naopak bývalé ve-

dení televize mělo přímou direktivu kádry udržet, některé ty nejnápadnější kádry pouze odsunout z obrazovky, ale patřičně pracovali dramaturgicky, programově a udržovali celou politickou koncepci a náladu v televizi až do srpna 1969. Proto jsme také v srpnu 1969 se setkali s katastrofální situací, že při nástupu prakticky 10 dní před výročím srpnových dnů jsme neměli před sebou nic jiného než pohrůžku stávkou…Proto se nám také stalo, že 21. srpna jsme na obrazovku dostali mladou, nezkušenou, novou hlasatelku, kterou pochopitelně kdekdo mohl z profesionálního hlediska kritizovat a ještě dneska kritizovat může, ale já myslím, že je třeba vidět, že všichni odmítli jít na obrazovku, a jedině tato mladá, nezkušená hlasatelka tam na tu obrazovku 21. srpna šla, a to ještě za předpokladu, že ve studiu s ní seděl hlavní redaktor Vlček, přímo ve studiu, a před studiem s dvěma bezpečáky jsem seděl já. Tak se odvysílal 21. srpen.“ -cys-

NOVÁ JE HVĚZDA KOMUNISMU Už více než deset let se naše společnost snaží poznat a popsat fungování totalitního komunistického režimu, který u nás zdevastoval vše, co se dalo. V mnoha případech se však na odhalení musí čekat, protože archivní zákon a jeho lhůty jsou nemilosrdně dlouhé. Je však jeden archiv, na který se archivní lhůty nevztahují. Dá se z něj vcelku dobře připravit pořad (či cyklus pořadů), který by popsal, co byla televizní komunistická propaganda, jak se vyvíjela, jak tvůrcům hrbila záda, jak vymývala mozky. To všechno by mohl popsat... Ale žádný takový pořad zatím nevznikl. Chybějí nám snad autoři, kteří by se do takového rozsáhlého tématu chtěli pustit? Chybějí snad odpovědní šéfové ve veřejnoprávní televizi, kteří by takovou společensky potřebnou látku chtěli? Kdo ví?

Žíti lze lépe na naší zemi A literární pořad pokračuje v šeru pokoje, kde u okna stojí muž a žena. Na stole je nakousnutý chléb, nedopitý hrnek mléka, čepice, odřená aktovka, otlučená bandaska a noviny. „V špinavé ulici na předměstí bydlel mládenec jménem Jan,“ říká recitátor, „měl dobré srdce, slabé pěsti a modrou pracovní zástěru. Městem se brouzdal k večeru a ve světel barevném kolotoči mu narůstaly bolavé oči, jež všechno skutečně viděly a do srdce krutě křičely. Tady jsou paláce, tady podkroví, tady jsou sytí, tady hladoví, jedni jsou otroci,

Pryč s tyrany a zrádci všemi Ve tmě před zářivě bílým horizontem stojí skupina recitátorů. Kužel světla vyloupne jednoho z mužů: „My hlásíme se k žití právem žití, jež od pravěků nepozbylo ceny... chcem světlo, vzduch a volný růst a vláhu, jak má je strom, byť stál i na úskalí....“ V pozadí se rozeznívá sborová píseň: „Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět, my nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd“. Recitátor do zpěvu pokračuje: „...Nová, nová, nová je hvězda komunismu...“ Takto začíná jeden z literárních pořadů Československé televize, natáčených k nejvýznamnějším komunistickým výročím. Recitátory střídá reportáž. Veselý dětský smích podkresluje úvodní záběry dětí kreslících si na stěně obrázky. Mimo obraz děti povídají, co je bída: „Bída je to, když je někdo chudý, má málo peněz a nic nemá; bída je to, když je někdo nemocný; bída je, když dospělý musí chodit žebrat; je nezaměstnanost a lidé dostávají malé mzdy, aby se uživili, musely pracovat i děti.“

12

druzí diktátoři a všichni jsou choří. Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, že žíti lze lépe na naší zemi. Však s ránem jsem poznal, že to byl sen a snem tím jsem k smrti nemocen, neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou železným nábřežím, ulicí kamennou, a stane-li, průsvitný uprostřed náměstí, skrze něj vidím tisíce neřestí, neřestí, které tím strašněji své boláky odkryly, že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly...“ Pokoj se opět mění na místnost, kde děti kreslí své obrázky a odpovídají na otázku, co je revoluce: „Je to boj, aby lidem neporoučeli bohatí, ale aby všechno rozhodovali sami; je to boj proti kapitalistům, kteří svou vlast vedou

Synchron 3

2003

DOKUMENTY do záhuby; je to vzbouření lidu; je to, když někdo s někým bojuje a chce dosáhnout toho, co si naplánoval.“ A pořad plyne dál, verše jednoho básníka střídají verše druhého. Náhle změna: „Občané a občanky, drazí přátelé! Volám vás všechny k bdělosti a pohotovosti, volám vás, všechny dobré Čechy a Slováky, vás všechny – dělníky, rolníky, živnostníky a intelektuály k jednotě a věrnosti.“ To z archivního záznamu slyšíme hlas Klementa Gottwalda z únorových dní 1948. Před kamerou se znovu objevují naši recitátoři: „Zarůstalo nám plevelem políčko, pole naše. Havrani z větví kázali jak černí jezoviti. Zešedlo slunko. Vítr hluchý byl. Až na lidech se námel uchytil. Kdosi nám svázal srdce černou nití. Kdosi nám šmátral v noci po síni. Kdosi nám zastavoval na zdi hodiny a do včelínů vkládal hnízda vosí...“

mrzli motýli sněhu ke Gottwaldově čepici, navždycky ustrnuli v přísném střehu na tmavých pláštích milicí,“ recituje herečka. Recitátory střídají známé děti, které nám tentokrát říkají, co budou dělat děti za komunismu: „Budou chodit do školy, budou se dobře učit, budou mít svoje věci, budou mít zdarma školu a nemusejí dělat takovou práci, jako dělaly děti za první republiky; budou se učit množiny, budou mít moderní stroje, až se vyučej; nebudou nikomu ubližovat.“

Rozvratníky vyženeme Recitátory přerušuje siréna a fotografie a dobové noviny z února 1948, recitátor volá: „Nadešel čas, kdy třeba říci, čí že je tahle zem. Nadešel čas. Teď, průkopníci, si život rozhodnem. Jde o budoucnost republiky, o štěstí jde nám všem. Nadešel čas, dnes rozvratníky jak škodnou vyženem. Nadešel čas, kdy třeba řady jednou zocelit. Nadešel čas, čas lidovlády, čas bojovat, čas žít. Nadešel čas, my pracující, v jediné frontě jdem. Nadešel čas, je třeba říci, naše je tahle zem.“ Vidíme rozhlasový přijímač stojící na stole, kolem něj skupina Lidových milicionářů. Napjatě poslouchají. Slyšíme spolu s nimi Gottwalda: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky... pan prezident všechny mé návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal!“ Milicionáři mají radost. „Navždycky při-

Pořad vrcholí: „Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce, neboť jsem ten, jenž cítí osudnou nutnost štěstí. Proti všem, kdož necitelnými mozky hromadí víc, než-li je možno vyčerpat jedním životem. Vyvlastnit jejich moc a přinutit vojska, aby byla ve střehu nad každým, kdo chce shromažďovati...“ Toto „svěží“prorežimní propagandistické dílko leží už jen v přítmí televizního archivu. V roce 1977 vzniklo v tehdejší Hlavní redakci dramatického vysílání, kterou vedl profesor Antonín Dvořák. Autorem scénáře a režisérem byl Rudolf Růžička... Že by bývalý producent a současný šéfdramaturg Centra publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání ČT v Praze...? (redakce)

KREJČÍK 85

S jubilantem, jehož portrét zdobí titulní stranu tohoto čísla, otiskujeme rozhovor na jiném místě, ale nebude od věci připomenout i chvíle, od nichž uplynulo už pět let. Předáním ceny Český lev 1998 za celoživotní přínos české kinematografii byl pověřen režisér Vojtěch Jasný: „Je mi ctí a mám velkou radost, a to jsem si přál už dávno, že za dlouholetou činnost v českém filmu je oceněn… jeden z nejstatečnějších, muž svědomí… Jiří Krejčík… Jiří, gratuluji!“ Přijímám tuto poctu s hlubokým pohnutím… Ale upřímně řečeno, mnohem raději bych přijal Českého lva za tvůrčí čin, za jeden z mých podnětů a námětů, o jejichž realizaci déle než deset let marně usiluji. Uvažoval jsem poslední dobou, co je zapotřebí k uskuSynchron 3

2003

tečnění tvůrčího díla… Je to samozřejmě především talent. Ale jak jsem se přesvědčil, a nejen na sobě, tak pouhý talent k úspěchu nestačí. Je třeba ještě něco daleko víc. Další důležitý talent nebo schopnost tvořivé nadání umět prosadit. Jsou-li oba tyto talenty stejně silné, vzniknou vzácná a pozoruhodná díla. Jsou však i mnohé případy tvůrců, kdy onen podpůrný talent je mnohem silnější než je jejich slabý talent umělecký… Z takovéto kombinace pak vzejdou díla, nad nimiž zdravý lidský rozum zůstává stát… Ale vznikají! Co nakonec rozhoduje o tom, uskuteční-li se tvůrčí dílo? Jsou to nepochybně ony nepostihnutelné okolnosti, kdy rozhodují mnohdy ti, kteří nemají schopnost rozeznat kvalitu nebo nekvalitu díla, sponzoři a jiní… Nakonec však rozhoduje onen druhý, podpůrný talent. Karel Čapek krátce před svou smrtí napsal dalekosáhlou úvahu o tom, co je to talent… Všude tam, kde jde o lidské vynikání, je přítomen zlý duch! A já k tomu dodávám: ďábel ponouká fušery umění ke zlým činům! Přeji všem těm tvůrcům obdařeným talentem od Pána Boha, aby alespoň nalezli produ-centy a sponzory, kteří by je podpořilia umožnili

uskutečnění jejich tvořivých činů… Děkuji vám… Myšlenky, které mi v této slavnostní chvíli vířily hlavou, byly dalekosáhlé. Především jsem byl poctěn Českým lvem za filmy, které byly vytvořeny v totalitní minulosti. Je paradoxem, že se mi dostalo pocty nepochybně za tato díla, svobodná současnost mi neumožnila již nic. Proč? Navrhl a rozpracoval jsem zajímavá témata. Každý můj projekt byl lepší než mnohé z toho, co se realizuje, je s politováním, že mnohé z nominovaných filmů mají hodnoty značně sporné. Kdysi mi barrandovský totalitní ředitel Fábera řekl, že mnozí moji kolegové odevzdávají 50 % hrubého ze svých honorářů ústřednímu dramaturgovi. Zdrcující zjištění… Krátce před touto slavností jsem se dozvěděl, že několik dokumentů, které jsem chtěl realizovat, bylo zamítnuto. Napsal jsem scénář podle Čapkových biblických apokryfů, televizní studia nemají o tento projekt zájem. A tak se zas vracím v myšlenkách ke Karlu Čapkovi: „Mnoho, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní: jenomže teď vím líp, kdo je kdo… Kdo byl slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí větrem, točil se větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se vybarví.“ Tolik Karel Čapek na podzim 1938. Jak jeho myšlenky jsou stále aktuální! Jiří Krejčík

13

Ú VA H Y A N Á Z O RY ČTVRTLETNÍK FITESU na téma „PROMĚNY FILMAŘSKÝCH PROFESÍ V DIGITÁLNÍ ÉŘE“ 7. dubna 2003 Marie Šandová: Dobré odpoledne vám všem. Děkuji, že tento vzácný odpolední čas věnujete našemu tématu. Je to Čtvrtletník, jehož téma mělo být věnováno tomu, co se děje v České televizi kolem volby ředitele, případně jsme se chtěli dozvědět, jaká bude perspektiva České televize, ale protože je vše stále nedořešené, tak jsme vymysleli náhradní téma. Pozvání přijal režisér Tomáš Škrdlant a zvukař a režisér Zbyněk Mikulík. Oslovili jsme řadu dalších režisérů, protože jak sleduji naši dokumentární tvorbu, tak trend v poslední době je takový, že řada režisérů bere do ruky kameru a dubluje profesi – režiséra, kameramana. Zvukaři se pouští také na pole režijní, řada režisérů se stává producenty – o produkčních ani nemluvím, řada dramaturgů zároveň režíruje. Já jsem možná formovaná nějakou starou školou – jednak jsem absolvovala na FAMU dva různé obory a jednak jsem začínala v Krátkém filmu – kde ty filmařské profese měly určitý profil, identitu, měly i svou profesní čest. Zdá se mi, že se mění způsob natáčení, digitální technologie na jednu stranu člověka osvobozují, na druhou se mění role profesí. Takže já bych na začátek poprosila kolegu Tomáše Škrdlanta. U dokumentu Hledání moudrosti stáří byl podepsán jako režisér i kameraman. Jaká je to zkušenost pro režiséra, osvobozuje to nebo svazuje? Tomáš Škrdlant: Osvobozuje to – důvod, že speciálně u filmů tohoto typu to znamená u těch tzv. mluvících hlav – ale nejenom u nich – je to lacinější – ale nejenom: Konkrétně – teď točím pro televizi a v televizních podmínkách film s tématem „Dítě v nemocnici“. Mám na to pouhé tři natáčecí dny a tak jsem běhal po různých nemocnicích, scházel se s rodiči, kteří tam mají děti. A když se to seskupilo, tak jsem zavolal paní produkční a s takovým 14 – 20denním předstihem jsem říkal, kdy – v které dny bychom mohli točit. Ona zavolala na dispečink a za chvíli mi volala zpátky, že ani jeden z těchto dnů není volná kamera. Já říkal to nevadí, v kamerovém oddělení mají ten větší DVCAM (Sony 300), protože s tím menším to kameraman odmítá dělat, že to není kamera, tak půjčíme Sony, ale ani ten nebyl volný. Takže možná, že nejde jen o ty peníze, jako o to, že tzv. „profesionální výroba“ člověka svazuje. A nejde ani jen o Českou televizi – zkrátka jdu-li někam točit, tak to znamená, že to musím vědět s předstihem, mít sebou mikrobus, štáb, technika, zvukaře, osvětlovače, atd. a je to zbytečně komplikované a někdy samozřejmě i pro lidi nudné. Když jsem chtěl dělat rozhovor se starými lidmi – když přijdu za starým člověkem a jsem sám, nebo mám nanejvýš jednoho člověka s sebou, posadíme se a volně si povídáme, tak je to mnohem méně formální a člověka před kamerou to neinhibuje. Když vidím, že je ten člověk unavený, tak se ho zeptám, jestli mohu přijít ještě zítra – a přijdu zítra, zatímco při standardním způsobu natáčení musím mít vše dopředu naplánované. Takže to usnadňuje práci po stránce technické, tříčipový DVCAM je v podstatě v bližších záběrech srovnatelný s Betou a po stránce zvukové, když si člověk dá pozor, aby to nepřemoduloval, a má dobrý

14

mikrofon – samozřejmě nelze točit na „kamerák“ – tak je to zcela bez problémů. Problém je pak ale třeba v ČT střih – protože – nevím, jestli už teď mají, ale loni je rozhodně neměli – rekordér DVCAM, kterým bych natáhl materiál z DV kazet rovnou do počítače. Zatím se to řeší přepisem na Bety (loni ještě analogové). Vzniklo tak plno dropů, protože Betové kazety se v ČT používají opakovaně. Nebudu raději ani mluvit o technologii dokončování, kdy mi pak zvukový dialog z Bet znovu přepsali na úzký pásek, stoupl šum, místy se rozjel synchron, atd. Zkrátka myslím, že je to velice příjemné točit si sám. Myslím, že k tomu celkový trend v dokumentu směřuje, že je to trošku podobná revoluce, jako bývala ve fotografii v 30. letech nebo začátkem 30. let, když přišel Leitz a kinofilm a najednou začal fotografovat každý. Takže tím sice bude vznikat spousta balastu, ale to zas vytřídí ta přirozená konkurence diváckého zájmu – nebo spíš zájmu internetových návštěvníků. Kdokoliv natočí cokoliv a dá to na internet – je to sice představa hrozného přívalu informací a chaosu, ale jsem přesvědčen, že dobré věci „vyplují na povrch“ možná i lépe a snadněji, než skrze selekci různých dramaturgií oficiálních (a „profesionálních“) televizních kanálů. Marie Šandová: Poprosila bych pana Mikulíka, jak

Zleva: Marie Šandová, Zbyněk Mikulík, Alice Růžičková

se stalo, že se dal na půdu režie. Viděla jsem zajímavý film, hudební portrét – Čert Pountney o vzniku nové inscenace v Národním divadle. Zbyněk Mikulík: To všechno začalo dva roky před tím – měl jsem takový námět, který po mnoha jednáních vzala ČT. Byl to námět s operní tématikou. Důvod byl ten, že se tomuto tématu, stran publicistiky nebo dokumentu de facto nikdo nevěnoval. Nabídl jsem tehdy, stran režie, spolupráci jedné mladé adeptce dokumentaristiky, jedné studentce Filmové akademie, která nabídku přijala s tím, že si určí vůj vlastní štáb, a domluvila si kameramana, který potom nepřišel. Pak přišel jiný domluvený kameraman a natáčení začalo. Spolupráce skončila velikou kolizí pracovní i lidskou, a po týdnu naprostého rozčarování na všech stranách jsem po projekci denních prací došel k závěru, že to, čeho se mi dostává po obrazové stránce, si mohu v podstatě udělat sám, protože žádný přínos touto profesí nenastal. A protože jsme byli pevně domluveni na jednom týdnu, tak jsem kameramanovi poděkoval, a ten zbytek, což bylo asi 90 hodin záznamu operních představení a rozhovorů, jsem si dotočil sám a zjistil jsem, že kupodivu a díky bohu nenastal žádný propad ve funkční kvalitě.

U toho tématu – zmíněné byla má první věc, tu jsem nerežíroval – u toho tématu jsem zůstal a nabídl jsem potom hudební redakci nové náměty na čtyři, resp. pět dokumentů. Jeden z nich byl dokument věnovaný inscenaci nové Čertovy stěny v Národním divadle, kterou režíroval tehdy pan režisér David Pountney, což je pravděpodobně jeden z nejslavnějších operních režisérů na světě. To je dokument, o které mluví paní Šandová. Sám o sobě je natočen na DVCAM kameru na SONY DSR třístovku. Obsahuje dokumentární záznamy ze zkoušek a z generální zkoušky a také z premiéry. Z DVCAM kazet jsme dělali přímo digitální kopii na digitální betu. Nenastala žádná ztráta kvality ani po stránce obrazové, ani po stránce zvukové a přejímající technici vůbec nezaregistrovali, že originál byl pořízen jinak než na digitální betu. V podstatě si myslím, že v těchto polohách dokumentů se to ani de facto poznat nedá, dá se to snad poznat ve velkých celcích. Já jsem byl velmi překvapen, protože u toho prvního projektu, který jsem nerežíroval, jsem první část točil na DVCAM a digitální betu současně a zjistil jsem, že výstup – což kameramani nechtěli slyšet – z digitální bety měl tehdy nižší kvalitu než DVCAM. Dozvěděl jsem se od kameramanů, že jsem hlupák, který neví, o čem mluví, ale nicméně jsem si říkal, že vidím, co vidím, a pídil jsem se, až jsem se dostal stran této věci na ředitelství českého Sony a dozvěděl jsem se soukromou informaci, že pravda je na mé straně, že v té době, kdy kamera SONY DSR 300 byla nová, měla úplně nový čip, který byl výrazně kvalitnější, než měla digitální beta. Dneska už je to zase tak, že digitální beta je logicky lepší než DVCAM, ale v té době, kdy jsem s tou kamerou pracoval, tak i přes komprimaci 1:5, což je technická věc, byl výstup kvalitnější. Dokument sám o sobě vznikal velmi strastiplnou cestou – pan režisér Pountney přistoupil na to, že dokument bude pořízen, když bude souhlasit Národní divadlo. ND souhlasilo, že dokument může být pořízen, pokud s tím bude souhlasit pan režisér Pountney. A potom na to všichni jakoby zapomněli a začali „zavírat dveře“ a nechtěli nás k sobě moc pouštět. Pan režisér byl upomenut na to, že to přislíbil, a tak řekl, že samozřejmě a že se to jen v těch dnech moc nehodilo. A pak to celé probíhalo tak, že dostal bezdrátový klopový mikrofon, protože jinak ho obtěžovala přítomnost techniky, dal si mikrofon na košili a když se v sále zhaslo, tak ho sundal a strčil ho do kapsy. Tak to dělal po celé natáčení. Takže ty věci, které v dokumentu jsou, jsou vyčekané. Jsou to okamžiky, kdy se neuhlídal. Do jisté míry se to projevilo samozřejmě na výsledném tvaru. Problém to střihnout ale nebyl. Přestože jsou tam poměrně vypjatá místa, nebyl důvod je skrývat. Dotaz z pléna: Proč si ten pan režisér strčil mikrofon do kapsy? Zbyněk Mikulík: Protože nechtěl, aby bylo slyšet, co říká, aby bylo slyšet, jak nadává zaměstnancům Národního divadla atd. To byl ten důvod. Bylo to velmi vypjaté. Marie Šandová: Abychom neřešili jenom jednotlivé technické problémy. Když se člověk dívá na sou-

Synchron 3

2003

Ú VA H Y A N Á Z O RY časnou dokumentaristickou produkci, tak pod profesí kamera je např. podepsána režisérka Alena Činčerová, Jan Mudra, Martin Řezníček, Alice Růžičková atd. Řada lidí nejenom z té starší generace, jako je Jan Špáta nebo Mirek Janek, se přirozenou cestou z kameramanů stali režiséry. Je to určitý trend? Otázka je, jestli to je věc, která jde s finančními a technickými problémy dokumentárního natáčení, anebo jestli digitální technologie nabízí opravdu nové tvůrčí postupy, jak je to třeba ve filmu pana Němce Noční hovory s matkou. Jestli opravdu, když ti lidé nejsou původně kameramani a berou kameru do ruky, jestli ty možnosti, které jim dává, nějakým tvůrčím způsobem využívají?

Zleva: Miroslav Fojtík, Libor Sedláček

Libor Sedláček, zvukový mistr: Myslím, že vzniká hrozně mylný dojem, že digitalizace a miniaturizace těch zařízení způsobuje, že si každý říká „já to umím taky“. A já to ve zvuku slyším v televizi denně a moc. Samozřejmě, že to „umí taky“, ale ten člověk, ať je to, kdo je to, když to nestudoval nebo když nepracoval 35 nebo 10 let v oboru, tak nemůže umět to, co umí zvukový mistr. Nejenže neumí využít techniku, že nevypne zařízení, které mu „pumpuje“ ve zvuku atd. Otázka je, jestli ty lidi k tomu vede ješitnost nebo to, že se ušetří. Já mám za zlé televizi, že ty věci vůbec přejímá a vysílá, protože některé jsou příšerné. Tam by měly být místo nich titulky. Tomáš Škrdlant: Samozřejmě, na tom je velký kus pravdy, že někdy vysílá televize věci, které jsou technicky příšerné. Nicméně produkují je mnohdy i televizní zvukaři. My když jsme dělali s Pavlem Štinglem cyklus… Libor Sedláček: Promiň: b ý v a l í televizní zvukaři! Televize nezaměstnává zvukaře. Tomáš Škrdlant: Dobře. Jen jsem chtěl říci, že to není zdaleka otázka, zda zvuk snímá zvukař, ale jaký zvukař a s jakým přístupem. Stalo se nám skutečně, že jsme měli tříkamerák na nádraží, zvukař seděl v autobuse za mixpultem a při míchačkách jsme potom zjistili, že celou dobu snímal zvuk přes limiter. Libor Sedláček: Pak to nebyl zvukař. Tomáš Škrdlant: Jistě. Ale mně jde o něco jiného: ty důvody nemusí být vždycky jenom, že se ušetří nebo že někdo chce zkusit nějakou jinou profesi, ale speciálně u dokumentu je to mobilita, okamžitá pohotovost vzít kameru a jít točit. Samozřejmě, že to nejedu na kamerový mikrofon, samozřejmě, že reguluji úroveň záznamu manuálně a jedu přes sluchátka, ale je to nesrovnatelné s jakýmkoliv filmovým štábem, i kdybych ho měl od soukromé firmy a byl mi kdykoliv k dispozici, tak přesto je to takhle příjemnější, a u některých typů dokumentu je to zcela neocenitelné. A potom, technická kvalita zvuku u dokumentu není to nejdůležitější. Vezměte si příklad projektu „Soukromé Maďarsko“; ostatně teď dělá něco podobného režisér Šikl. To byly posbírané osmimilimetrové filmy z 50., 60. let a z nich vznikly úžasné dokumenty. A proto jsem

Synchron 3

2003

zmiňoval předválečnou amatérskou fotografii, která se vyvíjela podobně, jakýmsi zlidověním technologie i za cenu její snížené kvality – a dneska, když si prohlížíte rodinné album ze 40. let, je to úžasný dokument, ta doba v tom je kondenzovaná a je to materiál pro velmi silné dílo. Myslím, že ve chvíli, kdy člověk má v ruce kameru a točí, tak úplná obrazová kvalita a i zvuková kvalita, pokud není na úkor srozumitelnosti, nejsou to prvořadé. Prvořadá je autenticita a neopakovatelnost toho, co jsme zachytili. Marie Šandová: Prosím pana Kaušitze o odpověď na otázku, jestli tento trend také sleduje, co si o tom myslí, proč se jednotlivé tvůrčí profese sdružují? A jak se vlastně hodnotí výsledek? Damián Kaušitz: Nemám připravenou přednášku, ani souvislou řeč, nicméně pokusím se z hlavy. Myslím si, že jako je tématem této doby bulvarizace médií, tak můžeme říci, že tématem této doby je bulvarizace televizní a filmové technologie. Všichni pamatujeme, když jsme točili na inverzi, někteří točili na „pětatřicítku“, všichni vzpomínáme na doby, kdy bylo relativně málo prostřihu, nicméně v podstatě neomezený čas ve střižně. Éra 90. let a videotechnologie přinesly fakt, že prostřih není tím zásadním limitem, že fakticky přinesly i změny stylu práce při natáčení, že režisér tolik nedbá na vypínání kamery a na plýtvání suroviny a tolik nedbá na přípravu před natáčením a fakticky přenáší víc do značné míry tvůrčí proces do střižny, kde naráží na fakt v současné době ještě platný, že střižna oproti dobám minulým je podstatně dražší, než bývala filmová, což fakticky nese určitou tenzi, určitou emoci, určité nároky a určitý konflikt. Ten konflikt se postupem doby mění – asi pamatujete všichni, kdy střihači říkali, že počítače vůbec nic nepřinesou, a něco jako nelineární střižna je nesmysl. V tuto chvíli většina z vás střihá na nelineárních střižnách. Většina z vás ví, že můžete už teď za peníze velmi dostupné mít nejen kameru, ale fakticky i střižnu doma a problém prostředí vyřešit v ekonomické realitě, která je vám dostupná. Je zřejmé, když vidíte zpravodajství ze všech možných koutů světa, že doba skutečně přinesla jakési změny stylu práce a že vlastně terénní dramaturgie, která se někdy používá – v uvozovkách – to natáčení probíhá bez ohledu na známý vývoj skutečnosti a čeká se fakticky, až to nějak dopadne. Toto ta technologie v dnešní době umožňuje. A z toho pohledu myslím, že to je velmi dobré. Ukazují se nové termíny, jako je news casters, nemluvě o válečných zpravodajích atd. V případě kategorie „videožurnalist“ anebo dokument je na místě uvažovat o formátech DV, DVCAM, uvažovat o nelineárních střižnách, zabývat se kompatibilitou střihových soupisek ve vztahu k profesionálnímu zařízení atd. V tom nejsem odborníkem, ale pan Mikulík by jistě byl schopen podat zasvěcenější informace. Z pohledu institucionálního, čili ČT, zmíněné DVCAMové kamery jsou jiné, není to standardní televizní formát. Je to z pochopitelných důvodů. Tento formát je přece jen na pořady svého druhu nebo styl práce svého druhu, protože tato technologie je relativně levnější. Nepředpokládám – ale to je moje osobní domněnka – že by ČT měla investovat do

nákupu této technologie, do zajištění kompatibility pro převzetí tohoto formátu. Ještě jedna věc. V žádném případě ke kumulaci štábu nedochází z rozhodnutí ČT, vždy to je volba režiséra nebo tvůrčího štábu. Čili z tohoto pohledu je to záležitost hlavních tvůrčích osob, jak si práci ve štábu zařídí. Marie Šandová: Ono to vypadá jako idylka, že jde všechno dopředu a my se musíme přizpůsobovat a když se nebudeme přizpůsobovat, nebudeme úspěšní. Když tady máme zastoupeny zvukaře, osobně mám pocit, že zvukařská profese jde dolů, protože v řadě dokumentárních štábů se vlastně zvukař stává svým způsobem luxusem . Ono se řekne: „Ať to dělá technik, že jo!“ Jak zvukaři fungují? Zbyněk Mikulík: Já to vezmu z druhé strany. Já jsem se 33 let věnoval profesi zvukařské. Vidím ten problém z jiné strany. Udělal jsem zkušenost, která je víceméně trpká. A musím říci, že mnohdy, i když jsou zvukaři při natáčení, bývá víc důvodů, proč příjem, „zvukový materiál“, který vznikne, kvalitní není. Důvod je ten, že štáb zpravidla zvukařům nevytvoří naprosto žádné důstojné podmínky k práci a když už tam ten zvukař vůbec je, tak se ani dál nemůže dopracovat, jedině za cenu velikých konfliktů ve štábu. Pokud se rozhodne ignorovat neochotu štábu spolupracovat, je nenáviděnou osobou, a když se začne domáhat minima věcí, na které evidentně má profesní právo, stane se potížistou, který je pro zbytek štábu téměř nevydýchatelný. To je první věc. Druhá věc je, že když jsem dělal tyto věci s operní tématikou, což jsou moje náměty, které jsem sám režíroval, dělal jsem si většinou i kameru, nebo třeba druhou kameru, ale snažil jsem se v podstatě profese neobcházet. Vždycky to střihal střihač, i když jsem měl jinou možnost a dožil jsem se velice trpké zkušenosti, protože jsem si bral na plac i zvukaře na úkor financí v rozpočtu, jak tady zaznělo, které opravdu nejsou nikterak velkorysé, a výsledek, kterého jsem se dožil, byl naprosto odstrašující. Vyjma jednoho člověka – nemá smysl, abychom tady říkali jména – výsledek práce těch lidí z profese byl naprosto strašný. Čili na jednu stranu pokládám za trestuhodné, že se s tou profesí celá léta takhle zachází. Pokládám za trestuhodné, že se obchází. A na druhou stranu ruku na srdce – myslím si, že tam je řada lidí, kteří by mohli přidat, ale v rámci spravedlnosti – netýká se to jenom zvukařů, týká se to naprosto všech ve štábu. Zvukaři nejsou v tomto výjimka, jsou výjimka v tom, že skutečně jsou nahrazováni těmi, kteří nemají při práci absolutně žádný jiný zájem mimo toho, aby byly „čtyři hodiny“ a šli domů. To pokládám za trestuhodné a v tom souhlasím s Liborem Sedláčkem – je to můj bývalý letitý kolega – a se všemi ostatními, kteří to budou říkat. Tomáš Škrdlant: Určitý profesní úpadek v ČT pozoruji také. Vykládám si ho tak – není to jistě pravidlem – ale mnozí ze schopnějších lidí z nejrůznějších profesí jsou jaksi zlákáni většími penězi i lepšími pracovními podmínkami v soukromých firmách. Já jsem třeba dlouho váhal, jestli si mohu dovolit kamerovat, ale když jsem si předloni dělal nějaký výběr z archivů OTN a viděl jsem denní práce, co ti zpravodajští kameramani přinesou – oni z toho samozřejmě pak vyberou kousky, které jsou docela přijatelné – ale uvědomil jsem si, že toto je profesní úpadek. Ve zvuku je to bohužel často totéž. Když přijdu na nějaké technické pracoviště, někdy tam sedí technik či technička a bezradně zápolí s přístroji, volá své kolegy

15

Ú VA H Y A N Á Z O RY na pomoc, hodiny plynou a práce nepokračuje. Tady evidentně je pokles kvality, a ten člověka často přiměje k tomu, aby si něco udělal sám. Libor Sedláček: Myslím, že problém je v tom, že nemáme žádné profesní svazy. Nemyslím, že bylo správně to, co bylo před 30 lety, kdy člověk mohl dělat film, když byl zvukový mistr, ale zvukovým mistrem se nemohl stát kdokoliv. To způsobuje, že v televizi někdo řekne „Kamarád Franta dělá s kapelou zvukaře a je docela dobrý, vemte ho“, a oni ho vezmou a nikdo se neptá, jestli za tím člověkem je nějaká práce. Kde je garance, že odvede dobrou práci? Dneska zvukový mistr může být každý. Damián Kaušitz: Myslím, že to je problém profesní. Pokud Asociace tele-vizních produkčních pracovníků, Asociace režisérů a scénáristů bude dbát na úroveň řemesla a stejně tak Asociace zvukařů nebo Asociace televizních střihačů – je to záležitost těchto odborných, nikoliv často odborových komor. Zbyněk Mikulík: Velice krátce. To je zkušenost víc než desetiletá – při změně politického klimatu jsem byl jeden z těch, který se tehdy za svou celoživotní profesi snažil založit jakési profesní sdružení, které by se staralo za a) o zájmy, o své členy a za b) i o kvalitu, a dozvěděl jsem se ode všech, že s profesním

sdružením nikdo nemá povinnost se bavit, takže buď se založí odbory, nebo že s námi nikdo nebude ztrácet čas a s jakýmkoliv profesním sdružením vést jednání. To, předesílám, bylo tehdy. Tehdy jsme způsobili, že jsme založili odbory vlastně jakoby zvukařské a skončilo to, resp. jsem rezignoval na funkci, kterou jsem tam měl, protože jsem věnoval kolik měsíců, nebo téměř rok života této věci a potom jsem šel na jednání s původními odbory, které se potom jmenovaly KINOS. Přišel jsem tam a oni se mi začali posmívat. Já jsem se jich tehdy ptal, jak je možné, že se mi posmívají, že já mám XY členů a kolik mají oni. Řekli, že stejný počet. Já jsem se rozesmál a řekl jsem, tak mi ukažte, které. A ukázali jsme si ty papíry a měli jsme všichni všechny, protože oni všichni vstoupili do všeho, to bylo jakoby možné, ale já jsem pochopil tehdy, že není za koho jednat a není za koho ztrácet čas a rezignoval jsem na svou funkci. Protože ta stejná jména až na čestné výjimky – kam patřil pan Sedláček – byla všude. Já jsem kolegům řekl: „Jak jste to mohli

16

udělat, jak jste mi mohli takhle podrazit nohy?“ a oni řekli – „No, když Kinosu patří chatičky v Bulharsku“. Čili všichni sháněli odborovou organizaci, kde za jednu korunu dostanou dvě. Samozřejmě, to jen na okraj, doba se od té doby hodně změnila, ale trošku se nezměnila, a myslím, že když něco nemá váhu právní, což panu ing. Kaušitzovi trošku odporuji, tak nikdo nemá chuť s takovým jakýmsi sdružením profesním jednat a brát ho vážně, čímž nechci zpochybňovat jeho názor. Ještě k tomu, co jsem říkal já stran kvality práce mých kolegů, které se mi dostalo: nemínil jsem tím, že byli všichni z televize, byli všichni odevšad, někdo byl televizní, někdo byl od filmu, vůbec se to nedalo rozlišit. Přiznám se, že nakonec to skončilo tak zoufale, že jsem povolal svého syna, který se nikdy nevěnoval filmu ani zvukařině, a poprosil jsem ho o výpomoc. Řekl jsem mu přesně, co má dělat, a dosáhli jsme touto spoluprací z nouze těch nejkvalitnějších výsledků v rámci natáčení. Nespolupracoval jsem předtím samozřejmě s těmi, kteří patří mezi špičku v této profesi. Marie Šandová: Obrátím se na Martina Řezníčka. Nejdříve mu chci blahopřát, že obdržel cenu Ledňáčka v Plzni na přehlídce Finále za film Úžera. (Potlesk.) Ten film byl také točen digitální technologií? Martin Řezníček: Bylo to točeno prakticky v jednom celku – protože to ani jinak nešlo. Myslím si, že kdybychom tam vyrukovali s nějakým štábem a přijeli s nějakým autem, tak jsme nenatočili vůbec nic. Dva měsíce jsem objížděl ty lidi a neměl jsem natočen ani záběr. Já jsem si říkal, že kameru vytáhnu teprve potom, až někdo bude ochoten se mnou mluvit. A skutečně po dvou měsících jsem si říkal, tak to nepůjde udělat, protože se mnou nemluvil nikdo. Přestože jsem tam měl velmi dobře připravený terén, člověka, který tam s těmi lidmi byl v každodenním kontaktu. Pak se to zlomilo, ale jakmile tam vpochodovali se štábem, tak jsme nenatočili nic. Zvuk jsem dělal tak, že jsem měl mikrofon na kameře. Marie Šandová: Je to „jednomuž“ natáčení? Martin Řezníček: V podstatě ano. Martin Skyba: Měl jste bodygardy? Martin Řezníček: Ne, to bych také nenatočil nic. Já si dělám rád kameru klasickou šestnáctkou, protože to mě baví. Nerad jsem točil s Betacamem, protože s tím se nedají dělat pořádné obrázky a digitální kamery jsou už přece jenom o kousek dál, takže s těmi mě to už zase trochu víc baví. Marie Šandová: Promiň, nechci se tě dotknout – ale jeden z mých „adrenalinových“ diváckých zážitků při sledování televize byl tvůj příspěvek v tematickém večeru na téma „Povodně“. Dívala jsem se na to s velkým zájmem, ale zvuku jsem skoro nerozuměla a obraz se mi zdál tak podivný, že jsem si říkala, že je nějaká porucha na vysílání. I když tematicky to bylo velice zajímavé, tak se mi to zdálo technicky nezvládnuté. Jak tady k tomu došlo a jak sám tuto situaci vnímáš? Martin Řezníček: Zajímavé je, že ten film mám přepsaný ve střižně na VHS a ten zvuk je kvalitnější, než potom byl vysílaný, ale tam došlo k nějaké nehodě v rámci České televize. Film byl upraven bez mé přítomnosti, přepsal se z digitální do analogové podoby, přidělalo se k tomu něco, zvuk, který byl přece jenom z hlavní ulice, ale myslím si, že byl ještě poslouchatelný, tak dostal ránu. Ale to je věc, která je do nynějška nevyřešená, a myslím, že bude předmětem nějakého soudního sporu. Nechci to tady pitvat. Tam nastal s redakcí zpravodajství spor ohledně nějaké autorské záležitosti. Ale to je technologická věc.

Marie Šandová: (Přivítala Jakuba Sommera) Ty jsi všechny filmy, které jsi režíroval, také sám kameroval. (Sommer: Všechny ne, některé.) Jak vlastně přistupuješ k tomu, že točíš zároveň jako kameraman a režisér? Jakub Sommer: Já jsem dokonce psal práci na FAMU, kterou Majka Šandová vedla, ve 3. ročníku, o tom, co vlastně je zajímavé na tom, že si režisér dokumentu dělá sám kameru. Já to dělám proto, že se cítím být – ne dobrým kameramanem, to ne, – ale natolik dobrým kameramanem pro svoje účely, že vlastně volím u dokumentárního filmu tuto cestu, protože mi tam odpadá vlastně problém – on to není problém – ale ta komunikační situace mezi mnou a dalším člověkem. Co se týká dokumentárního filmu, ve střižně na to máte určitý čas, a pokud se

Zleva: Jakub Sommer, Martin Řezníček, Tomáš Škrdlant

„ustřihnete“ nebo se vám nějaká pasáž nelíbí, tak je možné ji druhý den nebo ještě tentýž den opravit, takže tam vám ten čas neutíká. Kdežto v životě, během natáčení, tam se stačí špatně domluvit s kameramanem, stalo se mi to několikrát, a přitom jsou to třeba kluci šikovní, ale presto udělají takovou chybu, že pak je ta situace naprosto zničená. Takže pokud to člověk dělá sám, tak jakoby najednou odpadá trasa mezi mým mozkem, tím, co já bych chtěl a jak já vidím tu situaci a jak bych ji chtěl zachytit, odpadá vlastně to zpoždění, s kterým to doráží k tomu, kdo to opravdu technicky zaznamenává. Marie Šandová: Jakub Sommer udělal velice zajímavý ELFilm, kde se mi zdálo, že těžil z tvůrčích možností digitální kamery. Jaká je tvoje zkušenost a máš nějaké inspirační zdroje? Jakub Sommer: ELFilm je hraný film, to není dokument, a tam bylo kameramanů asi pět, byla to tedy vlastně otázka nutnosti, protože ten film vznikl ve strašně krátké době a bylo to většinou v mé produkci, tudíž tam to bylo opravdu spíše jakoby producentsko-produkčního hlediska, ten počet těch kameramanů – jedním z nich jsem byl i já. A při volbě videa také na prvním místě byla zase otázka financí. Protože my jsme neměli absolutně vlastní prostředky, abychom točili byť na šestnáctku, ale zároveň, i když jsme u toho videa jakoby „skončili“, tak to byla strašná výhoda, protože to vlastně dávalo filmu určitou porci svobody jak při natáčení, tak při postprodukci, protože samozřejmě to jde jednoduššími cestami než filmový proces. Ale já nejsem zase nějaký videofundamentalista, já rád točím na film, pokud to jde a pokud to má smysl. Protože si myslím, že je zbytečné, že lidé často bojují o spoustu peněz, aby mohli točit na film a vlastně to ani vzhledem k tomu tématu nemá žádný význam. A zároveň zase je spousta pěkných filmů, které by vypadaly dobře, kdyby byly natočené na film, a většinou pouze z finančních důvodů se točí na video. Marie Šandová: Já si myslím, že nastal nový trend. Například poslední vývoj na FAMU: hranice mezi

Synchron 3

2003

dramaturg: scénář: další profese:

dramaturg: scénář: další profese:

dramaturg: scénář: další profese:

2) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

3) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

4) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

podpis, případně razítko

datum

Kontakt na přihlašovatele:

...............................................

........................................

Eventuální další tituly uveďte v příloze s anotacemi. Souhlasím se statutem Přehlídky a přihlašuji výše uvedené snímky.

dramaturg: scénář: další profese:

1) název: stopáž/nosič: režie: kamera:

Doručte do 10. října 2003 spolu s anotací, komentářovou listinou, (případně s jejím anglickým překladem) a dalšími eventuálními informacemi vhodnými k otištění v programu a katalogu přehlídky (název výrobce, tvůrčí skupiny či společnosti) na adresu FITESu:

PŘIHLÁŠKA filmu – videozáznamu

Uplynulo už deset let – pro někoho dlouhých, pro jiného krátkých – od doby, kdy jsme se na Přehlídce české dokumentární a animované tvorby viděli na podzim roku 1993 v Divadle Bolka Polívky v Brně poprvé. Od pátého ročníku v roce 1997 se přehlídka usadila v pražském MATU, aby se sem po písecké epizodě v roce 2001 opět vrátila a vedle zajímavých projekcí zde oslavila své první velké – desáté – jubileum! Oslava se obešla bez ohňostroje či jiných pompézních akcí – že by to byl důvod, proč grantová komise Ministerstva kultury projekt letos nepodpořila? Každopádně tu tradičně bylo to nejlepší, co česká dokumentární a animovaná tvorba za uplynulý rok nabídla. Pořadatelem přehlídky je občanské sdružení FITES – Český filmový a televizní svaz ve spolupráci s Českou televizí, Magistrátem hl. m. Prahy, KODAK Hauf Profesional a Movie & TV Studiem MAT v Praze. Spolupořadateli jsou dále instituce, které pro organizaci a technické zajištění přehlídky poskytnou sponzorský příspěvek. Sponzorem může být subjekt nejen z filmové a televizní oblasti. Smyslem přehlídky je shromáždit jednou za rok výrazná díla audiovizuální dokumentární a animované tvorby a představit je odborné i široké veřejnosti. Přehlídka je příležitostí k setkávání dramaturgů, producentů, scenáristů, režisérů, kameramanů, střihačů, zvukových mistrů, hudebních režisérů, výtvarníků, animátorů a samozřejmě i asistentů a začátečníků ve všech uvedených profesích. Vítána je i účast teoretiků, kritiků, filmových a televizních historiků, recenzentů, studentů FAMU, filmových škol i z jiných humanitních nebo technických vysokých škol, členů filmových klubů a dalších. Členství ve Fitesu není podmínkou k účasti. Přehlídka nemá soutěžní charakter. Za výběr i pořadí uváděných filmů a televizních pořadů odpovídá přihlašovatel, pokud se z technických důvodů nedohodne s pořadatelem jinak.

PŘEHLÍDKA ČESKÉ DOKUMENTÁRNÍ A ANIMOVANÉ TVORBY

11.

✄

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E

Jediným omezujícím faktorem jsou časové možnosti programových bloků, které jsou maximálně tříhodinové. Jednotliví producenti vyzvaní pořadatelem dostanou k disposici obvykle jeden až dva programové bloky. Pořadatel přitom doporučuje vymezit v tomto časovém rozpětí maximálně dvě hodiny na promítání a hodinu pro veřejné diskuse mezi tvůrci předváděných děl a diváky. Další programové bloky sestaví pořadatel z filmů a pořadů, které přihlásí individuálně různí nezávislí producenti. Pořadí programových bloků určí pořadatel. Součástí přehlídky jsou i další doprovodné akce, jako tiskové konference, volné tribuny, výstavky ap. Pokud přihlášená audiovizuální díla přesáhnou časové možnosti projekcí v hlavním sále, zajistí pořadatel paralelní projekce v přilehlém „ateliéru“. Přehlídka je také příležitostí k mezinárodní spolupráci a výměně odborných poznatků a informací z oboru. Pořadatel pozve k osobní účasti zástupce významných evropských filmových a televizních seskupení, organizátory podobných mezinárodních přehlídek a festivalů, novináře, publicisty, tvůrce aj. Prezentaci zahraničních filmových a televizních příspěvků zajistí pořadatel podle možností mimo oficiální program přehlídky. Nejméně jeden programový blok pořadatel rezervuje pro slovenskou tvorbu.

11. přehlídka české dokumentární a animované tvorby se koná od 26. do 29. listopadu 2003 v MOVIE & TV STUDIU MAT Karlovo nám. 19, Praha 2. V přilehlém foyer lze pořádat besedy tvůrců s diváky. Paralelní projekce v „ateliéru“ budou na uzavřeném okruhu VHS.

PŘIHLÁŠKA k osobní účasti

Zašlete nejpozději do 26. října 2003 kanceláři Fitesu, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 562 331, e-mail: [email protected].

28. – 29. 11.

Jméno,příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . tel./fax . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . adresa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

člen – nečlen Fitesu (nehodící se škrtněte) Účastním se přehlídky: 26. 11. 27. 11. 28. 11. 29. 11. Prosím o rezervaci ubytování: 26. – 27. 11. 27. – 28. 11.



Přehlídka se koná v tomto přibližném časovém rozvrhu: 26. listopadu – středa 19 hod. – zahájení a projekce úvodního bloku, společenské setkání promítání programových bloků 27. listopadu – čtvrtek v rozmezí 9 – 24 hod. 28. listopadu – pátek 29. listopadu – sobota – promítání 9 – 16 hod. PODMÍNKY ÚČASTI

1) Filmy a televizní pořady mohou přihlásit výrobci, majitelé, distributoři, autoři a další organizace do 10. října 2003. 2) K přihlášeným pořadům musí být přiložena stručná anotace pro otištění v programu a katalogu, pro tlumočení je vítána i komentářová listina. 3) Technické podmínky: 16mm (comopt, sepmag) 35mm comopt Dolby stereo, kazety Betacam SP a VHS, přičemž pořadatel bude preferovat profesionální formát. Filmy a kazety je třeba doručit do kanceláře Fitesu, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2 nejpozději 1. listopadu 2003. 4) Za jeden programový blok bude Fites účtovat přihlašovateli 5.400 Kč na krytí nejnutnějších technických a organizačních nákladů. Pokud bude programový blok sestaven z pořadů více přihlašovatelů, bude uvedená částka poměrně rozdělena. 5) Pořadatel doporučuje, aby stopáž jednotlivých přihlášených filmů a televizních pořadů nepřesáhla 30 minut a délka programového bloku cca 2 hodiny. 6) Přihlášky k osobní účasti je nutné zaslat do kanceláře Fitesu nejpozději 26. října 2003. Náklady spojené s pobytem si každý tuzemský účastník hradí sám, resp. jeho vysílající organizace. 7) Promítání je přístupné veřejnosti. Vstup volný.

Filmový klub • Kino • Filmová a video projekce • Filmové střižny • Střižny AVID

• Restaurace (alko, nealko, teplá a studená jídla, rauty, večírky) Karlovo nám. 19, vchod z ulice odborů, Praha 2 tel. 224 915 765, 224 913 688, 224 913 689, 224 914 604, 224 913 038, 224 914 109 fax – filmový klub a střižny 224 923 786 http://www.mat.cz, [email protected] po – pá: 10 – 24 hod., so – ne: 14 – 24 hod.

Ú VA H Y A N Á Z O RY profesemi se stírají. Ty jsi v pátém ročníku, ale takový je duch školy, že lidi jsou vedeni k autorskému filmu. Jak nacházejí uplatnění, když jsou takto vyškoleni? Je to výhoda, nevýhoda, s čím se setkáváš, když jdeš do praxe? Jakub Sommer: Určitě to záleží na každém. Mně třeba, protože mám vztah ke kameře, to pomáhá. Mám napojení na určité kamarády, např. jeden je výtečný zvukař, nejenom po stránce umělecké, ale po stránce technické, protože má techniku, takže jsme schopni vyjet spolu někam točit a nepotřebujeme na to dopředu domluvené smlouvy, nepotřebujeme na to rozjetý projekt v televizi, prostě si točíme pro sebe, pokud máme čas, a potom třeba můžeme s tím projektem vyloženě něco dělat v rámci toho uplatnění. Takhle třeba vznikal ELFilm. To byla parta kamarádů – byly to šibeniční termíny – abychom se na tom podíleli, všechna technika byla naše nebo půjčená a film de facto nestál ani korunu. Přitom je to dvacetiminutový film, který kdyby šel klasickou cestou, tak by měl minimálně půlmilionový rozpočet. Martin Řezníček: Já se ještě vrátím k tomu, jak je to s digitální kamerou a klasickou. Mě filmová surovina vlastně nutí víc myslet a řekl bych, že mě do jisté míry brzdí v čase natáčení, což někdy je dobře. Pak samozřejmě, pokud se to stříhá ještě klasicky, tak člověk musí ve střižně sedět daleko déle než u videotechnologie, že to je operativnější a rychlejší; možná zase i to, že člověk není brzděn materiálem, a některé věci je škoda natočit na šestnáctku a některé věci se prostě na šestnáctku točit nedají. Film, který má vzniknout, si svým způsobem do jisté míry diktuje technologii, jestli točit na digitální nebo na videotechnologii, přičemž zase dojdeme k nějakému rozpočtu a k penězům. Jinak ještě ke stírání hranic mezi profesemi: myslím, že je to do jisté míry opět diktát filmu. Nízkorozpočtové filmy se prakticky točí většinou ve spolupráci s Českou televizí. Takže člověk něco natočí v plném obsazení štábu a pak si ještě dotáčí některé další věci sám. Já osobně bych ještě k tomu sjednocení režiséra a kameramana v jedné osobě chtěl říci – to je přesně to, že někdy potřebuji reagovat rychle s kamerou a pokud člověk není perfektně sehraný s kameramanem, tak je lepší, když ví, co si natočil sám, a ví, že si to zkazil sám, což je také důležité, že se nemá na koho vymlouvat. A já jako zvukař si myslím, že na place je důležitá osoba. Marie Šandová: Takže bych se vrátila k jednotlivým žánrům. Svého času jsem měla takový menší „divácký“ problém s televizním projektem EGO, který byl přesně založen na tom, že lidé, kteří měli zajímavý život, dostali kameru a natáčeli si sami sebe , což mi přišlo velice zajímavé samo o sobě. Potom jsem si říkala, k čemu ta režisérská profese vlastně slouží? Technika opravdu dává skoro každému možnost se vyjádřit, jako když má tužku a papír.Kamera je už tak dostupná, že se dostáváme do věku audiovizuálního autorství. Tomáš Škrdlant: Jednak to EGO je občas úžasné, já to nestačím sledovat, často je to trapná exhibice, velmi falešná, „ego“-centrická – v uvozovkách – což může být také někdy zajímavé, ale takové to, že člověk zůstane v úžasu nad tím, co vidí – už je to asi 4 nebo 5 let, možná víc, bylo to EGO holky, která vyrostla po dětských domovech, dali jí kameru, ona šla za svými rodiči a ptala se jich proč? To bylo úžasné... Ale napadá mě to z jiného důvodu, totiž jak se ten dokument stává jakoby přirozenější a autentičtější, – já to tak cítím – vyvstává problém „komentáře“.

Synchron 3

2003

Tam, kde nemusím, tak ho vůbec nepoužívám, a to, jak jste zmínila EGO, tak mě navodilo, jak často se vyskytuje i u různých autorů a já k tomu také inklinuji – když už ten komentář musí být, tak ho namluvím sám, protože já jsem tady za sebe a brát si nějakého herce, aby deklamoval mé myšlenky, to jakoby tu autenticitu a opravdovost, tu dokumentárnost toho filmu vlastně narušuje. Jistěže to není pravidlem, ale takovou tendenci vnímám nejen ve svých dokumentech . Libor Sedláček: Dnes by se to tady mělo jmenovat, jak mi tady říkal kolega Fojtík – „Neváhej a toč“. Tomáš Škrdlant: Samozřejmě, že vzniká strašná spousta balastu, ale to je zase jiný druh konkurence, než když vzniká balast „profesionální“, který je třeba technicky dokonalejší, ale často zcela duchaprázdný. Ta tendence tam je, to je i EGO, to je i Soukromé Maďarsko, budou to i filmy ve kterých svým způsobem zpracovává rodinné osmičky Šikl. Já nepochybuji o tom, že všemi těmito způsoby se dá dojít k něčemu nesmírně pěknému a působi-

vému, ale že samozřejmě, jako každá inflace, jako každé zmnožení to bude přinášet spoustu balastu, tak jako internet sám. Damián Kaušitz: Pokud jde o EGO, tak jedna éra je do roku 1999, to je éra „Hi-8“, z toho může plynout i řekněme omezená technická kvalita z dnešního pohledu a zvláště pak zvuku. Pokud se týká stávajících pořadů, které jsou vysílány pod značkou EGO, tak tam došlo k posunu dramaturgickému, k odchodu od exhibicí a pohledů do zrcadel atd., a jde to spíše k jakémusi dokumentárnímu „Vox populi“. Já si myslím, že ta technologie mini TV – vzniká řekněme z diváckého přijetí – tak jen potvrzuji názor pana režiséra Škrdlanta, že to sdělení samé je pro veřejnost nejzajímavější a že veřejnost je schopna odpustit technickou nebo formální nedokonalost. Tomáš Škrdlant: Možná sem patří i to, jak se tzv. videokamera stává čím dál tím víc součástí některých sekvencí hraných filmů. Jako včera, když jsem viděl Danielu Fischerovou, tak tam podle mého názoru dost nešťastně používal režisér jakoby amatérskou kamerou natočené záběry, ale nepoznalo se to jinak, než že najednou byl obraz kontrastnější a všichni byli trochu červení, a kamera se poněkud potrhle hýbala. Ale viděl jsem i filmy, v nichž takové „ama-

térské filmování“ bylo krásně využívaným formálním prostředkem nebo způsobem vyprávění. Co se týče EGA, mně připadá, že Hi-8 byla technicky velmi slušná a zvuk tam je trošku neštěstí jen proto, že se to nechává na kamerové mikrofony. Proč jim k tomu nepůjčují dobrý klopák? Damián Kaušitz: Stručně řečeno, to je jen o kázni protagonisty, jestli si ho strčí do kapsy, nebo si klopák připne a důkladně a systematicky jej používá. Zbyněk Mikulík: U Ondřeje Šrámka vzniká seriál „Evropané“. Je to řada rozhovorů s osobnostmi, které ovlivnily evropský kulturní život i za hranicemi své země. A je tam jeden díl – přiznám se, že si nemohu vybavit, o kom je. Už vím, je o Kakojannisovi, který režíroval „Řeka Zorbu“. Natočil to George Agathonikiadis, bývalý student FAMU. Je to točeno dvěma kamerami a jedna z těch kamer je obsluhována snad dcerou toho řeckého režiséra, který tady studoval. Není to DVCAM kamera, je to snad nějaká VHS kamera. Výsledný obraz toho jednoho pohledu je dost špatný – v podstatě to vypadá, že už byl tak málo barevný, že se z něj nakonec stal černobílý a navíc zrnitý. Odtrženo od souvislosti je to něco dost hrozného. A tyto dva pohledy jsou kombinovány vůči sobě. Musím vám říci, že to je snad nejlepší rozhovor, který tam vznikl. Je to naprosto senzační, vůbec to nikomu nevadí, naopak to ignorování technického stavu věcí vůči myšlence, to je to naprosto dokonalé. Já jsem viděl téměř všechny ty rozhovory a toto mě zaujalo ze všeho nejvíc. A vůbec nikoho neruší, že je to vlastně technicky z 50 % špatné. Tomáš Škrdlant: Mne napadá, že k tomu patří taková ta určitá postmoderní živost a někdy až naschválovitost, kterou používají někteří světoví filmaři. Mě docela irituje svévolně a bezdůvodně silný kamerový neklid, včetně záměrných chyb v ostrosti, ve filmech Larse von Triera, ač je jinak mám rád. Marie Šandová: Tento rozhovor jsem neviděla, ale ty rozhovory z cyklu Evropané sleduji a někdy je mi opravdu líto, že tam jsou tři prostřihy a ti lidé mě zajímají, ale jako program mě to neuspokojuje. Myslím, že v televizi je čím dál víc pořadů – takové formáty, které jsou jakoby ilustrované rozhovory, ilustrovaný fejeton, Sváteční slovo, Minuty pro Evropu. To jsou naprosto primitivní formy. Když člověk vidí nějaké BBC dokumenty, jsou to kvalitní věci, které mají vnitřní strukturu a jsou obrazové. Zdá se mi, že Česká televize je málo obrazově atraktivní, že se to pojme občas jako rozhlas – to je dobrý fór, ale časem dochází k rozhlasovému klišé a mě to vede k tomu, že televizi vypínám a přestává mě zajímat. Jako filmař vnímám kvalitu obrazu i zvuku. Ljuba Václavová: Já tady celou dobu poslouchám a představuji si, jak se lidé baví, jak to s tím týmem neumějí, a jak se nikdo nemůže dohodnout. Samozřejmě vy všichni, kteří tam sedíte, tak Zbyněk jako velký zvukař si nakonec ten zvuk ohlídá. Tomáš dělá víc rozhovory, kde opravdu záleží na tom, že má vztah s tím člověkem umírajícím, starým, tam by další lidé spíš překáželi. Zbyněk Mikulík: Pozor, já nedělám na kamerový mikrofon, já mám nastavenou manuálně… Ljuba Václavová: Říkám, ty si to technicky nějak zajišťuješ. Když budu dělat Lichvu, tak vím, že tam nemůže být víc lidí než já. To je samozřejmé, protože mi záleželo víc na atmosféře než na tom, jestli lidi opravdu dokonale rozumějí. Pořád se bavíme o špičkových věcech. Ale v televizi prochází 90 % věcí, kdy normální člověk, který na televizi kouká, to znamená člověk starší, který sedí doma, vůbec nero-

19

Ú VA H Y A N Á Z O RY zumí. To začíná od zpravodajců, od fakt, kde je blbě rozumět a končí to až u inscenací. Myslím, že jako režiséři by měli všichni velmi tvrdě dbát na to, aby profese tam, kde to jde, se dodržovaly. Já znám spoustu, zejména z placu, zvukařů, na které se mohu spolehnout. A kde rozumím. Já bych si nedovolila, protože točím většinou malé děti a lidi postižené, podcenit zvukovou stránku, nejen proto, že my nemáme na to, když točíme dokument, šest natáčecích dnů, tak nemáme na to s obrázkem si tak zahrát, jako se to dalo dříve dělat, kdy jsem si mohla počkat, než oblak přeletí nebo nepřeletí. To znamená, že na zvukové stránce – právě proto, že se to rozhlasu velmi přiblížilo – strašně záleží. Tomáš Škrdlant: Pravda je, že ta technická úroveň zvuku se dá velmi snadno vyhodnotit. Je možné pochybovat o tom, že obrazově to či ono mohlo být režijní záměr, ale jestliže je zvuk přemodulovaný, nebo je jetý na automat a o pauzách tam leze to prostředí, tak je to něco, co by technická kontrola – která jindy mluví do věcí i zbytečně – měla zastavit, nepustit to nebo snížit nějak to hodnocení. Libor Sedláček: Souhlasím s panem Kaušitzem, že se divák u EGO přizpůsobí té horší kvalitě, protože ví, že to točil amatér. Ale myslím, že televize z toho má radost, poněvadž pořád může snižovat svoji laťku, a u amatéra to divák také omluví. Damián Kaušitz: Upřímně řečeno, televize má radost z toho, že vy rezignujete na svou profesi a že vlastně si stěžujete, vy režiséři, že nedokážete přimět kameramany, aby natočili to, co chcete. A aby zvukaři netočili na limitér, ale to je v podstatě nepořádek nás, tvůrců. Dovolte, abych byl takto provokativní. Za druhé bych chtěl říci, přátelé, že Česká televize k 50. výročí ohlásila tiskovou zprávou, že všechny pořady hodlá vysílat ve stereu, sdělila, že audiostránka jí leží velmi na srdci a že budeme přes programy poukazovat na monovysílané pořady stejně tak, jako poukazujeme na černobílé pořady. Z tohoto pohledu věřím, že i tato nedílná součást audiovizuálního díla dojde ocenění i u tvůrců. Zbyněk Mikulík: Dovolte, abych se ještě vrátil k tomu, co jsem říkal: ten rozhovor, který jsem zmiňoval, má naprosto kvalitní zvuk od začátku až do konce. Zvuková stránka nebyla vůbec postižena, tam se jedná o obrazovou záležitost. Ne o zvukovou záležitost. Ljuba Václavová: Mě dost děsí pořad o divadle, který se sestává z VHS, kde nám nějaká přidělaná postavička sděluje, co se děje v kterém divadle. A to už je za tím limitem sdělovatelnosti zvukové. Velmi často vůbec není rozumět, co se tam děje, a protože já se soustřeďují na lidi staršího věku, tak vidím, že jsou naprosto z těchto věcí vyřazeni, protože opravdu nemohou rozumět. Marie Šandová: Dovolila bych si reagovat na pana Kaušitze. Já vám povím ze své vlastní zkušenosti, když jako režisér mám na půlhodinový pořad čtyři natáčecí dny. Já jsem takový blbec, který to chce

20

dělat opravdu obrazově, to je asi můj problém, že v publicistické kategorii chci udělat pořádně obrazově pojednaný film, tak já tam jedu na čtyři dny a vím, že tam potřebuji jet znovu. Kameramanovi nemám co nabídnout, protože je to rozpočtované na čtyři natáčecí dny. Samozřejmě můžete mi říci: „To je váš problém, každý člověk má mít přiměřené ambice tomu, jaké prostředky si vydobude“ – řekla bych, že to není jenom můj problém. Všichni režiséři, kteří si kupují kamery, mají tento problém. Je to problém času, jak v určitém čase určitým způsobem něco mohu natočit. Damián Kaušitz: (Špatná slyšitelnost.) Jestli se nemýlím, původní téma bylo „Quo vadis, Česká televize, pod novým vedením?“, toto téma se změnilo na téma „Změna profesí v digitální éře“. Pokud se týká rozpočtování, odkázal bych na svoji účast na čtvrtletníku „Česká televize jako zachránce dokumentu – je všechno v pořádku?“. To bylo v roce 1998, kdy jsme na toto téma diskutovali a já jsem několikrát řekl, že rozpočtování na 4 natáčecí dny je vámi udávaná, nicméně nepravdivá informace. ČT rozpočtuje v nákladech a je jí stále ještě lhostejné, jakým způsobem náklady v té struktuře budou rozděleny, řekněme – počet natáčecích dnů, počet střihů, množství přenosových kapacit nebo mocnost štábu co do personálního obsazení. Jde skutečně o náklady celkem a přínos pro ČT, měřeno různými způsoby, jaký ten program přinese. To je zásadní úvaha a v tomto směru je to trvale stejné. Bavit se o řidičích a osvětlovačích nemá význam. Marie Šandová: Ne, ne, ne, to jenom, když jste tak řekl, že my, režiséři, nedokážeme přinutit kameramany a zvukaře k vysoce profesionální práci. Myslím si, že to není jenom záležitost naše, je to otázka vytvoření podmínek. Damián Kaušitz: Pohybujeme se v rámci reality, v nějaké ekonomické realitě, v nějaké úrovni profesí. Myslím si, že to je velmi komplexní, strukturálně pojmenovatelná nebo strukturalizovaná úloha a myslím si, že stojí za to vést strukturovanou debatu na dané téma, ale nikoliv to spláchnout jednou odpovědí; to je opravdu velmi komplexní téma. Tomáš Jančařík: Měl bych k tomu dvě věci: Za prvé, mluvíte hodně o dokumentu publicistickém, já tomu říkám „dokument o životě“. Tam je trošku jiná problematika než třeba to, čemu jsem se poněkud věnoval já, to je popularizace vědeckých poznatků atd. U popularizace je technická stránka věci strašně důležitá. Kdyby filmu nebylo rozumět, tak ho můžeme rovnou hodit do kanálu. Tady dokonce je strašně důležité, jaké řeknu slovíčko. Když třeba upravuji texty ze zahraničí, tak jsem se setkal s tím, že mi někdo řekne, že to je jenom „kosmetická úprava“. Já na to koukám jako blázen, protože jestli řeknu, že nějaký lék je druhé generace, nebo druhé linie, tak to je podstatný rozdíl. Jenže pro člověka, který tomu nerozumí, je to kosmetická úprava. Ale hlavní problém, proč jsem zvedl ruku. Mně se zdá, že když došlo ke změně z komunistické tele-

vize na demokratickou, tak jsme měli plné zuby frajerů, kteří tvrdili, že dělají umění, a pod tou záminkou mrhali penězi, jak to šlo. A měli jsme pocit, že je potřeba to vzít pořádně do ruky a začít mít vztah mezi korunou a tím, co se vyprodukuje. Bohužel to ale došlo tak daleko, že nám střední články řízení začínají předhazovat, že tu nebo onu práci dělají v Nově za dvě třetiny. Ono to není pravda. Dnes už hodně lidí ví to, co se dlouho tušilo. Hodina vysílání na Nově je dražší než v ČT. To aby majitelé mohli dosahovat svých skvělých zisků. Ano, tvůrci to dělají za dvě třetiny, ale také při nižší kvalitě, protože vymažou půlku profesí. A nám se to dneska dává jako meta, ke které my máme směřovat. Já tvrdím, že opravdu je možné se sám postavit za kameru a sám si dělat zvuk – říkám – u filmů, které děláte vy. Ale jakmile se dostanu do jiného ranku, tak ty profese nutně potřebuji, a to stojí peníze. Zadavatel musí sám vyžadovat kvalitu a musí být natolik kompetentní, aby ji poznal. A je nutné, aby zadavatel věděl, že to stojí peníze a že se nikdy BBC nevyrovnáme, jestli budeme točit populárně-vědecký film za čtvrtinu peněz. Při dnešní kvalitě zadavatelů se však obávám, že až se dozvědí, že se někteří tvůrci obejdou bez kameramana nebo zvukaře, že se z toho stane norma a že to bude vyžadováno i po ostatních. Marie Šandová: To téma se mi zdá postupně vyčerpané. K čemu ta proměna filmařských profesí spěje a hlavně, co člověk může udělat, aby šla kvalita nahoru? Sama za sebe musím říci, že opravdu přes veškeré své váhání a čekání na skutečně „dámskou“ kameru, aby nevážila 18 kilo, tak já pro sebe tu jinou cestu nevidím. Ještě se musím vyučit, abych uměla dělat obrázky a snímat zvuk, a v některých projektech asi touto cestou půjdu. To říkám sama za sebe. Jak jste na tom vy? Tomáš Škrdlant: Mně připadá, že je potřeba to přijmout ne jako technické omezení, ale jako novou podobu a hledat tedy, která témata, jaký typ dokumentů se dá tímto způsobem dělat. Je to asi jako psát román deníkovou formou nebo formou dopisů. Pakliže vím, že to tam sedne, tak je to naprosto v pořádku. To není z nouze. Zbyněk Mikulík: Přemýšlím o tom, jak digitální technologie způsobuje prolínání profesí, a myslím si, že až tak ji nezpůsobuje, že jenom výsledek se stal tak kvalitní a akceptovatelný pro média, a mnoha lidem, pro které vzhledem k enormním nákladům ty věci byly nedostupné, tak těm jako by byla jejich realizace umožněna. Samozřejmě, že vznikne množství plev, za plevy můžeme pokládat každý podle svého vkusu a názoru eventuálně cokoliv. Ale na druhou stranu souhlasím s tím, že je spousta věcí naopak velmi kvalitních, které vzniknou zase jenom díky tomuto stavu. Jinak já sám jsem se setkal s mnohým protivenstvím a s tím, že se všichni odvolávali na digitální technologii a že kamery dělají v podstatě všechno samy, pakliže jsou k tomu zapnuty. K tomu bych chtěl říci, že všichni lidi, které znám a kteří používají digitální technologii, vypínají automaticky všechno, co se vypnout vůbec dá. Čím lepší je kamera, jak říkal pan Škrdlant, tím více věcí se dá vypnout. U dobré se dá vypnout všechno, a tak také vznikalo všechno, co jsem já dělal jako člověk, který „po letech svým způsobem procitl“. Jakub Sommer: Pokud jde o prolínání profesí, je vlastně jedno, kdo to dělá, pokud to dělá dobře. Pokud já opravdu budu sám sobě dobrým kame-

Synchron 3

2003

Ú VA H Y A N Á Z O RY ramanem, tak proč bych to nedělal? Nemusím k tomu mít nikoho dalšího. Pokud to nebudu zvládat nebo někdo to nebude zvládat, tak ať si kameramana vezme. To platí i o ostatních profesích. Já bych třeba nikdy netočil film bez zvukaře, to jsem nikdy nedělal, abych vyrazil do boje s kamerou, na kterou bych si připevnil mikrofon. Nikdy jsem to nedělal, neumím to a vím, že by to dopadlo špatně. I když si myslím, že pokud ti lidé to dokáží natočit jak obrazově či zvukově dobře, tak jestli jich je tam 10, 15 nebo jeden, tak to je opravdu jedno. Jde jenom o to, kdo jak je velký „superman“ v tom kterém oboru. To neznamená, že by měl být profesionál napříč všemi profesemi, ale pokud to umí, tak proč ne. Ljuba Václavová: Kdo viděl poslední film natočený od pana režiséra Krejčíka, Maupassanta, tak tam si člověk uvědomí, že opravdu na tom nezáleží, jakou technikou se to točí, když to točí veliký režisér. Tomáš Škrdlant: Ještě tady nepadl pojem „DOGME 95“ jako způsob dělání hraných filmů a to je také podle mě důkaz, že na té profesionálně dokonalé kvalitě obrazu zdaleka tolik nezáleží, když to, co se před kamerou děje, je pravdivé a podstatné. Martin Skyba: Tady se mluví pořád o tom, že režiséři se stávají kameramany, takže co na to kameramani? Jsou tady tři, tak, pánové! Jasoň Šilhan: Zareagoval bych na to, co říkal pan Kaušitz, že jakési organizace střihačů, režisérů, kameramanů se dostatečně nebrání a nesnaží se svoji profesi a profesionálnost jako takovou zdůrazňovat. My se několik let snažíme podepsat kolektivní smlouvu s ČT, kde zdůrazňujeme určité podmínky, za kterých chceme pracovat, a to jsou technické podmínky, které skutečně je nutné dodržovat. A teď nemluvím o autorských filmech, o kterých se tady celou dobu vlastně nese diskuse. Poněvadž to, že dělám autorský film, je skutečně, jako když si sochám sochu nebo maluji obraz: vezmu nástroj a všechno si udělám sám. Ale my děláme věci, kde je to skutečně kolektivní práce, za kterou nejvyšší zodpovědnost nese režisér, ale pak proto, že je to film, tak další složka je skutečně obraz, a další složka je samozřejmě zvuk, které jsou nejbližší spolupracující profese profesi režiséra. A tam bohužel se to strašně rychle pozná, jestli kvalita je dobrá nebo ne. Nejde o to, že někdo na smrtelné posteli něco říká, to není důležité. Tam jde o to, jestli kameraman umí udělat atmosféru, jak světlem, pohybem, tak dalšími jinými věcmi. Zvukař totéž. Takže zatím jsme se bavili o autorských filmech, teď si pojďme povídat o „profesionálních“, kde jsou ty profese. Z toho vycházím. A tam si myslím, za kameramany – a máme ve své asociaci spoustu velice dobrých kameramanů – že mnohdy trpí, když se skutečně dívají – a mně se to stává – na filmy, které jsou dělané z mého hlediska ne úplnými profesionály. To znamená, nejen kameramany, kteří to odfláknou, ale i režiséry, kteří točí, a poněvadž nemají osm hlav, aby to všechno zvládli, tak skutečně nějakou tu profesi musí ošulit. Protože jestliže to je skutečně téma, které je hluboké, kterému se musí řádně věnovat, tak ne nadarmo se v minulosti rozdělily úlohy na určité profese, které s sebou nesly všechny ty důsledky a námahu, kterou do toho vkládáme. Já třeba, když jsem dělal s režisérem Skalou, který byl velmi náročný a dělali jsme tisíce záběrů, tak jsem byl tak vyřízený po jednom natáčecím dnu, který třeba trval 12 – 14 hodin, že jsem skutečně

Synchron 3

2003

padl a byl jsem naprosto vyčerpaný. Nechápu, jak bych touto technologií mohl současně režírovat a ještě si dělat zvuk. To by bylo naprosto vyloučené. Pojďme se tedy bavit o těchto profesionálních způsobech natáčení. Marie Šandová: (Přivítala Alici Růžičkovou.) Alice pracuje jako režisérka, má zkušenost jako kameramanka a působí také jako pedagog na FAMU, takže asi by nám k tomu mohla něco říci. Myslím, že proměnu role profesí svádíme na digitální technologii, ale vývoj probíhá v širším kontextu. Je to tlak komerčních televizí, vývoje různých nových žánrů. Jana Tomsová: Jednak produkuji a jednak jsem připravila jako producentka nějaký ten film sama. Vezmu to jakoby od konce. Vždycky se budu snažit v rámci

Přišla i sedmá velmoc: Mirka Spáčilová MFDnes

peněz, které do toho budou vloženy, dát dohromady profese, které mi vlastně svou profesionalitou zlevní celý proces. Začnu třeba od zvuku: když zvuk nebude v pořádku a bude potom muset jít třeba ještě na postsynchron – já většinou dělám hrané filmy, ale myslím, že se to týká i dokumentárních – budou se mi postprodukce prodražovat už jenom z tohoto hlediska. Samozřejmě, že pro mě režisér je vlastně takový dirigent toho všeho na place, ale já respektuji u svých režisérů, aby si vybírali spolupracovníky, se kterými si dobře rozumí, a pak jde všechno daleko snáze, všichni s radostí a rádi spolupracují a producent nebo produkční to může nějakým způsobem korigovat. A já samozřejmě, když natočím film a bude mít špatný obraz z hlediska uměleckého ztvárnění nebo se spleteme, myšlenkou to bude někde jinde, nebo to nebude mít technické parametry, tak mně to nevezme ani distributor, ani ČT a já s tím zůstanu sama. Samozřejmě je fajn, když i škola si vytvoří patřičný obor a pak když ještě někdo tíhne od režie ke kameře nebo opačně, ale já s tím mám zkušenosti, že si režisér kameroval a není to jednoduché pro něj samotného, ani pro spolupracovníky. Vezmu ty úplně lapidární věci na place, že kostymérka přijde a řekne: „Má to být takhle nažehlené?“, a osvětlovač přijde:

„Mám tu lampu dát tam?“, tak prostě jeden člověk nemá tolik hlav, aby to všechno zvládl. Profese by se měly udržovat, i když někdo někdy udělá film sám. Tomáš Škrdlant: Tady se mluví o dokumentu. Paní kolegyně mluvila spíš o hraném filmu. Jak jsem tady zmiňoval DOGME 95, tak tam je to, i v hraném filmu, jakási zdravá provokace, nikoliv vylučování profesí, ale simplifikace té přebujelé technologie, osvobození se od ní. (Shluk diskutujících.) Marie Šandová: Ale i v jisté části hraného filmu se využívá malá digitální kamera a vznikají autorské filmy. Proč režisér dokumentárního filmu bere do ruky kameru? Je to trend nebo je to osobní styl nebo jak je to? Alice Růžičková: To je obojí. Jedna věc je autorské hledisko a druhá věc je nutnost, zda mají peníze na to natočit film, který se může uplatnit v ČT nebo na místech, kde by ten film někdo viděl. Myslím tedy, že to hledisko je dvojí, nevím, které je správné. Marie Šandová: A pro tebe osobně jako režisérku? Alice Růžičková: Já mám také kameramana, se kterým spolupracuji. Některé záběry si udělám sama, některé ve spolupráci s kameramanem, hledáme optimální spodobnění záběru. Já jsem pro, aby profese byly zachovány, každý film si vynutí svoji podobu. Jeden si vyžádá plně obsazený štáb, jiný může dělat skutečně jeden člověk s kamerou a se zvukem. To skutečně vychází od námětu. Já asi říkám to, co jste si pověděli, ale je to skutečně můj názor: vyjít z tématu. Marie Šandová: Myslím si, že všechno tady směřuje k mírnému optimismu. Nejdůležitější je točit. Čas je krátký, tak asi půjdeme ke svým strojům, a každý podle toho, kterou techniku ovládá, tak se asi bude snažit ji uplatnit. Děkuji Vám za účast, doufám, že nějakou inspiraci jste tady za to odpoledne pochytili. Mě potěšilo, že tak jako pan Škrdlant se řada lidí chápe kamery, chápe se nových možností, protože podle mého hlubokého přesvědčení to dává filmařům určitou svobodu dělat filmy lépe. Děkuji vám a dnešní náš Čtvrtletník končím. (Potlesk.) Stenografický záznam za velmi špatných akustických podmínek provedli komorní stenografové Jindra Podvalová (tel. 326 902 763) a dr. Aleš Poledne (tel. 222 590 743)

NEPŘEHLÉDNĚTE: Na předchozích stránkách otiskujeme reglement 11. přehlídky české dokumentární a animované tvorby, která se koná od 26. do 29. listopadu 2003. Uzávěrka přihlášek je 10. října 2003.

21

ROZHOVOR

Moje projekty jsou piruety a tance na tenkém ledě… Za panem režisérem Jiřím Krejčíkem jsem se zastavil v „offlajnové“ střižně na Kavčích horách v den, kdy měl poslední frekvenci na svůj zatím poslední dokončovaný projekt: Dokument, který právě dokončuji, mě doslova trápil deset let. Tady ten dům, který vidíte na monitoru, je takzvaná restaurační budova Národního divadla. Byl projektován a postaven jako jeho součást, aby sloužil potřebám a provozu naší první scény. V roce 1990, když se projednával ve Federálním shromáždění Československé republiky restituční zákon o navrácení majetků církevním řádům a kongregacím, byl omylem – nebo nedopatřením – tento dům čp. 1435 uveden v soupisu restituovaných nemovitostí. Omyl nebo nedopatření se stalo zákonem a nic se s tím nedalo dělat. Ctihodné sestry Voršily tento dům krátce nato prodaly udánlivě za 20 milionů (říkám záměrně udánlivě, jelikož kolik za to ctihodné sestry doopravdy dostaly je nezjistitelné). Za 20 milionů. Dům, který je odhadnut na 140 milionů a má patrně cenu ještě větší, protože jeho výnos je odhadován na 40 milionů korun ročně, o které tak každý rok přichází

Jeden z dokumentů o podivné transakci kolem restaurační budovy ND

Národní divadlo! Tato zoufalá situace se stala předmětem politického zápolení. Nebyla a dosud není rozumným způsobem řešitelná. Když byl tento případ zveřejněn, veřejnost byla pobouřena, byl jsem pobouřen i já. Rádio Svobodná Evropa mi poskytlo možnost vysílat o tomto případu čtyřicetiminutovou relaci. Snažil jsem se natočit o tom dokument. Moje snaha byla marná, nevím proč. Asi ti, kdož o tom rozhodovali, odhadli správně ožehavost tohoto případu, na němž se neblaze podepsali mnozí politici a někteří ústavní činitelé. Ale nakonec přece, i když po letech, k realizaci vašeho dokumentu došlo! Projednával jsem návrh na realizaci dokumentu s jedním dramaturgem, který mi navrhl, abych jej inscenoval jako divadelní představení… Konkrétně tak, že by v hledišti Národního divadla zasedli v různých lóžích a na sedadlech v přízemí všichni, kteří o tomto případu jednali – tedy ministři kultury, poslanci, ředitelé Národního divadla, majitel firmy, který budovu koupil a nakonec i ctihodné sestry Voršily. A kamera by pak švenkovala z jedné lóže do druhé, ze sedadel v přízemí kamsi na balkon nebo na galerii a každý, kdo by tam seděl, řekl by k případu své slovo. Šílenství, nesmysl. Jakmile jsem to odmítl (též jako nerealizovatelný záměr), pravil

22

onen dramaturg, že v takovém případě by to nebyl dokument, ale publicistika, a že o to nemá zájem. Neměl zájem, neměl, on byl dramaturg a já jsem byl namydlenej. Loňského roku se nakonec přece jen podařilo prosadit dokument do výroby. Tak začala nová, strastiplná pouť, jak záměr realizovat. Ne, není to v krátkém rozhovoru vylíčitelné. Dokument dokončím někdy v červnu. Co se s budovou do té doby stane, nelze předvídat. Je určena do dražby. Jestli k ní dojde nebo ne, jestli dům někdo koupí, nikdo neví. Vy jste se s filmem setkal poprvé jako statista v roce 1940. A to prostředí vás pak vtáhlo „napořád“. Dnes už určitě můžete zkušenosti rozdávat… Nechci tímto rozhovorem nijak připomínat své zásluhy a oslavovat svoji práci. Chtěl bych na svých zkušenostech poukázat na nepříznivé okolnosti, s nimiž se setkává každý tvůrce, který se rozhodne, že realizuje kontroverzní projekt. Zákonitě se setká s nejrůznějšími rozpornými názory. Problémy jsou pro nás v podstatě stejné, rozdíly jsou jen v tom, jak je kdo schopen se s problémy a překážkami vypořádat, nebo bezmocně rezignuje a je rád, že je rád. Jeden poznatek mám a ten se opakuje v nejrůznějších variantách od mých prvních tvořivých začátků. Organizace výroby si podmaňuje tvorbu. Žel, je to tak… Někdy je to pociťováno víc, jindy méně. V minulosti bylo ono podmanění, nebo až otrocká závislost, spíše povahy politické, kdy totalitní režim se snažil z tvorby učinit poslušnou služebnici. Dnes je ona závislost převážně organizační a finanční povahy. Časem se vymýšlejí nové a nové organizace a reorganizace. Myslím si, že podoba organizace není ani tak rozhodující, spíš jací lidé v organizaci rozhodují. Sebelepší organizace je k ničemu, když rozhodují nekvalifikovaní lidé. V totalitním režimu rozhodovali lidé političtí, funkcionáři, kteří nerozuměli tomu, o čem rozhodovali. Tito lidé však nezmizeli, působí dál. Tak je tomu v nejrůznějších organizacích, nakonec i ve vládách a v zákonodárných sborech. Za třiašedesát let, kdy jsem začal působit ve filmu, jsem prodělal věci, že nad tím rozum zůstává stát. S každou mojí prací se zákeřně vynořují problémy, které ohrožují dobrý výsledek. Největší problém je skryt v lidech, kteří neumějí. Nechci se dopustit omylu, že kdekdo je špatný, neschopný, ničitel tvůrčí práce. Je k nevíře, kolik je lidí schopných, vysoce kvalifikovaných, odevzdávajících vynikající práci. Ale stačí jeden lajdák a může způsobit nenapravitelné poškození práce. Jeden velký neumětel a je neštěstí. Zkazí práci a nejlepší snahu celého kolektivu. Tito škůdci jsou většinou neodhadnutelní a neodhalitelní. A tak jsem časem dlouhých a strastiplných zkušeností došel k závěru, že spolupracovníci se dělí na dvě základní skupiny. Ti, kdož umějí a vynakládají veškeré své úsilí a schopnosti k uskutečnění dobrého díla a nelitují i případně osobní oběti, bez kterých se žádná náročná práce neobejde. A potom jsou ti druzí, kterým je jedno, co dělají. Hlavně kolik to vynese a za co nejméně náročnou a namáhavou práci, případně práci neodpovědně zfušovanou. Peníze a jenom peníze jsou pro ně rozhodující motivací. Tuto druhou kategorii „spolupracovníků“ nelze snadno rozeznat. Ti se poznají až

v krizově vyhrocených situacích. Nu, a když se tito tvůrci a „potvůrci“ setkají při práci na jednom díle,

Střih offline připravil Jiří Krejčík s Jakubem Vovsem

nastanou zákonitě konfliktní a infarktové situace. Co je hlavní úkol režie? Triviálně řečeno, je to nucení obrovského množství lidí, aby dělali to, co nechtějí, a to je úkol vyčerpávající! Mohl by pracovat chirurg, který třeba operuje banální případ, a někdo ho při tom kope do zadku? Nebo dirigent symfonického orchestru nebo kapelník vesnické kutálky? Ve filmu a televizi je to samozřejmé! To je realita! Tvůrčí člověk potřebuje klid a soustředění, navíc také žádoucí tvůrčí rozpoložení. A nikoli pracovat v neustálém stresu neujasněných předpokladů. Nikdo nemá čas a kdy jej bude mít, je nejasné… Ale všechno nějak dopadne. Časová tíseň je zhouba tvorby, inspirace a tvůrčího soustředění. Většinu svých filmů jste natočil na Barrandově, platí tato vaše skepse i pro práci v televizi? Ve filmu jsou časové ztráty nahraditelné, ovšem za cenu zvýšených nákladů. V televizi nejsou nahraditelné jakékoliv vis majory. Nenatočíš? Nebude to! Katastrofa! Ve filmu byla možnost překročení rozpočtu, ovšem důsledky byly vážné: pokuty, srážky z honoráře, sankce! Hodný rejža byl, když se vše natočilo do tří, do čtyř hodin odpoledne a šlo se domů… Nezáleželo na tom, natočil-li se zmetek. A v televizi je to také tak. Nejlépe je, když je možnost za málo práce, za co nejmíň práce – a nejlépe na několika pořadech – vydělat co nejvíc peněz! To je smysl televizní práce! A pak už jsme nechtěli zdržovat. Poslední hodiny poslední frekvence před on line střihem nemilosrdně ubíhaly… A tak pan Voves dovolil zaznamenat ještě pointu: Víte, práce je trápení. Ale zase nemít to trápení? Moje projekty jsou piruety a tance na velmi tenkém ledě. Zaznamenal Martin Skyba Režisér Jiří Krejčík natočil svůj první krátký film v roce 1943. Týden v tichém domě z roku 1947 je jeho první film celovečerní, následovalo dalších osmnáct. V šedesátých i devadesátých letech minulého století byl aktivním členem výborů Fitesu, v letech 1992 – 1995 byl jeho předsedou. V posledních letech se projevil i jako výrazný charakterní herec (Slavnosti sněženek, Pelíšky). Dokument Národ v sobě o podivném prodeji, který zkomplikoval provoz Národního divadla, je zatím jeho poslední audiovizuální dílo. Jiří Krejčík se v plné tvůrčí a duševní svěžesti dožívá 26. června osmdesáti pěti let. Přejeme pevné zdraví a mnoho dalších filmových a tele-

Synchron 3

2003

F E S T I VA LY Mezinárodní porota pro celovečerní film ve složení: Stanislav Milota (kameraman, Česká republika) – předseda poroty, Tanja Meding (producentka – Ziegler Production, Německo), Nikolaj Nikitin (programový koordinátor – IFF Berlin, Německo), Thom Palmen (prezident Evropského úřadu pro koordinaci filmových festivalů, Švédsko), Eddie Cockrell (filmový kritik – Variety, USA)

ROZHODLA UDĚLIT STATUTÁRNÍ CENU FESTIVALU Zlatého ledňáčka V KATEGORII NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM FILMU REŽISÉRA JANA HŘEBEJKA

PUPENDO MEZINÁRODNÍ POROTA SE DÁLE ROZHODLA UDĚLIT ZVLÁŠTNÍ OCENĚNÍ ZA MIMOŘÁDNÝ POČIN FILMU REŽISÉRA ZDEŇKA TYCE

KODAK VISION

SMRADI Mezinárodní porota pro dokumentární film ve složení: Jiří Krejčík (režisér, Česká republika – předseda poroty), Ulle Schröder (ARTE, Německo), Elizabeth Marschan (Film Festival Doc Point, Finsko) ROZHODLA UDĚLIT STATUTÁRNÍ CENU FESTIVALU Zlatého ledňáčka V KATEGORII NEJLEPŠÍ DOKUMENT DO 30 MINUT FILMU REŽISÉRA MARTINA ŘEZNÍČKA

ÚŽERA ROZHODLA UDĚLIT STATUTÁRNÍ CENU FESTIVALU Zlatého ledňáčka V KATEGORII NEJLEPŠÍ DOKUMENT NAD 30 MINUT FILMU REŽISÉRKY HELENY TŘEŠTÍKOVÉ

H I T L E R , STA L I N A J Á DIVÁCKOU CENU PLZEŇSKÉHO PRAZDROJE UDĚLENOU NA ZÁKLADĚ HLASOVÁNÍ NÁVŠTĚVNÍKŮ FESTIVALU ZÍSKAL FILM REŽISÉRA ZDEŇKA TYCE

SMRADI CENU ASOCIACE ČESKÝCH FILMOVÝCH KLUBŮ ZA ROK 2002

UDĚLENOU NA ZÁKLADĚ HLASOVÁNÍ ČLENŮ ASOCIACE ČESKÝCH FILMOVÝCH KLUBŮ ZÍSKAL FILM REŽISÉRA PETRA ZELENKY

ROK ĎÁBLA CENU PRO NEJLEPŠÍHO HERCE UDĚLENOU NA ZÁKLADĚ HLASOVÁNÍ ČTENÁŘŮ CINEMA ZÍSKAL

Ivan TROJAN za roli ve filmu režiséra Zdeňka Tyce Smradi.

CENU PRO NEJLEPŠÍ HEREČKU UDĚLENOU NA ZÁKLADĚ HLASOVÁNÍ ČTENÁŘŮ ČASOPISU CINEMA ZÍSKALA

Iva Janžurová za roli ve filmu režisérky Alice Nellis Výlet.

Od nápadu do světa Počátky téměř všeho bývají docela prosté. Konec konců i Pánbůh ten svět stvořil za šest dnů. Na počátku současného Mezinárodního festivalu filmů se sportovní tematikou, který se letos konal v Liberci již pošesté, byl nápad pozdějšího stálého ředitele festivalu PaedDr. Pavla Landy, který je spolu s předsedou vyhlašovatelské organizace a viceprezidentem festivalu Ing. Vladimírem Boháčem organizačním motorem celé akce. A při svém pátém loňském ročníku byl už festival členem FICTS, což je sdružení 76 organizací z celého světa, které se věnují tvorbě filmů a televizních pořadů s touto tematikou. Tak se SPORTFILM LIBEREC FICTS INTERNATIONALE CHALLENGE stal jedním z devíti národních festivalů, které tato organizace pořádá po celém světě a jejichž finále se koná v Miláně. A právě při své první účasti v roce 2002 zvítězil v tomto světovém finále v kategorii „Dokumenty a solidarita“ snímek ČT „A víra má mne uzdraví“ oceněný hlavní cenou na libereckém festivalu. Tato skutečnost mnohé vypovídá o úrovni domácí produkce filmů a pořadů s touto tematikou, ale v neposlední řadě také i o kvalitě kritérií festivalu v Liberci. Vyhlašovatelem festivalu a jeho organizátorem je Liberecká sportovní a tělovýchovná organizace. První ročník se v roce 1998 konal v hale liberecké Dukly, v dalších ročnících se hostitelem festivalu stalo Naivní divadlo Liberec, letos festival přesídlil do Krajské vědecké knihovny, nové pýchy Liberce, a část jeho projekcí se konala v zábavném centru Babylon.

Synchron 3

2003

O stoupající prestiži festivalu svědčí také to, že od 4. ročníku je prezidentem festivalu MUDr. Milan Jirásek, předseda Českého olympijského výboru. Přihlášená díla soutěží v kategoriích podle žánrů, a navíc je od loňského roku udělována Českou olympijskou akademií na návrh poroty cena Jiřího Kössla, bývalého místopředsedy ČOV, pedagoga a prvního a několikaletého předsedy poroty, vzácného člověka, který nás bolestně a předčasně opustil, a jehož moudré názory se staly základem hodnotících kritérií tohoto festivalu. Porota letos s velkým potěšení konstatovala, že se úroveň filmů a pořadů se sportovní tematikou zřetelně zvyšuje. Tvůrci přemýšlejí o sportu nejen jako o vzrušující podívané, která je měřena výkony a výsledky, ale také jako o životní filosofii, o lidské činnosti, která se na křehkém pomezí vítězství a proher, slávy a zapomnění, úžasného usilování a lákavých podvodů stává kategorií mravní, výrazem životního a lidského postoje. Z toho důvodu chtějí také pořadatelé přiblížit přihlášené pořady co nejvíc veřejnosti. Inspirovali se milánským vzorem a jejich snem je, aby během festivalu na centrálním libereckém náměstí byly pořady promítány na obří obrazovce. Jako vždy v poslední době je zatím překážkou tohoto skvělého nápadu finanční nákladnost. Ale organizátoři se nevzdávají a doufají, že vzhledem k narůstající prestiži festivalu, jeho mezinárodní značce, a ve vztahu k popularitě, jaké se sport stále těší, se najdou sponzoři, jimž festival může nabídnout značný prezentační prostor, a pomohou tak dobrou myšlenku propagovat v co nejširších souvislostech. MgA. Otakar Kosek, FITES člen poroty festivalu a organizačního štábu

23

F E S T I VA LY

Výsledky 6. ročníku mezinárodního festivalu sportovních filmů SPORTFILM LIBEREC 2003 – FICTS INTERNATIONAL CHALLENGE 22. – 25. dubna 2003 Porota pracovala ve složení: František Dvořák (předseda), František Kolář, Otakar Kosek, Petr Feldstein, Václav Bendl, František Pojdl, Pavel Benc, Jiří Kratochvíl, Pavel Kořán, Jiří Nikodým a rozhodla takto:

HLAVNÍ CENA – velký JEŠTÍDEK snímku Zápasníci Jan a Tomáš VOKOUNOVI (režie Hana Pinkavová, produkce ČT Brno), který prostřednictvím příběhu mladých sportovců povyšuje sport na pozitivní životní filozofii a prostředek

k formování osobnosti. VÍTĚZOVÉ JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ: DOKUMENTY: snímku Nechráněné srdce (režie Charilaos Karadžos, produkce ČT Praha) za připomenutí svérázné osobnosti hokejového brankáře Vlado Dzurily, spolutvůrce slavné historie našeho hokeje. SPORTOVNÍ OSOBNOST: snímku Věra Čáslavská – z cyklu Sláva vítězům (režie Charilaos Karadžos, produkce ČT Praha), který s nevšední citlivostí připomíná velké úspěchy a prohry této mimořádné osobnosti. REPORTÁŽE: snímku Dolomitenmann 2002 (režie Marian Schiebel, produkce AGES Plus s.r.o.) za emotivní přiblížení průběhu a atmosféry extrémního závodu. REKLAMNÍ SPOTY A UPOUTÁVKY: cena neudělena. SPORT V NOVÉM TISÍCILETÍ – SNÍMKY STUDENTŮ FILMOVÝCH ŠKOL: snímku No Limits (režie Ondřej Šejnoha, produkce VOFŠ Zlín) za poutavé přiblížení závodu Světového poháru FAI v letecké akrobacii. METODICKÉ A POPULÁRNĚ VZDĚLÁVACÍ TELEVIZNÍ A FILMOVÉ SNÍMKY: filmu Vrhy a hody (režie Aleš Tvrzník, produkce CASRI Praha). CENY POROTY: Haně Pinkavové za autorský a režijní přínos u dokumentárních filmů Zápasníci Jan a Tomáš Vokounovi, Gymnastka Jana Komrsková a Tanečníci Eva Wanieková a Michal Kostovčík, pořadu Tomáš Dvořák z cyklu Sláva vítězům režisérky Simony Oktábcové (produkce ČT Praha) za zdůraznění osobnostních kvalit významného sportovce.

Zlatá Praha čtyřicetiletá Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha se letos konal již po čtyřicáté! Jeho duchovními otci byli v roce 1964 pracovníci Čs. televize Jaroslav Khun, Lubomír Kubíček, Ervín Solan a ústřední ředitel Jiří Pelikán a zrod festivalu byl jedním z plodů tehdejšího společensko-politického uvolnění u nás. Sedmdesátá léta pro festival znamenala jeho ideologické utažení. Přesto se v roce 1974 objevila v soutěži hudební tvorba. (Nikdo tehdy netušil, že to bude skutečnost, která festival jednou zachrání.) V roce 1977 získal festival přídomek „Zlatá Praha“. Do roku 1993 pak byla zaměřena na všechny televizní žánry, včetně dramatické tvorby a publicistiky. Nejprve byly do soutěže připouštěny pořady všech televizních společností bez rozdílu, později byl výběr omezen na televize veřejné služby. Od počátku 90. let je Zlatá Praha opět otevřena i soukromým producentům. Finanční náročnost a konkurence mezi nově vzniklými velkými světovými festivaly vedla v roce 1993 vedení České televize k úvahám o dalším osudu festivalu. Ve hře bylo dokonce i jeho úplné zrušení. Nakonec ale zvítězila varianta nejrozumnější a nejefektivnější: profil festivalu byl zúžen na pořady s hudební tématikou.

Opět setkání s Východem Síla Zlaté Prahy je, podle tajemníka Mezinárodního hudebního centra IMZ Franze Pataye, ve zdůrazňování principu setkávání Východu a Západu. „Kvůli kolegům z Německa bych přece do Prahy jezdit nemusel“, dodal na setkání s novináři. Praha je podle něj pro zprostředkovávání kontaktů západoevropských tvůrců a producentů s lidmi z Ruska a dalších zemí někdejšího východního bloku svým sepětím s evropským východem předurčena, ať už to bylo v minulosti dobrovolně či nedobrovolně. Ze setkávání se stala tradice, a proto již potřetí měli návštěvníci festivalu možnost zhlédnout televizní hudební a taneční tvorbu ze zemí východní Evropy, Ruska, z bývalých sovětských republik a balkánských zemí. Smyslem workshopu, jehož duchovním otcem je jeden z minulých ředitelů Zlaté Prahy Jiří

24

CENA ČOV (dokumentu, který se významným způsobem dotýkal myšlenky OH): filmu A Medal on the Sideboard režisérky Jane Weyeersové (produkce AMARYLES VZW) za poutavý příběh držitele stříbrné medaile Domiena Jacoba z OH v Antverpách 1920 vřazený do sportovních a společenských souvislostí 20. století. CENU JIŘÍHO KŐSSLA udělila Česká olympijská akademie na návrh poroty televiznímu režisérovi Františku Pojdlovi za dlouholetou činnost na poli sportovní dokumentaristiky.

Porota oceňuje výraznou kvalitu všech přihlášených snímků a konstatuje stoupající úroveň festivalu.

Moderátorka festivalu Marcela Augustová s protagonisty vítězného snímku Hany Pinkavové ZÁPASNÍCI Jan a Tomáš VOKOUNOVI

Vejvoda, je umožnit východním tvůrcům představit svou tvorbu na významném celoevropském fóru a osobně je svést dohromady s kolegy ze západních zemí. Vždyť také vzniklo několik západovýchodních koprodukcí. Podle koordinátorky workshopu Gabriely Douskové festival poskytuje kolegům z Východu „ryze praktickou a efektivní možnost poznání a srovnání jejich produkce s aktuální situací ve střední a západní Evropě, případně i v zámoří.“ A tak se v Grégrově sále představily státní televize Litvy, Lotyšska, Ukrajiny, Moldávie, Ruska, Televize Bosny a Hercegoviny, Srbský rozhlas a televize, ruský Telekanál Kultura a Ťumenská TV. Na závěr workshopu se pak konala galaprojekce francouzského dokumentárního filmu o významné ruské primabaleríně Maje Plisecké. Ta se projekce, jako čestný host letošního festivalu, osobně zúčastnila.

Bohatě zastoupená soutěž Letošní Zlaté Prahy se v soutěži účastnilo 115 titulů a v nesoutěžní sekci dalších 8 pořadů. Přihlásilo je 67 televizních společností z 31 zemí a tradičně nejsilněji byla zastoupena kategorie dokumentů. V soutěži byly snímky nejen z evropských zemí, ale také z Austrálie, Japonska a Kanady, ale i Ghany, Íránu či Koreje a Francouzské Polynésie. Mezi tradiční účastníky patří rakouští filmoví a televizní producenti. Do Prahy jezdívá známý producent ORF Franz Wagner, který loni předsedal porotě a i letos byl jejím členem. Na festival přijela také šéfka hudebních a tanečních pořadů ORF Heide Tennerová. Vedle ORF se Zlaté Prahy pravidelně účastní i salcburský soukromý producent Bernhard Fleischer. Také francouzští producenti a distributoři filmů Zlatou Prahu velmi dobře znají a často sem vysílají své zástupce. Nejvíce jich je z Arte France, z veřejnoprávní televize France 3 a ze společnosti Ideale Audience International. Víceméně mimo stojí jen Spojené státy. Americké televizní společnosti přihlásily na festival pouze dva pořady. Ředitel festivalu Tomáš Šimerda Zlatou Prahu počtem soutěžících titulů srovnává s festivalem Prix Italia, považovaným za nejvýznamnější televizní kolbiště. „Loni tam bylo uvedeno 100 pořadů, ovšem všech kategorií – hraná tvorba, dokument, tvorba pro děti, tedy vše kromě zábavné tvorby, jež je doménou Montreaux.“

Synchron 3

2003

F E S T I VA LY Porota porot

Hledání Janáčka

Letošní porota byla sestavena z předsedů porot posledních deseti ročníků a dostala název „porota porot“. Českou republiku v ní zastupoval Jiří Vejvoda. Podle předsedkyně jury, televizní pracovnice Avril MacRoryová z Británie, dávají diváci, režiséři i televizní společnosti přednost hudebním pořadům zpracovaným moderním, novým a neotřelým způsobem. Proto porota sledovala především dokonalost zpracování. „Myslím si, že ve 21. století očekáváme technickou úroveň odpovídající dnešku – nové scénické návrhy, převratný design, moderní choreografii, soudobý způsob práce s kamerou, současnou režii i využití zvuků. Myslím, že není pravděpodobné, aby zvítězil hudební program zpracovaný ve velmi konvenční a tradiční formě.“ Televizi podle MacRoryové musejí autoři využívat tvořivě a přibližovat divákům, co jim choreografové, hudebníci a skladatelé předkládají. Její slova v podstatě potvrdil jeden z členů poroty, italský producent Andrea Andermann, proslulý ztvárněním oper Tosca a La Traviata v reálném čase děje a v původním prostředí. Živé přenosy koncertů jsou podle něj ve vysílání na ústupu a televize spíše hledá vlastní cesty k uchopení hudby. Trend upouštění od pouhého přejímání koncertů se projevil i ve spektru pořadů přihlášených do letošní soutěže. Výjimkou jsou podle něj jen zachycení mimořádných událostí. Své projekty se Andermann snaží prosadit do nejlepších vysílacích časů, nejraději na sobotní večer na prvním celostátním kanále. Daří se mu to. „Obvykle se tam v tu dobu vysílá nějaké varieté. Já možná také natáčím varieté, ale ne hloupé,“ dodal Andermann.

Jediným českým pořadem, který byl na Zlaté Praze oceněn, je dokument Petra Kaňky „Hledání Janáčka“ – esej o lásce, věrnosti, smrti i poslání umělce a jeho tvorby. Režisér propojil archivní dokumentární záběry s inscenovanými dialogy z nejdramatičtějších situací Janáčkova života. Do náročné struktury filmu zakomponoval i názory hudebních interpretů na Janáčkovu tvorbu. Na obrazovkách ČT se pořad podle svého mluvčího objeví příští rok, kdy uplyne 150 let od narození Leoše Janáčka.

S PETREM KAŇKOU O OCENĚNÍ Jak vnímáte ocenění, kterého se Vám na Zlaté Praze dostalo? Vnímám to jako potvrzení efektivnosti kreativních postupů a metod, které jsou sice náročné, ale společensky zhodnocují investice finanční i umělecké. Tým, který na mých projektech pravidelně spolupracuje, má jasný hodnotový systém a vstupuje do projektů právě za předpokladů, že půjde o usilovný tvůrčí proces. Souhlasíte se slovy předsedkyně poroty, že diváci dávají přednost moderně a neotřele zpracovaným pořadům? Je to signál pro všechny producenty, kteří z pohodlnosti nebo neschopnosti stojí v daném žánru na místě, protože jim to okolnosti dovolují. Tvrdím, že se vše změnilo – interpretace uměleckých jevů, funkce hudby ve společnosti, ale i slovník, jímž se témata zobrazují. Vyvíjí se filmová i televizní řeč. Nejsem si jist, jestli jsme schopni z těchto faktů vyvodit rychlé smysluplné důsledky, prostě, inteligence diváků vzrůstá, i když to statistiky nezachycují a peoplemetry už vůbec ne! Osobně neznám nikoho, kdo by se přiznal, že holduje nováckým taš-

Trenčianské Teplice Medzinárodný festival filmového umenia ART FILM TRENČIANSKE TEPLICE vkročil do druhého desaťročia svojej existencie. V idylickom kúpeľnom mestečku sa v dňoch 20. – 28. júna 2003 uskutoční už po jedenásty raz. „I keď si to mnohí neprajú a iní nechcú vidieť, Art Film si získal počas desiatich rokov svojej existencie až nečakane mimoriadne postavenie vo svete filmových festivalov,“ vraví prezident Art Filmu Peter Hledík. „Získal si medzinárodnú prestíž a v hlavnej súťažnej kategórii dokumentárnych filmov Artefakty dnes nemá relevantnú konkurenciu.“ Po tom, ako sa Art Film vlani aj výtvarným riešením a ladením festivalu – plagátov, katalógu, internetovej stránky a ďalších materiálov, no i výzdoby v Trenčianskych Tepliciach obzrel do minulosti, tohto roku sa výtvarnou inšpiráciou stalo grafické dielo

Synchron 3

2003

Festivalu chyběl výrazný sponzor Předsedkyně poroty MacRoryová prohlásila Zlatou Prahu „za nejdůležitější a nejprestižnější festival svého druhu.“ Hlavní pořadatel Zlaté Prahy Česká televize přispívá na její konání několika miliony korun. Lidé, kteří přišli do Obecního domu na projekce, nemuseli platit žádné vstupné. „Předpokládáme, že všichni řádně platí koncesionářské poplatky,“ poznamenal k tomu ředitel festivalu Tomáš Šimerda. Ten také na závěr festivalu řekl, že organizátorům výrazně chyběl významný sponzor Zlaté Prahy. „Jsem nespokojen s celkovým kulturním klimatem u nás. Na lecjaké akce, jež jsou často na pokraji bulváru, ale zajímají širokou veřejnost, se vždy najde spousta sponzorů, na hodnotnou uměleckou záležitost se však peníze hledají obtížně“. Významné firmy si podle něj v českých zemích bohužel ještě málo uvědomují, jak velký smysl pro prestiž jejich značky má spojení s významnou kulturní událostí. Daniel Růžička

kařicím, a mám dobrou zpětnou vazbu od mnohých diváků svých projektů – říkají jasně: děkujeme, že nepracujete povrchně. Porota sledovala nekonveční a netradiční formy zpracování, které by odrážely fakt, že se nacházíme ve 21. století... Mluvil jsem několikrát s finským i kanadským porotcem. Udivilo mě, jak dobře četli záměry našeho filmu, které, a to bych rád podtrhl, ani v jediném záběru nevycházejí z formotvorných aspektů, ale z požadavků obsahových. Film měl, podle mého názoru, především solidní scénář, dlouho obrušovaný a donekonečna promýšlený. Roviny a plány filmu se rodily ve vzájemné koexistenci a vždy jsme chtěli, aby divák mohl být zatažen do příběhu tak, aby neztrácel souvislosti, aby nebyl převálcován informacemi a zároveň byl účastníkem alespoň trochu zábavné hry. Toto slovo „hra“ je pro tvorbu stále důležité, stejně jako slovo proces a já bych dodal – proces otevřený, s přesahy. Takže budete i v budoucnu „moderní“? Všechny nabízející se tzv. moderní prostředky cítím jako nástroje ke zjevení myšlenek ve filmu, k nalezení pro ně odpovídajících forem. Dnes, myslím díky pozornosti zahraničních tvůrců-porotců, kteří nás oce-

nili, bychom mohli po této cestě pokračovat, budeli to pochopitelně někdo v ČT podporovat. Velmi mě potěšil jeden mladý kolega, který mi řekl: „Nesnáším hudební pořady, ale takhle tomu rozumím.“ Jaký je tedy recept na úspěch v televizní tvorbě? V televizní tvorbě platí dvojnásob, že za úspěchem stojí tým, v tomto případě počínaje liberálním dramaturgem Radimem Smetanou, empatickým a precizním kameramanem Antonínem Chundelou pokračuje a v neposlední řadě, i když v poslední fázi filmu, konče střihačem Vasilisem Skalenakisem, výborným partnerem pro výstavbu formy. Jsem moc rád, že jsme nespadli do šedé zóny průměru, když jsme dostali tak pěknou šanci! (dr)

svetoznámeho španielskeho maliara a sochára Joana Miróa. Nadchádzajúci ročník jeho riaditeľ Peter Hledík charakterizuje slovami: „Tento rok sa viac ako po iné roky budeme venovať kinematografiám krajín, s ktorými vstúpime do Európskej únie. Nejde iba o tvorbu, ale aj o distribúciu európskych filmov. Filmový festival Art Film sa chce stať trvalou súčasťou filmového diania v novej Európe. Chce nielen prezentovať kvalitné umelecké filmy, ale chce byť diskusným a pracovným priestorom pre tvorcov, producentov, distributérov, novinárov i divákov.“ Festival otvorí vojnová dráma Romana Polanského Pianista, osobná účasť autora nie je vylúčená. Počas deviatich dní na tohtoročnom Art Filme premietnu 120 filmov. Hlavná súťaž hraných art filmov a celovečerných fiktívnych dokumentov s dôrazom na nové postupy a vizualitu ART FICTION, vyrobených po 1. 1. 2001

predstaví desať snímkov, medzi ktorými sú i poľský film Edi, český Svěcení jara či nemecký Wolfsburg. ARTEFAKTY – súťaž krátkych dokumentárnych, experimentálnych a hraných art filmov, vyrobených po 1.1.2002 obsahuje 16 diel. Slovensko budú reprezentovať Krátky film pre Lidku Michala Suchého a Kozmonaut Roba Blaška. Najviac (23) diel ponúka prehliadka NA CESTE – súťaž dokumentárnych, experimentálnych a krátkych filmov študentov filmových škôl, vyrobených po 1.1.2002. Do nej sú zaradené aj snímky slovenských tvorcov Lásko má, Pôvod sveta, Cesty do Arles a Kulturfabrik. Mimoriadnu pozornosť doma i za hranicami už dnes vzbudzuje prehliadka nazvaná SKÚŠKA ORCHESTRA – retrospektíva filmov Federica Felliniho, ktorá na Slovensko prinesie aj zrekonštruované Felliniho filmy a filmy o Fellinim. Lahôdkou by malo byť prvé

25

F E S T I VA LY slovenské uvedenie posledného filmu Federica Felliniho Hlas luny , ale aj svetová premiéra dlhometrážneho dokumentárneho filmu o Federicovi Fellinim Il Mago – filmové sny Federica Felliniho. Na programe sú aj dokumenty o nakrúcaní snímky Casanova a o Felliniho spolupráci s hudobným skladateľom Ninom Rotom. Prisľúbená je i účasť Felliniho spolupracovníkov Geralda Morina a Giuseppe Rotunna, ktorí povedú seminár o tvorbe veľkého režiséra. Felliniovskú prehliadku doplní výstava Felliniho kresieb a ďalší sprievodný program. Od roku l995 sú každoročne na festivale ART FILM oceňovaní herci, ktorí významnou mierou ovplyvnili vývoj svetovej kinematografie. Cena má podobu mosadznej plakety, ktorú ocenení osobne umiestňujú na Moste slávy v areáli kúpeľného parku. Medzi ocenenými sú aj Franco Nero, Gina Lollobrigida, Alberto Sordi, Jozef Króner, Geraldine Chaplinová, Vlastimil Brodský, Annie Girardotová, Iva Janžurová, Michele Placido, Daniel Olbrychski, Sophia Lorenová, Catherine Deneuveová, Jean-Paul Belmondo, Božidara Turzonovová, Bolek Polívka a Ornella Mutiová (2002). Tohto roku prídu cenu AMA prevziať Jerzy Stuhr z Poľska, Győrgy Cserhalmi, filmový a divadelný herec z Maďarska a populárna česká herečka Jiřina Bohdalová.

Uherské Hradiště pokračování ze 2.strany obálky

✔ sobota 2. 8. „Jemné prokletí“ dlouhá a bohatá tradice českého undergroundu... • Básník Egon Bondy (komponovaný program filmových, televizních i rozhlasových dokumentů – čtená i zpívaná poezie ) uvádí: I. Vodseďálek, hosté (plán): E. Bondy, I. M. Jirous, R. Vašinka, N. Seelich,… – 11 hod. • Undergroundová poezie (komponovaný program – divadlo R. Vašinky – E. Bondy, poezie I. M. Jirouse, poezie P. Zajíčka) – 17 hod. • koncert DG 307 + Velvet Underground Revival – 23 hod.

Řecký film (15 filmů) Ve snaze přiblížit se hlavním tématům LFŠ jsme uvažovali i o výběru národních kinematografii, které na LFŠ chceme představit. Cyklu FILM a BÁSNÍK nejlépe odpovídal ŘECKÝ FILM. Možná definitivní rozhodnutí padlo na základě existence skvělého řeckého filmu Věčnost a den, který nejlépe reprezentuje obě témata a i starověká tradice výrazného postavení poezie v řecké společnosti nakonec definitivně rozhodla o volbě této kinematografie. V cyklu představíme především tvorbu Thea Angelopoulose, Nikose Koundourose a Mikose Kakojanise, nezapomeneme ale i na ostatní významné řecké režiséry, jejichž díla jsou bohužel u nás většinou neznámá. Rovněž připomeneme filmovou tvorbu, která má vztah i k naší zemi – např. tvorbu řeckých absolventů FAMU (G. Agatonikiadis). Plán hostů: T. Angelopoulos, N. Koundouros,

26

G. Agatonikiadis.

Mexický film (25 filmů, garant David Čeněk) Podobně jako u řeckého filmu byla hlavním důvodem rozhodnutí výrazná přítomnost kultu smrti nejenom v mexické společnosti (např. mexické „dušičky“), ale ve i filmu. Velkou měrou přispěla také současná „nová mexická vlna“, která slaví úspěch nejenom na filmových festivalech, ale také v širší filmové distribuci. Kromě starších a méně známých filmů představíme mexickou tvorbu L. Buňuela a A. Jodorowského. Součástí programu bude slavnostní předpremiéra nového mexického filmu Hřích otce Amara režiséra Carlose Carrery, který byl letos nominován na Oscara a získal další řadu ocenění. Pro doplnění doprovodných akcí jednáme o vystoupení kultovního mexického „tropipunk“ souboru LOS DE ABAJO (http://www.losdeabajo.com/). Plán hostů: A. Jodorowský, L. Reinerová, C. Carrera

Experimentální film (8 bloků filmů, garant S. Ulver) V letošním roce připomeneme především tvorbu Stana Brakhage, který zemřel loni červnu. Kromě jeho filmů uvedeme i unikátní dokument o jeho tvorbě. Dokument uvede osobně další významný americký tvůrce dokumentárních a experimentálních filmů John Aronson. Ostatní experimentální filmy se budou výhradně týkat a doplňovat dva hlavní cykly letošní LFŠ – SMRT a BÁSNÍK. Host: J. Aronson, …

Osobnosti a výročí (25 filmů) Stalo se již tradicí představit osobně některé významné osobnosti domácí i zahraniční filmové tvorby. Z našich tvůrců představíme dílo režisérů Ivana Passera, Břetislava Pojara, Františka Pavlíčka, Ester Krumbachové, Karla Steklého, Antonína Kachlíka, Václava Gajera, Jiřího Weisse,… ad. Ze zahraničních osobností by se měly letos na LFŠ objevit a své filmy osobně představit: K. Zanussi, A. Robbe-Grillet, A. Jodorowsky, J. Sheridan, J. Jevtušenko, M. Vartanov, P. Dumala, J. Aronson, L. Majewski,…

Nový český film (12 filmů) Nejvýznamnější filmy domácí produkce ( české i slovenské) za osobní účasti tvůrců. Naší snahou je u nových filmů představit též větší tvůrčí delegace a využít je k diskuzi s diváky po projekci. Také letos budeme pokračovat v představení některých filmů, které jsou ještě ve fázi natáčení anebo postprodukce – tzv. prezentace. Také těmto prezentacím filmů budou přítomni samotní tvůrci a producenti.

Ozvěny filmových festivalů (20 filmů) Představíme nejvýznamnější domácí i zahraniční filmové akce: MFF Karlovy Vary, MFF Zlín, Febiofest, Finále Plzeň, M FF Trenčianské Teplice, MFF Bratislava, M FF Cottbus, M FF Cannes, MFF Benátky, MFF Berlín, Festival animovaného filmu Třeboň, MFF Jeden svět, MFF Zlatá Praha,… V letošním roce zahájíme hlubší spolupráci s polským filmovým festivalem NOWE HORIZONTY,

který se již podruhé koná v termínu 18.-28.července 2003 v polském „Těšíně“. Festival pořádá společnost GUTEK FILM, připravujeme spolupráci ve formě výměny hostů i filmů, případně prezentace obou festivalů – bližší informace o tomto festivalu najdete na www.gutekfilm.com.pl . V programu se objeví hned několik významných filmů, které získali významná ocenění na velkých filmových festivalech a národních přehlídkách (např. Slon – režie: Gus Van Sant, Jeho bratr – režie: P. Chereau, Edi – režie: P. Trzkalski, ...)

Krátkometrážní tvorba (40 bloků / 150-200 filmů) Uvedeme cykly krátkometrážních filmů k hlavním tématům LFŠ. Dále novou domácí tvorbou – dokumentární i animovanou. Nezapomeneme také na tvorbu studentskou a televizní. Hlavním hostem tohoto cyklu bude především ruský dokumentarista Michail Vartanov (1937), který kromě své tvorby představí také tvorbu svého blízkého kamaráda režiséra S. Paradžanova, jehož dílo představíme především v cyklu FILM a BÁSNÍK. V oblasti animovaného filmu pak nejdůležitější hostem bude nejvýznamnější polský animátor Piotr Dumala, z českých animátorů představíme především dnes neoprávněně zapomenuté velké postavy českého animovaného filmu – pana Miroslava Štěpánka a Václava Bedřicha. V televizní tvorbě pak upozorňujeme na unikátní setkání velkých postav americké televizní dokumentaristiky – pana Tomáše Etzlera (jeden z mála „českých“ producentů CNN), ale i významného amerického komentátora Petera Arneta (v jednání). Tématem setkání bude nejenom objektivita médií, ale především medializace smrti (a válka v přímém přenosu). Připraveno je hned několik bloků tématicky zaměřených na velké válečné konflikty posledních třiceti let a jejich odraz ve filmu a médiích (Kuba, Vietnam, Kambodža, Jugoslávie, Čečna, Irák,…).

Alexandria Už po devatenácté se bude od 3. do 9. září 2003 konat v egyptské Alexandrii Filmový festival států ležících u Středozemního moře. Jedná se o festival hraných filmů natočených v letech 2001 až 2003. Pro účastníky této soutěže, (uzávěrka přihlášek je 16. července, do 13. srpna musí být kopie filmů 35 mm u organizátorů), je připraveno celkem 8 hlavních cen. Přihlášky mohou samozřejmě zaslat i producenti filmů, které vznikly v koprodukci s některou ze středozemních zemí. Další údaje jsou dostupné na www.alexandriafilmfestival.com nebo na dotaz u [email protected]

Santiago de Chile Z odboru kulturních a krajanských vztahů MZV jsme dostali informaci, že od 4. do 10. září 2003 se bude konat už pátý ročník Mezinárodního festivalu dětských filmů. Uzávěrka pro účastnické země je 29. srpna 2003. Podle sdělení pořadatelů platí pro výběr titulů následující kritéria: věková divácká kategorie do 15/16 let, formát 35 mm, případně DVD, přednostně bude přijata současná filmová tvorba pro děti, případně česká filmová klasika (Trnka atd.) nebo animovaná tvorba beze slov (jinak jsou podmínkou španělské titulky). K přihlášce je nutné

Synchron 3

2003

F E S T I VA LY připojit VHS přihlášeného snímku (pokud možno systém NTSC, není podmínkou) pro účely tzv. kategorizace Radou pro kinematografii (povinnost daná tamějším zákonem). Festival proběhne v předním santiagském multikině Cine Hoyts La Reina, letošní ročník zaštiťuje UNICEF a Ministerstvo školství a kultury Chilské republiky. Kromě Chile se festivalu zúčastní Argentina, Mexiko, Kuba, Kanada, USA, ČLR, Švédsko, Nizozemí. Přímým organizátorem akce je chilské neziskové Sdružení na podporu a šíření filmové tvorby pro děti (Corporación para el Fomento y Difusión del Cine Infantil). Další informace o způsobu přihlášek podá velvyslanectví ČR v Chile: [email protected]

odborníkmi rôzneho profesijného zamerania, s cieľom hľadania, tvorby a realizácie konsenzuálnych riešení problémov ľudstva, v záujme trvalo udržateľného rozvoja. Festival je zameraný na všetky odvetvia priemyslovej, hospodárskej a humánnej činnosti človeka, s akcentom na trvalo udržateľný rozvoj, ako nepretržitý proces, do ktorého musia byť zapojené všetky skupiny obyvateľstva. Jeho základnou myšlienkou je snaha o technologické a ekonomické skĺbenie vývoja ľudskej spoločnosti s udržaním rovnováhy v prírode a so zachovaním a rozvíjaním humánnych aspektov života človeka. Uvádzané pro-

Káhira Těsně před uzávěrkou přišla základní informace o 27. ročníku Mezinárodního filmového festivalu, který se bude konat v od 7. do 17. října v hlavním městě Egypta. Informace o festivalu jsou dostupné na www.cairofilmfest.com, případné dotazy můžete volat na telefonní číslo 00202 392 3562, fax 393 8979 nebo e-mailem [email protected] . Uzávěrka přihlášek byla 15. června, ale případnou pomoc s tímto problémem nabízí Velvyslanectví ČR v Káhiře, které rádo zprostředkuje kontakty (velvyslanec Jakub Karfík).

Bratislava V tradičnom termíne – 13. – 17. októbra 2003 – bude hlavné mesto Slovenskej republiky Bratislava

opäť vítať hostí a účastníkov jubilejného XXX. Medzinárodného festivalu odborných filmov, TV a videoprogramov EKOTOPFILM 2003, ktorý je najstarším festivalovým podujatím svojho druhu nielen v rámci Slovenskej republiky, ale i v celosvetovom kontexte. Počas svojej existencie sa festival vyprofiloval na podujatie, ktoré si svojím štýlom práce, korektnosťou, stabilitou, profesionalitou a dlhodobou kontinuitou získalo vysoký medzinárodný kredit. Festival je však aj priesečníkom kultúr jednotlivých štátov a národov, ktoré ich obývajú. Za uplynulých 29 ročníkov uviedli na festivale viac ako 4 500 filmov, TV a videoprogramov z celého světa. Jeho výnimočné postavenie vo svete filmových festivalov vyplýva zo skutočnosti, že vytvára vynikajúce predpoklady pre úspešnú komunikáciu medzi

Synchron 3

2003

gramy zoznamujú s nekonvenčnými názormi a riešeniami problémov, sprostredkúvajú odborne erudované a aktuálne informácie, zaoberajú sa úrovňou medziľudských vzťahov, ich morálnou a etickou úrovňou, trendmi technického vývoja, stavom prírodného prostredia a vzťahmi ľudskej činnosti k nemu, dôsledkami aktivít človeka a možnosťami eliminácie ich negatívnych účinkov. Úroveň a aktuálnosť festivalu je založená na širokej spolupráci s viac ako 5 000 partnermi v 68 krajinách sveta, OSN, UNEP, UNESCO, IAAE a ďalšími V jubilejnom 30. ročníku sa festivalovému publiku, ale i širokej odbornej i laickej verejnosti predstaví v ucelenej kolekcií krajina, ktorá je Slovensku najbližšia, s ktorou ju spája viac ako 70 rokov spoločnej histórie a vývoja. Reprezentatívna prehliadka českej odbornej tvorby sa uskutoční pod záštitou Veľvyslanectva Českej republiky práve v roku 10. výročia rozdelenia spoločného štátu – Českej a Slovenskej federatívnej republiky a vzniku samostatných republík. Prehliadka nadviaže na predchádzajúce prehliadky Francúzska, USA a Nemecka. Festival sa bude konať v novo koncipovanom festivalovom centre, v ktorého strede je hlavný festivalový dom – Hotel FORUM, spolu s priestormi reprezentačných palácov (Primaciálny, Zichyho, Župný dom). Fakultatívne projekcie pobežia súbežne s hlavným programom festivalu v ďalších zariadeniach na území hlavného mesta, pre rôzne skupiny odborníkov a širokú verejnosť. Samostatnou súčasťou festivalu je „Junior festival – EKOTOPFILM pre deti a mládež“ – jeho projekcie sú určené pre deti a mlá-

dež všetkých stupňov a zamerania škôl, v zariadeniach mestských častí hlavného mesta. V tomto jubilejnom ročníku prekročí festival hranice Slovenskej republiky. Prehliadky víťazných filmov plánujú realizovať v Prahe, Viedni, Budapešti a Varšave. Okrem projekcii súťažných titulov poskytuje program festivalu tradične dostatok priestoru a možnosti pre sprievodný odborný program konferencii, seminárov, panelových diskusii, workshopov, besedných klubov, exkurzii a podobných podujatí. Jeho súčasťou bude aj spoločné stretnutie slovenských a českých dokumentaristov, venované aktuálnym otázkam tvorby. Filmy, TV a videoprogramy, zaradené do medzinárodnej súťaže, budú súťažiť o Grand prix EKOTOPFILM 2003, Hlavné ceny v jednotlivých kategóriách (populárno-vedecké; vzdelávacie, výchovné a inštruktážne; publicistické; videoklipy; dokumentárne; pre deti a mládež) a ďalšie ceny. Uzávierka prihlášok je 15. augusta 2003. Podrobné informácie sú k dispozícii na www.ekotopfilm.sk. Kontakt pre osobný styk: EKOTOPFILM, Klariská 7, 811 03 Bratislava, tel./fax: ++421 2 544 18 495 – 6; [email protected]

Bristol KRÁTKÁ SETKÁNÍ (brief encounters) je název mezinárodního festivalu krátkých filmů, který se koná od 29. října do 2. listopadu 2003 v Bristolu již podeváté. Do soutěže, jejíž uzávěrka byla 9. června, bylo možné přihlásit krátké filmy vyrobené po 31. prosinci 2001 ve stopáži do 30 minut na formátech 35 mm comopt, 16 mm comopt, commag i sepmag a na Beta SP PAL. Festival je otevřen všem producentům a režisérům krátkých filmů – animovaných, dokumentárních, hraných a experimentálních (anglická verze resp. podtitulky jsou podmínkou!). Bližší informace na www.brief-encounters.org.uk nebo [email protected]

Banff Tradiční festival filmů s horskou tematikou se koná už po osmadvacáté 4. a 7. až. 9. listopadu 2003 v Banffu, které leží pod Skalistými horami v kanadské provincii Alberta. Pro vítězné filmy v každé kategorii je připravena prémie 2.000 kanadských dolarů, oceněn bude např. nejlepší snímek s horolezeckou tematikou, film z prostředí horských sportů, životního prostředí, s tematikou horské kultury. Festival má i kategorii hraných filmů. Do soutěže je možné přihlásit filmy na formátu 16 a 35 mm a na všech videoformátech od H D D5 HDTV až po MiniDV – ovšem v americké normě NTSC. Uzávěrka přihlášek je 8. srpna 2003 (e-mailem nebo faxem), filmy nebo kazety musí být v Banffu do 5. září. Vstupní poplatek za každý přihlášený film činí 50 dolarů (kanadských nebo amerických, zvláštní, že…). Více na www.banffmountainfestivals.ca, Banff Mountains Film Festival, 107 Tunnel Mountains Drive, Banff, Alberta, Canada T1L 1H5, banffmountain-

27

F E S T I VA LY [email protected].

Záhřeb

Originální a unikátní je „festival jednoho záběru“, který se uskuteční v hlavním městě Chorvatska od 14. do 16. listopadu 2003. ONE TAKE FILM FESTIVAL přijímá do soutěže snímky profesionálů a amatérské. Každý autor se může zúčastnit pouze jedním dílkem natočeným po 1. lednu 2000, a to hraným, dokumentárním nebo experimentálním natočeným prakticky na jakémkoliv existujícím filmovém nebo videovém formátu. Z technického hlediska je za „jeden záběr“ považován celý film od začátku do konce bez střihového zásahu, jediné dva střihy, které se tolerují jsou úvodní a závěrečné titulky. Soutěže se mohou přihlásit filmy s dialogy nebo komentářem v chorvatštině nebo angličtině, u jiných jazykových verzí se vyžadují podtitulky v jedné z uvedených řečí. Uzávěrka přihlášek

je 15. září 2003. Blíže na www.onetake.kkz.hr nebo [email protected] , ONE TAKE FILM FESTIVAL, Trg Žrtava Fašizma 14, 10 000 Zagreb, Croatia.

Amsterodam Uvádíme důležité termíny přihlášek na IDFA Amsterdam – jednoho z největších a nejdůležitějších festivalů dokumentárních filmů v Evropě. Součástí festivalu je i trh s dokumentárními filmy Docs for Sale a nejdůležitější evropské fórum pro koprodukce a financování filmů, na které se sjíždějí zástupci televizí z Evropy i ze zámoří. V loňském roce zde zaznamenal velký úspěch bulharský film „George and Butterflies“, který jako neznámý projekt na Burze námětů v Jihlavě získal podporu čtyř významných Commissioning editorů. Měsíc na to tento projekt autoři prezentovali na Fóru IDFA a film zde získal další koprodukce pokrývající 100% jeho rozpočtu. Mezinárodní festival dokumentárních filmů (IDFA)

Amsterodam 2003 se koná od 20. do 30. listopadu, filmový trh Docs for Sale pak skoro souběžně od 21. do 28. listopadu. První uzávěrka k účasti proběhla 1. května pro filmy dokončené do 1. dubna, pro filmy, které budou dokončeny k 1. září bude rovněž 1. září 2003. 1. říjen je konečné datum přihlášek k účasti na filmovém trhu, do 11. října se pak ještě můžete na obě akce (a zároveň na důležité 11. FÓRUM pro koprodukce a financování) akreditovat. Důležité kontakty: www.idfa.nl/professionals/idfa/iprof_idfa_regu_fr .htm, www.idfa.nl/, www.idfa.nl/professionals/forum/iprof_foru_prfl_intr_fr.htm, www.idfa.nl/professionals/docsforsale/iprof_dfs_ prfl_fr.htm, www.idfa.nl/professionals/janvrijman/iprof_jvf_prfl_fr.htm, www.idfa.nl/frameset/n_images/spacer.gif, www.idfa.nl/frameset/n_images/spacer.gif, www.dokument-film.cz

O Z N Á M E N Í Ministerstva financí Č R Tímto Vám oznamujeme, že jsme z Vašeho účtu odčerpali

č á s t k u 1 0 0 0 Kč za každého člena Vaší rodiny za účelem úhrady pohledávky vzniklé za Českou republikou v důsledku obchodních aktivit

Dr. V ladimíra Ž elezného v souvislosti s jeho ovládnutím a následným provozováním televizní stanice Nova. Věříme, že vzhledem k přínosu jmenované televizní stanice v kulturně-vzdělávací oblasti a na poli kvalitní domácí televizní tvorby přijmete tento náš krok s plným porozuměním. Zároveň bychom rádi vyjádřili přesvědčení, že uvedená částka je konečná a že v průběhu tohoto měsíce nebudeme nuceni přistoupit k dalším podobným krokům v souvislosti s jinými souběžně probíhajícími případy (TV3, Diag Human aj.). Přiloženou kartu pečlivě uschovejte jako doklad o zaplacení výše uvedené částky. (Z webu od neznámého odesilatele.)

28

Synchron 3

2003

MY A SVĚT Konference o statutu pracovníků v médiích, umění a zábavě v pěti kandidátských zemích EU V pátek 23.5. se uskutečnila schůzka s Jimem Wilsonem, ředitelem UNI (Union Network International)-MEI, které se za Výkonný výbor FITESu zúčastnili Jiřina Hradecká a Martin Skyba. Na schůzce jsme pana Wilsona seznámili s aktivitami našeho sdružení a složením členské základny a my jsme se na oplátku dozvěděli, jaké cíle má organizace, kterou Jim Wilson zastupuje. O následujícím víkendu jsme měli možnost zúčastnit se konference o postavení pracovníků v evropských médiích, umění a zábavě v pěti kandidátských zemích do EU, kterou pořádala EAEA (European Arts and Entertainment Alliance) za podpory ETUC (European Trade Union Commission). Spolupořadateli byli i FIM (Federation Internationale des Musiciens) a FIA (Federation Internationale des Acteurs). Mezi účastníky konference byli kolegové z členských zemí EU a všech pěti kandidátských zemí. Z ČR zde byli zástupci Herecké asociace, Kinosu, Konfederace umění a kultury KUK, Osmedia a Nezávislého odborového svazu ČT.

Jim Wilson (vlevo) s předsedou Asociace maďarských umělců Dr. László Gyimesim

Každý účastník dostal srovnávací studii čtrnácti členských států, která byla zpracována v roce 2001 a kterou je možno si zapůjčit z knihovny FITESu. V této studii jsou soustředěny informace o pracovních podmínkách profesionálů ve filmovém průmyslu (celkový právní rámec, status pracovníků, druhy smluv, kolektivní smlouvy, platy a honoráře, pracovní podmínky, sociální ochrana, daně, duševní vlastnictví). Konference zhodnotila předběžné výsledky obdobného průzkumu (jeho znění si lze rovněž zapůjčit z knihovny FITESu) provedeného v letošním roce v pěti kandidátských zemích (ČR, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko). Diskuse se soustředila na důležitost změn v sociální ochraně pracovníků v médiích, umění a zábavě (a to nejen tzv. zaměstnanců, ale i OSVČ, tedy osob ve svobodném povolání) s ohledem na nutnost transformace právního systému tak, aby tyto kandidátské země mohly být přijaty do klubu zemí EU. Po zmapování situace v jednotlivých kandidátských zemích ve vznikající srovnávací studii je cílem EAEA zpracovat návrh na zlepšení podmínek pracovníků na poli umění a zábavy a posílení jejich práv cestou konstruktivnějšího a účinnějšího lobbyingu u evropských vlád. -jhra-

Prohlášení Unie slovenských televizních tvůrců Vážení televízni diváci, Únia slovenských televíznych tvorcov s prekvapením, poľutovaním a zdesením sleduje ako od januára 2003 dochádza k sústavnej dehonestácii a osočovaniu slovenskej televíznej tvorby, slovenských televíznych tvorcov a televíznych pracovníkov. Na čelo tohto ťaženia sa postavil práve novovymenovaný ústredný riaditeľ Slovenskej televízie spolu so svojim krízovým manažmentom a postupne dospel k „ identifikovaniu konkrétnych vinníkov“ – v prvej etape k bližšie neurčenému počtu externých tvorivých spolupracovníkov, ktorým prisúdil absurdnú úlohu (sami si mali zaplatiť a aj zaplatili dlh, ktorý voči nim mala STV) a v druhej k 1125 zamestnancom Slovenskej televízie, ktorých označil za nepotrebných. Spôsob, akým sa rozhodol rozviazať s nimi pracovný pomer, zakladá predpoklad, že ide o príživníkov, ktorých nezmyselne živia televízni koncesionári. Jedným dychom však vyhlásil, že STV disponuje archívom televíznych programov mimoriadnej hodnoty, ktorým je schopný preklenúť kritickú situáciu STV. Kto asi tieto hodnoty vytvoril?... Únia slovenských televíznych tvorcov za 13 rokov svojej existencie permanentne upozorňovala na potrebu transformácie a reorganizácie Slovenskej televízie, vrátane potreby redukcie jej zamestnancov a dávno pred nástupom tohto vedenia upozorňovala, že STV skôr, či neskôr bude musieť pristúpiť k uvoľneniu tvorivých pracovníkov do externého prostredia. Je však nemysliteľné, aby tvorcovia hodnôt, ktoré pretrvajú ich samých i ďalších viac ako 13 manažmentov, odchádzali z tejto inštitúcie s imidžom neschopných príživníkov. Je to nekultúrne a naviac v rozpore s právnymi normami tejto krajiny. Únia slovenských televíznych tvorcov a takisto aj tvorivý potenciál tejto krajiny má mimoriadny záujem pomôcť pri riešení katastrofálneho stavu STV. Permanentne je však odmietaný nielen manažmentami STV, ale aj zodpovednými orgánmi vo vláde a NR SR. Nadobúdame dojem, že kompetentné a systémové riešenia sú pre poli-

Synchron 3

2003

tikov menej prijateľné ako dobrodružné pokusy každého ďalšieho vedenia STV. Je zrejmé, že dlhodobo neriešené problémy je potrebné, ba nevyhnutné riešiť razantne a zásadovo. Za 5 mesiacov svojho pôsobenia však súčasné vedenie STV nepredložilo žiadnu konkrétnu koncepciu naplnenia poslania, zmyslu a významu verejnoprávnej televízie na Slovensku. Koncepcia pána Rybníčka – vystavená na internetovej stránke STV – je iba základným skeletom, ktorý na dvanástich stranách prezentuje všeobecné zámery. (Mimochodom o prepúšťaní zamestnancov, dokonca hromadnom, sa nezmieňuje ani slovom!) Konkrétnu podobu naplnenia verejnej služby v zmysle zákona v ňom však nenájdete! Únia slovenských televíznych tvorcov sa obracia na kultúrnu verejnosť, Radu Slovenskej televízie a Národnú radu Slovenskej republiky, aby zastavili ďalšiu degradáciu a devastáciu potenciálu slovenskej televíznej tvorby a podmienili vykonanie ďalších nezvratných krokov v Slovenskej televízii predložením ich relevantného zdôvodnenia, podloženého jasnou koncepciou naplnenia verejnej televíznej služby a zákona. Riaditeľ STV aj so svojím manažmentom je povinný predložiť konkrétnu koncepciu riadenia, programovú štruktúru vysielania a výroby programu, schválenú Radou STV, z ktorej bude vychádzať pri riešení personálneho zabezpečenia STV. Nemožno ísť cestou nekoncepčného a bezhlavého rozbombardovania všetkého existujúceho a potom hľadať kontúry budúcej televízie. V tejto chvíli nejde o záchranu 1125 pracovných miest v STV. V tejto chvíli ide o verejnoprávnu televíziu na Slovensku i zachovanie reálnych podmienok pre vznik pôvodnej audiovizuálnej tvorby. Zodpovednosť nespočíva v ochote „dôstojne“ odísť po zdevastovaní inštitúcie, ako to proklamuje ústredný riaditeľ! Zodpovednosť znamená vytvoriť nové a nezničiť staré. V Bratislave, 23. 5. 2003 Za Výbor ÚSTT Mgr.Art. Katarína Javorská, predsedkyňa

29

RECENZE Magnesia Litera udělena Anně Kareninové Členka dabingové sekce, překladatelka Anna Kareninová, sklízí v letošním roce příjemné plody své náročné práce. U příležitosti 10. výročí Programu F. X. Šaldy, který probíhá pod záštitou francouzského Ministerstva zahraničních věcí a je určen na podporu vydávání francouzských knižních titulů v České republice, převzala z rukou ředitele Francouzského institutu v Praze Didiera Montagné ocenění za mimořádné zásluhy o překlady francouzské literatury do češtiny. Poté dne 10. 5. jí byla v Městské knihovně v Praze v rámci II.ročníku knižních cen udělena cena Magnesia Litera za překlad „Klaun’s Band“ autora LouiseFerdinanda Célina (Atlantis). Srdečně blahopřejeme! Na naše požádání byla tak laskava a poskytla nám základní údaje o přeloženém díle Klaun’s band a pár poznámek o práci na překladu. Louis-Ferdinand Céline (1894–1961) začal psát sérii „londýnských“ románů pod souborným označením Klaun’s band v roce 1940. V plné síle svého talentu. Od roku 1936, od legendární Smrti na úvěr, ale nevydal žádnou prózu, jen své nechvalně známé pamflety. Zatímco první část Klaun’s bandu za Célinova života, dokonce ještě za války, vyšla (1944), rukopis druhé, mnohem obsažnější části měl osudy složitější a jeho kritické vydání připravil až v roce 1988 editor celého Célinova díla Henri Godard. Původní její editor Robert Poulet v předmluvě k prvnímu vydání (z nesprávného rukopisu) v roce 1964 píše: „Krátce po osvobození byl Célinův byt vyrabován a všechny jeho písemnosti, především rukopisy dosud nevydaných knih, zmizely. (...) Byla zde druhá část románu Klaun’s band. (...) Až po Célinově smrti našla překvapivě při úklidu v jedné skříni Marie Canavaggiová strojopis, (...) ve kterém Célinova vdova Lucette Destouchesová poznala Klaun’s band II.“ Ale z dopisů, které psal Céline z exilu z Dánska právě své dlouholeté sekretářce a písařce Marii Canavaggiové, vyplývá, že Céline rukopis s sebou na útěku měl a pracoval na něm i v Německu a v Dánsku. Část opraveného rukopisu je psána na německých formulářích lékařských receptů, a pochází tedy z doby pobytu na německém zámku Sigmaringen (kde na útěku pobývala i francouzská vichystická vláda). Další části Klaun’s bandu II , soudě podle použitého papíru, revidoval Céline v Kodani. 15. října 1945 píše Marii Canavaggiové: „Mořím se s tančícím Storučkou v Tydli Tydli. – Všechno jsem musel rozhodit – a sflikovat znovu. Bylo to mrtvé!...“ A za čtrnáct dní: „Kapitola v Tydli Tydli je pomalu hotová. Dala mi pořádnou fušku. Vůbec se nedala číst.“ Právě kapitola v londýnském nočním podniku, kterému Céline říká „Tydli Tydli“ a jehož líčení připomíná stav po silném požití drogy, byla také překladatelsky nejobtížnější kapitolou ze všech pěti Célinových románů, které jsem přeložila. Jeden z jejích odstavců se odvíjí na více než deseti stranách, Céline střídá rytmus, obměňuje pomalé erotické obluzení vírem animálních lascivních obrazů, pak si na chvíli vydechne a znovu nemůže popadnout dech, a aby to nebylo příliš snadné, prochází různými úrovněmi jazyka, od rytmizovaných nádherných obratů k velmi uvolněné, byť stylizované hovorovosti. Když Céline psal cyklus Klaun’s bandů , byl na vrcholu svých stylistických průzkumů: možná jiné jeho romány mají lepší stavbu a jiné zas obsažnější příběh, ale Klaun’s band je ve své podstatě románem stylu. „Děj“ je sledem příhod mladého Ferdinanda, který (s doživotními následky po zranění z první světové války) pobývá dočasně v Londýně: nejprve nachází útočiště v jistém vyhlášeném bordelu (v první části), poté „vandruje“ s podvodnickým vynálezcem-eskamotérem v čínském hábitu a s jistou malou „Lolitkou“, která se stává výšinami i peklem druhé části. Osobně ale považuji Klauns’s band za báseň o Londýně, byť tak obsáhlou (celkem mezi 800-900 stranami strojopisu), že ji bylo navýsost obtížné dohlédnout v celistvosti, v jaké obvykle překladatel „přehlíží“ básnický útvar. Při práci na první (mnohem tenčí) části jsem si říkala, jestli vůbec lze tento styl překladatelsky zdolat. U druhé části jsem už byla jen Sísyfos: Céline totiž začal experimentovat nejen se stylovými rovinami a rytmem, nýbrž i s vnitřními rýmy ve větách – a vůbec stavěl stále nové a nové překážky. Myslím, že i paní Jitka Uhdeová, která v nakladatelství Atlantis připravuje řadu Célinových románů k vydání, si chvílemi zoufala nad složitým textem. Je to úžasný svět: musím ale přiznat, že v takovém rozsahu vás zcela vyřadí z běžného života: pře-

30

nesete se do textu a vyjdete, až je rukopis v tisku. Asi není snadné se mnou takhle žít. V písemnostech, které přivezl Céline z Dánska, objevil editor Henri Godard také synopsi třetí části Klaun’s bandu a dva krátké náčrty ze zamýšleného rukopisu. Ačkoli děj byl slibný, sobecky jsem si v duchu oddechla, že tu třetí část už Céline nenapsal. Jistě bych od ní neutekla, ale s povděkem jsem její náčrt zařadila do poznámkového aparátu Klaun’s bandu – s tím, že mě nepochybně ještě čeká série „dánských“ Célinových románů Féerie pro jindy , o které se tvrdí, že ji ve zdraví (tentokrát spíš psychickém) překladatel nepřežije. Nebýt toho, že mohu takové děsivé víry obměňovat s prací na filmových překladech, kde oko spočine na obraze a představivost se nechává unášet – kdoví, co by se mnou bylo... A přesto: ve chvíli, kdy jsem na pódiu držela v ruce cenu Magnesia Litera za překlad Célinova Klaun’s bandu , myslela jsem na to, jak by ho to potěšilo a jak to potěší jeho dnes devadesátiletou ženu Lucette, která dosud žije v „Célinově“ domě v Meudonu u Paříže. Anna Kareninová

3P – Peaks, People, Passions Pod stejným titulem (je to údajně do češtiny nepřeložitelná slovní hříčka) vystavovala na Nizozemském velvyslanectví ve Washingtonu DC od 10. května do 1. června 2003 své fotografie členka Fitesu Markéta Jiroušková. (Gramatickou hříčkou pro většinu návštěvníků pak nepochybně byly obě čárky a háček, který si v anglickém katalogu i na plakátě naše kolegyně ponechala.) Z bohaté žně fotografií nasnímaných v letech 2001 – 2003 v Nepálu, Kambodži, Vietnamu, Etiopii, Eritreji, Džibutsku, Keňi, Egyptě, Jemenu, na Mauritiu a v USA vybrala celkem 39 artefaktů, které rozdělila do tří tematických částí: „Štíty“ z místa, které ji uchvátilo přírodní krásou a nedostupností v oblasti Anapurny v Nepálu, „Lidé“ jako výsledek jejího zájmu o jiné kultury, jejich tradice, hodnoty a o vše, co dělá svět pestrým a zajímavým, a konečně „Lásky“, kde Markéta Jiroušková soustředila fotografie svých oblíbených témat: historická místa, krajiny, zvířata, experimentální snímky. Výstava byla zahájena u příležitosti konference o spolupráci Světové banky a Nizozemska. Souběžně vedle této samostatné výstavy se Markéta Jiroušková prezentovala i v IMF Gallery, kde bylo k vidění celkem 135 fotografií, z toho 10 od této české autorky. Ze zahájení výstavy fotografií Markéty Jirouškové na Nizozemském velvyslanectví ve Washingtonu DC – autorka na snímku vlevo. Výstava byla přehlídkou vítězných snímků fotografických soutěží vypsaných Světovou bankou a MMF, kde se Jirouškové loni podařilo získat titul Fotograf roku a zvítězit i v soutěži o Fotografii roku snímkem Zahalená krása, který „cvakla“ v Jemenu. Tento snímek byl také jedním z grafických motivů plakátu této výstavy. A pak, že banky nepodporují umění. U nás spíše ne, že… Markétě Jirouškové dodatečně blahopřejeme a několik jejích fotografií si můžete prohlédnout na třetí straně obálky. -sk-

Jiří Pelikán 1923 – 1999 Jednou se jistě ukáže, že bez jeho životopisu bychom našemu dvacátého století rozuměli méně.“ Tímto citátem Sylvie Richterové uvádí historik Jiří Vančura první ze souboru vzpomínek na Jiřího Pelikána, ve vrcholné éře ČST (19631968) ředitele Československé televize. Publikace Jiří Pelikán 1923–1989 vyšla k jeho nedožitým osmdesátinám jako příloha letošního prvního čísla Listů, které Pelikán vydával od roku 1971 v Římě, od 1990 vycházely v Praze, od letošního roku v Olomouci. Vzpomínky a svědectví Vlasty Chramostové, Klementa Lukeše, Karla Lánského, Věňka Šilhana, A. J. Liehma, Radka Schovánka, Dušana Havlíčka a dalších mapují peripetie Pelikánova života od dětství až po jeho skon. „Nakonec nejde jen o Jiřího Pelikána, ale o tisíce lidí, kteří hvězdný okamžik vítězství nad nacismem bludně zúročili tím, že pomáhali na svět jiné nesvobodě, aby pak ze svého procitnutí vyvodili důsledky,“ píše v prvním příspěvku Jiří Vančura. Publikace neobsahuje pouze fakta o těchto „důsledcích“, tj.účast ve skupině s krycím názvem Slepec na počátku šedesátých let, obětavost, s níž vydával

Synchron 3

2003

RECENZE a za osobního uskrovnění financoval exilové Listy, jejichž byl jediným organizátorem, redaktorem, korektorem, význam působnosti Jiřího Pelikána ve funkci poslance Evropského parlamentu (1979-1989), pojednání o svazcích, které na něj založila StB… Útlá brožurka mapuje rovněž Pelikánův život od dětství, působnost v protinacistickém odboji, koncentrák, poté válečné období, v němž se skrýval a působil pod cizím jménem Bohumil Paroulek v Kořenci u Boskovic (v obci, která mu v roce 1993 udělila Čestné občanství), jeho poválečný vývoj v akčním výboru vysokých škol (mnozí dodnes opomíjejí nebo neznají skutečnost, že podpis J. Pelikán na dokladech o vyloučení vysokoškoláků z dalšího studia nepatřil jemu, ale úředníkovi ministerstva školství Josefu Pelikánovi), v Mezinárodním svazu studentstva, v ČST. Publikaci vydavatelé, tj. OPS Občanský dialog Praha, považují za podklad pro další bádání o životě nedoceněného československého politika, které umožní teprve zpřístupnění archivních podkladů uložených nejen u nás. Útlý svazek patří do knihovničky každého, kdo chce poctivě a objektivně – bez předsudků, jimiž byli po listopadu 1989 účelově paušálně ocejchováni „osmašedesátníci“ – porozumět nejen jednomu představiteli poválečné mladé generace, ale – jak cituji úvodem – dvacátému století. -cys-

Je, protože musí… Zakládající členka obnoveného Fitesu Kateřina Pošová je známá nejen jako perfektní kabinová tlumočnice a překladatelka literárních skvostů (naposledy např. knihy držitele Nobelovy ceny 2002 za literaturu Imre Kertésze Člověk bez osudu nebo zdařilé tragikomedie mladého maďarského autora K. Hamvaie Čas katů, s níž smíchovské Švandovo divadlo zahájilo vloni v prosinci svou staronovou činnost), ale i jako filmová novinářka propagující zvláštní svět především maďarské kinematografie a s nemenším důrazem tvorbu krátkých filmů, dokumentů a animovaných příběhů. Tentokrát nabízí zajímavé osobní svědectví o svém životě od narození v roce 1930 do současnosti. Jádrem knihy „Jsem, protože musím…“ je lágrový deník, do nějž si ve čtrnácti zapsala motto, které je v názvu publikace. Psala jej formou dopisů otci (kterého viděla naposledy v červnu 1944 na pověstné osvětimské rampě) od prosince téhož roku

do 2. května 1945, kdy se radovala z čerstvě nabyté svobody na statku nedaleko Ravensbrücku, kdy ještě netušila, že ani jeden z rodičů koncentrák nepřežil. Oranžový sešit, který v lágru vyměnila za porci chleba a polévky, byl na čas zapomenut. Teprve v roce 1960 jej přeložila z maďarštiny do češtiny za jazykové spolupráce přítelkyně Evy Budilové a poslala do soutěže k 15. výročí osvobození Československa, kde pochopitelně tehdy nemohl uspět. Kniha vznikla původně S manželem Janem Pošem před chalupou v Rožmberku (1993) z rozhovorů publicistky Pavly Frýdlové (která ji také připravila k vydání), s autorkou. Je poutavým vyprávěním o všemožných životních peripetiích, které Kateřinu provázely v předi poválečném období.. Od roku 1949 žije v Praze, nejprve jako technická kreslička, pak jako organizátorka kulturních pořadů v Maďarském kulturním střediska, jako produkční v Televizní filmové tvorbě ČST a posléze jako tisková referentka Krátkého filmu Praha. A v neposlední řadě od poloviny 60.let jako žena někdejšího kmenového člena FITESu, kunsthistorika a filmového dramaturga Jana Poše, který ji – i nás – opustil před sedmi lety… Od roku 1970 je „na volné noze“, teď už dávno v důchodu, nikoli však „na odpočinku“! Kniha „Jsem, protože musím…“ stojí rozhodně za přečtení nejen pro své beletristické, ale především dokumentární hodnoty. Těm mladším čtenářům se tu nabízí originální svědectví o životě osiřelé puberťačky v koncentráku, a zejména o době, kterou od padesátých let žila. A právě ti mladší se mohou z této publikace dovědět mnohé, co ani netuší o poválečné euforii z domnělé rovnosti všech slušných lidí, o optimistických šedesátých letech nebo o temných dobách normalizace. Knihu vydalo nakladatelství PROSTOR a za doporučenou cenu 249 Kč by měla být k dostání ve všech slušných pražských knihkupectvích (Fišer, Seidl, Kanzelsberger aj.). -msk-

Zájemcům o inzerci v S YN C H RO Nu Stále nevycházejí Filmové a televizní noviny, a tak je tento časopis vlastně jediným pojítkem jak mezi členy Fitesu, tak i širší odbornou veřejností, protože SYNCHRON dostávají i další kulturní instituce, redakce významných deníků, šéfredaktoři nebo ředitelé televizí a rozhlasů, umělecké obce (celkem v počtu cca 300 výtisků), časopis posíláme do Poslanecké sněmovny i do Senátu, máme už 20 předplatitelů, hlásí se další. Synchron podává informace o termínech i podmínkách různých akcí z oboru – o festivalech, přehlídkách a soutěžích. Od 5. čísla ročníku 2000 je také zavěšen na internetové stránce Fitesu. Od 2. čísla ročníku 2002 došlo při jeho vydávání k radikální změně týkající se nejen změny názvu a grafické úpravy, ale i obsahu. Každé číslo SYNCHRONU uvádí Editorial, který píší členové výkonného výboru a redakční rady. Obsah je dále členěn do těchto základních rubrik: Ze života Fitesu, Události, Festivaly, Úvahy a komentáře, Rozhovor, My a svět, Dokumenty. Vychází 5x ročně na formátu A4 (297x210mm) v obvyklém rozsahu 4 strany barevné obálky + minimálně 20 stran černobílá textová část s fotografiemi na křídovém papíře. Náklad 1200 – 1300 výtisků.

Ceník inzerce: Zadní strana, tj. 4. stránka obálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 000 Kč 2. vnitřní strana obálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 000 Kč 3. vnitřní strana obálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 000 Kč Celostránkový inzerát v textové části . . . . . . . . . . . . . . . . 7 000 Kč – stránky v textové části . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 000 Kč – stránky v textové části . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 800 Kč Ceny jsou konečné, Fites není plátcem DPH. Inzeráty jsou zpracovávány v systému MAC – zlom v QXP, obrázky v jpg, tif, eps. Při objednávce opakovaného otištění, resp. dalších mutací pro 2 a více čísel najednou, je možné dohodnout množstevní slevu.

Synchron 3

2003

31

IN MEMORIAM (O odchodu Jindřicha Švehly jsme se dozvěděli bohužel až po distribuci 2. čísla SYNCHRONU, přesto si myslíme, že bude slušné, abychom mu věnovali malou vzpomínku i po mnoha měsících od této smutné události.)

Za Jindřichem Švehlou (1922 – 2002)

nář k filmu Toulavý Engelbert nebo pětidílný přepis humoristického románu Eduarda Fikera Fantom operety. Stál také u nejednoho Silvestra, což byla a nadále zůstává práce dost náročná. Nevyhýbal se ani pořadům soutěžním (Pět ran do klobouku) a estrádním. Jindra měl zkušenosti už z rozhlasu, kde pracoval před nástupem do televize. Díky tomu měl dost početný okruh schopných autorů. Jindra Švehla přinášel lidem i svému okolí radost a humor, který vždy potěšil. V závěru života nás přece jen zarmoutil a to svým nečekaným a náhlým odchodem. Stalo se tak 28. října 2002. Gustav Oplustil

Tichý muž v pozadí

Byla to dobrá parta, která se sešla v šedesátých letech v redakci zábavy Československé televize. Pod vedením Pepíka Kolihy a posléze Vladimíra Dvořáka, pracovala skupina zkušených dramaturgů: Franta Janura, Zbyněk Vavřín. Jiří Malásek, Dáša Novotná, Milena Majorová, Franta Živný, Dr. Jan Pixa, Libuše Pospíšilová, Míla Ducháč, Jindra Švehla a řada dalších. Byla to opravdu tvůrčí dílna, do které přinášel každý svůj podíl dobrých nápadů a taky své nadšení pro věc. Rozhodně se pracovalo více o prestiž než o peníze. A jak tak čas běžel, jeden za druhým se nám ztrácel, ale zůstaly po nich docela úspěšné pořady, z nichž mnohé se objeví na obrazovce ještě dnes. A udrží-li se zájem diváka i po čtyřiceti letech, nebyla to rozhodně zbytečná práce. Jeden z dalších, který zcela skromně a potichu odešel z tohoto světa, byl dramaturg a scenárista Jindřich Švehla. Protože žil léta v důchodu a nijak aktivně se už práce v televizi nezúčastnil, na jeho jméno se pozapomnělo. To se dost často stává. Chci tu chybu napravit a aspoň krátce zavzpomínat. Jindra Švehla byl dramaturg velmi tvůrčí a pracovitý, přátelský a vždy usměvavý, za ním zůstávala práce velmi dobré kvality. Patřil mezi ty, kteří nešetřili časem a přinášeli stále nové nápady. Před lety musel být dramaturg u všeho. Od prvního námětu, či dokonce nápadu, přes realizaci až po odvysílání. A to se často pracovalo i v noci. Třeba hudba a playbacky se natáčeli v Československém rozhlase od půlnoci do rána, protože televize neměla vlastní zvukovýrobu. Dramaturg musel být všude fyzicky přítomen. Jindra byl takovým dramaturgem, se kterým pracovali přední režiséři: Zdeněk Podskalský, Ján Roháč, Petr Schulhoff, Jaromír Vašta, Ivo Paukert, Václav Hudeček, František Filip a další. Švehlovou specialitou byla literární tvorba v oblasti mikrokomedií a zábavných seriálů. Stačí pár titulů, které máme v paměti dodnes: Bohouš od autora Franty Vlčka a posléze od téhož seriál Chalupáři, komedie Čaj s citronem, Uspořená libra, Starý Burgunďan – scé-

32

31. března 2003, po těžké nemoci, pan Ladislav Novotný (*27.6. 1921) navždy opustil svět, který tak miloval, svět filmu, svět svých přátel i nepřátel, svět, který byl jeho celým světem… Vystudoval Obchodní akademii ve Zlíně a po studiích se stal zaměstnancem Baťových filmových ateliérů. Brzy se dostal do Prahy, nejprve do Armádního filmu, později do Filmového studia Barrandov, kde se postupně vypracoval na post vedoucího tvůrčí skupiny. V této pozici stihl ještě před normalizací umožnit realizaci několika podstatných filmů „nové vlny“. Byl blízkým přítelem Evalda Schorma, Vojtěcha Jasného, Petra Schulhoffa, Antonína Máši… a jsem přesvědčen, že ani další režiséři, se kterými pracoval, by mu nedokázali a ani nechtěli nic vytknout… S příchodem nového poroučení větru a dešti byl sesazen do funkce vedoucího výroby, ale díky své šťastné povaze nezahořkl a pomohl na svět mnoha dalším filmům, které i dnes dávají divákům radost. V osobním jednání byl vždy velmi noblesní a korektní, nikdy ho neopouštěl laskavý humor.

Tehdejším neomezeným vládcům Barrandova se nikdy nepodařilo přinutit ho, aby zvýšil hlas – a ne, že by o to nestáli... Možná jen přispěli k tomu, že se stále více uzavíral do sebe, stále méně vyhledával společenské události. Nezlomili ale jeho vůli dát své profesi vše, co jí náleží, a lidem, kteří spolu s ním filmy vytvářeli, dát pocit zázemí a jistoty, že ve zlých chvílích za nimi bude stát… Roman Pavlíček, duben 2003

Výběr z filmografie: Zářijové noci (Vojtěch Jasný 1956), Král Šumavy (Karel Kachyňa 1959), Ďáblova past (František Vláčil 1961), Každý den odvahu (Evald Schorm 1964), Návrat ztraceného syna (Evald Schorm 1966), Bloudění (Antonín Máša 1965), Hotel pro cizince (Antonín Máša 1966), Farářův konec (Evald Schorm 1968), Adelheid (František Vláčil 1969), Hry lásky šálivé (Jiří Krejčík 1970), Pět mužů a jedno srdce (Jan Matějovský 1971), Pane, vy jste vdova (Václav Vorlíček 1970), Šest medvědů s Cibulkou (Oldřich Lipský 1972), Drahé tety a já (Zdeněk Podskalský 1974), Plavení hříbat (Hynek Bočan 1975), Tak láska začíná (Hynek Bočan 1975), Dým bramborové natě (František Vláčil 1976), Já to tedy beru, šéfe (Petr Schulhoff 1977), Já už budu hodný, dědečku (Petr Schulhoff 1978), Diagnóza smrti (Petr Schulhoff 1979), Co je doma, to se počítá, pánové (Petr Schulhoff 1980), Koncert (Jan Schmidt 1980), Láska na druhý pohled (Ladislav Rychman 1981), Příště budeme chytřejší, staroušku (Petr Schulhoff 1982), Smrt talentovaného ševce (Jan Schmidt 1982), Příliš velká šance (Otakar Fuka 1984), Babičky dobíjejte přesně (Ladislav Rychman 1984).

To ví jen Pán Bůh a svatý Václav 20. dubna ve věku nedožitých 73 let náhle zemřel spisovatel Václav Erben. ČTK to oznámila ministryně školství Petra Buzková, která je dcerou Erbenovy manželky. Spisovatel proslul jako autor historických románů a psychologických knih pojednávajících o absurditě některých životních situací. Do širšího povědomí čtenářů se vepsal především díky detektivním příběhům, jejichž hlavním hrdinou je kapitán Exner a jehož oblíbené rčení jsme si vypůjčili do našeho titulku. Václav Erben se narodil 2. listopadu 1930. Po studiích divadelní dramaturgie a rozhlasové režie na AMU začínal jako režisér v Československém rozhlase v Ostravě. Dále pracoval v Praze jako novinář a nakladatelský redaktor. Stal se rovněž dramaturgem, scenáristou a vedoucím tvůrčí skupiny ve Filmovém studiu Barrandov. Poté se více než deset let věnoval výhradně psaní knih. Od roku 1991 pracoval ve vedení vydavatelství Magnetpress, v letech 1993 až 1995 vystupoval jako tiskový mluvčí ČSSD. Od roku 1997 do roku 2000 působil v Radě České televize, kde vykonával funkci místopředsedy. V roce 1998 byl také krátce zaměstnán na Ministerstvu financí jako mluvčí tehdejšího ministra Iva Svobody. Z Erbenových knih se mezi čtenáři těší největší oblibě tituly jako Poklad byzantského kupce, Bláznova smrt, Pastvina zmizelých či Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad. (dle čtk)

Zprávu, kterou čítáváme neradi, přineslo smuteční oznámení, vyvěšené nedávno na hlavní vrátnici na Kavčích horách: ve věku 71 let opustila 25. května 2003 tento svět paní Eva JIRÁSKOVÁ, jedna z prvních pracovnic „Televisního studia Praha“, obětavá produkční, která nepoznala jiné povolání. Byla u zrodu desítek inscenací a literárně dramatických pořadů. Vzácná žena, na kterou se nezapomíná.

Synchron 3

2003

Markéta Jiroušková: F OTO G R AF I E V YSTAVE N É VE WAS H I N GTO N U D C Červenomodrá brána

Geko

Tisíciletý úsměv

Ďáblův ostrov

Zahalená krása

Velká vlna – Gangapurna

Všechny fotografie: Copyright © 2001-2003 Markéta Jiroušková. Veškerá práva vyhrazena. K článku na straně 30. Kontakt: [email protected], www.mjmfilms.com