ROČNÍK 02
ČÍSLO 2/2003
BŘEZEN/DUBEN
Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES
Uvnitř: Usnesení a zkrácený stenografický záznam z Valné hromady FITESu 10. 3. 2003
Irena Skružná 85 let
EDITORIAL Milí přátelé, když na mě „spadnul“ editorial tohoto Synchronu, na vteřinu jsem zaváhal, o čem by měl být. Ale už o dvě vteřiny později jsem měl jasno. Měl by být o televizi, neboť toto číslo vychází ve dnech, kdy si připomínáme půlstoletí od zahájení televizního vysílání u nás. Televize je vynález zbožňovaný a zatracovaný; pro někoho je životním partnerem, a někomu naopak nesmí do bytu. Někoho televizní vysílání baví, někoho nudí, někdo se nechává informovat a vzdělávat a někoho vysílaný program vyloženě štve. Ale všechny dohromady fascinuje. Fascinuje svou schopností být „u toho“. Televize dokáže být u nejdůležitějších událostí, které se u nás i ve světě dějí. Dokáže být krutá, když do našeho soukromí přináší politické spory, krize, přírodní katastrofy i války v přímém přenosu. Dokáže být i milá, když nás přenáší do koncertních a divadelních sálů. Jenže, jak jsme se přesvědčili v minulosti a koneckonců i dnes, televize může sloužit také k temnějším cílům – k jednostranné propagandě. Naše televize měla před půlstoletím smůlu, když si od svého počátku nesla Kainovo znamení zvané komunistický režim. Ten si televizi zcela podmanil a obratně ji zneužil. Totalitní moc si hlídala, aby v mladém médiu nepracovaly tzv. nepřátelské osoby, a aby se z obrazovky mezi diváky rozlévalo jen to, co považovala sama za vhodné. Televize začala sloužit jedné politické straně, jednomu politickému názoru, jednomu světovému výkladu, jedné filosofii, jedné kastě politiků… Po krátkém intermezzu v roce 1968, kdy se televize stala tribunou nejrůznějších názorů a posunovatelkou obrodného procesu ve společnosti kupředu, přišlo druhé těžké období, zvané normalizační. Televize už zcela nepokrytě představovala ideologický nástroj totalitního režimu. Vysílala v jeho prospěch, působila na diváky a neodvysílala nic, co by nebylo v souladu s aktuální oficiální ideologií. Komunističtí pohlaváři věděli, že nesmí dopustit druhý „osmašedesátý“. Televizi proto zneužívali nejen k propagandě o výhodách socialistického systému pod vedením komunistické strany, ale také ke kontrapropagandě proti západnímu demokratickému světu, ale dokonce ke lžím a očerňování svých ideových nepřátel. Po Listopadu 1989 a po prvních svobodných volbách v roce 1990 se začala v Československu rodit nová televize. Televize svobodná a nezávislá na jedné politické straně, která měla sloužit všem – televize veřejné služby. A jak známo, z historie se lidstvo málokdy poučí, a tak ti, kteří v listopadu 1989 volali po svobodných médiích, se opět snaží o novou regulaci televize veřejné služby. Díky jim se tak Česká televize a Rada ČT ocitá v začarovaném kruhu politických tlaků. Milí přátelé, v tomto Synchronu najdete dostatek materiálu o situaci na českém televizním trhu. Až vás překvapí, jaké zajímavé souvislosti tu naleznete. Doporučuji stenozáznam z naší Valné hromady, kde se dočtete o vztahu některých politických stran k České televizi tak, jak to řekli Pavel Dostál
a Táňa Fischerová. Leží-li vám na srdci dobro České televize, tak vám bude běhat mráz po zádech. A mrazit vás bude dál, protože čeho všeho jsou někteří státní úředníci schopni, ukazuje případ satirického pořadu České hlasování, který uvedla ČT. Zlobbovaní státní úředníci postupovali přesně podle hesla: kdo chce psa (rozuměj Českou televizi) bít, hůl si vždycky najde (čti: udělá i ze satiry publicistický pořad) a napaří „nenáviděné“ televizi, v době kdy bojuje o každou korunu, půlmilionovou pokutu – půl roku po odvysílání pořadu! Do svého nitra nám dal konečně nahlédnout jeden ze členů sněmovní mediální komise. Ivan Langer veřejně přiznal, že považuje veřejnoprávní média za nekalou konkurenci komerčním televizím a rádiím. O páně poslancově vztahu k ČT jsme si dlouho mysleli své a teď nám to hezky veřejně přiznal. Na jeho slova reaguje Otakar Kosek, jeden ze šestice semifinalistů podivného výběrového řízení na generálního ředitele ČT. Že nejen naši politici mají choutky ovlivňovat média veřejné služby, ukazují příklady z Polska a Litvy. Varovným prstem pro Českou republiku by měla být špatná situace ve Slovenské televizi. Ústřední ředitelé se tam střídají jak na běžícím pásu a svými rozhodnutími ji postupně dostali do milionových dluhů. Tento Synchron vám tedy přináší již zmiňovaný stenozáznam z naší Valné hromady. Ta dosavadnímu Výkonnému výboru prodloužila funkční období o další rok. Zvolila také novou, ze třetiny obměněnou, Kontrolní radu. I když se na hromadě o budoucnosti našeho svazu mnoho nemluvilo, neměli bychom tuto otázku opomíjet. Měli bychom co nejdříve nastartovat společnou diskusi, co od FITESu nadále chceme a kam by měl ve své činnosti ještě dál jít. O FITESu se v uplynulém roce začalo více hovořit. Nejen proto, že náš předseda některým lidem způsobuje osypky, ale hlavně kvůli tomu, že jsme začali více reagovat na dění na naší mediální scéně. Někteří politici a novináři nás nazývají nátlakovou skupinou, ale kdo už jiný než odborná veřejnost, kterou FITES sdružuje, by se měl zajímat o stav naší televize veřejné služby? Kdo jiný by měl tlačit na politiky, zákonodárce a státní úředníky než odborná veřejnost, která problému rozumí, protože se s ním setkává v praxi? Nenechme se zviklat a buďme na přízvisko „nátlaková skupina“ hrdí. V tomto čísle také připomínáme krásné životní jubileum režiséra Jiřího Weisse, s jehož tvorbou jsem se seznámil poprvé až v roce 1990 na FAMU. Jméno Ireny Skružné, další jubilantky, jsem často slýchával od mých vážených kolegů na Dabing Street na Kavkách. Vaší pozornosti by určitě neměla uniknout vyjádření jednotlivých aktérů causy Britský pas, která opět nastoluje téma etiky a morálky ve filmařské branži. Patříte-li k příznivcům animované tvorby a budete mít cestu v květnu do Třeboně, rozhodně nezapomeňte navštívit festival animovaných filmů AniFest. V soutěži je přihlášeno na 400 snímků z takřka 40 zemí světa.
SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831-021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba, Marie Šandová a Jan Štern. Sazba a grafická úprava TOP Partners. Vychází 5x ročně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace ČLF. Evidence MK ČR č. E 13763.
foto Bůd Milí přátelé, ještě jednou se vracím k významnému výročí naší televize. Před rokem ČT uspořádala setkání bývalých pracovníků Čs. televize, kteří stáli u jejích začátků. Potkal jsem tehdy na Kavčích horách skupinku pamětníků, kteří užasle okukovali „současnou televizi“, tolik odlišnou od té „jejich televize“, kterou znali, zažili. A napadla mě jediná myšlenka: abychom také my jednou v budoucnu měli kde vzpomínat na tu naši „dnešní televizi“ a měli ji s čím porovnávat, stejně jako ti krásní staříci, kteří s nadšením televizi u nás, i přes tuhé totalitní období, vybudovali… Daniel Růžička člen Výkonného výboru
Z obsahu 1 7
10 12 13 15 16 18 19 23
Valná hromada FITESu Členské příspěvky, Jubilanti (Jiří Weiss, Irena Skružná, Jaroslav Novotný) Pětačtyřicet let nepřetržitě Zprávy z Nuslí Poštovna Skandál v Římě, Quo vadis, televize? Britský pas Film a Evropa Festivaly a soutěže IN MEMORIAM (Jaroslav Boček, Lubor Pok, Jan Křtitel Sýkora)
Autoři fotografií: archiv Ireny Skružné (obálka), Ivan Anthon, Arnošt Burget, Jiřina Hradecká, Martin Skyba, Marie Šandová, Věra Štinglová, Jiří Volbracht a archiv FITESu.
ISSN 1213-9181. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 606 311 648. Toto číslo bylo dáno do tisku 6. dubna 2003. Předplatné 300 Kč (včetně poštovného) je pro členy FITESu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 50 Kč.
SYN C H RO N E-mail:
[email protected] http://www.fites.cz
Z E Ž I V OTA F I T E S U Valná hromada Českého filmového a televizního svazu FITES 10. března 2003 (Krácený stenografický protokol) Předseda FITES Jan Kraus: Vítám ctěné hosty, mezi něž patří ministr kultury Pavel Dostál, který ač vážně nemocen, se dostavil, stejně jako náš člen a současně předseda PEN klubu Jiří Stránský. Návštěvu přislíbila také poslankyně Táňa Fischerová a je tu také pan předseda DILIA Jiří Srstka. Dovolte mi, abych v úvodu začal vzpomínkou na členy FITESu, kteří nás tohoto roku opustili: Kateřina Lessenková, Vladimír Svitáček, Jindřich Liška, Jeronym Janíček a Milan Maryška. Prosím, abychom povstali a uctili památku našich kolegů. (Děje se.) Děkuji vám. Schůzi bude řídit kolega Štern. Jan Štern: Dnešní program by měl sestávat z těchto bodů: 1) volba komise volební a návrhové, 2) zpráva Výkonného výboru a Kontrolní rady FITES, 3) volba Výkonného výboru a Kontrolní rady, 4) rozprava ke zprávám Výkonného výboru a Kontrolní rady a v tom i rozprava k současné situaci. Máme tady celou řadu mimořádných hostí, protože současná situace je velmi dramatická. 5) program FITESu v roce 2003. Má někdo doplňující návrh k tomuto programu? Martin Skyba: Minulá volební období Výkonný výbor dostával mandát na dva roky. Loni tento Výkonný výbor dostal mandát do dubna letošního roku. Dovolil bych si požádat Valnou hromadu o prodloužení mandátu stávajícího Výkonného výboru s tím, že bych se omluvil těm čtyřem, které jsem oslovil jako kandidáty do nového výboru. Přiřadili bychom je na kandidátku Kontrolní rady, kterou musíme zvolit stejně, protože tam došlo k odstoupení několika členů. Jan Štern: Myslím, že můžeme schválit program jednání a hned jako první bod hlasovat o návrhu Martina Skyby o tom, že by se o rok prodloužil mandát Výkonného výboru. Pokud by to schváleno nebylo, platil by program s tím, že by se konala volba Výkonného výboru. Martin Skyba: Můžeme hlasovat až půl hodiny po 17. hodině, aby hlasování bylo platné podle stanov, protože zatím tu není polovina členské základny. Dávám to k vaší úvaze a v průběhu programu, půl hodiny po zahájení schůze, až bude shromáždění usnášeníschopné, rozhoduje nadpoloviční většina přítomných hlasů o daném návrhu. Poté byl jednomyslně schválen navržený program. Do návrhové komise byli většinou přítomných hlasů zvoleni: Daniel Růžička, Josef Eismann, Jaroslav Růžička a Vladimír Bystrov. Do volební komise byli zvoleni Petr Kaňka, Jana Tomsová a Mirka Humplíková. V 17.19 hod. nastal čas na zprávu Výkonného výboru. Jan Kraus: Po mém zvolení do funkce předsedy jsem se pokusil o inovaci pohledu na vnitřní strukturu Výkonného výboru v tom smyslu, že jsem požádal Výkonný výbor, aby dva místopředsedové byli voleni s tím, že jeden by měl mít na starosti správu FITESu zevnitř a druhý by se měl starat o vnější působnost FITESu. Výkonný výbor s tímto souhlasil a místopředsedou pro vnitřní věci byl zvolen kolega Martin Skyba, pro vnější kolega Jan Štern. Musím říci, že v této trojici, s tím, že předseda podle stanov vystupuje především navenek, ale samozřejmě se musí zajímat i o vnitřní věci FITESu, jsme měli všichni tři plné ruce práce. V době, kdy jsem kandidoval na předsedu, jsem řekl, že považuji za nejdůležitější úkol jednání s politickými stranami (bylo to před volbami), dále potom jaké jsou šance z hlediska zájmů FITESu, tedy mediální zákony, audiovizuální centrum, zákon o ČT apod. A druhou věcí byla integrace profesních organizací, tedy navázání lepších vztahů s institucemi a spolky, jako je ARAS, APA apod. Kolega Štern zařídil jednání se všemi stranami kromě ODS, která se sejít odmítla, a komunistů, neboť jsme je nepožádali. Ostatní s námi jednali, hodně nám toho slíbili, zatím z toho nedodrželi skoro nic, ale dává to lepší pozici k tomu, že je možné něco reklamovat nebo něčeho se dožadovat, protože jsme dostali přislíben právě mediální zákon a zákon o ČT. Jednání proběhla vstřícně, věcně a přátelsky, nicméně nedá se říci, že bychom dosáhli velkých výsledků; až za chvíli budeme mluvit o současné situaci, možná budeme mít pocit, že věci se dostaly na opačnou stranu, než jsme předpokládali. Samotný FITES zápasí se svou ekonomickou situací, která je dána charakterem takové instituce. Nepředpokládejme nikdy, že bude oplývat bohatstvím, ani by mu to neslušelo a nesvědčilo. Na druhé straně je situace často svým způsobem kritická, i proto, že ani disciplína našich členů v placení členských příspěvků není dobrá. Letos k tomu přispěla ještě ta zvláštnost, že se platily členské příspěvky za minulý rok a za aktuální, proti zvyklosti, kdy se platilo jenom za minulý rok. Část členstva to nepochopila a je v tom určitý nepořádek, který ale ve svých důsledcích přináší ohromné problémy při výkonnosti spolku a realizaci některých věcí, které spolek dělat má. Synchron 2
2003
Na druhou stranu bylo naplánováno, že budeme řešit ekonomickou situaci FITESu z hlediska zamyšlení se Výkonného výboru nad náklady a režií. Musím říci, že k tomu nedošlo, zčásti i proto, že jsem byl v poslední době časově indisponován a že jsem asi na dvou schůzích nebyl a zůstává to jako úkol pro budoucnost, což konstatuje Kontrolní rada zcela oprávněně. Při řešení těchto problémů musí FITES klást velký zřetel také na to, aby se na jednu stranu v rámci své ekonomické situace udržel a aby si na druhou stranu udržel svou nezávislost. Pokud mluvím o ekonomické situaci, je třeba zmínit časopis Synchron, který vznikl, dá se říci, po velké bitvě a diskusi, ale myslím si oprávněné, protože je to svým způsobem rozhodnutí, které má přímý dopad na finanční situaci; Synchron stojí peníze, které by se mohly dostat zpátky formou inzerce v časopisu, ale to zatím nefunguje, jak bychom chtěli, takže je to jakýsi dramatický moment v zápasu o to, jestli se nám podaří Synchron nadále udržet. Osobně jsem přesvědčen, že bychom ho udržet měli, ale není to věc jenom přesvědčení, ale toho, nakolik se nám podaří zajistit právě materiální zdroje. Pokud jde o má jednání navenek, souvisela jednak s pokusem o integraci, která se, myslím, částečně zdařila, alespoň vztahy s ostatními asociacemi se jistě zlepšily, a to nejen mou zásluhou, ale i situací, která to vyvolává. Byl jsem na dvou jednáních Rady uměleckých obcí, na druhém jednání proběhla volba nového předsedy, kdy odstoupil Dušan Klein a zvolen byl pan Binar. Měli jsme několik společných setkání, myslím dvě, kde byla DILIA, ARAS, APA, Obec spisovatelů a Jednota tlumočníků a překladatelů. Společně jsme jako celý tým asi v osmi jednali s ředitelem Balvínem o slovesných smlouvách a potvrdilo se, že návštěva takového silného seskupení mívá lepší dopad na jednání, než když tam chodí jednotlivé svazy zvlášť. Myslím si, že všechny tyto spolky pochopily, že bude dobře, když se shodneme i v dalších oblastech. FITES sám zápasí s určitým zažitým způsobem formálního členství, kdy většina členů je členy pasivními. Chápu, že každý je zaneprázdněný. Inovovali jsme webové stránky, aby se lidé mohli vyjadřovat k různým problémům, ale nemají čas. Stránky jsou lepší, než byly, sice ještě ne ideální, ale na druhou stranu pasivita členů v tomto ohledu trvá. Jedním z problémů, se kterým FITES zápasí, je, že asi 40 % jeho členů nemá e-mail nebo přístup k internetu, což je dáno také věkovou strukturou, na což musíme brát ohled, ale v některých případech je to problém. FITES má svým způsobem velmi přísné stanovy a je otázka, zda je všichni členové FITESu dodržují. FITES by to měl sledovat a v případě, že některý člen stanovy nedodržuje, měl by jeho členství řešit. Asi víte, že novým kolektivním členem se stala Komora programových pracovníků ČT (dále KPP). Jan Štern: Provedu stručný přehled práce na úseku, který mi byl vymezen. Aktivně jsme se zúčastnili přípravy zákona o ČT v pracovní skupině, kde jsme dospěli ke kompromisní podobě toho, co považujeme za krok kupředu proti stávajícímu stavu tohoto zákona. Dosáhli jsme významných kroků zejména v mechanismu volby Rady, kdy Radu podle novely volí Senát a Sněmovna a jmenuje premiér (každý jednu třetinu). Byla tam konstrukce, že Senát a Sněmovna si určily okruh deseti nebo více společenských organizací, které jim pak dávají návrhy, tedy takový zvláštní klíč, ale nám se zdál přijatelný. Premiéra jsme poté obstavili vyjmenovanými deseti institucemi typu Filmová akademie, FITES, Syndikát novinářů atd., z jejichž návrhů musel premiér vycházet. Proč tam není prezident, tomu brání legislativní důvody: premiér kontrasignuje veškerá tato rozhodnutí prezidentovi, takže by se z toho stal bludný kruh zvláštních rozhodnutí a kontrasignací. Prezident z toho tedy vypadl. Byl nahrazen premiérem, ale v naší konstrukci to bylo tak, že premiér byl obestaven doslova profesními, novinářskými a vědeckými institucemi nezpochybnitelnými. Velmi nás v této souvislosti rozhořčila změna, kterou provedla tato vláda, že premiér může okruh těchto společenských organizací stanovit sám, což je pro nás těžko přijatelné. Ale dělali jsme, co jsme mohli. Dále jsme byli v pracovní skupině pro novelu zákona o Fondu české kinematografie, kde se uvažuje o přidání finančních zdrojů pro kinematografii: za prvé 1
VA L N Á H R O M A DA odvodem z televizní reklamy, za druhé zvýšením odvodů ze vstupenek a potom z dalších zdrojů, kde by se dosáhlo podstatného zvýšení financí do Fondu, pokud by zákon prošel – asi 300 milionů korun ročně, což je zhruba státní podpora, kterou kdysi film v této zemi měl. Ale to je otázka budoucnosti. Předseda Kraus zmínil nového kolektivního člena, KPP, která čítá 70 dramaturgů a redaktorů, programových pracovníků ČT, jež významně posílili potenciál FITESu jako kolektivní člen. Prostřednictvím KPP jsme se účastnili přípravy kodexu ČT, jehož podobu jsme ve spolupráci s vedením ČT a Radou ČT podstatně ovlivnili. Velkým úspěchem je revoluční ustanovení o konfliktu svědomí, které dosud vůbec v našich končinách neexistovalo, a mechanismus řešení takového konfliktu. Podařilo se nám ve spolupráci s ARASem, Obcí spisovatelů, PEN klubem, že určité smlouvy, které FITES spolupodepíše, např. smlouvy o slovesném díle, by měly být závazné pro členy FITESu, což ale zatím nemáme ve stanovách. Jsme svědky toho, že určitá skrytá koalice poslanců ODS, komunistů a některých sociálních demokratů a některých lidovců opakovaně zasahuje nebo volí takovým způsobem orgány, jako je Rada Fondu kinematografie nebo Rada ČT, že nelze nevidět jistý záměr. Opakovaně nebyl zvolen spisovatel Jiří Stránský do Rady Fondu kinematografie. Opakovaně nebyli zvoleni lidé, jako je děkan FAMU Michal Bregant, Vladimír Just, Alena Müllerová a další, kteří byli navrhováni profesními sdruženími a posléze i ministrem kultury, avšak v Parlamentu neprošli. Naopak Parlament zvolí komunistu Jiřího Svobodu. Stalo se, že je zvolena do Rady ČT komunistka paní Svobodová, ale opakovaně není zvolena Romka paní Horváthová, kterou tam opětovně navrhují různá sdružení. Jestliže tato koalice bude nadále takto fungovat, je otázka, jak dopadne dovolba pěti členů Rady ČT, kterým v květnu končí mandát, a jak dopadne celková situace v ČT. Po přečtení článku místopředsedy ODS Zahradila, který hovoří o „skupinách pravdy a lásky usazených v médiích“ máme dojem, jestli se nejedná o cílenější dlouhodobou politiku vytlačování nezávislých osobností z kultury, z kulturních institucí, z rad, z komisí a jestli nejde o dlouhodobé podřízení kulturních institucí pod kuratelu politiků. V civilizovaném světě se oblasti vědy, vzdělávání a kultury samoregulují. Politikové se starají jen o vzdělávání, o pravidla a mantinely této spolupráce, což znamená např. to, že ministr kultury navrhne po projednání s kulturními organizacemi členy do Rady Fondu kinematografie. V takovém případě by měl Parlament podle mého soudu téměř automaticky tyto lidi schválit a neschválit je jenom v případě, že např. něco ukradli nebo že se u onoho člověka objeví nějaký naprosto skandální nedostatek. Domnívám se, že se můžeme obávat vývoje, kdy např. do Rady ČT při dovolbě pěti členů, kterým uplyne v květnu mandát, bude fungovat tato koalice, o níž jsem hovořil, a že si tam dovolí svoje lidi a posléze Rada ČT zvolí ředitele podle svých ředstav. A pak může dojít i k tomu, že určité politické síly budou mít v rukou všechny televize a to už se můžeme obávat i o demokratický vývoj v této zemi. Martin Skyba: Stručně o naší činnosti. Čtvrtletníky: měly být čtyři, bylo jich pět – Reorganizace ČT, Digitální vysílání ČT, Mediální zákony, Quo vadis, FAMU?, Dabing tentokrát zblízka. Nejbližší Čtvrtletník se bude konat 7. dubna. Původně jsme ho chtěli věnovat setkání s novým generálním ředitelem ČT, v záloze máme připraveno téma Proměna profesí. Představujeme si diskusi o nových jevech zejména v dokumentární tvorbě, kdy režiséři stále častěji suplují činnost kameramanů a třeba i zvukařů. FITES se prezentoval tradičními soutěžemi a přehlídkami, připomínám Přelouč 2002. Nebyla přenášena ČT, ovšem kvalita doprovodného programu a moderátora Pavla Soukupa byla na úrovni. O soutěži a Přelouči byl natočen 22minutový dokument, který ČT vysílala následující den. Pro letošní ročník je v jednání možnost přímého přenosu nebo posunutého přenosu. Po páté uděloval FITES spolu s institucí Vox humana Cenu Vox humana, kterou za pozoruhodný dokument „Lidé, kteří otevřeli svá srdce“ natočený v brněnském studiu ČT získal Milan Růžička. Vyhlášení Trilobitů a Ceny Vladislava Vančury se už po třetí přestěhovalo do Berouna. Byl z toho opět natočen dokumentární pořad, který ČT odvysílala ve velmi dobrém vysílacím čase. Letos se tato slavnost přesune do tzv. Duslovy vily, která je v současné době v rekonstrukci na reprezentativní prostory berounské radnice. Nový Výkonný výbor bude muset s vedením ČT opět jednat o možnosti důstojné prezentace této soutěže na obrazovce. Přehlídka dokumentární a animované tvorby se vrátila do MATU. Účast byla tentokrát mimořádně vysoká, o což se zasloužily nejen předváděné snímky, ale
2
i bohatý doprovodný program, např. již zmíněný Čtvrtletník o FAMU, který byl součástí přehlídky, dva programové bloky slovenské dokumentární tvorby doprovázené početnou desetičlennou delegací slovenských tvůrců, mimořádně srdečné bylo zakončení přehlídky po promítání nových Večerníčků a nakonec vyprávění Václava Chaloupky o natáčení Vydrýska a nového cyklu Večerníčků. Nadace Filmové a televizní tvorby: 6. bod usnesení loňské Valné hromady zavázal Výkonný výbor k publikaci závěrečné zprávy o této kauze spolu se soudem přijatou zprávou likvidátora. Tento bod nebyl zatím splněn vzhledem k tomu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002 byl návrh, aby soud do nadačního rejstříku provedl zápis o vstupu této firmy do likvidace, zamítnut kvůli zmatečnému podání a zápisu likvidátorky ing. Lombinové. Jenom na okraj: kontakt na dotyčnou likvidátorku nám dal předseda správní rady na neexistující adresu, takže jsme stále bez dalšího vysvětlení. Předpokládáme, že správní rada dodrží svůj slib a nevyvíjí další činnost, takže nadační fond automaticky podle zákona po dvou letech zanikne, tzn. ke konci roku 2004. Zůstává otázka, jak bude naloženo s těmi několika drobnými, které v majetku tohoto fondu možná ještě jsou. Ze života FITESu. Tak jako loni je třeba ocenit soustavnou činorodou práci dabingové sekce, která se projevuje v pravidelném hodnocení dabingu na stránkách Lidových novin, pořádáním tvůrčích seminářů v rámci Čtvrtletníků atd. Výbor sekce se schází pravidelně jednou měsíčně a je to také jediná sekce, která každý rok pořádá své výroční schůze. Totéž bohužel není možno říci o „SCEDRA“, sekci scenáristů a dramaturgů, která svou činnost utlumila. Leč nutno říci, že na to má nepochybný vliv vlekoucí se příprava novelizované smlouvy o slovesných dílech. Pokoušíme se, bohužel bezúspěšně, uvést do života dokumentární sekci, ale nejsou lidi, kteří by se ujali práce ve výboru této sekce. Výbor měl od loňské Valné hromady celkem 16 schůzí. Scházeli jsme se nejdříve jednou za 14 dní, přes prázdniny bylo volno, pak byla dvoutýdenní až třítýdenní periodicita. Stoprocentní účast měla Jiřina Hradecká, 15 účastí kolega Štern a já, předseda Kraus 13 účastí a podobně ostatní členové výboru. Dovolil bych si předložit několik doporučení do budoucna: • Pokračovat v jednání o novelách zákonů, aktuální je novela o rozhlasovém a televizním vysílání a novela zákona o ČT. • Pokračovat ve sledování situace v ČT. • Připravit nebo opakovat své návrhy kandidátů na členy Rady ČT. • Členové Výkonného výboru musí pokračovat v osobních jednáních s poslanci a senátory. • Čtvrtletník, který by měl analyzovat fungování ČT pod novým vedením, připravit nejpozději na 16. červen. V tomto termínu bude pravděpodobně vrcholit dovolba pěti nových členů Rady, možná už bude po jejich zvolení. • Pokračovat v úsilí, aby ČT konečně dodržovala pravidla hry, tj. podmínky spolupráce s externími autory; týká se zejména Centra publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání. • Pokračovat v organizování soutěže o cenu za nelepší herecké výkony v dabingu. • Pokračovat a podporovat vyhlašování exkluzivní ceny Vox humana udělované spolu se stejnojmenným hnutím pořadům, které v daném roce s největší mravní a uměleckou silou prosazovaly myšlenku humanizace světa, v němž žijeme. • Pokračovat v organizování soutěže o Trilobit a Cenu Vladislava Vančury. • Pokračovat v organizování Přehlídky české dokumentární a animované tvorby. • Strukturovat a více využívat webovou stránku FITESu a dodávat jí co nejvíce informací. • Doplňovat členskou základnu o mladé tvůrce a připravovat markantní omlazení Výkonného výboru pro příští volební období, to je nejpozději od března 2004. • Pokračovat v osvědčené praxi a přenášet činnost Výkonného výboru pro řešení jednotlivých problémů na speciálně ustavené tří až čtyřčlenné komise a vést členy výboru k tomu, aby přizvali další odborníky z řad členů FITESu. • Vyhledávat nové kontakty pro prezentaci FITESu, např. Media Plus, a udržovat stávající a vyhledávat další nové ekonomické kontakty a uplatňovat je při pořádání fitesovských akcí.
Zpráva Kontrolní komise pro Valnou hromadu 10. 3. 2003. Kontrolní rada ve složení Věra Čejková, Zita Drdová, Kristina Vlachová a František Němec předkládá Valné hromadě zprávu o činnosti a hospodaření FITES v roce 2003 a konstatuje. l. Úkol publikovat závěrečnou zprávu nadačního fondu spolu se soudem přijatou zprávou likvidátora téhož ve zpravodajském listu FITESu nebyl splněn, protože nemáme rozhodnutí soudu. 2. Výkonný výbor zpracoval do nového znění stanov příslušnou kapitolu lustračního zákona jako povinnost pro členy Výkonného výboru i Kontrolní rady. Všichni členové splnili tuto povinnost.
Synchron 2
2003
VA L N Á H R O M A DA 3. Výkonný výbor započal s vytvářením systémových podmínek pro stálou koordinační činnost s jinými profesními organizacemi a asociacemi, viz průběžná jednání s ARAS, APA a dalšími, spolupráce s KPP, viz průběžná jednání. 4. Schválené zvýšení členských příspěvků a platba ve splátkách zřejmě nebyla mnoha členy správně pochopena. Platební morálka není uspokojivá. Lze doporučit opětovné vysvětlení systému v Synchronu a zveřejnit jména členů s výší dlužné částky. 5. V průběhu volebního období se uskutečnila řada přínosných akcí, o nichž hovoří zprávy předsedy a místopředsedů Výkonného výboru. 6. Faktury, smlouvy, účetní a další doklady jsou k dispozici v kanceláři FITESu. Kontrolní rada doporučuje novému Výkonnému výboru: • i nadále postupovat podle stanov a jednacího řádu, • aktivněji kontrolovat a projednávat hospodářskou situaci na pravidelných zasedáních, • o své činnosti pravidelně informovat veřejnost prostřednictvím vlastních webových stránek, • pokračovat ve vydávání členského bulletinu Synchron s větším rozsahem placené inzerce. Hospodaření FITESu v roce 2002: Příjmy celkem 905 674,30 Kč Výdaje celkem 965 050,30 Kč Hospodářský výsledek – účetní ztráta 59 376,00 Kč Příjmy seřazené podle významnosti finanční částky: členské příspěvky 204 885,20 Kč, dotace z Ministerstva kultury ČR 180 000 Kč, dotace a další sponzoring 498 000 Kč, (především na Trilobit, dabingové ceny Františka Filipovského, desátou přehlídku), inzerce a propagace 15 000 Kč, ostatní drobné příjmy 7 789,10 Kč. Výdaje na tvůrčí projekty FITES podle významnosti částky: Přehlídka MAT 200 280,40 Kč, Synchron 161 720,19 Kč, ceny a soutěže Trilobit 81 400,50 Kč, pořad Trilobit 2002 – náklady v roce 2002 – 77 282 Kč, k tomu přibudou ještě dokončovací letos. Cena F. Filipovského 19 125 Kč, Valné hromady 5 268,80 Kč, Čtvrtletníky 5 100 Kč, soutěž Novoměstský hrnec smíchu 3 010,50 Kč, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 345 Kč, výdaje celkem 553 533,10 Kč. Výdaje na provoz FITES – pořadí podle významnosti částky: mzdy a ostatní osobní výdaje tj. i externí honoráře 225 575 Kč, sociální a zdravotní pojištění 62 359 Kč, spotřeba kancelářských potřeb, energií, oprava kopírky 40 782,60 Kč, vedení účetnictví 36 000 Kč, nájemné 19 730 Kč, poštovné, telefonní služby, nadace ČLF (majitel našeho domu) 16 773,60 Kč, tj. kominík, metaři atd. Koncesionářské poplatky za TV a rozhlas a vedení účtů 7 725 Kč, náklady na pojištění 2 063 Kč, odpisy hmotného majetku 549 Kč, celkem provozní výdaje 411 517,20 Kč. Jan Štern: Nyní můžeme přikročit k hlasování o tom, jestli se prodlouží o jeden rok mandát Výkonného výboru, anebo pokud ne, tak by se volil znovu Výkonný výbor. Martin Skyba: Stávající Výkonný výbor tvoří: Jaroslav Černý, dokumentarista, Šimon Eismann, vědec, Jiřina Hradecká, dabingová překladatelka a úpravkyně, Ivana Kačírková, střihačka, Jan Kraus, Daniel Růžička, vedoucí výroby, Martin Skyba, Marie Šandová, dokumentaristka, Jasoň Šilhan, kameraman, Jan Štern, producent a dramaturg a Jana Tomsová, producentka, vedoucí výroby. Jan Štern: 41 pro, zdrželo se 17 a proti tři hlasy. Návrh byl přijat. Martin Skyba: Budou rozdány hlasovací lístky a připište, prosím, na kandidátku Kontrolní rady jména Dana Daňková, Petr Jančárek, Tomáš Kudrna a Vítězslav Romanov. Jiří Stránský: Poprosil jsem výbor FITESu, aby pozval paní Fischerovou, a jsem rád, že je tady také pan ministr Dostál. Jde o usilovnou snahu Parlamentu jmenovat do Rady Fondu svoje lidi, a ne lidi, které jim navrhl ministr kultury po dohodě s tvůrčími svazy. Nemluvím tu proto, že bych chtěl být zase v Radě Fondu. Jde mi o princip, který byl zásadně porušen. Přišel jsem proto, aby celý FITES, nejen výbor, věděl, že vlastně ti, kteří produkují kulturu nebo odevzdávají jakýmkoliv způsobem kulturu ostatním, jsou vlastně v očích poslanců lidmi, kteří kulturu kazí a przní. V očích některých poslanců, abych byl přesný. Ale bohužel právě těch, kteří si odhlasují, že budou hlasovat tajně, aby se nepoznalo, kdo jak hlasuje. Poprosil jsem FITES, aby trval na svých kandidátech, protože je snaha opakovaným hlasováním proti těm kandidátům, které FITES navrhuje, donutit tvůrčí svazy k tomu, aby navrhly jiná jména. Nejde o paličatost, jde o princip.
Synchron 2
2003
Táňa Fischerová: Pokusím se to shrnout. Mne už zaskočilo vůbec to, že Parlament má schvalovat tyto členy, zřejmě je to podle zákona o Fondu, nicméně považovala jsem to za formalitu. Tady je speciálně vidět, jak se peníze rozdělují, je to tak jasné a tak jasně kontrolovatelné, že není o čem diskutovat. V prvním tajném hlasování před dvěma měsíci prošli pouze dva členové, což už bylo alarmující, po druhé tři, při dalším hlasování další tři, ale to už bylo vidět, že něco není v pořádku. Pavel Dostál, který odcházel do nemocnice, mne požádal, abych to zablokovala a vrátilo se to do výboru s tím, že se členové představí a že je problém možná v tom, že poslanci neznají jednotlivá jména. Nicméně mně bylo zcela jasné, že v tom není důvod jejich nezvolení. Šla jsem za panem Talířem, šéfem klubu lidovců, mluvila jsem s lidmi z ČSSD. U nás to bylo jasné: všichni jsme si podtrhli stejná jména. Ještě asi čtyři pět dní předtím jsem mluvila s Kateřinou Dostálovou. Řekla jsem jí: „Paní poslankyně, vy jako předsedkyně podvýboru pro kulturu přece nemůžete myslet vážně, že se zablokuje fungování toho Fondu, vždyť nemohou vznikat filmy, to je proti smyslu toho, co vy děláte.“ Odpověděla mi: „Když si Pavel Dostál vybírá takové lidi, tak odpusťte, ale s tím u nás neprojdete.“ Já na to: „Kdo vám vadí?“ Prý Alena Müllerová. Odpověděla jsem, že my si jí vážíme. Pokračovala: „Vladimír Just – no to nemyslíte vážně!“ To už jsem ztuhla víc a řekla: „Dobře, Vladimír Just, ale tam bylo 12 jmen. Třeba pan Bregant.“ Na to ona: „Ale ten zničil filmovou fakultu.“ To už jsem přestávala nacházet argumenty. „Dobrá, Jiří Stránský, politický vězeň, předseda PEN klubu, jaký argument máte proti němu?“ Odpověděla: „Nezlobte se, jde o osobní důvody a mnohé další, v žádném případě s námi nemůžete počítat!“ Oponovala jsem: „Ale paní kolegyně, to není výmysl jednoho ministra, ti lidé prošli sítem, navrhují je profesní organizace a vy to nemůžete zablokovat.“ Na to ona: „Ať si profesní organizace vyberou jiné lidi!“ Běhala jsem potom za různými lidmi a jeden poslanec ODS mi řekl, tajně, že pro pana Stránského bude, ale ať to proboha nikde neříkám, že to opravdu nesmí říci nahlas. Výsledek byl takový, jaký byl: první den 62 hlasů pro Stránského, druhý den to ještě kleslo, takže dostal 55, a ostatní ještě méně. Do baráže neprošel nikdo. Těch 55 hlasů se dá spočítat, kdo by to tak mohl být. Asi tak polovina jsou sociální demokraté, asi většina lidovců, předpokládám 8 členů, protože dva nám scházeli. Myslím si, že za tím vším je msta vůči nezávislým osobnostem a že politici si opět osobují právo rozhodovat, kdo tady bude vlastně v kultuře působit. To připomíná doby minulé. Tentýž den byla v dalších tajných volbách 104 hlasy zvolena paní Svobodová do Rady ČT, což je komunistka, kterou volili napříč ODS v domluvě s komunisty a zase i pár sociálních demokratů. A naopak poslední den prošel Jiří Svoboda, který původně v návrhu nebyl, také bývalý komunista, který se tam náhle zjevil a prošel bez problémů. Pro mne je to signál, že se tu začínají dohody v tajných volbách jasně projevovat a že to je obsazování míst významných pro kulturu lidmi z jakýchsi temných uskupení, což je alarmující. Je třeba se spojit a začít veřejně ukazovat jednotlivá jména. Pavel Dostál: Jsem 5 let ministrem. Vždycky profesní organizace navrhly jména, já jsem ještě nějaká přidal, protože ministr má také to právo, a nebyl to žádný problém. Myslím, že Táňa a Jirka neřekli to hlavní: hlavní problém je televizní krize. Zkrátka jména známá z televizní krize neprotlačíme. Tedy takhle: neprotlačila se, neříkám, že neprotlačíme, ale daň z demokracie je to, že se hlasuje a že o těchto lidech rozhoduje bohužel podle platného zákona Sněmovna, ačkoliv si myslím, že by to mohl dělat ministr a v novelizaci zákona to samozřejmě tak dávám. Je nesmyslné, aby politici zasahovali do kulturní práce. Domnívám se, že je to politická msta. Jsou tam poslanci, kteří se tehdy angažovali na druhé straně fronty a říkali: „Tohle jsou zločinci.“ Já nemám jinou cestu, než respektovat rozhodnutí Parlamentu. Nehodlám hledat jiná jména proti vaší vůli, protože vy jste profesní odborníci a víte asi, jaká většina by tam měla být. Takže já nevím, jak z toho. Chtěl bych ale napravit jeden veliký blud. Nechtěl bych kádrovat Jiřího Svobodu, je to pro mě především jeden veliký český filmový režisér, který jako mnohý český filmový režisér byl v KSČ. Nechci být nový kádrovák. Jiřího Svobodu tam nenavrhly žádné temné síly, nenavrhl ho, stejně jako Vladimíra Justa, nikdo jiný než já. Vladimíra Justa z toho důvodu, že je to člověk, který se o mne občas otře, je to svým způsobem enfant terrible, na druhé straně když ve fondu pracoval, byl výborný. Měli bychom se pobavit o tom, jak ty další 3 nebo 4 lidi zvolit. Předložit ta jména znovu? Prosím, ale co když nebudou zvoleni? Jak pokračovat, jak to ukončit?
3
VA L N Á H R O M A DA Jako vzpouru? Já si to nedovedu představit. Ale je to váš problém a vy byste měli najít způsob, jak v tom pomoci, protože já nestojím na jiné straně barikády, já jsem ochoten se za to bít, ale nemám jiné prostředky. Táňa Fischerová: Jenom malý doplněk: ani pan Bregant, ani Marcela Pittermannová, ani Vladimír Just nebyli aktéry v televizní krizi. A Jiří Svoboda by mně osobně nevadil, kdyby prošel Jiří Stránský a spol. Ten problém není v tom, že bychom kádrovali Jiřího Svobodu, ale v tom, že právě on prošel a ti ostatní ne. Jiří Stránský: Vynechme nyní politiku. Není ani v zákoně napsáno, kolik členů má Rada mít, takže není možné se odvolávat na to, že Rada není úplná apod. Jde o to, že nyní má vlastně jen 9 členů, a dle mé zkušenosti je důležité, aby Rada byla rozvrstvená tak, aby obsahovala celé spektrum kinematografie, to jest aby tam byli odborníci ze všech profesí, a já vím zcela bezpečně, že 9 lidí je málo. Existuje ovšem jedna komplikace. Naší povinností jako odstupující Rady bylo vyhlásit další nové kolo přihlášek na projekty. To se vyhlásilo, uzávěrka je 31. března, takže to pořád jakoby běží. Kdybych byl mezi těmi devíti, tak bych okamžitě rezignoval, protože bych si to na triko nevzal.
Postup je takový: nové kolo zahajuje ministr kultury. Já jsem s panem ministrem mluvil, takže on si musí svolat zvolené členy Rady Státního fondu a na nich bude rozhodnout se, jestli si tu odpovědnost na sebe vezmou. Samozřejmě cifra, která se rozděluje, se neustále zmenšuje, ale stále je to za půl roku 35 milionů a to zase není tak málo. Vladimír Bystrov: Domnívám se, že cesta je jediná: vyvolat rychle jednání zástupců vedení nebo delegátů zainteresovaných organizací, přičemž by bylo třeba, aby byl aktuální rychlý společný odborný výstup, ale s politickým podtextem, a aby se zároveň trvalo na jeho kontrole. Nátlak samozřejmě působí. K tomu už došly v úplně jiné rovině takové organizace, které představují svědomí národa, to znamená Konfederace politických vězňů, Klub Milady Horákové, vojenská sekce vězňů atd., které vydají příští týden zásadní společné prohlášení k tomu, jak si někteří lidé představují projekci některých názorů, myslím přímo komunistických názorů do současného řízení této společnosti. Budou vystupovat společně. Můj konkrétní návrh je dohodnout se, aby FITES vyvolal okamžitě intenzivní jednání s dalšími organizacemi, a aby společně vytvořili něco, s čím půjdou za těmi, kam mají jít. Martin Vadas: My si nesmíme jako FITES dovolit říct, že Parlament nám nezvolil Janu Horváthovou, Romku. To si myslím, že je nehoráznost, která tady zazněla. Jana Horváthová je kulturní osobnost, vědkyně, je etnografka, a to, že je částečně romského původu – každý jsme nějakého původu. Juraj Šajmovič ml.: Jsem Čechoslovák – to úvodem. Chci mluvit o tom, že 28. října ve 23:05 byl odvysílán pořad, jehož kvality nechci soudit, ale zřejmě některé lidi, myslím konkrétně pana Štěpánka a pana Žantovského, velice pobouřil. Udělili tudíž ČT pokutu. Lidé, kteří tento pořad viděli a kterých si vážím, se nad touto záležitostí zděsili. Proto jsme se rozhodli na toto téma vytvořit protestní petici, protože myslím, že pokud někdo udělá satiru a někdo ho za to bude perzekuovat – v daném případě ČT – pokutou půl milionu korun, tedy ne ČT, ale její koncesionáře, tak je to do nebe volající. Jan Kraus: Možná to všichni nevědí. Tady jde o humoristický satirický pořad, čili skutečně ta diskuse o tom, jaký je, je bezpředmětná – někomu se nelíbí, někomu se určitě líbí, ale výrok Rady po rozhlasové a televizní vysílání zní, že byla porušena pravidla vyváženosti v politicko-publicistických pořadech. Jen pro představu těch, kdo jste to neviděli: vystupoval tam imitátor pan Jablonský, který napodoboval Klause, Havla a Zemana nebo koho, čili když nám tady teď zaimitujete, možná nás dokonce pozavírají. (Smích.) Je to jakýsi sešup demokracie.
4
Pavel Dostál: K zákonu o ČT: nám šlo od samého začátku o to, aby byl průchodný. Proto tam vznikly kompromisy, o kterých nebudu mluvit, ale zákon má tyto novinky: za prvé je to naprosto nový způsob volby Rady, dále kompetence generálního ředitele, odvolání generálního ředitele, možnost, aby se generální ředitel obrátil na soud, ale ten soud musí v určitém termínu rozhodnout, vstup Nejvyššího Kontrolního úřadu na kontrolu hospodaření atd. Asi před dvěma třemi týdny přišla Unie svobody s tím, že nesouhlasí, aby tam byly vyjmenované organizace, tak jak to bylo, které doporučují jména premiérovi ke jmenování. Tak jsme v daném paragrafu stanovili, že premiérovi to navrhují ne jakékoliv organizace, ale kulturní, vědecké, profesní a vzdělávací. Je pravdou, že tady je možnost, že kdyby tam byl premiér X.Y., který by měl zájem, aby se tam dostali určití lidé, tak kulturní organizací je i Svaz spisovatelů Karla Sýse. S tímto zákonem jde zároveň i zákon o televizních a rozhlasových poplatcích. Je nesmírně důležitý, protože zajišťuje pro veřejnoprávní televizi financování. Když ODS zjistila, že jsem dal návrh na zvýšení koncesionářského poplatku a že jsem limit reklamy zvýšil na 3 %, tak se rozhodla, že podá pozměňovací návrh okamžitě odejmout České televizi veškerou reklamu a nezvyšovat poplatek. Nechci spekulovat, proč tomu tak je, někteří říkají, že to je nejjednodušší cesta k privatizaci alespoň jednoho kanálu. Když jsem se dostal do situace, kdy jsem to musel řešit ihned a rázně, protože zákon byl připraven do vlády, tak jsem si od pana ředitele Klimeše nechal spočítat, kolik má ČT z reklamy. Dále pak kolik by měl dělat koncesionářský poplatek, kdyby reklama nebyla. A navrhl jsem, aby se do roku 2010 poplatky zvýšily ze 75 Kč asi na 125 Kč do roku 2010, a během té doby by se postupně snižovala reklama tak, že v roce 2010 by nebyla žádná reklama, ale financování ČT by bylo plně zajištěno z koncesionářských poplatků, což si myslím, že by nebyl zas tak špatný výsledek, protože nakonec ta reklama svým způsobem je opravdu kouř z komína u veřejnoprávní televize. Předjednal jsem tedy s ODS, že to podpoří, ale že časový limit nebude rok 2010, ale 2006. Čili diskuse ve Sněmovně by byla o tom, jestli ten by byl už naplánován na rok 2006. Pokud by toto byla ústupová cesta, aby zákon prošel, tak zřejmě ty 4 roky obětuji. Musíme si také uvědomit, že tedy zákon máme, řekněme, že s ním souhlasíte, ale já vůbec nejsem přesvědčen o tom, že musí ve Sněmovně projít, protože musí získat bezpodmínečně 101 hlasů. Budeme muset zřejmě přistoupit na nějaké pozměňovací návrhy, které tam budou, ale ty bych chtěl konzultovat se zástupci, nejlépe asi s panem Šternem, který je v tom od začátku angažován. A pokud zákon neprojde v těch paragrafech, kde se navrhuje tajná volba Rady, tak zřejmě nemá smysl ho novelizovat. Protože nového generálního ředitele ČT by volila až nová Rada. Táňa Fischerová: Musím opravit Pavla v tom, že Unie svobody by to zablokovala. Jednak jsme o tom vůbec nejednali, navíc myslím, že v žádné straně to nefunguje tak, že jeden člověk se rozhodne bez ostatních něco projednat. A jednak Unie svobody nemá takovou sílu, aby to mohla ve vládě zablokovat. Takže vám slibuji, že zjistím, jak to s Petrem Marešem je, a zdá se mi, že možná jde jen o nějaké nedorozumění. Protože jinak spolu tyto věci konzultujeme, neboť jsem členkou kulturního výboru. Václav Čapek: Malou glosu k reklamě: někteří poslanci, kteří s tím nesouhlasí, nás zase cpou někam, kde není žádný evropský stát. Jestliže budeme v EU, tak bychom asi měli mít podmínky po veřejnoprávní televizi, jako jsou v Evropě zvykem. Není v Evropě televize, která by neměla reklamu. Výjimkou je televize YLE, což mně už jeden poslanec připomněl, ale zapomněl říci, že televize YLE dostává 33 % čistých zisků z reklamy od komerčních televizí. To je trošku o něčem jiném. Jinak limity televize veřejnoprávní jsou v různých evropských zemích různé, je to 3 – 10 %. A každá rada nebo orgán tomu podobný se rozhoduje, ve které době povolí reklamy víc a ve které méně, ale v žádné zemi to nejsou méně než 3 %. Máme svého člověka v EU vysílatelů, takže poslanci by si ten materiál měli asi přečíst. Martin Vadas: Usnesení Rady pro RTV není jen usnesení panů Štěpánka a Žantovského. Je to většinové usnesení státního orgánu, který je volen tímto Parlamentem, a mně na tom vadí zejména to, že v důsledcích to znamená cenzuru uvnitř ČT. ČT si nemůže dovolit produkovat pořady, za které bude platit neustále pokuty atd. To znamená, že ono to není trestání nějakých viníků, ale je to v podstatě tlak na zavedení cenzury v ČT. To mi právě velice vadí, byť ten pořad se mi nijak zvlášť nezdál. Rada pro RTV není odborný orgán, který by byl s to posoudit, co je satira, co je objektivní pořad, co je politická publicistika atd. Satira je zkrátka žánr, šašky měli králové kdysi dávno. My dneska máme šašky, kterými se stali třeba humoristé nebo satirici. A zastaňme se šašků! Je třeba, aby šaškové měli hlas, aby nebyli vyhubeni, aby se jich zastal FITES jako celek, ne jenom jednotliví signatáři petice. Doporučuji, aby se to dnes dostalo do usnesení. Abychom se zastali ČT v této věci, protože je to trestání koncesionářů, kteří by byli ošizeni o šašky.
Synchron 2
2003
VA L N Á H R O M A DA Jan Kraus: FITES jako takový to může dát do usnesení, ale nemůže podepsat petici. Alena Müllerová: Velká Rada dospěla analýzou předmětného pořadu k názoru, že jej lze považovat za publicistický. A pak říká, že je to pořad nevyvážený atd., ale podle toho vzoru by byl publicistický i pořad „Stalo se“. Vrcholem je, že „… imitátor komentoval hlasy čelných politiků a navodil tak dojem, že vyslovuje jejich autentické názory“. (Veselí v sále.) Ještě k zákonu: chtěla bych poprosit, jestli by na webových stránkách FITESu mohl být co nejpřesnější harmonogram, jak bude zákon procházet. Abychom se na to mohli všichni podívat. A k tomu, co říkal pan Čapek: také bych se velice bála zrušení reklamy kdykoliv v budoucnosti, protože to žádná veřejnoprávní televize v Evropě tak nemá. Byli bychom vydáni plně na pospas tomu, jestli poslanci v budoucnosti budou chtít poplatek někdy zvýšit nebo ne. Pavel Dostál: Na jedné straně má být striktní návrh ODS odebrat reklamu okamžitě a nezvyšovat koncesionářské poplatky. Obrana je jediná možná v tomto kompromisu, že zákon stanoví, že do roku 2010 budou koncesionářské poplatky tak vysoké, že pokryjí ztráty, když nebude reklama. Zajistí to zákon. Navíc je tam indexace v závislosti na inflaci.
Josef Eismann: S přihlédnutím k tomu, co řekl Martin Vadas o tom tlaku na vytvoření cenzury myslím, že by bylo rozumnější nechat petici peticí a dát to do usnesení. Nejde o tento jeden pořad, nýbrž jde o jakýsi trend, který zní velmi výhrůžně. Jan Štern: Satira nemůže být předmětem takové penalizace. Kdo ji nerozezná, tak se diskvalifikuje sám. A pak vyváženost: v novém zákoně je formulována vyváženost jako celek, ne pořad. Nemůžeme dopustit, abychom žádali vyváženost od jednoho pořadu, to bychom byli v koncích s jakoukoli publicistikou. Prapodivná je nevšímavost velké Rady vůči chování Železného, vůči pořadu Volejte řediteli v době, kdy on kandidoval do Senátu, kdy měl naprosto největší promo, naprosto bezprecedentní, nepřijatelné, v civilizované zemi nemyslitelné promo, propagandu sebe sama jako senátora; dokonce v den, kdy byly volby do Senátu! A tato Rada se tím vůbec nezabývá, a napadne satirický pořad, který není kvalifikovatelný tak, jak to ona uvedla. V diskusi k pořadu České hlasování dále vystoupili Jan Kraus, Zuzana Kopečková, Jarmila Cysařová, Vladimír Bystrov a Martin Pátek: Pořad České hlasování byl odvysílán 28. října a pokuta byla udělena 3. nebo 4. března, což jsou vlastně 4 měsíce, a všichni víme, v jaké době různých hlasovacích nejistot a zmatků. Neměli bychom se pozastavit nad tím, jak vlastně Rada pracuje, že po 5 měsících udělí pokutu? Jan Svoboda: Mě překvapilo, že pořad nebyl v hlavním vysílacím čase. Myslím, že hodnocení přísluší kritice a nikoliv nějakému úřednímu orgánu. Ale chci mluvit hlavně o reprezentativnosti organizací, protože třeba v německém zákonu o fondu, resp. Ústavu pro podporu filmu, jsou pro nominování Rady taxativně vyjmenovány uznané reprezentativní organizace, je tam odborový svaz novinářů, svaz distributorů atd. U nás by také měly být uznané reprezentativní organizace. Pluralita je dobrá, roztříštěnost špatná. Připomínám možnost určitého způsobu ne přímo sjednocení, ale propojení zájmových organizací. Jak možná víte, ve sféře podnikatelské došlo k integraci tím, že distributoři, pro-
Synchron 2
2003
ducenti a provozovatelé kin vytvořili Českou filmovou komoru, přičemž si všichni zachovali svoji subjektivitu a samostatnost, nicméně pro společné zájmy a reprezentaci mají svoje sdružení. FITES by mohl být takovou střechou nebo platformou pro sdružení v oblasti tvůrčích pracovníků, že by se profesní organizace, jak to umožňují stanovy FITESu, mohly stát kolektivními členy v jejich vlastním zájmu, aniž by samy zanikly nebo se zřekly svých specifických zájmů. Bohužel jsem mluvil s kolegyní Třeštíkovou, která je předsedkyni ARASu, ona to samozřejmě osobně chápe, ale sdělila mi, že v jejich plénu to příliš nechápou, nemají o to zájem. Zřejmě jim důležitost této věci ještě nedochází. Myslím, že by to byl způsob, jak vyřešit vazbu společných a dílčích zájmů. Pracujme na tom a přesvědčme ty druhé. Pavel Dostál: Pan Svoboda se ve věci německého zákona mýlí. Tam jsou samozřejmě jmenované obecně církve, relevantní společenské organizace. Není tam jmenovaná jedna organizace. Mohlo by tam být třeba: profesní, filmové a televizní vrcholové organizace. Teď k Radě a zákazu onoho pořadu. Mají ze zákona právo udělovat pokuty, ovšem nemají ze zákona právo rozhodovat o tom, co je publicistika nebo satira. Ať je ČT zažaluje. Ať jde do správního řízení, kde bude muset požádat odborníky o posouzení, zda se jedná o publicistiku nebo satiru. Pak z toho bude jasný rozsudek a je to ostuda Rady. Domnívám se, že ta petice nepomůže. Martin Vadas: Ostuda té Rady je hezká věc, ale ono těch ostud už byl tolik, a nic se neděje. Problém je, že Rada a každý jednotlivý radní není za nic zodpovědný. Tady hrozí republice miliardové škody, nikdo není za ně zodpovědný, tajtrlík se převleče za netajtrlíka a jede se dál. Kolik dostávají peněz radní a jaký je tam výkon? To je katastrofa. A Parlament na to kouká, schvaluje výroční zprávy a nedělá vůbec nic. (Potlesk.) Jan Kraus: Ještě k diskusi o jednotné vůli. U ARASu musíme respektovat, že je to mladá organizace, chce si užít své autonomie a nemůžete jí to zazlívat. Když teče do bot, tak jsme se spojili a spolupracovali jsme dvakrát velmi intenzivně, když jsme cítili, že jde o věci, které jsou nad rámec jednotlivé asociace nebo organizace. Ale obecná tendence těchto institucí, jako je FITES, se trošku dneska mění. Jejich význam roste čím dál víc právě úměrně tomu, že je vytvářen určitý nátlak, nebo se dějí v tom oboru věci, které vlastně nikdo jiný nebude hlídat, jen ti, kteří v oné profesi pracují. Perspektivně si myslím, že není třeba se obávat, že by se jednota rozmělnila, naopak předpokládám, že bude větší, dokonce v rámci spolupráce i s DILIA apod. Často instituce či svazy dostanou velice dobrý právní servis, informace, atd. (Po přestávce na volby.)
Jan Kraus: Volební komise mi předala výsledky volby do Kontrolní rady. Celkem bylo odevzdáno platných lístků 46, neplatných lístků je 8. A nyní podle pořadí počty hlasů, které získali jednotliví kandidáti: František Němec 30 hlasů Kristina Vlachová 29 hlasů Zuzana Dražilová 28 hlasů Petr Jančárek 13 hlasů Vítězslav Romanov 12 hlasů Dana Berková 6 hlasů Tomáš Kudrna 4 hlasy Čili volili jsme 3 členy, takže to bude František Němec, Kristina Vlachová a Zuzana Dražilová. Děkujeme. (Potlesk.)
5
Z E Ž I V OTA F I T E S U Usnesení Valné hromady Českého filmového a televizního svazu FITES, konané 10. března 2003 1. Valná hromada považuje dovolbu 15. člena Rady ČT za ukázku politického obchodu parlamentních stran zastoupených v dolní komoře PČR. Dle Valné hromady to naznačuje hodnotovou orientaci většiny zákonodárců Poslanecké sněmovny. 2. Valná hromada vyzývá členy FITES, aby prostřednictvím naší webové stránky, zaslali návrhy na nové členy Rady ČT. Valná hromada ukládá Výkonnému výboru, aby z těchto návrhů provedl výběr, který by neprodleně zaslal Parlamentu ČR. 3. Valná hromada schvaluje zprávu Výkonného výboru a Kontrolní rady a ukládá pokračovat v úkolech, které z obou zpráv vyplývají. 4. Valná hromada schvaluje pokračování funkčního období stávajícího Výkonného výboru o jeden kalendářní rok. 5. Valná hromada zvolila novou Kontrolní radu. 6. Valná hromada ukládá Výkonnému výboru, aby usiloval o kolektivní členství blízkých profesních organizací ve FITESu k usnadnění spolupráce při řešení situací zásadního významu.
7. Valná hromada ukládá Výkonnému výboru, aby i nadále usiloval o rozšiřování členské základny. 8. Valná hromada přijala toto stanovisko: „Valná hromada FITESu konaná dne 10. 3. 2003 přijala s pobouřením informaci o tom, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání potrestala Českou televizi půlmilionovou pokutou za odvysílání satirického pořadu „České hlasování“ 28. 10. 2002 ve 23.05 na ČT1. V rozporu se skutečností Rada vyhodnotila satirický pořad jako publicistický a označila jej za „neobjektivní a nevyvážený“. • Valná hromada FITESu odmítá jakékoli snahy o vytváření cenzurního tlaku uvnitř ČT a následné autocenzury u tvůrců. Každá cenzura ohrožuje zdraví demokratické společnosti a její svobodu. • Vyzýváme Českou televizi, aby podnikla příslušné právní kroky proti tomuto rozhodnutí a na obranu tvůrčí svobody svých pracovníků a spolupracovníků. • Valná hromada FITESu ukládá Výkonnému výboru, aby s tímto usnesením seznámil Parlament ČR, Radu pro RTV, Radu ČT a ČT.“ (Konec jednání ve 20.10 hod. Stenografický záznam pořídili parlamentní stenografové Jindra Podvalová – 326 902 763 a Dr. Aleš Poledne – 222 590 743. Záznam z Valné hromady vyzdobila digitálními fotografiemi Majka Šandová.)
OBJEDNÁVKA PŘEDPLATNÉHO ČASOPISU SYNCHRON Předplatné na rok 2003 činí 300 Kč a zahrnuje 5 čísel. Objednávám předplatné časopisu Synchron v počtu . . . . . . . . výtisků na adresu:
Jméno/organizace:
.............................................................................................................................................................
Adresa:
.............................................................................................................................................................
PSČ:
.................
Datum:
r.č.
................................................
..................................
Razítko, podpis:
(fyz. osoba) / IČO
..............................
(práv. osoba)
.......................................................................................
Objednávku zašlete na adresu: FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2 a platbu proveďte převodem na účet 26831-021/0100 – Komerční banka nebo předplatné pošlete poštovní poukázkou na naši adresu. Platíte-li převodem, uveďte, prosím, jako variabilní symbol své r.č. (fyzické osoby) nebo IČO (právnické osoby). S objednávkou nám laskavě zašlete kopii ústřižku poštovní složenky, nebo bankovního platebního příkazu z důvodu identifikace platby.
6
Synchron 2
2003
Z E Ž I V OTA F I T E S U Členské příspěvky Navazujeme na seznam z minulého čísla SYNCHRONU a přinášíme další jména těch, kteří zapravili příspěvky od 6. února do 31. března 2002 (od uzávěrky 1. Synchronu do uzávěrky tohoto čísla).
Stále přijímáme dotazy na výši příspěvků: Valná hromada v roce 2002 schválila jejich zvýšení na 500 Kč při zachování 50% slevy pro důchodce. Veškeré úlevy v placení příspěvků (např. během řádného studia nebo mateřské dovolené) je možné dohodnout s Výkonným výborem. Členové starší 65 let jsou od placení příspěvku osvobozeni, ale jak se můžete opakovaně v této rubrice přesvědčovat, není jich málo, kteří dobrovolně příspěvky posílají. Roční předplatné SYNCHRONU činí včetně poštovného 300 Kč (u členů FITESu je zahrnuto v členském příspěvku). Z neznámých plátců příspěvků se u dalšího podařilo získat jeho identitu, takže už víme, že 18. června 2002 poslal 400 Kč Petr Markov. Stále však nemáme identifikovány platby, u nichž známe pouze čísla účtů: 1031622018/0800, s.s. 130145 (na našem účtu připsáno 200 Kč 6. března), 2031624018/0800, s.s. 1443909 (200 Kč 6. března) a 2231628048/0800, s.s. 27656 (200 Kč 2. dubna) – vše v roce 2002. Příspěvky tedy zapravili: Zdenek Plachý a Tomáš Jančařík (oba zápisné), Madla Poštolková, Vladislav Čejchan, PhDr. Hana Jemelíková, Vladimír Štefan, Jiří Veselý, Karel Forst, Doc. PhDr. Drahoslav Makovička, Jiří Matolín, Vlastimil Venclík, Věra Štinglová, Prof. Vadim Petrov, Vladimír Štěpánek, Mgr. Miloň Terč, Luděk Eliáš, Richard Honzovič, Vladimír Lorenc, František Havlíček (s průvodním dopisem, děkujeme!), Petr Kroupa, Petr Koliha, Marcela Pittermannová, Mgr. Zita Drdová, Miroslav Fojtík (dar, díky!), Senta a Ivan Tesárovi, PhDr. Jarmila Hampacherová, Josef Platz, Jiří Bednář, Ing. Miloš Fryš, Petr Volf, Svatopluk K. Jedlička, Ing. arch. Petr Smola, Jaromír Zaoral, Milan Lesniak, Libuše Konrádová, Petr Amler, Jarmila Turnovská, Ing. Alena Munková, Milan Švihálek, Majka Šandová (za 2001), Jiří Josek (doplatil až do 2003), Radko Hájek (doplatil, dík!), Alena Berková, Mgr. Zdeněk Flídr, Přemysl Pražský, Ing. Jaromír Švarc,
Josef Nekvasil, Mgr. Anna Procházková, Soňa Štroblová (doplatila, dík!), Jan Gogola (z Velehradu, blíže viz e-mail), Jakub Nosek (doplatil, dík!), Ivan Šlapeta, Galina Miklínová, Prof. Mgr. Petr Prokop, Václav Čapek, Gabriela Kliková, Boris Adamec (doplatil, dík!), Jozef Krivošík, Jiří Hubač, Jitka Tošilová, Vladimír Dousek, Valentina Thielová, Milan Líčka, Petr Weigl (příspěvek hodný šlechtice!), Lajana Uldrichová (doplatila, dík!), Mgr. Luboš Čížek, Milena Havlová, Arch. Václav Hlávka, Miroslava Humplíková, Bernard Šafařík, Martin Vadas, Vladimír Kunz, Libor Sedláček, Šimon Eismann, Roman Pavlíček, Jan Kraus, PhDr. Jindřiška Švecová, Marta Strangmüllerová, Andrea Sedláčková (nějak málo?), Josef Vondráček, Václav Svoboda, Prof. Ilja Bojanovský, Mgr. Zita Drdová, PhDr. Eva Strusková, Jan Šikl (doplatil, dík!), Ing. Zdeněk Jančárek (rovněž doplatil, dík!), Pavel Dlouhý, PhDr. Dagmar Čápová, Ing. Jarmila Konířová, Tomáš Spanlang (doplatil, dík!), Kristián Hynek, Tomáš Jančařík, Radek Očenášek (doplatil, dík!), Ing. Aleš Voleman, Jiří S. Kupka (oba dobrovolné, dík!), Ing. arch. Jindřich Goetz, Stanislav Pánka, Ing. Dita Hajná, Ing. Tomáš Kulík, RNDr. Petr Novotný, Petr Brada st., Ludvík Kadleček, Dušan Kukal, Eva Mesteková, Jiří Střecha, Josef Špelda, Miloš Zvěřina, Ing. Zdeněk Hrubý, Otta Bednářová, Stanislav Vaněk (doplatil, dík!), Josef Vaniš, Bohunka a Michael Kořánovi, Jana Kalíšová (zápisné), JUDr. Jan Slabý, Radim Smetana, Dušan Klein, Mylada Balounová, Zdeněk Štěpán, Jiří Větroň, Ing. Zuzana Kopečková, Mgr. Jiří Šimunek, Katarína Vaculíková (doplatila, dík!), PhDr. Zdeněk Coufal, Bedřich Ludvík, Zuzana Wismerová-Meisnerová (doplatila, dík!), Šárka Váchová, Petr Markov, Jaroslav Vidlař, Luděk Ausobský, Vladimír Bystrov, PhDr. Olga Walló, Petr Kaňka, Helena Slavíková (doplatila, dík!), Mgr. Petr Kudela, PhDr. Jan Bernard,CSc., Zuzana Jupová, Pavel Kubant, Petr Makovička, Jan Uhde, Jasoň Šilhan, Lada Arnautovová, Jan Otčenášek (doplatil, dík!), Petr Koudelka, Pavel Kraus, Martin Glas a Mario Klemens (všici tři dobrovolné, dík!), Mgr. Tomáš Potůček, Helena Třeštíková, Jiří Macák, Vlasta Pospíšilová, Doc. Mgr. Jiří Kubíček, Ing. Jan Kacian, Miluše Hluchaničová, Miloslav Třešňák (dobrovolné, dík!), David Jan Novotný, RNDr. Miroslav Sedláček, Irena Šlapáková, Vítězslav Romanov (přidal, dík!), Vladimír Mráz, Michaela Pavlátová, Zdenka Deitchová (dobrovolné, dík!), Rudolf Čechura (dobrovolné, dík!), Olga Sommerová (ale ještě by to chtělo za minulá období) a Alena Krausová.
Jubilanti Weiss „90“ 29. března oslavil režisér Jiří Weiss 90. narozeniny na pobřeží Pacifiku v jarní kvetoucí Santa Monice v Kalifornii. Je držitelem mnoha domácích i zahraničních ocenění za svá filmová díla natočená hlavně na Barrandově, ale i za filmy natočené za války v Anglii, kde působil jako válečný zpravodaj. Odešel z Československé republiky v srpnu 1968. V USA působil na filmových školách v New Yorku a Santa Barbaře. Synchron 2
2003
Jiří Weiss na Akropoli v roce 2002. Po volbě českého prezidenta může nyní i on kandidovat mezi nesmtrtelná božstva a být krmen nektarem a ambrosií. (Dobře vychlazený Prazdroj by mu nestačil?)
Kartotéka FITESu v současné době eviduje 693 členy. Skutečnost, že zatím příspěvky vyrovnalo 179 členů (což je něco málo přes 25 %), je alarmující především proto, že mezi těmi pořádnými je řada seniorů, kteří náš svaz tímto způsobem stále podporují. Pro zajímavost uvádíme, že členů v seniorském věku, tj. nad 65 let je mezi námi necelých 40 %, přesně 296. Dlužníky – a mnozí i za roky minulé – tedy stále zůstává skoro 250 členů, což je na konci prvního čtvrtletí dosti smutné číslo. Připomínáme, že členské příspěvky slouží k chodu kanceláře FIITESu jen zčásti, jsou i částí prostředků nutných k vydávání tohoto časopisu, který dostáváte zdarma právě v rámci vašeho příspěvku. Neradi bychom opět otiskovali nějaký seznam hříšníků, takže ty, kterých se to týká, prosíme o zpytování svědomí a brzké vyrovnání dlužných příspěvků. Složenka byla vložena v 1. čísle Synchronu, peníze však můžete poslat také např. poštovní poukázkou typu C nebo převodem z vašeho účtu na náš účet 26831-021/0100. O hospodaření FITESu viz Zpráva Kontrolní rady otištěná na předchozích stránkách v rámci záznamu jednání Valné hromady. O výši příspěvků (500 resp. 250 Kč) podrobně v záhlaví tohoto článku. A ještě něco prozradila kartotéka FITESu: naším nestorem je režisér Otakar Vávra (1911), těsně následován režisérem Jiřím Weissem (1913) a dramaturgem, scenáristou, kritikem a pedagogem Prof. Vladimírem Borem (1915). 163 členů (necelá čtvrtina) se většinou zvolna a pomalu blíží k setkání s Abrahámem, ovšem 35 „podtřicátníků“ má k tomu ještě cestu dalekou, nicméně alespoň tak vylepšují celkový věkový průměr našich členů.
Předplatné zapravili Advokátní kancelář Kříž & Bělina, Vladimír Just, Národní filmový archiv, Jiří Menzel, Jana Šilerová, Jana Kasalová, Eva Pavlíková, Jarmila Rusinková, Zdeněk Tyc a Miloslav Vydra.
Noví členové Na schůzi Výkonného výboru dne 24. února 2002 byla za členku FITESu přijata publicistka (žijící od srpnové okupace až do poloviny devadesátých let v kanadském Torontu) Jana Kalíšová.
Poslední film „MARTA A JÁ“ v německo-francouzské koprodukci natočil také na Barrandově, v roce 1989 s českými i zahraničními herci a s českým filmovým štábem, kameramanem filmu byl Viktor Růžička a hudbu složil Jiří Stivín. Film byl oceněn ve Vancouveru jako nejlepší film v roce 1991 a Mariana Saegbrechtová získala za roli Marty v Benátkách cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Jiří Weiss řekl v roce 1993: „Tak vidíte, narodil jsem se, když ještě neexistovala Československá republika, a ještě žiji, a Československá republika už neexistuje.“ I když žije v Americe, po celá léta pravidelně od 1989 navštěvuje Čechy a stále se zajímá o filmové i společenské a politické dění v této zemi.
7
JUBILANTI Recept na dobrý dabing? Dělat jej s láskou! Druhého dubna letošního roku oslavila paní Irena Skružná pětaosmdesáté narozeniny. Tato dáma má velkou zásluhu na tom, že se kdysi zrodil pojem „česká dabingová škola“. I když ne všichni, kdo pracujeme v dabingu, jsme měli tu čest poznat ji osobně, těžko by se našel někdo, kdo by neznal její jméno a (samozřejmě i v laické veřejnosti) alespoň některé z filmů, na jejichž českých verzích spolupracovala a které se během let staly dabingovou klasikou a pro mnohé profesionály nedostižným vzorem. Díky jejím kulatým narozeninám se mi naskytla elegantní záminka k tomu, abych paní Skružnou nesměle požádala o setkání a rozhovor. Bez zaváhání souhlasila, a tak jsem měla tu čest strávit s touto noblesní dámou nesmírně příjemné dvě hodinky, během kterých se se mnou podělila o vzpomínky na svou bohatou práci i na své kolegy z dob, kdy česká dabingová škola získávala své renomé. Věřím, že i pro vás bude záznam tohoto rozhovoru milým zážitkem. Když jsme si domlouvaly schůzku, zmínila jste se, že jste začínala jako překladatelka. To je pravda. I když moje úplně první zaměstnání to nebylo. Za války zavřeli vysoké školy a já jsem se pak vdala. Manžel měl tři sourozence. Zemřeli jim rodiče a oni měli sirotčí koncesi na restauraci. Tam jsem byla za války nějaký čas zaměstnaná jako vedoucí. Jakou vysokou školu jste studovala? Kupodivu matematiku na ČVUT. To byl totiž můj nejoblíbenější předmět. Už jsem měla dokonce první státnici. Po válce mě kamarádi přemlouvali, abych si druhou státnici dodělala, ale já už jsem nechtěla, protože mezitím jsem nastoupila od roku 1945 do Dovozu a vývozu filmů jako překladatelka. Tam jsem nejprve překládala podtitulky, komentáře k dokumentům a pak teprve dabing hraných filmů. V roce 1949 bylo rozhodnuto o vybudování dabingu a já jsem byla přizvána ke spolupráci. Z čeho pramenil váš zájem o cizí jazyky? Maminka byla volyňská Češka narozená na Ukrajině. S tatínkem se seznámili v Národním domě na Vinohradech. On za ní na Volyň přijel, vzali se, tam jsem se i narodila. Psát jsem se naučila nejprve německy, a to ještě švabachem, protože naše vychovatelka byla Němka. Pak jsem se naučila ukrajinsky a taky rusky. Doma jsme samozřejmě mluvili česky. Jak vás osud zavál do Čech? Měla jsem docela dobrodružný život. Tatínek mě poslal do Čech se strýcem, s jednou z mých dvou sester a se sestřenicí. Tenkrát mi bylo osm let, když jsem tu začala chodit do základní školy, pak jsem studovala na ruském gymnáziu. Rodiče přijeli z Volyně do Čech v roce 1932. Když jste po válce začala pracovat jako překladatelka, z jakých jazyků jste překládala? Především z ruštiny, několik málo filmů z francouzštiny, i když jsem se ji učila mnoho let a hodně jsem ve francouzštině četla. Němčinu jsem uměla méně, angličtinu orientačně. Ale to všechno se mi pak nesmírně hodilo, protože jsem zpočátku dělala současně s režií i úpravu. Až později se tyto dvě činnosti oddělily a to už jsem pak upravovala jen občas nějakou tu lahůdku. Dabingovou režii jste se tedy naučila v praxi. Kdo vás zasvětil do tajů této profese? Jednak Miroslav Gebert, který režíroval dabing dvou italských filmů již před válkou (první jeho dabovaný film po válce byla „Nebezpečná křižovatka“), jednak režisér Gina Hašler, bratranec známého herce a skladatele Karla Hašlera. Taky jsem byla na zkuše8
né ve studiích v Maďarsku a v Rusku. S Blankou Novákovou jsme společně režírovaly dabing „Popelky“ a poté už jsme pracovaly obě samy. Můj první samostatný film byl ruský film „Vládce vzduchu“. To byla práce pro Barrandov? Ze začátku ještě ne. Prapůvodně jsme začínali v nahrávacím studiu Ve smečkách. Pak nám postavili studio Sport na Smíchově, po letech jsme dostali Spartu a na Barrandově jsme dělali míchačky, střih atd. Dabing byl původně součástí Dovozu a vývozu, potom patřil pod Distribuci, poté pod Krátký film a nakonec přešel na Barrandov, což bylo daleko jednodušší, neboť tam jsme si mohli herce „půjčovat“. K dabingu jste se tedy dostala přes jazyky a tak trochu náhodou. Takových nás bylo víc. Například režisér Miroslav Gebert byl inženýr, studoval Vysokou obchodní školu, Ludvík Žáček byl ředitel Horáckého a posléze Libe-
reckého divadla, Antonín Klimeš byl původně herec, Marie Fronková je doktorka práv atd. Zpočátku se dabing provozoval těžce, narážel na mnohá úskalí, často jsme museli bojovat i o jeho bytí. Z filmu se tam nikdo příliš nehrnul, až časem mnozí zjistili, že než stát ve filmu, je lepší dělat dobrý dabing. Upřímně řečeno, i já jsem kdysi jako studentka přistupovala k dabingu s nedůvěrou. Když jsem viděla první Gebertův film, byla jsem rozpačitá, protože to byl nezvyk. Do té doby se filmy opatřovaly jen podtitulky. V Praze dokonce existovalo i kino, které promítalo výhradně filmy v původním znění bez jakéhokoli překladu, leč záhy zašlo na nedostatek diváků. Časem ředitelé kin žádali čím dál víc dabing, protože u diváků i u kritiky získal pevnou pozici a dosáhl umělecké úrovně. O rozvoj dabingu se zasloužili především Věra Barešová, Blanka Nováková, Jaromír Kerouš. V roce 1951 přišli Ludvík Žáček a Antonín Klimeš, ještě později K.M. Walló, Čeněk Duba, Zdenek Sirový, Marie Fronková, Elmar Kloss a další. Bohužel většina z nich už není mezi námi. Pro diváka je dabing rozhodně pohodlnější. Je podle vás zásadně lepší než podtitulky nebo jak kdy? Myslím si, že celosvětový trend vede směrem k dabingu. Můj manžel vždycky na můj dotaz: „Jak se ti to zdálo?“ Říkával: „Mně dabing nerušil. Bral jsem to jako film.“ Když tedy dosáhnete toho, že dabing plyne přirozeně, samozřejmě, že neruší, že je dobře obsazený, tak pro diváka je to jistě přínosem. A kolik je dnes v televizích filmů s podtitulky? Pokud vím, pracovala jste kromě Barrandova i pro ČST. Ano, pro ČST jsem natočila a upravila pár filmů a později v roce 1964 jsme s Ludvíkem Žáčkem a Blankou Novákovou přispěli svými zkušenostmi při zakládáni dabingového studia ČST v Brně.
Měla jste své oblíbené dabéry? Samozřejmě že režisér musí obsazovat podle charakteru a hlasu postavy, ale často jsem pracovala například s pány Václavem Voskou, Josefem Bekem, Vladimírem Rážem, Svatoplukem Benešem, Luďkem Munzarem, Miroslavem Moravcem, Vladimírem Brabcem, Ladislavem Županičem, Viktorem Preissem, či s dámami Jaroslavou Adamovou, Libuší Švormovou, Janou Hlaváčovou, Janou Preissovou, Jiřinou Švorcovou, Blankou Bohdanovou, Věrou Galatíkovou a mnoha a mnoha dalšími. Nelze je všechny vůbec vyjmenovat, vždyť i z těch, kteří byli dosud oceněni v Přelouči, jich se mnou pracovala valná většina. U některých přerostla spolupráce v blízké přátelství, např. s Eduardem Cupákem. A i když byli zahlceni prací, vždycky si udělali čas a do studia přišli rádi. Já si dodnes vzpomínám na Knoflíkovou válku. To je klasika, kterou u nás zná snad každý. Máte pravdu. Stalo se mi třeba, že jsem šla do lékárny a paní magistra, když si přečetla recept, se mě zeptala: „A nejste vy ta Skružná? Víte, já jsem viděla Knoflíkovou válku několikrát.“ Je to film, ve kterém bylo asi dvacet dětských rolí. Tenkrát jsem chodila po třídách v jedné škole a vybírala si dětské herce. Pracovalo se s nimi pak výborně. Ráda vzpomínám na dabéra nejmenšího kluka z party v Knoflíkové válce (úpravu dělala Eva Bezděková), který proslul hláškou: „Kdybysem to byl věděl, tak bysem sem nechodil.“ Později se stal baleťákem v Karlínském divadle. Když jsem tam byla jednou na premiéře, tak se najednou ke mně přiřítila taková drobná postava a on to byl tenhle klučina! „Moje děti“ se ke mně hlásily velice často. Další z této „knoflíkové party“ sem přijel po letech z Ameriky a taky mě chtěl navštívit, ale tehdy jsem bohužel nebyla v Praze. Podobná setkání jsou neobyčejně milá. Stali se z některých dětí, které jste kdysi obsadila do dabingu, posléze právě díky tomu v dospělosti herci? Samozřejmě. Jedním z nich byl například Jiří Štěpnička, se kterým jsem nesmírně ráda pracovala i v jeho dospělosti. Dělal se konkurz na obsazení Louise de Funése? Zpočátku bývaly konkurzy pravidlem. To se taky třeba celý film nazkoušel. Způsob práce se vyvíjel postupně. První Četníky dělala Věra Barešová a já. Zvažovaly jsme různé herce a domnívám se, že to byl Soběslav Sejk, který poprvé vyslovil jméno Františka Filipovského. Zkoušky pak ukázaly, že Filipovský byl vskutku výborný. Jako s dabérem se s ním pracovalo skvěle, až na to, že neustále někam spěchal. Obsazovala jsem ho velice často a měli jsme spolu hezký vztah. Z jakých jazyků jste upravovala dialogy? Z nejrůznějších, včetně čínštiny a korejštiny. Vzpomínám si na jeden film z korejštiny, který se ale podtitulkoval. Překládal ho tehdy chargé d’affaires, který uměl francouzsky, a tajemník, který uměl rusky, tedy úředníci z velvyslanectví. K dispozici měli rusko-korejský slovník. To jsem pak občas musela zasáhnout, když jsem viděla, že v dialogu jsou nesmysly, někdy i věci dost zapeklité související s rozdílnou kulturou. Například velitelka partyzánů oznamuje, že nepřítel jim zavraždil tolik a tolik lidí, a následuje smích. A tak se ptám tajemníka, proč se smějí. A on na to: „Protože k nim mají úctu.“ A tak jsme to zaměnili jinou větou s takovým významem, aby měli důvod ke smíchu, a onu smutnou zprávu jsme dali o kousíček dál. Nakonec to dopadlo dobře, slavnostní premiéra se konala. Synchron 2
2003
JUBILANTI Překládala jste taky beletrii? Jenom asi dvě, tři knihy z ruštiny. Nelákalo vás třeba pokusit se napsat vlastní knížku nebo režírovat vlastní film? Nikdy. Měla jsem ráda dabing. V oněch dobách „zlaté éry českého dabingu“ se asi vyrábělo méně hekticky? Rozhodně. I na úpravu bylo více času, člověk si s ní mohl vyhrát. Ale to souvisí i s celkovým způsobem výroby. Například úprava dělala na velkém plátně po předem připravených smyčkách. Musel být tedy přítomen i promítač, video ještě nebylo. Herci chodili předem na projekce? Povinně, i herci vedlejších rolí. V ČST za to dostávali i honoráře, ve filmu sice ne, ale zvali jsme i tam velké a střední role. Herci pak viděli celý film, znali souvislosti a režisér jim nemusel vysvětlovat, proč a jak co hrát, i když o práci se taky živě hovořilo. Když přišlo video, připravovala jsem dialogy podle videa. Nevzpomínám si, který film jsem režírovala jako poslední, ale ještě poté v době, kdy už jsme bydleli s manželem na chatě mimo Prahu, jsem pak dělala jen úpravu dialogů pro Barrandov i pro ČST, bez režie. Naposledy jsem upravovala dialogy k filmu s Annie Girardotovou někdy v osmdesátých letech. Dělala jste někdy vedle smyčkového i kódovaný dabing? Bylo mi to nabízeno, ale odmítla jsem, nechtěla jsem si zvykat na odlišný způsob práce. Nemohu tedy srovnávat. Nicméně i kódovanou technologií byly vyrobeny velice dobré dabingy, takže to zřejmě jde.
Jinak musím přiznat, že když jsem měla psát kódy do úpravy, tak mě to rozčilovalo, protože jsem byla ponořena do filmu a tato technická záležitost odváděla moji pozornost. Ale je to samozřejmě věcí zvyku. Jsou nějaké výjimečné filmy, na které ráda vzpomínáte? Bylo jich mnoho. Byly filmy vynikající, ale i naopak špatné. To se pak po nás chtělo, abychom je dabingem třeba trochu „vylepšili“. Mám na mysli zvlášť sovětské filmy, kde se dost přehrávalo. To se nepatrně zjemnit dalo, ale proti obrazu jít nemůžete. Filmů mám na svém kontě za ta léta hodně, ale přesný počet neznám. Kromě filmů s Louisem de Funésem a zmíněné Knoflíkové války k nim patří Někdo to rád horké, Anna na krku, Anna Karenina (ruský i anglický film), Meč a váhy, Zlaté věže, Zápisník majora Thompsona, Pohled z mostu a další. Co považujete za největší neduhy dabingu v době porevolučního boomu? Sluchátka. Tím, že herci dostávali originální zvuk do sluchátek, mívali pak nečeskou intonaci. Dnes už si na to herci zvykli a vyrovnali se s tím, ale zpočátku to byla věc, která mě velice rušila. Jinak základem dobrého dabingu je samozřejmě kvalitní úprava. Co si myslíte o dnešním dabingu? Dělá mi velkou radost, že celkově se dabing dostal na velmi dobrou úroveň. Mnohokrát mě napadlo, že by se měly zavést kategorie filmů tak, aby na dabing těch hodnotných a obtížných bylo více času, jenže to prý nejde. Když vidím, že hezký film
pokazí nekvalitní dabing, tak mě to velice bolí. Ale to se zaplať pánbůh už tolik nestává. Já jsem dělávala úpravu nesmírně ráda, protože člověk má před sebou tolik možností, ze kterých může volit, se kterými si může pohrát. A když byl pak film hotový, stejně jsem si říkávala: „Tohle jsem měla udělat trochu jinak…“ Dabing se především musí dělat s láskou. Dnes s velkým zájmem sleduji práci současných tvůrců. Je ku prospěchu věci, že dabing je hodnocen jak v TýTý, tak ve Filipovského Přelouči, což je jistě vzpruhou pro všechny, kdo v dabingu pracují. Milá paní Skružná, přejeme vám do dalších let pevné zdraví a budeme moc rádi, když vás budeme moci opět uvítat jako vzácného hosta 13. září v Přelouči při slavnostním předávání dabingových Cen Františka Filipovského. Za dabingovou sekci a všechny vaše obdivovatele Jiřina Hradecká
Jaroslav Novotný – učitel a filmař
S kameramanem Bedřichem Jurdou při natáčení dokumentu „Dřevo jde z hor“ (1947).
Abychom v životě našli zajímavou práci nebo zajímavé lidi, potřebujeme kromě znalostí a pracovitosti vždy trošku štěstí. Filmař Jaroslav Novotný ho měl. Bez příslovečné kapičky štěstí by totiž nenatočil dokument o posledních dnech života prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, ne-
Synchron 2
2003
potkal by se s Hanzelkou a Zikmundem, právě když hledali režiséra, který by s nimi pracoval na cestopisných filmech, nebyl by filmařem, ale učitelem. Od narození Jaroslava Novotného 21. března uplynulo sto let. Jeho práci filmovou i pedagogickou připomíná v Muzeu jihovýchodní Moravy výstava
s názvem Svět v obrazech Jaroslava Novotného, kterou mohou zájemci vidět ještě do 20. dubna ve zlínském zámku. A čím přispěl Jaroslav Novotný k historii československé kinematografie? Když absolvoval učitelský ústav v Čáslavi a začal učit studenty reálného gymnázia ve Slaném matematiku a kreslení, dovolil si jako mladý a iniciativní kantor používat při výuce diapozitivy a film. To nebyly schválené učební pomůcky a brzy se o jeho inovacích dozvěděla školní inspekce a doporučila mu, ať své pokusy provádí v Baťově měšťanské pokusné škole ve Zlíně. A tak se rodák ze Smečna u Kladna sebral a odešel v roce 1932 do Zlína, jak mu doporučili páni inspektoři. Novotný firmu Baťa přesvědčil, že využívání filmu ve výuce má smysl. Založil půjčovnu školních filmů, obuvnický gigant financoval školní a výukové filmy, které natočil, a dosáhl konečně i toho, že film akceptovalo ministerstvo školství jako učební pomůcku. V roce 1936 založil a až do jeho zákazu v roce 1942 redigoval časopis Objektiv zaměřený na fotografii, diapozitivy a film. V roce 1937 chtěl natočit původně pro školní výuku dokument o letním odpočinku bývalého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Lánech. Během natáčení ale Masaryk zemřel a natočený materiál měl rázem cenu zlata. Pod režií Novotného vznikl film Poslední léto s TGM, který obletěl všechna kina v republice.
9
JUBILANTI Dalším osudovým okamžikem byl kontakt Jaroslava Novotného s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Ti na svou cestu do Afriky a Latinské Ameriky odjížděli sice s kamerou, ale bez jakékoli filmařské průpravy. Když se pak jejich první ještě amatérské filmové záběry dostaly oklikou přes pražský Barrandov až k rukám Jaroslava Novotného do Zlína, navázal s cestovateli písemný kontakt a formou glos a připomínek k natočenému materiálu doporučoval, jak dál při filmování postupovat. Byl režisérem všech jejich filmů z první i druhé cesty. Výsledkem jejich spolupráce byly nejen populárně vědecké a dokumentární krátkometrážní filmy, ale také celovečerní Afrika I. a Afrika II., Z Argentiny do Mexika a Je-li kde na světě ráj z Kašmíru, kde se Jaroslav Novotný podílel i na kameře. Pro druhou cestu do Asie a Sovětského svazu, kterou financovala Akademie věd, byl jmenován také komisařem výpravy pro vybavení výpravy filmovou a fotografickou technikou. Z desítek jeho instruktážních filmů byl k výcviku svářečů s velkým úspěchem řadu let používán v zahraničí i u nás jeho cyklus o svařování kovů. Pro práci kamery v extrémních tepelných podmínkách také vymyslel několik účinných ochranných prvků. Výukový film Změny skupenství I., který získal na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1955 Stříbrného lva, je dalším dokladem toho, jak Jaroslav Novotný dokázal zfilmovat „nefilmové“ téma – fyzikální proces. Práce Novotného pedagoga a filmaře se spojila v roce 1957, když odjel do Vietnamu jako oficiální cestou vyžádaný odborník na vyškolení vietnamských filmařů. Z dvouletého pobytu si přivezl domů nejen řadu zajímavého dokumentárního materiálu na filmech i fotografiích, ale také malárii, která ho sužovala až do konce života. Zemřel ve Zlíně 10. června 1976. Kateřina Novotná Jaroslav Novotný a kameraman Rostislav Zámečník na věnci hotového komínu ve Zlíně ve výšce 144 metry nad zemí (dokument „Komín“, 1954).
Pětačtyřicet let nepřetržitě
Animuje Zdeněk Raifanda
Psal se rok 1955 – to už básník Oldřich Kryštofek při sestavování týmu pracovníků redakce tvorby programů pro děti měl jasno, že se v rámci této produkce neobejde bez využití tradičních českých loutek. Proto ve spolupráci s vynikajícím loutkohercem Divadla Spejbla a Hurvínka Zdeňkem Raifandou promýšleli vytvoření samostatné skupiny loutkářů, která by hrou loutek zpestřila relace pro nejmenší. Jejich představa se naplnila v roce 1957. Jako první se kolem Štěpánky Haničincové batolil loutkový mim medvídek Emánek a záhy následovala kouzelná Klubíčka. Pomalu se rozšiřoval rejstřík zatím jen spodových loutek, aby spolu s půvabnou hlasatelkou, před jednoduše rozvinutou drapérií a mírně prošoupaným křeslem pravidelně uváděly dostupné pohádky. Je zvláštní, že tuto jednoduchou metodu, ověřenou dlouhými věky, se nám dodnes nepodařilo překonat. A pak se střídali malí loutkoví hrdinové, tolik oblíbení, obdivovaní těmi nejmen-
šími, ale spokojeností nešetřily též učitelky v mateřských školách, ani rodiče. První velkou loutkovou hvězdou se stal čertík Brčko (v excelentním hlasovém podání Karla Högera), mírně odmlouvačná holka Kačenka (herecké kreace protkané vtipem i nápaditostmi vytvářely Naďa Munzarová a následně Ajka Stránská) a nakonec snad nejpopulárnější partner Štěpánky Haničincové – kurážný šprýmař čertík Bertík (k této loutkové postavě patřil neodmyslitelný hlas Evy Klepáčové). A právě u nohou dětmi milované hlasatelky se ukryti pod stolem šikovně krčili, propleteni kolem nábytku loutkoherci Naďa Munzarová, Ivan Anthon, Ajka Stránská a snad nejdéle Jaroslav Vidlař. Málokdo z architektů se zajímal o to, jak se loutkáři těm diváky nepostřehnutelným malým prostorám tělesně přizpůsobí. A že ten „podpalubní“ pobyt byl či je nezajímavý? Vůbec ne. Po tolika letech herecké praxe si dovoluji tvrdit, že už dnes podle rytmu pohybu nohou umím auditivně rozpoznat, která z dam právě moderuje. Zajímavé, že? S přibývajícími roky televizní produkce obdivuhodně začínali někteří dramaturgové i režiséři věřit v přesvědčivost a pravdivost nejen loutky jako takové a zkoušeli používat i jiných jednoduchých loutkářských disciplín. Plošnou technikou jsme kupř. názorně předváděli technické posuny nohou při výuce tanečních kreací nebo použitím stylizovaných rekvizit a vtipných dialogů jsme pomáhali zemědělské redakci přesvědčovat zemědělce, aby včas a beze ztrát sklízeli řepu. Tato loutkoherecká různorodost nás těšila a uvědomovali jsme si, že mnohdy neuvěřitelně barvitý repertoár by nás, čerstvé absolventy DAMU, nikdy v divadle nepotkal. Zdeněk
Raifanda, tehdy pedagog na loutkářské katedře DAMU, nás nemusel dlouho vábit do pevného angažmá v televizi, kde se při tvorbě předpokládá rychlost myšlení, orientace, duchaplnost, přesnost, ale hlavně v našem oboru pravdivost hereckého projevu při perfektních znalostech základních loutkářských technik. Obzvláště my první, Naďa Munzarová a Jaroslav Vidlař, později i Ivan Anthon, jsme museli projít tím zkušebním jhem mnohdy i přehlížejícího žánru. Obdivuhodně se pomalu loutkoherecká skupina personálně rozrůstala ,a tak jsme si mohli dovolit realizovat i televizní loutkové inscenace. Zázemí kvality v profesi režisérů tady existovalo (František Filip, Jan Valášek, Milan Vošmik, Antonín Moskalyk, Pavel Kraus, Tomáš Kulík, Věra Jordánová. Vlasta Janečková, Jiří Krejčík, Libuše
Naďa Munzarová
10
Synchron 2
2003
JUBILANTI
Spleť podpůrných latí pro spodově hrané loutky, mezi kterými se proplétali loutkoherci – dávno tomu!
Harym Šoumenem (nenapodobitelné podání Jiřího Cízlera) vždy všichni přivedli k obrazovkám početné a spokojené publikum. Není náhoda, že se tito loutkoví velikáni stali určitým kvalitativním měřítkem: „ … no, Jůheláci to nejsou!“ – říká se. V té dlouhé, mnohdy náročné době se televizní loutkáři podíleli i na tvorbě řady seriálů – Večerníčků: Broučci (Libuše Koutná), Uzlík a Mazlík (Tomáš Kulík), Večerníčky Spejbla a Hurvínka (Divadlo S + H, Libuše Koutná), Vepřík a kůzle (Libuše Koutná), Pinocchio (Zdenek Sirový), Příhody kocoura Bobka (Jiří Krejčík), Míša Kulička (Libuše Koutná), Příběhy včelích medvídků (Libuše Koutná).
Koutná, Svatava Simonová), taktéž u loutkoherců (Naďa Munzarová, Ajka Stránská, Ivan Anthon, Oton Kovařík, Jaroslav Holeček, Josef Podsedník, Vítězslav Bouchner, Jana Prachařová, Karel Hanc). To se to pracovalo! A většinou kvalitní texty dodávala sekce dramaturgů, kteří rychle pochopili základní požadavky hodnotných předloh i pro loutky: musí se hrát o něčem, poznat zákonitosti loutkohry a s lehkostí spět k happy endu. Rádi jsme realizovali scénáře Jarmily Turnovské, Heleny Sýkorové či Anny Juráskové. A to jsem s podobnou lehkostí pominul období prvních klopotných začátků provozu televize: všichni – ve studiu i v technice – jsme byli prodchnuti úžasným elánem, snahou o vzorný výsledek inscenace, kdy jsme i s notnou dávkou nervozity byli ochotni plazením pod objektivy kamer zachraňovat to nejnutnější. Ano, je řeč o živě vysílaných pořadech. Dost dlouho jsme kus Štědrých večerů věnovali televizi.
Režisér František Filip
Marionetová unikátní konstrukce pro loutkoherce.
A tak to viděla kamera v pohádce O medvědu, který čekal, až odteče řeka.
Asi je samozřejmostí, že každá nastupující garnitura vedoucích pracovníků se pokouší předložit divákovi „hodnotnější“ podívanou a jako mávnutím kouzelného proutku většinou zapomene na již ověřené kvality. A tak se v šedesátých letech minulého století (!) v rolích loutkových protagonistů vystřídal velký počet neobvyklých typů: kupříkladu i párek naddimenzovaných blech usiloval o získání přízně těch nejmenších. Bezúspěšně. Ale nakonec se podařilo: akademický malíř Stanislav Holý přináší výtvarně i profilově vypracované návrhy dvou povahově rozdílných postav, které si také díky apartní realizaci manželů Lhotákových získávají rapidní oblibu nejen u dětí, ale také u dospěláků. A když do jednoho tvůrčího uzlíku svážeme hodnotné a vtipné texty z pera Dr. Miloslava Doubravy a Kateřiny Krejčí, podložené osobitým zpracováním hlasového projevu Jiřího Lábuse a Oty Jiráka, objeví se v televizním dětském vysílání dva dosud nepřekonané vzory – Jů a Hele. Hodně dlouho žili na obrazovce tito doslova hrdinové, obklopováni láskou, obdivem, důvěrou malých i těch starších. Doplňováni agilním Mufem (skvělá Zuzana Skalníková) či světově protřelým pěveckým géniem
Synchron 2
2003
Také mnohé pohádky hrané herci se neobešly bez pomoci loutek. A tady se musí televizní loutkoherec prostřednictvím svého nástroje – loutky, to znamená dokonalým zvládnutím techniky a uměleckého řemesla, stát rovnocenným partnerem herců. Ač se při pořadech Studia Kamarád s protagonisty Jů a Hele bavily minimálně dvě generace, přesto tato činorodá talentovaná dvojice vlivem dramaturgické bezradnosti z obrazovky bohužel zmizela. Nedělní dopolední časy pro dětské publikum
zaplnila Pohádková půda, záhy Pohádková neděle. A těm nejmenším se každý týden věnuje dnes již populární František se svými hereckými partnery v Kouzelné školce. Že ta upřímně míněná přízeň dětí je opravdová, to jsme si ověřili před několika dny osobní návštěvou u dětí mateřských škol v oblastech zaplavených v srpnu: v Terezíně, Bohušicích a Ústí n. L. Tyto až dojemné chvíle pečlivě zajistila produkční Vendula Režová, a tak se mohly všechny děti potěšit s babičkou Libuškou (paní Libuší Havelkovou), s Majdou (Magda Reifová) a nakonec i s žertovným Františkem (Tomáš Juřička a Jaroslav Vidlař). Tato neúplná loutkářská inventura zdaleka nemůže postihnout plných pětačtyřicet let v televizi s loutkami. Ale ještě další množství skřítků, ptáčků, ryb, strašidel a draků (jeden dokonce na hydrauliku) by se jistě do objemu tohoto bulletinu nevešlo. Snad až za těch dalších pět let… A do té doby budou jistě z obrazovky České televize oslovovat diváky nové loutkové postavy. Ale to již snad prohlásíme, že „ … no, Jůheláci to nejsou. Je to ještě lepší !“ Jaroslav Vidlař
Slavné duo Jú a Hele s panem Pipem
11
Z E Ž I V OTA F I T E S U
ZPRÁVY z NUSLÍ Fites byl v noci z 11. na 12.února 2003 Nočním hostem Radiožurnálu Praha. Na otázky Romana Kapice odpovídal místopředseda Martin Skyba. Řeč byla o tom, co jsme a co děláme. Podle zvyklostí tohoto pořadu byla posluchačům nakonec položena otázka a tentokrát zněla: Co je symbolem cen za nejlepší audiovizuální díla, které každoročně v závěru roku Fites předává v Berouně?“ Na Trilobit si vzpomněla Anna Beňáčová z Krásenska (poblíž Macochy) a kromě valentýnského CD „Pro mou milou“ získala i celoroční předplatné SYNCHRONU v roce 2003. Do knihovničky FITESu přibyla publikace České filmy 2002, která je poprvé záslužným počinem Českého filmového centra. (Dosud tyto katalogy vydávala APA.) Nově zahrnuje také výběr dokumentární tvorby a filmy, které se objeví v českých kinech až během roku 2003. Kancelář Českého filmového centra (ČFC), která vznikla v září loňského roku v rámci Asociace producentů v audiovizi, se prostřednictvím informační a koordinační činnosti systematicky věnuje propagaci českého filmu v zahraničí. (Blíže o ČFC viz SYNCHRON 3/2002, str. 24.)
Členům FITESu je k dispozici také paperback Jiřího Balvína „Nepohodlný muž“, který jsme pro vás opatřili za dvě stovky bez koruny především ze studijních důvodů. Již v polovině minulého roku se rozhodl ukončit členství ve FITESu (bez závažných důvodů) kameraman Richard Valenta. Jeho škoda… Výkonný výbor na své schůzi 17. března 2003 po delší diskusi doporučil – jak mu to uložila Valná hromada – nabídnout kandidaturu na člena Rady České televize těmto osobnostem: PhDr. Václavu Bělohradskému, JUDr. Dagmaře Burešové, Vladimíru Bystrovovi, PhDr. Martinu Hilskému, PhDr. Janě Horváthové, Adrieně Jirkové, PhDr. Vladimíru Justovi, Michaelu Kocábovi, Šárce Koskové, Martinu C. Putnovi, Martinu Skybovi, Petru Uhlovi a Martinu Vadasovi. Členové Výkonného výboru pak museli rychle projednat své návrhy s osobami, které doporučili, zda kandidaturu přijmou, a upozornit je na doklady, které musí dodat (výpis z trestního rejstříku po 1. 1. 2003, lustrační osvědčení, stručný životopis, čestné prohlášení – tiskopis volebního výboru). V pátek 21. 3. 2003, kdy vypršel termín pro podání návrhů, byl do Sněmovny podán návrh na kandidaturu Vladimíra Bystrova, Vladimíra Justa, Martina Skyby a Petra Uhla s tím, že FITES podporuje také návrh KUKu na Adrienu Jirkovou. (Kandidaturu vysloveně odmítli: Václav Bělohradský, Martin Hilský, Jana Horváthová a Martin Vadas, od ostatních nedošly zprávy, Michael Kocáb byl patrně mimo ČR.)
Ke dni 25. března 2003 evidoval volební výbor dalších 27 návrhů na volbu člena Rady ČT a pro Vaši informaci je zde přetiskujeme (v závorce instituce, která kandidáta navrhovala): Ivan Binar (České centrum Mezinárodního PEN klubu, Ing. Ladislav Lánský (Unie zaměstnavatelských svazů), JUDr. Jakub Čermín (Společnost Jana Masaryka), Dobromil Dvořák (Masarykova onkologická nadace v Brně s podporou JUDr. Antonína Suma), Milan Badal (Občanské sdružení OEL), Jaroslav Zukal (Občanské sdružení SEMKO), PhDr. Jindřich Němčík (Sdružení českých spotřebitelů), MVDr. Jan Černý (Sdružení technických sportů a činností ČR), Pavel Nadymáček (Studentská unie ČVUT), MUDr. Zdeněk Susa a Martin Dohnal (oba Ekumenická rada církví v České republice, Daniel Kvasnička (Ek. rada církví a Sdružení Občanská společ-
12
nost SOS), Václav Linkov (Institut K.H. Borovského), Monika Šatavová (Gender Studies o.p.s.), Petr Jakeš (ARAS), PhDr. Jiří Voráč, PhD. (Masarykova universita v Brně), Jakub Patočka (Hnutí DUHA), Ing. Václav Žák (Syndikát novinářů ČR), JUDr. Vilém Urbiš (Občanské sdružení Vlastenecký poutník), Ing. Bohumil Vaněk (MENZA ČR), RNDr. Tomáš Řehák (Česká rada dětí a mládeže), Ing. Tomáš Oliva (Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan), Miroslav Kutílek (OSMEDIA – odborový svaz hromadných sdělovacích prostředků), Josef Petrů (Okresní myslivecký spolek Jičín, Český svaz včelařů Chlumec nad Cidlinou a Muzeum bratří Čapků), Mgr. Milan Bouška (Občanské sdružení Média – věc otevřená),a PaedDr. Jiří Baumruk (Školní sportovní klub při ZŠ Španielova a Občanské sdružení MĚSTO I MLÁDEŽI) a Adriena Jirková (KUK s podporou FITESu)… Jednota tlumočníků a překladatelů zve na prohlídku české a slovenské slovníkové a encyklopedické produkce loňského a letošního roku v expozici SLOVNÍK ROKU ve střední hale Průmyslového paláce na 9. mezinárodním veletrhu Svět knihy (24. – 27. 4. 2003, Výstaviště Praha). V sobotu 26. dubna v 18.00 pak budou slavnostně vyhlášeny a předány ceny ročníku 2002. V rámci knižního veletrhu Svět knihy 2003 zve Obec překladatelů na tyto své akce: Sobota 26. 4. • 16.00 – 16.50 hod. Africké lásky Nahlédnutí do života původního afrického obyvatelstva s knihou známé rozhlasové publicistky, znalkyně afrického kontinentu a skvělé překladatelky Věry Šťovíčkové-Heroldové. Montovaný pořad s hudebním doprovodem sestavený z úryvků knihy Africké lásky, africká manželství připravila Hana Kofránková. Střední hala, Velký sál. Sobota 26. 4. • 17.00 – 17.50 h Anticeny Skřipec a Skřipeček Již podeváté udělí nezávislá porota vedená Richardem Podaným výroční anticeny autorům překladů, kteří v minulém roce hrubě porušili požadavky kladené na překlad z cizího jazyka do češtiny či se jiným závažným způsobem zpronevěřili překladatelské etice. Skřipec je udělován v oblasti beletristické, Skřipeček v oblasti nebeletristické. Moderuje Libor Dvořák.
Klub kultury překladu při Ústavu translatologie FF UK ve spolupráci s Obcí překladatelů a Jednotou tlumočníků a překladatelů vás zve na tyto diskuzní přednášky, které se konají vždy od 17.00 hod. v místnosti č. 448 ve IV. patře hlavní budovy K-centrum, Senovážné náměstí 23, Praha 1. 8. 4. 2003 • Jaroslava Jindrová: Jak se obrací překladový slovník 6. 5. 2003 • Zdeněk Beran: České překlady děl Roberta Louise Stevensona JTP vydala brožurku Překlady a jak na to – užitečnou příručku pro zadavatele překladů a nejen pro ně, která je součástí mezinárodního projektu, v němž zatím vyšly mutace anglická (Translation, getting it right), francouzská (Traduction – faire les bons choix) a česká. Ta je společným dílem organizací Institute of Translation & Interpreting (ITI) a Jednoty tlumočníků a překladatelů. Zájemcům publikaci rádi zdarma pošleme (stačí napsat na
[email protected], nebo * JTP, Senovážné nám. 23, 110 00, či faxovat na 224 142 312). Českou, anglickou i francouzskou verzi příručky je možno též zdarma stáhnout z webových stránek JTP či ITI: www.jtpunion.org/Preklady/preklady.htm nebo www.iti.org.uk
Synchron 2
2003
UDÁLOSTI Dabingová sekce informuje 6. 2. na 1. schůzi nového výboru dabingové sekce byl znovu zvolen předsedou Petr Pospíchal a místopředsedkyní Jiřina Hradecká. 31. 3. uplynul termín, do kterého bylo možno nominovat filmové tituly na Cenu Františka Filipovského. V následujícím období čeká třináctičlennou porotu perná práce. Nejlepší dabéry a tvůrce vybere do 31. 5., ceny jim pak budou předány 13. 9. na slavnostním večeru v Přelouči. Stále probíhá jednání s ČT o možnosti přenosu. Pravidelné schůze výboru dabingové sekce se už nekonají v kanceláři FITESu, ale v klubu Divadla Bez zábradlí v Adrii. Po schůzi je pak vždy od 19.00 tamtéž tzv. „Kavárna“, tj. přátelské posezení nad šálkem kávy či sklenkou vína, kdy diskutujeme o tom, co právě koho pálí, co řeší, co se mu ne/podařilo atd. (minule to bylo téma vulgarismů v dabingu). Datum je vždy na webových stránkách DS FITESu a oznamujeme jej našim členům i e-mailem, takže tímto znovu vyzýváme vás, jejichž e-mailové adresy dosud nemáme (komu tedy nechodí naše e-mailová pošta), aby nám ji laskavě sdělili na
[email protected], a mohli tak být aktuálně informováni. Příští „Kavárna“ 29. 4. v 19 hod.
POŠTOVNA
Obvodní ředitelství Policie ČR Sokolská 28 120 00 Praha doporučeně
Věc: trestní oznámení V Praze dne 18. března 2003
Občanské sdružení filmových a televizních tvůrců a pracovníků – Český filmový a televizní svaz FITES, který má své sídlo v Praze 2 – podává tímto trestní oznámení na neznámého pachatele v záležitosti CME versus Česká republika. Kvalifikovat tuto causu pouze jako spor dvou subjektů o 10 a více miliard korun je nedostatečné. Tento případ totiž především navozuje podezření o nelegálních postupech účastníků tohoto sporu, tj. jednatelů společnosti CET 21, Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a české politické scény. Český filmový a televizní svaz FITES žádá orgány činné v trestním řízení, aby se případem zabývaly a v odůvodněných případech vyvodily trestní odpovědnost.
Are you O.K.? V brožuře vydané vloni k soutěži Ceny Františka Filipovského nás zaujal příspěvek laureáta „režisérské“ ceny Václava Knopa z roku 2001. Citujeme z něj: „(…) Jinými slovy: můžete stvořit velké množství sebelepších dabingových prací, pokud však děláte na hovadině, nemáte naději. A že se těmi volovinami, které zaplňují vysílací časy, naše dostupná média jen hemží! A proto navrhuji rozšířit kategorie, ve kterých jsme odměňováni cenami, o následující: • Nejlepší dabing nejpříšernějšího seriálu, • Čestné uznání za rekonstrukci nejpitomějšího dialogu, • Cena za neotřelejší a nejoriginálnější překlad fráze: Are you O.K.? Mé volání patrně nebude vyslyšeno. (…)“ Naopak pane režisére, vyslyšeno bylo, alespoň částečně: Jednota tlumočníků a překladatelů se Vašeho návrhu ujala a v Přelouči již z jeviště oficiálně vyhlásila (a zde připomíná)
Soutěž o cenu za neotřelejší a nejoriginálnější překlad fráze: Are you O.K.? Zaslaná řešení budeme publikovat v ToPu a v Synchronu a nejlepší budou přečtena veterány českého dabingu v Přelouči při předávání cen 9. ročníku soutěže na podzim letošního roku. Hlavní cenou budiž pozvánka na tuto událost a potřesení pravicí s navrhovatelem. Překlady fráze Are you O.K.? zasílejte na
[email protected], nebo faxujte na 224 142 312, či posílejte na JTP, Senovážné nám. 23, Praha 1. Petr Kautský
Synchron 2
2003
Za Výkonný výbor FITESu Jan Kraus, předseda příloha: kopie registrace MV ČR čj. AVS/1-1949/229/90 kopie platných stanov sdružení
Vážený pan JUDr. Lubomír Voleník prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Jankovcova 63 170 04 Praha 7 V Praze dne 18. března 2003 Věc: podnět k šetření Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání Vážený pane prezidente, v příloze zasíláme Prohlášení Českého filmového a televizního svazu FITES k mediální situaci v České republice, které obsahuje doporučení, aby se případu CME versus Česká republika věnoval i Váš úřad. NKÚ by měl v této souvislosti posoudit činnost státního regulačního orgánu, tj. Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Věříme, že toto doporučení přijmete se vší vážností, kterou výsledek arbitrážní zprávy ze Stockholmu pro Českou republiku a její občany znamená. S pozdravem za Výkonný výbor FITESu: Martin Skyba, místopředseda
Pro pana J. Krause Vážený pane, snad Vás bude zajímat, že jsem dnes, na pátém zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podal oficiální návrh na revokaci rozhodnutí o udělení pokuty ČT za pořad České hlasování. Udělení pokuty naší Radou považuji za cenzuru a porušování práva na svobodu slova. Při původním hlasování o pokutě jsem byl jediným z 11 přítomných členů RRTV, který hlasoval proti. Deset radních bylo za pokutu.Viz zápis ze zasedání (5) na Internetu. Můj dnešní návrh na revokaci samozřejmě neprošel. Přesto bych Vám rád sdělil, že ne všichni radní jsou zajedno s radními Štěpánkem a Žantovským (a jejich hlasovací mašinérii), kteří již několik let útočí na Českou televizi z politických důvodů, nebo je vedou k tomu jiné pohnutky. (V opozici v Radě jsme „už“ dva radní! Ha,ha). Pouze spekuluji, ale za tři roky, co v Radě sedím (od března 2000), se nemohu zbavit podezření, že pánové připravuji za pomoci některých smluvněopozičních poslanců půdu k privatizaci části ČT. Posílám Vám těchto několik řádků jako soukromá osoba, nehovořím za kolegy, pouze za sebe. Také Vás snad bude zajímat lokajský dopis bábě Dědečkové od Mrzeny, kde se kaje a uznává oprávněnost její stížnosti na České hlasování. Snad dopis seženete přes Radu ČT. Zdraví Vás Arnošt Wagner
13
DOKUMENTY ho kola voleb do Senátu. Rovněž výše pokuty byla velmi podrobně diskutována. Diskutovaný pořad bude nahraný na kazetě a členové komise si jej budou moci promítnout. Bod byl poté přerušen.
Ze zápisu 5. zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky ze dne 14. 3. 2003 K bodu: Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení pokuty České televizi Poslankyně Hana Marvanová uvedla, že Rada na svém zasedání 4. 3. 2003 uložila České televizi za odvysílání pořadu České hlasování pokutu ve výši 500 tisíc korun, a to vzhledem k tomu, že došlo k porušení povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace a povinnosti zajistit, aby v politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Po podrobném rozkladu k danému pořadu došla k závěru, že šlo o satirický pořad, na který není možné vztahovat kritéria, která mají být vztahována k pořadům zpravodajským. Odůvodnění Rady je naprosto zavádějící. Na podobném principu politické satiry jsou postaveny pořady Stalo se, S politiky netančím apod. Politickou satiru není možné sankcionovat. V usnesení by měl zaznít návrh, aby Rada byla požádána, aby své stanovisko k tomuto pořadu přehodnotila, a konstatování, že není možné postihovat provozovatele televizního vysílání za odvysílání politických satirických pořadů. Povinností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání by mělo být nejen sledování dodržování povinností ze strany provozovatelů vysílání, ale také bdít nad možností naplňování práv. Poslanec Petr Pleva projevil nesouhlas s projednáváním tohoto bodu. Rovněž nesouhlasil s tvrzením, že jde o satirickou komedii. S pokutou České televizi souhlasil. Poslanec Jaromír Talíř vyjádřil názor, zda se Rada chová ke všem pořadům stejně, zda vždy přísně dbá na dodržování všech ustanovení všech provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání. Poslankyně Kateřina Dostálová rovněž vyjádřila názor, že komisi nepřísluší hodnotit v tomto směru Radu. Jí oponovala poslankyně Hana Marvanová. Martin Muchka na přednesené názory reagoval. Uvedl, že ČT označila tento pořad za dokumentární komedii. Rada by nesankcionovala pořady, které by byly označeny jako satira, ale v tomto případě tomu tak nebylo. Sama Rada ČT označila tento pořad za problémový. Otázka timengu byla označena jako profesionální pochybení ČT vzhledem k datu 28. října a v mezidobí prvního a druhé-
Subject: Ivan Langer povídá Netajím se tím, že Českou televizi a Český rozhlas považuji za nekalou konkurenci soukromých subjektů. Ivan Langer, Lidové noviny 14. 3. 2003, str. 24 I proto měla Rada zvolit ředitele, a ti moudří k tomu měli přispět. Ředitele, který by dokázal okamžitě na podobné názory reagovat, který by televizi vtiskl podobu instituce jednoznačně profesionálně fungující, vyjmuté jednou provždy z různých zájmových tlaků a vln, instituci nikoli opičící se po komerčních televizích, ale se zcela svébytným programem, který se především obrací k oné „službě“, o které se zatím pouze jen prázdně tlachá. Instituci s mravním rozměrem, která by prostě nebyla zpochybnitelná. Současný vývoj na mediálním poli a osud České televize lze předjímat. A není k tomu zapotřebí ani moc fantazie. Nebude to ovšem vinou žádných temných sil. Bude to především díky neprozíravosti, malichernosti a velmi povrchního (často emotivního) myšlení dokonce i lidí, kteří to vlastně mysleli s ČT dobře. Bude to následek jednání řady těch, kteří dosud zacházejí s ČT jako s institucí, která se za dobu své padesátileté existence vlastně vůbec nemusela ve své podstatě měnit, kteří si myslí (či to chtějí), že Česká televize je nedotknutelná, že vše, co je řečeno na KH, musí a priori platit bez výhrady, že není třeba o novou podobu, nové místo, novou funkci této instituce v současných nových (sociálních, sociálně-antropologických, ekonomických, politických, pedagogických a v neposlední řadě mravních) podmínkách vůbec usilovat. Za chyby se, bohužel, platí. A to dokonce i tím, že jsou vyslovovány takové názory. Kdyby ČT byla svébytnou, nenahraditelnou institucí v kulturním a společenském rozměru, kdyby se z ní místo věčných svárů, pomluv, rvaček, a obdobných zmateností, šířila vskutku snaha být poctivou integrální součástí společnosti, pak by takový názor měl asi hodnotu výroku, že „školní docházka je nekalou konkurencí fitness center“. A pravděpodobně by prostě nebyl vysloven. Otakar Kosek
Televize, tvůrčí svazy a moc v dobách totality Se jménem Jarmily Cysařové (1929) se od listopadu 1989 setkáváme velmi často, a to vždy ve spojení s naší televizí či přímo s naším FITESem. Málokterý z bývalých rehabilitovaných televizních publicistů se může vykázat tak rozsáhlou činností – představuje mimo obšírných článků v časopisu Soudobé dějiny důkladné a postupné zmapování začátků, exploze a doznívání české televizní publicistiky v létech šedesátých a následného období, v němž byla zcela zmanipulována ideologickým působením a mocenským tlakem komunistického režimu. V roce 1993 se po důkladném historickém studiu objevila první její pečlivě zdokumentovaná práce Česká televizní publicistika (vydala Česká televize), po níž následovalo několik studií (Televize a moc, FITES a moc) vydávaných postupně péčí Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky (ÚSD). Knížky Pokus o občanské společenství (historie FITESu v šedesátých letech) a 16x život s televizí vydal sám FITES v roce 1994 resp. 1998. Letos k těmto publikacím přibyla již pátá studie ÚSD s názvem Koordinační výbor, tvůrčí svazy a moc 1968 – 1972, dokumentující nekapitulantské postoje české tvůrčí inteligence a mechanismy moci KSČ. Sama autorka o své práci říká, že se pokusila deskriptivní metodou zrekonstruovat proces 14
občanského vzepětí a tzv. normalizace v českých zemích. Na základě archívních dokumentů FITESu, České televize, ÚSD, Čs. dokumentačního střediska nezávislé literatury a Státního ústředního archívu, ale také osobních zdrojů PhDr. Jana Svobody a Ludvíka Pacovského, se soustředila na postoje tvůrčích svazů (architektů, artistů, estrádních umělců, divadelních, filmových a televizních umělců, skladatelů, spisovatelů, novinářů, výtvarných umělců a vědeckých pracovníků) a jejich koordinačního výboru, ustaveného v květnu 1968 – a po dubnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969 na skryté i otevřené praktiky tehdejší moci při jejich likvidaci. Koordinační výbor tvůrčích svazů ve spojení se Svazem vysokoškolského studentstva, s dělnickými výbory na obranu svobody tisku a také odborovými orgány představoval v období společenské renesance širokou občanskou společnost. Středem jeho pozornosti nebyly tedy specifické tvůrčí otázky, ale prosazované principy celkové kulturní politiky, jak je formulovali Ladislav Helge a Ludvík Pacovský (,,…má vytvářet organizační a ekonomické podmínky pro svobodnou tvorbu a její šíření … mají se na ní podílet především ti, kdo tvoří, distribuují a přijímají umění, aby byla prosta subjektivních nekvalifikovaných zásahů…“).
Z celé studie Jarmily Cysařové lze dojít k závěru, že v obraně morální a duchovní existence našeho národa a celé společnosti v létech 1968 – 1969 tvůrčí pracovníci rozhodně nezklamali. Tzv. Modrá knížka – testament Koordinačního výboru tvůrčích svazů z května 1969 (tedy odpověď na dubnové plénum ÚV KSČ, nastolující tvrdý kurs mocenské a totalitní politiky) se stala vlastně první nelegální publikací začínajícího období absurdní normalizace proti lidským právům a svobodám. Následovaly čistky především mezi uměleckou a vědeckou inteligencí (například televizi a film musely opustit desítky redaktorů, scenáristů, dramaturgů, režisérů, kameramanů, hlasatelů a techniků). Ústupky mocenské elity před diktátem z Moskvy vyvrcholily po demonstracích k prvnímu výročí okupace zákonným opatřením, na jehož základě již bylo možné trestně stíhat především a právě uměleckou a vědeckou inteligenci. Kapitoly studie (Tvůrčí svazy do května 1968, Společně v jedinečné situaci, Hříchy masmédií bez odpustků, Svazy a technologie moci) jsou zdařilým podkladem k dalšímu historickému bádání, zvláště pak v jednotlivých kulturních a společenských oblastech. Miroslav Sígl Synchron 2
2003
DOKUMENTY
Skandál v Římě Pokus o atentát na Jiřího Pelikána, kterému byl doručen do Říma balíček s výbušninou, je známý. Připravovaný soudní proces má tuto causu zřetelně pojmenovat. Méně známé je, že k pokusu o diskreditaci vydavatele exilových Listů, které byly do republiky tehdy ilegálně dopravovány a zde rozmnožovány, přispěla i ČST jedním z anonymních pořadů, vysílaných ve spolupráci s Ministerstvem vnitra. Zvláště pro mladší generaci členů FITES by mohlo být zajímavé, jak se také za minulého režimu vyráběly dokumenty. Ten pořad se jmenoval Skandál v Římě a byl točený v příšeří jakoby skrytou kamerou. Měl prokázat kontakty Jiřího Pelikána s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Jediným svědkem byl kapitán Pavel Minařík, který vypovídal „z vlastní zkušenosti“. Články do Listů musely být dle jeho „svědectví“ napřed ve Svobodné Evropě schváleny, neboť Listy byly údajně tajným tiskovým materiálem Svobodné Evropy s materiály, které se Američanům nepodařilo po propašování z Československa prosadit v západním tisku. Další propagandistické lži měly diskreditovat A.J. Liehma, Milana Schulze, Eduarda Goldstückera, Milana Hübla aj. Kdo znal Jiřího Pelikána, nekuřáka, pobavil se již tehdy záběry na kouřící, tmavou postavu, nehledě na amatérismus zpracování. Tak jako jiné propagandistické pořady, i tento byl anonymní. Místo závěrečných titulků pouze strohé sdělení: Vyrobila ČST 1976.
Podvod byl odhalen v témž roce, v Listech číslo 4/1976 pod titulkem Skandál v Římě. „Tak se nazýval program Čs. televize, vysílaný v květnu 1976 a věnovaný Listům a Jiřímu Pelikánovi. Místo v Římě však vyvolal pořad skandál v Praze ve VÚMS (Výzkumném ústavu matematických strojů) na Hradčanech. Filmaři se totiž obrátili na hlavního kádrováka tohoto ústavu s nabídkou, že potřebují tři statisty za denní odměnu 150 Kčs pro reklamní šot, který natáčejí v denní vinárně U ševce Matouše. Hlavní kádrovák si nechtěl dát ujít příležitost přivydělat si a přibral k tomu ještě dva další pracovníky ústavu, mezi nimi bratra Věňka Šilhana. Jaké však bylo jejich zděšení, když po příchodu do vinárny zjistili, že tam sedí kapitán Minařík, jemuž mají dělat partnery. Couvnout se však už nedalo. Kádrovák s. Papež si tedy zahrál Jiřího Pelikána, ostatní dva cizí agenty podle scénáře. Pak jen čekali v naději, že šot nebude použit. Avšak po odvysílání pořadu „Skandál v Římě“ v televizi podvod praskl: mnoho lidí z Prahy poznalo, že scéna byla natočena ve vinárně U ševce Matouše a že Jiřího Pelikána představoval kádrovák VÚMS Papež. Spor vznikl jen o to, zda tolik diletantismu bylo způsobeno tím, že pořad se připravoval pod přímou kontrolou vnitra, nebo zda jím neměl být Minařík záměrně diskreditován.“ (Převzato z publikace J. Cysařové Televize a totalitní moc 1969 – 1975, s.63 – 64, ÚSD AV ČR 1998)
QUO VADIS, TELEVIZE? Mám na mysli přirozeně Českou televizi, i když by bylo na místě ptát se po směřování všech televizí v našich zemích. Patrně se najde nejeden čtenář, který bude souhlasit s mým míněním, že se Česká televize nenachází momentálně právě v nejlepší kondici po stránce ekonomické, organizační, technické, programové a snad i morální. Budiž mi odpuštěny mé obrozenecké náhledy, že tak jako Národní muzeum v první polovině XIX. století a po něm Národní divadlo a později Český rozhlas, které byly – a z valné míry jsou dosud – jakýmisi formálními i neformálními centry národního kulturního a politického života, měla by i Česká televize sehrávat v současném století obdobnou ústřední roli, a to o to více, víme-li, že ostatní tištěná a elektronická média jsou u nás zhusta v zahraničních komerčních rukou. Takovou žádoucí úlohu však může plnit jen při ujasnění dlouhodobých cílů a stanovení prostředků i jednotlivých kroků, jak k těmto cílům dojít. Na základě mých zkušeností jako praktikujícího řadového televizního pracovníka a zejména i jako šéfa 3. programu ČST, který měl možnost se podrobně a názorně seznámit s uspořádáním a chodem řady televizních organizací státních, komerčních i veřejné služby v mnoha zemích Evropy i zámoří, mám celkem ucelenou představu o podobě České televize jako televize veřejné služby na několik příštích desetiletí. Uvítal jsem proto nabídku redakce tohoto periodika, že mi poskytne možnost k zveřejnění mých představ. Prostor, který zde mám k disposici však nedovoluje než několik dílčích úvah převážně programového charakteru, které bych rád předložil k diskusi odborné veřejnosti u vědomí toho, že jen ze střetu názorů může vyplynout jakási obecněji přijímaná koncepce. Berte tedy, prosím, tyto řádky jen jako podnět k diskusi. Nuže vycházím z toho, že dramaturgická koncepce ČT1 a ČT2 jako programu plnoformátového zaměřeného na průměrného diváka na straně jedné, a programu zacíleného na náročnější klientelu na straně druhé, byly v zásadě správně zaloSynchron 2
2003
ženy. Jejich dramaturgie je však v praxi přetlakem nejrůznějších „povinných“ pořadů (na ČT2 to jsou např. sportovní pořady, na ČT1 pořady pro minority mimo hlavní programový proud) narušována a hranice mezi oběma programy znejasňovány. Je zjevné, že má-li Česká televize jako televize veřejné služby dostát všem úkolům a požadavkům společnosti, měla by vytvářet a odbavovat 4 programy, což v době digitalizace není (nebude) nic nemožného. K stávajícím „pročištěným“ programům prvnímu a druhému zhruba ve stávající koncepci by měl přistoupit třetí, v mých představách věnovaný od ranních hodin do večerního prime time dětem a mládeži, neboť je to menšina z nejdůležitějších, která si zaslouží stálé pozornosti, výchovného působení a možnosti alternativní volby programu v protikladu k často dubiosním filmům, vysílaným pro tuto skupinu komerčními stanicemi. Což ČT nemá ve svém archivu ohromné množství pohádek a dětských pořadů, které lze při povaze a odrůstání dětského diváka častěji reprizovat (chci touto poznámkou též čelit námitce o přílišné ekonomické náročnosti mých představ!)? A nezaslouží si děti jejich chápání přizpůsobené pravidelné Zprávičky, vysvětlující jim nejrůznější aktuální události ze světa dospělých? A dokumenty, diskusní pořady, publicistiku? A totéž platí pro skupinu dospívajících. Večerní a noční pořady na tomto programu by potom byly věnovány kvalitnímu rozšířenému zpravodajství obecnému a specializovanému (zahraničí, ekonomika, věda, sport, umění) a obdobné publicistice v časté frekvenci vysílání, čímž by byl vytvořen stále aktuální, pohotový zdroj poznatků pro ty diváky, kteří touží po rozsáhlejších informacích. Na čtvrtém programu by nacházely své pořady
publicistické, dokumentární i umělecké skutečné minority etnické, národnostní, náboženské či sexuální orientace, ale i zájmové skupiny nejrůznějšího zaměření (sběratelského, cestovatelského, humanitárního, extrémního, na tzv. malé sporty, automobilismus a podobně). Tento program by nejšířeji plnil úkoly televize veřejné služby. Vraťme se ještě k současnosti. Říkává se, že televize veřejné služby má informovat, bavit, vzdělávat a organizovat. Zastavme se pouze u televizi nejvlastnějšího úkolu – u informování (ostatní funkce lze relativně dobře nahradit jinými prostředky). Informování – to jsou televizní zprávy. V komerčních televizích sledují na celém světě již řadu let trendy tak zvaných „zábavných“ zpráv, v nichž se preferuje zábavná poutavost před kvalitou informace, a tak jsme denně informováni o nepřetržitém sledu individuálních či kolektivních katastrof a o počtu nově narozených štěňátek, prasátek atd. Bohužel těmto tendencím se nedokáže vyhnout ani zpravodajství televize veřejné služby. V zpravodajství České televize očekávám nejen samozřejmou objektivnost podle kritérií novinářské práce, ale i věcnou správnost a srozumitelnost přiměřenou cílové divácké skupině. Zprávy, které divák neumí pro svou zeměpisnou, historickou, ekonomickou nebo jinou neznalost zařadit do kontextu, mají pro něho minimální informativní hodnotu a spíše přispívají ke vzniku fám, bludů a dezinformací. U ÖRF například pracuje skupina připravující na podporu srozumitelnosti zpráv každodenně v elektronické podobě řadu schémat, grafů, podrobných zeměpisných map a podobně. Tato cesta by měla být schůdná i pro zpravodajství ČT, zejména 1. programu. (Ale i v ČT podobná skupina existuje – Quantel, pozn. red.) Ostatně se domnívám, že zpravodajství na ČT2 by se mělo obsahem, zaměřením i formou odlišovat od zpravodajství prvního programu. A ještě k rozsahu a obsáhlosti zpravodajského bloku: položili jste si otázku, kdy jste naposledy viděli relevantní zprávu například z Norska nebo z Brazílie? Což se tam nikdy nic neudálo na politické, ekonomické, vědecké scéně? Žádný společenský 15
DOKUMENTY pohyb, žádné otevření významných ložisek surovin, žádné nové dopravní spoje, mosty, tratě a tak podobně? Ne, jen nahá břicha tanečnic v Riu a potápějící se trajekt. Ostatně o mnoho košatější není ani zpravodajství z takových velmocí jako je Rusko, Čína či USA. Přes tuto kritiku nutno konstatovat, že zpravodajství ČT je v našich zemích na televizních stanicích bezkonkurenčně nejkvalitnější. Jinou písničkou je zpravodajství sportovní, vykazující mnoho nedostatků a prohřešků proti požadavku dobré a vyvážené informace.
Na tyto otázky, jakož i na nepřeberné jiné programové problémy tu není místa. Tím méně na oblasti organizační, technické, ekonomické, otázky prezentace ČT na veřejnosti a způsob kontroly ČT veřejností. Píši tyto řádky sine ira et studio, abych podnítil širokou a fundovanou diskusi o všech problémech a o budoucnosti ČT, bez níž nelze uskutečnit její kvalitní reformu a tím ji přiblížit požadavkům doby, tj. fundamentálním národním zájmům, a tak ji vyvést z jakési strnulosti a defensivy.
Před novým vedením ČT – ať bude jakékoli – stojí nejen obtížný úkol technokratický a manažerský, ale úkol nejobtížnější ze všech, totiž vzbudit a obnovit u všech pracovníků České televize nadšení a hrdost na práci, kterou mohou vykonávat, neboť bez takové atmosféry se žádné sebelepší cíle nenaplní a penězi (bůh mi odpusť mou naivitu) nezaplatí. Petr Kadlec spoluzakladatel a bývalý šéf 3. programu ČST OK3
Tak se nám zrodila v kuloárech malá aférka ještě předtím, než si Jiří Křižan odnesl z nabité Lucerny při vyhlašování Českých lvů 1. března 2003 první cenu v nové scenáristické soutěži Zlatý Orfeus. Petr Nikolaev rozesílal dopis, který otiskujeme společně s odpověďmi Jiřího Křižana a Jaroslava Boučka.
Britský pas V roce 1998 jsem dostal nápad na celovečerní film. Zaujala mě situace stovek uprchlíků migrujících přes naše území na západ. Jelikož jsem se díky svým osobním zkušenostem do jejich osudů dokázal vžít, uvědomil jsem si, že to je pro mě dlouho hledaná příležitost, jak v českém prostředí natočit film, který by mohl mít mezinárodní přesah. Zkrátka měl jsem svůj „životní projekt“. Začal jsem tedy shromažďovat materiály na toto téma: návštěva poradny pro uprchlíky, konzultace s novináři, policisty, převaděči atd. (přibližně rok práce). Paralelně s tím jsem hledal vhodného scenáristu. Oslovil jsem například Vladimíra Körnera, Petra Jarchovského či Ivu Pekárkovou. Nakonec jsem svůj námět odeslal prostřednictvím Vladimíra Michálka i Jiřímu Křižanovi. Pan Křižan projevil o látku zájem a pozval mě k sobě na Moravu. Zde mně oznámil, že na cizí náměty většinou nepíše, ale že tento ho velmi zaujal. Souhlasil proto s tím, že pro mě jako režiséra scénář o uprchlících napíše. Dlouze jsme se o možnostech této látky bavili a já jsem ho seznámil s výsledky svých příprav. Z těchto hovorů vznikl náš společný literární námět nazvaný Sedm uprchlíků. Tento námět obsahuje určující popis děje scénáře Britský pas. Pan Křižan navrhl jako producenta pana Boučka s odůvodněním, že s ním má dobré zkušenosti. S touto volbou jsem souhlasil a pan Bouček do projektu vstoupil jako budoucí producent. Během následujícího roku jsem pana Křižana průběžně kontaktoval a motivoval jsem ho k psaní. Koncem března 2001 pan Křižan scénář dokončil a u něj v Brankách na Moravě mi jej předal. Začátkem dubna 2001 mě pan Bouček požádal o schůzku, na které mně oznámil, že podle jeho názoru nejsem na tento projekt vhodný režisér. Přiznal mně však právo oslovit s projektem jiného producenta. Na této variantě jsem začal pracovat. V polovině dubna 2001 mě požádal o schůzku pan Křižan. Během této schůzky mně oznámil, že souhlasí s názorem pana Boučka. Film režírovat nebudu, protože scénář Britský pas tomuto producentovi prodal. Proti tomuto chování jsem se ohradil. Výsledkem toho bylo, že na mě nejprve pan Křižan podal trestní oznámení (případ odložen) a později pan Bouček žalobu (v jednání). Z toho jsem získal dojem, že otázky cti jsou pro tyto pány zajímavou uměleckou inspirací, nikoliv však závaznou normou chování. Není vyloučeno, že pan Křižan cenu 300 000 Kč za scénář Britský pas obdrží. Do jaké míry by si však toto uznání zasloužil, nechávám k posouzení vám. Děkuji za pozornost Petr Nikolaev Na podzim roku 1999 mi telefonicky sdělil režisér Vladimír Michálek, že jeho známý Petr Nikolaev by se se mnou rád seznámil a požádal mne o spolupráci. Souhlasil jsem a P. Nikolaev za mnou přijel. Řekl mi, že chce natočit film o uprchlících a že se tomuto záměru už dlouhodobě věnuje. Shodl jsem se s ním, že jde o velmi zajímavou a navýsost současnou tématiku. Zeptal jsem se, co už napsal. Neměl napsáno nic. Zeptal jsem se, co vymyslel. Jaké téma či námět. Řekl, že zatím nic. Zeptal jsem se, jestli provedl alespoň nějaký sběr materiálu, má-li nějakou dokumentaci, záznam hovorů s uprchlíky o jejich osudech či zážitcích, poznatky pohraničních policistů a podobně. Neměl nic. Řekl, že právě proto hledá scenáristu, on že je režisér a není psavý typ. Rozešli jsme se s P. Nikolaevem s tím, že budu o dané tématice přemýšlet a pokusím se najít v ní nosné téma a vymyslet námět. Ještě jsme se shodli, že jako producenta oslovíme pana Jaroslava Boučka. Psaní mi trvalo asi rok a půl. Během té doby jsme se nikdy nesetkali, P. Nikolaev mne jen několikrát telefonicky urgoval a pak mi písemně sdělil, že ztrácí trpělivost a „pohrozil“, že bude hledat nového partnera. Scénář Britský pas jsem dopsal koncem března 2001. Napsal jsem ho sám. P. Nikolaev se nepodílel ani na námětu, ani na scénáři jediným slovem, žádným nápadem, vůbec u toho nebyl. Pozval jsem ho, aby přijel. Když si Britský pas přečetl, projevil zklamání. Výhrady nebyl schopen formulovat, vyjadřoval se v nejasných floskulích. Nepomohlo ani mé několikahodinové vysvětlování, kdy jsme společně pročetli scénář stránku po stránce. Ukázalo se, že vůbec nepochopil, co jsem napsal. To se opakovalo i po příjezdu dramaturga Jana Gogoly. Ani po jeho výkladu P. Nikolaev scénář a můj autorský
16
záměr nepochopil. Odjel se slovy, že „si to musí nechat uležet“. Asi po čtrnácti dnech mi faxem poslal stránku s pěti naprosto nesmyslnými a pro mne nepřijatelnými připomínkami. Vzbudilo to ve mně vážné pochybnosti, zda je schopen podle tohoto mého scénáře natočit film. Mezi tím došlo k setkání P. Nikolaeva s producentem J. Boučkem. Ten mu řekl, že náklady na Britský pas byly odhadnuty přibližně na 130 milionů korun a že není schopen sehnat na tak neobvykle vysokou sumu koprodukční partnery, sponzory atd. pro neznámého a nezkušeného režiséra. Při rozhovoru s dramaturgem Gogolou řekl P. Nikolaev, že Boučkův odhad je nesmyslný, že on je schopen natočit Britský pas DVD kamerou za minimálních nákladů. To už jsem nevydýchal a pevně jsem se rozhodl, že P. Nikolaevovi svůj scénář k natáčení nesvěřím. Informoval jsem ho o tom na naší schůzce 19. dubna 2001 v Praze v restauraci Zlatý had na Smíchově. To bylo naše třetí setkání. Řekl jsem mu, že na scénáři nemíním nic měnit, že respektuji jeho právo vyjadřovat se o něm kriticky, ale že mu ho prostě nedám, na což mám jako autor svaté právo, protože nevěřím, že by ho dokázal dobře natočit. P. Nikolaev reagoval tím, že mi začal vyhrožovat násilím, sprostě mi nadával a rozbil nádobí, které bylo na stole. Potom odešel. O několik hodin později vnikl na zasedání Asociace producentů kdesi na Jílovišti a tam před asi 30 českými filmovými producenty prohlásil, že mezi nimi „sedí Jaroslav Bouček, kurva, zloděj a lhář, který mu společně s Jiřím Křižanem, také kurvou, zlodějem a lhářem, ukradl scénář, na kterém čtyři roky pracoval“. Druhý den J. Boučkovi písemně zakázal s Britským pasem nakládat a prohlásil se za spoluautora
Synchron 2
2003
DOKUMENTY scénáře. (Později slevil na spoluautora námětu.) Podal jsem na něj trestní oznámení pro podezření ze spáchání pomluvy a porušení autorského zákona. Vyšetřování OÚV Praha – západ mi dalo za pravdu, byl jsem označen za jediného autora námětu a scénáře Britský pas. Poté byl případ odložen, protože jsem nebyl finančně poškozen. Téměř dva roky byl relativní klid. Kromě pomluv, které o mně P. Nikolaev roznášel, nedělo se nic. Nikdy se nepokusil o setkání nebo rozhovor, při kterém bychom mohli jeho problém objasnit, případně řešit. Měl jsem zato, že pokračuje na svém projektu. Sám nebo s jiným scenáristou. Podle všeho tomu tak nebylo a dodnes není. Koncem loňského roku se na jakémsi filmařském večírku náhle zjevil, napadl producenta J. Boučka, vyhrožoval mu a brutálně ho fyzicky napadl. Pokud vím, bylo na něj v této věci podáno trestní oznámení. Není ale pravda, alespoň já o tom nevím, že probíhal či probíhá soudní spor o autorství námětu k filmu Britský pas, jak nepravdivě informuje v MF Dnes M. Spáčilová. No a nejnovější Nikolaevova aktivita je jeho dopis, který poslal e-mailem víc než stovce filmařů a institucí, v němž opět nehorázně překrucuje fakta a píše nepravdy. Byla to jeho zřejmá reakce na skutečnost, že se Britský pas dostal do finále soutěže o Zlatého Orfea dotované třemi sty tisíci korunami. Co k tomu dodat? Tématika není sama o sobě námětem, ba ani tématem. Záměr režiséra: „Chtěl bych natočit film o uprchlících“ má stejnou hodnotu a zní stejně jako Chtěl bych natočit film o vojácích, o hornících, o narkomanech, o myslivcích… Jde prostě o snahu uraženého a ublíženého člověka, který chce alespoň uškodit, což se mu na štěstí nedaří, snad s výjimkou producenta Ondřeje Trojana, který mne v rozhovoru pro Lidové noviny z 8. března označil za idiota. Kauzu prý „trošku“ zná – nevím jak, nikdy se mnou o ní nemluvil. A prý je mu mne „tak trochu líto“. Mně je zase líto, že on, člověk, o němž jsem měl lepší mínění, uvažuje a mluví stylem Miloše Zemana. Jiří Křižan
K dopisu P. Nikolaeva sděluji: 1. V lednu 2000 mě oslovil P. Nikolaev, zajeli jsme za J. Křižanem do Branek, kde jsme diskutovali o autorském záměru J. Křižana „Sedm uprchlíků“. Tato tématika mě zaujala, ale věděl jsem, že je velmi těžké odhadnout, co v budoucnu J. Křižan napíše, jestli televizní seriál nebo celovečerní film, protože ho znám a několikrát jsme spolu spolupracovali. 2. Koncem března 2001 J. Křižan dopsal scénář „Britský pas“, který mě po přečtení nadchl, ale vznikl scénář k velkofilmu, tedy něco úplně jiného, než o čem jsme mluvili v lednu 2000 v Brankách. Okamžitě jsem odhadl náklady na minimálně 100 milionů Kč. 3. 11. 4. 2001 proběhla schůzka mezi mnou a P. Nikolaevem, kde jsem mu sdělil, že tento film lze natočit pouze jako velkofilm, on mi oponoval, že by ho natočil na digitální kameru za 15 – 20 mil. Kč. Protože jsem týden před tímto rozhovorem viděl v televizi TV film „Vlci ve městě“, který P. Nikolaev režíroval, nabyl jsem přesvědčení, že není schopen „Britský pas“ natočit a to jsem mu na této schůzce sdělil. Na jeho dotaz, kdo by byl schopen tento film natočit, jsem řekl, že pouze Jan Svěrák nebo Vladimír Michálek a že já nezačnu dávat dohromady 100 mil. Kč pro látku
s režisérem, který mě nepřesvědčil, že ji stoprocentně zvládne, a ať si najde jiného producenta. 4. 15. 4. 2001 mi J. Křižan telefonicky sdělil, že P. Nikolaev scénář vůbec nepochopil a nijak na něj nereagoval, a co se týká režie má na P. Nikolaeva stejný názor jako já. Po těchto skutečnostech se rozhodl J. Křižan prodat autorská práva k „Britskému pasu“ mně. 5. 19. 4. 2001 proběhla dramatická schůzka mezi J. Křižanem a P. Nikolaevem, bez mé účasti, ale já jsem se ten večer zúčastnil Valné hromady producentů APA, kam asi v polovině jednání vtrhl P. Nikolaev, představil se producentům a veřejně označil J. Křižana a mě za zloděje a lháře, kteří mu ukradli scénář Britský pas. Jeho avantýra neměla ze strany producentů žádnou reakci. 6. Druhý den jsem obdržel dopis datovaný 19. 4., kde mi P. Nikolaev sděluje, že mě J. Křižan informoval nepravdivě, protože není jediným autorem scénáře, ale scénář vznikl ve spolupráci s P. Nikolaevem, a proto uplatňuje své autorské právo nejenom jako spoluautor scénáře, ale i jako režisér, a z tohoto titulu mě vyzývá, abych nečinil bez jeho souhlasu žádné kroky směřující k výrobě filmu, neseznamoval bez jeho souhlasu s obsahem scénáře třetí osoby a nepřeváděl práva ke scénáři na třetí osoby. 7. J. Křižan mi 20. 4. oznámil, že on sám je jediným autorem scénáře, nikdy s P. Nikolaevem neměl žádnou dohodu o spoluautorství písemnou ani ústní, což jsem P. Nikolaevovi sdělil dopisem 20. 4., a proto jsou jeho zákazy a výzvy k nakládání se scénářem bezpředmětné. (Za pravdu dalo J. Křižanovi policejní vyšetřování trestního oznámení na P. Nikolaeva ze dne 11. 10. 2001.) 8. 24. 4. 2001 jsem obdržel dopis od JUDr.V. Křesťanové, která začala P. Nikolaeva zastupovat, kde mi sděluje, že P. Nikolaev je spoluautorem scénáře „Britský pas". Na tento dopis jsem 26. 4. odpověděl, že otázka autorských práv je pouze věcí J. Křižana a P. Nikolaeva a ať si tuto věc vyřeší spolu. 9. 5. 12. 2002 (tj. více než 1 roku po výše uvedených událostech) jsem byl v klubu MAT při oslavě Mikulášské brutálně napaden P. Nikolaevem, kde mi začal vyhrožovat zabitím a fyzickou likvidací, pokud „nevycouvám“ z producentství „Britského pasu“. 10. Druhý den jsem telefonicky o tomto incidentu informoval přítele P. Nikolaeva D. Závorku, který mě požádal, abych zatím nečinil žádné kroky, dokud se nepokusí domluvit P. Nikolaevovi, aby se mi omluvil, což on zásadně odmítl. Na základě těchto skutečností jsem se obrátil na orgány činné v trestním řízení. Závěr: Za celou tuto dobu (skoro 2 roky) se P. Nikolaev nepokusil o žádný kontakt s J. Křižanem (naposled na schůzce s ním 19. 4. 2001 rozbil nádobí a utekl), ani se mnou (mimo 5. 12. 2002, kdy mě brutálně napadl a také hned utekl). Dospěl jsem tedy k názoru, že P. Nikolaev není vůbec schopen normálně komunikovat. Jaroslav Bouček, producent
Reakce Petra Nikolaeva na vyjádření pánů Křižana a Boučka Na úvod musím říci, že se tohoto sporu o „uprchlíky“ účastním nerad. Připadá mi nechutné se přetahovat o chudáky, kteří někde na světě třou bídu nebo právě teď umírají. Moji protivníci mně však nedali na vybranou a na jejich činy musím jako muž reagovat. Zdržím se komentáře nepřehledných jednotlivostí, ve kterých se vyznají jen aktéři sami. Zůstanu u podstaty věci a té se říká jednoduše krádež. V právním jazyce se to dá pak nazvat nekalou soutěží a neodůvodněným obohacením. Veškeré to rozsáhlé hodnocení mé osoby a mých kvalit je jen zakrývacím manévrem této podstaty. Je to zaměňování důsledku za příčinu. Asi bych byl pro tyto pány lepší člověk, kdybych se nechal v tichosti okrást. Tím bych pravděpodobně prokázal „schopnost normálně komunikovat", kterou u mě postrádají. Chlapské chování, kterým se to ve scénářích pana Křižana jenom hemží, v realitě ustoupilo
Synchron 2
2003
žalování na policii v duchu hesla: provedu lumpárnu a pak se snažím schovat pod ochranu státu. Pan Křižan ve svém rozboru píše: „Záměr režiséra: Chtěl bych natočit film o uprchlících má stejnou hodnotu a zní stejně jako Chtěl bych natočit film o vojácích, o hornících, o narkomanech, o myslivcích…“ V jeho případě tomu věřím. Jinak je tomu se mnou, který žil skoro devět let v emigraci a jehož dědeček do Prahy přicestoval z Varny. Téma je mně to tedy dlouhodobě blízké, což mohu doložit mimo jiné režií dokumentu Ztráta demokracie (z cyklu Ztracená duše národa) o ruské inteligenci, která do Prahy emigrovala před bolševismem. Ať si pan Křižan píše scénáře o vojácích a hornících sám třeba pro pana Boučka. Já jsem mu zadal s jasným vědomím látku, která měla mezinárodní přesah s jednoznačnými možnostmi koprodukčního filmu. A to pan Křižan velice rychle pochopil. Hájit se tím, že jsme si o věci „jen" povídali, je u dospě-
lého člověka a navíc zkušeného autora dětinské. To, že se někdo kamarádí raději s tím než s oním, je normální. Nezakládá mu to však právo sebrat druhému jeho vlastní projekt s odůvodněním, že správně nechápe záměr, který sám vymyslel nebo že se mu nehodí jako partner do obchodní strategie. Toto vykládání reality, kdy se právní nepostižitelnost vydává za totéž co spravedlnost, se však nevyskytuje jen u tohoto sporu. Je přítomno v atmosféře dnešní doby všeobecně. Nejviditelnějším projevem tohoto chápání práva je spor o TV NOVA. Uvědomuji si, že naše vzájemné přetahování nikoho příliš nezajímá. „Kdoví jak to bylo," řekne si většina. Vím proto, že jediné, co má v této situaci smysl, je práce. A normální soutěže s těmito pány se nebojím. O obnosu 300 000 Kč, který pan Křižan dostal od Sazky, si pak myslím, že takto získaný majetek člověku žádné opravdové štěstí nepřinese. Petr Nikolaev, režisér
17
MY A SVĚT
Film a Evropa V čísle 3/2002 čtvrtletníku Film a doba recenzoval kolega PhDr. Jan Svoboda dvě publikace, které se věnovaly financování evropského filmu (Patrice Vivancos: Cinéma et Europe a sborník Towards a Sustainable UK Film Industry). Z obsáhlé stati vyjímáme několik faktografických údajů o podpůrných systémech Francie, Německa, Velké Británie, Itálie, MEDIA a Eurimages:
Francouzský systém (od roku 1946 řízený organizací Centre National de Cinématographie – CNC) představuje příklad vzácně komplexního a štědrého státního intervencionismu, který nicméně stále zůstává demokratický a funkční: „Kulturní priority“ totiž svorně respektují pravicové i levicové vlády. Dosti bohaté systémy v Německu fungují jednak na federální úrovni (Filmförderungsanstalt – FFA v resortu ministerstva hospodářství), jednak ve spolkových zemích (nejsilnější v Bavorsku a Severním Porýní-Vestfálsku). Jejich rizikem je ale určitá marnotratnost a hlavně povinnost utrácet přidělené prostředky v příslušné zemi. Nejednou tak při kombinaci zdrojů vznikne jakýsi „Landespudding“. Pokud jde o Velkou Británii, zde od roku 1950 působil systém převážně automatické podpory (National Film Development Corporation – NFCD), ale roku 1985 byl konzervativní vládou zrušen a nahrazen společností British Screen se smíšeným kapitálem (a s dceřinou společností European Coproduction Fund), jež poskytovala výběrovou podporu. „Novátorské“ produkci a kulturním aktivitám se věnoval British Film Institute, založený už roku 1933. Novým, velice významným zdrojem podpory se pak stala od roku 1995 část výnosů Národní loterie, výběrově rozdělovaná prostřednictvím Arts Council of England na firemní „balíky projektů“. Klíčovou úlohu při financování mají ovšem i britské televize (na předním místě Channel Four) a jejich „tradice kvality“. Specifikem britských systémů je poměrně nízká přímá finanční účast, přitom však vysoká finanční návratnost (až 70%). Ta plyne jednak z precizní kontroly účetnictví, ale především z přístupu na „světový“ anglofonní trh (často ve spojení s americkými subjekty), a tedy
Polsko: mediální zákon otřásá politickou scénou Ostrý spor mezi politiky a zástupci médií v Polsku vyvolává novelizace zákona o rozhlasu a televizi. Tento zákon totiž stál u vzniku aféry filmového producenta Lea Rywina, který za úplatu nabízel společnosti Agora, vydavateli největšího polského deníku Gazeta Wyborcza, úpravu legislativy (viz Synchron 1/03). Prosazení nového zákona se táhne více než rok. Kvůli „Rywingate“ hrozilo, že Sejm až do vyšetření přestane zákon projednávat, ale poslanci nakonec v jednání pokračují. Většina opozičních stran zasedání sejmové komise kultury bojkotuje. Rywin navštívil v létě 1992 šéfredaktora Gazety Wyborczy Adama Michnika a za 17,5 milionu dolarů mu nabídl, že zařídí, aby legislativa více vyhovovala soukromým médiím. Rywin se přátelí s některými členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, generálním ředitelem Polské televize (TVP) a politiky postkomunistického Svazu demokratické levice. Právě toto napojení, které končí až u premiéra, vyvolalo podezření z korupce. Největší boj vedla soukromá média s ustanovením o „dekoncentraci médií“. To zamezuje tomu, aby majitel celostátních novin mohl vlastnit televizi. Ustanovení by poškodilo společnost Agora, která projevila zájem o koupi televizní stanice. Předpokládá se, že bude chtít koupit soukromou Polsat, které letos končí licence. Časopis Newsweek upozornil, že návrh zákona umožňuje privatizovat jeden z kanálů veřejnoprávní televize. Z vyšetřování vyplývá, že na tom mohli mít zájem lidé ze Svazu demokratické levice, kteří chtěli vytvořit protiváhu stále vlivnější Agoře. Michnikovo odhalení rozpoutalo bouři na politické scéně. Sejm ustanovil zvláštní vyšetřovací 18
logicky vyšších výnosů. Přesto však podíl britských filmů na domácím trhu klesl v 90. letech na 15%. Zásadní politickou reformu zde představuje až vznik veřejné agentury Film Council (FC) v roce 2000. V Itálii (kde fašistický stát rozvíjel podporu již od roku 1925) tvoří jádro veřejného sektoru produkční a distribuční společnost Instituto Luce-Italnoleggio cinematografico, ateliéry Cinecittá a od roku 1985 filmová sekce Fondo Unico dello Spettacolo ve správě Banco Nazionale del Lavoro. Tento systém není ve svých procedurách ani ve výši prostředků nijak výjimečný (zahrnuje i agenturu pro zahraniční styky Italia Cinema), zato je nesmírně administrativně složitý a nepřehledný. Kompetence jednotlivých složek nejsou přesně vymezené, překrývají se a je třeba podávat několikeré žádosti, což snižuje efektivnost. „Evropské fondy“ MEDIA a Eurimages (zaměřené na koprodukce a distribuce v členských státech Rady Evropy) sice rozdělují ročně jen něco více než 100 milionů eur (oproti 560 milionům eur, jež dohromady vydávají na podporu jednotlivé členské státu EU), ale jejich úloha vzrůstá, ať už jde o finanční anebo politickou (tj. symbolickou) úroveň. Přetahování o výši rozpočtu MEDIA Plus na léta 2001 – 2005 (program se zaměřuje na vývoj projektů, distribuci a školení profesionálů) mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou ministrů (kde každý členský stát prosazuje vlastní hlediska a zájmy) ale dokazuje, že všichni zúčastnění zdaleka nemají stejnou představu o strukturách a způsobech, jak posilovat „kulturní dimenze evropského audiovizuálního sektoru“. Jan Svoboda
komisi, která od poloviny ledna pravidelně zasedá. Výslechy svědků jsou vysílány přímým přenosem. V porovnání s prokuraturou vyšetřování probíhá poměrně rychle a zřetelně. „Diskuse o ‘aféře Rywina’ se změnila v diskusi o stavu polské demokracie,“ komentovala situaci televizní stanice TVN. Z výpovědi předsedy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání vyplývá, že v této instituci skutečně docházelo ke korupčním praktikám. Diskusi o polské mediální scéně v březnu rozvířili i pracovníci veřejnoprávní televize TVP, kteří si v otevřeném dopise, zaslaném polskému ombudsmanovi, stěžují, že v této instituci panuje cenzura a novináři s nestrannými názory se setkávají s represemi. (HN 17. 3. 2003)
Litva: kvůli politikům odstoupil ředitel televize Kvůli údajnému zasahování poslanců do práce televize odstoupil ředitel litevské státní televize a rozhlasu V. Milaknis. „Naše činnost byla téměř ochromena trvalou pozorností politiků v tom špatném slova smyslu,“ napsal ředitel v otevřeném dopise, který 6. března otiskly litevské noviny. „Neustále se pokoušeli ovlivňovat program a práci televize.“ V pobaltské Litvě s 3,5 milionem obyvatel poslanci schvalují činnost a rozpočet státních médií a dohlížejí na ně. (ČTK 6. 3. 2003)
STV: katastrofální stav Jen pár dní po svém zvolení do funkce ústředního ředitele Slovenské televize (STV) oznámil Richard Rybníček 6. února Radě STV, že v rámci restrikčních opatření budou externistům sníženy honoráře na polovinu. STV tak měsíčně ušetří 4 miliony Sk. Jde prý jen o dočasné opatření do
května. Do té doby chce STV vyrovnat své dluhy vůči externistům a externím firmám, které dosahují 17,5 milionu Sk. Přehodnocena má být také výroba pořadů, za které Rada pro vysílání a retransmisi (obdoba české RRTV) loni uložila STV pokuty v celkové výši 2,6 milionu Sk. V těchto pořadech se objevila skrytá
reklama. Budou zrušeny i pořady s vysokými výrobními náklady nebo nejasnými smluvními podmínkami s producenty. Na nepřiměřené smlouvy STV s externími dodavateli nedávno také upozornil Nejvyšší kontrolní úřad. O pět dní později šéf STV oznámil další opatření: televizi bude muset do konce roku opustit 1 200 z 2 015 zaměstnanců a výroba pořadů bude snížena o tisíc hodin. STV se částečně vystěhuje ze svého mrakodrapu v Mlynské dolině, kde zůstanou jen některé výrobní složky, například dabingová studia. Propouštění se dotkne všech profesí a vyžádá si 250 milionů Sk na odstupném. Tato opatření mají letos ušetřit 224 milionů, což je třetina ročních nákladů televize. STV se do „červených čísel“ dostala hned po pádu komunismu. V polovině 90. let se pak nedokázala vyrovnat s nástupem Markízy, která od té doby dominuje slovenskému televiznímu trhu. Synchron 2
2003
MY A SVĚT Krizové řízení STV nyní řídí krizový management Rybníčkových spolupracovníků z TV JOJ, který především hledá úspory. „Kritická je finanční a programová situace,“ zhodnotil poměry šéf STV po svých 22 pracovních dnech. STV dříve financovala projekty, na něž neměla, a celkově „směřovala ke dnu“. Současný dluh dosahuje 689 milionů a dalších 584 milionů představují obchodní závazky. Navíc televize vede spory o 652 milionů. Měsíčně STV chybí 20 milionů korun. Rozpočet zatěžují i nevýhodné smlouvy o prodeji reklamního času. Rybníček proto zastavil uzavírání nových smluv s externími firmami, zastavil již rozběhnutá výběrová jednání za 50 milionů a ke konci letošního roku vypověděl smlouvu s výhradním zprostředkovatelem reklamy firmou ARBO. Nevyčíslitelné jsou i škody v archivu, kde se vinou vlhkosti a nesprávného uložení zničilo několik set filmů. Bylo proto podáno trestní oznámení na neznámého pachatele. Současnou situaci v STV podle Rybníčka způsobilo to, že posledních 10 let bylo ve veřejnoprávní televizi bezvládí. Podle statutárního zástupce Marcela Pary, který STV do Rybníčkova nástupu vedl, se finanční situace odrážela i v programu. Televize na sebe přebírala závazky, které nebyla schopna uhradit. Prioritou krizového managementu je záchrana archivu, vytvoření nových vztahů s exter-
ními dodavateli a zprůhlednění finančních toků a smluv. Změna programové struktury přijde na řadu po základní finanční stabilizaci televize. Rybníček si prý uvědomuje, že některá úsporná opatření, např. snížení honorářů, vyvolají nevoli, na svém rozhodnutí však trvá, i když externisté odmítnou pracovat. Snížení honorářů za dabingy již vyvolalo protesty herců, kteří se obávají ztráty zdroje obživy.
STV pomáhá stát STV loni obdržela ze státního rozpočtu dotaci 218 milionů korun a letos dokonce 370 milionů. Mimo to ji ministerstvo financí loni na oddlužení poskytlo téměř 487 milionů a Fond národního majetku předloni 565,5 milionu. Podle Rybníčka bude STV i po škrtech schopna zajistit veřejnoprávní charakter vysílání na obou kanálech, dojde však ke zvýšení repríz a využívání archivů. Již v příštím roce chce televize přejít z „červených čísel“ do zisku 300 milionů Sk, ovšem za předpokladu, že Sněmovna schválí zvýšení koncesionářských poplatků ze současných 75 na 100 Sk. Od roku 2004 by STV měla žít jen z koncesionářských poplatků a z vlastních příjmů.
Z JOJ do STV Ještě před pár měsíci Rybníček řídil TV JOJ, slovenskou sestru Novy. Na doporučení Rady STV
jej v tajném hlasování ve 150členné Sněmovně slovenského parlamentu podpořilo 125 poslanců. Rada STV se rozhodovala mezi jím a Vladimírem Červenákem, ředitelem marketingového centra Slovenské národní galerie. Konkurz na ústředního ředitele, do kterého se přihlásilo 40 zájemců, byl vyhlášen po odvolání Milana Materáka kvůli údajně příliš velkorysé kolektivní smlouvě, kterou podepsal a která obsahovala „zlaté padáky“ pro zaměstnance a management televize. Ve svém projektu Rybníček uvedl, že chce zachovat oba okruhy a studia v Bratislavě, Banské Bystrici a v Košicích; chce oddělit vysílání a tvorbu programů od jejich výroby a hodlá zachovat tříprocentní podíl reklamy. Podporuje přijetí nového zákona o veřejnoprávní televizi, který by jí pomohl zabezpečit dostatečné příjmy. STV1 by měl poskytovat vysílání rodinného typu a příjmy z reklamy na tomto kanálu by měly pomáhat udržet vysílání STV2. Rybníček, který se narodil v roce 1969, vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Na počátku 90. let byl zpravodajem ČTK a redaktorem deníku SME. Poté odešel do Německa, kde studoval 3 semestry politických věd a mezinárodních vztahů na bonnské Friedrich Willhelm’s Universität. Po návratu pracoval v České produkční 2000 a.s. jako manažer pro Slovensko. (dr)
VOX HUMANA 2002 Hnutí Vox Humana a Český filmový a televizní svaz FITES uspořádaly v pátek 21. února 2003 v 17.00 hodin v ateliéru Jana Kristoforiho (Seifertova 25, 130 00 Praha 3) slavnostní udílení společné CENY VOX HUMANA 2002 udělované tvůrci televizního díla, které s mravní a uměleckou silou prosazuje myšlenku humanizace světa, ve kterém žijeme. Po Dagmaře Průchové, Břetislavu Rychlíkovi, Jiřím Krejčíkovi a Tomáši Škrdlantovi cenu tentokrát převzal scenárista a režisér Milan Růžička za dokument
Lidé, kteří otevřeli svá srdce. Dokument vypráví o nevšedním přátelství našich občanů s bangladéšskými dětmi. Kdo dokáže naslouchat druhému, chápat jeho problémy, soucítit s ním a dokonce mu i pomáhat, o tom se říká, že má otevřené srdce. V médiích se s takovými lidmi nesetkáváme často. Na první pohled na nich není nic zajímavého. Jejich činy ale mají dalekosáhlý význam – mění osudy druhých a nejednou jim i zachraňují život. O takových lidech pořad vypráví – a o dětech v daleké Bangladéši, jejichž volání o pomoc vyslyšeli s otevřeným srdcem. Dramaturg: Petr Chovanec, střih: Petr Sladký, zvuk: Petr Kroča, hudební režie: Jan Hubáček, kamera: Jakub Nosek, scénář a režie: Milan Růžička. Hodinový dokument vyrobila Česká televize, Televizní studio Brno, Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání (producent Petr Raus). Porota pracovala ve složení: doc. Ing. Ivan M. Havel, doc. RNDr. Milan Stloukal, Jan Kristofori Iniciativu VOX HUMANA tvoří sympatizanti, kteří se sdružují kolem ateliéru Jana Kristoforiho. Pojítko mezi tímto hnutím a Českým filmovým a televizním svazem FITES udržují Jarmila Cysařová a Otakar Kosek. Umění od dávných věků mělo pro člověka svoji poznávací, sdělovací a estetickou funkci a tím, že bylo takto spjato se životem, mohlo po tisíciletí provázet lidstvo na jeho historické cestě.Dnes se ve veSynchron 2
2003
likém procentu uměleckých děl toto pouto se životem ztrácí a mnohá díla působí nejen antiesteticky, ale doslova pro život negativně. Umělec i kritik se mnohdy velikášsky stylizuje do projevu, který působí destruktivně, ač bývá pro veřejnost pokrytecky zdůvodňována potřebou katarze či mementa. V takovém pojetí se pak ztrácí nejen úcta k základním hodnotám, tolerance k ostatním, ale i sounáležitost s Řádem přírody a kosmu, který nás přesahuje a jehož jsme pouhou součástí. Ničivě působí zvuková frenezie v hudbě populární. Mladí lidé jí propadají jako drogám, vede právě tak k návyku, stupňování dávek a otupělosti. A chceme-li z různých vnitřních či vnějších příčin reflektovat současný stav světa s jeho bolestmi, nesnažme se zde vytěžit kdeco z cizího neštěstí, ale pokusme se co nejupřímnějším vhledem do problematiky a soucítěním s utrpením druhých dobrat se hodnoty lidství. Nestačí jen krizi zobrazit – tak se vlastně negativní skutečnost jen šíří dál, je třeba hledat východisko z této krize eticky kori- Symbolem ceny VOX HUMANA je každoročně výtvarné dílo Jana Kristoforiho (vlevo), který je držiteli Milanu Růžičkovi (vpravo) osobně předal za moderování Otakara Koska. govaným nadhledem. 19
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
Upír Nosferatu zo Slovenska Na 53. Berlinale vo februári 2003 sa v berlínskom Filmmuseu (Deutsche Kinemathek) uskutočnila aj retrospektíva filmov režiséra F. W. Murnaua. Jej súčasťou boli aj tri projekcie filmu Upír Nosferatu (1922). Odborné uvedenie filmu v Berlíne zabezpečil Slovenský filmový ústav (SFÚ). Film Upír Nosferatu, ktorý vznikol na základe knihy Dracula Brama Stokera, sa nakrúcal na Slovensku, konkrétne na Oravskom zámku a v jeho okolí, vo Vysokých Tatrách, na hrade Strečno, pri rieke Váh, vo Vrátnej doline, Dolnom Kubíne a na Oravskom Podzámku. Vyplýva to zo skúmania, ktorý v SFÚ realizoval Štefan Vraštiak, vedúci oddelenia videotéky a osvetovo-výchovných činností. V prezentačnom materiále k uvedeniu filmu uvádza, že „v roku 1921 na Slovensku nakrúcali exteriéry k svojim filmom dvaja režiséri – nemecký režisér W. F. Murnau – Upír Nosferatu a anglický režisér Harley Knoles – The Bohemian Girl (okolie Bratislavy, pohľady na Bratislavský hrad). (…) Už koncom 50tych rokov robil Ivan Rumanovský, zakladateľ slovenského filmového archívu (1958) vo vtedajšej Ústrednej požičovni filmov v Bratislave výskum o nakrúcaní filmu Upír Nosferatu. Premietal ho hluchonemým a tí potvrdili, že naturščici hovorili pred kamerou po slovensky (podľa pohybu úst). Vo filme, ktorý sa nakrúcal na Oravskom zámku a v okolí, Vysokých Tatrách, na hrade Strečno a v okolí rieky Váh, sú pohľady na Oravský zámok vo veľkom celku, vchod do
hradu, nádvorie hradu, hradné komnaty, aj v scéne sedliackej krčmy hovoria naturščici po slovensky. Vo filme sú pohľady na slovenskú krajinu, prírodné scenérie, rieka Váh, kaplnka ap. Podľa Rumanovského až 32 percent exteriérov filmu sa nakrútilo na Slovensku. Kočiša s konským záprahom hral Jozef Sárený z Dolného Kubína, rekvizity pre film vyrábal Ladislav Nerer, taktiež z Dolného Kubína. Oravský zámok predstavoval karpatské transylvánske sídlo grófa Orlaca – Draculu. Slovensko bolo pre nemeckých filmárov dostupnejšie, ako rumunské transylvánske Karpaty. Bohužiaľ v titulkoch filmu sa nepíše, kde sa exteriéry filmu nakrúcali. F. F. Coppola, ktorý nakrútil v roku 1992 film Dracula, povedal, že práve Murnauov film najlepšie vystihuje Stokerovu predlohu a že práve týmto filmom sa nechal inšpirovať, pretože je najvernejším prepisom jeho predlohy.“ Ako Štefan Vraštiak v texte pokračuje, v 20-tych rokoch sa na Slovensku takmer nefilmovalo. V období nemého filmu prichádzali na Slovensko nielen české, ale aj zahraničné filmové štáby, ktorých lákala slovenská príroda a nakrúcali tu exteriéry svojich filmov. Po stopách Murnaua a nakrúcaní jeho filmu na Slovensku sa vydali v 90-tych rokoch minulého storočia španielski dokumentaristi a nakrútili televízny seriál, ktorý vysielalo aj Arte. Cestu štábu organizovalo MK SR a SFÚ Bratislava.
Jubilejní X. Dny evropského filmu Pražští diváci měli možnost zhlédnout na 66 představeních 42 celovečerních a 9 krátkých snímků ze současných i budoucích zemí Evropské unie, prostřednictvím koprodukcí bylo zastoupeno celkem 35 zemí. Většina celovečerních i krátkých filmů přišla oceněna nejrůznějšími národními i mezinárodními cenami a byla uvedena v české premiéře. I letos festival zaznamenal velký divácký zájem, celkem přišlo téměř 13 000 diváků. Absolutně vyprodáno bylo 7 představení – Boží zásah Elii Suleimana, Smradi Zdeňka Tyce, obě představení Krvavé neděle a Sladkých šestnácti let a druhá projekce filmu Tirana v roce nula. Téměř vyprodána pak byla obě představení filmů Bella Martha a Objevení nebe. V diváckém hlasování o nejlepší film, které proběhlo na stránkách www.dokina.cz, se na prvním místě umístili Smradi, druhou příčku obsadilo Děvčátko, třetí Sladkých šestnáct let. Na besedě u kulatého stolu na téma Pixely, kódy a kabelové kino – Audiovize v digitálním věku pod
moderátorským dohledem Andrease Ströhla (MFF Mnichov) diskutovali Costas Daskalakis (MEDIA Program, Nové technologie, Brusel), Pavel Škabrout (SONY), Benedict Neuenfels (kameraman, Skála / Der Felsen), distributor Jan Jíra (Cinemart), Petr Komrzý (UPP), Antonín Chundela (kameraman, Děvčátko) i hosté v publiku. Diskutující se shodli na tom, že digitální revoluce, která se prozatím dotýkala především oblasti zvuku a nyní proniká i do sféry filmového obrazu, je v plném proudu. Také zaznělo, že filmařské digitální technologie přinášejí do filmové tvorby prvky demokratizace. Benedict Neuenfels podotkl, že film jako týmová práce se díky nové technologii postupně změní v činnost individuální. MEDIA program na podporu nových technologií je připraven digitální kino po všech stránkách podporovat. Investice se budou týkat především malých kin a art kin, aby byla zachována jejich programová pestrost. Stejně jako v loňských letech se mohou diváci České televize i návštěvníci kin těšit na některé filmy, které
v průběhu festivalu nestihli zhlédnout. Česká televize uvažuje o koupi několika filmů, například Ahoj Terezko, Věčnost a den, Sladkých šestnáct let, Krvavá neděle, Moje žena je herečka – a dobrá! Do kin se pak chystají snímky Boží zásah a pravděpodobně i Bella Martha a Objevení nebe. Za 10 let trvání festivalu Dny evropského filmu Česká televize zakoupila téměř 60 snímků, které byly uvedeny na tomto festivalu.
SMRADI – podle diváků nejlepší film X. DEF.
Prehliadka Projekt 100 na Slovensku Projekt 100 – 2003 sa v Slovenskej republike začína 15. marca, trvá do 31. mája a uskutoční sa v 29-tich mestách a 35-tich filmových kluboch a kinách po celom Slovensku. Divákom tradične ponúkne desať filmov. Po viacročnom úsilí sa do tohtoročného Projektu 100 podarilo získať taliansko-francúzsky film Amarcord (1973) jedného z najvýznamnejších talianskych režisérov Federica Felliniho. Okrem neho dramaturgiu titulov filmovej klasiky tohtoročného Projektu 100 tvoria nasledovné filmy: slávna snímka Diktátor (1940) Charlesa Chaplina, dielo veľkého španielskeho režiséra Luisa Bunuela Mliečna dráha (1968), kultová Zväčšenina (1966) nemenej slávneho talianskeho režiséra Michelangela Antonioniho a antiutopistická snímka Brazil (1985) režiséra a animátora Terryho Gilliama, člena zoskupenia Monty Python. Projekt
20
100 – 2003 ďalej dopĺňajú tituly, ktoré zaujali na najprestížnejších svetových filmových festivaloch, a to film Idioti (1998) dánskeho režiséra Larsa von Triera, nakrútený v duchu manifestu Dogma 95, drsný kórejský film Ostrov (2000) režiséra Kim Ki-duka, ktorý sa stal najväčším škandálom na MFF v Benátkach, či dlho očakávaná posledná časť z „qausi“ trilógie režiséra Godfreyho Reggia s názvom Naqoyqatsi (2002). Českú tvorbu v tohtoročnom Projekte 100 zastupuje najnovší film jedného z najvýraznejších režisérov českej novej vlny Jana Němca Nočné hovory s matkou (2001).
Tento rok po prvýkrát v histórii Projektu 100 prišlo k rozdielu medzi programom jeho českej a slovenskej časti. Keďže nebolo možné získať práva na uvedenie Formanovho Amadea (1984) na Slovensku, v programe slovenskej časti tohtoročného Projektu 100 sa ako posledný – desiaty – titul objaví nemenej atraktívna snímka fínskeho režiséra Akiho Kaurismäkiho Muž bez minulosti (2002), ktorá získala niekoľko cien na minuloročnom MFF v Cannes. Projekt 100 – 2003 organizujú Asociácia slovenských filmových klubov (ASFK) a Slovenský filmový ústav (SFÚ).
Synchron 2
2003
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
Český lev 2002 Nejlepší film ROK ĎÁBLA Nejlepší režie PETR ZELENKA – ROK ĎÁBLA Nejlepší scénář ALICE NELLIS – VÝLET Nejlepší kamera JAROSLAV BRABEC – ANDĚLSKÁ TVÁŘ Nejlepší střih DAVID CHARAP – ROK ĎÁBLA Nejlepší zvuk MICHAL HOLUBEC – ROK ĎÁBLA Nejlepší hudba JAROMÍR NOHAVICA, KAREL HOLAS, ČECHOMOR – ROK ĎÁBLA Nejlepší kostýmy JOSEF JELÍNEK – ANDĚLSKÁ TVÁŘ Nejlepší výtvarné řešení PETR POŠ, MARTIN VELÍŠEK – FIMFÁRUM JANA WERICHA Hlavní ženský herecký výkon IVA JANŽUROVÁ – VÝLET Vedlejší ženský herecký výkon JANA HUBINSKÁ – DĚVČÁTKO Hlavní mužský herecký výkon IVAN TROJAN – SMRADI Vedlejší mužský herecký výkon IVAN TROJAN – MUSÍM TĚ SVÉST Dlouholetý umělecký přínos JURAJ JAKUBISKO Divácky nejúspěšnější film ROK ĎÁBLA
Synchron 2
2003
21
F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E
AniFest 2003 Ve dnech 5. – 10. května 2003 se v Třeboni uskuteční Mezinárodní festival animovaných filmů AniFest 2003. Festival je organizován společností Corona a městem Třeboň ve spolupráci s rakouskými a slovenskými partnery. Smluvním partnerem je ASIFA Rakousko, zastoupená panem Thomasem Renoldnerem, který je zároveň prezidentem celosvětové organizace ASIFA INTERNATIONAL, sdružující profesionály z oblasti animovaného filmu. Záštitu festivalu poskytli: předseda vlády ČR PhDr. Vladimír Špidla, spolková ministryně zahraničí Rakouska Dr. Benita Ferrero-Waldnerová, ministr zahraničních věcí ČR JUDr. Cyril Svoboda, ministr kultury ČR Pavel Dostál a hejtman jihočeského kraje RNDr. Jan Zahradník. V současné době probíhají jednání o záštitě ministra kultury Slovenska. Čestným prezidentem festivalu je profesor Břetislav Pojar. Soutěž byla vyhlášena v následujících kategoriích: Původní autorská tvorba – krátký film do 60 minut, celovečerní film, Televizní tvorba – televizní film, televizní seriál, Tvorba na zakázku – reklama, videoklip, znělka a Studentský film. V soutěži se sešlo 392 soutěžních snímků z 38 zemí světa. Jsou zde špičkové snímky z Evropy (Velká Británie, Německo, Belgie, Estonsko, Francie…), Japonska, USA, Brazílie, Austrálie. Je zřejmé, že půjde o velice kvalitní a divácky atraktivní soutěž animované tvorby. V soutěži můžete zhlédnout mimo jiné snímek SAP (česky Míza) korejské animátorky a režisérky Hyun-Joo Kim a ostravské producentky Lucie Wenigerové. Tento snímek byl nominován v kategorii nejlepší krátký animovaný film na letošní cenu Britské filmové akademie. Výběrová komise pracovala ve složení: Doc. Edgar Dutka, pedagog FAMU, Niké Papadopulosová, animátorka a Ing. Petr Slavík, CORONA, s.r.o. Práci výběrové komise zhodnotil její předseda, docent Edgar Dutka: „Vloni jsem se zúčastnil 1. ročníku AniFestu (Festivalu animovaných filmů) v Třeboni jako člen poroty. Šlo v podstatě o bilanční přehlídku české animace devadesátých let. Tehdy jsem nevěřil, že se podaří do roka změnit AniFest na mezinárodní festival. O to větší bylo mé překvapení, když jsem letos jako člen výběrové komise musel vybírat z více než 350 filmů z celého světa (z 38 zemí čtyř světadílů!). A ještě větší bylo moje překvapení, že jsme viděli tak výborné a originální filmy, až bylo přetěžké vybrat filmy pouze pro 9 soutěžních bloků a mnoho zajímavých filmů přesunout do dvou panorám. Letošní AniFest Třeboň bude ohromně zajímavý nejen svou tématickou šíří a žánrovou pestrostí, ale i rozmanitostí tradičních moderních technik, které otevírají úplně novou kapitolu animace.“ A jak na práci ve výběrové komisi vzpomíná MgA. Niké Papadopulosová? „Abych pravdu řekla, očekávala jsem amatérštější tvorbu spíše studentské úrovně, kde bude mnohem jednodušší vybírat skvosty do soutěžního bloku. Velice mě však překvapila kvalita a rozmanitost filmů, které jsem měla možnost zhlédnout. Ohromila mě hlavně výtvarná složka a nápaditost a mnohdy experimentální ztvárnění jednotlivých snímků, animace technikou malby na skle, nebo písku, koláže, kombinování technik kreslení, plošky, plastelíny, loutky, mnohde bravurní zvládnutí 3D animace, kde autoři filmů, mnohdy více pracují a umějí zacházet s pocitem, kterým na diváka působí, a méně s dějem a satirou, například oproti českým tvůrcům animovaného filmu. Zhlédnutím takového množství filmů si člověk může udělat jemný stylizovaný obrázek o různých kulturách a animačních školách, které ve světě stále přetrvávají.“ Soutěžní snímky bude hodnotit pětičlenná mezinárodní porota, tvořená ze známých odborníků animovaného filmu. Do poroty byly osloveny následující osobnosti: Michail Aldašin (Rusko) – režisér, Penčo Kunčev (Bulharsko) – režisér, Stanislav Ulver (ČR) – filmový teoretik, novinář, pedagog FAMU, Katariina Lillquistová (Finsko) – animátorka, režisérka, Raimund Krumme (Německo) – režisér. Hlavní program festivalu bude doplněn bohatým doprovodným programem, zahrnujícím kromě seminářů a workshopů pro odborníky i výstavy, koncerty a besedy pro laickou veřejnost a také program pro děti.Výtvarníkem a režisérem festivalové znělky, televizního spotu a plakátu je Pavel Koutský. Kontakt: Gabriela Zajícová, mob.: 602 950 456, CORONA, Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, 257 324 507
[email protected] 22
Synchron 2
2003
IN MEMORIAM
Na rozloučenou s Jaroslavem Bočkem 25. 5. 1932 – 15. 3. 2003 Už jako středoškolák jsem dychtivě sledoval filmové kritiky, které v týdeníku Kultura 57 a v časopisu Květen publikoval nastupující Jaroslav Boček. Bylo to tenkrát naprosto nové slovo a nový, fundovaný pohled. Když jsem pak studoval na FAMU, přirozeně jsem autora záhy vyhledal v redakci ve Valdštejnském paláci. Stal se mi rádcem i patronem při publikování prvních i dalších článků. Bočkovo pronikavé a přesně kritické a teoretické myšlení doprovázelo naši filmovou tvorbu při zápasech s dogmatismem ideologickým i estetickým, a samozřejmě i v rozmachu let šedesátých. Suma tohoto poznání je uložena v jeho Kapitolách o filmu, ale i v monografiích Jiřího Trnky či Sergeje Ejzenštejna. V osmašedesátém roce jsme se sešli v inspirativním prostředí badatelského kabinetu Čs. filmového ústavu. V nastupující bezútěšné „normalizaci“ jsme spolupracovali na prognóze čs. kinematografie do roku 1985. A spolu jsme také po rozpuštění kabinetu na podzim 1973 dostali výpověď… Jaroslav dokázal vzdorovat poměrům usilovnou tvůrčí prací. Mohl navázat na svůj režijní rozběh (dokument Konec baroka v Čechách, loutkové podobenství Svatopluk a jeho synové) a točil hlavně večerníčkovské seriály. Vydal také řadu čtenářsky úspěšných beletristických knih různých žánrů – od historie po sci-fi. A zasvěceně zpracoval (spolu s Marií Benešovou) obsáhlé Kapitoly z dějin českého animovaného filmu. Roku 1990 stanul v čele Českého filmového ústavu (nyní Národní filmový archiv) a bránil tuto instituci proti „privatizačním fúriím“. Jeho – a nejen jeho – očekávání nových poměrů ve filmové kultuře ale chaotický vývoj v mnoha ohledech zklamal, a tak se rozhodl odejít do politické žurnalistiky (šéfredaktor Svobodného slova, komentátor Práva, autor esejistické knihy Hry s českou otázkou…). Až do posledku pracoval na úvahách o rozporech globalizace a úloze kultury. Vím, že nepsal snadno – jeho vytříbené formulace vznikaly vždycky z důkladného gruntovního přemýšlení. S přítelem navždycky odchází i kousek společně prožité historie. Ale jeho obdivuhodně rozsáhlé a osobité dílo kritika, teoretika, beletristy a režiséra se stává nepominutelnou součástí českého kulturního odkazu. Jan Svoboda
AD HONOREM… Po krátké a těžké nemoci opustil ve věku nedožitých 72 let své blízké a přátele dne 14. března tohoto roku JUDr. LUBOR POK, v šedesátých a na samém počátku sedmdesátých let šéfredaktor Vysílání pro děti a mládež, posléze šéfredaktor Hlavní redakce vzdělávacích pořadů Československé televize. Tolik lakonické konstatování velmi smutné skutečnosti, kterou lze vzít s rozličnými pocity na vědomí, která však téměř nic nevypovídá o tom, kdo byl doktor Pok ve skutečnosti, co pro televizi vykonal, co televize na oplátku přinesla jemu, jak ovlivnil svou osobností některé z nás, ani to, jaký po sobě zanechal profesionální odkaz. Jako vysokoškolský pedagog, jako literární a televizní autor, jako jeden z posledních televizních zakladatelů generace profesora Vladimíra Kováříka, jako člověk a pro nemnohé i přítel z nejvěrnějších. Narodil se 13. července 1931 v Bratislavě, v rodině českého vysokoškolského pedagoga a středoškolské profesorky. Po absolvování pražského gymnázia studoval i Lycée National ve francouzském Nimes, pak právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a také asyrologii na Filosofické fakultě této univerzity. Po krátkém působení v justici se uplatnil jako specialista na autorské právo v literární a divadelní agentuře DILIA, řadu let autorsky spolupracoval s Čs. rozhlasem. V roce 1959 se stal redaktorem televize, kde se zaměřil na vzdělávací pořady pro dospělé i pro mládež. Byl tvůrcem celé řady programových typů orientovaných především k otázkám historie, archeologie, astronomie a dějin náboženství. Časopisecky se zabýval teorií rozhlasu, televize a divadel pro mládež, většinou s obzvláštním zřetelem k jejich vzdělávací a výchovné funkci. Intenzivně studoval vzdělávací systémy zahraničních televizí, především polské, maďarské, italské, francouzské, západoněmecké a švýcarské. V době pro tuto tvorbu zvláště příznivé dostal od profesora Kováříka za úkol vytvořit model školské redakce. Tak byl položen základ Hlavní redakci vzdělávacího programu, která se vytvořila v roce 1968. Je logické, že do její čela byl jmenován Lubor Pok, o rok později se stal na krátkou dobu i zástupcem ředitele ÚTS. Po řadě peripetií normalizačního procesu byl degradován a po-
Synchron 2
2003
sléze v rámci takzvané reorganizace ČST k 31. 12. l974 definitivně propuštěn pro nespolehlivost a nadbytečnost. Dnes, s odstupem téměř čtyřiceti let, lze bez rozpaků konstatovat, že šedesátá léta představovala nejplodnější a nejúspěšnější období televizní tvorby pro děti a mládež, dokazují to nejen četná zahraniční ocenění na mezinárodním foru, třeba Prix Jeuenesse, ale i údaje o prodeji tvorby do zahraničí. Tomu odpovídala i pozice obou dětských a mládežnických redakcí v rámci celé Československé televize. V obou redakcích vládla tvůrčí pohoda, mezilidské vztahy byly profesionální, korektní a na zvyklosti tohoto média i nebývale srdečné. Byl to především Lubor Pok, který se o to zásadně zasloužil. Normalizace do této atmosféry tvrdě zasáhla, záměrně a promyšleně. Osobnosti byly odstraňovány, vztahy devastovány, tvůrčí duch se vytratil. Lubor Pok byl bez zásadních důvodů vyhozen, mnozí z těch, kteří mu do té doby holdovali, se mu začali vyhýbat. Zavládla atmosféra strachu, charaktery se začaly zvolna nemilosrdně obnažovat. Zasáhnout muže v nejlepších a nejplodnějších letech tím, že ho zbavíme profesního zázemí, je mimořádně surové a kruté. Doktor Pok, po celkem osmdesáti marných pokusech získat zaměstnání odpovídající alespoň částečně jeho kvalifikaci, se stal pomocným dělníkem ve skladu Mototechny, pak pracoval řadu let v JZD Jílové u Prahy jako referent technicko–ekonomických informací, posléze jako provozář hotelu International v Praze. Těžce si zvykal na totální nezájem bývalých kolegů, ale dokázal nezatrpknout. Existenční nejistota však krutě poznamenala jeho zdravotní stav. Někdy v té době se upnul na autorskou literární tvorbu. V nakladatelství Albatros vydal v roce 1979 naučnou prózu Jak člověk stvořil bohy, v roce 1983 v nakladatelství Mladá fronta povídky ve sborníku sci-fi Lidé ze souhvězdí Lva, v roce 1984 tamtéž v edici Třináctka historický román Zápas nad propastí z prostředí jihoamerické conquisty, a v roce 1990 pozoruhodnou pragensii Fraganeo. V mezidobí publikoval i odborné texty, většinou pod různými pseudonymy.
23
IN MEMORIAM Na počátku roku 1990 v rámci rehabilitací se rozhodl vrátit do Československé televize. Činil tak na přání některých bývalých kolegů s veškerým nasazením jemu vlastním, ovšem dvacetiletá pauza vykonala své, médium se za tuto dobu značně proměnilo, na vztahy se dalo navazovat jen částečně, mnozí z těch, o něž se chtěl opřít, sledovali vlastní cíle, jiní neunesli nastavené zrcadlo své vlastní minulosti. Potvrdila se tak moudrost předků o řece, do které dvakrát nevstoupíš. V dubnu 1992 byl v rámci reorganizace propuštěn podruhé, a ač je to k nevíře, opět se zdůvodněním nadbytečnosti.
Dnes mezi námi již není. Rozloučili jsme se s osobností, která mnohé z nás v dobrém slova smyslu velmi silně ovlivnila: svou moudrostí, vzdělaností, ryzím charakterem a morální silou. Je smutné, že právě televizi, dnes tedy České televizi, instituci, pro kterou toho vykonal více než dost, za rozloučení nestál. Slovem, obrazem ani pouhou květinou. ACERBUM EST, PRO BENEFACTIS CUM MALI MESSEM METAS. (Je trpké za dobrotu sklidit špatnou odměnu…) /Plautus/ Ing. Zdeněk Storch
Zemřel Jan Křtitel Sýkora 1949 – 2003 Pokaždé ocitáme-li se náhle tváří v tvář majestátu smrti, cítíme se jakoby zaskočeni. Bezradní a nechápaví. Jsme-li vůči sobě navzájem nezřídka neteční a nevšímaví, je to právě konec cesty některého z nás, co najednou nutí k zamyšlení, jakkoli je přitom konec lidských dnů součástí přirozeného řádu světa. Ale teprve pod dojmem odchodu někoho z našich nejbližších či přátel si znovu uvědomujeme dočasnost a konečnost našeho veškerého snažení a všelijakého hemžení, jemuž často bezdůvodně připisujeme přehnanou vážnost a důležitost. Přesto – a možná, že tím spíše – jsou v takových okamžicích na místě otázky, jaká byla a kudy se ubírala cesta toho, koho jsme přišli vyprovodit na cestu poslední. Jan Křtitel Sýkora ji začínal na krásném, téměř pohádkovém místě. Domovem jeho rodiny byla bývalá fara, přiléhající k petřínskému kostelíčku sv. Vavřince, přímo naproti známému bludišti s panoramatem bitvy, v níž Pražané hájili Karlův most před Švédy, kde se jako chlapec proháněl na koloběžce se zavázanýma očima. Z nedaleké rozhledny, ale i z bezpočtu jiných míst Petřína, nám ostatním neznámých, se mu každodenně otvíraly fascinující pohledy na nejkrásnější město světa, rozdělené stříbřitým tokem řeky, které se ve Smetanově symfonické básni dostalo tak jedinečné oslavy jako žádné jiné. Místo doslova ideální pro zrod básníka. A Jan Křtitel byl především básník, jakkoli dosud čekáme na tištěnou podobu jeho veršů. Ze všeho nejvíce byl ovšem básníkem života. Vděčil za to zázemí svého domova, oběma chápajícím rodičům i prarodičům, z jejichž úst se poprvé dozvídal o těch, kteří založili slávu jeho města či kdo byl onen Georgius Ferus – Jiří Plachý, zapálený jezuitský kazatel a spisovatel, který se tak neohroženě postavil při obraně kamenného mostu po boku svých věřících oveček. Doba, do níž se Jan Křtitel rok po komunistickém puči narodil, měla ovšem už jiné hrdiny a také jiná měřítka hodnot. Možná, že právě díky jisté vzdálenosti i určité odlehlosti od ulic vnitřní Prahy zůstávalo bydliště jeho rodiny vzácným ostrůvkem po
24
klidu uvnitř čím dál větších zmatků, které tyto časy přinášely, kde zůstávala pravda pravdou a kladl se důraz na staré dobré obyčeje. Velikonoce, Dušičky, Vánoce zůstávaly v rodině Sýkorových skutečnými svátky včetně příležitosti k rozjímání, což později vtiskl i své vlastní rodině a svému vlastnímu synovi. Od chlapeckých let se Křtitelův duch kultivoval v umělecké škole pod vedením herečky Jiřiny Stránské, další výtečné pedagogy získal na katedře scenáristiky a dramaturgie filmové fakulty AMU. Ale ještě předtím, v době Křtitelova dospívání, byl zasažen vzdáleným poselstvím jiného druhu nonkonformního volnomyšlenkářství v podobě syrového zvuku elektricky zesílených kytar, jimiž manifestovali své mládí a touhu po svobodě jeho věkoví vrstevníci v průkopnických skupinách českého big beatu z rodu památných Matadors či George and Beatovens Petra Nováka. Jan Křtitel se takřka přes noc stal jejich mluvčím i vášnivým obráncem před nepochopením a útoky zvenčí a v této pozici také zúročil nemalou část svého spisovatelského i hereckého talentu. Jakkoli Jan Křtitel měl – jako většina z nás, kteří jsme propadli kouzlu oné nové hudební vlny – uši nastavené jiným směrem, jeho srdce a duch zůstávaly hluboce zakořeněné v domácích tradicích a mezi těmi, s nimiž sdílel stejný osud a s nimiž se i on – díky Bohu – dočkal jiných časů. V nových podmínkách mohl také osvědčit své organizátorské schopnosti při budování nových nezávislých odborů v Konfederaci umění a kultury i zdravé podnikatelské sebevědomí ve vlastní produkční společnosti, kterou založili se svou chotí. A jakkoli až nezaslouženě krátká byla jeho pozemní pouť, po celou dobu jejího trvání byla lemována přesvědčením, které on sám vložil do úst jednomu z hrdinů své televizní inscenace o malíři Petru Janu Brandlovi a kterým bych teď naposledy jeho vlastními slovy chtěl svého přítele za nás za všechny, kteří se s ním přišli rozloučit, oslovit: „Ty ses narodil tady a dýchal jsi tenhle vzduch … je to dech země a tahle země je taková, jaká je … země počestných neřestí, trpkého vína … země střízlivé víry v zázraky a Ty jsi byl jejím dechem…“ Antonín Matzner
Synchron 2
2003
Soukromá vyšší odborná škola filmová v Písku otevírá ve školním roce 2003/2004 tyto studijní obory: • Výtvarné zpracování animovaného filmu • Obraz a zvuk ve filmové, televizní a rozhlasové tvorbě • Filmová, televizní a rozhlasová tvorba • Produkce filmové, televizní a rozhlasové tvorby Přihlášku se stručným životopisem mohou uchazeči zasílat do konce května 2003 na adresu školy: SVOŠF, Lipová alej 2068, 397 01 Písek
Bližší informace na webových stránkách školy: http://svosf.webpark.cz nebo telefonicky na čísle 382 264 212.
