UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Studium humanitní vzdělanosti

Vedení dětského tábora z genderového hlediska v občanském sdružení Jogrsovi harcovníci Bakalářská práce Praha 2016

Vedoucí práce:

Autor práce:

PhDr. Hana Havelková, Ph.D.

Lucie Janouchová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Podpis .........................................

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat PhDr. Haně Havelkové, Ph.D. za její cenné rady a připomínky, které mi poskytla během vypracování této práce. Zároveň děkuji za trpělivost a ochotu všech vedoucích ze sdružení Jogrsovi harcovníci, kteří se zúčastnili mého výzkumu a poskytli mi cenné informace.

Anotace Předmětem bakalářské práce „Vedení dětského tábora z genderového hlediska v občanském sdružení Jogrsovi harcovníci“ je snaha získat lepší vhled do vnímání a myšlení současného vedení dětského tábora, který se zaměřuje na výchovu a vzdělávání dětí v oblastech sportu, turistiky a přírody. Ačkoli předlohou Jogrsových harcovníků jsou polovojenské jednotky Rogers‘ Rangers, tedy jednoznačně maskulinně orientované téma, přístup a formování dětí má univerzální charakter, který v edukativní rovině pohlaví nerozlišuje. Toto sdružení aktivně vedou dva hlavní vedoucí a několik dobrovolníků, kteří se na svých pozicích střídají. Mým cílem bylo zjistit, jak samotní vedoucí muži a ženy formují své vnímání reality, jak chápou strukturu svých funkcí, jaké těmto funkcím dávají významy a zda se to nějak odráží v jejich chování a myšlení v rámci fungování tábora.

Obsah Úvod .................................................................................................................................. 7 1.

Teoretická část .......................................................................................................... 9 1.1

1.1.1

Sociální konstruktivismus ........................................................................... 9

1.1.2

Feministická perspektiva............................................................................. 9

1.2

Vymezení pojmů .............................................................................................. 10

1.2.1

Pohlaví a gender ........................................................................................ 10

1.2.2

Pohlavní řád .............................................................................................. 11

1.2.3

Genderová socializace ............................................................................... 12

1.3

Vliv kategorie gender v institucích .................................................................. 13

1.3.1

Genderové stereotypy................................................................................ 14

1.3.2

Dělba práce a rolí ...................................................................................... 14

1.4 2.

Úvod do problematiky ........................................................................................ 9

Intersekcionalita ............................................................................................... 15

Harcovníci ............................................................................................................... 17 2.1

Rogers‘ Rangers – Rogersovi harcovníci ......................................................... 19

2.2

Historie harcovníků .......................................................................................... 20

2.2.1

Počátky v 70.letech ................................................................................... 20

2.2.2

Období formování prvních táborů ............................................................. 20

2.2.3

Formování harcovníků 1974-77 ................................................................ 21

2.2.4

Jogrsovi harcovníci ................................................................................... 22

2.2.5

Období Sametové revoluce ....................................................................... 22

2.3

Jogrsovi harcovníci Kytlice .............................................................................. 23

2.3.1

Organizace................................................................................................. 23

2.3.2

Harcovnické desatero ................................................................................ 23

2.4

Jogrsovi harcovníci Valdov .............................................................................. 24

2.4.1

Současnost ................................................................................................. 25

3.

4.

2.4.2

Rogersovo desatero ................................................................................... 26

2.4.3

Táborový program ..................................................................................... 27

2.4.4

Aktivity během roku ................................................................................. 29

Metodologická část ................................................................................................. 30 3.1

Výzkumný problém .......................................................................................... 30

3.2

Výzkumná strategie .......................................................................................... 30

3.3

Metoda sběru dat .............................................................................................. 30

3.4

Výběr vzorku a prostředí .................................................................................. 32

3.5

Průběh rozhovorů ............................................................................................. 33

3.6

Hodnocení kvality výzkumu ............................................................................ 33

Analýza dat.............................................................................................................. 35 4.1

5.

Axiální kategorie .............................................................................................. 35

4.1.1

Odkaz tradice ............................................................................................ 35

4.1.2

Samostatnost a bytí v kolektivu ................................................................ 38

4.1.3

V hlavní roli .............................................................................................. 40

4.1.4

To je práce pro kluky ................................................................................ 43

Závěr ....................................................................................................................... 48

Literatura ......................................................................................................................... 51 Seznam příloh: ................................................................................................................ 53

Úvod Tuto práci jsem se rozhodla psát o sdružení, které je mi nanejvýš blízké, neboť jako harcovnice jezdím na dětské letní tábory už od svých 11 let. Do vedení jsem byla zvolena v 15 letech. Nejprve jsem jezdila jako praktikantka, později jsem vedla své vlastní oddíly jak mladších, tak starších dětí. Poslední 2 roky působím na táboře jako zdravotnice a tak by moje pozice a role, kterou mám v rámci táborového vedení, neměla nijak zvlášť ovlivňovat ostatní vedoucí. Jako insider mám však jedinečnou příležitost analyzovat vnitřní struktury a jednotlivé názory mezi současným vedením. Ráda bych tak zodpověděla výzkumný problém, a to jakou roli hraje při organizaci tábora přístup vedoucích žen a mužů, tedy co ovlivňuje jejich vnímání a realitu v táborovém prostředí a zdali se jejich postoje liší vzhledem k pohlaví. Harcovníci jsou v současné době oficiální sportovně turistické sdružení, které pořádá letní tábory pro děti a několik akcí i během roku. Jejich počátky najdeme v 70. letech, kdy se začaly konat první dětské tábory v Kytlici jako součást zaměstnanecké dovolené projektového ústavu Energoprojekt Praha. V této podobě se tábory rozvíjely až do roku 1995, kdy došlo k rozdělení na dvě harcovnické větve. Jedna našla svou novou základnu v tábořišti u obce Valdov, kam jezdí dodnes. Jiná skupina bývalých harcovníků vzešlá z táborů v Kytlice svoji základnu našla ve Starém hraběcí. Tato práce se však bude věnovat harcovníkům z Valdova, kterých jsem sama součástí. Jako dítě jsem se pokaždé na tábor těšila už od skončení toho předešlého. Dvoutýdenní pobyt uprostřed lesů, bez elektřiny a se spoustou kamarádů a kamarádek, se kterými jsme hráli různé sportovní či vědomostní hry, bojovali o vítězství v celotáborovém klání a učili se nejrůznější praktické dovednosti přežití v přírodě, mi neustále dával velké množství zkušeností, ze kterých těžím dodnes. Jako hlavní přínos těchto táborů vidím ve vybudování pozitivního vztahu k přírodě, schopnosti spolupracovat v týmu a hlavně uvědomění si, že i jedna malá holka dokáže rozdělat oheň, postavit si přístřešek či ujít mnoho kilometrů s batohem na zádech. A to všechno zvládnout úplně sama. Během svých bakalářských studií mě velmi oslovila myšlenka genderové problematiky, a tak jsem se postupně začala i na harcovníky dívat skrze tento teoretický přístup, který mě motivoval k napsání bakalářské práce. Neboť když se na harcovníky podívám obecně, působí poměrně maskulinním dojmem. Už jen vzor v jednotkách Rogers‘ Rangers – pojmenování hodností, budování vlastností připisovaných mužům a 7

celková organizace inspirovaná vojenskými oddíly a disciplínou. Od počátku však byly tábory přístupné dívkám i chlapcům a stejně tak se na vedení podíleli muži i ženy. Ač bych

se ráda věnovala celkovému rozboru harcovnictví, neboť v jejich tradici a

praktikách shledávám nepřeberné množství zajímavých témat, pro rozsah této práce jsem se zaměřila pouze na současné vedení a jeho vnímání sociální reality táborového prostředí. Neboť základní tradice harcovnictví se dědí z generace na generaci a, i když každé vedení vnáší do přístupu něco nového, v zásadě je odkaz stále zachováván ve stejné podobě jako na počátku. V první části práce se budu věnovat teoretickému zakotvení, kde se zaměřím na gender jako teoretické východisko a vysvětlím zásadní pojmy vztahující se k tématu práce. Následně představím Jogrsovy harcovníky, kdy se pokusím o první komplexní popis této dobrovolnické skupiny, která svým působením pomáhá dětem rozvinout nejen jejich schopnosti a dovednosti, ale zároveň formuje jejich osobnost a sociální vztahy. Ve druhé části práce se budu věnovat analytickému rozboru současného vedení na základě polostrukturovaných rozhovorů, ze kterých bych ráda získala odpověď na svou výzkumnou otázku, tedy co ovlivňuje přístup vedoucích žen a mužů při organizaci tábora. Věřím, že ačkoli sama jako harcovnice působím, může jít o zajímavý příspěvek k problematice vedení dětského tábora a harcovníků obecně.

8

1. Teoretická část 1.1

Úvod do problematiky

V teoretické části nejprve představím přístupy, které budou pro mou práci zásadní. Následně přiblížím základní pojmy, které budu v práci aplikovat, tzn. pohlaví a gender, pohlavní řád, genderová socializace, genderové stereotypy. Protože chápu harcovnické sdružení jako společenskou instituci, představím teorie zabývající se tím, jakou roli právě v těchto institucích hraje kategorie genderu. 1.1.1 Sociální konstruktivismus Tento teoretický přístup je z mého pohledu velmi důležitý, neboť se práce snaží o pochopení způsobu, jakým jednotlivci konstruují svoje názory a sociální realitu. Podle Bergera & Luckmanna (1999) totiž každý člověk chápe pod pojmem realita něco jiného, stejně jako v případě dvou různých společností. Je třeba respektovat odlišné vnímání, které budou jednotlivé skupiny považovat za dané, a je důležité analyzovat procesy, kterými se vědění stává sociální realitou. Protože jak autoři zdůrazňují, toto vědění se utváří, rozvíjí a předává prostřednictvím sociálních situací. „Každodenní život se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají a jež má pro ně subjektivní význam jako určitý logicky soudržný svět“ (Berger & Luckmann 1999: 25). Zároveň však existuje mnoho realit, které se v životě jedince neustále střetávají a kterým je nadřazena vždy jen jedna, která je podle Bergera & Luckmanna (1999) základem přirozeného vnímání světa. Toto vnímání je navíc utvářeno v sociální interakci s ostatními, pro které má stejný význam jako pro daného jedince, i když jejich svět se může v některých aspektech lišit. Domnívám se, že táborové prostředí je velmi specifické, a proto z mé strany vyvstala otázka, jakým způsobem jednotliví vedoucí utvářejí svou sociální realitu, a které faktory v tomto procesu hrají důležitou roli při jejich jednání. 1.1.2 Feministická perspektiva Pro můj výzkum bude zároveň ústřední myšlenkový proud, který se v sociologii začal prosazovat během šedesátých let 20. století se vznikem nejrůznějších aktivistických skupin a ženských hnutí. Vyvstala oprávněná kritika mužské dominance jak ze strany badatelů,

tak

z pohledu

zkoumaných

objektů

v sociologických

výzkumech.

„Feministické perspektivy v sociologii zdůrazňují klíčový význam genderu při analyzování sociálního světa“ (Giddens 2013: 98). 9

Je tedy nutné reflektovat

skutečnost, že muži a ženy pohlížejí na svět rozdílným způsobem, a proto ani nemohou konstruovat své porozumění světu stejně. Podobně jako v jiných perspektivách, i ve feministickém výzkumu existuje mnoho rozdílných názorů. Podle Renzetti & Curran (2003) feministické paradigma uznává, že v procesu formování identity hrají roli jak biologické predispozice, tak sociální učení. Upozorňují, že člověk je už od dětství ovlivňován biologickými i kulturními faktory, které jsou vzájemně provázané. Feministická perspektiva tak přišla s novým pohledem na uspořádání společnosti i na formování každého z nás. Zároveň nově definovala pojem genderu, ukázala různé pojetí genderových rolí a otevřela prostor pro diskuzi o nejrůznějších sociokulturních problémech.

1.2

Vymezení pojmů

1.2.1 Pohlaví a gender Mezi základní pojmy feministické teorie bezesporu patří kategorie genderu, která bude i v této práci často využívána. Proto je důležité si pojem gender nejprve vysvětlit. Je třeba rozlišovat mezi pojmem pohlaví a gender, neboť se každý svým významem liší. Neznamená to, že jedinec mužského pohlaví bude mít automaticky i mužský gender, a naopak osoba ženského pohlaví nemusí mít vždy gender ženský. Podle Ann Oakley (2000) je pohlaví označováno jako biologicko-anatomický pojem, a gender musí být chápán jako termín psychologicko-kulturní. Pohlaví je tak určováno anatomickými rozdíly spojenými s reprodukčními schopnostmi žen a mužů, které však automaticky neurčuje, zdali se jedinec ve svém životě opravdu mužem či ženou stane. Lidské pohlaví tak funguje jako základ, kterému společnost a jedinci vytvářejí gender. Robert Stoller (in Oakley, 2000) vysvětluje vztah pohlaví a genderu tak, že biologickým pojmům mužský a ženský odpovídají genderové ekvivalenty maskulinní a femininní. Ty mohou být nezávislé na vrozeném pohlaví. Zároveň podotýká, že podíl maskulinity a feminity je velmi variabilní a u každého jedince je tento podíl zastoupen v jiném poměru. Na gender se dá nahlížet mnoha způsoby, česká socioložka Jiřina Šiklová (1999) tento pojem vysvětluje jako sociálně podmíněné kulturní rozdíly a hodnoty v postavení žen a mužů. Zároveň slouží gender jako sociální kategorie a konstruktivní prvek společnosti, který umožňuje sledovat rozdílnost pohlaví v různých společenských kontextech. Například Kimmel (2000) popisuje gender jako vztahový koncept, utvářený 10

během společenské interakce s ostatními lidmi. Tuto teorii ve své práci prezentuje i Eriksen a zároveň upozorňuje na kulturní odlišnosti v pojetí genderu. „Gender lze nejlépe studovat jako vztah – muži jsou definováni ve vztahu k ženám a naopak – a tento vztah je v různých společnostech pojímán odlišně. Vztahy mezi muži a ženami jsou v různých společnostech nazírány odlišně, a proto je obtížné pronášet obecné soudy o genderu“ (Eriksen 2008:158). Potvrzuje tak, že v každé společnosti lidé vnímají a rozlišují mezi ženskými a mužskými vlastnostmi. Gender tím pádem musí být sociálně podmíněn a „důkazem toho je nesmírná kulturní rozmanitost pojetí genderu a s ním souvisejících konvencí“ (Eriksen 2008:159). Význam pojmu gender je nesmírně široký a ve feministické perspektivě se nahlíží z mnoha různých rovin. Této společenské kategorii byly přisouzeny určité vlastnosti a způsoby chování závislé na biologickém pohlaví. Podle Renzetti & Curran (2003) jsou tyto vzorce a předpisy zakotveny ve společenských institucích, které je svým fungováním přenášejí na jedince. „Feministické hledisko tedy vychází z předpokladu, že gender je v podstatě spíše společensky utvářený než vrozený. Feminističtí badatelé pohlížejí na gender zčásti jako na soubor společenských očekávání, které se reprodukují a přenášejí sociálním učením a stávají se tak niternou součástí naší osobnosti“ (Renzetti & Curran 2003:31). V této práci budu pojem gender využívat jako analytickou kategorii, která slouží jako základní organizační prvek v chápání světa a sociálních vztahů. Takové pojetí zastává i Sandra Harding, jejíž koncept najdeme v díle Vyvlastněný hlas (Havelková & Oates-Indruchová 2015: 16), a který genderu přisuzuje 3 vzájemně provázané aspekty: genderový symbolismus, genderovou strukturu a individuální gender. Ty se utvářejí různými procesy, jež Harding shrnula do tří rovin. První je proces vytvoření dichotomních genderových představ, které neodpovídají pohlavním rozdílům, druhá je dělba činností na základě těchto vytvořených dualistických představ a třetí je proces sociálního formování osobní identity. Na prostředí zkoumané v metodologické části této práce se budu snažit nahlížet skrze tuto analytickou kategorii. 1.2.2 Pohlavní řád Každý společenský systém je založen na potřebě přidělit všem situacím jasné strategie, kterými se budou jedinci řídit a které zjednoduší celý systém dělby činností. Každá společnost tak představuje vzájemnou souhru mezi chováním a kulturními normami odehrávající se v nejrůznějších společenských situacích (Murphy 2001). Podle 11

Murphyho jsou jedněmi z nejdůležitějších připsaných statusů, na základě kterých společnosti činí rozlišení, věk a pohlaví. Zároveň však platí, že každá kultura těmto statusům přisuzuje jiné vlastnosti. To, jak společnost prostřednictvím svých institucí rozlišuje genderové diferenciace, můžeme označit jako pohlavně-genderový systém. Podle Renzetti & Curren (2003) má každý takový systém minimálně tři vzájemně provázané prvky: 1) konstruuje genderové kategorie na základě pohlaví 2) dělí práci v závislosti na jejich pohlaví a 3) reguluje sexualitu. Tyto stratifikační prvky pak každá společnost využívá prostřednictvím společenských institucí. Ženy a muži vyrůstají v odlišných sociálních podmínkách a schématech, která je neustále přesvědčují o správnosti jejich postavení ve světě. „Androcentrické vidění je tak neustále legitimováno praktikami, které samo plodí: protože dispozice žen jsou plodem nepříznivého předsudku vůči ženství zabudovaného do řádu věcí, nemohou ženy jinak, než tento předsudek neustále potvrzovat“ (Bourdieu 2000:32). Jak Bourdieu shrnuje, napříč nejrůznějšími kulturami existuje systém klasifikačních schémat, který je vždy založený na primátu mužství. Je potřeba sledovat hlavně instituce, které jsou důležitým prvkem upevňování nerovného postavení obou pohlaví. Proces, kterým se jedinci učí schémata dané společnosti, se nazývá socializace. Hlavním cílem tohoto procesu podle Prudkého (2014) je nejen formování osobnosti jedince, ale i přenos kultury v rovině společenství, institucí či dílčích systémů. 1.2.3 Genderová socializace Prostřednictvím genderové socializace tak probíhá celoživotní proces učení hodnot a norem vázané k danému pohlaví. Podle Renzetti & Curren (2003) tak může probíhat úmyslně nebo v nevědomé rovině. Jednou z teorií věnující se předávání genderové role je teorie sociálního učení, která je založena na myšlence posilování. To může mít buď podobu odměňování za adekvátní chování daného pohlaví, nebo formou trestu vylučuje chování pro dané pohlaví nevhodné. Zároveň se v této teorii uplatňuje i nepřímé posilování a nápodoba, kdy se jedinec učí chování pouhým pozorováním ostatních lidí. Jaký vliv na genderovou socializaci mají instituce a společnost se snaží vysvětlit teorie optických skel Sandry Bem. Právě americká psycholožka Sandra Bem (1993) ve svém díle zformulovala alternativní teorii genderové socializace. Její teorie hovoří o tzv. optických sklech, tedy souborech určitých vzorců chování a myšlení, jež se díky institucím přenášejí z generace na generaci. „Tato tři genderová skla jsou základem teorie, jak biologie, kultura a individuální psychika v historickém kontextu vzájemně 12

systematicky reprodukují mužskou moc“ (Bem 1993: 8). První z nich je genderová polarizace, kdy je rozdělení společnosti na muže a ženy založeno na vzájemné odlišnosti. Druhým sklem je androcentrismus, tedy termín označující uspořádání společnosti podle měřítek mužů, kdy muž je nejvyšším ideálem. Třetí sklo označuje jako biologický esencialismus, kterým společnost potvrzuje dvě předešlá skla jako výsledek vrozených biologických rozdílů mezi ženou a mužem. Tyto vzorce chování a myšlení si jedinec osvojuje prostřednictvím společenských institucí, které nám určují každodenní zkušenost tak, aby odpovídala očekávání dané kultury, a druhým prostředkem jsou tzv. metasdělení, tedy významná a oceňovaná schémata chování a myšlení, která jsou nám podsouvána vlastní kulturou (Renzetti & Curran 2003)

1.3

Vliv kategorie gender v institucích

Protože sdružení Jogrsovi harcovníci vnímám jako společenskou instituci, pokusím se přiblížit její pojetí. Ve společenskovědním prostředí existuje mnoho definic pojmu instituce, ale obecně je lze charakterizovat jako způsob jednání praktikovaný za účelem uspokojení určité reálné nebo fiktivní potřeby společnosti i jedince. Zároveň poskytuje kontinuitu mezi obecným jednáním a symbolickou komunikací (Keller 2004). Jsou to právě instituce, které převádějí genderový řád do praxe, neboť ve všech typech institucí jsou přítomny genderové vztahy. Podle Bourdieu (2000) je základním úkolem institucí uchovávat uspořádání společnosti podle pohlaví. Instituce jako rodina, církev a škola upevňují patriarchální uspořádání a ženám přisuzují méně prestižní postavení než mužům. Jsou to právě mechanismy a strategie společenských institucí, které udržují ženy v podřízeném postavení a upevňují mužskou dominanci. V současné době sice došlo ke změně přístupu k pohlavím směrem k rovnosti, ale jak Bourdieu (2000:82) zmiňuje: „Viditelné změny v podmínkách ve skutečnosti jen maskují, že vzájemné postavení mužů a žen zůstává stejné (…).“ Současný stav těchto vztahů podle australské socioložky Reawyn Connell (1987) odpovídá genderovému řádu své společnosti. Zároveň upozorňuje, že se nemusí jednat pouze o formální instituce jako je rodina, škola a trh práce, ale genderovým režimem jsou ovlivňovány i neformální instituce v různých sociokulturních prostředích. Jak bylo popsáno výše, právě instituce často fungují jako prostředek upevňování rozdílů mezi pohlavími. Společnost jejich prostřednictvím přenáší všeobecně rozšířené představy o tom, co je pro danou genderovou kategorii odpovídající, a jak by podle měřítek dané kultury měl vypadat 13

maskulinní muž a femininní žena. Takové zjednodušené představy vztahující se ke každému pohlaví se nazývají genderové stereotypy (Renzetti & Curran 2003). 1.3.1 Genderové stereotypy Tyto stereotypy jsou přenášeny na jedince mnoha různými vlivy a ovlivňují nás v podstatě celý život prostřednictvím sociálních institucí, kterými jsou například média, rodina nebo práce. Podle Mary E. Kite (2001) patří mezi genderové stereotypy spojované s muži a ženami následující: Muži jsou aktivní, soutěživí, nezávislejší, lépe zvládají stresové situace, umějí se snadněji rozhodovat. Starají se o finance, o manuální opravy a zastávají vůdčí role. Jejich fyzická charakteristika zahrnuje přívlastky jako svalnatí, vysocí, fyzicky odolní, atletičtí a podobné. Naopak ženské stereotypy zahrnují vlastnosti jako emocionální, nápomocná, vřelá a citlivá k pocitům druhých. Její role zahrnují vaření, praní, péči o děti a domácnost či starost o pořádek. Mezi fyzické znaky žen náleží krása, jemnost, štíhlost, ladnost a půvab. Tyto stereotypy ženy a muži přejímají prostřednictvím jejich socializace v rámci vlastní kultury. Jejich vlivu jsou vystaveny děti od nejmladšího věku a jedinci je přejímají a upevňují celý svůj život. Zároveň si ani sami nemusí uvědomovat, že jednají právě pod vlivem nějakého stereotypu. Často se genderové asociace aktivují rychleji, když se v situacích používají slova s genderovou tematikou, ale ani to nemusí být podmínkou (Kite 2001). To, že lidé zcela předvídatelně jednají a rozhodují na základě genderu, je vzorovým příkladem genderové polarizace Sandry Bem (Kite 2001: 564) Znamená to, že lidé jednají podle předpokladu založeného na určitých genderových charakteristikách, které vnímají jako bipolární. Tedy to, co je hodnoceno jako mužské, nemůže být ženské, a naopak. 1.3.2 Dělba práce a rolí Dělba práce na základě odlišnosti pohlaví je jedním z nejrozšířenějších konceptů ve společnosti. Jak tvrdí Eriksen (2008), dělba práce existuje ve všech společnostech a vždy se diferencuje na základě genderu. „Přestože ženy mohou vykonávat stejně nebo i více práce než muži, jsou téměř všude na světě odpovědné za domácí práce, výchovu dětí, vaření a úklid. Muži jsou zase naopak odpovědni za styk domácnosti s vnějším světem“ (Eriksen 2008:162). I Ann Oakley ve své knize Pohlaví, gender a společnost (2000) shrnuje předpoklady pro dělbu práce na základě pohlaví. Žena je svázána předsudky, které spojují její reprodukční a hospodářské úkoly. Ty pak využívají nejen mateřské povinnosti, ale i nižší fyzickou sílu jako limitující faktory a prostředek pro 14

dělbu práce i sociálních rolí mezi muže a ženy. Oakley však tyto argumenty popřela a různorodost pojetí sociálních i genderových rolí prokázala na příkladu variability jednotlivých kultur. Androcentrický systém společnosti, ve kterém žijeme, tak ženám vpisuje do těl jejich nižší sociální postavení, stejně tak jako se jim snaží přisoudit nižší fyzickou sílu a nesamostatnost. Bourdieu (2000) mezi takové činnosti snižující hodnotu ženy řadí fyzicky méně namáhavé či podřadné aktivity. Z toho vyplývá, že společnost, v níž jsou muži hlavním měřítkem a ženy mají automaticky nižší společenský status, dělí práci na základě fyzické rozdílnosti a vlastností, jež nepřísluší opačnému pohlaví. Tento fakt se projevil i na studiích Kubálkové a Wennerholm Čáslavské (2010) prováděných v České republice, kdy zde stále přetrvává vliv stereotypů na rozdělení společenských rolí. Velkou váhu má neochota měnit zaběhnuté společenské názory a neustálé reprodukování tohoto stavu vlivem institucí. S tím souvisí i nerovnoměrné rozdělení moci, kdy jsou jednotlivým pohlavím vyhrazené sociální oblasti, ve kterých mají převahu buď ženy, nebo muži, a utvrzuje se tak jejich sociální status v těchto oblastech. Kubová (2008) tuto nerovnost nazývá genderová asymetrie. Jak bylo zmíněno výše, ve společnosti je nejrozšířenějším faktorem dělby práce pohlaví a jemu připsané fyzické vlastnosti. Kromě tohoto hlediska se však setkáme i s dalšími omezujícími faktory, které rozvíjí teorie intersekcionality.

1.4

Intersekcionalita

Jednou z možných teorií, která slučuje více faktorů ovlivňujících nejen postavení žen ve společnosti, je teorie intersekcionality. První, kdo tento termín použil, byla americká právnička Kimberlé Williams Crenshaw (1993). Její teorie je založená na mnohonásobné diskriminaci jedinců vzhledem k jejich sociální identitě, kterou zaujímají ve společnosti. Prostřednictvím různých forem útlaku, které jsou vzájemně provázané a vytváří uzavřený systém, dochází k znevýhodnění na základě genderu, věku, rasy, třídy, postižení, víry a dalších. Tato teorie upozornila na samotnou nerovnost mezi ženami jako takovými. Roli zde hrál fakt, že většina feministických teoretiček se zabývala problémy, které byly aktuální jenom pro určitou část žen. Zásadní význam mělo uvědomění si, že ženy omezené například zdravotním postižením nebo svou etnicitou podléhají ve společnosti několikanásobné diskriminaci, která často bývá upozaďována (Crenshaw 1993). Jednou ze zástupkyň tohoto přístupu je i americká profesorka sociologie Patricia Hill Collins (2000), která ve své práci pojednává o vlivu objektivního vědění v sociálních vědách a na příkladu zkušenosti černošských žen 15

dokládá, že výše zmíněné formy útlaku budují uzavřený systém moci. Základem je tedy přesvědčení, že společnost hodnotí druhé nejen z hlediska genderu, ale že se ve větší míře prosazují i další diskriminační kritéria (Collins 2000). Význam této teorie nemá dopad jen na postavení žen, ale lze ho chápat jeho kategorizující prvek při hodnocení všech lidí. Stejně jako bude muslimská žena hodnocena na základě svého genderu a zároveň náboženského vyznání, bude i invalidní starý muž nahlížen skrze svůj věk a fyzické postižení. Teorie intersekcionality může být důležitým bodem při řešení mého výzkumného problému, kdy na vyhodnocování vhodnosti úkolů a přidělování rolí v rámci táborové organizace může mít vliv kombinace různých faktorů.

16

2. Harcovníci Informace vztahující se ke skupině dnes označované jako Jogrsovi harcovníci, které v této části předkládám, jsou prvním pokusem o písemné zaznamenání nejen okolností jejich vzniku a vývoje, ale zároveň jde o představení volnočasového sportovněturistického sdružení. Na úvod je třeba upozornit, že údaje, které budou představeny níže a vztahují se k zakladatelům a celkové historii táborů a harcovníků, byly získány prostřednictvím rozhovoru s jedním ze zakladatelů. Mým informátorem byl Rudolf Záruba (65 let), se kterým jsem vedla rozhovor v březnu 2016. Zvolila jsem metodu získávání dat pomocí narativního rozhovoru, jak ji popisuje Hendl (2005). Tato metoda mi přišla vhodná, neboť umožňuje získat informace prostřednictvím volného vyprávění informátora, a já jsem se chtěla dozvědět maximum možných informací. Za zdroj informací jsem vybrala takový subjekt, který mi umožňuje zodpovězení předmětu, tedy historie harcovnického hnutí. Postupovala jsem podle 4 fází narativního rozhovoru. Nejprve jsem informátora stimulovala podáním základních informací, tedy prezentace tématu a jeho významu pro můj výzkum. V druhé fázi jsem informátora vyzvala k vyprávění vlastního příběhu. Následně jsem pokládala doplňující otázky, aby se tak ozřejmili určité nejasnosti. V závěrečné fázi jsem informátorovi pokládala otázky zabývající se významovými strukturami, např. souvislosti mezi fakty, nebo vlastní názor na vývoj situace. Informace z narativního vyprávění jsem průběžně zapisovala během celého rozhovoru formou tužka - papír a hned po skončení jsem začala s přepisem textu do elektronické podoby. Jako techniku transkripce jsem zvolila shrnující protokol, který byl dle mého úsudku vzhledem k rozsahu vyprávění nejvhodnější. „Pomocí tohoto postupu lze zpracovat velké množství materiálu a redukovat jej do zvládnutelného objemu. Lze ho použít, když jde především o obsahově-tematickou stránku materiálu.“ (Hendl 2005:210) Během transkripce jsem data podrobila různým formám redukce, jakými bylo např. vypouštění opakujících se výpovědí nebo výpovědí netýkajících se tématu, zobecnění a vázání, kdy jsem obsahově související výpovědi podala souběžně na jednom místě. Takto získané informace jsem upravila do souvislého materiálu a porovnala s původním textem. Jako prostředek zobrazení jsem použila organizační schéma, v mém případě založené na zaznamenání časového vývoje organizace. Následně jsem přepsaný text přeposlala zpět informátorovi, aby mohl obsah zkontrolovat, případně některé nejasné údaje doplnit. Abych zajistila vyšší kvalitu získaných informací, byl konspekt přeposlán i Břetislavu 17

Malinovskému (65 let), jednomu z dalších zakladatelů. Získané informace jsem podepřela nasbíranými písemnými materiály, které přikládám jako přílohu. Po korektuře a schválení zde překládám výsledný text, který je tak nutně limitován několika parametry. Za prvé, jde pouze o informace z jednoho zdroje, který je třeba posuzovat jako subjektivní. Za druhé, i přes konfrontaci faktů od jednoho informátora s dalším zdrojem dat nedošlo k žádným zásadním faktografickým úpravám. Za třetí si uvědomuji, že nedostatek literatury, která by získané informace podpořila, omezují objektivitu získaných dat. V druhé části věnující se organizaci Jogrsovi harcovníci z Valdova se snažím o popis současné organizace a struktury letních táborů. Jako zdroj informací jsem v první řadě využila vlastních zkušeností a terénních poznámek, které jsem získala během letního tábora 2015. Ve své pozici úplného účastníka, jak jej popisuje Hendl (2005), jsem byla rovnoprávným členem skupiny, což ovšem souvisí s mou účastí jako zdravotnice a dlouholeté harcovnické vedoucí. Při pozorování jsem se soustředila především na popisné poznámky, které se snaží zaznamenat prostředí, účastníky a jejich aktivity, tedy v mém případě popis a rekonstrukce táborového prostředí. Jako formát zaznamenávání jsem zvolila tužku a papír, protože to bylo v daném prostředí nejvhodnější. Po skončení tábora jsem vše přepsala do elektronické podoby. Při zpracování dat jsem používala kategoriální systém pro redukci a utřídění informací. Takovými kategoriemi pro mne byly prostor, organizační struktura, vnitřní dělení, cíle a program. Tyto kategorie vzniklé induktivním procesem vyústily v teoretické schéma. Jak Wolcott (1989) (In Hendl 2005:241) doporučuje, je třeba mít na paměti, že už samotné psaní znamená analýzu. Zároveň výzkumník musí psát popisně a nesnažit se o vlastní interpretace nebo závěry. Struktura výsledné zprávy by měla mít smysluplný charakter. Na základě tohoto postupu předkládám svou etnografickou zprávu. V dalším doplňujícím popisu jsem také čerpala z internetových stránek Jogrsových harcovníků 1, nebo oficiálních stanov sdružení a starých harcovnických dokumentů. Příslušné zdroje jsem v textu vždy jasně označila. Je nutné zdůraznit, že z mé pozice přímého účastníka půjde o popis do značné míry subjektivní, a také nutně závislý na mých prožitých zkušenostech. Snažila jsem se však poskytnout obecné informace o fungování tohoto sdružení tak, aby tato data měla jistou výpovědní hodnotu. Vnější pozorovatel by jistě mohl fungování harcovníků zaznamenat úplně odlišným způsobem a zároveň by se 1

http://harcovnici.cz/wordpress/

18

mohl zaměřit na jiné struktury organizace, než jak je níže popisuji já. Předložený text si klade za cíl pouze představit sdružení harcovníků a jejich táborů tak, aby mohlo dojít k dalšímu hodnocení, případně zkoumání pravdivosti těchto dat.

2.1

Rogers‘ Rangers – Rogersovi harcovníci

Major Robert Rogers (1731-1795) byl americký vojenský velitel, který vedl a vycvičil bojovou jednotku čítající až 600 mužů, nazývanou Rogers‘ Rangers, která působila během sedmileté války na americkém kontinentu. Robert Rogers dokázal ve výcviku zkombinovat klasické vojenské prvky s metodami severoamerických indiánů, takže jednotky rangers vynikaly schopností rychlých přesunů, dobrého maskování, přísné kázně a poslušnosti, soudržnosti a soběstačnosti (Quascha 2002). Působení Rogers‘ Rangers a příběh majora Rogerse byl předlohou pro vznik románu Kennetha Robertse „Northwest Passage“. 2 Ve zkrácené verzi vyšel český překlad již roku 1939 3, v úplném znění vyšel v Československu až roku 1966. Český překlad Rogers‘ Rangers, tedy Rogersovi harcovníci, se stal základem pro vznik českých harcovníků. V knize jsou harcovníci popisováni jako perfektně vycvičená a organizovaná vojenská jednotka, která dokázala využívat nejrůznější techniky boje a pohybu v přírodě. Vojáci nejprve neměli jednotnou uniformu, ale později se výstroj sjednotila na čapku skotského stylu a nevýrazné splývavé oblečení, které bylo v přírodě praktičtější a méně nápadné oproti klasickým vojenským uniformám 18. století. „Muži pracující kolem stanů a člunů měli většinou skotské čepice stejně jako McNott a kromě několika málo, kteří vyhazovali do vzduchu borové šišky a sestřelovali je mušketami, ostatní nevěděli spěchem, co dřív vzít do ruky. Spravovali a tukem mazali mokasíny, prali si košile, zašívali koženice, čistili výzbroj, připevňovali ochranné zábaly kolem závěrů mušket, trhali klůcky na ucpávky do hlavní, plnili rohy střelným prachem, temovali koudelí velrybářské lodice a snášeli na hromady zásoby vedle těch hřmotných plavidel.“ (Roberts 1971: 74) Takto nenápadní a vycvičení harcovníci, kteří měli jen zásadní a velmi omezenou výbavu, dokázali zdolávat velké vzdálenosti a napadat nepřítele ze zálohy, v důsledku čehož byl jejich způsob boje velmi účinný. 4

2

Roberts Kenneth, Northwest Passage, 1937 Překladatelé Tilschová Emanuela & Pober Jiří, Cesta na severozápad, 1939 4 http://www.britannica.com/biography/Robert-Rogers 3

19

2.2

Historie harcovníků

2.2.1 Počátky v 70.letech Před vznikem Jogrsových harcovníků, jako skupiny pořádající letní tábory a nejrůznější akce během roku, stál na začátku nápad na organizování dětských táborů třemi zaměstnanci Energoprojektu Praha. 5 Energoprojekt Praha byl projektový ústav zaměřující se převážně na jaderné elektrárny v ČSSR. Jedním ze zaměstnanců byl Ivan Beneš, který jako první přišel s návrhem na pořádání letních akcí pro děti zaměstnanců zmíněného ústavu. Podle tvrzení Rudolfa Záruby vlastnil Beneš chalupu v obci Kytlice, kde se také nacházelo tábořiště, které během 70. let značně chátralo. Právě u tohoto muže se zrodila myšlenka opětovného zprovoznění tábořiště i prázdninových táborů. V projektovém ústavu oslovil dva kolegy, Rudolfa Zárubu a Josefa Petržilka, a oba muže tento návrh velmi zaujal. Trojice projektantů se svým nápadem oslovila vedení Energoprojektu a podle výpovědi Rudolfa Záruby se jim dostalo podpory. Nejprve však bylo potřeba tábořiště v Kytlici uvést do uživatelného stavu, takže se tam jezdilo na pracovní brigády. Kromě rekonstrukce rekreačních objektů a pozemků bylo zapotřebí poznat i širší okolí. V té době neexistovaly mapy oblasti Lužických hor, a pokud lidé chtěli mít přehled o svém okolí, museli si všechno nejprve projít sami. Podle Rudolfa Záruby se během renovací vyskytla zásadní otázka ohledně organizace a formy tábora, tedy jakým stylem vlastně tábor vést. Trojice projektantů se shodla na jednom základním bodě a to, že jejich tábor nesmí fungovat jako tábory pionýrské. Proto v prvních třech letech zkoušeli a testovali různé formy organizace, vytvářeli slovník, hry i samotnou náplň táborů. Jedním z důležitých rozhodnutí bylo tábory organizovat jak pro chlapce, tak pro děvčata. Vedoucí vnímali za důležité přistupovat k oběma pohlavím stejnou měrou, všichni se měli společně učit a zdokonalovat v nejrůznějších vlastnostech, například umět sekat dříví, zatloukat hřebíky, prát prádlo, rozdělat oheň, uvařit polévku či poskytnout první pomoc, jako původní harcovníci. 2.2.2 Období formování prvních táborů V těchto letech tak můžeme hovořit o testovacím období, kdy se jezdilo jen na tematické tábory pořádané Energoprojektem Praha a vedené trojicí Beneš, Záruba, Petržilka. Zásadní pro vznik prvního harcovnického tábora bylo setkání s Břetislavem Malinovským, novým zaměstnancem Energoprojektu. Na jednom jeho koncertu prý 5

Divize Energoprojekt Praha spadá pod Ústav jaderného výzkumu

20

podle Rudolfa Záruby došlo ke společné diskuzi nad budoucností táborů a dalšího směřování. Sem Malinovský poprvé přinesl knihu Cesta na severozápad. Dle Záruby všechny tři tato publikace velmi oslovila a stala se stěžejním bodem jejich dalšího působení v Kytlici. Příběh majora Rogerse a jeho harcovníků se stal velkou inspirací pro náplň táborového programu a formování harcovnických hodnot, které reflektovaly základní morální ctnosti i vlastnosti člověka ohleduplného a respektujícího přírodu. Jak se píše ve starém harcovnickém dokumentu, ustanovil se tak Druhý harcovnický sbor 6 (první byl Rogersův), který dal táborníkům formu a vyvolával dojem majestátnosti a soudržnosti. Jak Rudolf Záruba poznamenal, jedním z faktorů ovlivňující každoroční náplň programu byla pražská pobočka odborové rady, která vydávala tematicky zaměřenou ideovou motivaci, např. oslava bitvy u Kurska. I přes vnější dohled Revolučního odborového hnutí 7 mezi harcovníky nikdy nepronikly bolševické struktury, na což Záruba důrazně upozornil. Dětské tábory byly od jiných politických zásahů oproštěny a vedoucí si mohli vytvářet program v podstatě sami. Jak Rudolf Záruba připustil, častokrát spíše režim nenápadně sabotovali. Prostřednictvím písní zakázaných písničkářů, které s dětmi zpívali či parodováním ideové motivace. Jinak ale politická sféra do táborového dění nezasahovala. 2.2.3 Formování harcovníků 1974-77 Nejen během let 1974-77 se pořádaly akce i mimo letní sezónu, kdy se s dětmi vyráželo na vícedenní výlety do přírody, začal se vydávat harcovnický časopis 8, aplikovaly se první harcovnické myšlenky – spaní pod širým nebem, vaření a táboření, rozdělení do oddílů a hlavně vznikla harcovnická hymna Mičilimakinak 9 a základní pojmosloví, z kterého harcovníci vychází dodnes. Například příkazy jako „Do hada! (děti vytvořily buď jeden dlouhý zástup, nebo se rozdělily na zástupy podle své barvy); „Na kůň!“ (tento příkaz vybízí děti k pohybu, například když se vyráží na harc, nebo do lesa…); „Bomba“ (silniční bomba znamená příkaz k bezpečnému přeběhnutí přes silnici, lesní bomba přikazuje co nejrychlejší úprk do úkrytu v prostředí lesa); „Přesně Příloha 1 ROH byla monopolní odborová organizace, které od roku 1946 navazovala na činnost Ústřední rady odborů. Tato organizace měla mít nadstranický charakter a zastupovat zájmy zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, ale stala se jedním z nástrojů vládní propagandy organizující a zastřešující společenské a rekreační aktivity v celém Československu. ROH zaniklo v roce 1990. + Příloha 2 8 Zachovala se úvodní stránka tohoto oběžníku + Příloha 3 9 Příloha 4 6 7

21

tak“ (tímto souslovím harcovníci vyjadřují souhlas či pochopení nějakého příkazu) a mnoho dalších. V této době se začaly za zdolání náročných harců, jak harcovníci nazývají dlouhé strastiplné pěší výlety, udělovat první harcovnické čepice – tedy základní symbol harcovníků. Jejich vzorem byly čepice Rogersových harcovníků, které kromě společného znaku rozdělují jedince do skupin podle proužků. 2.2.4 Jogrsovi harcovníci Aby harcovníci získali atribut Jogrsovi, muselo v roce 1977 dojít k dočasné změně ve vedení. Za Rudolfa Zárubu, který v tomto roce nemohl na tábor jako vedoucí jet, se poprvé představil Josef Gregor. Právě Gregor vložil do harcovníků nové myšlenky a nápady, které je v mnohém obohatily. Například složení táborové písně Kytlice či nové pojmenování vedoucích. Zkrácením jeho jména také vzniklo nové označení harcovníků – JOsef GRegor – JOGRsovi. V roce 1979 tak můžeme hovořit o prvním táboře Jogrsových harcovníků. Během let už zestárly děti z prvních táborů a kvůli vyššímu věku již nemohly jako táborníci jezdit, došlo tak ke vzniku harcovnické odnože zvané Stará puťácká garda 10, která s táborovými harcovníky velmi úzce spolupracovala. Během 70. let probíhala v ČSSR normalizace. V roce 1970 došlo k zákazu činnosti Junáka (Trávníček 2006) i dalších mládežnických organizací, které měl v reálném životě nahradit Socialistický svaz mládeže. Rudolf Záruba se domnívá, že právě v tomto období harcovníci poskytovali dětem i vedoucím pocit svobody a nabízeli alternativu pro to, jak žít život odlišný od režimní politiky. V této složité době prosazovali zásady slušného chování, vyvolávali soudržnost a kamarádství, zručnost a soběstačnost, které z harcovníků vychovávaly všestranné lidi. Pro velký zájem dětí vzrostl počet turnusů v roce 1980 na dva a v roce 1985 dokonce na tři dvacetidenní turnusy během letních prázdnin, kdy každý turnus vedl jeden z trojice Záruba, Petržilka a Gregor (Rudolf Záruba poznamenal, že v této době již Beneš dětské tábory neorganizoval). Každý tábor si i přes drobné odlišnosti v programech jednotlivých turnusů zachovával základní myšlenky harcovníků. Během let tak vzrostl počet dětí, které myšlenka harcovnictví oslovila, až na cca 300, neboť na 1 turnus mohlo jet až 100 dětí. 2.2.5 Období Sametové revoluce I přes revoluci v roce 1989 si harcovníci zachovali svoji tradici a tábor fungoval každý rok. Rudolf Záruba však připustil, že kvůli uvolnění společenské atmosféry, 10

http://www.harcovnik.cz/kdo-nas-vede

22

novým vlivům a větší svobodě, pomalu docházelo k odlivu dětí, které měly o letní tábory trávené v českých lesích menší zájem. V roce 1995 Energoprojekt navíc prodal tábořiště v Kytlici a harcovníci začali s hledáním nového místa. V tomto roce také dochází k rozdělení Jogrsových harcovníků na dvě větve – jedna dnes jezdící do Starého Hraběcí 11 a druhá obývající tábořiště u Valdova 12. I přes rozdělení však současní vedoucí vycházejí ze vzoru a myšlenek svých předchůdců, kteří většinu z nich vychovávali jako harcovníky v Kytlici.

2.3

Jogrsovi harcovníci Kytlice

2.3.1 Organizace Organizace vychází z vojenského vzoru Rogersových harcovníků, jak bylo sepsáno v dokumentu, jehož autorem jsou Beneš, Malinovský, Petržilka a Záruba. 13 Nejvýše v harcovnickém vedení stál takyrál. Jeho zástupci se nazývali klukovník a takytán. Harcovníci byli rozděleni až do 9 setnin podle věku, v jejich čele stáli setníci. Starší děti povýšené mezi vedení se nazývaly kadeti. Každý harcovník měl čepici, na které bylo jasně vyznačené, do které setniny patří a jakou má hodnost. Pomocí proužků – červených, žlutých, zelených - byly rozlišeny 3 základní harcovnické barvy (modrými proužky byli označováni harcovníci ze Staré puťácké gardy), počet proužků (1-3) určoval harcovníkovu věkovou skupinu, kdy jeden proužek označoval nejmenší děti do věku 6 let, dva proužky nosily děti ve věku 7-11 let a tři proužky měly nejstarší děti od 12 do 15 let. Vedení mělo na čepicích tři různobarevné proužky, setníci měli proužky v barvě a počtu své setniny. Kromě proužků harcovníky rozlišoval i počet pecek, tedy kovových cvočků v koženém štítku, které harcovník mohl získat na konci tábora za všestranné schopnosti. Jedna pecka označovala sežranta aspiranta, dvě pecky sežranta, tři pecky hrc-harce a konečně čtyři pecky náležely arci-harcům. 2.3.2 Harcovnické desatero Zakladatelé 14 vymezili hlavní harcovnické hodnoty v těchto bodech: 1) Harcovník lže co nejméně. Ostatním harcovníkům nelže nikdy. 11

http://www.harcovnik.cz/ http://harcovnici.cz/wordpress/ 13 Příloha 5 14 Příloha 6 12

23

2) Harcovník poslouchá svého setníka. Proti jejich rozhodnutí se může dodatečně odvolat u hlavasů ( takyrál, klukovník) 3) Při povelu „příprava na kůň“ si připraví všechny věci k určené akci. 4) Při povelu „na kůň“ musí do 5 vteřin vyrazit. 5) Harcovník je vždy přiměřeně vybaven pro to, co podniká. 6) Harcovník zná harcovnickou píseň „MIČILIMAKINAK“, která se však zpívá jen při výjimečných příležitostech (útrapy, návrat z harcu apod.) 7) Harcovník nosí harcovnickou čepici s odznakem k určeným příležitostem. 8) Usiluje o dosažení všech harcovnických znalostí a dovedností. 9) Stane-li se harcovník sežrantem, snaží se být všem vzorem a oporou, protože harcovníci na něho spoléhají. 10) Stane-li se harcovník velitelem, musí vést své harcovníky tak, aby je chránil před veškerým nebezpečím a útrapami, avšak není-li to možné, musí jim jít příkladem, protože harcovníci na něho spoléhají. Během táborů se děti učily základní harcovnické vlastnosti a dovednosti, které je měly nejen připravit na harcy, ale i na život mimo tábor. Základní myšlenku harcovnického snažení shrnul jeden ze zakladatelů a organizátor prvních táborů Rudolf Záruba v těchto větách: „Protože život harcovníků nejsou jen útrapy a strádání, ale i drsné leč srdečné harcovnické veselí, buďte vítáni v Jogrsově sboru, jezte a pijte v dobách hojnosti, bavte se, až bude čas na zábavu. A až přijdou útrapy, ukažte, kdo jsou harcovníci!“

2.4

Jogrsovi harcovníci Valdov

V dalších částech této práce se budu věnovat harcovníkům z Valdova, neboť jsem sama součástí právě této skupiny a výzkumný problém, kterému se budu věnovat v metodologické části, vztahuji na ni. Již v roce 1990 se v Kytlici dala dohromady skupina harcovníků, kteří později založili odnož ve Valdově 15. Nejprve však ještě tři roky jezdili do Kytlice a teprve potom začali hledat nové místo pro svou základnu. V roce 1994 se harcovnický tábor konal poblíž Adršpachu a Broumovských stěn v Ostaši. Toto místo bohužel nenaplnilo 15

http://harcovnici.cz/wordpress/jogrsovi-harcovnici/

24

očekávání a tehdejší vedení hledalo novou lokalitu. Tou se stalo o rok později skautské tábořiště u obce Valdov blízko Nové Paky, kam se bez přestávky jezdí dodnes. Důležitým bodem v historii harcovníků byl zápis jako sdružení na seznam Ministerstva vnitra. Stalo se tak 10. 7. 1996, kdy jsou Jogrsovi harcovníci oficiálně označeni za sportovní turistické sdružení. Sdružení vzniklo jako dobrovolná, výběrová, sportovněspolečenská, zájmová a politicky nezávislá organizace, sdružující výchovné pracovníky s dětmi a případné příznivce (Článek 1, stanovy Sportovního turistického sdružení „Harcovníci“ 16). Jako poslání si toto sdružení stanovilo komplexní rozvoj turistiky, vzdělání a výchovy dětí v rámci vlastního sdružení. Dále se zavázalo pořádat letní tábory a zajišťovat v rámci možností svým členům přiměřené společenské vyžití. 2.4.1 Současnost Následující popis vzešel z terénního výzkumu, který jsem prováděla na táboře v roce 2015. Tábořiště u Valdova, které si každoročně harcovníci pronajímají od skautů z Junáka Jilemnice, není elektrifikované a energie se získávají pouze pomocí přenosného agregátu, který zajišťuje dobíjení mobilů vedoucích či osvětlení v případě nepříznivých venkovních podmínek. Tábořiště je v blízkosti zdroje pitné vody, který zajišťuje dodržování základních hygienických nařízení. Sociální vybavení tábora se skládá z polní kuchyně, kde se vaří s využitím ohně, dále kryté jídelny, ohniště, hangáru s prostorem pro aktivity při nepříznivém počasí, chemických toalet, polní umývárny s kotlem na ohřev vody a stanů s podsadou, které jsou určeny vždy pro dvě osoby. Vedoucí mají pro své zázemí vyhrazenou jinou část pozemku, kam děti nemají přístup, ale přesto jsou na dohled. Kapacita tábora je z hygienických i prostorových důvodů omezena na počet 50 dětí, 6 vedoucích a další pomocné síly. Vedení harcovníků v současné době (aktuálně pro rok 2015/2016) tvoří následující lidé: nejvyšší organizační jednotka se skládá z dvojice – takyrál a klukovnice. Tito dva hlavní vedoucí, tzv. hlavasové mají na starosti většinu logistických problémů, rozdělují děti do skupin, přidělují ostatním vedoucím role, dohlížejí na chod tábora a jsou hlavními mluvčími Jogrsových harcovníků. Pod nimi jsou jednotliví oddíloví vedoucí, označovaní jako setníci, kterých je celkem 6. Rozdělení setníků ke skupinám je genderově různé, záleží na velikosti sociálního kapitálu, ze kterého mohou hlavasové vybírat. Obvykle jsou u mladších dětí (dvojek) dvě ženy a jeden muž, u starších dětí

16

Příloha 7a-d

25

(trojek) dva muži a jedna žena. V roce 2015 bylo rozložení podle tohoto vzoru dodrženo. Dalšími členy vedení jsou kadeti, tedy adolescenti povýšení předchozí roky do vedení, kteří na táboře dělají různé pomocné práce. Jejich počet je proměnlivý, obvykle od jednoho do čtyř. Dále na táboře působí vedoucí kuchyně a zdravotník, v roce 2015 to byly dvě ženy. Harcovníci se dle původního vzoru, jak bylo popsáno výše, dělí pomocí barev harcovnických světových stran na 3 oddíly – ČEVER (červené), ŽLŮCHOT (žluté) a ZELÍH (zelené) a zároveň jsou selektováni na základě věku do dvou skupin tzv. dvojky a trojky, které jsou viditelně rozlišené pomocí daného počtu barevných proužků. Do dvojek patří děti ve věku cca 7-11 let, do trojek pak spadají děti v rozmezí 12-15 let. Tyto rozpoznávací znaky má každé dítě zaznamenané na harcovnické čepici, kterou děti získávají na začátku tábora za splnění zkoušky, tzn. projití stezky odvahy. Jednotlivé skupiny se vytvářejí tak, aby jejich složení bylo genderově i fyzicky vyvážené, neboť při plnění táborových her musí mít každá setnina stejnou šanci na výhru, jak v jednotlivých soutěžích, tak v celkovém zápolení o nejlepší barvu. Jednotlivé harcovnické barvy se hlásí ke ctnostem, které dohromady tvoří základní morální pravidla. Červená vyznává sílu bez krutosti, žlutá přátelství bez podlézavosti a zelená upřednostňuje rozum bez vychytralosti. Vždy na začátku tábora se všichni harcovníci sejdou na posvátném místě zvaném Mičilimakinak, kde hlavní vedoucí všechny přivítá a nad zapáleným ohněm odříká harcovnický slib, kterým se harcovníci nejen během celého tábora řídí. „Přijímám vás k harcovníkům a očekávám od vás, že budete: Chránit přírodu, chovat se slušně k ostatním lidem a pomáhat všem harcovníkům za každé situace. Vaše odpověď zní?“ – sborově - „Přesně tak!“ Tento slib se v nezměněné podobě přenáší z generace na generaci téměř 40 let a stále je pro harcovníky stejně důležitý, jako byl na počátku. Proto je každý rok při prvním táborovém ohni znovu pronášen. 2.4.2 Rogersovo desatero V roce 2015 se systematizovaly harcovnické schopnosti a dovednosti, které jsou od harcovníků očekávány, do Rogersova desatera. To nahradilo bobříky dovedností, jež se děti během tábora snažily získat, a zároveň navazuje na původní harcovnické desatero. 26

To se v průběhu let integrovalo do všeobecné výchovy harcovníků a jeho dodržování se stalo součástí táborového prostředí. Rogersovo desatero tak opět vyzdvihuje univerzální harcovnické znalosti, které se vedoucí snaží předávat dětem. Od menších dětí se nevyžaduje znalost všech deseti bodů, ale postupně se rok od roku učí novým znalostem, které by odcházející harcovník ve věku 15 let měl být schopen aplikovat a případně předávat ostatním. Harcovník musí: 1) Znát rostliny 2) Znát stromy 3) Znát zvířata 4) Umět vázat uzly 5) Znát a umět dát první pomoc 6) Umět Morseovu abecedu 17 7) Umět postavit přístřešek 8) Rozdělat oheň 9) Orientovat se v mapě 2.4.3 Táborový program Náplň táborů je částečně podobná ostatním dětským táborům. Každý rok je pro děti vymyšleno oficiální téma, které se bude prolínat celým táborovým programem, například „Cesta kolem světa“, „Mimozemšťané“ či „Detektivové“, a podle kterého se následně vytváří táborové peníze, plány, kostýmy či přívěsky. Mimo to, je pro děti připravena i neoficiální hra, která se postupem času rozvíjí a děti ji musí samy vyřešit tak, aby před koncem tábora došlo k celkovému rozřešení. Program je rozdělen na dopolední, odpolední a večerní sekce, kdy se hrají společné hry (zvané etapovky), setniny tráví čas se svými setníky (tzv. úsečky), nebo se děti společně učí novým dovednostem v rámci Rogersova desatera. Několikrát za den jsou svolávány nástupy, kdy děti předstoupí před vedení a dostávají informace o aktuálním programu, nebo se řeší důležité věci ohledně běhu tábora. Na večerních nástupech se udělují body za splněné etapovky, shrnují se nové poznatky z neoficiální hry, rozdávají se pohledy a dopisy a na závěr je přednesen večerní program. Ten bývá velmi různorodý, často se

Morseova abeceda je skupina symbolů, která kóduje znaky latinské abecedy, číslice a speciální znaky do kombinací krátkých a dlouhých signálů. Ty je možné přenášet na dálku pomocí světla či zvuku. 17

27

zpívá u ohně, hrají se večerní hry, chodí se do lesa plnit tajné úkoly nebo se trénují body z Rogersova desatera. Každý den má službu jedna setnina, která se stará o úklid kuchyně, různé pomocné práce jako doplňování vody či dřeva v kuchyni a na závěr dne má služební setnina na starost hlídání tábořiště. Ústředním bodem programu je velký harc, na který se děti vydávají v druhé polovině tábora a na který se předtím připravují různě dlouhými výlety mimo tábořiště. Velký harc je buď dvoudenní pro menší děti, nebo třídenní pro děti starší. Harcovníci se během harcu vydávají s batohy na zádech, v nichž si nesou většinu důležitých věcí, jako je jídlo či oblečení, a kromě pochodu musí přespat jednu, případně dvě noci mimo tábor. Úspěšné zdolání harců a následovný návrat do tábora je jedním z hlavních cílů táborového programu. Kromě celotáborového klání o nejlepší barvu a setninu, kdy jde především o edukativní a sociální rozměr budování týmové soudržnosti a přátelství, se v polovině tábora pořádají tzv. Olympijské hry. V několika různých sportovních disciplínách můžou děti rozvíjet svou individuální stránku, neboť bojují jen samy za sebe. Předposlední večer je opět zapálen oheň na harcovnickém posvátném místě Mičilimakinaku, kde probíhá nejen loučení s právě proběhnutým táborem, ale hlavní součástí programu je udělování pecek, vyznamenání 18 a povyšování. Nejprve se udělují první pecky, které z obyčejných řadových harcovníků dělají sežranta aspiranta. Pak následují ocenění sežranti, hrc-harcové a následně arciharcové. Úplně na závěr večera jsou povyšováni někteří arciharcové do hodnosti kadetů, a stávají se tak součástí harcovnického vedení. Poslední den před odjezdem je pro děti organizován ‚milionářský den‘, kdy se griluje maso na ohni, pouští se hudba a všeobecně panuje uvolněná atmosféra. Zároveň odpoledne probíhá ‚pouť‘, kdy si děti připraví své atrakce a stánky, kde například prodávají ručně vyrobené šperky nebo nabízejí nejrůznější služby, za které získávají táborové peníze. Ty, spolu s našetřenými penězi za vyhrané etapovky, mohou utratit u ostatních harcovníků nebo za ně mohou nakoupit v harcovnickém „obchodě“. Ten provozuje harcovnické vedení a nabízí dětem různé sladké i slané pokrmy, nápoje či drobné zboží, které udělá harcovníkům radost. Poslední den se balí a odpoledne se odjíždí zpět do Prahy, kde se harcovníci společně loučí několika táborovými písněmi.

Vyznamenání získá ten harcovník, který byl během tábora aktivní a významně se snažil, ale nedosáhl takových kvalit, aby získal pecku. Vyznamenání se uděluje z boku čepice, na rozdíl od pecek, které se přidělávají na přední kožený štítek. 18

28

2.4.4 Aktivity během roku Harcovníci se nescházejí pouze přes léto, ale několikrát do roka společně organizují různé akce. Na podzim a na jaře se jezdí na víkendové harcy, které se konají na různých místech po České republice. Obvykle je to v přírodně zajímavých lokalitách, kde je k přenocování zajištěna chata či jiné ubytovací zařízení. Během pobytu se s dětmi chodí na pěší výlety do přírody nebo na různá kulturní místa. V zimním období se konají společenské akce, které se zaměřují na interakci a zábavu. Mohu zde vyjmenovat například bály, workshopy s atrakcemi, bruslení, promítání filmů nebo divadelní představení, které si pro děti připravilo vedení. Mimo těchto aktivit Jogrsovi harcovníci natočili krátký dokument o jednotlivých vedoucích, nahráli již dvě CD s táborovými písněmi a jako předloha harcovníci figurovali v jednom díle seriálu České televize Vyprávěj 19. V současné době se připravuje nový dokument, který by zmapoval Jogrsovy harcovníky od jejich úplných počátků.

Scénárista seriálu Vyprávěj jezdil jako dítě na tábory do Kytlice a působil jako jeden z prvních vedoucích Jogrsových harcovníků ve Valdově, své zkušenosti promítl do 11. dílu 3. řady s názvem „Tábor“. Nejedná se však o přesné zkopírování Jogrsových harcovníků.

19

29

3. Metodologická část 3.1

Výzkumný problém

V empirické části se věnuji problematice organizace vedení tábora z genderového pohledu. Má hlavní výzkumná otázka zní: Co ovlivňuje přístup vedoucích žen a mužů při organizaci tábora? Konkrétně, co ovlivňuje jejich vnímání a realitu v táborovém prostředí a zdali se jejich postoje liší vzhledem k pohlaví. A současně jsem si položila i podotázky: Jaký vliv má na vedoucí jejich vlastní harcovnická historie? Co je hlavní harcovnickou doménou? Které faktory ovlivňují rozhodování vedoucích? Na základě čeho se dělí táborové práce? V rámci těchto otázek mě zajímají zkušenosti jednotlivých vedoucích, jejich postoje a názory, podle kterých se rozhodují při organizaci každodenního běhu tábora. Vzhledem k mému feministickému zaměření zkoumám, jaký vliv při rozhodování hraje kategorie genderu a jak se případně u každého informátora a informátorky projevuje.

3.2

Výzkumná strategie

Jako výzkumnou strategii jsem zvolila kvalitativní výzkum, jež se podle Strausse & Corbinové (1999) zabývá následujícím: „Může to být výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů“ (Strauss & Corbinová, 1999:10). Taková výzkumná strategie se snaží odhalit a porozumět určitému jevu, přiblížit ho prostřednictvím zkušeností zkoumaných subjektů. Zároveň tito autoři upozorňují, že při kvalitativním výzkumu musí badatel využít své schopnosti odstupu a kritického zhodnocení situace, dále je zapotřebí jakkoli nezkreslovat získané informace a musí mít schopnost abstraktního myšlení. Jak shrnuje Hendl (2005), kvalitativní výzkum má i své záporné stránky. Například mu je vytýkána subjektivita získaných dat a pro jeho pružný charakter jej lze velice těžko replikovat, stejně tak i zobecňování výsledků může být problém. Proto je velice důležitý důsledný popis všech kroků od samotného výzkumu, přes zápis a analýzu, k vyvozovaným závěrům.

3.3

Metoda sběru dat

Pro zodpovězení výzkumné otázky jsem jako vhodnou metodu zvolila kvalitativní rozhovor, tedy konkrétně metodu rozhovoru podle návodu. Hendl (2005) tuto metodu charakterizuje jako seznam otázek, které je potřeba v rozhovoru probrat, ale je na 30

tazateli v jakém pořadí a jakým způsobem informace získá, a také dovoluje formulovat otázky podle konkrétní situace. Podle tohoto autora je rozhovor s návodem vhodný, když chce výzkumník provést rozhovor s několika lidmi a ulehčuje pak jejich srovnání, což bylo cílem mé práce. Nejprve jsem si pečlivě připravila obecná témata, na které se chci zaměřit a následně jsem formulovala konkrétní otázky. Snažila jsem se je poskládat tak, aby měly logickou návaznost. Jak zdůrazňuje Patton (Patton in Hendl, 2000), při řazení otázek v rozvorech neexistuje přesně dané schéma. Podle návrhů je však vhodné na počátku rozhovoru klást otázky, které se týkají neproblémových situací. Následně přejít na otázky, jež mají větší výpovědní informaci. Kromě hlavních otázek jsem si také připravila i otázky doplňkové, které by mohly prohloubit některá tvrzení. Předkládám zde scénář rozhovorů:

Okruhy a) minulost 1) Jak jste se poprvé dozvěděli o harcovnících? (Jezdili jste pravidelně? Co vás na harcovnících nejvíce oslovilo? Jezdili jste i na jiné tábory?) 2) Vidíte stále spojitost mezi současnými harcovníky a naším vzorem, Rogers‘ Rangers? (Případně v čem je právě ta inspirace?) 3) Co jsou podle vás typické harcovnické vlastnosti a dovednosti? (Co vás na táboře nejvíce bavilo? Dělali jste na táborech něco, s čím jste se doma nesetkali?) Okruh otázek, zajímající se o harcovnickou minulost vedoucích žen a mužů, vyplýval z předpokladu, že vedení se ustanovuje z lidí, kteří harcovnickými tábory prošli a do vedení byli povýšeni. Jejich vnímání rolí a rozdělení činností tak mohlo být ovlivněno již během jejich dětství, kdy na tábory sami jezdili jako děti. b) současnost 4) Proč jezdíte jako vedoucí? (Co vás motivuje tábor pořádat? Co vám dobrovolná práce s dětmi dává? Dělali jste dobrovolníka i někde jinde?) •

Jako setník/setnice: 31

5a) Co znamená být setníkem/setnicí? Jaké jsou vaše úkoly jako vedoucí setniny? O čem rozhodujete? Na základě čeho přidělujete úkoly ve vaší setnině? •

Jako hlavas/ka:

5b) Co je vaším úkolem na táboře? O čem rozhodujete? V čem je vaše role netěžší? Na základě čeho přidělujete úkoly ostatním? 6) Jsou na táboře činnosti nějak rozdělené? (Nebo všichni dělají všechno? Co je pro děti na táboře nejpřínosnější?) 7) Co pro vás znamená harcovnictví, být harcovníkem/harcovnicí? (Co má být cílem harcovnického tábora?) Otázky jsem sestavila tak, aby byly mým respondentům srozumitelné a přizpůsobila je pro obě vedoucí role. V tomto případě jsem se snažila, aby se otázky týkaly jak řídících aktivit setníků (tedy vedoucí jednotlivých skupin), tak hlavasů (hlavních vedoucích), a informace tedy měly nejpodobnější výpovědní hodnotu.

3.4

Výběr vzorku a prostředí

Výběr vzorku pro rozhovory byl vymezen účelem a prostředím, ke kterému se vztahuje má výzkumná otázka. Podle Hendla (2005) jsem zvolila intenzivní vzorkování. Proto můj vzorek tvořili vedoucí, kteří se účastnili letního tábora v srpnu 2015. To znamená dva nejvyšší vedoucí a oddíloví vedoucí. Těch je na táboře vždy šest, jeden ke každé setnině. Z těchto setníků se mnou vedli rozhovory čtyři, konkrétně dvě ženy a dva muži. Oficiálně do vedení spadají i praktikanti, ale vzhledem k jejich pozici pomocné síly a v podstatě nevýznamné roli při vedení a řízení tábora jsem se rozhodla jich při rozhovorech nevyužít. Můj vzorek tak konkrétně čítal šest informátorů, tři ženy a tři muže. Jejich věk se pohyboval od 22-37 let, kdy dva informátoři a dvě informátorky jsou mladší 25 let. Polovinu tvořili studenti vysokých škol, druhou polovinu pracující s vyšším odborným či vysokoškolským vzděláním. Shodně lze na polovinu rozdělit ty, kteří pocházejí z Prahy a ty, kteří jsou ze Středočeského kraje.

32

3.5

Průběh rozhovorů

Rozhovory probíhaly po osobní domluvě s jednotlivými vedoucími na různých místech v Praze. S každým jsem měla domluvenou soukromou schůzku na místě, které si sám vybral. Kavárny, restaurační zařízení, byt, tedy místa, kde se informátoři cítí dobře. Dle Hendla (2005) jsou součástí každého výzkumu i etické otázky, proto jsem předem všechny informovala, že s nimi chci vést rozhovory týkající se jejich fungování jako vedoucích na harcovnických táborech v rámci své bakalářské práce. Zároveň jsem jim sdělila, že rozhovory budou probíhat jen mezi mnou a informátorem samotným, tedy nikdo jiný nebude rozhovorům přítomný. Nutné bylo ujištění, že všem bude poskytnuta anonymita a jejich identitu zachovám v tajnosti, poté jsem je nechala podepsat informovaný souhlas. Respondenti tak byli srozuměni se záměrem a možnostmi rozhovoru. Každý rozhovor trval přibližně 45 - 60 minut, během kterých jsem si výpovědi nahrávala na diktafon. Podle zásad vedení rozhovoru, jak je doporučuje Hendl (2005), jsem se na každý rozhovor předem připravila a prošla si všechna témata a otázky. Během rozhovoru jsem se snažila udržet zájem a pozornost k výpovědím informátorů, a zároveň jsem se snažila udržovat neutrální postoj k jejich odpovědím. Po rozhovoru jsem si pečlivě zkontrolovala, zda byly zodpovězeny všechny hlavní otázky a co nejdříve jsem začala s přepisováním do elektronické podoby.

3.6

Hodnocení kvality výzkumu

Přednosti kvalitativního výzkumu vidí Hendl (2005) v podrobném popisu a vhledu do situace, dobré reaktivnosti na prostředí a situace, nebo ve zkoumání lokálních příčinných souvislostí. Jako negativa naopak nízkou zobecnitelnost, ovlivnitelnost výzkumníkem, nebo časově náročnou analýzu sesbíraných dat. Pro zajištění kvality výzkumu je nutné mít neustále na paměti základní kritéria hodnocení, kterými jsou validita a reaktivita (Hendl, 2005). Validita výzkumu, tedy jasné určení cílů projektu, je stejně důležitá jako transparentnost použitých postupů (E_Úvod do společenskovědních metod, 2016). Proto jsem měla neustále na zřeteli, co je cílem mého výzkumu a každý krok jsem se snažila důkladně popisovat. Zároveň kritérium reaktivity, tedy vliv výzkumníka na procesy a informátory samotné, ke kterému může při kvalitativním výzkumu docházet, je nutné neustále brát v potaz (Hendl, 2005). V mém případě šlo o velmi problematické hledisko, neboť z pozice insidera, kterou v rámci zkoumaného problému zaujímám, jsem musela neustále každý svůj krok podrobovat kritice, aby nedocházelo ani k 33

nezáměrnému ovlivňování. To znamená, že jsem se při výběru otázek snažila najít takové, které by neměly zavádějící charakter, ale nutně byly odkázány na mou vlastní zkušenost. Nezaujatý výzkumník či výzkumnice by se mohli zeptat na zcela jiné otázky, nebo je jinak formulovat. Dále jsem se při samotných rozhovorech snažila zachovávat neutrální přístup k odpovědím informátorů a nepodsouvat jim vlastní názor. Tím, že mě informátoři znali, jsem měla možnost vytvořit přátelské prostředí, ve kterém neměli problém mluvit otevřeně. Na druhou stranu to klade omezení, že se nechtějí například „ztrapnit“ před člověkem, kterého znají. Zároveň však svou pozici vnímám jako přínos, neboť právě vlastní zkušenost mi umožnila zkoumat tuto problematiku v prostředí, které je svým způsobem specifické a uzavřené. Je důležité zmínit, že získané informace jsou platné jen pro zkušenost mých informátorů a mým cílem nebylo vztáhnout je na všechny vedoucí všech táborů. Může to však stále být zajímavý příspěvek k této problematice.

34

4. Analýza dat Rozhovory jsem si nahrávala a následně přepisovala do elektronické podoby, kde vyvstala otázka techniky transkripce. Využila jsem doslovný přepis, jak jej popisuje Hendl (2005). Výpovědi jsem stylisticky upravila, ale nepřeváděla jsem je do spisovného jazyka. Pro počáteční analýzu dat jsem si vybrala postupy otevřeného a axiálního kódování, jak je popisují Strauss & Corbinová (1999). I přes dva rozdílné analytické postupy autoři zdůrazňují potřebu neustálého pohybu mezi oběma typy kódování během vlastní analýzy. Nejprve jsem tedy metodou otevřeného kódování začala prozkoumávat, porovnávat a konceptualizovat nasbíraná data. Procházela jsem jednotlivé odstavce a každé myšlence jsem přidělila jméno. Tato jména jsem spolu neustále porovnávala, abych je mohla seskupit do významově podobných kategorií. Axiální kategorie jsem vytvářela tak, aby zastupovaly logicky související údaje. Tyto abstraktnější pojmy však musely mít jasně pochopitelný odkaz k pojmům, které zastupují (Strauss & Corbinová, 1999). Zároveň jsem si uvědomovala, že každá kategorie má různé vlastnosti, které se mění ve svém rozsahu, a všímala jsem si četnosti jejich výskytu. Pomocí axiálního kódování jsem vytvořené kategorie podrobila novému uspořádání. „V axiálním kódování se budeme soustředit na bližší určení kategorie (jevu) pomocí podmínek, které jej zapříčiňují, kontextu (jeho konkrétního souboru vlastností), v němž je zasazen, strategií jednání a interakce, pomocí kterých je zvládán, ovládán, vykonáván, a následků těchto strategií“ (Strauss & Corbinová, 1999:71).

4.1

Axiální kategorie

Axiální kategorie, které následně představím, by zároveň měly odpovědět na mé výzkumné podotázky, které jsem představila výše. Tyto kategorie zní: Odkaz tradice; Samostatnost a bytí v kolektivu; V hlavní roli; To je práce pro kluky. 4.1.1 Odkaz tradice Tato kategorie se vyskytovala ve výpovědích mých informátorů a informátorek úplně nejčastěji, neboť se zde vyskytovaly ještě dvě podkategorie, kterými byly: Z dítěte vedoucím a Předat to dál. Zároveň zde můžeme objevit odpověď na otázku, jakou roli hraje harcovnická kontinuita pro jednání vedoucích. Z dítěte vedoucím byla podkategorie, kterou jsem vytvořila na základě výpovědí vztahujících se k jejich působení na táborech v dětství. Všichni informátoři vypověděli, 35

že se o harcovnících dozvěděli prostřednictvím osobních vazeb. Takovými kontakty byli buď přímo rodiče, spřátelení vedoucí, nebo kamarádi harcovníci. Předpokládám tedy, že harcovnické tábory jsou do jisté míry uzavřené veřejnosti a noví členové se získávají přes síť známostí. Zároveň většina dotazovaných odpověděla, že od prvního harcovnického tábora jezdí pravidelně. Dle mého úsudku, byla tato skutečnost často zdůrazňovaná jako jistá známka prestiže. Jako například Aneta (22): „Ano, každý rok. Nikdy jsem nevynechala“ nebo Eliška (27): „Jezdila jsem pravidelně od mých sedmi let“ Nejvýraznějším důvodem proč vedoucí jezdili na tábor v průběhu celého dětství, byla bezesporu skupina přátel, kterou si dokázali vytvořit a která je motivovala jezdit dál. To, že na tábory každý rok jezdili v podstatě s těmi samými dětmi a mohli tak utvářet silnější pouta, mělo pro respondenty velký význam. Nejčastěji se zde objevovala hesla jako dobrý kolektiv, kamarádi či parta skvělých lidí. Jeden z komunikačních partnerů kladl velký důraz na pevnost těchto vztahů, které si během let strávených s ostatními na táborech vybudoval, uvedl to takto: „Mně úplně nejvíc, když to slyšim, vytane na mysl prostě kamarádství. Parta lidí, která jako strašně dlouho přežila. Když to srovnám třeba s gymplem, tak jste sice taky všichni kamarádi, ale pak se někam posuneš, třeba na vejšku a najednou jakoby konec. Když to ty harcovníci, tam mám prostě furt spoustu kamarádů, co jsem potkal v Kytlici a vlastně jsou to nejlepší kamarádi. Tak to je první co mě napadne.“ (Lukáš, 37) Stejně tak jedna z informátorek vypověděla, že si na harcovnických táborech vytvořila nejlepší kamarády, s kterými se vídá i v současnosti a žádné jiné tak dobré nemá. Z toho usuzuji, že hlavní motivací byla pro informátory silná přátelská pouta, která aktéři dále rozvíjeli i mimo táborový prostor. Jako druhý nejčastější faktor byl zmiňován charakter harcovnických táborů, který informátoři hodnotili jako netradiční. Často zde figurovaly pojmy jako originalita, kreativita, jedinečnost, lišit se od společnosti, něco úplně jiného. To, že harcovníci jsou a byli něco jiného, než mohly nabídnout ostatní tábory, potvrzovali téměř všichni informátoři a informátorky. Zajímavé je, že si tuto myšlenku vytvořili, ačkoli většina z nich nikdy na jiné tábory aktivně nejezdila. Domnívám se, že 36

tak dochází k vytváření jisté iluze o harcovnické výjimečnosti i bez osobní účasti na jiných táborech. Takto svůj názor prezentovala Eliška (27): „Asi všechno, je to totiž úplně něco jinýho, než čím dítě normálně žije. A asi i to, že člověk někam patří. To mě na tom hrozně bavilo, že jsem si třeba připadala hrozně důležitá ve škole, že jsem vlastně v harcovnících, a že nikdo moc v podstatě neví, co to znamená. To je na tom asi ponejvíc speciální, že to nikdo nezná, jako třeba skauty nebo pionýry a tak. Prostě harcovníci jsou něco, co nikdo nezná.“ Kromě přátelství a představě o exkluzivitě, byl výrazný prvek kontinuity. Informátoři byli hrdí na to, že se z obyčejných harcovníků postupně stali samotnými vedoucími. Předat to dál se tak stalo podkategorií, která odkazuje na tento rozměr. Jak vyplynulo z rozhovorů, téměř všichni informátoři byli mezi vedoucí povýšeni. To znamená, že vedoucí museli projít harcovnickými tábory a učí děti z vlastních zkušeností, které během let získali. Jeden z informátorů to uvedl takto: „ No, mě dost baví vlastně být na druhý straně. Tím jak jsem byl prostě jako dítě a jezdil sem tam třeba deset let, tak mě zase baví ta změna, že teď to vidím z tý druhý strany“ (Marek, 22). Jeden participant (Matouš 24) ještě zdůraznil, že povýšení mezi vedoucí cítí jako osobní čest, protože se to nepodaří každému harcovníkovi, a je to tedy významný okamžik v jeho životě. Naopak jiný informátor (Lukáš 37) uvedl, že na tábory jezdil velmi nepravidelně. Do vedení se dostal až později, takže si neprošel povyšováním, což chápe jako jistou nevýhodu. Kromě osobního rozměru zde ještě figuruje odkaz jiného přístupu k výchově, který harcovníci předávají dětem. Slovy Elišky (27): „Jezdím tam, protože mě baví to předávat dál. Hrozně mě baví, že můžeme těm dětem předat něco, co nám předávali dřív vedoucí. To mě na tom asi baví nejvíc, že je vychováváme k něčemu, k čemu už jsou málo vychovávaný dneska.“

37

V této citaci nenechám bez povšimnutí poznámku, že se snaží předávat dětem něco, s čím se v běžném životě často nesetkávají a co si sami informátoři osvojili prostřednictvím harcovnických táborů. Domnívám se, že tento odkaz má spojitost s tím, co vnímají jako základ harcovnictví. Jak informátoři a informátorky vypověděli, mezi takové charakteristiky patří hlavně slušné chování k sobě i k ostatním lidem a snaha fungovat v souladu s přírodou. Jedna respondentka také odkázala na harcovnický slib, který vše shrnuje. „Já myslím, že to úplně vystihuje vlastně celej náš slib, že ten vystihuje všechno. Prostě chovat se slušně k ostatním lidem, k přírodě a pomáhat harcovníkům za každé situace. Že to je ta naše deviza, to se jim snažíme vtloukat do hlavy celejch těch 14 dnů“ (Marie, 22). Touto kategorií jsem zdůraznila několik faktorů, které mohou odpovědět na podotázku týkající se role harcovnické kontinuity na jednání vedoucích. Jedním faktorem je to, že vedoucí nejsou pouze náhodní lidé z davu, ale že jejich vlastní historie v harcovnickém hnutí je základem jejich současného postavení. Tím pádem zde existuje logická souvislost mezi tím, jak se jako vedoucí chovají a jednají, a tím, co se naučili a odnesli si z táborů jako děti. Za druhé, jejich účast je založena na osobních vazbách, které si během let na táboře vytvořili. Právě osobní přátelské vazby, které zasahují i mimo táborové prostředí, byly pro vedoucí silnou motivací proč mezi harcovníky zůstat. Za třetí, tato kategorie upozornila na fakt, že harcovníci sami sebe vnímají jako něco výjimečného, nejen svými aktivitami a táborovým programem, ale hlavně svým morálním kodexem, který je odlišný od toho, s čím se člověk setkává ve společnosti. Z genderového hlediska se v této kategorie nijak výrazně nelišily odpovědi informátorek a informátorů. 4.1.2 Samostatnost a bytí v kolektivu Schopnost postarat se sám o sebe pod sebou sdružuje několik různých faktorů, které jsem ve výpovědích zaznamenala. Kromě manuálních činností, jakými jsou například rozdělání ohně, stavění přístřešků, použití a vázání uzlů, řezání dříví či zatloukání hřebíků, by měl být každý harcovník schopen luštit různé šifry, používat Morseovu abecedu, osvojit si základní botanické vědomosti či reagovat v krizových situacích. Informátorky vypovídaly, že jim tábor umožňoval seznámit se se všemi těmito aktivitami. 38

Jedna z nich svou situaci popsala následovně: „Asi nejdůležitější mi přišlo, že jsem si mohla vyzkoušet různý činnosti jako rozdělání ohně, zatloukání hřebíků, řezání dřeva. Prostě jak se o sebe postarat v různých situacích, třeba krizových, nebo jak si postavit přístřešek, kdyby bylo potřeba. To bych se doma určitě nenaučila“ (Marie, 22) Dle mého úsudku lze tuto skutečnost vztáhnout na univerzální vzdělávací přístup k oběma pohlavím. Harcovníci mají určitý kánon činností, kterému jsou děti během táborů vystaveny a který by měly být schopny se naučit. Tento přístup je velice přínosný, neboť nerozlišuje mezi dívkami a chlapci. V případě informátorů jsem zaznamenala určitý rozpor mezi tím, jestli vyrůstali ve městě nebo na vesnici. Respondent, který vyrůstal na vesnici, uvedl, že táborové činnosti se tolik nelišily od aktivit, které prováděl v domácím prostředí. Zbylí dva, kteří vyrůstali ve městě, viděli prostředí tábora jako šanci vyzkoušet si nejrůznější aktivity v přírodě a naučit se zajistit si základní potřeby. Lukáš (37) tento fakt potvrzuje: „To rozhodně jo, oni nás vlastně učili žít v přírodě. Protože doma to bylo ve městě v baráku a tady jsme spali pod širákem, chodili jsme pořád na nějaký různý harcy ven z tábora. Učili jsme se stopy, ohně dělat, prostě postarat se o sebe“ Být samostatný, tedy schopný postarat se sám o sebe, informátorky a informátoři shledali jako významný prvek v rámci harcovnického vzdělávání dětí. Nehledě na pohlaví jsou děti vystaveny nejrůznějším aktivitám, které mají rozvíjet jejich individuální schopnosti. Spolu s faktorem samostatnosti se ve výpovědích zároveň objevoval i odkaz na schopnost fungování dohromady s ostatními. Informátoři i informátorky oceňovali, že na táborech dostali příležitost být zapojeni v kolektivu i spolupracovat s ostatními a měli tak pocit, že někam patří. Stejně významně pak tuto vlastnost vedoucí hodnotili vzhledem k přínosnosti táborů pro děti. Aneta (22) se vyjádřila takto: „Myslím si, že dost užitečný je, že tam hlavně jedou jenom s jedním kamarádem. A že se vlastně naučej fungovat i s dalšíma kamarádama, jakoby seznámit se bez rodičů a osamostatnit se.“ 39

Podobný názor sdílel i Lukáš (37): „Asi to, že jim umožňujeme žít v souladu s přírodou a spolu s kamarádama. Protože si myslím, že spousta dětí přijde ze školy a jsou doma samy, kdežto tady jsou nestále v nějakym kolektivu. Asi socializace je to správný slovo no.“ Tato kategorie zastřešuje všechny činnosti a vlastnosti, které vedoucí nejčastěji zmiňovali. Myslím, že zde leží i odpověď na podotázku, co vnímají jako hlavní přínos harcovnického působení. Schopnost naučit se jednat ve společnosti ostatních a zároveň možnost pocitu někam patřit, se doplňovala s atributem samostatnosti. Tuto přednost dle informátorů i informátorek získávají děti prostřednictvím nejrůznějších manuálních a mentálních aktivit. Z genderového pohledu je zajímavé, že se informátoři shodovali na tom, že obě pohlaví měla na táborech stejný přístup k těmto aktivitám. Stejně tak se nikdo nezmínil, že by se v kategorii základních schopností měly rozlišovat ty, které jsou pro děvčata nebo pro chlapce. Ať tento faktor zmiňovaly ženy nebo muži, vždy jejich odpovědi vzájemně korespondovaly. 4.1.3 V hlavní roli Tato kategorie vyplynula z odpovědí, které mi vedoucí sdělovali na dotaz ohledně jejich preferencí při rozdělování činností. Ze svého postavení zajišťují chod tábora tím, že mezi jednotlivé lidi a děti rozdělují nejrůznější úkoly. Při tomto rozdělování se podle svých slov rozhodují podle věku, intelektuálních schopností a fyzické síly, potřebné ke splnění úkolu. Odpovědi se lišily v závislosti na pohlaví vedoucích. Nejprve zde zmíním odpovědi mých informátorek, které jako primární faktor při rozdávání úkolů označily individuální mentální schopnosti jedince. Marie (22) přiděluje úkoly takto: „Během služby se snažím vybrat dítě s nejlepšíma organizačníma schopnostma, které pak samo zorganizuje ostatní a já jen dohlížím na to, aby každý dělal něco.“ S tím koresponduje odpověď Elišky (27): „Je to podle schopností. Podle toho, jak každýho vnímám toho člověka, jako schopnýho. Podle toho já se řídím. Prostě ty úkoly, na který je potřeba vynaložit větší úsilí, tak ty musí udělat někdo zodpovědnej. Prostě

40

jak je kdo schopnej z nějakýho mentálního hlediska, pro danou situaci. Abych věděla, že to zvládne a dobře to dopadne, že se na to nevykašle.“ Tyto informátorky vypověděly, že u nich hraje roli při rozdělování úkolů to, aby došlo k úspěšnému splnění zadání, čehož dosáhnou výběrem toho jedince, který má vhodné individuální schopnosti. Třetí informátorka Aneta (22) navíc uvedla faktor věku jako důležitý činitel jejích preferencí. „Většinou se snažím, aby si to ty děti samy dokázaly vyřešit, takže většinou vyberu nějakýho nejstaršího. A úkoly třeba při službě rozděluju taky nejvíc podle věku. Tak třeba když mažeme a krájíme chleby ostrým nožem, tak ten do ruky nedostane nikdy malinkej prcek, ale někdo, kdo už jde skoro do trojek, takže jedenáctiletej, dvanáctiletej.“ I když tato vedoucí zmínila faktor věku, nijak nerozlišovala mezi děvčaty a chlapci. Ve své výpovědi odkazovala pouze na děti obecně. V odpovědích informátorů jsem však zaznamenala, že pro ně již hraje roli pohlaví. Muži měli větší potřebu zdůrazňovat, že jsou ve svém rozhodování citlivější k úkolům, které zadávají dívkám a které chlapcům. Často jako limitující faktor uváděli ještě věk a fyzickou sílu. Například jeden z respondentů se rozhoduje takto: „Rozděluju to podle toho, jaký děti mám v setnině. Když tam budu mít tři starší silný holky a pár malých kluků, tak tam se nějaký rozdíly mažou. Takže je to nejspíš podle toho věku. Že prostě když je holka velká, tak může dělat věci místo kluků, že jo. To nezávisí prostě na pohlaví, ale spíš jako na tom, jestli je ten člověk vůbec schopnej to udělat, přijde mi prostě, že je to hlavně na síle a intelektu, a ne na pohlaví“ (Marek, 22). Je zajímavé, že nejprve uvedl, tři starší silné holky a do opozice postavil pár malých kluků, mezi kterými se rozdíly stírají. Z této odpovědi také vyznívá, že primárně jsou úkoly přiřazovány klukům, pokud na splnění nejsou dostatečně staří a silní, dostanou tento úkol ke splnění dívky. Zároveň však informátor upozornil, že pro jeho rozhodování nehraje roli pohlaví dětí, ale jejich fyzické a intelektuální schopnosti. Vidím zde rozpor mezi výběrem dle věku, síly, schopností a tím, jak informátor dívkám 41

přisuzuje nižší postavení náhradnic, když úkol nemohou splnit chlapci, protože na daný úkol nejsou dostatečně vybavení. Uplatňuje se zde teorie intersekcionality, kdy slouží jako diskriminační faktor nejen pohlaví, ale i věk a fyzická konstrukce. Také zde vidím potvrzení Bourdieuho (2000) argumentu, že v androcentrickém systému jsou ženám na základě jejich nižší fyzické síly připisovány úkoly menšího významu. Matouš (24) nejprve svou roli při rozdávání úkolů popsal slovy: „Mým úkolem je, abych rozdával funkce, kdo co má dělat, když máme službu. No já se spíš snažím pomáhat těm dětem, aby si dokázaly rozhodovat a rozdělovat funkce mezi sebou, když maj třeba řešit nějakej úkol. Tak abych je jen nějak navedl, aby spolu spolupracovaly, aby se naučily myslet samy.“ Mluví zde obecně o dětech a zároveň snižuje svou roli při vlivu na rozdělování rolí. Při dotazu na konkrétní přidělení činností, pak uvedl následující příklad: „Rozdělím to prostě rovnoměrně, třeba kluci jezděj pro vodu, protože pro holky to je třeba moc fyzicky náročný. Podle fyzických schopností, věku. Co zvládnou, to můžou dělat.“ Vyplývá z toho, že pokud jde o úkoly, které si mají děti řešit samy, nijak do jejich rozdělení činností nezasahuje. Jakmile má sám rozdělovat, při jeho rozhodování ho ovlivňuje fyzická náročnost daných úkolů a to, že vnímá ženy jako fyzicky slabší. Připisuje jim tak pouze úkoly, na které podle jeho mínění fyzicky stačí. Jak uvedla Oakley (2000), společnost využívá faktoru fyzické síly jako limitující prostředek pro společenskou dělbu rolí mezi muže a ženy. Lukáš (37) ve své odpovědi zmínil faktor typu aktivity, jež ovlivňuje jeho rozhodování. „Systém je v těch službách, ale podle čeho já vybírám, je asi podle druhu práce (…). Jo určitě, rozhodně vím, že třeba holky kadetky jsou mnohem lepší v kuchyni, tak je nebudu posílat, aby udělaly záchody, tak tam radši pošlu kluky.“ Informátor tak přiděluje úkoly na základě jeho představy o tom, co je lepší pro dívky a co pro chlapce. Můžeme zde vidět to, co Bourdieu (2000) nazývá „rytířskou ochranou“, která ospravedlňuje diskriminaci na základě nevhodnosti určitého typu práce pro jedno z pohlaví. Informátor tak potvrzuje, že jedná na základě genderových stereotypů, které ženám připisují oblast domácí práce, například vaření, jak je popisuje Kite (2001). Tato 42

autorka zároveň jako stereotyp o mužích zařadila představu o jejich větší fyzické síle a odolnosti, které jsou potřeba pro plnění náročnějších úkolů, jež koresponduje s informátorovým rozhodováním. Domnívám se, že tato kategorie shrnuje odpověď na podotázku, na základě čeho vedoucí přidělují činnosti a rozdělují funkce. Z výpovědí vyplynulo, že pokud jde o vedoucí ženy, je pro jejich rozhodování důležitý faktor osobních preferencí, kterými hodnotí vhodnost jedince pro splnění úkolu. Dále při rozhodování hrál roli faktor věku, jež uvedla jedna z informátorek a který byl významný i pro vedoucí muže. Ti navíc zmiňovali parametr fyzické síly a náročnosti úkolů, které ovlivňují jejich rozhodnutí, komu přidělí který úkol. 4.1.4 To je práce pro kluky Tato kategorie zastřešuje výpovědi, které se vztahují k vymezení táborových prací. Moji informátoři a informátorky jednoznačně rozdělovali činnosti a aktivity, které mají zajišťovat chod tábora, na základě „vhodnosti“ pro jedno či druhé pohlaví. Většina byla nakloněna názoru, že na táboře je mnohem víc úkolů vhodnějších pro muže než pro ženy, proto pojmenování této kategorie. Tento názor spojovali s přesvědčením o vyšší fyzické náročnosti většiny úkolů. Nejprve zde prezentuji odpovědi mých informátorek. Eliška (27) ve své výpovědi potvrdila, že je tábor silně genderově rozdělen, co se týče charakteru prací. Jako hlavní faktor uvedla fyzickou sílu, která je podle ní potřebná ke spoustě aktivit zajišťujících chod tábora. Zároveň zmínila, že muži mají větší technické znalosti, které využívají například k opravám nebo výrobě předmětů, kterými dle jejího názoru ženy nedisponují. Celkově pak charakter tábora shrnula takto: „ Myslím si, že je to tam víc vyhraněný jako klučičí, jsou tam činnosti, co se odvíjej od tý fyzický síly a nějakejch technickejch znalostí.“ (Eliška 27) Na druhou stranu jako činnosti ženského charakteru jmenovala vaření a udržování pořádku v tábořišti. Z její výpovědi vyplývá, že sama přikládá význam maskulinnímu charakteru těchto aktivit, který je dle jejího názoru pro ženy v mnoha ohledech limitující a staví je do méně výhodné pozice. Jako diskriminační faktor uvedla nižší fyzickou 43

vybavenost žen a neznalost technických metod, které jim nedovolují vykonávat určité činnosti. Uplatňuje se zde myšlenka Bourdieuho (2000), kdy se dle autora řídíme společenskými schématy, které nám předepisují určité vnímání a hodnocení náležející našemu pohlaví, jež se tak vepisují do každého z nás a působí jako přirozené. Marie (22) projevila podobný názor na charakter činností jako předchozí informátorka. Podle ní jsou na táboře práce vyžadující vyloženě mužskou sílu, mezi které jmenovala manuální aktivitu spojenou se dřevem, starost o oheň jak v kuchyni, tak při večerním programu, nebo starost o stavbu stanů. Na druhou stranu nevidí žádnou činnost, která by vyloženě náležela ženám, ale vnímá jejich roli spíše v bližším kontaktu s dětmi a v celkové péči o chod tábora. Na závěr jednou svou myšlenkou shrnula to, jak vnímá rozložení pracovních úkolů: „Já si hlavně myslím, že se prostě automaticky počítá s tím, že tam ty chlapi jsou. Takže se jim nechávaj ty těžký a náročný práce, zatímco holky pak udělaj ten zbytek.“ (Marie 22) Z její odpovědi vyvozuji, že ačkoli vnímá potřebu mužské síly na zvládnutí většiny činností, dochází k tomu z důvodů jejich fyzické přítomnosti a možnosti mužů využít, než z neschopnosti žen tyto úkoly provést. Tento fakt zazněl i ve výpovědi třetí vedoucí ženy. Informátorka Aneta (22) ve svých výpovědích také shodně ohodnotila těžké fyzické práce jako mužské. Spojovala s nimi hlavně práci se dřevem, které je potřeba na zajištění táborové kuchyně. Dále například nošení těžkých břemen, kam zařadila dovážení barelů s vodou a odklízení nákupů. Jako ženskou činnost vymezila starost o pořádek, vaření a zajištění emocionální stability dětí, což spojila s obecnou představou o ženách. „Možná ještě, že to je takový, že holky maj zajistit obživu a postarat se o děti a tak. Třeba jednou, jak šly na borůvky jen holky, a kluci dělali dřevo, tak to bylo úplně super, protože ti kluci jsou v tom hrozně pasivní a sbíraj hrozně pomalu.“ (Aneta 22)

44

Jedná se tak o další stereotyp o ženách, kterým je vymezena péče o děti a starost o potravu, založený na spojení jejích reprodukčních a hospodářských funkcích, jak je popisuje Ann Oakley (2000). Situaci následně zhodnotila v podobné smyslu, jako předchozí informátorka: „V podstatě co zvládne holka, by měl zvládnout i kluk si myslím, ale fyzický práce bych nechávala klukům. Nebudeme se tahat s nějakejma těžkejma věcma.“ (Aneta 22) Podpořila tak domněnku Marie, že fyzicky náročné práce dělají muži hlavně proto, že se počítá s jejich využitím na základě větší fyzické síly. Zároveň jsem z její odpovědi získala dojem, že jsou ženy více než schopné zajistit chod tábora samy, ale v přítomnosti mužů to není potřeba. Tím jen potvrdila názor Eriksena (2008), že jsou ženy schopné vykonávat totožně namáhavé práce jako muži, ale stejně jim ve většině společností přísluší práce spojené s kuchyní a dětmi, zatímco muži se postarají o zbytek. Ženy hodnotí činnosti zajišťující chod tábora na základě svých představ o jejich fyzické namáhavosti. Všechny jsou ovlivňovány stereotypickými představami o vhodnosti určité práce pro jedno z pohlaví, kdy mužům připisují větší sílu a tím je upřednostňují pro většinu aktivit. Samy sebe tak staví do méně významné pozice v organizaci tábora, kdy ženám přisoudily roli pečovatelek a hospodyněk. Vidím zde rozpor mezi jejich rovnocenným postavením v hierarchii, které díky své hodnosti a funkci mají, a podhodnocováním svých vlastních schopností, kterými přispívají k chodu tábora. Zároveň mužům připsaly pouze takové vlastnosti, které je hodnotí jen na základě jejich fyzické síly, takže znevýhodňují ty, kteří do jejich představ automaticky nezapadají. To, jakým způsobem konstruují své vnímání táborových činností, je silně ovlivněno genderovými stereotypy, které určitým způsobem diskriminují obě pohlaví. Stejně tak i informátoři byli schopní práce v táboře rozdělit podle genderu. Lukáš (37) jako mužské aktivity vyjmenoval zajištění dříví na topení, úklid záchodů a nošení těžkých břemen. Ženy podle něj zajišťují hlavně kuchyň a intenzivnější péči o děti. V jeho výpovědi bylo několik představ, které spojuje s pohlavím: „záchody, mám to spojený prostě s rukama, že tam vždycky pošlu minimálně jednoho kluka, protože to jsou 45

těžký věci a ne úplně příjemný, a třeba mytí dětí mi zas přijde vhodnější jako pro holky, protože kluci jsou od přírody prostě prasata (…) možná to je i trošku daný tím, co je vhodnější pro ženský, co pro chlapy (…) těžký práce asi nebudu dávat holkám, typu sekání dříví“ (Lukáš 37) Informátor tak primárně rozdělil práce podle stereotypických představ, které má spojené s muži a ženami. Ženám připisuje aktivity založené na bližším vztahu k dětem, naopak mužům vyhrazuje těžké a nepříjemné práce, na které jsou lépe připraveni. Potvrzuje tak dělení genderových stereotypů, jak je popisuje Kite (2001). Matouš (24) rozdělil táborové práce na základě své představy, že by měly odrážet rozložení společnosti. Konkrétně se vyjádřil takto: „No jako kluci dělaj fyzickou práci, tu těžší, tahání bas, kluci tahaj těžký dříví. No a holky chodí pro chrastí, holky vařej. Prostě jako to je v běžnym životě, nebo by to teda mělo bejt (…) holčičí činnosti prostě mám spojený s vařením a takový spíš nějaký ruční práce, přišívání proužků a tak“ Projevuje se zde Bourdieuho (2000) myšlenka sexuálně uspořádaného společenského řádu, kdy informátor na základě funkčního rozdělení rolí v patriarchálním systému dělí i práce v táboře. A zároveň potvrzuje teorii Connell (1987), že i neformální instituce odrážejí a reprodukují genderový systém své společnosti a tím upevňují nerovné postavení žen a mužů. Třetí informátor Marek (22) sám se sebou polemizoval, jestli v dělení hrají nebo nehrají roli stereotypy. Nejprve se ve výpovědi jasně vymezoval proti nějakému dělení na základě genderu. „No tak já si myslím, že tam se nehraje moc na nějaký takhle rozdělování (…) třeba čištění záchodů jako úplně nedáváme holkám, ale spíš klukům, to je fakt, ale nevím, (…) chápu jako, že v nějakym stereotypu spadá sekání dříví pod mužskou část, vnímám jako ty rozdíly, že je to tak možná zakořeněný (…)“ a v závěru připustil, že i on svoje rozhodování těmto představám přizpůsobuje: „ Ale zase třeba při službě v kuchyni bych nůž dal do ruky asi zase holce a nevím, jestli tohle je taky stereotyp…ale možná asi jo. Takže jo.“ (Marek 22) 46

Ačkoli stejně jako ostatní ve své výpovědi potvrdil, že jsou na táboře činnosti rozdělené na základě představ o tom, co je vhodné pro jedno či druhé pohlaví, jako jediný viděl tento informátor rozpor mezi svým jednáním a všeobecnou představou. Z mého pohledu se sám sebe snažil přesvědčit, že svoje rozhodování nezakládá na genderovém principu, ale prostřednictvím uvědomění si konkrétního rozdělení táborových prací sám došel k závěru, že i on jedná na základě genderových stereotypů. I vedoucí muži rozdělili oblasti mužské a ženské sféry prakticky stejně jako informátorky. V této kategorii můžeme nalézt odpověď na poslední podotázku, na základě čeho se dělí táborové práce. Domnívám se tedy, že je odpovědí na podotázku gender. Pohledem optických skel Sandry Bem (1993) je zde jasně patrná genderová polarizace i biologický esencialismus. Rozdílnost pohlaví a jim připisované vlastnosti jsou základem pro dělbu práce i rolí. Hlavním diskriminačním faktorem pak byla fyzická síla potřebná k množství aktivit, jež mužům připisovala významnější roli. A zároveň potvrzovala adrocentrismus. Také jsem došla k přesvědčení, že se zde potvrdily tři zásady ovlivňující ženské postavení na poli práce, jak je prezentuje Bourdieu (2000: 85). Podle první zásady se pro ženu hodí činnosti, jež napodobují ty domácí. Druhá zásada předurčuje manipulaci s technickými předměty a stroji pouze mužům. A třetí zásada ženám přiděluje pomocné a podřízenější funkce. Ačkoli s třetí zásadou nemohu tak úplně souhlasit, neboť v rámci celkové organizační struktury měly ženy stejné postavení jako muži a jejich zastoupení bylo též vyrovnané. Ženy ale i přesto svou roli, kterou v rámci řízení tábora mají, podhodnocovaly.

47

5. Závěr Abych mohla odpovědět na svou hlavní výzkumnou otázku, co ovlivňuje přístup vedoucích žen a mužů při organizaci tábora, tedy které faktory mají vliv na jejich vnímání a realitu v táborovém prostředí a zdali se jejich postoje liší vzhledem k pohlaví, shrnu na úvod nejprve všechny podotázky, kterými jsem doplnila svou hlavní výzkumnou otázku. Ty mi pomohly vytvořit základní strukturu. Podotázky budu prezentovat v tomto pořadí: Jaký vliv má na vedoucí jejich vlastní harcovnická historie? Co je hlavní harcovnickou doménou? Které faktory ovlivňují rozhodování vedoucích? Na základě čeho se dělí táborové práce? V první podotázce jsem se snažila zjistit, jak se projevuje skutečnost, že jsou všichni vedoucí zkušení harcovníci, kteří prošli harcovnickými tábory, kde získali společný sociální a ideologický základ. V odpovědích se informátoři a informátorky téměř nelišili. Dle mého názoru zde existuje logická souvislost mezi tím, jak se jako vedoucí chovají a jednají, a tím, co se naučili a odnesli si z táborů jako děti. Zároveň všichni sdíleli názor, že jejich setrvání u harcovníků je založeno na osobních vazbách, které si během let na táboře vytvořili. Právě silná přátelství, která pronikla i mimo táborové prostředí, byla pro respondenty silnou motivací proč pokračovat dál jako vedoucí. Dalším motivačním faktorem byla skutečnost, že harcovníci sami sebe vnímají jako něco výjimečného, nejen svými aktivitami a táborovým programem, ale hlavně svým morálním kodexem, který je odlišný od toho, s čím se člověk setkává ve společnosti. Druhá podotázka pátrala po tom, co považují vedoucí za přednosti, které jsou pro harcovníky typické. Jako základní dominanty nejčastěji zmiňovali schopnost naučit se jednat ve společnosti ostatních, tedy být schopný fungovat v kolektivu a respektovat jednání a rozhodnutí jiných. Tuto schopnost zároveň doplňovala skutečnost, že harcovník získá možnost pocitu někam patřit. Jako druhá stránka téže věci byl kladen důraz na proces osamostatnění se. Toho se snaží harcovníci dosáhnout v rámci táborového programu, který dětem nabízí prostřednictvím nejrůznějších manuálních činností a intelektuálních cvičení možnost postarat se sám o sebe.

Z genderového

pohledu je zajímavé, že se vedoucí ženy a muži shodovali na tom, že obě pohlaví mají na táborech stejný přístup k těmto aktivitám. Tedy že se nečiní rozdíly ve znalostech očekávaných od chlapců a děvčat. Obě pohlaví by se měla naučit stejný harcovnický

48

základ. Stejně jako v první podotázce i zde se názory informátorek a informátorů v podstatě shodovaly. Ve třetí podotázce jsem již musela rozlišovat mezi odpověďmi vedoucích žen a mužů. Pro informátorky hrál roli osobní přístup a jejich preference, podle kterých rozdělovaly úkoly ostatním. Důležitým hlediskem bylo to, aby se úkol hlavně úspěšně splnil. Proto vybíraly takové jedince, kteří mají buď vhodné organizační schopnosti, nebo konkrétní schopnost vyřešit daný problém. Jedna informátorka navíc při výběru vhodného adepta zohlednila faktor věku, kdy pro důležité úkoly vybírala toho nejstaršího. Zároveň je potřeba zmínit, že všechny informátorky vztahovaly své rozdělování na děti obecně, nerozlišovaly mezi dívkami a chlapci. Naopak informátoři při svém rozhodování kromě věku zmínili jako rozlišující faktor pohlaví, ke kterému připisovali určitou fyzickou sílu. Na základě svého přesvědčení o obtížnosti a namáhavosti úkolů pak chlapcům zadávali ty úkoly, které vyžadují větší tělesnou sílu. Podle mého názoru se zde také uplatňoval princip intersekcionality, kde se při rozdělování spojilo jako diskriminační faktor několik aspektů dohromady, v tomto případě pohlaví, věk a fyzická síla. Zároveň přidělování úkolů ovlivňuje tendence „rytířské ochrany,“ kterou vedoucí muži neúmyslně eliminují dívky z účasti na některých činnostech. Poslední podotázka se pak věnovala konkrétnímu rozdělení práce při zajištění chodu tábora. Opět zde nejprve shrnu odpovědi svých informátorek. Všechny se shodovaly v přesvědčení, že charakter většiny činností je spíše vhodnější pro muže, protože jsou založeny na větší fyzické a manuální náročnosti. Proto bylo pro vedoucí ženy jednodušší vyjmenovat práce spadající do mužské sféry než ve stejném poměru označit ty ženské. Jako mužskou práci zmiňovaly nošení břemen, starost o dřevo, technické opravy či stavbu stanů. Práci žen nejčastěji vystihovaly slovy vaření, péče o děti a zajištění pořádku. Tím samy vymezily ženskou roli při chodu tábora za méně významnou. Svoje představy tak konstruovaly na základě genderových stereotypů, jež vidí muže jako fyzicky zdatnější a schopnější. Následně však samy informátorky uvedly, že by byly schopné většinu práce zvládnout, ale v mužské přítomnosti jejich síly není potřeba. Ženy tak potvrzují genderovou asymetrii (Kubová 2008), kdy jsou jednotlivým pohlavím vymezeny sociální oblasti, ve kterých mají převahu buď ženy, nebo muži, čímž se upevňuje jejich sociální status pro tuto oblast. Vedoucí muži stejně jako informátorky vnímali zpracování dřeva, nošení těžkých břemen a starost o záchody 49

jako mužskou sféru, ženy měly na starost kuchyň, drobnější manuální práce a péči o děti. Ve svých názorech na jednotlivé činnosti byli ovlivňováni stejně jako ženy genderovými stereotypy, které převážně na muže kladly velké nároky ohledně fyzické síly. Mužům byly vymezeny jen aktivity spojené s technickými a manuálními schopnostmi, stejně jako fyzicky namáhavé práce. Tím pádem sami diskriminovali muže, již těmto nárokům nevyhovují. Zároveň ženám informátoři připsali role kuchařek a pečovatelek, které spojovali s jejich bližším vztahem k dětem a jen potvrdili, že jsou ženám vymezeny práce a role na základě jejich reprodukčních a hospodářských funkcí (Oakley 2000). Odpovědí na mou hlavní výzkumnou otázku, tedy co ovlivňuje přístup vedoucích žen a mužů při organizaci tábora, je shrnutí několika významných faktorů. V prostředí harcovnického tábora jsou vedoucí formováni vlastní zkušeností, která se odvíjí od principu být z dítěte mezi vedení povýšen. Všichni vedoucí tak sdíleli stejný výchovný základ a morální kodex, který si osvojili jako děti. To je naučilo spolupráci a schopnosti postarat se sám o sebe. V tomto přístupu podle vedoucích nehrálo pohlaví roli, všichni dostali stejnou příležitost. V důsledku jejich povýšení do struktury organizace se změnilo jejich vnímání. Jako součást společenské instituce pak skrze své názory a rozhodnutí aplikují rozdělení v rámci genderového systému společnosti, kdy se rozhodují na základě několika diskriminačních faktorů. Mezi takové patří pohlaví, věk, fyzická konstituce a typ práce, jež znevýhodňuje nejen ženy, ale i ty, kteří neodpovídají přiděleným genderových stereotypům. Vedoucí ženy i muži tak při svém rozhodování jednali v souladu s všeobecnými stereotypy, jež v mnoha ohledech nesouhlasí s tím, co se v rámci harcovnického vzdělávání učili o samostatnosti a schopnosti postarat se o sebe. Ačkoli se Jogrsovi harcovníci jako společenská instituce snaží o univerzální vzdělávací přístup k oběma pohlavím, z mého pohledu se ve struktuře organizace velmi silně odráží androcentrický systém, který vedoucí ženy a muži svým jednáním replikují na další generace.

50

Literatura -

BEM, S. (1993).The Lenses of Gender: Transforming the Debate on Sexual Inequality. New Haven: Yale University Press.

-

BENEŠ, M., MALINOVSKÝ,B., PETRŽILKA, J., ZÁRUBA, R. Harcovnické desatero; Kdo jsou harcovníci; Organizace Jogrsova sboru; bez tiráže

-

BOURDIEU, P. (2000). Nadvláda mužů. Praha: Univerzita Karlova.

-

CONNELL, R. (1987). Gender and Power: Society, the Person and Sexual Politics. Stanford University Press.

-

CORBINOVÁ,J., STRAUSS,A.(1999). Základy kvalitativního výzkumu.Boskovice: Nakladatelství Albert

-

CRENSHAW,K.(1993).Mapping the Margins: Intersekcionality, Identity Politics, and Violence Against Women of Color. Dostupný na http://socialdifference.columbia.edu/files/socialdiff/projects/Article__Mapping_t he_Margins_by_Kimblere_Crenshaw.pdf

-

ERIKSEN, T.H.(2008). Sociální a kulturní antropologie.Praha:Portál.

-

GIDDENS, A. (2013). Sociologie. Praha: Argo.

-

HAVELKOVÁ,H.,OATES-INDRUCHOVÁ,L.(2015).Vyvlastněný hlas. Praha:SLON.

-

HENDL, J. (2005). Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál.

-

HILL COLLINS, P.(2000). Black Feminist Thought: Knowledge, Consciousness and the Politics of Empowerment. New York: Routledge.

-

KELLER, J. (1997). Úvod do sociologie. Praha: SLON.

-

KIMMEL, M. (2000). The Gendered Society. New York: Oxford University Press.

-

KITE,M.(2001). Gender stereotypes In: Encyclopedia of Woman and Gender.University of Kentucky, 2001

-

KUBÁLKOVÁ, P., WENNERHOLM - ČÁSLAVSKÁ,T.(2010). Ženy a česká společnost. Nadace Otevřená společnost

51

-

KUBOVÁ,V.(2008). Past genderových stereotypů aneb postoj českých žen k tradičním hodnotám manželství a rodiny, diplomová práce.Masarykova univerzita. Brno

-

MURPHY, R. (1998). Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON.

-

OAKLEY, A. (2000). Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál.

-

PRUDKÝ,L. (2014). Rozvoj osobnosti vysokoškoláků jako součást kvality výuky. Centrum pro studium demokracie.

-

QUASHA,J.(2002). Robert Rogers: Rogers' Rangers and theFrench and Indian War.New York: PowerPlus Books.

-

RENZETTI, C., & CURRAN, D. (2003). Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum

-

ROBERTS,K.(1971).Cesta na severozápad.Praha: Odeon

-

ŠIKLOVÁ, J. (1999). Gender studies a feminismus na univerzitách ve světě a v České republice In: VĚŠÍNOVÁ-KALIVODOVÁ,E., MAŘÍKOVÁ,H.(1999). Společnost žen a mužů z aspektu gender. Nadace Otevřená společnost.

-

TRÁVNÍČEK,P.(2006).Turistické aktivity dětí mladšího školního věku.Diplomová magisterská práce.Karlova univerzita.Praha

Intertnetové stránky:

-

http://www.britannica.com/biography/Robert-Rogers

-

http://www.rogersrangers.org/rogers/

-

http://www.harcovnik.cz/kdo-jsou-harcovnici

-

http://www.ujv.cz/cz/o-spolecnosti/organy-spolecnosti-a-divize/divize/474divize-energoprojekt-praha

-

http://harcovnici.cz/wordpress/

-

E_Úvod

do

společenskovědních

metod

http://moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614

52

online.

Dostupné

z:

Seznam příloh -

Příloha 1: Kdo jsou harcovníci, autor Beneš, M., Malinovský,B., Petržilka, J., Záruba, R. bez tiráže

-

Příloha 2: Novinový článek v deníku Práce z 14.8. 1984, autorka Jiřina Michálková

-

Příloha 3: Kytlický oběžník mezi tábory 23.1.1978, bez autora

-

Příloha 4: Hymna Mičilimakinak, autor Beneš, M., Malinovský,B., Petržilka, J., Záruba, R. bez tiráže

-

Příloha 5: Organizace Jogrsova sboru, autor Beneš, M., Malinovský,B., Petržilka, J., Záruba, R. bez tiráže

-

Příloha 6: Harcovnické desatero, autor Beneš, M., Malinovský,B., Petržilka, J., Záruba, R. bez tiráže

-

Příloha 7 a-d: Stanovy sportovního turistického sdružení Harcovníci

53

Příloha 1:

54

Příloha 2:

55

Příloha 3:

56

Příloha 4:

57

Příloha 5:

58

Příloha 6:

59

Příloha 7a:

60

Příloha 7b:

61

Příloha 7c:

62

Příloha 7d:

63