UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií
Bakalářská práce
Kaţdodenní ţivot ve věznici Uherské Hradiště v letech 1950 – 1955 ve vzpomínkách bývalých vězňů
Vypracovala: Renáta Mitáčková Vedoucí práce: Mgr. Jan Tuček
Praha 2011
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem práci na téma „Kaţdodenní ţivot ve věznici Uherské Hradiště v letech 1950 – 1955 ve vzpomínkách bývalých vězňů“ vypracovala samostatně a ţe jsem řádně citovala všechny pouţité prameny a literaturu. Práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu. Zároveň souhlasím se zpřístupněním své práce v příslušné knihovně UK a v elektronické databázi vysokoškolských kvalifikačních prací.
V Praze dne 23. 06. 2011
......................................... podpis
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Janu Tučkovi za cenné připomínky a odborné rady, které mi byly při psaní mé práce velmi nápomocné. Dále bych ráda poděkovala všem pamětníkům, kteří byli ochotní se o svůj příběh podělit. Poděkování patří také ochotným pracovníkům Archivu bezpečnostních sloţek. 3
OBSAH ÚVOD............................................................................................................................... 6 I. METODOLOGIE .......................................................................................................... 9 II. PRAMENY A LITERATURA .................................................................................. 11 2. 1 Prameny ............................................................................................................... 11 2. 2 Literatura .............................................................................................................. 12 III. VĚZNICE JAKO TOTÁLNÍ INSTITUCE .............................................................. 15 IV. VÝVOJ VĚZEŇSTVÍ V LETECH 1945 – 1955..................................................... 17 4. 1 Situace ve vězeňství po druhé světové válce ....................................................... 18 4. 2 Poměry ve věznicích a táborech v letech 1945 - 1947......................................... 20 4. 3 Situace ve vězeňství po komunistickém převratu v únoru 1948.......................... 21 4. 4 Vývoj věznic StB ................................................................................................. 24 4. 5 Vyšetřovací vazba ................................................................................................ 24 4. 6 Československé vězeňství po roce 1952 .............................................................. 25 V. HISTORIE VĚZNICE V UHERSKÉM HRADIŠTI ................................................ 27 VI. KAŢDODENNÍ ŢIVOT VE VĚZNICI UHERSKÉ HRADIŠTĚ V LETECH 1950 – 1955 ................................................................................................................................ 29 6. 1 Denní pořádek ve věznici..................................................................................... 30 6. 2 Práva a povinnosti vězně ..................................................................................... 31 6. 3 Rozmístění vězňů do cel, vybavení cel ................................................................ 32 6. 4 Procházky............................................................................................................. 34 6. 5 Stravování ............................................................................................................ 35 6. 6 Hygienické poměry ve věznici............................................................................. 36 6. 7 Práce ve vyšetřovací vazbě .................................................................................. 37 6. 8 Volný čas ............................................................................................................. 39 6. 9 Osobní korespondence, přijímání balíčků a peněţních zásilek ........................... 40 6. 10 Návštěvy ............................................................................................................ 42 6. 11 Lékařská péče .................................................................................................... 43 6. 12 Vztahy mezi vězni ............................................................................................. 43 6. 13 Vztahy mezi vězni a dozorci .............................................................................. 45 6. 14 Prohlídky cel ...................................................................................................... 47 6. 15 Vyšetřovací metody ve vazbě Uherské Hradiště z pohledu pamětníků............. 48 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 50 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ............................................................................ 53 4
SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ............................................. 55 Prameny ...................................................................................................................... 55 Literatura ..................................................................................................................... 55 Internetové odkazy ...................................................................................................... 57 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................ 58
5
ÚVOD
Uherskohradišťská věznice, to je pojem, který skýtá zejména pro střední a mladší generaci obyvatel nádech neznáma a tajemna ukrytý za vysokými zdmi. Pojem, jenţ je skloňovaný ve všech pádech veřejnými představiteli nejen na obecní a krajské, ale dokonce i na celostátní úrovni. A jak pohlíţet na budovu, která sice hyzdí střed okresního města, ale přitom má nezanedbatelný historický význam? Jiţ v době, kdy jsem studovala na Gymnáziu v Uherském Hradišti a denně se mi naskytoval pohled na budovu věznice, ve mně začala růst touha poodhalit roušku tajemství těchto chmurných prostor. Zvědavost podnítila přednáška mé spoluţačky z gymnázia o osudu jejího dědečka, se kterým v této věznici bylo během vyšetřování nelidsky zacházeno. Tato bakalářská práce má přiblíţit kaţdodenní ţivot ve věznici v Uherském Hradišti, a to pomocí porovnání norem, které byly pro tuto věznici vymezeny, a jejich proţitku v reflexi pamětníků. Kaţdodennost ve věznici Uherské Hradiště je zkoumána z pohledu politických vězňů, kteří prošli místní vyšetřovací vazbou. Tím se tedy práce omezuje pouze na vyšetřovací vazbu této věznice. Věznice Uherské Hradiště spadala pod Krajský soud Uherské Hradiště. Soudní věznice byly určené především pro osoby ve vyšetřovací vazbě, odsouzence s trestem do 1 roku, mladistvé s trestem do 6 měsíců a retribuční vězně.1 Práce časově postihuje léta 1950 – 1955 fungování věznice v Uherském Hradišti. Toto období pro vězeňství znamenalo mnoho změn. Jiţ po komunistickém převratu v únoru 1948 se snaţila Komunistická strana Československa svou moc upevnit také ovládnutím výkonu trestu odnětí svobody. Toho komunistický reţim plně dosahuje právě v první polovině 50. let, kdy dochází ke sjednocení vězeňství pod resort Ministerstva národní bezpečnosti. JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002. ISBN 80–86224–34-1, s. 47. 1
6
První polovina 50. let je ve věznici Uherské Hradiště spojována s velkým mnoţstvím politických procesů. Toto období se stalo hodně diskutovaným kvůli nelidskému zacházení s politickými vězni z řad vyšetřovatelů StB. Jak jiţ bylo řečeno, v období, na které se tato práce zaměřuje, bylo ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti vedle kriminálních vězňů umístěno také mnoho vězňů politických a retribučních. Tím nám vzniká velmi různorodé prostředí, ve kterém se mohl přístup k jednotlivým vězňům lišit podle toho, za co byli zatčeni. Jiţ samotné prostředí věznice a ţivot v ní je velmi zajímavým tématem, neboť vězení jako totální instituce naprosto změní dosavadní ţivot jedince, který se v ní nachází, a svým zaměřením kontroluje a ovlivňuje jeho kaţdodenní činnost. Tento faktor zbavuje člověka svobody pohybu, rozhodování a uspořádání svého času. Pokud k tomu všemu přidáme totalitní reţim, který ovládl také prostředí výkonu trestu, dostaneme velmi napjaté prostředí plné nejistoty. V takovém prostředí se můţeme setkat s bezprávím a nedodrţováním platných norem jak z řad dozorců, tak z řad vězňů. Dozorcům se náhle nabytá moc v rámci totalitního reţimu můţe vymknout z rukou. Vězni si v normách mohou hledat kličky a prosazovat jiné alternativy. Nedodrţování norem z řad dozorců ovšem nemusí nutně znamenat, ţe tím byli vězni poškozeni. Mohlo se stát, ţe právě nedodrţením nějaké normy stráţný vězněnému pomohl. Z důvodů pouţívání pojmů, u kterých mohlo během let dojít k významovému posunu, je nutné vytvořit pevné pojmosloví, které má zabránit jakékoliv budoucí spekulaci. Prvním pojmem, který je nutno definovat, je pojem politického vězně. V dnešní době je tento pojem automaticky pouţívaný, ovšem vzhledem k dobovému pouţití se můţe lišit. Politickým vězněm tedy chápeme vězně odsouzeného za protistátní činnost, který se nacházel ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody podle zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, resp. zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky nebo podle příslušných ustanovení trestního zákona č. 86/1950 Sb.2 V dobových archivních pramenech jsou tito vězni KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955. In: Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 – 1955. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 28. – 29. 11. 2001 v Praze v rámci grantového projektu GA ČR č. 409/99/0374. JANÁK, Dušan (ed.). 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2001. ISBN 80-86224-28-7, s. 30. 2
7
označováni jako vězni protistátní. Další pojem je vězeň retribuční. Retribuční vězeň je ten, který byl obviněný či odsouzený podle Dekretu prezidenta republiky č. 16 ze dne 19. 6. 1945, který se také nazývá velký retribuční dekret, nebo podle zákona č. 33/1948 Sb., jehoţ přijetím se obnovil retribuční dekret.3 Kaţdodenní ţivot svobodného jedince se skládá z mnoha činností. Tyto činnosti pak především plynou z uspokojování biologických, sociálních a kulturních potřeb. Jedinec si svůj denní reţim vytváří podle sebe. Ve vězení jsou všechny denní aktivity podřízeny příslušným vězeňským orgánům. Ty pak řídí vězňův den, tedy dobu odpočinku, práce, volného času, hygieny, stravování aj. Zkoumání denních aktivit vězňů vede tuto bakalářskou práci k následujícím badatelským otázkám. Jak vypadal běţný den politického vězně ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti? Jak byly uspokojovány jeho základní ţivotní potřeby (hygiena, strava, ubytování, odpočinek)? Pokud bylo politickým vězňům umoţněno (nařízeno) pracovat, tak jakou práci vykonávali? Kolik měli volného času a jakým způsobem ho mohli vyuţít? Zda mohli udrţovat kontakt s vnějším světem (rodinou, přáteli atp.)? Jaké panovaly vztahy mezi vězni, mezi vězni a dozorci a mezi vězni a jejich vyšetřovateli? Tato práce má charakter případové studie, jejímţ cílem je odhalit vnitřní chod vězeňské instituce z pohledu politického vězně internovaného ve vyšetřovací vazbě Uherské Hradiště v první polovině 50. let 20. století.
3
Tamtéţ. 8
I. METODOLOGIE
Tato kapitola se zabývá metodologickým ukotvením práce. Následující výzkum má odhalit kaţdodenní ţivot ve vyšetřovací vazbě věznice Uherské Hradiště, a to s pomocí komparace norem a jejich proţitku v reflexi pamětníků. Pro svou práci jsem tedy zvolila hned několik technik sběru dat. Jako první techniku sběru dat jsem pouţila verbální dotazování a to především formou polostrukturovaného rozhovoru, který se podle Jana Hendla nachází mezi strukturovaným
rozhovorem
s uzavřenými
otázkami
a
volným
vyprávěním.
Polostrukturovaný rozhovor se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pruţností celého procesu získávání informací.4 Pro získání informací o chodu věznice je tento typ rozhovoru ideální, neboť při něm mohu vycházet z předem připraveného seznamu témat a otázek, jehoţ prostřednictvím se při dotazování mohu drţet osnovy, a zároveň se mi však mohou odkrýt nová témata a poznatky, které jsem mohla opomenout. Při výběru vzorku jsem vycházela z toho, ţe zkoumám věznici v Uherském Hradišti v první polovině 50. let z pohledu politických vězňů. Mým respondentem tedy musel být někdo, kdo byl zatčen za protistátní činnost a vězněn ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v letech 1950 – 1955. Co se týče vzorkování, vybrala jsem si typ sněhové koule, který je vhodný právě pro interview. Výběr vzorku pomocí sněhové koule znamená volbu dalších případů na základě doporučení jiţ zkoumaných jedinců.5 Vzhledem k tomu, ţe od období, kterým se má práce zabývá, uplynulo jiţ více jak 50 let, nastal problém s výběrem pamětníků, kterých je v nynější době jiţ velmi málo. Druhým problémem je jejich rozptýlení po celé České republice. Osobně jsem se tedy setkala pouze se dvěma pamětníky, kteří mi byli ochotni poskytnout rozhovor, z nichţ jeden bohuţel neodpovídá mému zkoumanému období, neboť byl ve věznici internován následně po komunistickém převratu v únoru 1948. Výpověď tohoto respondenta však můţe slouţit jako komparace mnou sledovaného období a období jeho uvěznění. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2, s. 164. 4
5
Tamtéţ, s. 154. 9
Vzhledem k malému počtu uskutečněných rozhovorů jsem se rozhodla výzkum doplnit o dotazníky. Při jejich návrhu mi byly nápomocné jiţ provedené rozhovory, neboť jsem díky nim věděla, na jaké otázky se mám především zaměřit. Vypátrala jsem další čtyři osoby, z nichţ pouze dva mi dotazník poslali zpět. Pro zvolený charakter poznatků, které mne zajímají, není nutné pracovat se jmény pamětníků. Všichni pamětníci se tak rozhodli k preferování jejich anonymity. Pro účely této práce jsem zvolila pojmenování respondentů pomocí čísel. Osobní kontakt a rozhovor jsem provedla s pamětnicí č. 1 a s pamětníkem č. 2. Záznamy a opisy rozhovorů jsou k dispozici pro moţnou kontrolu pouze se svolením dotyčných respondentů. Dotazníkovou formou jsem získala informace od pamětníka č. 3 a pamětníka č. 4. Kopie těchto vyplněných dotazníků přikládám v Příloze č. 2 spolu s návrhem dotazníku. Vedle rozhovorů a dotazníků jsem pouţila také nevtíravou techniku sběru dat, a to analýzu archivních dokumentů institucionálního typu pocházejících z Ministerstva národní bezpečnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a z věznice Uherské Hradiště. Dokumenty mohou tvořit jediný datový podklad studie nebo doplňují data získaná pozorováním a rozhovory.6 V případě mého výzkumu budou dokumenty slouţit ke komparaci s daty, které získám z rozhovorů a z dotazníků. Analýzou dokumentů tedy zjistím normy, které byly pro věznici vymezeny, a ty pak porovnám s proţitkem v reflexi pamětníků.
6
Tamtéţ, s. 204. 10
II. PRAMENY A LITERATURA
2. 1 Prameny
Pro svou práci jsem pouţila archivní prameny z Archivu bezpečnostních sloţek. Zde mohu především odkázat na spisy Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště,7 ve kterých se nachází vnitřní řád věznice. Dále jsem čerpala ze spisů Sekretariátu ministra vnitra díl I.8 týkajících se věznic a vězeňství v obecném měřítku. Měla jsem také moţnost nahlédnout do nového přírůstku archivu z roku 1995,9 který se přímo vztahoval k uherskohradišťské věznici. Jsou v něm knihy trestanců a vyšetřovaných z Uherského Hradiště, ale také jeden karton písemností (výroční zprávy, prohlídky věznic, výkaz o stavu vězňů, zápisy o předání a převzetí věznic, korespondence s Ministerstvem spravedlnosti atd.) z období Protektorátu, konce 40. a začátku 50. let. S kaţdodenností můţeme spojit také násilí, které bylo na politických vězních v Uherském Hradišti vykonáváno ve vyšetřovací vazbě. Ohledně tématu násilí mi pak byly nápomocné spisy z fondu Inspekce ministra vnitra,10 v nichţ jsou vyšetřovací metody, pouţívané v Uherském Hradišti, popsány. Mnozí z těch, které StB vyšetřovala, si podávali ţádosti o přezkum svých případů, stíţnosti na pouţívání fyzického násilí při výslechu apod. Inspekce pak ty, kteří se násilí měli dopouštět, vyslýchala a tyto výslechy jsou součástí inspekčních spisů. Práce s archivními prameny se pojí také s jejich kritikou. Kritika pramenů se dělí na vnitřní a vnější. Vnější kritika pramene se snaţí odhalit jeho pravost, ověřuje nebo určuje jeho časový a autorský původ a vyjasňuje situaci, která vedla ke vzniku daného pramene. Vnitřní kritika pak oceňuje motivy a faktory, které určují obsah pramene.11 7
Fond E/9 – Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště.
8
Fond A 2/1 – Sekretariát ministra vnitra díl I.
Tento přírůstek zatím nebyl zařazen do ţádného fondu. Jedná se o přírůstek Brno z roku 1995 karton 31 věznice UH. 9
10
Fond A 8/1 - Inspekce MV ČSSR I. díl.
HROCH, Miroslav. Úvod do studia dějepisu. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. ISBN 14-383-85, s. 168. 11
11
Všechny prameny, se kterými jsem pracovala, jsou institucionální povahy. Jedná se především o spisy a nařízení Ministerstva národní bezpečnosti, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra, které se zabývají vězeňstvím. Z fondu A 2/1 s názvem Sekretariát ministra vnitra díl I. jsem pracovala především se spisy ze schůzí bezpečnostního kolegia MV a zápisy z porad bezpečnostní komise. Všechny listiny pak byly označené datem zápisu, razítkem dané instituce a osobou, která zápis prováděla. Tyto zápisy pak poskytují informace o stavu věznic a o vývoji vězeňské populace od období před druhou světovou válkou aţ do roku 1950. Ve spisu zasedání bezpečnostního kolegia ze dne 22. 12. 1951 je pak podán návrh na prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB, který schválil plk. Kroček. Ve fondu E/9 – Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště se pak nachází organizační pořádek pro věznice, který nařídilo Ministerstvo národní bezpečnosti. Výroční zprávy věznice pak podávají informace o počtu vězněných a vyšetřovaných a o stavu věznice. Prameny týkající se přešetření násilí páchaného na vězních ve vyšetřovací vazbě vznikly na ţádosti vězňů samotných. Tyto případy pak prošetřovalo Ministerstvo vnitra. Ve spisech se nacházejí jak výpovědi dotyčných týraných osob, tak výpovědi obviněných z jejich týrání.
2. 2 Literatura
Z literatury, týkající se obecné charakteristiky věznic a vězeňství, mohu především odkázat na sociologa Ervinga Goffmana, který ve své práci Asylums:Essays on the social situation of mental patients and other inmates12 charakterizuje vězení jako totální instituci. Charakter totálních institucí symbolizuje bariéra pro sociální styk s vnějším světem a umístění do zařízení, ve kterém jsou zamknuté dveře, vysoké zdi, ostnatý drát, skály, voda, lesy nebo rašeliniště.13 Jak píše Jan Keller ve své knize Sociologie, byrokracie a organizace, tyto totální instituce prakticky ovlivňují veškerý ţivot jisté části občanů. Bariéra, která je kladena mezi chovance a vnější svět, znemoţňuje vězňům měnit role v průběhu všedního dne, čímţ ochuzuje jejich Já a
12
Překlady z anglického originálu tohoto kniţního vydání jsou mé vlastní.
13
GOFFMAN, Erving. Asylums: essays on the social situation of mental patients and other inmates. 1. publication. New York: Anchor Books, 1961. ISBN 0-385-00016-2, s. 4. 12
oklešťuje jejich sociální status.14 Historií a vznikem moderního vězeňství se pak zabývá Michel Foucault v knize Dohlíţet a trestat.15 Československým vězeňstvím a jeho vývojem po druhé světové válce a během komunistické éry se přímo zabývají knihy Dušana Janáka, Prokopa Tomka, Aleše Kýra a Tomáše Staňka. Tito autoři se ve svých dílech povětšinou shodují a často odkazují jeden na druhého. Dušan Janák se ve své knize Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 195516 snaţí přiblíţit historické souvislosti, právní základy a politické aspekty vývoje vězeňství v těchto letech. Kniha Dvě studie o československém vězeňství 1948 – 198917 se zaměřuje na vývoj agenturní činnosti ve věznicích a na vývoj věznic StB. Sborník Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 – 1955 a zde především část Aleše Kýra s názvem Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955, kde autor popisuje příčiny zacházení s vězni po komunistickém převratu. Ty vidí v tzv. ideologizaci zločinnosti a institucionalizaci násilí, která probíhala v reţii sovětských bezpečnostních poradců.18 Práce Tomáše Staňka Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 195519 se vedle retribučních vězňů zabývá také poměry ve věznicích a sleduje vývoj početního stavu vězňů v Československu po 2. světové válce.
KELLER, Jan. Sociologie, byrokracie a organizace. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. ISBN 80-85850-15-X, s. 130. 14
FOUCAULT, Michel. Dohlíţet a trestat: Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000. ISBN 80-86019-96-9. 15
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002. ISBN 80–86224–34-1. 16
TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948 – 1989. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2000. ISBN 80-902885-0-2. 17
KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955. In: Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 – 1955. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 28. – 29. 11. 2001 v Praze v rámci grantového projektu GA ČR č. 409/99/0374. JANÁK, Dušan (ed.). 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2001. ISBN 80-86224-28-7, s. 23. 18
STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002. ISBN 80-86224-33-3. 19
13
Z hlediska justice jsem se především opírala o kolektivní monografii Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví,20 která přibliţuje právní řád, právní oblasti a právní profese z doby komunistického Československa. Důleţitou knihou pro zpracování tématu uherskohradišťské věznice a především místní vyšetřovací vazby se mi stala kniha Jaroslava Pospíšila Hyeny v akci,21 ve které zevrubně popisuje poměry v uherskohradišťské vyšetřovací vazbě a osudy lidí, kteří jí prošli.
BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch (eds.). Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7. 20
21
POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. Vizovice: Nakladatelství Lípa, 2003. ISBN 80-86093-68-
9. 14
III. VĚZNICE JAKO TOTÁLNÍ INSTITUCE
Jak píše Michel Foucault, k přechodu od fyzického trestání k věznění dochází na přelomu 18. a 19. století. Výhoda vězení spočívá v tom, ţe je trestem stejným pro všechny. Z toho také plyne jeho právnická jasnost. Citací Ch. Lucase však Foucault naráţí na vnucení totální výchovy: „Ve vězení můţe vláda disponovat osobní svobodou a časem vězněného, odtud lze chápat moc výchovy, která (…) v následnosti dní a dokonce roků můţe člověku určovat dobu bdění a spánku, aktivity a odpočinku, počet jídel a dobu jejich trvání, kvalitu a mnoţství stravy, povahu a produkt jeho práce, čas modlitby, uţívání řeči a takřka samotného myšlení, (…) zkrátka se zmocňuje celého člověka.“22 Uvěznění má provinilce především potrestat a chránit před nimi ostatní členy společnosti, ale podstatou vězeňského systému zůstává „náprava".23 Erving Goffman vysvětluje základní sociální uspořádání v moderní společnosti tak, ţe lidé spí, hrají si a pracují na různých místech, s různými spoluúčastníky, pod různými autoritami a bez celkového racionálního plánu. Centrální rys totálních institucí, mezi které Goffman řadí právě vězení, můţe být popsán jako přerušení bariér, které běţně oddělují tyto tři sféry ţivota. Za prvé, všechny aspekty ţivota jsou zde vedeny na tom samém místě a pod jedinou autoritou. Za druhé, kaţdá etapa denní aktivity jedince se provádí v bezprostřední společnosti spousty jiných osob, se kterými je zacházeno stejným způsobem. Za třetí, všechny fáze denních aktivit mají pevný časový harmonogram, přičemţ jedna činnost střídá tu druhou v pevně stanoveném čase. Celou sekvenci těchto aktivit pak ukládají formální nařízení a úřední orgány. Nakonec jsou tyto všechny vynucené aktivity spojeny do jediného racionálního plánu tak, aby splňovaly oficiální cíle instituce.24 Rozeznávají se čtyři hlavní způsoby adaptace vězněných v totálních institucích: Zaprvé, je to regrese, kdy se vězněný stáhne do sebe, coţ je vlastně vnitřní subjektivní forma útěku z nepřijatelné reality. Zadruhé, je to rebelie. Vězněný odmítá spolupráci 22
FOUCAULT, Michel. Dohlíţet a trestat: Kniha o zrodu vězení. c. d., s. 326.
23
GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vydání. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4. s. 203.
24
GOFFMAN, Erving. Asylums: essays on the social situation of mental patients and other inmates. c. d., s. 5 – 6. 15
s personálem, bouří se proti zákonům a ignoruje pravidla instituce. Další adaptací je kolonizace, kdy si vězněný snaţí zařídit v podmínkách instituce relativně spokojenou existenci s maximem dosaţitelných uspokojení. Poslední je konverze, při níţ vezněný přejímá optiku personálu jak v pohledu na druhé, tak také sám na sebe, coţ značí jeho iniciativní spolupráci s personálem. Tyto postoje pak většinou věznění kombinují tak, aby z tohoto prostředí vyšli co nejméně fyzicky a psychicky poškozeni.25 Trest odnětí svobody plní speciálně preventivní účel tím, ţe izoluje odsouzeného od okolního světa a zamezuje mu tak, aby páchal další trestnou činnost. Podstatou tohoto trestu je odnětí svobody, coţ neznamená jen omezení volného pohybu, ale i zbavení či omezení občanských práv a nucené podrobení se reţimu výkonu trestu, coţ zahrnuje všechny stránky chování odsouzeného včetně styku se zevním světem.26 V moderní době se vězeňství stalo důleţitým nástrojem státu při realizaci vnitřní politiky. Jeho úkoly a funkce se přizpůsobují trestní politice. Tato trestní politika se uplatňuje jinak v reţimu demokratickém, totalitním a autokratickém. V demokratickém reţimu je vězeňství nástrojem trestu, izolace a resocializace jedinců, kteří byli právoplatně odsouzeni nezávislým soudem za spáchání konkrétního trestného činu. Trestní politika v autoritářském reţimu závisí na tom, jestli následovala po totalitním či demokratickém reţimu. Autoritářství, které nastalo po totalitním reţimu, má tendenci dekriminalizovat dřívější trestné činy, po demokratickém reţimu se zase projevují snahy zakotvit v hmotném trestním právu nástroje k upevnění moci. Totalitní reţim ve své první fázi represe nepřikládá vězeňství velkou roli, neboť jeho cílem je likvidace protivníků a zastrašení obyvatelstva. Po upevnění tohoto reţimu se teror mění a rozvíjí se díky zásadním změnám práva. Vězení pak slouţí k izolaci a vyuţívá se pracovní síly vězňů, kteří jsou zbaveni všech práv a podrobeni politické indoktrinaci. Tomuto podrobení politické indoktrinace jsou vystaveni také jejich stráţní.27
25
KELLER, Jan. Sociologie, byrokracie a organizace. c. d., s. 133.
SOLNAŘ, Vladimír. Systém československého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. 1. vydání. Praha: Academia, 1979. ISBN 509-21-857. s. 39. 26
27
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 26 - 28. 16
IV. VÝVOJ VĚZEŇSTVÍ V LETECH 1945 – 1955
Toto období se vyznačuje mnoha důleţitými mezníky, které ovlivňovaly nejen celkový chod společnosti, ale také měly vliv na vývoj vězeňství. I kdyţ se má práce specializuje především na období mezi léty 1950 – 1955, je nutné začít s výkladem o vězeňství jiţ v roce 1945. Druhá světová válka a její následky vyvolaly v českých zemích vlnu protiněmeckých akcí. Docházelo k hromadnému zatýkání Němců a kolaborantů, coţ zajisté mělo velký vliv na vývoj vězeňství. Podle Dušana Janáka lze československé vězeňství od jara 1945 do roku 1955 rozčlenit do tří různých časových etap. Mezníky těchto etap jsou převrat v únoru 1948 a podřízení vězeňství Ministerstvu národní bezpečnosti na podzim roku 1952. Během únorového převratu se vězeňství změnilo z penitenciárního28 v izolační. Druhý předěl vytvořil podmínky pro převzetí sovětského modelu jednotného vězeňství jako součásti politické justice.29 Tohoto členění se drţí také tato kapitola. Po druhé světové válce navázalo vězeňství v Československu na předešlý vývoj. Před druhou světovou válkou se vytvořila čtyři resortně oddělená vězeňská zařízení, která byla hned po válce znovu obnovena. Jednalo se především o zařízení justiční správy, která se souhrnně nazývala soudním vězeňstvím. Tato zařízení spadala do resortu spravedlnosti a patřily mezi ně trestnice či trestní ústavy, věznice krajských soudů, věznice okresních soudů a justiční ústavy pro mládeţ. Další zařízení spadaly do resortu vojenství, jednalo se tedy o vojenské věznice a vojenské trestnice. Vedle těchto zařízení se zde pouţívaly ještě policejní věznice a také různé typy pracovních, internačních, sběrných a zajateckých táborů, které navazovaly na zařízení z dob druhé světové války.30
V české literatuře se pojem penitenciární vězeňství označuje jako vězeňství v demokratických reţimech, aby se tak zdůraznila jeho resocializační úloha. JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 27. 28
29
Tamtéţ, s. 47.
30
Tamtéţ. 17
Mezi léty 1945 – 1948 se tedy v podstatě zachovalo dřívější organizační členění vězeňských zařízení. V letech 1948 – 1949 však některá tato zařízení zanikají a to především např. donucovací pracovny a správní věznice. Začala se také měnit podoba soudních věznic a trestnic, které se od této doby od sebe nijak nelišily. Vedle toho začaly vznikat nové druhy táborů podle sovětského vzoru. V roce 1948 také vzniká v Praze první věznice Státní bezpečnosti.31
4. 1 Situace ve vězeňství po druhé světové válce
Po válce byla přijata mnohá opatření, která měla potrestat původce spáchaného zla. Státy antihitlerovské koalice přijaly obecné zásady o postihu válečných provinilců. Co se týče Československa, otázky poválečného vývoje se začaly v Moskvě a v Londýně projednávat jiţ od roku 1942.32 Po skončení války se hlavním úkolem stalo vypořádat se s válečnými zločinci, zrádci a kolaboranty. Toto zákonodárství se tak nazývá retribučním. Došlo také k přijetí mnoha zákonů obsahujících trestněprávní normy, které měly chránit obnovující demokracii.33 Záhy se rozběhlo zatýkání, internování a zajišťování podezřelých osob. Často se tak dělo na základě pouze povrchních informací, neověřených a anonymních udání. Vládním nařízením z 5. 5. 1945, č. 4 Sb. o volbě pravomoci národních výborů a dekretem prezidenta republiky z 19. 5. 1945, č. 5 Sb. o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národních správách byli Němci, Maďaři a ostatní podezřelí označeni jako „státně nespolehliví“. Pokyny Generálního velitelství z 12. 5. 1945 označovaly za zrádce toho, kdo vědomě a aktivně spolupracoval s Němci, za kolaboranta toho, kdo za okupace s Němci spolupracoval více, neţ byl nucen, a za JANÁK, Dušan. Retribuční vězni a československé vězeňství 1945 – 1955. Stav a výsledky výzkumu. In: Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 – 1955. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 28. – 29. 11. 2001 v Praze v rámci grantového projektu GA ČR č. 409/99/0374. JANÁK, Dušan (ed.). 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2001. ISBN 80-86224-28-7, s. 15 – 16. 31
32
STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. c. d., s. 5 – 6.
GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo hmotné. In: Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 559 - 560. 33
18
státně nespolehlivého byl označen Čech popř. Slovák, který se provinil proti československému státu.34 Jak píše ve své studii Klára Pinerová, přístup k retribučním vězňům, odsouzeným na základě dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. (tzv. velký retribuční dekret) a č. 138/1945 Sb. (tzv. malý retribuční dekret) vydaných v roce 1945, byl důleţitým zvratem, kdy se československé vězeňství odchýlilo od vývoje vězeňství v západní Evropě, který šel v duchu humanizace a dodrţování základních lidských práv. Demokratický reţim vyuţívá vězení jako nástroj trestu a izolace od společnosti. Chovanec zde má být také připraven zapojit se do normálního ţivota35 a převychován, aby se z něj nestal recidivista. Obţalovaní jsou souzeni nezávislým soudem a platí zde presumpce neviny.36 S hromadným zatýkáním po druhé světové válce ovšem brzy nastala situace, kdy byly naprosto překročeny kapacity policejních, krajských a okresních soudních věznic a trestních ústavů. Tím nastalo zřizování improvizovaných ubytovacích prostorů, kterým se záhy začalo říkat „tábory“. V Čechách jich bylo v první etapě výstavby asi 300, na Moravě a ve Slezsku přibliţně 200. První zmínky o těchto táborech se objevily jiţ v Košickém vládním programu z 5. dubna 1945.37
34
STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. c. d., s. 11.
To, zda vězení svou nápravnou funkcí připravuje vězně na úspěšné zařazení do společnosti, je ovšem velmi diskutabilní. Např. Giddens tvrdí, ţe ţivot v podmínkách věznice spíše vráţí mezi vězně a vnější společnost klín. Vězni se přizpůsobují zcela odlišnému prostředí a postoje, které si osvojí, jsou opakem toho, co se od nich očekává. Často si můţou vytvořit zášť vůči řadovým občanům. Ve vězení se také setkávají s dalšími zločinci, od kterých se mohou naučit nové praktiky. Z toho všeho pak plynou časté recidivy. GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vydání. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4. s. 204. 35
PINEROVÁ, Klára. Vývoj československého vězeňství po druhé světové válce. In: Českoslovenští političtí vězni. 1. vydání. Praha: Česká asociace orální historie, 2009. ISBN 97880-254-5825-9, s. 12 – 13. 36
37
STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. c. d., s. 15. 19
4. 2 Poměry ve věznicích a táborech v letech 1945 - 1947
Se situací, poměry a podmínkami v československých věznicích v letech 1945, 1946 a 1947 nás seznamuje především Tomáš Staněk. V prvním poválečném období popisuje ţivotní podmínky, které byly ve věznicích a táborech, jako velmi svízelné. Jak jiţ bylo řečeno výše, hromadné zatýkání a zajišťování osob se brzy dostalo do rozporu jak s omezenou kapacitou vězeňských ústavů, tak s omezenými moţnostmi, které by tuto situaci zvládaly po organizační a personální stránce. Ve věznicích se velmi hojně vyskytovaly infekční choroby (především skvrnitý tyfus a úplavice). Stravování bylo zaloţeno na přídělovém systému, coţ byl důsledek poválečného nedostatku potravin. Vládním nařízením ze 17. 5. 1945, č. 6 Sb. byly státně nespolehlivému obyvatelstvu redukovány dávky. S internovanými a zajištěnými lidmi se zacházelo tvrdě, někdy dokonce brutálně. K brutálnímu zacházení docházelo spíše v táborech. Poměrně vysokého stupně dosáhlo zaměstnávání vězňů. Vězni často prováděli veřejně prospěšné práce, pracovali v zemědělství, ţivnostech, průmyslových podnicích, lomech, štěrkovnách, pískovnách, vápenkách či v cihelnách.38 V roce 1946 se věznice a tábory nadále potýkaly s kapacitními problémy. Ministerstvo vnitra se pokusilo tuto situaci řešit, ovšem bez větších úspěchů. Poměry ve věznicích se však jiţ mírně zlepšovaly jak z hlediska stravování, tak z hlediska zdravotního stavu vězňů. V některých ústavech se obnovilo vyučování vězňů mladších dvaceti let a dávaly se do pořádku vězeňské knihovny.39 Rok 1947 znamenal částečné uvolnění v některých věznicích, ovšem kapacity byly nadále překročeny. Stravování vězňů a jejich zdravotní stav se nijak nezlepšoval, spíše stagnoval, aţ klesal.40
38
Tamtéţ, s. 36 - 43.
39
Tamtéţ, s. 67 – 69.
40
Tamtéţ, s. 80 – 82. 20
4. 3 Situace ve vězeňství po komunistickém převratu v únoru 1948
Jak je jiţ napsáno výše, únorový převrat se stal jedním z důleţitých mezníků ve vývoji československého vězeňství v letech 1945 - 1955. 20. 2. 1948 podalo 12 nekomunistických ministrů demisi za účelem vyvolat odstoupení vlády. Komunisté však uvedli do chodu jiţ připravovanou akci a o dva dny později vypochodovaly lidové milice, ozbrojené sloţky komunistické strany, do praţských ulic. 25. února 1948 pak prezident Beneš podepsal demisi ministrů, čímţ se k moci dostala Komunistická strana Československa.41 Komunisté po snadném převzetí moci začali ihned s likvidací svých oponentů. Nastalo zatýkání nepohodlných lidí, nelegální akční výbory začaly vyhazovat tisíce občanů ze zaměstnání, studenty ze škol a vojáky z armády.42 Počet takto postiţených lidí se po únorovém převratu vyšplhal přibliţně na 260 tisíc. Aţ desetitisíce lidí se z ţalářů vrátilo s podlomeným zdravím, či dokonce jako invalidé, a mnozí z nich předčasně zemřeli.43 Po událostech v únoru 1948 nabralo trestní právo jiný směr neţ doposud. Na ochranu těchto nových poměrů, které tímto převratem nastaly, byly přijaty trestní zákony, které měly výrazně represivní zaměření. Příčinou se stala tzv. Stalinova teze o neustále se zostřujícím třídním boji v období, kdy kapitalismus přecházel k socialismu. K nejdůleţitějším zákonům na ochranu zájmů republiky patřil zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Tento zákon nahradil zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. Dalším zákonem č. 232/1948 Sb., který byl zaloţen pro trestní řízení, byl zřízen Státní soud a Státní prokuratura. Tento soud byl však výkonným
HAVLÍČKOVÁ, Helena. Dědictví: Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948 – 1989. 2. vydání. Poznání, 2008. ISBN 978-80-86606-77-4, s. 41. 41
42
POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. c. d., str. 19.
PACNER, Karel. Osudové okamţiky Československa. 1. vydání. Praha: Themis, 1997. ISBN 80-85821-46-X, s. 347. 43
21
orgánem Komunistické strany Československa, Státní bezpečnosti, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti. Z toho plyne, ţe tento soud nebyl nezávislý a nestranný.44 Vězeňství a výkon trestu odnětí svobody začala Komunistická strana Československa vyuţívat pro represivní účely a pro stabilizaci své diktatury. Tím se vývoj českého vězeňství jiţ naprosto odklonil od západního modelu. Od západoevropského vězeňství, které šlo v duchu humánních praktik, se československé vězeňství lišilo v mnoha bodech. Byla hrubě porušována presumpce neviny. Vězni se vyuţívali jako zdroj levné, dostupné a početné pracovní síly. K zajištění kázně vězňů se začaly pouţívat militantní a agenturně operativní prvky. K politické indoktrinaci a diskriminaci vězňů se uţívalo výchovně vzdělávacích prostředků a především docházelo k naprosté absenci práv vězňů.45 Po roce 1948 se začínají uplatňovat zásady třídního přístupu k vězněným osobám a v roce 1951 se staly hlavním principem výkonu trestu. Podmínky a příčiny zavedení těchto zásad ve výkonu trestu vidí Aleš Kýr v tzv. ideologizaci zločinnosti a institucionalizaci násilí, která probíhala v reţii sovětských bezpečnostních poradců. Příčiny zločinnosti se posunuly z oblasti sociální patologie do ideologické oblasti. Klasická sociologie vidí příčiny zločinnosti ve vnitřním konfliktu sociálních institucí. Naopak marxismus-leninismus, který v Československu po druhé světové válce získal své výsadní postavení, hlásal, ţe hlavní příčiny zločinnosti jsou ve vnitřním konfliktu makrostruktury, tedy v boji mezi dvěma proti sobě působícími třídami. Jelikoţ tento rozpor i po komunistickém převratu působil ve formě přeţitků ve vědomí lidí, stával se zdrojem zločinnosti. Nejtěţšími zločinci tak byli tzv. třídní nepřátelé. Pachatelé kriminálních trestních činů byli povaţování za vedlejší produkt kapitalismu a tím se paradoxně pro komunistický reţim nejevili tolik nebezpečně. Tímto přístupem pak byl zásadně ovlivněn vývoj soudnictví a vězeňství po roce 1948.46 V praxi to tedy vypadalo tak, ţe byl preferován a protěţován spíše vrah či zloděj, neboť jeho vina byla připisována kapitalistické společnosti, tedy ne jemu samotnému, naopak intelektuálové
44
GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo hmotné. c. d., s. 559 - 560.
45
PINEROVÁ, Klára. Vývoj československého vězeňství po druhé světové válce. c. d., s 13.
KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955. c. d., s. 23 – 25. 46
22
či sociálně demokratičtí dělníci, kteří byli odsouzeni podle zákona na ochranu republiky, si svou vinu zapříčinili sami, neboť vědomě zradili svou třídu. Proti „třídním nepřátelům“ se pak mělo postupovat tvrději.47 Od podzimu roku 1948 tedy začalo do věznic proudit velké mnoţství lidí, kteří byli stíháni či odsouzeni za protistátní činnost. Tento významný faktor velmi ovlivnil dosavadní poměry panující ve věznicích. Byla patrná stále větší snaha Státní bezpečnosti na získání prostorů pro umístění vyšetřovaných vězňů v objektech, které byly spravovány justičními orgány.48 Jak jiţ bylo řečeno výše, po roce 1945 navázalo vězeňství na předválečný vývoj. Převáţnou část vězeňských zařízení řídil resort spravedlnosti. Vedle toho však byla některá vězeňská zařízení spravována Ministerstvem vnitra a Ministerstvem národní obrany. Komunistická strana Československa, která se dostala v únoru 1948 k moci, shledala tuto roztříštěnost ve vězeňství jako nevyhovující. Cílem bylo vytvořit jednotný silový resort, jehoţ prostřednictvím by se dalo dohlíţet nejen na fázi vyšetřování, ale také na rozhodnutí soudní moci a na výkon trestu odnětí svobody. 49 Prvním krokem, který vedl k sovětizaci vězeňství, bylo zavedení přímého politického dohledu, který měly vykonávat orgány a aparát KSČ. Jiţ 26. 2. 1948 ustanovilo předsednictví ÚV KSČ bezpečnostní komisi, která byla rozhodujícím orgánem ve vězeňství aţ do podzimu 1950. V kaţdém kraji se nacházely tzv. bezpečnostní pětky, které působily aţ do jara 1951, v okresech se pak nacházely tzv. bezpečnostní trojky. Na jaře roku 1949 převzal soudní věznice a TÚ Sbor vězeňské stráţe. Dovršení direktivního řízení a centralizace SVS se dosáhlo zřízením krajských velitelství SVS, které se v lednu 1952 objevilo jako součást příprav na podřízení vězeňství MNB.50
BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe!: Ţivoty politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2008. ISBN 80-86621-25-1, s. 11. 47
48
STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. c. d., s. 85.
BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe!: Ţivoty politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. c. d., s. 9. 49
50
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 48. 23
4. 4 Vývoj věznic StB
S převratem v únoru 1948 začal sílit tlak Státní bezpečnosti na úplné převzetí vyšetřování trestních činů, které měly státně-bezpečnostní povahu. Postupně byla likvidována instituce vyšetřujících soudců, v jejichţ pravomoci bylo vedení přípravného vyšetřování trestných činů, které probíhalo nezávisle na orgánech vyhledávání, tedy nezávisle na Státní bezpečnosti. Výnos ministra spravedlnosti ze dne 26. 7. 1949 vydal pokyny, podle kterých měly Krajské a Okresní soudy obcházet zákonná ustanovení, a také oznamoval, ţe od 1. 9. 1949 se jiţ nebudou obsazovat funkce vyšetřujících soudců, čímţ nesmírně vzrostla pravomoc vyšetřujících orgánů StB. S paragrafem 296, odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb. se připouštěl výkon vazby u vyšetřovatele, tím začala StB ovládat celý průběh vyšetřování bez jakékoliv nezávislé kontroly.51
4. 5 Vyšetřovací vazba
Ti, kteří se dostali do vyšetřovací vazby, zakusili zejména od vyšetřovatelů StB fyzické i psychické týrání. Fyzického násilí se dopouštěli především v podobě odpírání jídla, pití, odpočinku a spánku, tělesných potřeb, léčebné péče či pouţívání různých metod mučení při výsleších. Mezi nejznámější metody mučení vyšetřovatelů StB patřilo svazování, zavěšování, údery na citlivé části těla, potápění hlavy do nádrţe s vodou, pouţívání elektrického proudu či dokonce inscenování popravy. Jak píše Aleš Kýr, tyto metody se nijak nelišily od metod, které dříve pouţívalo gestapo. 52 V letech 1948 – 1953 bylo běţnou praxí vyšetřovatelů StB dotyčnou zatčenou osobu přinutit k doznání za kaţdou cenu, neboť propuštění z vyšetřovací vazby znamenalo pro StB podkopávání jejich autority. Kruté metody pouţívané StB u výslechu často vedly u vyšetřovaných k duševním krizím s pocity beznaděje. Tyto krize vedly vyšetřovance buď k sebevraţdám, nebo k přistoupení na poţadavky StB.53
51
TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948 – 1989. c. d., s. 59.
KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955. c. d., s. 26. 52
53
POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. c. d., s. 441. 24
Vedle fyzického týrání uplatňovali vyšetřovatelé také týrání psychické. Jeho hlavním projevem byla dezorientace vyšetřovaného v prostoru a čase a vyčerpávající několikahodinové výslechy. U zatčených se také prohlubovalo citové strádání, jeţ bylo důsledkem odtrţení od blízkých osob. Emoční závislosti na blízkých osobách často vyšetřovatelé vyuţívali ke zlomení vězněného tím, ţe zdůrazňovali nebezpečí, které jejich blízké čeká, pokud nebudou spolupracovat.54 Tuto neúnosnou situaci ve vyšetřovacích vazbách se snaţilo zmírnit Ministerstvo vnitra a Ministerstvo národní bezpečnosti tím, ţe upozorňovalo na nepřípustnost těchto metod pouţívaných vyšetřovateli StB. V roce 1951 vydalo MNB tajný rozkaz č. 32 o zákazu pouţívání tělesného násilí při výslechu vyšetřovaných osob. Další tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti č. 42, který vyšel taktéţ v roce 1951, zdůrazňoval zákaz pouţívání násilí při vyšetřování. Tento rozkaz byl reakcí na ubití dvou vyšetřovaných osob v krajích Ţilina a Nitra. Další tajné rozkazy o nepřípustném jednání s obviněnými vyšly poté ještě v letech 1953 a 1955.55 Z toho lze usoudit, ţe i přes rozkazy MNB a MV se od násilí páchaného na vyšetřovaných osobách stále ještě neodvracelo.
4. 6 Československé vězeňství po roce 1952
Posledním a zásadním mezníkem, který ovlivnil vývoj vězeňství ve sledovaném časovém úseku, bylo sjednocení vězeňství pod Ministerstvo národní bezpečnosti v říjnu 1952.56 Ve správě o současné situaci v československém vězeňství, návrhu na přestavbu a vytvoření jednotného vězeňství z 6. srpna 1952, projednávaného na schůzi bezpečnostního kolegia 7. 8. 1952, je stav ve vězeňství prezentován jako neudrţitelný. Vězeňství podle této zprávy doposud neplnilo úkoly tak, jak vyţadovaly zájmy bezpečnosti, a to z důvodů rozdělení vězeňství mezi MS, NB, MNB a MV. Za současného stavu byli vedle sebe vězněni retribuční vězni, protistátní vězni a kriminální vězni. Tento stav se v této době shledával jako neudrţitelný z toho důvodu, ţe státněbezpečnostní vězni mohli ty ostatní ovlivňovat a získávat si je pro své plány. Sjednocení KÝR, Aleš. Některé sociologické aspekty zacházení s vězni v ČSR v letech 1945 – 1955. c. d., s. 26 – 27. 54
55
Tamtéţ, s. 26.
56
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 60. 25
vězeňství pod MNB mělo splňovat tyto hlavní úkoly: zajistit bezpečnost věznění, zvláště pokud jde o střeţení a bránění; vytvořit podmínky pro převýchovu vězňů; vybudovat vyšetřovací vězeňství jako účinného pomocníka vyšetřovacích orgánů StB VB a VKR; zorganizovat a vybudovat eskortní sluţbu a vytvořit vězeňské nemocniční ústavy, kterých bylo do této doby jen pomálu. Důleţitým opatřením pak měla být důsledná diferenciace vězňů podle povahy trestného činu a provinění do dvou základních skupin: státně-bezpečnostní a kriminální.57 Po tomto sloučení měla Správa vězeňských zařízení MNB celkem 335 zařízení, které lze rozdělit do čtyř skupin. Do první skupiny řadíme zvláštní útvary nápravných zařízení, které byly podřízené přímo SNZ MB a které vznikly z dřívějších TÚ (Mírov, Valdice, Opava, Praha – Ruzyň, Pardubice a Ilava). V druhé skupině se nacházely útvary nápravných zařízení, které tvořilo dřívějších 222 TÚ, KSV, OSV a vyšetřovací věznice MNB. Tyto útvary byly podřízené nově vzniklým krajským oddělením nápravných zařízení. V dalších dvou skupinách se nacházely útvary přechodných nápravných zařízení a pracovní útvary nápravných zařízení.58 Po zániku MNB v roce 1953 se centralizace a redukce počtu zařízení ještě urychlila. Na jaře roku 1954 byla zřízena Správa nápravných zařízení MV, která řídila všechny věznice MV, ve kterých se uskutečňovala vyšetřovací nebo soudní vazba a nápravné pracovní tábory určené k výkonu trestu. V roce 1955 došlo k převedení některých činností SNZ MV na jiné sloţky ministerstva. Dochází také ke znatelnému sníţení počtu zaměstnanců. Počet vězňů se také výrazně sníţil. V roce 1953 se počet vězněných vyšplhal aţ na 46 tisíc, coţ bylo nejvíce v historii československého vězeňství. Na jaře roku 1956 se tento počet sníţil na 29, 6 tisíc vězněných osob.59
Archiv bezpečnostních sloţek. Fond A 2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv.č. 95. Schůze kolegia 7. 8. 1952 – sjednocení čs. vězenství. 1952. Arch. krabice č. 10. 57
58
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 60.
59
Tamtéţ, s. 61. 26
V. HISTORIE VĚZNICE V UHERSKÉM HRADIŠTI
V následující kapitole představuji historii věznice v Uherském Hradišti. Proč byla vystavěna, jakým účelům slouţila a jaký byl důvod jejího zániku. Jedná se pouze o stručnou historii, jelikoţ do dnešních dnů nebyla zatím vydána ţádná kniha, která by nás s historií této věznice seznámila. 1. července 1850 byla uvedena v platnost nová soudní soustava. Jiţ v březnu 1849 byly v ústavě zakotveny zásady novodobého soudnictví. Mezi tyto zásady patřila jednotnost, všeobecnost, důsledné postátnění, nezávislost soudců, ústní řízení a princip obţalob a soudců z lidu v trestním řízení. Reorganizací soudnictví se Uherské Hradiště stalo sídlem krajského a okresního soudu.60 Z tohoto důvodu dosavadní vězeňská budova, která sídlila ve Františkánské ulici, přestala vyhovovat novým poměrům, jak z hlediska kapacity, tak z humánních důvodů. Tento nevyhovující stav tedy vyţadoval vybudování nové věznice. Roku 1880 byla zahájena první jednání, která se zabývala stavbou nové soudní budovy, ke které by přiléhala i nová věznice.61 Stavební práce byly započaty aţ v roce 1891. Stavba byla dokončena v roce 1897.62 Budova věznice sestává z přízemí a dvou pater. Nacházelo se zde 40 společných cel, 63 samovazebných cel, dva sluţební byty, deset kanceláří, společná koupelna s deseti sprchami, společná prádelna, vězeňská kuchyně, kuchyně pro příslušníky SNB, dvě dílny, čtyři skladiště, sedm společných splachovacích záchodů, kotelna, skleník, prozatímní garáţ a sklep, dva vycházkové dvory, dvůr s volejbalovým hřištěm a
Uherské Hradiště: královské město na řece Moravě. 1. vydání. Uherské Hradiště. 2007. ISBN 978-80-239-9873-3, s. 96. 60
JILÍK, Tomáš. Věznice Uherské Hradiště – stručná historie [online]. [ cit. 19. 5. 2011]. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_uhh_01.php. 61
62
Uherské Hradiště: královské město na řece Moravě. c.d., s. 96. 27
kulturní místnost.63 Fotografie vnitřních i vnějších prostor věznice a její plány jsou přiloţeny v Příloze č. 1. Jak jiţ bylo řečeno výše, byla uherskohradišťská věznice jako věznice krajského soudu určená především pro osoby ve vyšetřovací vazbě, pro odsouzené s trestem do 1 roku, mladistvé s trestem do 6 měsíců a později pro retribuční vězně, kteří byli zařazeni do zvláštních nucených pracovních oddílů.64 Po druhé světové válce zde byli vězněni především lidé odsouzení podle dekretu prezidenta republiky k trestnímu stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.65 Věznice fungovala i v době totalitní komunistické moci, kdy byla vyuţívána jednotlivými součástmi StB. V druhé polovině roku 1948 zde bylo zřízeno státněbezpečnostní oddělení věznice. Toto oddělení se nacházelo v II. poschodí a čítalo celkem 18 cel, tímto mnoţstvím byla OStB Uherské Hradiště jednou z největších v celých českých krajích. Na prvním místě byla s 21 celami OStB Liberec.66 Věznice v Uherském Hradišti zanikla v roce 1960, kdy byl při reorganizaci správy krajský soud přenesen do Brna.67
ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 5. Zápisy o předání a převzetí věznic, oddílu SVS, stanice SVS. 1945, 1951, 1952 – 1954. 63
64
JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. c. d., s. 47.
JILÍK, Tomáš. Věznice Uherské Hradiště – stručná historie [online]. [ cit. 19. 5. 2011]. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_uhh_01.php. 65
66
TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948 – 1989. c. d., s. 70-71.
JILÍK, Tomáš. Věznice Uherské Hradiště – stručná historie [online]. [ cit. 19. 5. 2011]. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_uhh_01.php. 67
28
VI. KAŢDODENNÍ ŢIVOT VE VĚZNICI UHERSKÉ HRADIŠTĚ V LETECH 1950 – 1955
Výzkumná část práce je členěna do patnácti podkapitol, z nichţ kaţdá představuje jednotlivé denní činnosti vězňů, jejich vzájemné vztahy a vztahy se zaměstnanci věznice. Na začátku podkapitol jsou představeny normy vymezené vnitřním řádem věznice, které jsou pak srovnány s proţitkem jednotlivých pamětníků. Dva z pamětníků, jejichţ proţitek pobytu ve vězení práce zachycuje, byli zatčeni a umístěni do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti ve velmi mladém věku svého ţivota, tudíţ neměli ještě moţnost zaloţit si vlastní rodinu. To zásadně ovlivňovalo vnímání jejich zatčení a internování do věznice, neboť kromě rodičů, sourozenců a ostatních příbuzných se navíc nemuseli bát, co bude s jejich dětmi a partnery. Tuhle situaci plně vystihují slova pamětníka č. 2. „Byl jsem svobodný. Vědomí, ţe sice rodiče jsou doma, bylo samozřejmě hrozné, ale přímo existenčně jsme byli méně závislí. To tam byli chlapi, no prostě tam byla řada lidí, co měli doma malé děti, čili to pomyšlení právě na tady tuto situaci…“68 Ostatní dva pamětníci se o svém rodinném stavu nezmiňují, ale vzhledem k jejich věku v době zatčení, je velmi pravděpodobné, ţe rodinu zatím nezaloţili. Samotné zatčení a umístění těchto osob do vyšetřovací vazby však bylo o to těţší, neboť podle výpovědí pamětnice č. 1 a pamětníka č. 2 zprvu ani nevěděli, za co byli zadrţeni. Podle pamětníka č. 3 byli protistátní vězni v té době povaţováni za velmi nebezpečné a nahlíţelo se na ně hůře neţ na nejtěţší zločince. Jejich práva ve vyšetřovací vazbě byla omezována. Kromě dozorců o jejich denním reţimu rozhodovaly především vyšetřující orgány. Na jejich psychický stav působilo také naprosté nevědomí toho, co s nimi bude. Dva z pamětníků byli ve vyšetřovací vazbě internováni dokonce dva roky, neţ byli odsouzeni.
68
Pamětník č. 2, 84 let. 29
6. 1 Denní pořádek ve věznici
Vyšetřovací věznice SNB zřizovalo a rušilo Ministerstvo národní bezpečnosti. Účelem vyšetřovací vazby bylo zajistit obviněného tak, aby mohl být řádně vyšetřován a po jeho vyšetření předán soudu k potrestání.69 Podle Prozatímních tabulek a prozatímního organizačního pořádku, které Ministerstvo národní bezpečnosti adresovalo krajskému oddělení nápravných zařízení Uherské Hradiště, byl na území Československa zaveden jednotný denní pořádek pro všechny věznice Ministerstva vnitra, a to za účelem zajištění nepřetrţitého a přesného denního chodu ve věznicích a k zachování nezbytného pořádku v nich. Tento denní pořádek platil jak pro věznice, ve kterých se nacházeli odsouzení vězni, tak pro vyšetřovací vazby.70 Ve vyšetřovací vazbě byli vězni podrobeni jistým omezením, která byla nezbytná pro vedení řádného státně-bezpečnostního vyšetřování a k udrţení kázně a pořádku ve věznicích. Tato omezení pak podle Návrhu prozatímního řádu vyšetřovacích věznic SNB neměla nijak sniţovat lidskou důstojnost vězňů.71 V organizačním řádu jsou pak tato omezení zaznamenána v poznámkách. Organizačním pořádkem byl ve věznici Uherské Hradiště budíček stanoven na šest hodin ráno. Po budíčku následovala kontrola všech vězňů. Do půl sedmé probíhal úklid cel. Čas pro osobní úpravu byl vymezen do 6:50. Poté se v sedm hodin podávala snídaně. Oběd byl stanoven na 12:30 a večeře na 18:00. Večerka začínala v deset hodin večer.72
ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. 69
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 70
ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. 71
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 72
30
6. 2 Práva a povinnosti vězně
Organizační pořádek popisuje pravidla chování vězňů ve věznici a vyšetřovací vazbě. Jeho součástí je výčet práv a povinností obviněných a odsouzených. Pro obviněné ve vyšetřovací vazbě pak platila jistá omezení. Podle pravidel chování museli být všichni věznění seznámeni s vnitřním řádem věznice a přísně jej dodrţovat. Jejich povinností bylo respektovat všechny pokyny příslušníků věznice, chovat se k nim slušně, být řádně oblečeni, udrţovat v čistotě zevnějšek a cely, chovat se slušně k spoluvězňům a šetřit zařízení cel.73 Odsouzení a obvinění měli právo na třiceti minutovou procházku kaţdý den, pouţívat knihy a společenské hry z vězeňské knihovny. Obviněným se mohli vydávat knihy a společenské hry pouze se souhlasem vyšetřujícího orgánu, který prováděl vyšetřování. Bylo povoleno odesílat a přijímat dopisy od příbuzných, písemně a ústně předkládat stíţnosti a ţádosti vedení věznice. Vězni měli právo třikrát měsíčně se koupat a vyměňovat si osobní prádlo. Návštěvy mohli přijímat pouze odsouzení, obvinění jen s povolením vyšetřujícího orgánu. Obdobně to bylo při přijímání potravinových a jiných balíčků. Bylo také povoleno pouţívat potřeby k udrţování osobní hygieny a kouřit.74 Obviněným a odsouzeným se zakazovalo tvořit jakékoliv skupiny, organizovat vzpoury nebo útěky, rozšiřovat lţivé zprávy a provádět provokace. Dále bylo zakázáno navazovat styk s osobami na svobodě nebo s jinými vězni ze sousedních cel, uráţet příslušníky a funkcionáře věznice či jiné úřední osoby, uráţet se vzájemně, prát se a ubliţovat ostatním vězňům, hrát hry o sázky, pít alkohol, poškozovat vězeňský majetek, leţet v denní době na lůţku, schovávat na celách zakázané předměty, podávat hromadné stíţnosti a dělat hluk a zpívat na celách.75
73
Tamtéţ.
74
Tamtéţ.
75
Tamtéţ. 31
Co se týče seznámení s vnitřním řádem věznice, vypověděla pamětnice č. 1 a pamětník č. 2, ţe je nikdo s ţádným řádem věznice a s jejich právy neseznámil. „Nebyli jsme seznámeni s ţádným vězeňským řádem, nikdo se s námi nebavil a ti, kdo měli nad námi dozor, tak ti si dělali své stanovy, podle kterých se řídili. Kdyţ to byli přísní dozorci, potrestali nás za kaţdou hlupotu.“76
6. 3 Rozmístění vězňů do cel, vybavení cel
Rozmístění obviněných a odsouzených do věznice a jakékoliv jejich přemisťování se provádělo na pokyn náčelníka věznice nebo jeho zástupce. Obvinění se pak do cel vsazovali odděleně od odsouzených. Rozmístění vězňů se uskutečňovalo také podle povahy trestného činu, za který byli zatčeni, tím tedy byli protistátní vězni umístěni v jiných celách neţ vězni kriminální. Společníci z řad obviněných byli od sebe striktně izolováni. Odděleně se také rozmisťovali muţi a ţeny. Do cel se pak vězni situovali nejméně po dvou, záleţelo na velikosti cely. Bylo zakázáno umisťovat vězně do cel jednotlivě. Ve zvláštních případech se připouštěla výjimka. Na ţádost vyšetřujících orgánů mohl být obviněný vsazen na určitou dobu do cely sám.77 Vhodný ubytovací prostor pro jednu osobu na celách byl stanoven výměrou nejméně na 3 m². Podle norem musely být všechny vězeňské cely vybaveny nezbytným inventářem. V kaţdé cele se muselo nacházet lůţko a lůţkoviny pro kaţdého vězně, dále pak jeden stůl a k němu odpovídající počet ţidlí popř. stoliček podle počtu osob umístěných na cele, pitná voda v dostatečném mnoţství, splachovací záchod nebo záchodové vědro, elektrické osvětlení chráněné ochranným krytem (na celách se muselo svítit i během noci), signalizační zařízení, ústřední topení nebo vězeňská kamna s topením z chodby. Odsouzení pak mohli mít na cele skříňku nebo poličku, která slouţila pro úschovu osobních věcí a potravin. Předměty slouţící k úklidu na cele
76
Pamětník č. 2.
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 77
32
(košťata, hadry, nádoby na vodu) se vydávaly pouze v době úklidu, který byl stanoven na dobu po probuzení.78 Podle výpovědi pamětníka č. 3 byly cely ve věznici přeplněné. Protistátní a kriminální vězni se umisťovali zvlášť. Na normální cele se nacházelo i více jak dvanáct lidí. Na samotkách byli vězni po dvou aţ po třech. Cela byla vybavená palandami, hrncem na výkaly, který se vynášel jednou za den, dţbánem na vodu a malým kovovým lavorem. Nacházel se zde také stůl se dvěma lavicemi, dřevěná skříňka s miskou na jídlo a kamenným hrnečkem uvnitř. Hrnci na výkaly, který se nacházel na kaţdé cele, se říkalo ţánek. Podle vzpomínek pamětnice č. 1 se tento hrnec vyprazdňoval kaţdé ráno. Tomuto procesu se ve věznici říkalo ţánkování. Na kaţdém oddělení byly dvě chodbařky,79 které ráno sbíraly tyto hrnce ze všech cel a jejich obsah pak vylévaly do kanálu, který se nacházel v malé místnosti ve věznici. Po vyprázdnění se hrnce desinfikovaly a dávaly se zpět na cely. V přítomnosti vězňů se na cele nevětralo, okna byla zabílená, aby vězni nemohli vidět ven. Nacházel se zde stůl a lavice bez opěradel. Na tomto stole se pak pracovalo. I na ţenském oddělení se umisťovaly protistátní vězeňkyně a kriminální vězeňkyně zvlášť. „A takové ty čórkařky, jak jsme jim my říkaly, prostitutky, a nebo zlodějky, ty byly zvlášť, s těmi jsme se nestýkaly.“80 Ve věznici se podle vyprávění pamětnice č. 1 topilo z chodby. Na chodbě byla kamna, ze kterých do kaţdé cely vedla roura. O topení se pak staraly chodbařky. Tepla z kamen však podle slov pamětnice nebylo dostatek, neboť chodbařky dostávaly jen bedýnku dřeva a bedýnku uhlí. Občas se stalo, ţe obdrţely mokré dřevo, a kdyţ se jim nepodařilo rozdělat oheň, byla pak na celách zima. Světlo na cele muselo být pořád rozsvícené, i kdyţ se spalo. Dozorci je pak sledovali pomocí sklíček, které se nacházely na dveřích kaţdé cely. Při spánku musely mít ruce na dece bez ohledu na teplotu v cele, a pokud si je schovaly pod ni, dozorci začali okamţitě bušit na dveře, z čehoţ můţeme 78
Tamtéţ.
Chodbaři byli vězni pověření vedením věznice k úklidu daného oddělení, coţ především znamenalo nošení vody a prádla, vynášení výkalů, roznášení jídla a umývání chodby na oddělení. 79
80
Pamětnice č. 1, 85 let. 33
usoudit, ţe spánek vězňů ve vyšetřovací vazbě byl často narušován. Podle slov pamětnice si nakonec většina vězňů na tento typ spánku musela zvyknout. Ze vzpomínek pamětníka č. 2, který se do věznice dostal hned po revoluci v únoru 1948, se vězni zatím nerozlišovali na politické a kriminální. Na cele se pak potkal jak se zloději, tak s vězni obviněnými s protistátní činnosti. Z toho můţeme usoudit, ţe i přes hromadné zatýkání, které po únoru 1948 nastalo, se mezi vězni ve vyšetřovací vazbě Uherské Hradiště zatím nekladl rozdíl. Pamětník č. 3, který byl zatčen v polovině roku 1948 a ve věznici se nacházel aţ do konce roku 1950 však uvedl, ţe oni jiţ s kriminálními vězni do styku nepřicházeli, tudíţ lze z toho odvodit, ţe se během roku 1948 tato situace změnila a vězni se ve vyšetřovací vazbě jiţ oddělovali podle toho, za co byli zatčeni.
6. 4 Procházky
Během dne byly stanoveny povinné procházky pro všechny obviněné i odsouzené. Doba pak byla vymezena na nejméně třicet minut denně. Na procházky nechodili nemocní vězni, kázeňsky potrestaní samovazbou či odnětím procházek. Při špatném počasí se podle uváţení náčelníka procházky nekonaly.81 Podle výpovědi pamětnice č. 1 byly vycházky na ţenském oddělení vyšetřovací vazby stanoveny na desátou hodinu dopolední a byly prováděny na vězeňském dvoře. Trvaly většinou deset minut aţ čtvrt hodiny, podle nálady velitelky. Mezi vězeňkyněmi se pak musel zachovávat určitý odstup, aby se mezi sebou nemohly domlouvat. Uprostřed stála dozorkyně se psem, který, kdyţ někdo promluvil, tak zaštěkal. Pokud byl někdo těţce nemocný, lékař mu vycházku nedoporučil. Vězni, kteří na procházky nechodili, to měli napsáno na dveřích cely. „My jsme byly rády, ţe jsme ty vycházky jakţtakţ měly. My jsme se viděly, nebo jsme viděly, kdo je nový a tak. Takţe to pro nás bylo povzbuzení těch deset minut nebo čtvrt hodiny, podle toho, jak ta bachařka byla naladěná.“82 Po procházkách musela jako chodbařka s druhou spoluvězeňkyní umývat ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 81
82
Pamětnice č. 1. 34
chodbu věznice, coţ dělaly rády, neboť se někdy stalo, ţe je velitelka nechala samotné. Na chodbě pak byla zabílená okna, ze kterých se dalo vidět na muţský dvůr. Kdyţ nebyla velitelka v dosahu, vyškrábaly si kousek zalíčeného místa na okně a sledovaly, jak se muţi procházeli.
6. 5 Stravování
Strava se pro všechny obviněné a odsouzené měla připravovat ve vězeňské kuchyni. Kaţdý vězeň měl nárok na teplou stravu, která se mu podávala třikrát denně. Tato strava pak měla být připravována z hodnotných potravin. Denní dávka na jednu osobu musela odpovídat kaloricky i výţivnou hodnotou stanoveným normám. Nemocným a osobám, které potřebovaly dietní stravu, se na návrh lékaře měla připravovat strava zvlášť. Dohled nad přípravou stravy a čistotou v kuchyni prováděl lékař nebo jiný zdravotní pracovník. Zároveň měl vykonávat zkoušky kvality připravované stravy a výsledky zaznamenávat do kuchyňské knihy.83 Pamětník č. 3 popisuje jídlo ve věznici jako kvantitativně i kvalitativně nedostačující. Stravu dostávali třikrát denně, v sobotu a neděli dvakrát denně. Na snídani se rozdávalo 12,5 dkg chleba a naběračka černé melty s přísadou. Na oběd pak dostávali něco, co se podle jeho slov dalo jen těţko identifikovat. Byla to většinou polévka, ve které plavaly brambory nebo knedlík. Výsadou pak bylo zelí s krví, které se však podávalo maximálně jednou za čtrnáct dní. Na večeři pak dostávali marmeládu nebo kabanos. Podle vzpomínek pamětnice č. 1 dostávaly vězeňkyně ve vyšetřovací vazbě kaţdé ráno černou kávu, která byla zabarvená dozelena. Vězeňkyně se tak domnívaly, ţe jim do kávy něco přidávají. Tradovalo se mezi nimi, ţe to, co jim dávali do kávy a co ji tak barvilo dozelena, byl brom. „Protoţe jsme byly všechny mladé, tak aby nějaké takové utlumení, nějaké sexuální touhy to nebo co já vím proč. Prostě se tam ten brom dával, to bylo strašné. A to bylo tak hořké.“ 84 Ke snídani se vedle kávy vydávaly také ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 83
84
Pamětnice č. 1. 35
dva krajíčky suchého chleba. Pokud si je někdo snědl ráno oba, neměl pak uţ chleba na večeři. V poledne se podávala polévka, ve které občas plavala těstovina. Někdy dostávali tzv. blbouny. To bylo jídlo podobné kynutým knedlíkům politým tukem, sirupem nebo máslem. Podle slov pamětnice jim toto jídlo vůbec nechutnalo. Jejich nejoblíbenějším jídlem, které ve věznici dostávali, pak bylo kousek sekané nebo kousek hovězího masa, které se podávalo v neděli. Pamětník č. 4 popsal vězeňskou stravu jako velmi chudobnou. Hlavním jídlem zde byl suchý chleba. Ke snídani dostávali chléb a černou meltu. Oběd představoval suché brambory a zelí. V neděli večer se většinou podávaly tvarůţky. „Snědlo se všechno, protoţe byl stálý hlad.“85 Právě kvůli neustálému hladu se pamětník č. 4 během dne těšil právě na výdej jídla.
6. 6 Hygienické poměry ve věznici
Podle organizačního řádu se koupání a výměna osobního prádla obviněných a odsouzených měly provádět třikrát za měsíc. Loţní prádlo se měnilo dvakrát do měsíce. Dny koupání určoval náčelník věznice a během nich se prováděl důkladný úklid na celách.86 Hygienické poměry ve věznici popisovali všichni pamětníci jako velmi špatné. Tyto špatné poměry plynuly jak z absence splachovacího záchodu na celách, tak z nedostatečné osobní hygieny. „Hygienické podmínky byly velmi špatné. Byli jsme uzavřeni v cele, takţe nám dali kýbl s vodou na umývání a do druhého jsme chodili na záchod. Čistota ţádná, kýble se vyprázdnily, aţ byly plné. Ošacení sestávalo z pytlovinových obleků, které se nosily v létě i v zimě. Obuv byly střevíce a onuce. Prádlo nám měnili jednou za měsíc.“87
85
Pamětník č. 4. 81 let.
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 86
87
Pamětník č. 4. 36
Podle pamětníka č. 3 byla hygiena naprosto nedostačující. Koupání zde bylo téměř neznámým pojmem. Na celách chyběla splachovací toaleta. Dostávali pouze dva hrnečky vody pro dva vězně. Z bezpečnostních důvodů bylo zakázáno větrání na celách, coţ vzhledem k absenci splachovací toalety a pouţívání výlučně záchodového vědra několika jedinci najednou, mohlo z cely vytvářet místo trvale prostoupené zápachem. Výměna oblečení záleţela na benevolenci stráţných. Oděv sestával z košile, běţného obleku, spodků, kapesníku, čepice, kusů látek nahrazujících ponoţky a pevné pracovní obuvi. Na základě vyprávění pamětnice č. 1 nedostávaly vězeňkyně ţádné hygienické potřeby. Kartáčky na zuby a dokonce i dámské hygienické potřeby si musely kupovat z vlastních peněz, které jim posílali rodiče. Dokonce i toaletního papíru se jim dostávalo velmi málo. Osobní hygiena tak byla na mizerné úrovni. „No koupání, to byly tam takové sprchy, ale to nebylo pravidelné. Podle nálady. Někdy i dva měsíce ne. No strašné to bylo. A teď si představte, ţe kdyţ někdo měl vloţku nebo něco.“88 Ohledně špíny ve věznici to však podle jejích slov nebylo nejhorší. Tehdejší velitel věznice Horák si potrpěl na čistotu. Pamětnice jej popsala jako pedanta, který, kdyţ při prohlídce našel nějaké smítko, začal okamţitě křičet a mohl zkrátit stravu. Ovšem díky tomu bylo ve věznici čisto. Pamětnice uvedla srovnání s brněnskou věznicí Cejl, která byla podle jejích slov plná myší, vší a filcek a tím pádem ji popsala jako „nejhnusnější kriminál“.
6. 7 Práce ve vyšetřovací vazbě
Vězni, kteří se do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti dostali hned po revoluci v únoru 1948, nevykonávali podle výpovědi pamětníka č. 2 na celách ţádnou práci. „Celou dobu jsme byli zavření na cele a ponecháni svým myšlenkám.“89 Změna nastala v polovině roku 1949, kdy ministerstvo v korespondenci s Velitelstvími oddílů SVS krajských soudních věznic a trestních ústavů nařídilo, aby
88
Pamětnice č. 1.
89
Pamětník č. 2. 37
kromě odsouzených vězňů pracovali také vězni ve vyšetřovacích vazbách. Tato změna souvisela s dobovou představou práce jako nejdůleţitějšího výchovného prostředku. Aby byl splněn její výchovný účel, bylo nutné vyvolat mezi vězni zájem. Všemi prostředky pak měla být podporována snaha po zvýšení pracovního výkonu a soutěţivost mezi vězni. Se souhlasem vyšetřujícího soudce mohli vyšetřovaní vězni pracovat také vně cel. Pro kaţdý druh práce pak existovaly normy, které se musely dodrţet.90 Z výpovědi pamětnice č. 1 pracovaly vězeňkyně ve vyšetřovací vazbě pouze na celách. Pracovalo se od rána aţ do uzávěrky, která byla ve čtyři hodiny odpoledne. Nejčastěji se dralo peří, které do věznice přinášeli civilisté. Pamětnice na tuto práci nevzpomínala v dobrém, neboť peří vţdy bylo velmi špinavé a zaprášené, coţ v cele 2 x 3 metry a bez otevřeného okna bylo k nevydrţení. Dále se vyráběly tzv. šášy. Šášy byly prouţky nařezané z tenkého dřeva, které se splétaly jako copánek. Aby se daly lehce ohýbat, musely je namáčet ve studené vodě. Norma byla 36 metrů za týden. V době ţní svazovaly vězeňkyně na celách povřísla, coţ byly ostré špagáty ze slámy, které se provlékaly dírkami kolíčků, aţ z nich vznikl snop. Záznamy o práci a případné neplnění normy se psalo do posudku k soudu, takţe ve svůj prospěch se snaţil kaţdý předepsané normy plnit, i kdyţ jim za odvedenou práci ve vyšetřovací vazbě nenáleţela mzda. Pokud byl někdo těţce nemocný a měl od vězeňského lékaře potvrzení, ţe nemůţe pracovat, byl práce zproštěn, coţ se podle slov pamětnice respektovalo. Jako chodbařka umývala navíc podlahy na oddělení. Při úklidu měly k dispozici pouze studenou vodu. Práce na chodbě byla pro vězně výsadou, neboť nebyli stále zavření na cele jako ostatní. Také muţi ve vyšetřovací vazbě pracovali pouze na celách. Práci vykonávali podobnou jako ţeny, neboť prostory cely mnoho práce neumoţňovaly. Pamětník č. 4 popsal, ţe na cele pouze drali peří. Podle vzpomínek pamětníka č. 3 vedle draní peří také pletli pásky na vloţky do bot, vázali lýko, povřísla a rozmotávali provazy. Stejně jako pamětnice č. 1 byl také chodbařem. „Jako chodbař byl jsem na chodbě pánem velice významného poslání. To byla široká a dlouhá moţnost pomoci všem vězňům.“91
ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 7. Ministerstvo spravedlnosti – korespondence. 1949 – 1950. 90
91
Pamětník č. 3, 90 let. 38
6. 8 Volný čas
Podle vnitřního řádu pro věznice Ministerstva vnitra měla být v kaţdé věznici zřízena knihovna, která by poskytovala obviněným a odsouzeným literaturu, denní tisk a společenské hry. Koupě a doplňování knih do inventáře knihovny se provádělo na účet rozpočtu určeného k vydrţování obviněných a odsouzených. Knihy se pak měly vydávat denně příslušníkem k tomu určeným.92 V prozatímním řádu vyšetřovacích věznic SNB se vyšetřovaným vězňům mohly knihy dávat jen se souhlasem velitele věznice nebo vyšetřujících orgánů.93 V uherskohradišťské věznici se nacházela tzv. Gottwaldova knihovna. Počet knih se v roce 1949 vyšplhal na 780, z nichţ 50 knih odpovídalo učení marxismuleninismu a 94 knih bylo v němčině.94 Pamětnice č. 1 popsala, ţe ke knihám z vězeňské knihovny neměly přístup vůbec. V roce 1951 začali ve věznici působit za účelem převýchovy vyšetřovaných vězňů političtí pracovníci. „Snaţili se nás převychovávat. Vykládali nám, jak je ten socialismus dobrý a jak nám nechtějí ublíţit a chtějí nás jen převychovat. A dávali nám ty kníţky, Dějiny VKS(b), Stranové srazy Bolševiků nebo Za námi Moskva, a takové ty jejich věci, které jsme absolutně nechtěly číst. Ţádná beletrie nebo naše literatura, to tam neexistovalo. To byly takové voloviny. To prostě byly nesmysly, nesmysly! Vychvalování toho reţimu a Sovětského svazu,“95 Podle pamětníka č. 4 trávili celé dny jen na cele a ven chodili jedině na výslechy nebo k doktorovi. Pamětník č. 3 popsal, ţe volný čas měli od šesti hodin odpoledne. Na cele byl podle jeho slov s lidmi velmi vysokého postavení, hlavně s kněţími, ale také i biskupy a představiteli různých řádů. Ve volném čase pak na cele spolu rozmlouvali. ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 92
ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. 93
ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 1. Výroční zprávy. 1941 – 1942, 1944 – 1950, 1954. 94
95
Pamětnice č. 1. 39
„Vězení byla jedna z největších univerzit s největším akademickým titulem MUKL - muţ určený k likvidaci.“96 Setkávání s mnoha různými vězni znamenalo pro pamětníka č. 2 moţnost učit se novým věcem. „Člověk se nové věci dovídá také ze zkušeností lidí kolem sebe. Tam jsme se setkávali od učňů, byl tam učitel, byl tam profesor, kněţí, čili lidé tolika zaměstnání, tolika ţivotních údělů. Od kaţdého se člověk mohl něco dozvědět. Třeba cizí řeči. Teda bylo dost zdrojů, kde se člověk leccos naučil.“97
6. 9 Osobní korespondence, přijímání balíčků a peněţních zásilek
Přijímání a odesílání dopisů od příbuzných bylo povoleno všem obviněným a odsouzeným. Obvinění si však mohli se svými příbuznými dopisovat pouze se svolením vyšetřujícího orgánu. Korespondenci pak měl upravovat náčelník věznice podle zvláštního předpisu. Všechny dopisy, jak od vězněných, tak od příbuzných, byly cenzurovány. V případě obviněných prováděli cenzuru příslušníci vyšetřujících orgánů a v případě odsouzených příslušní pracovníci věznice. Dopisy v cizí řeči se zasílaly k cenzuře na Správu nápravných zařízení. Písemný styk s příbuznými ţijícími za hranicemi byl striktně zakázán.98 Obvinění a odsouzení směli přijímat peněţní zásilky od svých příbuzných. Tyto zásilky se pak zapisovaly do jejich osobního peněţního listu.99 Peníze pro vyšetřovance i trestance od příbuzných či jiných osob byly přijímány pouze ve formě poštovní poukázky. K zápisu peněz náleţejícím jednotlivým vězňům pak slouţily deníky, do kterých se vedle peněz pouţitých na vlastní stravování, vedlejší poţitky a jiné dovolené předměty, zapisovaly také pracovní odměny odsouzených (tedy ne vězňům ve vyšetřovací vazbě). Kaţdému vězni, kterému byly po přijetí do věznice odebrány
96
Pamětník č. 3.
97
Pamětník č. 2.
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 98
99
Tamtéţ. 40
hotové peníze, se zaloţil kontovní list podle výnosu Ministerstva spravedlnosti č. 51.904/28 ze dne 25. 12. 1928.100 Posílání dopisů příbuzným ve vyšetřovací vazbě záviselo podle výpovědi pamětníka č. 3 na chování vězňů. Většinou mohli psát jednou za měsíc. Dopisy musely splňovat předepsaný formát a procházely přísnou kontrolou. U balíčků to platilo stejně jako u dopisů. Peníze dostávat směli, ale pouze v balíčku. Pamětník č. 4 naopak popřel, ţe by jakýkoliv balíček či peníze za dobu, co strávil ve věznici Uherské Hradiště, dostal. Jakýkoliv nalezený balíček na cele dozorci okamţitě zabavovali. O posílání dopisů se v dotazníku nezmínil. Na ţenském oddělení se dopisy psaly jednou za měsíc. Korespondence ve vyšetřovací vazbě byla povolena aţ po výsleších. Pamětnice č. 1 popsala psaní dopisů tak, ţe všechny seděly u jednoho dlouhého stolu. Kolem tohoto stolu pak stáli dozorci a neustále je kontrolovali. Na papíře, který měly k dispozici, pak bylo striktně předepsáno, kam mohou a kam nemohou psát a kolik řádků mají povolených. Peníze, které jim posílali příbuzní, se zapisovaly na jejich osobní konto. „Pokud byli rodiče trošku situovaní a přáli té dceři, která tam byla zavřená, tak jí posílali peníze na konto. Ona ty peníze nedostala, ale velitelka jednou za čtrnáct dní nebo za týden sepisovala, kdo něco chtěl z těch vězeňkyň.“101 Za tyto peníze si pak nakupovaly především hygienické potřeby (zubní kartáčky, dámské hygienické potřeby, toaletní papír), stravu na přilepšenou (např. rohlíky nebo zeleninu z vězeňské zahrady či tzv. ovomaltinu102) a cigarety. Nakoupené věci jim pak dali na celu. Mezi vězeňkyněmi panovala solidarita, takţe pokud některá neměla peníze, ostatní se s ní rozdělily. Pamětník č. 2 vypověděl, ţe i on a jeho spoluvězni měli povoleno psát dopisy příbuzným. Všechno však bylo přísně kontrolováno a cenzurováno. „Já posílal nějaké ty pozdravy domů, informoval je, ţe ţiju a tak dále. Ty ostatní potíţe, to sem nepsal,
ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 7. Ministerstvo spravedlnosti – korespondence. 1949 – 1950. 100
101
Pamětnice č. 1.
102
Dietetický nápoj ze sladu, vajec, mléka a kakaa (čerpáno ze slovníku cizích slov). 41
zbytečně bych znervózňoval rodiče.“103 Připomněl si také jednu příhodu s vězněm, kterému jeho dopisy neustále vraceli. Nakonec ostatní vězni zjistili, ţe byl hluchoněmý a ty dopisy si psal svým vlastním stylem, který normální člověk nepochopil. U kontroly jeho dopisů si však příslušní pracovníci mysleli, ţe je to kódovaný dopis obsahující reţimu nepohodlnou zprávu. Tomuto vězni se tedy nikdy nepodařilo odeslat dopis příbuzným.
6. 10 Návštěvy
Odsouzeným umístěným ve věznicích bylo povoleno přijímat návštěvy příbuzných ve věznici. Obvinění mohli mít návštěvy, pokud to odsouhlasil vyšetřující orgán nebo prokurátor či předseda senátu. Doba návštěvy byla stanovena maximálně na 30 minut.104 Pamětnice č. 1 a pamětník č. 2 uvedli, ţe za celou dobu, kterou ve vyšetřovací vazbě věznice Uherské Hradiště strávili, neměli nárok ani na jednu návštěvu. „Moje maminka chodila okolo věznice spolu s maminkou mé spoluvězeňkyně, obě si myslely, ţe nás aspoň zahlédnou.“105 Aţ po odsouzení, kdy byli převezeni do jiných věznic, jim byla povolena jedna návštěva. Pamětníkovi č. 4 byla povolena návštěva aţ za rok jeho pobytu ve vyšetřovací vazbě a to předtím, neţ ho odvezli do věznice Plzeň – Bory. Pamětník č. 3 vypověděl, ţe přijímání návštěv v jeho případě záleţelo na náladě velitele. Návštěva pak trvala nejdéle 5 minut. Mezi ním a návštěvníky byla hustá síť, od které se muselo sedět z kaţdé strany minimálně metr daleko.
103
Pamětník č. 2.
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 104
105
Pamětnice č. 1. 42
6. 11 Lékařská péče
Všichni obvinění a odsouzení měli při onemocnění právo na poskytnutí lékařské péče od vězeňského lékaře.106 Podle vzpomínek pamětnice č. 1 působil vedle praktického lékaře ve věznici také zubař, který pocházel z civilu. Na ošetřovně se nacházely noviny. Ţeny z vyšetřovací vazby se k němu hlásily, i kdyţ neměly ţádné problémy a nechaly si schválně vrtat zdravé zuby, aby se dozvěděly alespoň nějaké zprávy ze světa. „My jsme si pořád myslely, ţe to praskne, ţe nám Amerika nebo někdo pomůţe, ţe to nemůţe trvat věčně. Tak my jsme si nechaly zdravé zuby vrtat, aby jsme se dozvěděly nějaký termín, jak dlouho to mělo ještě trvat. A to jsme z tama přišly a říkaly: ano uţ to praskne, uţ to bude, za čtrnáct dní to bude, za měsíc to bude, za rok to bude.“107
6. 12 Vztahy mezi vězni
Ihned po komunistickém převratu v únoru 1948 se v uherskohradišťské věznici obvinění za protistátní činnost neumisťovali odděleně od kriminálních delikventů. Pamětník č. 2 se tak na cele setkal jak s ostatními vězni politickými, tak se zloději. Vztahy mezi nimi byly dobré. „Kdyţ jsem pak šel na Bory, kriminálním vězňům provedli školení, ţe mezi ně přijdou darebáci největší, ţe se od nás mají distancovat, nevěřit nám a případně, aby nám oni sami ten pobyt ve věznici znepříjemnili. Během týdne ti kriminálnící prokoukli tu filosofii. A po této stránce, za celou tu dobu jsem se nesetkal, ţe by někdo jinému ubliţoval, jako mezi vězni.“108 Ostatní pamětníci jiţ s kriminálními vězni v uherskohradišťské věznici do styku nepřicházeli. Pamětnice č. 1 vylíčila, ţe se s nimi osobně setkala aţ po odsouzení, kdy byla převezena na brněnský Cejl. „Někteří se chovali dost dobře k těm vězňům, protoţe
ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. 106
107
Pamětnice č. 1.
108
Pamětník č. 2. 43
ti civilové věděli, ţe ti lidi nejsou…, ale byli samozřejmě zase tam provokatéři mezi nimi. Ale většinou ti civilisté, pokud mohli, postrčili kousek chleba, nebo cigaretu.“109 Co se týče vztahů mezi politickými vězni ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, všichni pamětníci se shodli na tom, ţe byly velmi dobré. Panovala zde vzájemná solidarita, která plynula ze společného údělu všech těchto vězňů. Pamětník č. 3 popsal, ţe společnost, která se mu od ostatních spoluvězňů naskytla, byla velmi vybraná. Jednalo se o vysoce postavené lidi, vládní činitele, politiky, kněţí, biskupy, učitele a profesory. Tito lidé pak pomáhali jeden druhému a snaţili se zpříjemnit si dny ve věznici. „Pokora drobného, který se svěřil do rukou Boţích. Za odměnu při tak velkém utrpení padaly ţivoty našich bratří.“110 Velká solidarita panovala také mezi politickými vězeňkyněmi na ţenském oddělení. Podle vzpomínek pamětnice č. 1 si všechny spoluvězeňkyně mezi sebou půjčovaly hygienické potřeby, pokud některá neměla dostatek peněz na kontě, aby si je mohla zakoupit. Vězni si však museli dávat pozor, neboť v té době bylo běţné, ţe se na cely přidělovali tzv. konfidenti. Konfidenti byli buď lidé, kteří se vydávali za vězně a byli za to placení, nebo vězni, kterým přislíbili lepší zacházení či odsouzení. Pamětnice se s jednou konfidentkou setkala. Svůj záţitek s ní popsala tak, ţe nasazená konfidentka se ji nejdříve snaţila přesvědčit o tom, ţe mají ve věznici spojení a ţe dostávají lidi ven. Potom se jí ptala na věci týkající se jejího osobního ţivota. Pamětnice ji odhalila ve chvíli, kdy byla předvolána k výslechu, kde se jí ptali na věci, které předtím řekla jen jí. „Tak já jsem jim říkala, prosím vás, ale vy máte špatnou informátorku, ta je velice průhledná. Tak aby mě spletli, ţe teda není informátorka, tak ji vyhodili z chodbařiny a tu chodbu dali mně. A všichni se pak divili, ţe jsem tam byla jen chvilku a uţ jsem dělala chodbařku. To byla určitá výhoda.“111 Práci chodbařky pak vyuţívala k tomu, aby pomohla ostatním vězeňkyním. Například, kdyţ rozdávaly jídlo, dávaly větší porce nebo větší kousky masa politickým 109
Pamětnice č. 1.
110
Pamětník č. 3.
111
Pamětnice č. 1. 44
vězeňkyním, které byly ve vyšetřovací vazbě uţ dlouho oproti kriminálním vězeňkyním, které se tam zdrţely jen krátce. Jako chodbařky také prostrkovaly kukátky ve dveřích cely ostatním vězeňkyním celaskon nebo cukr, které si mohly za peníze ze svého konta objednávat. Pamětnice č. 1 také popsala, jak si dny ve věznici se spoluvězeňkyněmi snaţily zpříjemnit. Při nakupování poţitků jim zůstávaly papírové sáčky. „My jsme to nafoukly, nás tam bylo moţná uţ takových deset, a teďka jsme to práskly, a to byla rána! Nikdo nevěděl, co se děje. My jsme taky takové dělaly blbosti.“112 Dále si dělaly legraci, ţe se s muţi nesmí vidět proto, ţe se dozorci báli, aby pohledem na ně neotěhotněly.
6. 13 Vztahy mezi vězni a dozorci
Podle Návrhu prozatímního řádu vyšetřovacích věznic SNB se s vězni mělo zacházet slušně, avšak odměřeně. Dozorci mohli s vězni hovořit, pouze kdyţ to bylo nezbytné pro sluţbu. Pouţití násilí na vězních mělo být přiměřené a ve výjimečných případech. Pokaţdé se pak musel vyrozumět velitel. Spoutání vězně nařizoval velitel směny, a to v případech, kdyţ se vězeň choval násilně vůči vězeňským orgánům a spoluvězňům, při pokusu o sebevraţdu nebo o útěk a při ničení vězeňského zařízení. Vězni pak podléhali disciplinární pravomoci velitele, za porušení kázně a pořádku jim měl být udělen trest. Jako trest mohli vězni udělit důtku, dočasné či trvalé odnětí výhod, půst či zkrácení stravy, tvrdé loţe či uzavření v temnici. Tresty bylo moţno slučovat, pokud byl vězeň zvlášť tvrdošíjný a nebezpečný, vţdy však s ohledem jeho zdravotní stav. Všichni vězni měli právo na podávání stíţností u velitele, ten je musel vyslechnout a spravedlivě rozhodnout. Stíţnosti se podávaly při ranní inspekci.113 Pamětník č. 2 upozornil, ţe je nutné klást rozdíl mezi dozorce ve věznici a vyšetřovatele. Po únorovém převratu se k nim dozorci chovali velmi dobře. Pamětník jejich dobré chování odvodil z toho, ţe se jednalo o dozorce z předúnorové éry, kteří vykonávali svoji povinnost podle přepisů. „Třeba já jsem závodně běhal a jeden 112
Pamětnice č. 1.
ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. 113
45
dozorce to věděl, tak mě během vycházky nechal trénovat a já jsem místo chození běhal dokola.“114 Pamětník č. 3 popsal, ţe do roku 1949 ve věznici vládli dozorci z předúnorového období, kteří s nimi jednali velmi dobře. „Ale po jejich jednání vstoupili členové té nejhroznější organizace StB, jejichţ úkolem byla leţ – zrada – brutalita nejvyššího rozsahu, kdy smrt kaţdého mukla byla jejich vítězstvím. Největším nebezpečím jim byla muklovská láska, víra a naděje, to byla největší zbraň proti StB.“115 Vzdor vůči dozorcům si nikdo s vězňů nedovolil. Pamětník popsal, ţe zvítězit mohli pouze pomocí víry v Boha, naděje a lásky. Pamětník č. 4 se ve věznici Uherské Hradiště setkal jak s dobrými, tak se zlými dozorci. Vzdoru se kaţdý vězeň vyhýbal, neboť hrozilo, ţe by je za kaţdou maličkost stloukli. Podle výpovědi pamětnice č. 1 bylo chování dozorců ze „staré éry“ vůči vězňům velmi solidní. S nástupem nových dozorců se situace změnila. Při náboru si vybírali především příslušníky strany. Pamětnice vzpomínala na příchod jejich nové velitelky ţenského oddělení. Tato mladá velitelka prošla školením o tom, jací jsou protistátní vězni reakcionáři a nepřátelé. Kdyţ pak viděla, ţe tyto vězeňkyně jsou všechno lékařky, profesorky či úřednice, udělala si o nich jiný obrázek. „Ona sice řvala, ale nikomu tak neublíţila, nebo prostě neviděla, co vidět měla. Tak ta nám pomáhala.“116 Kdyţ byla potřeba více vody na umývání nebo na pití, na ţádost chodbařek jim vţdy vyhověla. Pamětnice č. 1 také popsala záţitek s jednou spoluvězeňkyní. Ta vylezla na palandu a ţelezem do stěny vyťukávala morseovku na další spoluvězeňkyně. Během toho ji nachytal správce věznice. „A on jí říkal: ,Krávo jedna, jak já tě chytnu, tak uvidíš, co z tebe zůstane!´ A ona mu řekla: ,Kdyţ já jsem kráva, partner od krávy je vůl
114
Pamětník č. 2.
115
Pamětník č. 3.
116
Pamětnice č. 1. 46
a to jste vy!´ On zezelenal, práskl dveřmi a šel. Neřekl nic. Jí nemohl nic udělat, ona byla vyšetřovanka, on si to nesměl dovolit. No to bylo echo!“117
6. 14 Prohlídky cel
Prohlídky cel se podle Návrhu prozatímního řádu vyšetřovacích věznic SNB měly provádět denně. Při prohlídce cel se uskutečňovala také osobní prohlídka vězňů. Tu u vězeňkyň mohly provádět pouze ţeny - dozorkyně.118 Pamětník č. 2 popsal, ţe během prohlídky cely převrátili úplně všechno, aby nevynechali ani jedno místo. Jednou u něj našli kousek slaniny, který si šetřil. I přes vysvětlování, mu udělili trest oholení hlavy, coţ byla podle jeho slov na tehdejší dobu potupa. Jeho spoluvězni jej podrţeli a nechali si oholit hlavu s ním. Prohlídkám cely se říkalo filcunk. V uherskohradišťské věznici se podle slov pamětnice č. 1 prováděl jednou za čas. Během něho musely všechny vězeňkyně vyjít z cely ven, poté přišlo několik dozorců a všechno v cele převrátili. Ze slamníků vytahali veškerou slámu, aby se ujistili, ţe tam neschovávají letáky. Po prohlídce pak musely vězeňkyně dát zase všechno do pořádku. Při jedné takové kontrole našli u pamětnice papírek s básničkou, kterou ji po jednom dozorci poslal její známý z muţského oddělení. Jako trest jí odebrali práci chodbařky a dali ji na celu ke konfidentce, kterou jiţ dříve odhalila. Jako protest proti umístění na celu vedle této konfidentky, zahájila hladovku. Drţení hladovky se pak vězňům zapisovalo na dveře cely. Během ní pila pouze vodu a musela si dávat pozor, aby jí její příděl stravy nikdo nesnědl. Celou porci pak vracela zpátky jako. „No bylo to strašné, ty první dva, tři dny to bylo tak hrozné, já bych nevím co, jedla snad i slámu. Ale říkala jsem si, ţe Ghándí drţel hladovku 40 dnů a vydrţel to. Takţe já jsem to musela vydrţet taky. Oni mě tak nemohli nechat věčně,
117
Pamětnice č. 1.
118
ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. 47
vţdyť jsem byla vyšetřovanka. Za osm dní za mnou přišel zástupce velitele věznice a řekl mi, ţe mám začít jíst, ţe ráno půjdu zpátky za děvčaty.“119
6. 15 Vyšetřovací metody ve vazbě Uherské Hradiště z pohledu pamětníků
Vyšetřování protistátních vězňů měli na starosti příslušníci StB. V Uherském Hradišti se nacházelo Krajské velitelství Státní bezpečnosti. V roce 1956 poukázal generální prokurátor Bartuška na nepřípustné metody, které u výslechů pouţívali někteří vyšetřovatelé. Ministerstvo vnitra tak zahájilo šetření, při němţ byly nalezeny hrubé závady ve vyšetřování, pouţívání fyzického a psychického násilí, falšování údajů o domovních prohlídkách a podstrkování zbraní.120 Pamětník č. 2 popsal, ţe se v Uherském Hradišti s fyzickým násilím přímo nesetkal. Při výslechu mu však bylo několikrát vyhroţováno elektrickým přístrojem, který byl na vyšetřovaných vězních pouţíván jako jeden z mučicích nástrojů. Ze vzpomínek pamětníka č. 3 se při vyšetřování pouţívaly mnohé techniky mučení. Nejčastěji se vězňům dávali elektrické boty, časté také bylo bití do chodidel. Před zraky vězňů, kteří uklízeli chodbu, jeden vyšetřovatel doslova vykopal z cely nahého mrtvého muţe. „Těch ubitých a umučených bylo dosti. Hodně vězňů umíralo v mé náruči.“121 Z celého pobytu ve věznici Uherské Hradiště se pamětník č. 4 obával právě výslechů StB, které se odehrávaly ve dne i v noci. Při těchto výsleších je totiţ nejvíce bili. Pamětnice č. 1 se osobně v Uherském Hradišti s násilím nesetkala. Při výslechu jí však jeden vyšetřovatel vyhroţoval fyzickým násilím. „A já mu říkám: ,Podívejte se, to by nebylo nic statečného, muţ ţenu, dělník dělnici, a zadruhé, podívejte se, to dělalo
119
Pamětnice č. 1.
120
ABS. Fond A 8/1 (Inspekce ministra vnitra ČSSR I. díl). Inv. č. 459. Včela.
121
Pamětník č. 3. 48
gestapo, to vím, ţe to gestapo dělalo a vy jste důstojník československé bezpečnosti, no to důstojník Státní bezpečnosti, jako jste Vy, přece nedělá!´ A on zůstal tak zaraţený, ţe sem si to dovolila říct, takţe on mi nedal ani facku.“122 Muţi naopak podle jejích slov na tom byli mnohem hůř. Vzpomněla si na záţitek, kdy jednou při umývání chodby sledovaly muţe při vycházce, jeden z těch vězňů byl tak zbídačený a dobitý, ţe jej jeho spoluvězni na tu vycházku museli přinést. Během té vycházky pak seděl celou dobu na zemi. O tomto vězni se také později ve věznici povídalo, ţe kdyţ byl odsouzen k smrti, museli ho pod šibenici přinést. Pamětnice č. 1 navíc popsala jednu z netradičních metod, pomocí které získávali příslušníci StB od vězňů informace. Ve věznici se nacházela kaple, ve které byly zpovědnice. Kdyţ vyšetřovaný u výslechu neřekl všechno a odmítal jiţ spolupracovat, oblékli jednoho z příslušníků StB do kněţského roucha a nabídli těmto vyšetřovaným, ţe mohou jít na bohosluţbu a ke zpovědi. Tyto převlečené příslušníky StB pak vězni vyznávající katolickou víru poznali zejména podle toho, ţe během různých křesťanských svátků neměnili své roucho. Z výpovědí pamětníků je moţno vyvodit, ţe někteří vyšetřovatelé StB v Uherském Hradišti neváhali pro získání informací z vyšetřovaných vězňů pouţít jakýchkoliv metod. Ve spisech inspekce Ministra vnitra jsou zaznamenány výpovědi vyšetřovatelů KV StB Uherské Hradiště, na které podali stíţnosti někteří z týraných vězňů. V těchto výpovědích dotyční vyšetřovatelé přiznávají, ţe se v Uherském Hradišti během vyšetřování pouţíval elektrický přístroj. Toto zařízení se podle tvrzení jednoho z příslušníků StB uţívalo v případech, kdy i po bití obuškem přes šlapky vězeň stále nechtěl mluvit.123
122
Pamětnice č. 1.
123
ABS. Fond A 8/1 (Inspekce ministra vnitra ČSSR I. díl). Inv. č. 459. Včela. 49
ZÁVĚR
Československé vězeňství zaznamenalo v letech 1945 – 1955 několik významných změn, které zásadně ovlivnily jeho vývoj. Konec druhé světové války a s ním spojené hromadné zatýkání válečných zločinců a zrádců předznamenal odklon českého vězeňství od vývoje vězeňství v západních zemích, který šel v duchu humanizace. Toto odchýlení se ještě více prohloubilo po komunistickém převratu, kdy se výkon trestu odnětí svobody začal pouţívat jako prostředek upevnění moci. Do věznic začalo proudit velké mnoţství protistátních vězňů. Postihnout kaţdodenní ţivot ve vyšetřovací vazbě věznice Uherské Hradiště se v dnešní době projevuje jako velmi nelehký úkol. Velkým problémem v současnosti zůstává stále zmenšující se počet pamětníků, který je jiţ v této době velmi skrovný. U ţijících pamětníků můţeme narazit na mnohé překáţky, které mohou bránit jejich moţné účasti na výzkumu. Mezi tyto překáţky patří především špatný zdravotní a psychický stav moţných respondentů, který plyne z jejich vysokého věku. Pro některé z pamětníků můţe ohlednutí za touto etapou jejich ţivota vyvolat bolavé vzpomínky, proto se vyhýbají jakýmkoliv rozhovorům na toto citlivé téma. Cílem práce bylo odhalit kaţdodenní ţivot ve věznici Uherské Hradiště v první polovině 50. let 20. století z pohledu politických vězňů internovaných ve zdejší vyšetřovací vazbě. Kromě povinných vycházek, výslechů a návštěv doktora se jejich celý den odehrával pouze na cele. Cela byla pro ně místem odpočinku, práce, volného času i provádění hygieny. Výjimku zde představovali vězni, kteří zastávali funkci chodbaře, tedy osoby určené k úklidu chodby, vynášení výkalů, rozdávání stravy a nošení prádla. Kdyţ porovnáme normy vymezené vnitřním řádem věznice s výpověďmi pamětníků, je moţné si především všimnout porušování hygienických norem z řad dozorců. Koupání vězňů se zde podle slov pamětníků provádělo jen málokdy a někdy dokonce vůbec, i kdyţ měli vězni právo třikrát za měsíc na celkovou očistu těla. Stravu pamětníci svorně popsali jako kvalitativně i kvantitativně nedostačující, dokonce se u pamětnice č. 1 objevilo podezření, ţe jim přidávali do kávy nějaké látky. Od roku 1949 vězni ve vyšetřovací vazbě museli pracovat. V Uherském Hradišti se na celách dralo peří, svazovalo lýko, pletly pásky do vloţek bot, svazovaly povřísla a rozmotávaly 50
provazy. Za práci vyšetřovaní nedostávali ţádnou odměnu, neplnění pracovních norem se zapisovalo do jejich posudku k soudu. Volný čas trávili vězni na celách, neměli moţnost půjčovat si knihy z vězeňské knihovny. Od roku 1951 se v rámci politické indoktrinace nabízely vězňům knihy, které vyzdvihovaly stávávající komunistický reţim. Udrţování kontaktu s rodinou bylo ve vyšetřovací vazbě povoleno. Dopisy se posílaly většinou jednou měsíčně a procházely přísnou kontrolou a cenzurou. Návštěvy většina pamětníků ve vyšetřovací vazbě neměla, kromě jednoho z nich, coţ můţe plynout z toho, ţe byl ve zdejší vazbě zavřen více jak dva roky. Z výpovědí pamětníků je patrné, ţe dozorci často plnily stanovy podle své nálady – ať uţ se jednalo o délku procházek, doby koupání či posílání dopisů rodině. Ve vyšetřovací vazbě se vězni umisťovali zvlášť podle toho, za co byli zatčeni. Pamětníci zde tedy do přímého styku s kriminálními vězni nepřicházeli. Vztahy mezi politickými vězni byly podle všech pamětníků velmi dobré, jednalo se většinou o vzdělané a inteligentní lidi, které reţim spojil dohromady. Vězeňský vzdor zde nebyl častý, vězni většinou chovali k dozorcům a vyšetřovatelům respekt, neboť jim mohlo hrozit fyzické násilí. Pokud vězni porušovali pravidla, jednali především ve prospěch ostatních spoluvězňů. Vzájemnou solidaritu mezi vězni potvrdili všichni pamětníci. Poskytnutí pomoci druhému mohlo být jistým vzdorem proti vězeňským orgánům, ale také proti stávajícímu reţimu. Ve vztazích vězňů se zaměstnanci věznice je nutné klást rozdíl mezi dozorce a vyšetřovatele. S pochopením a pomocí se pamětníci setkávali především u dozorců, kteří ve věznici pracovali i v předúnorovém období. Po komunistickém převratu se začali do věznic dosazovat noví dozorci. Při jejich výběru se bral především ohled na to, zda byli členy KSČ. Kaţdý z těchto dozorců pak procházel školením, ve kterém se poukazovalo na to, jak jsou protistátní vězni pro reţim nebezpeční. Z toho poté mohlo plynout jejich odměřené aţ násilné chování vůči těmto vězňům. Avšak i mezi těmito dozorci bylo moţno najít takové, kteří nakonec pochopili, ţe se jedná pouze o vzdělané a inteligentní lidi, kteří leckdy neměli s reakcionářstvím nic společného. Na chování vyšetřovatelů z řad příslušníků StB nevzpomínali pamětníci v dobrém. I kdyţ se někteří z nich přímo s násilím nesetkali, byli alespoň jeho svědky. Právě díky nelidským vyšetřovacím metodám, které byly ve vyšetřovací vazbě na 51
politických vězních pouţívány, vstoupila uherskohradišťská věznice do povědomí široké veřejnosti. V dnešní době se bývalí političtí vězni aktivně zasazují o to, aby byli ti, kteří měli jejich utrpení na svědomí, potrestáni. V současné době je věznice ve velmi zanedbaném stavu a stále se rozhoduje o jejím budoucím vyuţití. Vlastníkem této budovy je nadále Ministerstvo spravedlnosti. O vyuţití budovy projevil zájem Okresní soud Uherské Hradiště, který by do prostor věznice přemístil svou působnost. Velký zájem na odkoupení věznice také projevila obec Uherské Hradiště. Plány města zahrnují plnou rekonstrukci objektu věznice, kde by část budovy byla přestavěna na muzeum. Na podporu výstavby muzea v těchto prostorách vznikla Iniciativa za důstojné vyuţití věznice v Uherském Hradišti. Věznice však nadále zůstává nezměněna a hyzdí centrum slovácké metropole. O jejím osudu se nadále projednává, ovšem na konečný výsledek si zřejmě ještě hodnou chvíli počkáme.
52
SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK
ABS
Archiv bezpečnostních sloţek
aj.
a jiné
apod.
a podobně
arch.
archivní
atd.
a tak dále
atp.
a tak podobně
c. d.
citováno dříve
č.
číslo
čs.
československé
ČSR
Československá republika
ČSSR
Československá socialistická republika
ed.
editor
eds.
editoři
Inv. č.
inventární číslo
KSČ
Komunistická strana Československa
KSV
krajská soudní věznice
KV StB
Krajské velitelství Státní bezpečnosti
MNB
Ministerstvo národní bezpečnosti
MS
Ministerstvo spravedlnosti
MV
Ministerstvo vnitra
např.
například
NB
Národní bezpečnost
OStB
oblastní úřadovna Státní bezpečnosti
OSV
okresní soudní věznice
PČR
Policie České republiky
plk.
plukovník
s.
strana
Sb.
sbírka
SNB
Sbor národní bezpečnosti
SNZ
Správa nápravných zařízení
StB
Státní bezpečnost 53
SVS
Sbor vězeňské stráţe
TÚ
trestní ústav
tzv.
tak zvaný
UH
Uherské Hradiště
ÚV KSČ
Ústřední výbor Komunistické strany Československa
VB
Veřejná bezpečnost
VKR
Vojenská kontrarozvědka
VKS(b)
Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
54
SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY
Prameny ABS. Fond E/9 (Velitelství oddílu Správy vězeňské stráţe Uherské Hradiště). Inv. č. 1. Organizačný poriadok pre väznice Ministerstva vnútra v ČSR. 1950 - 1953. Arch. krabice č. 1. ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 1. Výroční zprávy. 1941 – 1942, 1944 – 1950, 1954. ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 5. Zápisy o předání a převzetí věznic, oddílu SVS, stanice SVS. 1945, 1951, 1952 – 1954. ABS. Přírůstek Brno z roku 1995. Karton č. 31. Inv. č. 7. Ministerstvo spravedlnosti – korespondence. 1949 – 1950. ABS. Fond A2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv. č. 68. Schůze kolegia 22. 12. 1951 – prozatímní řád vyšetřovacích věznic SNB. 1951. Arch. krabice č. 7. ABS. Fond A 2/1 (Sekretariát ministra vnitra I. díl). Inv.č. 95. Schůze kolegia 7. 8. 1952 – sjednocení čs. vězenství. 1952. Č. arch. krabice: 10. ABS. Fond A 8/1 (Inspekce ministra vnitra ČSSR I. díl). Inv. č. 459. Včela.
Literatura BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch (eds.). Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Mezinárodní politologický ústav, 2009. 1005 s. ISBN: 978-80-210-4844-7. BOUŠKA, Tomáš; LOUČ, Michal; PINEROVÁ, Klára (eds.). Českoslovenští političtí vězni. 1. vydání. Praha: Česká asociace orální historie, 2009. 351 s. ISBN 978-80-2545825-9. BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe!: Ţivoty politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. 1. vydání.
55
Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2008. 197 s. ISBN 80-86621-25-1. FOUCAULT, Michel. Dohlíţet a trestat: Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000. 427 s. ISBN 80-86019-96-9. GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vydání. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203124-4. GOFFMAN, Erving. Asylums: essays on the social situation of mental patients and other inmates. 1. publication. New York: Anchor Books, 1961. ISBN 0-385-00016-2. HAVLÍČKOVÁ,
Helena.
Dědictví:
Kapitoly
z dějin
komunistické
perzekuce
v Československu 1948 – 1989. 2. vydání. Poznání, 2008. 430 s. ISBN 978-80-8660677-4. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. HROCH, Miroslav. Úvod do studia dějepisu. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 304 s. ISBN 14-383-85. JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945 – 1955. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002. 253 s. ISBN 80–86224–34-1. KELLER, Jan. Sociologie, byrokracie a organizace. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. 191 s. ISBN 80-85850-15-X. PACNER, Karel. Osudové okamţiky Československa. 1. vydání. Praha: Themis, 1997. 719 s. ISBN 80-85821-46-X. POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. Vizovice: Nakladatelství Lípa, 2003. 693 s. ISBN 80-86093-68-9. SOLNAŘ, Vladimír. Systém československého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. 1. vydání. Praha: Academia, 1979. 248 s. ISBN 509-21-857. STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945 – 1955. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002. 248 s. ISBN 80-86224-33-3. TOMEK, Prokop. Dvě studie o československém vězeňství 1948 – 1989. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2000. 86 s. ISBN 80902885-0-2. 56
Uherské Hradiště: královské město na řece Moravě. 1. vydání. Uherské Hradiště, 2007. 492 s. ISBN 978-80-239-9873-3 Vězeňské systémy v Československu a ve střední Evropě 1945 – 1955. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 28. – 29. 11. 2001 v Praze v rámci grantového projektu GA ČR č. 409/99/0374. JANÁK, Dušan (ed.). 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2001. 217 s. ISBN 80-86224-28-7.
Internetové odkazy JILÍK, Tomáš. Věznice Uherské Hradiště – stručná historie [online]. [ cit. 19. 5. 2011]. Dostupné z WWW: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_uhh_01.php.
57
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 – Fotodokumentace vnitřních prostor a areálu věznice, plány věznice Příloha č. 2 – Návrh dotazníku, vyplněné dotazníky od pamětníka č. 3 a pamětníka č. 4
58