ROČNÍK 03
ČÍSLO 3/2004
KVĚTEN/ČERVEN
Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITE S
Uvnitř: Polemiky Protesty Z historie Fitesu
Přežije léto 2004?
EDITORIAL
Televizní dabing – zadní dvorek
Snad se nemýlím – sousloví zadní dvorek měl jsem vždycky za metaforické označení čehosi užitečného a málem nezbytného pro řádný chod věcí, ale jaksi upozaděného, poněkud zanedbávaného a v dobré společnosti vlastně neukazovatelného. Prostě zadní dvorek: skladují se tu odložené věci, vykonávají nutné a nevzhledné činnosti, není sem vidět, a tedy se moc neuklízí.
Z obsahu 2
Členské a jiné zprávy z Nuslí
4
Veřejné slyšení o korupci
6
DILIA a dabing
7
Poštovna (Šafařík vers. Dostál, Pojar)
11
Jak to vidí DILIA (návrh sazebníku)
12
Stýskání Marka Jíchy
13
Protest A.Č.K.
15
Rozhovor s Milanem Macků
16
Jak se máte, pane Rychlíku?
18
BBC má nového ředitele a předsedu Rady
20
Festivaly a soutěže
28
Zapomenutý negativ z počátků Fitesu
29
Mikovický včelín
31
Jak šel život s Karlem Kachyňou
32
Animovaný film
35
IN MEMORIAM (Vlasta Styblíková, Vladislav Čejchan, Jiří Weiss, Pavol Haspra)
Autoři fotografií: Miroslav Fojtík, Jiřina Hradecká, Miloš Janoušek, Tomáš Kuchta, František Rous, Martin Skyba, studio AT, archiv ČT a archiv Fitesu).
Řekl bych, že jistou míru těchto atributů dostal český televizní dabing do vínku už v prvních okamžicích svého překotného rozvoje v první půli devadesátých let: pro náhlý boom, pro desítky či stovky importovaných filmů a pořadů se nedostávalo ani výrobních kapacit (vznikala studia velmi nedostatečně technicky vybavená), ani kvalifikovaných tvůrců – a jistá (kvantitativně větší)) část dabingu vypadala podle toho. S během času se vývoj jaksi konsolidoval, neumětelství ubylo, vznikla Filipovského Přelouč (na níž dnes už jsou po zásluze často oceňovány i produkty soukromých studií) a mnohé jiné snahy pro zkvalitnění a větší prestiž dabingu, nicméně ponětí o televizním dabingu jako o čemsi vlastně podřadném, co může se velmi rychle naučit dělat prakticky kdokoli, a co tedy svým nízkým nárokem na kvalifikaci zaslouží být odměňováno náležitě skromně – tedy toto ponětí zřejmě přetrvává. A projeví se a vyvstane v okamžicích finanční nouze (či jen v očekávání té nouze), jakož i v jiných rozhodovacích situacích, s nepříjemnou zřetelností. Tím spíš, že od samého počátku bylo to odměňování jaksi rozpolceno: veřejnoprávní televize platila svůj osvědčený kádr autorů podstatně lépe než začínající soukromá studia své často velmi nekvalifikované začátečníky. Nevím mnoho o tom, jaká je úroveň honorářů (a vůbec pracovních podmínek) v soukromých studiích dnes, vím ale, že ČT slouží tyto vlastně dumpingové ceny (či možná dnes už jen falešné domnění o nich) jako hrozivý argument (naposled při letošním velmi razantním snížení honorářů na úroveň nižší než v roce 1992): „Zavřeme dabing ČT a budeme nakupovat laciněji u soukromníků“. Napadá mě, že to všechno je možná i důsledek kvantity – množství dabingových titulů je samozřejmě veliké, daleko převyšující tvorbu v jiných audiovizuálních disciplinách – ale mají být pekaři hůř honorováni jen proto, že chleba se sní víc než dortů? A dál pak mě napadá, že činnost dabingové sekce FITESu, sjednocující tvůrce z obou výše zmíněných skupin (tedy z ČT a ze soukromých studií), je v těchto souvislostech víc než
chvályhodná, i doporučuji účast na ní všem od profese, kdo snad zatím zůstávají stranou. Samozřejmě hájím tu své, jsa nejméně polovinou své profese úpravce dabingových dialogů, i musím pro pořádek co nejhlasitěji prohlásit, že nepovažuji tu práci za žádné svrchované umění, před nímž mělo by se zdaleka smekat s provoláváním slávy skvělé „české dabingové škole“. Vůbec ne. Ta bájná škola vznikla v naprosto specifické situaci kulturní izolace, s jejím koncem i víceméně vymizela a dnešní televizní dabing je prostě řemeslo se znatelnými (ale nepostradatelnými!) tvůrčími prvky. (Ostatně bych ale řekl, že v televizi se vůbec hranici uměleckého řemesla směrem k opravdovému, silnému umění daří už z povahy věci překračovat jen velmi vzácně.) Nicméně myslím si, že přec jen jde o práci stejně kvalifikovanou, stejně vyžadující tvůrčí nasazení a v posledku i stejně odpovědnou a stejně zasluhující náležité ocenění jako kterákoli jiná v televizní tvorbě. A konec konců, jak se jednou vyjádřila jedna významná česká režisérka: „Copak někdy byly pořádné věci laciné?". Tolik k otištěnému Prohlášení výboru dabingové sekce a reakcím, které vyvolalo. A že toto je editorial, nemohu ctěného čtenáře neupozornit na podobný hlas z řad kameramanů, totiž otištěný Protest A.Č.K., adresovaný generálnímu řediteli ČT, následnou tesknou úvahu Marka Jíchy a podobně neradostně vyznívající zprávu o kauze Bokova a Šmokova dokumentu o smrti Charlese Jordana. Zdá se, že už zase nastal čas bojování (či aspoň hlasitého se ozývání) o některá základní práva filmových a televizních tvůrců. Třeba k tomu pomůže i návrh sazebníku ředitele DILIA. (Když ovšem si přečtu třeba v Lidových novinách frackovitě suverénní vývody pana Kohla, publicisty, na téma podpory či nepodpory filmařstva, zmocňuje se mě zahanbující pocit, že někdy bylo by lépe argumentovat plochou dlaní než hlasem.) Čtu po sobě, co jsem tu napsal, a nevím: neměl bych se vlastně omluvit za tu jakousi popuzenost, která pod tím zní? Asi ne – právě ta popuzenost chce být burcující. Josef Eismann
RUKA RUKU MYJE… aneb Na hraně korupce v Čechách. Takové bylo téma natáčení známého pořadu, který patří mezi ohrožené druhy České televize. Přežije léto 2004? Uvidíme na podzim, ale to už bude po odvysílání tohoto dílu, do něhož si moderátorky Lucie Vopálenská a Alena Červenková pozvaly primátora Hlavního města Praha MUDr. Pavla Béma, I. náměstka Nejvyšší státní zástupkyně Jaroslava Fenyka, člena kolegia NKÚ Jana Vedrala a ředitelku Transparency International ČR Adrianu Krnáčovou. V režii Vítězslava Romanova se natáčelo v pražské Malostranské besedě v poslední květnový den večer kamerami, které by byly už dnes ozdobou nejednoho muzea technických zázraků minulého století. (Ke snímku na titulní straně, o korupci však také v příspěvku Veřejné slyšení na str. 4, foto a text -msk-)
SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Miroslava Humplíková (animovaný film), Marie Šandová, Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba a Jan Štern. Sazba a tisk MTT. Vychází 6x ročně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace ČLF.
Evidence MK ČR č. E 13763. ISSN 1213-9181. Inzerci zajišťuje CLOWN CZ, Soběslavská 1, 130 00 Praha 3, tel. 777 830 011,
[email protected]. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 721 407 486. Toto číslo bylo dáno do tisku 7. června 2004. Předplatné 300 Kč (včetně poštovného) je pro členy FITESu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 50 Kč. E-mail:
[email protected] http://www.fites.cz
SYN C H RO N Synchron 3
2004
1
Z E Ž I V OTA F I T E S U NAŠI JUBILANTI 50 Květa Flori, dramaturgyně, casting *29. 8. , Václav Křístek, režisér *26. 9. 55 PhDr. Pavel Taussig, kritik a scenárista *2. 7. , Oldřich Bělský, animátor *20. 7. , Olga Sommerová, režisérka, dokumentaristka *2. 8. , Jaroslav Bařinka, režisér, dokumentarista *9. 8. , Oldřich Hubáček, architekt *16. 8. , PhDr. Radovan Holub, kritik a publicista *24. 9.
60 Mgr. Marta Strangmüllerová, dabingová střihačka *29. 7. , Šárka Kosková, dramaturgyně a scenáristka *22. 8. 65 Mgr. Karel Hložek, kameraman A.Č.K. *25. 7. , Jiří Beránek, vedoucí produkce *27. 7. , Akad. arch. Jindřich Goetz, filmový architekt *30. 7. , Jiří Zobač, hudební režisér, mistr zvuku *30. 7. , Mgr. Kamila Kytková, scenáristka, režisérka, dokumentaristka *22. 8. , František Karoch, vedoucí výroby *7. 9
70 Vladimír Skalský, kameraman *14. 7. , Alois Nožička, kameraman *19. 8. , Jan Eisner, kameraman *30. 8. , Jan Švankmajer, scenárista a režisér *4. 9. , Václav Čapek, scenárista *12. 9. , Jaroslava Blagoevová, animátorka *23. 9.
75 Jiří Hubač, scenárista *27. 8. , Akad. arch. Leopold Zeman, televizní architekt *2. 9. 80 Eva Pleskotová, kritička *3. 7. , Anna Jurásková, dramaturgyně, scenáristka *22. 8. , PhDr. Bohumil Svoboda, režisér *20. 9. , Jiří Bažant, hudební skladatel *27. 9. , Josef Škvorecký, scenárista, spisovatel *27. 9.
85 Josef Illík, kameraman *10. 9. V letních měsících oslaví svá významná životní jubiela také dámy a pánové:
Karel Lier, filmový architekt *30. 8. 1916, PhDr. Emil Ludvík, jazzman a ochránce lidských práv *16. 8 1917, Prof. Ludvík Baran, kameraman, fotograf a folklorista *23. 8. 1920, JUDr. Jan Pixa, scenárista a bavič *19. 9. 1920, Jaroslav Kubát, scenárista *21. 9. 1920, Oldřich Velen, Valach, herec a vypravěč *15. 9. 1921, Jiří S. Kupka, scenárista a spisovatel *28. 9. 1921, Luděk Eliáš, scenárista a herec *29. 7. 1923, Dušan Havlíček, kritik český a románskošvýcarský *10. 9. 1923, Ing. Vladimír Horák, režisér – dokumentarista *8. 7. 1925, Zdeněk Smetana, výtvarník, scenárista, režisér, pohádkář *26. 7. 1925, Gustav Oplustil, televizní scenárista *2. 8. 1926, Sonja Sázavská, dabingová režisérka *5. 9. 1926, Miroslav Sígl, publicista *25. 9. 1926, Ladislav Helge, režisér *21. 8. 1927, Doc. PhDr. Drahoslav Makovička, dramaturg a scenárista *14. 9. 1927, Heda Čechová, hlasatelka, moderátorka *17. 7. 1928, Miroslav Burger, režisér *1. 8. 1928, Arnošt Burget, publicista *7. 8. 1928, Věra Štinglová, televizní kameramanka *26. 8. 1928 a Václav Táborský, scenárista, režisér a točoman *28. 9. 1928.
Blahopřejeme všem a přejeme hlavně pevné nervy, zdraví, spokojenost a také klid k další tvůrčí práci!
Členské příspěvky Minule jsme v této rubrice konstatovali, že ještě 235 členkám a členům zbývá splnit základní povinnost a zaplatit členské příspěvky. Nuže zde jsou ti, kteří se od uzávěrky druhé čísla SYNCHRONU (31. března 2004) polepšili: Luděk Ausobský, Daniel Růžička, Vladimír Smutný, Ing. Zdeněk Jančárek, PhDr. Soňa Štroblová, Nataša Boháčková, Vladimír Karlík, Zdeněk Tyc, Věra a Pravoslav Flakovi, Marie Hluchaničová, Boris Adamec, Šárka a Otakar Koskovi, Irena Jandová, Vladimír Lorenc (dobrovolné, dík!), PhDr. Hana Jemelíková, Jan Lengyel (včetně zápisného), Jakub Nosek, Jaroslav Růžička (doplatil), Mgr. Jiří Šimunek, Jaroslav Jerry Marek (doplatil) , Oldřich Bělský, Ivan Látal, Libor Hlavatý, Pavel Kubant, Svatopluk K. Jedlička, Jiří Vanýsek (doplatil) , Prof. Vadim Petrov (dobrovolné, dík!), Mgr. Radomír Kos, Jana Kresslová (dobrovolné, dík!), Mgr. Zita Drdová, Martin Štoll, Martin Vadas, Lajana Uldrichová, Jagoda HozoLazarević, Vlasta Pospíšilová, Daniel Růžička, Tomáš Bělohradský, Zuzana Jupová, Vojtěch Štursa, Václav Táborský (zaplatil, předplatil a hodně, dík!) Mgr. Zdeněk Flídr, Jan Gogola jun., Ak.arch. Leopold Zeman (dobrovolné, dík!) , Milan Cieslar (přidal, dík!) , Jiří Barta, Irena Šlapáková, Karel Machoň, Antonín Dekoj (přidal a velmi, dík!) a Jindřich Polan (dobrovolné, dík!).
Na další polepšené čekáme i nadále!
Předplatné zapravili: Factory Animation Services, s.r.o., Asociace režisérů a scenáristů ARAS, Barrandov studio, a.s., televizní technika, Jiřina Kramulová, a nezapravili: AK Kříž&Bělina, Kodak Limited, Růžena Ježková, Ladislav Kaboš, Jana Kasalová, Ing. Zdeněk Forman, Helena Suchánková a ještě dva tři neméně dobří lidé, o nichž předpokládáme, že tak učiní i bez této jmenovité připomínky…
ZPRÁVY z NUSLÍ
** Slavnostní vyhlášeni Cen Magnesia Litera proběhlo v sobotu 3. dubna 2004 večer a ze záznamu pak bylo uvedeno o den později večer v České televizi. V kategorii Nakladatelský počin toto prestižní ocenění získala kniha Pavel Juráček: Deníky (editor: Jan Lukeš, vydavatel: Národní filmový archiv). Tato publikace byla slavnostně pokřtěna na 16. ročníku festivalu Finále Plzeň v roce 2003 a stala se pak knihou roku. Dříve než se objevila na knihkupeckých pultech však byla předlohou sugestivního filmu Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka, který vyrobila ČT a Čestmír Kopecký. Jan Lukeš se spolu s režisérem Martinem Šulíkem podílel také na scénáři. ** Členové výkonného výboru Fitesu Jan Kraus a Břetislav Rychlík se dne 28. dubna sešli s vedením české pobočky Transparency International a ředitelce paní Adrianě Krnáčové předali materiály o korupci a korupčním prostředí v televizním studiu České televize Brno. Současně se domluvili na společné přípravě veřejného slyšení, které by mělo pojmenovat systémová a manažerská selhání vedoucích pracovníků studia v éře ředitele Zdeňka Drahoše. 2
** V rámci 57. Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se v květnových dnech představila společnost Kodak řadou pozoruhodných akcí, z nichž připomínáme např. sponzorství kameramanské ceny Golden Camera Prize, podporu krátkometrážní tvorby dotací Short Film Discovery Prize, řadu akcí pro mladé filmaře, mezi něž patřila i pozvánka pro 140 studentů ze světa k účasti na festivalu, a samozřejmě i podporu akreditovaných fotoreportérů a novinářů během festivalu. ** Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum a Rektorát Univerzity Karlovy pořádají od 2. června 2004 v hlavní budově Národního muzea v prostorách ochozu Pantheonu výstavu OBRAZY V KAMENECH. Výstava představuje velké zvětšeniny barevných mikrofotografií výbrusů a nábrusů především hornin, ale také jednotlivých minerálů pozorovaných pod mikroskopem. Zdánlivě strohá vědecká dokumentace hornin a minerálů prezentovaná mikrofotografiemi může v konečném výsledku objevit a zaznamenat výtvarné prvky, které se blíží modernímu abstraktnímu umění. Díky tomu i na první pohled nezajímavý kámen v sobě skrývá překvapující výtvarný obraz hýřící barvami, strukturou Synchron 3
2004
Z E Ž I V OTA F I T E S U
a fantazií. Jako protipól k těmto technickým fotografiím týmu autorů (RNDr. Helena Klápová, CSc., Univerzita Karlova a z Národního muzea: RNDr. Blanka Šreinová, Jiří Sejkora PhD a RNDr. Milan Fišera, CSc.) jsou vystaveny umělecké fotografie s použitými fragmenty vědecké fotografie zpracované s tvůrčí invencí Jasoněm Šilhanem, členem výkonného výboru Fitesu a vicepresidentem A.Č.K. Výstava potrvá do konce srpna. ** Koncem května skončila svoji činnost odborná porota jubilejního desátého ročníku soutěže o nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu, jejíž výsledky jsou tradičně vyhlašovány třetí zářijovou sobotu v Přelouči, rodném
městě Františka Filipovského, který je těchto cen patronem. Letos to bude 18. září a slavnostní program začne v Občanské záložně tentokrát v 17 hodin. Jako každoročně, tak i letos vypraví Fites na tuto slavnost minibus, který odjede od parkoviště u stanice metra Českomoravská téhož dne ve 12 hodin. Návrat je proponován cca na 23. hodinu tamtéž. Zájemci o účast na přeloučském vyhlášení se mohou hlásit už nyní, ale nejpozději do 31. srpna 2004 v kanceláři Fitesu – písemně, telefonicky nebo mailem. Potřebná spojení naleznete v tiráži tohoto časopisu. ** 8. května t.r. navštívil Prahu přední irský scenárista a režisér GERARD STEMBRIDGE při příležitosti promítání filmu NORA (c) 1999, ke kterému spolu s režisérkou Pat Marphy napsal scénář. Film vznikl podle knihy Brendy Maddoxové Nora: the real life of Molly Bloom – psychologický příběh o vztahu nekonvenční ženy a bohémského spisovatele, později slavného Jamese Joyce. V hlavních rolích Ewan McGregor a Sussane Lynchová. Film se promítal v rámci filmové přehlídky třetího ročníku „Svět knihy ve filmu“, která patří k programu Mezinárodního knižního veletrhu pořádaného v Praze. Projekce se konala v kině OKO v Praze 7, v původním znění. Po filmu se živě diskutovalo s diváky na téma filmu, o vlastní realizaci filmu a o podporách irské vlády pro film a o účasti irských tvůrců na tzv. „zahraničních zakázkách“ realizovaných v Irsku. Charismatický Gerard Stembridge velmi vtipně a přátelsky reagoval na všechny dotazy. Gary Stembridge má v Irsku populární satirický pořad v rozhlasu „Scrap Saturday“, pro divadlo napsal a režíroval: Lovechild, The Gay Detective a That was Then, dále režíroval hry uváděné na Novém Zélandu a v Anglii The Whiteheaded Boy, Made in China a The Morning After Optimism. Oceněn byl film v jeho režii „Guiltrip“ promítaný na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, psal scénář pro Thadeusse O’Sullivana „Ordinary Decent Criminal“ s Kevinem Spaceyem. „About Adam“, Gerardův 2. hraný film jako scenáristy a režiséra, vznikl v Irsku v lednu 2001 a již v květnu byl uveden ve Velké Británii a stále se promítá v mnoha dalších zemích. Jana Tomsová
VEŘEJNÉ SLYŠENÍ – konfrontace reportáže s realitou a osudem reportérky Vše začalo dopisem primátora hlavního města Prahy Pavla Béma, který poslal 27. 1. 2004 generálnímu řediteli České televize Jiřímu Janečkovi: „…Obracím se na Vás se žádostí o přešetření objektivity pořadu Fakta redaktorky Jany Škopkové Vyšetřování skončilo, zapomeňte, Fakta – Neúplatní?, Fakta – Miliony k Vánocům. K tomuto ne úplně standardnímu kroku jsem se odhodlal až poté, co vyšlo zjevně najevo, že se nejedná o náhodu, jednorázové nedorozumění či ojedinělou politováníhodnou leč omluvitelnou chybu redaktorky pořadu s ohledem na známá a objektivně dostupná fakta. Jsem si vědom nezávislosti veřejnoprávního média a ani v nejmenším bych si nedovolil do této nezávislosti zasahovat… …Jako primátor hlavního města Prahy stojím o zcela korektní vztahy s veřejnoprávní televizí a jsem nadále připraven poskytovat ČT všechny potřebné a dostupné informace, aby pražská veřejnost mohla být kvalitně informována o činnosti města. Přesto musím připomenout, že mojí povinností je také hájit zájmy a dobrou pověst hlavního města Prahy. Dovolím si tvrdit, že práce paní redaktorky Škopkové dobré jméno města neprávem poškozuje. Rád 4
bych věřil tomu, že se jednalo o náhodu, která se v budoucnosti nebude opakovat.“ I stalo se to, co nemělo. V České televizi podlehli tomuto nátlaku a redaktorce Škopkové už nebyla po šesti letech prodloužena pracovní smlouva. Po zhlédnutí inkriminovaných pořadů i seznámení se s konkrétními připomínkami MHMP se výkonný výbor FITESu rozhodl uspořádat v této věci veřejné slyšení. Za účasti primátora, šéfredaktorů Zpravodajství ČT, členů Rady ČT (která případ také projednávala) a jiných. Po četné korespondenci s primátorovým sekretariátem, v níž jsme se snažili dohodnout vhodný termín, jsme se nakonec neshodli. Primátor neměl zájem. Takže 19. května odpoledne přišli do Evaldu na toto slyšení z MHMP pouze dva primátorovi asistenti Jana Kobesová a Tomáš Jirsa – ovšem nikoli oficiálně, pouze „za sebe“. Ze Zpravodajství ČT přišel jen dramaturg, Rada ČT měla své řádné zasedání. V programu, který moderoval Jan Kraus, byly promítnuty pořady o povodních v metru (Vyšetřování skončilo, zapomeňte) a o korupci na MHMP (Fakta – Neúplatní?) a u pasáží, na které přišla s uvedeným dopisem stížnost, byl pořad zastaven a byly k nim čteny primátorovy výhrady.
VHS kazeta s pořady i kopie stížnosti je pro zájemce k disposici a k eventuálnímu zapůjčení v kanceláři Fitesu. Rovněž bude k disposici VHS s nejzajímavějšími výňatky audiovizuálního záznamu, který kolega Tomáš Kudrna pořídil na DV, navíc bude tento záznam umístěn i na webových stránkách Fitesu. Zde přinášíme některé zajímavé výroky z diskuse. Jana Lorencová: Faktem je, že nyní zastavili vysílání Klekánice, mne zatím nevyhodili, ale je to jako by mě vyhodili, kdyby zůstala Klekánice, zůstala Fakta, tak tam mohli přijít jiní, mladí ambiciózní dravci, kteří to mohli dělat lépe. Bohužel ten prostor Tomáš Jirsa, Jana Kobesová
Synchron 3
2004
Z E Ž I V OTA F I T E S U není, ubývá jej a já to považuji za strašně nebezpečné. Jana Škopková: Podle mého investigativní publicistiku tohoto typu nelze dělat bez podpory média za vámi. Nemůžete dělat tyto reportáže sám. A vedení televize o tyto pořady nestálo. Tam bylo jednoznačně cítit, že toto jsou nechtěné pořady, které je lépe zlikvidovat. Paní Filipová, důchodkyně, divačka ČT2: Pohrdá Česká televize natolik občany, předpokládá, že jsme lidi úplně bez mozku? Já jsem stará, a když to vidím, to je diskriminace. Jana Kobesová, asistentka primátora: V těch reportážích naznačujete korupci a hovoříte tam o konkrétních případech. Podala jste v této souvislosti nějaké trestní oznámení? Jana Škopková: Trestní oznámení je povinnost, jak říkal v reportáži pan Bém, ale to by měl možná spíše podat on, protože by mu mělo vadit, že jeho radní jsou podnikateli označeni jako lidé, kteří berou úplatky. Já mám povinnost podat trestní oznámení, pokud budu přítomna nějaké vraždě nebo podobně, ale v každém případě jsem byla na policii a tam jsem všechno sdělila a vyzvala jsem pana Šteinera, aby klidně dal to trestní oznámení na konkrétní osoby, když je zná. A opakuji, on to neudělal, dal opět trestní oznámení na neznámého pachatele. Jana Kobesová: Ale vy jste odpovědná taky, ne? Jana Škopková: Jistě! Ale já je chráním jako svůj zdroj, jako novinář, takhle je to nakonec v kodexu. Jan Kraus: Co kdyby se nakonec zavřeli jen ti, kteří dávají… Jana Kobesová: Ale ti by mohli usvědčit ty, kteří přijímají. Jan Kraus: Já se ale obávám, že tam by to skončilo. Jana Škopková: A proč to neudělá pan Bém, proč si nezavolá pana Šteinera a nezeptá se, co je tohle za obvinění, jak to, že pan Bém nevyvolal nějaké vyšetřování, když je to jeho radní.? Jana Kobesová: Ale to není nadřízený radní, pan primátor ho nemůže odvolat ani vyhodit (smích v sále). Jana Škopková: Ale nikdo neříká, aby odvolal, tady jde o trestní oznámení. Markéta Reedová: Jsem místopředsedkyně protikorupční komise Rady hl. m. Prahy. Myslím, že to, co zde bylo řečeno, je strašně zavádějící. To je právě o tom, proč se v České republice vůbec nic neodhalí, je to přesně přenášení Kocourkova jako – budeme trestat ty, kteří našli odvahu, aby mluvili o tom, proč je systém nutí do takové situace. Vždyť ti podnikatelé určitě nechtějí dávat ze svých marží úplatky. Naopak pan Bém by se měl snažit, aby radní, který je přijímal, byl potrestán. Tohle je to politikaření – absolutně převracet tu logiku. Chci se zeptat paní redaktorky, jak si vysvětluje,
že ten politický tlak byl tak úspěšný (smích v sále), že vám nebyla prodloužena pracovní smlouva. Jana Škopková: Je to složité. Měla jsem desítky rozhovorů se zastupiteli, s radními, věděla jsem, co se tam děje, vím o těch vazbách mezi panem primátorem a panem Janečkem, ale to jsou přesně ty věci, které nemůžete prezentovat. Upozorňovala jsem na to vedení naší redakce, říkala jsem to panu
Vondráčkovi, že si myslím, že tu budou tlaky na mé odvolání, že jsem o tom slyšela, mám to dokonce nahrané v kameře, ale vůbec jsem to nechtěla použít. Mohu dělat i jinde. Marián Hošek, pražský zastupitel: Nepleťme si kompetence. Věcí primátora není, aby trestal nějakého Šteinera. Věcí primátora je povinnost vytvořit takové podmínky, aby nikdo vůbec neměl možnost ke korupci. Tzn. zprůhlednit toky peněz tak, aby k tomu nedocházelo. A na to paní redaktorka Škopková upozorňovala, že je tam vytvořena instituce, kterou protékají 14 miliardové částky
a nic se neděje. Čili – nechtějme trestat jednoho šášulu, ale vytvořme takový systém, aby k tomu nedošlo. Jana Kobesová: Vím, že primátor poslal dvě nebo tři stížnosti, ale ani v jedné nežádal vaše odvolání nebo něco takového. Jan Kraus: Ono je to jinak. Jinde by si to vůbec nemohl dovolit napsat stížnost televizi, to by skončilo skandálem. Pan primátor na naše pozvání odpověděl, že se k tomu nebude vyjadřovat a že počká na vyjádření Etického panelu. Ten byl sice ustaven, ale vůbec se ani jednou nesešel, takže vlastně neexistuje. Po 2. filmu, který představuje činnost firmy Inženýring dopravních služeb (IDS), kterou pů-
vodně založil Dopravní podnik jako svoji servisní organizaci, aby většinový podíl jejích akcií vzápětí nechal prodat firmě Kvatris, v jejíž správní radě figurují radní MHMP i managementu DP. Jana Škopková: Vrátím se k IDS. Vůbec jsem netušila v době, kdy jsem točila o metru, že oni dostávají všechny zakázky bez výběrového řízení. Ta firma je soukromá, pan Paroubek za ni loboval a to celé bylo děláno pro management. Oni to koupili za nějakých 57 miliónů a v další reportáži jsme dělali odhady těch majetků a jenom budovy jsou spočítány na téměř 200 miliónů korun. Měla jsem k disposici všechny smlouvy, včetně ovládací smlouvy, a když pan Paroubek tvrdil, že 34% si nechali, tak to si nechali, ale zapomněl na tu ovládací smlouvu, že všechno ovlivňuje management Kvatrisu, tzn. že Dopravní podnik v té společnosti IDS ve skutečnosti neovlivní nic. Kdyby tam IDS nebyla, tak musí probíhat normální výběrové řízení a hlavně IDS není jediná firma, která by tohle mohla dělat, tady je dalších – jenom v ČR – deset firem, které se ale k tomu dostat v tomto systému nemohou. Samozřejmě kdyby tam IDS nebyla, tak zakázky nedoputují tam, kam by měly doputovat a peníze se nevrátí tam, kam by se měly vrátit. To je ten celý „systém“ a to, že je to protiprávní. Smlouva je uzavřena na 10 let, takže si to budou rozdávat 10 let bez výběrového řízení! Magistrátem projdou každý rok 204 miliardy, to jsou obrovské peníze. V demokracii je obvyklé, že se šéf (primátor, ředitel, předseda, dosaď dle svého) firmy či organizace, o níž je natočena reportáž podle něho zkreslená a cítí se jí poškozen, obrátí na soud. V postkomunistické zemi to bohužel zatím neplatí. Břetislav Rychlík: Tento případ ukazuje, proč má smysl vstupovat do minimálního prostoru, aby veřejnost byla informována o těchto praktikách, protože já je považuji za praktiky komoušské. Nejen pana Béma, ale všech těch politiků, kteří píší vedení televize, protože to je hranice, kterou nesmí překročit. Politici jsou tady od toho, aby byli kontrolováni jak veřejností, tak novináři a opozicí. To je podstata demokracie.
Primátor Pavel Bém omlouval svoji neúčast mj. i tím, že čeká až tuto záležitost projedná Etický panel České televize. Ten se sešel poprvé v pátek 27. května a bylo to „seznamovací kolo“. K případu „Škopková“ se vrátí nejdříve na svém dalším zasedání 28. června 2004. Synchron 3
2004
5
Z E Ž I V OTA F I T E S U Prohlášení výboru Dabingové sekce k neodůvodněnému trojnásobnému snížení bodové hodnoty překladu, úpravy dialogů a režijní úpravy dialogů ve věci kolektivní správy autorských práv, schválenému na Valné hromadě DILIA dne 6. 4. 2004. Na Valné hromadě DILIA dne 6. 4. 2004 bylo přijato několik rozhodnutí, z nichž jedno se výrazně dotýká profese překladatele filmových dialogů a podtitulků a úpravce dialogů pro dabing. Rozdílem jednoho hlasu byl za překlad, úpravu dialogů a režijní úpravu dialogů stanoven koeficient 0,3 (tj. navrhované bodové ohodnocení 25 činí de facto 7,5 bodu), čímž byl dabing umístěn o dvě desetiny koeficientu nad erotické filmy (s koeficientem 0,1) a dvě desetiny koeficientu pod dokumenty (koeficient 0,5), všechna ostatní díla mají koeficient 1, který měl doposud samozřejmě i dabing. Na několikeré dotazy o důvodu tak náhlého a razantního snížení bodového ohodnocení (na třetinu) se nám bohužel nedostalo logické odpovědi a jasných argumentů ani od pana ředitele JUDr. Srstky (ve vší úctě k jeho práci), ani od přítomných členů tvůrčí komise, z níž tento návrh vzešel. Proč právě koeficient 0,3, a nikoli 0,2 či 0,8 nebo třeba 4? Věcná argumentace těch, kteří se snažili dokázat diskriminační charakter tohoto návrhu, nebyla mnohými z přítomných vyslyšena či pochopena, např. že překlad a úprava zfilmované divadelní hry není o nic snazší než její překlad pro divadlo, za který je stanoveno 30 bodů (s koeficientem 1). Poukazování na podprůměrnou úroveň některých dabovaných filmů neobstojí, neboť tato samozřejmě není kritériem pro kolektivní správu – kdo a jak by ji hodnotil? Navíc i překladatelé krásné literatury udělují své Skřipce a Skřipečky a ne veškerá původní filmová tvorba je dokonalá. Kromě toho se lze domnívat, že DILIA podle Návrhu rozúčtování Kolektivní správy za rok 2003 inkasuje nejvyšší částky pravděpodobně právě díky dabingové tvorbě (z nosičů a přístrojů video, z provo-
zování TV a od kabelových TV), navíc ze zprávy pana ředitele JUDr.Srstky vyplývá, že výběr kolektivní správy vykázal vysoký nárůst, nikoli pokles. Handrkování o peníze mezi uměleckými tvůrci je nedůstojné. Přispívá jen k vzájemné nevraživosti a příjemné nemůže být nikomu. Aby k němu však nedocházelo znovu a znovu na příštích valných hromadách, považujeme za zásadní tyto tři věci: zachovávat určitou kolegialitu, tedy vzájemně se ctít a respektovat profesi svých kolegů, nikoli snažit se získat bez jisté dávky soudnosti výhody jen pro sebe na úkor ostatních (vzpomeňme na vlnu nelibosti a rozhořčení ze strany kameramanů, když režiséři vypracovali pro ČT návrh sazebníku štábových profesí), být důkladně a přesně informováni o tom, o čem hlasujeme, jinak je naše hlasování zcela nekompetentní neboli nejsme schopni či ochotni zvážit jeho důsledky (někteří z přítomných na VH, jak se později ukázalo, se mylně domnívali, že hlasovali o dabingové režii, která však spadá pod Intergram, jiným kolegům posléze překladatelé a úpravci vysvětlovali, co je vlastně náplní jejich práce, a vyšlo najevo, že tito by byli hlasovali jinak) a hlavně a především mít nastolena jasná, průhledná a všem srozumitelná pravidla a kritéria způsobu bodového ohodnocení díla. V opačném případě totiž budeme nadále pálit od boku a měnit si body a koeficienty na příštích valných hromadách, jak se nám zlíbí, a nadále bude platit zásada „kdo si co urve“ neboli náhodného momentálního poměru hlasů v sále, což považujeme za naprosto nevhodné, nesystémové a neprofesionální. Výbor Dabingové sekce FITES, Výkonný výbor FITES, Výbor Obce překladatelů, Výbor Jednoty tlumočníků a překladatelů
A jak to bylo dál…
čanského sdružení DILIA) vznikl 4. 5. 2004 při DILIA Profesní klub překladatelů a úpravců dabingových dialogů (do něhož jsou všichni profesí a dobrým úmyslem vedení srdečně zváni k členství, kontaktní mailová adresa je
[email protected]). Tento klub zaslal předsedovi Správní rady DILIA Protest ve smyslu zmíněného prohlášení a poté se 26. 5. 2004 uskutečnila v DILIA schůzka s JUDr. Jiřím Srstkou a Vadimem Petrovem. Z tohoto jednání vzešla dohoda, že Správní rada DILIA připraví pro příští Valnou hromadu vše potřebné k nápravě neblahého rozhodnutí o koeficientu 0,3, jakož i pro náležité zastoupení dabingových tvůrců v tzv. tvůrčí komisi (z níž návrh na koeficient vzešel), aby napříště už k podobným lapsům nedocházelo. Podrobný rozklad vedení DILIA o celé věci přinese podzimní číslo Věstníku i Zpráv DILIA. Zdá se tedy, aspoň prozatím, že ozývání se přec jen přináší jisté výsledky. I když, pravda, nikoli bez omezení – pro letošní rok onen koeficient bohužel platí, byv řádně odhlasován Valnou hromadou DILIA. -jejh-
V duchu útěšného úsloví, že všechno zlé je k něčemu dobré, dovolujeme si tímto ve zkratce vylíčit, co následovalo po svrchupsaném Prohlášení Dabingové sekce: Předseda Správní rady DILIA pan Vadim Petrov na Prohlášení odpověděl, že o všech usneseních rozhodují pouze členové DILIA a že nejvyšším orgánem DILIA je Valná hromada, jejíž rozhodnutí jsou konečná a nelze je v období mezi Valnými hromadami měnit. Proto také že DILIA neustále vyzývá zastupované autory, aby se stali členy DILIA, pracovali ve svých profesních klubech a pak se účastí na Valných hromadách podíleli na všech rozhodnutích. Z iniciativy několika členů DS a Obce překladatelů (a současně členů ob-
Zápis ze schůze Dabingové sekce FITES 20. 5. 2004 Po útlumu zájmu našich členů o dění v dabingu v poslední době a slabé účasti na únorové výroční schůzi byl učiněn další pokus sejít se a dohodnout se, zda a jak dál. V klubu Divadla Bez zábradlí se nás 20. 5. sešlo asi třicet, členů i nečlenů DS. Členové dosavadního výboru hovořili nejprve o událostech a problémech, které se od posledních voleb řešily. Po dlouhých jednáních s DILIA a MK ČR byli nakonec dabingoví režiséři jakožto výkonní umělci zařazeni ve věci Kolektivní správy autorských práv do Intergramu, což bylo schváleno jeho Valnou hromadou. O tom, jak se ke Kolektivní správě přihlásit, budeme informovat v příštím čísle Synchronu. Zpráva o dabingových překladatelích a úpravcích je bohužel méně pozitivní. Tvůrčí komise DILIA pro obě tyto profese navrhla pro nastávající rok bodovou hodnotu 25 a současně však i tzv. koeficient role na díle 0,3, tzn. 6
Synchron 3
2004
Z E Ž I V OTA F I T E S U
ve výsledku 7,5 bodu, což pro překladatele značí čtvrtinový honorář v porovnání s dosavadními 30 body, úpravci měli dosud 20 bodů. Toto bylo odhlasováno rozdílem jednoho hlasu na Valné hromadě DILIA. Výbor DS k tomu vydal své Prohlášení, které podpořil VV FITES, OP a JTP, a krátce nato Profesní klub překladatelů a úpravců dialogů, členů občanského sdružení DILIA, poslal svůj protest předsedovi Správní rady. 26. 5. se pak uskutečnila schůzka s dr.Srstkou a panem Vadimem Petrovem, viz informace výše. Vzhledem k těmto událostem vyzval předseda Petr Pospíchal všechny členy i nečleny DS, aby vstoupili do občanského sdružení DILIA (stačí jen vyplnit a zaslat přihlášku, kterou lze stáhnout na www.dilia.cz nebo vyzvednout a ro-
vnou odevzdat přímo v budově DILIA, Krátkého 1, Praha 9), a tak měli možnost účastnit se hlasování na Valných hromadách (hlasovat může i zplnomocněný zástupce). Rovněž vyzval nečleny ke vstupu do Dabingové sekce. Byla zdůrazněna nutnost neustálého úzkého kontaktu výboru se členy (prostřednictvím e-mailu, telefonu, webových stránek, Synchronu atd.) a širší účas-
POŠTOVNA Vážený pan Pavel Dostál ministr kultury ČR Maltézské náměstí 1 118 11 Praha 1 V Praze dne 12. 4. 2004 Věc : Žádost o vrácení žadatelského poplatku ke 20. uzávěrce žádostí o podporu z prostředků Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie ve výši 5 000 Kč. Vážený pane ministře! Ke 20. uzávěrce žádostí o podporu z prostředků Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, tj. k termínu 31. 10. 2003 jsem jako jednatel společnosti SAFILM s.r.o. a zároveň jako autor námětu a scénáře a režisér požádal o poskytnutí účelové dotace na projekt dokumentu s názvem Můj zakletý zámek. Dotace mi nebyla poskytnuta a nyní jsem obdržel vyúčtování žadatelského poplatku, kde je mi sděleno, že náklady na posouzení mého projektu byly 4 620 Kč
Synchron 3
2004
ti členů (i nečlenů) na činnosti DS. Data schůzí výboru budou včas oznamována, aby se jich mohl kdokoli z členů účastnit. Všichni mají možnost publikovat své názory a návrhy v Synchronu (prosím posílejte na
[email protected] nebo na poštovní adresu FITESu). Nové webové stránky jsou ve zkušebním provozu, měly by začít fungovat co nevidět. DS tam bude mít svůj prostor právě pro vzájemný kontakt se členy, pro zprávy, zveřejňování názorů členů, dále např. pro minirecenze z LN, vlastní názory na dabing konkrétních filmů atd. Připravuje se jubilejní 10. ročník Ceny Františka Filipovského. Snad se podaří, aby ČT odvysílala půlhodinový dokument. Rýsuje se mediální partnerství s ČR 2. Dne 20. 5. ukončila porota svou hodnotící práci závěrečným hlasováním (Závěrečná zpráva viz na jiném místě v tomto čísle). Filmologický časopis Iluminace chce věnovat celé číslo 2/2005 dabingu. Zájemci o napsání příspěvků jsou vřele vítáni. Dosavadní dabingové minirecenze v Lidových novinách mohou pokračovat díky finančnímu daru 5. 000 Kč od nadace Život umělce. Na mezinárodní konferenci o audiovizuálním překladu v Londýně byly navázány kontakty se zahraničními kolegy, díky tomu jsme dostali pozvání na další konferenci příští rok v Barceloně s názvem Media for All, kde jedním z hlavních témat budou např. podtitulky pro neslyšící. Proběhla diskuse o snižování honorářů v ČT a zrušení reprízného. Byl vysloven názor, že abychom mohli jednat o takovýchto a jiných problémech, je nutný společný postup a existence organizace cechovního typu, tedy nesoustředit se jen na kvalitu, ale i na hmotné zájmy. Závěr jednání: Přítomní se shodli, že Dabingová sekce by měla nadále existovat a hájit zájmy svých členů. Nová výroční schůze bude svolána na podzim, kdy se uskuteční volba členů nového výboru a dohodne se budoucí program a směřování. Do té doby stávající výbor zjistí možnosti navázání kontaktu s odbory. Prosíme všechny členy, aby posílali své návrhy a témata k projednání na adresu
[email protected] nebo na poštovní adresu FITESu.
a že přeplatek ve výši 380 Kč mi má být vrácen na účet v nejbližším termínu. Žádám Vás tímto, vážený pane ministře, jako statutárního zástupce Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie o vrácení žadatelského poplatku v plné výši, a to z důvodů, které níže upřesňuji. V prvé řadě jsem přesvědčen, že rozhodnutím Rady o žádostech podaných k 20. uzávěrce, tj. k 31. 10. 2003, byl porušen zákon č. 241/1992 Sb. o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a také Statut Fondu. Citovaný zákon stanoví v § 3 odst. 2, že člen Rady „nesmí zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování“. Jak bylo lze zjistit z internetových stránek Vašeho ministerstva i z denního tisku, minimálně ve dvou případech uvedená zákonná podmínka splněna nebyla a tento fakt je o to smutnější, že se porušení dopustili předseda a místopředseda Rady, první z nich jako scenárista a druhý jako režisér projektů, jimž byla přidělena vysoká finanční výpomoc. Sporná je i pozice pana Kallisty vůči honorovanému projektu Václava Švankmajera, neboť je známa dlouholetá produkční spolupráce pana Kallisty s Janem Švankmajerem.
Obhajoba jmenovaných radních, že při hlasování o dotčeném projektu odešli za dveře, neobstojí, ba jeví se přímo směšná. Dikce zákona jasně říká, že jakákoli ekonomická provázanost či dokonce jen možnost, že by zde vzniklo jakékoli ovlivnění, jsou bez dalšího nepřípustné pro všechny členy Rady bez ohledu na to, zda se právě nacházejí v místnosti nebo za dveřmi! Skutečností je, ať je to umělcům v Radě zasedajícím sebevíc nepříjemné, že po dobu členství v Radě zkrátka nesmějí být nejen producenty, ale ani scenáristy, režiséry, asistenty režie... a už vůbec ne např. společníky, jde-li o s.r.o. atd., v žádném z projektů, které se o podporu ucházejí. Koneckonců členství v Radě není povinné a je věcí osobního rozhodnutí, zda se členem Rady stát, když mě na tři roky jako žadatele o podporu diskvalifikuje. Svým údajným odchodem za dveře členové Rady jen mimoděk nechtěně potvrdili, že zákonný požadavek nesplňují. Kdyby byli bývali přesvědčeni, že je v daném případě vše v pořádku, zůstali by v klidu sedět na svých židlích. Porušením zákona tak, jak jsem jej výše nastínil, došlo k nedodržení podmínek volné soutěže. Nemohu samozřejmě s určitostí tvrdit, že bych byl obdržel žádanou dotaci, kdyby k porušení zákona nedošlo. Popsanou situací jsem se však dostal do postavení konkurenta některých členů Rady (a byl
7
POŠTOVNA jsem jím, i když oni stáli za dveřmi). To samozřejmě vzbuzuje vážné pochybnosti o nestrannosti rozhodování, pokud se týkalo projektů, na nichž tito radní zainteresováni nebyli. (Jen těžko se zahání vnucující se podezření, že všechny ostatní zkrátka „odstřelili“, neboť kolik na mně a mně podobných ušetřili, tolik pro ně zbylo.) Nesouhlasím také se zněním vyúčtování, které neobsahuje konkretizaci tzv. nutných nákladů. Není mi známo, na co byly tyto náklady vynaloženy a zda tedy byly opravdu nutné. Mohu se pouze domnívat, že byly použity jako odměna pro členy Rady za to, že si můj projekt (možná) přečetli, což se mi jeví jako rozporuplné, když zákon uvádí, že funkce v Radě je čestná (viz § 2 odst. 2 zákona). V žádném případě pak nehodlám nést náklady na posouzení svého projektu Radou, která pracuje v nezákonném složení. Poukazuji zde rovněž na opakovanou nezákonnou praxi takzvaných „slyšení“. Tento zavádějící termín se vyskytuje již ve formuláři žádosti. („Slyšení ve smyslu § 2 odst. 5 Statutu Fondu požadováno: ano – ne".) Přitom zmíněný § 2 Statutu Fondu v odst. 2. věta druhá říká doslova: „Žadatel je přítomen jednání Rady o své žádosti, projeví-li o to zájem.“ To znamená, že žadatel přijde, aby „slyšel“, jak členové Rady o jeho projektu hovoří, jak jej jednotliví radní hodnotí a které nedostatky mu případně vytýkají, aby se jich mohl napříště vyvarovat. Samozřejmě hlasování je už neveřejné. Ve skutečnosti praxe Rady je taková, že v určený den se dostaví žadatelé, aby v temné úzké chodbičce podzemních prostor pod kinem Evald vyčkali, až budou připuštěni k Radě, sedící v salónku, a pro jejich přítomnost na zasedání Rady je jim předem vyhrazeno 5 minut. (Při hraném celovečerním projektu možná 10. ) Když jsem byl vyzván, abych vstoupil, setkal jsem se s řadou pohledů upřených z 90 % do lejster nebo do stolu a jediný, kdo pozdravil, jsem byl já. Načež jsem byl vyzván předsedou, abych Radě sdělil, „co ještě nevíme“. Žádné jednání o mojí žádosti se za mé přítomnosti nekonalo, a protože právě z toho důvodu bylo celé „slyšení“ organizováno, mám důvod se domnívat, že se nekonalo vůbec. V tom případě ovšem nechápu, proč bych měl nést náklady na posuzování svého projektu, když ve skutečnosti posuzován nebyl, a já jsem svou žádostí, svými penězi a svým osobním angažmá vlastně jen “ dělal křoví“ projektům, které byly již předem favorizovány svým napojením na členy Rady. Proto žádám o vrácení celého žadatelského poplatku, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto dopisu na účet č. 3101010287/0100. Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem „Českému filmu zdar!“ Bernard Šafařík režisér, scenárista a jednatel SAFILM s.r.o. se sídlem Holečkova 68 150 00 Praha 5
8
V Praze dne 7. května 2004 Č.j. 6 721/2004 Vážený pane, dne 19. 4. 2004 jsem obdržel Vaši žádost o vrácení žadatelského poplatku ve výši 5 000 Kč. Tento jste uhradil spolu s předložením žádosti o poskytnutí finančních prostředků ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie (dále jen Fond) na projekt „Můj zakletý zámek“. Z níže uvedených důvodů však nelze Vaší žádosti vyhovět. Dopisem ze dne 23. 3. 2004 Vám bylo zasláno oznámení o vyúčtování žadatelského poplatku s tím, že skutečně vynaložené náklady na posouzení Vašeho projektu činily Kč 4 620 a částka ve výši Kč 380 Vám bude vrácena zpět, což také bylo pracovníky Fondu dne 31. 3. 2004 učiněno. K nákladům na posuzování projektů uvádím, že každý jednotlivý projekt, který se uchází o finanční pod-
poru z Fondu, je předmětem odborného posouzení, které by mělo zhodnotit jeho uměleckou kvalitu. Příslušní pozorovatelé mají, na základě smluv za tímto účelem s Fondem uzavřených, nárok na sjednanou odměnu. U krátkometrážního projektu činí tato odměna 385 Kč. Celkové náklady na posuzování projektu jsou pak násobkem počtu posuzovatelů a příslušné sazby odměny. Náklady převyšující částku složenou žadatelem se hradí z prostředků Fondu, nevyužitý zůstatek žadatelského poplatku vrací Fond žadateli. Na Vámi předložený projekt „Můj zakletý zámek“ bylo zpracováno dvanáct expertních posudků (tyto jsou uloženy u předsedy Rady Fondu), celkové náklady na jeho posouzení tudíž činily 4 260 Kč, a Vám tedy byl správně vrácen přeplatek ve výši 380 Kč. K dalším částem Vašeho dopisu uvádím, že nebylo shledáno, že by rozhodováním Rady Fondu v 20. uzávěrce žádostí byl porušen zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, v platném znění (dále jen zákon), ani Statut Fondu. Žádný z členů Rady Fondu nebyl žadatelem, resp. předkladatelem žádosti o finanční prostředky Fondu, nebyl tedy ani příjemcem těchto prostředků. Právě z důvodu toho, že mezi předloženými žádostmi o podporu z Fondu byly i projekty, na nichž se tvůrčím způsobem podíleli i někteří členové Rady (což
zákon nezakazuje), přijala Rada opatření, že členové Rady, kteří se na některém z těchto projektů takto podíleli, se nezúčastní jejich projednávání a samozřejmě o nich nebudou hlasovat. Domnívám se, že se Rada Fondu snažila posuzovat všechny předložené projekty s maximální snahou o zachování objektivity. O skutečnosti, že projekty, na nichž členové Rady uvedeným způsobem participovali, nebyly automaticky zvýhodňovány před ostatními, svědčí i ta skutečnost, že další takovéto projekty Radou Fondu podpořeny nebyly. V této souvislosti, pro Vaši informaci a se souhlasem Rady Fondu, ještě dodávám, že poměr hlasování o projektu „Můj zakletý zámek“ byl 4 kladné hlasy proti 9 hlasům záporným. Vzhledem k nejasnostem, které uvedenou 20. uzávěrku projektů provázely, uspořádala Rada Fondu ve spolupráci s MK dne 19. 4. 2004 veřejnou diskusi, jíž jste se i Vy osobně zúčastnil. Jak jsem byl informován, bude se Rada Fondu touto problematikou ještě na svých příštích zasedáních zabývat a v rámci svých kompetencí a možností je připravena přijmout další procedurální opatření, která by měla do budoucna vzniku obdobné situace v maximální možné míře omezit. K otázce „slyšení“ žadatelů uvádím, že § 2 odst. 4 Statutu stanoví, že zasedání Rady je zásadně neveřejné. Je tedy pouze na Radě, jakým způsobem umožní žadateli, aby byl přítomen jednání Rady, pokud o to projeví zájem. Slyšení lze považovat za projednávání žádosti, resp. za přítomnost žadatele při projednávání projektu. Slyšením, na kterém se jedná o projektu žadatele a jeho žádosti, je žadateli umožněno, aby měl příležitost aktuálně komentovat svoji žádost, doplnit žádoucí informace a reagovat na názory jednotlivých členů Rady. Nelze však, aby žadatel byl přítomen hlasování o projektu, což vyplývá z jednoznačného požadavku Statutu, že hlasování o podporách je tajné. Principu tajného hlasování by pak samozřejmě odporovalo, kdyby členové Rady byly (ano tak psáno v dopise, pozn.red.) nuceni zveřejňovat svá stanoviska k jednotlivým projektům, k čemuž nejsou povinni, ani uvnitř Rady, a nemají tuto povinnost ani vůči žadateli. Dle stanovisek členů Rady lze slyšení považovat za projednávání žádosti za přítomnosti žadatele, resp. naplnění ustanovení § 2 odst. 5 Statutu. S pozdravem Pavel Dostál, v.r.
Vážený pan Pavel Dostál ministr kultury ČR Maltézské náměstí 1 118 11 Praha 1 V Praze dne 26. 5. 2004 Vážený pane ministře! Na svou žádost o vrácení žadatelského poplatku jsem obdržel Vaši odpověď datovanou dnem 7. 5. 2004, na niž si dovolím následovně reagovat. S Vaším tvrzením, že jednáním členů Rady Fondu nebyl porušen zákon č. 241/1992 Sb., kategoricky nesouhlasím z důvodů, které jsem již v předchozí Synchron 3
2004
POŠTOVNA žádosti podrobně popsal a které nepovažuji za vyvrácené Vaší odpovědí. Především pochybuji, že autor scénáře nebo režisér podpořeného projektu nebude v konečné fázi alespoň zčásti příjemcem prostředků poskytnutých Fondem, je přece odměněn honorářem a případně se podílí i na výnosech filmu. Tím je dáno jeho zákonem v § 3 odst. 2 zakázané spojení s obchodními zájmy, které mohou nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Pokud se dotyční členové Rady nezúčastnili projednávání „svého“ projektu a nehlasovali o něm, na věci to nic nemění. Hlavním předmětem mého protestu pak zůstává skutečnost, kterou jste ve své odpovědi opomněl, ale která je z mého hlediska nejpodstatnější. Totiž že účastí některých členů Rady Fondu v posuzovaných projektech je zásadním způsobem porušena rovnost žadatelů. Jako žadatel jaksi „zvenčí“ jsem v postavení konkurenta k těm členům Rady, kteří mají v daném kole své „želízko v ohni“. Jelikož prostředky Fondu jsou omezené a logicky se nemůže dostat na všechny, je pravděpodobné, že jejich zájmem bude můj projekt posoudit nepříznivě a hlasovat proti němu, aby zajistili prostředky pro projekt „svůj“. A žádný ostentativní odchod pánů radních za dveře mi z tohoto nerovného postavení nepomůže. (Proto je také zbytečný a musím říct, že mne jímala hrůza,
když jsem se na veřejné debatě 19. 4. dozvěděl, že by snad měl být i uzákoněn.) Dokonce ani v případě, že projekt některého člena Rady podpořen nebude, na mém podřadném postavení se tím nic nezmění. (Stejně už hlasoval proti mně.) Proto mne velmi zarazilo, když jsem z Vašeho dopisu pochopil, že ony dva medializované případy v daném 20. kole nebyly jediné. Zdá se mi z něj dokonce, že se jedná v Radě Fondu o běžnou praxi. Je opravdu, vážený pane ministře, právní vědomí kulturní elity národa tak výrazně zdeformováno? Pokud jde o otázku „slyšení“, uvádím jen, že jsem nežádal, abych byl přítomen hlasování, pouze jsem chtěl, aby byl naplněn § 2 odst. 5 Statutu, tj. abych mohl být přítomen jednání o své žádosti. Kritizoval jsem fakt, že se jednání, ač jsem do zasedací místnosti byl vpuštěn, za mé přítomnosti nekonalo. Neslyšel jsem žádné názory členů Rady, neboť nebyly prezentovány, a nemohl jsem tedy na ně reagovat a doplnit žádoucí informace tak, jak Vy sám v dopise uvádíte. Když jsem uhradil žadatelský poplatek, zaplatil jsem za objektivní posouzení svého projektu ve volné soutěži, jejíž podmínky jsou upraveny zákonem. Trvám na tom, že k objektivnímu posouzení mé žádosti nedošlo, neboť mi nebyly zajištěny rovné podmínky s ostatními účastníky, a to v důsledku po-
rušení zákona. Zaplatil jsem tedy za něco, co mi nebylo poskytnuto, a žádám proto opakovaně o vrácení žadatelského poplatku v plné výši. Nevede mne k tomu ani tak ohled na vlastní kapsu, jako spíše snaha vybojovat v české audiovizuální tvorbě férové konkurenční prostředí, které jedině může zajistit žádanou vysokou úroveň filmových a televizních děl konkurenceschopných i v evropském měřítku. Z tohoto hlediska považuji svou žádost za zásadní věc i s ohledem na zájmy ostatních filmařů, kteří se ocitli nebo mohou ocitnout ve stejné situaci jako já, aniž by měli odvahu se ozvat. Bernard Šafařík Praha, 20. 5. 2004
Vážení, asi Vám posílám svůj dopis příliš pozdě. Jednak jsem dostal Váš časopis se zpožděním, jednak je mi proti srsti řešit osobní spory přes tisk. Omlouvám se. Břetislav Pojar Vážená redakce, Váš časopis uveřejnil dopis Miroslava Štěpánka (SYNCHRON 1/2004, str. 12, pozn. red.), který mě staví do trochu podivného světla a mně nezbývá, než na jeho tvrzení reagovat. Tak tedy fakta. Štěpánek byl jistě výtvarníkem „Medvědů“. Vybral jsem si ho po předešlé spolupráci na třech filmech o koťatech. Co se týče režie, nepodílel se ani na preprodukci, jako je vymýšlení základní koncepce pojetí a techniky realizace, ani na postprodukci a konečném ozvučení filmu. Zastupoval mě pouze v době mé nepřítomnosti při natáčení větších nebo menších částí některých dílů. Poprvé to bylo při čtvrtém dílu, kdy celý ansámbl už styl práce na medvědech dokonale ovládal a vždy měl ode mne předem nahrané, po okénku rozepsané dialogy a vypracovaný storyboard, ovšem zcela jiný než neumělá napodobenina, vytvořená nějakým časopisem, kterou Vaší redakci podstrčil. Skutečný pro názornost přikládám, nikdy jsem při něm nepoužíval psací stroj. V pravé verzi byly nakresleny velikosti a základní kompozice záběrů a podrobně
Synchron 3
2004
vymyšlená, popsaná a rozkreslená hra herců. Bez ní by nebylo možné připravit předem všechny fáze hlav, končetin a proměn, potřebné pro animaci. Jako každý poloplastický film se medvědi sesazovali a animovali z jednotlivých částí na skle pod vertikální kamerou. Stejným pramenem byl storyboard i pro režiséra. Podle něj zabral formát, vybral pozadí a sestavil aktéry do pozice prvního okénka záběru. Pak probral s animátorem popsanou a rozkreslenou akci a vše, co se dělo dál na dalších okénkách scény až do vyvolání materiálu, bylo v rukou a moci animátora. Pokud musel Štěpánek něco vymyslet a rozhodnout v mé nepřítomnosti, týkalo se to změn pozadí a výběru užitého materiálu na ně, jako tomu bylo např. u lesa, zimní krajiny, mraků z kaše atd., a spadalo to do jeho úlohy výtvarníka. Štěpánkovu spolupráci při natáčení jsem nikdy neskrýval. Podle naší tehdejší dohody byl uveden jako spolurežisér na distribučních kopiích dílů, ve kterých mě při natáčení zastupoval. Stačí si to ověřit v archivu. Na obojím vydání kazet i na DVD, kde vydavatel bez mého vědomí ustřihl originální titulky i s hudbou a nechal nakonec udělat jiné, je Štěpánek uveden na samostatném titulku jako spolurežisér celého seriálu, ačkoli jím nebyl. Bylo to zřejmě za cenu, že na nich byl vymazán animátor Boris Masník, který se svou skvělou animací, spolu s Rudolfem Deylem ml. a Františkem Filipovským, nejvíc zasloužil o živost a přesvědčivost obou medvědích brášků. Co říci navíc. Do námětu s medvědy jsem se pustil, protože jsem si poloplastické loutky a možnost proměn figur vyzkoušel na čtyřech filmech v letech šedesát jedna až šedesát tři.Štěpánek svůj první poloplastický film dělal až s Josefem Klugem v roce šedesát tři. To všechno se odehrálo velmi dávno a v letech po medvědech jsem dělal se Štěpánkem ještě celou řadu filmů. Díky své spolupráci se mnou a s Václavem Bedřichem udělal spoustu nádherné výtvarné práce a právem patří mezi nejuznávanější výtvarníky animovaného filmu. Nabízely se mu možnosti dělat knížky, vystavovat v Japonsku a místo toho se cítí ublížený a píše dopisy, jako byl ten pro Vaši redakci. Nerozumím tomu. Břetislav Pojar
9
DOKUMENTY Podivné okolnosti vyšetřování smrti Charlese Jordana – otce uprchlíků Usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) byla dne 30. 3. 2004 udělena scenáristovi Martinu Šmokovi pořádková pokuta 40 tisíc Kč za neposkytnutí jména osoby – nového svědka, který mu sdělil dosud nezveřejněné informace týkající se smrti amerického občana Charlese Jordana. Tento expert OSN pro uprchlíky a vrcholný představitel židovské humanitární organizace Joint Distribution Committee záhadně zmizel v noci na 17. srpna 1967 z pražského hotelu Esplanade. Jeho mrtvola vyplavala 20. srpna ve Vltavě a uvízla na jezu u Karlova mostu. Tuto smrt dlouhá léta bezvýsledně vyšetřuje Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V srpnu roku 2003 měl být případ Jordan uzavřen jako nevyřešený. Po uvedení dokumentárního filmu věnujícího se Jordanově ži-
votu a smrti, který pod názvem Otec uprchlíků (3. část dokumentární série Mezi hvězdou a půlměsícem) v říjnu 2003 odvysílala Česká televize, se ÚDV rozhodl ve svém vyšetřování pokračovat. V reakci na fakta ve filmu uvedená se případ začal poprvé šetřit jako podezření z trestného činu vraždy. Martin Šmok byl scenáristou tohoto filmu. Na zá-
kladě odvysílání filmu se mu ozvala osoba, která z obavy o svoji bezpečnost trvala na anonymitě svého svědectví. Za dodržení této podmínky se podělila o vzpomínky na třetí osobu – jistou Marii Podlouckou, která prý opakovaně hovořila o své účasti na událostech vedoucích k Jordanově smrti. Veškeré získané informace Šmok 15. 12. 2003 dob-
rovolně zaslal ÚDV s vírou, že pomůžou vyšetřování. ÚDV však reagoval udělením pokuty za nesdělení identity zdroje. Klára Veselá-Samková, Šmokova obhájkyně, podala proti rozhodnutí ÚDV o pokutě stížnost, která však byla 22. dubna 2004 státním zástupcem Městského státního zastupitelství zamítnuta, a Šmok musí pokutu zaplatit. V odůvodnění se mimo jiné píše, že pokuta je velmi mírná, neboť Šmokovo chování se velmi blíží neoznámení trestného činu vraždy. Z nepochopitelných důvodů ÚDV nikdy nekontaktoval svědky, kteří vypovídali ve filmu, ani českou agentku, kterou film označil za možnou nositelku zcela klíčových informací. ÚDV pravděpodobně neprošetřuje ani nové informace, které jim scenárista dobrovolně sdělil. Jedinou informací, o kterou má ÚDV zájem, zůstává identita zdroje, který Šmoka přivedl k informacím naznačujícím roli Československé státní bezpečnosti (STB) v událostech vedoucích k Jordanově smrti. (tisková zpráva ARASu 29. 4. 2004) Více informací poskytnou: Martin Šmok, 603 173 027,
[email protected] (scenárista), Petr Bok, 603 519 960,
[email protected] (režisér)
O tom, že Vladimír Železný používá lež jako svůj „výrobní prostředek“ není pochyb již dávno. Jestliže často rozšiřuje tvrzení, že byl z Československé televize vyhozen (často dodává, že z politických důvodů), pak přiložený kádrový posudek svědčí o něčem jiném… 10
Synchron 3
2004
PROBLÉMY Česká televize a sazebník odměn pro autory slovesných děl včetně autorů děl preexistentních Česká televize jednostranně vypověděla s účinností k 31. 12. 2003 smlouvu, která byla uzavřena mezi FITESem, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů o odměnách pro autory slovesných děl, vyplývajících ze smluv o dílo, licenčních smluv a smluv o užití děl preexistentních ve smyslu jejich zpracování do podoby filmového, respektive televizního scénáře. Nutno podotknout, že uvedená smlouva byla uzavřena ještě za platnosti „starého“ autorského zákona, jehož účinnost skončila ke 30. 11. 2000, takže terminologie smlouvy neodpovídala nejen novému autorskému zákonu č.121/2000 Sb., ale i principům, které nový autorský zákon přinesl ohledně druhů užití děl a licenčních smluv. Toho si byly FITES, Obec spisovatelů a Obec překladatelů dobře vědomy, a proto již v polovině roku 2002 zahájily ve spolupráci s DILIA vyjednávání s ČT o nové podobě smlouvy. Bohužel tato jednání vyzněla díky postoji ČT do prázdna, byť byly předloženy konkrétní návrhy nové smlouvy, a na konci roku 2003 došlo ke zmíněnému vypovězení smlouvy. Co dále? Česká televize dala tímto činem jasně najevo, že se při sjednávání smluv s autory slovesných děl nechce vázat žádnou rámcovou smlouvou a bude podmínky smluv včetně odměn v nich obsažených „diktovat“ na základě svého vlastního vnitřního předpisu. ČT zároveň verbálně deklarovala, že si je vědoma nedostatečnosti v odměňování autorů slovesných děl, a to jak u odměn ze smluv o dílo (dle starého autorského zákona smluv o vytvoření díla), tak u odměn z licenčních smluv (dle starého autorského zákona smluv o šíření díla). ČT dále jasně dala najevo, že připravuje vydání interního sazebníku jako v případě odměn u štábových profesí (režiséři, kameramani, architekti, výtvarníci kostýmů, atd. atd.), který v ČT platí od 1. 4. 2004. K dnešnímu datu (tento článek je psán 28. 5. 2004) však vydán nebyl s tím, že generální ředitel ČT svým rozhodnutím č.49 z 31. 12. 2003 převzal do tohoto vnitřního předpisu část staré smlouvy s FITES, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů, ovšem pouze v části týkajících se licenčních poplatků (reprízné + odměny za poskytnutí podlicencí). Důsledkem této skutečnosti je to, že odměny ze smluv o dílo jsou sjednávány zcela volně, což je mnohdy ku prospěchu autorů, odměny z licenčních smluv, které obsahují především odměny za vysílání v ČT (tzv. reprízné) a odměny z poskytnutí podlicence od ČT další osobě (kupř. prodej televizní inscenace vy-
robené v ČT televizi Markíza), jsou však uzavírány ve výši odměn dle staré shora zmíněné smlouvy, respektive rozhodnutí GŘ ČT č.49, a to výrazně autory děl slovesných poškozuje (viz můj článek v Synchronu č. 4/2003, str. 12). Rokoval jsem na toto téma několikrát s vedením ČT a bylo mi sděleno, že ohledně této problematiky svolalo vedení ČT několik schůzek, vyžádalo si názor zástupců ARAS a o celé záležitosti ještě nerozhodlo s tím, že předpokládá, že odměna za každé vysílání audiovizuálních děl by měla pro autory scénářů činit 15% z odměny za vytvoření díla, a to možná již od 1. 7. 2004. Dále bylo konstatováno, že vedení ČT zvažuje, zda je vůbec nutné interní sazebník odměn za vytvoření děl vydávat. Domnívám se, že je vhodné vytvořit alespoň trochu přehlednou představu minimálních odměn, které by měl autor slovesných děl za jejich vytvoření inkasovat. Proto jsem ve spolupráci s autory zastupovanými DILIA vytvořil orientační sazebník těchto odměn takto:
Sazebník odměn za vytvoření scénáře pro hranou tvorbu Dramatická tvorba
Odměny
Scénář vycházející z původního námětu
Scénář vycházející z preexistentního námětu
Reprízné vč.1. vysílání původní námět
Reprízné vč.1. vysílání preexistentní námět
Studio do 30’
Odměna autora scénáře
66 000 Kč
52 800 Kč
15 % 9 900 Kč
15 % 7 920 Kč
Reál do 30’
Odměna autora scénáře
93 600 Kč
83 200 Kč
14 040 Kč
12 480 Kč
Reál a studio do 30’
Odměna autora scénáře
90 250 Kč
80 750 Kč
13 538 Kč
12 113 Kč
Studio do 60’
Odměna autora scénáře
181 000 Kč
162 900 Kč
27 150 Kč
24 435 Kč
Reál do 60’
Odměna autora scénáře
205 200 Kč
182 400 Kč
30 780 Kč
27 360 Kč
Reál a studio do 60’
Odměna autora scénáře
186 200 Kč
166 600 Kč
27 930 Kč
24 990 Kč
Studio nad 60’
Odměna autora scénáře
187 000 Kč
168 300 Kč
28 050 Kč
25 245 Kč
Reál nad 60’
Odměna autora scénáře
212 400 Kč
18 800 Kč
31 860 Kč
28 320 Kč
Reál a studio nad 60’
Odměna autora scénáře
213 750 Kč
191 250 Kč
32 063 Kč
28 688 Kč
Seriály – 1 díl do 60’
Odměna autora scénáře
174 800 Kč
156 400 Kč
26 220 Kč
23 460 Kč
Přijatý původní námět vyjma námětu pro seriál …………………………..............................................................................…. jednorázově 35 000 Kč bez ohledu na rozsah námětu, způsob a rozsah jeho dalšího užití, bez nároku autora na „reprízné“ a odměnu z poskytnutí podlicence. Přijatý původní námět pro seriál jako celek …………....................................................................................……………………… jednorázově 45 000 Kč bez ohledu na rozsah námětu a rozsah jeho dalšího užití, bez nároku autora na „reprízné“ a odměnu z poskytnutí podlicence. Přijatý původní námět pro jeden díl seriálu ………………………........................................................................................……… jednorázově 15 000 Kč bez ohledu na rozsah námětu a bez nároku autora na „reprízné“ a odměnu z poskytnutí podlicence. Poznámka: V případě úpravy dialogů bude úpravce dialogů spoluautorem scénáře. V případě uvedeného sazebníku jde pochopitelně o minimální odměny. Nad tato minima se odměny stanovují dohodou. Synchron 3
2004
11
Ú VA H Y A N Á Z O RY Sazebník odměn za užití preexistentních děl Z tohoto sazebníku je nutné vyjmout odměny za práva zahraničních autorů preexistentních děl, budou sjednávány vždy smluvně „ad hoc“. Ze sazebníku je dále nutné vyjmout záznamy divadelních představení vzhledem k jejich různosti a vzhledem k tomu, že záznam divadelních představení není audiovizuálním dílem – je nutné též sjednávat smluvně „ad hoc"nebo podle minutového sazebníku. V sazebníku není použito dělení na krátký literární útvar nebo román. Rozhodujícím kriteriem je rozsah užití, tedy délka audiovizuálního díla. Dramatickým textem dle tohoto sazebníku je dramatický text, který je zpracován do podoby scénáře. U preexistentních děl se v uvedené minimální podobě neposkytuje „reprízné“ ani „odměna“ za poskytnutí podlicence třetím osobám. Sazebník obsahuje minimální odměny, nad ně se sjednává odměna dohodou. Dohodou je možné sjednat jak „reprízné“, tak odměnu za poskytnutí podlicence třetím osobám.
český autor/próza překladatel prózy zahraničního autora
stopáž do 60 minut včetně dílu seriálu více než 60 minut včetně dílu seriálu do 60 minut více než 60 minut
český autor/dramatický text do 90 minut více než 90 minut překladatel dramatického textu zahraničního autora do 90 minut více než 90 minut
odměna 60 000 Kč 130 000 Kč 25 000 Kč 60 000 Kč 70 000 Kč 150 000 Kč
35 000 Kč 70 000 Kč
Odměny za poskytnutí podlicence jak v tuzemsku, tak v zahraničí: 6 % za scénář z hrubých výnosů ČT O uvedeném stanovisku, respektive sazebnících se pochopitelně dá široce diskutovat, kupříkladu o tom, zdali čeští autoři preexistentních děl mají mít v minimu i nárok na reprízné či odměnu z poskytnutí podlicence. Stejně tak zatím nejsou v tomto sazebníku obsaženy další druhy audiovizuálních děl, kde je vytvářen scénář. Mám na mysli zejména zábavné pořady, televizní pásma, soutěže, animovaná díla, dokumenty a publicistiku. Tento sazebník ani neobsahuje odměny pro překladatele a úpravce zahraničních AVD, který v současné době DILIA zpracovává a který bych rád zveřejnil v příštím čísle Synchronu. Na základě výše uvedeného lze jistě s napětím očekávat, zdali ČT sazebník odměn pro autory slovesných děl vydá a zveřejní. Poté lze velice průhledně srovnávat cenové hladiny sazebníku ČT a sazebníků obsažených v tomto článku. Doufám, že vedení ČT se v případě vydání sazebníku bude řídit faktem, že autoři slovesných děl byli doposud ve svých odměnách velice podhodnoceni. V Praze dne 28. 5. 2004 JUDr. Jiří Srstka ředitel DILIA
Na dobré adrese Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání: http://www.rrtv.cz/cz/, Rada České televize: http://www.czech-tv.cz/ct/radact/, Rada Českého rozhlasu: http://www-ext.rozhlas.cz/rada/portal/, Ministerstvo kultury ČR: http://www.mkcr.cz/, Mediář – internetový portál o médiích: http://www.mediar.cz, RadioTV – o médiích: http://www.radiotv.cz/, Louč Milana Šmída – o médiích: http://www.louc.cz/, Marketing a média – o médiích: http://www.mam.cz/, Rozcestník pro profesionály v dokumentární tvorbě: http://www.docuinter.net/
12
Identita filmových a televizních profesí aneb proč jsou dnes čeští kameramani smutní 1. května 2004 v první den v EU Na pedagogické konferenci FAMU jsem před nedávnem měl vystoupení s příspěvkem na téma Identita stávajících oborů. Zamyšlení nad smysluplností studijních kateder mne však okamžitě přivedla i k analýze identity oborů v současné filmové a televizní praxi u nás. Jak to tak bývá, jednou vyřčené zůstává v člověku ležet a nedá mi tyto svoje myšlenky nedokončit. Proto dovolte tuto krátkou úvahu. Identitu kinematografických oborů chápu jako souhru mezi profesní důstojností a tolerancí vůči práci kolektivu. Důstojnost a Tolerance jsou pro mne základními stavebními kameny jakéhokoliv civilizovaného lidského jednání na tomto světě. Profesní Důstojnost kameramana je společensky uznávaná vážnost oboru. Stojí nejprve na základech vynikajících uměleckých úspěchů předcházejících kameramanských generací a ihned poté na osobním intenzivním nepřetržitém studiu oboru a snaze natočit také něco dobrého. Toleranci vůči práci kolektivu chápu jako schopnost rozeznávat a uznávat Profesní Důstojnost u ostatních kinematografických oborů. Respektovat tyto obory jako umělecké a komunikovat, spolupracovat, radit se, ale i být schopen ustupování z vlastních názorů ve jménu výsledného celku, jímž by měl být Film. Režisér je zde chápán jako dirigent-autor, který v ideálním případě naši práci režíruje. Oboje – Profesní Důstojnost i Tolerance zabírají enormní množství času, ale jenom tak může kameraman dojít k pocitu oné profesní potřebnosti. Je to pocit, že práce, kterou dělá je sice obtížná, ale má smysl. Toto hledání kvality je pro kameramany nutné. Není vůbec jednoduché „hovořit obrazy“ a sdělovat jimi veřejně nějaký názor. Obzvláště dnes! Zkrátka laťka jest z minulosti postavena velmi vysoko. A přeskočit ji?!... Zdá se býti téměř nemožné! Tento systém nefunguje mimo Evropu, kde je motorem práce kameramana výplata, která svojí motivační silou ovlivňuje definice Profesní Důstojnosti a Tolerance trochu jiným směrem a staví kameramany do pozice výborně placených „under the line“ – rozuměj „bez autorství a tantiém“ . Platy hollywoodských kameramanů bývají často i vyšší než režisérské. Toto zjednodušené teoretizování by mohlo vypadat až banálně, kdyby to ovšem dnes platilo. Dnešní situace v Čechách je přesně opačná. Důstojnost profesí je hrubě pošlapávána a Tolerance v takto rozvrácených vztazích přestává pomalu také fungovat. Nemusím, doufám – v době kdy se začíná točit bez zvukařů, střihači korigují obraz za zády kameramanů, kameramani stříhají nebo režírují sami, dramaturgem je produkční a režisérem kdokoli, kdo sehnal jakési prachy – přinášet žádné další konkrétní důkazy o tomto rozpadu. Co je toho příčinou? Je to neschopnost dodržet onu Profesní Důstojnost. Hlavní vina ale padá na nás samotné – Filmaře. Nemůžeme se vymlouvat, že to „Oni“ jsou ti, kteří likvidují Film. Ne, jsme to My sami. To my jsme připustili, že profesní důstojnost klesá. A jenom my jsme dovolili, aby se vedení různých kulturních institucí ujali nezkušení manažeři z jiných oborů, pro které je umění totéž co houska, takže levně vyrobit – draze prodat! Že se Film má sám uživit? Film má hlavně reprezentovat, zobrazovat jedinečnou kulturu tohoto národa a Ten má být za to vděčný. Tento Národ Český má Film platit z daní jako jakousi svoji „firemní značku“ nebo „kulturní vizitku“. Film je také pamětí a kronikou každého národa. Toto chápou v kulturních státech Evropy, ale i v některých totalitách. Náš stát ovšem žádnou vizitku nepotřebuje, jemu stačí korupce, zlodějny, úřednický terorismus nebo poslanecký alkoholismus. Filmaři mají být podobně jako klauni a šášové od toho, aby bavili či burcovali obecenstvo a to je za to má platit (rozuměj připlácet vstupenkou). Náš stát je ale natolik drzý, že vybírá i od klaunů a šášů za jejich činnost daně, a přitom jim nepřidá ani korunu. Komikům, filmařům, hercům a dalším tak jaksi brzy zamrzají vtipy, neboť musí většinu času své bystré duše věnovat studiu daňových přiznání a stále se měnících absurdistánských zákonů, a potom bruslit mezi penále za uplynulé roky nedoplaSynchron 3
2004
KAMERAMANI cených daní, zdravotního a sociálního pojištění. Na toto penále pak musí další léta pracovat. Okamžitě tedy nastupuje rada Onoho Velkého Managera! VM: „ Dělej reklamy – toč záběry, líbivé polotovary – ono umění třiceti vteřin – budeš bohatý, získáš prestiž a vyzkoušíš si nové technologie!“ Tímto managerem je ale sám Ďábel! Vědomé veřejné reklamní lhaní za peníze by nemělo být krédem moderního umělce, moderní umělec dnes odmítá splácet hypotéku na podnikatelské baroko! Když tedy dnes někdo kritizuje, že to vůbec nebylo vtipné, ten film co právě viděli v kině nebo na televizní obrazovce že byl depresivní nebo zmatený či snad dokonce kultovní, měl by si uvědomit, že podmínky pro vznik tohoto filmu byly opravdu depresivní, zmatené a doslova kultovní. Za nic jiného ale takovýto divák vlastně nezaplatil. Má tedy to, co chtěl... Proč se diví?... Pro nás tvůrce je toto neřešitelná situace, buďto emigrovat, otázka zní kam, nebo začít také krást? Ale proti tomu přece chceme bojovat! Navíc naše Profesní Důstojnost nám neumožňuje vše zahodit a odejít. Proč nám ale dnes televizní producenti veřejnoprávní televize berou kameramanský titulek? Proč nás začínají okrádat o tantiémy? Proč nám snižují honoráře? Proč vytvářejí nesmyslné tabulky pracodnů, podle kterých nelze film natočit? Proč rozbíjejí tvůrčí týmy?... To jsme tak špatně pracovali? Nad někoho se někdy vyvyšovali? Vždyť jsme byli schopni i v těchto mizerných českých podmínkách točit filmy tak, že cizinec myslí, že jde o výpravné vysokorozpočtové filmy. Kolegové kameramani v EU mají honoráře 7x až 10x vyšší než my! To opravdu chcete, aby naše honoráře byly až 20x menší než jejich? To jsme do EU vstoupili, abychom zde byli úplnými chudáky? Pro smích ostatním? Pro vlastní hloupost opět zaujali postavení levných, dobře pracujících českých sluhů? To si opravdu nikdo naší práce neváží? Kde je profesní Tolerance režisérů a producentů vůči nám? Ten titulek vedle jména režiséra nikoho nestojí přece ani korunu... Ten titulek vyjadřoval veřejné uznání České kameramanské škole vybudované opravdu velkými úspěchy velkých českých kameramanů v minulosti, ale i mravenčí prací těch ostatních. Vyjadřoval smělé uznání této práce od vysokých režisérských a producentských Osobností, které zaštítěny svojí kvalitou,
osobní morálkou a kulturností si toto mohly samozřejmě dovolit! Co to ale vlastně je ta Česká kameramanská škola, že, páni šéfproducenti? U nás to dnes už nikdo neví... Profesní laťka je tak vysoko, že nemá ceny otáčet tak krkolomně krkem vzad. Ona vlastně neexistuje! Není!! Nikdo ji přece už nevidí!!! Reklama je teď naše nová laťka! Nová výzva, Nový úkol, Třicet skutečně křupavých a jedinečně opravdových chlapi sobě vteřin! Nejenom že není tedy tolerance vůči naší profesi, není ale ani špetka toho slušného chování. Vedení ČT s naší Asociací kameramanů již několik let striktně odmítá seriózně jednat. Dělá to tak, že s námi jakoby jednají, jenže hrají falešnou hru, a jednání tak záměrně dlouhodobě k ničemu nevede... Lžou nám, vysmívají se do tváří našich delegací (posledně i panu Ondříčkovi...) a potom stejně „tajně – o nás bez nás“ rozhodují. Kameramani pánům ředitelům nestojí za to, aby je čas od času pozvali na kafíčko
a poslechli si názory z praxe, co a jak zlepšit. Kameramani jsou pro ně nepodstatní! S těmi si rychle poradí. Seberou jim titulek, sníží honorář a odeberou tantiémy. A hlavně rychle podpoří amatérské žluťáctví v profesi. Jak jinak by totiž mohli hospodařit? Stát je rovněž okrádá! Nezvyšuje koncese! Nestará se! Musí se tedy na Něčem ušetřit!
Normálně to nejde, tak musí okrádat autory. Ale pozor jací autoři? Kameramani nejsou žádní autoři. Nosit kameru umí přece každý... A televize? Nepotřebuje dnes žádnou uměleckou konkurenci svým teleshopingovým dílnám... A ARAS? Nová Asociace režisérů? Pánové režiséři! Balajko! Kotku! Adamče! Boku! Smyczku! Hluboce jste urazili všechny kameramany v České republice! Gratulujeme! Až zase budete potřebovat vytrhnout trn z paty, ozvěte se! V regulérním pracodnu ovšem! Co se to s českými režiséry děje? Jsou jen tak pragmaticky chamtiví? Kde je váš „Vyšší princip mravní"? Kde je vaše umělecké krédo? Asi si většinou říkáte: „Když musíme dnes točit takový sračky, tak ať nám to alespoň dobře zaplatěj – ber kde ber...". Už jste rezignovali na svou profesní důstojnost? Je Vám to jedno? Už nechcete být dirigenty?... Už nechcete být virtuosy filmu?... Jste přesvědčeni, že kameramana moc nepotřebujete? „Betacam nebo DV?“ Stejně se musí „pořád vše kameramanovi říkat, jak a co má dělat“, „být s ním i při korekcích obrazu a hlídat ho" ! Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle, ale u nastupujících režisérů, těsně po škole, je tento názor evidentní – a bohužel se stal asi platformou celé nové slavné asociace ARAS... Jak dlouho tedy ještě budeme v bolestech čekat, až se někdo vzpamatuje? Kdy se my vzpamatujeme? Kde je a co dělá Asociace českých producentů? Kde je a co dělá Asociace skutečných českých režisérů? Kde jsou například čeští dramaturgové? Místo toho, aby donutili stát, aby platil na Film a Televizi, tak berou kameramanům titulky a tantiémy...a nazývají se Šéfy... Hanba!!! Dnes je tedy vše na osobní síle a vytrvalosti kameramanů obrnit se, udržet si svoji profesní Důstojnost „ilegálně“ , uvnitř svých srdcí a nenechat se zahnat do hejna žluťáků-techniků televizních kamer. Musíme trpělivě čekat, až se naši kolegové režiséři a producenti probudí. Ano, oni spí spánkem hlubokým, jsou začarovaní, někdo jim dal přičichnout růže napuštěné jedem supermarketu. Marek JÍCHA český kameraman AČK člen výboru Evropské Asociace kameramanů IMAGO pedagog FAMU foto:Tomáš Kuchta, umělecký maskér
PROTEST A.Č.K. Vážený pane generální řediteli, Zjistili jsme, že v rozporu s prohlášením výrobního ředitele p. Erbena na březnové schůzce jste se rozhodl pro smlouvy uzavírané od 1. 4. 2004 zrušit pro kameramany vyplácení licenčních poplatků, tedy tzv. reprízného. Pro režiséry, scénáristy a hudební skladatele (zastoupené Osou) jste vyplácení licenčních poplatků nezrušil. Dovolujeme si poukázat na fakt, že kameraman je podle autorského zákona autor díla audiovizuálně Synchron 3
2004
užitého resp. autor obrazové složky AVD. Jako takovému mu ze zákona náleží vedle odměny za vytvoření díla i odměna za poskytnutí licence ve smluveném rozsahu. Snahou zaměstnanců ČT je obejít tento fakt poukazem na §49, odst.2, písm. b) Autorského zákona č.121/2000 Sb. Považujeme tento postup za přinejmenším nemorální a účelový z toho důvodu, že zmíněné ustanovení míří především k užití děl pro charitativní účely s tím, že v ustanovení § 49
autorského zákona je bezpochyby obsažena obecná zásada ve smyslu úplatnosti licencí poskytovaných autory. Jeví se přinejmenším zvláštním, že veřejnoprávní instituce, největší výrobce AVD v České republice, se snaží založit princip odměňování autorů (bez nichž by tato instituce neexistovala) na výjimce z obecných principů autorského zákona, která směřuje k charitě. Navíc zákon vyžaduje, aby k eventuálnímu 13
Ú VA H Y A N Á Z O RY
bezplatnému poskytnutí licence došlo na základě dohody obou stran. Metodu „podepiš, nebo nebudeš pracovat a bude pracovat ten, kdo podepíše“ nepovažujeme za jednání, ale obáváme se, že má spíše znaky monopolního vydírání… Jako úsporné (byť sporné) dočasné opatření bychom byli takové jednání snad alespoň ochotni pochopit, pokud by bylo plošné a uplatňované pro všechny autory audiovizuálních děl a autory děl audiovizuálně užitých a nediskriminovalo jen některé autorské profese. Za ostudné a podivné také považujeme, že k tomuto rozhodnutí došlo poté, kdy parlament konečně schválil zvýšení koncesionářských poplatků a jejich plošné vybírání… Při jednom z jednání s p. Erbenem jsme se dozvěděli, že ČT hodlá (dle anglosaského modelu) licence jednorázově vykupovat. Dovolujeme si upozornit na fakt, že v civilizovaných zemích je částka za jednorázové vykoupení licence několikanásobně vyšší než honorář za vytvoření AVD. V tomto případě však pochopitelně o vykupování nejde, neboť výše honorářů za vytvoření AVD je daná sazebníkem a je
definitivní. ČT tedy chce získat licenci zdarma, na základě výjimky ze zákona, která směřuje k jiným případům, a existenčním nátlakem na autora. Nedomníváme se, že tento postup je v etickém souladu s pozicí, kterou ČT na mediálním trhu zaujímá a nadále jistě zaujímat hodlá… Již delší dobu sledujeme, a také jsme na to mnohokrát oficiálně poukázali, snahu ze strany ČT o diskreditaci profese kameramana, ponižováním a bagatelizováním jeho přínosu pro AVD na úroveň technického výkonu. Začalo to změnou umístění titulku, poté snižováním honorářů a nyní odebrání licenčních poplatků. Takové jednání považujeme přinejmenším za krátkozraké. Možná tento postoj ČT souvisí s do očí bijícím poklesem kvality tvorby, způsobeným především nezájmem producenta (tedy ČT) o uměleckou hodnotu AVD, jednoznačným posuzováním projektů více či méně kompetentními ekonomickými úředníky pouze podle ekonomických kritérií. Tito technokraté se často považují za způsobilé k řízení či ovlivňování umělecké tvorby.
Jednoznačně chybí zpětná vazba, která by měla šanci ovlivňovat úroveň tvorby ze strany producenta. Bohužel chybí i zájem tuto vazbu vytvořit. Potom se nelze divit, že v tvůrčích profesích často figurují lidé „z ulice“, bez uměleckého a odborného vzdělání, praxe a především bez výsledků, které by bylo možno označit alespoň za neurážející dobrý vkus… Odtud je už jen krůček k oprávněnému zpochybnění „veřejnoprávnosti“ takového nositele „kulturnosti“, neboť služba veřejnosti za stále se zhoršujících pracovních podmínek autorů nutně ztrácí kvalitu profesionality, tedy uměleckou i technickou hodnotu... I tento problém se naše Asociace snažila s p. Erbenem řešit. Z jeho strany byl patrný nejen nezájem o tento problém, ale dokonce určitá nechuť se tímto zabývat. Tento problém však chápeme jako klíčový pro budoucnost ČT, pokud nechce skončit na společném smetišti s privátními TV společnostmi. Josef Hanuš prezident A.Č.K.
Štáb a účinkující – Don Qiovanni 1982 ☞
14
Synchron 3
2004
50 LET TELEVIZE S Milanem Macků na konci čtvrté pětiny před stovkou… S kameramanem Iljou Bojanovským při natáčení opery Tajemství (1967)
Do stoletého dědka mu chybí ještě dvacet let. Takže v osmdesáti je to stále ten mladík, jakým býval v šedesáti, když se o něm rozepsal týdeník TELEVIZE. Celý článek, s desítkami či stovkami dalších, má vylepený v tlusté knize zvané „můj ješitník": „Režisér Milan Macků a hudební televizní obrazovka k sobě patří už mnoho let velmi prokazatelně. Často se sice podotýká, že výčet titulů, které obrazovka uvedla, řekne divákovi pramálo, že jubilant má pak pocit čehosi uzavřeného a skončeného… Ale může to být i tak, že „pouhý“ titul řekne to podstatné. Zkusme to třeba u inscenací oper, které má Milan Macků jako režisér a ve valné většině také jako scenárista na svém kontě: Smetanovo Tajemství, Braniboři v Čechách, Dalibor, Hubička, Čajkovského Evžen Oněgin, Piková dáma, Prokofjevův Hráč, Bizetova Carmen, Nejedlého Tkalci, v mezinárodním obsazení Don Giovanni, dále Cosi fan tutte, Divadelní ředitel, Hlobilův Měšťák šlechticem, Folprechtova Lásky hra osudná, Verdiho Troubadour, Fibichova Šárka, Nicolaie Veselé ženy winsdorské, Škroupův Dráteník, Martinů Veselohra na mostě, historický přenos slavnostního představení Libuše při znovuotevření Národního divadla v roce 1983…“ V dalších dvaceti letech k nim přibyly další inscenace, nakonec jsme se dopočítali, že dodnes natočil a většinu scénářů napsal k přibližně 2000 hudebních pořadů. Bydlí v posledním dvanáctém patře robustního paneláku, odkud má blízko na Bohdalec i ke hvězdám. S těmi operními, hereckými i muzikantskými se ovšem setkával skoro celý život… Já jsem se narodil 20. června 1924 asi jen náhodou v Plzni. Náhodou proto, že oba rodiče pocházeli z Telče na Moravě. Od dětství jsem zpíval, takže mě pokládali za zázračné dítě. Už jako třináctiletý jsem měl krásný soprán a zpíval svým tetičkám u kávy a bábovky i na různých estrádách koloraturní árie z českých i světových oper – Karolinu ze Dvou vdov, Barču z Hubičky i Violettu a Královnu noci. V šestnácti mě rodiče poslali se učit zpěvu ke známému profesorovi Kadeřábkovi, který vyučoval naše přední pěvce jako třeba Beno Blachuta, to bylo na začátku války. Potom jsem ztratil kus života, když jsem pracoval v archivu továrny na letadla Avie-Junkers v Praze, ale pamatuji se, že jsem byl dost pilný, na rozdíl od dneška, protože už v šest ráno, cestou do práce, jsem se v tramvaji učil italsky, protože jsem počítal s tím, že budu pěvcem, „slavným tenorem"! Pro každého pěvce je to povinnost naučit se italsky. Těsně po válce jsem udělal zkoušku na pražskou konzervatoř, ale po dvou letech jsem přešel na HAMU, kde učím dodnes! Ale to nepřišlo hned. U slavného pana profesora Ferdinanda Pujmana jsem se učil režii, i když jsem s jeho pojetím režírování nemohl naprosto souhlasit, protože bylo příliš dogmaticky podřízeno hudbě. Po několik let jsem s ním spolupracoval jako jeho asistent, takže jsem pod jeho vedením začal také zvolna učit operní hereckou výchovu, což vlastně trvá – přes Lidovou konzervatoř, Státní konzervatoř a HAMU – už padesát let. Dnes ovšem učím televizní režii hudebních forem. Synchron 3
2004
Od roku 1990 jste na HAMU profesorem operní režie. Vraťme se ale k začátkům – po absolutoriu jste nejprve působil v Národním divadle jako asistent a pomocný režisér, ale v roce 1953 k nám přišla televize. Jako externí režisér jste byl u jejích začátků, to se ví, ale co se po letech často vybaví? Byl to Václav Kašlík, který mě přizval k televizní spolupráci, asistoval jsem mu u první televizníRusalky při živém vysílání ze studia v Měšťanské Besedě. V roce 1960 jsem začal režírovat sám, nejprve menší hudební žánry. Ten první byl přenos jakési dechovky s konferenciérem Rudolfem Deylem ml. Pořadů přibývalo a v roce 1961 jsem přešel z Národního divadla do Československé televize nastálo. A nezůstalo jen u hudebních pořadů a u oper. Přivábila si mne i opereta… Mezi prvními jsem točil Mam’zelle Nitouche. Škoda, že se to nezachovalo, jinak by to byl velice slavný a často reprizovaný pořad, jenže tenkrát byl záznam na TRC – telerecording, ale ono se to zkazilo. TRC jsou dva separátní 16 mm pásy, zvuk a obraz, a ten zvuk se nějak prokopíroval a záznam byl prakticky zničený. Neuměli to tenkrát uchovávat a ošetřit. Na koho vzpomínáte? S kým jste spolupracoval? S velice významnými umělci – Oldřichem Novým – s ním onu nezapomenutou „Nitušku“, s Nelly Gaierovou, Ladislavem Peškem, Jiřinou Bohdalovou, s dirigenty Rafaelem Kubelíkem, Václavem Neumannem, Jaroslavem Krombholcem, Václavem Smetáčkem, s Leopoldem Stokowskim – tomu bylo tenkrát 93 let! Leopold Stokowski
Unikátní bylo setkání s Rudolfem Frimlem. Natáčel jsem s ním tenkrát medailon v hotelu International v Dejvicích, on jen tak pořád preludoval, mezitím i Závišovy písně, a tak jsem mu je zazpíval, jak už jsem říkal, jsem původně zpěvák, a on říká: „Pane tenoristo, vy máte sérdce, my budeme spolu rekordovat!“ Tak jsem se na to připravil, druhý den jsem tam přišel se zvukařem a všemi potřebnými přístroji, jenomže jsem dostal akutní zánět slepého střeva a bohužel jsem musel do nemocnice, kde mne okamžitě operovali, takže z toho nebylo nic… A Friml odjel… Jo. Ale předtím jsem stihl natočit jeho povídání o Americe, on vždycky mezitím hrál na klavír, nádherně improvizoval, myslím, že kdyby se to dnes vysílalo znovu, že by to bylo velice zajímavé, ale bohužel je to ta nekvalitní černobílá šestnáctka. To přece nevadí, to by se mělo vysílat, to je archiv, i barevná televize může být černobílá… Potom jsem spolupracoval s předními umělci z Národního divadla – s Beno Blachutem, tanečníkem Miroslavem Kůrou, s paní Marií Podvalovou, Jiřinou Šejbalovou atd. S mnoha činoherci jsem točil klasické operety, třeba Pepíček Bek byl v tomto směru skoro nedostižný. Část z toho, co jsem natočil, hlavně opery, se občas vysílá dodnes a to i v za15
50 LET TELEVIZE moc tvůrčích příležitostí nezbylo. Paradoxně tak získal čas na pozoruhodné inscenace na scéně románské ruiny v německém Bad Hersfeldu. V letech 1989 až 2001 to bylo celkem 12 světových oper, jako např. Kouzelná flétna, Prodaná nevěsta, Carmen, Aida, Figarova svatba, Don Giovanni, Troubadour a jiné. Ale i přes tato poslední hubená léta už mu nikdo z jeho televizního uměleckého životopisu nevymaže těch 2000 hudebních pořadů, operních i operetních inscenací, koncertů, hudebních filmů. Ani už více než padesátiletou pedagogickou činnost… Je to svěží osmdesátník a energií stále nabitý a přesvědčivý důkaz toho, že život člověka se prodlužuje.
Česká filharmonie hraje a hovoří
(U čaje si povídal a výtečné slané tyčinky pochválil Martin Skyba)
hraničí! Bohužel zřídka, ale přesto, nedávno to byla Manon Lescaut, Dimitrij. Točil jsem i pořady, které byly za totality zakázané nebo částečně zakázané, takže jsem musel třeba toho Dimitrije seškrtat, protože tam jsou scény, kde Poláci bojují s Rusy, a to se tenkrát nesmělo připomínat. Mohly tam zůstat jen milostné scény… Nebo jsem napsal scénář na Dvořákovu Armidu a ten nešel také natočit kvůli náboženským motivům, kterých je v té opeře hojně. Na svou dobu typická, a možná i na dnešní, kdoví, je historka, jak jsem točil 25 dílů pořadu „Česká filharmonie hraje a hovoří“ s Václavem Neumanem. Úspěšně jsem je dokončil, ale odměnu a cenu pak dostal šéf vysílání a dramaturg, který sice částečně napsal scénáře – ale ty jsem musel dotvořit s Václavem Neumanem sám. (Josef Boháč a Zdeněk Vokurka, pozn. red.) Já jsem se o tom ocenění pak dozvěděl z tisku. Jako i v jiných redakcích České televize, tak i v hudebním vysílání došlo po roce 1989 k velkým, zejména personálním změnám a na Milana Macků už najednou
Jak se máte, co děláte, pane Břetislave Rychlíku? Děkuji za optání, jsem v Javorníku nad Veličkou na Horňácku. Před chvilkou jsem shodil čtyři suché staré trnky v zahradě a přemýšlel jsem nad tím, že bych místo nich mohl vysadit špendlíky. Jeden strom už mám a druhý mlaďučký jsem dostal před časem od jednoho přistěhovalce z jihu (teda z Boršic u Blatnice). Ten stromek se výborně ujal. Z těch špendlíků je totiž výborná „gorałka“. To mne tak zaujalo, že jsem si šel hned jednu nalét, a zjistil jsem, že mám v poště Vaše otázky. Takže piju špendlíkovicu a odpovídám. Patříte k nejznámějším tvůrcům – dokumentaristům České televize a nevybíráte si divácky podbízivé náměty. Lze říci, že jste typickým dokumentaristou média veřejné služby. Namátkou jsem otevřela katalog televizní tvorby z roku 2000, kde jste podepsán pod několika dokumenty: Jeden rok byl o životě starých lidí v podhůří Bílých Karpat, Pomozte dětem o životě dětí uprchlíků ve středisku u Brna, pro děti z pěstounských rodin jste režíroval koncert Překročit práh srdce, byl jste mezi tvůrci Intolerance, publicistického cyklu o lidské nesnášenlivosti. Zabýváte se podobnými náměty nadále? Pro Sdružení pěstounských rodin děláme se ženou zdarma od jejich vzniku. Mám mezi nimi řadu živoucích námětů, o kterých jsem přesvědčen, že by
16
se je měla veřejnost dozvědět. Příběhy lidské síly, obětavosti, schopnosti žít pro druhé, doslova zachraňovat lidské duše, tedy opuštěné děti. Nepočítám teď, že by se sebemenší námět z nich ujal. Snažím se o nich aspoň čas od času psát do novin, či ve svých pravidelně – nepravidelných textech pro BBC. Pokračování filmu Jeden rok jsem chtěl točit po pěti letech pod názvem Dva poslední. Od listopadu 1997 do října 1998 jsem v koprodukci Nadace (nyní Asociace) Film a sociologie a ČT natáčel v podhorských vesnicích a samotách Bílých Karpat sedm starých lidí, kteří se narodili na začátku 20 století ( mezi lety 1907 – 1917). Z hrdinů filmu postupně umřelo pět, kupodivu těch,
kteří působili nejzdravěji. Zůstali dva, kteří naopak byli v průběhu natáčení dost nemocní. Tomáš Majtán (1914) z Javorníka nad Veličkou a Jan Miklošek (1917) z Hrubé Vrbky. Pan Majtán je vyučený mlynář, sadař, nejstarší varhaník na Moravě, hrával v protestantském kostele v Javorníku. Celý život pronásledován komunisty, udržel si nadhled a citovost, moudrost, je chodící kronikou protestantství na Horňácku ( v jejich mlýně se scházeli čeští bratři tajně v časech rekatolizace). Kupodivu je přes sadařské vzdělání a znalosti pálení slivovice posledním žijícím členem tzv. Abstinující rodiny. Též maloval, byl amatérským archeologem (našel řadu kamenných sekyr pod vrchem Hradisko), včelařil, má kusy polí, sadů a lesa. Za sebou má i čtyři infarkty, teď už čeká vyrovnaně odchod ze života. Ve filmu Jeden rok je natáčen ještě se svou ženou, teď je vdovec. Vdovec je oproti filmu i Jan Miklošek, divoký, nezkrotný živel, poslední žijící člen legendární zakladatelské sestavy muziky Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Tanečník, zpěvák, houslista. Podstatnou část filmu před lety proležel a nemohl vůbec chodit. Oba hrdinové teď zápasí o důstojné prožití posledních dnů na své pozemské cestě. Myslím si, že téma návratu k těmto lidem po letech je silnou motivací. Na námět nikdo
Synchron 3
2004
50 LET TELEVIZE S kameramanem Martinem Dubou a zpovídaným básníkem Radkem Fridrichem na rozbitém německém hřbitově v Růžové – všechny 3 fotografie jsou z natáčení sociologického dokumentu o severních Čechách „Kamenolom boží“.
z televizních dramaturgů přes rok nereagoval, tak jsem poprosil některé přátele, postavil štáb a začali jsme to točit za moje peníze v den devadesátých narozenin Tomáše Majtána. Nebudu čekat, až ty lidi umřou. Se ženou jsme vymysleli a rozepsali do námětu jakýsi anti–Gen. Osudy lidí v outu. Tématem by měl být pohled na osudy a úděl lidí, kteří se z nejrůznějších příčin octli na okraji, na dně, na podřadném místě, vně společnosti. Okolnosti jejich „pádů“ mohou být různé – od vnitřních po vnější příčiny. Od nezvládnutí alkoholu, drog po podnikatelský krach, rozpad rodiny, nemoc. Mohou to být třeba i pozůstalí po obětech vraždy, rasového útoku, domácího násilí, propuštění bývalí vrcholní manažeři atd. Celý cyklus by neměl být přehlídkou bizarních ztroskotalých existencí, ale hlubokým zájmem o osudy našich spoluobčanů, protože veřejnoprávní televize by měla stát na straně bezmocných a slabých. Tedy: mohlo by to být jakýmsi GENEM o křehkosti naší existence. Nepsaným mottem by měla být úvaha, že každý z nás se může v životě náhle ocitnout v situaci, o které si myslel, že se právě jemu nemůže nikdy přihodit. Měli jsme představu, že by se na tom tématu měla střídat dokumentaristická špička, včetně studentů FAMU. Každý zná podobný příběh ve svém okolí. Očekávám však, že Rada České televize už tak zastrašila vedení veřejnoprávního média, že se přes zájem dramaturgie nic dělat nebude. Možná nějaká veselá televizní prča, kde estrádní umělci budou hrát bezdomovce. A fejetony Ludvíka Vaculíka v televizní podobě? Pořad mimořádně zajímavý již osobností fejetonisty a známého spisovatele, co do nákladů nenáročný. Nebude mít podobný formát pokračování? Původní nápad ještě z roku 1999 byl tento: přivést v zemi, kde je fejeton nesmírně populární a pěstovaný žánr, na obrazovku několik spisovatelů z okruhu samizdatového Obsahu a natočit jejich nadčasové texty. Pokračovat pak současnými fejetonisty, kteří píší pro Lidové noviny či BBC. Měl to být malý a nevinný pokus vlomit se do vysílání ČT aspoň něSynchron 3
2004
kolika minutami společensky angažované literatury týdně. Začali jsme pochopitelně tou úhelnou perzonou českého fejetonu druhé poloviny 2O. století, Ludvíkem Vaculíkem. Nechtěl jsem se tam vůbec předvádět, kouzlit s obrazem, zdálo se mi důležité sloužit slovu a myšlence. Jeden z členů Rady ČT poté, co několik let kryl a bagatelizoval všechny ty rozkrádačky, klientelismus a korupci v brněnském studiu, označil tento osmiminutový pořad za příklad korupce v ČT. Tím mne velice pobavil, protože po něm zůstane ten smrad z výroku a po Vaculíkovi fejetony. Vaším posledním dílem, které Česká televize vysílala letos v zimě, byl cyklus Lidé z manéže, historie cirkusů a cirkusových umělců až po současnost. V atmosféře politických šachových hrátek kolem České televize se Lidé z manéže nedočkali úměrného ocenění v tisku, v recenzích. Což zdaleka nesnižuje význam tvůrčího počinu, který bude patřit do „zlatého fondu“ České televize, mezi pořady vždy znovu zajímavé pro ty, kteří neviděli premiéry, i pro další generace – jako každé objektivní, výpovědí i profesionálním ztvárněním zajímavé zachycení historie, jejíž pamětníci odcházejí. Finanční situace ČT je známá, ale – jaký další rozsáhlý projekt byste rád realizoval, až se situace – doufejme! – vyřeší? Mám léta optovaný u agentury Aurapont svůj dlouholetý sen. Seriál, kroniku moravské dědiny, tedy natočení Mrštíků Roku na vsi. To je moje bytostné a zažité téma. Napsal jsem scénář prvního dílu a rozepsal námět zbývajících 11 dílů. Je to ideálně napsáno už od Mrštíků – 12 měsíců v roce, zalidněné plnými a vzrušujícími lidskými osudy a postavami. Navíc v poloze od grotesky přes tragickou baladu. Tedy – přesný opak těch odvarů lidských osudů, které ČT tak ráda předvádí. U Mrštíků jsou vášně, zrada, směšnost i patos jednání, ubohost i velikost lidského plahočení, vše mnohem současnější než nejsoučasnější seriál. Nakonec ten fenomenální úspěch divadelních inscenací svědčí o síle té látky. Do hlavní role vesnického podnikatele, kterému milenka a fanfarónství zničí život, jsem chtěl Boleslava Polívku. Existují na to tři doporučující kladné posudky, třeba od Kristiána Sudy, kterého si nesmírně vážím. Televize zaplatila námět a pilotní scénář. Myslím, že tím to skončilo. Mluvíme teď o tom s producentem Čestmírem Kopeckým. Ale to je asi pro jinou televizi. Patřil jste mezi známé osobnosti tak zvané televizní krize, výrazně jste vystupoval mezi kritiky situace v brněnském studiu, uplatňujete se i v tisku. Váš titulek ve smyslu „Televize za dva rohlíky denně“ byl nejednou citován. Jak se dnes žije tvůrci, který se nestará pouze o svou příslovečnou kuličku? Žiji si svobodně, takže dělám jenom to, co považuji za důležité udělat. To má jednu zásadní výhodu, nemusím být tou ustrašenou vší, která je vděčná, že ji někdo nechá někde přisátou. Takže je mi úplně lhostejné, jestli budu dělat v televizi, nebo nebudu. Ten zápas o systémové řešení pozice veřejnoprávních médií je čímsi víc než nějakou osobní kauzou. Jsem jednoznačně přesvědčen, že jsme na přelomu let 2000 a 2001 zabránili privatizaci a politickému ovládnutí veřejnoprávního média.
A upozornili jsme přesně na to, co se snaží léta podsouvat někteří poslanci nám. Že někdo zneužívá prostředky veřejnoprávního média. Jenže ti poslanci jsou od dlouholetého nevětraného pobytu v politice popletové a pletou si zloděje s těmi, kteří nekradou. Což je pro tuto zemi dost děsivé. Jak se asi orientují v závažných otázkách třeba naší státní bezpečnosti, jaderné energetiky či vstupu do EU, to si vůbec nedokážu představit. Takže kauzu Brno kryli a kryjí dodnes a vůči nám se chovají pobolševicku, tedy se nás prostřednictvím různých podlidí a lokajských duší snaží likvidovat. Do hrdel a do statků. Ovšem fascinující jsou jejich chráněnci: Zdeněk Drahoš, kterému vilu postavila firma zaměstnanců ČT, které dával milionové zakázky, navíc na pozemku od firmy, pro kterou vyráběl skryté reklamy a likvidoval kritické reportáže o jejím počínání. Jeho oblíbený producent, zcizovatel peněz z lístků za Manéž pan Ivan Tuček, který psal v čase krize drzé dopisy Ludvíku Vaculíkovi, že si ho neváží. Ta sbírka producentů, kteří pod ideovým vedením tajně vysvěceného kněze ing. Jiřího Floriana sepsali dopis, kde v zásadě zakázali celému studiu v Brně s námi spolupracovat, což trvá. Pominu fakt, že otec Florian se dopustil jednoho z nejtěžších hříchů, tedy křivého svědectví proti bližnímu, a jako kněz používá neuvěřitelný institut msty. To je ovšem téma pro poslední soud a plameny pekelné a tady
na zemi pro můj veselý článek, který chci o milém otci inženýru Florianovi napsat. Bude se to jmenovat Zrazené povolání aneb Ztělesněné zlo. Kuriózní je pohled na jeho nejbližší spolupracovníky a další signatáře dopisu. Opět mistr ztracených lístků Tuček, několik producentů, které teď uvádí na webu ČT vyvěšená zpráva kontrolních komisí jako lidi, kteří nesou manažerskou odpovědnost za manka a nehospodárnosti, všelijací Ti předlistopadoví bolševici, další figura sesazená pro zneužívání funkce šéfa skupiny atd., atp. A pak Ti radní, kteří smetli veškerá kontrolní zjištění z TS Brno ze stolu a dnes se po čtyřech letech do posledního písmene všecko vyplnilo v mnohem děsivější podobě. To není moje tvrzení, to jsou čísla a fakta. Od zneužívání veřejnoprávního média pro soukromé obchody Drahoše a jeho manažerů, přes manka ve skladech po totální bordel, kdy se deset let ztrácí peníze ze vstupného na televizní estrády, prodávané ve veřejných předprodejích. V Drahošově studiu je na kontě nula! Poslední poctivý účetní by na to za měsíc přišel. Druhý text, který mám rozepsaný pro BBC, se jmenuje „Chudoba cti netratí“. Je to o tom, jak se 17
50 LET TELEVIZE v souvislosti s kauzou TS Brno v internetových médiích objevovaly udavačské dopisy podepisované jmény dospělých žijících lidí. Ti lidé podali trestní oznámení a policie vyšetřila, že to všechno pochází z bytu režiséra Rudolfa Chudoby, že to někdo po řadu týdnů odesílá v noci či brzy po šesté ranní. Jeden udavačský text se týkal mé figury, takže mám celé to šetření doma a řvu smíchy. Tento režisér ušlechtilých dokumentů o hudbě všecko zatloukal, nechal vláčet k výslechům děti, ženu, kamarády, spolupracovníky, kolegy, kteří mu prý prochází bytem a mohli v pozdních nočních hodinách nebo po šesté ráno pracovat na jeho počítačích. Zkrátka fantaskní předpoklad pro práci ve veřejnoprávním médiu. Někdo není ani schopen se podepsat pod svůj názor. Kamarád, psycholog z Bruselu mi řekl, že anonym je svinstvo, ale používat jména žijících lidí, kteří mají rodiny, děti, normálně pracují (třeba v respektovaném postu šéfredaktora literárního měsíčníku Host), to je absolutně úchylná perverze. Ti dva redaktoři, kteří pod smyšlenými jmény psali do pornočasopisu o Haně Marvanové, měli tolik cti v těle, že se přiznali, stáli za tím názorem a odešli z Lidových novin. Jeden z bývalých vedoucích manažerů ČT mi řekl, že pokud jde o různé falšování smluv a drobné či větší zlodějiny, krade se v ČT přes kopírák. Brno se liší tím, že tam to celé organizovalo vedení a tvrdě likvidovalo každého, kdo se tomu systému vzepřel. Nakonec na schůzce s českým vedením Transparency Internacional celá kauza TS Brno byla označena za příklad zločinného spolčení. Propojení vrcholných manažerů média, politiků, podnikatelských kruhů a selhání nástrojů veřejnosti tedy Rady ČT vedené Miroslavem Marešem i části Rady pod vedením Ing. Jana Mrzeny. To už je narušená důvěra ve stát a jeho regulační orgány. A na konci je přikrčená instituce jménem Česká televize, která místo svobodného a hrdého postoje vůči establishmentu, kontroly zneužívání moci a trvalé služby veřej-
nosti se ani nedokáže rvát o svoji nezávislost, bez které ztrácí její existence smysl. Je to truchlivá instituce bez étosu. Nekreativní a nesvobodná fabrika na ustrašenost. Našel jsem si kousek z dopisu, který jsem 19. března 2000 napsal Zdeňku Drahošovi, na který nikdy neodpověděl: „Nestát na straně „bezmocných“ by byl jeden z největších hříchů, jakého by se mohla veřejnoprávní média ve sféře dokumentu a publicistiky dopustit. Už proto, že bychom se časem nestačili divit, jak se v rukou politiků stane demokracie klackem, kterým budou tlouct po hlavě ty, kteří se ozvou. Při hodnocení dokumentu v televizi by se za vzor udávala úniková témata, jako putování za vínem. Mečiarizace ve slovenské televizi se začala rodit přesně z takovýchto normalizačních postojů a z autocenzury.“ Dnes pan inženýr Mrzena uvádí jako výborný a úspěšný pořad jakousi Guinessovu knihu rekordů, čili převzatou přehlídku zrůdností, bizarností a kuriozit, kde se ukazuje muž s nejdelšími nehty na světě. Typicky veřejnoprávní dílo. Jaké máte v ČT další tvůrčí vyhlídky? A nezasteskne se Vám někdy po divadle? Divadlo dělám pravidelně a rád, abych neztratil čuch a neotupil si smysly. V březnu jsem měl premiéru v nejstarším divadle v celé Panonii (založeno 1831), v Trnavě. Hraje se to, stále vyprodané. Na podzim budu v Brně režírovat hru svého přítele Josefa Topola „Slavík k večeři“. Příští rok mám dvě režie zase na Slovensku, jedna z nich je Čechov „Višňový sad“. Na stará kolena mne povolalo do herecké služby HaDivadlo a bude obnovená premiéra legendárního kusu „Lidská tragikomedie“ od proklatého básníka a filosofa Ladislava Klímy. To se hraje beznadějně vyprodané od roku 1991. Také překládám hru mistra všednodenní banality, před pár lety se zasebevraždivšího vynikajícího slovenského spisovatele a dramatika Rudolfa Slobody „Armagedon na Gŕbe“.
Tu chci režírovat se skupinou pražských herců. Kterého ocenění své práce si nejvíce vážíte; nebo i jinak – který televizní pořad Vám nejvíce přirostl k srdci a proč? Já si vážím toho, že jsem mohl být tichým zprostředkovatelem osudů lidí, o kterých jsem natáčel, a vážím si tohoto daru setkání s nimi. Od Ludvíka Vaculíka, Josefa Topola, Ludvíka Kundery, Jiřího Kratochvila, přes ty staré Horňáky, české cirkusáky a artisty po Romky, které přežily holocaust, či oběti rasových útoků nebo cizince, kterým se tady špatně žije. Kdybych už do konce života nenatočil nic, tak mi to stačí. Není nic odpudivějšího, než televizní chlebaři, kteří se ponižují a třesou hrůzou, jestli jim nějaký guberniální televizní vládce dovolí vydělávat. Kdyby Vám kouzelný dědeček nabízel splnění tří přání – co byste si přál? Myslím na normální věci, aby moje rodina byla zdravá, děcka vychovaná ke svobodě, hrdosti a vzdělání, aby na ně žádné poměry nemohly dosáhnout, trnky aby rodily, ale to si musím odedřít sám, tedy jsou to věci volem na sobě vydřené, jak říká Vaculík. No a k tomu ostatnímu jsem zase našel kousek z dopisu, který jsem adresoval té truchlivé a pitoreskní postavě, která se jmenuje Drahoš: „Konflikty chci mít o smyslu práce, ne žít v trvalé atmosféře nasazování psí hlavy. Zkušení televizní pánové věci překroutí, zamlží a čeká se, až se oběť znaví natolik, že odejde sama znechucena, a učiní – li tak, noblesně pomlčíc o příčinách i okolnostech, bude posléze sama napadena – to až po čase. Napadá mne jediné řešení, podivuhodná věta (citát z knihy Karla Jakoba Hirsche), kterou mi napsala jedna moje vzácná přítelkyně, žena politického vězně, sama šikanovaná celou normalizaci nejrůznějšími labilními „lokaji": „Člověk musí zůstat prostý... dělat věci, jejichž smysl v hloubi nemůže pochopit... .to je největší štěstí.“ Ptala se Jarmila Cysařová
Nový ředitel BBC byl jmenován. Je jím 46letý Mark Thompson. V roce 1979 začínal v BBC jako jednadvacetiletý absolvent z Oxfordu, kde studoval angličtinu na Merton College. Je velmi ctižádostivý, v roce 1996 již vedl televizní kanál BBC2 a o dva roky později stál v čele televize BBC. Záhy poté odešel do Channel 4 jako generální ředitel. A teď, obohacen zkušenostmi z komerční televize, se do BBC vrací. Thompsona vybral Michael Grade, předseda Televizní a rozhlasové rady, z celé řady uchazečů v prvním týdnu, kdy nastoupil do funkce. Thompsona zvolila Rada generálním ředitelem jednomyslně. Londýnský The Observer označil Grada a Thompsona jako nejlepší sestavu, která se mohla sejít dohromady. Tito dva televizní pracovníci, kteří strávili v tomto médiu celý život, teď povedou největší televizní a rozhlasovou organizaci na světě, která jen z koncesionářských poplatků obdrží 2,7 miliard liber ročně. Ovšem v roce 2006 bude zákon o BBC revidován a ta nyní musí připravit podklady, které zaručí, že unikátní status BBC, této veřejnoprávní televize, financované povinnými televizními poplatky, zůstane zachován. (Anděla Špindlerová, Londýn) 18
Synchron 3
2004
MY A SVĚT Prohlášení Michaela Grada, nově jmenovaného předsedy Televizní a rozhlasové rady BBC (BBC Board of Governors), přednesené na tiskové konferenci 2. 4. 2004. Jak si dokážete představit, dnešní den je pro mne významný. Je tomu zhruba patnáct let, kdy jsem jako zaměstnanec z BBC (British Broadcasting Corporation) odešel, ačkoli jsem byl jmenován ředitelem televize, ale do funkce jsem nenastoupil. Dnes jsem jmenován do funkce předsedy Televizní a rozhlasové rady BBC. Jmenování bývalého profesionálního televizního pracovníka se výrazně vymyká dosavadním zvyklostem – domnívám se, že jsem první bývalý zaměstnanec, jenž byl jmenován předsedou Rady. Kromě toho, že mne to přirozeně naplňuje hrdostí a těší, mám též pocit, že díky svým zkušenostem jsem připraven ujmout se této funkce v obtížném okamžiku historie BBC. Doufám, že to signalizuje nový přístupu ke jmenování členů Rady BBC – tedy skutečnost, že při výběru odborníků pro regulaci a směřování této význačné kulturní instituce jsou bráni v potaz i lidé s praktickými zkušenostmi z vysílání. Rád bych poděkoval těm, kdo mne jmenovali, že měli odvahu onen stereotyp porušit. Rovněž bych rád vzdal hold svému předchůdci Gavynu Daviesovi, jenž se ze všech sil snažil hájit ideály korporace a prokázal velkou odvahu a důstojnost ve způsobu, jakým odešel. Svou funkci přebírám 17. května. Na základě porady s Ministerstvem kultury, médií a sportu zredukuji objem svých závazků. Do 17. května odstoupím ze správní rady Camelotu a Televizní korporace stejně jako z mnoha dalších placených i čestných funkcí. Setrvám ve funkci předsedy bez výkonné pravomoci v Pinewood Shepperton a v Hemscott Group plc. Seznam těchto a všech mých dalších závazků a investic bude kompletně předán hlavnímu administrátorovi BBC a ministryni kultury, médií a sportu a bude zavedena metoda, která by řešila jakýkoli konflikt, ať již skutečný či domnělý. Zde není příležitost k podrobné diskusi o mých představách o budoucnosti BBC, které jsem ještě neměl možnost představit členům Rady. Mohu však uvést základní principy, jež byly pilířem mé kandidatury a jimiž se budu řídit: za prvé, nadále zůstávám zastáncem koncesionářského poplatku jako nejlepšího prostředku financování BBC v nejbližší budoucnosti; za druhé, je nezbytně nutné vyjasnit regulační úlohu Rady, či dokonce ji upravit. V praxi to znamená více oddělit vedení BBC od členů Rady; a za třetí, redakční nezávislost BBC je zcela zásadní pro udržení podpory diváků a posluchačů. Bez tohoto nemá BBC žádné opodstatnění. Měl bych zde ještě oficiálně prohlásit, že jsem nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jsem nikdy žádné politické straně nevěnoval dar. To, koho jsem kdy volil, je známo pouze mně. Z hlediska časového plánu bude samozřejmě mým prvořadým úkolem co nejdříve úspěšně vyřešit výběr nového generálního ředitele, nástupce Grega Dyka. Greg významně přispěl ke znovuposílení korporace a nastavil vysokou laťku. To je vše, co mohu dnes ohledně příštího generálního ředitele říci. Musím se též s úctou zmínit o Marku Byfordovi, který se pohotově chopil kormidla a zajistil nepřetržitý chod korporace i za tak obtížných okolností. Morálka zaměstnanců BBC bude, doufám, upevněna už tím, že předsedou Rady byl jmenován člověk, jenž vždy otevřeně hájil politickou nezávislost korporace, podporoval její úsilí a cíle a čerpá ze svých pětadvacetiletých zkušeností v televizi. Dalším naléhavým úkolem je urychlit a dovršit kontrolu fungování Charty BBC (Charter Review). Očekávám, že tato věc nabere rychlý spád a že splním časové požadavky vlády. Ať již bude třeba provést v krátkodobém či dlouhodobém horizontu jakékoli úpravy, jedno zůstává neměnné. BBC existuje pouze a jen proto, aby sloužila veřejnosti, která platí koncesionářský poplatek. Ačkoli veřejnoprávní vysílání se vzpírá jednoduchým definicím a pravidlům, jeho účely jsou pro mne jasné. BBC musí být vždy tím jediným místem, kde všichni naši občané budou mít jistotu, že naleznou domácí rozhlasové a televizní programy a služby online v kvalitě a pestrosti, jež odráží celou škálu toho, co je zajímá, co mají vášnivě rádi a co je znepokojuje. Tato úloha je stále důležitější v tříštícím se trhem diktovaném světě s mnoha rozhlasovými a televizními stanicemi, obzvláště pak vzhledem ke klíčové roli v podpoře demokracie založené na informovaném voliči. Schopnost BBC plnit tuto veřejnoprávní službu má tři podmínky: nezávislost, zaručené a odpovídající financování a osvobození od komerčních požadavků, které jsou v rozporu s širšími zájmy veřejnosti, jež poslouchá rozhlas a sleduje televizi. Je povinností mou i celé Rady Synchron 3
2004
zajistit, aby se BBC nadále těšila podpoře veřejnosti i parlamentu a aby tak poskytování všeobecně dostupné veřejnoprávní služby za inkasované poplatky nebylo ani ohroženo, ani opomíjeno. Nesmíme dopustit, aby naše děti a vnukové byli ochuzeni o drahocenné poznatky, zkušenosti a zážitky, jež přirozeně očekáváme, že nám BBC poskytne k našemu pobavení a poučení. Poznámky: BBC Board of Governors – zhruba obdoba České televizní a rozhlasové rady. Její předseda má funkční období 4 roky, pracuje 4 dny v týdnu, má roční plat 81 320 liber a malý administrativní aparát, leč do každodenního chodu BBC nezasahuje. Členové Rady nemají moc jako takovou a jejich rozhodnutí by mohla být uskutečněna pouze výkonnými, řídícími pracovníky. Většina dosavadních předsedů a členů této Rady neměla o televizní produkci a praxi ani potuchy, zvláště pokud se zpravodajství týká, jež je politicky nejožehavější. Grade doufá, že se toto nyní změní a že i členové Rady budou v budoucnosti více fundovaní ve smyslu obeznámenosti s oblastí médií. „Great and good“ neboli čestní a zasloužilí už podle něho nestačí. Královská Charta BBC (The BBC Royal Charter) je v podstatě zákon odsouhlasený parlamentem a podepsaný královnou, který určuje činnost BBC coby organizace poskytující veřejnou službu, tedy stanoví, k čemu BBC je, co dělá a jak to má dělat. První Charta vešla v platnost 1. ledna 1927, od té doby se přehodnocování či určitá kontrola jejího fungování (Charter Review) provádí zhruba každých deset let, aby bylo zřejmé, jak BBC slouží veřejnosti, a zvážila se její budoucnost. Současná sedmá Charta vyprší 31. prosince 2006. Nynější kontrola Charty, která byla oficiálně uzavřena 31. 3. 2004, je veřejná, velmi obsáhlá a provádí se na základě diskusí s veřejností a mediálními odborníky i na půdě parlamentu. Ministerstvo kultury, médií a sportu (Department for Culture, Media and Sport) je obrovské ministerstvo. Ministryně Tessa Jowellová, která je řídí, jmenovala komisi, jež z konkursu vybrala předsedu, tedy Michaela Grada. Složení komise nebylo zveřejněno, ale ministryně měla velké slovo. Informováni také museli být předseda vlády a královna. Ministerstvo hraje důležitou roli v mnoha oblastech vysílání, např.: – stanoví rámec pro veřejnoprávní vysílání, – zajišťuje, aby regulační rámec pro vysílání podporoval spravedlivou a zdravou konkurenci, propaguje vysoce kvalitní vysílání z nejrozličnějších zdrojů, poskytuje ochranu spotřebitelů na vysoké úrovni a chrání svobodu vyjadřování, – stanoví koncesionářský poplatek BBC, – spolupracuje se skupinami mediálních odborníků a spotřebitelů za účelem přechodu z analogového televizního vysílání na digitální. Camelot – organizace, která vede Loterii v Británii. Je to soukromý podnik, ale má licenci od státu. Television Corporation – velká soukromá televizní produkční společnost, která uskutečňuje mnoho sportovních a hudebních přenosů apod. Přístup k digitálnímu vysílání má ve Velké Británii již více než 10 milionů domácností (přes 40%). Televizní poplatek je povinný, činí 116 liber za barevný televizor a 38.50 liber za černobílý. Příjem z televizních poplatků činil v období 2002-03 2 miliardy 227 milionů liber. BBC rovněž obdržela 365 milionů liber od Ministerstva práce a důchodového zabezpečení za povolení k bezplatnému sledování televize pro obyvatele starší 75 let. Michael Grade – stručný životopis: 1964: sportovní redaktor Daily Mirror 1966: divadelní agent v Londýně 1973: zástupce vedoucího zábavných programů v London Weekend Television 1984: vedoucí BBC One 1986: programový ředitel BBC Television 1988: výkonný ředitel Channel 4 1997: výkonný ředitel First Leisure 1999: předseda správní rady Pinewood-Shepperton studios 2001: předseda správní rady Camelot 19
F E S T I VA LY
17. FESTIVAL ČESKÝCH FILMŮ FINÁLE PLZEŇ 2004 Hlavní statutární cenu pro nejlepší soutěžní celovečerní film „Zlatý ledňáček“, dotovanou částkou 100 000 Kč, udělila hlavní porota filmu Michaely Pavlátové Nevěrné hry. Cenu pro nejlepší soutěžní dokumentární film nad 30 minut „Zlatý ledňáček“, dotovanou částkou 35 000 Kč, udělila porota dokumentárních filmů filmu Terezy Kopáčové Kristova léta, dámy. Cenu pro nejlepší soutěžní dokumentární film do 30 minut „Zlatý ledňáček“, dotovanou částkou 25 000 Kč udělila porota dokumentárních filmů filmu Kateřiny Krusové Návrat Jana z pařížského exilu do Prahy v létě 2003. Zvláštní ocenění KODAK VISION za mimořádný poči n (cenou je 3 000 metrů filmového materiálu Kodak) udělila hlavní porota filmu režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Mezinárodní porota pro celovečerní filmy zasedala ve složení Jaromír Hanzlík, předseda, ČR, Martin Blaney, novinář, Velká Británie, Robert M. Richter, programový pracovník MFF v San Sebastianu, Švýcarsko, Jakob Abrahamsson, filmový distributor, Švédsko a Ivan Švedov, herec. Rusko. Mezinárodní porotu dokumentárního filmu tvořili: Drahomíra Vihanová, režisérka, ČR, Allan Berg Nielsen, Dánský filmový institut a María Teresa Simoes Loureirová, dokumentaristka, Portugalsko. Cenu studentské poroty pro nejlepší celovečerní film udělila porota
ZČU ve složení Jan Jánský, Štěpán Stoček, Jana Synková, Martin Zeman, František Žebra filmu režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Cenu Don Quijote udělila porota FICC ve složení Radek Pernica (ČR), Natalia Soler Gonzalesová (Španělsko), Niall Foran (Velká Británie) filmu Tomáše Hejtmánka Sentiment . Zvláštní cenu asociace FICC udělila porota FICC filmu režiséra Marka Najbrta Mistři Diváckou cenu Plzeňského Prazdroje udělenou na základě hlasování diváků (cenou pro tvůrce filmu je 50 000 Kč a vylosovaný divák letošního Finále získá tisíc piv) získal film režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Výroční cenu Asociace českých filmových klubů za rok 2003 udělenou na základě hlasování členů českých filmových klubů získal film režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Cenu CINEMA pro nejlepšího herce udělil časopis CINEMA na základě hlasování čtenářů Boleslavu Polívkovi za roli ve filmu režiséra Jana Hřebejka Pupendo. Cenu CINEMA pro nejlepší herečku udělil časopis CINEMA na základě hlasování čtenářů Aně Geislerové za roli ve filmu režiséra Ondřeje Trojana Želary.
České a slovenské dokumenty na festivalu Crossing Europe v Linci Cílem přehlídky Pohled zblízka, která proběhla od 5. do 9. května 2004, bylo přiblížit návštěvníkům mezinárodního festivalu v sousedním Rakousku, jak vypadá každodenní život v Česku a na Slovensku. Filmový festival v Linci Crossing Europe vyhradil čas pro takováto detailní pozorování – prostřednictvím výběru filmů nazvaného Closer View (Pohled zblízka), který pro něj připravil domácí Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. Hlavním mottem Pohledu zblízka se stalo dlouholeté heslo jihlavského festivalu „Myslet filmem!". „Těmito filmy prostupuje originálnost a autorství,“ vysvětlil ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka výběr filmů,
„nejsou pouze založeny na realitě, samy se převrací do živoucí a otevřené struktury.“ Jihlavský festival se soustavně snaží zpřehlednit a zviditelnit dokumentární filmy Střední Evropy, především ve dvou svých soutěžních sekcích – Česká radost a Mezi moři. Z těchto filmů vybraných napříč několika lety nabídl v Linci zahraničním divákům, filmovým producentům a profesionálům přehlídku, jejíž ambicí bylo upozornit na mimořádná díla české a slovenské dokumentaristiky, která se však jen nepříliš často dostanou za hranice. Přehlídka je putovní a představuje díla starší i nejmladší dokumentaristické generace. V této kolek-
ci to byli: Jan Gogola jr.: NON-STOP (ČR 1999), Karel Vachek: BOHEMIA DOCTA ANEB LABYRINT SVĚTA A LUSTHAUZ SRDCE (BOŽSKÁ KOMEDIE) (ČR 2000), Filip Remunda: OBEC B. (ČR 2002), Erika Hníková: ŽENY PRO MĚNY (ČR 2003), Vít Klusák: OCET (ČR 2001), Theodora Remundová: NIČEHO NELITUJI (ČR 2003), Peter Kerekes: 66 SEZON (SR 2003), Vit Janeček: HOUBA (ČR 2002) a Robert Kirchhoff: HEJ, SLOVÁCI (SR 2002). A také si nezapomeňte do kalendáře poznamenat datum konání letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, který proběhne od 26. do 31. října 2004.
Jeden svět 2004
kument, a to S-21: vražedný stroj Rudých Khmerů, vzpomínající na hrůzný režim Rudých Khmerů v Kambodži. Jejich prohlášení je následující: v naší porotě máme dva „votum separatum“. Marcel Łoziński a Patricio Guzmán se domnívají, že film Arniny děti nekvalifikuje činy svých hlavních představitelů jako terorismus a že neukazuje na ty, kdo stojí za scénou a tlačí tyto děti k sebevraždě. Tímto nedostatkem filmoví tvůrci věci zjednodušují a zpochybňují jejich zodpovědnost za konflikt mezi Izraelem a Palestinou ve chvíli, kdy je celý svět ohrožen terorismem. Cenu za nejlepší režii získal kambodžský režisér Rithy Panh za film S-21: vražedný stroj Rudých Khmerů / S-21 (La machine de mort khmere rouge). (Konfrontace bývalých vězňů a jejich mučitelů z řad Rudých Khmerů v jednom z nejobávanějších koncentračních táborů v Kambodži.) Podle porotce Marcela Lozinského je to silný, osobní a velice lidský film vypovídající o otřesných následcích totality a zároveň universální film o totalitních systémech všeho druhu, které ve jménu zločinné ideologie vyvraždily ve 20. století stovky miliónů lidí. Film, který lze vnímat jako varování před politickým fanatismem, který nás stále ohrožuje i v 21. století. Moudrý a aktuální film obhajující život
i člověka. O cenách rozhodli členové hlavní poroty – uznávaní filmoví tvůrci: Nick Broomfield (Velká Británie), Robert Drew (USA), Patricio Guzmán (Chile), Marcel Lozinski (Polsko) a Helena Třeštíková (ČR).
Cenu ministra kultury České republiky za nejlepší film v hlavní soutěži získal izraelsko-palestinsko-nizozemský film Arniny děti (De kinderen van Arna) režisérů Juliano Mer Chamise a Danniela Danniela. (Jak se z palestinských chlapců, kteří hráli pod vedením Židovky Arny divadlo, stávají sebevražední útočníci a bojovníci proti izraelské armádě.) Ze zdůvodnění hlavní poroty slovy jejího předsedy Roberta Drewa: málokdo z nás porotců čekal, že se setká s Židovkou, která vede kolem tuctu palestinských dětí v uprchlickém táboře v Džanínu, aby vyjádřily svou zášť k Židům ve snaze transformovat ji v pozitivní sílu. Nebo že se tyto děti projeví jako velmi citlivé a silné osobnosti uprostřed tragédie, která hýbe Izraelem a Blízkým východem a smete množství z nich do propasti smrti. Taková je síla vášnivé filmařiny. A tak z daného programu zvolila většina hlavní poroty za nejlepší film festivalu Arniny děti. Porota se ovšem také skládá z vášnivých filmařů, kteří musejí volit mezi patnácti filmy a od nichž nelze očekávat, že učiní jednomyslné rozhodnutí. Pravda je taková, že menšina porotců, dva z pěti, zvolila za nejlepší film jiný do-
20
Cenu Václava Havla za film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv, získal francouzský snímek S 21: vražedný stroj Rudých Khmerů režiséra Rithy Panha. Cenu primátora hl. města Prahy udělila porota primátora hl. m. Prahy za nejlepší krátký film norské filmařce Margreth Olinové za film Mé tělo (Kroppen Min). (Navýsost osobní, vtipná a formálně hravá výpověď o vztahu k vlastnímu tělu, které příliš neodpovídá vládnoucímu ideálu ženské krásy.) Ze zdůvodnění primátorské poroty: film představuje významnou zprávu o škodě, kterou naše západní společnost páchá na představách jednotlivce o sobě samém po psychické i po fyzické stránce. Autorčino ovládání široké škály filmových a video formátů, jejich obratná skladba kombinovaná s ostrým smyslem pro humor a odvážným sebeodhalením ji kvalifikují pro toto ocenění.
Čestná uznání poroty primátora hl. města Prahy dvěma filmům: izraelskému režisérovi Avimu Synchron 3
2004
F E S T I VA LY Mograbimu za jeho film Detail (Prat). (Zdánlivě banální incident z okupovaných území ukazuje, do jaké míry ovlivňuje izraelsko-palestinský konflikt každodenní život zdejších obyvatel.) Film je mocným výkřikem potupy a trýzně způsobené konfliktem, který ovlivňuje celý svět. Porota vnímala tento film jako výstižnou a silnou cestu k jádru izraelsko-palestinského konfliktu rozborem vztahů mezi těmi, kteří moc mají, a mezi bezmocnými. V kontrastu ke svému názvu prezentuje film úplný příběh v rámci osmi minut. Druhé čestné uznání udělila švédskému filmaři Michelu Wenzerovi za jeho film Tři básně Spoona Jacksona (Three Poems By Spoon Jackson). (Spoon Jackson tráví ve vězení pětadvacátý rok svého života a jeho jedinou útěchou je psaní poezie.) Film je výjimečný pro své obrazové verše a pro humanistické poselství, které nese. Důmyslná struktura telefonických hovorů a mluvené poezie kombinovaná s blízkým vztahem švédského filmaře a amerického vězně dodávají filmu hluboký emotivní náboj, v němž krystalizuje intenzivní potřeba spravedlnosti a lidského zacházení těch, kteří jsou lapeni v nelidském vězeňském systému. Členové poroty primátora hlavního města Prahy byli ředitelé a dramaturgové prestižních mezinárodních dokumentárních festivalů: John Anderson (USA, Human Rights Watch), Ally Derksová (Nizozemsko, IDFA), Kerstin
Hagrupová (Švédsko, Švédský filmový institut), Jean-Pierre Rehm (Francie, Dokumentární festival Marseille) a Štefan Uhrík (Česká Republika, MFF Karlovy Vary).
Diváckou cenu Plzeňského Prazdroje získal na základě hlasování diváků americký snímek Krev mé krve (My Flesh and Blood) režiséra Jonathana Karshe. (Jak zvládnout jedenáctku adoptovaných dětí s těžkým handicapem, a neztratit smysl pro humor.) Cenu Rudolfa Vrby porota rozhodla udělit v soutěžní kategorii Máte právo vědět filmu čínského režiséra Chen Weijuna Lepší je žít (To Live is Better Than to Die). (Statečný boj mladé rodiny nakažené virem HIV v drsném záznamu vycházejícím z tradice čínské „černé vlny".) Film zaujal daným problémem HIV a AIDS, který porota považuje za celosvětový fenomén, a je přesvědčena, že by o něm lidé měli vědět. Zvláštní uznání poroty Rudolfa Vrby patří americkému snímku Nezapomeňme (Lest We Forget). (Po 11. září potkal mnoho nevinných amerických muslimů z moci úřadů stejný osud jako Američany japonského původu po útoku na Pearl Harbor.) Porota ocenila skutečnost, že film odhaluje porušování lidských práv v USA, zemi, která je celosvětově považována za demokratický stát. V porotě Rudolfa Vrby zasedali: Věra Fleisch-
mannová, Taisa Izmailová, Vladimír Kováč, Jelena Podgornaja a Lýdie Žigová. Cenu Českého rozhlasu získal za kreativní použití zvuku a hudby v dokumentárním filmu švédský snímek Konzum (Surplus) režiséra Erika Gandiniho. (Barvitá a klipově sestříhaná kritika konzumní společnosti.) Film představuje ve vybrané kolekci dílo, které pracuje velmi promyšleně a neobyčejně nápaditě se zvukovou složkou. Zvukový plán ve všech svých podobách – ať už jde o zvuky autentické, uměle vytvořené, o mluvené slovo, či o hudbu – napomáhá výrazné rytmizaci celého filmu. Princip výpovědi filmu je založen především na ostrých kontrastech a prudkých střizích. Výsledkem je dynamická, ironická a ve svém důsledku neradostná výpověď o paradoxech a rozporech společnosti, která bolestně prožívá proces takzvané globalizace. Film je komponován jako hudební skladba, v níž jednotlivé zvukové plány tvoří jeden rytmický celek. Monologické výpovědi slavných osobností (stejně jako obyčejných lidí) jsou sestříhány, rozfázovány, variovány a prolnuty do důmyslně komponovaných rapových songů. Režisér velmi účelně a promyšleně využil všech složek filmového díla, aby vytvořil znepokojivou výpověď o současném neharmonickém a nevyváženém světě. V porotě Českého rozhlasu již tradičně zasedli Jiří Hubička, Vlastimil Hankus a Ladislav Reich.
Pozdrav vítězi filmového festivalu Jeden svět v kategorii lidských práv – Divadlo Archa 22. dubna 2004 Dámy a pánové, z filmů letošního ročníku tohoto festivalu jsem vybral francouzský dokument Rithy Panha S-21: vražedný stroj Rudých Khmerů. Ukazuje nám všem, jak děsivé a kruté věci se mohou dít proto, že někdo schopný dokáže oslovit a mobilizovat nejtemnější lidské vlastnosti a pudy a založit na nich naprosté ovládnutí druhých. Je to věcná a výmluvná anatomie totalitní moci a zároveň působivý doklad obtížného vyrovnávání se s všudypřítomnou minulostí. Cítím v něm i velké varování. Nikdo totiž nemůže říct: To by se u nás stát nemohlo! Naopak, neuvěřitelné věci se dějí, vytvoří-li se společenské klima jisté
„povolanosti k úkolům“, které dokáže zaměnit lidskou vůli za manipulaci, svobodné rozhodování za podřízenost příkazům, občanskou aktivitu za paralyzující strach. Právě v Evropě o tom víme své a navždy vyhráno není nikdy. Dokument připomíná, že všichni – a my, kteří máme zkušenost totalitního státu, obzvlášť – dlužíme přesvědčivé varování těm, kteří si myslí, že žijí-li dnes ve svobodných poměrech, nemusejí se o nic starat, protože je to potkat nemůže. Tvůrci filmu přinesli toto poselství tak trochu i za nás. Děkuji pořadatelům festivalu Jeden svět i autorům ostatních filmů za snahu vracet mnoha nešťastným jejich lidskou důstojnost. Václav Havel
Na AniFestu 2004 bylo oceněno 16 filmů V průběhu celého týdne se od 3. do 8. května 2004 divákům představilo v soutěžních pásmech 160 snímků ze 38 zemí (a 12 snímků v Panoramě) a stejný počet snímků v nesoutěžních sekcích. Soutěžní filmy byly rozděleny do sedmi kategorií: Celovečerní film, Krátký film, TV film, TV seriál, Videoklip, Reklama a znělka, Studentský film. Soutěž celovečerních filmů se uskutečnila letos poprvé. Celkový počet diváků na projekcích přesáhl 10 000. Vstupy na všechny akce AniFestu byly zdarma. Festivalu se zúčastnilo 158 akreditovaných hostů z řad animátorů, odborné veřejnosti a novinářů. Každý den proběhlo průměrně 20 projekcí a diváci mohli v kinech denně strávit přes 20 hodin.
Synchron 3
2004
Filmy hodnotily dvě mezinárodní tříčlenné poroty sestavené z osobností animovaného filmu: Jurij Filipovič Norštejn (Rusko), Piotr Dumala (Polsko), Aurel Klimt (Česká republika), Janno Pöldma (Estonsko), Edgar Dutka (Česká republika) a Thomas Renoldner (Rakousko). Grand Prix – nejlepší film festivalu: Trio z Belleville, režie Sylvain Chomet (Francie) – „Je to ambiciózní příklad propojení kreslené a 3D počítačové animace plné humoru, oživený výraznými postavami hlavních hrdinů,“ zní verdikt poroty. Rozhodnutí bylo přijato většinou hlasů porotců. Cena za nejlepší krátký film: Zlobivý chlapec, režie Oleg Užinov (Rusko) – „Film se vyznačuje výraznými vlastnostmi krátkého filmu: silným příběhem, dějem a zobrazením jeho průběhu. Tento film je ojedinělým příkladem, kdy počítačová technologie v rukou tvůrčího umělce vyzvedává umělecké kvality filmu.“
Zvláštní uznání poroty: Výběrčí mýtného, režie Rachel Johnson (Česká republika, USA). Cena za nejlepší televizní film: Loulou, režie Serge Elissalde (Francie) – „Za mistrovsky zpracovaný veselý příběh malého vlka a jeho přátel zajíců demonstrující toleranci mezi různými tvory.“ Cena za nejlepší televizní seriál: Vlasatci a strašáci, režie Jan Van Rijsselberge (Francie) „Za citově teplou a přesvědčivou postavu, jež se ocitne v strašidelné situaci, která vyústí v úsměvné přátelství Vlasatého a těch holých.“ Cena za nejlepší videoklip: Přichází zázrak, režie Theodore Ushev (Kanada) – „Za tvůrčí zpodobnění animovaného obrazu k hudbě a k poetickému obsahu písně.“ Cena za nejlepší reklamu a znělku: NOt WARranted, režie Heric Longe Abramo (Itálie) – „Za sladění moderního grafického designu s techno-
21
F E S T I VA LY logií 2D a 3D animací a humanistickým posláním tématu vyjádřeným vtipnou ironií.“ Cena za nejlepší studentský film: Zastavte, já chci vystoupit, režie Moin Samadi (Irán) – „Za neobyčejně vtipnou černou komedii, jež zachycuje zoufalou situaci člověka v nesnesitelné a nelidské realitě.“ Cena diváka: Bůh, režie Konstantin Bronzit (Rusko). Cena města Třeboň: Malý nosáč, režie Ilja Maximov (Rusko). Zvláštní cena poroty: Čechy krásné, Čechy mé 2003, režie Pavel Koutský (Česká republika) – „Za autorův vynikající animovaný příspěvek nejen k politické situaci v roce 2003, ale i k českému vstupu mezi národy Evropské unie, vyjádřený s ironií tvůrci vlastní.“
Zvláštní uznání poroty v kategoriích: Studentský film: Badra a vítr, režie Emmanuelle Ti_u (Francie), Kontakt, režie Martin Duda (Česká republika), Ryby nikdy nespí, režie Gaelle Denis (Velká Británie). Televizní film: Jan Hermann, režie Atelier Collectif (Belgie).
Videoklip: Franz Ferdinand, režie Jonas Odell (Velká Británie). Televizní seriál: Tom a krajíc chleba s jahodovým džemem a medem, režie Andreas Hykade (Německo). Čestným prezidentem festivalu byl ruský tvůrce Eduard Nazarov, který popřál na závěr festivalu hodně štěstí: „Mohu říci, že jsem v Třeboni strávil několik absolutně šťastných dní, ale také mohu říci, že jsem absolutně nešťastný, protože musím opustit Třeboň velice brzo. Prosím, starejte se o festival, protože je to krásné, ale velice mladé dítě.“ V rámci AniFestu 2004 se uskutečnily dva odborné semináře. Prvého z nich Komiks a animovaný film se účastnili švédský tvůrce komiksů Max Andersson, majitelé komiksového nakladatelství MOT Jakub Němeček a Ivan Stable a recenzent magazínu www.komiks.cz Tomáš Matějíček. Druhý odborný seminář Společnost, média a stát proběhl pod záštitou Stálé komise pro sdělovací prostředky PSP ČR a zúčastnili se jí političtí představitelé i osobnosti odborné veřejnosti Ing. Jaromír Talíř, Mgr. Jan Kozák, PhDr. Miloslava Jebavá, Petr Cibulka, Petr Pleva,
PhDr. Zdeněk Zbořil, Ing. Pavel Kováčik, doc. Dr. Jiří Bystřický, PhD., CSc. a doc. Jiří Kubíček. Oba semináře se setkaly se značným zájmem odborné veřejnosti. Jako novinku nabídl AniFest 2004 filmovým a uměleckým školám možnost prezentovat vlastní filmové projekty, ale i studijní programy široké veřejnosti na tzv. AniMarketu, mezinárodním trhu animované tvorby. Zúčastnily se ho FAMU, Vysoká škola uměleckoprůmyslová Praha, Institut pro umělecká studia Ostrava, Soukromá vyšší odborná škola grafická Jihlava, Soukromá vyšší odborná škola filmová Písek, Vyšší odborná škola filmová Zlín, Fernseh Akademie Mitteldeutschland e.V. Halle a Střední škola aplikované kybernetiky Hradec Králové. Představila se zde i řada začínajících animátorů z Česka i ze zahraničí. Součástí AniMarketu byly i dva semináře, na nichž se představily zahraniční školy National Film and Television School London a Kunsthochschule für Medien Köln. Cílem těchto setkání byla nejenom prezentace nových projektů, ale také diskuse a vytváření nových kontaktů.
X. medzinárodný festival filmov, televíznych programov a videoprogramov s tematikou ochrany a tvorby životného prostredia ENVIROFILM 2004 4. – 8. mája 2004 – Banská Bystrica, Zvolen, Banská Štiavnica Medzinárodná porota súťažného festivalu filmov ENVIROFILM 2004 v zložení: Katarína Javorská, Slovensko, predsedkyňa poroty, Otakar Skalski, Česko, Marián Slovák, Slovensko, Anna Murínová, Slovensko, Andrzej Traczykowski, Poľsko, Ferenc Varga, Maďarsko a Pétér Bacsó, Maďarsko doporučila udeliť tieto ceny:
HLAVNÚ CENU FESTIVALU ENVIROFILM za filozofické aj poetické, ale predovšetkým filmársky mimoriadne účinné uchopenie problému povodní filmu
výstižné a vtipné pomenovanie prírodných procesov, ktoré vedú k povodniam filmu POVODEŇ, réžia Armin Maiwald, Nemecko, prihlasovateľ WDR Nemecko. CENU v kategórii D – Voľná tvorba a filmy pre deti a mládež (reklamné spoty, animované, bábkové a hrané filmy, videoklipy) za umelecké stvárnenie rozprávkového príbehu zakliateho v obrázkoch detí v súťaži Zelený svet filmu ŽIVÁ VODA, réžia Jarmila Rusinková, Slovensko, prihlasovateľ Slovenská agentúra životného prostredia. CENU v kategórii E – Filmy a videoprogramy zamerané na nové technológie ochrany životného prostredia v súlade s normami Európskej únie za mediálne účinnú propagáciu nových technológií pri výrobe energie filmu ZELENÝ BOOM, réžia Jörg Moll, Nemecko, prihlasovateľ ZDF – Nemecko.
CENU DETSKÉHO DIVÁKA CENU MINISTERSTVA ŽIVOTNÉHO PROSTREDIA A VODY MAĎARSKEJ REPUBLIKY za príspevok k celosvetovému hnutiu na záchranu veľrýb filmu TANEC MODRÝCH ANJELOV, réžia Steve L. Lichtag, Česká republika, prihlasovateľ Comfact, s.r.o.
CENU RIADITEĽA FESTIVALU NAJLEPŠIEMU SLOVENSKÉMU FILMU
MYŠLENÍ VODY, kamera a réžia Tomáš Škrdlant, Česká republika, prihlasovateľ MŽP ČR. CENU v kategórii A – Spravodajské a publicistické programy, magazíny a filmy za zaujímavo poňatý a tematicky veľmi atraktívny televízny magazín DOBRODRUŽSTVO POZNANIA S WOLFOM VON LOJEWSKÝM: STALO SA V DŽUNGLI, réžia Robert Schotter, Nemecko, prihlasovateľ ZDF – Nemecko. CENU v kategórii B – Dokumentárne filmy za poetické využitie filmového jazyka v rozprávaní o nezvyčajnom prírodnom jave filmu KEĎ TISA KVITNE..., réžia a prihlasovateľ Szabolcs Mosonyi, Maďarsko. CENU v kategórii C – Vzdelávacie a náučné videoprogramy a filmy za
22
za poučný pohľad na život orla kráľovského a najmä za snahu stvárniť filmom deje v prírode filmu ORLÍ PÁR – PÄŤ INŠTINKTOV, réžia Leoš Prešinský, Slovensko, prihlasovatel Press in Sky CENU PRIMÁTORA MESTA BANSKÁ BYSTRICA za originálne posunutie dobrodružného príbehu do kontextov úvah o koreňoch nášho života filmu OMO – CESTA DO PRAVEKU, réžia Pavol Barabáš, Slovensko, prihlasovateľ K-2 stúdio, s. r. o. CENU PRIMÁTORA MESTA ZVOLEN za prekvapujúci pohľad na život obrovských predátorov z bezprostrednej blízkosti filmu GIGANT GRIZLY, réžia Andreas Kieling, Nemecko, prihlasovateľ ZDF – Nemecko. CENU PRIMÁTORA MESTA BANSKÁ ŠTIAVNICA za zaujímavý a podrobný popis problémov spojených s ochranou kriticky ohrozenej šelmy filmu VOJNA TIGRA, réžia Fernando Gonzales J., Španielsko, prihlasovateľ Gondwana Films – Španielsko.
Synchron 3
2004
F E S T I VA LY CENU REKTORA AKADÉMIE UMENIA V BANSKEJ BYSTRICI za účinnú kombináciu
Steve Lichtág
obrazu a hudby v symbolickom filmovom posolstve k ohrozeniu našej planéty filmu DALIRIUM, réžia a prihlasovateľ Leandro Blanco, Španielsko.
CENU REKTORA TECHNICKEJ UNIVERZITY ZVOLEN za optimistickú reportáž, ktorá zachytáva premenu vojenského priestoru na kvitnúcu oázu filmu CZARNOBOR – SERIÁL ZELENÁ PLANÉTA, réžia Andrzej Kisiel, Poľsko, prihlasovateľ Telewizja Polska S. A.
CENU GENERÁLNEHO RIADITEĽA SLOVENSKEJ AGENTÚRY ŽIVOTNÉHO PROSTREDIA za potrebnú osvetu problematiky triedenia
CENU REKTORA UNIVERZITY MATEJA BELA BANSKÁ BYSTRICA za zaujímavú sondu
odpadov filmu POZÍCIA V AKEJ SME, réžia Ken Price, Stephen Rone, Írsko, prihlasovateľ Earth Horizon Productions. do života veľrýb, pre ktoré môže byť sonar ohroCENU GENERÁLNEHO RIADITEĽA SLOVENSKEJ TELEVÍZIE za skvezením aj záchranou filmu SONAR: SMRTEĽNÁ lý príklad atraktívneho dokumentu, ktorý vyčerpávajúcim spôsobom zachyPASCA A ZÁCHRANCA VEĽRÝB, réžia Ulf táva tajomstvá jedného živočíšneho druhu filmu SUP – LIETAJÚCI ODPADKOVÝ Marguardt, Nemecko, prihlasovateľ Elke Jüngst. KÔŠ, réžia Paul Reddish, Rakúsko, prihlasovateľ Walter Köhler, ORF – Rakúsko.
10. ročník Envirofilmu v Banské Bystrici Už po desáté se sešli přátelé filmů s tématikou ochrany životního prostředí v půvabném městě pod vrcholky Nízkých Tater, v Banské Bystrici. Festival se stal tradiční filmařskou událostí nejen na Slovensku, tím spíš, že se na jeho půdě opět sešli zástupci festivalů podobně zaměřených, sdružených v organizaci ECOMOVE INTERNATIONAL. Odborná porota se jednomyslně shodla na vítězném filmu. Hlavní cena Envirofilmu tentokrát putovala do České republiky, režiséru Tomáši Škrdlantovi za film Myšlení vody. Porota ocenila tento zajímavý dokument za filozofické a poetické, ale především filmařsky mimořádně účinné uchopení problému povodní. Kolekce, kterou porota hodnotila sice obsahovala jenom 30 filmů, ale tomuto výběru už předcházelo zasedání předvýběrové komise, která musela zvládnou 108 filmů. Stejně jako v minulých ročnících, i v tomto roce si divák uvědomil, jaká šíře názorů, kolik tvořivých postupů či jaké různorodé rozsahy se skrývají pod slovem dokument. Od tradičně zpracovaných pohledů na problémy ochrany životního prostředí, přes dobrodružné výpravy do tajemných koutů světa, kde filmař najednou objeví odpovědi na otázky, které se týkají i jeho bytí (Omo
– cesta do praveku slovenského režiséra Paľa Barabáše), přes historické „fresky“ mapující živočišné druhy z mnoha stran (Úžasní zajíci, BRD) až po zamyšlení, kde se zkoumání našeho působení na přírodu vnímá jako filozofická otázka. Dalo by se říci – kolik dokumentů, tolik názorů, uměleckých, lidských, ale i tolik tvořivých záměrů. I když Slovenská televize aspoň částečně vyrovnala ztrátu způsobenou inflací zvýšením koncesionářských poplatků, na její tvorbě se to neprojevilo vůbec. Do soutěže žádný projekt nepřihlásila a zřejmě ani v blízké době nepřihlásí. Žádný totiž ani nevyrábí. Nedá se říci, že by v minulosti na poli ochrany životního prostředí STV zrovna excelovala co do počtu relací, jejich žánrové rozmanitosti a různorodého spektra adresátů. Přece však – vyloučit ochranu života ze zorného pole úplně? Že by tento nový trend byl právě naplněním „veřejného zájmu"? Už po šesté uspořádala Unie slovenských televizních tvůrců v rámci festivalu svůj tradiční seminář, tentokrát na široce pojaté téma – Film a životní prostředí. Téma však měla více podtémat, a tak asi čtyřicet producentů, režisérů i jiných profesionálů z oblasti tvorby mělo o čem diskutovat. Mají média moc i v případě filmů o životním prostředí? Je ještě naše
„národní“ příroda dostatečně atraktivní pro zhýčkaného diváka? Jak mohou malí producenti získat finanční prostředky na výrobu? A jak se třeba pracuje s filmy po skončení festivalů a přehlídek? Je vůbec zájem o tuto tématiku v televizi veřejné služby? Okolo těchto témat se rozproudila živá diskuse, nejzajímavější snad ve chvílích, kdy se ke slovu dostali tzv. „malí“ producenti. A tak účastníci jenom žasli při vyprávění takové osobnosti slovenského dokumentu, jako je Pavol Barabáš, který líčil svoje zkušenosti se Slovenskou televizí. Pro její management není vůbec rozhodující kvalita, kterou ocenily poroty mnoha světových festivalů, do koprodukčního svazku vstupovat nechce a suma, kterou tvůrci nabídla za odvysílání, byla tak hanebná, že se posléze režisér rozhodl nabídnout film zadarmo. A tak, až na semináři odznělo mnoho zajímavých myšlenek, ta, která spojila opět všechny tvůrce, byla o povinnostech televize veřejné služby, o výkladu tohoto pojmu, o legislativě. A rozprava to nebyla příjemná. Závěrem dodejme, že seminář se nahrával, a tak v krátkém čase bude k dispozici i sborník z této akce. Určitě jej nabídneme i zájemcům z České republiky. Kateřina Javorská předsedkyně Unie slovenských televizních tvůrců
Výsledky 7. ročníku Mezinárodního festivalu sportovních filmů SPORTFILM LIBEREC 2004 – FICTS INTERNATIONAL CHALLENGE 31. 5. – 4. 6. 2004 Porota ve složení: Karol ŠPAČEK, předseda, František KOLÁŘ, Otakar KOSEK, Petr FELDSTEIN, Václav BENDL, František POJDL, Václav KORUNKA, Jiří KRATOCHVÍL a Pavel KOŘÁN na základě hodnocení přihlášených pořadů rozhodla takto: HLAVNÍ CENA – velký Ještídek snímku VE STÍNU BOHYNĚ MATKY ZEMĚ, který prostřednictvím výpovědí českých a slovenských horolezců vypráví o jejich snahách o dosažení vrcholu Mount Everestu, o psychologii horolezeckých úspěchů i porážek. Režie Jindřich Procházka, vyrobila ČT Ostrava.
VÍTĚZOVÉ JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ: OLYMPIJSKÉ HRY – snímku OLYMPIJSKÝ NOVOVĚK za informačně bohatou a citlivou procházku olympijským novověkem s důrazem na etické hodnoty olympijského hnutí. Režie Miroslav Hajný, vyrobila ČT Praha. DOKUMENTY – VE STÍNU BOHYNĚ MATKY ZEMĚ. SPORTOVNÍ OSOBNOSTI – snímku ELEGÁN za otevřené nesentimentální vyprávění o pohnutém osudu českého hokejisty Stanislava Bacílka. Režie Otakar Černý, vyrobila ČT Praha.
Synchron 3
2004
REPORTÁŽE – snímku LA MANCHE za žánrově čistou reportáž z pokoření kanálu La Manche českou plavkyní Danou Zbořilovou. Režie výroba: Miroslav Trudič. METODICKÉ A POPULÁRNĚ VZDĚLÁVACÍ TELEVIZNÍ A FILMOVÉ SNÍMKY – BASIC TREINING, světový oštěpař Backley názorně a zajímavě přibližuje základní cvičební prvky platné nejen pro přípravu oštěpařů. Režie Aleš Tvrzník, výroba CASRI. CENY POROTY – dvoudílnému filmu HOKEJ V SRDCI EVROPY a SRDCE V HOKEJI režiséra Charilaose Karadžose za faktologicky bohaté a emotivně působivé svědectví o historii světových hokejových šampionátů pořádaných v našem domácím prostředí od roku 1933 do rok 1992,autorskému snímku Vladimíra Jiránka OLYMPIJSKÝ OHEŇ za skvělé vyjádření olympijské myšlenky výrazovými prostředky kresleného filmu. CENA JIŘÍHO KÖSSLA střihovému filmu 197 MEDAILÍ režiséra Jana Celnera, který přehledně a s důrazem na širší společenské souvislosti mapuje olympijské úspěchy našich sportovců v dosavadní historii OH.
23
F E S T I VA LY 12. MFF ART FILM 2004 12. medzinárodný filmový festival Art Film sa tohto roku uskutoční nielen v Trenčianskych Tepliciach, ako je už tradíciou, ale aj v Bratislave. Teplická časť v dňoch 18. – 22. júna bude tradičná, festivalová a pracovná. Uskutoční sa v kinách Kúpeľná dvorana, Prameň a Videoprojekcia. Široká verejnosť si bude môcť pozrieť ocenené, najvýznamnejšie a najatraktívnejšie filmy z festivalovej ponuky od 23. do 25. júna v bratislavských kinách Mladosť, FK Múzeum a Hviezda – záhradné za zvýhodnené vstupné. Na Art Filme sa uskutočnia tri filmové súťaže: ART FICTION – hlavná súťaž hraných art filmov a celovečerných fiktívnych dokumentov s dôrazom na nové postupy a vizualitu. (7 filmov) Súťaž krátkych
dokumentárnych, experimentálnych a hraných art filmov ARTEFAKTY. (18 filmov) Súťaž dokumentárnych, experimentálnych a krátkych hraných filmov študentov filmových škôl NA CESTE. (15 filmov) Ceny v súťažiach festivalových filmov majú názov Zlatý kľúč a v kategórii študentských filmov sú doplnené aj o finančnú prémiu ako príspevok na ďalšiu tvorbu. Členmi medzinárodnej poroty budú: francúzska riaditeľka medzinárodného filmového festivalu Cinema du Réel Suzette Glenadelová, maďarská herečka Dorka Gryllusová, taliansky filmový vedec Gianfranco Angelucci, český režisér a kameraman F.A. Brabec, slovenský kameraman Laco Kraus Program doplnia INFORMATÍVNE SEKCIE: Brazil, reprezentačná prehliadka súčasnej brazílskej kinematografie (8 filmov), Najbližšie od hraníc, prehliadka najúspešnejších filmov posledných rokov z Čes-
kej republiky, Maďarska a Poľska (6 filmov), Art Film Fest, reprezentačná prehliadka filmov, ocenených na svetových festivaloch a slovenské predpremiéry (10 filmov), Slovenská sezóna, výber zo slovenskej kinematografie posledného roka (4 filmy). Festival uvedie dovedna 75 filmov Najprestížnejšou cenou festivalu je HERCOVA MISIA – ACTOR'S MISSION AWARD, cena pre svetové herecké osobnosti za mimoriadny prínos k hereckému umeniu vo svetovom filme. Medzi jej držiteľov sa od roku 1995 zaradili aj Franco Nero, Gina Lollobrigida, Alberto Sordi, Jozef Kroner), Geraldine Chaplin, Vlastimil Brodský, Annie Girardot, Iva Janžurová, Michele Placido, Daniel Olbrychski, Sophia Loren, Ladislav Chudík, Catherine Deneuve, Jean-Paul Belmondo, Božidara Turzonovová, Boleslav Polívka, Ornella Muti, Jiřina Bohdalová, Klaus-Maria Brandauer a ďalší.
42. mezinárodní festival filmů o vědě, technice a umění
TECHFILM 2004 Hradec Králové, 8. – 11. listopadu 2004 Mezinárodní festival filmů o vědě, technice a umění TECHFILM patří mezi prestižní mezinárodní kulturní akce, je zapsán v asociaci mezinárodních festivalů F.I.A.P.F. v Paříži a je členem MIF-Sciences, festivalu po Internetu. Cílem festivalu TECHFILM je soustředit, uvést, ocenit a zpřístupnit nejnovější snímky z oblasti vědy, techniky a umění, multimediální a e-learningové produkty, které mohou přispívat ke vzdělávání. Festival nabízí mimo filmové a e-learningové soutěže též projekce na přání, odborné semináře, speciální filmové projekce a další doprovodné akce. Slavnostní zahájení festivalu a vyhlášení vítězů dětské literární a výtvarné soutěže v pondělí 8. listopadu od 11 h. Slavnostní zakončení festivalu a předání cen vítězům filmové a eLearning soutěže ve čtvrtek 11. listopadu od 17 h.
Hlavní program: • Mezinárodní soutěž snímků a sekce Panorama, projekce se konají od pondělí 8. 11. do čtvrtka 11. 11. • Soutěž eLearning 2004 se uskuteční v úterý 9. 11. a ve středu 10. 11.
Doprovodný program: • Projekce celovečerních filmů z DVD (po 8. 11. , út 9. 11, st 10. 11. od 19 h) • 3. ročník filmového semináře „Univerzita 3. věku“ (úterý 9. 11. ) • Odborný seminář na téma „Podpora e-vzdělávání“ za účasti zahraničních hostů (čtvrtek 11. 11.) • Projekce na přání (denně 9 – 18 h) • Internetová festivalová kavárna (denně 9 – 18 h) • Festivalová čajovna (denně 9 – 18 h) • Dětská literární a výtvarná soutěž na téma „Moje kniha“ • Speciální program – Den dětí a mládeže
Přihlášky k filmové účasti Přihlášky do soutěže eLearning Přihlášky k osobní účasti
do 31. 8. 2004 do 15. 9. 2004 do 15. 10. 2004
www.techfilm.cz
Kanceláře festivalu Filmová účast, korespondence Krátký Film Praha, a.s. – IFS TECHFILM Kříženeckého nám.1079/5b 152 53 Praha 5 tel.: 267 091 314, 267 091 303 fax: 267 091 315 e-mail:
[email protected]
Osobní účast, doprovodný program Vydavatelství ČVUT – Centrum podpory výuky TECHFILM Thákurova 1 160 41 Praha 6 tel.: 233 051 125, fax: 233 051 126 e-mail:
[email protected]
Soutěž eLearning Univerzita Hradec Králové – Institut dalšího vzdělávání TECHFILM Víta Nejedlého 573 500 03 Hradec Králové tel.: 495 061 213, fax: 495 513 251 e-mail:
[email protected]
24
Synchron 3
2004
F E S T I VA LY
Výsledková listina ZLÍN 2004 44. Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež 30. 5. – 5. 6. Z LAT LAT Ý S TŘ EVÍ Č E K – cena za nejlepší animovaný film, uděluje mezinárodní porota dětí a dospělých pro animovaný film – Bouřlivá noc , režie Michele Lemieux, Kanada Z LAT LAT Ý S TŘ EVÍ Č E K – cena za nejlepší hraný film pro mládež, uděluje mezinárodní porota pro hraný film – Čtvrté patro , režie Antonio Mercero, Španělsko Z LAT LAT Ý S TŘ EVÍ Č E K – cena za nejlepší hraný film pro děti, uděluje mezinárodní porota pro hraný film – Silný jako lev , režie Manne Lindwall, Švédsko Hlavní cena dětské poroty za nejlepší hraný film pro mládež – TŘ I NÁ CTK A , režie Catherine Hardwicke, USA Hlavní cena dětské poroty za nejlepší hraný film pro děti – S P R ÁVC E S TATK U , režie Martin Duba, Česká republika Cena města Zlína – zvláštní uznání hranému filmu pro děti , uděluje mezinárodní odborná porota pro hraný film – B L I N D G Ä N G E R , režie Bernd Sahling, Německo
Cena Evropa , uděluje mezinárodní porota pro soutěž Evropských debutů – K D YŽ OT OTAR O D J E L , režie Julie Bertucelli, Francie/Belgie Cena Ministra kultury ČR, uděluje mezinárodní porota pro hraný film zemí Visegrádu – P O R N O G R AF I E , režie Jan Jakub Kolski, Polsko Cena Miloše Macourka – zvláštní uznání hranému filmu pro mládež, uděluje mezinárodní porota pro hraný film – J I NAK , režie Christina Olofson, Švédsko Zvláštní cena poroty pro Evropské debuty , uděluje mezinárodní porota pro soutěž Evropských debutů – MAR IA , režie Peter Callin Netzer, Rumunsko Cena Hermíny Týrlové, uděluje mezinárodní porota dětí a dospělých pro animovaný film – N O E¨ L N O E¨ L , režie Nicola Lemay, Kanada Cena diváka za nejúspěšnější hraný film – D AN I E L A S U P E R P E S , režie Andree Melancon, Kanada Cena diváka za nejúspěšnější animovaný film – PAT A MAT MAT S E VR A C E J Í – AK VÁR I U M , režie Marek Beneš, Česká republika Cena Dona Quijota, uděluje mezinárodní porota filmových klubů, FICC – ČT VRTÉ VRTÉ PA PATRO , režie Antonio Mercero, Španělsko Cena Ekumenické poroty , uděluje mezinárodní ekumenická porota – B L I N D GÄN G E R , režie Bernd Sahling, Německo
Stručně o festivalech před námi ** 39. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhne od 2. do 10. července 2004 (pátek-sobota). Je to jeden z nejvýznamnějších festivalů ve střední a východní Evropě. Jeho koncepce je postavena na výhodné geopolitické poloze České republiky na křižovatce mezi Východem a Západem. I letos – jako každoročně – zde bude prezentováno více než 200 nových filmů z celého světa. Akreditace, k níž se přihlásily asi dvě desítky členů Fitesu, byla uzavřena 6. června. ** Agrofilm Nitra vstoupí do 21. ročníku ve dnech 27. září až 1. října 2004. Je to tradiční festival vědecko-populárních, výukových, instrukčních, dokumentárních, publicistických a informačních filmů a pořadů,
jejichž cílem je informovat, podněcovat a šířit poznatky vědy, výzkumu, vývoje a praxe v oblasti zemědělství, potravinářství, výživy obyvatel, lesnictví, vodního hospodářství, ekologie, problematiky venkova a života jeho obyvatel, ochrany přírodních zdrojů a zvyšování kvality života lidí. Přihlášky filmů a videozáznamů je třeba odevzdat do 10. července, kopie a kazety do 24. července 2004 na adresu: EMERING FILM PRAHA, Boleslavská 11, 130 00 Praha 3, tel./fax 267 312 865,
[email protected], www.agrofilm.sk ** Ve dnech 25. – 29. října 2004 bude hlavní město Slovenské republiky Bratislava hostit již XXXI. ročník Mezinárodního festivalu odborných filmů, TV a videopořadů E KOTOPFILM
Přihlášku do soutěže pošlete do 1. července 2004 na Holland Animation Film Festival, Hoogt 4, 3512 GW Utrecht, The Netherlands, www.haff.nl,
[email protected]
Synchron 3
2004
2004. Jedná se o akci, která je svým pojetím jednou z nejstarších akcí svého druhu nejen v rámci Slovenska, ale i v kontextu celosvětovém. Festival je zaměřený na všechny odvětví průmyslové, hospodářské a humánní činnosti člověka s akcentem na trvale udržitelný rozvoj. Podrobnější informace přineseme v příštím čísle SYNCHRONU. ** Do Abitibi-Témisvamingue (RouynNoranda) v kanadském Québecu zvou pořadatelé 23. mezinárodního festivalu hraných, dokumentárních a animovaných filmů, který se koná od 30. října do 4. listopadu 2004. Reglement je k disposici v kanceláři Fitesu, případné další informace získáte na www.telebecinternet.com/festivalcinema. Uzávěrka přihlášek je 1. srpna 2004.
Více na www.edit-frankfurt.de nebo www.edit-ves.com nebo Kongressbűro eDIT/VES, Niddastr. 6, 60329 Frankfurt am Main, Deutschland
25
SOUTĚŽE Závěrečná zpráva odborné poroty X. ročníku udílení cen za nejlepší dabing audiovizuálních děl za rok 2003 – 2004. Odborná porota pracovala ve složení: město Přelouč: Ivan Hrůza, Herecká asociace: Apolena Veldová, Valérie Zawadská, FITES: Zdeněk Hruška, Jiří Šesták, Jednota tlumočníků a překladatelů: Amalaine Diabová, Obec překladatelů: PhDr. Jana Mertinová, Česká televize: PhDr. Jarmila Hampacherová (předsedkyně poroty), TV NOVA: Jiří Margolius, PRIMA TV: Lucie Petra Svobodová (za Jaromíra Polišenského, který z poroty odstoupil), nezávislá recenzentka: Barbora Šťastná. Odborná porota zasedala v období od 26. 11. 2003 do 20. 5. 2004, do soutěže byly přihlášeny nebo navrženy tyto tituly: Hallmark Channel v zastoupení Zone Vision Czech, s.r.o.: Lev v zimě, Česká televize: Romeo a Julie, Kytička pro Algernona, Život s Billym, Přízraky ze snů, Rastignac aneb ctižádostivost (1-4), V zajetí chuti, Studio Auvit Petr Tichý: Apokalypsa, Pianista, Warner Bros.,WHV: Hledá se Nemo, Bonton Plus a.s.: Život Briana, Kurs sebeovládání, Pollock, Česká produkční 2000 a.s.: Dva muži ve městě, Důstojník a gentleman, Muž zázraků, 24 hodin, FTV Premiéra, spol.s.r.o.: Konkurenti, Mrtvá ve vodě, ep. 3 ze seriálu Chůva k pohledání, ep. Piráti silnic ze seriálu Julie Lescautová, Dubtracks, spol. s r.o.: Hladová, Hra o smrti, Teorie létání, Volpone, návrhy porotců: Zakázané území, Stalag 17, Sunset Blvd., Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Oscar Wilde z produkce ČT. Porota hodnotila 30 titulů v různých kategoriích.
N O M I N A C E 2004 Na Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon: Růžena MERUNKOVÁ za ztvárnění role Normy Desmondové (Gloria Swansonová) ve filmu Sunset Blvd., režie J.F.Svoboda, vyrobila Česká televize. Jitka JEŽKOVÁ za ztvárnění role Jane (Helena Bonham Carterová) ve filmu Teorie létání, režie Martin Kolár, vyrobilo HBO ČR v produkci spol.Dubtracks. Hana MACIUCHOVÁ za ztvárnění role Eleonory Akvitánské (Glenn Closeová) ve filmu Lev v zimě, režie Miroslav Walter, vyrobilo Studio BÄR pro Hallmark Channel.
Na Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon: Jaromír MEDUNA za ztvárnění role kazatele (Steve Martin) ve filmu Muž zázraků, režie Jiří Kodeš, vyrobila Česká produkční 2000, a.s. pro TV NOVA. Vladimír DLOUHÝ za ztvárnění role Charlieho Gordona (Matthew Modine) ve filmu Kytička pro Algernona. Režie Vladimír Blažek, vyrobila Česká televize. Viktor PREISS za ztvárnění role Oscara Wilda (Stephen Fry) ve filmu Oscar Wilde. Režie Zdeněk Hruška, vyrobila Česká televize.
Na Cenu FITESu za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla byly nominovány filmy:
KONKURENTI – překlad Renata Polišenská, dialogy a režie českého znění Jaromír Polišenský, ve studiu S pro ALFA CZ vyrobila TV produkce a.s. pro FTV Premiéra. LEV V ZIMĚ – překlad Jana Beránková, dialogy a režie českého znění Miroslav Walter, vyrobilo Studio BÄR pro Hallmark Channel. SUNSET Blvd. – překlad Pavel Medek, dialogy a režie českého znění J.F.Svoboda, vyrobila Česká televize.
Na Cenu Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dabovaného díla byly nominováni: Renata POLIŠENSKÁ za překlad, Jaromír POLIŠENSKÝ za dialogy filmu Konkurenti, ve studiu S pro ALFA vyrobila TV produkce a.s. pro FTV Premiéra. Pavel MEDEK za překlad a J.F. SVOBODA za dialogy filmu Sunset Blvd., vyrobila Česká televize. Jiří JOSEK za překlad a dialogy filmu Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, vyrobila Česká televize.
Na Zvláštní Cenu Františka Filipovského za mimořádné dabingové zpracování televizních nebo filmových snímků různých žánrů včetně tvorby animované, dětské a TV seriálů byly nominovány filmy: HLEDÁ SE NEMO – animovaný film, překlad Jan Urbánek, dialogy a režie Jiří Strach, vyrobilo Studio Virtual pro Warner Bros., WHV. TEORIE LÉTÁNÍ – překlad Petra Valentinová, dialogy Irena Kolárová, režie Martin Kolár, vyrobilo HBO ČR v produkci spol. Dubtracks. RASTIGNAC ANEB CTIŽÁDOSTIVOST (l-4) – překlad Gabriela Kliková, Radoslav Zíbar, Zdena Šmídová, dialogy Gabriela Kliková, Eva Lavická, režie Jana Semschová, vyrobila Česká televize. 24 HODIN (1-4) – překlad Ivan Němeček, dialogy Petr Pospíchal, Jan Ekl, režie Petr Pospíchal, vyrobila Česká produkční 2000 a.s. pro TV NOVA. Porota dále navrhla udělit Cenu British American Tobacco za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu. Prezídium Herecké asociace udělilo čtyři Ceny za celoživotní mistrovství v dabingu. Slavnostní předávání cen se uskuteční v Občanské záložně v Přelouči v sobotu 18. září od 17 hodin s moderátorským slovem Pavlíny Filipovské. O dobrou náladu se dále postará orchestr Ferdinanda Havlíka, Dalimil Klapka coby nedostižný imitátor a další. Jak už jsme uvedli na jiném místě, zájemci o účast se mohou přihlásit do autobusu, který do Přelouče odjede téhož dne ve 12 hodin z parkoviště u stanice metra ČESKOMORAVSKÁ. Uzávěrka přihlášek je 31. srpna 2004.
Výroční ceny Nadace ČLF V úterý 8. června se v Míčovně Pražského Hradu, pro tento účel již v tradičním prostředí, uskutečnilo slavnostní předání výročních cen Nadace Českého literárního fondu. Letošní vavříny si v pěti oborech odnesli tito tvůrci: Původní česká literatura: Ivan DUBSKÝ za knihu Per viam, stati a eseje (TORST), vědecká a odborná literatura: MUDr. David ŠKOLOUDÍK, MUDr. Ondřej ŠKODA, MUDr. Michal BAR, Doc. MUDr. Miroslav BROZMAN, CSc. a MUDr. Daniel VÁCLAVÍK za práci Neurosonologie (Galén),propagace knižní kultury: PhDr. Markéta HEJKALOVÁ za kulturní přínos českému knižnímu trhu formou organizace Podzimního knižního trhu v Havlíčkově Brodě, divadelní tvorba: Michal DOČEKAL za projekt Bouda (činohra Národního divadla v Praze), filmová tvorba: Jan N Ě M E C za film Noční hovory s matkou (Jan Němec Film, Praha).
Desetiminutovou reportáž o této události uvede Česká televize 24. června ve 21.55 h na prvním programu. 26
Synchron 3
2004
NOVÉ KNIHY Je samozřejmé i potěšitelné, že řada členů Fitesu je činná i literárně, a tak i v SYNCHRONU můžeme čas od času na tento fakt upozornit. V poslední době to byly dvě knihy, které se sešly na našem redakčním stole:
Memoáry Josefa Hanuše První kapitola této knížky má velice slibný název: S Adinou v posteli. Ano další člověk z mnoha generací filmařů se veřejně přiznal k nezapomenutelném zážitku s legendární Mandlovou – bylo to v Domažlicích a jemu bylo osm let… Jestliže pikantní historky bývají vždycky ozdobou každé memoárové knížky, pak tomu není jinak ani u knížky, kterou sepsal kameraman Josef Hanuš se Zdeňkem Smíškem a vyprovodili ji do světa už na podzim minulého roku. Drobné střípky, vzpomínky a postřehy z prostředí filmové tvorby doprovází více než 150 fotografií. Letošní čtyřiasedmdesátník vyrůstal v kameramanské rodině, a tak zde sedí ono pověstné rčení o jablku a stromu. Což ovšem neznamená, že by jeden
z prvních pedagogů FAMU nebyl na svého syna přísný. Naopak. Byla to dlouhá cesta, která začala v barrandovských filmových laboratořích, než se mladý Hanuš mohl postavit poprvé k profesionální kameře jako asistent a později jako II. kameraman. Svůj první samostatný film natočil s režisérem Josefem Machem ve svých jedenatřiceti letech a byl to Florián, pohádka odehrávající se v malovaných dekoracích. V následujících desetiletích to pak byla pestrá škála filmů od dramatických snímků, přes scifi až po komedie (např. Pět hříšníků, Dáma na kolejích Akce Bororo, Jen ho nechte, ať se bojí nebo série veseloher Slunce, seno a…). V roce 1968 spolupracoval s debutujícím režisérem Otakarem Fukou na filmu Hippokratova přísaha natočeného podle scénáře Karla Pecky tak zvanou „ich-kamerou“. Příběh z komunistického uranového lágru se však nikdy k divákům nedostal… Po roce 1989 byl Josef Hanuš opakovaně zvolen prezidentem Asociace českých kameramanů, od níž obdržel v roce 2001 Cenu za celoživotní dílo. Seberealizuje se také jako fotograf a v uplynulých letech uspořádal také několik výstav (Obrázky z Ameriky, Obrázky z Japonska, Valašsko). Knihu ŽIVOT s kamerou i bez ní vydalo nakladatelství SURF z Blanska a její maloobchodní cena činí 249 Kč. Ale pozor! Mnohem levněji ji můžete zakoupit jako členové Fitesu a předplatitelé a další adresáti tohoto časopisu prostřednictvím naší kanceláře za pouhých 220 Kč, jestliže vyplníte přiložený objednací lístek. Objednávky posílejte do konce srpna 2004. Kniha bude k vyzvednutí od 10. září na Fitesu. Zájemci, kteří ji budou chtít poslat poštou budeme účtovat 30 Kč za dobírku navíc.
Bú, znělo dolinou Je potěšením upozornit na knížku kolegy režiséra a scenáristy Jaroslava Černého, který nás za-
Objednávám závazně
............
ks knihy
ŽIVOT s kamerou i bez ní Jméno a příjmení (firma) ulice a číslo domu PSČ a obec
..........................................................
.................................................................
........................................................................
telefon(e-mail) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . datum
..............................................................................
podpis (příp. razítko) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Synchron 3
2004
ujal již svou volnou trilogií I hoši někdy pláčou, I chlapci někdy pláčou a I mladí muži někdy pláčou. I když se objevily v recenzích názory, že Černý je až příliš ovlivněn Bohumilem Hrabalem, pak to nebylo myšleno nijak pejorativně, naopak. 19. dubna 2004 se konal v Domě knihy v Luxoru na Václavském náměstí v Praze křest zatím poslední Černého knížky BÚ, ZNĚLO DOLINOU. Je to opět čtivý text s výraznými autobiografickými prvky, které jsou ostatně pověstnou solí všech autorových beletristických děl, a nezbývá než knížku doporučit ctěné pozornosti i čtenářů tohoto časopisu. Pro lepší rozhodování nabízíme autorův úvod: „Když jsem přemýšlel, ke komu tuto knihu přirovnám, řekl jsem si: ke staré vrásčité ženě. Každá vráska sama o sobě něco znamená. Je jako vyznamenání. Je jako věčná krása. Je jako cestička životem. Kraťounká, nepříliš hluboká pro jeden život. Stačí, když se stará žena pohne, zasměje či zapláče, vrásky se okamžitě dají na pochod, samy od sebe se pohybují, klidně si mizí, jako by nikdy nebyly, či se zase prohlubují, proměňují, zaplétají, a když je pozorujete s láskou, porozumíte. Stará žena nemusí vůbec mluvit, nemusí nic dělat, zdobí ji vrásky, které vyryl sám život. A že mu to mnohdy trvalo! Vrásčitý chlap, to už není ono. Navíc každý chlap dokáže pokoru předstírat. Pokora se k chlapovi nehodí, prozrazuje slabost. Pokora je ctnost sídlící v srdci.“ Půvabnou stošedesátistránkovou knížku výtvarně doprovodil do světa Ivan Komárek, vydala Euromedia Group, k.s. Ikar v Praze. K dostání u všech knihkupců za doporučenou cenu 149 Kč. Ale pospěšte si, je to totiž také ideální čtení na dovolenou! 27
HISTORIE
Stručně z historie FITES 1959 vznikla filmová sekce Svazu československých divadelních umělců (SČDU), kam vstoupili i televizní tvůrci.
1961 SČDU se transformoval v dualistický Svaz československých divadelních a filmových umělců (SČDFU).
1965 30. listopadu se konal ustavující sjezd Svazu československých filmových a televizních umělců – FITES, jako výběrové, ochranné organizace filmové a televizní tvorby a tvůrců proti oficiální linii KSČ. Předsedou byl zvolen režisér Martin Frič, vedoucím sekretariátu se stal Ludvík Pacovský. O přijetí do svazu rozhodovala členská komise vedená režisérem Jiřím Krejčíkem. Kritériem byla odbornost a tvorba, bez ohledu na členství v KSČ.
1966 poprvé předávány ceny Trilobit za mimořádné tvůrčí činy.
ZAPOMENUTÝ NEGATIV aneb OBNOVITELÉ televizního FITESU Mirek Fojtík je nejen znamenitý kameraman, ale také výtečný fotograf, který umí zastavit čas. Při jarním úklidu na své chalupě letos narazil také na svitek negativu, z něhož vyvolal několik záběrů, které nás vracejí do rušných dní po 17. listopadu 1989. Na jevišti bývalého Realistického divadla, tehdy už přejmenovaného na Labyrint, se 6. prosince dopoledne sešli dámy a pánové, jimž po právu náleží titul „obnovitelé televizního Fitesu“. Rozsadili se v dekoraci tehdy velmi odvážného dramatického dokumentárního pásma RES PUBLICA a znovu započali činnost, která je dobovým slovem řečeno „smysluplná“ a která nikdy nekončí: sdružovat a hájit audiovizuální tvůrce, podněcovat trvalou výměnu názorů v české audiovizuální kultuře, podporovat vznik umělecky a eticky hodnotných děl a především – zasazovat se o uplatňování humanity, mravnosti, demokracie a tvůrčí svobody v audiovizuálních dílech a médiích. Tak to pak vešlo do našich stanov…
1967 povolena registrace Filmových a televizních novin poté, co se předsednictvo FITES v případě zamítnutí rozhodlo podat demisi. Spory s mocí konzervativních členů aparátu komunistické strany se táhly jako červená nit celou působností FITES, který se spolu se Svazem československých spisovatelů stal nejprogresivnějším svazem šedesátých let. 21. října vydává ÚV FITES prohlášení proti jednostrannému informování o červnovém sjezdu svazu spisovatelů a proti zákazu Literárních novin.
1968 FITES se stal centrem Koordinačního výboru tvůrčích svazů, vedoucím tajemníkem Ladislav Helge. Po úmrtí Martina Friče byl zvolen předsedou režisér Štefan Uher a poté Elmar Klos. Po okupaci 21. srpna se na FITES konaly denně schůzky, informování členů. FITES neustále hájí výdobytky svobody projevu prvního pololetí onoho roku.
1969 po federálním uspořádání státu se FITES na svém II. sjezdu v únoru 1969 rozdělil na český a slovenský svaz s federálním výborem. Trvá na svých postojích, hájí pořady i tvůrce. V květnu se navzdory zákazu konalo závěrečné shromáždění Koordinačního výboru tvůrčích svazů. FITES je v podezření z organizování druhého centra v KSČ. V červnu je Českým úřadem pro tisk a informace zahájeno správní řízení s Filmovými a televizními novinami, 14. listopadu je čtrnáctideníku FITES odebrána registrace vzhledem „k nebezpečí dalšího negativního působení na veřejné mínění a tím narušování úsilí strany a vlády o plnou konsolidaci poměrů v zemi“. 6. listopadu 1969 uděloval FITES Trilobity za rok 1968. Mezi oceněnými pořady byla rovněž publicistika Vlastimila Vávry (Na pomoc generální prokuratuře , zpochybnění oficiální verze o úmrtí, údajné sebevraždě ministra Jana Masaryka). Udělení Trilobita je považováno za další provokaci. Pro omezení svobodné občanské společnosti byl přijat 13. října zákon 128/68 Sb., podle něhož byla legální pouze politická organizace, která byla členem Národní fronty. Podmínkou členství bylo schválení stanov ministerstvem vnitra. Stanovy federalizovaných svazů FITES schváleny nebyly.
Zleva Josef Zavřel, Ladislav Daneš, Jiří Pittermann, Richard Honzovič, Jiří Kantůrek, Antonín Moskalyk, Hana Makovičková a Vladimír Branislav Zleva Richard Honzovič, Vladimír Branislav, Hana Makovičková, Heda Čechová, Jiří Pittermann (zády), Olga Čuříková, Jindřich Fairaizl, Vladimír Dvořák, Anonín Moskalyk a Ladislav Daneš (zády)
1970 7. ledna rozhodlo předsednictvo ústředního výboru Národní fronty o zániku členství Českého svazu filmových a televizních umělců v NF ČSR pro zvláště závažnou „situaci ve vedení Svazu filmových a televizních umělců, jehož čelní představitelé jsou známi mimořádnou iniciativou a organizátorskou aktivitou při vyvolávání koordinovaných nátlakových a posléze opozičních akcí, udržujících permanentní napětí a prohlubujících politickou krizi. Představitelé tohoto svazu se nejvíce zasloužili o neblahou činnost tzv. koordinačního výboru tvůrčích svazů, který se stal jedním z nejvýznamnějších nástrojů bojů pravice a protisocialistických sil o moc“. Slovenský FITES zanikl rozhodnutím Ministerstva vnitra SSR ze dne 22. ledna 1970. -cys(Novodobou historii Fitesu přiblížíme v příštím čísle.)
28
Zleva Antonín Moskalyk, Vladimír Opletal, Petr Weigl, Ladislav Daneš, Elmar Klos, Jiří Hubač a Jiří Pittermann
Synchron 3
2004
HISTORIE Mikovický včelín Občan z Kralup-Mikovic pomáhal ukrýt vzácné dokumentární filmy V rámci různých výročí meziválečné československé státnosti bývají občas v televizi vysílány autentické snímky tehdejších událostí a záběry předních reprezentantů národa. Naprostá většina televizních diváků se ovšem domnívá, že dokumentární sekvence z časů před pětašedesáti až pětaosmdesáti lety odpočívaly po celou dobu nerušeně někde v oficiálním archivu, odkud si je dnešní tvůrci publicistických pořadů půjčují. Jenže za předválečné republiky ještě neexistoval ústřední státem dotovaný filmový archiv, a tak si veškerou tvorbu, ať již hranou či dokumentární, uchovával příslušný výrobce. Od března 1939 se filmové depozitáře výrobců, distributorů a zájmových institucí dostaly pod kontrolu nacistů. A ti samozřejmě neměli zájem na uchovávání snímků ze života prvních dvou československých prezidentů. Pokud dosavadní vlastník takových dokumentů snímky včas nezničil nebo neukryl, vystavoval se nebezpečí. A to nejen v době nacistické okupace. Ještě před půlstoletím byl například krátký film Léto dvou prezidentů (1936) s T.G. Masarykem a Edvardem Benešem v soukromém vlastnictví, ovšem stal se důvodem k bytové prohlídce a zabavení, jak se to stalo rodičům autora tohoto článku v červnu 1958! Vše začalo v roce 1923. Dva mladí promítači filmů – František Čvančara (1903) a jeho bratr Ferdinand (1898) – začali vedle obehraných a již vyřazených kopií hraných filmů české i zahraniční provenience sbírat různé filmové reportáže, dokumentární sekvence a zpravodajské šoty. Za několik roků si dokonce otevřeli vlastní půjčovnu filmů. Bratři souběžně vybudovali soukromý archiv, v němž podstatnou část tvořilo časem přes čtyřicet plechových krabic (každá s cca 300 metry, tj. 10 minut promítacího času) s unikátními autentickými domácími i zahraničními událostmi z let 1914
V polovině 30. let minulého století před nádvorní budovou domu čp. 1150 na Žižkově . Zleva Terezie a František Čvančarovi, Josef Zítek, první Ferdinandova manželka Julie, Ferdinand Čvančara
– 1938. Od mobilizace v červenci 1914 a dění na různých frontách – přes obrazové záznamy politické činnosti Tomáše Garrigua Masaryka na podzim 1917 v Kyjevě, na jaře 1918 v Chicagu a Clevelandu, v prosinci 1918 ve Francii – až po jeho triumfální předvánoční návrat do vlasti.
Synchron 3
2004
Z let dvacátých to byla kinematografická svědectví oficiálních styků prezidenta s představiteli československé armády, se zahraničními hosty, státníky a diplomaty spřátelených zemí, s osobnostmi kultury, vědy a průmyslu, i z cest do řady měst v Čechách, na Moravě a na Slovensku. A také záběry ze soukromého života stárnoucího TGM v Bystřičce a v Lánech. Nezřídka s jeho blízkým spolupracovníkem a nástupcem. Archiv bratří Čvančarových obsahoval rovněž snímky ze života ministra zahraničí Dr. Edvarda Beneše. Od jeho uvedení do funkce prezidenta republiky v prosinci 1935, přes řeč nad rakví TGM v září 1937, až po jeho pobyt v Topolčiankách, návštěvy Třeboně, Vysokého Mýta, při přijímání holdu středoškolských studentů, účasti na Pražském vzorkovém veletrhu apod. Toho nevlídného dopoledne, kdy první německé motorizované jednotky projížděly Prahou, bylo Františku Čvančarovi, jeho manželce Terezii i bratrovi Ferdinandovi jasné, že se čtyřicet krabic se vzácnými filmy musí co nejdříve ukrýt. Stalo se. Archiv zmizel ve sklepě pod haldou uhlí. Prozíravé rozhodnutí přineslo výsledky. Již 28. března 1939 vtrhli do provozních místností distribuční firmy bratří Čvančarových v Praze na Žižkově ve Dvořákově ulici (dnes Kubelíkova čp. 1150/48) příslušníci řídící úřadovny gestapa, Hilfspolizei a Říšského ministerstva národní osvěty a propagandy. Archiv ve sklepě sice nenašli, avšak tehdy a v dalších měsících postupně zabavili a odvezli 340 dlouhých a 520 krátkých filmů. Tudíž asi 90% veškerého fondu, čímž živnost bratří Čvančarových zcela zlikvidovali! Nejužší rodinná rada rozhodla, že archiv ve sklepě zůstat nemůže. Zvláště poté, když přítel obou bratří – Rudolf Chundela (1913-1984) – byl 16. srpna 1939 zatčen a odsouzen ke třem rokům do koncentračního tábora za to, že ilegálně zhotovil 1000 fotografií prezidenta Edvarda Beneše, které byly nenápadně rozdávány na národní pouti ke sv. Vavřinci na Veselé hoře u Domažlic. T.G. Masaryk, alespoň na počátku okupace, nacistům ještě tolik nevadil. Pod jeho sochou ve Sněmovně, na shromáždění Výboru národního souročenství, zasedl i státní prezident Dr. Emil Hácha. Avšak již v polovině června 1940 nařídil říšský protektor Konstantin von Neurath, že do 1. července musí být odstraněno vše, co symbolizuje bývalé státoprávní poměry, například sochy, busty a pamětní desky TGM, skulptury předních legionářů a podobně. S exprezidentem v exilu Dr. Edvardem Benešem to bylo mnohem horší. Henleinovci mu nemohli přijít na jméno a Hitler ho nenáviděl už od časů, kdy se jako člen odzbrojovací komise Společnosti národů přičinil o zamítnutí požadavku na znovuvyzbrojení Německa a dále nejen za postoje v době před-
mnichovské, ale zejména poté, kdy Edvard Beneš v New Yorku v červenci 1939 prohlásil, že (my) „Čechoslováci…neustaneme ve svém boji, pokud nebude československý národ svoboden…“ V takové atmosféře nešlo s bezpečnějším uchováním filmových dokumentů otálet. Když ztroskotal úmysl ukrýt krabice v trojdílném korpusu právě rekonstruovaných varhan kostela Sv. Jakuba na Starém městě pražském, přišla pomocná ruka z Kralup nad Vltavou, kde v Mikovicích žil stavební inženýr František Velíšek, narozený 25. 7. 1897 v šumavské obci Zdíkov. Ten se důvěrně spřátelil s bratry Čvančarovými. Proto bez námitek, avšak s vědomím hrozícího postihu a možná i odvlečení do koncentračního tábora v případě prozrazení, vyhověl jejich přání a všech čtyřicet krabic ukryl ve včelíně u svého domku čp. 351 v Mikovicích. Za stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha proběhla velkorazie v soukromých i veřejných objektech. Zatímco protektorátní tisk označoval prezidenta Edvarda Beneše za „největšího nepřítele českého národa“, rezolucí aktivistů v Lucerně 19. června 1942 „vyobcovaného z řad českého národa“, docházelo k zatýkání podezřelých osob. Vzdálený příbuzný bratří – Václav Čvančara – byl
Ing. František Velíšek
30. června 1942 zastřelen v Kobylisích a měsíc předtím, 30. května, byl popraven švagr Ferdinanda Čvančary Karel Prokůpek se svojí manželkou Růženou. Včelín v Kralupech-Mikovicích pozornosti nacistického bezpečnostního aparátu ušel… Válka se blížila k závěru. Bratři Čvančarovi se spolu s Ing. František Velíškem oddávali naději, že vyzvednutí tajně přechovávaných filmů je otázkou pouhých několika měsíců. Jenže zdaleka nebylo vyhráno! 22. března 1945 zaútočily na Kralupy v několika vlnách americké bombardéry. Téměř 150 českých lidí zahynulo, bezmála 120 budov se proměnilo v trosky a stovky stavení nesly stopy těžkého či lehčího poškození. Jedna z bomb dopadla do mikovického parčíku, pouhých 40-50 metrů od obydlí inženýra Františka Velíška. Vyhloubila kráter, do něhož by se domek čp. 351 vešel téměř celý. I se včelínem plným prudce hořlavých a výbušných nitrocelulózových filmů. Přišel květen. Zbraně zmlkly. Inženýr František
29
HISTORIE
Velíšek svůj dobrovolný vlastenecký závazek nezištně splnil. Autor tohoto článku, tehdy jedenáctiletý kluk, pomáhal, spolu s mladším bratrem Františkem a bratrancem Ferdou, převážet filmy zpět do Prahy vlakem. Pamatuje si, mimo jiné, že vltavské břehy byly lemovány stovkami úplně nahých koupajících se rudoarmějců…
Bratři Čvančarovi hned v červenci 1945 zachráněnou kolekci filmů rozdali. Největší část darovali Archivu Kanceláře prezidenta republiky, dále Vojenskému historickému ústavu na Žižkově a Ústavu T.G. Masaryka v Praze-Bubenči. Při předávání navrhli, aby z darovaných aktualit a ucelených sekvencí byl sestaven monotématický dlouhý film, aby si současná i budoucí veřejnost mohla znovu vybavit původní zakladatele státu a poznat obrazová i zvuková svědectví z let první republiky. Než však mohl být podnět akceptován, politické poměry se začaly ubírat jiným směrem… Znovu došlo k odstraňování Masarykových soch a změnám názvů ulic a náměstí po něm pojmenovaných. Své době poplatný tisk kritizoval i zesnulého Dr. Edvarda Beneše. V padesátých letech byl uzavřen Ústav TGM. Masarykův osobní archiv a knihovna o dvou tisících svazcích, spolu s kolekcí fotografií a filmů, byly rozchváceny a umístěny do různých depozitářů. Stejně tak – neznámo kam – zmizelo i dvacet krabic filmů věnovaných bratry Čvančarovými Kanceláři prezidenta republiky. S výjimkou krátkého období roku 1968 byl filmový materiál o prvních dvou prezidentech veřejnosti nepřístupný a trvale odsunutý na index tabuizovaných záležitostí.
Všechny zákazy a ideologická i cenzurní omezení padly až bezmála po čtyřiceti letech. Zejména v televizních dokumentárních pořadech začal národ poznávat svědectví dávno minulých dob, reflexe státotvorných událostí a osobností zakladatelů republiky. Nikdy, nikým a nikde však nebylo oficiálně připomenuto, že na ilegálním přechovávání a záchraně mnohých materiálů se podíleli také oba bratři a jejich kralupský přítel… František Čvančara zemřel v únoru 1962, Ferdinand Čvančara v listopadu 1965 a inženýr František Velíšek v dubnu 1985. Miroslav Čvančara, březen 2004
Svobodné slovo 9. září 1945
Nové staré kino v Praze! Pražské kino SVĚTOZOR vstoupilo od 1. května 2004 do nového období, na jehož konci bude dvousálové artové kino s výhradním zaměřením na kvalitní evropský (nejen) film. Program a interiér kina jsou přitažlivé pro širokou veřejnost všech věkových kategorií, zvláštní pozornost bude věnována také zahraničním návštěvníkům a obyvatelům Prahy. Nekomerční pojetí dramaturgie kina v souladu s novým interiérem vytvoří z kina Světozor reprezentativní prostor známý z center jiných evropských metropolí. Do širšího povědomí se kino Světozor dostane díky aktivní komunikaci a důrazné propagaci. V jedné z nejživějších pražských pasáží bude v nově vytvořeném zázemí téměř celodenní provoz a kino včetně baru bude otevřeno svým návštěvníkům denně od 10. 30 hodin. Program kina Světozor se bude věnovat výhradně tzv. artové linii. Dosavadní uvádění hollywoodských komerčních filmů bylo k 1. květnu zcela zastaveno. Kino je nabízeno českým distributorům kvalitních filmů k uvádění nakupovaných titulů v premiérových týdnech. A co zde můžeme očekávat dále? Reprízy již dříve uvedených úspěšných artových snímků, exkluzivní projekce filmů získaných přímo od zahraničních distributorů, každodenní projekce českých filmů s anglickými titulky, pravidelné využívání menšího sálu k projekcím dokumentárních, experimentálních a animovaných filmů a k prezentaci dalších menšinových žánrů. Organizátoři – Petr Jirásek, Pavel Rajčan, Petr Vítek, Ivo Andrle – se budou snažit o spolupráci s filmovými festivaly (Dny evropského filmu, Jeden svět, MFF Karlovy Vary, Letní filmová škola a další), kulturními středisky a filmovými instituty.
30
Prostory Světozoru budou nabídnuty spřízněným organizacím a projektům k pořádání prezentací, tiskových konferencí a slavnostních premiér. V rozsáhlých interiérech budou pravidelně pořádány výstavy. Kino se zapojí do projektu Film a škola. Kino tvoří dva promítací sály (488 a 55 míst) a zázemí kina s barem. Tvář nejen sálů a dalších prostor v kině, ale také stávajících reklamních sloupů přímo v pasáži bude „zlidštěna“. Současná podoba baru je přizpůsobena nově vytvářené atmosféře dvousálového artového kina. Personální propojení kina Světozor s kinem AERO zaručuje, že tato skutečnost nijak neohrozí další existenci a rozvoj kina AERO. Nejde o kopii kina AERO v centru Prahy. Naopak, tento projekt v sobě zohledňuje všechna specifika polohy kina Světozor a vůči kinu AERO bude konkurenčním jen v omezené míře. Spolupráce mezi kiny Světozor a Aero otevírá možnost realizace některých projektů, které dosud nebylo v samotném kině AERO z různých příčin možné uskutečnit. SVĚTOZOR, Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, 224 946 824,
[email protected], www.kinosvetozor.cz
Synchron 3
2004
JAK ŠEL ŽIVOT
S Karlem Kachyňou o letech učednických Naše maminka byla nesmírně hodná, ale někdy se mi zdálo, že na nás byla až moc přísná. Byly i okamžiky, kdy jsem ji vysloveně neměl rád. Byla mimořádně temperamentní, jak z „divokejch ocásků“. Řekl bych, že ona držela otěže domácnosti pevně v rukou a většinou muselo být po jejím. Tatínek nosil sandály a hrál na flétnu. Myslím, že i s ním tak trošku mávala. Přesto moji výchovu ovlivnila víc ona a povahou jsem taky spíš po ní. Neprojevuje se to doufám panovačností, to rozhodně ne, i když někdy možná. Po ní jsem třeba podělil určité výtvarné nadání, což bylo v maminčině rodě geneticky zakódováno. Jeden můj strýc byl akademický malíř a druhý se stal architektem. Smysl pro obrazovou kulturu a vizuální vnímání, který se pak vlastně dostal do mé profese, ten mám po mamince. K filmu jsem se dostal přes výtvarné umění. V mládí jsem také rád fotografoval, fotil jsem hodně a vášnivě. Zrovna teď jsem si prohlížel Sitenského knížku Praha mého mládí a říkal jsem si, že kdybych žil tady v Praze a dostal jako on foťák do ruky, možná že bych u té fotografie byl zůstal. Za války jsem však šel z určitých nezbytných důvodů studovat výtvarné umění do Zlína. Přihlásil jsem se na školu umění, což byla výborně vedená instituce. Jelikož byly zavřené vysoké školy, uchýlila se tam řada vynikajících profesorů. Škola byla také dobře vybavená a firmou Baťa dost velkoryse dotovaná. Znamenala pro mne i společenskou a sociální průpravu do života. Půl dne jsme totiž museli pracovat a vydělávat si na sebe a druhou polovinu dne jsme trávili studiem. První rok byl pro mne dost náročný a nezáživný, řečeno decentně. Těžko jsem si zvykal. Žil jsem na internátě, kde nás bydlelo šest v jedné cimře. Punktum v sedm ráno jsme museli být ve fabrice. S kopce dolů jsme to brali vždycky fofrem. Byli jsme ještě celí rozespalí, protože jsme jako správní „bohémové“ ponocovali a už houkala siréna, když jsme se ještě prostrkávali vrátnicí. Za pozdní příchody byly velké tresty, za tři dokonce vyhazov. Tenkrát s námi bydlel taky Emil Zátopek, který ve Zlíně studoval obchodní akademii. Každé ráno běhal po chodbě a pak do fabriky. Jenže on běhal kvůli kondici a my proto, abychom nezmeškali šichtu. Byl jsem zaměstnán v katalogovém oddělení. Spolu s některými dalšími spolužáky jsem kreslil různé stroje, které se ve fabrice vyráběly: ševcovské, textilní, gumárenské, koželužské, šicí atd. Museli jsme proto chodit z jednoho závodu do druhého, takže jsem poznal hodně provozů, skoro celou fabriku. Synchron 3
2004
Jednou jsem šel kreslit šicí punčochářskou mašinu do haly, kde se udržovala dost vysoká teplota, aby olej netuhnul a stroje fungovaly. Byla to veliká hala a v ní asi tři sta děvčat, šiček. Jelikož bylo horko, byly různě obnažené. Vlastně se po hale pohybovaly jen ve spodním prádle. Samozřejmě když viděly mladého, červenajícího se blbečka, který se tam krčil a třásly se mu ruce, ještě víc zdůrazňovaly to, co zdůraznit chtěly. Byl jsem celý zpocený nejen z toho horka, ale i z pocitu příšerné trémy. Moje „entrée“ do školy bylo vůbec dost nešťastné. Přijímací zkoušky trvaly pět dnů, od pondělka do pátku. Přihlásilo se nás asi 150 až 200 kluků a děvčat. Denně jsme dělali jinou zkoušku, napřed z teorie a dějin umění, pak z praktického kreslení. Kantoři mně na střední škole sice říkali, že mám talent, ale já jsem tomu moc nevěřil. Avšak ejhle, v pátek večer jsem byl uveden na seznamu přijatých! Spokojen a dobře naladěn jsem se vrátil na internát a lehl si na svůj kavalec. V rohu místnosti sedělo ostatních pět kluků, kteří si povídali. Okna byla velká, a protože byla válka, tak byla všechna přikrytá čtvercovými výplněmi z lepenky v dřevěném rámu. Jenže přijela horda kluků z různých částí protektorátu, která se vrhla na ty lepenkové výplně a pěkně je pomalovala. Nebyly to žádné sprosťárny, spíš lodě, tváře, kytky a jiné výjevy, které nám prostředí zpříjemňovaly. Ležel jsem na kavalci, když v tom se náhle otevřely dveře a do pokoje vešel mladík, kterému mohlo být takových 22 až 23 let. Pozdravil, já odpověděl a ležel jsem dál. Ostatní v místnosti se vesele bavili, a tak se dotyčný obrátil ke mně. Dost ostře se zeptal: „Kdo to tady pomaloval?“ Řekl jsem po pravdě, že nevím, protože je nás v místnosti moc a sotva se známe. Rozčílil se a ostře mě vybídl: „Seskočte a postavte se do pozoru!“ Namítl jsem, aby se nezlobil, že ani jeho neznám, takže nevím, proč se k němu mám chovat jinak. Zařval na mne: „Já jsem tady vychovatel a vy se ke mně budete chovat uctivě.“ Znovu jsem se mu snažil vysvětlit, že si nemůžu pamatovat, kdo všechno ty obrázky maloval když se známe jen pár dní a on v záchvatu zuřivosti zmizel. Jenže tím to zdaleka neskončilo. Reproduktorem právě vysílali projev tehdejšího ministra školství, kolaboranta Emanuela Moravce, což mě celkem nezajímalo. Ležel jsem dál a nevnímal jsem ho, protože kvákal něco o tom, že musíme být věrni, vděční atd. Znovu se objevil vychovatel a hned na mne spustil: „Vás to nezajímá, že si tady jen tak ležíte?“ Klidně jsem mu odpověděl, že rozhlas se dá poslouchat i vleže.
Láska k fotografování vydržela Karlu Kachyňovi až do pozdního věku (1997)
Ovšem když bylo po projevu, začali hrát „Kde domov můj“ a já stále ležel, a to už byl opravdu malér. Vychovatel vlítnul na pokoj, řekl, že mi mé drzé chování ještě osladí, a pak definitivně odešel. Druhý den šlo nás třináct, co jsme zkoušky udělali, k panu řediteli a ten se hned ptal, zdali je přítomen pan Kachyňa. Ostatní propustil, zatímco mně řekl, abych ještě chvilku počkal. Dal mi přečíst dopis, který o mém nevhodném chování napsal dotyčný vychovatel, a řekl mi, že se mnou tím pádem do prvního ročníku nemohou počítat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem to nemyslel nijak ve zlém, na což odvětil, že jako student školy musím respektovat její řád. Poté mi doporučil, abych zašel za vychovatelem a nějak to s ním urovnal. Šel jsem tedy. Byla to noblesní, dřevem vykládaná místnost a v ní seděl šéf všech internátů. Měl zlaté brejličky a na klopě odznak NSDAP. V tu chvíli mi spadlo srdce do kalhot. Nejraději bych byl udělal čelem vzad a řekl: „Pánové, trhněte si nohou“, jenže jsem si uvědomil, že mám doma rodiče, bráchu, je válka, tatínek je v penzi, proto si nemohu dovolit žádné další maléry. Zapřel jsem se tedy a vysvětlil rozklepaně panu šéfovi internátu svůj konflikt s jeho podřízeným. Dokonce jsem ze sebe vykoktal jakousi omluvu. Odpovědí byl jeho nečekaně milý úsměv: „No vidíte, mladý muži,“ rozplýval se, „to je ono. Kdybyste s takovou odpovědností postupoval od začátku, nemuselo k ničemu dojít.“ Kupodivu se tím celá aféra vyřešila, a tak jsem po prázdninách začal školu normálně navštěvovat. Jenže kdykoliv byl v našem ročníku nějaký průšvih, šlo se vždycky hned po mně. Byl jsem považován za drzého, nenapravitelného živla. Holt dostal jsem nálepku a ta pevně držela!!! připravila Olga Strusková
Příště – „S Karlem Kachyňou o hledání a nalézání“. 31
A N I M OVA N Ý F I L M 3. ročník mezinárodního festivalu animovaných filmů
ANIFEST Třeboň 2004 S Doc. Mgr. Jiřím Kubíčkem, vedoucím katedry animace FAMU, vedoucím výběrové komise. Třeboň je desátým festivalem animovaných filmů z třiadvaceti, které se každým rokem konají po světě. V soutěži se promítaly 3 celovečerní filmy, 45 krátkých filmů, 14 televizních, 16 dílů z televizních seriálů, 17 videoklipů, 11 reklam a znělek a 52 studentských filmů. Tedy 158 titulů. Porota ovšem vybírala ze šestiset přihlášených filmů. Můžeš srovnat letošní ročník s předešlými? Největší změnou bylo, že na rozdíl od prvního ročníku, který byl čistě národní, byl tento, v pořadí třetí ročník, již podruhé mezinárodní. Proti loňsku měl ovšem méně peněz. Projevilo se to. Pořadatelé nemohli dost dobře pozvat všechny, které chtěli. To bylo negativum. Myslím, že festival animace by se měl konat každý druhý rok, říkám to od začátku. Ale jde o každoročně plánované dotace a ty rozhodují. To se ovšem týká všech animovaných festivalů na světě, kromě Annecy. Charakter festivalu v Třeboni se nezměnil: je to menší mezinárodní festival, dobře organizovaný. Dodržuje vše, co si předsevzal. Objevilo se na něm celé spektrum kreativní i komerční animace. S kterou kategorií byly problémy? S celovečerními filmy. Do soutěže bylo přihlášeno pět. Vybrali jsme tři. A vzhledem k tomu, že Grand prix dostal celovečerní film, cena v kategorii celovečerních animovaných filmů nebyla ani udělena. Letitý problém je distribuce a obchod s těmito filmy. Jak vypadal Animarket?
V Třeboni se nekonal trh klasického typu. Trhem zde byla prezentace filmových škol, působících v Čechách. Předvedly se všechny, Jihlava, Písek, Hradec Králové, Zlín, Umprum i FAMU. Bylo to skvělé, předváděly se animační softwary, učební plány, programy, domácí studia se velmi dobře prezentovala.. A nákupčí? Do Třeboně velcí obchodníci s filmy nepřijedou. Nepřijeli ani když se o to před časem pokoušel zlínský festival. Za měsíc po Třeboni je festival v Cannes, pak v Annecy. Proč by jezdili do Třeboně? Lze v animaci pozorovat nějaký trend? Už několik let, i v kreativní oblasti, se dostávají do popředí studentské filmy. Staří mistři evidentně ustupují. Uměleckých krátkých filmů proslulých tvůrců vzniká stále méně. FAMU a všechny školy, naše i zahraniční, jsou dnes technicky mnohem líp vybaveny, všechno je profesionálnější. Typický studentský film byl před několika lety amatérský film. Dnes je i studentská tvorba na té nejvyšší kreativní i profesionální úrovni. Samozřejmě, ve světě je stále spousta talentů a dnes mají na uměleckých školách i dobré materiální zázemí. Je neuvěřitelné, kolik animovaných filmů bylo do Třeboně přihlášeno, přes šest set. Dalo se to všechno vůbec vidět? Bylo jich přesně šest set dvanáct. Ale do Annecy se přihlašuje dvanáct set i více. Jaké byly nejčastější užívané technologie? Čím dál víc se prosazuje digitalizace. Filmů na 35mm je stále méně. Hodně snímků bylo zpracováno počítačovou animací. Ale není to tendence, která by převládala, jen jedna z dalších technologií. Zcela zřetelná je digitalizace. Důvodem je samozřejmě i jednodušší postprodukce. Ta je tady levnější než
u klasických filmových pásů. Je otázkou deseti, možná o něco více let, kdy digitální technologie zcela nebo převážně nahradí klasický film. Objevily se nějaké nové nebývalé náměty? Jaké vůbec byly? Ubývá humoru, přibývá černých témat. Ale to není jen v animovaném filmu. Málo legrace, spousta smutku. Filmy s tzv. poselstvím jsou většinou studentské. No, a někdy je to o ničem. Který film tě zaujal? Film, který nedostal cenu. Natočil ho Estonec Priit Pärn. Jmenuje Karel a Marylin. Je to o Karlu Marxovi a Marylin Monroe, postmoderní legrace, v níž se ti dva setkali. Velmi intelektuální, mystifikační film... Jak bys srovnal stav naší a světové animace? Zhruba řečeno: ve studentských filmech držíme krok. Třeba i s britskou animací, která je tradičně velmi dobrá. Ale do takového hodnocení se promítá fakt, že dnes u nás vlastně už téměř neexistuje krátký umělecký animovaný film.. Udrží se vůbec tato kategorie? Měla by. Tato tvorba je to, co animaci strká dopředu. Které naše filmy byly zajímavé, které nezajímavé? Nejsem žádný expert na klipy, ty co byly v soutěži údajně zklamaly. Ale nikdo nepřihlásil jiné. Komerční animace není v našich vodách nijak převratná. Vynikající je ale stále charakter našich večerníčků. Škoda jen, že se za posledních deset let neobjevil žádný nový večerníčkovský hrdina. Žádný nový Rumcajs, Maxipes Fík, Králíci nebo Mach a Šebestová... Ptala se Mirka Humplíková
(Výsledky 3. ročníku ANIFESTU otiskujeme v rubrice FESTIVALY na str. 21)
V Dolních Počernicích se animuje Studio Animovaná tvorba, s.r.o., jímž začínáme pouť po českých studiích, zcela evidentně a programově navazuje na tradici dávného poválečného studia Jiřího Trnky, které kdysi pracovalo v Bartolomějské ulici v Praze 1, eventuálně později na Barrandově. Vedoucím AT, s.r.o. je Jiří Vaněk, který v Trnkově studiu ještě pracoval. Víme, že název AT není příliš dobrý. Vymýšlíme něco jiného, vyhlásili jsme interní soutěž na nové jméno..., říká. V Dolních Počernicích se objevili před necelými dvěma lety. Díky přízni místní radnice dostali k rekonstrukci a užívání jedno bývalé hospodářské stavení a část domu, který patří obci. Dnes jsou to docela oduševnělé moderní budovy. Podél chodníku u Studia dokonce společně s místními vykáceli nemoc32
Synchron 3
2004
A N I M OVA N Ý F I L M práci pro zahraniční zákazníky. Dnes tady mají lidé tak do roku 2008 zajištěnou práci... Jiří Vaněk má v AT mladé absolventy z písecké školy i zkušené profesionály, kteří dřív pracovali na Barrandově. Studio si vyrábí vlastní klasické kostry. V nízké budově přes ulici se v přípravně malují nahnědlé kopce posledního křesťanského příběhu. V truhlárně se vyřezávají další hlavičky. Loutek hraje v seriálu na třicet. Mají pohyblivé oči a dlouhé husté řasy. Všechno je to nové, čerstvé, čisté, loutkářský duch se teprve zabydluje. Ale po zdech už visí to, co kdysi dělalo loutkovému ateliéru atmosféru, inzitní obrazy, staré plakáty. Na podpěrném podkrovním sloupu visí moto: Nemusíte být šílení, abyste zde pracovali. Rozhodně to však není na škodu. hum né staré topoly a nahradili je japonskými třešněmi. Loutkový ateliér je postaven tradičně dle dobrých zkušeností: prkenná podlaha, místo pro nebe, příruční plejáda světel, animační stoly s obrazovkami, kolem atelieru malé pracovny. Všude po chodbách, v produkci a přípravnách jsou dlažby. Lidé se přezouvají. Koberce. U jednotlivých pracovišť kuchyňky s jídelními kouty. Interiér je modrobílý. Sprchy, umývárny, květiny na chodbách. Klid a ticho pro práci animátora u obrazovky. Daleko od hlučícího davu se tu pro francouzského zákazníka pracuje na posledním dílu křesťanských pověstí (cca 9 dílů, výtvarník, animace, režie Jan Zach). Devítidílná série židovských pověstí je hotová. Následovat bude devět pověstí islámského náboženství. Máme vybudováno vše, co je třeba pro technologii jak loutkových, tak ploškových i kreslených filmů. Naše studio se orientuje na
Tak vášnivý polibek v českém kresleném filmu? Nepamatuji se, že bych takový viděla. Jiří Trnka? Cudnost sama, tam na pařezu nějaký slimáček se slimačkou se objímali, snad možná Titanie s Oberonem ve Snu, ale to bylo v tanci a Trojanova hudba burácela mnohem víc než vášně. V Paní Huse to skončilo pantoflema před zataženými nebesy renezanční postele.V Krysaři měl Jiří Barta to smutné loutkové znásilnění. Vzpomeňme Jana Švankmajera s jeho animovaným bahnem v Zániku domu Usherů, to byla síla. A v kresleném filmu? Vždy se nějak spíš hovořilo nebo to bylo tak nějak delikátní... Ale dosti erotického pnutí tohoto textu. Jde o rýhu, kterou už nějaký čas zanechává na scéně české dětské ilustrace a potažmo v animaci žena jménem Galina Miklínová (34, SPŠ Uherské Hradiště, VŠUP Praha, Humberside University Anglie). Ve středu 28. dubna
Synchron 3
2004
2004 měla premiéru její Hra. Pětiminutový kreslený film. Sháněli na něj peníze během předloňských povodní. „Važme si každé příležitosti k setkání s animací, važme si každého tvůrce, který své na-
dání dokáže spojit s neuvěřitelnou energií nutnou k tomu, aby u nás vznikl další animovaný film“ , říká dramaturgyně filmečku Kateřina Krejčí. Hra (podtitul: pravidla a náhody pro dva hráče) je to, co vrstva fajnšmekrů na světě miluje a ráda by, aby nezaniklo: autorský animovaný programový film. Však také tuto malou kulturní událost organizovala produkční filmu Dagmar Juráková, skalní fanda tohoto žánru. Píšeme o ní dále. Premiéra v Matu měla úroveň. Květiny, vstupenka v podobě perníku ve tvaru figurky ze hry Člověče, nezlob se. Po políčcích této rodinné hry se pohybují aktéři filmu, figurky, proměněné v lidi. Miklínová si hříčku sama napsala, nakreslila, spolu s Mirkem Zachariášem a Jarmilou Rabanovou, animovala a zrežírovala. Technologií je Hra ručně kreslená a kolorovaná totální anima-
33
A N I M OVA N Ý F I L M ce s následným počítačovým zpracováním ve Studiu Alkay. Alkay, které se spíš věuje 3D animaci si vyzkoušelo zpracovat klasický ručně kolorovaný film. „Chceme realizovat animované programové filmy a budovat prostředí podporující jejich vznik,“ říká Petr Horák z Laboratoří ALKAY s.r.o. Miklínová drží výtvarnou úroveň, je jednolitá, animace má rytmus, je to srozumitelné a má to čitelnou pointu. Dobrá je spolupráce hudebníků, Pavly Milcové a Petera Bindera, v oboru taky nových jmen. Režisérka využila premiéru svého
dalšího filmu k vlastní prezentaci. Pustila jeden díl večerníčků O Kanafáskovi a svůj absolventský film Biograf. Právě v něm je to vášnivé políbení, kruhově zatočené jak u Gustava Klimta. „Každý můj animovaný film je pro mne způsob, jak zaznamenat příběh, který mě potkal. Nejsou to stránky deníku, jde mi o příběh a o zkratku, kterou dovoluje a současně vyžaduje právě jen animovaný film. Do miniaturní časové plochy uzavřít kus vlastní životní zkušenosti a zároveň ji nabídnout jako klíč těm, kteří chtějí otevřít něco v sobě.“ Galina Miklínová ilustrovala mj. čtyři díly českého vydání Harryho Pottera. V jejím filmovém výtvarnu zní ozvěny profesora Jágra, v námětech témata Michaely Pavlátové. V animaci to na každý pád rozjíždí. hum
LIDÉ ČESKÉ ANIMACE Dagmar Juráková (54) aneb Programové animované filmy Čím to je, že člověk na celý život propadne klasické animaci? Obdivujeme v ní švihnutí lidského genia? Čára, kterou dělá tužka, dostane pohyb, který má smysl. Dokáže vyprávět příběhy. Rozhýbat se dají téměř všechny kreslířské styly. Předměty. Člověk zviditelní svůj sen, cestu myšlenky. Když ví, jak na to, vlastně cokoli. Jako by byl tvůrcem všeho. Animace zviditelňuje i nejfantastičtější představy. Je to velmi podobné hudbě. Mezi narkomany animace bezesporu patří produkční Dagmar Juráková. Člověk váhá, zda tak mluvit o ženě, ale nutno o Dáše říci, že je rafan. Nic zadarmo. Cílevědomá cesta, jasné cíle. Protože se animací a lidmi v ní kdysi dávno nadchla, zdá se, že pokud má vzniknout film, nic pro ni není obětí. Prošla filmařinou od začátku. Klapka na televizním seriálu, pak asistentka produkce. Filmovou a televizní produkci studovala při zaměstnání. Dělala dispečerku v útvaru řízení výroby. Roku 1980 se stala hospodářkou Studia Bratři v triku. O šest let později začala sama animované filmy produkovat. Dagmar Juráková se vřadila k lidem druhé vlny české animace, kteří přišli v osmdesátých letech: Květoslav Hečko, Michaela Pavlátová, Dagmar Doubková, Nataša Boháčková. A Pavel Koutský, který stále představuje špičku české totální kreslené animace a jemuž už po dvě desetiletí produkčně jistí filmy. Stála při zrodu večerníčků Káťa a Škubánek, Žofka a spol., Putování za švestkovou vůní, Lískulka atd. Pokud se podíváte na seznam jejích filmových produkcí, je ve většině z titulů něco nového. Tvůrčí pokus, v animaci začínající jméno, experiment, skok do neznáma... Dáša Juráková přiznává, že neumí kreslit. O to víc obdivuje ty, kteří to umějí, výtvarníky, animátory. „Jsou to boží lidé. Třeba si ani nedovedou najít číslo v telefonním seznamu. Ale to, co jim vypadává z rukou, je úžasné...“ Po odchodu z Krátkého filmu, kde pracovala dvacet let, se dnes jako produkční nechává najímat. Kromě kreslených začala i s produkcí loutkových filmů. V roce 2002, během povodní, dva měsíce natáčel její štáb v divadle S+H třináctidílný loutkový seriál Hurvínkův rok (voděné marionety). Dílo vzniklo za třiatřicet natáčecích dnů. „V animaci jsem zastáncem klasiky. Mám ráda všechno, líbí se mi snad každý animovaný film. Computer do práce zapojuju, ale 3D animaci nefandím. Je pro mne studená, příliš dokonalá. Neztožňuju se s ní. Mám ráda chybu...“ Jaká chyba v animaci se vám líbí? „Třeba v Maxipsu Fíkovi byl díl, který se jmenoval Maxipes Fík Mistr světa. Fík stojí, na nohách péra. Pak letí bez pér, přistane a opět ta péra na nohou 34
má... Vím třeba o chybách v kolorování. Divák si nevšimne jinak barevné košile v dalším záběru. To je to, co miluju. Na Disneyovky nechodím. Sleduju pravidelně promítání v kavárně Obratník na Smíchově. Společnost Corona tam promítá animované filmy. Mám ráda třeba ruské. Ale chodím i do Ponrepa, na Štěpánka, Pojara, na Masníka. Jsem vděčná za seriál o animaci, který se teď pouští na ČT 1. Jsou tam české nesestříhané filmy, které člověk nemohl během práce ve studiu vidět.“ Proč máte tak ráda staré animované filmy? „Čiší z nich pohoda, s jakou se dělaly. Ne pro peníze. A pak, každá profese v těch filmech, to je velké jméno. Dnes se v animaci pracuje pro obživu. Tehdy byla jiná doba, nikam se moc nesmělo, nic moc se nedalo koupit, patřilo k životu, že lidi víc pracovali spolu a v pohodě.“ Věnujete se dobrovolně práci na absolventských filmech? „Na mistrovství není žádná škola. Dnes nikdo neučí mladé lidi v praxi. To, co se tehdy v animovaném filmu dokázalo, bylo tím, že začátečníci pracovali vedle špiček. Vedle lidí, kteří to, co uměli dávali dál. Mladí se dnes nemají od koho učit.“ Není to staromilectví? Nová animace je všude kolem, ani ji nevnímáme… „Mně chybí tvůrčí kolektiv lidí, kteří dělali spolu. Ráda vzpomínám na Bratry v triku. Když jsem začínala, byl pro mne tento obor pole neorané. Všichni mi pomáhali. Lidé kolem animace jsou hraví. Já jsem taky hravá. Když se schvalovaly švingle, všichni co na filmu dělali, přišli do projekce. Dnes člověk, který dělá na záběru, vidí svou práci, až když je film hotový. Ano, peníze. Velký kolektiv dnes nezaplatíte. Přitom poptávka po animovaných seriálech stále trvá. Ale distribuovat je se u nás zatím nikdo nenaučil.“ Jak vidíte budoucnost? „Snažím se být optimista. Pokud se ovšem nenajdou peníze, bude možná po animaci. Ze Státního fondu kinematografie by se měly na ni vyčlenit prostředky. Stále odpovídám na otázky potencionálních sponzorů: kde se bude ten váš navrhovaný film promítat? Ty filmy vidíte v Ponrepu, v Evaldu, Aeru. Ale třeba v televizi není pro ně stabilní blok.“ Dagmar Juráková věnuje svůj profesionální život klasické české animaci. Na naše staré filmy se dívají milovníci, ti, kteří na nich vyrůstali. Nebo velmi malé děti. Doba, kdy např. Studio Bratři v triku hledalo programově nové autory, výtvarníky a režiséry, kdy animovaný film sledoval celou českou výtvarnou scénu a postihoval většinu výrazných kreslířských rukopisů, je pryč. Dáša miluje krátký animovaný programový film. Trh s ním nikdy neexistoval. Není v Čechách marketing animovaných filmů, natož výzkum jejich prodeje. Ale Dáša stále obětavě pomáhá na svět prvním, absolventským snímkům studentů Umprum a FAMU.
K tomu přidám mikroúvahu ze smíchovské refýže: čekám na tramvaj a na zdi protějšího domu běží soudobá verze jednoho z nejslavnějších českých animovaných filmů, Vystrčilovy morality O místo na slunci (1959). To, co se promítá na té zdi, je ostře barevné, mnohem rychlejší, kratší, hutnější. Ale pajduláci se strkají jako kdysi, jde o místo na slunci. Je to reklama firmy na sportovní boty. Ale i tak je to příliš dlouhé. Nestačíte panáčky dokouknout. Nastoupíte do tramvaje, sjedete do metra. Ani vás to vlastně nezajímá. Je to pryč, foukl vítr, zítra budou další obrázky. Dnešní člověk, nejen mladý, je hravý, soutěživý. Ve sportu, při zábavě. I v běžném životě. Moc dobře to vědí firmy, nejen komerční televize. A každý z nás chce být individualitou. Zakládáme si na tom. Ale
většina přitom konzumuje čím dál tím větší množství prefabrikovaných výrobků, potravin, oblečení. Sledujeme poctivě zpravodajství, čteme noviny. Ale stejně nejsme schopni dostat se za totální informační bariéru. Ta určuje životní styl. Chceme být baveni. Nemáme čas ani chuť se zabývat složitými otázkami. Nechceme problémy. Nechceme se nějak dlouho zastavovat a dumat. Nechceme si už ani moc hrát. U animace je to nenový problém: co s tím luxusem lidského ducha? S programovým animovaným filmem ne pro mizivou menšinu, ale dokonce jen pro pouhých několik set milovníků? Pro takový film se přece peníze musí hledat těžko, nejtíž. A přesto ty malé, udatné filmy, jejichž předností je individualita, po světě i u nás pořád vznikají. U nás je často produkuje Dagmar Juráková. Mirka Humplíková Synchron 3
2004
IN MEMORIAM Vzpomínka na Vlastu Styblíkovou Kytička na rozloučenou (25. 2. 1927 – 30. 3. 2004)
Vlasta Styblíková byla po dlouhá léta mou stálou spolupracovnicí. Patřila k těm nemnohým lidem, kteří mi v mém neklidném a nestálém povolání dokumentaristy vytvářeli pocit bezpečí v teple domova. Vzpomínám na schody či výtah ve Vodičkově ulici, kam jsem pravidelně chodíval, jak jsem se těšíval nejen na střihání, které jsem z veškeré filmařiny miloval nejvíc, ale i na útulnou atmosféru střižny, kafíčka u cigaretky, dobrůtky všeho druhu, které Vlasta a její asistentka Helena Šůlová nosily z domova a mně, jako režisérovi, podstrkovaly a dělaly mi tu krásnou práci ještě příjemnější. Jako dnes vidím její pracovaní zápal a takřka rozkošnické zaujetí, když se ve filmu objevila montážní sekvence, ve které střih hrál prim, a její absolutní soustředění, při kterém jsme my kolem nesměli ani muknout. Často se ve střižně také probíraly všelijaké diety a ozdravné kůry. Na jednu z nich nelze zapomenout. Vlasta si doma lisovala česnekovou šťávu a tu ve střižně pravidelně po kapkách, v postupně se zvyšujících dávkách užívala. Vzpomínám, že jsem v humoru protestoval, vyhrožoval, že si vezmu plynovou masku a nebude mi rozumět. Dnes po těch třiceti letech vzpomínám na ten česnekový pach jako na vůni a co bych za to dal, kdyby se to vrátilo. I pro Večerní Prahu bych chodil ochotněji než tehdy – tak kolem druhé třetí hodiny Vlasta začínala být neklidná a nesoustředěná. V tu dobu vycházely její oblíbené noviny, a dokud ve střižně nevoněl jeden čerstvý výtisk, její „absťák“ nám nedovolil v klidu pracovat. Už jako dítě jsem pro pocit jistoty a štěstí vyhledával v rodném Hronově ochranná křídla všelijakých tet a dobrých ženských duší. I jako zkušený, ale nejistotami a nerozhodností trpící filmař, vyhledával jsem a cenil si nejen odborně kvalitních spolupracovníků, ale i pečovatelských sklonů a hřejivé člověčiny ženských duší. Máša Charouzdová, Helena Šůlová a Vlasta Styblíková bývala významná trojice mých zachránkyň. Dnes už jsou všechny na Pravdě Boží. Vzpomínám na ně s vděčností a láskou. Jan Špáta Synchron 3
2004
(6. 10. 1927 – 31. 3. 2004) Začíná se obvykle vzpomínkami – a ty moje začínají před více než padesáti lety. Když se mě tehdy někdo zeptal na mé představy o budoucím povolání, drze jsem odpovídala, že budu dramaturgem jako pan Čejchan. S tím jménem jsem se totiž potkávala v souvislosti s články v programech českobudějovického divadla, z nichž jsem čerpala své první poznatky o historii divadla a autorech, pro které se tehdy v osnovách našeho zreformovaného školství nenašlo místo. A bylo spojováno s repertoárem vždy vyprodaného divadla, který dokázal zaujmout širokou diváckou obec v krajském městě i na zájezdech. Úspěchy zviditelnily divadlo natolik, že z něj mnozí později našli uplatnění v Praze. Byl mezi nimi i Vladislav Čejchan. S jeho jménem jsme se pak začali setkávat na televizní obrazovce v titulcích inscenací literárně dramatické redakce, zaměřených většinou na literární nebo životopisná témata. Všechny svědčily o zasvěceném přístupu ke scénáristické tvorbě a snaze o oslovení diváka, aniž by se mu podbízely. Ale čas šel dál a kola normalizačního bezčasí semlela především ty, kteří v sobě nalezli odvahu projevit svůj názor a nazvat věci pravými jmény. A tak jsme se s Vladislavem Čejchanem setkali po letech v dabingu. Ten jeho zásluhou získal svůj řád a pravidla pro zpracování originálu v konečnou podobu české verze, která jsou dodnes v platnosti. A byla to různá formální a neformální setkání, kdy jsem ve Vláďovi a jeho Madlence poznala i dobré kamarády, kdykoliv ochotné poradit a pomoci. Náhoda mě totiž zavedla na místo, z něhož odcházel do důchodu. Spolupracovat s dabingem ovšem nepřestal a mohli jsme pak všichni obdivovat jeho činorodost širokého záběru, která s přibývajícím časem neubývala na intenzitě… Až potom Vláďa najednou na valných hromadách FITESu začal chybět… Kapitola se uzavírá a zbývá už jen ta kytička – asi to budou růže. S trny jako připomínkou všech protivenství a překážek, které ti, jejichž cestičky nebyly vždy do hladka umetené, museli překonávat, a s hrdým majestátním květem jako díky za to, co nám tady zanechal. A nebylo toho málo. Za všechny Eva Lavická
35
IN MEMORIAM
JIŘÍ WEISS
(29. 3. 1913 – 9. 4. 2004)
(osobní vzpomínka) 1989 – jaro – seděl důstojně v křesle v kanceláři u vedoucího produkce Jana Kadlece, v zakázkové skupině na Barrandově. Elegantní, upraveny šedivý muž v nažehlené bleděmodré košili ruku opřen o vlastní hůl. Bystrý pohled – Jiří Weiss při přípravě filmu MARTA A JÁ, který napsal z autobiografických vzpomínek. Jiří měl neobyčejný cit vyprávět o mezilidských vztazích z té největší blízkosti i na pozadí „velkých událostí“. Myslím, že tak uměl i osobně žít. Hotel Alcron – Jiřího dočasné „bydliště“ – setkání s předními českými herci z generace Jiřiny Jiráskové, ale i Zlaty Adamovské a Anny
zkřížil cestu v dobách, kdy se vrátil po 20 letech do Prahy a stále ještě bylo jeho jméno uvedeno v telefonním seznamu na stejné adrese. Chybí mi a jiné už to nebude: telefonáty a e-maily přes oceán s postřehy v širokém záběru, co se děje s námi a kolem nás, až téměř do jeho posledních dnů. Z pohledu svého věku a životních zkušeností vnímal svět stále citlivě, s nesmírnou vitalitou, pracovitostí i neústupností. Závidím mu sílu, kterou měl při celé své životní pouti, což je patrné z jeho tvorby, pedagogické činnosti i osobního života, a také tu, kterou jsem mohla sama poznat a pozorovat v posledních patnácti letech. V roce 1992 mi řekl: „Tak vidíte, Jano, byl jsem na světě, když ještě nebyla Československá republika, a jsem na světě, a už zase není Československá republika.“ Byl v něm velký kus české a československé historie, byl Čech a zároveň vždycky světoobčan. Jana Tomsová, květen 2004
Odešel divadelní a televizní majster
Zleva Michel Piccoli, Jiří Weiss jr. a jeho otec při natáčení filmu Marta a já na zahradě domu Oty Ornesta v roce 1989.
Geislerové. Bylo velmi objevné být svědkem setkání silných osobností po několika desítkách let. Z obou úhlů, režiséra i herců, bylo jasné, jak je zajímá ta „protější strana“, jaká je. Vždy plní energie ze vzpomínek a možností spolupráce v nejbližší době, plné očekávání a respektu. A také vzrušující s herci generace, která pro Jiřího byla neznámá a on pro ni. Získat mnoho profesionálních zkušeností pro mne znamenalo být „při tom“, hledat pro film Marta a já zahraniční obsazení. Jeho práce na „place“ s herci a celým filmovým štábem byla velmi kreativní, jakoby neviditelnou rukou řídil veškerý tvůrčí i technický štáb k tomu, aby na obraze bylo to, co tam chtěl mít. Nekompromisně. Přesto kdykoli se potkám s herci, kteří ve filmu hráli, vždycky se stočí řeč na práci s Jiřím Weissem, která pro ně byla – setkáním s Jiřího prací i spoluprací s velkými herci jako je Michel Piccoli a Marianne Saegebrechtová – nezapomenutelná. Stejně tak se vždycky stočí řeč na Jiřího adresu o jeho způsobu práce s dalšími tvůrčími pracovníky filmu. Zcela osobně – spřátelili jsme se. A tak nejen práce, ale i každý výlet nebo večeře nebo prostě jen setkání bylo plné humoru, nadhledu v diskusích o vztazích profesionálních, lidských, milostných, manželských i politických, v Čechách i v zahraničí, a to jak v evropském, tak i zaoceánském. Přes jeho věk to byl svěží duch do mého života, když mi
36
4. května 2004 se na jevištích Slovenského národního divadla a Divadla P.O. Hviezdoslava rozloučila bratislavská umělecká veřejnost, ale i mnozí přátelé z Čech a Moravy, s režisérem Pavlem Hasprou, mistrem divadelního umění a držitelem mnoha ocenění. Jeho inscenace formovaly v polovině minulého století nitranský divadelní soubor i jeho diváky, po příchodu do Činohry SND v roce 1962 se rychle zařadil mezi profilové režiséry, kde vytvořil desítky inscenací klasického i současného repertoáru. Herce dokázal vyprovokovat k životním rolím a publikum zase v dobách nesvobody povzbudit odvážnými a přitom poetickými inscenacemi. Brzy začal působit také v bratislavské televizi. Mnohé jeho „pondělní“ inscenace patří dodnes do zlatého fondu Československé (nyní už jen Slovenské) televize. Ve smutečním oznámení se píše: „Byl to člověk nabitý energií, vitalitou a obdivuhodnou pracovitostí. Byl originální bytostí obdařenou talentem, který se prudce rozvinul i v na první pohled obyčejném prostředí. Sociální solidarita, neúnavné zdůrazňování humanistických hodnot, právo jedince na důstojnou seberealizaci a nebojácná kritika mocných tohoto světa, to jsou základní a opakující se témata Hasprovy expresivně-realistické režijní poetiky. Vždy, když se mohl zastávat nespravedlivě urážených, ponížených a slabých, vyzařovala z něho síla, která odzbrojovala jeho spolupracovníky. Se stejnou vervou se oddával i komediálnímu zobrazení světa. Ve svých názorech a pocitech nebyl tajemný. Naopak. Přímočarost a otevřenost byly jeho nejsilnějšími zbraněmi. Složil je, až když ho přemohla zákeřná choroba. V této chvíli je pro všechny jistě slabou, ale přece jen útěchou fakt, že divadelní a televizní inscenace Pavla Haspry budou ještě dlouho přinášet radost a dojetí.“ Pavol Haspra zemřel 27. dubna 2004 ve věku 74 let.
2. června 2004 jsme se naposled rozloučili s vynikajícím kameramanem Vladimírem Lorencem (1923). Vzpomínku na tohoto legendárního člena staré gardy Krátkého filmu přineseme v příštím čísle.
Synchron 3
2004