UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Prokop Bílý
Ruská zahraniční politika od nástupu Putina: Rusko jako Eurasijská velmoc?
Diplomová práce
Praha 2012
Autor práce: Bc. Prokop Bílý Vedoucí práce: PhDr. Emil Souleimanov, Ph.D.
Rok obhajoby: 2013
Bibliografický záznam BÍLÝ, P. Ruská zahraniční politika od nástupu Putina: Rusko jako eurasijská velmoc? Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra mezinárodních vztahů, 2012. POČET STRAN. Vedoucí diplomové práce PhDr. Emil Souleimanov, Ph.D.
Anotace Předkládaná diplomová práce pojednává o ruské zahraniční politice uskutečňované prezidenty Vladimirem Putinem a Dmitrijem Medveděvem. Studovaný fenomén je nahlížen optikou teorie neo-eurasijství ruského filosofa a politologa Alexandra Geljeviče Dugina. Výchozím bodem neo-eurasijské geopolitiky je přesvědčení o unipolaritě současného mocenského uspořádání a Amerikou řízené globalizaci jako nástroje její reprodukce. Alternativou nepřátelského, svobodný rozvoj národů omezujícího, atlantického řádu je spravedlivější multipolární mocenská konfigurace, k níž má svět dle postulátů neo-eurasijství dovést mesianistická mise eurasijského Ruska, které se však z atlantické nadvlády musí nejprve samo vymanit. Aplikace konceptu neo-eurasijství v kontextu ruské zahraniční politiky od roku 2000 pak ukazuje na zjištění, že ruskou zahraniční politiku lze v některých momentech skutečně považovat za neo-eurasijskou.
Abstract This thesis deals with the Russia’s foreign policy pursued by presidents Vladimir Putin and Dmitri Medvedev, respectively. The studied phenomenon is viewed through the lens of the theory of neo-Eurasianism, coined by the Russian philosopher and political scientist Alexander Gelevich Dugin. The starting point of the neo-Eurasian geopolitical theory is a conviction that the current world order is unipolar and that the U.S.-led globalization is an instrument of its reproduction. The alternative to the hostile, free development of nations curtailing, Atlantic order is represented by multipolarity which, according to the neo-Eurasian theory, will supposedly be established through the messianic mission of Russia-Eurasia, which has nevertheless first to free itself from the
Atlantic bond. Application of the neo-Eurasian theory in the context of Russian foreign policy since 2000 then points to the conclusion that Russia’s foreign policy can, to some extent, be considered neo-Eurasian.
Klíčová slova neo-eurasijství, Dugin, Rusko, ruská zahraniční politika, Putin, Medveděv, velmoc, geopolitika, imperialismus
Keywords Neo-Eurasianism, Dugin, Russia, Russian foreign policy, Putin, Medvedev, Great power, Geopolitics, Imperialism
Rozsah práce Počet slov: 13 680 Počet znaků (s mezerami): 103 420
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouze s využitím citovaných informačních zdrojů. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného akademického titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro účely výzkumu a studia.
V Horních Bludovicích dne 14. září 2012
Prokop Bílý
Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval PhDr. Emilu Souleimanovi, Ph.D. za vedení této diplomové práce a za poskytnutí užitečných, podnětných rad.
Obsah Úvod .............................................................................................................................. 8 1. Neo-eurasijství jako svébytná zahraniční a geo-politická doktrína...................... 13 1.1 Neo-eurasijství tématem akademických diskurzů ..................................... 13 1.2 Obecné vymezení neo-eurasijství ............................................................... 19 1.2.1 Formování neo-eurasijství a jeho zdroje................................................... 19 1.2.1 Eurasijská jednota ..................................................................................... 23 1.2.2 Kritika atlantismu...................................................................................... 25 1.3 Konkrétní geopolitické aspekty neo-eurasijství............................................... 26 1.3.1 Vytváření čtyř světových pólů ................................................................... 28 2. Neo-eurasijství v zahraniční politice post-sovětského Ruska................................ 38 2.1 Domácí podpora................................................................................................ 39 2.2 Politicko-bezpečnostní dimenze ruské zahraniční politiky ............................. 43 2.2.1 Bilaterální vztahy v kontextu globální diplomacie: boj proti atlantismu? ............................................................................................................................. 48 2.2.1 Blízké zahraničí ve světle integračních iniciativ: hřiště neo-eurasijců?... 51 2.3 Ekonomická dimenze........................................................................................ 54 2.4 Postřehy neo-eurasijců ..................................................................................... 56 2.5 Závěrečná metodologická odbočka: kontrafaktuální argumenty................... 57 Závěr........................................................................................................................... 59 Prameny a literatura .................................................................................................. 60 Projekt diplomové práce ............................................................................................ 65
7
Úvod Rozpadem Sovětského svazu (SSSR) nastalo v zemích zanikajícího východního bloku období hledání nové identity, jež by byla s to nahradit marxisticko-leninskou filosofii, rámující po dlouhá desetiletí veškeré počínání zemí nacházejících se na východ od železné opony. Ruská federace (RF) – nový nástupnický stát zaniknuvšího SSSR – jež se po více než čtyřicet let fakticky spolupodílela na podobě mezinárodní, resp. globální politiky, najednou jako by v důsledku značného úbytku vlivu na chod mezinárodní politiky – plynoucího najmě ze ztráty pozice supervelmoci – ztratila orientaci v kvalitativně (i kvantitativně) novém mezinárodním řádu. Hledání nové nosné ideje bylo především v Rusku provázeno rozvojem velkého množství teoretických přístupů a konceptů. Jedním z pokusů o příspěvek do debaty o roli a postavení Ruska v novém mocenském uspořádání je i idea neo-eurasijství ruského filosofa, politologa a politika Alexandra Geljeviče Dugina. Koncept „Eurasie“ je Duginem zamýšlen jako geopolitická alternativa unipolárního uspořádání mezinárodních vztahů nastoleného po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu. Jako takový je neo-eurasijský projekt koncipován multipolárně a neomezuje se pouze na oblasti jež jsou z geografického hlediska součástí euroasijského kontinentu. Typickým je silné vymezení vůči globalizaci, Duginem nahlížené jako „jednorozměrný, jednovektorový fenomén, který usiluje o univerzalizaci západních
(tj.
anglosaských,
amerických)
názorů“
a
„vnucení
atlantického
paradigmatu“.1 Ideu
neo-eurasijství
je
možno
chápat
v několika
rovinách.
Vedle
2
stěžejní geopolitické je to např. i úroveň societární , kdy lze neo-eurasijství vnímat též jako výsledek již zmíněného procesu hledání ruské identity. Zatímco klasické eurasijství, v němž má jeho moderní varianta svůj původ, se vymezovalo proti románsko-germánské evropské identitě, neo-eurasijství se vymezuje vůči atlantismu a Západu jako takovému.3 Zdroje své identity čerpá z Ruska, na něž nahlíží jako na svébytnou entitu, produkt 1
Dugin, Alexander G. (2004) The Eurasian Idea. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1884, staženo 30.6.2012. O ztotožnění globalizace s amerikanizací lze samozřejmě polemizovat. 2 Neo-eurasijství je komplexním souborem postojů společně formujících specifický světonázor. Vedle geopolitické a societární roviny se neo-eurasijství projevuje dále též v rovině filosofické, kulturní (civilizační), ekonomické, či vojensko-politické. Operacionalizaci v této práci podléhá téměř výlučně jen rovina geopolitická. 3 Voráček, Emil (2004) Eurasijství v ruském politickém myšlení: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out, s. 43.
8
hegeliánské syntézy evropského a asijského živlu. Rusku bylo dle neo-eurasijců dějinami přiřknuto zvláštní civilizační, ba mesiánské poslání, jehož smyslem je postupné sjednocení fragmentovaných euro-asijských národů a osvobození světa od euroatlantické nadvlády. 4 V tomto kontextu je prvním krokem budování multipolárního světa strategická, geopolitická a ekonomická integrace eurasijského severu.5 Neo-eurasijskou vizi je tedy nutno naplňovat skrze zahraniční politiku. Jelcinův a zvláště pak Gorbačovův zahraničněpolitický odkaz budí v neo-eurasijcích rozčarování. Gorbačovovu éru považuje Dugin za jednu z nejtragičtějších v dějinách Ruska (Sovětského svazu), neboť tehdejší politické vedení dle něj přispělo k pádu „gigantického euroasijského organismu“ a uskutečňovaná politika vycházející vstříc západním požadavkům vedla k rozpadu Sovětského svazu a redukci jeho světového vlivu na nulu. Smysl Ruska a ruského národa přitom dochází dle Dugina svého naplnění právě a jen v impériu, a proto je zapotřebí obnovení velké nadnárodní říše, v níž by Rusové hráli ústřední úlohu. Jinak hrozí, že jako národ navždy zaniknou.6 Vzhledem k tomu, že Moskva ve srovnání s nejasnou, labilní Jelcinovou érou – neo-eurasijci rovněž nahlíženou s patřičným despektem – nastolila, a po zformování mocenského duomvirátu upevnila, rozhodný, asertivní, imperiální směr své zahraniční a bezpečnostní politiky s cílem restaurovat ztracený velmocenský status,7 nabízí koncept neo-eurasijství pozoruhodný, aktuální náhled na ruské velmocenské ambice. Cílem práce je snaha prokázat, že vliv neo-eurasijců na podobu ruské zahraniční politiky není zanedbatelný a v některých momentech dokonce zcela zastiňuje umírněné, prozápadně
orientované
iniciativy.
Ve
skutečnosti
lze
dle
nás
v některých
zahraničněpolitických momentech hovořit dokonce o naplňování Duginovy vize, což by znamenalo návrat ruských politických elit k imperialistickému uvažování o zahraniční politice, jež bývá tradičně spojováno spíše s carskou či sovětskou epochou ruských dějin. Je-li vliv neo-eurasijců skutečně takový, jak soudí autor tohoto textu, pak lze předpokládat, že ruská zahraniční politika bude reflektovat jasně rozeznatelné prvky neoeurasijství – anti-atlantismem, asertivitou na globální úrovni a integračními snahami 4
Chaudet, Didier – Parmentier, Florent – Pélopidas, Benoît (2009) When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia. Surrey: Ashgate, s. 101. 5 Dugin (2004), The Eurasian Idea. 6 Dunlop, John B. (2003) Alexander Dugin’s Foundations of Geopolitics. Working Paper Series on Russia and the Former Soviet States, s. 14-16, http://www.princeton.edu/~lisd/publications/wp_russiaseries_dunlop.pdf (relativně stabilní). 7 Např. Bugajski, Janusz (2004) Cold Peace. Russia’s New Imperialism. Westport: Praeger; Mankoff, Jeffrey (2009) Russian Foreign Policy: The Return of Great Power Politics. Lanham: Rowman & Littlefield; Trenin, Dmitry, Russia Leaves the West. Foreign Affairs. 2006, Vol. 85, No. 4, s. 87-96.
9
v post-sovětském prostoru počínaje, sbližováním s Íránem, Indií, Japonskem, vybranými zeměmi Evropské unie a opatrným přístupem k Číně konče. Abychom mohli potvrdit, případně vyvrátit platnost vyřčené hypotézy, je zapotřebí formulovat následující výzkumné otázky: Jakou váhu má prostorová dimenze mezinárodních vztahů v ruském (zahraničně)politickém a bezpečnostním diskurzu? Nachází Rusko podporu pro neo-eurasijský projekt mezi zeměmi ve svém „sousedství“? Korespondují jednotlivé zahraničněpolitické kroky Ruské federace s postuláty neoeurasijství? Pokud ano, jaké důsledky má a může tato skutečnost mít pro regionální, potažmo globální bezpečnostní prostředí? Lze po důkladném zvážení všech fakt označit současné Rusko za eurasijskou velmoc? Literatura k tématu neo-eurasijství v českém prostředí v podstatě neexistuje. Pokud je nám známo, eurasijstvím se v kontextu České republiky zabývá pouze jedna monografie8, která je navíc spíše podrobným historickým a intelektuálním exkurzem do širších souvislostí formování, vývoje a zániku klasického eurasijství. Informace o neoeurasijství, byť i jen stručné, až na krátkou noticku o pokračovatelích eurasijců Panarinovi a Duginovi absentují. Co se periodické literatury týče, je stav bádání rovněž tristní. Dosud byla publikována pouze jediná stať monotematicky pojednávající o neoeurasijství – z pera plzeňských politologů Kaliniče a Naxery9 – která se na velmi omezeném prostoru snaží, dodejme že vcelku úspěšně, nastínit základní východiska Duginova konceptu. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že badatelé se zájmem o studium neo-eurasijství musí sáhnout po cizojazyčných dílech. Už na první pohled zde panuje o poznání příznivější stav. Vedle obligátní Duginovy klíčové monografie,10 v níž je teorie neoeurasijství představena v celé své šíři, vyčnívají nad velkým množstvím monografií (včetně sborníků) především příspěvek Marlène Laruelle 11 a Alexandera Höllwertha12. Zvláště pak Laruelle podává vyčerpávající přehled o všech aspektech neo-eurasijství, včetně jeho neruských (židovských, muslimských, tureckých) variant. Za obrovský nedostatek však považujeme skutečnost, že ani jedna z uvedených publikací nebyla 8
Voráček, Emil. Eurasijství v ruském politickém myšlení: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out, 2004. 9 Kalinič, Petr – Naxera, Vladimír, Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina. Rexter. 2011, roč. 9, č. 2, s. 31-56. 10 Dugin, Alexander G. Osnovy geopolitiki: Geopolitičeskoje buduščeje Rossii. Moskva: Arktogeja, 1997. 11 Laruelle, Marlène, Russian Eurasianism: An Ideology of Empire. Washington: Woodrow Wilson Center 2008. 12 Höllwerth, Alexander. Das sakrale eurasische Imperium des Aleksandr Dugin: Eine Diskursanalyse zum postsowjetischen russischen Rechtsextremismus. Stuttgart: Ibidem 2007.
10
přeložena do češtiny, čímž se výrazně zužuje badatelský prostor těm, kteří cizími jazyky zrovna nevládnou. Pokud jde o zahraniční akademické stati, bylo na téma neo-eurasijství publikováno bezpočet studií, spíše je problém ve velké změti materiálu odlišit kvalitní od méně kvalitních pojednání. Zájem autora o studium ruské zahraniční politiky z perspektivy neo-eurasijství je tak ve světle výše zmíněného umocněn skutečností, že tento proud ruské neo-imperiální politiky, až na diskutované ojedinělé výjimky, v podstatě zcela uniká pozornosti českého akademického prostředí. Na druhé straně od této práce nelze očekávat zásadní průlom – už vzhledem k existenci kvalitní zahraniční literatury – spíše se budeme snažit přispět k lepšímu porozumění neo-eurasijství v rámci akademicky zanedbávané skupiny neoimperiálních směrů ruského zahraničněpolitického uvažování. Z metodologického hlediska se jedná o kvalitativní interpretativní výzkum, založený do značné míry na subjektivní interpretaci předkládaných faktů. Předmětem výzkumu a zároveň případem zamýšlené diplomové práce bude, jak je z výše uvedeného patrné, uskutečňování zahraniční politiky Ruské federace pokrývající údobí od nástupu Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 po současnost.13 Vzhledem k tomu, že cílem práce není prostý popis situace ve sledovaném období, avšak ani snaha přispět k lepšímu poznání obecnějšího fenoménu či k rozvoji abstraktnějších teorií, jeví se jako nejvhodnější metodou zpracování tématu disciplinovaná interpretativní studie, nacházející se na pomezí jedinečné a instrumentální případové studie. K přijetí tohoto typu kvalitativní metodologie nás vede rovněž epistemologický předpoklad, podle něhož „…interpretativní porozumění skýtá přinejmenším stejnou vědeckou hodnotu jako teoretické příčinné vysvětlení.“14 Podle definice disciplinované interpretativní studie Michala Kořana může být za případ vybrán jev, který se ve sféře výzkumníkova zájmu ocitl z důvodu své jedinečnosti či významu – tím oproti kolísavé diplomacii Jelcinově kvalitativně nová, koncepčně definovatelná zahraniční politika Putina, resp. Medveděva bezpochyby je. Teorie, prostřednictvím níž je daný fenomén prozkoumáván – v našem případě Duginova geopolitická koncepce neo-eurasijství – pak poslouží jen „jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu.“15 Zvolená metodologie tak na základě 13
S ohledem na předložení projektu diplomové práce v únoru 2011 se „současností“ myslí zhruba konec roku 2010. Nejnovější vývoj na poli ruské zahraniční politiky tak není až na ojedinělé výjimky postihnut. 14 Kořan, Michal (2008) Jednopřípadová studie. In Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 34. 15 Kořan (2008), s. 34.
11
operacionalizace Duginovy teorie umožní v ruské zahraniční politice – především pak její politické, bezpečnostní a ekonomické dimenzi – identifikovat jednotlivé prvky neoeurasijství, což následně poskytne možnost stanovit, zda lze zahraniční politiku Ruské federace označit za „neo-eurasijskou.“ Metodou sběru empirických dat bude především rozbor odborné literatury, v menší míře pak analýza vybraných prohlášení předních ruských politiků týkajících se zahraniční (bezpečnostní) politiky. Text práce je strukturován do dvou základních kapitol. V první, teoretičtěji orientované kapitole bude nejprve koncept neo-eurasijství zasazen do rámce akademických diskurzů a následně představen v podobě formulované Alexandrem Duginem. Druhá kapitola nabídne empirickou analýzu reakcí Putinovy, resp. Medveděvovy administrativy na z hlediska ruské zahraniční politiky podstatné momenty v období od roku 2000, s cílem identifikovat v nich rysy neo-eurasijství. Jestliže v první kapitole autor tohoto textu zaostřuje na operacionalizaci teoretických konstrukcí A. Dugina, přičemž klíčovým je zde zodpovězení otázky „Co je neo-eurasijství?“, v druhé kapitole se zabývá praktickou realizací Duginova konceptu, zahrnující rozbor konkrétních politických, bezpečnostních či ekonomických strategií sledovaných RF. Snaha potvrdit či vyvrátit vyřčenou hypotézu je rámována hledáním odpovědi na otázku „Je idea neo-eurasijství uskutečňována?“, resp. „Jak ideu neoeurasijství uskutečnit?“ V závěru práce jsou zjištěné poznatky systematizovány a diskutovány s ohledem na naplnění deklarovaných cílů.
12
1. Neo-eurasijství jako svébytná zahraniční a geo-politická doktrína Ruská post-sovětská zahraniční debata prošla od rozpadu SSSR určitým vývojem. I přesto, že je období devadesátých let spojováno s permanentní reformulací zahraničněpolitických směřování, což někteří pozorovatelé připisují krizi ruské národní identity,16 lze v rámci celospolečenské diskuze o zahraniční politice v tomto období sledovat dosažení konsenzu v otázce role, kterou má RF v mezinárodní aréně hrát: Rusko je velmocí, třebaže momentálně oslabenou, a jako velmoc by měla sledovat nezávislou zahraniční politiku.17 Druhé specifikum ruské zahraničněpolitické debaty poslední dekády 20. století představuje pozvolné vynořování dvou provázaných, vzájemně se posilujících diskurzů: geopolitického a eurasijského.18 S postupným etablováním geopolitiky narůstal mezi politickými elitami, ale i běžným obyvatelstvem její význam a postupně se, jak uvádí Alexandr Sergunin, „…stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování
prostorové
dimenze
politiky.“19
Možné
vysvětlení
vzestupu
geopolitiky/eurasijství nabízí Natalia Morozová, podle níž se z velkého množství soupeřících přístupů a koncepcí podařilo geopolitickému a eurasijskému diskurzu prosadit najmě proto, že se jako jediné pokusily komplexně vyrovnat s rozpadem Sovětského svazu.20
1.1 Neo-eurasijství tématem akademických diskurzů Vzhledem k tomu, že v této práci zaměřujeme pozornost především na geopolitické momenty neo-eurasijství, je jistě na místě upřesnit, jak s Duginovou koncepcí z hlediska geopolitiky jako vědní disciplíny pracujeme. Ergo, metodologicky navazujeme na
16
O’Loughlin, John – Tuathail, Gearóid Ó – Kolossov, Vladimir, Russian geopolitical culture and public opinion: the masks of Proteus revisited. Transactions of the Institute of British Geographers – New Series. 2005, Vol. 30, No. 3, s. 322. 17 Mankoff (2009), s. 11-12. 18 Morozova, Natalia, Geopolitics, Eurasianism and Russian Foreign Policy Under Putin. Geopolitics. 2009, Vol. 14, No. 4, s. 668. 19 Citováno dle Kalinič, Petr – Naxera, Vladimír, Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina. Rexter. 2011, roč. 9, č. 2, s. 32. 20 Morozova (2009), s. 668.
13
konceptualizaci kritických geopolitiků Johna O‘Loughlina a Gearóida Ó Tuathaila, zaostřujících na rovinu geopolitických diskurzů. Podle autorů vyrůstají oficiální geopolitické diskurzy dané země, označované jako formální geopolitika, praktická geopolitika a populární g., z geopolitické kultury, jež je prostorem třídění sedimentovaných geopolitických představ o státní identitě, pozici a roli daného státu v mezinárodním systému tak, jak se vyvíjely v průběhu dějin. Postupem
času
geopolitických
vede
proces
tradic21,
jež
třídění jsou
geopolitických ztělesněním
představ
příslušných
ke
zformování
formalizovaných,
kodifikovaných, kanonizovaných geopolitických představ o identitě státu, národních zájmech či normativech a prioritách zahraniční politiky. Geopolitické tradice jako součást
geopolitické
kultury
pak
nacházejí
svého
vyjádření
ve
vysoce
profesionalizovaných narativech o zahraniční politice (formální geopolitika), narativech politiků a diplomatů (praktická geopolitika) či v narativech vyskytujících se v prostoru populární kultury a veřejného mínění (lidová geopolitika).22 Náš text operativně kombinuje analýzu všech tří geopolitických rovin, přičemž nejméně prostoru je z uvedené triády věnováno geopolitice populární. Činíme tak jednak proto, že se jednotlivé roviny geopolitických diskurzů mohou vzájemně ovlivňovat a striktní setrvání na jedné z rovin by nás mohlo ochudit o relevantní poznatky, jednak též ze samotné povahy této práce, předmětem jejíhož výzkumu je zahraničněpolitická praxe RF, která je ex definitione vyjádřením praktické roviny geopolitiky. Jak uvidíme, jsou to právě roviny formální a praktické geopolitiky, na nichž se neo-eurasijský diskurz projevuje zdaleka nejvíce. Na rovině formální geopolitiky se v Rusku na přelomu tisíciletí dle Natalie Morozové etablovaly tři proudy, které lze označit jako tradicionalistický, modernistický a civilizační. Každá z těchto současných geopolitických orientací, nahrazujících nacionalistický a liberální geopolitický diskurz počátku devadesátých let, svým vlastním
21
O‘Loughlin a kol. v ruské geopolitické kultuře identifikují následující tři tradice: západnickou, nahlížející na Rusko jako na organickou součást západní, tj. židovsko-křesťanské civilizace, dále dle názoru autorů dominantní, a některé prvky Duginova neo-eurasijství inkorporující, demokraticko-etatickou tradici, zdůrazňující velmocenský status Ruska jako specifické civilizace a protiváhy americké moci, a konečně neo-eurasijskou a neo-komunistickou geopolitickou tradici, jež se hlásí k protizápadní orientaci, odvolávaje se při tom na imperiální dědictví Sovětského svazu (O’Loughlin – Ó Tuathail – Kolossov (2005), s. 329-333). Na neo-eurasijství je tedy nutno nahlížet jako na svébytnou geopolitickou tradici. Snad jen dodejme, že autoři v diskutovaném článku prezentovali výsledky výzkumu zaměřeného na vztahy mezi geopolitickými představami a tradicemi a jejich vyjádření na rovině populární geopolitiky. Formální ani praktický geopolitický diskurz nebyl předmětem jejich zájmu. 22 O’Loughlin, John – Tuathail, Gearóid Ó – Kolossov, Vladimir (2005), s. 324-325.
14
způsobem odkazuje k eurasijství.23 Zatímco tradicionalisté a modernisté se za účelem zachování ruské teritoriální integrity a posílení mezinárodního postavení Ruska odvolávají na ruskou-eurasijskou identitu, přívrženci civilizačního proudu ruské geopolitiky navazují na intelektuální zdroje klasického eurasijství dvacátých a třicátých let 20. století, s cílem nalézt raison d‘être Ruska v období po konci studené války.24 Detailnější prozkoumání jednotlivých škol poodhaluje pozici neo-eurasijství v rámci eurasijského diskurzu. Tradicionalisté zdůrazňují kontrolu nad prostorem, jež je dle nich základním modem vztahů mezi státy. Touto optikou lze eurasijství interpretovat jako nástroj teritoriální kontroly prostoru velké Rusi, odkazem na tradiční soužití mongolských,
turkických
a
slovanských
národů
obohacený
navíc
určitým
etnonacionálním významem. Tradicionalisté se snaží ospravedlnit existenci Ruska v současných hranicích, přičemž nastiňují možnost geopolitické expanze.25 V této souvislosti není bez zajímavosti zmínit postoj Andreje Cygankova, jenž Duginovo neoeurasijství přirovnává k „revolučnímu expanzionizmu“ či ke škole „bezpečnosti skrze expanzi,“26 nápadně evokující hegemonický koncept „ofenzivního realismu“ Johna Mearsheimera.27 Modernisté pro změnu akcentují moc jako princip mezinárodní politiky. Poukazem na multipolaritu mezinárodních vztahů předpokládají rozdělení světa do vojensky, ekonomicky, politicky a civilizačně odlišných center moci – jakýchsi „velkých prostorů“. Multivektorová zahraniční politika zajišťuje Rusku velmocenský status a díky ní je vnímáno jako nepostradatelný poskytovatel kolektivní bezpečnosti a považováno za jeden z pilířů multipolárního uspořádání. 28 V rámci třetího – civilizačního proudu je možno pozorovat štěpení na stoupence ideokratické koncepce „ostrova Rusko“ (Vadim Cimburskij) a geopolitického „ruského heartlandu“ (Alexandr Dugin). Cimburskij navazuje na klasiky dvacátých a třicátých let, kteří odvozovali ruskou identitu od momentu objevení a obsazení Sibiře. Zkušenost Ruska se „skvělou izolací“ ze 17. století tvoří základy geopolitického „ostrova Rusko“ a 23
„Eurasijství“ se tedy stalo klíčovým termínem ruského geopolitického diskurzu. Morozova (2009), s. 669-676. 25 Morozova (2009), s. 677. 26 Citováno dle Morozova (2009), s. 675. 27 Podle Mearsheimera nutí svépomocný anarchický mezinárodní systém státy k maximalizaci (vojenské) moci, jež by zajistila jejich přežití. Vzhledem k tomu, že žádný ze států ve skutečnosti neví, jak mnoho relativní moci k zajištění přežití je zapotřebí, usiluje v posledku každý z nich skrze agresivní, expanzivní politiku (případně fyzickou eliminaci rivalů) o dosažení regionální hegemonie. Skutečně bezpečné se však dle Mearsheimera státy cítí až v momentě, kdy dominují systému (Mearsheimer, John (2001) The Tragedy of Great Power Politics. New York: W. W. Norton). 28 Morozova (2009), s. 678-679. 24
15
ruské civilizační identity. RF se dle Cimburského musí poučit z historie a vzdát se pokusů o zahrnutí Kavkazu a střední Asie do svého teritoria – jak je možno vyčíst z geopolitické koncepce Duginovy – a sledovat autentický politický kurz, jímž je revitalizace Sibiře a Dálného východu.29 Duginova teorie se ve skutečnosti vyznačuje přesahem jak k „tradicionalistům“ (odkaz k historicky sdílenému prostoru euroasijských národů), tak k „modernistům“ (svět diferenciovaný do velkých prostorů) a pokrývá tedy celé spektrum diskurzů formální geopolitiky. Dugin nicméně akcentuje především civilizační misi Ruska pramenící z geopolitických daností, a proto je nutno trvat na klasifikaci Morozové a neztotožňovat formální geopolitiku s neo-eurasijstvím, k čemuž by jeho definiční rámec mohl na první pohled vybízet. Nelze říci, že by geopolitický, resp. eurasijský diskurz zcela ovládl ruskou zahraničněpolitickou debatu, jak by se z výše uvedeného mohlo zdát. Je ovšem pravda, že každá zahraničněpolitická debata v RF bude přinejmenším odkazovat k příslušným geopolitickým tradicím a tu více, tu méně používat geopolitického slovníku. Dokazují to i aktuální zahraničněpolitické myšlenkové směry, zahrnující pestrou směsici názorů a orientací. Některé z nich jsou umírněné, pragmatické, pro-atlantické, směřující k integraci se Západem, zatímco jiné konzervativní, ortodoxní, ofenzivní, usilující o obnovu myšlenky mocné ruské říše. Detailnější prozkoumání jednotlivých proudů však napoví, že je lze redukovat na jediný společný jmenovatel, jímž je i zde se objevující otázka ruské identity, otázka hledání ruského raison d‘être. Dle některých pozorovatelů tvoří tyto fundamentální otázky jádro současné ruské zahraničněpolitické debaty a z odpovědí na ně lze vyčíst jak celkové spektrum zahraničněpolitického diskurzu, tak podobu samotné zahraniční politiky Ruské federace.30 Anna Lowry identifikuje v rámci ruského zahraničněpolitického diskurzu tři školy: tzv. „velmocenské realisty“, „liberální západníky“ a skupinu tvořenou rozličnými nacionálními proudy pokrývající škálu od neo-imperialistů po etnické nacionalisty. Zatímco dominující
velmocenští realisté obhajují
velmocenský
status
Ruska,
vyzdvihujíce současně vojenskou složku zahraniční politiky, marginální liberální západníci a nacionalisté akcentují ekonomická témata, resp. význam etnicity a ruského 29
Morozova (2009), s. 680-682. Lowry, Anna (2010) Russia’s Foreign Policy Debates: Perspectives on Rising Powers. Sigur Center for Asian Studies – Policy Brief, http://www.risingpowersinitiative.org/wpcontent/uploads/policybrief_dec2010_russiafpdebate.pdf, staženo 14.7.2012 30
16
impéria. Velmocenští realisté také proponují větší zapojení Ruska do globálních i regionálních záležitostí či strategické partnerství s Čínou doplněné o nezávislou politiku směrem k Íránu. Naproti tomu liberální západníci hlásají spojenectví s Evropou za účelem vyvažování Číny a požadují tvrdý přístup k Íránu, zatímco v případě nacionalistického proudu lze hovořit na jedné straně o podpoře Číny a Íránu jako protizápadních sil (neo-imperialisté), na straně druhé pak o odmítání jakýchkoliv vazeb na Čínu a nepřátelském postoji k Íránu jako muslimské zemi (etničtí nacionalisté).31 V konečném důsledku je tedy kategorizace Anny Lowry jen jiným pojmenováním výše uvedených geopolitických tradic O’Loughlina a kol. (demokratický etatismus, západnictví a neo-eurasijství, resp. neo-komunismus), což dle nás mj. potvrzuje těsnou provázanost zahraniční politiky s geopolitickým diskurzem. Neo-eurasijství lze identifikovat i na pozadí ruského (geo)strategického diskurzu, rovněž úzce provázaného se zahraničněpolitickou, resp. geopolitickou debatou. Podle Jurije Fedorova existují v rámci současného ruského strategického myšlení čtyři hlavní proudy.32 První z nich, označovaný jako škola tzv. „tvrdých tradicionalistů“ (hard traditionalists), usiluje o obnovu mocné ruské říše na půdorysu zaniklého Sovětského svazu, jehož restauraci považuje za osudovou dějinnou misi ruského národa. Přívrženci této školy – dosud ne zcela oproštěni od studenoválečnické mentality a rétoriky – čerpají z odkazu slovanofilů a eurasijců a poukazují na trvalý antagonismus mezi Ruskem a Západem, podezřívaným – v čele s USA a NATO – z úmyslu rozvrátit ruskou identitu. Hrozbě ze strany Západu lze dle tvrdých tradicionalistů čelit prostřednictvím udržování početného jaderného arsenálu, silných konvenčních sil schopných v případě potřeby vést válku v Evropě či budováním vojenských aliancí se zeměmi bývalého Sovětského svazu. Druhý proud představují „pragmatisté“. Bezpečnostní hrozby dle pragmatistů představují především potenciální konflikty nízké intenzity v ruském příhraničí (severní Kavkaz), šíření zbraní hromadného ničení, islámský terorismus či „měkké hrozby“ jako ilegální obchod s drogami nebo zbraněmi, a nikoliv Západ, jak prohlašují tvrdí tradicionalisté. Vojenská konfrontace se Spojenými státy či NATO je dle zastánců této školy vyloučena už proto, že Rusko bez jejich přispění nebude s to efektivně čelit
31
Lowry (2010), Russia’s Foreign Policy Debates: Perspectives on Rising Powers. Následující klasifikace ruského strategického myšlení je převzata z Fedorov, Yury E. (2006) ‘Boffins’ and ‘Buffoons’: Different Strains of Thought in Russia’s Strategic Thinking. Chatham House Briefing Paper – Russia and Eurasia Programme, http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/Research/Russia%20and%20Eurasia/bp0306russia. pdf, s. 2-5, staženo 10.7.2012. 32
17
aktuálním hrozbám. Na ruský jaderný potenciál je nahlíženo výlučně jako na prostředek odstrašení čínského expanzionizmu. Třetí školu ruského strategického myšlení lze označit za „multipolární“. Stoupenci této školy nahlížejí na mezinárodní vztahy jako na produkt interakcí Ruska, Evropy, Japonska, Číny a USA. Multipolaristé se však, podobně jako zastánci tvrdého tradicionalismu, vymezují vůči Spojeným státům, jež se údajně snaží omezit vliv Ruska v oblastech jeho tradičního zájmu; na rozdíl od tvrdých tradicionalistů však za účelem neutralizace „škodlivé“ americké politiky multipolaristé neužívají militantní rétoriku. Multipolární koncept zahrnuje dvě strategie zlepšení, resp. upevnění ruské globální strategické pozice. První z nich se snaží využít rozporů mezi USA a EU, resp. USA a Čínou jako základu pro vytvoření neformální koalice Ruska, vedoucích zemí EU a Číny, s cílem minimalizovat geopolitický vliv Ameriky. Cílem druhé strategie je utvoření tzv. Velkého trojúhelníku (Rusko, Čína, Indie), jehož smyslem je marginalizace role Spojených států a NATO. Konečně poslední proud ruského strategického myšlení Fedorov označuje jako „neo-imperiální“. V základních rysech se neo-imperialisté shodují s „multipolaristy“ – Rusko podle nich musí zajistit svou absolutní suverenitu a obnovit status mezinárodně uznávané globální velmoci, čehož dosáhne prostřednictvím udržování robustního nukleárního arsenálu, exportu energetických surovin, navázáním partnerství s Čínou a Indií (Velký trojúhelník) a v neposlední řadě politickou a ekonomickou kontrolou33 postsovětského prostoru (kromě pobaltských států). Na rozdíl od multipolaristů však usilují o oficiální uznání post-sovětského prostoru jako sféry výsadního vlivu Ruska, akcentují nutnost navázání „zvláštních vztahů“ s Evropskou unií a nezbytnost udržování masivních ruských strategických nukleárních sil. Podle
Fedorova
je
právě
neo-imperialismus v současnosti dominujícím
paradigmatem ruského strategického myšlení. Na druhé straně dle něj neo-imperialisté vycházejí z mylného předpokladu existence prorusky orientovaných sil v post-sovětském prostoru, které jsou připraveny nechat své země dobrovolně vejít pod faktickou ruskou nadvládu. Ve skutečnosti chtějí být politické elity těchto států pány vlastního osudu a jakýkoliv pokus ustanovit nové ruské impérium v těchto zemích pouze podněcuje protiruské nálady.34 33
V tomto bodě se neo-imperialisté odlišují od tvrdých tradicionalistů, jejichž vize zahrnuje vojenskou kontrolu post-sovětského prostoru. 34 Fedorov (2006), s. 5.
18
Ke kterým z proudů příslušných diskurzů tedy neo-eurasijství přiřadit? Snahou obnovit velmocenský status, který Rusku vedle vojenské a ekonomické moci propůjčí nadnárodní říše, doplněnou apelem na spojenectví s protizápadními silami, stojí Duginova koncepce v rámci zahraničněpolitické debaty na pomezí velmocenského realismu a neo-imperialismu. Pokud jde o strategický diskurz, stává se zařazení o poznání složitějším. Předběžně lze říci, že se neo-eurasijství vyznačuje prvky, které Fedorov přisuzuje škole tvrdých tradicionalistů, multipolaristů a dominujících neoimperialistů. Neo-eurasijská zahraniční politika by tedy v základních konturách měla být velmocenská, multipolární a neo-imperiální. Věříme že poté, co koncept neo-eurasijství operacionalizujeme (viz níže), stanou se tyto afiliace zřejmějšími.
1.2 Obecné vymezení neo-eurasijství Viděli jsme, že neo-eurasijství má v ruském zahraničněpolitickém, resp. geopolitickém a (geo)strategickém diskurzu své pevné, stálé místo. Dosud jsme se však blíže nezaměřili na vymezení definičních znaků neo-eurasijství. Jak je lze tedy definovat? Kde má svůj původ a kdy vstoupilo do širšího intelektuálního povědomí? Jedná se o autochtonní ruský ideový směr, nebo je neo-eurasijství směsicí rozmanitých myšlenek a čerpá z rozličných zdrojů? Hledání odpovědí na tyto otázky bude tvořit rámec, v němž se nyní budeme pohybovat.
1.2.1 Formování neo-eurasijství a jeho zdroje I přesto, že se neo-eurasijství na ruské intelektuální scéně objevuje až koncem osmdesátých let minulého století,35 své duchovní kořeny nachází v „klasickém“ eurasijství, jež se v ruském politickém myšlení objevuje již na počátku dvacátých let 20. století jako protiváha dvou velkých, v ruském kontextu tradičních intelektuálních proudů: europocentrického západnictví a slovanství akcentujícího slavjanofilství.36 Za přesný počátek eurasijství lze podle Marléne Laruelle považovat rok 1921, kdy v prostředí ruské
35
Milestones of Eurasism. International Eurasian http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=86, staženo 6.7.2012 36 Voráček (2004), s. 55.
Movement,
19
meziválečné emigrace vyšlo dílo s názvem „Obrat na východ“ („Turn to the East“).37 Někteří badatelé hovoří v souvislosti se vznikem eurasijství o roce 1920, kdy v Sofii vyšla kniha knížete N. S. Trubeckého s názvem „Evropa a lidstvo“, obsahující řadu základních eurasijských postulátů.38 Alexandr Dugin za duchovní zdroje neo-eurasijství považuje vedle teorií Trubeckého i díla dalších myslitelů první vlny ruské emigrace, jako byli např. geograf Petr Savickij, historik a teolog Georgij Florovskij či historik a geopolitik, profesor Yaleovy univerzity, Georgij Vernadskij.39 Mezi postavami, na něž neo-eurasijci s hrdostí odkazují, figuruje i jméno Lva Gumiljova, ruského etnografa, historika a filosofa, vězněného v padesátých letech v pracovním táboře v Mordově. Zde se Gumiljov setkává se Savickým, na jehož eurasijské teorie po propuštění z tábora, a následné rehabilitaci v roce 1956, navazuje svou pseudovědeckou teorií etnogeneze, tematizující mj. „působení kosmické energie a magnetického vyzařování Země na lidský organismus a na vývoj společností a kultur.“40 Odtud možná pramení Duginovo zaujetí pro různé obskurní, okultní nauky (Gustav Meyrink, Herman Wirth), modernu kritizující integrální tradicionalismus (Julius Evola) či různé esoterické proudy, jejichž vliv je v některých momentech Duginovy teorie velmi patrný.41 Navzdory svým teoriím pochybné vědecké kvality nicméně Gumiljov zůstává pro formování neo-eurasijství klíčovou postavou, a to zejména ze dvou důvodů. Zaprvé, byly to právě Gumiljovy práce, vycházející především v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, skrze něž se jisté segmenty dobové sovětské inteligence, včetně A. Dugina či v roce 2003 zesnulého Alexandra Panarina – dalšího význačného neoeurasijce, seznamovaly s eurasijstvím. 42 A zadruhé, Gumiljova koncepce eurasijského etnosu jako z dějin vzešlého konglomerátu ruského, turkického a mongolského etnika tvoří jádro etnografické (sociální) základny neo-eurasijské ideologie.43 Ne všechna Gumiljova díla mohla být v SSSR z pochopitelných důvodů publikována. Situace se změnila až s příchodem Gorbačova, který přijetím klíčových 37
Laruelle, Marlène (2007) The Orient in Russian Thought at the Turn of the Century. In Shlapentokh, Dmitry, Russia between East and West: Scholarly Debates on Eurasianism. Leiden: Brill, s. 10. 38 Voráček (2004), s. 99. 39 Milestones of Eurasism. 40 Voráček (2004), s. 36-37. 41 Kalinič – Naxera (2011), s. 34-35. Zájem o kvazivědecké disciplíny dokládají i názvy některých Duginových knih publikovaných v letech 1992-1997. Nejednoho čtenáře tak jistě zaujmou „Konspirologie“, „Mystéria Eurasie“ či „Hyperborejská teorie“. (Bio of Dugin. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1882, staženo 20.7.2012) 42 Voráček (2004), s. 37. 43 Milestones of Eurasism.
20
reformních kroků přispěl k celkovému uvolnění komunistického režimu a vytvoření příznivého prostředí pro svobodnější rozvoj i jiných než na marxisticko-leninské filosofii založených badatelských přístupů. V podmínkách glasnosti začaly být některými pravicovými autory šířeny Gumiljovy teorie, které se na konci osmdesátých let odrazily i v ideologii nové pravice. 44 Přibližně ve stejné době a ve stejném myšlenkovém milieu se poprvé objevují také Duginovy koncepce. Formotvorný proces neo-eurasijství jako takový lze rozdělit do pěti fází.45 Zatímco pro první dvě fáze, probíhající v letech 1985-1990, resp. 1991-1993, je charakteristická jistá ideová nevyjasněnost (neo-eurasijství v této době zastává pravicově konzervativní, tradicionalistická či ortodoxně monarchistická stanoviska), v průběhu třetí fáze vykrystalizovaly v rámci neo-eurasijského proudu tři specifické, navzájem rozeznatelné pozice. První z nich, vycházející z myšlenek nové pravice, označoval britský politický geograf Graham Smith jako „nacionální patriotismus“. Jeho protagonisté, mezi nimiž bylo lze nalézt i Dugina, Panarina, geopolitika Alexandra Prochanova či předsedu Liberálně demokratické strany Vladimira Žirinovského, se sdružovali zejména kolem nacionalisticky orientovaného časopisu Zavtra a zdůrazňovali geopolitickou dimenzi neo-eurasijství. Předním představitelem druhého proudu, který lze nazvat „komunistickým eurasijstvím“, je vůdce Komunistické strany Ruské federace (KSRF) Genadij Zjuganov. Z jazyka používaného čelnými představiteli KSRF lze vyčíst vyzdvihování sovětských dějin od roku 1917, silný vztah k ruské (sovětské) domovině, důraz na posílení struktur ruského státu či nutnost instalovat socialismus ve všech zemích eurasijského prostoru. Konečně poslední, třetí pozici v rámci neo-eurasijství Smith označuje jako „oficiální eurasijství“ a spojuje ji s demokratickými etatisty Jelcinovy administrativy, zvláště pak s Jevgenijem Primakovem.46 Demokratičtí etatisté považují Rusko za strážce eurasijského „Heartlandu“47, most propojující Evropu s Asií, ale především za velmoc, která má morální a politickou odpovědnost za vývoj v ruském „blízkém zahraničí“ (tj.
44
Voráček (2004), s. 37. Milestones of Eurasism. 46 Dnes bychom za „oficiální eurasijce“ mohli označit některé velmocenské realisty Putinova okruhu. 47 Geopolitické koncepci Mackinderova heartlandu a jejímu postavení v neo-eurasijských úvahách se detailněji věnujeme níže. 45
21
prostrou bývalého Sovětského svazu), oblasti klíčové zejména z hlediska ruské geopolitické bezpečnosti.48 Smithem navržená kategorizace neo-eurasijství ovšem dle našeho mínění není zcela přesná, neboť některé ze znaků Smithem připisovaných oficiálnímu eurasijství lze identifikovat rovněž v Duginově koncepci. V předposlední vývojové fázi (1998-2001) převládl nad ostatními verzemi neoeurasijství Duginův diskurz,49 který nově nachází svou pozici v politickém středu, vymezuje se vůči extrémistickým hnutím okupujícím oba konce pravolevého politického spektra a veřejně deklaruje svou podporu premiéru Primakovovi. Mohlo by se tedy zdát, že Dugin opustil pozice „národního patriotismu“ – použijeme-li Smithovu terminologii – a zaujal stanoviska blízká „oficiálnímu eurasijství“. Přesun k těmto pozicím je však třeba vnímat spíše politicky než z hlediska ideologické proměny. Dugin se též v roce 1998 stává poradcem předsedy Státní dumy Genadije Selezňova50 – tento krok považujeme s ohledem na realizaci neo-eurasijských (geo)politických cílů za zlomový, neboť neo-eurasijci od tohoto momentu získávají reálný potenciál ovlivňovat domácí i zahraniční politiku. Jak ještě uvidíme, Dugin postupně navázal úzké kontakty s řadou dalších vlivných, vysoce postavených politiků či představitelů bezpečnostních sborů. Formotvorný proces neo-eurasijské ideologie je pak zakončen během prvních tří let nového milénia, kdy Dugin nejprve v roce 2002 zakládá na půdorysech panruského „Eurasijského hnutí“, vytvořeného v dubnu předcházejícího roku, politickou stranu s příznačným názvem „Eurasie“, aby ji o rok později transformoval v „Mezinárodní eurasijské hnutí“.51
48
Smith, Graham, The Masks of Proteus: Russia, Geopolitical Shift and the New Eurasianism. Transactions of the Institute of British Geographers, New Series. 1999, Vol. 24, No. 4, s. 483-493. 49 Dugin je ze všech neo-eurasijců zdaleka nejvíce publikačně činný – některé z jeho více než deseti knih byly přeloženy vedle angličtiny i do němčiny, španělštiny, italštiny, srbštiny, turečtiny, arabštiny, gruzínštiny či rumunštiny – se svými koncepcemi slaví největší veřejný úspěch a ve srovnání s ostatními neo-eurasijci má prokazatelně největší přímý vliv na určité politické kruhy. Podle Marlène Laruelle tak lze Dugina považovat za hlavního teoretika neo-eurasijství, i když v devadesátých letech tuto pozici sdílel s Panarinem (Laruelle, Marlène (2008) Russian Eurasianism: An Ideology of Empire. Washington: Woodrow Wilson Center, s. 115). 50 Milestones of Eurasism; Bio of Dugin. 51 Milestones of Eurasism.
22
1.2.1 Eurasijská jednota Co si lze tedy pod pojmem „neo-eurasijství“ představit? V prvé řadě je to pojetí Ruska jako kompaktní civilizační entity zastřešující rozličné národy obývající společný rozlehlý prostor euroasijské pevniny. „Tato civilizace,“ píše v roce 1927 Nikolaj Trubeckoj, “je výsledkem staletí koexistence a interakce, a poněvadž byla formována společenskými, politickými a kulturními silami přicházejícími stejnou měrou z Evropy i Asie, dostala název Eurasie či Rusko-Eurasie.“52 Důraz na svébytnost eurasijské civilizace je podstatným prvkem rovněž v koncepcích neo-eurasijských. Alexandr Dugin se k postavení Ruska v rámci širší eurasijské kultury vyjádřil následovně: „Není pochyb o tom, že Rusko jde svou vlastní cestou. Jeho vnější podoby se neustále proměňují, někdy za dramatických okolností. Avšak v každé epoše lze sledovat obecnou linii – eurasijský směr, eurasijskou podstatu ruských dějin.“53 V rozhovoru
pro
čtvrtletník
New
Perspectives
Quarterly
vyjádřil
Dugin sounáležitost s autonomním euroasijským civilizačním okruhem snad ještě pregnantněji: „Domníváme se, že v celém post-sovětském prostoru – vyjma pobaltských států – máme co do činění s eurasijskou, nikoliv s evropskou či západní, civilizací.“54 Těmito a mnoha dalšími podobně laděnými tvrzeními, jimiž Duginovy texty překypují, implicitně prosvítá přesvědčení o ruské výjimečnosti, o Rusku jako pověstném „městě na hoře“. Samotné úvahy o vyvolenosti či jedinečnosti ruského národa ovšem v ruském (sovětském) kontextu nikterak výjimečné nejsou. O výjimečnosti ruského národa byli přesvědčeni koneckonců už klasičtí eurasijci či jejich ideologičtí rivalové slavjanofilové. Mentalita výjimečnosti pak dle Alexnadra Nikitina pronikla i do ideologie komunistického SSSR, jež zdůrazňovala roli SSSR jako socialistické supervelmoci, jedinečné ve svém modelu řízení společnosti a globálním ideologickém vlivu.55 Jak již tedy bylo výše řečeno, (neo-)eurasijci zdůrazňují kulturní, historickou a geografickou jednotu euroasijského kontinentu propojujícího civilizace východních 52
Citováno dle Bassin, Mark (2008) Eurasianism „Classical“ and „Neo“: The Lines of Continuity. In Mochizuki, Tetsuo (ed.) Beyond the Empire: Images of Russia in the Eurasian Cultural Context. Sapporo: Slavic Research Center, s. 284; zvýraznění původní. 53 Dugin, Alexander G. (2004) Program of Eurasia Movement. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=455, staženo 4.7.2012 54 Dugin, Alexander G., Pax Russica: For Eurasian Alliance Against America. New Perspectives Quarterly. 2008, Vol. 25, Issue 4, s. 58. 55 Nikitin, Alexander, Russian Foreign Policy in the Fragmented Post-Soviet Space. International Journal on World Peace. 2008, Vol. 25, No. 2, s. 3.
23
Slovanů s turkotatarskými a ugrofinskými národy. Teritoriální fragmentace Eurasie je přirozeně vyloučena. Rusko jako největší země Ruska-Eurasie – specifické kulturní zóny, jejíž hranice jsou v eurasijském podání vytyčené historickými hranicemi Ruského impéria56 a nejsou tedy totožné s dnešním geografickým chápáním „Eurasie“ – bylo dějinami pověřeno určitým mesianistickým posláním, jehož cílem je sjednocení všech eurasijských národů pod taktovkou Moskvy. Pouze v univerzálním řešení Ruska-Eurasie naleznou rozmanité národy eurasijských stepí svého naplnění.57 Podle některých pozorovatelů slouží tyto koncepce k legitimizaci impéria, eurasijci považovaného za jedinou životaschopnou formu politické organizace multietnického euroasijského prostoru, v němž by ovšem vůdčí roli měli hrát Rusové. Dugin nacionalistický podtext svých úvah nezpochybňuje, ruský imperialistický nacionalismus však konceptualizuje především geopoliticky (v menší míře pak též nábožensky). Ruské etnikum přirovnává doslova k „eurasijským Římanům“, jejichž úkolem je vést a „sjednotit rozmanité národy a jazyky podle jejich konkrétního prostorově-náboženského světonázoru.“58 Ani v jeho případě nicméně nelze pochybovat o snaze odůvodnit existenci Moskvou – také „třetím Římem“ či „novým Jeruzalémem“ – řízené říše, třebaže sjednocené a ovládané na univerzalistickém, i jiná náboženská přesvědčení tolerujícím, principu.59 Duginovu pozici je však nutno oddělovat od jiných, extrémních manifestací nacionalistických tendencí, jež v současném Rusku získávají popularitu. Dugin sice v počátcích svého intelektuálního vývoje koketoval s pravicovým extremismem – v osmdesátých letech byl členem mysticko-nacionalistického kroužku „Černý řád SS“, v devadesátých letech pro změnu pomáhá založit Nacionálně-bolševickou stranu60 – avšak při mnoha příležitostech se od krajní pravice veřejně distancoval a nelze tudíž souhlasit s hodnocením Andrease Umlanda, který současného Dugina, dle našeho názoru
56
Voráček (2004), s. 115. Peunova, Maria, „Present Dangers“ Through The Looking Glass: Russian Neo-Conservatives‘ Designs For A (Retro)Empire In The „Near Abroad“. CEU Political Science Journal. 2007, Vol. 2. No. 2, s. 118. 58 Peunova (2007), s. 118. 59 V otázce náboženství se neo-eurasijci se svými duchovními předky rozcházejí. Zatímco „klasičtí“ eurasijci obhajovali nadřazenost ruské ortodoxie, neo-eurasijci hodnotu jiných náboženských vyznání nijak nesnižují a usilují o mezináboženský dialog, jehož cílem má být ekumenická jednota. Na druhé straně lze určitou „nadřazenost“ (v nejjemnějším možném významu toho slova) ruské ortodoxie spatřovat ve vůdčí roli, jíž má při sjednocování „eurasijských větví světových náboženství“ hrát (Dugin, Alexander G. (2001) Manifest of the Eurasist Movement. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=454, staženo 6.7.2012) 60 Nacionálně-bolševickou stranu Dugin v roce 1998 kvůli ideologickým sporům opouští (Kalinič – Naxera (2011), s. 34-35) 57
24
ne zcela oprávněně, obviňuje ze sympatií k fašistickým, resp. neo-nacistickým hnutím.61 Navíc se zdá, že Umland nijak nereflektuje Duginův důraz na „imperiální inkluzi“ neruských a nerusky hovořících národů a národnostních menšin, stojící v ostrém protikladu k „nacionální exkluzi“ všemožných šovinistických, xenofóbních proudů, požadujících očištění Ruska od všeho neruského.62
1.2.2 Kritika atlantismu Další z charakteristických znaků klasického eurasijského myšlení, a jedno z východisek neo-eurasijství, představuje vyhrocená, v některých momentech v podstatě nepřátelsky formulovaná kritika Západu, resp. západní románsko-germánské civilizace.
„Kritika
základů západní kultury a civilizace,“ píše Emil Voráček, „představovala jeden ze zorných úhlů eurasijské ideologie. […] Eurasijci viděli v tezi o evropské civilizační misi cestu k tomu, aby se ostatní lidstvo stalo rukojmím Západu. Evropanství se tak stalo prvořadou příčinou krizí 20. století.“63 Eurasijská pozice, pokud jde o vztah k Západu, ovšem není tak jednoznačná. Klasičtí eurasijci sice na jedné straně kritizovali politicko-filosofické základy západní civilizace, a zvláště pak evropský šovinistický nacionalismus, na straně druhé se však nestavěli proti pragmatické ekonomické kooperaci se Západem.64 Rusko jednoduše nebylo ve dvacátých a třicátých letech natolik ekonomicky silné, aby si mohlo dovolit ignorovat obchodní styky se západní Evropou a už vůbec nebylo autarkní, aby mohlo sledovat politiku izolacionizmu – podle Marka Bassina považovanou některými eurasijci za jeden z hlavních politických principů65 – což si eurasijci nepochybně velmi dobře uvědomovali. Neo-eurasijci ve svých úvahách kritiku Západu poněkud modifikují. V duchu německé konzervativní revoluce a ovlivněn idejemi evropské nové pravice, dělí Dugin západní svět na Amerikou a Velkou Británií vedený atlantický blok, a evropský kontinentální blok s centry ve Francii a Německu. Antitezí Ruska-Eurasie a původcem současných ruských těžkostí už není, tak jako v úvahách klasických eurasijců, západní 61
Blíže k Umlandově argumentaci založené především na analýze vybraných, a dle našeho názoru tendenčně interpretovaných, Duginových tvrzení viz Umland, Andreas, Pathological Tendencies in Russian „Neo-Eurasianism“. Russian Politics and Law. 2009, Vol. 47, No. 1, s, 76-89. 62 Laruelle (2007), s. 15. 63 Voráček (2004), s. 131. 64 Morozova (2009), s. 673. 65 Bassin (2008), s. 291.
25
Evropa
či
její
románsko-germánské
jádro,
nýbrž
Amerika
a
vliv
jejich
nebezpečných, Eurasii ohrožujících hodnot šířených prostřednictvím globalizace. Kontinentální Evropa je naproti tomu vnímána neutrálně a za předpokladu, že splní určité podmínky, může na eurasijském projektu participovat.66 Z čeho tedy nepřátelská rétorika vůči Západu pramení? V jádru Duginovy argumentace lze nalézt ztotožnění globalizace s veskrze negativně pojímanou amerikanizací či ještě lépe přirovnání cílů americké zahraniční politiky v období po rozpadu bipolárního uspořádání k dosažení globální nadvlády.67 Není divu, že takové čtení americké zahraniční politiky, živené obavami z přetavení amerického unipolárního momentu v „nový světový řád“, vyvolává v řadách neo-eurasijců usilujících o multipolární organizaci mezinárodního systému silný odpor vůči USA. Podle Dugina představují neo-eurasijství a atlantismus dva zcela protichůdné, vzájemně se vylučující principy, jejichž vektory vedou vůdčí země obou bloků – Rusko, resp. USA – k nevyhnutelnému, absolutnímu střetu. Dějiny jednadvacátého století proto dle něj budou rámovány konfliktem těchto dvou nesmiřitelných koncepcí.68 Řada pozorovatelů se shoduje na tom, že neo-eurasijství plní též obrannou funkci. Oba myšlenkové směry totiž vznikaly v prostředí rozpadajících se státních struktur – eurasijství za dozvuků bolševické revoluce, neo-eurasijství v době rozpadajícího se sovětského impéria. V tomto kontextu tak lze eurasijskou proti-západnickou, resp. neoeurasijskou proti-atlantickou rétoriku vnímat jako mobilizační reakci cílenou na záchranu geopolitické soudržnosti eurasijského prostoru.69
1.3 Konkrétní geopolitické aspekty neo-eurasijství Východiskem geopolitické koncepce Alexandra Dugina tedy je, jak již bylo výše naznačeno, střet dvou fundamentálně antagonistických bloků. Dosud však nebyly dostatečně zvýrazněny geopolitické konotace tohoto dichotomického konfliktního schématu – konflikt mezi atlantismem a eurasijstvím je spíše než z hlediska ideového, resp. ideologického nutno vnímat prizmatem geopolitickým jako střet kontinentálních (tellurokratických), hierarchicky organizovaných, autoritativních mocností na jedné
66
Milestones of Eurasism. Bassin (2008), s. 286. 68 Bassin (2008), s. 286. 69 Bassin (2008), s. 285. 67
26
straně a námořních (thallassokratických), liberálně-demokratických, kapitalistických mocností na straně druhé.70 Dugin při konstrukci své koncepce ideově čerpá především z bipolárních geopolitických teorií, vycházejících ze soupeření dvou dominantních mocností a jejich spojenců či bloků. Klasickými reprezentanty těchto přístupů byli např. důstojník amerického námořnictva Alfred T. Mahan, britský geograf Halford J. Mackinder či americký geostratég Nicholas J. Spykman. Duginova geopolitická teorie pak dále rozvíjí konkrétně Mackinderův Heartland, Spykmanův Rimland, rozdělení světa do příslušných makroregionů vychází pro změnu z koncepce tzv. pan-regionů německého geopolitika Karla Haushofera.71 Od německého právníka a politického teoretika Carla Schmitta si vypůjčuje teorii tzv. velkých prostorů (Groβraum) či koncepci nomu, tj. obecné formy organizace objektivních a subjektivních faktorů daného území.72 Je tedy otázkou, nakolik je Duginova teorie původní a nakolik se jedná o syntézu přejatých myšlenek umně poskládaných v jednotný celek. Určitá eklektičnost je nicméně dle Emila Voráčka vlastní eurasijství jako takovému73 a Dugin by tudíž nijak nevybočoval ze zavedeného profilu svých předchůdců. Zvláště pak Mackinderova, resp. Sypkmanova tradice jsou v Duginově koncepci vskutku velmi zřetelné. Mackinder původně vycházel z předpokladu světa rozděleného do tří geografických regionů. První z nich, zahrnující oblast centrální Asie bez přístupu k nezamrzajícím přístavům, nazval „pivotní oblastí“. Druhý region označuje Mackinder jako tzv. vnitřní půlměsíc. Ten se rozprostírá na zbytku Eurasie, avšak nezahrnuje Japonsko a Velkou Británii. Konečně třetí oblast, tzv. vnější půlměsíc, tvoří zbytek světa. Mackinder též předpokládal, že kontinentální mocnost dominující pivotní oblasti svede s námořní mocností vnějšího půlměsíce boj o oblast půlměsíce vnitřního.74 Na konci druhého decennia 20. století Mackinder svou teorii s ohledem na vývoj v mezinárodních vztazích mírně modifikuje, když pivotní oblast přejmenuje na Heartland a rozšíří k Černému moři, Baltu a horním tokům velkých čínských a indických řek. Heartland nyní neobklopují půlměsíce, ale jednak tzv. světový ostrov, zahrnující Afriku se zbytkem Eurasie (bez Japonska a Británie), jednak zbytek světa. Význam 70
Kalinič – Naxera (2011), s. 37. Drulák, Petr (2003) Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, s. 46 a 65; Romancov, Michael (2002) Geopolitika. In Cabada, Ladislav – Kubát, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 422-428. 72 Laruelle (2008), s. 116. 73 Voráček (2004), s. 302. 74 Romancov (2002), s. 427. 71
27
Heartlandu, největší přírodní pevnosti, dle Mackindera nepřístupné námořním mocnostem, umocňují obrovské zásoby nerostných surovin a potravin, což Mackindera nakonec vedlo k formulaci onoho slavného výroku, který se, jak uvádí Michael Romancov, stal jedním ze základních paradigmat oboru: „Kdo ovládá Východní Evropu, ten vládne Heartlandu; kdo ovládá Heartland, ten vládne světovému ostrovu (Eurasie a Afrika); kdo ovládá světový ostrov, ten vládne světu.“75 Dugin Mackinderovo schéma přejímá, ústřední oblasti (Heartland) nicméně propůjčuje vlastní název a hovoří o ní jako o tzv. ruském velkém prostoru. Rusko musí v této oblasti hrát vedoucí roli už kvůli své rozloze, počtu obyvatel či úrovni industriálnětechnologického rozvoje. Tyto atributy dle Dugina slouží jako základ kontinentální integrace, jež má pod taktovkou Moskvy překročit hranice Heartlandu a zahrnout rovněž světový ostrov.76 Zde se však zájmy Ruska střetávají se zájmy námořních mocností usilujících skrze kontrolu prostoru – Nicholasem Spykmanem nazývaným Rimland77 – o izolaci mocnosti ovládající Heartland, což může v regionu pochopitelně vyvolávat tenze. Dugin si je nepochybně vědom Spykmanových konstrukcí shrnutých v tezi o kontrole Rimlandu, jež potenciálnímu hegemonovi této oblasti umožní ovládnutí Heartlandu, a tedy i kontrolu světového dění.78 Rimland je tedy pro bezpečnost Ruska kritickou oblastí, čemuž odpovídá i Duginova argumentace. Obavy z pronikání západních vlivů z prostoru Rimlandu lze dle něj odstranit pouze skrze „transformaci „rimlandských teritorií“ v [ruské] spojence, strategickou penetraci „rimlandských“ zón, uzavření paktu mezi všemi euroasijskými zeměmi či přinejmenším cestou zajištění plné a striktní neutrality co jak největšího počtu zemí Rimlandu, připravených ke konfrontaci s proatlantickým Západem.“79
1.3.1 Vytváření čtyř světových pólů Celkový plán i jednotlivé (geo)politické kroky Duginem navrhované strategie lze vyvodit ze čtyř map (viz níže), znázorňujících jak neo-eurasijskou interpretaci současného 75
Romancov (2002), s. 427-428. Smith, Mark A., Russian Nationalist Movements & Geopolitical Thinking. Russian Series. 2005, Vol. 5, No. 40, s. 9-10. 77 Rimland zahrnuje v podstatě stejné oblasti jako Mackinderův vnitřní půlměsíc, s dvěma podstatnými rozdíly. Spykman na rozdíl od Mackindera ze své koncepce Rimlandu vylučuje Afriku, a naopak do ní zahrnuje Velkou Británii a Japonsko. 78 Romancov (2002), s. 429. 79 Citováno dle Smith, M. A. (2005), s. 10. 76
28
světového uspořádání, tak scénář kýženého vývoje. Jak již bylo výše uvedeno, neoeurasijství
usiluje
o
poskytnutí
alternativy
globalizovanému
světu
řízenému
thallassokratickými Spojenými státy, podporovanými jejich spojenci v Evropě. Výchozím momentem je tedy neo-eurasijské přesvědčení o unipolaritě, jež všechny oblasti světa nacházející se mimo euroatlantickou oblast odsouvá na periferii světového dění. Rusko a střední Asie zaujímají v tomto schématu nejméně výhodnou pozici, dle Dugina označovanou jako „prostor černé díry“.
Zdroj: Dugin (2004), The Eurasian Idea.
Cílem Duginovy koncepce je ovšem svět organizovaný na základě principu multipolárního, neboť jedině v podmínkách multipolarity může současné Rusko přetrvat jako autonomní a nezávislá politická entita.80 Proces konstrukce multipolárního světa má dle postulátů Duginovy teorie tři fáze. V první fázi jsou před Rusko postaveny dva nelehké úkoly: jednak – cestou strategické integrace v post-sovětském prostoru – vybudování Eurasijské unie, jednak navázání strategického partnerství s vedoucími mocnostmi Evropy a Asie. Oba projekty je nutno vnímat jako součást strategie boje proti 80
Dugin, Alexander G. (2001) Main Principles of Eurasism. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=421, staženo 27.7.2012
29
unipolární americké nadvládě, útočící na samotné základy eurasijské identity. Centrum „multipolárního odporu“, odkud veškeré iniciativy vycházejí, se nachází v Rusku-Eurasii (grafické znázornění první fáze viz mapa uvedená níže). Prvnímu z úkolů, realizaci konceptu Eurasijské unie – jež by z geografického hlediska měla imitovat hranice zaniklého Sovětského svazu – věnují neo-eurasijci skutečně maximální pozornost. Rusko musí dle Dugina svou „zahraniční i domácí politiku vést s ohledem na jediný imperativ, jemuž jsou všechny ostatní podřízeny – vytvoření Eurasijské unie.“81 Eurasijský blok má být nicméně sjednocen na základě voluntaristických, demokratických (ale též geopolitických a strategických) principů, a nikoliv – tak jako v předchozích epochách sovětsko-ruských dějin – skrze (násilně) sdílený světonázor či sdílený ekonomický a politický systém. Rusko by se dle Dugina mělo poučit z chyb předchozích historických období a podporovat kulturní pluralismus vyvěrající z dějinně odlišných kulturních vzorců (a světonázorů) jednotlivých členů zamýšleného svazu. 82 Je však otázkou, nakolik je neo-eurasijská koncepce férovým projektem svobodných a rovných členů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sám Dugin totiž tvrdí, že neo-eurasijský projekt zahrnuje řadu kroků, jejichž smyslem je „zvýšit strategický význam a samonosnou váhu Ruska.“83 Opět se tak nelze ubránit pocitu, že neo-eurasijství je ve skutečnosti imperiálním projektem usilujícím o poskytnutí odůvodnění ruské agresivní, expanzivní politiky (nejen) v post-sovětském prostoru. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že Dugin za prostředek dosažení ruské nadvlády v euroasijském prostoru nepovažuje primárně vojenskou sílu – čímž se také liší od jiných nacionálně-imperiálních, expanzionistických proudů ruské zahraniční politiky – nýbrž vybízí ruské politické elity k sofistikovanějším metodám směřujícím k ovlivňování politiky ve prospěch RF, jako jsou subverze, politická destabilizace či šíření desinformací. 84 Eurasijský projekt nachází dle Dugina svou analogii v evropské integraci. Tak jako jsou Evropané vázáni společnou identitou, jež umožnila pod taktovkou kontinentálních mocností Německa a Francie integraci evropských národů v Evropskou unii, lze obdobné schéma nalézt i v případě Ruska, jehož dějiny jsou spjaty s turkickými, 81
Dugin (2004), Eurasian Path. Dugin, Alexander G. (2004) Eurasian Path. International Eurasian http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1851, staženo 4.7.2012 83 Dugin (2004), Eurasian Path. 84 Dunlop (2003), s. 13. 82
Movement,
30
mongolskými či kavkazskými národy. V symbolickém i geografickém smyslu tak lze evropskou integraci označit za projekt „evropského eurasijství“, neboť její jádro tkví v kontinentalismu – jednom ze stěžejních prvků eurasijství – jako kontrastu k „námořní“ euroatlantické integraci. 85 Eurasijskou unií první fáze konstrukce multipolárního světa zdaleka nekončí, Rusko se dle Dugina musí intenzivně věnovat i realizaci druhého úkolu – navázání strategických partnerství. Zde se v samotném jádru Duginových úvah ocitají vazby na Paříž, Berlín, Teherán, Nové Dillí či Tokio, přičemž osu Berlín – Moskva – Tokio Dugin považuje za naprosto principiální. Je jistě na místě klást otázku, proč se v centru pozornosti
neo-eurasijců
nacházejí
zrovna
tyto
státy?
Odpověď
lze
nalézt
v geopolitických základech Duginovy teorie – všechny z uvedených zemí se nacházejí v oblasti Spykmanova Rimlandu, tedy oblasti klíčové z hlediska ruské bezpečnosti, navíc se jedná o aspiranty na hegemonický status v příslušných regionech. Tellurokratická aliance Ruska a rozhodujících států Rimlandu může tudíž thallassokratickým mocnostem (USA) zhatit plány na ovládnutí Heartlandu. Zejména penetrace Evropy, resp. euroatlantických vazeb pak může mít pro atlantismus vskutku neblahé důsledky. Proto dle Kaliniče a Naxery považuje Dugin za důležité „…především prohlubování procesu evropské integrace, který v konečném důsledku pomůže uvolnit pouta starého kontinentu se Spojenými státy“, což v dohledné době povede údajně k „vypuknutí ekonomického a následně politického konfliktu mezi břehy Atlantiku a definitivní[mu] rozštěpení euro-atlantické geopolitické jednoty.“86 I přesto, že Dugin volá po blízké alianci s Francií a Německem, kdy Německu přisuzuje vedoucí úlohu v eurasijském bloku kontinentálního západu, konečným cílem je „finlandizace“ celé Evropy, 87 což dle nás odkazuje k jasnému imperiálnímu podtextu neo-eurasijské teorie. V tomto světle lze tedy úzké bilaterální vztahy Ruska s Francií, resp. s Německem vnímat jednoznačně tendenčně. Aliance s Japonskem napomůže dalšímu oslabování thallassokratického bloku – k vytržení Japonska z atlantického světa má dle Dugina napomáhat vzbuzování antiamerických (re)sentimentů či podpora japonské pan-asijské ideologie.88 Spojenectví s kontinentální Evropou a Japonskem je nutnou podmínkou zdárného pokračování eurasijského projektu na globální úrovni, bez „neutralizace“ těchto „dvou hlavních 85
Dugin (2004), The Eurasian Idea. Kalinič – Naxera (2011), s. 45. 87 Dunlop (2003), s. 22. 88 Laruelle (2008), s. 117. 86
31
strategických pobřežních pásem“89, jak Dugin oblasti nacházející se na protilehlých okrajích Rimlandu nazývá, získává neo-eurasijská eschatologie vážné trhliny. Dugin na druhou stranu nijak nesnižuje význam strategického spojenectví s dalšími klíčovými oblastmi Rimlandu (i mimo něj). V hledáčku neo-eurasijců se tak dále ocitají Kuba, země arabského poloostrova, Vietnam, Indie či Írán, s nímž Rusko pojí společný geostrategický zájem, a sice bezpečnost před Spojenými státy. Rusko by navíc blízkým spojenectvím s Íránem (a Indií) získalo přístup k teplým mořím a Indickému oceánu, kde by za příhodné konstelace mohlo vybudovat námořní základny, což je koneckonců i jedním z klíčových geopolitických cílů neo-eurasijců,90 navazujících v této souvislosti patrně na Mackinderovy závěry, podle nichž by se Rusko přístupem k Indickému oceánu ocitlo prakticky v nejvýhodnější geopolitické pozici na světě.91 Írán je pro Rusko důležitý i z hlediska vazeb na muslimský svět, v němž neoeurasijci spatřují důležitého spojence v boji proti atlantické nadvládě, a v neposlední řadě též s ohledem na úspěšné vybudování pan-eurasijské zóny. Sbližování s Íránem tak pro životaschopnost neo-eurasijské teorie představuje životně důležitou nutnost, kterou Rusko nesmí za žádných okolností podcenit.
89
Dugin (2004), Eurasian Path. Dunlop (2003), s. 24. 91 Mackinder, Halford J., The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal. 1904, Vol. 23, No. 4, s. 437. 90
32
Zdroj: Dugin (2004), The Eurasian Idea.
Poté, co budou navázána klíčová partnerství a dovršena integrace post-sovětského prostoru, lze přejít k druhé fázi budování multipolárního světa, jejímž cílem je horizontální politicko-ekonomická integrace dvanácti „velkých prostorů“.92 Jejich podoba není stanovena arbitrárně, podle Dugina je výsledkem dějinného vývoje jednotlivých civilizací93 (znázornění druhé fáze viz mapa níže). V tomto stadiu přechodu k multipolární konfiguraci mezinárodních vztahů se naplno projeví asertivita RF v prostoru jejího blízkého zahraničí. Kupříkladu Mongolsko spolu se středoasijskými zeměmi jsou neo-eurasijci označovány jako „ruský jih“ či „zóny další geopolitické expanze“,94 zatímco Gruzii Dugin považuje za „klíčový problém regionu“ a „hlavní hrozbu, která může sabotovat samotný proces eurasijské integrace.“95 Neo-eurasijci tedy počítají s tím, že pokud se tyto státy rozhodnou neparticipovat na
92
Dugin předpokládá postupné utvoření následujících velkých prostorů: severoamerického, středoamerického, jihoamerického, evropského, islámsko-arabského, subsaharského, rusko-eurasijského, dále prostoru zemí kontinentálního islámu, velkého prostoru indického, čínského, japonského a v neposlední řadě též velkého prostoru tichomořského. 93 Dugin (2004), The Eurasian Idea. 94 Dunlop (2003), s. 25. 95 Dugin (2004), The Eurasian Idea.
33
projektu Eurasijské unie, lze očekávat když ne jejich násilné pohlcení, tak přinejmenším snahu Ruska o kontrolu (politického) vývoje v zemích post-sovětského prostoru. Podobný scénář lze dle nás nicméně očekávat i v případě dalších velkých prostorů. Potenciálních aspirantů na pozici vůdce může v některých velkých prostorech existovat vícero, což může pochopitelně vést k nárůstu napětí. V extrémních případech proto nelze vyloučit ani riziko válek regionálního rozsahu. Systémovému konfliktu údajně zabrání vojenská rovnováha mezi zeměmi NATO a Ruskem (a jeho spojenci), která dle Dugina představuje také jedinou záruku konstantní evoluce unipolárního systému v systém multipolární.96 Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že Dugin integraci ostatních velkých prostorů ve své teorii blíže nerozpracovává (o interakcích mezi jednotlivými zónami ani nemluvě) a klíč k odhalení budoucího vývoje, který se přirozeně může odvíjet i podle zcela odlišného scénáře, tak leží v badatelově fantazii.
Zdroj: Dugin (2004), The Eurasian Idea.
96
Pouze vojenský potenciál Ruska může podle Dugina zastavit postup atlantismu – největší hrozby neoeurasijskému projektu. Dugin doslova uvádí, že „…hrozba použití strategických zbraní proti zemím NATO může efektivně omezovat neo-koloniální plány atlantismu.“ (Dugin (2004), Eurasian Path)
34
V poslední, třetí fázi je horizontální integrace jednotlivých velkých prostorů následována integrací vertikální, resp. severo-jižní, jejímž cílem je utvoření čtyř geografických pásů (tzv. poledníkových zón) představujících čtyři odlišné póly světové politiky: Angloamerický, neboli atlantický pás s centrem v USA; euro-africký pás s Evropskou unií jako jeho centrem; eurasijský kontinentální pás, jemuž vévodí RuskoEurasie; a konečně asijsko-pacifický pás, kterému má dominovat Japonsko (grafické znázornění terminální fáze Duginovy koncepce viz mapa níže). Rovněž v tomto rysu Duginovy geopolitické teorie se silně projevuje eklekticismus, evokující Haushoferovy čtyři severo-jižní světové regiony. Dugin se nicméně neřídí striktně severo-jižní logikou. Důrazem na přetrvávající alianci s Paříží, Berlínem, Tokiem, resp. kterýmkoliv státem ochotným postavit se atlantické civilizaci v čele s USA, vnáší do Haushoferova geopolitického uvažování globální prvky. Liší se tak od „neo-eurasijce“ Žirinovského, jenž uvažuje čistě v regionálních intencích a akcentuje v podstatě jen jižní dimenzi ruské geopolitické expanze a nutnost přístupu k teplým mořím. 97 Jednotlivé makroregiony jsou koncipovány i s ohledem na ekonomický rozměr Duginova uvažování. Pokud jde o eurasijský pás, je konečným cílem vytvoření jednotné finanční, transportní, energetické a informační sítě. Podobně jako v případě politického rozměru integračních snah lze ovšem i v navrhovaných nástrojích ekonomické integrace spatřovat negaci proklamovaných voluntaristických a demokratických integračních principů, neboť pro konstrukci Duginovy geoekonomické vize bude „nutná paternalistická kontrola monetární cirkulace (metamorfóza keynesiánského paradigmatu), vytvoření specifické eurasijské záložní měny a zamezení finančním spekulacím.“98 Studentovi neo-eurasijství neunikne urputná snaha Dugina opomíjet, resp. marginalizovat význam Číny. Vývoj posledních let přitom naznačuje, že s Čínou je, a do budoucna s největší pravděpodobností bude, nutné počítat hned na několika frontách světové politiky. I přesto, že z geopolitického hlediska spadá Čína do stejné poledníkové zóny jako Japonsko, jsou to právě geopolitické důvody, jež Duginovy brání přisoudit Číně vůdčí roli asijsko-pacifického pásu. Nejedná se ani tak o to, že Čína je považována za nejnebezpečnějšího geopolitického souseda RF, ale spíše o obavy neo-eurasijců z
97 98
Smith, G. (1999), s. 485. Kalinič – Naxera (2011), s. 48.
35
obrovského demografického potenciálu Číňanů,99 stejně jako možnosti čínského vpádu do Kazachstánu, na Sibiř a dálný východ. Proto jako jednu ze strategií neutralizace Číny navrhují politiku vedoucí k disintegraci čínského území formou podpory separatistických tendencí v Tibetu, Sin-ťiangu či Mandžusku.100
Zdroj: Dugin (2004), The Eurasian Idea.
Vertikální integrací poledníkových zón jednotlivé velké prostory nezanikají. Naopak, podle Dugina budou požívat relativní svobody a nezávislosti, avšak pouze do míry vyvěrající z rámce strategické integrace příslušných pásů. Multipolární logika se dle Duginových premis projeví ve dvouúrovňovém vyvažování – jednak vzájemném vyvažování všech zón, jednak vyvažování atlantického (angloamerického) pásu 99
Na rozdíl od Číny, kde je pro letošní rok odhadován nárůst počtu obyvatelstva o 0,48 %, populace RF konstantně klesá – letos je očekáván její úbytek o 0,48 %, což v přepočtu na absolutní čísla znamená zhruba 700 tisíc osob. I přesto však zůstává Rusko s více než 142 miliony obyvatel devátou největší zemí CIA – The World Factbook, na světě (The World Factbook, July 2012, https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/rankorder/2002rank.html?countryName=Russia&countryCode=rs®ionCode=cas&rank=219#r s, relativně stabilní). Demografický propad Ruska působí ještě hrozivěji v momentě, kdy si uvědomíme, že pokud nedojde k zásadnímu obratu, pak – jak trefně poznamenali Magda Leichtová a Michael Romancov – „kolem roku 2070 bude v Rusku žít pouhá třetina ze současného počtu obyvatel – zhruba 50 milionů lidí“ (Leichtová, Magda – Romancov, Michael, Putin 2000-2008 aneb Od chaosu ke stabilitě, nebo od demokracie k autoritářství? Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 8.) 100 Dunlop (2003), s. 23.
36
společným úsilím zbývajících tří pólů. 101 Cílem však není přeskupování aliancí à la mocenský koncert, v dějinách mezinárodních vztahů spojovaný především s obdobím po vídeňském kongresu, nýbrž svět trvale rozdělený do Duginem proponovaných bloků. Duginova neo-eurasijská teorie tedy představuje deterministický, lineárně evoluční koncept, v němž není prostor pro svobodný, otevřený vývoj mezinárodní politiky. Historické procesy jsou, nazíráno optikou neo-eurasijství, nezvratné a postupně povedou – ať se nám to líbí, či nikoliv – ke zhmotnění Duginovy vize v reálných procesech. Čas sice plyne pouze jedním směrem – o tom polemizovat nelze – avšak historické procesy nejsou nezvratné, což si Dugin zjevně neuvědomuje. Vždyť komplexní sociální realita je místem bezpočtu proměnných, jejichž vzájemná působení mohou ze „zaručených“ prognóz učinit nikdy nenaplněný normativ. Dugin je nicméně bytostně přesvědčen jak o teoretické nosnosti své koncepce, tak praktické realizovatelnosti, jíž dle něj započal Jevgenij Primakov a dále rozvinul Vladimir Putin.
101
Dugin (2004), The Eurasian Idea.
37
2. Neo-eurasijství v zahraniční politice post-sovětského Ruska Vladimir Vladimirovič Putin do prezidentského úřadu nastoupil oficiálně 7. května 2000, v souladu s výsledky prezidentských voleb konaných v březnu téhož roku, prezidentské povinnosti plnil však již od konce roku 1999, kdy nahradil ze zdravotních důvodů odstoupivšího Borise Jelcina. Svému nástupci předával Jelcin zemi v poměrně neutěšeném společenském, ekonomickém a koneckonců i politickém stavu, navíc ponořenou do války s čečenskými separatisty. Od nového prezidenta se proto očekávalo, že všem neduhům uvnitř Ruské federace, včetně války v Čečensku, učiní rychlou přítrž a v politice zahraniční navrátí Rusko na výsluní světové politiky, odkud se po rozpadu SSSR bylo nuceno stáhnout. Zatímco domácí politická reprezentace si od změny na postu nejvyšší státní funkce slibovala vedle oživení vlivu Ruska jako světové velmoci zejména posílení role centrální vlády, ukončení éry divoké privatizace, neomezené korupce či vlády oligarchů, zahraniční politické elity v relativně neznámém Putinovi, dosavadním předsedovi vlády, spatřovaly velkou neznámou. I přesto se jmenování Putina prezidentem setkalo v zahraničí – včetně americké či britské administrativy – vesměs s kladnou odezvou, tedy až na jednu podstatnou výjimku. Romano Prodi, tehdejší předseda Evropské komise, v dopise novému prezidentovi vedle formálních gratulací vytkl porušování lidských práv Čečenců příslušníky ruské armády a vyzval jej k promptnímu ukončení válečného konfliktu.102 Jako by snad Putin rozhodným, sebevědomým zásahem proti Čečenským povstalcům – válka sice trvala až do dubna 2009, Groznyj byl však dobyt již během dvou měsíců po Putinově jmenování prezidentem – předznamenal způsob, jakým povede i politiku zahraniční, do té doby postrádající jasnou, koherentní koncepci. Nakolik Putinova, resp. Medveděvova zahraničněpolitická koncepce koresponduje (v případě Medveděva korespondovala) s postuláty neo-eurasijství, bude nyní předmětem našeho zájmu.
102
Soukup, Josef (2003) Quo vadis, Putine? Praha: Riopress, s. 400-401.
38
2.1 Domácí podpora Podle znění ústavy RF, přijaté v prosinci roku 1993, se o kompetence na poli zahraniční politiky dělí prezident spolu s ministrem zahraničí. Zatímco prezident je tím, kdo určuje základní cíle zahraniční (a vnitřní) politiky (článek 80 odstavec 3) a bdí nad jejím směřováním (článek 86), za samotnou realizaci a implementaci stanovených cílů je zodpovědná vláda (článek 114 odstavec 1 písmeno e).103 V praxi má na proces tvorby zahraniční politiky obecně vliv celá řada institucí, různorodých skupin, ale i jednotlivců – byrokratickým aparátem státu počínaje, politickými stranami, všemožnými – oficiálními i neoficiálními – zájmovými skupinami či poradci prezidenta konče. Navzdory silné centralizaci a soustředění širokých pravomocí do rukou prezidenta tomu není jinak ani v případě Ruska. Má-li ruská zahraniční politika reflektovat rysy neo-eurasijské koncepce, je žádoucí, aby Duginovy myšlenky rezonovaly v relevantních politických kruzích. Lze proto očekávat, že se neo-eurasijci budou snažit výslednou podobu zahraniční politiky, ať už přímo či nepřímo, na všech úrovních ovlivňovat. Nakolik jsou ve svých snahách úspěšní? Nacházejí pro svůj projekt podporu na oficiálních místech, nebo je neoeurasijství
odkázáno
na
reprodukci
svých
myšlenek
pouze
v Duginovi
blízkých intelektuálních kruzích, případně na půdě Mezinárodního eurasijského hnutí? Jak již bylo naznačeno v předcházející kapitole, někdejší předseda státní Dumy Genadij Selezňov není jediným prominentním činitelem s vazbami na neo-eurasijce. Dugin se snažil ovlivňovat politiku již za úřadování Borise Jelcina. O jeho vazbách na ministra zahraničí, pozdějšího premiéra Jevgenije Primakova již byla řeč – ostatně Primakov, stejně jako současný prezident Vladimir Putin, bývá některými analytiky (právem) označován za eurasijce.104 Členem Duginova eurasijského hnutí byl však i Dmitrij Rjurikov, vedoucí poradce prezidenta Jelcina v otázkách zahraniční politiky.105 V roce 1995 Dugin usiloval o participaci na přímém ovlivňování politiky, když se ve volbách ucházel o křeslo v parlamentu. Národně-bolševická platforma, za níž kandidoval,
103
Constitution of the Russian Federation, http://government.ru/eng/gov/base/54.html Bassin (2008), s. 280. 105 Dunlop (2003), s. 10. 104
39
ovšem získala pouhých 0,85% hlasů106 a do Dumy se tedy v důsledku nepřekročení pětiprocentní volební klauzule107 Dugin nedostal. Druhý pokus o průnik do nejvyšších pater ruské politiky, tentokráte v rámci koaličního bloku „Rodina“, Duginovi kvůli sporům s vedoucími představiteli koaličního uskupení opět nevyšel. V září 2003, tři měsíce před volbami, tak Duginova strana s příznačným názvem „Eurasie“ z bloku sice vystupuje – oficiálně s odkazem na přílišný nacionalismus Rodiny – Dugin však udržuje úzké kontakty s řadou kmenových členů Rodiny i poté, co se na základě výsledků voleb z prosince 2003 strana dostala, spolu s Putinovým Jednotným Ruskem, Zjuganovovými komunisty a Žirinovského liberály, do parlamentu.108 Ve strategii nepřímého vlivu, neo-eurasijci uplatňované rovněž v současnosti, lze spatřovat logické vyústění Duginova postoje co se ovlivňování politických procesů týče. Dugin se nechal slyšet, že cílem neo-eurasijců „není dosažení [politické] moci, ani boj o moc, nýbrž boj o vliv na moc. A to jsou různé věci.“109 Dugina tak lze zařadit po bok jiných „nereprezentativních elit“, jež mají vedle volených elit v RF stále velký vliv a je koneckonců možné, jak tvrdí český politolog Zdeněk Zbořil, „že jejich vliv je dokonce tak významný, že rozhodující.“110 Podle autorů Eldara Ismailova a Vladimera Papavy z univerzity Johna Hopkinsna se během vlády Putina eurasijství stalo převládající ideologií.111 Nutno dodat, že se strategie nepřímého ovlivňování politického dění neoeurasijcům poměrně úspěšně vyplácí. Podle poznatků Johna Dunlopa začal být Dugin nejpozději v létě roku 2001 považován oficiálními vládními kruhy za uznávaného geopolitického experta s vazbami na prezidentskou administrativu, tajné služby, či nejvyšší kruhy ruské armády. Investigativní týdeník Versyia v květnu 2001 dokonce Duginovi přiřknul tvůrčí podíl na výsledné podobě ruské koncepce národní bezpečnosti. Leccos vypovídá i fakt, že Duginova klíčová monografie Základy geopolitiky je
106
Dunlop (2003), s. 6. Volební klauzule byla reformou v roce 2007 navýšena na 7 % (Beneš, Jan, Volby do Státní Dumy Federálního shromáždění Ruské federace v roce 2011 a volby prezidenta Ruské federace v roce 2012. Parlamentní listy. 2012, č. 5, s. 6. Parlamentní institut, http://www.psp.cz/doc/00/08/90/00089096.pdf, staženo 7. září 2012) 108 Duginovy konexe se přitom neomezovaly pouze na představitele Rodiny. Podle Marléne Laruelle udržoval Dugin kontakty se členy všech uvedených stran (Laruelle (2008), s. 111-113). 109 Laruelle (2008), s. 111. 110 Zbořil, Zdeněk, Putinovou cestou aneb Po puti Putina. Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 3. 111 Ismailov, Eldar – Papava, Vladimer (2010) Rethinking Central Asia. Washington: John Hopkins University, s. 104. 107
40
využívána jako učebnice na akademii ruského generálního štábu.112 Lze navíc předpokládat, že stejně jako na vydání některých Duginových děl se i na tisku Základů geopolitiky finančně podílel stát – zejména ruské Ministerstvo obrany a státní podnik Ruské zlato.113 V květnu roku 2002 se v Moskvě koná ustavující kongres politické strany „Eurasie“, jejímž leaderem se (nepřekvapivě) stává Alexandr Dugin. Mezi hlavní body svého programu strana zařadila např. transformaci Společenství nezávislých států (SNS) a Euroasijského ekonomického společenství v „Eurasijskou unii“, podporu antiglobalismu či sjednocení jednotlivých národních a náboženských identit nacházejících se na území Ruska v jedinou eurasijskou identitu. Kongres hostil řadu vlivných řečníků, mezi nimiž nechyběli lidé z blízkého Putinova okolí. Vystoupili zde např. tehdejší šéf ruské prezidentské administrativy Alexandr Vološin či vedoucí oddělení domácí politiky prezidentské administrativy Alexandr Kosopkin. 114 Tím výčet význačných sympatizantů neo-eurasijství nekončí. Členy Duginova Mezinárodního eurasijského hnutí byli např. v roce 2007 i tak vlivné figury, jako ruský ministr kultury Alexander Sokolov, Putinův poradce Aslanbek Aslachanov, či předseda Výboru pro zahraniční vztahy Rady Federace Michail Margelov.115 Navzdory všem kontaktům s prominentními představiteli politické moci se Duginovo neo-eurasijství těší velmi nízké lidové podpoře,116 což může rovněž vysvětlovat, proč Dugin jako politik nikdy neuspěl. Vliv na nejvyšší politické kruhy, který Dugin prokazatelně vykonává, je jedna věc, přetavení tohoto vlivu v konkrétní zahraničněpolitické kroky je přirozeně věc druhá. V této souvislosti je nutno podotknout, že neo-eurasijcům námahu značně ulehčuje osoba samotného prezidenta Putina, tedy alespoň co se jeho rétoriky týče. Při několika příležitostech dal Putin poměrně jasně najevo své sympatie k myšlenkám eurasijství. Již krátce po svém usednutí do prezidentského křesla publikoval Putin článek s názvem „Rusko se vždy považovalo za eurasijskou velmoc“, v němž deklaroval připravenost ruské zahraniční politiky učinit „rozhodující obrat“ k Asijsko-pacifickému regionu.117 O pět let později, při oslavách tisíciletého založení Kazaně, hlavního města Tatarstánu, se pro změnu ve svém projevu Putin přihlásil k odkazu eurasijce Lva 112
Dunlop (2003), s. 7-11. Kalinič – Naxera (2011), s. 36-37. 114 Dunlop (2003), s. 30-31. 115 Peunova (2007), s. 115-116. 116 O’Loughlin, John – Tuathail, Gearóid Ó – Kolossov (2005), s. 329. 117 Shlapentokh (2005), Russia’s Foreign Policy and Eurasianism. 113
41
Gumiljova,118 který hrál nezastupitelnou úlohu při formování neo-eurasijství (viz předcházející kapitola). Pověstný je rovněž Putinův výrok o tom, že civilizační mise ruského národa na eurasijském kontinentu musí pokračovat119 či výrok pronesený v dubnu 2005 v rámci každoročního projevu o stavu RF, hodnotící rozpad SSSR jako nevětší geopolitickou katastrofu minulého století,120 který lze, pravda, interpretovat i jinak než s ohledem na Putinův příklon k neo-eurasijství. Zdá se, že i Dmitrij Medveděv během svého úřadování ve funkci prezidenta čas od času projevil náklonnost k eurasijství. Podle amerického analytika Janusze Bugajského Medveděv při návštěvě Berlína v červnu 2008 návrhem pan-evropského bezpečnostního paktu, který by buď vytlačil, nebo absorboval NATO, zvýraznil dva strategické cíle neo-eurasijství – jednak transformaci Evropy v ruskou sféru vlivu, jednak oslabení atlantismu skrze podrývání euro-atlantických vazeb. Svá stanoviska stvrdil následujícím prohlášením: „Atlantismus jako svébytný historický princip již nemá opodstatnění. NATO selhalo v poskytnutí účelu své existence.“121 Duginovy úvahy o postavení Ruska jako vedoucí země anti-americké aliance nacházejí podporu rovněž v nejvyšších vojenských kruzích. Mark Smith hovoří přinejmenším o pěti vysokých představitelích ruské armády ztotožňujících se s myšlenkami Duginova neo-eurasijství. A tak zatímco Leonid Ivašov – od roku 2001 generál-plukovník ve výslužbě, bývalý člen generálního štábu RF a podle Johna Dunlopa též spoluautor Duginových Základů geopolitiky122 – hovoří o schopnosti Ruska nabídnout alternativu unipolárnímu světovému uspořádání nastolenému ve spolupráci Spojených států a transnacionální mafie, vyzdvihujíce přitom spojenectví se zeměmi sdílejícími hodnoty kontinentální eurasijské civilizace, armádní důstojník Viktor Sokolov zdůrazňuje globální rozměr anti-americké koalice, když vedle tradičních spojenectví s proti-americky orientovanou Severní Koreou, Libyí a Kubou navrhuje pěstování dobrých vztahů s Íránem, Sýrií či Venezuelou.123
118
Szászdi, Lajos F. (2008) Russian Civil-Military Relations and the Origins of the Second Chechen War. Lanham: University Press of America, s. 19. 119 Máša, Pavel – Šulc, František, Jak Putin civilizuje „chány“. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 1, s. 4. 120 Putin deplores collapse of USSR, BBC News, 25 April 2005; http://news.bbc.co.uk/2/hi/4480745.stm (relativně stabilní) 121 Bugajski, Janusz (2009), Dismantling the West: Russia’s Atlantic Agenda. Washington: Potomac Books, s. 8. 122 Dunlop (2003), s. 6. 123 Smith, M. A. (2005), s. 11-12.
42
Zbývající tři Smithem zmiňovaní armádní činitelé – profesor na Ruské akademii vojenských věd Sergej Brezkun, Jurij Tichomirov či vedoucí Centra pro vojenská strategická studia Generálního štábu RF Vladimir Ostankov – v podstatě pouze opakují Duginovy, resp. Ivašovovy a Sokolovovy argumenty, přičemž největší důraz kladou na vojenskou moc Ruska, integraci post-sovětského prostoru či sblížení se zeměmi EU. Všechny uvedené jedince navíc spojuje přesvědčení o neslučitelnosti amerických a ruských zájmů.124 Ve světle výše řečeného se tudíž nemusí tak nereálně jevit poznatek profesora historie na Indiana University v USA Dmitrije Šlapentocha, podle něhož byl v polovině prvního decennia jednadvacátého století vliv eurasijců na podobu ruské zahraniční politiky „silný, ne-li převládající.“125 Přesto Rusko podle řady pozorovatelů sledovalo v období let 2000-2004 spíše prozápadní kurs,126 což by podle nás mohlo signalizovat multivektorovost zahraniční politiky RF, přičemž neo-eurasijství by bylo lze vedle „západnictví“ či „velmocenského realismu“ označit za jeden z jejích současných vektorů. Mohlo by se tedy zdát, že Putinova, resp. Medveděvova zahraniční politika je v jistém smyslu pragmatická – prozápadní v momentě, kdy je třeba získat spolupráci Západu či vyhovuje-li to ruským zájmům, neo-eurasijská tehdy, je-li se třeba proti Západu vymezit. Následující analýza by měla do celé věci vnést více světla.
2.2 Politicko-bezpečnostní dimenze ruské zahraniční politiky Oficiální zahraničněpolitická koncepce, schválená Putinem 28. června 2000, uváděla mezi prioritami zahraniční politiky např. formování „nového světového řádu“ založeného na multipolaritě a respektování suverenity národních států či upevňování pozice Ruska jako světové velmoci sledující nezávislou zahraniční politiku. Pokud jde o vztahy Ruska s konkrétními zeměmi, za prioritní byly považovány členské země SNS, z evropských států pak Británie,127 Německo, Itálie či Francie.128
124
Smith, M. A. (2005), s. 12-13. Shlapentokh (2005), Russia’s Foreign Policy and Eurasianism. 126 Haas, Marcel de (2010) Russia’s Foreign Security Policy: Putin, Medvedev and Beyond. Oxon: Routledge, s. 156; Smith, Mark A., A Review of Russian Foreign Policy. Russian Series. 2007, Vol. 7, No. 20, s. 3. 127 Není bez zajímavosti, tím spíše máme-li na paměti neo-eurasijské postuláty, že Británie se v aktualizovaném ruském zahraničněpolitickém konceptu, přijatém tentokráte již Dmitrijem Medveděvem v červenci 2008, vůbec neobjevuje. Za evropské země prioritního zájmu, s nimiž je potřeba budovat úzké bilaterální svazky, jsou dokumentem považovány např. Německo, Francie, Itálie, Španělsko či Finsko (The 125
43
Tvůrci vojenské doktríny z dubna 2000 volili o poznání konfrontačnější tón. Kupříkladu NATO bylo doktrínou vykresleno jako imperialistický nástroj USA, jehož cílem je kontrola evropského kontinentu a eliminace ruského vlivu v regionu. Za největší hrozbu byla dokumentem považována hegemoniální politika Washingtonu spolu s potenciálním rozrůstáním vojenských bloků a aliancí podél ruských hranic.129 Význam zahraničněpolitického konceptu, stejně jako dalších strategických dokumentů, by však neměl být zbytečně zveličován. Bývají totiž, jak uvádí Jeffrey Mankoff, obvykle produktem „byrokratického handlování“, přičemž jsou často formulovány „záměrně vágně, aby uspokojily zájmy soupeřících skupin.“130 Z toho vyplývá, že konkrétní kroky na poli zahraniční politiky nemusí nutně korespondovat s „papírově“ deklarovanými cíly. I přesto však mohou strategické dokumenty poskytnout základní
referenční
rámec,
jakési
myšlenkové
milieu,
přepokládaných
zahraničněpolitických kroků. Během prvního funkčního období prezidenta Putina, trvajícího do května 2004, pak bylo Rusko na zahraničněpolitické scéně konfrontováno s řadou jevů a událostí, při jejichž řešení mělo dostatek příležitostí demonstrovat své skutečné postoje. V tomto období se Putin v zahraniční politice fakticky prezentoval spíše jako pragmaticky smýšlející politik schopný ústupků, navíc nakloněný spolupráci se Západem. Na podporu tohoto argument vystupuje hned několik poznatků. Zaprvé, první Putinova zahraniční cesta po vítězství v prezidentských volbách, uskutečněná v polovině dubna 2000, vedla do Velké Británie.131 Putin tím světovému veřejnému mínění symbolicky vzkázal, který že to z vektorů ruské zahraniční politiky bude, alespoň prozatím, dominantním. Pokud by se odvozování zahraničněpolitických orientací z prvních zahraničních cest prezidentů mělo stát obecným badatelským pravidlem, pak Putinův nástupce prioritní oblast ruského zájmu návštěvou Kazachstánu demonstroval nade vší pochybnost jasně. Zadruhé, jak uvádí Dmitrij Trenin, Putin byl po svém nástupu do prezidentského úřadu odhodlán učinit něco, čemu se jeho předchůdce vyhýbal – dovést Rusko k členství Foreign Policy Concept of the Russian Federation, 12 July 2008; President of Russia. Official Web Portal, http://archive.kremlin.ru/eng/text/docs/2008/07/204750.shtml (relativně stabilní)). 128 The Foreign Policy Concept of the Russian Federation. Approved by the President of the Russian Federation V. Putin, June 28, 2000, http://www.fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/econcept.htm, staženo 10. září 2012. 129 Bugajski (2004), s. 14. 130 Mankoff (2009), s. 12. 131 Tehdejší britský premiér Tony Blair byl navíc prvním zahraničním představitelem Západu, který s Putinem v březnu 2000, ještě v Petrohradu, jednal (Soukup (2003), s. 412).
44
v NATO. Avšak nikoliv proto, aby alianci ovlivňoval či zničil zevnitř – jak by si někteří, včetně neo-eurasijců, přáli – nýbrž za účelem upevnění vztahů se Spojenými státy. Po teroristických útocích na Světové obchodní centrum z 9. září 2001 a během prvních fází operací v Afghánistánu se pak Rusko de facto stalo americkým spojencem. „Ve snaze vybudovat silné bezpečnostní vztahy s Washingtonem,“ píše Trenin, „Putin neodpověděl na Bushovo jednostranné odstoupení od Smlouvy ABM132 podepsané v roce 1972, kterou Moskva vždy považovala za základ strategické stability, a toleroval přítomnost americké armády v bývalé sovětské střední Asii a Gruzii.“133 Zatřetí, Putin sovu prozápadní rétoriku potvrdil v souvislosti se zřizováním Rady NATO-Rusko v květnu 2002. Do října téhož roku, kdy byla smlouva o nové radě oficiálně podepsána, pronesl Putin několik výroků, jež údajně vedly Primakova k vyjádření obav, že prezident zašel ve svém sbližování se Západem až příliš daleko – totiž na hranici vstupu do NATO.134 Treninovu tezi o zájmu Ruska stát se dalším členem aliance tak potvrzuje i Pavel Máša. V prvních dvou letech Putinovy vlády se tedy Rusko v žádném případě nesnažilo oslabit euroatlantické společenství, jak předpokládá Duginova teorie. Spíše se jeví, že se chtělo stát jeho plnohodnotnou součástí. Neo-eurasijské postuláty, zdaleka však ne všechny, jsou tedy v omezené míře platné pouze ve vztahu k oficiálním dokumentům tohoto období, akcentujícím multipolaritu jako princip organizace mezinárodních vztahů, nutnost užší spolupráce se zeměmi
ruského blízkého zahraničí či vysokou prioritu
vztahů s evropskými zeměmi. Reformulujeme-li tedy nyní Šlapentochovo hodnocení, lze konstatovat, že vliv neo-eurasijců na ruskou zahraniční politiku možná byl během Putinova prvního funkčního období silný, nikoliv však převládající. První náznaky možného obratu v prozápadním zahraničněpolitickém kursu souvisejí s vnitropolitickým faktorem, a sice s odchodem některých prozápadních liberálů z Putinovy vlády během roku 2003. Na jejich místa nastoupili „zpátečníci“, kteří začali používat autoritativnějších forem vládnutí a neváhali tak např. zařídit zatčení dosud vězněného šéfa dnes již neexistujícího Jukosu Michaila Chodorkovského. Přibližně od podzimu 2003 tak v Rusku ustávají liberální ekonomické reformy, 132
Smlouva ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) ošetřovala užívání obranných protiraketových systémů. USA od smlouvy v roce 2002 odstoupily podle všeho proto, aby se mohly věnovat budování protiraketového deštníku, na němž měla původně participovat mj. i Česká republika. 133 Trenin, Dmitri, Putin the Peacemaker? Foreign Policy, 28 February 2012; http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/28/putin_the_peacemaker?page=full, staženo 17.7.2012 134 V protikladu k Treninovi však Máša za skutečnou ruskou motivaci pro vstup do NATO považuje příležitost ovlivňovat rozhodování NATO zevnitř (Máša, Pavel, Rusko po katastrofě století. Mezinárodní politika. 2009, roč. 33, č. 11-12, s. 8).
45
západními vládami hodnocené jako pro-demokratické, a Ruská zahraniční politika vůči Západu nabývá sebevědomějšího, konfrontačního charakteru135 a oproti prvním letům Putinovy vlády se vyznačuje obecně větší iniciativností a proaktivitou. Vztahy se Západem se začaly výrazně zhoršovat v souvislosti s vlnou barevných revolucí, jež post-sovětský prostor zasáhla poprvé na konci roku 2003 v podobě gruzínské růžové revoluce (nebo též revoluce růží), následované v roce 2004 revolucí oranžovou (Ukrajina), aby se ona revoluční vlna nakonec v roce 2005 zastavila u břehů Kyrgyzstánu. I když v případě posledně jmenované země nelze, pravda, úplně hovořit o roztržce s Moskvou.136 Rozhořčení pramenící jednak z nerespektování sféry výsostného ruského vlivu, jednak z pocitu nerovného zacházení přehlížejícího velmocenský status Moskvy se naplno projevilo v útočném Putinově projevu, proneseném únoru 2007 na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice, kde se k americké politice Putin vyjádřil následovně: „Avšak co to je – jednopólový svět? Ve své podstatě znamená prakticky pouze jedno: je to jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum, kde se přijímají rozhodnutí. Je to svět jednoho pána, jednoho suveréna. A to je ve svých důsledcích zhoubné nejen pro všechny, kdo patří do rámce tohoto systému, ale také pro suveréna samotného, jelikož ho ničí zevnitř.“137 Silnou kritikou unipolárního mocenského uspořádání, umocněnou implicitním potvrzením ruského anti-amerikanismu, se Putin neo-eurasijcům snad nemohl zavděčit více. S příchodem Dmitrije Medveděva, na Západě mnohými vnímaného – jak trefně poznamenal Pavel Máša – jako „Putinovo liberálnější alter ego“138, vysvitly na Západě naděje, že Rusko restauruje prozápadní vektor své zahraniční politiky a začne na mezinárodní scéně vystupovat méně asertivně. Očekávání vkládaná do nového prezidenta se víceméně naplnila, avšak pouze pokud jde o domácí záležitosti. Medveděv započal řadu modernizačních iniciativ, jejichž smyslem bylo připravit Rusko na propojení se světovou ekonomikou. Válka v Gruzii, vypuknuvší na počátku třetího měsíce Medveděvovy vlády, však ukázala na limity uvažování o Rusku jako prozápadní mocnosti. Rusko-gruzínský konflikt jako takový pak lze vykládat s ohledem na přinejmenším dvě interpretační roviny. Především tedy demonstroval, že ruská národní, tj. dle přesvědčení ruského 135
Mankoff (2009), s. 19; Trenin (2006), s. 90; Primakov (2010), s. 77. Máša – Šulc (2006), s. 4. 137 Citováno dle Máša (2009), s. 8. 138 Máša (2009), s. 9. 136
46
obyvatelstva euroasijská139, identita a nezávislost zemí, jež se nacházejí ve sféře ruského výlučného zájmu, představují soupeřící, vzájemně se vylučující koncepty. Konflikt v Jižní Osetii lze však také interpretovat z hlediska geopolitického, jako ruskou odpověď na snahy Západu inkorporovat Gruzii do euro-atlantických bezpečnostních struktur. Napříč všemi politickými skupinami ruské politické scény, bez ohledu na to, jsou-li spřízněny s liberálními západníky či mají-li blíže k různým (neo)konzervativním proudům, panuje v otázce rozšiřování NATO (překvapivě) konsenzus. Shodují se v tom, že Gruzie (a pro řadu tradicionalistů, včetně neo-eurasijců, také Ukrajina) tvoří jakousi „červenou linii“, jejíž překročení s sebou nese velmi závažné bezpečnostní implikace, včetně rizika vypuknutí konfliktu mezi Ruskem a NATO.140 Sjednocená pozice politických elit různorodých ideologických orientací v jedné z nejvýznamnějších geopolitických otázek současného Ruska by pak mohla signalizovat mj. i to, že uvažování o Rusku v (regionálně) velmocenských, resp. hegemoniálních intencích se v ruském vnitropolitickém kontextu stalo obecně platným principem. Zásah Ruska v Gruzii tak nakonec nemusí znamenat potvrzení vlivu neoeurasijství na podobu ruské zahraniční politiky, jak se někteří pozorovatelé domnívají.141 Na druhé straně je podle nás gruzínský konflikt potvrzením skutečnosti, že současné Rusko je připraveno prosazovat své (imperiální) zájmy, budou-li to okolnosti vyžadovat, s použitím ozbrojené síly. Během Medveděvovy vlády byl též přijata nová vojenská doktrína, jež za hlavní externí vojenskou hrozbu (nově) považuje NATO,142 což dle nás potvrzuje jasné zakotvení ruských elit v protizápadním, resp. protiatlantickém diskurzu.
139
Marlène Laruelle ve své knize uvádí výsledky výzkumu veřejného mínění společnosti VTsIOM z listopadu 2001, podle nichž 71 % respondentů věří v euroasijskou-ortodoxní civilizační identitu. Pouze 13 % ze všech dotázaných bylo názoru, že Rusko náleží k západnímu civilizačnímu okruhu (Laruelle (2009), s.9). 140 Alexandrova-Arbatova, Nadia (2008) Russia after the Presidential Elections: Foreign Policy Orientations In Cameron, Fraser et al. Russian Foreign Policy. Issue 8, s. 14-16. EU-Russia Centre, http://www.eu-russiacentre.org/wp-content/uploads/2008/10/review_viii_final_13_10.pdf, staženo 20.6.2012. 141 Ismailov- Papava (2010), s. 26. 142 The Military Doctrine of the Russian Federation Approved by Russian Federation Presidential Edict on 5 February 2010, http://carnegieendowment.org/files/2010russia_military_doctrine.pdf, staženo 13. září 2012.
47
2.2.1 Bilaterální vztahy v kontextu globální diplomacie: boj proti atlantismu? Podle Janusze Bugajského sleduje Moskva v posledních letech svým vystupováním v mezinárodní aréně bytostně protiamerickou, resp. protiatlantickou strategii, jejímž cílem je vybudování aliance sdružující státy se silným odporem k americké zahraniční politice. Cílem této strategie je, cestou navazování bližších politických kontaktů a bilaterálních
obchodních
vazeb
s vybranými
zeměmi,
konstrukce
separátních
civilizačních prostorů, které by negovaly unipolaritu a naopak uváděly do života princip multipolarity, nabourávající svou povahou politickou a ekonomickou hegemonii Washingtonu.143 Bugajského argumentace tak silně připomíná neo-eurasijský diskurz, konkrétně strategii navazování strategických vazeb jako součásti širší strategie boje proti unipolární nadvládě či konstrukci velkých prostorů – odlišných civilizačních center, vzdorujících atlantickým tlakům. Bugajski tedy potvrzuje zhmotnění myšlenek neoeurasijství v konkrétních zahraničněpolitických krocích RF. Ve světle navazování strategických spojenectví tak lze vnímat i setkávání zemí BRIC (Brazílie, Ruska, Indie a Číny), která se Rusko dle Frasera Camerona snaží využít jednak jako platformu pro zvýšení své prestiže, jednak k transformaci neformálního společenství v protipól údajné Americké dominance.144 Podobného názoru je i Bugajski, podle něhož je iniciativa BRIC ruskými představiteli vnímána jako velmi užitečný prostředek „omezování amerického vlivu mezi většími a ekonomicky dynamickými nezápadními státy.“145 Snahu Ruska budovat globální anti-americkou alianci pak doplňuje spojenectví s dalšími protiamericky orientovanými zeměmi, zvláště pak s Kubou, Venezuelou – s níž RF uspořádala v listopadu 2008 společná námořní vojenská cvičení, mimochodem první v Latinské Americe od konce studené války, která Putin považoval za důležitý krok v rámci konstrukce mutlipolárního světa,146 Sýrií – posledním spojencem Ruska na blízkém Východě, což vysvětluje kategorický odpor Moskvy v otázce možné intervence – či Libyí. V případě posledně jmenované země ruské vystupování neo-eurasijce příliš nepotěšilo, když souvislosti s událostmi Arabského jara Medveděv svolil na půdě Rady 143
Bugajski (2009), s. 46. Cameron, Fraser, Russian Foreign Policy under Putin, 18 April 2012. EU-Russia Centre, http://www.eurussiacentre.org/our-publications/column/russian-foreign-policy-putin.html, staženo 11.9.2012 145 Bugajski (2009), s. 46. 146 Bugajski (2009), s. 50-52. 144
48
bezpečnosti OSN k zásahu proti Kaddáfího režimu, za což nicméně sklidil Putinovu kritiku.147 Jak si Rusko počíná ve vztahu k EU? Podle Bugajského se Rusku díky zaostření na Německo, Francii a Itálii daří úspěšně obcházet Brusel, úzké vztahy s prvními dvěma jmenovanými zeměmi pak Moskvě umožňují používat stejnou taktiku i v případě Washingtonu.148 Nutno dodat, že EU v důsledku neexistence jednotné politiky vůči Rusku takové schéma sama podporuje. Obzvláště s Německem pojí Rusko velmi dobré bilaterální vztahy, potvrzované shodnými postoji v otázkách protiteroristických strategií, regionální bezpečnosti, multilateralismu či mezinárodního práva, dále též objemy vzájemných obchodů (53 mld. Euro v roce 2007149) a v případě dua Putin-Schröder též osobními vazbami. O společném postoji Ruska, Německa a Francie – dalšího klíčového spojence, s nímž např. v roce 2010 uzavřelo Rusko kontrakt na dodávku čtyř francouzských helikoptérových lodí Mistral pro ruskou armádu150, v čemž lze podle nás spatřovat potvrzení trendů jednak narůstající důvěry mezi oběma státy, jednak vzdalování Francie od atlantického jádra – v době irácké krize netřeba blíže pojednávat. V případě Francie a Německa je tak naše úvodní hypotéza potvrzena. Jak Rusko přistupuje v rovině bilaterálních vztahů k Indii, Číně a Japonsku, tedy zemím z hlediska neo-eurasijské teorie stěžejním? Prvně jmenovaná země je především obchodním partnerem Ruska, podílí se však též na některých ruských vojenských projektech. Navzdory mnoha uzavřeným vojenským kontraktům, připomeňme např. smlouvu na dodání několik stovek „neviditelných“ letounů Suchoj, však nelze usuzovat, že by Indie počítala s poskytnutím svého území k vybudování ruských námořních základen. Indie má navíc svou vlastní agendu, jejíž součástí jsou i ambice stát se regionálním hegemonem – obvykle je to hegemon, kdo okupuje území jiných států, nikoliv naopak. Spojenectví Ruska a Indie ovšem popřít nelze a určitý potenciál pro budoucí integraci Indie do pan-eurasijského pásu zde tedy je. Čína představuje samostatnou kapitolu. A to jak v úvahách neo-eurasijců, tak v ruské zahraniční politice RF. Poté, co se Putin v roce 2001 připojil k západní 147
Brenton, Tony (2011) Medvedev’s Presidency: Russia Marks Time. In Cameron, Fraser et al. The Medvedev Presidency – A Wasted Effort. Issue 19, s. 7. EU-Russia Centre, http://www.eurussiacentre.org/wp-content/uploads/2008/10/EURC_review_XIX_ENG.pdf, staženo 11.9.2012 148 Bugajski (2009), s. 108. 149 Bugajski (2009), s. 110. 150 Russian military justifies purchase of Mistral ships, 10 February 2011, Ria Novosti, http://en.rian.ru/mlitary_news/20110210/162543317.html, staženo 14.9.2012.
49
protiteroristické alianci, rusko-čínsko vztahy ochladly. O jistém zlepšení lze hovořit až od poloviny roku 2005, kdy je na půdě Šanghajské organizace pro spolupráci (viz níže) přijata společná rusko-čínská deklarace o mezinárodním řádu v 21. století, obsahující sdílená stanoviska v řadě témat – vznikem nového multipolárního světového řádu počínaje, zásadou nevměšování se do záležitostí suverénních států konče.151 Následný vývoj vzájemných vztahů ukázal, že „obě země stále častěji využívají svého partnera jako protiamerickou zbraň.“152 V zásadě však lze říci, že se obě země snaží držet navzájem v šachu a případná sporná témata vyloučit z pořadu jednání. Spolupráce je patrná zejména na poli bezpečnostní politiky, kde dochází každoročně k několika vojenským cvičením. Kupříkladu na rok 2009 pak bylo naplánováno hned 25 společných vojenských cvičení.153 Vztahy Ruska a Íránu, jež od devadesátých let 20. století zaznamenaly výrazné zlepšení,154 lze nejlépe ilustrovat na postoji, který Rusko zaujímá k íránskému jadernému programu. Zatímco Západ (USA) dal při mnoha příležitostech najevo, kam mohou údajné íránské snahy o získání jaderných zbraní vést, Rusko se svým vstřícným přístupem k Íránu, včetně tolerování íránského jaderného programu, nikdy netajilo. Potvrdilo to i v roce 2009, kdy v době poměrně tvrdých sankcí uvalených na Írán mezinárodním společenstvím v souvislosti s pokračujícím jaderným programem, slíbilo do Íránu dodat obranné raketové systémy S-300.155 Tichý souhlas Moskvy s budováním iránského jaderného programu lze vysvětlit s ohledem na cíle neo-eurasijců – pokud by Írán padl do rukou Západu, podobně jako např. Irák či Afghánistán, rapidně by se snížila možnost přístupu Ruska k teplým mořím a neo-eurasijská vize by utržila zásadní šrámy. Vztahy s Japonskem jsou tradičně poznamenány sporem o souostroví Kurily. Jisté náznaky zlepšení vztahů mezi oběma státy se objevily v roce 2009, kdy se japonským premiérem stal leader opoziční Demokratické strany Jukio Hatojama.156 Hatojamova administrativa se krátce nato začala stavět kriticky k tradičnímu spojenectví se Spojenými státy a zároveň upřednostňovat pro-asijskou linii, čehož se promptně chopil 151
Kratochvíl, Petr, Ruská spolupráce s Čínou: proti USA na dvou frontách. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, s. 7. 152 Kratochvíl (2006), s. 9. 153 Shlapentokh, Dmitry, China, Russia, and the Risk of Explosion in Central Asia. Central Asia-Caucasus Analyst, July 2009, Vol. 11, No. 14. s. 9. 154 Katz, Mark N., Russian-Iranian Relations in the Obama Era. Middle Eest Policy. 2010, Vol. 17, No. 2, s. 64. 155 Katz (2010), s. 64. 156 Hatojama svým nástupem do funkce premiéra ukončil více než půlstoletí trvající vládu liberálních demokratů (Pardo, Eric, Northern Territories and Japan-Russia Relations: Will the Knot Ever Unite? UNISCI Discussion Papers. 2012, Issue 28, s. 155)
50
Medveděv, snažíce se řadou bilaterálních jednání o narovnání pošramocených vztahů. Nehrálo se přitom o nic míň, než o možnost úzké spolupráce na sporných ostrovech. Nadějně se rýsující budoucnost však zhatila v červnu 2010 Hatojamova rezignace. Nový ministerský předseda, Naoto Kan, obnovil proamerickou orientaci japonské zahraniční politiky a poté, co v reakci na Medvedědovu návštěvu Kuril v listopadu téhož roku – mimochodem první svého druhu v historii RF – Tokio odvolalo z Moskvy svého velvyslance, se vzájemné vztahy dostaly na bod mrazu.157 Ke zlepšení vzájemných vztahů nepřispěl ani Medvedědův návrh na vybudování společné zóny volného obchodu z února minulého roku. Určité zlepšení lze na druhé straně spatřovat v ekonomické oblasti – administrativa nového premiéra Nody kývla na ruský návrh budování společných projektů na poli energií. Vztahy obou zemí v rovině politické však i nadále zůstávají velmi křehké, k čemuž významně přispívá fakt, že obě země jsou de iure dosud ve válce.158 Je otázkou, zda by na současné situaci něco změnil velmi smělý, avšak jen velmi obtížně představitelný a ještě obtížněji realizovatelný, návrh neo-eurasijců, kteří na podporu Rusko-japonského spojenectví a budoucí japonské expanze navrhují úplné postoupení Kuril tokijské vládě.159 Otazník zůstává viset rovněž nad navrhovanou strategií vzbuzování anti-amerických re-sentimentů. Jedno je však jisté – Japonsko v dohledné době z atlantického bloku nevystoupí, čímž se neo-eurasijská vize minimálně v jednom, avšak velmi podstatném, bodě prozatím nenaplní.
2.2.1 Blízké zahraničí ve světle integračních iniciativ: hřiště neoeurasijců? Po rozpadu SSSR začaly bývalé svazové republiky nabývat nezávislosti. A to nejen de iure, ale i de facto. Nic na tom nezměnil ani vznik Společenství nezávislých států ihned po rozpadu Svazu v prosinci 1991, které se spíše než reálným integračním seskupením – v němž by pod dohledem bývalé metropole docházelo když ne k re-integraci postsovětského prostoru, tak alespoň postupnému, řízenému odbourávání tradičních vazeb –
157
Pardo (2012), s. 159-162. Pardo (2012), s. 163-169. 159 Dunlop (2003), s. 22. 158
51
stalo „logem diskusního klubu, v němž si státníci – od demokratů až po asijské „chány“ – nezávazně vyměňují názory.“160 Projekt SNS tak rozhodně není naplněním jednoho ze strategických cílů neoeurasijců – integrace post-sovětského prostoru. V tomto ohledu se neo-eurasijským představám přibližuje spíše Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) – sdružující vedle Ruska a Číny i Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán – která je vedle skutečnosti, že se jedná o hlavní nástroje spolupráce Ruska a Číny ve střední Asii významná rovněž svým protiamerickým zaměřením. 161 Utvořením ŠOS byly též položeny základy užší vojenské integrace – jednoho z cílů a základních principů neo-eurasijské politiky, a důležité součásti strategie boje proti atlantismu. Vskutku, vojenská spojenectví hrají v úvahách neo-eurasijců ústřední roli. O imperativu vojenského spojenectví s Íránem, na jehož březích, omývaných „teplými moři“, by Rusko mohlo vybudovat vojenské základny, již byla řeč. Není třeba zdůrazňovat, že cesta do Íránu vede přes střední Asii. V dubnu 2003 zakládá šest států – Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Arménie – Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB).162 Výsledkem úzké vojenské spolupráce Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstáu a Tádžikistánu je jednotka sil rychlé reakce o velikosti čtyř tisíc mužů,163 jež představuje v podstatě první Vojenská spolupráce by měla být rozšiřována i na další členské země organizace, čímž by mělo dojít k dalšímu posílení ruských pozic v regionu. Podle Nicklase Norlinga pak Rusko posilováním své vojenské přítomnosti v prostoru střední Asie „explicitně vyhrožuje užitím svých vojenských jednotek k ochraně svých zájmů v regionu.“164 Nutno dodat, že Gruzie – nepočítáme-li válku v Čečensku – je v tomto ohledu prozatím osamoceným případem, ačkoliv podobný scénář nelze do budoucna zcela vyloučit ani v případě dalších zemí v ruském bezprostředním sousedství.
160
Máša – Šulc (2006), s. 4. Kratochvíl (2006), s. 7. 162 Tsygankov, Andrei. Do Rationalists Have a Theory of Foreign Policy? Understanding Russia’s Geostrategic Choices after the Cold War, s. 23 (pracovní verze příspěvku připravovaného k prezentaci na setkání Asociace pro mezinárodní studia – březen 2005), http://citation.allacademic.com/meta/p_mla_apa_research_citation/0/7/1/9/2/p71920_index.html, staženo 20.9.2011. 163 Boonstra, Jos – Emerson, Michael (2010) Into Eurasia: Monitoring the EU’s Central Asia Strategy. Brussels: Centre for European Policy Studies, s. 38. 164 Norling, Nicklas, Is Russia Stirring Unrest in Central Asia? Central Aisa-Caucasus Analyst. 2009, Vol. 11, No. 13, s. 5 161
52
Prostřednictvím vhodně rozmísťovaných vojenských základen lze situaci v regionu nejen stabilizovat, ale také částečně konsolidovat proti expanzi NATO. Rusko si je této skutečnosti velmi dobře vědomo a již existujících čtyřiadvacet základen rozmístěných v Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldávii (Podněstří), Tádžikistánu a na Ukrajině165 by postupně mělo být rozšiřováno o základny v dalších zemích. Nejpravděpodobnějším adeptem je patrně Uzbekistán, z jehož území byly v červenci 2005, na základě vypovězení smluv o užívání leteckých základen, vykázány západní jednotky. Geopolitické vakuum ihned zaplnilo Rusko, jež řadou bilaterálních smluv s Taškentem upevnilo svůj vliv v oblasti – Uzbekistán v roce 2006 také opouští uskupení GUUAM a připojuje se k fakticky Moskvou řízené OSKB. 166 Tyto události byly některými eurasijci vnímány jako „zřetelná geopolitická ofenzíva s cílem zcela vytlačit americké ozbrojené síly z prostoru střední Asie.“167 Zatímco v případě Kavkazu se to Rusku podařilo, americké základny zůstávají v … V roce 2010 schválila ruská Duma zákon umožňující za určitých podmínek vysílat ruské jednotky do zahraničí. Důvody pro extrateritoriální projekci síly, mezi nimiž jsou uváděny např. odvrácení útoku proti ruským ozbrojeným silám rozmístěným mimo ruské území, boj proti pirátství a zajištění bezpečného průplavu ruským lodím či ochrana ruských občanů v zahraničí, poskytují podle Stephena Blanka právní rámec pro ofenzivní užití ruských ozbrojených sil proti jakémukoliv státu rozprostírajícímu se na území mezi Baltem a střední Asií. 168 V regionu se nicméně vyskytují též iniciativy, které jsou trnem v oku jak Moskvě, tak neo-eurasijcům. Jedná se především o projekty regionálních kooperativních uskupení GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Moldávie169) a Společenství demokratické volby (Community of Democratic Choice – CDC), na němž participují i pobaltské a některé východoevropské
státy.
Tyto
země
některými
protimoskevsky
orientovanými
iniciativami otevřeně usilují o nezávislost na ruském neo-imperiálním jhu.
165
Russia considers more foreign military bases – Medvedev, 25 November 2010. RT Question more, http://rt.com/news/russian-military-bases-abroad/, staženo 14.6.2012 166 Nikitin (2008), s. 16-18. 167 Shlapentokh, Dmitry (2005) Russia’s Foreign Policy and Eurasianism. Eurasianet.org, http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav080205a.shtml (relativně stabilní) 168 Blank, Stephen, The Real Reset. Moscow Refights the Cold War. World Affairs, September/October 2010, Vol. 173, No. 3, s. 87. 169 Před již zmíněným vystoupením Uzbekistánu z organizace známou pod označením GUUAM.
53
2.3 Ekonomická dimenze Jestliže v politické a bezpečností dimenzi nabralo Rusko postupně proti-americký směr, v ekonomické oblasti zahraniční politiky ruské elity Medveděvovy administrativy prosadily cestu integrace do světové ekonomiky,170 jež vyústila ve vstup RF do Světové obchodní organizace v srpnu letošního (2012) roku. V ekonomické sféře tak Rusko antiglobalizační strategii v žádném případě nesleduje. Vysvětlení je poměrně prosté – ani současné Rusko, podobně jako SSSR ve dvacátých či třicátých letech 20. století, není natolik ekonomicky silné, aby si mohlo dovolit ekonomický izolacionizmus. Toho si byli a jsou klasičtí i současní eurasijci vědomi. Navíc, RF potřebuje přístup k zahraničním investicím a moderním technologiím, což právě integrace do světové ekonomiky umožňuje. Ruská zahraniční politika v ekonomické oblasti pak vychází ze skutečnosti, že Rusko je existenciálně závislé na exportu energetických surovin. Jak uvádí Jevgenij Primakov, vývoz ruské ropy a zemního plynu dnes tvoří „…více než 50 % příjmové části federálního rozpočtu, přes 70 % hodnoty veškerého exportu a devizových výnosů a 100 % prostředků Rezervního fondu a Fondu národního blahobytu.“171 Rozšiřování a získávání nových odbytišť je proto nezbytnou součástí zahraničněpolitické agendy. Řada pozorovatelů hovoří v souvislosti s vlivným postavením Ruska na trhu energií o používání ekonomických prostředků pro politické účely.172 Nejznámějším příkladem takového užití jsou patrně energetické krize let 2005/2006 (Ukrajina), resp. 2006/2007 (Bělorusko), které řada pozorovatelů považovala za potvrzení ruského imperialismu – např. Thomas Simons, vědecký pracovník Harvardovy univerzity, hovoří v této souvislosti dokonce o „návratu politiky eurasijství“ či o šoku z „ruského expanzionizmu.“173
170
Bovt, George (2008) Russian Foreign Policy under Dimtry Medvedev. In Cameron, Fraser et al. Russian Foreign Policy. Issue 8, s. 20. EU-Russia Centre, http://www.eu-russiacentre.org/wpcontent/uploads/2008/10/review_viii_final_13_10.pdf, staženo 20.6.2012. 171 Primakov, Jevgenij (2010) Svět bez Ruska? K čemu vede politická krátkozrakost. Praha: Ottovo nakladatelství, s. 108. 172 Např. Bugajski (2004), s. 31; Šimov, Jaroslav, Ruské ekonomické zájmy ve službách velmocenské politiky. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 2, s. 4; Saivetz, Carol R. (2007) Russia: An Energy Superpower? Audits of Conventional Wisdom. Cambridge, MIT Centre for International Studie, http://web.mit.edu/cis/acw.html, staženo 4.7.2012; Simons, Thomas (2008) W. Eurasia’s New Frontiers: Young States, Old Societies, Open Futures. Ithaca: Cornell University Press, s. 70-90. 173 Simons, Thomas (2008) W. Eurasia’s New Frontiers: Young States, Old Societies, Open Futures. Ithaca: Cornell University Press, s. 84.
54
Jak však uvádí Karel Svoboda, krize je nutno vnímat spíše z hlediska „zavádění standardních hospodářských vztahů, kdy namísto nefinančních protislužeb a složitého systému protiúčetů funguje výrazně jednodušší systém na sebe navázaných plateb,“ což je jediný možná způsob „navázání rovnoprávných vztahů“ se zeměmi SNS.174 V rámci ekonomické dimenze ruské zahraniční politiky hraje významnou roli i ekonomická integrační politika. Na iniciativu Eurasijského ekonomického společenství, založeného v roce 1996, tak např. v lednu 2010 Moskva navázala utvořením celní unie mezi Ruskem, Kazachstánem a Běloruskem celní unie. Ačkoliv o jejím příznivém dopadu na spotřebitele lze polemizovat – ceny některých dovážených artiklů, např. léků, oblečení, kožených výrobků, bot či parfémů v důsledku sjednocení tarifů vzrostly175 – stala se tato ruská iniciativa následováníhodným vorem i pro další země v postsovětském prostoru. Svůj zájem participovat na užší ekonomické integraci tak vyjádřily i Kyrgyzstán a Tádžikistán. Na počátku letošního roku Putin pro změnu nastínil svou vizi eurasijského jednotného trhu, zahrnujícího rovněž princip volného pohybu osob, jako mezistupeň jiného významného milníku – jednotné eurasijské měny.176 Jistě, mohlo se jednat o předvolební rétoriku, cílenou před březnovými volbami na ty segmenty voličstva, jež od Ruska v zahraniční politice očekávají intenzivnější ekonomické zapojení. Putinův návrh by však také mohl signalizovat snahu naplňovat další z cílů neo-eurasijského projektu, totiž ekonomickou integraci ruského velkého prostoru. Nutno dodat, že by se nejednalo o první Putinovu úvahu takového druhu. V říjnu minulého roku explicitně použil neo-eurasijského slovníku, když prohlásil, že Rusko má v úmyslu na půdorysu celní unie s Kazachstánem a Běloruskem vybudovat „eurasijskou unii“, jež by země post-sovětského prostoru „integrovala na novém politickém a ekonomickém základě a novém systému hodnot.“177 Jako by se z těchto slov ozýval sám Dugin, který v souvislosti s projektem eurasijské unie rovněž hovoří o voluntaristických, demokratických integračních principech a podpoře kulturního pluralismu.
174
Svoboda, Karel, Ruská ekonomika po odchodu prezidenta Putina: co se povedlo, co ne a co zbývá udělat? Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 14. 175 Tinibai, Kejhali (2010) Economy & Business: A Semi-Soviet Union is Born. Transitions Online, http://www.tol.org/client/article/21222-a-semi-soviet-union-is-born.html, staženo 11.7.2012 (spíše nestabilní) 176 Cameron (2012), Russian Foreign Policy under Putin. 177 Bryanski, Gleb, Russia’s Putin says wants to build „Eurasian Union,“ 3 October 2011. Reuters, http://www.reuters.com/article/2011/10/03/us-russia-putin-eurasian-idUSTRE7926ZD20111003, staženo 14.9.2012
55
Zatímco o podpoře Gruzie, Ázerbájdžánu či Moldávie takového projektu lze silně pochybovat, Kazachstán je zemí post-sovětského prostoru, zdá se, nejvíce nakloněn projektu Eurasijské unie. Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev nejen, že se sám označuje za eurasijce, ale navíc eurasijství povýšil na úroveň oficiální státní ideologie.178
2.4 Postřehy neo-eurasijců Jak z hlediska naplňování svého projektu hodnotí funkční období prezidentů Putina a Medveděva sami neo-eurasijsci? Ačkoliv se Dugin k některým krokům Putina staví kriticky, obecně jej považuje za symbol budování neo-eurasijského impéria.179 Na adresu Medveděva se Dugin vyjadřuje o poznání tvrději. Svůj vztah k Putinovu nástupci jasně demonstroval např. v souvislosti s intervencí Západu v Libyi, posvěcenou Ruskem v Radě bezpečnosti OSN. V rozhovoru poskytnutém u příležitosti konání 40. světového Mezinárodního sociologického institutu v Novém Dillí v únoru 2012 Dugin doslova pronesl: „Prezident Medveděv spáchal skutečný zločin proti Kaddáfímu a pomohl iniciovat řetězec intervencí v arabském světě. Byl to skutečný zločin spáchaný naším prezidentem. Má ruce od krve. Je kolaborantem se Západem. Zavraždění Kaddáfího byl zločin, za který byl částečně odpovědný.“180 Zatímco v případě prvního hodnocení lze pozorovat relativní spokojenost neoeurasijců s politikou Putina, Medveděv, v případě druhém, je považován za „kolaboranta se Západem“, který neo-eurasijskému projektu nijak neprospívá. Snad jen dodejme, že v citovaném rozhovoru se Dugin kriticky vyjádřil i k vládě a nástupu Dmitrije Medveděva do prezidentského úřadu, jež hodnotí jako „katastrof[u], protože lidé okolo něho byli všichni liberálové.”181 Je tedy nade vší pochybnost jasné, kdo je favoritem neo-eurasijců a s kým spojují praktickou realizovatelnost a budoucnost svého projektu.
178
Bassin, s. 280. Dugin, Alexander (2009) Vladimir Putin and the Empire. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=4271, staženo 20.6.2012 180 Dugin, Alexander (2012) Pokud jste globalista, jste naším nepřítelem. Counter-Currents Publishing, http://www.counter-currents.com/2012/08/alexandr-dugin-pokud-jste-globalista-jste-nasim-nepritelem/, staženo 11.9.2012 181 Dugin (2012), Pokud jste globalista, jste naším nepřítelem. 179
56
2.5 Závěrečná metodologická odbočka: kontrafaktuální argumenty Problém post-pozitivistických metod obecně, a interpretativních studií konkrétně, tkví v tom, že většinu událostí lze interpretovat s využitím alternativních, mnohdy dokonce protichůdných, analytických nástrojů. Největší úskalí interpretativní studie tkví dle Johna Odella v „selektivní rekonstrukci události ve prospěch upřednostňované teorie při současném bagatelizování důkazů odporujících zvolené teorii či podporujících alternativy.“182 Je tudíž možné, že se toto riziko nevyhnulo ani nám, čímž mohlo v některých momentech dojít k interpretaci předkládaných faktů tak, aby vyhovovaly postulátům neo-eurasijské teorie. Jak ovšem tomuto úskalí čelit? Podle Odella je jednou z možných obran poskytnutí kontrafaktuálních argumentů, což v podstatě znamená, že prezentovaná fakta budou zkoumána s využitím „kontrujících“ otázek. Jako příklad lze uvést tvrzení, kdy se snažíme prokázat vliv existence hegemonické struktury po roce 1945 na „znovuzpřístupnění“
liberální světové ekonomiky – znamená to, že pokud po roce 1945
tehdejší mocenská struktura nebyla hegemoniální, nedošlo by ke znovu-zpřístupnění liberální světové ekonomiky?183 Pokud v našem případě tvrdíme, že asertivní, anti-americká, v některých momentech neo-imperiální zahraniční politika RF je potvrzením vlivu neo-eurasijců, znamená to, že pokud by tento vliv neexistoval, Rusko by v mezinárodní aréně vystupovalo jinak? Jednoznačnou odpověď nelze nabídnout už proto, že kontrafaktuální argument je z definice spekulací.184 Navíc lze vzhledem k nezanedbatelnému vlivu spřízněných proudů a myšlenkových škol (především velmocenští realisté, multipolaristé a neo-imperialisté – viz předchozí kapitola) předpokládat, že by ruská zahraniční politika ve sledovaném období vykazovala velmi podobné, ne-li totožné, rysy i bez reálné přítomnosti neo-eurasijství v ruském politickém myšlení. I kdyby se nám díky sérii robustních kontrafaktuálních argumentů nakonec podařilo odstranit veškeré pochybnosti, je otázkou, má-li takový metodologický postup v případě ruské zahraniční politiky vůbec smysl. Podle Simonse se ruská zahraniční politika, pokud jde o její cíle a záměry, vyznačuje značnou nejasností, jež je pozůstatkem sovětského dědictví. Simons k této problematice poznamenává: „Transparentnost není 182
Odell, John S., Case Study Methods in International Political Economy. International Studies Perspectives. 2001, Vol. 2, Issue 2, s. 164. 183 Odell (2001), s. 164. 184 Odell (2001), s. 164.
57
silnou stránkou ruského způsobu vládnutí; je často těžké odvodit úmysly z činů, navíc je zde řada nahodilostí.“185 Podle všeho je tak při studiu ruské zahraniční politiky vždy nutné spoléhat na osobní intuici.
185
Simons (2008), s. 73.
58
Závěr Na mnoha místech prezentovaného textu se nám podařilo v celku jasně demonstrovat, že neo-eurasijství Alexandra Geljeviče Dugina je poměrně vlivným a aktuálním proudem ruského (geo)politického myšlení. Dokazují to jak debata v rámci jednotlivých akademických diskurzů, tak napojení Dugina na řadu vysokých politických a armádních představitelů. Rozbor relevantních akademických diskurzů také ukázal, že prostorová dimenze mezinárodních vztahů zůstává i nadále platnou součástí ruského uvažování o zahraniční politice. Analýza jednotlivých dimenzí ruské zahraniční politiky (politické, bezpečnostní, ekonomické), jíž jsme se věnovali v druhé části této práce, pak ukázala, že vliv neoeurasijských myšlenek lze spatřovat především ve třech momentech. Zaprvé, ve snahách Ruska vybudovat globální protiamerickou alianci, jež by svými iniciativami dávala najevo odpor vůči unilaterálnímu světovému uspořádání. Rusko se do tohoto projektu snaží zapojit především své partnery z uskupení BRIC. Zadruhé, ve snahách rozmělnit euroatlantické vazby, které je možno spatřovat v kultivaci úzkých bilaterálních vztahů s Německem a Francií. Naopak nelze očekávat vytržení Japonska z atlantického bloku, čemuž brání zejména spor o souostroví Kurily. Zatřetí, ve strategické integraci post-sovětského prostoru, kde lze dokonce hovořit o počátcích budování eurasijské unie. Výsledky výzkumu je tedy s ohledem na naplňování cílů neo-eurasijců možno interpretovat tak, že Rusko se v současnosti nachází v první fázi procesu konstrukce multipolárního světového řádu. Snahy o strategickou integraci velkého ruského prostoru doplňuje více či méně úspěšným navazováním strategických partnerství s klíčovými mocnostmi. Posunu do další fáze brání zejména pevné zakotvení Japonska v atlantickém bloku a vzrůstající moc Číny. V dohledné době též nelze očekávat zajištění přístupu Ruska k teplým mořím, což zásadní měrou snižuje geopolitickou váhu Ruska. Ve světle výše zmíněného lze tedy konstatovat, že hypotéza vyřčená v úvodu této práce je platná pouze částečně. Pokud bychom měli původní hypotézu reformulovat, zněla by následovně: ruská zahraniční politika reflektuje tyto prvky neo-eurasijství – anti-atlantismus a asertivitu na globální úrovni, integrační snahy v post-sovětském prostoru, sbližování (spojenectví) s Íránem, Indií, Německem, Francií a opatrný přístup k Číně.
59
Prameny a literatura Monografie (neperiodické) Boonstra, Jos – Emerson, Michael. Into Eurasia: Monitoring the EU’s Central Asia Strategy. Brussels: Centre for European Policy Studies, 2010. ISBN 978-92-9079-966-5 Bugajski, Janusz. Cold Peace: Russia’s New Imperialism. Westport: Praeger, 2004. ISBN 0-275-98362-5 Bugajski, Janusz. Dismantling the West: Russia’s Atlantic Agenda. Washington: Potomac Books, 2009. ISBN 978-1-59797-210-9 Bassin, Mark. Eurasianism „Classical“ and „Neo“: The Lines of Continuity. In Mochizuki, Tetsuo (ed.) Beyond the Empire: Images of Russia in the Eurasian Cultural Context. Sapporo: Slavic Research Center, Hokkaido University, 2008, s. 279-294. ISBN 978-4-938637-46-0 Drulák, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-725-6 Haas, Marcel de. Russia’s Foreign Security Policy: Putin, Medvedev and Beyond. Oxon: Routledge, 2010. Chaudet, Didier – Parmentier, Florent – Pélopidas, Benoît. When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia. Surrey: Ashgate, 2009. ISBN 978-07546-7805-2 Ismailov, Eldar – Papava, Vladimer. Rethinking Central Asia. Washington: John Hopkins University, 2010. Kořan, Michal. Jednopřípadová studie. In Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 29-61. ISBN 978-80-7367-358-7 Laruelle, Marlène, Russian Eurasianism: An Ideology of Empire. Washington: Woodrow Wilson Center, 2008. ISBN 978-0-8018-9073-4 Laruelle, Marlène. The Orient in Russian Thought at the Turn of the Century. In Shlapentokh, Dmitry, Russia between East and West: Scholarly Debates on Eurasianism. Leiden: Brill 2007, s. 9-37. ISBN 978-90-04-15415-5 Mankoff, Jeffrey. Russian Foreign Policy: The Return of Great Power Politics. Lanham: Rowman & Littlefield, 2009. ISBN 978-0-7425-5794-9 Mearsheimer, John. The Tragedy of Great Power Politics. New York: W. W. Norton, 2001. ISBN 0-393-02025-8 Primakov, Jevgenij. Svět bez Ruska? K čemu vede politická krátkozrakost. Praha: Ottovo nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7360-951-1
60
Romancov, Michael. Geopolitika. In Cabada, Ladislav – Kubát, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 421-445. ISBN 80-86432-41-6 Simons, Thomas W. Eurasia’s New Frontiers: Young States, Old Societies, Open Futures. Ithaca: Cornell University Press, 2008. ISBN 978-0-8014-4743-3 Soukup, Josef. Quo vadis, Putine? Praha: Riopress, 2003. ISBN 80-86221-73-3 Szászdi, Lajos F. Russian Civil-Military Relations and the Origins of the Second Chechen War. Lanham: University Press of America, 2008. ISBN 978-0-7618-4037-4 Voráček, Emil. Eurasijství v ruském politickém myšlení: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out, 2004. ISBN 80-86277-34-8 Periodická literatura Blank, Stephen, The Real Reset. Moscow Refights the Cold War. World Affairs. 2010, Vol. 173, No. 3, s. 81-90. Dugin, Alexander G., Pax Russica: For Eurasian Alliance Against America. New Perspectives Quarterly. 2008, Vol. 25, Issue 4, s. 56-60. Kalinič, Petr – Naxera, Vladimír, Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina. Rexter. 2011, roč. 9, č. 2, s. 31-56. Katz, Mark N., Russian-Iranian Relations in the Obama Era. Middle Eest Policy. 2010, Vol. 17, No. 2, s. 62-69. Kratochvíl, Petr, Ruská spolupráce s Čínou: proti USA na dvou frontách. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, s. 6-9. Leichtová, Magda – Romancov, Michael, Putin 2000-2008 aneb Od chaosu ke stabilitě, nebo od demokracie k autoritářství? Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 6-9. Mackinder, Halford J., The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal. 1904, Vol. 23, No. 4, s. 421-437. Máša, Pavel – Šulc, František, Jak Putin civilizuje „chány“. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 1, s. 4-6. Máša, Pavel, Rusko po katastrofě století. Mezinárodní politika. 2009, roč. 33, č. 11-12, s. 6-9. Morozova, Natalia, Geopolitics, Eurasianism and Russian Foreign Policy Under Putin. Geopolitics. 2009, Vol. 14, No. 4, s. 667-686. Nikitin, Alexander, Russian Foreign Policy in the Fragmented Post-Soviet Space. International Journal on World Peace. 2008, Vol. 25, No. 2, s. 7-31.
61
Norling, Nicklas, Is Russia Stirring Unrest in Central Asia? Central Asia-Caucasus Analyst. 2009, Vol. 11, No. 13, s. 3-5 Odell, John S., Case Study Methods in International Political Economy. International Studies Perspectives. 2001, Vol. 2, Issue 2, s. 161-176. O’Loughlin, John – Tuathail, Gearóid Ó – Kolossov, Vladimir, Russian geopolitical culture and public opinion: the masks of Proteus revisited. Transactions of the Institute of British Geographers – New Series. 2005, Vol. 30, No. 3, s. 322-335. Pardo, Eric, Northern Territories and Japan-Russia Relations: Will the Knot Ever Unite? UNISCI Discussion Papers. 2012, Issue 28, s. 155-170. Peunova, Maria, „Present Dangers“ Through The Looking Glass: Russian NeoConservatives‘ Designs For A (Retro)Empire In The „Near Abroad“. CEU Political Science Journal. 2007, Vol. 2, No. 2, s. 108-132. Smith, Graham, The Masks of Proteus: Russia, Geopolitical Shift and the New Eurasianism. Transactions of the Institute of British Geographers, New Series. 1999, Vol. 24, No. 4, s. 481-494. Smith, Mark A., A Review of Russian Foreign Policy. Russian Series. 2007, Vol. 7, No. 20, s. 1-11. Smith, Mark A., Russian Nationalist Movements & Geopolitical Thinking. Russian Series. 2005, Vol. 5, No. 40, s. 1-21. Svoboda, Karel, Ruská ekonomika po odchodu prezidenta Putina: co se povedlo, co ne a co zbývá udělat? Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 12-14. Trenin, Dmitry, Russia Leaves the West. Foreign Affairs. 2006, Vol. 85, No. 4, s. 87-96. Umland, Andreas, Pathological Tendencies in Russian „Neo-Eurasianism“. Russian Politics and Law. 2009, Vol. 47, No. 1, s. 76-89. Zbořil, Zdeněk, Putinovou cestou aneb Po puti Putina. Mezinárodní politika. 2008, roč. 32, č. 5, s. 3. Ostatní zdroje Alexandrova-Arbatova, Nadia (2008) Russia after the Presidential Elections: Foreign Policy Orientations. In Cameron, Fraser et al. Russian Foreign Policy. Issue 8, s. 10-19. EU-Russia Centre, http://www.eu-russiacentre.org/wpcontent/uploads/2008/10/review_viii_final_13_10.pdf, staženo 20.6.2012. Beneš, Jan (2012) Volby do Státní Dumy Federálního shromáždění Ruské federace v roce 2011 a volby prezidenta Ruské federace v roce 2012. Parlamentní institut, http://www.psp.cz/doc/00/08/90/00089096.pdf, staženo 7. září 2012
62
Bio of Dugin. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1882, staženo 20.7.2012 Bovt, George (2008) Russian Foreign Policy under Dimtry Medvedev. In Cameron, Fraser et al. Russian Foreign Policy. Issue 8, s. 20-27. EU-Russia Centre, http://www.eurussiacentre.org/wp-content/uploads/2008/10/review_viii_final_13_10.pdf, staženo 20.6.2012. Brenton, Tony (2011) Medvedev’s Presidency: Russia Marks Time. In Cameron, Fraser et al. The Medvedev Presidency – A Wasted Effort. Issue 19, s. 7. EU-Russia Centre, http://www.eu-russiacentre.org/wpcontent/uploads/2008/10/EURC_review_XIX_ENG.pdf, staženo 11.9.2012 Bryanski, Gleb, Russia’s Putin says wants to build „Eurasian Union,“ 3 October 2011. Reuters, http://www.reuters.com/article/2011/10/03/us-russia-putin-eurasianidUSTRE7926ZD20111003, staženo 14.9.2012 Cameron, Fraser, Russian Foreign Policy under Putin, 18 April 2012. EU-Russia Centre, http://www.eu-russiacentre.org/our-publications/column/russian-foreign-policyputin.html, staženo 11.9.2012 Constitution of the Russian Federation, http://government.ru/eng/gov/base/54.html Dugin, Alexander G. (2001) Main Principles of Eurasism. Intrernational Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=421, staženo 27.7.2012 Dugin, Alexander G. (2001) Manifest of the Eurasist Movement. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=454, staženo 6.7.2012 Dugin, Alexander G. (2004) Eurasian Path. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1851, staženo 4.7.2012 Dugin, Alexander G. (2004) Program of Eurasia Movement. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=455, staženo 4.7.2012 Dugin, Alexander G. (2004) The Eurasian Idea. International Eurasian Movement, http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=1884, staženo 30.6.2012 Dugin, Alexander (2012) Pokud jste globalista, jste naším nepřítelem. Counter-Currents Publishing, http://www.counter-currents.com/2012/08/alexandr-dugin-pokud-jsteglobalista-jste-nasim-nepritelem/, staženo 11.9.2012 Dunlop, John B. (2003) Alexander Dugin’s Foundations of Geopolitics. Working Paper Series on Russia and the Former Soviet States,
63
http://www.princeton.edu/~lisd/publications/wp_russiaseries_dunlop.pdf stabilní)
(relativně
Fedorov, Yury E. (2006) ‘Boffins’ and ‘Buffoons’: Different Strains of Thought in Russia’s Strategic Thinking. Chatham House Briefing Paper – Russia and Eurasia Programme, http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/Research/Russia%20and%20Eura sia/bp0306russia.pdf, staženo10.7.2012 Lowry, Anna (2010) Russia’s Foreign Policy Debates: Perspectives on Rising Powers. Sigur Center for Asian Studies – Policy Brief, http://www.risingpowersinitiative.org/wpcontent/uploads/policybrief_dec2010_russiafpdebate.pdf, staženo 14.7.2012 Milestones of Eurasism. International Eurasian http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=86, 6.7.2012 BBC News, Putin deplores collapse of USSR, http://news.bbc.co.uk/2/hi/4480745.stm (relativně stabilní)
25
Movement, staženo April
2005;
Russia considers more foreign military bases – Medvedev, 25 November 2010. RT Question more, http://rt.com/news/russian-military-bases-abroad/, staženo 14.6.2012 Saivetz, Carol R. (2007) Russia: An Energy Superpower? Audits of Conventional Wisdom. Cambridge, MIT Centre for International Studie, http://web.mit.edu/cis/acw.html, staženo 4.7.2012 Shlapentokh, Dmitry (2005) Russia’s Foreign Policy and Eurasianism. Eurasianet.org, http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav080205a.shtml (relativně stabilní) The Foreign Policy Concept of the Russian Federation, 12 July 2008, President of Russia. Official Web Portal, http://archive.kremlin.ru/eng/text/docs/2008/07/204750.shtml The Foreign Policy Concept of the Russian Federation, Approved by the President of the Russian Federation V. Putin, 28 June 2000, http://www.fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/econcept.htm, staženo 10. záři 2012 Tinibai, Kejhali (2010) Economy & Business: A Semi-Soviet Union is Born. Transitions Online, http://www.tol.org/client/article/21222-a-semi-soviet-union-is-born.html, staženo 11.7.2012 Tsygankov, Andrei. Do Rationalists Have a Theory of Foreign Policy? Understanding Russia’s Geostrategic Choices after the Cold War (pracovní verze příspěvku připravovaného k prezentaci na setkání Asociace pro mezinárodní studia – březen 2005), http://citation.allacademic.com/meta/p_mla_apa_research_citation/0/7/1/9/2/p71920_ind ex.html, staženo 20.9.2011
64
Projekt diplomové práce (ZS 2010/2011) Autor: Prokop Bílý Obor: Bezpečnostní studia Název: Ruská zahraniční politika od nástupu Putina: Rusko jako eurasijská velmoc? Název práce v angličtině: Russia‘s Foreign Policy Since Putin: Russia as a Eurasian Great Power? Vedoucí: PhDr. Emil Souleimanov, Ph.D.
Úvodní část Vymezení tématu: V současné ruské zahraniční politice lze identifikovat řadu směrů. Některé z nich jsou umírněné, pro-západní, pro-atlantické, směřující k integraci se Západem, zatímco jiné konzervativní, ortodoxní, ofenzivní, usilující o obnovu myšlenky mocné ruské říše. Do druhé skupiny je možno zařadit i přístup založený na ideji eurasijství, resp. neoeurasijství, v podobě, jíž mu vštípili myslitelé jako Geidar Džemal, Alexander Prochanov, Alexander Panarin či Alexander Dugin. Jedná se o vlivnou ideu, jež v politické rovině cestou (imperiální) expanze usiluje o vytvoření jednotné eurasijské říše jako protikladu k atlanticismu, a to nikoliv pouze v post-sovětském, euro-asijském prostoru. Vskutku, Duginův koncept neo-eurasijství, rámován konfliktem mezi atlantismem – tedy koncepcí mořeplaveckých národů jako jsou USA a Velká Británie – na jedné straně a eurasijstvím – zahrnujícím „kontinentální“ civilizace euro-asijského okruhu – na straně druhé, pak poskytuje daleko rozsáhlejší konceptualizaci a zahrnuje prostor od „Dublinu po Vladivostok“.186 V zásadě však lze s ohledem na antiamerikanismus neo-eurasijců do koncepce Eurasie zahrnout jakýkoliv region či národ na světě, který vyjádří vůli bojovat proti americkým vlivům. 187 Ideu
neo-eurasijství
je
možno
chápat
v několika
rovinách.
Vedle
stěžejní geopolitické je to i úroveň societární, kdy lze neo-eurasijství vnímat také jako 186
Dunlop, John B. Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics. http://www.princeton.edu/~lisd/publications/wp_russiaseries_dunlop.pdf, s. 13-14, staženo 30.1.2011 (spíše stabilní) 187 Bassin, Mark. Eurasianism „Classical“ and „Neo“: The Lines of Continuity. http://srch.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no17_ses/14bassin.pdf, s. 8, staženo 30.1.2011 (spíše stabilní)
65
výsledek procesu hledání ruské identity. Zatímco klasické eurasijství, v němž má jeho moderní varianta svůj původ, se vymezovalo proti románsko-germánské evropské identitě, neo-eurasijství se vymezuje vůči atlantismu a Západu jako takovému.188 Zdroje své identity čerpá z Ruska, na něž nahlíží jako na svébytnou entitu, produkt hegeliánské syntézy evropského a asijského živlu. Rusku bylo dějinami přiřknuto zvláštní civilizační, ba mesiánské poslání, jehož smyslem je postupné sjednocení euro-asijských národů a osvobození světa od euroatlantické nadvlády. 189 Pokud jde o geopolitickou dimenzi neo-eurasijství, cílem neo-eurasijců je rehabilitace Ruska v carských hranicích, resp. utvoření unitárního státu zahrnujícího vedle Ruské federace i všechny členské státy Společenství nezávislých států.190 Rusko jako nástupnický stát Sovětského svazu je tudíž vnímáno pouze jako přechodný, neplnohodnotný útvar. Státy, jež vznikly na území bývalého SSSR navíc dle neoeurasijců nelze, až na Arménii, označit za nositele autentických státních institucí a je tudíž nutné je sjednotit pod ruskou nadvládou.191 Bývalé sovětské republiky nacházející se geograficky v Evropě, včetně Ukrajiny, Běloruska a pobaltských zemí, by se tedy měly stát součástí Ruska. Mongolsko spolu se středoasijskými zeměmi jsou pak neoeurasijci označovány jako „ruský jih“ a „zóny další geopolitické expanze.“192 Nabytí hegemonického statusu v oblasti ruského „blízkého zahraničí“ je ostatně prvním krokem na cestě k utvoření globální eurasijské mocnosti. Podle neo-eurasijců se také Rusko stává čím dál tím více závislým na okolním světě, ztrácí řadu svých spojenců, je teritoriálně odříznuto a strategicky nestabilní. Za původce těchto slabostí je označována Amerika, resp. její imperiální politika, proti níž je třeba utvořit multilaterální koalici s arabskými a nezápadními národy.193 Jádrem strategického spojenectví je podle neo-eurasijců vazba na Paříž, Berlín, Nové Dillí, Tokio a Teherán. I přesto, že Dugin volá po blízké alianci s Francií a Německem, kdy Německu přisuzuje vedoucí úlohu v eurasijském bloku kontinentálního západu,
188
Voráček, Emil. Eurasijství v ruském politickém myšlení: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out, 2004, s. 43. 189 Chaudet, Didier – Parmentier, Florent – Pélopidas, Benoît. When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia. Surrey: Ashgate 2009, s. 101. 190 Dunlop, Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics, s. 11. 191 Tsygankov, Andrei P. Hard-line Eurasianism and Russia’s Contending Geopolitical Perspectives. East European Quaterly, Fall 1998, Vol. 32, No. 3, s. 320. 192 Dunlop, Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics, s. 25. 193 Chaudet, Parmentier, Pélopides, When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia, s. 56.
66
konečným cílem je „finlandizace“ celé Evropy,194 což dokazuje jasný imperiální podtext neo-eurasijské politiky. S Íránem pak Rusko pojí společný geostrategický zájem, jímž je bezpečnost před Spojenými státy. Rusko by navíc blízkým spojenectvím s Íránem získalo přístup k Indickému oceánu, kde by za příhodné konstelace mohlo vybudovat námořní základny, což je koneckonců i jedním z klíčových geopolitických cílů neo-eurasijců.195 Samostatnou kapitolu představuje Čína, která je považována za nejnebezpečnějšího geopolitického souseda, s nímž Rusko sousedí. Neo-eurasijci se obecně obávají obrovského demografického potenciálu Číňanů, stejně jako možnosti čínského vpádu do Kazachstánu, na Sibiř a dálný východ. 196 Obecně je však neo-eurasijci Čína řazena mezi země, jejichž vliv je třeba neutralizovat.197 Vzhledem k tomu, že Moskva ve srovnání s nejasnou, labilní Jelzinovou érou nastolila po nástupu mocenského duomvirátu Putin-Medveděv asertivní, imperiální směr své zahraniční a bezpečnostní politiky s cílem restaurovat ztracený velmocenský status, nabízí koncept neo-eurasijství zajímavý náhled na ruské velmocenské ambice. Zájem autora o studium ruské zahraniční politiky z perspektivy neo-eurasijství je umocněn rovněž skutečností, že tento proud ruské imperiální politiky až na ojedinělé výjimky v podstatě zcela uniká pozornosti českého (akademického) prostředí.198 Cíle práce, výzkumné otázky: Cílem práce je snaha prokázat, že vliv neo-eurasijců na podobu ruské zahraniční politiky není zanedbatelný a v některých momentech dokonce zcela zastiňuje potenciální umírněné, proevropsky orientované politiky, což s sebou může nést negativní bezpečnostní implikace. Je-li vliv neo-eurasijců takový, jak soudí autor, pak lze předpokládat, že ruská zahraniční politika bude reflektovat jasně rozeznatelné prvky neoeurasijství – výraznou rezervovaností k USA a asertivitou v post-sovětském prostoru počínaje, sbližováním s Íránem, Indií, Japonskem, vybranými zeměmi Evropské unie a opatrným přístupem k Číně konče. Abychom mohli potvrdit, případně vyvrátit platnost vyřčené hypotézy, je zapotřebí formulovat následující výzkumné otázky: Jakou váhu má
194
Dunlop, Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics, s. 22. Dunlop, Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics, s. 24. 196 Dunlop, Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics, s. 23. 197 Dugin, Aleksandr. Main Principles of Eurasism. http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=421, staženo 2.2.2011 (relativně stabilní) 195
198
67
prostorová
dimenze
mezinárodních
vztahů
v ruském
zahraničněpolitickém
a
bezpečnostním diskurzu? Nachází Rusko podporu pro neo-eurasijský projekt mezi zeměmi ve svém „sousedství“? Korespondují jednotlivé zahraničněpolitické kroky s postuláty neo-eurasijství? Lze po důkladném zvážení všech fakt označit současné Rusko za eurasijskou velmoc? Pokud ano, jaké důsledky má a může tato skutečnost mít pro regionální, potažmo globální bezpečnostní prostředí?
Předpokládaná metoda zpracování tématu: Z výše uvedeného je patrné, že předmětem výzkumu a zároveň případem zamýšlené diplomové práce bude uskutečňování zahraniční politiky Ruské federace pokrývající údobí od nástupu Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 po současnost. Vzhledem k tomu, že cílem práce není prostý popis situace ve sledovaném období, avšak ani snaha přispět k lepšímu poznání obecnějšího fenoménu či k rozvoji abstraktnějších teorií,
jeví se jako
nejvhodnější metodou zpracování tématu disciplinovaná
interpretativní studie, nacházející se na pomezí jedinečné a instrumentální případové studie. K přijetí tohoto typu kvalitativní metodologie nás vede rovněž epistemologický předpoklad, podle něhož „interpretativní porozumění skýtá přinejmenším stejnou vědeckou hodnotu jako teoretické příčinné vysvětlení.“199 Podle definice disciplinované interpretativní studie Michala Kořana může být za případ vybrán jev, jenž se ve sféře výzkumníkova zájmu ocitl z důvodu své jedinečnosti či významu – bezpochyby je. Teorie, prostřednictvím níž je daný fenomén prozkoumáván – v našem případě Duginova geopolitická koncepce neo-eurasijství – pak poslouží jen „jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu.“200 Zvolená metodologie tak na základě operacionalizace umožní v ruské zahraniční politice – především pak její ekonomické, politické a bezpečnostní dimenzi – identifikovat jednotlivé prvky neo-eurasijství, což následně poskytne možnost stanovit, zda lze zahraniční politiku Ruské federace označit za „neo-eurasijskou.“ Metodou sběru empirických dat bude především rozbor odborné literatury, v menší míře pak analýza
199
Kořan, Michal. (2008) Jednopřípadová studie. In Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 34. 200 Tamtéž.
68
vybraných prohlášení předních ruských politiků týkajících se zahraniční (bezpečnostní) politiky. Hypotéza o výsledku zpracovávání tématu: Prizmatem neo-eurasijství lze vnímat řadu zahraničněpolitických kroků, jež Rusko v posledních letech podniklo – válku v Gruzii, utužování svazků v rámci Organizace Smlouvy pro kolektivní bezpečnost, podporu Lukašenkova režimu v Bělorusku, podrývání demokratizačních procesů na Ukrajině, zvyšující se energetickou závislost Evropy a Číny na Rusku či pořádání společných rusko-čínských vojenských cvičení. Naproti tomu je téměř jisté, že se zájmy Ruska budou křížit se zájmy těch zemí v regionu, které otevřeně usilují o nezávislost na ruském (neo)imperiálním jhu. Rozpory jsou koneckonců patrné již nyní, kdy země jako Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán či Moldávie usilují o zahraničněpolitický kurz, jehož trajektorie tyto státy přibližuje spíše Evropě než Rusku. Projekty regionálních kooperativních uskupeních těchto zemí GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Moldávie) a Společenství demokratické volby (Community of Democratic Choice – CDC), na němž participují i pobaltské a některé východoevropské státy, představují svými vlastními integračními a proti-moskevsky orientovanými iniciativami pro aspirace neo-eurasijců velkou výzvu. Lze se tedy domnívat, že výzkum zamýšlené diplomové práce odhalí skutečnou, tj. imperiální podstatu ruské zahraniční politiky a nabídne perspektivy jejího budoucího vývoje.
Předpokládaná osnova práce
Úvod – vymezení zkoumaného problému, rozbor literatury Stať: 1) Neo-eurasijství jako geopolitická doktrína (operacionalizace) 2) Ruská velmocenská politika: na cestě k regionální hegemonii? Závěr – zhodnocení výzkumu, zodpovězení výzkumných otázek
Prameny a literatura Monografie (neperiodické): Bugajski, Janusz. Dismantling the West. Russia’s Atlantic Agenda. Dulles: Potomac Books 2009. Bugajski, Janusz. Expanding Eurasia: Russia's European ambitions. Washington: Center for Strategic and International Studies 2008.
69
Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál 2008. George, Alexander L. – Bennett, Andrew. Case Studies and Theory Development in the Social Science. Cambridge: MIT Press 2005. Gorodetsky, Gabriel (Ed.). Russia Between East and West: Russian Foreign Policy on the Threshold of the Twenty-First Century. London: Frank Cass Publisher 2003. Chaudet, Didier – Parmentier, Florent – Pélopidas, Benoît. When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia. Surrey: Ashgate 2009. Mankoff, Jeffrey. Russian Foreign Policy: The Return of Great Power Politics. Lanham: Rowman & Littlefield 2009. Mearsheimer, John. The Tragedy of Great Power Politics. New York: Norton 2001. Primakov, Jevgenij. Svět bez Ruska? Praha: Ottovo nakladatelství 2010. Schlapentokh, Dmitry. Russia Between East and West: Scholarly Debates on Eurasianism. Leiden: Brill 2007. Soukup, Josef. Quo vadis, Putine? Nové Rusko v dějinných souvislostech. Praha: Riopress 2003. Voráček, E. Eurasijství v ruském politickém myšlení. Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out 2004. Walton, C. Dale. Geopolitics and the Great Powers in the Twenty-first Century: Multipolarity and the revolution in strategic perspective. Abingdon: Routledge 2007. Monografie (periodické): Kratochvíl, Petr, Ruská spolupráce s Čínou: proti USA na dvou frontách. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 2, s. 6-9. Morozova, Natalia, Geopolitics, Eurasianism and Russian Foreign Policy Under Putin. Geopolitics. 2009, Vol. 14, No. 4, s. 667-686. Norling, Nicklas, Is Russia Stirring Unrest in Central Asia? Central Aisa-Caucasus Analyst, July 2009, Vol. 11, No. 13, s. 3-5. Peunova, Maria. „Present Dangers“ Through the Looking Glass: Russian NeoConservatives‘ Designs For a (Retro) Empire in the „Near Abroad“. CEU Political Science Journal, 2007, Vol. 2. No. 2, s. 118-132. Romancov, Michael, Hra s nulovým součtem: Jak současné Rusko interpretuje geopolitické změny po roce 1989. Mezinárodní politika. 2009, roč. 33, č. 11-12, s. 18-20.
70
Spechler, Dina R., Russian Foreign Policy During the Putin Presidency: The Impact of Competing Approaches. Problems of Post-Communism. September/October 2010, Vol. 57, No. 5, s. 35-50. Šimon, Jaroslav, Ruské ekonomické zájmy ve službách velmocenské politiky. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 2, s. 4-6. Tolstrup, Jakob, Studying a negative external actor: Russia’s management of stability and instability in the „Near Abroad“. Democratization. October 2009, Vol. 16, No. 5, s. 922-944. Internetové zdroje: Bassin, Mark. Eurasianism „Classical“ and „Neo“: The Lines of Continuity http://src-h.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no17_ses/14bassin.pdf Dugin, Aleksandr. Main Principles of Eurasism http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=421 Boonstra, Jos – Emerson, Michael. Into Eurasia: Monitoring the EU’s Central Asia Strategy. Report of the EUCAM Project. Brusel: Centre for European Policy Studies 2010. http://www.ceps.eu/book/eurasia-%E2%80%93-monitoring-eu%E2%80%99s-centralasia-strategy Dunlop, John B. Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics http://www.princeton.edu/~lisd/publications/wp_russiaseries_dunlop.pdf
71