UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky
Šárka Bláhová
Televizní publicista Jindřich Fairaizl Bakalářská práce
Praha 2009
Autor práce: Šárka Bláhová Vedoucí práce: PhDr. Petr Bednařík, PhD. Oponent práce: Datum obhajoby: Hodnocení:
-2-
Bibliografický záznam BLÁHOVÁ, Šárka. Televizní publicista Jindřich Fairaizl. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2009. 80 s. 186 474 znaků. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Petr Bednařík, Ph.D.
Anotace Hlavním cílem této bakalářské práce je připomenout tvorbu televizního publicisty Jindřicha Fairaizla, který se do povědomí diváků Československé televize zapsal hlavně v 60. letech 20. století, kdy do tehdejší televizní publicistiky vnesl zcela nové prvky. Práce se věnuje především Fairaizlovým publicistickým pořadům z 60. let, rozebírá ale i jeho návrat do televizní publicistiky na začátku let devadesátých. V bakalářské práci jsou rovněţ zmíněny Fairaizlovy ţurnalistické začátky a rozhlasová a dramatická tvorba, jíţ se věnoval v období normalizace, kdy nemohl pracovat pro televizi. Kaţdé Fairaizlovo tvůrčí období je konfrontováno s aktuálně probíhajícími historickými událostmi. Hlavní důraz je při tom kladen na dění v médiích.
Annotation The main objective of this bachelor thesis is to remind production of the television publicist Jindřich Fairaizl. Fairaizl was famous mainly in the 1960´s and he put new components into the television publicism. The thesis attends to Fairaizl´s television programmes from the 1960´s and his return to television publicism at the beginning of the 1990´s. In the bachelor thesis there are also Fairaizl´s journalistic starts and his works for radio and theatre mentioned. He wrote some scenarios for radio and stage plays in the normalization era. During this time he did not work for television. Each of his creative periods is confronted with simultaneous historical events. The main emphasis is placed on media events. Klíčová slova Jindřich Fairaizl, televizní publicistika, dokument, Československá televize, 60. léta, normalizace, regulace médií
Keywords Jindřich Fairaizl, television publicism, documentary, Czechoslovak television, the 60´s, normalization era, media regulation
-3-
Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.
Šárka Bláhová
V Praze dne 22. 5. 2009
-4-
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala pamětníkům Jindřicha Fairaizla, jmenovitě Michalu Fairaizlovi, Pavlu Mošnovi, Miroslavu Fojtíkovi a Veronice Palcové za poskytnutí cenných informací, pracovníkům Archivních programových fondů České televize, kteří mi umoţnili přístup k archivním materiálům, a také všem ostatním, kteří se na vzniku této bakalářské práce přímo i nepřímo podíleli.
-5-
Obsah 1. ÚVOD ............................................................................................................................................. - 9 2. CÍL A METODA PRÁCE ............................................................................................................ - 9 3. JINDŘICH FAIRAIZL – POČÁTKY ŢURNALISTICKÉ PRÁCE...................................... - 11 3.1 Z DOLU AŢ DO TELEVIZE ......................................................................................................... - 11 3.2 NOVÁ NADĚJE TELEVIZNÍ TVORBY? ........................................................................................ - 12 4. ČESKOSLOVENSKÁ TELEVIZE V 50. LETECH 20. STOLETÍ A POČÁTKY JEJÍ REGULACE .................................................................................................................................... - 14 4.1 POČÁTEK VYSÍLÁNÍ ................................................................................................................. - 14 4.2 ORGANIZAČNÍ A PROGRAMOVÁ STRUKTURA ČST V 50. LETECH ........................................... - 14 4.3 POČÁTKY STÁTNÍHO DOHLEDU NAD MÉDII ............................................................................. - 16 5. ČESKOSLOVENSKO V 60. LETECH 20. STOLETÍ ............................................................ - 17 5.1 POLITICKÁ SITUACE ................................................................................................................ - 17 5.2 REGULACE MÉDIÍ V 60. LETECH .............................................................................................. - 18 5.3 ŠEDESÁTÁ LÉTA V ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZI ..................................................................... - 19 5.3.1 Programová skladba ČST v 60. letech ............................................................................ - 21 5.3.2 Uvolnění dohledu nad ČST .............................................................................................. - 22 5.3.3 Zrod televizní publicistiky a stěţejní publicistické pořady 60. let ................................... - 25 6. TELEVIZNÍ PUBLICISTIKA JINDŘICHA FAIRAIZLA V 60. LETECH 20. STOLETÍ - 28 6.1 PUBLICISTICKÉ POŘADY JINDŘICHA FAIRAIZLA DO POČÁTKU NORMALIZACE ....................... - 29 6.1.1 Se znamením Ost (1962) .................................................................................................. - 29 6.1.2 Mládí prošlých let (1962) ................................................................................................ - 30 6.1.3 Báječná neděle (1963) ..................................................................................................... - 30 6.1.4 Putování za Eiffelkou (1963) ........................................................................................... - 32 6.1.5 Viděl jsem zelenou (1964) ................................................................................................ - 32 6.1.6 Šest filmů v jednom roce (květen – prosinec 1965) ......................................................... - 33 6.1.7 Šest třetin mimo hru (1966) ............................................................................................. - 37 6.1.8 A taková to byla velká láska (1966) ................................................................................. - 39 6.1.9 Mudrosloví zlého muţe (1966)......................................................................................... - 39 6.1.10 Pět reportáţí pro Československou expedici ................................................................. - 40 6.1.11 Malované děti (1967)..................................................................................................... - 44 6.1.12 Štěstí za šest kříţů (1967) .............................................................................................. - 45 6.1.13 Naděje z levého břehu (1967) ........................................................................................ - 46 -
-6-
6.1.14 Inzerát (1968) ................................................................................................................ - 47 6.1.15 Starci (1969) .................................................................................................................. - 49 6.2 ZPŮSOB PRÁCE A VOLBA TÉMAT ............................................................................................. - 51 6.3 PŘÍNOS POŘADŮ JINDŘICHA FAIRAIZLA Z 60. LET .................................................................. - 53 6.4 VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ......................................................................................................... - 55 7. PRAŢSKÁ TELEVIZNÍ PUBLICISTIKA NA SKLONKU 60. LET .................................... - 57 8. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU V OBDOBÍ NORMALIZACE (1969 - 1989) ..................................................................................................................................... - 59 8.1 DOHLED NAD MÉDII V OBDOBÍ NORMALIZACE ........................................................................ - 61 8.2 OBDOBÍ NORMALIZACE V ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZI ......................................................... - 62 9. ČINNOST JINDŘICHA FAIRAIZLA V LETECH 1970 – 1989 ........................................... - 65 9.1 PŮSOBENÍ V KRÁTKÉM FILMU PRAHA .................................................................................... - 65 9.2 DRAMATICKÁ TVORBA ............................................................................................................ - 66 9.2.1 Hlavně zdraví, přátelé! (1982) ........................................................................................ - 66 9.2.2 Slavný den konání dobrých skutků aneb Doteky času pro dva monology (1986) ............ - 66 9.2.3 Balada o čekání v podzimní trávě (1988) ........................................................................ - 67 9.2.4 Jak to slunce povylejzá (1987) ......................................................................................... - 67 9.3 FAIRAIZL SPISOVATEL ............................................................................................................. - 67 9.3.1 Taxis na nultém kilometru ............................................................................................... - 67 10. NÁVRAT JINDŘICHA FAIRAIZLA DO ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE ................. - 68 10.1 JINDŘICH FAIRAIZL V ČELE ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE (11. 1. – 1. 3. 1990) .................... - 68 10.2 PUBLICISTIKA JINDŘICHA FAIRAIZLA PO ROCE 1989 ............................................................ - 71 10.2.1 Probuzení (1990) ........................................................................................................... - 72 10.2.2 Hovory u mistra Jana (září-říjen 1990)......................................................................... - 72 10.2.3 Na pozvání Svobodné Evropy ........................................................................................ - 73 10.2.4 Mlýn na konci cesty (1990) ............................................................................................ - 73 10.2.5 Kolovratská 4 (1991) ..................................................................................................... - 73 10.2.6 Dcera národa (1991) ..................................................................................................... - 74 10.2.7 Hledání v bílém obdélníku (1991) ................................................................................. - 74 10.2.8 Podoby strachu (1992) .................................................................................................. - 75 10.2.9 Náš člověk v tísni (1993)................................................................................................ - 75 10.2.10 Myšlenky nahlas (1993) ............................................................................................... - 76 10.2.11 Láska aţ za hrob .......................................................................................................... - 76 11. ODCHOD ZE SCÉNY .............................................................................................................. - 76 -
-7-
12. ZÁVĚR ....................................................................................................................................... - 78 13. PŘEHLED POUŢITÉ LITERATURY A ZDROJŮ .............................................................. - 81 13.1 ARCHIVNÍ PRAMENY ............................................................................................................. - 81 13.1.1 Archivní programové fondy České televize.................................................................... - 81 13.1.2 Seznam článků z dobového tisku .................................................................................... - 81 13.2 LITERATURA .......................................................................................................................... - 82 13.3 ON-LINE ZDROJE .................................................................................................................... - 83 14. PŘÍLOHY .................................................................................................................................. - 85 -
-8-
1. Úvod Jindřich Fairaizl – v dnešní době jméno téměř zapomenuté a pro většinu lidí mladší generace uţ úplně neznámé. Televizní publicista, který se v 60. letech 20. Století proslavil nonkonformními dokumentárními pořady a významnou měrou se tak zapsal do československé televizní historie. Bakalářská práce, koncipovaná jako ţivotopisná studie, poodkrývá jeho ţivotní příběh, především je ale zaměřena na jeho působení v Československé televizi, kam Fairaizl nastoupil v jejích počátcích v 50. letech 20. století. Práce si klade za cíl zmapovat vývoj televizní osobnosti i v kontextu historických událostí. Pozornost věnuje třem důleţitým mezníkům v historii Československé televize: jejím počátkům v 50. letech, uvolnění atmosféry v televizní publicistice ve 2. polovině 60. let a období po roce 1989, kdy se Jindřich Fairaizl vrátil na televizní obrazovky mimo jiné ve funkci ústředního ředitele Československé televize. Autorka bakalářské práce neopomíjí zmínit ani období od konce 60. let do revolučního roku 1989, započaté komunistickými prověrkami, kdy měl Jindřich Fairaizl zakázáno točit pořady pro Československou televizi a z této instituce byl „odejit“. Tvůrčí činnosti se ale nevzdal ani v této době a v ţivotopisné studii by tento úsek jeho ţivota neměl chybět. Stěţejním úsekem bakalářské práce je rozbor Fairaizlových publicistických pořadů z let šedesátých, které mu přinesly největší slávu. Posuzovány jsou z hlediska struktury, charakteristických tvůrčích postupů, výběru témat a výpovědní hodnoty. 2. Cíl a metoda práce V úvodu bakalářské práce povaţuji za vhodné zmínit překáţky, se kterými jsem se při jejím vypracovávání potýkala. O ţivotě a tvorbě Jindřicha Fairaizla neexistuje dostatek písemných pramenů. Kromě novinářky Jarmily Cysařové, která ve svých publikacích poměrně obsáhle zpracovala téma historie československé televizní publicistiky, vznik a další fungování Filmového a televizního svazu (FITES) a kompletně i historii Československé televize od jejích počátků do prvních porevolučních let, u nás nenajdeme například publikace, které by se věnovaly jednotlivým televizním osobnostem, konkrétně pak z oblasti televizní publicistiky 60. let v době, kdy došlo k uvolnění společenských poměrů. Jarmila Cysařová se zabývala publicistickými pořady Jindřicha Fairaizla uţ ve své diplomové práci s názvem Publicista Jindřich Fairaizl, která vznikla v roce 1970. V tomtéţ roce napsala Cysařová rigorózní práci věnující se počátkům české televizní publicistiky v 60. letech, která se stala podkladem pro její pozdější rozsáhlejší publikaci Česká televizní publicistika – svědectví 60. let. Ta vyšla -9-
roku 1993. Obě tyto práce se staly cenným zdrojem informací pro mou studii, nicméně se zabývají pouze krátkým obdobím v ţivotě a tvorbě Jindřicha Fairaizla, byť bezesporu tím nejvýznamnějším. V další fázi jsem čerpala z článků, které o J. Fairaizlovi vycházely v dobovém tisku, z rozhovorů, recenzí a nekrologů. V období 70. let, kdy Fairaizl nemohl oficiálně tvořit, umlkl i hlas tisku. Informace o tomto období proto čerpám z výpovědí pamětníků, nejsou podloţeny písemnými prameny. Při rozboru Fairaizlových televizních pořadů jsem u některých z nich vycházela také jen z dobových recenzí a referencí pamětníků. Několik pořadů jsem měla moţnost zhlédnout v Archivních programových fondech ČT, záznam větší části z nich uţ ale neexistuje – z oficiálního archivu byl odstraněn ještě za minulého reţimu, osobní sbírku svých prací uloţenou na Fairaizlově chalupě zničil s největší pravděpodobností sám autor před svou smrtí. Dopodrobna nerozebírám ani Fairaizlovu rozhlasovou tvorbu a působení v Krátkém filmu Praha. Okrajově ale zmiňuji jeho divadelní hry a kniţní tvorbu. Rozborem Fairaizlových pořadů z 90. let se zabývala ve své diplomové práci na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze současná dokumentaristka Veronika Palcová. Práce s názvem Náš člověk v tísni – cyklus dokumentárních filmů Jindřicha Fairaizla (1993) byla ale v roce 2002 zničena v knihovně DAMU při povodni a její kopii uţ autorka nevlastní. Jediným uceleným pokusem o zmapování ţivotní cesty Jindřicha Fairaizla je dokumentární film reţiséra Pavla Křemena Pravda Fairaizlova natočený v roce 2005. Na tomto místě bych chtěla poděkovat za cennou spolupráci všem pamětníkům, kteří mi byli ochotni poskytnout rozhovory a další materiály, které jsem ve své práci vyuţila. Dík patří hlavně „dvorním“ kameramanům Jindřicha Fairaizla - Pavlu Mošnovi a Miroslavu Fojtíkovi, kteří stáli u zrodu jeho nejslavnějších pořadů z 60. let. K ucelenosti práce rovněţ přispěly vzpomínky Fairaizlova staršího syna Michala. Mému pohledu na televizního tvůrce dodaly i pohled z druhé strany – jaký byl v osobním ţivotě, jak se choval mezi těmi, kteří mu byli nejbliţší. Obohacující pro mě bylo i setkání s dokumentaristkou Veronikou Palcovou, která v Jindřichu Fairaizlovi našla učitele a v jeho práci inspiraci pro svou budoucí profesi. Řada informací, které jsou v bakalářské práci uvedeny, byť jsou v pramenech vydávané za fakta, nelze uţ nijak ověřit. Zůstanou zkrátka navţdy jen domněnkami - ať uţ ve vzpomínkách pamětníků, nebo v dobovém tisku. V omezené míře jsem ale i tyto neověřené informace v bakalářské práci zmínila z toho důvodu, ţe se v citovaných pramenech opakovaly.
- 10 -
I přes všechna úskalí, se kterými jsem se během přípravy bakalářské práce potýkala, zůstal její cíl neměnný - zaplnit jednu z řady mezer, která při zaznamenávání československé televizní historie ještě zbyla. 3. Jindřich Fairaizl – počátky ţurnalistické práce 3.1 Z dolu aţ do televize Jindřich Fairaizl se narodil 14. června 1934 v Praze. Jako syn ţivnostníka neměl lehké začátky, přesto se mu podařilo dálkově vystudovat FAMU, stát se elévem v Československém rozhlasu (1951-53) a později v Československé televizi (1953-70).1 Kdyţ mu bylo šestnáct let, zemřel mu otec. Bezstarostné dětství pro něj skončilo, musel převzít péči o mladšího bratra a matku. Po návratu z vojny ztratil i matku. Následovaly další ţivotní rány – po tom, co se seznámil s budoucí manţelkou a narodil se mu první syn, se musel vyrovnat s manţelčinou těţkou nemocí, nakonec i ohroţeným ţivotem syna. Právě tyto události zřejmě stály za houţevnatostí, která byla pro Jindřicha Fairaizla typická, pomohla mu dosáhnout řady úspěchů, ale v závěru moţná přispěla i k jeho pádu.2 Od roku 1946 byl členem Dismanova rozhlasového souboru, kde získal první zkušenosti s vystupováním na veřejnosti, a jako dítě často účinkoval ve filmu i v divadle.3 „Uţ v roce 1947 vystupoval v epizodě ve Studiu Národního divadla v Pagnolově Smraďochu,“ vzpomíná dramaturg Ladislav Daneš. „To byl veselý kluk. Ale potom? Jistěţe není mravné brát ţivot příliš na lehkou váhu. Ale Jindra ho bral aţ příliš váţně. On se jím i sám sebou probolíval.“4 Po jednom a půl roce práce v dole se v roce 1951 dostal do rozhlasu jako elév. Tvrdá ţivotní zkušenost nucené práce ho odnaučila strachu z mocných, přestoţe věděl, ţe před nimi se špatným kádrovým původem můţe těţko obstát. Uţ tehdy cítil, ţe jeho posláním bude boj za pravdu, a tudíţ boj proti oficiální moci.5 V roce 1953 přešel do Československé televize a po dvou letech zde zaloţil dětský pořad Vlaštovka.6 Jeho kolega, televizní publicista Vladimír Branislav, o něm tvrdil: „Kdyţ jsem v padesátých letech nastupoval v rozhlase, Jindra odtud odcházel do televize. Uţ tehdy si ho všichni váţili a povaţovali za velký talent.“7
1
JODAS, Miroslav. Jindřich Fairaizl. Lidová demokracie, roč. 49, č. 245, 21. 10. 1993, s. 9. HAJNÁ, Dita. Scénář a reţie: Jindřich Fairaizl: Od klauna Ferdinanda k Inzerátu. Vlasta., roč. 21, 21. 8. 1968. 3 jaf: Na shledanou příště. Lidové noviny, roč. 6, č. 243, 19. 10. 1993, s. 12. 4 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Fenomén jménem Fairaizl. Televize, roč. 53, č. 11, 22. 11. 1993. 5 kam: Smrt na x-tém kilometru. Dobrý večer, roč. 1, č. 32, 19. 10. 1993, s. 6. 6 BURGET, Arnošt. Odešel Jindřich Fairaizl. In Telegraf, roč. 2, č. 245, 21. 10. 1993, s. 16. 7 KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 54. 2
- 11 -
3.2 Nová naděje televizní tvorby? Jindřich Fairaizl přišel do Československé televize v roce 1953 z rozhlasu, kde dělal Pionýrskou jitřenku. V televizi byl evidován jako devátý stálý zaměstnanec.8 Jeho prvním samostatným televizním počinem bylo zaloţení redakce Vlaštovky, čtrnáctideníku pro děti a mládeţ, v roce 1955. Pracoval na něm jako reţisér, scenárista a moderátor v jedné osobě a při zaměstnání vystudoval FAMU. 9 „(…)Vlastní scénář je nejkratším spojením mezi fakty a uvedením na obrazovku.“ 10 Tím Fairaizl vysvětlil, proč v pořadu Vlaštovka zastával funkce tří osob najednou. Bez tohoto propojení by se Vlaštovka asi nikdy nevysílala.11 Vlaštovka vznikla v dětské redakci se záměrem vytvořit pro děti obdobu Televizních novin. Stal se z ní pestrý a zajímavý čtrnáctideník, neboť se kolem něj vytvořila poměrně široká síť dopisovatelů z řad mladých diváků. Televize se pro mladé stávala inspirací a organizátorem při plnění poţadavků socialistické společnosti (sběr surovin, pěstování tělovýchovy a sportu, rozvíjení dětské tvořivosti).12 Jindřich Fairaizl ve svém magazínu později zavedl i rubriky – zahraniční (zval tam hosty, kteří se vrátili z cest), fejeton a samostatnou rubriku s názvem Z očí do očí. S dětmi diskutoval, co je dobré a co ne, co se děje ve světě kolem nich a co je zajímá. Podobné besedy, a ještě k tomu s dětmi, nebyly v té době vůbec běţné. Panoval totiţ názor, ţe beseda je ţánr rozhlasový. Vysílání pro děti a mládeţ skýtalo Jindřichu Fairaizlovi coby začínajícímu televiznímu tvůrci řadu výhod i nevýhod. Nevýhodou byl vysílací čas – hlavní vysílací čas televize samozřejmě poskytovala pořadům pro dospělé. Nicméně ani tahle nevýhoda neměla za následek sníţenou sledovanost či ztrátu pozornosti ze strany diváků. Na druhou stranu měl Fairaizl v dětském vysílání mnohem větší pole působnosti pro vlastní angaţovanost – mohl nerušeně hledat, experimentovat s dosud neprobádanými moţnostmi, které televize nabízela, aniţ by byl tolik na očích stranické kontrole.13 V prvním roce existence Vlaštovky byl Jindřich Fairaizl jejím jediným redaktorem, pak se stal vedoucím a nakonec hlavním redaktorem Vysílání pro děti a mládeţ. Ačkoli mu mnoho času 8
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´, roč. 1, 28. 8. 1990. s. 1 a 8. JODAS, Miroslav. Jindřich Fairaizl. Lidová demokracie, roč. 49, č. 245, 21. 10. 1993, s. 9. 10 Jindřich Fairaizl pro Filmové a televizní noviny, č. 2, prosinec 1966. In: VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 22. 11 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 19-22. 12 FELDSTEIN, Valter. Televize včera, dnes a zítra. Praha: Orbis, 1964. 224 s. 13 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 22. 9
- 12 -
mimo Vlaštovku nezbývalo, vymohl si na vedení televize ještě moţnost natočit dva filmy ročně. Jeho prvním filmovým pokusem, na kterém se podílel jako reţisér i scenárista, se vysílal v roce 1957 a jmenoval se Bílá místa mizí. Jednalo se o seriál tří půlhodinových dokumentů natočených ve třech malých obcích. Fairaizlovým osobním mottem k tomuto filmu bylo, ţe i ten nejmenší bod na mapě s nejméně známým názvem je domovem lidí a i tam se můţe dít něco zajímavého. Následoval film Matky, který měl premiéru v roce 1959. Vyprávěl příběh staré ţeny, která v Ţamberku patnáct let opatrovala dva hroby – ruského chlapce a dívky, kteří na místě padli před koncem druhé světové války. Stařena dokonce objevila matky obou lidí – jednu na Ukrajině, druhou v Leningradu, a všechny tři se sešly v Ţamberku. Třetím dokumentem, který se Fairaizlovi podařil natočit souběţně s prací ve Vlaštovce, byli Lidé na hranici. Hodinový dokument o lidech, kteří přišli do karlovarského pohraničí z různých koutů země hledat práci a domov. Ve stejném roce pak ještě uvedl Chléb se rodí v ohni, filmovou rekonstrukci příběhu partyzánského lékaře z Bardějova.14 Fairaizl se v 50. letech objevil na obrazovce nejen jako tvůrce, ale také jako herec, a to ve filmech natočených pro kina. Ve Stříbrném větru, který měl premiéru roku 1954 (reţie Václav Krška), ztvárnil postavu studenta, zahrál si ještě ve Svědomí (1948) od reţiséra Jiřího Krejčíka a v Kouzelném míči (1949, reţie Karel Baroch).15 Přestoţe na ţebříčku funkcí v dětské redakci postupoval, nakonec se po jedenácti letech rozhodl odejít do vysílání pro dospělé – do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky.16 Zaměřil se na sociální problematiku a snaţil se ve všech tématech hledat spravedlnost. S takovým přístupem samozřejmě často naráţel u představitelů vládnoucí Komunistické strany Československa.17 Vstupu Jindřicha Fairaizla do televizní publicistiky, dobám jeho největší slávy, jsou věnovány následující kapitoly. Předtím ale povaţuji za důleţité nastínit vývoj Československé televize v 50. a 60. letech na pozadí historických událostí. Zvýšenou pozornost věnuji vývoji její regulace v tomto období, neboť regulace médií ze strany státu ztrpčovala profesní ţivot všem tehdejším tvůrcům, nejen televizním. *** 14
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 23-24. 15 Československá filmová databáze [online]. POMO Media Group, s.r.o., 2001-2009 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW:
. 16 JODAS, Miroslav. Jindřich Fairaizl. Lidová demokracie, roč. 49, č. 245, 21. 10. 1993, s. 9. 17 BURGET, Arnošt. Připomínat, či nepřipomínat? K nedoţitým šedesátinám Jindřicha Fairaizla. Telegraf, roč. 3, č. 14, 16. 6. 1994, s. 11.
- 13 -
4. Československá televize v 50. letech 20. století a počátky její regulace 4.1 Počátek vysílání Československá televize začala experimentálně vysílat 1. května 1953 z Měšťanské besedy v Praze ve Vladislavově ulici. Vysílání mohlo zpočátku přijímat jen prvních 500 majitelů miniaturních televizních obrazovek. Televizní studio Praha doplnila v následujících deseti letech studia v Ostravě (1955), Bratislavě (1956), Brně (1961) a Košicích (1962). Pokrytí celého území republiky zajišťovalo deset hlavních vysílačů, které byly vybudovány ve všech krajích republiky. Uţ během prvních deseti let vysílání mohla televize svým divákům zprostředkovat mnoho významných událostí.18 Aţ do roku 1967 měla televize provizorní pracoviště na několika místech po celé Praze. Technické nedostatky, neustálé poruchy a jiné obtíţe, které doprovázely rozvoj televizního vysílání v jeho počátcích, nezabránily ale, podle vzpomínek bývalých zaměstnanců, stmelování lidí a jejich nadšení do práce. Rozvíjející se program a s ním i delší vysílací čas kladl vyšší nároky nejen na techniku, ale také na schopnosti a obětavost televizních pracovníků. 25. únorem 1954 skončilo období zkušebního vysílání a televizní vysílání bylo prohlášeno za pravidelné. Takto shrnul povahu začínající televize Jan Kučera v knize Setkání s televizí (1964): „Povaha televize je ještě značně mlhavá. Nicméně se snad ukázalo, ţe televize má vyhraněnou osobitost. Nese sice na své tváři mateřská znaménka příbuzných oborů – divadla, filmu i rozhlasu. Ty jí však jen přidávají na půvabné dráţdivosti.“19 4.2 Organizační a programová struktura ČST v 50. letech V prvním desetiletí existence ČST se její organizační struktura upevnila. ČST nejprve fungovala
jako
přímá
součást
rozhlasu,
pak
jako
samostatná
instituce
řízená
Československým výborem pro rozhlas a televizi. Od 1. října 1959 se rozhlas a televize staly samostatnými úředními organizacemi podřízenými vládě, a tím automaticky i přímo ÚV KSČ.20 První stálí zaměstnanci přišli do ČST z rozhlasu. Reţiséři, kameramané i herci z filmu a divadla vypomáhali externě v literárně dramatické redakci a později ve Vysílání pro děti a mládeţ. Televize se do stálého úvazku snaţila získat mladé lidi z filmové a divadelní fakulty 18
10 let Československé televize: Informační broţura. Praha: Čs. televize, 1963. s. 8. KUČERA, Jan. Setkání s televizí. 1. vyd. Praha: Orbis, 1964. 205 s. 20 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. s. 16. 19
- 14 -
Akademie múzických umění. Členství v KSČ nebylo v téhle době ještě podmínkou práce v televizi, neboť televize měla personální nouzi. K politickým prověrkám došlo aţ o něco později, a to v roce 1958. Doklady o přesném počtu lidí, kteří byli prověrkami postiţeni, jsou ale nedostatečné.21 V květnu 1960 vydal ÚV KSČ usnesení „O stavu a úkolech Čs. televize a jejích vztazích k ostatním kulturním institucím“, kterým zhodnotil dosavadní činnost televize a zároveň stanovil její postavení a vztah k ostatním kulturním institucím.22 V roce 1961 dosáhl počet televizních koncesionářů jednoho milionu a zvětšil se i rozsah programu. Televize vysílala 60 hodin týdně a její program se rozdělil do tří základních sloţek: politicko-zpravodajský program měl na vysílání největší podíl (přes 40 %). Spadala sem hlavní redakce Televizních novin, politického vysílání a tělovýchovy a brannosti. Umělecký program se také členil na další útvary. Literárně-dramatické vysílání vysílalo jak převzatá divadelní představení a inscenace, tak svá vlastní. Televize tak dokázala, ţe umění nedokáţe jen zprostředkovávat, ale i sama vytvářet. Podobně na tom byla televize i s hudebně-dramatickým vysíláním. Další kategorií spadající do uměleckého programu bylo vytváření humoristických a zábavných pořadů – ty uţ tehdy patřily mezi divácky nejvyhledávanější. Patřilo sem i uvádění českých a zahraničních filmů. Třetí základní programovou sloţku televizního vysílání tvořil od 50. let Program pro děti a mládeţ. Tento program uţ od svých počátků nabízel bohatý výběr pořadů rozdělených podle věkových skupin nejmladších diváků. Mladší děti mohly sledovat cyklus Jiskra, pro starší byl určen Fairaizlův magazín Vlaštovka, který patřil k nejúspěšnějším televizním pořadům vůbec. Oblíbily se ho nejen děti, ale i jejich rodiče, a získal si tak i mnoţství dopisovatelů z celé republiky. Dospívající měli moţnost sledovat Zvědavou kameru nebo její bratislavskou obdobu Mladýma očima. Kromě tří hlavních programových sloţek existovala ještě Televizní a filmová tvorba, která s ostatními spolupracovala a natáčela některé pořady jako televizní filmy. Pořady se tak mohly reprizovat a nahrazovalo se jimi ţivé vysílání, kdyţ bylo potřeba. Od roku 1961 se Čs. televize začala s úspěchem zúčastňovat i mezinárodních televizních festivalů. Získala ocenění na festivalech v Montreaux, Monte Carlu nebo Alexandrii.
21
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. s. 22. 22 10 let Československé televize: Informační broţura. Praha: Čs. televize, 1963. s. 9.
- 15 -
Na tvorbě televizního programu se významnou měrou podílela vedle praţského studia i studia v Bratislavě, Ostravě, Brně a Košicích.23 4.3 Počátky státního dohledu nad médii Ve stejném roce, kdy začala ČST experimentálně vysílat, zřídila československá vláda Úřad státního tiskového dohledu, od roku 1954 nazývaný Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). HSTD spadala organizačně pod ministerstvo vnitra. Legální součástí státní správy se HSTD stala aţ po vydání tiskového zákona v říjnu 1966, kdy ji nahradila Ústřední publikační správa (ÚPS).24 Televize představovala pro cenzory zcela novou oblast. Jedním z prvních zásahů HSTD do programu nového média se týkal střihového záznamu „Prvních májů“, který připravilo Televizní studio Praha na 27. duben 1954. Cenzorům se nelíbil záběr, na němţ kamera dlouho zabírala tři osoby stojící na tribuně Mausolea v Moskvě – byli to Stalin, Malenkov a zrádce Berija. „Obecný zájem“ byl vyjádřen uţ v rozdílné charakteristice soudruh versus zrádce. Tento záběr cenzoři vystřihli a poprvé tak triumfovali nad ministerstvem kultury, které film uţ před tím schválilo a nenašlo na něm nic závadného. HSTD se později dostala do konfliktu s ústředním výborem KSČ ještě několikrát. Během prvních dvou let existence cenzurního orgánu ale byla HSTD komunistické straně bezvýhradně podřízena. HSTD si začala svou pozici upevňovat aţ později, kdyţ se pro KSČ stala nepostradatelnou oporou a cítila se být pod ochranou ministerstva vnitra.25 Roku 1958 uţ sami televizní pracovníci televize nahlíţeli na „svou“ instituci jako na významného pomocníka komunistické propagandy a tvůrce kulturní revoluce. Tyto závěry vyvodila v lednu 1958 celostátní konference pracovníků Čs. rozhlasu a televize: „Přes všechny subjektivní nedostatky a objektivní potíţe stala se u nás televize vedle rozhlasu zvláště významným prostředkem masové propagandy a výchovy, nejen jako sdělovací prostředek, ale i jako nové svébytné umění, mocně působící novými výrazovými prostředky na myšlení statisíců lidí.“26
23
10 let Československé televize: Informační broţura. Praha: Čs. televize, 1963. s. 9-14. FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 51. 25 TOMÁŠEK, Dušan. Pozor cenzurováno! aneb Ze ţivota soudruţky cenzury. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Ministerstva vnitra České republiky, 1994. ISBN 80-85821-16-8. s. 30-31. 26 Celostátní konference pracovníků rozhlasu a televize 1958, Archiv ČT. In FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 39. 24
- 16 -
Sdělovací prostředky včetně rozhlasu a televize měly na konci 50. let plnit (podle tohoto dokumentu) dvě hlavní úlohy: „bojovat za světový mír a napomáhat dovršení výstavby socialismu v naší vlasti.“ Kromě toho měla televize jako silný ideologický nástroj obhajovat vlastní ideologii před nepřátelskými ideologiemi přicházejícími zvenčí a také stupňovat boj proti zbytku domácí opozice. To odráţel poţadavek „bojovat za zvýšení socialistického uvědomění širokých lidových mas, proti přeţitkům burţoazní ideologie, hlavně proti všem projevům revizionismu jako hlavnímu nebezpečí, bojovat za odstranění zbytků dogmatismu v naší propagandě.“ Od televizních pracovníků se tedy očekávalo, ţe budou dodrţovat zásadu „bojovnosti, ofenzívnosti, aktuálnosti, operativnosti, účinnosti, přesvědčivosti a přitaţlivosti.“ Znamenalo to pro ně postavit se do předních řad pomyslné barikády. KSČ nepřisuzovala rozhlasu a televizi jen postavení hlasatele stranické doktríny, ale také organizátora socialistické výstavby průmyslu a zemědělství a rozvíjení iniciativy pracujících. Audiovizuální média měla zvýšit účinnost propagace marxismu-leninismu, vychovávat masy k porozumění úkolům výstavby a zvýšit vliv na upevnění socialistické morálky i výchovu mládeţe.27 5. Československo v 60. letech 20. století 5.1 Politická situace Na počátku 60. let se političtí představitelé snaţili vyřešit hospodářské potíţe po krachu třetí pětiletky, coţ mělo za následek liberalizační opatření ve všech oblastech veřejného ţivota. Došlo k uvolnění politických poměrů, omezena byla cenzura nových literárních děl, televizní publicistika se mohla věnovat oţehavým tématům, včetně politických. Najít nové cesty společenského vývoje se snaţil uţ i IV. sjezd spisovatelů v červnu 1967. KSČ se ale sjezdem cítila ohroţena, proto proti němu tvrdě zasáhla. „Obrodný proces v KSČ a ve společnosti pokračoval v lednu 1968, kdy se změnilo rozdělení moci ve státě – pozice prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ byly obsazeny dvěma osobami. Od roku 1957 obě tyto funkce zastával Antonín Novotný. Začátkem roku 1968 byl ale do funkce generálního tajemníka strany jmenován Alexander Dubček. V březnu pak došlo i k výměně prezidenta – novým prezidentem se stal generál Ludvík Svoboda. Počátkem dubna 1968 přijal ústřední výbor KSČ tzv. „Akční program“, který fakticky odstartoval reformní období známé jako „praţské jaro“.28 27
FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 39-40. 28 BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. 9. vyd. Litomyšl, Praha: Ladislav Horáček - Paseka, 2003. ISBN 807185-606-1. s. 283.
- 17 -
Akční program přinesl změny jak ekonomické a politické, tak i společenské a s nimi i první kroky ke zrušení cenzury. O zrušení předběţné cenzury můţeme ale mluvit uţ v březnu 1968, kdy došlo k informační explozi a do popředí se dostala dosud tabuizovaná témata. Média začala například kritizovat reţim Antonína Novotného a politické procesy v 50. letech. Legislativně byla cenzura zrušena aţ v červnu 1968. V červenci 1968 se ve Varšavě sešli hlavní představitelé komunistických států – ti poslali do Prahy dopis, v němţ vyjádřili svou nespokojenost s politickým vývojem v Československu a vyslovili podezření, ţe situace přerůstá v kontrarevoluci. Demokratický proces byl zastaven odjezdem československé vlády a představitelů KSČ do Moskvy po okupaci ČSSR vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Československá vláda v Moskvě před sovětskými poţadavky de facto kapitulovala. Političtí představitelé začali pod tlakem Moskvy omezovat stávající svobody, do tisku se opět začala vkrádat cenzura. K návratu nedemokratických poměrů před praţské jaro přispěla v dubnu 1969 i vynucená rezignace Alexandera Dubčeka. Ve funkci prvního tajemníka ho vystřídal Gustáv Husák.29 5.2 Regulace médií v 60. letech Kontrola médií byla jasně stanovena nařízením vlády z prosince 1966. Cenzura měla zasahovat „všechny informace, jejichţ obsah byl zaměřen proti politické a ideové linii státu“ a „jejichţ obsahem by byly prokazatelně poškozeny celospolečenské zájmy, zabezpečované ústředními státními a celospolečenskými orgány.“ Cenzura měla také omezovat skutečnosti, „jeţ nesměly být zveřejňovány v obecném zájmu.“ Obecný zájem nebyl zcela jednoznačně definovaný pojem, umoţňoval proto cenzorům různou interpretaci a díky tomu byl často zneuţíván.30 Na počátku 60. let se přístup cenzorů k různým druhům médií různil. Podle teze přijaté na XII. sjezdu KSČ v roce 1962 nebyl další pokrok moţný bez kritiky chyb a veřejné polemiky. Televizi bylo nutné věnovat „zvýšenou pozornost“. Kromě toho přijala HSTD na začátku roku 1962 nové směrnice pro kontrolu ČST. Nekompromisní cenzura se uplatňovala vůči aktuální publicistice nejen v tisku, ale i v rozhlase a televizi, postupně ale docházelo k jejímu uvolňování. Ve vysílání ČST tak mohli diváci vidět pořady, které uţ se nebály klást palčivé otázky. Všechny tyto pořady měly jedno
29
BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. 9. vyd. Litomyšl, Praha: Ladislav Horáček - Paseka, 2003. ISBN 807185-606-1. s. 283-284. 30 HOPPE, Jiří. Praţské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Brno: Doplněk, 2004. ISBN 80-7285-039-3 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), 80-7239-162-3 (Doplněk). s. 9.
- 18 -
společné – od kritiky individuálních případů přecházely v kritiku celospolečenských poměrů v zemi.31 Cenzura byla legalizována po čtrnácti letech své existence, a to zákonem č. 81/1966 Sb. „O periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích“, který vyšel 25. října 1966. V roce 1967 nahradila Hlavní správu tiskového dohledu Ústřední publikační správa. Ta měla za úkol kontrolovat informace, které by mohly poškodit celospolečenské zájmy. Taková formulace dala cenzuře prakticky volné ruce. Uvolňování cenzury podpořil aţ nástup Alexandera Dubčeka do čela strany v lednu 1968. Odstartoval tak demokratizační proces známý jako praţské jaro. 24. ledna 1968 upozornil televizní publicista Jiří Lederer ve Filmových a televizních novinách, ţe televize uţ nepatří jedné
straně,
ţe
(…)
„patří
všem,
celé
společnosti,
všem
vrstvám,
všem
organizacím.“ Lederer navrhoval, aby se televize odklonila od dosavadní jednotné linie a začala slouţit objektivnímu informování veřejnosti. V březnu 1968 se dokonce uţ dalo mluvit o existenci nezávislého veřejného mínění.32 5.3 Šedesátá léta v Československé televizi Postavení televize a s ním i její funkce se oproti jejím počátkům změnily v letech 1958-63. Z technické novinky 50. let se na začátku let šedesátých stal důleţitý prostředek propagandy a ideologického boje. Vládnoucí strana vyvíjela na televizi tlak, aby plnila ideologické cíle.33 Novou pozici Československé televize oficiálně dokladoval dokument z roku 1960, který na další léta určil její úkoly a působení. Usnesení ÚV KSČ O stavu a nových úkolech Československé televize z 24. května 1960 označilo televizi za jeden z nejdůleţitějších nástrojů masového šíření komunistické ideologie. Tímto dokumentem KSČ oficiálně přijala televizi jako prostředek masové komunikace a jako nositele stranické ideologie. Vydáním Usnesení skončilo pro televizi počáteční období relativní volnosti (první omezení ale bylo moţné pozorovat uţ v roce 1958) a nastalo období pamětníky charakterizované jako „direktivní řízení televizního programu“. Mezi zaměstnanci televize se objevili „dohlíţitelé“, kteří zajišťovali přesné plnění stranických pokynů, a televize procházela častými personálními změnami. Jedním z předpokladů práce televize bylo důsledné dodrţování její stranickosti. 31
FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 52-53. 32 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Muţ, který tu chybí: Český novinář Jiří Lederer 1922-1983. 1. vyd. Praha: Radioservis, 2006. ISBN 80-86212-50-5. s. 40-41. 33 FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 53.
- 19 -
Tomu napomáhalo i kaţdoroční vypracování tzv. Ideového plánu programu, který se týkal technických i obsahových stránek a především prosazování stranické ideologie v televizním vysílání. „Rostoucí politická aktivita staví náročnější a zodpovědnější úkoly. Je ţádoucí, aby televize usilovala v duchu tvůrčí leninské strany uvědoměleji o pravdivost, pohotovost a aktivitu, správně, ţivě a citlivě reagovala na otázky, kterými ţije naše socialistická společnost. To vyţaduje ve všech sloţkách vysokou úroveň ideovou, uměleckou i odbornou a stálou pozornost k nejzávaţnějším ideologickým úkolům.“34 Z dostupných dokumentů je patrné, ţe v prvních letech po vydání Usnesení nebylo vedení KSČ s jeho plněním zcela spokojeno. Taková selhání byla nejčastěji zdůvodňována „špatnou ideovou úrovní pracovníků“. Svou roli tu sehrály i provizorní materiální a technické podmínky. Při nízké kvalitě pokrytí vyvstával i problém ideologického působení zahraničních televizí.35 Po XIII. sjezdu KSČ (v roce 1964) a celkovém uvolnění atmosféry uţ televize neslouţila jen k propagaci ekonomických reforem, ale mohla začít i kriticky uvaţovat a pojmenovávat jiné problémy. Tabuizovaná témata se od roku 1963 objevovala především v publicistice, inscenacích, dokumentech a reportáţích. Mezi významné pořady, které se nebály kritiky, patřily například Mohu do toho mluvit (brněnské studio), Ostravské vteřiny nebo Negordický uzel (ostravské studio). O uvolnění cenzury svědčilo i vysílání cyklu diskusních pořadů Věc veřejná (na jaře 1967 byl tento pořad zastaven, protoţe v něm proběhla diskuse o emigraci). Věc veřejnou zařadila ČST do hlavního vysílacího času – stala se divácky velmi oblíbenou, protoţe přinášela aktuální témata (mezi nimi například téma Akčního programu KSČ v roce 1968), vztah Čechů a Slováků, postavení ţen ve společnosti atd.). Následující pořady jsou z roku 1968. Palčivým otázkám ve společnosti věnoval pozornost také pořad Sondy Jiřího Kantůrka nebo improvizovaný diskusní pořad Mezi námi, zajímaví lidé v rozhovoru i sporu, jehoţ autorem byl Vladimír Tosek. O tématu samotného televizního vysílání a zejména o publicistice
34
FELDSTEIN, Valter. Televize včera, dnes a zítra. Praha: Orbis, 1964. 224 s. FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 41-43. 35
- 20 -
debatoval pořad Kam spějeme? reţiséra Karla Pecha.
Ředitel ČST Jiří Pelikán v něm
vyjadřoval své názory na svobodu projevu a novinářskou etiku.36 Jindřich Fairaizl si v roce 1965 vysvětloval přerod televizní publicistiky na pořady vyjadřující kritický názor takto: „Byla léta, kdy se úroveň práce celé televize hodnotila výsledky uměleckého programu. Ve veřejnosti, u kritiky i uvnitř televize. V tomto období byla publicistika degradována na víceméně nápadité ilustrování tezí bez valných ambicí. Po XX. A XXII. Sjezdu KSSS však vznikla i u nás přímo ve společnosti potřeba hodnotit mnohé jevy kriticky – vznikla, řekl bych, potřeba angaţované a bystře reagující publicistiky. I v televizi ovšem, programy toho druhu začali vytvářet lidé, kteří měli vlastní zkušenosti pouze z onoho ilustrování. Učili se dělat publicistiku v neprobádaných sférách myšlenkově náročných témat a současně v dosud nevyzkoušených oblastech formy. Zde tkví podstata mnohých nezdarů.37 Dopad televize na veřejné dění se postupně zvyšoval. Reţisér František Filip v roce 1967 uvaţoval nad tím, jestli by se televize dál měla drţet v roli kritika společenských poměrů: (…) „Televize je nejmocnější, ale současně nejnebezpečnější zbraní. A je otázka, co působí větší škodu. Zda uspávající myšlení, neprovokující a lhostejný pořad, anebo pořad, který provokuje a způsobí hádky.“ (…) Televize má poprvé v dějinách takové zvláštní postavení. Má totiţ moc, kterou ţádná organizace předtím neměla a nemohla mít, a proto je tak výlučně choulostivá na vedení, řízení, naplňování programu.“38 5.3.1 Programová skladba ČST v 60. letech Vnitřní organizace televize zaznamenala proměnu na počátku 60. let – dosavadní redakce byly sdruţeny pod tři hlavní programy: 1) politicko-zpravodajský (obsahoval redakci politického zpravodajství, Televizních novin a tělesné výchovy a brannosti), 2) umělecký program a 3) program pro děti a mládeţ. Ústřední ředitel ČST Adolf Hradecký rozhodl v roce 1962 o zřízení celostátního programového ústředí, které by koordinovalo spolupráci jednotlivých televizních studií. Kolegium ústředního ředitele se tak rozšířilo o hlavního redaktora programu, vedoucího filmového vysílání a vedoucího mezinárodních styků. Filmové pořady populárně-naučné a dokumentární byly z filmového vysílání vyčleněny do
36
ŠEVČÍKOVÁ, Tereza. Rok 1968 v médiích. Brno, 2008. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí bakalářské práce Milan Valach. s. 13-14. 37 HAVLÍČEK, Dušan. Televize a ţivot kolem nás. Kulturní tvorba, roč. 3, č. 1/1965, s. 1. 38 VÝBORNÝ, Ota. Přípravy na slavné výročí. Československá televize, roč. 3, č. 12/1967. s. 3.
- 21 -
politicko-zpravodajského vysílání. Významným podnětem pro ţivot ČST byla i výměna na postu ústředního ředitele – v roce 1963 vystřídal Adolfa Hradeckého Jiří Pelikán.39 Nové prvky do vysílání v letech 1960-63 přineslo Usnesení O stavu a nových úkolech Československé televize z května 1960. V programové sféře měla televize pohotově „odpovídat na nejsloţitější otázky a problémy ţivota“, zvyšovat účinnost zpravodajských pořadů, vychovávat diváky z hlediska potřeb ekonomiky a rozšiřovat mimoškolní výuku pracujících. Zlepšení byla poţadována i v umělecké oblasti – ať uţ to byly zábavné pořady, snaha o zvýšení ideovosti inscenací nebo rozšíření vlastní filmové tvorby. Objevil se také poţadavek „lidovosti“ – to znamenalo, ţe se na obrazovku kromě významných umělců měly prosazovat i „talenty z lidu“. I to bylo jedním z bodů jak přilákat nové diváky. Zvýšit se měl také počet pořadů pro děti a mládeţ a zavedeno mělo být pravidelné vysílání pro školy.40 Na podzim 1967 vypracovala celozávodní organizace KSČ „Program stranické práce v ČST“, v němţ se odvolávala na jednání ÚV KSČ ze září 1967. V této době sílil tlak moci i dočasně tlumený odpor tvůrců. Účelová publikace 20 let Československé televize – Cesta k divákovi Vladimíra Strasmajera zhodnotila prvních 15 let vývoje ČST: „Po celou dobu existence a vývoje věnovala strana televizi pozornost. Bez pomoci stranických a státních orgánů bylo by nemyslitelné překlenout úskalí začátků a narůstajících nároků. Počátkem šedesátých let existoval jako výsledek spojeného úsilí jedinečný prostředek informace a agitace, zprostředkovatel uměleckých hodnot. Vytváří se ucelený názor na funkci televize.“41 5.3.2 Uvolnění dohledu nad ČST Uţ před neoficiálním zrušením cenzury - 4. března 1968 – začala televize vysílat studiové diskuse, reportáţe, inscenace a přímé přenosy shromáţdění a debat. Publicisté se odváţili ke kritice poměrů v republice v posledních dvaceti letech. Televize se pomalu stávala centrem diskuse a reformních snah. 3. května 1968 byla podepsána dohoda mezi ČST a ÚPS o zrušení tiskového dohledu nad Televizními novinami – plná zodpovědnost za odvysílané materiály tak přešla na šéfredaktora.
39
KÖPPLOVÁ, Barbara, et al. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. s. 217. 40 FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 62. 41 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. s. 30.
- 22 -
Cenzura byla oficiálně zrušena zákonem č. 84/1968 Sb. z června 1968. Po srpnu 1968 byla kontrola sdělovacích prostředků postupně obnovována v několika legislativních krocích. Na konci dubna převzali představitelé ČST u příleţitosti 15. výročí vzniku televize z rukou prezidenta Ludvíka Svobody Řád práce. Televize byla oceněna jako „významná a neodmyslitelná součást politického a kulturního ţivota, rozšiřující politický i kulturní rozhled diváků a jako pohotový informátor a účinný organizátor.“ Další ocenění se týkala propagace výsledků práce celé společnosti a výzev televize k občanské angaţovanosti. Ocenění bylo uděleno i ústřednímu řediteli ČST Jiřímu Pelikánovi.42 Na politické změny reagovala televize změnami v programovém schématu. Na přibliţně stejných hodnotách se v letech 1962 aţ 1968 drţelo zpravodajství. V roce 1965 můţeme zaznamenat výrazný nárůst vzdělávacích pořadů oproti roku 1962 – vzdělávací pořady pro děti i dospělé se v tomto roce staly druhým nejvysílanějším typem pořadu. Pro květen 1968 byl charakteristický boom publicistických pořadů, stejně tak jejich pokles v listopadu téhoţ roku. Koncem roku 1968 byly zastaveny všechny publicistické pořady, které reagovaly na aktuální dění. V květnu 1968 se na úkor publicistiky sníţila časová dotace dokumentů a mnoţství pořadů pro děti. Mnoţství vysílané hrané tvorby zůstávalo ve zkoumaném období stejné. Důleţitým faktem je také to, ţe v listopadu 1968 došlo ke sníţení počtu vysílacích hodin o cca 12 hodin týdně (vyslalo se 3krát týdně dopoledne oproti původním pěti dnům). Nejvíce se to projevilo na omezení hrané tvorby, omezily se i zábavné pořady. Publicistika byla omezena především tematicky. Naopak dokumenty, pořady pro děti a vzdělávací pořady zaznamenaly růst. V listopadu 1968 se programové schéma ČST vrátilo svým způsobem do poměrů podobných roku 1965. Květen 1968 lze vnímat jako přechodné vychýlení ustálených poměrů mezi jednotlivými druhy vysílání.43
42
FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 132. 43 FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 148-149. Původní zdroj údajů v práci neuveden.
- 23 -
Tabulka 1 – Časová dotace jednotlivých typů pořadů v jednom týdnu v letech 1962-68 typ pořadu zpravodajství publicistika dokument hraná tvorba sport pro děti vzdělávání zábava hudba
1962 480 20 60 760 180 585 375 330 170
1965 415 70 215 800 230 460 515 80 100
1968/5 455 350 105 810 460 290 390 300 130
1968/11 455 240 205 580 240 455 460 180 105
Graf 1 - Časová dotace jednotlivých typů pořadů v jednom týdnu v letech 1962-68
počet minut/týden
zpravodajství publicistika dokument hraná tvorba sport pro děti vzdělávání 1962
1965
1968/5
1968/11
zábava hudba
rok
Ve středu dění v letech 1964-1968 jednoznačně stála televizní publicistika. I tento ţánr procházel vývojem, kterému se budu věnovat v následující kapitole. Objevily se ale i kritické hlasy proti publicistice z řad diváků. Diváci si stěţovali na příliš politických a diskusních témat a také na to, ţe před kamerou vystupuje většinou jen inteligence a zapomíná se na názory dělníků.44 „Od lednových událostí se před kamerou ještě neobjevil dělník, aby mohl otevřeně říct svůj názor na současný obrodný proces. (…) Krátce a dobře, naše televize je přesvědčena, ţe manuelně pracující člověk by před kamerou neobstál.“45 Změna organizační struktury Československé televize v letech 1968-1970 přinesla i přehodnocení ideologického zaměření televizních pořadů. Po roce 1970, kdy byl odmítnut Akční program nových praktických opatření v rámci televize, uţ televize nebyla chápána primárně jako instituce kulturní, ale jako nástroj politického vedení státu. Mnozí redaktoři, 44
FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. s. 158. 45 Dopis diváka z roku 1968, Archiv ČT. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 25.
- 24 -
mezi nimi i Jindřich Fairaizl, byli kvůli účasti na protisovětském vysílání ČST v srpnu 1968 nuceni svá místa opustit. Na základě pozdějšího šetření komise pro prověrky členů KSČ odešlo v roce 1970 z Televizního studia Praha 225 lidí a v letech 1971 aţ 1972 proběhla kádrová výměna pracovníků ČST ve dvou etapách.46 5.3.3 Zrod televizní publicistiky a stěžejní publicistické pořady 60. let Počátky československé televizní publicistiky datujeme do konce 50. a do začátku 60. let. Ještě počátkem roku 1962 však v televizní publicistice a dokumentaristice nebylo řečeno první výrazné slovo. Doposud neexistovala publicistická reportáţ, ani dokument, problémové interview, beseda či polemika jako soustavné linie televizního programu. Do tohoto roku ale bylo moţné najít zárodky publicistiky v jiných oblastech tvorby.47 Jarmila Cysařová ve své publikaci Česká televizní publicistika – Svědectví 60. let hledá hned v úvodu definici pojmu publicistika. Vyuţívá pojmosloví Slovníku jazyka českého prof. Pavla Váši a dr. Františka Trávníčka: PUBLICISTA = novinář, politický spisovatel; PUBLICISTIKA = novinářství, politické spisovatelství. Publicistika podle rozvinuté definice výše uvedených autorů „funkčně vyuţívá tvárných prostředků vlastních umělecké tvorbě pro větší sdělnost a působivost faktů.“ Jedná se o „veřejnou a veřejně provozovanou činnost, jejímţ cílem je ovlivňování myšlení lidí a jejich názorů tak, aby vznikalo veřejné mínění, a aby lidé na základě tohoto ovlivňování určitým způsobem jednali v oblasti veřejného ţivota.“ Cysařová ve své publikaci dále vyjmenovává základní povinnosti publicisty, které jsou důleţité i pro tuto práci. Patří mezi ně: -
ctít fakta,
-
postihovat základní trendy doby,
-
nastavovat době zrcadlo,
-
bojovat proti stereotypům myšlení i konání,
-
pojmenovávat egoismus, zpátečnictví, pokrytectví, protekcionářství,
-
svým stanoviskem akcentovat budoucnost,
46
ČESÁLKOVÁ, Lucie. Pan učitel televize: Hra vs. disciplína v raném vysílání pro školy ČSTV 1958-69. Brno, 2006. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Petr Szczepanik. s. 70. 47 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 7-9.
- 25 -
-
pomáhat nekompromisní, adresnou kritikou a vyzdviţením pozitivních sil v člověku, v jeho vztahu k druhým, k práci, ke společnosti, upevňovat pro apercepci diváků srozumitelným televizním jazykem povědomí nezbytnosti humanistického étosu.48
Televizní publicistika započala svou dlouhou cestu především v ostravském studiu a v praţském Vysílání pro děti a mládeţ. Zde pod vedením Vladimíra Kováříka pracoval i Jindřich Fairaizl. Od poloviny 50. let tvořil v rámci dětské redakce magazín pro děti – Vlaštovku. Fairaizl od začátku platil za tvůrce, který se odmítal podřídit polopravdám a lţím. V dětském magazínu si s dětmi kromě jiných ţánrů povídal Z očí do očí o tom, co je dobré a co špatné, co je pravda a co přetvářka. V roce 1964 pak přešel z Vysílání pro děti a mládeţ do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. Ve svých filmech se snaţil pronikat pod povrch jevů, signalizoval etické a morální choroby společnosti. Společenskou potřebu angaţované publicistiky prokázaly televizní Haló noviny, jejichţ první číslo vyšlo v roce 1962. Scénář vytvářel Vlastimil Vávra, reţíroval je Jaromír Vašta. Pořad byl ale zakázán pro příliš kritický pohled na současné jevy. Televizní publicistika začala v této době svými vlastními prostředky navazovat kontakty s diváky. Nabyla dojmu, ţe musí pravdivě referovat o ţivotě, a tím ho i zpětně ovlivňovat a podporovat občanskou aktivitu. Publicistice se od konce 50. let dařilo v Ostravě – tým reportérů, do nějţ patřili Jan Neuls, František Mudra, Pravoslav Flak, Jiří Vroţina, Jaromír Zaoral a další, připravoval reportáţe o všedním ţivotě lidí v Severomoravském kraji s názvem Ostravské vteřiny. Ohniskem střetu na krajské i celostátní úrovni se pak stal cyklus Negordický uzel publicistů Jiřího Vroţiny a Milana Vilíma, kteří pátrali po příčinách jevů v hospodářské i ekologické sféře. Brněnské studio vysílalo v přímém přenosu polemiku Mohu do toho mluvit?, kterou moderoval Josef Křivánek. Diskusní pořad, ve kterém přítomní diskutovali s představiteli veřejného ţivota se vysílal dva roky – v letech 1963-1964.49 Stejně jako Jindřich Fairaizl byl v praţském studiu průbojný tým mládeţnické Zvědavé kamery. Pořad vedl Miloš Volf, šéfredaktorem byl Vladimír Branislav. Jedna z reportáţí Zvědavé kamery získala ocenění na mezinárodních festivalech. Jmenovala se Tajemství Černého jezera - reportéři prozkoumávali dno jezera, aby našli dokumenty, které tam nacisté vhodili při útěku na konci druhé světové války. Po sedmnácti letech vyšlo najevo, ţe 48
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 7-8. 49 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. s. 40-41.
- 26 -
dokumenty nalezené reportéry Zvědavé kamery na dně jezera byly podvrhem, který tam nastraţil odbor ministerstva vnitra zabývající se dezinformacemi. Zneuţil tak popularitu televizního pořadu pro podvod, o kterém věděl jen ministr vnitra Lubomír Štrougal a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.50 V redakci Zvědavé kamery vznikla i další zajímavá reportáţ – Volba povolání. Pracovala na ní redaktorka Otta Bednářová spolu s reţisérem Martinem Tomsou. Ve Vysokém Mýtě se snaţili ukázat na konkrétním případě preference třídních kritérií při přijímání ţáků na školy. Proti pořadu však protestoval Okresní výbor KSČ v Ústí nad Orlicí. ÚV KSČ dal OV KSČ za pravdu, označil pořad za protistátní, a do televize pak byli jako náměstci dosazeni pracovníci aparátu ÚV KSČ Hondlík a Plachý. Redaktorka Otta Bednářová byla dočasně přeloţena do jiné redakce.51 O zákazech různých publicistických pořadů vzniklých před rokem 1968 existují doklady v tisku.
Svědčí
o
tom
i
článek
Jiřího
Lederera
publikovaný
roku
1966
v časopise Československá televize: „Televizní publicistika právě po celá dlouhá léta stůně na nedostatek stability…začalo se před léty pořadem kritického charakteru Haló noviny, brzy se s ním skončilo, aniţ by se našel odpovídající následovník. Před léty zazářila nadějná tvůrčí dvojice Vlastimil Vávra a Karel Pech, kteří vytvořili pár pozoruhodných reportáţí, průbojných po všech stránkách – ale po několika úspěšných pokusech vše zhasne. Před časem začala Otka Bednářová pořad překvapivých setkání, který si přímo ţádal pokračování, zkoušení a pilování, ale nic nepřišlo. Byl ohlášen seriál dramatických reportáţí Advokátní poradna – objevil se na obrazovkách a zmizel. Dlouho zářil na televizním nebi brněnský pořad Mohu do toho mluvit?, ale pozvolna zhasínal, aţ zcela zahynul. Zrodil se pořad zajímavostí a diskusí nazvaný Gong, ale brzy začal měnit svou základní polohu…Nejsem schopen připomenout si všechno. Ale co je to nadějných rozběhů, jimţ není dopřáno dojít aţ tam, kam síly stačí…Proč to vše? Z čeho to pochází? Čemu to slouţí? Kdo to má na svědomí?...“52 Významné místo v televizní publicistice zaujal svébytný publicistický ţánr – sportovní komentář, který se vyhraňoval při přímých přenosech.
50
BITTMAN, Ladislav. Špionáţní oprátky. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1981. 265 s. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. s. 40-41. 52 LEDERER, Jiří. Československá televize, č. 15/1966. In CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 15. 51
- 27 -
Uţ od roku 1958 existoval v zábavném vysílání cyklus s publicistickým záměrem Rozsudek vyneste sami. Ten na soudní praxi ukazoval problematiku souţití mezi lidmi (jedinec – kolektiv, rodiče – děti, vztahy v manţelství, poctivost – kariérismus, dárky – úplatky). I kdyţ náměty tohoto pořadu a etické konflikty byly pro diváky zajímavé, příběhy byly povrchně moralizující. Do popředí se v této době začali dostávat publicisté. Dvojice scenáristy Vlastimila Vávry a reţiséra Karla Pecha vytvořila v letech 1961-62 historické reportáţe Tajemná Zuzana, Tančila Anna Slezáková polku? a Tomu věnec budiţ dán. Vlastimil Vávra se s Karlem Pechem setkal na tvůrčí dráze ještě v roce 1965 u další historické reportáţe Kdo vyhrál v dívčí válce? Pak se jejich cesty rozešly.53 Od roku 1958 vznikaly také politické komentáře k mezinárodním událostem (Svět u stolu, Nad mapou světa). Tvořily je souhrnné zpravodajské přehledy mezinárodních událostí a sportovní přehledy doplňované fotografickými materiály. Ve zpravodajství vznikl jeden z publicistických ţánrů – zahraniční komentář – pod vedením Vladimíra Toska.54
*** 6. Televizní publicistika Jindřicha Fairaizla v 60. letech 20. století „Televize je instituce stále ještě mladá, ale mnohé z jejího mladého ţivota se jiţ stalo historií a ţije jen ve vzpomínkách pamětníků. Nelze čekat, aţ se historie stane historií i podle příslušně vysokého letopočtu; aţ se uzavře vývoj a cesta tvůrců, pokud je uţ dnes evidentní jejich význam a osobitý přínos. Mezi ty, kdo si jiţ vydobyli uznání, patří publicista Jindřich Fairaizl.“55 Takto uvedla svoji diplomovou práci o J. Fairaizlovi a jeho pořadech z 60. let Jarmila Cysařová, rozená Vyskočilová, v roce 1970. Bakalářská práce psaná v roce 2009 uţ pohlíţí na Jindřicha Fairaizla jako na televizní osobnost a pionýra československé televizní publicistiky s poněkud větším nadhledem, odstupem let a za jiného reţimu, stejně tak jako na jeho pořady a další tvůrčí počiny, jejichţ počet se od dob studií Jarmily Cysařové značně rozšířil. Historie uţ se bohuţel stala historií, cesta tohoto tvůrce se uzavřela a Jindřich Fairaizl uţ dnes opravdu ţije jen ve vzpomínkách pamětníků a na stránkách dobových periodik. Nicméně významné osobnosti, které se dokázaly prosadit i za ztíţených podmínek, a jejich dílo by se mělo připomínat v jakýchkoli 53
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 14-15. 54 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 16-17. 55 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 5.
- 28 -
dobách, za jakéhokoliv reţimu. Ať uţ budeme k Fairaizlově rozporuplné osobnosti i tvorbě přistupovat kriticky, nebo jej obdivovat, učit se od něj, vnímat atmosféru doby, dokazujeme tím vším jediné – nezapomněli jsme. I toto je jeden z cílů mé bakalářské práce. Před tím, neţ se začnu zabývat jednotlivými Fairaizlovými pořady z let šedesátých, bych chtěla upozornit, ţe při popisu jednotlivých filmů a jejich hodnocení jsem vycházela převáţně z dobových periodik, diplomové práce Jarmily Cysařové z roku 1970 a z publikace stejné autorky Česká televizní publicistika – Svědectví šedesátých let (1993). Uvedené popisy proto nemusí být vţdy zcela přesné, protoţe jsou převzaté a jejich platnost uţ se nedá nijak ověřit. K pochopení některých pořadů a jejich motivu mi napomohly i rozhovory s pamětníky. V Archivu ČT jsem sama zhlédla následující pořady: Probošt pro Montreal (1965), Naděje z levého břehu (1968), triptychy Inzerát (Vítání neviňátek, Inzerát, Milion ve zvláštní péči) a Starci (Císařští poddaní, Starci, Čas pro tři miliony). K popisu těchto pořadů jsem pouţila také dramaturgické listy pořadů, které mi poskytl vedoucí Archivních programových fondů ČT Vít Charous. 6.1 Publicistické pořady Jindřicha Fairaizla do počátku normalizace 6.1.1 Se znamením Ost (1962) Třetí říjnovou sobotu 1962 došlo k významné události pro televizní publicistiku – na obrazovku byl uveden původní televizní film Se znamením Ost, dokument o posledních měsících druhé světové války, kdy chtěli fašisté před ústupem obrátit v sutiny město Most.56 Stručná zpráva moskevského vysílání se stala podnětem pro štáb Vlaštovky, aby začal zkoumat, co se vlastně doopravdy stalo v severočeském Mostu a v blízkém okolí v donucovacích pracovnách. Na konci druhé světové války tu bylo na 50 000 válečných zajatců a školní mládeţ z Ukrajiny – všichni tito lidé nosili znamení Ost. Osm zajatců bylo donuceno město podminovat, jen jediný z nich – Anatolij Morozov - se zachránil – díky patnáctiletému chlapci Voloďovi Sazanskému. Ten mu pomohl výbušninu zneškodnit. Kdyţ se ale Morozov pokoušel přerušit vedení k mosteckému divadlu, byl zastřelen a Voloďa musel dílo dokončit sám. Ačkoli Fairaizlovi chyběl obrazový materiál – k celému námětu měl k dispozici jen dvě fotografie a několik rekvizit z místa události – nezvolil hranou rekonstrukci, ale zůstal u dokumentu. Kamera Vladimíra Plicky představila divákům místa, kde protagonisté příběhu
56
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Svědectví televizní publicistiky. Listy, roč. 22, č. 5. s. 37-40.
- 29 -
ţili, ukázala cesty, kterými chodili, aby překazili plán nacistů. Záběry prostředí, přírody a rekvizit doplnil Fairaizl komentářem a hudbou a plnohodnotný dokument byl na světě.57 „O činu, jímţ uprchlý zajatec a chlapec odvlečený na nucenou práci zabrání zničení města Mostu, vypráví Fairaizlův pořad s poetickou účinností neobvyklou reportáţní formou a jeho tvárné postupy jsou podnětné i pro ostatní televizní programy tohoto druhu (i kdyţ vyprávění by prospěla větší hutnost).“ Tak hodnotilo v roce 1962 jeden z prvních dokumentárních filmů Jindřicha Fairaizla Rudé Právo.58 Po měsíci od uvedení byl film reprízován v hlavním vysílacím čase, coţ bezesporu svědčilo o jeho úspěchu. 6.1.2 Mládí prošlých let (1962) O dva měsíce později, v prosinci 1962, měl premiéru další Fairaizlův film – Mládí prošlých let. Jeho námětem byly tematické kresby dětí, které si několik desítek let schovával učitel z Plzeňska. Fairaizlovi se podařilo zachytit atmosféru, v níţ byly vychovávány dělnické děti. Kombinoval záběry na dětské výkresy s různými tématy (např. Co bych chtěl, aţ budu velký, Vánoce atd.) se záběry dívčích očí a doplnil je hudbou a komentářem. 6.1.3 Báječná neděle (1963) Film s podtitulem „Kdyţ jsem byl mlád, bývala Ascalona…omyl, nebývala, je.“, který měl premiéru v září 1963, přivedl diváky do táborové osady, přizval je k ohni a k zamyšlení nad mladými trampy a jejich „báječnými nedělemi“. Báječná neděle začala vţdy na praţském nádraţí, kde se mladí, chystající se k odjezdu do přírody, kaţdou sobotu setkávali. Pojem „tramp“ v té době neexistoval, o trampech se mlčelo, protoţe tvořili jistou „zdravější“ alternativu oficiálně existující jednotné mládeţnické organizaci. Jindřich Fairaizl je pro lidi teprve „objevil“ – jel za nimi s kamerou a mikrofonem do přírody, nijak je nesoudil, ani neklasifikoval – ukázal je takové, jací doopravdy byli – dobré i špatné. U táborového ohně padala i kritická slova na adresu jednotné mládeţnické organizace – tvůrce je předloţil k veřejnému posouzení. Ačkoli se na první pohled mohlo zdát, ţe Fairaizl zvolil téma okrajové, mimo oficiální zájem, nebylo tomu tak. Vybral si jen jedno z dílčích témat, které ale v rámci celku mělo vysokou výpovědní hodnotu. Tuto metodu nepouţil naposledy, jak uvidíme dále. Fairaizl měl zvyk
57
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 16-17. 58 zb. Rudé právo. 1. 12. 1962. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 27.
- 30 -
hovořit o tématu, kdyţ to povaţoval za vhodné on sám, nikoli kdyţ bylo na programu oficiálního jednání. Trval na nezadatelném právu publicisty na vlastní pohled a názor.59 A s jakými ohlasy se pořad o trampech setkal v dobovém tisku? Rudé právo si kladlo otázku, zda to „byl opravdový obraz dnešního trampingu“ a označilo Ascalonu za vzorný turistický oddíl. Rozhořčilo se ale nad tím, ţe film odsoudil svaz mládeţe. „Koho soudit za takový stav?“, ptalo se Rudé právo. Filmu vytklo idealizaci skutečnosti a povrchní pohled na věc. „Idealizace skutečnosti“ v řeči Rudého práva znamenala jediné: trampové tam byli ukázáni jako zástupci ctnosti, svazáci nikoliv. Mělo to být ale obráceně.60 I Mladá fronta upozornila na to, ţe trampy je třeba rozlišovat na dobré a špatné a zdůraznila, ţe i ti „vzoroví“ trampové jsou členy svazácké organizace. „…vţdyť i oni jsou jejími členy, jak říkali, a nesou tedy svou část odpovědnosti za její činnost. To si ovšem vůbec neuvědomují. Hovoří o ní jako o něčem, co je mimo ně…jako by oni sami nemohli pomoci své organizaci ve snaze vyjít také do přírody, na výlet a přiblíţit i svým soudruhům ze stavby radost ze zdravého pobytu. Tento aspekt byl však komentátorovi lhostejný…je na čase, aby soudruzi v televizi uţ pochopili, ţe kaţdá taková věc má alespoň dvě stránky a ţe jejich posláním nemůţe být dělat nějaké nezávislé soudce.“61 Nebylo ale zvykem Jindřicha Fairaizla předkládat závěry a uţ vůbec ne někoho soudit. Svým dokumentem chtěl nastolit téma pro debatu, upozornit na něj, ale nechat na divákovi, jak jej posoudí. Bránil se jakékoli jednostrannosti.62 Samotný tvůrce povaţoval Báječnou neděli za své základní dílo ze dvou důvodů: 1) výběr tematiky – o čtyři roky později se k tomu samému tématu vrátil ve filmu Malované děti 2) jednalo se o první film, v němţ se snaţil o přirozené chování lidí před kamerou, hledal správnou příleţitost, snaţil se navodit atmosféru nenucenosti (to zůstalo autorovou stěţejní otázkou i při natáčení dalších pořadů)63 Dušan Havlíček se v Kulturní tvorbě vyjádřil o Fairaizlově pokusu takto: „Scénář a kamera, to je současně přednost i slabina pořadu. Především registrují, dívají se zostřeně a předkládají před oči veřejnosti jevy, jeţ nelze přecházet.“64 59
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 25-26. 60 jh. Rudé právo. 16. 9. 1963. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 27. 61 ap-ab. Mladá fronta. 14. 11. 1963. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 28. 62 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 27-28. 63 Rozhovor Jarmily Cysařové s Jindřichem Fairaizlem zaznamenaný na magnetofonový pás (1970). Převzato z diplomové práce J. Cysařové Publicista Jindřich Fairaizl.
- 31 -
6.1.4 Putování za Eiffelkou (1963) Do konce roku 1963 uvedl Fairaizl ještě sérii tří filmů natočených ve Francii s názvem Putování za Eiffelkou. Filmy vznikaly na čtrnáctidenním zájezdu skupiny mladých lidí. Spolu s kameramanem Volbrachtem se Fairaizl snaţil natočit film, který by zachytil skutečnou atmosféru Paříţe v celé její rozmanitosti. Opět se snaţil vnímat i věci pod povrchem, nestačily mu jen dobře sestříhané záběry. Chtěl rovnou porozumět zemi a jejím lidem. „Pár písmen v slabikách a přečteny – jméno. A domy v ulicích a lidé v nich – město. Prosté. Avšak jsou města-zpěv a města-mlčení, města-barvy a města-šeď, města-smích a městasmutek…Taková jsou jména a města. A toto je město-zpěv, mlčení, barvy, šeď, smích, smutek. Neboť toto je Paříţ.“ 65 Na přelomu let 1965/66 se začaly dokumenty stříhat takzvaně „na hudbu“. Vybraly se záběry, které se musely k hudbě hodit a jít do rytmu. Jindřichu Fairaizlovi to nečinilo problém, protoţe měl hudební sluch a kladný vztah k hudbě. Při výběru hudby spolupracoval s Radkem Nikodémem, který dělal hudebního reţiséra ještě v rozhlasu. „Bylo to něco nového. Sice to nevymyslel, ale stačilo, ţe to uvedl v ţivot,“ vzpomíná Pavel Mošna.66 6.1.5 Viděl jsem zelenou (1964) Rok po uvedení cyklu Putování za Eiffelkou se v listopadu 1964 objevil na obrazovce další Fairaizlův film o osudu obyčejného člověka - Viděl jsem zelenou. Ten člověk se jmenoval Václav Rung, ţil v Chebu a byl jedním z mnoha lidí, kterých si obvykle na ulici ani nevšimneme. Fairaizla ale právě takoví lidé zajímali – chtěl proniknout do jejich smýšlení, odhalit jejich názory a postoj k ţivotu. Na jediném příkladu postavil pak mozaiku celé tehdejší společnosti. „Práce je mnoho. I člověk má hranice. A ţije. Člověk, který se zhmotnil v pojmech dějepisců a denně je bráno jeho jméno nadarmo i k uţitku; člověk, co zní tak hrdě, aţ mu v tom všedním ţivotě nezbylo času na mnohé, o skandovaném potlesku nemluvě. Má své místo v řadě, v níţ téměř vlastní jméno ztratil a tehdy pochopíš, ţe přišel čas vyţádat právě jeho svědectví, neboť ztráceje jméno v nedohledných zástupech, uchoval tvář, svůj lidský osud.“ Tolik úvodní komentář k filmu. Jarmila Cysařová zhodnotila ve své diplomové práci tento Fairaizlův film jako zdlouhavý, příliš patetický a oslavný. Doslova: „…Prosté výpovědi chybí cit pro míru a 64
HAVLÍČEK, Dušan. Kulturní tvorba. Roč. 1, č. 38. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 29. 65 Z úvodního komentáře k filmu. Převzato z diplomové práce Jarmily Vyskočilové Publicista Jindřich Fairaizl, s. 31. 66 Z rozhovoru s Pavlem Mošnou, 24. 1. 2009.
- 32 -
gradace.“ Na film se brzy zapomnělo, ale Fairaizlova vize „točit filmy o lidech a jejich ţivotech“ se naplnila později. Jindřichu Fairaizlovi bylo v téhle době třicet let. Byl vedoucím Vysílání pro děti a mládeţ a najednou si uvědomil, ţe je z něho úřad, který je pořád větší a náročnější. Desítky hodin týdně trávil na schůzích a poradách. V mezičase mezi všemi povinnostmi stihl za rok natočit jeden, dva filmy. Dobře si ale byl vědom toho, ţe publicistika se nedá dělat ve volném čase, natoţ pak publicistické, autorské filmy. Fairaizl tedy stál před důleţitým rozhodnutím: úřad, nebo tvorba? To druhé s sebou neslo větší riziko – mimo jiné třeba podstatně niţší plat.67 „A pak jednoho dne v roce 1964, to mi bylo rovných třicet, se mi zazdálo, ţe jsem uţ příliš starý na to, abych neustále tápal a hledal, co vlastně v ţivotě chci. Řekl jsem si, ţe budu dělat práci a ne úřad, ţe nechci mít své jméno napsáno na dveřích a sedět u nějakého stolu. Odporoučel jsem se z toho postu a zaplaťpánbůh čekalo mě, to jsem samozřejmě nevěděl, pět let – v celém mém ţivotě jediných, jak se pak ukázalo – kdy jsem jakţtakţ mohl dělat to, co jsem chtěl. Publicistiku.“68 Publicistika se Jindřichu Fairaizlovi stala celoţivotní náplní, coţ si moţná tehdy ještě nepřipouštěl. Rozhodl se tedy v roce 1964 Vysílání pro děti a mládeţ opustit a přešel do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky.69 Pokud nepočítáme jeho zkušenosti a první úspěchy, nesl si s sebou obrovskou výhodu plnit v jedné osobě funkci tříčlenného štábu (reţisér, scenárista, komentátor). 6.1.6 Šest filmů v jednom roce (květen – prosinec 1965) Psal se rok 1965 a Jindřich Fairaizl představil šest nových filmů: Praha – devadesát šest Dokumentární film o posledních hodinách druhé světové války v Praze. Proč devadesát šest? Tolik hodin totiţ trvalo praţské povstání v květnu 1945. Autor vyuţil archivní materiály a podrobil je pečlivému průzkumu – snaţil se předloţit divákům nové pohledy na známá fakta a dát je do nových souvislostí. Fairaizl v tomhle filmu mimo jiné poprvé zveřejnil, ţe do Prahy
67
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 31-32. 68 Jindřich Fairaizl v rozhovoru pro časopis Československá televize, 5. 2. 1990. 69 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 32.
- 33 -
dorazilo vojsko generála Vlasova a zabýval se příčinami a dalšími souvislostmi jeho příchodu do Prahy. Snaţil se posunovat děj sviţně dopředu a na vhodných místech přidával na gradaci. „Televizní film Jindřicha Fairaizla – Devadesát šest – se pokusil slovem, archivním materiálem a spojovacími dotáčkami nejen navodit atmosféru Praţského povstání, ale naznačit i jeho problematiku. Nešlo tu, pravda, o rozsáhlou vědeckohistorickou rekonstrukci, ale o dokumentární zkratku, jejíţ dynamičnost a dramatičnost byla dána nikoliv jen vnějšími prostředky, ale také snahou o postiţení vývoje události.“70 En ten týny pod stem věží Dětský pořad, v němţ děti proţívaly nejrůznější příhody v nejrůznějších prostředích. Televize pořad uvedla na Mezinárodní den dětí – byl jakýmsi shrnutím toho nejlepšího z tříletého seriálu Hledáme písničky pro děti. Vystoupili v něm nejlepší dětští zpěváci.
Ej, Dunaj, Dunaj Námětem Fairaizlova dalšího dokumentu byla nečekaná povodeň na slovenském Dunaji. Fairaizl neváhal a odjel točit na Slovensko. V této době také uvaţoval, zda autentičnost faktů a pohotovost není vyhrazena jen zpravodajství. Dospěl ale k názoru, ţe nikoliv, ţe dosáhnout autentičnosti lze i pohotovým dokumentem. Při nečekaných událostech jsou totiţ podle něj publicistická svědectví velice cenná, pro budoucí generace moţná dokonce cennější neţ zpravodajské zachycení událostí. Film byl uveden v červenci 1965. Fairaizl nepracoval jen se sugestivními záběry rozbouřené vody, zachraňujících se lidí, s vyjádřením jejich neštěstí i obětavosti. Celou scenérii dokreslil dramatickou hudbou a slovenskou lidovou poezií. Toto byl (do roku 1970) Fairaizlův poslední film, ve kterém vycházel ze skutečně aktuální události. Poučil se totiţ, ţe získat pohotovou a včasnou informaci, činí publicistu příliš závislým na okolních událostech. Film získal Stříbrnou růţi, 2. cenu na Festivalu dokumentárních filmů v egyptské Alexandrii.71 Recenze s téměř totoţným hodnocením filmu přinesly deníky Lidová demokracie a Mladá fronta. Ocenily především to, ţe se Fairaizl vyhnul popisnosti a nahradil ji citlivě vybranými a poskládanými záběry. „Fairaizl usiluje o osobitý projev: rozděluje obraz a slovo jakoby na dvě zcela samostatné části, aby se v komentáři vyhnul nebezpečí šedivé popisnosti. Ne všude se v úterním pořadu 70
ann. Rudé právo. 8. 5. 1965. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 32. 71 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 41-42 a 45.
- 34 -
podařilo skloubit text a obraz opravdu funkčně, ale v zásadě je přístup scenáristy a reţiséra v jedné osobě a kameramana Miroslava Fojtíka k tématu účinný uţ tím, ţe se oba snaţí zasáhnout diváka citově.72 „Slovenský snímek dosahoval značného účinu strohým řetězením pouhých faktů zachycených v pečlivě vybraných a citově působivých záběrech. Český reţisér J. Fairaizl spojil dokumentární materiál s lidovou poezií, coţ mu v organickém sloučení přineslo novou hodnotu na hranicích umění a reportáţe.“73 Zcela odlišné stanovisko ale zaujala k Fairaizlově filmu Kulturní tvorba. Na recenzenta Dušana Havlíčka působil snímek zmateně a neuspořádaně: „Byla v pořadu místa – sypání hráze, odjezd dětí, situace v zatopených obcích – kde se podařilo zvládnout kompoziční výsek, ale výstavba celého příběhu vyznívala (ať uţ jako dokumentu či spíše reportáţe) zmateně. Scénáři a reţii Jindřicha Fairaizla totiţ unikaly základní prvky informace, orientace v situaci, rozsah události, souhrn a učlenění faktů, jejich zhodnocení. Průvodní text se vzdálil věcnosti a ve shodě s výchozím, rádoby poetickým a lyrizujícím pojetím kompozice, upadal do sentimentality a k čarování v montáţi přidával nabubřelý patos. Vnucuje se mi podezření, ţe tím měl být zakryt hlubší, nesporně namáhavější průzkum skutečnosti.“74 Sám tvůrce filmu odpověděl na dotaz redaktora Filmových a televizních novin, proč vlastně zvolil v komentáři a zvukovém doprovodu svých pořadů nadsázku a stylizaci místo faktů, takto: „Nazývejme věci pravými jmény. V celém světě je v publicistice tendence zpracovat fakta co nejúsporněji a nejstručněji. Jenomţe u nás byly povodně čtrnáct dní a já jsem ty dva týdny pořád jen chodil po Praze a tvrdil a přesvědčoval, ţe je musím natočit. Nakonec jsme to udělali vlastně podfukem. Armádní vysílání tam mělo točit něco o vrtulnících a my jsme získali jejich bumáţku – na tři jiná jména a jiná čísla občanských legitimací. Produkční měl úkol: Jakmile by chtěl někdo tu bumáţku číst, musí mu ji vyrvat a sníst! Takhle jsme tam proţili deset dní. V intencích světové publicistiky jsme měli volit fakta: proč praskly hráze, kdo to zavinil, co se zanedbalo, kdo za to odpovídá a jaké budou důsledky. Jenomţe to jsem se od nikoho nedověděl, pořádně jsem si nemohl sáhnout ani na tu rozlitou vodu! Zvolil jsem
72
pp. Lidová demokracie. 28. 7. 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 42. 73 PLESKOTOVÁ, Eva. Mladá fronta. 3. 8. 1965. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 42. 74 HAVLÍČEK, Dušan. Kulturní tvorba. 9. 8. 1965. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 43.
- 35 -
druhou moţnost. Lidi, vojáky, civily, kteří to rukama, bděním aţ do vyčerpání dávali do pořádku. Ale co jsem měl k tomu bez konkrétních faktů říkat?!75 Tváře pod kapotou Tváře pod kapotou byly uvedeny na konci léta 1965 a měly být jakousi etudou o současné „automobilové civilizaci“, nikoliv vyčerpávajícím pohledem na problematiku automobilismu u nás. Fairaizl se pokusil natočit film bez komentáře. Pomocí hudby, zvuků, útrţků vět a obrazu ukázal technickou vymoţenost, která člověku slouţí a zároveň ho ovládá a do jisté míry i určuje jeho osud. Při natáčení tohoto filmu ještě ani zdaleka nemohl tušit, jak za mnoho let právě automobil spoluurčí jeho vlastní osud. Veselý výlet, Veselá jízda, Veselé předjíţdění… Opuštěným ránem, Pokořením, Hýčkáním, Smutnými konci, Přelíčením, Hřbitovem aut – samy názvy jednotlivých kapitol filmu vyjadřovaly automobilové opojení, radost z jízdy a pohybu. To vše dokreslily rytmické pohyby kamery a prudké střihy krátkých záběrů. V záběrech se střídala rychlost se zpomalením aţ strnulostí. Tváře pod kapotou měly působit pocitově a v náznaku, nikoli vyřčenými fakty. Autor si chtěl vyzkoušet, co všechno se dá říct beze slov a jak to zapůsobí na diváka. Musel si ale být vědom toho, ţe experiment se u diváka zvyklého v televizi na stereotyp můţe setkat s nepochopením.76 Poslední mohykán ještě žije Další obraz člověka a jeho úsilí z Fairaizlovy dílny se odehrával ve stoleté sklárně Karolinka. Fairaizl se ujal reţírování jubilejního čtyřicátého dílu Ostravských vteřin a se svým Posledním mohykánem dopadl nadmíru dobře. Scenáristou byl tentokrát Jan Neuls. Ostravské vteřiny byly v této době povaţovány za nejkvalitnější reportáţní pořad. „V pondělním pořadu, při návštěvě ve stoleté sklárně Karolínce, vystihl reţisér obrazem poezii prostředí, ale nikdy nepouţil nabízejících se efektů zbytečně; naopak, zřekl se jich i hudby (která u něj není nikdy pouhou ilustrací), kdyţ v rychlených, střízlivých záběrech střídal rozhovory, osobní výpovědi i zpovědi. Ukázal bez komentáře na hlubokou propast, která je ve vztahu k povolání mezi nejstarší generací veteránů a mezi učni…“77
75
Filmové a televizní noviny. č. 2/1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 43. 76 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 45-46. 77 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Práce. 2. 10. 1965. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 47.
- 36 -
Probošt pro Montreal „Filmový monolog o smyslu lidského ţivota.“ Tak zněl podtitulek scénáře k tomuto filmu. Fairaizlovou inspirací byl stoletý třebechovický betlém, který vytvořil rolník Josef Probošt a který putoval na světovou výstavu do Montrealu. Komentář tentokrát namluvil Radovan Lukavský. Fairaizl v dokumentu hovořil s učitelem Skřivanem, který betlém opečovával po smrti Probošta i jeho pomocníka, a s Proboštovou tehdy šedesátiletou dcerou. Snaţil se navodit atmosféru, v níţ betlém po čtyřicet let vznikal a z vyřezávaných figurek vyčíst cestu člověka z minulých let. Jinak ale film mířil plně do současnosti. Takto se Fairaizl vyjádřil v úvodu ke svému novému filmu 25. prosince 1965: „…usilovali jsme o pohled současný, o vyslovení myšlenek, které mají inspiraci ve stoletém díle a jeho osudech a tolik souvisí s otázkami, jeţ si člověk klade dnes. Řekli jsme tomu – filmový monolog o smyslu lidského ţivota a díla – a věříme, ţe právě v těchto soustředěných vánočních dnech objevíte spolu s námi zvláštní poezii a zběţnému pohledu skrytý význam skvělého díla třebechovického Probošta.“78 6.1.7 Šest třetin mimo hru (1966) Film o hokeji a jeho zákulisí měl premiéru v únoru 1966. Tematicky se zcela vymykal z dosavadní Fairaizlovy tvorby. Měl být nejen sondou do prostředí hokejistů během hry i po ní, ale ukázal i důsledky a nebezpečí davové psychózy na tribunách. Film je rozdělený na šest částí (třetin) – kaţdá z nich se zabývá jiným aspektem z prostředí hokejové hry. 1. Ochozy stadiónů – v této části film charakterizuje anonymitu masového společenství, v němţ přání vidět výhru vlastního muţstva a trumfnout tak fanouška soupeřícího týmu bývá větší neţ touha vidět dobrý sport a fair hru. Fairaizl tento jev moţná přecenil a nazval jej národní tragédií. 2. O morálce – autor dokumentu se tentokrát zamyslel nad tím, jestli jsou ještě hráči schopni jednat férově vůči svému soupeři (kdyby třeba hráč viděl, ţe jeho spoluhráč porušil pravidla, přiznal by to i za cenu, ţe jeho muţstvo nevyhraje?) a také nad tím, co vlastně o hráčích ví divák (hráči jsou vlastně amatéři, mají i jiné zaměstnání, pokud jednou s hokejem skončí, musí pak začínat úplně znova…). 3. O účtech – úvaha o hráčích, kteří si na stadiónech vyřizují účty, takzvaně „hrají na zranění“.
78
Československá televize. č. 12/1965. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 48.
- 37 -
4. Přestávka – napětí – tato třetina se věnuje tomu, do jaké míry jsou rozhodčí omylní a kde se po prohře jednoho z týmů bere v lidech taková nenávist. 5. Poezie hokeje – dokazuje, ţe přes všechno, co bylo zmíněno výše, můţe být hokej vlastně krásný (kouzlo ledové plochy a hry, krása pohybu, šikovnosti, bojovnosti). 6. Vyčerpání – po zápasech padají v šatnách nevybíravá slova, atmosféra je vyostřená, nervy hráčů pracují na plné obrátky…Fairaizl upozorňuje, ţe i pro ty nejlepší hráče je hokej vlastně krutou povinností. Film vyvolal pobouření – Fairaizl opět porušil jedno z tabu. Přinesl trochu jiný pohled na národem milovaný sport, pohled ze zákulisí, pro fanoušky bohuţel šokující. Snaţil se jako vţdy o hlubší zamyšlení nad něčím, co se lidem do té doby zdálo běţné. Největší rozruch kupodivu způsobila poslední třetina o vyčerpaných hráčích v šatně. Kritici filmu předkládali jako protiargument to, ţe takhle se hráči za normálních okolností nechovají, ţe Fairaizl jen vybral to nejhorší z moţného. Fairaizlův pohled byl opět ojedinělý, opět vybočil z řady a společenskou naléhavostí zasáhl do oblasti, ve které byli lidé do té doby zvyklí odpočívat a nikdo nepřemýšlel o tom, co by mohlo být za… Specifickým rysem filmu bylo i to, ţe vznikl přímo na místě určité události, která se nedá předem naplánovat podle scénáře. „…přijedu-li na místo s kamerou a mikrofonem a nevyjdeli některý předpoklad scénáře nebo najdu-li nový, výstiţnější moment, nejsem scénářem vázán. Jiný je pohled scenáristy, který předpokládá, ţe se lidé budou před kamerou chovat a mluvit tak jako předtím, a něco jiného je, kdyţ má reţisér scénář realizovat v terénu, mezi lidmi. Tady je podstatný rozdíl mezi scénářem uměleckého a publicistického filmu. Myslím si, ţe i autorský komentář je v těchto případech ţádoucí, ne-li nezbytný. Třeba Šest třetin mimo hru. Procházím celým filmem v synchronech, které se točí na místě a tvar filmu vzniká přímo na místě. Zastihnu tam pána, který říká, ţe soudcové jsou pitomci. Zeptám se ho, zda tomu rozumí a on na to, ţe samozřejmě, ale ţe je na hokeji poprvé. Nemohu předpokládat, ţe tam tohoto pána najdu, ale najdu-li ho, musím na něj reagovat a musím ho zasadit do tvaru scénáře právě v tomto okamţiku. Neţ bych cizímu komentátorovi vysvětlil, co od něho chci, byl by okamţik pryč. Pak jsou tam pasáţe, kdy čte komentář někdo jiný, mohlo by to působit, ţe se v tomto okamţiku nechci sám exponovat. Proto povaţuji vlastní komentář za zdůvodněný. Jindy, jako kdyţ jsem dělal film o třebechovickém betlému Probošt, kde bylo lze komentář namluvit dodatečně a kdy navíc ladění filmu nebylo vhodné pro můj, do smutných poloh jdoucí hlas, se komentáře vzdávám.“79 79
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 54-56.
- 38 -
Eva Pleskotová v Mladé frontě reagovala slovy, ţe „povaţuje za sympatické, ţe se našel někdo, kdo má odvahu se podívat zblízka i na tak citlivé záleţitosti, jako je stále narůstající sportovní fandovství a negativní jevy, které je provázejí“.80 Kulturní tvorba naopak pochybovala o tom, zda nebyla porušena míra objektivity ve vypjatých situacích, kdy sportovce ovládá nervozita a radí, točí-li se dokument o hokeji, ţe by o něm měl tvůrce hodně vědět nebo mít poradce. Recenzent Dušan Havlíček vyčítal Fairaizlovi v Kulturní tvorbě také to, ţe pořad nemluví k věci, nejde ke kořenům a ţe vznikl bez řádné přípravy. Podobné námitky k filmu měl i sportovní redaktor J.Kohn: „Tentokrát televize neodvedla dobré dílo… podobné pořady by se měly dělat promyšleněji a za spolupráce lidí, kteří k tomu mohou něco zasvěceně říci.“81 6.1.8 A taková to byla velká láska (1966) Fairaizlův druhý film z roku 1966 byl uveden k Mezinárodnímu dni ţen. Fairaizl se ve filmu obracel spíše na muţe, ptal se jich, jak hodnotí společenské postavení svých ţen a jestli si na ně vzpomenou nějakou maličkostí v den jejich svátku. V roce 1968 vyšel v časopise Vlasta rozsáhlejší článek o Fairaizlově tvorbě, který zmínil i tento film. „Pro většinu z nás je Mezinárodní den ţen dnem, kdy dostáváme květiny, kdy se o ţenách trochu víc povídá. Jindřich Fairaizl však vidí tento den přes zpěvačku, kterou všichni obdivují, ale také přes muţe, kteří sedí na fotbale a na dotaz, co dělá v tento sváteční den jejich manţelka, krčí lhostejně rameny. Nebo přes muţe, který nese kytici a na dotaz reportéra, zda ji nese manţelce, se zatváří překvapeně, udiveně a řekne: „Proč? Ne, já jdu na hřbitov.“ Vidí tento den přes desítky těch drobných nepozorností, na které jsou ţeny tolik citlivé, přes trampoty, kterých je nemůţe zbavit sebepestřejší, sebenádhernější transparent s heslem: Zdravíme srdečně MDŢ.“82 6.1.9 Mudrosloví zlého muže (1966) Inspiraci k natočení tohoto seriálu získal Jindřich Fairaizl při jedné své cestě autobusem, kdy došla nafta a cestující byli nuceni vystoupit a jít pěšky. Fairaizl se podivoval nad tím, jak se lidé vůbec nerozčilovali a zůstali tolerantní. Z tohoto pak vznikla myšlenka uměle vyvolávat konfliktní situace na veřejných místech a sledovat reakce lidí skrytou kamerou a mikrofonem.
80
PLESKOTOVÁ, Eva. Mladá fronta. 15. 2. 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 52. 81 Práce. 15. 2. 1966. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 53. 82 HAJNÁ, Dita. Scénář a reţie: Jindřich Fairaizl: Od klauna Ferdinanda k Inzerátu. Vlasta. 21. 8. 1968.
- 39 -
„Zlého muţe“, který vyvolával na veřejnosti konfliktní situace (například lidé čekali ráno na vlak, najednou se mezi nimi objevil muţ v uniformě a oznámil, ţe pro poruchu na trati vlak nepřijede a ţe několik lidí přepraví náhradní doprava, přičemţ přednost budou mít matky s dětmi a lidé jedoucí do práce atd.) zahrál divadelní herec Zdeněk Bittl. Zlý muţ byl jediný zasvěcený v celé situaci, chování ostatních uţ bylo čistě spontánní. Zkrátka další zajímavá sonda do mentality lidí, v dnešní době uţ by samozřejmě byla překonaná pořady, ve kterých se pouţívá skrytá kamera spíše s úmyslem pobavit diváky cizím neštěstím nebo komikou situace. V polovině 60. let ale tento námět neuspěl. Celkem se odvysílalo šest pořadů s třiceti různými situacemi. Kvalita jednotlivých dílů závisela na tom, jací lidé se kolem „zlého muţe“ vyskytli a také na technickém zpracování, zvláště pak na kvalitě zvuku.83 Fairaizl k neúspěchu svého filmu dodal: „Námět to byl velice nosný a bylo moţné jím vypovědět cosi o psychice tohoto národa. Nepovedlo se – a pro mě je to drastické poučení. Tvrdě jsem narazil na známé technické podmínky. Třeba jen takový výjev u holiče! Kameraman zapikolovaný ve výkladní skříni, minimální průzor na Zlého muţe, který musí být na určitém místě, čekat na vhodnou příleţitost, ale ostatní tam musí přijít čirou náhodou. Pak někdo náhodou kopne do mikrofonu, přetrhne se kabel, vše se prozradí a vy připravujete znovu a znovu čekáte. Konečně se to natočí a zvukař hlásí, ţe nebylo nic slyšet. Pokoušíte se znovu…“84 Počátkem roku 1966 začala praţská redakce publicistiky a dokumentaristiky po předešlých vlastních i ostravských zkušenostech soustavně kultivovat základní publicistický ţánr – reportáţ.85 Jedním z impulsů byla i tvorba pořadu Československá expedice. 6.1.10 Pět reportáží pro Československou expedici S Československou expedicí – tříletým cyklem padesáti reportáţí (pět z kaţdého kraje Československa) vysílaných jednou za dva týdny přišlo počátkem roku 1966 vedení praţské Hlavní redakce dokumentaristiky a publicistiky. 86 Celý cyklus byl původně plánován k padesátému výročí zaloţení republiky. Viktor Růţička, který nastoupil po Janu Neulsovi jako vedoucí Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, řekl k projektu:
83
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 60-61. 84 Filmové a televizní noviny, č. 2, prosinec 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 62. 85 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 84. 86 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 67.
- 40 -
„Kdyţ jsme tento projekt plánovali, zvolili jsme princip ruky. Kaţdý autorský kolektiv si volí kraj a přiveze odtamtud pětici reportáţí, které jsou sice velice různé, jako jsou prsty jedné ruky, ale které mají zároveň tolik společného a osobitého, právě jako zase ta ruka. A shodli jsme se na tom, ţe všech padesát pořadů (…) má být především obraz lidí, které autoři poznali…“
87
Společným mottem pro všechny tedy bylo: Vystihni tvář kraje, jeho
charakteristiku na osudech lidí, kteří jsou s ním spjati.88 A jaký čekal na publicisty úkol? „Pořad se stal nevypsanou soutěţí publicistů, kteří zaktivizovali své síly způsobem dosud nevídaným,“ napsala Jarmila Vyskočilová v Novináři.89 Ostravský publicista Jan Neuls pak před expedicí do Východoslovenského kraje doplnil: „…Expedice se bude ubírat cestami, které nejsou asfaltované, zastavovat se v místech, kde filmové kamery nebývají častým hostem.“90 Jindřich Fairaizl natočil pět pohledů na Západočeský kraj, a nastavil tak laťku reportáţí hodně vysoko. Právě Expedicí začalo oceňování jeho tvorby. Pět reportáţí spojil v působivý celek, který vypověděl o minulosti kraje (Jáchymovské mystérium), naději (Jízda k pásmu H), budoucnost a doznívání (Vteřiny mezi první a poslední), jizvách (Křehký domov ze skla) a poezii (Kdyţ jsem vandroval, muzika hrála). Fairaizl nabídl nekritický pohled poučený vývojem minulých let, ve kterém se bránil jednostrannosti a udrţoval vlastní názor. „Nám se podařilo v minulosti porušit normál, kde jsou věci pěkné i ošklivé. Napřed jsme viděli všechno růţově, pak zase černě,“ říkal Fairaizl v době, kdy točil pro Československou expedici. Jáchymovské mystérium Autor se snaţil zachytit současnost lázeňského města i minulost města uranu, která oţila ve vzpomínkách pamětníků. Jízda k pásmu H V další reportáţi zavítal Fairaizl na Tachovsko. „Kdyţ jsem jel do Tachova, myslel jsem, ţe budu pronásledovat zemědělce, jak to patří v těchto letech k dobrému tónu. Našel jsem tam
87
Československá televize, č. 4/1967. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 60. 88 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 85. 89 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Novinář, č. 5/1969. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 67. 90 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Novinář, č. 5/1969. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 67.
- 41 -
však něco neuvěřitelného. Tam lidi dělají, aniţ by je k tomu někdo nutil. Opravdu a upřímně. A mají z toho radost.“91 V reportáţi Jízda k pásmu H můţeme obdivovat Fairaizlovo umění zkratky. Uvedl diváky do atmosféry kraje pár kilometrů od hranic, kde byly ještě zbytky zátarasů. K detailu cedule připojil stručný komentář: „Lidé hledali domov a našli výstraţné cedule: POZOR! Hraniční pásmo, vstup jen na povolení.“ Reportáţ však byla o lidech, kteří přece jen domov našli. Díky hudebnímu doprovodu, gradaci a střihu se Fairaizlovi podařilo vyslovit naději, ţe lidská práce zmůţe mnohé. „Moţná, ţe Fairaizlův osobitý styl nazveme jednou reportáţní baladou. Jedno se však uţ podařilo, tyto pořady si nevybíráme podle názvu, ale jdeme se podívat, co nám připravil Jindřich Fairaizl.“92 „Viděli jsme publicistiku vysoké profesionální úrovně, která má smysl pro zvláštní poezii, „filosofii obrazu“, která na obraz spoléhá a zároveň nezůstává pouze u něho. Neřekne nám vše, ale ponechá nám velký prostor na přemýšlení…dovede mluvit, aniţ se vnucuje.“93 Vteřiny mezi první a poslední V této reportáţi se poprvé objevuje kontrast stáří – mládí. Reportáţ se střídavě odehrává na dvou místech vzdálených od sebe sto kilometrů – v Břasách a Kadově. V Břasách v loveckém zámečku sídlil domov důchodců, v němţ jedna z obyvatelek, babička Linhartová, slavila osmadevadesáté narozeniny. Do Kadova pak Fairaizl zavítal na zahájení školního roku do místní základní školy. Reportáţ o „dvou krajních obdobích lidského ţivota“ napověděla další směr Fairaizlovy tvorby, kterým se za dva roky ubíral v Inzerátu a Starcích. Jeho reportáţ nepřivedla na obrazovku jen děti a staré lidi, ale také řádové sestry, o nichţ se jinak vůbec nemluvilo. Při natáčení jim ale nesmělo být vidět do tváře a nesměly ani mluvit na mikrofon. Křehký domov ze skla Ve své čtvrté reportáţi se Jindřich Fairaizl vypravil do městečka Oloví u Sokolova, kde se nacházela sklárna. Upozornil na zajímavý jev, se kterým se místní obyvatelé potýkali – nedařilo se jim totiţ vytvořit si tu domov, mnoho lidí proto z Oloví odešlo.
91
Jindřich Fairaizl o natáčení reportáţe. Převzato z diplomové práce Jarmily Cysařové Publicista Jindřich Fairaizl. PLESKOTOVÁ, Eva. Mladá fronta. 1. 11. 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 73. 93 LEDERER, Jiří. Zemědělské noviny. 2. 11. 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 73. 92
- 42 -
Když jsem vandroval, muzika hrála Poslední z cyklu Fairazlových reportáţí zavedla diváky do šumavských hor. Název reportáţe byl odvozen od názvu dechovky kapelníka Polaty, starého horala, který zamlada jezdíval s cirkusem, stejně jako jeho přátelé, kteří teď uţ jen při zvuku dechovky vzpomínají na to, co bylo. Dalším motivem je oblast Povydří a lidé kolem vody. Oba motivy Fairaizl opět spojil v odváţném kontrastu.94 Pětice reportáţí pro Československou expedici se setkala s veskrze pozitivním přijetím ze strany recenzentů nejrůznějších periodik. Recenze hodnotily kladně zejména výstiţnost charakteristik jednotlivých krajů, autorovu vysokou profesionální úroveň, cit pro kompozici reportáţe a práci s lidmi. Rudé právo například po čtvrté reportáţi ocenilo výrazně osobní pohled, vystiţení typických detailů, v nichţ se obráţel celek.95 „Kromě poslední reportáţe,“ napsala recenzentka Práce Jarmila Vyskočilová, „ve všech překvapuje Jindřich Fairaizl prací s lidmi, které přivádí na obrazovku ve chvíli, kdy o sobě a o místě vypovídají maximum třeba jen jedinou větou.“96 Bezprostřednost lidí, které Fairaizl přivádí na obrazovku, je velkým kladem jeho reportáţí. Rozhovory i výpovědi jsou stručné a výstiţné. Fairaizl tvrdil, ţe reportér musí být dirigentem rozhovoru, mít předem připravený záměr rozhovoru, být pohotový a v nových informacích nacházet nové souvislosti a v návaznosti na ně být schopen klást další otázky.
97
Jindřich
Fairaizl k tématu vedení novinářského rozhovoru dále dodal: „Lidé jsou v rozhovoru partnery a jde o to, aby k sobě měli důvěru. Prosedím s nimi drahný čas před natáčením a je velkou výhodou, je-li moţné posedět s nimi třeba měsíc předem. I kdyţ při natáčení pochopitelně vnímají kameru, musí mít pocit čerstvých uší, ţe mi to říkají poprvé. A já to musím znát, abych věděl, nač ťuknout, nač se zeptat. Rozhodně není vhodné rozhovor vzápětí opakovat.“98 Na tomto místě se také sluší připomenout další výrazné členy štábu, bez kterých by Fairaizlovy reportáţe nedosáhly na špičku tehdejší televizní publicistiky. Byla to manţelka Jiřina Fairazlová, střihačka, která znala kaţdé manţelovo dílo od vzniku myšlenky, měla
94
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 70-72. 95 ann. Rudé právo. 26. 11. 1966. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 72. 96 Práce, 10. 12. 1966. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 72. 97 ŠTORKÁN, Karel. Proměny publicistiky. Sešity novináře č. 4/1967. s. 25. 98 Rozhovor s Jindřichem Fairaizlem zaznamenaný na magnetofonový pás (1970). Převzato z diplomové práce Jarmily Cysařové Publicista Jindřich Fairaizl. s. 73-74.
- 43 -
smysl pro proporce věcí, odhad vyznění a dopad jednotlivých sekvencí a kameraman Miroslav Fojtík. Způsob komentování Jindřicha Fairaizla měl také svá specifika a vyhranil se právě při natáčení pro Expedici. Fairaizl hovořil s diváky při řízení vozu, bral je jako své spolujezdce a vezl je doslova na místo události. Uměl mluvit, ale nikdy se nevnucoval, ani neříkal víc, neţ bylo potřeba. Nebál se vyjádřit svůj názor, své pochybnosti, kladl otázky tváří v tvář. Snaţil se nic nezakrývat. Po dvou letech v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky uvedl Jindřich Fairaizl patnáct filmů (nechyběly mezi nimi dokumenty, reportáţe, seriál, písničky, ani první pokus o zachycení obrazu mravů ve společnosti – viz Šest třetin mimo hru)99 6.1.11 Malované děti (1967) V dubnu 1967 uvedla Československá televize na obrazovku další Fairaizlův film Malované děti. Odhaloval pokrytectví, k němuţ byla mládeţ vedena a jeho příčiny a důsledky. Fairaizl se tentokrát vypravil do základních škol za patnáctiletými školáky a do pionýrských organizací, aby zjistil, jak lidé v tomhle věku ţijí, jací jsou, jaké mají názory a problémy. V tomto filmu se objevil nový Fairaizlův tvůrčí postup – umění mlčet, umět udělat výmluvnou pauzu (v tomto případě poslouţily rozpaky dětí, které váhaly, zda můţou vyslovit pravdu).100 Širší dopad Malovaných dětí na diváky se ale nekonal. Malované děti se do povědomí diváků zapsaly jako film o mladých lidech do patnácti let, o dobrovolnosti členství v Pionýru a o formálnosti ve způsobech práce této organizace. Fairaizla pak kritici nařkli ze zlehčení a zesměšnění hodnot pionýrské organizace a z toho, ţe šíří nedůvěru a skepticismus mezi děti. Malované děti ovšem nebyly povrchním filmem o práci pionýrské organizace, ale hlavně filmem o pokrytectví ve společnosti. Právě proto vyvolal film tolik emocí – pozitivních i negativních. Názorovou diferenciaci dokumentují i ohlasy z tisku: „…nejpozoruhodnější televizní pořad poslední doby. Vynikající dílo. Fairaizl vytvořil ucelený pořad bez zbytečného balastu. Dílo vyvolává jistě spory, protoţe je to dílo čestně a promyšleně udělané. Provokuje myšlení…“101 „Tento pořad neobsahuje vlastně nic nového, co bychom neznali, nebo o čem uţ dávno
99
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 75-76. 100 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 95. 101 LEDERER, Jiří. Zemědělské noviny. 28. 4. 1967. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 72.
- 44 -
nediskutujeme, avšak přesto musel urazit mnoho učitelů, pionýrských vedoucích…“, napsal F. J. Kolár v Ţivotě strany.102 Po Malovaných dětech začal Jindřich Fairaizl o poslání publicisty uvaţovat jinak. Uvědomil si, ţe uţ není důleţité řešit, ale spíš konat, a rozhodl se točit analytické pořady, které hloubaly v širším záběru o mravech společnosti. Prvním takovým filmem bylo Štěstí za šest kříţů, k němuţ se v Mladé frontě roku 1967 vyjádřil takto: „Nemám přehnané iluze o moţnostech televizní publicistiky. Uvědomuji si, ţe nemám reálnou šanci podstatně ovlivnit například rychlejší výstavbu praţského metra. Ale stejně bezpečně vím, ţe naopak mám šanci konkrétně pojmenovat podlost, zbabělost a morální záškodnictví, ale i poctivost, cílevědomost, odvahu. Chci této moţnosti vyuţít. A spatřuji v tom dokonce nejpodstatnější cíl televizní publicistiky, protoţe domnívám se, podaří-li se v myslích občanů opět upevnit základní pojmy mravní, leccos bude snazší i v jiných oblastech. Jsem o tom přesvědčen.“103 O několik měsíců později pak v besedě Rudého práva dodal: „Chci říci kolem nás – a i v tom je, bohuţel, kus dědictví uplynulých let – je tolik lhostejnosti, tolik sobectví, ţe bude asi zapotřebí k otázkám mravních zásad, mravního kodexu, napřít nějaké úsilí. V tom spatřuji – v celé šíři toho problému – klíčový úkol publicistiky.“ 104 6.1.12 Štěstí za šest křížů (1967) Film měl premiéru ještě před koncem roku 1967. Z úvodního autorova komentáře k filmu: „Projel jsem téměř šest tisíc kilometrů, ale nemohu svěřovat cizozemské dojmy. Cesta vedla Čechami, Moravou a Slovenskem. Někteří lidé se mnou odmítli mluvit, jiní vysvětlili, ţe mají strach, mnozí ovšem s rozhovorem souhlasili. Kdyţ teď po návratu o nich přemýšlím, zjišťuji, ţe snad nikdy jsem se nesetkal v tak krátkém období s tolika roztěkanýma očima, s obavami, zda někdo nestojí za dveřmi nebo nenahlíţí oknem. Většina lidí, s nimiţ jsem se setkal, získala poměrně dost peněz. Vyhráli. Docela nedávno, ale i před lety. V novinách potom zpravidla otiskli jejich fotografie s titulky: „Další šťastní občané mezi námi“, „Konečná trefa“ a „Jen tak dál“. A to mne právě zajímalo. Co je dál, po vítězství. Do her, zvaných Sportka a Sazka, investují českoslovenští občané dvacet miliónů korun týdně. Jaké místo v jejich ţivotě zaujímá tato naděje za dvacet miliónů? A vůbec – ta samá naděje, jakého je druhu? Jak souvisí touha 102
KOLÁR, F. J. In Ţivot strany, č. 11/1967. In CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 95. 103 Mladá fronta. 28. 12. 1967. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 84. 104 In Rudé právo. 3. 3. 1968. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 85.
- 45 -
po výhře s úrovní, tak říkajíc ţivotní? Projel jsem šest tisíc kilometrů, četl anonymní i podepsané dopisy, mluvil s lidmi, kteří měli peníze nebo po nich velice touţili – a hledal jsem důkazy, ţe opravdu vědí, co je štěstí…“ Fairaizl v tomto filmu udělal sondu do nitra člověka, který se dostal do mezní situace, vyhrál velký finanční obnos, coţ si vlastně vţdycky přál, a skrze tuto sondu zjistil, jakou představu mají lidé o štěstí. Pozoroval reakci nejen výherců loterie, ale také jejich okolí. Štěstí za šest kříţů je tedy filmem o štěstí i neštěstí na straně jedné a o malosti a závisti na straně druhé. Film je rozdělen do několika logických celků: jak si lidé představují štěstí, co by si pořídili, kdyby vyhráli, co si pořídili, kdyţ vyhráli, co následovalo, a zda by si podobné „štěstí“ přáli znovu. I v tomto filmu se projevilo Fairaizlovo umění střihu a také umění jednat s lidmi a cit pro míru, gradaci a pointu. Štěstí za šest kříţů byl také jedním ze dvou filmů, za nějţ Fairaizl získal titul laureáta Státní ceny Klementa Gottwalda – druhý byl pak Inzerát, v němţ vyuţil podobný tvůrčí postup.105 Výše uvedenými pořady uţ Fairaizl překročil hranici, která oddělovala publicistiku a umění. Podařilo se mu spojit tyto dvě věci do jednoho díla – dospěl tak k politickému spisovatelství.106 6.1.13 Naděje z levého břehu (1967) „Vzpomínáme výročí února 1948, je rok 1968. Leccos se v naší zemi změnilo, máme určité problémy. Napřed nebyl křen, pak brambory. Najednou slýchávám: Jestli se něco neudělá, nebude voda. Můţeme pěstovat své zahrádky, ošetřovat svá auta a před nelibými skutečnostmi zavírat oči. Voda mi poskytla cestu za obecnými věcmi – třeba morálkou. Naše kaţdodenní setkávání s vodou je tak samozřejmé a prosté. Naše země má šest tisíc kilometrů řek…“107 V roce 1967 plánoval Jindřich Fairaizl natočit další dva filmy, ale nakonec dal přednost Naději z levého břehu. Na jejím počátku stála téměř prorocká předpověď, ţe na počátku 90. let uţ nepoteče z kohoutků voda, protoţe bude velmi silně znečištěná. S touto myšlenkou přišel Fairaizl v době, kdy platila nepsaná zásada, ţe kritika a zveřejňování nelibých skutečností nikomu neprospívají. Film měl premiéru v únoru 1968.
105
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 89-91. 106 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 96. 107 Úvodní komentář k filmu.
- 46 -
Jindřich Fairaizl pozval před kameru tři nejdůleţitější aktéry, kteří by v problematice znečištění vody mohli sehrát hlavní úlohy. Na břehu přehrady v Bílé Třemešné se sešli ministr lesů a vodního hospodářství Josef Smrkovský, ředitel Krkonošských papíren Rudolf Mádle a ředitel závodu Tiba Emil Holan. Tito lidé se dostali do vzájemného konfliktu, v němţ při důkladnějším zkoumání vystupují s jistou nadsázkou jako soudce, obţalovaný a oběť. Autor se tentokrát snaţil pátrat po příčinách ekonomických jevů, které se odráţely v morálních vztazích lidí, aby pohnul k nějakému činu.108 Po premiéře se k filmu kladně vyjádřil docent Jan Kučera. Film charakterizoval jako „velký aţ otřesný čin“ a pokud Fairaizl takových filmů natočí víc, bude moţné je spojit v celou řadu (doslova pouţil termín obraz „lidské komedie 60. let“).109 Po několikaletých zkušenostech s reportáţní a dokumentární tvorbou se Fairaizl na konci 60. let pustil do odváţných celospolečenských fresek. Natočil třídílné svědectví o týraných a nemilovaných dětech Inzerát (Vítání neviňátek, Inzerát, Milion ve zvláštní péči) a Starce, rovněţ třídílné svědectví (Císařští poddaní, Starci, Čas pro tři miliony), tentokrát o starých lidech z prostředí domova důchodců. Proč zvolil témata dětství a stáří? Vysvětlil to v úvodu k Inzerátu – protoţe v oněch dvou krajních obdobích ţivota je člověk totálně závislý na druhých. V obou těchto obdobích je bezmocný. A podle toho, jak se lidem ţije v těchto obdobích, lze prý posoudit kvalitu společenského řádu, kvalitu středu, který má všechno ve svých rukou. 6.1.14 Inzerát (1968) Fairaizl neváhal pouţít při natáčení Inzerátu ani provokaci, protoţe nechtěl, aby jeho filmy byly postavené jen na oficiálních kriminálních záznamech, statistikách, které vypovídaly o tom, kolik dětí bylo týráno, zabito nebo uneseno, potřeboval i bezprostřední výpovědi lidí, v jejichţ okolí k nějakému obdobnému otřesnému činu došlo. Uveřejnil tedy v novinách inzerát, ţe si chce osvojit dítě. Neobjevily se ale ţádné reakce. Proto znění inzerátu změnil: „Adoptuji dítě do tří let, nabízím nový vůz značky Fiat. Zn.: Dohoda jistá.“ Ozvalo se tři sta zájemců. Od tohoto inzerátu pak odvíjel další průběh filmu. Objíţděl zájemce, kteří se na inzerát ozvali, zaznamenával jejich šokující výpovědi na kameru, ptal se jich, proč jsou schopni vyměnit vlastní děti za nové auto. Lidé, které navštěvoval, ţili většinou ve velmi 108
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 91-92. 109 Interní hodnocení pro televizi – únor 1968. Převzato z knihy Jarmily Cysařové Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. s. 96.
- 47 -
skromných sociálních podmínkách, byli to buď rodiče samoţivitelé, nebo rodiny, kde pracoval jen jeden z rodičů, měli více dětí a nebyli schopni je uţivit. Přišel na to, ţe ne všichni tito lidé jdou zištně po majetku, ale vlastně by tak rádi alespoň některému ze svých dětí chtěli zajistit lepší ţivot. Fairaizl odkrýval jeden sociální problém za druhým, který byl v některých případech doprovázen neskrývaným cynismem zpovídaných. Upozornil i na otřesný údaj, ţe milion dětí neţije v normálních poměrech a potřebovaly by zvláštní péči. Pozastavil se nad tím, jak lidé vítali na svět vlastní budoucnost. Vítání neviňátek Tato verze pořadu obsahuje patrně nejvíc konkrétních záznamů s pachateli týraných dětí, archivních záběrů, rozhovorů, liší se v detailech. Odlišně jsou zaznamenány hlavně reakce na inzerát, který autor podal do novin (adopce dítěte za fiat). V této verzi jsou akcentovány rozhovory s lidmi, kteří chtěli auto a dali by za něj své dítě. Autor a komentátor v jedné osobě Jindřich Fairaizl nás zavedl do lesa k potoku, kde došlo k vraţdě dítěte vlastní matkou, poté nás ale uvede do kontextu doby záběry z politických diskusí praţského jara 1968 ve Sjezdovém paláci. Upozorňuje na paradox, ţe společnost řeší takové problémy, zatímco umírají děti. Podává informaci o matce, která zavraţdila své dítě. Po titulcích pořadu následovaly titulky novinové, kombinující celospolečenská témata o obrodě a praţském jaru s titulky o vraţdách a týrání dětí. Následovalo líčení různých případů zabitých a utýraných dětí, střídané sugestivními záběry z dětských ústavů. Na konci pak následovala sekvence negativních reakcí na inzerát – pobouření lidé dopisem i na kameru reagovali na jeho nemravnost. „Realita je ale nepobuřuje.“ Shrnul záleţitost autorův komentář. Inzerát V druhém díle z řady dokumentů zavedl Fairaizl diváky opět k potoku, kde matka ukončila ţivot svého dítěte. Mezitím je vsuvka – pohled na současné dění ve společnosti – záběry z praţského jara, ukázky toho, čím společnost ţila, obdobně jako v předchozí části. Následoval návrat k problematice: Fairaizl jako průvodce a komentátor pořadu pohovořil o několika případech, kdy vlastní matky zabily své děti. Vraţdy se odehrály pokaţdé v jiných prostředích a sociálních podmínkách (jednou to byla dělnická kolonie, jindy městečko u Prahy, dítě mělo tmavou pleť a osmnáctiletá matka se za něj styděla, jiný případ se odehrál na vesnici). Policie měla vţdy při šetření případu problémy s kvalifikací, zda se jednalo o vraţdu, zabití, nebo úmyslné ublíţení na zdraví s následkem smrti. Někdy lékař dítě nedostatečně ohledal (v jednom rozhovoru se lékař dokonce přiznal, ţe mrtvé dítě ani nevybalil z povijanu).
- 48 -
Fairaizl se snaţil zachytit i různorodé názory lidí z ulice na problematiku vraţd malých dětí. Lidé většinou reagovali slovy: „Za vraţdu dítěte trest smrti.“ Autor tedy udělal experiment. Do novin dal inzerát, ţe čestně adoptuje dítě. Bez odezvy. Proto začal pátrat, jak je to u nás s adopcí, v ústavech totiţ tehdy ţilo dost dětí. Podle statistika jsou násilná úmrtí dětí, moţné vraţdy, skryté násilí na denním pořádku, přestoţe existovala moţnost interrupce. Fairaizl dospěl k názoru, ţe vztah k majetku, penězům převáţil nad vztahem k dětem. Na nový inzerát, kdy autor za dítě nabídl nové auto značky Fiat, došlo 300 odpovědí. Milión ve zvláštní péči „Děti se rodí v době, kdy dvěma lidem bylo dobře.“ Tak začínal úvodní komentář ke třetímu dílu Inzerátu. Záběry na bezstarostné tančící mladé lidi vzápětí vystřídaly rozhovory s utrápenými rodiči, kteří se odmítli postarat o své děti, a další záběry tentokrát uţ z dětských ústavů. S rozhovorů s ošetřovatelkami vyplynulo, ţe matky mají o děti největší zájem, kdyţ jsou ve výkonu trestu. Nemají ve věznici co dělat, proto alespoň píší dětem do ústavu dopisy. Fairaizl ale neukázal pouze rodiče z niţších sociálních vrstev bez vzdělání, ale poukázal i na aspekt vysokoškolských studentů, kteří zakládají rodiny mnohem později, mají méně dětí a také se musí potýkat se špatnou sociální situací. 110 Hodinový sestřih Inzerátu získal v červnu 1968 na festivalu Zlatá Praha hlavní cenu v kategorii dokumentárních a publicistických pořadů – MTF Zlatá Praha, Cenu kritiky a Cenu čs. televizních diváků. Hlavní cenu získal také na festivalu Prix ´d Italia v Benátkách. Po odvysílání Inzerátu přišly do televize stovky dopisů. Zpočátku to byly dopisy pohoršené, odsuzující rodiče, kteří chtějí vlastní dítě vyměnit za tuzexového Fiata. Přišly i dopisy sentimentální: „Přijmu dítě, touţím po chlapci, ráda pomohu, posílám peníze, šatstvo, bonbóny…“111
6.1.15 Starci (1969) Ve Starcích se podle Fairaizla odráţela naše vlastní budoucnost – jak se my staráme o staré lidi, rodiče a prarodiče, tak se naše děti budou jednou starat o nás. Film se dočkal premiéry aţ v roce 1990, jeho zdrcující kritika ale neměla o nic menší dosah. Ve Svobodném slově ho redaktorka Jana Hádková zhodnotila slovy: „Na svou dobu (na dnešní také) to byl rozsáhlý a
110
KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 54. PROCHÁZKA, Edgar. Hledání tématu v dokumentárním filmu. Praha, 1988. Fakulta filmová a televizní AMU v Praze. Vedoucí diplomové práce Jiří Lehovec. s. 46. 111
- 49 -
nadmíru závaţný projekt ukazující problematiku stáří z mnoha stran a nabízející další domýšlení jejích aspektů v úvahách sociologů, psychologů, filozofů a také politiků.“112 Před premiérou filmu převaţovala tendence vyzdvihovat spíše optimistické aspekty stáří a nutnost aktivního proţívání konce ţivota. Upozornit na přímé souvislosti mezi stavem a úrovní společnosti a mírou péče o staré občany bylo něco nevídaného. Císařští poddaní První díl trilogie je velkou kritikou společenských poměrů. Poprvé v něm zazni myšlenka, ţe úroveň společnosti se dá měřit podle toho, jak se stát stará o své mladé a hlavně staré občany. Na občanech, kteří začali svou ţivotní dráhu ještě za císařství, se nejprve podepsali potomci, kteří nechtěli a nebyli schopni se o své rodiče postarat a dále společnost, která jim nabídla jen ţivoření v hrozných barácích či modernějších stavbách, ale „králíkárnách“ – v obou případech domovech důchodců, nebo v nemocnicích, kde jako by se čekalo na jejich smrt. Pořad přinesl i rozhovory s těmito občany. Někteří ţivořili po bufetech, v hospodách, někteří ukončili ţivot tragicky. V pořadu nechyběl ani rozhovor s bývalým katem a sonda do jeho svědomí. Starci Ve Starcích pokračovala kritika společnosti a potomků starých lidí, pro které bylo pohodlnější odloţit rodiče do nemocnic a domovů důchodců neţ se o ně postarat. Pořad obsahoval zdrcující obrazové i slovní svědectví. Kromě nemocnic a domovů důchodců byl například odhalen děsivý příbytek jedné staré ţeny, bývalé prostitutky, odloţení zdravých občanů jejich dětmi do psychiatrických léčeben…Pořad dále odhalil, ţe ani tito lidé nebyli ušetřeni například pronásledování Státní bezpečností. Dalším velkým problémem se ukázal nedostatek personálu v nemocnicích. V této oblasti byly velkou pomocí řádové sestry. Jejich pomoc ale byla oslabena jejich pronásledováním v „krizových“ letech. Jeptišky vzpomínaly na persekuce a vyšla najevo jejich obětavost. Čas pro tři miliony Jindřich Fairaizl si v posledním díle svého triptychu vybral několik zajímavých typů starých lidí, na jejich osudech, ţivotních zkušenostech, postojích vyzvedl typické pro toto období ţivota člověka. První byla stará ţena, která svou prázdnotu stáří vyplňovala tím, ţe chodila zpívat lidem na ulici. Neţebrala – měla pocit, ţe si jí lidé všimnou, ţe je, ţe existuje. Druhým byl starý pán, který svůj čas věnoval vytváření dřevěných plastik, které pak vystavoval na zahradě. V plastikách ztvárnil své pocity, nálady, krize i naděje. Další příklad byl poněkud odlišný. Popisoval ţivot člověka, který se dobrovolně stal novodobým poustevníkem. Ţil
112
HÁDKOVÁ, Jana. (Ne)opoţděné filmy dnes. Svobodné slovo, roč. 46, 2. 2. 1990.
- 50 -
v lese, staral se o stromy a věnoval se převáţně četbě a „studiu“. Svůj ţivot povaţoval za naplněný a šťastný, byl svobodný, nikým nepoutaný. Také způsob, jakým Fairaizl téma uchopil, musel zaujmout. Jednotlivým částem by se dala například vytknout dramaturgická nevyváţenost, nicméně celý triptych zůstal výjimečným dokumentem o době a křivdách, které národ páchal sám na sobě, ale také svědectvím o úrovni televizní dokumentaristiky v jistém období. Staří lidé jsou pro filmaře vděčnými objekty, podobně jako děti nemají zábrany a zůstanou bezprostřední. Díky tomu se Fairaizlovi podařilo zachytit řadu zajímavých osudů a u některých z nich také naznačit kontinuitu, odkazující na širší společenské a dějinné souvislosti (řádové sestry, mistr kat, poustevník apod.) Zajímavým aspektem Fairaizlových pořadů byla i „hra“ s fakty. Pro konkrétní tvrzení lacině pouţíval vágní argumenty nebo kladl cílené otázky, na něţ znal předem odpovědi, které se mu hodily do mozaiky argumentů…Tak trochu násilně, způsobem „účel světí prostředky“, naplnil svůj záměr, ale od skutečnosti se přesto neodchýlil. Hovořit o Starcích – podobně jako o Inzerátu, anebo i o Naději z levého břehu, Štěstí za šest kříţů či Malovaných dětech – jen jako o časovém společenskokritickém dokumentu v běţném slova smyslu, by znamenalo značné zúţení metody Fairaizlova přístupu k sociálnímu nebo politickému faktu. Za jednu z rozhodujících sloţek Fairaizlovy publicistiky, dílo od díla stále krystalizující a obohacující se o nové odstíny, povaţuji její mnohorozměrnost. „To, v kolika směrech souběţně, jak systematicky a promyšleně, za pomoci škály zvládnutých a zaţitých výrazových prostředků, dovede podněcovat divákovy vlastní úvahy o zvoleném problému…Mravnost se kryje Fairaizlovi s pojmem odpovědnosti a didaktismu, prostá úvaha o mravnosti jednotlivce stává
se
východiskem
k hierarchizujícímu
měření
odpovědnosti,
tedy
mravnosti,
společnosti.“113 6.2 Způsob práce a volba témat „Byla to zkušenost k nezaplacení. Ta nutnost za kaţdou cenu něco najít i tam, kde mnozí neviděli nic pozoruhodného, nutnost točit, i kdyţ se někdy zdálo, ţe není co. Musel jsem moc přemýšlet, moc hledat a hlavně pak nacházet…“114
113
jpn. Filmové a televizní noviny, č.10/1969. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 97. 114 Jindřich Fairaizl ve Vlastě, 21. 8. 1968.
- 51 -
Právě to byl jeden z rysů Fairaizlovy tvorby – vytěţit ať uţ ze zadaného, nebo z vlastního námětu maximum – a za jakoukoli cenu.115 Ještě před premiérou filmu Se znamením Ost, výběrem témat J. Fairaizl naznačil, co chce v budoucnu dělat – publicistiku.116 Soudil, ţe publicista by měl především věnovat pozornost výběru tématu, které by mělo korespondovat s jeho názory a pocity – i s pochybnostmi a nejistotami. Měl by usilovat i o to, aby ony pochybnosti a nejistoty nezůstaly pouze soukromé. Upozornil na to, ţe publicista se nemá zastavit před palčivými tématy ani v případě, ţe si tím znepřátelí určité instituce. Publicista totiţ musí mít především odvahu.117 „Osobité, subjektivní vidění faktů, to je vzácný jev televizní publicistiky. J.Fairaizl je jedním z těch, kteří se o něj pokoušejí. Tři jeho reportáţe z cyklu Československé expedice dokládají přednost tohoto postupu před stroze neosobním fotografováním obvyklých pamětihodností. Svými dílčími pohledy řekl o kraji víc, neţ kdyby přijal běţné stereotypy. Nijak tím nechci sejmout z jeho pořadu výtky – přemíra sentimentu, ne vţdy znělou lyričnost.“118 Fairaizl se vţdy snaţil vytěţit maximum z toho, co mu bylo dovoleno. Proto ani neměl čas lamentovat nad tím, co dělat nemohl. Tento jeho počáteční rys se nakonec vyhranil v tvůrčí ţivotní postoj – dokládá to i tento rozhovor, který Fairaizl v roce 1968 poskytl časopisu Československá televize: „Vţdycky mi byli protivní exhibicionisté, kteří jsou náleţitě drzí a bez mravních zábran, aby dokázali být stejně šarmantně a včas pokrokoví i konzervativní, v éře udavačů denuncovat a v éře účtování volat na soud prokurátory…A tak, abych se vrátil k tématu, musím tu prohlásit, ţe jsem i v uplynulých letech řekl vţdy vše, co jsem říci chtěl, a na svém plánu pro rok 1968, vytvořeném loni na podzim, neměním nic. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Dověděl jsem se dokonce i takovou obludnost, ţe je vlastně trochu podezřelé, kdyţ v nastalém poryvu svobody jsem nemohl předloţit – kromě jedné historie z východních Čech – ţádný zakázaný pořad. Netvrdím, ţe bylo snadné ty pořady uvádět. Malované děti právě před rokem trčely tři měsíce v trezoru a mnoho nechybělo, aby byl film zničen. Ale nakonec se vysílal – a to mi i
115
VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 23. 116 Československá televize, č.30/1967. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 90. 117 Československá televize, č.30/1967. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 90. 118 dh. Kulturní tvorba, 17. 11. 1966. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 90.
- 52 -
tehdy připadalo podstatnější, uţitečnější neţ skvělými pokrokovými myšlenkami v trezoru vzrušovat okruh svých kamarádů.“119 V Kulturní tvorbě ze 7. ledna 1965 Fairaizl vysvětlil, proč upustil od přímých přenosů a dal přednost stylizaci: „Stylizace je v samé podstatě televizní estetiky. Nevěřím ve fantóm bezprostřednosti, nestylizovanosti. Nejen za dnešního stavu „publicistické techniky“. Zástup lidí se nahrne do místnosti, dvě hodiny instaluje světla, kamery, zkouší zvuk a potom, milý člověče, projev se laskavě, jako by tu nikdo nebyl. Pokud se dosáhlo některých výsledků, vţdy díky přesným dispozicím toho kterého jednotlivce, jenţ věděl, ţe je filmován, ale přesto byl schopen přijatelného projevu, stylizoval se snesitelně, věrohodně a zejména měl co říci. Tedy – bez ohledu na současný stav soudím, ţe i v budoucnu bude zcela přirozeně nutné stylizovat. Vţdyť i přenos fotbalového utkání je elementární stylizací. Dojem televizního diváka nemůţe být nikdy adekvátní dojmu diváka přímo zúčastněného. Komentátor osvětlí další souvislosti sledovaného jevu, reţisér volí různé úhly pohledu…řadí tyto obrazové prvky do určité chronologie či kontrastu – skutečnost prostě stylizuje. Rozhodující je, zda ve zvoleném tvaru probíhá stylizace v jediné rovině, společná celému dílu. Zda beseda je besedou a inscenace inscenací – zda nebyla uplatněna v obou případech z obou „rovin“ trocha. Tehdy vzniká tzv. dojem nepřirozenosti.“ Dalším charakteristickým tvůrčím postupem Jindřicha Fairaizla, kterým doprovázel ve svých reportáţích důleţitá sdělení, bylo i umění mlčet, nechat doznít zásadní věci.120 V kaţdém ze svých filmů se snaţil objevit něco nového. Něco, o čem se dosud nepsalo a o čem se netočily filmy. Pokusil se o experiment s archívním materiálem v pořadu o praţském povstání, zaujala ho tradice ve snímku o betlému, snaţil se o dokument ze záplav na Slovensku, šel po psychóze davu v Mudrosloví zlého muţe. Věděl, ţe moţnosti publicistiky jsou neomezené. 6.3 Přínos pořadů Jindřicha Fairaizla z 60. let Mnohé z Fairaizlových pořadů z 60. let získaly nejen velký divácký ohlas i ohlas kritiků, ale byly oceněny i mnoha národními i mezinárodními cenami (Zlatá Praha, Prix Italia). Zároveň
119
Československá televize, č. 14/1968. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 23. 120 VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 82-83.
- 53 -
se však staly terčem útoků vládnoucí strany. Bylo tedy jasné, ţe je jen otázkou času, neţ jméno Jindřicha Fairaizla z obrazovek nadobro zmizí.121 Ve Vlaštovce si Fairaizl poprvé vyzkoušel trojjedinou funkci scenáristy, reţiséra i komentátora v jedné osobě – podařilo se mu tak fakta přivést v co nejkratší době na obrazovku. Ve Vlaštovce si také vyzkoušel, co obnáší intimní rozhovor s divákem, kdy kamera zachycuje jak vznik myšlenky, tak schopnost improvizace moderátora. Ve všech svých dílech se Fairaizl snaţil aplikovat rozdílné přístupy k látce, hledal nové tvůrčí postupy, snaţil se vypořádat s nedostatkem informací, se selháváním techniky, se společenskými předsudky. Zobrazil dílčí obraz mravů společnosti (Šest třetin mimo hru). V reportáţích natočených pro Československou expedici uţ se projevil Fairaizlův smysl pro vytváření větších celků. Vedle celkové kompozice díla, slova i obrazu, umění reportáţní zkratky, kontrastu a smyslu pro gradaci stojí za povšimnutí i bezprostřední, stručné a výstiţné rozhovory s lidmi na kameru. S tím souvisí i další přednost Fairaizlových filmů – dokonalý střih. „Vášnivost, přímo posedlost, s níţ Fairaizl hledal v neznámu televizní slovník, dokazuje, ţe jen s ní, v jejím poznání a ovládnutí, spočívá existence tohoto autora, který se zrodil v pravý čas – v čas televize...“ 122 Pro filmy Jindřicha Fairaizla byla typická aţ ţensky jemná citlivost, která působila vţdy velmi silně vedle věcných a faktických argumentů. Za citlivostí mnohdy stála neviditelná ţenská ruka jeho manţelky. „Stříhá všechny moje filmy. Ale nejde o prostou mechanickou činnost, tu bych si ve spěchu mohl udělat sám. Jde o něco mnohem víc…Její zásluha na mých filmech je veliká. Jiřina má ohromný smysl pro proporce věcí, a velice přesně vycítí míru. Aţ mě někdy zdrcuje, jak přesně odhaduje a určuje – pocitem! – nosnost, vyznění, dopad jednotlivých sekvencí. Je pro mne velmi potřebným a významným korektivem, dám na její názor…I kdyţ, samozřejmě, někdy se o věc dost přeme, ale to je právě také pomoc. Dost těţko si dovedu představit, jak bych bez Jiřiny pracoval!“123
121
JODAS, Miroslav. Jindřich Fairaizl. Lidová demokracie, roč. 49, č. 245, ze dne 21. 10. 1993, s. 9. Interní hodnocení pro televizi – únor 1968. In VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík. s. 92. 123 HAJNÁ, Dita. Scénář a reţie: Jindřich Fairaizl: Od klauna Ferdinanda k Inzerátu. Vlasta., 21. 8. 1968. 122
- 54 -
6.4 Vzpomínky pamětníků Vzpomínky pamětníků na Jindřicha Fairaizla se v zásadě shodují v několika věcech. Jindřich Fairaizl dělal svoji práci poctivě s nejvyšším nasazením sil svých i svých spolupracovníků. Za hledáním a objevením pravdy se neváhal vydat na ta nejnedostupnější místa v jakémkoliv čase. Nechyběla mu odhodlanost a houţevnatost, neznal odpočinek…nebyl to ale také ţádný svatý – pokud se rozčílil, coţ se muselo stát minimálně jednou denně, stálo to prý za to. Málokdy si nechával do své práce mluvit. Kameramanům ale ponechával téměř volnou ruku, občas naznačil, co by potřeboval natočit, jinak do nich vkládal plnou důvěru. Miroslav Fojtík, kameraman: „Pro Jindřicha Fairaizla byla typická přímo posedlost tématem, která se přenesla i na ostatní členy štábu. Dělal jsem s ním dvaadvacet filmů a to byla práce ve dne v noci bez ohledu na čas. Kladl maximální nároky, ale zároveň měl úctu k práci druhých. Jet s ním na reportáţ znamenalo mít kameru neustále na klíně, v pohotovosti, abychom zachytili okamţiky, které se nevracejí a jsou účelné a nosné pro konečný tvar díla, který vznikal aţ ve střiţně. Byla kolem něj báječně sehraná parta lidí s osvětlovačem Jirkou Vydrou, se zvukařem Janem Zikmundem, se střihačkou Jiřinou Fairaizlovou. Na všechny přenesl svou tvůrčí posedlost, i kdyţ se vrátil do televize po dvaceti letech jiţ s podlomeným zdravím. Nebylo jiného publicisty, který by tak nesl kůţi na trh jako on.“ Miroslav Fojtík dále zmiňuje, ţe Fairaizl nesnášel velký štáb, točilo se proto jen ve třech aţ čtyřech lidech. Velký štáb totiţ působil při natáčení v prostoru domova rušivě, snaţili se také co nejméně nasvěcovat, aby lidé vypadali přirozeněji.124 Pavel Mošna, kameraman: „V šedesátých letech jsme říkali: Co Špáta v kraťasu, to Fairaizl v televizi. Byli jsme vţdy minimální štáb s minimem techniky, abychom byli mobilní a pohotoví. Fairaizl byl maximalista, ale inspiroval nás tak, ţe dynamičnost jeho práce, namáhavá i fyzicky, nikomu nevadila. Uměl štáb pracovně strhnout. A jinak? Jeden jeho kamarád mu říkal: Jindro, nejsi beránek boţí. Nemůţeš na sebe brát všechny hříchy světa… Bral si je aţ příliš.“125 Pavel Mošna začal točit s J. Fairaizlem v roce 1965 Tváře pod kapotou. „Dlouho jsme si vykali, i kdyţ jsme spolu točili na exteriérech,“ říká Pavel Mošna. „Pak jsme si koupili chalupu kousek od Fairaizlových a začali jsme se scházet i ve volném čase“. Za Štěstí za šest 124 125
Z rozhovoru s Miroslavem Fojtíkem, 30. 1. 2009. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Fenomén jménem Fairaizl. Televize, č. 11/1993, 22. 11. 1993.
- 55 -
kříţů dostal Pavel Mošna výroční cenu od ústředního ředitele Pelikána. „Vzpomínám si na natáčení Štěstí za šest kříţů – objíţděli jsme výherce ve Sportce a točili fenomén náhlého zbohatnutí. Kdyţ lidi vyhráli třeba sto tisíc, coţ byli tehdy velké peníze, rozhlásili to po vesnici. Tím jejich štěstí skončilo, začali se na ně obracet příbuzní, maminky sirotků. Dokonce v té době vycházely i seznamy výherců ve sportce. Nikoho v tom návalu štěstí nenapadlo, ţe by se to nemuselo zveřejňovat. Proto byl celý film smutně laděný.“ „Poslední film, který mohl Jindra natočit, neţ mu všechno zakázali, byla Balada o šťastné hranici. Natáčeli jsme v Bílých Karpatech na Kopanicích, tam ještě přetrvával středověk. Zaříkávalo se tam a věštilo z olova, zkrátka temný, zapomenutý a netknutý kraj. Film jsme dělali na zakázku pro německou televizi ZDF, u nás se nevysílal.“ Pak následovaly roky temna, Jindřich Fairaizl přišel o práci, takţe se ţivil všelijak. V roce 1967 se mu narodil první syn Michal. Manţelé Mošnovi se s Jindřichem Fairaizlem a jeho rodinou scházeli na chalupě. Za normalizace tam totiţ Fairaizl často pobýval. Pavel Mošna vzpomíná: „On byl velmi pracovitý, přestoţe měl cukrovku, pořád pracoval naplno. Kdyţ nemohl točit, pracoval na chalupě alespoň manuálně. V té době jsme se ţenou často přemýšleli o emigraci, nakonec jsme zůstali. Jindra to ale viděl všechno růţově – on, který neměl práci. Já ji měl, ale zredukovanou jen na vzdělávací pořady. Byl to on, kdo nám dodával optimismus. Říkával: Klucí, to bude všechno dobrý…“ Za film Malované děti, kde za kamerou uţ stál Miroslav Fojtík, získal Jindřich Fairaizl cenu na filmovém festivalu v Římě. Otevřela se mu tak cesta do zahraničí, ale neuvaţoval, ţe by odjel. „Asi byl vlastenec,“ uvaţuje Pavel Mošna. Natáčení s ním bylo psychicky i fyzicky náročné, někdy se točilo dvanáct aţ patnáct hodin denně, ale člověk do toho šel, protoţe jsme věděli, ţe to k něčemu bude. Neslevil z ničeho, i kdyţ uţ toho celý štáb měl dost. V první fázi jsme vţdy natočili dostatek obrazového materiálu, on si to pustil ve střiţně, nechal si všechny texty přepsat, pak na čtrnáct dní odjel na chalupu a napsal tam scénář. Zjistil pak, co potřebuje ještě dotočit – většinou uţ jen spojovací záběry. Při natáčení měl zavedený velmi precizní postup. Na čtverečkovaném papíře si zaškrtával, co nám ještě chybělo. Neměl ţádný volný čas, byl to dříč, kdyţ netočil, tak stříhal, nebo pracoval na chalupě. Tím bezesporu trpěla jeho rodina – doma to byl v jistém smyslu despota a cholerik.“ 126
126
Z rozhovoru s Pavlem Mošnou, 24. 1. 2009.
- 56 -
A jak vzpomíná na dobu otcovy největší slávy syn Michal? „V osmašedesátém mě musela učitelka hlídat a nikomu mě nedávat, protoţe hrozilo, ţe by mě mohli unést. Táta byl v té době hodně exponovaný člověk. Po tom, co táta vyhrál v devětašedesátém na festivalu v Monte Carlu, otevřely se rodičům dveře jet natáčet do Francie. V té době mě vychovávala paní domácí, coţ mi zase tolik nevadilo vzhledem k otcovým poměrně krutým výchovným metodám. Jednou mi vysvětlil, ţe naštvání je pro něj motorem, aby mohl dál fungovat.“127 Jakkoli jsou ţivotní peripetie Jindřicha Fairaizla ukázkou rozporuplných osudů a omylů „naivních“ intelektuálů šedesátých let, jako „duchovní otec“ a tvůrce angaţované sociální filmové a televizní publicistiky (zejména v oněch letech šedesátých) patřil na špičku profese.128 Fairaizlovy filmy i nejlepší reportáţe Ostravských vteřin, Zvědavé kamery, Civilní pře byly „politickým spisovatelstvím“. Na jedné straně vycházely z drsné reality faktů a ţivotních kontroverzí, na druhé straně se precizní reflexí blíţily k podstatě jevu. Televizní publicistika se spolu s vlastní specifikací propracovala k osobitému vyjádření myšlenek.129 7. Praţská televizní publicistika na sklonku 60. let Praţská publicistika se začala expanzívně prosazovat od roku 1964. Jiţ v tomto roce zpracovala komise vedení televize obsáhlý rozbor situace v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky v Praze, v němţ byla oceněna zvláště Zvědavá kamera, filmy Jindřicha Fairaizla a Kamera obscura. O televizní publicistice pak byla svolána i celostátní konference. V první polovině roku 1967 pokračovala na obrazovkách expanze publicistiky. Ústřední ředitel ČST Jiří Pelikán v té době ještě usiloval o rozšíření prostoru pro publicistiku: „Zatím se stává, ţe kaţdé slovo řečené z obrazovky je povaţováno za oficiální názor, a to televizním publicistům svazuje ruce,“ řekl v rozhovoru pro Večerní Prahu 23. 2. 1967. Po sjezdu spisovatelů v červnu téhoţ roku uţ bylo ale všechno jinak. O stavu společnosti bylo vyřčeno mnoho kritických slov a v televizi nastalo regulování publicistiky, která odmítala hlásat dogmatické teze a polopravdy. Proto postupně do konce roku 1967 mizel jeden publicistický
127
Z rozhovoru s Michalem Fairaizlem, 11. 2. 2009. BURGET, Arnošt. Připomínat, či nepřipomínat? K nedoţitým šedesátinám Jindřicha Fairaizla. Telegraf., roč. 3, č. 141, 16. 6. 1994, s. 11. 129 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 98-99. 128
- 57 -
pořad za druhým. V napjaté atmosféře konce roku byl ještě odvysílán Fairaizlův film Štěstí za šest kříţů.130 Zrušení cenzury Národním shromáţděním na zasedání 25. - 26. června 1968 bylo formálním, právním aktem. Ideologickou, tedy mocenskou cenzuru si redaktoři (nejen televizní) zrušili uţ v únoru. Zrušení předběţné cenzury na jaře 1968 bylo bezesporu nejvýznamnější systémovou změnou. Vedení KSČ se vzdalo práva rozhodovat o obsahu veřejně sdělovaných informací a řídit informační oběh prostřednictvím svého aparátu. V médiích tak byla zrušena vedoucí úloha strany. Média získala prostor pro všenárodní debatu, objevily se hlasy zpochybňující výsadní postavení KSČ. Z mocenského nástroje se média stala kritiky moci.131 Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ale televize musela začít vysílat v podmínkách, ve kterých v 50. letech začínala – tedy bez přípravy, improvizovaně. Na protiokupačním vysílání se podílel i Jindřich Fairaizl. 31. srpna 1968 byl pak zřízen Úřad pro tisk a informace a znovu zavedena cenzura. Ústřední ředitel Jiří Pelikán byl odvolán z funkce 25 září. Pro televizi byl jmenován vládní zmocněnec Bohumil Švec, pracovník Dubčekova ideologického oddělení ÚV KSČ.132 6. srpna 1969 jmenovala vláda do funkce ústředního ředitele ČST dr. Jana Zelenku, představitele celé éry normalizace. Po jeho nástupu odešly v půli roku 1970 z televize desítky lidí – byli mezi nimi scenáristé, reţiséři, kameramani, hlasatelky, technici. Na konci června 1970 byla zrušena i Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky a od prvního července ustanovena nová, otevřená pro ty, kteří by přišli s ţádanými náměty. Redakci opustil i Jindřich Fairaizl a do nové uţ nenastoupil.133 Jak vypověděl v rozhovoru kameraman Pavel Mošna: „Doslova jim hodil stranickou legitimaci k nohám.“ Historie československé televizní publicistiky 60. let se tak pomalu uzavírala za pomoci systematického ničení filmů i dokumentace.
***
130
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 101-102. 131 HOPPE, Jiří. Praţské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Brno: Doplněk, 2004. ISBN 80-7285-039-3 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), 80-7239-162-3 (Doplněk). s. 12. 132 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 122-123. 133 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. ISBN 80-85005-03-4. s. 131.
- 58 -
8. Politická situace v Československu v období normalizace (1969 - 1989) První výročí vpádu sovětských vojsk doprovázely v mnoha městech rozsáhlé protestní demonstrace. Demonstranti se naposledy snaţili bojovat za zbytky demokratických opatření, kterých se podařilo dosáhnout v uplynulém roce. Represivní sloţky ale proti demonstrantům tvrdě zasáhly a došlo i k obětem na ţivotech. Tyto události se navíc staly záminkou k pouţití tvrdších metod při uskutečňování tzv. „normalizace“.134 Normalizace poměrů v Československu proběhla v několika fázích. Mezi 27. srpnem a koncem listopadu 1968, kdy uţ Československo opět nebylo právním a suverénním státem, sehrály významnou roli okupační armády. Sovětská armáda měla rozhodující vliv na vnitřní politiku KSČ. Do československého vývoje se v této době vměšovalo i velvyslanectví SSSR, hlavně jeho sloţky napojené na sovětskou rozvědku. Další sloţky okupační správy se zapojily do dezinformační kampaně proti reformní politice. Na území někdejší NDR, později uţ na území ČSSR, byla vydávána tiskovina „Zprávy“, která napadala právě představitele reformní politiky (A. Dubčeka, J. Smrkovského, J. Pavla). Z území NDR vysílala po řadu měsíců se stejným účelem také rozhlasová stanice „Vltava“. Sovětské vedení začalo do nejvýznamnějších mocenských pozic vybírat přední členy politbyra ÚV KSSS. Generální tajemník KSSS Leonid Iljič Breţněv totiţ nemohl připustit, aby do těchto funkcí byli jmenováni představitelé reformního procesu. Na konci listopadu 1968 uţ byla probreţněvovská frakce vedení KSČ zformována a zahájila svůj nástup k moci. Ze sovětské iniciativy vzešel i plán na „očistu společnosti“. Ukázalo se, ţe sovětské vedení nechce dodrţovat ani závazky, které na sebe přijaly SSSR a ČSSR moskevskými protokoly. Toto vedení dokázalo díky rozdílnému přístupu rozdělit ÚV KSČ a československou vládu na řadu frakcí. Muselo také odstranit některé politiky, kterým veřejnost důvěřovala. Byl mezi nimi František Kriegel a po něm hned generál Václav Prchlík. Prezident republiky Ludvík Svoboda, který byl několik měsíců symbolem společenských změn, se začal vyjadřovat pro normalizaci. Na konci října 1968 se sice ještě podařilo zdánlivě posílit pozice reformních komunistů, nicméně na společnost uţ začaly doléhat pocity únavy a deziluze, které pramenily z faktu, ţe byly zastaveny všechny ekonomické a politické reformy. V tomto
období
byl
přijat
zákon
o
československé
federaci,
který
poprvé
v
československé historii zakotvil rovnoprávné postavení českých zemí a Slovenska. Zákon vstoupil v platnost začátkem roku 1969, ale jiţ za zcela změněných podmínek.
134
PERNES, Jiří (2003). Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno: Barrister & Principal, s. 165.
- 59 -
Sovětské vedení došlo na přelomu listopadu a prosince k závěru, ţe se československá společnost zbavuje reformních tendencí příliš pomalu. Na prosincových zasedáních v Kyjevě se československá delegace tvrdě střetla s názory sovětského vedení. Breţněv poţadoval čistky jak v KSČ, tak v celé společnosti a hrozil moţností dalšího pouţití síly, pokud ČSSR nepřijme sovětské stanovisko. V československé společnosti se v souvislosti s tím mobilizovaly stalinistické skupiny. Podobně se formovaly levicové sloţky v Socialistické akademii. Levá fronta vzešla z řad komunistických intelektuálů. Ze strany studentských hnutí a odborů přetrvával odpor proti okupaci a došlo i k řadě protestních akcí. Tyto protesty vyvrcholily protestními sebeupáleními studentů Jana Palacha a Jana Zajíce, která šokovala i světovou veřejnost. Počátkem roku 1969 se v ekonomické oblasti znovu objevily tendence centrálně řídit národní hospodářství, zabránit svobodnému podnikání a dále zasahovat do hospodářství. Československá ekonomika měla znovu doplatit na ekonomickou integraci zemí RVHP. Reformní vedení ale v této oblasti uţ jasně ztratilo pozice. O jeho konečné poráţce rozhodl hokejový zápas v březnu 1969, kdy muţstvo ČSSR dvakrát porazilo SSSR na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu. Oslavy vítězství československých hokejistů v Praze měly politický podtext a lidé otevřeně projevili nespokojenost s trvající okupací republiky. Kolaborantské sloţky bezpečnosti vyuţily vystoupení obyvatel k zinscenovanému útoku na praţskou kancelář Aeroflotu a na některé další objekty. Sovětské posádky se zmobilizovaly a opět začaly vyhroţovat pouţitím síly, pokud by protisovětské akce pokračovaly.135 Po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka v dubnu 1969 začala v celé společnosti probíhat čistka, která skončila aţ na jaře 1971. ÚV KSČ rozhodl v dubnu 1969 mimo jiné o odvolání Alexandera Dubčeka z funkce prvního tajemníka strany a poté o jeho vyloučení ze strany. Vyloučení z KSČ a fakticky i zákaz výkonu povolání postihl téměř 30 000 lidí. Díky čistkám v akademii věd, na vysokých školách, v kulturních institucích a sdělovacích prostředcích československá věda a kultura stagnovaly. Nové vedení Komunistické strany Československa v čele s Gustávem Husákem vyhlásilo, ţe jeho cílem je vyvést společnost z krizové situace a ţivot v zemi normalizovat. Za normu se povaţoval stav
135
BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. 9. vyd. Litomyšl, Praha: Ladislav Horáček - Paseka, 2003. s. 287-289.
- 60 -
před lednem 1968, kdy vedoucí postavení KSČ v čele republiky nikdo nezpochybňoval. Husákovou snahou bylo přiblíţit se modernější variantě stalinského modelu. Znovu se začal stupňovat tlak na sdělovací prostředky. Reţim vyţadoval poslušnost nejen od deníků, rozhlasu a televize, ale také od časopisů vycházejících v delších intervalech. Koncem roku 1970 přijal ÚV KSČ analýzu „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Poučení ideologicky zdůvodňovalo sovětskou invazi a nástup normalizace. Stalo se jediným povoleným výkladem událostí, k nimţ došlo v ČSSR v letech 1966-70.136 Normalizační vedení vrátilo stát k rozsáhlé byrokratizaci státního aparátu, likvidovalo opoziční stranickou i bezpartijní inteligenci, absolutizovalo moc stranické nomenklatury. Důsledkem toho bylo sníţení úrovně řízení státu ve všech sloţkách od ekonomiky po politiku a postupná izolace československé společnosti od zbytku světa. XIV. sjezd KSČ v květnu 1971 a následné volby do zastupitelských orgánů v listopadu 1971 potvrdily vítězství normalizace.137 8.1 Dohled nad médii v období normalizace Kontrola nad médii byla postupně obnovována uţ několik dní po srpnové okupaci roku 1968. Vpád Varšavských vojsk násilně přerušil reformy a začalo období konsolidace moci KSČ, pro nějţ se vţil termín normalizace. Ještě v průběhu léta 1968 však měla média svobodu – KSČ na ně v podstatě mohla jen morálně apelovat.138 Ovládnutí médií bylo prioritou moskevských protokolů (z 26. srpna 1968), v nichţ doslova stálo, ţe by média měla „plně slouţit věci socialismu; zastavení antisocialistických, antisovětských opatření v tisku, rozhlase a televizi“ a ţe „budou provedena nutná kádrová opatření ve vedení tisku, v rozhlase a televizi.“ 139 Uţ 30. srpna 1968 rozhodla vláda usnesením č. 292 o zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI). Jedním z prvních pokynů úřadu byl zákaz kritizovat země Varšavské smlouvy i přítomnost cizích vojsk v republice. 12. září 1968 byl ustaven Vládní výbor pro tisk a informace, který sledoval působení médií. O den později přijalo Národní shromáţdění zákon č. 127/1968 Sb. „O některých přechodných
136
BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. 9. vyd. Litomyšl, Praha: Ladislav Horáček - Paseka, 2003. s. 291-292. PERNES, Jiří (2003). Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno: Barrister & Principal, s. 165. 138 KONČELÍK, Jakub, TRAMPOTA, Tomáš. Rudé právo v kontextu reforem 60. let: Poznámky ke kvantitativní analýze. Praţské sociálně vědní studie [online]. 2006, č. 8 [cit. 2009-04-28], s. 6-7. Dostupný z WWW:
. ISSN 1801-5999. 139 Z protokolu o rozhovorech delegací Svazu SSR a ČSSR. In KURAL, Václav – MORAVEC, Jan – JANÁČEK, František – NAVRÁTIL, Jaromír – BENČÍK, Antonín. Československo roku 1968: Obrodný proces. Praha: Parta, 1993. s. 202. 137
- 61 -
opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků“, aby nebyly narušeny důleţité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu. „V období nástupu posrpnové politické elity k moci se zásadně proměnily podmínky fungování médií. Byla deklarována sluţebnost médií (coţ je jejich základní role v kaţdém totalitním reţimu), byla zdůrazněna osobní odpovědnost za budování socialistické společnosti za přítomnosti okupačních vojsk a s vědomím nezájmu velké části veřejnosti.“140 Svoboda médií se dále zuţovala od začátku roku 1969. Tajemník ÚV KSČ Josef Kempný předloţil 6. ledna 1969 návrh opatření k řízení médií. Útvar svodné informace plánu a řízení ÚV KSČ podával kaţdý týden členům Byra pro řízení stranické práce v českých zemích Informační zprávy, v nichţ hodnotil tisk, rozhlas a televizi.141 8.2 Období normalizace v Československé televizi Předsednictvo ÚV KSČ po srpnu 1968 postupně zakázalo politicko-publicistické pořady, publicisté ale dál hledali moţnost, jak proniknout k divákům s objektivními informacemi. Jiří Lederer napsal televizním divákům ve Filmových a televizních novinách následující sdělení: „Televizní diváci mají vědět, ţe absence politické publicistiky odpovídá rozhodnutí vlády. Bude dobré, aby z nedostatku takové publicistiky nebyla obviňována televize.“142 17. září 1968 odvolalo předsednictvo ÚV KSČ z funkce ústředního ředitele ČST Jiřího Pelikána (také Zdeněk Hejzlar byl odvolán z funkce ředitele Československého rozhlasu). Do čela ČST byl jmenován vládní zmocněnec Bohumil Švec. Pracovníci ČST Bohumila Švece akceptovali, ale plnou podporu vyjádřili dosavadnímu řediteli Jiřímu Pelikánovi. Od prosince 1968 byl pak ústředním ředitelem ČST Josef Šmídmajer.143 Ve vypjaté atmosféře ledna 1969 promluvilo na obrazovce na dlouhou dobu naposled 12 známých televizních publicistů. V ţivém pořadu „Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů“se sešli Vladimír Branislav, Ladislav Daneš, Jindřich Fairaizl, Arnošt Frydrych, Jiří Kantůrek, Karel Kyncl, Zdeněk Lavička, Karel Pech, Jiří Svejkovský, Vladimír Škutina, Bohumil Tonninger a Vladimír Tosek. Kaţdý z publicistů řekl svůj názor na současné
140
KONČELÍK, Jakub, TRAMPOTA, Tomáš. Rudé právo v kontextu reforem 60. let: Poznámky ke kvantitativní analýze. Praţské sociálně vědní studie [online]. 2006, č. 8 [cit. 2009-04-28], s. 7. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-5999. 141 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 530-531. ISSN 1210-7050. 142 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. s. 53. 143 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a poitická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 531. ISSN 1210-7050.
- 62 -
události a rozloučil se s diváky. Vedení ČST publicistům tehdy vzkázalo, ţe „hovořili krásně, ale jejich další vystupování v televizi uţ není ţádoucí“.144 Na jaře 1969 následovala v ČST první personální čistka. Od ledna do dubna 1969 bylo v ČST provedeno 26 kádrových změn na různých funkcích a s 97 zaměstnanci byl rozvázán pracovní poměr. 145 Jmenován byl také ideový sbor ředitele Šmídmajera, který se skládal „z politicky pevných zástupců aparátu ÚV KSČ, vlád a Národní fronty“. Svobodomyslní publicisté a hlasatelka Kamila Moučková měli zákaz vystupovat na obrazovce, k výměnám došlo i na některých vedoucích postech.146 V červnu 1969 pak vláda přijala usnesení stanovující zásady politiky vůči médiím. Ředitel ČST měl podle nich dokončit organizační a personální změny a zabezpečit soulad programu s vládními záměry.147 Za působení Josefa Šmídmajera ve funkci generálního ředitele ČST neuvedla televize ţádný vlastní propagandistický pořad ani neodsoudila svou reformní linii v osmašedesátém roce. Josef Šmídmajer přeřazoval pracovníky pouze mimo obrazovku, hlavně do přípravy druhého programu, a pracovní poměr ukončil jen s těmi, kteří byli v zahraničí, nebo odešli z televize sami. Změnu v televizním programu přinesl aţ nástup Jana Zelenky do funkce ústředního ředitele ČST 6. srpna 1969. Před prvním výročím vojenské intervence uvedla televize první pořad, který kritizoval praţské jaro – A léta běţí, váţení. 21. srpna 1969 pracovníci televize stávkovali, hlasatelé odmítli vystoupit na obrazovku, Televizní noviny se poprvé vysílaly ze záznamu. Vedení ČST Janem Zelenkou podporovaly pouze televizní Lidové milice. Do konce roku 1969 dal nově jmenovaný ředitel praţského studia Karel Kohout přes odpor odborové organizace první výpovědi – provedl při tom 23 změn ve vedoucích funkcích. Po roce 1970, kdy byl odmítnut „Akční program“ nových praktických opatření v rámci televize, uţ televize nebyla primárně interpretována jako kulturní instituce, ale jako nástroj politického vedení státu. Změna organizační struktury televize v letech 1968-70 přinesla i změnu ideologického zaměření televizních pořadů.148 144
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. s. 53. RŮŢIČKA, Daniel. Leden – srpen 1969: Oklešťování svobody médií [online]. Dostupný z WWW: . 146 Archiv ÚSD AV ČR, Sbírka KV ČSFR, CIV/102, Okamţitá opatření v ČST, v ČSRo a v tisku, rozhodnutí FÚTI z 29. 1. 1969 na základě usnesení vlády z 24. 1. 1969 a předsednictva ÚV KSČ z 27. 1. 1969. In CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 531. 147 Archiv ÚSD AV ČR, Sbírka KV ČSFR, CIII/432, Usnesení vlády ČSSR ze dne 12. 6. 1969 č. 133 k další politice vlády vůči sdělovacím prostředkům. In CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 531. 148 VRABEC, Jan. Organizace televizní tvorby. Sv. II. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 70. 145
- 63 -
Začátek roku 1970 znamenal vyloučení Svazu československých filmových a televizních umělců (FITES) z Národní fronty. Jednou z příčin vyloučení bylo to, ţe FITES udělil prestiţní cenu Trilobit za rok 1968 Vlastimilu Vávrovi za cyklus Na pomoc generální prokuratuře, kde Vávra zpochybnil sebevraţdu ministra Jana Masaryka. Vedení ČST se od svazu distancovalo. FITES zanikl podle zákona č. 128/68 Sb. z 13. října 1968, který podmiňoval existenci společenských organizací členstvím v Národní frontě.149 Sekretariát ÚV KSČ schválil 6. ledna 1970 stálou komisi pro koordinaci boje proti antikomunismu, sloţenou z pracovníků ideologického a dalších oddělení strany, ministerstev vnitra, obrany a zahraničí, Úřadu pro tisk a informace a ze zástupců sdělovacích prostředků.150 Ve stejném roce byl také obnoven „Kádrový pořádek ČST“. V květnu 1971 byl pak podle usnesení předsednictva ÚV KSČ z 6. listopadu 1970 znovu ustaven kádrový odbor ČST, který měl na starosti nomenklaturní hodnocení. Bez stranického posudku nemohl nový pracovník nastoupit. Z televize muselo z rozhodnutí prověrkových komisí odejít 56 procent programových a technických pracovníků a dalších 137 lidí. Nové vedení ČST zrušilo mládeţnickou Zvědavou kameru a Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky. Většina známých publicistů televizi opustila, ti, kteří zůstali, museli předkládat tzv. „nezávadné scénáře“. Prioritou vysílání uţ nebyla kvalita, ale ideová a politická „čistota“.151 Mocenské mechanismy, které KSČ nastolila v televizi na začátku 70. let přetrvaly aţ do roku 1989. Typickým znakem těchto opatření byla autocenzura jednotlivých novinářů a šéfredaktorů, kteří byli odpovědní za to, co uveřejnili. Tento typ cenzury v mnohém předčil dříve zavedenou cenzurní praxi. Federální úřad pro tisk a informace disponoval nástroji pro osobní postihy a vydával závazné pokyny.152
149
Prohlášení, kterým se vedení ČST distancovalo od rozhodnutí FITES udělit ceny za filmovou a televizní tvorbu za rok 1968 uveřejnila Mladá fronta 11. 11. 1969. Seriál Vlastimila Vávry Na pomoc generální prokuratuře sehrál podle vedení ČST „výrazně negativní úlohu při dezorientaci naší veřejnosti…“ - In Prohlášení čs. televize, Co řekli a napsali o tisku, rozhlasu a televizi N XXI/12, s. 368. 150 Národní archiv, fond 02/4, sv. 41, arch. jedn. 70, bod 1: Sloţení stálé komise pro otázky boje proti antikomunismu při ideologickém oddělení ÚV KSČ, 6. 1. 1970, s. 189. In CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 532. 151 Po nucených odchodech televizních redaktorů hledala ČST nové spolupracovníky a vypsala konkurz, kterého se zúčastnilo asi 1400 uchazečů z různých sociálních vrstev, různého vzdělání i povolání. V několika kolech pak bylo vybráno 29 mladých lidí, kteří se zúčastnili desetidenního školení. Pro práci v televizi pak bylo vybráno 10 budoucích redaktorů. In: BÍLEK, Jaroslav: Mladí adepti novinářství v televizi, N XXIII/2, s. 47., CHMEL, Ladislav: Svět na obrazovce, N XXIII/3, s. 75-77., BRIXI, J.: Mladí adepti novinářství v televizi po jednom měsíci, N XXIII/6, s. 198. 152 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. s. 533-534. ISSN 1210-7050.
- 64 -
9. Činnost Jindřicha Fairaizla v letech 1970 – 1989 Po roce 1970 byl slibný vývoj televizních ţánrů, zvláště publicistických, zastaven. 30. června 1970 byla zrušena Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, 1. července 1970 byla zaloţena nová, do níţ Fairaizl nevstoupil s odůvodněním, ţe nebude psát scénáře „poplatné době“. Poslední Fairaizlovou premiérou na konci 60. let byl Taxis na nultém kilometru příběh Koroka, handicapovaného koně, který nakonec vyhrál Velkou pardubickou. Následujících dvacet let se neslo v duchu Fairaizlova uměleckého ţivoření. Za tu dobu se jeho jméno několikrát objevilo v rozhlasu nebo v divadle, pak zase na čas zmizelo.153 9.1 Působení v Krátkém filmu Praha Po odchodu z televize na počátku 70. let spolupracoval Fairaizl externě s Krátkým filmem Praha. V roce 1975 mu byla zakázána činnost v kulturních institucích, ale od roku 1976 uţ opět pracoval pro Krátký film. V 70. letech se podílel hlavně na dokumentárních, výukových a odborných filmech pro vnitřní potřeby různých institucí. Natočil například filmy s lékařskou tematikou nebo půlhodinový dokument Čas domova (1971) o všedním ţivotě v SOS vesničce pro děti bez rodičů. Roku 1984 byl pak do Krátkého filmu Praha přijat jako asistent reţie, mohl ale natáčet i vlastní filmy. Zároveň pracoval externě i pro televizi, tvořil ale pod cizími jmény. 154 V souvislosti s Fairaizlovou prací v Krátkém filmu spekulují pamětníci i redaktoři dobových periodik o Fairaizlově moţné spolupráci s StB: „Kdyţ se jeho jméno objevilo na seznamu v Necenzurovaných novinách, známí se ho ptali…Spolupráci s StB popíral a později se k celé záleţitosti stavěl tak, ţe jde o spiknutí proti němu.“155 Podobného názoru je i kameraman a přítel Jindřicha Fairaizla Pavel Mošna: Myslím, ţe v StB musel být, jinak by nemohl v době temna, jak jsme normalizaci říkali, točit filmy. Problém byl v tom, ţe v StB byla spousta lidí z různých důvodů, ale dokázali to přiznat. Jindra to přiznat nedokázal.“156 Výše uvedeným domněnkám nahrávají i historické souvislosti. Ředitelem Krátkého filmu, který od poloviny 70. let zaměstnával Fairaizla externě, o 10 let později uţ natrvalo, byl Kamil Pixa. Pixa byl uţ v 50. letech plukovníkem StB. Při plnění sluţebních povinností v zahraničí byl ale zatčen a pro účely StB byl náhle „nepouţitelný“. A tak byl „přeřazen“ do Krátkého filmu. Pixa se často pohyboval v prostředí herců a umělců. Za jeho ředitelování
153
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´., roč. 1, 28. 8. 1990. s. 8. ŠORMOVÁ, Eva. Jindřich Fairaizl: Dramatik a scenárista. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1995 [cit. 200904-27]. Dostupný z WWW: . 155 KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 53. 156 Z rozhovoru s Pavlem Mošnou, 24. 1. 2009. 154
- 65 -
nemusel z Krátkého filmu nikdo odejít z politických důvodů a to i přesto, ţe většina lidí, kteří v Krátkém filmu pracovali, měla špatný kádrový profil. Kamil Pixa nad nimi vytvořil jakýsi dohled. Pavel Kovář ve svém článku v Reflexu označil Kamila Pixu za „múzického estébáka“ kvůli tomu, ţe Pixa mohl zavést něco, co uţ se jednou v historii objevilo. Za druhé světové války se říkalo, ţe „kaţdý esesák má svého Ţida…“157 9.2 Dramatická tvorba Roku 1982 uvedlo praţské Realistické divadlo Fairaizlovu první divadelní hru Hlavně zdraví, přátelé, která byla připomínkou jeho filmu z 60. let Štěstí za šest kříţů. Dočkala se hned několika uvedení. V napjaté atmosféře 80. let napsal Fairaizl i další hry, o něţ projevila zájem regionální divadla i amatérské dramatické spolky. Fairaizl také usiloval o kniţní vydání svých her. Navštívil Divadelní a literární vydavatelství – hry mu ale ze zřejmých důvodů nevydali. Během 80. let psal také hry pro rozhlas – jednou z nich byl Slavný den konání dobrých skutků (1986), za kterou dostal v roce 1987 cenu Prix Bohemia, dále Balada o čekání v podzimní trávě (1988), Sedm rozpačitých cest ševce Vohralíka za opravdovostí (1990, i reţie), Podivná zatáčka po sezoně (1992, i reţie).158 9.2.1 Hlavně zdraví, přátelé! (1982) Fairaizlova divadelní prvotina se zaměřila na jeden z fenoménů dnešní společnosti – maloměšťáctví, které velmi komplikuje mezilidské vztahy. Jednalo se o dokument o ţivotě jedné běţné rodiny, jejíţ poklidný ţivot změní výhra velké částky peněz. Pocity štěstí se pak mísí s pocity nenávisti a závisti vyvolané touto událostí v okolí.159 9.2.2 Slavný den konání dobrých skutků aneb Doteky času pro dva monology (1986) Další Fairaizlova hra, tentokrát psaná pro rozhlas, sloţená ze dvou monologů. V prvním monologu se představuje Dáma hledající přes inzerát partnera. Tato Dáma tu plní roli alibisticky povrchní osobnosti. Druhá výpověď patří ţeně, která byla celý ţivot činorodá, poctivá a nesobecká. Mluví otevřeně, i kdyţ ne vţdy sděluje příjemnou pravdu. I tady je
157
KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 53. ŠORMOVÁ, Eva. Jindřich Fairaizl: Dramatik a scenárista. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1995 [cit. 200904-27]. Dostupný z WWW: . 159 VYDROVÁ, Monika. Hlavně zdraví, přátelé. Tvorba, roč. 55, č. 5, 2. 2. 1983. s. 8. 158
- 66 -
patrný pro Fairaizla tolik typický kontrast. Hru nastudoval reţisér Jan Lorman s herečkami Jaroslavou Adamovou a Jiřinou Švorcovou v hlavních rolích.160 9.2.3 Balada o čekání v podzimní trávě (1988) „Metaforická komorní hra o zodpovědnosti člověka za kaţdou fázi svého ţivota, o návratu člověka k sobě samému, k prapůvodním zdrojům pravého štěstí.“ (Josef Hlavnička) Fairaizlova třetí hra Balada o čekání v podzimní trávě je symbolickým příběhem lamače kamene Kramoliše, který bojuje o studnu s vodou, díky níţ je ţivot v kamenitém kraji šťastnější a snazší. Boj o vodu se mu stane ţivotním posláním. Vítězstvím nad přírodou ale končí i jeho ţivot. Hra se věnuje tématu poctivého jednání – předkládá otázku viny a odpovědnosti.161 9.2.4 Jak to slunce povylejzá (1987) Rozhlasová hra je monologem staré ţeny, nejstarší obyvatelky domova důchodců, která proţila těţký ţivot, přesto ale zůstala statečná a aktivní. Recenze v časopise Rozhlas vyzdvihla Fairaizlovo „umění dynamického slova“.162
9.3 Fairaizl spisovatel V době, kdy nemohl působit v televizi, začal Fairaizl psát. Napsal román Taxis na nultém kilometru nebo sbírku povídek Čekání v zažloutlé trávě. 9.3.1 Taxis na nultém kilometru Román Taxis na nultém kilometru vyšel v roce 1991. Fairaizl se nechal inspirovat skutečným příběhem koně Koroka – vítězem Velké pardubické.163 V románu líčí vzestup dostihového jezdce Václava Chaloupky, který vyhrál třikrát Velkou pardubickou (v letech 1969, 1971 a 1972), a to i přesto, ţe jeho kůň měl vybočenou přední nohu a odborníci mu nedávali šance. Fairaizl vytvořil netradiční prozaický útvar – kniha je spíše beletrizovanou reportáţí neţ klasickým románem. V závěrečné glose autor příběh dešifruje a převádí jej na fakta. Charakter románu je útočný, odpovídá tak celkově kritické charakteristice Fairaizlovy tvorby.164 160
Jh. Slavný den konání dobrých skutků. Rozhlas, roč. 65, č. 9, 23. 2. – 1. 3. 1987. s. 4. VADLEJCHOVÁ, Ivana. Tragické hledání poctivosti. Scéna, roč. 14, č. 16/ 1989. s. 3. 162 jh. Jak to slunce povylejzá. Rozhlas, roč. 65, č. 21, 18. – 24. 5. 1987. s. 4. 163 ŠORMOVÁ, Eva. Jindřich Fairaizl: Dramatik a scenárista. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1995 [cit. 200904-27]. Dostupný z WWW: . 164 pek:Jindřich Fairaizl: Taxis na nultém kilometru. Literární noviny, roč. 3, č. 45, 12. 11. 1992. s. 4. 161
- 67 -
V tomto období napsal Fairaizl také několik scénářů k televizním hraným filmům – například filmovou adaptaci pěti povídek o koních Když umírají koně, dále scénáře k inscenacím a seriálům, a to jak původní náměty (Spřežení z onoho času), tak převzaté (Čestné kolo natočeno v 70. letech pod taktovkou reţiséra Antonína Moskalyka, vzniklo na motivy povídky Oty Pavla inspirované osudem známého cyklisty. Objevuje se zde pro Fairaizla typický kontrast slávy, poníţení i ospravedlnění. Film měl premiéru v roce 1989). Následoval scénář k Baladě z Karlína podle Olgy Scheinpflugové. Všechny tyto pořady byly natočené, ale v době svého vzniku nebyly uvedeny. Jindřich Fairaizl se podílel také na scénáři k seriálu Sanitka, který se natáčel v roce 1984 v reţii Jiřího Adamce a na scénáři spolupracoval Fairaizl s Jiřím Hubačem. Fairaizlovo jméno pod ním ale uvedeno nebylo.165 10. Návrat Jindřicha Fairaizla do Československé televize Jindřich Fairaizl se do televize vrátil v lednu 1990.166 Televize se poprvé v historii měla stát nezávislým médiem, garantovat mravnost a demokracii. Tato formulace se objevila v Memorandu o postavení televize, které zformuloval znovu ustavený Filmový a televizní svaz (FITES). Dokument plný mravních, kulturních a nadstranických ideálů Fairaizl podepsal 8. ledna 1990. O tři dny později byl jmenován ústředním ředitelem ČST.167 10.1 Jindřich Fairaizl v čele Československé televize (11. 1. – 1. 3. 1990) Jindřich Fairaizl vystřídal ve funkci prvního polistopadového ředitele ČST Miroslava Pavla (27. 11. 1989 - 11. 1. 1990). Rozruch mezi zaměstnanci vyvolal hned svým úvodním ředitelským projevem. Zdůraznil v něm, ţe podmínkou pro setrvání pracovníků v televizi pod jeho vedením bude „profesionalita, maximální pracovní nasazení a morální oprávnění k činnosti“.168 Pro ilustraci atmosféry nástupu Jindřicha Fairaizla do funkce ředitele ČST uvádím vzpomínku tehdejšího televizního zaměstnance Milana Šmída: „Sešli jsme se tenkrát v jídelně, obvyklém to shromaţdišti na Kavčích horách, 25. ledna roku 1990. Nový generální ředitel Československé televize Jindřich Fairaizl se rozhodl promluvit k 165
ŠORMOVÁ, Eva. Jindřich Fairaizl: Dramatik a scenárista. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 1995 [cit. 200904-27]. Dostupný z WWW: . 166 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´, roč. 1, 28. 8. 1990. s. 8. 167 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Jindra: IN MEMORIAM. Synchron, roč. 2, č. 5/ 2003. s. 39. 168 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize v období zániku komunistického reţimu a vítězství demokratické revoluce.: 1985-1990. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999. s. 48.
- 68 -
televiznímu lidu. To uţ měl za sebou necelé dva týdny ve funkci a také televizní vystoupení v neděli 14. ledna večer, po kterém mi Mirka Spáčilová v redakci Svobodného slova řekla cosi v tomto smyslu: To byl projev, co? Konečně pořádný ředitel, který to tam vymete ţelezným koštětem. Hned v úvodu Fairaizl prohlásil: "Po dvaceti letech jsem přišel ke špinavému stolu, je třeba ho vyčistit." A v tomto obrazném a patetickém stylu pokračoval: "Televize je ve stavu krajního ohroţení, coţ je výsledek dvaceti let lhostejnosti. Chybí zákon o televizi, o jejím zapojení do státních struktur. Televize trčí jako nahý v trní, patří komukoliv. Čelí se atakům západních firem, jsou tu návrhy na provozování soukromé televize. (…) Fairaizl dále řekl: "Jedná se o rozpočtu televize a místopředseda vlády Komárek prohlásil: nebudeme zdraţovat chleba jen proto, ţe někde mají pět tisíc lidí navíc. (…) Nemám vztah ke své ţidli, netřesu se o ní. Jsem ochoten za vás - byť s přemáháním - tahat kaštany z ohně, jsou to vaše kaštany. (…) Je třeba zvaţovat jak dál, ale především s kým. Je třeba se podrobovat procesu sebepoznávání. Kdo vstoupil v uplynulých letech na vypjatá ideologická pracoviště a úmyslně lhal, měl by vyvodit odpovědnost." (…) Své vystoupení Fairaizl melodramaticky zakončil: "Nastala chvíle, na kterou jsem se těšil, po které jsem tak touţil, nyní ta chvíle přišla, ale jsem unaven. To břemeno však na sebe beru rád."169 V době, kdy Fairaizl nastoupil do funkce ředitele, pracovalo v televizi kolem pěti tisíc lidí. Fairaizl za své působení v čele ČST měl v úmyslu výrazně sníţit počet zaměstnanců v řádu několika stovek. Šéfredaktoři od něj dostali limity počtu pracovníků a ty museli dodrţet. Kromě natáčení odváţných publicistických pořadů si i tímto postupem získal řadu nepřátel.170 Kromě redukce počtu pracovníků se Fairaizl po svém nástupu do čela ČST podílel na nové legislativě, kodexu pracovníků, změnách organizační struktury, programového schématu a ekonomiky. Týden po svém nástupu zrušil funkce náměstků ústředního ředitele, jmenoval nového ředitele televizního studia Praha M. Baumanna, vyměnil šéfredaktory, podpořil personální změny v Televizních novinách, ustavil komisi pro rehabilitaci pracovníků ČST, 169 170
ŠMÍD, Milan. Vzpomínka na Jindřicha Fairaizla. [cit. 2009-04-27]. Dostupný z WWW: < http://www.louc.cz/>. KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 54.
- 69 -
kteří byli v roce 1958 postiţeni prověrkami a v roce 1970 čistkami. Spolu s odbory navíc musel čelit tlaku politických stran, které se chtěly prosadit do vysílání. Pomalu se obnovoval i televizní program. Do vysílání se začaly prosazovat nové pořady – diskuse, přímé přenosy, ankety, dokumenty, otevíraly se i televizní a filmové trezory. 14. února 1990 se Jindřich Fairaizl dostal do konfliktu se dvěma pracovníky Televizních novin. V tento den totiţ federální vláda přijala na určitou dobu zvláštní reţim při rozvazování pracovních poměrů – schválila dvouměsíční výpovědní lhůtu místo standardní tříměsíční. Fairaizl poţádal šéfredaktora Televizních novin Petra Krula, aby informaci nezveřejňoval, ale redaktoři Pavlíčková a Hrabovský nařízení neuposlechli. Informaci ihned převzal tisk. Tato událost byla pro fyzicky i psychicky vyčerpaného Fairaizla jedním z podnětů, aby vyhledal lékařskou pomoc. 28. února 1990 byl Fairaizl hospitalizován a den na to z nemocničního lůţka rezignoval na svou funkci. Po odchodu z funkce a krátké nemoci se pak vrátil k původní profesi – televizní publicistice.171 K jeho abdikaci přijal FITES 2. března Prohlášení, charakteristické pro tehdejší společenskou situaci – nejen v ČST: „Výkonné výbory FITES vzaly s politováním na vědomí rezignaci J. Fairaizla na funkci ÚŘ ČST, kterou podal sám ze své vůle v důsledku náhlého zhoršení svého zdravotního stavu. Vstoupil do televize ve velmi sloţitém období, kdy bylo třeba z důvodů politických i morálních provést celou řadu personálních změn, začít důslednou profesionalizaci práce, stavět novou, smysluplnou strukturu…V době pouhých dvou měsíců otevřel cíleně úsilí, ve kterém bude nutno dále pokračovat. Zvláště cenná byla jeho akcentace charakterových vlastností pracovníků televize i etické kvality programu. Práci J. Fairaizla ztíţila řada vnitřních i vnějších okolností…Poţadavek federální vlády na okamţité sníţení počtu zaměstnanců vzbudil opozici uvnitř televize…Sloţité střetávání předpisů s vůlí vytvořit z ČST médium nového typu, médium nadstranické a s nezaměnitelným humanistickým posláním, působí řadu potíţí, které mají obecný charakter – proţívá ho mnoho podniků, nejen ČST. V těchto souvislostech oceňuje FITES práci J. Fairaizla jako zakladatelskou a ţádá, aby v ní další ředitel pokračoval a aby vláda a další orgány výrazněji procesu přeměn napomáhaly. Často zdolávání lidské malosti je nad síly vůdčích osobností a vyčerpá jejich energii aţ na samé dno.“172
171 172
Jindřich Fairaizl tragicky zahynul. Mladá fronta., roč. 4, 19. 10. 1993. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Jindra: IN MEMORIAM. Synchron, roč. 2, č. 5/ 2003. s. 39.
- 70 -
Nástupce Jindřicha Fairaizla Jiří Kantůrek a Svaz filmových a televizních umělců označil Fairaizlovo krátké působení ve funkci ústředního ředitele ČST za novou etapu ve vývoji československé televize.173 Všichni Fairaizlovi blízcí, včetně rodinných příslušníků, se shodují na jedné věci – Fairaizl neměl do funkce ředitele ČST nastupovat – na vedení televize se podle nich nehodil. Podle manţelky Jany Fairaizlové „nebyl úřednický typ, ale myslel si, ţe to zvládne“. Jeho přítel, který si nepřál být jmenován, vypověděl pro časopis Reflex: „Vzniklo to na zasedání FITESu. Jmenování ho potěšilo, ale na tuhle funkci neměl. Choval se nepřirozeně, z obrany vedl promluvy k národu a lidé to přijímali rozpačitě. Myslel si, ţe přišel do zcela komunistického a mafiánského podniku a ţe všichni, co tady byli dříve, se musí vrátit a drţet při sobě. Pokud to nebudeme dělat, neurčíme, jaké to v televizi bude, tak nás převálcují, říkal.“174 Pamětníci také potvrzují, ţe funkci ředitele přijal jako satisfakci za to, ţe televizi musel na začátku 70. let opustit. 10.2 Publicistika Jindřicha Fairaizla po roce 1989 Na úvod této kapitoly chci podotknout, ţe z Fairaizlových pořadů, které natočil na počátku 90. let, jsem měla moţnost zhlédnout Probuzení, Mlýn na konci cesty, Dceru národa a Hledání v bílém obdélníku. Popis těchto pořadů tedy vychází převáţně z mého vlastního hodnocení. Obsah dalších pořadů, které jsem neměla moţnost zhlédnout, čerpám z dobových periodik a z dramaturgických listů pořadů, které mi byly zapůjčeny v Archivu ČT. Pořady jsou řazeny dle roku uvedení na obrazovku (1990-93). U některých pořadů není rok uveden, protoţe se mi ho nepodařilo dohledat. 8. června 1990 uvedl Fairaizl svou první polistopadovou premiéru – film Probuzení, dokument o nadšení z listopadu 1989 a následném rozčarování. Fairaizl se pro něj typicky soustředil na emotivní komentář, střih a kontrasty a nebál se klást otázky. Jedním z kontrastů byl třeba velkolepý příjezd papeţe, na straně druhé obraz vězňů, kteří nemají kam jít. Fairaizl se snaţil navázat na svou tvorbu z 60. let, která ve své době měla úspěch. Opět se pouštěl do hledání, nespokojil se s prostým zaznamenáváním skutečnosti. Dokumentaristiku stále chápal jako hloubkovou společenskou sondu, obraz mravů. Stejně jako v 60. letech cítil zodpovědnost za to, co se kolem něj děje, i za fakta, která divákům předkládal. Chtěl opět 173 174
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´. roč. 1, 28. 8. 1990. s. 8. KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 53.
- 71 -
aktualizovat svá slova, za kterými si stál uţ v 60. letech: „…Pokud se podaří v myslích občanů upevnit základní mravní pojmy, vše bude lehčí i v jiných oblastech.“175 Fairaizl vnesl začátkem 90. let na obrazovku „hlas lidu“ v cyklu pořadů Hovory u mistra Jana (září-říjen 1990), v němţ opět působil jako autor i moderátor. Krátký čas také reţíroval televizní pořad Na pozvání Svobodné Evropy. Dále vytvářel cyklus pořadů Náš člověk v tísni, za jehoţ pokračování Láska až za hrob získal v roce 1992 prémii Českého literárního fondu. V obou cyklech nechyběla snaha zmapovat problémy obyčejných lidí, pranýřovat laxnost a nekvalifikovanost úředníků i parlamentu a vlády. Mezi další Fairaizlovy publicistické pořady z 90. let patří Mlýn na konci cesty (1990), Kolovratská 4 (1992) o souţití bílých a romských obyvatel, Podoby strachu (1992) nebo modelová reportáţ o polistopadové situaci Hodiny, které dosud hrají melodii. Dále pak reţíroval a napsal scénáře k televizním filmům Dcera národa (1990) a Hledání v bílém obdélníku (1991).176 10.2.1 Probuzení (1990) Pořad dokumentární zkratkou přibliţuje cestu, kterou nastoupil český národ a Václav Havel po sametové revoluci. Přibliţuje klíčové okamţiky polistopadové doby – demonstrace, projevy, shromáţdění, písně, protikladné názory. Zachycuje jednání s významnými osobnostmi, volbu prezidenta, mši v katedrále, návštěvy v zahraničí i u nás, cesty po republice. A také nelehkou práci, která čekala nejen na Václava Havla. Kromě Václava a Olgy Havlových v pořadu vystoupili písničkář Jaroslav Hutka, zpěvačka Marta Kubišová, Vladimír Mišík, Josef Kemr, Milan Kňaţko, Radovan Lukavský nebo kardinál František Tomášek. Z Fairaizlova komentáře, který v pořadu zazněl: „Jsme stále jen na začátku „probuzení“, ještě stále nejsme k sobě poctiví, chorobou národa je pouze vlastní obohacování, nesmíme se dát ukolébat, ale bojovat dál.“ 10.2.2 Hovory u mistra Jana (září-říjen 1990) Hovory u mistra Jana se natáčely se na Staroměstském náměstí v Praze. Šlo o jakýsi český „Hyde Park“ – Fairaizl nadnesl nějaké téma, většinou politické či sociální, a lidé z ulice se k němu měli moţnost vyjádřit. Československá televize ale zařadila pořad v nevhodný vysílací čas – na jedenáctou hodinu večerní. Sledovanost nebyla vysoká, navíc v pouliční diskusi vystupovaly stále stejné typy lidí. Byli to většinou lidé, kteří byli s něčím velmi 175 176
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´, roč. 1, 28. 8. 1990. s. 8. kam: Smrt na x-tém kilometru. Dobrý večer, roč. 1, 19. 10. 1993.
- 72 -
nespokojeni, rádi vyuţili moţnost na kameru zkritizovat vládu a její představitele, nebo prostě lidé, kteří se chtěli jen zviditelnit. 10.2.3 Na pozvání Svobodné Evropy Jednalo se o sérii tříhodinových dokumentů o rozhlasové stanici Svobodná Evropa určených pro vysílání v Mnichově. Dokumenty točil kameraman Miroslav Fojtík.177 10.2.4 Mlýn na konci cesty (1990) V dokumentu Mlýn na konci cesty zachytil Fairaizl vyprávění starých manţelů, kteří na vlastní kůţi zaţili kolektivizaci zemědělství a zestátňování soukromého majetku v 50. letech, coţ poznamenalo celý jejich další ţivot. Na začátku 90. let působí jejich obydlí – starý mlýn na samotě uprostřed lesa – jako bychom se opravdu přenesli mnoho let do minulosti. Symbolizuje to, ţe manţelé se přes svou nešťastnou minulost nikdy nepřinesli. 10.2.5 Kolovratská 4 (1991) „Bylo jedno město, jedna ulice a v ní jeden dům. Dům plný nájemníků a ti ţili, ţijí a jak se zdá budou ţít i nadále ve vzájemné pohodě a úctě.“ Ano, tak bychom rádi uvedli náš dnešní pořad reţiséra J. Fairaizla, ale bohuţel – opak je pravdou.178 Film popisuje konfliktní situace, ke kterým dochází v souţití bílých a romských obyvatel v jednom činţovním domě v praţských Strašnicích. Fairaizl prošel byty jak bílých, tak romských obyvatel a snaţil se zmapovat jejich běţný ţivot i názory a pocity. V dokumentu vypovídají obyvatelé domu, zástupkyně bytového odboru, poslanci i tisková mluvčí romské iniciativy. Všichni si na něco stěţují – bez ohledu na své postavení. Dům v Kolovratské 4 je v havarijním stavu, měl se demolovat. Je v něm zima, neteče voda, nájemníci se potýkají s nadměrným hlukem, cítí se bezmocní. Úřady situaci neřeší. Mezi obyvateli domu panuje nevraţivost, nejsou uţ schopni vzájemné komunikace. Autor sestavil výmluvnou mozaiku výpovědí, kterou předkládá k zamyšlení nejen institucím, ale i široké veřejnosti. Vyzývá tak k jednání, neţ bude pozdě.179
177
Z rozhovoru s Miroslavem Fojtíkem, 30. 1. 2009. Z úvodního komentáře k filmu. 179 Z dramaturgického listu pořadu. 178
- 73 -
10.2.6 Dcera národa (1991) K natočení televizní inscenace inspiroval Fairaizla tentokrát námět z historie - tragický osud dcery Karla Havlíčka Zdeňky, na kterém se opět snaţil vyzdvihnout lidskou malost. Fairaizl sám se podle výpovědí pamětníků s Havlíčkem ztotoţňoval. Cítil se prý stejně nepochopen jako Havlíček, kdyţ se vrátil z Ruska. Vlastenci pořádají finanční sbírku na podporu šestnáctileté Zdeny Havlíčkové. Zpočátku to vypadá jako dobrý skutek, ale opak je pravdou. Pravým důvodem je udělat ze Zdeňky národní symbol a modlu, která se dá politicky vyuţít. Vlastenci Zdeňce naplánují i politicky výhodný sňatek, ona se ale zamiluje do rakouského důstojníka. Tím začíná skandál, který ji ničí a odhaluje malost takzvaných českých vlastenců druhé poloviny 19. století. Hlavní roli Zdeny Havlíčkové ztvárnila Miriam Chytilová, v dalších rolích se objevili například Jiřina Jirásková, Filip Adolf, Petr Kostka, Ljuba Krbová nebo Taťjana Medvecká. Recenzentka Mirka Spáčilová zhodnotila inscenaci jako strnulou díky salónní konverzaci, stereotypnímu aranţmá, které připomíná „buditelské“ inscenace z doby komunismu, patetickým gestům, okázalým prostřihům i čítankově didaktickým závěrům.180 10.2.7 Hledání v bílém obdélníku (1991) Televizní film odhalující současný stav společnosti, vypovídá mnohé o zlobě a malichernosti v mezilidských vztazích, o totalitě, která sice skončila, ale v lidech přetrvala. Bílý obdélník – parkovací místo pro auto rodičů invalidního dítěte, vyvolává řadu nedůstojných akcí, kterými se jiný obyvatel sídliště snaţí auto z parkoviště odstranit. Jindřich Fairaizl scénář dokončil v dubnu 1990, film měl premiéru za rok – v září 1991 – na programu F 1.181 V hlavních rolích se představili známí herci – Stanislav Zindulka, Marek Eben, Milena Steinmaslová, Marta Vančurová, Jiří Schmitzer a další. „Autor popsal realitu v českých panelácích, kde se ani sousedé neznají a kde maličkosti dostávají přímo ţivotní význam.“ Filmu ale dle recenze Petra Nového v Mladé frontě Dnes chybí ucelenost. Hlavní myšlenka filmu - poznání, ţe zatímco se změnila společnost i svět, lidé zůstali stejní (myšleno stejně špatní) a stejně tak se i chovají, zůstala před dívákem skryta. Na druhé straně hodnotí redaktor Petr Nový kladně Fairaizlovu dokonalou práci se střihem, detaily i práci s hudbou a zvukem.182
180
SPÁČILOVÁ, Mirka. Pohřební slavnosti z Čech. Lidové noviny, roč. 4, 9. 1. 1991. s. 8. MIKULCOVÁ, Milada. Polovina písmen abecedy. Práce. roč. 47, 20. 7. 1991. s. 4. 182 NOVÝ, Petr. Obdélník, nebo kruh? Mladá fronta Dnes, roč. 2, 26. 9. 1991. s. 4. 181
- 74 -
Kriticky se k filmu postavila i recenzentka Mirka Spáčilová v Lidových novinách: „Autorská televizní inscenace Jindřicha Fairaizla Hledání v bílém obdélníku představovala takřka čítankový exemplář mravoučné teze s uměle roubovanými lidskými prototypy, s nesourodými dialogy od rádobyrodinné „konverzačky“ po zvonivě hrdinná osobní prohlášení a v neposlední řadě s reţijními „experimenty“, jejichţ vnitřní logikou nepodloţená, okázalá účelovost téměř bila do očí. (…) Mám za to, ţe obdobných výpovědí, v nichţ konkrétní dobovou proklamaci jen chatrně obaloval chór „obyčejných lidí“ s prvoplánovými vztahy a charaktery, jsme v minulých letech zaregistrovali dost a dost na to, abychom jejich odvozeniny poznali i s takřečeným opačným znaménkem. Vţdyť spisovatelství, je-li autor kvalitativně práv nazývat se jeho nositelem, ţádné „upřesňující“ přívlastky nemá zapotřebí.183
10.2.8 Podoby strachu (1992) Publicisticko-dokumentární film Podoby strachu o střetu výtvarníka Opočenského se skupinou skinů, který vyvrcholil smrtí jednoho z mladistvých útočníků, patřil k těm, které rozhýbaly porevoluční československou publicistiku. Podoby strachu jsou dramatem muţe, který vystoupil na obranu napadeného manţelského páru a sám pak musel čelit odsouzení za zabití. Fairaizlovi se podařilo zobrazit dávný konflikt: má člověk dostát občanské cti a nést za to následky, nebo na své občanství rezignovat? Fairaizl vyzpovídal všechny v případu zainteresované osoby - všichni přiznali, ţe cítí strach. Svědci z pomsty skinů, skini z pomsty „společnosti“. Fairaizl se ale ve filmu snaţil ukázat, ţe většina z nich cítí strach ze sebe samého.184 10.2.9 Náš člověk v tísni (1993) První díl publicistického seriálu se sociální tematikou Náš člověk v tísni se na obrazovce objevil 21. ledna 1993. Jindřich Fairaizl v rozhovoru pro časopis Česká televize o něm řekl: „Připravit film tohoto cyklu neznamená sednout si na jedno odpoledne…Za celý svůj ţivot jsem nezaţil tak pracnou přípravu. V komentáři zvaţuji doslova kaţdou větu, i jedno nepřesné slovo můţe zavdat příčinu k nařčení z manipulace. A musím mít na mysli také občana, který večer usedne k televizi a neví o problému vůbec nic. Jde přece o to, aby pochopil především on a utvořil si vlastní názor na věc.“185
183
SPÁČILOVÁ, Mirka. Hledání v kruhu. Lidové noviny, roč. 4, 26. 9. 1991. s. 8. MODŘANSKÝ, Jakub. Fairaizlovy podoby strachu. Reflex, roč. 3, č. 42, 12. 10. 1992. s. 23. 185 mj: Jindřich Fairaizl: Nečtu všechny noviny. Týdeník Televize, roč. 53, 15. 3. 1993. 184
- 75 -
Celý pořad měl asi 13 dílů a vysílal se nepravidelně. Lidé posílali do televize dopisy se svými příběhy, Fairaizl pak některé z nich vybral, objíţděl republiku a hledal respondenty. 186 Za pořad Náš člověk v tísni získal v roce 1992 cenu FITES Zlatého trilobita.187 Motto posledního z pořadů z cyklu Náš člověk v tísni znělo: „Na shledanou příště, aţ spolu zase někam pojedeme…“. Autor Fairaizlova nekrologu publikovaného v Lidových novinách označil tento citát v souvislosti s Fairaizlovou tragickou smrtí za smutné memento.188 10.2.10 Myšlenky nahlas (1993) Série pořadů připravená v roce 1993 měla navázat na cyklus Náš člověk v tísni. V několikaminutových výpovědích vystoupili různí lidé, kteří popisovali různé druhy tísně. Tento cyklus uţ Fairaizl nedokončil.189 10.2.11 Láska až za hrob Pořad Láska aţ za hrob podal svědectví o rodině, která se čtyři roky nemohla nastěhovat do svého rodinného domku, který si koupila v roce 1988. Muţ, který oponoval nárokům rodiny, označil kaţdého, kdo se této causy dotkl, za lháře nebo zločince. Fairaizl upozornil na porušování lidských práv a beztrestnou ovlivnitelnost zákonů a institucí.190 11. Odchod ze scény Po roce 1989, kdy televizní publicistika teprve začínala hledat novou tvář, si Jindřich Fairaizl myslel, ţe naváţe na svou tvorbu z šedesátých let. Přestoţe byl stále povaţován za zkušeného publicistu, on sám i jeho tvorba uţ působila vyčerpaně. Jeho poslední dokumenty uţ zdaleka nemohli svým moralizujícím podtextem působit na lidi tak jako před lety. Všímal si toho, všímali si toho i jiní. Dospěl do fáze tvůrčí krize, nevěděl, jakým směrem by měl svou tvorbu posunout a zda by to vůbec mělo pro diváky význam. Fairaizlovu tvorbu posledních let zhodnotil i Pavel Kovář v Reflexu: „Jeho poslední věci byly prý opravdu křečovité, tvrdí mnozí. Něco ho zaujalo, šel za svým nápadem, ale nerespektoval realitu.“ Krátce před poslední hospitalizací mu přátelé radili, aby si odpočinul. Fairaizl měl ale jeden velký problém - odpočívat neuměl. Zvykl si, ţe je ve svém oboru dobrý a uznávaný a nedokázal se vyrovnat s tím, ţe mu okolí najednou začalo říkat, aby pracoval jinak. Kolegové
186
Z rozhovoru s Veronikou Palcovou 6. 1. 2009. BURGET, Arnošt. Hoře z rozumu. Český deník, roč. 4, č. 29, 4. 2. 1994. s. 1-3. 188 jaf: Na shledanou příště. Lidové noviny, roč. 6, 19. 10. 1993. 189 mj: Jindřich Fairaizl: Nečtu všechny noviny. Týdeník Televize, roč. 53, 15. 3. 1993. 190 mj: Jindřich Fairaizl: Nečtu všechny noviny. Týdeník Televize, roč. 53, 15. 3. 1993. 187
- 76 -
o něm dosud hovoří s velkým uznáním, nicméně vzpomínají i na méně příjemné okamţiky, které s ním díky jeho cholerické a egocentrické povaze proţili.191 Jindřich Fairaizl zemřel ve věku 59 let při autonehodě, ke které došlo v noci z pátku 15. na sobotu 16. října 1993 mezi Měchenicemi a Zbraslaví. Podle neoficiálních údajů havaroval Fairaizl při zpáteční cestě ze své chalupy do Prahy. Po jeho odjezdu propukl na jeho chalupě v obci Nečín poţár, který policisté přisoudili Fairaizlově nedbalosti. Svědci potvrdili, ţe si Fairaizl v místní restauraci koupil alkohol a cigarety.192 Bulvárním tiskem proběhly nejrůznější spekulace, proč k tragédii došlo - od podezření z nevěry po vraţdu. Podobné spekulace ale Fairaizlovi známí vyvracejí. Podle nich byl Fairaizl přepracovaný, ve své práci, která pro něj byla vším, uţ neviděl budoucnost, nechtěl uţ se znovu podřizovat, tentokrát nové době. Podle pamětníků není vyloučené ani to, ţe mohl trpět duševní chorobou, která ho k tragickému konci přivedla. Seriózní deníky se přikláněly spíše k teorii o cizím zavinění nehody, coţ zdůvodnily hlavně tím, ţe na Fairaizlově chalupě shořel i archiv všech jeho filmů a ţe Fairaizl byl celá léta velmi exponovanou osobou. Český deník se k případu Fairaizlovy smrti vrátil po více neţ dvou měsících. Některá fakta uvedená v článku jsou ale naprosto mylná. Pavel Kovář se v článku Causa Jindřich Fairaizl, který vyšel v časopise Reflex v roce 1994, vrátil k událostem, které se staly několik dní před publicistovou smrtí: „(…) Po pětitýdenním pobytu v nemocnici se domů vrátil ve čtvrtek 14. října (1993 – pozn. autorky). V pátek před polednem se přihlásil u obvodního lékaře. Čekala ho několikatýdenní rekonvalescence, ale uţ se zase těšil na práci, na nové projekty. Na páteční odpoledne plánoval s Martinem (Fairaizlův mladší syn – pozn. autorky) cestu na chalupu. (…) Martin se ale zdrţel se spoluţáky a přišel o něco později. Domluvili se, ţe cestu odloţí na sobotu (16. 10. 1993 – pozn. autorky). (…) Jindřich Fairaizl si v pracovně rozloţil pasiáns. Jeho ţena šla na procházku se psem a kdyţ se vrátila, začala v kuchyni ţehlit. Normální rodinná idylka…Asi ve čtvrt na čtyři zahlédla manţela, jak si v předsíni bere kabát a ptala se, kam jde. Zabručel cosi nesrozumitelného. Většinou, kdyţ občas náhle odcházel, ji brával kolem ramen, dal pusu a šel. Tentokrát to neudělal, ale dveře od bytu zavřel tiše, nebouchl jimi. Z toho usoudila, ţe nemá ani moc špatnou náladu. Šla se podívat z okna na ulici. Zahlédla ho, jak usedá do auta a odjíţdí. Jak ji mohlo napadnout, ţe ho vidí naposledy ţivého… 191 192
KOVÁŘ, Pavel. Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 53. Jindřich Fairaizl tragicky zahynul. Mladá fronta Dnes, roč. 4, 19. 10. 1993.
- 77 -
(…) Poţár chalupy zpozoroval zcela náhodou muţ, který se pozdě večer vracel z návštěvy v Nechalově, vísce na protějším kopci. Zavolal hasiče a ti k hořícímu stavení dorazili kolem třiadvacáté hodiny. Nejbliţší sousedé o ohni nevěděli. (…) „Kdyţ jsem se to dozvěděl, hned jsem si řekl, ţe to udělal sám,“ uvedl občan Nečína, který si nepřál být jmenován, „znal jsem totiţ jeho prchlivou povahu. A potom: za prvé ho viděli u pumpy kupovat dva kanystry, za druhé byl v hospodě a koupil si flašku kořalky.“ Manţelka Jana Fairazlová: „Kdyţ mi ve dvě hodiny v noci volali z Dobříše, ţe hoří chalupa, byl to šok…První, co jsem řekla, bylo: Nechte chalupu a hledejte muţe! To, ţe škrtnul sirkou, je pro mě absurdní, tomu nemohu uvěřit. Já bych to nedokázala. Jestli to dokázal, musel mít v sobě strašnou sílu. Nevím, kde ji vzal…Shořelo tam ale Martinovo horské kolo, to přece není moţné, ţe by mu ho nevyvezl…“193 Autor článku dále rozebírá, ţe Fairaizlovi rok předtím někdo ukradl auto, které se později našlo poškozené. Bylo to stejné auto, ve kterém jezdil na reportáţe, takţe jeho SPZ bývala v záběru kamery. Manţelka mu prý říkala, ţe by neměl značku ukazovat, on jí oponoval, ţe pořád vidí nějaké katastrofické scénáře. Poučil se aţ z dalšího zmizení auta bezprostředně po odvysílání jedné z reportáţí. U nového auta si pak některá písmena a čísla ze značky překrýval, aby tak zmátl potenciální „nepřátele“. Jak v článku píše Pavel Kovář: „Nebylo určitě málo těch, kterým jeho pořady vadily.“194 12. Závěr Neopakovatelná originalita projevu, schopnost vcítit se do lidí a jejich osudů. Dokázal navázat kontakt s kýmkoli pomocí nezávazné řeči. Dokázal procítit hloubku záběru, všechny musely být dokonalé, včetně hudebního doprovodu. Řešení sociálních témat také nebylo v jeho době zcela běţné. Inspiraci při jejich hledání moţná částečně nacházel i ve vlastním ţivotě, vyrůstal bez otce, musel se starat o bratra a matku, nějaký čas snad byl i v dětském domově. Jeho cílem byl vţdy jakýsi hon za nespravedlností, odhalování nepravd a morálních poklesků. Tím vším si získával v letech své slávy jak zaryté obdivovatele, tak zaryté odpůrce a nepřátele. Někdy moţná aţ přehnaná touha najít ve všem nespravedlnost a křivdu, poukázat na ni a vyřešit ji na vlastní pěst, bez toho aby dal prostor také ostatním, právě tato touha bojovat proti všemu a všem mohla být jednou z příčin Fairaizlovy předčasné smrti.
193 194
KOVÁŘ, Pavel: Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 52. KOVÁŘ, Pavel: Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 52.
- 78 -
Svým dílem bezesporu přispěl k obohacení československé dokumentaristické tvorby, pro historiky zůstane zdrojem faktů o své době, pro filmaře a dokumentaristy je jeho tvorba poučením i vzorem. Na otázku, zda mu nevadí, ţe má nepřátele, s oblibou odpovídal svým profesním krédem: „Novinář tu není od toho, aby ho měl někdo rád. Pro chod demokracie je nezávislá ţurnalistika nezbytná. V hierarchii společnosti uţ tu není nikdo jiný, kdo by v zastoupení občana kladl nepříjemné otázky. A člověk nemá právo dělat jiné lidi nešťastné svým mlčením.“195 Poznámka na závěr: Z rodinného ţivota Jindřicha Fairaizla Jindřich Fairaizl byl dvakrát ţenatý – první manţelka Jiřina byla střihačka, podílela se na vzniku většiny jeho pořadů z 60. let. Podruhé se oţenil s Janou, kterou potkal při jednom natáčení, původním povoláním tkadlenou. Z prvního manţelství měl syna Michala, který je filmový fotograf, z druhého manţelství syna Martina. Z poměru s pozdější herečkou Jarmilou Šustrovou měl nemanţelskou dceru. Resumé Bakalářská práce se zabývala tvůrčí činností televizního publicisty Jindřicha Fairaizla. Největší důraz byl v práci kladen na Fairaizlovy publicistické pořady z 60. let 20. století, u nichţ byla rozebírána jejich struktura, společná charakteristika a rovněţ dopad na tehdejší diváky a jejich konfrontace s představiteli vládnoucí politické strany. Fairaizlova tvorba a částečně i osobní ţivot byl popsán na pozadí historických událostí. Práce věnovala pozornost především klíčovým historickým etapám ve vývoji Československé televize – 50. létům, 2. polovině 60. let a období po roce 1989. Výsledkem práce je ucelený přehled o ţivotě a tvorbě významné osobnosti z československé televizní historie.
Summary The bachelor thesis was focused on the creative activity of the television publicist Jindřich Fairaizl. The thesis placed emphasis on his television programmes from the 1960´s and described their structure, common characteristics and also the impact on viewers and the Fairaizl´s confrontation with the representatives of the ruling party.
195
V rozhovoru pro Večerník Praha 12. 2. 1993.
- 79 -
Fairaizl´s journalistic work and his personal life were described with the historical background. The bachelor thesis was mainly focused on key historical periods in the development of the Czechoslovak television – in the 1950´s, the half of the 1960´s and the period after the year 1989. In summary this thesis gives some interesting findings about the life and work of an important person of Czechoslovak television history.
- 80 -
13. Přehled pouţité literatury a zdrojů 13.1 Archivní prameny 13.1.1 Archivní programové fondy České televize 1965 – Probošt pro Montreal (formát VHS) 1968 – Naděje z levého břehu (formát VHS) 1968 – Císařští poddaní (formát VHS) – 1. díl z cyklu Starci 1969 - Starci (formát VHS) – 2. díl z cyklu Starci 1969 – Čas pro tři miliony (formát VHS) – 3. díl z cyklu Starci 1968 – Vítání neviňátek (formát VHS) – 1. díl z cyklu Inzerát 1968 – Inzerát (formát VHS) – 2. díl z cyklu Inzerát 1990 – Dcera národa (formát VHS) 1990 – Mlýn na konci cesty (formát VHS) 1990 – Probuzení (formát VHS) 1991 – Hledání v bílém obdélníku (formát VHS) 2005 – Pravda Fairaizlova (formát DVD) 13.1.2 Seznam článků z dobového tisku BURGET, Arnošt. Hoře z rozumu. Český deník, roč. 4, č. 29, 4. 2. 1994. s. 1-3. BURGET, Arnošt. Odešel Jindřich Fairaizl. Telegraf. 21. 10. 1993, roč. 2, č. 245, s. 16. BURGET, Arnošt. Připomínat, či nepřipomínat? K nedoţitým šedesátinám Jindřicha Fairaizla. Telegraf. 16. 6. 1994, roč. 3, č. 141, s. 11. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Fenomén jménem Fairaizl. Týdeník Televize, roč. 53, č. 11, 22. 11. 1993. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Jindra: IN MEMORIAM. Synchron, roč. 2, č. 5/ 2003. s. 39. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Publicista na konci tisícročia. Dialóg 90´, roč. 1, 28. 8. 1990. s. 1 a 8. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Svědectví televizní publicistiky. Listy, roč. 22, č. 5. s. 37-40. HAJNÁ, Dita. Scénář a reţie: Jindřich Fairaizl : Od klauna Ferdinanda k Inzerátu. Vlasta. 21. 8. 1968. HAVLÍČEK, Dušan. Televize a ţivot kolem nás. Kulturní tvorba, roč. 3, č. 1/1965. s. 1. jaf. Na shledanou příště. Lidové noviny. 19. 10. 1993, roč. 6, č. 243, s. 12. jh. Jak to slunce povylejzá. Rozhlas, roč. 65, č. 21, 18. – 24. 5. 1987. s. 4. jh. Slavný den konání dobrých skutků. Rozhlas, roč. 65, č. 9, 23. 2. – 1. 3. 1987. s. 4. JODAS, Miroslav. Jindřich Fairaizl. Lidová demokracie. 21. 10. 1993, roč. 49, č. 245, s. 9. kam. Smrt na x-tém kilometru. Dobrý večer. 19. 10. 1993, roč. 1, č. 32, s. 6. - 81 -
KOVÁŘ, Pavel: Causa Jindřich Fairaizl. Reflex, roč. 5, č. 21/1994. s. 52. MIKULCOVÁ, Milada. Polovina písmen abecedy. Práce, roč. 47, 20. 7. 1991. s. 4. mj: Jindřich Fairaizl: Nečtu všechny noviny. Týdeník Televize, roč. 53, 15. 3. 1993. MODŘANSKÝ, Jakub. Fairaizlovy podoby strachu. Reflex, roč. 3, č. 42, 12. 10. 1992. s. 23. NOVÝ, Petr. Obdélník, nebo kruh? In Mladá fronta Dnes, roč. 2, 26. 9. 1991. s. 4. pek. Jindřich Fairaizl: Taxis na nultém kilometru. Literární noviny, roč. 3, č. 45, SPÁČILOVÁ, Mirka. Hledání v kruhu. Lidové noviny, roč. 4, 26. 9. 1991. s. 8. SPÁČILOVÁ, Mirka. Pohřební slavnosti z Čech. Lidové noviny, roč. 4, 9. 1. 1991. s. 8. VADLEJCHOVÁ, Ivana. Tragické hledání poctivosti. Scéna, roč. 14, č. 16/ 1989. s. 3. Večerník Praha, roč. 3, 12. 2. 1993. VÝBORNÝ, Ota. Přípravy na slavné výročí. Československá televize, roč. 3, č. 12/1967. s. 3. VYDROVÁ, Monika. Hlavně zdraví, přátelé. Tvorba, roč. 55, č. 5, 2. 2. 1983. s. 8. 13.2 Literatura 10 let Československé televize: Informační broţura. Praha: Čs. televize, 1963. 106 s. BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. 9. vyd. Litomyšl, Praha: Ladislav Horáček - Paseka, 2003. 336 s. ISBN 80-7185-606-1. BITTMAN, Ladislav. Špionáţní oprátky. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1981. 265 s. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize v období zániku komunistického reţimu a vítězství demokratické revoluce: 1985-1990. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999. 65 s. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Česká televizní publicistika: Svědectví 60. let. Praha: Česká televize, 1993. 145 s. ISBN 80-85005-03-4. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-89. In Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002. 16 s. ISSN 1210-7050. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Muţ, který tu chybí: Český novinář Jiří Lederer 1922-1983. 1. vyd. Praha: Radioservis, 2006. 159 s. ISBN 80-86212-50-5. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a moc 1953-1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996. 275 s. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-67; sv. 12. ČESÁLKOVÁ, Lucie. Pan učitel televize: Hra vs. disciplína v raném vysílání pro školy ČSTV 1958-69. Brno, 2006. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Petr Szczepanik. FELDSTEIN, Valter. Televize včera, dnes a zítra. Praha: Orbis, 1964. 224 s.
- 82 -
FILIPOVÁ, Silvie. Dvojí ţivot televize jako objektu i obsahu v letech 1954-1972. Brno, 2007. 233 s. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí diplomové práce Jaromír Volek. HOPPE, Jiří. Praţské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Brno: Doplněk, 2004. 441 s. ISBN 80-7285-039-3 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), 80-7239-162-3 (Doplněk). KÖPPLOVÁ, Barbara, et al. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. 461 s. ISBN 80-246-0632-1. KUČERA, Jan. Setkání s televizí. 1. vyd. Praha: Orbis, 1964. 205 s. KURAL, Václav – MORAVEC, Jan – JANÁČEK, František – NAVRÁTIL, Jaromír – BENČÍK, Antonín. Československo roku 1968: Obrodný proces. Praha: Parta, 1993. 207 s. PERNES, Jiří. Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990. Brno: Barrister & Principal, 2003. 230 s. PROCHÁZKA, Edgar. Hledání tématu v dokumentárním filmu. Praha, 1988. Fakulta filmová a televizní AMU v Praze. Vedoucí diplomové práce Jiří Lehovec. ŠEVČÍKOVÁ, Tereza. Rok 1968 v médiích. Brno, 2008. 64 s. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí bakalářské práce Milan Valach. ŠTORKÁN, Karel. Proměny publicistiky. Sešity novináře č. 4/1967. s. 25. TOMÁŠEK, Dušan. Pozor cenzurováno! aneb Ze ţivota soudruţky cenzury. 1. vyd. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Ministerstva vnitra České republiky, 1994. 157 s. ISBN 8085821-16-8. VRABEC, Jan. Organizace televizní tvorby. Sv. II. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 132 s. VYSKOČILOVÁ, Jarmila. Publicista Jindřich Fairaizl. Praha, 1970. 107 s. Fakulta sociálních věd a ţurnalistiky Univerzity Karlovy. Vedoucí diplomové práce Vladimír Kovářík.
13.3 On-line zdroje Československá filmová databáze [online]. POMO Media Group, s.r.o., 2001-2009 [cit. 200904-13]. Dostupný z WWW: . KONČELÍK, Jakub, TRAMPOTA, Tomáš. Rudé právo v kontextu reforem 60. let: Poznámky ke kvantitativní analýze. Praţské sociálně vědní studie [online]. 2006, č. 8 [cit. 2009-04-28], s. 6-7. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-5999. - 83 -
RŮŢIČKA, Daniel. Leden – srpen 1969: Oklešťování svobody médií [online]. Dostupný z WWW: . ŠMÍD, Milan. Vzpomínka na Jindřicha Fairaizla. [cit. 2009-04-27]. Dostupný z WWW: < http://www.louc.cz/>. ŠORMOVÁ, Eva. Jindřich Fairaizl: Dramatik a scenárista. Slovník české literatury po roce 1945
[online].
1995
[cit.
2009-04-27].
.
- 84 -
Dostupný
z
WWW:
14. Přílohy Příloha I: Jindřich Fairaizl při natáčení pořadu Hovory u mistra Jana (vysílán září-říjen 1990) Příloha II: Přehled tvorby Jindřicha Fairaizla z let 1955-1993 Příloha III: Výběr článků o J. Fairaizlovi z let 1983-93 Příloha IV: Projev J. Fairaizla k nástupu do funkce ústředního ředitele Čs. televize (14. 1. 1990)
- 85 -
Příloha I: Jindřich Fairaizl při natáčení pořadu Hovory u mistra Jana (vysílán září-říjen 1990)
Příloha II: Přehled tvorby Jindřicha Fairaizla z let 1955-1993 1955 1957 1959 ???? ???? 1962 1963 1964 květen-prosinec 1965
1966 1966
1967
1968 1969 ???? 1971 1982 1986 1987 1988 1990 1992
Vlaštovka (dětský pořad) Bílá místa mizí Matky Lidé na hranici Chléb se rodí v ohni Se znamením Ost Mládí prošlých let Báječná neděle Putování za Eiffelkou Viděl jsem zelenou Praha - devadesát šest En ten týny pod stem věţí Ej, Dunaj, Dunaj Tváře pod kapotou Poslední mohykán ještě ţije Probošt pro Montreal Šest třetin mimo hru A taková to byla velká láska Mudrosloví zlého muţe Reportáţe pro Čs. expedici: Jáchymovské mystérium Jízda k pásmu H Vteřiny mezi první a poslední Křehký domov ze skla Kdyţ jsem vandroval, muzika hrála Malované děti Štěstí za šest kříţů Naděje z levého břehu Inzerát (3 díly) Starci (3 díly) Taxis na nultém kilometru (film) Čas domova (Krátký film Praha) Rozhlasové a divadelní hry: Hlavně zdraví, přátelé! Slavný den konání dobrých skutků Jak to slunce povylejzá Balada o čekání v podzimní trávě Sedm rozpačitých cest ševce Vohralíka za opravdovostí Podivná zatáčka po sezoně
1990
září-říjen 1990 1991 1992 1993
Knihy: Taxis na nultém kilometru (román vyšel v r. 1991) Čekání v zaţloutlé trávě (????) Scénáře k televizním filmům: Kdyţ umírají koně Spřeţení z onoho času Čestné kolo (premiéra filmu v r. 1989, podle povídky O. Pavla) Balada z Karlína (na motivy O. Scheinpflugové) Sanitka (na scénáři spolupracoval s J. Hubačem, natočeno v r. 1984) Probuzení Na pozvání Svobodné Evropy Náš člověk v tísni Láska aţ za hrob Mlýn na konci cesty Dcera národa Hovory u mistra Jana Kolovratská 4 Hledání v bílém obdélníku Hodiny, které dosud hrají melodii Myšlenky nahlas (cyklus pořadů)
Příloha III: Výběr článků o J. Fairaizlovi z let 1983-93
Reflex, č. 21/1994
Reflex, č. 21/1994
Reflex, č. 21/1994
Reflex, č. 21/1994
Týdeník Televize, 15. 3. 1993
Blesk, 19. 10. 1993
Synchron, č. 5/2003
Telegraf, 16. 6. 1994
Lidové noviny, 19. 10. 1993
Týdeník Televize, 22. 11. 1993
Dobrý večer, 19. 10. 1993
Československá televize, 2. 3. 1992
Teletip, 22. 2. 1993
Teletip, 22. 2. 1993
Československá televize, 5. 2. 1990
Československá televize, 5. 2. 1990
Příloha IV: Projev J. Fairaizla k nástupu do funkce ústředního ředitele Čs. televize (14. 1. 1990)
