UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních teritoriálních studií

Miroslav Kříž

Frakce Rudé armády – levicový terorismus v Německu Bakalářská práce

Praha 2010

1

Autor práce: Miroslav Kříž Vedoucí práce: JUDr. Vladimír Handl, CSc. Oponent práce: Prof.PhDr. Jiří Pešek, CSc. Datum obhajoby: 2010 Hodnocení:

2

Bibliografický záznam KŘÍŽ, Miroslav. Frakce Rudé armády – levicový terorismus v Německu. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Mezinárodní teritoriální studia 2009. 43s. Vedoucí bakalářské práce JUDr. Vladimír Handl, CSc.

Anotace Tato práce se zabývá tématem Frakce Rudé armády. Zvláštní důraz je kladen na tématický okruh spolupráce této západoněmecké teroristické organizace a Státní bezpečnosti Německé demokratické republiky. Práce sleduje genezi levicového terorismu ve Spolkové republice Německo v kontextu spolupráce s Ministerstvem pro bezpečnost NDR. První část práce analyzuje počátek vzniku skupiny, přes její působení až po ukončení činnosti. Následující část je věnována stručnému přehledu bilaterálních vztahů obou německých států ve sledovaném časovém období od poloviny šedesátých až po druhou polovinu osmdesátých let minulého století, který tvoří podklad pro následující kapitolu. Stěžejní část práce představuje třetí kapitola, která podává analýzu kooperace teroristické skupiny RAF a Stasi – od navázaní počátečních kontaktů členů tzv.první generace RAF; zmíní roli teroristické skupiny Bewegung 2.Juni při rozvoji vlastní spolupráce tzv.druhé generace RAF a Stasi; a dále se věnuje analýze poznatků odchodu užší skupiny teroristů RAF do NDR (tzv.aussteigerů) – od jejich integrace, plnění zvláštních úkolů v rámci koncepcí spolupráce RAF-Stasi až po jejich zatčení v roce 1990. V závěru práce zhodnotím analyzované poznatky prostudovaných pramenů.

Annotation This thesis deals with the theme of the Red Army Fraction. Special emphasis is put on the cooperation between the West-German terrorist organization and the State Security of the German Democratic Republic. This thesis follows genesis of the left terrorism in the Federal Republic of Germany in the context of cooperation with the GDR Ministry of Security. The first part of the work analyses the origin of the group, followed by its activities until the end. The next part is devoted to a brief survey of bilateral contacts of both the German states from the mid 60s to the late 80s of the last century. This is the basis for the following chapter.

3

The relevant part of this thesis is represented by chapter 3 which gives analysis of the competition between Stasi and RAF terrorist groups, from the early contacts of the 1st RAF generation members. It mentions the participation of Bewegung 2.Juni terrorist group in the development of the true competition of the so called Second Generation of RAF and Stasi, and, consequently, chapter 3 offers the analysis of the reasons for which the special RAF terrorist group left for the GDR {the so called aussteigers}, from their integration, special tasks fulfilling in the frame of the conception of RAF –Stasi cooperation until their arrest in 1990. The final part of chapter 1 is completed with a summary chapter. In the end, I evaluate analysed information of the documentary sources I had studied.

Klíčová slova Aussteiger, bilaterální, gerila, koncepce, politika, spolupráce, strategie, tajné, terorismus

Keywords Aussteiger, bilateral, guerilla, concepts, politics, cooperation, strategy, secret, terrorism

4

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne

Miroslav Kříž

5

Obsah

Úvod 7–9

I. k a p i t o l a – Od vzniku RAF, přes aktivní činnost až po tzv. Kinkelovu iniciativu 10 – 20 10-12 13-14 14-17 17 18-20

Vznik Frakce Rudé armády a působení skupiny Baader-Meinhof Rok 1972 – střety mezi RAF a spolkovou policií Druhá generace RAF a Deutscher Herbst Třetí generace teroristů Ukončení činnosti a její zhodnocení

II. k a p i t o l a – Vnitroněmecké vztahy v 60. – 80. letech 21 – 24

21-23 Vztahy v šedesátých letech a Ostpolitik 23-24 Německo-německé vztahy v sedmdesátých a osmdesátých letech

III. k a p i t o l a – Frakce Rudé armády a Státní bezpečnost NDR 25 – 37 25-28 28-33 33-35 35-37 37

První generace RAF a Stasi Druhá a třetí generace RAF a Stasi Spolupráce RAF a Stasi v kontextu německo-německých vztahů V předvečer sjednocení a po pádu NDR Zhodnocení

Závěr 38 – 40 40 – 41 Resumé a Zusammenfassung 42 – 44 Seznam použitých pramenů

6

Úvod

Před tím, než jsem započal psaní mojí bakalářské práce, jsem si vytyčil za svůj cíl, podat s oporou prostudované literatury, dobových pramenů, odborných článků a v neposlední řadě i po zhlédnutí speciální dokumentární série, zmapovat obecně prokázanou spolupráci Frakce Rudé armády a Ministerstva pro bezpečnost Německé demokratické republiky, a to v kontextu geneze levicového terorismu ve Spolkové republice a v kontextu dobou zatížených vztahů mezi tehdejší SRN a NDR. Přesto, že jsem si vědom rozsáhlosti tématu a rizik s tím spojených, pokusím se o provedení analýzy, založené na dostupných dokumentech a literatuře, která se věnuje otázkám, které se týkají toho, co to bylo RAF, na jakých mechanismech fungování byla tato teroristická organizace založena, čeho chtěli její vůdcové dokázat, proč a za jakých okolností neuspěli a jakým způsobem probíhala spolupráce mezi bezpečnostními složkami NDR a RAF. Vzhledem k tomu, že tématická literatura dostupná v ČR aspekt spolupráce RAF a Stasi příliš neakcentuje, považuji za určitý přínos této práce, že se snaží podat odpovědi na následující otázky – Co tvořilo základ této spolupráce? Jak fungovala spolupráce mezi Stasi a RAF a z jakého důvodu byla ukončena? Jaký měla pro její aktéry přínos – komu její výsledky posloužily? V první části práce se věnuji problematice levicového terorismu, okolnostem vzniku Frakce Rudé armády a chronologicky popisuji její činnost a důsledky pro tehdejší SRN. V následujících dvou vnitřních kapitolách se věnuji nejprve vztahům obou německých zemí v období šedesátých (2.kapitola) až druhé poloviny osmdesátých let minulého století a přecházím ke stěžejní problematice východoněmecké špionáže a sběru informací o SRN na bázi spolupráce mezi některými členy RAF a Stasi (kapitola 3.). Zvláště se přitom věnuji problémovému okruhu tzv.vysloužilců – odchodu osmi, následně deseti teroristů, kteří se rozhodli a zčásti byli i okolnostmi donuceni opustit „aktivní“ kariéru teroristů a odejít z rodné Spolkové republiky do ilegality v NDR. Při líčení problematiky přes hraniční konspirační činnosti Frakce Rudé armády a východoněmecké Státní bezpečnosti, se budu držet teze o zvláštním postavení Německé demokratické republiky, co by zahraničně politického subjektu v rámci tzv. východního bloku a satelitu SSSR. Pokusím se s oporou literatury a pramenů popsat fungování spolupráce mezi složkami NDR a RAF. Jak dlouho fungovala tato spolupráce a co komu přinesla? Měla nějaký přínos pro Východní Berlín a poškodila vztahy s Bonnem? Kdo toto vše vlastně inicioval? V závěru práce se pokusím zodpovědět shrnutí vybraných problemových okruhů a zopakuji závěry, ke kterým jsem dospěl.

7

Stěžejní část pramenů, o které jsem se opíral při sestavování první kapitoly, tvoří sekundární literatura. Tu tvoří monografie1, které přináší plošné shrnutí celého fenoménu RAF a jen okrajově se dotýkají dalších problémových okruhů s tím spojených. Při tvorbě druhé části jsem především vycházel z prací německých historiků – P.Bendera a H.Webera.2 Ve třetí části práce jsem se opíral o kompaktní díla, která zkoumají výlučně téma spolupráce RAF a Stasi. Kniha Stasi Connection od autorů Müllera a Kannonenberga je na rozdíl od ostatních striktně akademických prací (Terrrorismus in Deutschaland od P.Butze a díla historiků Kraushaara, Jandera a Wunschika), psána spíše volnějším stylem, což má za následek občasné nedostatečné odkazování na další zdroje. Čerpal jsem také z materiálů a studijních textů Spolkové centrály spravující materiály MfS3 a Bavorské centrály pro politické vzdělávání4, které úže zkoumají tématické okruhy spojené s napojením bezpečnostních složek NDR na RAF a naopak. Dostupnost těchto materiálů je komplikovaná a některé texty resp. články obsahují jen kusé výpovědi a odkazují dále na archivní materiály, ke kterým má badatel nejednoduchý přístup. Zde byla práce rešerše nelehká. Nedílnou součást pramenů tvoří historické záznamy ze zasedání Bundestagu, rozhovory s tehdejšími představiteli vládního kabinetu i bezpečnostních složek SRN a veřejně dostupné debaty s bývalými aktéry RAF a oběťmi jejich teroru. V roce 2007 proběhla v Německu celá řada debat na téma levicového terorismu. V souvislosti s 20-ti letým výročím od ofenzívy tzv.druhé generace RAF (Deutscher Herbst) bylo též vydáno velké množství knižních titulů a článků. Diskuze jak v rovině striktně akademické, tak i publicistické ovšem zdaleka neskončila. To dokládá dokumentární série zpravodajského kanálu PHOENIX opakovaně vysílaná v roce 2008 či televizní debaty z druhé poloviny letošního roku, které se vracejí ke kauzám omilostnění Brigitte Mohnhauptové a Christiana Klara5. Tyto mediální výstupy považuji z pohledu jejich zpracování a obsazení aktérů za velmi kvalitní. Z hlediska časového totiž některé závěry plynoucí z debaty (ať již odborníků, pamětníků, či aktérů samotných) aktualizují veděcké práce z období devadesátých let až po rok 2008 a přinášejí polemiku s fakty. Za zmínku nepochybně 1

Aust, S.: Der Baader Meinhof Komplex, Bonn, 1986 Daňková, Š.: RAF – Frakce Rudé armády, Nakladatelství Lidové noviny, 2006 Winkler, W.: Die Geschichte der RAF, Rowohlt TB-V. Rnb., 2008 Pflieger, K.: Rote Armee Fraktion – RAF – 14.5.1970 bis 20.4.1998, Baden Baden 2004 Strassner, A.: Die Dritte Generation der RAF, Vs Verlag, 2005 2 Bender, P.: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Wiedervereinigung, München 1995 Weber, H.: DDR-Grundriss der Geschichte 1945 - 1990, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit, München 1991 3 Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR 4 Bayerische Landeszentrale für politische Bildung 5 Die RAF (TV Serie), dvoudílná, 11.9.2007-12.9.2007, 11:00-14:00, TV-stanice Phoenix, Režie: Stefan Aust, Herman Büchel „Die heissen Monate“, Helmut Schmidt im Gespräch mit Sandra Maischberger, TV-stanice ZDF-doku, 20.8.2009, 10:00-12:30 „Baader-Meinhof-Komplex“ bei Anne Will, 23.11.2009, 20.15-22:00, TV-stanice ARD

8

stojí i stále četnější veřejná vystoupení pozůstalých obětí teroru RAF. V ČR tématu RAF jako celku věnovala pozornost Šárka Daňková ve své syntéze RAF-Frakce Rudé armády6. Dílo čtenáři poskytuje kvalitní přehled dané problematiky. Pro bližší detaily autorka odkazuje na velké množství cizojazyčných (převážně německy psaných) pramenů, které jsou ovšem v ČR těžko k dispozici. Za obecný trend lze považovat určitý deficit v dosavadní literatuře a výzkumu (zejména v domácím prostředí), co se týče tématického okruhu napojení RAF na Stasi. Z tohoto poznatku vychází i moje výzkumné otázky, které jsem se za pomoci analýzy zahraničních pramenů a zdrojů (výhradně německých) pokusil zodpovědět. Z metodologického

hlediska

práce

představuje

empirickou

analýzu,

jež

postupuje

chronologicky ve třech tématických blocích (vývoj RAF, německo-německé vztahy a spolupráce RAF se Stasi) – sleduje časový postup událostí od druhé poloviny šedesátých let až po současnost. V následujících částech práce rozvedu hypotézu a výše uvedené pracovní otázky se s oporou všech prostudovaných zdrojů pokusím kompaktně analyzovat.

6

Daňková 2006, 199 s.

9

1. Od vzniku RAF, přes aktivní činnost až po tzv. Kinkelovu iniciativu

V šedesátých letech se mezi studenty a mnoha intelektuály ve Spolkové republice Německo (podobně jako i v dalších západoevropských zemích a USA), zdvihla vlna nespokojenosti nad panujícími společenskými poměry a zastaralým mechanismům, které fungovaly na univerzitách. V SRN se rovněž objevovala čím dál tím hlasitější kritika toho, že ve státní administrativě doposud pracovalo velké množství lidí, kteří byli zatíženi nacistickou minulostí.7 Charakteristickým aspektem, který dotvářel atmosféru doby v SRN byla potřeba poválečné generace klást si otázky spojené nejen s tzv. Vergangenheitsbewältigung, ale i dalšími, v dobovém kontextu diskutovanými tématy – jako byly například americká invaze do Vietnamu nebo sexuální revoluce.8 Ke stupňující se radikalizaci studentstva, přispěla oficiální návštěva íránského šáha Reza Pahlávího ve Spolkové republice v roce 19679. Oproti tomu tuhý režim NDR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let veřejný protest neumožňoval a mocenský monopol vládnoucí SED nekompromisně eliminoval jakýkoliv náznak změny v chování uvnitř společnosti.10 Na pozadí událostí „bouřlivých“ šedesátých let, se vyprofilovaly v tehdejším západním světě radikální skupiny, které si za svůj společný cíl kladly utopické a v současnosti již vyčerpané ideologické cíle. Jednou z těchto organizací byla i Frakce Rudé armády. V následujících podkapitolách shrnu poznatky, které utvářejí rámec výzkumu stěžejního zkoumaného okruhu, kterému blíže věnuji pozornost v dalších částech práce. Přítomnost geneze RAF v práci považuji za nezbytnou pro pochopení problematiky levicového terorismu v Německu jako celku.

Vznik Frakce Rudé Armády a činnost skupiny Baader-Meinhof

V květnu roku 1967 vyhořel jeden z největších obchodních domů v Bruselu a v Berlíně objevily se letáky potištěné snímky hořícího obchodního domu a fotografie vietnamských vesnic, vybombardovaných americkou armádou. Autorství oněch letáků je připisováno Gudrun Ensslinové a

7

C.R.Kühne, Denazifikationsprozess in Deutschland, in: AfS 1995 Daňková 2006, 14 9 Nelibost ze spřátelení SRN s režimem vojenské diktatury šáha Páhlávího, který se chopil moci v roce 1953 podporován Spojenými státy 10 Weber 1991, 23 8

10

Andreasi Baaderovi. V březnu roku 1968 se tato dvojice studentů nechala inspirovat tragédií z Belgie a společně s Thorwaldem Prollem založili v první polovině dubna dva požáry.11 Rád bych zde zmínil výrok G. Enssliové při soudním líčení z října 1968, který přesně vystihuje náladu panující nejen uvnitř této formující se protestní skupiny, ale i mnoha jejich stoupenců z řad běžné západoněmecké mládeže. „Jste jako všichni, kteří jsou zakotveni v této společnosti. Nemůžete dělat nic co chcete, neboť chcete jen to, co musíte, resp. co společnost chce“.12 Na konci šedesátých let započala v Německu mediální kampaň, která byla zaměřena proti levici jako takové (Linke) a proti hlasům německých levicových radikálů. V těchto okamžicích vedle sebe stály konzervativní tisk a časopis německých nacionalistů (Die Nationale Zeitung), který dokonce vybízel státní aparát k činům, aby byla odvrácena hrozba občanské války. Stefan Aust hodnotí tento fenomén jako důsledek první politické krize z let 1965/66, příchod NPD a schvalování zákonných opatření pro případ zavedení tzv.výjimečného stavu (Notstandssgesetze) v reakci na radikalizující se hlasy uvnitř společnosti13. 14.květen 1970 bývá v literatuře označován jako Geburtsstunde der RAF.14 Zrození této extrémně levicové, teroristické skupiny nemělo v té době spolu s italskými Rudými brigádami (Brigate Rosse) v poválečné Evropě obdoby. Osvoboditelé Baadera (mezi nimi i Ulrike Meinhofová), který byl v jejich očích chápán jako symbol oběti ztuhlého režimu německé pravicové politiky a konzervativní mašinérie, odcestovali krátce po činu do Jordánska. Tam s pomocí kontaktů na palestinskou organizaci Said Dudin získali vojenský výcvik a nakoupili zásoby munice a zbraní, vytvořili první kompaktní skupinu – Baader-Meinhof. V průběhu roku 1970 spáchala Baader-Meinhof Gruppe různé zločiny, jako například přepadení a vyloupení tří bank (během září onoho roku). Tato skupina, čítající v té době několik desítek tajných členů, si tak dopomohla k cca 200.000 DM. Policii se však podařilo mnoho kompliců Baadera a Meinhofové zatknout. Během akce z 22.listopadu 1970 zvané „Aktion Passant“, došlo k vyloupení mnoha bytů a kanceláří. Především Zemskému kriminálnímu úřadu v Severním Porýní-Westfálsku se podařilo zpřetrhat napojení na různé německé zločinecké organizace a výrazně tak uskupení kolem Ensslinové, Meinhofové a Baadera oslabit. Počátkem roku 1971 nicméně opět došlo k přepadení dvou bank. Hodnota lupu činila více než 110.000 Marek. Na začátku roku 1971 panovaly z množících se útoků velké obavy nejen mezi policejními úřady, ale především v nejvyšších patrech politiky. Prvého února byla zřízena zvláštní operační 11

Škody v obchodním domě Schneider byly odhadnuty na 282.339 DM a v řetězci Kaufhof pak na 390.865 DM In: Winkler, W.: Die Geschichte der RAF, 2008, 20

12

Aust, 1986, 110 tamtéž 14 tamtéž 13

11

komise, která nesla název Sonderkommission Terrorismus, v jejímž čele stáli Alfred Klaus a pověřenec ústavního soudu Michael Grünhagen. Ačkoliv se akce Baader-Meinhof Gruppe doposud zaměřovaly výlučně na přepadávání bank a získávání zbraní různými způsoby, vypukla po celé SRN v součinnosti s prohlášeními jednotlivých politických a justičních představitelů v médiích, takřka hysterie15. V průběhu roku 1971 byly poprvé veřejnosti představeny teoretické cíle (již teroristické) skupiny Baader-Meinhof a její představy o budoucnosti světa, ve kterém žijí. Člen Horst Mahler, toho času ve vězení, nechal tisku předat spisek nesoucí krycí název Neue Strassenverkehrsordnung a posléze se v novinách po celé Spolkové republice objevovaly zprávy tlumočící druhý spisek – Über den bewaffneten Kampf in Europa. Od těchto textů se ovšem většina členské základny RAF distancovala16. Experti se shodují, že v té době mnoho Němců předpokládalo, že názorové střety uvnitř Baader-Meinhof Gruppe, vyústí v narušení skupiny a spolkovým organům to tak usnadní, aby se jí co nejdříve podařilo rozbít celou skupinu, což by mělo za následek urychlené zatčení teroristů a obnovení ohrožené bezpečnosti státu.17 Tato teorie se ovšem nenaplnila. Obavy z další vlny terorismu vzrostly, protože v dubnu 1971 byl vydán manifest s názvem „Das Konzept Stadtguerilla“, na jehož titulní stránce poprvé figuroval název Rote Armee Fraktion18. Podle pozdějšího vyjádření Ulrike Meinhofové z vězení v roce v 1975, mělo založení RAF čistě spontánní charakter.19 Pod vedením nově zorganizované Sonderkommission Terrorismus bylo 15.července 1971 nasazeno na 3000 policistů po celém severním Německu, jejichž úkolem bylo zatknout teroristy. 22.října se pak zvláštní jednotce kriminalistů v Hamburku podařilo rozbít buňku RAF v jednom z bytů. V prosinci téhož roku se stáhla velká část RAF do Západního Berlína. Tam se policistům podařilo zatknout nové příznivce RAF, ale také mnoho mladých lidí z okruhu hnutí Bewegung 2.Juni, což bylo marxistické hnutí.

15

K vystupňování napjaté situace pak přispěl titulek deníku Welt am Sonntag, který nesl název: „Bonner Geheimpolizei jagt Staatsfeind Numer 1: Die Baader-Bande“. In: Winkler, W.: Die Geschichte der RAF, 2008, 43 16 In: Ausgewählte Dokumente der Zeitgeschichte: Bundesrepublik Deutschland, Rote Armee Fraktion, GNN Gesellschaft für Nachrichtenerfassung und Nachrichtenverbreitung, Verlagsgesellschaft Politische Berichte m.b.H., Köln a.R. 17

Aust 1986, 87 a Winkler 2008, 56 In: Daňková, Š.: RAF-Frakce Rudé armády, 2006, 33 19 „…Členové, soudruzi se shodli, že nevidí v současné situaci jinou možnost, než jít cestou revolučního boje. Opírali jsme se především o to, že jsme se nedokázali smířit s tichým přijetím podmínek v nastaveném systému. Totální lhostejnost ve všech oblastech lidského bytí, boj proti všudypřítomným tržním mechanismům … Důležité bylo, aby byl boj doveden do konce a historický odkaz pozdvihnut. Věříme, že se masy ve Spolkové republice této myšlenky chytí a vybídne je to k boji…“ In: Pflieger, Rote Armee Fraktion, 2004, s.112 18

12

Rok 1972 – střety mezi RAF a spolkovou policií

Jako reakci na neustávající válku ve Vietnamu oznámilo v roce 1972 RAF, že provede útoky na americké základny v západním Německu. 11.května byla odpálena nálož u vchodu do velitelského stanu V. US sboru ve Frankfurtu n.M. Při tomto útoku bylo 13 osob zraněno a jedna přišla o život. Za oběť RAF padly ovšem i neamerické cíle. Mám tím na mysli především odpálení policejní stanice v bavorském Augsburgu či explozi na parkovišti kriminálního úřadu v Mnichově, při které došlo k poškození šedesáti vozidel. V průběhu května byl odpálen vůz spolkového soudce Buddenberga. V Hamburku byly odpáleny nálože v kancelářských prostorách nakladatelství Axel-Springer-Haus. V pozdějším soudním procesu ze Stammheimu se ovšem od tohoto útoku RAF distancovalo. Jako poslední ze série útoků je třeba zmínit odpálení trhaviny u amerických kasáren v Heidelbergu, kde byli zabiti dva vojáci USA. V souvislosti s událostmi, které proběhly na jaře roku 1972, zorganizovaly bezpečnostní složky nespočet pátracích akcí, které v historii SRN neměly obdoby. Vzhledem k vážnosti situace došlo k centralizaci rozhodovacích pravomocí a jejich převedení z jednotlivých zemských kriminálních úřadů na spolkovou úroveň. Toto dočasné opatření spolkového ministra vnitra H.D.Genschera (FDP), sice přispělo ke koordinaci policejních akcí napříč Spolkovou republikou, z hlediska výsledného efektu ovšem rozsáhlá pátrání nezaznamenala většího úspěchu.20 Úspěchem bylo až zatčení Andrease Baadera a Holgera Meinse ve Frankfurtu n.M. Od tohoto okamžiku následovala řada dalších zatýkacích akcí, které přinesly tyto výsledky: Dne 7.června 1972 byla v centru Hamburku zatčena Gudrun Ensslinová. 15.června byla zatčena klíčová postava RAF – Ulrike Meinhofová. V polovině roku 1972 se tedy německé policii podařilo zadržet ústřední postavy vedení Frakce Rudé armády. Dle čtenářské ankety SDZ 86% dotázaných kriticky odsoudilo činnost RAF a nevyjádřilo

obavy

z ohrožení vlastní bezpečnosti.21 Komunikace mezi vězněnými teroristy (za pomoci jejich obhájců) byla základem pro koordinaci aktivit RAF, jejíž členové pokračovali s násilnými aktivitami na svobodě. Interní komunikace mezi vězněnými „vůdci“ byla klíčová zejména při sérii kolektivních hladovek. Cílem těchto akcí bylo to, aby byl omezen režim vysokého stupně kontroly vězněných teroristů.22 V důsledku hladovění zemřel v roce 1974 H.Meins, z něhož pokračovatelé RAF učinili „modlu“. O přísných bezpečnostních opatřeních ve věznicích, kde vůdcové RAF pobývali, je vedena polemika,

20

Tamtéž Rote Armee Fraktion – Texte und Materialien zur Geschichte der RAF 22 Daňková, 2006, 43 21

13

protože se v mnoha případech do vězení v důsledku povolených návštěv příbuzných a advokátů podařilo propašovat i zbraně. Trestanci měli též k dispozici rádia, psací stroje a mohli odebírat tiskoviny.23 Ještě v roce 1974 byli zadržení teroristé z bezpečnostních důvodů přemístěni, do v té době, nejmodernější a nejvíce střežené věznice v SRN – ve stuttgartském Stammheimu. Zde nalezli zakladatelé Frakce Rudé armády – A.Baader, U.Meinhofová a G.Ensslinovou, poslední útočiště. Byli obžalováni za několikanásobné vraždy a v květnu roku 1975 proti nim byl zahájen soudní proces, jehož líčení vešlo do dějin Spolkové republiky, jako tzv.Stammheimský proces. Mezi vězněnými teroristy ovšem od počátku jejich přemístění do Stammheimu rostlo napětí a došlo k osobním roztržkám, které pramenily ze soupeření o to, kdo skupinu v budoucnu povede a jak zajistí koordinaci akcí RAF „venku“. Především Meinhofová se dostávala do stále větší izolace. Dne 9.května byla ve své cele nalezena mrtvá. Přesto, že lékaři konstatovali smrt bez cizího zavinění, snažili se ostatní členové RAF tento závěr zpochybnit a šířili mýtus, že šlo o vraždu.24

Druhá generace RAF a Deutscher Herbst

První polovina sedmdesátých let byla z pohledu policejních orgánů úspěšná, jelikož se policii podařilo zatknout celé vedení kolem skupiny Baader-Meinhof. Krátce na to se ovšem přihlásili další teroristé, kteří navazovali na činnost tzv.první generace. Představitelé této druhé generace Frakce Rudé armády se shlukli kolem jejich dvou nejmenovaných vůdců – Brigitte Mohnhauptové a Petera Jürgena Boocka. Tuto rozrůstající se skupinu druhé generace teroristů nespojoval jen společný záměr pokračovat ve stopách Baadera, Meinhofové a dalších, ale kladli si za cíl především dosáhnout jejich osvobození. Z hlediska charakteristiky této druhé generace RAF je možné konstatovat, že „pokračovatelé“ RAF, jejichž aktivita je zasazena do období let 1977-79, se na rozdíl od svých předchůdců již nezaměřovali na podporu mas (jak tomu bylo u Baadera a Meinhofové), ale soustředili pozornost na konfrontaci se státem. Během výše uvedeného období působení RAF došlo k sérii velmi brutálních atentátů na cíle, které předtím nebyly předmětem útoku. Rovněž z hlediska četnosti ataků se RAF žádná jiná, z levicově militantních organizací v SRN (Bewegung 2.Juni aj.), nevyrovnala25. Kromě druhé generace RAF, která navázala na odkaz Baader-Meinhof Gruppe, je nutné zmínit existenci dvou dalších teroristických frakcí ve Spolkové republice, jejichž přítomnost hrála

23

Tamtéž Tamtéž, 61 25 Pflieger 2004, 22 24

14

v kontextu zkoumání vývoje RAF významnou roli. Jde o tzv. Bewegung 2.Juni a Komando Holgera Meinse. Pro tyto dvě – ve srovnání s RAF jako celkem – menší militantní skupiny je příznačné, že se opíraly o marxistickou ideologii a jejich většina členů se ve druhé polovině sedmdesátých let stala členy RAF. Dne 27.února 1975 byl Hnutím 2.června unesen předseda berlínské CDU – Peter Lorenz. Komando Holgera Meinse pak 24.dubna téhož roku obsadilo budovu Velvyslanectví SRN ve Stockholmu a požadovalo propuštění 26 vězněných soudruhů RAF.26 Důsledkem neúspěchu akce teroristů, která si vyžádala několik mrtvých, bylo to, že spolkové bezpečnostní orgány změnily svoji dosavadní koncepci v boji proti teroristům. Autoři, kteří zkoumají strategii boje levicových teroristů na straně jedné a spolkových úřadů potírajících kriminalitu RAF na straně druhé, poukazují na významný důsledek únosu P. Lorenze. Spolková policie jednoznačně přestala být ochotna vyjednávat a koncem sedmdesátých let již disponovala zkušenostmi a větší připraveností, než jak tomu bylo na počátku desetiletí. Teroristé si toto neuvědomovali a rovněž se mylně spoléhali na podporu OOP a dalších zahraničních organizací, které se od RAF postupně začaly odvracet.27 Tzv.Ofenziva roku 1977 resp. Deutscher Herbst je označení pro celou řadu násilných akcí, jejichž prostřednictvím se RAF pod vedením B.Mohnhauptové a Ch.Klara pokoušelo zastrašit vyšetřovatele v SRN a dosáhnout osvobození příslušníků první generace. Terčem prvního útoku, který toto období předznamenal, se stal Spolkový generální prokurátor Siegfried Buback, kterého společně s řidičem vozu, zastřelili maskování teroristé 7.dubna v Karlsruhe. Tento čin znamenal jistý přelom v aktivitách RAF – došlo k chladnokrevné vraždě osoby, která představovala z pohledu pachatelů „nenáviděnou“ autoritu státu. Vraždu Bubacka následovalo zastřelení mluvčího představenstva Dresdner Bank – Jürgena Ponta. Ponte byl zastřelen 30.července ve svém domě poblíž Frankfurtu n.M. Ví se, že střílela Susanne Albrechtová, která patřila do okruhu přátel rodiny. Tyto ozbrojené útoky RAF mělo 25.srpna doplnit odpálení nálože poblíž Spolkového státního zastupitelství v Karlsruhe.28 Vládní kabinet vedený Helmutem Schmidtem i přes vydatné úsilí bezpečnostních orgánů neodvrátil stupňující se násilí RAF, které vstoupilo do „horké“ fáze v druhé půli roku 1977. Pátého září byl v Kolíně n.R. unesen prezident Svazu zaměstnavatelů – Hanns-Martin Schleyer. Teroristé se k únosu Schleyera, co by jedné z předních osobností západoněmeckého hospodářství, přihlásili a započali vydírat Spolkovou vládu. Požadovali propuštění rukojmí výměnou za Baadera, Ensslinovou,

26

tamtéž Zwanzig Jahre Deutscher Herbst taz-Journal: die RAF, der Staat und die Linke. Analysen, Recherchen, Interviews, Debatten, Dokumente von 1977 bis 1998 28 Kvůli technickým potížím ovšem k odpálení trhaviny nedošlo 27

15

Raspeho a osmi dalších vězněných teroristů. Kromě toho žádali vyplacení 100.000 DM a možnost vycestovat ze SRN. Jak policie, tak ministerstvo vnitra společně se spolkovým kancléřem nebyli ochotni na podmínky teroristů přistoupit. V den, kdy byl Schleyer unesen, vystoupil ve veřejnoprávní televizi i kancléř Schmidt a potvrdil svá stanoviska v nichž jasně na adresu RAF vzkázal: „Terorismus nemá v dlouhodobém horizontu žádnou šanci, protože proti němu nestojí pouze vůle státních orgánů. Proti terorismu stojí vůle celého národa.“29 Taktika ze strany státu byla zřejmá – zachovat klid.30 Vlivem chybné komunikace na straně vyšetřovatelů došlo k řadě pochybení a Schleyera drženého v zajetí se nakonec nepodařilo osvobodit. Komplikovanou situaci, která trvala již několik týdnů, přiostřilo unesení civilního letadla společnosti Lufthansa. Tento čin byl na objednávku zoufalého vedení RAF, proveden úzkou skupinou palestinských teroristů, kteří navedli unesený letoun do somálského Mogadiša. Šlo o poslední pokus nadiktovat státu propuštění zakladatelů RAF. 18.října byli ovšem únosci zneškodněni nově zřízenou, speciální protiteroristickou jednotkou GSG9. Nikomu z cestujících (převážně občanů SRN) se nic nestalo. Několik hodin po oznámení informace rozhlasem, spáchali ve svých celách G.Ensslinová, A.Baader a J.C.Raspe sebevraždu. V reakci na to popravili zoufalí únosci Schleyera, jehož tělo bylo nalezeno 19.října poblíž města Mühlhausen. Podobně jako i v případě sebevraždy Meinhofové, trvali pokračovatelé RAF a přívrženci levicového terorismu v Německu až do devadesátých let na teorii, že jejich vůdcové byli ve Stammheimské věznici zavražděni.31 „Německý podzim“ představoval z hlediska historie levicového terorismu v Německu zlomové období. Z pohledu teroristů nedosáhla jejich ofenzíva vytyčených cílů – osvobodit své spolubojovníky a dosáhnout mezinárodní podpory ze strany organizací, které měly podobné směřování.32 RAF se naopak muselo vypořádat s množící se kritikou ze strany levicových, marxistických hnutí, které jí do té doby vyznávaly podporu. Pro následující období je příznačný zvýšený tlak vyšetřujících orgánů, které činnost RAF potíraly. Mezi lety 1977-82 organizaci RAF mnoho jejich členů opustilo, protože si uvědomili limity svých možností na prosazení cílů, které se jim začali navíc jevit jako utopické. Mnozí uprchli do zahraničí a stáhli se do ilegality. Přesto pokračoval boj jádra druhé generace RAF, jejíž členové se toho času stále pohybovali na svobodě. 25.června roku 1979 byl na území Belgie spáchán atentát na vrchního velitele NATO – Alexandera Haiga. 31.srpna 1981 provedla RAF bombový útok na 29

Rote Armee Fraktion – Texte und Materialien zur Geschichte der RAF

30

tamtéž tamtéž 32 Slábnoucí podpora palestinských teroristických buněk po roce 1977 a neochota ostatních evropských teroristických organizací navázat s RAF spolupráci 31

16

základnu armády USA v SRN – v Rammsteinu. V důsledku těchto akcí, které vyvrcholily atentátem na amerického generála Kroesena o měsíc později, spolková policie zmobilizovala síly a v roce 1982 se jí podařilo zatknout hledané protagonisty druhé generace – Brigitte Mohnhauptovou a Christiana Klara.33

Třetí generace teroristů

Po úspěších, které kriminalisté v SRN v roce 1982 zaznamenali, se objevily o dva roky později zprávy od informátorů, že se chystají další ozbrojené útoky na politické cíle v Západním Německu. Představa o třetí generaci RAF nabyla konkrétní podoby až v okamžiku, kdy se její nositelé přihlásili k útoku na vojenské letiště ve Frankfurtu n.M. z 8.srpna 1985. V polovině osmdesátých let se Frakce Rudé armády zdála být paralyzována. V tisku z té doby se neobjevují informace, které by potvrzovaly opak.34 Taktika tzv.třetí generace se ovšem podobně jako i její struktura výrazně lišila od předchozí generace RAF. Její členská základna se již nepočítala na desítky. Teroristé neprovedli po celou dobu fungování žádný únos a koncentrovali se výlučně na atentáty. Ty totiž neskýtaly vysokou míru rizika a nebyly logisticky tolik nákladné. Je třeba říci, že útoky byly provedeny s větší profesionalitou a byly zaměřeny na vojenské cíle (především základny USA) na území Spolkové republiky. Z pohledu ideologického základu, o který by se třetí generace RAF mohla opřít – existoval-li nějaký – je možné vyjít z deklarací Birgit Hogefeldové, která se v jednomu rozhovoru nechala slyšet, že „…cílem RAF bylo nadále vést boj proti kapitalismu a posílit antiimperialistickou frontu…“35 Ze studia tématické literatury vyplývá, že třetí generace kladla důraz především na šíření násilí.36 Pro tuto tezi svědčí výčet následujících činů: V roce 1986 byli RAF zabiti Karl-Heinz Beckurtse (atomový fyzik) a Gerold von Braunmühl (vedoucí pracovník na ministerstvu zahraničí SRN); na konci roku 1989 byl proveden atentát na mluvčího Deutsche Bank – Alfreda Herrhausena a 13.února roku 1991 byl RAF zavražděn Detlef Carsten Rohwedder, který byl pověřen vedením berlínské instituce Treuhandanstalt, která sanovala a privatizovala podniky bývalé NDR.

33

První jmenovaná byla předčasně propuštěna z výkonu trestu 25.3.2007. Klar jí následoval 20.12.2008. Kraushaar, 2006, 78 35 Diskusní pořad Anne Will – 23.11.2009 36 Kraushaar, 2006, 90 34

17

Ukončení činnosti RAF a její zhodnocení

Po roce 1989 resp. 1990, které dodnes představují nejen pro německé, ale i evropské novodobé dějiny klíčové dělítko, došlo v návaznosti na události v mezinárodní i vnitroněmecké politice k rozdělení Frakce Rudé armády na dva proudy. Důvodem bylo odlišné pojetí toho, jakým způsobem se vzdát po dvě desetiletí vedeného boje – zda-li začít spolupracovat se státem s vidinou předčasného propuštění mnoha vězňů, anebo nikoliv. Důležitým momentem bylo rozhodnutí zastánce tehdejšího „tvrdého“ jádra odporu – Helmuta Pohla, který požádal u prezidenta Herzoga o udělení milosti. Poslední trest, který padl v jedné z pro Němce nejvíce bolestivých „kauz“ v poválečné historii Spolkové republiky, bylo v roce 1995 vydané odsouzení na doživotí pro výraznou postavu tzv.třetí generace RAF – Birgit Hogefeldovou37. Frakce Rudé armády zanikla 20.dubna roku 1998, kdy zaslala agentuře Reuters prohlášení, ve kterém mimo jiné stálo: „Městská guerilla ve formě RAF je již historií…K této historii se ale hlásíme. RAF byla revolučním pokusem společenské menšiny o přeměnu kapitalistické společnosti. Jsme rádi, že jsme byli součástí tohoto pokusu“38. Cílem tohoto dokumentu bylo oznámit oficiální rozpuštění RAF a podat jaké si vysvětlení a opodstatnění její existence. Smyslem působení RAF neměl dle autorů být jen boj za „antiimperialistickou“ frontu, ale také úsilí o to, osvobodit Německo od tíživé minulosti národního socialismu. Výše zmíněných cílů se dle jejich slov nepodařilo plně dosáhnout.39

Závěrem této kapitoly, ve které jsem se snažil o podání stručného přehledu klíčových momentů a důležitých fenoménů historického vývoje působení RAF, bych chtěl systematizovat pohledy na RAF, které z prostudovaných pramenů vyplývají. Činnost RAF je podle autorů hlavních odborných prací na dané téma z ideologického hlediska těžko uchopitelná a definovatelná. Pro tuto tezi svědčí skutečnost, že na Frakci Rudé armády pohlížejí z hlediska cílů RAF, jako na nekomplexní uskupení, které nemá ujednocenou strukturu a deklarované směřování. Názory historiků i expertů na RAF se různí v klasifikaci RAF samotné, shodně ovšem dodávají, že její zakladatele je třeba vnímat v kontextu s atmosférou doby, která je pro ně pojítkem. To ovšem dle A.Strassnera neplatí pro

37

Birgit Hogefeld – RAF-Terroristin ohne Reue, Die Welt online http://www.welt.de/politik/article2260547/Birgit-Hogefeld-RAF-Terroristin-ohne-Reue.html 38

Zwanzig Jahre Deutscher Herbst taz-Journal: die RAF, der Staat und die Linke. Analysen, Recherchen, Interviews, Debatten, Dokumente von 1977 bis 1998

39

tamtéž

18

pokračovatele hlásící se ke skupině Baader-Meinhof. Pokračovatele, jak autor uvádí, nespojovalo prvotní úsilí po společenské změně (tak jak tomu bylo v případě Baadera a Meinhofové), nýbrž cíl, tyto své druhy osvobodit, a to za cenu použití jakýchkoliv prostředků.40 Jeden z expertů na terorismus v Německu, Dr.Klaus Pflieger zastává teorii, že základním cílem první generace teroristů byla touha po dosažení veřejného uznání. Následující dvě generace podle něj usilovaly „pod pláštíkem“ odkazu svých zakladatelů, společnost šokovat a terorizovat.41 Tuto tezi potvrzuje skutečnost, že se představitelé původní generace RAF již v době internace ve Stammheimu distancovali od akcí prováděných jejich jménem. To, že neměli teroristé RAF obecně jednotnou strategii a záměr (kromě zastrašování a vydírání), potvrzuje ve svých vzpomínkách rovněž kancléř H. Schmidt.42

ideový profil

politické cíle

použité metody

Pramenila z levicově orientovaných skupin a studentských protestních hnutí, které se ve druhé třetině 60.let v SRN objevily. Je spojením levicových, autoritářských ideologií.

přimět společnost k důsledné denacifikaci v SRN a provést společenskou revoluci, a to jakoukoliv formou

nátlak, vydírání, ozbrojené přepadení

1.generace

reakce státu a výsledný efekt (z hlediska veřejnosti) Poměrně rozsáhlá podpora části veřejnosti („oprávněný“ protest proti nespravedlivému uspořádání společnosti). Podpora ze strany extremistických skupin studentstva. Narůstající nevole až v okamžiku distancování studentských spolků od činnosti RAF.

A.Baader

U.Meinhof

potřeba rebelství odpor k autoritám, využil záminky k podporování studentských bouří respektovaná a etablovaná levicová novinářka. Od konce 60.let inklinuje ke změně charakteru dialogu s elitami a obhajuje

liší se pouze v přístupu k formě provádění veřejného protestu. Od roku 1970/71 prohlašuje násilné akce za legitimní boj

40

Strassner 2003, 288 Rozhovor Wernera Reusse s Klausem Pfliegerem – BR-alpha, 18.10.2007, 20.15 42 Schmidt 2008, 169 41

19

G.Enslin

2.generace Brigitte Mohnhaupt Christian Klar

3.generace Wolfgang Grams Birgit Hogefeld

násilné akce, ke kterým se od roku 1970 hlásila Dcera evangelického faráře, vychována v duchu protestantví, v roce 1968 se podílela na žhářském útoku s A.Baaderem.

bez propracovaného programu, od počátku se podílí na aktivitách A.Baadera

Mizí rozdíly mezi ideály organizace a jejími praktikami. Fanatické uctívání vůdců a vnitřní morálka (daná první vůdci první gen.)

Anarchismus Politická profilace je nejednoznačná, určitě ovšem nejde o směsici marxismu a anarchismu co by id.základu

nátlak, vydírání, ozbrojené přepadení, únosy, vraždy

Znechucení veřejnosti činy RAF spojené s obavou o vlastní bezpečnost (zejména v roce 1977) – podpora vlády a policie. Potírání RAF v zásadě vnímáno jako úspěšné (výrazně k tomu přispělo osvobození pasažérů uneseného letadla společnosti Lufthansy)

Páchání samoúčelného násilí a odtržení od reality (vychází z druhé gen.)

Anarchismus. Politická profilace je nejednoznačná, určitě ovšem nejde o směsici marxismu,anarchismu co by id.základu

Atentáty, vraždy

Celkově snižující se zájem veřejnosti.

2. Vnitroněmecké vztahy v 60. – 80. letech

Na bilaterální vztahy mezi Spolkovou republikou a Německou demokratickou republikou je nutno nahlížet v kontextu poválečného vývoje a bezprostředního začlenění obou německých států do dvou rozdílných bloků, soupeřících velmocí. Koncepce zahraniční politiky za kancléře Konrada Adenauera byla od samého počátku založena na zapojení SRN do západních struktur, což výrazně přispělo k definitivnímu rozdělení poválečného Německa na dva odlišné státy. Navázání diplomatických styků a rozvoj oficiálních vnitroněmeckých vztahů bylo blokováno až do roku 1969 20

uplatňováním doktrín – Hallsteinovy ze strany Bonnu a Ulbrichtovy ze strany Východního Berlína. Tyto skutečnosti vedly k tomu, že se kontakty mezi oběma zeměmi omezovaly prakticky jen na výměnný obchod43. Stavba tzv.berlínské zdi prodloužila absenci bilaterálních kontaktů a přispěla k posílení nedůvěry, která mezi oběma režimy panovala.

Vztahy v šedesátých letech a Ostpolitik

Rigidní postoj Adenauera vůči východním sousedům, který v dlouhodobé perspektivě bránil SRN využívat celý potenciál nástrojů zahraniční politiky, začal revidovat již Ludwig Erhard a k zásadním změnám přistoupila vláda velké koalice (1966). V polovině šedesátých let již bylo zřejmé, že hranice v Evropě nelze měnit bez válečného konfliktu, a že je tudíž nezbytné najít platformu pro vzájemnou koexistenci. Základem pro vzájemné soužití se stal komplex smluv o zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích a uznání hranic. Erhard nabízel základ partnerství prozatím pouze východoevropským státům mimo NDR.44 Ty iniciativu ignorovaly, nicméně vztahy poněkud uvolňovány byly, a to skrze otevírání obchodních zastoupení ve státech středovýchodní Evropy (tento trend pokračoval i za velké koalice45). Na tomto místě je ovšem třeba zmínit skutečnost, že se představitelé NDR cítili být počínáním SRN vytlačováni a posouváni do ještě větší mezinárodní izolace. V průběhu tzv.první velké koalice (1966-99), která z hlediska zahraniční politiky stála na pomezí držení se dosavadních postojů a ochoty ke změně (pod ministrem zahraničí Willi Brandtem), bylo pozorovatelné jisté uvolnění atmosféry v duchu studenoválečného détènte. Konkrétní výsledky ve změnách vnitroněmeckých vztahů se neobjevily.46 Jedinou iniciativou byla výměna dopisů mezi kancléřem Kiesingerem a ministerským předsedou Stophem, ke které došlo v červnu 196747. Tato iniciativa ztroskotala po té, co SRN neakceptovala snahu NDR dosáhnout statutu rovnocenného partnera (zvláště při vědomí existence východoněmeckého zákona o občanství z února 1967, podle něhož existovalo „jediné a jednotné německé občanství“)48. Ke zlepšení vztahů nepřispěl ani fakt, že Kiesinger již na rozdíl od Erharda výslovně zahrnoval NDR mezi potenciální východoevropské smluvní partnery. 43

V literatuře užívaný Interzonenhandel, resp. innerdeutscher Handel s vybranými skupinami zboží podle zvláštních zúčtovacích pravidel 44 Die Deutsche Geschichte. Band 4: 1945–2000. Weltbildverlag, Augsburg 2001, 98 45 Navázáním diplomatických vztahů s Rumunskem 1967 fakticky opuštěna Hallsteinova doktrína, jakkoliv formálně se jí SRN nezřekla 46 Již v první polovině 60. let byl rozpracován Bahrův koncept „Wandel durch Annäherung“ - cílem přes politické, ale zejména hospodářské a lidské kontakty překonat postupně rozdělení Německa a Evropy do bloků 47 Die Deutsche Geschichte. Band 4: 1945–2000. Weltbildverlag, Augsburg 2001, 120 48 Dějiny Německa, 398

21

Od poloviny šedesátých let probíhala v západoněmecké společnosti diskuze, jejíž základem bylo sílící přesvědčení, že SRN je již vnitřně natolik suverénní, že může bez nebezpečí pro sebe samotnou, uznat existenci NDR a jednat s východoněmeckým sousedem. Navíc se dlouhodobé ignorování existence NDR zdálo být neudržitelné i proto, že SSSR na její uznání vázal svou ochotu jednat o uvolnění ve východní Evropě.49 Když se stal v září 1969 Willy Brandt kancléřem, zahájil se svým ministrem zahraničí Walterem Scheelem s podporou západních spojenců50 vrcholnou éru tzv. Ostpolitik s cílem dalšího uvolnění vztahů mezi Východem a Západem, kdy případné uznání NDR již bylo myslitelnou alternativou.51 Brandt a Scheel se přitom odvolávali na potřebu zajistit životaschopnost Západního Berlína a zachovat soudržnost německého národa prostřednictvím co nejčastějších kontaktů mezi obyvateli obou německých států. Výměna dopisů mezi Brandtem a Stophem v lednu 1970 vedla k dohodě o dvou setkáních v březnu v Erfurtu a v květnu v Kasselu. Brandt před nimi vyjádřil postoj své vlády, když odmítl uznat NDR podle mezinárodního práva a tvrdil, že dva německé státy si navzájem nejsou zahraničím a vztahy mezi nimi mohou být pouze zvláštního druhu. Stanoviska obou stran se na setkáních nezměnila, Brandt přistoupil pouze na uznání rovnoprávnosti NDR (nikoliv na plné uznání) a na výměnu zplnomocněnců (nikoliv velvyslanců). Nicméně jeho dvacetibodový návrh na budoucí úpravu vzájemných vztahů je historiky označováno jako předstupeň budoucí státní smlouvy mezi SRN a NDR – tzv. Grundlagenvertrag.52 V srpnu 1970 byla podepsána Moskevská a Varšavská smlouva. Již od března 1970 byly vedeny rozhovory čtyř mocností o Berlínu a 3. září 1971 podepsána dohoda,53 podle níž měla být zachována přítomnost vítězných mocností v jejich sektorech, stávající situace nesměla být jednostranně měněna a SSSR se zavázal neklást překážky civilnímu tranzitu mezi SRN a Západním Berlínem.54 Situace města tak byla stabilizována. Když v listopadových volbách 1972 Brandtova politika dostala důvěru, mohl v ní pokračovat přes trvající odpor CDU, která se obávala, že by SPD mohla uznat hranici Odra-Nisa a NDR jako suverénní stát. Vztahy mezi oběma německými státy byly nakonec upraveny ve Smlouvě o zásadách vztahů mezi SRN a NDR (oficiální jednání o ní zahájena 16. srpna 1972, ukončena 8. listopadu parafováním v Bonnu a 21. prosince ve východním Berlíně). 49

In: Bender Peter: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Vereinigung.Muenchen 1995, 68 50 Přes jejich drobné obavy, aby SRN nevypadla ze západního bloku. 51 Nikoliv ale ve smyslu subjektu mezinárodního práva 52 In: Bender Peter: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Vereinigung.Muenchen 1995, 88 53 Tamtéž 54 Na jejím základě v prosinci 1971 uzavřeny mezi SRN a NDR dohoda o uspořádání cestovního ruchu a návštěv ze západu do NDR a dohoda o tranzitu mezi SRN a Západním Berlínem

22

Současně se smlouvou předala ale spolková vláda vedení NDR doplňující dopis, vysvětlující západoněmecký výklad smlouvy tak, že uznání de facto není totéž jako uznání de iure (což se jevilo jako formulace velice zvláštní55). Spolkový ústavní soud v červenci 1973 prohlásil smlouvu za slučitelnou se spolkovým Základním zákonem a zamítl tak stížnost Bavorska na neústavnost smlouvy.

Německo – německé vztahy v sedmdesátých a osmdesátých letech

I po uzavření státní německo-německé smlouvy, ovšem zůstávaly oba státy na svých pozicích – jediných oprávněných zástupců německého národa. NDR byla po uzavření smlouvy uznána téměř všemi státy a 18. září 1973 došlo k přijetí obou zemí do OSN. Po nástupu kancléře Helmuta Schmidta a nového ministra zahraniční H.D. Genschera, nebyly prováděny zásadnější změny ve východní politice. V NDR naproti tomu panovaly obavy o vlastní identitu po zintenzivnění vztahů se SRN, což vyústilo ke změně ústavy v roce 1974, kdy byly vyškrtnuty zmínky o německém národě a bylo deklarováno neodvolatelné spojenectví se SSSR. Na základě této skutečnost nastala v roce 1974 v NDR fáze izolování se – Abschottung56. Na konci sedmdesátých let došlo ke zhoršení bilaterálních vztahů, a to v souvislosti s vývojem v Afghánistánu a PLR. To vedlo vlády obou německých států ke snaze nedopustit zhoršení vnitroněmeckých vztahů. Kontakty byly posíleny a změna koalice v Bonnu v roce 1982 na tom nic nezměnila, jelikož Genscher držel zahraničně-politickou kontinuitu dosavadních vlád.57 Ještě kancléř Schmidt dojednal v roce 1982 úlevy pro cestování do SRN a též se zaručil za miliardový úvěr poskytnutý západními bankami. Při rozmísťování amerických raket Pershing na území SRN hovořily oba státy o nutnosti zajistit, aby na německém území již nikdy nevznikla válka. Došlo tedy k jasné proměně vzájemných vztahů od někdejšího nepřátelství k tzv. německoněmecké odpovědnosti. V průběhu osmdesátých let již vedení NDR bez zahraniční pomoci nebylo dlouhodobě schopno zabezpečit ekonomickou situaci vlastního obyvatelstva. To vedlo k tomu, že se

55

In: Bender Peter: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Vereinigung.Muenchen 1995,

100 56

Weber 1991, 57 Ovšem v celkově nepříznivé atmosféře přesto vznikal dojem, jako by se německo-německé vztahy poněkud zhoršily, což ovšem nebyla pravda. Kohl s Honneckerem sice nedosáhli vážnějšího sblížení států, ale ani nijak neohrozili již dosažené výsledky. Vídali se zejména na pohřbech sovětských generálních tajemníků ⇒ období tzv. pohřební diplomacie. In: Der Weg zur Einheit. In: Informationen zur politischen Bildung Nr. 250. Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 2005 57

23

tato země zavázala k dalším úvěrům na Západě. Do NDR navíc pronikalo stále více vlivů ze SRN, a to zejména díky médiím a vznikajícím partnerstvím měst a obcí. Oficiální vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou byly determinovány jak bezprostředně poválečným vývojem, tak i následným obdobím tzv.studené války. V průběhu šedesátých let přetrvávaly obě strany na výchozích pozicích a nehodlaly opustit svá stanoviska. K postupnému uvolňování vztahů došlo až na konci šedesátých let. To mělo své kořeny v tzv.východní politice kancléře W.Brandta a jeho ministra zahraničních věcí E.Bahra. V polovině sedmdesátých let směřovala mezinárodní politika ke snižování napětí. Linii této politiky sledoval i vývoj v bilaterálních vztazích. V roce1973 byly obě země přijaty do OSN. Politiku sbližování SRN a NDR narušila fáze zesíleného zbrojení, které v roce 1978 vyvrcholilo přijetím tzv.NatoDopelbeschluss.58 Úsilí o to, prohloubit a dále nepoškodit zatížené vztahy, potvrzovala návštěva kancléře Schmidta v NDR v roce 1981. Helmut Kohl se po celé první i druhé období svého kancléřství za vydatných finančních půjček NDR snažil o udržení kontinuity vztahů, a to navzdory odporu SED k zavedení ekonomických reforem, ke kterým od roku 1985/86 vybízel samotný Gorbačov. Jako jistý vstřícný krok ze strany Německé demokratické republiky lze spatřovat státní návštěvu Ericha Honeckera v SRN v roce 1987. Vzhledem k tomu, že území NDR dotvářelo geopolitickou mapu sovětských satelitů ve střední a východní Evropě, ukládala Moskva východnímu Berlínu zvláštní požadavky. V odborné literatuře bývá NDR nezřídka spojována s tezí specifického zahraničně-politického subjektu sovětského bloku, která vycházela ze skutečnosti, že vedení politbyra NDR platilo v průběhu všech dekád své existence za zastánce tvrdé linie. „Hardliner“ v podobě východního Berlína prokazoval služby Moskvě v nejtěžších krizových okamžicích59(1956, 1968 a 1980-81), které ohrožovaly stabilitu celého blokového uspořádání satelitních zemí ve střední a východní Evropě, které kontroloval Sovětský svaz. Východoněmecká Státní bezpečnost přispívala výraznou měrou k zachování statusu quo a udržování poměrů v komunistické zemi. Ministerstvo pro bezpečnost NDR mělo rovněž za úkol plnit funkci kontrašpionáže a preventivně odrážet „veškeré pokusy o narušení bezpečnosti státu“.60 V rámci tohoto „poslání“ prováděla Stasi špionáž i ve Spolkové republice. Pro tyto účely se její pracovníci pokoušeli zajistit co nejširší škálu vhodných zdrojů – jedním z nich byla i teroristická organizace RAF.

58

In: Bender Peter: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Vereinigung.Muenchen 1995, 134 59 Gieseke, 1998, 129 60 Stasi měla 91.000 oficiálních zaměstnanců a takřka na 300.000 informátorů, což dává tušit, že každý sedmý občan NDR, byl v určité fázi vývoje země, jenž měla spět k socialismu, jejím spolupracovníkem, tamtéž

24

3. Frakce Rudé armády a Státní bezpečnost NDR Záhy po zhroucení Německé demokratické republiky a jejího bezpečnostního aparátu, byly pro badatele zpřístupněny archivní materiály východoněmecké Stasi a mocenského aparátu SED. Po sloučení obou německých států byly již na počátku devadesátých let zveřejněny dokumenty, které vyvrátily nebo naopak potvrdily celou řadu hypotéz, o kterých spolkové bezpečnostní orgány a spolková vláda do té doby mohly jen spekulovat. Jaký byl vztah aktérů této spolupráce? O jaké koncepce se opírala a jak se po dobu fungování spolupráce tyto koncepce proměňovaly? Měla konspirační činnost některých členů RAF vliv na vztahy obou německých států? V neposlední řadě zůstal též nezodpovězen aspekt osobních sympatií či antipatií mezi pracovníky Stasi a členy RAF a další. Tématika napojení na Stasi a spolupráce některých členů hlásících se ke skupině RAF se Stasi, byla ve Spolkové republice diskutována již před pádem berlínské zdi.61 Během dvaceti let, které od této události uplynuly se k problémovému tématu spolupráce RAF-Stasi, objevují stále nové poznatky a publikace, a to jak v rovině akademické, tak i publicistické.

První generace RAF a Stasi

Součástí bezpečnostního aparátu NDR – Ministerium für Staatssicherheit (dále jen Stasi/MfS), které bylo založeno v roce 1950, bylo i tzv.oddělení XII.62 Úkolem tohoto oddělení, označovaného jako (Abt.für Terrorüberwachung, Abwehr u. Kontrolle), bylo shromažďovat informace o činnostech levicových teroristů v SRN (RAF a Bewegung 2.Juni), různých teroristických buněk v západní Evropě a mapovat činnost palestinských bojových skupin63. Je třeba zdůraznit, že mezi primární úkoly Stasi alespoň v tomto období v žádném případě nepatřilo poskytovat podporu teroristickým skupinám.64 Jednalo se o státem řízený aparát, který fungoval a podnikal své kroky přesně podle politicky stanovených a pragmaticky formulovaných požadavků. Z pozdějších rozhovorů se špičkami MfS vyplývá, že vedení Stasi od napojení na RAF očekávalo dodávání

61

Müller, M.; Kanonenberg, M. 1992, 6

62

V pramenech, ze kterých jsem čerpal při sestavování této práce, se neobjevují další jména spojená s funkcemi v rámci jiného aparátu než Stasi a jeho oddělení XII. Stejně tak není pojednávána jiná koncepce ať už spolupráce či jen kontaktů v rámci napojení na Stasi, kde by se hovořilo o roli samotné SED. 63 Toto oddělení mělo 150 zaměstnanců a podléhalo velení pluk.Harryho Dahla 64 Gieseke, 1998, 130

25

spolehlivých informací o palestinských teroristech, bezpečnostním systému Spolkové republiky a také osobách západoněmeckých politiků.65 Za počátek spolupráce první generace teroristické skupiny RAF a východoněmeckého ministerstva NDR je v literatuře uváděn rok 1970.66 V dubnu toho roku zavraždila levicově orientovaná guerilla velvyslance Spolkové republiky v Guatemale – hraběte Karla Spretiho. V kontextu mezinárodní konstelace a bilaterálního napětí tento útok nebyl ve východním Berlíně vnímán jako důvod k zármutku, což se skupina kolem Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové ihned vysvětlovala jako jaké si vstřícné gesto, jímž NDR pozitivně akceptuje existenci RAF.67 V srpnu téhož roku se pak členové skupiny RAF zúčastnili vojenského cvičení ve výcvikovém táboře Al Fatáh v Jordánsku. Ulrike Meinhofová odletěla několik dní na to do NDR, kde se pokusila na půdě ústřední rady FDJ68 vzbudit nadšení pro podporu při zorganizovaní masového odporu obyvatelstva Západního Berlína. Krátce na to byla ovšem Meinhofová zadržena a ani následujícího dne jí nebylo umožněno překročit hranici zpět směrem na západ.69 Z těchto známých faktů je zřejmé, že Stasi zprvu neměla zájem o spojenectví se západoněmeckými teroristy.70 Naopak z manifestu vydaného v roce 1972 RAF, vyplývá, že cílem bylo spojit se s NDR a „…bojovat za jednotné socialistické Německo, dělnickou třídu NDR a její stranu a nikdy proti ní…“71 Spolkový úřad pro materiály Stasi (dále jen BSTU) uveřejnil, že Ulrike Meinhofová byla od roku 1968 vedena v záznamech MfS pod přezdívkou „Ulrike“.72 V diskusním pořadu televizní stanice ARD73na téma Frakce Rudé armády, potvrdil jeden z hostů debaty – G.Baum (bývalý ministr vnitra) existenci důkazů ohledně přátelství mezi Meinhofovou a východoněmeckým advokátem F.K.Kaulem.74

Dne 17.srpna 1970 došlo k prvnímu setkání Meinhofové a pracovníka MfS.

T.Wunschik se domnívá, že motivem setkání byla snaha Meinhofové získat podporu a zázemí v NDR

65

tamtéž Butz 1994, s 20 Müller, Kannonenberg 1992, 233 67 tamtéž 68 Freie Deutsche Jugend – socialistická organizace mládeže NDR, založená v roce 1948 69 Butz 1994, s 30 70 Gieseke 1998, s 328 71 In: Zwanzig Jahre deutscher Herbst taz-Journal: die RAF, der Staat und die Linke. Analysen, Recherchen, Interviews, Debatten, Dokumente von 1977 bis 1998 66

72

Die Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR: Dokumentation und Materialien zum Thema RAF und Stasi. Berlin, BSTU 2006 73

Diskusní pořad Anne Will, 2009 Friedrich Karl Kaul (1906-1981) platil v DDR za prominentního advokáta, který měl osobní vazby napříč politbyrem a bezpečnostními složkami státu (in: M.K., Stasi Connection, 298) 74

26

pro realizaci útoků na cíle v SRN.75 Stasi tento záměr odmítla. Meinhofová se též pokusila o vyjednání azylu pro celou skupinu v NDR, což se rovněž nezdařilo, protože pracovníci bezpečnosti svolili k udělení azylu pouze Meinhofové a nikoliv celé skupině. Historik M.Jander se domnívá, že vedení NDR chovalo vůči skupině RAF respekt a snad i obdiv jejímu vedení, především pak U.Meinhofové.76 Přes tyto sympatie ovšem režim SED zavrhoval činnost těchto teroristů. Skeptický postoj vůči RAF z pohledu politbyra SED, lze vysvětlit klasifikací do tří hledisek: 1.) Hledisko ideologické – vedení NDR a MfS shledávalo v ideovém směřování RAF skryté nebezpečí, protože její členové kladli příliš velký důraz na revolučnost, netajili se silně militantním charakterem a vystupovali příliš individualisticky, což bylo překážkou pro instrumentalizaci teroristů Stasi. 2.) Politické a ekonomické – Východní Berlín měl zájem na zlepšení mezinárodního postavení a vydání se cestou smířlivé politiky se přímo nabízelo pro uvolnění vztahů se Západem resp. Spolkovou republikou, protože vedení NDR usilovalo o rozvinutí širších ekonomických vazeb. 3.) Bezpečnostní – od počátečních kontaktů mezi RAF a Stasi existovala na straně NDR obava, že by se její zastupitelské úřady v zahraničí mohly stát cílem útoků západoněmeckých teroristů resp. městských gerilových skupin. S tímto tvrzením se ovšem neztotožňují autoři knihy Stasi Connection. Domnívají se totiž, že tomu tak bylo pouze na počátku sedmdesátých let a nikoliv i nadále po smrti vůdců první generace, jak předpokládají práce M.Jandera a T.Wunschika. Rovněž Baader a Meinhofová se netajili kritikou režimu a se značnou skepsí se vymezovali vůči reálnému socialismu v NDR. Tento kritický postoj, který by se z hlediska ideologie RAF mohl jevit poněkud zavádějící, vychází z atmosféry doby ve vztazích SRN-NDR. Frakce Rudé armády totiž jednohlasně odsuzovala participaci Východního Berlína na politice „mírového soužití“77 obou německých zemí. Opatrné rozvolnění zamrzlých kontaktů mezi SRN a NDR vnímala první generace RAF jako překážku na cestě rozvoje spolupráce s „novým Německem“.78 BSTU a všichni mnou citovaní autoři

uvádí, že napojení RAF a Stasi bylo ideologicky

založeno na těchto pojítkách: jak skupina Baader-Meinhof, tak i oficiální politika režimu NDR volaly po zastavení „euro-amerického neofašismu“79a SRN společně USA vnímaly jako třídního nepřítele80; udržovaly přátelské styky se zahraničními skupinami a hnutími (které platily již v té době za krajně extremistické), jako: Palestinská hnutí za národní osvobození a ostatní organizace namířené proti

75

Wunschik, T.: „Abwehr“ und Unterstützung des internationalen Terrorismus – Die Hauptabteilung XXII, in: Hubertus Knabe (Hg.), Westarbeit des MfS. Das Zusammenspiel von „Aufklärung“ und „Abwehr“, Berlin 1999, s. 263-273 (266) 76 Jander 2007, 689 77 Politik der „friedlichen Koexistenz“, Weber, H.: Grundriss der Geschichte DDR 78 Rote Armee Fraktion, Texte und Materiallien zum Studium der Geschichte der RAF, Berlin 1998, 203 79 Winkler 2008, 381 80 tamtéž

27

„západním imperialismu“ (Bewegung 2.Juni aj.); obě strany se netajily odporem vůči státu Izrael, které hraničilo až s antisemitismem.81 Vytvoření určité koncepce příslušného oddělení XII MfS, která by zakládala budoucí spolupráci s teroristy ze SRN (která se fakticky rozvinula až na konci sedmdesátých let), předcházely první kontakty mezi U.Meinhofovou a tajnými pracovníky Stasi. Ústředním cílem navázání výše popsaných kontaktů bylo z pohledu východoněmeckých bezpečnostních orgánů bezpochyby zajištění zdrojů pro další sběr informací. Získávání dat o Spolkové republice a teroristických skupinách působících na kontinentu, které byly svojí charakteristikou blízké RAF (prostředky konkrétní spolupráce analyzuji v následujících oddílech). První generace organizace RAF kolem skupiny Ulrike Meinhofové a Andrease Baadera dosáhla získání nabídky ze strany MfS ohledně volného průjezdu přes celé území NDR v případě krajní potřeby teroristů. Z literatury je patrno82, že teroristé tzv.první generace RAF již od roku 1970 očekávali poněkud vstřícnější přistup a žádali po příslušných složkách NDR konkrétní kroky (politický azyl pro celou skupinu, technické a materiální vybavení a zázemí). Druhá strana se ovšem obávala teroristické hrozby RAF na vlastním území, příliš revolučního charakteru RAF, který mohl z pohledu Stasi narušit vnitřní bezpečnost (obava z vyvolání společenských protestů v ohlasu na rok 1968) a navíc v té době ještě Stasi nebyla připravena zahájit kooperaci s RAF z důvodu nedostatku informací o její činnosti.83 Tento status quo trval až do roku 1978. S oporou o prameny je možné konstatovat přetrvávající nedůvěru, a to jak na straně vedení Stasi, tak RAF. Nedůvěru posilovala situace v německo-německých vztazích, které se nesly v duchu Ostpolitik a rozdílný pohled na ni.

Druhá a třetí generace RAF a Stasi

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let výrazně prořídly řady Frakce Rudé armády. Stalo se tak především proto, že spousta jejich členů ztratila motivaci dále v boji pokračovat, po té, co se v roce 1977 nepodařilo vysvobodit „vůdce“ ze Stammheimské pevnosti. Tlak a sílící převaha na straně úřadů Spolkové republiky a spolkové policie a neochota riskovat vlastní život a nadále žit v ilegalitě, pochybnosti o smyslu dosavadních akcí a konečně i šok ze smrti spolubojovníků, to všechno patřilo k hlavním motivům pro rozhodnutí některých osob, z teroristické organizace RAF

81

Jander 2007, 190 Butz, Jander, Winkler, Kannoneberg a Müller 83 Ein „Fraustpfand“ des Mielke-Apparates , in: 82

http://www.bstu.bund.de/nn_1016034/DE/Behoerde/Aktuelles/raf-wunschik.html_, 18.1.2008, 13:00

28

vystoupit84. Sekundárním cílem teroristů, kteří oznámili ve Frakci svůj odchod, bylo, odejít do některé z ideologicky „spřátelených“ zemí v Africe či Latinské Americe. Po dohodě a vyjednané podpoře v RAF, bylo rozhodnuto, že bude zprostředkován s Německou demokratickou republikou přechodný exilový pobyt těchto původně osmi, poté deseti odcházejících členů – „aussteigerů“ (vysloužilců).85 Východoněmecké ministerstvo pro státní bezpečnost disponovalo teprve od poloviny sedmdesátých let detailními informacemi o celé RAF.86 Jeden z vysoce postavených důstojníků bývalé státní bezpečnosti NDR, Helmut Voigt, v roce 1991 v interview uvedl: „…V době, kdy přišel Henning Beer a Inge Viettová do DDR, měli jsme již všechny důležité informace o fungování a vnitřních mechanismech Frakce rudé armády k dispozici…Již teroristé první generace teroristů RAF prchali

před západoněmeckou policií

Schönefeld…“.

87

na

Blízký východ

přes

východoberlínské

letiště

Vyjednáváním „exilu“ pro (původně) osm teroristů byla pověřena Inge Viettová.88

Návrh NDR přijmout teroristy – veterány považovalo vedení Frakce Rudé armády za dobrou úvahu, již vzhledem k jazykové vybavenosti. Inge Viettová byla nasazena jako zprostředkovatelka vztahu a měla vytvořit platformu spolupráce na základě dodání spolehlivých informací o Spolkové republice a Západním Berlíně, teroristické scéně v SRN, o strukturách a ideologickém směřování v politických stranách a jejich frakcích. I přesto, že dle expertízy MfS89 mělo dojít za asistence Stasi k tranzitu spolkovými orgány hledaných teroristů do BLR, Viettová byla zatčena v Praze. Nebyla vydána do SRN, ale do NDR, odkud byl zabezpečen její výjezd do Bagdádu.90 Od roku 1980 Viettová koordinovala s pomocí MfS iniciativu, která se v pramenech objevuje pod názvem „RAF-AussteigerProgramm“ nebo-li akce nazvané Stasi „Stern I, II“.91 Cílem bylo zajistit bezúhonnost pro co největší 84

Friedereike Krabbeová opustila RAF bezprostředně po únosu H.M.Schleyera, při výcviku v Bagdádu. PeterJürgen Boock ukončil teroristickou činnost v roce 1980, apod. 85 Kannoneberg a Müller 1992, 189 86

Tamtéž, úvod Ausgewählte Dokumente der Zeitgeschichte. GNN Gesellschaft für Nachrichtenverbreitung. Verlagsgesellschaft Politische Berichte m.b.H., Köln. 1991 88 Členka Bewegung 2.Juni a od roku 1980 jedna z hlavních postav RAF. Po „Deutscher Herbst“ tvořila komunikační most mezi nastupující druhou generací RAF a ostatními teroristickými hnutími. 27.5.1978 se podílela na únosu teroristy Tilla Meyera z věznice Berlin-Moabit. Při útěku byla na území NDR zatčena lidmi H.Dahla, který jí nabídl nevydání kriminálním úřadu SRN výměnou za spolupráci. Tato spolupráce se zakládala na pomoci zorganizovat útěk Inge Viettové, Tilla Meyera a dalších třech členů Bewegung 2.Juni do Bulharska. 89 Information 285/79 über Aktivitäten von Vertretern der palästinensischen Befreiungsbewegung in Verbindung mit internationalen Terroristen zur Einbeziehung der DDR bei der Vorbereitung von Gewaltakten in Ländern Westeuropas, Berlin, 8. Mai 1979, S. 10f. (BStU MfS Z 3021, Kopie in HIS-Archiv, MfS 79/041); dle Jandera, Differenzen, s. 711. 87

90

Jander, 2007, 711 Tito tzv. Aussteigeři, byli rozesláni do nejrůznějších koutů NDR. Sussanne Albrechtová odešla pod krycím jménem Ingrid Jäger do braniborského Cottbusu, Silke Maier-Wittová, pod jménem Angelika Gerlach do Hoeyrswerdy, Ekkehard von Seckendorff pod nově přidělenou identitou (Hosrt Winter) do Eisenhüttenstadtu. Monika Helbing co by Elke Köhler do blíže nespecifikovaného města v Sasku. Werner Latze pod novým jménem Manfred Nanesen našel úkryt v Senftenbergu, kde se krátce na to oženil s Christiane Duemleinovou. 91

29

počet teroristů RAF a Bewegung 2.Juni, kteří se toho času pohybovali na svobodě. Na jaře roku 1980 vydalo oddělení XII MfS souhlas k zajištění „nového“ domova vybraným členům druhé generace teroristické organizace RAF.92 Do východního Německa přicestovala osmičlenná skupina v září 1980 a za asistence pracovníků ministerstva pro bezpečnost se tito „demobilizovaní bojovníci“ stali 8. října téhož roku novými občany NDR. Od iniciativy „RAF-Aussteiger-Programm“ si MfS slibovalo prohloubit aktivní spolupráci s těmito ex-teroristy tzv.druhé generace. Historik T.Wunschik zastává tezi, že přijetí těchto „aussteigerů“ v NDR zároveň posloužilo jejím bezpečnostním složkám jako pojistka, že Frakce Rudé armády (činná na Západě) v budoucnu nepodnikne útok proti režimu SED.93 Spolupráce mezi Stasi a bývalými členy druhé generace RAF fungovala mezi lety 1980-1983. V letech 1980-82 zajišťovalo MfS teroristům integraci v NDR a udržovalo svrchovanou kontrolu nad jejich profesním i osobním životem a kontrolovalo jejich každodenní život, tak aby disponovalo kontrolou nad jejich činností.94 Nejdříve byli tito lidé zpracováni v tzv. operativních osobních kontrolách, potom byly přijati jako neoficiální spolupracovníci některých z oddělení východoněmeckého Ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Plukovník Harry Dahl a jeho oddělení XII, které sjednávalo „partnerství“ mezi druhou generací a Stasi a určovalo celou strategii. Dahl se v hierarchii MfS přímo zodpovídal Gerhardu Neiberovi, který byl zástupcem ministra pro vnitřní bezpečnost. Kontrolou nad plněním a realizací v terénu byl pověřen náčelník Gerd Zaumseil. Na něj se směli v případě potřeby teroristé kdykoliv obrátit.95 V pramenech je též hojně citováno jméno Güntera Jäckela, který byl pracovníkem pověřeným pro plnění zvláštních úkolů oddělení XII.96 V období vrcholné spolupráce (1980-82) byly zorganizovány polovojenské výcviky, jejichž cílem bylo zdokonalit teroristy v používání střelných zbraní. Speciální trénink za přítomnosti spolupracovníků MfS na jednom z utajovaných cvičišť se věnoval nácviku zacházení s výbušninami a také sovětskou pancéřovou pěstí typu RPG-7.97 Stasi zůstávala s exteroristy v nepřetržitém kontaktu. To mělo předejít odhalení jejich pravé totožnosti. Š.Daňková zmiňuje, že ještě v roce 1989 bylo na tyto osoby nasazeno dvacet konfidentů.98 „Aussteigeři“ sami po

Další pár se stal z Ralfa Friedricha a Tigrid Sternebeckové, kteří pod jménem Jürgen a Ulrike Eildbergovi, ve městě Schwedt. Z Moniky Helbingové / Köhlerové se následkem sňatku s von Seckendorffem stala Elke Wintrová. 92 Jander, 2007, 712 93 Wunschik 2007, 185 94 Jander, 2007, 711 95 Kannonenberg, Müller, 1992,188 96 Tamtéž. V případě potřeby jim G.Jäckel posyktoval finanční prostředky a zajišťoval valuty 97 Pflieger 2004, 122 98 Daňková 2006, 108

30

dobu života v NDR působili zčásti jako donašeči státní bezpečnosti.99 Doslova životní funkcí těchto „aussteigerů“ bylo ovšem utvářet „komunikační most“ mezi RAF na Západě a Stasi na Východě. Tajné setkávání aktivních teroristů RAF (díky zprostředkování „aussteigery“)

a špiček

oddělení XII probíhalo mezi lety 1980-82 s pravidelností dvakrát až třikrát ročně. Ministerstvo pro bezpečnost vedené E.Mielkem, získávalo v tomto období především informace o mezinárodním terorismu – plánovaných akcích a organizaci RAF, jejichž činnost potíraly spolkové úřady v SRN. Příslušné oddělení Stasi zase poskytovalo „aussteigerům“ a potažmo členům RAF na Západě informace o tom, kterými údaji disponovala BKA a jaké kroky Spolková policie podnikla či hodlá podniknout při odhalování ukrytých zbraní a dalšího materiálu RAF. Státní bezpečnost též prováděla skrze své další konexe průzkum vyhledávacích databází a počítačové sítě Spolkového kriminálního úřadu, aby včas mohla své „nové“ spolupracovníky informovat o nutnosti zfalšovat identifikační dokumenty a osobní průkazy, které „aussteigeři“ potřebovali pro další cesty na Západ. Stasi si dokázala ověřit, zda s její pomocí vyrobené doklady mohou vést v případě důkladnější policejní kontroly v SRN k zatčení jejich „svěřenců“ či nikoliv.100 Jako vrcholnou společnou akci lze považovat spolupráci během příprav atentátu na amerického generála Fredericka Kroesena (tehdejší vrchní velitel pozemních jednotek NATO v Západní Evropě), který proběhl 15.9.1981. Příprava na tuto akci probíhala poblíž braniborského Briesenu, ve Stasi utajovaném objektu č.74. Tam teroristé za přítomnosti příslušníků Stasi prováděli výcvik zacházení se zbraní typu RPG-7, která byla použita při atentátu. Výsledkem akce bylo poškození vozu gen.Kroesena, který útok přežil. Z přípravy a provedení tohoto atentátu byli obviněni: Christian Klar, Brigitte Mohnhauptová, Wolfgang Beer, Henning Beer, Helmut Pohl a Adelheid Schulzová.101 Velmi významným aspektem pro pochopení vazeb mezi první a druhou generací RAF resp. „aussteigerů“ a MfS je fenomén vztahu mezi teroristickými organizacemi v SRN a jejich palestinskými protějšky. Na počátku kontaktů mezi členy RAF a palestinskými teroristy v západní Evropě stála snaha RAF, být někým podporován na mezinárodní úrovni.102 NDR získávala klíčové informace o bezpečnostní situaci v SRN a RAF se cítila v relativním bezpečí díky „zastřešení“ NDR. Někteří

autoři

zastávají

tezi,

že

v historii

nikdy

žádná

guerilla

s tajnými

službami

nespolupracovala.103 Na spolupráci RAF a NDR lze v tomto případě tedy nahlížet jako na určitou výjimku. Kořeny tohoto vývoje (jehož specifickou bázi tvořil faktor geografické blízkosti a výhoda jazykové vybavenosti-německý jazyk) je třeba vedle toho spatřovat také ve vynikajících vztazích 99

Pflieger 2004, 65 Tamtéž, 90 101 Konsekvence tohoto činu blíže analyzují v podkapitole o vztazích SRN-NDR v kontextu spolupráce RAFStasi 102 V této souvislosti některé zdroje hovoří o „svaté alianci mezi RAF, OOP a Stasi“ (Kannonenberg, Müller) 103 Kannonenberg, Müller, 1992, 189 a Butz 1995, 208 100

31

mezi Inge Viettovou a buňkami palestinských teroristů v Evropě a na Blízkém východě, se kterými udržovala vazby právě samotná Stasi. Inge Viettová spolupracovala sice s RAF, ale o napojení na palestinskou kontrarozvědku a na Stasi v RAF nebyli včas a důkladně obeznámeni. Palestinci považovali Viettovou vždy (mylně) za součást Stasi.104 Byla zde ovšem ještě teroristka Marianne Bergová, která udržovala kontakty s palestinskými agenty ve Francii. Jedna osoba byla přitom napojena na spolkovou kontrarozvědku BND a informace vynášela. To mělo za následek, že spolkovým kriminalistům se podařilo při rozbití jedné z palestinských skupin narazit i na stopu RAF.105 V nejnovějších pramenech je citováno jméno údajného palestinského agenta Wadi Haddada.106 Spolupráce mezi aktéry druhé generace RAF a MfS dospěla dle dostupných pramenů ke konci během roku 1983.107 Jedna z tehdejších vůdčích osobností tzv.druhých teroristů – Helmut Pohl později komentoval toto rozhodnutí slovy: „…S reálným socialismem jsme neměli co do činění. Vzájemné špiclování a pohyb na základě příkazů a zákazů-to bylo přítomno na každém rohu… Měli jsme se naučit lépe číst režim východního Německa, než s ním za každou cenu spolupracovat… Existence naší skupiny a my sami jsme jim (Stasi-pozn.autora) byli možná tak nepříjemní, jako oni nám...“108 V NDR nastupující tzv.třetí generace Frakce Rudé armády už nezapadala do rámcové strategie MfS. Vysvětlením je skutečnost, že atraktivitu napojení a kooperace Stasi-RAF bylo podpořeno i politickým ovzduším konce sedmdesátých let až po začátek let osmdesátých109, které již nepanovalo v následujícím období. Ačkoliv se ještě počátkem osmdesátých let RAF (jako celek) zdálo být užitečným partnerem, došlo záhy k vyčerpání možností spolupráce a mnozí předáci režimu v NDR nejenom, že si uvědomovali limity tohoto „partnerství“, byli si taktéž i vědomi budoucích problémů spojených s přijetím „aussteigerů“, kteří zůstali kryti až do sjednocení v roce 1990. Stejně tak „aussteigeři“ nepředpokládali mnohé komplikace, které během jejich pobytu nastaly.110 NDR si již nadále nemohla dovolit riskovat mezinárodní blamáž spojenou s podporou na Západě hledaných 104

Kannonenberg, Müller 1992, 177 V sídle BND v Pullachu, dodnes nepanuje shoda nad tím, z jakých pohnutek dovedl někdo ze stíhaných palestinských teroristů, spolkové agenty na stopu do Paříže a přispěl tak k odhalení dalších napojení. BND měla již koncem sedmdesátých let výborné kontakty na izraelskou tajnou službu Mosad, jejímž cílem bylo mimo jiné i dopadnout špičky palestinských teroristických buněk. Lidé z Mosadu údajně směly vyslýchat palestinské teroristé v prostorách spolkových věznic. 106 Tato osoba se objevuje v dokumentech zveřejněných BSTU. Není ovšem známa její přesná činnost a role. 107 BSTU 108 Helmut Pohl v interview pro „Frankfurter Rundschau“, 2.7.1991, s. 7; zde citát podle Butz Peters, Der letzte Mythos der RAF. Das Desaster von Bad Kleinen – Wer erschoss Wolfgang Grams, Berlin 2006, s. 95 109 Winkler 2008, 88 110 Nejistota spojená s vykonstruovanou identitou. Nutnost podstoupit plastickou operaci obličeje pro lepší utajení v NDR (případ Maier-Wittové v roce 1987) apod. 105

32

teroristů. Navíc její ekonomický potenciál rok od roku slábl a bylo třeba soustředit stále více energie byrokratického aparátu pro udržení vnitropolitického klidu. Potenciální hrozba provedení teroristických útoků proti NDR by navíc představovala pro východní Berlín situaci s katastrofálními následky pro vnitřní stabilitu státu. Z výše uvedených důvodů proto kontakty s třetí generací RAF de facto neexistovaly a žádná další spolupráce mezi složkami MfS a RAF se nerozvinula. Oproti předešlému období, kdy Stasi disponovala přesnými poznatky o dění uvnitř RAF, byla úroveň informovanosti MfS o nositelích terorismu ve Spolkové republice od druhé čtvrtiny osmdesátých let takřka mizivá.

Kooperace RAF a Stasi v kontextu německo-německých vztahů v letech 1981-1990

Zvolil jsem toto období, jelikož na počátku osmdesátých let dospěla kooperace mezi RAF a Stasi svého vrcholu a právě nejpozději během první třetiny osmdesátých let se o této spolupráci, stejně jako o přítomnosti hledaných teroristů v NDR, musely dozvědět bezpečnostní složky SRN, které po teroristech pátraly, ale také i západoněmečtí politikové.111 Období po provedení atentátu na gen.Kroesena, které následovalo po 15.září roku 1981, bylo z politického hlediska pro vedení MfS velmi nepříjemné, protože nezapadalo do zahraničně politického konceptu Německé demokratické republiky v první třetině osmdesátých let. Od roku 1982 pokračovala vláda H.Kohla v kursu postupného rozvolňování vztahů mezi NDR a Spolkovou republikou. NDR proto nemohla potřebovat, aby byly tyto křehké vztahy narušovány ofenzivou RAF. Podstatným momentem tohoto období byly rovněž i volby do Lidové rady v NDR.112 Těsně před otevřením uren, byly státní bezpečností zmařeny přípravy dalších ozbrojených útoků, které měly být provedeny ve Spolkové republice a Stasi též zinscenovala několikadenní internaci pro horlivé komando RAF v Briesenu.113 Útoky na vojenské letiště v Rammsteinu z roku 1981 byly důkazem neoblomné

vůle

„zbytku“

RAF

pod

vedením

B.Mohnhauptové,

uskutečnit

koncept

antiimperialistického boje proti USA a NATO. To bylo ovšem Ministerstvem bezpečnosti poněkud ponecháno bez kontroly a přispělo z hlediska mezinárodně politického, jen k tíži NDR. Vysvětlením pasivity Stasi v té době a odpověď na to, proč Klar, Schulz a Pohl směli držet bez jakýchkoliv problémů výbušniny a pancéřové pěsti dodané MfS, je dle Kanoneberga a Müllera následující114 v kontextu politicky komplikované doby, MfS poněkud ztratilo kontrolu nad teroristy, které samo 111

Wunschik 1999, 270 Gieseke 1998, 64 113 V důsledku zmaření pokusu o provedení teroristického útoku 114 Stasi Connection, závěr 112

33

ochraňovalo. NDR v očích ústředních představitelů RAF zase ještě více ztratila na důvěryhodnosti v souvislosti s očekávaným schválením dohody SALT II, která měla přispět k uvolnění politického napětí mezi USA a SSSR. Její platnost se vztahovala automaticky i na území sovětského bloku (tedy i NDR) a z pohledu militantní RAF tak oslabovalo pozici NDR, co by potenciálního území využitého v boji proti Západu.115 Zhoršující se hospodářská a sociální situace v Německé demokratické republice a zpomalující výkonnost ekonomiky počátkem osmdesátých let, přinutily politbyro jít cestou usmiřování a sbližování se Spolkovou republikou. Tuto skutečnost pochopilo, dříve než SED či hospodářské plánovací ústředí (vedené Günterem Mittagem), samotné vedení Stasi. Smysl pro obchod, snoubený se sympatiemi Franze Josefa-Strausse k tajné diplomacii a vedlejší linii zahraniční politiky, poskytovaly základní předpoklady pro opatrné kontakty, které směřovaly k hospodářské spolupráci, jež vyústila v sérii kreditních půjček a miliardové dluhy, o kterých se začalo debatovat veřejně až pod pádu berlínské zdi.116 Odpovědné osoby za vedení Stasi a strategii tajné bezpečnosti si dobře uvědomovaly, že konexe mezi NDR a RAF (v širším smyslu), znamenala permanentí riziko a zatížení bilaterálních vztahů, které se postupně uvolňovaly. Neustále tolerovaný průjezd členů „exilu“ RAF přes hranice a další narůstající pochyby na straně spolkových úřadů, by bývaly vedly k naprosté diskreditaci východoněmeckého partnera.117 Vedení Stasi a oddělení XXII, si bylo vědomo, že podporovalo mezinárodní terorismus. Poslední vedoucí oddělení XII-Horst Franz, před pádem Berlínské zdi pronesl: „…Pochybnosti a vynořující se hlasy, týkající se spolupráce mezi Ministerstvem pro vnitřní bezpečnost a teroristickými organizacemi, je silnou politickou kampaní proti socialistickým zemím a dá se s ní do budoucna počítat…“.118 Politická kampaň, údajně namířená proti NDR, o které se zmínil Franz, bylo to poslední co si mohl „dělnicko-rolnický stát“ v první polovině osmdesátých let dovolit. NDR musela prvotně prokázat platební schopnost vůči Západu a také zajistit fungování státu do budoucna. Politickým špičkám bylo jasné, že bez pomoci partnerů na Západě nebude možné udržet sociální situaci obyvatelstva a zachovat hospodářský chod. Otázkou, která zůstává dodnes neuspokojivě zodpovězena je to, nakolik faktor spolupráce Stasi a RAF resp.tajná podpora této teroristické organizace, přispěly ke zhoršení bilaterálních vztahů v osmdesátých letech. Historikové T.Wunschik a W.Kraushaar se domnívají, že tento fenomén z historického hlediska nehrál klíčovou roli a nebyl určujícím momentem, který by komplikovanou

115

Gieseke, 1998, 77 Weber, H.: Das Standardwerk zur Geschichte der DDR 1945-1990 117 Kraushaar 2004, 150 118 Die Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR: Dokumentation und Materialien zum Thema RAF und Stasi. Berlin, BSTU 2006 116

34

cestu vztahů obou německých zemí na státní úrovni významně zatížil.119 V dostupných, tématicky zaměřených článcích z let 1990-2009 není spatřována zvláštní důležitost napojení Stasi na RAF v kontextu zatížených německo-německých vztahů nezdůrazňuje.120

V předvečer sjednocení a po pádu NDR

V letech 1983/84 byla (dle dostupných materiálů MfS) aktivní spolupráce mezi Stasi a RAF ukončena.121 V polovině osmdesátých let tak k došlo významnému obratu v koncepci kooperace MfS s tajnými organizacemi. Stasi totiž v roce 1985 vydala vnitřní směrnici, která měla zabránit „diskriminaci protivníka“ a ve snaze zastínit již navázané kontakty, sáhlo vedení Oddělení pro zvláštní úkoly MfS k povolání osvědčených informátorů, jejichž úkolem bylo přinášet sdělovacím prostředkům na Západě mylné informace.122 A tak, v té době již bývalý terorista, Till Meyer, vykazoval neuskutečněné (falešné) cesty na východ, které měly mást západní novináře, jenž jej považovali za stále fungujícího „insidera“.123 I přes tuto pojistku byla ovšem identita Maier-Wittové, Albrechtové a Viettové odhalena. Západní tajné služby byly „aussteigerům“ z RAF již delší dobu na stopě. V roce 1987 Spolkový kriminální úřad (BKA) žádal o pomoc Východní Berlín. V roce 1988 tak učinila dokonce i sama Spolková vláda v Bonnu a požádala o vydání Maier-Wittové, Albrechtové a Viettové.124 Tyto výzvy spolkových úřadů ovšem zůstaly až do rozpadu NDR nevyslyšeny. Vedení příslušných orgánů ve Východním Berlíně pokaždé shodně argumentovalo nedostatkem předložených důkazů na druhé straně. 125 Ještě před rokem 1989, byla opakovaně podána žádost BKA o podání informací a poskytnutí pomoci s pátráním po členech Frakce Rudé armády. Ústředí Státní bezpečnosti NDR vždy ale popřelo, že by se na jejím území zdržovali hledaní teroristé.126 V polovině roku 1989 učinil pracovník oddělení XXII ministerstva pro vnitřní bezpečnost NDR – Gerd Zaumseil poslední návštěvu v bytě Susanne Albrechtové a následně u Inge Viettové. Podle odtajněných dokumentů Stasi, se s nimi měl rozloučit a pronést: „…bohužel se již nedá nic

119

Wunschik 2007, Kraushaar 2006 Mám na mysli texty z časového období 1990 – 2009, které analyzují problematiku RAF-Stasi 121 Die Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR: Dokumentation und Materialien zum Thema RAF und Stasi. Berlin, BSTU 2006 120

122

Kannoneberg, Müller, 1992, 132 tamtéž 124 tamtéž 125 tamtéž 126 tamtéž 123

35

dělat…veškerá akta o Vašich osobách ale budou zlikvidována…“.127 Na základě pozdějších soudních výpovědí je zřejmé, že této desítce hledaných tehdy muselo být jasné, že budou brzy zatčeni a uvězněni. Na další útěk, podle toho, co o sobě v nedávné minulosti někteří bývalí teroristé, odhodlaní promluvit řekli, nezbývala „ani vůle, ani energie“.128 14.února 1990 dorazila delegace vyšetřovatelů Spolkového kriminálního úřadu na půdu Kriminálního úřadu do východního Berlína. V březnu téhož roku vydal BKA oficiální příkaz ke stíhání a vyhledání (Fahndungsmithilfeersuchen)129, který byl doručen na Ústřední kriminální úřad NDR. Pátrání po teroristech bylo tajnou akcí v rámci sjednocujícího se Německa. Celá pátrací akce proběhla rychleji a jednodušeji než se předpokládalo. Situaci spolkovým orgánům činných v této, pro SRN delikátní záležitosti, totiž významně napomohla hierarchie MfS a fungování Stasi jako takové. Vzhledem k tomu, že východoněmecká státní bezpečnost byla ohromným byrokratickým aparátem, který přesto, že, jak Gerd Zaumseil přislíbil, spoustu dokumentace skutečně stačil včas skartovat, většina informací o pohybu hledaných a o jejich činnosti byla zanesena i po krajských centrálách po celé NDR. Včasná likvidace takovýchto dokumentů nebyla realizovatelná130. Skupina oněch „exilových teroristů“ měla totiž ke své tíži obdobně vyrobené životopisy a velmi podobně vykonstruované posudky. Během dvou týdnů od zahájení akce, byli pozatýkáni všichni hledaní teroristé. Odhalení fungovaní vlastní spolupráce a skutečné úkoly spojené s „novou“ identitou těchto osob v bývalé NDR, byla odkryta až rok na to. Informace o spolupráci mezi RAF a Stasi pronikla na veřejnost v roce 1991. Zveřejnění aktivní podpory RAF Východním Berlínem v televizním magazínu „Monitor“, přivedlo vyšetřovatele a samotného Spolkového generálního prokurátora Alexandera von Stahla do těžké vyjednávací pozice a zodpovědné osoby co pořad odvysílaly, téměř až k žalobě.131 Mezitím však byli propuštěni někteří vyšší důstojníci bývalé státní bezpečnosti na svobodu. Ti tak následně získali časový prostor na to, promyslet si strategii a plán budoucí obhajoby vlastní problémové minulosti. Spolkové úřady začaly koncem roku 1991 hledat nové svědky a jejich výpovědi. Klíčovým právním aspektem v trestním řízení, které bylo vedeno proti bývalým kmenovým pracovníkům MfS na konci devadesátých let bylo to, zda osoby, které v době údajného spáchání trestné činnosti mající státní občanství NDR, vůbec mohou být souzeny v souladu s právním řádem

127

Ausgewählte Dokumente der Zeitgeschichte. GNN Gesellschaft für Nachrichtenverbreitung. Verlagsgesellschaft Politische Berichte m.b.H., Köln. 1991 128 Ausgewählte Dokumente der Zeitgeschichte. GNN Gesellschaft für Nachrichtenverbreitung. Verlagsgesellschaft Politische Berichte m.b.H., Köln. 1991 129 Kraushaar 2004, 200 130 Existovali například „žádosti o začlenění do společnosti pro nové občany DDR“ na centrálním přijímacím úřadě v Röntgenthalu, ale přihlašovací registr byl na všech krajských bezpečnostních stanicích. Viz. Kraushaar 131 Kannoneberg, Müller, 1992, 44

36

SRN, když se neprovinily vůči trestnímu řádu NDR.132 Pozice právního rámce je totiž nejednoznačná. Dle německo-německé smlouvy o sjednocení z roku 1990, výše uvedená možnost nepřipadá v úvahu, jelikož na území NDR neplatilo trestní právo Spolkové republiky. Přesto však smlouva o sjednocení Německa předpokládá výjimku. Obžaloba se totiž odvolávala na pasáž z této mezistátní smlouvy, kde je zakotveno, že ve Spolkové republice může být vyšetřován zločin spáchaný na území NDR, a to tehdy, byla-li skutková podstata daného deliktu (započatého mimo SRN) naplněna právě na území Spolkové republiky Německo. Spolková prokuratura konkrétně poukazovala na případy, kdy na Západě vydané příkazy k zatčení jednotlivých teroristů kvůli pomoci ze strany Stasi, nemohly být uskutečněny.

Zatímco se členové RAF v průběhu devadesátých let otevřeně přihlásili k tomu, že byli v určité fázi napojeni na palestinské a další teroristické skupiny, které bojovaly v osvobozeneckém boji – ke kontaktům a zapojení na východoněmeckou tajnou službu, resp. Ministerium für Statssicherheit, i po zániku NDR se doposud nikdy otevřeně nepřihlásili a kolem existence těchto kontaktů mlží.133 Pro doplnění, z badatelského hlediska, klíčových faktů bude třeba, aby v nadcházejících letech promluvili žijící aktéři RAF. V této souvislosti je podstatná role ex-teroristky V.Beckerové, jejíž propuštění z výkonu trestu dne 23.12.2009, vzbudilo ohlas především na straně pozůstalých obětí teroru RAF z roku 1977.134 Syn zavražděného gen.prokurátora (Michael Buback) se po desetiletí na vlastní náklady pokouší dopátrat, kdo zavraždil jeho otce. Stejně jako vdova J.Ponteho (Ignes Ponto), tak i Buback ml., se domnívají, že za vraždu jejich příbuzných nese odpovědnost z velké části Stasi, která akce teroristů vydatně podporovala.135 Na rozdíl od prokázaného případu vraždy jednoho ze studentských vůdců Benno Ohnesorga policistou Kurasem, který byl agentem Stasi v Západním Berlíně v roce 1968, jde ovšem o domněnky. Tato tvrzení, podobně jako i další, která se týkají instrumentalizace činnosti RAF a Bewegung 2.Juni tajnými službami KGB a CIA136, lze považovat za nepodložená, protože se nezakládají na prokazatelných důkazních materiálech archivů a nebyly doposud podloženy závěry žádné ze seriózních vědeckých prací.

132

Die Stasi hielt die Hand über die RAF-Aussteiger - Prozeß gegen vier MfS-Offiziere erinnert an die Komplizenschaft der DDR mit den Terroristen. 19. Februar 1997, 00:00 Uhr. Die Welt.

133

To se týká i ex-teroristů (vysloužilců), kteří odešli do NDR do ilegality Diskusní pořad Anne Will, 2009 135 Tamtéž 136 Reaguji na článek z italského deníku Corriere della Sera, který rozvedl tyto mediální spekulace. In: Taino, D.: „Non perdonate i nazisti“ E la Stasi lo elimino, in: Corriere della Sera, 10.4.2008, s.16 134

37

Závěr Frakce Rudé armády byla teroristickou organizací, která usilovala o hluboké společenské změny, jejichž základem mělo být efektivní vypořádání se s nacistickou minulostí ve Spolkové republice a odstranění kapitalismu. Skutečnost, že skupina levicových teroristů v SRN po dvou desetiletích svého působení nakonec zastavila své aktivity a zanikla, nebylo dáno jen zásluhou vedoucích vyšetřovatelů a protiteroristického týmu Spolkové republiky, kteří se museli naučit novodobý fenomén potírat.

Frakci Rudé armády ke svému konci dovedli její členové sami.

Nedostatek profesionality, nepevná strategie a ideologická zaslepenost utopickými představami, které měl naplnit gerilový boj – to jsou podle většiny autorů, jejichž odborné práce jsem studoval, považováno za příčiny pádu RAF. Jako jeden ze zásadních důsledků úspěšné vlny pátracích akcí s cílem trestního postižení členů RAF a zastavení jejich činnosti bylo i to, že koncem osmdesátých let se takřka všechny teroristické organizace a jejich buňky, které působily na území Evropy, odvrátily od Frakce Rudé armády a neprojevovaly jejím členům podporu.137 S konečnou platností se ale RAF dostala do izolace až když vstoupila v roce 1992 v platnost Kinkelova iniciativa tzv. umírněné linie.138 V polovině sedmdesátých let se Frakci Rudé armády dařilo utvářet nadnárodní, „antiimperialistickou frontu“, která nacházela širší podporu. Mám zde na mysli především napojení na palestinské teroristické buňky, činné jak ve Francii tak i v SRN. Ve snaze získat spojence se jak vedení první generace, tak i druhé generace Frakce Rudé armády, zaměřilo na navázání kontaktů s cílem užší spolupráce v Německé demokratické republice. Jak NDR tak extremistická organizace Baader-Meinhof Bande klasifikovaly sebe samotné jako neodmyslitelné členy hnutí v boji proti imperialismu a kapitalismu.139Vedení RAF předávalo spolehlivé informace o vnitropolitických záležitostech SRN a bezpečnostních opatřeních státu. Rovněž disponovalo cennými poznatky o činnosti podobných organizací v západní Evropě a o palestinských teroristech. Ministerstvo pro bezpečnost NDR teroristům zase poskytovalo technické, materiální a finanční prostředky pro jejich činnost. Téma napojení Frakce Rudé armády a Bewegung 2.Juni na Ministerstvo pro bezpečnost a existence kooperace mezi jednotlivými aktéry je problémovým okruhem, který tvoří nedílnou součást historizujícího fenoménu levicového terorismu ve Spolkové republice Německo. Spolupráce, od které první generace RAF očekávala především vybavení materiálními prostředky a jistou formu 137

Daňková 2006, 115 Pflieger 2004, 188 139 Tamtéž 138

38

bezpečného „zákrytu“, nebyla Stasi zcela přijata. Nastupující druhá generace RAF pak stavěla spolupráci na bázi již existujících kontaktů. Díky osobním vazbám především I.Viettové se Stasi, lze hovořit o jistém sblížení obou stran, které posloužilo jako základ spolupráce. Z pohledu RAF: Kooperace doznala úspěchů, protože ukotvila přes hraniční kontakty RAF, které pro její vedení byly z hlediska psychologického nezbytné. Zajistila účast na výcvikových táborech světových teroristických buněk, což bylo z hlediska životaschopnosti členů RAF nevyhnutelné. Podpora ze strany východoněmecké Stasi, která byla stejně jako RAF samotná napojena na palestinské teroristické buňky ve Francii a SRN, umožnila kontinuitu této koexistence. Spolupráce RAF kromě prokázané asistence při přípravách atentátu na americké cíle v SRN, přijetí tzv.aussteigerů a tolerance tranzitu přes území NDR z pohledu RAF ovšem nenaplnila svoji funkci zcela. Byla totiž z hlediska perspektivy časové a materiální (finanční) omezená a nezakládala se na širších společných základech – jako ideologie, směřování a cíle. Toto platí i pro bližší zkoumání pohledu ze strany Stasi. Navíc ve Východním Berlíně existovala obava z toho, že se teroristé proti NDR obrátí a na MfS od počátku kontaktů nepanovala shoda nad tím, nakolik jsou členové RAF spolehliví. Shoda nebyla též nad tématem tzv.aussteigerů, jejichž přijetí v NDR ohrožovalo koncepci sbližování SRN a NDR od poloviny osmdesátých let. Z prostudovaných pramenů lze vyvodit, že kooperace s teroristy představovala pro Stasi již v první polovině osmdesátých let výrazné riziko, protože nezapadala do koncepce sbližování NDR a SRN a její odhalení mohlo kurz Východního Berlína poškodit. Nelze však s oporou literatury potvrdit, zda došlo k zatížení bilaterálních vztahů. Počátek navazování kontaktů mezi Baader-Meinhof Gruppe/Bande a Stasi se datuje na konec šedesátých let. Spolupráce (podpora Stasi) první generace pak do období 1970-1977, druhé generace RAF resp. Bewegung 2.Juni a Stasi od 1978-1983. Přijetí „vysloužilců“ do NDR v roce 1980 zabránilo jejich vydání zákonům SRN a doplňovalo činnost Oddělení XII až do jejího zániku v roce 1990. Je nutno podotknout, že tento tématický oddíl a jako i celé téma levicového terorismu v Německu, i přes dodaná fakta, která v posledních dvou dekádách doplnila mezery výzkumu devadesátých let, stále skýtá bohatý prostor pro další bádání. Není přesně známa role Moskvy v této věci a nepanuje shoda, nakolik přítomnost vazeb mezi RAF a Stasi přispělo k zatížení bilaterálních vztahů mezi oběma německými státy. Bude proto pro další výzkum dané otázky velmi užitečné sledovat budoucí vývoj i v nadcházejícím desetiletí, které se podle mého názoru, ponese v duchu nových svědectví. Především na straně bývalých teroristů. Ti mohou ovšem ještě po léta mlčet. Rovněž na straně „druhé“ – dnes již bývalých, vysoce postavených pracovníků státní správy SRN a funkcionářů bývalé NDR. Z hlediska historické perspektivy je téma stále aktuální a o to více, vezmeme-li v úvahu, že bývalí teroristé v současnosti teprve nastupují do post-produktivní fáze života. Tlak ze strany obětí 39

teroristických činů na vyšetřující orgány je pochopitelný a v souvislosti s tím je též potřeba zaregistrovat i občasný obrat ve vyjádření některých klíčových postav. Mám zde na mysli bývalého kancléře Schmidta, který ve svých (v nedávné době vydaných) vzpomínkách korigoval některá svá dřívější vyjádření.140

Resumé Téma Frakce Rudé armády jako celku, zasahuje svojí aktuálností do širokého diskurzu, který je v současnosti v SRN veden, a to jak v oblasti akademické, tak i publicistické. V domácí odborné literatuře téma není dostatečně akcentováno. Výzkumné otázky vycházejí z charakteristiky struktury práce – v první části práce se týkají vzniku, fungování a rozpadu RAF. Ve druhé částí potom toho, na jakých základech fungovala spolupráce mezi druhou generací RAF a Stasi, jakých výsledků dosáhla a proč nebyly mechanismy fungování kooperace nadále realizovatelné. Z metodologického hlediska práce představuje empirickou analýzu, jež postupuje chronologicky – sleduje časový postup událostí od druhé poloviny šedesátých let až po současnost. Výsledky – Ukončení činnosti levicových teroristů v SRN v polovině devadesátých let bylo nevyhnutelným důsledkem jejich chybné strategie, nadále neudržitelné soustavy ideových představ budoucího směřování, nedostatečné zahraniční podpory ze strany sympatizujících organizací a v nespolední řadě též důsledkem soustavného potírání příslušnými bezpečnostními orgány ve Spolkové republice. Vlastní spolupráce mezi první a druhou generací RAF a Stasi, která je zasazena do období 1978-1983, znamenala soustavu tajných aktivit mezi státem NDR a teroristickou skupinou, která v širším kontextu z hlediska koncepce bilaterálních vztahů obou německých států, nebyla od poloviny první poloviny osmdesátých let až do pádu komunismu v NDR, udržitelná. Tato spolupráce fungovala na principu výměny informací za podpůrnou materiální a technickou výpomoc.

Zusammenfassung Das Thema des RAF-Terrorismus wird dank seiner Aktualität ausführlich diskutiert. Diese Diskussionen werden in der Gegenwart sowohl auf akademischer Ebene, als auch in der Publizistik 140

Schmidt, H.: Ich bin mitschuldig, in: Süddeutsche Zeitung, 30.8.2007, s.4

40

geführt. In der tschechischen zeitgenössischen Fachliteratur ist das ganze Thema jedoch nicht ausreichend akzentuiert. Die Forschungsfragen in dieser Arbeit folgen dem Charakter der Struktur dieser Arbeit – im ersten Kapitel betreffen die Fragen den Ursprung der terroristischen Organisation RAF (vom Wirken bis zum Zerfall der RAF). In den folgenden Teilen beziehen sich die Forschungsfragen auf die Zusammenarbeit zwischen der ersten und zweiten Generation der Terroristen sowie die Beziehung zur ostdeutschen Staatssicherheit – Stasi (Ergebnisse dieser Kooperation und Bedeutung der Zusammenarbeit mit Erklärung ihres Zusammenbruchs). Aus methodologischer Sicht stellt diese Arbeit eine empirische Analyse dar, die chronologisch die wichtigsten Gegebenheiten und Ereignisse im Zeitraum von den 60-er Jahren bis in die Gegenwart verfolgt. Ergebnisse dieser Arbeit – Das Ende des linken Terrorismus in der BRD Mitte der 90-er Jahre war eine unvermeidliche Folge von strategischen Fehlern ihrer Mitglieder, von unrealistischen Ideen über die Staatsordnung und die künftige Weltvorstellung, von unzureichender ausländischer Unterstützung seitens sympathisierender Organisationen und letzten Endes auch der konsequenten Fahndungsarbeit der Sicherheitsbehörden in der BRD. Die enge Kooperation der RAF-Mitglieder und der Staatsicherheit der DDR in den Jahren 1978 bis 1983 bedeutete eine Konstitution von geheimen Aktivitäten zwischen dem Ministerium für Staatssicherheit und der terroristischen RAF, die ab Mitte der 80-er Jahre bis zur Wiedervereinigung Deutschlands auf Grund des von BRD und DDR abgestimmten Konzeptes der bilateralen Annäherung und friedlichen Koexistenz beider Staaten nicht mehr durchzuführen und weiterzuentwickeln war. Die Zusammenarbeit von RAF und Staatssicherheit funktionierte auf Basis des Austausches von Informationen und Daten auf einer Seite und von materieller sowie technischer Unterstützung auf der anderen (besser gesagt für die eine und für die andere) Seite.

41

Použitá literatura I. prameny Ausgewählte Dokumente der Zeitgeschichte: Bundesrepublik Deutschland, Rote Armee Fraktion, GNN Gesellschaft für Nachrichtenerfassung und Nachrichtenverbreitung, Verlagsgesellschaft Politische Berichte m.b.H., Köln a.R. Zwanzig Jahre deutscher Herbst taz-Journal: die RAF, der Staat und die Linke. Analysen, Recherchen, Interviews, Debatten, Dokumente von 1977 bis 1998. Die Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR: Dokumentation und Materialien zum Thema RAF und Stasi. Berlin, BSTU 2006 Debatten im Deutscher Bundestag zum Thema des DDR-Innenministeriums und STASI Kontakte in der BRD (Debaty v bonnském Bundestagu na počátku 90.let o tématu působení východoněmeckého ministerstva vnitra a STASI v SRN), série archivních tlelvizních přenosů z počátku 90.let, PHOENIX – ZDF, 2006 Paměti: Schmidt, H.: Ausser Dienst, Eine Bilanz, Siedler, Hamburg, 2008

II. tisk a odborné články

Wunschik, T.: Die Bewegung 2.Juni und ihre Projektion durch den Staatssicherheitsdienst der DDR, in: Deutschland Archiv, 6/2007 i.E.

Missal, A., Terror der RAF schmerzt noch, in: Fränkische Landeszeitung 4.9.2007, s.2

Schmidt, H.: Ich bin mitschuldig, in: Süddeutsche Zeitung, 30.8.2007, s.4

Taino, D.: „Non perdonate i nazisti“ E la Stasi lo elimino, in: Corriere della Sera, 10.4.2008, s.16

42

III. literatura

Dějiny Německa, NLN, Praha 1995 Woyke (Hrsg.), Handwörterbuch Internationale Politik, Leske+Budrich, Opladen, Leverkusen, 1986 Aust, S.: Der Baader Meinhof Komplex, Bonn, 1986 Bender, P.: Die „Neue Ostpolitik“ und ihre Folgen. Vom Mauerbau bis zur Wiedervereinigung, München 1995 Butz, P.: Terrorismus in Deutschland, Droemer Knaur, 1994 Daňková, Š.: RAF – Frakce Rudé armády, Nakladatelství Lidové noviny, 2006 Gieseke, J.: Das Ministerium für Staatssicherheit (1950-1990). In: Torsten Diedrich, Hans Ehlert, Rüdiger Wenzke (Hrsg.): Im Dienste der Partei. Handbuch der bewaffneten Organe der DDR, Berlin 1998, S. 371 až 422 Jander, M.: Differenzen im antiimperialistischen Kampf. Berlin 2007 Kanonenberg, M., Müller, M: Die RAF-Stasi-Connection, Rowohlt Berlin, 1992 Kraushaar, W.: Die RAF und der linke Terrorismus, Band 1, HIS Verlag, Hamburg, 2006 Kühne, C.R.: Denazifikationsprozess in Deutschland, AfS, 1995 Pflieger, K.: Rote Armee Fraktion – RAF – 14.5.1970 bis 20.4.1998, Baden Baden 2004 Strassner, A.: Die Dritte Generation der RAF, Vs Verlag, 2005 Weber, H.: DDR-Grundriss der Geschichte 1945 - 1990, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit, München 1991 Weber, H.: Das Standardwerk zur Geschichte der DDR 1945-1990, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit, München 1991 Winkler, W.: Die Geschichte der RAF, Rowohlt TB-V. Rnb., 2008 Wunschik, T.: „Abwehr“ und Unterstützung des internationalen Terrorismus – Die Hauptabteilung XXII, in: Hubertus Knabe (Hg.), Westarbeit des MfS. Das Zusammenspiel von „Aufklärung“ und „Abwehr“, Berlin 1999, s. 263-273

43

III. Internetové zdroje a ostatní média:

Ein „Fraustpfand“ des Mielke-Apparates , in: http://www.bstu.bund.de/nn_1016034/DE/Behoerde/Aktuelles/raf-wunschik.html_, 18.1.2008, 13:00 Die RAF (TV Serie), dvoudílná, 11.9.2007-12.9.2007, TV-stanice Phoenix, Režie: Stefan Aust, Herman Büchel, 11:00-14:00 Rozhovor Wernera Reusse s Klausem Pfliegerem – BR-alpha, 18.10.2007, 20.15 „Die heissen Monate“, Helmut Schmidt im Gespräch mit Sandra Maischberger, TV-stanice ZDF-doku, 20.8.2009, 10:00-12:30 „Baader-Meinhof-Komplex“ bei Anne Will, 23.11.2009, 20.15-22:00, TV-stanice ARD Birgit Hogefeld – RAF-Terroristin ohne Reue, Die Welt online http://www.welt.de/politik/article2260547/Birgit-Hogefeld-RAF-Terroristin-ohneReue.html,23.8.2009, 17:00

44