UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA PSYCHOLOGIE

DIPLOMOVÁ PRÁCE Dagmar Beranová Psychická odolnost dětí matek užívající nealkoholové drogy Resilience of preschool children from drug-addicted mothers

Vedoucí práce: Praha 2011

PhDr. Simona Hoskovcová , Ph.D.

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Simoně Hoskovcové, Ph.D. za laskavé a odborné vedení mé diplomové práce. Dále chci poděkovat všem mým respondentům za jejich ochotu a spolupráci. Velmi děkuji Iloně Preslové za možné provedení výzkumu v denním stacionáři Sananim. Především bych chtěla poděkovat mému muži Tomášovi, jeho a mým rodičům za neutuchající podporu. V neposlední řadě děkuji mému synovi za jeho trpělivost a všem svým přátelům za jejich pomoc a slova povzbuzení.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citoval/a všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 17.4.2011

podpis

Abstrakt Předmětem mé diplomové práce je psychická odolnost dětí vyrůstajících s matkou užívající nealkoholové drogy. Teoretická část se zabývá problematikou matek užívajících nealkoholové drogy a zkoumá vlivy, které působí na jejich narozené i nenarozené dítě. Další kapitola se zaměřuje na dítě vyrůstající v problematické rodině a z toho plynoucí následky. V závěru teoretické části se věnuji psychické odolnosti, ve které se zabývám zejména resiliencí a konceptem osobní vnímané účinnosti. V empirické části

vycházím z kvalitativního výzkumu, který se opírá o kombinaci

několika metod jako je pozorování, rozhovor a dotazník. Konkrétně se zabývám psychickou odolností předškolních dětí matek užívajících nealkoholové drogy. Dále zkoumám vybrané protektivní resilientní faktory ovlivňující psychickou odolnost u těchto dětí. Z výsledků mé práce vyplývá, že mnou zkoumaný vzorek předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách má nižší psychickou odolnost než předškolní děti z běžné populace. Dále výsledky výzkumu ukázaly, že citová vazba na jinou osobu zvyšuje psychickou odolnost dítěte, a že děti matek závislých na nealkoholových drogách si v předškolním věku i přes svou nižší psychickou odolnost věří v hodnocení vlastního výkonu a nemají strach z neúspěchu.

Klíčová slova: Závislost na nealkoholových drogách, dítě z problémové rodiny, psychická odolnost, resilience, vnímaná osobní účinnost (self-efficacy)

Abstract The subject matter of my thesis is psychical resistibility of the children who grows with mother using nonalcoholic drugs. The desk research considers problems of the mothers using nonalcoholic drugs and recognizes the effects and factors touching their unborn and already born child. The second part of my thesis is focused to child who grows in problematical family and after-effects and consequences arising there from. The end of my desk research is attended to their psychic resistance focused on resilience and concept of personally perceived efficiency. In the empirical part of my thesis I summarize the qualitative research based on combination of methods as observation, interview and questionary. To be specific, in my

research I am focused to the psychical resistibility of the preschool children who grows with mother using nonalcoholic drugs. Thereinafter the empirical part is focused to chosen protective resilient factors which are influencing and affecting psychical resistibility of these children. It flows from results of my work, that my sample of preschool children of the nonalcoholic drug dependent mothers has lower psychic resilience than preschool children from the current population. The results showed furthermore, that emotional relationship and fixation to the other person boost the psychic resilience of the child and that even if the preschool children of the nonalcoholic drug dependent mothers have lower psychic resilience, they believe themselves in their own achievement and they are not afraid of their own failure.

Key words: dependence on nonalcoholic drugs, child from the problem family, psychical resistibility, resilience, self-efficacy

OBSAH

Úvod

8

I. TEORETICKÁ ČÁST

9

1. Drogy a drogová závislost

9

1.1. Definice závislosti

9

1.2. Nealkoholové drogy, jejich vliv na průběh těhotenství, plod a novorozence

10

1.2.1. Opioidy

10

1.2.2. Stimulační drogy

11

1.2.3. Kanabinoidy, halucinogeny a těkavé látky

12

2. Matka užívající nealkoholové drogy a její dítě

14

2.1. Bio-psycho-sociální model závislosti

14

2.2. Rodinné aspekty vzniku rozvoje závislosti

15

2.3. Důsledky užívání drog

15

2.4. Osobnost matky

16

2.5. Dítě matky závislé na nealkoholových drogách

18

3. Dítě vyrůstající v problematické rodině

21

3.1.Kvalitní citová vazba a nucená separace dítěte

21

3.2. Syndrom CAN a psychická deprivace

24

4. Psychická odolnost

29

4.1. Resilience

29

4.2. Vývoj resilience u dětí

31

4.3. Osobní vnímaná účinnost

32

4.4. Vývoj osobní vnímané účinnosti u dětí

41

II. EMPIRICKÁ ČÁST

44

1. Výzkum

44

1.1. Cíl výzkumu

45

1.2. Výběr a popis výzkumného vzorku

45

2. Postup a metody získávání dat

47

2.1. Rozhovor

47

2.1.1. Rozhovor s matkou dítěte

48

2.1.2. Test bezpečné vzdálenosti

49

2.2. Skoky

50

2.3. Pozorování

51

2.3.1. Stavebnice

51

2.3.2. Komunikace mezi matkou a dítětem

52

2.4. DOVE- dotazník obecné vlastní efektivity

53

2.5. Rating projevovaného self-efficacy dítěte

53

2.6. Využití dat z anamnestického listu matky dítěte

53

3.Výsledky

55

3.1. Kasuistiky

55

3.2. Souhrnné výsledky výzkumu

70

3.3 Diskuse

76

Závěr

79

Literatura

81

Úvod Po určitou část svého studia jsem měla možnost pracovat ve dvou zařízeních pro léčbu uživatelů nealkoholových drog (Terapeutická komunita Podané ruce a Denní stacionář o.s. SANANIM). Diplomová práce z oblasti drogových závislostí je tedy logickým vyústěním mého zájmu o tento obor. Ústředním tématem mé diplomové práce je psychická odolnost předškolních dětí, jejichž matky byly uživatelkami nealkoholových drog. Mnoho výzkumů se zabývá

psychickou

odolností u dětí z problémových rodin (např. rodiny alkoholiků, psychická nemoc jednoho z rodičů, výskyt syndromu CAN), ale nenašla jsem žádný výzkum týkající se přímo předškolních dětí matek užívajících nealkoholové drogy. Dále se zaměřuji na některé protektivní faktory resilience, které podle jiných výzkumů pomáhají dětem z problémových rodin vyrovnat se s nepříznivým osudem a dospět ve zdravého jedince. Zajímalo mě, jestli se tyto protektivní faktory budou objevovat u dětí matek užívajících nealkoholové drogy a případně ovlivní jejich psychickou odolnost. Teoretická část se zabývá problematikou matek užívajících nealkoholové drogy a zkoumá vlivy, které působí na jejich narozené i nenarozené dítě. Další kapitola se zaměřuje na dítě vyrůstající v problematické rodině a z toho plynoucí následky. V závěru teoretické části mé diplomové práce věnuji psychické odolnosti, ve které se budu zabývat zejména resiliencí a konceptem osobní vnímané účinnosti. V empirické části budu vycházet z kvalitativního výzkumu, který se opírá o kombinaci několika metod jako je pozorování, rozhovor a dotazník. Konkrétně se budu zabývat psychickou

odolností

předškolních

dětí

matek

užívajících

nealkoholové

drogy

prostřednictvím konceptu osobní vnímané účinnosti. Dále budu zkoumat vybrané protektivní resilientní faktory ovlivňující psychickou odolnost u těchto dětí. Téma matek jako uživatelek nealkoholových drog a jejich dětí se v ČR dostává do popředí až v posledním desetiletí, proto tato oblast u nás ještě není plně zmapována. Existuje velké množství literatury pojednávající o otázkách drogové problematiky, ale v oblasti situace matek užívajících drogy a jejich dětí je situace jiná. V podmínkách ČR neexistuje žádná ucelená publikace, která by se tímto tématem zabývala z psychosociálního hlediska. Tato diplomová práce může sloužit jako odrazový můstek k tématu psychické odolnosti u dětí matek užívajících nealkoholové drogy.

8

1. Drogy a drogová závislost Co je to vlastně droga? Existuje celá řada definicí, ale nejstručněji lze asi drogu chápat jako každou látku, ať již přírodní nebo syntetickou, která splňuje dva základní požadavky: 1.

„Má tzv.psychotropní účinek, tj. ovlivňuje nějakým způsobem naše prožívání okolní

reality, mění naše „vnitřní“ naladění – prostě působí na psychiku. 2.

Může vyvolat závislost, má tedy něco, co se z nedostatku vhodnějšího pojmenování

někdy označuje jako „potenciál závislosti“ (Presl, 1994,s.9). Od počátku 20. století vede společenské hodnocení k postupnému rozdělení drog na legální, což je např. u nás nejvíce rozšířená droga alkohol, nikotin a nelegální jako např. heroin, pervitin, konopí. V dnešní společnosti se pojem „droga“ používá spíše ve smyslu nelegálních drog, to znamená, že jsou zákonem zapovězeny, resp. jejich výroba a distribuce (Kalina, 2003). Ve své práci se zabývám právě jimi. V kapitole 1.2. se zmíním o dělení nealkoholových drog, se kterými máme možnost se setkat nyní, v naší společnosti. V rámci svého výzkumu jsem pracovala převážně s ženami závislými na heroinu a pervitinu.

1.1 Definice drogové závislosti „Drogová závislost je psychický fenomén charakterizovaný neodolatelným nutkáním k určitému chování, přáním změnit prožívání reality, tendencí ke zvyšování dávek, neschopností omezit dané chování a nepříjemné pocity při vynechání drogy“ (Vavřinková, Binder, 2006,s.13). „ Podle expertů Světové zdravotnické organizace lze drogovou závislost (toxikomanii, závislost na omamných látkách) definovat jako psychický, někdy i fyzický stav charakterizovaný změnami chování a dalšími reakcemi, které vždy zahrnují nutkání užívat drogu opakovaně pro její psychické účinky, a dále také proto, aby se zabránilo vzniku nepříjemných stavů vznikajících při nepřítomnosti drogy v organismu“ (Urban, 1973, s.11). Některé závislosti mají přesná označení v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Drogové závislosti jsou tedy považovány za onemocnění, která je možno diagnostikovat, je třeba je léčit a kterým je možno předcházet. Pod pojmem „drogy“ jsou zde myšleny látky, jejichž užití je spojeno s rizikem vzniku závislosti (potřebou opakovaného nutkavého užívání). Míra navození rizika závislosti je u různých látek různá (Vavřinková, Binder, 2006).

9

1.2. Nealkoholové drogy a jejich vliv na průběh těhotenství, plod a novorozence Matky v mém výzkumu byly nejvíce v kontaktu s opioidy (heroinem) a stimulačními drogami(pervitinem).

1.2.1. Skupina opioidů

Psychotropní efekt opiátů je celkově zklidňující. Způsobuje příjemné uvolnění a uklidnění, příjemné pasivní prožívání okamžiku, odstranění problémů každodenního života. Klasickým představitelem skupiny opiátů je heroin. V současné době je heroin jednou z nejrozšířenějších drog u nás, a to i v populaci těhotných žen.(Vavřinková, Binder, 2006). Patofyziologické účinky opiátů samotných na těhotnou ženu jsou jen mírné. Mnohem závažnější jsou následky intravenózní aplikace a rizikového chování při shánění drogy a prostředků na drogu. Je prokázána zvýšená incidence infekčních chorob (HIV, hepatitida C, TBC) a sexuálně přenosných chorob (Preslová, 2008). Životní styl žen závislých na heroinu je značně neuspořádaný a prenatální péče o jejich těhotenství bývá nedostatečná. Asi 50% z nich přichází do nemocnice až s nástupem kontrakcí nebo po odtoku plodové vody. Heroin rychle proniká placentou a vniká do fetálních tkání do 1 hodiny od aplikace. Odbourávání drogy v mateřském organismu je provázeno odbouráváním drogy i u plodu, co ž vede ke zvýšenému riziku distresu a úmrtí plodu (Vavřinová, Binder, 2006). Kolem 60% uživatelek heroinu má v době porodu akutní infekce. Tyto infekce před porodem stimulují tvorbu a uvolňování kortizolu a prostaglandinů, což může vést k předčasnému porodu (Bishai, 1999). Opioidy zpomalují růst plodu, což bylo dokázáno na pokusech se zvířaty. Děti matek závislých na heroinu mívají nízkou porodní hmotnost, jsou více vystaveny riziku potratu. Častěji dochází k předčasnému porodu, úmrtí plodu, poškození mozku plodu a jiným komplikacím. Po porodu se rovněž vyskytují abstinenční příznaky (Vavřinová, Binder, 2006). Některé důkazy naznačují spojitost mezi intrauterinní expozicí opiátům a dlouhodobým vývojovým postižením. Wilson a kol.(1998) pozoroval ve studii dětí mezi 3-6 lety, které se narodily matkám závislým na heroinu, nižší tělesnou hmotnost, snížené behaviorální schopnosti. Tyto děti také měly snížené IQ a horší komunikační schopnosti než kontrolní skupina, přičemž rozdíly se zvětšovaly se zvyšujícím věkem. Tyto rozdíly byly méně vyznačeny u dětí, které byly adoptovány, nebo byly svěřeny do pěstounské péče. Zůstává 10

ovšem nejasné, zda tyto nálezy mohou být beze zbytku připsány přímému účinku heroinu, nebo zda má rovněž podíl zdravotní stav matky během těhotenství, genetický potenciál nebo pozdější vlivy rodinného prostředí nebo jiné zevní vlivy. U žen závislých na heroinu je kojení kontraindikováno. Na doporučení pediatrů se provádí zástava laktace (Vavřinková, Binder, 2006).

1.2.2. Stimulační drogy

Základním efektem těchto drog je celková stimulace. Zrychlují psychomotoriku, dochází k odstranění únavy, pocitu zvýšené psychické i fyzické výkonnosti, celkovému zrychlení psychiky a nabídky představ, euforizaci, zvýšené empatii, ale i k uvolnění zábran (Presl, 1994). Mezi stimulační drogy patří kokain, pervitin, PCP, extáze. U nás se vyrábějící a nejrozšířenější drogou je pervitin. Pervitin je jako tzv.rekreační droga velmi žádaný, ale těžko zvladatelný. Opakovaně se zvyšující dávky vyvolávají paranoidně-halucinogenní psychózu, která je z psychopatologického hlediska nerozeznatelná od schizofrenie (Urban, 1973). Ženy s těžkou závislostí na stimulačních drogách docházejí do prenatální poradny nepravidelně, nezřídka jsou excitované a verbálně agresivní. Svoji závislost často bagatelizují. Stimulancia způsobují špatnou funkci dělohy, což se např. projevuje jako hypoxémie. Vlivem chronické hypoxie se rodí plod s nízkou porodní hmotností a se známkami intrauterinní růstové retardace. Při abúzu metamfetaminu je také prokázán vyšší výskyt placentárních změn, které mohou vést k syndromu náhlého úmrtí novorozence. Těhotenství se často ukončuje císařským řezem (Vavřinková, Binder, 2006). „ Stále zůstává velmi obtížné oddělit přímé účinky stimulačních drog při polydrogové závislosti. Tyto ženy velmi často kouří cigarety, pijí alkohol a berou další rozmanité drogy. Ukázalo se, že novorozenci vystavení účinkům stimulačních drog samotných, nebo v kombinaci s jinými drogami, vykazovali nižší porodní hmotnost, menší obvod hlavičky, kratší dolní končetiny a jiné. Děti vystavené účinkům stimulačních drog jeví známky akutního abstinenčního syndromu, pro který je typická menší intenzita a kratší trvání než u opiátů. Někteří autoři mluví o neonatálním neurotoxickém syndromu. Projevuje se přítomností hypertonu, iritabilitou, bleskovými reflexy, křečemi, apnoickými pauzami, průjmy. Mohou se vyskytovat poruchy spánku, třes a abnormální EEG záznam“ (Vavřinková, Binder, 2006). Podle Brazelton Neonatal Behavioral Assessment Scale jeví tyto děti známky abnormálního chování. Mají omezenější návyky a více stresové chování. Během dětství trvá 11

zvýšené riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte (Preslová, 2008). Při závislosti na stimulačních drogách není kojení pediatry doporučováno (Vavřinková, Binder, 2006).

1.2.3. Kanabinoidy, halucinogeny a těkavé látky

Kanabinoidy- psychotropní účinek THC, jehož zdrojem je konopí seté, se vysvětluje zvýšením

syntézy a

uvolňováním

serotoninu.

Dalším

účinkem

THC

je

účinek

anticholinergení, který je pravděpodobně zodpovědný za poruchy paměti, které se při delším pravidelném užívání prohlubují až do těžké demence. Účinek první intoxikace může být velmi rozdílný, od žádného efektu přes nepříjemné tělesné prožitky až po výrazný pozitivní efekt s dosažením euforie, smíchu a zvýrazněného vnímání okolí (Presl, 1994). Užívání konopí je ve většině případů nepravidelné, spíše rekreační a ženám většinou nečiní potíže při diagnostice těhotenství aplikaci přerušit. Aplikace je neriziková z hlediska přenosu HIV a hepatitid. Spolupráce v prenatální poradně je dobrá. Vliv marihuany na plod je závislý na dávce, při chronickém užívání je prokázán nižší přírůstek hmotnosti u matky a intrauterinní růstová retardace. Plody jsou popisovány jako hypotonické, s omezenými reakcemi na stimulaci. Děti uživatelek konopí mají lehce prodlouženou reakci při vyšetření evokovaných zrakových potenciálů. Abstinenční syndrom není výrazný, obvykle jen neklid, nespavost, zvýšená dráždivost. Rychle odezní (Vavřinková, Binder, 2006).

Halucinogeny- jedná se o skupinu látek, jejichž základním efektem je změna vnímání. Intenzita změny může vyvolat až obraz toxické halucinatorní psychózy. Užití nízkých dávek může mít zcela odlišný efekt od dávek plně účinných. Abstinenční syndrom se v této skupině nevyskytuje (Presl, 1994). V populaci těhotných žen jsou však halucinogeny jevem spíše raritním. Vliv halucinogenů na plod a novorozence je zamlžen vzhledem k časté polydrogové závislosti žen udávajících užívání halucinogenů. Byly popsány různé mnohočetné vrozené vady, nicméně tyto ženy užívaly i jiné drogy. Abstinenční syndrom novorozence se projevuje např. poruchami přijímání potravy a poruchami spánku (Vobořil, 2003).

Těkavé látky- jedná se o skupinu organických rozpouštědel, u nás především o toluen. Toluen silně poškozuje tkáně organismu, se kterými se setkává. Vdechování koncentrovaných par toluenu vede k poškození dýchacích cest. Efektem čichání toluenu je stav jakéhosi 12

polospánku, polovědomí se živými, barevnými sny. Uživatelé toluenu patří do výrazně nejmladší věkové skupiny (Presl, 1994).

13

2. Matka užívající nealkoholové drogy a její dítě Žena uživatelka drog, je nejen problematická pro samotné užívání, ale zároveň zklamává ve své roli matky (Vobořil, 2003).

Pro komplexní pochopení tématu považuji za důležité ve stručnosti nahlédnout do základních okruhů drogové problematiky - teoretického modelu závislosti, rodinných faktorů vzniku a rozvoje závislosti, důsledků problematického užívání nealkoholových drog a osobnostních charakteristik matky.

2.1. Bio – psycho – sociální model závislosti Příčiny drogové závislosti jsou velmi komplexní. Zatím nebylo potvrzeno nic, co by jednoznačně prokazovalo predispozice pro vznik závislosti. Nejčastěji jde o kombinaci řady faktorů- například určité fyziologické faktory, buď dědičné nebo získané, se kombinují s psychologickými nebo sociokulturními při vytvoření závislosti. Kudrle definuje jednotlivé úrovně modelu: Biologická úroveň- za biologické faktory můžeme považovat některé problematické okolnosti za těhotenství matky dítěte- například zda byla matka toxikomanka a zda se plod setkával s účinky návykových látek ještě před narozením. Také okolnosti porodu (například, zda byly používány psychotropní látky v době porodního stresu), ovlivňují neurobiologii jedince, a také celý psychomotorický vývoj dítěte v poporodním období, přítomnost traumat, nemocí a

individuální mozkový neurochemismus. Aplikace drogy způsobí vychýlení

přirozené rovnováhy složitých systémů v CNS. Psychologická úroveň- zkoumán je vliv psychogenních vlivů a faktorů pro rozvoj abusu návykových látek a pro rozvoj závislosti. Psychogenní faktory můžeme najít již v období nitroděložního vývoje a období porodu. Jde o souvislosti psychických zážitků. Významnými faktory jsou dále: úroveň postnatální péče, tedy péče o harmonický vývoj dítěte, vývoj a diferenciaci jeho potřeb, jejich přiměřené uspokojování s respektem k hranicím, a dále podpora v době dospívání, v krizi hledané identity a samozřejmě adekvátní pomoc v případech objevující se patologie nejrůznějších duševních poruch, jako třeba deprese, úzkost. 14

Sociální úroveň- zaměřuje se na kontext ve kterém se vše děje. Stručně řečeno: všímá si vlivu vztahů s okolím, které formují zrání jedince, případně toto zrání brzdí či deformují. Tyto vlivy zahrnují širokou škálu od nejobecnějších okolností jako je rasová příslušnost, společenský status rodiny, úroveň sociální zajištěnosti a prostředí ve kterém jedinec žije, až po specifičtější

a konkrétnější ovlivňování. K těm konkrétněji působícím patří kvalita

konkrétních rodinných vztahů, případně absence rodiny vůbec (Kudrle, 2003). „Kudrle k těmto třem faktorům připojuje ještě čtvrtý, spirituální rozměr, který charakterizuje jako „vztah k tomu, co mě přesahuje, co je za každodenním úsilím, co tomuto úsilí dává smysl a co dává smysl životu vůbec“ (Kudrle, 2003, s.93).

2.2. Rodinné aspekty vzniku a rozvoje závislosti Faktorů, které ovlivňují závislost je mnoho. V této práci se zaměřuji pouze na výčet rodinných aspektů vzniku a rozvoje závislosti, jež nám umožní lépe porozumět vztahu mezi matkou a dítětem. Rodinné prostředí závislých nelze jednoznačně charakterizovat a spíše než typickou rodinu závislého můžeme pozorovat některé zobecňující znaky, které se na rozvoji (spíše než na vzniku) podílejí. Nejvýznamnější z nich jsou: - nedostatečná pozornost nebo problematická reakce ze strany rodičů na chování dítěte - narušené či zatížené vztahy mezi dítětem a rodičem - chaotické či špatně vymezené vztahy mezi generacemi - skryté, nedostatečné či naopak excesivní vyjádření hněvu v rodině - závislost v roli prvku, který udržuje v rodině rovnováhu - jeden či více závislých členů rodiny (Hajný, 2003)

2.3. Důsledky užívání drog Užívání drog přináší důsledky ve všech rovinách bio - psycho - sociálního modelu. Drogová závislost je závažný společenský problém s dopady nejen v psychosociální oblasti, ale i somatických onemocnění.Onemocnění, která může uživatel drog získat, mohou být v konečném důsledku vážnějším problémem než sama drogová závislost. Mnohdy se jedná o neléčitelné poruchy, které je možné jen stabilizovat např. HIV/AIDS. Dále jsou to všechny typy hepatitid a orgánová a systémová postižení jako poškození cévního systému, 15

dýchacího systému a centrálního nervového systému (Minařík, Hobstová, 2003). Mezi psychické důsledky patří emoční labilita, ztráta vůle, změna hodnotového žebříčku s hlavní orientací na drogu, snížená schopnost autoregulace. V kognitivní oblasti dlouhodobé užívání zhoršuje schopnost koncentrace, paměťové funkce a může dojít až k organickému poškození mozku. Dlouhodobé užíváním stimulancií může vést k toxické psychóze, objevují se stavy úzkosti, deprese, podezíravost, neklid (Hajný, 2003). K častým sociálním problémům spojeným s užíváním drog patří zhoršené rodinné vztahy, vztahy s pracovním či školním prostředím, nižší dokončené nebo nedokončené vzdělání, nezaměstnanost a nižší socioekonomický status, špatná bytová situace, která může vést až k bezdomovectví, a někdy se přidávají kriminalita a prostituce. Kumulace uvedených sociálních problémů může v určitých případech vést k tzv.sociální exkluzi, tj. vyloučení jedince ze společnosti. Ta však nemusí nutně být důsledkem užívání drog, naopak může být také jednou z jeho příčin (Vavřinková, Binder, 2006).

2.4. Osobnost matky V postavě matky se pro dítě slučuje dvojí komplikující charakteristika. Vliv osobnostní a psychické výbavy před i v důsledku užívání drog. Odborná literatura se shoduje v tom, že vysoké procento žen s pozdějšími drogovými problémy má již premorbidně stanovitelnou psychiatrickou diagnózu. Nejčastěji je zde citován sklon k poruchám v emoční

sféře,

především náchylnost k patologickému smutku, k tzv.depresím. Jako další významné faktory jsou uváděny vlastnosti jako nezdrženlivost, nestálost, zvýšená sebestřednost, sklon k poživačnosti a snížená odolnost vůči běžné zátěži. Obecně by se daly predisponované osobnosti zařadit do dvou hlavních skupin (Presl, 1994). Do první skupiny patří ženy zvýšeně citlivé, zranitelné a úzkostné, často s pocity vlastní nedostačivosti vůči svému okolí. Tito lidé mají problém v komunikaci a trpí svojí neschopností navázat uspokojující partnerský vztah. Do této skupiny patří i sklony k úzkostnému sebesledování a očekávání různých chorob. Je pak vcelku pochopitelné, že setkání takto strukturované osobnosti s drogou stimulačního typu, která jí poskytne právě to, co se nedostává, může být velmi významné (Presl, 1994). Druhou skupinou žen se zvýšeným rizikem vůči závislosti lze charakterizovat jako osobnosti spíše extrovertní. Projevuje se zde často zvýšená dráždivost, snížená schopnost koncentrace, sklony k impulzivitě a dramatizování spolu se zvýšenou sebestředností. Zvýšená 16

aktivita, projevovaná nevhodným způsobem, vede k problémům již ve školním věku a později pak i ke konfliktům s okolím až agresivním projevům. Psychiatrická terminologie hovoří o osobách anomálních, o osobnostech s psychopatickým vývojem. Sem patří již výše zmíněná nezdrženlivost, nestálost a hedonistické tendence. Pro jedince takto strukturované bývá významným zážitkem setkání s drogami tlumivého typu, především s opiáty (Vavřinková, Binder, 2006). Druhou charakteristikou je užívání návykových látek matkou a z toho se odvíjející interakce mezi matkou a dítětem a životní styl celé rodiny. Normální, přirozená komunikace s dítětem je znemožněna. Ovlivňuje negativně atmosféru v rodině také v době, kdy není matka intoxikována. Cykly intoxikace

a odeznívání účinků drogy pochopitelně narušují

schopnost reagovat na signály dítěte, vyskytují se prudké změny emočního vyjádření, nálad a postojů. Reakce jsou méně adekvátní, nekonzistentní, často extrémně laděné, odvíjejí se od aktuálního emočního i fyzického stavu matky, místo od potřeb dítěte. Abstinenční příznaky způsobují emoční labilitu, nevyrovnanost,je zde riziko agresivního chování (Hajný, 1993). Matky užívající nealkoholové drogy jsou studiemi charakterizované jako egocentrické, narcisticky orientované, se spíše negativním vnímáním svých dětí, necitlivé, méně pozorné k jejich potřebám a uplatňující více rigidní, nátlakový a přehnaně trestající výchovný styl. U dětí vychovávaných matkou užívající drogy existuje vyšší riziko vzniku dezorganizované kvalitní emoční vazby (Žižková, 2008). Trpí často depresemi a úzkostí. Obecně je sebevědomí a sebehodnocení u závislých žen sníženo, fyzický sebeobraz je nerealisticky negativní, často ženy trpí averzivními postoji k vlastnímu tělu (Nešpor, 2000). Mají také sníženou odolnost vůči zátěži (Žižková, 2008). Co se týče rodinného zázemí v dětství drogově závislých žen, uvádí se daleko častější původ z dysfunkčních rodin. Dominantním prvkem působícím na vznik drogového problému se zdá být v rodině matka. Je také častá závislost na drogách či alkoholu u jednoho z rodičů. Rizikové a protektivní faktory mezi matkou a dítětem:

Rizikovost : •

užívání drog během těhotenství (bez snahy o abstinenci)

•

nízká úroveň prenatální péče

•

syndrom CAN v anamnéze matky

•

neschopnost zajistit pro novorozeně odpovídající bydlení

•

matka samoživitelka

•

vztah s partnerem, který je závislý na drogách 17

Protektivní faktory : •

vyšší věk matky

•

nedrogová sociální síť

•

partner, který neužívá návykové látky

•

podpora blízké rodiny (Preslová, 2003).

Potvrzuje se, že pokud je matka po porodu hospitalizována společně s dítětem, je motivovanější k léčení a projevuje větší zájem o dítě. Tyto ženy často neměly možnost ve své původní rodině zažít kvalitní emoční vztah se svou matkou anebo byly rodinné vztahy nějakým způsobem narušeny (Preslová, 2003). Některé studie potvrzují rozdílnou dispozici k různým typům závislosti u mužů a žen. Ženy jsou mnohem citlivější na drogy než muži, jejich citlivost kolísá v průběhu menstruačního cyklu a závislost se u nich většinou vyvíjí rychleji. Ženy též často rychleji reagují na léčbu, současně ovšem mohou být fragilnější i v následném období abstinence (Vavřinková, Binder, 2006).

2.5. Dítě matky užívající nealkoholové drogy

Zvlášť problematické je určení dlouhodobého vlivu užívání drog matky na dítě s ohledem na jeho další psychický vývoj. Je zajímavé, že i v zahraničí, kde se této problematice věnují déle, jsou závěry výzkumů a postoje z nich vyplývající, odlišné. Například studie o vlivu drogové závislosti rodičů na jejich děti se v evropských zemích značně liší. Najdeme studie, které prokazují, že takovéto děti jsou předurčení k tomu, aby měly samy také obdobné potíže nejen s drogami, ale i s učením, pamětí a zvýšenou schopností reagovat agresivně. Zároveň však jiné výzkumy dokazují, že mezi dětmi závislých rodičů a ostatními dětmi neexistují skoro žádné rozdíly v emoční oblasti, v chování a školních schopnostech a nelze u nich prokázat náklonnost k drogám (Preslová, 2003). To by nasvědčovalo výzkumům týkající se protektivních faktorů u resilientních dětí viz kap 4.2. Podle B.Žižkové(2008) je situace dětí matek užívajících drogy výslednicí tří základních trajektorií: 18

- důsledků vlivu prenatální expozice návykovým látkám - osobnosti matky viz kap. 2.4. - vlivů prostředí

Důsledky vlivu prenatální expozice návykovým látkám- pokud žena užívá během těhotenství drogy vyvolávající závislost, může v kombinaci se zdravotním stavem ženy, její životní situací a stylem života dojít k poškození plodu. Například ke vzniku vrozené vady a mozkového poškození. Dále se mohou objevit komplikace během těhotenství a při porodu a dítěti mohou způsobit trvalé poškození (Žižková, 2008). Více v kap.1. Vlivy prostředí- tento proces probíhá nejintenzivněji tam, kde vlivy prostředí jsou nejsilnější, tedy v rodině. Rodiče poskytují základní identifikační vzory. Vznikají zde modelové situace a na základě jejich řešení dochází k posilování vhodných či nevhodných reakcí (Hajný, 2003). Podle Vobořila se zdá nejdůležitějším faktorem pro následující vývoj dítěte jeho rodina. To znamená, že i když je matka závislá na nealkoholových drogách, je důležité chování matky k dítěti (Vobořil, 2003). Míra rizika budoucího poškození dítěte se odvíjí od toho, nakolik závislost rodiče narušuje chod rodiny. Užívání drog matkou je tak mnohem rizikovější než tatáž situace u otce. Dítě může být v kontextu vztahu plného výkyvů značně znejistěno, může dojít k narušení důvěry a k hromadění bezmocného vzteku (Hajný, 2003). Toto vše

narušuje budoucí psychickou

odolnost dítěte. Typické reakce dětí na závislost rodičů jsou podle Wegscheiderové-Cruseové (1989) čtyři: 1.

„Rodinný hrdina přebírá nároky za problémového rodiče, což přirozeně přesahuje

jeho možnosti, zejména pokud by ho měl přesvědčovat, aby se „polepšil“. V dospělosti může takové dítě trpět pocity méněcennosti a nedostačivosti, i když může být po vnější stránce celkem úspěšné. Bývá také ohroženo nezdrženlivým vztahem k práci. 2.

Ztracené dítě bývá stažené a uzavřené do sebe, málo a obtížně komunikuje, uniká do

fantazií a vnitřního světa. Důležité je překonat návykový problém v rodině a to, aby se těmto dětem věnovala pozornost. 3.

Klaun se snaží vyvolávat veselí, a tak odvádět pozornost od problémů, které rodinu

ohrožují. Jeho heslo je „lépe, když se smějeme, než abychom se prali a hádali“. 4.

Černá ovce na sebe upozorňuje zlobením, delikvencí apod., a tak odvádí pozornost od

problémů dospělých“ (Nešpor, 2000, s.45).

19

Podle Americké mezinárodní asociace zkoumající děti z rodin, kde jsou zneužívány drogy, existují závažné následky, kterými se tyto děti mohou vyznačovat: 1. Větší citlivost ke zneužívání drog. 2. Vztah mezi CAN syndromem a rodinou, kde se zneužívají drogy. 3. Děti z takovýchto rodin mívají problémy s depresí a úzkostí. 4. Děti z těchto rodin mívají problémy s fyzickým a mentálním zdravím. 5. Rizikové chování rodičů v takovéto rodině a z toho vyplývající fyzické násilí, chudoba, konflikty, izolace rodiny od běžné společnosti. 6. Nízký self-esteem (Kumfer, 2005).

20

např. emocionální a

3. Dítě vyrůstající v problematické rodině V této části se zabývám především kvalitní citovou vazbou dítěte na matku, která je označována za hlavní protektivní faktor, který ovlivňuje psychickou odolnost dětí z problémových rodin. V další podkapitole se rozepisuji o syndromu CAN a psychické deprivaci, protože u matek užívající nealkoholové drogy je větší riziko ohrožení dětí těchto matek těmito problémy.

3.1.Kvalitní citová vazba a nucená separace dítěte Citová vazba je specifická trvalá emoční vazba na jednu konkrétní osobu (většinou matku), charakterizovaná potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s touto osobou. Toto pouto je nezaměnitelné s vazbou na jinou osobu (Erikson, 2002). Vazba vzniká v průběhu časných interakcí mezi dítětem a danou osobou. Dítě pak špatně snáší odloučení od této osoby. Projevuje se u něj tzv. separační úzkost, nejvýraznější mezi 12. – 18. měsícem.Teprve po získání „základní důvěry“ v nejbližší osobu se dítě odváží rozšířit svůj okruh o nové osoby a prostředí (Matoušek, 1997). Základem kvalitní citové vazby je vazbové chování. Dítě chce být co nejblíže dané osobě, cítí úzkost, když jí není nablízku. Pokud daná osoba nedokáže přiměřeně reagovat na dětskou potřebu bezpečí, dítě si o něm vytváří představu, kterou pak může zobecnit i na jiné osoby. Dítě, které si nevytvořilo postoj základní důvěry, pak svoji neuspokojenou potřebu vazby buď zdůrazňuje zesilováním emočních projevů – jedná se o ambivalentní vazbu. Nebo ji naopak potlačuje a stylizuje se do úlohy nezávislého jedince, jedná se o vyhýbavou vazbu. U jiných dětí vyvine chaotická reakce na rodiče, v níž jsou patrny střídající se projevy potřeby blízkosti dané osoby i jeho odmítání – jedná se o dezorganizovanou vazbu. Tato reakce je příznačná pro děti zneužívané a týrané (Matoušek, 1997). Z dalších autorů, kteří se zabývali vztahem mezi matkou a dítětem v prvním roce života je E.Erikson. Kojenec během prvního roku získává buďto důvěru nebo nedůvěru ve svou matku. To záleží především na uspokojení orálních potřeb dítěte a na pozornosti k jeho signálům. Pokud je vazba narušena, je dítě v pozdějším životě ohroženo neschopností navázat blízké vztahy (Erikson, 2002). Druh vazby se dá testovat reakcí dítěte na odchod matky z místnosti, v níž zůstává v místnosti s dítětem cizí osoba, a zejména reakcí dítěte na návrat matky do místnosti. Tuto 21

metodu propracovala M. Ainsworth. Povaha vazby se dá zjišťovat také cíleným rozhovorem s dospělými. Ze strany matky může ztížit vytvoření pevné vazby na dítě komplikované těhotenství, obtížný porod, separace po porodu i separace v prvním roce dítěte (Matoušek, 1997).

Typy kvalitní citové vazby Bowlby společně s Ainsworthovou rozlišili: „Vazbu jistou – která se vytváří v prvních letech dítěte a je to taková vazba, ve které rodič dítěti k dispozici (je přítomen), reaguje na něho adekvátně a pomáhá mu v situacích, kdy se dostane do nesnází. „Vzhledem k přítomnosti (snadné dostupnosti) matky (rodičovské postavy), její citlivosti na signály vysílané dítětem, její láskyplné ochraně, když ji potřebuje, se dítě cítí jisté, snadno se pouští do explorace a vzdalování od matky, které samo aktivně řídí a nedělá mu potíže. I matka se v interakci s dítětem cítí dobře, neboť je odměňována pozitivními zpětnými vazbami dítěte, jeho prosperitou, nebojácností, jeho osobním růstem“ (Šulová, 2003, s.37). Vazba nejistá- úzkostná, vzdorující- je taková, při které si dítě není jisté přítomností a dostupností své matky. Dítě si není jisté reakcí rodiče na jeho signály, potřeby. Dítě se od matky nechce vzdálit, je plně zaujato svou starostí o svou bezpečnost, strachem ze ztráty matky. Tato vazba nastává, když matka na dítě reaguje adekvátně a potom pro dítě nepředvídatelně (např. intoxikovaná matka). Vazba nejistá- úzkostná, vyhýbavá- je taková vazba, kde dítě nemá žádnou důvěru v to, že když bude potřebovat pomoc a péči, bude na něj matka reagovat prospěšným způsobem. Je to dítě, které vyrůstá bez lásky a podpory. Naopak jeho očekávaná reakce od matky je odmítnutí. Jedná se o takovou matku, která opakovaně odkládá dítě či ho předá do institucionální péče (Šulová, 2003). J.Bowlby (1951) vyslovil domněnku, že dlouhodobé odloučení dítěte od matky nebo jiné blízké osoby na jejím místě v prvních pěti letech života vede zpravidla k narušení duševního zdraví dítěte a zanechává následky, jež jsou trvale patrny v celém dalším vývoji dítěte. Tak se do psychologie zavedl pojem separace jako patogenní a mimořádně závažné okolnosti (Langmeier, Matějček, 1968). Pojem hospitalismus, tj.syndrom vývojové poruchy dítěte, jako následek nedostatečného množství potřebných podnětů při dlouhodobém umístění dítěte v nemocnici či ústavním zařízení, byl prvně vysloven Wolfovou, ale již Freudová se tomuto věnovala. Hospitalizace dítěte je výrazným zásahem do života jedince. Dítě je separováno od rodiny, obklopeno cizími 22

lidmi v neznámém prostředí. Fyziologická, anatomická, vývojová i psychická nezralost dítěte usnadňuje působení negativních faktorů spojených s hospitalizací a činí jej vůči nim mnohem vnímavějším a zranitelnějším. Tak může docházet k neuspokojování základních psychických potřeb dítěte až k psychické deprivaci. Klasické deprivační studie se zabývaly především osudem dětí v ústavech a jiných zařízeních. Jejich závěr vyzníval někdy v tom smyslu, že lepší špatná rodina, než nejlepší ústav. Brzy se však ukázalo, že deprivační situace se vyskytují i v jiných prostředích a z nich pak především v rodině (Langmeier, Matějček, 1968). U dětí hospitalizovaných v raných vývojových obdobích je separace velmi riziková. Přerušení intimních citových vztahů dítěte může vést k dočasnému neuspokojení potřeb v oblasti citové a emoční (Širůček, 2002). Dále se uvádí, že u těchto dětí hrozí poměrně největší nebezpečí z náhlé separace, neboť v tomto období ještě není možné dítě na hospitalizaci psychicky připravit. U separovaných dětí může dojít k rozvoji anaklitické deprese, projevující se po kratším období protestu následným upadnutím do apatie a ztrátou zájmu o okolí. Přetrvávající separace s narušením vztahu mezi matkou a dítětem může vést k prodloužení separační úzkosti u dítěte až do mladších školních let a zasahovat do optimálního vývoje v tomto věku (Smékal, 2002). Vliv separace na následný vývoj je však podmíněn celou řadou faktorů-věk dítěte, forma separace (náhlá, postupná, úplná, částečná, krátkodobá, dlouhodobá), osobnost dítěte, minulá zkušenost s obdobnými situacemi, chování ošetřujícího personálu, kvalita náhradní mateřské péče v době separace a řada jiných okolností (Matějček, 1992). V období novorozeneckém a kojeneckém je dítě na separaci obzvláště citlivé. Novorozenecké období je časem adaptace, během něhož se dítě přizpůsobuje novým podmínkám vnějšího okolí. Matka je tedy pojícím prvkem mezi těmito světy a na základě intimního vztahu, budovaného již v prenatálním období, dodává dítěti pocit bazální jistoty a bezpečí (Smékal, 2002). Dítě předškolního věku potřebuje více než kdy jindy stabilní zázemí. To ho podporuje v chuti do zkoumání, zvídavosti, do samostatného odpoutávání od této jistoty. Když dojde k separaci, dítě s největší pravděpodobností bude vnímat své zázemí nejistě a přestane s experimentováním, zkoumáním, odpoutáváním se (Šulová, 2003). Na nedostatečnou saturaci svých potřeb v ústavních podmínkách reagují děti často vývojovou regresí, zpomalením vývoje, pohybovými automatismy, opožděním či zhoršením komunikačních schopností ( Šulová, 2003). Deprivované ústavní děti obvykle mají výrazné opoždění vývoje řeči, zásoba slov je poměrně velmi chudá, mají opožděný vývoj sociálních a hygienických návyků, vykazují zřetelné nedostatky ve zkouškách pojmových a vědomostních a sociální informovanosti, 23

zaostávání intelektového vývoje. Deprivované dítě nedovede pracovat samostatně, mají obvykle primitivní vztah k lidem, navazují mělčí vztahy. Bývají agresivní a hostilní (Langmeier, Matějček, 1968). Nucená separace dítěte bez přítomnosti mateřské (blízké) osoby , může způsobit asynchronii ve vztahu matka-dítě, projevující se vzájemně neempatickými interakcemi a neuspokojováním psychických potřeb dítěte i matky. Prožívání tohoto vztahu není uspokojivé. Narušení přirozenosti tohoto vztahu může nepříznivým způsobem ovlivnit následný vývoj dítěte (Smékal, 2002). Sroufle a kol.(1999) však upozornili, že negativní charakteristiky časné citové vazby či její absence/porušení nemusí nutně dítě navždy odsoudit k neradostné budoucnosti. Poukázal na to, že

Bowlby byl toho názoru, že citová vazba a vývoj jedince jsou utvářeny časnou

zkušeností, avšak na základě pozdější zkušenosti mohou být přetvořeny. Takovou pozdější zkušeností může být kvalitní vztah s pečující osobou v průběhu dětství a zčásti též citově nakloněné a stimulující prostředí (Koluchová, 1982). Oboustrannou a funkčně bezpečnou vazbu považují Koukolík a Drtilová za pravděpodobně nejdůležitější mechanismus vývoje normální osobnosti. Důvěřivý a skutečně hluboký vztah alespoň k jednomu rodiči definují také jako klíčový faktor prostředí predikující psychickou odolnost dítěte vůči případným rizikovým vlivům v jeho životě (Koukolík, 2001). S. Miskovitz (1983) zkoumá děti, které

prošly holocaustem a došla k závěru, že u

resilientních dětí, které přežily byla přítomna jedna osoba (zdravotní sestra, učitelka), která s nimi měla láskyplný a vřelý vztah. K podobným výsledkům došla i E.Werner (1996) nebo J.Anthony (1987) (Werner, Smith, 2001). Z toho vyplývá, že nedostatečná kvalitní citová vazba vede ke snížení psychické odolnosti.

3.2.Syndrom CAN a psychická deprivace dítěte Syndrom CAN a psychická deprivace dítěte bývají častým problémem u dětí pocházejících z rodin, kde nedílnou součástí života rodiny je zneužívání nealkoholových drog (Preslová, 2003).

Z toho plyne i poškození psychického zdraví dítěte (Dunovský, 1995, Matějček,

Langmaier, 1968), např. nízké sebehodnocení, nízká sebeúcta a sebedůvěra atd. (Vágnerová, 1999). Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, označující se jako CAN 24

syndrom (Child abuse and Neglect), je soubor nenáhodných aktivit vůči dítěti, které jsou v dané společnosti nepřijatelné nebo které vedou k poškození psychického či tělesného zdraví dítěte, ojediněle k jeho usmrcení ( Dunovský, 1995). Týrání rozdělujeme na fyzické a psychické. Fyzické týrání znamená záměrné ubližování dítěti, volbu nepřiměřeně bolestivých trestů, nepřiměřeně časté užívání fyzických trestů, ojedinělé avšak brutální potrestání, nezabránění týrání dítěte.

Psychické týrání zahrnuje

zneužití moci nad komplementárně závislým dítětem (Vágnerová, 1999) a vede k narušení zdravého psychického vývoje, dítě zúzkostňuje, brání všestrannému rozvoji jeho osobnosti, snižuje jeho hodnotu a jiné (Dušková, 2005). Jako důsledky týrání v dospělosti přetrvávají nízké sebehodnocení, sebeúcta, sebedůvěra, ochota akceptovat horší role spojené s pocitem vlastní bezvýznamnosti. Ztráta schopnosti orientace v sociálních rolích přináší potíže v mezilidských vztazích, ať už ve směru přílišné izolace či submisivity, nebo zvýšenou agresivitou a bezohledností. Výzkumy opakovaně potvrdily tendenci přenášet agresivní reagování rodiče do vlastní rodičovské role. Týrané děti často selhávají v sociální adaptaci a i mimo rodinu se stávají objekty odmítání, zavrhování a agrese jiných lidí (Vágnerová, 1999). Sexuální zneužívání představuje jakékoliv využití dítěte k navození vzrušení či uspokojení sexuálních potřeb zneuživatele a vystavení dítěte takovému chování, který tento cíl naplňuje. Sexuálnímu zneužívání bývají děti nejčastěji vystaveny ve vlastních rodinách, což vede většinou k jejich opakování (Dušková, 2005). Důsledky zneužívání mohou mít různou podobu. Zneužívání přináší celoživotní trauma v emoční oblasti, dochází ke ztrátě základního pocitu důvěry a bezpečí. Tyto děti projevují větší strach ve vztahu k lidem, ať už jde o dospělé či vrstevníky. Mívají zhoršené sebehodnocení a malou sebeúctu. Trpí častěji pocity studu a viny, že něco udělaly špatně. Mohou se cítit bezmocné, ztrácí sebedůvěru v možnost aktivně ovlivňovat svůj život (Dušková, 2005). Zanedbáváným dítětem se myslí dítě, jež se ocitá v situaci, kdy je aktuálně a vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých k svému zdravému fyzickému i psychickému rozvoji ( Dunovský a kol., 1995), což se projeví deprivací. Z psychologického hlediska má závažné důsledky především citová a sociokulturní deprivace. Důsledky citové deprivace jsou různé. Bývají to omezené komunikační a rozumové schopnosti. Je změněno citové prožívání a vztahy k okolnímu světu. Tyto děti mívají povrchní vztahy k lidem a nízké sebehodnocení (Vágnerová, 1999). Rizikoví rodiče pro děti se syndromem CAN jsou lidé, kteří: 25

• jsou osobnostně nezralí • žijí v rodině s narušenými vztahy a dlouhodobou tenzí • žijí v rodině sociálně izolované • žijí v rodině s vyšší mobilitou • dlouhodobě prožívají stres - jsou soustředěni na své zájmy a problémy a dítě je pro ně v takovéto situaci nadměrnou zátěží (nezaměstnanost, existenční stres, nízký ekonomický status rodiny, partnerský konflikt, situace svobodné matky) • mají snížené sebeovládání a obecně zvýšený sklon reagovat násilím • trpí duševní poruchou • užívají návykové látky • páchají trestnou činnost • jsou nespokojeni se svým životem • mají vůči svým dětem nerealistická, nadměrná a nekonzistentní očekávání a požadavky •

své děti v době těhotenství nechtěli

•

o děti obecně nestojí

•

ve výchově uplatňují autoritativní prvky

•

sami v dětství trpěli syndromem CAN

Rizikové děti se syndromem CAN se obyčejně nějakým způsobem odchylují od normy: •

jejich chování je nesrozumitelné a nároky na jejich výchovu jsou tak vyšší

•

jejich chování je nadměrně zatěžující a dráždivé

•

nesplňují očekávání

•

vymáhají své potřeby provokujícím způsobem (Vágnerová, 1999)

Psychická deprivace

Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy dítěti není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Langmeier, Matějček, 1968). Takovýto stav vzniká ochuzením o přívod určitých žádoucích podnětů, takže postiženému jedinci není dána možnost, aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém životě uplatnil (Matějček, Dytrych, 1994). Může být způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů a absencí stabilního vztahu s mateřskou osobou. Vzniká v situaci, kdy matka, nebo jiná 26

vztahová osoba, nemá o dítě zájem, zanedbává je, má k němu ambivalentní nebo hostilní postoj (Motyčková, 2006). Tak jako musí být uspokojeny základní biologické potřeby, jsou i základní potřeby psychické, které je třeba uspokojovat, aby dítě vyrostlo ve zdravou osobnost. Jsou to: •

„Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů.

•

Potřeba stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa.

•

Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám

dalších primárních vychovatelů. •

Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastní identity.

•

Potřeba „otevřené budoucnosti“.

(Langmeier, Matějček, 1968) Klasické deprivační studie se zabývaly především dětmi v ústavech, ale později se ukázalo, že k deprivaci může docházet i v rodinách. Činitele přispívající na zanedbávání dítěte v rodině můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější činitelé jsou: •

Ztráta matky z jakéhokoli důvodu

•

Nepřítomnost otce.

•

Nízká socioekonomická úroveň rodiny.

•

Rodiny s velkým počtem dětí.

•

Alkoholismus, drogová závislost, nestálost prostředí.

•

V rodinách migrantů a jiné Vnitřní činitelé jsou:

•

Citová nezralost a povahová nevyspělost matky nebo otce.

•

Rodiče trpící duševními poruchami.

„Příznaky psychické deprivace mohou být velmi rozmanité a proměnlivé, mohou zabírat celou stupnici od lehkých nápadností až po velmi hrubá poškození intelektového i charakterového vývoje. Mohou mít pestrý ráz příznaků neurotických, psychopatických, ba i psychotických a mohou se někdy projevit i ryze somaticky“ (Langmeier, Matějček, 1968, s.291). Někteří kritikové Bowlbyho poukazují na to, že mnohé deprivované děti dosáhnou v pozdějším věku uspokojivého společenského a pracovního zařazení zcela spontánně. Zpravidla objevíme nějaké bližší souvislosti. Zjistíme, že ani deprivované děti nezůstávají bez 27

„pomoci“ (Langmeier, Matějček, 1968). Tyto protektivní faktory zkoumají například výzkumy o resilienci viz kapitola 4.2.

28

4. Psychická odolnost Psychickou odolnost zkoumám v rámci konceptu osobní vnímané účinnosti, proto se v této kapitole zmíním krátce o

psychické odolnosti. Více rozvedu

koncept vnímané osobní

účinnosti. Jedním z předpokladů budoucího vývoje společnosti je úsilí, aby

novorozené děti

vyrostly v produktivní, zdravé a kompetentní občany. Bohužel jsme svědky toho, že ve světě žije velký počet dětí v krajně obtížných a zátěžových podmínkách, u kterých je menší šance, že by vyrostli ve „zdravé“ jedince (Břicháček, 2007). Avšak nejen podle longitudinálních výzkumů resilience např. E. Werner se ukazuje, že i děti z rizikového prostředí mají šanci dospět ve dravého jedince. V psychologii se před 40 lety vynořilo téma odolnosti člověka. Na odolnost se můžeme dívat z více směrů. V mé práci se jí zabývám ze dvou pohledů. Pomocí konceptu self-efficacy zjišťuji především rozdíl mezi psychickou odolností dětí matek užívajících nealkoholové drogy a dětí z normální populace. Dále se zaměřuji na některé protektivní faktory, které mohou ovlivňovat psychickou odolnost ve smyslu resilience. To znamená, že se hledají proměnné, které pomohou dítěti vyrůstajícímu v těžkých podmínkách dospět ve zdravého jedince (Břicháček, 2007). Odolnost se většinou chápe jako souhrn propojených schopností, které i v obtížných životních podmínkách umožní překonat zdánlivě nezvládnutelné nesnáze (Břicháček, 2007). Podle Dytrycha a Čápa je odolnost k náročným životním situacím „schopnost vyrovnávat se s náročnými životními situacemi bez maladaptivních (nepřiměřených, patologických) reakcí.“ (s.58). Často se předpokládá, že jedinec má určitý stupeň odolnosti obecně. Zkušenost však ukazuje, že člověk může mít odolnost v některých oblastech. Zvýšenou citlivost nebo zranitelnost projevují lidé v té oblasti, kde zažili frustraci nebo stres (Čáp, Dytrych 1968).

4.1. Činitelé působící při utváření odolnosti Předpokládá se, že odolnost k náročným životním situacím závisí na: 1.

Vrozených vlastnostech organismu- bývají popisovány jako vlastnosti konstituční.

2.

Na věku- S. Rosenzweig si myslí, že odolnost vzrůstá do věku 16ti let.

3.

Životní zkušenosti- mají důležitou úlohu v odolnosti. Zvlášť zkušenosti jedince přímo

s náročnými životními situacemi. Je zjištěno, že postupné zvyšování nároků a obtíží vede 29

k tomu, že se o organismus přizpůsobuje, jeho odolnost stoupá. 4.

Zkušenosti z období raného dětství- hrají důležitou úlohu při utváření odolnosti. Když

jsou v útlém dětství potřeby dítěte uspokojovány, včetně citového kontaktu, lásky, jistoty, bezpečí, dítě se naučí „optimistickému životnímu postoji.“ 5.

Přítomný stav organismu- odolnost se snižuje působením infekčních a jiných

onemocnění. 6.

Příznivými společenskými vztahy

7.

Uvědomělá autoregulace- úsilí vydržet, zvítězit, uzdravit se (Čáp, Dytrych, 1968).

Odolnost člověka také nepochybně závisí na konfiguraci jeho osobnostních rysů. Například Rotter 1966 experimentálně ověřil koncept „místo kontroly“ (locus of kontrol). Podle této koncepce je odolnost člověka závislá na míře, do jaké má věci pod kontrolou. Když má pocit, že nemůže ovlivňovat okolnosti kolem něho jeho odolnost bude nižší, než když se cítí původcem svého jednání. Seligman 1975 formuloval koncepci naučené bezmocnosti. Ukazuje se, že lidé z naučenou bezmocností jsou méně adaptibilní(ze zvyku pasivní a nesvobodní) v zátěžových situacích. Dále koncepce chování typu A a B podle Rosenmaa a Friedmana. Ukázalo se, že osoby s chováním typu A jsou díky intenzivnějším stresům méně odolné vůči ischemické chorobě srdeční, než osoby s chováním typu B.

Kobasová se

zabývala pojmem pevnost (hardiness). Ukázalo se, že lidé dosahující vyšších hodnot v dimenzi pevnosti, jsou tělesně i psychicky zdravější, jsou aktivnější v řešení problémů. Základním faktorem je zde pravděpodobně složka zvaná kontrola- chápaná jako uvědomovaná vlastní schopnost řídit chod dění

v souvislosti se svou osobou. Mezi

charakteristiky lidí, kteří dobře zvládají životní těžkosti můžeme zařadit i optimismus. Optimismem u děti se zabýval Seligman (Hošek, 1994). Koncepce odolnosti

se s vývojem

měnily.

Nejdříve byla odolnost spojována

s dominantním rysem osobnosti (vůle). V druhé vlně prací o stresu byla odolnost chápána jako výsledek interakce mezi situačními proměnnými a jedincem. V poslední době se začíná odolnost vůči stresu chápat jako odolnost vůči škodlivému dopadu stresu. Stres se ovšem už nechápe pouze jako škodlivá noxy, ale chápe se spíše jako neodmyslitelná součást života a uvažuje se i o jeho pozitivních účincích. Dnes se už nepoužívá tolik pojem odolnost, rezistence, ale spíše pojmy přizpůsobivost ke stresu (resiliency to stress), (Hošek, 1994).

30

4.2. Resilience Termín resilience má vystihovat kromě odolnosti vůči stresogenním situacím, elastičnosti a přizpůsobivosti i pružnost návratu systému k původním podmínkám, aniž by došlo k jejich deformaci. Během posledních tří dekád byla vytvořena celá řada definic a modelů resilience. Tato šíře byla způsobena především tím, že dodnes není všeobecně přijímaná definice resilience, která by vyjadřovala konkrétně, co resilience je, a která by byla pro výzkumníky jasným vodítkem při koncipování výzkumů. Konsensus je v tom, že jde o schopnost zvládnout konfrontaci s výrazně nepříznivými okolnostmi. Resilience u dětí se nejdříve hledala jako osobnostní rys či charakteristika, obvykle jako schopnost vypořádat se účinně se stresem a nepřízní. Pak se autoři shodli v tom, že jde o proces, který různě fluktuuje v čase (Šolcová, 2009). Podle Lutharové (2000) je na termín resilience pohlíženo jako na dynamický proces, kterým jedinec dosahuje pozitivní adaptace při vystavení nepřízni. Podobný pohled nalezneme v práci Ungara (2004), podle kterého je resilience výsledek interakcí jedinců, jejichž cílem je získat jeden od druhého a od prostředí životní zdroje. Na jejich základě si jedinec může zachovat zdraví za podmínek, které jsou obecně pokládány za nepříznivé. Ungarova definice resilience vyjadřuje jednak schopnost jedince získávat potřebné zdroje, jednak možnost rodiny, obce a kultury poskytnout tyto zdroje srozumitelnými způsoby. Nepříznivé podmínky mohou být genetické, biologické, psychologické, enviromentální či socioekonomické (Čáp, Dytrych, 1968). Podle Werner (2006) se na termín resilience dá také nahlížet jako na označení osobnostního rysu – ego-resiliency. Ve smyslu hardiness, smysl pro soudržnost atd. viz výše. Resilience pomáhá lidem

vytvořit si pocit sociální kompetence, dovednosti k řešení

problémů, kritické myšlení ve vztahu k útrapám a pocit smyslu. Zároveň podporuje rozvoj vlastností jako sebeúcta, self-efficacy, autonomie a optimismus (Werner, Smith, 2001). Podle výzkumů ovlivňují resilienci rizikové a protektivní faktory. Rizikové faktory jsou enviromentální stresory, které u dítěte zvyšují pravděpodobnost špatné adaptace nebo negativních důsledků v oblasti fyzického zdraví, školního výkonu, mentálního zdraví a sociálního přizpůsobení. Obvykle se jedná o traumatické životní události, socioekonomické znevýhodnění, rodinný konflikt, dlouhodobé vystavení násilí a vážné problémy rodičů, jako je alkoholismus, závislost na drogách, kriminální jednání nebo duševní choroba (Šolcová, 2009). 31

Proti rizikovým nebo zraňujícím procesům stojí procesy protektivní, které podporují rozvoj resilience a snižují pravděpodobnost negativních dopadů. Werner rozšiřuje toto vyjádření o názor, že resilience snižuje pravděpodobnost negativních dopadů tím, že slouží jako kompenzační funkce (Werner,Smith, 2001).

4.3 Vývoj resilience u dětí

Podobně jako je tomu u dospělých osob, resilience u dětí byla zpočátku (v 80. až časně 90. letech minulého století) koncipována jako osobnostní rys, který svého nositele predisponoval k adaptivnímu vývoji a k odolávání nepříznivým okolnostem. A podobně jako u dospělých došlo v průběhu rozpracování k poznání, že k resilienci mohou přispívat faktory vně jedince a problematika resilience pokročila od původního statického modelu k modelu transakčnímu. V současnosti většina autorů uvažuje o resilienci jako o procesu interakce mezi dítětem a prostředím, které ho obklopuje (Šolcová, 2009). Jedním z nejpoužívanějších a nejspíš i nejpraktičtějším způsobem, jak popsat resilienci, je zaměření se na faktory, které ji určují.

Současné výzkumy přinesly tyto poznatky. Rizikové faktory Wernerová (1996) popsala jako vysoce rizikové faktory: •

chudobu

•

střední až těžké perinatální komplikace

•

vývojové nepravidelnosti a zpoždění

•

genetické abnormality a psychopatologii u některého z rodičů

Jako další zdroje stresu dětí popsala: •

dlouhodobou absenci primární péče v prvním roce života

•

narození sourozence do dvou let věku dítěte

•

vážné a opakované nemoci

•

chronickou chorobu rodiče

•

duševní chorobu rodiče 32

•

sourozence s handicapem či problémovým chováním

•

chronické rodinné neshody

•

absenci otce

•

ztrátu zaměstnání nebo občasnou nezaměstnanost rodičů

•

změnu bydliště

•

změnu školy

•

nový sňatek matky a příchod nevlastního otce do rodiny

•

odchod nebo smrt staršího sourozence nebo blízkého kamaráda

•

umístění do pěstounské péče

Podle Masterové a Coatswortha (1988) jsou nejzávažnější násilí, válka a smrt rodiče. Rutter a kol. (1975) popsali ve své studii sedm rodinných rizikových faktorů, které mohou vést k psychickým poruchám u dětí – závažný manželský nesoulad, nízký socioekonomický status, život na malém přelidněném prostoru, kriminalita rodičů, psychická porucha matky a přijetí dítěte do pěstounské péče. Ukázalo se, že přítomnost pouze jednoho tohoto faktoru nezvyšovala u dítěte závažně pravděpodobnost psychické poruchy. Avšak přítomnost dvou faktorů již vedla ke čtyřnásobné pravděpodobnosti psychického onemocnění a přítomnost čtyř faktorů tuto pravděpodobnost dokonce zdesetinásobila. Kumulativní efekt rizikových faktorů má naštěstí svůj protipól v kumulativním efektu faktorů protektivních (Šolcová, 2009).

Protektivní faktory Odborníci se spíše shodují na škodlivých faktorech nežli na těch ochraňujících. Není k dispozici sada faktorů, které by platily univerzálně. E. Wernerová provedla unikátní longitudinální výzkum, který trval 32 let. Proběhl na ostrově Kauai, který patří do havajského souostroví. Životní podmínky tam byly velmi neútěšné: chudoba, nezaměstnanost, etnicky smíšené obyvatelstvo, mnoho rozvodů, kriminality atd. Celkové výsledky péče o děti se zdály bezútěšné: časné potraty, mnohé děti umíraly, trpěly mnoha nemocemi, ve školách selhávaly a jejich šance do budoucnosti byly velmi malé. Výzkum byl zahájen v roce 1955, kdy se na ostrově narodilo 698 dětí. Autorka vytipovala 201 dětí, které se narodily do vysoce rizikových podmínek- perinatální stres, chronická chudoba, nízké vzdělání a věk rodičů, rozpad vztahu partnerů, alkohol, mentální nemoc rodičů aj. Téměř u dvou třetin z těchto dětí se vyvinuly vážné potíže chování či učení, později delikvence aj. Naproti tomu se třetina z nich (celkem 72 dětí) vyvinula dobře. Žádné výrazné potíže ve škole, hrály si aktivně s vrstevníky, realistické školní a životní plány, 33

absolvovaly celou střední školu, a jejich pozdější rodinný život byl spokojený. Odolní jedinci tedy vítězili nad obtížnými okolnostmi života. Soubor odolných dětí byl systematicky sledován až do 32 let jejich života. Z nálezů uvedu základní poznatky: objevila se celá řada protektivních

faktorů

v rodině,

mimo

rodinu

i

v dětech

samotných.

Děti

byly

charakterizovány jako aktivní, mazlivé, bez nápadných potíží se spánkem a jídlem (Werner,Smith, 2001). Dále: •

aktivně hledají nové zkušenosti

•

umějí požádat o pomoc druhé lidi v těžkých situacích

•

mají dobrou komunikaci s druhými

•

věří ve své schopnosti

•

mají vysokou míru sebehodnocení

•

mají velmi blízký vztah ke své matce, případně k jiné osobě

•

mají pocit, že svůj život kontrolují

•

mají řadu koníčků

•

mají schopnost navázat dobrý kontakt se školním prostředím (Werner, Smith, 2001)

Z výsledků studií Wernerové je možno odvodit závěr, že důvěra, kompetence a péče o děti se prosadí i ve špatných sociálních podmínkách, jestliže děti potkávají včas lidi, kteří jim poskytnou jistotu pro budoucí vývoj, důvěru, autonomii a umožní jim vlastní iniciativu (Břicháček, 2008). Matějček (1998) hovoří na základě studia literatury a vlastních zkušeností o několika typech faktorů. Rozděluje je na protektivní a ameliorativní. Protektivní faktory ,,tlumí" účinek individuální zranitelnosti jedince či nepříznivých vlivů okolí, ale nevedou nutně k resilienci. Jsou-li tyto negativní vlivy příliš silné, nejsou je protektivní faktory schopné překonat. Působí tedy spíše jako podpůrný zdroj pro adaptační procesy jedince. Oproti tomu ameliorativní faktory působí nejen jako činitel ochraňující, ale zároveň aktivně podporují organismus člověka, zlepšují jeho adaptační schopnosti a bojují proti nepříznivým životním situací. Konkrétně hovoří o řadě faktorů. Jako dobrý predikátor úspěšné adaptace se jeví chlapecká kompetence a socioekonomický status rodiny. S rodinou jsou dále spojeny některé hlavní faktory. Zde zmiňuje např. vřelý vztah dítěte s dospělými. Matějček nalezl ve svých studiích věnovaných psychické deprivaci (Matějček, Dytrych, 1998) určité záchytné okolnosti, jejichž vlivem a pomocí bylo možno psychickou deprivaci zastavit a přimět k ústupu. Tyto záchytné okolnosti tvořily: 34

•

uplatnění intelektových schopností dítěte ve školní práci

•

uplatnění individuálních schopností a dovedností v dětské skupině

•

uplatnění tělesné zdatnosti, síly, obratnosti (což Wernerová řadí pod schopnost

navázat kontakt s mimoškolními organizacemi) •

volba vhodného zaměstnání a úspěšné uplatnění v něm

•

vyspívající sexualita, erotické prožívání v době adolescence

•

manželství, manželské soužití

•

rodičovství, probuzení mateřských a otcovských postojů, sdílení péče o dítě s někým

citově zralým a kompetentním

Protože se ve své práci zabývám předškolními dětmi, z výše uvedených faktorů jsem si vybrala ty, které je možno přímo sledovat nebo zpětně zjistit u malých dětí a bylo v mých možnostech je v určité míře sledovat. •

kvalitní citová vazba ke své matce, případně k jiné osobě

•

mít dobrou komunikaci s druhými

•

umět požádat o pomoc druhé lidi v těžkých situacích

O těchto faktorech se zmiňují další autoři jako Ungar (2006), který vyvodil kvalitativními metodami ze svého mezinárodního projektu sedm tzv. tenzí, zdrojů, které mohou přispět k pozitivnímu vývoji a resilienci. Mimo jiné mezi nimi mluví o vztazích s významnými dospělými. Linda Theronová (2008) se zabývala chudou jihoafrickou městskou černošskou mládeží. Podle jejího názoru resilience sestává ze síly, která pudí jedince, aby byl někým a bezpečné vazby. Gary a kol. (1983) mluví o schopnosti poradit si v náročných situacích (Šolcová, 2009). Shrneme-li protektivní faktory- jako jeden z nejvíce opakovaných faktorů nám vychází kvalitní citová vazba dítěte k jedné konkrétní osobě od narození dítěte. Slovy Wernerové: „stabilní, kompetentní osoba, kterou je potřeba mít na počátku života u sebe“(2001, s.65).. Nejen podle Wernerové, ale i dalších autorů zabývajících se resiliencí nemusí jít přímo o vazbu na matku. Mohou ji zastoupit jiní rodinní příslušníci, či dokonce příslušné osoby vyskytující se v blízkosti dítěte. Kvalitní citová vazba, tak jak ji popsal J.Bowlby a jak ji rozpracovali další autoři, je pro vývoj dítěte zásadně důležitá viz kapitola 3.1.

Mít dobrou komunikaci s druhými- je široký pojem. „Jednou ze základních rovin lidské komunikace je bezpochyby řeč. Řeč je významnou součástí kognitivních struktur dítěte, která 35

mu umožňuje rozšiřovat akční radius jeho interakce s okolím. Při osvojování řeči dochází v relativně krátkém období k paralelnímu zvládnutí různých aktivit, tvořících komplex řečových dovedností. Dítě se musí naučit slyšené imitovat, rozčlenit, dekodovat, porozumět, vhodné užít, prosadit se v komunikaci, upoutat. Celkově lze říci, že zcela klíčovou úlohu sehrává matka a oba rodiče pro své dítě v oblasti řečových projevů přibližně do 4 let jeho věku. V této době se absence rodičů ukazuje jako nevratný negativní fakt jak pro aktuální rozvoj řeči dítěte tak i jeho pozdější řečový vývoj“ (Bartanusz, Šulová, 2003, s. 279). E. Wernerová mluví spíše ve svém longitudinálním výzkumu o schopnosti verbální komunikace. Patterson považuje za klíčový faktor resilience

efektivně uskutečňovanou

komunikaci, spojenou s otevřeným prožíváním emocí a s efektivním, vzájemně se podporujícím řešením problémů. Patterson (2002) rozlišuje komunikaci na emoční a instrumentální. •

Emoční komunikace je prostředkem projevů lásky a podpory.

•

Instrumentální komunikace slouží k vyjasnění a založení základních pravidel a vztahů,

tj. stanovení a utváření rolí, vymezení pravidel, rozhodování a řešení konfliktů (Šolcová, 2009). „Už v průběhu prvního roku

dítě využívá emocí při komunikaci s ostatními, dokáže

signalizovat svou libost a nelibost. Děti se v předškolním věku stávají citlivějšími k prožívání svých úspěchů a neúspěchů a efekty této skutečnosti se též odrážejí v rozvíjejícím se pojetí dítěte. Proto je velmi důležitá emoční podpora, ocenění a pochvala dítěte. V předškolním věku už dítě dokáže o svých prožitcích, emocích běžně mluvit, postupně se učí je hlouběji reflektovat, spojovat je s určitými podněty“ (Gillernová, 2003, s. 433). Ringler uvádí, že matky, které jsou se svým dítětem od narození, svým dětem odpovídají laskavěji, pokládají jim průměrně 2krát více otázek, poskytují svým dětem více informací. Děti těchto matek potom mají lepší verbální komunikaci (Šulová, 2003). „Od chvíle, kdy lidská bytost přišla na svět, komunikace se stala nejdůležitějším faktorem určujícím, jaké vztahy si člověk vybuduje, co se mu v životě přihodí, jak dokáže přežít, rozvíjet důvěrné vztahy, jak bude výkonný, jaký dá životu smysl“ (Satirová, 1994). Ve svém výzkumu komunikace mezi matkou a dítětem se zaměřuji na verbální i emoční složku komunikace.

Umět požádat o pomoc druhé lidi v těžkých situacích – za účinný faktor psychické pohody a zdraví je považována sociální opora. Přirozeným zdrojem sociální opory je především rodina, kde akceptování, pomoc či podpora každému členu rodiny tvoří součást 36

jejích funkcí a podílí se na utváření pocitu jistoty a bezpečí od ranného dětství. Ukázalo se, že pozitivní sociální vazby usnadňují adaptaci na nepříznivé podmínky (Paulík, 2010). „Podstata pozitivního působení sociální opory spočívá jednak v přesvědčení o blízkosti a dostupnosti pomoci a porozumění od lidí v okolí, jednak v reálné existenci této pomoci. Pomoc druhým v nesnázích spojená s opuštěním role oběti a přijetím role aktéra přispívá k rozvoji vlastní sebedůvěry a spokojenosti se sebou samým. Navíc pasivní jedinci, cítící se jako bezmocné a beznadějné hříčky osudu, nezřídka sociální oporu z okolí, na kterou čekají, nedostávají“ (Paulík, 2010, s.24).

4.4. Vnímaná osobní účinnost Při hodnocení psychické odolnosti vycházím především z konceptu vnímané osobní účinnosti. Koncept ‚self-efficacy‘, vnímané osobní účinnosti, je součástí sociálně kognitivní teorie amerického psychologa Alberta Bandury a není v české odborné literatuře jednotně pojímán. Vyskytuje se jako sebeuplatnění (Janoušek, 1992), osobní zdatnost (Smékal, 2002), obecná vlastní efektivita (Křivohlavý, 2001) nebo vnímaná osobní účinnost ( Hoskovcová, 2004). Z významového hlediska budu používat termín vnímaná osobní účinnost. Vnímaná osobní účinnost je vnímání nebo mínění o schopnosti využít svoje znalosti a schopnosti v dané činnosti. Je to obecná vlastnost, která ovlivňuje dosahování cílů a je také integrační prvek dílčích schopností, který ovlivňuje kompetence zvládat nějakou činnost. Je součástí našeho sebepojetí.

Sociálně kognitivní teorie Pro pochopení konceptu vnímané osobní účinnosti je třeba uvést sociálně kognitivní teorii, jejímž autorem je Albert Bandura. Tato teorie představuje teoretický rámec pochopení a vysvětlení lidského chování. Teorie integruje roli kognitivních, zástupných a seberegulujících procesů. Mezi základní prvky sociálně kognitivní teorie A. Bandury, patří model recipročního determinismu (Hoskovcová, 2006). Bandura staví tento model proti jednostrannému výkladu chování pouze na základě vlivů prostředí nebo pouze na základě vnitřních dispozic. Tradičnost modelu znamená, že se berou v úvahu tři faktory či spíše skupiny faktorů: chování, dále kognitivní, biologické a jiné vnitřní 37

osobní momenty, a posléze vnější prostředí. Recipročnost spočívá v tom, že tyto faktory na sebe vzájemně působí, ineragují mezi sebou. Determinismus tu označuje výsledný efekt množiny vzájemně propojených vlivů (Janoušek, 1992). V tomto modelu není chování produktem osobních a situačních vlivů ani však nestačí obousměrné pojetí interakce zahrnující vzájemné ovlivňování osob a situací. V tomto případě by chování samo neovlivňovalo probíhající transakci mezi osobou a situací. Zde je důležité, že chování samo ovlivňuje osobní a situační faktory, není jejich pouhým produktem (Janoušek, 1992). Externí determinanty chování (jako odměny a tresty) a vnitřní determinanty (jako ideje, očekávání, postoje) jsou součástí systému vzájemně propojených determinant, které ovlivňují nejen chování, ale i další části systému. To znamená, že každá součást systému-chování, kognice a vlivy prostředí- ovlivňují každou další část. Model také počítá s tím, že kromě vzájemného ovlivňování může v různých časových momentech vystupovat jeden faktor výrazněji do popředí ( Hoskovcová, 2006). Ve vzájemném ovlivňování faktorů je neustále explicitně i implicitně obsažen člověk jako celek, a to jako předpoklad i výsledek těchto procesů. V souvislosti s obecnou povahou člověka vymezuje Bandura hlavní lidské schopnosti. Lidé nejsou určováni výlučně vnitřními silami ani úplně tvarováni vnějším prostředím, ale přispívají k vlastní motivaci, chování a rozvoji. Na tom se podílejí základní lidské schopnosti (capabilities). Tyto schopnosti jsou během života buď rozvíjeny nebo zůstávají nerozvinuté, a lidé se mezi sebou jejich konkrétní podobou liší. Základními schopnostmi podle Bandury jsou: „Schopnost symbolizace umožňuje zpracování a změnu přechodné zkušenosti do vnitřních modelů, dodává zkušenosti význam, formu a souvislost v čase. Zajišťuje testování možných řešení symbolicky předem i komunikaci s ostatními prostřednictvím symbolů. Schopnost zástupného učení umožňuje, že to co se učíme, se můžeme učit i zástupně, ne naší přímou zkušeností a to pozorováním chování jiných lidí a z toho vyplývajících důsledků. Schopnost myšlenkové anticipace umožňuje předvídání důsledků budoucích činností a kladení cílů. Budoucí události v podobě kognitivní reprezentace přítomnou činnost ovlivňují. Schopnost autoregulace umožňuje přijímání vnitřních standardů, hodnocení nesrovnalostí mezi těmito standardy a činnostmi a vznik sebehodnotících reakcí, které ovlivňují následné chování. Schopnost autoreflexe spočívá v hodnocení a měnění vlastního myšlení. Patří sem i posuzování vlastních schopností vyrovnávat se s různými skutečnostmi“ (Janoušek, 1992).

38

Spojovatele mezi těmito schopnostmi a celkovými procesy tvoří v rámci schopnosti zástupného učení - observační učení a v rámci schopnosti autoregulace – self-efficacyvnímaná osobní účinnost (Janoušek, 1992).

Observační učení Většina lidského chování je naučena pozorováním modelů. Při observaci druhých si jedinec dělá představu o tom, jak se určité chování provádí. Tyto informace si zakóduje a řídí se jimi při svém chování. Informační funkce observace je předpokladem učení. Během observace si pozorovatel přivlastní chování ve formě symbolické reprezentace (Hoskovcová, 2006). Observační učení je podle Bandury ovládáno čtyřmi subfunkcemi, procesy: 1.

Pozornostní procesy (zaměření pozornosti)

2.

Paměťové procesy (uložení informace)

3.

Produkční procesy (motorická reprodukce)

4.

Motivační procesy

Pozornostní procesy určují co si vybíráme k pozorování a které informace jsou pro nás z dané události důležité. To dále ovlivňuje naše sociální a symbolické prostředí. Paměťové procesy jsou aktivní procesy, které transformují a rekonstruktují informace o událostech do paměti ve formě pravidel a koncepcí. Produkční procesy nám umožňují naše koncepce dále uvádět do příslušných modelů chování. Motivační procesy určují, které chování budeme v budoucnu opakovat. (Bandura, 1997).

Dítě opakovaně pozoruje vlastní chování a schopnosti druhých. Schopnosti druhých osob, které jsou podobné jim samým, mají pro srovnávání vlastních dovedností vyšší vypovídací hodnotu, než schopnosti osob zcela odlišných. Kromě napodobování vzorů se děti učí i přímou instrukcí od dospělých, nejčastěji rodičů. Nejvyšší účinnost mají modely, které jsou dítěti věkem, pohlavím, a jinými atributy podobné nebo takové, které bojují s nějakým problémem a přitom komunikují, jak s ním zachází a jak jeho jednotlivé elementy zvládají Rodičovský modeling je také významný ve vztahu ke komunikačnímu porozumění (Bandura,1997; podle Hoskovcová, 2004).

39

Vnímaná osobní účinnost Důležitým bodem sociálně kognitivní teorie jsou součásti sebepojetí, které jsou důležité pro řízení a hodnocení vlastního sociálního chování- sebekontrola a self-efficacy (osobní vnímaná účinnost). Sebekontrola v jedinci kontroluje, zda vlastní chování souhlasí se standardy, které osobnost integruje coby výsledek imitace a posilování. Tímto způsobem se chování samo reguluje a to i v nepřítomnosti vnějších posilovačů (Hoskovcová, 2006). „Osobní vnímaná účinnost- self-efficacy je podle Bandury sebedůvěra ve vlastní schopnosti, přesvědčení o vlastní způsobilosti plánovat a jednat způsobem nezbytným k dosažení nějakého cíle, zvládnutí nějaké situace či úkolu s důrazem na konativní složku. „Osobní vnímaná účinnost v Bandurově pojetí ovlivňuje myšlení, motivaci i city lidí, které rozhodují o cíli jednání, jehož dosažení či nedosažení zpětně ovlivňuje osobní vnímanou účinnost. Osobní vnímaná účinnost však nevyrůstá pouze ze schopnosti. Být něčeho schopen neznamená ještě být přesvědčen o tom, že jedinec je něčeho schopen. Osobní vnímaná účinnost je produktem komplexních procesů kognitivního zpracování různých zdrojů informací relevantních pro sebeúčinnost a je zprostředkováno přímým i zástupným působením a fyziologickou zpětnou vazbou.“ (Urbánek, Čermák, 1997, s.194). Osobní vnímaná účinnost je založena na čtyřech zdrojích informace: 1.

Autentické zkušenosti

2.

Zástupné zkušenosti

3.

Přesvědčení o účinnosti

4.

Informace o vlastním fyziologickém stavu

Autentická zkušenost je založena na zvládnutí úkolové činnosti. Úspěch posiluje sebedůvěru, neúspěch naopak vyvolává pochybnosti o vlastních schopnostech. Pokud nějakou překážku překonáme vytrvalým úsudkem, je to velmi účinný způsob jak posílit osobní vnímanou účinnost. Zástupné zkušenosti jsou založeny na pozorování jiných lidí v nějaké činnosti s konečným výsledkem. Schopné vzory dodávají pozorovatelům efektivní postupy pro zvládání různých situací. Lidé částečně posuzují své schopnosti srovnáváním s jinými lidmi. Třetím zdrojem je přesvědčování lidí o tom, že mají potřebné schopnosti. Většinou nestačí jen pozitivní ocenění, ale je třeba předkládat jedinci takové úkoly, ve kterých uspěje a nestavět ho předčasně do situací, které by nemusel zvládnout.

40

Informace či úsudek o vlastním fyziologickém stavu. Únava, bolesti jsou posuzovány jako příznak fyzické neschopnosti zvládnout úkoly vyžadující sílu a vytrvalost. Zvyšování sebedůvěry ve vlastní účinnost se dá tedy dosáhnout zlepšováním fyzického stavu a redukcí stresu (Janoušek, 1992). Pocit, že je člověk schopen ovlivnit průběh dění kolem sebe, je spojen s aktivitou při zvládání životních těžkostí. V řadě studií se ukázalo, že tato charakteristika je mimořádně dobrým obranným faktorem proti stresu. Naopak při pocitu nemožnosti ovlivnit dění kolem sebe, narůstá psychická zranitelnost a podmínky k snazšímu podlehnutí rezignaci a beznaději. (Křivohlavý, 2001). Ukazuje se, že zvyšování pocitu osobní vnímané účinnosti příznivě ovlivňuje zdraví a pocit duševní pohody jedince (Janoušek, 1992). Nízká vnímaná osobní účinnost je považována za osobnostní rys, který zakládá psychickou zranitelnost – tendenci k depresím a k podléhání stresu (Hoskovcová, 2005). Míra přesvědčení o vlastní účinnosti reguluje lidskou činnost prostřednictvím čtyř hlavních procesů: kognitivních, motivačních, afektivních a selektivních a projevuje se v somatické rovině a v pozorovatelném chování. V kognitivní rovině je souvislost s pozorností, zejména jejím směřováním. Lidé s malou osobní zdatností se zaměřují spíše na sebe, než na povahu úkolu a naopak je to pro lidi s větší vlastní účinností. Do kognitivní roviny spadá i důvěra v ovlivnitelnost schopností učením a naopak přesvědčení o nemožnosti zlepšování vlastních.schopností. V motivační rovině je sledována úroveň aspirace, která je vyšší u lidí s vyšším odhadem vlastních schopností. Tito lidé jsou vytrvalejší ve svých činnostech a lépe se vyrovnávají s neúspěchy. Emoční rovina se liší emočním vybuzením (arousal). Náladu ovlivňuje úroveň naší účinnosti. Tyto faktory se pak podílejí na našem celkovém výkonu a zakládají na optimismus/pesimismus a sebedůvěru/bezmoc. V rovině chování se projevují motivační proměnné a určují jak snadno lidé akceptují výzvy, kolik úsilí vynaloží a jak dlouho to navzdory překážkám vydrží (Bandura, 1997).

4.5. Vývoj vnímané osobní účinnosti u dětí „Podle S.Hoskovcové je předškolní věk klíčové období pro vytvoření pevného východiska pro 41

další pozitivní vývoj vnímané osobní účinnosti. „Vývoj vnímané osobní účinnosti se pohybuje od vnímání kauzálních vztahů mezi událostmi přes pochopení působení akce až konečně po vnímání sama sebe jako činitele akce. Ve vývoji koncepce osobní účinnosti se musí dítě naučit a získat pocit, že může zapříčiňovat určité děje. Dětské zkušenosti, při kterých samy produkují efekty vyvolané vlastní akcí, vytváří základy pro pochopení podmíněnosti akce až k vývoji pocitu osobní účinnosti. Vývoj osobní účinnosti vyžaduje více než jednoduchou produkci efektu prostřednictvím akce. Akce musí být vnímána jako součást vlastní osoby a dítě musí poznat, že je samo činitelem těchto akcí“ (2006, s.68). Zvláště kolem tří let se součástí sebepojetí stává vnímaná osobní účinnost. Děti v tomto věku mají již představu o vlastní účinnosti ve světě (Hoskovcová, 2006). Přesvědčení o vlastní účinnosti vzniká podle Flammera(1995): •

„Zkušeností s funkčností- novorozenec se již třetí den naučí, jak se účinně přisát

na prs. Ve dvou měsících kojenci zvyšují četnost aktivit, které mají určitý účinek. Tato chuť zjišťovat funkce něčeho může přetrvat celý život a tvoří základ pro učení a získávání zkušeností. •

Zkušenost s kauzalitou-první zkušenosti se dostavují víceméně náhodně, ale

chování, které vedlo k akci, je pak s radostí opakováno. Čtyřměsíční kojenci pak opakují účinné chování i v situaci, s níž zkušenosti ještě nemají, ale nějaký podnět jim dřívější zkušenost připomene. Roste jejich zájem o účinek jako takový a vzniká první chápání kauzality. •

Interní příčinná atribuce- ten, kdo je opakovaně příčinou různých akcí a účinků,

si musí jednoho dne uvědomit sám sebe. To můžeme sledovat u dvou až tříletých dětí, které o sobě začnou hovořit jako o ´já´, všechno chtějí dělat samy. Tento proces je velmi vzrušující sledovat, ale je zároveň náročný na trpělivost rodičů. •

Zkušenost úspěchu/neúspěchu- probuzené sebevědomí ve dvou až čtyřech letech

působí na dítě tak, že vlastní účinky v prostředí začíná vnímat jako osobní úspěchy či neúspěchy. To můžeme poznat podle toho, že dítě projevuje hrdost v případě úspěchu a stud v případě neúspěchu. Dítě je dotčeno osobně. To je začátek výkonové motivace. Zde se upevňuje ochota dítěte investovat námahu do vytyčených cílů. Je tady potřeba dbát na to, aby si děti volily dosažitelné cíle. Častý neúspěch oslabuje sebevědomí., pocit vlastní hodnoty a účinnosti. Občasný zážitek neúspěchu je ovšem nutný, aby výsledek námahy nebyl samozřejmý nebo nezajímavý. •

Diferenciace příčin- děti v předškolním věku jsou velmi velkorysé, pokud jde o

hodnocení úspěchu nebo neúspěchu. Nezvládnutí těžkého úkolu nepředstavuje neúspěch, cíl 42

dosažený bez námahy je vnímán jako úspěch. Je to až škola, která směřuje pozornost k vynaložené námaze, a to do té míry, že šesti až devítileté děti považují za dosažitelné všechny cíle, pokud se budou dostatečně namáhat. Tento optimismus není vždy opodstatněný, ale děti povzbuzuje a podporuje jejich vývoj. Dítě časem získává diferencovanou představu v náročnosti jednotlivých úloh a o vlastních schopnostech je zvládnout. Tyto představy se upřesňují mezi třetí a šestou třídou. Tím se do sebepojetí zapojuje realismus. Ten může vývoj ovlivňovat negativně“ (Hoskovcová, 2005, s.35). V tomto bodě je struktura osobní účinnosti vytvořena a v dalších obdobích s ní člověk jen zachází (Hoskovcová, 2005).

43

II. EMPIRICKÁ ČÁST

1. Výzkum

Protože výzkum je zaměřen na zkoumání psychické odolnosti předškolních dětí a to u matek, které v minulosti byly závislé na nealkoholových drogách, nepodařilo se mi kontaktovat více než deset matek, které by byly ochotné zúčastnit se výzkumu a zároveň měly děti ve věku 3-6 let. Všechny matky pocházely z o.s. Sananim, kde jsem 2 roky pracovala. O.s. Sananim má dvě střediska, kde se věnují matkám s dětmi. Jelikož se tato problematika v ČR teprve rozvíjí, není ani počet matek v této instituci příliš vysoký. Získat jejich souhlas na výzkumu, s ohledem na jejich minulost, nebylo jednoduché. Vzhledem k nižšímu počtu a věkové kategorii probandů jsem zvolila kvalitativní plán výzkumu. Kvalitativní výzkum vymezuje Hendl (2005) jako systematické či disciplinované použití mnoha metod. Výzkumník buduje komplexní, holistický obraz, který není uzavřenou instancí, ale je otevřený dalšímu rozvíjení. To znamená, že tento výzkum není uzavřenou kapitolou, ale je například možné z něj vycházet při dalších výzkumech. Aby byl kvalitativní výzkum validní používá se často technika zvaná triangulace. Pod pojmem triangulace se rozumí kombinace různých metod,výzkumníků, zkoumaných skupin nebo osob, lokálních a časových okolností a teoretických perspektiv, jež se uplatňují při zkoumání určitého jevu (Hendl, 2005). Výzkumník může různými metodami zkoumat stejný jev, nebo jeho různé aspekty. Existuje více druhů triangulace. Jako triangulaci dat označujeme použití různých datových zdrojů. Zkoumaný jev sledujeme v různý čas, na odlišných místech a u různých osob. Triangulace výzkumníků doporučuje využít více výzkumníků, např. tazatelů během výzkumu z důvodu zamezení zkreslení způsobeného chybou lidského faktoru při sběru dat. Třetí typ triangulace je triangulace metod. Jak název napovídá, výzkumník volí odlišné typy metod pro zkoumání stejného jevu. A nakonec triangulace teorií se uplatňuje při používání různých perspektiv a hypotéz při práci z daty ( Hendl, 2005).

44

1.1.

Cíl výzkumu

Cílem praktické části této práce je blíže se podívat na psychickou odolnost u dětí matek užívajících nealkoholové drogy. Zjistit, jestli se u těchto dětí prokáže nižší psychická odolnost než u dětí z běžné populace. Jestli bude rozdíl u dětí matek závislých na nealkoholových drogách a dětí z běžné populace v testu bezpečné vzdálenosti, což znamená ve vzdálenosti, ve které se nachází matka od dítěte při provádění „rizikové“ činnosti. Dále vycházím z výzkumů o resilienci a zkoumám, které z vytypovaných resilientních faktorů se budou u takovýchto dětí vyskytovat a jestli budou mít u těchto dětí vliv na jejich psychickou odolnost.

Výzkumné otázky 1)

Bude rozdíl v psychické odolnosti mezi dětmi předškolního věku matek závislých na

nealkoholových drogách a stejně starých dětí z běžných rodin? 2)

Bude hodnota indexu bezpečné vzdálenosti u dětí matek užívající nealkoholové drogy

jiná než u dětí z běžné populace? 3)

Bude rozdíl v aspirační úrovni dětí matek užívajících nealkoholové drogy a stejně stejně

starých dětí z běžných rodin? 4)

Které z vytypovaných resilientních faktorů se budou u předškolních dětí matek

závislých na nealkoholových drogách vyskytovat a budou-li ovlivňovat jejich psychickou odolnost? Vytypované resilientní faktory: -

blízká vazba na matku nebo jinou osobu

-

umět požádat o pomoc

-

dobrá komunikace mezi matkou a dítětem

1.2.Výběr a popis výzkumného vzorku Kvůli obtížnému přístupu k populaci dětí ve věku 3-6 let matek závislých na nealkoholových drogách byla zvolena metoda záměrného výběru přes instituce ( Miovský, 2006). Jelikož jsou v České republice jen dvě instituce, které se zabývají léčbou závislých matek, výzkum proběhl v nich. Jedná se o Denní stacionář o.s. SANANIM a Terapeutickou komunitu Karlov patřící také k o.s.SANANIM. Pro účast na výzkumu byly oslovovány matky, které prošly léčbou nebo momentálně 45

léčbu absolvují v Denním stacionáři nebo komunitě Karlov a mají děti ve věku 3-6 let. Výběr probíhal tak, že jsem si vytipovala vhodné matky ve spolupráci s psychology pracoviště a pak je přímo oslovovala. Výzkum probíhal přímo ve stacionáři za účasti matek a jejich dítěte. Trval přibližně 3 hodiny. Ze 14ti matek, které splňovaly stanovená kritéria a které byly osloveny, mi 6 matek spolupráci na výzkumu odmítlo a jedna se nedostavila ve stanovený čas. Dále jsem prováděla výzkum se 2 matkami a jejich dětmi léčícími se v komunitě Karlov. Výzkum proběhl přímo v komunitě. Výzkum byl ukončen získáním 1Oti účastníků. Mezi respondenty patří 10 matek průměrného věku 29 let, v rozmezí 23-36 let. Dále mezi respondenty patří 10 dětí průměrného věku 4,8 let, v rozmezí věku 3-6 let. Z toho 7 chlapců a 3 dívek. Každá matka má jedno dítě ve věku 3-6 let.

46

2. Postup a metody získávání dat Pro získání odpovědí na mé výzkumné otázky byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie viz kapitola 1. v empirické části. Výzkum probíhal od ledna 2009 do dubna 2009 ve vybraných zařízeních. S 5ti matkami a jejich dětmi jsem se seznámila na místě probíhajícího výzkumu. Dalších 5 matek jsem znala díky mému pracovnímu poměru v Denním stacionáři. Výzkum 8 matek probíhal ve volné terapeutické místnosti v Denním stacionáři. Výzkum 2 matek probíhal v terapeutické komunitě Karlov také ve volné terapeutické místnosti, kde nás nikdo nerušil. S každým z účastníků jsem se setkala celkem jednou. Setkání trvalo přibližně 180 minut. Pro lepší navázání důvěry jsem všem matkám na začátku vysvětlila význam výzkumu a ujistila je o anonymitě. Pro práci s dětmi je třeba navázat dobrý vztah, zajistit jejich motivaci, udržet jejich pozornost a snažit se, aby každé dítě ode mě danou instrukci pochopilo a také provedlo. Pro navázání dobrého vztahu s dítětem jsme se na začátku navzájem seznámili představením a krátkým neformálním rozhovorem. Potom jsme spolu probraly hračky, se kterými si mohly hrát během mého rozhovoru s matkou. Dítě mělo v této době prostor si na mě zvyknout. Dítě jsem motivovala slíbenou odměnou na konci sběru dat. Instrukce k úkolům byly snadné a jejich pochopení dětmi jsem ověřovala. Na začátku setkání jsem po úvodním seznámení vedla s matkou dítěte rozhovor týkající se protektivních faktorů resilience a o zkušenostech, které rodiče dětem zprostředkovávají a jaké situace jim umožní vyzkoušet tzv. test bezpečné vzdálenosti. Poté následovaly dva úkoly pro dítě, které vycházeli z činností, jež dítě zná. Jedná se o úkol skoky a pozorování dítěte v strukturované situaci při stavbě stavebnice. Po těchto úkolech matky vyplnily dotazník obecné vlastní efektivity a rating projevovaného self-efficacy dítěte. Výzkum je doplněn pozorováním komunikace mezi matkou a dítětem a mnou vyplněným ratingem projevovaného self-efficacy dítěte. Zjištěné údaje o dětech byly doplněny základními informacemi z anamnézy matky – založené na vyšetření při příjmu do léčby. Metody budou blíže popsány dále v textu.

2.1. Rozhovor Hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu tvoří kladení otázek lidem a 47

získávání jejich odpovědí. Dotazování obecně zahrnuje různé typy rozhovorů, dotazníků, škál a testů. Tyto metody se mohou použít samostatně nebo v kombinaci s jinými metodami. V mém výzkumu jsem použila polostrukturovaný a strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami a dotazník. Polostukturovaný rozhovor- jedná se o rozhovor, kdy jsou tazateli pokládány dopředu sestavené otázky s určitým tématickým zaměřením, s možností přecházet i do rozhovoru volného.

2.1.1 Strukturovaný rozhovor s matkou dítěte

K baterii výzkumných metod jsem dodala v souvislosti s tímto výzkumem otázky týkající se protektivních

faktorů,

které

ovlivňují

psychickou

odolnost

dítěte.

Vycházela

jsem

z longitudinálního výzkumu E. Wernerové viz kapitola 5.1.1. Rozhovor jsem koncipovala jako strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami.

Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami sestává z řady formulovaných otázek, na něž mají jednotlivý respondenti odpovědět. Tento typ rozhovoru je vhodný, pokud ho nemáme možnost opakovat a máme na něj málo času. Použijeme ho, když je nutné minimalizovat variaci otázek kladených dotazovanému. Redukuje se tak pravděpodobnost, že se data získaná v jednotlivých rozhovorech budou výrazně strukturně lišit. Data z takového interview se snadněji analyzují (Hendl, 2005). Pro svůj výzkum jsem nakonec nepoužila otázku číslo 1. Ve výzkumu jsou otázky týkající se blízké vazby dítěte na matku nebo jinou osobu, komunikace dítěte mezi matkou a dítětem a schopností dítěte říci si o pomoc. Rozhovor trval asi 35 minut. Otázky na odpovědi jsem zaznamenávala průběžně s odpověďmi respondentek. Přesné znění otázek: 1.

A. Pozorujete někdy, že Vaše dítě zaujme nějaká činnost, hra více než jiné? B. Vydrží pak u ní déle?

2.

Má Vaše dítě již nějaké kamarády? Hraje si Vaše dítě rádo samo nebo s ostatními dětmi? Tato otázka se zaměřuje na komunikaci dítěte.

3.

A. Stalo se Vám někdy, že jste s Vaším dítětem nemohla být delší dobu? B. S kým nebo kde v té době bylo Vaše dítě? C. Byl tam někdo, kdo se Vašemu dítěti věnoval? D. Stýká se s touto osobou dodnes? Tato otázka se zaměřuje na blízkou vazbu dítěte na matku nebo jinou osobu. 48

4.

A. Má Vaše dítě sourozence? B. Jak spolu vychází? Tato otázka se zaměřuje na blízkou vazbu dítěte na matku nebo jinou osobu.

5.

A. Máte pocit, že svému dítěti rozumíte? B. Víte co v danou chvíli chce nebo proč se chová určitým způsobem? Tato otázka se zaměřuje na komunikaci mezi matkou a dítětem.

6.

Funguje ve Vaší rodině babička, dědeček nebo někdo další, kdo má o Vaše dítě zájem? Tato otázka se zaměřuje na blízkou vazbu dítěte na matku nebo jinou osobu.

7.

Když si Vaše dítě neví s něčím rady, umí si říci o pomoc? Tato otázka se zaměřuje na schopnost říci si o pomoc.

8.

Bavíte se s Vaším dítětem o jeho prožitcích, emocích? Tato otázka se zaměřuje na komunikaci mezi matkou a dítětem.

Z tohoto rozhovoru získáme informace o resilientních faktorech týkajících se blízké vazby dítěte na matku nebo jinou osobu, komunikace dítěte mezi matkou a dítětem a schopností dítěte říci si o pomoc.

2.1.2. Test bezpečné vzdálenosti

Tato metoda byla vytvořena S. Hoskovcovou v rámci jejího výzkumu zaměřeného na psychickou odolnost předškolního dítěte. Jedná se o polostrukturovaný rozhovor nad sadou podnětových fotografií. Podnětových fotografií v rozhovoru je šest, kde na fotografiích je chlapec nebo dívka. Fotografie zachycují čtyřleté dítě v různých situacích, které mohou být hodnocené jako rizikové: dítě na žebřinách, hrabající lopatou, zatloukající hřebík, při krájení jablka, při míchání něčeho horkého v hrnci, chovající novorozence, dvě děti bojující proti sobě tyčí. Pro snazší identifikaci s obrazovým materiálem byly vytvořeny dvě sady pro každé pohlaví zvlášť (Hoskovcová, 2006). Před začátkem rozhovoru jsem zadala vždy stejnou instrukci, která zněla: „Budu Vám ukazovat fotografie, na kterých je zachycené čtyřleté dítě při činnostech, které rodiče hodnotí jako různě rizikové.“ Potom jsem matkám ukazovala fotografii jednu po druhé v daném pořadí a pokládala jim vždy stejnou otázku: „Myslíte si, že čtyřleté dítě může dělat takovou činnost? (odpověď- ano/ne). Pokud myslíte, že ano, v jaké vzdálenosti byste od dítěte byla? 49

(odpověď- tak, abyste dítě při činnosti držela, dotýkala se ho, byla na dosah s možností kdykoli zasáhnout, byla v dohledu, viděla na dítě, byla v doslechu, není nutná přítomnost rodiče. Na konci sady fotografií jsem navázala rozhovorem především o domácích činnostech, které dítě může dělat samo (Hoskovcová, 2006). Z této metody je získán číselný údaj tzv. index bezpečné vzdálenosti. Jedná se o vzdálenost matky dítěte od dítěte provádějící nějakou „rizikovou“ činnost. Ve výzkumech S. Hoskovcové bezpečná vzdálenost výrazně koreluje s celkovým SE. Ukázalo se, že děti, které mají možnost vyzkoušet si více činností samostatně mají větší SE.

2.2. Skoky Protože neexistuje ověřená škála nebo postup, jak zjišťovat vnímanou osobní účinnost předškolních dětí (Hoskovcová, 2006), zvolila jsem pro můj výzkum několik metod, které mi doporučila S. Hoskovcová , která se dlouhodobě věnuje psychické odolnosti dětí. Tato úloha byla inspirována manuálem pro konstrukci škál vnímané osobní účinnosti od Bandury (Hoskovcová, 2006). Děti při tomto úkolu skákají z čáry, kterou jim dopředu nakreslím, na bod, který se vzdaluje po každém dalším pokusu o 10 cm. Dítě skáče do té doby, dokud chce. Před každým skokem dítě odhaduje, jestli na daný bod doskočí. Odpovědi zaznamenávám na grafické škále od 1 do 6, kde 1 znamená „určitě neskočím“ po 6, která znamená „určitě skočím.“ Dítěte jsem se před skokem zeptala: „Doskočíš na tento bod?“. Ukážeme na bod na zemi. „Myslíš, že tam určitě neskočíš? Pak ukaž sem.“ A ukážeme na nejužší místo trojúhelníku. „Nebo myslíš, že tam určitě doskočíš? Pak ukaž sem“. Ukážeme na nejširší místo na trojúhelníku. „ A nebo si nejsi úplně jistá/ý a je to někde mezi. Pak ukaž na tomto trojúhelníku, jak moc jistá/ý jsi si.“ Později byla instrukce opakována ve zkrácené verzi (Hoskovcová, 2006). Tato úloha měří také aspirační úroveň dítěte. Podle Bandury má osobní vnímaná účinnost vliv na to jaké si dítě volí překážky, jakým způsobem je překonávají a jestli se k nim staví optimisticky nebo pesimisticky (Hoskovcová, 2006). Během této úlohy, vedle záznamu odhadu

výkonu a skutečného výkonu, jsem

pozorovala emoční a slovní podporu matky k dítěti, emoční reakce dítěte na úspěch neúspěch ve skoku a zaznamenala je. Účelem bylo získat informace o osobní vnímané účinnosti dítěte, komunikaci mezi matkou a dítětem a aspirační úrovni dítěte.

50

2.3. Pozorování Dalším zdrojem pro získávání dat ve výzkumu bylo pozorování, které patří spolu s rozhovorem mezi jednu z nejstarších metod získávání psychologických poznatků. Metody pozorování můžeme dělit na strukturované a nestrukturované, kde rozhoduje zda-li se pozorování provádí na základě předem daného předpisu. Během výzkumu bylo využito pozorování strukturované i nestrukturované.

Realizovanou formu pozorování lze hodnotit jako participantní (zúčastněné) pozorování. Dle Hendla (2005) dochází při zúčastněném pozorování k tzv. dvojímu účelu (dual purpose). Výzkumník není jen pozorovatel a pasivní zaznamenavatel dat, ale aktivně se účastní dění. S pozorovanými osobami je v osobním vztahu, sbírá data, a zároveň se účastní přirozeně se vyvíjejícího dění. Takovýto postup mi umožnil, abych byla s účastníky výzkumu v těsnějším propojení, což přispělo k hlubšímu prozkoumání problematiky. Při přímém a osobním kontaktu se mohli respondenti cítit jistěji a bezpečněji. „Pozorování lze u dětí použít relativně bez problému, protože nezávisí na verbálním materiálu a děti přítomnost pozorovatele zpravidla ignorují lépe než dospělí. Pozorování může probíhat po celou dobu kontaktu s dítětem, kdy informace získáváme již od chvíle zahájení setkání“ (Hoskovcová, 2006, s. 89).

2.3.1. Stavebnice

V úkolu stavebnice jsem použila metodu pozorování ve strukturované situaci. Pozorování v této fázi jsem se snažila realizovat jako nezúčastněné. Dítě je vyzváno, aby složilo z kostek stavebnici podle návodu. Stavebnice má několik úrovní obtížnosti, které můžeme volit podle věku dítěte. V našem výzkumu dítě dostalo lehčí stavebnici, a pokud ji zvládlo bez problému, dostalo ještě další, složitější. Dítěti bylo řečeno, že pokud bude potřebovat, může mu matka pomoci. Tato úloha poskytuje informace o vnímané osobní účinnosti dítěte, ale také se zaměřuje na interakci dítěte a matky (Hoskovcová, 2006). V této úloze jsem pozorovala interakci mezi matkou a dítětem za účelem získat informace o komunikaci mezi matkou a dítětem a schopností dítěte říci si o pomoc. Pozorovaní jsem měla rozdělené na několik bodů, jak se dítě chová v situacích neúspěchu (žádá o pomoc, vzdává se, přehlíží chybu, zkoumá jiná řešení), jak překonává obtížné situace (zlobí se, volá matku, zkouší různé varianty, přemýšlí nahlas o různých řešeních), jak vydrží dokončit úkol 51

(samostatně udrží pozornost, při neúspěchu okamžitě žádá o pomoc, vydrží za povzbuzování matky, ukončí úkol předčasně), jak se chová k matce (projev samostatnosti-odmítá pomoc, věcná žádost o pomoc, žádost o pomoc kňouráním, ujišťování u matky- verbální, neverbální, vyrovnaná komunikace, ignorace přítomnosti matky). Nejlepším řešením by bylo z interakce pořídit videozáznam a ten vyhodnotit počítačovým programem. Respondenti bohužel ve většině případů můj návrh odmítli. V této úloze jsem pozorovala interakci mezi matkou a dítětem za účelem získat informace o komunikaci mezi matkou a dítětem a schopností dítěte říci si o pomoc.

2.3.2. Komunikace mezi matkou a dítětem

Protože při svém výzkumu zčásti vycházím také z výzkumu E.Werner a R.Smith, které tvrdí, že jedním z protektivních faktorů ovlivňující psychickou odolnost je schopnost komunikace s druhými lidmi, kde u dětí předškolního věku je to především komunikace s matkou viz kapitola 5.1.1., mapuji tuto schopnost. Komunikaci jsem si rozdělila na verbální a neverbální. Wernerová mluví především o verbální komunikaci, ale jiní autoři zabývající se resiliencí hovoří také o tzv. emoční komunikaci, patřící do neverbální komunikace. Jako metodu jsem si zvolila pozorování podle kategorií. Následující kategorie vycházejí volně z prací Ch.Osgooda (1964) o vyvození obsahových příznaků z obsahových analýz. Kategorie sleduji během celého svého výzkumu. •

Pohled očí – jsem dále rozdělila na pohled zdola, shora, přímý a žádný.

•

Aktivita – při komunikaci sledující řeč, gesta a výraz. Rozdělující ji na pasivní, aktivní, negativní a pozitivní.

•

Hodnocení matky k dítěti – jsem rozdělila na kladné, neutrální a záporné.

•

Vztah - všímám si schopnosti vycházet vstříc v komunikaci. Rozděluji jej na náklonnost nebo odstup.

•

Funkce – se týká souladu v komunikaci. Rozděluji ji na pochopení a nepochopení.

•

Korespondence – jedná se o komunikační vztah mezi matkou a dítětem. Rozděluji jej na jednostranný a oboustranný. Na všechny kategorie se zaměřuji z pohledu matky i dítěte. Z tohoto rozhovoru jsem získala informace o komunikaci dítěte mezi matkou a 52

dítětem.

2.4. DOVE- dotazník obecné vlastní efektivity

Děti a zvláště ty mladší nelze sledovat bez rodinného kontextu. Pro zjišťování vnímané osobní účinnosti rodičů je v češtině dostupný dotazník obecné vlastní efektivity (DOVE) pro orientační zjištění úrovně vnímané osobní účinnosti. Dotazník obsahuje deset položek, odpovídá se na čtyřbodové škále. Tento dotazník navrhli M.Jerusalem a R. Schwarzer v roce 181. Autoři vycházejí z Bandurova konceptu vnímané osobní účinnosti (Schwarzer, 1993). Do češtiny přeložil J. Křivohlavý. Dotazník vyplnila matka dítěte. Z tohoto dotazníku získám informace o vnímané osobní účinnosti matky dítěte.

2.5. Rating projevovaného self-efficacy dítěte Při hodnocení psychické odolnosti je třeba si zvolit teoretický rámec, ve kterém se bude výzkumník pohybovat a podle toho volit použité metody. V mé práci vycházím z konceptu vnímané osobní účinnosti. Jako základ pro hodnocení vnímané osobní účinnosti používám Rating projevovaného self-efficacy dítěte. Děti předškolního věku nejsou ještě schopné dotazníky vyplňovat. Proto dotazník vyplnila matka dítěte a výzkumník na základě pozorování dítěte. Pro zjištění psychické odolnosti dítěte, by bylo ideální, aby dotazník vyplnil ještě nezávislý vychovatel např. učitelka v mateřské školce. Dotazník jsem převzala od S. Hoskovcové. Tento dotazník obsahuje deset položek. Otázky byly uvedeny tak, aby hodnotitelé odpovídali na otázky, jak se patrně dítě zachová. Při odpovědích na otázky bylo důležité zohlednit nejen celkový dojem z dítěte, ale vycházet ze všech dostupných materiálů. Z těchto dvou hodnocení byla pak vypočítána průměrná hodnota vnímané osobní účinnosti. Z tohoto dotazníku získám informace o vnímané osobní účinnosti dítěte.

2.6. Využití dat z anamnestického listu matky dítěte Z tohoto zdroje jsem využila k zarámování jednotlivých případů především drogovou kariéru matky a upřesnila některé informace, jako například věk matky a dítěte. Pokud byly 53

v anamnéze použitelné údaje, stran blízké vazby na dítě nebo jinou osobu, využila jsem jich. Podmínkou pro použití anamnestického listu, byl písemný souhlas matky. Všechny matky tento souhlas podepsaly.

54

3. Výsledky výzkumu Nejdříve se zaměřím na kasuistiky jednotlivých dětí v mém výzkumu. Dále budu pokračovat odpověďmi na mé výzkumné otázky.

3.1. Kasuistiky V těchto kasuistikách

popíšu každé dítě zvlášť ve všech mnou zkoumaných oblastech.

Kasuistiky jsou seřazeny podle číselných údajů z psychické odolnosti (od nejnižší psychické odolnosti po nejvyšší). Jména dětí nejsou skutečná.

Milan 3 roky •

Matce je 26 let. Drogová kariéra- heroin, pervitin, od 14ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Milana neboli SE je 2,3. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 3,2.

Milan mě na začátku našeho setkání zdraví. Nesměle mě pozoruje. V průběhu mého výzkumu se více uvolní, ale celkově působí nejistě. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Milan byl bez matky 2 měsíce, když mu bylo 2,5 roku. Matka šla na detoxifikační léčbu. Milan byl v té době u babičky, kterou do té doby moc nevídal, ale od pobytu u ní jsou na sebe dost fixovaní. Jsou spolu hodně v kontaktu. Matka během těhotenství vydržela abstinovat 6 měsíců. Po porodu zase začala užívat pravidelně, až ji hrozilo odebrání dítěte. Od té doby se léčí v komunitě Karlov. Otec Milana se předávkoval a umřel. Matka má přítele, se kterým v současné době bydlí. Sourozence nemá. V rodině funguje i dědeček, který má o Milana od narození zájem. Dědeček žije sám na Slovensku. Nevídají se pravidelně. Komunikace mezi matkou a dítětem Od té doby, co je matka v léčbě se komunikace s Milanem pomalu zlepšuje, ale do té doby užívala drogy a sama říká, že ji Milan spíše překážel. Kamarády žádné nemá. Děti si s ním nechtějí hrát, spíše se navzájem provokují. Z pozorování podle kategorií vyplývá: 55

V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí pouze jednou. Intenzita pohledu je slabá. Aktivita těla je spíše pasivní u matky i Milana. Matka se snaží Milanovi vyjít vstříc. Milan má k matce odstup. Ve verbální komunikaci dochází k pochopení i nepochopení otázek z obou dvou stran. Matka Milana hodnotí velmi málo a to spíše negativně. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku : Milan je si trochu nejistý. Zadání mu musím pořádně a pomalu vysvětlit. Pak vše řeší s radostí. Potřebuje podporu matky. Matka nereaguje na výzvy Milana. Sedí na židli a přemýšlí si o svých věcech. Pak se snaží Milana povzbudit, ale působí to, že je to spíše kvůli mně, aby Milan úkol splnil. Umět požádat o pomoc Podle matky si Milan o pomoc říci umí. Má teď problémy s oblékáním, tak požádá matku, aby mu pomohla. Pozorování při stavbě stavebnice: Milan se při neúspěchu vzteká a zlobí. Hledá podporu u matky. Ta na něj reaguje velmi málo. Začne ji žádat o pomoc pláčem. Matka mu pomáhá a říká: „Takhle to přeci není, podívej já ti to ukážu. Teď už to máš hezké.“ Úkol Milan dodělává sám a má z toho radost. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Milan může lézt na žebřiny, pomáhat na zahradě se zahradním nářadím, držet miminko v náručí a šermovat klacky. Milan nemůže zatloukat kladivem hřebíky, krájet nožem, míchat něco horkého na plotně. Při držení miminka v náručí matka Milana drží. U šermování klacky se matka Milana dotýká. Při lezení na žebřiny je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. Při pomáhání na zahradě je matka v dohledu, vidí na dítě. Milan rád v domácnosti pomáhá. Index bezpečné vzdálenosti je u Milana 1,4. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Než začne skákat, potřebuje úkol dobře vysvětlit. Při skákání má radost. Obavy z neúspěchu nemá. Má radost z překonání. Při odhadu výkonu si je Milan vždy jistý, že na bod doskočí. Hledá podporu u matky.

Nikola 4 roky •

Matce je 36 let. Drogová kariéra- heroin, pervitin od cca 18ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Nikoly neboli SE je 2,4. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2,3. 56

Nikola mě při našem setkání zdraví, pak si vpluje do svého světa a v něm více méně zůstává po celou dobu našeho setkání. Nikdy se na mě neotočí a nepodívá se mi do očí. Na některé otázky neodpovídá. Je to myslím proto, že mě nevnímá. Při odchodu pozdraví. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu V době porodu a těhotenství matka drogy nebrala. Do současnosti měla 2krát recidivu na pervitinu. Poprvé se matka léčila sama. Nikola byla bez matky asi 1 měsíc. Zasáhli rodiče matky. Dceru ji odebrali pod pohrůžkou abstinence. Po druhé recidivě se šla léčit do denního stacionáře Sananim. Otec Nikoly měl v minulosti abusus na nealkoholových

drogách.

S matkou se seznámili na společně absolvované léčbě. Dodnes spolu žijí. Mají spolu velké konflikty. Dědeček i babička fungují z obou dvou stran. Rodiče ze strany matky se stýkají poměrně pravidelně. Ze strany otce 1krát za dva měsíce. Nikola má oblíbenou babičku ze strany matky. Sourozence nemá. Komunikace mezi matkou a dítětem Matka má pocit, že Nikole někdy nerozumí. Zvláště v případech, kdy je plačtivá. Snaží se s ní o tom mluvit, ale ona sama neví proč pláče. Matka se s Nikolou nejvíce baví o jejích problémech ve školce. Má 2 stálé kamarádky. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci je velmi špatný kontakt očí. Matka ani dítě se o kontakt skoro nesnaží. Intenzita pohledu je slabá. Aktivita těla je pozitivní, ale bez náboje. Ani jedna se druhé nesnaží vyjít vstříc, hraničí s nezájmem. Ve verbální komunikaci dochází více k nepochopení otázky než k pochopení. Matka Nikolu moc nehodnotí, když ano je to příjemné hodnocení bez náboje. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matka hodnotí Nikolu pozitivně, a to i v případech, kdy něco udělá špatně. Nikola se sama ohradila: „Ale já to udělala špatně.“ Matka na to nereaguje. Při skocích matka dceru podporuje slovy: „ Nic se nestane, když to neskočíš. Zkus to ještě jednou. Pořádně. Už nemusíš skákat.“ Je cítit matčina nejistota a obava se selhání dítěte. Umět požádat o pomoc v těžkých situacích Podle matky si Nikola o pomoc říci nechce. Radši se vzteká. Pozorování při stavbě stavebnice: Při prvním zaváhání (neúspěchu) zasahuje matka. Nikola v podstatě neměla vůbec prostor reagovat. Matka od prvního neúspěchu přebírá stavbu (lega) do svých rukou. Matka si po 57

chvíli všimne, že vše dělá za Nikolu. Řekne jí: „Teď ty.!“ Matka situaci komentuje: „Teď tohle ano, ne, teď hlava…“ Nakonec ale nevydrží a vše dodělává sama. Nikola přihlíží s hračkou. Na konci se mě matka zeptá, jestli jsem ji nechtěla při něčem nachytat. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Nikola může lézt na žebřiny, pomáhat na zahradě, krájet nožem, držet miminko. Nemůže zatloukat hřebík kladivem, míchat něco horkého na plotně a šermovat klacky. U krájení nožem se matka Nikoly dotýká. U držení miminka v náručí a lezení na žebřiny je matka na dosah a může kdykoliv zasáhnout. U pomáhání na zahradě s rýčem matka na Nikolu vidí. Nikola doma ráda pomáhá, ale vydrží jí to jen na chvilku. Index bezpečné vzdálenosti je u Nikoly 1,7. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Nikola úkol plní, ale bez velkých emocí. Když se jí podaří doskočit na určený bod, radost moc najevo nedává. Má spíše obavy z neúspěchu. Před skokem si sama pro sebe říká: „ Já tam snad nedoskočím.“ Matka ji podporuje slovy: „Zkus to ještě jednou. Pořádně. Nic se nestane, když to neskočíš.“ Při odhadu výkonu si Nikola není vždy zcela jistá, jestli na určený bod doskočí.

Kuba 6 let •

Matce je 31 let. Drogová kariéra- pervitin od 19ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Kuby neboli SE je 2,5. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 3.

Kuba se přede mnou na začátku našeho setkání stydí, schovává se za matku a na úvodní seznamovací akci neodpovídá. V průběhu výzkumu se více osměluje a za podpory matky se mnou komunikuje. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Kuba byl hned po narození umístěn do kojeneckého ústavu, kde strávil 5 měsíců. Matka během těhotenství brala pervitin- nepravidelně v malých dávkách. Naposledy v den porodu. Matka Kubu chodila navštěvovat společně s otcem 3krát týdně. Souběžně nastoupila do denního stacionáře Sananim, kde zahájila svoji léčbu. Až do teď úspěšně abstinuje. Otec rodinu opustil, když byly Kubovy tři roky. Matka si vzápětí našla jiného partnera, se kterým Kuba údajně vychází dobře. Říká mu táto. Svého pravého otce vídá velmi málo. Má 3letou 58

sestru, kterou má velmi rád. Hodně si spolu hrají. Komunikace mezi matkou a dítětem S Kubou si matka údajně povídá o všem. Jen ne o její drogové kariéře. Kuba se někdy bojí s matkou o některých věcech hovořit, ale jinak si povídají hodně. Má dlouholetého kamaráda. Venku s dětmi má podle matky roli kašpárka. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí, více kontaktuje Kuba matku. Matka se ke Kubovi skloní jednou, aby došlo k pohledu očí na stejné úrovni. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těla je spíše pasivní a negativní. Kuba se více obrací na matku, než ona na něj. Oba dva se snaží druhému vyjít vstříc. Ve verbální komunikaci dochází více k nepochopení otázky než k pochopení. Matka často Kubu hodnotí, užívá více negativního hodnocení než pozitivního. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Kuba se hodně obrací na matku. Matka hodnotí Kubu spíše negativně např. „ Děláš to blbě, musíš to dělat pořádně.“ Matka je nervózní, když to Kubovi nejde. Kuba hledá podporu u mě. Usmívá se na mě. Když to Kubovi jde, matka je výrazně uvolněnější a má radost. Umět požádat o pomoc Podle matky si Kuba o pomoc říci neumí. Matka říká: „Když něco udělá blbě, říká si blb.“ Pozorování při stavbě stavebnice: Kuba je při neúspěchu nejistý, obrací se o podporu na mě (více než na svou matku). Směje se na mě. Matka při neúspěchu rychle zasahuje, řekne mu, že tam má chyby a bez ptaní mu začne pomáhat. Pak se mě omlouvá, že to s legem (stavebnicí), tak dobře neumí. Úkol dodělávají oba po dlouhé době. Kuba se celou dobu snaží matce pomáhat. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Kuba může dělat všechny činnosti. U krájení nožem, míchání něčeho horkého na plotně a držení miminka v náručí se matka Kuby dotýká. U lezení na žebřiny a šermování klacky může matka kdykoliv zasáhnout. U zatloukání hřebíků, a práce na zahradě s rýčem není nutná přítomnost rodiče. Kuba už chodí sám nakupovat, když jsou všichni např. v parku. Doma pomáhá se vším. Luxuje, vytírá, zametá. Index bezpečné vzdálenosti je u Kuby 3,4. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Kuba si v tomto úkolu hodně věří. Na určitou vzdálenost vždy doskočí. Má z toho velkou radost. Matka ho podporuje. Ptá se ho:„ Vážně doskočíš?“ Kuba odpoví, že ano. Matka říká: 59

„No tak výborně. Já ti věřím.“ Po 120 cm se ho ptám, jestli chce pokračovat? Odpoví, že nechce. Při odhadu výkonu si je Kuba vždy jistý, že na určitý bod doskočí.

Matěj 5 let •

Matce je 25 let. Drogová kariéra- heroin, pervitin, od 13ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Matěje neboli SE je 2,5. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2,7.

Matěj mě na začátku našeho setkání zdraví, je docela živý. V průběhu výzkumu se zdá stále stejně živý. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Matka Matěje během těhotenství drogy údajně skoro nebrala. Měla je asi cca 8krát. Brzo po porodu začala znovu brát. Matěj byl mezi matky asi ½ roku. V té době mu byli 3 roky. Byl v té době u babičky. Matka se pokusila o léčbu. Potom si Matěje matka vzala zpět a asi půl roku abstinovala. Nyní se opět léčí v denním stacionáři Sananim. Matěj je opět s babičkou. Matka žije s nimi. Babička má s Matějem dobrý vztah, ale nevídali se s Matějem vždy pravidelně. Otec o Matěje zájem nemá. Matka má nyní nového přítele. Zatím nežijí ve společné domácnosti. Sourozence Matěj žádné nemá. Komunikace mezi matkou a dítětem S Matějem si matka údajně povídá hodně. Někdy mu nerozumí a Matěj ji nechce nic říci. Nemá smysl na něj tlačit. Někdy pak přijde sám. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí, více kontaktuje matka Matěje. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těla (řeč, gesta, výraz) je aktivní ze strany matky a pasivní z Matějovy strany. Matka se snaží vyjít Matějovi vstříc, ale příliš nátlakově. Matěj ponejvíce matku pozoruje. Ve verbální komunikaci dochází ze strany matky k pochopení otázek, Matěj 2krát matku nepochopí. Matka Matěje hodnotí pozitivně s negativním podtextem. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matěj matku pozoruje nebo se zlobí, ale ne přímo na ni. Matka Matěje hodnotí slovy: „ Skákej, ale nepřeraž se při tom. Ukaž pomůžu ti“, ale nečeká na odpověď a hned zasahuje. Matěj matku sleduje. Umět požádat o pomoc Podle matky si Matěj o pomoc říci moc neumí. Připadá ji, že čeká až mu ona pomůže. 60

Pozorování při stavbě stavebnice: Matka hned od začátku Matějovi zasahuje do stavby. Matěj na to nic neříká, dívá se na ni. Pak matka říká: „Teď ty!“ Matěj odpovídá, že neví jak. Matka odpovídá: „Ukaž, pomůžu ti, ale taky se snaž.“ Matěj se na matku trochu mračí, ale pokouší se pokračovat dál sám. Pak mu matka zase bez ptaní pomáhá. V situacích neúspěchu se Matěj chová rezignovaně nebo se trochu zlobí. O pomoc si neříká, ale ani na to nemá čas. Matka vždy dříve zasáhne. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Matěj může dělat všechny činnosti až na chování miminka v náručí, šermování klacky a míchání něčeho horkého na plotně. U zatloukání kladivem a krájení nožem je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. Při lezení na žebřiny je matka v dohledu, vidí na dítě. U pomáhání na zahradě se zahradním nářadím je matka v doslechu (na zahradě, ve vedlejší místnosti). Matěj doma pomáhá, ale nerad. Index bezpečné vzdálenosti u Matěje je 2,1. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Matěj je při skákání veselý, úkol ho baví. Matka se ho snaží podporovat slovy: „Skákej, ale dávej pozor ať se nepřerazíš.“ Matěj ji odpovídá: „Neboj se, to zvládnu.“ Matěj obavu z neúspěchu nemá. Když nedoskočí, tak už dál skákat nechce. Při odhadu svého výkonu si je Matěj vždy jistý, že na daný bod doskočí.

Dominik 5 let •

Matce je 32 let. Drogová kariéra- heroin, pervitin od 17ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Dominika neboli SE je 2,5. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2.

Dominik je na začátku našeho setkání živý, hodně se mnou komunikuje a nestydí se. V průběhu výzkumu mě stále kontaktuje úsměvem a chce se kamarádit. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Matka během těhotenství brala drogy velmi málo, cca 7krát za celou dobu. Dominik byl po narození s ní. Po krátké době, ho matka dávala do péče jeho babičce- údajně kvůli matčiným problémům s otcem Dominika. S otcem se matka rozvedla po 2 letech od narození Dominika. Dominik s otcem asi nemají dobrý vztah. Vrací se od otce vždy rozrušený, má hysterické 61

záchvaty a nechce se o tom bavit. Vídají se pravidelně. Nyní bydlí matka s Dominikem u babičky, která jí hodně pomáhá. S Dominikem má podle klientky výborný vztah. Matka má nového přítele cca 2 roky, se kterým nežijí ve společné domácnosti. Dominik s ním vychází dobře. Sourozence nemá. Komunikace mezi matkou a dítětem Podle matky má Dominik nekontrolovatelné záchvaty vzteku, jeví se jí rozpolcený. Dominik o svém chování nechce vůbec mluvit. Matka ho netlačí. Počká až přijde sám. Jinak si s ním povídá neustále. Nejčastěji jde o situace, kdy rozebírají, co Dominik dělá a proč. Dominik má 2 stálé kamarády- sestřenici a bratrance. Mají se velmi rádi. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí Dominikem i matkou. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těla je pozitivní a aktivní. Matka se snaží Dominikovi vždy vyjít vstříc. Dominik se dvakrát k matce staví s odstupem. Dominik matku někdy přehlíží. Ve verbální komunikaci dochází k pochopení otázek. Matka Dominika hodnotí pozitivně. Dominik v průběhu setkání dvakrát matku negativně hodnotí. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Dominik často matku odmítá, například slovy: „Poradila si mi špatně.“ Dominik hledá ujištění u mě. O matce prohlašuje, že tomu nerozumí. Je vytrvalý a hodně se snaží. Matka se snaží reagovat na Dominikovi požadavky. Když ji odmítá, stahuje se. Matka pomáhá Dominikovi konstruktivně a s klidem. Umět požádat o pomoc Podle matky si Dominik o pomoc říci umí. Někdy si řekne, i když si ví rady. Pozorování při stavbě stavebnice: Dominik se při neúspěchu zlobí, chybu přehlíží. V jiném případě si říká o pomoc a zkoumá jiná řešení. Dominik hledá podporu více u mě než u matky. Matku odmítá slovy: „Ty tomu nerozumíš.“ Matka nijak nezasahuje. Po chvíli ji sám Dominik požádá o pomoc. Matka mu pomáhá. Dominik si do své činosti od matky nenechá moc zasahovat. Když má pocit, že se tak stalo, celou věc rozebere a začne ji skládat znova. Trochu se u toho zlobí. Většinou celou stavbu komentuje nahlas. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Dominik může dělat všechny činnosti s vyjímkou na míchání horkého hrnce na plotně. U zatloukání kladivem a krájení nožem se matka Dominika dotýká. U lezení na žebřiny, pomáhání na zahradě se zahradním nářadím, držení miminka v náručí a šermování klacky je matka na dosah. Dominik doma hodně a rád pomáhá. Matka má o něj často strach, například, 62

když se houpe na houpačce. Index bezpečné vzdálenosti je u Dominika 2,3. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Dominik si v tomto úkolu věří. Vše dělá s radostným očekáváním a horlivostí. Když nedoskočí, zkouší skákat znovu. Má radost z překonání. Obavy z neúspěchu nemá. Matka ho pozorně sleduje. Na začátku se mu snaží radit. Dominik to komentuje slovy: „Poradila si mi špatně.“ Matka slovně už nezasahuje. Na konci Dominikovi řekne: „Dokázal si, že umíš doskočit daleko.“ Při odhadu svého výkonu si je Dominik vždy jistý, že na daný bod doskočí.

David 5 let •

Matce je 23 let. Drogová kariéra- pervitin od 18ti let, i.v., alkohol od 12ti let.

•

Celková psychická odolnost Davida neboli SE je 2,6. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2,9.

David je na začátku našeho setkání nemluvný, zaražený, ve tváři má nedůvěřivý výraz..V průběhu výzkumu si na mě zvykl, ale nijak se mnou nekomunikuje. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu V době těhotenství matka užila drogu asi 3krát. Po šestinedělí začala znovu drogy užívat. David byl bez matky 1 rok, když mu bylo 2,5 roku. Byl s babičkou, která má o něj od narození zájem. Pravidelně se setkávají až do dnešní doby. Matka se snaží s babičkou (svou matkou) vztahy urovnat. Otec Davida je uživatel drog a o Davida nikdy neměl zájem. Po rozchodu s ním se matka pokusila o sebevraždu. Nyní je matka společně s Davidem v léčebné komunitě Karlov. David má mladší sestru. Nyní spolu vychází dobře. Před nástupem do léčby se neměli rádi. Komunikace mezi matkou a dítětem S Davidem se nyní matka snaží povídat více. David často neví co chce, je agresivní a vzteká se. Matka i David se snaží na vzájemném vztahu pracovat. V komunitě má kamaráda Lukáše, jinak je radši sám. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí dvakrát ze strany matky. David se snaží matku kontaktovat o trochu více. Intenzita pohledu je slabá. Aktivita těla je aktivní na straně matky i Davida. Oba dva se snaží vyjít druhému vstříc, ale s opatrností. Ve verbální 63

komunikaci dochází k pochopení i nepochopení otázek. Matka Davida hodnotí spíše negativně. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matka začíná komunikovat s Davidem jako první. Ptá se ho, jestli nechce pomoct. Pak komentuje situaci: „je to těžké, viď? Nějak ti to nejde.“ David pomoct chce. Dál nic neříká. Pak bere matce z ruky kus stavebnice a říká, že už ví, kde je chyba. Umět požádat o pomoc Podle matky si David o pomoc říci umí. Pozorování při stavbě stavebnice: David při neúspěchu zkoumá jiná řešení, pak se zarazí a čeká. Je to matka, která vidí, že to Davidovi nejde, tak se ho zeptá, jestli nechce pomoct. David odpovídá, že jo. Matka mu pomůže a říká mu: „Teď se ti to bude líp stavět.“ David odpovídá: „Já to umím!“ Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet David může lézt na žebřiny, pomáhat na zahradě se zahradním nářadím, zatloukat kladivem hřebíky, chovat miminko v náručí. David nemůže krájet nožem, míchat něco horkého na plotně a šermovat klacky. U zatloukání kladivem matka Davida drží. U chování miminka se matka Davida dotýká. U lezení na žebřiny je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. Při pomáhání na zahradě je matka v dohledu, na Davida vidí. David matce někdy rád pomáhá, jindy se vzteká. Index bezpečné vzdálenost je u Davida 1,4. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: David má radost ze skákání, ale na začátku je trochu ostýchavý. Obrací se na matku: „Vidíš, jak mi to jde.“ Matka odpovídá: „Hezký, ale pozor ať nezakopneš.“ Obavu z neúspěchu David nemá. Po nepodařeném skoku, dál skákat nechce. Při odhadu svého výkonu si je David jistý, že na určitý bod doskočí.

Matěj 6 let •

Matce je 26 let. Drogová kariéra- pervitin od 24 let, poslední rok i.v., alkohol od 15ti let.

•

Celková psychická odolnost Matěje neboli SE je 2,7. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2,5.

64

Matěj se přede mnou na začátku našeho setkání stydí. Na mé úvodní otázky neodpovídá. V průběhu výzkumu se situace mění velmi málo. Občas mi potichu odpoví na nějakou otázku. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Během těhotenství a porodu matka drogy nebrala. Matěj je od narození s ní. Když bylo Matějovi 5 let byl na ¾ roku u babičky, se kterou je nyní v kontaktu cca jednou za měsíc na víkend. Byl tam s ním i jeho otec. Matka brala pervitin. Poté se začala léčit v denním stacionáři Sananim. Otec Matěje vídal první 3 roky každý víkend. Nyní žije s matkou v jedné domácnosti a s Matějem mají údajně pěkný vztah. Podle slov matky má Matěj zájem jen o něj. Má jednu babičku, viz výše. Sourozence nemá. Komunikace mezi matkou a dítětem S Matějem si matka povídá velmi často a o všem. Snažila se mu vysvětlit, kde byla, když byl rok u babičky. Matka má časté výbuchy hněvu. I ty se snaží Matějovi vysvětlovat. Podle slov matky, když Matěje nechá být, mluví sám. Když na něj naléhá, je to horší. Má nejlepšího kamaráda Vašíka ze školky. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí. Matka se k Matějovi vždy skloní, aby došlo k pohledu očí zpříma. Intenzita pohledu je spíše slabá. Aktivita těla je pozitivní a směrem od matky k Matějovi nevýrazná. Matěj je směrem k matce více aktivní. Matka se snaží Matějovi vyjít vstříc. Matěj se k matce chová neutrálně. Ve verbální komunikaci dochází u matky více k nepochopení otázek, u Matěje k pochopení otázek od matky. Matka Matěje příliš nehodnotí, a když tak pozitivně. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matka sedí vedle Matěje a nijak do stavby (lega) nezasahuje. Matěj si staví sám ponořen do stavby. Po 15 min. se matky na něco zeptá, ale hned nato stavbu vzdává. Matka mávne rukou. Skok matka komentuje: „To už je daleko! Aby si tam doskočil.“ Umět požádat o pomoc Podle matky si říct o pomoc Matěj spíše neumí, pláče, že mu to nejde. „Kolikrát neví jak na to.“ Pozorování při stavbě stavebnice: Matěj se při neúspěchu vzdává, přehlíží chybu. Matěj matku spíše ignoruje. Staví sám. Osloví matku po 15ti minutách. Ale na její reakci nereaguje. Stavbu vzdává. Matce je to jedno. Celou dobu sedí vedle a většinou se Matějovou činností nezabývá. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet 65

Matěj může lézt na žebřiny, pomáhat na zahradě se zahradním nářadím, zatloukat hřebíky kladivem, držet dítě v náručí. Matěj nesmí krájet nožem, míchat něco horkého na plotně a šermovat klacky. U práce na zahradě se zahradním nářadím je matka na dosah. U lezení na žebřiny, zatloukání kladivem, držení miminka v náručí, matka dítě drží. Matěj doma pomáhá nerad. Matka říká, že je hodně úzkostlivá, a když Matěje hlídá někdo jiný, má o něj velký strach. Index bezpečné vzdálenosti je u Matěje O,9. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Matěj skáče s radostí, ale trochu nesměle. Chce začínat na 70cm (může se začínat od 10cm, záleží na věku dítěte). S přehledem doskočí na 70, 80, 90 a 100cm. Dál už skákat nechce. Matka se na něj usmívá a říká mu: „To už je daleko, nevím, jestli doskočíš.“ Při odhadu svého výkonu si Matěj jednou není zcela jistý, jestli na daný bod doskočí.

František 6 let •

Matce je 31 let. Drogová kariéra- pervitin od 19ti let, i.v.

•

Celková psychická odolnost Františka neboli SE je 2,8. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 2,5.

František se přede mnou od začátku nestydí, hodně povídá. Při loučení neví jak má pozdravit, říci ahoj nebo nashledanou. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Matka během těhotenství, porodu a mateřské dovolené drogy nebrala. František byl bez matky u babičky a dědečka na Slovensku - 1 měsíc, v 6ti letech. Matka v té době nastoupila do léčby v denním stacionáři Sananim. Otec Františka žije s ním a jeho matkou v jedné domácnosti. Jsou manželé. Manžel je matky doposud jediný sexuální partner. Má za sebou také drogovou kariéru. Již 7 let abstinuje. S Františkem mají dobrý vztah od jeho narození. Babičku a dědečka na Slovensku navštěvuje František nepravidelně a velmi málo. Sourozence nemá. Komunikace mezi matkou a dítětem S Františkem si údajně matka povídá hodně. Někdy František odmítá s matkou mluvit. Matka na něj netlačí, nechá ho být a pak se ho nenápadně zeptá. František má 3 stálé kamarády Terezku, Honzíka a Adélku. 66

Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí. Matka se k Františkovi vždy nakloní, aby došlo k pohledu očí na stejné úrovni. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těla je u matky aktivní a pozitivní, ale nejistá. Oba dva se snaží vyjít druhému vstříc. Ve verbální komunikaci dochází k pochopení otázek z obou stran. Matka Františka hodnotí pozitivně. Při pozitivní reakci působí nejistě. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matka několikrát nabídne Františkovi pomoc se slovy: „Že to není jednoduché? Chceš poradit?“ On odmítne se slovy: „Už mi neraď. Už si poradím sám.“ Matka sedí celou dobu vedle Františka a prožívá stavbu s ním. Je nervózní, jestli to zvládne. Matka Františka hodnotí pozitivně, ale s nejistotou v hlase. Umět požádat o pomoc Podle matky si František o pomoc říci neumí, většinou se naštve, když mu něco nejde a přijde na to matka. Pozorování při stavbě stavebnice: František se při neúspěchu zlobí, ale přitom se snaží zkoumat jiné řešení. Je soustředěný a pozorně postupuje po krocích podle plánku. Pomoc matky odmítá. Zkušenosti, které dětem rodiče umožní vyzkoušet František může lézt na žebřiny, pomáhat na zahradě se zahradním nářadím, zatloukat hřebíky, krájet nožem a šermovat klacky. Nemůže míchat něco horkého na plotně a držet miminko v náručí. U zatloukání kladiva matka Františka drží. U krájení nožem je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. U pomáhání na zahradě a lezení na žebřiny matka na Františka vidí. U šermování s klacky není nutná matčina přítomnost. Doma František moc nepomáhá. Index bezpečné vzdálenosti u Františka je 2,6. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: František přistupuje k úkolu s velkou radostí až euforií. Matka Františka podporuje, ale zároveň mu nevěří, že to zvládne. On si věří. Pokud nedoskočí, zkouší to znovu. Když opět nedoskočí, nic si z toho nedělá. Při odhadu svého výkonu si dvakrát František není zcela jistý, že na daný bod doskočí.

Tereza 3 roky •

Matce je 32 let. Drogová kariéra- pervitin od 19ti let, i.v. 67

•

Celková psychická odolnost Terezy neboli SE je 2,8. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 3.

Tereza je na začátku našeho setkání nesmělá, schovává se za matku. V průběhu výzkumu se částečně osměluje, ale stále se o podporu obrací k matce. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Tereza nebyla nikdy bez matky sama. Matka abstinuje již 5 let. Otec žije s matkou v jedné domácnosti a s Terezou vychází dobře. Tereza má staršího sourozence. Mají spolu dobrý vztah. Komunikace mezi matkou a dítětem Matka údajně s Terezou mluví o jejích problémech a tvrdí, že Tereza žádné nemá. Má spíše problémy s jejím bratrem. Komunikace mezi nimi je pohodová a bez problémů. Tereza ještě kamarády nemá. Teď bude nastupovat do školky. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí. Více kontaktuje Tereza matku. Matka kontaktuje Terezu jedině ze své úrovně. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těla je z obou stran aktivní. Obě dvě se snaží vyjít druhému vstříc. Ve verbální komunikaci dochází k pochopení otázek z obou stran. Matka hodnotí Terezu pozitivně i negativně. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Tereza se obrací na matku o pomoc. Matka reaguje okamžitě. Stavbu komentuje slovy: „Máš to dobře. Takhle ne, na obrázku je to jinak. Teď přidělej červenou.“ Matka je netrpělivá, používá ironii. Umět požádat o pomoc Podle matky si Tereza o pomoc říci umí. Pozorování při stavbě stavebnice: Tereza je při neúspěchu klidná, vytrvale zkoumá jiné řešení. Při delším neúspěchu žádá matku o pomoc. Matka hned přijde. Nervózně ji zasahuje do stavby. Potom odchází. Tereza úkol dokončuje sama.

Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Tereza může dělat vše mimo krájení nožem. U míchání něčeho horkého na plotně a držení miminka v náručí se matka dotýká dítěte. U zatloukání hřebíků, šermování klacky a pomáhání na zahradě se zahradním nářadím je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. U lezení na žebřiny je matka v dohledu, vidí na dítě. Tereza doma ráda a hodně pomáhá 68

s vytíráním, luxováním a zaléváním kytek. Index bezpečné vzdálenosti je u Terezy 2,1. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Tereza má z úkolu radost. Obavy z neúspěchu nemá. Když nedoskočí, zkouší to znovu. Nevadí ji, když nedoskočí. Při odhadu výkonu si je Tereza vždy jistá, že na určitý bod doskočí.

Katka 5 let • Matce je 32 let. Drogová kariéra- heroin, pervitin od 23let, i.v. •

Celková psychická odolnost Katky neboli SE je 3,2. Matka dosáhla v dotazníku DOVE 3,3.

Katka je od začátku do konce mého výzkumu velmi živá a kontaktní. Náš vztah zůstává po celou dobu stejný. Blízká vazba na matku nebo jinou osobu Katka byla hned po porodu umístěna do kojeneckého ústavu na 1,5 měsíce. Matka se léčila v denním stacionáři Sananim. Půl dne byla v léčbě, druhého půl dne a noc s Katkou v kojeneckém ústavu pod dozorem sestřiček. V době těhotenství udává matka z větší části abstinenci. Do dneška abstinuje. Po kojeneckém ústavu dostala do péče Katku babička. Matka bydlela s nimi. Plně výchovu Katky přebrala po roce. Katka má s babičkou dodnes výborný vztah. Všichni žijí v rodinném domku. Otec Katky je v současné době ve vazbě. Matka žije se svým současným manželem. Jsou spolu 2,5 roku. Katka ho dle slov matky miluje. Je na něho upnutá. Matka říká, že Katka získala sebevědomí až s novým otcem. Hodně se jí věnuje. Katka má bratra, ale nikdy se nesetkali. Nyní je mu 15let a byl matce Katky odebrán po porodu po 6 měsících nezájmu. Komunikace mezi matkou a dítětem Matka se snaží s Katkou povídat o jejích emocích a prožitcích. Ale Katka si s ní povídá, jen když má náladu.

Katka jí připomíná sebe samu. Hodně se kvůli věcem rozčiluje. Má

kamarádku Irenku. Mezi dětmi je oblíbená. Z pozorování podle kategorií vyplývá: V neverbální komunikaci dochází ke kontaktování očí. Intenzita pohledu je silná. Aktivita těle je aktivní. Oba dva se snaží vyjít druhému vstříc. Ve verbální komunikaci dochází 69

k pochopení otázek z obou stran. Matka Katku hodnotí pozitivně. Pozorování při stavbě stavebnice a skoku: Matka slovně Katku příliš nehodnotí. Spíše se na ni směje. Je klidná. Při skoku mě Katka začne organizovat a říkat, co mám dělat. Umět požádat o pomoc Podle slov matky si Katka o pomoc říci umí. Ale snaží se na to přijít svým vlastním způsobem. Pozorování při stavbě stavebnice: Katka se při neúspěchu rychle vzdává (s úsměvem na tváři). Chybu přehlíží. Matka začne Katce hned pomáhat. Katce to nevadí. Hodně jí radí po celou dobu stavby (lega). Katka stavbu dokončuje, ale není to správně. Matka ji na to upozorní. Katce je to jedno. Říká: „Ale jo, je to ta kačenka z obrázku.“ A směje se. Zkušenosti, které rodiče dětem umožní vyzkoušet Katka může dělat všechny činnosti až na míchání něčeho horkého na plotně.U zatloukání hřebíků kladivem, držení miminka v náručí a šermování klacky matka Katku drží. U lezení na žebřiny a krájení nožem je matka na dosah, může kdykoliv zasáhnout. Při práci na zahradě se zahradním nářadím je matka v dohledu, vidí na dítě. Katka doma pomáhá luxovat. Jinak domácí činnosti nevyhledává. Index bezpečné vzdálenosti je u Katky 1,9. Aspirační úroveň Pozorování při skoku: Katka skáče s radostí. Strach z neúspěchu nemá. Pokud nedoskočí, skáče znovu. Má radost z překonání. Posléze však řekne, že už ji to nebaví a skákat přestane. Při odhadu svého výkonu je si Katka vždy jistá, že na daný bod doskočí.

3.2. Souhrnné výsledky V této části bych odpověděla na mé výzkumné otázky. Pro větší přehlednost je zde znovu uvedu.

Výzkumné otázky 1)

Bude rozdíl v psychické odolnosti mezi dětmi předškolního věku matek závislých na nealkoholových drogách a stejně starých dětí z běžných rodin? 70

2)

Bude hodnota indexu bezpečné vzdálenosti u dětí matek užívající nealkoholové drogy jiná než u dětí z běžné populace?

3)

Bude rozdíl v aspirační úrovni dětí matek užívajících nealkoholové drogy a stejně stejně starých dětí z běžných rodin?

4)

Které z vytypovaných resilientních faktorů se budou u předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách vyskytovat a budou-li ovlivňovat jejich psychickou odolnost? Vytypované resilientní faktory:

-

blízká vazba na matku nebo jinou osobu

-

umět požádat o pomoc

-

dobrá komunikace mezi matkou a dítětem

1) Vyhodnocení psychické odolnosti Psychickou odolnost zkoumám v rámci konceptu osobní vnímané účasti. Při hodnocení psychické odolnosti je třeba zkombinovat několik metod dohromady. Jelikož jsem pracovala s dětmi předškolního věku, zvolila jsem jako hlavní metodu Dotazník projevovaného selfefficacy dítěte. Vyplnila ho matka dítěte a nezávislý pozorovatel na základě pozorování chování dítěte během celého výzkumu a na základě všech dostupných informací o dítěti. Z těchto hodnocení byla vypočítána průměrná hodnota vnímané osobní

účinnosti dítěte.

Tento údaj budu označovat zkratkou SE (self-efficacy). Tyto údaje mezi sebou můžeme porovnávat. Průměrná hodnota SE, která vyjadřuje celkovou psychickou odolnost děti je ve zkoumaném souboru dětí 2,6 (minimum 1, maximum 4). Z 10ti dětí má 5 dětí SE menší nebo rovno 2,5 a pouze jedno dítě má SE = 3,2. Za nižší SE můžeme považovat SE menší nebo rovno 2,5. Pokud hodnotitel odpovídá na položenou otázku zakroužkováním hodnoty 1 a 2, vyjadřuje tím, že si nemyslí, že by dítě bylo schopné projevit osobní účinnost v takových situacích. Ve výzkumu S. Hoskovcové (2006), která zkoumala psychickou odolnost předškolních dětí na běžné populaci je ve zkoumaném souboru dětí

průměrná hodnota SE 3,2. To

znamená, že v mém souboru dětí je průměrná SE nižší než u dětí z běžné populace. To potvrzuje i výsledek pěti dětí, které mají SE celkově nižší. Pouze jedno dítě má srovnatelný výsledek s běžnou populací a jedno dítě vyšší než 2,5. 71

Tento výsledek se dal očekávat vzhledem k jiným výzkumům a literatuře, které potvrzují nižší psychickou odolnost dětí z problémových rodin. To znamená, že již předškolní děti matek závislých na nealkoholových drogách mají celkově nižší psychickou odolnost než děti z běžné populace. Již v tomto věku můžeme začít s žádoucími intervencemi na podporu psychické odolnosti. To by například mohlo vést i k větší odolnosti vůči pozdější závislosti na nealkoholových drogách. Dotazník DOVE použitý jako předloha pro hodnocení psychické odolnosti matek má v normách průměr 2,94. Matky dětí dosáhly v průměru 2,7. Když výsledky srovnáme, je zřejmé, že rodiče jsou na tom lépe než děti. Ve výzkumu S. Hoskovcové (2006) je tomu naopak. Matky mají v průměru o trochu horší výsledek než jejich děti. Tento výsledek se dal očekávat vzhledem k jiným výzkumům a literatuře, které potvrzují nižší psychickou odolnost dětí z problémových rodin. To znamená, že již předškolní děti matek závislých na nealkoholových drogách mají celkově nižší psychickou odolnost než děti z běžné populace. Již v tomto věku můžeme začít s žádoucími intervencemi na podporu psychické odolnosti. To by například mohlo vést i k větší odolnosti vůči pozdější závislosti na nealkoholových drogách.

2) Vyhodnocení bezpečné vzdálenosti Z vyhodnocení těchto rozhovorů vyplývá, že matky všem dětem až na jedno zakazují dělat alespoň jednu činnost. Všem dětem rodiče dětem povolují pomáhat na zahradě a lézt na žebřiny. Především pomáhání na zahradě je oblíbenou činností dětí. Nejvíce zakázanou činností je míchání něčeho horkého na plotně. V tomto bodě byly matky velmi úzkostlivé. Jen dvě děti smí dělat tuto činnost a to v blízkém dohledu matky. Krájení nožem a šermování klacky jsou zakazovány asi třetině dětí. Dále byla zjišťována průměrná vzdálenost rodičů při jmenovaných činnostech. Největší volnost mají děti při práci na zahradě a lezení na žebřiny. Průměrná vzdálenost je, když je matka na dosah a může kdykoliv zasáhnout. Další v pořadí je zatloukání hřebíků kladivem, kdy rodičům v průměru stačí, aby matka byla na dosah dítěte. Stejné je to u držení miminka v náručí. Při šermování klacky se matka v průměru dítěte dotýká a má tak vše pod kontrolou. Jestliže matka dítěti dovolí krájet něco nožem- tam je pak přímý kontakt s dítětem častý. Míchání něčeho horkého mají povoleno v mém výzkumu dvě děti z deseti. V případě těchto dvou dětí se v průměru matka dítěte dotýká. V navazujícím rozhovoru si povídám s matkou o povinnostech dětí na domácích pracích. 72

Pět dětí z deseti doma pomáhat nemusí, když nechtějí. Ostatní mají pravidelný podíl na domácích pracích. Z rozhovoru byl získán číselný údaj, tzv.index bezpečné vzdálenosti (vzdálenost matky dítěte od dítěte provádějící nějakou „rizikovou“ činnost). Průměrná hodnota mnou zkoumaného souboru dětí je 1,9. Ve

výzkumu S.Hoskovcové (2006), která zkoumala

psychickou odolnost předškolních dětí na běžné populaci je ve zkoumaném souboru dětí průměrná hodnota indexu bezpečné vzdálenosti 3,2. To znamená, že v mém souboru dětí je průměrná hodnota bezpečné vzdálenosti nižší než u dětí z běžné populace. To znamená, že matky užívající nealkoholové drogy jsou mnohem úzkostlivější než matky z běžné populace, co se týče povolení svým dětem provádět různé „rizikové“ činnosti, respektive nacházejí se v průměru mnohem blíže svým dětem při provádění „rizikové“ činnosti. Tento výsledek mého výzkumu, který ukazuje přímou souvislost výše psychické odolnosti a výše indexu

bezpečné vzdálenosti, tak koresponduje se závěry výzkumu S.

Hoskovcové (2006), který ukázal, že děti, které mají možnost vyzkoušet si více činností samostatně mají větší SE a že index bezpečné vzdálenosti výrazně koreluje s celkovým SE (to znamená, že čím větší index bezpečné vzdálenosti, tím větší je u dítěte SE ).

3) Vyhodnocení aspirační úrovně . Podle literatury jsou děti v předškolním věku vybaveny velkou chutí zkoušet nové věci a z velké většiny nevnímají samy o sobě neúspěchy jako něco, pro co by se musely trápit. Při odhadu výkonu si v mém výzkumu svými výsledky bylo velice jistých 8 dětí. K tomuto úkolu přistupovalo 9 z 10ti dětí optimisticky a s radostí. Jedno dítě neprojevovalo žádné emoce. To samé dítě mělo obavu z neúspěchu. Matka tohoto dítěte na začátku úkolu odchází volat. Když se vrátí, snaží se své dítě podpořit slovy: „Nic se nestane, když to neskočíš. Zkus to ještě jednou.“ Po celou dobu výzkumu je z matky cítit nejistota. Často se mě ptá, jestli je to dobře, jak to dělá. Také mě podezírá, jestli ji nechci při něčem nachytat. Ostatní děti obavy z neúspěchu nemají. Hodnocení vlastního výkonu dětí u tohoto úkolu je velmi vysoké. U dětí není patrný vliv jejich výkonu na vlastní sebehodnocení. Děti si ve výzkumu z neúspěchu nic nedělají, k samotnému úkolu přistupují hned od začátku velmi optimisticky. Ukázalo se, že předškolní děti, které mají nižší psychickou odolnost, si věří v hodnocení vlastního výkonu a nemají strach z neúspěchu, což jsou faktory, které psychickou odolnost 73

ovlivňují. To znamená, že děti v předškolním věku nejsou ovlivněni svým okolím, co se týče jejich aspirační úrovně, kterou tento test také měří, (viz výše). Ve srovnání s předškolními dětmi z běžné populace mají tyto děti stejné výsledky (vycházím z výzkumu S.Hoskovcové). Proto, kdybychom pracovali s těmito dětmi na zvýšení psychické odolnosti, víme, že tato komponenta je v předškolním věku ještě nepoznamenána a můžeme to využít např. při terapeuticky zaměřených hrách.

4) Vyhodnocení resilientních faktorů Blízká vazba na matku nebo jinou osobu V citové vazbě jsem se především zaměřila na osobu, která by byla ve stálém a pravidelném kontaktu s dítětem od narození do jeho současného věku. Dvě děti takovouto osobu měly. U obou dětí se jedná o jejich matku. V prvním případě byl stále přítomný i otec. Ve druhém případě byla od 1,5 měsíce stále přítomná i babička. Matka s ní žije v jedné domácnosti. Obě děti dosáhly v hodnocení psychické odolnosti dvou nejvyšších výsledků. První dosáhlo SE= 2,8. Druhé dosáhlo SE= 3,2. Ostatní děti byly nejméně 1měsíc až 1 rok v péči někoho, kdo s nimi nemohl být stále dál. U 7 dětí z 8mi to byla babička. U 5ti dětí s nimi zůstala v dalším pravidelném kontaktu. U dvou dětí se stýkají velmi málo. 1 dítě bylo po porodu umístěno v kojeneckém ústavu, kde bylo 3krát týdně navštěvováno svou matkou a otcem. 5 z těchto dětí má nižší psychickou odolnost to znamená rovnu nebo menší než 2,5. 3 děti mají psychickou odolnost od 2,6 do 2,8.

Rizikový faktor při utváření citové vazby: V této kategorii jsem se zaměřila na užívání drogy matkou během porodu a po porodu. Během porodu udávají jen 2 matky delší abusus drog. Další 4 matky udávají zneužití drogy maximálně 8krát za dobu těhotenství. 3 matky nebraly po dobu těhotenství nic. Po porodu (to znamená kdykoliv během celé doby života dítěte) mělo abusus na drogách 7 matek. U dvou dětí, které měly nejvyšší psychickou odolnost jejich matky po porodu drogy nebraly. Během těhotenství jedna z těchto matek udává 3krát zneužití drogy, druhá abusus na drogách neudává. Dítě s nejnižší psychickou odolností mělo matku, která si hned po porodu vytvořila znovu závislost na drogách.

Z těchto výsledků vyplývá, že citová vazba dítěte na jinou osobu zvyšuje psychickou 74

odolnost dítěte. Je důležité, aby konkrétní osoba, byla s dítětem od narození- nepřerušovaně a nevytvořila si znovu závislost na drogách. Tento údaj je v souladu s odbornou literaturou, která se zabývá kvalitní citovou vazbou dítěte na matku a potvrzuje tuto vazbu jako velmi důležitou pro další psychický vývoj dítěte.

Umět požádat o pomoc 5 matek tvrdí, že si jejich dítě neumí požádat o pomoc, 5 matek tvrdí, že si jejich dítě umí požádat o pomoc. Děti mají různé reakce na situaci,se kterou si nevědí rady. 3 děti se vztekají, 1 dítě si je nejisté, 1 dítě rezignovaně čeká, 1 dítě se vzdává, 1 dítě chybu přehlíží a stavbu dokončuje s chybou, aniž by mu to vadilo, 1 dítě si matce říká o pomoc. U 2 dětí nestačí být žádná reakce, protože hned od začátku matka staví stavebnici za dítě. Obě děti pasivně přihlížejí. O pomoc si „normálně“ řekne jen jedno dítě. Další dítě si řekne o pomoc kňouráním. V dalších 7mi případech přijdou pomoci svým dětem jejich matky, aniž by je o pomoc žádaly. Jedno dítě pomoc odmítne. 1 dítě stavbu vzdává. Matka se nijak nesnaží dítě povzbudit. Normální vzorec u požádání si o pomoc, má pouze jedno dítě. Z toho můžeme vyvodit, že sociální opora, v tomto případě rodina, všem ostatním dětem neposkytla dostatečný vzor a důvěru.

Komunikace mezi matkou a dítětem Z pozorování podle kategorií vyplývá, že ke kontaktování očí došlo v 9ti případech z 10ti. Intenzita pohledu byla u 7 případů silná, u 2 případů slabá. Řeč těla byla u většiny případů (9 případů) pozitivní, jen v jednom případě matka dítěti hrozila prstem. Matka a dítě se většinou snažily vycházet si vstříc (7 případů). V komunikaci mezi matkou a dítětem docházelo během mého pozorování vícekrát k pochopení otázek než k nepochopení otázek.

Dále jsem se

v komunikaci mezi matkou a dítětem zaměřila na slovní hodnocení matky směrem k dítěti. U dítěte, které mělo nejnižší psychickou odolnost matka na své dítě skoro nereaguje. Pokud matka dítě hodnotí, je to spíše negativně. Dítě s nejvyšší psychickou odolností matka slovně dítě příliš nehodnotí. Spíše ho podporuje úsměvem. Obecně mohu k této části výzkumu konstatovat, že dle anylýzy obsahu pozorování můj výzkum prokázal u většiny obsahových příznaků, že ke společné komunikaci matky a dítěte 75

dochází u převážné většiny mnou pozorovaných dvojic.

3.3 Diskuse

Z výsledků mé práce vyplývá, že mnou zkoumaný vzorek předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách má nižší psychickou odolnost než předškolní děti z běžné populace. Tento výsledek se dal očekávat vzhledem k jiným výzkumům a literatuře, které potvrzují nižší psychickou odolnost dětí z problémových rodin. Ukázalo se, že v mnou zkoumaném souboru dětí je průměrná hodnota bezpečné vzdálenosti nižší než u dětí z běžné populace. To znamená, že matky užívající nealkoholové drogy jsou mnohem úzkostlivější než matky z běžné populace, co se týče povolení svým dětem provádět různé „rizikové“ činnosti, respektive nacházejí se v průměru mnohem blíže svým dětem při provádění „rizikové“ činnosti. Tento výsledek mého výzkumu, který ukazuje přímou souvislost výše psychické odolnosti a výše indexu

bezpečné vzdálenosti, tak

koresponduje se závěry výzkumu S. Hoskovcové (2006), který ukázal, že děti, které mají možnost vyzkoušet si více činností samostatně mají větší SE a že index bezpečné vzdálenosti výrazně koreluje s celkovým SE (to znamená, že čím větší index bezpečné vzdálenosti, tím větší je u dítěte SE ). Z výsledků mého výzkumu dále vyplývá, že citová vazba dítěte na jinou osobu zvyšuje psychickou odolnost dítěte. Je důležité, aby konkrétní osoba byla s dítětem od narození, nepřerušovaně a nevytvořila (neobnovila) si znovu závislost na drogách. Tento údaj je v souladu s odbornou literaturou, která se zabývá kvalitní citovou vazbou dítěte na matku a potvrzuje tuto vazbu jako velmi důležitou pro další psychický vývoj dítěte. Dále z mého výzkumu vyplynulo, že předškolní děti, které přestože mají nižší psychickou odolnost, věří si v hodnocení vlastního výkonu a nemají strach z neúspěchu, což jsou faktory, které psychickou odolnost ovlivňují. To znamená, že děti v předškolním věku mají vysokou aspirační úroveň. Tento výsledek mě překvapil, ale je v souladu s výzkumem S. Hoskovcové (2006), která píše, že předškolní děti v jejím výzkumu mají nezávisle na výši psychické odolnosti vysoké hodnocení vlastního výkonu. Normální vzorec u zkoumaného resilientního faktoru - požádání si o pomoc - mělo pouze jedno dítě ze skupiny mnou zkoumaných dětí. Z toho bychom mohli vyvozovat, že sociální opora, v tomto případě rodina, neposkytla všem ostatním dětem v mé skupině dostatečný vzor 76

a důvěru. Ovšem v průběhu pozorování toho, zda si děti umějí říci o pomoc, vyšlo najevo, že 7 matek zasáhlo dříve, než se jejich děti stačily vyjádřit. Proto si myslím by bylo vhodné pozorování opakovat, nejlépe v přirozeném prostředí, například v mateřské školce. V části mého výzkumu, zaměřené na společnou komunikaci matky a dítěte jsem se inspirivala prací Ch. Osgooda o vyvození obsahových příznaků z obsahových analýz. V mém případě jsem zvolila metodu pozorování kategorií v průběhu celé doby výzkumu. Obecně mohu k této části výzkumu konstatovat, že dle anylýzy obsahu pozorování můj výzkum prokázal u většiny obsahových příznaků, že ke společné komunikaci matky a dítěte dochází u převážné většiny mnou pozorovaných dvojic. Až v průběhu pozorování jsem získala zkušenost, že v daném případě se jedná přesněji než jen o posouzení společné komunikace matky a dítěte o posouzení míry její intensity a pokud možno její přesná a objektivní klasifikace například na stupnici od 1 do 10. Takový přístup ovšem klade zvýšené nároky na podrobnost pozorování samotného i na jeho klasifikaci a vyhodnocování. Logicky se nabízí možnost rozpracování pozorování a podrobné statistiky u více vybraných kategorií využitím většího počtu pozorovatelů (např. každý pozorovatel je zaměřen na jeden či menší počet pozorovaných faktorů a jejich klasifikaci), kde ovšem zvlášť v případě pozorování jednotlivých kategorií v průběhu celé doby výzkumu je časová a personální náročnost enormní, navíc přítomnost vice osob v průběhu celého výzkumu by mohla být ze strany respondentů chápána jako rušivý element. Alternativním řešením by bylo využití videozáznamu a jeho zpětné vyhodnocení po jednotlivých kategoriích a faktorech, ale i v tomto případě lze předpokládat rušivý efekt kamery na respondenty, někteří by navíc pořízení videozáznamu vzhledem citlivosti tématu úplně odmítli. Proto se mi s odstupem jeví jako objektivnější a efektivnější metoda pozorování následující - podrobné pozorování, statistika a klasifikace faktorů nikoli v průběhu celého výzkumu, ale pozorování jednotlivých kategorií během jedné konkrétní situace (pro daný faktor by byla u všech respondentů navozena stejná situace - například stavba stavebnice. Možnost srovnání a tedy přesnost klasifikace výsledků pozorování pro určení míry intensity společné komunikace matky a dítěte by se touto metodou zvýšila. Důležitou otázkou k diskusi je pro mne také váha výsledků mého výzkumu. Chci se zde proto zmínit také o faktorech, které mohly objektivitu mého výzkumu ovlivňovat. Jedním z takových faktorů mohla být možná stylizace matek během mého výzkumu. Jelikož se jedná o matky, které jsou určitým způsobem stigmatizované a společnost je spíše zavrhuje, mohly své odpovědi zkreslovat. Například je nápadné, že většina matek shodně tvrdila, že během těhotenství drogy neužívaly, zatímco po porodu některé z nich přiznaly 77

alespoň jednu recidivu. Možné vysvětlení je ve stylizaci matek, kdy žádná matka nechce být považována za špatnou a jelikož z období těhotenství nejsou většinou žádné záznamy o jejich abusu na drogách (pokud matkám není odebráno dítě na základě zneužívání drog), stylizují se do „lepších“ odpovědí. Po porodu je již jejich abusus zaznamenán (nějakou léčebnou), proto mluví pravdivěji. Diskutována může být validita mého výzkumu, tedy věrohodnost údajů získaných mým výzkumem. O věrohodnost mého výzkumu jsem se snažila zvolením většího počtu metod ke zkoumání daného problému, tzv. triangulací. Větší validitu by bylo možné zajistit například použitím videozáznamu nebo větším počtem hodnotitelů. Jelikož jsem si vybrala jako skupinu respondentů matky závislé na nealkoholových drogách a jejich děti, videozáznam byl odmítnut. Najít více hodnotitelů nebylo v mých možnostech. Kvalitativní přístup, použitý v mém výzkumu sebou nese neuvědomované působení autora během celého výzkumu. Z podstaty věci se mu nelze vyhnout, lze mu pouze předcházet. O to jsem se snažila prostřednictvím konzultací s vedoucím a odborníkem na danou problematiku. Jak jsem se zmínila výše, bylo by žádoucí mít k dispozici více hodnotitelů nebo pořídit videozáznam a konfrontovat ho v širší odborné diskusi. Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní přístup ze dvou základních důvodů. Zabývala jsem se studiem předškolních dětí a můj výzkum má celkem 10 respondentů. V této souvislosti chci konstatovat, že si uvědomuji, že získaný počet respondentů není vysoký, ale vzhledem k tomu, že výzkum je zaměřen na předškolní děti a jejich matky určitým způsobem stigmatizované (v minulosti byly závislé na nealkoholových drogách), nebylo snadné najít respondenty ochotné se mého výzkumu zůčastnit. Nepodařilo se mi kontaktovat více než deset matek, které by byly z výše uvedených důvodů ochotné zúčastnit se výzkumu a zároveň měly děti ve věku 3-6 let. Své respondenty se mi nakonec podařilo najít přes instituci, pro kterou jsem pracovala a jelikož se problematika závislých matek a jejich dětí v ČR teprve rozvíjí, není ani počet matek v této instituci příliš vysoký. Získat jejich souhlas s výzkumem, s ohledem na jejich minulost, nebylo také jednoduché. Pro zajištění maximální možné objektivity mého výzkumu bylo mojí snahou mimo jiné také zajistit pro praktickou část svého výzkumu vhodné prostředí bez rušivých vlivů zvenčí. Proto můj výzkum probíhal v instituci, kterou již respondenti znali. Dětem jsem v místnosti zajistila hrací koutek, který mohly volně použít na začátku mého výzkumu, kdy jsem vedla rozhovor s jejich matkou. Tím získaly čas, během kterého si na mě mohly zvyknout.

78

Závěr Vyjdeme-li z cílů mého výzkumu, lze konstatovat, že výzkum přinesl odpovědi na většinu mých výzkumných otázek. Za zásadní lze z tohoto pohledu považovat především ty z nich, které na základě mého průzkumu prokázaly přesvědčivá zjištění a jednoznačné souvislosti. Proto, pokud by tato fakta potvrdil i obdobný výzkum na dané téma s větším počtem respondentů, bylo by možné na jejich základě potvrdit i komplexnější závěry a doporučení. Psychickou odolnost předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách jsem zkoumala a srovnávala s psychickou odolností předškolních dětí běžné populace pomocí konceptu vnímané osobní účinnosti. Z výsledků mé práce vyplývá, že mnou zkoumaný vzorek předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách má nižší psychickou odolnost než předškolní děti z běžné populace. Vnímaná osobní účinnost je přitom v dospělosti poměrně stabilním rysem, ovlivňujícím psychickou odolnost jedince. Proto bychom neměli opomíjet možnosti podpory tohoto rysu také u předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách . U předškolních dětí matek závislých na nealkoholových drogách jsem pak pro další část výzkumu využila konceptu resilience. Výsledky výzkumu ukázaly, že citová vazba na jinou osobu zvyšuje psychickou odolnost dítěte. Proto bychom měli rodičům dětí vycházet vstříc při navazování a udržení citové vazby s dítětem a zdůrazňovat jim její důležitost pro další vývoj a psychickou odolnost jejich dítěte. Je přitom důležité, aby konkrétní osoba byla s dítětem od narození a nepřerušovaně a případně aby si tato dítěti blízká osoba nevytvořila znovu závislost na drogách. Pro tento cíl je proto správnou cestou podpora činnosti takových institucí, které při splnění zásadních podmínek ze strany matky s drogovou historií (drogová abstinence matky) umožní matkám stálý kontakt s jejich dítětem – a to ať už se jedná o kojenecké ústavy umožňující přítomnost matek s drogovou historií u nejmenších dětí, a nebo jiné druhy léčeben, zaměřené na problematiku závislé matky na nealkoholových drogách a jejího dítěte. Domnívám se, že tento přístup navíc může vést i k větší odolnosti samotných dětí matek závislých na nealkoholových drogách vůči jejich vlastní pozdější závislosti na nealkoholových drogách. Výsledky mého výzkumu dále ukázaly, že děti matek závislých na nealkoholových drogách v předškolním věku nejsou ovlivněny svým okolím, co se týče jejich aspirační úrovně, neboli že předškolní děti matek závislých na nealkoholových drogách si i přes svou nižší psychickou odolnost věří v hodnocení vlastního výkonu a nemají strach z neúspěchu. Přitom se jedná o faktory, které jinak s celkovou psychickou odolností souvisí, popřípadě ji 79

později ovlivňují. Tento fakt ukazuje další zajímavé zjištění mého výzkumu, že předškolní děti nemají ještě ovlivněnou aspirační úroveň svým okolím, na rozdíl od psychické odolnosti. Proto bychom se mohli například při terapeutických hrách zaměřit právě na rozvíjení aspirační úrovně dětí matek závislých na nealkoholových drogách a další rozvoj tohoto faktoru, který podporuje psychickou odolnost dětí v pozdějším věku. Výsledky mého výzkumu jsou v souladu s informacemi a závěry uváděnými v odborné literatuře, zabývající se psychickou odolností. Je však nutné upozornit, že výstupy z mého výzkumu nemohou být kvůli omezenému vzorku respondentů považovány za obecně platné. Domnívám se, že dlouhodobý výzkum zabývající se psychickou odolností dětí matek užívající nealkoholové drogy, v českých podmínkách schází. Doufám, že tento projekt může být inspirací a podnětem k dalšímu zkoumání tohoto tématu.

80

Literatura:

BANDURA, A. Self-efficacy: the exercise of control. 8.ed. New York : Freeman and Company, 1997. 604 s. ISBN 0-7167-2850-8. BARTANUSZ, Š.; ŠULOVÁ, L. Otcovská a mateřská mluva. In ŠULOVÁ, L.; ZAOUCHEGAUDRON, Ch. Předškolní dítě a jeho svět. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. s. 279-291. ISBN 80-246-0752-2. BISHAI, G. Materna and obstetric effects of prenatal drug exposure. Clinics in Perinatology . 1999, 26, 1, s. 22-25. BŘICHÁČEK, V. Studie z psychologie zdraví. 1. vyd. Praha : Ermat, 2007. 257 s. ISBN 978-80-87178-00-3 ČÁP, J.; DYTRYCH, Z. Utváření osobnosti v náročných životních situacích. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 116 s. DUNOVSKÝ, J. Co je to syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. In DUNOVSKÝ, J.; DYTRYCH, Z.; MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha : Grada, 1995. s. 239. ISBN 80-7169-192-5. DUNOVSKÝ, J. Zvláštní syndromy CAN. In DUNOVSKÝ, J.; DYTRYCH, Z.; MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha : Grada, 1995. s. 239. ISBN 80-7169-192-5. DUŠKOVÁ, Z. Syndrom CAN v roce 2004. Dětské krizové centrum- výroční zpráva. 2005, 1, s. 19-29. DYTRYCH, Z. Rizikové životní situace a psychické strádání dítěte. In DUNOVSKÝ, J.; DYTRYCH, Z.; MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha : Grada, 1995. s. 239. ISBN 80-7169-192-5. ERIKSON, E. H. Dětství a společnost. 1. vyd. Praha : Argo, 2002. 388 s. ISBN 80-7203-3808. FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 256 s. ISBN 80-7178-367-6. FIŠEROVÁ, M. Neurobiologie závislosti. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. FROUZOVÁ, M. Psychologické a psychosociální faktory vzniku a rozvoje závislosti. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. GILLERNOVÁ, I. Citový vývoj dítěte a úloha dospělého v jeho rozvoji. In ŠULOVÁ, L.; ZAOUCHE-GAUDRON, Ch. Předškolní dítě a jeho svět. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. s. 431-441. ISBN 80-246-0752-2. 81

HAJNÝ, M. Rodinné faktory vzniku, rozvoje a udržování závislosti. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 8086734-05-6. HAJNÝ, M.; KLOUČEK, E.; STUCHLÍK, R. Akta Y. 1. vyd. Praha : Voctobia, 1999. 125 s. ISBN 80-7220-022-4. HELLER, J.; PECINOVSKÁ, O. Důsledky závislosti pro rodinu. In HELLER, J.; PECINOVSKÁ, O. Závislost známá neznámá. 1. vyd. Praha : Grada, 1996. s. 162. ISBN 807169-277-8. HELLER, J. Závislost jako aktuální problém. In HELLER, J.; PECINOVSKÁ, O. Závislost známá neznámá. 1. vyd. Praha : Grada, 1996. s. 162. ISBN 80-7169-277-8. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. HOSKOVCOVÁ, S. Psychická odolnost předškolního dítěte. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. 160 s. ISBN 80-247-1424-8. HOSKOVCOVÁ, S. Self-efficacy: důvěra dítěte ve vlastní schopnosti. Psychologie dnes. 2005, 11, 7-8, s. 35-38. HOSKOVCOVÁ, S. Jak se dítě vyrovnává a učí vyrovnávat s životními nároky. In ŠULOVÁ, L.; ZAOUCHE-GAUDRON, Ch. Předškolní dítě a jeho svět. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. s. 367-379. ISBN 80-246-0752-2. HOŠEK, V. Psychologie odolnosti. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1994. 70 s. ISBN 80-7066976-4. JANOUŠEK, J. Sociálně kognitivní terapie Alberta Bandury. Československá psychologie. 1992, 36, 5, s. 385-397. KALINA, K. Úvod do drogové politiky. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. KOCOURKOVÁ, J. Specifika rozhovoru s dítětem, adolescentem a rodinou. In HORT, Vl., et al. Dětská a adolescentní psychiatrie. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. s. 496. ISBN 80-7178-4729. KOCOURKOVÁ, J. Normální vývoj dítěte a adolescenta. In HORT, Vl., et al. Dětská a adolescentní psychiatrie. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. s. 496. ISBN 80-7178-472-9. KOLUCHOVÁ, J. Psychický vývoj deprivovaných dětí. Československá psychologie. 1982, 26, 4-5, s. 382-384. KOUKOLÍK, F. Život s deprivanty. 1. vyd. Praha : Galén, 2001. 390 s. ISBN 80-7262- 0886. KREJČÍŘOVÁ, D. Děti ohrožené prostředím. In ŘÍČAN, P.; KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. 3. vyd. Praha : Grada, 1997. s. 447. ISBN 80-7169-512-2.

82

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 279 s. ISBN 80-7178551-2. KUDRLE, S. Úvod do bio-psycho-socio-spirituálního modelu závislosti. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. KUMFER, K.L., et al. Hope Networks [online]. 2005 [cit. 2011-04-17]. Children of addicted parents. Dostupné z WWW: . LANGMEIER, J.; MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. 2. vyd. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1968. 384 s. MATĚJČEK, Z. Zanedbanost a zanedbávání. In DUNOVSKÝ, J.; DYTRYCH, Z.; MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha : Grada, 1995. s. 239. ISBN 80-7169-192-5. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 144 s. ISBN 80-85850-24-9. MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. 1. vyd. Praha : Portál, 1998. 336 s. ISBN 80-7178-226-2. MINAŘÍK, J.; HOBSTOVÁ, J. Somatické komplikace a komorbidita. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 8086734-05-6. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. MOTYČKOVÁ, V. Možnosti posilování rodičovských kompetencí matek užívajících nealkoholové drogy. Praha, 2006. 125 s. Rigorózní práce. Karlova Univerzita, Filozofická fakulta. NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost. 2. vyd. Praha : Portál, 2003. 152 s. ISBN 807178-831-7. NEŠPOR, K. Návyková rizika u dětí a dospívajících. In HORT, Vl., et al. Dětská a adolescentní psychiatrie. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. s. 496. ISBN 80-7178-472-9. NEŠPOR, K. Problémy působené alkoholem, jinými návykovými látkami a hazardí hrou v dětství a dospívání. In ŘÍČAN, P.; KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. 3. vyd. Praha : Grada, 1997. s. 447. ISBN 80-246-0752-2. ODEHNAL, J.; SEVEROVÁ, M. Metodologické otázky pozorování chování dítěte v přirozených podmínkách a otázky rozboru získáného materiálu. Československá psychologie. 1963, 7, 1, s. 27-41. OSGOOD, Ch.; SUCI, J.; TANNENBAUM, P.H. The measurment of meaning. 4.ed. USA : University of Illinois , 1964. 342 s. 83

PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha : Grada, 2010. 240 s. ISBN 978-80247-2959-6. PECINOVSKÁ, O. Vývoj závislosti. In HELLER, J.; PECINOVSKÁ, O. Závislost známá neznámá. 1. vyd. Praha : Grada, 1996. s. 162. ISBN 80-7169-277-8. PRESL, J. Drogová závislost. 1. vyd. Praha : Maxdorf, 1994. 85 s. ISBN 80-85800-18-7. PRESLOVÁ, I. Závislé matky s dětmi. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. PRESLOVÁ, I. Možnosti a meze při práci s těhotnými uživatelkami drog. In VELEMÍNSKÝ, M.; ŽIŽKOVÁ, B. Péče o těhotné ženy užívající psychotropní látky v těhotenství. 1. vyd. Praha : Triton, 2008. s. 283-287. ISBN 978-80-7387-095-9. ŘÍČAN, P. Vedení psychologického vyšetření. In ŘÍČAN, P.; KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. 3. vyd. Praha : Grada, 1997. s. 447. ISBN 80-246-0752-2. SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. 1. vyd. Praha : Práh, 1994. 349 s. ISBN 80-901325-0-2. SCHWARZER, R. Psychometric scales [online]. 1993 [cit. 2011-04-15]. General SelfEfficacy Scale (GSE). Dostupné z WWW: < http://userpage.fu-berlin.de/~health/selfscal.htm >. SMÉKAL, V. Vývoj osobnosti dítěte. In SMÉKAL, V.; MACEK, P. Utváření a vývoj osobnosti. 1. vyd. Brno : Barrister a Principal, 2002. s. 364. ISBN 80-85947-83-8. ŠIRŮČEK, J. Evropská longitudinální studie těhotenství a dětství. In SMÉKAL, V.; MACEK, P. Utváření a vývoj osobnosti. 1. vyd. Brno : Barrister a Principal, 2002. s. 364. ISBN 8085947-83-8. ŠOLCOVÁ, I. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha : Grada, 2009. 104 s. ISBN 978-80-247-2947-3. ŠULOVÁ, L. Matka a dítě-klíčový vztah ranného dětství. In ŠULOVÁ, L.; ZAOUCHEGAUDRON, Ch. Předškolní dítě a jeho svět. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. s. 32-51. ISBN 80-246-0752-2. URBAN, E. Toxikománie. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1973. 200 s. URBÁNEK, T.; ČERMÁK, I. Vliv self-efficacy na agresi a depresi u dětí. Československá psychologie. 1997, 3, s. 193-199. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 528 s. ISBN 80-7178308-0. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha : Portál, 1999. 448 s. ISBN 80-7178-214-9. VAVŘINKOVÁ, B.; BINDER, T. Návykové látky v těhotenství. 1. vyd. Praha : Triton, 2006. 122 s. ISBN 80-7254-829-8. 84

VOBOŘIL, J. Gender- ženy jako specifická skupina. In KALINA, K. Drogy a drogové závislosti 2. 1. vyd. [s.l.] : Úřad vlády České republiky, 2003. s. 319. ISBN 80-86734-05-6. WERNER, E.; SMITH, R. Journeys from childhood to midlife. 1. ed.. New Zork : Cornell University, 2001. 236 s. ISBN 978-0-8014-8738-5. WILSON, G.S., et al. Development of preschool children of heroin- addicted mothers: A controlled study. Pediatric. 1979, 63, 6, s. 34-39. ŽIŽKOVÁ, B. Odolnost vůči zátěži u těhotných žen s abúzem drog. In VELEMÍNSKÝ, M.; ŽIŽKOVÁ, B. Péče o těhotné ženy užívající psychotropní látky v těhotenství. 1. vyd. Praha : Triton, 2008. s. 330-340. ISBN 978-80-7387-095-9.

85