Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra psychologie
Sen a další projevy nevědomí v mezilidské komunikaci
Diplomová práce
Autor:
Petra Písecká
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Miloš Kučera, CSc.
Praha
2012
1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze s využitím literatury, kterou cituji a uvádím v seznamu. V Praze, 22.6.2012
Petra Písecká 2
Děkuji doc. PhDr. Milošovi Kučerovi, CSc. za cenné rady, připomínky a odborné vedení při vypracovávání diplomové práce. 3
Abstrakt Cílem diplomové práce je vyzdvihnout komunikační hledisko na úrovni zacházení s nevědomými projevy, a to s důrazem na zacházení se sny. Na základě analýzy textů Sigmunda Freuda je zkoumáno, jakým způsobem lze vyprávět o snech a dalších nevědomých projevech, a jaký vliv takové vyprávění má na jednotlivé účastníky komunikace. V práci je zmapováno několik významných textů Sigmunda Freuda, skrze něž je prokazováno, že sen díky mystériu, které kolem něj panuje, může významně ovlivnit komunikaci. Pro práci byla vybrána teorie Sigmunda Freuda, jehož díla o snech a zájem o zkoumání nevědomých projevů jako jsou zapomínání, přeřeknutí, chybné úkony a další, v sobě obsahují komunikační potenciál, kterého se Freud však dotýká jen velmi zlehka, dokonce ho mnohdy přímo opomíjí. Komunikační hledisko ve Freudových pracích je vyzdviženo díky teorii komunikace Romana Jakobsona. Klíčová slova: sen, chybné úkony, komunikace
4
Abstract The goal of this thesis is to accentuate the communicational aspect of dealing with unconscious manifestations, with emphasis on handling dreams. Based on the analysis of Sigmund Freud’s texts, it examines the ways in which we can talk about dreams and other unconscious manifestations and what influence such talk has on the individuals participating in the communicational process. The thesis charts several of Sigmund Freud’s important texts that are used as a basis to prove that thanks to the mystery surrounding it, a dream can exert significant influence on communication. Sigmund Freud’s theory was chosen for this thesis, whose works about dreams and whose interest in examining unconscious manifestations, such as forgetting, slipping of the tongue, faulty acts and other, contain a communicational potential, whose surface Freud barely scratches, or which he often treats with outright neglect.
The
communicational aspect of Freud’s works is accentuated thanks to Roman Jakobson’s theory of communication.
Keywords: dream, faulty acts, communication
5
Obsah Abstrakt ........................................................................................................................... 4 Abstract............................................................................................................................ 5 Obsah ............................................................................................................................... 6 Úvod ................................................................................................................................. 8 Souhrn stěžejních textů ................................................................................................ 11 Vývoj vztahů mezi základními pojmy psychoanalýzy ............................................... 16 Základní vymezení pojmů ........................................................................................ 16 Období do roku 1900 ................................................................................................ 18 Období mezi léty 1900 a 1923 .................................................................................. 22 Období od roku 1923 ................................................................................................ 24 Sen jako důkazní prostředek ....................................................................................... 26 Ošetřovatelčin sen ..................................................................................................... 26 Situace před sněním .................................................................................................. 26 Analýza snu ............................................................................................................... 27 Pacientčina analýza ................................................................................................. 27 Freudova analýza .................................................................................................... 28 Komentář ................................................................................................................... 31 Teorie snu ...................................................................................................................... 37 Jak s výkladem snů zacházet ................................................................................... 42 Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek ........................................................... 46 Komunikace ................................................................................................................... 49 Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek ........................................................... 54 Nevědomí mezi dvěma .............................................................................................. 55 Psychopatologie všedního života ............................................................................ 55 Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek ........................................................... 63 Komunikační hledisko ve vybraných textech S. Freuda ........................................... 65 6
Zlomek analýzy případu hysterie ............................................................................ 65 Dořin první sen: ...................................................................................................... 69 Analýza ................................................................................................................... 69 Dořin druhý sen ...................................................................................................... 76 Analýza ................................................................................................................... 77 Komentář ................................................................................................................ 86 Komunikační hledisko ............................................................................................ 89 Shrnutí ..................................................................................................................... 90 Sen a prascéna ........................................................................................................... 91 Pacientův sen .......................................................................................................... 92 Analýza ................................................................................................................... 93 Sen a telepatie .......................................................................................................... 108 První dopisovatel .................................................................................................. 108 Druhá dopisovatelka ............................................................................................. 109 Sen a okultismus...................................................................................................... 110 Závěry a východiska z textů Sigmunda Freuda ................................................... 112 Závěr ............................................................................................................................ 113 Literatura .................................................................................................................... 116
7
Úvod Problematika vztahu lidské psychiky a snů patří k již tradičním otázkám, které si lidé kladou po celém světě, a to již od dob pravěkých až do doby dnešní, doby moderní vědy a techniky. Již v pravěku lidé věřili v existenci snů, ve starověku již dokonce předpokládali, že sen je jakési zjevení, které jim bylo sesláno od bohů. Již tehdy byl sen zahalen mysticitou, vyvolanou bohy a démony. Lze říci, že podobný pohled na sen v podstatě panuje až do dnešní doby, kdy sice nepřevládá dojem, že sen byl seslán bohy či démony, ale že sen vychází z nějakého blíže vlastně málo uchopitelného a velmi těžce pochopitelného vnitřního světa člověka, odborně nazývaného nevědomí. Ale co to je vlastně nevědomí? Je to něco, co je nevědomé ve smyslu bez vědomí, čili s absolutní absencí vědomé kontroly či jakékoli jiné správy jedince, jež vědomím oplývá, nebo je to něco, co existuje ne-vědomě, čili existuje paralelně s vědomím, o němž „se ví“, a je potřeba jen hledat cesty, jak se k nevědomí dostat a zvědomit jej? V některých teoriích dokonce panují názory, že sen z žádného člověku vlastního nevědomí nevycházejí, a že vycházejí z jakýchsi oblastí mimo člověka. V éře moderní doby, tedy doby od roku 1900, kdy vyšel poprvé v ucelené formě vědecký pohled na problematiku snů, existuje mnoho paradigmat, zabývajících se sny a jejich výkladem. Není však cílem této práce všechna paradigmata pojmout, objasnit či jen přiblížit, a proto zde bude shrnut vývoj pohledu na výklad snů (a sny vůbec) pouze u průkopníka moderního pojetí snu, tedy u Sigmunda Freuda. Freudovo dílo se skládá z několika obsáhlých větví (analýza snů, teorie pudů, teorie sexuálního vývoje, teorie struktury osobnosti, náboženství aj.), které na sebe však navzájem navazují, doplňují se a nelze říci, že by si vzájemně odporovaly, proto není možné se soustředit výhradně na dílo o snech a zabývat se pouze pojmy a problematikou jen se sny související. Freudovo dílo, ať se mu vytýká v pozdějších letech cokoli, je dílem propracovaným a podrobeným mnoha kritickým čtením, včetně Freudova vlastního. Je pravdou, že v téměř každém jeho publikovaném díle lze najít odkazy na jednotlivá odvětví jeho bádání a v téměř každém díle je možné se dozvědět něco o různých oblastech psychoanalýzy, přesto, že nadpis sní jasně a konkrétně, se zaměřením na určité téma. Právě proto, že psychoanalytická metoda je metodou, která má jasná východiska, o než se opírá, je v nich pevně zakořeněna a může nacházet nové poznatky, které však zapadají do staré konstrukce, která má kořeny pevně v zemi. Snad
8
bychom si mohli na úvod dovolit malý náčrtek, představu o tom, jak by mohla Freudova teorie vypadat obrazně.
Struktura lidské duše
Sny
Pudy
Nadjá
Ono Já
Sexuální vývoj
Pole psychoanalýzy Zdá se, že paralelu se stromem, který má kořeny hluboko pod zemí se nepodařilo nejspíš vybrat náhodou – zřejmě i zde zavládly volné asociace a byl vybrán nákres, který až nápadně připomíná strukturu lidské duše podle Freuda, tedy hluboce vnořené nevědomí, z něhož na povrch vyplývá vědomé. Při zkoumání jedné „větve“ psychoanalýzy, tedy snů, nebude tedy možné se někdy nezabývat i ostatními „větvemi“ nebo dokonce celým stromem samotným. A stejně tak, jak strom s léty dorůstá, dorůstají i poznatky o psychoanalýze – nicméně Freud nikdy nepřevrátil žádnou část své teorie, vždy pouze doplnil o údaje nové údaje již stávající. Ostatně sám v četných poznámkách k vlastním dílům komentuje změny ve svých poznatcích nikoli za pod vlivem nových údajů popřené, ale jako za tehdy neúplné. Pravdou však zůstává, že velké objevy učinil Freud na počátku své praxe a dále je rozšiřoval o fakta, která z původních objevů čerpala, a nové poznatky již mnohokrát neučinil. V počátcích své práce Freud položil tedy velmi důležité základy psychoanalýzy, které dále jen měnil a upravoval dle nových poznatků. Zajímavostí z Freudova života může být, že přesto, že se ve svých tvrzeních rozešel s mnoha svými žáky i přáteli a základy psychoanalýzy nikdy plně nezměnil, neobrátil je nikdy zcela naruby a pouze modifikoval a upravoval své rané poznatky, mnohé ze svých (bývalých) přátel a následovníků pozoroval v jejich práci až do své smrti, a i do svého deníku si
9
poznamenával jejich případné pracovní a vědecké pokroky. A přestože si byl vědom změn, které se na poli psychoanalýzy odehrávají, ze své teorie nikdy neustoupil. Ve Freudových textech a pracích lze pozorovat mnohé aspekty, které někdy bývají v další literatuře vyzdvihovány, jiné naopak zůstávají jaksi v pozadí. Motivem pro zpracování této práce byl především význam komunikačního hlediska v textu Sen jako důkazní prostředek, který byl i samotným Freudem v práci upozaděn. Zajímavé je, že i při rešeršní práci k textu Sen jako důkazní prostředek, nelze nalézt žádné články jakýchkoli autorů, které by bylo možné v této práci diskutovat. Práce je tedy odkázána na výhradní práci pouze s texty Sigmunda Freuda, z nichž bude vycházet především. Při bližším pohledu na další Freudovy texty je možné si všimnout, že komunikační hledisko hraje důležité role ve většině Freudových textů zabývajících se (nejen) sny. Zcela jistě by bylo možné vystopovat prvky komunikace i v dalších Freudových pracích (které se nezabývají sny), ovšem není cílem, ačkoli i k takovým textům bude dále přihlédnuto, zpracovat všechny texty, které Freud sepsal s ohledem na užití komunikačních principů. Smyslem a cílem této práce je především shrnout základní poznatky Freudova díla a bádání, ovšem s ohledem na komunikační úroveň zacházení s nevědomými projevy. To znamená, že s odkazem na nevědomé projevy, tedy především sny a tzv. „psychopatologie všedního života“, tedy zapomínání, přeřeknutí či chybné úkony, bude v práci zdůrazněno hledisko komunikace skrze tyto projevy. V četných Freudových textech jsou známky komunikace skrze tyto nevědomé projevy velmi patrné, samotný Freud je však příliš často nevyzdvihoval. Práce si tedy klade za cíl tyto komunikační prvky ve Freudových textech zmapovat a přiblížit jejich vývoj.
10
Souhrn stěžejních textů V této práci založené především na mapování projevů nevědomí (a zacházení s nimi) v dílech Sigmunda Freuda budou nejstěžejnějším bodem zájmu sny, neboť o nich publikoval Freud mnohem více než o přeřeknutích, chybných úkonech či zapomínání jmen. Sigmund Freud věnoval práci se sny valnou část své odborné práce s pacienty i svému teoretickému zkoumání, samozřejmě též založeném na práci s pacienty. Publikoval velké množství textu, v němž často nejen popisoval, ale i obhajoval metodu výkladu snů a snové práce. Zmínky o analýze snů prostupují snad všemi jeho díly, které kdy publikoval, neboť analýze přikládal velkou vážnost, kterou si mimochodem udržuje analýza snů dodnes. Jak již bylo zmíněno, Freudovy texty na sebe navzájem odkazují a doplňují se, proto příklady výkladu snů lze najít v mnohých chorobopisech Freudových pacientů, tedy téměř v jeho každém díle. Freud však publikoval samozřejmě i texty, které pojednávají o snech zcela samostatně. Jde především o těchto třináct za sebou chronologicky řazených textů: -
Vyplněné tušení ze snu, jehož rukopis je datován do roku 1899 (v současné době je např. součástí Sebraných spisů Sigmunda Freuda, vydávaných Psychoanalytickým nakladatelstvím, XVII. kniha Spisy z pozůstalosti 1892 1938)
-
Zlomek analysy případu hysterie, který byl sice publikován až v roce 1905, nicméně sepsán byl na konci roku 1899 (v současné době je např. součástí Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým
nakladatelstvím, V.kniha Spisy z let 1904 – 1905 nebo součástí Vybraných spisů II, vydaných Státním zdravotnickým nakladatelstvím, Studie o hysterii. Zlomek analysy případu hysterie) -
Výklad snů, který byl vydán v roce 1900 (v současné době jej vydává např. Nová tiskárna Pelhřimov nebo je též součástí Sebraných spisů Sigmunda Freuda, vydávaných Psychoanalytickým nakladatelstvím, II. a III. kniha Výklad snů. O snu.)
-
O snu, který byl vydán též v roce 1900 (v současné době je např. součástí Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým
nakladatelstvím, II. a III. kniha Výklad snů. O snu) 11
-
Vztah vtipu ke snu a k nevědomí, který byl vydán v roce 1905 (v současné době je např. součástí knihy Totem a tabu. Vtip., vydané nakladatelstvím Práh)
-
Zacházení s výkladem snů v psychoanalýze, který byl vydán někdy mezi léty 1909 a 1913 (v současné době je např. součástí Sebraných spisů Sigmunda Freuda, vydávaných Psychoanalytickým nakladatelstvím, VIII. kniha Spisy z let 1909 - 1913)
-
Sen jako důkazní prostředek, který byl vydán někdy mezi léty 1913 a 1917 (v současné době je např. součástí Sebraných spisů Sigmunda Freuda, vydávaných Psychoanalytickým nakladatelstvím, X. kniha Spisy z let 1913 – 1917)
-
Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, V. – XV. přednáška, které odpřednášel v letech 1915 a 1916 (v současné době jsou např. součástí Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým
nakladatelstvím, XI. kniha Přednášky k úvodu do psychoanalýzy) -
Sen a prascéna, který byl vydán někdy mezi léty 1917 a 1920 (v současné době je
např.
součástí
Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým nakladatelstvím, XII. kniha Spisy z let 1917 – 1920) -
Sen a telepatie, který byl vydán někdy mezi léty 1920 a 1924 (v současné době je
např.
součástí
Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým nakladatelstvím, XIII. kniha Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 – 1924) -
Poznámky k teorii a praxi výkladu snů, který byl vydán někdy mezi léty 1920 a 1924 (v současné době je např. součástí Sebraných spisů Sigmunda Freuda, vydávaných Psychoanalytickým nakladatelstvím, XIII. kniha Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 – 1924)
-
Revize nauky o snech, který byl vydán v roce 1932 jako součást Nové řady přednášek k úvodu do psychoanalýzy (v současné době je např. součástí Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým
nakladatelstvím, XV. kniha Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy) -
Sen a okultismus, který byl vydán v roce 1932 jako součást Nové řady přednášek k úvodu do psychoanalýzy (v současné době je např. součástí 12
Sebraných
spisů
Sigmunda
Freuda,
vydávaných
Psychoanalytickým
nakladatelstvím, XV. kniha Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy) Nejspíše by bylo logické předpokládat, že na prvním místě v seznamu textů o snech by měl být text, který je obecně uznáván jako ten, který Freud publikoval o snech jako první, tedy Výklad snů, který se stal přelomovým dílem v průkopnictví psychoanalýzy a snad ani není náhodou, že vyšel právě v roce 1900, tedy v roce přelomu století. Nicméně samozřejmě metody práce se sny nevznikaly během jednoho roku, ale byly výsledkem Freudovy usilovné a několikaleté práce s pacienty a tak se již rok před vydáním uceleného textu o snech objevuje rukopis datovaný 10. listopadu 1899 s názvem Vyplněné tušení ze snu. Jde o velmi krátký text, popisující krátké příhody ze života jisté starší dámy, které ovšem jen velmi málo přibližují Freudovu teorii o snech. Text není zařazen v žádném dalším díle, ani jej Freud nikde dále nepřipomíná, a to zřejmě vzhledem k tomu, že pro jeho další práci nemá větší význam. Nicméně snům a práci s nimi se v té době Freud již intenzivně věnoval a tak ještě na konci roku 1899 sepsal Zlomek analysy případu hysterie, který se již ve svých tvrzeních opírá o analýzu snů. Ten však publikoval až v roce 1905, neboť již tou dobou psal svůj první ucelený souhrn práce se sny, a to právě Výklad snů, který vydal v roce 1900, a v němž velmi obsáhle představuje veškeré poznatky, které během své dosavadní práce se sny nashromáždil. Záhy po Výkladu snů, přibližně pouhých několik měsíců, vydal text O snu, který shrnuje základní myšlenky publikované ve Výkladu snů, nicméně je z tohoto textu patrný „obhajovací“ tón, který je v protikladu s tónem „prostě oznamovacím“, jímž byl napsán Výklad snů. Ač v obou dílech připouští Freud jisté mezery a dává prostor i případné polemice a kritice, ještě několik let po vydání těchto dvou textů, zastává stejná východiska své práce, nicméně je již opírá nejen o metodu analýzy snů, ale i o práci s vtipy. V době mezi rokem 1900 a 1905 totiž vychází Freudův text Vtip a jeho vztah ke snu a k nevědomí, kde hájí tytéž myšlenky jako ve Výkladu snů (a následně samozřejmě v textu O snu), ale doplňuje je paralelami s vtipem a s principy tvoření vtipů. Z výše uvedené chronologie Freudových textů je patrné, jakým způsobem k práci se sny Freud dospěl – skrze zkoumání hysterických projevů svých (nebo cizích) pacientů dospěl k významu nevědomí v lidském životě a zkoumal cesty, jak se k nevědomí a k obsahům v něm ukrytým dostat, až objevil „kouzlo“ snů, které pokládal za královskou cestu do nevědomí. Sen jako metodu psychoanalytické práce objevil tedy 13
již v počátku své praxe s pacienty, během přibližně osmi let zpracovával své myšlenky, které pak v průběhu let 1900 až 1905 publikoval. V dalších letech, kdy Freud publikoval velké množství různých prací zaměřených na témata psychoanalýzy, však již nikdy publikoval žádnou tak obsáhlou práci o snech jako doposud. Z dalších textů, které Freud věnoval analýze snů, je možné pak vyjmenovat texty Zacházení s výkladem snů v psychoanalýze, který Freud uveřejnil v časopise „Zentralblatt fur Psychoanalyse“ někdy mezi léty 1909 a 1913 a Poznámky k teorii a praxi výkladu snů, o poznání bohatší text na způsoby analýzy snů než předešlý časopisecký metodický pokyn vydaný o deset let dříve. Dále pak publikoval Sen jako důkazní prostředek z období let 1913 – 1917, v němž je možné najít oproti jeho dřívějším textům také úroveň jisté komunikace o snech, nikoli jen skrze sny, které prochází samy o sobě analýzou, Sen a prascéna, jež byl později známý jako případ „Vlčího muže“ z období 1917 až 1920, kde Freud vyzdvihuje význam raných sexuálních zážitků pro vznik neuróz a Sen a telepatie, v němž publikuje několik snů, na nichž se snaží prokázat, že telepatické myšlenky neexistují a že s nimi lze zacházet zcela obdobně jako s jakýmikoli jinými myšlenkami, které přicházejí snící osobě do snu. Svou publikační činnost na téma snů uzavírá následně dvěma díky jeho zdravotním stavu nikdy neodpřednášenými přednáškami z řady Nových přednášek k úvodu do psychoanalýzy Revize nauky o snech, která se však nezdá být ani tolik revizí jako spíše posledním apelem na pochopení psychoanalýzy a analytické práce se sny tak, jak si Freud představuje, že by měla být pojímána, a Sen a okultismus, v níž se Freud zabývá myšlenkou různých okultních prvků a principů využívaných při věštění z karet, astrologii apod. Další prací, v níž najdeme výklad metody práce se sny, jsou pak Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, které Freud absolvoval v letech 1915 a 1916, kdy právě jedna z těchto přednášek (které se mimochodem proslavily především Freudovou neuvěřitelně dobrou pamětí na to, co říkal, a polovina přednášek se skládá ze zápisů ex post a teprve druhou polovinu sepsal Freud ještě před její prezentací) je věnována snu. Z výše uvedených textů je možné odvodit, že se Freudův pohled na analýzu snů a na jejich původ měnil jen velmi malým způsobem. Přesto však můžeme jisté pokroky v jeho vlastním smýšlení o psychoanalytické metodě zpozorovat – některé změny v jeho teorii jsou notoricky známé, jiné naopak, některé měly vliv na vývoj Freudových myšlenek ve vztahu k psychoanalýze, jiné ne. V roce 1901 vydává Freud ještě jeden text, a sice jediný text, který se zabývá přeřeknutím, zapomínáním a jinými projevy nevědomí (které nejsou sny), s názvem 14
Psychopatologie všedního života. V dalších letech se pak Freud touto problematikou již příliš nezabývá, neboť ji již dostatečně vysvětlil a popsal právě v této knize. Ostatně principy zapomínání a dalších chybných úkonů mají velmi mnoho společného s principy vytváření snů.
15
Vývoj vztahů mezi základními pojmy psychoanalýzy Sigmund Freud tedy publikoval texty o snech nebo jiných projevech nevědomí v době od roku 1899 do roku 1932. Přestože neměnil často své postoje a názory na psychoanalytickou práci a na struktury, na jejichž základech je psychoanalýza postavená, určité změny jím rozvinuté teorie přece jenom doznaly. Není tedy dále možné předkládat vývoj jeho práce se sny, aniž bychom nezačlenili výše uvedené texty o snech do období, jimiž psychoanalýza jako taková prošla a pod tíhou jakých nových poznatků byly tyto texty publikovány. Zásadní změny, kterých se psychoanalýza během let práce s pacienty dočkala, se týkají především náhledu na vědomí, nevědomí a jejich vzájemné vztahy. Publikování Freudových textů o snech vzhledem ke změnám v teoriích psychoanalýzy lze vyčlenit 3 období: 1. 1899 – 1900: v tomto období sepisuje Vyplněné tušení ze snu a sepisuje Zlomek analýzy případu hysterie, který však vydává až v roce 1905 2. 1900 – 1923: v tomto období publikuje Výklad snů, O snu, Vtip a jeho vztah ke snu, Zacházení s výkladem snů v psychoanalýze, Sen jako důkazní prostředek, Sen a prascéna a přednáší Přednášky k úvodu do psychoanalýzy 3. 1923 – 1932: během těchto let publikuje Sen a telepatie, Poznámky k teorii a praxi výkladu snů, a Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy – Revize nauky o snech a Sen a okultismus. Zlomovými body mezi jednotlivými obdobími jsou léta 1900 a 1923. Až do doby než vydává v roce 1900 Výklad snů, nepoužívá totiž Freud v zásadě pojem nevědomí, užívá pouze pojem vědomí. Ten používá i nadále a v roce 1900 jej ve Výkladu snů doplňuje právě o pojem nevědomí a o pojem předvědomí. Druhým mezníkem je rok 1923, kdy vydává knihu Já a Ono, v níž mění svůj dosavadní pohled na strukturu lidské duše, a to přidáním tří nových pojmů Já, Ono, Nadjá. Co však tyto pojmy znamenají a proč jsou v psychoanalýze tak důležité a proč se bez nich neobejde práce se sny?
Základní vymezení pojmů Ve svých přednáškách (Freud, 1997), které se konaly při příležitosti oslav dvacátého výročí založení Clark University ve Worcesteru ve státě Massachusetts ve Spojených státech Amerických v roce 1909, přednáší Freud o psychoanalýze 16
posluchačům, kteří nejsou lékaři, a tedy používá zajímavá přirovnání, aby nelékařským povoláním přiblížil metodu psychoanalytické práce, včetně její teorie. Stručně tedy psychoanalýzu obrazně přirovnává k vlastní přednášce, která probíhá mimořádně klidně a najednou v sále začne někdo vyrušovat, což se Freudovi nebude líbit, a tak několik silných mužů z posluchárny rušiče vyvede, a aby se nemohl vrátit, zatarasí navíc dveře. Tento úkon má však jediný jev, a to, že křikloun na chodbě za zatarasenými dveřmi začne dělat ještě více povyku a vlastně ruší přednášku mnohem více, než kdyby byl přítomen uvnitř. Tedy odborně řečeno, jakési přání narušuje poklidný průběh života člověka, a když je toto přání člověku nepříjemné, nechce jej vyslyšet, tak jej „zavře za dveře“, tedy vytěsní do nevědomí. Vytěsněné přání naráží dále na odpor, který mu brání v průchodu do vědomí. Cílem psychoanalýzy je, obrazně řečeno, uklidnit křiklouna a umožnit mu, aby se vrátil zpět do sálu. Než se tak stane, tak ovšem nevědomí vysílá „křiklouna“, tedy vytěsněné přání, aby na sebe upozorňovalo a pokusilo se vetřít do zorného pole vědomí, které jej nejen vezme na milost a umožní mu další setrvávání v jeho dosahu, ale bude jej zároveň akceptovat. Takto stručně a obrazně by se dal přiblížit základ psychoanalýzy jako takové – tedy základ, který se ve své podstatě nemění. Samozřejmě však není takový popis jednoho z nejvýznamnějších směrů psychologie tak jednoduchý. Abychom mohli vůbec mluvit o vývoji a změnách jak v samotné psychoanalýze, tak ve Freudově teorii snů, je nutné se nejprve na začátek seznámit s těmito pojmy, bez nichž by teorie snů neměla žádný smysl, tedy s pojmy vědomí, nevědomí, předvědomí, či později Já (neboli též Ego), Ono (rovněž Id) a Nadjá (také Superego). Pro nejsnadnější definice základních pojmů, tedy pojmů vědomí, nevědomí, předvědomí, já, ono a nadjá, bude vhodné užít definice z Psychoanalytického slovníku (Laplanche, Pontalis, 1996), neboť zde najdeme jasné definice většiny pojmů, které se jakkoli pojí s psychoanalýzou, a to s převážně s odkazem na dílo Sigmunda Freuda a jeho pojetí daných pojmů. Vědomí je tedy definováno jako momentální vlastnost charakterizující vnější a vnitřní vnímání v množině psychických jevů, tedy z hlediska Freudova pojetí je vědomí umístěno na okraji psychického aparátu, kde přijímá (vnímá) informace z vnějšího i vnitřního světa, přičemž žádné informace samo v sobě neuchovává, resp. neuchovává jejich paměťové stopy. Oproti tomu nevědomí je definováno jako systém, který tvoří potlačené obsahy, které odmítly vstoupit do systému předvědomí – vědomí aktem vytěsnění, tedy se jedná o vrstvu psychiky, která v sobě uchovává obsahy, které prošly vědomým zpracováním, ovšem pod tíhou vytěsnění se ukládají právě do této sféry 17
lidské psychiky, a to mimo oblast vědomí a možnosti vědomého zpracování. Na pomezí mezi vědomím a nevědomím stojí ještě jedna psychická struktura, a to předvědomí. Předvědomí je od nevědomí odděleno tzv. cenzurou, která brání vytěsněným obsahům z nevědomí procházet do předvědomí a vědomí, předvědomí tedy slouží jako jistá zásobárna uložených v podstatě nevědomých obsahů, které však jsou (na rozdíl od obsahů ukrytých přímo v nevědomí) pro vědomí přístupné ke zpracování. Vědomí, předvědomí a nevědomí patří k první Freudově topice pojetí struktury lidské duše, ke druhé pak patří termíny Ego, Id a Superego. Mnohdy je dnes možné se setkat se zjednodušujícími názory, že v podstatě se jedná o pouhé přejmenování jednotlivých struktur na nové pojmy, což ovšem není pravdou. I pro dobré definování těchto nových pojmů je totiž nutné znát význam pojmů původních (tedy vědomí, nevědomí a předvědomí), skrze něž lze rovněž nové pojmy definovat. Psychoanalytický slovník (Laplanche, Pontalis, 1996) velmi dobře tyto nové Freudovy pojmy definuje, a to i s ohledem na pojmosloví staré. Já je zde definováno jako část osobnosti, která je závislá na požadavcích Ono, Nadjá i na nárocích vnější reality. Zaujímá v podstatě roli prostředníka mezi těmito třemi faktory a má za úkol řídit celistvost osobnosti, a to i s použitím tzv. ego-obranných mechanismů, které Já používá k eliminaci nepříjemných afektů. Nepříjemné afekty vznikají díky působení pudů, jejichž obsahy jsou uchovávány v instanci Ono. Ono tedy vytváří pudový pól osobnosti, přičemž pudy jsou nevědomého charakteru, a to jednak vrozené a dědičné, a jednak vytěsněné a získané. Ono je tedy vlastně zásobárnou psychické energie, která následně vstupuje do konfliktů s Já a Nadjá – v těchto intrapsychický konfliktech se Já brání právě výše zmíněnými ego-obrannými mechanismy tlakům Ono. Nadjá v novém Freudově modelu figuruje jako cenzor ve vztahu k Já, a to především díky interiorizovaným zákazům a rodičovským nárokům, které byly vytvořeny během zpracování Oidipovského komplexu. Nadjá se tedy odštěpilo od Já v době, kdy byl dítětem zpracován Oidipovský komplex, a vytvořilo vnitřní zákony, kterými Nadjá působí na Já.
Období do roku 1900 Tedy období do roku 1900 bylo pro Freuda především ve znamení velkých objevů a počátků vzniku samotné psychoanalýzy. Z pohledu práce se sny však bylo víceméně zlomové, neboť právě v tomto období vznikal Výklad snů, který byl právě v roce 1900 Freudem vydán. Právě v tomto období, které tedy nebylo vůbec plodné na publikování nebo sepisování jiných textů o práci se sny na základě své práce s pacienty 18
mohl Freud formovat své pojetí struktury lidské duše. Prvotní základy psychoanalýzy tedy byly díky Freudově práci s pacienty překonány a v roce 1900 byly zformovány do přelomové teorie psychoanalýzy. O jaký přelom se tedy vlastně jednalo? Sigmund Freud je zcela přirozeně považován za otce psychoanalýzy, a to vzhledem k mnoha objevům, které na poli této tehdy zcela nové a mnohdy i opovrhované vědy učinil. Freud sám však psychoanalýzu „nevymyslel“ na základě prvotních vlastních poznatků, ale v podstatě navázal ve své práci na svého přítele a učitele Josefa Breuera. Breuer jej inspiroval svým případem známé pacientky Anny O. (Freud, 1969), kterou léčil pomocí tzv. katarktické metody, kterou později Freud vypracoval v metodu psychoanalytickou. Přestože se Freud s Breuerem později profesně rozešli, Freud si Breuera celý život velmi vážil a uznával jeho práci. Breuer v počátcích jejich společné práce svěřil Freudovi závěry z případu pacientky Anny O., kterou léčil, a snad i vyléčil, pomocí metody katarze, tedy uvedení do stavu hypnózy a v tomto stavu hledání v podstatě metodou asociací situací, které jsou podobné těm, v nichž se u pacientky objevují obtíže. Postupnou řadou pacientka v hypnóze došla až k události, která jako první u ní způsobila obtíže, resp. afekt, který nemohl být v dané konkrétní situaci projeven, byl uložen, „zapomenut“ a objevuje se až později v podobě hysterických příznaků. Freudovi tento objev připadal náramný a v roce 1893, tedy celých 13 let po prvním vstupu Anny O. do Breuerovy léčby, přiměl Breuera, aby společně případ Anny O. publikovali v časopise Neurologisches Zentralblatt pod názvem O psychickém mechanismu hysterických jevů (Freud, 1969). Stručně lze říci, že podstatou článku, resp. objevu bylo především to, že hysterické, tedy somatické projevy u hysterických pacientů, jsou odrazem neprožitých afektů z dřívějších let. Katarktickou metodou, tedy metodou, kdy je pacient uveden do hypnózy a veden postupnými asociacemi až k prvnímu zážitku, který zanechal v pacientovi trauma, mohou být příznaky vyléčeny, neboť si pacient může afekt znovu odžít a po probuzení z hypnózy jeho hysterické příznaky zmizí.1 Přestože se článek setkal jen s kritikou a výsměchem tehdejší lékařské Vídeňské společnosti, Freud se zabýval metodou i dále, a dále ji rozvíjel a publikoval pak několik dalších chorobopisů, včetně případu Anny O. v prvním slavném díle Studie o hysterii v roce 1895. Případ Anny O. se stal 1
V případě Anny O. lze uvést případ, kdy začala trpět nechutí k příjmu vody a díky hypnóze dospěla až v prvnímu zážitky, kdy pes její sestřenice dostal napít ze sklenice, která se obecně užívala pro pití, což v Anně vzbudilo hnus a odpor, který však nemohla díky společenskému vychování dát plně najevo přímo tehdy, potlačila jej a později se projevil jako odpor k požívání vody. Díky katarzi afektu její odpor zmizel.
19
přelomovým případem, na němž, dá se říci, vybudoval Freud později uznávanou psychoanalytickou metodu a položil základy psychoanalýzy vůbec. Studie o hysterii jsou tedy prvním dílem, které Freud publikuje, a v němž je možné pozorovat vývoj v psychoanalytické metodě a způsoby, jakými během let své praxe s pacienty dospěl k propracované psychoanalytické metodě. Právě první Freudovy pacientky daly podnět k tomu, aby psychoanalýza jako věda vůbec vznikla a aby byla stále zdokonalována. Nutno podotknout, že Josef Breuer sice učinil obrovský objev, který dal psychoanalýze své základy, nicméně teprve Sigmund Freud přispěl jednak ke zveřejnění nové metody práce s pacienty, ale také svou četnou činností k rozvoji a vývoji metody propracované, funkční a v dnešní době jedné z nejuznávanější metody psychoterapeutické práce vůbec. Pro tuto práci je však důležité, že ve Studiích o hysterii lze rozpoznat tedy počátky Freudovy pozdější teorie založené na existenci několika různých entit, na jejichž úrovních může člověk pracovat se svými vzpomínkami. Freud zde používá běžně pojem „vědomí“ jako označení pro to, o čem člověk ví a s čím normálně pracuje na vědomé úrovni. Pojem „nevědomí“ Freud zatím nepoužívá, ačkoli je zcela patrné, která označení pro pozdější pojem nevědomí jsou v počátcích jeho práce ekvivalentem k tomuto pojmu. Vzhledem k výše popsané práci s pacientkami lze odvodit, že používá především termínů jako „zapomenuté uskřinuté afekty“, „původně neodreagované představy“ či dokonce „nenormální vědomí“ nebo „druhé vědomí“. Pro přesnější porozumění Freudových počátků je tak možné již používat terminologii „vědomí“ a „nevědomí“ pro přehlednější pojmenování obou struktur. Ve Studiích o hysterii představuje tedy vztah mezi vědomím a nevědomím jako velmi organizovaný proces, v němž probíhá vždy pouze jeden jev najednou, tedy že v jednom okamžiku u jednoho pacienta je možné pracovat pouze s jedním jevem, kterým proniká z nevědomí do vědomí. V počátcích tedy Freud definoval vztah mezi oběma strukturami jako společnou práci na jednom jevu, který byl původně založen do struktury nevědomí a nyní přivádí pacienta do terapie, protože mu působí obtíže. Skrze úžinu vědomí byl totiž tento jev přesunut do vědomého pole pacienta, který s ním však neumí zacházet a je tak zablokován v úkonech svého života. Cílem psychoanalýzy bylo tuto zablokovanou štěrbinu vědomí odblokovat a uvolnit tak kanál mezi vědomím a nevědomím, nebo také „vyrušit účinnost původně neodreagované představy tím že umožňuje uskřinutím afektu, aby našel průchod v řeči, a navozuje afektivní korekturu této představy tím, že ji zaintegruje (v lehčí hypnose) do normálního vědomí nebo že ji 20
odstraní lékařskou sugescí, jak se to děje v somnambulismu následovaném amnesií“ (Freud, 1969, s.24). Freud ve svých počátcích používá pojmu Já, které má svůj prostor, který je přístupný pacientovi. Já zde stojí na jednom pólu intrapsychického konfliktu, kdy jev, nebo vzpomínka z nevědomí, se snaží prorazit skrze štěrbinu vědomí do zorného pole Já, ovšem Já disponuje možností využít tzv. odpor, aby zabránilo nevědomím myšlenkám v proniknutí skrze úžinu vědomí. Z tvrzení, že Já používá odpor k tomu, aby se bránilo tlakům nevědomí, tedy vyplývá, že Já vychází samo o sobě z nevědomí a tudíž hranice mezi vědomím a nevědomím je velmi nejednoznačná. V raném období své práce tedy Freud začíná tvrzením, že odporem disponuje Já, což později mění na tvrzení, že odpor vychází z Ono a Já disponuje ego-obrannými mechanismy. Názorně by bylo možné nakreslit počátky psychoanalýzy pravděpodobně takto: Já Úžina vědomí
Odpor
Postup 1 jevu z nevědomí do úžiny vědomí
Nevědomí a jevy v něm uložené
S pojmy vědomí a „nevědomí“ zacházel Freud tedy již před prvním postulováním uceleného pojetí psychoanalýzy, a to v období, kdy se zabýval především dětskými traumaty a jejich vlivem na pozdější život dospělého, tedy se zaměřením především na zvládání afektů, které se díky dětským traumatům vrší právě v nevědomí. Jak již bylo zmíněno výše text Vyplněné tušení ze snu není textem nijak významným nebo jakkoli jinak důležitým pro další Freudovu práci na poli psychoanalýzy. Nicméně v této době, kdy Freud postuluje své nejdůležitější myšlenky v počátcích vzniku psychoanalýzy, pracuje s pacientkou Dorou, jejíž případ ovšem vydává pod názvem Zlomek analysy případu hysterie až v roce 1905 při používání nové terminologie a pod váhou již publikovaných základů a pojmů psychoanalýzy. Nicméně, jak bude podrobněji popsáno níže, všímá si Freud již zde jistých komunikačních procesů, které 21
popisuje, a které se především tedy odvíjejí právě od období, v němž analýza probíhala – tedy především popisuje komunikaci skrze nemoc mezi jednotlivými účastníky Dořina případu. Průběh vzniku psychoanalýzy je v této práci stručně zmiňován právě především proto, že komunikační úroveň a různá hlediska zacházení s nevědomými projevy lze ve Freudově díle vystopovat již v jeho raných počátcích práce, a v důsledku vývoje psychoanalýzy samotné se tyto projevy nevědomí ve Freudově díle proměňují právě pod tíhou nových poznatků. V podstatě lze tedy říci, že podstata jistého „působení“ z nevědomí jako komunikačního nástroje hraje u Freuda velkou roli během celého jeho života a snad ve všech dílech, která publikoval. Otázkou však stále zůstává, zda nevědomí skutečně „působí“, nebo zda „působí“ pouze nádech neuchopitelného, které nevědomí zastírá?
Období mezi léty 1900 a 1923 Období Freudovy práce mezi léty 1900 a 1923, které bylo následně, tj. téměř o sto let později, nazváno jako etapa topografického modelu lidské psychiky, bylo významné především kvůli postulování stěžejních myšlenek psychoanalýzy. První modifikací vztahu vědomí – nevědomí bylo tedy v roce 1900 začlenění mezi tyto dvě entity nového pojmu, nové struktury, a to předvědomí. „Vznik“, resp. objev a pojmenování, předvědomí má jistě kořeny v původním vztahu vědomí – nevědomí, které však bylo neúplné a nebylo schopné přesně popsat všechny procesy, které se skrze intrapsychické konflikty mohou na rovině vědomí a nevědomí odehrávat. Pojem předvědomí tedy Freud zavádí především pro svým způsobem nevědomé obsahy, které však zůstávají přístupné vědomí, tedy jsou bez další práce uvědomitelně, zatímco nevědomé obsahy v pravém slova smyslu jsou založené na vytěsnění. Poprvé tedy ve Výkladu snů popsal, jakým způsobem vedle sebe koexistují vědomí, předvědomí a nevědomí: „Říkáme-li tedy, že nevědomá myšlenka usiluje o přetlumočení do předvědomí a potom o proniknutí do vědomí, nemyslíme tím, že má být utvořena druhá, na novém místě lokalizovaná myšlenka, jakési přepsání, vedle kterého dále existuje předloha“ (Freud, 2005, s. 367), čímž Freud rozumí především to, že mezi jednotlivými strukturami lidské duše, tedy vědomím, předvědomím a nevědomím, prochází stále jen jeden a tentýž prvek, jedna myšlenka, s níž je pracováno na různých úrovních vnímání a vědění. Tedy základním principem pro psychoanalýzu zůstává fakt, že každá myšlenka, která prochází skrze lidskou psychiku a duševní strukturu, zůstává stále jednou a tou samou, a její vnímání závisí pouze na místě, na němž se právě ona myšlenka nachází, 22
tedy skrze kterou strukturu je na ni nahlíženo. Přestože Freud některé své myšlenky dále upravoval, princip jedné myšlenky, která „se pohybuje“ mezi strukturami duše, nikdy nezměnil. Pak tedy můžeme modifikovat výše uvedené znázornění vztahu vědomí a nevědomí takto: Vědomí
Předvědomí Postup 1 jevu z nevědomí do úžiny vědomí Nevědomí a jevy v něm uložené
Toto období však není důležité „jen“ díky pojmenování předvědomí nebo metodě výkladu snů ve Výkladu snů (1900), ale i díky teorii chybných úkonů pocházejících právě z nevědomí v Psychopatologii všedního života (1901), ale rovněž teorii psychosexuálního vývoje ve Třech pojednání k teorii sexuality (1905). Kromě dalších článků a textů, které Freud pravidelně publikoval, patří právě tyto tři texty ke stěžejním dokumentům, vymezujícím hlavní principy samotné psychoanalýzy a především vymezující jasně pojmy nevědomí, vědomí a předvědomí. Není náhodou, že tyto pojmy (a další s nimi spojené) Freud postuloval právě v období, kdy se začal věnovat práci se sny a právě tyto pojmy byly uveřejněny poprvé ve Výkladu snů v roce 1900 – v ostatních textech existenci těchto entit potvrzuje a především právě díky nim může vyjádřit dílčí části psychoanalytické práce, ve výše uvedených textech popsaných. Právě z tohoto velmi významného období pochází výchozí text této práce Sen jako důkazní prostředek, v němž lze zřetelně spatřit nejen komunikační hledisko a zacházení se snem jako s materiálem, vhodným ke komunikování, ale rovněž se zde ve Freudově analýze odrážejí právě nové struktury a poznatky, které Freud objevil a následně skrze něž mohl vysvětlit i práci se sny a jejich analýzu. Stejným, a možná i z tohoto hlediska lepším, příkladem je text Sen a prascéna, v jehož analýze snu se témata pudů nebo sexuálního vývoje odrážejí ještě markantněji než v textu předchozím.
23
Období od roku 1923 Druhou modifikací vlastní teorie (jíž začíná později pojmenovaná fáze strukturálního modelu lidské psychiky), kterou publikuje o celých 23 let později od prvního uveřejnění pojmů vědomí, nevědomí a předvědomí, tedy v roce 1923 v textu Já a ono (také Ego a Id), Freud nevynechává pojmy vědomí, nevědomí a předvědomí z celku chápání psychoanalýzy, ale naopak přidává další pojmy a původní pojmy používá k definici nových. Nejvýznamnějšími pojmy jsou zde pojmy Já (Ego), Ono (Id) a Nadjá (Superego). Freud zde navazuje na předchozí topiku a sice tak, že jednotlivé „nové“ části lidské duše popisuje pomocí pojmů starých. Já je tedy nyní definováno jako to, na němž závisí vědomí. Toto Já rovněž disponuje odporem, který si však ne každý uvědomuje, a tudíž se také z části stává samo současně nevědomým, a proto při takových úvahách ztrácí pojem nevědomí na chvíli smysl. Oproti tomu vědomí definuje Freud poměrně jasně a to tak, že vědomí tvoří jakousi povrchovou bránu, která zachytává všechny podněty z okolí, jež dále nazývá vjemy. K dalším podnětům pak patří pocity a city, které přicházejí do nevědomí nikoli zvnějšku, ale zevnitř, ze samotného prožívání člověka. Je-li nyní objasněno, jak se dostávají podněty „zvenčí dovnitř“, zbývá objasnit, jak se dostávají „zevnitř ven“. Mimochodem to, že se podněty dostávají „nějak“ dovnitř a pak „nějak“ ven je rovněž jednou ze stěžejních myšlenek Freuda, která byla později jeho kritiky a nástupci velmi devalvována – Freud tvrdí, že co nebylo dříve ve vědomí, nemůže se dostat do nevědomí, tedy s výjimkou právě citů a pocitů, které samozřejmě povrchovou bránou vědomí neprocházejí. Tento Freudův předpoklad je mimo jiné jedním z důležitých východisek této práce, bez nějž by např. v rámci kolektivního nevědomí C. G. Junga zřejmě nedávala smysl. To, jak se dostávají vytěsněné, nevědomé, projevy do zorného pole Já, je velmi složitý proces, který je možné shrnout stručně tak, že je nějaké Ono, v němž se schovávají vytěsněné prvky, které byly kdysi přijaty skrze povrchovou blánu vědomí, zpracovány a „uloženy“ do Ono. Ono je část psychična, které se chová jako nevědomé, ale bezprostředně na něj „nasedá“ Já, která jak víme, je již určitou částí (tou, kterou dosedá na Ono) nevědomé. Ono a vytěsněné však nejsou jedno – to, co bylo vytěsněno a odštěpeno od Já se ukrývá v Ono, které je mnohem obsáhlejší než pouze vytěsněné, Ono v sobě totiž obsahuje právě i část Já a také pudy, které v Ono žijí. Já se pak snaží svými omezenými možnostmi život Ono „krotit“a působit na něj. Smyslem této práce však není detailně popsat vztahy mezi Já a Ono, ale přiblížit teorii, na níž je práce vystavěna. Nicméně důležitým prvkem, který 24
bude vyzdvižen později je nová úloha tzv. Nadjá. Nadjá souvisí s vyřešením Oidipského komplexu, tedy správným dosazením objektní volby do Já, kdy se část Já odštěpuje od Já samotného a vzniká Nadjá – tedy část Já, která prošla změnou ve volbě objektu, kdy se z rodiče, který je dítěti sokem (po té, co si uvědomí, že mu sokem je), stává opět rodič, kterého má dítě rádo. Úspěšné vyřešení Oidipského komplexu tedy souvisí s dobrým vývojem Nadjá. 2 Z období po „zavedení“ nových struktur do aparátu lidské duše sepsal Freud o snech již jen několik málo poznámek. V první řadě jde o Poznámky k teorii a praxi výkladu snů, což je z této doby text nejobsáhlejší, a pak texty Sen a telepatie a Sen a okultismus, které více méně určují směr, o kterém Freud přemýšlel na sklonku své práce. Jedna z Nových přednášek k úvodu do psychoanalýzy Revize nauky o snech v sobě obsahuje určité změny, které však Freud odůvodňuje nikoli tolik změnou ve svém paradigmatu, ale spíš důsledky první světové války. Stručný úvod o pojetí psychoanalýzy a významu vědomých a nevědomých jevů v průběhu času byl nezbytný pro další pochopení práce s projevy nevědomí jakožto s prvky, které „fungují“ jako nástroje komunikace. A to především proto, že je z vývoje psychoanalýzy pro další části této práce důležité to, že Freud stále držel myšlenku o existenci nevědomí (ať už ji jakkoli dále upravoval), že základem toho, co je v nevědomí, je to, co prošlo dříve skrze vědomí, že ne každý si uvědomuje odpor Já, a že existuje jistý mravní ideál nazývaný Nadjá.
2
Podrobněji viz Já a Nadjá (Jáský ideál) in Mimo princip slasti a jiné práce z let 1900 – 1924, str. 203 210
25
Sen jako důkazní prostředek Textem, který je výchozím materiálem pro diplomovou práci, je Freudův text Sen jako důkazní prostředek (Freud, 2002). V tomto textu se Freud zaobírá analýzou snu jedné ošetřovatelky, která je ošetřovatelkou jedné jeho pacientky, která Freudovi sen své ošetřovatelky vypráví, a sama jej zároveň analyzuje. Tento text tak nabízí několik rovin komunikace, které je možné ve vyprávění snu, a ostatně v celém příběhu samotném, zachytit. Text je významný jak z hlediska analýzy snu jako takové, tak z hlediska analýzy vztahu mezi dvěma ženami, z nichž jedna druhé vypráví sen. Motivem pro výběr tohoto textu jakožto výchozí bodu pro celou další práci s Freudovými teoriemi byl právě fakt, že se text odehrává na několika rovinách, z nichž některé, ač je to s podivem, Freud příliš nevyzdvihuje, a i u současných kritiků Freudova díla nevzbudil tento text žádný zájem. Freud s ošetřovatelkou, jejíž sen je hlavním analyzovaným materiálem, sám nikdy o snu nemluvil. Analýza se opírá tedy o sdělení Freudovi pacientky. Pacientka sama, jak Freud poznamenává, rozebírá ošetřovatelčin sen poměrně přesně, Freud ji pouze v závěru textu doplňuje; a zároveň vsouvá místy do pacientčina rozboru své úvahy a upřesnění mechanismů snové práce. Tento text byl vybrán za úvodní vzhledem k jedinečnému charakteru komunikačních úrovní, které se v příběhu odehrávají.
Ošetřovatelčin sen Dali jí nějaké dítě, matka odcestovala, a ona to dítě ztratila. Ptá se cestou lidí na ulici, zda to dítě viděli. Potom přijde k nějaké velké vodě, jde přes úzkou lávku. (K tomu později přidá dodatek: Na této lávce se před ní náhle jako fata morgána objevila osoba jiné ošetřovatelky.) Pak je v nějaké jí známé krajině a potká tam nějakou paní, kterou znala jako děvče a jež byla tehdy prodavačkou v obchodě s potravinami, později se však vdala. Ptá se té paní stojící před jejími dveřmi: Viděla jste dítě? Ta žena se ale o tuto otázku nezajímá, nýbrž jí vypravuje, že je nyní se svým mužem rozvedena, přičemž dodává, že se ani v manželství nevede vždycky šťastně. Potom se ona uklidněna probudí a pomyslí si, že dítě se již asi najde někde u sousedky.
Situace před sněním Ošetřovatelčinu snu předchází situace, která je stěžejní pro celý další výklad. Má hlídat pacientku, a to tím způsobem, že z ní nepřetržitě nemá spustit oči. Den předem, 26
než se ošetřovatelce zdá dále rozebíraný a zmiňovaný sen, si Freudova pacientka všimne, tedy zprvu se pouze domnívá, avšak nemá svou domněnku ověřenou, že ošetřovatelka usnula a tudíž ji nehlídá. Na tento fakt, že si všimla, že usnula a nehlídala ji, pacientka ošetřovatelku upozorní, ale ošetřovatelka toto však popře. Pacientka pokládá své ošetřovatelce otázku „Viděla jste mne?“, a to ve dvou důležitých okamžicích, které dále hrají jistou roli ve výkladu snu – poprvé v okamžiku, kdy pacientka pochybuje, že ji ošetřovatelka hlídá a neustále sleduje, a podruhé znovu, když přichází služebná a nese večeři. V samém závěru textu se však dozvídáme ještě důležité události ze života ošetřovatelky, které Freud vtahuje do snu jako stejně důležité faktory, kterým přičítá váhu analyzující pacientka, tedy faktory, které se objevují přímo ve snu. Freud popisuje, že se ošetřovatelka chtěla vdát, ale neučinila tak kvůli své tetě, v níž viděla vždy svůj vzor. Teta však chtěla, aby se stala členkou řádu, jehož byla představenou, ale pacientčina ošetřovatelka do řádu však nikdy nevstoupila a alespoň tím, že se nevdala, vyjádřila svou úctu vůči své tetě.
Analýza snu Analýza tohoto ošetřovatelčina snu se odehrává na dvou odlišných úrovních – jedna analýza se zakládá na sdělení pacientky, neboť ji sama provádí; a druhá analýza tohoto snu se zakládá na sdělení Freuda, který sen analyzuje rovněž. Sám název textu je z dnešního pohledu zajímavou slovní hříčkou, neboť Sen jako důkazní prostředek zde dává prostor pro každého, kdo sen analyzuje, aby si v něm našel své vlastní důkazy pro svá vlastní tvrzení ve své vlastní analýze. Právě tím je tento text jedinečný a dává prostor ke „spekulacím“ o tom, „jak to tedy vlastně je“.
Pacientčina analýza Freudova pacientka dochází k Freudovi do analýzy již delší dobu, a tak nejenže již okoukala určité Freudovy způsoby, že lze sny analyzovat, ale svým způsobem i určité metody, jak to lze dělat. Vypráví tedy ošetřovatelčin sen Freudovi, a analyzuje jeho jednotlivé části nejprve sama: celý sen vztahuje především k události v předvečer ošetřovatelčina snění, a sice k tomu, že ji ošetřovatelka spustila z očí a nehlídala. Symboliku dítěte zde vztahuje sama k sobě, neboť kdysi, když ji pacientčin muž předal ošetřovatelce do opatrování, ošetřovatelka slíbila, že na ni bude dávat pozor jako na dítě. Zástupcem tohoto symbolu dítěte je ve snu konkrétní dítě, které obě ženy znají, 27
nicméně z analýzy snu zřejmě vyplývá, že o toto konkrétní dítě se zde nejedná, že jde ve snu nejspíše pouze o to, aby bylo zřejmé, že se ztratilo právě dítě – které je symbolickým zastoupením pro pacientku. Pacientka toto vysvětluje jako doznání, že ošetřovatelka předchozího večera skutečně usnula a „ztratila“ ji z očí, stejně jako ve snu ztratila dítě. Prvním dojmem ze snu, který ošetřovatelka pacientce vypráví, je vzpomínka na to, jak ošetřovala jisté dítě, které onemocnělo očním zánětem, v důsledku čehož přestalo vidět. Dále osvětluje potkání prodavačky potravin, jíž se ošetřovatelka ptá, zda viděla ono ztracené dítě a vztahuje tuto událost ve snu k události z předchozího dne, kdy se pacientka ptá ošetřovatelky, zda ji viděla, v okamžiku, kdy služebná přináší večeři. A nakonec posledním důležitým prvkem, který se ve snu objevuje, je jiná ošetřovatelka, kterou náhodou potkává na lávce nad Rýnem. Tato ošetřovatelka se šla do Rýna utopit, protože se ve svém zaměstnání provinila a přišla tak o místo. Přítomnost jiné ošetřovatelky zde podle pacientky značí, že se její ošetřovatelka obává, že přijde také o místo, kvůli tomu, že se prohřešila a spustila pacientku z očí. Freudova pacientka tedy pociťuje jistou úlevu z toho, že odhalila svou ošetřovatelku, že měla pravdu a tím, že jí vyprávěla tento sen, se přiznala ke své vině. Sen zde tedy posloužil jako důkazní materiál k prokázání viny ošetřovatelky. Pacientka díky tomuto vyprávění snu přestala mít pochyby o tom, že její vjemy, že ošetřovatelka usnula, byly mylné.
Freudova analýza Nicméně Sigmund Freud se pod důvodným „tlakem“ své vlastní teorie však nedomnívá, že taková analýza snu je v tomto případě zcela správná. Denní zbytky, z nichž pacientčina analýza vychází, totiž nemohou samy o sobě tvořit sen, jsou jen materiálem, z něhož je sen vytvořen. Sen je stále vyplněním nevědomého, zpravidla dětského, a vytěsněného, přání, přestože jinak obsahuje i další varování, doznání, přiznání nebo cokoli jiného. Tyto charakteristiky ze snu tedy nelze stavět na stejnou úroveň jako charakteristiky, tvoří pravou podstatu snu, tedy podstatu hlubinnou, psychoanalytickou. Byť v nepřítomnosti pacientky si dovoluje také svou vlastní analýzu ošetřovatelčina snu, která má však zcela jiný charakter než analýza pacientčina. Na základě faktu, že Freud považoval každý sen za splnění přání, se jeho analýza opírá o zcela jiný důkaz – o přiznání, že ošetřovatelka by ráda měla dítě.
28
Freud totiž rozděluje sen na dvě části, na první část snu, která je naplněna velkou úzkostí, a na druhou část snu, která připravuje ošetřovatelku na zklidnění a následné probuzení. Freud poznamenává, že analýza by měla začít dodatkem o procházce nad Rýnem – a to právě proto, že byl tento dodatek doplněn až později. Nyní bude shrnuto, jaké jsou zásadní rozdíly mezi analýzou snu pacientkou a analýzou snu Freudem: Událost
Událost snu
ve Analýza události
Pacientka
Co ze snu Co ze snu Co na to vyplývá pro vyplývá pro Sigmund ošetřovatelk pacientku Freud? u Ošetřovatelc Dítě ze snu Ošetřovatelk
potřebuje,
e
na je pacientka Není zřejmé
aby
na
dali
ni hlídání
Není zřejmé
a sama touží po dítěti
sama
ošetřovatelka nějaké dítě nepřetržitě dohlížela Ošetřovatelk Ošetřovatelk Ošetřovatelk a
Doznání
ztratila a toto dítě a usnula a Není zřejmé
pacientku
z ztratila
očí
Ne doznání,
ošetřovatelky ale přání!
přestala
, že skutečně
pacientku
usnula
hlídat Pacientka se Ošetřovatelk Formulace
Skrytě
ptá: Viděla
a dítě hledá a patřící
symbolizuje
jste mě?,
ptá se lidí na prodavačce
spíše tetu
v okamžiku, ulici, zda to
„Viděla jste
kdy služebná dítě viděli,
to dítě?“ je
ošetřovatelky Není zřejmé
Není zřejmé
, než
přináší
naposledy se odvozena od
služebnou,
večeři
ptá
otázky
jako
prodavačky
„Viděla jste
konkurentku
potravin z
mne?“
v životě
dětství
v okamžiku, kdy služebná nese večeři 29
Jiná
Ošetřovatelk Ošetřovatelk Lítost nad
ošetřovatelka a potkává
a se obává,
Potvrzení
Přichází při
tím, že
přiznání,
hledání dítěte
přestala na
ujištění se ve nad vodu =
chvíli
správném
komplex
se šla utopit
náhodně tuto že bude
do Rýna,
jinou
propuštěna
protože
ošetřovatelk
z místa kvůli pacientku
výkladu
spojený
přišla o
u na lávce
svému
jednak
s rozením
události a
dětí
místo, kde se nad vodou
hlídat
prohřešku
předtím
jednak
provinila
samotného
V případě, že
snu
mně propustí, vdám se a budu mít děti = projevení vzdoru
Celek snu
Přiznání, že
Potvrzení
Pramení
je v poslední
domněnky,
z přání: Chci
době vůči
že skutečně
mít dítě!
pacientce
ošetřovatelka
nedůtklivá a
usnula
popudlivá Při pacientčině analýze tohoto snu lze zřetelně rozpoznat rozdíl mezi její analýzou a následnou analýzou Sigmunda Freuda:
Symboly
Pacientka
Sigmund Freud
Zjevné ve snu
Spíše
ve
snu
skryté
a
zastoupené zjevnými Zjevné čte jako „takové jaké Zjevné nečte jako „takové jsou“
jaké
jsou“,
ale
jako
zastupující skryté Vztahování
Ke
vztahu
pacientka
- K minulosti ošetřovatelky
ošetřovatelka Význam snu
Doznání
Přání
30
Zdá se, že nejpodstatnějším rozdílem ve výkladu snu S. Freuda a jeho pacientky je fakt, že sny jsou podle S. Freuda možností vyjádřit přání. Freud se ve Výkladu snů (Freud, 2005) pozastavuje nad tím, zda je možné zasadit přání na stejnou roveň jako doznání, či varování, pokus o řešení apod. Skrze tzv. denní zbytky, které tvoří psychický materiál pro snovou práci, resp. materiálový rámec, v němž je možné snít a o tyto denní zbytky se tudíž opřít, dochází k vyslovení názoru, že to možné není. Otázkou však zůstává, jak cenné informace si lze obecně z analýzy snu odnést? Je analýza, založená na přesném výkladu jednotlivých částí ze snu ta jediná správná a jediná užitečná a přínosná? Nebo může mít sen i jiné roviny, v nichž je práce s ním i jinak nedocenitelná a obdivuhodná? V textu je jen velmi málo zmínek, které odkazují přímo k prožívání následné analýzy snu samotnou ošetřovatelkou. V zásadě lze takové zmínky v textu najít dvě: „Ostatně v den po té příhodě prudce plakala a na mou otázku po tom, jaké k tomu má důvody, hodně hrubě odpověděla: „To víte právě tak dobře jako já, a nyní již ke mně nebudete mít důvěru.“ (str. 28) V okamžiku, kdy byla pacientkou přistižena, že spí, spánek popřela. Druhý den, po snění, v podstatě svůj prohřešek přiznává, a nejspíše vyjadřuje obavu, kterou pro ni snad mohla ztvárnit ona jiná ošetřovatelka, kterou potkala na lávce nad Rýnem (a to i přes to, že zde větší význam připisuje S. Freud spíše přání mít dítě). A druhou zmínkou v textu, která následuje po ošetřovatelčině snu, je přiznání, že s pacientkou zachází špatně, projevuje se jako nedůtklivá a popudlivá a dělá jí scény. Zde však není jisté, zda spouštěčem pro ošetřovatelčino přiznání byla událost samotná, a tudíž fakt, že byla přistižena při činu, kdy pacientku nehlídala, nebo zda byl spouštěčem sen, v němž si ošetřovatelka mohla uvědomit, že se prohřešila nejen toho večera, kdy usnula, ale i další dny předtím, kdy se chovala k pacientce právě tak, jak popisuje. Z textu není ani nijak jinak patrné, jaký je život ošetřovatelky, a zda měl Sigmund Freud pravdu, když analyzoval sen ošetřovatelky jako splnění jejího přání mít dítě.
Komentář Právě tento text tedy v dnešním čtenáři vyvolává obrovskou spoustu otázek po pravdivosti původu projevů nevědomí, a to nejen v tomto případě tohoto snu, ale vlastně i obecně, ve všech snech či u jiných projevů nevědomí. Právě tento text však slouží jako ukázka všech otázek, které se mohou s nevědomím a sněním pojit. 31
Je pravda, že chce mít ošetřovatelka dítě?
=>
Je pravda, že přesnou analýzou vždy dospějeme
k naprosto
pravdivým
závěrům? Lze
v tomto
doopravdy
snu
nebo
najít ho
přiznání
tam
„jen“
viny =>
Můžeme si ze snu „vybrat“ jen to, co se
chce
nám z něj hodí a podle toho ho
pacientka vidět a tak si ho tam našla?
interpretovat?
Opravdu se ošetřovatelce sen zdál, nebo jen =>
Opravdu se vždy zdají sny, nebo mohou
využila
sloužit „jen“ jako jakési alibi pro
„příležitost“,
jak
něco
sdělit
pacientce?
sdělení něčeho, co by jinak nebylo možné?
Právě tyto tři typy otázek jsou stěžejní motivací pro vypracování této práce, a především je naopak tato práce snahou o hledání odpovědí na tyto otázky. Aby bylo možné odpovědi hledat, bude nutné nejen tento text podrobit důkladnému zkoumání. Osoby, které ve snu a v textu vystupují Ve snu tedy vystupují 4 postavy, které symbolizují různé prvky z ošetřovatelčina života. Vystupuje zde: 1. ona sama, která je ve snu sama sebou, 2. dále jakési blíže neidentifikované dítě, které je zde symbolem pro pacientku, 3. dále jiná ošetřovatelka na lávce, která ve snu znázorňuje podle pacientky ošetřovatelčinu vinu, podle Freuda však symbolizuje komplex z rození dětí 4. a nakonec prodavačka, která podle pacientky znázorňuje služebnou, která opět připomíná vinu ošetřovatelky, ale podle Freuda je symbolem pro ošetřovatelčinu tetu, která opět přináší téma ošetřovatelčina přání mít dítě. Při analýze tohoto textu však nejsou stěžejní osoby, které vystupují ve snu, neboť ty představují materiál pro „pouhý“ výklad snu. Při analýze tohoto textu jsou nejdůležitější osoby, které se pohybují „kolem“ snu, tzn. osoby, které si o snu vyprávějí nebo s ním jinak nakládají. To znamená, že důležitou osobou zde není ani teta ošetřovatelky, ani služebná, která nese pacientce večeři, ale jsou jimi osoby, které mluví o snu. Tyto osoby jsou tedy tři: 1. ošetřovatelka, 2. pacientka 3. a S. Freud. 32
Všechny tyto osoby mají mezi sebou vztahy, které hrají důležitou roli, to, jak je role vztahu mezi zúčastněnými osobami důležitá, bude vysvětleno na jiném místě této práce. 1. Ošetřovatelka – Pacientka: Tento vztah je založen na pracovní povinnosti ošetřovatelky vůči pacientce, nicméně jde o celodenní dohled. Z textu vyplývá, že pacientka velmi intenzivně prožívá selhání své ošetřovatelky, nicméně nad ošetřovatelčiným prožíváním se příliš nepozastavuje, spíše pokládá celou záležitost za vztaženou ke své vlastní osobě. Z textu také nevyplývá, že by ošetřovatelka intenzivně prožívala vztah s pacientkou, nicméně ošetřovatelka ví, že pacientka navštěvuje dr. Freuda, který se zabývá rozborem snů. 2. Pacientka – Freud: Pacientka evidentně k Freudovi dochází již delší dobu, ale z textu nevyplývá, jak dlouho přesně. Z rozhovoru mezi ní a Freudem vyplývá, že už pochytila určité techniky a metody jeho práce, které se snaží sama na sobě aplikovat. Po každé analýze určitého prvku se dovolává Freudova uznání, což poukazuje na to, že jej velmi ctí a obdivuje a uznává jeho práci. Ze závěrů, které Freud vyvozuje z rozboru a z vyprávění snu samotného, lze soudit, že k pacientce nemá jiný vztah než k jiným pacientům, přijímá její velkou snahu o analýzu snu její ošetřovatelky, nicméně z textu nevyplývá, že by jej její analýza nikterak oslnila, neboť nabízí na závěr jinou analýzu, kterou považuje za jedinou správnou. 3. Freud – Ošetřovatelka: Freud zná pacientčinu ošetřovatelku nejen z vyprávění pacientky, ale i z předešlého vyprávění jiných lidí v jeho okolí. Z textu není zřejmé, zda se někdy setkali osobně. Ošetřovatelka zná dr. Freuda, protože k němu chodí pacientka, o kterou se stará. Od pacientky ví, že se Freud zabývá analýzou snů. Tyto osoby na základě vztahů, které spolu navzájem mají, vstupují do interakcí, které jsou z textu patrné, a které vytvářejí určité klima mezi účastníky navzájem, tedy vytvářejí tzv. komunikační úrovně. Vzájemné komunikační úrovně Ošetřovatelky (O), Pacientky (P) a Freuda (F) lze tedy znázornit takto: 1. úroveň vyprávění: a. O vypráví svůj sen P b. P vypráví sen F 33
2. úroveň vědění: a. O ví, že F analyzuje sny b. O ví, že P k F na analýzy chodí, a že jistou zkušenost tedy již má c. O ví, že se chce P zalíbit F, protože si ho váží d. P ví, že F provádí analýzu snů e. P ví, že O ví, že chodí na analýzy snů f. F ví, že P o této metodě vypráví O g. F ví, jak se dělá analýza snu 3. úroveň očekávání: a. O očekává, že P půjde na sezení k F (nelze však vlastně říci, že očekává zároveň to, že P díky F pochopí, že se chtěla skrze vyprávění snu „přiznat“ ) b. P očekává, že O jí chtěla sdělit něco, co by jí jinak nesdělila, a proto jí to sděluje skrze vyprávění svého snu c. F nemá žádné bližší vztahy ani k P ani k O, proto neočekává od analýzy snu nic jiného, než co analýza snu má splnit sama o sobě 4. úroveň reálného dopadu na účastníky situace: a. O je přistižena P, že ji nehlídala b. O je přistižena F, že chce mít dítě c. P pociťuje úlevu, že přistihla O, resp. že nemusí pochybovat o vlastních vjemech d. Není jisté, že O má radost, že byla přistižena Z výše uvedených rozborů je možné odpovědět na původní otázky zatím takto: Je pravda, že chce mít ošetřovatelka dítě? To jisté není, protože o tom text nepojednává. Nicméně podle psychoanalýzy, jak bylo uvedeno výše, disponuje Já odporem, který může používat, aniž by o tom ovšem na vědomé úrovni vědělo. Čili tedy teoreticky možné je, že ošetřovatelka dítě mít chce, ovšem díky odporu není možné toto potvrdit. Stejně tak další otázkou zůstává, proč by vlastně ošetřovatelka chtěla být přistižena a přála by si, aby byla její vina
34
prokázána tak, že skrze vyprávění o snu, dovede pacientku k názoru, že se jí přiznává, že jí nehlídala? Lze v tomto snu najít přiznání viny doopravdy nebo ho tam „jen“ chce pacientka vidět a tak si ho tam našla? Z textu jasně nevyplývá, že by se ošetřovatelka chtěla nutně pacientce doznat z toho, že ji přestala hlídat, ačkoli tomu mnohé z analýzy nasvědčuje. Spojitost první asociace ze snu, kdy ošetřovatelka myslí na dítě, které kdysi ošetřovala, a které nevidělo, víceméně jasně poukazuje na dítě jako zástupný symbol pro pacientku, kterou ošetřuje též. Fakt, že o toto dítě ošetřovatelka mimořádně ráda pečovala, může poukazovat na to, že ráda pečuje i o ošetřovatelku. Na druhou stranu zase vzhledem k mechanismům snové práce, jejichž jedním z případů je tak časté obrácení, může naopak tento sen vyjadřovat nevoli při péči o pacientku. Nicméně vzhledem ke sdělení, že v poslední době byla ošetřovatelka vůči pacientce nedůtklivá a popudlivá, pravděpodobně ne záměrně (což ovšem také jisté není), měla zřejmě nějaké sdělení, které by ráda pacientce řekla, (popudlivé chování by tedy bylo možné považovat samo o sobě za projev nevědomí), ovšem říct jí to nemůže, protože to v danou chvíli není možné. Nutno dodat, že se později přiznala jiné, třetí, osobě k tomu, že opravdu usnula a pacientku nehlídala, tedy přiznání, které si pacientka vyložila, bylo správné. Zajímavým prvkem zůstává, proč vůbec ošetřovatelka pacientce sen vyprávěla, a to především na základě toho, co je o ošetřovatelce známo: ošetřovatelka vypráví pacientce sen; ošetřovatelka ví, že pacientka chodí do terapie, kde probíhá analýza snů, ošetřovatelka očekává, resp. musí očekávat, že pacientka bude Freudovi tuto příhodu a sen vyprávět, neboť ví, že si pacientka Freuda váží a snaží se na něj zapůsobit; tudíž by měla očekávat, že O bude sen s F analyzovat. Tedy tato očekávání dávají podnět domnívat se, že vztah pacientky k ošetřovatelce je poměrně důvěrný, neboť tím, že se zabývá analýzou jejího snu, staví pacientka ošetřovatelku na svou roveň při srovnání jejího vztahu s Freudem – pacientka analyzuje ošetřovatelce sen, stejně jako Freud analyzuje sny pacientce. Je velmi pravděpodobné, byť to není dokázané, že ošetřovatelka dává pacientce jasné signály pro to, aby si ve svém nadšení pro psychoanalýzu vyložila sen po svém, tedy tak, jak jí připadá z kontextu uplynulého rozhovoru zjevné, že by si sen vyložit mohla. Jak bylo naznačeno, není jisté, proč by vlastně ošetřovatelka chtěla, aby byla „přistižena“, tedy není jisté, zda opravdu nevyprávěla ošetřovatelka svůj sen pacientce proto, že ví, že dochází do analýzy 35
k Freudovi a snad si přála, aby jí přinesla pacientka nějakou zprávu o tom, co její sen znamená? Opravdu se ošetřovatelce sen zdál, nebo jen využila „příležitost“, jak něco sdělit pacientce? Na základě předchozích neuspokojivých odpovědí, není ani zde možné stanovit jasnou odpověď, resp. v případě, že by se ošetřovatelka chtěla pacientce doznat ze svého provinění, zcela jistě by na základě vědomostí ošetřovatelky o pacientce, bylo možné usuzovat i na to, že si celý sen vymyslela a chtěla se pacientce doznat. Nebo se snad chtěla doznat skrze pacientku Freudovi? Je velmi těžké na základě analýzy jednoho textu, který je interpretován Freudem na základě reprodukce situací a snu, který mu vypráví jeho pacientka, odvodit jasné odpovědi na výše uvedené otázky. Je možné, že otázky nebudou zodpovězeny ani na konci této práce uspokojivě, ale v tuto chvíli není k určitým argumentům dostatek podkladů. Nyní bude tedy nutné definovat, jak funguje snová práce, co je komunikace a na základě toho pak hledat v dalších Freudových textech uspokojivé odpovědi. S podivem, a zcela jistě i jistým zármutkem, však zůstává Freudovo sdělení v posledním jeho díle o analýze snů, tedy v 29. přednášce Nových přednášek k úvodu do psychoanalýzy Revize nauky o snech (Freud, 1997), kdy poměrně kategoricky vymezuje sen jako produkt nočního rušení, s nímž je možno dále pracovat téměř výhradně skrze analýzu snů a odmítá jej jako sociální projev, doslova říká, že „není prostředkem dorozumění, vždyť také nerozumíme, co nám snící chtěl říci, a on sám to neví o nic líp“ (Freud, 1997, s.10).
36
Teorie snu Předchozí text Sen jako důkazní prostředek poskytuje vhled do problematiky práce se sny tak, jak ji pojímal a za jakou ji považoval Sigmund Freud. Při Freudově analýze ošetřovatelčina snu lze sledovat linii výkladu snů, kterou Freud „vymyslel“ a skrze níž prováděl terapii pacientů od roku 1900, kdy vyšel jeho Výklad snů, v němž byla tato metoda poprvé publikována jako ucelený souhrn poznatků v práci se sny. V roce 1900 tak vyšel poprvé v historii psychologické vědy ucelený dokument Výklad snů, který popisuje vznik, význam, výklad a vůbec veškerou práci, kterou je možné provádět se sny. Ačkoli kniha vzbudila nejen mnoho ocenění, ale i kritik, zůstává dodnes jedním ze stěžejních materiálů, z nichž lze i v dnešní době vycházet, chceme-li odhalit tajemství tohoto fenoménu. Výklad snů je první knihou svého druhu, v níž autor, tedy Sigmund Freud, popisuje konkrétní techniky a principy, které jsou při výkladu snů používány. Objasňuje též původ snového materiálu a veškeré další psychické pochody, které mohou nastat po snění. Pochopit principy práce se sny se zdá pro někoho být možná lehčím úkolem, než jakým ve skutečnosti je. Na úvod je potřeba konstatovat, že Freud ve Výkladu snů rozděluje sen samotný jako takový na snový materiál, tj. prvky, z nichž je vystavěna „scéna“ snu, kterou Freud dále nazývá manifestní obsah snu, a snový obsah, tedy „sdělení“, které se skrze sen projevuje, které dále nazývá latentní snové myšlenky (Freud, 1991). Pro další pochopení Freudovy teorie je třeba si uvědomit, že je nezbytně nutné tyto dva pojmy (formu a obsah) rozdělovat, neboť by pak mohl být čtenář některými Freudovými výroky o snech mírně zmaten, neboť pojmy „snový materiál“ a „zdroje snu“ lze na některých místech Výkladu snů poměrně snadno zaměnit. Psychoanalytický slovník (Laplanche, Pontalis, 1996) označuje manifestní a latentní obsah snu v podstatě jako dvě strany jedné mince – latentní obsah snu je vyjádřen díky manifestním znakům, kterým rozumíme, které známe, a skrze něž teprve můžeme poznávat zákonitosti a výrazové prostředky latentních obsahů. Jednoduše řečeno, zobrazovaly-li by se nám ve snu latentní obrazy přímo (hypoteticky řečeno, neboť to samozřejmě není možné, neboť pro své zobrazení potřebují materiál z dřívějších vjemů), nebyli bychom schopni jim rozumět, neboť by k nám promlouvali řečí, které bychom nebyli schopni rozumět, neboť neznáme její zákonitosti a principy, které používá. Rozumíme-li však dobře řeči, kterou k nám promlouvá manifestní sen, 37
můžeme se skrze ni, nám známou řeč se známými prvky a principy, naučit rozumět řeči cizí. Psychoanalytický slovník používá k definici manifestního a latentního obsahu snů tedy nejen Freudovu terminologii, ale i terminologii užšího významu slova, kterou je možné definici manifestního a latentního obsahu snů poměrně zjednodušit. Ve smyslu latentních obsahů Sigmunda Freuda lze totiž nalézt mnoho jiných důvodů, kterými lze existenci latentních snů vysvětlit. Na tento fakt rovněž navazuje Freud tvrzení, jak staré musí dojmy z reálného života být, aby mohly být vybaveny ve snu. Freud polemizuje s různými autory o stáří dojmů – domnívá se, že prvky, které se objevují ve snu obvykle nemohou být starší 2 až 3 dnů, neboť pak nejsou dost „uleželé“ na to, aby mohly být ve snu vybaveny. Pak tedy je pro Freuda zcela samozřejmým zdrojem snových prvků dětský život, v němž jsou vzpomínky již dostatečně uleželé a uchované, aby mohly být bez sebemenších nesrovnalostí ve snu vybavovány. Jedná se o konkrétní prvky, z nichž je sen vystaven, nikoli tedy o existující pocity (obsahy snů), které mají být ve snu sděleny, neboť tato „sdělení“ mohou pocházet dokonce z aktuálního, jen několik minut starého dojmu. S přeměnou latentních obsahů do obsahů manifestních (latentní obsahy stojí na samém začátku snu, přecházejí manifestním obsahům), souvisí ovšem pojmy snová práce a splnění přání, bez nichž není možné objasnit celý mechanismus tvoření snu. Pojmem snová práce Freud rozumí proces, skrze nějž se latentní sdělení, obsahy, přetvářejí do manifestního obsahu snu, a tím vzniká sen, který si pamatujeme po probuzení. Podmínkou však pro „vytvoření“ snu zůstává podmínka, že ve snu je splněno přání. Jak je již známo z Freudovy analýzy ošetřovatelčina snu v textu Sen jako důkazní prostředek, stojí přání nade vším ostatním a je to právě to, co tvoří sen. Freud (Freud, 2005) popisuje několik příkladů jak dospělých, tak dětských pacientů a jejich snů, na nichž prokazuje, že obsah snu nemůže být ničím jiným než splněním přání. U dětí tomu bývá tak, že jejich sny jsou velmi nezajímavé, neboť jsou téměř vždy zjevné a není na nich co zkoumat. Oproti tomu sny dospělých bývají často zahaleny do jiného zjevného obsahu a práce na odkrývání pravého významu, pravého přání snícího, je velmi zajímavá. Uvádí samozřejmě i příklady, kdy sen a přání v něm je velmi zjevné, jako např. že jí-li člověk silně solený pokrm před spaním, dostane v noci žízeň, a probuzení předchází sen o tom, že pije – jako splnění přání. Sen jako splnění přání je dnes již klasickou představou Freudova pojetí snu – ve snu se skrze splnění přání kompenzuje nedostačivost reálných podnětů ke splnění přání, o němž je sněno, za bdělého života. Zajímavým faktem, který v tuto chvíli stojí za zmínku, je fakt, že dodnes je za princip snové práce považováno právě ono splnění přání. Ve své Revizi 38
nauky o snech (Freud, 1997), která má, jak již bylo řečeno, poměrně velký nádech apelu na chápání psychoanalýzy a jejích principů, než že by opravdu v tomto textu Freud přinášel nějaké zásadní nové objevy, se však přece jen několik drobných změn ve Freudově teorii najde. Pomineme-li fakt, že Freud seznamuje čtenáře s novými poznatky, které učinili na půdě psychoanalýzy a snové práce jeho kolegové Ferenczi a Abraham, a sice že byly objeveny dva nové snové symboly – pavouk jako symbol matky a most jako symbol mužského údu při pohlavním styku rodičů – pak kromě tvrzení, že snová práce na půdě psychoanalýzy v podstatě neučinila žádných velkých pokroků, což považuje Freud mimochodem za velmi přínosné a jeho pravdu již od počátku potvrzující, přece jenom přináší jeden nový fakt o snové práci. Pod tlakem historických a sociálních událostí, které prožíval samozřejmě jak Freud sám, tak i jeho pacienti, totiž sociálních změn a především traumat spojených s první světovou válkou, přiznává Freud poněkud nesměle, že sen nemusí vždy být splněním přání. Tuto odbočku zde bylo vhodné zařadit již nyní, neboť je stále možné (a velmi pravděpodobné), že se budeme vždy setkávat s názorem, že Freud považoval vždy sen za splnění přání. Je pravdou, že svůj omyl vyvrací až na sklonku svých prací, a tudíž na jeho předchozí dílo nemá příliš velký vliv, ale tento fakt, kterému Freud věnuje sotva půl stránky ve své poslední rozpravě o snech, se zdá být natolik překvapující, že by neměl být opomenut. Freud si totiž v poválečném období všiml snového úkazu u svých pacientů, pro který nemohl najít vysvětlení – traumata z války se jeho pacientům objevovala a vracela ve snech ve své plné hrůznosti a jeho pacienti prožívali válečná traumata stále znovu a znovu a nebylo žádného vysvětlení pro to, jaké přání by se mohlo snažit o splnění v těchto velmi reálných snech, které až dosud považoval za ryzí projevy touhy nevědomí o projevení se ve snu a splnění přání. V důsledku nemožnosti dopátrat se splnění přání v těchto snech, připouští Freud možnost, že ne vždy je sen splněním přání. Na sklonku své práce a pod tlakem tzv. traumatických neuróz z poválečného období mění Freud své tvrzení, že sen je splněním přání na to, že sen je pokusem o splnění přání. Nazývá tedy sen pokusem o splnění přání, neboť u traumatických neuróz selhává funkce snu, jejíž náplní je především proměnit vzpomínkové stopy z traumatických zážitků do splnění přání, což při plné reprodukci traumatického zážitku není možné. Freud pro tento fakt nemá žádné uspokojivé vysvětlení, pouze konstatuje, že existují výjimky potvrzující pravidlo a není ostudou si takový fakt připustit. Druhou zajímavou oporou pro změnu svého celoživotního přesvědčení a tvrzení, kromě traumatických poválečných neuróz, je překvapivě narážka na dětskou amnézii, která zahaluje snahu 39
vrátit do vzpomínek rané zážitky z pohlavního života. První rané vzpomínky na sexuální život dítěte jsou pro dítě (a tedy samozřejmě později i pro dospělého člověka) spojeny s řadou zákazů, a tím i úzkosti a bolesti, a tudíž jsou tyto vzpomínky vytěsněny. Ve svém posledním textu hovoří Freud o málo pochopitelné plné reprodukci sexuálních zážitků ve snech dětí, přičemž ovšem v dostupných materiálech takové sny nepublikuje, dokonce publikuje o pouhých několik let dříve, než sepsal Novou řadu přednášek k úvodu do psychoanalýzy, text Sen a prascéna, o němž bude pojednáno později, nicméně stručně lze text charakterizovat jako rozbor snu, který je narážkou na raný sexuální zážitek Freudova pacienta, a v němž Freud poměrně jasně deklaruje přání, které mělo být skrze tento sen splněno. Je pravdou, že způsob, jakým Freud ke splněnému přání dospěl, je víceméně „překvapivý“, ne-li přímo poněkud zarážející, a snad i proto Freud zmiňuje fenomén infantilních sexuálních vzpomínek ve svém posledním textu jako nepříliš průkazný pro naplnění teorie o splnění přání ve snu. Přestože odbočka za procesem změny Freudovy teorie je významným přelomem v teorii analýzy snů, nemá žádný vliv na Freudovu předchozí teorii, a tím pádem svým způsobem postrádá i význam pro celé Freudovo dílo. Prozatím tedy jsou nám známy pojmy latentní obsah snů, manifestní obsah snů a fakt, že sen splňuje přání. Prozatím lze tedy konstatovat, že latentní obsah snu má nějaké přání, které je následně ve snu zobrazeno jako obsah manifestní. Otázkou však stále zůstává (stále ještě v oblasti teorie snů, zatím nikoli v oblasti analýzy a výkladu snů), jakým způsobem se latentní obsahy dostanou do snu a jakou mají ve snu podobu a proč? Velmi stručně (a tím i rovněž zatím velmi nejasně) bychom na danou otázku mohli odpovědět tak, že pudová hnutí uložená v nevědomí se spojí s náhodnými podněty, které se navážou na denní zbytky, čímž vznikne prostor pro vytvoření halucinačního kompromisu. (Freud, 1997) Jak prosté. Podíváme-li se však na jednotlivé prvky z této „definice“, prozkoumáme-li jejich vzájemné vztahy a původy, dospějeme k závěru, že proces vytváření jednoho jediného snu, tedy tzv. snová práce, který se většině z nás zdá téměř každou noc, je vysoce sofistikovaný proces, založený na mnoha vzájemných interakcích mezi jednotlivými činiteli tohoto procesu. Hlavní energie snu tedy podle Freuda pochází z nevědomí, z hlubších obsahů, uložených v něm, a ty, jak popisuje ve Výkladu snů (Freud, 2005) pocházejí především z dětství. Tedy hlubší obsah uložený v nevědomí dodává procesům ve snu hlavní energii. Tato energie se naváže na denní zbytky, které jsou uloženy v předvědomí, čímž
40
získá vědomí, které bylo uloženo ke spánku materiál k tomu, aby mohlo halucinovat sen. Základním předpokladem, který Freud vnáší do výkladu snů moderní doby je předpoklad, že „…veškerý materiál, tvořící obsah snu, nějakým způsobem pramení z prožitků, tedy je ve snu reprodukován, vybavován“ (Freud, 2005, s.12). Opomineme-li v tuto chvíli fakt, že sen nebývá reprodukován zcela, nýbrž přináší pouze střípky reprodukcí a pouze ve výjimečných případech je sen reprodukcí celé vzpomínky z bdělého života (o čemž bude pojednáno dále), znamená to, že ve snu si není možné vybavit nic jiného, než co člověk někdy v minulosti, prožil, zaznamenal – prostě „to“ nějakým způsobem prošlo skrze jeho vědomí – není tedy náhodou, že poprvé odhaluje Freud tajemství těchto pojmů právě ve Výkladu snů. Pouze tyto prvky mohou být podle Freuda ve snu vybaveny – nelze tedy snít o ničem, co by dříve neprošlo vědomím, ačkoli mohou nastat případy, kdy je člověk přesvědčen, že zcela jistě ten který prvek nikdy v životě neviděl, nikdy se s ním nesetkal, a tudíž nikdy jeho vědomím neprošel. Freud uvádí ve Výkladu snů několik příkladů, a to nejen svých, v nichž vysvětluje pravdivost a přesvědčivost svého tvrzení – z několika příkladů lze uvést Freudův sen z 2. poloviny 90. let 19. století, kdy se mu často zdávalo o pískovcových postavách, které tvořily vchod do jakési pivnice. Až do roku 1907 by byl snad přísahal, že tyto pískovcové postavy nikdy neviděl a nikdy se s nimi nemohl setkat. Nicméně v roce 1907 navštívil město Padovu, kde byl naposledy v roce 1895. V tomto roce se vydal do jistého kostelíčku, který byl ovšem ten den zavřený, a proto se v půli cesty musel vrátit. V roce 1907 si chtěl svůj výlet vynahradit a opět se k tomuto kostelíčku vydal. Během své cesty došel až k místu, kde se roku 1895 obrátil, aby se z nedokončeného výletu vrátil – právě na tomto místě na něj však čekalo překvapení, jež nyní mohl popsat ve Výkladu snů a prokázat tak jedním způsobem, že se vším o čem, člověk sní, se musel někdy dříve setkat. Na tomto místě, kde prve jeho cesta byla ukončena, se Freud setkal se vstupem do pivnice, kterou lemovaly právě ony pískovcové postavy, o nichž již několik let sníval, a o kterých by byl přísahal, že je nikdy neviděl. Tyto sny, v nichž se objevuje materiál, který zcela jistě podle Freuda pochází z prvků reálného života snícího, a které si ovšem snící nemůže vybavit, nazývá Freud sny hypermnestickými. Freud uvádí i další příklady dalších autorů, na které popisováním hypermnestických snů navazuje – Myers, Delbouef, Jessen. Někteří z těchto autorů, např. Jessen, uvádějí případy, kdy snící snil o prvcích, které byly reálné a později opravdu za reálné prokázány byly, ovšem snící stále popíral, že by se kdy 41
s těmito prvky setkal – Freud popisuje Jessenův příklad, kdy jakýsi mladý hudebník snil o melodii, kterou nikdy dříve neslyšel, poprvé až ve svém snu, nicméně ji po několika dalších letech objevil zaznamenanou v jakési staré sbírce hudebních skladeb, kterou podle jeho slov neměl nikdy předtím v ruce. Freud je však přesvědčen a četnými příklady dokazuje, že všechny sny jsou složeny z prvků, které musely dříve projít vědomým zpracováním snícího. Velký důraz pak zde klade na prvek náhody, který pomáhá objasnit, odkud se snové prvky mohou brát – což ostatně prokazuje i na svém snu s pískovcovými postavami, které objevil pouze díky náhodě – kdyby se byl do kostelíku v Padově nevydal znovu, možná by stále nevěděl, odkud se pískovcové postavy v jeho snu berou.
Jak s výkladem snů zacházet Budeme-li chtít sledovat postupy, jakými by měla být psychoanalýza nebo konkrétněji i analýza snů prováděna, mohlo by bohatě stačit, kdybychom sledovali přímo Freudovu práci s pacienty. V četných chorobopisech, které publikoval, uvádí konkrétní postupy s konkrétními pacienty, které léčil. Bude-li mít začínající psychoanalytik zájem být dobrým psychoanalytikem, jakým byl Sigmund Freud, bude nejlepším začátkem pročtení Freudových chorobopisů a zkoumání postupů, které používal. Freud tedy začínajícím analytikům práci usnadňuje a publikuje, kromě jiných drobných náznaků např. v Přednáškách k úvodu do psychoanalýzy (Freud, 1997, Přednášky k úvodu do psychoanalýzy) nebo v textech O psychoanalýze (Freud, 1997, Sebrané spisy z let 1909 – 1913), Psychoanalýza (Freud, 1998, Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 - 1924), Stručný nástin psychoanalýzy (Freud, 1998, Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 - 1924) či Jedna potíž s psychoanalýzou (Freud, 2003, Sebrané spisy z let 1917 – 1920), dva konkrétní metodické pokyny určené začátečníkům na poli psychoanalýzy přímo
k vykládání
snů,
a
sice
Zacházení
s výkladem snů
v psychoanalýze a Poznámky k teorii a praxi výkladu snů. V textu Psychoanalýza (Freud, 1998) a v textu Stručný nástin psychoanalýzy (Freud, 1998) zmiňuje Freud především tzv. základní technické pravidlo, které tvoří základ celé psychoanalytické práce, jejíž samozřejmou součástí analýza snů je – ostatně používá stejné principy. Základní technické pravidlo, založené především v metodě volných asociací, tedy říká, že bude-li pacient vyzván k tomu, aby řekl vše, co ho napadá k určitému prvku, tedy i k prvku ze snu, byl co nejupřímnější ve svých
42
pozorování sebe sama a aby nevyloučil ze svého sdělení analytikovi vůbec nic, co ho napadlo, a to i byť by se mu jeho nápad zdál ať už nepříjemný, nebo nesmyslný, nebo příliš málo důležitý nebo dokonce s aktuálním tématem nesouvisející. Všechno toto je důležité sdělil, neboť právě tyto nápady, které se zdají být nejbanálnější, ukázala praxe, že jsou nejvýznamnějšími vodítky k rozřešení skrytých významů. Nepřivedou sice analytika přímo k vytěsněným obsahům, ale jsou velmi cennými vodítky k nim. V
časopiseckém
článku
Zacházení
s výkladem
snů
(Freud,
1997)
v psychoanalýze se již věnuje konkrétně práci se sny, a ačkoli se nevztahuje nijak k samotné teorii metody analýzy snů, nabádá začínající psychoanalytiky, aby s metodou zacházeli uvážlivě a v zájmu pacienta, tzn. že není třeba vždy vyložit sen až do úplného morku kostí, neboť sen je vždy zobrazením něčeho, co o sobě bude dávat vědět přesně do doby, dokud nevzbudí patřičný zájem u pacienta, který rozklíčuje jeho význam, a pak už nebude třeba, aby se snové obsahy ve snech zjevovaly. Nicméně než se tak stane, bude o sobě snový obsah dávat vědět znovu a znovu, možná i jinak zahalen, aby jej pacient mohl časem co nejsnáze rozeznat. Proto Freud nabádá psychoterapeuty, kteří začínají pracovat psychoanalytickou metodou k tomu, aby nenutili své pacienty nadměrně, až násilně, analyzovat sny, nebo si je jen zapisovat, neboť právě takové jednání ze strany pacientů by mohlo způsobit zablokování snových obsahů – pacienti by celou svou terapii podřídili umělé práci se sny a soustředění se na takovou práci, která by tak ztratila význam. V nejobsáhlejším textu Poznámky k teorii a praxi výkladu snů (Freud, 1999), který byl vydán v době, kdy již Freud postuloval strukturální model psychiky a rovněž kdy už postoupil řadu bádání s pacienty ovlivněnými první světovou válkou, lze však vidět již zřetelný popis postupů, které mají analytika snů dovést k ukončení úspěšné analýzy, konkrétních postupů je celkem 10. V 1. z nich Freud psychoanalytiky – začátečníky nabádá k tomu, že je možné při analýze snu volit mezi čtyřmi různými technickými postupy: 1. postupovat chronologicky podle toho, jak se prvky ve snu objevují, resp. jak o nich pacient hovoří a nechat ho, aby postupně k jednotlivým prvkům řekl, co ho napadá 2. začít u něčeho stěžejního, významného, důležitého, co je buď výrazné ve snu, nebo o čemž očekáváme, že povede k vysvětlení snu 3. nevěnovat se manifestnímu obsahu snu a položit pacientovi otázku, jaké asociace k výrazné části snu se mu pojí ke snu z běžného života před sněním 43
4. v případě, že snící je obeznámen s technikou výkladu, pak ponechat zcela na něm, kde chce začít Ve 2. zvažuje rozdíl mezi prací s malým nebo velkým odporem: 1. při velkém odporu, kdy je zřejmé, k čemu se sen vztahuje, ale není zcela jisté, jak se toto vztahování ve snu projevuje, může analytik nabídnout předpokládané významy snů (viz níže), které pravděpodobně mohou znázorňovat to, co snícího trápí 2. při extrémně velkém odporu se snící ve svých asociacích rozbíhá do stran a objevují se mu stále nové útržky snu, na které není ani schopen asociovat 3. při malém nebo žádném odporu slouží sen jako umělecké ztvárnění vzpomínek, které nepotřebuje hlubší analýzu Ve 3. doporučení rozlišuje sny shora a zdola: 1. sny zdola jsou takové, které přicházejí z nevědomí, je v nich zakotveno přání, které si našlo v denních zbytcích svůj potenciál, aby bylo projeveno 2. sny shora jsou podstatě úmysly nebo myšlenky z předchozího dne, „jimž se v noci podařilo získat posilu od vytěsněného, jež se odtrhlo od Já. Analýza však zpravidla od tohoto nevědomého pomocníka odhlíží a včleňuje myšlenku ve snu skrytě přítomnou do struktury myšlení v bdělém stavu.“(Freud,…., str. 241) Je možné se domnívat, že tímto výrokem však Freud svým způsobem boří dosavadní teorii o původu snů? Text pochází z doby, kdy již Freud postuloval Já a Ono, a zdá se, že díky změně v náhledu, která byla popsána výše, by bylo možné změnit teorii o snech? Ne, nebylo, říká Freud, když dodává, že „změna teorie snů není kvůli tomuto rozlišení nutná.“ Ve 4. doporučení připomíná, že v dlouhodobějším průběhu analýzy dochází k oddělení snového a bdělého života: 1. ve snech je jeden sen navazován na druhý, přičemž do středu každého snu staví nějaký letmý prvek, který byl zmíněn ve snu předchozím 2. častěji však na sebe nenavazují, ale navazují se na jednotlivé části života snícího V části 5. varuje před přeceňováním významu výkladu snů, resp. po překladu snu následuje fáze vyhodnocení tohoto překladu. Udává zde příklad snů o uzdravení, které 44
mohou sice být vykládány jako přání být zdraví, a to podle Freuda často z pohodlnosti postoupit v analýze zase o kus dál, nebo naznačují jeho připravenost se o kus dál posunout. V části 6. upozorňuje na problematiku ambivalentních snů, které řeší konflikty. V jednu noc se tak mohou zdát i dva odlišné sny, resp. sny s odlišným sdělením. Není však třeba se nechat zmást tím, že jeden je převažující častěji, protože je nutné vnímat i události v bdělém životě, a dle toho rozhodnout, jak by se měl konflikt vyřešit. V 7. části se zamýšlí nad tím, zda je možné, aby analytik ovlivnil myšlenky snícího tak, že se mu dostanou do snu, čímž má na mysli především problematiku tzv. potvrzujících snů, které se v analýze objevují až s odstupem – když analytik s pacientem začnou na základě analytikova tvrzení pracovat na tom, že jeho obtíže mají původ v dětství, začne pacient snít o svém dětství a o obtížích, které v něm měl, resp. nejde o vzpomínky, ale o fantazijní přání. V části 8. upozorňuje na fakt, který nemůže vyvrátit ani potvrdit, a sice, že během analýzy se pacientům zdají častěji sny, které by měly terapeutický potenciál, než během jejich běžného života, kdy v analýze nejsou, což může být (nebo nemusí) vyvoláno sugescí analytika. 9. část poznámek je věnována zde již jednou zmíněnému fenoménu, a sice že sen přání nemusí jen splňovat zcela dle předchozí teorie snů, ale u traumatických neuróz, s nimiž se setkal u pacientů po první světové válce, nemusí ke splnění přání docházet! Latentní obsah snu zde není to, co bylo vytěsněno, a hlásí se zpět o slovo, ale na místo tohoto obvyklého jádra snu nastupuje myšlenka, která je silným odporem proti manifestnímu obsahu snu, který odráží traumatické události z poslední doby – a to především díky tomu, že nyní v sobě Já obsahuje i nevědomou složku, a tak nemusí dojít k narušení spánku jeho probuzením. V části 10. pak nakonec připomíná, že se ve snu může objevovat Já v několikerých podobách, a že na tom není nic zvláštního, ovšem, pokud: 1. budeme odlišovat jedno Já v několika formách pouze jako pozorující, kritizující nebo trestající 45
2. a nebudeme považovat všechny osoby, které se ve snu vyskytly za odštěpky téhož Já. V této práci vidíme Freudův zřetelný posun v některých oblastech jeho výkladu snů, který sám po vlastních zkušenostech udělal. Přestože byl text vydán až v době, kdy již postuloval strukturální model psychiky a text Sen jako důkazní prostředek pochází z doby, kdy ještě „fungoval“ model topografický, zkusme nyní, zda bude možné odpovědět na otázky, na které zatím neznáme odpovědi.
Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek Nyní, jsou-li dostupné i další informace o práci se sny, bude možné odpovědět na otázky, které nás provázejí, a možná i trápí již od chvíle, kdy jsme si na ně nemohli díky vlastní analýze textu odpovědět.
Lze určitě díky nově nabytým postupům a
informacím odpovědět na základní otázky, které snad přivedou odpovědi na otázky původní. Dozvíme se nyní, jestli důkazní je opravdu slovní hříčkou nebo konkrétním odkazem ke konkrétnímu doznání? Freudova analýza
Pacientčina analýza
Jaké obsahy sleduje?
Latentní
Manifestní
Splňuje se zde přání?
Ano
Ne
Jak postupuje?
Začíná od stěžejního Začíná od stěžejního bodu, který by mohl bodu, který by mohl vést k vyřešení.
Jak velký je odpor?
Nabízí
vést k vyřešení.
alternativní Předpokládá,
že
sen
významy prvků ze snu znázorňuje vzpomínky (voda
=>
komplex) na předchozí den, tedy
předpokládá
velký předpokládá
odpor.
odpor.
Shora nebo zdola?
Zdola
Shora
Navazují na sebe sny?
Nelze
určit,
dlouhodobá terapie Posun o kus dál nebo naopak?
Nelze
určit,
dlouhodobá terapie
není Nelze
malý
určit,
není
dlouhodobá terapie není Nelze
určit,
není
dlouhodobá terapie
46
Jak řeší konflikt?
Sugesce analytika?
Není
ambivalentním Není
snem
snem
Nelze
určit,
dlouhodobá terapie Více snů během terapie? Sen pouze splňuje přání?
Nelze
určit,
ambivalentním
není Nelze
určit,
není
dlouhodobá terapie není Nelze
určit,
není
dlouhodobá terapie
dlouhodobá terapie
Ano.
Ne. Pacientka sice neví nic o Freudově pozdější teorii o poválečných traumatických neurózách, proč
nicméně
by
se
muselo
jednat pouze o válečná traumata? Nemohla být ošetřovatelka traumatizována něčím jiným?
Ostatně
i
náznaky jejího chování, že byla popudlivá, by tomu naznačovat.
mohly Jisté
to
samozřejmě není, ale tento náboj by klidně ošetřovatelčin sen mít mohl. Já v několikerých podobách?
Ne.
Ne.
Podrobnější analýza po Freudově změně názoru na lidskou psychiku dala podnět i k jistým změnám v teorii snů, skrze něž bylo možné se podívat na Sen jako důkazní prostředek jinou optikou. To, co bylo zjištěno, však je poměrně překvapující. Z výše uvedené tabulky totiž vyplývá, že obě varianty výkladu jsou možné. Ve struktuře, kterou stanovil sám Freud, je možné objevit odpověď na otázku, zda lze sen vykládat vždy se stejným závěrem. Budeme-li vycházet z výše uvedených pokynů k tomu, jak přistupovat ke snu, tedy zcela formálně, pak můžeme říci, že bylo právě prokázáno, že 47
lze sen vykládat různě, s odchylkami vůči podle Freuda jediné správné analýze. Na pacientčině analýze ošetřovatelčina snu můžeme vidět, že její výklad „nerespektuje“ základní východiska, která Freud považuje za správná, tedy že další charaktery sdělení ze snu vyplývajících nelze stavět na stejnou roveň se splněním infantilního přání. Toto zjištění může tedy dávat analytikům však do rukou nástroj, který lze využít tak, jak budou chtít. A to znamená, že ať už analytik vyloží cokoli, ztrácí se naprostá a stoprocentní původní pravdivost jádra snu, rozpouští se představa o jediné správné variantě, a vyvstávají zcela nové možnosti, které mohou vypadat vlastně jakkoli. Otázkou tedy je, zda pokud pomineme jeden Freudův formální metodický pokyn, do nějž byla „uměle“, téměř ekvivalentně s matematickou implikací, dosazena jedna analýza snu, zda opravdu postrádá teorie o správnosti uchopení analýzy snů smysl, a zda tato „správnost“ nemůže být ovlivněna odlišným poměrem přání, obsaženém již v samotných denních zbytcích, z nichž je sen vystavěn. Nicméně tím, že se ztrácí pravé jádro výkladu snu, pak tedy všechny úvahy vedou k tomu, že musí hrát roli nejdůležitější komunikace mezi snícím a analytikem, aby vůbec výklad sám k něčemu byl. Může tedy výklad snu posloužit i jinak, než tím, že pravdivě definuje skrytá přání z nevědomí a pomůže je pacientovi objasnit? Může mít sen i důležitou roli, založenou na „pouhé“ komunikaci „o“ snu?
48
Komunikace Aby bylo možné odpovědět na předchozí otázky, bude nejprve nutné definovat, co je vlastně komunikace. Definovat pojem komunikace se zdá na jednu stranu být velmi jednoduché, na stranu druhou je velmi obtížné najít jen jednu definici, která by vystihovala vše, co lze pod tímto pojmem nalézt. Zřejmě nejjednodušší definicí účelnou pro tuto práci bude to, že komunikace je proces výměny sdělení (informací) minimálně mezi dvěma stranami, přičemž obě strany mohou náležet současně jednomu subjektu (v případě intrapersonální komunikace). Komunikace může být buď verbální – v případě, že jde o mluvený projev, nebo neverbální – v případě, že se jedná o sdělování informací mimoverbálními prostředky (mimika, gestika, tón hlasu, apod.). Komunikace se mohou subjekty účastnit buď přímo, jako přímí aktéři např. verbálního sdělení, nebo nepřímo, kdy však subjekt i svou pouhou přítomností v komunikačním procesu přímo mezi dvěma jinými subjekty než je on sám, může přímou komunikaci těchto subjektů ovlivňovat. (Vybíral, 2009) Aby bylo možné s takovouto definicí zacházet v praxi, byla vybrána jedna z teorií komunikace, o kterou se bude opírat další text. Pro další zpracování nevědomých projevů v komunikaci bude použita teorie komunikace R. O. Jakobsona, který rozdělil proces komunikace přehledně do šesti složek, které jsou navzájem nutné, aby proces komunikace mohl probíhat. Jedná se o mluvčího, adresáta, vlastní sdělení, kontext, kanál a kód, jejichž vztahy lze znázornit takto (Bradford, 1994): Kontext
Mluvčí
Sdělení
Adresát
Kanál
Kód
49
Z poměrně velkého množství různých teorií komunikace, které jsou v dnešní době dostupné, byla záměrně vybrána teorie komunikace R. O. Jakobsona. Jakobsonova teorie dává totiž velký prostor pro vysvětlení záměru této práce a užívání nevědomých projevů v komunikaci jako takové. Jednotlivé pojmy budou nyní vysvětleny tak, aby co nejpřesněji vyjádřily smysl této práce a účelně sloužily porozumění dalšímu textu. Jakobson (Bradford, 1994) vysvětluje stručně schéma diagramu ve smyslu dvou os: základní osou je osa horizontální, kdy Mluvčí – Sděluje – Adresátovi. Ovšem tato osa „prostého“ sdělování je podmíněna prvky kontextu, kanálu a kódu, tvořících osu vertikální, které teprve dávají komunikaci význam. Jakobson říká, že bez kterékoli z těchto složek bude komunikace velmi ztížená, ne-li přímo nemožná. Mluvčí Mluvčí, neboli zdroj komunikace, je ten, od něhož vychází sdělení. Pro porozumění tomu, kdo je mluvčí není třeba připojovat obšírný komentář, neboť zdroj „nějaké“ (jakékoli) komunikace si lze představit poměrně snadno. V kontextu nevědomých projevů: Mluvčí je v kontextu nevědomých projevů ten, kdo nevědomé projevy vyjadřuje. Tedy konkrétní osoba, která nějakým způsobem „něco“ sděluje. Mluvčí v dalším textu nebude zamýšlen tak, že by jím mohlo být vědomí, nebo nevědomí samo o sobě, ačkoli může být nevědomí hlavní hybnou silou, aby se mluvčí projevil – tedy v rámci této práce, nikoli pokaždé v životě. Vědomí a nevědomí jsou tedy chápány jako instance, které jsou „součástí“ mluvčího, a které do jisté míry podmiňují chování mluvčího a jeho komunikaci. V určitém slova smyslu by bylo možné hovořit o tom, že Mluvčím je např. Nevědomí, a příjemcem sdělení, tedy Adresátem je osoba Mluvčího, ale tento případ bude popsán jako komunikační situace, kdy mluvčí a adresát jsou jedna a tatáž konkrétní osoba. Adresát Adresát je ten, komu je sdělení určováno. Může jím být druhá osoba, příp. osoby, nebo jím může být i sám mluvčí, jak je pospáno výše. V kontextu nevědomých projevů: Adresátem bude v dalším textu opět myšlena určitá konkrétní osoba, k níž se mluvčí nějakým způsobem vztahuje. Jak je již zmíněno výše, touto konkrétní osobou může být jak jedna skutečně konkrétní osoba, nebo i osob více, které tvoří skupinu, jež mluvčí považuje za jeden objekt, k němuž se vztahuje.
50
Může jím být rovněž mluvčí sám, který nejenom promlouvá a vztahuje se sám k sobě, ale současně je sám sebou svým způsobem ovlivňován. Sdělení: Sdělení je to, co je mluvčím adresátovi sdělováno. Jde o prosté sdělení. Sdělení samo o sobě nemá jen výpovědní hodnotu jako takovou, ale má právě i přidanou hodnotu, čili je prostředkem, nástrojem mluvčího a kontextu. V kontextu nevědomých projevů: V kontextu této práce bude za sdělení považováno všechno, co mluvčí adresátovi sdělí, a to jak verbálně, tak neverbálně. Lze říci, že každý projev nevědomí, je sám o sobě sdělením. Pro účely této práce, a pro její přehlednost a celkovou smysluplnost, lze sdělení rozdělit na sdělení manifestní a na sdělení latentní, a to ve významu, v jakém jej používá Freud u obsahu snů. Manifestní sdělení je tedy „prosté“ sdělení – a to jak určitý výrok, který sdělí mluvčí adresátovi (např. vyprávění snu, vtip…), tak i úkon, který bude proveden směrem od mluvčího k adresátovi (přehmátnutí, příznakové jednání…). Latentní sdělení je sdělení, které „stojí za“ manifestním sdělením, je tedy jakousi podstatou, daností, motivací, která vedla mluvčího k manifestnímu sdělení. Smyslem analýzy nevědomých projevů je tedy z latentního sdělení „udělat“ sdělení manifestní, a to tak, aby se motiv z pozadí, které stojí za celou komunikační situací mezi mluvčím a adresátem, stal osvětleným a jasným pro obě strany komunikace. Samozřejmě je nutné vzít v úvahu rovněž komunikační situace, kdy „za“ sdělením mluvčího není nic skrytého, co by bylo nutné osvětlovat, a tudíž je sdělení manifestní stojí plně na povrchu komunikační situace. Kontext Kontext je určitá situace, v níž je mluvčím adresátovi sdělení sdělováno. Bez kontextu by samotné sdělení nemělo hodnotu – nebylo by zřejmé, k čemu samotné sdělení slouží. Hodnotu a význam dává sdělení právě kontext. Z kontextu rovněž vyplývají přesná určení mluvčího i adresáta – je z něj patrné, zda se jedná o jednu a tu samou osobu, nebo o osoby rozdílné. V kontextu nevědomých projevů: Kontext je při výkladu jednotlivých projevů nevědomí jedním ze stěžejních, ne-li přímo ten nejstěžejnější, prvek, který při přetváření latentních sdělení ve sdělení manifestní hraje důležitou roli. Kontext je zde právě to, co určuje, jakým způsobem bude s nevědomým prvkem zacházeno, resp. jakým způsobem bude chápán. Kontext se vztahuje jak ke komunikační situaci, při níž je sdělení mluvčím 51
adresátovi sdělováno, ale je zároveň tím, v jaké osobní či životní situaci se jednotliví účastníci komunikační situace nacházejí. Přehlednější bude tedy si rozdělit pojem kontext na „situační kontext“, tj. komunikační situace, v níž se účastníci pohybují a komunikace se zde odehrává, na „osobní kontext“, tj. životní situace, v níž se jedna nebo druhá strana nacházejí v okamžiku, kdy se komunikační situace odehrává, a v neposlední řadě ještě „vzájemný kontext“, který je určen vztahem mezi oběma stranami – tj. mluvčí a adresát mají každý svůj vlastní osobní kontext, nacházejí se v určitém situačním kontextu tady a teď, ale jejich komunikace je navíc ovlivněna jejich vzájemným vztahem. Na základě tohoto rozdělení, bychom Jakobsonovo schéma mohli využít takto:
Kontext
Mluvčí
Manifestní sd.
Adresát
Latentní sd. Kanál
Kód Z tohoto schématu je jasné, že kontext mezi oběma stranami, které spolu navzájem komunikují, je poměrně složitá záležitost, která musí brát v úvahu nejen situaci, ve které se komunikace odehrává, dále pak vzájemné vztahy mezi oběma stranami, které vycházejí z osobní situace každé ze zúčastněných stran. Kód a Kanál Kód a Kanál jsou spolu úzce spojené prvky – jejich základem je fakt, že mluvčí a adresát musí znát stejný kód a musí být naladěni na stejný kanál, na němž mluvčí k adresátovi vysílá. Kódem je tedy způsob, jakým je sdělení kódováno, tedy nejčastěji jazyk, ale také např. gesta nebo jiné části neverbální komunikace. Znalost jazyka, do nějž je sdělení (obvykle) kódováno, je nezbytná pro porozumění sdělení. Dojde – li k neporozumění kódu nebo k jeho mylnému porozumění od adresáta, nemůže dojít ke správnému průběhu původní komunikační situace, resp. komunikační situace, kterou 52
„nějak“ zamýšlel mluvčí, čímž ovšem vzniká komunikační situace nová, a to taková, která naplňuje všechny znaky komunikačního schématu, ovšem výsledný stav mezi mluvčím a adresátem je neporozumění. Kanál tvoří základ vztahu mezi mluvčím a adresátem, je založen na vzájemném kontaktu mezi nimi. Nebude-li mluvčí kontaktován na kanálu adresáta, nebude mu adresát rozumět, v extrémním případě, kdy nebudou mluvčí s adresátem navázáni na žádný kanál, nebude adresát mluvčího vůbec vnímat, nebo – v lepším případě – dojde k situaci „já o voze, ty o koze“. Sdělení je tedy přenášeno od mluvčího k adresátovi určitým kódem skrze určitý kanál. Kód v kontextu nevědomých projevů: Kód je v kontextu nevědomých projevů záležitostí víceméně neměnnou – jak mluvčí, tak adresát musí kód znát, aby si navzájem rozuměli. Kód je tedy naučenou schopností o jeho významu – co znamená které slovo v jazyce, co znamená které gesto apod. Kanál v kontextu nevědomých projevů: Kanálem je tedy myšleno to, jakým „proudem“ se sdělení dostává od mluvčího k adresátovi. Je-li kód to, jak rozumíme kanálu, pak může nastat situace, že nebude-li pochopen kód, pak proudící kanál získá dvojího významu – jednak pro mluvčího, a jednak pro adresáta. Tedy mluvčí vysílá sdělení „kanálem 1“, který je však chápán, nebo též nechápán, adresátem jako „kanál 2“, přičemž adresátův „kanál 1“ je pro mluvčího v podstatě „kanálem 2“.
Kontext
Mluvčí
Manifestní sd. Latentní sd.
Adresát
Kanál
Kód
Tedy může dojít k přímému porozumění adresáta toho, co mu sděluje mluvčí. Ovšem může nastat i situace, kdy si mluvčí s adresátem nerozumí, ačkoli si minimálně jeden z nich myslí, že ano. 53
Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek Vrátíme-li se k původním třem otázkám, které vyvstaly během analýzy textu Sen jako důkazní prostředek, chybí odpovědi ještě na dvě z nich: Lze ve snu najít přiznání viny doopravdy nebo ho tam „jen“ chce pacientka vidět a tak si ho tam našla? Opravdu se ošetřovatelce sen zdál, nebo jen využila „příležitost“, jak něco sdělit pacientce? Vzhledem k faktu, že sdělení může být pochopeno adresátem různě, a může se zcela minout se sdělením, které chtěl sdělit mluvčí, může nakonec dojít na straně adresáta k nepochopení původního významu mluvčího, pak tedy mohla chtít ošetřovatelka sdělit pacientce „prostě“ svůj sen, a pacientka si jej vyložila na základě nepochopení původního sdělení ošetřovatelky, Toto však z textu zcela nevyplývá. Z textu ani nevyplývá, zda bylo sdělení manifestní nebo zda se za ním skrývalo sdělení latentní. Zřejmý je pouze kontext obou žen, který je samozřejmě určen i jejich vzájemným vztahem. O důležitosti vzájemných vztahů při komunikace o nevědomých projevech bude pojednáno dále. V tuto chvíli tedy není stále možné ani na jednu z těchto otázek uspokojivě odpovědět. V tuto chvíli, zdá se, se tedy pátrání po odpovědích na otázky, které vyvstaly při analýze výchozího textu Sen jako důkazní prostředek, dostalo téměř do slepé uličky. Nicméně sen jako takový je tajemstvím každého snícího člověka a pouze na něm záleží, jak se svým snem naloží – nechá-li jej zapomenutý, odnese-li si z něj nějaké dojmy, které případně mohou utvářet jeho další život, nebo jestli jej bude, ať už v pravdě stejný, nebo jinak upravený, vyprávět někomu jinému. Existují však i projevy nevědomí, které nejsou otázkou výhradně jediné osoby a jejich případné působení lze prokázat i osobou druhou?
54
Nevědomí mezi dvěma Sigmund Freud, jak již bylo zmíněno, měl velmi široký záběr své práce. Mezi jeho díly lze tedy rovněž nalézt díla taková, která se zaobírají tématy nevědomých projevů a procesů, ovšem v mezilidských vztazích. Taková díla lze najít v zásadě dvě – Psychopatologie všedního života a Vtip a jeho vztah k nevědomí. Vtip je ze své podstaty založen na komunikaci mezi lidmi, a mezi tzv. psychopatologiemi všedního života, rovněž najdeme takové, které se bez druhé osoby neobejdou.
Psychopatologie všedního života Freud zkoumal tyto všední „patologie“ především proto, že jej zaujaly tím, že jejich dynamickou silou je podle něj rovněž nevědomí, které se projevuje právě skrze tyto příznaky. Takových patologií zkoumal několik – zapomínání vlastních jmen, zapomínání cizích slov, zapomínání jmen a sledů slov, vzpomínky krycí a z dětství, přeřeknutí, chybné čtení, přepsání, zapomínání dojmů a předsevzetí, přehmátnutí, příznaková a náhodná jednání a omyly. Zapomínání vlastních jmen, zapomínání cizích jmen a zapomínání jmen a sledů slov Na základě vlastního sebepozorování a dále na pozorování zapomínání vlastních jmen u jiných lidí dospěl Freud k názoru, že při zapomínání vlastních jmen se nejedná o pouhý fakt, že vlastní jména se zapomínají snáze než jiné uložené údaje v paměti, ale že zároveň vlastní jméno, které by mělo být vybaveno a není, je nahrazeno jiným vlastním jménem, o němž dotyčná osoba ihned ví, že to není jméno správné, ale přesto si vybaví právě toto jméno. Freud osvětluje mechanismus zapomínání vlastních jmen, resp. jejich nahrazení jmény jinými, na následujícím příkladu vlastního sebepozorování z roku 1898. (Freud, 1996): Freud kdysi cestoval z Dubrovníku do Hercegoviny a na cestě se seznámil s jistým cizincem, s nímž na cestě hovořil o všemožných tématech. Ve chvíli, kdy mluvili společně o Turcích žijících v Bosně a Hercegovině, kteří mají naprostou důvěru k lékaři a není-li již záchrany pro umírajícího pacienta, odpovídají: „Nač ještě mluvit, pane?“ (pán = něm. Herr), změnil Freud téma hovoru na cestování po Itálii a chtěl se spolucestujícího zeptat, zda už viděl fresky od malíře Signorelliho, na jehož jméno si v tu chvíli nemohl vzpomenout.
Jméno Signorelli ve svém rozpomínání
55
nahrazoval jmény Botticelli a Boltraffio, která se mu vynořovala na místo správného jména Signorelli. Freud předpokládá, že zde došlo k zapomenutí jednoho jména na základě fenoménu rušení nově se vynořujícího tématu (malíře Signorelliho) tématem starým – životem Turků žijících v Bosně a Hercegovině. Kromě naprosté oddanosti názoru lékaře si Turci totiž nade vše cení pohlavního požitku a mají-li sexuální poruchu, upadají do zoufalství, které podivně kontrastuje s jejich rezignovaností při nebezpečí smrti, a zastávají názor, že když již nemohou vykonávat plnohodnotně soulož, život již nemá cenu. Tuto příhodu však Freud svému spolucestujícímu hned vyprávět nechtěl, protože se mu nezdálo, že by se to při prvním setkání hodilo, a proto ji potlačil. Odvrátil pozornost od myšlenek na téma sexuality a smrti. Freud totiž předpokládá, že myšlenková řada o mravech Turků v Bosně a Hercegovině mohla vyrušit další myšlenku, protože od ní odvrátil pozornost dříve, než byla dokončena, neboť chtěl dále cizinci vyprávět další příběh, který v mysli Freuda ležel hned vedle prvního. Kromě toho se však současně domnívá, že byl ještě ovlivněn myšlenkami na svého pacienta, který pro nevyléčitelnou pohlavní chorobu ukončil svůj život – o této zprávě byl Freud informován během svého nedávného pobytu v Trafoi, a proto se zpětně domnívá, že vyvolání náhradního jména Boltraffio má souvislost právě s touto událostí. Na základě tohoto příkladu dospěl Freud k následujícím závěrům: příčinou pro vytracení se jména Signorelli z jeho paměti nebyla zvláštnost tohoto jména zapomenuté jméno znal stejně dobře jako obě jména náhradní příčinou pro vytracení se jména Signorelli z jeho paměti nebyla ani psychologická povaha souvislosti, do které bylo jméno včleněno nechtěl zapomenout jméno Signorelli, ale chtěl zapomenout, vytěsnit, zprávu, kterou obdržel v Traffoi => jenže akt jeho vůle se minul ve svém cíli, a místo toho, aby úmyslně zapomněl jednu věc, zapomněl proti své vůli věc jinou Princip zapomenutí vzpomínaného jména Signorelli a jeho nahrazení náhradními jmény Boltraffio a Botticelli vysvětluje Freud následně takto: jméno Signorelli bylo rozděleno na dvě části: Signor a elli
56
Signor se zde vrací jako překlad jména Herr (pán), a to jak ve slovech Hercegovina, tak ve spojení „Nač ještě mluvit, Herr?“, které asociuje Freud se zapuzeným tématem smrti a sexuality náhradní jméno Botticelli se zkládá z části právě z části jména elli a z části ze slova Bosna, resp. ze slabiky Bo Bosna půjčuje své Bo zároveň slovu Boltrafio, jehož druhou část tvoří traffio, které pochází ze slova Trafoi, čímž se uzavírá kruh vytěsnění, neboť zprávu o smrti ve vztahu k sexualitě se Freud dozvěděl právě v Trafoi Vytěsněný prvek se tedy podle Freuda uplatní jen tam, kde k tomu má vhodné podmínky nebo se podaří jej vytěsnit bez příznaků. Podmínky pro zapomenutí jména tedy Freud shrnuje takto: musí být přítomna jistá dispozice k zapomenutí onoho jména musí být přítomný krátce předtím započatý pochod vytěsnění musí být možné vytvořit vnější asociaci mezi zapomenutým jménem a prvkem, který měl být vytěsněn => zde si však sám Freud klade otázku, zda taková vnější asociace je dostačující podmínkou pro to, aby mohlo k zapomenutí jména dojít, nebo zda není zapotřebí hlubší spojitosti mezi zapomenutým jménem a vytěsněným prvkem nahrazeným náhradním jménem Freud rovněž dále tvrdí, že zapomínání cizích jmen probíhá v řadě případů stejně jako výše uvedené zapomínání jmen vlastních, které Freud dokazuje na příkladu zapomenutí jména Signorelli. Pro toto tvrzení uvádí příklad zapomenutí slova „aliquis“ v latinském citátu: „Exoriare aliquis nostriss ex ossibus ultor!“ Freud uvádí tento příklad z doby, kdy se opět na svých cestách dal do řeči s jedním cizincem, který během jejich rozhovoru chtěl právě tento citát zařadit do své promluvy a zařadil citát bez slova aliquis, na což hned sám od sebe přišel, a protože měl příležitost nechat si své přeřeknutí vysvětlit přímo od Sigmunda Freuda, požádal jej tedy o rozbor. Freud tedy svého spolucestujícího vyzval, aby mu sdělil vše, co ho právě napadá, když obrátí svou pozornost pávě k zapomenutému slovu aliquis. Myšlenkové pochody Freudova spolucestujícího se ubíraly takto:
57
rozdělit na a – liquis dále: relikvie – likvidace – tekutina – fluid dále: Šimon Tridentský, jehož relikvie před dvěma lety viděl v jednom tridentském chrámě dále: obvinění z krevních zločinů, které je právě nyní znovu vznášeno proti židům, a na Kleinpaulův spis, jenž ve všech těchto domnělých obětech spatřuje inkarnace, jakási nová vydání Spasitele o (to má souvislost s tím, o čem mluvili předtím, než mu vypadlo latinské slovo) dále: četl v italských novinách článek s nadpisem „Co praví sv. Augustin o ženách“ dále: vzpomíná si na skvělého starého pána, se kterým se minulý týden setkal na cestách, byl to originál, vypadal jako veliký dravec, jmenoval se Bededikt dále: napadá ho Januarius a zázrak s jeho krví, která je uložena v neapolském chrámu a v určitý svátek se stává tekutou, a když se opozdí, jsou z toho všichni nesví pak mluví o dámě, které se opozdila menstruace Tyto informace Freudovi stačí k tomu, aby mohl svému spolucestujícímu vysvětlit, proč před chvíli zapomněl slovíčko z citátu. Těsně před vynecháním slova mluvili spolu o Kleinpaulově spisu a o obvinění z krevních zločinů. Ve slově Kleinpaul je skryto křestní jméno Paul, stejně jako další jména, která Freudův spolucestující volně asocioval ke slovu aliquis – svatí otcové: Šimon, Augustin, Benedikt jsou svatá jména z kalendáře, stejně jako Januarius a Augustin mají oba také ve jméně něco společného s kalendářem. Svatý Šimon byl obětován jako dítě a k němu se dostal z asociační řady od relikvie. A dále přes jména svatých otců se cestující dostal až k zázraku s krví a k tématu rozčilení, pokud se zázrak nedostaví. Vzhledem k milostnému poměru s jistou dámou, jíž se opozdila menstruace, byl tedy Freudův spolucestující v takovém úzkostném očekávání dalších zpráv, že právě proto vynechal slovíčko aliquis z citátu. Zapomínání slov v mateřském jazyce považuje pak Freud za odlišné od zapomínání slov v jazyce cizím, jak bylo uvedeno výše. Se svým kolegou, jehož jméno Freud neuvádí, učinili experiment, aby toto prokázali. Freudův kolega citoval báseň ve svém mateřském jazyce, kterou měl velmi rád, a jejíž některé sloky zpaměti znal, s jinými měl menší problém. Část básně zněla: Ale jak ho asi uvítají? Nevykoupil draho 58
tuhle čest? Teď, kdy každý den přináší něco nového? On a jeho rod se k bohům znají, oni přijali už kříž a křest. Při recitování jedné sloky úplně vynechal jeden řádek: „Nevykoupil draho tuhle čest?“, kdy čest se rýmovalo se slovem křest a mělo návaznost podle Freuda na slova bohové a kříž. Freudův kolega podal vysvětlení, proč zřejmě zapomněl onen verš v básni: Verš „Teď, kdy každý den přináší něco nového“ mu byla povědomá, protože tato slova použil nedávno ve své praxi, v níž se mu v poslední době velmi dobře daří. Souvislost s vynecháním řádky Nevykoupil draho tuhle čest? mu nebyla příjemná, protože se ucházel o jistou dívku, která ho již jednou odmítla, a on nyní doufá, že když si finančně polepšil, že jej neodmítne, a stydí se za to, že aby si přivodil náklonnost dívky musí využít svého majetku. Dále se Freud pozastavil nad tím, proč jeho přítel vměšuje své osobní poměry do textu Korinstká nevěsta od Goetheho, a domníval se, že by se mohlo jednat o rozdíly v náboženství mezi ním a ženou, o níž usiluje, stejně jako je tomu v básni. Jeho přítel sice přiznal, že tomu tak není, ale zároveň dodal, že ona žena je o mnoho starší než on sám. Freud se zde zaradoval, že i tak zde našel určitý rozdíl, který by se mohl pojit právě s touto básní. Ve všech výše uvedených „výkonech“ zapomenutí, dochází sice k působení nevědomí, nicméně je zajímavé, že ve všech těchto případech se nejedná o vytěsněné, hlubší, obsahy, jako u snů. Ať už v případě „Signorelli“, kdy podle Freuda došlo k rušení nově se vynořujícího tématu tématem starým, tedy v aktuálním čase, nebo v případě „aliquis“, kdy došlo k vytěsnění tématu, které bylo pro mluvčího ohrožující opět v aktuálním čase, nebo v případě zapomenutého verše básně, který vypadl mluvčímu na základě osobních událostí, které prožíval v tu danou dobu. Zdá se, že ve všech výše uvedených případech nelze hovořit o stejných principech jako v případě snů, že by dynamika vytěsněného z nevědomí byla navázána na denní zbytky a tím vytvořila „projev nevědomí“. Rozdíl by bylo možné tedy spatřit v tom, že co se týče projevů nevědomí, které nejsou sny, pak musí tato nevědomá „jádra“, původci chybných úkonů, ležet tedy v předvědomí, odkud jsou vědomí naprosto dostupná a lze je využívat při všedních úkonech. Otázkou tedy zůstává, zda „jádra“ snů musí ležet tedy nutně vždy pouze v nevědomí, a navazovat se na dostupné denní zbytky, nebo zda nemohou pro vědomí být dostupná i předvědomá „jádra“ snů? A mohou-li být některé podstaty projevů nevědomí uloženy v nevědomí a jiné zase v předvědomí, nebo být nakonec uloženy i v samotném vědomí a tedy být 59
přístupné jakémukoli nakládání vědomí s nimi? V článku o zapomínání dovedností totiž Freud popisuje případ, který není nijak významný z hlediska komunikace o nevědomých projevech, ale je důležitý pro uvědomění si přístupnosti nevědomých pochodů. Jistá švadlena totiž nastřihla špatně límec a přizvala si jinou starší švadlenu, aby jí pomohla s nápravou. Když druhá švadlena přišla, nemohla mladší z žen špatně nastřižený límec najít. V okamžiku, kdy si uvědomila, že musí před zkušenější kolegyní překonat stud, že je neschopná a nešikovná, na chvíli se zamyslela, uklidnila, připustila chybu, ihned věděla, kde límec je a našla ho téměř okamžitě. Je tedy možné, že informace o původu chybného úkonu opravdu ležela velmi blízko vědomí, které, po vědomém a samostatném překonání odporu, tedy dynamické síly, která zapomenutí motivovala, samo aktivovalo původní myšlenkovou stopu? A nemohla tedy taková stopa ležet ve vědomí už od počátku, tedy nebyla vytěsněna ani zapomenuta, jen prostě nahrazena – stejně jako v případě zapomínání – jiným důležitějším tématem? V tom případě by ovšem bylo možné zacházet velmi vědomě, tedy úmyslně a manipulativně, s různými tzv. projevy nevědomí, které vlastně ve své podstatě projevy nevědomí nejsou, jsou pouze jako projevy nevědomí vykládány, neboť je to dobrým zvykem takové projevy za projevy nevědomí vykládat. A nebo snad materiál pro analýzu chybných úkonů je natolik málo obsažný, že nelze na jeho základě vyslovit závěry, které by byly postaveny na obdobných pilířích jako sny, tedy že i chybné úkony nepoukazují „jen“ k aktuálnímu dění z mluvčího života, ale že se odkazují mnohem dále do vytěsněných obsahů? Ačkoli jsou všechny výše uvedené případy provázeny komunikací mezi dvěma lidmi, stále zde není v analýze naplněna komunikační situace skrze projev nevědomí. Dále se tedy zaměříme z psychopatologií všedního života jen na ty, které a priori komunikační hledisko předpokládají – tedy přeřeknutí a chybné přepsání ve smyslu tiskových politických chyb. Přeřeknutí Freud v Psychopatologii všedního života (Freud, 1996) uvádí velké množství příkladů přeřeknutí různých osob, včetně osoby své vlastní. Přeřeknutí vysvětluje Freud víceméně podobně jako výše uvedená zapomenutí – nějaké téma z aktuálního života mluvčího působilo na mluvčího tak silně, že jej „donutilo“ k přeřeknutí. Nicméně ve Freudově pojednání o přeřeknutích jsou dva zajímavé momenty (samozřejmě kromě
60
mnoha dalších). První je ten, jaký některá přeřeknutí mohou mít vliv na komunikační situaci, a druhý je, jakým způsobem Freud mnohdy analýzu provádí. Se vším obdivem a úctou k analytikovi jako byl Freud, je však nutno podotknout, že některé analýzy působí poněkud vágně a ne zcela přesvědčivě. Zdá se, jako by někdy Freud vykládal svá vlastní přeřeknutí tak, aby dávala smysl a aby si ze situace odnesl co nejvíce. Uvádí příklad, kdy mu jistá dáma doporučuje prodejnu koberců v Matyášově ulici. Freud přitakává a opakuje, že ví, že má jít do prodejny U Matyáše. Tento svůj omyl vykládá tak, že jeho žena ještě když byla jen jeho snoubenkou, žila v Matyášově ulici, ale vchod do jejího domu byl z vedlejší ulice, na jejíž jméno si nemohl vzpomenout. Ulice se jmenovala Radetzkého, a protože je odvozena od osobního jména, pak toto jméno bylo nahrazeno jiným jménem osobním – Matyáš. Tento výklad tak nepůsobí vůbec přesvědčivě. Dalším příkladem ne příliš přesvědčivého výkladu chybného úkonu je příklad jeho pacientky, která mu vypráví sen o tom, že nějaké dítě bylo uštknuto hadem. Má najít podnět pro tento sen z reálného života, tedy navázat jej na denní zbytky. Pacientka se rozpomíná na přednášku předchozího dne, kde přednášející mluvil o tom, jak se zachovat, kousne-li někoho zmije. Pacientka však říká, že šlo o přednášku, pokud někoho kousne chřestýš (něm. Klapperschlange). Později se zastavuje nad tím, jak si mohla splést chřestýše se zmijí, Freudovi je to však jasné – uštknutí je narážkou na Kleopatru, kdy Klapperschlange má v sobě stejné pořadí hlásek jako Kleopatra, která byla rovněž uštknuta hadem. Tato analýza rovněž nepůsobí příliš přesvědčivě, neboť o Kleopatře nebyla během rozhovoru mezi ním a pacientkou ani zmínka, a bylo by tedy zcela jistě možné najít řadu úplně jiných slov, která by v sobě obsahovala náhodně vybraná písmena ze slova Klapperschlange a teprve v nich hledat souvislosti. Patrně již zde je vidět, jak volně lze zacházet s analýzou nevědomých projevů a jak různě si je lze vykládat, ať už bylo jejich působení míněno jakkoli. Jedním z příkladů, kde mělo přeřeknutí vliv na průběh komunikační situace, je takový, že mladý muž chtěl doprovodit na ulici mladou dámu, ovšem bál se toho, aby ji tímto návrhem neurazil. V duchu předchozího sdělení, že chybné úkony jsou založeny na tématech, která jsou vzájemně kontraindikována, tedy se ovlivňují a působí a sebe, a snaží se jedno nahradit druhým, se pak tedy mladý muž zeptal mladé dámy, zda mu dovolí, aby ji doprorazil. Čímž pochopitelně vyvolal u oné dámy velkou nelibost, a urazil ji tím. U tohoto muže velmi pravděpodobně nešlo o záměrně využití potenciálu nevědomých projevů, nicméně jeho nevědomí zapracovalo na tom, aby tak jako tak dal 61
najevo své skutečné úmysly. Stejně jako mladá dáma, která si dojednává pracovní místo na odpoledne, a když je obeznámena s podmínkami, za jakých by mohla na místo nastoupit, sděluje ještě své budoucí paní, že by si ráda našla práci ještě na odpoledne, ačkoli myslela dopoledne, což paní chápe jako sdělení, že si přece jenom ještě bude hledat práci na odpoledne, tedy práci na stejnou dobu, na jakou sjednává práci nyní, ovšem bude se zřejmě snažit dosáhnout lepších podmínek. Neposledním příkladem pak je případ dvou přátel, z nichž jeden je nemocen a druhý je lékař. Nemocný chce, aby jej jeho přítel lékař ošetřoval. Ten souhlasí a doporučí mu, aby se ubytoval v jistém sanatoriu. Nemocný však namítá, že je to sanatorium určené pouze pro porody, na což mu jeho přítel lékař namítá, že se plete, neboť tam je možno odpravit každého. Ačkoli tím myslí dopravit, jeho přítel bere toto přeřeknutí svého přítele natolik vážně, že se připravuje na případnou smrt. Ze všech výše uvedených příkladů je patrné, že se pokaždé odehrávají v jiném kontextu, v jiném typu mezilidského vztahu, a zřejmě i proto mají jiné účinky na celost komunikační situace. Je totiž nanejvýš možné, že kdyby nemocný a lékař nebyli přáteli, vyložil by si nemocný lékařova slova možná úplně jinak. Přepsání: Tiskové politické chyby Druhým případem, kdy je možné pozorovat zacházení s nevědomými projevy v komunikačních situacích je přepsání, ovšem jeden jeho specifický druh – tisková politická chyba, resp. „tendenční chyba tisku“, jak ji nazývá H. Silberer, na kterého se Freud odkazuje (Freud, 1996). Jedná se o sdělení, které v sobě obsahuje např. pravopisnou chybu, která ovšem mění celkové vyznění článku. Toto přepsání se totiž dostává do zorného pole Freuda právě proto, že se jedná o tiskové chyby, které procházejí nejen rukama editora, sazeče, ale v té době i cenzora. A přesto se tiskové chyby objevují, a to nápadně často v článkách, které se týkají politiky. Jedním příkladem může být např. článek Těšínské tiskárny, která uveřejnila, že „Mocenským zákrokem Dohody bylo stanovením Olše za hranici rozděleno na dvě části nejen Slezsko, nýbrž také Těšín, jehož jedna část „zuviel“ – místo „zufiel“ (tedy „příliš mnoho“ místo „připadla“) Československu, druhá Polsku.“ (Freud, 1996, s.123) Freud tedy bere zcela vážně možnost, že byl projev nevědomí „zneužit“ k určitým záměrům, které mají něco sdělit, a místo toho prvoplánově, manipulativně, sdělují něco úplně jiného. A samozřejmě takový chybný úkon je ospravedlnitelný
62
mnohem lépe, než kdyby v novinách vyšel článek, jak velká je škoda, že Těšín připadl z větší části Československu než Polsku.
Vztah k textu Sen jako důkazní prostředek Máme-li další poznatky o zacházení s nevědomými projevy v komunikaci, je možné nyní odpovědět na původní otázky z textu Sen jako důkazní prostředek? Lze ve snu najít skutečně přiznání viny nebo ho tam „jen“ chce pacientka vidět a tak si ho tam našla? Jak Freud dokazuje na četných příkladech, které potvrzuje několika ne zcela přesvědčivými analýzami, může být projev nevědomí, tedy např. chybný úkon vykládán ze strany adresáta různě. Tedy nelze zajistit, že mluvčí nevyvolá v adresátovi dojem, že se věci nemají jinak, než jak sděluje manifestně. Potenciální latentní sdělení je adresát ochoten a schopen si vykládat i po svém, a tedy i pacientka je schopna, a nelze jí to nikterak vyčítat, vidět latentní potenciál ošetřovatelčina snu, resp. jejího vyprávění. O to víc lze pacientčin výklad chápat, o co více potvrzující je fakt, že sen nelze chápat jediným správným způsobem, kterého dosáhneme analýzou, ale že má v sobě obrovský potenciál. V každém případě, a to s ohledem, na předchozí výklad očekávání a znalostí ošetřovatelky o pacientce, lze předpokládat, že ona sama tím, že dává pacientce právě takový materiál, o němž může očekávat, že jej bude pacientka analyzovat, vyjadřuje skutečnost svého přiznání. Opravdu se ošetřovatelce sen zdál, nebo jen využila „příležitost“, jak něco sdělit pacientce? Vzhledem k faktu, že „tiskové politické chyby“ byl poměrně rozšířeným fenoménem, kterým se nezabýval jen Freud, ale i mnoho jeho kolegů, je zcela určitě možné, že mohla stejný dojem ze své „chyby“ vyvolat i ošetřovatelka v pacientce. Tedy že sdělila nevědomý projev, sen, stejně samozřejmě jako vycházely tiskové chyby, a stejně samozřejmě poukázala na něco, co by za normálních okolností nebylo vzhledem ke své povaze možné sdělit „normálně“, manifestně. Není jisté, že se takto pacientka zachovala, neboť sen obsahuje i prvky, které jsou při takovém potencionálně smyšleném snu nadbytečné, je však jisté, že to bylo možné. Tudíž je možné takovým
63
způsobem zacházet s kterýmkoli jiným projevem nevědomí a používat ho s odkazem na to, že za to mluvčí nemůže, že „to samo“. Nyní, známe-li odpovědi na zezačátku kladené otázky, zda lze dospět analýzou vždy k jedinému správnému řešení (není jisté, že to lze), zda je možné chápat ze strany adresáta i latentní potenciál sdělení (je to možné), a zda může být využito potenciálu podstaty nevědomých projevů v mezilidské komunikaci (může být), musíme upřesnit prostor mezi jednotlivými účastníky komunikace, a to na základě výše uvedených poznatků, že na různých úrovních vztahu lze chápat význam nevědomých projevů různě. Zkusme se tedy zaměřit na původní texty Sigmunda Freuda, které publikoval o snech, zda i v nich bude možné nalézt různé úrovně vnímání vztahu mezi mluvčím a adresátem a ujasnit si pojmy rovněž díky Freudovým vlastním textům.
64
Komunikační hledisko ve vybraných textech S. Freuda Sigmund Freud publikoval své texty o snech s obvyklým důrazem na pojmy nevědomí, na příčiny snění, na události, které ke snění vedly, a tím i na objasnění jevů z aktuálního života snícího. Ačkoli si byl vědom mystéria, které se se sny pojí, což dokazuje i pracemi Psychoanalýza a telepatie (Freud, 1996), kde popisuje vztah, který by okultisté rádi vytvořili mezi sebou a psychoanalytiky, což ovšem není dost dobře možné, zdůrazňuje rozdíl mezi psychoanalytiky, kteří se snaží bádat a vytvářet ujištění pro svou teorii, tedy psychoanalýzu, a okultisty, kteří se jen snaží čerpat poznatky z věd, které nelze prokázat, ani vyvrátit. Freud dobře vnímal všechny kritiky i příznivce ve svém okolí Freud, a bylo, a je, zcela jasné, že i původ nevědomí a dalších jevů s nevědomím spojenými, bude otázkou zahalenou, odpovědi schopné jen po dlouhé analýze a opakovaném dokazování. I přes četná prokazování existence nevědomí a struktur osobnosti, které jsou na principu existence nevědomí založeny, byl ve své době Freud v nezáviděníhodné situaci – nebylo jisté, zda nevědomí vůbec je, tedy bylo, zahaleno mystériem vlastní existence. Nejlepším příkladem však, jak mohl existenci svých tvrzení prokázat, byly příklady dobré praxe. Z těchto příkladů tedy vyzdvihněme ty, které se zabývají sny. Kromě základních výchozích textů o snech, v nichž Freud definoval teorii snu a zacházení snů samotné, tedy Výklad snů, O snu, Přednášky k úvodu do psychoanalýzy a Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy, vydal během svého života také texty, v nichž se zabývá konkrétními rozbory snů konkrétních pacientů, přičemž popisuje i jejich rodinné a vztahové zázemí. Jde o texty Zlomek analýzy případu hysterie, Sen a prascéna, Sen a okultismus a Sen a telepatie.
Zlomek analýzy případu hysterie Ačkoli byl případ popsaný v textu Zlomek analysy případu hysterie uveřejněn až po vydání Výkladu snů, je názorným příkladem mnoha chorobopisů různých pacientů, které Freud léčil a na nichž vyzkoušel metodu, která jej přivedla až k sepsání právě slavného Výkladu snů. Nebýt pacientů, které Freud léčil, a za jejichž zástupce může být považována pacientka Dora, jejíž příběh je v Zlomku analysy případu hysterie popsán, kdo ví, zda a kdy by byl býval Freud metodu analýzy snů objevil. Zlomek analysy 65
případu hysterie tak může být považován jednak za první uveřejněný komplexní chorobopis pacienta, s nímž Freud pracoval pomocí metody analýzy snů, a jednak za vůbec první text, který z Freudovy praxe vzešel jako konkrétní práce se sny u svého pacienta, resp. pacientky. Sigmund Freud měl ostatně s publikováním svých chorobopisů velké problémy, neboť mu na jedné straně jeho odpůrci vyčítali, že při uveřejňování v té době tak skandálních odhalení, jaká si Freud při postulování závěrů týkajících se oblastí psychoanalýzy, dovolil, utajuje identitu pacientů, na nichž ony závěry prokazuje, což samotné závěry činí nedůvěryhodnými, na druhé straně byl však Freud vázán lékařským tajemstvím, kdy byl tedy nucen zveřejňovat intimní a soukromé údaje o svých pacientech, což musel na základě lékařské etiky mnohdy obhajovat i sám před sebou. Právě toto byl jeden z důvodů, proč případ pacientky Dory, uveřejnil až 5 let po ukončení její terapie. Ačkoli se nabízí otázka, do jaké míry chtěl Freud publikovat Výklad snů jako text zcela první zabývající se prací se sny a poskytující všechna vysvětlení, na která by v jiném textu nebyl prostor, je pravdou, že všechny chorobopisy, které Freud uveřejňoval, uveřejňoval s odstupem několika let. Jak je již patrné z výše uvedeného výkladu o vzniku psychoanalýzy a analýzy snů, tak i sen má vztah k hysterii, a i proto byla první pacientka, jíž Freud léčil pomocí analýzy snů Freudovou pacientkou, která se u něj léčila pro hysterii – zjevný obsah snu odpovídá vlastně hysterickému příznaku, přičemž za obojím se skrývá jiná myšlenka. Ani snící, ani hysterik, svým snům a příznakům nerozumí a neumí sami najít jejich pravý původ.
Životní situace Dory Osmnáctiletá pacientka, kterou v tomto chorobopise nazývá Dora, pocházela z materiálně dobře zajištěné rodiny, která se skládala z dominantního otce, matky a staršího bratra. Freudovi představil svou dceru právě její otec, kterého Freud vyléčil před několika lety, než pacientku poznal, ze syfilis. Rodina žila na malém městě, kam se přestěhovala kvůli plicnímu onemocnění otce, když bylo pacientce šest let. Když jí bylo deset let, otec začal trpět zrakovou poruchou a v dívčiných dvanácti letech se začal ve Vídni léčit u Freuda s drobnými psychickými poruchami, které byly následně odstraněny právě díky léčbě syfilis. Freud následně poznal rovněž otcovy starší sestru a staršího bratra, kteří oba trpěli psychickými nemocemi, a ke kterým jakožto k otcovým příbuzným, chovala Dora vážnost a sympatie. S Dořinou matkou se Freud osobně nikdy nesetkal, z vyprávění Dory a jejího otce šlo však nejspíše o osobu málo vzdělanou 66
a pečující výhradně o čistotu domova. Vztah mezi matkou a Dorou nebyl dobrý, Dora byla spíš po otci inteligentní a zvídavá a tak kritická vůči matce. Jediný člen rodiny, který se matky zastával, tak byl Dořin bratr. Touto rodinou konstelací byly ještě posíleny podle Freuda typické vztahy sexuální přitažlivosti mezi dcerou a otcem a matkou a synem. V Dořině životě se však vyskytovaly další osoby, které, jak se později ukázalo, hrály v jejím životě důležité role. Především šlo o manžele paní K. a pana K., kteří byli blízkými přáteli jejího otce a jehož paní K. ošetřovala v případech, kdy byl nemocný a bylo třeba její péče. Důležitou osobou byla rovněž Dořina učitelka, která učila Doru sexuálním záležitostem, resp. principům sexuálního života, což ovšem později Dora vytěsnila – vědomosti o funkcích orgánů jí zůstaly, ovšem pozbyla vědomost o tom, kdo jí tyto informace předal. Dora začala trpět neurotickými příznaky již v osmi letech, kdy trpěla záchvaty dušnosti, ve dvanácti letech se pak přidaly i migrény, ztráta hlasu a v dospělosti pak i povahové výkyvy a rozladěnost. Do terapie přivedl Doru její otec po Dořině sdělení, že pan K. jí na procházce u jezera, kde byly obě rodiny společně, udělal milostný návrh. Dořin otec považoval Dořino sdělení za fantazii, což Dora nesla těžce a následně napsala poslední dopis na rozloučenou, kterou její rodiče našli, a otec jí nařídil terapii u dr. Freuda. Celkové poměry kolem Dory však mnohem složitější, než jen takové, že Dora žije v úplné rodině a trpí hysterickými příznaky. Složitost do vztahů vnáší právě ostatní zúčastnění mimo rodinu. Složité vztahy kolem Dory vypadají takto: 1. Paní K. nemá ráda svého muže Pana K 2. Dořin Otec nemá rád svou ženu Dořinu Matku 3. Dořin Otec má poměr s Paní K. 4. Aby měli paní K. a Otec čas na své radovánky „podstrčili“ Doru panu K., aby spolu trávili čas 5. Dořina Vychovatelka byla zamilovaná do Otce. Chceme-li v celé této práci sledovat komunikační hledisko u nevědomých projevů, pak je Dořin případ přímo ideálním pro začátek tohoto zkoumání – všichni zúčastnění aktéři případu spolu totiž navzájem, až vzácně v souladu, komunikují právě skrze nevědomé projevování svých přání, resp. velmi často komunikují skrze nemoc3 3
Freud v původním chorobopise poukazuje na to, že zisk z choroby vzniká až druhotně po propuknutí nemoci, ovšem v roce 1923 (Freud, 1969) toto své tvrzení popírá s tím, že jeho další výzkumy ukázala, že
67
nebo skrze další chování, které samo v sobě nasvědčuje tomu, že jde o chování účelové, ačkoli si toho aktéři vztahů zprvu nevšímají. Byl-li Otec přítomen u rodiny, pak se Vychovatelka starala o Doru, jak nejlépe uměla, když však odjel za prací, neměla na Doru čas. Dora tak mohla vypozorovat, že chování Vychovatelky vůči ní je účelové. Následně však totéž chování, které se od Vychovatelky naučila, aplikovala na čas trávený s dětmi manželů K., a to v dobách, kdy byl přítomen především Pan K. Pan K. byl část roku vždy na cestách, a vždy, když se vrátil, našel svou manželku paní K. nemocnou, naopak Dora byla vždy připravena se o jejich děti s láskou starat. Když pan K. odjel opět pryč, Paní K. najednou pookřála, zatímco Doře se začaly vracet její příznaky nemoci, především se dostavila ztráta hlasu – nebylo totiž potřeba mluvit, když nebylo možné mluvit s milovaným mužem. Dora však později pociťovala škrábání v krku, kašel a nemohoucnost mluvit i ve vztahu k Otci. Po dlouhé analýze Freud totiž dospěl k závěru, že Dora byla původně zamilovaná do Paní K., jejíž byla důvěrnici, a která ji však pokládala za dítě a zradila její důvěru, když Otci vyprávěla o intimnostech, které Dora Paní K. sdělovala. Tehdy se Dora v nevědomí na Paní K. nazlobila a nechtěla, aby se Otec s Paní K. stýkal a později se snažila svou nemocí ovlivnit Otce. Freud se tehdy domníval, že zisk z nemoci je až sekundárním příznakem, a tedy škrábání v krku vysvětlil především Dořinou představou o orálním uspokojování mezi Otcem a Paní K. Tato představa vznikla především na základě toho, že Paní K. považovala Otce za „mohoucího“, kdežto Dora za nemohoucího, tedy impotentního.4 Na tomto případě lze pozorovat zřejmé projevy nevědomí, které projevují jednotliví účastníci vztahů vůči sobě navzájem, a skrze něž spolu vzájemně komunikují, a to především díky nemoci a jejím projevům. Už v tomto chování všech zúčastněných lze pozorovat prvotní náznaky nevědomé komunikace – nemoc se dostavuje v přítomnosti nemilovaného muže nebo naopak v nepřítomnosti muže milovaného. Skrze tyto somatické, nevědomé, projevy spolu účastníci komunikují zcela samozřejmě, ovšem význam takové chování dodává až Freud, když toto chování, které mu v analýze Dora popisuje, spolu s ní analyzuje. Během analýzy Dora vypráví Freudovi 2 sny – první sen v průběhu terapie, a druhý sen
nemoc může být sama o sobě motivem pro zisk, tedy že nemoc může propuknout jako prostředek pro získání něčeho, co je vytěsněno, a tím tedy v dnešní terminologii komunikovat s druhými. 4 Celý průběh analýzy je popsán ve Zlomku analysy případu hysterie, Freud 1969
68
těsně před jejím ukončení, resp. zřejmě na základě analýzy tohoto druhého snu Dora analýzu předčasně ukončila.
Dořin první sen: V jednom domě hoří, otec stojí před mou postelí a budí mě. Rychle se oblékám. Matka chce ještě zachránit svou skříňku na skvosty, ale otec říká: Nechci, abychom já a moje děti uhořeli pro tvou skříňku na skvosty. Spěcháme dolů, a jakmile jsem venku, vzbudím se.
Situace před sněním Tento sen se Doře zdál třikrát po dobu, co byli s rodinou u jezera, kde dostala nabídku od pana K. Naposledy se jí zdál následně v průběhu terapie. Události, které předcházely snění u jezera Dora byla na projížďce u jezera, kde dostala milostný návrh od rodinného přítele pana K. Když se z projížďky vrátila, lehla si na pohovku v ložnici ke krátkému spánku a když otevřela oči, uviděla před sebou pana K. Dora sdílela ložnici s paní K. a tudíž si pan K. kladl nárok na volný přístup do ložnice své ženy. Dora si hned na druhý den ráno zajistila klíč od ložnice, aby se mohla o samotě umýt, ale když se chtěla zamknout na odpolední spánek, byl klíč pryč. Myslí si, že ho vzal pan K. Události, které předcházely snění během terapie Hádka otce s matkou, že matka zamyká na noc jídelnu. Skrze jídelnu se chodí pouze do pokoje Dořina bratra, tedy je i on v noci takto zamčen. Otec se zamykáním nesouhlasí, protože by měl mít bratr volný průchod ven, kdyby se něco stalo. Doslova říká, že se v noci může něco stát, takže se musí ven.
Analýza Otázky:
Co na to říká Dora:
První asociace k celému Hádka snu?
otce
a
Co si myslí Freud: matky Zaráží ho slova „že se
ohledně zamykání jídelny.
v noci
může
něco
takže se musí
stát,
ven“
–
předpokládá asociaci mezi slovy a vyměšováním. Rovněž
předpokládá,
že 69
první asociace o zamykání a
nezamykání
souvisí
se
významem
pokoje
symbolickým –
pokoj
je
symbolem pro ženu, klíč pro muže. Spojitost mezi snem tehdy Když přijeli tehdy k jezeru, Téma u jezera a nyní?
zamykání
a
byla veliká bouře a oni nezamykání pokoje tehdy a viděli malý domek bez nyní. hromosvodu a otec Doře sdělil,
že
má
strach
z propuknutí ohně. Kdy měla u jezera sen Neví. Možná až později, co Pokud odpovídá, že neví, je poprvé?
byli u jezera déle.
jisté, že až později. Zcela jistě měla sen až po té, co dostala milostný návrh od pana K. Nejistotu připojila proto, aby zastřela Freudovi souvislost
s událostí
u
jezera. Proč se zdál sen třikrát?
Po
události
setrvali Freud se domnívá, že se sen
s rodinou ještě čtyři dny.
mohl zdát pacientce ne třikrát, ale vlastně čtyřikrát
Rychle se obléká
V dalších dnech se bála, že Od
druhého
dne,
kdy
ji pan K. překvapí u ranní neměla k dispozici klíč, si toalety, proto se oblékala předsevzala, že se bude velmi rychle. Když
se
dostala
ven,
ráno oblékat rychle. Dokud
nebude
venku
z domu manželů K., nebude
vzbudila se.
mít klid. Otec stojí u její postele
Tak, jako tam stál pan K. když se tehdy probudila po odpoledním spánku.
70
Skříňka na skvosty?
Matka velmi miluje skvosty Šperkovnice a dostala jich od otce symbolickým mnoho.
je označením
pro ženské pohlavní ústrojí.
Co Vás pojí se skříňkou na Skvosty měla ráda, ale od skvosty?
doby, co je nemocná, žádné nenosí. Před lety si matka přála náušnice, ale otec jí dal náramek, což mu matka vyčetla s tím, že jestli chce utrácet peníze za skvosty, které jí se nelíbí, ať je radši dává jiné ženě. Freud se domnívá, že by je ráda přijímala od otce Dora. Co se týče skříňky, tak pan K. Doře dříve věnoval drahocennou šperkovnici.
Šperkovnice jako označení Dora podotýká, že věděla, Freud tudíž oponuje, že pro ženské pohlavní ústrojí
že tohle Freud řekne.
když věděla, že on to řekne, musela to vědět sama.
První výklad snu tedy vypadá takto: Dora si řekla, že muž, který ji pronásleduje, chce vniknout do jejího pokoje, její „skříňka na skvosty“ je v nebezpečí, a jestliže se něco stane, vinen bude otec. Právě proto se jí situace ve snu znázornila jako pravý opak – otec ji z nebezpečí zachrání. Matka je soupeřkou Dory o otcovu přízeň z let dřívějších. Na základě příhody s náramkem, je jisté, že to, co matka odmítá, by Dora ráda přijímala. Využijeme-li principu opaku a otočíme-li významy v těchto vztazích, pak to znamená, že Dora je ochotná dát otci to, co mu matka odpírá, a že to souvisí se „skvostem“. Se skvosty, resp. se skříňkou na skvosty, souvisí dar od pana K. – tedy byla-li panem K. obdarována Dora, pak by měla svou „skříňkou na skvosty“ obdarovat ona pana K. Dostává-li se myšlenková řada k panu K., pak bude nutné nahradit Dořinu matku za paní K., a pak tedy se dostává Freud k významu, že Dora byla ochotna panu K. darovat
71
to, co mu odpírá paní K. Tímto snem tedy Freud potvrdil své předchozí domněnky, s nimiž Dora nesouhlasila – o silné lásce k panu K. Vzhledem k Freudově víře, že sen ovšem není pouhým odkazem na události v aktuálním dění, tedy v době současné, ale že zároveň aktivuje staré dětské vzpomínky, resp. události současnosti aktivují vzpomínky z dětství, a následně je přetvářejí v sen, pak nemohl Freud nechat tento výklad pouze na analýze toho, že Dora skutečně miluje pana K., ale musel Dořin sen podrobit další, hlubší analýze.
Prvky ze snu:
Co na to Dora:
Oheň
Co na to Freud: Ptá se Dory, proč se dětem zakazuje hrát si se sirkami.
Dětem se zakazuje hrát si se sirkami pro nebezpečí ohně. Strýcovi děti si velmi rády hrají se sirkami. To není jediný důvod. Dalším důvodem je víra rodičů v to, že když si budou děti hrát s ohněm, pak se pomočí do postele. Nejspíše se bojí, aby se dětem pak nezdálo o ohni, který by začali hasit vodou. Dora tyto principy nezná. Freud se však domnívá, že i v jejím snu hraje protiklad důležitou roli: matka chce zachránit skříňku na skvosty, aby neshořela, čili po přečtení tohoto významu v opaku jde o to, aby skříňka na skvosty nebyla
72
mokrá. Oheň však neslouží jen jako protiklad k vodě, ale i jako symbol a zástupce pro lásku, zamilovanost. Musí se ven, protože by se
„Malér“ v dětství nemůže
mohl stát „malér“.
znamenat nic jiného, než to, že by se dítě mohlo pomočit. Rodiče tedy ve snaze zabránit nočnímu pomočování, budí děti v noci – stejně jako to dělá Dořin otec jí ve snu. Toto je tedy ona dětská příhoda, která vstupuje do snu, a která byla aktivována příhodou podobnou ze současnosti. Proto byl pan K. nahrazen ve snu právě otcem. Její bratr, který ve snu vystupuje tak, že otec říká, že nechce, aby jeho děti uhořely, však nemá se situací pana K. nic společného, přesto se zde vyskytuje – z toho Freud usuzuje, že jak on, tak Dora trpěli v dětství delším pomočováním, než je u dětí obvyklé. Ví, že u bratra tomu tak bylo. Tuší, že u ní také,
73
protože byl žádán o radu i lékař. Bylo to v jejích sedmi nebo osmi letech, těsně před jejím prvním příznakem onemocnění. Čímž Freud považuje výklad snu za skončený – jádro snu zní takto: „Pokušení je silné. Milý tatínku, ochraň mě podobně jako v dětství, aby se moje postel nepomokřila!“ (Freud, 1969, s. 223) Druhý den doplnila Dora
Kouř cítila vždy jen u
ještě dovětek, že vždy,
jezera, kde se jí sen zdál
když se po snění probudila,
potřikrát poprvé, naposledy
cítila kouř.
kouř již necítila.
Kouř patří k ohni.
Dora nepodala dále již žádné objasnění ani nápady, které by mohly kouř vysvětlovat, zůstalo tedy na Freudovi, aby si dovětek o kouři vysvětlil sám.
Kouř ukazuje rovněž na vztah Dory k Freudovi, neboť vždy, když říkala, že už jí nic nenapadá, že nic neví, Freud jí oponoval tím, že kde je kouř, tam je oheň. Dojem z kouře se nevynořil hned při analýze snů, ale až po ní, tudíž musel překonat zvlášť veliký odpor – musel
74
se vztahovat k něčemu, co bylo vytěsněno nejúplněji, tedy k pokušení být muži po vůli. Freud byl vášnivým kuřákem (mj. stejně jako Dořin otec i pan K), proto došlo k přenosu na Freuda – jednoho dne během sezení ji mohlo napadnout, že by byla ráda byla Freudovi po vůli, chtěla ho políbit, následně na to se jí opět zdál tento varovný sen, a následně se i rozhodla ukončit léčbu. Zřetelně ze snu tedy vyplývá:
Za tím se však schovává:
Celkový výklad snu nyní tedy zní takto: To, co odpovídá opačnému proudění a „Pryč z toho domu, ve kterém hrozí bylo tak tedy vytěsněno – pokušení oddat nebezpečí mému panenství; odcestuji se muži z vděčnosti za lásku, kterou jí s otcem a ráno při toaletě budu opatrná, dával v posledních letech. abych nebyla překvapena.“ (Freud, 1969, s.231) Co je tedy splněním přání? Ve snu podle Freudovy teorie nejsou jen znázorněny zjevné události, ale především je sen splněním přání, nejlépe z dětství. Jaké jsou tedy důležité události, které mohou přivést až k objasnění splnění přání ve snu Dory? Jedinou důležitou indicií se zde zdá být Dořino noční pomočování v dětství. Oproti snu se ve skutečnosti děje:
Za tím se však schovává:
Od jezera utíká Dora ke svému otci, utíká Ve snu utíká však ne k otci, ale s otcem, před cizím mužem.
čímž obnovuje infantilní lásku k otci, od nějž očekává, že ji před cizím mužem ochrání proti náklonnosti cizího muže.
75
Panu K. byla Dora vydána „napospas“, aby měl otec více času pro poměr s Paní K. – je tedy na jejím neštěstí nyní vinen. V době dětství nemiloval Otec žádnou jinou ženu tak jako ji, a byl vždy připraven ji chránit před veškerým nebezpečím, kterému by byla vystavena. Vytěsněným přáním je zde tedy postavit otce na místo cizího muže, tedy přání mít poměr s otcem, což není možné. Při analýze tohoto snu však došlo k „události“, která je z pohledu této práce velmi zajímavá – Freudovi nestačil výklad snu „tady a teď“ při aktuálním dění v Dořině životě, ale podrobil jej další, hlubší analýze, která odkazuje k událostem v Dořině dětství – tak, jak to má „správně“ být. Vzhledem k tomu, že ke druhé analýze používá odlišné prvky než v případě analýzy druhé, není možné prokázat, že by se i analýzou původně rozebíraných prvků (skříňka na skvosty, atd.) dostal Freud k témuž jako v případě rozboru druhých snových prvků (kouř), a naopak. Nemohl Freud dospět k analýze, s níž byla Dora spokojená, ale která odporovala jeho teorii o původu snových obsahů, a tak zvolil další části snu, aby se dopracoval tam, kam on chtěl? Nebo skutečně výklad, který se netýká určitých obsahů, jen klouže po povrchu analýzy a je třeba se nenechat odradit a pustit se dál? Několik týdnů po jejím prvním snu měla Dora sen druhý, po jehož výkladu zcela ukončila terapii.
Dořin druhý sen Procházím městem, které neznám, vidím ulice i náměstí mně cizí. Na jednom náměstí vidím pomník. Přicházím do nějakého domu, kde bydlím, jdu do svého pokoje a na stole tam najdu dopis od matky. Píše: Jelikož jsem bez vědomí rodičů utekla z domova, nechtěla mi psát, že otec onemocněl. Nyní zemřel, a když chceš?, můžeš se vrátit. Nyní jdu na nádraží a ptám se asi stokrát: Kde je nádraží? Dostane se mi vždy odpovědi: Pět minut. Potom před sebou vidím hustý les, vejdu do něj, a ptám se muže, kterého potkávám: Říká mi: Ještě dvě a půl hodiny. Nabízí se, že mě doprovodí. Odmítám a jdu sama. Vidím před sebou nádraží a nemohu se k němu dostat. Přitom se vyskytuje obvyklý pocit úzkosti, jaký míváme, když ve snu nemůžeme dále. Potom jsem doma, mezitím jsem musela jet, o tom však nic nevím. Vstupuji do lóže vrátného a ptám se ho na náš byt. Služka mi otvírá a odpovídá: Matka a ostatní jsou již na hřbitově. 76
Situace před sněním Před sněním se v analýze s Freudem Dora zabývala těmito tématy: 1. Proč jsem první dny po scéně mlčela o tom, co se stalo, před svými rodiči? 2. Proč jsem jim pak o tom tak náhle vyprávěla?
Analýza Prvky ze snu: Bloudí
sama
městem,
vidí
náměstí.
Co na to Dora:
Co na to Freud:
cizím Není to město, ve kterém ulice
a byli u jezera, ale město, ve kterém
opravdu
nikdy
nebyla. Pravděpodobně
se
tedy
bude jednat o město složené z nějakých
obrazů
fotografií,
které
nebo někdy
viděla. K Vánocům dostala album z nějakého
s pohledy lázeňského
města,
které
včera vyndala a ukazovala je příbuzným. Na jednom obrázku
bylo
náměstí
s pomníkem. Album leželo v krabici, kterou nemohla najít a ptala se matky: „Kde je krabice?“ Freud zde vidí paralelu s otázkou ze snu: „Kde je nádraží?“ Album dostala od jednoho mladého inženýra, s nímž se kdysi seznámila a který se
(až
se
zlepší
jeho 77
postavení)
bude
pravděpodobně chtít o Doru ucházet. Ale ona ho odmítla a šla Na svátky navštívil rodinu sama.
Dořin bratranec, kterému musela ukazovat Vídeň. To jí
připomněla
v Drážďanech,
návštěvu kde
byla
s jiným bratrancem, který naopak
chtěl
ukazovat
město jí, a to včetně galerie, kde jí chtěl provázet – Dora ho však odmítla, a šla se podívat do galerie sama. Tam pak zůstala stát před jedním obrazem dvě hodiny a
jen
si
ho
v tichosti
prohlížela. Nejvíc se jí na tom obrazu líbila Madona. Obrazy – jsou důležitým bodem
jak
v albu,
tak
v Drážďanech. Na základě této první části snu usuzuje, že se Dora ztotožňuje mladým
s nějakým mužem,
který
bloudí po cizině a snaží se dosáhnout nějakého cíle. Protože
myslela
na
mladého inženýra, pak se ztotožňuje s ním a touží tím pádem
po
ženě
–
jí
78
samotné. Ve snu touží najít nádraží, ptá se „Kde je nádraží“, ale vlastně
tím
vzpomínku krabice“.
myslí
na
„Kde
je
Nádraží,
po
kterém touží tedy ve snu symbolizuje
krabici,
a
krabice je podle Freuda symbolem pro ženu. Právě proto usuzuje, že se Dora ztotožňuje
s mladíkem,
který touží po ženě. Ptá se asi stokrát.
Včera večer po odchodu návštěvy Doru,
požádal
aby
mu
otec přinesla
koňak před spaním. Bar byl zamčený
a
Dora
potřebovala
klíč,
který
nemohla
najít.
Šla
za
matkou a ptala se jí „Kde je klíč?“ Matka byla však zabrána do jiného hovoru, a tak se jí Dora ptala „asi stokrát“, než jí slyšela a odpověděla. Ve skutečnosti se prý ptala na klíč asi pětkrát. Stokrát a pětkrát považuje Freud
za
snovou
hru
s číslicemi,
které
se
projevují ve snu na základě reálných
podnětů,
jsou
79
vytrženy z kontextu, a pak ve
snovém
zařazeny
kontextu
do
jiných
souvislostí. Otázku
„Kde
je
klíč?“
považuje Freud za protiklad k otázce „Kde je krabice?“ – tedy za opak ženství a mužství => tedy za otázku, tázající se po mužských genitáliích. A navíc se Freud domnívá, že Dora dobře ví, že lepším uspávadlem než koňak je pro muže sex se ženou, který je otci odpírán. Obsah dopisu ve snu, že
Poukazuje na dopis, kterým
otec zemřel a ona se
chtěla postrašit otce svou
svévolně
smrtí proto, aby se přestal
vzdálila
od
scházet s paní K.
rodiny
Ve snu odchází do ciziny, aby otci žalem puklo srdce, tedy se chce pomstít. Když chceš?
Toto
je
přímo
pasáž
z dopisu od paní K., který poslala Doře jako pozvání k jezeru. Tázala se muže, kterého Dora potkala, jak je to daleko.
opět
příhodu,
která
vyprávěla se
jí
přihodila u jezera s panem K.,
tentokrát
trochu
podrobněji: Pan K. k ní
80
mluvil vážně a poté, když jí učinil nabídku jako muž ženě, tak u toho řekl „vždyť víte, že nic ze své ženy nemám.“ Poté jej udeřila do obličeje a utekla. Chtěla se od jezera vrátit zpět do města, a v lese u jezera potkala muže, kterého se ptala, jak je to do města daleko – muž odpověděl, že 2,5 hodiny. Les u jezera je tentýž jako ve snu, a navíc hustý les viděla i včera na výstavě obrazů, kde v lese byly i nymfy. 2,5 hodiny jsou rovněž vzpomínkou na událost u jezera. Nádraží, hřbitov
Nádraží (něm. Bahnhof) a hřbitov
(něm.
Friedhof)
považuje Freud za slovní hříčky se slovem v něm. Vorhof,
tedy
poševním
vchodem.
Dokud
nezmínila,
že
výstavě
Dora
včera
viděla
na
obraz
s nymfami v lese, připadalo toto
vysvětlení
Freudovi
mírně náhodné, ovšem nyní již nemá pochyby, neboť stydkým
pyskům
81
v ženském ústrojí
se
pohlavním někdy
v lékařské
říká
anatomii
„nymfy“, a nymfy v lese nemohou tedy být již nic jiného než ženské pohlavní orgány s ochlupením, a tedy nádraží a hřbitov jsou v Dořině snu symboly pro ženu. Její snaha projít hustým lesem je tedy fantazií o ztrátě panenství. Tomuto Freudovu výkladu přisvědčila, a hned začala sama o další pasáži ze snu. Jde klidně do svého pokoje
Vztahuje
a čte ve velké knize, která
k předchozím
leží na jejím psacím stole.
tedy sdělením, která mají
Kniha
nádech něčeho zakázaného.
měla
formát
naučného slovníku.
toto
čtení sdělením,
Vzhledem k tomu, že děti nikdy nečtou o zakázaných věcech klidně, domnívá se Freud, že se zde naplnila přání splňující situace snu, tedy je-li otec mrtev a ostatní odjeli na hřbitov, má čas si klidně číst, co chce, nebo též milovat koho chce, protože se zde jedná zřejmě o vzpouru proti rodičům. Na to, že by kdy četla něco v naučném
slovníku
si
82
matně
vzpomíná,
jeden
její
když
bratranec
onemocněl zánětem slepého střeva, o čemž informoval rodinu
strýc
dopisem,
hledala ve slovníku, jak se taková nemoc projevuje, přičemž si pamatuje na jeden
příznak
–
bolest
v břiše. Dora kdysi prodělala zánět slepého střeva, o němž se Freud nikdy – až dosud – nedomníval, že by měl cokoli společného s jejími hysterickými příznaky. Docela zřetelně vidí, jak Je logické, že chce-li jít do stoupá po schodech
svého pokoje v patře, musí přece jít po schodech. Vzhledem k tomu, že byla schopná jet do Vídně, a přitom
vynechat
cestu
vlakem, to tak logické zase není. Pak tedy pokračovala dále, že po zánětu slepého střeva nemohla moc dobře chodit, a proto se vyhýbala zvláště schodům, zvláštní
což
byl
příznak
dost zánětu
slepého střeva, a to ještě i vzhledem k tomu, že již nikdy později bolest v břiše
83
nepocítila, a bolest v břiše hlavně
nemá
spojitost
s nemohoucností chodit. Pak se tedy jedná skutečně o hysterický příznak, který si vyvolala tím, že četla něco v naučném slovníku, zřejmě
nejen
příznaky
slepého střeva, ale i něco, co skutečně zakázané bylo, a tak se za to potrestala novým
hysterickým
příznakem. Proč
však
k takovému
příznaku došlo, bylo zatím nejisté. Odehrál se zánět slepého střeva před nebo po příhodě u jezera? 9 měsíců po příhodě u jezera. Tato charakteristická doba přivedla
Freuda
k myšlence, že si – se svými malými možnostmi – vyvolala fantazii porodu, přičemž se domnívá, že právě téma těhotenství a porodu byla ta témata, o nichž
kdysi
Dora
četla
v naučném slovníku. Stejně
podobně
uhodnout,
jak
zkouší to
bylo
s nohou – nohu za sebou
84
vláčíme
tehdy,
když
ji
máme vyvrknutou, a to proto,
že
chybný
jsme
krok
udělali
–
udělala
chybný krok, protože by klidně mohla 9 měsíců po scéně u jezera rodit, ale nerodí. Freud se však opět domnívá,
že
toto
nekoresponduje
s jeho
teorií o tom, že hysterické příznaky musí mít infantilní vzor, a nikoli vzor získaný z pozdějšího života. Když bylo Doře 8 let, tedy krátce před vznikem její první
dušnosti,
šla
po
schodech dolů, vyvrkla si nohu
(stejnou,
kterou
později za sebou tahala) a měla ji v obvazech, musela být v klidu a několik týdnů ležet. Tím
byla
naplněna
o
infantilním
podmínka
vzoru, a moha tak být plně prokázaná porodu
fantazie
–
Dora
o
vlastně
nechtěla, aby scéna u jezera byla ukončena, a to proto, aby mohla o devět měsíců později Čímž
klidně se
porodit.
prokazuje,
že
85
náklonnost Dory k Panu K. neskončila scénou u jezera, ale pokračuje stále. Tomu Dora neodporuje. K ukončení sezení se Freud raduje, jaký udělali objev a čeho se v analýze dosáhlo. Dořina reakce byla poněkud pohrdlivá, když se zeptala, zdali se toto odkrylo tak moc? Tím dala znamení, že v příštím sezení toho bude k odhalování více. Rozhovor mezi Dorou a Freudem, jak proběhl na třetím sezení. (Freud, 1969, str. 246) Dora
Freud
Pane doktore, víte, že jsem tu dnes naposledy? Nemohu to vědět, protože jste mi o tom nic neřekla. Ano, umínila jsem si, že to vydržím do Nového roku, déle však již s vyléčením nechci čekat. Víte, že máte vždycky svobodnou volbu vystoupit.
Dnes
však
ještě
budeme
pracovat. Kdy jste se rozhodla? Myslím, že před čtrnácti dny. Vždyť to zní jako od nějaké služky, vychovatelky, čtrnáctidenní výpověď. Vychovatelka, která dala výpověď, byla také u manželů K., když jsem je navštívila u jezera.
Tak? O té jste ještě nikdy nemluvila, vypravujte, prosím.
Komentář Na této pasáži je dobře vidět úskalí práce s textem, který je starší 100 let. V předchozím snu nás mohlo zarazit, že pro nás v dnešní době je četba naučného slovníku něco zcela přinejmenším „nudného“, a bylo zprvu těžké rozpoznat, proč zrovna naučný slovník vyvolává v Doře mysl na sexuální témata. V dnešní době by se 86
dal „naučný slovník“ nahradit „internetem“, aby situace dávala smysl i pro dnešního čtenáře. V této pasáži není jasná odpověď o „čtrnáctidenní“ výpovědi jako od nějaké služky. Buď tedy má nějaký situační, historický význam, a nebo je zde zapojen obdivuhodný Freudům um a příprava na další sezení a chtěl, byť i ne příliš přiléhající odpovědí, navést Doru na vyprávění o služce, o které dosud nemluvila.
Vyprávění Dory na posledním sezení U manželů K. sloužila vychovatelka, která se k Panu K. chovala velmi chladně a on k ní. Asi dva dny před příhodou u jezera si tato vychovatelka vzala stranou a sdělila jí, že kdysi, když nebyla Paní K. doma, se k ní přiblížil a dvořil se jí, aby mu byla po vůli, neboť ze své ženy nic nemá. Což byla přesně ta slova, která přiměla Doru na jezeře Pana K. udeřit a utéct. Nicméně vychovatelka mu vyhověla, byla mu po vůli, a od té doby se k ní Pan K. choval velmi chladně a ona ho od té doby nenáviděla. Chtěla dát výpověď, ale když se cítila osamocena, napsala tuto příhodu rodičům, kteří jí odepsali, ať se okamžitě vrátí domů. Ona chtěla ale ještě chvilku vyčkat, jestli se chování Pana K. nezmění, a tak tedy neučinila to, co chtěli rodiče, a obdržela druhý dopis, že o ní už nechtějí ani slyšet, a že již nikdy nesmí domů. Z tohoto je patrné, která událost spustila Dořin útěk od Pana K. – byla to ta věta, ta stejná věta, kterou kdysi řekl i služebné, vychovatelce. Dora tak pocítila, že Pan K. i s ní jedná jako se služkou. Tento nový poznatek opět obohatil analýzu předchozího snu. Prvky z Dořina života
Výklad
Dora říká o události rodičům
Protože jim to řekla služebná
Dává Freudovi čtrnáctidenní výpověď Ztotožnění se služebnou jako služebná Dopis ve snu, který dovoluje, aby se Je dopis od rodičů služebné, který návrat vrátila
zakazuje
Rodičům to vypravovala až za 14 dní
Opět termín charakteristický pro služebné
Termínem mu chtěla dát čas, aby se Poslal jednu pohlednici a nic víc projevil
87
Freud na základě těchto nově nabytých poznatků seskládá Doře komplexní výklad její situace: Dora byla do Pana K. velmi zamilovaná, a když od paní K. zjistila, že by existovala reálná šance na rozvod, pak byla ochotna trpět milenecký poměr mezi paní K. a Otcem, neboť právě ten zaručoval větší šance na rozvod. Také se pak domnívala, že námluvy jsou vážná věc, a že se tedy pan K. nevzdá až do doby, dokud si jej nevezme. Neboť byla příhodou u jezera, která vznikla však díky malicherné pýše, kterou v Doře vzbudila vychovatelka, a která by však jistě mohla být překonána a vytrval-li by Pan K., tak mohla být i naplněna láska mezi panem K. a Dorou. To se však nestalo, a jak známo jedním z nejdůležitějších rysů neurózy je podle Freuda neschopnost splnit reálný požadavek lásky. Dora už nikdy do analýzy nepřišla.
Komentář Ve výkladu těchto dvou snů můžeme sledovat dvě linie, které se opakují. Během analýzy prvního snu dospěl Freud s Dorou (ačkoli s tím Dora nesouhlasila), že vlastně silně miluje pana K. Při hlubší analýze téhož snu bylo dospěno k závěru, že splněním přání v tomto snu je vytěsněné přání mít poměr s otcem. Při analýze druhého snu bylo opět shledáno, i na základě nových událostí, že Dora opravdu Pana K. miluje, a tentokrát to již nepopírá. Není však možné říci, že by v další analýze opět Freud pátral po vytěsněných přáních z dětství nebo zda by se spokojil s takovým výkladem, že příčinou Dořiných obtíží, tedy hysterických příznaků, je láska k milovanému muži, tedy v tuto dobu Panu K. Ani z výše uvedeného rozhovoru není jisté, zda Dora ukončila terapii kvůli tomu, že již přišla na původ svých obtíží, přiznala si konečně, že Pana K. miluje, i když byla její láska k němu zklamána, nebo zda se bála dalšího Freudova pátrání po hlubších obsazích. Jisté je zde však to, že Freud postupuje při výkladu snu nejprve tak, jak to nabízí reálná aktuální situace, a teprve poté jde dále po hlubších obsazích. Bohužel z této analýzy není jisté, která cesta je pro léčbu účinnější – zda je důležitější sdělení o příčinách „tady a teď“, nebo zda je účinnější uvědomit si své infantilní tužby a pracovat na nich. Kromě toho tedy nyní vyvstává otázka, zda v případě, kdy všechny děti mají stejná přání a stejný infantilní vývoj svého libida a průběh lásky k rodičům (Oidipovský komplex), zda je nutné a účelné zdůrazňovat a pátrat po tom, na kterém stejném základě jako u všech ostatních je ten který sen vystavěn? Skoro se nabízí odpověď, že původ snu je dle Freuda vystavěn na určitých okolnostech, které jsou nám všem společné, a 88
vždy se díky svým analýzám, k těmto společným prvkům Freud dopracoval, nicméně pro léčbu nebo jakýkoli jiný přínos „tady a teď“ se zdá být účinnější pracovat právě s těmi obsahy, které vycházejí z aktuálního dění kolem snícího.
Komunikační hledisko Vrátíme-li se však ke komunikačním úrovním v Dořině analýze a dění kolem ní, pak můžeme říci, že se jejího života účastní tyto osoby: 1. Ona sama 2. Otec 3. Pan K. 4. Paní K. 5. Vychovatelka 6. Freud Zde se tedy rovněž formulují okruhy osob, s nimiž je možné komunikovat, tedy: 1. Sám se sebou 2. Se svými rodiči 3. S partnerem 4. S přítelkyní 5. Se vzdálenou osobou 6. S nezávislou cizí osobou Sám se sebou Dora, jak je patrné, si neuvědomuje, jakou láskou k Panu K. trpí, neuvědomuje si ani příčinu svých neurotických příznaků. Způsob, jakým sama k sobě komunikuje je tedy v tomto textu založen především na analýzách snů, které jí předkládá odborník, kterému věří. Dora tedy sama sebe ovlivňuje v tom, že díky analýze snu, rozumí událostem ve svém životě, které jí až dosud nedávaly smysl. S rodiči Z textu je patrné, jak hezký vztah má Dora se svým otcem, nicméně její Otec ji „podstrkuje“ na trávení volného času s manželem své milenky, aby mohl se svou milenkou trávit čas on sám. Jedním z důvodů, proč přivedl Doru do terapie je ten, že chce po Freudovi, aby Doře vymluvil, že on a Paní K. jsou milenci. 89
S partnerem V tuto chvíli lze za partnera považovat Pana K., neboť k němu Dora hoří velkou mileneckou láskou a čas, který spolu tráví, jim dává prostor pro to, aby se spolu dobře poznali. Dora s Panem K. komunikuje především skrze nemoc, a to tak, že pokud přijede domů, ona je zdravá a připravená se mu věnovat, a pokud odjede, vrací se jí neurotické příznaky. Stejným způsobem se svým partnerem komunikuje i Paní K. Tyto vztahy si však nikdo neuvědomuje, až Freud dává Doře vhled do toho, jakými nevědomými komunikačními prvky dávají obě ženy najevo, jak onoho muže milují či nemilují. S přítelkyní Dora s Paní K., kterou považuje za přítelkyni nijak, nekomunikuje, tedy kromě toho, že si vyprávějí různé události ze svého života, a Dora je pak zklamaná, že je Paní K. vypráví jejímu Otci. Se vzdálenou osobou Dora komunikuje kromě osob jí blízkých také s několika vychovatelkami, které jí sdělují buď informace o průběhu sexuálního styku, nebo informace o tom, že jí milovaný muž zradil jinou ženu. Oběma vychovatelkám Dora bezmezně věří a informace od nich plně akceptuje. S nezávislou cizí osobou Touto osobou je zde míněn Freud, který z interakcí nemá žádný prospěch, neboť je zcela mimo tyto vztahy kolem Dory. Dora jej akceptuje a je ochotná od něj přijmout i věci, kterým dříve nevěřila.
Shrnutí Tento text sice neumožňuje sledovat komunikační úrovně skrze nevědomé projevy, neboť se zde odehrávají pouze dva takové typy – a sice komunikace skrze nemoc Dory a Paní K. v určitých obdobích, a vyprávění a analýza snu v psychoanalytické terapii. V běžných situacích se v tomto textu s další nevědomou komunikací nesetkáváme.
90
Tedy pro tuto práci je text přínosný z hlediska faktu, že je možné komunikovat skrze nevědomé projevy (nemoc), je možné se později dopracovat k tomu, že tomu tak bylo (analýza) a vymezuje hlavní okruhy osob, mezi nimiž analýza probíhá (kromě nezávislého cizího odborníka, s nímž se ne každý ve svém životě potká). Tento text tedy vymezuje základní okruhy osob, mezi nimiž je možné komunikovat. Vzhledem k tomu, že při první analýze prvního snu dospívá Freud k názoru, že za Dořinými obtížemi se skrývá láska k Panu K, k čemuž dospěl znovu při analýze druhého snu, ovšem díky předčasně ukončené analýze nebylo možné podrobit sen analýze další, hlubší, si lze položit otázku, zda je skutečně nutné podrobovat sny důkladné analýze, nebo zda nestačí zacházet s analýzou snu, ke které dospějeme k jako první? Není totiž zcela jisté, proč Dora analýzu ukončila, zda ji tolik zasáhl výklad o lásce k Panu K., nebo zda se bála další, hlubší analýzy, o níž věřila, že by dospěla k pravému jádru jejích obtíží.
Sen a prascéna Text Sen a prascéna není pod tímto samostatným názvem příliš znám, neboť známý je spíše chorobopis, jehož součástí Sen a prascéna je – jedná se o chorobopis jistého ruského šlechtice, který později vešel ve známost jako „Vlčí muž“. Ač byl případ „vlčího muže“ sepsán již na přelomu let 1914 a 1915 po ukončení psychoanalytické terapie, byl celý případ kvůli 1. světové válce publikován až mezi léty 1917 a 1920 jako soubor několika dílčích textů, a to pod uceleným názvem Z dějin případu dětské neurosy. Freud zde popisuje případ jednoho svého mladého, ovšem již dospělého, 25 let starého, pacienta, kterého léčil pomocí psychoanalýzy. Jeho mladý pacient začal těsně před svými 4. narozeninami trpět úzkostnou hysterií 5, a to konkrétně fobií ze zvířat (nejen z velkých, jako z koňů či vlků, ale i z motýlů, housenek nebo jiných brouků), která se během období od 4. roku jeho života do 10. roku proměnila v nutkavou neurózu6 s náboženským obsahem (denně se modlil, líbal obrazy svatých, až nakonec měl pocit, že je posednutý Ďáblem, když se mu na mysl vkrádaly hříšné myšlenky ve vztahu k Bohu nebo jiným svatým). Když bylo mladému pacientovi 18 let, 5
Úzkostná hysterie je termín pro zvláštní typ hysterie, jehož hlavním symptomem je fobie. (Laplanche, Pontalis, 1996) 6
Nutkavá neuróza je onemocnění založené na kompulzivních symptomech, obsedantních myšlenkách, na boji proti takovým myšlenkám, na různých obřadech a způsobech myšlení, které vedou až k neschopnosti cokoli dělat a jakkoli myslet (Laplanche, Pontalis, 1996)
91
nakazil se kapavkou, psychicky se zhroutil, několik let pobýval v psychiatrických léčebnách, kde byla jeho choroba klasifikována jako maniodepresivní šílenství, a následně o několik let později vstoupil k Freudovi do psychoanalýzy. Pacient žil v rodině s oběma rodiči a o 2 roky starší sestrou. Přestože bylo manželství rodičů šťastné, oba trpěli nemocemi – matka břišní chorobou a otec depresemi. Kvůli nemoci jeho matky o děti pečovala chůva. Rodina bydlela na statku, z něhož se po několika letech přestěhovala do města. Freudův pacient tak odděluje velmi bezčasově období „na statku“ a „po statku“. Jako malý byl velmi klidný a hodný chlapec, ovšem jednoho léta, když rodiče se sestrou odjeli pryč a on zůstal doma jen s chůvou a nově najatou vychovatelkou, se jeho chování prudce změnilo – začal být divoký a popudlivý a právě tehdy počaly jeho obtíže – začal se bát zvířat, která ovšem buď předtím nebo potom vlastně týral, bil koně, řezal do housenek atp. Vzhledem k bezčasovosti období „na statku“ nebyl pacient schopný sdělit, kdy a jak se u něj tato období střídala. Jeho sestra bývala vždy divoká a ráda svého bratra pošťuchovala, ne-li přímo trápila. Oblíbenou její hrou pro škádlení bratra bylo jeho strašení obrázkem vlka v jedné pohádkové knížce – ráda bratra děsila tím, že mu rychle obrázek vystavila před oči a kochala se jeho strachem a útěkem. Pacient přišel o tolik let později za Freudem pro pomoc do psychoanalýzy právě proto, že nemohl již existovat za normálních podmínek ve svém životě, které pravděpodobně pramenily z jeho dětství a zdravotních a psychických obtíží, kterými trpěl – tento fakt však objevil Freud až po několika pacientových letech strávených v psychoanalýze, neboť původně léčil pacientovu neurózu, kvůli které přišel jako dospělý. Celý případ Vlčího muže je poměrně rozsáhlým chorobopisem, který odkazuje na rané sexuální zážitky pacienta, jeho fantazie a zpracovávání oidipovského komplexu. Není účelné zde rozpracovávat celý případ v jeho komplexním řešení, proto bude z chorobopisu vyňat pouze pacientův sen, s nímž Freud velmi pracoval, a na němž objevil příčiny pacientovy neurózy. Celý případ je publikován ve Spisech z let 1917 – 1920 (Freud, 2003).
Pacientův sen Zdálo se mně, že je noc a ležím ve své posteli, (dolejší část postele byla obrácena k oknu, před oknem stála řada starých ořešáků. Vím, že byla zima, když jsem snil, a doba noční.) Náhle se samo otevřelo okno a s velikým zděšením vidím, že na velikém ořešáku před oknem sedí několik bílých vlků. Bylo jich šest nebo sedm. Vlci byli úplně bílí a vypadali spíše jako lišky nebo ovčáci, neboť měli veliké ocasy jako lišky a jejich 92
uši byly vztyčeny jako u psů, když na něco číhají. Za veliké úzkosti, patrně z toho, že mně vlci sežerou, jsem vykřikl a procitl. Později ještě pacient doplnil, že vlci byli naprosto strnulí a nehybní a jen na něj upřeně zírali. Tento sen se zdál pacientovi dle jeho slov někdy mezi 3. a 5. rokem jeho života. Pacient jej sdělil Freudovi hned v prvních měsících terapie, ale jeho výklad trval několik let – Freud pacienta hned informoval o tom, že v tomto snu může být klíč k vyléčení jeho infantilní neurózy, ale několik příštích let byl pacient blokován a teprve, když mu Freud sdělil, že tímto způsobem terapie probíhat nemůže a nebude, a sdělil pacientovi čas, kdy terapie skončí, poddal se pacient psychoanalýze a začal spolupracovat, a to i právě na výkladu tohoto snu. Freud byl přesvědčen, že právě tento sen v sobě ukrývá informace o původu vzniku pacientovy nemoci proto, že sen se zdál pacientovi být velmi skutečný, reálny, jako by se opravdu stal. Takové pocity skutečnosti snového materiálu Freud považuje za ty, které se ve skutečnosti opravdu staly, resp. sen se vztahuje na událost, která nebyla vytvořena fantazií a skutečně se stala. V případě pacienta jsou tyto velmi reálně obrazy ze snu obrazem reálné a skutečně prožívané události, konkrétně tzv. prascény. Prascéna je názvem vytvořeným právě proto, že se jedná o událost již dávno prožitou, kterou není naše vědomí s to si pamatovat, tedy se musela udát velmi časně. Prascéna je tedy podle Freuda (Freud, 2003) obrazem události z velmi raných let života, a to konkrétně obrazem koitu rodičů, který již byl „zapomenut“, tedy uložen do nevědomí a nyní skrze sny, zakládající se na pocitu skutečnosti obrazových scén, se snaží na sebe upozornit. Prascéna je tedy více či méně zahaleným jevem, který může ovlivňovat, a v případě Vlčího muže ovlivňuje, další život pacientů, ale právě díky snům, které se zdají být velmi skutečné, je možno tyto události odhalit. Freud analyzoval pacientův sen nejednou, a proto uvádí v textu i celý průběh vlastních myšlenek i postupu v terapii. Další rozbor snu bude tedy probíhat v etapách, v jakých je rozebíral Freud.
Analýza Rozdělíme-li sen na jednotlivé části, můžeme dobře sledovat, na které části se Freud pacienta průběžně ptal, a jak je pacient vysvětloval:
93
Část snu
Freudův komentář
Pacientovo vysvětlení
Leží ve své posteli
---
---
Okno se samo otevřelo
---
---
Veliký ořešák
---
---
Bílí vlci
Bílí
vlci
pacientovi Freud
se
připomínají ovce, které se pacient
domnívá,
díky
že
návštěvám
pásly ve stádech poblíž ovcí s otcem ukojoval oba statku. K těmto stádům jej základní pudy, a to jak pud někdy brával jeho otec – sexuální, tak pud smrti. v těchto
chvílích
býval Sexuální pud pacient dle
velmi šťastný. Krátce před Freuda
ukojoval
skrze
tím, než se pacientovi tento sexuální
bádání
při
sen zdál, ovce onemocněly návštěvách
s otcem
stád
a i přes očkování proti ovcí (přičemž není jasné, nemoci, pomřela.
většina
ovcí zda se Freud domnívá, že pacient otce,
pozoroval než
ovce,
spíše nebo
naopak), a pud smrti skrze náznaky strachu před smrtí, a to vzhledem k tomu, že většina ovcí pomřela. Freud vztahuje bílou barvu nejenom ke vzpomínce na bílé ovce, ale ve vztahu k ostatním prvkům ze snu, které jsou společné více či méně pohádkám O červené Karkulce a O neposlušných kůzlátkách, rovněž právě k pohádce
o
kůzlátkách,
kde si vlk nechává tlapu nabarvit u pekaře moukou
94
na bílo, aby zakryl šedou barvu a přelstil tak kůzlata. Vlci na ořešáku
Krátce před tím, než měl Freud nepřipisuje příběhu o pacient
tento
mu vlcích a krejčím
sen,
pouze
dědeček vyprávěl povídku, význam toho, jak se vlci která jej napadá, když si dostali do pacientova snu, vzpomene
na
vlky
na ale současně v příběhu vidí
stromě: Jeden krejčí seděl i návaznost na kastrační v pokoji, když se rozrazilo komplex
–
když
krejčí
okno a do místnosti jím připravil vlka o ocas. Právě vskočil starý vlk. Krejčí ho tato návaznost je to, co chytil za ocas, utrhl mu jej pacienta
na
vyprávění
a vlk zděšeně prchnul. Po zaujalo nejvíce, a proč si chvíli šel krejčí do lesa, kde dědečkův
příběh
potkal smečku vlků, před zapamatoval. kterou utekl na strom. Mezi vlky byl i starý vlk, který vskočil ke krejčímu do pokoje, a protože se chtěl krejčímu pomstít za utržený ocas, vymyslel způsob, jak se vlci ke krejčímu na strom dostanou – jeden vyleze na druhého a tak dále, až poslední z vlků dosáhne na krejčího. Starý vlk sám začne vytvářet základnu
jehlanu.
Když
krejčí zpozoruje, co na něj vlci
chystají,
zvolá:
„Chyťte šedivého za ocas!“ Bezocasý
starý
vlk
se
95
zalekne, uteče, a tím shodí celou pyramidu z vlků. Šest nebo sedm vlků
Číslo
6
a
v pacientovi neposlušných
7
evokuje
pohádku
o
kůzlátkách.
Kůzlátek bylo 7, ale jen 6 jich vlk sežral – 7. kůzle se před ním ukrylo do hodin. Vypadali jako lišky nebo ---
---
ovčáci Měli veliké ocasy jako ---
Freud se na tuto pasáž již
lišky
pacienta
neptá,
nicméně
navazuje zde na příběh o vlcích
a
krejčím,
který
připravil starého vlka o ocas,
čímž
připomněl
kastrační
komplex.
Připomenutí
kastračního z dědečkova
komplexu vyprávění vlkovi,
o
krejčím se
a
tento
kompenzoval v pacientově snu jako liščí ocasy vlků. Jde zde tedy o kompenzaci za bezocasého vlka. Jejich uši byly vztyčeny ---
---
jako u psů, když na něco číhají Úzkost, že ho vlci sežerou
Freud vysvětluje, že hlavní pohnutkou pro onemocnění jeho pacienta v pozdějším věku, tedy v době, kdy
96
k němu přichází do terapie, byl strach z otce. Freud se domnívá, že vlk byl u pacienta první náhražkou za otce, kterého se bál – strach vyplynul
právě
díky
symbolům
z obou
výše
zmíněných pohádek, neboť by mohlo být docela dobře pravděpodobné, pohádky obsahu
že
obě
díky
svému
v sobě
vlastně
ukrývají infantilní strachy z otce. Sežrání vlky zde představuje vzpomínky na rané dětství pacienta, kdy si zřejmě
hrával
se
otcem,
a
který
pravděpodobně
častěji
vyslovoval
svým
„něžnou
výhružku“: „ Sežeru tě!“ Strnulost, nehybnost vlků
Freud
se
domnívá,
že
základem prascény je fakt, na který pacient velmi často upozorňoval,
a
sice
strnulost a upřené nehybné zírání
vlků.
domnívá,
Freud
že
se
strnulost,
kterou sen zobrazuje, je skrze zkreslena,
snovou a
to
práci v pravý
opak.
97
Z této první analýzy pacientova snu o vlcích, kterou Freud provedl s pacientem hned v úvodu terapie, je zřejmé zaměření se v terapii na pudové obsahy, které v nevědomí pacienta působily a které pravděpodobně stály za vytvořením pacientova snu. Kromě jiných se Freud věnuje tématice pudů i ve Třech pojednání k teorii sexuality (Freud, 2000, Sebrané spisy 1904 – 1905), které vydal v roce 1905. V tomto textu (Freud, 2000) zachází Freud především s pojmem libido jako s výrazem pro pohlavní pud, nesouhlasí však s obecně v té době přijímaným názorem, že pohlavní pud dozrává až v pubertě, čili zcela chybí u dětí. Freud naopak tvrdí, že dětská sexualita je velmi aktivní již v raných stádiích vývoje dítěte (za první projevy dětské sexuality považuje už dumlání palce), jenom je zapomenuta, resp. vytěsněna do nevědomí, člověku tak tedy „chybí“ vzpomínky až do 6. nebo i 8. roku věku. Dětská sexualita se v dětech plně začíná projevovat mezi 3. a 4. rokem. Tento Freudův předpoklad rovněž potvrzuje pacientovo tvrzení, že sen se mu zdál někdy mezi 3. a 5. rokem života. Důležitými pojmy v oblasti teorie pudů jsou pojmy sexuální objekt a sexuální cíl. Sexuální objekt je osoba, od níž vychází sexuální přitažlivost a sexuální cíl je činnost, ke které pud vede. Pud však není nahodilým vnějším podrážděním, nýbrž psychickým zastoupením dráždění, jehož zdrojem je vnitřní somatické prostředí. Ve Třech pojednání k teorii sexuality definuje Freud pud právě skrze pojmy cíl, objekt a zdroj. Nutkavost pudů, která tedy v analýze snu Vlčího muže ještě nemůže být zohledněna, neboť není dosud Freudovi známa, přidává ke komplexní definici pudů až v textu Pudy a jejich osudy, z roku 1915. Freud rovněž ve Třech pojednání k teorii sexuality uveřejňuje teorii o závidění penisu a popis kastračního komplexu. Tento předpokládá, že všechny děti se rodí s představou, že mají nebo mohou mít penis – ovšem protože je realita jiná a chlapci i děvčata se s ní brzy setkají, zažívají velké zklamání. Podle Freuda jsou dívky s to se smířit s tím, že penis prostě nemají a mít nebudou, kdežto chlapci tímto novým sdílením zkušenosti vážně utrpí – existuje pro ně totiž riziko, že by o penis mohli přijít stejně jako dívky, které kdysi penis měly, ale za trest o něj přišly a nyní jim chybí. Takto v sobě chlapci vytvářejí kastrační komplex, o němž v první fázi analýzy snu podle Freuda snil i jeho pacient. V této prvotní analýze pacientova snu lze tedy sledovat zásadní prvky strachu z otce a kastračního komplexu, o nichž v době, kdy byl sen analýze podroben Freud publikoval. Zajímavé je, že nejspíš právě proto, že Freud publikoval příběh Vlčího muže až v roce 1915, tedy v době, kdy vydal rovněž Pudy a jejich osudy (Freud, 2002), používá v komentářích analýzy snů právě pohled na pudy, který pochází až z mnohem pozdější doby, než v jaké byl sen analyzován. V každém 98
případě z této analýzy, kterou provedl v počátcích terapie, a kdy si poprvé k určitým snovým symbolům dosadil jejich reálné významy, odvodil následující řadu úryvků, které na sebe navazují, a které jsou prvním klíčem k vyléčení pacienta: Skutečná příhoda – z velmi rané doby – hledění – nehybnost – sexuální problémy – kastrace – otec – něco děsného Tento nárys pojmů, který Freud získal z první analýzy snu s pacientem, si vytvořil jistý předpoklad o původu nemoci jeho pacienta v pozdějších letech, nicméně ještě nemohl podat pacientovi konkrétní zprávu o tom, co bylo jeho snovou prascénou, která mu na tolik let ovlivnila život. K tomuto snu se však již velmi dlouho po první analýze pacient nevrátil. Pravděpodobně nebude vinou analýzy tohoto snu (nebo se o tom alespoň Freud nezmiňuje) fakt, že poté se terapie Vlčího muže na dlouho zastavila. Zastavila se v pokrocích a v pomoci, kterou následně ještě byl Freud ochoten a schopen pacientovi poskytovat. Přesto však o mnoho let později byl sen podroben analýze znovu, a to v době, kdy se Freud rozhodl s pacientem terapii ukončit, a kdy pacient sám začal konečně spontánně spolupracovat, a tedy se i sám vrátil k vyprávění snu a jeho analýze. V níže uvedené tabulce jsou zapsány pouze nové poznatky, které pacient Freudovi sdělil při druhé analýze stejného snu z jeho dětství. Část snu
Pacientovo vysvětlení
Freudův komentář
Leží ve své posteli
---
Okno se samo otevřelo
Toto okno se nevztahuje Freud s tímto pacientovým k oknu,
--u
kterého
sedí vyjádřením
souhlasí,
a
krejčí a jímž vskočí do pokračuje: procitl a něco místnosti
vlk.
pacienta
samotného
několikaleté
Podle spatřil, tedy úporné zírání (po vlků lze tedy nyní přičítat
Freudově pacientovi. Lze tak učinit
terapii) to znamená, že opět díky mechanismům náhle otevře oči. Spí a snové
práce,
která
již
náhle procitne a při tom jednou vlky převrátila, a něco vidí – strom s vlky.
sice v dědečkově vyprávění se snaží vlci dostat na strom, tudíž jsou pod ním, a
99
nikoli na něm jako ve snu. Tento mechanismus snové práce tedy můžeme použít i v případě zírajících vlků – nezírají oni, ale ten, na koho oni zírají ve snu, tedy pacient. Veliký ořešák
---
---
Bílí vlci Vlci na ořešáku
Mechanismy snové práce obrátily umístění vlků – ve vyprávění se snaží dostat na strom, tudíž jsou pod ním, a nikoli
na
něm.
Tento
mechanismus snové práce tedy lze přičítat i tomu, proč nezírají strnule vlci, ale pacient. Šest nebo sedm vlků Vypadali jako lišky nebo ---
---
ovčáci Měli veliké ocasy jako --lišky Jejich uši byly vztyčeny ---
---
jako u psů, když na něco číhají Úzkost, že ho vlci sežerou Strnulost, nehybnost vlků
Mechanismus obrácení se nyní zdá být hlavním a příčinným
klíčem
snové
práce, která zamaskovala prascénu
–
bylo-li
již
dvakrát použito snového 100
mechanismu
převrácení
(nezírají vlci, ale pacient; vlci sedí na stromě a ne pod ním), pak Freud odvozuje, že převrácení je použito i u strnulosti
vlků
–
vlci
v původní
prascéně
tedy
nebyly v nehybnosti, naopak
ale
v pohybu
nejprudším. Ve Třech pojednání k teorii sexuality (Freud, 2000) kromě vymezení pudu Freud definuje a popisuje rovněž vývojové fáze sexuální organizace, tedy období pregenitální (tj. orální a sadisticko-anální) a genitální. Vzhledem k věku, kdy se pacientovi sen o vlcích zdál, tedy mezi 3. a 5. rokem života, nacházel se pacient v této době v období sadisticko-análním. Toto období dětské sexuální organizace se vyznačuje především již jistou polaritou, která v předchozím, tj, orálním, období chybí. Oba protipóly Freud nazývá jako aktivní a pasivní činnost, kdy aktivní činností je svalová činnosti těla a pasivní je erotogenní podráždění sliznice střev. Podle Freuda (Freud, 2003) byla tedy dle další analýzy ve snu pacienta použita právě tato opozita, která ukryla výjev z prascény do pacientova snu: subjekt x objekt a aktivita x pasivita (hledění na něco, vlci na pacienta, pacient na vlky) a klid x pohyb (vlčí strnulost, prudké pohyby). V tuto chvíli je tedy již téměř jisté, kam výklad směřuje – pacient jako dítě ležel v posteli a když otevřel oči, spatřil soulož, nejspíše vlastních rodičů, tedy minimálně otce, který je pro něj znázorněn jako vlk. Pro Freuda je taková analýza však málo dostačující, a skrze tento sen prokazuje vztahy mnohem více propracovanější a konkrétnější, a to vše díky jednomu snu a jednomu případu psychoanalytické práce, což mu bylo později mnohými vytýkáno. I po tomto výkladu lze pozorovat jisté zajímavé vztahy mezi případem Vlčího muže a návazností na další Freudovy části psychoanalýzy. V Pudech a osudech (Freud, 2002) můžeme pozorovat vývoj libida a jeho energie ve vztahu k různým objektům, tedy především popisuje Freud sadismus obrácený proti vlastní osobě, tedy masochismus, a exhibici jako obrácení cíle pudu od „být pozorován“ k „pozoruji“. Tedy obrací cíle pudů od aktivních (trýznit, dívat se) do pasivních protikladů (být trýzněn, být 101
pozorován). Rovněž popisuje subjekt-objektovou rovinu vnímání a rovinu slasti a nelibosti. Není tedy jisté, zda mají oba texty spolu jakoukoli souvislost, ale převrácení od pasivních principů k aktivním v pacientově snu, nebo přesun objektu na subjekt, je pozoruhodně shodné s principy popsanými v Pudech a osudech. Další, tedy již třetí, práce s pacientovým snem přišla „náhle a jindy“, tedy určitě později než výklad předchozí, tedy jistě po několikaleté spolupráci pacienta s Freudem, ale Freud blíže nespecifikuje okolnosti toho, proč pacient začal o snu opět mluvit a nechal jej opět podrobit analýze. Vybral opět určité oblasti, o kterých Freuda informoval, a Freud k nim našel další možné příčinné vztahy. Část snu Leží ve své posteli
Pacientovo vysvětlení
Freudův komentář
---
---
Okno se samo otevřelo Veliký ořešák
Jedná
se
o
vánoční Protože děti často a rády
stromek. Vzpomíná si, že mají
jednoduché
sny,
měl tento sen před Vánoci, v nichž se jim splňuje přání, a to v očekávání Štědrého byl
sen
o
dne. Neboť měl narozeniny stromku
vánočním
splnění
přání
právě na Štědrý den, určil, z následujícího dne, tedy že se mu tedy sen zdál aby už byly Vánoce. v předvečer
jeho
4.
narozenin. Bílí vlci
V důsledku poznatku
nového o
Vánocích,
konstatuje Freud, že vlci na stromě
jsou
vánočními
dárky
na
vánočním
stromečku. Vlci na ořešáku Šest nebo sedm vlků Vypadali jako lišky nebo ---
---
ovčáci Měli veliké ocasy jako ---
102
lišky Jejich uši byly vztyčeny ---
---
jako u psů, když na něco číhají Úzkost, že ho vlci sežerou
Při
objevení
nového
poznatku, že se sen zakládá na vánočním období, není tedy zprvu jasné, proč vlci (vánoční dárky) vzbuzují v pacientovi na konci snu úzkost. Zde Freud opět připomíná splnění přání, a to
vzhledem
objevu,
k novému
kdy
se
sen
pacientovi zdál, tedy ve čtyřech
letech,
tedy
ve
vztahu k sexuální teorii – pacient si přál být ukojen otcem.
Intenzita
tohoto
přání aktivovala starou, již zapomenutou,
prascénu
soulože rodičů – tedy obraz toho, jak vypadá ukojení otcem.
Ovšem
případě
v tomto nepřichází
uspokojení ze splnění přání ve snu, tedy zde neplní sen základní přání,
funkci
ale
plnění
naopak
díky
hrůze
právě
zděšení
a
splnění
přání
(ukojení
otcem) zabraňuje. Freud je přesvědčen,
že
jediným
103
obrazem, který mohl být vyvolán tak, aby zamezil splnění tohoto sexuálního přání ve snu, je obraz prascény,
který
evokuje
kastrační komplex, a tím nutí sen ke změně afektu: od uspokojení k úzkosti. Strnulost, nehybnost vlků Po této analýze pacientova snu je zřejmé, jak je nestabilní výklad snu zpětně po mnoha letech. (K tomuto tématu se vrátím v další části práce – pokusem o srovnání analýzy snu bezprostředně po snění, a to před rokem a následně po roce). Jedinou pacientovou vzpomínkou na vánoční stromeček se rozpadá celá myšlenka ovcí a vlků z dědečkova vyprávění – nicméně však Freudovi zůstává dále myšlenka na to, že pacient skutečně procitl pravděpodobně ze spánku a viděl soulož rodičů, což se mu vrátilo o nějakou dobu později jako prascénní vzpomínka, která deaktivovala aktuální přání vztažené k sexuální teorii a tedy oidipovského a kastračního komplexu. Ačkoli novou vzpomínkou na Vánoce vlastně pacient boří předchozí teorii o převrácení obsahů z prascény a dědečkova vyprávění, Freud stále považuje závěry z předchozích zjištění za platné. A to i přes to, že novým prvkem vánočního stromku totiž vlastně pacient umisťuje vlky zcela samozřejmě a správně NA strom, a nikoli pod něj, a tudíž zde není řeč o převrácení vlků, kteří původně byli POD stromem, a teprve díky mechanismům snové práce se dostali NA strom. Vánoční dárky symbolizované ve snu jako vlci tedy zcela kazí teorii o převrácení. Rovněž vzpomínka na úzkost z otce, kterou prvně vysvětloval Freud a nejspíše ji přijal i pacient sám, jako vzpomínku na něžné hrátky s otcem a na zvolávání „Sežeru tě“, se v průběhu terapie rapidně změnila na silné afektivní pohnutky založené na sexuálních přáních dítěte, která se dále vyvíjí a jejich náročné zpracování ovlivňuje zbytek života. Otázkou zde tedy zůstává, zda v průběhu několikaleté terapie se změnil opravdu vztah mezi Freudem a pacientem natolik, že byla prolomena bariéra odporu a pacientovi vytanuly na mysl nové poznatky, které pod Freudovým zpracováním výrazně obrátily průběh terapie, nebo zda nemohlo ze strany pacienta docházet občas (nejspíše tehdy, když byl Freudem tlačen k ukončení několikaleté terapeutické práce) k vyprávění, která neměla se snem vlastně nic moc 104
společného, ale o nichž věděl, že zcela jistě „udělají Freudovi radost“ a posunou jejich společnou práci opět o něco dále. V dalším pokračování textu Sen a prascéna však Freud již uvádí jen závěry z dalších a dalších, dle jeho slov „nesčetných“ analýz, které podaly odpovědi na otázky, které se kolem prascény, která byla základem neurózy, a tedy vlastně i snu, vynořovaly. V průběhu analýzy tedy Freud odpověděl na otázky, kolik bylo pacientovi, když viděl výjev, který se později stal jeho prascénou, jaké byly okolnosti, i jak přesně prascéna vypadala.
Kolik bylo pacientovi let? Podle Freuda muselo být v době, kdy pacient jako malý chlapec spatřil výjev (jak již Freud osvětlil předchozími analýzami, jednalo se o výjev soulože jeho rodičů) ve věku jeden a půl roku. Tento věk Freud určil především díky pacientovým pozdějším depresím, kterými trpíval od svých desátých narozenin, a to obvykle v pozdních odpoledních hodinách. Freud se proto domnívá, že v této době se muselo pacientovi dít v době raného věku něco, co v odpoledních hodinách zanechalo na pacientovi následky. Z pacientovy anamnézy následně zjišťuje, že ve věku jednoho a půl roku trpěl malárií a tudíž i vysokými horečkami, které mohly vrcholit právě v odpoledních hodinách. Jaké byly okolnosti soulože rodičů? Díky nemoci spal pacient coby dítě v postýlce v pokoji svých rodičů a měl tak příležitost je při souloži pozorovat. Jaká byla prascéna? Výjevem prascény se zde tedy stává soulož rodičů, kteří si během letního dne užívali sexuálního potěšení za přítomnosti svého malého dítěte. Pacient tehdy náhle procitl ze spánku a spatřil své rodiče, jak spolu souloží, a to v takové poloze, v jaké mohl bezpečně vidět matčino pohlavní ústrojí a zároveň otcův penis. Proto se Freud domnívá, že se jednalo o soulož zezadu, čemuž by nasvědčovalo nejen spatření obou pohlavních orgánů, ale i následný strach z otce, který se při souloži zezadu nacházel ve vzpřímené poloze, kdy jeho partnerka, matka pacienta, byla tedy jemu plně podrobena, což by mohlo být ještě zdůrazněno schoulenou polohou, v níž se podle Freuda žena souložící zezadu s mužem nachází.
105
Jak k tomu Freud dospěl? V tomto textu, resp. chorobopise, není uvedeno, jaké okolnosti předcházely snění, a to proto, že se jedná o rozbor snu až po mnoha letech, tedy vypráví jej dospělý muž, kterému se tento sen zdál, když mu byly necelé 4 roky. Nicméně, podle Freuda, lze odvodit, jaké události přesně měli na snění vliv, a jaké pak na další život pacienta. Pacient spatřil souložící rodiče. Sestra jej strašila obrázkovou knihou s vlkem. Dnes ví, že to byla kniha „O neposlušných kozlátkách“. Pacient si myslí, že mu poloha vlka připomíná polohu otce z prascény. Dědeček mu vyprávěl povídku o ševci a bezocasém vlkovi, přičemž se mu zdá o vlcích s huňatými ocasy. Bezocasý vlk vyzývá ostatní, aby si na něho vylezli, čímž se vytváří spojitost jak mezi povídkou, tak snem o vlcích na stromě, tak spuštěním obrazu z prascény a i pohádkou o kozlátkách tím, že si z ní vypůjčil sen sedmičku. Mimochodem během léčby se občas díval pacient na nástěnné hodiny, které měl Freud v ordinaci. Freud se domníval, že šlo o příznakové jednání, kterým dával pacient najevo, aby už hodina skončila. Nebylo tomu tak, později vysvětlil, že sedmé kůzlátko se ukryje v hodinách, a ostatních šest sežere vlk. Dával tím tak najevo, že si není jist, jestli se má Freuda bát nebo ne. Mimo jiné lze zde pozorovat, jak je důležité komunikovat o všech projevech, které pokládáme za nevědomé. Freud se domníval, že pacient mu dává najevo svou touhu po ukončení hodiny, a teprve, když se na to Freud zeptal, zjistil, jak špatně si tento úkon vykládal, jak se pacientův „kanál 1“ stal Freudovým „kanálem 2“. Freud se tedy domnívá, že před snem a ve snu došlo k následující přeměně materiálu: prascéna – povídka o vlku – pohádka o neposlušných kozlátkách, zrcadlí postup myšlenek při tvoření snu: touha po sexuálním ukojení otcem – poznatek, že je vázáno podmínkou kastrace – strach z otce. (Freud, 2003, str. 54) Strach z otce byl pak způsoben přáním souložit s ním, tedy být ukojován jako matka, jejíž slastný výraz si z oné scény pacient pamatuje, čili přání být vůči otci pasivní, přičemž pasivita je znakem ženství a aktivita mužství, musela být taková touha potlačena a nahrazena strachem z otce, tedy ve snu strachem z vlka. Nicméně ve snu trpí úzkostí kastrovaný bezocasý vlk, a tedy lze podle Freuda předpokládat, že se zde pacient ztotožňuje s „kastrovanou“ matkou. Pozdějším vyústění ve fobii z vlka, pak tedy zřetelně proti tomuto protestuje a vyzdvihuje tím tak své mužství. Úvahy o sexuální organizaci pacienta jsou stěžejním jádrem pacientovy choroby, které však nebude předmětem
106
v této práci.7 Důležitou odpovědí na otázku z předchozí analýzy Dořiných snů však může být, že nebylo–li by hlubší analýzy pacientova snu, nebylo by možné zřejmě objasnit příčiny jeho aktuálních obtíží. Sen totiž vypráví pacient v prvních měsících analýzy, ovšem zdál se mu kdysi dávno, během terapie se mu sen nezdál, tedy nepřišly žádné důležité spouštěče pro snění o vlcích tak jako kdysi. Teoreticky mohly být spouštěče snění příběh o vlkovi a pohádka o kůzlátkách, ale jak to, že tento sen objasnil příčiny z pozdějšího onemocnění? Vzhledem k tomu, že Freud nepodává další informace o objasnění příčin (patrně proto, že žádné další neshledal), nelze než věřit tomu, že opravdu důkladná analýza snu v sobě skrývá odpovědi i po mnoha a mnoha letech. Vzhledem k předčasnému ukončení Dořiny terapie nelze tyto dva případy srovnat. Nelze říci, že opravdu je nutné každý sen podrobit analýze důkladné, hluboké a hledat příčiny snu v infantilních zážitcích. Nesporným faktem však je, že pacient sám tomuto výkladu bezmezně uvěřil, a dokonce se rozpomněl na matčin slastný výraz při souloži s otcem. Nicméně sám Freud poukazuje na to, že si děti až do 6. nebo 8. roku věku nic nepamatují (Freud, 2000) a ostatně i dnešní výzkumy prokazují (Vavrda, 2005), že děti nejsou schopny si nic pamatovat až do svých přibližně 3 nebo 4 let. Akceptace Freudova výkladu pacientem je patrně dána především jeho obrovskou mírou důvěry v něj a v jeho výklad. Pacient je ochotný si připustit, že si prascénu pamatuje, že jej ovlivnila a že se stala, a odvozovat od tohoto (mírně nejistého) předpokladu celý svůj další život. Měli-li bychom zde použít schématu vztahů kolem snícího z předešlé analýzy Dořiných snů, pak by v tomto případě nebylo možné, neboť Freudův materiál se zaměřuje na zcela jiné aspekty než na vzájemné vztahy kolem pacienta, zaměřuje se především na něj samotného, ovšem vzniká zde i otázka důvěryhodnosti sdělení analytika, kterému je sen sdělován. Pacient má zcela evidentně velmi velkou důvěru ve Freudova sdělení, neboť jeho výklad přijímá bez výhrad a plně jej akceptuje. Role vztahu mezi Freudem a „Vlčím mužem“ hraje významnou roli už jen z toho hlediska, že pacient odporoval léčbě, resp. nebyl schopen se vyléčit, až do doby, než mu Freud oznámil, že jeho terapie bude takovýmto způsobem ukončena. Sice je otázkou, do jaké míry mu následná analýza a terapie skutečně pomohla a do jaké míry se snažil pacient
7
Blíže viz Freud, 2003: Sebrané spisy z let 1917 – 1920, Z dějin případu dětské neurózy
107
udělat Freudovi radost a „hrál“ to, že Freudovy závěry jsou správné, ovšem o tomto text nepojednává a ani není předmětem této práce toto zkoumat. Důležité je, že vztah mezi pacientem a jeho terapeutem se vyvinul tak, že pacient zcela jistě v určité míře, přijímal bez výhrad závěry analytika. Text Sen a prascéna tedy neobohatil nijak velmi tuto práci o podrobnější popis vztahových schémat, která byla stanovena v předchozím textu Zlomek analýzy případu hysterie, ale vnesl do práce se sny a do jejich výkladu na úrovni komunikace důležitý aspekt důvěry v analytika, a tedy schopnost, resp. možnost, nechat se analytikem „zmanipulovat“ k přijetí výkladu, o němž není jisté, že je správný. Pomohou nové poznatky ujasnit další texty, které Freud publikoval o snech?
Sen a telepatie V dalším svém textu Sen a telepatie (Freud, 1998) se pokouší Freud opět prokázat, že sen je jednak splněním přání, a jednak že předpoklad o vstupu prvků výhradně skrze vědomí do nevědomí je jediným správným předpokladem – a to i přesto, že v závěru textu poznamenává, že telepatii vůbec nerozumí. V textu Sen a telepatie používá Freud k prokázání vágnosti tolik oblíbeného vztahu snění a telepatických myšlenek dva dopisy, které obdržel od svých příznivců v Německu.
První dopisovatel První Freudův dopisovatel se s Freudem poděluje o dvě události v jeho životě, které považuje za projevy telepatie. Nejdříve popisuje svůj sen, v němž se mu zdálo, že jeho nynější žena porodila dvojčata. V tu dobu byla těhotná jeho dcera, která žila daleko od něj a se svým otcem udržovala pouze písemný styk. Jeho dcera mělo podle lékaře porodit až za měsíc a měla porodit chlapce. V noci, kdy se muži zdál sen o tom, jak jeho žena rodí dvojčata, porodila dvojčata právě jeho dcera, o čemž se dozvěděl až druhý den z telegramu, který mu zaslala. Druhou událostí, o níž se chtěl s Freudem podělit, je smrt jeho nejmladšího bratra – celkem jich bylo 5 bratrů, z nichž on a jeho další tři bratři odešli již dávno z domu a doma zůstal jen jejich nejmladší desetiletý bratr. Když tento nejmladší bratr zemřel, přinesl muži i jeho třem bratrům listonoš telegram, ve kterém byli o smrti nejmladšího z nich informováni. V okamžiku, kdy listonoš předával muži telegram,
108
jeho velmi vtíravě napadlo, že nejmladší bratr je mrtvý. Po letech se svěřil s tímto zážitkem svým třem bratrům, a překvapivě i oni měli stejný zážitek. Freud obě tyto záležitosti vysvětluje takto: co se týče snu, vykládá jej jako kterýkoli jiný sen, který je podroben analýze, ovšem má-li vysvětlit časovou shodu událostí ze skutečnosti a ze snu, vysvětluje, že má-li přiznat existenci telepatie jako jevu, pak ale „s telepatickým poselstvím se zachází stejně jako s kusem materiálu sloužícím k tvorbě snu, jako s dalším podnětem přicházejícím zvnějšku anebo zevnitř, jako s rušivým hlukem z ulice, jako s nějakým vtíravým počitkem přicházejícím z některého orgánu spícího“ (Freud, 1998, s. 140). Telepatická myšlenka nemá tedy s podstatou snu vůbec žádnou spojitost – za předpokladu, že telepatie existuje, „vkrade“ se myšlenka do snu jako cokoli jiného, co je následně snovou prací zpracováno. Možnost existence telepatie samé však Freud nijak dál nekomentuje – pouze shrnuje, že analýza snu nemá s potencionální existencí telepatie nic společného. Mnohem podrobnější vysvětlení však dává svému dopisovateli v druhém případě, v případě předtuchy smrti jeho bratra, které je plně v souladu s tvrzení, že nejdříve něco muselo být ve vědomí, než to mohlo být přesunuto do nevědomí. Freud poznamenává, že nejvíce telepatických přenosů u analytických pacientů se vztahuje právě k tématice smrti a že to není náhoda. Tito pacienti „chovají ve svém nevědomí zvláště silná nevědomá přání smrti vůči svým nejbližším, a proto je již dlouho potlačují“ (Freud, 1998, s. 150). Na první pohled se tedy zdá, že se jedná o „novinku“ ve sdělení, ale ve své podstatě se jedná spíše o aktivaci toho, „co již dávno pacienti věděli“ – tedy že jejich blízký je svým způsobem nadbytečný, a tedy neživý.
Druhá dopisovatelka Druhý zdroj materiálu, který byl Freudovi zaslán, pochází od jeho dopisovatelky, která se nyní léčí v léčebném ústavu s diagnózou neuróza. Podle dnešních klinických vodítek bychom zřejmě však dle informací z textu mohli pacientku diagnostikovat spíše jako paranoidní poruchu osobnosti, možná jako paranoidní schizofrenii či jinou poruchu myšlení a dle klinických měřítek bychom mohli diagnostikovat zrakové a sluchové halucinace (MKN X. revize). Kromě svých vidění mrtvých lidí, slyšení volání svého mrtvého bratra těsně před jeho smrtí, o níž se dozvěděla následující den, či popisu svých vzpomínek z dětství, posílá Freudovi také svůj sen, který se jí zdá již od mládí a žádá jej o analýzu. 109
Kromě klasické analýzy snu, který mu pisatelka zaslala, nabízí Freud vysvětlení všech jevů, které se v jejím okolí okultisticky objevují, jako nevyřešený Oidipovský komplex. Svůj rozbor začíná přesvědčením, že slyšela volat svého bratra před smrtí „Maminko, maminko!“ Freud se domnívá, že toto přesvědčení pramení ze sdělení její matky, která ji obeznámila s tím, že slyšela svého syna volat právě v dobu, na kterou bylo ohlášeno její úmrtí. Freud se domnívá, že u pisatelky pouze vzniká přesvědčení, že měla stejný vjem ve stejnou dobu jako její matka. Freud se domnívá, že došlo k identifikaci pacientky s matkou, neboť o něj jako malá pečovala, a tudíž, když matka sdělila, že slyšela jako matka volání svého syna, díky identifikaci pacientky s matkou, došlo k zvědomění tohoto sdělení ve smyslu, že volání „Maminko! Maminko!“ patří vlastně jí, jakožto osobě, která o něj v dětství pečovala. Na druhou stranu však také Freud poznamenává, že i zde může platit hypotéza o potlačeném přání smrti bratra, který byl v dětství pisatelčiným sokem, neboť byl jejím mladším sourozencem, se kterým musela bojovat o pozornost. Další vidinu, o které pisatelka píše, Freud zdůvodňuje kombinací obojího výše zmíněného: pisatelka viděla v domě své přítelkyně jistou osobu, kterou po několika letech identifikovala na fotografii jako zesnulou manželku přítelčina nynějšího muže – její přítelkyně se provdala za vdovce. Freud toto vidění vysvětluje tak, že „… se identifikovala s přítelkyní, mohla najít v její osobě splnění svých přání, neboť všechny nejstarší dcery rodin s mnoha dětmi si v nevědomí vytvářejí fantazijní představu, že se v důsledku smrti matky stanou druhou otcovou ženou…“ (Freud, 1998, s. 151). Ani jeden z těchto dopisů v sobě nenese žádné známky komunikace – Freud svým pisatelům pouze vysvětluje „záhady“ z jejich života, které podle něj vůbec záhadami nejsou.
Sen a okultismus Pod tlakem, kterému byla kdysi, resp. v době Freudově je, vystavena psychoanalýza jako nová věda, nechce Freud a priori odmítat okultismus jako vědu neprobádanou a nesmyslnou, proto, že by ji odsoudil jen na základě toho, že je to něco nového a neznámého. Proto se v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy (Freud, 1997), konkrétně v XXX. Přednášce Sen a okultismus pouští do kritického zhodnocení okultistických věd. Neboť jsou okultní vědy zahaleny nadmíru velkým tajemstvím a mystériem, zkouší Freud proniknout k jejich kritickému zhodnocení skrze 110
výklad o tom, co je to telepatie. Poměrně překvapivě se opět v této přednášce setkáváme s dopisem, který Freud již jednou popsal, a to přesně o 10 let dříve – jde o dopis z textu Sen a telepatie a jeho sdělení, že se mu ve snu zdálo, že jeho žena porodila dvojčata. V předchozím textu však tuto zprávu nijak nepodrobil analýze, nyní pouze konstatuje, že je nadmíru jasné, že onen muž je nespokojený se svou druhou ženou a přál by si, aby byla jako jeho dcera prvního manželství. Sen mu tedy toto přání splňuje – a je úplně jedno, jestli ke zprávě došlo telepaticky nebo na základě odhadu muže o tom, kdy by měla dcera porodit. Aby se nezabýval jen telepatií, uvádí Freud tedy u příběhu jiné jeho pacientky, která k němu do analýzy vstoupila, když jí bylo 43 let, trpěla neurózou a byla bezdětná. Tato pacientka vyprávěla Freudovi, že když jí bylo 27 let, byla u věštce, který jí předpověděl, že až jí bude 32 let, bude mít 2 děti. Ačkoli se tak nestalo, pacientka na tohoto věštce nevzpomínala nijak zle. Pacientka se totiž provdala za muže, který byl neschopný s ní zplodit dítě, a tak nemohl naplnit svou otcovskou roli, tedy jej pacientka nemohla jako otce vnímat. Ona sama vyrostla v rodině, kde byla na otce silně fixovaná. Když jí sdělil věštec věštbu, že děti mít bude, naplnil tak podle Freuda její přání, nechal jí, aby si jej ve fantazii splnila, a tak na něj nemohla nyní vzpomínat s nelibostí, neboť jeho věštba jako jediná jí umožnila ten pocit, že může vnímat svého manžela jako otce. Freud uvádí ještě několik dalších příkladů, více či méně obsáhlých, včetně jednoho, který lze ve zkratce uvést za příklad pro všechny. Jistý mladý muž trpěl láskou k jedné ženě, s níž se nechtěl oženit, neboť její pověst nepatřila mezi nejlepší, ale nemohl ji ani přestat milovat. Kromě toho, že absolvoval analýzu u Freuda, šel navštívit s lístkem psaným onou ženou grafologa. Grafolog mu sdělil, že osoba, která psala lístek, je velmi zoufalá a brzy spáchá sebevraždu. Ačkoli žena v tu dobu, ani kdykoli později, sebevraždu nespáchala, byl toto podnět pro mladého muže, aby se od ní konečně odpoutal – vždyť nebude mít cenu setrvávat ve vztahu, který tak jako tak brzy skončí. Našel si tedy konečně dívku, s níž by se mohl oženit a usadit, nicméně po čase začal mít pochyby, jestli tato dívka je ta pravá. Opět vzal lístek psaný její rukou a šel s ním za stejným grafologem. Tentokrát mu grafolog sdělil, že tato dívka opravdu ta pravá není. Poté se muž vzdal představy, že by si ji skutečně vzal za ženu. Díky Freudově analýze si pak konečně vzal muž za ženu tu pravou. Nicméně dle Freuda, a těžko s ním nelze souhlasit, grafolog vždy jen vytušil z rozhovoru přání toho, kdo mu lístek přinesl, jak by chtěl, aby výklad dopadl a díky těmto vědomostem pomohl naplnit přání svých zákazníků. 111
Lze poznamenat, že zde hraje velmi výraznou úlohu víra v mystérium a v tajemné, které grafologii obepíná. Nicméně tento text slouží pro ilustraci právě toho, co je v této práci důležité – co je tajemné a nelze to prokázat, o tom nelze pochybovat jako a priori o nepravdě.
Závěry a východiska z textů Sigmunda Freuda Všechny texty, které Freud uveřejnil o snech, byly nyní podrobeny analýze, a ze tří z nich lze odvodit závěry pro poslední část práce. Jediným textem, který nepřinesl uspokojivé nebo v této práci jinak použitelné závěry je text Sen a telepatie, v němž Freud „pouze“ odůvodňuje, jaký vztah by mohla mít telepatie a sny. Podstatně zajímavějšími texty z hlediska této práce jsou Zlomek analýzy případu hysterie, Sen a prascéna a Sen a okultismus. Na základě textu Zlomek analýzy případu hysterie můžeme definovat vztahy, v nichž se mezilidské interakce odehrávají, a v nichž můžeme hledat komunikaci skrze nevědomé projevy. Pro rekapitulaci jde o komunikaci se sebou samým, s partnerem, s rodiči, přáteli a známými. Sen a prascéna dává náhled na obrovskou důvěru v analytika, který „ví“, což potvrzuje svým způsobem i Sen a okultismus, kde je víra v pravdivost sdělení vržena do rukou někoho, kdo „ví“, jak funguje mystérium. „Ten, kdo neví“ je zde postaven do role „toho, kdo věří, že ví ten druhý“.
112
Závěr Na základě poznatku z Freudových textů lze učinit několik závěrů. Z textu Sen jako důkazní prostředek vyplývá, že se ošetřovatelka doznává svým vyprávěním snu ke dvou různým věcem na dvou různých úrovních – jednak skrze hlubší Freudovu analýzu doznává, že by ráda měla dítě, a jednak skrze pacientčinu analýzu manifestních sdělení při vyprávění snu se přiznává, že přestala hlídat pacientku, jak bylo jejím úkolem. Z textu Zlomek analýzy případu hysterie nelze jednoznačně stanovit, zda byla analýza víceméně manifestního překladu snu správná, nebo zda by dospěla k jinému závěru než k tomu, že by přesvědčila Doru, že miluje Pana K. a jaký by případné odlišné sdělení mělo účinek na hysterické příznaky Dory, protože byla analýza ukončena předčasně. Vyplývá však, že interakce probíhají v různých interpersonálních vztazích, přičemž v každém z těchto vztahů panuje různá míra intimity. Míra intimity postupuje od sebe sama, přes partnera, rodiče, přátele až k osobám známým a cizím, přičemž ke komunikaci skrze nevědomí zde dochází především na úrovni partnerských vztahů prostřednictvím komunikace skrze nemoc. V textu Sen a prascéna pak zjišťujeme, že je důležité brát v úvahu nejen míru intimity ve vztahu, ale i důvěru mezi tím, kdo podrobuje své nevědomí analýze a tím, komu je důvěřováno, že analýzu provede správně, důvěryhodně. Tento text tedy nezohledňuje důvěru mezi dvěma stranami, které spolu komunikují „o“ nevědomých projevech, ale výrazně přispívá k tvrzení, že ačkoli si snící osoba může vykládat sen v různých etapách analýzy různě, lze pak na základě důvěry v analytika přijmout jediný správný názor, který analytik jako správný předkládá. Aspekt důvěry zde hraje velkou roli, a to i ve vztahu k cizímu člověku. Fenomén komunikace o nevědomých projevech pak zohledňují texty Sen a okultismus, a pak samozřejmě i výchozí text Sen jako důkazní prostředek. V textu Sen jako důkazní prostředek můžeme právě tuto důvěru mezi mluvčím a adresátem pozorovat nejen ve výkladu ošetřovatelčina snu pacientkou, ale i v ošetřovatelčině sdělení samotném. Z podstaty sdělení vyplývá, že obě ženy mají mezi sebou vztah, který s důvěrou (a s respektem vůči této důvěře) počítá. A stejně tak počítá s touto důvěrou i vztah mezi grafologem a jeho zákazníkem v textu Sen a okultismus – grafolog dopředu počítá s důvěrou v jeho výklad, v jeho sdělení, kterou bude zákazník respektovat, a kterou respektuje.
113
Za důvěrou, kterou je ochotná respektovat pacientka vůči ošetřovatelce a ošetřovatelka vůči pacientce, je dlouhodobě pěstovaný vztah mezi oběma ženami, kdežto vztah mezi zákazníkem a grafologem je ale nahodilý a jednorázový. Lze tedy říci, že důvěru mezi mluvčím a adresátem neurčuje tedy míra intimity v jejich vzájemném vztahu, ale důvěru ve sdělení druhého. Ta je, dle původního výchozího, předpokladu, spjata s mystériem snu, resp. s mystériem nevědomí. Rozbor textů tedy ukázal, že pokud je víra v nevědomí a mystérium, které toto nevědomí zahaluje, dost silná, bude věřit snáze tomu, co sděluje osoba v roli analytika. Je poměrně škoda, že Freud nepopisuje, zda svou analýzu o přání ošetřovatelky mít dítě, sdělil své pacientce, a zda ta by byla ochotná změnit svůj názor na výklad ošetřovatelčina snu pod váhou Freudovy autority. Na straně adresáta tak tedy musí panovat důvěra v to, co mluvčí říká, což však dává mluvčímu jistý prostor pro to, aby zacházel jistým způsobem právě s tím, co říká adresátovi. Na straně mluvčího tedy, jak je patrné z textů může a nemusí panovat jistá vědomost o adresátovi. V případě osob, které jsou si cizí, taková vědomost obvykle nepanuje – jistě by však Freud nemusel být považován za zcela cizí osobu, neboť toho o svých pacientech ví jako málokdo z jejich okolí, nicméně však z analýzy jejich případů, nemá – upustíme-li od psychickým záležitostí jako např. dobrý pocit z dobře odvedené práce – žádný zisk. Freud při analýzách svých (cizích) pacientů (byť jej navštěvují třeba i několik let) provede prostou analýzu, z níž nemá žádný primární zisk, založený na vztahu mezi ním a jeho pacientem. Důležitým prvkem, který je zřejmý jak z textu Zlomek analýzy případu hysterie, tak z textu Sen a prascéna, je fakt, že pokud Freud „tady a teď“ neuspokojí aktuální potřeby svých pacientů, stejně na další sezení dorazí, byť odcházejí ze sezení nespokojeni. V případě grafologa z textu Sen a okultismus však grafolog využívá jisté znalosti o svém cizím zákazníkovi obratně tak, aby zákazník v okamžiku „tady a teď“ odešel spokojený, tedy v naději, že se splní to, co si přeje, a to i přesto, že nemusí očekávat, že se tak opravdu stane a že jej tedy jeho zákazník navštíví znovu. Analytik Freud má tedy oproti grafologovi o dost ztížené postavení – vysvětluje, jaké přání pacient doopravdy má, kdežto grafolog naplňuje naději o přáních, která jsou povrchová, a která jsou pro pacienty nebo zákazníky v danou chvíli „zajímavější“, obzvláště pokud je v danou chvíli netrápí žádné psychické obtíže. Vztahy mezi cizími lidmi lze tedy z výše uvedených textů popsat takto. Vztahy mezi lidmi blízkými však budou ještě komplikovanější, a to o pragmatický kalkul, který přináší zisk mluvčímu, založený právě na blízkém vztahu. Nelze vyloučit, že jistý zisk 114
očekávala i ošetřovatelka z textu Sen jako důkazní prostředek, když své pacientce, s níž zcela evidentně nebyl vztah založen na pouhém „cizím“ vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel, sdělila svůj sen. Vzhledem k okolnostem a znalostem, které ošetřovatelka o pacientce měla, je možné se domnívat, ačkoli toto tvrzení není zcela průkazné, že ošetřovatelka se chtěla přiznat pacientce k tomu, že ji nehlídala – a není vyloučeno, že tak učinila právě proto, aby byla vyhozena a mohla mít své vlastní dítě. V textu Zlomek analýzy případu hysterie pak lze pozorovat, jaký zisk měla Dora ze svého onemocnění, a jaký zisk naopak měla Paní K. Výchozím předpokladem této práce bylo, že je možné zacházení s nevědomými projevy na různých úrovních komunikace, a především s ohledem na možnost pragmatického kalkulu ve vztahu k zisku se zacházením s nevědomím a jeho projevy. Tento předpoklad, který byl výchozím předpokladem a zájmem pro vypracování této práce, se podařilo díky práci s Freudovými texty prokázat.
115
Literatura
1. FREUD, S.: Vybrané spisy II. Státní zdravotnické nakladatelství. Praha, 1969. 2. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Psychopatologie všedního života. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1996. 3. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1997. 4. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Výklad snů. O snu. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1998. 5. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1904 - 1905. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 2000. 6. FREUD, S.: Totem a tabu. Vtip. Práh. Praha, 1991. 7. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1909 - 1913. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1997. 8. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1913 - 1917. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 2002. 9. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Přednášky k úvodu do psychoanalýzy. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1997. 10. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1917 - 1920. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 2003. 11. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 - 1924. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1998. 116
12. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1917 - 1920. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 2003. 13. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z let 1925 - 1931. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 2007. 14. FREUD, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Spisy z pozůstalosti 1892 - 1938. Psychoanalytické nakladatelství. Praha, 1996. 15. VAVRDA, V.: Otázky soudobé psychoanalýzy. Tradice a současnost. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, 2005. 16. MARKUS, G.: Sigmund Freud a tajemství duše. Životopis. Paseka. Praha, 2002.
17. BRADFORD, R.: Roman Jakobson: Life, Language, Art. Routledge. London, 1994. 18. VYBÍRAL, Z.: Psychologie komunikace. Portál. Praha, 2009. 19. MOLNAR, M.: The Diary of Sigmund Freud 1929 – 1939. A Record of the Final Decade. The Hogarth Press. London, 1992. 20. LAPLANCHE, J., PONTALIS, J.-B.: Psychoanalytický slovník. Veda. Bratislava, 1996.
117