UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií
Anna Kuznická
Euroskepticismus nizozemských a lucemburských politických stran na příkladu jejich kampaní proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu Bakalářská práce
Praha 2012
Autor práce: Anna Kuznická Vedoucí práce: prof., Ing. Petr Drulák, Ph.D.
Rok obhajoby: 2012
Bibliografický záznam KUZNICKÁ, Anna. Euroskepticismus nizozemských a lucemburských politických stran na příkladu jejich kampaní proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Praha, 2012. 63 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Vedoucí diplomové práce prof., Ing. Petr Drulák, Ph.D.
Abstrakt Tato
bakalářská
práce
s
názvem
„Euroskepticismus
nizozemských
a
lucemburských politických stran na příkladu jejich kampaní proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu“ komparuje kampaně nizozemských a lucemburských odpůrců přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu před referendem o přijetí této smlouvy v první polovině roku 2005. Výsledkem této práce je zjištění, že nizozemské politické strany byly během kampaně proti přijetí smlouvy aktivnější než lucemburské, nejvýznamněji se do debaty zapojila nizozemská Socialistická strana a frakce Wildersova skupina, jejímž jediným členem byl Geert Wilders. Druhým cílem této práce je komparace argumentů stran, které byly proti přijetí smlouvy, z hlediska teorie dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, jejímiž autory jsou Paul Taggart a Aleks Szczerbiak. Argumenty, které značí tvrdý euroskepticismus, se objevily u lucemburské Levice a nizozemských ortodoxně protestantských stran Křesťanské unie a Reformní strany. Obecně ale převažovaly argumenty chránící národní zájmy obou států, což je jeden ze znaků měkkého euroskepticismu. Proti přijetí této smlouvy se stavěly pouze nevládní strany z okraje politického spektra a jednalo se o strany jak pravicové, tak levicové.
Abstract This thesis entitled „Euroscepticism of Dutch and Luxembourgian Political Parties on the Example of their Campaigns against the Adoption of the Treaty Establishing a Constitution for Europe“ compares campaigns of Dutch and Luxembourgian opponents of adoption of the Treaty establishing a Constitution for
Europe before the referendum on the adoption of that document in the first half of 2005. This thesis finds out that during the campaign against the adoption of that treaty the Dutch political parties were more active than the Luxembourgian parties and the Dutch Socialist Party and the fraction WildersGroup (which consisted of the only member Geert Wilders) were the most involved in the debate. The second aim of this study is to compare the arguments of the political parties to that treaty, in terms of euroscepticism using Paul Taggart’s and Aleks Szczerbiak’s theory dividing euroscepticism to hard and soft. The arguments indicating hard euroscepticism were held by Luxembourgian party the Left and two Dutch orthodox protestant parties the ChristianUnion and the Reformed Political Party. In general arguments protecting national interests (which is one of the features of soft euroscepticism) prevailed in both countries. Only non-governmental parties from the edge of the political spectrum both left-wing and right-wing were against the adoption of this treaty.
Klíčová slova euroskepticismus, Nizozemsko, Lucembursko, Smlouva o Ústavě pro Evropu, Evropská unie, referendum
Keywords euroscepticism, Netherlands, Luxembourg, Treaty establishing a Constitution for Europe, European Union, referendum
Rozsah práce: 85.138 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 12. května 2012
Anna Kuznická
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kdo mi pomohli při psaní této bakalářské práce. Jmenovitě pak panu profesoru Petru Drulákovi za jeho pomoc a podnětné rady.
Institut mezinárodních studií PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno: Anna Kuznická E-mail:
[email protected] Semestr: LS 2011 Akademický rok: 2011/2012 Název práce: Euroskepticismus nizozemských a lucemburských politických stran na příkladu jejich kampaní proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok): LS 2012 Vedoucí bakalářského semináře: doc. Michal Kubát Vedoucí práce (není povinné): prof. Petr Drulák Zdůvodnění výběru tématu práce (5 řádek): Euroskepticismus politických stran je téma zcela jistě aktuální a v souvislosti se zeměmi Beneluxu nedostatečně a nevyváženě zpracované, a to jak v české tak i zahraniční literatuře. Především na Lucembursko je stále nahlíženo jako na bezproblémového člena Evropské unie, přestože je euroskeptická strana ADR přes 20 let parlamentní stranou. V Nizozemsku je takových stran hned několik. Předpokládaný cíl (5 řádek): Cílem této bakalářské práce by mělo být klasifikovat euroskeptické chování vybraných politických stran během kampaně proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu a zamyslet se nad dvěma hypotézami: zda-li byly nizozemské politické strany při kampani aktivnější, než lucemburské, případně jestli to mělo vliv na výslédky referenda, a jestli zkoumané politické strany zastávaly v kampani proti přijetí smlouvy spíše měkký než tvrdý euroskepticismus. Základní charakteristika tématu (10 řádek): Nizozemsko a Lucembursko byly vždy považovány za jedny z největších zastánců evropské integrace, a to především kvůli výhodám, které těmto státům evropská integrace přináší. V roce 2005 se však poprvé v těchto zemích konalo referendum o nějaké evropské otázce konkrétně o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, a proti přijetí hlasovalo přibližně 62 % Nizozemců a 43, 5 % Lucemburčanů. Rozsáhlá kampaň nizozemských a lucemburských stran (v Nizozemsku šlo o Socialistickou stranu, Reformní stranu, Křesťanskou unii, Kandidátky Pima Fortuyna a frakci Wildersova skupina a v Lucembursku o Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost, Levici a Lucemburskou komunistickou stranu) proti přijetí této smlouvy ukázala, že všechny politické strany v těchto zemích nezastávají jednozněčně proevropský názor. Předpokládaná struktura práce (10 řádek): První kapitola bude teoretická zabývající se euroskepticismem. Bude se zabývat vysvětlení tohoto pojmu a několika konkrétním konceptům. Největší důraz bude kladen na teorii Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, kterou budu používat i v dalších kapitolách. Druhá a třetí kapitola popisují politickou situaci v Nizozemsku a Lucembursku na přelomu tisíciletí, vztah těchto zemí k evropské integraci a
průběh kampaně před referendem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Soustředí se především na argumentaci stran, které byly proti přijetí smlouvy. Čtvrté kapitola pak klasifikuje euroskepticismus popisovaných politických stran podle konceptu Taggarta a Szczerbiaka a komparuje získané poznatky. Základní literatura (10 nejdůležitějších titulů): Atikcan, Ece Ozlem. „‘Framing’ the European Union: Explaining the 2005 Constitutional Referenda Results.“ PhD diss., McGill University, 2010. Hylarides, Peter C. „Voters in the Netherlands defy the European Constitution.” Contemporary Review 287, No. 1675 (2005): 86-91. Kopecký, Petr and Cas Mudde. „The Two Sides of Euroscepticism. Party position on European Integration in East Central Europe.“ European Union Politics 3, No. 3 (2002): 297327. Rovný, Jan. „Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivation.“ In Does Euroscepticism have a passport? Collegium No. 29 (2004): 31–48. Říchová, Blanka et al. Západoevropské politické systémy. Praha: Oeconomica, 2009. Saikeviciute, Kristina. „Luxembourg.“ In The European Constitution and its Ratification Crisis, edited by Nina Eschke and Thomas Malick, 23-26. Bonn: Center for European Integration Studies, 2006. Taggart, Paul and Aleks Szczerbiak. “Parties, positions and Europe: Eurosceptism in the European Union candidate states of Central and Eastern Europe.” SEI working paper No. 46, Sussex European Institute, 2001. Tagliaferro, Luca. „The Netherlands.“ In The European Constitution and its Ratification Crisis, edited by Nina Eschke and Thomas Malick, 19-22. Bonn: Center for European Integration Studies, 2006. Vollard, Hans and Bartho Boer. „Euroscepticism in the Netherlands.“ Paper prepared for the EpsNet conference ‘European in Context: Debating the Project’, Budapest, Central European University, June16-17, 2006. primární zdroje z webových stránek zkoumaných politických stran - články, programy, projevy,… Podpis studenta a datum Schváleno Vedoucí bakalářského semináře Garant oboru
Datum
Podpis
1
Obsah Úvod ................................................................................................................................................... 3 1. Vybrané teorie euroskepticismu...................................................................................................... 8 1.1 Euroskepticismus podle Taggarta a Szczerbiaka ................................................................... 8 1.2 Euroskepticismus podle Kopeckého a Muddeho ................................................................. 10 1.3 Euroskepticismus podle Rovného ........................................................................................ 12 2. Nizozemsko ................................................................................................................................... 13 2.1 Situace v Nizozemsku před referendem............................................................................... 13 2.1.1 Politická situace v letech 1994 - 2003 ......................................................................... 13 2.1.1.1 Druhý Balkenendův kabinet (2003 – 2006) .............................................................. 14 2.1.2 Nizozemsko a evropská integrace ............................................................................... 15 2.1.2.1 Nárůst euroskepticismu během 90. let .................................................................... 16 2.2 Nizozemské referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu ......................................... 17 2.2.1 Průběh kampaně ......................................................................................................... 17 2.2.2 Výsledky referenda ...................................................................................................... 19 2.2.3 Strany, které byly proti smlouvě.................................................................................. 19 2.2.3.1 Socialistická strana ................................................................................................... 20 2.2.3.1.1 Kampaň Socialistické strany .................................................................................. 21 2.2.3.2 Wildersova skupina .................................................................................................. 22 2.2.3.2.1 Kampaň Wildersovy skupiny ................................................................................. 23 2.2.3.3 Reformní strana a Křesťanská unie........................................................................... 24 2.2.3.3.1 Reformní strana ..................................................................................................... 24 2.2.3.3.2 Křesťanská unie ..................................................................................................... 25 2.2.3.3.2.1 Reformní strana, Křesťanská unie a evropská integrace .................................... 25 2.2.3.3.2.2 Kampaň Křesťanské unie a Reformní strany ...................................................... 26 2.2.3.4 Srovnání kampaní a argumentů nizozemských stran ............................................... 27 3. Lucembursko ................................................................................................................................. 28 3.1 Situace v Lucembursku před referendem ............................................................................ 28 3.1.1 Politická situace po roce 1995 ..................................................................................... 29 3.1.1.1 Výsledky lucemburských voleb v roce 2004 ............................................................. 29
2 3.1.2 Lucembursko a evropská integrace ............................................................................. 30 3.2 Lucemburské referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu ....................................... 31 3.2.1 Průběh kampaně ......................................................................................................... 32 3.2.2 Výsledky referenda ...................................................................................................... 33 3.2.3 Strany, které byly proti smlouvě.................................................................................. 34 3.2.3.1 Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost ................................................ 34 3.2.3.1.1 Kampaň Akčního výboru pro demokracii a penzijní spravedlnost ........................ 35 3.2.3.2 Levice ........................................................................................................................ 36 3.2.3.2.1 Kampaň Levice ....................................................................................................... 37 3.2.3.3 Srovnání kampaní a argumentů lucemburských stran ............................................. 38 4. Komparace euroskeptického jednání nizozemských a lucemburských stran .................................. 39 4.1 Nizozemský a lucemburský euroskepticismus a Taggartova a Szczerbiakova teorie .......... 39 4.1.1 Klasifikace argumentů nizozemských a lucemburských stran ..................................... 41 4.2 Komparace nizozemských a lucemburských euroskeptických stran .................................... 43 Závěr ................................................................................................................................................. 46 Summary ........................................................................................................................................... 49 Použitá literatura .............................................................................................................................. 50 Primární literatura z internetových stránek politických stran ................................................... 50 Sekundární literatura ................................................................................................................ 52 Internetové zdroje ..................................................................................................................... 54
3
Úvod Tato bakalářská práce pojednává o politických stranách v Nizozemsku a Lucembursku, které se stavěly proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. 1 Na základě argumentů, které během kampaně před referendem o přijetí této smlouvy dané strany použily, se pak pokouší charakterizovat jejich euroskepticismus, a to podle teorie Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký. Nizozemsko a Lucembursko jsou zakládajícími státy Evropské unie (respektive organizací, které ji předcházely). Vzhledem k výhodám, které těmto státům evropská integrace přináší, je oblast zemí Beneluxu považována za jednu z nejproevropštějších částí EU. Výsledky referend o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu v létě roku 2005 ale toto tvrzení nepotvrdilo (proti přijetí hlasovalo přibližně 62 % Nizozemců a 43, 5 % Lucemburčanů). Rozsáhlá kampaň nabádající občany, aby hlasovali v kampani proti přijetí této smlouvy, ukázala, že vůči směřování Evropské unie má námitky nejen část obyvatel Nizozemska a Lucemburska, ale i některé politické strany. A právě podoba euroskepticismu těchto politických stran je předmětem zájmu této práce. Pro bakalářskou práci jsem si vybrala kampaně před referendem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu jako příklad, na kterém chci euroskeptické chování stran zkoumat, proto, že Evropská unie a obecně evropská integrace nebyla (minimálně do současné krize eurozóny) v obou zemích významným politickým tématem a právě v tomto referendu měli Nizozemci a Lucemburčané poprvé možnost vyjádřit svůj postoj k některé evropské otázce, což vedlo i politické strany k tomu, aby se je svými argumenty v této otázce snažily ovlivnit. Pro výběr politických stran, jejichž programy budu rozebírat, jsem měla dvě kritéria: zaprvé musí jít o stranu, která argumentovala proti přijetí smlouvy, zadruhé musí jít o stranu, která má v současnosti (duben 2012) zastoupení v nizozemské nebo lucemburské sněmovně reprezentantů. Z nizozemských stran jsem proto rozebírala argumenty Socialistické strany (Socialistische Partij, SP), Reformní strany (Staatkundige 1
Smlouvu o Ústavě pro Evropu byla podepsána 29. října 2004 v Římě představiteli 25 členských zemí EU.
Pro její vstoupení v platnost bylo potřeba schválení smlouvy parlamentem nebo prostřednictvím referenda všemi členskými státy EU. Tomu však zabránili voliči ve Francii a v Nizozemsku, kteří v referendu hlasovali proti přijetí smlouvy. Tento dokument měl nahradit stávající smlouvy jediným dokumentem, posílit pravomoci některých evropských orgánů a přerozdělit kompetence v některých evropských politikách.
Plný
text
smlouvy
je
přístupný
z
lex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2004:310:SOM:CS:HTML, (accessed May 5, 2012).
http://eur-
4 Gereformeerde Partij, SGP), Křesťanské unie (ChristenUnie, CU) a také Wildersovy skupiny (Groep Wilders), což byla sice pouze frakce, kterou tvořil jediný poslanec Geert Wilders, nicméně z této frakce vznikla Strana pro svobodu (PVV), která je postavená na osobě a myšlenkách tohoto politika,2 a je v současné době členem nizozemské sněmovny reprezentantů. Proti se stavěla i Kandidátka Pima Fortuyna (List Pim Fortuyn, LPF), nicméně protože tato strana již neexistuje a nebyla příliš výraznou ani během kampaně před referendem, ve své práci ji nezahrnuji. Z lucemburských stran jsem rozebírala argumenty Akčního výboru pro demokracii a penzijní spravedlnost (Aktiounskomitee fir Demokratie an Rentengerechtigkeet, ADR) a Levice (Déi Lénk, DL), která sice v době referenda nebyla parlamentní stranou, ale v současné době jí je, takže splňuje moje kritéria. Mým cílem je klasifikovat euroskeptické chování vybraných politických stran během kampaně proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu a zamyslet se nad dvěma hypotézami. Mojí první hypotézou je, že nizozemské politické strany byly při kampani proti přijetí smlouvy aktivnější než lucemburské, což mělo za důsledek to, že většina Lucemburčanů hlasovalo pro přijetí, zatímco většina Nizozemců proti. Potvrzením nebo vyvrácením této hypotézy bych chtěla zjistit, jaký je reálný vliv euroskeptických stran, jestli zkoumané strany dokázaly působit přímo na rozhodnutí občanů, nebo jestli se voliči rozhodli hlasovat proti přijetí smlouvy z jiných důvodů. Protože Nizozemsko i Lucembursko patří mezi země, které kvůli své rozloze a struktuře ekonomiky velmi profitují z členství v Evropské unii a principiální opozice vůči EU u nich není podle mě příliš pravděpodobná, moje druhá hypotéza tvrdí, že zkoumané politické strany zastávaly v kampani proti přijetí smlouvy spíše měkký než tvrdý euroskepticismus. Pokud by některá zkoumaná strana zastávala tvrdý euroskepticismus, znamenalo by to, že by během kampaně požadovala vystoupení z Evropské unie, nebo že by některá její politika byla v úplném protikladu vůči evropské integraci v takové podobě, v jaké je v současnosti pojímána.3 Vzhledem k tomu, že jedno z kritérií, podle kterých jsem vybírala, které strany budu zkoumat, bylo, že musí jít o politickou stranu, která je součástí parlamentu, znamenalo by to, že si vystoupení z Evropské unie mohou přát i někteří občané těchto dvou zemí. 2
Koen Vossen, „Populism in the Netherlands after Fortuyn: Rita Verdonk and Geert Wilders Compared,“
Perspectives on European Politics and Society 11, No. 1 (2010): 26. 3
Paul Taggart and Aleks Szczerbiak, „The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate
States“ (OERN Working Paper No. 6, 2002): 7.
5 Euroskepticismus politických stran je téma zcela jistě aktuální a v souvislosti se zeměmi Beneluxu nedostatečně a nevyváženě zpracované. Zejména lucemburský euroskepticismus je tématem, kterému se nevěnuje prakticky žádná literatura, Nizozemsku v tomto ohledu „pomohlo“ právě odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, které částečně vyvolalo zájem autorů vztah této země k Evropské unii zkoumat. Většina prací se však věnuje vztahu občanů k této instituci, nikoliv vztahu politických stran. Tato práce je synchronní, regionální komparací, která používá interpretativní, kvalitativní metodologii. Výsledkem této práce by měly být dvě komparace. Zaprvé komparace obou kampaní, zadruhé komparace argumentů stran, které byly proti přijetí smlouvy z hlediska teorie dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, jejímiž autory jsou Paul Taggart a Aleks Szczerbiak. Tato práce má celkem čtyři kapitoly. První z nich je teoretická a zabývá se euroskepticismem. Kromě vysvětlení tohoto pojmu popisuje tři koncepty: teorii Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, dále koncept Petra Kopeckého a Case Muddeho související s možností rozdílného vztahu k evropské integraci a Evropské unii, a teorii Jana Rovného, který euroskepticismus rozdělil podle dvou os - první z nich ohraničuje ideové a strategické chování, druhou pak Taggartův a Szczerbiakův tvrdý a měkký euroskepticismus. Druhá kapitola popisuje situaci v Nizozemsku. Nejprve se soustřeďuje na politickou situaci v tomto království v letech 1994 – 2005 a na vztah Nizozemska k evropské integraci. Druhá část pak popisuje průběh kampaně před referendem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, výsledky referenda a soustředí se především na kampaň politických stran, které byly proti přijetí smlouvy (tedy Socialistické strany, Reformní strany, Křesťanské unie a frakce Wildersova skupina). Největší důraz je pak kladen na argumentaci těchto zkoumaných stran proti přijetí smlouvy. Třetí kapitola má podobnou strukturu, jako ta druhá, ale zabývá se Lucemburskem. Nejdříve popisuje politickou situaci v Lucembursku v letech 1995 2005 (tedy v období, kdy se stal lucemburským premiérem Jean-Claude Juncker) a vztah tohoto velkovévodství k evropské integraci. V druhé části pak popisuje kampaň zastánců i odpůrců Smlouvy o Ústavě pro Evropu s důrazem na strany, které byly proti přijetí smlouvy (tedy Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost a Levice) a soustředí se především na argumenty, které tyto strany použily. Čtvrtá kapitola pak klasifikuje euroskeptické chování těchto politických stran během kampaně před zmíněným referendem, respektive na základě argumentů, které tyto
6 strany během kampaně použily, dělí strany podle konceptu Taggarta a Szczerbiaka na strany zastávající tvrdý a měkký euroskepticismus. V druhé části pak dochází ke komparaci těchto stran a také komparaci nizozemské a lucemburské kampaně. V závěru se pak snažím potvrdit či vyvrátit dvě hypotézy vyřknuté v úvodu práce. První z nich tvrdí, že nizozemské politické strany byly při kampani proti přijetí smlouvy aktivnější, než lucemburské, což mělo za důsledek to, že většina Lucemburčanů hlasovalo pro přijetí, zatímco většina Nizozemců proti. Podle druhé zkoumané politické strany
zastávaly
v kampani
proti
přijetí
smlouvy
spíše
měkký
než
tvrdý
euroskepticismus. Literaturu použitou v této práci bych rozdělila na čtyři typy. První z ní je teoretická zabývající se euroskepticismem. Teoretickému zkoumání euroskepticismu se od konce 90. let začalo věnovat velké množství akademiků. Rozebrat v této bakalářské práci všechny tyto teorie není kvůli rozsahu práce možné a vzhledem k tomu, že je tato problematika důkladně popsaná i v české literatuře,4 nepovažuji to ani za potřebné. Pro tuto práci jsou proto důležité především texty popisující tři teorie, kterým se v první kapitole věnuji. Jedná se o dokument Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States, ve kterém autoři poprvé zformulovali svou teorii dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, dále článek Petra Kopeckého a Case Muddeho The Two Sides of Euroscepticism. Party position on European Integration in East Central Europe a text Jana Rovného Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivation. V knize Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 1: Case Studies and Country Surveys pak Taggart se Szczerbiakem přímo klasifikují euroskepticismus jednotlivých politických stran Evropské unie. Druhým typem je literatura zabývající se vztahem Nizozemska a Lucemburska k evropské integraci. V této kategorii je zpracování poměrně nevyvážené. Zájem autorů zkoumat vztah Nizozemců a nizozemských politických stran k Evropské unii vzrostl zejména právě po nizozemském odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, které otřáslo pohledem na toto království jako na jednu z nejproevropštějších zemí EU. Pro svou práci 4
Například: Petr Kaniok, „Stranický euroskepticismus: teoretické modely klasifikace politických stran
podle opozičních postojů k evropské integraci,“ in Euroskepticismus a země střední a východní Evropy, eds. Vlastimil Havlík and Petr Kaniok. (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2000), 9-22.; Lubomír Kopeček, „Euroskeptici, europeanisté, euroentuziasté, eurofobové – jak s nimi pracovat? Politologický časopis 11, No. 3 (2004): 240-262.
7 bych jako nejdůležitější označila článek Petera Hylaridese Voters in the Netherlands defy the European Constitution a dokument Hanse Vollaarda a Bartho Boera Euroscepticism in the Netherlands. Naopak lucemburskému euroskepticismu zřejmě díky přijetí smlouvy i všech dalších dokumentů pozornost akademiků příliš věnována není. Za asi nejdůležitější zdroj bych v této oblasti označila kapitolu z knihy Fifteen into one? The European Union and its member states s názvem Luxembourg: flexible and pragmatic adaptation, jejímž autorem je Danielle Bossaert. Třetí skupinou je literatura popisující průběh kampaně v obou zemích. V této oblasti pro mě byla velmi důležitá práce Ece Ozlem Atikcan ‘Framing’ the European Union: Explaining the 2005 Constitutional Referenda Results srovnávající španělské, francouzské, nizozemské a lucemburské referendum o Smlouvě o Ústavě pro Evropu a soustředící se především na argumentaci jak tábora příznivců, tak odpůrců smlouvy. Podobnému tématu se věnuje i The European Constitution and its Ratification Crisis Niny Eschke a Thomase Malicka. Užitečným zdrojem byla i data z průzkumů veřejného mínění Eurobarometru, útvaru Evropské komise pro průzkumy a analýzy, provedených v obou zemích těsně po referendech. Čtvrtou kategorií jsou primární zdroje pocházející především z webových stránek zkoumaných politických stran, jedná se o programy, projevy a články, jejichž autoři jsou především vysocí představitelé jednotlivých politických stran.
8
1. Vybrané teorie euroskepticismu Jako euroskepticismus je nejčastěji považován negativní postoj k evropské integraci, nebo Evropské unii (či některé její politice). Opozice nebo pochyby o vývoji evropského projektu jsou stejně staré, jako projekt samotný. Jako euroskeptický můžeme kromě jiných označit například postoj Velké Británie k Evropskému sdružení uhlí a oceli, či opakované norské „ne“ vstupu do ES a EU.5 Termín euroskepticismus se však začal používat až v souvislosti s postojem britské Konzervativní strany k evropské integraci na přelomu 80. a 90. let.6 Pojem byl od 90. let hojně používán v politice i žurnalistice, nicméně jeho definování se začali věnovat až na přelomu milénia profesoři Paul Taggart a Aleks Szczerbiak. Od té doby se zkoumání euroskepticismu věnuje velké množství akademiků, pro účely této práce jsem se rozhodla vybrat tři z těchto konceptů. První z nich je v odborné literatuře zřejmě nejcitovanější pojetí euroskepticismu Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka, které dělí euroskepticismus podle míry kritiky politických stran EU a evropské integrace na tvrdý a měkký. Druhý je přímou reakcí na Taggartovu a Szcerbiakovu teorii a jeho autory jsou Petr Kopecký a Cas Mudde. Tito politologové rozdělili politické strany podle dvou měřítek - vztahu k evropské integraci a Evropské unii, čímž vytvořili novou čtyřčlennou typologii. I třetí koncept, jehož autorem je Jan Rovný, dělí euroskepticismus podle dvou os. První z nich ohraničují Taggartův a Szczerbiakův tvrdý a měkký euroskepticismus, druhou dimenzí je takzvaná motivační osa, kterou Rovný ohraničuje ideovým a strategickým zdrojem chování.
1.1 Euroskepticismus podle Taggarta a Szczerbiaka Teoretickému zkoumání euroskepticismu se na konci 90. let začal věnovat profesor politologie Paul Taggart. Ten ve svém článku A Touchstone of Dissent: Euroscepticism
5
in
Contemporary
Western
European
Party
System
definoval
Richard Katz, „Euroscepticism in Parliament: A Comparative Analysis of the European and National
Parliaments,“ in Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 2: Comparative and theoretical perspectives, eds. Paul Taggart, Aleks Szczerbiak (New York: Oxford University Press, 2008), 150. 6
Jan Váška, „Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu“ (Pražská sociálně
vědní studie, Praha: FSV UK, 2006): 6.
9 euroskepticismus jako „nahodilou a kvalifikovanou, stejně tak i přímou a nekvalifikovanou opozici vůči procesu evropské integrace.“7 Taggart pokračoval ve svém výzkumu ve spolupráci s dalším politologem Aleksem Szczerbiakem. Ve své práci se oba autoři zabývali především výskytem euroskepticismu u evropských politických stran. Pro tento účel rozdělili autoři euroskepticismus na tvrdý (v originále hard) a měkký (v originále soft). Podle těchto autorů můžeme označit za politickou stranu zastávající tvrdý euroskepticismus takovou, u které zaznamenáme „principiální opozice vůči Evropské unii a evropské integraci, a proto ho (tvrdý euroskepticismus) můžeme najít u politických stran, které zastávají názor, že by jejich země měla vystoupit z EU, nebo jejíž politika vůči Evropské unii je v úplném protikladu k projektu evropské integrace v takové podobě, jak je v současnosti pojímán.“8 Podle Taggarta a Szczerbiaka existují dva případy, kdy můžeme říct, že politická strana zastává tvrdý euroskepticismus. Může jít o tzv. single-issue anti-EU party, tedy principálně protievropskou stranu, pro kterou je opozice EU jediným politickým tématem. Druhou možností je situace, kdy strana při svých protievropských vyjádřeních zdůrazňuje, že je EU příliš kapitalistická/socialistická/neoliberální/byrokratická (záleží na ideologické pozici dané strany) a chce proto změnit podmínky členství své země v EU natolik, že to není v souladu se současným směřováním EU.9 Měkký euroskepticismus můžeme podle Taggarta a Szczerbiaka najít u těch stran, které sice nemají „principiální námitky vůči evropské integraci nebo členství v Evropské unii, ale panují u nich určité obavy v jedné (nebo několika) politických oblastech, které vedou k vyjádření kvalifikované opozice vůči Evropské unii, nebo ho můžeme najít tam, kde je cítit, že národní zájmy jsou v současnosti v rozporu se směřováním Evropské unie.“10 Mezi strany zastávající měkký euroskepticismus však patří nejen strany, které vystupují proti některé evropské politice nebo jejímu aktuálnímu vývoji, ale i ty, které
7
Paul Taggart, „A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party
System," European Journal of Political Research 33 (1998): 366. 8
Taggart and Szczerbiak, „The Party Politics,“ 7.
9
Ibid., 7.
10
Ibid., 7.
10 souhlasí s tím, jak EU v současnosti funguje, ale nesouhlasí s žádnou formou její budoucí integrace.11 Základním rozdílem mezi těmito dvěma druhy euroskepticismu je tedy to, že zatímco politické strany zastávající tvrdý euroskepticismus protestují proti EU, protože pro ně sama o sobě ztělesňuje již dříve identifikovaného nepřítele (tedy například kapitalismus pro komunisty), pro měkký euroskepticismus je Unie problematická až ve chvíli, kdy některá z unijních politik postupuje proti zájmům dané strany.12 Taggart se Szczerbiakem také došli k několika obecným závěrům, které se týkají výskytu euroskepticismu u politických stran. Podle výzkumu obou autorů nesouvisí euroskepticismus s tím, jestli je strana pravicová či levicová, ale zda je v centru nebo na periferii politického spektra, neboť nejčastěji vystupují proti evropské integraci právě strany na okrajích pravo-levé osy.13 S tím souvisí i další teze, podle které vládní strany (nebo strany s „vládním potenciálem“) nezastávají tvrdý euroskepticismus a jen výjimečně se jedná o strany s měkkým euroskepticismem. Proto můžeme sledovat u politických stran, kterým se zvyšuje koaliční potenciál „změkčování“ euroskepticismu, naopak strany na periferii stranického systému používají opozici proti evropské integraci k odlišení se od politického mainstreamu.14
1.2 Euroskepticismus podle Kopeckého a Muddeho Kritiku Taggartovy a Szczerbiakovy definice a dělení euroskepticismu přinesl článek The Two Sides of Euroscepticism. Party position on European Integration in East Central Europe Petra Kopeckého a Case Muddeho. Tito autoři nacházejí v Taggartově a Szcerbiakově pojetí několik slabin: kromě příliš obecné definice měkkého euroskepticismu, podle které může být za euroskeptickou označena jakákoliv strana, která má byť jen sebemenší výhrady proti politice EU, se Kopeckému a Muddemu také nezdá být dostatečně vysvětlený rozdíl mezi tvrdým a měkkým euroskepticismem a upozorňují i na to, že kategorie tvrdý a měkký
11
Ibid., 8.
12
Ibid., 8.
13
Paul Taggart and Aleks Szczerbiak, „Parties, positions and Europe: Eurosceptism in the European union
candidate states of Central and Eastern Europe” (SEI working paper. No.46, Sussex European Institute, 2001): 11-12. 14
Taggart a Szczerbiak, „The Party Politics,“ 26.
11 euroskepticismus nezohledňují rozdíl mezi vztahem k evropské integraci a Evropské unii.15 Právě možnost rozdílného vztahu k evropské integraci a EU, v její současné konkrétní podobě, je pro Kopeckého a Muddeho kategorizaci klíčový. Podle této teorie dělí autoři vztah k evropské integraci politické strany na eurofilní, které podporují spolupráci na základě tzv. slité suverenity16, či integrovaný volný trh, a eurofobní, které s tímto nesouhlasí. Druhá dimenze, kterou je vztah k Evropské unii, dělí strany na EU – optimistické, které jsou spokojené s uspořádáním a vývojem EU (patří sem i strany, kterým se některá evropská politika nelíbí, ale jsou spokojené s EU jako s celkem) a EU – pesimistické, kterým se nelíbí současná podoba EU, nebo nepodporují směr, kterým se Evropská unie ubírá.17 Kombinací těchto kategorií vznikají čtyři ideální typy stranických pozic vůči Evropě, které jsou znázorněné v tabulce č. 1. Euroentuziastické strany podporují myšlenku evropské integrace a věří, že Evropská unie představuje (nebo v blízké budoucnosti bude představovat) její podobu. I euroskeptické strany podporují evropskou integraci, ale ne v takové podobě, v jaké ji EU v současnosti provádí nebo plánuje realizovat. Europragmatici nejsou zastánci integrace (nebo k ní nezastávají jakýkoliv pevný názor), ale souhlasí s členstvím v EU, protože to považují za výhodné pro svou zemi. Euroodmítavé strany pak nesouhlasí ani s evropskou integrací ani se samotnou EU.18 Kopecký a Mudde zdůrazňují, že se jedná o ideální typologii a euroskepticismus skutečných politických stran může získávat různé podoby, a proto odmítají rigidně euroskepticismus definovat. Nicméně trvají na tom, že euroskeptikové jsou zastánci evropské integrace jako takové.19
15
Petr Kopecký and Cas Mudde, „The Two Sides of Euroscepticism. Party position on European
Integration in East Central Europe,“ European Union Politics 3, No. 3 (2002): 300. 16
Slitá, někdy též nazývané sdílená suverenita (z anglického pooled sovereignty) je termín označující
rozdělení rozhodovacích pravomocí mezi členskými státy v rámci systému mezinárodní spolupráce. 17
Kopecký a Mudde, „The Two Sides,“ 300–302.
18
Ibid., 302–303.
19
Ibid., 304.
12 Tabulka č. 1 - Vztah politických stran k evropské integraci a EU podle Kopeckého a Muddeho
podpora evropské integrace
podpora EU
eurofilové
eurofobové
EU optimisté
euroentuziastické
eurooptimistické
EU pesimisté
euroskeptické
euroodmítavé
1.3 Euroskepticismus podle Rovného Jan Rovný dělí ve svém článku Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivation euroskepticismus podle dvou os. První z nich označuje osou míry, či intenzity (z anglického magnitude), kterou ohraničují dvě již popsané pozice: tvrdý a měkký euroskepticismus. Druhou dimenzí je takzvaná motivační osa, kterou Rovný ohraničuje strategickým zdrojem euroskeptického chování a ideovým euroskepticismem. 20 Ideově motivovaný euroskepticismus vychází ze situace, kdy hodnoty a cíle dané ideologií strany naráží na hodnoty a cíle evropského integračního projektu. Strana ale není ochotna vzdát se svých původních hodnot nebo ohrozit zájmy svých voličů, aby se k EU přiblížila. Strategický euroskepticismus naopak používají politické strany zcela pragmaticky k přilákání nových voličů. Za tímto účelem jsou ochotny přidat do svého programu kritiku EU, či některých jejích politik, i když to nekoresponduje s ideologií strany nebo to znamená odliv části původního elektorátu (počet nových voličů však samozřejmě musí překonat počet těch ztracených).21
20
Jan Rovný, „Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivation,“ in Does
Euroscepticism have a passport?, Collegium No. 29 (2004): 31–48. 21
Ibid., 36-37.
13
2. Nizozemsko Nizozemsko bylo třetím státem, který uspořádalo referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu (po Španělsku a Francii), a druhým (pouhé tři dny po Francii), který tuto smlouvu v referendu odmítlo. V první části této kapitoly se snažím popsat politický vývoj v Nizozemsku v období před referendem a vztah této země k evropské integraci. Ve druhé části pak popisuji kampaně politických stran pro/proti přijetí smlouvy a soustředím se především na argumenty stran, které vyzývaly občany, aby hlasovali proti.
2.1 Situace v Nizozemsku před referendem Přelom
20.
a
21.
století
je
v Nizozemsku
charakteristický nárůstem
antiimigračních a antiislámských nálad, který zapříčinil posílení nových stran krajní pravice spojené se jmény Pima Fortuyna a Geerta Wilderse na úkor tradičních politických stran. V roce 2002 zavedlo Nizozemsko euro ve valutové podobě.22 Přepočítací koeficient guldenu a eura však nebyl pro Nizozemce příliš výhodný, což bylo společně s rozšířením EU a povinností platit vysoké příspěvky do evropského rozpočtu asi hlavními důvody nárůstu euroskepticismu v Nizozemsku, které se poté projevily ve výsledku referenda o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. 23 Cílem této podkapitoly je popsat situaci v Nizozemsku před tímto referendem.
2.1.1 Politická situace v letech 1994 - 2003 Mezi lety 1994 a 2002 vládla v Nizozemsku tzv. purpurová koalice Wima Koka, kterou tvořily socialistická Strana práce (PvdA) a dvě liberální strany Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) a Demokraté 66 (D66). Naopak středopravicová Křesťanskodemokratická výzva (CDA) se v tomto období po dlouhých letech dostala do opozice. Kokův kabinet zavedl několik liberalizačních zákonů (povolení eutanázie, homosexuálních sňatků, legalizace prostituce), snažil se o podporu zaměstnanosti a snížení státního dluhu.
22
V devizové podobě platí v Nizozemsku euro už od 1. ledna 1999.
23
Kees Aarts and Henk van der Kolk, „Understanding the Dutch „No“: The Euro, the East, and the Elite,“
Political Science and Politics 39, No. 2 (2006): 243-245.
14 Na konci 90. let však Kokova vláda postupně začala ztrácet podporu voličů, a to jednak kvůli sporům v koalici24 a také v souvislosti s růstem preferencí nové nizozemské strany Kandidátka Pima Fortuyna (LPF).25 Tato krajně pravicová strana zabodovala u voličů především protiimigrační rétorikou, a přestože byla její ústřední postava, kontroverzní
politik
Pim
Fortuyn,
týden
před
volbami
(2002)
zavražděna
environmentálním aktivistou Volkertem van der Graafem, v následných volbách zaznamenala LPF překvapivé druhé místo a společně s vítěznou CDA a VVD vytvořila novou vládní koalici, které předsedal Jan Peter Balkenende. LPF však nezvládla situaci po ztrátě svého charizmatického lídra. Mezi stranickými představiteli vypuklo mnoho sporů, nestabilita ve straně se přenesla na celou koalici a Balkenendův kabinet padl už po 87 dnech vlády.26
2.1.1.1 Druhý Balkenendův kabinet (2003 – 2006) Nové volby byly vypsány na leden 2003. Nejvíce hlasů v nich získaly tradiční strany CDA a PvdA, naopak LPF svůj minulý úspěch nezopakovala a skončila s 5,6 % na 5. místě. Po volbách následovala více než čtyřměsíční vyjednávání – CDA a VVD po minulém neúspěchu už nechtěly přibrat LPF do koalice, a tak se nakonec třetí vládní stranou stala D66. Do opozice se kromě PvdA a LPF dostala ve volbách čtvrtá Socialistická strana (SP), Strana zelených (GL) a dvě menší ortodoxní protestantské strany Křesťanská unie (CU) a Reformní strana (SGP).
24
V roce 1999 se D66 a VVD dostaly do sporu poté, co se D66 nepodařilo prosadit do ústavního textu tzv.
opravné referendum. Ačkoliv v reakci na to Kok předložil rezignaci, krize byla nakonec zažehnána. Kokova vláda tak padla až těsně před volbami v roce 2002 v reakci na nově zveřejněné informace ohledně masakru ve Srebrenici. 25
Blanka Říchová et al., Západoevropské politické systémy (Praha: Oeconomica, 2009), 125.
26
Ibid., 133.
15 Tabulka č. 2 - Výsledky nizozemských parlamentních voleb v roce 200327 strana
%
mandáty
koalice /opozice
CDA
28,6
44
koalice
PvdA
27,2
42
opozice
VVD
17,9
28
koalice
SP
6,3
9
opozice
LPF
5,6
8
opozice
GL
5,1
8
opozice
D66
4
6
koalice
CU
2,1
3
opozice
SGP
1,5
2
opozice
2.1.2 Nizozemsko a evropská integrace Ačkoliv je Nizozemsko často označováno za jednoznačně proevropskou zemi, jeho postoj k evropské integraci nikdy nebyl především na začátku 50. let, tak jednostranně kladný.28 Vztah Nizozemska k ES byl poznamenán především jeho snahou zabránit velkým členským zemím (Francii a Německu), aby získaly na úkor menších států dominantní vliv. Proto Nizozemsko velmi podporovalo jak další rozšíření ES, tak i posílení jeho institucí – Evropské komise a Evropského parlamentu.29 Nejvýznamnější nizozemské strany CDA, VVD, PvdA i D66 podporovaly významné kroky Evropských společenství a občané se o ES příliš nezajímali. Zatímco účast v prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979 byla 58,1 %, o deset let později se snížila na 47,5 % 27
„European election database,“ Norsk samfunnsvitenskapelig datatjeneste, accessed February 25, 2012,
http://eed.nsd.uib.no/webview/index.jsp?study=http://129.177.90.166:80/obj/fStudy/NLPA1998_Display& node=0&mode=cube&v=2&cube=http://129.177.90.166:80/obj/fCube/NLPA1998_Display_C1&top=yes. 28
Už Schumanova deklarace, kterou francouzský ministr zahraničí navrhl vytvoření Evropského sdružení
uhlí a oceli, byla přijata nizozemskou vládou se smíšenými pocity. Hospodářská spolupráce a odstranění obchodních bariér byly samozřejmě pro nizozemskou ekonomiku velmi důležité, nicméně v tradičně neutrální zemi panovala i obava ze ztráty suverenity. V roce 1952 se však stal novým ministrem zahraničí bývalý bankéř Jan Willem Beyen a díky jeho velmi prointegračním postojům Nizozemsko stálo u zrodu významných evropských i světových organizací, které v té době vznikaly. Peter C. Hylarides, „The Netherlands: From Euroscepticism to Europhobia,” Contemporary Review 279 No. 1683 (2001): 227-228. 29
Rudy B. Andeweg and Galen A. Irwin, Governance and Politics of the Netherlands (New York:
Palgrave Macmillan, 2005), 212.
16 a v roce 1999 přišlo k urnám pouhých 30 % voličů.30 Evropským tématům nevěnovala zvláštní pozornost ani nizozemská média.31
2.1.2.1 Nárůst euroskepticismu během 90. let Na konci 90. let můžeme pozorovat, že Nizozemci začínají s některými kroky EU nesouhlasit. Za jeden z katalyzátorů těchto nepokojů by se dala označit zhoršující se ekonomická situace země – zatímco mezi lety 1994 – 2000 nizozemská ekonomika rostla ročně v průměru o 3,5 %, mezi lety 2000 – 2003 se toto číslo snížilo na 0,2 %.32 Podle mnoha hlasů bylo jednou z příčin podhodnocení guldenu při přechodu země k euru v letech 1999 – 2002.33 Se zhoršující se ekonomikou byl také svázán růst nezaměstnanosti. 34 Kvůli rozšiřování Unie a faktu, že se z evropského rozpočtu začalo vynakládat více peněz do strukturálních fondů, na úkor společné zemědělské politiky, ze které získávalo Nizozemsko velké množství financí, se z tohoto čistého příjemce stalo Nizozemsko v přepočtu na obyvatele největším čistým přispěvatelem do evropského rozpočtu.35 Tyto faktory samozřejmě ovlivnily vztah Nizozemců k EU. Další citlivou oblastí se stalo východní rozšíření EU. Nizozemsko strašil nejen příliv levné pracovní síly z nových členských států (i když legendární „polský instalatér“ nebyl v zemi takovým tématem jako ve Francii, protože Nizozemci byli již z dřívější doby zvyklí na polské pracovníky zejména v oblasti pěstování zeleniny36), ale především možnost členství Turecka v EU. Protiislámské a protiimigrační náladě ještě přidaly na intenzitě dvě vraždy: kromě již zmíněného zastřelení kontroverzního politika Pima Fortuyna v roce 2002 došlo o dva roky později i k brutální vraždě režiséra Thea van Gogha, autora filmu Submission, který pojednává o násilí vůči islámským ženám. V období ovlivněném teroristickými útoky v New Yorku, Madridu a Londýně tak
30
„Uitslag van de verkiezing van de leden van het Europees Parlement van 4 juni 2009,“ Kiesraad,
accessed
May
5,
2012,
http://www.kiesraad.nl/nl/Overige_Content/Bestanden/pdf_thema/Kerngegevens_2009.pdf. 31
Aarts and van der Kolk, „Understanding the Dutch,” 243.
32
Peter C. Hylarides, „Voters in the Netherlands defy the European Constitution,” Contemporary Review
287, No. 1675 (2005): 86. 33
Ibid., 87.
34
Ibid., 88.
35
Andeweg and Irwin, Governance and Politics, 211.
36
Aarts and van der Kolk, „Understanding the Dutch,“ 244.
17 Turecko nebylo bráno jen za velkou zemi, která svým vstupem sníží vliv starých členských států, ale i za kulturní a bezpečnostní hrozbu.37 Přestože kritika některých postupů Evropské unie nepatřila ani na přelomu století v Nizozemsku ke klíčovým politickým tématům, občas se nesouhlasné hlasy ozvaly. Zleva to byla především Socialistická strana, podle které byl Brusel příliš byrokratický a neoliberální.38 Zprava pak byrokratičnost společně s možným vstupem Turecka do EU kritizoval i Pim Fortuyn (na rozdíl od dalších krajně pravicových stran však byla jeho stanoviska spíše populistická než xenofobní39). Po Fortuynově smrti LPF nedokázalo v jeho stopách pokračovat a popularita této strany tak začala rychle klesat, nicméně na Fortuynovy názory a rétoriku navázal poslanec Geert Wilders, který v roce 2004 opustil VVD a založil svou vlastní parlamentní frakci Wildersova skupina (Group Wilders), ze které později vznikla Strana pro svobodu (PVV).
2.2 Nizozemské referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu Na 1. června 2005 byl určen termín prvního nizozemského referenda od roku 1797, ve kterém měli nizozemští občané rozhodnout, zda má Nizozemsko ratifikovat Smlouvu o Ústavě pro Evropu. Přestože pro přijetí smlouvy byly všechny vládní a spolu s nimi i některé opoziční strany a největší stranou, která byla proti přijetí, byla Socialistická strana, která získala v posledních volbách do dolní komory nizozemského parlamentu jen něco málo přes 6 %, voliči se nakonec poměrně jednoznačně rozhodli hlasovat proti v poměru přibližně 62 % ku 38 % při volební účasti necelých 63 %.40 Cílem této kapitoly je popsat průběh kampaně před referendem, soustředit se na politické strany, které se stavěly proti ratifikaci a srovnat jejich argumenty.
2.2.1 Průběh kampaně Na to, jestli by o schválení Smlouvy o ústavě pro Evropu, měli rozhodovat občané v referendu, nepanoval v nizozemském parlamentu jednotný názor. Zatímco dvě největší vládní strany CDA a VVD se postavily proti této přijímací proceduře, ostatní 37
Ibid., 244–245.
38
Ece Ozlem Atikcan, „‘Framing’ the European Union: Explaining the 2005 Constitutional Referenda
Results“ (PhD diss., McGill University, 2010), 208. 39 40
Ibid., 207. „The European Constitution: Post-referendum survey in The Netherlands,“ European Commission,
accessed May 5, 2012, http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl172_en.pdf.
18 strany (kromě opozičních ortodoxně protestantských stran CU a SGP) byly pro referendum. Důvodem postoje CDA a VVD byl jejich strach, že by se lidé v referendu mohli vyjadřovat spíše k současné vládě a sociálním tématům než k samotné smlouvě.41 Nicméně nakonec se všechny strany na referendu dohodly a slíbily, že pokud překročí účast v referendu 30 %, budou jeho výsledky respektovat a to i přesto, že se jedná pouze o konzultativní referendum.42 Mezi zastánce smlouvy patřily jednak vládní strany CDA, VVD a D66, dále pak opoziční PvdA a GL. Proti se postavila SP, LPF, obě protestantské strany CU a SGP a bývalý poslanec VVD Geert Wilders. Ani zastánci ani odpůrci smlouvy nepůsobili jednotně, strany měly své vlastní kampaně.43 Jako první začala s kampaní SP, a to už v prosinci 2004.44 Brzkým začátkem získal tábor odpůrců smlouvy výhodu, příznivce hned od začátku dostal do defensivní pozice. Pomalý začátek zastánců byl dán dvěma příčinami. Zaprvé první průzkumy z prosince 2004 říkaly, že Smlouvu o ústavě pro Evropu podporuje většina Nizozemců, což zastánce ukolébalo. Zadruhé CDA a VVD předpokládaly, že se kampaně zhostí strany, které byly pro referendum (tedy především PvdA a GL), ty však předpokládaly, že kampaň bude především v rukou vlády, protože má větší vliv.45 S průběhem kampaně počet potencionálních voličů „proti“ pomalu stoupal a od dubna 2005 ukazovaly průzkumy veřejného mínění, že je mezi Nizozemci více odpůrců než příznivců smlouvy.46 Právě od dubna začala nejintenzivnější část kampaně. V tomto měsíci začal se svou kampaní pravicový poslanec Geert Wilders, který přidal k ekonomickým tématům a problematice přenesení pravomocí do Bruselu také antimuslimskou rétorikou.47 Europoslanci strany VVD v té době uvedli reklamu, ve které byl hlas proti smlouvě přirovnán k holokaustu, masakru v Srebrenici a útokům organizace
41
Luca Tagliaferro, „The Netherlands“, in The European Constitution and its Ratification Crisis, eds. Nina
Eschke, Thomas Malick (Bonn: Center for European Integration Studies, 2006), 19-20. 42
Ibid., 20.
43
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 210.
44
Ibid., 232.
45
Ibid., 212.
46
Ibid., 232.
47
Argumenty proti smlouvě se zabývá podkapitola 2.2.3. Strany, které byly proti smlouvě.
19 ETA v Madridu. Ta se setkala s velkým odporem veřejnosti a byla rychle odstraněna, nicméně i tak táboru podporujícímu smlouvu uškodila.48 Vláda začala s aktivní kampaní až v polovině května necelé tři týdny před referendem. Rozhodla se poslat voličům dvě zkrácené verze Smlouvy o ústavě pro Evropu a premiér Balkenende se poslední týden objevoval prakticky denně v televizi, kde se snažil smlouvu obhájit.49 Definitivní ránu do zad příznivcům však dali francouzští voliči, kteří tři dny před plánovaným nizozemským referendem hlasovali proti přijetí smlouvy.
2.2.2 Výsledky referenda Nizozemské referendum se konalo 1. června, tedy tři dny poté, co Francouzi řekli smlouvě své „ne“ v poměru přibližně 55 % / 45 % při vysoké účasti 69 %.50 Nizozemci se vyjádřili ještě jednoznačněji – proti smlouvě hlasovalo 61,8 % voličů, pro jen 38,2 %. Volební účast byla 62,8 %.51 Podle poreferendového průzkumu veřejného mínění Eurobarometru, útvaru Evropské komise pro průzkumy a analýzy, se více než polovina z těch, kdo se referenda nezúčastnila, nedostavila kvůli nedostatku informací týkajících se nové smlouvy. To bylo i nejčastějším důvodem, proč lidé hlasovali v referendu „proti“, dotázaní dále uváděli ztrátu národní suverenity, odpor proti nizozemské vládě či některým politickým stranám nebo fakt, že je EU pro nizozemské daňové poplatníky příliš drahá. Proti smlouvě hlasovali nejčastěji mladí lidé s nižším vzděláním, nejvíce pak manuální pracovníci (78 %). Přes výsledek referenda více než 82 % Nizozemců prohlásilo, že souhlasí s členstvím svého států v Evropské unii.52
2.2.3 Strany, které byly proti smlouvě Nejvýrazněji proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu vystupovala zleva Socialistická strana a zprava poslanec Geert Wilders. Ten v září 2004 opustil Lidovou stranu pro svobodu a demokracii, protože nesouhlasil s jejím kladným postojem vůči vstupu
48
Hylarides, „Voters in the Netherlands,“ 90.
49
Ibid., 90 – 91.
50
„The European Constitution: post-referendum survey in France,“ European Commission, accessed May
5, 2012, http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl171_en.pdf. 51
„The European Constitution: post-referendum survey in The Netherlands.“
52
Ibid.
20 Turecka do EU.53 Od podzimu 2004 působil ve Tweede Kamer, nizozemské poslanecké sněmovně, jako jediný člen frakce Wildersova skupina (Groep Wilders), jejímž následovníkem se v roce 2006 stala Strana pro svobodu (PVV). Proti se stavěly i obě ortodoxní protestantské strany (Křesťanská unie a Reformní strana) a Kandidátka Pima Fortuyna, jehož vliv se však po smrti charizmatického Fortuyna minimalizoval.54 Z iniciativy Socialistické strany vznikla také levicová občanská skupina ConstitutionNo, která však byla v průběhu kampaně na SP nezávislá.55 V této části budu rozebírat programy těch stran, které byly proti smlouvě a jsou podle mě relevantní i dnes, což jsem určila tím, že je daná strana (nebo její přímý nástupce) dnes (v roce 2012) členem dolní komory nizozemského parlamentu. Proto jsem nezařadila LPF, která zanikla na přelomu let 2007/2008 a naopak jsem zařadila Wildersovu skupinu, což byla v době referenda sice jen parlamentní frakce, ale jedná se o přímého předchůdce PVV a obě seskupení jsou postavena na osobě a myšlenkách Geerta Wilderse.56
2.2.3.1 Socialistická strana Socialistická strana vznikla v roce 1972 z Komunistické strany Nizozemska (KEN) po odchodu maoistické frakce z KEN.57 SP byla poměrně dlouho marginální stranou. Zlom přišel na konci 80. let, kdy se do čela strany postavil Jan Marijnissen, pod jehož vedením se dostala SP poprvé do parlamentu, a to v roce 1994. Od té doby její výsledky značně stoupaly, v době referenda byla čtvrtou největší stranou (6,3 %, 9 mandátů). Vůbec nejlepšího výsledku dosáhla v následných volbách v roce 2006, kdy oproti ostatním nizozemským stranám zaznamenala nejvýraznější nárůst voličů a obsadila třetí místo (16,6 %, 25 mandátů). V současnosti je SP pátou největší stranou (9,9 %, 15 mandátů).58 SP má od roku 1999 své zastoupení i v Evropském parlamentu, kde je SP součástí politické skupiny Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL).
53
Aarts and van der Kolk, „Understanding the Dutch“, 244.
54
Říchová, Západoevropské politické systémy, 133.
55
Atikcam, „‘Framing’ the European Union“, 230.
56
Vossen, „Populism in the Netherlands,“ 26.
57
Lubomír Kopeček, „Nizozemsko“, in Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko – politických
systémů, ed. Maxmilián Strniska (Praha: Portál, 2005), 151. 58
„European Election Database.“
21 SP se vzdala komunistické ideologie na konci 90. let. Ve své politice klade důraz na sociální solidaritu a posílení role státu v ekonomice.59 Těsně po vzniku byla SP silným oponentem evropské integrace, nicméně poté, co se strana dostala do parlamentu, její odpor se zmírnil.60 SP je dnes zastáncem evropské integrace, ale je skeptická k jejímu prohlubování především v ekonomické oblasti kvůli obavám, že by to mohlo vést k další expanzi neregulovaného kapitalismu. Strana také kritizuje výši příspěvků Nizozemska do evropského rozpočtu.61
2.2.3.1.1 Kampaň Socialistické strany Socialistická strana byla jedinou nizozemskou levicovou parlamentní stranou, která vystupovala proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. S kampaní začala SP jako vůbec první nizozemská strana, a to už v prosinci 2004.62 Slogan SP zněl „Weet waar je ja tegen zegt“, tedy „Uvědom si, čemu řekneš ano“. Stejný název měla i brožura vydaná SP, která uváděla 10 základních důvodů, proč hlasovat v referendu proti.63 Ty jsou v textu brožury doplněny výňatky ze smlouvy. Jako první důvod brožura uvádí hrozbu vzniku „evropského superstátu“. Podle tohoto textu by měla Unie po přijetí smlouvy mnoho vlastností federálního státu: například vlastní měnu, vlajku, hymnu, prezidenta nebo armádu. Zadruhé brožura varuje před dalším přesunem pravomocí do Bruselu. Autoři textu se obávají, že nizozemská zahraniční politika bude určována evropským ministrem zahraničí a Nizozemsko tak bude muset na mezinárodních konferencích obhajovat zájmy EU, nikoliv svoje. Socialisté dále zdůrazňují i přenos pravomocí z Haagu do Bruselu v oblasti justice a obrany. Zatřetí se pak SP obává ještě větší expanze tržních mechanismů, které by měly zasáhnout i veřejné služby jako je lékařská péče nebo vzdělání.
59
„Standpunten van A tot Z,“ Socialistische Partij, accessed May 5, 2012, http://www.sp.nl/standpunten/.
60
Hans Vollard and Bartho Boer, „Euroscepticism in the Netherlands“ (paper prepared for the EpsNet
conference ‘European in Context: Debating the Project’, Budapest, Central European University June 1617, 2006). 61
„Standpunten:
Europese
zaken,“
Socialistische
Partij,
accessed
May
5,
2012,
Partij,
accessed
May
5,
2012,
http://www.sp.nl/europa/standpunten/. 62 63
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 232. „Tien
bedenkingen
grondwet,“
Socialistische
http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/tien_bedenkingen_grondwet.pdf.
22 V dalších bodech brožura varuje před zvýšením kontroly Bruselu nad nizozemskou sociální politikou, zanedbáváním životního prostředí, týráním zvířat, drahou evropskou armádou, navýšením bruselské byrokracie, nedemokratickou a neprůhlednou Evropou a degradací nizozemské ústavy. SP se také na svých webových stránkách prostřednictvím otázek a odpovědí pokusila vysvětlit některé problémy spojené s ústavní smlouvou a vyjádřit postoj své strany k některým současným evropským otázkám.64 SP zde například uvádí, že je velmi proevropská a myslí si, že by EU měla především spolupracovat v oblastech jako je životní prostředí, bezpečnost nebo mezinárodní doprava, nicméně nesouhlasí se současnými „pokusy EU udělat z Unie superstát a Nizozemsko ponížit na provincii“. SP také zdůrazňuje, že vstup Turecka do EU není nijak spojen se Smlouvou a SP nemá žádné principiální námitky proti členství Turecka v EU.65 Strana použila i další zajímavé strategie. Taktické bylo časté používání slovního spojení „Euro – referendum“ na většině používaných materiálů, které primárně znamenalo „Evropské referendum“, nicméně v této podobě vyvolávalo pocit, že se jedná i o hlasování o měně „euro“, s jejímž přijetím nebylo spokojených mnoho Nizozemců.66 Silně zafungoval také ústřední plakát strany, který zobrazoval mapu Evropy bez Nizozemska.67 Předseda SP Jan Marijnissen k němu přidal komentář, ve kterém vysvětluje, že případným přijetím smlouvy by Nizozemsko ztratilo svou identitu a kontrolu nad svým osudem, a táže se čtenářů, co je země bez těchto dvou aspektů?68
2.2.3.2 Wildersova skupina Geert Wilders je nizozemský politik, který se dostal do sněmovny reprezentantů v roce 1998 jako zástupce Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD). Ovlivněn Pimem Fortuynem a nárůstem antiislámské nálady v nizozemské společnosti se Wilders postupně stal výrazným kritikem islámu, který označoval za totalitární ideologii.69 V září
64
„Veel
gestelde
vragen
over
de
Europese
grondwet,“
accessed
March
3,
2012,
May
5,
2012,
http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/faq.shtml. 65 66 67 68
Ibid. Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 219. Ibid., 219. „Weet
waar
je
ja
tegen
zegt,“
Socialistische
Partij,
http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/weet_waar_je_ja_tegen_zegt.shtml. 69
Vossen, „Populism in the Netherlands,“ 26.
accessed
23 2004 se dostal do sporu se svou stranou kvůli opačnému postoji k tureckému členství v EU a VVD opustil.70 Wilders nicméně zůstal členem dolní komory nizozemského parlamentu, kde působil v rámci parlamentní frakce Wildersova skupina (Groep Wilders), jejímž byl jediným členem. V roce 2006 založil tento charizmatický politik novou Stranu pro svobodu (PVV) se kterou v témže roce obsadil ve všeobecných volbách páté místo (5,9 %, 6 mandátů) a o čtyři roky později se PVV umístila dokonce na třetí místo (15,5 %, 24 mandátů).71 Na její podpoře závisel i poslední menšinový kabinet Marka Rutteho. PVV je politickou stranou, která je postavená na myšlenkách a osobnosti Geerta Wilderse,72 proto ji podle mě můžeme považovat za přímého nástupce Wildersovy skupiny. Hlavními cíli PVV je boj proti islamizaci Evropy a imigraci (nejen z arabského světa, ale i z východní Evropy), ale i podpora vzdělání, péče o seniory a boj proti týrání zvířat.73 V oblasti Evropské unie Wilders (a PVV) vystupuje proti členství Turecka v EU a prosazuje také vyloučení Bulharska a Rumunska. Strana se staví proti politické integraci Unie, podle PVV by měla EU spolupracovat pouze v ekonomické rovině. Dále se zasazuje za snížení příspěvků Nizozemska Evropské unii (po vzoru „britského rabatu“), či vyjednání si v EU výjimky v oblasti imigrace.74
2.2.3.2.1 Kampaň Wildersovy skupiny Geert Wilders oficiálně začal se svou kampaní v dubnu 2005.75 Wilders, který je výborným řečníkem, se soustředil především na proslovy a meetingy. V březnu 2005 Geert Wilders vydal Onafhankelijkheidsverklaring Groep Wilders,76 tedy Deklaraci nezávislosti Wildersovy skupiny, ve které udává dva hlavní důvody, proč hlasovat v referendu proti.
70
Aarts and van der Kolk, „Understanding the Dutch“, 244.
71
„European election database.“
72
Vossen, „Populism in the Netherlands,“ 29.
73
„PVV Visie,“ Partij voor de Vrijheid, accessed May 5, 2012, http://pvv.nl/index.php/visie.html.
74
„PVV Europese Visie,“ Partij voor de Vrijheid, accessed March 17, 2012, http://www.pvveuropa.nl/.;
„Onafhankelijkheidsverklaring,“
University
of
Groningen,
http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/PvV/verklaring.pdf. 75
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 234.
76
„Onafhankelijkheidsverklaring.“
accessed
May
5,
2012,
24 Zaprvé je to přenos pravomocí (autor zmiňuje oblast imigrace a trestního práva) do Bruselu. Zadruhé je to zrušení práva veta v mnoha oblastech a naopak navyšování rozhodování pomocí hlasování kvalifikovanou většinou (QMV), které zvýhodňuje větší státy.77 V proslovu, který Wilders přednesl na konci ledna 2005 v Rotterdamu,78 tento politik dodal, že tímto způsobem získá největší moc v Evropské unii Turecko, které tak bude mít na nizozemskou legislativu větší vliv, než Nizozemsko samotné. Nizozemsko se tak právně i politicky stane provincií „evropského superstátu“. Podle Wilderse smlouva podporuje další rozšíření EU (tedy vč. přijetí muslimského Turecka), což by navýšilo imigraci do Nizozemska. Protitureckou rétoriku, přítomnou ve všech Wildersových proslovech dokazují i hesla jako „byli jsme příliš snášenliví k nesnášenlivosti“ a „toto referendum je o svrchovanosti a přistěhovalectví“79
2.2.3.3 Reformní strana a Křesťanská unie Reformní strana a Křesťanská unie jsou menší ortodoxně protestantské strany. Přestože jsou obě různě staré (Reformní strana vznikla na konci 1. světové války, Křesťanská unie spojením jiných protestantských stran až v roce 2000), mají obě podobný program, který se opírá o Bibli, přibližně stejnou podporu (ve Sněmovně reprezentantů má SGP dva a CU pět poslanců) a podobný je i jejich vztah k Evropské unii, ve sledovaném období dokonce tvořily jednu stranu v Evropském parlamentu.80 Není tedy divu, že i jejich argumenty proti Smlouvě o ústavě pro Evropu jsou prakticky stejné. Proto jsem se rozhodla zařadit obě strany do jedné podkapitoly.
2.2.3.3.1 Reformní strana Reformní strana vznikla odštěpením od Antirevoluční strany (ARP) v roce 1918 a je tak nejstarší dodnes existující nizozemskou stranou. Jedná se o velmi konzervativní
77 78
Ibid. „The
Rotterdam
Speech,“
Geert
Wilders
Weblog,
accessed
May
5,
2012,
http://www.geertwilders.nl/index.php/in-english-mainmenu-98/rotterdam-speech-mainmenu-118. 79
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 214–215; „In the footsteps of Fortuyn,“ The Independent,
May 20 2005, accessed May 5, 2012 http://www.independent.co.uk/news/world/europe/in-the-footsteps-offortuyn-6145805.html. 80
Říchová, Západoevropské politické systémy, 128.
25 kalvinistickou stranu, podporovanou prakticky výhradně členy církve.81 Její podpora je stabilně kolem 2 % a strana má tak ve Sněmovně reprezentantů pravidelně zastoupení dvou až tří poslanců. V době referenda byla SGP nejmenší stranou v dolní komoře nizozemského parlamentu (1,5 %, 2 mandáty).82 Reformní strana je označována za tzv. beginselpartij, tedy stranu, která bez výjimek zastává svůj program a není ochotná přistoupit k žádným kompromisům. Proto je její koaliční potenciál velmi nízký a Reformní strana nikdy nebyla součástí nizozemské vlády. Strana zastává velmi konzervativní názory, ve kterých se opírá především o Bibli. Jejími prioritami je ochrana tradičních hodnot, rodiny, boj proti sekularizaci společnosti či potratům.83
2.2.3.3.2 Křesťanská unie Křesťanská unie vznikla spojením dvou menších protestantských stran Reformního politického sdružení (GPV) a Reformní politické federace (RPF) v roce 2000. V době referenda byla CU po Reformní straně druhou nejmenší stranou ve Sněmovně reprezentantů (2,1 %, 3 mandáty). V následných volbách v roce 2006 získala strana téměř dvojnásobek hlasů (4 %, 6 mandátů)84 a stala se koaličním partnerem CDA a PvdA v nové vládě Jana Petera Balkenendeho. Program Křesťanské unie se také opírá o tradiční křesťanské hodnoty, strana ale není tak konzervativní, jako SGP, a to ji umožnilo být v letech 2006 - 2010 vládní stranou. Kromě zrušení liberálních zákonů, jako je povolení eutanázie a homosexuálních sňatků se CU zasazuje například o bezpečnost, trvale udržitelný rozvoj či ochranu životního prostředí.85
2.2.3.3.2.1 Reformní strana, Křesťanská unie a evropská integrace Obě strany tvořily v letech 2001 – 2009 (tedy i v období referenda o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu) v Evropském parlamentu jednu politickou stranu CU81
Ibid., 130–131.
82
„European election database.“
83
„Tien speerpunten van de SGP,“ Staatkundige Gereformeede Partij, accessed May 5, 2012
http://www.sgp.nl/Home/Standpunten/Tien_speerpunten_van_de_SGP. 84
„European election database.“
85
„Summary of the ChritenUnie Election Programme for 2010-2014,“ ChristenUnie, accessed May 5,
2012, http://www.christenunie.nl/l/library/download/Z3W8eDX6Saad_a_TpT_a_RwKLwkHgXKy9s_a_Xy/Chri stenUnie+Summary+Election+Programme+2010-2014.pdf.
26 SGP,86 jejich postoj vůči Evropské unii je proto velmi podobný. Poté, co se rozpadla Nezávislost a Demokracie, euroskeptická politická skupina, jejíž byla CU-SGP členem, postihl stejný osud i tuto stranu. Zatímco se Křesťanská unie rozhodla přidat k Evropským konzervativcům a reformistům, Reformní strana se připojila k politické frakci Evropa svobody a demokracie. Obě strany (respektive předchůdci Křesťanské unie - Reformní politická federace a Reformní politické sdružení) se dlouhou dobu stavěly zcela proti evropské integraci, protože podle těchto konzervativních stran bylo nepřípustné, aby byla obětována Bohem daná suverenita projektu založenému na lidské svrchovanosti. Na základě přesvědčení, že lidé jsou z podstaty špatní, tyto protestantské strany bojovaly především proti vzniku „evropského superstátu“ a prosazovaly decentralizaci ES. 87 Od 90. let se jejich postoj zmírnil. Strany přijaly fakt, že Nizozemsko postoupí část své suverenity nadnárodní Evropě, nicméně nepodporovaly další evropskou integraci.88
2.2.3.3.2.2 Kampaň Křesťanské unie a Reformní strany Kampaň SGP a CU nebyla tak výrazná, jako ta Socialistické strany a Geerta Wilderse. V březnu 2005 vydala Křesťanská unie dokument, ve kterém vyzdvihla tři hlavní důvody, proč nesouhlasí s přijetím Smlouvy o Ústavě pro Evropu.89 Prvním bodem je chybějící odkaz na evropské křesťanské kořeny. Křesťanská unie se obává, že pokud bude EU popírat svou identitu tím, že se nebude hlásit ke svým křesťanským tradicím, ztratí tím i jasný směr do budoucna. Druhým bodem je obava, že Nizozemsko ztratí část svého vlivu v EU. Dokument CU varuje před tím, že smlouva zvětší pravomoci Bruselu například v oblasti obrany, zaměstnání nebo vzdělání. Na rozhodování EU přitom budou mít vliv především velké státy, ke kterým by se navíc v budoucnu mohlo připojit Turecko. To vše zmenšuje prostor pro nizozemskou politiku.
86
CU-SGP navázalo v roce 2001 na stranu RPF-GPV-SGP, která kandidovala do Evropského parlamentu
poprvé už v roce 1984. Po sloučení RPF (Reformní politické federace) a GPV (Reformního politického sdružení) v roce 2000, kterým vznikla nová politická konzervativní aliance CU (Křesťanská unie), došlo i k přejmenování strany v Evropském parlamentu. 87
Vollaard and Boer, „Euroscepticism in the Netherlads,“ 10.
88
Ibid., 10.
89
„Argumenten
tegen
de
Europese
Grondwet,“
http://www.christenunie.nl/k/nl/news/view/42789.
ChristenUnie,
accessed
May
5,
2012,
27 Třetí bodem je pak strach ze vzniku „evropského superstátu“. Evropská unie bude mít svého prezidenta a ministra zahraničí a byrokratičnost Unie tak nekontrolovatelně poroste.90 Týden před referendem vydal Andre Rouvoet, který stál v té době v čele strany, své vlastní „desatero“, proč hlasovat proti.91 Kromě již zmíněných bodů Rouvoet upozorňuje na fakt, že Smlouva zavádí evropskou hymnu, vlajku, občanství a další „státní atributy“, nicméně vyhýbá se určení hranice Evropy. Podle tohoto politika by měla být Evropa geograficky vymezena, a to ještě dřív, než bude přijato Turecko do EU. Reformní strana vydala několik dokumentů, jejichž autorem byl Kees van der Staaij, předseda strany, a europoslanec Bas Belder, ve kterých tito politici rozebírají argumenty SGP proti Smlouvě.92 Ty jsou víceméně shodné s hlavními body Křesťanské unie: chybějící odkaz na židovsko-křesťanské kořeny Evropy, přesun pravomocí z Nizozemska do Bruselu, na který budou mít největší vliv velké evropské státy a vznik „evropského superstátu“, který však nemá vymezené hranice. SGP zdůrazňuje, že členské státy EU mají rozdílné politické a právní systémy, různorodou kulturu, jazyky i zvyky a aby byla zachována tato diverzita, nesmí docházet k další centralizaci Unie, jinak prý Evropská unie nepřežije.93
2.2.3.4 Srovnání kampaní a argumentů nizozemských stran Nejpreciznější program měla Socialistická strana. Ve své brožuře podrobně popsala deset důvodů, proč v referendu hlasovat proti, a doložila je i úryvky ze smlouvy. Kampaň Geerta Wilderse a jeho frakce byla založená především na řečnických schopnostech tohoto politika, který se snažil hrát zejména na „tureckou notu“. Kampaň obou protestantských stran nebyla příliš výrazná. Jako hlavní dva argumenty, které uvádějí všechny čtyři strany (respektive tři strany a jedna frakce), jsou přenos pravomocí z Haagu do Bruselu (SP zdůrazňuje oblast justice, zahraniční politiky, obrany a sociální politiky, Wilders imigrace a trestního 90 91
Ibid. „Tien
motiven
om
tegen
te
stemmen,“
ChristenUnie,
accessed
May
5,
2012,
http://www.christenunie.nl/k/nl/news/view/41216. 92
„SGP: Grondwet slaat de verkeerde weg in,“ Staatkundige Gereformeede Partij, accessed May 5, 2012,
http://www.europese-grondwet.nl/o/referendum/sgp.html.; „EU-Grondwet maakt verkeerde keuzes,“ Staatkundige
Gereformeede
Partij,
accessed
May
5,
http://www.sgp.nl/Page/sp8/ml1/from_sp_id=143/nctrue/system_id=989/so_id=86/Index.html. 93
Ibid.
2012,
28 práva, CU obrany, zaměstnanosti a vzdělání a SGP konkrétní oblasti neuvádí) a hrozba vzniku „evropského superstátu“, ve kterém kvůli ztrátě práva veta v mnoha oblastech ztratí malé státy vliv na úkor těch velkých. Důležitým tématem nizozemské kampaně byla otázka přijetí Turecka do EU. Ta se nejvíce objevovala v kampani Geerta Wilderse, který v rámci svých proslovů mluvil o Turecku jako o velké hrozbě pro nizozemskou bezpečnost a kulturu a varoval, že v případě přijetí Smlouvy bude mít Turecko větší vliv na nizozemskou legislativu než Nizozemsko samotné. Tureckou otázkou se zabývaly i obě protestantské strany, podle kterých by měla Evropská unie jasně vymezit své hranice a protože Turecko neleží na evropském kontinentu, nemělo by být zahrnuto v tomto geografickém uskupení a tudíž by ani nemělo být přijato do EU. Socialistická strana otázku Turecka ve svých argumentech nezmiňuje, pouze na svých stránkách uvádí, že pokud Turecko splní všechny podmínky, nemá SP proti jeho přijetí žádné námitky. Socialistická strana dále varuje před expanzí tržních mechanismů, které by měly zasáhnout i veřejné služby. Obě protestantské strany naopak zdůrazňují, že v preambuli smlouvy není odkaz na křesťanské tradice Evropy.
3. Lucembursko Lucembursko bylo čtvrtým a posledním státem, které uspořádalo referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. To se konalo 10. července 2005, tedy po necelých šesti týdnech od referend ve Francii a Nizozemsku, které smlouvu odmítly. Lucemburčané se vyjádřili pro Smlouvu, nicméně více než 43 % hlasů proti bylo poměrně nečekaně vysoké číslo. Tato kapitola se, stejně jako ta předchozí, skládá ze dvou částí – v té první se snažím popsat politický vývoj v Lucembursku v období před referendem a vztah tohoto velkovévodství k Evropské unii a obecně k evropské integraci, ve druhé části pak popisuji kampaně politických stran před referendem o přijetí smlouvy a soustředím se především na argumenty stran, které vyzývaly voliče, aby hlasovali proti.
3.1 Situace v Lucembursku před referendem Lucembursko posledních desetiletí se vyznačuje politickou stabilitou a ekonomickou prosperitou. Od roku 1995 je lucemburským premiérem v zemi velmi populární Jean-Claude Juncker, lídr Křesťanských socialistů, kteří jsou nejvýznamnější poválečnou lucemburskou politickou stranou.
29 Především kvůli své malé rozloze patří Lucembursko mezi největší zastánce evropské integrace, zejména ekonomická integrace je pro hospodářství této země klíčová, a proto není členství v Evropské unii mezi hlavními politickými stranami nijak zvlášť diskutovaným tématem. Cílem této podkapitoly je popsat situaci v Lucembursku před referendem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu.
3.1.1 Politická situace po roce 1995 V roce 1995 se stal lucemburským premiérem Jean-Claude Juncker, který na tomto postu vystřídal Jacquese Santera, jenž se stal předsedou Evropské komise. Oba tito politici jsou členy nejvýznamnější lucemburské strany Křesťansko-sociální lidové strany (CSV). Ta byla po 2. světové válce (kromě let 1974 – 1979) vždy vládní stranou a z ní tak=, krom jedné výjimky,94 pocházejí všichni pováleční lucemburští premiéři. CSV vytváří koalice střídavě s Lucemburskou socialistickou dělnickou stranou (LSAP) a Demokratickou stranou (DP). Mezi těmito třemi stranami je velmi malá ideologická rozdílnost a stálost lucemburských vlád je dána i malou početností lucemburských politických elit a silnou tradicí politického konsenzu.95 V letech 1995 – 1999 vedl Juncker koalici CSV a LSAP. Po volbách v roce 1999 se koaliční partner CSV změnil na DP. Lucembursku se v 90. letech ekonomicky vedlo velmi dobře – vládě se dařilo udržet minimální nezaměstnanost, nízkou inflaci a trvalý mírný ekonomický růst96 a toto velkovévodství, které je sídlem velkého množství mezinárodních firem a bank, se tak může pyšnit jedním z největších HDP na hlavu na světě.
3.1.1.1 Výsledky lucemburských voleb v roce 2004 V červnu 2004 se konaly poslední lucemburské parlamentní volby před referendem o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Zvítězila v nich Křesťansko-sociální lidová strana, která si od posledních voleb polepšila o necelých 6 %. Její koaliční partner Demokratická strana si naopak výrazně pohoršil, a tak vytvořila CSV novou vládu s Lucemburskou socialistickou dělnickou stranou, která se ve volbách umístila na 2. místě.
94
V letech 1974 – 1979 byl lucemburským premiérem Gaston Thorn, předseda Demokratické strany, která
tvořila v těchto letech vládní koalici s Lucemburskou socialistickou dělnickou stranou. 95
Lubomír Kopeček, „Lucembursko,“ in Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko – politických
systémů, ed. Maxmilián Strniska (Praha: Portál, 2005), 168. 96
Ibid., 170.
30 Do parlamentu se kromě těchto tří stran dostali i celkově čtvrtí Zelení (DG) a pátý Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost (ADR). Na rozdíl od voleb v roce 1999 se do jednokomorového parlamentu nedostala Levice (DL). Tabulka č. 3 - Výsledky lucemburských parlamentních voleb v roce 200497
strana
%
mandáty
koalice/opozice
CSV
36,1
24
Koalice
LSAP
23,4
14
Koalice
DP
16,1
10
Opozice
DG
11,6
7
Opozice
ADR
10,0
5
Opozice
DL
1,9
0
_
3.1.2 Lucembursko a evropská integrace Lucembursko je po Maltě druhým nejmenším členským státem Evropské unie (jak podle rozlohy, tak i počtu obyvatel) a jedním z nejmenších států světa. Pro ekonomiku této země bylo proto životně důležité, že se ve svých dějinách stala členem několika hospodářských unií98 a stejně, jako Nizozemsko, stála u zrodu ESUO, EURATOMu i EHS. Evropská integrace navíc přináší tomuto velkovévodství nejen ekonomické výhody, ale i nesporné politické klady (Lucembursko má díky členství v EU nesrovnatelně větší vliv v Evropě, než jaký by mu příslušel vzhledem k jeho velikosti)99 a je proto podporována i největšími lucemburskými stranami: CSV, LSAP, DP a Zelenými.
97
„European election database.“
98
Lucembursko bylo součástí Německého spolku (1815 – 66), Německé celní unie (Zollverein, 1842 –
1918), Belgicko-lucemburské ekonomické unie (BLEU, od roku 1921) a Beneluxu - celní a hospodářské unie (od roku 1944). 99
Kromě práva veta v mnoha oblastech je důkazem lucemburského vlivu i fakt, že z tohoto velkovévodství
pocházejí dva bývalí předsedové Evropské komise – Gaston Thorn a Jacques Santer a současný lucemburský premiér Jean-Claude Juncker stojí v čele Eurogroupu.
31 Přestože patří Lucemburčané podle průzkumů veřejného mínění Evropské komise k největším zastáncům evropské integrace, je toto velkovévodství na některá evropská témata citlivé. Jedná se například o otázku evropského občanství, zavedení povinné daně z kapitálových výnosů či snížení počtu lucemburských křesel v některých evropských institucích.100 Nicméně obecně je evropská integrace v Lucembursku brána jako nesporná nutnost101 a proto není ani důležitým politickým tématem. Debatu o evropských otázkách navíc dostává do pozadí i fakt, že volby do Evropského parlamentu se odehrávají vždy současně s parlamentními volbami a kampaň před těmito volbami, které jsou v Lucembursku povinné, ovládá spíše vnitrostátní problematika. Strany navíc většinou do čela evropské kandidátky nominují stejné politiky, kteří kandidují i do lucemburského parlamentu, a pokud tito kandidáti uspějí v obou volbách, vzdají se většinou svého evropského postu ve prospěch někoho jiného.102
3.2 Lucemburské referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu 10. července proběhlo v Lucembursku referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Jednalo se o první lucemburské referendum od roku 1937 a občané tohoto velkovévodství se rozhodli pro přijetí smlouvy v poměru 57 % / 43 %. Tyto volby tak přerušily sérii dvou negativních výsledků ve Francii a Nizozemsku.103 Smlouvu podporovaly čtyři největší lucemburské strany, z parlamentních stran se proti ní postavila jen ADR, jejíž názor však nebyl konzistentní. Největší kampaň proti smlouvě vedl levicový blok vedený Lucemburským výborem pro NE evropské ústavě (Comité luxembourgeois pour le NON à la constitution européenne). Cílem této kapitoly je popsat průběh kampaně před referendem, soustředit se na politické strany, které se stavěly proti ratifikaci a srovnat jejich argumenty.
100
Danielle Bossaert, „Luxembourg: flexible and pragmatic adaptation,“ in: Fifteen into one? The
European Union and its member states, ed. Wolfgang Wessels et al. (Manchester: Manchester University Press, 2003), 299. 101
Ibid., 298.
102
Derek Hearl, „Luxembourg and Belgium,“ in The 1999 elections to the European Parliament, ed. Juliet
Lodge (Houndmills: Palgrave, 2001), 50. 103
Kristina Saikeviciute, „Luxembourg,“ in The European Constitution and its Ratification Crisis, eds.
Nina Eschke, Thomas Malick (Bonn: Center for European Integration Studies, 2006), 23.
32
3.2.1 Průběh kampaně Na tom, že by mělo o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu rozhodnout referendum, se shodly všechny parlamentní strany. Přestože se jednalo o konzultativní referendum, parlament se, stejně jako v Nizozemsku, zavázal, že bude jeho výsledek respektovat.104 Mezi zastánci smlouvy byly čtyři největší lucemburské strany: CSV, LSAP, DP a Zelení. Proti se stavěly dvě krajně levicové strany Komunistická strana Lucemburska (KPL) a Levice (DL), které v té době v lucemburském parlamentu své zástupce neměly. Asi největší kampaň proti Smlouvě vedl levicový Lucemburský výbor pro NE evropské ústavě, jehož členy byli jak příslušníci obou krajně levicových stran, tak i jedinci z různých organizací občanské společnosti.105 Mezi odpůrce můžeme řadit i nejmenší parlamentní stranu – krajně pravicovou ADR, ta však svůj postoj v průběhu kampaně měnila. Stejně, jako v Nizozemsku, i v Lucembursku první začali s kampaní odpůrci Smlouvy – už v říjnu 2004 byl vytvořen Lucemburský výbor pro „ne“ evropské ústavě, který od listopadu 2004 začal zvát levicové osobnosti z francouzské kampaně „proti“. Tímto brzkým startem dostali odpůrci tábor podporující přijetí Smlouvy do defenzivní pozice.106 V březnu 2005 změnila svůj postoj ADR – zatímco původně byla tato strana pro přijetí Smlouvy, její březnový kongres se postavil proti přijetí.107 Strana nebyla v názoru na smlouvu jednotná a kvůli svému nejednoznačnému postoji nebyla brána ani za příliš důvěryhodnou.108 Na
rozdíl
od
nizozemských
zastánců
fungoval
blok
čtyř
největších
lucemburských stran podporujících Smlouvu jednotně a opíral se především o populárního lucemburského premiéra Junckera.109 Ten na konci prosince, těsně před začátkem lucemburského předsednictví Evropské radě, které probíhalo v první polovině roku 2005, prohlásil, že v případě lucemburského odmítnutí Smlouvy rezignuje na svoji 104
Ibid., 23.
105 106
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 274. Ibid., 275.
107
„Das NEIN der Franzosen: Eine Chance für ein demokratischeres und sozialeres Europa“, Internet
Memory,
accessed
May
http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/. 108
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 290.
109
Ibid., 274.
5,
2012,
33 funkci, což v následujících měsících několikrát zopakoval. Také druhá koaliční strana LSAP prohlásila, že v případě záporného výsledku referenda by měly v Lucembursku proběhnout nové volby.110 Blok příznivců na konci března rozeslal Lucemburčanům brožuru a dva měsíce později další dokument, které měly vysvětlit obsah Smlouvy.111 Lucemburský parlament navíc zorganizoval několik debat poslanců z veřejností na téma politika EU, které měly zvýšit informovanost voličů.112 Francouzské a nizozemské záporné referendum na přelomu května a června vyvolalo obavy, nicméně premiér Juncker zdůraznil, že ratifikační proces musí i přesto pokračovat a referendum by se nemělo odkládat.113 28. června, necelé dva týdny před referendem, byla Smlouva jednohlasně schválena lucemburským parlamentem, ADR se hlasování neúčastnila.114
3.2.2 Výsledky referenda Lucemburské referendum se konalo 10. července 2005 a na otázku, zda jsou voliči pro přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, odpovědělo 56,5 % ano a 43,5 % hlasujících ne. Referenda se účastnilo něco málo přes 90 % voličů, což je dáno povinnou volební účastí v Lucembursku.115 Podle Eurobarometru byli mezi odpůrci především mladí lidé mezi 18 a 24 lety a manuální pracovníci. Ti, co hlasovali v referendu proti Smlouvě, nejčastěji označovali za důvod svého rozhodnutí strach ze ztráty zaměstnání (37 %) a špatný vliv na lucemburskou ekonomiku, a to i přesto, že v Lucembursku byla v době referenda nejnižší nezaměstnanost v EU. Voliči se dále báli, že Smlouva není dostatečně „sociální“, že jde příliš daleko, nebo hlasovali proti kvůli tomu, že nesouhlasí se vstupem Turecka do EU. Přes tyto výsledky v té době nesouhlasilo podle Eurobarometru s členstvím Lucemburska v EU pouze 7 % Lucemburčanů.116
110
Piere Hausemer, „Luxembourg’s Referendum on the European Constitutional Treaty,“ (EPERN
Referendum Briefings No. 14, Sussex European Institute, 2005): 2–3. 111
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 281.
112
Hausemer,“ Luxembourg’s Referendum,“ 2.
113
Saikeviciute, „Luxembourg,“ 24.
114
Hausemer,“ Luxembourg’s Referendum,“ 4.
115
„The European Constitution: Post-referendum survey in Luxembourg,“ European Commission,
accessed May 5, 2012, http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl173_postref_lu_en.pdf. 116
Ibid.
34
3.2.3 Strany, které byly proti smlouvě Proti smlouvě se postavily strany na obou krajích politického spektra. Pravicová ADR se zprvu klonila k přijetí smlouvy, pak svůj oficiální postoj otočila, nicméně strana nepůsobila jednotně, což významně snižovalo důvěryhodnost její kampaně.117 Proti smlouvě dále protestovaly krajně levicová KPL a Levice, které však v té době nebyly parlamentními stranami, což je výrazně znevýhodňovalo. Obě strany fungovaly v rámci kampaně levicového Lucemburského výboru pro NE evropské ústavě, který byl nejvýraznějším subjektem lucemburské kampaně proti smlouvě. V této části budu rozebírat programy těch stran, které byly proti smlouvě a jsou podle mě relevantní i dnes, což jsem podmínila tím, že je daná strana (nebo její přímý nástupce) dnes (v roce 2012) členem lucemburského parlamentu. Proto jsem nezařadila KPL, protože ta se v posledních volbách v roce 2009 do lucemburského parlamentu neprobojovala, ale zařazuju Levici, která v lucemburské poslanecké sněmovně jeden mandát má.
3.2.3.1 Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost (ADR) vznikl v roce 1987 pod názvem Akční výbor 5/6, který odkazoval na jediný cíl strany – zajistit penzistům přicházejícím ze soukromého sektoru, aby získali důchod ve výši 5/6 posledního platu.118 Tento program zajistil ADR úspěch hned v následujících volbách v roce 1989, ve kterých se strana umístila na čtvrtém místě (7,9 %, 4 mandáty). Na rozdíl od podobných monotématických stran, které vznikaly i v sousedních zemích, se však ADR na lucemburské politické scéně podařilo udržet i v dalších volebních obdobích.119 V roce 2006 získala strana současný název, který už neodkazuje na penzijní reformu Alternativní demokratická reformní strana. Přestože se ADR již podařilo její prvotní a jediný cíl prosadit, strana získává i nadále v parlamentních volbách stabilně mezi 9 – 11 %. Strana se v současné době soustředí zejména na národní otázky (prosazování lucemburštiny nebo nesouhlas
117
Hausemer,“ Luxembourg’s Referendum,“ 2.
118
Kopeček, „Lucembursko,“ 169.
119
Ibid., 170.
35 s možností
dvojího
občanství),
či
ochranu
konzervativních
hodnot
(odmítání
eutanázie).120 ADR
podporuje
evropskou
integraci,
nicméně
v porovnání
s ostatními
lucemburskými parlamentními stranami k ní má společně s Levicí největší výhrady. ADR se snaží především ochraňovat lucemburské zájmy v EU například prostřednictvím rovného zastoupení všech členských zemí ve všech institucích nebo překladu všech dokumentů EU do lucemburštiny. ADR také vystupuje proti členství Turecka v EU.121 ADR se nikdy nezdařilo dostat do Evropského parlamentu, stejně, jako nizozemská Křesťanská unie, je součástí Aliance evropských konzervativců a reformistů, v době referenda byla ale členem Unie pro Evropu národů.
3.2.3.1.1 Kampaň Akčního výboru pro demokracii a penzijní spravedlnost Postoj ADR ke Smlouvě nebyl jednoznačný. Gaston Gibéryen, poslanec ADR, byl členem Konventu, který Smlouvu o Ústavě pro Evropu vytvořil.122 Ve svém programu pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004 navíc ADR oficiálně podporovala přijetí Smlouvy.123 Už v tomto textu nicméně strana požadovala změnu Smlouvy ve dvou bodech: každý členský stát by měl mít svého komisaře v Evropské komisi a Lucembursko by mělo být i nadále zastoupeno v Evropském parlamentu šesti poslanci (podle Smlouvy by měl být snížen počet lucemburských poslanců na čtyři). ADR se v tomto odvolává na fakt, že je Lucembursko zakládajícím státem, a proto by mu měly zůstat některá privilegia.124 Stanovisko strany se změnilo 12. března, kdy se na celostátním kongresu ADR postavila většina straníků proti Smlouvě.125 Strana nicméně nebyla v názoru na smlouvu jednotná, a proto se zdržela jednoznačného doporučení pro své voliče, jak se mají v
120
„Grondsazprogramm,“
Alternativ
Demokratesch
Reformpartei,
accessed
May
5,
2012,
http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2006_grondsazprogramm.pdf. 121
„2009 europaprogramm,“ Alternativ Demokratesch Reformpartei, accessed May 5, 2012,
http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2009_europaprogramm.pdf. 122 123
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 290. „Programme de l’ADR pour les élections européenes,“ Alternativ Demokratesch Reformpartei,
accessed May 5, 2012, http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2004_europe_fr.pdf. 124
Ibid.
125
„Das NEIN der Franzosen.“
36 referendu zachovat.126 Přestože ADR nevydala žádný oficiální dokument, ve kterém by shrnula svůj postoj, vyšlo v oficiálních novinách ADR de Pefferkär několik článků, které Smlouvu kritizují. Ty se staví především proti vstupu Turecka do EU – například generální tajemník strany Timon Oesch ve svém článku upozorňuje na fakt, že Smlouva nedefinuje hranice EU, což otevírá dveře neřízené expanzi nejen Turecka, ale i dalších afrických a asijských států jako je Maroko či Izrael.127 V jiném článku se pak můžeme dočíst, že kvůli přílišné liberalizaci není smlouva dostatečně „sociální“ a přílišná byrokratizace především v zemědělské politice může být velmi nebezpečná pro lucemburské rolníky.128 Po dvojitém odmítnutí Smlouvy na přelomu května a června volala ADR po nových vyjednáních o podobě smlouvy. Celonárodní výbor strany došel k závěru, že Smlouva je ve stávající podobě sice „mrtvá“, nicméně referendum o jejím přijetí by přesto mělo proběhnout, protože v něm budou moc Lucemburčané vyjádřit svůj názor na politiku EU.129 Po červencovém referendu strana nicméně prohlásila, že bude výsledky referenda plně respektovat bez ohledu na to, jak dopadla referenda v ostatních zemích.130
3.2.3.2 Levice Levice vznikla v roce 1999 jako společná kandidátka členů Komunistické strany Lucemburska (KPL), Nové Levice (Neier Lénk, NL) a několika dalších lucemburských levicových seskupení.131 Toto „kolektivní hnutí“ slavilo úspěch v následujících volbách (1999), kdy se její lídr André Hoffmann dostal jako jediný zástupce Levice do parlamentu. Mezi KPL a zbytkem strany nicméně vznikly spory a v dalších volbách kandidovaly obě strany samostatně.132 Ani jedna z nich se do parlamentu nedostala, což oběma stranám velmi ztížilo jejich kampaň proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu. 126 127
Hausemer, „Luxembourg’s Referendum“, 2. „Türkei-Beitritt
und
EU-Verfassungsvertrag,“
Internet
Memory,
accessed
May
5,
2012,
http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/. 128 129
„Das NEIN der Franzosen.“ „Referendum
sollte
stattfinden,“
Internet
Memory,
accessed
May
5,
2012,
http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/index_akt.htm. 130
„Stellungnahme des ADR zum Ausgang des Referendums“, Internet Memory, accessed May 5, 2012,
http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/index_akt.htm. 131
Sascha Wagner, „The Left in Luxembourg,“ in The Left in Europe. Political Parties and Party Alliances
between Norway and Turkey, eds. Cornelia Hildebrandt and Birgit Daiber (Brussels: Rosa Luxembourg foundation Brussels Office, 2009), 33. 132
Ibid., 36.
37 V posledních volbách v roce 2009 se Levice se ziskem 3,3 % (1 mandát), na rozdíl od KPL, do parlamentu dostala. Cílem strany je především ochrana zaměstnanců (například prostřednictvím zvýšení minimální mzdy, zkrácení pracovního týdne, nebo navýšení příspěvků na sociální zabezpečení). Mezi další klíčové body strany patří zajištění cenově dostupného bydlení, ochrana životního prostředí či prosazení obecních referend pro všechny politické otázky.133 Levice oficiálně nepodporuje vystoupení Lucemburska z EU, nicméně pro DL je Unie příliš neoliberální a nesouhlasí s její bezvýhradnou ochranou hospodářské soutěže, která podle této strany škodí evropským zaměstnancům. Levice podporuje hlubší politickou integraci, která by podle ní měla vést k větší demokratizaci Unie.134
3.2.3.2.1 Kampaň Levice Levice nebyla v době referenda parlamentní stranou, což ji výrazně ztížilo pozici při kampani. Její lídr André Hoffmann byl členem vedení Lucemburského výboru pro NE evropské ústavě, který vedl v Lucembursku vůbec nejvýraznější kampaň proti přijetí smlouvy. Tento výbor sdružoval jak příslušníky levicových politických stran Levice a KPL, tak i členy studentské unie UNEL, lucemburské pobočky hnutí ATTAC a další jedince z různých organizací občanské společnosti a zastřešoval celou lucemburskou levicovou kampaň proti smlouvě.135 Lucemburský výbor pro NE evropské ústavě vznikl v říjnu 2004 a od listopadu 2004 začal svou kampaň mítinky, kterých se účastnili především levicové osobnosti z francouzské
kampaně
„proti“.136
Francouzská
krajní
levice
podporovala
tu
lucemburskou i materiálně, a to například poskytnutím nepoužitých letáků a plakátů.137 Francouzský vliv na lucemburskou kampaň byl proto výrazný a působil i na argumentaci levice – ta se nesoustředila přímo na lucemburské problémy (nezaměstnanost, imigraci,
133
„Campagnes,“ Déi Lénk, accessed May 5, 2012, http://www.dei-lenk.lu/campagnes/notre-travail-nos-
droits/presentation. 134
„Déclaration de déi Lénk sur l’Union Européenne: Refonder l’Union Européenne!“, Déi Lénk, accessed
May 5, 2012, http://www.dei-lenk.lu/node/1805. 135
Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 274.
136
Ibid., 275.
137
Ibid., 304-305.
38 či postavení lucemburštiny), ale převzala argumenty použité právě francouzskou levicí.138 Levice se opírala v zásadě o tři argumenty. Zaprvé smlouva není podle ní demokratická, protože občané EU neměli přímý vliv na její vznik. Smlouva navíc není ideologicky neutrální, protože nepřipouští žádné alternativy ekonomickému liberalismu, a ten přitom ohrožuje lucemburský sociální systém. Zatřetí pak EU touto smlouvou navyšuje vojenské výdaje, čímž militarizuje Evropu. Zároveň podřizuje svůj bezpečnostní systém NATO, čímž získávají Spojené státy kontrolu nad situací v Evropě.139
3.2.3.3 Srovnání kampaní a argumentů lucemburských stran Ani ADR ani Levice nevedly plnohodnotnou kampaň proti smlouvě. ADR byla nekonzistentní a nejednotná, což zapříčinilo to, že strana nevydala doporučení svým voličům, jak se mají ve volbách zachovat. Levice, která nebyla v době kampaně parlamentní stranou, vedla kampaň v rámci Lucemburského výboru pro NE evropské ústavě. Její argumentace byla proto výrazně ovlivněna francouzskou kampaní, protože lucemburská levice používala ve značné míře francouzské materiály a mnoho levicových osobností z francouzské kampaně proti smlouvě se účastnilo mítinků lucemburské levice. Přestože jsou ADR a Levice strany z opačné části politické spektra, obě se shodly na tom, že je smlouva příliš liberální, což ohrožuje lucemburské zájmy. Obě strany také upozorňovaly na sociální deficit smlouvy, který je dán právě přílišnou expanzí tržních mechanismů v této oblasti. ADR se v dalších argumentech soustředila více na „ryze lucemburské problémy“: tedy strach z nárůstu imigrace do země a požadavek zachování šestičlenného zastoupení v Evropském parlamentu a zastoupení každého státu v Evropské komisi. Levice naopak argumentuje tím, že smlouva zapříčiní militarizaci Evropy a zvýší vliv USA na tomto kontinentě.
138 139
Ibid., 281. „Pour l’Europe, je dis NON à ce Traité constitutionnel,“ Association pour la Taxation
des Transactions Financières
pour
l'Aide
aux Citoyens,
http://www.luxembourg.attac.org/archives/argu_non.htm.
accessed
May
5,
2012,
39
4. Komparace euroskeptického jednání nizozemských a lucemburských stran Tato kapitola se skládá ze dvou částí. V první části bych chtěla klasifikovat euroskepticismus popisovaných politických stran podle konceptu Taggarta a Szcerbiaka dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký, a to na základě argumentů, které použily během své kampaně proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Zároveň bych chtěla ověřit dva závěry těchto autorů. Podle prvního z nich nemá vliv na výskyt euroskepticismu fakt, jestli je daná politická strana pravicová či levicová, ale důležité je, zda se nachází ve středu či na okraji politického spektra. Podle druhého pak euroskepticismus mnohem méně často zastávají vládní strany nebo strany s vládním potenciálem. Druhá část je komparací získaných poznatků.
4.1 Nizozemský a lucemburský euroskepticismus a Taggartova a Szczerbiakova teorie V první kapitole této práce jsem popsala tři koncepty zabývající se euroskepticismem. První z nich je teorie Taggarta a Szczerbiaka dělící euroskepticismus na tvrdý a měkký podle míry kritiky EU a evropské integrace. Druhým je teorie Kopeckého a Muddeho, kteří vytvořili čtyřčlennou typologii na základě toho, že politické strany mohou mít rozdílný postoj k evropské integraci a k Evropské unii. V rámci třetího konceptu dělí Rovný euroskepticismus podle dvou os: první z nich ohraničuje ideové a strategické chování, druhou pak Taggartův a Szczerbiakův tvrdý a měkký euroskepticismus. Vzhledem k tomu, že všechny popisované nizozemské a lucemburské strany se přihlásily k podpoře evropské integrace i členství v Evropské unii, není Kopeckého a Muddeho teorie pro tento případ příliš vhodná. Rovného koncept, který se soustředí na motivaci politických stran, by byl určitě pro tuto práci příhodnější, nicméně Rovný svou teorii příliš podrobně nepopsal, čímž velmi ztížil její operacionalizaci. Vzhledem k těmto okolnostem jsem pro klasifikaci euroskeptického chování zkoumaných politických stran vybrala teorii Taggarta a Szczerbiaka. Přestože se jedná o koncept, který byl mnoha politology kritizován140 a sami jeho autoři přiznávají, že tvrdý a měkký euroskepticismus
140
Asi nejznámější kritika Taggartovy a Szczerbiakovy teorie zazněla od Kopeckého a Muddeho a je
popsána v kapitole 1.2. Euroskepticismus podle Kopeckého a Muddeho.
40 jsou pouze ideálními typy,141 jedná se o nejpoužívanější a především nejlépe popsaný koncept. V knize Opposing Europe? The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 1: Case Studies and Country Surveys Paula Taggarta a Alekse Szczerbiaka autoři předložili seznam politických stran, které podle nich zastávají tvrdý nebo měkký euroskepticismus. Podle tohoto soupisu se v Nizozemsku a Lucembursku nenacházela v roce 2002, kdy byl tento seznam vytvořen, žádná strana zastávající tvrdý euroskepticismus. Měkký euroskepticismus v Lucembursku zastával Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost a Levice a v Nizozemsku Strana zelených, Socialistická strana, oba předchůdci Křesťanské unie (Reformní politické sdružení a Reformní politická federace)142 a Reformní strana.143 Paul Taggart definoval euroskepticismus jako „nahodilou a kvalifikovanou, stejně tak i přímou a nekvalifikovanou opozici vůči procesu evropské integrace."144 Měkký euroskepticismus pak můžeme podle Taggarta a Szczerbiaka najít například u těch politických stran, u kterých „(…) panují určité obavy v jedné (nebo několika) politických oblastech, které vedou k vyjádření kvalifikované opozice vůči Evropské unii, nebo ho můžeme najít tam, kde je cítit, že národní zájmy jsou v současnosti v rozporu se směřováním Evropské unie.“145 Z této poměrně široké definice euroskepticismu můžeme vyvodit, že opozice proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu je vlastně vždy projevem euroskeptického chování, protože je protestem proti určité politice/rozhodnutí/směřování EU. Proto není cílem této práce vyhodnotit, zda bylo chování zkoumaných politických stran euroskeptické, ale jestli se argumenty, které strany v daném případě prosazovaly, dají považovat za projev měkkého či tvrdého euroskepticismu.
141
Paul Taggart and Aleks Szczerbiak, „Introduction: Opposing Europe? The Politics of Euroscepticism in
Europe,“ in Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 1: Case Studies and Country Survey, eds. Paul Taggart and Aleks Szczerbiak (New York: Oxford University Press, 2008): 8. 142
Zvláštní je, že v roce 2002, pro který by měl tento seznam platit, už neexistovalo ani Reformní politické
sdružení ani Reformní politická federace, protože se tyto dvě strany spojily v roce 2000 a vznikla z nich Křesťanská unie. 143
Ibid., 11.
144
Taggart, „A Touchstone of Dissent,“ 366.
145
Taggart and Szczerbiak, „The Party Politics,“ 7.
41
4.1.1 Klasifikace argumentů nizozemských a lucemburských stran Taggart a Szczerbiak popsali dva případy, kdy můžeme říct, že politická strana zastává tvrdý euroskepticismus. Prvním z nich je situace, kdy se jedná o principálně protievropskou stranu, pro kterou je opozice EU jediným politickým tématem.146 Takový případ mezi zkoumanými stranami nenajdeme. Druhou možností je případ, kdy strana při svých protievropských vyjádřeních zdůrazňuje, že je EU příliš kapitalistická (u komunistických stran), socialistická (u konzervativních stran), neoliberální (u socialistických stran) nebo byrokratická (u populistických stran) a chce proto změnit podmínky členství své země v EU natolik, že to není v souladu se směřováním EU.147 Takové argumenty se v kampani objevily – na přílišný ekonomický liberalismus, který ohrožuje lucemburský sociální systém, upozorňuje jak Levice, tak ADR.148 Nizozemská Socialistická strana pak varuje před rozpínáním tržních mechanismů, které by mělo zasáhnout i veřejné služby jako je lékařská péče nebo vzdělání, čímž de facto také upozorňuje na přílišnou liberalizaci EU.149 Zajímavý je v tomto případě i argument Křesťanské unie a Reformní strany, které říkají, že by se Evropská unie měla přihlásit ke svým křesťanským kořenům, jinak popře svojí identitu. Upozorňování Evropské unie těchto ortodoxně křesťanských stran na sekularismus by se podle mě proto dalo také zařadit do této kategorie.150 Měkký euroskepticismus najdeme podle Taggarta a Szczerbiaka u těch politických stran, které sice nemají „principiální námitky vůči evropské integraci nebo členství v Evropské unii, ale panují u nich určité obavy v jedné (nebo několika) politických oblastech, které vedou k vyjádření kvalifikované opozice vůči Evropské unii, nebo ho můžeme najít tam, kde je cítit, že národní zájmy jsou v současnosti v rozporu se směřováním Evropské unie.“151 Právě argumenty, které upozorňovaly na to, že Smlouva o Ústavě pro Evropu jde v některých částech proti národním zájmům, se v nizozemské a lucemburské kampani
146
Ibid., 7.
147
Ibid., 7.
148
ADR protestuje proti přílišnému liberalismu, přestože se nejedná o klasickou socialistickou stranu.
ADR některými svými postoji inklinuje spíše doprava. Kopeček, „Lucembursko“, 170. 149
„Pour l’Europe.“; „Das NEIN der Franzosen.“; „Tien bedenkingen grondwet.“
150
„Argumenten tegen.“; „SGP: Grondwet slaat.“
151
Taggart and Szczerbiak, „The Party Politics,“ 7.
42 objevovaly nejčastěji. Můžeme mezi ně zařadit obavu z přenosu pravomocí z obou členských států na orgány EU, strach ze vzniku „evropského superstátu“, varování před vstupem Turecka a jiných „neevropských“ států do EU, které by mohlo zapříčinit růst imigrace, ztrátu pracovních míst a oslabení vlivu současných členských států, a snížení zastoupení Lucemburska v orgánech EU.
Jako obavu „v jedné (nebo několika)
politických oblastech“ můžeme označit i strach Levice z militarizace Evropy a posílení vlivu USA na tomto kontinentu. V tomto kontextu je nutné vrátit se ještě jednou k argumentu některých politických stran, které upozorňují na to, že smlouva je příliš liberální. Zatímco Levice označuje liberalismus smlouvy za popření ideologické neutrality a odsuzuje ho jako takový,152 SP a ADR upozorňují na jeho dopad na veřejné služby. 153 Z tohoto důvodu podle mě nemůže být jednání ADR a SP (na rozdíl od postoje Levice) označeno za jednoznačně tvrdý euroskepticismus, ale nachází se na rozhraní měkkého a tvrdého euroskepticismu. Taggart se Szczerbiakem také dospěli ke dvěma obecným závěrům, které se týkají euroskepticismu politických stran. Zaprvé podle těchto autorů nemá vliv na výskyt euroskepticismu fakt, jestli je daná politická strana pravicová či levicová, ale důležité je, zda se nachází ve středu či na okraji politického spektra.154 Tato práce jejich závěr potvrdila, protože strany, které byly proti přijetí smlouvy, se opravdu nacházejí na okraji politického spektra. Další tezí Taggarta a Szczerbiaka je tvrzení, že euroskepticismus mnohem méně často zastávají vládní strany nebo strany s vládním potenciálem. Strany na okraji politického spektra používají protievropskou rétoriku jako vymezení se proti politickému mainstreamu a se zvyšováním se koaličního potenciálu těchto stran můžeme sledovat i „změkčování“ jejich euroskepticismu.155 I tuto teorii moje práce víceméně potvrzuje. V Lucembursku, kde vládní koalice tvoří CSV střídavě s LSAP a DP, je vládní potenciál obou zkoumaných stran, tedy ADR a DL, velmi nízký. V Nizozemsku, kde nepanuje taková politická stabilita, není situace tak jednoznačná. Zatímco SP a SGP nikdy vládní stranou nebyly, Křesťanská unie byla v letech 2006 – 2010 součástí čtvrtého Balkenendeho kabinetu. Geert Wilders byl od roku 1998 součástí několika vládních 152
„Pour l’Europe.“
153
„Das NEIN der Franzosen.“; „Tien bedenkingen grondwet.“
154
Taggart a Szczerbiak, „The Party Politics,“ 26.
155
Ibid., 26.
43 koalic jako poslanec VVD. Z této strany sice vystoupil v roce 2004 právě kvůli sporům týkajícím se EU a od té doby nebyl součástí žádné vlády, nicméně jeho současná strana PVV v letech 2010 - 2012 podporovala menšinový liberální kabinet Marka Rutteho. Zajímavá je i druhá polovina této teze. U některých stran opravdu můžeme pozorovat „změkčování“ euroskepticismu, Socialistická strana a obě ortodoxně protestantská strany měly původně v programu odpor proti evropské integraci. V průběhu 90. let však tyto strany přestaly prosazovat vystoupení svých zemí z Evropské unie. Pozoruhodné je, že ačkoliv euroskepticismus u těchto politických stran oslabuje, u občanů (především v Nizozemsku) výrazně vzrostl.156
4.2 Komparace nizozemských a lucemburských euroskeptických stran Jak můžeme vidět v tabulce č. 4, mezi argumenty nizozemských a lucemburských stran převažovalo jednání, které je možné označit jako měkký euroskepticismus. Argumenty tvrdého euroskepticismu můžeme najít u obou ortodoxních protestantských stran CU a SGP, dále pak u Levice a částečně u ADR a SP. Dá se tedy říct, že tvrdý euroskepticismus byl součástí kampaní jak v Nizozemsku, tak v Lucembursku. Obecně se dá říct, že kampaň proti smlouvě v Nizozemsku byla daleko výraznější, než v Lucembursku. Socialistická strana vedla systematickou kampaň s jasně stanovenými argumenty už od prosince 2004. Geert Wilders začal se svojí kampaní až v dubnu, nicméně díky svým řečnickým schopnostem byl velmi výraznou postavou předrefrendového dění. Lucemburské strany naopak výraznou roli v kampani proti smlouvě nehrály. ADR kvůli změnám postoje a nejednotnosti strany nevyvolávala mezi voliči příliš důvěryhodnosti, Levice jako neparlamentní strana fungovala v rámci levicového Lucemburského výboru pro NE evropské ústavě, který sdružoval politická i nepolitická hnutí. Síla kampaní nizozemských a lucemburských odpůrců je spojená i s aktivitou příznivců smlouvy. Zatímco lucemburský tábor pro přijetí působil jednotně a opíral se o postavu populárního premiéra Jeana Clauda Junckera,157 v Nizozemsku příznivci jednotně nepůsobili a Balkenendův kabinet začal s aktivní kampaní až necelé tři týdny před referendem.
156 157
Viz kapitol 2.1.2.1 Nárůst euroskepticismu během 90. let. Atikcam, „‘Framing’ the European Union,“ 274.
44 Tabulka č. 4 - Klasifikace argumentů nizozemských a lucemburských politických stran argumenty
druh
strany, které ho
euroskepticismu
použily Socialistická strana
přenos pravomocí z členských států do
Wildersova skupina měkký
Bruselu
Křesťanská unie Reformní strana Socialistická strana
vznik „evropského superstátu“
měkký
Wildersova skupina Křesťanská unie Reformní strana
smlouva je příliš
tvrdý/měkký
liberální/nebezpečí přenosu tržních
Akční výbor pro tvrdý/měkký
mechanismů do veřejných služeb chybějící odkaz na křesťanské tradice
Socialistická strana demokracii a penzijní spravedlnost
tvrdý tvrdý
Levice Křesťanská unie Reformní strana Wildersova skupina Křesťanská unie
vstup Turecka/jiných "neevropských" zemí do
měkký
EU
Reformní strana Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost
menší zastoupení v evropských institucích
Akční výbor pro měkký
demokracii a penzijní spravedlnost
militarizace Evropy/zvýšení vlivu USA v Evropě
měkký
Levice
45 Pro obě země platí, že strany, které byly proti přijeté smlouvy, měly v době referenda daleko menší zastoupení v parlamentu (a tedy menší podporu voličů), než jaký byl procentuální počet voličů, kteří hlasovali v referendu proti přijetí smlouvy.158 Z toho vyplývá, že první referendum v těchto zemích týkající se evropské integrace ukázalo značný rozdíl mezi názorem občanů a jimi zvolenými stranami na Evropskou unii. Pro oba státy je také typické, že strany vystupující proti smlouvě byly nevládní a nacházely se na okrajích politického spektra.
158
V Nizozemsku získaly ve volbách v roce 2003 strany, které byly proti smlouvě, 15,5 % - v tomto
výsledku samozřejmě nemůže být započtena případná podpora Geerta Wilderse zvoleného v roce 2003 za stranu VVD. Lucemburské strany proti smlouvě získaly ve volbách v roce 2004 11,9 % hlasů.
46
Závěr První hypotéza, kterou jsem v úvodu vyřkla, byla taková, že nizozemské politické strany byly při kampani proti přijetí smlouvy aktivnější, než lucemburské, proto nakonec většina Lucemburčanů hlasovala pro přijetí, zatímco většina Nizozemců proti. Tato hypotéza je pravdivá jen částečně. Nizozemská kampaň proti přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu byla opravdu intenzivnější, než kampaň lucemburská, a to především díky aktivitě Socialistické strany a Geerta Wilderse. Nicméně záporný výsledek nizozemského referenda nelze přičítat pouze silné kampani. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného v červnu 2005 Eurobarometrem, útvarem Evropské komise pro průzkumy a analýzy, jednoznačně nejvíce lidí (32 %) hlasovalo proti přijetí tohoto dokumentu kvůli nedostatku informací týkajících se nové smlouvy. Třetím nejčastějším důvodem, který uvedlo 14 % respondentů, pak byla nespokojenost s národní vládou nebo některou politickou stranou.159 Z argumentů použitých nizozemskými stranami se nejvíce voličů ztotožnilo s obavami ze ztráty národní suverenity (19 %). Strach z dalšího rozšíření uvedlo 6 % respondentů, přičemž nesouhlas se vstupem Turecka do EU uvedlo jako důvod 4 % voličů. Obavu z přílišné liberalizace Evropské unie vyjádřilo 4 % dotázaných.160 Lucemburské politické strany výraznou roli v kampani proti přijetí smlouvy nehrály. Parlamentní ADR kvůli změnám postoje a nejednotnosti uvnitř strany nevyvolávala mezi voliči příliš velkou důvěru. Levice, která fungovala během kampaně v rámci levicového Lucemburského výboru pro NE evropské ústavě, přebírala argumenty této nevládní organizace, která zase kvůli ideovému a materiálnímu propojení na francouzské odpůrce přijetí smlouvy přebírala právě francouzskou argumentaci a nesoustředila se příliš na lucemburské národní zájmy. Ty byly přitom při rozhodování Lucemburčanů hlasovat proti přijetí smlouvy nejdůležitější: 37 % z nich uvedlo jako důvod, proč odmítlo přijetí tohoto dokumentu, špatný vliv smlouvy na zaměstnanost v Lucembursku (ta byla přitom v té době v Lucembursku nejvyšší ze zemí EU), 22 % se pak obávalo vlivu smlouvy na sociální systém, podle 20 % jde smlouva „příliš daleko“ a 17 % hlasovalo proti kvůli strachu z přistoupení Turecka do Unie.161
159
„The European Constitution: post-referendum survey in The Netherlands.“
160
Ibid.
161
„The European Constitution: Post-referendum survey in Luxembourg.“
47 Moje druhá hypotéza tvrdí, že zkoumané politické strany zastávaly v kampani proti přijetí smlouvy spíše měkký než tvrdý euroskepticismus. Tato práce dokazuje, že během kampaně byly opravdu častěji používány argumenty, které se dají klasifikovat jako chování měkkého euroskepticismu. Nicméně v obou zemích zazněly i argumenty tvrdého euroskepticismu. Podle Taggarta a Szczerbiaka, autorů této teorie, zastává strana tvrdý euroskepticismus, pokud je jejím jediným tématem opozice vůči EU nebo pokud strana při svých protievropských vyjádřeních zdůrazňuje, že je EU příliš kapitalistická, socialistická, neoliberální či byrokratická (záleží na ideologické pozici dané strany) a chce proto změnit podmínky členství své země v EU natolik, že to není v souladu se současným směřováním EU. Zatímco první podmínku nesplňuje žádná ze zkoumaných stran, druhou hned několik z nich. V Lucembursku jsem proto musela vyhodnotit jako stranu, která během kampaně zastávala tvrdý euroskepticismus, Levici, která nesouhlasila s ekonomickým liberalismem smlouvy (i když jak bylo napsáno výše, argumenty této strany jsou silně ovlivněny francouzskou argumentací). V Nizozemsku jsem mezi tyto argumenty zařadila tvrzení ortodoxně protestantských stran Křesťanské unie a Reformní strany, které nesouhlasily se sekularismem EU, čímž sice doslovně nevyplnily druhou Taggartovu a Szczerbiakovu podmínku, nicméně podle mého mínění se takovéto chování také dá do této kategorie zařadit. Na přílišný liberalismus nové smlouvy si stěžovala i nizozemská SP a lucemburská ADR, nicméně ty ve své kritice zdůrazňovaly jeho dopad na občany prostřednictvím rozšíření tržních mechanismů ve veřejných službách. Důraz na národní zájmy je však typický pro měkký euroskepticismus, proto se podle mě tyto dvě strany během předreferendové kampaně nacházely na rozhraní mezi tvrdým a měkkým euroskepticismem. Měkký euroskepticismus najdeme podle Taggarta a Szczerbiaka u těch politických stran, které sice nemají „principiální námitky vůči evropské integraci nebo členství v Evropské unii, ale panují u nich určité obavy v jedné (nebo několika) politických oblastech, které vedou k vyjádření kvalifikované opozice vůči Evropské unii, nebo ho můžeme najít tam, kde je cítit, že národní zájmy jsou v současnosti v rozporu se směřováním Evropské unie.“ Mezi tyto argumenty můžeme zařadit strach z přenosu pravomocí z členských států na orgány EU, obavu ze vzniku „evropského superstátu“, varování před rozšířením EU především o Turecko, snížení zastoupení malých států (v tomto případě Lucemburska) v orgánech EU, či strach z militarizace Evropy a posílení vlivu USA na tomto kontinentu. Argumenty měkkého euroskepticismu se tak objevily u všech politických stran.
48 Pro všechny strany, které byly proti přijetí smlouvy, existuje několik společných znaků: jedná se o opoziční strany, které s výjimkou Geerta Wilderse, jenž byl mezi lety 1998 – 2004 poslancem za vládní VVD, nikdy nebyly členem žádné vlády. Zároveň se jednalo o strany z okraje politického spektra a v obou zemích byla zastoupena jak pravice, tak levice. Tyto společné vlastnosti stran potvrzují další myšlenku Taggarta a Szczerbiaka, kteří tvrdí, že euroskepticismus nesouvisí s tím, jestli je strana pravicová či levicová, ale zda je v centru nebo na periferii politického spektra, 162 a že se u vládních stran tvrdý euroskepticismus nevyskytuje a měkký jen zřídka.163 Z výše získaných poznatků je jasné, že přestože vliv euroskeptických politických stran není tak velký, jak by si asi tyto strany přály, nesmíme jejich sílu podceňovat. Situace v obou zemích je myslím zcela odlišná. V Lucembursku je velmi stabilní politická situace a u vlády se střídají pouze tři strany, které neprojevují euroskeptické chování. Obě zkoumané strany – Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost a Levice navíc z různých důvodů nebyly při kampani příliš přesvědčivé. Proto si myslím, že vliv těchto stran na vztah Lucemburska k evropské integraci nebude příliš veliký. Situace v Nizozemsku je zcela odlišná. Dostat se do vlády má v tomto království možnost daleko větší počet stran. V letech 2006 – 2010 byla součástí čtvrtého Balkenendova kabinetu Křesťanská unie, u které jsem během kampaně identifikovala tvrdé euroskeptické chování. Na podpoře Strany pro svobodu, která je přímým nástupcem Wildersovy skupiny, pak závisel liberální kabinet Marka Rutteho (2010 – 2012). Je tedy jasné, že nizozemské euroskeptické strany budou mít v budoucnu daleko větší vliv na vztah Nizozemska k Evropské unii, než lucemburské, a nemusí jít vůbec o vliv zanedbatelný. Nicméně je spravedlivé říct, že tento závěr dělám se znalostí vývoje obou zemí po roce 2005, kdy se Geert Wilders stal jedním z nejvýraznějších a nejvlivnějších evropských politiků, který vystupuje proti mnoha evropským politikám a v posledních měsících dokonce zpochybňuje členství Nizozemska v Evropské unii.164
162
Taggart a Szczerbiak, „The Party Politics,“ 11 - 12.
163
Ibid., 26.
164
Například: „Speech Geert Wilders, Gatestone Institute, New York, April 30,“ Geert Wilders Weblog,
accessed
May
5,
2012,
http://www.geertwilders.nl/index.php/in-english-mainmenu-98/in-the-press-
mainmenu-101/77-in-the-press/1781-speech-geert-wilders-new-york-april-30.
49
Summary Low Countries have long been considered as one of the most pro-European area. But they lost that image in summer 2005 when 62 % of Dutch and 43, 5 % of Luxembourgers voted against adoption of Treaty establishing a Constitution for Europe. This thesis entitled “Euroscepticism of Dutch and Luxembourgian Political Parties on the Example of their Campaigns against the Adoption of the Treaty Establishing a Constitution for Europe” focuses on the political parties which were campaigning against that treaty, that means the Socialist Party, the fraction WildersGroup (which consisted of the only member Geert Wilders) the ChristianUnion and the Reformed Political Party from the Netherlands and the Action Committee for Democracy and Pensions Justice and the Left from Luxembourg. It finds the Dutch political parties more active than the Luxembourgian parties during the campaign before the European Constitution referendum identifying Dutch Socialist Party and the fraction WildersGroup the most involved in the pre-referendum debate. The thesis also compares the arguments of the political parties to that treaty, in terms of euroscepticism using Paul Taggart’s and Aleks Szczerbiak’s theory dividing euroscepticism to hard and soft. The arguments indicating hard euroscepticism were held in both countries: in the Netherlands by two orthodox protestant parties the ChristianUnion and the Reformed Political Party and in Luxembourg by the Left. But in general more arguments held by the opponents to the treaty were soft Eurosceptic protecting national interests. This thesis also confirms another Taggart’s and Szczerbiak’s conclusion according to which that euroscepticism is not effected by the fact whether the party is left-wing or right-wing but it is effected by the government participation and by the fact whether the party is from centre or from the edge of the political spectrum.
50
Použitá literatura Primární literatura z internetových stránek politických stran Socialistická strana Socialistische Partij. „Standpunten: Europese zaken.“ Accessed May 5, 2012. http://www.sp.nl/europa/standpunten/. Socialistische Partij. „Standpunten: van A tot Z.“ Accessed May 5, 2012. http://www.sp.nl/standpunten/. Socialistische Partij. „Tien bedenkingen grondwet.“ Accessed May 5, 2012. http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/tien_bedenkingen_grondwet.pdf. Socialistische Partij. „Veel gestelde vragen over de Europese grondwet.“ Accessed March 3, 2012. http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/faq.shtml. Socialistische Partij. „Weet waar je ja tegen zegt.“ Accessed May 5, 2012. http://www.sp.nl/nieuws/actie/grondwet/weet_waar_je_ja_tegen_zegt.shtml.
Wildersova skupina Geert Wilders Weblog. „Speech Geert Wilders, Gatestone Institute, New York, April 30.“ Accessed May 5, 2012. http://www.geertwilders.nl/index.php/in-english-mainmenu98/in-the-press-mainmenu-101/77-in-the-press/1781-speech-geert-wilders-new-yorkapril-30. Geert Wilders Weblog. „The Rotterdam Speech.“ Accessed May 5, 2012. http://www.geertwilders.nl/index.php/in-english-mainmenu-98/rotterdam-speechmainmenu-118. Partij voor de Vrijheid. „PVV Europese Visie.“ Accessed March 17, 2012. http://www.pvveuropa.nl/. Partij voor de Vrijheid. „PVV Visie.“ Accessed May 5, 2012. http://pvv.nl/index.php/visie.html. University of Groningen. „Onafhankelijkheidsverklaring.“ Accessed May 5, 2012. http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/PvV/verklaring.pdf.
Reformní strana Staatkundige Gereformeede Partij. „EU-Gronwet maakt verkeerde keuzes.“ Accessed May 5, 2012.
51 http://www.sgp.nl/Page/sp8/ml1/from_sp_id=143/nctrue/system_id=989/so_id=86/Index. html. Staatkundige Gereformeede Partij. „SGP: Grondwet slaat de verkeerde weg in.“ Acessed May 5, 2012. http://www.europese-grondwet.nl/o/referendum/sgp.html. Staatkundige Gereformeede Partij. „Tien speerpunten van de SGP.“ Accessed May 5, 2012. http://www.sgp.nl/Home/Standpunten/Tien_speerpunten_van_de_SGP.
Křesťanská unie ChristenUnie. „Argumenten tegen de Europese Grondwet.“ Acessed May 5, 2012. http://www.christenunie.nl/k/nl/news/view/42789. ChristenUnie. „Summary of the ChristenUnie Election Programme for 2010-2014.“ Accessed May 5, 2012. http://www.christenunie.nl/l/library/download/Z3W8eDX6Saad_a_TpT_a_RwKLwkHg XKy9s_a_Xy/ChristenUnie+Summary+Election+Programme+2010-2014.pdf . ChristenUnie. „Tien motiven om tegen te stemmen.“ Accessed May 5, 2012. http://www.christenunie.nl/k/nl/news/view/41216.
Akční výbor pro demokracii a penzijní spravedlnost Alternativ Demokratesch Reformpartei. „2009 europaprogramm.“ Accessed May 5, 2012. http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2009_europaprogramm.pdf. Alternativ Demokratesch Reformpartei. „Grondsazprogramm.“ Accessed May 5, 2012. http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2006_grondsazprogramm.pdf. Alternativ Demokratesch Reformpartei. „Programme de l’ADR pour les élections européennes.“ Accessed May 5, 2012. http://adr.lu/images/pdfdocs/wahlprogrammer/2004_europe_fr.pdf. Intenet Memory. „Das NEIN der Franzosen: Eine Chance für ein demokratischeres und sozialeres Europa.“ Accessed May 5, 2012. http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/. Internet memory. „Referendum sollte stattfinden.“ May 5 2012. http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/index_akt.htm. Internet memory. „Stellungnahme des ADR zum Ausgang des Referendums.“ Accessed May 5, 2012. http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/index_akt.htm.
52 Internet memory. „Türkei-Beitritt und EU-Verfassungsvertrag.“ Accessed May 5, 2012. http://collections.europarchive.org/ea/20050926133405/http://www.adr.lu/.
Levice Association pour la Taxation des Transactions Financières pour l'Aide aux Citoyens. „Pour l’Europe, je dis NON à ce Traité constitutionnel.“ Accessed May 5, 2012. http://www.luxembourg.attac.org/archives/argu_non.htm. Déi Lénk. „Campagnes.“ Accessed May 5, 2012. http://www.deilenk.lu/campagnes/notre-travail-nos-droits/presentation. Déi Lénk. „Déclaration de déi Lénk sur l’Union Européenne: Refonder l’Union Européenne!“ Accessed May, 5 2012. http://www.dei-lenk.lu/node/1805.
Sekundární literatura Aarts, Kees and Henk van der Kolk. „Understanding the Dutch “No”: The Euro, the East, and the Elite.” Political Science and Politics 39, No. 2 (2006): 243-246. Andeweg, Rudy B. and Galen A. Irwin. Governance and Politics of the Netherlands. New York: Palgrave Macmillan, 2005. Atikcan, Ece Ozlem. „‘Framing’ the European Union: Explaining the 2005 Constitutional Referenda Results.“ PhD diss., McGill University, 2010. Bossaert, Danielle. „Luxembourg: flexible and pragmatic adaptation.“ In Fifteen into one? The European Union and its member states, edited by Wolfgang Wessels et al., 298-314. Manchester: Manchester University Press, 2003. Hausemer, Piere. „Luxembourg’s Referendum on the European Constitutional Treaty.“ EPERN Referendum Briefings No. 14, Sussex European Institute, 2005. Hearl Derek. „Luxembourg and Belgium.“ In The 1999 elections to the European Parliament, ed. Juliet Lodge, 45-59. Houndmills: Palgrave, 2001. Hylarides, Peter C. „The Netherlands: From Euroscepticism to Europhoria.” Contemporary Review 279, No. 1683 (2001): 225–230. Hylarides, Peter C. „Voters in the Netherlands defy the European Constitution.” Contemporary Review 287, No. 1675 (2005): 86-91. Kaniok, Petr. „Stranický euroskepticismus: teoretické modely klasifikace politických stran podle opozičních postojů k evropské integraci.“ In Euroskepticismus a země střední
53 a východní Evropy, edited by Vlastimil Havlík and Petr Kaniok. 9-22. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2000. Katz, Richard S. „Euroscepticism in Parliament: A Comparative Analysis of the European and National Parliaments.“ In Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 2: Comparative and theoretical perspectives, edited by Paul Taggart and Aleks Szczerbiak. 150-180. New York: Oxford University Press, 2008. Kopecký, Petr and Cas Mudde. „The Two Sides of Euroscepticism. Party position on European Integration in East Central Europe.“ European Union Politics 3, No. 3 (2002): 297-327. Kopeček, Lubomír. „Euroskeptici, europeanisté, euroentuziasté, eurofobové – jak s nimi pracovat?“ Politologický časopis 11, No. 3 (2004): 240-262. Kopeček, Lubomír. „Lucembursko.“ In Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko – politických systémů, edited by Maxmilián Strmiska, 166–173. Praha: Portál, 2005. Kopeček, Lubomír. „Nizozemsko.“ In Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko – politických systémů, edited by Maxmilián Strmiska, 139-165. Praha: Portál, 2005. Rovný, Jan. „Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivation.“ In Does Euroscepticism have a passport? Collegium No. 29 (2004): 31–48. Říchová, Blanka et al. Západoevropské politické systémy. Praha: Oeconomica, 2009. Saikeviciute, Kristina. „Luxembourg.“ In The European Constitution and its Ratification Crisis, edited by Nina Eschke and Thomas Malick, 23-26. Bonn: Center for European Integration Studies, 2006. Taggart, Paul and Aleks Szczebiak. „Introduction: Opposing Europe? The Politics of Euroscepticism in Europe.“ In Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism Volume 1: Case Studies and Country Surveys, edited by Paul Taggart and Aleks Szczerbiak, 1-15. New York: Oxford University Press, 2008. Taggart, Paul and Aleks Szczerbiak. „The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States.“ OERN Working Paper No. 6, 2002. Taggart, Paul and Aleks Szczerbiak. “Parties, positions and Europe: Eurosceptism in the European Union candidate states of Central and Eastern Europe.” SEI working paper No. 46, Sussex European Institute, 2001.
54 Taggart, Paul. „A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systém.“ European Journal of Political Research 33 (1998): 363–388. Tagliaferro, Luca. „The Netherlands.“ In The European Constitution and its Ratification Crisis, edited by Nina Eschke and Thomas Malick, 19-22. Bonn: Center for European Integration Studies, 2006. Váška, Jan. „Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu.“ Pražské sociálně vědní studie. Praha: FSV UK, 2006. Vollard, Hans and Bartho Boer. „Euroscepticism in the Netherlands.“ Paper prepared for the EpsNet conference ‘European in Context: Debating the Project’, Budapest, Central European University, June16-17, 2006. Vossen, Koen. „Populism in the Netherlands after Fortuyn: Rita Verdonk and Geert Wilders Compared.“ In Perspectives on European Politics and Society 11, No. 1 (2010): 22–38. Wagner, Sascha. „The Left in Luxembourg.“ In The Left in Europe. Political Parties and Party Alliances between Norway and Turkey, edited by Cornelia Hildebrandt a Birgit Daiber, 30-40. Brusel: Rosa Luxembourg foundation Brussels Office, 2009.
Internetové zdroje Primární Norsk samfunnsvitenskapelig datatjeneste. „European election database.“ Accessed February 25, 2012. http://www.nsd.uib.no/european_election_database/. European Commission. „The European Constitution: Post-referendum survey in France.“ Accessed May 5, 2012. http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl171_en.pdf. European Commission. „The European Constitution: Post-referendum survey in Luxembourg.“ Accessed May 5, 2012. http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl173_postref_lu_en.pdf. European Commission. „The European Constitution: Post-referendum survey in The Netherlands.“ Accessed May 5, 2012. http://ec.europa.eu/public_opinion/flash/fl172_en.pdf. Kiesraad. „Uitslag van de verkiezing van de leden van het Europees Parlement van 4 juni 2009.“ Accessed May 5, 2012. http://www.kiesraad.nl/nl/Overige_Content/Bestanden/pdf_thema/Kerngegevens_2009.p df.
55 EUR – Lex. „Smlouva o Ústavě pro Evropu.“ Accessed May 5, 2012. http://eurlex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2004:310:SOM:CS:HTML.
Sekundární „In the footsteps of Fortuyn,“ The Independent, May 20, 2005. Accessed May 5, 2012. http://www.independent.co.uk/news/world/europe/in-the-footsteps-of-fortuyn6145805.html.
