UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta
Ghetto Terezín 1941 – 45: židovská samospráva a život v Terezíně. The Terezín Ghetto 1941 – 45: the Jewish Authority and Life in Terezín. Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Autor:
PhDr. Lena Arava-Novotná, Th. D.
Veronika Šternová
Praha 2010
Anotace Bakalářská práce „Ghetto Terezín 1941 – 45: židovská samospráva a život v Terezíně“ popisuje historický vývoj terezínského ghetta od jeho počátků v roce 1941 až po konec druhé světové války v roce 1945. Zejména se však věnuje vzniku a vývoji židovské samosprávy, jež celé terezínské ghetto spravovala. Práce se mapuje počátky vzniku samosprávy, jejíž schéma bylo navrženo a rozplánováno ještě před založením ghetta samotného. Dále práce seznamuje se zaváděním samosprávy v praxi a jejím vývojem. V neposlední řadě se pak věnuje nejvýznamnějším osobnostem, které se na vzniku a práci samosprávy podílely
Annotation Bachelor thesis „The Terezín Ghetto: the Jewish Authority and Life in Terezín“ describes progression of the Terezín Ghetto from its foundation in the year 1941 untill the end of World War II in the year 1945. But especially formation and development of the Jewish SeflGoverment which governed the Terezín Ghetto is introduced. The thesis contains description of the very first patterns of the Jewish Self-Goverment made by major Jewish Authorities before the Terezín Ghetto got founded and description of its development in the years of existence of the Ghetto. Also the major Jewish Authorities whom worked on the patterns and led the Ghetto are mentioned.
Klíčová slova Koncentrační tábor, ghetto, židovská samospráva, židovský starší, Rada starších, oddělení samosprávy
Key Words
Concentration Camp, Ghetto, Jewish Self-Goverment, Jewish Elder, Council of Elders, SelfGoverment Sections
1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a odborné literatury uvedených v seznamu odborné literatury a pramenů. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla umístěna v Ústřední knihovně UK a používána ke studijním účelům. V Praze dne 17. června 2010
Veronika Šternová 2
Poděkování Ráda bych poděkovala paní PhDr. Leně Aravě-Novotné, Th.D. za rady a připomínky, které mi pomohly tuto práci napsat. 3
Obsah OBSAH………………………………………………………………………………………… ...4 ÚVOD……………………………………………………………………………………………..5 1. VZNIK, VÝVOJ A ŽIVOT V GHETTU TEREZÍN……………………………………… ...7 1. 1 Období před vznikem ghetta Terezín…………………………………………………7 1. 1. . Pevnost Terezín……………………………………………………………...7 1. 1. 2 Plán na vybudování ghetta………………………………………………....7 1. 2 Život v ghettu a jeho vývoj…………………………………………………………...9 1. 2. 1 Ghetto jako koncentrační tábor……………………………………………9 1. 2. . První období……………………………………………………………….11 1. 2. 3 Druhé období……………………………………………………………..14 1. 2. 4 Třetí období……………………………………………………………….16 1. 2. 5 Čtvrté období……………………………………………………………..18 2. VZNIK, VÝVOJ A SCHÉMA TEREZÍNSKÉ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY……………..22 2. 1 Vězeňská samospráva v koncentračních táborech…………………………………..22 2. 2 Formování terezínské židovské samosprávy………………………………………...22 2. 3 Počátky židovské samosprávy v Terezíně a její vývoj……………………………....25 2. 3. 1 Počátky židovské samosprávy…………………………………………….25 2. 3. 2 Vývoj židovské samosprávy……………………………………………….26 2. 4 Schéma terezínské židovské samosprávy……………………………………………29 2. 4. 1 Židovský starší…………………………………………………………….29 2. 4. 2 Rada starších……………………………………………………………...30 2. 4. 3 Oddělení samosprávy……………………………………………………..31 3. Osobnosti terezínské židovské samosprávy………………………………………………… .37 3. 1 Problematika představitelů židovské samosprávy…………………………………...37 3. 2 Jakob Edelstein……………………………………………………………………...38 3. 3 Paul Eppstein………………………………………………………………………...41 3. 4 Benjamin Murmelstein………………………………………………………………45 3. 5 Další významné osobnosti terezínské židovské samosprávy………………………...48 ZÁVĚR………………………………………………………………………………………… .52 SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY A PRAMENŮ……………………………………… .53
4
ÚVOD Druhá světová válka s sebou přinesla největší zkázu, jakou za svou historii židovský národ zažil. Židé byli nuceni opustit své domovy, rodinné příslušníky a zaměstnání, aby se vydali na cestu, jež neměla obdoby. Byli posíláni do ghett a koncentračních táborů, jejichž jediným účelem bylo vyhladit co nejvíce vězňů, kteří sem byli odvlečeni. Pokud nezemřeli okamžitě po příjezdu, byli nuceni žít v nepředstavitelných podmínkách. I v této situaci bylo zapotřebí, dát táborovému životu nějaký řád a strukturu. Tak začali vznikat židovské samosprávy, jež byly spojkou mezi táborovými velitelstvími a vězni. Tato práce se věnuje tématu Ghetto Terezín 1941 – 45: židovská samospráva a život v ghettu. Důvodem k jejímu sepsání byl zájem o seznámení se s tématem židovské samosprávy a s osudy osobností, které stály v terezínském ghettu v jejím čele. Cílem bylo především popsat vznik a vývoj židovské samosprávy konkrétně v terezínském ghettu, které bylo založeno v listopadu 1941 a fungovalo až do konce druhé světové války. Práce se také pokusí popsat strukturu jednotlivých oddělení samosprávy a charakterizovat hlavní představitele jejího vedení. K vypracování bylo použito jak odborné literatury, tak pramenů, jež se terezínskou tématikou zabývají. Vychází zejména z knih H. G. Adlera Terezín 1941-45, Tvář nuceného společenství, a to z prvního dílu Historie a druhého dílu Sociologie, knihy J. Poláka a K. Laguse Město za mřížemi, Denních rozkazů Rady straších a Sdělení židovské samosprávy Terezín 1941 – 45, které sestavili editoři A. Hyndráková, R. Machatková a J. Milotová a v neposlední řadě z knihy R. Bondyové Jakob Edelstein. Život a atmosféru běžných terezínských vězňů zprostředkovaly zejména dětské časopisy, vydávané v době existence ghetta, Vedem, Bonaco a Hlas z půdy a Terezínský deník Evy Roubíčkové. Práce je rozdělena do tří kapitol, které postupně s realitou terezínského života a jeho správou seznamují. První kapitola se věnuje historii Terezína jako vojenské pevnosti a popisuje také dobu před vznikem ghetta, kdy se konaly přípravy na pobyt v ghettu teprve teoreticky a pořizovaly se seznamy židovských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, kteří měli být postupně do Terezína odvezeny. Doba existence ghetta je v této kapitole rozdělena do čtyř období, které zahrnují dobu od vzniku ghetta až po jeho rozpad na konci války. Období jsou jednotlivě popsána a charakterizována. Lze tak vysledovat vývoj a jistý posun života v ghettu, který se v jednotlivých etapách objevuje. Seznamuje také se zákazy a nařízeními, které byly pro vězně v terezínském ghettu zavedeny a denně ovlivňovaly jejich životy. Kapitola končí shodně s koncem fungování ghetta. 5
Druhá kapitola osahuje bližší seznámení se vznikem, vývojem a schématem židovské samosprávy v Terezíně. Informuje o tom, jak židovská samospráva a systém její práce vznikl ještě před samotným založením ghetta v kancelářích pražské Židovské náboženské obce, jež dostala vypracování tohoto systému jako úkol od nacistických orgánů. Popisuje historický vývoj samosprávy v ghettu a detailně se věnuje zejména schématu a úloze vedení a vysvětlení funkcí jednotlivých oddělení, z kterých se správa skládala. Třetí kapitola obsahuje životopisy nejdůležitějších osobností, které se na vedení terezínského ghetta podílely. Životopisy byly sepsány tak, aby se pokusily, co nejlépe představit charakter svých majitelů. Snahou bylo, aby dokreslily informace shrnuté v druhé kapitole.
6
1. VZNIK, VÝVOJ A ŽIVOT V GHETTU TEREZÍN 1. 1 Období před deportacemi do Terezína 1. 1. 1 Pevnost Terezín Město Terezín se nachází v severních Čechách u soutoku Labe s řekou Ohří přibližně 60 kilometrů od Prahy. V jeho blízkém sousedství je okresní město Litoměřice, jež v době Protektorátu bylo součástí německého záboru. Terezín byl založen v roce 1780 císařem Josefem II. jako pevnost, která měla bránit přístupové cesty v době prusko-rakouských válek. K obléhání ovšem nikdy nedošlo. Dva roky nato byla pevnost prohlášena svobodným královským městem. Město bylo však podřízeno vojenským potřebám až do roku 1888, kdy byl zrušen pevnostní statut.1 Opevnění kolem Terezína bylo postaveno ve tvaru osmiúhelníku. Důmyslný systém, který zabírá plochu o velikosti 240 hektarů, dokonale izoloval od okolního světa, dovnitř se dalo dostat pouze šesti branami s padacími mosty. Kolem pevnění se nachází čtyři kotliny, jež bylo možno v případě potřeby uměle zatopit. Vzhledem k tomuto vojenskému využití se samozřejmě všechny budovy nacházely uvnitř opevnění, vnější stavby byly postaveny až v pozdějších dobách, je to zejména oblast zvaná Kréta. Zajímavé jsou i rozměry uvnitř, na délku má město pouhých 700 metrů a na šířku dokonce jen 500 metrů.2 Posádku v době míru mělo tvořit něco kolem 5655 mužů, v době bojů se počítalo s počtem až dvojnásobným.3 Nikdy ale nebylo počítáno s takovým množstvím lidí, jako sem bylo nastěhováno do Terezína v době 2. světové války.
1. 1. 2 Plán na vybudování ghetta 27. září 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího říšského protektora a ihned se začal věnovat otázce Židů v Protektorátu. 1. října 1941 bylo po sčítání zjištěno, že zde žije celkem 88 105 osob4, na něž se vztahují norimberské zákony. 10. října 1941 se uskutečnila porada na Hradčanech, kterou vedl sám Heydrich, a účastnil se jí mimo jiné také Adolf Eichmann.5Z této schůze se dochoval záznam, který prokazuje, jaké byly úmysly nacistů.1 1 2 3 4 5
Viz http://www.terezin.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=16647&id=136455&p1=2361 Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45, Tvář nuceného společenství, Dějiny I., Barrister&Principal, Brno, 2006, str. 57. Viz http://www.terezin.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=16647&id=136455&p1=2361 Kárný, M.:“Z terezínského kalendária“, Židovská ročenka, ŽNO Praha, 1991-1992, str. 61-66. Polák Josef; Lagus Karel, Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964, str. 58.
7
Vzhledem k tomu, že v této době bylo lodžské ghetto již přeplněno a jeho obyvatelé trpěli na následky nedostatečného stravování, nebylo možné tam přesunout židovské obyvatele z Protektorátu kvůli důvodným obavám z rozšíření nákaz. Bylo tedy nutné najít řešení přímo zde, a řešením se zdálo být pevnostní město Terezín, kde by bylo založeno ghetto, které mělo být takovou přestupní stanicí před cestou dále na východ. Zpráva dále uvádí i poměrně detailní rozpracování průběhů deportací. Přestože Heydrich a jeho spolupracovníci měli o umístění ghetta v podstatě již jasno, byli druhý den po konání schůze pozváni představitelé Židovské náboženské obce (dále jen ŽNO) v Praze k SS-Sturmbanführerovi Hansi Güntherovi na Ústřednu pro židovské vystěhovalectví v Čechách a na Moravě (Zentralstelle für jüdische Auswanderung in Böhmen und Möhren).2 Zde obdrželi příkaz, aby byla vypracována studie o možnostech soustředění Židů do jednoho nebo více měst v Čechách a na Moravě.3 Příkaz dokazuje, jakou hru Schutz Staffel (dále jen SS) od začátku se Židy hrála. Přestože o místě, kam měli být Židé v blízké době vysidlováni, měla Zentralstelle jasno, nechala představitele ŽNO hledat vhodná místa. Potřebovali totiž vytvořit iluzi, že o všem rozhodují sami Židé, tak to bylo později i v samotném ghettu, které nechali řídit takzvanou židovskou samosprávou. Pro SS bylo velmi důležité vytvořit zdání naprosté samostatnosti a to zejména z psychologického hlediska. ŽNO tak založila oddělení G, které se hledáním vhodného místa začalo okamžitě zabývat. Mezi návrhy se objevovala místa jako pražská a brněnská předměstí, Havlíčkův Brod, Benešov, Chlumec nad Cidlinou, Hlinsko, Choceň, Kyjov, atd. Všechny návrhy byly Zentrastelle z různých důvodů zamítnuty. Důvod mohl být i takový: „Příliš velká, příliš krásná“4 jako v případě Čáslavi. Mezi výčtem měst se objevuje i Terezín, který ovšem nebyl ŽNO příliš doporučován, kvůli nemožnosti dopravit se tam přímo vlakem, nejbližší stanice byla ve vesnici Bohušovice vzdálené asi 3 km od Terezína. Také podle ŽNO nevyhovovalo město jako takové, jelikož se rozkládalo pouze na území obstaveném hradbami, většina budov byla postavena pro vojenské účely a ani rozloha města, která činí 411 hektarů, nebyla považována za dostačující. Dalším problémem byl nedostatek pracovních příležitostí v okolí, stále se totiž počítalo s tím, že asi polovina lidí bude práceschopná a tudíž je nutné najít pro ně pracovní místa v továrnách a jiných
1 2
3 4
Polák Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 58 – 61. Ústředna byla založena 22. července 1939, vedení se ujal velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Čechách a na Moravě SS-Oberführer dr.Stahlecker, vedoucím byl SS-Sturmbanführer Hans Günther. Tato ústředna vznikla podle modelu „Říšského ústředního úřadu pro židovské vystěhovalectví“, který vedl po určitou dobu také Reinhard Heydrich. Jejím hlavním ideologem byl však Adolf Eichmann. Viz Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 28-29. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op.cit. str. 53. Adler, Hans Günther: idem.
8
výrobnách. V této době se totiž stále věřilo, že nacisté chtějí Židy využívat k práci. Terezín se vůbec nezdál být vhodné řešení, Zentrastelle byla ale opačného názoru. Kromě hledání vhodného místa se ŽNO také zabývala případnou správou města ve spisu Ghettoizace Židů v Protektorátě Čechy a Morava1, který Zentralstelle obdržela 6. listopadu 1941. Organizační struktura, jež byla v tomto dokumentu popsána, byla přijata, ale jiné návrhy, jako spojovací místo v Praze, které by zařizovalo pro vedení ghetta různé úkoly (nákupy, návštěvy úřadů či prodej produktů vyrobených v ghettu), byly zamítnuty. Toto se rozhodla SS zařizovat sama. V listopadu 1941 bylo jasné, že místem, kam mají být Židé vysídleni, bude Terezín a jeho velitelem SS-Obersturmführer dr. Siegfried Seidl. Podle Seidlova rozkazu ze dne 19. listopadu 1941 bylo do Terezína vysláno 24. listopadu 1941 Aufbaukommando, neboli komando výstavby (dále AK), čítající 342 mužů. Jednalo se hlavně o řemeslníky, inženýry, lékaře, dělníky a další pomocné síly. Organizace odjezdu byla na Jakubu Edelsteinovi, který byl také prvním židovským starším.2 20. listopadu dostal dr. Seidl od Edelsteina a jeho zástupce ing. Otto Zuckera seznam se jmény členů stavebního komanda. Všichni, kteří jeli do Terezína, si s sebou směli vzít jen nářadí, pokrývky, nádobu na jídlo a batoh se slibem, že zbytek nutných věcí bude poslán vzápětí. Odjezd tohoto komanda byla historicky první deportace do ghetta Terezín, aniž by to sami deportovaní tušili.
1. 2 Život v ghettu a jeho vývoj 1. 2. 1 Ghetto jako koncentrační tábor Život v terezínském ghettu rozhodně nebyl jednoduchý, byla to jakási přestupní stanice před cestou do východních táborů smrti. Čas zde strávený nebyl rozhodně o nic méně otřesné, než v jiných zařízeních podobného typu. A přitom označení ghetto evokuje, že by situace Židů v Terezíně neměla být podobna situaci vězňů ve vyhlazovacích táborech. Naopak, Terezín byl skutečně koncentračním táborem, kde lidé umírali v nesnesitelných podmínkách na podvýživu, trpěli avitaminózou a epidemie různých nemocí se zde šířily neuvěřitelnou rychlostí. Byli podrobeni každodenní tvrdé práci, která o mnoho hodin přesahovala nám známý limit osmihodinové pracovní doby.3 Nacistická propaganda však dokázala Terezín vykreslit jako 1 2 3
Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 65. Viz 3. kapitola Židovský starší. Adler, Hans Günther: Terezín 1945-41, Tvář nuceného společenství, Sociologie II., Barrister&Principál,
9
lázeňské město, které Hitler věnoval Židům jako dárek, jako místo, kde mohou staří trávit dny procházkami po kolonádě a mladí najdou uplatnění, jelikož práce bude dostatek a všichni zde najdou ochranu před snad spravedlivým hněvem, který proti nim zachvátil jejich nežidovské sousedy. Propaganda skutečně dokázala ošálit mnoho lidí nejen z řad Židů, ale dokonce i čelní představitele organizací jako je Červený kříž. Vrcholem bylo období zkrášlování, kdy se Terezín přetvářel z pošmourného šedivého a špinavého města do podoby skutečného lázeňského městečka. Toto zkrášlování předcházelo právě návštěvě, kterou si vynutil Červený kříž.1 Stejně tak jako v dějinách jiných lidských společenství i zde najdeme různá období, jimiž ghetto prošlo. Nalezneme mnoho činitelů, které chod ghetta měnily. V počátcích je to budování ghetta, jak zlepšování infrastruktury, která byla pro takový počet lidí naprosto nedostačující, tak vývoj samosprávy, která hledala cestu, jak dát celému společenství nějaký řád. Dalším z činitelů je rozhodně příjezd starých lidí z Německa a anektovaného Rakouska a později příjezdy i dalších národností. Nejvíce zastoupeni byli Holanďané, Dánové, později Slováci a Maďaři. Docházelo k neshodám, a to hlavně mezi Židy z Protektorátu a Židy z Německa, kteří nebyli oblíbeni mezi všemi vězni, díky své staré pruské výchově, která s sebou nesla i urputnost a absolutní disciplínu. Tím nejhlavnějším činitelem, který chod Terezína nabourával, byly samozřejmě transporty, „transporty na východ“, které znázorňovaly cestu do neznáma. Transporty s sebou pokaždé odvezly mnoho lidí a jejich pracovní místa musela být neustále nahrazována jinými, takže stereotypy běžného dne byly neustále narušovány. Kromě této praktické stránky, vnášely transporty mezi vězně hrůzu a strach z neznámého. Podle H.G. Adlera se dají rozdělit dějiny ghetta do čtyř období. První období nazývá Uzavřený tábor a jedná se o dobu od listopadu 1941, tedy dobu příjezdu prvního transportu AK1 zvaného Aufbaukommando až do července 1942; druhé období definuje označením Ghetto a je to červenec 1942 až léto 1943; třetím je Židovské sídelní území, jež zahrnuje léto 1943 až září 1944; a posledním obdobím je již rozpad a likvidace tábora od září 1944 až do května 1945.2Od 24. listopadu 1941 do 8. května 1945 prošlo Terezínem asi 155 000 Židů.3
1 2 3
Brno, 2006, str. 199. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 167 Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 112, 145, 197, 235. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 273.
10
1. 2. 2 První období Jde o dobu mezi listopadem 1941 a červencem 1942. Velitelem tábora byl v této době SS Hauptsturmführer dr. Siegfried Seidel a židovským starším Jakob Edelstein. První období H. G. Adler nazývá Uzavřený tábor z jednoho prostého důvodu: byla to doba, kdy v Terezíně kromě vězňů stále pobývali i původní civilní obyvatelé. Proto byla část, kde se nacházely ubikace pro vězně v této době zatím jen z Protektorátu, oddělen od „normálních“ obyvatel města. Josef Polák a Karel Lagus situaci prvního transportu popisují takto:“ V Terezíně, tehdy ještě normálně obydleném městě, byl celý průvod zaveden do bývalých dělostřeleckých kasáren. Nacisté1 jím říkali Sudetenkasarene. Pochodující útvar nastoupil pak na kasárenském nádvoří. Brána kasáren se zavřela a nikdo už nesměl ven. To byl začátek židovského koncentračního tábora v Terezíně, takzvaného „ghetta“. Místo slibovaného tábora pracovního – koncentrační tábor. Místo dělníka v pracovním poměru – vězeň přikázaný k nuceným pracím.“2 Podobnou zkušenost má i Edgar Krása, který byl v transportu AK1 jako kuchař. Pro časopis Roš Chodeš řekl:“Přišli jsme do Sudetských kasáren, zavřela se vrata a Lagerkommandant Seidel nám odrecitoval všechny zákazy. Toho, co se mohlo dělat, zbylo pramálo. Teprve tehdy jsme si uvědomili, že jsme vězni.“3 Náplní práce Aufbaukommanda bylo připravit ubikace pro další vězně, kteří měli přijet vzápětí v dalších transportech. Věc to nebyla jednoduchá, pokud si uvědomíme, kolik se v Protektorátu nacházelo lidí podléhajících vystěhování. Kapacita Terezína byla v dalších letech několikanásobně překročena. 4. prosince 1941 dorazily do ghetta tři další transporty, tentokrát nejen z Prahy ale i z Brna, a s nimi dalších 3000 osob. Jedním z transportů byl AK II, který dovezl další muže na práce a technické úpravy. Dále přivezl i štáb, který se skládal z 19 mužů a 4 žen, jeho vedoucím byl Jakob Edelstein. Lidé spadající do těchto tří skupin (AK, AK II a štáb) byli považováni za elitu a dostávalo se jim mnoho výhod. A zároveň: „Úkolem štábu a obou zmíněných komand bylo vytvořit organizační a technické podmínky pro přijetí obyvatelstva v počtu výhledově padesát tisíc Židů.“4 V tomto období byl charakteristický zmatek, který pramenil z naprosté nepřipravenosti. Kapacita Terezína nemohla vůbec vyhovovat takovému počtu vězňů, s jakým bylo počítáno. Nic nebylo dostačující. Dobrým příkladem naprosté nepřipravenosti je, že se pro několik tisíc lidí 1 2 3 4
Nacisté byli stoupenci nacionálního socialismu. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 79. Pařík, Arno; Marxová, Alice:“Nebylo ti nic fajnšmekrovýho. Rozhovor s terezínským kuchařem Edgarem Krásou“, Roš Chodeš, 5763, str. 6-7. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45... I., op. cit. str. 115
11
vařilo v kotli o obsahu 300 litrů. Hlad byl tedy všudypřítomný. Po příjezdu transportů byli muži a ženy rozděleni, děti byly ubytovány se svými matkami, chlapci starší 12 let zůstali s dospělými muži. Později však byly děti ubytovány samostatně. Ženy s dětmi se nastěhovaly do Drážďanských kasáren, muži s chlapci do kasáren Sudetských. Muži a ženy se nesměli ani stýkat, na což dbala četnická stráž, která před vchodem do kasáren každého kontrolovala. Kasárna nebylo možné opustit bez propustek, které vydával zástupce velitele tábora Karl Berger. Poštovní styk byl v prvních měsících zcela vyloučen a jakékoli pašování korespondence se přísně trestalo. 10. ledna a 26. února 1942 bylo kvůli ilegálním dopisům popraveno dohromady šestnáct vězňů. Byli odsouzeni pro tupení německé říše a pověšeni na popravišti v Ústeckých kasárnách. Obvinění cestou k popravišti zpívaly písně Voskovce a Wericha.1 V pozdější době byl poštovní styk dovolen, ale nikdy nebyl úplně volný. Bylo zavedeno mnoho pravidel upravující možnosti zasílání korespondence. Na korespondenční lístek bylo povoleno napsat pouze třicet slov včetně oslovení, ale i cenzura. Důležité bylo povolení zasílání balíčků, na které byly vydávány povolenky. Balíček mohl mít maximálně 20 kilogramů. Zákaz přijmu pošty se používal často jako hromadný trest pro tábor. Nesmělo se chodit po chodníku nebo hlavní ulicí, bylo nakázáno chodit nejkratší možnou cestou, zdravit sejmutím čepice u mužů a úklonou u žen každého v uniformě, neuposlechnutí tohoto rozkazu se trestalo deseti ranami holí. Zároveň byl přísný zákaz oslovovat jakoukoli úřední osobu, tedy příslušníky SS i četníky. Vlasy musely být ostříhány na krátko, u žen byl nařízen mužský střih u mužů délka vlasů tři milimetry. Toto nařízení bylo platné po celu dobu trvání ghetta, nebylo však dodržováno. Všechny těhotné ženy měly povinnost se nahlásit u ženského doktora. I zde muselo být dodržováno nošení židovských hvězd. Bylo zakázáno vlastnit určité předměty, tyto musely být bezpodmínečně odevzdávány, byly to například peníze, známky, hudební nástroje, léky, drogy, fotoaparáty, šperky (vyjma snubních prstenů), alkohol. K jednomu z nejvíce střežených zákazů patřil zákaz držení tabáku a tabákových výrobků a s ním spojený zákaz kouření, který platil po celou dobu trvání ghetta. Prakticky každý vězňův krok byl doprovázen různými nařízeními, zákazy a povinnostmi. Od prosince 1941 přijížděl do Terezína jeden transport za druhým a bylo tedy nutné uvolňovat co nejvíce kasáren, kde by mohli být nově příchozí ubytováni. Ti ovšem při příjezdu nebyli odvedeni hned na ubikace, ale museli strávit nějaký čas ve Schleusse.2 Kvůli příchodu
1 2
Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 86 Schleusse neboli šlojska znamenalo ve vězeňském slangu shromaždiště, z kterého transporty přijížděly a odjížděly. Tato shromaždiště byla v různých kasárnách. Vězňové zde byli vybírání do transportů a prohlíženi, zda nemají nepovolené předměty. Viz Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 88.
12
několika tisíc lidí se začaly vyrábět třípatrové kavalce a obytná plocha na osobu tak činila méně než 2 metry čtvereční a v srpnu 1942 dokonce pouze 1,6 metru čtverečního.1Katastrofální hygienickou situaci podporovaly také velmi nízké dodávky elektrické energie a vody. Ani se stravou to v této době nebylo nejlepší. Kotle skutečně nestačily na takový nápor lidí a ani příděly potravin na osobu nebyly vůbec dostačující. Ke snídani se podávala náhražková káva, k obědu polévka a k večeři chléb a každý druhý den kousek margarínu. Jedním z prvních kuchařů v ghettu byl Edgar Krása: “K dispozici byla mouka, trocha cukru, jáhly, margarín, místo kávy melta. Polévky se dělaly z prášku, bylo to něco umělého, jmenovalo se to čočková polévka, bylo to šedivé, dalo se to jíst, ale nebylo to nic fajnšmekrovýho.“2 K 31. prosinci 1941 bylo v Terezíně 7 350 vězňů, k 1.únoru téměř deset tisíc vězňů a k 1. červenci 1942 to už bylo 29 269 osob. Tato situace si žádala řešení. Jedním bylo rozhodnutí o vystěhování zbylého civilního obyvatelstva, což bylo asi 3 000 osob. Lhůta na vystěhování byla stanovena na 30. června 1942, což se skutečně dodrželo a Terezín byl celý uvolněn pouze pro židovské vězně. Dalším řešením se staly „transporty na východ“, které začaly velmi záhy. První byl ohlášen Denním rozkazem z 5. ledna 1942 na 9. ledna 1942.3Od tohoto okamžiku patřily transporty k životu v ghettu stejně jako štěnice, hlad a nemoci. Povinnost pracovat měli všichni od 16 do 60 let, pracovat se chodilo už od 14 let až do 65 let a v některých případech pracovali i lidé starší. Týdně se odpracovalo 69 hodin, muži však pracovali více a mohlo to být až 75 hodin a ve výjimečných případech mohly odpracované hodiny dosáhnout až 100 hodin. Mnoho lidí muselo projít přeškolením, jelikož pouze malá část vězňů se mohla věnovat své původní profesi, jinak bylo nutno naučit se všelijakým řemeslům. Je patrné, že počátky ghetta nebyly pro jeho obyvatele jednoduché, přesto můžeme v tomto prvním období zaznamenat jistý posun. SS se začíná uvnitř ghetta objevovat čím dál méně, opouští od poprav, objevují se spíše kolektivní tresty, jako byl třeba zákaz pošty. V Denním rozkazu z 28. prosince4 jsou také povoleny kamarádské večery, jen program těchto setkání musel být nahlášen dopředu. Dále byly v Denním rozkazu z 16. února 19425 povoleny návštěvy dětí u jejich rodičů vždy v neděli na dvě hodiny a konečně Denní rozkaz z 26. června 19426, kdy bylo oznámeno, že se obyvatelé ghetta mohou zdržovat na dvorech kasáren až do 21.30 hod. Do té doby směli své volné chvíle trávit pouze na svém kavalci.
1 2 3 4 5 6
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 130. Pařík, A.; Marxová, A.: op. cit. str. 6-7. Hyndráková, A,; Machatková, R.; Milotová, J.: Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941-1945, Sefer, Praha, 2003, str. 71. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 65 Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 96. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 164.
13
1. 2. 3 Druhé období Druhé období zahrnuje dobu od července 1942 do léta 1943. V lednu 1943 vystřídal Jakoba Edelsteina ve funkci židovského staršího Paul Eppstein. Na konci tohoto období došlo i ke změně ve vedení táborové komandatury. Siegfried Seidel byl vystřídán za SS Obersturmführera Antona Burgera. „V červnu 1942 byl poslední z původních obyvatel Terezína vystěhován a brány kasáren se otevřely. Po celodenní práci mohli lidé ven, muži a ženy se směli scházet.“1 Toto byla jedna z nejvýznamnějších změn, jež otvírá druhé období ghetta. S touto změnou samozřejmě přišla i změna bezpečnostních podmínek, kterou přinesl z nařízení táborové komandatury Denní rozkaz z 6. července 19422. Od této chvíle už nebyla kasárna hlídána četnictvem a veškerá odpovědnost za pořádek v ghettu přejala pořádková stráž a služby měla konat tak, jak je do té chvíle konali četníci. Další změnou bylo to, že propustky už nevydávala táborová komandatura, nýbrž židovský starší nebo jeho zástupce. Oddělené ubytování mužů a žen se nijak nezměnilo, byl však zrušen zákaz vzájemných návštěv. Dále byly upraveny podmínky opouštění kasáren, lidé již nemuseli všechen volný čas trávit na svých ubikacích, ale mohli se jít projít do ulic s výjimkou několika míst, kam byl přístup stále zakázán. Paradoxem však bylo zrušení civilních názvů ulic a budov a zavedení označení běžných ve všech jiných koncentračních táborech.3 Zlomový je příjezd transportů z Německa a Rakouska. První z nich přijely již v červnu 1942 z Berlína, Mnichova, Kolína nad Rýnem a Vídně. Po těchto prvních transportech následovalo mnoho dalších ze všech oblastí Německa, ovšem stále byly také přiváženy transporty z Protektorátu. S přibývajícím počtem vězňů se znovu začal objevovat problém ubytovacích kapacit v Terezíně. Situace se začala řešit tak, že nově příchozí, hlavně staří lidé, byli ubytováváni v „nouzovém ubytování“ na půdách, které ovšem k bydlení nebyly vůbec uzpůsobené. Jen pro představu: v červenci 1942 přijelo 58 transportů, které přivezly 25 111 osob, což znamená, že počet obyvatel se zvedl z 21 304 osob na 43 403 osoby. 30. září bylo pak napočítáno 53 264 osob a 24. prosince to bylo jen o něco málo méně, součet činil 50 006 osob. V této situace se dalo hovořit o téměř nulové hygieně. Záchody, které byly zřídka kdy splachovací, nebyly téměř k použití. Přívody vody často selhávaly. V budovách i na dvorech se vršily odpadky, které zapříčinily přemnožení krys a obtížného hmyzu. Z Německa a Rakouska přicházeli hlavně staří lidé, jejichž věkový průměr zdaleka převyšoval ten protektorátní, což ve spojení s otřesnými hygienickými a ubytovacími 1 2 3
Pařík, A.; Marxová, A.: op. cit. str. 6-7. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 187. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 184.
14
podmínkami, nedostatečnou stravou a se stylem vězeňského života obecně mělo za následek vysoké počty úmrtí, na které ghetto také nebylo připraveno. Nejvyšší počet byl zaznamenán v měsíci září a to 3 941 mrtvých.1 Nepříjemností bylo také zhoršení vzájemných vztahů, které příjezd starých lidí z Německa způsobil. Chování německých židů bylo ovlivněno starou pruskou školou. Jejich bezhlavá disciplína vadila hlavně mladým lidem z Protektorátu a zavinila mnoho střetů mezi těmito dvěma národnostními skupinami. Toto potvrzují i následující slova:“ Říkali nám, že když dorazíme do Československa, budeme v přátelské zemi, kterou s námi spojuje nenávist vůči Hitlerovi a pomocníkům jeho pomocníků. Jaké však bylo naše zklamání! Češi nás nenáviděli stejně, jako nenáviděli Hitlera, a činili nás spoluodpovědnými za neštěstí, které je potkalo. Neviděli v nás druhy v utrpení, nýbrž jen Němce, které nenáviděli.“2 Na podzim 1942 však přijel transport z Vídně, který dovezl pouze mladé lidi, stejně tak na jaře 1943 byli přivezeni mladí z Berlína. Situace se tedy pro německy mluvící vězně začala pozvolna měnit. Mladí Němci a Rakušané se samozřejmě nechtěli nechat ochudit o místa ve vedení správy ghetta. Nesmíme také opomenout, že i v této době, kromě ostatních hrůz, stále odjížděly i transporty na východ. 26. října 1942 odjel transport s označením By3. Byl to první terezínský transport, který odjel do Osvětimi.4 V tomto období byly zavedeny prvky, které se klasickému táborovému charakteru vymykají. V prvním případě šlo o zavedení peněžního hospodářství, které s sebou logicky přineslo mzdový systém. Každý vězeň tedy od května 1942 dostával mzdu v ghettokorunách. V této souvislosti byly otvírány obchody, kam si lidé mohli za své vydělané peníze zajít a nakoupit zboží různého druhu. Do této chvíle bylo možno si pořídit potřebné věci u distribučního orgánu, který měl výdej na starost. V obchodech se prodávalo zboží ze zabaveného židovského majetku. Peníze bylo možné utratit také v nově zřízené kavárně. Mezi skutečné pokroky, které byly pro vězně podstatné, ale patřilo zavedení pošty, která do té doby fungovala jen ilegálně. V září 1942 byl zákaz o poštovním styku zrušen, vězni i v tomto případě ale mohli odesílat svou korespondenci pouze v turnusech. Ze začátku bylo povoleno pouze třicet slov, jež musela být napsána hůlkovým písmem. Tento příkaz byl později pravděpodobně z propagandistických důvodů zrušen a psát se mohlo libovolně. Později bylo povoleno do Terezína zasílat na zvláštní povolenku balíky.
1 2 3 4
Chládková, Ludmila: Židovský hřbitov v Terezíně, Oswald, 1999, str. 10. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 149. Polák Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 347. Polák Josef; Lagus Karel: idem.
15
Přesto, že se v této době uvolňovalo velké množství zákazů, mnoho z nich jako například kouření trvalo i nadále, a mnoho dalších přibylo. Lagerkomandant dr. Seidel obzvlášť lpěl na dodržování zákazu plivání a odhazování papírků. Největším proviněním však byl pokus o útěk. Zvláštností je, že za dobu trvání ghetta pokusů o útěk či zdařilých útěků moc nebylo. V ostatních táborech byl pokus o útěk trestán smrtí. V Terezíně se nepopravovalo: uprchlíci byli poslání transportem na východ, kde je ovšem čekala jistá smrt. 3. července 1943 nastala změna i u nacistů. Dr. Seidel byl nahrazen ve vedení tábora Antonem Burgerem. Po novém veliteli bylo požadováno, aby odstranil dojem, že Terezín je koncentračním táborem, a aby pokračoval v cestě, která byla již od začátku vytyčena. Tedy vyvolat dojem, jak zvenčí tak zevnitř, že Terezín je samosprávným městem, které si Židé řídí sami. Prvním krokem bylo přejmenování ulic. Jména ulic opět získala civilní podobu a původní označení bylo zakázáno užívat. Důvod, proč měli nacisté potřebu vykreslit Terezín jako samosprávné město, byl zcela evidentní. Už v květnu 1943 byli v ghettu přijati novináři z německého tisku a v této době si návštěvu vydobyl také německý Červený kříž1. Zástupci Červeného kříže byli návštěvou zděšeni a podali o tom zprávu Mezinárodnímu Červenému kříži. Nacisté tudíž věděli, že návštěva jeho zástupců je v budoucnu nemine, a že se budou muset hodně snažit, aby nedostatky v ghettu zamaskovali. V létě 1943 se nacházelo podle H. G. Adlera terezínské ghetto na vrcholu, období normalizace poměrů bylo ve svém cíli.2
1. 2. 4 Třetí období Třetí období se počítá od léta 1943 až do září 1944. Paul Eppstein byl židovským starším až do konce tohoto období. Byl pak nahrazen Benjaminem Murmelsteinem. V únoru 1944 byl jmenován táborovým velitelem SS Obersturmführer Karl Rahm. Na konci léta 1943 začali po sedmiměsíční pauze opět transporty. Do jednoho transportu zasáhl sám Burger, nacisté se báli povstání, a proto byli do transportu zařazeni hlavně mladí lidé i ti, kteří byli do té doby před transporty chráněni. Vybráni byli i členové transportů AK pod záminkou pracovního nasazení. SS se poté snažila vyvolat zdání, že tento transport byl posledním. Ovšem v prosinci 1943 by ohlášen další transport, který snížil počet obyvatel z přibližně 40 000 na 34 6553. Další velké transporty byly ohlášeny na květen 1944, kdy bylo ve
1 2 3
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 193. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 196. Polák, Josef; Lagus, Karel: op. cit. str.163.
16
třech velkých transportech odvezeno do Osvětimi 7 5031 vězňů a v Terezíně zbylo 27 152 lidí. S těmito květnovými transporty odjeli také čeští sirotci a mnoho lidí s TBC. Od tohoto okamžiku, vyjma dvou transportů, které odvezly asi 45 choromyslných lidí do Bergen-Belsen2, byl klid až do konce září 1944, kdy začaly obří transporty nanovo. Důvod těchto transportů byl zcela jasný, kromě pokračování v plánu, který vytyčila konference ve Wannsee3, šlo také o to, aby Terezín získal civilnější podobu. Nacisté očekávali návštěvu komise Mezinárodního Červeného kříže, kterému nemohli přeplněný tábor ukázat. Nacistické velení v Terezíně si takto připravovalo půdu pro něco, co se stalo hlavní náplní roku 1944. Jednalo se o Stadtverschönerung, neboli zkrášlování města. Zcela novým jevem se pro ghetto, které už bylo teď národnostně rozděleno, stal příjezd dánských a holandských Židů. Obě tyto skupiny patřily k prominentním obyvatelům ghetta. Z dánských Židů nebyl do transportů nikdy nikdo zařazen. Od počátku roku 1944 bylo zkrášlování hlavním tématem. Záhy se ale prokázalo, že velitel tábora Anton Burger není vhodnou osobou, která by měla tuto akci nadále vést. Jeho krutost byla pověstná. O vztahu vězňů k Burgerovi vypovídá Zpráva terezínské tiskové kanceláře z chlapeckého časopisu Vedem, říká:“ Dne 1. II. opustil naše ghetto Lagerkomandant Obersturmführer Burger a na jeho místo přijel z matičky Prahy Rahm. Odjezdem Burgera a příjezdem Rahma se poměry našeho ghetta změnily k našemu dobru.“4SS-Obersturmbannführer Karl Rahm ovšem nebyl o mnoho lepší osobou než jeho dva předchůdci. Byl ale velmi schopný v organizačních otázkách a často si rád hrál na „hodného strýčka Rahma“. Seidla a Burgera skutečně převyšoval intelektuálně, ale v otázce brutality si se svými předchůdci nezadal. Nicméně pro plán zkrášlování města se tento muž hodil. Všechno muselo být opraveno. Začalo se čištěním ulic. Hlavní náměstí, které bylo do té chvíle oploceno, bylo zoráno a byla tu zaseta tráva a vysázeny růžové keře. Časopis Vedem píše: „Jeho první skutek, který Rahm provedl při procházce Terezínem, byl rozkaz, aby náměstí bylo upraveno v podobě parku. Uprostřed bude stát pavilón, v němž bude každý večer hrát livrejovaná kapela terezínským obyvatelům.“5 V parcích po celém městě a také na baštách, kam byl před tím vstup zakázán, byly postaveny lavičky. V jednom z parků bylo dokonce zřízeno dětské hřiště. Byl vybudován pavilon, který sloužil jako mateřská školka. Byl obnoven nápis „Škola“ na budově bývalé školy, přestože vyučování bylo v ghettu přísně zakázáno, a na dveře 1 2 3 4 5
Polák, Josef; Lagus, Karel: op. cit. str. 347. Polák, Josef; Lagus, Karel: op. cit. str. 172. Konference ve Wannsee se konala 20. ledna 1942. Účastnily se jí špičky nacistického Německa. Jejím jediným tématem bylo takzvané konečné řešení židovské otázky. Křížková, Marie Rút; Kotouč, Krt Jiří; Ornest, Zdeněk: Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí, Aventinum, Praha, 1995, str. 125. Křížková, Marie Rút; Kotouč, Krt Jiří; Ornest, Zdeněk: idem.
17
byl přilepen leták, který informoval o prázdninách. Všude po městě byly vztyčeny dřevěné ukazatele s nápisy a obrázky, které znázorňovaly hledaný cíl. Všechny budovy, které měly oprýskané fasády, se musely natřít, stejně jako dvory, které byly polozbořené. Byla dokonce zařízena jídelna, kde se mělo podávat jídlo na talířích, věc v Terezíně naprosto nevídaná. Nezůstalo se však pouze u vnějších kulis, opravami prošly i interiéry domů, které byly předem určeny jako místo, kam se návštěvy měly vodit. Také se vylepšovalo zařízení nemocnice a chorobinců, které do této chvíle bylo v katastrofálním stavu. Upravovány byly domovy mládeže. Zřízen byl i divadelní a koncertní sál, z tělocvičny v bývalé Sokolovně se stala modlitebna. Na všech terasách se objevily slunečníky a stolečky se židličkami. Zlepšeny byly i prostory, kam se ukládali mrtví. Na zdi se napsaly hebrejské nápisy a podium pro předříkávatele modliteb bylo zahaleno černou látkou. Vznikl také urnový háj. Byl odstraněn název ghetto a nahrazen označením židovské sídelní území. Vězni již neměli transportní číslo ale identifikační číslo a Denní rozkazy byly změněny na Sdělení židovské samosprávy. 18. června 1944 byla ve sdělení samosprávy zrušena jedna z nejstarších povinností:“Znovu se upozorňuje, že neplatí povinnost zdravit a hlásit se.“1 Organizace volného času, která do té doby sice fungovala a byla ze strany SS spíše trpěna, byla nařízena oficiálně. Každý den nabízel mnoho kulturních pořadů či sportovních aktivit. Návštěva byla naplánována na 23. června 1944. Komise byla složena ze dvou Dánů a jednoho Švýcara2. Městem je kromě velitele Rahma provedli i další představitelé nacistického Německa. Celý tábor zahrál tříčlenné komisi naučené divadlo, přesto se komise ošálit nenechala a ve své zprávě oznámila, že město je přeplněné. Své hodnocení však poté zmírnila slovy, že je obdivuhodně čisté.3 S tímto mohl být Rahm a všichni ostatní představitelé nacistického Německa absolutně spokojeni a za odměnu vyhlásili na 24. a 25. června pracovní volno. Mnoho vězňů se tímto nechalo ukolébat a věřilo, že podle slov bývalého velitele dr. Seidla je z Terezína konečně ono rajské ghetto.4 1. 2. 5 Čtvrté období Čtvrté a závěrečné období ghetta začíná koncem září 1944 a uzavírá se s koncem války. Židovským starším byl Benjamin Murmelstein, který se ve funkci dožil konce války. Táborovým velitele zůstal také až do konce války Karl Rahm.
1 2 3 4
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 447. Jednalo se o Maurice Rossela, který po své návštěvě sepsal známou Rosselovu zprávu o Terezíně. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 225. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 198.
18
V tomto období, kdy se ghetto začíná zevnitř rozpadat. S tím, jak se posunovala na východě Rudá armáda, se v Terezíně objevovalo více a více transportů, které přivážely z východních koncentračních táborů vězně, kteří přežili. Až v této době terezínští uvěřili zvěstem, které se do tábora o koncentračních táborech dostávaly již od začátku. Uvěřili, že tábory na východě nebyly pracovní, jak doufali, ale čistě vyhlazovací. S tím, jak se posunovala východní i západní fronta, bylo jasné, že Hitler válku už nemůže vyhrát. Přesto se pokračovalo s konečným řešením židovské otázky, což znamenalo pokračovat s transporty do vyhlazovacích táborů, a to co nejrychleji. Důvod, proč se ve vyhlazování pokračovalo, byl naprosto prozaický. Konec války byl otázkou několika měsíců a nacisté se potřebovali zbavit nepohodlných svědků svého bestiálního vyvražďování. Toto samozřejmě platilo i pro Terezín. Rahm nechtěl ale vyvolat paniku, proto byly transporty představeny jako pracovní. Jednalo se dokonce o založení nového pracovního tábora, kde měl být velením pověřen ing. Otto Zucker, který již od začátku působil ve vedení terezínské samosprávy. V transportech mělo být odvezeno 5000 práceschopných mužů ve věku od 16 do 55 let. Transporty odjely a s nimi i ing. Zucker a vedoucí hospodářského oddělení Schliesser. Odsun těchto dvou měl dodat „pracovnímu“ transportu na věrohodnosti.1 V následujícím měsíci bylo zlikvidováno mnoho dalších mužů z vedení samosprávy. Následoval transport za transportem v celkovém počtu 112. V oněch dalších transportech už nebylo dbáno na to, zdali je člověk prominent, člen Rady starších či válečný invalida. Odváženi byli všichni. Poslední transport byl vypraven měsíc po zahájení divokých odsunů, tedy 28. října 1944. Těmito transporty odjelo něco přes 18 000 lidí přímo do Osvětimi3. V Terezíně bylo k 31. říjnu 1944 celkem 11 068 osob (819 dětí, 4 543 žen, 1642 mužů a 4 064 starých osob).4 Vše bylo v troskách.
K tomu, aby všechny práce mohly nerušeně pokračovat, bylo
zapotřebí prodloužení pracovní doby a využití dětí. Od 9. listopadu byla pracovní doba prodloužena na 70 hodin týdně bez volného dne.5 Pracovat musely děti od 10 let. Práce, které do této doby zastávali muži, museli nyní zvládnout ženy a starci. Přesto se vězňům za poměrně krátkou dobu podařilo zdecimované ghetto uvést opět do chodu. Do Terezína v tuto dobu stále přijížděly transporty. Jednalo se hlavně o míšence a partnery Židů z Protektorátu. Tito lidé už však neměli jedinou šanci s ostatními obyvateli splynout. Přicházeli také zajatci ze slovenské Seredi, kde byl pracovní a průchozí tábor. Přibyli 1 2 3 4 5
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 240. Polák, Jiří; Lagus, Karel: op. cit. str. 347. Polák, Jiří; Lagus, Karel: op. cit. str. 347. Polák, Jiří; Lagus, Karel: op. cit. str. 245. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 245.
19
také Židé z Maďarska. Dohromady bylo do Terezína přivezeno něco kolem 8 600 osob.1 Již v prosinci došlo k novému uspořádání židovské samosprávy, která byla opět schopna pracovat jako předtím. Samospráva však již neoznamovala žádné nové zákazy, nařízení či povinnosti. Naopak stávající nařízení byla opomíjena a nová nebyla vydávána. Starším se stal dr. Benjamin Murmelstein, který tuto funkci vykonával až do konce války. Sílil také tlak a práce mezinárodních organizací. Do Terezína byly zasílány balíky s potravinovou pomocí. Snahy těchto organizací byly završeny relativním úspěchem. Na 5. února byl ohlášen transport 1 200 lidí, který měl směřovat do Švýcarska. Tomu, že by mělo 1 200 šťastlivců zamířit do Švýcarska, samozřejmě nikdo nevěřil. Přesto se našlo mnoho optimistů, kteří se snažili do transportu dostat. V transportu odjelo 518 Němců, 433 Holanďanů, 154 Rakušanů a pouze 95 Čechů a Moravanů.2 Transport dojel v pořádku do Švýcarska 10. února 1945. Poslední měsíce v ghettu byly řízeny podle světových událostí. Byly to také měsíce plné rozporuplných situací. Na jedné straně byl dovolen transport 1 200 vězňů do Švýcarska, zmírňovala se pravidla, táborové velení lpělo na tom, aby se i nadále pořádaly kulturní akce. Denně byl od 18 hodin program v kavárně a ve Společenském domě od 19.15 hodin. Na straně druhé se pokračovalo ve vyhlazování Židů. To vše vycházelo z toho, že sám Himmler v této době tápal a nebyl si jist, jakou cestou se má vydat. Podle toho vypadala nařízení, která se otázce Židů věnovala. Terezín také čekala nová návštěva Mezinárodního Červeného kříže a na Eichmannův rozkaz3 byla znovu rozjeta zkrašlovací akce. Opět se všude bílilo, natíralo, uklízelo a celkově vylepšovalo, ke zkrášlování tentokrát ale patřilo i pálení všech materiálů, které by mohly prokázat, co se před začátkem roku 1945 v Terezíně dělo.4 Komise přijela 6. dubna 1945. Přijel delegát Mezinárodního Červeného kříže v Berlíně dr. Lehner a delegát určený v Ženevě výhradně pro Terezín Paul Dunant. Po ghettu je nedoprovázel Rahm, který onemocněl, nýbrž Günther společně s Eichmannem a dalšími nacisty. Pro komisi bylo opět připraveno divadlo, které vězni museli sehrát. V závěru zprávy, kterou dr. Lehner o stavu Terezína sepsal, upozorňuje, že mu čelní představitelé nacistického vedení slíbili, že z ghetta nebude již nikdo deportován.5 Stále hrozilo, že se přes slib, který nacisté dali, mohou rozjet další transporty. A také se připravovaly, jedním mělo např. odjet 600 významných vězňů v čele s Murmelsteinem a dalším 1 2 3 4 5
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 246. Polák, Jiří; Lagus, Karel: op. cit. str. 261. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 253. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 249. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 255.
20
asi 1 800 řemeslníků, cesta byla naplánována do Bavorska. Ani jeden z nich ale neodjel. Dunant přijel na kontrolu Terezína v dubnu ještě jednou a to 21. dubna, dozvěděl se totiž o chystaných tajných transportech. Židovskou samosprávu tehdy ujistil, že v Mezinárodním Červeném kříži mají plnou podporu. Žádné konkrétnější kroky však neučinil. Již 13. dubna byli odvezeni na svobodu všichni dánští vězni. Od 20. dubna začaly přijíždět evakuační transporty, kterými do Terezína dorazilo na dva tisíce zubožených vězňů z jiných táborů. V těchto transportech se vraceli i vězni, kteří před tím v Terezíně pobývali. Přicházeli však v naprosto vyhladovělí, vychrtlí a na pokraji smrti. Pro nově příchozí musela být vyklizena kasárna, kam by mohli být uloženi. Už 24. dubna byl zjištěn první případ skvrnitého tyfu. Nemoc se pak velmi rychle šířila, a až po převzetí ghetta Rudou armádou musel být Terezín uzavřen a byla zavedena karanténa. Masové umírání bylo opět na denním pořádku. Práce s příchozími z východu nebyla jednoduchá, bylo potřeba je odvšivit, ale nebylo možné je dostat do dezinfekce. Evidentně se báli toho, že budou ještě tady zplynováni. Terezínští vězni se snažili se o tyto ubožáky postarat. Od 2. května 1945 již delegát Mezinárodního červeného kříže Paul Dunant v táboře setrval a postupně přebral Terezín pod svou kontrolu. Ještě 5. května se židovský starší zúčastnil pravidelného hlášení u velitele tábora Rahma, poté však SS opustila Terezín a Dunant již získal zcela kontrolu nad táborem. 8. května 1945 proběhly poslední boje v blízkosti Terezína a v 21:301 přijely první sovětské tanky.
1
Kárný, M.:“Z terezínského kalendária“..., op. cit. str. 61-66.
21
2. VZNIK, VÝVOJ A SCHÉMA TEREZÍNSKÉ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY 2. 1 Vězeňská samospráva v koncentračních táborech Všechny nacistické koncentrační tábory spojovala jedna věc a to vězeňská samospráva. SS zavádělo tyto samosprávy podle knihy J. Poláka a K. Laguse ze dvou důvodů.1 Za prvé, aby se jejich povinnosti omezily čistě na poroučení a strážní službu, čímž většinu práce nechali na vězních. Za druhé to byl pokus vyvolat mezi vězni nepokoje. SS totiž předpokládala, že privilegované postavení některých vězňů způsobí rozkol v jejich společenství a tím i oslabí jakékoli pokusy o odpor. Jednoznačně se ale nedá mluvit o tom, že by tyto samosprávy měly nějakou moc rozhodovat. Hlavní funkcí bylo spíš předávání německých rozkazů dál. Terezínská samospráva se však od těch v ostatních táborech lišila. Na první pohled se zdá být daleko civilnější, což byl také záměr. V pozdějších dobách ghetta byla světu prezentována spíše jako klasické vedení města v čele se starostou. Základy židovského vedení ghetta byly položeny ještě v Praze.
2. 2 Formování terezínské židovské samosprávy Vystěhování do terezínského tábora měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Čechách a na Moravě. ŽNO byla jakýmsi výkonným orgánem Ústředny a byly jí podřízeny všechny ostatní náboženské obce v Protektorátu. V podstatě šlo o to, že Ústředna předávala ŽNO různé rozkazy a úkoly, které měla ŽNO pro Ústřednu plnit. Toto fungovalo přesně podle představ, které formuloval Heydrich ve směrnici z 21. září 1939, kde přikazuje zrušení všech židovských samosprávných orgánu a jejich nahrazení Radami starších, které měly plnit rozkazy okupačních orgánů.2 Díky těmto opatřením získala ŽNO velmi špatnou pověst a Židé se jí začali i obávat.3 Jedním z úkolů, které ŽNO od Ústředny dostala, bylo zřízení terezínského ghetta a odsun všech obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, kteří dle norimberských zákonů spadali do kolonky Žid. Na příkaz Ústředny bylo vypracováno obsáhlé memorandum Ghettoizace židů v 1 2 3
Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 116. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 13. Tuto situaci velmi dobře popisuje i dobová anekdota:“Uprostřed noci začne u Kohnů pronikavě vyzvánět zvonek. „Gestapo, okamžitě otevřít!“ Načež Kohnovi s úlevou vydechnou:“Dáky bohu, už jsem myslel, že je to Náboženská obec.“ viz Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 37.
22
Protektorátu Čechy a Morava1, které obsahovalo návrhy samosprávného vedení v ghettu, a které bylo 6. listopadu 1941 Ústředně odesláno. Spis navrhoval, že do čela ghetta by mělo být postaveno vedení (Leitung), které by řídilo práci židovské samosprávy. Tato samospráva by pak byla rozdělena do pěti hlavních oddělení, která by zabezpečila chod ghetta. V dalším spisu nazvaném Návrh na členění správy ghetta2 přinesla ŽNO podrobnější členění jednotlivých oddělení a jejich náplň práce. Tento návrh zkoncipoval jeden z předních představitelů pražské ŽNO Jakob Edelestein, který působil jako zástupce předsedy ŽNO, s dalšími spolupracovníky. Počítalo se v něm s Vedením, Radou starších a s dalšími pěti odděleními: 1. Oddělení administrativy, kam spadaly prezidiální kancelář, soudnictví, policejní a správní exekutiva, evidence obyvatelstva a dopravní správa. 2. Hospodářské oddělení, kterému příslušelo hospodářské plánování a dohled, evidence pracujících, zásobování, skladové hospodářství, výroba, čistírenské provozy, distribuce, hospodářská správa budov a pozemků. 3. Finanční oddělení, které mělo spravovat pokladnu a centrální účetnictví. 4. Technické oddělení, kam patřila pododdělení jako technické plánování a dozor, veřejné technické zásobování, realizace staveb, zemní práce, kanalizace a vodní stavby. 5. Oddělení zdravotní a sociální péče, kde byla navržena pododdělení zdravotního dozoru a evidence, provozy (karantény, koupele), léčebny, sociální péče (domovy pro staré a mladé) a pohřební ústav.3 V Praze se nevěnovala pozornost pouze samotné organizační struktuře nově vznikajícího tábora. V listopadu 1941 porady na Ústředně velmi pečlivě jednaly o další neméně významné věci a to personální obsazení ve vedení a jednotlivých oddělení. Byly vypracované dva seznamy jmen, které měly usednout do Rady starších. Jeden vypracoval tehdejší předseda ŽNO dr. František Weidmann jako představitel českých Židů, druhý pak sepsal Jakob Edelstein jako představitel sionistů.4 Ústředna vybrala seznam sionistů a židovským starším jmenovala Jakoba Edelsteina a jeho zástupce ing. Otto Zuckera. Ostatní členové samosprávy byli také jmenováni ještě v Praze. Po vzniku ghetta pravomoc obsazovat funkce v samosprávě převzala táborová komandatura, která poté sama vybírala, kdo bude zastávat správní úkoly. Pří bližším pohledu na věc, je zcela jasné, že představitelé ŽNO se nesnažili vytvořit nějaký nový model organizace. Samosprávné řízení v Terezíně a jeho vztah k táborové
1 2 3 4
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str.65. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 14. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 64-65. Bondyová, Ruth: Jakob Edelstein, Sefer, Praha, 2001, str. 238.
23
komandatuře bylo víceméně postaveno na podobném základu jako spolupráce mezi ŽNO a Ústřednou v Praze. Stejně tak, jako byla ŽNO výkonným orgánem Ústředny v Praze, stala se terezínská samospráva v podstatě výkonným orgánem táborové komandatury. V táboře byl zachován i zvyk ústního předávání rozkazů a nařízení. Ani Ústředna ani táborová komandatura nikdy nic nevydávaly písemně, ale vždy jen ústně při jednáních. Bylo na ŽNO nebo na terezínské samosprávě, aby o každém jednání napsaly takzvaný Aktenvermerk1 neboli spisový záznam. Vysvětlení této zvláštní praxe je nasnadě, nacisté takto zanechali celou odpovědnost na druhé straně. Poslední terezínský Aktevermark nese datum 5. května 19452. Také měsíční zprávu o činnosti musely předkládat jak ŽNO v Praze, tak Rada starších v Terezíně. Takovýchto podobných aspektů by se našlo jistě ještě daleko více. Důvodů, proč byl systém „spolupráce“ mezi nacisty a židovskou stranou nastaven tak, jak byl, bylo mnoho.3 V Praze byl tedy načrtnut model organizační struktury židovské samosprávy v Terezíně. Mnoho představ bylo naivních, projevovala se v nich víra, že Židé skutečně jedou do tábora, který je pracovní a že většina z nich se uplatní v nějakém odvětví, ať práce v továrně nebo na poli. Nacisté tyto naivní představy nepotírali,ale naopak této situace využívali. Nepřáli si žádné revolty a měli zájem na tom, aby odsuny židovského obyvatelstva proběhly v klidu. Židé v Praze ještě nemohli vědět, že realita v Terezíně bude úplně jiná a že samosprávné město, které si měli vybudovat, je pouhou iluzí.
1 2 3
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 18. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: idem. Do devíti výstižných bodů je shrnuje H. G. Adler: 1) Autonomie Židů zůstala zdánlivě zachována. 2) Diktatura SS byla neomezená, ale skrytá. 3) Příslušníci SS nevydali nic z rukou a mohli se jako věštírna skrývat za židovskou exekutivu. 4) Příslušníci SS si ušetřili spousty práce; jejich lenost nesmí být nikdy podceňována. 5) Sebezničení Židů, jež si přál Heydrich, bylo s předstihem připraveno administrativním zotročením, což 6) vyžadovalo, aby Židé sami sebe přizpůsobili nacionálně socialistické doktríně, jež se nejdůslednějším způsobem uskutečnila v systému SS. 7) Židovským funkcionářům byla každodenně demonstrována jejich bezpodmínečná bezmocnost, 8) byla oslabena jejich odolnost a 9) jejich autoritářská stínová existence – odrážející se v jejich moci – tak zůstala zachována. Viz Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 52.
24
2. 3 Počátky židovské samosprávy a její vývoj 2. 3. 1 Počátky židovské samosprávy V době po příjezdu prvního židovského staršího Jakoba Edelsteina s jeho pomocníky do Terezína, již muži z transportu AK I zahájili první stavební práce, které měly připravit prostory kasáren pro tisíce lidí, jež měly být do Terezína záhy přivezeny. V Terezíně panoval nevídaný chaos, který bylo nutné co nejdříve ukončit a zavést poměry, které byly naplánovány v Praze i přesto, že všem, kteří s Edelsteinem přijeli, bylo jasné, že situace, do které se dostali vůbec neodpovídá tomu, co jim bylo ze strany nacistů slibováno. Očividně se nejednalo o žádné samosprávné město, ale o vězení, o čemž nově příchozí vedení přesvědčily hned první minuty v Terezíně, když se setkali s muži z AK I, kteří je o vězeňských poměrech informovali.1 Bylo nutné se okamžitě vypořádat s tím, že nic nebylo připraveno, na ubikacích nebyly slamníky, kuchyně neměly dostatečnou kapacitu, lékařská péče byla naprosto nulová. V přízemí Sudetských kasáren byla zřízena provizorní kancelář pro židovské vedení, které se muselo s touto neblahou situací vypořádat. Nebyla to však jednoduchá záležitost, jelikož lidé z přecházejících transportů se cítili být podvedeni, což vedlo k mnoha potyčkám. Asi nejnebezpečnější situaci zažil Edelstein poté, co bylo zveřejněno nařízení, že muži a ženy musí bydlet odděleně. Skupina rozezlených žen se na něj vrhla do jeho kanceláře.2 Po tomto incidentu byla poprvé povolána Ghetto-Wache, neboli stráž ghetta. Spolu s českými četníky, kteří byli součástí ghetta od jeho začátku, pomáhali udržet klid a pořádek. Později bylo celé vedení přesunuto do kasáren Magdeburských, které zůstaly sídlem samosprávy až do posledních dnů ghetta. A ačkoli podmínky ghetta nebyly takové, jaké si Židé ještě v Praze představovali, začalo vedení pracovat na organizační struktuře tábora, která, až na výjimky, korespondovala s návrhem vypracovaným před odjezdem v Praze.3 Na počátku provázel ghetto obrovský chaos a nedostatky se objevovaly všude. Bylo tedy na Edelsteinovi a jeho kolektivu, který s ním přijel z Prahy, aby se pokusili o urovnání této bezútěšné situace a pokusili se uvést pražské plány v praxi.
1 2 3
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 15. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 251. To potvrzuje i první Denní rozkaz, který Rada starších 15. prosince 1941. Viz Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 51.
25
2. 3. 2 Vývoj židovské samosprávy
Administrativní rozvržení zůstalo v podstatě zachováno tak, jak bylo představeno v Praze na Ústředně. Do čela samosprávy se postavil židovský starší se svým zástupcem a „kabinetem“1, kterým byla Rada starších. Jedním z prvních kroků vedení samosprávy bylo zavedení takzvaných Denních rozkazů Rady starších (Tagesbefel), jež byly vydávány v němčině neboť úředním jazykem ghetta byla němčina. Jejich obsah seznamoval obyvatele ghetta s rozkazy a nařízeními a dalšími informacemi. První Denní rozkaz Rady starších byl vydán 15. prosince 1941 a poslední 12. dubna 1945.2 Ovšem v rámci zkrášlování byly od dubna 1944 nazývány Sdělením židovské samosprávy (Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung).3 Rozkaz z 15. prosince 1941 seznamuje s obecnou strukturou samosprávy, ale již v rozkaze z 19. prosince4 se objevuje podrobnější popis, který vysvětluje organizaci ghetta od základů. Organizované muselo být vše. V kasárnách musel být přehled o všech vězních a každá kasárna se stala samostatnou jednotkou.“Nejmenší organizovanou jednotkou byl pokoj,
podřízený staršímu
pokoje
(Zimmerältester), který zodpovídal za klid, pořádek, čistotu a evidenci, jakož i za nástup svých obyvatel do práce, a jenž rovněž dohlížel na rozdělování jídla pro ně… Pokoje byly po skupinách spojeny do větších celků a podléhaly starším skupin (Gruppenältester), kteří byli pomocníky staršího budovy (Gebäudeältester)… Starší budov dostával rozkazy od ústředního vedení budov. Sdělení vedení a jsou dodnes (konec roku 1943)...vydávána formou denních rozkazů a apelů.“5 Základní jednotka kasárna byla propojena se všemi odděleními Rady starších ve formě poboček jako byly vlastní technická správa budov, určování pracovního nasazení, pořádková a úklidová služba, vedení budov, ambulance a marodky a jiné.6 V prvních měsících bylo vedeno ghetto velmi přísně a bylo dbáno na rychlý postup v budování všech organizačních struktur a jejich provázání. Samospráva se musela vypořádat s primitivními podmínkami ve všech oblastech. Marodky a zdravotnická zařízení byly naprosto nedostačující či spíše katastrofální, kuchyně nebyly schopny nakrmit takové počty vězňů, které se rapidně zvyšovaly a inženýrské sítě zažívaly kolaps. I přes tyto základní potíže se vedení drželo svých plánů, i co se týkalo produkce, zprovozňovaly různé dílny, které měly pomoci s
1 2 3 4 5 6
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 44. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 39. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 40. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 56. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 119-120. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 120.
26
problémy souvisejícími s počty vězňů jako krejčovny, zámečnictví, truhlárny, obuvnictví.1 Právě produkce a pracovní uplatnění židovských vězňů byly prioritou a to nejen v terezínském táboře, kterou měli židovský starší a vedení stále na paměti. Věřilo se, že nacisté budou Židy v táborech využívat jako pracovní síly, nikdo nemohl tušit, že pravda je jiná. Proto se také na práci a začlenění vězňů spěchalo. Všichni muži schopní práce byli přidělováni k pracovním jednotkám Hunderschaften. Každá jednotka byla tvořena stovkou nekvalifikovaných dělníků, kteří byli využívání na různé práce. Správa také přebírala dohled nad zemědělskou produkcí. Věřilo se, že práce může zachránit životy a zastavit transporty. Vedení se muselo starat i o průběh transportů na východ a vytvořilo transportní komisi, která se skládala z členů Rady starších, ústředního sekretariátu a dalších zástupců jednotlivých oddělení správy.2 V době, kdy se Terezín celý stal ghettem, byla samospráva již vybudována přesně podle nacistických představ. Jak píše Ruth Bondyová, můžeme jí přirovnat k pyramidě, kdy na vrcholu stojí jeden člověk s absolutní mocí, kterému jsou podřízeni další. Tento model dokonale kopíruje nacionálně socialistické myšlení.3 Do této doby byla samospráva de facto homogenní, jelikož se na ní podíleli pouze Židé z Protektorátu, kteří spolu víceméně vycházeli, přestože mnohdy pohled sionistů se s pohledem českých Židů rozcházel. Velkým zásahem pro vedení byl příjezd německých a rakouských Židů. Nově příchozí se samozřejmě na správě chtěli také podílet. A již v říjnu 1942 přinesl Denní rozkaz 3. října 1942 informaci o reformě Rady starších, do které tentokrát zasedli i němečtí a rakouští Židé.4 K další reformě ve vedení došlo velmi záhy a to v lednu 1943, kdy Denní rozkaz z 31. ledna 1943 vyšel s nadpisem: Nově utvořená židovská samospráva, a pokračuje textem:“Na rozkaz nadřízených orgánů byla židovská samospráva reorganizována: V čele ghetta je tříčlenné vedení: židovským straším je dr.Paul Israel Eppstein, jeho zástupci jsou Jakob Edelstein a dr. Benjamin Israel Murmelstein.“5 Od této chvíle vedení ztrácelo kredit, který se Edelsteinovi přes počáteční rozpaky podařilo získat. Tito tři muži, kteří se najednou objevili společně v čele terezínského společenství, nebyli schopni spolupracovat a vytvořit tak nějaký společný koncept, který by navázal na již zavedené pořádky v ghettu. Od této chvíle už nevystupovalo vedení jako homogenní tým spolupracovníků, ale bylo rozděleno na tři skupiny, které proti sobě navzájem intrikovaly.6Vedení pozbylo síly a v očích ostatních obyvatel Terezína se začalo proměňovat
1 2 3 4 5 6
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 122-123. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 277. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 261. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 239. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 292. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 161.
27
pouze v rozhádaný spolek prominentů, který spíše než zlepšování situace, řešil své osobní spory. Svár, který nastal jak mezi obyčejnými obyvateli kvůli rozdílům v národních charakterech, tak svár mezi vedoucími pracovníky samosprávy a ve finále svár mezi vedením a všemi ostatními, bylo přesně to, co nacisté potřebovali. Bránili tak vzniku jednotné síly, která by se jim mohla postavit. Eppsteinovo vedení bylo diametrálně odlišné a vycházelo také z osobního samotářského charakteru. I jeho způsob vedení samosprávy se stal tedy daleko chladnějším a odosobněným. Tento triumvirát trval až do Edelsteinova zatčení 10. listopadu 1943 za údajnou spoluúčast na útěcích Židů.1 Byl pak transportován do Osvětimi. Po jeho odjezdu se na místo zástupce židovského staršího dostal jeho kolega ing. Otto Zucker. Od začátku roku 1944 až do září téhož roku bylo hlavní náplní práce židovské samosprávy zkrášlování města, a hlavním organizátorem byl dr. Benjamin Murmelstein. V srpnu 1944 uveřejnil ústřední sekretariát židovské samosprávy takzvaný plán členění. Plán členění uvádí detailní rozdělení všech oddělení samosprávy k 1. červenci 1944.2 Díky němu je zřejmé, že od skromných počátků na konci roku 1941 se aparát samosprávy rozrostl do obřích rozměrů. Celý spis měl ujasnit vztahy mezi jednotlivými odděleními a jejich názvy. Za necelé tři roky se terezínská samospráva rozbujela do aparátu, pod kterým by mohla fungovat normální společnost. V případě Terezína ale správa působila spíše absurdním dojmem. Adler tuto absurdní situaci vysvětluje tím, že v určitou dobu se pronásledovatel začíná podobat své oběti, oběť že se ale přizpůsobuje svému pronásledovateli.3 Na podzim 1943 byl nacisty zlikvidován i Paul Eppstein a většina představitelů vedení samosprávy s ním. Byli odvezeni transporty mezi 28. zářím a 28. říjnem 1944 do Osvětimi, kde absolutní většina z nich zahynula. Terezín tím byl velmi zasažen, jelikož zůstal bez jakéhokoli vedení a muselo dojít k novému uspořádání židovské samosprávy, k němuž došlo 13. prosince 1944.4 Do funkce staršího byl dosazen Benjamin Murmelstein a Rada starších byla složena ze zástupců protektorátního, německého, rakouského a nově i dánského a holandského židovstva. Ani toto nové vedení to nemělo jednoduché, jelikož se potýkalo s naprostým nedostatkem všeho. Postrádány byly zejména pracovní síly a zdravotnický personál. Většina lidí v produktivním věku byla odvezena na východ a nezbylo nic, než povolat do práce také starce a děti a zvýšit pracovní dobu.5 Táborový provoz fungoval až do jara roku 1945. Ovšem s blížícím se koncem války postupně začal polevovat. Poslední Sdělení židovské samosprávy bylo vydáno 22. dubna 1 2 3 4 5
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 388. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 9. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 37. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 477. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 245.
28
19451, po druhé návštěvě Paula Dunanta z Mezinárodního červeného kříže, který Radě starších přislíbil podporu.2 Ke konci dubna 1945 se hlavní starostí vedení staly transporty vyhladovělých a nemocných vězňů, které byly do Terezína sváženy z ostatních koncentračních táborů. 5. května 1945 převzal terezínské ghetto Červený kříž a SS uprchlo3. Ještě týž den Murmelstein rezignoval na svou funkci židovského staršího. Pokud se podíváme obecně na vývoj židovské samosprávy zjistíme, že nebylo jednoduché v atmosféře obrovského útlaku vybudovat aparát, který by něco tak hrůzného, čím terezínské ghetto bylo, vedl. Ve chvíli, kdy se vedoucím představitelům zdálo, že se blíží k nějakému výsledku své usilovné práce, vždy přišel zásah nacistů, který mravenčí práci rozbil a poslal zpět na začátek. Hlavním problémem, kterému se každý z židovské samosprávy snažil předejít, byly transporty, které vždy ghetto ochromily. Proto se samospráva soustředila zejména na využití vězňů jako pracovní síly, jelikož se domnívali, že to je to hlavní, o co nacistům jde. Využít jejich práci ve válečném hospodářství. Bohužel, nikdo nepředpokládal, že hlavním cílem nacistů je pouze jejich likvidace.
2. 4 Schéma terezínské židovské samosprávy 2. 4. 1 Židovský starší Židovský starší neboli Judenältester byla nejvýznamnější funkce samosprávy ghetta. Označení starší vysvětluje Ruth Bondyová jako odkaz dávného středověku, který se dochoval pouze v podvrženém antisemitském spisu z 19. století nazvaném Protokoly siónských mudrců a nacisté si ho vybrali, jelikož označení „starosta“ se z jejich pohledu k méněcenné rase nehodil.4Pozice se zdála být neuvěřitelně silná a mocná, jelikož Judenältester byl jediný, kdo nějaké skutečné pravomoce, sice omezené, měl. V podstatě vše se dělo jeho jménem. Každý vězeň byl zodpovědný bezprostředně jemu. Dokonce všechny důležité zaměstnance samosprávy jmenoval a odvolával právě on. Směl se jako jediný stýkat s velitelem SS (všichni ostatní vězni měli přísný zákaz oslovit jakéhokoli příslušníka SS). Na druhou stranu pokud došlo k nějakému pochybení, byl to právě židovsky starší, kdo se musel SS za vše zodpovídat. Výkonným orgánem židovského staršího byl ústřední sekretariát, jemuž byla podřízena 1 2 3 4
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 493. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 259-260. Kárný, M.: „Z terezínského kalendária“, op. cit. str. 61-66. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 254.
29
všechna oddělení samosprávy. Ústřední sekretariát byl zodpovědný za vydávání Denních rozkazů, které vydával jménem Rady starších. Pod většinou rozkazů byl podepsán vedoucí sekretariátu. Dále byly přímo podřízeny židovskému staršímu také tyto instituce: bezpečnostní oddělení (obecní stráž, detektivní oddělení, požární ochrana a protivzdušná ochrana, hospodářský dozorčí orgán), ústřední evidence (evidence obyvatel tábora) a banka židovské samosprávy. Funkce židovského staršího byla vrcholem pyramidy, kterou samospráva představovala. Byla to funkce jistě nezáviděníhodná, jelikož bylo těžké zavděčit se všem. Tendencí všech tří židovských starších, kteří se v Terezíně vystřídali, bylo vycházet nacistickému velení do jisté míry vstříc. Je těžké posoudit, zda byla tato strategie správná či nikoli. Roli židovského staršího nelze posoudit pouze z výčtu jeho pravomocí. Musíme si pod tím také představit nějakého konkrétního člověka, který dle svého charakteru dal této funkci nějaký obraz. Každý ze tří terezínských starších, pokud nebudeme počítat ing. Jiřího Vogela, který stál v čele vedení samosprávy od 10. května 19451, zanechal na terezínské společnosti jiný dojem.
2. 4. 2 Rada starších Rada starších neboli Ältestenrat byla jakýmsi kabinetem2 židovského staršího. Sama o sobě neměla v podstatě žádnou moc, i když všechny Denní rozkazy a později Sdělení židovské samosprávy byla vydávána právě jejím jménem. Radu starších můžeme označit spíše jako poradní orgán židovského staršího. S Radou starších prodiskutovával většinu kroků, o kterých se na poradách hlasovalo. Většina členů Rady měla také funkce i v jednotlivých odděleních samosprávy. Pro jednání Rady starších existoval obsáhlý Jednací řád, který vypracoval vedoucí ústředního sekretariátu JUDr. Leo Janowitz, a který vešel v platnost 2. června 1942.3 V průběhu let se body měnily, ovšem základ zůstal stejný. Bylo stanoveno, že Rada bude mít 13 členů, přičemž v počtu 9 je již usnášeníschopná a to v případě, že je přítomen židovský starší nebo alespoň jeho zástupce. Schůze se podle stanov musely konat minimálně jednou týdně, obvykle v neděli dopoledne. Členové Rady o obsahu porady museli zachovat mlčení.4 K výkonu radního kromě těchto povinností, patřilo také mnoho výsad. Každý radní měl
1 2 3 4
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 271. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 44. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str.. 50-51. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., idem.
30
svůj vlastní pokoj, kde mohl být ubytován společně se svojí rodinou, což byla veliká výsada, pokud si uvědomíme, že rodiny všech ostatních vězňů byly rozděleny hned po příjezdu do Terezína. I zařízení jejich ubytování nebylo srovnatelné s tím, v čem žili ostatní. Další výhodou byly větší příděly potravin, proti čemuž bojoval zejména Jakob Edelstein. Jednou z největších výsad členů Rady starších byla až do podzimu 1944 ochrana před deportacemi, která se vztahovala na ně a 30 dalších osob, které si každý radní mohl napsat na takzvanou ochrannou listinu.1 Rada se za dobu fungování terezínského ghetta musela několikrát reformovat. Nejvýraznější změny ve složení Rady starších byly dvě. Původně zde byli zastoupeni pouze protektorátní Židé. V roce 1942 však nastalo období, kdy se v ghettu začaly objevovat i další národnosti, což se promítlo i v Radě, kam byli na podzim 1942 dosazeni i Židé z Německa a Rakouska. Na konci roku 1944 se do Rady starších dostali i Dánové a Holanďané. Rada starších byla vnímána vězni stejně rozpačitě jako zbytek terezínské samosprávy.2 Opět je velmi těžké objektivně zhodnotit práci Rady a nelze vynést jednoznačný rozsudek. Prošlo jí mnoho lidí s vysokým morálním kreditem, ale také mnoho lidí, kteří své funkce a svá privilegia zneužívali pouze ve svůj vlastní prospěch.
2. 4. 3 Oddělení samosprávy Židovská samospráva měla kromě svého židovského staršího a Rady starších také oddělení, která měla rozdělena jednotlivá oddělení správy ghetta. Původně jich bylo pět: administrativní, hospodářské, finanční, technické a zdravotnické.3 Postupně se rozšířili ještě o další, jako byla ústředna práce, péče o mládež a organizace volného času.4 a) Ústřední sekretariát, ústřední evidence, bezpečnostní oddělení, banka židovské samosprávy Centrem tábora byl ústřední sekretariát. Byl výkonným orgánem židovského staršího a všechna ostatní oddělení mu byla podřízena. Spadala pod ní například ústřední podatelna, kam mířila veškerá korespondence z ostatních oddělení, jež byla adresována židovskému staršímu či Radě starších. Dále se zde nacházela takzvaná rozmnožovna, která měla na starosti Denní rozkazy, oběžníky a všechny formuláře. Dále to byla podatelna stížností, tarifní komise, personální kancelář a oddělení pro zvláštní úkoly. Jedním z úkolů bylo třeba vyhledávání příbuzenských svazků mezi vězni). Nejméně příjemnou součástí ústředního sekretariátu bylo 1 2 3 4
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 44. Mezi mladými českými Židy byl oblíbený popěvek:“Mein Vater ist im Ältestenrat/ krade rád, krade rád, krade rád…“ Viz Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 38. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 51. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 10.
31
transportní oddělení, které bylo pověřeno sestavováním seznamů osob určených k deportaci. Prvním vedoucím ústředního sekretariátu byl JUDr. Leo Janowitz, který přijel do Terezína už 4. prosince 1941 spolu s Edelsteinem a dalšími nejbližšími spolupracovníky prvního staršího.1 Svou funkci vykonával až do září 1943, kdy byl zatčen a odeslán transportem do Osvětimi. Jeho funkci po něm přebral další z okruhu prvního staršího Edelsteina ing. Otto Zucker, který ve funkci vydržel do září 1944, kdy byl i on poslán do Osvětimi. Ústřední evidence byl úřad, který registroval informace o každém jedinci, který táborem prošel. Patřila sem ústřední kartotéka, jež obsahovala seznam obyvatel, rodinná kartotéka s rodinnými souvislostmi, evidence transportů, statistika. Počítala také každodenní stav počtu obyvatel podle úmrtí a příchozích a odchozích transportů. Bezpečnostní oddělení vznikalo velmi pozvolna. V začátcích organizovalo Ghetto Wache, tedy stráži ghetta, asi 35 mužů - židovských vězňů. V budoucnu se však rozrůstala na několik set velmi dobře organizovaných členů. Maximální počet byl 420 členů na jaře 19432. Stráž ghetta byla přímo podřízena židovskému staršímu a muži v ní organizovaní museli staršímu skládat přísahu. Největší svůj rozkvět zažila stráž od jara 1942 do léta 1943, kdy v jejím čele stál Karl Loewenstein, jež dal Ghetto Wache vojenský ráz. Ovšem po povstání ve varšavském ghettu na začátku roku 1943, které strhlo vlnu povstání v dalších táborech, byla otázka Ghetto Wache řešena i táborovou komandaturou v Terezíně. Na začátku července 1943 byli všichni členové Ghetto Wache pro jistotu zařazeni do transportu a Loewenstein sesazen z funkce vedoucího bezpečnostního oddělení, které od té chvíle ztrácelo na významu.3 Původní stráž tvořena mladými muži byla nahrazena pořádkovou službou, kterou vykonávali pouze starší muži. Zajímavostí jistě je, že se na stráž ghetta se nepohlíželo vždy jen s respektem, který se svým vojenským charakterem snažila získat, o čemž nás přesvědčuje velmi ironický článek neznámého autora v dětském časopisu Vedem. Ironický článek autor nazval O ghettouších a mluví o nešvarech, jimž dominuje neuvěřitelná úplatnost členů stráže.4 Banka židovské samosprávy byla jedním z nejabsurdnějších zřízení celé židovské samosprávy. Byla založena čistě jen z propagandistických důvodů, aby dokreslila obraz židovského samosprávného města, který nacisté ukazovali světu. Vznikla v souvislosti se zavedením ghettokorun a mzdového systému pro pracující. b) Hospodářské oddělení
1 2 3 4
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 15. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...I., op. cit. str. 121. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 120. Křížková, Marie Rút; Kotouč, Krt Jiří; Ornest, Zdeněk: op. cit. str. 120.
32
Hospodářské oddělení bylo největší a svou funkcí i nejdůležitější oddělení pro chod terezínského tábora. Spadalo pod něj hned šest pododdělení: ústřední proviantura, ústřední správa materiálu a inventární správa, produkce, zemědělství, skladové hospodářství a řemeslné provozy, spedice.1 Významným článkem byla produkce, jelikož vedení tábora bylo přesvědčeno, že právě produkce, v něž by se mohla uplatnit židovská pracovní síla je to, čím by mohli mnoha tisícům lidí zachránit život. Produkce byla dvojí. Za prvé se jednalo o produkci pro vlastní potřeby ghetta. K tomu patřila třeba výroba kavalců či dřevěných baráků k umístění vězňů.2 Za druhé to byla produkce pro nacisty. Většinou se jednalo o zakázky pro SS. Největší zakázkou však byla Produkce K,3 kterou si objednal Wehrmacht v květnu 1943. Vedoucím tohoto kolosu byl velmi schopný Karel Schliesser, který patřil mezi nejmocnější muže v ghettu. Po židovském starším to byl jediný muž, kterému jeho funkce dovolovala samostatně komunikovat s táborovou komandaturou. Na rozdíl od ostatních spolupracovníků Jakoba Edelsteina, nepatřil Schliesser k sionistům. Byl asimilovaným českým Židem.4 Stejně jako většina jeho kolegů i on byl na podzim 1944 poslán transportem do Osvětimi. Jeho následovníkem ve funkci byl německý Žid dr. Merzbach.5 c) Administrativní oddělení, také nazýváno o vnitřní správy Do tohoto oddělené spadalo pododdělení právní, hospodářská správa budov a pozemků, vedení budov, matrika a pohřebnictví, pošta a doprava. Všechny tato zmiňovaná pododdělení měla velmi složité úkoly. Již v první kapitole je zmíněno, že poštovní styk v táboře byl velmi komplikovaný. V počátcích ghetta vůbec nebyl povolen. Později byl povolen, ale nikdy nebyl bez omezení, která tato pododdělení měla povinnost kontrolovat. Pod administrativní oddělení spadal i soud, který ovšem vyřizoval pouze přestupky či drobné krádeže. Větší prohřešky už si řešila táborová komandatura sama. Celkově lze toto oddělení charakterizovat jako takové ministerstvo vnitra6 terezínského tábora. Jeho vedoucím byl dr. Egon Popper, který stejně jako Karel Schliesser patřil do skupiny českých Židů a silně se stavěl proti sionisticky orientovaným členům vedení.7 I on byl však na podzim 1944 poslán do Osvětimi.
1 2 3 4 5 6 7
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 17 – 25. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 123. Jednalo se o výrobu dřevěných bedniček, do kterých bylo baleno speciální zařízení proti zamrzání motorů nákladních aut. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 150. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 46. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., idem. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 14. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 47.
33
d) Finanční oddělení Finanční oddělení pracovalo hlavně pro všechny ostatní oddělení a to zejména pro oddělení hospodářské a banku. Jednalo se především o zpracování účetnictví jednotlivých oddělení, bilance a statistiky fakturace a mzdové účetnictví (po zavedení ghettokorun). V jeho čele stál další z českých asimilovaných Židů dr. Rudolf Bergman1, jež skončil svůj život v Osvětimi jako jeho kolegové. e) Technické oddělení Technické oddělení spravovalo devět pododdělení: stavební zkušebna, stavebnictví, veřejné práce jako stavba silnic či železniční vlečky z Bohušovic do tábora, veřejné provozy tedy správa elektrických a elektrotechnických provozů, ústředí údržby budov, zeměměřičství, grafika a reprodukce, strojírenství. Úkol technického oddělení rozhodně nebyl jednoduchý, od začátku až dokonce se muselo vypořádávat s technickými nedostatky, kterých bylo v táboře díky přeplněnosti mnoho. Vedoucím byl ing. Jiří Vogel, český Žid a komunista, který se dožil osvobození terezínského tábora. Po rezignaci Benjamina Murmelsteina se stal starším a po osvobození spoluorganizoval dění v Terezíně.2 f) Zdravotnické oddělení Zdravotnické oddělení se také skládalo z několika pododdělení. Patřila tam vlastní administrativa, péče o nemocné, ústřední sklad léčiv, laboratoře a pomocné provozy, sanitární zařízení, ústřední lékař a oddělení péče. Pod toto oddělení patřila také péče o mládež, která se ovšem záhy osamostatnila. I zde se pracovníci jednotlivých oddělení potýkali dennodenně s velkými problémy. Nemocniční zařízení bylo naprosto nedostačující, zásobování léky bylo téměř nulové, lůžková oddělení nestačila a to především po příjezdu starých německých Židů. Nebylo v silách zdravotnického oddělení zabránit šíření mnoha epidemií. Nejrozšířenější a v tisících případech smrtelná byla enteritida.3 Stejně tak se šířily vši a blechy. Hlavně díky těmto parazitům došlo v dubnu 1945 k velké epidemii skvrnitého tyfu. Vedením zdravotnického oddělení byl pověřen velmi blízký přítel Jakoba Edelsteina, MUDr. Erich Munk4. Byl to člověk velmi schopný a i přes bídné hygienické a lékařské podmínky a bídné zásobování léky se mu podařilo postupně vybudovat, ve srovnáních s lékařskou péčí v jiných koncentračních táborech, poměrně slušné zdravotnické zázemí. Zemřel v Osvětimi na podzim 1944. Na jeho místo nastoupil docent dr. Stein.5 1 2 3 4 5
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II.,idem. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 46. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 358-360. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 15. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45...II., op. cit. str. 47.
34
g) Péče o mládež Péče o mládež zahrnovala tři body: výchovnou péčí, sociální péči a domovskou péči. Otázka péče o mládež byla jistě jednou z nejpalčivějších otázek, kterou vedení židovské samosprávy řešilo. Jak se vypořádat s dětmi jako vězni, aby to na nich nezanechalo stopy? Děti nejdříve bydlely se svými rodiči, do 12 let u matky a chlapci nad 12 u otce. Později se však začaly prosazovat samostatné dětské domovy. Děti byly rozděleny podle věkových skupin a podle pohlaví do dětských domovů, kde se o ně starali vychovatelé.1 Vychovatelé se snažili zorganizovat pro děti normální školní výuku, přestože výuka židovských dětí byla v celém Protektorátu i v Německu přísně zakázána. Nakonec se podařilo vytvořit systematické pedagogické působení, které ovšem bylo nabouráváno transporty, které odvážely jak děti, tak jejich vychovatele. Samozřejmě se objevovali i rozpory mezi samotnými vychovateli, jak na děti působit. Rozpor plynul, stejně jako v samotném vedení židovské samosprávy, hlavně ze střetů mezi vychovateli, jež měli blízko k sionismu a asimilovanými českými Židy. I přes mnohé rozpory na tomto poli bylo hlavním cílem v dětech vybudovat alespoň nějaký stupeň mravnosti. Dbalo se také na umělecký a sportovní rozkvět dětí. Většina domovů vydávala svůj časopis, který děti samy psaly. Mezi nejznámější patří Vedem, Hlas z půdy a Bonaco, které se také zachovaly. Děti připravovaly i divadelní představení. K nejlegendárnějším patří opereta Hanse Krásy Brundibár. Pořádaly se sportovní akce, kterým vévodily fotbalové zápasy.2 K hlavním představitelům oddělení péče o mládež patřili Alfred (Fredy) Hirsch, Egon Redlich a František Maier za sionisty, Valter Eisinger byl marxistou a českého ducha naopak prosazoval Jiří König. h) Organizace volného času Toto oddělení vzniklo až v době zkrášlování. Do té doby nebyla kulturní činnost organizována žádným oficiálním oddělením a nacisty byla pouze tiše trpěna. Organizace měla speciální pododdělení pro divadlo, hudbu, přednáškovou činnost, ústřední knihovnu a sportovní akce. Kultura a sport bylo něco, co táborový život alespoň trochu zpříjemňovalo. Je zvláštním paradoxem, že katastrofální životní podmínky a nejistota z budoucnosti vyburcovala vězně k 1
2
„Nejznámějším z těchto domovů se stal domov I v L417, který vedl levicově orientovaný pedagog V. Eisinger z Brna. Podle vzoru leningradského domova pro bezprizornou mládež v porevolučním období – tzv. Republika Škid (Škola imeni Dostojevskogo) – vedl svěřené chlapce k životu v kolektivu, k poznání základnách životních hodnot ve společnosti i v mezilidských vztazích a orientoval je k úvahám o poválečném spravedlivém uspořádání světa.“ Viz Petřík, O.: Mládež v Terezíně 1941-1945, Státní židovské muzeum v Praze, Klausova synagoga, duben – říjen 1985. „Sportovní oddělení oznámilo, že za prvních devět měsíců existence ligy se uskutečnilo 144 utkání na hlavním fotbalovém hřišti v Drážďanských kasárnách za přítomnosti 300 000 diváků. Tato čísla nebyla kvůli Němcům zveličena.“ Viz Bondyová, Ruth: op. cit. str. 374.
35
umělecké činnosti nevídaných hodnot, což se nevztahuje pouze na život v terezínském táboře a dobu 2. světové války, ale je to fakt, který provází lidstvo již od počátků. Počátky kulturnímu životu položily takzvané kamarádské večery, které SS povolovala již od roku 1941,1 ale od zahájení zkrášlování začala komandatura kulturní projekty podporovat. Po kultuře byla v táboře veliká poptávka a kvalita byla na velmi vysoké úrovni. Bylo to také tím, že se v Terezíně objevila špička české i německé kulturní a vědecké scény. Ovšem autory nebyli jen tito profesionálové. Umělecké nadání v sobě nacházely spousty ostatních vězňů, kteří se skrze báseň či obraz pokoušeli vypořádat s realitou. Umělecká činnost se velmi často projevovala i u dětí, které si vydávaly své vlastní časopisy, kde se objevovaly obrázky, básně a novely, které mají nedozírnou uměleckou hodnotu.
1
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 65.
36
3. OSOBNOSTI TEREZÍNSKÉ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY 3. 1 Problematika představitelů židovských samospráv V terezínské židovské samosprávě se objevilo mnoho lidí, na které neexistuje jednoznačný názor. Byli to lidé, kteří se většinou snažili o to, aby se utrpení, které táborový život přináší, alespoň trochu zmírnili. Přestože hned po příjezdu do „samosprávného města“ pro Židy, pochopili, že se stali obětí krutého žertu jejich pronásledovatelů, snažili se i přes tento fakt pokračovat v práci, kterou si vytyčili a vybudovat z jejich koncentračního tábora místo, které by nabízelo alespoň trochu snesitelné podmínky. Samozřejmě se nemohli zavděčit vždy všem a samozřejmě způsoby, jakými mnohdy postupovali, nebyly zrovna nejšťastnější. Nemůžeme se však divit, jelikož situace, ve které se ocitli, byla zcela bezprecedentní. Ještě nikdo před nimi nemusel takovou situaci řešit. Mnoho vězňů považovalo (nejen v terezínském ghettu) osoby, které se zapojili do vedení židovských samospráv za kolaboranty, kteří si chtěli zachránit svůj život, ale své spoluobčany klidně posílali na smrt. Byl tu však i názor úplně opačný, který věřil tomu, že se tito lidé obětovali a snažili právě svým spoluobčanům, co nejvíce v těžkých chvílích pomoci a ulehčit jim v zoufalé životní situaci. Po válce se strhla ohromná kritika všech, kteří ve vedení židovských samospráv byli. Kritiku spustilo tvrzení myslitelky Hannah Arendtové1, že pokud by Židé neměli vedení vůbec žádné, nastal by sice chaos a hodně lidského utrpení, ale celkový počet obětí by nedosáhl takových čísel. Byla přesvědčena, že prací, kterou židovské vedení pro nacisty vykonávalo, jen ulehčovalo likvidaci Židů a považovala všechny, kteří na samosprávách v koncentračních táborech participovali, za zrádce a odsoudila politiku kompromisu, která, podle ní, zničila mnoho životů. Na druhé straně stojí názor, že Židé neměli jinou šanci než se podrobit, jelikož nikdo nemohl tušit, jaké vlastně jsou pravé záměry nacistů. V uzavřených ghettech, kde byl kontakt s okolím téměř nulový, není moc prostoru pro odboj. Jediná možnost je tedy s nepřítelem nějakým způsobem vyjít a tím se pokusit získat čas. Většina představitelů židovské samosprávy v Terezíně byla přesvědčena, že právě kompromisy docílí toho, že většina přežije. Mezi nejvýznamnější muže terezínského tábora můžeme bezesporu zařadit tři
1
Arendtová, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, Mlada fronta, Praha, 1995, str. 157 – 160.
37
jeho starší, Jakoba Edelsteina, Paula Eppsteina a Benjamina Murmelsteina. Tito tři muži se stali významnou součástí terezínského ghetta. Byli vzájemně velmi odlišní lidé, kteří nesouhlasili a mnohdy kvůli svým osobním rozkolům zapomínali, že jejich hlavním posláním je zmírnit zoufalou situaci, do které se všichni dostali. Na druhou stranu, ať už byli jejich charakterové vady jakékoli, musíme ocenit odvahu, že se vůbec funkce, na které spočívala odpovědnost za několik desítek tisíc lidí, ujali. Nesmíme ale také zapomínat na jejich spolupracovníky a členy Rady starších, kteří sice takovými pravomocemi nedisponovali, ale o vedení ghetta se také zasadili a bohužel většina z nich se konce války nedožila.
3. 2 Jakob Edelstein Edelstein se narodil v roce 1903 v haličském městě Horodence. Jeho rodiče byli majiteli místního obchodu s pochoutkami a zbožnými Židy. V jejich rodině byly pečlivě dodržovány všechny židovské tradice zvyky. Stejně jako většina židovských obyvatel se řídili židovským kalendářem a náležitě slavili všechny židovské svátky. Od svého okolí se však Edelsteinův otec lišil tím, že nosil moderní oděv a podporoval Izrael.1 Zlom v životě rodiny Edelsteinových nastal po začátku 1. světové války, kdy se Horodenky zmocnili Rusové. Židé museli utíkat z této oblasti do vnitrozemí. Z rakouské Haliče emigrovalo zhruba 350 000 židovských obyvatel2, jelikož se obávali pogromů, které byly v této oblasti velmi časté. Malý Jakob se svojí rodinou dostal do Brna. V Brně studoval na čtyřleté střední škole a poté na Státní obchodní akademii. Po konci války se většina haličských Židů vracela zpět, stejně tak učinili i Edelsteinovi rodiče a sestra. On sám však zůstal v Brně. Vzhledem k nepříznivé finanční situaci však nemohl pokračovat ve studiích na vysoké škola a začal se vzdělávat sám. Mezi autory, které hlavně četl, byl Marx, Engels, Kautský, Bebel, Otto Bauer a Max Adler.3 Velmi záhy se projevil jako člověk levicově smýšlející, když vstoupil do Německé sociálně demokratické strany v Československu. Díky stranickému životu v sobě také objevil talent mluvit na veřejnosti, který v budoucnu ve svých funkcích zúročil. Z Brna se Edelstein přestěhoval do severočeského města Teplic-Šanova, kde v té době žila nejpočetnější židovská populace, jež tvořila deset procent všech obyvatel.4 Začal se zde živit jako obchodní cestující. Ovšem hlavním jeho zájmem byla práce v 1 2 3 4
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 20. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 2001, str. 260. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 30. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 32.
38
sociální demokracii a hlavní jeho vášní byly debaty. Tak si ho všimli členové místního sionistického mládežnického hnutí. Edelstein do té doby neměl v sionismu zvláštní zálibu, přestože v Brně, kde předtím žil, bylo sionistické hnutí velmi silné. Sionisté ho požádali, aby pro ně připravil přednášky o marxismu. Během této spolupráce se začal Edelstein k sionismu přiklánět.1 Ve dvaceti třech letech tak vstoupil do hnutí Techeletlavan (modro-bílý) a během tří let se stal předním představitelem sionistického hnutí v Teplicích a hlavním ideologem československých socialistických sionistů.2 V roce 1929 odjel do Ostravy, kde bylo sídlo Ústředního sionistického svazu, kde pracoval jako činovník hnutí Hechaluc (průkopník). Edelsteinovou zvláštností jako oddaného socialisty bylo to, že dodržoval všechny náboženské zákony a se svou manželkou Miriam vedli košer domácnost. Bylo to dáno jeho výchovou, ale také tím, že on sám byl přesvědčen, že sama Bible socialismus obsahuje.3 Po převzetí moci v Německu Hitlerem a jeho Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) začali do Československa přicházet němečtí Židé a poptávka po vystěhování do Palestiny se rapidně zvýšila. V Praze fungoval od roku 1921 Palestinský úřad, který žádosti o vystěhování vyřizoval. V době přílivu německých emigrantů se musela působnost úřadu značně rozšířit. Tímto úkolem byl pověřen právě Edelstein. Přestěhoval se tedy do Prahy. Svého úkoly se zhostil s odpovědností sobě vlastní a začal pro něj boj o získávání víz do Palestiny, který se rok od roku se sílící mocí nacistů stupňoval. Práci mu, kromě nacistů, kteří během těchto let začali snižovat možnosti překročení hranic, také britské úřady, jež odmítali zvyšovat kvóty pro vystěhování. Po mnichovské dohodě se situace zkomplikovala ještě o Židy, kteří utíkali ze zabraného českého pohraničí, jelikož v té době si i čeští Židé začali uvědomovat, že jejich situace začíná připomínat situaci Židů v Německu a Rakousku. Eichmann tehdy po Edelsteinovi žádal, aby do roka odjelo 60 000 Židů do Palestiny,4 což bylo legální cestou neproveditelné. Proto se Edelstein sám v květnu 1939 vypravil do Palestiny, aby zjistil, jaké jsou možnosti ilegálního přistěhovalectví. Bylo na něj naléháno, aby se z Palestiny už nevracel. On si však uvědomoval, že nacisté mají jeho ženu a syna v podstatě jako rukojmí. Věděl, že by se tak jeho rodina ocitla v nebezpečí a nechtěl opustit ani ostatní Židy v Protektorátu.5Jakékoli snahy zmařilo,
1 2 3 4 5
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 35. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 44. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 50. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 133. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 134.
39
když Britové vydali takzvanou Bílou knihu, která měla omezit jakékoli přistěhovalectví do Palestiny na pouhých 75 000 osob na pět let. Do toho byla 22. července 1939 zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která k odjezdu židovských obyvatel musela dát souhlas. V prosinci 1940 došlo k reorganizaci pražské ŽNO a Edelstein se stal zástupcem předsedy, kterým byl František Weidmann. Edelstein a jeho spolupracovníci tak na ŽNO představovali sionistický proud. Práce na obci byly skutečně rozděleny mezi české Židy a sionisty.1 Na konci srpna 1941 se začal Edelstein zabývat úkolem, který Ústředna ŽNO zadala. Tím bylo zřízení ghetta v Terezíně. Se svými kolegy vypracoval plán organizace terezínského společenství a poté byl ještě v Praze jmenován do role nejvyšší, do role židovského staršího. Do Terezína odjel 4. prosince 1941 spolu se svými dalšími kolegy, z kterých byla sestavena podstatná část nově vzniklého vedení. Přijel s ním i jeho kolega z ŽNO ing. Otto Zucker, který se stal jeho zástupcem. Hned po příjezdu ale všichni zjistili, že byli oklamáni, že se nejedná o žádné samosprávné město, ale o koncentrační tábor. Je otázkou, jak moc byl překvapen sám Edelstein, jelikož z jeho dopisu, který počátkem prosince 1942 zaslal svým přátelům, je jasné, že něco tušil. Zmiňuje, že měl ještě před odjezdem pohovor u šéfa2: „Druhého prosince jsem byl u šéfa, který mi sdělil skutečnosti, jež mnou nesmírně otřásly.“Dále píše, že si ani netroufl tyto informace zapsat a oč asi půjde, naznačil pouze dvěma či třem osobám.3 Přesto se Edelstein snažil zavést v praxi koncepci, kterou v Praze načrtl. V tom mu byl velmi nápomocen i jeho zástupce ing. Zucker, s kterým se navzájem dobře doplňovali.4 Jelikož byl člověk zbožný, tak také dohlížel na dodržování Šabatu a svátků. S nacisty se snažil vždy vycházet po dobrém, ale i v těch nejtemnějších dobách v počátcích ghetta se dokázal SS vzepřít. Jako příklad za všechny poslouží i to, že odmítl být přítomen popravám se slovy:“Tomu přece nebudu přihlížet!“ a podal demisi, která ovšem nebyla přijata.5 Celou dobu však také čelil veliké kritice, která se ze strany vězňů v ghettu objevovala. Hlavní věcí, která se mu vytýkala, byla slabost přetvořit koncepci, kterou si 1 2
3 4 5
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 190. Zde se rozchází R. Bondyová s K. Polákem, J. Lagusem. Bondyová uvádí, že „šéfem“ myslel Edelstein vedoucího Ústředny Günthera. Naopak K. Lagus s J. Polákem „šéfem“ označili prvního táborového velitele dr. Seidla. Viz Bondyová, Ruth: op. cit. str. 243. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 130. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 243. Polák, Josef; Lagus Karel: idem. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945... I., op. cit. str. 130.
40
vytyčil. Plán organizace ghetta tak, jak byl nastaven, nevyhovoval reálné situaci, která v Terezíně nastala. Později, kdy se ve vedení začaly objevovat Němci, Rakušané a další cizinci, neměl však Edelestein pro nějaké radikálnější změny dostatečný prostor. Cizí element ve vedení vůbec Edelsteina a jeho styl vedení odstavil na druhou kolej, souboj s nově příchozím Paulem Eppsteinem prohrál. V lednu 1943 se stal pouze zástupcem židovského staršího, kterým byl jmenován právě Paul Eppstein.1 Jeho prohrou byli oslabeni také všichni jeho spolupracovníci a protektorátní Židé obecně. V hierarchii ghetta se dostali němečtí Židé výš.2Edelstein do té doby svým vedením dával přednost mladším. Domníval se totiž, že jen mladí lidé můžou zachránit ostatní před likvidací ostatních. Stále doufal, že se naplní jeho myšlenka využití židovské pracovní síly ve válečném průmyslu. Na druhou stranu byl Edelstein také osoba velmi vynalézavá a nebál se ani padělání záznamů a skrytě tak bojkotovat německé příkazy.3 Edelstein byl 27. října 1943 zatčen. Důvod, proč k zatčení došlo, není zcela jasný. Nejčastěji se uvádí, že participoval na útěcích Židů, jelikož záznamy obyvatel ghetta nesouhlasily. V prosinci odjel se svou ženou a synem transportem do Osvětimi, kde byl uvězněn v bloku 11 pro vězně určené k popravě. Podle svědků byl často vyslýchán a 20. června 1944 byl zastřelen i s ženou a synem.4 Ruth Bondyová o Edelsteinovi píše: „Edelstein nebyl typ neohroženého hrdiny. Stačilo se na něho podívat: židovský úředník s brýlemi, který se děsil násilí a v životě na nikoho nevztáhl ruku. Když byl někdy nečekaně volán na Gestapo, cítil, že ho přemáhá slabost, zbledl a musel jít na záchod – ani s rozbouřeným žaludkem však nikdy nedopustil, aby ho strach přemohl.“5
3. 3 Paul Eppstein Po Jakobu Edelsteinovi přišel na místo židovského staršího Paul Eppstein. Paul Eppstein se narodil 4. března 1902 v Ludwigshafenu v západním Německu. V blízkém Mannheimu studoval filosofii, sociologii a politickou ekonomii.6 Mezi jeho učiteli byli Karel Jaspers či Max Weber. V roce 1931 začal působit jako docent (titul
1 2 3 4 5 6
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 292. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 347. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 349. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 389. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 151. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 348.
41
docenta získal již v pětadvaceti1) právě na univerzitě v Mannheimu.2Byl také milovníkem umění a to zejména klasické hudby. Sám byl dobrým pianistou.3 V roce 1933 se však Hitler zmocnil Německa a Eppsteinova akademická kariéra byla díky jeho židovskému původu předčasně ukončena.4Z Mannheimu odešel do Berlína, kde celá 30. léta strávil ve významných funkcích německých židovských organizací. Věnoval se zejména otázce sociálního postavené německých židů v nově vznikající národně socialistické společnosti. V pozdější době k jeho povinnostem přibyla i otázka vystěhovalectví. Díky tomu se také začal setkávat s lidmi ze sionistických organizací a to hlavně z Hechalucu. Sám sebe poté viděl jako sionistického socialistu5. V roce 1939 se stal členem představenstva nově vzniklého Říšského sdružení Židů v Německu (Reichsverenigung der Juden in Deutschland), které fungovalo až do roku 19436. Eppsteinova práce pro mnohé německé židovské organizace s sebou nesla i zvýšenou pozornost Gestapa, které se o něj zajímalo a mnohokrát vyslýchalo a věznilo. Adler uvádí, že právě hrozby ze strany nacistů, kterým musel čelit, z něj udělaly zlomeného muže a pouhý nástroj nacistického aparátu.7Naopak Ruth Bondyová píše, že díky útrapám, které Eppstein během věznění v Berlíně zažil, nosil u sebe stále kyanid, který chtěl použít v případě, že by ho nacisté nutili, aby jednal způsobem, který by byl v rozporu s jeho svědomím. Cituje přímo Eppsteina: „Vím, že přijde okamžik, kdy už nebudu moci říct ano, budu-li si přát žít v souladu se svým svědomím a před tváří židovské veřejnosti.“8 26. ledna 1943 byl deportován z Berlína do Terezína. Ještě před cestou ho nacisté utvrdili v tom, že i nadále mu funkce v Říšském sdružení Židů v Německu zůstane a že bude moci v případě potřeby z Terezína do Berlína cestovat. Jednalo se samozřejmě pouze o trik.9 V době, kdy byl Eppstein dovezen do Terezína, nebyla již židovská samospráva jen v rukou protektorátních Židů. První transporty z Německa a Rakouska do Terezína začaly již na začátku června 1942, po kterých proběhla reforma Rady starších. Mladší z nově příchozích Němců a Rakušanů se nechtěli nechat ochudit o možnost rozhodování
1 2 3 4 5 6 7 8 9
Bondyová, Ruth: idem. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 16. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 348. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: idem. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 160 http://www.ghetto-theresienstadt.de/pages/e/eppsteinp.htm Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., idem. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 349. Bondyová, Ruth: op. cit. str. idem.
42
o táborových záležitostech. 3. října 1942 došlo tedy k personální změně Rady1. Stále měla dvanáct členů jako předtím, ale šest postů bylo uvolněno dvěma rakouským a čtyřem německým zástupcům. Významněji se však vedení samosprávy změnilo až 31. ledna 1943 po příjezdu právě Paula Eppsteina, a z Vídně rabína dr. Benjamina Murmelsteina. Oba si přivezli, stejně jako Edelestein, své spolupracovníky. Denní rozkaz z 31. ledna 1943 oznámil, že byla utvořena nová židovská samospráva:“V čele ghetta je tříčlenné vedení: židovským starším je dr. Paul Israel Eppstein, jeho zástupci jsou Jakob Israel Edelstein a dr. Benjamin Israel Murmelstein.“2 Eppstein se tedy ihned po svém příjezdu stal židovským starším. Tato změna zapříčinila veliké rozpory ve vedení židovské samosprávy, která se v té době rozštěpila na tři tábory, které se vytvořily kolem Eppsteina, Edelsteina a Murmelsteina. Eppstein si vše rád organizoval a ve své práci postupoval vždy metodicky. Snažil se, aby lidé kolem něj pracovali více svědomitě a odpovědně. Stejně jako všichni ostatní Němci věřil v neomylnost německých úřadů a jejich požadavků, takže (na rozdíl od Edelsteina, který se nebál různě sabotovat rozkazy táborové komandatury) svěřené úkoly vždy precizně splnil. Není tedy s podivem, že se mezi vězni nenašla mnoho takových, kteří by s ním sympatizovali. Nepomohla mu příliš ani jeho povaha introverta, který se ale na veřejnosti projevoval přehnaně sebevědomě.3Je tedy jasné, že vedení Eppsteinovo bylo diametrálně odlišné. Postrádal zřejmě trochu z Edelsteinovy lidovosti a i díky své samotářské a uzavřené povaze4 neměl mnoho šancí získat si terezínské vězně na svou stranu. Zásadní povahové rozdíly těchto dvou mužů samozřejmě způsobovaly i jejich osobní antipatie, které se projevovaly různými intrikami ale zejména naprostou neschopností společného vedení tábora, který se potýkal s problémy spojenými s nesnesitelným množstvím vězňů. Eppstein dokonce přestal brát Edelsteina s sebou k rannímu hlášení u táborového komandanta. Byl však varován, že jeho jednání se mu může vymstít, jelikož nebude mít svědky a mohl by být problém dokázat, co mu SS poručila a co nikoli. Podle Adlera Eppsteina jen pohrdavě odvětil, že s Edelsteinem, tím odborářským tajemníkem, nechce mít nic společného.5Přesto Eppstein nepřinesl žádnou novou koncepci tábora. Pokračoval v plánu budování židovské samosprávy tak, jak byla
1 2 3 4 5
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 239. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 292. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 131. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 348. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 161.
43
nastartována již v Praze. Rázně však bojoval proti kouření v ghettu. Kouření patřilo mezi zákazy, které nacisté trestali s neobyčejně tvrdě a nesmlouvavě. Eppstein si uvědomoval, že by nález velkého množství cigaret nacistům potvrdil podezření, že existuje spojení mezi ghettem a okolním světem, což by mohlo znamenat nejen pašování cigaret, ale třeba i zbraní. Proto se také Eppstein snažil získat daleko větší pravomoc v bezpečnostním oddělení, aby mohl tuto situace mít pod kontrolou.1 27. září 1944 byl Eppstein nečekaně zatčen a od té chvíle ho už nikdy nikdo neviděl. Všichni se domnívali, že byl odvezen do Osvětimi. Až po válce bývalý dozorce z Malé pevnosti Hohaus
přiznal, že Eppstein byl zavražděn v Malé pevnosti:
„(…)Potom byly na Jöcklův (velitel Malé pevnosti pozn.) rozkaz zhotoveny čtyři rakve. Do tří bylo dáno dříví ve váze člověka a do čtvrté Eppsteinovo tělo. Vykládalo se to tím, že židé nemají tušit žádnou souvislost se smrtí Eppsteinovou. Jöckl dal rozkaz, že se o tom musí zachovat mlčení.“2Eppsteinovo tělo bylo pak spáleno v terezínském krematoriu. Důvod k jeho zatčení nebyl stále objasněn. Jako nejpravděpodobnější se zdá ta možnost, že Eppstein jednoduše upadl v nemilost.3Zásadní chyba, kterou udělal, bylo potlačování radosti, kterou vězňové v ghettu projevovali nad vyloděním Spojenců v Normandii.4 Také je zmiňován projev, jenž nazval Myšlenky k Novému roku 7505. Na začátku projevu poděkoval za práci, kterou vězni pro ghetto vykonávají. Dále mluvil o tom, že je důležité dodržet důslednou disciplínu v táboře, která jedině může zajistit jeho existenci. Prohlásil také, že vězni musejí mít naprostou důvěru k vedení, jež se snaží udělat vše pro jejich dobro.5Před zveřejněním tohoto projevu ho varoval jeho kolega z Berlína rabín Leo Baeck. Rahm, jakožto velitel tábora s projevem však neměl jediný problém.6 Proto ho Eppstein na Nový rok v září 1944 přednesl. Velmi záhy následovalo jeho zatčení. Adler se domnívá, že SS již déle Eppsteinovi nedůvěřovali a proto mu nalíčili tuto past.7 Důvody jeho zatčení nejsou jedinou nezodpovězenou otázkou. Hlavní otázkou zůstává, jaký vlastně dr. Paul Eppstein byl člověk. Nabízí se dvě možná vysvětlení. Byl to slaboch, kterému pocit moci pomáhal vyrovnat se s podlomeným sebevědomím nebo to byl introvert, který zůstal nepochopen. 1 2 3 4 5 6 7
Bondyová, Ruth: op. cit. str. 364. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 132. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 241. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., idem. Viz http://www.ghetto-theresienstadt.de/pages/e/eppsteinp.htm. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 242. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., idem.
44
3. 4 Benjamin Murmelstein Byl třetím z trojlístku židovských starších, zároveň byl ale jediný, který se dožil konce války. Tím potvrdil postavení jedné z nejkontroverznější osoby, která se ve vedení židovské samosprávy v Terezíně objevila. Názory na Benjamina Murmelsteina jsou skutečně rozporuplné a je těžké odhadnout, kde je pravda. Benjamin Murmelstein se narodil v roce 1905 ve Lvově v ortodoxní židovské rodině. Ihned po konci 1. světové války odešel studovat do Vídně na univerzitu, kde se věnoval filosofii a zároveň byl i studentem Izraelitského teologického učiliště.1 Svá studia úspěšně ukončil v roce 1927. Od roku 1931 byl rabínem ve vídeňské Židovské náboženské obci. Židovskou historii měl v oblibě a tak se věnoval práci na díle, které by židovské dějiny zmapovalo. Patřil také mezi obdivovatele Josefa Flavia.2 Kromě toho se věnoval také studiím judaismu. Po připojení Rakouska k Německu se z rabína Murmelsteina stal úředník Židovské náboženské obce. Vyměnil intelektuální svět, v kterém se do té doby pohyboval, za svět byrokracie. Ve vídeňské ŽNO měl na starosti, podobně jako Edelstein
v
Praze,
židovské
vystěhovalectví.
Postupem
času
však
přibylo
Murmelsteinovi mnoho povinností a zodpovědnosti. Dokázal totiž vykonávat práci, kterou nacisté ŽNO zadávali s ledovým klidem. Už tehdy si byl jist, že cestou klidné politiky kompromisu může dosáhnout více a také nechtěl SS zavdat jediný důvod k tomu, aby proti ŽNO zakročila. Už tenkrát dík svým postupům získal pověst nesympatického muže, který se nacistům bez boje podrobuje. To, že se mu z pozice svého úřadu a díky této politice podařilo zachránit mnoha lidem život, jeho pověst nijak nevylepšilo. A s touto pověstí také odjížděl do tábora v Terezíně. První zpráva, kterou o Murmelsteinovi v Terezíně máme je z Denního rozkazu z 31. ledna 19433. Spolu s Edelsteinem a Eppsteinem se stal jedním ze tři článků nově zreformovaného vedení terezínské samosprávy. Reforma přišla právě kvůli příjezdu Židů z Rakouska a Německa. Murmelstein se tak dostal na nejvyšší pozici, kterou mohl v ghettu získat. Spolupráce s jeho kolegy však nefungovala. Zejména Edelstein Murmelsteinem opovrhoval a odmítal s ním spolupracovat.4 Murmelstein byl oficiálně do funkce židovského staršího jmenován až 31. 1 2 3 4
Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“, Terezínské studie a dokumenty 2006, Institut terezínské iniciativy, 2006, str. 132. Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“...,idem. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 292. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 159.
45
prosince 1944, tedy tři měsíce po Eppsteinově smrti. Do této doby byl pouze pověřen jako zástupce staršího obstarávat jeho agendu. Spolu s jeho jmenování přišlo i další nové uspořádání Rady starších. K tomuto kroky došlo ze dvou důvodů. Prvním byly podzimní transporty, které odvezly většinu dosavadních členů Rady a vedoucí jednotlivých oddělení samosprávy. Druhým důvodem bylo rozšíření ghetta o další dvě národnosti, Holanďany a Dány, kteří také chtěli mít slovo ve vedení. Ve funkci židovského staršího pak prožíval poslední měsíce terezínského ghetta, které byly plné rozporuplných a schizofreních situací. Opět se začalo se zkrášlováním. Nacisté vyžadovali denně kulturní program a na druhou stranu se pravděpodobně začínaly budovat plynové komory i v terezínském táboře.1I v posledních dnech, kdy všichni tušili, že konec války je již na spadnutí, držel se Murmelstein své politiky. Což potvrzuje i situace, která nastala v noci 18. dubna 1945. Do tábora se dostaly letáky, které oznamovaly, že ghetto je osvobozeno a všichni vězni jsou volní. Všichni vyběhli ven z ubikací a radovali se. Jednalo se však o falešnou zprávu a hrozilo, že budou veselící se vězni postříleni jednotkami SS, jelikož by to mohlo být označeno jako povstání.2 Murmelstein zachoval chladnou hlavu a veliteli tábora Rahmovi slíbil, že sám sjedná pořádek. 5. května 1945 na svou funkci rezignoval, to už bylo v době, kdy byl velením táboru pověřen Červený kříž, který mu nabídl, že může odcestovat do Švýcarska. To on však odmítl a v táboře zůstal. V červnu 1945 byl zadržen a obviněn z kolaborace. Ve vyšetřovací vazbě strávil 18 měsíců. 6. prosince 1946 byla obvinění proti němu v Litoměřicích stažena. Bylo to díky nedostatku důkazů, že by skutečně kolaboroval. Obhajoba měla také rozporuplné výpovědi svědků.3Stal se pak svědkem obžaloby v procesu, který Mimořádný lidový soud v Litoměřicích vedl proti poslednímu táborovému veliteli Karlu Rahmovi. Ve svém článku Doron Rabinovic cituje předsedu Mimořádného
lidového
soudu,
který
prohlásil:“Je
třeba
zdůraznit,
že
jeho
(Murmelsteinovy-pozn.D.R.) výpovědi byly v procesu proti Rahmovi rozhodující. Rahm si toho byl vědom a byl by jistě mluvil, kdyby si byl vědom něčeho pro Murmelsteina nepříznivého.“4 Po procesu odcestoval Murmelstein do Říma, kde získal místo v rabínském semináři. V Římě žil až do své smrti. Zemřel 27. října 1989 Přesto, že byl Murmelstein rehabilitován i nadále byl považován za zrádce a 1 2 3 4
Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 262. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 273. Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“..., op. cit. str. 136. Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“...,idem.
46
kolaboranta. O kolaboraci ovšem v jeho případě nelze mluvit. Jeho politika, která byla postavena na kooperaci s nepřítelem a na nekompromisním plnění všech příkazů, mohla mnoho lidí popudit. Skutečně však nelze mluvit o kolaboraci. Jeho pasivní politika naopak v mnoha směrech terezínským vězňům ulevila. Rabinovici cituje bývalého terezínského vězně Rudolfa Bunzela, který zažil všechny židovské starší a připouští, že za Murmelsteina byly podmínky v ghettu zdaleka nejsnesitelnější.1 K velmi rozdílným závěrům dochází dva historici, kteří se posledním židovským starším zabývali. H.G. Adler se ve své knize o terezínském táboře o Murmelsteinovi zmiňuje takto: „Co do vnějšího zjevu se podobal nejspíše Falstafovi, byl chytrý, pohotový, povýšený, cynický a lstivý, a svou inteligencí daleko převyšoval všechny své kolegy. Jeho vystupování bylo mrazivě chladné a sebevědomé. Jeho malá, hluboko zapadlá očka byla bez výrazu a měl neproniknutelnou, nepřípustnou a v počítavou povahu. Přesto však podléhal silným emocím, a i když o něm kromě osob z jeho nejužšího okruhu nikdo v táboře neřekl dobré slovo a nebyl mu přičítán žádný dobrý skutek, dokázal být ve vzácných okamžicích naměkko. Tento nadaný muž se však bohužel téměř nikdy tomuto rysu své osobnosti nepoddal a byl stejně tak obáván jako nenáviděn. Židé, za které byl zodpovědný, mu byli zdánlivě lhostejní. Rozkazy SS prováděl přesně a důkladně. Trochu ho omlouvalo, že zřejmě věřil, že pouze chytrostí a poslušností zachrání to, co se ještě dá. Prosby vězňů nevyslyšel, ale zamítal je buď chladně a cynicky, nebo s cholerickým výbuchem vzteku (…) Zdálo se, že Murmelstein je velice dobře obrněn proti soucitu. Pokud se koncem války přece jen občas odvážil za tábor přimluvit, bylo to pod silným tlakem a v doně, kdy se pro tohoto chytrého vyjednavače již značně snížilo riziko. Nikdo v Terezíně neznal Murmelsteinovy názory.“2 Naopak Doron Rabinovici nalezl rozdílný názor historika Z. Lederera, jež se vyjadřuje daleko smířlivěji:“Abychom si vytvořili úsudek o tomto neobyčejném muži, musíme podrobně prozkoumat jeho charakter a okolní prostředí. Takovýto průzkum musí nutně ignorovat běžné pomluvy, jako je obvinění některých vězňů, že Murmelsteinovi bylo přislíbeno, že mu jako odměna za to, že plnil uložená nařízení, bude povolen odjezd do Švýcarska. Materiál předložený při Rahmově soudním procesu, dokazuje, že toto obvinění bylo naprosto nepředložené. Jako muž s rozsáhlým vzděláním a velkými organizačními schopnostmi byl také extrémně ctižádostivý. Byl velice upjatý, a proto dokázal své emoce skrývat a 1 2
Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“..., op. cit. str. 135. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 160-161.
47
kontrolovat. Měl encyklopedickou paměť a jeho deduktivní schopnosti byly ohromující. Němců se bál, ale věděl, že je jeho povinností se jim postavit. Nikdy jim otevřeně neprotiřečil, dokázal však předvídat průběh jejich akcí a najít v nich skulinu. Když tak činil, vystavoval se velikému morálnímu riziku: kdyby bylo některé z jeho chytře vymyšlených schémat selhalo, by musel nést morální odpovědnost a hanbu. Jako student historie si dovedl nalézt příklady, podle kterých dokázal řídit své chování poté, co se stal vůdcem Židů v Terezíně. Je zajisté více než nápadnou shodou, že jeho oblíbenými hrdiny byli Herodes Idumeneus a Josef Flavius. Historie dodnes nedokázala vyřknout konečný verdikt nad jejich životní dráhou, a stejně tak není možno vyřknout konečný verdikt nad chováním Dr. Murmelsteina jako židovského staršího.(…)“1 Je zajímavé, jak protichůdné názory může jedna osoba vzbuzovat. Benjamin Murmelstein navždy zůstane velkým otazníkem v dějinách terezínského koncentračního tábora. Stejně tak, jak je Josef Flavius vnímán v dějinách židovského národa, zůstane i Murmelstein historickou osobou, nad kterou se budou vést nekonečné spory. Sám Murmelstein charakterizoval ve svém spise Flavia takto: „Lpěl na židovství a byl mu věrný, ale byl okouzlen velikostí ideje římského impéria. Jeho rozervaná a obojetná bytost ho proto činí symbolem tragiky židovského osudu.“2Ve chvíli, kdy tyto věty psal, jistě netušil, že jednou v budoucnosti budou charakterizovat i jej samotného.
3. 5 Další významné osobnosti terezínské židovské samosprávy
Terezínskou samosprávou prošlo mnoho dalších osobností, které se o chod ghetta významně přičinili, a proto by neměli být opomíjeni. Jedná se o členy Rady starších, kteří obvykle také měli na starosti jedno či více odvětví židovské samosprávy. Při rozdělování funkcí byla vždy snaha zachovat poměr mezi zástupci ze strany sionistů a ze strany českých Židů a později se objevují také zástupci němečtí a rakouští zástupci. Mnohdy mezi nimi docházelo k názorovým střetům, přesto byl ale hlavní plán, co nejefektivněji spravovat jejich společenství. Velkou osobností, která se bohužel dostává lehce do stínu tří židovských starší, byl ing. Otto Zucker. Narodil se 3. října 1892. Jeho profesí bylo stavební inženýrství a architektura.3 Patřil mezi vynikající stavitele své doby.1 Kromě své stavitelské práce se 1 2 3
Lederer, Zdeněk: Ghetto Theresienstadt, Londýn, 1953, str. 166 – 167. v Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“..., op. cit. str. 131. Murmelstein, Benjamin: Flavius Josephus, Vídeň, 1938, s. 5. v Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“..., op. cit. str. 132. Byl například architektem nájemního domu č. p. 525 v ulici Fr. Křížka na Letné. Viz
48
však velmi aktivně věnoval i životu politickému a velmi významnou měrou zasahoval do politického dění v Československu. Byl členem, a později také místopředsedou Židovské strany,2 která svými myšlenkami navazovala na myšlenky sionistického hnutí z 90. let 19. století. Funkci místopředsedy vykonával až do rozpuštění strany v roce 1938.3Ve své politické práci pokračoval i nadále. Stal se členem sionistického akčního výboru.4 Zucker patřil k sionistickému proudu tehdejšího Československa stejně tak jako Jakob Edelstein. A stejně tak pracoval pro Palestinský úřad v Praze, kde byl ředitelem hospodářského oddělení Palestinského úřadu. Tedy již tam začala spolupráce mezi ním a Jakobem Edelsteinem. Jeho kroky následovaly Edelsteina i na ŽNO. Od konce léta zde pod jeho vedením vznikalo nové oddělení G. O práci, které oddělení G vykonávalo, vědělo je velmi málo lidí. Jeho úkolem bylo vytvořit podklady a plány pro výstavbu ghett v Protektorátu. Místa a stavební plány byly vypracovávány s myšlenkou pracovních táborů. Proto se hledala vhodná místa v blízkosti průmyslových center.5Nakonec však byl vybrán Terezín, který byl nacisty vybrán již od začátku. Spolu s Edelsteinem, který byl v té době již zástupcem předsedy ŽNO, připravoval seznamy, jež obsahovaly jména mužů, kteří by přicházel v úvahu pro práci v Aufbaukommandu. Téměř každý den se proto musel setkávat i s budoucím velitelem tábora v Terezíně SS-Obersturmführerem dr. Siegfriedem Seidlem.6Zucker se tedy již od prvopočátků účastnil budování terezínského ghetta. Do ghetta odjížděl již jako zástupce židovského staršího Jakoba Edelsteina. Do Terezína přijel spolu s dalšími členy nově vzniklé terezínské samosprávy 4. prosince 1941.7 Spojení jeho a Edelsteina ve vedení samosprávy bylo skvělé. Oba se navzájem doplňovali, Edelstein byl praktický politik a Zucker skvělý technik, který lpěl na dodržování pravidel.8 Jejich spolupráce byla narušena až lednu 1943, po jmenování Paula Eppsteina židovským starším. Zucker tehdy přišel o pozici zástupce a svou
1 2
3 4 5 6 7 8
http://langweil.info/index.php/200711295986/Frantiska-Krizka-18.html. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“, Terezínské studie a dokumenty 2000, Institut terezínské iniciativy, 2000, str. 99. Židovská strana patřila v 30. letech ke stranám parlamentním, poprvé byla do tehdejšího Národního shromáždění zvolena v roce 1929. Podruhé v roce 1935, kdy utvořila koalici se Sociální demokracií. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., idem. Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 15. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 218. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 239. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“...,idem. Polák, Josef; Lagus Karel: op. cit. str. 130.
49
pozornost upřel směrem k technickým záležitostem a k péči o mládež.1Po zatčení Edelsteina v říjnu 1943 se Zucker vrátil opět do své původní funkce zástupce. Od té chvíle to byl právě on, kdo v nejvyšším vedení reprezentoval protektorátní Židy.2 V září 1944 byl ing. Otto Zucker odvezen transportem do Osvětimi. Jednalo se o první3 z jedenácti likvidačních táborů na podzim 1944, jimiž bylo odvlečeno a zlikvidována většina osob pracující v čele samosprávy. Zuckerovi bylo řečeno, že transport, s kterým jede, bude pracovní a měl by vybudovat nový tábor. Tímto transportem s ním odjel i vedoucí hospodářského oddělení Karel Schliesser. Jejich zařazení do transportu mělo, díky jejich nepostradatelnosti, vzbudit důvěru v ostatních vězních. Ing. Otto Zucker byl velmi důležitou součástí terezínského ghetta nejen kvůli jeho práci v samosprávě, kterou vykonával velmi zodpovědně. Důležitá je také jeho Terezínská správa, jež je datována k 31. prosinci 1943.4Terezínská zpráva je vlastně prvním zpracováním historie tohoto ghetta, které Zucker pomáhal formovat. Dalším důležitým pramenem o životě v ghettu, který po sobě Zucker zanechal, byly jeho dopis, které posílal do Švýcarska především dr. Fritzi Ullmanovi.5V dopise z 19. října 1942 ohodnotil práci svou a celého vedení takto: „Společně s Jakobem (Edelsteinem) jsme se pustili do vybudování správy a hospodářství našeho společenství. Nebyl to žádný lehký kus práce, myslím, že ale mohu říci, že nebyla zcela bez úspěchu. My všichni jsme připraveni vzít na sebe každou námahu a také největší pracovní břemeno, abychom byli prospěšní celku. Posiluje nás a pomáhá, vidíme-li určité úspěchy.“6 S Jakobem Edelsteinem přijeli do Terezína také JUDr. Leo Janowitz, jenž se stal vedoucím ústředního sekretariátu či MUDr. Erich Munk, kterému jako lékaři bylo přiděleno vedení zdravotního oddělení. Egon Popper se stal vedoucím administrativy a Karel Schliesser, jenž vedl oddělení hospodářské. Všichni tito lidé byli v ghettu od začátku a z ničeho se jim společnými silami podařilo vybudovat systém, který alespoň vzdáleně měl připomínat běžný život člověk. Z Německa společně s Paulem Eppsteinem přijel berlínský vrchní rabín a 1 2 3 4 5
6
Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., op. cit. str. 100. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., op. cit. str. 99. Adler, Hans Günther: Terezín 1941-1945...I., op. cit. str. 239. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., op. cit. str. 97. Fritz Ullmann byl členem protektorátní delegace na XXI. Sionistickém kongresu ve Švýcarsku v roce 1939. Po kongresu se do Protektorátu Čechy a Morava nevrátil. Z Ženevy se po celou dobu války snažil československým Židům pomáhat. Viz Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., op. cit. str. 99. Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“..., op. cit. str. 100.
50
předseda Říšského sdružení Židů v Německu (Reichsverenigung der Juden in Deutschland) dr. Leo Baeck. Po velkých transportech na podzim 1944 se stal 13. prosince 19441 předsedou Rady starších a vedoucím oddělení sociální péče. Přestože bylo Baeckovi již přes sedmdesát let a byl to významný židovský učenec, nebál se vykonávat i fyzickou práci.2 Baeck byl člověk spravedlivý a čestný. Celou dobu se skutečně snažil o skutečné zlepšení podmínek v terezínském ghettu. Dalším významným německým Židem, který se snažil o zlepšení situace, byl dr. Karl Loewenstein. Po svém příchodu do ghetta byl pověřen vedením Ghetto Wache. Po svém sesazení z funkce v červenci 1943 sice už žádnou další funkci nepřijal, ale stejně jako Baeck bojoval proti nešvarům, které se v táboře objevovaly. Jako bývalý důstojník nesnesl hlavně nespravedlnost a podvody. Velmi se tudíž zasadil o to, aby byly příděly potravin rozdělovány spravedlivě.3 Kromě těchto mužů prošlo branami terezínského ghetta mnoho dalších, kteří svou troškou ke správě přispěli. Byli to lidé odvážní, ale také chybující a mnohdy sobečtí. Nelze je však soudit, jelikož se dostali do situace, která v historii lidstva nemá obdoby, a tudíž neexistují žádné parametry, které by nám mohly pomoci zhodnotit jejich práci.
1 2 3
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: op. cit. str. 477. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 366. Bondyová, Ruth: op. cit. str. 345.
51
ZÁVĚR Tato práce se pokusila seznámit s tématikou židovské samosprávy v terezínském ghettu. Popsala její vznik, funkce a historický vývoj, který začal ještě před samotným zprovozněním ghetta. Věnovala se také čelním představitelům a zpracovala jejich životopisy. Právě zpracování životopisů dr. Paula Eppsteina a dr. Benjamina Murmelsteina nebylo jednoduché, jelikož je jen minimum literatury a pramenů, které by věnovaly větší pozornost životům těchto dvou židovských starších před příchodem do terezínského ghetta. V průběhu zpracovávání tohoto tématu vyvstalo mnoho otázek vztahujících se právě k založení a práci židovské samosprávy a k osobnostem ve vedoucích pozicích. Hlavní otázkou je, zda vznik a fungování židovských samospráv, nejen v terezínském ghettu, ale ve všech ostatních zařízeních určených k likvidaci židovského obyvatelstva, bylo dobře či špatně. V souvislosti s židovskou samosprávou se nabízí i otázka mravní. Bylo z hlediska připravovaného osudu židovskému obyvatelstvu nacisty vůbec přijatelné, aby se na naplňování tohoto připravovaného údělu sami někteří Židé podíleli byť v dobré vůli a v dobré víře alespoň trochu svým spoluvězňům osud a život v ghettu ulehčit a dopady nacistického útlaku tak přinejmenším dočasně zmírnit? Na otázku, kde leží taková hranice, kterou už nelze překročit, je velmi obtížné odpovědět. Do jaké míry židovští starší se například zpronevěřili, či naopak nezpronevěřili základním zásadám lidské slušnosti v roli členů vedení samosprávy, a zda opravdu s nacisty kolaborovali, jak například znělo poválečné obvinění posledního terezínského staršího, dr. Benjamina Murmelsteina? Už samotná skutečnost, že byl nakonec tohoto obvinění Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích zproštěn, svědčí o tom, že nepochybně půjde o individuální posouzení každého jednotlivého případu, a těžko lze vyslovit nad jejich rolí v čele ghetta obecný soud. Najít spolehlivou odpověď na tyto otázky není jednoduché a vyžaduje zevrubné zkoumání zmíněného problému alespoň na jednom či dvou konkrétních případech. Je to nejen výzva, ale i zajímavé téma pro další práci.
52
SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY A PRAMENŮ Odborná literatura: ·
Adler, Hans Günther: Terezín 1941-45, Tvář nuceného společenství, Dějiny I., Barrister&Principal, Brno, 2006.
·
Adler, Hans Günther: Terezín 1945-41, Tvář nuceného společenství, Sociologie II., Barrister&Principal, Brno, 2006.
·
Arendtová, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, Mladá fronta, Praha, 1995.
·
Blodig, V.; Chládková, L.; Langhammerová, M.: Místa utrpení a hrdinství. Nacistické represivní zařízení v Terezíně a Litoměřicích, V ráji, Praha, 2003.
·
Bondyová, Ruth: Jakob Edelstein, Sefer, Praha, 2001.
·
Hyndráková, A.; Machatková, R.; Milotová, J.: Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941-1945, Sefer, Praha, 2003.
·
Chládková, Ludmila: Židovský hřbitov v Terezíně, Oswald, 1999.
·
Kárný, Miroslav: „Terezínská zpráva Otto Zuckera“, Terezínské studie a dokumenty 2000, Institut terezínské iniciativy, 2000.
·
Kárný, M.:“Z terezínského kalendária“, Židovská ročenka, ŽNO Praha, 19911992.
·
Pařík, Arno; Marxová, Alice: „Nebylo ti nic fajnšmekrovýho. Rozhovor s terezínským kuchařem Edgarem Krásou“, Roš Chodeš, 5763.
·
Petřík, O.: Mládež v Terezíně 1941 – 1945, Státní židovské muzeum v Praze, Klausova synagoga, duben – říjen 1985.
·
Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer, Praha, 2001.
·
Polák Josef; Lagus Karel: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964.
·
Rabinovici, Doron: „Prvky a následky totální bezmoci“, Terezínské studie a dokumenty 2006, Institut terezínské iniciativy, 2006.
·
http://www.ghetto-theresienstadt.de/pages/e/eppsteinp.htm.
·
http://www.terezin.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=16647&id=136455&p1=2 361. 53
·
http://langweil.info/index.php/200711295986/Frantiska-Krizka-18.html.
Prameny:
·
Dětské časopisy Vedem, Bonaco a Hlas z půdy
·
Křížková, Marie Rút; Kotouč, Krt Jiří; Ornest, Zdeněk: Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí, Aventinum, Praha, 1995.
·
Roubíčková, Eva: Terezínský deník 1941 – 45. Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu, P3K, Praha, 2009.
54