UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií
Markéta Nováková
První ropný šok a jeho vliv na Spojené státy americké Bakalářská práce
Praha 2014
Autor práce: Markéta Nováková Vedoucí práce: PhDr. Jan Bečka Ph.D.
Rok obhajoby: 2014
2
Bibliografický záznam NOVÁKOVÁ, Markéta. První ropný šok a jeho vliv na Spojené státy americké. Praha, 2014. 54 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra amerických studií. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Jan Bečka Ph.D.
Abstrakt Bakalářská práce se zabývá důsledky prvního ropného šoku, který znamenal konec éry levné ropy. Díky energetické krizi na začátku 70. let, kdy nabídka sotva stačila vysoké poptávce po ropě, měly poprvé producentské státy sdruţené v Organizaci zemí vyváţejících ropu převahu při vyjednávání s velkými ropnými společnostmi. V říjnu 1973 zástupci producentských států omezili těţbu ropy a zavedli embargo na Spojené státy, jako odplatu za americkou podporu Izraeli během jomkipurské války. Zneuţili tak nebezpečnou situaci k umělému vyvolání nedostatku ropy na trhu. Zvýšená cena ropy měla kompenzovat rostoucí cenovou hladinu dolaru a donutit Spojené státy změnit politiku vůči Izraeli. Státy OPEC argumentovaly i tím, ţe dokud bude ropa levná, bude se i nadále tímto neobnovitelným zdrojem plýtvat. Cílem této práce je najít odpověď na to, jak ovlivnil první ropný šok Spojené státy americké a porovnat, zda měl významnější dopad na trh s ropou, na politiku nebo na americkou ekonomiku. Po stručném představení samotného ropného šoku, je bakalářská práce dále rozdělena do tří hlavních kapitol, které se věnují dopadům na ropný trh, americkou politiku a ekonomiku. Ve Spojených státech byly důsledky krize v mnohém odlišné i od ostatních členů OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), protoţe vláda regulovala cenu ropy, většina velkých ropných koncernů byla v amerických rukách a Američané se museli chovat zodpovědněji a zdrţenlivěji neţ Evropané na poli zahraniční politiky, aby neohrozili své blízkovýchodní spojence a rodící se mírové rozhovory mezi Egyptem a Izraelem.
Abstract The Bachelor‘s thesis investigates the impact of the first oil crisis, which meant an end of era of cheap
oil. Because of the energy crisis at the beginning of the 1970s, when oil supply almost did not suffice to high demand, producing countries associated in Organization of the Petroleum Exporting Countries had for the first time a favorable position in negotiating with oil companies. In October 1973 representatives of the producing countries reduced drilling of oil and imposed embargo on the United States of America as retaliation for american support to Israel during Jom Kippur war. Thus they abused dangerous situation to cause shortage in oil market. Rising prize of oil should have compensated growing inflation and compel the United States to change its policy toward Israel. Other argument of OPEC coutries was that until oil is cheap, this non-renewable source will be wasted.
3
The aim of this thesis is to find an answer to the question, how much the first oil crisis influenced the United States and compare whether the greatest changes happened in the field of oil trade and oil market, politics or in economy. After brief introduction of the first oil crisis, the thesis is subdivided into three main chapters, which deal with changes in oil trade and oil market, politics and in economy In the United States consequences of the first oil crisis were in many ways different from other members of OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development), because government regulated oil prize, the most of oil companies were in american hands and Americans had to behave more responsible and reserved than Europeans on the field of international relations to not endanger its Middle East allies and incipient peace talks between Egypt and Israel.
Klíčová slova první ropný šok, ropa, OPEC, Spojené státy americké, ropný trh
Keywords The first oil crisis, oil, OPEC, the United States of America, oil market Rozsah práce: 102 346
4
Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 27. 12 2013
Markéta Nováková
5
Institut mezinárodních studií Projekt bakalářské práce
6
7
Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................................................ 9 1.1 Definice základních pojmů .................................................................................................................. 10 1.2 Zhodnocení pouţitých pramenů a literatury ........................................................................................ 12 2. První ropný šok jako dějinná událost ................................................................................................... 13 3. Náhledy na první ropný šok ................................................................................................................... 15 3.1 Vývoj trhu s ropou ............................................................................................................................... 15 Postavení původních Sedmi sester- výchozí stav .................................................................................................................. 15 Dovozní kvóty ....................................................................................................................................................................... 17 Změny na trhu na konci 50. let a zaloţení organizace OPEC ................................................................................................ 18 Konec koncesního systému a vznik nových dohod mezi vládami producentských zemí a ropnými společnostmi ............... 20 Cesta k prvnímu ropnému šoku z amerického pohledu ......................................................................................................... 22 Stav ropného průmyslu po prvním ropném šoku ................................................................................................................... 24
3.2 Vliv na politiku USA ........................................................................................................................... 27 Snahy o řešení situace prostřednictvím mezinárodních jednání a mechanismů..................................................................... 27 Vnitropolitická opatření a reakce na ně ................................................................................................................................. 29 Zahraničně-politický kontext prvního ropného šoku ............................................................................................................. 31 Vliv ropného šoku na vztahy USA s klíčovými státy Blízkého východu .............................................................................. 33
3.3 Dopady na ekonomiku ......................................................................................................................... 33 Inflace, vnější šoky a konec zlatého standardu ...................................................................................................................... 36 Fiskální a monetární politika ................................................................................................................................................. 39 Další faktory ovlivňující americké hospodářství ................................................................................................................... 41
4. Analýza prvního ropného šoku .............................................................................................................. 42 5. Závěr ......................................................................................................................................................... 46 Summary ...................................................................................................................................................... 49 Použitá literatura ......................................................................................................................................... 49 Seznam příloh .............................................................................................................................................. 53 Přílohy .......................................................................................................................................................... 53
8
1. Úvod Ke konci roku 1973 došlo k další izraelsko-arabské válce, která byla tentokrát tajně připravena koalicí arabských států. Poté, co se po mnoha dnech přiklonilo válečné štěstí na stranu Izraele, rozhodli se zástupci arabských států sdruţených v Organizaci zemí vyváţejících ropu, pouţít ropu jako zbraň a zavedli embargo na Spojené státy americké jako odplatu za jejich vojenskou podporu Izraele během této války. Spolu s embargem na státy podporující Izrael, byla omezena i samotná těţba ropy, coţ vyhnalo její cenu prudce nahoru. Na začátku 70. let byl trh s ropou napnut na maximum a výpadek těţby otřásl zeměmi, které byly na jejím dovozu závislé. Do prvního ropného šoku byla energie relativně levná, po této události jí uţ naše civilizace nevnímá jako samozřejmost, je ochotná si za ni připlatit a občasné energetické krize bereme jako běţnou součást našich ţivotů. Jednou ze zemí, které byly první ropnou krizí výrazně zasaţeny, byly Spojené státy. Ústřední otázkou této práce je, zda měl první ropný šok citelnější dopady na americký ropný trh, politiku (domácí i zahraniční) nebo na hospodářství. Mojí tezí je, ţe první ropný šok zasáhl nejcitelněji trh s ropou, zatímco dopady na ostatní oblasti byly pouze krátkodobého charakteru a jejich důsledky ve srovnání se změnami na ropném trhu nebyly tak závaţné. Po stručném představení samotného ropného šoku, je bakalářská práce dále rozdělena do tří hlavních kapitol. První z nich se věnuje vývoji na ropném trhu, postupnému přechodu kontroly nad zdroji ropy do rukou producentských států a důsledkům změny rovnováhy, která po událostech v roce 1973 nastala. Pro Spojené státy byl první ropný šok zvlášť důleţitou událostí, protoţe ropný trh byl ovládán z velké části americkými společnostmi, které po ropném šoku do značné míry ztratily svůj vliv a schopnost kontrolovat události. Druhá kapitola rozebírá důsledky ropného šoku na domácí a zahraniční politiku USA, přičemţ jedna z podkapitol je věnována i zahraničně politickému kontextu ropného šoku. Třetí část práce zkoumá dopad první ropné krize na ekonomickou situaci USA. Je sledován vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů, dále se zaměřuji na významné ukazatele, které prokazovaly, ţe v americkém hospodářství nebylo jiţ před ropným šokem vše v pořádku. Podrobně bude rozebrán vývoj inflace se zaměřením na vliv vnějších šoků a konec zlatého standardu. Nevynechám ani konkrétní fiskální opatření administrativy a americkou měnovou politiku. Poslední kapitola práce se věnuje analýze samotného ropného šoku jako historické události. V závěru práce porovnávám získané informace a hodnotím, na kterou z oblastí měla ropná krize nejcitelnější dopad.
9
Práce je analytickou studií konkrétního historického jevu, tj. prvního ropného šoku, a jeho dopadu v rovině hospodářské a politické. Je zaloţena především na studiu a komparaci poznatků přímých účastníků krize a odborníků v oblasti ekonomie, které doplňuji vlastním komentářem a hodnocením. Lze říci, ţe velká část této problematiky neztrácí ani dnes na aktuálnosti. Světová ekonomika prochází jiţ několik let vleklou hospodářskou krizí, se kterou si politici ani ekonomové nevědí rady a doporučení, jak ji zvládnout, se velmi různí. Také energetické krize se příleţitostně objevují a řešení, kterým spotřebitelské státy bojovaly proti ropné krizi v sedmdesátých letech, se nám můţe stát předlohou i pro řešení budoucích podobných krizí. Proto je občas vhodné ohlédnout se do minulosti, aby se zbytečně neopakovaly chyby, k nimţ došlo jiţ v minulosti.
1.1 Definice základních pojmů Ropný šok Ropný šok (krize) je komplexní fenomén, jehoţ příčiny, průběh a důsledky mohou být v různých případech značně odlišné. Ropné šoky totiţ mohou vznikat z mnoha různých důvodů, například politických, rozhodnutím orgánu, který můţe ceny ovlivnit, kolísáním trhu, vládními zásahy např. znárodněním, embargy, vlivem nepříznivého počasí, mezinárodní situací nebo jen neplánovanými problémy s těţbou, dopravou či distribucí. Proto existují i různé způsoby, jak jej definovat. Pro potřeby této práce lze vyuţít definici, ţe ropný šok označuje „prudký vzrůst cen ropy a jejích derivátů“1, který má negativní důsledky na ekonomiku. Tato definice je záměrně velmi obecná, neříká nic o příčinách, důsledcích či průběhu krize. Panuje shoda, ţe do roku 2014 proběhly dva ropné šoky, první v roce 1973 a druhý začal v roce 1979. Svět se potýkal i s několika menšími ropnými krizemi2, které ale neměly tak negativní vliv na ekonomiku a proto je většinový diskurs jako ropné šoky nenazývá. Vymezení zúčastněných stran Organizace zemí vyváţejících ropu Organizace zemí vyváţejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries- dále v textu OPEC) je mezivládní organizace zaloţená v roce 1960. Zakládajícími státy byly Írán, Saudská Arábie, Kuvajt, Venezuela a Irák. Brzy poté se přidaly další státy3 jako Katar, Indonésie, Spojené arabské emiráty, Nigérie, Ekvádor a především Libye a Alţírsko, které dokázaly silně ovlivnit politiku OPECu.
1
Marek Pečenka, Petr Luňák, Encyklopedie moderních světových dějin, (Praha: Libri, 2007), 424. K výraznému zvýšení ceny ropy došlo například i na začátku 90. let v souvislosti s iráckou invazí do Kuvajtu, během druhé války v Zálivu v roce 2003 a v období 2005-2008, kdy výrazně vzrostla poptávka po ropě z Číny. 3 Roky přistoupení států do organizace: Katar (1961); Indonésie a Libye (1963); Spojené Arabské Emiráty (1968); Alžírsko (1969); Nigerie (1971); Ekvádor (1973); Gabon (1975). 2
10
V programovém prohlášení si organizace kladla za cíl „obnovit ceny platné před posledním sníţením4, vypracovat systém regulace těţby, který by měl na zřeteli zájmy producentských i spotřebitelských zemí, jakoţ i přiměřený zisk naftových společností.“ 5 Hlavním účelem podle statutu organizace je moţnost „koordinace a sjednocení ropné politiky jejích členských států a určení způsobu, jak nejlépe zajistit jejich zájmy.“ Dalším úkolem je „zajištění stability cen na mezinárodních trzích v zájmu omezení škodlivého a nadbytečného kolísání cen.“ „Přihlíţí se sice především k zájmům produkujících států a k jejich potřebě zajištění stabilního příjmu, ale také i k tomu, aby spotřebitelské státy měly pravidelné a ekonomické dodávky ropy a ke spravedlivému výnosu za jejich investice do ropného průmyslu.“(překlad autorky) 6 Ropné společnosti Na druhé straně pomyslného konfliktu stály ropné společnosti (často označované jako Sedm sester). Termínem označuji podniky Exxon (New Jersey), Chevron (California), Gulf Oil (Pittsburg), Texaco, Mobil Oil (New York), Royal Dutch Shell, British Petroleum a nebo jejich dceřiné společnosti a pobočky. Prvních pět z těchto koncernů včetně nejsilnějšího hráče firmy Exxon jsou povaţovány za americké. Royal Dutch Shell je holandsko-britská společnost a British Petroleum je britská firma. Otázka vlastnictví je ale v akciových společnostech tradičně vţdy problematická. Ropné korporace stejně jako banky často financují náročnější rizikové projekty jako syndikáty, takţe soutěţ mezi ropnými firmami je omezená a funguje stále velmi podobně jako mezinárodní ropný kartel. Další významné firmy, jako Agip a Compagnie Française des Pétroles CFP/ Total, si získaly vliv aţ v šedesátých letech a pro prvních sedm zmíněných společností představovaly konkurenci. Termín Sedm sester nemusí být kaţdému čtenáři známý a tak je na místě ho alespoň krátce vysvětlit. Označení poprvé pouţil konkurent těchto koncernů Enrico Mattei, vedoucí firmy ENI, dnes známé jako Agip.7 Naráţel tak na jejich vzájemnou spolupráci a společnou historii těchto společností. Původně existoval jen jeden koncern, který v důsledku protitrustových zákonů musel být rozdělen. Západ V kontextu této práce za Západ označuji Spojené státy, Kanadu, západní Evropu podle rozdělení ve studené válce, Japonsko a okrajově by se k této skupině dala přiřadit i Austrálie a Nový Zéland. Tyto státy spojuje to, ţe ve vztahu k OPECU vystupují v roli spotřebitelů s rozvinutým průmyslem a společně stály především v postavení dovozců ropy.
4
V roce 1959 došlo k podstatnému snížení zisku vlád producentských zemí, které bylo impulsem k vytvoření organizace OPEC Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 12. 6 „OPEC Statute“, Official site of OPEC, http://www.opec.org/opec_web/static_files_project/media/downloads/publications/OPEC_Statute.pdf (staženo 1.12. 2013), 1. 7 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 503. 5
11
1.2 Zhodnocení použitých pramenů a literatury K tomuto tématu existuje velké mnoţství zdrojů, jak tištěných, tak i elektronických. Většina z relevantních zdrojů je napsána v anglickém jazyce, i kdyţ vysokou úroveň odbornosti měly i některé české publikace. Vzhledem k charakteru práce, musela literatura obsáhnout tři oblasti – problematiku ropy, politiky a ekonomiky. Jako nejpřínosnější bych ze zdrojů zabývajících se ropným trhem ohodnotila knihy napsané osobami, které působily v nejvíce zainteresovaných organizacích, tedy buď v ropném průmyslu, OPECu nebo v odborných institucích zabývajících se energetickou tématikou. Nejpodrobnější a nejpřesnější publikací pouţitou při zpracovávání tohoto textu je bezesporu kniha The Prize: The Epic Quest for Oil8 od Daniela Yergina, který je předsedou konzultantské společnosti, která radí státům i firmám v oblasti energetiky.9 Za knihu The Prize Yergin obdrţel v roce 1992 Pulitzerovu cenu. Další publikace, ze kterých jsem nejvíce čerpala, byly knihy Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider10 od Fadhila J. Chalabiho, Oil and World Power: Background to the Oil Crisis11 od Petera R.Odella. Zatímco Fadhil Chalabi byl zástupcem Iráku v OPEC, Peter R.Odell stál na druhé straně pomyslné barikády jako zaměstnanec firmy Shell. Z českých zdrojů byla přínosná kniha Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu12 od Petra Korandy, která pracuje i s českým názvoslovím spojeným s těţbou ropy, coţ bylo pro tuto práci důleţité. Autor bohuţel musel udělat alespoň nějaké ústupky k ideologii panující v tehdejším ČSSR. Za zcela specifický zdroj informací povaţuji knihu Nejistý plamen13 od českých vědců Václava Cílka a Martina Kašíka, která na rozdíl od ostatních knih, není zaměřena na historii ropy nebo organizaci OPEC, ale spíše na komplexní vysvětlení energetické problematiky a její perspektivy do budoucna. Vzhledem k tomu, ţe Henry Kissinger byl během první ropné krize poradcem pro národní bezpečnost a ministrem zahraničí, v oblasti zahraniční politiky jsem čerpala především z jeho pamětí Roky obnovy14 a Krize15. Tyto paměti jsou nepochybně velmi cenným zdrojem informací, je ale vţdy nutno mít na paměti, ţe se jedná o zdroj, který je jiţ ze své povahy ne zcela objektivní a vyváţený. Tento nedostatek se ale dal relativně překonat, protoţe především díky knize The Prize od Daniela Yergina, si bylo moţné většinu klíčových informací ověřit. Literatura týkající se ekonomického vývoje, kterou jsem pouţila, většinou sestávala z knih o dějinách americké ekonomiky, nebo hospodářské politiky a z přehledových vysokoškolských učebnic. Z české literatury jsem ocenila knihy z Vysoké školy ekonomické profesorky Evy Cihelkové a docenta Libora 8
Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992). Společnost se jmenuje Cambridge Energy Research Associates. 10 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010). 11 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975). 12 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983). 13 Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007). 14 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002). 15 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006). 9
12
Ţídka. Z anglosaské literatury bych vyzdvihla publikace bývalého předsedy Rady ekonomických poradců (Bílého domu) v letech 1972–4 Herberta Steina a univerzitního profesora Marca A. Eisnera, které se obě věnovaly především hospodářské politice. Bohuţel v těchto knihách byl vývoji v 70. letech věnován pouze určitý omezený úsek. Výjimkou je velmi dobře zpracovaná publikace Ekonomika USA v letech 1975– n které pro lémy vnitřní a vn jší rovnováhy16 od Josefa Kreutzera z ekonomického ústavu ČSAV. Velmi přínosné byly i některé primární zdroje a články ze 70. let. Zajímavé jsou zejména pro to, ţe ukazují, jak se na zkoumané události dívali lidé, kteří je v dané chvíli přímo proţívali, naopak omezením primárních zdrojů v tomto případě je to, ţe nemohou hodnotit popisované události s větším časovým odstupem. Vyzdvihla bych především článek The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here17 od Jamese E. Akinse, ropného experta pracujícího na ministerstvu zahraničí, který budoucí energetické problémy poměrně přesně předpověděl.
2. První ropný šok jako dějinná událost První ropný šok, který propukl v říjnu 1973, zaskočil celý svět. Dnes se jiţ téměř automaticky předpokládá, ţe kdyţ probíhá jakákoli krize na Blízkém východě, doprovází ji skokové zvýšení cen ropy. Tehdy ale ceny nekolísaly tak jako dnes, naopak se drţely celá desetiletí na relativně stejné úrovni. Odborníci zabývající se problematikou energie sice uţ od začátku desetiletí upozorňovali na moţnost velkých změn v ropném průmyslu, ale tak rozsáhlou a koordinovanou akci nikdo od Organizace zemí vyváţejících ropu nečekal. I propuknutí samotné jomkipurské války bylo pro Izrael a Spojené státy velkým překvapením. Odhady tajných sluţeb obou zemí tvrdily, ţe „Egypt a Sýrie nejsou dostatečně vojensky schopny znovu získat bývalá území silou zbraní.“18 Ještě den před válkou byly pohyby vojsk povaţovány za vojenské cvičení, ačkoli indicie o tom, ţe se chystá válka, existovaly. Izraelci ani Američané si je ale nepřipouštěli, protoţe nechápali, jaký by mohli Arabové mít motiv k rozpoutání války. Organizace zemí vyváţejících ropu (dále v textu OPEC) po propuknutí arabsko-izraelské války dne 16. října omezila těţbu ropy. Tím se cena ropy zvýšila „z 3,01 dolarů za barel na 5,12 dolarů, tedy o sedmdesát procent19“. Toto rozhodnutí nezáleţelo pouze na ropném kartelu, ale i na zástupcích ropných společností, kteří původní návrhy OPECu na 100 % nárůst ceny odmítli. Poté, co jednání se zástupci společností ztroskotala, se na schůzce v Kuvajtu delegáti dohodli na uţ zmíněném 70 % nárůstu.
16
Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983). James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013). 18 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006), 16. 19 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 539. 17
13
O den později se jedenáct zemí kartelu dohodlo20, ţe sníţí těţbu ropy o pět procent (vzhledem k úrovni těţby v září) a kaţdý další měsíc bude těţbu sniţovat o dalších pět procent. Irácký návrh prosazoval znárodnění veškerého amerického majetku na Blízkém východě a přesun arabských fondů z amerických do jiných bank.21 Nakonec se ale prosadila umírněnější varianta sankcí. Sníţení těţby mělo trvat jen po dobu, kdy byl Izrael podporován.22 Spojené státy dále pokračovaly v intenzivní pomoci Izraeli, jen v těchto dnech prezident Richard M. Nixon poskytl 2,2 miliardy dolarů formou vojenské a materiální pomoci23
24
a tak Libye jako odpověď zavedla embargo. O den později (20. října) se k embargu přidala i
klíčová Saudská Arábie a většina dalších zemí z organizace OPEC. Totální embargo na dovoz ropy se týkalo Spojených států a Nizozemska25, protoţe právě tyto dvě země Izrael nejvíce podpořily zřízením leteckého mostu, kterým dodávaly vojenské vybavení. Sovětský svaz tehdy masivně dodával zbraně Sýrii a Egyptu26 a zavedení dodávek bylo nezbytné, protoţe Izrael během bojů utrpěl velké ztráty a reálně mu hrozila poráţka. Po skončení bojů v Izraeli na konci října 1973 se producentské státy dosaţených výhod nechtěly vzdát a tak ve dnech 22. – 23. prosince na schůzi v Teheránu „opět více neţ zdvojnásobily cenu ropy– tentokrát na 11,65 dolarů za barel, - která tak stoupla během osmi týdnů o 387 procent.“27 K tomu byla těţba omezena o dalších přibliţně sedm milionů barelů denně.28 Proto se tomuto zvýšení cen říká „Vánoční masakr“ (Christmas Eve massacre). Americký prezident Nixon velmi naléhal na země OPECu, aby ukončily embargo. Státy kartelu si díky tomu uvědomily, ţe mají v ruce velmi silnou zbraň a USA jsou ochotny dělat ústupky. Embargo vůči USA bylo odvoláno aţ 18. března následujícího roku.29 Jen v roce 1974 za nárůst ceny ropy zaplatily Spojené státy o 18 miliard dolarů navíc, po druhém ropném šoku v roce 1979 zaplatily za dovoz ropy navíc dokonce 50 miliard dolarů a američtí spotřebitelé vydali dalších 60 miliard dolarů za růst cen ropy
20
Na omezení těžby a embargu se dohodla skupina OAPEC (Organization of Arab Petroleum Exporting Countries), dále pak v politice pokračovala organizace OPEC jako celek. 21 Tuto variantu prosazoval Irák s argumentem, že návrhy OPECu na snížení těžby ropy uškodí celému světu, hlavně rozvojovým zemím, zatímco znárodnění by poškodilo jen podporovatele Izraele ve válce Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 109. 22 V tomto případě bylo snížení těžby vůči všem skutečně nespravedlivé, jak předem varoval Irák, protože některé státy západní Evropy odmítaly pomoci Izraeli, aby nezhoršily své vztahy s arabským světem. Spojeným států chvíli trvalo, než našly zemi ochotnou k tomu, aby na jejím území mohla přistávat transportní letadla. 23 Spojené státy poskytovaly materiální pomoc Izraeli už od začátku války. Jejich dodávky ale byly zpočátku zanedbatelné ve srovnání se vzdušným mostem SSSR, který zřídil na pomoc Sýrii a Egyptu. Poté, co Izrael utrpěl na bojištích velké ztráty, začalo být i Washingtonu jasné, že Izrael nevyhraje bleskově a drtivě válku, tak jak všichni předpokládali a že se Spojené státy musejí zapojit více. Cílem bylo dodávat techniku co nejméně nápadně, aby si neznepřátelili arabský svět. To se bohužel částečně i vinou počasí a různých zpoždění nepodařilo. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 605. 24 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, 608. 25 Nizozemsko dovolilo amerických vojenským letadlům přistávat na svém území, stejně jako Portugalsko (na Azorských ostrovech). Embargo bylo později uvaleno i na Jihoafrickou republiku, tehdejší Rhodézii, zmiňované Portugalsko a na americké vojenské síly, rozmístěné všude po světě. Paradoxně i na šestou flotilu, která měla za úkol chránit některé státy, které embargo uvalily. Ibid, 613. 26 Richard a Jeffery B. Morris, Encyclopedia of American History (New York: Harper Collins Publisher, 1996), 480. 27 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 540. 28 Henry Kissinger, Roky obnovy, 547. 29 Richard a Jeffery B. Morris, Encyclopedia of American History (New York: Harper Collins Publisher, 1996), 480.
14
domácím producentům.30 Ceny kolísaly na poměrně vysoké úrovni aţ do roku 1986, kdy cena ropy spadla přibliţně na 14, 5 dolaru za barel.31 Situace ale ve skutečnosti nebyla pro Spojené státy tak špatná. Země měla jedny z největších zásob ropy ve světě, navíc je tato komodita všude na světě v podstatě stejná, takţe tehdy jen stačilo, aby těţbu zvýšily státy neúčastnící se akce OPECu například Nigérie, Irák a Írán32. Problémy tehdy způsobila hlavně panika. Finanční a komoditní trhy se bohuţel logickými pravidly neřídí a tak se cena zvyšovala i přesto, ţe ropy byl relativní dostatek.33 Všechny země si chtěly vytvořit rezervy a tak byl zájem o ropu větší neţ za normální situace. Státníci postiţených průmyslových zemí situaci ještě zhoršili tím, ţe někteří z nich úplně nelogicky zavedli regulační opatření. Pokles těţby měl tehdy horší dopady neţ by se při poklesu o deset procent dalo čekat.
3. Náhledy na první ropný šok První ropný šok byl nepochybně významným fenoménem, který ovlivnil prakticky celá 70. léta. Krize, která byla ve své podstatě energetická, také významně ovlivnila světovou politiku a ekonomiku. V další části práce představím jednotlivé změny, které šok přinesl, a při popisu se zaměřím na konkrétní důsledky pro Spojené státy americké, tedy na to, jak se měnilo postavení amerických ropných firem a Spojených států jako takových. Dále se soustředím na to, jaký vliv měla krize na politiku a jak se prudký nárůst cen ropy odrazil v americké ekonomice.
3.1 Vývoj trhu s ropou Postavení původních Sedmi sester– výchozí stav Původních Sedm sester mělo v první polovině dvacátého století neotřesitelné postavení, které jim poskytovalo z dnešního pohledu neuvěřitelné moţnosti. Pokud místní vlády udělily společnosti koncesi, ztratily prakticky kontrolu nad svými zásobami ropy. Koncerny musely místní vládě odvádět pouze minimální poplatky za kaţdý barel ropy a nezáleţelo na tom, kolik za něj utrţily. V oblasti Perského zálivu spolu fungovalo osm koncernů ve vzájemné shodě. Těţba byla plánována tak, aby nabídka odpovídala poptávce. Účelem bylo zabránit kolísání cen. Trh byl rozdělen tak, ţe v kaţdé zemi obdrţela koncesi nezisková firma a osm dominantních společností v těchto firmách drţelo podíly. Na grafu je dobře vidět, jak byl celý trh propojen (graf odráţí situaci k roku 1966). 30
Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 97. Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007), 191. 32 Všechny tři země byly členy OPECU. Nigérie a Irák se nepřidaly k omezení těžby, ta byla naopak v obou zemích zvýšena a obě země na tom velmi vydělaly. Írán sice omezil těžbu, ale k embargu se nepřidal. 33 Během první poloviny října 1973 dodávaly arabské země 20,8 milionů barelů denně. V prosinci téhož roku během nejtvrdšího embarga bylo k dispozici jen už jen15,8 milionů barelů denně. Nárůst těžby v dalších oblastech způsobil, že výpadek byl pouze 4,4 milionu barelu denně, tedy 9 % z celkových 50,8 milionů barelů denně, které byly k dispozici svobodnému světu před dvěma měsíci. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 613. 31
15
Příloha č.
Vlastnické vztahy ropných společností v hlavních t žařských o lastech Perského zálivu 34
Takovéto rozloţení sil neumoţňovalo konkurenci, naopak z ní dělalo krajně nevítaný jev. Společnosti spolu o klíčových otázkách prokazatelně jednaly, například o budoucím postupu, o objemu vyváţené ropy z určitých oblastí, o cenách, o východiscích z politických problémů, a vzájemně si v případě potřeby ropu prodávaly pouze za referenční ceny–tzv. intercompany exchange.35 Dokonce ve správních radách jedné společnosti často byli zástupci jiných ropných společností.36 Skupina Sedmi sester ještě v roce 1949 ovládala „80 % všech ropných zásob mimo USA a celkově kontrolovala téměř celý světový obchod včetně většiny ropovodů a rafinérií.“37 Je aţ neuvěřitelné, jak dlouho si velké ropné společnosti udrţely kontrolu nad trhem s ropou a nezávislost i vůči samotné politice Spojených států. Na základě antimonopolního zákonodárství, které se v USA rozvíjelo uţ od 90. let 19. století, rozhodl Nejvyšší soud v roce 1911 o nezákonnosti monopolního postavení Standard Oil Company. Poté musela být společnost rozdělena na 33 menších firem. Z hlediska této práce, bude nicméně dále důleţitých jen pět z nich (Exxon, Chevron, Gulf Oil, Texaco a Mobil Oil). Přestoţe byly kartely zakázané, v roce 1952 vyšla zpráva senátního výboru Kongresu „International Petroleum Cartel“ potvrzující, ţe vzájemné spojení ropných firem z původní Standard Oil Company a jejich chování vykazuje znaky kartelu.38 39 Tato zpráva však nebyla raději zveřejněna.40 34
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 38. Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 80. 36 Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007), 39. 37 Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen , 38. 38 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 37. 39 Toto prostředí panovalo v ropném průmyslu od roku 1928, kdy po krátké cenové válce byla mezi vedením koncernů uzavřena tzv. dohoda z Achnacarry. V ní se společnosti dohodly na tom, že se budou snažit ceny stabilizovat a nebudou ropu nabízet za nízké ceny s cílem získání 39 vyššího podílu na trhu. Tedy, že budou zachovávat stav jaký je– proto se někdy dohoda nazývá „As–is agreement.“ 40 Jedním z důvodů, proč nebyla zpráva zveřejněna byl nepochybně i tlak ropných společností na politiky v Kongresu. Dalším důvodem bylo, že kartely jsou sice špatné pro volnou hospodářskou soutěž, ale při zajištění dostupnosti tak klíčové suroviny pro národní bezpečnost jako je ropa, bylo lepší zbytečně nezasahovat. Opatření proti kartelu by zhoršila zaběhnutý řád, tím i dostupnost ropy a její cenu. 35
16
Proto, aby bylo moţné pochopit, k jak velké změně po roce 1973 došlo, je nutné popsat, jak velkou moc měly ropné společnosti v předchozích desetiletích. Nejlepší shrnutí nabízí popis jednoho z bývalých ředitelů sekce pro pohonné hmoty a energii ministerstva zahraničí, který konstatoval, ţe vláda Spojených států nevykonává ţádnou kontrolu nad svými ropnými společnostmi při výkonu prací v zahraničí.41 Aktiva investovaná americkými ropnými firmami v zahraničí představovala „jednu třetinu objemu amerických zahraničních investic“42. Ochrana těchto investic byla jedním z hlavních cílů diplomacie vůči zemím, kam americké firmy vloţily své peníze. Dovozní kvóty Uţ ve čtyřicátých letech bylo zřetelné, ţe Spojené státy nezadrţitelně ztrácejí postavení jednoho z hlavních producentů a exportérů ropy.43 Do 50. let byly energeticky soběstačné a v roce 1960 dováţely „jen šestnáct procent objemu“44. Trh s ropou rostl po druhé světové válce rekordním tempem, do roku 1950 se zvýšila produkce dvakrát oproti roku 1945. V roce 1960 se produkce zvýšila dvakrát, oproti roku 1950 na miliardu tun45 a v roce 1968 se produkce ropy znovu zdvojnásobila. Tlak domácích těţařů, jejichţ ropa byla ve srovnání se zámořskou několikrát draţší, v 50. letech rostl. Od poloviny 50. let prezident Eisenhower ţádal ropné společnosti, aby dobrovolně omezily dovoz ropy, a v březnu 1959 podlehl tlaku46 a neochotně zavedl povinné dovozní kvóty.47 Omezení platila dalších 14 let na všechnu ropu kromě mexické a kanadské, která měla spolu s americkou zvýhodněné postavení.48 Dovozní kvóty byly nastaveny tak, ţe sice objem dovezené ropy do USA mohl růst spolu s poptávkou, ale pouze mírně. Domácí těţaři měli garantovaných 90 % podíl na trhu a i většinu budoucích přírůstků.49 Dováţet ropu do USA mohly pouze společnosti s dlouhou tradicí, nově vzniklé firmy do USA dováţet nesměly. Povolenky na dovoz ropy byly obchodovatelné, cena se pohybovala průměrně kolem 1,5 $ za barel. Tradiční ropné společnosti tak často jen přeprodávaly povolenky na dovoz menším, jiţ zavedeným firmám a dostávaly tak zisky bez jakékoli práce. Velké ropné společnosti se pak snaţily prodávat blízkovýchodní ropu na jiných trzích. Pokud by nedošlo k zavedení dovozních kvót, zbyla by nejspíš z domácí americké produkce brzy jen rezidua. Ropa dováţená ze zámoří, zpočátku především z Venezuely a později čím dál více z Blízkého 41
Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 22. Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis, 23. 43 V polovině minulého století Spojené státy „těžily více než polovinu světové produkce“ropy. Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 121. 44 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 539. 45 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis, 9. 46 Podle knihy The Prize: The Epic Quest for Oil, naléhali texaští těžaři na své senátory a kongresmany, aby zavedli kvóty na import levnější ropy z Venezuely a Blízkého východu. Prezident Truman jejich tlaku odolal, stejně jako později Eisenhowerovi mu vadil protekcionismus a omezení rozvoje mezinárodního obchodu. Z počátku od roku 1955 prosazoval Eisenhower pouze dobrovolná omezení, ale později mu bylo jasné, že pokud by kvóty nezavedl on, udělal by to Kongres. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 535538. 47 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, 538. 48 Toto opatření se mnohokrát snažila prolomit Venezuela, která kvůli své geografické blízkosti, velké vzájemné obchodní výměně a vstřícné místní vládě, byla dotčena tím, že také nezískala privilegované postavení jako Kanada a Mexiko. 49 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 34. 42
17
východu, byla i přes dovozní náklady mnohem levnější. Kdyby nebyly zavedeny kvóty, nejspíš by jedna třetina aţ jedna polovina nalezišť ve Spojených státech byla zavřena do konce 60. let. Existoval ještě jeden pádný důvod pro zavedení kvót. Vláda USA se obávala, ţe ve studené válce je příliš nebezpečné spoléhat se na jiný stát v tak klíčové otázce, jako je přístup k surovinám. Sovětský svaz by mohl této slabiny vyuţít. Cena ropy dováţené do USA dosahovala v průměru $1,5 za barel, zatímco průměrné ceny americké ropy se pohybovaly okolo $3 za barel.50 Odhaduje se, ţe díky kvótám bylo ve Spojených státech vytěţeno ročně o 150 milionů tun ropy více. Pokud bylo vládním cílem zachránit jedno podnikatelské odvětví ve Spojených státech, zůstat největším producentem ropy, omezit potenciální bezpečnostní problémy, zajistit si soběstačnost a omezit závislost na ropě ze zahraničí, tak se dá říci, ţe cíl byl splněn. Tato politika zajistila rozvoj tohoto odvětví, byly realizovány potřebné investice do infrastruktury a hledala se nová naleziště například v pobřeţních vodách nebo na Aljašce. Hypoteticky, kdyby nebyly dovozní kvóty na konci 50. let zavedeny, Spojené státy by měly více ropy, která by uţ za dnešní ceny byla konkurenceschopná, ale měly by zastaralou těţební infrastrukturu a pokud by byly vydírány, tak jako později arabskými státy, nebyly by schopny rychle přejít na vlastní těţbu a produkci. Těţařská lobby v USA mohla být spokojená, spotřebitelé nikoli. Celá 60. léta lidé platili mnohem více neţ by museli, kdyby trh nebyl uměle regulován. Mnoho spotřebitelů to vedlo k upřednostňování zemního plynu a uhlí jako paliva. Zemní plyn byl totiţ naopak díky intervencím americké Federal Power Commission velmi levný.51 Jako prohru mohli brát pokračování těţby i američtí ochránci přírody. Jejich tlak zpočátku omezil největší excesy, ale postupem času na ekologické aspekty přestali těţaři brát ohled. Další poškozenou stranou byly státy bohaté na ropu a jejich vlády. Regulace pomocí dovozních kvót částečně zapříčinila vznik energetické krize 70. let, protoţe díky regulované moţnosti dovozu do Spojených států neměla do 70. let blízkovýchodní ropa takový odbyt, jaký by byl adekvátní vzhledem k tomu, ţe byla nejlevnější. To byl jeden z hlavních důvodů nespokojenosti vlád zemí OPEC– skutečnost, ţe své „černé zlato“ musely prodávat za nesmyslně nízké ceny.52 Změny na trhu na konci 50. let a založení organizace OPEC Na přelomu 50. a 60. let se na trhu začaly objevovat nové ropné společnosti, například ENI, později přejmenovaný na Agip. Otevírala se nová ropná naleziště, ke kterým uţ zavedené ropné koncerny 50
Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis, 34. Moyer, Reed, „Energy: Some Unresolved Problems“, California Management Review 17, č.2 (zima 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/206287154/1429A1951E03C8E240C/1?accountid=15618 (staženo 7.3. 2011), 66. 52 „Hlavní producentské státy přišly o možnost produkovat každý rok dalších 250 miliónů tun ropy. To by vládám zajistilo alespoň miliardu dolarů společně s dalšími příjmy, které jsou výsledkem aktivit během produkce a exportu.“Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 39. 51
18
nezískaly pokaţdé koncesní práva (například Libye, Alţírsko). Menším ropným společnostem zpracovávaly ropu nezávislé rafinerie. Začal vznikat volný trh s ropou a na něm se začala objevovat levná sovětská ropa, nad kterou neměly ropné firmy kontrolu. Ropné společnosti začaly hledat nové odběratele, šetřily a sníţila se jejich ochota platit více lokálním vládám. Všechny tyto faktory nutily původních sedm ropných společností zvýšit své výnosy a tak bez jednání s vládami exportních zemí změnily jednostranně podmínky dělení zisků. V roce 1959 a 1960 se dvakrát za sebou sníţil podíl zisku místních vlád z původních 2,08 $ za barel na 1,8 $ za barel,53 vlády pak přišly o 15 % příjmu z barelu. Zároveň se v té době za dva roky zvedly ceny průmyslových výrobků o 9 %54, takţe pokles finančních moţností vlád v zemích těţby byl opravdu znatelný. Proto se vlády Íránu, Saudské Arábie, Kuvajtu, Venezuely a Iráku rozhodly zaloţit Organizaci zemí vyváţejících ropu. OPEC byl zaloţen v roce 1960 v Bagdádu a jeho účelem bylo obnovení původního oceňování ropy před rokem 1959 a snaha odradit kartel Sedmi sester od dalšího sníţení výnosů pro producentské země. Země OPECu byly dotčeny tím, ţe s nimi změny jejich výnosů nikdo nekonzultoval a chtěly tak vytvořit jednotný panel, se kterým by byly nuceny ropné firmy napříště jednat. Zpočátku nechtěly vzít ropné firmy vznik OPECu na vědomí, časem ale přivítaly existenci platformy na bázi odborů či vlád, se kterou mohou jednat o poţadavcích.55 Také díky vojenské přítomnosti Britů v některých jejich bývalých i součastných koloniích a silnému vlivu USA na Saudskou Arábii a Írán, neměly ropné společnosti obavy, ţe by úplně ztratily kontrolu. Do konce 60. let spolupráce mezi ropnými společnostmi a OPECem dobře fungovala. Nejen, ţe vedení Sedmi sester uţ nesniţovalo výnosy místním vládám, ale dokonce připustilo revizi cen. OPEC na oplátku pomáhal zavedeným ropným koncernům získat zpět ztracené pozice na trhu. Příloha č. 2: Primární zdroje energie- zm ny podílu jednotlivých druhů energie na celkové spotře
ve
sv t v letech 1950–72 v % 56 1950
1960
1965
1970
1972
Uhlí
55,7
44,2
39,0
31,1
28,7
Ropa
28,9
35,8
39,4
44,5
46,0
Zemní plyn
8,9
13,5
15,5
17,8
18,4
Elektřina57
6,5
6,4
6,2
6,5
6,9
Poptávka po ropě strmě rostla a ropné společnosti tehdy musely masivně investovat do infrastruktury, aby vyšly vstříc budoucí poptávce.58 „Klíčové období proběhlo od roku 1968 do 1972, kdy spotřeba 53
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 33. Ibid. 55 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis, 193. 56 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 56. 57 Získaná z vody, atomu, geotermální energie atd. 54
19
energie v nekomunistickém světě jako celku stoupala o 5,6 % za rok a spotřeba ropy rostla dokonce o 7,5 % ročně. Výsledkem bylo, ţe produkce blízkovýchodní ropy rostla v průměru o 12,5 % ročně.“59 Konec koncesního systému a vznik nových dohod mezi vládami producentských zemí a ropnými společnostmi Do 70. let, kdy došlo k revoluci na ropném trhu, bylo zavedenou praxí, ţe se sjednávaly koncese mezi ropnými firmami a státy, kde by měla těţba probíhat. „Zahraniční monopoly měly prakticky neomezené právo na ovládání ropných loţisek, na určení výše těţby, směru a podmínek exportu, včetně exportních cen.“60 Pronájmy byly často smluveny na desítky let dopředu, ropné společnosti ovládaly velká území, někdy dokonce získávaly i osvobození od daní, celních poplatků a mohly prakticky neomezeně převádět zisky za hranice. Problémy s určováním zisku pro producentské státy mají dlouhé kořeny.61 Těţařské firmy platily dva základní poplatky: royalty a posted price. Pronájem (royalty) je poplatek „jímţ koncesionář platí za právo těţit ropu, má být náhradou za postupné vyčerpání neobnovitelného přírodního zdroje.“62 Druhým poplatkem byla daň ze zisku, výše daně závisela na výši tzv. směrné (účetní) ceny ropy. Nejčastěji se ale čtenář v odborných textech setká s anglickým výrazem „posted price (selling).“ Tento poplatek slouţil jako referenční bod pro počítání daní, nájmů a oceňování mezifiremních prodejů. Cenu posted price určovaly ropné firmy aţ do Teheránské konference v roce 1971.63 Během 60. let docházelo téměř kaţdý rok k určitým korekturám zisku producentských zemí. Je moţné vysledovat, ţe i kdyţ se neustále zisky zemí zvyšovaly, bylo to spíše kvůli zvýšení těţby, neţ proto, ţe by ropné společnosti výrazně lépe platily za vytěţený barel ropy. Reálně, vzhledem k inflaci, se zisk za barel ropy sniţoval. Určitý zlom představovalo deklaratorní prohlášení z roku 196864, které přiznávalo právo producentským států určovat ceny ropy, hrát větší roli v rozvoji přírodních zdrojů a právo více participovat na tvorbě pravidel koncesního systému. Podle knihy Oil Policies, Oil Myths, bylo vydání této 58
Plánování musí být rozvrženo na mnoho let dopředu, protože od nalezení ropného naleziště po začátek komerční těžby a distribuce k zákazníkům zpravidla uplyne mnoho let, délka období se odvíjí od složitosti prostředí (např. pobřežní vody, geologicky složité podmínky) a na distribučních možnostech – zda je blízko k dispozici vhodný přístav nebo ropovod. 59 Walter J. Levy, „World Oil Cooperation or International Chaos“, Foreign Affairs 52, č. 4, (červenec 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198242308/1429A063BEC3D569C0E/1?accountid=15618 (staženo 7. 3. 2011), 707. 60 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 31. 61 Už v roce 1949 Saudská Arábie vznesla požadavek na revizi smlouvy a vlastnictví odpovídajícího podílu ve společnosti Aramco. Nakonec byl dohodnut pro Saudy i Aramco velmi výhodný kompromis, kdy se Arabsko-Americká společnost dohodla platit místní vládě 50 % z čistého zisku. Tento ústupek byl kompenzován tím, že firma pak nemusela platit daně ve Spojených státech, takže čistý zisk firmy zůstal stejný. Časem se tato výjimka pro Saudskou Arábii stala pravidlem i v jiných zemích. Na těchto dohodách nejvíce tratili občané USA, protože velké ropné firmy neodváděly daně do rozpočtu přiměřeně ke svým vysokým ziskům. Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 30. 62 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 32. 63 Podle dohody z roku 1964 měly společnosti platit vládám producentských zemí 12,5 % royalty z posted price a 50 % daň ze zisku. Společnosti souhlasily s podmínkou, že poplatek za pronájem (royalty), budou moci započítat do nákladů, takže podíl vlády činil 50 % ze zisku mínus náklady. Bohužel, ne vždy ropné společnosti dohodu o dělení zisku dodržovaly. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 297. 64 „Brief history“, Official site of OPEC, http://www.opec.org/opec_web/en/about_us/24.htm (staženo 25.12 2013).
20
rezoluce jednou ze zlomových událostí, díky níţ skončilo partnerství mezi ropnými firmami a OPECem. Firmy poté začaly omezovat investice na Blízkém východě, protoţe se obávaly znárodnění.65 Na Blízkém východě se také během 60. let destabilizovala vojenská situace. V části Jemenu byl vytvořen marxistický stát, coţ znervózňovalo především blízkou Saudskou Arábii a jejího krále Faisala.66 Také v mnoha klíčových zemích došlo k převratu a nové revoluční vlády uţ necítily respekt k dohodám mezi ropnými společnostmi a dřívějšími vládci, kteří smlouvy uzavřeli, i kdyţ byly pro země nevýhodné (např. Libye67, Alţírsko, Irák). Cesta k vyhlášení ropného embarga byla dlouhá. V rámci OPECu byla vedena řada jednání i se zástupci ropných společností, neţ došlo ke katarzi v podobě série skokových zdraţení. Uţ v prosinci 1970 se na setkání OPECu v Caracasu dohodla potřeba společné akce. Symbolicky tak došlo v zemi, kde myšlenka zdraţení ropy a společné akce proti ropným firmám vznikla. Během caracaského jednání byla zmocněna vyjednávací komise k tomu, aby vedla rozhovory se zástupci ropných korporací.68 Byly vytvořeny dvě skupiny, a to států Perského zálivu, jejichţ jednání se zástupci ropných společností se měla vést v Teheránu, a druhá středomořská skupina měla jednat v Tripolisu. Teheránská konference byla poprvé vedena tak, ţe pozice obou stran byly vcelku vyrovnané. Celkem se uskutečnila čtyři kola jednání, k dohodě nakonec došlo k dohodě 14. února 1971. Ropné firmy souhlasily s pro ně téměř nepřijatelným zvýšením o 40 centů za barel.69 Nová dohoda měla platit pět let, ale poté, co si středomořská skupina zajistila další navýšení, začala být okamţitě teheránská dohoda zpochybňována jako neudrţitelná.70 Druhá konference zemí vyváţejících přes Středozemní moře znamenala pro producentské státy ještě větší úspěch. Největšími zásobami disponovala Libye, jejíţ ropa je ve srovnání s Arabian Light výrazně kvalitnější a navíc je blíţe spotřebitelům (stručné vysvětlení rozdílů v kvalitě ropy viz poznámky71). Proto se Libyi podařilo vyjednat ještě výhodnější podmínky, kdy získávala o 10 centů více za barel, neţ se platilo 65
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 299. Britské jednotky, které dříve zaručovaly stabilitu v oblasti, se postupně stahovaly a v zásadě nebyl nikdo, kdo by je nahradil, i když Spojené státy částečně dokázaly v oblasti prosadit svou vůli. Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 646. 67 „Když převzal Kaddáfí moc, libyjská ropa byla v podstatě nejlevnější na světě.“ V řadě jednání roku 1970, 1971 a pak ještě 1973 se mu podařilo prosadit největší zvýšení cen, jakého kdy arabský svět dosáhl, a ještě k tomu další příplatky na devalvaci dolaru.“ Paul Johnson, Dějiny 2 . století, 648. 68 V komisi byly zástupci Saudské Arábie, Íránu a Iráku 69 Zisk producentských států vzrostl o 35 centů za barel. Roční nárůst 2,5 % spolu s každoročním nárůslem o 5 centů měl kompenzovat inflaci. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider, 61. 70 „Teheránská dohoda a další, které následovaly, zvedly průměrnou daň z roku 1970 z 80 centů za barel na 1,25 dolarů v roce 1971.“ James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 478. 71 Kvalita ropy se měří na škále od 10-50 hodnocení API (American Petroleum Institute). Pro hodnocení je důležitá hustota, ale pro oceňování je důležitých i mnoho dalších faktorům– ropa může být lehká nebo těžká, sladká či kyselá, měří se i obsah síry a také to, jaké má množství jiných nechtěných příměsí. Podstatné je i to, jak je naleziště vzdáleno od ropovodu či vhodného přístavu a konečně, jak je blízko zákazníkům. Libyjská ropa je vysoce ceněná, protože je lehká (tento druh ropy je nejvíce potřeba) a má menší obsah síry než většina druhů ropy z Blízkého východu. Při zpracování se ušetří na zbavování síry a navíc není potřeba tak častá údržba těžebních zařízení a rafinérií, protože díky malému obsahu síry, ropa zařízení tak neničí. Uzavřením Suezského průplavu po šestidenní válce v roce 1967 se dovoz ropy z Perského zálivu do Evropy značně zkomplikoval, což ještě podtrhlo výhody libyjské ropy. Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007), 21, 22. 66
21
za ropu z Perského zálivu.72 73 To ale naprosto rozzlobilo politiky Blízkého východu, především íránského šáha. V srpnu 1971 se ale stalo něco, co naprosto změnilo situaci. Konec zlatého standardu a znehodnocení amerického dolaru o 8,5 % fakticky sníţilo dohodnuté ceny a producentské státy proto ţádaly novou dohodu o cenách ropy, která by uţ nebyla vázána jen na nestabilní dolar. Nové ţenevské dohody z roku 1972 v sobě uţ zahrnovaly koš devíti hlavních měn na monitorování kupní síly dolaru. Tak se státy OPECu pojistily proti pohybu cen a tím také pomohly ještě více rozpohybovat inflační spirálu. Na podzim roku 1973 producentské státy nutily ropné společnosti k nové dohodě. Vyjednávací tým ropných koncernů, který vedli George Piercy z Exxonu a André Bénard z Shellu producentským státům tentokrát neustoupil.74 Producentské státy tak začaly mnoţství produkce, a tím i cenu, určovat jednostranně a toto převzetí kontroly vysvětlily jako odvetnou akci za jomkipurskou válku.75 Cesta k prvnímu ropnému šoku z amerického pohledu Bylo by velmi jednoduché tvrdit, ţe se vše změnilo ze dne na den a to 6. října 1973 po podlém útoku Sýrie a Egypta na Izrael, v den ţidovského nejdůleţitějšího svátku Dne smíření- Jom Kipur. Náznaky toho, ţe se časy začínají měnit a ropa nebude věčně levnou komoditou, byly zřejmé mnohem dříve, stačilo si jich jen všímat. Brzy po svém nástupu do funkce prezident Nixon vytvořil Cabinet Task Force on Oil Import Control76, který měl za úkol revidovat systém dovozních kvót. Výbor doporučil odstranit dovozní kvóty a nahradit je pouze tarify, coţ prozatím vláda odmítla udělat.77 Během roku 1971 a 1972 se uţ objevilo několik náznaků o tom, ţe producentské země spějí k prosazení kontroly nad zdroji.78 V lednu 1971 byl ministerstvem zahraničí vyslán jako zástupce amerických zájmů John Irwin, aby tlumočil znepokojení americké vlády nad hrozbami slibujícími zastavení dodávek ropy, pokud by ropné společnosti nepřistoupily na podmínky producentských států. Irwin sdělil představitelům Íránu, Saudské Arábie a Kuvajtu, ţe americká vláda bere hrozby velmi váţně a takovéto jednání by nepříznivě ovlivnilo vztahy mezi dotčenými státy. Na to reagovali oslovení
72
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 65. Na teheránské schůzce byl vyjednán nárůst o 45 centů za barel a na tripoliské 80 centů, přičemž byl vyjednán i harmonogram pro další úpravu cen. James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 473. 74 „Společnosti nabídly 15 procentní zvýšení směrné hodnoty, tedy o 45 centů za barel více. Ropným exportérům se zdálo směšně neadekvátní. Požadovali 100 procentní zvýšení- další tři dolary.“ Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 601. 75 Navenek se zdá, že důvody, jako odveta za pomoc Izraeli ve válce a pomoc Palestinskému lidu, byly do značné míry pouze zástupné. Například pro klíčovou Saudskou Arábii to byl jeden z hlavních důvodů pro to, aby se k omezení těžby a embargu připojila. 76 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 589. 77 James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 462, 463. 78 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 199. 73
22
monarchové tvrzením, „ţe hrozby byly špatně pochopeny, byly směřované pouze vůči společnostem a ropa bude spotřebitelům dostupná, i kdyby jednání ztroskotala.“79 V roce 1972 Texas Railroad Commission, organizace stanovující americké těţební kvóty, povolila maximální těţbu, protoţe došla k závěru, ţe „poptávka po ropě dosáhla bodu, kdy hrozila cenová exploze.“80 „Produkce v kontinentální části Spojených států dosáhla svého vrcholu v roce 1970, kdy bylo vytěţeno 3,39 miliard barelů ropy, od té doby číslo stále klesá.“81 Během prvního ropného šoku Spojené státy dováţely 35 % spotřebovaného objemu ropy.82
83
Spotřeba tehdy prudce stoupala, v roce 1970
Spojené státy dováţely denně 3,2 milionů barelů, o rok později 4,5 milionů a v létě 1973 6,2 milionů.84 Situace se prudce měnila a „v roce 1973 dosahovaly dovozy ropy sedmnáctinásobku úrovně z roku 1950.“85 V roce 1970 byl trh s ropou napjatý na maximum. Silná poptávka panovala ve všech hlavních spotřebitelských zemích, kapacita rafinérií v Evropě a Japonsku uţ nedostačovala. Byl i nedostatek tankerů, který ještě zhoršovaly občasné uzavírky trans-arabského ropovodu.86 Nárůst poptávky po ropě byl způsoben také nedostatkem plynu na trhu.87 Na začátku 70. let mnoţství plynu nabízeného na trhu, přestalo odpovídat rychle rostoucí poptávce a ropa se jako náhradní zdroj energie přímo nabízela88 Situace se dá přirovnat ke zkušenostem z hospodářských krizí – problémy trvají vţdy jiţ několik měsíců, ale dokud nepřijde nějaký zlomový bod, nikdo tomu nepřikládá velkou váhu. Uţ během roku 1972 stouply ceny ropy o čtyřicet procent,89 ale protoţe se zvyšovaly z velmi nízkého základu, nikoho to stále neznepokojovalo. Poté, co se libyjské vládě podařilo prosadit si pro sebe výhodnou smlouvu, došlo ropným korporacím, ţe je situace neudrţitelná, a informovaly americkou administrativu o hrozící krizi. Poţádaly prezidenta Nixona o výjimku z protikartelových zákonů, která jim byla udělena v roce 1971. Podařilo se
79
James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973): 462-490, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 473. 80 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 539. 81 Nevíme, jak se bude těžba rozvíjet v USA dál, po zahájení masivní těžby z břidlic. 82 V knize Thicker than oil byl údaj, že bylo z Blízkého východu do USA dováženo pouze okolo 15 % spotřebovávané ropy Rachel Bronson, Thicker Than Oil America´s Uneasy Partnership with Saudi Ara ia (New York: Oxford university Press, 2006), 111. 83 Z toho pocházelo 15 % z východní polokoule (rok 1972), o rok později odtud pocházelo dokonce okolo 20 %. James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 463. 84 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 591. 85 Libor Žídek, Dějiny světového hospodářství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 121. 86 Kvůli sporům o tranzitní poplatky byl v roce 1970 na omezenou dobu uzavřen Trans-arabský ropovod, který vedl ropu z Iráku ke Středozemnímu moři. Protože evropské zásobníky byly kvůli tomuto výpadku vyčerpány, měla Libye a její nový vůdce Kaddáfí dobrou vyjednávací pozici pro první významnější zvyšování cen v roce 1970. Podle Akinse neměla Evropa dost velké zásoby ropy ani v dalších letech. James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 470, 474. 87 James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 463. 88 . Zemní plyn nepoužívaly jen domácnosti, ale i elektrárny. Tento druh elektráren je těžko nahraditelný (i když turbíny jsou málo elektivní), protože pokrývá energickou špičku během večerních hodin. Normálně se plynové elektrárny využívají především během energetické špičky, ale v 60. letech byl nárůst spotřeby energie v USA tak rychlý, že musely pracovaly prakticky bez zastavení. John C. Fisher, Energy Crisis in Perspective (New York: John Wiley and Sons, 1974), 96. 89 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 539.
23
jim přesvědčit vládu, ţe jediným řešením je kolektivní akce a společné jednání s vládami producentských zemí.90 V dubnu 197391 Američané zrušili kvóty na dovoz ropy, nechali v platnosti pouze tarifní překáţky, aby zajistili přeţití svého těţařského průmyslu. Přestali se také starat o doplňování náhradních ropných rezerv. Pro ropné firmy nebyla situace zatím tak nepříznivá, tedy alespoň do prvního ropného šoku. Díky krátkodobému nedostatku ropy na trhu mohly přesvědčit spotřebitele, ţe je potřeba zvýšit ceny.92 Příloha č. 3 Přehled vývoje cen ropy střední kvality za arel exportované ze zemí OPEC (v dolarech) 93 1960-1970 Únor 1971 Červen 1971 Leden 1972 1975 1976 1977 1978
1,80 2,18 2,29 2,48
V průměru
Leden 1973 Červen 1973 Říjen 1973 Listopad 1973 10,90 11,90 12,80 13,09
2,59 2,90 3,01 5,18
Červenec 1979 Prosinec 1979 Rok 1979 1980
Leden 1974 Leden 1977 Leden 1979 Leden 1981
V průměru
11,65 12,70 13,33 36,22 18- 23,50 24- 32,00 19,01 31,87
Stav ropného průmyslu po prvním ropném šoku Dokud OPEC nezískal v 70. letech větší vliv, k zestátňování těţařského zařízení docházelo jen výjimečně. Vlády producentských států měly zkušenost, ţe ropné společnosti bojkotují ropu pocházející ze zemí, kde k zestátnění došlo. Dokud nebyl tento problém vyřešen, nemohly se státy ropným společnostem postavit. V 70. letech existovala mezi státy OPECu obdivuhodná solidarita, kdy pokud jedna země zestátnila těţařská zařízení, ostatní země nevyhověly ţádosti ropných firem o zvýšení produkce a nedovolily tak firmám doplnit si od nich ropu, kterou odmítly nakoupit po zestátnění.94 Aby byly po znárodnění země produkující ropu skutečně nezávislé na velkých ropných společnostech, snaţily se uzavírat přímé smlouvy o dlouhodobých dodávkách s vládami různých zemí, nebo s menšími ropnými firmami, kterých během 70. let výrazně přibylo. V 60. letech ke spolupráci a pomoci mezi zeměmi OPECu nedocházelo, příkladem je neúspěšný pokus o embargo z roku 1967, který nedodrţela Saudská Arábie. Naopak v té době mezi producentskými
90
Tím skončilo krátké období mezi polovinou 50. – 70. let, kdy na trhu s ropou panovalo prostředí spíše podobné soutěži než kartelu. „Tato nová možnost pracovat a vyjednávat společně se zástupci producentských zemí, jim dala velké množství možností pro strategické diskuze o marketingu.“ Na této dohodě nejvíce prodělali spotřebitelé v Evropě, kde ropné společnosti záměrně neprováděly důležité investice do infrastruktury, aby mohly zvednout cenu. Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 197. 91 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 590. 92 Cenová zátěž z vyšších daní a jiných poplatků v producentských zemích dopadla především na spotřebitele a ropným společnostem zatím zůstaly stejně vysoké zisky jako doposud. Navíc vinu za vyšší ceny mohly firmy svést na příliš vysoké daně v producentských zemích a obstrukce ekologů, kteří jim zabraňují v těžbě. Do října roku 1973 se cena zvyšovala jen o desítky centů, takže nešlo o velké břímě. 93 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 13. 94 Příkladem je zestátnění ropy v Iráku, Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 38; Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 60.
24
zeměmi byla tvrdá konkurence o to, kdo nasmlouvá prodej více barelů ropy nehledě na to, za jak nízkou cenu. Za všechny výhody, které se ropným společnostem dostávaly někdy i po celá desetiletí, pak „tvrdě zaplatily“ poté, co se karta obrátila. Vlády zemí, které byly dříve vázány jednostranně nevýhodnými smlouvami, později znárodnily ropným firmám majetek těţko vyčíslitelné hodnoty. Během 70. let došlo v určité míře ke znárodnění skoro v kaţdé producentské zemi. Pro srovnání zatímco v roce 1966 činil státní podíl na těţbě surové ropy v zemích OPEC jen 2 % a v roce 1972 pouze 8,3 %, do roku 1975 skokově vzrostl na 61 % a do roku 1979 dosáhl 75 %.95 Pro ilustraci, ve Venezuele, kde došlo ke znárodnění v roce 1976, ropné společnosti přišly o těţební vybavení, které nestačily narychlo vyvést ze země, o závody na zpracování ropy, 14 tankerů, přes 6 tisíc kilometrů ropovodů a 3 tisíce kilometrů plynovodů.96 Obecně se dají vysledovat dva trendy znárodnění. V některých zemích, především v Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech a Kuvajtu byly akcie vlastníků místních ropných firem vykupovány především státem, který usiloval o zisk většinového podílu. To byla ta „slušnější“ varianta, která probíhala někdy i mnoho let a znepřátelila si ropné společnosti poněkud méně neţ druhá varianta. Druhou moţností je prosté znárodnění, kdy ropné koncerny přišly o miliardy dolarů a samy producentské země se tím, ţe si znepřátelily ropné firmy, dostaly do velkých problémů. Vzhledem k tomu, jak byly vlády zemí OPECu nespolehlivé a téměř všem investicím v těţařských oblastech členských zemí hrozilo znárodnění, je pochopitelné, ţe velké ropné firmy uţ neměly zájem financovat další rozvoj těţby. O investice do infrastruktury a objevování nových nalezišť se měly od té chvíle starat samy producentské země. Nejen, ţe jim chyběli odborníci, vlády ani nevěnovaly dostatečnou pozornost dalším průzkumům loţisek, často měly problém vytěţenou surovou ropu prodat či dopravit k dalšímu zpracování. Dopravu, zpracování i distribuci totiţ stále ovládaly velké ropné společnosti. Také proto, ţe šlo vlastně o zcizený majetek, který se stal veřejným vlastnictvím, se k němu chovaly státy „macešsky“ a nijak ho neudrţovaly. Výnosy z těţby většinou vláda zahrnula v lepším případě do státního rozpočtu, v horším případě zmizely díky korupci. To byl také jeden z mnoha důvodů, proč OPEC postupně ztrácel svou pozici na trhu. Někteří ekonomicky erudovanější představitelé OPECu se obávali, ţe díky vysokým cenám prudce klesne poptávka. Proto po prvním ropné krizi došlo k dohodě, ţe cena poroste postupně a bude kopírovat inflaci a růst světové ekonomiky.97 Představenstvo OPEC se po prvním ropném šoku rozhodlo vyslat do spotřebitelských států své zástupce, aby v nich zmírňovali napětí a vysvětlovali pozici organizace. 98 Také umírnění zástupci organizace uvaţovali o tom, ţe by kontaktovali Mezinárodní energetickou agenturu, aby s ní mohli sdílet informace. Po íránské revoluci a během irácko-íránské války se nálada v OPECu 95
Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 12. Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu, 38. 97 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), xvi. 98 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider, 118. 96
25
radikalizovala99 a jasným cílem se stalo dosaţení co nejvyšších cen. Po roce 1979 ale události dostaly takový spád, ţe ani umírnění představitelé OPECu ani ropné firmy nedokázaly udrţet ceny ropy pod kontrolou a panika zachvátila trhy takovým způsobem, ţe cena lámala rekordy. V lednu 1981, kdy cena ropy byla 12 krát vyšší,100 neţ v polovině roku 1973, uţ neměla hodnota ropy nic společného s realitou – neodpovídala poptávce, nabídce a vlastně bylo jen otázkou času, kdy se trhy umoudří. Dokud se cena ropy prakticky nehýbala, nebyla pro burzy tak zajímavá. Pozdější spekulace o budoucích obchodech ještě zvyšovaly nejistotu na trzích a na kaţdou nepříznivou událost v kritických oblastech ceny reagovaly přehnaně. OPEC ztrácel své pozice na trhu a těţba v nečlenských zemích rychle rostla. Místo toho, aby OPEC suroviny zlevnil, omezoval těţbu tak, aby se stále udrţela vysoká cenová hladina. OPEC tehdy doplatil na nesoulad mezi zájmy jednotlivých členů a neschopnost vytvořit jednotnou strategii. Bylo jen otázkou času, kdy si nějaká zodpovědnější vláda Blízkého východu uvědomí, ţe jí toto jednání poškozuje. 101 Nakonec v roce 1986 konečně Saudská Arábie zvýšila těţbu a ukončila období vysokých cen. Její jednání bylo víc neţ pragmatické, protoţe klesajícím odbytem a ztrátou trhů byly ze všech nejvíce zasaţeny země s velkými zásobami ropy, z nich je bezkonkurenčně v čele právě Saudská Arábie. Příloha č. 4 Podíl zemí OPEC na celkové sv tové produkci ropy (v %) 102
„Příjmy z ropy producentských zemí Blízkého východu stouply ze 4 miliard dolarů v roce 1970 na 9 miliard v roce 1972 a později na odhadovaných 60 miliard v roce 1974. Výnosy z ropy všech zemí
99
Po Chomejního nástupu k moci byla skupina zástupců umírněných států v OPECu zahnána do defenzivy. Radikální členové OPECu cenovou politiku vyhrotili a nehleděli na její dlouhodobé důsledky 100 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 6. 101 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 121. 102 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství, 121.
26
organizace OPEC stouply z 15 miliard v roce 1972 na téměř 100 miliard v roce 1974.“103 V roce 1971 většina producentských zemí vykazovala příjmy pod jeden dolar za barel ropy, zatímco v roce 1975 příjmy stouply uţ na 10 dolarů za barel.104 Ropné společnosti měly dříve plnou kontrolu nad cenami, investicemi, směry exportu a především nad mnoţstvím těţby, ale tento vliv povětšinou do konce 70. let ztratily.105 Pokud jim v některé oblasti zůstala, bylo to jen díky benevolenci místní vlády.
3.2 Vliv na politiku USA Jomkipurská válka a první ropný šok se odehrával současně s aférou Watergate, proto tomuto dění prezident USA ani Kongres nevěnovali takovou pozornost, jak by se dělo za normální situace. Krátce po zahájení palby se prezident Nixon také musel vypořádat s rezignací viceprezidenta Spira Agnewa.106 Během druhého týdne války prezident jednal se senátorem Stennisem o tom, zda mají být nahrávky z Bílého domu zveřejněny, a ačkoli se nedá říci, ţe by se krizí nezabýval, často se neúčastnil jednání o řešení situace a v závěrečné fázi jen schvaloval uţ vybraná řešení. Přímo uprostřed nejtěţších dnů ropné krize 20. října došlo k tzv. masakru sobotní noci (Saturday Night Massacre), kdy byl odvolán zvláštní ţalobce Archibald Cox, rezignoval ministr spravedlnosti Elliot Richardson i jeho náměstek a úřadující ředitel FBI William Ruckelshaus. Během následujícího týdne Sněmovna reprezentantů zahájila proti prezidentovi proces impeachmentu.107 Snahy o řešení situace prostřednictvím mezinárodních jednání a mechanismů Administrativa Spojených států si nicméně velmi dobře uvědomovala, ţe řešení situace spočívá na ní, a tak v únoru 1974 svolala do Washingtonu mezinárodní konferenci, na které měla být vytvořena společná energetická strategie. Vznikla tak Energetická koordinační skupina (ECG) skládající se ze zástupců dvanácti zemí.108
109
Tato organizace byla později změněna na stálou instituci, která dodnes existuje pod
názvem Mezinárodní agentura pro energii (IEA). Zástupci Spojených států na konferencích OECD uţ od roku 1969 přesvědčovali ostatní o myšlence vytvoření společné koordinační skupiny, zabývající se
103
Walter J. Levy, „World Oil Cooperation or International Chaos“, Foreign Affairs 52, č. 4, (červenec 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198242308/1429A063BEC3D569C0E/1?accountid=15618 (staženo 7. 3. 2011), 691. Do roku 1977 narostl roční výdělek producentským zemím dokonce na 140 miliard dolarů. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 634. 104 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 227. 105 Při určování ceny tak klíčové komodity jako je ropy hrají často větší roli nežli trh komoditní burzy, které díky spekulacím reagují přehnaně na každou změnu okolností a regulace místních vlád. Představa, že by OPEC měl kontrolu nad konečnými cenami ropy pro zákazníky je nesmysl, částečně kontrolují pouze vstupy, ze kterých se cena vytváří. 106 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006), 10. 107 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006), 213, 218. 108 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 541. 109 Na konferenci byli pozváni všichni tehdejší členové OECD - Francie dlouho svoje zapojení do politiky vedené Spojenými státy odmítala. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 117.
27
nastupujícími energetickými problémy. Nicméně tehdy byly jejich obavy odmítnuty jako hysterické,110 navíc státy Evropy a Japonsko neměly takový strach z omezení dovozu, jako Spojené státy, kterým vztahy se arabskými zeměmi tradičně komplikuje jejich neskrývaná podpora Izraele. Po roce 1973 nebylo lehké přesvědčit průmyslové země ke spolupráci. Obávaly se, a nikoli bezdůvodně, ţe pokud se připojí k některým americkým iniciativám, mohou čekat ještě tvrdší reakci od ropného kartelu. Některé západní státy se naopak snaţily vycházet zemím Perského zálivu co nejvíce vstříc, aby právě do jejich bank byly uloţeny petrodolary nebo aby právě s nimi byly uzavřeny co nejvýhodnější exportní smlouvy. Administrativa Spojených států jasně naznačila, ţe opustila dřívější politiku hledání spolupráce s producentskými zeměmi a zvolila spíše politiku konfrontace. Další zemí Západu, která prováděla aktivní politiku při řešení ropného šoku, byla Francie. V mnoha ohledech byl postoj Francie praktičtější. Ze všech zemí Západu byla nejlépe připravená na potenciální nedostatek energie a měla i vlastní ropnou politiku. Jejím cílem bylo vybudování zvláštních vztahů s producentskými zeměmi. Francie také mnohem dříve neţ ostatní pochopila, ţe bezstarostná minulost se uţ nevrátí, a proto neměla velkou důvěru v americké snaţení o rozvrácení kartelu. Nicméně, i přes francouzské snahy o vyjednávání s OPECem, byl i její majetek bez milosti znárodněn a Francouzi neměli lepší přístup k ropě, neţ kterákoli jiná země. Strategie USA byla zacílena na to, aby hlavně chudší producentské země ustoupily a znovu zvýšily objem těţby. Uţ v roce 1975 byly jasné signály, ţe některé země kartelu dohodu o omezení těţby poruší. Úsporné kroky průmyslových zemí byly v omezené míře účinné a producenti museli sníţit ještě více těţbu, aby cena ropy mohla být stále vysoká. Po celou dobu se Američané snaţili přesvědčit země Perského zálivu, aby prodávaly „ropu v draţbách nad rámec těţebních kvót“111 OPEC. To nebyl však lehký úkol. Ačkoli Spojené státy, jako vysoce průmyslová země, nedostatkem a vysokou cenou ropy trpěly, ostatní země, především ty bez vlastních ropných loţisek, na tom byly mnohem hůře. USA prosadily v rámci Energetické koordinační skupiny, aby si členové vytvořili zásoby ropy alespoň na devadesát dní112 a tyto rezervy měly země během případné krize sdílet. Zdaleka nejvíce trpěly zvýšením cen ropy rozvojové země.113
114
„Koncem sedmdesátých let na tom
byly hůře, neţ kdyţ desetiletí začínalo.“115 Během 80. let se rozmohla praxe půjčování peněz chudým zemím, často z peněz zemí OPEC, které je neinvestovaly na domácím trhu, ale nechávaly je v západních 110
James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 486. 111 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 543. 112 Henry Kissinger, Roky obnovy, 548. 113 Už před prvním ropným šokem, když začaly ceny stoupat, byla mezi členy OECD diskutována„otázka nižšího nebo rozdílného zdanění pro málo rozvinuté státy s některými členy OPEC, konkrétně s Íránem, Saudskou Arábií, Kuvajtem a Venezuelou. Tato myšlenka byla zamítnuta z technických důvodů, protože by to vedlo k obcházení a přeprodejům.“ James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 474. 114 „Rozvojovým zemím stouply náklady na ropy z 5 miliard dolarů v roce 1973 na 15 miliard o rok později- desetimiliardový nárůst převyšoval veškerou zahraniční pomoc za minulý rok.“ Walter J. Levy, „World Oil Cooperation or International Chaos“, Foreign Affairs 52, č. 4, (červenec 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198242308/1429A063BEC3D569C0E/1?accountid=15618 (staženo 7. 3. 2011), 696. 115 Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 649.
28
bankách. Rozvíjející se státy často pak peníze nevracely, dluhy se jim odpustily a tak ze zisků získaných po zvýšení cen zemí OPEC často mnoho nezbylo. Vnitropolitická opatření a reakce na ně Lidé si dnes z této krize pamatují především dlouhé fronty na benzín, přídělový systém nebo to, ţe některé benzínové pumpy byly zavřené. Takovéto problémy vznikaly aţ do konce embarga v březnu 1974, do velké míry byly způsobeny novým systémem přerozdělování a úprav cen.116 Takováto a někdy i drastičtější opatření během zimy 1973–4 zavedly i jiné silně zasaţené země. Například ve Velké Británii premiér Heath vyhlásil třídenní pracovní týden pro průmyslová zařízení náročná na ropu. V Itálii a Spolkové republice Německo bylo zakázáno jezdit autem v neděli.117 Poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí Henry Kissinger připravil uţ v roce 1974 program pro boj s vysokými cenami ropy. Vláda aktivně podporovala výzkum a vyuţívání nových alternativních zdrojů, úspory ve spotřebě a záchrannou finanční síť.118 Jedním z cílů vládní strategie bylo zateplit co nejvíce domů, vyuţívat více solární energii a uhlí. Prezident Nixon reagoval na první ropný šok také tím, ţe povolil stavbu ropovodu z Aljašky a prosadil rychlostní limity na amerických dálnicích (55 mil/hodinu).119 Prezident Carter později pro změnu nabádal občany ve svých projevech, aby přes zimu tolik netopili a místo drahého topení se raději teple oblékali. Byla představena dlouhodobá iniciativa, která měla za cíl znovu získat nezávislost na ropě a více se spoléhat na jadernou energii a alternativní zdroje. 120 Tento program měl být částečně financován z daní získaných z ropného průmyslu. Zavedlo se mnoho opatření na úsporu energie, mnohá z nich nefungovala, přesto se ve Spojených státech podařilo alespoň přibrzdit prudký růst spotřeby ropy. Byl představen plán Project Energy Independence 1980
121
, a ačkoli uţ při jeho představení v roce 1974 bylo jasné, ţe jeho naplnění je
nemoţné, našel podporu v Kongresu.122 Další podobný program vyhlásil i prezident Carter. S trochou nadsázky se dá říci, ţe bezvýsledný boj amerických prezidentů o energetickou nezávislost patří k americkému koloritu. Pro rozvoj alternativních zdrojů energie bylo potřeba značné zvýšení objemu investic, podle odhadů aţ 500 miliard dolarů.123 Hrozilo ale, ţe pokud kartel znovu sníţí ceny ropy, přijdou tyto investice vniveč, protoţe uţ nebudou konkurenceschopné. Proto ţádný opravdu masivní program pro podporu úspor nakonec nebyl zahájen. 116
Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 197. Rachel Bronson, Thicker Than Oil America´s Uneasy Partnership with Saudi Ara ia (New York: Oxford university Press, 2006), 121. 118 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 542. 119 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 197. 120 Tony Velocci, „Article 1“, Nation's Business 67, č. 5, (květen1979), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/231674067/1429A22AB4B984CAD3/10?accountid=15618 (staženo 14. 4. 2013), 2. 121 Project Independence měl vytvořit kapacity pro to, aby Spojené státy byly soběstačné za rozumnou cenu. Projekt počítal s investicí deseti miliard dolarů během pěti let, které měly být z federálních peněz investovány do výzkumu a vývoje na poli energií. „Economic Report of the President 1974“, http://www.presidency.ucsb.edu/economic_reports/1974.pdf (staženo 1.12 2013), 7,8. Země západní Evropy měly podobný plán Project Energy Independence 1985 122 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 29. 123 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 554. 117
29
Administrativa se snaţila sníţit objem dováţené ropy, nicméně „systém regulace tvorby cen a především daňová politika USA, rozhodujícím způsobem ovlivnila vysokou energetickou náročnost americké ekonomiky (která pokračovala do počátku 80. let).“124 Přesto díky energetické krizi bylo tématu věnováno více pozornosti. V roce 1974 byl zřízen orgán Federal Energy Administration a o tři roky později bylo vytvořeno i Department of Energy.125 Opatřením, které mělo nejspíš největší vliv, bylo zavedení dvojích výkupních ceny ropy v roce 1973. Jednalo se o jedny ceny pro domácí producenty těţící ze starších ropných vrtů, které nesměly dále růst podle trţních tlaků, a druhé ceny, které se mohly pohybovat dále trţně – to se týkalo všech ostatních producentů včetně těch, kteří čerpali z nových vrtů. Za Nixonovy éry se různé regulace a kontroly růstu cen staly běţnou praxí, takţe i přes svou absurdnost, která byla kritizována i z nejvyšších míst126, toto omezení vydrţelo aţ do období prezidenta Reagana, který se vrátil k trţním mechanismům. Dvoje výkupní ceny měly mnoho negativních dopadů. Tím, ţe byl určen strop na cenu domácí ropy a prodáváním ropných produktů ve Spojených státech za ceny, které zprůměrovaly kontrolované a volné ceny, byl de facto podporován dovoz ropy a stoupající závislost na ropě.127 Producenti ze starších vrtů neměli motivaci a finance pro zvýšení těţby, rozšiřování zařízení a hledání nových nalezišť. Navíc tímto krokem Kongres z rozpočtu de facto dotoval dováţenou ropu.128 Přístup k ropě za trţní ceny a za ceny dotované nebyl pro všechny rafinérie a čerpací pumpy stejný, coţ vytvářelo disproporce na trhu. Po zavedení regulací vznikly na trhu problémy s alokací a distribucí ropných produktů. Systém řízené distribuce fungoval špatně, v některých oblastech byl ropy nedostatek a následné řízení distribuce byrokraticky ze strany úředníků nijak nepomohlo. Pravomoc určovat ceny měla Federal Energy Office. Příloha č. 5 Roční prům rné ceny ropy pro americké rafinérie (v $ za arel) 129 rok
domácí
z dovozu
1976
8,84
13,4
1977
9,55
14,53
11,96
1978
10,61
14,57
12,46
1979
14,27
21,67
17,72
1980
24,23
33,89
28,07
35,20
37,86
36,13
kv ten
prům rná ceny, za n ž nakupují surovou ropu americké naftové rafinerie 10,89
124
Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 95. 125 Gary M. Walton a Hugh Rockoff, History of the American Economy (Mason: Thomson/South- Western, 2005), 571. 126 „Prices of about two-thirds of our domestic crude oil are still being held at less than half the cost of imported oil, and natural gas prices are being held at even lower levels. Such artificially low prices encourage the wasteful use of energy and inhibit future production. If there is no change in our pricing policy for domestic energy and in our consumption habits, by 1985 one half of our oil will have to be imported, much of it from unreliable sources.”„Economic Report of the President 1975“, http://www.presidency.ucsb.edu/economic_reports/1975.pdf (staženo 1.12 2013), 5. 127 Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D.C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 192. 128 Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002), 558. 129 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 95.
30
Změna se projevila ve všech oblastech ţivota a to i v průmyslu, kde se těţiště přesouvalo od energeticky náročného těţkého strojírenství k lehkému spotřebnímu a hi-tech průmyslu. Nejvíce bylo zasaţeno hutnictví, zpracování ţeleza, energetika, stavba lodí, automobilový průmysl, textilní průmysl, výroba stavebních hmot a stavebnictví.130 Začalo se více hledět i na tzv. eficient fuel utilization (energetickou efektivnost) a prosazovaly se stroje s niţší spotřebou. V 80. letech se jak cena ropy, tak i americké hospodářství stabilizovaly. Američané znovu začali nakupovat velká auta spotřebovávající nadměrné mnoţství benzínu. Přesto některé pozitivní trendy týkající se úspor energie přetrvaly. V současnosti je stále rozdíl mezi zeměmi Evropy a Spojenými státy výrazný, „USA potřebují o 50 % více ropy na jeden dolar HDP neţ země EU, coţ je zejména způsobeno skutečností, ţe v USA stále platí spotřebitelé za ropné produkty výrazně méně.“131 Zahraničně-politický kontext prvního ropného šoku Role Egypta byla při plánování omezení těţby ropy a embarga ze strany arabských zemí zcela zásadní. Egyptský prezident Anvar as-Sádát jomkipurskou válku neplánoval a nerozpoutal kvůli dobytí území, ale v zásadě kvůli moţnosti uzavřít mír za výhodnějších podmínek. Domníval se, ţe šok z války při vyjednáváních „umoţní, oběma stranám, Izraeli a také Egyptu, ukázat flexibilitu, která nebyla moţná, dokud se Izrael povaţoval za vojensky nadřazeného.“132 Prezident Sádát pochopil, ţe pokud chce vyřešit své vztahy s Izraelem, Sovětský svaz mu s tím nepomůţe a cesta vede přes Spojené státy, které spíše přesvědčí Izrael jednat. Proto navázal tajný kontakt s tehdejším poradcem pro národní bezpečnost Kissingerem.133Anvar Sádát nečekaně v roce 1972 vyhnal sovětské poradce134 a začal přesvědčovat Saudskou Arábii, ať se připojí k omezení těţby a ropnému embargu vůči USA.135 strategie úspěšná
137
136
Nakonec byla jeho
, jelikoţ díky ní se mu podařilo pro Egypt získat zpět Sinajský poloostrov a uzavřít
s Izraelem mír.
130
Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 122. Martina Vašendová a Libor Žídek, Současná situace na ropném trhu, Politická ekonomie (2006), http://www.jib.cz/V/NQ1VJ6VYHNTHQVEE72RJURH48J66DQ7NL11RAFMKH875J6YH8S-04349?func=quick-3&shortformat=002&set_number=002407&set_entry=000002&format=999 (staženo 8.12 2013), 533. 132 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006), 16. 133 Henry Kissinger, Roky v Bíl m domě (Brno: BB art, 2006), 1169. 134 Henry Kissinger, Roky v Bíl m domě, 1185. 18.července 1972 prezident „Sádát oznámil, že se rozhodl ukončit misi více než 15 000 sovětských vojenských poradců a expertů v Egyptě. Dostali příkat odejít do týdne vojenské zařízení a vybavení postavená v Egyptě od roku 1967 se měla stát egyptským majetkem.“ 135 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 579, 609. 136 Silný politický tlak vyvíjela na představitele blízkovýchodních států i Liga arabských států. Její skupina expertů tehdy sepsala zprávu o důležitosti ropy pro rozložení moci ve světě. Po ní se zvedla vlna demagogie nabádající k použití ropy jako zbraně. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 107. 137 Důležitou součástí Sádátovy strategie byla i potřeba přesvědčit veřejné mínění doma o nutnosti uzavřít mír s Izraelem. Tím, že ukázal, že s Izraelem lze rovnocenně bojovat, ale ne jej porazit, smířil domácí obyvatelstvo se skutečností, že další existenci Izraele je nutné uznat, a že s Tel Avivem je třeba jednat. 131
31
Saudská Arábie několikrát mezi lety 1972–3 varovala Spojené státy, ţe pokud nezmění svojí politiku v izraelsko-palestinském konfliktu, změní ona svou ropnou politiku.138 Vstřícný postoj USA vůči Izraeli, který nedává Palestincům reálnou šanci vrátit se do svých domovů, vadil naprosté většině Arabů a podle krále je zbytečně hnal do komunistického tábora.139 Tento poţadavek byl dokonce zveřejněn i v tisku, protoţe král poskytl rozhovor novinářům z The Washington Post a později i z časopisu Newsweek. Dokud embargo nebylo uvaleno, málokdo bral hrozby představitelů Saudské Arábie váţně. „Ministerstvo zahraničí tato varování povaţovalo za naléhavou ţádost, spíše neţ za hrozbu“140 Podle článku tehdejšího amerického velvyslance v Saudské Arábii, ve kterém aţ neuvěřitelně prozíravě předpověděl budoucí vývoj uţ na jaře 1973, přišlo z Blízkého východu jen do roku 1972 od vysoce postavených osob „ne méně neţ 15 různých hrozeb, ţe pouţijí ropu jako zbraň proti jejich nepřátelům,“ 141 přičemţ bylo zcela evidentní, ţe tím myslí především Spojené státy. O hrozbě nového konfliktu na Blízkém východě informoval prezidenta Nixona i Breţněv.142 Pro pochopení tehdejší situace je potřeba zdůraznit, ţe se saúdský král Fajsal snaţil s USA udrţovat po celá desetiletí velmi úzké vztahy a neriskoval by jejich zhoršení, kdyby ho Američané v letech před embargem nevyprovokovali. V nedalekém Jemenu vznikl na konci 60. let komunistický stát a zranitelná Saudská Arábie ţádala Spojené státy o prodej moderních zbraní, coţ Američané odmítli, ačkoli byla Saudská Arábie jedním z jejich nejdůleţitějších spojenců v oblasti. Kdyţ vypukla jom kipurská válka, Kongres Spojených států odhlasoval vojenskou pomoc Izraeli a dodal mu nejmodernější zbraně, o které před tím Saudská Arábie marně ţádala. To byla pro Saudy poslední kapka a, o dva dny poté se přidali k embargu.143 Saudská Arábie má největší světové zásoby ropy, takţe pokud by se k embargu a omezení těţby nepřipojila, neměla by společná akce ostatních zemí smysl. Jako krátký dovětek ke zvýšení cen ropy bych dodala, ţe ačkoli země kartelu OPEC na sníţení těţby vydělaly a samozřejmě postupně přicházely k ohromným ziskům , díky posilování jejich národních měn se pro místní podnikatele značně zhoršily moţnosti exportu. Tak paradoxně pro obyvatele zemí OPEC znamenalo zvýšení cen ropy často „zahození moţnosti“ věnovat se i něčemu jinému a stali se na ropě závislí. Tomuto ekonomickému pravidlu se říká „Holandská choroba“.144 I „HDP na hlavu v zemích OPEC klesalo, například v Saudské Arábii se „dle parity kupní síly“ sníţilo z „25 314 dolarů v roce 1977 na 13 825 dolarů v roce 2004.“145 138
Rachel Bronson, Thicker Than Oil America´s Uneasy Partnership with Saudi Ara ia (New York: Oxford university Press, 2006), 116. James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 467. 140 Rachel Bronson, Thicker Than Oil America´s Uneasy Partnership with Saudi Ara ia, 116. 141 James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs, 467. 142 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 597. 143 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, 606, 608. 144 Termín Holandská choroba označuje fenomén, kdy velký příliv kapilálu do země je spolen s i negativními důsledky pro hospodářství. V 60. letech do Nizozemí proudily velké příjmy z prodeje zemního plynu, to vedlo k posílení měny, což zhoršilo postavení exportérů. Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 125. 145 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 125. 139
32
Vliv ropného šoku na vztahy USA s klíčovými státy Blízkého východu Mezinárodní ropné firmy a americká diplomacie měly na začátku 70. let uţ četné zkušenosti s tím, jak můţe izraelsko-palestinský konflikt ovlivnit těţbu a distribuci ropy. Během různých místních konfliktů byly například teroristy poškozeny ropovody, nebo arabské vlády ukládaly různé omezující restrikce, dokonce i krátkodobá a neúčinná embarga.146 Zástupci Spojených států správně předpokládali, ţe i přes události prvního ropného šoku především Saudská Arábie a Írán o ţádnou velkou konfrontaci s USA nestály. Především díky americké podpoře se oběma autoritářským vládnoucím rodinám dařilo udrţet se u moci ve svých zemích. Americká administrativa měla do značné míry pochopení pro snahu svých spojenců zvýšit své příjmy. Vlastně ani jiné neţ smířlivé stanovisko zaujmout nemohla. Saudská Arábie byla se svým antikomunistickým vedením přirozeným partnerem USA. Postoj Íránu byl sloţitější, tehdy byl spojeneckou zemí, ale neváhal lavírovat mezi SSSR a USA, aby získal co největší uţitek. Spojené státy podporovaly Írán aţ do převratu dodávkami zbraní147 a nestavěli se aktivně proti íránské ambici být hegemonem v oblasti. Za to Íránci Američanům pomáhali v případě potíţí vojensky, dokázali jako jedni z mála odolávat tlaku Sovětského svazu, a co se týká prvního ropného šoku, nepřidali se k embargu vůči USA a nepodporovali arabskou koalici ve válce proti Izraeli. Americká politika se vůči Íránu po ropném šoku nezměnila, ačkoli podle svědků vyjednávání, právě Írán byl největším „dravcem“ z důleţitých zemí,148 které jako jediné mohly prosadit sníţení těţby. Americká politika vůči Izraeli i Egyptu zůstala také nezměněna. Poté, co zástupcům Spojených států došlo, ţe egyptskému prezidentovi „nejde o dobývání, ale o změnu rovnováhy ve vyjednáváních, které chtěl zahájit“149, pokračovali dál v jednáních o uspořádání egyptsko-izraelských vztahů. Američané tedy po válce v podstatě ignorovali to, k čemu došlo, a snaţili se vyuţít zhoršených vztahů mezi Egyptem a SSSR a zmírnit napětí mezi Izraelem a Egyptem, coţ se jim nakonec i podařilo. Dohoda o staţení vojsk byla uzavřena v lednu 1974, politická dohoda v září 1975 a mírová smlouva v roce 1978.150 Stvrzena byla oficiálním podpisem mírových dohod v Camp Davidu.
3.3 Dopady na ekonomiku Následující část práce je věnována popisu a analýze ekonomických problémů Spojených států v 70. letech. V kapitole je nastíněn vývoj základních makroekonomických ukazatelů a dalších indikátorů, které mohou osvětlit tehdejší situaci. Cílem je vyjasnit, co spolu s ropnými šoky, mohlo být příčinou tehdejších 146
V roce 1959 byl poškozen Američany částečně vlastněný ropovod v Sýrii. Po šestidenní válce bylo na USA uvaleno embargo, které ale nepodpořily klíčové země jako Saudská Arábie, takže bylo neúčinné. Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 28. 147 Írán jen v letech 1971–1976 utratil ve Spojených státech za vojenské vybavení 11,8 miliardy dolarů (i s menšími nákupy jinde) John C. Campbell, „Oil Power in the Middle East“, Foreign Affairs 56, č. 1, (říjen 1977), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198170335/1429A03A1844F6F957E/1?accountid=15618 (staženo 7. 3. 2011), 93. 148 Klíčové země byly především země, které těžily nejvíc barelů ropy denně tedy Saudská Arábie, Írán, Kuvajt, Irák, SAE a Libye 149 Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006), 16. 150 Henry Kissinger, Krize, 297.
33
potíţí. Samozřejmě nejlepší by bylo provést detailní ekonometrickou analýzu, to však rozsah a formát této práce neumoţňuje. Proto budu popisovat jevy a děje, které vyplynuly z odborné literatury, dají se dovodit z kauzálních vztahů, pomocí indukce nebo dedukce, či mě k tomu vedou určité indicie.151 V tehdejší ekonomice se dělo mnoho změn, nejvýstiţněji se dají rozdělit na vnější šoky, na skutečnosti, „které byly v době svého vzniku sice adekvátní objektivním potřebám ekonomiky, ale po určité době jiţ ne“152 a na postupné změny, které se dají vysledovat uţ v šedesátých letech.153 Konjunktura 60. let „představovala z hlediska ekonomického růstu nejúspěšnější období v poválečné historii USA. V letech 1961– 69 rostla americká ekonomika ročně průměrně o 4,6 %“154„Koncem roku 1971 začala vzestupná fáze dalšího cyklu, která postupně zrychlovala tempo ekonomického růstu aţ do konce roku 1973. V září 1973 upadla ekonomika USA do recese, jeţ trvala aţ do července 1975. Pokles výroby byl nejhlubší od doby Velké hospodářské krize 30. let.“ 155 Hospodářství rostlo v letech 1973-1982 pouze o 1,8 % ročně.156 Během 70. let poklesla „hodnota akcií na newyorské burze asi o 42 %.“157 Šlo o velmi dramatický pokles, který byl naštěstí rozloţen do dlouhého časového období. Příloha č. 6: Tempa růstu HDP ve stálých tržních cenách v USA (prům rné roční zm ny v %) 158
Rok
%
Rok
%
Rok
%
1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967 1968 1969 1970 1961-1970
2,7 5,2 4,1 5,6 5,5 5,9 2,5 4,1 2,8 -0,1 3,8
1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1971-1980
2,9 5,1 5,2 -0,6 -0,8 4,9 4,5 4,6 2,6 0,4 2,8
1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1981-1990
1,9 -2,2 3,5 6,1 3,0 2,6 4,1 6,2 4,7 5,2 2,5
Příloha č. 7: Reálný hru ý domácí produkt per capita
151
5 -2002 159
K vysvětlení zvolených metod mě inspirovala výstižná obhajoba Josefa Kreutzera v jeho knize Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy, kterou najdeme v úvodu knihy, tedy na stranách 7-11. 152 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 9. 153 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy, 8, 9. 154 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 27. 155 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN, 30. 156 Michael Schaller, Right Turn: American Life in the Reagan-Bush Era (New York: Oxford University Press, 2007), 28. 157 Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 642. 158 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN, 28. 159 Gary M. Walton a Hugh Rockoff, History of the American Economy (Mason: Thomson/ South- Western, 2005), 593.
34
Od konce 2. světové války poprvé došlo k tomu, ţe růstová fáze ekonomického cyklu jak v USA, tak i v Japonsku a západní Evropě probíhala synchronizovaně. Vrcholu dosáhl ekonomický růst ve všech nejrozvinutějších oblastech ve stejnou dobu přibliţně na začátku 70. let.160 Díky vysoké poptávce byl nedostatek surovin a stoupala tedy prudce i jejich cena. Ekonomická krize, která postihla Spojené státy, nebyla jako ostatní běţné krize, které se cyklicky pravidelně opakují. Byla spojením potíţí vyplývajících z ropného šoku, běţné cyklické krize a potíţí na potravinovém trhu a měnové krize. Hlavními problémy byla vysoká inflace, recese a hrozba nedostatku energetických surovin.161 Původ nebyl na straně poptávky, ale nabídky – právě toho si dobře všimla ekonomická škola strany nabídky, která se tehdy začala pomalu prosazovat. Spotřebu nezačali jako první omezovat zákazníci, ale firmy. Změnily se i spotřebitelské preference, na které samozřejmě museli američtí výrobci reagovat – často bohuţel jen tím, ţe omezili výrobu, místo toho, aby přišli s inovacemi. Krize přinesla několik úplně nových problémů, které ekonomové dosud neznali. Jedním z nich byla stagflace (slumpflace), tedy kombinace stagnace (recese) a vysoké inflace. Nejde o běţný jev, během recese se totiţ obvykle růst cen sniţuje, protoţe klesá poptávka. Tento jev do značné míry změnil ekonomickou doktrínu. Stagflace „silně zpochybnila dosavadní představy o časové a kauzální souvislosti dynamiky pohybu cenové hladiny a pohybu hospodářského cyklu, o něţ se opírala dosavadní anticyklická, stabilizační politika.“162 Během krize především v letech 1974–5 poptávka také klesala, ale ceny na tento stimul nereagovaly. Neoliberální ekonomové tvrdili, ţe příčinou je keynesiánská politika, která podcenila nebezpečí inflace. Začátkem 80. let neokeynesiánství prakticky ztratilo vliv a v ekonomii se znovu prosadila neoklasické škola. Ekonomický svět byl překvapen i dalším novým fenoménem. Události tehdy poprvé přinesly situaci, kdy existovala zároveň vysoká inflace i nezaměstnanost. To ekonomové neuměli řešit, protoţe doposud 160
Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 119. Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D.C: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 210. 162 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 33. 161
35
kdyţ existovala vysoká nezaměstnanost, ceny spíše nerostly. O tomto vztahu byl dokonce formulován i zákon, tzv. Phillipsova křivka, která teď poprvé nefungovala. Došlo se tedy k tomu, ţe tento vztah je pouze zdánlivý. Inflace, vnější šoky a konec zlatého standardu Příloha č. 8: Inflace a nezam stnanost v USA 163 164
Na grafu je patrné, jak od půlky 60. do začátku 80. let inflace třikrát prudce vzrostla. Poprvé její růst nejspíš dočasně zarazila Nixonova opatření. Inflaci z konce 60. let zapříčinila expanzivní monetární politika i velké rozpočtové výdaje. Velkou část rozpočtu tehdy tvořily výdaje na sociální programy, které prezident Johnson představil pod názvem Velká společnost165, a také náklady na vietnamskou válku166. Vláda prezidenta Nixona dlouho z obav před reakcí veřejnosti odmítala zvýšit daně nebo sníţit jiné výdaje z rozpočtu. Ačkoli konzervativci povaţovali výdaje na „welfare state“, za jeden z hlavních důvodů ekonomických problémů, faktem je, ţe v 70. letech se zpomalil růst sociálních výdajů, zejména dávky pro nejchudší.167
163
Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011), 108. Existuje více metod, jak měřit růst cenové hladiny. Nejčastěji je používaná metoda indexu spotřebitelských cen. Pokud se měří inflace jinými způsobem například pomocí indexu cen výrobců, mohou být naměřeny někdy i značně rozdílné hodnoty. Proto je možné najít více údajů o stejném období. Gary M. Walton a Hugh Rockoff, History of the American Economy (Mason: Thomson/South- Western, 2005), 555. 165 Z počátku sociální programy tvořily přijatelnou část rozpočtu, například v roce 1965 byly výdaje na ně 30 miliard dolarů, (25 % rozpočtu). Postupem času programy začaly být dostupné i pro střední třídu a jejich původní účel, pomáhat těm nejchudším, přestával platit. V roce 1980 už tvořily na sociální programy 48 % rozpočtu, tedy 280 miliard dolarů. Pouze 20 % peněz směřovalo k lidem, kteří byli podle amerických standardů opravdu chudí. Nejdůležitějšími a nejnákladnějšími programy byly Medicare a Mediaid, které zajišťovaly zdravotní péči lidem starším 65 let a rodinám s nízkými příjmy. Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D. C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 116, 117. 166 Náklady na vietnamskou válku se pohybovaly kolem 150 miliard dolarů Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 192. 167 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 48. 164
36
Další, tentokrát uţ znatelný nárůst cenové hladiny, nastal po prvním ropném a potravinovém šoku v letech 1972–74. Poslední vzrůst inflace mezi lety 1977–82 dosáhl vrcholu v roce 1980 na úrovni 13,8 %.168 Tak vysoké úrovně inflace uţ brzdí jakoukoli moţnost rozvoje, komplikují vývoz a ke smlouvám se musí přidávat indexace (coţ ještě prohlubuje inflační spirálu). S dramatickým růstem cenové hladiny se tehdy nepotýkaly jen Spojené státy – průměrná inflace zemí OECD v letech 1973–79 byla obdobná, tj. 9,9 %.169 Příčin inflace bylo hned několik. Růst cenové hladiny byl taţen růstem cen surovin, potravin a dlouhodobou stimulací ekonomiky. Ekonomika se dostala do inflační spirály v okamţiku, kdy si zaměstnanci dokázali prosadit nárůst mezd. Ceny ropy se zvýšily během roku čtyřikrát na 11,65 dolarů za barel. To se z dnešního pohledu můţe zdát jako směšná částka, ale při přepočtu na dnešní ceny šlo o částku přesahující 45 dolarů. Tento růst se musel logicky odrazit v cenách téměř všech výrobků. 170 Rostly ceny nejen ropy, ale i ostatních energetických surovin, coţ značně zatíţilo výrobce. Svou roli sehrálo i nové ochranářské zákonodárství. Například zákon Occupational Safety and Health Act (1970)171, který kladl větší důraz na ochranu zdraví při práci. Například v dolech, kvůli tomu výrazně klesla produktivita práce172, v reakci na to se zvedly ceny uhlí. Změny poškodily hlavně malé doly, zatímco ty velké se tímto zbavily konkurence. Na začátku 70. let vyšel zákon Clean Air Act, který udával limity na znečištění ovzduší například tím, ţe omezoval vypouštění síry. Zákony nutily elektrárny pořídit si drahá odsiřovací zařízení nebo spalovat kvalitnější a zároveň draţší uhlí s malým obsahem síry.173 Energetiku ovlivnily i přísnější regulace na stavbu jaderných elektráren, kterou udávala Atomic Energy Commission. Postavilo se tak méně jaderných elektráren neţ by bylo potřeba, protoţe nové technologie byly draţší. Stavbu několika elektráren zastavili i ekologičtí aktivisté, dluţno říci, ţe někdy oprávněně, například protoţe stavba měla stát na místě geologického zlomu.174 Svět se tehdy potýkal s několika lety relativní neúrody a tak stoupaly ceny základních potravin. Mezi lety 1971 aţ 1974 se „ceny potravin a zemědělských surovin více neţ zdvojnásobily, ceny kovů a minerálů se zvýšily zhruba o tři čtvrtiny.“175 Potravinová krize roku 1972 byla vyvolána souběhem dvou faktorů: tzv. stoletou neúrodou, která postihla především jiţní a jihovýchodní Asii a subsaharskou Afriku, a
168
Michael Schaller, Right Turn: American Life in the Reagan-Bush Era (New York: Oxford University Press, 2007), 28. Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 126. 170 Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 9. 171 http://www.usbr.gov/ssle/safety/PublicLaw91-596.pdf 172 Standardy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zvýšil zákon Coal Mine and Safety Act z roku 1969 Moyer, Reed, „Energy: Some Unresolved Problems“, California Management Review 17, č. 2, (zima 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/206287154/1429A1951E03C8E240C/1?accountid=15618 (staženo 7.3. 2011), 65. 173 John C. Fisher, Energy Crisis in Perspective (New York: John Wiley and Sons, 1974), 69, 120. 174 Moyer, Reed, „Energy: Some unresolved problems“, California Management Review, 65, 66. 175 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 96. 169
37
omezením osevních ploch v rozvinutých zemích.176 Akutní nedostatek potravin a enormní vzestup jejich cen byl během dvou let zastaven.“177 Příloha č. 9: Růst cen potravin 178
Nepopiratelný vliv na vyšší cenovou hladinu měl i konec zlatého standardu. Po druhé světové válce se americký dolar stal jedinou měnou, která garantovala směnu za zlato. Zpočátku tento systém fungoval, ale na přelomu 60. a 70. let se uţ stal neudrţitelným. Některé měny, jako například německá marka nebo japonský jen, byly silně podhodnocené, naopak jiné, jako americký dolar, uţ dávno neměly původní hodnotu. Mezinárodní obchod strmě rostl a trpěl nedostatkem dolarů a americké zlaté rezervy uţ ve skutečnosti pokrývaly jen 20 % dolarů v zahraničí.179 Zlato mělo po několik desetiletí stabilní cenu 35 dolarů za trojskou unci, coţ uţ zdaleka neodpovídalo jeho skutečné hodnotě. Zlaté rezervy Spojených států klesaly a přesouvaly se do zemí, které měly vysoké přebytky obchodní bilance, především do Spolkové republiky Německo a do Japonska. Obě země měly na začátku 70. let zásoby zlata v hodnotě 23,8 miliardy dolarů, zatímco Spojené státy měly zlaté rezervy jen v hodnotě 14,5 miliardy.180 Poté, co na začátku 70. let poklesla důvěra v udrţitelnost systému, začaly centrální banky v mnoha zemích hromadně směňovat dolary za zlato. Americká vláda stála před velkým dilematem, které vycházelo z charakteru dolaru jako hlavní světové transakční měny. Bylo potřeba, aby byl dostatek dolarů pro chod světového hospodářství. Nadbytek dolarů ale zároveň ohroţoval cenovou stabilitu ve Spojených státech. Tomuto problému se říká Triffinovo dilema.
176
Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 119. Eva Cihelková, Světová ekonomika základní nárys a nový vývoj (Praha: ETC Publishing, 1997), 41. 178 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství, 119. 179 Ibid, 174. 180 Ibid, 175. 177
38
V srpnu 1971 konečně skončila éra pevných směnných kurzů a dolar byl o 10 % devalvován. Nejvýrazněji oslabil vůči západoněmecké marce, vůči které „ztratil od února do března 1973“181 40 % hodnoty. To „odstranilo konkurenční výhody podhodnocených měn,“182 které Spojené státy uţ dlouho kritizovaly a především Japonsko tlačily k zhodnocení své měny. Zdraţení dováţeného zboţí ještě podtrhly devalvace dolaru v následujících letech. Vlny vzestupu cen surovin, včetně ropných šoků, se dostavovaly vţdy brzy po poklesu relativní hodnoty dolaru.183 Pokles hodnoty dolaru tak moţná měl na zdraţení cen surovin a následnou inflaci větší dopady, neţ si přiznáváme. Fiskální a monetární politika Prezidenti Nixon, Ford a Carter velmi často měnili politiku či aktivisticky vyhlašovali nové strategie – měnili daně, zmrazovali ceny nebo je alespoň regulovali, omezovali výdaje v rozpočtu nebo naopak vydávali neúměrně více, neţ získali z daní. Proto zmíním jen několik jejich nejdůleţitějších iniciativ. Strategie toho proti jakému problému bojovat, zda proti inflaci nebo proti nezaměstnanosti, se často měnila, coţ ekonomice škodilo. Prezident Nixon se zapsal do dějin politické ekonomie ukončením Brettonwoodského systému, Novou ekonomickou politiku a snahou o kontrolu mezd a cen.184 Kdyţ na podzim roku 1973 přišla recese, Nixon odmítal stimulovat ekonomiku a jediné co zavedl, byla skromná podpora bytové výstavby.185 Nadále se pokračovalo v restriktivní politice (dokonce se dostal rozpočet do plusu) dokud nevyšlo se zpoţděním najevo, jak je situace váţná.186 Fordova administrativa zpočátku pokračovala ve fiskální restrikci, zvýšila daně pro korporace a domácnosti s vyššími příjmy. Aţ kdyţ na konci roku 1974 bylo zřejmé, jak strmý propad ekonomika zaznamenala (nezaměstnanost se vyšplhala na 9 %),187 vláda zareagovala expanzivní politikou. „Zákon Tax Reduction Act“ zajišťoval 8 miliardový daňový rabat, 12 miliardovou redukci daně z příjmů, na platby na sociální zabezpečení bylo přidáno 1,7 miliardy.“188 Hospodářství začalo znovu růst a inflace výrazně klesla, z 9,1 % v roce 1975 na snesitelnějších 5,8 % v roce 1976.189 Prezident Ford schválil další pobídku v podobě daňových škrtů o 28 miliard dolarů.190
181
Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 645. Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 30. 183 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 45. 184 První kontrola cen ropy byla zavedená už v roce 1971 v rámci antiinflačních opatření. V létě 1973 prezident Nixon oznámil další 60 – denní zmražení cen, které měly být postupně deregulovány. To už ale rostoucí ceny potravin a ropy nezastavilo a spíše způsobilo jejich nedostatek. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 590. Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011), 107. 185 Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D. C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 211. 186 Prudce vzrostla inflace i nezaměstnanost, viz graf P íloha č. Inflace a nezaměstnanost v USA. 187 Herbert Stein, Presidential Economics, 214. 188 Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State, 108. 189 Herbert Stein, Presidential Economics, 215. 190 Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State, 108. 182
39
Za prezidenství Jimmyho Cartera se situace znovu dramaticky vychýlila. Během první části svého mandátu kladl důraz na vysokou zaměstnanost a podceňoval boj proti inflaci, která díky inflačním očekáváním obyvatelstva znovu prudce rostla. Fiskální i monetární politika expandovaly, ale výsledkem byl prudký nárůst inflace a prakticky ţádné velké sníţení nezaměstnanosti. Růst měnových zásob M1 (hotové peníze a depozita na poţádání) byl v letech 1977–1980 rekordní a nebylo tajemstvím, ţe administrativa nutila Federal Reserve Board (FED) k ještě větší expanzi.191 Po mírném zlepšení následovala protiinflační politika, později znovu návrat k expanzivní a nakonec jiţ definitivní návrat k restriktivní politice.192 Nový předseda Rady guvernérů FEDu monetarista Paul Volcker se snaţil stabilizovat růst cenové hladiny a provedl silnou restrikci. V březnu 1980 prezident představil i vládní protiinflační program, který sliboval vyrovnaný rozpočet na příští rok. Účinek restriktivních politik byl okamţitý, následoval hluboký propad hospodářství, ale inflace začala klesat. Příloha č. 10: Deficit federálního rozpočtu 193
Peněţní politika USA byla příliš uvolněná, „tempo růstu M1 (hotové peníze a deposita na poţádání), které v letech 1953 aţ 1958 představovalo průměrných 1,5 %, začalo v 60. letech stoupat aţ na 8,1 % v roce 1978.“194 Nad emisí dolarů neměl kontrolu jen Federální rezervní systém – je mnoho subjektů, které fakticky “vydávají“ dolary a americké úřady nad nimi nemají kontrolu. „Emise dolarů se neuskutečňuje pouze na americkém území, ale proniká sem z eurodolarového peněţního trhu, který není pod přímou kontrolou americké peněţní politiky.“195 Velký podíl na růstu cenové hladiny měly i snadno dostupné úvěry. U dlouhodobých úvěrů stoupaly úrokové sazby (odráţely vysoké inflační očekávání) a tím se inflační spirála dále roztáčela. „Úvěrový systém měl moţnost vytvářet zhruba tolik peněz, kolik činila jejich potřeba při relativně nízkých 191
Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D. C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 219. Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011), 109. 193 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 43. 194 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN, 41. 195 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 55. 192
40
úrokových sazbách.“196 „Mezi lety 1971 a 1978 se reálná úroková míra pohybovala mezi 1 a 2 %, v roce 1975 byla dokonce negativní.“197 „Teprve rok 1979 přináší do této situace zásadní změnu a vztah mezi nabídkou a poptávkou po penězích (tj. po úvěru) se výrazně mění směrem k převaze poptávky po penězích nad jejich nabídkou.“198 Další faktory ovlivňující americké hospodářství Problémy amerického hospodářství nebyly spojeny pouze s energetickou krizí a stagflací. Bylo moţné vypozorovat mnoho dalších odchylek od normálu. Například produktivita práce rostla pomaleji neţ v ostatních zemích.199 Tento ukazatel klesl také částečně proto, ţe do pracovního procesu vstupovalo stále více nekvalifikovaných lidí, především ţen a migrantů, kterým nebylo umoţněno dosáhnout patřičného vzdělání a tudíţ vyšší kvalifikace. Statistiky navíc nezachycují nelegální migraci, takţe skutečný nárůst pracovní síly byl mnohem vyšší Příloha č. 11: Práceschopná populace 200 rok
1960
1965
1970
1975
1980
Práceschopná populace v milionech
119,76
129,24
140,18
153,45
166,2
Nezaměstnanost dosáhla v květnu 1975 9,2 %201, coţ bylo dokonce více neţ během poválečné stagnace. Přesto se dá říci, ţe situaci Spojené státy zvládly dobře. Během období 1970–75, se i přes hospodářskou krizi (1973–75) podařilo zaměstnat dvě třetiny z vysokého přírůstku práceschopných sil, v následujích pěti letech se podařilo dokonce zcela zaměstnat dvacetimilionový přírůstek pracovních sil.202 Narůstal problém i tzv. strukturální nezaměstnanosti, protoţe některá odvětví, jako ocelářství, nebo výrobu automobilů zasáhla krize více vzhledem k silné zahraniční konkurenci. Ve Spojených státech a o trochu později i v jiných zemích docházelo k tzv. deindustrializaci. Podíl pracovní síly vázané ve výrobě sice mírně klesal uţ během 60. let, ale propad během 70. let byl neobyčejně prudký. Zatímco během 60. let klesl podíl z 31 % na začátku desetiletí na 27 % v roce 1970, na začátku 80. let uţ bylo zaměstnáno ve výrobě pouze 20,7 % práceschopné populace.203 Podle některých ekonomů204 byl hlavní příčinou ekonomických problémů nedostatek investic. I tento faktor měl určitě významný vliv, pro srovnání „mezi lety 1963–73 se investice v průměru zvyšovaly o 6 %
196
Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN, 41. Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 57. 198 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy, 57. 199 Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996), 31. 200 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy, 16. 201 Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D. C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994), 209. 202 Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy, 17. 203 Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011), 112. 204 Ekonomové Kenwood, Lougheed Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009), 123. 197
41
ročně. Mezi lety 1973–1979 se dynamika investic sníţila na pouhé jedno procento – z logiky tehdejší situace byla navíc většina prostředků směřována do programů úspor energie a materiálu.“205 Pro investice nebylo vhodné prostředí i kvůli vysoké inflaci, investoři totiţ za takové situace nemohou vědět, jaké celkové náklady si daná investice nakonec vyţádá. Během 60. let proběhla velmi úspěšná jednání odstraňující velké mnoţství bariér stojících v cestě zahraničnímu obchodu.206 I Spojené státy se začaly čím dál více otevírat zahraničnímu obchodu a americké zboţí ztrácelo konkurenceschopnost, jak na domácím trhu, tak i v zahraničí, především ve srovnání s kvalitním a díky slabým měnám i s relativně levným německým a japonským zboţím. Obchodní bilance se změnila výrazně v neprospěch průmyslových zemí vůči státům vyváţejícím ropu. Spojené státy v roce 1972 utratily za zahraniční ropu 3,9 miliard dolarů a o rok později uţ 24 miliard. „Kulminačním bodem arabského vlivu“ bylo, kdyţ „v letech 1974–7 vlastnili polovinu světových financí.“207 Díky niţším bariérám dovozu do Spojených států a díky přibývajícím regulacím průmyslové výroby v 70. letech, začaly podniky s praxí outsourcingu nebo se stěhováním průmyslových zařízení do zahraničí.208 Velké problémy hrozily i bankám. Poté, co země vyváţející ropu nakumulovaly dostatek financí, které uloţily do západních bank, mohly je koordinovanými hromadnými výběry peněz zničit. Banky totiţ nikdy nemají dostatek volných peněz pro všechny klienty a tehdy převládaly u bank dlouhodobé investice. Devizové příjmy z exportu ropy byly většinou uloţeny v amerických a evropských bankách, část peněz se i půjčila rozvojovým státům. Cirkulace peněz vţdy nakonec směřovala zpět do hospodářsky vyspělých zemí nebo do zemí se silným bankovním sektorem. Zpočátku v arabském světě nebylo pro ukládání petrodolarů uzpůsobené bankovnictví, proto byly peníze uloţeny na Západě. Právě díky nadbytku volných prostředků v USA mohly být provedeny rozsáhlé investice do automatizace, robotizace a mohlo dojít k většímu uplatnění výpočetní techniky ve výrobě.209 Takto klesly i výrobní náklady a konečně znovu stoupla produktivita práce. Banky situaci zvládly a to i přesto, ţe mnoho finančních domů mělo velké problémy a bez okamţité pomoci centrálních bank by se neobešly.
4. Analýza prvního ropného šoku Dnes, kdyţ se díváme zpětně na první ropnou krizi, vnímáme ji jako něco daného. Zdá se, ţe nemá cenu tuto událost hlouběji analyzovat. Naše civilizace ji vnímá jako důleţitý mezník, jehoţ následky byly především ztráta moţnosti Západu kontrolovat ceny ropy a zhoršení průběhu ekonomické krize. První ropný šok ale nemusel mít takové následky a jeho hlavní aktéři mohli reagovat i jinak.
205
Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství, 123. Jednání se vedla GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu). 207 Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 652. 208 Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011), 112. 209 Libor Žídek, Dějiny světov ho hospodá ství, 118. 206
42
Autoři zabývajících se prvním ropným šokem někdy kritizují vládu Spojených států za to, ţe měla být lépe připravená, protoţe nebezpečí zneuţití závislosti Západu na arabské ropě prý bylo naprosto zřejmé. Sice se předem objevila varování některých prozřetelných jedinců (například článek James E. Akinse), ale i ti povaţovali tuto variantu za krajně nepravděpodobnou. Vláda USA balancovala na hraně a její přístup nevyhovoval vlastně nikomu. Producentské země sdruţené v organizaci OPEC kritizovaly americký protekcionismus a domácí těţaři naopak ţádali zavedení tvrdší regulace. Jejich hlavním argumentem bylo zabránění vzniku americké závislosti na cizí ropě. Administrativa si ale dobře uvědomovala, ţe na případná další omezení dovozu ropy by doplatili američtí spotřebitelé, kteří uţ i tak po desetiletí platili za ropu více, neţ by bez dovozních kvót museli. Náklady na těţbu ropy na americkém kontinentě byly 12-15 krát draţší neţ na Blízkém východě
210
a ani úspory na
nákladech za dopravu tuto skutečnost příliš nezměnily. Takovéto řešení by bylo před voliči těţko obhajitelné. Ropné společnosti si sice byly vědomy moţnosti nebezpečí kolektivní akce OPECu a také na ni upozorňovaly, ale stejně jako vláda nepovaţovaly tuto moţnost za pravděpodobnou. Pravděpodobnost toho, ţe se rozhádané arabské státy dohodnou na tak masivní akci, podniknou jí a budou nastavená pravidla dodrţovat, ačkoli by na porušení těchto pravidel velmi vydělaly, byla opravdu mizivá.211 Ropné společnosti ani nemohly podniknout víc proto, aby této moţnosti zabránily. Jedním z hlavních pilířů jejich vlivu byla diplomatická a někdy i vojenská a špionáţní podpora americké vlády, která usilovala o zachování status quo. Po fiasku ve Vietnamu ale bylo všem jasné, ţe veřejnost by se postavila proti další intervenci. Spojené státy nechtěly vojensky zasáhnout také proto, ţe by zdiskreditovaly sebe i své spojence a následného arabského pobouření by vyuţil Sovětský svaz. Podle knihy Oil and World power od Petera R. Odella bylo zamýšleno a schváleno velkými ropnými společnostmi, ţe budou nadále vést trh a větší část ze zisků neţ doposud poskytnou producentským zemím.212 Tato strategie by fungovala, pokud by producentské země kooperovaly s ropnými společnostmi. Bylo by to mnohem logičtější řešení, protoţe strategické rozhodování o těţbě, distribuci a zpracování by zůstalo těm, kdo s těmi oblastmi měli dostatečné zkušenosti. Nicméně producentské státy se k překvapení ropných firem proti tomuto řešení postavily. První ropný šok nebyl první ropnou krizí, jak by název napovídal, naopak velké naftové firmy řešily podobné problémy několikrát za desetiletí. Vţdy stačilo navýšit těţbu na jiných místech neţ, kde krize propukla. Spojené státy měly oproti zemím západní Evropy a Japonska výhodu, ţe z Blízkého východu dováţely jen 35 % ropy. Během krize v roce 1973 ropné společnosti zareagovaly osvědčeným způsobem a výpadek přísunu ropy z jedné oblasti nahradily dodávkami ze zemí, které embargo nezavedly. Z počátku,
210
Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 57. Dobrým příkladem je Nigérie, která odmítla snížit těžbu a zvýšit ceny, takže měla velké příjmy 212 Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 199. 211
43
dokonce několik prvních měsíců, byly problémy ale hlavně s koordinací dodávek do různých částí Spojených států. Nízká cena ropy, která byla na konci 60. let ještě samozřejmostí, se začala zvedat ještě před ropným šokem. Cena za barel ropy díky inflaci neustále rostla, produkce a poptávka se vyrovnaly a producentské země si s kaţdým malým úspěchem diktovaly nové a nové podmínky. Mohlo docházet k plíţivému zvedání ceny, aniţ by na to Západ překotně reagoval. Kdyby měl trh s ropou čas a nebyl vystaven náhlým změnám, spotřebitelé by měli čas se na novou situaci adaptovat. Události, které se staly během tří měsíců, by nejspíš trvaly několik let. Místo toho producentské země přistoupily ke skokovému zvýšení ceny. K takové akci potřebovaly podporu největších vývozců, především Saudské Arábie. Částečně i díky přezíravé politice Nixonovy administrativy, která uráţela Saudy, se nakonec Arábie k embargu přidala. Írán embargo vůči USA sice nezavedl, ale k omezení těţby se přidal, takţe cíle OPECu tím neohrozil. Získání podpory těchto proamerických zemí však nebyla samozřejmost, jak by se na první pohled mohlo zdát, a obě země do poslední chvíle váhaly. Zástupci zemí OPEC tradičně argumentovali inflačními tlaky ve vyspělých zemích a nízkou cenou ropy ve srovnání s jejími substituty, ekvivalentními energetickými surovinami jako je syntetická ropa, zemní plyn a uhlí. Ropa navíc není surovina uţívaná jen v energetice, ale na rozdíl od zmíněných surovin je nezbytně potřebná i v chemii. Cena ropy rostla mnohem pomaleji neţ cena zboţí, které musely producentské země ze Západu dováţet. Po skokovém zvýšení cen v roce 1973, „reálná cena ropy v letech 1974–78 znovu klesala (jen dolar byl znehodnocen o 28 %), takţe zisky ze zahraničních aktiv prý ani nekompenzovaly ztráty zemí OPEC, způsobené inflací a poklesem kurzu dolaru.“ 213 „Podle představitelů OPEC pokles kurzu amerického dolaru jen v roce 1978 připravil členské země OPEC o 10–15 miliard dolarů.“214 Producenti navíc dobře věděli, ţe cena ropy by mohla být mnohem vyšší. V Evropě tvořily spotřební daně uţ tehdy nezanedbatelnou část ceny a OPEC si v podstatě nijak nezaslouţených zisků státu z daní ţárlivě všímal. Ačkoli se to můţe zdát podruţné, nemalou roli při rozhodování o zvýšení ceny ropy a omezení její těţby hrály i environmentální ohledy a teorie ropného zlomu. Problematikou neobnovitelných zdrojů se tehdy začali vědci více zabývat a zúčastněné strany jejich varování znaly.215 Průkopníkem těchto myšlenek byl venezuelský ropný ministr Juan Pablo Pérez Alfonso. Prosazoval myšlenku, ţe nad svými přírodním dědictvím by měla mít kontrolu vláda, ne zahraniční firmy. Zastával také názor, ţe „prodávat ropu příliš levně je nevýhodné i pro konzumenty, protoţe důsledkem bude dřívější vyčerpání neobnovitelného zdroje.“ 216 I íránský šáh ve své argumentaci vzal za své názory ekologů, ţe ropa je moc levná a zbytečně 213
Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 65. Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu, 65. 215 V roce 1972 vyšla kniha The Limits to Growth: A Report for the Club of Rome´s Project on „The Predicament of Mankind“, která je považovaná za jedno ze základních environmentalistických děl. Po vydání knihy se problematika udržitelného rozvoje začala pomalu stávat tématem, kterému se věnuje více pozornosti. Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil, (New York: Free Press, 1992), 568. 216 Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992), 512, 518. 214
44
se jí plýtvá. „Ropa, která zůstane pod zemí, bude mít větší hodnotu“217, protoţe její cena půjde v budoucnu nahoru s blíţícím se ropným zlomem. Poptávka po ropě tehdy nebyla z mnoha důvodů tak flexibilní jako dnes. Kdyţ v roce 2005 stoupla cena, její spotřeba rychle klesla. Propad byl závratný hlavně ke konci roku 2008, díky nastupující ekonomické krizi. Podobnost je v tom, ţe v 70. letech byla také spotřeba utlumena ekonomickou krizí a sniţující se poptávkou obyvatel (především v Japonsku a západní Evropě byl pokles opravdu citelný). Vysoké ceny by i tehdy také nejspíš výrazněji poklesly, pokud by OPEC neustále nesniţoval produkci, aby udrţel vysoké ceny a také pokud by nepřišla druhá silná ropná krize. Zajímavou otázkou je, kdo hlavně na situaci následující po prvním ropném šoku vydělal. Zdánlivě je tato otázka zbytečná, protoţe zbohatnutí zemí OPEC bylo více neţ očividné. Ropným firmám se ale také zvýšily zisky. Jen těţko by šlo vyčíslit, zda ropné společnosti na krizi vydělaly. Nejspíše ne, protoţe astronomické zisky, které tehdy vydělávaly, byly vyváţeny ohromnými ztrátami při vlně znárodňování, nutnými investicemi do nové infrastruktury a také velkou ztrátou vlivu v oblasti těţby. O tomto tématu západní média, kdyţ vynecháme několik odbornějších časopisů, téměř nepsala. Pro ilustraci uvedu zisky firem British Petroleum a Royal Dutch Shell. „V roce 1972 čistý zisk těchto firem převýšil 70 milionů liber, respektive 206 miliónu liber. Roku 1976 se vyšplhal na 344 milionů liber, respektive na 1,2 miliard liber.218 V knize Oil Policies, Oil Myth jeden z bývalých zástupců Iráku v organizaci OPEC Fadhil Chalabi představuje i mnohem provokativnější myšlenky. Například, ţe Írán měl před druhým zdraţením v prosinci 1979 tichou podporu Spojených států. Zdraţení v rozmezí 5-7 dolarů za barel by totiţ pomohlo americkému ropnému průmyslu, aby byl konkurenceschopný a příjmy navíc by mohly stimulovat upadající těţbu. 219 Poté, co organizace OPEC jednostranně odhlasovala úpravu cen, všichni čekali od ropných firem adekvátní odezvu. Nic zásadního se ale nestalo a otázkou je, zdali ropným firmám tato změna nevyhovovala. Dokud byly ceny nízké, nová naleziště například v Severním moři, Kaspickém moři a na Aljašce nebyla konkurenceschopná. Po zdraţení se však těţba nejen vyplatila, ale zbyly i finance na investice do zastaralé infrastruktury. Pokud chtěly ropné společnosti investovat v bezpečnějších oblastech a přenést těţiště jinam, kde neměly zatím ţádné zázemí, potřebovaly na to ohromné mnoţství peněz. Například těţba v pobřeţních vodách a náklady na vybudování ropných plošin a další nutné infrastruktury stojí deset aţ dvacet– krát více neţ v tradičních producentských oblastech. Tato statistika zní jako argument pro pokračování těţby v tradičních oblastech, ale náklady na těţbu v pobřeţních vodách byly asi 2–2,5 217
Paul Johnson, Dějiny 2 . století (Praha: Rozmluvy, 1991), 646. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 115. 219 Existuje spiklenecká teorie, kterou představuje ve své knize A Century of War: Anglo- American Oil Politics and the New World Order F.William Engdahl. Podle této knihy bylo čtyřnásobné zvýšení cen dohodnuto už v létě 1972 na tajné konferenci mezi zástupci Sedmi sester a některými politiky, mimo jiné i poradcem pro národní bezpečnost Kissingerem. Za dohodou stojí snaha Západu zbavit se závislosti na cizí ropě a záměr podpořit konkurenceschopnost vlastních zdrojů energie. Samozřejmě tento názor je menšinový, přesto ho zmiňuji, protože měl v arabském světě vliv na rozhodování. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myth: analysis and memoir of an OPEC insider, 247, 248. 218
45
dolarů ku 10–12 centům v tradičních těţařských oblastech.220 Takţe po prvním ropném šoku začala být i tato těţby rentabilní. „V současné době pochází 80 % těţené ropy z loţisek objevených před rokem 1973. V první polovině 60. let došlo na světě k největším objevům ropy. V 70. letech byly uskutečněny největší investice do infrastruktury.“221Další desetiletí byla doprovázená hrubým podceněním investic. Bohatství velkých ropných společností nikdy nebylo tak viditelné. Společnosti měly zájem na zvýšení cen ropy a tedy i svých výnosů hlavně proto, aby mohly diverzifikovat těţbu a tím sníţit svou závislost na blízkovýchodní ropě. Tuto oblast uţ od konce 60. let povaţovaly za nestabilní. Nehledě k několika menším znárodněním, rostl nacionalismus a k moci se dostávali s kaţdým dalším pučem čím dál horší diktátoři a nestabilní vlády. Devadesát pět procent těţařských aktivit ropných firem bylo na začátku 70. let zaměřeno na oblast mimo Blízký východ
222
, ačkoli je notoricky známo, ţe nejvíce ropy je právě
tam. To mohlo země OPECu právem rozčilovat.223 224
5. Závěr Vliv na politiku Cílem této práce bylo najít odpověď na to, jak ovlivnil první ropný šok Spojené státy americké a zda měl větší dopady na politiku, trh s ropou nebo na hospodářství. První zhodnotím oblast politiky, kde je hodnocení nejjednoduší. Vliv ropného šoku na vnitřní i zahraniční politiku, sice byl znatelný. Nicméně, ať jiţ americká administrativa prohlašovala cokoliv, měnila svou politiku pouze pomalu a v jejích krocích není kvůli šoku patrná výrazná diskontinuita. Krize prakticky neměla vliv na vztahy USA na Blízkém východě a na mírový proces. V domácí politice sice vláda učinila mnoho okázalých kroků, ale ke skutečné změně v ropné vládní politice, která opravdu přinesla výsledky, došlo aţ na konci 70. let a to v souvislosti s druhým ropným šokem. Ze statistik spotřeby ropy vyplývá, ţe i přes různé snahy vlády o řešení, největší vliv měla vládní dotace ceny ropy. Proto během prvních let po krizi nedošlo ke sníţení její spotřeby. Ve Spojených státech „sloţka nepřímé daně v ceně ropných produktů byla velmi nízká a v 70. letech klesala, takţe ropné produkty byly v USA výrazně levnější neţ v kterékoli jiné vyspělé kapitalistické“225 zemi. Západní Evropa a Japonsko se vydaly opačnou cestou a naopak k cenám ropy přidaly ještě spotřební daně, coţ donutilo obyvatelstvo šetřit. Náročnost amerického ekonomického růstu na dovozy energie mezi 220
Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975), 227. Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007), 70. 222 James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid=15618 (staženo 21.6. 2013), 465. 223 Ještě „v roce 1981 připadalo na členské země OPEC 39,4% z celosvětové těžby ropy.“Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 9. 224 Odhady týkající se ropných zásob nikdy nebývají spolehlivé. Nejenže technicky není možné přesně zjistit, jaké zásoby v podzemí jsou, i odhady expertů bývají záměrně z různých důvodů manipulovány. Ropné společnosti mají tendenci spíše odhad snížit, především z daňových důvodů. Producentské státy naopak svoje odhady spíše navyšují, i když překvapivě někdy je i záměrně podceňují, aby nevyvolaly závist sousedů. James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is here“, Foreign Affairs, 464. 225 Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983), 95. 221
46
lety 1973 a 1978 se zvýšila téměř o 1/5, zatímco u ostatních RTE se zhruba o 1/5 sníţila“226 (RTErozvinuté trţní ekonomiky). Tento trend se však podařilo zvrátit. V 80. letech se sníţila závislost západní Evropy a severní Ameriky na dovozu ze zemí OPEC především otevřením nových ropných vrtů v Severním moři a Mexickém zálivu. Příloha č. 2 Závislost USA na čistých dovozech ropy v letech 1973-1979 227 čistý dovoz ropy v milionech arelů denn 1973 1978 1979
% celkové potře y energie 1973 1979
USA
6,0
8,0
7,8
17
22
Japonsko
5,5
5,3
5,6
83
73
Francie
2,6
2,2
2,4
71
59
SRN
2,9
2,7
2,8
55
53
Velká Británie
2,3
0,9
0,4
52
20
Porovnání vlivu ropného šoku na ropný trh a na hospodářství Zajímavější obraz přináší porovnání síly vlivu ropného šoku na hospodářství USA a změn na ropném trhu. Vliv šoku na ropný průmysl je evidentní, mocensky změnil oblast zcela k nepoznání. Velké ropné koncerny ztratily vliv na určování míry těţby, oceňování a částečně i na distribuci. Producentské státy začaly ve velké míře zestátňovat a do konce desetiletí společnosti ztratily většinu zařízení na půdě států sdruţených v OPEC. Změny na trhu s ropou je nutné vnímat v mnohem širším kontextu, protoţe ekvivalent revoluce proběhl v celé energetice. Rostly ceny uhlí, plynu i ropy, rozdíl byl v tom, ţe v případě ropy byl nárůst vysloveně dramatický, protoţe proběhl v extrémně krátkém období. Prudký nárůst byl spojen s vydíráním, přičemţ ropa byla nejdůleţitějším energetickým zdrojem. Příloha č. 3: Zdroje energie ve Spojených státech v roce 1970 228 fosilní paliva ostatní zdroje energie
celkem z toho 94 % uhlí 2 %, ropa 4 %, zemní plyn 33 % 6% energie z vody 4 %, ostatní 2 %
Asi nic nevystihuje lépe ztrátu kontroly ropných firem neţ tato skutečnost– kdyţ většina zemí organizace OPEC zavedla embargo na Spojené státy a Nizozemsko, ropné koncerny, které jsou především
226
Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu, 50. Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– někter pro l my vnit ní a vnější rovnováhy (Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1983), 89. 228 John C. Fisher, Energy Crisis in Perspective (New York: John Wiley and Sons, 1974), 12. 227
47
americké, holandské a britské se staly nástrojem vůle OPECu a skutečně do vlastních zemí ropu nedováţely.229 Určit jak velký vliv měla ropná krize na hospodářství USA je naproti tomu téměř nemoţné. Při bliţším studiu této problematiky spíše vyvstává více otázek, neţ kolik se jich podaří vyjasnit. Ekonomický diskurs se dokonce ani neshoduje na tom, zda vůbec několikanásobné zvýšení cen ropy uškodilo ekonomickému růstu. Podle práce Otakara Hevlera230 se ekonomové dělí na dvě velké skupiny, někteří se přiklánějí k tomu, ţe ropný šok neměl negativní vliv na ekonomický růst, druhá skupina ekonomů naopak zastává názor, ţe ropný šok přispěl k ekonomickému zpomalení v zemích, které jsou na ropě závislé.231 Není moţné vyčíslit, jak velkou roli hrálo toto zvýšení cen ropy a jak ekonomice uškodily jiné faktory. Strmý hospodářský propad měl tehdy více neţ dost příčin, které se společně v jednom okamţiku sešly. Jedním z hlavních důvodů byly nepochybně i ropné šoky. Otázkou je, jak velký vliv měly. V našem případě, kdy je proměnných nesčetně, mohou alespoň trochu pomoci grafy, statistika, názory odborné veřejnosti a teorie. Ani tyto nástroje však nejsou všemocné, protoţe v ekonomice není moţné přímočaře vyvozovat z dat závěry, protoţe se důsledky dějů v hospodářství projevují ve statistikách s mnoha měsíčním, u některých ukazatelů i více jak s ročním zpoţděním. Agregátní ukazatele se navzájem ovlivňují a tak velké mnoţství proměnných nedává moţnost správně pochopit kauzální souvislosti mezi změnami. Postupné
změny,
například
negativní
změna
v bilanci
zahraničního
obchodu,
niţší
konkurenceschopnost amerického zboţí a skutečnost, ţe brettonwoodský systém uţ neodpovídal potřebám doby, to vše negativně ovlivňovalo hospodářství uţ od půlky 60. let. Zvýšení ceny tak základní suroviny jako je ropa, zvýšilo uţ tak vyšší inflaci a výrazně uškodilo světové ekonomice. Nicméně k vysoké inflaci přispíval růst cen i ostatních důleţitých surovin, rostly ceny zemního plynu, uhlí, elektřiny a potravin. Ohromný vliv na růst inflace měla nadměrná emise bankovek, dlouhodobá prorůstová politika vlád a turbulence po pádu brettonwoodského systému. Kvůli poklesu hodnoty dolaru zdraţily všechny dováţené poloţky. Především ze zemí, kterým výrazně posílila měna vůči dolaru, se dováţené zboţí výrazně zdraţilo (největší pokles zaznamenal dolar vůči německé marce a japonskému jenu). Nezanedbatelnou roli, moţná dokonce největší, měla vnitřně rozporná fiskální a monetární politika amerických vlád. V prosinci 1973 po tzv. „Vánočním masakru“, se barel prodával za 11,5 dolaru, to je v přepočtu na dnešní ceny ekvivalent asi 46 dolarů za barel. To sice není málo, ale současné průměrné ceny v posledních letech byly po většinu času dvojnásobně vyšší. Po skokovém zvýšení ceny roku 1973 se trh s ropou stabilizoval. Nominální cena ropy sice mírně stoupala, ale reálně cena nepatrně klesala. Větší problémy
229
Walter J. Levy, „World Oil Cooperation or International Chaos“, Foreign Affairs 52, č. 4, (červenec 1974), http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198242308/1429A063BEC3D569C0E/1?accountid=15618 (staženo 7. 3. 2011), 693. 230 Otakar Hevler, The Impact of Oil Price Changes on Economic Growth (Praha: Oeconomika, 2003), 5. 231 Ekonomové Bohi, Hooker, Barnanke, Getler a Watson, Barski a Killian se přikláněli k tomu, že ropný šok neměl vliv na růst ekonomiky. Naopak ekonomové Pierce a Enzler, Pindyck, Hamilton, Mork, Davis a Haltiwanger, Cuñado a Pérez de Gracia zastávají názor, že ropný šok negativní vliv na spotřebitelské země měl.
48
přišly aţ v roce 1979 spolu s íránskou revolucí a íránsko-iráckou válkou, kdy byl růst hospodářství při tak vysokých cenách ropy uţ téměř nemoţný. Příloha č. 4 Nominální a reálné ceny ropy za arel 232
Pokud hodnotíme vliv ropných krizí na americkou ekonomiku, je třeba myslet na to, ţe i kdyţ americké hospodářství trpělo zvýšenými cenami surovin, země OPEC „vzápětí většinu získaných prostředků investovaly právě v USA.“233 Američané do nově zbohatlých zemí Blízkého východu dováţeli nové technologie a velký zájem byl o zbraně. Z analýzy vyplývá, ţe nejpodstatnějším aspektem, který samotný první ropný šok přinesl, byla ztráta kontroly západních, především amerických firem nad trhem s ropou. Na rozdíl od dvouleté ekonomické recese šlo o změnu dlouhodobou, která v zásadě přetrvala aţ dodnes. Došlo vlastně k přesunu moci, kdy producentské státy získaly větší kontrolu nad svým přírodním bohatstvím. Ekonomické dopady ropného šoku, byly sice také velmi podstatné, ale ropný šok z roku 1973 byl pouze jedním ze spouštěčů hospodářských problémů, které navíc v roce 1973 byly uţ více neţ zřetelné.
Summary The aim of this thesis is to find answer to the question, how much the first oil crisis influenced the United States and whether the greatest changes happened in the field of oil trade and oil market, politics or in economy. The conclusion of the analysis is that the most important aspect arising from oil crisis was the loss of control of the western oil companies, mostly from the United States. On the contrary to the economic crisis, which lasted for two years, changes on oil market basically remain until now. What happened was actually transfer of power when producing states gained power over their natural resources. The impact of the oil crisis on economy was very essential too, but the oil crisis was only one of many other problems that caused economic crisis then. All other problems were yet more than obvious at 232 233
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 9. Václav Cílek a Martin Kašík, Nejistý plamen (Praha: Dokořán, 2007), 39.
49
that time. The germ of economic troubles was an inflation which was caused not only by high prices of all basic raw materials including oil, but also by fluctuation of dollar, risky monetary and fiscal policy, falling competitiveness of American goods which caused adverse trade balance and many other problems, here are mentioned only the most important ones. Even without OPEC retaliation, oil price would have risen at that time, only not like prize hike but more slowly. The influence of oil shock to internal and foreign policy was significant, but in spite of governmental statements, U.S. policy was still changed slowly and there is no visible discontinuity because of the oil crisis. In practice the oil crisis did not have any impact on relation of the US and countries in the Middle East and on efforts to maintain peace in the area. In domestic policy government made many showy steps, but in practice real change did not come until removal of regulation on oil prices in the end of the decade in connection with the second oil crisis.
Použitá literatura Monografie Primární zdroje Henry Kissinger, Krize (Praha: Academia, 2006). Henry Kissinger, Roky v Bílém dom (Brno: BB art, 2006). Henry Kissinger, Roky obnovy (Brno: BB art, 2002).
Sekundární zdroje Rachel Bronson, Thicker Than Oil America´s Uneasy Partnership with Saudi Arabia (New York: Oxford University Press, 2006). Eva Cihelková, Sv tová ekonomika základní nárys a nový vývoj (Praha: ETC Publishing, 1997). Eva Cihelková, Alois Holub a Jaroslav Jakš, USA- Japonsko- SRN (Praha: Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodní vztahů, 1996). Václav Cílek a Martin Kašík, Nejistý plamen (Praha: Dokořán, 2007). Marc Allen Eisner, The American Political Economy: Institutional Evolution of Market and State (New York: Routledge, 2011). John C. Fisher, Energy Crisis in Perspective (New York: John Wiley and Sons, 1974).
50
Otakar Hevler, The Impact of Oil Price Changes on Economic Growth (Praha: Oeconomika, 2003). Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010). Paul Johnson, D jiny 20. století (Praha: Rozmluvy, 1991). Petr Koranda, Organizace zemí vyvážejících ropu a její zvláštnosti jako mezinárodního monopolu (Praha: Univerzita Karlova, 1983). n které problémy vnitřní a vn jší rovnováhy (Praha:
Josef Kreutzer, Ekonomika USA v letech 1975– Ekonomický ústav ČSAV, 1983).
Richard a Jeffery B. Morris, Encyclopedia of American History (New York: Harper Collins Publisher, 1996). Peter R.Odell, Oil and World power: Background to the Oil Crisis (Harmondsworth: Penguin Book, 1975). Marek Pečenka a Petr Luňák a kolektiv, Encyklopedie moderní historie (Praha: Libri, 2007). Michael Schaller, Right Turn: American Life in the Reagan-Bush Era (New York: Oxford University Press, 2007). Herbert Stein, Presidential Economics (Washington D.C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1994). George B. Tindall, D jiny Spojených států amerických (Praha: Lidové noviny, 1994). Gary M. Walton a Hugh Rockoff, History of the American Economy (Mason: Thomson/South- Western, 2005). Daniel Yergin, The Prize: The Epic Quest for Oil (New York: Free Press, 1992). Libor Ţídek, D jiny sv tového hospodářství (Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009). články a statě v periodikách James E. Akins, „The Oil Crisis: This Time the Wolf is Here“, Foreign Affairs 51, č. 3, (duben 1973): 462-490, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198177127/1429A0FA3AA46F34FF3/1?accountid =15618 (staţeno 21.6. 2013). John C. Campbell, „Oil Power in the Middle East“, Foreign Affairs 56, č. 1, (říjen 1977): 89-110, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198170335/1429A03A1844F6F957E/1?accountid= 15618 (staţeno 7. 3. 2011). Walter J. Levy, „World Oil Cooperation or International Chaos“, Foreign Affairs 52, č. 4, (červenec 1974): 690-713, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198242308/1429A063BEC3D569C0E/1?accountid =15618 (staţeno 7. 3. 2011).
51
Gerald A. Pollack, „The Economic Consequences of The Energy Crisis“, Foreign Affairs 52, č. 3, (duben 1974): 452-471, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/198159567/1429A0541E45A88464D/1?accountid= 15618 (staţeno 7. 3. 2011). Moyer, Reed, „Energy: Some Unresolved Problems“, California Management Review 17, č. 2, (zima 1974): 64-72. http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/206287154/1429A1951E03C8E240C/1?accountid= 15618 (staţeno 7.3. 2011). Tomáš Strnad, „OPEC: pramen všeho zla, nebo obětní beránek?“, Mezinárodní politika, č. 11 (2000): 7-9, http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2000/MP112000.pdf (staţeno 14.12. 2013). Martina Vašendová a Libor Ţídek, „Současná situace na ropném trhu“, Politická ekonomie, č. 4 (2006): 529-541, http://www.jib.cz/V/NQ1VJ6VYHNTHQVEE72RJURH48J66DQ7NL11RAFMKH875J6YH8S-04349?func=quick3&short-format=002&set_number=002407&set_entry=000002&format=999 (staţeno 8.12. 2013). Tony Velocci, „Article 1“, Nation's Business 67, č. 5, (květen1979): 28-37, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/231674067/1429A22AB4B984CAD3/10?accountid =15618 (staţeno 14. 4. 2013). „Time Trip: The 1970s Energy Crisis“, Current Events 105, č. 10, (listopad 2005): 2, http://search.proquest.com.ezproxy.is.cuni.cz/pqcentral/docview/196422842/fulltextPDF/1429A1B52A33A6C008E/ 1?accountid=15618 (staţeno 14. 4. 2013).
Internetové zdroje „General information“, http://www.opec.org/opec_web/static_files_project/media/downloads/publications/GenInfo.pdf (staţeno 1.12 2013). „OPEC Statute“, Official site of OPEC, http://www.opec.org/opec_web/static_files_project/media/downloads/publications/OPEC_Statute.pdf (staţeno 1.12. 2013). „Brief history“, Official site of OPEC, http://www.opec.org/opec_web/en/about_us/24.htm (staţeno 25.12. 2013). „How Does the IEA Respond to Major Disruptions in the Supply of Oil?“, http://www.iea.org/newsroomandevents/agencyannouncements/howdoestheiearespondtomajordisruptionsinthesupply ofoil2011-03-10.html (staţeno 25.12. 2013). „IEA Response System for Oil Supply Emergencies 2012“, http://www.iea.org/publications/freepublications/publication/EPPD_Brochure_English_2012_02.pdf (staţeno 27.12. 2013).
52
„Understanding the Large Negative Impact of Oil Shocks“, Federal Reserve bank of St. Louis, Research DivisionWorking Paper 2005-042B , http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=881790 (staţeno 19.6. 2013). „Economic Report of the President 1974“, http://www.presidency.ucsb.edu/economic_reports/1974.pdf (staţeno 1.12. 2013). „Economic Report of the President 1975“, http://www.presidency.ucsb.edu/economic_reports/1975.pdf (staţeno 1.12. 2013).
Seznam příloh Příloha č. 1: Vlastnické vztahy ropných společností v hlavních těžařských oblastech Perského zálivu (graf) Příloha č. 2: Primární zdroje energie- změny podílu jednotlivých druhů energie na celkové spotřebě ve světě v letech 1950-72 v % (tabulka) Příloha č. 3: Přehled vývoje cen ropy střední kvality za barel exportované ze zemí OPEC (v dolarech) (tabulka) Příloha č. 4: Podíl zemí OPEC na celkové světové produkci ropy (v %) (graf) Příloha č. 5: Roční průměrné ceny ropy pro americké rafinérie (v $ za barel) (tabulka) Příloha č. 6: Tempa růstu HDP ve stálých tržních cenách v USA (průměrné roční změny v %) (tabulka)
Příloha č. 7: Reálný hrubý domácí produkt per capita 1950-2002 (graf) Příloha č. 8: Inflace a nezaměstnanost v USA (graf) Příloha č. 9: Růst cen potravin (graf) Příloha č. 10: Deficit federálního rozpočtu (tabulka) Příloha č. 11: Práceschopná populace (tabulka) Příloha č. 12: Závislost USA na čistých dovozech ropy v letech 1973-1979 (tabulka) Příloha č. 13: Zdroje energie ve Spojených státech v roce 1970 (tabulka) Příloha č. 14: Nominální a reálné ceny ropy za barel (graf)
Přílohy
53
Příloha č. 5: Ceny ropy 1861-2 5 (v amerických dolarech za arel) 234
234
Václav Cílek, Martin Kašík, Nejistý plamen (Dokořán Vimperk 2007), 191.
54
Příloha č. 6: Produkce surové ropy mezi lety 1956-2009 235(OPEC a z ytek sv ta)
Příloha č. 7 Vliv událostí na cenu ropy
235 236
236
Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 192. Fadhil J. Chalabi, Oil Policies, Oil Myths: analysis and memoir of an OPEC insider (London: I. B Tauris, 2010), 9.
55