UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií

Dobrovolnictví a mocenská pozice bílého muže v rámci výuky na ostrově Lombok Bakalářská práce Praha 2013

Autor: Radka Mičunková

Vedoucí práce: PhDr. Dana Bittnerová, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila v ní pouze uvedené prameny a literaturu. Práce nebyla použita k získání jiného nebo stejného titulu. Zároveň dávám svolení, aby byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy. Práce smí být použita ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne 27.6.2013

.................…………………………... Radka Mičunková

Poděkování Na tom to místě bych ráda poděkovala své rodině a přátelům, kteří mě vytrvale podporovali v době psaní této práce. Zvláštní dík patří vedoucí práce PhDr. Daně Bittnerové, CSc. za její trpělivost a přínosné rady. Dále bych chtěla poděkovat všem účastníkům výzkumu, kteří mi věnovali svůj čas a díky své sdílnosti a ochotě mi pomohli získat požadovaná data, stejně jako všem ostatním dobrovolníkům a nadšencům Indonésie, bez nichž by Kintari o.s. nemohlo fungovat. V neposlední řadě pak Mgr. Janě Wolfové, hybné síle celého sdružení, za její vytrvalost, houževnatost a přátelskou povahu.

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá zrcadlením pozice bílého muže u člověka s dobrovolnickou zkušeností. Skrze komplexní zmapování této zkušenosti se rozkrývají tři různé identity – dobrovolnická, pozice nadřazeného bílého muže, jenž jedná na základě hegemonického postavení Západu, a postmoderního člověka hledajícího rozptýlení a útěk ze stereotypu. Na příběhu dobrovolnictví od počátku až do konce a na konkrétních příkladech se zabývám vynořováním a prolínáním těchto různých identit. V druhé řadě pojednává práce o tom, jak samotní aktéři reflektují svou dobrovolnickou zkušenost.

Klíčová slova dobrovolnictví, orientalismus, bílý muž, vzdělávání, Lombok, kolonialismus

Abstract The following thesis reflects a position of a white man throughout the volunteering experience. Within a comprehensive mapping of this experience, three different identities are revealed - a volunteer, a position of a superior white man, and the post-modern man in search of distraction who is trying to escape from the stereotype. Identities mentioned above are shown on the specific examples in the story of volunteering from the beginning until the end. This thesis also presents how individuals reflect their experience of volunteering.

Keywords volunteering, orientalism, white man, education, Lombok, colonialism

Obsah ÚVOD ............................................................................................................. 1 1. TEORETICKÉ UKOTVENÍ .............................................................................. 2 1.1 Orientalismus................................................................................................... 2 1.2 Osobnostní vzorce postmoderní doby ............................................................... 3 1.3 Dobrovolnictví.................................................................................................. 5 1.3.1 Osoba dobrovolníka ........................................................................................... 5 1.3.2 Formy dobrovolnictví .......................................................................................... 6 1.4 Motivace.......................................................................................................... 6 1.4.1 Motivace pro dobrovolnictví .............................................................................. 6 1.5 Adaptace ......................................................................................................... 7 1.5.1 Kulturní šok ......................................................................................................... 7 1.5.2 Zóna komfortu .................................................................................................... 8 1.6 Ostrov Lombok ................................................................................................. 9 1.6.1 Přírodní a geografické podmínky ....................................................................... 9 1.6.2 Aktuální ekonomická situace ............................................................................ 10 1.7 Kintari foundation o.s..................................................................................... 10 1.7.1 Základní informace o organizaci ...................................................................... 10 1.7.2 Charakteristika projektů Kintari ....................................................................... 11 1.7.3 Příprava na projekt ze strany Kintari ................................................................ 13 1.7.4 Pozice organizátora .......................................................................................... 13

2. METODOLOGIE ..........................................................................................15 2.1 Výzkumná strategie ....................................................................................... 15 2.2 Výzkumný problém ........................................................................................ 15 2.3 Výběr vzorku .................................................................................................. 16 2.4 Techniky sběru dat ......................................................................................... 17 2.5 Analytický postup........................................................................................... 17 2.6 Etická stránka ................................................................................................ 18

3. LOMBOK OČIMA DOBROVOLNÍKŮ (VÝZKUMNÁ ČÁST) ..............................20

3.1 Motivace dobrovolníků vyjíždějících na projekt Kintari ................................... 20 3.2 Prvotní informace o projektu .......................................................................... 21 3.3 Příprava na odjezd ze strany jednotlivce ......................................................... 22 3.4 Příjezd na Lombok .......................................................................................... 25 3.5 Adaptace ....................................................................................................... 26 3.5.1 Individuální nástroje adaptace ......................................................................... 27 3.5.2 Kulturní šok ....................................................................................................... 27 3.5.3 Asistovaná migrace a zóna komfortu............................................................... 28 3.5.4 Krizové momenty .............................................................................................. 29 3.6 Pobyt ve škole ................................................................................................ 31 3.6.1 Příprava metodologie, odlišná očekávání ........................................................ 31 3.6.2 Přijetí dobrovolníka dětmi ................................................................................ 31 3.6.3 Metodika při výuce, didaktika .......................................................................... 32 3.6.4 Charakteristika žáků ......................................................................................... 33 3.6.5 Výukové strategie ............................................................................................. 35 3.6.6 Materiální vybavenost ve škole ........................................................................ 36 3.6.7 Místní učitelé .................................................................................................... 37 3.6.8 Taneční skupina ................................................................................................ 38 3.6.9 Školka v Ngolangu ............................................................................................ 39 3.7 Závěrečná evaluace dobrovolnické zkušenosti ................................................ 39 3.7.1 Efektivita projektu ............................................................................................ 41 3.7.2 Přínos pro dobrovolníka ................................................................................... 42 3.7.3 Doporučení pro vyjíždějící dobrovolníky ........................................................... 43 3.8 Další atributy pobytu ..................................................................................... 44 3.8.1 Negativní sociální faktory ................................................................................. 44 3.8.2 Interakce s ostatními lidmi ............................................................................... 44 3.8.3 Přístup k turistům, cizincům ............................................................................. 45 3.8.4 Negativní reakce místních na působení Kintari ................................................ 46 3.8.5 Další případy uplatňování mocenské pozice a reflexe kolonialismu ................ 47

4. VLASTNÍ DOBROVOLNICKÁ ZKUŠENOST – TROJÍ IDENTITA ........................50 5. ZÁVĚR .......................................................................................................52

POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................54 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA .....................................................................................56

Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám zrcadlením různých identit u člověka s dobrovolnickou zkušeností, a to konkrétně na příkladu výuky ve škole na ostrově Lombok, který se nachází v Indonésii. Skrze komplexní zmapování této zkušenosti jsou odhalovány tři různé identity – dobrovolnická, pozice nadřazeného bílého muže, jenž jedná na základě hegemonického postavení Západu, a okrajově také pozice postmoderního člověka hledajícího rozptýlení a útěk ze stereotypu. Pomocí těchto tří konceptů vysvětluji zkušenost zakoušenou jednotlivci při setkání s „cizím“. Práce je strukturovaná podle příběhu dočasné migrace na Lombok, jak jej reflektovali čeští dobrovolníci. Druhotně mě zajímá, jak dobrovolníci uvažují o této své dobrovolnické zkušenosti, jak se například adaptují v cizí zemi, jaké zakouší komunikační střety z hlediska odlišného kulturního zázemí a podobně. Z praktického hlediska by mohly tyto poznatky poukázat na organizační a systematické nedostatky v neziskových organizacích, čímž by dopomohly zvýšit úspěšnost podobných projektů. Na tuto problematiku jsem se zaměřila z pohledu občanského sdružení Kintari o. s., jehož jsem od roku 2008 členkou. Zajímaly mě střety dvou odlišných kultur v rámci tohoto typu rozvojové pomoci na příkladu konkrétní země třetího světa. Téma jsem si vybrala z důvodu, že se v této oblasti pohybuji již několik let, a to jak v pozici člena rady občanského sdružení Kintari, tzn. organizátora rozvojové pomoci, tak z pohledu dobrovolníka samotného, protože jsem se v roce 2009 podobného projektu na Lomboku sama zúčastnila. Dalším důvodem, proč je mi téma blízké, je mé paralelní studium předmětů z oboru Etnologie se specializací indonesistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se zaměřením na indonéský jazyk. Téma bylo zčásti zpracováváno během studijního pobytu na programu Erasmus ve Velké Británii.

1

1. Teoretické ukotvení V této práci se nejvíce opírám o postkoloniální teorii nerovného postavení Západu a Východu, která je známa jako orientalismus, částečně pak o Baumanovo pojetí člověka pozdní modernity a v neposlední řadě o obecné principy dobrovolnictví.

1.1 Orientalismus Ucelenou koncepci orientalismu představuje ve svém díle literární teoretik a komparatista Edward Said. Zabývá se západním kulturním, historickým a ideologickým pojetím Východu. Orientalismus podle něj představuje hluboce zakořeněnou a celosvětově platnou myšlenku západní dominance nad Východem. Jedná se o soubor specifických myšlenek, klišé, názorů a přesvědčení, které aplikujeme vzhledem k Orientu. (Said, 2008) Orient je podle Saida pouze myšlenkový konstrukt – Východ byl totiž takzvaně „orientalizován“. Základy tohoto konstruktu spadají pod rozlišování známého my vztahujícího se k Okcidentu a oni, jež označuje vše neznámé pocházející z Orientu. Takto vykonstruované myšlenkové kategorie utvořily pole pro chápání jinakosti dvou světů. Pojetí těchto protikladných světů je pak binární opozicí, na které staví myšlenka orientalismu. Další takovou opozicí může být i chápání bělocha a černocha, kteří představují spolu neustále bojující protipól. (Fanon, 2011) Orient je chápán jako dokonale protikladný obraz západního světa, který vnímáme jako „normální“, což následně vede k negativnímu vymezení se proti Orientu, nepochopení jeho podstaty a zdůraznění kontrastů. V souvislosti s touto teorií je nutné poukázat na mocenskou nadřazenost Západu. Ta je založena na faktu, že určité kulturní formy dominují jiným, a z tohoto postu vládne Okcident Orientu, přičemž tento hegemonický vztah ospravedlňuje orientální zaostalostí. Západ proto považuje své intervence za zcivilizováním Orientu za legitimní. Podřízená rasa totiž sama neví, co je pro ni dobré, naopak vládnoucí rasa ji z nevědomosti může vysvobodit a pomoci jí vymanit se z okovů zpátečnictví. S myšlenkou nadvlády určité společnosti už jde pak ruku v ruce ideologické ospravedlnění kolonialismu. Východ může fungovat jen proto, že jej Západ vysvobodil z úpadku a učinil jeho 2

obyvatele součástí koloniálních impérií. Orientálci tedy zákonitě musí vítat evropskou expanzi s otevřenou náručí. „Musí přispěchat Západ a v nekonečném altruismu jim podat pomocnou ruku („břemeno bílého muže“, „civilizační mise“). Orientálec se tak vyloženě těší na příchod západní okupace. Ta ho vyvede z bídy, nesvobody a každodenního nebezpečí života mimo kultivované lidské společenství.“ (Černý, 2009, str. 34) Obyvatel Východu vystupuje v roli nerozumného, nechápavého, dětinského, bez disciplíny a pracovní kázně, tíhnoucího k pasivitě, vyžívajícího se v násilí, agresivitě a vzdoru. Evropan je naopak racionální, vyzrálý, uvědomělý, pokrokový, mírumilovný a s citem pro pořádek. Tyto charakteristiky a vymezení jsou však součástí rámce, který je definován Západem. Okcidentalista je chápán jako „normální“, zatímco Orientálec má zákonitě nálepku odlišného. Evropan musí nevyhnutelně v rámci své koloniální intervence zasáhnout, aby Orientálce umravnil a postupně umístil do normalizovaného rámce Západní společnosti. „Orientalismus lze tedy označit za proces poznání Orientu, který vše orientální umisťuje do kontextu třídy, soudní místnosti, vězení či učebnice, aby bylo podrobeno pečlivému zkoumání, studiu, posouzení, disciplíně či zprávě.“(Said, 2008, str. 54) Podle autora však nic jako homogenní Východ přirozeně nikdy neexistovalo a orientalismus spíše vypovídá o chápání našeho světa než o Orientu samotném.

1.2 Osobnostní vzorce postmoderní doby Polský sociolog Zygmunt Bauman přišel koncem 20. století s postmoderním pojetím identity a několika koncepcemi, na kterých trefně demonstroval životní strategie novodobého člověka. Postmoderní člověk žije podle Baumana v chladném emocionálním světě, v němž si spřádá neproniknutelnou síť neosobních sociálních vztahů, což může vyústit v pesimismus a lhostejnost vůči okolnímu světu. Jednání člověka pak popisuje jako soubor rolí, podle kterých se jeho chování liší v závislosti na okolních lidech, prostředí a čase. (Roubal, 2003) Vystihujícími atributy postmoderního životního stylu a společnosti se zdají být fragmentace, epizodičnost, rozpolcenost, relativismus či nespojitost. Jedince žijícího v pozdní modernitě pak charakterizují postavy jako zevloun, tulák, turista nebo hráč. (Bauman, 1995). Dále však budu pracovat převážně s modelem turisty, okrajově i s charakteristikami dekadentního zevlouna, jehož vystihuje tíhnutí k absolutní svobodě. 3

Model turisty výstižně akcentuje současnou orientaci lidí na cíl a tendence hodnotit životní situace podle toho, zda nás k cíli přibližují. Hlavním posláním člověka je v tomto pojetí realizace vlastního potenciálu a důsledné a systematické naplánování etap života vedoucího k úspěchu. (Bauman, 1995) Hlavním zájmem turisty je vyhledávání zážitků a sběr dojmů. Vzhledem k tomu, že tak činí z vlastní vůle, postrádá úctu a respekt vůči vnějšímu světu a nemá z něj žádné obavy. Cítí se v něm bezpečně proto, že má peníze, které jsou symbolem jeho bezmezné svobody a vůle. Turista demonstruje svou nadřazenou pozici už jen tím, že si danou zemi vybere – svou volbou totiž dává najevo, že je daná zem hodna jeho návštěvy. Za svoje peníze pak očekává odpovídající služby a zážitky, které pokud nejsou uspokojivé, mohou být reklamovány. Jak vysvětluje Bauman, „turista platí, turista vyžaduje.“ (Bauman, 1995, str. 50) Okolní svět chápe jako prostředek pro uspokojení své potřeby bavit se. Předpokládá, že ostatní jeho potřeby znají a budou se chovat tak, jak on chce – musí být stále po jeho vůli. Je neustále přesvědčen o své důležitosti a analogicky k orientalismu – i nadřazenosti. Turista opouští svůj domov a vyráží do světa, aby se obohatil o nové zážitky a zkušenosti. Má pocit, že doma už všechno zná, a proto už ho může ukojit pouze exotika. Cizí kultura, lidé a zvyky mu to umožní. O nových zážitcích pak rád doma vypráví spolu s prezentací obrázků, kterými dokládají jinakost vnějšího světa. Turista nicméně svůj domov nikdy neopouští úplně – vlastní kulturní perspektivu si zachovává a domov má tak stále aspoň ve své mysli. Od domova se tedy vzdaluje pouze fyzicky a nakonec se rád vrací zpět. O splynutí s místními turista nestojí, naopak se snaží svoji jinakost prezentovat na odiv. Za to, co se jinde děje, nenese absolutně žádnou odpovědnost – zachovává distanc a pasuje se pouze do role externího pozorovatele. Domnívá se také, že svými návštěvami lokální kulturu nezruinuje, že ji zanechává v nezměněném stavu, nicméně nezadržitelně rostoucí turistický průmysl v hojně navštěvovaných oblastech mluví o opaku. „Turista proto putuje po cestách turistických, z nichž byly pečlivě odstraněny všechny náhody a nečekaná setkání a jež byly vyplněny exotikou, která na každém kroku slibuje dobrodružství. Navíc jsou všude na trase rozestavěni pestří domorodci vycvičeni k předstírání neustálého údivu a v demonstrování připravenosti k ,adaptaci‘.“ (Bauman, 1995, str. 52)

4

Omezená délka pobytu v dané lokaci mu umožňuje cítit se v cizině bezpečně, protože je vědom možnost vrátit se domů. Pobyt je pouze dočasný, pro turistu jako hledače dobrodružství a profesionálního sběratele dojmů není záhodno zapouštět v cizině kořeny. Stále kole sebe hledá dobrodružná, vzrušující a odlišná místa, a okolní svět podle nich hodnotí. (Bauman, 1995)

1.3 Dobrovolnictví Samotné dobrovolnictví má mnoho podob, stejně tolik nalezneme i pokusů o jednotnou definici tohoto pojmu. V této práci se přikláním k užšímu vysvětlení podle Dekkera a Halmana, kteří dobrovolnictví charakterizují pomocí tří předpokladů. Dobrovolná činnost je nepovinná, to znamená, že se do ní jednotliví účastníci zapojují pouze z vlastní vůle, kdy nejsou nuceni jinou osobou. Rozhodnutí účastnit se projektu vychází z vlastní svobodné volby, nesmí být povinné. Aktivita je dále užitečná jiným lidem. Práce dobrovolníka může mít i určitý užitek pro něj samotného, ale hlavně by měla být prospěšná pro ty, kdož jsou vně okruh jeho blízkých osob. V neposlední řadě není za tuto činnost poskytována jakákoliv hmotná odměna. Od osoby dobrovolníka se tedy požaduje nezištné chování bez nároku na finanční ohodnocení. (Dekker, Halman, 2003)

1.3.1 Osoba dobrovolníka „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“ (Tošner, Sozanská, 2006, str. 35) Osobnostním předpokladem pro dobrovolnictví je silné sociální cítění, prosociální chování a altruismus. Pojem altruismus označuje takové myšlení, postoje a jednání, které primárně sledují zájmy a prospěch jiného člověka. Často je definován v opozici k egoismu, protože se jednotlivec snaží pomoci druhému i za cenu vzdání se vlastních potřeb. (Doležalová, 2008)

5

1.3.2 Formy dobrovolnictví Dobrovolnictví se dá rozlišit na základě různých kritérií do mnoha kategorií. Z hlediska časového například můžeme dobrovolnictví rozdělit na krátkodobé a dlouhodobé. Dále jej můžeme rozlišovat podle toho, zda bude dobrovolník působit ve své zemi nebo odjede do zahraničí. Projekty zaměřené na pomoc v zahraničí aktuálně nabízí spoustu organizací a zájem ze strany veřejnosti o tuto formu pomoci se v posledních letech zvyšuje. Zájemci si pak mohou vybrat ze široké škály oblastí, ve kterých chtějí působit – například humanitární, kulturní, vzdělávací či ekologické pomoc. Dobrovolnictví v zahraničí obvykle v odborné literatuře spadá pod dobrovolnou službu a charakterizuje ji dlouhodobost závazku a podrobná příprava dobrovolníka na budoucí činnost. (Tošner, Sozanská, 2006)

1.4 Motivace Motivace je u každého jedince velmi komplexní záležitostí, jelikož na nás nikdy nepůsobí motiv pouze jeden, ale rovnou jejich soubor, ve kterém se motivy prolínají a ovlivňují. Jejich porozumění nám umožní vysvětlit vztahy mezi různými možnostmi chování, jednání a myšlení. (Homola, 1972) Motivace je přirozeným základním hybatelem chování člověka. Ovlivňuje individuální interpretaci okolního světa, ostatních lidí i sebe sama.

1.4.1 Motivace pro dobrovolnictví Rehberg rozděluje motivaci lidí pro dobrovolnictví do tří charakteristických skupin. (Rehberg, 2005) Jednou z nich je touha po nové zkušenosti, která zahrnuje navazování vztahů s novými lidmi, získávání přátel, naučení se dalších dovedností, případně změna aktivit. Druhou kategorií je snaha o konání dobra. Sem můžeme zařadit pomáhání druhým, šíření dobré myšlenky, dobrý pocit ze sebe sama, touhu něco změnit, být užitečný, naplnit svou životní roli, předat zkušenosti a podobně. Do třetí kategorie nazvané seberealizace pak patří osobnostní a psychický rozvoj, získání nových zkušeností a dovedností, profesní rozvoj, praxe, definování osobních limitů. Můžeme sem také zařadit problém se sebeidentifikací, který je poměrně aktuálním fenoménem u postmoderního

6

člověka. Často potkáme někoho, kdo si neví rady sám se sebou, neví, kam patří, nebo hledá sám sebe. Dalšími důvody dobrovolníků mohou podle výzkumu Dobrovolnictví a dárcovství v ČR být například důvěra v konkrétní organizaci, která projekt zaštiťuje, osobní příklad příbuzných nebo kamarádů. Dále pak zasažení „osudu“ a vypořádávání se s obtížnou osobní nebo rodinnou situací, případně náboženské přesvědčení. (Frič, 2001) Dostatečnou motivací je i vidina potenciálního přínosu do budoucího života. Tím je například možnost většího uplatnění na pracovním trhu, zisk nebo zlepšení nových dovedností, zvýšení sebevědomí, obdržení certifikátu, pochopení sociálních problémů, zkušenost se životem v jiném kulturním prostředí, vyzkoušení si být nanečisto v pracovním poměru a podobně. (National Youth Agency, 1995) Avšak literatura uvádí, že motivy pro účast na dobrovolnickém projektu nemusí být pouze pozitivní. Mezi ty negativní patří například mocenská pozice (ovládání a povyšování se nad ostatní), pocit osamělosti a touha po spřízněné duši, nedostatečné sebevědomí a sebeúcta (snaha najít někoho, kdo je v horší situaci), přílišná zvědavost, nepřiměřené spasitelské tendence a touha obětovat se, egoistické pohnutky – přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti či soucit vedoucí k degradaci klienta. (Tošner, Sozanská, 2006) Obecně jsou negativní takové motivy, kdy jednotlivec netouží pomoci ze své vlastní podstaty.

1.5 Adaptace 1.5.1 Kulturní šok Mnozí lidé se po příjezdu do země nevyhnou pocitům, které můžeme klasifikovat jako kulturní šok. Studium tohoto fenoménu nespadá konceptuálně do žádné konkrétní oblasti, výzkumy na toto téma však nalezneme v kontextu antropologickém, psychologickém i sociálním. Kulturní šok je považován za krizi osobnosti, chování a postojů, které předchází úspěšné adaptaci a přizpůsobení se novému okolí. V době prvního kontaktu s odlišnou kulturou tak jedinec absolvuje významný psychologický přerod. (Luce, Smith, 1986)

7

Nervozita a úzkost pramenící z nových a neznámých věcí se projevuje různými obrannými mechanismy, jako je odmítání, ústup nebo izolace. Takové mechanismy zračí nejistotu a frustraci odehrávající se na psychické úrovni. Člověk je odtržen od vlastních kulturních hodnot, stává se dezorientovaným a odtrženým od všeho, co je mu známé a přirozené. To může vyústit v pocity osamění, frustrace a stesku po domově. Svoje nové okolí pak obviňuje, že mu nerozumí, a utápí se v sebelítosti. (Luce, Smith, 1986) Průběh, trvání a intenzitu kulturního šoku zásadně ovlivňuje fakt, jak moc se odlišná kultura liší od té původní. Zásadními faktory mohou být předsudky a diskriminace ze strany členů nové kultury, schopnost domluvit se lokálním jazykem a také osobnost a charakter vyjíždějícího člověka. Průběh kulturního šoku je velmi individuální, někteří mohou pociťovat pouze nepohodu a nepříjemné pocity, jiní však dokonce paniku či ztrátu orientace. (Hobzová, Outradovcová, 2011) Je nutno uvést, že ne každý si kulturním šokem projde. Častými problémy jsou dále pocity méněcennosti, obava z budoucnosti nebo negativní pocity z důvodu odluky od rodiny a přátel. Jedinec je nucen vyrovnat se s komunikační bariérou, ztrátou sociální opory a obtížemi při navazování přátelských vztahů. Takové faktory mohou později vyústit i v psychosomatické problémy jako je nespavost, pasivita či nechutenství. (Hobzová, Outradovcová, 2011) Kulturní šok však v sobě na druhé straně skýtá výbornou možnost, jak se naučit vyrovnat se s kritickými momenty, jedince totiž obohatí o nové zkušenosti, jež mu umožní vyšší stupeň sebepoznání a rozvoj osobnosti. Kulturní šok však není pouze nemoc, ale především zásadní kroskulturní zkušenost umožňující seberealizaci a vývoj osobnosti.

1.5.2. Zóna komfortu Zóna komfortu neboli komfortní zóna, je důvěrně známý stav člověka, jeho osobní prostor, na který je zvyklý, vyzná se v něm a chová se v něm přirozeně. Setrvávání v takovém prostoru jedinci nečiní žádné obtíže, jelikož je na něj zvyklý a cítí se bezpečně. Je to prostředí vytvořené individuálně, v němž člověk realizuje svůj život, jednání a cíle. Každý se tento prostor snaží celý život dobře poznat a pochopit, aby se mohl jeho rozšiřováním dále realizovat. Komfortní zóna

8

v sobě obsahuje určitou rovnováhu vnějšího (okolí) a vnitřního prostoru (tělesného, psychického), kdy se člověk stále cítí příjemně a pohodlně. Vystoupením ze zóny se ocitáme v prostoru, který se nám zdá být cizí, protože konkrétní zkušenost ještě nebyla prožita a pochopena. V takové situaci nastává možnost pro osobnostní rozvoj a projevení kreativity, člověk je proto nucen vyvinout si nové schopnosti a dovednosti, aby překročení zóny úspěšně zvládl. Hlavním cílem tohoto procesu je tedy rozšiřování a posouvání hranic zóny a seberealizace, protože pokud má člověk široký životní prostor, méně trpí stresem, je v psychické pohodě a života si užívá s radostí. (Nehyba, 2007)

1.6 Ostrov Lombok 1.6.1 Přírodní a geografické podmínky Lombok se nachází v souostroví Malé Sundy mezi ostrovy Bali a Sumbawa a je považován za „mladšího bratra“ sousedního Bali. Rozloha ostrova je přibližně 4725 km², hlavním městem je Mataram. Centrální nížina rozpínající se z východu na západ je velmi úrodná a hustě obydlená, zatímco jižní a východní oblast je osídlena řídce. Obyvatelé Lomboku se zabývají zemědělstvím, primárně obděláváním rýžových polí, případně chovem dobytka. Dále pěstují například tabák, kávu, kasavu, sóju a kokosy. Mezi květnem a srpnem nastává na ostrově období sucha, období dešťů pak trvá od listopadu do března. (Bisht, 2004) Původní obyvatelé Lomboku se nazývají Sasakové a vyznávají islám, stejně jako další dvě třetiny obyvatel Indonésie. Mluví sasačtinou, která spadá do malajsko-polynéské jazykové rodiny a velmi se podobá javánštině či balijštině. Oficiálním jazykem je však indonéština, kterou mluví na ostrově všichni kromě velmi malých dětí. Základní jednotkou je vesnice (desa), která obvykle čítá od několika set po tisíce lidí. Takovou vesnici tvoří uskupení jednoduchých domků okolo hlavní silnice nebo cesty a obklopují je rýžová pole, která oddělují jednu vesnici od druhé. Podél hlavní silnice, obvykle v centru vesnice, se nachází mešita, úřad, a tržiště, které je centrem každodenního dění. (Bisht, 2004) Lombok láká dobrovolníky a cestovatele s dobrodružnou povahou, kteří si touží vyzkoušet tradiční způsoby života na ostrově, jako je bydlení v jednoduchých přírodních podmínkách či stravování se s místními v typických rodinných restauracích – warunzích. 9

Co se týče volnočasového vyžití, ostrov nabízí nepřeberné množství aktivit od výletů do nedotčeného vnitrozemí, relaxace na dlouhých písečných plážích nebo návštěvu sasackých vesnic, které si stále zachovávají svůj tradiční ráz. Jih ostrova pak skýtá vynikající podmínky k surfingu. (Obr. 1.1) Lombok představuje výchozí bránu pro výstup na třetí nejvyšší sopku Indonésie Rinjani či pro výlet na ostatní ostrovy v pásmu Nusa Tenggara1, jako jsou například Komodo a Rinca – ostrovy největších ještěrů varanů komodských – či vzdálenější Sumba, Sumbawa nebo Flores.

1.6.2 Aktuální ekonomická situace Lombok představuje klidnější alternativu k sousednímu Bali, které bylo v posledních letech masově zasaženo rozvíjejícím se turismem. Pro rozvoj dalších turistických odvětví již na Bali není tolik příležitostí, a proto stále větší zájem investorů směřuje právě na Lombok. I přesto, že si ostrov stále zachovává svou tradiční klidnou atmosféru, není možné přehlížet tendence k přizpůsobení se vzrůstajícímu zájmu turistů. Infrastruktura se za posledních pár let významně zlepšila, počínaje výstavbou dlouho očekávaného mezinárodního letiště dostavěného v roce 2011, přes růst stále nových luxusních hotelových komplexů pro zahraniční klientelu, konče hustou sítí dálnic spojující nejvzdálenější části ostrova. Jak podotýká Urry, turismus, jako jeden z charakteristických faktorů postmodernity, ovlivňuje konkrétní místo nejen ekonomicky, ale zároveň jej formuje kulturně. Turisté pak pomalu, ale jistě „konzumují“ navštívená místa a obyvatele. Z těchto důvodů se oblasti geograficky přetvářejí, aby uspokojily vzrůstající poptávku po turistických atrakcích a destinacích. (Urry, 1995)

1.7 Kintari Foundation o.s. 1.7.1 Základní informace o organizaci Sdružení Kintari foundation o.s. (dále jen Kintari) bylo založeno teatroložkou Janou Wolfovou roku 2006. Svými aktivitami seznamuje publikum v České a Slovenské republice s indonéskou kulturou, uměním a reáliemi, čímž navazuje a prohlubuje česko-indonéské přátelství. Takovými aktivitami jsou například komponované nadační večery, taneční vystoupení, cestopisné přednášky, výstavy, semináře, workshopy a další. Finanční prostředky z těchto projektů, stejně jako z prodeje 1

Malé Sundy

10

ručně vyrobených indonéských šperků, putují do škol v nejchudších oblastech Indonésie, a to konkrétně do oblasti Kuty na ostrově Lombok. Tam slouží převážně k zajištění učebních materiálů pro děti a realizaci stavebních projektů.2 Hlavní cíle Kintari jsou zaměřeny na vzrůstající zájem v oblasti cestovního ruchu na Lomboku. Díky výuce angličtiny bude dětem umožněno další studium a zároveň se potenciálně zvýší jejich šance na získání práce v nově vznikajících ubytovacích a restauračních zařízeních. Kintari se domnívá, že pokud by se tak nestalo a děti z chudých poměrů by neměly možnost získat adekvátní vzdělání, ony i ostatní obyvatelé by nezískali pracovní příležitost v turisticky rozvíjejících se oblastech na jihu ostrova, a byli by postupně utlačováni dále do vnitrozemí kvůli výstavbě nových hotelových komplexů bez možnosti ekonomicky se na rozvoji podílet. Místní by tedy nemohli z rozvoje těžit, naopak by spíše ztráceli. Školy se bohužel potýkají jak s malým množstvím učitelů, tak s jejich nekvalifikovaností, a tudíž je úroveň vzdělání velmi nízká. Kintari se proto snaží tuto dysbalanci vyrovnat a zvýšit kvalitu výuky vysíláním dobrovolníků do oblasti.3 Ideou a heslem sdružení je účinnost rozvojové pomoci v jakékoliv míře. I menší pomoc totiž může v Indonésii změnit něčí život. Pomoc Kintari není jen materiální, do oblasti totiž posílá dobrovolníky, kteří osobně na projekty dohlíží, účastní se jich, vyučují na školách a zajišťují pro místní obyvatele základní potřeby, jako je například dostupnost vody či lékařská péče. Dalším cílem je podpora mladých talentovaných jednotlivců a usnadnění budoucnosti pro další generace, stejně tak jako začlenění lokálních obyvatel do rychle rozvíjejícího se procesu turistického průmyslu a industrializace na ostrově. Vzhledem k velikosti občanského sdružení čítajícího pouze několik desítek členů jsou veškeré aktivity velmi individualizované, a tudíž transparentní.4

1.7.2 Charakteristika projektů Kintari Od roku 2004 podporuje občanské sdružení Kintari školy na jižním Lomboku, primárně se však zaměřuje na základní školu Ngolang, kterou v roce 2009 a 2010 kompletně zrekonstruovalo. (Obr. 1.3) Kromě nového školního vybavení tříd ve formě nábytku byla také vyhloubena studna a

2

Zdroj: http://www.kintari.org/cs/node/118. Stránka byla naposledy navštívena 26.6.2013. Zdroj: http://www.hedvabnastezka.cz/klub-hedvabna-stezka/4524-help-camp-indonesie-lombok-2013/. Stránka byla naposledy navštívena 26.6.2013. 4 Zdroj: http://www.kintari.org/cs/node/118. Stránka byla naposledy navštívena 26.6.2013. 3

11

přistavěny umývárny. Do této školy dochází dobrovolníci z Kintari a pomáhají s výukou angličtiny. V minulých letech probíhala výuka pouze nárazově, od začátku roku 2011 však funguje kontinuálně po celý rok. Malá vesnice Ngolang se nachází 3 kilometry směrem do vnitrozemí ze známější vesnice Kuta na jihu ostrova Lombok. Do SD Ngolang5 chodí z okolí přibližně 300 žáků a jsou rozděleni do šesti tříd. Dle indonéského vzdělávacího systému navštěvují žáci základní školu po dobu 6 let, poté pokračují na střední školu, kde výuka probíhá také 6 let, a následně si mohou podat přihlášku na univerzitu. (Peacock, 1973) V SD Ngolang dobrovolníci vyučují zpravidla 2-4 hodiny denně, a to buď samostatně, nebo ve skupině. Většinou jich vyjíždí v jednom termínu více, nejčastěji dva, ale jsou i případy, kdy je na ve škole paralelně pět lidí, nebo třeba jen jeden člověk. Dobrovolníci vyučují především anglický jazyk, v některých případech i tanec. Roku 2011 byla ve vesnici Ngolang vystavěna také školka, do které aktuálně dochází 16 dětí, kterým by jinak z různých důvodů (ať už finančních či kvůli velké vzdálenosti do nejbližší státní školky) byla možnost předškolního vzdělání odepřena. Výuka v této školce, vzdálené od školy přibližně 15 minut, tedy skýtá další příležitost pro dobrovolníky. Zde se pak vyučuje formou malování či naučných her v rámci předškolního vzdělávání. Kintari nevyžaduje po dobrovolnících poplatek za účast na projektu, veškeré výdaje, tzn. ubytování, stravu a dopravu si však účastníci hradí sami. Ubytování jim organizace zajišťuje v rodinném guesthousu ve vesnici Kuta. Majitel mluví plynule anglicky, pomáhá v prvních dnech nejen jako překladatel, ale také se zajištěním veškerých potřebných věcí na místě. Může rovněž asistovat při sjednávání zapůjčení skútru, na němž dobrovolníci cestují každý den do školy. V případě, že dobrovolník neřídí, každodenní dopravu do školy zajišťuje místní učitel. Kintari poskytuje komplexní podporu při organizaci cesty, stejně tak následně v terénu. Před pobytem je vhodné nechat se naočkovat proti žloutence typu A i B, břišnímu tyfu a tetanu. Dále se často doporučuje očkování proti meningokoku A+C, případně vzteklině. Indonésie spadá do malarické oblasti, antimalarika však nejsou nutná, jelikož situace na Lomboku není kritická.

5

Zkratka indonéského sekolah dasar (SD) = základní škola

12

Často se také vyskytuje horečka dengue a další nemoci typické pro země třetího světa, proto není radno i podcenit profylaxi.6

1.7.3 Příprava na projekt ze strany Kintari Každá dobrovolnická organizace připravuje určitým způsobem dobrovolníky na odjezd, ale formou, náplní a intenzitou těchto školení se liší. Vždy však probíhá základní/bázové školení, kde se dobrovolník seznamuje s fungováním organizace a konkrétním projektem, náplní práce a také se svými právy a povinnostmi vůči vysílající organizaci. Dobrovolníci v Kintari absolvují vždy minimálně jednu až dvě informativní schůzky a na těchto schůzkách se dozvídají jak obecné, tak konkrétní informace typu nutná očkování, jak vypadá škola, ubytování na Lomboku, co si vzít s sebou a podobně. Setkání bývají často velmi individualizovaná a jejich četnost se někdy odvíjí dle aktuální situace na Lomboku a dle toho, co je potřeba na místě kromě výuky zařídit. Zbylá komunikace probíhá emailově. Pokud na projekt paralelně vyjíždí více lidí, absolvují vždy hromadnou seznamovací schůzku.

1.7.4 Pozice organizátora Pro dobrovolníka procházejícího si zahraniční zkušeností je naprosto klíčová osoba organizátora/koordinátora. Koordinátor je osoba mající na starosti velké množství úkolů vztahující se k celému dobrovolnickému procesu a disponující širokým portfoliem dovedností, jako je například schopnost řídit lidi či je motivovat. Je povětšinou zodpovědný za nábor dobrovolníků, jejich následné zaškolení, má podpůrnou funkci při samotném výjezdu dobrovolníka do zahraničí, což se jeví jako funkce ústřední, a v neposlední řadě hraje roli při zakončení pobytu a následné evaluaci. Tato osoba tak s jedincem prochází procesem od počátku do jeho konce. V případě, že organizátor není s dobrovolníky přímo v terénu, musí řídit každodenní chod na dálku. V takové situaci musí být nutně zvolen zástupný koordinátor, nejlépe z řad místních lidí či 6

Zdroj: http://www.hedvabnastezka.cz/klub-hedvabna-stezka/4524-help-camp-indonesie-lombok-2013/. Stránka byla naposledy navštívena 26.6.2013.

13

alespoň z těch, co výborně znají lokální podmínky. Pokud na místě nastane problém, může se dobrovolník obrátit na tohoto koordinátora, který zde zároveň plní úlohu kontaktní osoby, řeší nastalé nestandardní události, případně konflikty a neshody. V první fázi, kdy dobrovolník přijede do cizí země, mu poskytuje podporu při sžívání se s novou kulturou, učením se nového jazyka a akceptaci kulturních odlišností. Zároveň je určitou spojkou mezi ním a místními lidmi a zmírňuje problematiku komunikační bariéry.

14

2. Metodologie 2.1. Výzkumná strategie Pro tento výzkum volím kvalitativní metodu, která umožňuje pochopit individuálních prožitky jednotlivců, a to z perspektivy jich samotných. Díky této metodě jsem mohla témata prozkoumat do hloubky, odhalit významy a symboly, jenž lidé připisují určitému chování, či důvody a motivaci ke konkrétnímu jednání. Umožňuje nám také identifikovat konkrétní sociální, kulturní a psychický kontext, ve kterém se jednání odehrává. (Hennink, 2011) Zvolený přístup se také nazývá interpretativní, předpokládá se totiž, že výzkumník bude otevřený a vnímavý k novým názorům, stejně jako empatický a přizpůsobivý. Výzkumník může například zachytit při rozhovorech skryté významy, jenž by ve výsledku mohly být zajímavé a důležité, nebo pokládat doplňující dotazy.

2.2 Výzkumný problém Záměrem výzkumu bylo zjistit, jak se dobrovolník vyrovnává se situací na Lomboku a jak reflektuje svou zkušenost s „jiným“. K tomuto výsledku jsem se snažila dopracovat pomocí otázek namířených na jeho adaptaci, závěrečné hodnocení a reflexi osobního přínosu. Hlavní výzkumné otázky byly tedy následující: 1) Jak reflektují aktéři svou situaci v rovině adaptace a v rovině výuky, jak projekt hodnotí? 2) O jaké pozici ve společnosti tato jejich reflexe vypovídá?

Právě na základě této reflexe mě zajímalo, jak vidí dobrovolníci svoji pozici v současném postmoderním světě. Skrze implicitní dotazy začala postupně vznikat teorie o břemenu nadvlády západní kultury, kterou si dobrovolníci s sebou do cizí země nesou. Druhotně bylo mým cílem zachytit, jak dobrovolník chápe svou dobrovolnickou zkušenost od počátku do konce.

15

2.3 Výběr vzorku Pro tento výzkum byli osloveni lidé, kteří se v různém časovém období zúčastnili dobrovolnického projektu na Lomboku. Do tohoto homogenního vzorku byly účelově vybrány osoby ve věkovém rozmezí 22 – 36, a to v počtu deseti, kdy vzorek dosáhl nasycení. Hlavní, a v podstatě jedinou další podmínkou, byla účast na projektu Kintari v Indonésii. Pro sestavení vzorku jsem kromě svých známostí využila také seznam poskytnutý gatekeeperem, tedy osobou, která mi umožnila přístup k jedincům s hledanou charakteristikou. (Hennink, 2011) Jelikož v občanském sdružení převažují aktivitou ženy, výzkumu se jich účastnilo 9 a muž pouze jeden. Původně měl sloužit jako deviant case, nicméně v průběhu analýzy bylo zjištěno, že gender nebude v tomto případě zásadním determinantem pro významně odlišné výstupy. V tabulce níže jsou uvedeny pasportizační údaje:

Dobrovolník

Pohlaví

Věk

Vzdělání

Délka pobytu na Lomboku (týdny)

P1

25

Studium VŠ

4

P2

32

VOŠ

5

P3

35

VŠ

4

P4

22

VŠ

5

P5

27

SŠ

5

P6

29

VŠ

2

P7

23

Studium VŠ

3

P8

26

VŠ

4

P9

36

VŠ

3

P10

30

VŠ

1

16

2.4 Techniky sběru dat Pro sběr dat jsem zvolila techniku hloubkových polostrukturovaných rozhovorů, které byly nahrány na diktafon. Každý rozhovor byl pasportizován – obsahoval informace o dotazovaném (tyto informace jsem získala ze zaslaných životopisů, o něž jsem informátory požádala) plus popis toho, kde, kdy a jak rozhovor proběhl a zda ho někdo narušil. Po sestavení otázek jsem provedla pilotní rozhovor s jedním dobrovolníkem, abych si ověřila, zda jsou jasné a srozumitelné a zda je na ně dobrovolník schopen odpovědět. Tento dotazovaný dobrovolník však nesplňoval kritéria pro výběr do vzorku z hlediska věku, rozhovor s ním tedy nebyl analyzován. Po pilotáži byly otázky finálně upraveny a s nimi jsem posléze přistoupila k rozhovorům s vybranými participanty. Co se týče samotného interview, po podepsání informovaného souhlasu následoval soubor úvodních otázek, sloužící především k navázání přátelského vztahu a získání kontextu před přistoupením k samotným klíčovým otázkám. Následné dotazy pak mířily přímo k zodpovězení ústředních výzkumných otázek. Nakonec byl rozhovor plynule uzavřen sérií obecnějších otázek, zhodnocením a vyhlídkami do budoucna. (Hennink, 2011) Většina rozhovorů probíhala v předem zvolené kavárně/čajovně/restauraci s důrazem na to, aby bylo možno pořídit kvalitní zvukový záznam. Bohužel se občas nešlo vyhnout rušivým elementům. Při výběru místa jsem zároveň zohledňovala preference dobrovolníka, příjemné prostředí totiž napomohlo plynulému vedení rozhovoru a nastolení přátelské a otevřené atmosféry (tzv. rapportu). (Hennink, 2011)

2.5 Analytický postup Všechny rozhovory byly nahrány na diktafon a brzy po pořízení přepsány v doslovný transkript. Z důvodu zachycení dat co nejkvalitněji nebyl text stylisticky ani obsahově významně upravován či doplňován. Odstraněny byly pouze informace, které by mohly jakýmkoliv způsobem identifikovat osobu dobrovolníka. Vymazána byla také vycpávková slova, která narušovala plynulost textu. Takový text byl připraven ke kódování. Použila jsem jak kódy deduktivní, tak induktivní. Deduktivní kódy byly zvoleny apriori, induktivní pak vznikaly během analýzy dle odpovědí informátorů, a to 17

tak, že jsem hledala vhodné pojmenování pro daný tematický celek, abych jej mohla označit odpovídajícím způsobem. Ve svém výzkumu jsem dále pracovala s tzv. in-vivo kódy. In-vivo kód je expresivní výraz či metafora vyřčená účastníky při rozhovorech. Samotný termín in-vivo je znám v souvislosti se zakotvenou teorií (Strauss, Corbinová, 1999). V rozhovorech je můžeme nalézt ve formě barvitého vysvětlení či specifické výstižné fráze, která může výzkumníkovi pomoci porozumět chápání účastníka, a lépe tak identifikovat daný fenomén. Zvláště pokud jsou konkrétní kódy vyřčeny více osobami, mohou poukazovat na velmi důležité významy v klíčovém jevu. Pracování s in-vivo kódy pomůže výzkumníkovi lépe definovat daný problém skrze jazyk samotných účastníků. Vzhledem k tomu, že se v podstatě jedná o cizí jazyk, je nutné, aby byl takový kód badatelem vysvětlen. (Švaříček, 2010) V dalším kroku došlo k poznámkování kódů a zároveň s tímto jsem již začala hledat vzájemné korelace a pravidelnosti mezi jednotlivými kódy. K předběžné analýze dat však docházelo paralelně s ostatními kroky. Už na počátku analýzy jsem vytvořila codebook, který zahrnoval veškeré kódy a jejich popis. Další krok představoval převádění kódů do vyšších významových jednotek – kategorií – představující základní kapitoly a formující odpovědi na výzkumné otázky. Výsledky kvalitativního výzkumu se nedají označit za reprezentativní, což je obecným znakem a pravděpodobně nedostatkem této metody. Poskytují však důležitý pohled na daný problém a slouží jako dobrý odrazový můstek pro další výzkum v daném odvětví. (Švaříček, Šeďová a kol., 2007)

2.6 Etická stránka V každém společenskovědním výzkumu je velmi důležité zvážit jeho budoucí možné dopady, a tak ani zde samozřejmě etické požadavky ani pravidla daná zákonem7 nebyla opomenuta. Informátor je vždy v centru zájmu, a tak by se měl výzkumník snažit minimalizovat veškeré psychické a sociální újmy, ani jej nevystavovat zbytečnému riziku. Všichni účastnící byli zasvěceni do výzkumu odpovídajícím způsobem a zpraveni o jeho účelu, přičemž se mohli sami dobrovolně rozhodnout, zda se chtějí zúčastnit, stejně tak jako mohli 7

Zákon č.101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů

18

kdykoliv v průběhu odstoupit. Ve většině případů ihned souhlasili, jelikož chtěli pomoci dalším vyjíždějícím dobrovolníkům a sami cítili potřebu změny. Před poskytnutím rozhovoru jsem účastníky požádala o podepsání informovaného souhlasu. Souhlas byl zároveň nahrán na diktafon. Všichni byli předem zpraveni o tom, že rozhovor bude nahráván a že data jsou důvěrná, přičemž s nimi takto bude i dále nakládáno. Ujistila jsem je, že informace budou použity pouze v mé bakalářské práci a informátoři v ní budou kompletně anonymizování – což znamenalo také okleštění dat o informace, které by jakýmkoliv způsobem mohly účastníka identifikovat. (Hennink, 2011) Z toho důvodu mluvím dále v textu o všech dobrovolnících v mužském rodě. V případě, že jsem ve výzkumu potřebovala uvést jméno kvůli kontextu, změnila jsem jej. Od Jany Wolfové, která jako jediná není v rámci této práce anonymizovaná z důvodu snadného vyhledání její identity na internetu, byl vyžádán souhlas v psané formě.

19

3. Lombok očima dobrovolníků Výpovědi dobrovolníků nereflektují pouze touhu pomoci, ale poměrně jasně v nich vystupuje stále silná dominance Západu a myšlenka kolonialismu zakořeněná v kolektivní paměti. Koncept orientalismu a jeho charakteristické prvky, které jsem vysvětlila v teoretické části, tak můžeme reálně pozorovat na konkrétních případech v rámci příběhu dobrovolnické zkušenosti. Nadřazená pozice bílého muže a jeho záchranářské tendence vůči Východu prostupují skrze jednotlivé výpovědi celou prací. V některých situacích se zase objevují prvky charakterizující postmoderního člověka. V osobě dobrovolníka se tedy mísí tři různé identity definované v úvodní teoretické části. Na základě zmapování příběhu, který kopíruje dobrovolnickou zkušenost od počátku až do konce, interpretuji soupeření zmiňovaných tří identit na praktických příkladech. Ve schématu tohoto příběhu vyplývá, jak se vytvářel dobrovolníkův vztah k „cizímu“.

3.1 Motivace dobrovolníků vyjíždějících na projekt Kintari Ve výzkumu se objevují jak motivy pozitivní, tak ty negativní. Co se týče pozitivních, dobrovolníci zmiňují motivy zapadající do všech kategorií uvedených v teoretické kapitole o motivaci.8 Primárním faktorem zůstává touha po získání požadovaných zkušeností; ať už jde o ty profesní, tak o lidské, či zažívání „nudy“, jejíž rozptýlení řešili dobrovolníci v souladu s koncepcí Baumanova postmoderního člověka - hledáním dobrodružství. Shodně s teorií o dobrovolnictví je jako další motiv uvedeno „konání dobra“. Bílý muž zase přijíždí s touhou utvrdit se ve své nadřazené pozici, podmanit si Východ a vyvést jej ze zaostalosti. Vnitřní motivace dobrovolníků se velmi odvíjí od toho, zda je pro ně konkrétní aktivita využitelná do budoucna a souvisí s jejich praxí. Touha po zahraniční zkušenosti, procvičení si jazyka či získání studijní praxe byly motivy zmiňované v rozhovorech nejčastěji. Dobrovolnictví pak pro účastníky představuje ideální kombinaci zisku zkušeností a tužby po pomoci. Seberozvoj pro dotazované nebyl explicitně jedním z původních hybatelů, následně však k němu v průběhu a po ukončení projektu došlo, čehož jsou si vědomi i oni sami.

8

1.4 Motivace (str. 6)

20

P7: Já jsem tam jela pomáhat a pak jsem se tam nakonec realizovala. Zjistila jsem, že mě to baví mnohem víc. Pod seberozvoj a sebeidentifikaci spadají i důvody pro ujištění se o vlastních schopnostech: P8: … že člověk zvládne něco, co si myslel, že třeba moc nezvládne. Ještě před nějakejma jako dětma v úplně jiný zemi. Určitou formou negativních motivů se zdají být takové, které se pojí s osobou hlavní organizátorky. Mnozí uvádí, že jediným důvodem pro výjezd byl fakt, že se přátelí s Janou a vědí, čím se zabývá, a tudíž jim přišlo vhodné se do projektu zapojit. P6: Napadlo mě to proto, že se znám se zakladatelkou společnosti Kintari a vím, že je to supr ženská. … Spíš proto, že jsem znala Janču, věděla jsem, jakou super věc dělá, chtěla jsem se trochu stát součástí, trochu jim pomoct. Nevim, přišlo mi to, že ona tam má nějakej projekt, kde můžu pomoct, tak mi to přišlo jako automatický, že tam samozřejmě jedu a pomáhám. Takže jsem spíš o tom nepřemejšlela, proč tam jedu, já jsem to brala jako automatiku. V některých případech se dokonce jednalo o „revanš“ organizátorce za pomoc v minulosti. P9: …a ty máš nějakou tendenci se jí jako revanšovat. Ta holka pro nás tohlecto udělala, tak prostě my uděláme něco pro ni. Tak to je jedna věc, taková ta blbá česká slušnost.

3.2 Prvotní informace o projektu Důvody pro výběr tohoto konkrétního projektu by se daly rozdělit do dvou kategorií. Základní rozdíl spatřuji v tom, zda si jedinec jako zemi pobytu zvolil cíleně Indonésii či nikoliv. Pro návštěvu této lokality se dotazovaní v pozici turistů mohli rozhodnout například proto, že se o zemi zajímají i v ČR, byla jim doporučena známými, nebo vyjížděli na program Darmasiswa.9 Na základě těchto pohnutek se pak rozhodli spojit cestu do Indonésie s dobrovolnictvím, a výsledkem byla účast na projektu Kintari. Další, obrácenou variantou, byla naopak touha po dobrovolnictví a až poté následné hledání vhodné lokality a organizace. Nedefinování cílové země zde souvisí s konceptem tuláka a zevlouna. Hledání pak probíhalo nejčastěji formou internetu, nicméně někteří znali

9

Stipendijní program indonéské vlády umožňující zájemcům studovat v Indonésii.

21

organizaci již dříve na základě její veřejné prezentace. Samostatnou kategorii pak představuje přátelství s osobou organizátorky, a tudíž uvedení do stavu informovanosti o možnostech dobrovolnictví v podstatě mimoděk.

3.3 Příprava na projekt ze strany jednotlivce Postmoderní člověk ve formě tuláka a zevlouna odjíždí do cizí země nepřipraven s vědomím, že se to „nějak vyvine“, jeho příprava je pouze povrchní, nejde do hloubky. Bílý muž se zase plně spoléhá na znalost své západní kultury, o kterou se přece vždy může opřít.  Zjišťování informací o zemi Sestavení itineráře a zjišťování informací o zemi se nezdá být ústředním bodem přípravy. Hlavním zdrojem informací o Indonésii je internet, přátelé, kteří zemi navštívili, tištěné průvodce, osoba organizátorky. Dobrovolníci si zjišťovali tyto informace pouze rámcově s tím, že se později přizpůsobí. P8: Jako že bych se vyloženě nějak připravovala, nějaký průvodce – to jsem myslím ani neměla. Já jsem vždycky ráda, když to pak poznám jako na místě tak nějak. Mně přijde, že tě to hodně pak může trošku ovlivnit, když zas až moc načítáš.  Zdraví Součástí přípravy na odjezd se jako důležitá jeví otázka zdraví a zdravotní péče v neevropském prostředí, což souvisí s konceptem neznáma a nebezpečna. Zdravotní přípravu žádný z dobrovolníků nepodcenil. Obecně převládá představa, že v tak necivilizované divočině nebude v případě nenadálých zdravotních problémů pomoci. Pokud se u účastníka i přes všechnu přípravu objevily, snažil se co nejdéle vyhnout se zdravotnímu ošetření z důvodu obavy a strachu, že péče nedosáhne úrovně, na jakou jsou ve své zemi zvyklí. P4: Tak samozřejmě, kdyby se to nezlepšilo, tak už jsem pak přemejšlela nad nemocnicí, ale každej den jsem to odkládala, protože se mi tam vůbec nechtělo. Jana mi pak psala, že je to v pohodě, že se nemám čeho bát, ale prostě do cizí indonéský nemocnice vážně ne, jenom kdybych umírala.

22

Dobrovolníci se nechávají před cestou naočkovat, nepodceňují malarickou profylaxi ani výbavu cestovní lékárny. Obavy z nedostatečné úrovně zdravotnictví se většinou po opadnutí kulturního šoku rozplynou. Nutnost vyřídit si očkování před odjezdem odpadla již zkušeným cestovatelům. Ukázalo se také, že dobrovolníci při přípravě na projekt plně spoléhají na informace, které jsou jim hlavním koordinátorem poskytnuty, a sami si ani další nezjišťují či neověřují. To lze demonstrovat na příkladu zdravotní péče, kdy informátorka uvádí, že si nechala aplikovat určitá očkování, protože jí to tak prostě bylo řečeno.  Jazyk Z výzkumu v úhrnu plyne, že dobrovolníci shledávají znalost jazyka nikoliv jako nutnou, ale jako pobyt usnadňující. Ačkoliv jsou přesvědčení, že je důležité (nikoliv nutné) se indonéštinu naučit, z různých důvodů tak neučinili, ve většině případů se však seznámili alespoň se základními frázemi. Poukazují, že jejich znalost významně měnila nahlížení místních na jeho osobu a pozici v kolektivu. Prolomení bariér v komunikaci je pak snazší, protože lidé jsou otevřenější. Tento fakt má velký vliv na integraci dobrovolníka do společnosti. Jazyk je potřebný nejen při výuce, kde se můžeme setkat jak s prosazováním metody dvojího jazyka (překlad angličtina-> indonéština a obráceně), tak s jejím naprostým odmítáním, nicméně také při řešení každodenních událostí. Dobrovolníci se často dostali do situací, kdy byli například pozváni na večeři k místnímu člověku či museli řešit problémy spojené se stavbou školy a podobně. V takových případech shledávají neznalost jazyka jako limitující, často pak vedoucí k rezignaci a odmítání. Argumentem pro neučení se jazyka je v souladu s teorií o postmoderním člověku lenost, nedostatek času a zejména neefektivita vzhledem k poměru cena/výkon. Jedinec by musel do učení vložit mnoho energie, času a úsilí, což by se mu ve finále nevyplatilo, jelikož jel pomáhat pouze na krátkou dobu a jazyk by už dále ve svém životě nevyužil. Výpovědi pak obsahují také přesvědčení o možnosti spolehnutí se sama na sebe: P9: Fakticky můžeš vyjádřit cokoliv, aniž něco vyslovíš. Takže jako tadytěch věcí já se vůbec nebojim. Zvlášť s dětma, který jsou bezprostřední, se v podstatě domluvíš o čemkoliv aniž prostě musíš mluvit. Tohohle bych se vůbec nebál.

23

P10: Tam jsme se kolikrát i domlouvali posunkama. Takže i jako s dětma se dá mluvit nějak jako tou multikulturní řečí, jo, že něco prostě si naznačíš rukama nohama a něco ti ukáže nakreslený. V mnohých případech se však projevuje nadřazená koloniální pozice skrze ignoraci lokálního jazyka se stanoviskem, že si s angličtinou vystačí. Myšlenka úmyslné a efektivní výuky angličtiny pouze v angličtině bez znalosti indonéštiny často maskuje snahu o podmanění a demonstraci podřízenosti. P1: … moje přesvědčení o tom, že s angličtinou se dá přežít. A potom hlavně jako ve smyslu k tý výuce si myslim, že to není naprosto důležitý kromě nějakejch základů. To, jak se učí angličtina, nikdy nefungovalo tou překládací metodou a myslim si, že to není metoda, která je pro děti jakýkoliv - vhodná. Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem se indonésky naučila „děkuju, prosím", ale nemyslela jsem si, že je důležitý pro mě se učit. Jiná situace nastává u dobrovolníků, kteří mají určité vazby na Indonésii i v České republice, případně plánovali spolupracovat s Kintari i nadále po skončení projektu. Těm se samozřejmě úsilí spojené s učením se jazyka z dlouhodobého hlediska vyplatí, a tudíž je jejich časová investice a přístup ke studiu značně proaktivní.  Finanční zajištění Determinantem pro výjezd na projekt je finanční zajištění a určitá nezávislost. Dostatek financí z vlastních zdrojů představuje nutnou podmínku pro dobrovolnickou aktivitu. Na druhou stranu možnost, že by organizace alespoň částečně pobyt hradila je pro dobrovolníky nepředstavitelná a neslučuje se s jejich představou nezištné pomoci. Jako dostačující kompenzaci berou odpuštění úhrady poplatku za účast, který často jiné organizace požadují.  Příprava na výuku Dobrovolníci si před odjezdem udělali určitou představu, jak mají vést výuku, a zároveň byli zpraveni o přibližné úrovni dětí. Následná příprava konkrétní metodologie už byla ponechána na každém individuálně. Někteří ji, jak se říká, „nechali osudu“, jiní se kvalitně připravili například formou konzultace s českým učitelem nebo čtením pedagogické literatury, ze které pak čerpali návody a tipy. Tyto předpřipravené rámce však posléze v reálu téměř nikdy nefungovaly. P4: To jsem si tiskla spoustu materiálů a her a tak, co bych s děckama mohla dělat, ale pak jsem zjistila, že mi to je úplně k ničemu. 24

Objevily se i pochybnosti o vlastních schopnostech ve formě učitelských (ne)kompetencí či nedostatečné znalosti angličtiny, které se záhy po příjezdu na Lombok a poznání reality také rozplynuly. P8: Trošku jsem měla hlavně ze začátku strach, že tu angličtinu jako nemám úplně výbornou, takže jsem si říkala, jestli vůbec jako můžu jet učit děti, když nejsem nějaká to... Ale to fakt, když jsem to viděla první den, tak jsem si říkala, že je to v pohodě.

3.4 Příjezd na Lombok Ostrov Lombok popisují dobrovolníci jako nedotčený, divoký s nádhernou přírodou a přátelskými lidmi. Oproti Bali je mnohem klidnější, tradiční a stále ne tak masivně zasažený turismem. Oba ostrovy vnímají dobrovolníci jako diametrálně odlišné, což je z části důsledkem jiného náboženského vyznání na obou ostrovech. P6: Lombok je Indonésie, Lombok je prostě úžasnej ostrov, kde ty lidi ještě žijou indonésky narozdíl od vedlejšího ostrova Bali, kde už to moc indonéský není, tak Lombok je velice přátelskej a přírodní a je to prostě taková ta Indonésie, kterou já mám ráda. Taková ta srdcová, upřímná. Taková usměvavá, trošku líná, ale to je na tom hezký. Zajímavé je, jak spousta dotazovaných zmiňuje po příjezdu na ostrov čichové vjemy. Mimo vizuální dojmy mluví často o rozličných a intenzivních vůních. První kontakt s asijskou kulturou popisují mnozí jako šokující. Dobrovolníci byli kvůli své barvě pleti (případně vlasů) všude centrem pozornosti. Po příjezdu se vyrojili takzvaní naháněči, kteří nabízejí nejčastěji transport, případně jiné služby nebo zboží a jsou velmi neodbytní. Dobrovolníci mají tak z Indonésanů v první fázi pocit, že jsou přátelští, ale až „příliš kontaktní“. P6: Protože oni mají představu, že běloši jsou hrozně bohatý lidi a všichni tam i muslimové říkají, že bohatí mají dávat chudým, takže oni hned očekávají, že se člověk ze všeho rozdá a jsou někdy až jako otravný s tim, že se snaží od tebe získat nějakou finanční hotovost, takže to je takový nepříjemný.

25

Účastníci měli hned po příjezdu zamluvené ubytování v rodinném homestayi, který spolupracuje s Kintari. Hostel je skromně, avšak velmi vkusně zařízen v souladu s okolní přírodou. Pro dobrovolníky je to jedno z prvních prostředí v Asii, se kterým se setkají. Zároveň jsou částečně připraveni na to, že nemusí splňovat standardy, na které jsou ze Západu zvyklí. Ubytování plní na určitou dobu funkci nového domova a útočiště, je tedy důležité, jak na ně zapůsobí. V pojetí bydlení se také zrcadlí opozice my x oni. P4: To ubytování mi přišlo hrozně pohádkový. Když tam člověk přijede a vidí tam ty jejich chatrče z banánových listů ty střechy a tak. Ze začátku to bylo takový strašidelný, že jsem si říkala; ježiš, kde to jsem.

3.5 Adaptace Přijíždějící dobrovolník zprvu přichází na nové místo v pozici turisty, jeho chování a jednání jsou stále v souladu s domácí kulturou, a proto častokrát zažívá kulturní šok. V nové kultuře se prozatím neorientuje, nicméně pomalu začíná chápat nová kulturní specifika – v takové fázi se nachází na pomezí mezi dvěma kulturami. Jeho postavení vzhledem k původním obyvatelům v hostitelské zemi také prochází změnou – nejdříve je považován za trpěnou návštěvu, jeho role se poté mění na vítaného hosta a po čase se úspěšně adaptuje se statusem plné integrace. 10 Pro dosažení této integrace je nutné, aby se dobrovolník podřídil místním pravidlům, přehodnotil a pozměnil svoje zásady a přizpůsobil je novým podmínkám. Také by se měl alespoň částečně oprostit od svých původních výchovných či pedagogických postupů, protože by v novém kulturním prostředí beztak nemohly kvalitně fungovat. Počáteční situaci a vyrovnání se s novou kulturou může značně ulehčit osoba průvodce, který je obeznámen s kulturou obou světů – světem domácím a světem dobrovolnickým. Takovým člověkem může být například další dobrovolník - kamarád. Proces adaptace také zásadně usnadňuje pověřená osoba na místě, která ve finále funguje na bázi pomocníka při asistované migraci.

10

PhDr. Tošner Jiří – přednáška „Dobrovolnictví v občanském sektoru“, 9. 4. 2010, FHS UK

26

3.5.1 Individuální nástroje adaptace Většina dotazovaných dobrovolníků pojala svou adaptaci ve stylu postmoderního člověka - jako „skok do vody“. Tato strategie se jim jevila jako nejlepší možná a později jimi byla vyhodnocena i jako úspěšná. P2: … a tak jako byli jsme hozený do vody, takže jsme jakoby improvizačně fungovali tak nějak, jak jsme vycítili, že by to bylo správný. Informátoři reflektují silnou potřebu být na projektu ve více lidech, někteří to dokonce uvádějí jako nutnou podmínku, bez které by na Lombok neodjeli. Optimální variantou pro nejbezpečnější pocit dobrovolníka se jeví kamarád/ka v přibližně stejném věku. Na druhou stranu může v případě neustálé přítomnosti blízké osoby nastat nežádoucí situace, jelikož se pak dobrovolník nevědomky distancuje od místních obyvatel, čímž brání své plné integraci. Pokud někteří na projekt přeci jen odjeli sami, na začátku se sice obávali a byli nejistí, ale zpětně to reflektují jako přínosné, protože se nakonec nebylo čeho bát. Funkci podpory totiž nahradili buď místní obyvatelé, nebo cizinci pobývající v Kutě. Jako další adaptační strategii uvádějí dotazovaní značnou potřebu svobody a soběstačnosti. Ta se například projevuje v tom, že si všichni hned po příjezdu pronajali skútr, který pro ně symbolizuje nezávislost, ale stejně tak možnost vyhnutí se úplné integraci. I tento typ adaptace je tudíž v souladu se strategií turisty/tuláka. P1: Vlastně nám umožnili takovou soběstačnost díky tomu, že jsme měly svůj skútr, takže jsme se vůbec nemusely na nikoho dál jako vázat.

3.5.2 Kulturní šok Z výzkumu vyplývá, že jedinci většinou nejsou schopni reflektovat, zda prochází kulturním šokem či nikoliv. Domnívají se, že u nich nenastal, tato informace je však v zápětí dementována jasnými ukazateli kulturního šoku. Toto se dělo převážně u těch dobrovolníků, kteří neměli mnoho zkušeností s mimoevropským cestováním. Zkušení cestovatelé naopak občas prokázali schopnost rozpoznat, zda se u nich kulturní šok objevil či nikoliv, a následně se s ním snadněji vypořádat. To,

27

zda si dobrovolník prošel tímto stavem, a jeho průběh samozřejmě ovlivňuje fakt, zda již někdy navštívil asijskou zemi, případně jestli je v České republice v kontaktu s asijskou kulturou. Kulturní šok byl také informátory často interpretován v jiném slova smyslu, než v jakém ho známe podle základní definice. Většinou se jednalo o odlišné představy a očekávání o Indonésii, které byly před odjezdem podstatně horší než poté v realitě. Představy jsou dle následného úryvku vytvořeny v souladu se stereotypy vykonstruovanými Západem. P7: Jsem spíš čekala ještě jako jinačí tu Asii než to ve finále bylo. Protože potom tam ty supermarkety, tak si říkáš, ježišmarja, vždyť se tady nikdo nehoupe po liánách, neběhaj tu po čtyřech. První variantou byly tedy absolutně odlišné a mylné představy, druhou možností pak negativní očekávání a přípravy na to, že situace bude na místě ještě horší. Takový případ, kdy realita byla lepší než čekali, nazývají sami informátoři „pozitivním kulturním šokem“. Koncept orientalismu tedy apriori formuje před odjezdem představy jednotlivců o Východu, respektive o Indonésii. Představují si ji jako „divočinu“, oblast „mimo civilizaci“, „domorodou“, „exotiku“ domnívají se, že místní bydlí v „chatrčích“ nebo „chýších“. Tyto kódy pak pro každou z identit implicitně znamenají něco jiného. Dobrovolník pojímá divočinu jako výzvu – tam může směřovat svou pomoc. Na postmoderního člověka dýchne možnost dobrodružství a útěku ze stereotypu nebo nudy. Pro bílého muže pak symbolizuje nebezpečí a obavu. Kromě zmíněných in-vivo kódů vystupuje v rozhovorech jeden nejčastější a také charakteristický vzhledem k této práci, a to je běloch, bílý muž. Žádný z dotazovaných se tomuto expresivnímu výrazu nevyhnul, což poukazuje na fakt, že si sami dobrovolníci uvědomují svou odlišnost v rozdělení na my (bílí) x oni (černí).

3.5.3 Asistovaná migrace a zóna komfortu Mimo hlavní organizátorku Janu funguje na Lomboku i její zástupce, učitel angličtiny Gede, který zprostředkovává prvotní kontakt s kulturou a je dobrovolníkům po celou dobu k dispozici. Jak poukazují informátoři, není možné, aby česká složka byla natolik flexibilní, aby situace vzniklé na

28

Lomboku mohla řešit okamžitě, proto je přítomnost tohoto zástupce zásadní. Většina dobrovolníků se s ním ihned spřátelila a brala jej jako nejbližšího člověka, na kterého se mohli se vším obrátit. P4: To spíš toho Gedeho, přes toho to šlo. Ten tam byl vlastně mojí hlavní oporou. [ ] ... tak to bylo fajn... myslím, že kdyby se mi tam něco stalo, že mi tam pomůžou. Vědomí, že je někdo takový na místě přítomen, značně usnadňuje adaptační proces jednotlivce. V tomto případě se dokonce jedná o asistovanou migraci, kdy nejsou dobrovolníci okolnostmi nuceni se plně integrovat a adaptovat, jelikož nepředpokládají potenciální situaci, kdy by se museli postarat sami o sebe bez něčí pomoci. Informátoři dále zmiňují zajímavý jev s ohledem na hlavní koordinátorku Janu. Vzhledem k tomu, že ta jezdí na Lombok pomáhat již 10 let, Lombočané ji znají a mají k ní blízký vztah. Informátoři uvádí, že už jen samotný fakt, že jsou „ti od Jany“ změnil nahlížení místních a významně jim usnadnil následnou integraci. P3 : Ona většina lidí vlastně zná Janu, takže prostě už přišli a vždycky věděli, jako ty seš od Jany. Kvůli asistované migraci není zvláště v prvních dnech na ostrově dobrovolník motivován opouštět svoji zónu komfortu. V těchto prvních dnech si jedinec často prochází kulturním šokem, a tudíž nemá zájem si komfortní zónu rozšiřovat. Dobrovolníci jsou například ubytováni v prostředí, které sami popisují jako luxusní, mají k dispozici veškeré výdobytky západní civilizace, jako je internet a podobně. Samotné slovo „luxus“ objevující se v několika rozhovorech pak v sobě může ukrývat odlišné vnímání dvou světů, kdy jsou Západní standardy chápány právě jako luxusní. Kombinace asistované migrace a nedostatečná motivace pro vystoupení z komfortní zóny má často za následek neúplnou adaptaci dobrovolníků.

3.5.4 Krizové momenty Dobrovolník čelí v terénu mnoha situacím, jejichž řešení ztěžuje jiné kulturní prostředí, a proto může vést k negativním momentům.

29

Nečastějším zdrojem krizových pocitů je jazyková bariéra. Dobrovolnicí tento fakt uvádí hlavně v souvislosti s komunikací s vedením školy či vyjednávání s dodavateli a podobně. Nedostatečná znalost jazyka je limituje a vede často k rezignaci. Dalším výrazným spouštěčem krize je přílišné či naopak nedostatečné pracovní využití. Práce má být zvladatelná a přiměřená dobrovolníkovu stavu. Z výzkumu vyplynulo, že dobrovolníci očekávali před odjezdem větší pracovní vytížení, což se ve finále nepotkalo s realitou. Výuka probíhá na Lomboku pouze ve dvou dopoledních blocích, navíc ostrované často slaví různé svátky a dodržují Ramadán, v důsledku čehož škola odpadá. Vzhledem k nedostatečné vytíženosti výukou si dobrovolníci hledají alternativní možnosti pomoci ve svém volném čase. Jednou z variant bývají často individuální lekce ve večerních hodinách, jiní dobrovolníci zorganizovali například fotbalový turnaj či literární soutěž. Druhou možností je naopak nadměrné zaměstnání dobrovolníka pojící se v případě Kintari nejvíce s pověřením zařídit technické či logistické věci do školy. Přílišná zodpovědnost a neadekvátní využití vyvolává často negativní stavy. Do této kategorie spadá také neadekvátní školení před odjezdem ze strany organizace. P10: Tak je asi opravdu někdy jako problém v komunikaci s tím vedením, domluvit se s nima, domluvit vlastně dělníky, zabezpečit ten materiál tam… Stresující situace vyvolávají i změny spojené s jiným prostředím. Do těchto můžeme zařadit jiné stravovací návyky, uvyknutí si na nový stravovací režim nebo styl ubytování často neodpovídající standardu jednotlivce. Stesk po domově a pocit izolace také výrazně ovlivňuje duševní stavy dobrovolníků. Uvádějí sice, že vzhledem k přátelskému a družnému chování místních tam „člověk není nikdy sám“, nicméně rodinu a blízké, ke kterým se obyčejně uchylují v případě nesnází a důvěřují jim, takováto interakce samozřejmě nenahradí. Úkolem organizace a jejích pověřených osob je eliminovat tyto faktory tak, aby na jedince měly co nejmenší záporný dopad, a snažit se nastolit přijatelné podmínky pro práci. Pokud se totiž některý z faktorů projeví ve větší než únosné míře, může to vyústit až v odstoupení dobrovolníka z projektu.

30

3.6 Pobyt dobrovolníka ve škole 3.6.1 Příprava metodologie, odlišná očekávání Představy dobrovolníků o tom, jaká bude úroveň angličtiny místních dětí, se ukazují jako naprosto mylné. Někteří si již před příjezdem připravili výukové materiály, které se ale záhy ukázaly jako nepoužitelné, musely být tedy operativně přizpůsobeny úrovni dětí. P2: Nečekala jsem, že to bude až takhle těžký. Čekala jsem, že ty děti budou mít nějaký základy angličtiny, že se třeba i na nějakou gramatiku dostane, ale nebylo to tak. Takže to bylo náročný v tom, protože věci, co jsem si připravila, nebo nějakou metodiku jsem použít nemohla, protože ty děti neuměly vůbec nic. Takže tam to šlo úplně od začátku. P9: To si pamatuju, jak jsem měl připravenou tu osnovu, tak jsem přišel do třídy s tím, že tam teda budu učit angličtinu, tak jsem napsal na tabuli a řekl jsem „Hello, my name is Ondra“ a oni mi, těch třicet malejch černejch dětí, mi řeklo „Hello, my name is Ondra“ - takhle to přesně proběhlo… Tak jsem si říkal, jo, aha. Tak nic, takže osnova nic. Především v prvních několika dnech reflektují dobrovolníci nutnost improvizace při hodině, jelikož jim nefungovaly předem připravené rámce (pokud tedy nějaké měli). V návaznosti na proběhlou výuku si dobrovolníci večer připravovali materiál na další den, a to buď sami, nebo s dalším dobrovolníkem, kdy mezi sebou například sdíleli a předávali si to, co jim na děti fungovalo. Při práci ve škole chybí dobrovolníkům výdobytky západní civilizace, jako je například třídnice či osnova. Tímto vnášejí do kulturního systému prvky, které jsou z jejich pohledu důležité. V odlišné kultuře jim toto zakotvení, podle kterého jsou zvyklí běžně se orientovat, chybí, a jeho absence často vyústí v chaos. Postoj evropského člověka se při výuce dále projevuje například v kladení důrazu na slovo „prosím“ nebo při kontrole dodržování hygieny u dětí.

3.6.2 Přijetí dobrovolníka dětmi Přijetí dobrovolníka dětmi je reflektováno jako bezpodmínečně kladné. Díky nadšenému vítání už při příjezdu opadají z nováčka počáteční obavy, a navození přátelské atmosféry je pak snadnější. (Obr. 1.2) Důvodem této skutečnosti je pravděpodobně u dětí vidina změny a vystoupení ze

31

zaběhnutého řádu. Díky proaktivnímu a individuálnímu přístupu všech dobrovolníků děti totiž už předem tuší, že hodiny nebudou stereotypní jako při běžné výuce. Vzhledem k demotivaci a rezignaci lokálních učitelů cítí i sami žáci potřebu změny, jež vyúsťuje v až přílišně pozitivní přijetí dobrovolníka. P2: Že se jim dávalo nějaký rozptýlení nebo něco jinýho, než na co jsou oni od těch učitelů zvyklí. P9: Jásaly. Už vlastně když přijedeš na motorce na ten dvůr, tak se kolem tebe seběhne 300 dětí a všichni hrozně křičej, pak tam nějakej učitel je rozežene do tříd, všichni hrozně křičej a ty pak do jedný třídy přijdeš a oni hrozně křičej. Účastníci reflektují, že je žáci kladně přijali hlavně z důvodu, že přijel někdo nový, zajímavý a hlavně jiný. Že měli příležitost poznat nového bělocha, nového kamaráda. P7: Tak pro ně je to jako dobrodružný, oni tě maj prostě za největšího exota, kterej se tam může zjevit. Čím seš bělejší, tím je to lepší. Já jsem taková smrtka, takže jsem tam byla oblíbená. Všichni si na tebe chtěj šahat, všichni se s tebou chtěj kamarádit, posílaj ti vzdušný pusinky ze dveří.

3.6.3 Metodika při výuce, didaktika Objevují se názory, že indonéské děti nejsou schopné „klidného“ stylu výuky, který známe u nás, ale že potřebují názornější a aktivnější přístup. Výuka musí být tedy dle dobrovolníků velmi živá a plná her, obracející se k metodě „školy hrou“. Dobrovolníci nejvíce začleňovali do výuky kreslení, hry, soutěže, pohybovou aktivitu a zpěv. Ukázalo se, že například na výtvarnou činnost nejsou místní děti vůbec zvyklé a nikdy předtím ve škole nemalovaly. Omalovánky tedy symbolicky představují jeden z výdobytků Západu. P3: Je úplně fascinovaly omalovánky, fakt i prostě 17 letý kluci si přišli omalovávat omalovánky. Jeden z dobrovolníků mluví o tom, že děti vykazovaly v podstatě respekt k papíru tím, že se bály něco nakreslit a když už, tak namalovaly plny obav pouze malý obrázek do rohu papíru. Uniformita, kterou jim učitelé ve škole od počátku vštěpují, se automaticky projevila kreslením stejných obrázků (palma, slunce, moře) všemi dětmi.

32

Obsahem výuky jsou pak nejčastěji číslice, abeceda, barvy, zvířata a základní fráze. Tyto obsahy bohužel zmiňují snad všichni dobrovolníci, z čehož je také patrné, že posun a vývoj dětí je minimální. Výjimečně se někteří dobrovolníci soustředili například na výslovnost.

3.6.4 Charakteristika žáků Lombocké děti dobrovolníci popisují jako hravé, živé, zvídavé a spontánní, ale také rozdováděné, neorganizované a bez disciplíny. Zpočátku děti přistupovaly k dobrovolníkům s obavami, ale jakmile opadl počáteční ostych, aktivně se zapojovaly do výuky. Hyperaktivní veselá povaha a nadšení, se kterým se děti zúčastňovaly her, přinášelo dobrovolníkům pocit uspokojení z dobře odvedené práce. Objevuje se myšlenka, že žáci ze školy Ngolang jsou při výuce aktivní a interagují z toho důvodu, že ne každý Lombočan má přístup ke vzdělání. Tyto děti si možnosti studovat mnohem více váží, a jsou tedy jinak motivované. Problémem je často nedostatečná, respektive jiná disciplína vzhledem k západní zkušenosti. Chybějící školní morálka a nedostatek drilu jsou často zmiňované faktory, které zapříčiňují neefektivitu výuky. Pokud učí dobrovolník v jedné třídě, veškerá výuka ostatních tříd ustává a celá škola se přesouvá ke sledování speciální hodiny. Vzhledem k množství žáků ve třídě a dalších desítek přihlížejících není možné udržet při hodinách klid. Snaha umravnit dav je pro dobrovolníka velmi vyčerpávající a vede často ke krizovým momentům. Už jenom kvůli odlišným klimatickým a kulturním podmínkám je pro Evropana výuka velmi vysilující. Dobrovolníci popisují, že se cítili unaveně, hladově a vyčerpaně. P7: Tam nějakej běloch, kterej se tam o něco snaží, takhle si otírá to orosený čelo, protože už neví, co s těma dětma má dělat. No ale prostě bylo to hrozně jako fyzicky náročný tím, jak tam pořád vřískáš. Prostě tam musíš strašně řvát, abys slyšela vůbec sebe, natož aby tebe ještě ty děti slyšely. Disciplína dětí ve škole Ngolang se liší od zkušenosti dobrovolníků s výukou českých dětí. Žáky popisují jako živé, rozdováděné a neukázněné, stále očekávající nové vjemy a podněty, aby se nezačaly nudit. Tamější děti jsou zvyklé na fyzické tresty, a tudíž reagují na odlišné kázeňské podněty než evropské děti.

33

Je nutné, aby si každý dobrovolník nastavil určité hranice a vybudoval si respekt, s čímž mu v prvních chvílích pomáhá učitel Gede, který zpočátku při hodinách asistuje a hlavně pomáhá s překlenutím jazykové bariéry. Místní režim se opírá o fyzické trestání, s čímž se čeští dobrovolníci zjevně neztotožňují a snaží se získat si autoritu spíše formou pozitivního upevňování. P1: Jako já, když jsem vzala do ruky koště, tak ty děti byly jako pěny, takže sem vlastně zjistila, že třeba vybudovat si u nich respekt, kterej bude pořád v kombinaci s tim, že ty děti mi budou věřit a ví, co si můžou dovolit. … Na druhou stranu ukázat jim i to, že můžou bejt i jiný tresty než to, že já je někde zmlátim, na což prostě já nejsem vychovanej učitel, abych někoho mlátila. Dobrovolníci se v úhrnu shodují, že děti jsou všude na světě stejné a reagují podobně. Určitá část dětí ve třídě je na tom vždy s vědomostmi lépe, na některých naopak nezůstává žádná stopa. Analogicky k západní společnosti se motivovanost jednotlivých dětí liší a rozdíly v přístupech k výuce jsou markantní. Jak je zmíněno výše, účastníci se domnívají, že na rozdíl od západních dětí si ty indonéské váží vzdělání mnohem více. Na Lomboku totiž není škola dostupná pro každého, je sice státní, ale po rodičích se vyžaduje alespoň minimální finanční spoluúčast, například ve formě uniformy. Někteří rodiče také preferují, aby děti místo chození do školy pomáhaly v zemědělství. P3: Co mě třeba překvapilo, tak tam ty děti si toho vzdělání strašně váží. Chtěly by i chodit do školy, i když třeba nemůžou. Nebo nemůžou, když je třeba rodiče nutí pracovat nebo prostě nemají na to peníze, na to vzdělání. Tak ony na rozdíl třeba od našich dětí, kde je to povinné, tak děcka jsou u nás otrávený, že musej zase do školy, je tam nuda, ale ony [indonéské děti] tam vědí, že jim to pomůže, chtěj tam chodit. Rozdíl je tedy v tom, že lokální děti chodí do školy rády. Problém je v neexistenci testování a feedbacku obecně, kdy indonéské děti (na rozdíl od těch západních) postrádají motivaci, protože na ně nic a nikdo nevyvíjí tlak. Nic nemusí; nemusí školu dokončit a projít testy. Tento systém se jeví ze západního pohledu jako značně neefektivní. P9: Když si uvědomí člověk sám, když já jsem chodil do školy, okej.. první, druhá, ale už v tý třetí třídě musíš vykazovat nějakou aktivitu a zdaleka jako už to není škola hrou. A od pátý třídy jsem se jako musel učit normálně. A nevim, jestli to je správný, ale rozhodně jsem se aspoň naučil jazyk rychle a dobře. 34

3.6.5 Výukové strategie Dobrovolníci se liší ve výběru výukových strategií, některé z nich definoval v jednom ze svých výzkumů Miroslav Klusák (Klusák, 1995): Učitel – průvodce životem: Učitel přizpůsobuje svou metodiku konkrétní situaci, simuluje situace každodenního života, snaží se o uvedení teorie do praxe. Jeho cílem je, aby látka přesahovala rámce školy a byla prakticky využitelná i v životě. P2: Takže já jsem se snažila na ně aplikovat takový situace, který by oni mohli používat, kdyby si chtěli něco koupit, kdyby se chtěli s někým seznámit nebo kdyby chtěli popsat sami seb, rodinu nebo odkaď jsou. Učitel – herec: Tento typ spočívá ve výuce velmi hravou formou. Lektor vysvětluje novou láku či zkouší žáky v rámci komediálních her. Hlavní funkcí těchto her je vystoupení ze stereotypu, zdánlivé vymanění se ze závazků, ale zároveň umožňuje dítěti skrze hru projevit vlastní iniciativu. (Klusák, 1995) P9: Tak já jsem herec, takže jsem dělal šašky, takže když se děti smějou, tak je to pro mě zábavnější než když se děti učej. Učitel – režisér: Ve svých scénářích učitelé vytváří různé typy prostoru pro aktivitu dětí na bázi individuální práce, soutěže či spolupráce, které jdou až tak daleko, že učitel třeba i propůjčí svou roli některým spolehlivým žákům. K tomuto jednání potřebuje dovednosti dobrého režiséra. P1: Takže oni aktivně se můžou přesunout do tý role učitele a jsou hrozně pyšný na to, že dokážou těm dětem taky říct… Jako efektivní se ukázala i strategie genderového rozdělení. Lektor rozdělí třídu na kluky a holky a tyto dva týmy proti sobě soupeří. Uvedená strategie významně zvyšuje motivovanost žáků. P4: Až když jsem zavedla ty souboje mezi klukama a holkama, tak se začli učit, protože vždycky chtěli bejt nejlepší, chtěli se předhánět, že holky jsou lepší než kluci a tak. Hlavní strategií, o kterou se opírají lokální učitelé, je stereotypní opakování a pouhé memorování, dobrovolníky hojně kritizováno. Metodu memorování pak staví do opozice se svou funkční strategií „školy hrou“. 35

P1: Jediný, na co reagují naprosto jasně, je frontální přístup učitele a všichni dělaj to samý a všichni jenom papouškujou. Takový to, bych řekla, co se tady dělo jako za Rakouska-Uherska. Tak na to ty děti fungovaly jako bezvadně, aneb co udělám já, tak to udělaj oni taky. Takže když já něco řeknu, tak oni to řeknou podobným způsobem. Dobrovolníci dále považují za problematickou absenci systému. V Ngolangu neexistuje rozvrh, zvonek nebo třídnice – tedy věci, na které jsou na Západě běžně zvyklí. Bez těchto opěrných bodů se cítí neorganizováni. Potřebu organizovanosti si samozřejmě přinášejí s sebou v kulturních vzorcích své západní kultury. P7: Tam prostě neexistuje nic jako školní zvonek nebo že by škola opravdu začala v osm. Prostě jak se tam ty děti slezou, tak se tam slezou. Když teda potom náhodou někdo řekne, že by mohly jít do nějaký třídy, tak vyběhne před školu a začne tam řvát na ty děti, který tam prostě jsou na stromech, hrajou fotbal nebo lízaj někde nějaký lízátka támhle před školou opřený o plot. A nažene se něco do třídy, ani neví, jestli to do tý třídy patří. P8: Člověk tam nemá přesně daný ty pravidla, jako u nás, že teď máme matiku, pak tohle. To bylo hrozný, jak ty děti tam všude pobíhaj a snad vždycky byl největší problém vyhnat cizí dítě z tý třídy, protože pak tam dělaj hroznej bordel a nikdo se nesoustředil.

3.6.6 Materiální vybavenost ve škole Významným faktorem, od kterého se dle rozhovorů odvíjí kvalita výuky, se jeví být dostatek základních materiálů pro výuku. Těmi jsou papír a tužka, kterými by disponovalo každé dítě, aby si daný výklad mohlo zapsat a případně se k němu vrátit doma. Další nutností uváděnou dobrovolníky, která je podmíněná právě dostatkem materiálu pro děti, je následné zavedení domácích úkolů. Potřeba materiálu tak přímo souvisí s požadovaným feedbackem od dětí a zefektivněním výuky. P6: Já myslim úplně základy. Aby tam měly lavice, aby měly kde psát, aby měly čím psát a na co psát, aby ty třídy byly veselý a to je všechno, co ty děti potřebují. To odhodlání tam je, takže pouze aby měly takové ty základní věci, které my tady považujeme za absolutně běžné.

36

Nejvýraznějším limitem pro výuku je pak nepřítomnost jednotné učebnice. Kintari sice již v minulosti do školy jednu učebnici dodalo, ta měla pomáhat dobrovolníkům snadněji se orientovat a také nalézt překlady indonéských slov. Tato učebnice se však jevila jako nedostatečná z důvodu grafiky (účastníci kladou důraz na uživatelsky příjemnou strukturu a vzhledu knihy, učebnice musí obsahovat obrázky), gramatických nesrovnalostí a především kvůli nedostatku výtisků (1 ks). Učebnice by tak měla pomáhat nejen při překlenutí jazykové bariéry dobrovolníka, ale primárně jako metodický vzor, od kterého by se odvozovala osnova. P3: Kdyby prostě všichni jeli podle jedné knížky, aby je všichni neučili počítat, aby je všichni neučili pozdravy... Aby už se vědělo, že oni něco uměj a nějaká metodika vypracovaná. Prostě jedna knížka a podle tohohle se jede. To procvičování tý angličtiny není takový, jaký by asi mělo být.

3.6.7 Místní učitelé Problém, kterému Kintari čelí již dlouhodobě, je demotivace lokálních učitelů působících v Ngolangu. Vzhledem k tomu, že je škola státní, je jejich nedostatečné pracovní nasazení pravděpodobně způsobeno nízkými platy. Po příjezdu dobrovolníka na projekt nastává určitý střet zájmů, jelikož dobrovolník přebírá některé hodiny právě těchto učitelů. Účastníci však reflektují, že učitelé kvitují tuto skutečnost s povděkem, protože ve výsledku sami nemusí učit a někdo jiný za ně práci zastane. Dobrovolník však může učit paralelně pouze jednu třídu, nicméně učitelé to vnímají tak, že zabaví celou školu, a tudíž mají oni volno. Zde nastává krizový moment pro dobrovolníky, jelikož se kromě 40 dětí ve třídě přijde na jeho výuku podívat i zbylých přibližně 260, pročež není možné uhlídat klid a kázeň. Toto dobrovolníci reflektují jako velmi náročné a problémové. V tomto případě se také projevuje a upevňuje pozice bílého muže, protože pokud je ve škole dobrovolník, je hlavním organizátorem a vše, co doposud fungovalo určitým (i když pravděpodobně špatným) způsobem, se najednou mění podle něj. P7: Tam přijede ten dobrovolník a v tu chvíli prostě řídí školu ten dobrovolník. Prostě oni dělaj, co si vymyslíš.

37

Dotazovaní uvádějí, že výuku místních učitelů neměli možnost sledovat, protože většinou ani neprobíhala. Kuriózní situace nastala, když se výuka náhodou konala a dobrovolník se chtěl jít podívat, jak vypadá. Učitelé byli proti, jeden dobrovolník dokonce uvádí, že ze třídy rovnou utíkali. P9: Ti učitelé jsou evidentně jakoby neschopný a ten učitel angličtiny nemluvil anglicky, to bylo evidentní. My jsme se s ním chtěli seznámit, představit se mu, ale on s náma vůbec nekomunikoval. Ani na pozdrav – nic. Až pak jsme zjišťovali, co se jako děje, až jsme zjistili, že on mluví tak špatně anglicky, že se stydí před náma mluvit anglicky. Uvedený příklad poukazuje na to, že sami učitelé vnímají dobrovolníky, častokrát třeba o generaci mladší, jako nadřazenou entitu a mají z nich respekt. Za svou metodiku se učitel evidentně stydí, protože se apriori domnívá, že je špatná a evropská je lepší. Dobrovolníci uvádí, že místní učitelé chodili sledovat a inspirovat se spíš z jejich vyučování.

3.6.8 Taneční skupina V posledních letech byla založena taneční skupina, kdy mají vybrané talentované děti možnost reprezentovat školu. (Obr. 1.10) Motivace dětí být v této skupině je podle dobrovolníků na vysoké úrovni a je odlišná například od motivace umět anglicky. To se děje z důvodu, že jsou vybrány pouze určité děti, které mají opravdu zájem a chtějí. Odměnou za jejich snahu je pak právě působení v taneční skupině. Vybrané děti si svého členství váží a stále svou snahou lektory utvrzují, že si jej zasloužily. P2: Takže to byly děti, který byly, nechci říct vyvolený…. P6: Takže ty jsou úplně natřesený na každou hodinu, co jsem viděla. Ty děti z toho byly nadšený a makaly. P3: Ty rostly. Jako byly důležitý. Členství těchto vybraných dětí ve škole naštěstí nevede k šikaně a ostrakizaci, ale spíše slouží jako vzor pro ostatní, protože se ve finále i ostatní děti více snaží, aby mohly být příště také vybrány jako jejich spolužáci.

38

3.6.9 Školka v Ngolangu Dobrovolníci většinou mají na výběr, zda pojedou učit do základní školy Ngolang nebo do školky vzdálené pár minut. (Obr. 1.11) Situace ve školce je diametrálně odlišná, a to proto, že ji kompletně spravuje Kintari. Školku navštěvuje přibližně 16 dětí, které učí pouze jeden učitel. Ten však nedostává státní plat, ale je placen od Kintari, což má pravděpodobně vliv i na jeho motivaci. Školka je vybavena množstvím hraček a veškerých materiálů potřebných k učení malých dětí, výuka je zároveň vysoce individualizovaná, takže výsledky jsou na žácích mnohem více patrné. P7: Já jsem z toho měla hrozně dobrej pocit, že jsem odjížděla a oni fakt uměli říkat zvířata.

3.7 Závěrečná evaluace dobrovolnické zkušenosti Jedním z hlavních kladů působení Kintari je podle dobrovolníků kontakt se západním světem. Vzhledem k rozvoji Lomboku na poli turismu v posledních letech se zdá být nutné, aby se se západní kulturou a bílými seznámili i lidé z odlehlých částí ostrova zdánlivě nezainteresovaní v turistickém ruchu. Dobrovolníci takovou interakci hodnotí ze své pozice bílého muže jako nutnou a pro místní velmi přínosnou. Orientalistický princip stavící na binární opozici Západ x Východ je poměrně jasně patrný ve druhé výpovědi. P8: Takže jsem jim možná taky trošku otevřela obzory nebo prostě poznali něco, co třeba neznaj, prostřednictvím mě nebo toho dobrovolníka. Tak to si myslim, že je pro ně taky obohacující. P10: Protože je to jejich kontakt se světem, s tou druhou stranou, kterou prostě neměli jinak možnost poznat a vlastně maj tu možnost díky Kintari. Následující odstavec poukazuje kromě výše zmíněného principu také na prvky, které se jeví být v rámci západní kultury z pohledu dobrovolníka důležité. Jejich osvojením pak jednotlivec dosáhne statusu civilizovaného člověka. P2: Čili ti místní by neměli možnost tu práci získat, protože by ji dostal třeba někdo jinej, takže tam nešlo ani jenom úplně o tu angličtinu, ale seznámit je taky s tim, jak oni by měli reagovat, když potkaj takhle bílý lidi, turisty, civilizovaný lidi s tim, že jako je hezký říct „ahoj, jak se máš a já se

39

jmenuju“ a nestydět se s těma lidma mluvit nebo jim nějak vyjít vstříc. Takže na to si taky myslim, že to bylo dobrý. Že děcka prostě věděly, že ano, že si mají mýt ruce a že to takhle běžně funguje. Dalším často zmiňovaným přínosem je pozitivní dopad demonstrace zájmu západní kultury o Východ. Dobrovolníci mají pocit, že jsou Lombočané jaksi odříznuti od světa, a proto je dobře, že jim Zápád ukrývající se v osobě dobrovolníka ukáže svůj zájem - že se na ně v pozitivním slova smyslu nezapomíná, že jim Evropané chtějí „pomoct“. P2: Oni tam vidí, že se o ně někdo zajímá, že je má rád a že se jim někdo snaží pomoct. P9: Když v nich vznikne pocit, že i dospělej bílej velkej člověk s nim může bejt sranda, můžou s nim řádit a může bejt kamarád, tak si myslim, že je úplně správný. Uvedený odstavec v sobě mimo jiné ukrývá implicitní symboliku reakce Východu na západní rozvoj. Z tohoto úryvku plyne, že skrze spřátelení se s bílým mužem se mohou místní snáz vyrovnat se západní expanzí a přestat se jí bát. Osoba bílého muže a její kladné přijetí tak v tomto případě symbolizuje srovnání se s turistickým boomem následujících let. Kintari dále dává dle dobrovolníků místním možnost projevit se, ukázat svůj talent a to, co v nich je. P3: Což je třeba pro Indonésany velice důležité, aby vlastně ukázali něco ze svého já. Že vlastně mají co ukázat, že prostě něco umí. Zajímavé je, že dobrovolníci neuvádějí přínos ve formě naučení dětí angličtiny, což je v podstatě primární cíl, se kterým na projekt vyjíždějí. To pak zdůvodňují hlavně neefektivitou (metodika) a krátkodobostí pobytu, která znemožňuje vytvoření si individuálního vztahu s dětmi. P3: Doufám, že se něco naučily a myslim si, že jako pro ně ani neni důležitý, kolik slovíček se naučily, ale že to je vlastně ten kontakt. Že už jsme tady mluvily o tom, že ten Lombok se vlastně rozvíjí jako turistická destinace, to prostě jde všechno strašně dopředu, takže je to pro ty děti šance, jak dostat práci někde v turistickym průmyslu. I kdyby měly sbírat lehátka na pláži, tak pro ty děti je důležitý, aby teda uměly anglicky a i kdyby se prostě nenaučily, tak oni třeba měly strach z toho, že my jsme jiný, že nejsme Indonésani. Tak už jenom ten kontakt s těma cizíma lidma si myslim, že pro přínosný. Že se přestaly bát.

40

3.7.1 Efektivita projektu Dobrovolníci se shodují, že práce, kterou na Lomboku Kintari dělá, má smysl, nicméně je nutné zapracovat na změně konceptu, jež pociťují všichni dotazovaní. Projekt má velký potenciál, ale ne všechny jeho složky jsou aktuálně využity v maximální možné formě. Hlavním nedostatkem je dle dobrovolníků chybějící učebnice a hlavně neexistující osnova, kterou by si mezi sebou mohli předávat. Účastníci neví, na jaké jsou děti úrovni ani kde skončil jejich předchůdce, na základě čehož si vytvoří mylné představy už při odjezdu z České republiky. Prvních pár dní ve škole pak ztratí tím, že zjišťují úroveň žáků. Osnova by zároveň měla být vytvořena v souladu s indonéským učebním plánem, na jejím sestavování by tedy měli participovat i místní učitelé. P1: Tím, že tam neni danej žádnej rámec a tím, že my nevíme, jestli je učit nějak jako tematický okruhy, co dělaj s nima ti učitelé místní, tak my jako navazujeme na to, co si myslíme, že potřebujou. V systému, který je ve škole nastaven nyní, není práce dobrovolníků efektivní. Oni sami přichází s plánem, jenž by vyřešil aktuální situaci. Navrhují vytvoření realistické (neambiciózní) osnovy, která se ale nutně musí nějakým způsobem rozvíjet. Vzhledem k tomu, že každý z dobrovolníků dostává před odjezdem instrukce, co učit, probíraná látka je stále stejná, a žáci tudíž nejsou motivovaní se dále snažit a postupovat kupředu. P9: Takže vlastně moje výuka angličtiny, stejně asi jako všech, předpokládám, spočívala v tom, že jako nakreslíš na tabuli hada a doufáš, že aspoň jedno to dítě po těch x hodinách řekne snake. Další slabinou je nepožadování zpětné vazby od dětí. Žáci nejsou zvyklí se k látce vrátit, natož vypracovat domácí úkol. Dobrovolníci reflektují, že ač je to prvek metodologicky čistě západní, je nutné zavést zpětnou vazbu pomocí testování a domácích úkolů alespoň v omezené míře i tady. Jako neúčinný se zároveň jeví relativně krátkodobý pobyt dobrovolníků a jejich časté střídání.

41

3.7.2 Přínos pro dobrovolníka Kromě objektivního přínosu práce Kintari na Lomboku zhodnocují dobrovolníci také to, co dal pobyt jim samotným. Pro mnoho z nich znamenala tato zkušenost s životem v zemi třetího světa převrácení nebo alespoň modifikaci životních hodnot. Lombočané kladou velký důraz na rodinu a původní lidské hodnoty. Jsou k lidem velmi přátelští, nezabývají se řešením nedůležitých věcí a i s minimem majetku a prostředků žijí kvalitní spokojený život. Vidět a zkusit si tento životní přístup reflektují dobrovolníci jako velmi hodnotné a přínosné do budoucna. P6: Je tam pro ně hrozně důležitý přátelství, rodina. Třeba milujou, když se chodí společně na večeři a člověk si povídá, jsou hodně otevřený, maj jinej žebříček hodnot, jsou hodně spjatý s přírodou, to je na tom to krásný. Účastníci vypichují laskavou povahu místních lidí a jejich zaměření na kvalitní lidské hodnoty doposud stále nepoznamenané západním materialismem, což se však pravděpodobně velmi brzy změní. Právě povaha místních lidí a nálada na ostrově pomáhala dobrovolníkům cítit se dobře i navzdory fyzickému a psychickému vyčerpání. Z některých způsobů chování si tedy chtějí vzít příklad a začlenit je do svého budoucího života. V této myšlence tak dobrovolníci implicitně připouští, že není všechno chování dané západní identitou správné a morální. Do kontrastu dávají konkrétně orientaci na materialismus proti východnímu důrazu na nejzákladnější lidské hodnoty. Na základě této opozice jsou pak sami schopni připustit nedostatky vlastní kultury. Jako další osobní přínos uvádějí fakt, že se jim díky úspěšnému absolvování projektu zvedlo sebevědomí a upevnila důvěra v sebe sama. P4: Asi taky to nadšení z nich, protože ještě jsem neviděla nadšenější děti. A hrozně mi to zvýšilo sebevědomí, protože když jsem tam jela, tak jsem si nedokázala představit, jak dokážu učit děti, protože nemám žádný pedagogický vzdělání. Ale tam to šlo vlastně samo od sebe a tam ty děcka vlastně byly hrozně hodný na mě, měly mě rády, to bylo fajn. I přes veškeré trable a problémy, které dotazovaní reflektovali, převažují pozitivní pocity a chuť dobrovolnickou zkušenost v budoucnu opakovat.

42

3.7.3 Doporučení pro vyjíždějící dobrovolníky Když došlo na otázku, co by dobrovolníci poradili ostatním, kteří se na projekt chystají odjet, shodovali se v následujících radách: -

Před samotným příjezdem do země si nevytvářet příliš mnoho idejí a představ

-

Nebát se, ale být připraven, že to není úplně jednoduché

-

Snažit se být maximálně flexibilní a otevřený, zdůraznění psychické odolnosti, zůstat pozitivní

-

Nebrat si věci osobně, povznést se, nepřipouštět si příliš sociální problémy (chudoba apod.), částečně se distancovat

-

Pojmenovat a stanovit si cíle, uvědomit si, co chci lidem předat

-

Připravit se, že vše bude jiné – a tudíž „normální” v dané zemi, jiné životní podmínky (př. špína, fauna)

-

Jednat nejlépe, jak umím, dělat maximum, ale nesnažit se změnit věci, které změnit nejdou, raději se s nimi smířit

-

Nebránit se částečné asimilaci, vyvarovat se etnocentrismu (P6: ... aby úplně zapomněl na to, co dělá v Evropě… a aby se přizpůsobil Asii a ne, aby se snažil přizpůsobit Asii sobě.)

Na to, zda je lepší dobrovolníka v České republice kvalitně připravit či ho nechat „spadnout do vody”, se odpovědi razantně lišily. Ve vzorku převládaly dva názory; vyjíždějící by měli být zaučeni a informováni ze strany organizace, jiní se naopak domnívali, že je lepší, pokud dobrovolník přijede na místo jako tabula rasa a nechá se jím pohltit. Většina se nicméně shodla, že záleží na osobnosti konkrétního dobrovolníka (individuální hledisko), stejně jako je třeba zohlednit zkušenost/nezkušenost s asijským kulturním prostředím

43

3.8 Další atributy pobytu 3.8.1 Negativní sociální faktory Na Lomboku funguje dětská práce převážně ve formě prodeje rukodělných výrobků (náramky, sarongy, sošky), které děti prodávají turistům na pláži. Výdělek z prodeje je částečně použit na výdaje spojené se školou, například koupi uniformy a podobně. Negativním faktorem je jistě v tomto případě pro děti nutnost vydělat si, aby mohly vůbec chodit do školy, pozitivním hlediskem je naopak fakt, že přijdou snadno do styku s turisty již od útlého věku, což urychluje učení se angličtiny a postupné zvykání si na rozvíjející turistický průmysl. Mnoho dětí pomáhá svým rodinám v zemědělství, převážně s prací na poli a se staráním se o dobytek, což vysvětluje zpátečnické tendence některých rodičů nechávat je raději doma, jelikož mohou zastat řemeslo, a budou tak užitečnější. V indonéských školách jsou děti povinny nosit uniformy, čímž se nerovné sociální postavení alespoň částečně potírá. Sociální rozdíly, chudoba a hlad v posledních letech na Lomboku vyústily ve zvyšování kriminality. Přijíždějící cestovatelé a turisté, stejně tak jako dobrovolníci Kintari, jsou ohledně nedostatečné bezpečnosti na ostrově často informování. Tyto nešvary se pomalu rozmáhají i ve škole, kdy někteří dobrovolníci reportují například ztrátu zapůjčených školních pomůcek či osobních věcí. Zde se opět ukazuje chápání bílého člověka jako bohatého, protože podle dětí (potažmo jejich rodičů) jsou drobné krádeže legitimní.

3.8.2 Interakce s ostatními lidmi Kromě místních lidí ve škole interagují dobrovolníci s obyvateli Lomboku také ve svém volném čase, který tráví ve vesnici Kuta nebo v blízkém okolí. To, zda dobrovolníci chtějí s místními lidmi komunikovat a spřátelit, se závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je určitě počet dobrovolníků na místě. V případě, že je na projektu jednotlivec sám, je nucen do takových interakcí vstupovat častěji, díky čemuž může posléze rozvíjet nová přátelství a překračovat svou zónu komfortu, zatímco pokud je dobrovolníků více, začlenění do kolektivu se spíše straní. Otázkou pak je, jak velký smysl má pobyt ve více lidech z hlediska rozvoje jednotlivce pramenícího z poznávání nové kultury. Ti, kteří byli na Lomboku sami, dále uvádějí, že se sami nikdy necítili:

44

P2: I když jsem tam byla sama, tak já jsem nikdy neměla depky, protože já jsem nikdy nebyla sama. Kamkoliv jsem šla, když jsem někde byla třeba i jen 5 minut, tak vždycky ke mně někdo přišel a chtěl si se mnou povídat. Informátoři se shodují, že jsou místní lidé velmi přívětiví a hodní. Hlavním tématem pro rozhovor s nimi pak byla na prvním místě rodina, lokální zvyky a kultura, koníčky nebo výdobytky západní civilizace. Většina dobrovolníků byla v rámci projektu pozvána na tradiční večeři k učiteli Gedemu, případně k řediteli školky. Někteří se dokonce zúčastnili tradičních sasackých ceremonií doprovázejících svatbu nebo pohřeb. Hlavním problémem, který limituje zájem o interakci, se opravdu zdá být jazyková bariéra. Snazší se pak jeví komunikace a navazování vazeb s ostatními turisty na ostrově, dobrovolníci s nimi často podnikali i různé aktivity v rámci volného času.

3.8.3 Přístup k turistům, cizincům Přístup k turistům se v posledních letech značně změnil; místní převzali spoustu návyků ze sousedního Bali a osvojili si způsoby, jak na turistovi vydělat co nejvíce. Mnoho místních lidí se chová dle principu „podáš prst, sežerou ti ruku“, a tak jsou i v Kintari evidovány případy, kdy obyvatelé prosazovali na úkor Kintari osobní/finanční zájmy. Idea Kintari staví na předpokladu, že by se dětem nemělo dávat nic bezdůvodně, ale pouze za zásluhy, protože jinak by si navykaly na to, že od bělochů vždy něco automaticky dostanou. Zde se právě odráží negativní vliv turismu, protože cizinci přijíždějící na Lombok dětem vozí dárky. Pokud si turista od dětí nic nekoupí, uchylují se k žebrání o peníze nebo alespoň sladkost. Kintari se naopak snaží podporovat aktivity místních takovou formou, že děti dostanou odměnu například za dobré výsledky ve škole, od dospělých pak Kintari nakupuje rukodělné výrobky, které následně prodává v České republice. Děti, které vyrábí šperky a následně je chodí prodávat na pláž, vykazují v kontaktu s dobrovolníky větší sebejistotu a otevřenost, protože jsou na cizince zvyklé. Ostatní děti jsou oproti nim v kontaktu s bělochem podstatně uzavřenější a bojácnější. P10: Třeba některý samozřejmě jsou uzavřenější, už viděly nás, prostě velký bílý evropský holky, tak určitě měly nějakej odstup.

45

Díky časté interakci s cizinci si „plážové děti“ už od útlého věku snadněji zvykají na západní civilizaci a její vzrůstající intervenci na ostrově. Komunikace v angličtině jim umožňuje snadněji prodávat výrobky, a tudíž si její důležitost potvrzují přímo v praxi. Rovnici „abych se v několika následujících letech uživil, musím umět anglicky“ tato skupina dětí rozumí bezvýhradně. Jedná se o jejich adaptaci na rozvoj turismu v posledních letech. Děti, které primárně pomáhají rodičům v zemědělství a neprodávají výrobky, jsou logicky oproti těm prvním hendikepováni. Tyto rozdíly se Kintari snaží alespoň částečně potřít. P7: Protože prodávaj na pláži náramky a prostě si vydělávaj skrz turisty. A když si chtěj vydělávat skrz turisty, tak prostě musej umět anglicky, protože čím líp uměj anglicky, tím víc můžou dělat roztomilý, a tím víc toho z nich vyrazí. Když jim budou vyprávět něco, tak každýho dříve nebo později dojmou. … Takže to jsou děti, kterejm se vyplatí umět anglicky…ale prostě je tam jako spousta dětí, který prostě neví, proč by měly. Tam prostě žijou v nějakých chatrčích. Ty děti, když vybíhaj ze školy, tak ty holčičky ze sebe servou košile a potom tam prostě od pasu nahatý tahaj nějaký zrní pro kozy nebo co. Prostě začnou tam hrozně makat a nepotřebujou s dobytkem rozmlouvat anglicky.

3.8.4 Negativní reakce místních na působení Kintari Kromě pozitivního přijetí intervence Kintari ze strany místních se v několika případech objevuje i odmítání a sabotování jeho práce a maření snahy. Na tyto situace může být symbolicky nahlíženo jako na rezistenci proti koloniálním tendencím. To se stalo konkrétně v případě umýváren, které učitelé zamkli. Zamknutí budovy může znamenat obranu místních proti vzrůstající západní převaze, protože se u přijíždějících dobrovolníků často objevují tendence civilizovat je právě skrze osvojení si hygienických návyků. Další budovu je zase zakázáno používat, jelikož by se mohla „zničit“ – tato budova tak symbolizuje nedotknutelnost výdobytků západní civilizace. P2: Člověk se snažil vysvětlit – ano, je tady voda, ale je tady proto, aby si tady ty děti chodily umývat ruce, ale oni řikali: je to všechno nový a když ony si sem budou chodit umývat ruce, tak to všechno zkazí a zničí a je to škoda. Takže je lepší, že je to zamčený, i když to nefunguje a podobně. Takže oni na vše řekli ano, ano, uděláme, sice udělali, ale druhý den to zase bylo zamčené. Zase to neodemkli, aby ta voda fungovala.

46

Podobný případ nastává ve školce, která je díky Kintari materiálně velmi dobře vybavena hračkami. Ty jsou však zamčené ve skříni a děti si s nimi nehrají, podle jednoho dobrovolníka okolo těchto hraček chodí po špičkách a učitel se je dokonce bojí ze skříně vyndat. Explicitně nevyjádřený odpor proti západní intervenci spatřuji také na příkladu, který uvedl jeden dobrovolník. Jedna z paralelně působících dobrovolnic chtěla vyzdobit třídu obrázky, ale děti jí schovaly lepenku, aby nemohla pokračovat. Tato dobrovolnice byla poté nešťastná a upadala v trudomyslnost proto, že se jim vlastně „snažila pomoct“.

3.8.5 Další případy uplatňování mocenské pozice a reflexe kolonialismu V mnoha situacích, o kterých dobrovolníci v rozhovorech mluví, poukazují na jednání z nadřazené pozice bělocha. Po dobu jeho přítomnosti se režim ve škole a lidé k ní přináležící kompletně podřizují jeho idejím o správném fungování školy. Primárně jde o kontakt se školním personálem a snaha o změnu jeho přístupu, kdy jsou často intervence dobrovolníků velmi razantní. V komunikaci s místními učiteli se identita bílého člověka jeví jako dominantní. P1: …že sem odešla do tý sborovny a ptala jsem se jich, jako jestli... ukázala jsem na čas a zeptala jsem se, jestli je přestávka. A oni říkali: Ne. A já jsem říkala: A tak je hodina? A oni říkali, že jo. A já jsem říkala: A vy teď učíte? A oni teda jako s velkou nevolí se začli zvedat a myslim si, že ode mě to bylo do jistý míry hodně neslušný, že jsem jim připomněla, že by měli jako učitelé učit, kdy já tam příjdu jako energická, nabitá holka ze západu a vim, že prostě když seš učitel, tak máš učit. Následující výpověď naopak výborně poukazuje na myšlenku zmiňovanou Edwardem Saidem; že jen Evropan ví, co je pro obyvatele Východu nejlepší. Předpokládá jejich neschopnost a rychle přispěchá s vlastním plánem pro řešení. Korelátem evropského pocitu nadřazenosti je pak vznikající pocit méněcennosti u domorodců. (Fanon, 2011) P4: Ti učitelé nebo ti dobrovolníci, co tam jezděj, tak těm učitelům ukazujou, jak vlastně na ty děcka a tak. Dobrovolníci na projektu jednají z pozice bílého muže = dobrodějce, přičemž tuto pozici si často sami uvědomují a připouští. To demonstruje jedna z dobrovolnic na situaci, kdy odvážela nemocnou holčičku do nemocnice. Mluví totiž o obavě a strachu malé holčičky, přičemž se

47

domnívá, že je neopodstatněný, protože „když tam přijdou cizinci, tak od nich nemaj čekat nic, špatného“ (P1), ale pouze pomoc. Například osobu hlavní organizátorky místní obyvatelé často až heroizují a vidí jako spásnou sílu. Z hlediska nahlížení lokálních lidí kulminuje v její osobě veškerá pomoc ze Západu: P10: … prostě myslim si, že jako brali ji [Janu] trošku jako, nechci říct bohyni, ale až takovej přístup, protože přivezla léky, který pomohly jejich dětem, když už mysleli, že prostě zemřou. Určité situace, kterým dobrovolníci čelí ve svém každodenním životě na ostrově, zajímavě demonstrují odlišnosti mezi Východem a Západem. Se Západem se pojí obraz bohatého bělocha disponujícího bezmezným majetkem, od kterého však „zaostalí“ obyvatelé Orientu očekávají, že je z chudoby vyvede. Jeden z dobrovolníků dokonce zažil situaci, kdy se mu místní snažil nabídnout svou neprovdanou dceru. P9: U ředitele tý školy na obědě, to bylo hrozně příjemný. Trochu si myslim, že se nám tam snažili jakoby… On má nějakou neprovdanou dceru, takovou starší, nějakou tlustou, tak to trochu bylo… Co trochu… Jako dost nepříjemný, jak se nám snažil ukázat, jak je dobrá, několikrát tam padlo, že je svobodná, že je šikovná.. Bylo to divný no. A ona se furt culila. Takový případ dle Fanona jasně ukazuje, jak jsou lidé z Východu se svou izolací nespokojeni a snaží se z ní vymanit pomocí bílého člověka. Ten pro ně představuje dveře vedoucí do světa bílých. Z toho pak vyvěrá snaha o to zaujmout bělocha kvůli tendenci být stejně mocný jako on. (Fanon, 2011) V souladu s koncepcí bohatého člověka je nahlíženo i na dobrovolníky z Kintari. V praxi se s tím setkali například, když půjčili dětem školní pomůcky, pročež se jim vzápětí vrátila polovina. Děti si v podstatě vyhrazují právo na legitimní krádež v souladu s vtištěným vzorem bohatého bělocha. P1: Není normální krást. A myslim si, že pro tyhle děti i pro ty naše i pro všechny by to mělo bejt něco, co... Můžeš bejt z jakýkoliv kultury, ale tohle si nemyslim, že bychom měli akceptovat. Uvedený odstavec zároveň výstižně shrnuje monopol Evropana na posouzení toho, co je normální.

48

Děti už jaksi samozřejmě očekávají, že s každým novým dobrovolníkem přijíždí na Lombok i dodávka oblečení, školních potřeb a dalších dárků. Otázkou je, zda kladné přijetí dobrovolníka, o kterém bylo pojednáno výše, není podmíněno právě tímto faktem. P5: Mně tam trhaly pomalu ruce za omalovánky, když jsem jim to tam rozdávala. P9: Je to divný. Když nám učitelka rozdávala ve škole papíry, tak to nebylo nic skvělýho. Tady, když jsem rozdal papír, tak jsem měl fakt jako pocit, že jim dávám bonbóny nebo peníze pomalu. Protože všichni hrozně chtěli ten papír a běda, jak na někoho nevyšla řada. Tak to bylo vlastně divný, že jsem si říkal, ty bláho, tak i papír je pro ně jako problém. Dalším faktorem, který upevňuje vnímání bělochů jako spasitelů, je pravidelný přísun léků. V těchto odlehlých oblastech na Lomboku funguje lékařská péče minimálně, a pokud je výjimečně dispozici, je pro místní beztak nedostupná. V kombinaci s nedostatečnou hygienou mohou ze západního pohledu banální nemoci typu impetigo11 způsobit velmi vážné zdravotní problémy, které mají často za následek degeneraci a v některých případech i úmrtí. V souvislosti s těmito událostmi poukazují dobrovolníci na vzrůstající tendence místních uzmout si pro sebe to nejlepší v největším množství, kdy například v době příjezdu dobrovolníků přijdou do školy i rodiče některých dětí s cílem pomoci vlastnímu potomkovi získat jeho část proviantu. Hegemonické postavení Západu vůči Východu zračí také očekávání dobrovolníků, že děti budou za pomoc Kintari vděčné. Evropské snahy o záchranu a zcivilizování místních by tak měly být dle dobrovolníků po zásluze odměněny bezmezným vděkem ze strany dětí a místních obyvatel celkově, případně je očekávána reciprocita minimálně ve formě snahy. Evropan zde tedy slouží jako symbol západního pokroku a pomoci. Princip nadřazenosti bílého muže v kombinaci s konceptem turisty je vidět ve velmi ryzí formě v úryvku z jednoho rozhovoru. Ač se jednalo o rozhovor pilotní, a tedy nezahrnutý do výzkumu, neodpustím si citaci uvést: PP: Třeba si mě oblíbili z toho důvodu, že jsem se k nim chovala, když to řeknu blbě, tak jako rovnej k rovnýmu. Spousta bílejch, i jsem je tam viděla, je považuje za póvl. Jedou tam utratit peníze, jedou si tam užít, ale přitom pro ně ty místní neznamenaj nějakýho parťáka.

11

bakteriální onemocnění kůže

49

4. Vlastní dobrovolnická zkušenost – trojí identita V roce 2009 jsem se spolu s ostatními dobrovolníky zapojila do projektu „Škola dětem na Lomboku“. Rozhodnutí vyjet na projekt předcházelo v té době aktivní rok a půl trvající členství v Kintari. Hlavním důvodem bylo v mém případě primárně poznání odlišné země (exotiky), přičemž spojení s dobrovolnictvím se mi zdálo smysluplnější. V této prvotní fázi tak v mém případě převažovala identita postmoderního člověka, v průběhu projektu vyvěraly na povrch i zbylé identity, jejich poměr se však měnil. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2009 (ve svých 18 letech) odjela poprvé mimo Evropu, nevyhnula jsem se vzhledem k odlišnému asijskému kulturnímu prostředí ani já kulturnímu šoku. Ten však trval pouze pár dní, po kterých jsem byla schopna plnohodnotně se začlenit do fungování. Přítomnost osob Kintari pověřených pomoci dobrovolníkovi překlenout kulturní bariéru a úspěšně se adaptovat vnímám jako zásadní. Z mého pohledu nám také velmi pomohlo, že jsme první měsíc pouze cestovali a sžívali se s neznámým prostředím, jeho pravidly, kulturou a přijatelnými/vyžadovanými formami chování tímto způsobem. To následně ovlivnilo naši integraci a bezproblémové fungování ve škole, stejně jako rychlé vybudování důvěry dětí a splynutí s prostředím. Naším úkolem v terénu byla organizace a asistence při přestavbě školy, to znamená dohled nad plynulostí stavebních prácí, zajištění dodávky materiálu a nábytku a podobně. Dále jsme se každý den podíleli přibližně dvě hodiny na výuce angličtiny doplněnou o výtvarné, sportovní či hudební aktivity s edukativním podtextem. V této fázi jsem na sobě nejvíce pozorovala identitu altruistického dobrovolníka, nicméně mě stále brzdil dojem, že je výuka za daného systému neefektivní. Ač nechtěně, člověk samozřejmě do výuky aplikuje principy a názory převzaté ze své západní kultury, i když by se od nich chtěl odprosit. I navzdory perfektní zdravotní přípravě v České republice jsem po více jak měsíčním pobytu v Indonésii onemocněla horečkou dengue, takže jsem musela vyhledat lékařskou pomoc. Stejně jako jedna informátorka jsem se i já obávala místní nemocnice, protože jsem se domnívala, že si se mnou východní lékaři určitě nebudou vědět rady a nevyléčí mě. Během desetidenní hospitalizace se má nadřazená bělošská pozice z důvodu obavy o zdraví projevovala snad více než kdykoliv předtím. Zpětně samozřejmě vidím, jak bezdůvodné to bylo.

50

To, že jsem s hegemonickou pozicí západního člověka přijela a následně v ní celý pobyt jednala, je neoddiskutovatelné. Zrcadlení těchto identit však není dobrovolník schopen porozumět v průběhu pobytu ani krátce po jeho ukončení. Taková reflexe je možná až s několikaletým časovým odstupem.

51

5. Závěr Jak bylo zjištěno ve výzkumu a následně vysvětleno v této práci, veřejně přijímaná idea dobrovolníka vyjíždějícího do zahraničí pouze z altruistických pohnutek je mylná. Ukázalo se, že novodobý fenomén altruismu, který si klade za cíl zkultivovat postmoderního člověka, v něm zároveň probouzí schémata sdílené v kolektivní paměti o nadřazenosti Západu. V osobě dobrovolníka během jeho dobrovolnické zkušenost soupeří identita dobrodějce s nezištnými úmysly, kdy jedinec nechce profitovat na Východu a přináší naopak prostředky a investice ve formě sebe sama. Dále identita postmoderního člověka, kterého vystihují charakteristiky jako tulák, bloumal a zevloun, jehož hlavní oporou je fakt, že nějak bylo a nějak bude. Poslední, a velmi silně reflektovanou identitou vystupující v přímém kontrastu s altruismem, je identita bílého muže. Ten si v cizím prostředí vystačí s vlastní kompetencí, protože co je víc, než jeho (západní) kultura? První dva koncepty mohly být v souladu s tématem dobrovolnictví teoreticky předpokládatelné, poslední identita však vyvěrá poněkud překvapivě snad z každé části výzkumu. Ne v každém jednotlivci se musí nutně mísit všechny tři typy identit. Domnívám se také, že u každého v konkrétním období vždy jedna převažuje, přičemž poměr jejich síly se v průběhu dobrovolnické zkušenosti mění. Důkazem existence těchto identit je nejen tento výzkum, ale i moje vlastní stejná zkušenost a sebereflexe. V práci jsem dále analyzovala to, jak dobrovolníci chápou celou svou dobrovolnickou zkušenost krok po kroku. Zaměřila jsem se na reflexi adaptace, která není povětšinou úplná, a to z důvodu kombinace asistované migrace a nedostatečná motivace pro vystoupení z komfortní zóny. S tím souvisí neusilování o uspokojivou integraci mezi místní. Té dosáhla pouze malá část vyjíždějících. Do výuky si dobrovolníci přinášejí zpočátku své západní rámce, záhy ale zjišťují, že jim v tomto kulturním prostředí nefungují. Úroveň dětí není taková, jakou očekávali, navíc jsou žáci velmi aktivní, a tudíž musí své učební koncepty přizpůsobit situaci. Právě skrze výuku prochází dobrovolníci procesem kroskulturního učení. Ze závěrečné evaluace projektu plyne, že hlavním přínosem výuky evropských dobrovolníků, potažmo celé organizace Kintari, je zprostředkování kontaktu se západním světem, kterému budou místní lidé na Lomboku v příštích letech nevyhnutelně čelit. Kintari se 52

je v podstatě snaží předem adaptovat na změnu ekonomické situace, aby na ni mohli zareagovat a smířit se s ní rychleji. Aby se tak mohlo stát, je nutné umět anglicky, a tudíž se struktura a systém musí nutně zlepšit, aby cíle mohlo být dosaženo. Na základě dat se domnívám, že systém práce dobrovolníků tak, jak je aktuálně nastavený, není efektivní, jak by potenciálně mohl být. V úhrnu se však shoduji s dobrovolníky na tom, že práce Kintari má smysl a nepůsobí kontraproduktivně s konceptem kulturního relativismu. Při závěrečném hodnocení dobrovolníci také zjišťují, že ne vše dané naší západní kulturou je správné, a dochází k závěru, že bychom se v určitých věcech měli od Východu inspirovat.

53

Použitá literatura - BAUMAN, Z. (1995) Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON - BISHT, N. S., BANKOTI, T. S. (2004) Encyclopaedia of the South-East Asian ethnography: commmunities and tribes. Delhi: Global Vision - ČERNÝ, K. (2009) Edward W. Said: Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Sociologický časopis/ Czech Sociological Review, 45 (5), str. 1132 – 1136 - DEKKER, P., HALMAN, L. (2003) The values of volunteering: cross-cultural perspectives. New York: Kluwer Academic/Plenum Publishers - DOLEŽALOVÁ, A. (2008) Ekonomie, filantropie, altruismus. Praha: Oeconomica - FANON, F. (2011) Černá kůže, bílé masky. Praha: Tranzit - FRIČ, P. (2001) Dárcovství a dobrovolnictví v České republice. Praha: NROS, AGNES - HENNINK, M., BAILEY, A. & HUTTER, I. (2011) Qualitative Research Methods. London: Sage - HOBZOVÁ, H., OUTRADOVCOVÁ, J. (2011) Kulturní šok při studiu v zahraničí [online]. [cit. 2013-5-20]. Dostupné z < http://www.portal.cz/casopisy/pd/ukazky/kulturni-sok-pristudiu-v-zahranici-/46397/> - HOMOLA, M. (1972) Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství - KLUSÁK, M. (1995) Učitelské strategie práce s kvalitou třídy jako kritérium konstrukce typického klimatu ve třídě. Pražská skupina školní etnografie: Typy žáků. Praha: PedF UK - LUCE, L. F., SMITH, E. C., editors (1986) Toward internationalism : readings in crosscultural communication. Cambridge, Mass : Newbury House Publisher - National Youth Agency (1995) Valuing volunteering : guidelines for work with young people. Leicester : National Youth Agency

54

- NEHYBA, J. (2007) Koncept komfortní zóny a jeho podoba v kurzech osobnostního rozvoje. Bakalářská práce. Brno: Filosofická fakulta MU - PEACOCK, J. L. (1973) Indonesia: An Anthropological perspective. Pacific Palisades, California: Goodyear Publishing - REHBERG, W. (2005) Altruistic Individualists: Motivations for International Volunteering Among Young Adults in Switzerland. International Journal of Voluntary and Nonprofit Organizations, 16, str. 109-122 - ROUBAL, O. (2003) Když se řekne identita - regionální identita III. část. In SOCIOweb 1516. Praha: Sociologický ústav AV ČR - SAID, E. W. (2008) Orientalismus: západní koncepce Orientu. Praha: Paseka - STRAUSS, A. L., CORBINOVÁ, J. (1999) Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert -

ŠVAŘÍČEK, R. (2010) Čas, vzpomínky a řečnické figury v rozhovoru. Studia paedagogica, Brno: Masarykova univerzita, 15 (1), str. 147-176

-

ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. (2007) Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: Pravidla hry. Praha: Portál - TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O. (2006) Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál - URRY, J. (1995) Consuming places. London: Routledge

Internetové zdroje www.hedvabnastezka.cz www.kintari.org

55

Obrazová příloha

1.1 Ostrov Lombok

1.2 Budova školy a vítání dobrovolníků

56

1.3 Budova školy v době rekonstrukce střechy – 2009

1.4 Rekonstrukce – 2009 57

1.5 Dodávání nových lavic za dohledu dobrovolníků

1.6 Vzhled tříd před rekonstrukcí

58

1.7 Běžná výuka

1.7 Výuka ve třídě po rekonstrukci

59

1.8 Rozdávání charitativní sbírky ve vesnici Ngolang

1.9 SD Ngolang v roce 2012

60

1.10 Trénink taneční skupiny

1.11 Výuka dobrovolnice ve školce Ngolang

61