EKONOMICKÉ ASPEKTY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ UNIVERZITA PARDUBICE VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

EKONOMICKÉ ASPEKTY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ SBORNÍK Z MEZINÁRODNÍ VĚDECKÉ KONFERENCE

Brno, 7. – 9. 10. 2003

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ UNIVERZITA PARDUBICE VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

EKONOMICKÉ ASPEKTY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ SBORNÍK Z MEZINÁRODNÍ VĚDECKÉ KONFERENCE

Brno, 7. – 9. 10. 2003

Recenzenti: Ing. Miroslav Hájek, Ph.D., Ing. Alena Krejčová – Ministerstvo životního prostředí Ing. Jaroslava Hyršlová, Ph.D. – Univerzita Pardubice

Rukopis neprošel redakční ani jazykovou úpravou.

©Univerzita Pardubice, 2003 ISBN 80 – 7194 – 586 - 2

OBSAH Str. Bednaříková Marie

Výchova manaņerů k ochraně ņivotního prostředí

2

Boďová Emília

Zavádzanie EMAS v Slovenskej republike

5

Dvořák Jiří, Dvořák Jiří, jr., Nesejt Pavel

Systémové vymezení pouņití metody LCA

10

Dvořák Jiří, Dvořák Jiří, jr., Nesejt Pavel

Přepravní toky při likvidaci pouņitých výrobků

13

Posuzování efektivnosti environmentálních investic

16

Finanční a environmentální audit a vstup ČR do EU

25

Připravenost českých podniků na implementaci systému environmentálního účetnictví v rámci EMAS II

31

Účetnictví nákladových toků – rozńířený koncept environmentálního účetnictví

38

Strategický management nákladů pro rozhodování environmentálního managementu

46

Krčma Miroslav

Můņe být investice do zavedení EMS návratná?

55

Nejedlý P.

Státní fond ņivotního prostředí ČR

60

Růņička Pavel

Vyuņití EMS v procesu IPPC

63

Podskl´an Adrián, Sakál Peter

Cez futuristický marketing k sledovaniu environmentálnych nákladov

70

Dobrovolné nástroje zvyńující konkurenceschopnost podniků

74

Dobrovolná spolupráce mezi průmyslem a vládou na příkladu Saského environmentálního spojenectví

84

Komunikace o ņivotním prostředí a environmentální reporting podle metody ORÉE

92

Zkuńenosti s realizací integrovaného plánování zdrojů (energie) v polských městech

96

Hájek Miroslav Hřebíček Jiří, Soukopová Jana Hyrńlová Jaroslava

Klusák Jaroslav Kocmanová Alena

Sucharovová Dagmar Urbaniec Maria

Vaněček Vojtěch Drzazga Dominik

1

VÝCHOVA MANAŢERŮ K OCHRANĚ ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Ing. Marie Bednaříková, CSc.

Nańe společnost vstoupila do nového tisíciletí jako společnost institucí – máme zde systém soukromých firem, peněņních ústavů, obchodních firem, institucí zaměřených do sociální sféry, sféry zdravotnictví, sportu, vzdělávání a také sdruņení zaměřená na ochranu ņivotního prostředí. Je zřejmé, ņe současná společnost se bez institucí nejrůznějńího druhu neobejde, ņádný člověk nedokáņe být soběstačný a ani sám nedokáņe poskytnout vńechny sluņby ostatním lidem. Nańe pozornost vńak je soustředěna na poslední uvedenou oblast - na ochranu ņivotního prostředí. Proč v dneńní době stále více stoupá její důleņitost, proč vůbec je nutné, aby se sdruņení na ochranu ņivotního prostředí tak velmi musela angaņovat? Nebylo by moņné implantovat vńem výńe uvedeným institucím vztah k ņivotnímu prostředí takový, ņe by se samy zasadily o to, aby ochrana ņivotního prostředí byla v popředí jejich zájmu? Jak vychovávat manaņery a dalńí vedoucí pracovníky k ochraně ņivotního prostředí? Moderní pojetí manaņera – podnikatele vychází z myńlenek ekonoma J. Schumpetera, který v podnikateli vidí člověka vyhledávajícího změny a povaņujícího změny za ńance, za příleņitost svého budoucího podnikatelského počínání. Podle Petera F. Druckera obecně neplatí, ņe kaņdý manaņer je podnikatelem (souvisí to s manaņerskými funkcemi, tj. plánování, organizování, rozhodování, vedení lidí a kontrola a s jejich rozdílným uplatněním na různých stupních řízení), ale kaņdý podnikatel je manaņerem, i kdyņ se jím automaticky nerodí. Podnikatele je pro manaņerskou funkci třeba trénovat. Manaņeři potřebují spoustu znalostí – z ekonomiky, právních oborů, psychologie, sociologie, lidských zdrojů, marketingu, financí, obchodu … a také znalosti z oblasti ņivotního prostředí. Vńechny vyjmenované znalosti lze získat studiem. Znalosti z oblasti ņivotního prostředí také, jenņe v tomto případě je nutná nejen znalost, ale také určité uvědomění, pocity, potřeba… Jak ovńem v povědomí managementu tyto potřeby sladit s tím základním faktem podnikání, ņe „chci-li přeņít, musím být ziskový, chci-li být ziskový, musím se soustředit hlavně na své podnikatelské aktivity a vlastní hospodárnost, efektivnost a rentabilitu – které jsou bohuņel v některých případech přímo v rozporu s ochranou ņivotního prostředí a tedy dosahovány na její úkor. Je třeba mít na paměti skutečnost, ņe hospodaříme se vzácnými a omezenými zdroji a ņe v dneńní době jeńtě nedávno tzv. volné zdroje poměrně draze platíme a není jisté jak dlouho je jeńtě vůbec budeme mít k dispozici. Proto by měl inovačně naladěný podnikatel a manaņer dojít k závěru, ņe antagonismus mezi ekonomií a ekologií je zavádějící ideou. Stále rostoucí poptávka po ekologicky ńetrných produktech a technologiích je vynikající podnikatelskou perspektivou a příleņitostí. Ochrana ņivotního prostředí by neměla být povinností firem, ale jejich dobrovolným počinem, zaloņeným předevńím na zodpovědnosti a také prevenci – tj. aktivním vyhledáváním společenských problémů a jejich řeńení. A ekologické potřeby do těchto problémů bezesporu patří. Ohled na ņivotní prostředí by se měl stát jedním ze základních faktorů podnikové kultury a filozofie. Je třeba zvolit takovou výchovu a motivaci zaměstnanců i managementu, abychom docílili vyńńího stupně ochoty ztotoņnit se a přijmout za své zásady ochrany ņivotního prostředí. Tato myńlenka není nová, ale i dnes je stejně aktuální. Etiku v podnikání

2

nelze chápat jako nějaký „protijed―, kterým jsou vyrovnávány negativní důsledky podnikatelské a manaņerské praxe. Ve firmách současnosti jiņ nejsou neznámé pojmy jako eko-audit (tj. posuzování správné funkce systému environmentálního řízení a jeho prvků) nebo eko-controlling (tj. posuzování celkového vývoje za určité období na základě srovnávání plánovaných a skutečných stavů). Také krizový management musí obsahovat sloņku eko-rizika, zvláńtě pak postupy řeńení mimořádných situací. Vývoj názorů na společenskou odpovědnost podnikatelské sféry ukazuje na to, ņe tendence směřují k rozńiřování povinností vůči svému okolí a prostředí a také k dobrovolnému omezování při vyuņití některých prostředků právě v souvislosti s ochranou ņivotního prostředí a kvality ņivota. Ovńem sebevětńí úsilí podnikového managementu a komplexní přístup k řízení a organizaci péče o ņivotní prostředí nebudou úspěńné bez „pracovní ochoty― zaměstnanců. Pro zaměstnance je třeba upravit v popisech pracovních činností přísluńné povinnosti a odpovědnosti, které mají vztah k ochraně ņivotního prostředí. Je také nutné pro zaměstnance připravit a realizovat diferencované programy zvyńování eko-kvalifikace (tj. znalosti firemní environmentální politiky a jejích environmentálních cílů, znalosti obecných zásad environmentálního chování, jaká rizika jsou spojena s jednotlivými činnostmi i znalosti legislativy vztahující se k jejich práci). Vńechny poņadavky je třeba zakotvit v přísluńných směrnicích, se kterými budou zaměstnanci seznamování jiņ při příchodu do firmy nebo při převodu na jiné pracovińtě a je také vhodné jejich respektování smluvně zakotvit a vyņadovat také od zaměstnanců subdodavatelských organizací, které pracují pod jménem podniku. Standardní nástroje, které lze vyuņít při prosazování cílů a záměrů environmentální politiky firmy, můņeme rozdělit na přímé a nepřímé. Za přímé nástroje povaņujeme veńkeré legislativní nástroje, tzn. nařízení, příkazy a zákazy top-managementu, které nám jednoznačně říkají, jak se máme v určitých situacích chovat a také jak budeme za jejich nedodrņení potrestáni. Nepřímé nástroje jsou představovány řídícími akty s větńí delegovanou mírou samostatnosti a odpovědnosti ve volbě postupů a prostředků k dosaņení vytčených cílů (např. podíly na dosaņených úsporách). Vńichni zaměstnanci by měli samozřejmě být informováni o dosaņených výsledcích v oblasti péče o ņivotní prostředí, stejně jako o problémech, které je třeba řeńit. Na rozdíl od některých jiných podnikových aktivit v oblasti ekologie se doporučuje úplná otevřenost jak vůči zaměstnancům, tak i veřejnosti. Pro tyto informace platí zásada pravdivosti, přehlednosti a srozumitelnosti. Je mnoho způsobů, jakými můņe firma tyto informace prezentovat – např. v podnikových propagačních materiálech, inzerce v novinách, informační tabule uvnitř i vně území firmy, na vlastních prezentačních akcích či veletrzích. Poznání potřeby péče o ņivotní prostředí je v podnikové praxi nutné zahrnout do strategických firemních plánů. K realizaci této potřeby v praxi dochází zpravidla formou výchovy a ńkolení. Ekologická výchova obsahuje  výuku speciálně odborných znalostí z přírodovědeckých disciplin ve vazbě na hospodářsko ekologické problémy  výchovu k eticky odpovědnému chování a jednání za důsledky zejména s poukazem na negativní externality. Pro získávání vztahu k ņivotnímu prostředí a jeho ochraně je třeba nejen znalostí právních předpisů o ochraně ņivotního prostředí a zejména postihů a sankcí za jejich nedodrņení, ale přímo se seznamovat s následky takového nedodrņení v praxi – přímo v přírodě i v literatuře a sdělovacích prostředcích. Budoucí manaņeři musí vidět, kam aņ nás bezohlednost k přírodě můņe zavést, jaké dopady má nejen na přírodu ale i zdraví lidí a jejich potomků, jak zkracuje 3

lidstvu jeho ņivot a jaká utrpení dokáņe lidem přinést nyní i v budoucnu. Kaņdý z nich musí mít zodpovědnost k sobě samému, svým dětem a rodinám – a svým zaměstnancům, firemnímu okolí i celé společnosti. Jak jiņ bylo naznačeno, výchova se neobejde bez přiměřené formy motivace. Je třeba udrņet rovnováhu mezi nezbytnou mírou ovládání podřízených a spolupracovníků na základě formální autority a motivovaným zaujetím pro ekologické chování a jednání. Výchova k ekologicky odpovědnému jednání je dlouhodobý výchovný proces, jeho protagonisty se stávají speciální instituce. V České republice je to např. České ekologické manaņerské centrum. Environmentální vzdělávání musí začít uņ na ńkolách. Je třeba si uvědomit, ņe současný stav ņivotního prostředí není dílem nevzdělaných a nevědomých lidí. Naopak, je dílem lidí, kteří byli vychováváni v přesvědčení, ņe jsou k ovládnutí přírody předurčeni. Dneńní studenti by měli být připravováni na to, ņe budou muset řeńit problémy, které dosud ņádná generace neřeńila a po pravdě – ani se moc řeńit nesnaņila. Velmi vhodné je zapojování studentů do různých projektů v oblasti ochrany ņivotního prostředí, neboť nic není tak motivující jako vlastní zkuńenost a úspěch, kdy lze vidět výsledky své práce v praxi. Výchova manaņerů k ochraně ņivotního prostředí musí vycházet jednak z poznání a pochopení důsledků podnikatelského chování firem a ńkod, které jsou tímto chováním jiņ napáchány a jednak z přijetí principů environmentálního chování za vlastní a jejich důsledné uplatňování ve firmě. Úkolem manaņerů není pouhé dodrņování určitých environmentálních principů, ale i důsledné zlepńování stávající situace a také snaha o zlepńovací opatření v oblasti ochrany ņivotního prostředí. Seznam literatury: 1. Smolík, D., Havelka, M.: Ekologické aspekty rozhodování podniků a základy ekologického managementu. VŃB-TU Ostrava, Ostrava 1994 2. Veber, J.: Systém ekologicky orientovaného podnikového řízení. VŃB – TU Ostrava, Ostrava 1996 3. Drucker, P.F.: Inovace a podnikavost. Management Press, Praha 1993 4. Kunc, K.: Environmenální vzdělávání a výchova. VŃB - TU Ostrava, Ostrava 1996 Ing. Marie Bednaříková, CSc. Univerzita Pardubice, Katedra ekonomiky a managementu chemického a potravinářského průmyslu, tel. 466036297

4

ZAVÁDZANIE EMAS V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Emília Boďová

Slovenská republika v rámci prístupových krokov do EÚ vytvorila v súlade s právnym poriadkom EÚ a poņiadavkami Nariadenia EÚ č.761/2001 právny rámec vydaním zákona č. 468/2002 Z z. o systéme environmentálne orientovaného riadenia a auditu a inńtitucionálny rámec s cieľom zabezpečenia právnej istoty a transparentnosti splnenia poņiadaviek celého procesu. V tomto období sa pripravuje k vydaniu eńte vńeobecne záväzný právny predpis na vykonávanie predmetného zákona. V zmysle zákona o systéme environmentálne orientovaného riadenia a auditu je ústredným orgánom štátnej správy ministerstvo ţivotného prostredia, ktoré plní funkciu kompetentného orgánu a je zodpovedné za plnenie úloh ustanovených v nariadení vrátane registračného a akreditačného procesu. Technické činnosti, ktoré sú spojené s registračným procesom, poskytovaním podpory organizáciám na začleňovanie sa do systému a s činnosťami vo väzbe na informačný proces, vykonáva Slovenská agentúra ţivotného prostredia, Centrum odpadového hospodárstva a environmentálneho manaţérstva. Akreditáciu environmentálnych overovateľov bude vykonávať Slovenská národná akreditačná sluţba, ktorej vńetky doteraz vykonávané akreditačné činnosti preńli evaluačným procesom vykonaným autoritami Európskej akreditácie. Zúčastňuje sa zasadnutí Fóra akreditačných orgánov (FAB) na akreditáciu environmentálnych overovateľov a pripravila prísluńnú dokumentáciu (Metodické smernice pre akreditáciu environmentálnych overovateľov) a postupy pod garanciou ministerstva ņivotného prostredia. Činnosti spojené s výkonom ńtátneho dozoru a s vydávaním stanoviska o plnení podmienok vńeobecne záväzných právnych predpisov v oblasti starostlivosti o ņivotné prostredie organizáciou, vykonáva Slovenská inšpekcia ţivotného prostredia. SIŅP bude zároveň vykonávať po vstupe SR do EÚ kontrolu pouņívania loga EMAS a je oprávnená ukladať za jeho nesprávne alebo neoprávnené pouņívanie pokuty. Základné procesy systému EMAS sa uvádzajú v prílohe príspevku. Implementačné kroky Príprava právnej normy s cieľom harmonizácie Nariadenia EÚ č. 761/2001 a ďalńích súvisiacich predpisov sa realizovala prostredníctvom projektu TWINNING PHARE č. SR/IB/EN/01, v rámci ktorého zahraničnými rieńiteľskými partnermi boli PROVINCIA TURÍN, Národná agentúra pre ņivotné prostredie ANPA RÍM a Regionálna agentúra pre ņivotné prostredie ARPA TURÍN. Za slovenskú stranu sa priamo na projekte podieľali zástupcovia ministerstva ņivotného prostredia SR, Slovenskej agentúry ņivotného prostredia, Slovenskej národnej akreditačnej sluņby ako pripravujúceho sa akreditačného orgánu a vybraní právni experti.

5

Hlavné zameranie aktivít projektu bolo na:  vytvorenie vyhovujúcej ńtruktúry a obsahu právnych predpisov,  poņiadaviek na akreditačný proces,  prípravu a kvalitatívne poņiadavky environmentálnych overovateľov, interných audítorov,  manaņérov organizácií a ďalńích subjektov zainteresovaných resp. začleňujúcich sa do systému EMAS vrátane, poņiadaviek na zavádzanie systému environmentálneho manaņérstva podľa nariadenia a poņiadaviek na vypracovanie environmentálneho vyhlásenia,  proces environmentálneho overovania,  proces registrácie,  úlohu a funkčné usporiadanie väzieb inńtitucionálnej schémy,  a v neposlednej miere aj na moņnosti podpory ńtátu v začleňovaní organizácií do systému environmentálne orientovaného riadenia a auditu ako aj integrácie EMAS s ďalńími právnymi normami a procesmi v starostlivosti o ņivotné prostredie. Slovenský rieńiteľský tím získal cenné vedomosti prostredníctvom prezentácie praktických skúseností priamo  vo Výbore pre EMAS a ECO-label za prítomnosti prezidenta, pána Giuseppe Bianchiho,  v ANPA, kde sa mohol veľmi podrobne oboznámiť s administratívnymi, odbornými činnosťami a dokumentáciou v súvislosti s akreditáciou a registráciou,  v Provincii Turín s organizačnými väzbami týkajúcimi sa regionálneho fungovania EMAS, podpory a prípravy organizácií (hlavne za pomoci priemyselných zväzov a mimovládnych environmentálnych organizácií) ako aj činnosťami inńpekcie ņivotného prostredia, ktorá dozerá na dodrņiavanie právnych noriem u registrovaných organizácií a jej celkové začlenenie v schéme EMAS,  v registrovaných podnikoch zameraných na nakladanie výrobného charakteru.

s odpadmi a podnikoch

Zákon o systéme environmentálne orientovaného riadenia a auditu Zákon č. 468/2002, upravuje podmienky a postup na uplatňovanie dobrovoľného systému environmentálne orientovaného riadenia a auditu v zmysle vńetkých ustanovení a poņiadaviek Nariadenia EÚ č. 761/2001. bol schválený Národnou radou SR 25. júna 2002 a účinnosť nadobudol 1. decembra 2002. Obsahuje ńesť častí a tri prílohy. Jednotlivé časti sú: Prvá časť

→

Tvoria ju základné ustanovenia vrátane základných pojmov

Druhá časť → Obsahuje podmienky na účasť v systéme environmentálne orientovaného riadenia a auditu s poņiadavkami na úvodné environmentálne preskúmanie, na systém environmentálneho manaņérstva, na interný environmentálny audit a na environmentálne vyhlásenie. Tretia časť → Je venovaná akreditácii environmentálnych overovateľov a obsahuje podmienky a poņiadavky týkajúce sa environmentálnych overovateľov (EO) a ich činností, udelenia akreditácie, akreditačného konania, osvedčenia o akreditácii a zoznamu akreditovaných EO, pozastavenia a zániku akreditácie a dozoru nad činnosťou EO.

6

Štvrtá časť → Upravuje začleňovanie organizácií do systému environmentálne orientovaného riadenia a auditu s poņiadavkami na registráciu organizácií, podmienkami na udrņanie registrácie a pouņívanie loga a odkaz na registráciu. Paragraf 22 upravuje podmienky podpory ńtátu na účasť organizácií v systéme EMAS. Piata časť a pokutám.

→ Je venovaná orgánom ńtátnej správy, vrátane ustanovení ku konaniu

Šiesta časť → Obsahuje spoločné, prechodné a záverečné ustanovenia, týkajúce sa oprávnenia na vykonávanie odbornej prípravy a účinnosť zákona. Príloha 1 → Obsahuje poņiadavky na systém environmentálneho manaņérstva a ako súčasť systému environmentálne orientovaného riadenia a auditu. Príloha 2 → Tvoria ju náleņitosti a kritériá k environmentálnemu vyhláseniu. Príloha 3 registráciu.

→

V tejto prílohe sú graficky znázornené vzory loga EMAS a odkaz na

Súčasný stav implementácie EMAS v SR Ministerstvo ņivotného prostredia v spolupráci s SAŅP uskutočnilo v priebehu posledných dvoch rokov niekoľko významných aktivít, ktorými sa zabezpečilo najmä  informovanie cieľových skupín, ktorými sú priemyselné podniky, organizácie rôzneho typu, verejná správa a podnikateľské a obchodné organizácie,  odborná príprava vybraných odborníkov zo strany -

národných certifikačných orgánov

-

konzultačných spoločností

-

podnikov malého a stredného typu

-

vybraných ńkôl

s cieľom nańtartovania procesu akreditácie a registrácie a vzdelávania. Odborná príprava sa uskutočnila akreditovanými a konzultantmi z Talianska a Nemecka.

environmentálnymi

overovateľmi

V súčasnom období má zavedený a certifikovaný systém environmentálneho manaņérstva podľa ISO 14001 stoosemnásť organizácií. V systéme EMAS je od roku 2001 registrovaná jedna organizácia. Vo väzbe na uskutočnené podporné kroky sa očakáva , ņe z priamo ńtátom podporených podnikov sa do konca roka na registračný proces pripravia asi ńtyri organizácie. V súvislosti s akreditáciou sa predpokladá, ņe po vydaní vykonávacej vyhláńky k zákonu č.468, ktorá okrem iných postupov bude obsahovať aj skúńobný poriadok skúńok na overenie odbornej spôsobilosti pre akreditáciu environmentálnych overovateľov, sa vo veľmi krátkej dobe zaháji akreditačný proces 2-3 národných ņiadateľov o akreditáciu na environmentálneho overovateľa, ktorí sú prakticky na tento proces pripravení. Záver V súvislosti na vyńńie uvedené hlavné implementačné kroky moņno konńtatovať, ņe Slovenská republika má vytvorené inńtitucionálne a technické prostredie na to, aby dobrovoľný proces začleňovania organizácií, umoņňovaný v zmysle Nariadenia EÚ č.761/2001 sa mohol v podmienkach SR realizovať. Zároveň sa v rámci prioritných aktivít 7

MŅP SR aj naďalej zabezpečujú ďalńie kroky podpory, ktoré sa formulujú do pripravovaného Programu. SAŅP si do svojich strategických cieľov aj v súvislosti so skvalitňovaním technických činností pre EMAS a Eco-label vytýčila zavedenie a certifikáciu systému manaņérstva kvality podľa ISO 9001. Čo sa týka organizácií, treba očakávať, ņe budú aj napriek vysokým poņiadavkám, ktoré proces začleňovania do systému EMAS oproti klasickej certifikácii EMS má, chcieť preukázať stupeň svojho environmentálneho správania práve týmto spôsobom. Emília Boďová, Slovenská agentúra ņivotného environmentálneho manaņérstva

prostredia,

8

Centrum

odpadového

hospodárstva

a

Príloha č. 1

Schéma základných procesov EMAS

9

SYSTÉMOVÉ VYMEZENÍ POUŢITÍ METODY LCA Prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc. – Ing. Jiří Dvořák, Ph.D. – Ing. Pavel Nesejt

Při řeńení úkolu EURO WASTE jsou vytvářeny statistické podklady systémovým přístupem zahrnujícím LCA. Příspěvek pojednává o systémovém vymezení této metody. In frame of EURO WASTE research new statistical base is created using LCA method. This article describes systematic definition of the metod. Úvod Metoda LCA (Life Cycle Assessment) je jedním z nejrozńířenějńích způsobů hodnocení vlivu činnosti člověka na ņivotní prostředí. Specifikem této metody je to, ņe se zabývá celým ņivotní cyklem zkoumaného výrobku, od těņby surovin pouņitých následně při výrobě, přes samotný výrobní proces, uņití výrobku aņ po jeho zneńkodnění. Popis metody LCA Metoda sestává ņe čtyř hlavních částí: A) Definice cílů a rozsahu studie (Goal Definition and Scoping) V tomto kroku musí být jednoznačně určen účel, k němuņ bude studie zpracována a k čemu budou vyuņity její závěry, tj. při jakém rozhodování budou informace, získané ze studie, pouņity. Mělo by být rovněņ specifikováno, zda se studie zpracovává pro vnitřní účely firmy (např. při vybírání ekologičtějńího způsobu výroby) nebo slouņí například státu při výběru vhodné strategie či rozhodnutí. Dále je nutné určit geografickou (kraj, stát apod.) a časovou platnost. Rozsah studie se v praxi často upravuje dodatečně v průběhu jejího zpracování, na základě získaných informací. Dále je nutno určit tzv. funkční jednotku. Tato jednotka musí být snadno měřitelná a musí být v přímé souvislosti s účelem studie a vstupními a výstupními daty. Můņe to být například mnoņství pohonných látek, spotřebované na výrobu jednotky produkce apod. Konečně je třeba určit poņadovanou kvalitu dat, která budou při studii pouņívána. Je totiņ třeba si uvědomit, ņe konečná kvalita zpracovávané studie bude vysoce závislá na kvalitě vstupních dat. Obecně rozlińujeme data primární, získaná měřením (pokud moņno přímo zpracovatelem studie) a data sekundární, coņ jsou údaje ze statistických ročenek, odborného tisku apod. Informace se také posuzují z hlediska jejich kvantity, tj. jaké mnoņství údajů bylo zohledněno, nebo z hlediska kompletnosti. Inventární analýza je stěņejní částí metody Life Cycle Assessment. Jde v ní o posouzení energetických a materiálových toků, které jsou součástí ņivotního cyklu zkoumaného výrobku nebo sluņby. Vstupem do tohoto systému jsou suroviny, pohonné látky a materiály uņívané v jednotlivých etapách ņivotního cyklu, výstupy jsou výrobky, druhotné výrobky, odpady, emise do ovzduńí a energetické emise (hluk, záření, teplo apod.).

10

Protoņe nejčastěji je metoda LCA vyuņívána na posuzování výrobních cyklů masově vyráběných výrobků, samotný způsob tohoto posuzování je zaloņen na představě ņivotního cyklu kaņdého výrobku nebo sluņby jako systému, do kterého vstupují a z něhoņ vystupují dalńí vstupy a výstupy. Hranice toho systému musí být přesně určeny a vńe, co je vně, se označuje jako okolí systému: Zkoumaný systém je následně rozloņen na procesy, ze kterých se skládá. Jde samozřejmě o značné zjednoduńení a v praxi jsou jednotlivé systémy rozpracovány velmi podrobně, často v podobě grafů návazných procesů průmyslové výroby. Rozčlenění systému na jednotlivé procesy umoņňuje následně lépe určit vstupy a výstupy u vńech z nich. Velký důraz je kladen na to, aby při analýze byly zohledněny vńechny procesy ņivotního cyklu daného výrobku nebo sluņby. Proto je např. do ņivotního cyklu elektrické energie zahrnuta uņ těņba primárních surovin. Podobně by např. u výrobků z plastů je nutné zohlednit těņbu a transport ropy apod. Nelze přehlíņet procesy související s přepravou surovin nebo materiálu, při níņ dochází často ke spotřebě velkého mnoņství energie a pohonných látek. B) Hodnocení dopadů (Impact Assessment) Informace získané z inventární analýzy jsou hodnoceny z ekologického hlediska v této etapě LCA. Proces tohoto hodnocení je v současné době ve vývoji a neexistuje dosud jednotná, obecně přijatá metodika. Zpravidla vńak proces hodnocení sestává z následujících kroků: V klasifikaci se data, získaná z inventární analýzy, zařadí do skupin a dále do několika kategorií dopadu. Tyto kategorie dopadu zahrnují tři hlavní oblasti vlivů na prostředí vyčerpávání zdrojů, vliv na lidské zdraví a vliv na kvalitu prostředí (tzv. ecological health). Charakterizace slouņí ke kvantitativnímu posouzení zjińtěných dopadů. Je stanovena ekvivalentní jednotka, která příspěvky dílčích vlivů převádí na společný základ. Optimálně se potom provádí tzv. normalizace, jejímņ úkolem je zobrazení poměrné ńkodlivosti jednotlivých vlivů z hlediska dané lokality a aby se zohlednily různé regionální preference. Následuje konečné zhodnocení, kdy je určen význam jednotlivých zjińtění druhů zátěņí v souladu s cílem dané studie. V případě, ņe jsou porovnávány dva nebo více systémů, se budeme zajímat o to, u kterých z nich jsou sledované hodnoty vyńńí nebo niņńích neņ u systémů jiných. Pokud nejde o komparativní studii, zjińťujeme, které procesy ņivotního cyklu výrobku nejvíce zatěņují ņivotní prostředí a na něņ bude třeba se zaměřit. C) Návrhy na zlepšení V této, poslední etapě, se hledají a vyhodnocují moņnosti zlepńení nebo napravení nedostatků, zjińtěných v etapách předchozích. U procesů, jejichņ dopad na ņivotní prostředí je negativní, se hledají ekologicky ńetrnějńí alternativy, v případě, ņe studie byla prováděna za účelem výběru z několika moņností, vybereme tu, u níņ byly zjińtěné dopady nejniņńí apod. Samotné konkrétní návrhy technologických nebo konstrukčních změn výrobků a sluņeb jiņ nejsou součástí LCA, ale závěry studie poslouņí jako podklady pro jejich vývoj a realizaci. Závěr Metoda Life Cycle Assessment samozřejmě není jediným způsobem, jak zkoumat dopad lidské činnosti na ņivotní prostředí. Detailně zkoumá celý průběh ņivotního cyklu výrobků nebo sluņeb včetně fáze poslední, tj. likvidace a nakládání s odpady. Prostřednictvím

11

implementace metody LCA do rozhodování v podniku (např. v rámci zavádění tzv. environmentálního managementu) je moņné dosáhnout nezanedbatelného zlepńení v systému nakládání s odpady a v úrovni ―ekologičnosti‖ chodu podniku vůbec, nemluvě o potenciálních ekonomických výhodách, jako je například sníņení nákladů na spotřebu pohonných látek nebo energie. Vyuņívání LCA nebo podobných systémů proto nelze chápat jako obstrukci nebo zbytečné omezování, ale jako konkurenční výhodu. Kromě jiņ zmíněných úspor nákladů je třeba brát v úvahu také roli, kterou můņe vyuņívání ekologických způsobů výroby hrát ve vytváření image firmy. S tím, jak je metodika LCA postupně sjednocována zdokonalována, zájem o tento systém stoupá. V současné době existuje také celá řada softwarových aplikací, pomocí nichņ je moņné modelovat studie LCA na počítači1 a které vyuņití této metody automatizují a usnadňují výpočty. Vedle metody LCA existují i dalńí nástroje pro hodnocení vlivu lidské činnosti na ņivotní prostředí. Například SEA (Strategic Environmental Assessment) a EIA (Evnironmental Impact Assessment). SEA lze definovat jako určitý způsob strategie, resp. přístup k posuzování určitých plánů či projektů z hlediska jejich vlivu na ņivotní prostředí. Jde o určitý typ environmentální politiky, která má konkrétní podobu ve formě směrnice EU (z r. 2001). Jejím cílem je zajistit, aby určité investiční plány a programy byly posouzeny z hlediska jejich potenciálního vlivu na ņivotní prostředí jeńtě předtím, neņ dojde k jejich realizaci. Do tohoto procesu jsou zapojeni odborníci na otázky ņivotního prostředí a veřejnost. Poté, co je daný plán nebo program přijat, je veřejnost informována o výsledcích rozhodovacího procesu. Obecným cílem SEA je tedy přispět k plnění úkolů politiky trvale udrņitelného rozvoje. EIA pak představuje konkrétní metodu, postup, kterým se posuzování provádí u jednotlivých projektů v souladu s environmentální politikou, zakotvenou v SEA. Stejně jako SEA je metoda EIA zakotvena v právním systému Evropské unie ve formě směrnice. Informační zdroje Příspěvky do zpráv vědeckých úkolů EURO WASTE a Grantový úkol 402/02/1460 a DP. Prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, Technická 2, 616 69 Brno, Czech Republic, email: [email protected] Ing. Jiří Dvořák, Ph.D., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, Technická 2, 616 69 Brno, Czech Republic, email: [email protected]

1

viz http://www.life-cycle.org/LCA_soft.htm 12

PŘEPRAVNÍ TOKY PŘI LIKVIDACI POUŢITÝCH VÝROBKŮ Prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc. – Ing. Jiří Dvořák, Ph.D. – Ing. Pavel Nesejt

Řeńení optimálních modelů přepravních toků při likvidaci pouņitých výrobků je významnou částí řeńeného výzkumu. V článku je uvedena moņnost modelování zadaného systému pomocí neuronových sítí. An optimal model of transport flow during liquidation of waste is an important part of the research. In this article a possibility of such modeling using neural network is described. Úvod Pro řeńení vědeckého úkolu bylo nezbytné definovat základní systém v němņ budeme uvaņovat technologii výroby zadaných mnoņin výrobků a jejich ņivotní cykly včetně dalńího období zahrnující jejich likvidaci způsobem, který je optimální z různých hledisek. Tvorba modelu zkoumaného systému Model se můņe obecně vyjadřovat na základě prostředků umělé inteligence (Artificial Intelligence). Rozvoj tohoto perspektivního oboru je úzce spjat s rozvojem počítačů a sociotechnickými prostředky rozpoznávání scén a prostředí. Technologie umělé inteligence jsou v současné době velmi rozmanité. Jsou zastoupeny aplikacemi vycházejícími z biologie – jako například neuronové sítě a genetické algoritmy, z fyziky, matematiky a logiky – jako jsou technologie modelující a identifikující chaos a technologie vyuņívající neostrých mnoņin. Tyto technologie tvoří skupiny zaloņené na počítačových modelech řeńení úloh se zásobou expertních informací (expertní systémy), na induktivním učení a dalńí. Doménami umělé inteligence jsou expertní úlohy (finanční analýzy, engineering,…), formální úlohy (hry a simulační úlohy), ostatní úlohy, kde je např. rozpoznávání přirozeného jazyka, procesy vnímání apod. Nejvíce uņívané technologie umělé inteligence jsou nyní:  neuronové sítě. Umělé neuronové sítě hledají vyuņití principů, kterými se řídí lidský mozek – sítě neuronů. Existuje řada reprezentací neuronových sítí a jejich interpretací – pro ekonomické úlohy budou vhodné neuronové sítě vícevrstvé, kde lze lépe identifikovat v modelu nelineární vztahy,  genetické algoritmy. Podle analogie z biologie jsou u genetických algoritmů chromozomy jako řetězce bitů, polí, stromů, seznamů a jiných objektů. Chromozomy jsou nositeli podstatných informací o prvku systému. Zakódování informace do chromozomu je moņné v binárním formátu (lze zakódovat více informací) nebo v jiných formátech. Při modelování jsou v první populaci vńechny chromozomy generovány náhodně – je určena jejich hodnota pro dalńí generace pomocí účelové funkce. Poté následuje reprodukce – selekce, crossover a mutace. Genetické algoritmy mohou slouņit např. k vyhodnocování výstupů neuronových sítí. V ekonomii se pouņívají např. v optimalizačních úlohách alokace aktiv ,..  technologie s fuzzy logikou,

13

 systémy identifikující a modelující chaos. Moţnosti modelování přepravních toků neuronovými sítěmi Neuronové sítě vycházejí z biologické předlohy uspořádání neuronu v lidském mozku. Mozková kůra obsahuje cca 15 miliard neuronů z nichņ kaņdý můņe být propojen aņ s 5000 jinými neutrony. Kaņdý neuron se skládá z těla a vstupních výběņků (dendritů) a výstupního vlákna (axonu). K přenosu informace slouņí synapse různého druhu [1]. Z tohoto názoru vychází matematický model neuronu. Jestliņe označíme x1, x2, ... , xn reálné vstupy neuronu a w1, w2, ... , wn synaptické váhy na těchto vstupech, pak výraz  =  wi . xi pro i = 1, ..., n definuje vnitřní potenciál neuronu. Neuron pak na výstupu realizuje aktivační funkci potenciálu y =  (). Nejdůleņitějńí vlastností neuronových sítí je to, ņe se mohou učit. Postup učení je takový, ņe neuronové síti předkládáme jednotlivé vzory trénovací mnoņiny, vņdy vstupy a poņadované výstupy. Neuronová síť nejprve odpovídá zcela náhodně, ale postupně se na základě rozdílu mezi jí vypočtenými a poņadovanými hodnotami adaptuje, t.j. podle stanoveného algoritmu přizpůsobuje své synaptické váhy, aņ se naučí závislost mezi veličinami a dokáņe na předloņené vstupy odpovědět správnými výstupy. Přitom nezáleņí na tom, zda vstupní hodnoty byly obsaņeny v trénovací mnoņině. Smyslem navrhovaného modelu bude minimalizovat náklady na skladování pouņitých výrobků na straně jedné a na jejich likvidaci na straně druhé. Model přepravy se skládá:  z část zatím tvořící dopřednou neuronovou síť, která se z dosavadního vývoje učí a odhaduje průběh poņadavků na přepravu,  druhá část můņe navazovat na první a můņe být tvořena genetickým algoritmem. Genem je v tomto případě počet pouņitých výrobků určitého druhu, chromozómem stav zásob vńech sledovaných pouņitých výrobků. Při volbě populace vycházíme z toho, ņe vņdy váņíme několik alternativ moņné struktury zásob. Populací je pak náhodně zvolený soubor takových alternativ. Jeden jedinec můņe například představovat maximální zásobu, druhý minimální, dalńí určitou střední hodnotu apod. Počet zároveň zkoumaných alternativ a tím počet jedinců v populaci určí uņivatel. Kříņení je definováno jako kombinace vybraná ze dvou chromozómů t.j. ze dvou moņných stavů skladovaných pouņitých výrobků. Přitom se vņdy vybere část výrobků z jedné alternativy a část z druhé. Mutace znamená náhodnou změnu počtu likvidovaných výrobků v některé z moņných alternativ. Závěr Umělá inteligence je moderní a rychle se rozvíjející disciplína, která v současné době nachází své uplatnění v mnoha oborech lidské činnosti. Rovněņ v ekonomické informatice má rozsáhlé moņnosti uplatnění. Oproti klasickým programům mají takové systémy nesporné výhody:  klasický program vyņaduje přesný algoritmus výpočtu, který v případě ekonomických procesů současné doby obvykle neexistuje, naproti tomu systémy vyuņívající metod umělé inteligence pracují s přibliņnými informacemi, v prostředí nejistoty a rizika 14

 změna podmínek, ve kterých pracuje klasický program, vyņaduje zásah do programu včetně moņnosti výskytu následných chyb, zatímco změna podmínek v případě systému na bázi umělé inteligence spočívá nejvýńe v zápisu nových pravidel u produkčních systémů, v případě neuronových sítí nebo genetických algoritmů se adaptace na nové podmínky provádí automaticky. Seznam literatury: 1. RNDr. Jaroslav Teda, Ph.D. http://www.sweb.cz/jaroslav.teda/ 2. Boero G., Cavalli E.: Exchange rate forecasting: Neural networks versus linear econometric models. Neural Network World, 1, 1997, 29 - 42. 3. Kratzer K.P.: Neuronale Netze : Grundlagen und Anwendungen, Műnchen 1993 4. Schindler, J.,Teda, J.: Implementation of Artificial Intelligence Methods in Personal Management Strategy, proceedings of Strategic Management and its Support by Information Systems, VŃB-TU Ostrava 1997, str. 203 - 210 5. Teda, J., Schindler, J.: Personnel Planning Support System on the Basis of Neural Network, proceedings of Intelligent Decission Support Systems in Management, Katowice 1998, International session, str. 29 - 37 6. Teda, J.: Uplatnění umělé inteligence v ekonomickém řízení údrņby, Automatizace č. 10, říjen 2001, str. 624 – 626 7. Zalzala A.M.S., Fleming P.J.: Genetic algorithms: Principles and applications in engeneering systems. Neural Network World, 5, 1996, 803 - 820. Prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, Technická 2, 616 69 Brno, Czech Republic, email: [email protected] Ing. Jiří Dvořák, Ph.D., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta podnikatelská, Technická 2, 616 69 Brno, Czech Republic, email: [email protected]

15

POSUZOVÁNÍ EFEKTIVNOSTI ENVIRONMENTÁLNÍCH INVESTIC Ing. Miroslav Hájek, Ph. D.

Při rozhodování na podnikové úrovni se často řeńí otázka realizace environmentálních investic. Na jedné straně jsou vyņadovány prostřednictvím administrativních nástrojů, dobrovolných standardů (ecolabelling), zvyńujícími se nároky na výrobky a stále nákladnějńí environmentální opatření. Na druhé straně je zpravidla nedostatek informací o nákladově efektivním řeńení. Výsledkem často je, ņe realizovaná environmentální investice není to nejlepńí řeńení jak z pohledu managementu podniku, tak ale i z pohledu ochrany ņivotního prostředí. Při posuzování environmentálních investic je zásadní rozdíl přístupu podle toho, kdo je investorem. Obecně lze pouņít řadu vńeobecně známých metod, které větńinou sledují úroveň nákladů. Analýza efektivnosti nákladů (Cost Effectiveness Analysis) je nejznámějńí analýzou pouņívanou v různých, dále zmíněných, modifikacích. Spočívá v posouzení nákladů na realizaci opatření k ochraně ņivotního prostředí z různých hledisek. Posouzení investičních nákladů Nejjednoduńńím příkladem je posouzení investičních nákladů na řeńení jednoho problému. Porovnává se výńe investičních nákladů různých řeńení. Při vyhovění poņadavkům na zadání projektu je vybráno řeńení s nejniņńími investičními náklady. Tento postup je běņně pouņíván při řeńení jednotlivých problémů souvisejících s ochranou ņivotního prostředí, na jejichņ řeńení se vypíńe soutěņ a postupuje se výńe zmíněným způsobem, tj., ņe nejvhodnějńím řeńením je to, které má nejniņńí investiční náklady (samozřejmě při splnění zadaných parametrů řeńení). Posouzení investičních nákladů různých projektů Běņným příkladem je omezenost finančních zdrojů na jedné straně a téměř neomezené mnoņství projektů zaměřených na ochranu ņivotního prostředí na straně druhé. V tomto případě se předevńím zjińťuje měrná investiční náročnost, např. na odstranění jednotky znečińtění a dává se přednost projektům s nejniņńí měrnou náročností. S

IN Q

S ... měrná náročnost IN ... investiční náklady Q ... mnoņství znečińtění Tento postup vychází z teoretického vztahu mezi výńí znečińtění a náklady na jeho odstranění, ze kterého je zřejmé, ņe čím je znečińtění niņńí, tím stoupají náklady na jeho odstranění mnoņství odstraněného znečińtění na jednotku nákladů postupně klesá.

16

Posouzení investičních a provozních nákladů a faktor času Pro rozhodování o realizaci projektu jsou rozhodující kromě investičních i provozní (běņné) náklady, které jsou dalńím hlediskem při hodnocení projektů. V případě, ņe by hodnocené projekty měly shodné řeńení a investiční náklady, je potom třeba důkladně posoudit provozní náklady. Pro hodnocení v dostatečném časovém horizontu lze propočítat náklady na současnou diskontovanou hodnotu nákladů (Present Discounted Value of Costs-PVC).

 1  PVC   C n    1  rn  n 1 n

n

respektive  1  PVC   K n    1  rn  n 1 n

n 1

 1    Cn    1  rn  n 1 N

n

jestliņe náklady na pořízení investice (K) jsou vynaloņeny jednorázově v prvním roce a provozní náklady (C) jsou kaņdým rokem stejné, lze výpočet zjednoduńit tak, ņe  1  PVC  K 1  C   n 1  1  r  n

n

Při porovnávání více projektů (o různých délkách ņivotnosti) je vyuņíván roční průměr současné hodnoty nákladů (Annual Average Present Value of Cost-APVC). APVC 

PVC n

Dalńím způsobem postupu je přeměna investičních nákladů do podoby ročních tokových veličin TC=C+K*A(r) kde A(r) je faktor obnovy investic (anuitní faktor), který zabezpečuje přepočet K na tok ročních plateb. Anualizace je uvaņována jako platba na konci roku v reálných peněņních jednotkách, které jsou očińtěny od vlivu inflace. (Seják 1997) Posouzení výše odvrácených škod Dokonalejńím ukazatelem měrných nákladů je vztaņení odstraněného znečińtění k odvráceným ńkodám (nikoliv k nákladům na výstavbu). Promítají se tak do tohoto ukazatele rizika z odstraněného znečińtění vyjádřená výńí ńkod. Tento ukazatel nelze přesně peněņně vyjádřit, coņ je jeho zásadní nedostatek. Nicméně při zvaņování realizace environmentální investice je moņno uvaņovat s výńí ńkod dle známé metodiky. O důleņitosti této metody jsou přesvědčivé například údaje z materiálů Lucernské konference ministrů ņivotního prostředí (28.-30. dubna 1993). Ze závěrů posouzení plynofikace v Polsku vyplývá, ņe tuna emisí SO2 a NOX z nízkých komínů působí 2,5krát větńí ńkody neņ v případě vysokých komínů a u emisí popílku je to 12krát více. Při propočtu na podmínky ČR vyplývá, ņe domácnosti a malé zdroje spalují asi 8-10 % z celkového mnoņství spalovaného uhlí, ale podíl na celkových ekologických ńkodách představuje jednu třetinu (Seják 1994).

17

Nákladově efektivní analýza a redukce rizika Aplikace metody, při níņ porovnáváme výńi nákladů a zdravotního rizika spočívá v následujících krocích2:  identifikace zdravotního rizika  návrh odpovídajících opatření  vypočítat výńi nákladů pro kaņdé opatření  stanovit změnu zdravotního rizika pro kaņdý návrh opatření  stanovit priority opatření na základě výńe nákladů ve vztahu ke změně rizika. Při výpočtu výńe nákladů pro kaņdé opatření je důleņité mj. i hledisko času. Předpokládá se proto vyuņití metody současné hodnoty nákladů. Tato metoda jiņ nelze vyuņít na úrovni podniků. Míra rizika je větńinou vůči podniku vyuņívána nepřímo přes emisní limity, poplatky za znečińťování apod. Analýza nákladů a uţitků Nejkomplexnějńí, ale mnohdy nejobtíņněji proveditelná je analýza nákladů a uņitků, kterou lze pouņít při rozhodování o realizaci investice. Vztah nákladů a uņitků lze charakterizovat v následujícím grafu. Souvisejí s tím i následné úvahy o investicích na ochranu ņivotního prostředí3. Náklady a uņitky státní politiky ņivotního prostředí MNU N

CU

U

Q

2 3

Applying Cost.Effectiveness Analysis to Risk Management in Russia: A Case Study of Air Pollution Helth Risks in Volgograd. International Environmental program, Harward University, 1997. World Development Report 1992. Development and the Environment. Oxford University press, New York, 1992, s. 66. 18

MNU mezní náklady a uņitky N

náklady

CU

celkové uņitky

U

uņitky bez hlediska ochrany přírody

Q

kvalita ņivotního prostředí

Graf lze rozdělit do třech pásem. První je vlevo od průsečíku vodorovné osy a přímky znázorňující náklady. V tomto pásmu má ekonomické přínosy podnikatelský subjekt a současně dochází k přínosům v ochraně ņivotního prostředí. Druhý úsek grafu (k průsečíku uņitků s náklady) se vyznačuje převahou uņitků, v nichņ nejsou zahrnuty environmentální aspekty. Jsou zde zachyceny uņitky na podnikové úrovni, které jsou kalkulovány při úvahách o realizaci investice. Ve třetím pásmu celkové uņitky převyńují náklady. V tomto případě musí zasáhnout stát, neboť dochází k selhání trhu. V tomto třetím pásmu vstupují svými podporami veřejné rozpočty, které zajińťují realizaci veřejně prospěńných projektů na ochranu ņivotního prostředí. Struktura analýzy nákladů a uţitků Při provádění analýzy nákladů a uņitků se postupuje v následujících etapách: definice projektu, zjińtění ekonomicky významných a fyzických dopadů projektu, diskontování (Hanley 1993). 1. Podstatou definice projektu je vymezení oblasti, které se projekt dotýká, včetně například vymezení obyvatel ovlivněných projektem. 2. Identifikace dopadů projektu (kladných i záporných). Můņe se přitom jednat o zjińťování čistých dopadů, týkajících se pouze dané lokality, nebo můņe jít o přemístění z jiné nebo na jinou lokalitu. 3. Identifikace významných ekonomických dopadů. 4. Fyzické dopady realizace projektu. 5. Peněņní ohodnocení významných efektů. Základní jednotkou metody nákladů a uņitků jsou peníze. Při jejich predikci je nutno věnovat zvýńenou pozornost cenám. Je třeba mít na zřeteli ovlivnění cen z titulu nedokonalé konkurence, vládní intervence nebo absence trhu. 6. Diskontování toku nákladů a uņitků. Významným přínosem pouņití analýzy nákladů a uņitků je časové hledisko (Pearce, 1993). Tato analýza umoņňuje propočet přínosů pro ņivotní prostředí i v dlouhodobém časovém horizontu a podává tak ekonomicky ucelený pohled na realizaci opatření. Lze tak uplatnit při posuzování efektivnosti i dlouhodobost efektů, která je významným rysem investic k ochraně ņivotního prostředí. 7. Pouņití metody čisté současné hodnoty je významné z hlediska časového rozvrņení porovnávaných nákladů (které jsou zpravidla nejvyńńí v počátku realizace) a očekávaných výnosů, které je moņno očekávat i v dlouhých časových horizontech, tzn. 10, 20 i více let. Souvisí s tím i přesnost kalkulací. V prvních letech realizace budou hodnoty nákladů a přínosů poměrně přesné a ke konci hodnoceného období se bude jednat o odhady. Čistá současná hodnota představuje rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných přínosů a současnou hodnotou nákladů zahrnující náklady na pořízení investice a provozní náklady.

19

8. N

NPV   B n n 1

N 1 1  Cn  n (1  r) (1  r) n n 1

Vedle metody hodnocení efektivnosti pomocí čisté současné hodnoty je dalńí vhodná metoda výpočtem vnitřního výnosového procenta. N

 Bn n 1

N 1 1  Cn 0  n (1  r ) (1  r ) n n 1

Třetí moņnost je metoda hodnocení poměrem uņitků a nákladů. N

B BCR 

1 n

n1 N

C n1

1  r  n 1

n

1  r  n

9. Analýza citlivosti vychází ze skutečnosti, ņe vstupní data se v průběhu přípravy mění s tím, jak se zpracovává výhled potřebných údajů pro období ņivotnosti projektu. Proto se musí analýza přepočítat při změně těchto parametrů:  diskontní sazba,  změna kvality a mnoņství vstupů,  stínové ceny těchto vstupů,  změna kvality a mnoņství výstupů,  stínové ceny výstupů,  časové rozpětí projektu. Cílem je zjistit, který parametr je na výsledky analýzy nejvíce citlivý. Přehled hlavních problémů spojených s aplikací analýzy nákladů a uţitků Úspěńnost praktické aplikace analýzy nákladů a uņitků závisí na vypořádání se s největńími problémy této analýzy.  Ocenění zboņí netrņního charakteru (příroda, krajina).  Sloņitost ekosystému (otázka přesnosti předpovědi budoucího vývoje ekosystému).  Jak stanovit diskontní sazbu.4  Je třeba zváņit moņnost, zda lze analýza skutečně v praxi pouņívat. Zda pouze nepřispěje ke zvýńení byrokracie bez kýņeného efektu.

4

Diskontování je základní součást analýzy. Výběr diskontní sazby má zásadní vliv na výběr projektů. V literatuře jsou navrhovány dva druhy diskontní sazby. Společenská sazba časové preference (Social Rate of Time Preference) a společenské náklady na pořízení kapitálu (Social Opportunity Cost of Capital). Společenskou sazbu časové preference je obtíņné vyčíslit, neboť obsahuje subjektivní součást (Pure Rate of time preference). Při analýze je nutné pouņívat jednu diskontní sazbu. Několik různých diskontních sazeb lze pouņít při analýze citlivosti. Nelze hodnotit různé části projektu, nebo posuzované aktivity různými diskontními sazbami.(Dixon, 1993) 20

Analýza nákladů a uņitků dosud není běņně pouņívána pro posuzování efektivnosti výdajů, a to jak ve veřejném, tak i soukromém sektoru. Posuzování efektivnosti investic k ochraně ņivotního prostředí financovaných z veřejných rozpočtů má kromě obecného rámce specifické přístupy, které je moņno zkráceně charakterizovat významným celospolečenským přínosem a dlouhodobou návratností. Posuzování výńe a alokace tohoto druhu veřejných výdajů je stále aktuálnějńí, neboť v současné době dosahují veřejné výdaje na ochranu ņivotního prostředí vrcholu a nastává období stagnace či poklesu, kdy je třeba zaměřit pozornost na hospodárnějńí vyuņívání těchto finančních zdrojů. Stávající veřejné výdaje do oblasti ņivotního prostředí se vyznačují nízkou úrovní stanovených priorit, z čehoņ vyplývají vysoké finanční nároky zejména na Státní fond ņivotního prostředí a nedostatečné ekonomické rozbory, které by zohledňovaly jak faktor času, tak i vyčíslitelné celospolečenské efekty. Stanovení priorit přitom musí vycházet ze zváņení míry rizik podle přijaté státní politiky ņivotního prostředí. Nebezpečí neefektivnosti výdajů z veřejných rozpočtů je třeba sníņit na minimum podrobnějńími ekonomickými propočty, které budou podkladem k rozhodování o alokaci finančních prostředků. Jako nejvýznamnějńí bude zřejmě prohloubení metody minimalizace nákladů a uplatnění analýzy nákladů a při posuzování investic na ochranu ņivotního prostředí. Rozhodování pomocí metody nákladů a uţitků Metoda nákladů a uņitků by měla být uņívána u vńech projektů s tím, ņe u těch, které vycházejí z vládních záměrů, či záměrů politiků a politických stran a dále jde o projekty soukromých i veřejných podniků, které poņadují státní pomoc. Ve vńech těchto případech je potřebné, aby ze strany posuzovatele projektu (státu) byly vzaty v úvahu nejen náklady na realizaci ale celkové přínosy pro společnost, které vyplývají z realizace projektu. Příprava projektů bývá rozvrņena do více fází jejichņ stupňům odpovídá vyhodnocení a následné rozhodování o dalńím postupu. Jedná se o  prvotní představu a definici,  studie proveditelnosti (kvantifikace poptávky zboņí a sluņeb, vstupní parametry a odhad nákladů, pracovní síly, financování (náklady a příjmy), ekonomické zhodnocení (náklady a přínosy), přínosy pro společnost (kdo je vyuņívá, kdo je platí, případné ocenění přínosů)),  podrobný návrh. K porovnání vyčíslených uņitků s náklady je třeba shromáņdit odpovídající údaje, které pokryjí celou dobu ņivotnosti investice. Zjińťované „cash flow― má z obecného pohledu ve vńech případech stejný průběh, tj., ņe zpočátku při realizaci investice je záporné a postupem času se změní na kladné. Při sestavení investičního plánu je třeba zejména vyčíslit náklady související s vlastním pořízením, ale i s vlastním provozem, a to podle jednotlivých let po celou dobu existence, které by měly zahrnovat i platby státu (daně, poplatky ap.), ale i „záporné náklady― ve formě státních podpor. Investiční plán by měl obsahovat i způsob financování. Při hodnocení projektu je mezi jiným pouņívána finanční analýza, která zahrnuje skutečné ceny. Naproti tomu při ekonomické analýze (komplexním ekonomickém hodnocení) jsou pouņívány ceny upravené, vycházející například z ocenění přírodních zdrojů nebo z vyčíslených uņitků pro společnost. V distribuční analýze jsou potom rozdělovány uņitky do oblastí, které daný projekt. Poslední analýza, potřeb společnosti, vychází kromě základních

21

potřeb i z externalit, které (Jenkins, 1995)

realizací projektu ovlivňují kladně nebo záporně společnost.

Důleņitým hlediskem pro posouzení investičních projektů je hodnocení z pohledu různých subjektů, podílejících se na realizaci a následném vyuņití projektu (Jenkins, 1995). Jedná se zejména o banky, vlastníky, vládu a stát jako celek. Investiční rozhodování podle typů subjektů (Hanley 1993) Subjekt

Typ analýzy Finanční

Ekonomická

Distribuční

Základních potřeb

Banka

A

n

E

n

Podnik

B

n

E

n

Státní rozpočet

C

n

E

n

Stát

D

D

E

F

n - nepouņitelné Výńe uvedené schéma lze stručně hodnotit v tom smyslu, ņe zatímco rozhodování na úrovni podniků a bank je zaloņeno na finanční analýze, rozhodování státu (společnosti) vychází z analýzy ekonomické, distribuční a základních potřeb. Zájem banky je předevńím na hodnocení míry rizika poskytovaného úvěru a hodnotí hmatatelné finanční zdroje a uņitky [A]. Banky tedy hodnotí zejména finanční proveditelnost projektu, potřebu úvěru a pravděpodobnost splácení. Úvaha podnikových manaņerů [B] je obdobná jako bankéřů, s tím rozdílem, ņe jejich finanční analýza zvaņuje finanční přínos (náklady) za předpokladu, kdyby se projekt nerealizoval. Dále vlastník bere úvěr jako příjem peněz, ale na druhé straně odečítá jistinu a úrok. Ze strany státního rozpočtu [C] je chápána účast na projektu jako výdaj (dotace, transfer), případně jako příjem (daň, poplatek). Finanční analýza potom hodnotí přínos projektu jako rozdíl příjmů a veńkerých výdajů z rozpočtu ve vztahu k realizaci projektu. Ekonomická analýza z pohledu státu [D] zahrnuje v pouņívaných cenách i výdaje a příjmy státního rozpočtu. Zejména musí analýza obsahovat propočet externalit, které realizace projektu generuje. Náklady musí obsahovat i činnosti předcházející realizaci projektu. Narozdíl od finančních analýz prováděných bankéři a vlastníky zahrnuje ekonomická analýza státu příjmy a výdaje státního rozpočtu a nebere v úvahu úvěry. Je tedy vyjádřena rozdílem celkových přínosů a nákladů hodnocených za výńe uvedených podmínek. K distribuční analýza [E] vychází z finanční a ekonomické analýzy. U finanční analýzy základních potřeb [F] je třeba si uvědomit, ņe zahrnuje i přínosy z externalit jako je vzdělání, zdraví výņiva ap. Z hodnocení podle subjektů je patrné, jak je důleņité co nejvíce internalizovat externality a docílit tak realizace projektů přínosných jak z finančního hlediska, tak i z pohledu celé společnosti. Projekty, které mají přínos pouze z úzkého hlediska finančního bez zohlednění environmentálních aspektů mohou mít ve svém důsledku negativní vliv na ekonomický rozvoj. Náklady i uņitky se projevují v různé výńi v různém čase. Pro investice v ochraně ņivotního prostředí je typická zejména délka ņivotnosti, případně to, ņe uņitky se dostavují aņ v delńím

22

časovém horizontu. Proto je důleņité vyuņívat propočtu pomocí čisté současné hodnoty, jak je uvedeno v předcházející kapitole. Vedle pokud moņno úplného vyčíslení přínosů a nákladů je samozřejmě také důleņité stanovit správnou diskontní sazbu. V propočtu čisté současné hodnoty se předpokládá, ņe diskontní sazba je stejná po celou dobu ņivotnosti investice, coņ je obtíņné zejména při dlouhých termínech ņivotnosti. Čistou současnou hodnotu lze potom počítat takto:

čsh  P0  N0 

P1  N1 P2  N2 P3  N3   ... (1  r1) (1  r 2 ) (1  r 3 )

kde rn jsou hodnoty diskontní sazby pro různá období. Po výpočtu čisté současné hodnoty rozhodujeme podle následujících kritérií: 1. Vybereme ty projekty, kde čistá současná hodnota je kladná. Při realizaci projektů se zápornou čistou současnou hodnotou by dońlo ke zhorńení ekonomiky. 2. Jestliņe se jedná o variantní řeńení, vybereme projekt s nejvyńńí čistou současnou hodnotou. 3. Při vědomí, ņe u investic k ochraně ņivotního prostředí nelze vņdy finančně ocenit vńechny přínosy, můņe být vybrán i projekt se zápornou čistou současnou hodnotou, resp. z mnoņiny projektů se vybírají ty, které mají nejvyńńí hodnotu, nikoliv pouze kladnou. Na podnikové úrovni vńak závisí toto rozhodnutí na zváņení sankcí, které by byly vůči podniku uplatněny v případě nerealizace investice. Z pohledu kriteria času je nutné zvolit realizaci investice tak, aby bylo dosaņeno maximální čisté současné hodnoty. Jde zejména o následující případy:  přínosy z realizace projektu vyjadřuje postupně rostoucí funkce,  přínosy z projektu jsou určeny „kalendářním časem― nikoliv délkou ņivotnosti investice,  náklady investice závisí na kalendářním čase,  odkládáním zahájení realizace dochází ke zvyńování nákladů. Při rozhodování o investicích k ochraně ņivotního prostředí je třeba si uvědomit, ņe v reálném čase dochází k pońkozování ņivotního prostředí a proto i k neustále rostoucím ńkodám na ņivotním prostředí, které se dále promítají v hospodářské činnosti, ale i na zdraví lidí, biodiverzitě atd. Z hlediska načasování těchto investic je proto prvotní hledisko uskutečnění co nejdříve tak, aby bylo omezeno pońkozování ņivotního prostředí a to zejména tehdy, kdy by toto pońkození vedlo k ohroņení lidského ņivota, ztrátě přírodních zdrojů, nevratným změnám nebo vyhubení rostlinných a ņivočińných druhů5. Protoņe vńak nelze vńechny tyto investice realizovat najednou, přijímá vláda systém priorit a nástrojů obsaņených v environmentální politice. Závěr Řada podniků má problémy s kvantifikací úspory nákladů při realizaci environmentálních investic. Pro optimalizaci rozhodování o tomto druhu investic je proto důleņité zavedení environmentálního účetnictví. Je potom například zřejmé, jaké vńechny náklady vzniknou nebude-li se investice realizovat. 5

Environmental Action Programme for Central and Eastern Europe. Document submited to the Ministerial Conference Luzerne, Switzerland 28-30 April 1993. 23

Dosavadní zkuńenosti s vyuņíváním environmentálního účetnictví při rozhodování o environmentálních investicích ukazují, ņe je potřebné zdokonalovat informace mezi materiálními a monetárními daty a mezi různými útvary na úrovni podniků, zdokonalovat informace o materiálových tocích jako východiska pro co nejúplnějńí monetární vyjádření a zvaņovat budoucí náklady související s realizací environmentálních investic. Seznam literatury: 1. Environmental Accounting for Decision Making. Summary Report of an OECD Seminar. OECD, Paris 1995. 2. Environmental Management Accounting Procedures and Principles. United Nations Division for Sustainable Development. United Nations, New York 2001. 3. Hájek, M.: Efektivnost výdajů z veřejných rozpočtů na ochranu ņivotního prostředí. Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2000. 4. Hanley, N.-Spash, C.: Cost-Benefit Analysis and the Environment. Edward Elgar Publishing Limited, Great Britain, 1993. 5. Jenkins, G.P.-Harberger, A.C.: Program on investment Appraisal and Management. Manual Cost-Benefit Analysis of Investment Decisions. Harvard Institute for International development, 1995.[6] Pearce, D.W., Warford, J.J.: World without End. Oxford University Press, Washington, D.C., 1993. 6. Pearce, D.W., Warford, J.J.: World without End. Oxford University Press, Washington, D.C., 1993. 7. Seják, J.: Nákladové funkce a integrované modelování redukce emisí těkavých organických látek (VOC). Planeta 3/1997, s. 37-39. 8. Sharp, A.M.-Register, Ch.A.-Leftwich, R.H.: Economics of Social Issues. IRWIN, 1994. Ing. Miroslav Hájek, Ph. D., Ministerstvo ņivotního prostředí, Vrńovická 65, 100 10 Praha 10, tel.: 267 122 084, fax 267 126 084, e-mail: [email protected]

24

FINANČNÍ A ENVIRONMENTÁLNÍ AUDIT A VSTUP ČR DO EU Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc. – Mgr. Ing. Jana Soukopová

ÚVOD V příspěvku je stručně popsán finanční (účetní) a environmentální audit, jehoņ jedním spojovacím článkem se stává environmentální účetnictví [1], [3]. Tato problematika je velmi aktuální vzhledem k vstupu České republiky (ČR) do Evropské unie (EU). Dále souvisí se zaváděním národního programu EMAS II vycházejícího z Nařízením Rady (ES) 761/2001 a rovněņ se zaváděním normy EN ISO 19011, která nahrazuje normy ISO 10011-1, ISO 10011-2 a ISO 10011-3 ze souboru norem ISO 9000 a normy ISO 14010, ISO 14011 a ISO 14012 ze souboru norem ISO 14000. Jak finanční tak environmentální audit budou spolu po vstupu ČR do EU úzce souviset v souvislosti s zavádění systémů integrovaného managementu, vývojem a výrobou ekologicky ńetrných výrobků a integrovanou prevencí znečińťování vedoucí ke stále komplexnějńí ochraně ņivotního prostředí a trvale udrņitelnému rozvoji, na který klade EU velký důraz. 1. FINANČNÍ AUDIT A VSTUP ČR DO EU Při zpracování účetního (finančního) auditu jde o ověřování účetních závěrek nebo konsolidovaných účetních závěrek a výročních zpráv nebo konsolidovaných výročních zpráv (dále jen ―audit‖), ověřování dalńích skutečností podle zvláńtních právních předpisů a ověřování jiných ekonomických informací v rozsahu stanoveném smlouvou. Posláním a smyslem auditu je vyjádřit názor nezávislé, kvalifikované osoby na věrohodnost účetních výkazů zveřejněných vedením účetní jednotky. Auditor ověřuje, zda údaje v účetních výkazech věrně zobrazují stav majetku a závazků, finanční situaci a výsledek hospodaření společnosti v souladu s pravidly předepsanými českými nebo jinými účetními předpisy, často s Mezinárodními účetními standardy. Názor auditora má dostatečnou vypovídací schopnost pouze a jenom ve spojení s určitou úplnou účetní závěrkou, ke které se auditor vyjadřuje. Názor auditora vytrņený ze souvislosti s konkrétní účetní závěrkou je zmatečný. Abychom si to plně uvědomili uvedeme stručný výklad terminologie a povinností auditora ve finančním auditu:  Audit je systematický proces objektivního získávání a vyhodnocování důkazů, týkajících se informací o ekonomických činnostech a událostech, s cílem zjistit míru souladu mezi těmito informacemi a stanovenými kritérii a sdělit výsledky zainteresovaným zájemcům. Zdroj: Výbor americké účetní asociace  Auditorská zpráva je vyjádření názoru nezávislé, kompetentní osoby, vycházející z přesvědčivých důkazů a týkající se vńech materiálů, které mají vztah k účetním informacím sdělovaným právnickou osobou (jednotlivcem, firmou nebo vládní organizací), a souladu těchto informací se stanovenými kritérii. Zdroj: Výbor americké účetní asociace  Při provádění auditu je auditor povinen ověřit, zda informace uvedené v účetní závěrce nebo konsolidované účetní závěrce podávají věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a 25

finanční situace účetní jednotky a výroční zpráva je v souladu s účetní závěrkou nebo konsolidovaná výroční zpráva je v souladu s konsolidovanou účetní závěrkou. Zdroj: Zákon č. 254/2000 Sb., o auditorech  Cílem auditu účetní závěrky je umoņnit auditorovi vyjádřit názor, zda účetní závěrka je vyhotovena ve vńech významných aspektech v souladu s pouņívanými účetními zásadami. Zdroj: Auditorská směrnice č. 1, KA ČR, 1998  Audit je přezkoušení účetních výkazů, vlastního účetního systému a účetních zápisů oprávněným auditorem v míře dostatečné k vyslovení názoru, zda předloņené účetní výkazy jsou pravdivé a věrné a zda jsou v souladu s odpovídajícími předpisy. Zdroj: Ekonomický slovník, Collins  Audit je způsob, kterým je jedna osoba ujińtěna druhou o kvalitě, podmínkách nebo stavu předmětné věci, kterou druhá osoba zkoumala. Potřeba takového auditu vzniká, protoņe první osoba má pochybnosti nebo si není jista kvalitou, podmínkami nebo stavem předmětné věci a sama není schopna se těchto pochybností či nejistoty zbavit. Zdroj: Lee T.A., The nature, scope and qualities of auditing.  Audit je nezávislé ověření a vyjádření názoru na účetní výkazy podniku jmenovaným auditorem na základě tohoto jmenování a ve shodě s přísluńnými zákonnými předpisy. Zdroj: Výbor pro auditorskou praxi, Velká Británie  Posláním auditu je zvýńit věrohodnost účetních výkazů publikovaných vedením společnosti. Zdroj: Auditing, ACCA Kdyņ to shrneme z pohledu českého zákonodárství, tak cílem účetního auditu je vyhodnocení toho, zda účetní závěrka věrně a pravdivě zobrazuje ekonomickou a finanční situaci organizace (podniku) podle platných právních předpisů, kterými jsou:  Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějńích předpisů,  Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějńích předpisů, a veńkeré daňové zákony,  Obchodní zákoník,  Zákoník práce a související právní předpisy. Toto hodnocení účetního auditu umoņňuje posoudit ekonomickou a finanční situaci organizace (podniku), případně zabránit nepříznivému trendu v této finanční situaci. Je významným nástrojem při prodeji organizace či v její privatizaci. Auditor musí být nezávislý, je vázán pouze právními předpisy a má stanovenu povinnost dodrņovat auditorské směrnice a profesní předpisy vydané Komorou auditorů ČR. Auditor můņe poskytovat auditorské sluņby svým jménem nebo jako společník či zaměstnanec auditorské společnosti jejím jménem a při poskytování auditorských sluņeb je povinen pouņívat označení ―auditor‖. Auditor také nesmí pracovat pro více auditorských společností. V zájmu rozvoje vnitřního trhu EU a upevnění jeho předností a omezení jeho moņných nevýhod přistupuje EU k úpravě podnikatelského prostředí. V oblasti práva obchodních společností jako takových je proto upravena komunitárním právem například ochrana věřitelů a minoritních akcionářů, obchodní zastoupení, zruńení a likvidace společnosti apod. Nejvýznamnějńí směrnice EU v této oblasti jiņ byly zapracovány do obchodního zákoníku ČR. Na jejich základě byla kromě výńe uvedeného přijata přesnějńí ustanovení pro fúze a 26

rozdělování společností, přesnějńí pravidla pro registraci společností v obchodním rejstříku nebo úprava srovnávací reklamy. EU rovněņ postupně přistupuje k úpravě evropských obchodních společností, která bude takovým společnostem usnadňovat jejich ekonomickou činnost na území EU. Nezbytnou podmínkou pro začlenění České republiky do fungování vnitřního trhu v rámci EU je sladění účetního (finančního) systému se systémem platným v členských státech EU. Za tímto účelem zapracovala Česká republika v rámci harmonizace legislativy s EU její přísluńné směrnice do českého právního řádu tak, aby systém auditu byl funkční a pomohl zjednoduńit komunikaci podnikatelských subjektů. Měl by být podporou pro podnikatele a srovnatelností výkaznictví mezi členskými státy EU by tudíņ měl usnadnit fungování vnitřního trhu. 2. AUDIT SYSTÉMU ENVIRONMENTÁLNÍHO MANAGEMENTU A VSTUP ČR DO EU S ohledem na stav ņivotního prostředí ve světě i u nás zavádějí producenti nové výrobní postupy, které zohledňují dopady výroby i kaņdého výrobku na jednotlivé sloņky ņivotního prostředí, ale současně prospívají i ekonomice podniku. Ekologicky přijatelné technologie jsou mimořádnou příleņitostí pro český průmysl v rámci společného evropského trhu. Mezi perspektivní odvětví patří zejména recyklace odpadů, čisté technologie a prevence znečińtění, energetická efektivnost či alternativní a obnovitelné zdroje energie. Odhady evropských odborových organizací hovoří o tom, ņe tato odvětví v rámci EU porostou kaņdý rok o 8 % přinejmenńím ve výhledu do roku 2010. Údaje, zveřejněné Evropskou komisí, hovoří o tom, ņe by podnikání v těchto oborech mohlo přináńet roční obrat aņ 4 miliardy Euro a zaměstnávat aņ 25 000 lidí . Ekologicky příznivé podnikání v EU souvisí se zaváděním integrované prevence znečińtění na základě Směrnice Rady č. 96/61/EC z 24. 9. 1996, o integrované prevenci a omezování znečińtění, zkráceně označovaná ―IPPC‖ z anglického ―Integrated Pollution Prevention and Control‖, (dále IPPC), znamená mj. preferenci tzv. „nejlepńích dostupných technik― (BAT – Best Available Techniques). Povinné zavádění BAT vyņaduje i u nás nový zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečińtění. Zavádění BAT se přitom netýká jenom průmyslu, ale také například zemědělství. Od 80. let jsou ve vyspělých zemích Evropy pouņívány také tzv. dobrovolné preventivní nástroje, kterými chtějí výrobci přispět ke zlepńení kvality ņivotního prostředí.Tyto postupy se dnes stávají jedním z důleņitých předpokladů konkurenceschopnosti podniků na významných evropských i světových trzích. V ČR jsou v současnosti zavedeny do praxe následující preventivní dobrovolné nástroje: 

Označování ekologicky ńetrných výrobků



Environmentální systémy řízení



Čistńí produkce



Dobrovolné dohody

27

2.1. Systémy environmentálního managementu a jejich zavádění v ČR Zavedení systému řízení podniků, zohledňujícího dopady na ņivotní prostředí, je novým progresivním přístupem, kterým lze dosáhnout souladu řízení výrobních aktivit s řeńením jejich negativních vlivů na ņivotní prostředí. Uņ dnes se potvrzuje, ņe zavedení tohoto systému environmentálního managementu vede k zajińtění prosperity podniku, neboť dodrņování opatření přispívá k úsporám materiálů a energií, k niņńím poplatkům za zatěņování ņivotního prostředí, minimalizaci pokut a zvyńuje kvalitu výroby. V současné době se pro zavedení systémů environmentálního managementu (EMS) v podnicích uplatňují dva nejrozńířenějńí způsoby: 

Zavedení EMS podle norem ISO řady 14000, kam patří předevńím kmenová norma ČSN EN ISO 14001 Systémy environmentálního managementu – specifikace s návodem pro vyuņití.



Zavedení EMS v rámci Programu EMAS II (‖Eco-Management and Audit Scheme‖), tj. na základě Nařízením Rady (ES) č. 761/2001 (EMAS II). Program EMAS II v ČR byl schválen usnesením vlády české republiky ze dne 19. června 2002 č. 651 k aktualizaci Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Aktualizovaný program EMAS) a navazoval na usnesení vlády č. 466 z 1. 7. 1998, kterým se zavedl ‖Národní program zavádění systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí – EMAS‖.

Uvedené způsoby zavádění EMS dle ISO 14000 nebo Programu EMAS II se věcně lińí tím, ņe zatímco některé jeden postup vyņaduje, druhý je pouze doporučuje, podrobnosti lze nalézt ne webovském portálu Agentury EMAS http://www.ceu.cz/emas. Při zavedení environmentálního systému managementu podle Programu EMAS II spočívá rozdíl ve verifikování systému a zejména v povinnosti podniku informovat o svých environmentální cílech veřejnost. Je to nový přístup, který legalizuje i náń zákon o svobodném přístupu veřejnosti k informacím o ņivotním prostředí (zákon č. 123/1998 Sb.) v souladu se světovými trendy (řídit a ovlivňovat kvalitu ņivotního prostředí zapojením veřejnosti do rozhodovacího procesu). Vychází se z předpokladu, ņe dostatečně informovaná a tím i motivovaná veřejnost působí příznivě na zavádění EMS v podnicích. Z provedené analýzy v podnicích ČR, které mají zaveden systém environmentálního řízení, lze konstatovat, ņe těņińtě opatření se váņe zejména na sníņení odpadů a na úsporu surovin, viz [8]. Na financování zavedení EMS dle ISO 14000 nebo Programu EMAS II v ČR na úrovni státu není právní nárok, avńak stát podporuje zavádění obou systémů z podpůrných programů a z prostředků, zahraničních projektů, např. financovaných EU nebo vyplývajících z dvojstranných dohod s jednotlivými členskými zeměmi EU. K 8. 9. 2003 bylo v ČR 506 certifikovaných/validovaných podniků dle ISO 14000 nebo EMAS II. 2.2 Auditování systému environmentálního managementu podle normy ISO 19011 Pro zavádění účinných systémů environmentální managementu podle norem ISO 14000 i Programu EMAS II a pro jejich provozování je nedílnou součástí kaņdého systému managementu proces jeho prověřování externími a interními audity, kde je důleņitá nová norma ISO 19011, viz http://www.ceu.cz/emas. Tato norma poskytuje návod, jak provádět interní nebo externí audity systémů řízení jakosti a/nebo EMS, ale i návod na management

28

programů auditu. Předpokládanými uņivateli této mezinárodní normy budou auditoři, organizace uplatňující oba systémy managementu a také organizace zainteresované na certifikaci auditorů nebo na jejich výcviku, na certifikaci systémů managementu a akreditaci nebo normalizaci v oblasti posuzování shody. Pokud se týká externích auditů, norma rovněņ zajistí jednotný přístup certifikačních orgánů a usnadní tak kombinované externí posuzování systémů managementu. Slouņí tedy skutečným potřebám trhu z hlediska lepńí harmonizace metod na kolbińtích jakosti a ņivotního prostředí. Důleņité zlepńení nové směrnice se týká kvalifikace auditorů. Norma mnohem jasněji neņ předchozí směrnice pro auditování uznává, ņe odborná způsobilost týmu auditorů a jednotlivých auditorů se lińí, a to podle typu auditu, předmětu auditu a jeho sloņitosti, a ņe není moņné stanovit jednotná kritéria odborné způsobilosti, která by byla aplikovatelná ve vńech situacích. Proto norma EN ISO 19011 poskytuje určitý rámec, který umoņňuje organizacím, aby si stanovily své vlastní poņadavky na odbornou způsobilost a s tím související procesy hodnocení auditorů. Neméně důleņitým zlepńením je kombinace popisů managementu programů auditu a provádění samostatných auditů do jedné směrnice. Tato kombinace zdůrazňuje vztah mezi těmito dvěma systémy a objasňuje, ņe jakost jednotlivých auditů závisí mimo jiné na jakosti podpůrného programu auditu. Původní představa auditu EMS jako pouhého nástroje odhalování a odstraňování vzniklých neshod a problémů týkající se ņivotního prostředí (tedy jakéhosi suplování činnosti kontroly) doznává novou normou ISO 19011 výrazných změn. Posunuje audit do oblasti prevence a poskytuje účinný a efektivní nástroj, který umoņní zlepńování prováděných činností s minimalizací dopadů do ņivotního prostředí. I kdyņ kaņdá organizace bude mít svůj soubor důvodů k auditu s odlińnými prioritami, bude prevence a odstraňování příčin neshod vņdy na předním místě. Podle [3] je dalńím důleņitým aspektem normy ISO 19011, ņe se přechází od nahodilého prověřování jednotlivých osob, jejich momentální nekompetentnosti nebo indispozice, a od zjińtění dosaņených, případně nedosaņených parametrů produktu či sluņby, k posouzení stavu a míry shody definovaných poņadavků a zásad s realizovanou skutečností. Zjińtění nesmějí mít za hlavní cíl sankce a postihy jednotlivých osob, ale musí být podkladem pro podněty a plán opatření k analýze, stanovení a odstranění příčin problémů a systematické zlepńování provozovaného systému. ZÁVĚR Nezbytnou podmínkou pro začlenění České republiky do fungování vnitřního trhu v rámci Evropské unie je sladění účetního systému se systémem platným v členských státech EU. Za tímto účelem zapracovala Česká republika přísluńné směrnice ES do nańeho právního řádu tak, aby systém byl funkční a pomohl zjednoduńit komunikaci podnikatelských subjektů. Měl by být podporou pro podnikatele a srovnatelností výkaznictví mezi členskými státy EU by tudíņ měl usnadnit fungování vnitřního trhu. Význam, jaký EU přikládá Programu EMAS II při sbliņování legislativy EU je dáno Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001 a Rozhodnutím a Doporučením Komise ozásadách pro provádění Nařízení č. 761/2001. Zavádění Programu EMAS v ČR (http://www.ceu.cz/emas/) je v současné době v souladu s praxí EU a je dáno Národním programem EMAS a Pravidly k zavedení EMAS jehoņ gestorem je Ministerstvo ņivotního prostředí ČR, které také vydalo Metodický pokyn pro zavedení envorinmentálního manaņerského účetnictví.

29

Po vstupu do Evropské unie bude společný význam finančního a environmentálního audit hlavně vzhledem k zavádění nových výrobních postupů, které zohledňují dopady výroby i kaņdého výrobku na jednotlivé sloņky ņivotního prostředí, ale současně prospívají i ekonomice podniku. Seznam literatury: 1. Metodický pokyn pro http://www.ceu.cz/emas/

zavedení

environmentálního

manaņerského

účetnictví.

2. Hřebíček, J. Soukopová, J. Rizika propojování finančního a environmentálního účetnictví z pohledu auditora. Sborník přednáńek z mezinárodního semináře k problematice podnikového environmentálního účetnictví. 29.- 31. října, 2001 Brno: Universita Pardubice, 2001. s. 18-22. 3. Jedlička M.: Nový přístup k auditování systému managementu podle normy ISO 19011. http://www.ceu.cz/emas 4. Svaz účetních České republiky http://www.svaz-ucetnich.cz 5. Komora auditorů České republiky http://www.kacr.cz 6. ACCA Professional Qualification http://www.hud.ac.uk/ptime_pr02/courses/003.htm 7. ČIA Český institut pro akreditaci http://www.cai.cz 8. Agentura EMAS http://www.ceu.cz/emas 9. EA European co-operation for Acrreditation http://www.european-accreditation.org 10. ILAF International Laboratory Accreditation Cooperation http://www.ilac.org 11. IAF International Accreditation Forum http://www.iaf.nu

Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc.

Mgr. Ing. Jana Soukopová

ECO-Management

Provozně ekonomická fakulta MZLU

Kříņkovského 23

Zemědělská 5

603 00 Brno

613 00 Brno

[email protected]

[email protected]

30

PŘIPRAVENOST ČESKÝCH PODNIKŮ NA IMPLEMENTACI SYSTÉMU ENVIRONMENTÁLNÍHO ÚČETNICTVÍ V RÁMCI EMAS II Ing. Jaroslava Hyršlová, Ph.D.

Úvod Systémy environmentálního managementu nacházejí v podnicích České republiky ńiroké uplatnění. K 30. 6. 2003 mělo implementován systém environmentálního managementu 471 organizací. Mezi hlavní důvody, které podniky vedou k zavádění systémů, patří předevńím trvalý zájem o ochranu ņivotního prostředí a snaha o udrņení, popř. zlepńení jejich postavení na trhu. Podniky si jsou vědomy sílícího tlaku zainteresovaných skupin (předevńím státních orgánů, veřejnosti a obchodních partnerů) na odpovědný přístup k ņivotnímu prostředí, a to předevńím ve smyslu přechodu od pasivního přístupu (koncové technologie) k přístupu aktivnímu (čistńí produkce). Dochází k postupnému zpřísňování zákonů v oblasti ochrany ņivotního prostředí a mění se i poptávka zákazníků, kteří jsou ochotni platit více za výrobky ńetrné k ņivotnímu prostředí, příp. nechtějí nést environmentální odpovědnost za své dodavatele. Praxe jednoznačně prokazuje, ņe velkým přínosem systémů je „zlepńení pořádku― v podniku. Jsou identifikovány činnosti, které působí negativně na ņivotní prostředí, a jsou odhaleny významné environmentální aspekty a dopady podnikových činností, výrobků a sluņeb na ņivotní prostředí. Hlavní pozornost je zaměřena na zajińtění souladu s platnými zákony a normami. Je stanovena environmentální politika a environmentální cíle. Vzhledem k hlavnímu cíli systémů – neustálému zlepńování - se dosahuje zlepńení environmentálního profilu podniku v souladu s jeho environmentální politikou. Podnik je tedy „připraven― i na zpřísňování environmentálních zákonů v budoucnu a dokáņe se jim rychle přizpůsobit. Vedle výńe uvedených přínosů vńak zavedení systémů přispívá i k trvalému ekonomickému růstu a prosperitě podniku. Implementace systémů můņe znamenat zvýńení konkurenční výhody. Mezi faktory zvyńující konkurenční výhodu patří předevńím zdokonalení řízení celého podniku, sníņení nákladů (úspora surovin, energií; sníņení poplatků na ochranu ņivotního prostředí; zlepńení nakládání s odpady atd.), zkvalitnění dodavatelsko-odběratelských vztahů a lepńí pozice pro jednání s bankami, pojińťovnami, státními orgány (např. snazńí přístup k úvěrům, veřejným zakázkám apod.) a veřejností. 1. Systém řízení podniku a auditu z hlediska ochrany ţivotního prostředí - EMAS Systém řízení podniku a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Eco-Management and Audit Scheme – dále EMAS) představuje dobrovolnou aktivitu podniku, jejímņ cílem je zlepńování vlivu podnikových činností na ņivotní prostředí a poskytování přísluńných informací veřejnosti a jiným zúčastněným subjektům. EMAS vstoupil v platnost v dubnu 1995 na základě Nařízení Rady (EHS) č. 1836/1993. V roce 2001 byl systém revidován Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001 (EMAS II). Nařízení Rady (EHS) č. 1836/1993 bylo v České republice schváleno usnesením vlády ČR č. 466/1998, ze dne 1. července 1998. Program EMAS byl na základě Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001 aktualizován usnesením vlády ČR č. 651, ze dne 19. 6. 2002 (tzv. Aktualizovaný program EMAS). EMAS je uplatňován předevńím v zemích Evropské Unie a v zemích, které se připravují na vstup do EU. Počty podniků s validovaným EMAS v zemích Evropské Unie jsou zřejmé 31

z grafu 1. V České republice nenachází EMAS tak ńiroké uplatnění jako systémy environmentálního managementu budované podle mezinárodní normy ISO 14 001 (viz graf 2). Přesto je zde počet podniků s validovaným EMAS ze vńech států, které se připravují na vstup do Evropské Unie, nejvyńńí.

Graf 1 Počet podniků se zavedeným EMAS v zemích EU (pramen: www.ceu.cz)

Graf 2 Vývoj počtu podniků s ISO 14 001 a EMAS v ČR (pramen: www.ceu.cz)

32

2. Environmentální účetnictví v rámci EMAS II Česká republika jako jediný stát začlenila do EMAS II i poņadavky na sledování ekonomických dopadů, které jsou vyvolány působením podnikových činností na ņivotní prostředí. Pokud podnik usiluje o implementaci EMAS II, pak nezbytnou součástí systému je i povinnost „vytvořit a udrņovat postupy ke sledování environmentálních finančních toků, s cílem zavést environmentální manaņerské účetnictví― [1]. Podnik při tom musí postupovat podle metodiky vydané Ministerstvem ņivotního prostředí České republiky. Tato jednotná metodika nabyla účinnosti 1. 1. 2003 pod názvem „Metodický pokyn pro zavedení environmentálního manaņerského účetnictví― (dále Metodický pokyn) [5]. Koncepce environmentálního manaņerského účetnictví (dále EMA) je zaloņena na propojení informací o hmotných a energetických tocích s hodnotovými informacemi. Je zdůrazněn význam znalosti hodnotové stránky hmotných a energetických toků. Uveďme si příklad vyuņití EMA ve výrobním podniku. Velmi významnou nákladovou poloņkou je spotřeba základního materiálu (suroviny). Základní materiál vstupuje do podniku (je nakoupen od externího dodavatele a oceněn pořizovací cenou) a je v podniku spotřebováván při výrobě výrobků, které jsou určeny k uspokojování potřeb zákazníků. Systém EMA nám poskytne informace nejenom o hodnotě materiálu na vstupu do podniku, ale je i zdrojem informací o nákladech na zpracování tohoto materiálu v jednotlivých fázích výroby. Lze tedy sledovat postupný nárůst hodnoty materiálu, který se přes nedokončenou výrobu a polotovar stává hotovým výrobkem určeným pro zákazníky. V průběhu výrobního procesu dochází ke ztrátám materiálu (k plýtvání), k jeho znehodnocování, mohou vznikat nekvalitní produkty a odpady (pevné, kapalné i plynné). Systém EMA informuje uņivatele nejen o nákladech, které byly vynaloņeny na výrobu výrobků určených pro zákazníky, ale i o „hodnotě― nekvalitních produktů a odpadů (tedy nevýrobkových výstupů). Lze vystopovat činnosti a místa, kde dochází ke ztrátám a plýtvání a ke vzniku nekvalitních produktů a odpadů. Na základě těchto informací lze navrhovat taková opatření, která povedou ke zvýńení efektivnosti vyuņití materiálů a energií, zmírnění dopadů podnikových činností, výrobků a sluņeb na ņivotní prostředí, zmenńení environmentálních rizik a přinesou v konečné fázi i zlepńení výsledků hospodaření podniku. Výchozím krokem pro implementaci EMA je zpracování bilancí hmotných a energetických toků. Vzhledem k tomu, ņe Metodický pokyn umoņňuje implementaci EMA jak na úrovni podniku jako celku, tak i po linii jednotlivých podnikových procesů, útvarů, provozů apod., je plně v kompetenci podniku vybrat si variantu, která má význam pro potřeby řízení. Hranicí pro bilanci můņe tedy být podnik jako celek, jednotlivá pracovińtě, zařízení, střediska, procesy, výkony apod. Účelné je zvolit hranici pro implementaci systému EMA tak, aby získané informace slouņily na podporu rozhodovacích procesů v podniku (tzn. např. vybrat provozy, které nejvíce zatěņují ņivotní prostředí, tedy provozy s významnými environmentálními aspekty). Současně je vhodné vzít v úvahu i stávající systém manaņerského (vnitropodnikového) účetnictví, aby bylo moņné získat i přísluńné hodnotové informace. Metodický pokyn umoņňuje zpracovat bilanci hmotných a energetických toků pouze pro několik vybraných významných materiálů a energií, nebo pro veńkeré hmoty a energie pouņívané v podniku (v systému). Vņdy je třeba mít na zřeteli, ņe cílem procesu bilancování je vystopovat, jak hmoty a energie procházejí podnikem (systémem). V rámci implementace EMA je tedy třeba analyzovat jednotlivé činnosti a procesy, které v podniku (systému) probíhají, zpracovat bilance hmotných a energetických toků, zabývat se odpadními proudy a jejich dopady na ņivotní prostředí a zmapovat způsoby nakládání s odpady, odpadními vodami a emisemi do ovzduńí. Hmotným a energetickým tokům jsou poté přiřazovány jejich „peněņní― hodnoty.

33

Pro určení ekonomických důsledků environmentálního chování podniku mají velký význam předevńím informace o nákladech vynakládaných na ochranu ņivotního prostředí a o nákladech souvisejících s jeho pońkozováním (tedy informace o tzv. environmentálních nákladech). Identifikace environmentálních nákladů vychází právě z bilancí hmotných a energetických toků. V rámci Metodického pokynu jsou specifikovány poņadavky na sledování a vykazování environmentálních nákladů a výnosů. Koncepce environmentálních nákladů vychází z odděleného sledování nákladů na ochranu ņivotního prostředí a nákladů souvisejících s jeho pońkozováním. Snahou tedy je získat informace nejenom o finančních prostředcích, které jsou vynakládány v souvislosti s podnikovými opatřeními (činnostmi), jejichņ účelem je prevence, omezení a/nebo kompenzace negativního vlivu podniku na ņivotní prostředí, ale i o nákladech souvisejících s nevýrobkovými výstupy (odpady). Vznik odpadu je neefektivní nejen proto, ņe podnik s odpadem musí odpovídajícím způsobem naloņit (odstranit ho), ale předevńím proto, ņe kaņdý odpad má i svoji „hodnotu―. Do této „hodnoty― je třeba započítat cenu vyplýtvaného materiálu (tj. pořizovací cenu, za kterou byl vyplýtvaný materiálu pořízen) a náklady na zpracování tohoto materiálu, který se nestal produktem pro trh, ale představuje „neņádoucí― výstup. Metodický pokyn vychází tedy z pojetí environmentálních nákladů, které bylo koncipováno skupinou expertů pracujících v rámci UN Division for Sustainable Development [3]. Domníváme se, ņe toto vymezení environmentálních nákladů má velký význam pro potřeby environmentálně orientovaného managementu. Umoņňuje odděleně posoudit jaké prostředky byly vynaloņeny na prevenci znečińtění, kolik podnik vynakládá na odstraňování vznikajících odpadů (ať uņ provozováním vlastních environmentálních zařízení, nebo formou plateb externím firmám) a samostatně je vykazována i hodnota nevýrobkových výstupů (o co tedy podnik přichází vznikem odpadu). Vyuņití tohoto přístupu v rámci rozhodovacích procesů v podniku výrazným způsobem napomáhá přijetí takových opatření, která jsou nejenom ńetrná k ņivotnímu prostředí a představují velmi významný krok směrem k udrņitelnosti, ale která jsou v konečném důsledku pro podnik výhodná i ekonomicky. Pro správné posouzení ekonomických důsledků přístupu podniku k ņivotnímu prostředí je třeba věnovat pozornost i environmentálním výnosům. Environmentální výnosy zahrnují např. výnosy z recyklace materiálů, prodeje odpadů, podpory a dotace. Patří sem i dalńí výnosové poloņky, které se váņí k poloņkám environmentálních nákladů. I v případě environmentálních nákladů a výnosů se Metodický pokyn omezuje pouze na určitá doporučení. Cílem není identifikovat vńechny environmentální náklady a výnosy, ale je třeba se zaměřit pouze na významné poloņky. Za významné environmentální náklady a výnosy by měly být povaņovány takové poloņky, které jsou důsledkem významných environmentálních aspektů/dopadů a které dosahují významných hodnot. Environmentální náklady a výnosy je třeba podle Metodického pokynu přiřadit jednotlivým oblastem (sloņkám) ņivotního prostředí. Toto přiřazení umoņňuje dalńí pohled na environmentální náklady a výnosy. Má význam pro posouzení dopadů podnikových činností na jednotlivé oblasti ņivotního prostředí a ukazuje jejich ekonomické důsledky. Vykazování dopadů podnikových činností na jednotlivé oblasti ņivotního prostředí je plně v souladu s externím výkaznictvím v oblasti ņivotního prostředí v rámci Evropské Unie. Z předchozího textu je zřejmé, ņe systém EMA poskytuje uņivatelům velmi významné a cenné informace, které nejsou v rámci stávajících systémů manaņerského účetnictví k dispozici. Systémy manaņerského účetnictví se ve větńině podniků zaměřují předevńím na informace, které mají význam pro řízení po linii útvarů (středisek) a výkonů (výrobků). Na podporu rozhodovacích procesů v podniku je vńak účelné vyuņít i informace o tocích hmot a energií podnikem a o hodnotové stránce těchto toků.

34

3. Implementace environmentálního účetnictví v podnicích v rámci EMAS II Vzhledem k tomu, ņe začlenění EMA do systému environmentálního managementu představuje povinnost zcela novou, byl proveden Univerzitou Pardubice v první polovině roku 2003 kvalitativní výzkum připravenosti podniků, registrovaných v Programu EMAS, na implementaci EMA. Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit stávající stav implementace EMA ve vybraných podnicích a identifikovat problémy, které by mohly podnikům vzniknout v souvislosti s poņadavky vyplývajícími z Metodického pokynu. Výzkum byl proveden formou osobního dotazování ve vybraných podnicích, které byly k 31. 12. 2002 registrovány v Registru EMAS. Z celkového počtu registrovaných organizací (k 31. 12. 2002 bylo registrováno v Programu EMAS v ČR 9 firem) souhlasily se zapojením do výzkumu čtyři společnosti (Peguform Bohemia k.s., Liberec – závody Liberec a Libáň; Frantschach Pulp & Paper Czech a.s., Ńtětí a AQ-test spol. s r.o., Ostrava). Osobní dotazování probíhalo formou řízeného rozhovoru se zástupci top managementu, s pracovníky odpovědnými za oblast ochrany ņivotního prostředí a s pracovníky finančních útvarů a útvarů controllingu. Z výzkumu vyplynuly tyto poznatky:  Podniky jsou seznámeny s Aktualizovaným programem EMAS a domnívají se, ņe dodrņení nově stanovených podmínek nebude náročné. Povinnosti sledovat finanční toky související s ņivotním prostředím, kterou jim nově ukládá Aktualizovaný program EMAS, si jsou vědomy. Podle nańeho názoru jim vńak zatím není zcela jasná koncepce EMA. Environmentální manaņerské účetnictví chápou velmi úzce - jako sledování a vykazování environmentálních nákladů.  Informace plynoucí z EMA povaņují za přínosné předevńím pracovníci odpovědní za ochranu ņivotního prostředí v podniku; umoņňují posoudit účinnost systému environmentálního managementu.  Zástupci zkoumaných podniků potvrdili, ņe implementaci EMA zvládnou vlastními silami, nebudou tedy potřebovat sluņby externích poradenských firem. Na implementaci systému se budou podílet pracovníci útvarů zabývajících se v podniku ochranou ņivotního prostředí a pracovníci útvarů controllingu.  Podniky si nejsou vědomy moņnosti volby hranic pro systém EMA; předpokládají, ņe hranicí bude podnik jako celek.  Poņadavky na zpracování hmotných a energetických bilancí vyplývající z Metodického pokynu jsou splnitelné. Ve vńech zkoumaných podnicích jsou bilance základních materiálů a energií jiņ zpracovány a vyuņívány pro potřeby řízení podniku. Vyuņívání hmotných a energetických bilancí uņ podnikům přineslo v minulosti řadu významných úspor. Podniky nepředpokládají, ņe by v důsledku poņadavků Metodického pokynu bylo třeba zavést dalńí evidence materiálů, energií nebo odpadních látek.  V současnosti ņádný ze zkoumaných podniků nemá vytvořen systém sledování environmentálních nákladů a výnosů. Vymezení jednotlivých kategorií environmentálních nákladů a výnosů v Metodickém pokynu povaņují za srozumitelné. Při identifikaci environmentálních nákladů a výnosů budou postupovat takto: -

východiskem pro identifikaci budou hmotné a energetické bilance, ze kterých jednoznačně vyplývají odpadní proudy,

-

v dalńím kroku budou vybrány významné nákladové a výnosové poloņky související s těmito odpadními proudy,

35

-

po identifikaci významných poloņek bude stanovena jejich výńe (zpravidla odhadem); v případě některých poloņek dojde k úpravám účetního systému, aby bylo moņné zjistit jejich výńi přímo z účetního systému.

 Členění environmentálních nákladů v Metodickém pokynu povaņují podniky za účelné; je adekvátní členění nákladů na kvalitu, s kterými mají jiņ zkuńenosti. Jako problematickou poloņku, ať uņ z hlediska jejího zařazení do environmentálních nákladů, tak z hlediska stanovení její výńe, vidí zástupci podniků „náklady související s nevýrobkovými výstupy―.  Podniky nepředpokládají, ņe by sledování environmentálních nákladů a výnosů bylo začleněno do účetního systému (z důvodu velké pracnosti při přestavbě jiņ fungujícího informačního systému). Je tedy zřejmé, ņe výkaz environmentálních nákladů a výnosů bude obsahovat odhadnuté údaje; na odhadech se budou podílet pracovníci útvarů zabývajících se ochranou ņivotního prostředí a pracovníci controllingu.  V přiřazení environmentálních nákladů a výnosů jednotlivým oblastem ņivotního prostředí nevidí podniky problém. Za účelné ho povaņují předevńím pracovníci odpovědní za ochranu ņivotního prostředí v podniku. Výzkum potvrdil, ņe implementace EMA nepředstavuje pro podniky významný problém. Z přístupu některých pracovníků (předevńím pracovníků controllingu) je vńak zřejmá nechuť k jakýmkoli (i dílčím) změnám v jiņ zaběhlých informačních systémech. Jako argument tito pracovníci uvádějí, ņe podnikem uņívané informační systémy neumoņňují začlenění sledování ekonomických dopadů, které jsou vyvolány působením podnikových činností na ņivotní prostředí, do účetního subsystému. Uvedené argumenty vńak podle nańich zkuńeností nejsou na místě. Závěr Poņadavek na implementaci systému EMA začlenila do EMAS II podle nańich informací pouze Česká republika. Koncepce EMA je plně v souladu s poznatky zahraničních expertů, předevńím s koncepcí Expert Working Group on „Improving the role of Government in the Promotion of Environmental Managerial Accounting― [3]. Budoucnost ukáņe, zda systém EMA pomůņe podnikům na cestě k udrņitelnosti nebo zda bude tento poņadavek komplikovat zavádění systémů environmentálního managementu podle EMAS II. Teprve v budoucnu bude moņné posoudit, zda se implementace EMA stane pouze formální záleņitostí, nebo zda podniky ocení význam informací, které lze v rámci systému získat, a tyto informace budou slouņit na podporu podnikových rozhodovacích procesů. Seznam literatury: 1. Aktualizovaný program EMAS (Základní dokumenty). Ministerstvo ņivotního prostředí České republiky, říjen 2002 2. FEDOROVÁ, A. a kol.: Informace o environmentálních nákladech pro environmentální management, zpráva z řeńení grantového projektu GAČR (registrační číslo 402/02/0092). Brno, VUT Brno a Univerzita Pardubice, 2002 3. JASCH, CH.: Workbook 1, Environmental Management Accounting Metrics, Procedures and Principles. UN Division for Sustainable Development, Expert Working Group on „Improving the role of Government in the Promotion of Environmental Managerial Accounting―, 2001

36

4. KUŘOVÁ, V.: Implementace environmentálního manaņerského účetnictví v podnicích. Pardubice, Univerzita Pardubice, 2003 5. Metodický pokyn pro zavedení environmentálního manaņerského účetnictví k Pravidlům k zavedení systému řízení podniku a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Aktualizovaná pravidla EMAS), www.env.cz Příspěvek využívá poznatky získané při řešení grantového projektu Informace o environmentálních nákladech pro environmentální management (registrační číslo grantového projektu: 402/02/0092). Ing. Jaroslava Hyrńlová, Ph.D., Univerzita Pardubice, Fakulta chemicko-technologická, Katedra ekonomiky a managementu chemického a potravinářského průmyslu, Studentská 84, 532 10 Pardubice tel.: 466036299, fax: 466036308 e-mail: [email protected]

37

ÚČETNICTVÍ NÁKLADOVÝCH TOKŮ - ROZŠÍŘENÝ KONCEPT ENVIRONMETÁLNÍHO ÚČETNICTVÍ Ing. Jaroslav Klusák

Účetnictví nákladových toků je základním nástrojem v novém manaņerském přístupu známém jako řízení toků a jde dál za hodnocení environmentálních nákladů. Cílem řízení toků je organizovat výrobu od začátku do konce v termínech toků materiálů a informací – vńechny strukturované účinným způsobem, orientovaným podle cíle. Analýza od začátku do konce se zásadou řízení toků zahrnuje nejenom toky materiálů v podniku, ale i organizační úpravy (tj. strukturální organizaci, organizaci procesů v podniku) a konfiguraci jeho různých integrovaných informačních systémů (tj. řízení materiálu, plánování a kontrolu výroby, finanční účetnictví a kontrolu). Řízení toků se zabývá předevńím tokem materiálů v jeho centrální fázi mezi různými organizačními funkcemi podniku a podnik můņe být definován jako systém materiálových toků. Tím se myslí na jedné straně klasické materiálové toky podél řetězce s přidanou hodnotou od přicházejícího zboņí přes různé fáze zpracování po distribuci k zákazníkovi. Na druhé straně rovněņ zahrnuje vńechny ztráty materiálu, ke kterým dońlo v různých fázích podél logistického řetězce (např. odmítnuté výrobky, ńrot, odńtěpky, likvidace prońlých poloņek a pońkozeného zboņí), které potom podnik opouńtí jako z ekonomického a environmentálního hlediska neņádoucí zbytek. Obr. 1: Podnik jako (zjednoduńený) systém materiálových toků

Zdroj: Jasch, Ch. (2001) Účetnictví nákladových toků kvantifikuje prvky v systému materiálových toků a zlepńuje interní tok informací a dále nalézá místa pro odchod ekonomicky a ekologicky orientovaných modifikací do materiálových toků. Při kvantifikaci systému materiálových toků vytváří podnik databázi, ve které jsou vnitřně konzistentně uvedeny mnoņství, hodnoty a náklady.

38

Databáze uvádí tato mnoņství ve fyzikálních jednotkách (ks, kg, atd.), hodnotách (fyzické mnoņství x vstupní cena) a nákladech vztaņených k materiálovým tokům (např. materiálové náklady, inventární cena a objem odpadu) a ke vńem ostatním nákladům, které měl podnik s udrņováním systému materiálových toků (např. osobní náklady, amortizace). Smyslem účetnictví nákladových toků není stanovit podíl celkových environmentálních nákladů, ale zabývat se materiálovými toky pro hodnocení celkových výrobních nákladů. Účetnictví nákladových toků je tedy zlepńením stávajících účetních metod a to ve dvou aspektech: 1. ekonomické-pokud se na účetnictví nákladových toků podíváme z ekonomického pohledu, vychází ze skutečných materiálových nákladů. Ve výrobních podnicích tvoří často zdaleka největńí část celkových nákladů (viz. obr.2) Obr.2: Typické podíly nákladů ve výrobním sektoru

Osobní náklady 25%

Amortizace, nájem a pronájem 6% Jiné náklady 13%

Materiálové náklady 56%

Zdroj: Statistisches Bundesaamt, Stat. Jahrbuch 1999 – Spolkový statistický úřad, Statistická ročenka 1999 Tato průměrná struktura nákladů v německých výrobních podnicích odpovídá výsledkům americké studie provedené časopisem „Bussiness Week― (22. března 1993), která klade podíl materiálových nákladů v amerických podnicích na 50 aņ 80 %. Konvenční účetní metody nedokáņou poskytovat dostatečně přesné údaje o nákladech na materiály a podnik tak není schopen vysledovat místo interní spotřeby materiálu a ukázat přesné toky a místa, kudy prochází kaņdý jednotlivý materiál skrz systém materiálových toků. Účetnictví nákladových toků tuto informační mezeru likviduje tím, ņe spojuje kvantitativní fyzická a peněņní data s materiálovými toky. Postup materiálu v podniku se stává zřejmým a mohou být přijata informační rozhodnutí o tom, který materiál a v jaké hodnotě vstoupí do výrobku jako přidaná hodnota a který materiál a v jaké hodnotě opustí podnik neproduktivně jako odpad. V podnicích, které se zúčastnily zkuńebních projektů tato průhlednost ohledně toků často vedla k novým způsobům, jak navrhnout výrobky se sníņenou spotřebou materiálu a k novým opatřením na zvýńení celkové účinnosti (sníņením mnoņství odmítnutých výrobků, ńrotu, pońkozených výrobků atd.) 2. Pokud se na účetnictví materiálových toků podíváme z ekologického pohledu, zabývá se při pokusech sníņit mnoņství pouņitého materiálu a energie systematickým sniņováním nákladů, coņ vede k pozitivním ekologickým efektům (sníņení odpadu, odpadní vody a

39

emisí). Proto je účetnictví nákladových toků důleņitým nástrojem pro realizaci integrovaného systému řízení péče o ņivotní prostředí a o zvyńování ekologické účinnosti. Od konvenčního účetnictví environmentálních nákladů k účetnictví materiálových toků Konveční účetnictví a jejich pouņívání v různých podnicích je nejčastěji kritizováno ze dvou důvodů. Prvním důvodem je důvod ekonomický, kdy jednak nejvyńńí objem nákladů, kterými jsou materiální náklady (viz. obr.2) a ani rostoucí reņijní náklady nejsou sledovány dostatečně transparentně. Druhým důvodem je důvod ekologický, kdy je vytýkáno konvenčnímu účetnictví, ņe neposkytuje podstatné informace s ohledem na environmentální ńkody, nebo opatření týkající se environmentálního profilu. V posledních letech, ve snaze odstranit problémy týkající se předevńím ekologicky orientované kritiky, byla vyvinuta řada přístupů environmentálně orientovaných kalkulací nákladů, speciálně:  konvenční environmentální kalkulace nákladů,  kalkulace nákladů souvisejících s odpady,  účetnictví nákladových toků. Pro bliņńí specifikaci těchto odlińných přístupů je vhodné rozdělit náklady podniku na bázi materiálových toků do ńesti základních částí. Materiálové náklady jsou rozčleněny do dvou částí, konkrétně na materiáové náklady, které fyzicky přecházejí do produktu, včetně obalů (segment 1) a na ty, které jsou fyzicky obsaņené v materiálových ztrátách (segment 2). Systémové náklady jsou rozčleněny do tří skupin. Systémové náklady jsou dle definice ty náklady, které nastávají v průběhu zacházení s materiálovými toky v podniku. První skupina obsahuje ty systémové náklady, které vznikají v podniku při výrobě produktu (segment 3), druhá skupina včleňuje náklady obsluhující materiálové ztráty jeńtě předtím, neņ se tyto ztráty vyskytnou (segment 4) a třetí skupina obsahuje systémové náklady, které obsluhují materiálové ztráty, kdyņ se tyto ztráty vyskytnou, tedy tzv. „end of pipe― náklady (segment 5). Dispoziční náklady týkající se odpadů reprezentují samostatnou skupinu (segment 6). Obr. 3 : Členění nákladů do skupin na bázi materiálových toků

Zdroj: IMU Augsburg

40

Konvenční environmentální kalkulace nákladů (US EPA 1995, BMU / UBA 1996) je pouņívána k podávání zprávy o detailních nákladech na ochranu ņivotního prostředí (úprava vody, segregace odpadů atd.) a o nákladech plynoucích z pońkozování ņivotního prostředí (poplatky za ukládání odpadů, znečińťování ovzduńí atd.) buď v rámci existujícího nákladového účetnictví nebo oddělených kalkulací. Takovéto vykazování zůstává podstatně omezeno na tzv. „end of pipe― náklady (segment 5) a dispoziční náklady týkající se odpadů (segment 6). V některých případech je pozornost zaměřena na odhad nákladů souvisejích s opatřeními integrované environmentální prevence (dodatečné náklady na zvýńení efektivnosti daných technologií). Tento konvenční přístup v kalkulaci environmentálních nákladů ve skutečnosti příliń nepodporuje, či nezlepńuje rozvoj integrovaných opatření zaměřených na sníņení environmentální zátěņe. Jednak se environmentální náklady takto kalkulované jeví relativně nevýznamné kvůli celkové souhrnné hodnotě a jednak představují pouze zlomek skutečného potenciálu, který systém integrovaných environmentálních opatření můņe nabídnout. Mnohem větńí potenciál je obsaņen v úsporách materiálových nákladů, ale tento potenciál bývá často opomíjen tradičními kalkulacemi environmentálních nákladů. Při důkladnějńím prozkoumání efektů tradičních kalkulací environmentálních nákladů je jasné, ņe tento systém je ztěņí schopen ukázat potenciální opatření pro zlepńení ņivotního prostředí. Kalkulace nákladů souvisejících s odpady (Fischer / Blasius 1995, Fischer 1997) je přístupem, který jde dále v porovnání s předeńlým přístupem. Bere totiņ v úvahu nejen tzv. „end of pipe― náklady a dispoziční náklady týkající se odpadů, ale také materiálové náklady týkající se materiálových ztrát a část systémových nákladů spojených s materiálovými ztrátami (segmenty 2, 4, 5, a 6). Tento přístup tak staví materiálovou efektivnost více do popředí v porovnání s tradičním přístupem k environmentálním nákladům. U těchto kalkulací se tak očekává, ņe pomocí redukce materiálových ztrát budou mít skutečný přínos k zlepńení kvality ņivotního prostředí. Povzbuzují tak aktivity směřující k sníņení materiálových ztrát a v důsledku sniņují mnoņství odpadů. Nicméně při těchto kalkulacích je produkt včetně obalů (a tak zdaleka největńí materiálové mnoņství a tím nejrozsáhlejńí část nákladů) ponechána bez povńimnutí. Účetnictví nákladových toků (Strobel 2001, Wagner, B. / Strobel 1999, Hessisches Ministerium für Wirtschaft 1999) se snaņí identifikovat a analyzovat úplný systém materiálových toků jako základní hnací stroj vńech nákladů. Nejen materiálové náklady, ale i systémové náklady jsou začleněny do materiálových toků (segmenty 1-6). Účetnictví nákladových toků tak můņe být nazíráno jako přístup „celkového nákladového účetnictví―. Ukazuje tak, které náklady mohou být sníņeny díky niņńí, nebo více efektivní spotřebě materiálů a energie. Mnoņství, hodnoty a náklady jsou průhlednějńí a díky tomu účetnictví materiálových toků vede k opatřením jako jsou vývoj produktů a obalů s niņńí materiálovou náročností, sniņování materiálových ztrát a v důsledku toho redukce odpadů. Následující tabulka porovnává tradiční kalkulace environmentálních nákladů, kalkulace nákladů souvisejících s odpady a účetnictví nákladových toků z hlediska rozsahu nákladových poloņek braných v úvahu.

41

Tab. 1 : Podíl celkových výrobních nákladů přisuzovaných kaņdému přístupu. %

1)Materiálové náklady v produktu (produkt +obaly) 2) Materiálové náklady v materiálových ztrátách 3) Systémové náklady obsaņené v produktu 4) Systémové náklady před objevením mat. ztrát 5) Systémové náklady po objevení mat. ztrát 6) Dispoziční náklady Procento nákladů braných v úvahu

Tradiční kalkulace environ. nákladů

Kalkulace nákladů souvisejících s odpady

Účetnictví nákladových toků

3%

15 %

100 %

57 6 28 6 2 1

Základní myšlenka účetnictví nákladových toků Nástroj účetnictví nákladových toků přesunuje vnitřní materiálové toky v podniku do centra nákladové analýzy a pokouńí se změnit tyto toky, vyjádřené pomocí jejich vlivu, na transparentní od začátku do konce. Aby bylo moņno komplexně vyhodnotit vliv plánovaných opatření na náklady a zjistit potenciální úspory, musí být vypočten a vyhodnocen vliv kaņdého opatření. Dříve bylo hodnocení jednotlivých opatření často nevyhovující. To vede za prvé k provádění opatření, která jsou neekonomická a pońkozují ņivotní prostředí a za druhé k tomu, ņe bude mnoho opatření pozitivních pro ņivotní prostředí zamítnuto nebo přehlédnuto, protoņe podle dřívějńích konvenčních hodnocení budou přínosy podceněny. V účetnictví nákladových toků, aby bylo dosaņeno této transparentnosti, jsou hodnoty a náklady materiálových toků rozděleny do následujících kategorií: 

materiál



systém



dodávka a likvidace

Obr. 4: Základní idea účetnictví nákladových toků

Zdroj: Jasch, Ch. (2001) 42

Materiálové hodnoty a náklady Pro účely výpočtu materiálových hodnot a nákladů je třeba podrobně znát fyzické mnoņství materiálů obsaņených v různých tocích a zásobách. Stávající systémy řízení materiálů a systémy plánování výroby obvykle poskytují obsáhlou databázi. Kdyņ vycházíme z těchto toků a zásob, můņeme postoupit a udělat hodnocení na základě cen a tím získat důleņité hodnoty těchto toků a zásob. Materiálové náklady potom mohou být stanoveny určením toho, které materiálové toky jsou důleņité z hlediska nákladů. Orientace na materiálovou hodnotu je jádrem účetnictví nákladových toků. Transparentnost známých hodnot a nákladů pro materiály jiņ vytváří, za přijatelnou cenu a úsilí, nový přístup k největńí části nákladů. Systémové hodnoty a náklady Pro účely přiřazování systémových hodnot a nákladů je třeba s pohyby materiálů zacházet jako s nákladovými zdroji. Systémové náklady jsou z definice ty náklady, které nastávají v průběhu zacházení s materiálovými toky v podniku (např. osobní náklady, amortizace). Systémové nálady nastávají podniku ve snaze zajistit, aby materiálové pohyby mohly být prováděny ņádanou formou. Systémové náklady přiřazené materiálovým tokům jsou definovány jako „systémové hodnoty―. Ať jiņ jsou tyto toky suroviny , meziprodukty nebo polotovary nebo materiálové ztráty, na kaņdý z materiálových toků v podniku lze nahlíņet jako na nosič nákladů pro přiřazení systémových nákladů systematicky podle příčiny. Systémové náklady jsou přiřazovány výstupním tokům výrobků a potom předávány jako systémové hodnoty následným tokům a zásobám. Náklady na dodání a likvidaci Těm tokům, které odcházejí z podniku je třeba také přiřadit specifické náklady na dodání a likvidaci. Tyto odcházející náklady na dodání a likvidaci zahrnují platby externím třetím stranám a tedy z definice nejsou součástí systémových nákladů. Náklady na dodání a likvidaci zahrnují vńechny náklady, které nastávají pro zajińtění toho, aby materiál opustil podnik tj. nejenom transportní náklady na výrobky, ale předevńím externí náklady na likvidaci odpadu a poplatky za kontrolu odpadních vod. Výsledky a formuláře zprávy o materiálových tocích Model materiálových toků s daty je sestrojen pro lepńí vizualizaci, kde jsou data s materiálovými a systémovými náklady vtěsnány v rámci jednoho časového období do modelu materiálových toků. Model materiálových toků s daty má v porovnání s předeńlými účetními přístupy mnohem vyńńí vypovídací schopnost. Model materiálových toků s daty odkazující se na hodnoty inventarizovaného materiálu a hodnoty materiálových toků je obvykle schopný pro tvorbu vysoce uņitečných stanovisek. Pro lepńí představivost je níņe uveden konkrétní model materiálových toků s daty.

43

Obr.5: Model materiálových toků s hodnotami materiálových toků a s náklady na dodávku a dispozici

Zdroj: IMU Augsburg Matice nákladových toků znázorňuje odcházející materiálové toky, např. výrobky a obaly a přiřazuje ztráty materiálu do následujících kategorií: materiálové náklady, systémové náklady a náklady na dodávku a likvidaci. Matice nákladových toků představuje účetnictví nákladových toků v tabulkové, zjednoduńené a standardizované formě. Struktura matice se nemění, i kdyņ se změní struktura materiálových toků, coņ ji činí mimořádně uņitečnou a významnou formou prezentace výsledků a výkaznictví. Matice materiálových toků můņe být pouņita, aby ukázala rozvoj určitého pracovińtě v podniku během několika let, nebo aby porovnala výkonnost různých pracovińť v podniku. Rovněņ se dá pouņít při komparaci různých podniků ve stejném oboru, co se týče jejich struktury nákladových toků. Obr.6 Matice nákladových toků (zjednoduńená)

Zdroj: IMU Augsburg Zpráva o nákladových tocích poskytuje moņnost vybrat si specifické výňatky a sestavit je ve formě definované uņivatelem pro účely hlubńí analýzy materiálových toků.

44

Seznam literatury: 1. Jasch, Ch. (2001) Workbook 1, Environmental Management Accounting Metrics, Procedures and Principles. UN Division for Sustainable Development, Expert Working Group on „Improving the role of Government in the Promotion of Environmental Managerial Accounting― 2. Wagner, B. (2003) „Development of Material Flow Cost Accounting in Germany― presented at International Symposium on Environmetal Accounting in Japan 2003 Ing. Jaroslav Klusák, Český ekologický ústav

45

STRATEGICKÝ MANAGEMENT NÁKLADŮ PRO ROZHODOVÁNÍ ENVIRONMENTÁLNÍHO MANAGEMENTU Ing. Alena Kocmanová, Ph.D.

Abstract Strategický management nákladů zahrnuje předevńím oblast managementu nákladů a přínosů orientovanou na jejich vztah aktivitám, činnostem a procesům a stává se tématem relativně novým. Východiskem rozhodování v rámci strategicky environmentálně orientovaného managementu jsou důleņité informace o nákladech. Nástroje nákladového managementu se orientují na ņivotní cyklus výrobku, na řízení procesů, činností aktivit se zaměřením na dlouhodobé podnikové cíle. Metoda ABC (Aktivity Based Costing) je systém dávající informace o nákladech na jednotlivé produkty, sluņby, zákazníky, apod. Pro sledování a určování nákladů spojených s managementem ņivotního prostředí je moņné rozńířit metodu ABC o dodatečné nepeněņní dimenze, zejména o energetickou spotřebu a vznik odpadu – metoda ABCEM. ÚVOD Přechod principů managementu podniků podle významných teoretiků v oboru managementu působících se shoduje v tom, ņe procházíme významnou změnou paradigmatu posunující vývoj společnosti industriální ke společnosti znalostní. Prostředí, ve kterém tato významná vývojová změna probíhá se v dneńní době označuje turbulentní, vyznačuje se rychlostí změn a projevy nespojitosti. Od podniků se očekává pochopení podstaty těchto změn a pruņné reagování. Dalńím významným faktorem dneńní doby je globalizace světové ekonomiky. P.F.Drucker,M.E.Porter se zamýńlejí nad úkoly národních ekonomik v nových podmínkách globálního světového trhu v souladu s posunem paradigmatu aktuálního období, definováním nových principů procesního managementu stavícího na znalostech lidí a jejich rozvíjení změn v interním prostředí podniku a aktivně navozovat na změny v externím prostředí. Inovace je prvořadým bodem úspěńných podnikových aktivit. Hodnotu podniku by měl chápat management v zaměstnancích, jako pravého zdroje bohatství podniku, v kultuře firmy, v principech managementu se objevují prvky psychologie, motivování, budování výkonných týmů s rozsáhlými pravomocemi, management se odklání od prvků liniovosti, k zodpovědnosti zaměstnanců se přiřazují pravomoci, vzhledem k rozvoji technologií se informační systémy stávají nástrojem, ale je nutné při jejich zavádění přistupovat systematicky a s cílem nasazení. Důleņitým aspektem v managementu podniku by měl být vliv na zlepńování ņivotního prostředí a omezování negativních důsledků, tzn. do rozhodovacího procesu zařadit dalńí významné hledisko, tj. environmentální hledisko. Současný environmentální management je ta část podnikového řízení, která je zaměřena na ochranu ņivotního prostředí. Environmentální systémy řízení mají podniky vést k trvalému zlepńování podnikové ochrany ņivotního prostředí a veřejně provádět environmentální politiku a aktivity k jeho ochraně. Dobrovolnými nástroji environmentálního managementu jsou Čistńí produkce, LCA, environmentálně orientované systémy řízení EMS Environmental Management Systém podle technické normy ISO 14001 nebo EMAS I,II. 46

Podnik, který chce být dlouhodobě úspěńný, se nemůņe chovat nahodile, ale musí si vytvořit a dopracovat určitou dlouhodobou strategii. Pro začlenění ochrany ņivotního prostředí do podnikové praxe je třeba, aby dońlo k implementaci environmentálního přístupu do celého systému managementu podniku. Ekologické aspekty budou ovlivňovat prosperitu podniků v budoucnosti stále výrazněji, a to jak v krátkodobém horizontu, tak zejména z hlediska dlouhodobého - strategického. Strategický management zahrnuje předevńím formulování základní koncepce rozvoje podniku, stanovení cílů a úkolů a základních postupů k jejich naplnění. V souvislosti s těmito tendencemi se modifikují i názory na koncepci strategického managementu, včetně poņadavků strategického managementu nákladů. K zajińtění dlouhodobého rozvoje podniku nestačí sledovat pouze hodnotové prostředky, ale je nutné se orientovat i na dalńí oblasti, zejména na :  vztahy se zákazníky a pozici na trhu,  zavádění nových a inovovaných výrobků a sluņeb,  poskytování vysoce kvalitních výrobků a perfektních sluņeb,  zavádění informačních technologií a systémů,  zlepńování organizace práce , apod. Strategický management zahrnuje i aspekty trvale udrņitelného rozvoje, jako strategii propagující ekologickou trvalou udrņitelnost. Strategie trvalé udrņitelnosti mohou být klasifikovány podle povahy konkurenčních výhod, to je podle výhod zaloņených na sníņení nákladů nebo poskytnutí moņností odlińení se na trhu. Prvním typem jsou strategie trvalé udrņitelnosti řízené procesem. Ekonomicky jsou trvale udrņitelné strategie řízené procesem dány tak, aby poskytly podniku výhody na straně nákladů pomocí lepńí efektivnosti v ochraně ņivotního prostředí. Ekologicky tyto strategie slouņí ke sníņení vyčerpávání zdrojů, niņńímu pouņívání materiálů, spotřeby energie, omezení emisí a odpadních vod. Tyto strategie řízení procesem zahrnují: a) změny kontrolních systémů znečińtění a produkce odpadu, b) změny výrobních procesů, c) pouņívání recyklovaných materiálů z výrobních procesů, d) pouņívání obnovitelných zdrojů energie. Druhým typem jsou strategie trvalé udrņitelnosti řízené trhem. Ekonomicky jsou strategie trvalé udrņitelnosti řízené trhem dány tak, aby poskytly podnikům konkurenční výhody v tom, ņe jim umoņní ekologicky rozlińit jejich výrobky od jejich konkurentů na trhu. Ekologicky tyto strategie odráņejí správu výrobků, ņe rizika pro ņivotní prostředí a náklady na celý životní cyklus výrobků a služeb by měly být minimalizovány. Některé z činnosti, ze kterých by se měly skládat strategie trvalé udrņitelnosti řízené trhem, jsou: a) vstup na nové environmentální trhy nebo jejich části, b) představení nových výrobků zaměřených na ņivotní prostředí, c) nový design výrobků, obalů,

47

d) prodej odpadu. Třetím typem je rozvoj strategií trvale udrņitelnosti rozvoje. To jsou strategie, které zahrnují úspory nákladů, odlińení se na trhu a správy výrobků. Konkurenční výhody vztahují se ke strategiím trvale udrņitelného rozvoje jsou získány díky rozhodnutí podniku pro ņivotní prostředí a podnik. Strategie podniku musí pramenit ze skutečného odhodlání posuzování vlivů na ņivotní prostředí a poskytovat potřebné informace a analýzy. Tyto informace musí předevńím vytvářet pohled na chování podniků k ņivotnímu prostředí od data existence a audity pak musí sledovat a ověřovat jejich zlepńování z hlediska ņivotního prostředí. Pro rozhodování v rámci strategického managementu budou důleņité věnovat pozornost integrované výrobkové politice modifikaci charakteristiky ņivotního cyklu výrobku, a to „od kolébky do hrobu―. 1. STRATEGICKÝ MANAGEMENT NÁKLADŮ Strategický management nákladů představuje výsledek dalńího vývoje, který se stal nutným na základě změny podmínek v managementu, a to od tradiční kalkulace nákladů přes nákladové účetnictví aņ strategickému managementu nákladů. Tab.1: Následující vývojové tendence od tradiční kalkulace nákladů k managementu nákladů kritéria

Nákladové účetnictví

Manaţerské účetnictví

Management nákladů

1. předměty analýzy

výrobky, zákazníci, funkce

výrobky, zákazníci, tvorba hodnoty

2.odpovědnostní řízení

nákladová střediska nákladová střediska

hodnototvorný řetězec, výrobky, procesy, zákazníci procesy a cost drivers

3. definice nákladů

objekt zaúčtování základ a zúčtování nákladů pro rozhodování

cílová veličina, předmět kalkulace

4. orientace 5. cíl analýzy

na minulost zjińtění výrobních a úplných vlastních nákladů

na rozhodování zjińtění nákladů významných pro rozhodování

na rozhodování a trhy formování cost drivers

6. časový horizont 7. nástroje managementu nákladů

operativní kalkulace úplných nákladů, časová srovnání

operativní ativní kalkulace úplných nákladů, kalkulace neúplných nákladů, hodnotová analýza

strategický hodnotová analýza, Zero Based Budgeting, Target Costing, Activity Based Costing (ABC), Life Cycle Costing

8.význam reņijních nákladů malý

vysoký

vysoký

9. vztah ke strategickému managementu

nezohledněna

zohledněna

nezohledněna

Cílem strategického managementu nákladů je optimalizace (minimalizace) formování faktorů určující náklady, tzn. ovlivňovat se zaměřením na cíl a ovlivňovat tak včasně, aby bylo moņné vyhnout se krizovým situacím.

48

Oblasti analýzy ve strategickém managementu nákladů jsou: a) úroveň nákladů (analýza výńe nákladů) b) průběh nákladů (analýza průběhu nákladů na jednici) c) struktura nákladů (analýza variability nákladů) Předměty formování ve strategickém managementu nákladů Předměty formování

Oblasti analýzy

výrobky

procesy

úroveň nákladů

Náklady

zdroje

průběh nákladů

struktura nákladů

Ve strategickém managementu nákladů jsou náklady spatřovány jako cílové veličiny. Nosnými myńlenkami strategického nákladového managementu jsou analýza hodnotového řetězce, analýza nepřímých oblastí, analýza strategického umístění. Ve strategickém managementu nákladů dochází k rozńíření zorného úhlu analýzy hodnototvorného řetězce a to : a) analyzovat vńechny hodnototvorné aktivity v řetězci tvorby hodnoty, b) zohlednit vńechny předřazené (předcházející ) a přiřazené (následné) aktivity, c) překročení rozhraní podnik - okolí V strategickém managementu nákladů je řetězec tvorby hodnoty (value chain) v centru pozornosti. Jeho předmětem je celý řetězec od zdrojů surovin dodavatelů aņ po uplatnění výrobku resp. sluņby u zákazníka. Nárůst podílu, předevńím fixních nákladů na celkových nákladech vede k analýze nepřímých oblastí. Z hlediska praxe se ukazuje , ņe 70% příčin vńech stíņností zákazníků je třeba hledat v nepřímé oblasti, zbytek se vztahuje k produktu nebo sluņbě. Podstatným motorem komplexity v nepřímé oblasti je četnost variant sortimentu, zákazníků, zakázek. Ve strategickém nákladovém managementu má ale rozhodující úlohu konkurenční strategie. Podnik svou zvolenou strategií by se měl výrazně odlińit od konkurence. Na tyto konkurenční výhody by měl být orientován hodnototvorný řetězec.

49

Nástroje strategického nákladového managementu orientující se na řízení procesů, činností a aktivit Změna podmínek v podnikání ovlivňuje i fungování některých nástrojů nákladového managementu. Tradiční nástroje nákladového management nedokáņí v nových podmínkách uspokojit informační potřeby řídích pracovníků, kteří potřebují znát předevńím informace, aby mohli zajistit rozvoj a dlouhodobou prosperitu podniku, zvyńuje přesnost informací o nákladech a pečlivě monitoruje zvýńené náklady a jiné druhy nepřímých nákladů, které vytváří produkty nebo zákaznické segmenty. Řízení aktivit a činností se stalo základem několika nových koncepcí managementu:  Řízení dílčích aktivit (Aktivity Based Management)  Řízení zaměřené na faktor času (Time Based Management)  Komplexní řízení kvality (Total Quality Management)  Procesní řízení zaměřené na řízení aktivit a procesů v podniku  Řízení zaměřené na faktory ovlivňující tvorbu hodnot (Value Based Management) Tab.2: Přehled nástrojů v managementu nákladů a moņnosti jejich uplatnění nástroj

výrobek

Hodnotová analýza

proces

zdroj

R

Hodnotová analýza reņijních nákladů

R

R

Zero Base Budgeting (ZBB)

R

R

Target Costing

R

R

Life Cycle Costing

B

B

B

Outsourcing

B

B

Activity Based Costing (ABC)

B

B

Kalkulace procesních nákladů

B

Cost Benchmarking

B

B

B

Kaizen Costing

B

B

B

R = realizace v rámci projektů

B = realizace v rámci běņné činnosti

Uvedené nástroje jsou systematizovány podle předmětu: výrobek, proces a zdroj. Na základě dotazníkového ńetření v roce 2002 byl proveden výzkum systému environmentálního řízení v českých podnicích, které mají zaveden systém environmentálního managementu dle ISO 14001 a nebo dle EMAS v rámci řeńení grantového projektu Grantové agentury České republiky „Informace o environmentálních nákladech pro environmentální management" (registrační číslo 402/02/0092). Osloveno bylo 199 podniků, které byly v době výzkumu registrovány v registru REM-CZ, jehoņ vedení zajińťuje CEMC Praha. Vyplněný dotazník vrátilo 99 podniků, tj. 50 % návratnost. Z výsledků výzkumu vyplynulo, ņe podniky sledují náklady po linii útvarů (31%) podniků, po linii výrobků sleduje náklady (17%) podniků a po linii procesů (15%) podniků. V současné době se podniky se zaměřují předevńím na operativní řízení nákladů z hlediska útvarového (odpovědnostního) a po linii výkonů. 50

Strategický management nákladů se předevńím orientuje na dlouhodobé ovlivňování nákladů, výnosů a zisku se zaměřením na dlouhodobé plánované cíle v oblastech:  řízení po linii výkonů po celý ņivotní cyklus (Life Cycle Costing ),  řízení procesů, činností a aktivit ( Activity Based Costing ),  řízení vyńńích vnitropodnikových útvarů. 2. KALKULACE ŢIVOTNÍHO CYKLU Základní myńlenkou kalkulace ņivotního cyklu je zjistit, sledovat a kvantifikovat náklady vztahující se k celému ņivotnímu cyklu výrobku. Kalkulace ņivotního cyklu zahrnuje zkoumání nákladů výrobku ve stádiích výzkumu a vývoje, projektování, výroby, marketingu, distribuce a likvidace. Náhled do různých stádií v ņivotních cyklech výrobků poskytla logistika skrývající se v řetězci hodnot a to je důvod, proč taková seskupení jako je Společnost logistických inņenýrů (Society of Logistics Engineers – SOLE) vyvinula kalkulaci ņivotního cyklu se záměrem vzít do úvahy vńechny vnitřní a vnějńí peněņní náklady výrobku. V některých podnicích, kde součásti výrobku jsou recyklovány a znovu pouņívány jako vstup do dalńího výrobního cyklu, nahlíņí na kalkulační cyklus jako na systém pracující v uzavřené smyčce. Kalkulace celého ņivotního cyklu podporuje rozńiřování hranic účetnictví podniku, aby zahrnovalo dodavatele a spotřebitele, jakoņ i rozńiřování časového horizontu účetnictví do vzdálené budoucnosti. Metoda kalkulace ņivotního cyklu by neměla být zaměňována s koncepcí odhadu ņivotního cyklu (LCA – Life-Cycle Assessment), která se zaměřuje na fyzické vlivy ņivotního cyklu výrobku na ņivotní prostředí . I přes nedostatky této metody můņe být základní myńlenka spočívající v systematickém zkoumání vńech nákladů na ņivotní prostředí po celý ņivotní cyklus výrobku uņitečná jako obecný způsob uvaņování, aby se tak pomohlo strategickému managementu, zvláńtě při včasném zjińťování případných záruk nebo slabých a silných míst z hlediska ņivotního prostředí v řetězci hodnot. 3. KALKULACE S PŘIŘAZOVÁNÍM NÁKLADŮ PODLE AKTIVIT (AKTIVITY BASED COSTING) Od doby, kdy se poprvé objevila zformulovaná metoda Aktivity Based Costing (dále ABC) na konci 70. let a na začátku 80. let, prodělala dost podstatné změny. K metodě ABC je k dispozici mnoho knih, jako např. (Brinker 1994) a (Cokins 1996). Stručné shrnutí: jsou dva klíčové rozdíly mezi kalkulací s přiřazováním nákladů podle aktivit a tradičními kalkulačními systémy:  U ABC se předpokládá, ņe předmět kalkulace, (např. produkt) spotřebovává aktivity (např. svařování) a aktivity spotřebovávají zdroje (např. elektřinu), zatímco u tradičního systému se předpokládá, ņe předmět kalkulace přímo spotřebovává zdroje.  Pro sledování nákladů od zdrojů k aktivitám k předmětu kalkulace pouņívá ABC to, čemu se říká vztahové veličiny zdrojů a vztahová veličina předmětu kalkulace na několika úrovních, a to příčinným, přímo úměrným způsobem; zatímco tradiční kalkulační systém pouņívá pouze jako zaklad pro alokaci, např. přímou práci.

51

ABC je kalkulační systém, který je zaloņen na formulování aktivit, zdrojů a předmětu kalkulace, Obr. 1

Předmět kalkulace

Nákladové produkty: výrobky sluņby zákazníci,apod.

Aktivity

Zdroje

- montáņ - doprava - manipulace - svařování, apod.

- práce - energie - budovy, stroje - materiál, apod.

Obr.1 – Kalkulace s přiřazováním nákladů podle aktivit (ABC) Základ: Předměty kalkulace spotřebovávají aktivity, které zase spotřebovávají zdroje. Jak ukazuje Obr.1, základním principem kalkulace s přiřazováním nákladů podle aktivit (ABC) je, ņe výkon aktivit způsobuje spotřebu zdrojů. K rozvrhování nákladů dochází ve dvou stupních (nejprve od zdrojů k aktivitám a za druhé od aktivit k předmětu kalkulace), říká se, ņe ABC je dvou-stupňový nákladový systém (Cooper 1990a). Vývoj ABC vedl k takzvanému multi-stupňovým systémům kalkulace s přiřazováním nákladů podle aktivit (ABC), které dovolují, aby aktivity byly spotřebovávány jinými aktivitami, ne pouze předměty kalkulace. Dopadem toho je, ņe náklady mohou nyní být sledovány také od aktivity k aktivitě, výsledkem je tzv. multi-úrovňový nákladový tok a zvýńení přesnosti modelování a ohodnocování nákladů. U ABC se náklady nejprve určují od zdrojů k aktivitám, a potom od aktivit k jiným aktivitám a konečně k předmětům kalkulace. Vztahové veličiny v ABC se dělí na vztahové veličiny zdrojů a vztahové veličiny předmětu kalkulace, které jsou definovány následovně:  Vztahová veličina zdroje je měřítkem mnoņství zdrojů spotřebovaných aktivitou. Příklad vztahové veličiny zdrojů je mnoņství elektřiny, podlahová plocha, mnoņství práce, apod. 

Vztahová veličina předmětu kalkulace je měřítkem spotřeby aktivity a) jinou aktivitou nebo b) předmětem kalkulace.

Je důleņité si uvědomit skutečnost, ņe někdy vztahové veličiny nelze identifikovat pomocí takových jednoduńe měřitelných proměnných jako jsou „hodiny přímé práce―, potom musíte být jednoduńe kreativní a přijít s kombinací různých měřitelných proměnných a kombinovat je, abyste vytvořili vztahovou veličinu, která bude poskytovat co moņná nejvyńńí korelaci mezi vztahovou veličinou a skutečnou spotřebou. To můņe být zejména obtíņné pro podpůrné aktivity, tj. aktivity ne přímo ve vztahu k výrobku.

52

4. ROZŠIŘOVÁNÍ ABC DO DOMÉN ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ABC můņe být pouņita k určování nákladů spojených s environmentálním managementem ve vztahu k odpadu. Mnoho podniků si myslí, ņe náklady na likvidaci jsou jedinými náklady na odpad, ale s odpadem souvisí dalńí náklady jako např. plánování odvozu odpadu, příprava podkladů , apod., ve skutečnosti jsou náklady vyńńí. ABC je zaměřeno na jedinou dimenzi na náklady vyjádřené v peněņních jednotkách, ale náklady nemusí být vůbec indikativní u vńech skutečných dopadů ņivotního prostředí. ABC lze rozńířit o dodatečné dimenze ņivotního prostředí: spotřeba energie a odpad jako dvě základní dimenze ņivotního prostředí. Kalkulace s přiřazováním nákladů podle aktivit a pro rozhodování environmentálního managementu se pouņijí tři základní „nákladové― dimenze: 1. Náklady, které zachytí náklady z hlediska ekonomického. 2. Spotřebu energie, která zachytí náklady z hlediska energetického. 3. Výroba odpadu, která zachytí náklady z hlediska materiálu. Dimenze jsou čistě relativními měřítky, které nepředstavují skutečné problémy ņivotního prostředí:  náklady představují přeměny zdrojů,  spotřeba energií představuje účinnost energetické přeměny,  tvorba odpadu představuje účinnost přeměny materiálu. Expanze ABC do domény ņivotního prostředí je pozoruhodně jednoduchá. Při tomto rozńiřování se s energií a odpadem zachází stejně jako s náklady, tzn. ņe zdroje nejenņe mají peněņní hodnotu, ale také cenu vyjádřenou energetickým obsahem a odpadním obsahem v hodnotovém řetězci. SHRNUTÍ Tradiční environmentální management nepodporuje nijak významně management nákladů. Nejdůleņitějńí dimenze ņivotního prostředí pro podnik se jednoduńe přehlíņí. Environmentální management se stane úspěńným pouze tehdy, jestliņe umoņní podnikům (ekonomicky) prospívat prostřednictvím prospívání ņivotnímu prostředí. Tradiční přístupy toto umoņnit jednoduńe nemohou, protoņe mezi ekonomikou a ņivotním prostředí není spojení. Je zřejmé, ņe mít druhové a integrované náklady a systém environmentálního managementu, který poskytuje významnou podporu pro rozhodování, je nadmíru výhodné. To je největńí výhoda, protoņe umoņní podnikům zvládnout záleņitosti ņivotního prostředí, protoņe řídí náklady a vykonávají integrovaný environmentální management nákladů. Uņitek můņe přijít nejen ve formě zlepńených environmentálních výkonů, „zelenějńích výrobků―, ale podniky budou skutečně znát, zda prospívají lépe proto, ņe dělají DOBŘE. Podmínkou toho je, ņe zlepńený environmentální management a zlepńené environmentální plnění musí být jasně vyjádřeno pro podniky. ABCEM můņe mít čistě finanční zpětnou vazbu k úsporám nákladů a zlepńenému environmentálnímu plnění.

53

Seznam literatury: 1. STANĚK,V. Zvyšování výkonnosti procesním Praha:GRADA,2003.236 s. ISBN 80-247-0456-0.

řízením

nákladů.1.vyd.

2. KAPLAN, R., COOPER, R. Cost and Effect. Usány Integrated Cost Systéme to Drive Profitability and Performace. United States of America: Harvard Business Schoul Press, 1998. 357 s. ISBN 0-87584-788-9. 3. COKINS, G. Aktivity-Based Cost Management . An Executive´s Guide.Canada: John Wiley and Sons.Inc. 2001. 368 s. ISBN 0-471-44328-X. 4. KISELICOVÁ, R. aj. Metoda ABC: kalkulace skutečných nákladů na produkt. l.vyd. Bratislava: Elita, 1997. 88 s. ISBN 80-8044-035-2 5. ŃOLAJKOVÁ, L. Manažerské účetnictví pro strategické řízení. 1.vyd. Praha: Management Press, 2003. 146 s. ISBN 80-7261-087-2. 6. HOUSKA,M., ŃOLAJKOVÁ, L. Manažerské účetnictví, oficiální terminologie. 1.vyd.Praha: ASPI Publishing,s.r.o.,2003. 294 s. ISBN 80-86395-43-X. 7. KRÁL,B. a kol.Manažerské ISBN 80-7261-062-7.

účetnictví.1.vyd.Praha:Management

Press,2002.547

s.

Ing.Alena Kocmanová, Ph.D., Fakulta podnikatelská, Brno, Vysoké učení technické v Brně, Technicka 2, 616 69 Brno, Česká republika tel: +420 5 4114 2602, fax: +420 5 4114 2696, e-mail: [email protected]

54

MŮŢE BÝT INVESTICE DO ZAVEDENÍ EMS NÁVRATNÁ? Mgr. Miroslav Krčma

Posouzení efektivnosti environmentální investice – EMS Rozhodnutí zavést a nechat certifikovat systém environmentálního řízení podle normy ISO 14001 případě ověřit podle poņadavků programu EMAS by mělo být posuzováno z hlediska efektivnosti jako ostatní environmentální investice. Větńina podniků hodnotí pouze náklady na zavedení EMS avńak nehodnotí přínosy, resp. výnosy, které vzniknou díky zavedení EMS. Podniky obvykle zvaņují jen teoretické přínosy související s úspěńnou certifikací zavedeného EMS, jako je zlepńení image firmy, vyńńí ńance uspět ve výběrových řízeních, větńí loajalita zákazníků atp. Málokterý podnik stanovuje cíle a hodnotí zavedený EMS z pohledu úspor na pokutách a poplatcích za vypouńtění znečińťujících látek do ņivotního prostředí, či dokonce z pohledu zvýńení účinnosti výrobního procesu případně účinnosti poskytování sluņeb. Norma ČSN EN ISO 14001 O tom, jak bude EMS zaměřen na ekonomickou návratnost rozhoduje vedení a často také poradenská firma, která provádí v podniku poradenství k EMS. Záleņí na zadání ze strany vedení podniku, na stanovení priorit, které mohou být rámcově naznačeny uņ v environmentální politice. Norma ISO 14001 dává řadu moņností, jak zohlednit ekonomické otázky. Norma obsahuje např. tato ustanovení:  účelem normy je pomáhat organizacím dosáhnout environmentálních a ekonomických cílů  hlavním cílem normy je podporovat ochranu ņivotního prostředí a prevenci znečińťování v rovnováze se sociálními a ekonomickými potřebami  při stanovování a přezkoumávání svých cílů organizace musí zváņit právní a jiné poņadavky, své významné environmentální aspekty, technologické moņnosti a své finanční, provozní a podnikatelské poņadavky a názory zainteresovaných stran.  aby bylo dosaņeno environmentálních cílů, má systém environmentálního managementu vést organizaci k tomu, aby zváņila zavedení nejlepńí dostupné technologie tam, kde je to vhodné a ekonomicky únosné. Navíc by měla být plně zváņena nákladová efektivita takové technologie  vedení musí poskytnout zdroje nezbytné pro zavedení a řízení systému environmentálního managementu. Mezi zdroje patří i lidské zdroje a specializované dovednosti, technologie a finanční zdroje

55

Větńina poņadavků normy můņe být zavedena do řízení podniku s ohledem na ekonomičnost, některé příklady uvádí následující tabulka: Poţadavek normy

Moţný vztah k ekonomičnosti EMS

4.2 environmentální politika

veřejný dokument, mmj. dokládající odběratelům, ņe EMS přispívá k vytváření rámcových podmínek k účelnému vynakládání a ke sniņování nákladů a tím i prodejních cen

4.3.1 environmentální aspekty

ekonomické ztráty spojené s daným environmentálním aspektem by měly být jedním z kritérií pro hodnocení významnosti aspektů

4.3.2 právní a jiné poņadavky

mimo to, ņe aktualizovaný a dostupný přehled legislativy a jiných poņadavků sniņuje riziko pokut za nedodrņování legislativy, umoņňuje systematické řeńení právních poņadavků v předstihu a sledování vývoje budoucí legislativy sníņit náklady vyvolané změnou/zpřísněním legislativy

4.3.3 cíle a cílové hodnoty

cíle mohou být zaměřeny i na sníņení environmentálních nákladů; cíle by měly být přednostně zaměřeny na preventivní opatření, která jsou levnějńí neņ nápravná opatření, programy EM jsou jedním z nástrojů jak prosadit preventivní opatření, např. s vyuņitím metodiky čistńí produkce; pokud jsou výstupem programu EM investiční opatření měla by být pro rozhodování o jejich realizaci stanovena kritéria jako doba návratnosti a variantní řeńení s upřednostňováním investic do výrobního procesu resp. realizačního procesu

4.3.4 programy environmentálního managementu

4.4.1-2 struktura a odpovědnost, výcvik, povědomí a odborná způsobilost

funkční řízení organizační struktury přináńí kromě pravomocí také odpovědnosti, kterou můņe být do určité míry i odpovědnost jednotlivých pracovníků za ńkody, případně hmotná odpovědnost, odpovědnosti se mohou vztahovat téņ k uplatňování prevence a ekonomicky nejvýhodnějńích opatření; vedení musí poskytnout zdroje nezbytné pro zavedení a řízení EMS coņ by mělo vést k plánování a sledování vyuņití finančních zdrojů, lidských zdrojů a technologií

4.4.3 komunikování

postupy pro komunikování sjednocují roztříńtěné komunikování, definují toky informací a jejich zaznamenávání tak, aby byly snadno k dispozici vńem oprávněným pracovníkům, ale také aby byly k dispozici jednotné informační výstupy z podniku a nebylo je nutné pokaņdé individuálně znovu zpracovávat

4.4.4-5 dokumentace systému a řízení dokumentace

řada opatření zvyńující ekonomickou efektivitu EMS musí být vedením stanovena a schválena v písemné formě i kdyņ to není povinný poņadavek normy (viz např. 4.2, 4.3.2-4, 4.4.3-5, atd.), vedení má nástroj, jak promítnout ekonomická kritéria do fungování podniku

4.4.6-7 řízení provozu, havarijní připravenost a reakce

tam kde byly s vyuņitím ekonomických kritérií vyhodnoceny environmentální aspekty jako významné (viz 4.3.1) např. spotřeba pohonných hmot a maziv, údrņba, by měly být stanoveny provozní postupy/instrukce jak dosahovat jejich minimalizaci; také proces nakupování umoņňuje optimalizaci posuzování ekonomických a environmentálních kritérií (nákup ve vratných/recyklovatelných obalech sniņuje mnoņství odpadů a náklady s tím spojené, omezení nákupu nebezpečných látek sniņuje náklady na BOZP a monitoring; postupy řízení provozu by měly také zohledňovat sníņení ekonomických ztrát v případě havarijních situací (poņár, povodně, havárie v provozu, výpadek dodávky elektřiny aj.)

4.5 kontrola a nápravná opatření

kontrola a nápravná opatření by měla také vyhodnocovat ekonomické dopady a stanovovat vhodná preventivní opatření

4.6 přezkoumání vedením

je příleņitostí pro vedení podniku v pravidelných intervalech kontrolovat a rozhodovat s ohledem na ekonomičnost celého systému řízení; jednou z částí by mělo být i prověření, ņe podnik plní veńkeré environmentální legislativní poņadavky

56

Náklady na zavedení a environmentální náklady Jedním pohledem na tento problém můņe být účetní a daňové hledisko, zda se jedná o investici a za jakých okolností jsou náklady na zavedení, certifikaci a provoz systému uznatelnými daňovými náklady. Druhým pohledem, kterým se zabývá tento příspěvek, je celková výńe nákladů, resp. výdajů na zavedení, certifikaci a provoz EMS. Tyto náklady můņeme zjednoduńeně rozdělit do následujících kategorií:  mzdové náklady vyvolané zaváděním a provozem EMS  náklady na poradenství od externích firem  náklady na certifikaci (předaudit, certifikační audit, dozorový audit)  náklady vyvolané zavedením EMS: např. investice do nových zařízení, do monitoringu, do komunikace s veřejností apod. Z časového hlediska se dají náklady rozdělit do dvou etap, do certifikačního auditu (včetně) a po certifikačním auditu. Náklady na zavedení a certifikaci obvykle výrazně překračují náklady na provoz jiņ zavedeného systému a s ohledem na časovou platnost certifikátu by měly být časově rozlińeny na odpovídající zdaňovací období. Celkové náklady na zavedení EMS se vņdy pohybují nejméně v řádu statisíců Kč, i pro velmi malé podniky náklady na zavedení a certifikaci obvykle překročí 100 tis. Kč. Podle údajů Státního fondu ņivotního prostředí, bylo od r.2000 do prvního pololetí 2003 schváleno 28 ņádostí o podporu na zavedení a certifikaci EMS. Kromě zatím jediného případu byly vńechny podpory ve výńi 50% a průměrná podpora na podnik činila cca 260 tis.Kč. Z toho vyplývá výńe průměrných nákladů na externí poradenství a certifikaci na podnik ve výńi okolo 520 tis. Kč, do konce roku 2002 SFŅP nehradil z podpory mzdové náklady vlastních zaměstnanců vyvolané zaváděním EMS. V ńirńích souvislostech se environmentálními náklady a výnosy, tzn. nejen náklady a výnosy přímo související s EMS, zabývá environmentální manaņerské účetnictví (např. dle Metodického pokynu pro zavedení environmentálního manaņerského účetnictví, MŅP, 2002). Zmiňovaný metodický pokyn rozděluje environmentální náklady do řady kategorií, zjednoduńeně je můņeme rozčlenit takto:  nakládání se vzniklým znečińtěním (odpady, odpadní vody, emise do ovzduńí, sanace starých zátěņí apod.)  péče o ņivotní prostředí a prevence znečińtění  cena materiálu a jeho zpracování v nevýrobkovém výstupu Jak je dále zmíněno, efektivně zavedený EMS sniņuje prostřednictvím preventivních opatření zejména poslední zmiňovanou kategorii nákladů. Výnosy Kromě výnosů z prodeje vyuņitelných odpadů by mělo důleņitou kategorií výnosů být dosaņené sníņení nákladů. Protoņe se jedná o sníņení nákladů, neuvádí se tato kategorie mezi výnosy, ale přesto můņe výrazně ovlivnit návratnost prostředků vloņených do EMS. Vhodně volené preventivní opatření přináńejí nejen úspory na nakládání s odpady (poplatky za ukládání odpadů, náklady na svoz, třídění a odstranění případně vyuņití odpadů, poplatky za vypouńtění odpadních vod, atd.), ale zejména přináńejí úspory na nakoupených surovinách

57

(materiál, voda, pomocné látky atd.). Úspory na surovinách převaņují dle publikovaných údajů v poměru 60/40 aņ 80/20. Pokud má být investice do zavedení EMS návratná, musí EMS zajistit efektivní řeńení problému. Např. při nedodrņování hodnot přípustného znečińtění odpadních vod v provozu elektrolytického niklování není řeńením, jak často bývá, rozńíření či výstavba čistírny odpadních vod, ale analýza příčin vzniku znečińtění. Správně zavedený EMS, zohledňující také ekonomické parametry, v souladu s normou, poskytuje dostatek podkladů pro analýzu, které např. ukáņe cenu kolik stojí „vyrobit― 1 m3 odpadní vody. Vstup/operace s odpadní vodou

Cena

Stočné za vypouńtěné odpadní vody

15,- Kč/m3

Vodné za nákup vody

25,- Kč/m3

Kal ze sráņení (materiál, chemikálie, poplatky)

12,60 Kč/m3

Energie (oteplení odpadních vod o 5 °C)

10,20 Kč/m3

Mzdové a provozní náklady…

x Kč/m3

Celková cena odpadní vody

min. 62,80 Kč/m3 (stočné činí 24 %)

Z této ceny lze pomocí porovnání zjistit moņnosti aplikace preventivních opatření, jako je zařazení dalńího stupně (ekonomického) oplachu, opatření ke sníņení vynáńení lázně atd. Mezi výnosy zahrnujeme případně i poskytnutou dotaci ze státního rozpočtu (Program zavádění systému řízení podniků a auditů z hlediska ņivotního prostředí – SFŅP, Program Trh – ČMZRB MPO) ve výńi 50 aņ 60% odpovídajících nákladů. Dotace lze získat také z rozpočtů některých krajů v rámci schválených programů podpory případně z některých projektů dotovaných např. z EU. Návratnost investice Prostá doba návratnosti je doba splacení investice v letech, která se vypočte jako podíl investičních výdajů na dané opatření (IN) a ročních přínosů daného opatření (CF), tj. změny peněņních toků (cash flow) po realizaci projektu:

Ts 

IN CF

Pokud bychom vzali v úvahu velmi zjednoduńený příklad vycházející z reálných údajů, můņeme ukázat, ņe návratnost investice do zavedení EMS se můņe pohybovat velmi snadno okolo 2 let. Zavedení EMS ve středním podniku provozujícím elektrolytické niklování:  celkové náklady na zavedení a certifikaci: 500 tis. Kč  vyvolaná investice do preventivního opatření (zařazení ekonomického oplachu – 3.stupeň protiproudého oplachování): cca 250 tis. Kč

58

 při objemu technologické vody 16 tis. m3 a výńe uvedených cenových relacích a za předpokladu reálně dosaņitelného sníņení mnoņství odpadních vod o 25% (teoreticky 33%)  úspory na stočném: 60 tis.Kč, úspory na navazujících procesech čińtění a surovinách: 190 tis. Kč, úspory ročně celkem cca: 250 tis.Kč  prostá doba návratnosti vlastní investice cca 1 rok, předpokládaná ņivotnost pouņitého technologického zařízení 5 let, v následujících dvou letech toto jediné opatření můņe splatit náklady na zavedení EMS Tento zjednoduńený příklad neuvaņuje řadu dílčích vlivů, např. v hodnocení neuvaņujeme sníņení rizik (havárie, pokuty), neuvaņujeme moņnost elektrolytického zpětného získávání niklu z odpadních vod, také nebyly pro zjednoduńení uvaņovány provozní náklady (zahrnuto ve sníņeném odhadu úspor 25% namísto 33%). Zavedení EMS by mělo přinést větńí počet takových opatření v podniku, pokud je systém vhodně zaveden a pouņíván. Mgr. Miroslav Krčma, České centrum čistńí produkce

59

STÁTNÍ FOND ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČR Ing. P. Nejedlý

Státní fond ņivotního prostředí ČR (dále jen „Fond―) je jedním ze základních ekonomických nástrojů k plnění závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv o ochraně ņivotního prostředí, Implementačního plánu pro oblast ņivotního prostředí a k uskutečňování Státní politiky ņivotního prostředí. Fond byl zřízen a jeho činnost je legislativně upravena zákonem č. 388/1991 Sb., na který navazují prováděcí předpisy - Statut Fondu, Jednací řád Rady Fondu, Směrnice Ministerstva ņivotního prostředí o poskytování finančních prostředků z Fondu a Přílohy Směrnice, které upravují podmínky pro poskytování podpory pro přísluńné období. Příjmy Fondu jsou tvořeny předevńím z plateb za znečińťování nebo pońkozování jednotlivých sloņek ņivotního prostředí, ze splátek poskytnutých půjček a jejich úroků a výnosů z uloņených disponibilních prostředků na termínovaných vkladech. O pouņití finančních prostředků z Fondu rozhoduje ze zákona ministr ņivotního prostředí na základě doporučení poradního orgánu - Rady Fondu. Podpora z Fondu je směrována v souladu s Národním programem přípravy České republiky na vstup do EU, se závazky vyplývajícími z mezinárodních úmluv a Státní politikou ņivotního prostředí, předevńím do oblasti ochrany vod, ovzduńí, nakládání s odpady a oblasti ochrany přírody a péče o krajinu. Formu a zaměření podpory stanoví podle vnějńích a vnitřních ekologických a ekonomických podmínek Přílohy. Podporu nelze poskytnout na jiņ ukončené akce. Kancelář Fondu zajińťuje veńkerou agendu související s činností Fondu. Je to zejména konzultační a poradenská činnost (kaņdé úterý od 8:00 do 16:30 hod. je den otevřených dveří), příjem ņádostí o podporu, jejich vyhodnocování, příprava návrhů pro jednání Rady Fondu a Rozhodnutí ministra, následně pak smluvní agendu pro poskytování podpor, agendu smluvního ručení za poskytované půjčky, uvolňování finančních prostředků příjemcům podpory včetně průběņného sledování účelu pouņití prostředků, závěrečné vyhodnocování vyuņití poskytnutých prostředků a dosaņených ekologických efektů, sledování návratnosti půjček do úplného vypořádání závazků a případně stanovení a vymáhání sankcí při nedodrņení smluvních podmínek pro poskytnutí podpory nebo poruńení rozpočtových pravidel. Fond tedy konkrétně poskytuje přímou a nepřímou finanční podporu ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 388/91 Sb., o Státním fondu ņivotního prostředí ČR, a to formou:  dotace  půjčky  příspěvku na částečnou úhradu úroků. Předmětem podpory jsou opatření podle programů vyhlańovaných ministerstvem ņivotního prostředí, a to v oblasti:  ochrany vod  ochrany ovzduńí

60

 ochrany přírody, krajiny, ochrany půdy, vyuņívání přírodních zdrojů  nakládání s odpady  technologií a výrobků  vyuņití obnovitelných zdrojů energie  programů Evropské unie ISPA. O pouņití finančních prostředků Fondu rozhoduje ze zákona ministr ņivotního prostředí České republiky. Poradním orgánem ministra je dle zákona o Fondu Rada Fondu. K podpoře financování jednotlivých projektů jsou vydávána Rozhodnutí ministra o poskytnutí podpory z Fondu. Kancelář Fondu zabezpečuje realizaci podpor, které vyplývají z Rozhodnutí ministra ŅP. Zřízením sedmi krajských pracovińť jiņ v roce 1999 Fond v rámci realizace krajské politiky přiblíņil některé činnosti směrem ke klientům, např. poskytování konzultační a poradenské činnosti, činnosti kontrolní a ve fázi přípravy je i oblast příjmu ņádostí. V roce 2000 Fond na základě výběrových řízení personálně obsadil dalńích pět krajských pracovińť se zahájením činnosti od 1.1.2001. Následně byla síť krajských pracovińť Fondu doplněna tak, aby plně odpovídala členění území na 14 krajů a krajská pracovińtě Fondu byla dislokována v sídelních městech krajských úřadů. Fond nadále v rámci realizace podpůrného programu Evropské unie – ISPA spolupracuje a pokračuje v přípravě poskytování podpory do sektoru ņivotního prostředí. Fond je implementační agenturou programu ISPA + povodňového programu ISPA a bude vykonávat i funkci implementační agentury pro Fond soudrņnosti a Operační program infrastruktura. Fond je v rámci své činnosti plně připraven plynule přejít k ochraně ņivotního prostředí z dotačních prostředků Fondu soudrņnosti a Operačního programu infrastruktura. Příjmy Fondu v roce 2002 v letech 1992-2002

3,41 mld. Kč 42,93 mld. Kč Výdaje Fondu

v roce 2002

4,23 mld. Kč (dotace 3,34 mld. Kč, půjčky 0,78 mld. Kč, náklady KF 110 mil. Kč)

v letech 1992 – 2002 36,75 mld. Kč (nejsou zde započítány pohledávky ve výńi 0,6 mld. Kč) Rozdíl příjmů a výdajů za roky 1992 – 2002 ve výńi 5,58 mld. Kč vč. postoupené pohledávky ve výńi 0,6 mld. Kč je zdrojem krytí jiņ existujících finančních závazků fondu, které k 1.1. 2003 dosáhly celkové výńe 7,39 mld. Kč. Výsledky činnosti Státního fondu ţivotního prostředí ČR Příjmy Státního fondu ņivotního prostředí ČR dosáhly v roce 2002 výńe 3,4 mld. Kč, v letech 1992 - 2002 výńe 42,9 mld. Kč. Celkové výdaje v roce 2002 dosáhly hodnoty 4,1 mld. Kč (bez výdajů kanceláře Fondu), z toho 3,3 mld. Kč tvořily dotace a 0,8 mld. Kč půjčky, v letech 1992 - 2002 pak 36,0 mld. Kč (časová řada byla zpětně přepočítána a očińtěna od veńkerých výdajů kanceláře Fondu).

61

Z prostředků SFŅP byla v letech 1992 - 2002 finančně podpořena realizace:  1 115 čistíren odpadních vod a kanalizací,  177 akcí k odstranění povodňových ńkod,  3 636 plońných plynofikací obcí a plynofikací kotelen včetně ostatních technologií,  1 295 akcí ke sníņení zátěņe přírody a krajiny, včetně akcí nakládání s odpady  3 196 akcí k vyuņití obnovitelných zdrojů energie. Ing. P. Nejedlý, Ministerstvo ņivotního prostředí

62

VYUŢITÍ EMS V PROCESU IPPC Ing. Pavel Růţička

1. Úvod V posledních letech se ve světě objevují stále nové a nové nástroje určené k prosazování cílů politiky ņivotního prostředí. Tam, kde jsme před pár lety tuńili jen nejasnou souvislost s ochranou ņivotního prostředí, nalézáme dnes nástroje, které účinně a prokazatelně na kvalitu ņivotního prostředí působí a mohou ji výrazným způsobem ovlivňovat. Stejně tak, jak dochází k výrazným změnám v počtu nástrojů politiky ņivotního prostředí, dochází i k významným posunům v názorech na to, jak by tyto nástroje měly působit. Důleņitým mezníkem v této oblasti se stala mezinárodní konference o ņivotním prostředí konaná v roce 1992 v Rio de Janeiru, která poprvé veřejně zdůraznila důleņitost uplatňování tzv. strategie prevence. Ta zjednoduńeně říká, ņe lepší (účinnější, jednodušší, levnější) je poškození na životním prostředí předcházet, než ho později muset odstraňovat. Trendy strategie prevence začaly začátkem 90. let reflektovat jak významné průmyslové podniky světa, tak vlády jednotlivých zemí, včetně nadnárodních autorit. V důsledku toho pak dońlo k vytvoření norem a nařízení k zavádění systémů environmentálního řízení (EMS Environmental Management System) a dále k vydání Směrnice Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC - Integrated Pollution Prevention and Control). Jaké existují souvislosti mezi systémy environmentálního řízení (jako dobrovolnými nástroji zaváděnými v podnicích) na straně jedné a Směrnicí o integrované prevenci a omezování znečińtění (jako zákonného nástroje vyuņívaného státem k prosazování cílů politiky ņivotního prostředí) na straně druhé si pokusme ukázat v následujících kapitolách. 2. Systémy environmentálního řízení Pro zavádění EMS jsou v současné době pouņívány dva „normované― způsoby: 1. Podle mezinárodních norem řady ISO 14000, reprezentovaných v České republice zejména kmenovou normou ČSN EN ISO 14001 Systémy environmentálního managementu - specifikace s návodem pro její využití. 2. Podle Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001 ze dne 19. března 2001 o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) (jedná se o tzv. EMAS II). Nařízení č. 761/2001 nahradilo původní Nařízení Rady (EHS) č. 1836/93 z 29. června 1993 pro dobrovolnou účast průmyslových podniků v programu ES pro ekologicky orientované řízení a audity (tzv. EMAS I). V České republice je Program EMAS zaveden od roku 1998, a to na základě Usnesení vlády ČR č. 466/1998, které schválilo Národní program zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí - Program EMAS a Pravidla k zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí. Dne 19. června 2002 bylo schváleno nové Usnesení vlády ČR č. 651/2002, kterým byl český Program

63

EMAS aktualizován. Na jeho základě pak byla vydána Aktualizovaná pravidla k zavedení EMAS, která jiņ reflektují poņadavky Nařízení č. 761/2001. Organizace v ČR mohou tedy k zavádění EMS vyuņít buď českou normu ČSN EN ISO 14001 nebo Národní program EMAS, resp. Aktualizovaný program EMAS. Obě uvedené cesty (norma ISO 14001 i předpisy o EMAS) reflektují totoņné principy, existují vńak mezi nimi určité odlińnosti - to, co EMAS vyņaduje, ISO 14001 buď vůbec nespecifikuje, nebo pouze doporučuje. (Jedná se např. o posuzování nepřímých environmentálních aspektů, vypracování environmentálního prohláńení, účast zaměstnanců při zavádění EMS apod.) K 15. září 2003 bylo v ČR evidováno 506 organizací s certifikovaným EMS dle normy ISO 14001 a nejméně 12 podniků s ověřeným systémem EMAS, z čehoņ 9 podniků bylo registrováno v národním Registru EMAS. V dalńím textu se budeme zabývat předevńím systémem EMAS, neboť na jeho příkladu jsou souvislosti a moņnosti vyuņití v oblasti IPPC patrnějńí neņ v případě ISO 14001. Pro registraci v Programu EMAS musí podnik uskutečnit následující kroky: 1. Provést úvodní environmentální přezkoumání. 2. Zavést systém environmentálního řízení (EMS). 3. Provést nebo nechat provést environmentální audit. 4. Připravit environmentální prohláńení. 5. Nechat ověřit, zda environmentální přezkoumání, systém řízení, postupy auditu a environmentální prohláńení splňují vńechny poņadavky Nařízení č. 761/2001, a nechat schválit prohláńení akreditovaným environmentálním ověřovatelem. 6. Doručit ņádost, jejímņ obsahem je i schválené prohláńení, přísluńnému subjektu (v případě ČR Agentuře EMAS při Českém ekologickém ústavu). 7. Po registraci zpřístupnit prohláńení veřejnosti. V environmentálním prohlášení by se pak měly, mimo jiné, objevit tyto údaje:  popis podniku a přehled jeho činností, výrobků a sluņeb  environmentální politika a stručný popis EMS podniku  popis vńech přímých i nepřímých environmentálních aspektů a vysvětlení jejich dopadů na ņivotní prostředí (např. emise do ovzduńí, vypouńtění odpadních vod, nakládání s odpady, vyuņívání a kontaminace půdy, vyuņívání přírodních zdrojů, surovin a energie, místní problémy - hluk, vibrace, zápach, prach, vizuální vlivy, riziko nehod a jejich moņných dopadů na ņivotní prostředí, vliv na biologickou rozmanitost, apod.)  popis obecných a specifických environmentálních cílů  přehled dostupných údajů o vlivu činnosti podniku na ņivotní prostředí (např. emise znečińťujících látek, produkce odpadů, spotřeba surovin, energie a vody a dalńí výńe uvedené aspekty)  dalńí faktory týkající se vlivu činnosti podniku na ņivotní prostředí (např. dodrņování legislativy)

64

3. IPPC Směrnice o integrované prevenci a omezování znečińtění, resp. český Zákon č. 76/2002 Sb. o integrované prevenci a omezování znečińťování, o integrovaném registru znečińťování a o změně některých zákonů (Zákon o integrované prevenci), který nabyl účinnosti 1. ledna 2003, ukládá provozovatelům vybraných zařízení povinnost získání integrovaného povolení k provozu těchto zařízení. Podle údajů Informačního centra Agentury integrované prevence při Českém ekologickém ústavu bylo k 15. září 2003 evidováno 1314 zařízení v rámci 733 podniků. Kromě jiného upravuje Zákon o integrované prevenci i postup, který musí být dodrņen, aby integrované povolení bylo vydáno. Tento postup se skládá z následujících kroků: 1. Podání ņádosti o vydání integrovaného povolení. 2. Rozeslání ņádosti vńem účastníkům řízení o vydání integrovaného povolení, přísluńným správním úřadům, odborně způsobilé osobě a dotčenému státu (stát, jehoņ ņivotní prostředí můņe být významně nepříznivě ovlivněno provozem zařízení). 3. Vyjádření přísluńných správních úřadů, účastníků řízení, odborně způsobilé osoby a dotčeného státu. 4. Ústní jednání o ņádosti. 5. Vydání rozhodnutí o vydání nebo zamítnutí integrovaného povolení. V ţádosti o vydání integrovaného povolení pak má provozovatel zařízení, kromě jiného, povinnost uvést:  popis zařízení a s ním spojených činností  identifikační údaje o umístění zařízení  kategorie zařízení (podle Přílohy č.1 zákona)  popis surovin a pomocných materiálů, dalńích látek a energií, které se v zařízení pouņívají nebo jím jsou produkovány  seznam a popis zdrojů emisí a popis dalńích vlivů zařízení  charakter a mnoņství předpokládaných emisí ze zařízení do jednotlivých sloņek ņivotního prostředí  významné účinky těchto emisí na ņivotní prostředí  charakter stavu území, kde má být zařízení umístěno (zejména imisní situace)  popis technologie a dalńích technik určených k předcházení vzniku nebo omezení emisí  popis opatření k předcházení vzniku odpadů, k jejich úpravě a vyuņití  popis opatření pro měření a monitorování emisí vypouńtěných do ņivotního prostředí  porovnání stávajícího nebo uvaņovaného zařízení s BAT  popis dalńích opatření plánovaných k dodrņení obecných preventivních povinností provozovatele (např. hospodárné vyuņívání energie, havarijní připravenost, způsob navrácení místa provozu do původního stavu po ukončení provozu, vyloučení rizik případného znečińťování ņivotního prostředí a ohroņování zdraví člověka, apod.)  návrh závazných podmínek provozu zařízení

65

 rozhodnutí, stanoviska, vyjádření a souhlasy, které byly vydány podle zvláńtních předpisů, zejména pak ty, které mají být nahrazeny integrovaným povolením  závěrečné shrnutí předcházejících údajů bez technických podrobností a odborných termínů Kromě povinnosti získání integrovaného povolení vyvstávají provozovateli přísluńného zařízení ze zákona jeńtě dalńí povinnosti:  Provozovat zařízení v souladu s vydaným integrovaným povolením.  Ohlásit úřadu plánovanou změnu zařízení.  Spolupracovat s přísluńnými správními úřady při kontrole dodrņování podmínek integrovaného povolení.  Neprodleně hlásit úřadu vńechny mimořádné situace, havárie zařízení a havarijní úniky znečińťujících látek ze zařízení do ņivotního prostředí.  Vést evidenci údajů o plnění závazných podmínek provozu integrovaného povolení. 4. Základní souvislosti mezi EMS/EMAS a IPPC Shodné rysy EMS/EMAS a IPPC můņeme vidět ve dvou základních rovinách: 1. Oba vycházejí ze zmiňované strategie prevence a jsou tudíņ postaveny na shodných principech. Zároveň tak u nich můņeme vypozorovat obdobné přínosy, ať uņ pro podnik, nebo celospolečenského charakteru. 2. Údaje uváděné v environmentálním prohláńení, jakoņ i ostatní údaje z EMS se do značné míry shodují s údaji potřebnými pro formulaci ņádosti o vydání integrovaného povolení. 4. 1 Prevence znečišťování Jak jiņ bylo uvedeno, oba dva nástroje - EMS/EMAS i IPPC - vychází ze strategie prevence, a můņeme proto identifikovat shodné principy, na kterých stojí. Jedná se zejména o  princip prevence znečińťování (včetně neustálého zlepńování);  princip vysoké úrovně ochrany ņivotního prostředí;  princip integrace a komplexního přístupu k řeńení otázek ochrany ņivotního prostředí;  týmový přístup v podniku;  princip otevřenosti a přístupu veřejnosti k informacím. Za dalńí významnou souvislost mezi EMS/EMAS a IPPC musíme nutně povaņovat obdobné přínosy, které zavedení EMS/EMAS či IPPC podniku přinesou. Jde předevńím o  sníņení provozních nákladů (úspory surovin, materiálů a energií, niņńí poplatky za znečińťování ņivotního prostředí);  zvýńení konkurenceschopnosti podniku;  získání přístupu na nové trhy;  zlepńení komunikace se zainteresovanými stranami.

66

V neposlední řadě pak nesmíme zapomenout na celospolečenské přínosy, mezi nimiņ je třeba zdůraznit  zlepńení kvality ņivotního prostředí (sníņení mnoņství a nebezpečnosti emisí a odpadů, sníņení rizika vzniku havárií, tlak na vývoj a zavádění nových, environmentálně ńetrnějńích technologií);  zvýńení konkurenceschopnosti ekonomiky;  zlepńení komunikace mezi zainteresovanými stranami. Lze tedy oprávněně očekávat, že v podniku se zavedeným EMS/EMAS je potenciál pro předcházení poškozování životního prostředí větší než v podniku, kde EMS/EMAS zaveden není a nejsou zde uplatňovány obdobné zásady.

4. 2 EMS/EMAS jako informační podpora pro IPPC Velmi významnou souvislostí mezi EMS/EMAS a IPPC je moņnost vyuņití údajů z EMS (resp. environmentálního prohláńení) při formulaci ņádosti o vydání integrovaného povolení. Tyto moņnosti jsou ukázány v následující tabulce: Tabulka je pro snazší orientaci rozdělena do šesti částí (bloků): 1. Základní údaje o podniku a provozovaném zařízení; základní údaje o výrobě, surovinách, technologii, energii, odpadech, apod.; obecný popis vlivů podniku/zařízení na životní prostředí 2. Podrobnější údaje o vlivu podniku/zařízení na životní prostředí (většinou konkrétní číselné hodnoty) 3. Opatření na zmírnění negativních vlivů podniku/zařízení na životní prostředí (zejména preventivního charakteru) 4. Podrobné technické údaje o provozovaném zařízení 5. Dokumentace 6. Stručné shrnutí předcházejících částí *) Tyto údaje se v prohlášení o stavu životního prostředí objevit nemusí, případně se nemusí objevit v rozsahu a hloubce potřebné pro žádost o vydání integrovaného povolení. +) Tento bod je zahrnut do obou částí tabulky (1. i 2.), neboť může obsahovat jak obecný popis, tak podrobné údaje o vlivu organizace/zařízení na životní prostředí resp. nejbližší okolí.

67

Část

Ţádost o vydání integrovaného povolení

Environmentální prohlášení

1.



Popis zařízení a s ním spojených činností





Identifikační údaje o umístění zařízení

Popis podniku, přehled jeho činností, výrobků a sluņeb, případně vztah k mateřským společnostem



Popis surovin a pomocných materiálů, dalńích  látek a energií, které se v zařízení pouņívají nebo jím jsou produkovány

Popis vńech přímých i nepřímých environmentálních aspektů a vysvětlení jejich dopadů na ņivotní prostředí



Seznam a popis zdrojů emisí a popis dalńích vlivů zařízení



Významné účinky emisí ze zařízení na ņivotní prostředí



Charakter stavu území, kde má být zařízení umístěno (zejména imisní situace)*)



Popis technologie a dalńích technik určených k předcházení vzniku nebo omezení emisí*)



Popis opatření k předcházení vzniku odpadů, k jejich úpravě a vyuņití



Popis opatření pro měření a monitorování emisí vypouńtěných do ņivotního prostředí*)



Charakter a mnoņství předpokládaných emisí  ze zařízení do jednotlivých sloņek ņivotního prostředí



Charakter stavu území, kde má být zařízení umístěno (zejména imisní situace)*) +)



Popis dalńích opatření plánovaných k dodrņení  obecných preventivních povinností provozovatele*) 

Environmentální politika a stručný popis EMS organizace



Dalńí faktory týkající se vlivu činností podniku na ņivotní prostředí (např. dodrņování legislativy)

2.

3.

4.

  

Přehled dostupných údajů o vlivu činnosti podniku na ņivotní prostředí (nejlépe číselně a s moņností meziročního srovnání)

Popis obecných environmentálních cílů

a specifických

Tyto údaje nejsou v environmentálním prohláńení přímo uváděny, dá se vńak říci, ņe by se jim měly Porovnání stávajícího nebo uvaņovaného blíņit konkrétní cílové hodnoty, které si podnik zařízení s BAT stanoví v rámci svých programů ochrany ņivotního Návrh závazných podmínek provozu zařízení prostředí. Kategorie zařízení

5.



Rozhodnutí, stanoviska, vyjádření a souhlasy, které byly vydány podle zvláńtních předpisů, zejména pak ty, které mají být nahrazeny integrovaným povolením

6.



Závěrečné shrnutí předcházejících údajů bez Jelikoņ je environmentální prohláńení určeno technických podrobností a odborných termínů ńiroké (laické) veřejnosti, nevyskytuje se v něm příliń mnoho technických podrobností a odborných termínů.

Tyto údaje jsou povinně shromaņďovány při provádění úvodního environmentálního přezkoumání (viz Příloha VII, bod 7.2, písm. a) Nařízení č. 761/2001).

Proto lze závěrečné shrnutí v ņádosti o vydání integrovaného povolení částečně povaņovat za jeho stručnou obdobu.

68

Vidíme, ņe mnohé z údajů, které jsou povinnou součástí ņádosti o vydání integrovaného povolení, lze přímo nalézt v environmentálním prohláńení, a to jak v částečném, tak plně vyhovujícím rozsahu. A pokud je EMS zaveden a udrņován na dostatečně kvalitní úrovni, lze mnohé z údajů, neobjevujících se v prohláńení, snadno dohledat. Můņe se jednat např. o  popis stávajícího technologického zařízení (pro srovnání s BAT);  popis opatření a zařízení pro měření a monitorování vlivů podniku na ņivotní prostředí;  popis veńkerých preventivních opatření;  dokumentaci rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů orgánů státní správy;  a dalńí… Z výńe uvedeného textu je na první pohled zřejmé, ņe údaje uváděné v ņádosti o vydání integrovaného povolení zabíhají do mnohem větńích podrobností a technických detailů neņ environmentální prohláńení. Zamyslíme-li se vńak nad účelem obou dokumentů, jde o rozdíl zcela logický - ņádost o vydání integrovaného povolení je určena odpovědnému orgánu k odbornému posouzení provozovaného resp. zaváděného zařízení, kdeņto cílem environmentálního prohláńení je informovat ńirokou laickou veřejnost o vlivu podniku na ņivotní prostředí a jeho aktivitách v této oblasti. Proto prohláńení uņ z principu nemůņe zabíhat do „nudných― technických podrobností - veřejnost totiņ primárně zajímá, jakým způsobem podnik ovlivňuje ņivotní prostředí, nikoliv jaké jsou parametry jím provozovaného zařízení. Ovńem prohláńení je pouze jednou z částí EMS. Proto musíme znovu zdůraznit, ņe mnohé údaje, které nejsou v prohláńení uvedeny resp. v něm nejsou uvedené v poņadovaném rozsahu a hloubce podrobnosti, najdeme v jiné dokumentaci vedené v rámci EMS. Lze tedy jednoznačně říci, že zavedený a fungující EMS/EMAS může vystupovat jako výrazná informační podpora pro podnik spadající pod režim IPPC, neboť významným způsobem ulehčuje získávání informací potřebných pro formulaci žádosti o vydání integrovaného povolení. Prakticky tak můžeme žádost o vydání integrovaného povolení z velké části považovat za podrobný, technicky zaměřený výstup EMS.

5. Závěr V části 4 jsme dońli ke dvěma důleņitým závěrům: 1. V podniku se zavedeným EMS/EMAS existuje větńí potenciál pro předcházení pońkozování ņivotního prostředí neņ v podniku, kde EMS/EMAS zaveden není a nejsou zde uplatňovány obdobné zásady. 2. Zavedený a fungující EMS/EMAS můņe vystupovat jako výrazná informační podpora pro podnik spadající pod reņim IPPC, neboť významným způsobem ulehčuje získávání informací potřebných pro formulaci ņádosti o vydání integrovaného povolení. Na úplný závěr tedy můžeme jednoznačně konstatovat, že zavedený a fungující EMS/EMAS podniku podstatně ulehčí splnění podmínek vyplývajících ze Zákona o integrované prevenci. Ing. Pavel Růņička, Agentura EMAS, e-mail: [email protected]

69

CEZ FUTURISTICKÝ MARKETING K SLEDOVANIU ENVIRONMENTÁLNYCH NÁKLADOV Ing. Adrián Podskľan - Doc. Ing. Peter Sakál, CSc.

1. ÚVOD Marketing sa stal v posledných 30 rokoch fenoménom úspeńnosti v napredovaní firiem, ktoré pochopili jeho význam a účel pri poznávaní trhu. Je zrejmé, ņe ak marketér správne identifikuje potreby zákazníka a vytvára dobré produkty s optimálnymi cenami, distribúciou a efektívnou propagáciou, ņe sa tieto produkty budú veľmi ľahko predávať. Samozrejme, ale dnes uņ moderný marketing musí vychádzať z pragmatického pohľadu na danú realitu. Pri adaptácii na novú éru podnikania nesmie zabúdať na ochranu ņivotného prostredia. V 21. storočí uņ nie je potrebné vysvetľovať manaņérom veľkých firiem, ņe myslieť na budúcnosť, znamená vlastne ochraňovať ņivotné prostredie (ŅP). Títo manaņéri si začínajú uvedomovať negatívne dôsledky správania sa svojich firiem na ŅP, pričom na prírodu začínajú nazerať ako na nevyhnutnú podmienku svojej existencie. Vyuņitie trhových príleņitostí orientovaných na ŅP a súčasné venovanie pozornosti moņným environmentálnym rizikám predstavuje jednu z najdôleņitejńích výziev trhovo orientovanej firmy. K tomu, aby frimy mohli venovať pozornosť environmentálnym rizikám a výzvam potrebujú moderný marketing, ktorý vyņaduje niečo viac ako len vyrobenie environmentálne vhodného výrobku s príťaņlivou cenou. Vedia, ņe výrobok treba sprístupniť potenciálnym zákazníkom bez znečistenia ņivotného prostredia. Touto problematikou sa v plnom rozsahu zaoberá futuristický marketing s vyuņitím sledovania environmentálnych nákladov ktorou sa zaoberá aj tento článok, ktorý je súčasťou vedeckého projektu VEGA č. 1/9099/02: ―Environmentálne orientovaný manaţment, marketing a logistika strategických podnikatel´ských jednotiek”. 2. FUTURISTICKÁ KONCEPCIA MARKETINGOVÉHO PODNIKANIA Podstatou futuristickej koncepcie marketingového podnikania jepodľa náńho názoru stratégia trvalej udrņateľnosti riadená trhom, kde kľúčom úspeńnosti tejto stratégie je environmentálny marketing. Základom environmentálneho marketingu je vývoj ekologicky bezpečnejších produktov, recyklovateľných a biodegradabilných obalov a ďalšie s nim súvisiace marketingové aktivity, účinnejšia kontrola znečistenia a energeticky úspornejšie prevádzky [3, 4]. Environmentálny marketing vychádza zo základnej myńlienky spoločenskej marketingovej koncepcie, ktorú P. Kotler [3, 4] charakterizuje ako určenie potrieb, želaní a záujmov cieľových trhov a ich uspokojenie účinnejšie a efektívnejšie ako konkurencia, a to spôsobom, ktorý bude zachovávať alebo zvyšovať blahobyt spotrebiteľov a spoločnosti . Futuristická koncepcia marketingového podnikania predpokladá podľa náńho názoru zabezpečenie rovnováhy zisku podniku, poņiadavky spokojnosti zákazníka, trvalej udrņateľnosti a verejného záujmu pri určovaní marketingovej politiky podniku. V súčasnosti 70

sa trvalá udrņateľnosť začína stávať neoddeliteľnou súčasťou uskutočňovania firemných rozhodnutí. Ak pod trvalou udrţateľnosťou rozumieme taký rozvoj, ktorý umoţňuje uspokojovanie potreby súčasných generácií bez ohrozenia moţnosti budúcich generácií zabezpečiť ich vlastné potreby, tak podľa náńho názoru hovoríme o uplatňovaní futuristickej koncpecie marketingového podnikania. Obr. č. 1: Ńtyri hľadiská futuristickej marketingovej koncepcie [4]

Spoločnosť

Spotrebitelia (uspokojenie potrieb)

Futuristická marketingová koncepcia

Firma (zisky)

Trvalá udrņateľnosť

Pod environmentálnym marketingom rozumieme také marketingové aktivity, ktoré zohľadňujú environmentálne hľadiská a tie sa stávajú súčasťou zodpovedného prístupu firmy k podnikateľskej činnosti a súčasne príleţitosťou podnikateľského rastu. Preto sú iniciatívy environmentálneho marketingu firmy obyčajne sprevádzané, ak nie riadené, postupnou zmenou firemnej kultúry a spôsobu uskutočňovania podnikateľských aktivít firmy, posunom od ústupčivo orientovaného environmentálneho manaņmentu k proaktívne orientovanému environmentálnemu manaņmentu a marketingovému plánovaniu [4]. Environmentálny marketing nie je len výsledkom týchto zmien, ale je tieņ novou perspektívou, z ktorej podniky pristupujú ku kaņdodennému marketingovému plánovaniu a uskutočňovaniu podnikateľských rozhodnutí. Pri uskutočňovaní marketingových rozhodnutí si firma musí uvedomiť dôleņitosť dlhodobého uspokojovania potrieb a ņelaní spotrebiteľov, ktoré môņe byť v rozpore so snahou dosiahnúť krátkodobý zisk [4]. Pod vplyvom rôznych záujmových skupín a legislatívnych úprav týkajúcich sa zohľadnenia environmentálnych hľadísk pri rozhodovaní firmy konajú niektoré podnikateľské subjekty v súlade s právnymi predpismi, ale zo strategiského hľadiska postupujú regresívne. Manaņéri, ktorí myslia dlhodobo, identifikujú a vyuņívajú nové podnikateľské príleņitosti súvisiace so ŅP počnúc prevenciou znečisťovania a vyuņitím efektívnejńích technológií aņ po environmentálne vzdelávanie sa spotrebiteľov a promotion environmentálne orientovaných produktov [4].

71

Úlohou environmentálneho marketingu je 3, 4:  vytvoriť a podporiť predaj produktov, ktoré sú v súlade s potrebami a ņelaniami spotrebiteľa a zároveň majú minimálny vplyv na ŅP,  navrhnúť a vytvoriť obraz environmentálne zodpovednej firmy. Ak sa pozrieme bliņńie na produkt, zistíme, ņe v kaņdom ńtádiu od výskumu a vývoja aņ po predaj a spotrebu sú zretelné environemntálne vplyvy. Vńetky tieto procesy charakterizujúce materiálový tok od prírody k prírode sú znázornené na obr. č. 2.

PRÍRODA

BANE

PRÍRODA

BANE A LOMY

ODPAD

OVZDUŃIE VODA

ENERGIA

POĽNOHOSPODÁRSKE VÝROBKY DREVO

TOVARY SLUŅBY

FIRMY

1.

ZNEČISTENIE OVZDUŃIA, VODY

2.

TUHÝ ODPAD

3.

NEBEZPEČNÝ ODPAD

Obr. č. 2: Od prírody k prírode – materiálový tok [3] Tento materiálový tok je univerzálny. To znamená, ņe manaņment podniku musí mať na zreteli pri tvorbe environmentálnej orientovanej marketingovej stratégie podniku mimo kvality procesov a výrobkov náklady a riziká spojené s vyuņitím zdrojov a tvorbou odpadov. Musí si uvedomiť, ņe pri zniņovaní mnoņstva pouņitých zdrojov a v riadení minimalizácie odpadov, sa môņu nájsť príleņitosti pre vyńńie zisky a vačńiu konkurencieschopnosť. Správnym rozhodnutím môņe získať značné dodatočné zdroje zisku. Zohľadnenie environmentálnych aspektov pri tvorbe environmentálnej marketingovej stratégie si vyņaduje uplatnenie nových postupov pri implementácii stratégie, výsledkom čoho je podstatná zmena v spôsobe podnikania. Význam environmentálneho marketingu pre preņitie, úspech a rast akéhokoľvek podniku, ktorý uņ dnes myslí na budúcnosť s cieľom zapojiť podnik do obchodného, pracovného a ņivotného prostredia, a tieņ naopak, zapojiť zákazníka do trhového rozvoja podniku je neoddiskutovateľný [3]. Moņno konńtatovať, ņe environmentálny marketing nadväzuje na environmentálne riadenie firmy. Inak povedané, záväzok firmy k celkovému kvalitnému environmentálnemu manaņmentu musí predchádzať environmentálnemu marketingovému programu, inak nebude environmentálny program vierohodný ani podporený. Nie kaņdý proces a produkt bude odráņať najvyńńiu úroveň environmentálnej citlivosti. Ale skôr ako bude prijatý environmentálny marketingový program, musí firma začať proces začleňovania environmentálnych hľadísk do svojich riadiacich činností, pričom je nevyhnutné zosúladiť interné aktivity manaņmentu firmy s environmentálnymi marketingovými poņiadavkami spotrebiteľov.

72

3. SLEDOVANIE ENVIRONMENTÁLNYCH NÁKLADOV S futuristickou marketingovou koncepcipu je úzko spojené aj sledovanie environmentálnzch nákladov. Podľa Hyrńlovej, J. – Sakála, P. – Podskľana, A 2 informácie o environmentálnych nákladoch predstavujú východiskový podklad nielen pre trvalé hodnotenie efektívnosti produktov, výrobných procesov a opatrení, ale sú veľmi významné aj pre zodpovedné plánovanie výrobkov a činností v súlade s Enviornmentálnym systémom riadenia. V rovine strategickej a taktickej sú vyuņívané informácie o environmentálnych nákladoch predovńetkým v súvislosti s výskumom a vývojom nových technológií a produktov a rozhodovaním o investíciách. Jedná sa o informácie, ktoré sú zamerané na dlhńie časové obdobie a sú spracované väčńinou variantne 2 . 4. ZÁVER Tento príspevok sa zaoberá rozborom podstaty futuristickej marketingovej koncepcie. Futuristická marketingová koncepcia má a bude mať význam pre priemyselné podniky, kde manaņment uņ dnes myslí na budúcnosť a tá znamená byť pred konkurenciou, predvídať a vedieť správne reagovať v správny čas. Seznam literatúry: 1. Coddington,W.: Environmental marketing, New York: McGraw-Hill, 1993. 2. Hyrńlová, J. – Sakál, P. – Podskľan, A. : Environmental orientovaný manaņment a náklady v EMS, Moderní řízení č. 7, Praha, 2001. 3. Podskľan, A. – Sakál, P.: Environmentálny marketing, In.: Zborník z 5. medzinárodnej vedeckej konferencie ―Trendy v systémoch riadenia podnikov‖. Herľany: SjF TU Końice, 2002, s. 95-98. 4. Podskľan, A.: Marketingová stratégia v podnikoch orientujúcich sa na komplexné environmentálne manaņérstvo kvality.In.: Dizertačná práca . MtF STU Trnava, 2003. 5. Ńalgovičová, J.: Marketing a komplexné manaņérstvo kvality. In.: Vedecké práce Materiálovotechnologickej fakulty Slovenskej technickej univerzity v Bratislave so sídlom v Trnave, 2002. Ing. Adrián Podskľan, AP SOLUTION, ul. Klokočova č. 736, 981 01 Hnúńťa, Slovenská republika, Doc. Ing. Peter Sakál, CSc., MTF STU Trnava, tel. : +421-033/551 032, kl. 129, +421-047/542 28 14, fax.: +421-033/551 4479 e-mail.: [email protected], [email protected]

73

DOBROVOLNÉ NÁSTROJE ZVYŠUJÍCÍ KONKURENCESCHOPNOST PODNIKŮ RNDr. Dagmar Sucharovová

Snaha o prosazování zásad udrņitelného rozvoje a konkrétně při prosazování změny vzorců spotřeby a výroby není snahou o útlum vńech forem lidské činnosti a není útokem na lidskou podnikavost. Není nesena apriorním odporem vůči technice. Naopak, jde o snahu překonat dneńní polovičatost moderních způsobů vyuņívání (včetně zneuņívání) techniky. Je proto ņádoucí posílit ty potence racionality a humanity, jeņ byly v dosavadním vývoji z různých důvodů nevyuņity, potlačeny či deformovány a které povedou nebo přispějí k udrņitelnějńím ņivotním stylům, k udrņitelnějńím sociálním a ekonomickým vztahům a k udrņitelnějńímu celkovému obrazu světa v kontextu environmentálním, sociálním i ekonomickém. Česká republika se aktivně zapojila mezi ty státy světa, které se ve svém kaņdodenním ņivotě snaņí prosazovat kromě klasických právních předpisů i nové postupy, které zohledňují dopady výroby i výrobků na ņivotní prostředí a současně posilují ekonomiku podniku a zejména jeho konkurenceschonost na vyspělých mezinárodních trzích. Jedná se o nové preventivní nástroje, které podporují změnu chování výrobců i spotřebitelů směrem k udrņitelné spotřebě a výrobě. V této souvislosti můņeme uvést, ņe například v ČR dobře fungují nástroje jako je označování ekologicky ńetrných výrobků –ekolabelling, vyuņívání dobrovolných dohod mezi státní administrativou a sdruņeními výrobců, zavádění environmentálních systémů řízení, uplatňování principů čistńí produkce. Rozvíjíme uplatnění dalńích nástrojů podporujících změnu vzorců spotřeby a výroby jako jsou LCA (hodnocení ņivotního cyklu výrobků), ekodesing, reporting, greener purchasing (přednostní nakupování EŃV), retail (vyuņívání obch. sítí nabízející výrobky a sluņby příznivé k ŅP), public procurement (uplatňování env. kritérií ve veřejných zakázkách) a dalńích. Dovolte, některé z dobrovolných nástrojů, vyuņívaných v ČR, které sniņují negativní dopad na ņivotní prostředí a současně zvyńují i konkurenceschopnost výrobců na trzích, představit více. EKOLABELLING V ČR byl ekolabellingový systém zaveden a přijat vládním usnesením č.159/1993 v souladu s postupy EU a OECD, jehoņ.cílem je:  dávat spotřebiteli státem garantovanou záruku, ņe na základě ekologického hodnocení vlastností výrobků (v souladu se současným stavem a úrovní poznání) jsou u označeného výrobku minimalizovány nepříznivé vlivy na ņivotní prostředí a přírodní zdroje,  zajistit bezpečnou orientaci ekologicky uvědomělého spotřebitele v ńiroké ńkále téměř rovnocenných výrobků,  zvýńit odbyt těchto výrobků a postavit touto cestou jeden ze základních mechanismů trņního hospodářství, tj. poptávku spotřebitele a vyvolat tak soutěņení mezi výrobci.

74

Zásady Programu V souladu s prohláńením Mezinárodní obchodní komory se jedná o následující zásady: 1. zásada orientace na výrobky spotřebního charakteru, 2. zásada pozitivnosti a ńetrnosti výrobku vůči vńem sloņkám ņivotního prostředí, 3. zásada dobrovolnosti, 4. zásada srozumitelnosti 5. zásada věrohodnosti 6. zásada aplikace metody LCA, tj. life-cycle assessment čili hodnocení ņivotního cyklu, 7. zásada vyloučení výrobků, pro které platí jiné specifické předpisy (potraviny, nápoje, léčiva, střelné zbraně, výbušniny, apod.), 8. zásada časového omezení pro propůjčení ochranné známky EŃV; 9. zásada finálnosti výrobku-kdy se ochranná známka se propůjčuje výrobku jako celku, nikoliv jeho částem, 10. zásada otevřenosti, která umoņní to, ņe ņadatelem může být jakákoliv firma, domácí i zahraniční 11. zásada kontroly, 12. zásada mezinárodní harmonizace. Řízení Programu Národní program značení ekologicky ńetrných výrobků (dále jen Program EŃV) je u nás řízen ministrem ņivotního prostředí ČR. Ministrovi pomáhá kromě přísluńného odboru ministerstva i Rada pro ekologicky ńetrné výrobky a Agentura pro ekologicky ńetrné výrobky. Kromě těchto hlavních sloņek musí být do Programu EŃV zapojeny, i vybrané autorizované a akreditované laboratoře a zkuńebny, které na základě kritérií, stanovených v přísluńných výrobkových kategoriích zkouńejí předloņené výrobky a potvrzují splnění přísluńných kritérií, specifikovaných ve výrobkových kategoriích pro daný výrobek. Podrobný postup podniku, který chce podat ţádost o udělení ochranné známky najdete na internetové adrese Agentury EŠV: www.ceu.cz/EŠV Informace o výrobcích, jimņ bylo propůjčeno právo uņívat ochrannou známku lze najít na internetových stránkách: www.env.cebin.cz nebo www.ceu.cz/ES. Tam je uveden i kontakt na Agenturu EŃV, která zabezpečuje celý proces pro zapůjčení ochranné známky EŃV. Dále jsou tam uvedeny informace, týkající se poplatků za propůjčení ochranné známky EŃV, náhrady za zkouńky výrobků a vyhotovení dokladů potřebných k přihláńce, pravidla pro poņívání ochranné známky a dalńí podrobnosti. Snad důleņitá informace je, ņe v zájmu povzbuzení výrobců vyrábět ekologicky ńetrné výrobky je vstup do českého Programu nejlevnějńí, vyņaduje od výrobců jenom jednorázový registrační poplatek 20.000.—Kč, nevyņaduje odvádění procent z obratu výrobku, popř. i jiné typy poplatků. Současný stav : V rámci ČR je schválených 32 výrobkových kategorií, v jejich rámci ochranné známky EŠV více jako 280 výrobků.

75

je nositelem

ZELENÉ NAKUPOVÁNÍ (green purchasing) Jak realizovat udrņitelnou spotřebu? Jedním z pozitivních kroků je dávat ve svých nákupech a ve výrobě přednost ekologicky ńetrným výrobkům. Český Národní program označování ekologicky ńetrných výrobků dává moņnost takovéhoto výběru na nańem trhu. Dnes v ČR 56 výrobců vyrábí ekologicky ńetrné výrobky. Jedná se například o nátěrové hmoty ředitelné vodou, různé druhy teplovodních kotlů, tekuté čistící přípravky, hygienický papír ze sběrového papíru, grafický papír ze sběrového papíru,aglomerované materiály na bázi dřeva, brikety z dřevního odpadu, tenzidové mycí kosmetické přípravky, papírové odnosové tańky, zrcadla pro interiéry, trubky, tvarovky a potrubní systémy z polyolefínů, zdrsňující posypové materiály, nábytek a řada dalńích. Jejich počet dnes přesahuje číslo 280. Uvědomělý spotřebitel, který se chce chovat přátelsky k ņivotnímu prostředí , se snaņí tyto výrobky koupit. Je samozřejmé, ņe samotné MŅP tyto výrobky přednostně nakupuje. Jedná se o realizaci prvních kroků o tzv, zeleného nakupování (green purchasing). Protoņe není moņné poskytovat podpory výrobcům ekologicky ńetrných výrobků, MŅP se snaņí výrobcům napomoci ke zvýńení obratu prodeje jimi vyráběných ekologicky ńetrných výrobků i tím, ņe zpracovalo podklady pro vládu a vláda přijala své usnesení č. 720 z 19. července 2000. V něm se doporučuje vńem členům vlády, vedoucím ostatních ústředních orgánů státní správy a přednostům okresních úřadů, aby v jimi řízených organizacích: 1. při zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějńích předpisů, jejichņ předmětem můņe být dodávka, instalace a pouņití výrobku, jedním z kritérií pro hodnocení nabídek veřejných zakázek byla ekologická ńetrnost výrobku (např. označení ochrannou známkou „Ekologicky ńetrný výrobek―), 2. upřednostnili přímý nákup takto označeného zboņí a výrobků (např. pro opravy exteriérů a interiérů budov a jejich vybavení – nábytek, kopírky, osvětlení, kancelářské papíry, hygienické potřeby atd.). První sumární zpráva, vyplývající z tohoto usnesení za rok 2001 a 2002 ukázala, ņe jednotlivé resorty začali také s nákupem ekologicky ńetrných výrobků, ovńem rozsah pouņívání či instalace ekologicky ńetrných výrobků, namísto dosud běņně uņívaných „klasických― výrobků, je různý. Výsledné hodnocení prvního období bylo v zásadě pozitivní. Česká vláda svým usnesením č. 720/2000 učinila zásadní opatření, kterým zahájila významný proces – zvýńení podílu státní správy při prosazování nových postupů, směřujících k udrņitelnému rozvoji společnosti. Chopila se tak odpovědnosti být mezi prvními, kdo vytváří poptávku po ekologicky ńetrných výrobcích. Čím silnějńí bude tato poptávka, tím rychlejńí a masivnějńí bude i posun k udrņitelné spotřebě. DOBROVOLNÉ DOHODY lze v nejobecnějńí rovině charakterizovat jako aktivity podniků a dalńích subjektů (veřejných orgánů, nevládních organizací apod.), které:  přesahují rámec platné legislativy v ņivotním prostředí, případně nahrazují neexistující právní normy;  jsou vyuņívány k řeńení tradičních problémů ņivotního prostředí nebo jsou vyuņívány k řeńení tzv. nových problémů v ņivotním prostředí;  mohou být vyuņívány ke zmírnění ekonomického dopadu nové legislativy na ty sektory, které byly obzvláńtě zasaņeny;

76

 jsou zaloņeny na zvýńené aktivitě znečińťovatelů;  v některých případech jsou spojeny s vyjednáváním, které můņe vést k větńí variabilitě řeńení;  kromě zlepńení stavu ņivotního prostředí mohou zabezpečit i ekonomické a jiné pozitivní přínosy (podporují inovační procesy, ńíří informace apod.) pro zúčastněné subjekty;  v kombinaci s ekonomickými nástroji mohou pomáhat k hledání a nacházení společensky méně nákladných řeńení problémů v ņivotním prostředí. V ČR existuje v současnosti několik podepsaných dobrovolných dohod mezi výrobci a Ministerstvem ņivotního prostředí. K nim patří například:  Dohoda o postupném sniņování negativního dopadu pracích prostředků na ņivotní prostředí podepsaná dne 22. března 1995 mezi Ministerstvem ņivotního prostředí a Českým sdruņením výrobců mýdla, čisticích a pracích prostředků,, jejíņ hlavním přínosem je skutečnost, ņe od roku 2005 jiņ Sdruņení bude na český trh uvádět pouze bezfosfátové prací prostředky;  Dohoda o spolupráci mezi MŅP, Svazem průmyslu a dopravy ČR a Českou podnikatelskou radou z roku 1999. Současnou a trvalou prioritou naplňování této dohody je i nadále transpozice a implementace environmentální legislativy EU do podmínek České republiky, s důrazem na vytváření podmínek pro plnění podmínek zákona o integrované prevenci a omezování znečińtění a integrovaného registru znečińtění, zákona o ochraně ovzduńí a ozónové vrstvy Země, zákona o obalech, zákona o chemických látkách a přípravcích, zákona o odpadech a zákona o obalech v praxi, zavádění nových nástrojů ochrany ņivotního prostředí v průmyslových podnicích (EŃV, čistńí produkce, EMS/EMAS, LCA a dalńích);  Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem ņivotního prostředí, Svazem podnikatelů ve stavebnictví a sdruņením Stavíme ekologicky (podepsaná v dubnu 2002). Některé konkrétní cíle spolupráce MŅP, Svazu podnikatelů ve stavebnictví a sdruņení Stavíme ekologicky, vyjmenujme například: - zavádění evironmentálních systémů řízení v oboru stavebnictví, - přednostní nakupování a vyuņívání ekologicky ńetrných výrobků a výrobků firem, které implementovali environmentální přístupy ve výrobním procesu(greener purchasing), uplatňování principů čistńí produkce v práci stavebních firem, postupné uplatňování LCA a ekodesignu (hodnocení ņivotního cyklu výrobků), reporting . podávání zpráv o aktivitách stavebnictví z hlediska opchrany ņivotním prostředí; - uplatňování environmentálních kritérií subdodavatele (public procurement);

v podmínkách

výběrových

řízení

pro

- soutěņ o ekologickou stavbu, jejiņ první ročník úspěńně proběhl v roce 2003; - v oblasti vzděláván směřovat spolupráci na přípravu projektu postgraduálního studia orientovaného na environmentální aspekty stavebnictví, určené pro střední řídící pracovníky atd. - a řada dalńích aktivit. Dobrovolné dohody jsou nástrojem, který se bude v ČR dále více uplatňovat zejména v regionálním měřítku například tím, ņe krajské orgány budou moci některé regionální problémy ņivotního prostředí řeńit jejich uplatněním (viz publikace „Dobrovolné dohody v politice ņivotního prostředí―, vyd. VŃE a MŅP, Praha 2000).

77

ENVIRONMENTÁLNÍ SYSTÉMY ŘÍZENÍ V ČR jsou tyto systémy zaváděny jednak podle mezinárodní normy ISO 14001 a podle nařízení EU jako EMAS. Státní správa podporuje zejména zavádění environmentálních systémů řízení zejména podle programu EMAS, v souladu s postupy EU zejména proto, aby vytvořila podmínky pro české výrobce být konkurenceschopný v této oblasti na Jednotném vnitřním trhu EU. Program EMAS v České republice Program EMAS byl v ČR zaveden na základě Usnesení vlády České republiky č. 466/1998 o schválení Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí V současné době jsou v platnosti aktualizované verze zmíněných dokumentů. Ty byly vytvořeny na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 761/2001 o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (tzv. EMAS II) a následného Usnesení vlády České republiky č. 651/2002 o aktualizaci Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Aktualizovaný program EMAS). Legislativní zabezpečení Ve smyslu Usnesení vlády České republiky č. 466/1998 byly schváleny základní dokumenty:  Statut Rady Programu EMAS jako odpovědného orgánu EMAS v ČR;  Jednací řád Rady Programu EMAS jako odpovědného orgánu EMAS v ČR;  Statut Agentury EMAS;  Národní program zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Aktualizovaný program EMAS) (zkráceně „Národní program EMAS―);  Pravidla k zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany ņivotního prostředí (Aktualizovaná pravidla) (zkráceně „Pravidla zavedení EMAS―);  Metodický pokyn MPA 90-01-02 „Akreditace environmentálních ověřovatelů―  metodický pokyn environmentálními

MPA

90-02-02

„Dohled

nad

zahraničními

akreditovanými

Finanční podpory na zavádění EMS/EMAS V rámci podpory zavádění systémů environmentálního řízení (ISO 14001 a EMAS) mohou české podniky získat dotaci na zavedení EMS, a to ze tří moņných zdrojů:  Program podpory malých a středních podnikatelů TRH;  Příspěvek ze Státního fondu ņivotního prostředí (SFŅP);  Regionální podpory. Současný stav zavádění EMS podle ISO 14001 nebo EMAS ČR jako první z kandidátských zemí zavedla plně funkční systém EMAS, v současnosti registr podniků obsahuje 510 průmyslových podniků a sluţeb, z toho 10 podniků má registrován EMAS. Další informace o Programu EMAS v ČR, včetně registrů podniků, auditorů a ověřovatelů najdete na internetových adresách :www.env.cz nebo www.ceu.cz/EMAS.

78

ČISTŚÍ PRODUKCE Zásadním důvodem velkého významu čistńí produkce je skutečnost, ņe čistńí produkce je univerzálně aplikovatelná a integrálně pojatá preventivní strategie, která problémy ņivotního prostředí neřeńí tím, ņe by zátěņ z jedné sloņky ņivotního prostředí přenáńela do sloņek ostatních, ale tím, ņe nejdříve ze vńeho hledá příčinu vzniku dané zátěņe a tu se snaņí odstranit. Tento způsob jako jediný můņe vést ke stálému sniņování negativního dopadu na ņivotní prostředí a k jeho celkovému ozdravění. Strategie čistńí produkce je tak plně v souladu s myńlenkou udrņitelného rozvoje Česká vláda na podporu prosazování principů čistńí produkce přijala v roce 2000 Národní program čistńí produkce svým usnesením č. 165, kterým vláda doporučila vyuņít tyto principy ve vńech oblastech hospodářství ČR.. Český Národní program čistńí produkce je zaloņen na: 1. principu prevence, kdy předcházení vzniku odpadů je z hlediska celospolečenských nákladů levnějńí jako následná likvidace odpadů; 2. princip předběņné opatrnosti – je nutné předcházet vzniku nejen nebezpečných odpadů, ale vńem odpadům vůbec, neboť stále dosud neznáme vńechny mechanismy přeměny látek v ņivotním prostředí; 3. principu integrace, na jehoņ základě je třeba opatření na zamezení vzniku odpadů aplikovat tak, aby nedońlo ke sníņení odpadů v jedné sloņce a zvýńení mnoņství odpadů v jiné sloņce ņivotního prostředí. Je nutné konstatovat dále, ņe Národní program byl jedním z prvních kroků ČR při implementaci principů Mezinárodní deklarace o čistńí produkce, kterou vyhlásil UNEP v roce 1998 a ke které se svým podpisem v roce 1999 připojila i ČR. Podpisem Deklarace se ČR zavázala k budování kapacit na ńíření informačních, vzdělávacích a treningových programů čistńí produkce, podporovat její integraci do praxe a předávat zkuńenosti vńem zájemcům. HODNOCENÍ ŢIVOTNÍHO CYKLU (LCA) Význam metody LCA dokládá i normalizace jejího postupu obsaņená v mezinárodních normách řady ISO 14000. V ČR byly jiņ vydány: ČSN EN ISO 14040 - Environmentální management - Posuzování ņivotního cyklu - Základy a osnova; ČSN EN ISO 14041 - Environmentální management - Posuzování Stanovení cíle a rozsahu a inventarizační analýza;

ņivotního cyklu -

ČSN EN ISO 14042 - Environmentální management - Posuzování Hodnocení dopadů;

ņivotního cyklu -

ČSN EN ISO 14043 - Environmentální management - Posuzování Vyhodnocení ņivotního cyklu.

ņivotního cyklu -

Pouţití LCA Základní myńlenka metody LCA tj., posoudit produkt, činnost nebo nějaký systém od jeho vzniku aņ po jeho zánik z hlediska dopadu na ņivotní prostředí, respektive i z jiného hlediska (dopad na zdraví člověka, na bezpečnost, na vznik rizika) je v praxi velmi uņitečná. Dovoluje vybrat mezi alternativními výrobky ten výrobek, jehoņ ņivotní cyklus bude nejméně pońkozovat ņivotní prostředí, po případě vhodně zkombinovat jednotlivé fáze ņivotních cyklů.

79

Metoda LCA představuje nenahraditelný analyticky orientovaný informační nástroj, který lze v praxi pouņívat předevńím při: a) rozhodování týkajících se vývoje produktů a procesů v podniku; b) rozhodování o nákupu zboņí (veřejné zakázky, zásobování státní správy a pod.); c) g) eco-labellingu (označování ekologicky ńetrných výrobků); d) h) rozhodnutí týkající se zákonných předpisů; e) podpoře legislativních rozhodnutí. V neposlední řadě je metoda LCA významným zdrojem informací, které jsou důleņité pro dalńí vědecko technický rozvoj zaměřený nejen na sniņování negativních dopadů na ņivotní prostředí, ale také na dosaņení udrņitelného rozvoje. Povaţujeme za nutné informovat českou podnikatelskou i spotřebitelskou veřejnost o moţnostech vyuţití výše uvedeného nástroje, proto jsem nabídli krátký manuál o předmětu LCA a moţnostech jeho vyuţití v praxi ČR. EKODESIGN Cílem ekodesignu, tak jak ho vnímáme v ČR, je vytvoření kvalitního, z hlediska nákladů přijatelného výrobku s co nejniņńím negativním dopadem na ņivotní prostředí. Jak vyplývá z praxe, nejde o protikladné úkoly, neboť úspora materiálů, surovin, vody a energie, jakoņ i omezování odpadů na minimum jsou poņadavky, které přispívají jak ke sníņení negativního dopadu na ņivotní prostředí, tak i ke zvýńení ekonomické efektivnosti. Způsob vyuţití: a) preventivní zaměření ekodesignu je dáno tím, ņe poņadavek na sníņení negativního dopadu výrobku na ņivotní prostředí je zařazen jiņ do samotného začátku úvah o výrobku čili ņe se jedná o nejpreventivnějńí a jak praxe ukazuje i nejekonomičtějńí přístup ke sniņování negativních vlivů výrobků na ņivotní prostředí; b) závisí pouze na podniku samotném, zda se pro aplikaci ekodesignu při navrhování svých nových výrobků rozhodne nebo ne. V souladu s právem občana na zdravé ņivotní prostředí nelze v podstatě navrhovat výrobky bez snahy o sniņování jejich negativních dopadů na ņivotní prostředí. c) propagace ekodesignu a jeho pouņívání je proto velmi důleņitým úkolem nejen z hlediska ochrany ņivotního prostředí, ale je dobře vyuņitelný jako marketingový nástroj. Ekodesign –marketingový nástroj Příprava trhu pro uvedení nového výrobku je velmi důleņitý proces, který je třeba provést u kaņdého nového výrobku. V případě ekodesignu je vńak moņné vyuņít s výhodou i té skutečnosti, ņe do vývoje a konstrukce výrobku byly zapracovány poņadavky ochrany ņivotního prostředí. U uvědomělého spotřebitele se mohou tyto informace stát rozhodujícím prvkem při výběru zboņí Z hlediska státní správy je důleņité, ņe kromě přímého regulačního působení můņe ekodesign působit regulačně i přes trņní mechanismy, podobně jako ekolabellng. Přitom ekodesign má tu výhodu, ņe jeho trņní úspěch nezávisí jen na sníņení negativního dopadu výrobku na ņivotní prostředí, ale můņe být podpořen i vhodně zvoleným moderním vzhledem výrobku, zvýńenou účinností a pod., takņe má větńí rozsah moņností jak zvýńit zájem spotřebitele. Není jen nástrojem pro realizaci udrņitelné výroby, ale i nástrojem vedoucím k udrņitelné spotřebě. 80

tohoto hlediska je ekodesign i významným prostředkem pro zvýńení konkurenceschopnosti podniku. Ministerstvo ţivotního prostředí ČR připravilo pro výrobce i spotřebitele krátkou a jednoduchou broţurku s objasněním tohoto pojmu a návrhem moţností k vyuţití tohoto nástroje jak spotřebitelskou tak i podnikatelskou sférou. OZELEŇOVÁNÍ VEŘEJNÝCH ZAKÁZEK(public procurement) Předpokládáme, ņe se zvyńováním si uvědomení o nutnosti zvyńovat kvalitu ņivotního prostředí budou postupně i spotřebitelé od svých dodavatelů poņadovat zelenějńí výrobky a zelenějńí výrobní procesy. Tím se bude postupně vytvářet značný potenciál pro ovlivňování trhu se zelenějńími výrobky, například poņadováním validovaného systému environmentálního řízení podle EMAS, přednostním nákupem ekologicky ńetrných výrobků apod. Významným nástrojem, který by měl tento proces podpořit je i ozeleňování veřejných zakázek. V této oblasti za významný krok povaņujeme prosazení environmentálních poņadavků do základních kritérií v současnosti aktualizovaného zákona o veřejných zakázkách v ČR. Jedná se o společnou iniciativu MŅP a několika poslanců. Předpokládáme, ņe v tomto znění bude nový zákon schválen Parlamentem ČR; Uvedli jsme jenom několik informací o postupech, které bude detailněji definovat Integrovaná výrobková politika. Uvědomujeme důleņitost přípravy takovéto politiky i v ČR, která bude určitě znamenat větńi ekologizace trhu a vytvoření konkurenceschopnosti výrobků a sluņeb, proto i v ČR jsme přistoupili na její definování. INTEGROVANÁ VÝROBKOVÁ POLITIKA (IPP) Vstup ČR do EU se blíņí a jednou ze základních podmínek nańeho přijetí je sbliņování legislativy a politik EU, a proto povaņujeme za uņitečné informovat Vás o nových směrech vývoje v oblasti výrobků a sluņeb v ČR. Jedná se o přípravu Integrované výrobkové politiky, kterou EU rozpracovává a v červenci 2003 vydala Sdělení Evropského Parlamentu a Evropské rady, kde specifikuje hlavní směry a nástroje pro definování nového směru vývoje výrobků a sluņeb. Tyto postupy by měly být po jejich schválení postupně realizovány i v ČR. V rámci přípravy IPP je třeba nalézt oboustranné přínosné situace (strategie win -win), kdy zlepńení z hlediska ņivotního prostředí jdou ruka v ruce s lepńím výkonem výrobků a kdy zlepńení na poli ņivotního prostředí podporují dlouhodobou konkurenceschopnost průmyslu – IPP se to snaņí dosáhnout. Dalńí výzvou IPP je vytvářet zlepńování trņních podmínek pro zelenějńí výrobky na evropském trhu tak, aby posílily konkurenceschopnost evropských odvětví,vyrábějící „zelenějńí výrobky―: Vytvořením takových podmínek můņe IPP jednoznačně přispívat k udrņitelnému rozvoji. Obecný vývoj opatření pro výrobky:  Environmentální opatření vztahující se k výrobkům se aņ dosud snaņily soustředit na velké bodové zdroje znečińtění. (otázky průmyslových emisí a nakládání s odpady) je nutné doplnit o opatření, která by brala v potaz celý ņivotní cyklus výrobku, včetně fáze uņívání s cílem nepřesouvat negativní dopady z jedné části ņivotního cyklu do jiné;  Dopady na ņivotní prostředí budou řeńeny v tom bodě ņivotního cyklu, kde bude moņné nejlépe a nákladově nejefektivněji sníņit celkové negativní dopady na ņivotní prostředí a spotřebu zdrojů. 81

Při tomto postupu musí být brána na zřetel i následující charakteristiky výrobků:  celkové mnoņství výrobků se zvyńuje;  dochází k rozńiřování sortimentu výrobků a sluņeb;  inovací se vytvářejí neustále nové typy výrobků;  výrobky jsou obchodovány globálně  výrobky se stávají sloņitějńími  důraz na spotřebitele ohledně správného uņívání těchto výrobků a na likvidaci výrobků po jejich uņití  přispívat ke zlepńení informačních toků podél dodavatelského řetězce. Základní přístupy a zásady v uplatnění IPP:  uvaņování v dimenzích ņivotního cyklu (life-cycle-thinking)  práce s trhem  zapojení zainteresovaných stran (podnikatelská sféra, spotřebitelé, vláda  neustálé zlepńování – s tím, podniky si mohou určit své vlastní tempo a soustředit se na zlepńení, která jsou pro ně nejvíce nákladové efektivní;  Rozmanitost nástrojů politiky – kromě povinných legislativních nástrojů pracovat i s dobrovolnými nástroji. Mezi nástroje, doporučené k vyuţívání v rámci IPP lze zahrnout: 1. Nástroje pro vytváření správního ekonomického a právního rámce, jako například  daně a dotace, kde EU bude podporovat a povzbuzovat pouņívání fiskálních popatření jako jsou daně a stimuly, vázané na ņivotní prostředí, a to na vhodné lokální či národní úrovni;  dobrovolné dohody a standardizace:  legislativa k veřejným zakázkám;  ostatní legislativa , která upravuje opatření, vztahující se k výrobkům. 2. Nástroje podporující uvaņování v dimenzích ņivotního cyklu výrobků:  poskytování informací a výkladových nástrojů o ņivotním cyklu;  systémy environmentálního řízení  povinnosti týkající se designu výrobků 3. Poskytování informací spotřebitelům, aby se mohli rozhodnout a) zelenějńí veřejné zakázky, b) zelenějńí zadávání veřejných zakázek c) environmentální značení

82

Uvedli jsme jenom několik informací o postupech, které bude detailněji definovat Integrovaná výrobková politika a současně specifikuje i hlavní principy IPP, tak jak je začíná formulovat i ČR. Snaņíme se tak i proto, ņe si uvědomujeme, ņe IPP je nedílnou součástí strategie udrņitelného rozvoje. Jejím primárním cílem je sníņit negativní dopady výrobků na ņivotní prostředí během celého jejich ņivotního cyklu, vyuņívaje přitom pokud moņno trhem poháněného přístupu, který zahrnuje otázky konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost podnikání se samozřejmě zvýńí větńí soudrņností politiky, kterou IPP usnadní jak v rámci ņivotního cyklu tak mezi různými nástroji politiky. Zkuńenosti s některými nástroji environmentálního řízení ukazují, ņe vzrůstající environmentální povědomí v podnicích můņe jít ruku v ruce se sniņováním nákladů. Ve stále konkurenčnějńím světě můņe být navíc přístup k ņivotního prostředí faktorem, který firmám nebo jejich výrobkům dává konkurenční převahu a postupně bude moci být vyuņíván i jako marketingový nástroj, který na jedné straně můņe firmy více zviditelnit a současně bude zabezpečovat vyńńí kvalitu výrobků s méně negativním dopadem na ņivotní prostředí. Je to i výzva ke spotřebitelům, zaměřit se na tyto výrobky a sluņby a pro státní administrativu vytvořit pero takovéto zdravé prostředí vhodný rámec. Závěr: Vzhledem k tomu, ņe při postupném prosazování změny vzorce spotřeby a výroby se také jedná o změnu myńlení u spotřebitelů a výrobců, jenņ se v trņním prostředí nemůņe regulovat direktivně, povaņujeme za významné podporovat dalńí vzdělávání a informovanost o nových dobrovolných nástrojích. Podpořit tento proces můņeme také zapojením vńech zájmových skupin do rozńiřování informací a výměny zkuńeností, vyuņíváním nejnovějńích poznatků vědy a výzkumu, hledáním finančních zdrojů na podporu rozńiřování těchto postupů jak ve velkých tak i v malých a středních podnicích. Určitě se jedná i to, aby aplikace nových přístupů v ochraně ņivotního prostředí nebyla vnímána jako nadstandardní přístup, který spojený s nadstandardním ekonomickým zatíņením. RNDr. Dagmar Sucharovová, Ministerstvo ņivotního prostředí

83

DOBROVOLNÁ SPOLUPRÁCE MEZI PRŮMYSLEM A VLÁDOU NA PŘÍKLADU SASKÉHO ENVIRONMENTÁLNÍHO SPOJENECTVÍ Dipl.-Kff. Maria Urbaniec

1. Základní podmínky pro dobrovolné závazky v oblasti ochrany ţivotního prostředí Dobrovolné dohody mezi průmyslovými podniky a politiky získaly v posledních letech na důleņitosti. Kromě závazků v oblasti ochrany ņivotního prostředí, pokut spojených se znečińťováním ņivotního prostředí, povinností v oblasti ņivotního prostředí hrají dobrovolné závazky stále důleņitějńí roli, které věnuje Evropská Komise velkou pozornost od roku 1996. Komise zpracovala směrnice, které zaručují transparentnost a účinnost takových dohod.6 V praxi existuje celá řada termínů pro tento v Německu a Evropě relativně nový, ale stále více pouņívaný nástroj environmentální politiky. Některé obvyklé termíny jsou dobrovolné dohody a závazky v oblasti ochrany ņivotního prostředí, řeńení v oblasti dobrovolné spolupráce (průmyslové dohody), dobrovolné souhlasy, prohláńení o závazku, dobrovolné dohody, sjednané dohody nebo přátelské dohody.7 V kaņdém případě se jedná o nástroj na bázi spolupráce jako jsou ujednání a jednání, zejména dohody v průmyslové oblasti a rozhodnutí o vytvoření sdruņení (federací), neformální administrativní postupy (například jednání před zahájením postupu schvalování projektu), kromě toho také postupy zprostředkování (dosud zejména v USA a Japonsku). 8 Protoņe se tento článek týká příkladu regionálně orientovaných dobrovolných dohod, základ takových dohod bude pouze zde, tj. budou analyzovány pouze ty dobrovolné dohody mezi sektory (odvětvími), které mají svoji platnost v rámci spolkové země (například Environmentální bavorská smlouva, Environmentální braniborské partnerství atd.) a nikoliv ty, jejichņ působnost je celoněmecká (například ohledně vyuņití vozidel nebo ochrany klimatu). Souhlasy průmyslových subjektů s realizací cílů politiky ochrany ņivotního prostředí v kontextu dohody s účastníky na národní úrovni se nazývají dobrovolné hospodářské dohody. Jako odměnu (na oplátku) za svůj souhlas se stát zříká opatření v oblasti environmentální politiky. Takové dohody se zpravidla uzavírají mezi státem a průmyslovými oborovými sdruņeními a týkají se celkově otázek (problémů) environmentální politiky. Taková řeńení spolupráce v oblasti environmentální politiky je moņno v zásadě odvodit ze zásady spolupráce, která se v environmentální politice uplatňuje společně se zásadou „platí znečińťovatel― a s principem prevence.9 Pohlíņí se na to jako na příklad uspořádání rozhodovacích a porozumění vytvářejících procesů, do kterých by měl být zapojen stát a společnost.10

6

Vize: KOM (96) 561, KOM (2002) 278, str. 12 a KOM (2002) 412, str. 3. Viz: FABER (2001, str. 207). 8 Viz: SIMONIS (2001, str. 8 f.). 9 Politika ochrany ņivotního prostředí v Německu vychází od 70. let z ―trojité zásady‖ a v rámci těchto principů js realizovány cíle politiky ochrany ņivotního prostředí . Jedná se o princip prevence, princip platí znečińťovatel a princip spolupráce. Viz: BURSCHEL (1996, p. 20). 10 Viz: GELDSETZER (1997,str. 1), SCHMELZER (1999, str. 39). 7

84

V Německu se dobrovolné závazky osvědčily jako účinné a efektivní prostředky (nástroje) ve více neņ 70 % případech cílů environmentální politiky.11 S ohledem na diskusi o trvale udrņitelném rozvoji hrají zejména dobrovolné dohody ústřední roli jako alternativa k právním a fiskálním nástrojům, pro které je charakteristická stále vyńńí míra přijatelnosti v politice.12 Zejména přesahující aspekty trvale udrņitelného rozvoje, jako je potřeba integrace sociálních, ekologických a ekonomických otázek (problémů), závisejí na schopnosti a ochotě účastníků spolupracovat. Takový přístup je udrņitelný pouze pokud jsou vedle stávajících tradičních politických oblastí ( ņivotní prostředí, hospodářství a rozvoj technologie, rozvoj měst, regionální plánování) vyvíjeny také nové politické nástroje a formy spolupráce, které pomáhají překonávat zejména rozdělení podoblastí ochrany ņivotního prostředí/ekologie, pracovního trhu a hospodářského rozvoje na segmenty. Spolupráce mezi průmyslovými svazy a environmentálními sdruņeními (federacemi) a také mezi průmyslovými podniky a státním sektorem nabízejí mnohé (strategické) příleņitosti. Musí být zřejmé, ņe ochrana ņivotního prostředí neznamená jen zříkání se a sebeomezování, ale ņe ekologická modernizace otevírá prostor pro nové techniky, postupy, sluņby a pracovní příleņitosti. Ukazuje se, ņe dobrovolné dohody jsou podmínkou pro dlouhodobou restrukturalizaci ve prospěch výrobních postupů a výrobků, které nezatěņují ņivotní prostředí. Výhodou je kromě toho i rychlejńí proveditelnost (dojednatelnost), méně byrokracie a intenzivnějńí odpovědnost podniků a tím pádem i řeńení zaměřená na dosaņení cílů v oblasti problematiky ņivotního prostředí. Vedle těchto výhod se zdá být problematické sledování větńiny z nich, protoņe jeho úkolem je objasnit, zda podniky skutečně dodrņují závazky, které přijaly. Rozsah akceschopnosti řeńení takovéto spolupráce je omezen vzhledem k nebezpečí omezení konkurence a/nebo oslabení ujednání.13 Takové dohody vyņadují předevńím dialog mezi státními úřady a podniky jakoņ i umístění (vytvoření) stimulů pro dobrovolně přijatá opatření (akce) v oblasti ochrany ņivotního prostředí. Klíčovým prvkem takových dobrovolných dohod je určení kvantifikovaných cílů a formulace konkrétních kroků. Předpokladem pro úspěńné přijetí dobrovolného závazku vńak je správné a realistické nastavení ekologických cílů.14 To znamená, ņe pro přijetí dobrovolných závazků jako nástrojů environmentální politiky je zejména důleņité, aby: 15  byl cíl environmentální politiky předem definován ze státní úrovně po konzultaci s odvětvím hospodářství,  přísluńné hospodářské odvětví mohlo zajistit splnění a  bylo navrņeno a prováděno účinné sledování plnění. V tomto kontextu je nezbytné stanovit vhodná kritéria pro transparentnost, důvěryhodnost a odpovědnost za opatření (ujednání), která zaručí náročnou obecnou formu a také vysokou úroveň takových závazků. S ohledem na to Evropská Komise obdrņela rámec (obecné

11

Viz: BDI (Hrsg.) (2001, str. 2). Viz: BDI (Hrsg.) (1999, str. 13). 13 Viz: BARTMANN (1999, str. 8 f.) a GELDSETZER (1997, str. 18 a 21). 14 Viz: SRU (Hrsg.) (1996, str. 98). 15 Viz: BMBF (Hrsg.) (1997, str. 142). 12

85

pokyny) představující důleņité poņadavky na efektivní vyuņití environmentální smluv (dobrovolných závazků):16  Prvek obsahu dobrovolných závazků – například: uvedení stran (sdruņení a/nebo jednotlivých firem) zapojených do dobrovolného environmentálního závazku, obsah deklarace (druh a rozsah), kvantifikované cíle, předmět dohody, účast veřejné správy (vlády), informační bulletin, monitorování výsledků a opatření, zeměpisný rozsah, doba platnosti a informování veřejnosti (transparentnost); 17  Struktura vyjednávacího postupu – cíle dobrovolného závazku jsou částečně dány hospodářskou stránkou a částečně jsou výsledkem procesu jednání mezi státem a průmyslem;  Cíl dobrovolného závazku – jasná a ověřitelná formulace druhu a rozsahu dobrovolného závazku s přesnou definicí cílů referenčním mnoņstvím (včetně odpovídajících postupů výpočtu/měření) s fakticky a chronologicky správnou definicí cíle (ņádné formulace typu „aņ―, avńak s moņným omezením na definování minimálních cílů) a objektivním stanovením v absolutních hodnotách (obsahující přinejmenńím odhad absolutního dosaņitelného zlepńení stavu ņivotního prostředí v případě splnění (dokončení) dobrovolného závazku);  Implementace dobrovolného závazku – způsob realizace dobrovolného závazku včetně informací členů sdruņení o dobrovolných závazcích, forma sdruņení - vnitřní realizace dobrovolného závazku a uvedení zajińťovaných technických nebo organizačních opatření potřebných k implementaci;  Systém monitorování výsledků – efektivní ověřování dodrņování závazků přijatým hospodářstvím na základě posouzení následujících prvků: sběr výsledků opatření zavedených ke splnění dobrovolných závazků a také úspěchů, kterých bylo dosaņeno, přenos získaných výsledků na neutrální kontrolní úřad, zveřejnění výsledků;18  Sankční mechanismy – například: vnitřní sankce sdruņení ukládané členům sdruņení, kteří neplní dostatečně dobrovolné závazky a také sankce ze strany státu v případě neplanění cílů ve formě hrozby prosazení environmentálních opatření a/nebo zruńení podpůrných opatření. V souhrnu je třeba zdůraznit, ņe jasně definované cíle, přítomnost sankčních mechanismů, účinné monitorování a kontrolního systému představuje minimální poņadavky, které není moņno ignorovat. Poņadavky organizace, která na sebe vzala dobrovolný závazek uvedené v této kapitole jsou také často chápány jako základní podmínky úspěńnosti, jejichņ zváņení a splnění (dokončení) v kaņdém ohledu přispívá k účinnosti dobrovolných dohod a jejich rozbor a/nebo popis je uveden v dalńí části tohoto článku na základě příkladu Saského environmentálního spojenectví, jehoņ výsledků je moņno dosáhnout uplatněním tohoto nástroje v praxi.

16

Viz: KOM (96) 561 (1996, str. 12 ff.). Viz: SCHENDEL (2000, str. 99). 18 Viz: TROGE (1997, str. 150). 17

86

2. "Nejlepší dostupný postup" – Saské environmentální spojenectví jako příklad úspěšné dobrovolné dohody Svobodný stát Sasko byl první východoněmeckou spolkovou zemí a celkově druhou spolkovou zemí, ve které byla uzavřena environmentální dohoda o spolupráci. Dále pak tento příklad následovaly i dalńí země. Celkem 12 spolkových zemí SRN se zapojilo do koncepce „regionálně zaměřených dobrovolných dohod―. Saské environmentální spojenectví má formu environmentálně orientované spolupráce, které se od roku 1998 jako Hospodářské environmentální spojenectví a od roku 1999 jako Environmentální zemědělské a lesnické spojenectví orientuje na politiku ochrany zdrojů a udrņitelného rozvoje s cílem trvalého zdokonalování ochrany přírody.19 Dosud se do zemědělského a lesnického spojenectví zapojilo přes 350 zemědělských, lesnických a rybářských podniků a více neņ 200 podniků a/nebo jiných institucí do průmyslového spojenectví.20 Hospodářské environmentální spojenectví je dobrovolnou dohodou mezi spolkovou zemí Sasko a průmyslovým sektorem zastoupeným komorami a sdruņeními. Členem Saského hospodářského environmetálního sdruņení se mohou stát soukromé firmy, federace a dalńí instituce, které působí v Sasku.21 V rámci tohoto spojenectví se oba partneři zavazují sníņit zatíņení ņivotního prostředí dobrovolným zavedením opatření k ochraně ņivotního prostředí v rozsahu přesahujícím zákonem předepsaná opatření jako výraz vyńńí odpovědnosti podniků a cílem zavedení účinnějńího a trend nastavujícího přístupu podniků k ochraně ņivotního prostředí.22 V rámci spojenectví se podniky zavazují například ke sníņení spotřeby paliv, ke sníņení emisí hluku, emisí ńkodlivin do ovzduńí, sníņení spotřeby vody a energií a také mnoņství produkovaných odpadů a také k intenzivnějńímu vyuņívání ekologicky příznivých (přijatelných) druhů energie.23 Společně s tím se stát zavazuje k dobrovolné podpoře (propagaci) ujednání a uvolnění nadbytečné (postradatelné) regulace podniků. Dosahováním tohoto cíle ( více ochrany ņivotního prostředí na straně podniků – méně byrokracie), Saské environmentální spojenectví přispívá významně ke stabilizaci hospodářské situace Saska. Celkovým cílem je zlepńit základní podmínky pro hospodářský rozvoj nepońkozující ņivotní prostředí, podpora odpovědnosti podniků, mobilizace nápadů a iniciativy podniků v oblasti účinné ochrany ņivotního prostředí a také sníņení byrokratické zátěņe zjednoduńením administrativních postupů.24 Hlavním cílem této dohody jen poskytovat doplňkové sluņby v oblasti ochrany ņivotního prostředí a environmentálního managementu, řízení odpadů a energetiky, obnovitelných primárních zdrojů energie, podpůrných (propagačních) opatření a deregulace. 25 Zvláńť důleņité je, ņe dohody se uzavírají jak mezi odvětvími, tak i mezi disciplínami a obě strany plní své závazky. Spektrum členů Saského environmentálního spojenectví sahá od malých řemeslných podniků přes poskytovatele sluņeb, nemocnice, dopravní podniky, federace, chemické podniky, výrobce mikroelektroniky a potravinářské firmy aņ po velké průmyslové podniky. 19

Viz: www.umwelt.sachsen.de (Datum: 12.05.2003) Viz: www.smul.sachsen.de (Datum: 29.04.03) 21 Viz: http://www.dresden.ihk.de/inet2000/leistungen/id_985/id_985_ww4.htm (Datum: 03.07.01). 22 Viz: SÄCHSISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT UND LANDESENTWICKLUNG (1998, str. 3). 23 Viz: RKW (Hrsg.) (2000, str. 2). 24 Viz: KREUTEL (1998, str. 7). 25 Viz: CHRIST (2000, str. 10). 20

87

Dobrovolné příspěvky k ochraně ņivotního prostředí jednotlivých členů se lińí a členové dosud z tohoto procesu získali mnoho zkuńeností. Níņe uvádíme několik příkladů dobrovolných závazků podniků a státních orgánů (které přijímají rozhodnutí):26 Účinky na straně podniků

Účinky na straně spolkové země Sasko

 Účast v Eko-auditu EHS (implementace  Zavedení administrativního zjednoduńení Eko-auditu EHS na 138 institucionálních pro podniky, které podstoupily eko-audit místech - datum: 311.12. 2002. (katalog administrativních úlev ve prospěch podniků, které podstoupily eko Implementace systému environmentálního audit ve spolkové zemi Sasko - více neņ 60 managementu podle ISO 14000 . opatření).  Implementace systému environmentálního  Početná zjednoduńení (ve formě úlev) managementu v řemeslných podnicích ohledně povinných výkazů a dokumentace. podle kritérií pro udělení environmentální značky „řemeslný podnik splňující saské  Sníņení frekvence sledování podle normy v oblasti ņivotního prostředí―. hospodářských a environmentálních zákonů, zákona o recyklaci a odpadech.  Podstatný dobrovolný příspěvek k prosazení zásady recyklačního řízení.  Deregulace novelizací předpisu o závodech v Sasku.  Sníņení objemu produkovaných odpadů nebo obsahu ńkodlivin v kontextu  Provádění praktických seminářů ohledně modelového projektu úspor níņením témat eko-auditu, Saského odpadů jehoņ cílem byla prevence vzniku environmentálního spojenectví atd. a o odpadů nebo jejich recyklace (vyuņití). administrativní partnerů: prezentace spojenectví na významných veletrzích  Dobrovolná opatření k uchování energie (například na TerraTec): zpracování zejména v oblasti kogenerace a vyuņití pravidelných environmentálních tabulek a obnovitelných zdrojů energie. publikací a tiskových zpráv s dopadem na  Sníņení objemů vstupů látek zvláńtě veřejnost. nebezpečných ņivotnímu prostředí  Moņnost výměny zaměstnanců mezi dobrovolným zavedením jejich náhrad. podniky a státními úřady.  Aktivní spolupráce v pracovních skupinách  Vytvoření ńesti tématických pracovních zaměřených na dosaņení úspor sníņením skupin (PS) v únoru 2002: PS pro objemu odpadů a v průběhu implementace rukodělnou výrobu, PS pro zjednoduńení koncepce úspor sníņením objemu odpadů. administrativy, PS pro energetiku a  Dobrovolné příspěvky k integrované ochranu klimatu, PS pro komunikaci, PS ochraně ņivotního prostředí a k ochraně pro průmysl a tématické dohody., jejichņ zdrojů. výsledky jsou ústředním podkladem pro provozní a tématickou implementaci  Dobrovolné příspěvky ke zlepńení Saského environmentálního spojenectví. omezování imisí, ochrany vod, přírody a půdy.  Dobrovolná opatření k vyuņití obnovitelných primárních produktů.

26

See: www.ik-sachsen.de (Date: 10.05.2003), www.sachsen.de (Date: 20.06.2003) 88

Tyto výsledky jasně prokazují, ņe hospodářský rozvoj podniků nepońkozující ņivotní prostředí ve smyslu trvale udrņitelného rozvoje je moņný. Musí být propagován zejména státem a státními orgány.27 Bez ohledu na mnohé pozitivní výsledky jsou stále zapotřebí dalńí podpůrná opatření, například licenční environmetálně-právní postupy (schvalovací postupy) a také aktivní zapojení vńech členů Saského environmentálního spojenectví a v důsledku toho nárůst jejich účinnosti a efektivity. To bude úspěńně probíhat i v pokračující fázi činnosti Saského environmentálního spojenectví v létech 2003 aņ 2008. V tomto ohledu jak trvalé zlepńování, tak i přeshraniční spolupráce s budoucími členskými státy EU (Polsko a ČR). 3. Poţadavek na environmentální dohody s Polskem a Českou republikou Saské environmentální spojenectví se přeshraniční spoluprací zabývalo dosud jen okrajově. První kroky vńak jiņ byly podniknuty zřízením pracovní skupiny hospodářského environmentálního spojenectví nazvané „Rozńíření EU―. Doplňkovou konkretizací a první implementací příkladných environmentálních činností v Polsku a ČR je předmět projektu financovaného DBU a nyní prováděného IHI Ņitava. Hlavním úkolem tohoto projektu je vytvořit základní podmínky pro dobrovolné dohody v Polsku a ČR začleněním partnerů pro spolupráci mezi disciplínami za účelem jejich úspěńné implementace na tomto základě. Potřeba (poņadavek) spolupráce při hledání řeńení v oblasti environmentální politiky a/nebo dobrovolných dohod můņe být obecně odvozena od implementace norem environmentálních managementu v těchto zemích. Jak jiņ ukázal příklad Saska, implementace systému environmentálního managementu je prosazována zejména v kontextu environmentálních spojenectví, protoņe to přispívá k realizaci environmentálních cílů v podnicích, k významnému sníņení zátěņe ņivotního prostředí a má i příznivé dopady na hospodářství. . Takto tedy implementace systémů environmentálního managementu (ISO 14000 a EMAS) vede k různým výsledkům ve srovnání s Německem. Podle údajů Spolkového úřadu pro ņivotní prostředí byl počet podniků s osvědčením podle ISO 14001 v prosinci 2002 v Německu 3700, v Polsku 434 a v ČR 366.28 Malá důleņitost systémů environmentálního managementu je způsobena větńí popularitou čistějńí výroby jako řídící environmentální strategie, na kterou je nahlíņeno jako na jednostranný dobrovolný závazek hospodářského sektoru a můņe se stát základem pro implementaci dobrovolného závazku v Polsku a ČR. Celkově je moņno konstatovat, ņe systémy environemntálního managementu v Polsku a ČR musejí vyuņít své rezervy, pokud má být dosaņeni intenzity implementace srovnatelné s Německem. Koncepce environmentálních spojenectví by mohla mít na tento proces pozitivní vliv, protoņe je moņné zavádět mnohá environmentální opatření v podnicích. Environmentální spojenectví dále představují vhodný prostředek k vytvoření environmentálně slučitelných struktur a je k dispozici jako dobrovolný nástroj environmentální politiky pro mezinárodní transfer technologie a know-how.

27 28

See: www.ik-sachsen.de (Date: 12.05.2003) See: http://www.ecology.or.jp/isoworld/english/analy14k.htm (Stand: 19.08.2003) 89

Seznam literatury: 1. BARTMANN, H.: Kooperationslösungen aus umweltpolitischer Sicht. Beiträge zur Wirtschaftsforschung der Universität Mainz, Nr. 61, Mainz 1999 2. BDI (Bundesverband der deutschen Industrie) (Hrsg.): Freiwillige Vereinbarungen und Selbstverpflichtungen. Berlin, September 1999 3. BDI (Hrsg.): Freiwillige Vereinbarungen und Selbstverpflichtungen. Berlin, Juli 2001 4. BMBF (Hrsg.): Forschung für die Umwelt. Programm der Bundesregierung. Bonn, 1997 5. BURSCHEL, C.: Umweltschutz als sozialer Prozess: die Organisation des Umweltschutzes und die Implementierung von Umwelttechnik im Betrieb. Westdeutscher Verlag, Opladen, 1996 6. CHRIST, H.: Erfahrungen mit freiwilligen Selbstverpflichtungen und Initiativen der Wirtschaft, in: BAUMaktuell, Nr. 52, April 2000, S. 10. 7. FABER, A.: Gesellschaftliche Selbstregulierungssysteme im Umweltrecht- unter besonderer Berücksichtigung der Selbstverpflichtungen. 2001 8. GELDSETZER, A.: Umweltpolitische Kooperationslösungen – Theoretische Grundlagen und praktische Ausgestaltungsmöglichkeiten. Beiträge zur Wirtschaftsforschung der Universität Mainz, Nr. 49, 1997 9. http://www.dresden.ihk.de/inet2000/leistungen/id_985/id_985_ww4.htm(Stand: 03.07.01) 10. http://www.ecology.or.jp/isoworld/english/analy14k.htm (Stand: 19.08.2003) 11. http://www.ik-sachsen.de (Stand: 10.05.2003) 12. http://www.ik-sachsen.de - Verpflichtungen der Sächsischen Staatsregierung. (Stand: 12.05.2003) 13. http://www.sachsen.de: (Stand: 20.06.2003) 14. http://www.smul.sachsen.de -Sächsisches Staatsministerium für Umwelt und Landwirtschaft: Gesamtübersicht der eingetragenen Teilnehmer und ihrer Verpflichtungen in der Umweltallianz Sachsen. (Stand: 29.04.03) 15. http://www.umwelt.sachsen.de (Stand: 12.05.2003) 16. KOM (96) 561: Mitteilung der Kommission an den Rat und das Europäische Parlament über Umweltvereinbarungen. Kommission der Europäischen Gemeinschaften (Hrsg.), Brussel, den 27.11.1996, auch unter: http://europa.eu.int/abc/doc/off/bull/de/9611/p103149.htm (Stand: 30.04.03) 17. KOM (2002) 278: Aktionsplan „Vereinfachung und Verbesserung des Regelungsumfelds―. Mitteilung der Kommission. Kommission der Europäischen Gemeinschaften (Hrsg.), Brüssel, 05.06.2002, auch unter: http://www.eu-kommission.de/pdf/dokumente/VereinfachungRegelungsumfelds270602-4.pdf (Stand: 30.04.03) 18. KOM (2002) 412: Umweltvereinbarungen auf Gemeinschaftsebene im Rahmen des Aktionsplans „Vereinfachung und Verbesserung des Regelungsumfelds―. Mitteilung der Kommission an das Europäische Parlament, den Rat, den Wirtschafts- und Sozialausschuss und den Ausschuss der Regionen. Kommission der Europäischen Gemeinschaften (Hrsg.), Brüssel, den 17.07.2002, auch unter:

90

http://www.europarl.eu.int/meetdocs/committees/empl/-20021126/412412de.pdf (Stand: 30.04.03) 19. KREUTEL, M.: Umweltallianz Sachsen – ein hoffnungsvoller Schritt zur Deregulierung, in: Kursbuch Umwelt, Nr. Juni/1998, Dresden. 20. RKW Sachsen (Hrsg.): Neue Mitglieder der Umweltallianz Sachsen. In: RKW Sachsen aktuell, Nr. 3/2000 21. SÄCHSISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT UND LANDESENTWICKLUNG (HRSG.) (1998): Umweltallianz Sachsen, Dresden. 22. SCHENDEL, F.A.: Selbstverpflichtungen der Industrie als Steuerungsinstrument im Umweltschutz. 2000 23. SCHMELZER, D.: Freiwillige Selbstverpflichtungen in der Umweltpolitik. Shaker Verlag, Aachen, 1999 24. SIMONIS, U. E.: Stichwort Umweltpolitik. Wissenschaftszentrum Sozialforschung, Nr. FS II 01-403, Berlin, 2001

Berlin

für

25. SRU (Rat von Sachverständigen für Umweltfragen) (Hrsg.): Umweltgutachten 1996, Berlin, 1996 26. TROGE, A.: Erfolgs und Problemfälle umweltbezogener Selbstverpflichtungen aus der Sicht des Umweltbundesamtes. In: WICKE, L./KNEBEL, J./BRAESEKE, G.: Umweltbezogene Selbstverpflichtungen der Wirtschaft- umweltpolitischer Erfolgsgarant oder Irrweg? 1997 Dipl.-Kff. Maria Urbaniec, e-mail: [email protected]

Internationales

91

Hochschulinstitut

Zittau,

KOMUNIKACE O ŢIVOTNÍM PROSTŘEDÍ A ENVIRONMENTÁLNÍ REPORTING PODLE METODY ORÉE Ing. Vojtěch Vaněček, CSc.

ÚVOD Komunikace podniku o ņivotním prostředí s vnějńími subjekty i s vlastními zaměstnanci  vyhoví právu veřejnosti býti informován,  pěstuje vzájemné porozumění a důvěru mezi podnikem a veřejností, zlepńí obeznámenost veřejnosti s plány a cíli podniku a napomůņe jejich akceptování, a  totéņ platí pro vlastní zaměstnance; navíc z nich vytváří informované „podnikové vyslance― v obci a v ńirńí veřejnosti. Tato komunikace musí být obousměrná a systematická. Pro podniková sdělení veřejnosti a vlastním zaměstnancům se uņívá označení environmentální reporting (různé definice a dalńí podrobnosti viz také mé dřívějńí sdělení 1). Subjekty pouņívající environmentální systém managementu podle norem řady ISO 14000 budou pro komunikaci brzy mít odpovídající ISO normu, která je v připomínkovém řízení [2]. U mnoha nańich podniků má reporting dobrou úroveň a je i systematický (roční zprávy,…). Pro environmentální reporting existují promyńlené návody, např. chemický průmysl pouņívá výbornou příručku CEFIC 3. Naopak, mínění veřejnosti je zkoumáno jen výjimečně a nesystematicky. I pro tuto činnost existují návody: starńí příručka CEFIC 4 a nyní česká adaptace příručky pro komunikaci francouzské společnosti Orée 4, podle které vedlo České ekologické manaņerské centrum (CEMC) dále popsaný společný francouzsko – český projekt. Podniková sdělení v oblasti environmentálního reportingu bývají výhodně vyjádřena formou environmentálních indikátorů (podrobněji viz např. 1). Jejich pouņití předpokládá i systém environmentálního managementu podle normy ČSN EN ISO 14031. Společnost Orée sestavila inspirativní katalog podnikových environmentálních indikátorů, který jsme v CEMC doplnili řadou dalńích návrhů 6. Reporting českých podniků hojně uvádí údaje povahy environmentálních indikátorů, ale větńinou jde o údaje vynucené legislativou (mnoņství odpadů, BSK,…), které málo nebo nevhodně odpovídají potřebám a obavám ńirńí neodborné veřejnosti. SPOLEČNÝ PROJEKT ORÉE – CEMC O projektu jsem předběņně informoval na setkání pracovní skupiny 1 a pak na semináři ENVIREP, konaném na MŅP v Praze dne 20.12.2001. Společný projekt Orée – CEMC proběhl v osmi českých podnicích od června do října roku 2001, s pozdějńími doplňky a úpravami zpráv a pouņitých příruček 5 a 6. Jeden podnik byl velký, ostatní střední a malé. Ńlo o podniky v oblasti průmyslu, zemědělství a lesnictví. – Francouzský partner nabídl obohatit obě příručky koncem roku 2003 o své dalńí zkuńenosti.

92

S pomocí konzultantů CEMC podniky více nebo méně dokonale realizovaly následující postup podle Příručky komunikace Orée 5: ETAPA 1: Výchozí stav 1.1

Identifikace environmentálních dopadů  Objektivní popis (vedení, experti)  Zhodnocení (pořadí důleņitosti, prioritní programy,…)

1.2

Identifikace environmentálních cílů  Definovat zainteresované strany (interní, externí)  Databáze vlastních cílových hodnot a jejich pořadí  Uspořádání zpráv pro zainteresované strany – identifikovat hlavní zaměření zpráv

1.3

Vnímání environmentálních dopadů  Pozorované environmentální dopady (rozpory: objektivní skutečnost/vnímání)  Dotazník vybraným činitelům  Zpracování výsledků (vyvodit environmentální programy)  Znalost cílových záměrů

1.4

Vnímání environmentálních akcí a programů  Dotazník na postoje zainteresovaných stran  Analyzovat výsledky ńetření a formulovat závěry

ETAPA 2: Definice komunikační taktiky 2.1

Definování politiky komunikace o životním prostředí  Předpokládané otázky  Cíle  Politika

2.2

Osnova a charakter komunikace  Osnova  Povaha komunikace  Prostředky komunikace  Způsoby provedení komunikace

ETAPA 3: Vyhodnocení 

Posoudit nové vnímání environmentálních dopadů dotčenými subjekty



Zavést pravidelné posuzování

V příručce komunikace 5 je postup podrobně popsán, s praktickými pokyny a upozorněními, a jsou přidány příklady formulářů pro průzkum mínění, ke zpracování poznatků, ke sdělení výsledků partnerským organizacím aj. Ze vńeho je patrné, ņe jde o propracovaný a praxí ověřený postup. V bodech 1.3 a 1.4 se předpokládá průzkum mínění zainteresovaných stran (úřadů, akcionářů, zaměstnanců, odborové organizace, sousedů, klientů, veřejnost,…).

93

Etapou 3 (Vyhodnocení) skončí implementace projektu, ale komunikace nekončí, neboť se předpokládá periodické opakování. K vlastnímu environmentálnímu hodnocení výchozího stavu (Etapa 1) by bylo moņné pouņít příručky ESAP 6. ZÁVĚRY A ZHODNOCENÍ Závěry a zhodnocení nabízím jako pouze jeden z více konzultantů CEMC, a týkají se pouņitelnosti a vhodnosti metodiky Orée tak jak je popsána v námi adaptovaných příručkách 5 a 6. 1. Příručku komunikace 5 povaţuji za dobrý, podnětný a dosti ojedinělý návod pro obousměrnou komunikaci. Metoda podle příručky mi při prvním čtení připadla sice pracná, ale jednoduchá aņ triviální. Při práci se čtyřmi podniky - účastníky projektu - jsem svůj názor změnil, provedení je nejen velmi pracné, ale vyņaduje tvůrčí přístup a vůbec to není jednoduché. Pochybuji proto, ņe malý či střední podnik – pro které je metodika určena – dokáņe postup racionálně aplikovat bez pomoci zkuńeného konzultanta. Jejich podnikoví ekologové, zatíņení jeńtě dalńími funkcemi, jsou na rozpacích, co a jak podle návodu udělat (kolik a jakých indikátorů z příručky indikátorů mám pouņít?, jak udělat průzkum?, jak zpracovat nesourodé odpovědi respondentů?, atd.). Příručka představuje spíńe maximum, které nutno přiměřeně upravit, aniņ by se upustilo od zásad dvousměrné a trvalé komunikace. 2. Průzkum mínění vnějších subjektů a vlastních zaměstnanců povaņuji za největńí novum v této agendě. Střední a malé podniky ho skutečně provedly – vesměs poprvé ve své historii - s pomocí studentů apod. u několika desítek či stovek respondentů a výsledky shledaly poučnými, zvláńtě v konfrontaci se svým vlastním hodnocením 3. Střední podniky zvládly postup docela dobře a poznatky z komunikace odrazily ve své praxi. Např. seznámily zaměstnance s výsledky projektu, zavedly environmentální reporting do výroční zprávy, odrazily v ročním plánu vyjevené poņadavky zaměstnanců, vytvořily specifické podnikové environmentální indikátory pro externí komunikaci, aj. 4. Velkému podniku metoda nebyla určena a asi mu opravdu nepatří. Soudím, ņe pro něj je přiměřená příručka CEFIC 3 popisující přiměřené velkorysejńí metody obousměrné komunikace. Zúčastněný velký podnik měl tolik vńelijakých stíņností na své environmentální chování, ņe provokovat veřejnost dotazníkovou akcí nepřipadlo vhodné. 5. Malý podnik patně musí s pomocí konzultanta rozsah prací doporučovaný příručkou komunikace Orée 5 hodně redukovat. Překvapivě i podnik s 20 zaměstnanci povaņoval projekt za zajímavý a přínosný. 6. Příručka indikátorů 6 je katalogem indikátorů z různých oblastí, hodících se pro skoro kaņdý podnik. Podniky takových indikátorů uņívají desítky (aniņ by je třeba takto nazývaly), ale nevytvářejí si své vlastní specifické indikátory pro prezentaci své environmentální péče svým klientům a veřejnosti. O to jsme se v několika případech pokusili. Např. společnost nabízející lesnické práce a obchodující se dřevem čelí výtkám veřejnosti, ņe kácením stromů se podílí na ničení přírody. Pro komunikaci s veřejností jsme proto vytvořili specifický podnikový indikátor „počet vysazených/pokácených stromů―, ukazující společnost velmi příznivě (i kdyņ prý z hlediska odborného není ukazatel správný). Táņ společnost musí vyslechnout od zahraničních odběratelů pochybnosti, zda dřevo nepochází z deńťných pralesů. Tomu se bude čelit specifickým

94

indikátorem „podíl dřeva s logem PEFC―, tj. z lesů certifikovaných podle panevropského systému certifikace lesů. Druņstvo pro chemickou výrobu se zase setkává s výtkami, ņe napomáhá vnáńení nebezpečných chemických látek do ņivotního prostředí. Tomu bude čelit publikací hodnot svých nově zavedených specifických indikátorů „počet překročení environmentálních norem―, „podíl aromátů ve výrobcích―, „počet auditů provedených odběrateli― a naopak „počet auditů provedených druņstvem u dodavatelů―, „počet havarií―, „podíl odpadů předaných k externímu vyuņití―, aj. Společnost zabývající se povrchovými úpravami čelí podobným výtkám zavedením a publikací environmentálního indikátoru „podíl nátěrových hmot s malými nebo ņádnými emisemi těkavých organických látek―. – Příručka environmentálních indikátorů 6 přináńí 112 obecně pouņitelných indikátorů pro komunikaci, avńak specifické podnikové indikátory pro komunikaci se vytvoří teprve rozborem názorů a obav zainteresovaných stran. Seznam literatury: 1. Vaněček, V.: Environmentální reporting. Sborník přednáńek z pracovního jednání k problematice podnikového environmentálního účetnictví. Ministerstvo ņivotního prostředí a Univerzita Pardubice, Pardubice 30.11.2000. 2. Návh normy ISO 14064-3.4 Environmental communication – Guidelines and examples z června 2003 3. Responsible Care. Health, Safety and Environmental reporting guidelines. CEFIC (Evropská rada svazů chemického průmyslu), Brusel, listopad 1998. 4. Gudielines for Environmental Reporting. CEFIC (Evropská rada svazů chemického průmyslu), Brusel 1993. Část příručky dal v r. 1994 přeloņit Svaz chemického průmyslu ČR. 5. Orée: Příručka o komunikaci vašeho podniku o ochraně ŽP. Z francouzského originálu vydaného Orée v Paříņi v r. 1998 přeloņil, upravil a vydal CEMC, Praha, červen 2001 6. Orée: Příručka environmentálních indikátorů pro použití v malých a středních podnicích. Z francouzského originálu vydaného Orée v Paříņi v r. 1998 přeloņil, doplnil a vydal CEMC, Praha, červen 2001. 7. ESAP – Environmental Self Assessment Program – Program vlastního environmentálního hodnocení. Publikace CEMC, Praha 1993. Toto sdělení je založeno na poznatcích společného francouzsko-českého projektu, v Česku řízeného Českým ekologickým manažerským centrem, Jevanská 12, 100 31 Praha 10 Autor se projektu zúčastnil jako jeden z konzultantů CEMC. Ing. Vojtěch Vaněček, CSc., Zelené údolí 309, 403 21 Ústí n.L. E-mail: [email protected], Tel/fax: 475 541 271. Internetová stránka: www.cemc.cz/clenove/vanecek/vanecek.html

95

ZKUŠENOSTI S REALIZACÍ INTEGROVANÉHO PLÁNOVÁNÍ ZDROJŮ (ENERGIE) V POLSKÝCH MĚSTECH MSc. Dominik Drzazga

Úvod – hlavní úkoly, jimţ čelí polská energetika Polská energetika je z velké části závislá na zdrojích fosilních paliv, které se v Polsku nacházejí (předevńím černé a hnědé uhlí). Avńak příliń velký podíl poptávky po energii, který pokrývá uhlí, je jak nehospodárný, tak i nevhodný, pokud se dotýká ochrany ņivotního prostředí. V roce 1995 se uhlí vyuņívalo k výrobě 75% energie v Polsku, zatímco členské státy OECD získávaly z uhlí jen 20% své energie [Szargut, Ziębik, 2000]. Druhy paliva, které se vyuņívají v Polsku, působí velké znečińtění ovzduńí, a tak je energetika jedním z předních producentů skleníkových plynů a ostatních druhů znečińtění ovzduńí (SO2, NOx, CO, prach). Polská energetika je zvláńtní v tom smyslu, jak velký podíl vyuņívané primární energie pochází z tuhých paliv. To je jedním z důvodů vysoké úrovně spotřeby energie, která je příznačná pro polský národní produkt. Nepříznivá struktura dostupných zdrojů působí neņádoucí strukturu primárních energetických zdrojů. Uhelná monokultura nyní jiņ převládá po mnoho let (v osmdesátých letech uhlí poskytovalo okolo 78% energie). Uhlovodíková paliva se na energii podílela asi 20 % dokonce uņ koncem osmdesátých let [Szargut, Ziębik, 2000]. Stávající přístup k vytváření primárních zdrojů energie v Polsku se formoval z hlediska, které se dodrņovalo po více neņ 40 let a podle kterého energetická bezpečnost státu vyņaduje, aby byl daný stát soběstačný v dodávkách energie. Avńak nyní se v Polsku sleduje nový trend – kapalná a plynná paliva, jakoņ i netradiční zdroje (včetně obnovitelných zdrojů) energie tvoří vzrůstající podíl vńech primárních nosičů energie (na úkor tuhých paliv). Přesto černé uhlí zůstává převládajícím zdrojem energie (tabulka 1). Tabulka 1. Struktura spotřeby primárních energetických zdrojů v Polsku v letech 1990 aņ 1998 Nosič energie

1990

1992

1994

1996

1998

Černé uhlí

62,25

62,27

58,33

57,80

50,64

Hnědé uhlí

13,59

14,03

13,65

12,19

13,99

Ropa

13,98

14,30

15,48

16,85

20,20

Zemní plyn

9,00

8,10

8,58

8,72

10,19

Geotermální a větrná energie, atd.

1,18

1,30

3,96

4,44

4,98

Pramen: [„Założenia polityki energetycznej...‖, 2000]. Polská spotřeba primární energie na hlavu je podobná úrovni spotřeby pozorované v západní Evropě (okolo 5 tun tradičního paliva / člověka a rok). Avńak úroveň HNP na hlavu je v Polsku několikrát niņńí neņ v západních hospodářstvích. To znamená, ņe ve smyslu HNP polské hospodářství spotřebovává více energie, neņ rozvinutá hospodářství v Evropě. To vyplývá z vysokých úrovní spotřeby komunálním (obecním) sektorem a sektorem sociálních sluņeb, jakoņ i z nadměrné spotřeby energie a materiálů v polské průmyslové výrobě, pro 96

kterou je typická nízká míra transformace. Tento jev je dále podporován příliń malým podílem nákladů na energii na konečných výrobních nákladech – ceny nosičů energie neodráņejí veńkeré sociální náklady a náklady na ochranu ņivotního prostředí, ani neodráņejí ceny nabízené na zahraničních trzích. ―Odhaduje se, že okolo 40% zvýšené spotřeby na HNP způsobuje uhelná monokultura‖ [Szargut, Ziębik, 2000]. Komunální sektor a sektor sociálních sluņeb vyuņívají okolo 50% veńkeré přímé energie spotřebovávané v Polsku. Taková úroveň spotřeby je relativně vysoká, zejména pokud ji srovnáme s rozvinutými evropskými hospodářstvím, kde v průměru činí okolo 32%. Největńí polská města získávají energii, kterou vyuņívají, od velkých energetických společností. Některé z těchto společností vlastní stát, některé byly jiņ zprivatizovány. Tyto společnosti byly vytvořeny (nebo rozńířeny) po druhé světové válce. Dodávají energii do hlavních sídelních oblastí (sídlińť), které byly rovněņ vytvořeny během stejného období, ale také do některých jiņ předválečných sídlińť. Větńina z nich jsou monopolní společnosti na svém místním energetickém trhu. Samostatné zdroje tepla (místní kotelny, které zásobují jednotlivé budovy – takzvané „nízkoemisní― zdroje) jsou významnějńí ve starých středech měst, jakoņ i v malých městech a na vesnicích. V jejich případě je nejběņnějńím nosičem energie uhlí a koks. Samostatné zdroje tepla se postupně odstraňují (budovy jsou napojovány na sítě ústředního vytápění), nebo modernizují (uhlí a koks jsou nahrazovány zemním plynem nebo topnou naftou). Odhaduje se, ņe ńkodlivé účinky energetiky na přírodní prostředí způsobily ztráty, které odpovídají 11% polského HNP. Důvody pro zásahy státní správy do místního energetického trhu Ze tří hlavních zdrojů městského prostředí (prostor, hmota a energie), bylo dosud jen nakládání (hospodaření) s prostorem zpracováno zvláńtními, vysoce formalizovanými plánovacími postupy regulovanými zákonem (zákon a fyzickém plánování a nakládání s prostorem a zákon o územním plánování). Názory veřejnosti, jakoņ i akademických kruhů a orgánů na různých úrovních - jak na místní, tak i ústřední – se začínají stále více zajímat o problematiku hospodaření s energií ve vńech oblastech lidské činnosti. ―Systémová reforma, která se v současnosti realizuje v Polsku, přináší mnoho změn do řízení energetiky. Tyto změny vedou k privatizaci, decentralizaci a k růstu efektivnosti tohoto odvětví […]. Nové myšlenky optimálního plánování a řízení energetiky, které již byly ověřeny v mnoha státech, jsou životně důležité pro rozvoj tohoto odvětví‖ [Zabawski, Zatorska – Sytyk, 2001]. Má se za to, ņe racionalizace procesů hospodaření s energií v obcích (vyhláńka týkající se místní energetiky) můņe významně stimulovat místní rozvoj [―Planowanie działań…‖, 2001]. ―Komunální energetika je významnou součástí státní a krajské energetické politiky. Dále poskytuje významnou oblast pro hospodářský a sociální rozvoj na místní (obecní) úrovní […]. Komunální energetika by se měla vzít v úvahu při vytváření pravidel řízení státu. Tím více, protože rozvíjející se společnosti silně integrují hospodářství, ekologii (ochranu ņivotního prostředí) a společnost. Toto je vyjádřeno v tématu udržitelného rozvoje‖. [Hille, Niedziela, Pasierb, 1997]. Také jsou zdůrazněna sociologická hlediska (hlediska ņivotního prostředí) protoņe ―řádný rozvoj určitých obcí vyžaduj ne jen realizaci prostorového řádu a vystavení architektonických a krajinných kvalit dané obce, ale také řádný stav technické infrastruktury, možnosti zásobovat občany kvalitní vodou, sběrem odpadů, čištěním odpadních (splaškových) vod, jakož i dostupnost ekologicky čistých energetických nosičů‖ [Ebelt, 1999]29. 29

Veńkeré podniknuté kroky s cílem omezení spotřeby energie mají závaņné důsledky. Silně korelují s ochranou podnebí před negativními antropogenními vlivy jako jsou emise skleníkových plynů do ovzduńí.. Obec je 97

Pro podniknutí opatření, která utvářejí místní energetický trh podle paradigmatu udrņitelného rozvoje, existují sociální, hospodářské, jakoņ i ekologické (sociologické) důvody. Robakiewicz uvádí, ņe: ―rozvoj a racionalizace energetického trhu vyžaduje přípravu vhodného plánu a jeho koordinovanou realizaci. Tyto kroky mohou účinně provést jen místní orgány, zejména orgány měst a obcí. Pro toto existuje několik důvodů: 1. Veškeré hospodářské činnosti, stejně jako životní podmínky občanů závisí na stabilních a nepřerušovaných dodávkách energie. 2. Státní a místní orgány musí zasahovat do energetického trhu v důsledku existence přirozených monopolů v oblastech výroby a dodávek těchto strategicky významných zdrojů. Ponechání energetiky “slepé ruce trhu” je nemožné. 3. Ceny energie jsou nikdy nekončícím zdrojem sporů. Výrobci a dodavatelé mají za cíl nastavit ceny na úrovně, které by vyrovnaly náklady na výrobu, zatímco spotřebitelé jsou silně proti jakémukoli nárůstu podílu, který zaujímají náklady na energii v jejich rozpočtu. Jediný způsob vyřešení tohoto sporu spočívá v racionálním využívání energie. Takovou politiku by bylo nemožné realizovat v celoměstském měřítku bez účasti místních orgánů. Energetický trh významně ovlivňuje přírodní prostředí. Kotelny a výtopny jsou nejvýznamnějšími znečišťovateli ovzduší. Péče o životní prostředí je jednou ze základních povinností, které má obec. Tudíž by příprava plánu pro zvýšení účinnosti energetického trhu měla být významnou oblastí činnosti místních úřadů.‖ [―Jak zmniejszyć…‖, 1994]. Hille, Niedziela a Pasierb [1997] poukazují na několik kritérií podrobně popisujících úkoly a úlohu obecního energetického trhu. Tato kritéria zahrnují právní, hospodářská, energetická, ekologická, sociální a finanční kritéria. V této studii budou podrobně probrána jen ekologická kritéria (rámeček 1). A to z důvodů omezeného prostoru této studie a jejího celkového tématu – ti, kdo se zajímají o zbývající kritéria, by se s nimi měli podrobněji seznámit ve studii autorů Hille, Niedziela a Pasierb. Rámeček 1. Ekologická kriteria (ochrany ņivotního prostředí) pro zadání úkolů a úlohy obecního (městského) energetické trhu 1. ―Sběr, distribuce a využití nosičů energie jsou hlavními zdroji znečištění v obci (např. znečištění ovzduší způsobené zdroji vysokých a nízkých emisí). Životní podmínky v obci se dají dramaticky zlepšit tím, že se zvolí systémy výroby i účinného využívání nosičů energie šetrné k životnímu prostředí. 2. Obec může jít nad rámec zákonných požadavků a norem znečisťujících emisí a zvolit takové priority hospodářského a sociálního rozvoje, které by směřovaly investice do zlepšování stavu životního prostředí. Pro obec je možné, aby měla svoji vlastní ekologickou politiku (politiku životního prostředí ). 3. Obec se tím pravým místem ve státní správě pro provádění udržitelného rozvoje energetického trhu. To znamená, že obec musí vyrovnávat sociální náklady přímého investování do omezování emisí (omezování “emisí na konci procesu”) a odstraňovat vlivy nedostatečně účinného využívání energie.‖. Pramen : Hille, Niedziela a Pasierb [1997].

předmětem takových činností. Existují zvláńtní projekty, které potvrzují zapojení místních úřadů do ochrany podnebí jako je ―Nańe obec chrání podnebí‖. Existují rovněņ publikace o tomto tématu. Tyto kroky organizuje nevládní organizace – Ústav pro udrņitelný rozvoj a Nadace EkoFundusz. [―Nasza gmina…‖, 2000], [―Mniej…‖, 2000]. 98

Definice udrņitelného rozvoje se dá pouņít na hospodaření s energií v rámci města – “obecní energetický trh by měl usilovat o to, aby zcela a spolehlivě uspokojoval veškerou poptávku spotřebitelů. Současně by měl udržitelný rozvoj energetiky brát v úvahu současné a budoucí potřeby místní společnosti, místního hospodářství a problémy ochrany životního prostředí” [―Planowanie działań…‖, 2000]. Formální a právní podmínky pro energetické plánování v obcích Racionální organizace hospodaření s energií můņe vyņadovat realizaci postupů energetického plánování v obcích. Dobroczyńska uvádí následující definici plánovacího procesu: plánování se soustředí ―na zvolení cíle a zajištění, aby byl tento cíl dosažen. Jakákoli zvolená oblast činnosti vyžaduje takový přístup. Avšak v hospodářství je plánování neužitečnější. Moderní hospodářské plánování je především postupem vědomého a systematického zpracovávání technických informací, aby se vytvořily soudržné strategie (které pokrývají stávající podmínky a omezení) – nejlepšími způsoby k dosažení daných cílů – a za druhé složitý sociální proces, který řeší vlastní spor mezi tím, co se požaduje, a tím, co je možné. Tato „hra„ na jedné straně vyžaduje podrobnou znalost daného předmětu (včetně jeho prostředí), pro který se plánování provádí, a jisté metodické schopnosti (metody a postupy plánování), na straně druhé. Dokonce i když jsou tyto podmínky splněny, výsledky často nesplní očekávání‖ [Dobroczyńska, 2000]. Kdyņ jeńtě nebyl v platnosti ―zákon o energii‖, to jest před rokem 1997, energetické plánování znamenalo plánování rozvoje energetických systémů včetně vyuņití určitých energetických zdrojů. Tento přístup se soustředil na plánování mezi dodavateli - ohledně systémů pro výrobu, přenos a distribuci energie. Kdyņ vstoupil zákon o energii v platnost, získalo energetické plánování nový dodatečný rozměr. Tento zákon klade velký důraz na plánování poptávky na energetickém trhu (plánování se týká spotřebitelů a odráņí moderní makroekonomické trendy, které povaņují poptávku za hlavní faktor řídící hospodářství). Současně jsou plánovací úkoly přesunuty z ústřední a krajské úrovně na místní úroveň (obce nebo města) na jedné straně, a od energetiky na komunální sektor, na straně druhé. Energetické plánování se tak uplatňuje na vyuņívání nosičů energie na niņńích úrovních s důrazem na komunální odvětví a odvětví sociální péče. Dobroczyńska [2000] tvrdí, ņe ―primárním cílem zákona o energii, schváleného dne 10. dubna 1997 (Dz. U. č. 54 / 1997, částka 348 ve znění pozdějších předpisů), bylo vytvořit podmínky pro zajištění energetické bezpečnosti státu a pro rozumné ceny pro obyvatelstvo. Pravidla provádění energetické politiky státu, jakož i dodávek a využívání rozličných paliv a energetických zdrojů, která jsou uvedena v tomto zákoně, jsou prostředky k dosažení národní bezpečnosti a přijatelných cen. Zvláštní úkoly pro realizaci těchto pravidel byly rozděleny mezi ústřední vládu a místní orgány. Ministr hospodářství je nejvyšším ústředním orgánem, který je odpovědný za problémy energetické politiky. Majíc toto na mysli stanoví tento zákon zvláštní úlohy místních orgánů, které jsou povinny plnit energetickou politiku s podrobnými cíli a snažit se jich dosáhnout prostřednictvím plánování a organizace dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv v rámci hranic dané obce (článek 18). Tento předpis vrhá více světla na předcházející předpis, který byl zformulován v zákoně o místní samosprávě, schválením dne 8. března 1990 (Dz. U. č. 13 / 1996, částka 74 ve znění pozdějších předpisů). Předcházející zákon stanovil, že dodávky energetických médií společnosti je jedním z povinných úkolů obce, které by měla vykonávat místní správa pod dohledem místní samosprávy. Totéž bylo podpořeno změnami v několika zákonech, které stanoví kompetence státní správy. Tyto změny se dají nalézt v zákoně schváleném dne 24. července 1998 (Dz. U. č 106, částka 668)‖.

99

Formálně mohou orgány státní správy zasahovat do místního energetického trhu podle ustanovení zákona o místní a obecní samosprávě schváleném dne 8 . března 1990 (původní text je k nahlédnutí pod Dz. U. č. 16 / 1990, částka 95; pozměněné a doplněné znění je pod Dz. U. č. 13 / 1996, částka 74)30 a ―zákona o energii‖ schváleného dne 10. dubna 1997 (Dz. U. č. 54 / 1997, částka 348 ve znění pozdějńích předpisů). ―Zákon o energii‖ stanoví (články 18 aņ 20) rozsáhlý a podrobný rozsah předpisů týkajících se povinnosti obce dodávat energii (ty jsou podrobněji pojednány níņe v této studii). Konvenčně je takový zásah moņný podle ustanovení zákona schváleného dne 24. července 1998, který změnil několik zákonů stanovících kompetence státní správy v důsledku reformy systému (Dz. U. č. 106 / 1998, částka 668). Výńe uvedené energetické plánování 31 je zvláńtním nástrojem, který se dá vyuņít pro účely zasahování. Vyuņití energetického plánování je jak formální, tak i povinné. Umoņňuje úřadům obce utvářet místní energetický trh. ―Obecně platí, že pravomoci obce v této oblasti sahají až po povinnou koordinaci činností energetického plánování. Obec musí iniciovat vytvoření energetické infrastruktury v rámci svých hranic, přestože obce zřídka takovou infrastrukturu vlastní (ačkoliv existuje mnoho komunálních či obecních energetických podniků). Zapojení obce do tohoto procesu je zacíleno na vyloučení náhodných nebo nekoordinovaných činností různých podniků. Některé z nich, takzvané síťové podniky, jsou podle zákona povinny vypracovat rozvojové plány ve snaze uspokojit současnou, jakož i budoucí poptávku po plynných palivech, elektrické energii anebo teplu. Musí zvážit místní fyzické (územní či urbanistické) plány nebo směry obecního rozvoje, které jsou popsány ve studii směrů prostorového (územního) rozvoje (článek 16). Veškeré plány týkající se elektrické energie a plynu musí být schváleny předsedou Energetického regulačního úřadu Polska, protože musí být vypracovány v souladu se zákonem a energetickou politikou státu, podle toho co má vyšší platnost, a musí uskutečňovat požadavky na vyvážení zájmů energetických podniků a spotřebitelů energie (článek 23, odst. 1). Protože tyto předpisy nezahrnují teplo, mají obce větší odpovědnost za tuto oblast energetického plánování‖ [Dobroczyńska, 2000]. Mechanismus energetického plánování, který byl zaveden v obcích podle článků 18 aņ 20 ―zákona o energii‖, zahrnuje náměty, které tvoří základ integrovaného plánování zdrojů – nástroje pouņívaného rozvinutými státy (v Polsku je znám jako ―integrované energetické plánování‖). Podle Żmijewski [1998] ―zákon o energii‖ zavádí IPZ do polské praxe hospodaření s energií, dokonce i kdyņ se pojem ―IPZ‖ nikde v textu neobjevuje. Tudíņ kdykoli je pouņit pojem ‗energetické plánování‘ v souvislosti s obcemi, máme na mysli IPZ. Podle ustanovení ―zákona o energii‖, by energetické plánování (IPZ) mělo zahrnovat hospodaření s energií v obci (plánování a organizace dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv v rámci hranic obce” – článek 18, odst. 1 bod 1). Energetické podniky a obce (místní úřady, které zastupují zájmy a poņadavky místní společnosti a konají – tím ņe přijímají rozhodnutí – v souladu s pravidly neustálého a udrņitelného rozvoje) jsou předmětem energetického plánování (IPZ)32. 30

Článek 7.1 tohoto zákona stanoví, ņe je povinností obce zabezpečovat kolektivní potřeby společnosti. Povinnosti obce zahrnují zejména: otázky prostorového řádu, hospodaření s půdou a ochrany ņivotního prostředí […], dodávek elektrické energie, tepla a plynu. 31 Článek 18.1 tohoto zákona stanoví, ņe pokud se dotýká dodávek elektrické energie, tepla a plynu je povinností obce naplánovat a organizovat tyto dodávky v rámci hranic dané obce. 32 Nejen místní úřady a energetické podniky se mohou podílet na procesu IPZ. Také je moņné, aby se účastnily ostatní místní nebo krajské instituce, které se zabývají energetikou (zástupci sídlińť, úřady pro zachování energie, atd.). ―Proces energetického plánování je omezen jen na dva předměty – energetické společnosti a obce. Zbývající strany mají omezené pravomoci. Mohou vydávat stanoviska ohledně plánu, předkládat svoje návrhy, atd. Nemají žádnou pravomoc přijímat rozhodnutí.” [Dobroczyńska, 2000]. 100

Obsah místních fyzických plánů, studie směrů prostorového rozvoje33 a rozvojové plány energetických podniků, které působí v dané obci, se musí vzít v úvahu a musí se během procesu energetického plánování (IPZ) integrovat. Energetické plánování (IPZ) musí být nepřetrņitým postupem (tj. mělo by se pravidelně opakovat). Formálně existují dva druhy plánovacích dokumentů, které by podle ustanovení ―zákona o energii‖ měla odsouhlasit obecní rada: 1.

Předpoklady plánu dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv (článek 19).

2.

Plán dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv (článek 20).

Pokud prvně zmíněné jsou v souladu s plány vypracovanými energetickými podniky, není potřeba vytvářet druhé. Je vńak třeba zdůraznit, ņe ―tento zákon je velmi vágní při formulování poptávky týkající se předmětu plánovacích postupů (tj. analýzy současné a budoucí poptávky po energii a jejích srovnání s kapacitami, které by je měly uspokojit), forem veřejné diskuse, získávání stanovisek místních úřadů vojvodství (včetně vojvody) […], jakož i spolupráce s energetickými podniky. Poslední z těchto oblastí je nejobtížnější – existuje skutečné nebezpečí, že zájmy dané obce budou potlačeny cíli energetických monopolů.‖ [Dobroczyńska, 2000]. Místní úřady musí formulovat energetickou politiku obce před přípravou výńe zmíněných dokumentů. Tato politika můņe být formálně zahrnuta do předpokladů plánu dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv a mohla by se stát nástrojem pro realizaci energetické politiky obce. Předpoklady plánu dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv34 by měly být vypracovány v souhlase se strategií sociálního a hospodářského rozvoje dané obce35, jakož i s ustanoveními energetické politiky státu (dokumentem nazvaným “Ustanovení polské energetické politiky do roku 2020”, který je v současné době závazný – byl odsouhlasen vládou dne 22. února 2000). Navíc by měly brát v úvahu prognózy rozvoje energetiky a odvětví vytápění, jakož i ostatní vhodné koncepce (krajské nebo národní), které mohou úřady mít zpracovány pro rozvoj energetiky. Dobroczyńska zdůrazňuje, ņe hlavní funkce dokumentů obecního plánování se dotýkají hospodaření s energií. ―Předpoklady plánu dodávek nosičů energie by měly sloužit jako základ pro srovnání poptávky po jednotlivých nosičích s plány rozvoje energetických podniků‖ [Dobroczyńska, 2000]. ―Plán dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv je na druhé straně nástrojem pro dosahování energetického řádu v nejlepším zájmu místní společnosti a hospodářství. Energetický řád znamená:  že cíle komunálního sociálního a hospodářského rozvoje jsou v souladu s plány rozvoje energetických podniků; 33

Musí být připraveny podle ustanovení zákona o fyzickém plánování schváleným dne 7. července 1994 (pozměněný a doplněný text: Dz. U.č. 15 / 1999, částka 139). 34 Tyto dokumenty se často nazývají energetická strategie obce, protoņe obsahují podrobnou a komplexní analýzu obecního trhu s energií. [Cena, Żurawski, 2000], [―Oszczędzanie…‖, 2000]. 35 „Je důležité zda se obec rozhodne rozvíjet zemědělství, turistiku nebo průmysl. Tyto různé obory hospodářského rozvoje implikují rozdílné strategie energetického rozvoje. Avšak stanovení povahy dané obce bude silně ovlivňovat její energetický sektor‖ [Cena, Żurawski, 2000]. “Plán dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv by měl vycházet z předpokladů sociálního a hospodářského rozvoje města. Tyto předpoklady stanoví potřeby rozvoje určitých druhů energetické infrastruktury. Také jsou rozhodujícím činitelem fyzického plánu vypracovaného jako součást studie směrů prostorového rozvoje a místního prostorového plánu (územního plánu)‖ [Zabawski, Zatorka-Sytyk, 2000]. 101

 že existuje harmonická spolupráce se všemi subjekty na místním trhu s energií, aby se zajistily dodávky tepla, elektrické energie a plynných paliv;  že existují podmínky pro vytvoření konkurenčního trhu s energií;  že existují vnější investoři, kteří se zajímají o rozvoj energetické infrastruktury podle požadavků obce‖ [Dobroczyńska, 2000]. Rámeček zde níņe (rámeček 2) představuje příklad metodiky pouņité místním úřadem v Łódźi při vytváření ―předpokladů‖ a ―plánu‖. Rámeček 2. Základní metodika přípravy ―předpokladů‖ a ―plánu‖ Zabawski a Zatorska-Sytyk [2000] navrhují následující etapy: Etapa I. Formulován předpokladů – vńeobecná strategie města […] pro vytváření tzv. ―energetického řádu‖, který uspokojuje sociální a hospodářské cíle města. Etapa II. Příprava a zavedení osnovy toho, jak by se mělo cílů dosáhnout v rámci vńeobecné strategie. Etapa III. Přidání podrobností do počáteční osnovy a příprava základních alternativ pro dosaņení cílů. Etapa IV. Analýza základních alternativ s vyuņitím zkouńek poměru přínosů a nákladů u vńech subjektů na místním trhu s energií. Etapa V. Vyhodnocení a volba nejlepńí alternativy, vybrání nástrojů. Pokud se týká zákona o energii: 

Příprava předpokladů pro provedení plánu během etapy I.



Příprava samotného plánu se provádí v etapách III, IV a V.



Etapa II spojuje přípravu předpokladů s přípravou plánu.

Integrované plánování zdrojů je zásadním spojením mezi výńe uvedenou metodou a postupy. IPZ spojuje výrobu, přenos a distribuci energie ke spotřebiteli, aby se pokryla poptávka po energii za nejniņńích moņných nákladů. Dobroczyńska [2000] tvrdí, ņe ―Zákon o energii neuvádí podrobnosti, kdy by se měly plánovací dokumenty připravit a schválit, ale není moudré, odkládat to příliš dlouho, protože jejich vlastnictví poskytuje mnoho výhod. Tyto výhody zahrnují:  Obec může realizovat svoji vlastní energetickou politiku a politiku životního prostředí, které zajistí bezpečné dodávky energie a plynných paliv, sníží náklady na energetické služby a zlepší stav přírodního prostředí;  Spotřebitelé energie mohou očekávat lepší dostupnost k energetickým službám a pro sebe lepší ceny;  Energetické podniky mohou očekávat lepší definici budoucího trhu s energií a spolehlivější prognózu poptávky, která jim může dovolit vyhnout se zbytečným investicím týkajících se systémů výroby, přenosu a distribuce energie.‖

102

Hlediska ochrany ţivotního prostředí v integrovaném plánování zdrojů (IPZ) Integritou místního energetického plánování se rozumí integrace a soudrņnost mezi cíli trhu s energií a cíli ochrany ņivotního prostředí. IPZ by také mělo brát v úvahu ńiroce definovaná hlediska péče o ņivotní prostředí u místního energetického trhu, kromě toho, aby se starala jen o hospodářská hlediska (sniņování nákladů na energii). Místní programy pro omezování znečińtění emitovaného z energetiky (pokud nějaké existuje) mají stejné cíle jako plány dodávek energie, elektrické energie a plynných paliv. Toto se stane zjevným, kdyņ se celkové vnějńí náklady na ochranu ņivotního prostředí započtou do nákladů na výrobu, přenos a distribuci energie. Hille, Niedziela a Pasierb [1997] uvádějí, ņe vnějńí náklady na ochranu ņivotního prostředí jsou stále hluboce podhodnocené. A proto se musí plány dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv snaņit o sníņení znečińťujících emisí (tj. nízké emise) z energetiky. Integrované plánování zdrojů by mělo být základnou pro veńkeré plány dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv, aby se poskytl objektivnějńí nástroj pro výběr priorit péče o ņivotní prostředí . ―Hodnocení vlivů energetiky na životní prostředí je neoddělitelnou součástí energetického plánování v obci‖ [―Planowanie energetyczne…‖, 2000] protoņe “je nemožné plánovat energetický rozvoj obce bez znalostí týkajících se vlivů určitých alternativ na životní prostředí ‖ [―Planowanie energetyczne…‖, 2000]. Co více, vńechny zvaņované alternativy dodávek energie pro obec musí být posouzeny z hlediska péče o ņivotní prostředí. Tato analýza musí vést k nejlepńím řeńením ve smyslu ochrany ņivotního prostředí a podnebí. ―Je nezbytné připravit energetické plány pro ty obce, které si uvědomují potřebu omezovat emise skleníkových plynů‖ [‖Planowanie energetyczne…‖, 2000] protoņe ochrana podnebí je nejvyńńí prioritou integrovaného plánování zdrojů. Výńe zmíněná analýza by se měla soustředit na identifikaci zdrojů, úrovní a příčin znečińťujících emisí. Doporučená energetické řeńení musí brát v úvahu vzrůstající význam ochrany ovzduńí. Ochrana ovzduńí se stává zvláńtě významnou, protoņe Polsko kandiduje na vstup do Evropské unie, coņ bude znamenat nové poņadavky na ochranu ņivotního prostředí. Veńkerá řeńení, která se plánují, musí splňovat polské, jakoņ i evropské normy. Tyto podmínky jsou zejména důleņité pro udrņitelnost rozvoje energetického trhu a měly by se pečlivě posoudit při přípravě energetické strategie obce: 1. Ochrana přírodního prostředí, zejména prostřednictvím ochrany ovzduńí (omezování emisí znečińťujících plynů). 2. Dostupné energetické zdroje: místní, krajské, národní, jakoņ i celosvětové. 3. Diagnostikované změny cen nosičů energie. 4. Moņnosti sníņení spotřeby energie (úspory energie a účinnějńí vyuņívání energie). 5. Moņnosti vyuņívání obnovitelných energetických zdrojů. Vícerozměrný přístup pro nalezení moņných sníņení spotřeby energie by měl být jedním z klíčových předpokladů energetické strategie (plánu dodávek energie) obce. Cena a Żurawski [2000] tvrdí, ņe: ―úspory energie musí být hlavním postulátem energetické strategie každé obce‖. Tato omezení je moņno dosáhnout prostřednictvím36: 1. Racionálnějńí spotřeby energie v budovách. 2. Zvyńování energetické účinnosti výroby, přenosu, distribuce a regulace energie – zachováním energie. 36

Podrobnějńí informace týkající se určitých opatření zaměřených na omezování spotřeby energie se dají nalézt v [Oszczędzanie...‖, 2000]. 103

3. Vyuņívání obnovitelných energetických zdrojů ve větńím měřítku. 4. Prosazování moderních, energeticky úsporných typů staveb u nově budovaných obytných i komerčních budov. 5. Vzdělávání a osvěty místní společnosti. Dobroczyńska [2000] analyzuje poņadovaný obsah dokumentu nazvaného ‗Předpoklady plánu dodávek tepla, elektrické energie a plynných paliv‘ a uvádí, ņe: ―racionálnější spotřeba energie vyžaduje, aby byla klasifikována jako jedna z potřeb, které mají obce z hlediska hospodaření s energií. Dodávky tepla a související znečišťující emise jsou nejvýznamnější součástí energetického plánování u většiny obcí. Tudíž by měl existovat teoretický program modernizace výroben tepla, aby se zvýšila jejich účinnost a snížila hladina znečišťování včetně takzvaných nízkých emisí. Mělo by se zvážit zvýšení úlohy, kterou hrají přidružené ekonomiky ve výrobě tepla a elektrické energie (pokud to bude ekonomicky životaschopné). Předpoklady také zahrnují místní zdroje energie (dřevo, slámu nebo rašelinu), jakož i možnosti pro využívání netradičních a obnovitelných zdrojů energie jako jsou vítr, sluneční energie, vodní energie nebo geotermální energie. Náklady na výrobu z těchto zdrojů jsou ještě stále vyšší než náklady na využívání tradičních zdrojů. Avšak je třeba mít na paměti technický pokrok v budoucnu a vhodnější právní a finanční předpisy.‖ Mechanismus IPZ umoņňuje sloņitý, holistický přístup k hospodaření s energií v obci. To znamená, ņe se zvaņují vńechny stupně hospodaření s energií (od výroby po spotřebu). Tudíņ můņe být racionalizace - úspory, zvyńování účinnosti, jakoņ i omezování přímých negativních vlivů na ņivotní prostředí (emise do ovzduńí) – provedena v nejcitlivějńích částech energetické soustavy a to nejúčinnějńím způsobem. To implikuje, ņe se procesu racionalizace mohou účastnit vńichni hráči na místním energetickém trhu (dodavatelé, spotřebitelé a orgány státní správy). Omezování spotřeby energie ve velkoměstech – závěr Integrované plánování zdrojů pro dobré fungování vyņaduje státní intervence do trhu. Místní orgány státní správy mají takové pravomoci podle ustanovení ―zákona o místní a obecní správě‖ a ―zákona o energii‖. Integrované plánování zdrojů mohou úřady vyuņít jako nástroj pro řízení udrņitelného rozvoje energetického trhu ve městě. Má se za to, ņe přes současné změny v energetice ―zákon o energii a vzrůstající zapojení místních samospráv do zlepšování kvality ovzduší ve městech budou hlavními činiteli, které způsobí realizaci integrovaného plánování zdrojů‖ [Hille, Niedziela, Pasierb, 1997]. Závěrem je třeba říci, ņe proces IPZ, jenņ je charakterizován výńe, je jen nástrojem racionálnějńího vyuņívání tepla, elektrické energie a plynných paliv. Proto vyuņívání IPZ neřeńí vńechny sloņité problémy, které souvisejí se spotřebou energie. Měl by být součástí ńirńího systému, který bude usilovat o racionalizaci spotřeby energie a o ochranu podnebí. Systém, který by zahrnoval dopravu, průmysl (včetně energetiky) a obecní (komunální) sektor a sektor sociálních sluņeb (výstavba, bydlení, sluņby, domácnosti). Tudíņ energetická strategie obce nesmí být omezena pouze na energetiku a příjemce energetických nosičů, ale také například na omezování spotřeby energie v odvětví dopravy. Problematické energetické vztahy ve městech ukazují, ņe existuje potřeba hluboce integrovat obor hospodaření s energií například s prostorovým hospodařením (prostorovým (územním) plánováním).

104

Problémy týkající se hospodaření s energií jako celku přesahují problémy řízení takzvané energetiky. Ńiroký, komplexní přístup, který není omezen jen na plán dodávek energie obce je nezbytný pro řeńení těchto problémů. Takový plán je potřeba, ale je jen jedním z mnoha nástrojů, součástí ńirńí energetické strategie, která usiluje o sníņení spotřeby energie ve vńech subsystémech systému města. Integrace veńkerých činností, které usilují o racionalizaci spotřeby energie se dá uskutečnit jen s komplexním, vícerozměrným přístupem k udrņitelnému rozvoji města, jako je AGENDA 21. Obrázky 1 a 2 ukazují dalńí, moņné a velmi doporučované postavení integrovaného plánování zdrojů jako součásti místní strategie udrņitelného rozvoje. Současná situace v realizaci IPZ v polských městech ukazuje, ņe proces integrace hospodaření s energií, prostorového plánování a ochrany ņivotního prostředí se jeńtě ve velmi ranné fázi.

ENERGETICKÁ POLITIKA OBCE

PROSTOROVÁ (ÚZEMNÍ) POLITIKA OBCE

Předpoklady plánu dodávek tepla, elektřiny a plynných paliv obce

Studie podmínek a směrů územního plánování obce (politika) Řídící výbor

Plány rozvoje elektráren a elektráren (podniků)

Plán dodávek tepla, elektřiny a plynných paliv obce

Místní územní plán (zákon) FORMÁLNÍ A PRÁVNÍ NÁSTROJE INTEGROVANÉHO HOSPODAŘENÍ S ENERGIÍ A NAKLÁDÁNÍ S PROSTOREM (ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ) OBCE

Obrázek 1. Schéma integrace energetické politiky a prostorové (územní) politiky obce a nástroje integrovaného hospodaření s energií obce Pramen: osobní sestavení

105

Politiky obce podle oblastí

POLITIKA PÉČE O ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

SOCIÁLNÍ POLITIKA

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

INTEGROVANÁ POLITIKA SOCIÁLNÍ, HOSPODÁŘSKÁ A PÉČE O ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ – POLITIKA UDRŽITELNÉHO ROZVOJE

Odvětvové politiky obce

DOPRAVNÍ POLITIKA

PROSTOROVÁ POLITIKA (územní plánování)

Studie podmínek a směrů územního plánování obce (politika)

Cíle Pravidla

Nástroje

ENERGETICKÁ POLITIKA

Cíle Pravidla

Nástroje

Předpoklady plánu dodávek tepla, elektřiny a plynných paliv obce

NÁSTROJE INTEGROVANÉHO HOSPODAŘENÍ S ENERGIÍ

Místní územní plán (zákon)

Formální a právní nástroje integrovaného hospodaření s energií a nakládání s prostorem (územního plánování) obce

Plán dodávek tepla, elektřiny a plynných paliv obce

Obrázek 2. Integrované hospodaření s energií obce s jeho formálními a právními nástroji jako součást místní strategie udrņitelného rozvoje Pramen: osobní sestavení

106

Seznam literatury: 1. Cena A., Żurawski J., ―Strategia energetyczna gminy‖, Ośrodek Oszczędzania Energii Dolnośląskiej Fundacji Ekorozwoju, http://www.eko.org.pl/cieplej/cwg/cwg_strategia.shtml, 2000. 2. Dobroczyńska A., ―Planowanie energetyczne w gminach‖, w: ―Biuletyn Urzędu Regulacji Energetyki‖, nr 5/2000, http://www.ure.gov.pl/ure/analiza/planowanie_en_w_gminach.html, 2000. 3. Ebelt M., ―Problematyka infrastruktury technicznej w zagospodarowaniu przestrzennym‖, w: ―Człowiek i środowisko‖, t. 23, nr 2-3, Instytut Gospodarki Przestrzennej i Komunalnej, Warszawa 1999. 4. Hille E., Niedziela K., Pasierb S., ―Zintegrowane planowanie w gospodarce energetycznej‖, Fundacja na rzecz Efektywnego Wykorzystania Energii, Warszawa, Katowice, Kraków, 1997. 5. ―Jak zmniejszyć zużycie energii na ogrzewanie w twoim mieście. Procedury postępowania‖, Robakiewicz M. (red.), Fundacja Poszanowania Energii, Warszawa, 1994. 6. ―Mniej szklarniowych zanieczyszczeń. Konkurs dla gmin‖, /w:/ ―Wspólnota‖, nr 39, 23 września 2000. 7. ―Nasza gmina chroni klimat - czyli jak samorząd lokalny może się włączyć do globalnych działań na rzecz ochrony środowiska‖, Instytut na rzecz Ekorozwoju‖, Warszawa, 2000. 8. ―Oszczędzanie energii w planowaniu energetycznym gminy‖, Ośrodek Oszczędzania Energii Dolnośląskiej Fundacji Ekorozwoju, http://www.eko.org.pl/cieplej/cwg/cwg_planowe_oszczedzanie.shtml, 2000. 9. ―Planowanie energetyczne a ochrona środowiska‖, Ośrodek Oszczędzania Energii Dolnośląskiej Fundacji Ekorozwoju, http://www.eko.org.pl/cieplej/cwg/cwg_ochrona_klimatu.shtml, 2000. 10. ―Planowanie działań związanych ze stymulowaniem rozwoju lokalnego‖, Łódzka Agencja Rozwoju Regionalnego, http://www.larr.lodz.pl/Oferta.htm, 2000. 11. Szargut J., Ziębik A., „Podstawy energetyki cieplnej‖, Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 2000. 12. Ustawa z dnia 8 marca 1990 r. o samorządzie gminnym, (tekst pierwotny: Dz. U. 1990 r. nr 16 poz. 95; tekst jednolity: Dz. U. 1996 r. nr 13 poz. 74) z późniejszymi zmianami. 13. Ustawa z dnia 10 kwietnia 1997 r. – ―Prawo energetyczne‖, Dz. U. Nr 54 z 1997 r., poz. 348 ze zmianami. 14. Ustawa z dnia 24 lipca 1998 r. o zmianie niektórych ustaw określających kompetencje organów administracji publicznej Dz. U. Nr 106, poz. 668). 15. Zabawski A., Zatorska - Sytyk I., ―Założeni do planu zaopatrzenia w ciepło, energię elektryczną i paliwa gazow m. Łodzi‖, /w:/ materiały konferencyjne Konferencji Naokowo Technicznej ―Wpływ źródeł niskiej emisji na stan środowiska w aglomeracjach miejskich‖, konferencja zorganizowana w ramach ―Łódzkich Dni Techniki‖, Łódź, 12 czerwca 2000.

107

16. ―Założenia polityki energetycznej Polski do 2020 roku‖, dokument rządowy przyjęty przez Radę Ministrów 22 lutego 2000 r., Warszawa, luty 2000 r. 17. Żmijewski K., ―Efektywność energetyczna. Prawo i protokół‖, /w:/ Prawo i środowisko, nr 1(13)/98, 31 marca 1998 r. MSc. Dominik Drzazga, Ústav řízení měst a krajů, Fakulta řízení, Lodņská universita, 90 – 237 Łódź, 22/26 Jana Matejki Street phone: +48 42 635 62 86, + 48 42 635 51 98, +48 42 66 55 630, fax: + 48 42 66 55 631 E-mail: [email protected], [email protected]

108

Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí Sborník z mezinárodní vědecké konference

Vydala Univerzita Pardubice v roce 2003 Publikace č. UP 03 - 72 Z dodaných předloh vytisklo Ministerstvo životního prostředí. Vydání 1. – Náklad 80 výtisků Počet stran 108