UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ. Institut mezioborových studií Brno

UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ

Institut mezioborových studií Brno

Děti jako oběti a svědci domácího násilí DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Geraldina Palovčíková, CSc.

Vypracovala: Bc. Daniela Barteczková

Brno 2009

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „ Děti jako oběti a svědci domácího násilí“ zpracovala samostatně a pouţila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury.

Brno 15. března 2009 ………………………………….. Daniela Barteczková

Poděkování

Děkuji paní PhDr. Geraldině Palovčíkové, CSc., za velmi uţitečnou metodickou pomoc, kterou mi poskytla při zpracování mé diplomové práce.

Daniela Barteczková

Obsah Úvod

2

Domácí násilí, definice, pojmy, jevové znaky 1.1 Oběti domácího násilí 1.2 Partnerské násilí 1.3 Psychologie oběti, syndrom týrané ţeny, viktimizace, posttraumatická stresová, porucha, stockholmský syndrom

5 8 10

2.

Děti, svědci domácího násilí 2.1 Rodina a násilí v rodině 2.2 Domácí násilí z pohledu dětí, syndrom CAN 2.3 Důsledky a dopady domácího násilí na děti 2.4 Domácí násilí z pohledu dětí 2.5 Pronásledování (stalking), ohroţení dětí

17 17 19 23 26 30

3.

Ochrana obětí domácího násilí 33 3.1 Současná legislativa v ČR v oblasti domácího násilí, ochrana dětí před domácím násilím 33 3.2 Instituce na ochranu osoby ohroţené domácím násilím 35

4.

Domácí násilí a děti, oběti a svědci domácího násilí – výzkumná část 4.1 Zaměření výzkumu 4.2 Metody výzkumu, výběrový soubor 4.3 Vstupní otázky, pracovní hypotézy 4.4 Vyhodnocení výsledků výzkumu 4.5 Domácí násilí a děti, svědci domácího násilí z hlediska statistických dat v ČR, Moravskoslezském kraji a Karvinsku 4.6 Shrnutí výsledků výzkumu

1.

13

38 38 39 42 44 78 85

Závěr

88

Resumé

91

Anotace

92

Literatura a prameny

93

Přílohy

96

Úvod Důvodů, proč jsem si jako téma své práce zvolila problematiku domácího násilí, je několik. V posledních letech došlo i u nás k medializaci této závaţné problematiky, která sice oslovila zcela jistě část veřejnosti a přinesla větší informovanost, problém je však dle mého názoru daleko hlubší neţ by se mohlo na první pohled zdát. V případě domácího násilí se po dlouhou dobu jednalo o přehlíţení tohoto závaţného problému, při kterém dochází k zásahu do základních lidských práv a svobod. Toto přehlíţení lze povaţovat za paradoxní, protoţe tato práva chrání ústavní zákony a řada mezinárodních úmluv. V současné době pracuji jako lektorka – učitelka na Vyšší policejní škole v Holešově. S problémem domácího násilí jsem se ve své profesi setkala poprvé na mé první sluţbě na obvodním oddělení Policie České republiky v Karviné. Můj první sluţební zákrok byl v rodině s domácím násilím za přítomnosti tří dětí, ve věku dvou, pěti a dvánacti let. Opakovaný psychický a fyzický útok otce na matku telefonicky oznámila na Policii ČR nejstarší dcera. Násilný otec byl v tomto případě opakovaně vykázán jiţ potřetí. Řešení domácího násilí jsem začala vnímat jako komplikované, kdyţ jsem v rámci výkonu sluţby i později zakročovala

při různých rozmíškách, sporech

a násilných incidentech mezi ţivotními partnery v jejich společných domácnostech. Já, stejně jako mí kolegové, jsme nikdy neměli rádi tyto zákroky a další s nimi spojené úkony. Ikdyţ jsem na výše uvedeném obvodním oddělení v hlídkové sluţbě slouţila pouze čtvrt roku, výjezdy k domácímu násilí za tu dobu byly časté a ve všech těchto případech byly domácímu násilí přítomny děti. Zásah policie v situacích domácího násilí za přítpmnosti dětí byl tak o to náročnější. Pokud byl jeden z aktérů děje opilý a to bylo téměř ve všech případech, (většinou to byl muţ - násilník), byl umístěn k vystřízlivění na protialkoholní záchytnou stanici. Často jsem vnímala absenci moţnosti účinného řešení vzniklých situací. Oběti domácí agrese často tají svůj problém, protoţe se stydí. Při prvním kontaktu s orgány veřejné moci to někdy podle jejich chování vypadalo, ţe viníky jsou spíše ony. Jejich situace bývala často velmi zoufalá a bezradná a první na koho se obracejí, je policie, která zakročuje na místě agrese a nebo případ vyšetřuje.

2

Je skutečně mýlkou laické veřejnosti, pokud si někdo v těchto případech představuje agresora jako osobu s určitými specifickými fyziognomickými znaky (např. nízkým čelem nebo naopak vyčnívající bradou, velkýma ušima s přirostlými ušními boltci, hranatou lebkou, šilhající…atp.). Tedy „typického“ zločince a násilníka tak, jak jej popisoval italský vězeňský lékař a psychiatr z druhé poloviny 19.století Ceasare Lombroso1. Ve své praxi jsem se setkala s různými názory lidí na tento problém. Domnívám se, ţe problematika domácího násilí bývá ve společnosti poměrně dost zlehčována, především v lokalitě, ve které ţiji - Karvinsko. Mám za to, ţe tento jev je spoluobčany této oblasti akceptován a chování agresora je někdy dokonce vnímáno jako přirozené a normální. Pokud pachatel napadne pro něj cizí osobu a způsobí ji nějakou újmu (zranění, škodu na majetku) většina společnosti takové jednání chápe jako zavrţeníhodné. Pokud se však takového jednání dopustí partner na partnerovi nebo svých dětech, často je takové jednání vnímáno jako partnerský spor. Tento názor vyplývá z dlouho tradované představy o roli muţe a ţeny v rodině. Samotný fenomén domácího násilí se stává předmětem zkoumání aţ poslední dobou. V roce 2007 jsem vypracovala bakalářskou práci s tématikou domácího násilí. Na tuto práci, ale i na práce mých předchůdců, kteří o daném problému jiţ psali, chci nyní navázat diplomovou prací na téma „Děti jako oběti

a svědci

domácího násilí“. Téma domácí násilí je velice rozsáhlé, zahrnuje násilí jak na ţenách, tak muţích, dětech i na seniorech. Kaţdý druh tohoto násilí má svá specifika. Vzhledem k omezenému rozsahu práce jsem se zaměřila na partnerské násilí a děti přítomné tomuto násilí. Děti, které jsou svědky domácího násilí, mají podle mnoha výzkumů stejné obtíţe a dlouhodobé problémy, jako ty, které jsou přímo týrány. Rodinné prostředí má zásadní význam při plnění dvou základních funkcí: prvotní socializace dětí a emocionálně psychologická stabilizace osobnosti dospělých2. Proces socializace se realizuje vţdy jako činnost osobního působení členů rodiny navzájem (resp.především na dítě), včetně kladných a záporných vlivů a vzorů.

1 2

Multimediální encyklopedie DIDEROT 2001, Caesare Lombroso – popis zločince Kraus,B., Poláčková V.: Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido 2001, s.79.

3

Výchova jako součást procesu socializace a úloha prostředí ve výchovném procesu, k němuţ patří v prvé řadě rodina, jsou mezi jinými významná a aktuální témata pro sociální pedagogiku. Cílem práce je poukázat na jednotlivé otázky problematiky násilí v partnerských vztazích především z pohledu ohroţené osoby i dětí, které vyrůstají v prostředí, kde dochází k násilí mezi jejich rodiči. První kapitola je zaměřena na charakteristiku domácího násilí – definice, formy a faktory příčin vzniku násilí v rodině. Druhá kapitola je věnována problematice partnerského násilí a jeho dopadu na oběť. Zároveň tato část obsahuje i pohled na děti, které jsou přítomny domácímu násilí a moţný dopad tohoto násilí na jejich zdravý psychický vývoj. Třetí kapitola se zabývá moţnostmi pomoci obětem domácího násilí, to je současná právní úprava i pomoc neziskových organizací a intervenčních center. Ve čtvrté kapitole je uveden hlubší popis dané problematiky na teritoriu obce Karviná na základě provedeného výzkumu, uvedení a srovnání dostupných statistických údajů nestátních neziskových organizací1 a Policie ČR se zjištěnými výsledky provedeného šetření. V závěru práce

jsou uvedeny

výsledky, které jsem shromáţdila

výzkumem, vyhodnocení a shrnutí výsledků výzkumu. Následuje závěr, resumé, anotace a klíčová slova v české a anglické verzi, seznam pouţité literatury a přílohy.

1

Bílý kruh bezpečí, o. s., ROSA, o.s.

4

1.

Domácí násilí, definice, pojmy, jevové znaky Problematika domácího násilí stála v České republice ještě před deseti lety

mimo zájem odborníků i veřejnosti. Případy domácího násilí se určitě vyskytovaly, ale řešily se teprve tehdy, aţ nabyly znaků trestného činu. Policie i soudy postupovaly jako v jiných případech násilí. Nepřihlíţelo se k tomu, ţe násilí mezi blízkými osobami funguje jinak neţ mezi osobami cizími. Definice domácího násilí a jeho charakteristické znaky „Případ z roku 1482“ V roce 1842 žádala Dorota z Miličína před soudem o rozvod. Hlavním důvodem jejího rozhodnutí se rozvést bylo zranění, které ji způsobil její manžel ránou sekyrou do hlavy v průběhu manželské hádky. Manžel s rozvodem nesouhlasil a církevní soud rozhodl o zachování manželství tím, že manžel nemá bít ženu železnými nástroji, ale může ji bít prutem, holí nebo důtkami, případně ji tahat za vlasy.

Uvedený případ publikovaný v časopise Policista č.5/2005 čerpá z dobových dokumentů v jiţních Čechách z 15. století a je klasickou ukázkou domácího násilí. potvrzuje předpoklad, ţe násilí v rodinách není nikterak novým jevem, ale bezpochybně existovalo od počátku vzniku rodiny. Z dobových záznamů můţeme usuzovat, ţe se jednalo především o násilí páchané na dětech a ţenách. Kdyby případ z roku 1482 posuzoval právník v současnosti, zhodnotil by jej jako moţné naplnění skutkové podstaty trestného činu ublíţení na zdraví podle § 221 či § 222 trestního zákona a pachatel by mohl být odsouzen na 5 aţ 12 let vězení. Dorota z Miličína ve své době neměla mnoho moţností k řešení své situace. Jak je však z případu zjevné, nenašla příliš velké pochopení ani u tehdejšího soudu. Pojem „domácí násilí“ Samotná definice pojmu domácí násilí se vyvíjela. Jako o teoretickém a praktickém problému se hovoří zhruba 40 let. V době vzniku problému, tj. na konci 70–tých let 20. století, bylo vnímáno jako násilí projevující se v rodině nebo

5

v intimních vztazích, kterého se dopouštějí partneři (nejčastěji muţi) na ţenách. Tomu odpovídaly i dobové názory na podstatu, příčiny a jevové stránky tohoto jevu. Výzkum fenoménů domácího násilí však mezitím značně pokročil a domácí násilí jiţ není synonymem pro partnerovo (muţovo) týrání ţeny, ale je definováno jako „opakované, dlouhodobé a zpravidla eskalující násilí fyzického, psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří jednoznačně asymetrický vztah a vede ke stabilnímu rozdělení rolí na násilnou a ohroženou osobu“1. Právě ve vztahu k „ohroţené osobě“ se definice domácího násilí změnila a rozšířila. V současnosti je všeobecně akceptováno, ţe domácí násilí v roli oběti postihuje nejen ţeny, ale také muţe, děti, seniory i zdravotně postiţené. Obecně lze tedy domácí násilí rozlišit na partnerské a mezigenerační. Za mezigenerační se povaţuje násilí směřující od rodičů k dětem nebo naopak. Partnerským násilím se rozumí násilné chování v intimních vztazích. Přestoţe se obětí domácího násilí můţe stát kterýkoliv člen domácnosti, nejčastěji se jimi stávají ţeny a děti, coţ potvrzuje řada empirických studií. Podle statistik vídeňské policie jsou v 95% případů domácího násilí oběťmi právě ţeny a děti a přibliţně 95% pachatelů domácího násilí tvoří jejich muţští rodinní příslušníci, nejčastěji

manţelé nebo

partneři (Logar, 2006; český překlad ROSA, 2006)2. Pro domácí násilí je charakteristické: 

opakovanost a dlouhodobost - jednání, které má svůj vývoj, opakované projevy, často trvá velice dlouhou dobu. (podle zkušeností z praxe ţena často vyhledá pomoc aţ po 7 a více letech trvání násilí3).



postupný nárůst intenzity – začíná pravidla psychickým násilím, postupně se přidává fyzické násilí, útoky směřují proti lidské důstojnosti, posléze proti zdraví, mohou vyústit aţ v útoky proti ţivotu



jasné role – domácí násilí se odehrává mezi blízkými osobami, kde lze jasně rozlišit roli ohroţené a násilné osoby, role se nestřídají

1

Čírtková,L: Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008, s.9. Vargová,B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.9. 3 Bednářová, Z.: Specifikace práce s oběťmi domácího násilí. Policista, 2006 č.1. 2

6



soukromí - k násilí dochází zpravidla beze svědků, v soukromí společného obydlí, stranou společenské kontroly.

Co není domácí násilí 

spor



jednorázový incident



vzájemné potyčky mezi partnery

Domácí násilí je jednostranné, agresor a oběť si nikdy nemění role! Formy domácího násilí Typickou a převládající formou násilí v rodině je násilí muţe vůči jeho partnerce. Jednou z příčin agresivního jednání pachatele můţe být naučený vzorec chování a řešení konfliktních situací, který převzal z původní rodiny. Extrémní případy násilí v rodině – vraţda či pokus o vraţdu člena rodiny – jsou na hranici představitelného a uvěřitelného. Těţko lze porozumět těmto zbytečným tragédiím, kde v některých případech vystupuje dítě jako svědek či aktér tragédie, někdy dokonce je dítě cílem vraţedného útoku svého rodiče. Domácí násilí se vyskytuje jako: 

násilí fyzické - fackování, strkání, bití pěstmi, kopání, škrcení, popálení, tahání za vlasy, ohroţování noţem nebo zbraní, znehybňování oběti – přivazování apod.



psychické neboli emocionální násilí, označované téţ jako neviditelné násilí nadávky, zesměšňování, poniţování, ignorování, vzbuzování strachu, extrémní kontrola, sledování a pronásledování oběti, označované téţ jako „psychoteror“



násilí sexuální – zahrnuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány, které oběť podstupuje nedobrovolně



násilí sociální, tj. kontrola a omezování sociálních kontaktů, sociální izolování oběti



násilí ekonomické - tj. snaha o ekonomickou nadvládu, neposkytnutí finančních prostředků na provoz domácnosti, výţivu dětí apod.)

7

Zřídka se setkáváme jen s jedinou – izolovanou - formou, pravidlem bývá jejich kombinace. Většinou bohuţel platí, ţe jakmile domácí násilí do vztahu vejde, setrvá. Jedná se o záleţitost smutně dlouhodobou. Projevy zpočátku nenápadně nabírají na intenzitě. Útoky se vţdy s postupem let stávají častějšími, krutějšími a rafinovanějšími. Mnohé z oběti trpí do konce svého ţivota.

1.1 Oběti domácího násilí 

Oběť1 domácího násilí se chová způsobem pro okolí nepochopitelným. Své útrapy zapírá či zlehčuje, agresora omlouvá, obviňuje sama sebe. Jedná se ale o přirozenou reakci, nevyhnutelnou odezvu lidského organismu a lidské psychiky vystavené nepřetrţitému týrání.



Dennodenními pocity oběti jsou úzkost, strach, bolest a stres, nejistota, pocity bezmocnosti a studu. Ztráta jakéhokoliv sebevědomí, normálních měřítek hodnot a ţivotních perspektiv vede k apatii a sebedestruktivním2 tendencím.



Na základě výše uvedeného můţe vzniknout dojem, ţe domácí násilí se týká výhradně ţen a agresory jsou výhradně muţi. Není tomu tak. Na základě výzkumu provedeného v roce 1997 v Nizozemí3 , jehoţ se účastnilo 1004 respondentů ve věku 18 aţ 70 let, 516 muţů a 489 ţen, bylo zjištěno, ţe polovinu obětí tvořili muţi a polovinu ţeny. Rovněţ ze zkušeností pracovníků intervenčních center vyplývá, ţe poměr týraných ţen a muţů ve skutečnosti je v poměru 50:50. Tuto domněnku odůvodnily tím, ţe ve statistikách ohroţených osob nejsou uvedeni muţi - senioři, osoby postiţené, a další případy týraných osob v domovech důchodců, nemocnicích, ústavech atp. Rovněţ k počtu obětí domácího násilí – muţů sdělily, ţe ţeny v pozici násilné osoby se dopouštějí na svých partnerech násilí většinou psychického, ekonomického a sexuálního charakteru. Toto týrání muţi snášejí dlouhou dobu, nesvěřují se.

Proto se v současné praxi pouze uţívá pojem syndrom týrané ţeny.

1

„Oběť“ je synonymem pro „ohroţená osoba“ Příloha 3 Van Dijk, T. a kol.: Výzkum. Nizozemí 1997. 2

8

Příklad psychického týrání na mužích Muž, v té době již důchodce, žijící se svou manželkou, vyskočil jednoho dne z okna jejich patrového bytu. Po pádu byl převezen do nemocnice na anesteziologicko resuscitační oddělení a až tam se lékařům svěřil, že už 30 let je psychicky týrán svou manželkou a že už to nemohl vydržet.

Domácí násilí na ženách Jak jsem se jiţ uvedla výše, ţeny jsou nejčastějšími oběťmi domácího násilí. Uvádí se, ţe pravděpodobnost být napadena, poraněna či usmrcena v bezpečí domova členy rodiny je třikrát větší neţ pravděpodobnost napadení na ulici a ţe kaţdou osmou českou ţenu partner bije1. Domácí násilí na dětech Děti jsou spolu s ţenami nejčastější skupinou, která se stává oběťmi násilí v rámci rodiny. Násilí mezi rodiči je charakterizováno jako psychické týrání jejich potomků. Do domácího násilí jsou vtaţeny děti všech věkových kategorií od kojenců aţ po pubescenty. Děti jsou často jedinými svědky násilí, které se odehrává v domácnostech, za zavřenými dveřmi, němými zdmi. Děti vše vidí, celá katastrofa na ně plně doléhá, jsou těmi, kteří nemají moţnost se bránit, a v souvislosti s touto problematikou jsou zcela opomíjeny. V souvislosti s týranými dětmi se hovoří o syndromu CAN neboli syndromu týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte. Svědky domácího násilí se v rodinách, kde k němu dochází, stává více neţ 90% dětí2. Děti vyrůstající v rodinách, kde dochází k domácímu násilí, jsou váţně ohroţeny, a to nejen aktuální situací v rodině, ale i jejími škodlivými důsledky na jejich zdravý vývoj a budoucí vývoj.

1

Sborník z konference pořádané organizacemi Friedrich-Ebert-Stiftung, Profem a Rosa 26. listopadu 2001 v Praze. Domácí násilí – staré problémy, nová řešení? Praha: 2002. 2 Zdroj: www.stopnasili.cz/verejnost/deti-svedci-domaciho-nasili.html

9

1.2 Partnerské násilí Nejčetnějším a nejvíce zmiňovaným druhem domácího násilí je podle všech statistik partnerské násilí. Partnerské násilí se odehrává mezi lidmi, kteří jsou nebo byli spojeni společným soukromím. Je jím obecně rozuměno „takové chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach. Prostřednictvím uţití moci, kterou tento strach provází, kontroluje násilný partner chování druhého“1. Můţe se odehrávat nejen mezi partnery sdílejícími společnou domácnost, ale rovněţ v počátcích nebo i po ukončení vztahu, kdy spolu partneři jiţ nebydlí. Od jiných forem násilí se liší např. tím, ţe k násilí dochází v soukromí, mezi blízkými lidmi, násilí probíhá v cyklech a dlouhodobě. Dynamika partnerského násilí Partnerské

násilí

se

nevyskytuje

jako

ojedinělý

akt,

ale

jedná

se o dlouhodobý způsob chování jednoho partnera vůči druhému. Partnerské násilí začíná často verbální agresí, která později přerůstá ve fyzické násilí. Pachatel svoji oběť neustále týrá, násilné incidenty jsou střídány s obdobím klidu. Mezi obětí a násilníkem se vytváří zvláštní pouto vzájemné závislosti, které nedovoluje ani jedné straně tento nerovný vztah opustit. Cyklus násilí Teorie cyklu násilí označuje skutečnost, ţe mnoho obětí zůstává v násilném vztahu po dlouhou dobu, v některých případech aţ desítky let. Cyklus je časově rozloţen. Domácí násilí se koncentruje do občasných krátkých úseků, po kterých následují dlouhá období klidu. K násilným incidentům můţe docházet například jednou za půl roku či ještě delších časových intervalech. Teorie vysvětluje proces viktimizace2 oběti i vznik a rozvoj chování označovaného jako naučená bezmocnost.

1

Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.10. Anglické slovo victim znamená oběť. Výraz viktimizace označuje proces zraňování a poškozování jedince. Jedinec nebo skupina z někoho „vytvoří oběť“. 2

10

Cyklus násilí se skládá ze tří oddělených a odlišných fází: 1. Fáze narůstání tenze – zahrnuje mírné incidenty (verbální agresi – kritizování, nadávky, facky). 2. Fáze násilí - relativně krátká fáze, můţe trvat od několika minut do několika hodin,v jejímţ průběhu tenze z předchozí fáze eskaluje v otevřené násilí a můţe mít za následek zranění, případně aţ smrt. 3. Fáze ,,líbánek“, klidu – situace se uklidní, násilník se omlouvá, slibuje, ţe násilí se uţ nebude opakovat, projevuje lítost nad svým chováním. V některých případech se neomlouvá a vinu za své násilné chování připisuje oběti Neustálé střídání vlídného a milujícího chování s násilným udrţuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu. Na druhá straně střídání těchto fází nemotivuje násilného partnera ke změně chování. Je potřeba si uvědomit, ţe kaţdý partnerský vztah je individuální a ne všechny oběti zaţívají všechny fáze cyklu – v některých případech se fáze „líbánek“ neobjevuje vůbec nebo jen zcela minimálně.

1.3

Psychologie oběti V laickém povědomí je stále ještě rozšířen mýtus o tom, ţe psychické týrání

nepředstavuje tak závaţný problém jako ubliţování fyzické. Platí však opak. Následky psychického teroru jsou stejně pustošivé jako tělesní násilí, oběti čistě psychického týrání vykazují stejně závaţné a dlouhodobé následky jako oběti vystavené fyzické agresi. Psychické týrání totiţ nezanechává viditelné rány, emocionální zranění nejsou vidět. Proţívané násilí ovlivňuje oběť v mnoha oblastech ţivota. Kromě zdravotních potíţí byl prokázán vliv na výkonnost v zaměstnání, sniţuje se rovněţ její sociální status (často musí před násilím uprchnout do azylového domu, některé končí bez domova). Podle mapující studie důsledků násilí na oběti muselo vyhledat lékařskou pomoc 16 ţen z 18 (89%). Nejčastějšími zraněními byly: otřes mozku (22% ţen), pohmoţděniny hlavy a těla (16%), prasklý ušní bubínek (16%), zlomeniny (16%), úrazy páteře (11%), v jednom případě řezné rány na zádech po prohození oknem, v jednom případě popáleniny způsobené cigaretami. Proţité traumatické 11

zkušenosti a stres mají značný vliv na celkový zdravotní a psychický stav ţen. 14 ţen z dotazovaného vzorku (78%) pociťovalo zhoršení zdravotního stavu s proţitým násilím. Mezi nejčastěji uváděné patřily poruchy spánku a noční můry (72%), ţaludeční vředy (29%) a potíţe s krevním tlakem (21%)1. Syndrom týrané ženy Pro popis důsledků násilí na proţívání oběti se v literatuře vţil termín syndrom týrané ţeny. Tento termín má za cíl pojmenovat širokou paletu psychických symptomů a vzorců chování, které jsou důsledkem přítomnosti dlouhodobého partnerského násilí. Syndrom týrané ţeny bývá definován na základě rozvoje charakteristických, psychických a sociálních symptomů jako jsou deprese, nízké sebevědomí či izolace, znovuproţívání traumatu, naučená bezmocnost, poruchy příjmu potravy, vyčerpanost, bolesti hlavy, zad apod., které jsou důsledkem přímé osobní zkušenosti s opakovanými násilnými útoky. Tento termín však není zahrnut do Mezinárodní klasifikace nemocí, coţ s sebou nese etickou otázku, zda pouţívat tento pojem jako diagnózu. Někteří autoři pouţívají

syndrom

týrané

ţeny

jako

podkategorii

medicínsky

uznávané

posttraumatické stresové poruchy (PTSP). Tato spojitost bývá vysvětlována na základě toho, ţe mnoho obětí partnerského násilí vykazuje symptomy srovnatelné s příznaky vyskytujícími se u osob, které zaţily traumatizující události jako např. zajetí či válečné mučení. Pro rozvoj syndromu týrané ţeny musí dojít alespoň dvakrát k zopakování celého cyklu násilí a je vymezen čtyřmi základními charakteristikami: 

ţena věří, ţe za násilí nese vinu ona



nedokáţe si představit, ţe by za násilí mohl být odpovědný někdo jiný neţ ona



ţena se bojí o svůj ţivot nebo ţivoty svých dětí



ţena má pocit, ţe násilník je všudypřítomný a vševědoucí (Rubenstein, 2004)

. Podle kritiků rozvoj tohoto syndromu můţe vést k sekundární viktimizaci2 oběti. 1

Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s. 40. K sekundární viktimizaci dochází aţ v době po spáchání trestného činu a nesouvisí jiţ s konáním pachatele. Jde o druhotné zraňování oběti (např. média publikují citlivé detaily o oběti či o činu, kontakt oběti s orgány činnými v trestním řízení) 2

12

Viktimizace oběti Anglické slovo victim znamená oběť. Pojem viktimizace znamená, ţe jedinec nebo skupina z někoho „vytvoří“ oběť. Vztah oběti a pachatelů zkoumá vědecký obor, kterému se říká viktimologie1. Oběť násilného (trestného) činu je osoba, která byla tímto činem poškozena materiálně, fyzicky či emocionálně (psychicky). Oběť bude o zločinu hodně přemýšlet, opakovaně se jí bude vtírat do mysli jako „film“. Rozlišujeme: 

viktimizaci primární



viktimizaci sekundární

Primární viktimizace je způsobena trestným činem, jde zcela na konto pachatele a vzniklá újma je materiální, fyzická (zranění) a emocionální (strach z pachatele, nedůvěra, nejistota, podráţděnost, vztek). Sekundární viktimizace znamená druhotné, následné poškození (zraňování) oběti násilného činu, které nastává po spáchání trestného činu a to i se značným časovým odstupem a nesouvisí jiţ s konáním pachatele. Zdrojem sekundární viktimizace jsou zejména reakce a chování: 

orgánů činných v trestním řízení, znalců, lékařů, sociálních pracovníků



médií



nejbliţšího okolí oběti Nesmíme zapomínat na vysokou míru pravděpodobnosti opakování násilí

v rodině. Tato pravděpodobnost je tím vyšší, čím menší byly negativní důsledky či nepřítomnost trestu za předchozí násilné činy. Násilná osoba má velmi snadný přístup k ohroţené osobě, ve většině případů s ní přímo bydlí. S ohledem na to, je riziko reviktimizace zvláště vysoké. Ţeny jsou často nuceny zůstat v kontaktu s násilníkem i po rozvodu, protoţe násilník/otec má právo na styk se svými dětmi a ţena mu je musí předávat, případně se kontaktu do jisté míry účastnit. 1

Viktimologie vznikla ve druhé polovině dvacátého století, je dosud povaţována za součást kriminologie. Začala se utvářet v padesátých letech minulého století na základě zkušeností psychiatrů a psychologů, kteří pomáhali obětem druhé světové války. Získané poznatky byly postupně aplikovány zejména na oběti násilných trestných činů a staly se tak součástí kriminologie.

13

Posttraumatická stresová porucha Posttraumatická stresová porucha (PTSP)1 je onemocnění, kterého si lékaři začali všímat u vojáků v průběhu 1. a 2. světové války. Tehdy se mu říkalo například bojová únava. Později se zjistilo, ţe v různých podobách postihuje lidi vězněné v koncentračních táborech, lidi mučené. Posttraumatická stresová porucha je stav člověka dospělého, dospívajícího nebo dítěte, kteří proţili, stali se svědky nebo byli konfrontováni s událostí, jejichţ součástí bylo bezprostřední nebo moţné ohroţení na ţivotě, popřípadě těţké zranění nebo ohroţení tělesné integrity, které se týkalo jich samotných nebo druhých lidí. Součástí psychické reakce byl intenzívní strach, pocit bezmocnosti nebo hrůza2. Příznaky jsou obdobné, ať uţ je oběť vystavena násilí v partnerském vztahu, znásilnění, únosu nebo válečném traumatu. V případech

partnerského

násilí

dochází

k opakování

traumatizující

zkušenosti, přičemţ v kontextu dynamiky násilného vztahu obvykle dochází ke stupňování násilí, větší míře brutality, a tudíţ i prohlubování traumatu. K nejdůležitějším vodítkům pro rozpoznání PTSP patří: 1. existence traumatické události 2. znovuproţívání traumatické události: objevují se opakované, stresující vzpomínky na události, včetně vizualizace myšlenek a vjemů (vizualizace znamená, ţe se událost „zjevuje před očima“ postiţeného, jenţ ji „vidí“. U malých dětí se stav můţe projevit opakovanou hrou, v níţ se objevuje téma nebo jednotlivé stránky traumatu3 3. nápadné vyhýbání se podnětům souvisejícím s traumatickou událostí: lidé se vyhýbají podnětům, které mají k zraňující události vztah, zároveň sdělují, ţe jsou otupělí, coţ před události nebylo, snaţí se vyhnout činnostem, místům i lidem, kteří probouzejí na událost vzpomínky, mají zúţený rozsah citového ţivota, nejsou s to mít pocit lásky

1

Od roku 1979 zařazen do oficiálního klasifikačního manuálu pro statistickou evidenci psychiatrických poruch a nemocí a následně také do evropského diagnostického systému MKN (mezinárodní klasifikace nemocí). Je spojován s poruchami přizpůsobení. 2 Koukolík, F., Drtinová, J.: Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s.213. 3 Koukolík, F., Drtinová, J.: Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s.214.

14

4. projevuje se trvalý stav nabuzení, který před zraňující události nebyl: pacienti špatně usínají, spánek je přerušovaný, jsou podráţdění, snadno vybuchnou, špatně se soustředí, mají pocit nadměrné bdělosti (hypervigilance) Porucha se můţe objevit i s odstupem šesti a více měsíců od události. O výskytu PTSP u obětí partnerského násilí nejsou k dispozici přesná statistická data. Lze však pozorovat, ţe u ţen je riziko vzniku PTSP dvojnásobné (1013%) ve srovnání s muţi (5-6%)1. Chronický průběh PTSP je u ţen čtyřikrát vyšší neţ u muţů. Vysvětluje se to větší zranitelností ţen a zejména výrazně častější sexuální viktimizací (sexuální zneuţívání, znásilnění, domácí násilí). Autoři odborné literatury2 uvádí, ţe mezi nejčastější uváděné symptomy patřily deprese (77%), úzkost (75%), přetrvávající bolesti hlavy (56%), bolesti v zádech a končetinách (54%) a bolesti ţaludku (54%). Dále bylo zjištěno, ţe oběti partnerského násilí, které proţily násilí v posledním roce, projevovaly niţší míru sebevědomí neţ oběti, které v posledním roce násilí neproţily. Z tohoto tvrzení plyne, ţe jedním z důsledků partnerského násilí je mimo jiné i sníţení sebevědomí oběti. Vzhledem k vysoké míře depresivity týraných obětí není příliš překvapující fakt, ţe mnoho z nich uvaţuje o sebevraţdě nebo se o ni pokusí. Některé výzkumy3 uvádí, ţe 50% týraných ţen uvaţuje o sebevraţdě a dokonce 23% těchto ţen se pokusí spáchat sebevraţdu. Jiná studie ukazuje, ţe 10% ze vzorku týraných ţen se pokusilo spáchat sebevraţdu a polovina z těchto 10% se o to pokusila více neţ jednou4. Sebevraţedné pokusy mohou přibývat se zvyšující se intenzitou a hrubostí násilí. Stockholmský syndrom byl poprvé popsán v roce 1974, kdyţ byli ve Stockholmu zajati 4 lidé jako rukojmí a drţeni bankovními lupiči po dobu 6 dnů. V průběhu této doby se vytvořil mezi zajatci a únosci specifický vztah a oběti začaly vnímat policisty jako nepřátelé a své únosce bránily. Se syndromem, kterým trpěla propuštěná rukojmí, se často

1

Čírtková, L., Vitoušová, P.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada 2008, s.34 Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.45 3 Výzkumy Pagelowové (1984) a Gayforda (1975) 4 Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.45. 2

15

setkáváme u dlouholetých obětí domácího násilí. Mezi násilníkem a obětí se vytváří emocionální vazba. Pokud pachatel projeví svou přátelskou, milou tvář, i kdyţ by to bylo jen na pár okamţiků, oběť má novou naději, ţe není tak zlý, ţe se moţná změní a ţe by mu měla dát ještě jednu šanci. Aby přeţila, začíná se po určitém čase identifikovat s agresorem. Ţeny, které se staly obětí násilí v partnerském vztahu, reagují na násilí stejně jako kdokoli jiný, kdo se stal obětí násilí a nevidí ze své situace cestu ven. Stockholmský syndrom se rozvine v případě, ţe jsou splněny následující předpoklady:

a)

Ţivot oběti je v ohroţení.

b)

Oběť je přesvědčena, ţe ze stávající situace není úniku.

c)

Oběť je izolována od okolí

d)

Oběť pociťuje přechodnou náklonnost k násilníkovi1.

1

Vargová, B., Vavroňová, M.: Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí. ROSA 2006.

16

2. Děti, svědci domácího násilí Domácí násilí má obvykle tři póly: muţe, ţeny a děti. Je označováno za skrytou formu násilí, protoţe se odehrává v domácnostech, za zavřenými dveřmi. V těchto domácnostech ale vyrůstají děti, které se stávají svědky násilí, a to aţ v 90 % případů (ROSA, 2005). Tyto děti vidí a slyší, jak mezi osobami, které mají rády, dochází k násilí, jak na sebe křičí, uráţí se, vyhroţují. Podle některých autorů děti v rodinách s výskytem domácího násilí trpí uţ jen tím, „ţe jsou“. Násilí mezi rodiči je charakterizováno jako psychické týrání potomků.

2.1 Rodina a násilí v rodině Význam rodiny pro vývoj dítěte Rodinné prostředí je prvním a základním ţivotním prostředím člověka. Jako jedna ze základních, primárních, malých sociálních skupin má významnou úlohu při socializaci osobnosti dítěte. Rodina jako základní mikroprostředí zprostředkovává dítěti v průběhu sociálního učení hodnotové vzory a vzorce chování. Tyto vzorce usnadňují dítěti sociální interakci a navazování pozitivních vztahů. Dítě pozoruje a napodobuje způsoby chování a jednání rodinných příslušníků. (Kohoutek, 1998, s. 110). Dítě se rodí do ţivota poměrně chudě vybaveno vrozenými vzorci chování a o to více je schopno adaptovat se na podmínky, v nichţ po narození ţije a učí se všemu, co pro svůj ţivot potřebuje. Přirozeným prostředím pro toto učení je rodina. To, čemu se dítě naučí, je v podstatě určováno působením rodiny. Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte, poskytuje však také uspokojení jeho základních psychických potřeb, především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu. Tím se rodina stává podstatným činitelem i při utváření osobnosti dítěte – ovšem tím i vzniku případných odchylek a deformací. Dítě přijímá vlivy kultury, do které patří, učí se, co je správné a špatné, vhodné či nevhodné. Určité normy a vzorce chování, které dítě v rodině přejímá, mohou vést i k rozvoji agresivního chování1.

1

Barteczková, D.: Bakalářská práce, Univerzita T.Bati ve Zlíně. Brno 2007, s.12.

17

Slovo agrese je odvozeno od latinského aggredior, coţ znamená „přistupovat, přikročit k něčemu, podniknout, obrátit se k někomu, napadnout, udeřit“, a do našeho jazyka se dostalo prostřednictvím francouzštiny1. Lidská agrese je jakékoli chování cílené na druhého jedince, které je vedeno s bezprostředním záměrem ublíţit. Náhodné ublíţení se za agresi nepovaţuje, protoţe není záměrné. Všechny případy násilného chování jsou agrese. Mnohé případy agrese nejsou násilné chování. Jestliže jedno tříleté dítě shodí druhé stejně staré dítě z tříkolky proto, aby ji mělo pro sebe, jde o agresi, nikoli o násilné chování2. Násilí v rodině Násilí uvnitř rodin je časté a týká se všech druhů rodinných vztahů (mezi dospělými, mezi dospělými a jejich dětmi, mezi dětmi, dospělými a prarodiči). Podobně časté je zanedbávání, tělesné a sexuální zneuţívání dětí. Děti vystavené ve vlastní rodině opakovanému násilí se často naučí odchylně zpracovávat neutrální i přátelské sociální informace z prostředí, povaţují je za nepřátelské. Násilí v rodinách často probíhá v cyklech, které se přenášejí z jedné generace do další: oběti násilí v dětství se stávají pachateli násilí v průběhu dospívání a dospělosti. Násilí v rodinách poškozuje děti na celý ţivot víc neţ všechna genetická onemocnění společně. Častým důsledkem je vývoj poruch chování v dospívání i poruch osobnosti v dospělosti, závislost na drogách a další duševní onemocnění, u ţen deprese (chorobný smutek)3. Stará zkušenost, ţe násilí plodí násilí, platí pro menší i větší lidské skupiny, pro vztahy uvnitř skupin i mezi nimi, stejně jako pro rodiny nebo lidi ţijící ve společné domácnosti. Rada Evropy (Council of Europe) v roce 1986 definovala násilné chování v rodině takto: “Jakýkoliv čin nebo opominutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejích členů, které podkopávají ţivot, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny nebo váţně poškozují rozvoj jeho/její osobnosti.“ 1

Mohrig, W.: Zlý jako zvíře? Praha: Horizont 1987, s.12. Koukolník, F., Drtinová, J.:Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s.195. 3 Koukolník, F., Drtinová,J.: Zlo na kaţdý den. Ţivot s deprivanty I. Praha: Galén 2001, s.225-226. 2

18

Cyklus násilného chování v rodinách Cyklus domácího násilí ve smyslu opakování určitého způsobu chování můţeme pozorovat nejen z hlediska opakování se určitých fází v násilném vztahu, ale i z hlediska mezigeneračního přenosu. Děti si v průběhu socializace osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou. Pokud jsou svědky násilí v rodině, přebírají tento model a aplikují ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského ţivota a vůči vlastním dětem. Jak ukazují některé zahraniční výzkumy a studie1 mezi pachateli a oběťmi šikany ve školách, stejně jako mladistvými delikventy a pachateli násilných trestných činů ve věku mladších 18 let, tvoří velkou skupinu děti, které byly přímými svědky násilí v rodině. Ti, kdo byli obětí násilí, se častěji a snadněji násilně chovají v celém pozdějším ţivotě. Děti, které stály před soudem coby oběti násilí například v rodině, před ním často stojí později znovu coby pachatelé násilí. Na druhé straně se tyto děti v průběhu dospívání a v dospělosti, zejména jde-li o dívky a ţeny, snadněji a častěji stávají obětí násilí. Děti vystavené násilí ve vlastních rodinách se naučí zpracovávat podněty z vnějšího prostředí odlišně, neţ je zpracovávají děti, které násilí vystaveny nebyly. Dokazuje se, ţe příčinou útočného chování starších dětí je právě toto odchylné zpracování sociálních informací – děti se naučí být agresivní. Naučená útočnost se pak často stává trvalým rysem osobnosti2.

2.2 Syndrom CAN, zneuţívání a zanedbávání dětí Jiţ lékaři ve starověkém Egyptě vyslovili myšlenku, ţe děti jsou vystavovány tělesnému napadání a hrubému zanedbávání za strany svých pečovatelů3. V roce 1962 americký lékař H. Kempe, popsal „syndrom bitého dítěte“, inspirován rentgenology, kteří jiţ dříve publikovali případy tzv. „nepoznaných traumat“ u malých dětí. Jednalo se o podivná zranění např. hematomy, trţné rány v různých fázích hojení, zlomeniny, ke kterým nemohlo dojít při běţném úrazu.

1

Vargová, B., Vavroňová, M.: Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí. ROSA 2006. 2 Koukolík, F., Drtinová,J.: Zlo na kaţdý den. Ţivot s deprivanty I. Praha: Galén 2001, s. 227. 3 Špeciánová, Š.: Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: LINDE 2003, s. 92.

19

Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte je v anglosaské literatuře označován zkratkou CAN (Child Abuse and Neglect). Syndrom CAN je souborem nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte a jeho postavení ve společnosti, zvláště pak v rodině. Soubor těchto nepříznivých příznaků je výsledkem převáţně úmyslného ubliţování dítěti, k němuţ nejčastěji dochází ze strany primárních vychovatelů, nejčastěji rodičů.

Jednotlivé konkrétní formy

jednání či chování se mohou vyskytovat jak v aktivní formě, tzn. v jednání osob, tak i ve formě pasivní, tzn. naopak v opomenutí ţádoucího a vhodného jednání. Podobu svého dětství si nevybíráme, její následky si však nosíme celý ţivot. K dětství se obvykle pojí přízviska šťastné, radostné, sladké. Spousta dětí ale neměla to štěstí, aby to jejich bylo procházkou růţovým sadem, na kterou celý ţivot s nostalgií vzpomínají. Existují lidé, pro které jejich raná minulost představuje trauma a šrámy na duši a i těle, se kterými se vyrovnávají po celý ţivot. O tom, jaké důsledky můţe mít tělesné týrání, vypráví František na stránkách Fondu ohroţených dětí: „Díky otcovské rodičovské lásce, častým tělesným trestům, trpím od svých devíti let tzv. poúrazovou epilepsií. Od těch dob se již mnohé změnilo, otec již nežije, avšak památka na něj, epilepsie, mi zůstane až dokonce života“ 1. S týraným a zanedbávaným dítětem se setkáváme ve všech společenských vrstvách. Zneuţívání je zpočátku špatně rozpoznatelné, protoţe se stupňuje pozvolna. Většinou si oběti nejsou ze začátku jisté, jestli se s nimi děje něco špatného nebo ne. Děti neví, co je ještě v normě a co není. Jedná se zvláště o chování rodičů, příbuzných nebo na druhé straně třeba i lékaře. Děti jsou však také přímými oběťmi psychického domácího násilí; ţijí téměř v 90% rodin poznamenaných domácím násilím (ROSA, 2005) a téměř ve třech pětinách těchto rodin se násilí odehrává před jejich očima2. Tyto děti jsou ve smyslu § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí povaţovány za děti ohroţené, kterým je nutno věnovat zvláštní pozornost a péči. Podle definice CAN formulované zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992 je moţno děti, které jsou svědky domácího násilí, zařadit mezi děti trpící syndromem

1

http://mladazena.cz/mojepsychologie/:vztahy.rodiče&děti Habrlová V., redakce Zpravodaje: Opakovaný výzkum STEM na téma domácí násilí – změny od roku 2001. Druhý representativní výzkum Bílého kruhu bezpečí o.s. a Philips Moriss a.s. završuje společný pětiletý projekt. Zpravodaj 2006,č.3 s.9 2

20

týraného dítěte. Jsou významně častěji poznamenány výchovnými problémy, agresivitou, odcizením a kriminálními činy1. Příklad psychického týrání rozšířeného na děti2 Muž nejdříve týral svou partnerku kombinovanými postupy. Běžně vyhazoval věci ze skříně a nutil manželku, aby je znovu poskládala. V neděli slíbil rodině výlet, pro malichernost jej pak zrušil. Střídal manželčino ponižování a urážení. Pak rozšířil přímé psychické týrání i na děti. Před desetiletým synem inscenoval pokus o sebevraždu. Upevnil provaz k lustru, uvázal si smyčku na krk a stoupl si na židli. Plačícímu synovi vysvětloval, že ho k tomu nutí maminka.

Jak vnímají násilí děti Domácí násilí je specifický druh násilí, který vyţaduje specifická řešení a je provázen zcela specifickými jevy. Děti jsou často jedinými svědky násilí, které se odehrává v domácnostech, za zavřenými dveřmi, němými zdmi. Většinou neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl dosvědčit události odehrávající se v intimní atmosféře jednotlivých rodin. Děti vše vidí, celá katastrofa na ně plně doléhá, jsou těmi, kteří nemají moţnost se bránit, a v souvislosti s touto problematikou jsou zcela opomíjeny. Děti, které jsou svědky domácího násilí mezi svými rodiči, případně jinými členy rodiny, mohou být povaţovány jednak za nepřímé oběti domácího násilí, tedy za děti, které jsou psychicky týrány, jednak za děti, jejichţ výchova je ohroţena neţádoucími vzory chování násilného rodiče (§ 217 trestního zákona). Ve většině domácností, kde probíhá domácí násilí, ţijí děti. Ţeny v těchto případech jsou tak postiţeny dvakrát. Jako partnerky a jako matky. „Děti bývají přímými svědky zhruba 80% násilných incidentů mezi rodiči nebo jsou s následky týrání matky konfrontovány, např. registrují tělesná zranění matky či její špatný psychický stav, zejména strach či překrucování toho, co se stalo“3. Děti jsou tím vystaveny silně traumatizujícímu záţitku a je ohroţen jejich zdravý psychický vývoj. Do domácího násilí jsou vtaţeny děti všech věkových kategorií od kojenců aţ po pubescenty.

1

Koukolík, F., Drtilová, J.: Zlo na kaţdý den. Ţivot s deprivanty I. Praha: Galén 2001, str. 231. Čírtková, L.: Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008, s. 22 3 Šírová, L.: Domácí násilí. Sociální politika š.12/2003. 2

21

Z německé studie s názvem Ţivotní situace, bezpečí a zdraví ţen v SRN z roku 20041 vyplývá, ţe domácí násilí se objevuje u 38 % obětí záhy po uzavření manţelství anebo po nastěhování do společného bydlení (14%). To znamená, ţe děti se rodí do jiţ probíhajícího násilí ve vztahu. Zhruba 10% ţen uvádí těhotenství jako startér násilí ze strany partnera, 20% ţen zmiňuje, ţe teprve narození dítěte spustilo násilné incidenty. Dle výpovědi dalších obětí se můţe domácí násilí objevit i později, na základě zlomových událostí, jako je ztráta zaměstnání partnera, potíţe v pracovní kariéře, zevšednění vztahu atp. Dítě tedy můţe být ovlivněno násilím mezi rodiči v různých vývojových stadiích. Bohuţel zatím nejsou k dispozici diferencované poznatky o specifikách dopadu domácího násilí v závislosti na věku dítěte. Nelze jednoznačně tvrdit, ţe čím mladší dítě, tím váţnější následky ponese, neboť pubescenti i mladiství mohou být násilím mezi rodiči silně otřeseni ve svých ţivotních postojích a hodnotách. Zajímavé jsou i aproximativní (přibliţné) údaje o reakcích dětí na násilí mezi rodiči2. Zhruba 20% aţ 25% dětí se vměšuje do násilných incidentů, např. prosí násilnou osobu, aby upustila od svého jednání, anebo se pokouší bránit ohroţenou osobu (matku) vlastním tělem tak, ţe se před ní odváţně postaví nebo ji zalehnou, přičemţ 10% dětí je v průběhu útoků na matku také napadeno či zraněno. Z výstupu sociálních pracovnic intervenčních center jsou nejvíce napadány děti v období puberty (ve věku 14-15 let) – mají k incidentu různé poznámky, hlavně směřující k násilné osobě a to násilnou osobu vede k útokům i na ně; 2% dětí přechází z různých důvodů a motivů na stranu agresora. Některé děti se snaţí situaci vyhnout tím, ţe se běţí někam schovat. Většina takto postiţených dětí si s podobnou situací neví rady, cítí se velmi přetíţeně a bezmocně. Nemohou snést vlastní pasivitu. Utíkají z místa krize, je znám i případ, kdy patnáctiletý syn při útoku otce na matku vyskočil z okna3. Asi čtvrtina ţen uvádí, ţe děti o domácím násilí nic netuší. Je však třeba zdůraznit, ţe jde o údaje získané od týraných ţen-matek. Děti v této otázce zatím stojí mimo zájem výzkumníků. Z terapeutické práce s dětmi týraných ţen pobývajících 1

Mlčochová, P. Domácí násilí. Právní a psychologické problémy. Diplomová práce. Brno 2008. In: Domáce násile-nová prax a nová legislatíva v Európe. Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. a 16. októbra 2007 v Bratislave. Bratislavská škola práva, 2008, s.23. 2 tamtéţ 3 Mlčochová, P.: Domácí násilí. Právní a psychologické problémy. Diplomová práce. Brno 2007, s. 23.

22

v azylových domech a kontaktů sociálních pracovnic intervenčních center s těmito dětmi je zjevné, ţe předpoklad matky o tom, ţe děti nic netuší, je pouze iluzí. Moţná mají tento názor, protoţe si přejí, aby to tak bylo. Přejí si své děti před tím vším uchránit. Mnohem jednodušší je věřit, ţe děti uţ dávno spí, ţe nic neslyší, nebo si myslet, ţe jsou ještě moc malé na to, aby si uvědomovaly, co se to doma vlastně děje. V některých případech se ale děti chovají tak, jako by se nic nestalo. K celé věci se staví lhostejně a neproběhne u nich ţádná viditelná emocionální reakce. Myslet si v takovém případě, ţe se jich celá tato situace nijak netýká, je mylné. Naopak. Děti zvolily obrannou strategii a prostě se snaţí své pocity potlačovat. Zaujímají postoj tzv. „mrtvého brouka“, je to projev jejich obranného mechanismu na vzniklou situaci. Děti se nedokáţou smířit s násilným chováním rodičů, i s tím, ţe byla přivolána policie. Proto je důleţité v těchto situacích reakce dětí sledovat. Příklad reakce dítěte na násilné chování v rodině Při rozhovoru policisty s obětí-matkou násilného incidentu policista okřikl 12- leté dítě, které se chtělo svěřit, mělo potřebu říct mu to všechno. Policista dítě okřikl: „Ty teď mlč, já teď mluvím s mamkou“. Dítě začalo být nervózní, kopalo (šoupalo) nohou po podlaze, vztekalo se, křičelo. Policista se pak ještě obrátil k matce a dodal: „Pěkně jste si ho vychovala“.

Tím, ţe dítě je podráţděné, vzteklé, naštvané, neznamená, ţe je nevychované, je to jeho obranný mechanismus, reakce na závaţnou ţivotní situaci.

2.3 Důsledky a dopady partnerského násilí na děti „Traumatické události jsou mimořádné ne proto, že by se vyskytovaly zřídka, ale spíš proto, že přesahují běžnou lidskou schopnost přizpůsobovat se životu.“ (Herman, 2001) Podle některých autorů děti v rodinách s výskytem domácího násilí trpí uţ jen tím, „ţe jsou“. Tyto děti proţívají emocionální trauma, pocity strachu, viny a ztráty. Stávají se subjekty a svědky odmítání, nestálosti, protikladného chování a násilí. Mívají narušené vztahy s vrstevníky, protoţe kvůli devastující zkušenosti, kterou si musely proţít, vnímají a reagují na realitu zcela jinak. Primární rodina je do určitého věku jedinou rozhodující formativní jednotkou osobností člověka. Je nepopiratelné, ţe domácí násilí je traumatizující událostí, která má devastující vliv

23

na děti, a to i na ty, které nejsou přímo zneuţívány, ale jsou „pouhými“ svědky násilného chování mezi rodiči. Děti ţijící v rodinách, kde dochází k emocionálnímu, psychickému a fyzickému násilí, i kdyţ nejsou přímo jeho cílem, jsou oběťmi situace. Jsou nuceny vyrovnávat se se stresem plynoucím z neutěšené situace v jejich rodině a se stresem, který vychází z modelů chování v nefunkční rodině. Přestoţe dítě nemá zranění fyzického rázu, psychické rány jsou hlubší a trvalejší. Pokud se násilí jak psychického, tak i fyzického rázu, objevuje i v období těhotenství ţeny, hrůzné následky domácího násilí tak dopadají na děti ještě v době před jejich narozením. V této situaci pak vyrůstají od samého počátku svého vývoje. Následky svědectví domácího násilí jsou obdobné jak ty, které se projevují u dětí, u nichţ byl diagnostikován syndrom CAN. Děti trpí např. těmito následky1: rozvoj neurotické symptomatiky: úzkost, depresivita, psychopatické obtíţe, dochází k narušení sebeobrazu – sníţenému sebevědomí, sebeúctě, k disharmonickému vývoji osobnosti, k poruchám příjmu potravy, k narušení interpersonálních vztahů, můţe dojít k závislostem – na alkoholu, drogách, ideologiích.2 Stejně jako u dětí trpících syndromem CAN je u dětí – svědků domácího násilí pozorován odlišný dopad nepříznivé situace na dívky a chlapce. Bentovim (1998) uvádí, ţe u dívek v důsledku proţití traumatu dochází častěji k tzv. internalizačním (vnitřním) procesům, u chlapců pak k externalizačním (vnějším). Internalizační procesy provází úzkost, pocit chycení v pasti, pocity vlastní nedostatečnosti, přijímání role oběti, která se podřizuje, nic si nezaslouţí, sebezničující tendence. Externalizační procesy jsou projevovány v odmítání a agresivitě vůči ostatním, usilování o moc a převahu, v týrání a zneuţívání slabších3. U dívek jsou častěji pozorovány poruchy nálady, agrese namířená vůči sobě, fyziologické pochody, narušení sebepojetí, izolování se od okolí, identifikace s rolí oběti. V porovnání s ţenami, které v dětství zneuţívány nebyly, se u dospělých ţen zneuţívaných v dětství objevuje významně častěji úzkost, deprese, promítání duševních obtíţí do tělesného, např. různé druhy bolestí, noční můry, poruchy příjmu

1

Příloha 1 Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol. Týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada 1995, s.45. 3 Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s. 2

24

potravy, zaţívací a dechové obtíţe, pokusy o sebevraţdu a časté myšlenky na ni, uţívání a zneuţívání alkoholu a drog1. U chlapců se setkáváme s poruchami chování, agresivitou vůči jiným, fyziologickými procesy, se znejistěním v muţské roli, s negativním postojem k druhým, dále chlapci mají sklon usilovat o moc, identifikují se s rolí zneuţivatele, násilníka2. Šilarová3 uvádí, ţe děti, které zaţívaly domácí násilí, nejsou schopny navázat plnohodnotný partnerský vztah. Jejich souţití s budoucím partnerem se bude odehrávat pravděpodobně v rovině dítě – dítě, kdy oba partneři budou plnit závislou roli, čímţ dojde k vzájemnému nenaplňování potřeb a očekávání ve vztahu, nebo v rovině rodič – dítě, kde jeden z partnerů bude zastávat podřízenou roli a nikdy tak nedojde ke skutečnému partnerskému vztahu, kde jsou oba partneři na stejné úrovni4. Rovněţ bylo zjištěno5, ţe dívky jsou častěji přímo verbálně napadány svými otci neţ chlapci, coţ můţe být způsobeno tím, ţe násilní partneři si identifikují dcery se svými manţelkami a svou agresi pak přenáší i na ně. Výše zmínění autoři tvrdí, ţe dívky se v různých fázích svého dospívání identifikují s matkou, která pro ně představuje ţenský vzor. Přirozeně napodobují její chování a jednání, a tím se snadněji a častěji neţ dívky jiné, v průběhu dospívání a v dospělosti, oběťmi násilí stávají. Děti z rodin, kde dochází k násilí, jsou 3-9krát častěji poraněny nebo zneuţívány, a to buď přímo, nebo při snaze chránit jednoho z rodičů, obvykle matku. A naopak: v 60% případech zneuţití dítěte byla jeho matka v dětství zneuţívána také6. Děti z těchto rodin se častěji účastní pouličního násilí v gangu dětí nebo dospívajících, šikanují ve škole jiné děti, nebo jsou obětí šikany. Častěji je postihuje porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Děti vystavené ve vlastních rodinách násilí se častěji stávají mladistvými zločinci. Na vývoji jejich případné kriminální kariéry se podílí stres, narušené rodičovství, nízká míra sebeúcty, pocit hanby

1

Koukolík, F., Drtinová, J.: Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s.197. Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.91. 3 tamtéţ 4 tamtéţ 5 Autorky Cummings, Pepler, Mooren, 1999. In: Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, s.92. 6 Koukolník, F., Drtinová J.: Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s. 196-197. 2

25

a sebeobviňování. Podíl genetických vlivů existuje, ale je nízký, podstatně méně významný, neţ je podíl vlivů sociálních1.

2.4 Domácí násilí z pohledu dětí 

Děti s matkou na útěku před domácím násilím Dle statistik2 zhruba dvě třetiny ţen na útěku mají s sebou děti. Většinou jde

o děti mladší 12 let. Sociální pracovnice pozorují, ţe malé děti jsou domácím násilím silně traumatizované. Bývají tak vystrašené, zakřiknuté, ţe je nelze oddělit od matky, umístění ve školce není moţné. U těchto malých dětí se vykytují vývojové retardace, poruchy koncentrace a spánku, extrémní fixace na matku, školní problémy, zvýšená agresivita atp. Časté jsou i následky v oblasti tělesného zdraví. Typický je pokles imunity a například zvýšená afinita k nemocem z nachlazení. Pracovníci azylových domů odhadují, ţe 70 aţ 80 % dětí vyţaduje speciální péči. 

Děti asistující zákrokům policie V České republice bylo v roce 20073 realizováno 862 vykázání. Police ČR

evidovala celkem 941 dětí přítomných policejnímu zásahu nebo násilnému incidentu, který zákroku předcházel. Ostatní děti v těchto domácnostech byly v době zákroku policie mimo domácnost a jejich počet nebyl policií zjišťován. V souvislosti s 343 případy vykázání/zákazu vstupu v období od 1.1. – 30.6.2008 bylo domácím násilím ohroţeno 353 dospělých, z toho 331 ţen a 21 muţů, a 272 dětí, které byly v těchto domácnostech přítomny policejnímu zásahu i předcházejícímu násilnému incidentu. Podle zdrojů a poznatků ze zemí EU dosahuje přítomnost dětí u policejních zákroků aţ 53%4.

1

Koukolík, F., Drtinová J.: Vzpoura deprivantů. Praha: Galén 2006, 2008, s.197. Zdroj: www.bkb.cz 3 Zdroj: www.bkb.cz/domacinasili/statistiky/vykazani/zakazvstupu 4 Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008, s. 45. 2

26

Většina dětí je přitom mladší neţ 12 let1. Přivolaní policisté na místě komunikují i s dětmi, často vylekanými, plačícími. Někdy mohou být dokonce děti i zraněny. Některé matky uvádějí, ţe policisté mají tendenci děti spíše přehlíţet. V dokumentaci k případu pak chybí detailní údaje k věku a psychickému stavu dětí v době policejní intervence. Později při dalším rozhodování v dané věci, například při prodlouţení vykázání cestou předběţného opatření, jsou takové údaje důleţité. Ohroţené osoby očekávají ze strany policie více angaţovanosti směrem k dětem, neţ jsou momentálně policisté schopni nabídnout. Zvláště obtíţné a pro děti šokující jsou případy, kdyţ je matka nejen zbita, ale i zraněna natolik, ţe její stav vyţaduje lékařské ošetření. V některých zemích EU lze v této situaci přivolat sluţbu tzv. neodkladné psychologické péče, která poskytuje dětem první psychologickou pomoc. Vychází se z toho, ţe rodinní příslušníci a pracovníci orgánů péče o mládeţ (u nás OSPODorgán sociálně-právní ochrany dítěte) takovou sluţbu poskytnout neumí. Rovněţ i zasahující policisté by dle mého názoru měli být vyškoleni k poskytnutí této pomoci. Z praxe policistů rovněţ vyplývá, ţe u policejního zásahu násilných incidentů je vhodná přítomnost ţeny, matky – policistky.



Děti v kontaktu s násilnou osobou po odluce rodičů

Úmluva o právech dítěte2 uvádí: „V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Uznává se právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Zavazuje k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů… výchova dítěte má směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, posilování úcty k lidským právům a svobodám, posilování úcty k rodičům a přípravě dítěte na zodpovědný život“.

1

Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008, s. 44. Úmluva o právech dítěte je prvním mezinárodním dokumentem kodifikujícím práva dítěte formou smlouvy a je tedy závazná pro státy, které ji ratifikovaly. Úmluva o právech dítěte byla schválena OSN dne 20. 11. 1989. Úmluva je ratifikována Federálním shromáţděním v únoru 1991, v roce 1993 přejímá závazky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte i Česká republika (Fraňková, 2005). 2

27

Podle výše uvedené citace zjistíme, ţe přítomnost domácího násilí v rodině porušuje všechna práva dítěte z tohoto dokumentu vyplývající. Ţít v násilném vztahu znamená neustálý strach a nebezpečí. I kdyţ není přítomno fyzické násilí, oběti se necítí v bezpečí. Rozvod rodičů můţe být řešením této situace, protoţe dítě jiţ dále nebude ohroţováno násilím mezi nimi. Realita je však taková, ţe násilí odchodem od násilného rodiče nekončí. Po odchodu ţeny z násilného vztahu se můţe násilí přenést více na děti. Násilný partner se můţe na dětech mstít za to, ţe jej partnerka opustila, podobně jak tomu bylo v případě dívky, která byla zabita svým otcem v rakouské provincii Styria. Otec se nikdy předtím nechoval násilně vůči svým dětem, ale týral svou partnerku. O víkendu, kdy byl soudně určen styk otce s dětmi, otec dívku utopil v jezeře před zraky jejího bratra1. Je to často dítě, kdo se stává účinným prostředkem pachatele a umoţňuje mu pokračovat v páchání násilí formou uplatňování kontroly a moci nad obětí, zasahovat do ţivota oběti, coţ nemá dopad jen na samotnou oběť, ale nejvíce tím trpí právě dítě. Proto je potřeba zajistit ochranu dětí před dalším násilím a poskytovat jim podporu a pomoc v průběhu všech fází separačního procesu (soudy o svěřování dětí do péče jednoho z rodičů, kontakt dětí s druhým rodičem apod.), ale i po něm. A to aţ do doby, neţ se podaří překonat traumatizující zkušenost a znovu nastolit pocit jistoty a důvěry. Nový

fenomén,

který

prodluţuje

psychickou

traumatizaci

dětí

z rozvádějících se rodin poznamenaných násilím, vyvolává bezohledná snaha druhého rodiče, který nemá dítě ve své péči (bez ohledu na předchozí vývoj vztahu mezi ním a dítětem), prosadit své „ právo “ na kontakt s dítětem. Často dochází k porušování ustanovení Úmluvy, ţe dítě má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se ho bezprostředně týkají. V případě neshody mezi rodiči by prvním kriteriem rozhodování soudu mělo být „blaho“ dítěte a ne přání rodiče. Soudci/kyně rozhodující o ţivotní situaci dítěte po rozvodu rodičů často nerespektují fakt, ţe střídavá výchova je moţná jen tam, kde spolu rodiče komunikují a nezápasí2. Pokud osoba ohroţená domácím násilím „brání“ ve styku dítěte s násilným rodičem, pak z pravidla motivem pro toto jednání je strach. Strach a obavy o sebe

1

Vargová, B., Vavroňová, M.: Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí. ROSA 2006. 2 Voňková, J., Spoustová, I.: Domácí násilí v českém právu ţen.-2.přepracované vydání. Praha: proFem 2008, kap.III.

28

i o děti. Ve skutečnosti nechtějí bránit ve styku dítěte s druhým rodičem, ale snaţí se o to, aby kontakt byl pro dítě bezpečný a přijatelný. Děti by nikdy neměly být nuceny ke kontaktu s násilným rodičem. Konvence o právech dítěte zaručuje všem dětem právo na ochranu před násilím a zároveň uvádí, ţe dítě má právo na kontakt s oběma rodiči, coţ v sobě zahrnuje také právo kontakt nechtít (jinak by se nejednalo o právo, ale o povinnost). Přítomnost při násilí, přímá i nepřímá, děti zraňuje, vyvolává v nich pocity nejistoty, strachu a viny. Násilní otcové se sami svým násilným chováním „diskvalifikují“ z plnohodnotné otcovské role a neţ jim bude umoţněno se s dětmi stýkat, měli by dokázat, ţe se změnili a ţe se nechovají násilně. Na druhé straně je otcovství cennou hodnotou pro všechny zúčastněné, dokonce i v situacích domácího násilí. Za jádro problému lze povaţovat otázku, zda můţe být násilný partner dobrým otcem, zda jeho styk dětem po odluce nebo rozvodu prospívá, či nikoli. V tom spočívá i dilema matky: na jedné straně se odpoutává od partnera (vykázáním a dalšími opatřeními v souladu s principy ochrany oběti domácího násilí), na druhé straně je vyzývána, aby podporovala styk dětí s otcem, protoţe rodiče zůstávají rodiči i po ukončení partnerského vztahu. Bohuţel, násilný partner nemusí být násilný rodič. Dítě by rozhodně nemělo být nuceno do kontaktu s násilným rodičem. Tak jak tomu bylo v kauze, kdy byla násilným způsobem hospitalizována desetiletá dívka v Dětské psychiatrické klinice v Motole a následně musela strávit celé prázdniny v zařízení, které ji určil soud. Jejím „prohřeškem“ byla skutečnost, že se odmítala stýkat se svým biologickým otcem.

Případů, kdy se dítě odmítá stýkat s jedním se svých rodičů, je určitě mnohem více. Jedná se jak o důsledky domácího násilí, ale i o situace, kdy jeden z rodičů, nejčastěji otec, nejevil aţ do určité doby o dítě ţádný nebo minimální zájem. Najednou objevil dítě jako instrument k prosazování svých výlučných zájmů. Nejjednodušším způsobem, jak zjistit, co děti chtějí, je prostě se jich zeptat. Jak to cítí ony? Co proţívají, jak nahlíţí na situaci? Diskutuje se i respektování zájmů dětí.1

1

Výbor pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příleţitosti ţen a muţů vítá posílení postavení dítěte z hlediska moţnosti vyjádřit svůj vlastní názor v soudním řízení ve věcech, které se ho dotýkají, tedy i při řešení rodičovských sporů o svěření do péče či styku s dítětem. Výbor podporuje

29

2.5 Pronásledování (angl. „ex-partner stalking“) Pronásledování lze obecně definovat jako obtěţující a zastrašující chování, které můţe mít podobu vyhroţování, pozorování, sledování, docházení do místa bydliště či pracoviště oběti, opakovaných obtěţujících telefonátů či sms zpráv, zanechávání psaných zpráv, předmětů nebo ničení osobního vlastnictví, přičemţ toto chování vyvolává u oběti strach. Pronásledování bývá často doprovázeno výhrůţkami či vlastním fyzickým násilím a můţe mít pro oběť závaţné psychické i zdravotní důsledky. Většina z nich trpí váţnými příznaky traumatizace, počínaje poruchami spánku a koncentrace a konče emocionální labilitou, úzkostností apod. Jedna čtvrtina obětí má suicidální myšlenky, oběti mění ze strachu své běţné ţivotní návyky, téměř polovina z nich je nucena změnit své bydliště či pracoviště. Podle empirických studií 64 % pachatelů vyhroţuje, 40 % ničí majetek, 36 % atakuje oběť fyzicky, 6 % dokonce napadá třetí osoby, zhruba 2% případů končí smrtí oběti. V úhrnu to znamená, ţe pronásledování obecně představuje nebezpečnou kategorii deliktů1. Pronásledování ex-partnerem je povaţováno jako pokračování domácího násilí a zahrnuje aţ 50% všech případů pronásledování. Podle výzkumů patří také k jeho nebezpečným podobám, protoţe riziko násilnosti ze strany pronásledovatele je značné. V průměru jsou bývalí partneři více násilní neţ neznámí pronásledovatelé, které oběť sice zná, ale neměla s nimi intimní vztah. Na druhé straně však neplatí, ţe všichni pronásledovatelé či stalkeři z řad bývalých intimních partnerů se uchýlí po zániku vztahu k násilí.

Jedním z nejpevnějších predikátorů násilí je vazba

pronásledování na předcházející domácí násilí2. Příklad pronásledování ex-partnerem3 Psychicky týraná žena zvolila cestu rozvodu manželství. Manžel sice na ni nikdy nevztáhl ruku, ale ponižoval ji třeba i tím, že se musela koupat ve vaně s vodou, kterou předtím použil k osobní hygieně on. Vysvětloval to nutností šetřit. Po rozvodu se ex-partner uchýlil ustanovení návrhu nového občanského zákoníku, podle kterého soudy budou muset zjišťovat názor dítěte při jeho svěřování do péče či v jiných záleţitostech, které se ho dotýkají, a to jiţ od věku 12 let. Výbor vítá tak zvanou „dětskou novelu" občanského soudního řádu, která platí od 1.října 2008 a přináší výraznější ochranu ohroţených dětí mimo jiného v situaci, kdy je dítě svědkem domácího násilí a rozvodových konfliktů.

1

Čírtková, L.: Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008 Čírtková, L.: Jde po mě můj bývalý. Psychologie Dnes, červen 2008, s. 21-23. 3 Čírtková, L.: Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada 2008, s. 22. 2

30

ke stalkingu. Dlouhé hodiny vystával před domem, ve kterém nyní bydlí jeho bývalá manželka s dětmi. Bombardoval jí e-maily, i SMS, v nichž líčil, jak ji má stále rád, a sliboval nápravu. Opakovaně ji sledoval při cestách do práce i ze zaměstnání. Nemluvil na ni, šel jen v několikametrovém odstupu za ní. Na internet zavěsil zprávu, že ex-partnerka prodává současný byt. Když mu v telefonu rozhořčeně vytýkala, co udělal, prosil ji, aby se vrátila. Pohrozil, že by se mohlo něco stát psovi, kterého kdysi společně pořídili kvůli dětem. Naznačil, že napíše dopis jejímu zaměstnavateli.

Motivace

k pronásledování

(stalkingu)

bývalého

partnera

vychází

z dřívějšího vztahu, k němuţ se pronásledovatel stále upíná. Cítí se jako odvrţený partner, převládají pocity hořkosti a nepřátelství vůči oběti, ve svém proţívání je upoután k minulosti. Monitoruje další ţivot oběti a těţko snáší její úspěchy v době po rozchodu. Při pronásledování jedná s horkou hlavou. Domácí násilí nekončí ukončením vztahu a odchodem oběti, protoţe pachatel si chce udrţet nad obětí kontrolu a moc. Pronásledování můţe trvat několik měsíců aţ let. Ohroţení dětí pronásledovatelem V období okolo rozchodu a rozvodu jsou velmi zranitelnou a ohroţenou skupinou také děti1. Pachatel je podobně jako ţenu vnímá jako svůj majetek. Často pachatelé pronásledování vyuţívají jako prostředek ke kontaktování oběti společné děti. Z praxe center pro oběti domácího násilí vyplývá, ţe jednou z taktik pachatelů pro udrţení kontroly nad obětí bývá např. zakoupení mobilního telefonu, který dají dětem s tím, ţe vyţadují neomezenou moţnost dítěti volat. Ve většině případů se brzy ukáţe, ţe cílem hovorů není vlastní kontakt s dítětem, ale zjišťování toho, kde se dítě s matkou právě nachází, co dělají, kdo je s nimi apod. Tedy udrţování kontroly nad ţivotem oběti. V těchto případech by měla existovat opatření, která by omezovala moţnost pachatele dále kontrolovat a kontaktovat oběť. Záměrem by nemělo být přerušení nebo zamezení kontaktu dítěte s rodičem, ale zajištění bezpečí pro oběť a nezletilé děti a zastavení pronásledování2.

1 2

Příloha 3 Čírtková, L.: Jde po mě můj bývalý. Psychologie Dnes, červen 2008, str. 21-23.

31

Pronásledování a legislativa Problematika pronásledování se dostává do povědomí veřejnosti nejčastěji prostřednictvím médií, které občas informují o jednotlivých případech, zejména pokud skončí smrtí oběti. V České republice neexistuje moţnost se pronásledování účinně bránit, na ochranu oběti pronásledování prozatím nepamatuje ani česká legislativa. Policie a orgány činné v trestním řízení nejsou schopny popsané jednání postihnout a oběti účinně poradit. Většina projevů pronásledování totiţ nenaplňuje společenskou nebezpečnost trestného činu. Nanejvýš můţe být takové jednání hodnoceno jako přestupek proti občanskému souţití, jednotlivé přestupky se ovšem nesčítají. Na straně pachatele tak nehrozí za jeho chování závaţnější postih a na straně oběti chybí účinná ochrana. V zahraničí, např. v USA, je definice pronásledování stanovena v trestním zákoně a oběť můţe o vydání tzv. ochranných opatření ve většině případů poţádat přímo soud. Maximální délka trvání takovýchto opatření se liší stát od státu, např. v Montaně můţe být i trvalého rázu. O vydání ochranného opatření můţe poţádat osoba ohroţená, v případě nezletilých jejich zákonný zástupce. Dojde-li k porušení zákazu kontaktování nebo přiblíţení, hrozí pachateli tresty od peněţitých pokut aţ po nepodmíněné tresty. V některých zemích je moţné pachatelům soudně nařídit také účast v programech pro pachatele1.

1

Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Praha: Linde 2008.

32

3.

Ochrana oběti domácího násilí Řešení problému domácího násilí se stalo v posledních letech stále častěji

předmětem zájmu nejen odborníků, ale i médií a laické veřejnosti. Důsledky domácího násilí jsou zničující nejen pro samotnou oběť, ale i pro ostatní členy takové domácnosti, zejména děti, které v násilném prostředí vyrůstají. Pokud se ţena, která se s domácím násilím potýká, rozhodne s tím definitivně skoncovat, můţe se spolehnout na podporu ze strany státu. Je povinností jak policie, tak státních orgánů, případy domácího násilí řešit. Cílem je problematiku domácího násilí řešit proaktivně s výrazným akcentem na prevenci.

3.1 Současná legislativa v ČR v oblasti domácího násilí, ochrana dětí Ochrana před domácím násilím je v České republice upravena zákonem č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, ve spojení se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Tato právní úprava je postavena na třech vzájemně provázaných pilířích, a to Policii ČR, intervenčních centrech a soudech rozhodujících ve věcech civilních (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nový způsob řešení domácího násilí přinesl jiţ výše zmíněný zákon č. 135/2006 Sb., který zakotvil v zákoně č.283/1991 Sb1., o Policii České republiky, nové oprávnění Policie ČR v podobě institutu vykázání. Od 1. ledna 2007 je policie oprávněna, zjistí-li, ţe se v daném případě jedná o domácí násilí, násilnou osobu ze společného obydlí vykázat. Vykázání je preventivním krátkodobým opatřením směřujícím k ochraně ohroţených osob a zabránění dalším útokům násilné osoby. Smyslem „vykázání“ je potírat domácí násilí.

1

Dnem 1. ledna 2009 nabývá účinnosti zákon č. 273/2008 Sb., a zákon č. 283/1991 Sb. pozbývá platnost

33

Ochrana dětí před domácím násilím V souvislosti vzájemného vztahu mezi výkonem sociálně-právní ochrany dětí a problematikou domácího násilí byl novelizován zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (OSPOD), který byl jiţ s účinnosti od 1. června 2006 proveden zákonem č. 134/2006 Sb. Touto novelizací byl zákon č. 359/1999 Sb., kromě jiného doplněn tak, ţe do vymezení okruhu dětí, na které se sociálně-právní zaměřuje, byly výslovně zařazeny rovněţ děti, které jsou ohroţovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami. Toto doplnění zákona jasně vyjadřuje skutečnost, ţe i kdyţ dítě není přímým objektem násilí, působí na něj násilí v rodině škodlivě, ohroţuje jeho vývoj a promítá se negativně do ţivota dítěte i v období dospělosti. Dítě se tak stává sekundární obětí domácího násilí a z tohoto důvodu mu státem musí být v odpovídajícím rozsahu zajištěna sociálně-právní ochrana. Jestliţe policista při řešení případu domácího násilí vyuţije oprávnění vykázání agresora ze společného obydlí podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a pokud ve společném obydlí ţije nezletilá osoba, stanoví mu zákon povinnost do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí doručit kopii úředního záznamu o vykázání i příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen orgán SPOD)1. Vedle orgánu SPOD je policie povinna kopii úředního záznamu zaslat ve stejné lhůtě rovněţ intervenčnímu centru a soudu, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběţného opatření. Pokud se rodič, vůči kterému směřovalo domácí násilí v rodině, rozhodne odejít ze společně obývaného obydlí s agresorem a uchýlit se s dětmi na jiné místo (k příbuzným nebo známým, do azylového domu apod.) jsou pracovníci orgánu SPOD ze zákona povinni zachovávat mlčenlivost o místu pobytu tohoto rodiče. Na druhé straně, má tento násilný rodič i přes zákaz sdělení informace o místu pobytu druhého rodiče právo na pravidelné informace o dětech a rovněţ právo na udrţování osobního styku s dětmi, pokud takový styk není pro děti ohroţující. Proto je otci zpravidla povolen kontakt s jeho dětmi, např. cestou telefonického nebo písemného kontaktu mezi oprávněným rodičem a dětmi a mezi

1

Příloha 2

34

rodiči navzájem a setkání rodiče s dětmi na některém neutrálním místě, případně i za přítomnosti pracovníků orgánu SPOD nebo jiných osob.

3.2 Instituce na ochranu osoby ohroţené domácím násilím Intervenční centra Intervenční centra (IC) jsou specializovaným zařízením sociální sluţby, neboť poskytují odbornou sociálně-právní pomoc ohroţeným osobám a koordinují spolupráci mezi dalšími navazujícími sluţbami sociální i zdravotnické záchranné sítě v daném regionu. Intervenční centra kontaktují osoby ohroţené domácím násilím, ale i osoby, které o domácím násilí vědí (sousedé, děti, přátelé apod.). Pro efektivní fungování těchto center je nezbytným předpokladem jejich včasná informovanost. Tato centra poskytují individuální psychologickou a nehmotnou sociální pomoc ambulantní povahy. Rovněţ zprostředkovávají ohroţeným osobám poskytnutí následné pomoci lékařské, poradenské, psychologické i právní. Součástí pomoci je i spolupráce a vzájemná informovanost mezi orgány SPOD, obcemi, orgány Policie ČR, nestátními a charitativními organizacemi. IC je povinno kontaktovat osobu, která byla v potvrzení o vykázání ze společného obydlí označena za ohroţenou osobu, a to nejpozději do 48 hodin od doručení podnětu, jinak vţdy bezodkladně poté, co se dozví o ohroţení osoby násilným chováním. Veškeré sluţby intervenčních center jsou poskytovány bezplatně. Nestátní a neziskové organizace V České republice existuje několik specializovaných zařízení (většinou neziskových organizací), kam se mohou oběti domácího násilí obrátit o pomoc, např. jsou to organizace: 

Bílý kruh bezpečí (BKB)



DONA linka



Linky důvěry

35



Občanské poradny



Azylové domy



Občanské sdruţení ROSA, centrum pro ţeny – oběti domácího násilí



Acorus – psychosociální centrum



Koordona – koalice organizací proti domácímu násilí na ţenách Bílý kruh bezpečí (BKB), občanské sdruţení pro pomoc obětem trestných

činů poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem a svědkům trestných činů, včetně morální a emocionální podpory. BKB provozuje také telefonickou linku s nepřetrţitým provozem pro osoby ohroţené domácím násilím – DONA linka, jejíţ pracovníci (specialisté na problematiku domácího násilí) poskytnou volající oběti informace o moţnostech řešení, rady a kontakty na další sluţby pomoci. Linky důvěry jsou pracoviště poskytující telefonickou krizovou pomoc. Přednost sluţeb linek důvěry je jejich anonymita, odborná způsobilost, dobrá dostupnost a provázanost s dalšími sluţbami. Občanské poradny poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech. V případě domácího násilí, uplatnění rodičovských a manţelských práv, při řešení rozvodu, vyţivovací povinnosti, osvojení apod. nabízí pomoc občanská poradna pro rodinu a mezilidské vztahy. Azylové domy - tato specializovaná zařízení pomůţou osobám, které se cítí stále ve velkém ohroţení a nabídnou ochranu, jistotu a podporu. Osoba se zde můţe ubytovat a jak fyzicky, tak psychicky si odpočinout. Během pobytu v azylovém domě má ohroţená osoba mimo jiné i moţnost být v kontaktu s profesionálními a vyškolenými odborníky, a to z oblasti sociologie, pedagogiky nebo psychologie. Ţít v násilném vztahu znamená neustálý strach a nebezpečí. I kdyţ není přítomno fyzické násilí, oběti se necítí v bezpečí. Domácí násilí ovlivňuje ţivoty ţen a dětí mnoha způsoby: 

jsou izolovány od příbuzných a přátel



trpí emočními a psychickými potíţemi jako úzkost, deprese, sníţené sebevědomí



můţe dojít ke zhoršení zdravotního stavu

36



často nastane ztráta příjmů či zaměstnání



násilí můţe vést i ke smrti Domácí násilí psychicky traumatizuje ohroţenou osobu, zejména ţeny a děti,

a vede ke ztrátě schopnosti řešit tíţivou situaci. Proto ţeny a děti, které jsou ohroţenými osobami, vyhledávají pomoc tajně a v případě, ţe partner zjistí, ţe vyhledaly pomoc v nějakém centru či poradně, můţe násilí eskalovat. Institut vykázání má nejen zajistit ochranu ohroţené osoby, ale také přispět k její psychické stabilizaci, aby opět získala kompetence pro hledání moţných způsobů řešení své situace. Je pochopitelné, ţe obnova či regenerace narušené psychiky probíhá lépe v bezpečí domova neţ třeba v azylovém domě. Pro kvalitní řešení případů domácího násilí je nezbytná mezioborová spolupráce všech sloţek či míst sítě, které s problémy domácího násilí přicházejí běţně do kontaktu (policie, lékaři, sociální sluţby – krizová centra, psychologické poradny, azylové domy), orgány sociálně-právní ochrany dětí, přestupkové komise či justice. Nový zákon přináší zásadní zlom v tom, ţe propojuje doposud izolované sloţky jejich působení do uceleného systému včasné a účinné intervence v případech domácího násilí.

37

Domácí násilí a děti, oběti a svědci domácího násilí – výzkumná část

4.

4.1. Zaměření výzkumu Výzkum jsem zaměřila na dva okruhy problémů: 

pomoc policie v situacích domácího násilí



pomoc ohroţeným osobám ze strany nestátních neziskových organizací (azylové domy, intervenční centrum) a státu (orgán sociálně právní ochrany dětí – OSPOD) Policie je první, na koho se osoba ohroţená domácím násilím obrací

o pomoc. Proto mě zajímalo, zda policisté jsou seznámeni s problematikou domácího násilí a dostatečně připraveni i na zásahy v situacích domácího násilí, zejména na zásah v rodinách, kde je předpoklad přítomnosti dětí u násilných incidentů mezi partnery a jak vnímají dopad na děti, svědky a oběti domácího násilí. Pomoc osobám ohroţeným domácím násilím nabízí i nestátní neziskové organizace (NNO) a je poskytována i ze strany státu. Zajímalo mě, v kolika procentech rodin s výskytem domácího násilí, které se na tyto organizace a orgány sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) obracejí, jsou přítomny děti, jakou formu pomoci ohroţené osoby s dětmi nejčastěji ţádají a jaké zkušenosti v souvislosti s dětmi jako oběťmi (i nepřímými) domácího násilí mají pracovníci těchto organizací. Z tohoto důvodu jsem pouţila explorativní metody, 2 dotazníky a rozhovor. Jeden dotazník byl určen pro policisty, druhý pro pracovníky organizací, které nabízejí pomoc ohroţeným osobám (intervenční centrum, azylové domy) a orgánu sociálně právní ochrany dětí. Metodu rozhovoru jsem pouţila mezi policisty i pracovníky NNO a OSPOD. Pro doplnění jsem vyuţila dostupná statistická data Bílého kruhu bezpečí, o. s, občanského sdruţení ROSA a statistických údajů Policie ČR.

38

Zdůvodnění zaměření výzkumu V současné době pracuji jako lektorka – učitelka na Vyšší policejní škole a Střední policejní škole Ministerstva vnitra v Holešově. Téma domácí násilí je zařazeno do vzdělávacího programu v základní odborné přípravě policistů a jako jeden z volitelných předmětů ve vyšším vzdělávání. Z tohoto důvodu mě zajímalo, jak jsou policisté seznámeni s problematikou domácího násilí, jestli jsou dostatečně připraveni k zásahu v situacích domácího násilí, zda mají přímou zkušenost s domácím násilím ze své praxe a jestli ví, jak zasáhnout v situacích násilných incidentů v rodinách, kde ţijí i děti. Dále jsem chtěla zjistit názory a praktické zkušenosti v souvislosti s dětmi, svědky a oběťmi domácího násilí u pomáhajících profesí, které se touto problematikou zabývají. Ze zjištěných faktů pak nabídnout zpracované výsledky, informace a vyvodit doporučení pro další práci metodikům vzdělávacích programů na policejních školách, učitelům a vychovatelům dětí a mládeţe, pracovníkům v sociálních sluţbách a sociálním pedagogům. Sociální pedagogika se zaměřuje na výchovu, především na roli prostředí ve výchově celé populace, a zdůrazňuje především otázku ţivotní pomoci, to je ve smyslu pomoci těm, kteří se dostali do sloţité ţivotní situace. A lidé, kteří se dostali do tíţivé situace díky domácímu násilí, tuto pomoc určitě potřebují. Na základě výsledků výzkumu a zjištěných informací pak potvrdit či vyvrátit stanovené hypotézy.

4.2 Metody výzkumu, výběrový soubor Metody výzkumu a)

Pro šetření policistů jsem zvolila explorativní metodu, dotazník

a rozhovor. V rozhovoru s policisty i sociálními pracovnicemi jsem volila otevřené otázky pro lepší zmapování problematiky, získání základní orientace ve zkoumaném poli, proniknutí do názorů a postojů respondentů, a tím získat více potřebných informací. Otázky byly formulovány i pro získání odpovědí na stanovené vstupní

39

otázky a potvrzení či vyvrácení stanovených hypotéz. Údaje z obou rozhovorů pak slouţily pro sestavení dotazníků. Dotazník1 obsahoval 15 poloţek a otázek. První tři poloţky slouţily k získání faktografických údajů o dotazované osobě. Další otázky byly formulovány jako uzavřené otázky s nabídkou volby odpovědi ve vztahu ke zvolenému problému. Otázky č. 4, 5 a 6 byly zaměřeny na povědomí policistů o domácím násilí, otázky č. 7, 8, 9 a 10 na připravenost policistů k zásahu v situacích domácího násilí a specifickému přístupu k dětem přítomným domácímu násilí. Otázky č. 11, 12, 13 a 14 byly zaměřeny na přímou zkušenost policistů s domácím násilím a problematiku dětí, svědků násilí v rodinách. Otázkou č. 15 jsem chtěla zjistit, zda policisté/tky povaţují

čas,

věnovaný v jejich vzdělávání

problematice domácího

násilí,

za dostatečný.

b)

Pro šetření sociálních pracovnic jsem zvolila dotazník a rozhovor.

Dotazník2 obsahoval 14 poloţek a otázek ke zkoumané problematice. Poloţky č. 1 a 2 byly určeny pro získání statistických údajů k výskytu domácího násilí a počtu klientů ohroţených domácím násilím. Poloţky č. 3, 4 a 5 se týkaly dětí přítomných v situacích domácího násilí, otázky č. 6 a 7 byly zaměřeny na poskytnutí sociální pomoci ohroţeným osobám, otázky č. 8, 9 10 se týkají násilné osoby, otázky č. 11, 12, 13 a 14 jsou zaměřeny na děti, oběti domácího násilí a dopady domácího násilí na tyto děti. Otázky byly formulovány jako uzavřené otázky s nabídkou volby odpovědi. S přihlédnutím k širšímu pojetí dané problematiky jsem do dotazníků zakomponovala i další otázky nad rámec zkoumaných hypotéz. Výsledky a získaná data jsem statisticky sestavila do tabulek, vyjádřila procentuálně a znázornila graficky a porovnala s dostupnými statistickými údaji nestátních neziskových organizací a Policie ČR. Sběr empirického materiálu Sběr dat byl prováděn v období listopad – prosinec 2008. 1 2

Příloha 4 Příloha 5

40

Výběrový soubor Pro rozhovor a dotazník mezi policisty jsem vybrala 50 policistů, kteří byli zařazeni do základní odborné přípravy a dalšího vzdělávání ve Vyšší policejní škole a Střední policejní škole MV v Holešově. Administrace proběhla v souladu s projektem. Návratnost dotazníků byla 100%. Zúčastnění respondenti spolupracovali ochotně a se zájmem o danou problematiku. Vyšší odbornou školu navštěvuje 12 policistů, 38 policistů je v základní odborné přípravě. Policisté jsou zařazeni na útvarech sluţby pořádkové a ţelezniční, dopravní a cizinecké policie. V souboru bylo 39 muţů a 11 ţen. Jejich věk byl: 2 respondenti ve věku 19 let, 29 respondentů ve věku 20-30 let, 10 respondentů ve věku 31-40 let, 7 jich bylo ve věku 41-50, ve věku 50 a více let byli 2 respondenti.

Délka praxe u Policie ČR: 0 – 6 měsíců: 7 měsíců -1 rok: 1 – 3 roky: 3 – 5 let: 5 a více let:

18 policistů, 6 policistů, 16 policistů, 2 policisté, 8 policistů.

Dosažené vzdělání policistů: střední s maturitou vyšší odborné vysokoškolské

47 policistů 1 policista 2 policisté

Výběrový soubor pro druhé dotazníkové šetření a rozhovor tvořilo 9 sociálních pracovnic sedmi organizací a orgánů státu, které poskytují sociální sluţby a krizovou pomoc v okrese Karviná: - 1 pracovnice Intervenčního centra Moravskoslezský kraj II v Havířově (pro okres Bruntál, Frýdek - Místek a Karviná) - 1 pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí městské úřadu v Havířově - 1 pracovnice „Dům pro matky s dětmi Armáda spásy v ČR“ v Havířově, který nabízí ubytování a následnou pomoc pro matky s dětmi bez domova, pro týrané ţeny a děti, poskytuje také krizové lůţko ţenám trpícím domácím násilím a dětem bez funkčního sociálního zázemí

41

- 2

pracovnice „Azylový dům a terénní sociální práce“ v Karviné, který nabízí

krizovou pomoc a sociální poradenství matkám s dětmi, těhotným ţenám i osamělým ţenám, které se ocitly v situaci ohroţení ţivota nebo zdraví spojené se ztrátou bydlení a které svou situaci nemohou řešit vlastními silami. Sluţba je poskytována na základě telefonické ţádosti uţivatele, osobního nebo telefonického doporučení pracovníků OSPOD, Policie ČR, Městské policie, apod. - 1 pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí městské úřadu v Karviné - 1 pracovnice „SÁRA středisko pro ţeny s dětmi v tísni“ Slezská diakonie Český Těšín, středisko poskytuje kvalitní sociální sluţby potřebným lidem na základě křesťanských hodnot; zletilým ţenám, ţenám s dětmi v tísni, týraným, zneuţívaným obětem domácího násilí, které se ocitly v ţivotní krizi, spojené s bytovou tísni. - 2 pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí městského úřadu v Českém Těšíně Průměrný věk sociálních pracovnic je 42 roky a průměrná délka jejich praxe v sociálních sluţbách je 13 let. Administrace proběhla v souladu s projektem. Zpočátku se jevila určitá neochota sociálních pracovnic k věci se vyjadřovat. Byla u nich určitá obava z moţného zneuţití údajů. Po podaném vysvětlení o smyslu celého výzkumu a zajištění absolutní anonymnosti při prováděném šetření se situace výrazně změnila. Tato skutečnost se projevila ve 100 % návratnosti dotazníků. Pouze v jednom případě, ještě před administrací, sociální pracovnice jednoho intervenčního centra nebyla ochotna spolupracovat a doporučila mi vyhledat potřebné informace na webových stránkách Bílého kruhu bezpečí, ROSA apod., případně čerpat ze statistik Policie ČR.

4.3 Vstupní otázky, pracovní hypotézy Pro dotazníkové šetření a rozhovor jsem poloţila tyto otázky: 1. Uvědomují si policisté potřebu specifického přístupu při zásahu v situacích domácího násilí za přítomnosti dětí? 2. V kolika procentech rodin s výskytem domácího násilí byly přítomny děti? 3. Uvědomují si policisté negativní důsledky domácího násilí na děti v jejich budoucím ţivotě?

42

4. Jsou děti přítomné domácímu násilí, dle názoru respondentů, tímto jevem traumatizovány? 5. Odcházejí oběti (matky) násilných incidentů v rodině ze společného obydlí vţdy se svými dětmi? 6. Má výskyt domácího násilí, dle názoru respondentů, na děti negativní dopad na jejich budoucí vývoj i po rozchodu rodičů? Na základě poloţených vstupních otázek jsem stanovila pracovní hypotézy: PRO DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ POLICISTŮ: Hypotéza č. 1 Více jak 75 % policistů si uvědomuje potřebu specifického přístupu k dětem přítomným domácímu násilí. . Hypotéza č. 2 Ve více neţ 75 % rodinách s výskytem domácího násilí byly přítomny děti. Hypotéza č. 3 Více jak čtvrtina policistů si neuvědomuje negativní důsledky domácího násilí na děti v jejich budoucím ţivotě.

PRO DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ SOCIÁLNÍCH PRACOVNIC: Hypotéza č. 1 Ve více jak 75 % rodin s domácím násilím jsou přítomny děti. Hypotéza č. 2 Ohroţené osoby (matky) domácím násilím odcházejí ze společného obydlí vţdy se svými dětmi. Hypotéza č. 3 Podle názoru respondentů, ve více jak 75 % případů, má domácí násilí na děti negativní dopad na jeho další vývoj i po rozchodu rodičů.

43

4.4 Vyhodnocení výsledků dotazníkového šetření policistů MYSLÍ SI POLICISTÉ, ŢE PROBLÉM DOMÁCÍHO NÁSILÍ JE V NAŠÍ SPOLEČNOSTI ZVELIČOVÁN? Tabulka 1 - Posouzení problému domácího násilí vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, je značně zveličován

2

4%

Do jisté míry je zveličován

8

16 %

Není zveličován

31

62 %

Nedokáţu posoudit

9

18 %

Graf 1 70% 60%

procento

50% 40%

je zveličován

30%

do jisté míry je zveličován

20%

není zveličován

10%

nedokáţi posoudit

0% 2

8

31

9

počet

Z dotazníku jsem zjistila, ţe více jak 60 % policistů se domnívá, ţe problém domácího násilí není zveličován. Při rozhovoru sdělili, ţe je to sloţitý, citlivý, a váţný problém, na který musí být brán zvláštní zřetel ze strany státu. „Pouze“ 2 policisté (4 %) policistů povaţují domácí násilí za jev značně zveličován a to především díky médiím.

44

PŘISUZUJÍ POLICISTÉ DOMÁCÍMU NÁSILÍ URČITOU VÁŢNOST? Tabulka 2 - Posouzení závaţnosti domácího násilí vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Nepodstatná a nedůleţitá věc

0

0%

Běţný a banální problém

0

0%

Závaţná věc

24

48 %

Váţný a nebezpečný problém

26

52 %

Nedokáţe posoudit

0

0%

Graf 2

procento

60% 50%

nepodstatná a nedůleţitá věc

40%

běţný a banální problém

30%

závaţná věc

20%

váţný a nebezpečný problém

10% 0% 0

0

24

26

0

nedokáţe posoudit

počet

Téměř 50 % policistů povaţuje domácí násilí za závaţnou věc a více jak 50% jej povaţuje za velmi nebezpečný problém ve společnosti. V rozhovoru uvedli, ţe je to široký problém, který vyţaduje specifický přístup, neboť pachatel i oběť nejsou cizí lidé, jsou to osoby blízké, které se dělí o své soukromí a v tomto prostředí by nemělo docházet k násilí. Obzvlášť náročné jsou situace s přítomností dětí.

45

JAKÉ JE POVĚDOMÍ O DOMÁCÍM NÁSILÍ VE SPOLEČNOSTI VE SROVNÁNÍ PŘED PĚTI LETY A DNES? Tabulka 3 - Domácí násilí dnes vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

O problému se více mluví

16

32 %

Pomoc obětem je dostupnější Pro řešení se více dělá

10

20 %

19

38 %

Situace se nezměnila

5

10 %

Graf 3 40 o problému se více mluví

procento

30 20

pomoc obětem je dostupnější

10

pro řešení se více dělá situace se nezměnila

0 16

10

19

5

počet

Z dotazníku jsem zjistila, ţe 38 % policistů konstatuje, ţe pro řešení problému se více dělá (úprava zákonných opatření) a 32 % policistů je toho názoru, ţe se o problému více mluví, a to hlavně prostřednictvím médií (televize, tisk, internet) a tím i veřejnost má o domácím násilí více informací.

46

ZNAJÍ POLICISTÉ LEGISLATIVNÍ OPATŘENÍ NA OCHRANU PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM? Tabulka 4 - Znalost legislativních opatření vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, znám

21

42 %

Neznám ţádné

29

58 %

Graf 4

60%

procento

50% 40%

30%

ano,znám

20%

neznám ţádné

10% 0% 21

29 počet

Méně jak polovina (42 %) dotazovaných policistů zná legislativní opatření na ochranu před domácím násilím, konkrétně uvedli: nejčastěji institut „vykázání“ – 18krát, zákon o Policii ČR uvedli 5krát, trestní zákon 3krát, Závazný pokyn policejního prezidenta č.179/20061 uvedli 2krát. Institut „vykázání“ policisté znají ze zákona o Policii ČR, přesněji a podrobněji však toto ustanovení „o vykázání“ nedokázali definovat. Většina (58 %) dotázaných policistů, která uvedla, ţe ţádné legislativní opatření nezná, to zdůvodnila tím, ţe se před nástupem do policejní školy ve své praxi s problematikou domácího násilí nesetkali a v základní odborné přípravě tuto tématiku zatím podrobně neprobírali.

1

Dnem 1. ledna 2009 nabývá účinnosti Závazný pokyn policejního prezidenta (ZP PP) č. 200/2008, o provádění vykázání a ZP PP č. 179/2006 se zrušuje.

47

JSOU POLICISTÉ SCHOPNI ROZEZNAT PROJEVY DOMÁCÍHO NÁSILÍ OD MÉNĚ ZÁVAŢNÝCH RODINNÝCH POTYČEK? Tabulka 5 - Schopnost identifikace domácího násilí vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Určitě rozeznám

8

16 %

Spíše rozeznám

11

22 %

Spíše nerozeznám

29

58 %

Určitě nerozeznám

2

4%

Graf 5

60%

procento

50% 40% určitě rozeznám

30%

spíše rozeznám

20%

spíše nerozeznám

10%

určitě nerozznám

0% 8

11

29

2

počet

8 policistů určitě rozezná, jestli se jedná o domácí násilí nebo ne, vůbec domácí násilí nerozeznají 2 policisté, to jsou 4 % z nich. Více jak polovina z nich (58 %) uvedla, ţe nemá zatím praktické zkušenosti s řešením domácího násilí, pouhé teoretické znalosti jim nestačí, proto nemohou jednoznačně odpovědět.

48

MAJÍ POLICISTÉ INFORMACE, JAK SE TVÁŘÍ V TVÁŘ DOMÁCÍMU NÁSILÍ ZACHOVAT? Tabulka 6 - Informovanost policistů při řešení domácího násilí vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, mám dostatek informací Ano, mám, ale uvítal/a bych ještě další Nemám, ale uvítal/a bych je

7

14 %

28

56 %

15

30 %

Nezajímá mě to

0

0%

Graf 6

60%

procento

50%

mám dostatek informací

40% mám,ale uvítal/a bych další

30% 20%

nemám,ale uvítal/a bych další

10%

nezajímá mě to

0% 7

28

15 počet

0

56 % policistů má dostatek informací jak se při výskytu domácího násilí zachovat, ale přesto by chtěli mít informací více. V rozhovoru bylo zjištěno, ţe poţadují více informací proto, aby dokázali správně a profesionálně situaci vyhodnotit a zakročit.

49

SETKALI SE JIŢ POLICISTÉ VE SVÉ PRAXI S DOMÁCÍM NÁSILÍM? Tabulka 7 – Zkušenost s domácím násilím vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, setkal/a

10

20 %

Zatím nesetkal/a

40

80 %

Graf 7 80

procento

60 40

ano, setkal/a zatím nesetkal/a

20 0 10

40 počet

Vysoké procento záporných odpovědí souvisí s tím, ţe policisté jsou ve sluţebním poměru u Policie ČR relativně krátkou dobu (40 % do 6 měsíců) a někteří z nich po přijetí do sluţebního poměru byli následně vysláni do policejní školy k absolvování základní odborné přípravy.

50

POKUD SE POLICISTÉ VE SVÉ PROFESNÍ PRAXI SETKALI S DOMÁCÍM NÁSILÍM V RODINÁCH A V NICH VYRŮSTALY DĚTI, POLOŢENOU OTÁZKOU BYLO ZJISTIT, JESTLI K PROJEVŮM PARTNERSKÉHO NÁSILÍ DOCHÁZELO PŘÍMO PŘED DĚTMI Tabulka 8 - Přítomnost dětí při domácím násilí absolutní četnost

relativní četnost

Ano, vţdy (100%)

2

20 %

Velmi často (do 75%)

8

80 %

Občas (do 50%)

0

0%

Nikdy

0

0%

frekvence

Graf 8 80

procento

60 ano, vţdy

40

často občas

20

nikdy

0 2

8

0

0

počet

Zkušenosti policistů potvrdily, ţe ve většině rodin s výskytem domácího násilí, kde policisté zasahovali, byly těmto násilným incidentům přítomné děti, a to aţ v 80 %.

51

VĚDÍ POLICISTÉ, JAK ZASAHOVAT PŘI DOMÁCÍM NÁSILÍ ZA PŘÍTOMNOSTI DĚTÍ A V PŘÍPADĚ, ŢE VĚDÍ, KDE ZÍSKALI POTŘEBNÉ INFORMACE? Tabulka 9 - Zásah za přítomnosti dětí vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, vím

29

58 %

Vůbec nevím

10

20 %

Nevím

11

22 %

Graf 9

20%

22%

ano, vím nevím

58%

vůbec nevím

Téměř 60 % policistů (58%) uvedlo, ţe ví, jak zasáhnout za přítomnosti dětí a u zákroku si uvědomují přítomnost dětí. V rozhovoru uvedli, ţe je nutné zajistit bezpečnost dětí a oddělit je od násilné osoby a zabránit tomu, aby dítě bylo přímým svědkem i policejních donucovacích opatření. Rovněţ sdělili, ţe je třeba odvést pozornost dítěte od dané situace a snaţit se dítě zaměstnat jinak. Tyto poznatky získali při nácviku modelových situací a na semináři věnovaný tématice „domácí násilí“. Shodli se na tom, ţe vítají, kdyţ s malými dětmi jednají a komunikují ţeny policistky, nejlépe i matky, protoţe jsou více emfatické, v komunikaci s dětmi mají větší zkušenost a rovněţ je větší ochota dětí s nimi komunikovat. 21 policistů ze všech (42%) si specifický přístup k dětem neuvědomují.

52

Tabulka 9a - Získané informace vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

V ZOP na policejní škole V rámci dalšího vzdělávání u P ČR Jiné, napište kde

16

55 %

8

28 %

5

17 %

Graf 9a

na policejní škole

17% další vzdělávání

28%

55%

jiné

Nejvíce informací získali policisté v základní odborné přípravě a dalším policejním vzdělávání. I kdyţ podle mého názoru je tématice domácího násilí věnováno ve škole málo času (2 vyučovací hodiny), přesto i toto je pro respondenty přínosem. Pokud mají více poznatků, získali je z novin, televize (uvedl 1 policista), z médií (1 policista), informace hledali na internetu (1 policista), ze své praxe a internetu (1 policista), 1 policista uvedl, ţe se na pracovišti zúčastnil semináře k problematice domácího násilí.

53

MYSLÍ SI POLICISTÉ, ŢE NÁSILÍ MEZI RODIČI ZNAMENÁ ROVNĚŢ NÁSILÍ VŮČI TĚMTO DĚTEM? Tabulka 10 - Násilí vůči rodičům je i násilím vůči dětem vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano

22

44 %

Spíše ano

21

42 %

Spíše ne

4

8%

Ne

1

2%

Nedokáţu posoudit

2

4%

Graf 10 50

procento

40 ano

30

spíše ano

20

spíše ne

10

ne nedokáţi posoudit

0 22

21

4

1

2

počet

Většina policistů uvedla, ţe i kdyţ při násilném incidentu rodičů není zasaţeno dítě fyzicky, uţ jen tím, ţe musí přihlíţet tomu, jak např. je matka bita otcem, otec na matku křičí, nadává ji, jedná se o psychické týrání dítěte.

54

MYSLÍ SI RESPONDENTI, ŢE DĚTI ŢIJÍCÍ V PROSTŘEDÍ PONIŢOVÁNÍ A AGRESE SI DO SVÉHO BUDOUCÍHO ŢIVOTA ODNÁŠEJÍ NEŢÁDOUCÍ VZORY CHOVÁNÍ NÁSILNÉHO RODIČE? Tabulka 11 - Neţádoucí vzory chování násilného rodiče pro dítě vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Určitě souhlasím

25

50 %

Spíše souhlasím

17

34 %

Určitě nesouhlasím

2

4%

Spíše nesouhlasím

3

6%

Nedokáţu posoudit

3

6%

Graf 11 50 procento

40

určitě souhlasím

30

spíše souhlasím

20

určitě nesouhlasím

10

spíše nesouhlasím

0

nedokáţi posoudit 25

17

2

3

3

počet

Respondenti (84%) se domnívají, ţe riziko násilného chování dětí ve své dospělosti je pravděpodobné, ale nemusí to být podmínkou. Na základě výsledků rozhovoru si myslí, ţe některé děti uţ nebudou chtít v dospělosti ţít v násilí, uvědomí si, ţe takové jednání je špatné a budou mít motivaci k tomu, aby vedli klidný a harmonický partnerský vztah, proto na poloţenou otázku někteří odpověděli záporně.

55

INSTITUCE, KTERÁ SE O ŘEŠENÍ PROBLÉMU DOMÁCÍHO NÁSILÍ ZASAZUJE NEJVÍCE

Tabulka 12 - Pořadí institucí a organizací název

pořadí

Policie ČR

1.

Bílý kruh bezpečí

2.

DONA linka

3.

Intervenční centra

4.

Jiné

5.

ROSA občan.sdruţení

6.

Asociace manţelských a rodinných poradců Městská policie

7.

Ministerstvo práce a sociálních věcí

9.

8.

Policii ČR označili za instituci nejvíce pomáhající v boji proti domácímu násilí, protoţe je to její povinnost vyplývající ze zákona a jsou většinou první, na koho se ohroţená osoba obrací s ţádostí o pomoc. Druhé místo náleţí Bílému kruhu bezpečí. Neúplné informace měli o tom, jak pracují a jaké úkoly plní intervenční centra. V nabídnuté moţnosti „Jiné, uveďte jaké“, uvedli soud (2x). V rozhovoru pak uvedli, ţe soud můţe potrestat násilníka a tím zabránit dalším jeho útokům, ale to samozřejmě aţ po podání trestního oznámení obětí.

56

JE V ZÁKLADNÍ ODBORNÉ PŘÍPRAVĚ (ZOP) POLICISTŮ DOSTATEK ČASU VĚNOVÁN PROBLEMATICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ? Tabulka 13 - Názor a četnost vyjádření

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, je to dostačující

9

18 %

Ano, ale uvítal/a bych více času Nedokáţu posoudit

7

14 %

22

44 %

Je to nedostačující

6

12 %

Nevím

6

12 %

Graf 13

50

procento

40 je to dostačující

30

uvítal/a bych více času

20

nedokáţi posoudit

10

je to nedostačující nevím

0 9

7

22

6

6

počet

Z odpovědí a následného rozhovoru jsem zjistila, ţe policisté chtějí získat více praktických zkušeností v souvislosti s domácím násilím, poţadují více praktických zaměstnání v odborné přípravě, např. modelové situace s námětem domácího násilí. Shodli se, ţe domácí násilí je široká problematika, kterou nelze v tomto čase rozebrat. Uvádím, ţe na tématiku domácího násilí je časová dotace 2 vyučovací hodiny.

57

Shrnutí získaných dat Policisté povaţují domácí násilí za závažný jev ve společnosti. V rozhovoru s policisty jsem zjistila rozdíly ve zkušenostech se zásahem v situacích domácího násilí. Rozdílnost je dána většinou dobou trvání sluţebního poměru u Policie ČR, chybějícím odborným proškolením o problematice domácího násilí a zároveň nedostatkem praxe v přímém výkonu sluţby. Někteří se s tímto jevem i ve své krátké praxi setkali a nějakou (minimální) zkušenost uţ získali. Obdobné je zjištění o znalostech policistů legislativního opatření na ochranu před domácím násilím. Část policistů znají zákonná opatření, většina však těmito znalostmi nedisponuje. Moţnost vykázat násilníka ze společného obydlí považují za přínosné, i kdyţ je to opatření na ochranu ohroţené osoby krátkodobé. Policisté, kteří jsou pouze teoreticky seznámeni s domácím násilím si myslí, ţe by věděli jak zasáhnout při výskytu domácího násilí, ale praktické zkušenosti jim chybí. Avšak kaţdý případ násilného incidentu je jiný a vyţaduje proto specifický přístup. Více jak polovina dotázaných policistů (58 %) si uvědomují, ţe děti přítomné domácímu násilí i zákroku policie při vykázání násilné osoby vyţadují odlišný přístup. Především je nutné zajistit bezpečnost dětí, oddělit je od násilné osoby a s citlivým přístupem jim situaci vysvětlit. Úplná shoda v odpovědích byla na otázku, jestli při zásahu policie v rodinách s dětmi, byly tyto děti přímými svědky násilí mezi rodiči nebo zákroku policie. Uvedli, ţe k násilným incidentům mezi rodiči dochází často před očima jejich dětí, v některých případech domácího násilí byly děti svědky domácího násilí vţdy. Násilí v domácnostech bez přítomnosti dětí byly ojedinělé. Zároveň téměř 90 % policistů (86%) souhlasilo s tvrzením, ţe násilí mezi rodiči je nutno povaţovat i za násilí vůči dětem, i kdyţ na děti násilná osoba přímo neútočí. Děti ţijící v násilném prostředí trpí psychicky. 42 policistů (84 %) si myslí, ţe děti si do svého budoucího ţivota přenášejí negativní vzorce chování svých rodičů, ve většině případů se ke svým budoucím partnerům chovají stejně.

58

Policie se nejvíce zasazuje při ochraně před domácím násilím, na druhém místě policisté uvedli občanské sdruţení Bílý kruh bezpečí.

HYPOTÉZA č. 1 Více jak 75 % policistů si uvědomuje potřebu specifického přístupu k dětem přítomným domácímu násilí. Pouze 58 % dotázaných policistů si uvědomuje, ţe děti přítomné domácímu násilí vyţadují specifický přístup při zásahu v situaci domácího násilí. Pracovní hypotéza byla vyvrácena. HYPOTÉZA č. 2 Podle zkušeností respondentů, ve více než 75 % rodinách s výskytem domácího násilí byly přítomny děti. Policisté uvedli, ţe při zásahu v situacích domácího násilí, jsou děti přítomné domácímu násilí v rodinách v 87 % případů. Pracovní hypotéza byla potvrzena. HYPOTÉZA Č. 3 Více jak čtvrtina policistů si neuvědomuje negativní důsledky domácího násilí na děti jejich budoucím životě. Policisté (84%) si uvědomují, ţe riziko násilného chování dětí v jejich budoucím ţivotě podle vzoru rodičů je pravděpodobné. Pracovní hypotéza byla vyvrácena.

59

Vyhodnocení výsledků dotazníkového šetření sociálních pracovnic Dotazníkový průzkum a rozhovor se uskutečnil v Intervenčním centru Moravskoslezského kraje II v Havířově, na sociálních odborech městských úřadů – orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Karviná, Havířov a Český Těšín, které jsou místně příslušné pro monitorovanou lokalitu a v azylových domech pro ţeny a matky s dětmi v Karviné, Havířově a Českém Těšíně a byl doplněn cíleným rozhovorem se sociálními pracovnicemi působícími v těchto organizacích.

KOLIK (%) PŘÍPADŮ Z CELKOVÉHO POČTU ZAUJÍMAJÍ KLIENTI OHROŢENÍ DOMÁCÍM NÁSILÍM S NEZLETILÝMI DĚTMI? Tabulka 1 - Procento klientů s nezletilými dětmi ohroţených domácím násilí relativní četnost

organizace Intervenční centrum1

90 %

Azylové domy2

45 %

OSPOD

3

30 %

Graf 1 100% 80% Intervenční centrum

60%

Azylové domy

40%

OSPOD

20% 0%

Intervenční centrum (IC) je specializovaným zařízením, které poskytují pomoc osobám ohroţeným domácím násilím, většinu klientů (90 %) ale tvoří oběti domácího 1

Intervenční centrum je jednou ze sluţeb sociální prevence podle § 60a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. 2 Azylové domy pomáhají všem osobám, které se cítí ve velkém ohroţení a nabídnou ochranu, jistotu a podporu. 3 Orgán sociálně-právní ochrany dětí, jehoţ klientem je dítě ve všech situacích, které jsou pro ně nějakým způsobem nebezpečné, jsou ohroţena jeho práva, jeho zájmy ve světě dospělých. Postup OSPOD při řešení případů domácího násilí viz Příloha 2

60

násilí s nezletilými dětmi. Azylové domy pomáhají všem osobám, které se cítí ve velkém ohroţení. Klienti s nezletilými dětmi tvoří 45 %, klientem orgánů sociálně právní ochrany dětí je dítě ve všech situacích, které jsou pro ně nějakým způsobem nebezpečné, jsou ohroţena jeho práva, jeho zájmy ve vztahu s dospělými. Pracovnice azylových domů a OSPOD uvedly, ţe domácí násilí není výjimečným jevem a ţe se s tímto jevem ve své praxi střetávají poměrně často (30 %).

KOLIK (%) Z CELKOVÉHO POČTU KLIENTŮ JSOU MATKY S DĚTMI A KOLIK JE OTCŮ S DĚTMI, KTEŘÍ ŢÁDAJÍ OCHRANU PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM. Tabulka 2 - Počet matek a otců s nezletilými dětmi ţádající pomoc ABSOLUTNÍ ČETNOST (RELATIVNÍ ČETNOST) Intervenční centrum

Azylové domy

OSPOD

Počet matek/počet dětí

139/1561 (97%)

42/64 (89%)

38/60 (98%)

Počet otců/počet dětí

4/6 (3%)

5/5 (11%)

1/1 (2%)

143/164 (100%)

47/69 (100%)

39/61 (100%)

Celkem

Z uvedených výsledků vyplývá, ţe téměř stoprocentními klienty jsou matky s nezletilými dětmi. Následným rozhovorem byl však zjištěn velmi závaţný poznatek. Vůbec v celé České republice neexistuje azylový dům pro otce s dětmi. Pokud se otec s nezletilým dítětem obrací s ţádostí o pomoc na azylový dům, je odmítnut s doporučením, ţe si musí pomoc najít sám (bydlení u příbuzných, známých, v podnájmu apod.).

1

Údaje jsou za rok 2007 pro okresy Bruntál, Frýdek-Místek a Karviná. údaje za rok 2008 samostatně pro okres Karviná IC neposkytlo. Ostatní údaje v Tabulce č.2 jsou za období 1.1. – 30.11. 2008 a pro obec Karviná.

61

JSOU PŘI VÝSKYTU DOMÁCÍHO NÁSILÍ V RODINÁCH A PŘI VYKÁZÁNÍ PŘÍTOMNÉ DĚTI? Tabulka 3 - Přítomnost dětí u domácího násilí a vykázání absolutní četnost

frekvence

relativní četnost

Vţdy (100 %)

4

45 %

Velmi často (do 75 %)

5

55 %

Často (do 50 %)

0

0%

Občas (do 25 %)

0

0%

Nikdy

0

0%

Graf 2

procento

60 vţdy

40

velmi často často

20

občas

0

nikdy

4

5

0 počet

0

0

Sociální pracovnice v rozhovoru uvedly, ţe děti jsou přítomny v 80 % případů domácího násilí, o prázdninách se vyskytuje více případů domácího násilí, ale bez přítomnosti dětí (děti jsou mimo domov, na prázdninových pobytech, na návštěvě u příbuzných). Po jejich návratu však oběti řeší situaci i s nimi.

62

PŘI PROJEVECH PARTNERSKÉHO NÁSILÍ V RODINÁCH BÝVAJÍ DĚTI OHROŢOVÁNY ZE STRANY NÁSILNÍKA? Tabulka 4 - Ohroţení dětí ze strany násilníka absolutní četnost

relativní četnost

Vţdy (100 %)

0

0%

Velmi často (do 75 %)

0

0%

Často (do 50 %)

1

11 %

Občas (do 25 %)

2

22 %

Nikdy

6

67 %

frekvence

Graf 3

80

procento

60

vţdy velmi často

40

často

20

občas

0

nikdy

0

0

1 počet

2

6

Násilník útočí přímo na děti v případech, kdy útočí na všechno nebo se dítě snaţí bránit matku, vstupuje násilníkovi do cesty nebo křičí: „nebij mamku“, pak je napadeno také (facka, odstrčení apod.). Matku před napadáním většinou brání dítě v pubertálním věku, kdy uţ situaci doma nesnese, nedokáţe se na to dívat a občas se dopouští násilí i na útočícím rodiči. V těchto případech je i on oznamovatelem na policii, ţe matka je napadána, trvá to uţ dlouho a ţe uţ to nemůţe vydrţet. V opačných situacích, kdy dítě vše vidí a matka se ho snaţí ochránit před útoky, je dítě napadeno také.

63

ODCHÁZEJÍ OHROŢENÉ OSOBY (MATKY) ZE SPOLEČNÉHO OBYDLÍ PŘED NÁSILNÍKEM VŢDY SE SVÝMI DĚTMI? Tabulka 5 - Matky odcházejí s dětmi absolutní četnost

relativní četnost

Vţdy (100 %)

9

100 %

Velmi často (do 75 %)

0

0%

Často (do 50 %)

0

0%

Občas (do 25 %)

0

0%

Nikdy

0

0%

frekvence

Graf 4

100 procento

80 vţdy

60

velmi často

40

často

20

občas

0

nikdy

9 počet Matky s dětmi hledají ochranu nejčastěji v azylových domech. Vţdy odcházejí ze společného obydlí před násilníkem i se svými dětmi. Pouze v jednom případě, kdy matka opouštěla společný byt se svými dětmi, jedno z nich, starší – 14tiletý syn, odmítal z bytu odejít. Důvodem byl samostatný pokoj vybavený počítačem, televizí apod.

64

JAKOU FORMU POMOCI NEJČASTĚJI ŢÁDAJÍ OHROŢENÉ OSOBY NEZLETILÝCH DĚTÍ? Tabulka 6 - Jakou pomoc ţádají oběti DN forma pomoci - ţádají Dočasný úkryt pro sebe a děti Informaci, jak řešit situaci Právní radu: svěření dítěte do péče, styk s nezletilými dětmi Sociální podporu:

pořadí 1.

Psychologické poradenství Domluvu partnerovi nebo partnerce

5.

2. 3.

4.

neţádají

Nejčastěji matky s dětmi ţádají dočasný úkryt. Časté jsou i případy ţen, které v azylovém domě zůstanou 1 – 2 noci, zklidní se a pak odcházejí. Tyto ţeny to odůvodňují tím, ţe si potřebují na chvilku odpočinout, ţe doma to na ně všechno padá. Po telefonátech s partnerem se pak většinou vracejí zpět domů a děkují za poskytnutou pomoc. Většina ţen potřebuje pouze vyslechnout, především v klidném prostředí.

Domluvu partnerovi či partnerce oběti často poţadují

po policistech přímo u zákroku.

65

JAKÉ FORMY POMOCI VAŠE ORGANIZACE NEJČASTĚJI POSKYTOVALA OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ A JEJICH DĚTEM Tabulka 7 - Druh a četnost pomoci poskytované obětem DN poskytnutá forma pomoci

frekvence

pořadí

Pomoc v krizi

Vţdy (100 %)

1.

Právní rada v souvislosti s výţivným pro sebe a děti Pomoc při ţádosti o sociální podporu

Často (do 50%) Velmi často (do 75 %) Občas (do 25%)

3. 2.

Velmi často (do 75%) Občas (do 25%) Velmi často (do 75%) Kontaktní sociální práce v terénu (IC, OSPOD) Vţdy (100%) Programy a akce pro děti (zájmová činnost, hry, soutěţe, Velmi často (do výlety apod.) 75%)

2.

Právní rada v souvislosti s trestním oznámením na násilnou osobu Právní rada při úpravě styku s nezletilými dětmi, při svěření nezletilého dítěte do péče Návštěva pedagogicko-psychologické poradny pro děti Podání ţádosti na předběţné opatření soudu

4.

4. 2. 1. 2.

Sociální pracovnice IC a OSPOD1 v rozhovoru doplnily, ţe po prošetření situace navrhnou ohroţené osobě optimální řešení. Při podání ţádosti o úpravě styku s nezletilými dětmi matky často ţádají zákaz styku s násilným rodičem. I kdyţ otec má dobrý vztah k dítěti a kontakt s dětmi vyţaduje, matky si nepřejí, aby se s dítětem stýkal. Kdyţ se pracovnice zeptá dítěte, jestli se chce s otcem stýkat, odpoví: „ano“, a proč se nestýká, řekne: mamka říkala, že ne“. Je to manipulace s dítětem ze strany matky, prostřednictvím svých dětí chtějí otce potrestat za násilné chování.

1

Příloha 2

66

POČET (PROCENTO) PŘÍPADŮ, KDY OHROŢENÁ OSOBA NADÁLE ZŮSTALA S NÁSILNOU OSOBOU VE SPOLEČNÉ DOMÁCNOSTI S DĚTMI Odpověď Sociální pracovnice v rozhovoru uvedly, ţe velmi často (do 75 %) zůstávají ohroţené osoby (matky) s agresorem i nadále ve společném obydlí. Neodcházejí proto, ţe by tím trpěly děti, ale nepřipouští, ţe násilné prostředí děti poškozuje, nevadí jim, ţe děti jsou přítomny násilným incidentům. Jestliţe dítěti není přímo ubliţováno, je v pořádku. Ţeny – matky rovněţ odrazuje řešení problémů domácího násilí. Nechtějí se stát centrem pozornosti, chtějí chránit jak svoji osobnost tak i své osobní údaje. Raději řeší svůj problém samy, navštěvují psychologa, docházejí na terapie. Snaţí se na situaci reagovat a zvládat ji neţ jak vztah s násilným partnerem ukončit. Jiný důvod, proč matka s dětmi neodešla ze společného obydlí, byl nástup otce dětí do výkonu trestu. Po propuštění se vrátil k partnerce do společného obydlí a po provedeném šetření v domácnosti pracovnice OSPOD zjistila, ţe stále dochází mezi nimi k různým potyčkám, ale o pomoc neţádají.

67

V KOLIKA PŘÍPADECH (%) NÁSILNÁ OSOBA PO ODCHODU OHROŢENÉ OSOBY I S DĚTMI ZE SPOLEČNÉ DOMÁCNOSTI NEDODRŢUJE PLNĚNÍ SVÝCH POVINNOSTÍ (OPRÁVNĚNÍ) VŮČI SVÝM DĚTEM, NEBO PORUŠUJÍ ZÁKAZ VYKÁZÁNÍ ČI PŘIBLÍŢENÍ? Tabulka 8 - Druh povinnosti a četnost porušování relativní četnost

druh povinnosti Neplacení výţivného na děti

Velmi často (do 75 %)

Nevykonávají (zanedbávají) soudně určený Často (do 50 %) styk s nezletilými dětmi Nerespektují svěření dětí do péče matky Často (do 50 %) Porušení zákazu vykázání nebo přiblíţení

Velmi často (do 75 %)

V rozhovoru sociální pracovnice uvedly, ţe v rodinách, kde násilná osoba (otec) doposud nejevila zájem o své děti, snaţí se být po odchodu matky s dětmi maximálně vzorným otcem tím, ţe najednou vyţaduje styk se svými dětmi. Na druhé straně je velké procento těch otců (aţ 75 %), kteří výţivné platí problematicky nebo vůbec, zabraňují svým partnerkám v přístupu ke společnému majetku a tím se často matky s dětmi dostávají do stavu hmotné nouze. Rovněţ nedodrţují dobu určenou ke styku s dítětem a nejsou ojedinělé i situace, kdy otec nevrátí matce děti, které jsou jí svěřeny do péče nebo matce vrátí pouze jedno ze dvou dětí, většinou to starší, uvedla pracovnice jednoho azylového domu. Sociální pracovnice se shodly i na tom, ţe pro děti, které zaţívají domácí násilí, je stresující nejen to, ţe byly svědky domácího násilí, ale i to, ţe často musejí z důvodů bezpečnosti opustit svůj domov. Do velmi tíţivé situace se děti dostávají po rozchodu rodičů především tehdy, pokud se násilník neustále dopouští násilí na své bývalé partnerce, pronásleduje jí nebo i děti1. Sociální pracovnice poukazují na skutečnost, ţe mnoho otců vyuţívá následný kontakt s dětmi jako výhodného prostředku k vydírání, zastrašování nebo vyhroţováním únosu dítěte. Velmi častým problémem jsou neshody mezi rodiči ohledně styku s dětmi. Není řídkým jevem, ţe rodiče si své spory řeší prostřednictvím svých dětí a děti se stávají rukojmími jejich neschopnosti se domluvit a sporné otázky řešit kultivovaným způsobem, především z ohledu na děti. 1

Příloha 3

68

Rovněţ jednoznačná odpověď sociálních pracovnic byla na otázku porušování zákazu vykázání či přiblíţení. Tím, ţe agresoři velmi často (70 %) porušují zákaz vykázání ze společného obydlí či kontaktování oběti, dochází ke zvýšení rizika, ţe jejich násilné chování bude pokračovat a narůstat a také tím ukazuje, ţe neakceptuje nařízení, které mu bylo vydáno, a ţe nemíní své chování měnit. Všechny pracovnice v rozhovoru potvrdily, ţe děti tímto jednáním násilné osoby trpí stejně jako jejich matky, někdy ještě více. Svého otce se bojí, nechtějí se s ním stýkat, starší děti přejímají negativní vzorce chování v dospělosti, chlapci se stávají sami násilníky a dívky oběťmi.

69

POČET (PROCENTO) PŘÍPADŮ, KDY NÁSILNÁ OSOBA BYLA PŘI VYKÁZÁNÍ POD VLIVEM ALKOHOLU Tabulka 9 - Pachatelé pod vlivem alkoholu absolutní četnost

relativní četnost

Vţdy

1

11 %

Velmi často (do 75%)

8

89 %

Často (do 50%)

0

0%

Občas (do 25%)

0

0%

Nikdy

0

0%

frekvence

Graf 5

100

procento

80 vţdy

60

velmi často

40

často

20

občas

0

nikdy 1

8

0

0

0

počet

V roce 2007 byl alkohol zjištěn téměř u všech vykázaných osob (ze zkušeností sociálních pracovnic), v roce 2008 byl rovněţ u většiny agresorů zjištěn alkohol, v případě vydání policií „zákaz vstupu“ – nelze alkohol u násilné osoby zjistit. Intervenční centrum eviduje v roce 2007 celkem 140 vykázání, z toho 125 vykázaných osob (81 %) bylo pod vlivem alkoholu. Ostatní sociální pracovnice uvedly, ţe aţ 80 % násilníků je při incidentech pod vlivem alkoholu. V praxi se setkávají s tvrzením okolí: „když se snad 1x za rok ten chlap naleje a tu ženskou vyfackuje, zase se nic tak hrozného neděje!“ Pachatel bývá často po zákroku policejní hlídky převezen k vystřízlivění do protialkoholní záchytné stanice.

70

JSOU DĚTI S MATKOU NA ÚTĚKU PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM TRAUMATIZOVÁNY? Tabulka 10 - Děti jsou traumatizovány domácím násilím absolutní četnost

relativní četnost

Vţdy (100 %)

2

22 %

Velmi často (do 75 %)

4

45 %

Často (do 50 %)

2

22 %

Občas (do 25 %)

1

11 %

Nikdy

0

0%

frekvence

Graf 5

procento

60 vţdy

40

velmi často

20

často občas

0 2

4

2 počet

1

0

nikdy

V rozhovoru respondentky sdělily, ţe u dětí do tří let věku lze stěţí psychický dopad násilí rozeznat, rovněţ nepozorují známky traumatizace u rómských dětí. Tyto děti, jak uvedly, jsou zvyklé na cokoliv, tedy i na násilné prostředí, ve kterém ţijí, berou to jako normu. U dětí starších (10 -13 let) zjevná traumatizace po odchodu z bytu trvá zhruba jeden aţ dva měsíce, objevují se u nich psychózy, skoro u všech dětí agresivita, pomočování1. Do dvou měsíců se situace zlepší, zklidní. Matky nepřipouštějí, ţe příčinou těchto problémů můţe být domácí násilí.

1

Příloha 1

71

POTVRZUJE VAŠE PRAXE, ŢE V RODINÁCH S VÝSKYTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ, JSOU ČASTĚJŠÍ PŘÍPADY TÝRANÉHO, ZANEDBÁVANÉHO A ZNEUŢÍVANÉHO DÍTĚTE? Odpověď V rozhovoru sociální pracovnice potvrdily, ţe v rodinách poznamenaných domácím násilím dochází zejména k zanedbávání péče o dítě (asi v 50 %). Jedná se o absenci dětí ve školní docházce, zhoršené výsledky ve škole, nedostatky v sociálním chování jak ve škole, tak mezi vrstevníky i dospělými (neukázněnost, agresivita). Matky si nedostatky v péči o své děti nepřipouštějí, prohlašují, ţe násilné incidenty jsou spory mezi dospělými, ale ony se o děti snaţí starat. Taktéţ i agresor (otec dětí) se snaţí v některých případech být maximálně vzorný otec, i kdyţ doposud o děti nejevil značný zájem. Tím se snaţí zakrýt své násilné chování.

72

DĚTI VYRŮSTAJÍCÍ V NÁSILNÉM RODINNÉM PROSTŘEDÍ JSOU OHROŢENY VE SVÉM CITOVÉM, ROZUMOVÉM A MRAVNÍM VÝVOJI? Tabulka 11 – Děti ohroţeny ve svém vývoji tvrzení

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, vţdy

9

100 %

Spíše ano

0

0%

Ne

0

0%

Spíše ne

0

0%

Nedokáţu posoudit

0

0%

Graf 6

100 procento

80 ano, vţdy

60

spíše ano

40

ne

20

spíše ne

0

nedokáţi posoudit

9

0

0 počet

0

0

Všechny respondentky se shodly na tom, ţe děti přítomné násilí jsou vţdy ohroţeny ve svém dalším emocionálním a mravním vývoji1. Sociální pracovnice azylových domů i orgánu sociálně právní ochrany dětí v rozhovoru uvedly, ţe i po odchodu matek s dětmi ze společného bytu pozorují u dětí, ţe jsou traumatizovány velmi silně. Bývají vystrašené, silně se fixují na matku, vyskytují se školní problémy i problémy v chování, některé z nich potřebují specializované poradenství2. Děti, svědci násilí v rodině,

trpí

v dospělosti

depresemi,

posttraumatickými

v dospělosti pak nízkou sebedůvěrou a sebeúctou mezi ţenami.

1 2

Příloha 3 Příloha 3

73

symptomy,

dívky

DĚTI VYRŮSTAJÍCÍ V PROSTŘEDÍ AGRESE SI ODNÁŠEJÍ DO SVÉHO BUDOUCÍHO ŢIVOTA NEŢÁDOUCÍ VZORY CHOVÁNÍ Tabulka 12 – Děti si odnášejí neţádoucí vzor chování tvrzení

absolutní četnost

relativní četnost

Ano, vţdy

9

100 %

Spíše ano

0

0%

Ne

0

0%

Spíše ne

0

0%

Nedokáţu posoudit

0

0%

Graf 7 100 procento

80

ano, vţdy

60

spíše ano

40

ne

20

spíše ne

0 9

0

0

0

0

nedokáţi posoudit

počet

Děti, které se naučí násilnému chování ve své rodině, jej pak uplatňují běţně ve styku se svými vrstevníky a dále pak ve vztahu s ţivotními partnery. Je přirozené, ţe sahají ke vzorům chování, které se naučily ve své rodině, protoţe nic jiného neznají. Na tom se shodly všechny respondenty, děti si vţdy odnášejí vzorce chování svých rodičů do svého dalšího ţivota, přebírají toto chování za normální a přirozené. V jiných případech pod vlivem proţitého násilí v budoucnu přebírají roli oběti.

74

Shrnutí výsledků šetření Z dotazníkového šetření vyplývá, ţe téměř v 90 % (87%) rodin s násilnými vztahy mezi partnery vyrůstají děti. Některé výzkumy uvádějí od 65 % (např. výzkumy v Anglii) aţ do 82 % (výzkum v ČR) rodin1. Z výsledků šetření vyplývá i to, ţe závaţnost násilných činů páchaných v rámci rodiny je moţno doloţit poměrně přesvědčivě zejména v jeho následcích2. Násilné prostředí, narušení pocitu bezpečí pro členy rodiny můţe způsobit, nezávisle na fyzické újmě, velmi váţná a dlouhodobá psychická poškození, která vedou aţ k neurotickým a psychosomatickým poruchám, fobiím, sebepoškozování, někdy i k suicidálním tendencím, sníţení sebevědomí, k neschopnosti někomu důvěřovat, navázat sociální kontakt nebo rozvíjet úzký vztah. U dětí se objevují větší sklony ke kriminalitě, uţívání drog, sebepoškozování apod. Velmi závaţné traumatické následky pozorují sociální pracovnice u ohroţených osob (matek i dětí) dlouhodobého nebo intenzivního násilí v rodině, které většinou hledají pomoc aţ po dvacetiletém partnerském vztahu! Sociální pracovnice potvrzují, ţe domácí násilí má vždy (100%) negativní dopad na utváření osobnosti dítěte. Všechny pracovnice uvedly, ţe nemalá část kriminálního jednání násilných osob má svůj počátek v rodinách orientovaných na násilí. Ve většině případů domácího násilí (sociální pracovnice uvedly 75 %) ohroţené osoby uvádějí vzor násilníka v jeho původní rodině, kde muţ (otec) je násilník, ţena (manţelka, druţka, matka) je vůči němu ve vztahu submisivním. Ze získaných výsledků dotazníkového šetření a rozhovoru jsem zjistila, ţe mnohé ohroţené osoby jako jediné východisko spatřují v opuštění rodiny, rozhodnou se odejít na čas z násilného vztahu a zbavit se tak strachu a stresu. Jestliţe se ohroţená osoba (matka) rozhodne pro odchod a v rodině žijí děti, odchází ze společného bytu vždy s dětmi (100%). Nejčastěji matky s dětmi hledají přechodný pobyt v azylovém zařízení, ale jak uvádějí sociální pracovnice, tím nejsou jejich problémy zdaleka vyřešeny. Týraná osoba se potřebuje nejdříve zbavit kontrolního vlivu a moci, které nad ní násilný partner uplatňuje a teprve pak potřebuje a ţádá 1 2

Statistiky nevládní neziskové organizace Bílý kruh bezpečí Příloha 1

75

povzbuzení, podporu a odbornou pomoc, aby toto těţké období zvládla. Pobytem mimo rodinu ohroţené osoby ne zřídka pozorují i partnerovu odezvu na svůj odchod a sledují, jak váţně chce druhá strana změnit své násilné chování. Pokud se ohroţená osoba domácího násilí rozhodne zůstat v doma, hlavním důvodem proč neodcházejí, je pro ni poniţující, stydí se zveřejnit, ţe nejbliţší příbuzní se k nim chovají násilně, ale je to obava i z reakce okolí, jeţ je většinou záporná a málokdy se přikloní na její stranu. Většina ohroţených osob se snaţí v rodině volit takové způsoby chování, aby změnila nebo zmírnila agresivní náladu druhé strany (například pobývá v jiné místnosti, jde ven, také se snaţí partnera příznivě naladit a uklidnit). Za tyto snahy však platí vysokou cenu – přizpůsobuje své chování násilníkovi, aniţ má jistotu, ţe se jí podaří násilí předejít, přejímá negativní hodnocení své osoby ze strany partnera, coţ má negativní dopad i na ni. Odborníci v sociálních sluţbách potvrzují, ţe zejména u lehčích forem násilí, je přáním oběti konflikt řešit, avšak nikoliv bezpodmínečně prostředky trestního práva, ale formou pomoci, podáním rady, co v dané situaci dělat. Pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí mají i tu zkušenost, kdy poškozená osoba věc oznámí na policii, ale svůj souhlas s trestním stíháním často s menším časovým odstupem od spáchání činu vezme zpět. Celou věc si rozmyslí s ohledem na svou tíţivou ţivotní situaci, neboť s násilníkem ţije ve společné domácnosti, často je na něm ekonomicky závislá (ţena nemá vlastní příjem, byt), společně vychovávají nezletilé děti a nemá kam s dětmi odejít, má strach z budoucnosti – říká si: co se stane, když odejdu od muže, co budu dělat, co bude s dětmi, jak bude reagovat muž (často má strach z jeho možné pomsty), jak se na to bude dívat okolí. Neposlední z důvodů je i vědomí tradičního obrazu o roli ženy – ţít pro druhé, zodpovědnost za citové klima v rodině, vina za nefunkčnost rodiny spočívá vţdy na ţeně, „nutnost“ potlačovat vlastní potřeby ve prospěch rodiny. U sociálních pracovnic byl získán i závaţný poznatek. V nejasných případech není vyloučeno, ţe trestní oznámení na manţela bývají podávána naprosto účelově a je zde podezření, ţe oznamovatelé (tento jev je specifický především pro ţeny) se snaţí zneuţít trestního práva pro moţné výhodnější pozice v následném rozvodovém řízení.

76

Sociální pracovnice potvrdily, ţe pro děti se domácí násilí stává vždy vzorem chování do budoucna a ovlivňuje ho v dalším osobnostním vývoji. Z rodiče na dítě se tak předává vzor jednání a řešení konfliktních situací, dítě si vytváří názor, ţe násilím je moţné řešit problémy, prosazovat své názory a poţadavky, zastrašovat a trestat druhé. 25 % dětských obětí při pobytu v azylovém prostředí říká, že ve svém dalším životě se nechce chovat jako násilník nebo být týranou osobou. Avšak zkušenosti a dlouhodobá praxe pracovnic v sociálních sluţbách ukazuje na to, ţe děti z rodin poznamenaných násilím si vyberou stejného partnera a dostávají se do stejných rolí jako jejich rodiče. Jedna pracovnice, která působí v azylovém zařízení od jeho zřízení (v roce 1992) má zkušenost uţ s třetí generací ze stejné rodiny, která přichází do azylového domu hledat pomoc a ochranu před domácím násilím. HYPOTÉZA č. 1 Ve více jak 75% rodin s domácím násilím jsou přítomny děti. V 87 % rodin s domácím násilím jsou děti přítomné násilným incidentům nebo vykázání násilné osoby. Pracovní hypotéza byla potvrzena. HYPOTÉZA č. 2 Ohrožené osoby (matky) domácím násilím odcházejí ze společného bytu vždy se svými dětmi. V dotazníkovém šetření a rozhovoru jsem zjistila, ţe ohroţené osoby odcházejí ze společného bytu před násilníkem vţdy se svými dětmi. Pracovní hypotéza byla potvrzena. HYPOTÉZA Č. 3 Ve více jak 75 % má domácí násilí na děti negativní dopad na jeho budoucí vývoj i po rozchodu rodičů. Přítomnost dětí domácímu násilí má vţdy (100%) negativní dopad na utváření jejich osobnosti, a to i po rozchodu či rozvodu rodičů, potvrdily ve výzkumu sociální pracovnice. Pracovní hypotéza byla potvrzena.

77

4.5 Domácí násilí a děti, svědci domácího násilí z hlediska statistických dat 1 v České republice, Moravskoslezském kraji a na Karvinsku V této části uvádím statistické údaje evidované prostřednictvím nestátních neziskových organizací a Policie ČR za období roku 2007 a 2008 o počtu rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí, počtu evidovaných dětí přítomných domácímu násilí. Zejména mě zajímaly údaje o počtu dětí přítomných domácímu násilí, protoţe problematika dětí, svědků domácího násilí se vztahuje k tématu diplomové práce. Pro srovnání uvádím údaje za celou Českou republiku, Moravskoslezský a kraj a lokalitu Karvinska, ve které jsem prováděla vlastní šetření. Moravskoslezský kraj se za období aplikační praxe zákona č.135/2006 Sb., o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí, tj. v roce 2007 (213 vykázání) a 2008 (110 vykázání), objevuje na prvním místě v počtu evidovaných vykázání jednotlivých krajů, lokalita Karvinska má prvenství v počtu opakovaného vykázání/zákazu vstupu ve stejné domácnosti (r. 2007 pětkrát)2. Údaje o počtu dětí přítomných domácímu násilí vykazují rovněţ značný rozdíl mezi jednotlivými kraji. Roční průměr počtu dětí, svědků domácího násilí na jeden kraj v roce 2007 je 62 dětí, ve stejném období Policie ČR v Karviné eviduje 79 dětí přítomných policejnímu zásahu. V roce 2008 je roční průměr počtu dětí na jeden kraj 45 dětí, v Karviné Policie ČR eviduje 62 dětí, svědků domácího násilí nebo policejního zásahu. Tyto statistické údaje korespondují s výsledky zjištěnými v mém dotazníkovém šetření jak policistů tak i u organizací, a to, ţe děti jsou přítomny domácímu násilí nebo policejnímu zásahu ve více jak 80 % rodin. Z evidencí Policie ČR v roce 2007 a 2008 jsem zjišťovala i počet výjezdů Policie ČR k domácímu násilí a počet vykázání v okrese Karviná3. Zjistila jsem, 1

Zdroj: ROSA, o.s., Policie ČR Prvenství v počtu vykázání v Moravskoslezském kraji souvisí mimo jiné se skutečností, ţe Policie ČR je zde nejlépe proškolena, pilotní projekt Bílého kruhu bezpečí „Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí na komunitní úrovni“ se realizoval v Ostravě jiţ v letech 2003 – 2004. 2

3

Viz Graf 2

78

ţe výjezdy na oznámení domácího násilí mnohonásobně převyšují evidovaný počet vykázání/zákaz vstupu. Policie tento rozdíl odůvodnila tím, ţe v mnohých případech hlídka na místě zjistí, ţe se jedná pouze o vzájemný konflikt či potyčku mezi partnery a situace nevykazuje znaky domácího násilí. Avšak uţ tyto partnerské neshody a zásah policejní hlídky mají negativní dopad na děti přítomné této situaci. Policie v takových případech věc vyřeší na místě, nejčastěji domluvou násilné osobě, poučením ohroţené osoby, jak se zachovat v případě, ţe by se situace opakovala. Počet přítomných dětí v těchto případech neeviduje.

Graf 1 – Počet vykázání/zákaz vstupu, 2007 – 2008 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0 2007

Česká republika

2008

Moravskolslezský kraj

Karviná

V České republice bylo v roce 2007 evidováno 862 rozhodnutí Policie ČR na základě zákona č. 135/2006 Sb. o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí, v Moravskoslezském kraji 213 (průměr na 1 kraj je 57) a v okrese Karviná 86. V roce 2008 bylo evidováno 679 rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu do společného obydlí, v Moravskoslezském kraji 110 (průměr na 1 kraj je 45), v okrese Karviná 61. Během roku 2007 bylo v Karviné pětkrát zaznamenáno opakované vykázání ve stejné domácnosti, např. v Brně a Ostravě-Hrabůvce bylo vykázáno ve stejné domácnosti třikrát.

79

Zajímavost Nejvíce se v roce 2007 vykazovalo v neděli a v pondělí1. Osmkrát 11.01. čtvrtek 03.02 pondělí 16.04. pondělí

Sedmkrát 08.01. pondělí 14.01. neděle 11.03. neděle 13.05. neděle 05.11. pondělí

Pokles počtu kontaktů IC s ohroţenými osobami na základě vykázání v roce 2008 oproti roku 2007 je z důvodu nárůstu nízkoprahových klientů v intervenčních centrech, pracovnice uvádějí, ţe je aţ dvojnásobný. Stejného názoru jsou policisté v Karviné, ohroţené osoby nevolají policii, ale sami vyhledají pomoc v intervenčním centru. Pomoc se tak snaţí vyhledat tajně, bez vědomí násilné osoby z důvodu obavy před dalšími násilnými útoky.

Tabulka 1 – Karviná: počet výjezdů k DN/vykázání, Karviná, 2007 - 2008 Období

Výjezdy k DN Vykázání

2007

I. pololetí 2007

2008

I. pololetí 2008

692

426

579

267

86

61

61

19

Graf 2 – Počet výjezdů k DN/počet vykázání, Karviná, 2007 – 2008 700 600 500 400 300 200 100 0 2007

1.pol.2007

Výjezdy k DN

1

2008

Vykázání

Zdroj: Bílý kruh bezpečí, o.s.

80

1.pol.2008

V roce 2008 Policie ČR zaznamenala na Karvinsku 579 výjezdů k domácímu násilí a 61 vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí. Oproti roku 2007 můţeme hovořit o poklesu případů – výjezdy o 17%, vykázání/zákaz vstupu o 30 %. Graf 2 – Děti, svědci DN, 2007 - 2008 1000

počet

800 600 400 200 0 2007

2008 rok

Česká republik

Moravskoslezský kraj

Karviná

Podle zjištění policistů bylo v roce 2007 (2008) v České republice v 862 (679) případech, kde došlo k vykázání, incidentům domácího násilí (DN) nebo zákroku policie přítomno celkem 941 (744) dětí, v Moravskoslezském kraji 146 (149) dětí a v obci Karviná 79 (62) dětí. Ostatní děti v těchto rodinách byly v době zákroku policie mimo domácnost a jejich počet nebyl policií zjišťován. Intervenční centra (IC) začala od září 2007 ohroţeným osobám, se kterými se dostala do kontaktu, klást otázku na skutečný počet dětí ţijících v domácnostech, kde došlo k vykázání. Z případů vykázání v období říjen – prosinec 2007 byl uskutečněn kontakt IC s ohroţenou osobou v 189 případech. V těchto případech byl evidován mnohem větší počet dětí skutečně ţijících v těchto rodinách – 302.

81

Tabulka 2 - Srovnání údajů za 4 měsíce (září – prosinec 2007)

ÚDAJE POLICIE ČR O POČTU DĚTÍ PŘÍTOMNÝCH ZÁKROKU Počet vykázání

Přítomno dětí

průměr

266 případů

229 dětí

0,8 dítěte na jedno vykázání

Údaje IC (kolik dětí ţije v domácnostech s vykázáním) Počet kontaktů na IC

Počet dětí ţijících v rodinách s vykázáním

průměr

189 případů

302 dětí

1,6 dítěte na jedno vykázání

Dnem 1. ledna 2009 nabývá účinnosti závazný pokyn policejního prezidenta, podle kterého je policista povinen zjistit, zda ve společném obydlí ţijí nezletilé osoby, kde se nacházejí a v jakém jsou stavu. Počet evidovaných dětí přítomných domácímu násilí se určitě navýší.

Intervenční centra uvádějí, ţe z praxe aţ v 80 % případů jsou děti přímými svědky násilných incidentů. Statistika ROSA: Děti, svědci a oběti domácího násilí Rozhodla jsem se uvést statistická data nevládní organizace ROSA, která vede podrobnou statistiku o dětech svých klientek, kteří jsou jedinými tichými svědky domácího násilí, jiţ od roku 2003. Z jejich zjištění vyplývá, ţe děti jsou svědky domácího násilí v 94 % případů. Přitom četnost domácího násilí ve společnosti je velmi vysoká. Z tohoto zjištění lze dovodit, ţe i procento dětí trpících domácím násilím je značně vysoké. Jelikoţ domácí násilí není „ojedinělá partnerská hádka“, ale systematické a promyšlené týrání a napadání, děti trpí stejnými následky na psychice, jako děti přímo fyzicky či psychicky týrané a je váţně ohroţen jejich vývoj v budoucnosti1.

1

Příloha 1

82

Graf 3 – Děti, svědci domácího násilí, rok 2007

100

procento

80 60 Ano, svědci DN

40

Nejsou svědky DN

20 0 283

17 počet

Ve vztazích s klientkami ROSA v roce 2007 ţilo 300 dětí. Svědky domácího násilí bylo 283 z nich, (94 % dětí). Děti jsou svědky nejen psychického násilí (zesměšňování, poniţování, nadávek, vyhrůţek), ale i fyzických útoků na své matky (fackování, kopání, bití, topení, škrcení, znásilnění). Všechny z těchto dětí jsou svědky psychického násilí, fyzický útok na svou matku zaţilo 33,6 % dětí. Oběťmi domácího násilí se stalo 119 dětí, coţ je 40 % ze všech dětí. ROSA uvádí, ţe tyto děti jsou týrány psychicky, fyzicky napadány, ať při obraně matky nebo přímo svým otcem.

Graf 4 – Děti, svědci domácího násilí, rok 2007

procento

100% 80%

děti svědci celkem

60%

svědectví psychického násilí

40%

svědectví fyzického útoku

20% 0%

svědectví fyzického útoku – 33,6 %, svědectví psychického násilí – 94,3 %, děti svědci celkem – 94 %

83

Graf 5 – Děti, svědci násilí, 2003 - 2007 94 92

procenta

90

2003

88

2004

86

2005

84

2006

82

2007

80 2003

2004

2005

2006

2007

rok rok 2003 – 85 %

rok 2005 – 94 %

rok 2004 – 92 %

rok 2006 – 93 %

rok – 2007 – 94 %

Oběťmi domácího násilí se podle statistiky ROSA v roce 2007 stalo 119 dětí (z celkového počtu 300), coţ je 40 % dětí, které ţily ve společné domácnosti s klientkami ROSY. Graf 6 – Děti, oběti domácího násilí, srovnání 2003 – 2007 50

procento

40 2003

30

2004 20

2005

10

2006

0

2007 2003

2004

2005

2006

2007

rok Rok 2003 – 8 %

rok 2005 – 28 %

Rok 2004 – 21 %

rok 2006 – 48 %

rok 2007 – 39 %

ROSA uvádí, ţe děti byly váţně týrány psychicky: jsou násilnou osobou omezovány, poniţovány, je jim vulgárně nadáváno, jsou zesměšňovány, mají zakázáno

84

navštěvovat kamarády, malým dětem dává informace „maminka umřela, maminka tě nemá ráda, najdeme jinou maminku“. Podle informací, které poskytly klientky, byly děti týrány i fyzicky: byly škrceny, fackovány, bity páskem, vařečkou do hlavy, měly vylomený zub, modřiny, podlitiny, byly udeřeny při útoku na matku, např. matka měla dítě v náručí (kojila), byly odhozeny, zkopány. Děti utrpěly zranění i při obraně matky.

4.6 Shrnutí výsledků výzkumu Pro lepší přehlednost jsem výsledky sestavila do níţe uvedené tabulky: Tabulka 1 – shrnutí získaných výsledků H1

H2

H3

Šetření policistů

ne

ano

ne

Šetření u organizací

ano

ano

ano

Vysvětlivky: H1, H2, H3 – pracovní hypotézy ano – hypotéza byla potvrzena ne – hypotéza byla vyvrácena

Provedeným dotazníkovým šetřením a rozhovorem policistů byla potvrzena hypotéza č. 2, pracovní hypotéza č. 1 a č. 3 byla vyvrácena. Dotazníkovým šetřením a rozhovorem sociálních pracovnic byla potvrzena hypotéza č. 1, č. 2, č. 3. Cílem dotazníkového šetření a rozhovoru bylo nalézt odpovědi na poloţené otázky a potvrdit nebo vyvrátit stanovené hypotézy. Při prováděném výzkumu jsem získala i další informace, které jsou důleţité pro rozšíření a pochopení dané problematiky.

85

Je důleţité znát nejen teorii o domácím násilí, ale mít i poznatky o tomto jevu, které patří ke klíčovým (závaţnost a povaha partnerského násilí, jevové formy, příčiny domácího násilí, klasifikace násilné osoby, osoby ohroţené domácím násilím, důsledky násilí na oběti). Jejich dobrá znalost je tudíţ nezbytná pro všechny, kdo se ve své profesi setkává s problematikou domácího násilí (poskytuje ochranu a následnou pomoc ohroţené osobě). Jsou to především policisté, kteří jsou povinni zkoumat stupeň ohroţení obětí a podle vyhodnocení rizika přijímat další adekvátní opatření k ochraně ohroţené osoby, k dalším patří organizace a místa poskytující ohroţené osobě následné sociální sluţby (intervenční centra, krizová centra, psychologické poradny, azylové domy, apod.). Při řešení případů násilí v rodinách, kde vyrůstají děti, plní jejich ochranu před domácím násilím orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Tyto orgány jsou povinny děti ohroţené domácím násilím v prvé řadě vyhledávat a vést je ve své evidenci. Právě v informovanosti a připravenosti policistů k zásahu v situacích domácího násilí byly mým šetřením zjištěny nedostatky. Pro spolehlivou aplikaci zákona č. 135/2006 Sb., jsou u policistů nezbytná školení, především pro začátečníky, zaměřená zejména na znaky domácího násilí, na aplikaci metody SARA DN1 a také na komunikaci s ohroţenou osobou. Mezi častými oběťmi domácího násilí jsou děti. Velmi často se mluví o přímém týrání dětí. Děti jako svědci domácího násilí bývají často opomíjeny, přesto, ţe jsou jeho nepřímými oběťmi a vedle okamţitých emocionálních nebo psychosomatických obtíţí má domácí násilí na děti dlouhodobý negativní vliv. V současné době jsou k dispozici převáţně statistické údaje o četnosti výskytu domácího jevu, počtu vykázaných osob, ohroţených osob a obecné poznatky o důsledcích, které má násilí mezi rodiči na děti. Získanými výsledky a poznatky tohoto malého výzkumu chci přispět ke zvýšení informovanosti veřejnosti i odborníků o domácím násilí a především upozornit na vysoký počet rodin s domácím násilím, kterému ve více jak v 80 % 1

SARA DN je pomůcka pro policisty, SARA je mezinárodně platné označení metody (Spousal Assault Risk Assessment) pro hodnocení a řízení rizika eskalace domácího násilí. Jejím hlavním smyslem je prevence domácího násilí.

86

případů přihlíţejí děti. I kdyţ policisté při zásahu v rodinách s násilím zjišťují skutečný počet dětí ţijících v domácnostech, stále nejvíce statistiky hovoří o ohroţených osobách – ţeny, muţi, senioři.

87

Závěr Tématem domácí násilí jsem se zabývala jiţ ve své bakalářské práci, a jelikoţ problematika domácího násilí je velice obsáhlá, téma diplomové práce jsem zaměřila na otázku týkající se dětí, svědků domácího násilí. Většina zájmu o fenomén domácího násilí se dotýká podrobněji pouze situace ţen (statistiky, důsledky) a negativní dopady tohoto jevu na děti přítomné domácímu násilí jsou doposud opomíjeny nebo se objevují spíše v náznacích. Téměř absolutní většinu obětí násilí v rodinách tvoří ţeny (výzkumy uvádějí, ţe ţeny tvoří přibliţně 95 % obětí domácího násilí) a především ţeny s nezletilými dětmi, coţ odpovídá i výsledkům ve výzkumné části. Proto jsem se ve své práci orientovala nejen na oběti - ženy, ale i na děti, které jsou často jedinými svědky násilných incidentů za zavřenými dveřmi a jako svědci domácího násilí bývají často opomíjeny – přesto, ţe jsou jeho nepřímými oběťmi. Dopady a následky na jejich psychiku i celkově na jejich ţivot je potom značný. Jedná se jak o aktuální psychický dopad – traumatizaci, tak přenášení negativních vzorců chování v jejich dalším ţivotě. Protoţe vše, co dítě vidí a proţije ve svém dětství si s sebou pak nese celý ţivot. Mimo psychologické dopady ovšem děti trpí dalšími následky domácího násilí a to v situaci, kdy musí spolu s obětí (matkou) opustit domov a uchýlit se do zhoršených podmínek, coţ některé odmítají ne z toho důvodu, ţe chtějí zůstat s násilnou osobou, ale chtějí zůstat doma, v prostředí, ve kterém jsou zvyklé a mají tam své vymoţenosti. Ať uţ pak ohroţené osoby prchají před násilným partnerem kamkoliv (azylového domu, k příbuzným, známým apod.), zhorší se jejich ekonomická situace, a to se samozřejmě dotýká i dětí. Navíc většina pachatelů platí výţivné problematicky nebo vůbec, jak bylo také ve výzkumu zjištěno a potvrzeno.

88

Velmi nebezpečné pro děti i oběť po odchodu ze společného bytu je pronásledování1 pachatelem. V této situaci se děti s matkou stěhují do jiného města, schovávají se v azylovém domě s utajenou adresou, děti musí změnit školu, školku. Děti tak ztrácejí nejen své prostředí, ale veškeré jistoty, kamarády apod. Pronásledování by mělo být důvodem pro zákaz styku pachatele s dítětem nejméně do doby, neţ tohoto jednání zanechá. Do velmi tíţivé situace se děti dostávají i tehdy, kdyţ je na ně vyvíjen nátlak ze strany soudů nebo orgánů sociálně právní ochrany dětí, aby jim matka umoţnila styk s otcem. Většinou matky ţádají zákaz styku násilného otce s dětmi, chtějí se mu tak určitou měrou pomstít, i kdyţ dítě o kontakt s otcem má zájem. Oběť se zároveň obává, ţe bude přítomna při předávání nebo styku a pachatel vyuţije situaci k tomu, aby pokračoval v páchání násilí v psychické (vyhroţování, vydírání) nebo i fyzické formě. Jak jsem zjistila ze šetření sociálních pracovnic, ne zřídka se stává, pokud má otec děti na více dní, vrací je o několik dní později, vrací třeba jen jedno dítě ze dvou nebo je nevrací vůbec a tím podporuje své vyhrůţky, ţe děti oběti (matce) nevrátí vůbec, odveze je na jiné místo, zabije sebe i děti nebo jim způsobí jakoukoliv jinou újmu. U dětí se v takových situacích prohlubuje pocit nejistoty a sociální pracovnice potvrdily, ţe děti bývají ve zhoršeném psychickém i fyzickém stavu. Podezření na domácí násilí, týrání či zneužívání dítěte by mělo být vţdy vnímáno jako překáţka pro svěření dítěte do výchovy pachatele či pro úpravu styku dítěte s pachatelem, pokud se neprokáţe, ţe styk je moţný bez toho, aby dítěti způsoboval psychickou či jinou újmu. Jak může sociální pedagogika pomoci k ochraně před domácím násilím? Nejlepší ochranou proti domácímu násilí je prevence. A to je úkol pro sociální pedagogiku. Obecně lze prevenci rozdělit na tři druhy: primární, sekundární a terciární. Z hlediska primární prevence (aby se nestalo) mají význam mediální a osvětové akce, výuka o dané problematice na školách všech stupňů, odsuzování násilných projevů mezi mladými lidmi, poučení adolescentů o rizikových faktorech (chorobná ţárlivost, panovačnost, výbušnost, zneuţívání alkoholu a drog). 1

Příloha 3

89

Je potřebné neustále zvyšovat povědomí celé veřejnosti o tomto jevu a jeho projevech a tím vyvracet mýty, kterými je tento fenomén opředen. Sekundární prevence přichází v okamţiku, kdy uţ máme podezření, ţe dítě vyrůstá v násilnických rodinách a hrozí přenos násilných vzorců chování do jeho budoucích partnerských vztahů. Terciární prevence by měla řešit existující negativní situaci, snaţit se zabránit, aby se násilí v rodinných vztazích neopakovalo a přispívat k rekonstrukci nefunkčního sociálního prostředí. Pomocí terapeutických programů by měla směřovat i ke změně chování násilné osoby, ale i na ochranu ohroţené osoby před další viktimizací. Přes to, ţe se o domácím násilí v posledních pěti letech jiţ otevřeně mluví a došlo i k některým podstatným legislativním změnám, dětem, které se stávají svědky domácího násilí páchaného většinou jedním ze svých rodičů na druhém rodiči, byla doposud věnována minimální pozornost. Legislativní změny, zejména moţnost vykázání násilníka ze společné domácnosti policií, však situaci osoby ohroţené domácím násilím a tedy i dětí neřeší, představuje pouze určitou první pomoc. Proto je nutné upírat pozornost, především politiků, k systémovému řešení v oblasti týraných a zneuţívaných dětí, ale i dětí odebíraných z rodin do ústavní výchovy ze sociálních důvodů či dětí – svědků domácího násilí.

90

Resumé Ve své diplomové práci s názvem „Děti jako oběti svědci domácího násilí“ charakterizuji pojem domácího násilí a dále jsem se zaměřila na problematiku partnerského násilí s orientací na nejčastější oběti – ţeny a jejich děti, které jsou ve většině případů svědky a zároveň zapomenutými oběťmi násilných incidentů v rodinách. Práce je rozdělena na teoreticko - deskriptivní část a část výzkumnou. V úvodu jsem zdůvodnila, co mě vedlo k vybrání a napsání tohoto tématu a nastínila osnovu diplomové práce a jakou souvislost má vybrané téma se sociální pedagogikou. V první kapitole charakterizuji domácí násilí, jeho znaky, jevové příčiny a oběti domácího násilí, zaměřuji se na partnerské násilí - nejrozšířenější formu násilí mezi lidmi. Druhá kapitola je věnována obětem domácího násilí, především dětem, svědkům násilí v rodinách, negativním důsledkům násilného prostředí na vývoj dětí a závěrečná část kapitoly se zabývá pronásledováním oběti - ţeny (matky) s dětmi po odchodu ze společného bytu před násilným partnerem. Ve třetí kapitole uvádím moţnosti ochrany obětí domácího násilí, současnou právní úpravu, sociální opatření na ochranu před domácím násilím a nestátní neziskové organizace, které velkou měrou přispívají k ochraně obětí domácího násilí. Čtvrtá kapitola obsahuje zaměření výzkumu, cíle a údaje o výzkumu, následuje analýza získaných dat, shrnutí zjištěných skutečností a vyhodnocení výsledků výzkumu. V závěru shrnuji všechny získané poznatky a doporučení a poukazuji na to, jakým způsobem lze předcházet výskytu domácího násilí prostřednictvím sociální pedagogiky.

91

Anotace Jméno a příjmení:

Daniela Barteczková

Název práce:

Děti jako oběti a svědci domácího násilí

Domácí násilí je velmi závaţným patologickým jevem s vysokou latencí. Má řadu různých projevů a forem. Dotýká se především obrovského počtu ţen a dětí. Následky domácího násilí bývají dlouhodobé a zanechávají nejen fyzické, ale především psychické rány. Práce je zaměřena na popis a výskyt násilí v rodině. Teoretická část popisuje základní pojmy a definice související s tímto sociálně patologickým jevem včetně právních norem a sociálních opatření zabývajících se tímto jevem. Ve výzkumné části zjišťuji názory a zkušenosti policistů a sociálních pracovníků a jejich vztah k řešení případů se znaky domácího násilí. Klíčová slova Domácí násilí, pachatel, oběť, děti, svědci domácího násilí, vykázání

Anotation First and last name:

Daniela Barteczková

Title of the thesis:

children as victims and witnesses of the domestic violence

Domestic violence is very serious pathological phenomen with a high of latency. It takes many different symptoms and forms. It concerns especially a great numer of women and children. Consequences of domestic violence are long and leave not only physical but mainly psychical wounds. The thesis focuses on description and on occurrence of domestic violence. The theoretical part introduces basic terms and definitions connected with this serious sociálky pathologic phenomenon. It also includes of laws and social measures occuring in the society. In the empirical part there is an inquiry into opinions and attitudes of policemen and of welfare staffes. It also presents their approach toward handling the case bearning sings of domestic violence.

Key words Domestic violence, offender, victim, children, witness, banishment

92

Seznam pouţité literatury Prameny 1. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 2. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 3. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb. 4. Zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, v platném znění 5. Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění 6. Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění Literatura 7. BARTECZKOVÁ, D. Domácí násilí jako produkt krize klasické struktury rodiny. Bakalářská práce. Brno 2007, 54 s. 8. BENTOVIM, A. Týrání a zneužívání v rodinách. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998, 120 s. ISBN 80-7169-629-3. 9. BUSKOTTE, A. Z pekla ven – žena v domácím násilí. Brno: Computer Press, 2008, 176 s. ISBN 978-80-251-1786-6. 10. ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vyd. Ţďár nad Sázavou: Fakta v.o.s., 1999, 204 s. ISBN 80-902614-1-8. 11. ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada, 2008, 160 s. ISBN 978-80-247-2207-8. 12. ČÍRTKOVÁ, L., Vitoušová, P. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada, 2007, 191 s. ISBN 978-80-246-2014-2. 13. EYEROVI, L. a R. Tři kroky k pevné rodině. Olomouc: Votobia, 1996, 220 s. ISBN 80-85885-51-4. 14. FORWARDOVÁ, S., FRAZIEROVÁ, D. Citové vydírání. 1. vyd. Praha: MOTTO, 1999, 191 s. ISBN 80-7246-023-4. 15. GJURIČOVÁ, Š., KOCOURKOVÁ, J., KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000, 104 s. ISBN 80-7021-416-3. 16. HIRIGOYEN, M.-F. Psychické násilí v rodině a zaměstnání. 1. vyd. Praha: Academia, 2002, 220 s. ISBN 80-200-0994-9. 17. KIMOVÁ, E. Bezejmenná. Praha: Euromedia Group, 2002, 200 s. ISBN 80-7262088-6.

93

18. KOUKOLÍK, Fr., DRTILOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2008, 327 s. ISBN 978-80-7262-410-2. 19. KOUKOLÍK, Fr., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Ţivot s deprivanty I. Praha: Galén, 2001, 390 s. ISBN 80-7262-088-6. 20. KRAUS, B. K otázkám humanitního a sociálního výzkumu. Brno: IMS, 2006. 21. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008, 216 s. ISBN 97880-7367-383-3. 22. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. Člověk-prostředí-výchova. Brno: Paido, 2001, 200 s. ISBN 80-7315-004-2. 23. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, 98 s. ISBN 80-85282-83-6. 24. MLČOCHOVÁ, P. Domácí násilí. Právní a psychologické problémy. Diplomová práce. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008. 25. MOHRIG, W. Zlý jako zvíře. 1. vyd. Praha: Horizont, 1984, 136 s. ISBN 40-01387. 26. MOUNTOUSSÉ, M. Přehled sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 336 s. ISBN 80-7178-976-3. 27. MUFSONOVÁ, S., KRANZOVÁ, R. O týrání a zneužívání. Praha: NLN, 1996, 133 s. ISBN 80-7106-194-8. 28. PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. Brno: Doplněk, 2000, 294 s. ISBN 807239039-2. 29. RIEMAN, Fr. Základní formy strachu. Praha: Portál, 1999, 200 s. ISBN 80-7202997-5. 30. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, 128 s. ISBN 80-7178-149-1. 31. ŠMOLKA, P. Muž a žena – návod k použití. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, 160 s. ISBN 80-7178-911-9. 32. ŠMOLKA, P., MACH, J. Když vás trápí někdo blízký. 1.vyd. Praha: Portál, 1999, 176 s. ISBN 80-7178-337-4. 33. ŠPECIÁNOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: LINDE 2003, 156 s. ISBN 80-86131-44-0. 34. VANÍČKOVÁ, E. a kol. Násilí v rodině. Praha: MPSV, 1995, 80 s. ISBN 8085529-17-3. 94

35. VARGOVÁ, B., POKORNÁ, D., TOUFAROVÁ, M. Partnerské násilí. Praha: LINDE 2008, 159 s. ISBN 978-80-86131-76-4. 36. VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o.p.s., 2008, 196 s. ISBN 80-7315-004-2. Seriálové publikace 34. Kriminalistický sborník, č.3/2008 35. Policista, č.1/2006 36. Právo a rodina, č. 5/2008. 37. Psychologie Dnes, č.6/2006, 4. 6/2008 38. Sociální politika, č.6/2003, č. 12/2003

Internetové zdroje 39. http://nasili.unas.cz 40. http://www.rodina.cz 41. http://www.llp.cz 42. http://www.bkb-domácí násilí.cz 43. http://koordona.cz 44. http:/www.rosa-os.cz

95

Přílohy Příloha 1

Příklady následků domácího násilí na psychiku chování dětí, svědků domácího násilí

Příloha 2

Úloha orgánu sociálně-právní ochrany dětí při řešení případů domácího násilí

Příloha 3

Případy z praxe sociálních pracovnic

Příloha 4

Dotazník pro policisty

Příloha 5

Dotazník pro pomáhající profese

96

Příloha 1 Tyto příklady toho, co děti klientek ROSY zaţily, mohou ilustrovat proţitky dětí, i následky domácího násilí na jejich psychiku chování:

             

4letý chlapeček řekl své matce : „Zase tě ztřískal? Neboj, já tě ochráním.“ 5letá holčička je naváděna jejím otcem, aby plivala na matku. 6letá holčička a 13letý chlapec viděli, jak jejich otec surově zkopal a zbil pěstmi matku – holčička se začala pomočovat, v noci se budí a pláče 8letá holčička, která viděla surové bití matky, trpí častým třesem 9letá holčička je při předávání otci, který je vţdy vulgární k matce, velmi vyděšená 9letý chlapec se od doby, co viděl, jak otec pěstmi zbil matku, pomočuje 10letý syn, který viděl otce, jak „trestá“ matku, je velmi nervově labilní 10leté holčičce řekl její otec, ţe „sejme mámu“, kdyţ matku bil, holčička ji bránila 11letá holčička byla při obraně matky, které otec poškodil ušní bubínek, zasaţená pěstí 12letý chlapec viděl bití matky, pomočil se a od té doby mívá noční děsy 12leté dceři řekl její otec o matce: „nakopej tý p… drţku“ – holčička je agresivní k matce stejně jako její otec 14letý chlapec od doby, co viděl, jak otec matku škrtí a jak jí pěstí přerazil čelist, zadrhává v řeči 15letí a 13letí bratři viděli zkopanou matku, otec jim řekl, ţe matka upadla, matka byla 14 dní na jednotce intenzivní péče, nemocnice nepodala trestní oznámení 15letý syn viděl otce jak mlátí a škrtí matku, léčí se pro úporné bolesti hlavy

Příloha 2 Úloha orgánu sociálně-právní ochrany dětí při řešení případů domácího násilí Zjišťováno u sociální pracovnice oddělení sociální-právní ochrany dětí působící na Karvinsku V období 1. 1. 2008 – 30. 11. 2008 OSPOD evidoval 32 sdělení od Policie České republiky o zásahu v rodině při domácím násilí + 10 sdělení o zásahu při násilném incidentu v rodině, kdy děti nebyly přímými svědky domácího násilí, ale byly mimo domácnost.

Postup OSPOD při přijetí oznámení o výskytu domácího násilí v rodině s dětmi a spolupráce s dalšími orgány a institucemi 1. Oznámení přijaté od Policie ČR Policie ČR doručí OSPOD úřední záznam o výjezdu k incidentu se znaky domácího násilí nebo kopii „Rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu násilné osoby ze společného obydlí“ - OSPOD zahájí kontaktní sociální práci terénu, to je šetření v místě bydliště rodiny. Jakmile příslušný orgán SPOD získá informace o dítěti ohroţeném domácím násilím, musí situaci v rodině blíţe prověřit a posoudit, která další opatření na ochranu dítěte je ţádoucí podniknout. Prvotním úkolem je projednání celé záleţitosti v rodině a poskytnutí či zprostředkování poradenské pomoci rodičům a dítěti. a) výskyt násilného incidentu poprvé: většinou stačí pohovor sociální pracovnice s rodiči při pohovoru nejsou děti přítomny, aby se u nich rozhovorem zabránilo neţádoucímu výskytu stresu

b)

opakovaný výskyt domácího násilí: OSPOD pracuje s rodinou – pohovor

s rodiči, následně navrhne další rodině další opatření, např. pomoc při sepsání návrhu k soudu na vydání předběţného opatření o prodlouţení doby vykázání, svěření dětí do péče, ţádost o rozvod, pomoc při vyhledání náhradního ubytování (azylový dům), řešení finanční otázky – pomoc v hmotné nouzi, OSPOD kontaktuje dětského lékaře (zjištění případného zranění dítěte), dětského psychologa. Rovněţ navštíví školu, kde provede pohovor s třídním učitelem, zda má poznatky o tom, ţe dítě změnilo své

chování, má zjevné stopy po fyzickém útoku, ţe došlo ke zhoršení prospěchu 2. Oznámení o výskytu DN přijaté od kohokoliv (škola, soused, příbuzní apod.) OSPOD taktéţ zahájí kontaktní sociální práci v terénu, nastupuje práce s rodinou stejným způsobem jako v případě oznámení přijatém od Policie ČR. Pohovor je vždy prvotním krokem při kontaktní sociální práci v terénu! Práce s rodinou nekončí pohovorem nebo podáním kterékoliv výše uvedené ţádosti nebo návrhu na opatření ochranného charakteru, ale práce s rodinou trvá a pokračuje, OSPOD dál udrţuje kontakt s rodinou, realizuje v rodině další návštěvy a sleduje vývoj situace. Spolupráce s dětským psychologem U opakovaného výskytu domácího násilí matky samy pro své děti ţádají pomoc dětského psychologa. V některých případech stačí jen dvě návštěvy (sezení) u dětského psychologa. Děti se většinou zklidní i tehdy, kdyţ matka vyřeší situaci sama – odchodem od násilného partnera do azylového bydlení. Ve většině případů pak matky ale nejsou ochotny umoţnit styk otce s dětmi, i kdyţ děti by rády s otcem byly. Na dotaz, proč se tedy s otcem nestýkají, odpoví: „mamka řekla, ţe ne“. V těchto případech se děti nedají vyčlenit, vţdy je to práce s matkou. Na závěr sociální pracovnice konstatovala, ţe 75 % agresorů je při incidentech pod vlivem alkoholu, v některých případech jsou pod vlivem alkoholu oba dva – násilná i ohroţená osoba.

Příloha 3 PŘÍPADY Z PRAXE SOCIÁLNÍCH PRACOVNIC

Dítě, svědek a oběť domácího násilí

Orgán sociálně-právní ochrany dítěte přijal v dubnu 2008 oznámení od Policie ČR o zásahu v rodině s výskytem domácího násilí. U násilného incidentu a zákroku policie bylo přítomno jejich dítě, chlapec, který chodil do 5. třídy základní školy. Syn byl zdráv, avšak chováním násilného otce velmi trpěl. Manţelství bylo jiţ několik let nesouladné, často docházelo k hádkám a v poslední době i k fyzickému napadání matky. Jiţ v roce 2007 podala matka návrh na svěření syna do své péče, ale pak návrh vzala zpět, kdyţ v zájmu dítěte s manţelem obnovili souţití. Dokonce i syn matku prosil, aby „dali tatínkovi šanci“. V roce 2008 však byla situace pro matku i syna neúnosná. Otec matku i syna stále napadal, byl agresivní a hodně poţíval alkohol. Proto při fyzickém útoku otce matka zavolala hlídku policie. Na místě policie vydala rozhodnutí „o vykázání“ násilné osoby na dobu 10 dnů. K útokům na matku docházelo opakovaně uţ v minulosti. Matka i chlapec měli strach z návratu násilného partnera domů, proto v době 10ti denního vykázání podala návrh na vydání předběţného opatření na prodlouţení doby vykázání na 1 měsíc. V prodlouţené době vykázání podala další návrh na vydání předběţného opatření na prodlouţení doby vykázání na 1 rok. Současně s tímto návrhem podala návrh na svěření dítěte do péče a ţádost o rozvod. Násilníkovi byl za jeho chování uloţen podmíněný trest odnětí svobody. U 12ti letého syna, který byl přítomen domácímu násilí ve své rodině, došlo k narušení psychického stavu, ke změně v chování, začal se stranit kamarádů, byl uzavřený, nekomunikoval, vyhledával samotu. V současné době (prosinec 2008) jsou manţelé rozvedeni, matka chlapce ţije s přítelem, který je svobodný, bez vyţivovacích povinností. Poměry v domácnosti se zklidnily, u chlapce se zlepšilo i chování. Otec platí výţivné na chlapce řádně,

se synem se stýká pouze v době, kdy přinese matce výţivné, jsou spolu v domácnosti matky, spolu si povídají, ale k sobě si otec dítě nebere. Dopad domácího násilí na syna Skutečnost, ţe otec s rodinou nebydlí, přijal chlapec v klidu, přítele matky má rád, rozumí si, hrají si spolu, spolu se i učí. Na svého otce se chlapec neptá, ví a stačí mu, ţe jsou spolu jednou v měsíci. Při posledním pohovoru se sociální pracovnicí (v listopadu 2008) matka uvedla, ţe syn začal přibírat na váze, zhoršil v prospěchu ve škole. Domnívala se, ţe je to přechodem na druhý stupeň ve škole. Dále uvedla, ţe výchovné problémy se u chlapce nevyskytují, poslouchá a respektuje ji, pouze občas je drzý, ale to matka spojuje s nástupem puberty u syna. V poslední době se u syna objevují problémy v chování, a to tendence k sebepoškozování. Chlapec si ubliţuje tím, ţe si bouchá sám pěstí do obličeje, zejména kdyţ mu matka něco nedovolí. Při tom na matku křičí „ty mě nemáš ráda“. Pracovnice OSPOD chlapci zprostředkovala psychologickou pomoc. Dětského psychologa navštívil třikrát, posledního sezení se chlapec zúčastnil v prosinci 2008, uklidňující léky neuţívá. V péči dětského psychologa zůstává i nadále. V jiných případů psychologická pomoc je ukončena tehdy, kdyţ se děti zjevně zklidní a psychický stav jiţ není narušen. Matka je však vţdy poučena o tom, ţe v případě výskytu negativního jevu v chování u dětí, např. v období puberty, má s dítětem navštívit dětského psychologa bezodkladně. Pracovnice OSPOD si následně vyţádala zprávu školy o chování a prospěchu chlapce. Ve zprávě bylo uvedeno, ţe chlapec chodí do školy pravidelně, nemá neomluvenou absenci, oblečení i pomůcky do školy nosí v pořádku, finanční poţadavky školy rovněţ plní řádně. Ke spoluţákům se chove přátelsky, nekonfliktně, k vyučujícím vystupuje rovněţ vstřícně a slušně. Jeho prospěch je spíše průměrný, coţ

odpovídá jeho schopnostem, ale nijak výrazně se neliší od výsledků v předchozím období. Jeho pracovní tempo je spíše pomalejší, ale většinu úkolů plní samostatně. Matka udrţuje se školou pravidelný kontakt, kontroluje ţákovskou kníţku, chodí na třídní schůzky a případnou jeho absenci omlouvá včas. Po provedeném šetření v rodině a obdrţení zprávy ze školy OSPOD v případě negativních poznatků navrhne další opatření pro zklidnění poměrů v rodině. Orgán SPOD je povinen po prošetření situace v rodině a po obdrţení zprávy ze školy vyrozumět státní zastupitelství. Státní zástupce na podkladě obdrţené zprávy od orgánu SPOD poskytuje zpětnou vazbu, po určité době vyţaduje zprávu oddělení sociálně-právní ochrany dětí na poměry v dotčené rodině.

Pronásledování ex-partnerem (stalking) – případ z praxe sociální pracovnice Ţena byla třikrát vdaná, z posledního manţelství se jí narodily dvě dcery. Kaţdý z jejich manţelů se dopouštěl vůči ní násilí, všichni tři nadměrně poţívali alkohol, byli agresivní. Poslední manţelství uzavřela s muţem slovenské národnosti, ale ani toto manţelství nebylo bez násilí, násilné incidenty v rodině byly časté a násilník byl vţdy pod vlivem alkoholu. Kdyţ uţ ţena toto trápení nemohla snášet, odešla od něho i s oběma dcerami do azylového domu, pak se s manţelem rozvedla. Tím ale domácí násilí neskončilo, bývalý manţel týral svou partnerku i své dcery i po rozvodu. Začal pronásledovat starší dceru. Dcera studovala na střední zdravotnické škole. Otec na ni vţdy čekal před školou, zdrţoval ji, vyčítal a obviňoval ji za celou situaci, ţe ona za všechno můţe, ona zapříčinila, ţe jsou rozvedeni a matka od něho odešla. Dcera neměla o jeho projevy zájem, vyhýbala se setkání s ním, volila jiné cesty ze školy, ale otci – pronásledovateli neunikla. Dopad pronásledování na dceru Toto systematické pronásledování a obtěţování trvalo několik měsíců, dcera ţila v neustálém stresu, její psychický stav se zhoršoval, byla na pokraji zhroucení aţ skončila v lékařské péči v psychiatrické léčebně. Dnes je v invalidním důchodu. Toto pronásledování ex-partnerem mělo dopady i na mladší dceru. Ta se chce co nejdříve

osamostatnit a ze své původní rodiny odejít, vymanit se z prostředí stále trvajícího týrání. Řekla, ţe nechce dopadnout jako máma nebo starší sestra. Ex-partner pravděpodobně ukončení vztahu neočekával. Kdyţ byl náhle opuštěn, ţena z důvodu domácího násilí od něho odešla spolu se svými dcerami, tuto situaci neunesl a objevil se u něho hněv, vztek a pravděpodobně myšlenky na pomstu. Pronásledování bylo jako reakce na odmítnutí, jeho chování bylo odplatou, revanší za odmítnutí a nedostatek kompetence řešit vzniklou situaci.

Příloha 4

DOTAZNÍK pro policisty Váţené kolegyně a kolegové studuji poslední rok navazujícího magisterského studia oboru Sociální pedagogika na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Fakultě humanitních studií a Institutu mezioborových studií v Brně. Svou závěrečnou práci píši na téma: Děti jako oběti a svědci domácího násilí. Prosím Vás o laskavé vyplnění dotazníku, který je součástí průzkumného šetření k otázkám vnímání problematiky domácího násilí v naší společnosti. Dotazník je anonymní a jeho výsledky budou vyuţity pouze pro potřeby mé diplomové práce. Velmi si váţím času, který věnujete vyplnění tohoto dotazníku. Děkuji za spolupráci. Daniela Barteczková

Označte znakem „X“nebo zakrouţkujte, prosím, variantu, která odpovídá Vaší skutečnosti. 1. Váš věk je    

20 – 30 31 – 40 41 – 50 50 a více

2. Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání je  



Střední s maturitou Vyšší odborné Vysokoškolské

3. Jak dlouho jste ve sluţebním poměru Policie České republiky?     

0 – 6 měsíců 7 měsíců – 1 rok 1 -3 roky 3 - 5 let 5 let a více

. 4. Myslíte si, ţe problém domácího násilí je v naší společnosti zveličován?    

ano, je značně zveličován do jisté míry je zveličován ne, není zveličován nedokáţu posoudit

5. Povaţuji domácí násilí za:     

nepodstatnou a nedůleţitou věc běţný a banální problém závaţnou věc váţný a nebezpečný problém nedokáţu posoudit

6. Řekl/a byste, ţe v porovnání se situací před pěti lety   



o problému se více mluví pomoc obětem je dostupnější pro řešení problému se více dělá situace se nezměnila

7. Znáte legislativní opatření přijatá na ochranu proti domácímu násilí?  

ano, znám, uveďte jaká: neznám ţádné

8. Máte informace, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat?    

ano, mám dostatek informací ano, ale uvítal/a bych ještě další ne, ale uvítal/a bych je ne, nezajímá mě to

9. Setkal/a jste se ve své profesní praxi s domácím násilím?  

Ano, setkal/a Zatím nesetkal/a

10. Pokud jste odpověděl/a na předchozí otázku „ano“ a v rodině dotčené domácím násilím vyrůstaly děti, docházelo k projevům partnerského násilí přímo před dětmi?   

ano, vţdy často nikdy

11. Víte, jak zasahovat při výskytu domácího násilí za přítomnosti dětí?  Ano, vím  Nevím vůbec 11a) Pokud jste na otázku č. 13 zvolil/a odpověď „ano“, kde jste získal/a potřebné poznatky ?   

v ZOP na policejní škole v rámci dalšího vzdělávání u P ČR jiné – napište kde

12. Myslíte si, ţe násilí mezi rodiči za přítomnosti dětí znamená rovněţ násilí vůči těmto dětem?  ano  spíše ano  spíše ne  ne  nedokáţu posoudit

13. Myslíte si, ţe děti vyrůstající v prostředí poniţování a agrese si odnášejí do svého budoucího ţivota neţádoucí vzory chování násilného rodiče?  Určitě souhlasím  Spíše souhlasím  Určitě nesouhlasím  spíše nesouhlasím  nedokáţu posoudit 14. Z následujících institucí a organizací označte číslem pořadí ty, které se podle Vás nejvíce zasazují o řešení problémů domácího násilí:  Policie ČR  Intervenční centra  Bílý kruh bezpečí  Městská policie  Občanské sdruţení ROSA  Asociace manţelských a rodinných poradců  DONA linka  Ministerstvo práce a sociálních věcí  Jiné – napište jaké: 15. Myslíte si, ţe v základní odborné přípravě policistů je dostatek času věnován problematice domácího násilí?  ano, je to dostačující  ano, ale uvítal/a bych více času  nedokáţu posoudit  je to nedostačující  nevím

Příloha 5

DOTAZNÍK (pro sociální pracovnice)

Váţená paní, váţený pane, studuji na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně - Institutu mezioborových studií Brno obor Sociální pedagogika a dovoluji si obrátit se na Vás s ţádostí o spolupráci při výzkumu k mé diplomové práci na téma Děti jako oběti a svědci domácího násilí. Vaše zkušenosti a

poznatky, které bych ráda získala tímto dotazníkovým šetřením, jsou pro mne velmi důleţité. Dotazník slouţí ke zjištění dat o dětech v rodinách dotčených domácím násilím, která zůstávají z velké části latentní. Zároveň si kladu za cíl objektivně zmapovat význam sluţeb nevládních neziskových organizací poskytující pomoc rodinám ohroţeným domácím násilím. Prosím o odpověď na všechny otázky, u poloţek obsahující více moţností označte tu odpověď, která se vztahuje na vaši organizaci. Dotazník slouţí výhradně jako podklad ke zpracování závěrečné práce na výše uvedené téma. Výsledky budou vyuţity pouze po potřeby této práce. Za spolupráci, ochotu a Váš čas, který jste věnovali vyplnění dotazníku Vám děkuje Daniela Barteczková

POSKYTOVATEL SLUŢBY (NÁZEV)

1.

Počet (%) případů z celkového počtu klientů ohroţených domácím násilím (DN)

2. Počet (%) klientů ohroţených domácím násilím: matky

s dětmi

otcové

s dětmi

3. Při výskytu a při vykázání násilné osoby byly děti přítomny Vţdy (100%)

velmi často (do 75%)

často (do 50%)

občas (do 25%)

4. Při projevech partnerského násilí bývají děti ohroţovány ze strany násilníka? Vţdy

velmi často

často

občas

nikdy

5. Oběti DN (matky) odcházejí ze společného obydlí před násilníkem se svými dětmi Vţdy

velmi často

často

občas

nikdy

nikdy

Jakou formu pomoci oběti nezletilých dětí nejčastěji poţadovaly? (uveďte pořadí a četnost %)

6.

Dočasný úkryt pro sebe a děti Informaci, jak řešit situaci Právní radu:svěření dítěte do péče, styk s nezletilými dětmi Sociální podporu Psychologické poradenství Domluvu partnerovi/partnerce Jakou formu pomoci vaše organizace nejčastěji poskytovala osobám ohroţeným DN? (uveďte pořadí a četnost v %)

7.

Pomoc v krizi Právní rada v souvislosti s výţivným Právní rada při úpravě styku s nezletilým dítětem, při svěření dítěte do péče Pomoc při ţádosti o sociální podporu Právní rada v souvislosti s trestním oznámením n násilnou osobu Návštěva pedagogicko-psychologické poradny Podání ţádosti na předběţné opatření Programy a akce pro děti (zájmová činnost, hry, soutěţe, výlety)

8.

Stává se, ţe ohroţená osoba zůstává i nadále ve společné domácnosti s násilnou osobou? Ano

9.

ne

V kolika případech (%) násilná osoba po odchodu ohroţené osoby i s dětmi ze společné domácnosti nedodrţuje plnění svých povinností (oprávnění) vůči svým dětem? Neplacení výţivného Nevykonává (zanedbává) soudně určený styk s nezletilými dětmi Nerespektuje svěření dítěte do péče matky Porušuje zákaz vykázání nebo přiblíţení

10. V případech DN nebo vykázání byla násilná osoba pod vlivem alkoholu? Vţdy

velmi často

často

občas

nikdy

11. Jsou děti s matkou na útěku před DN zjevně traumatizovány? Vţdy

velmi často

často

občas

nikdy

12. Potvrzuje Vaše praxe, ţe v rodinách s výskytem DN jsou častější případy týraného, zanedbávaného a zneuţívaného dítěte? Ano

ne

13. Domníváte se, ţe děti vyrůstající v násilném rodinném prostředí jsou ohroţeny ve svém citovém, rozumovém a mravním vývoji i po rozchodu rodičů? Ano vţdy

spíše ano

ne

spíše ne

nedokáţu posoudit

14. Myslíte si, ţe děti vyrůstající v prostředí poniţování a agrese si odnášejí do svého budoucího ţivota neţádoucí vzory chování? Ano

spíše ano

ne

spíše ne

nedokáţu posoudit