PORUCHY A REKONSTRUKCE STAVEB

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ FAKULTA STAVEBNÍ

MILAN VLČEK , PETR BENEŠ

PORUCHY A REKONSTRUKCE STAVEB MODUL 01

STUDIJNÍ OPORY PRO STUDIJNÍ PROGRAMY S KOMBINOVANOU FORMOU STUDIA

Poruchy a rekonstrukce staveb – Modul 1.3

© … Milan VLČEK, Petr BENEŠ, Brno 2006

-2 (207)-

Obsah

OBSAH 1 Úvod ...............................................................................................................9 1.1 Cíle ........................................................................................................9 1.2 Požadované znalosti ..............................................................................9 1.3 Doba potřebná ke studiu .......................................................................9 1.4 Klíčová slova.........................................................................................9 1.5 Základní pojmy ...................................................................................10 1.6 Životnost staveb ..................................................................................13 1.6 Otázky .................................................................................................16 2 Úvod do zaměřování stávajícího stavu objektů .......................................17 2.1 Cíle ......................................................................................................17 2.2 Požadované znalosti ............................................................................17 2.3 Doba potřebná ke studiu .....................................................................17 2.4 Klíčová slova.......................................................................................17 2.5 Zaměřování stávajícího stavu objektů.................................................18 2.5.1 Metody měření ......................................................................18 2.5.1.1 Stavební metody měření rozlišujeme:...................................19 2.5.1.2 Geodetické metody měření rozlišujeme: ..............................19 2.5.2 Měřící pomůcky a přístroje...................................................21 2.5.3 Základní typy měřické dokumentace skutečného .................23 stavu stavebních objektů .....................................................................23 2.5.4 Pracovní náčrty .....................................................................23 2.5.5 Výkresy skutečného stavu stavebního objektu .....................26 2.5.6 Geodetická dokumentace ......................................................28 2.5.7 Stavební dokumentační výkresy ...........................................32 2.5.8 Porovnání stavební a geodetické dokumentace ....................33 skutečného (stávajícího) stavu stavebních objektů .............................33 2.5.9 Porovnání způsobů měření a jejich přesnosti........................33 2.5.10 Stavební dokumentační výkresy ...........................................33 2.5.11 Porovnání obsahu kresby a její přesnosti..............................33 2.5.12 Porovnání ekonomické..........................................................34 2.6 Kontrolní otázky .................................................................................34 2.7 Závěr k zaměřování stávajícího stavu objektů ....................................35 2.7.1 Shrnutí...................................................................................35 3 Úvod k základním stavebním průzkumům..............................................37 3.1 Cíle ......................................................................................................37 3.2 Požadované znalosti ............................................................................37 3.3 Doba potřebná ke studiu .....................................................................37 3.4 Klíčová slova.......................................................................................37 3.5 Základní stavební průzkumy ...............................................................38 3.5.1 Urbanisticko-architektonický průzkum ................................38

- 3 (207) -

Obsah

3.5.2 Stavebně-historický průzkum............................................... 39 3.5.3 Stavebně technický průzkum ............................................... 43 3.5.4 Vlhkostní průzkum stavebních objektů................................ 49 3.5.5 Radonový průzkum .............................................................. 64 3.5.6 Konstrukční a statický průzkum objektu.............................. 64 3.6 Kontrolní otázky................................................................................. 71 3.7 Závěr ke stavebním průzkumům ........................................................ 72 3.7.1 Shrnutí .................................................................................. 72 4 Úvod k historickému vývoji stavitelství ................................................... 73 4.1 Cíle ..................................................................................................... 73 4.2 Požadované znalosti ........................................................................... 73 4.3 Doba potřebná ke studiu..................................................................... 73 4.4 Klíčová slova ...................................................................................... 73 4.5 Historický vývoj stavitelství............................................................... 74 4.5.1 Stavební slohy v našich zemích ........................................... 79 4.5.2 Stavební řády a přepisy v Čechách, na Moravě ................... 81 a ve Slezsku ........................................................................................ 81 4.6 Kontrolní otázky................................................................................. 85 4.7 Závěr k historickému vývoji staveb ................................................... 85 4.7.1 Shrnutí .................................................................................. 85 5 Úvod k trhlinám ve stavebních konstrukcích.......................................... 87 5.1 Cíle ..................................................................................................... 87 5.2 Požadované znalosti ........................................................................... 87 5.3 Doba potřebná ke studiu..................................................................... 87 5.4 Klíčová slova ...................................................................................... 87 5.5 Trhliny ve stavebních konstrukcích.................................................... 88 5.5.1 Rozdělení trhlin .................................................................... 88 5.5.2 Neškodné trhliny .................................................................. 89 5.5.3 Nebezpečné trhliny............................................................... 90 5.5.4 Zajištění stavby porušené trlinami ....................................... 92 5.5.5 Sledování a opravy trhlin v cihelném zdivu......................... 93 5.5.6 Sanace poškozených vnějších omítek .................................. 95 5.6 Kontrolní otázky................................................................................. 96 5.7 Závěr k trhlinám ve stavebních konstrukcích..................................... 96 5.7.1 Shrnutí .................................................................................. 96 6 Úvod k poruchám základových konstrukcí............................................. 97 6.1 Cíle ..................................................................................................... 97 6.2 Požadované znalosti ........................................................................... 97 6.3 Doba potřebná ke studiu..................................................................... 97 6.4 Klíčová slova ...................................................................................... 97 6.5 Poruchy základových konstrukcí........................................................ 98 6.5.1 Zesilování a rozšiřování základových pasů.......................... 99 6.5.2 Rozšiřování základových patek.......................................... 101 6.5.3 Úpravy základových patek ................................................. 102

-4 (207)

Obsah

6.5.4 Prohlubování základů..........................................................102 6.5.5 Úpravy základů a zdí v prolukách ......................................104 6.5.6 Podchycování základů a zdí pilotami a mikropilotami.......105 6.5.7 Podmínky kvality základové půdy......................................107 6.5.7.1. Stabilita území ....................................................................107 6.5.7.2 Dostatečná únosnost základové půdy .................................108 6.5.7.3 Sedání a konsolidace...........................................................108 6.6 Kontrolní otázky ...............................................................................115 6.7 Závěr k poruchám základových konstrukcí ......................................115 6.7.1 Shrnutí...............................................................................................115 7 Úvod k bourání otvorů do svislých konstrukcí......................................117 7.1 Cíle ....................................................................................................117 7.2 Požadované znalosti ..........................................................................117 7.3 Doba potřebná ke studiu ...................................................................117 7.4 Klíčová slova.....................................................................................117 7.5 Bourání otvorů do svislých konstrukcí .............................................118 7.5.1 Typy dříve používaných překladů ......................................118 7.5.2 Bourání otvorů v obvodových a vnitřních stěnách .............121 7.5.3 Záklenky do světlosti otvoru 1,0 m.....................................122 7.5.4 Záklenky do světlosti otvoru 2,5 m.....................................122 7.5.5 Záklenky do světlosti otvoru 3,5 m.....................................122 7.5.6 Bourání otvorů o šířce do 2 700 mm ..................................122 7.5.7 Bourání otvoru o šířce větší než 2700 mm .........................123 7.5.8 Rozšiřování otvorů..............................................................124 7.5.8.1 Rozšiřování stávajícího otvoru na jednu stranu ..................124 7.5.8.2 Rozšíření stávajícího otvoru na obě strany .........................125 7.5.8.3 Vytvoření většího otvoru odstraněním mezilehlého sloupu126 nebo pilíře .........................................................................................126 7.6 Kontrolní otázky ...............................................................................127 7.7 Závěr k bourání otvorů do svislých konstrukcí.................................128 7.7.1 Shrnutí.................................................................................128 8 Úvod k poruchám svislých stavebních konstrukcí ................................129 8.1 Cíle ....................................................................................................129 8.2 Požadované znalosti ..........................................................................129 8.3 Doba potřebná ke studiu ...................................................................129 8.4 Klíčová slova.....................................................................................129 8.5 Poruchy ve svislých konstrukcích.....................................................130 8.5.1 Vznik škod ..........................................................................130 8.5.2. Rozdělení spárami – dilatační úseky...................................130 8.5.3. Kamenné konstrukce...........................................................131 8.5.4. Betonové a železobetonové konstrukce ..............................132 8.5.5. Ocelové konstrukce.............................................................135 8.6 Kontrolní otázky ...............................................................................137 8.7 Závěr k poruchám ve svislých konstrukcích.....................................138 -5 (207)-

Obsah

8.7.1 Ocelové konstrukce ............................................................ 138 9 Úvod k poruchám vodorovných stropních konstrukcí......................... 139 9.1 Cíle ................................................................................................... 139 9.2 Požadované znalosti ......................................................................... 139 9.3 Doba potřebná ke studiu................................................................... 140 9.4 Klíčová slova .................................................................................... 140 9.5 Dřevěné stropní konstrukce .............................................................. 140 9.5.1 Poruchy dřevěných trámových stropů................................ 146 9.5.2 Sanace poruch dřevěných stropních konstrukcí ................. 148 9.6 Keramické stropní konstrukce.......................................................... 152 9.6.1 Poruchy keramických stropů.............................................. 155 9.6.2 Sanace poruch keramických stropů.................................. 156 9.7 Železobetonové stropní konstrukce.................................................. 156 9.7.1 Poruchy železobetonových stropů...................................... 157 9.7.2 Sanace poruch železobetonových stropů............................ 158 9.8 Podlahové konstrukce....................................................................... 160 9.8.1 Poruchy podlah................................................................... 161 9.8.2 Sanace poruch podlah......................................................... 162 9.9 Kontrolní otázky............................................................................... 164 9.10 Závěr k poruchám vodorovných stropních konstrukcí..................... 164 9.10.1 Shrnutí ................................................................................ 164 10 Úvod ke klenbám...................................................................................... 165 10.1 Cíle ................................................................................................... 165 10.2 Požadované znalosti ......................................................................... 165 10.3 Doba potřebná ke studiu................................................................... 165 10.4 Klíčová slova .................................................................................... 165 10.5 Klenby .............................................................................................. 165 10.5.1 Základní konstrukční tvary kleneb..................................... 167 10.5.2 Poruchy a opravy kleneb .................................................... 173 10.5.3 Speciální konstrukce pro sanace kleneb............................. 177 10.6 Kontrolní otázky............................................................................... 179 10.7 Závěr ke klenbám ............................................................................. 179 10.7.1 Shrnutí ................................................................................ 179 11 Úvod k poruchám schodišťových konstrukcí a jejich sanace............. 181 11.1 Cíle ................................................................................................... 181 11.2 Požadované znalosti ......................................................................... 181 11.3 Doba potřebná ke studiu................................................................... 181 11.4 Klíčová slova .................................................................................... 181 11.5 Poruchy schodišťových konstrukcí a jejich sanace .......................... 182 11.5.1 Konstrukce schodišť v historických stavbách ................... 182 11.5.2 Poruchy a jejich odstraňování ............................................ 184 11.6 Kontrolní otázky............................................................................... 189 11.7 Závěr k poruchám schodišťových konstrukcí a jejich sanace ......... 189 11.7.1 Shrnutí ................................................................................ 189

-6 (207)

Obsah

12 Úvod k poruchám sklonitých střech .......................................................191 12.1 Cíle ....................................................................................................191 12.2 Požadované znalosti ..........................................................................191 12.3 Doba potřebná ke studiu ...................................................................191 12.4 Klíčová slova.....................................................................................191 12.5 Poruchy sklonitých střech .................................................................192 12.5.1 Nosná konstrukce šikmé střechy.........................................192 12.5.2 Napadení dřeva biotickými škůdci......................................192 12.5.3 Tvarové změny prvků konstrukce krovu do .......................193 komínového zdiva .............................................................................193 12.5.4 Zazdění dřevěných prvků krovu do komínového zdiva......197 12.5.5 Nejčastější závady a jejich sanace: .....................................197 12.5.6 Krytina ................................................................................198 12.5.7 Konstrukční zásady.............................................................198 12.5.8 Nejčastější poruchy a jejich sanace.....................................199 12.6 Kontrolní otázky ...............................................................................204 12.7 Závěr k poruchám sklonitých střech .................................................205 12.7.1 Shrnutí.................................................................................205 13 Studijní prameny ......................................................................................207 13.1 Seznam použité literatury..................................................................207

-7 (207)-

Poruchy a rekonstrukce staveb-Modul 1.3

1

Úvod

1.1

Cíle

Všechny stavby vyžadují pravidelnou údržbu, opravu a posléze rekonstrukci, modernizaci nebo přestavbu. Projektování i realizace má svá určitá specifika, která musí stavební inženýr ovládat. Jedná se zejména o zaměřování stávajícího stavu objektů, provádění stavebně technického i historického průzkumu, identifikaci poruch podle vnějších znaků a základy metody jejich odstraňování. Současně je nutné, aby byl seznámen i s vývojem stavebnictví u nás i v ostatním kulturním světě a se základními konstrukčními systémy a principy vycházejícími z historických stavebních předpisů. Cílem této publikace je seznámit příslušné adepty se základními principy i pravidly a poskytnout návody, jak vzniklé situace řešit. Samozřejmě, že zde není možné uvést všechny možné druhy závad, protože každá stavba je individuálním jedincem se svými osobitými vlastnostmi a tak se bude i projevovat v případě poruch. Avšak při osvojení si hlavních zásad, mohou se vhodnou aplikací řešit i jiné, obyčejně podobné, případy.

1.2

Požadované znalosti

Znalosti konstrukčních zásad pozemního stavitelství, zakreslování stavebních výkresů i výkresů přestavby.

1.3

Doba potřebná ke studiu

Průběžné 13-ti týdenní soustředěné probírání uvedené problematiky v rozsahu 2 - 3 hod. týdně.

1.4

Klíčová slova

Stavební praxe vyžaduje nejen výstavbu nových objektů, ale i údržbu, opravy a rekonstrukce stávajících. Tyto práce souvisí s prodloužením jejich uživatelské doby a také s modernizací, tj. zajištěním takových uživatelských parametrů, které odpovídají kulturním, společenským i hygienickým podmínkám dané doby. Abychom byli schopni tyto parametry zajistit, je nutné znát příčiny stárnutí, příčiny statických i jiných poruch tj. všech vlivů, které stavební konstrukci narušují a degradují. Musíme umět vzniklé poruchy zjistit, správně vyhodnotit a především navrhnout jejich sanaci. Protože opravy, rekonstrukce, přestavby i modernizace staveb jsou záležitosti složitější než vytvořit stavbu novou je nutné, aby ten, kdo tyto stavby projektuje nebo provádí, měl dobré znalosti z konstrukcí staveb, případně i -9 (207)-


určité zkušenosti s jejich prováděním. U studentů se proto předpokládá, že již zvládli a osvojili si základní konstrukční pravidla a jsou schopni je nejen uplatňovat ve svých projektech, ale umět s nimi pracovat, kombinovat – čili konstrukčně myslet.

1.5

Základní pojmy

Ve stavební praxi se setkáváme s celou řadou specifických pojmů, jejichž význam musíme dobře ovládat, abychom přesným vyjádřením určili tu správnou věc nebo činnost. Přesné pojmenování a tím i interpretace předchází pozdějším nedorozuměním i konfliktům, které se pak musí velmi složitě řešit i u soudu. Rovněž v ekonomických vztazích, týkajících se financování určitých stavebních výkonů, je správné pojmenování důležitým aspektem. Některé pojmy specifikují příslušné ČSN, jiné naučné slovníky, případně slovníky pojmů ve výstavbě. Přesto i tak dochází u některých pojmů k rozdílné interpretaci. Proto zde uvedeme několik, těch nejpoužívanějších a nejdůležitějších pojmů a jejich významů: Údržba – pravidelná péče o základní prostředky, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení, předchází se tím následkům vzniku možných vad. Zachovává se jejich provozuschopný stav, bezpečný provoz [1]. Oprava – odstranění částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení základního prostředku do provozuschopného stavu. Obnovují se technické vlastnosti, odstraňují se funkční, vzhledové a bezpečnostní nedostatky [1]. Oprava představuje regeneraci, jako inovaci v nejnižší úrovni, tj. obnovení původního stavu. Opravářské práce nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu. Můžeme sem zařadit např.: opravy fasády, vnitřních omítek, obkladů stěn, podlah a dlažeb, výměnu a opravy střešních krytiny. opravu plochých střech, komínových těles, opravy vnitřních instalací i jejich výměnu, opravy a nátěry klempířských prvků, opravy oken a dveří a opravy oplocení, nemění-li se jimi vzhled stavby. Výměna nepodstatných částí konstrukcí stavby, výměna zařizovacích předmětů (např. kuchyňských linek, van, umyvadel) a jiného běžného vybavení stavby Opravy, jejichž provedení by mohlo ovlivnit stabilitu stavby, její požární bezpečnost, vzhled nebo ohrozit životní prostředí a všechny práce na stavbě, která je kulturní památkou podléhají podle Stavebního zákona ohlášení stavebnímu úřadu [2]. Porucha – změna konstrukce proti původnímu stavu, která zhoršuje její spolehlivost, popř. snižuje její bezpečnost, předpokládanou ekonomickou životnost

-10 (207)


a užitnou jakost, zhoršuje stav budovy případně může i užívání zastavit. Za původní stav se považuje stav objektu, konstrukce nebo prvku v době jejího prvního uvedení do provozu [2]. Vada – nedostatek konstrukce, způsobený nevhodným návrhem konstrukce (v projektu) nebo špatným provedením [3]. Vady u staveb máme zjevné a skryté. Zjevné jsou ty, které kupující mohl zjistit při prohlídce zboží provedené s odbornou péčí, kterou je povinen provést podle možnosti co nejdříve. Tyto vady je povinen oznámit neprodleně prodávajícímu, jinak ztrácí práva a povinnosti za vady. Vady skryté jsou ty, které existovaly v době prohlídky, avšak neprojevily se tak, aby je bylo možno seznat. Odpovědnost za vady skryté trvá dva roky od dodání zboží. Zhotovitel díla odpovídá ze smlouvy o dílo za vady, spočívající v tom, že provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. Jde o vady, které dílo má v době jeho předání, resp. v době (pozdějšího) přechodu nebezpečí škody na zhotovené věci. Za vady na něž se vztahuje smluvní záruka za jakost, odpovídá zhotovitel v rozsahu této záruky. Objednatel je povinen předmět díla prohlédnout podle možností co nejdříve po jeho předání. Je povinen bez zbytečného odkladu oznámit zhotoviteli zjištěné vady (zjevné). Skryté vady bez zbytečného odkladu po jejich zjištění, nejpozději do dvou let od předání, u staveb do pěti let. U vad na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba. Počíná běžet předáním díla [2]. Rekonstrukce – je taková úprava konstrukční a technologické části, která má za následek změnu technických parametrů, případně změnu funkce a účelu hmotného investičního majetku [2]. Rozumí se zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů. Je často spojována s modernizací [2]. Trochu jinak je „rekonstrukce“ definována v [1] – proces uvádějící budovu do původního stavu. Jsou to takové stavební změny nebo práce, odstraňující účinky opotřebení, změnu konstrukce, rozsah uspořádání nebo vybavení, výměna celé konstrukční části budovy, odstranění předcházejících zásahů do stavby. Pro účely zákona o daních z příjmů se rekonstrukcí rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů [3]. Přestavba – změna dokončené stavby, při níž se zachovávají vnější půdorysné a výškové ohraničení stavby [2]. Dochází ke změně vnějšího vzhledu, dispozičního uspořádání, technického a konstrukčního řešení. Vzniká zpravidla na základě technické, funkční nebo morální zastaralosti stavby, která přestává plnit původní nebo nově stanovené požadavky funkční, provozní, technické nebo estetické.

-11 (207)-


Nástavba – změna dokončené stavby, kterou se zvětšuje objem stavby směrem vzhůru, tj. stavba se zvyšuje [3]. Přístavba – změna dokončené stavby, jíž se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena dosavadní stavbou [2]. Vestavba – změna dokončené stavby, kterou se nemění objem, ale dochází k novému členění a uspořádání v ní obsažených prostor [3]. Modernizace – úprava, jíž se při uplatnění prvků technického pokroku nahrazují části hmotného investičního majetku modernějšími částmi za účelem odstranění následků opotřebení a zastarání vlivem technického rozvoje, zvyšuje se vybavenost hmotného investičního majetku, popřípadě se rozšiřuje jeho použitelnost. Ve výstavbě se jí rozumí tedy taková změna stavby, kterou se zvyšují (modernizují) užitné vlastnosti stavby nebo její části, aniž se mění účel [2]. Pro účely zákona o daních z příjmů se modernizací rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku [2]. Adaptace – (z latiny = přizpůsobení) ve stavebnictví to znamená přizpůsobení objektu nebo jeho části pro jiný účel než dosavadní [1]. Asanace – (z latiny = ozdravění, soubor zdravotních opatření) je to souhrn technických, biologických, sociologických a demografických zásahů, které zlepšují životní prostředí [1]. Podle [2] se rozumí asanací stavby odstranění zjištěných závad např. asanace starých omítek, kleneb, zdiva. Sanace – (z latiny = napravení, ozdravění) soubor náprav ve stávajících stavebních objektech např. sanace betonových konstrukcí, sanace vlhkosti apod. [2] (obdoba jako asanace). Demolice – bourání, zboření, zpustošení, stržení objektu, příp. celých městských obvodů nebo částí (nesprávně se používá, především v okruhu památkářů, pojem „snesení stavby“). Památka – je kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života. Je jí i dochované historické prostředí sídelních celků a architektonických souborů nebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury [3]. Památky máme movité a nemovité. Stavby a stavební prvky se řadí do památek nemovitých.

-12 (207)


Konzervace – je odborné zajištění památky před chátráním, rozpadem nebo vůbec před pokračováním rozkladného procesu, aniž se mění, doplňuje či rekonstruuje stav památky, v jakém se dochovala. V praxi to znamená celou škálu postupů, chemicko-technologických procesů, ale i celých stavebně technických prací [3]. Regenerace – (biologicky – schopnost nahradit opotřebené, poškozené, zničené části vlastními silami) ve stavebním procesu obnovení původního stavu. Uvedení předmětu do původního stavu, nebo původnímu nejvíce se přibližujícímu stavu [1]. Revitalizace – (vitalita = životnost organizmu) obnovení životnosti. Podle [2] je revitalizace soubor opatření (činností), vedoucích k obnovení nebo k nápravě přirozených funkcí člověkem poškozených ekosystémů, společenstev, stanovišť, krajinných celků apod. Cílem je zvýšení estetické hodnoty krajiny. Nejčastějším případem revitalizace je náprava režimu toků a částí jejich povodí. Revitalizace je také odstranění příčin degradace prostředí, odstraňování nevhodné vegetace či dosadba vegetace původní i návrat původního typu hospodaření. Restituce - častý postup u památkových objektů i uměleckých děl, kdy na základě výsledků průzkumu je odkryt zachovalý, pozdější méně hodnotnou úpravou zakrytý původní vzhled či dílčí prvek, detail, konstrukce. Je to např. vybourání příček, jimiž byl rozdělen původní velký prostor [3].

1.6

Životnost staveb

Životnost staveb je doba, po kterou budou sloužit svému účelu. Tuto dobu však ovlivňuje spousta okolností: •

Přírodní vlivy.

•

Provedení stavby (materiál, kvalita práce)

•

Funkční využívání a intenzita užívání (vztah uživatele k majetku, druh činnosti, denní využití, občasné využití)

•

Údržba, opravy, ochrana (jak se majitel nebo uživatel o stavbu stará)

•

Dodatečné stavební práce (rekonstrukce, modernizace, sanace atd.).

Životnost staveb dělíme v zásadě do dvou kategorií: • Fyzickou nebo také nazýváme technickou • Ekonomickou.

-13 (207)-


Fyzická (technická) životnost je pojem dosti relativní, protože je závislý na mnoha faktorech. Když podnikatel Baťa ve Zlíně začal budovat známé „škatulky“ pro své zaměstnance stanovil jejich životnost na 25 let. Předpokládal, že během této doby se zlepší sociální podmínky jeho zaměstnanců, vzniknou jiné užitné požadavky, vývoj stavebnictví a především stavebních materiálů půjde rychle kupředu a také architektonické i urbanistické požadavky se změní. V tomto duchu byly voleny materiály, konstrukce, architektura i urbanismus. A jak tato prognóza dopadla, vidíme všichni při návštěvě dnešního Zlína. Domky stojí doposud, jejich cena závratně roste, uživatelé jsou po nezbytných úpravách spokojeni a příslušné lokality jsou dnes prohlášeny za památkové zóny. Ideálem fyzické životnosti by byl stav, kdy by všechny použité materiály končily svoji životnost ve stejném období. Pak by se objekt zboural a vystavěl nový, se všemi parametry, které by současná doba vyžadovala. Tím by se velmi snížila cena objektu a použité materiály by byly racionálně využity. Avšak tento ideální stav je jen utopií, ke které se snažíme aspoň trochu přibližovat, ale dosažení je v nedohlednu. Už jen naše kulturní tradice, které předpokládají vybudování „pevné stavby“ jsou tomuto požadavku velmi nepříznivé. Na druhé straně např. americký trend dřevěných domků se sice této teorii přibližuje, avšak kdo z našich lidí v takovém domku pobyl jen krátký čas, rychle vystřízlivěl. Pro evropského člověka jsou tyto domky srovnatelné s našimi chatami, ale ne stavbami pro trvalé bydlení. Proto v našich evropských podmínkách musíme hledat jiné cesty, jak racionálněji stavby budovat, aby při své déle trvající životnosti využily vložené prostředky. Znamená to, že není účelné odvozovat životnost stavby časovým limitem, nebo životností nejméně trvanlivého zabudovaného materiálu, ale naopak přizpůsobovat se limitům trvanlivých materiálů a stavbu navrhnout v tak otevřené dispozici, aby její přizpůsobení stále se zvyšujícím uživatelským standardům se mohly přizpůsobit (modernizovat) co nejsnadněji. Stavbu z hlediska životnosti můžeme rozdělit do třech etap: •

doba výstavby

•

doba užívání

•

doba omezeného provozu a destrukce stavby

Tyto etapy jsou přehledně znázorněny na Obr.č.1. V časovém úseku výstavby materiály, které byly zabudovány jako první (základové betony, hydroizolace, svislé konstrukce atd.) začínají stárnout a z tohoto hlediska by doba výstavby měla být co nejkratší. Pak následuje období záruky, kdy vše musí plnit svoji funkci na 100%. V době užívání se však fyzické vlastnosti stavby mění – stárnou, takže klesají i jejich fyzické vlastnosti. Pokud bychom stavbu neudržovali, došlo by k postupné degradaci a užívání by se omezilo jen na dobu životnosti určitých materiálů (krytina, okna, fasáda atp.). Protože však o stavby více či méně poctivě pečujeme, tak každá údržba, každá oprava, každá rekonstrukce nám životnost stavby prodlužuje, případně za určitých okolností mohou úroveň požadovaných parametrů i zvyšovat. Poslední období by mělo být také co nejkratší, protože je nevhodné bourat a ničit dobré materiály.

-14 (207)


Obr.1.1: Schéma životnosti stavby

I když tyto teoretické úvahy jsou obecně známé, přesto je nerespektujeme. Je to záležitostí především projektantů, kteří ve svých pracích postupují stereotypně bez snahy o zlepšení situace. Jako příklad lze uvést používání hydroizolace proti působení vlhkosti přilehlého terénu (zemní vlhkosti). Tento konstrukční prvek je ve stavbě pevně zabudován, přičemž jakoukoliv poruchu lze odstranit jen velkým, pracným a drahým zásahem. A že tyto poruchy nejsou ojedinělé, mluví sama praxe. A co životnost této hydroizolace? I u těch nejkvalitnějších hydroizolačních povlakových materiálů výrobci uvádí 30 – 35 let. A co dále? Provedeme sanaci vlhkosti za použití například vbíjených nerezových plechů. Nemělo by se již zde začít uvažovat o životnosti materiálů? Mělo, počáteční náklady by se zvýšily, avšak v celkovém pohledu by se velmi mnoho ušetřilo. V tomto smyslu by se mělo uvažovat o fyzické (technické) životnosti stavby. A ještě na jeden aspekt v kontextu s fyzickou životností musíme poukázat – jsou to historické památky, které jen díky vhodně použitým materiálům přečkaly staletí. Ekonomická životnost stavby se rozumí doba od realizace až do jejího hospodářského (ekonomického) zániku. Z pohledu ekonomického bychom tuto životnost mohli charakterizovat jako dobu, během které poklesne pořizovací hodnota objektu v důsledku odpisů k nule. Ekonomická životnost bývá převážně kratší než životnost fyzická. Způsob a doba odpisů jsou dány příslušnými předpisy. Směrnice EU o stavebních výrobcích uvádí pojem ekonomicky přiměřená životnost, což je časový úsek, ve kterém budou udržovány ukazatele užitných vlastností stavby na úrovni, odpovídající plnění základních požadavků kladených na stavby. Při hodnocení budou přitom zvažována všechna příslušná hlediska, např. náklady na užívání, náklady vznikající z provozních překážek, rizika a následky poruch během životnosti stavby, náklady na pojištění těchto rizik, náklady na udržování, opravy, obnovu a související prohlídky, provozní a správní náklady, odstranění stavby i hlediska životního prostředí [2].

-15 (207)-


1.6

Otázky

1.

Co je to rekonstrukce a její rozdíl proti restauraci?

2.

Jaký je rozdíl mezi nástavbou a přístavbou?

3.

Co je to kulturní památka?

4.

Vyjadřuje pojem sanace bourání?

5.

Jaké druhy životnosti staveb se ve stavebnictví uplatňují?

6.

Jakými zásahy se životnost stavby prodlužuje?

-16 (207)


2

Úvod do zaměřování stávajícího stavu objektů

2.1

Cíle

Zaměřování stávajících stavebních objektu slouží k doplnění nekompletní existující nebo k novému vyhotovení měřičské dokumentace skutečného stavu stavebního objektu. Vyhotovení měřičské dokumentace skutečného stavu je nezbytně nutné jako výchozí podklad pro vypracování projektové dokumentace stavebních úprav nebo změn stávajícího stavebního objektu. Cílem je tedy seznámit studenty se základními znalostmi o metodách tohoto zaměřování, co zaměřujeme, co je výsledkem a k čemu nám slouží.

2.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na skutečnosti z historie stavebních materiálů a především konstrukcí, které by nás při samotném zaměřování mohli překvapit.

2.3


3 hodiny

2.4

Klíčová slova

polohopis, výškopis, průčelí, metoda polární, metoda ortogonální, metoda kolmicová, technická nivelace, hydrostatická nivelace, fotogrametrie, měřící přístroje a pomůcky, pracovní náčrt, polní náčrt, geodetická dokumentace, matrice, stavební dokumentační výkresy

-17 (207)-


2.5

Zaměřování stávajícího stavu objektů

Důležité rady a poznatky na začátek : •

Měřičská dokumentace historicky cenných i památkových objektů musí jednoznačně zobrazovat skutečný stav objektu v době provádění měřičských prací a zhotovuje se rovněž tedy z důvodu archivních.

•

Před zahájením měřičských prací je nutno nejprve provést důkladnou prohlídku zaměřovaného objektu a přilehlého terénu, seznámit se podrobně se všemi druhy existujících stavebních plánů.

•

Rovněž je vhodné se seznámit s historickými aspekty vzniku stavebního objektu a jeho stavebně-technickým vývojem-stavebními změnami a úpravami v průběhu jeho existence.

•

Nalezené původní stavební plány nebo byla-li již dříve vypracována měřičská dokumentace nebo její část, je možno tuto dokumentaci doplnit o nezachycené stavební změny a úpravy.

•

U mnohých stavebních objektů však dokumentace skutečného stavu úplně chybí nebo existující dokumentace nevykazuje dostatečnou správnost, a proto je nutno vyhotovit novou měřičskou dokumentaci stávajícího stavu stavebního objektu.

•

Nyní je třeba zvážit, jestli jde o objekt jednoduchého půdorysu s pravoúhlými stěnami a pravidelnými otvory, kde je možno zaměřit aktuální stav běžnými měřícími prostředky (pásmo, dvoumetr, hydrostatická nivelace) tzv. stavební (zjednodušenou) měřičskou metodou, či zda se jedná o objekt velmi složité a nepravidelné (zpravidla historické) povahy, u kterých nelze předpokládat pravoúhlost stěn, shodnou tloušťku a umístění stěn přímo nad sebou apod.

•

Tyto objekty je proto třeba zaměřovat tak, aby bylo možno vztáhnout všechny zaměřované body k určitému systému, který s vlastním stavebním objektem nemá nic společného, tj. např. k dobře založené síti polygonových bodů, což předpokládá využití geodetické měřičské metody.

•

Úkolem výše uvedených přípravných prací a činností je správná a ekonomicky efektivní volba metody zaměření stávajícího stavu stavebního objektu včetně zpracování měřičské dokumentace.

2.5.1

Metody měření

•

stavební

•

geodetické

-18 (207)


2.5.1.1 • • •

Stavební metody měření rozlišujeme: polohopisu (polohových kót půdorysů) výškopisu (výškových kót půdorysů a řezů) průčelí (tvaru a detailů fasád)

Polohopis •

základní metodou měření v běžné stavební praxi je tzv. metoda křížových měr, používaná pro zaměřování stávajícího stavu jednoduchých stavebních objektů nebo k doměřování původních stavebních plánů, případně k jejich kontrole.

•

Metoda křížových měr spočívá v oměrném měření všech důležitých stavebních konstrukcí a prvků pomocí ocelového měřícího pásma, dvoumetru nebo teleskopické měřící tyče. To znamená, že jsou polohově oměřeny všechny rohy, kouty, hrany a otvory v jednotlivých místnostech a tyto oměrné kóty se vhodně doplňují tzv. křížovými mírami tak, aby poloha hlavních měřených bodů (rohů a koutů místnosti) byla dostatečně polohově určena a bylo ji možno také následně graficky vynést při zpracování měřičské dokumentace.

•

Pokud to dovolí dispozice zaměřovaného stavebního objektu, je vhodné provést křížové míry i přes více místností, čímž se docílí přesnějšího navázání jednotlivých místností.

Výškopis •

Výškopisné měření se vztahuje zpravidla k vodorovným výškovým úrovním v jednotlivých podlažích a místnostech (většinou přibližně 1 m nad stávající podlahou). Výškové navázání jednotlivých podlaží se provádí ve schodišťovém prostoru polohovým oměřením výškových rozdílů jednotlivých měřících výškových úrovní zpravidla pomocí spuštěného ocelového pásma.

•

Případné navázání relativních výškových kót v objektu na absolutní výškové kóty je nutno vždy provést geodetickou metodou měření výškopisu.

Průčelí •

Měření průčelí (pohledů) se provádí odvozením potřebných rozměrů z polohového a výškového zaměření objektu s jednoduchým doměřením prvků průčelí vodorovnými a svislými oměrnými mírami a je vždy doplněno dostatečně podrobnou fotodokumentací.

2.5.1.2

Geodetické metody měření rozlišujeme:

• • •

polohopisu (polohových kót půdorysů) výškopisu (výškových kót půdorysů a řezů) průčelí (tvaru a detailů fasád)

-19 (207)-


Základními metodami geodetického měření polohopisu jsou: • metoda polární Polární metoda je nejobvyklejší metodou zaměřování polohopisu. U této metody kombinujeme zpravidla měření úhlů strojem s přímým měřením délek oce-

lovým pásmem. Při použití moderních přístrojů (totální stanice) je možno měřit úhly i délky strojem. Detaily zaměřujeme pomocí oměrných kót. • metoda ortogonální Ortogonální metoda, popřípadě zjednodušená tzv. kolmicová metoda, se užívají pouze jako doplňkové k metodě polární. •

metoda kolmicová

Výškopisné měření je možno provádět několika metodami (tachymetrie, plošná nivelace apod.), ale pro účely geodetického zaměřování skutečného stavu stavebních objektů se využívá převážně metody tzv. technické nivelace. •

technická nivelace

Určují se jí výšky důležitých výškových bodů, např. polygonových bodů, měřičských bodů nebo jiných pevných bodů. Pro výškové zaměření stavebního objektu je třeba určit výšky podlah a stropů v jednotlivých místnostech. Obvykle se určí vhodný pevný bod v bezprostřední blízkosti zaměřovaného objektu (zpravidla bod polygonové sítě), na který se pak připojují podrobné nivelační pořady. Nejobvyklejší způsob je geometrická nivelace ze středu. •

hydrostatická nivelace

Určují se jí relativní výškové kóty v jednotlivých podlažích.

-20 (207)


Měření průčelí se i u geodetické měřicí metody provádí tradičně odvozením potřebných rozměrů z polohového a výškového zaměření objektu s jednoduchým doměřením prvků průčelí vodorovnými a svislými oměrnými mírami. Pokud se na průčelí vyskytují prvky, které není možno zaměřit přímo a nelze je odvodit z polohového a výškového zaměření (římsy, komíny apod.), použije se k doměření některá z geodetických metod měření nepřístupných bodů, např. protínání vpřed nebo optické promítání, a jejich výšky se pak zaměří trigonometricky. •

Moderně je možno doměřit prvky průčelí, případně zaměřit všechny prvky pomocí tzv. totální stanice, která umožňuje následné vynesení pomocí grafických editorů na počítači. Měření průčelí se vždy doplní fotodokumentací.

•

Jinou metodou pro zaměření a vykreslení průčelí, popřípadě i složitých a těžko přístupných vnitřních prvků (např. kostelních kleneb a kopulí), je pozemní fotogrammetrie. Fotografie poskytují měřičskou i interpretační informaci. V případě použití měřičských kamer a fotogrammetrických vyhodnocovacích přístrojů je možné dosáhnout přesnosti 10 - 20 mm.

Protože měřičské kamery a fotogrammetrické vyhodnocovací přístroje jsou nákladné a nejsou běžně dostupné, byly vyvinuty měřičské systémy, které využívají neměřičské kamery (běžné fotografické přístroje). V případě snímkování neměřičskými kamerami a snímání souřadnic pomocí digitizéru ze zvětšeniny měřičského snímku je přesnost 20 - 50 mm. •

Jednosnímková fotogrammetrie

lze užít u průčelí bez výstupků větších než 50-200mm podle měřítka. V zaměřovaném průčelí je potřeba zvolit min. 4 vlícovací body pokud možno v rozích tak, aby tvořili zhruba pravoúhlý čtyřuhelník. •

Dvousnímková fotogrammetrie=stereofotogrametrie

výsledkem je vyhodnocení měřičských snímků a získání prostorových souřadnic všech prvků průčelí s většími výstupky. Je nutné též určit čtyři lícovací body pro základnu při fotografování. Lze použít také měřičskou kameru a snímání souřadnic digitizéru s přesností 20-50mm.

2.5.2

Měřící pomůcky a přístroje

Klasické •

Skládací dvoumetr - používá se pro doplňkové oměrné měření délek a výšek menších stavebních prvků.

-21 (207)-


•

Kapesní samonavíjecí metr (2, 3, 5, 8 m) - s brzdou nebo brzdou a libelou, používá se pro doplňkové oměrné měření délek a výšek stavebních prvků

•

Měřičské pásmo 10, 15, 20, 25, 30, 50, 100 m - v pouzdře nebo na vidlici, používá se pro přímé měření délek v kombinaci se strojem nebo k oměrnému měření stěn a křížových měr, případně se závěsem k oměrnému měření svislých kót v řezech a na fasádách.

•

Hadicová vodní váha - používá se pro zjednodušené určování relativních výšek v jednotlivých podlažích a jednoduchých objektech metodou hydrostatické nivelace.

•

Nivelační přístroj- používá se k měření absolutních (relativních) výšek pevných bodu metodou technické nivelace (např. polygonových a měřičských bodů) a k měření podrobných výšek uvnitř stavebního objektu.

•

Teodolit - používá se k měření svislých a vodorovných úhlů, případně může nahradit nivelační přístroj.

• Olovnice na niti - používá se k zaměření kolmých průmětů (např. proniků kleneb) do půdorysů.

Moderní •

Laserová vodní váha - tyčová vodní váha s laserovou světelnou signalizací cílového bodu do vzdálenosti 50 - 300 m. Používá se k vytyčení vodorovné přímky, vodorovné roviny, přenášení výškových kót podlah. S pomocí odrazného pentagonálního hranolu je možno měřit svislost prvků a vytyčovat pravé úhly. Je doplněna nasazovacím sklonoměrem pro vytyčování přímek a rovin pod určitým sklonem (přesnost cca 1° - nenahrazuje teodolit).

•

Teleskopická měřící tyč (2 - 8 m) - doplněná libelou se používá pro měření výšek (např. světlých), případně i k měření kratších vodorovných délek (např. světlých šířek nebo délek).

•

Teleskopická laserová měřící tyč (2 - 6,8 m) – umožňuje výšková měření relativních výšek pomocí laserové světelné signalizace cílového bodu, tzn. měření výšky bodů bez fyzického kontaktu s nimi (např.jednoduché nižší fasády, patky a vrcholy kleneb apod.).

•

Ultrazvukový měřič délek - na bázi ultrazvukového vlnění měří délky a výšky zejména špatně přístupné s přesností cca 1 - 2 mm. V nejdokonalejší variantě dokáže na základě změření základních rozměru spočítat plochu i kubaturu místnosti i se zaznamenáním do paměti.

•

Laserový dálkoměr - pomocí laserového paprsku měří délky, výšky a úhly. V nejdokonalejší variantě je vybaven záznamem dat, aplikačními programy pro výpočty obtížně zjistitelných délek, ploch a úhlů a převodem dat do PC.

-22 (207)


•

Totální stanice - moderní měřící přístroj, který umožňuje současně automatizované měření délek i svislých a vodorovných úhlů se současnou registrací a případným vyhodnocováním měřených veličin. Hlavní předností totálních stanic je možnost registrace měřených veličin v paměťovém zařízení, které je umístěno přímo v přístroji (paměťová karta apod.) nebo je připojeno kabelem k polnímu záznamníku s různou úrovní výpočetního softwaru. Registrovaná data bez možnosti omylů lze jednoduchým způsobem při zpracování propojit s počítačem s následným automatickým zpracováním výstupu v digitální nebo grafické formě. V současné době se dá konstatovat, že při zaměřování skutečného stavu stavebních objektů úspěšně nahrazuje všechny ostatní geodetické přístroje.

2.5.3

Základní typy měřické dokumentace skutečného stavu stavebních objektů

Stavební dokumentace Pro účely projektování a provádění stavebních úprav a změn se z geodetické měřičské dokumentace odvozují tzv. stavební dokumentační výkresy – půdorys, řez, pohled průčelí stavebního objektu. U větších stavebních nebo památkových areálů se vyhotovuje polohopis a výškopis – účelem je získat přehled o umístění jednotlivých částí. U prostorově jednoduchých stavebních objektů se zpravidla pouze pro účely konstrukční (projektování stavebních úprav a změn) zpracovává tzv. stavební měřičská dokumentace sestávající z: •

•

2.5.4

pracovních náčrtu půdorysu, řezu a pohledu přibližně v měřítku 1 : 50 nebo 1 : 100 u objektu prostorově rozsáhlejších (např. průmyslových hal) s vykreslením případných detailů podrobností v měřítku 1 : 25 až 1 : 1. výkresu skutečného (stávajícího) stavu stavebního objektu, které se vynesou z pracovních náčrtů v měřítku 1 : 50 s vykreslením detailů v měřítku 1 : 25 až 1 : 1. Počet půdorysů je dán počtem podlaží ve stavebním objektu, počet řezů a pohledů nelze určit všeobecně, vyhotovují se však v takovém počtu, aby z nich bylo patrné prostorové uspořádání objektu.

Pracovní náčrty

Pracovní náčrty půdorysů, řezů, pohledů a případných podrobností při zaměřování jednoduchých stavebních objektů kreslíme tužkou od ruky na volné listy formátu A4 nebo A3.

-23 (207)-


Kresbu se snažíme provádět přibližně v měřítku 1 : 50 pro dobrou přehlednost náčrtu a pro vytvoření dostatečné plochy pro zapsání všech potřebných kót. Jeli objekt příliš rozsáhlý, zobrazí se jeho části na jednotlivé listy podle velikosti použitého formátu. Pracovní náčrty půdorysů, řezů, pohledů a případných podrobností se zakreslují v souladu s platnými ČSN, vztahujícími se k zakreslování prvků a konstrukcí ve stavebních výkresech: • • • • • •

obrysy konstrukcí a prvků, které protíná myšlená rovina řezu, se zakreslují tlustou plnou čarou obrysy konstrukcí a prvků viditelných pod nebo před rovinou myšleného řezu, rozhraní jednotlivých hmot zobrazovaných v řezu se zakreslují tenkou plnou čarou obrysy konstrukcí a prvků pod nebo před myšlenou rovinou řezu zakrytých jinou konstrukcí, osy šikmých dřevěných prvků v krovu (krokví, pásku) se zakreslují tenkou čárkovanou čarou; obrysy konstrukcí a prvků nad myšlenou rovinou řezu se zakreslují tenkou čerchovanou čarou se dvěma tečkami osy souměrnosti kovových nosníků a průvlaků, sklopené oblouky kleneb, pásů, záklenků apod.se zakreslují tenkou čerchovanou čarou rozhraní hmot v pohledu (např. nášlapných podlahových vrstev) se zakreslují tenkou tečkovanou čarou

Pracovní náčrty se kótují zpravidla průběžnými mírami (tzv. staničením), pouze u stěn, které jsou rovné nebo bez otvorů, se píše míra podél zobrazované stěny. Výškové kóty se zapisují v souladu s ČSN relativními výškovými kótami. Srovnávací rovina se volí v úrovni podlahy 1. nadzemního podlaží a označuje se 0,000. Ostatní výškové kóty se určují oměrnými svislými mírami vztaženými k relativní výškové úrovni jednotlivých podlaží. Pracovní náčrty doplňujeme textovými poznámkami, ve kterých zaznamenáváme podstatné skutečnosti stavebního objektu, které nejsou patrné z kresby. V pracovním náčrtu půdorysu stavebního objektu se zakreslí a přesně polohově a výškově okótují všechny podstatné stavební prvky a konstrukce ve vodorovné myšlené rovině řezu. V půdorysu běžného podlaží se zakreslují svislé nosné i nenosné konstrukce (stěny, příčky, komíny), vodorovné konstrukce, viditelné stropní prvky - průvlaky, trámy, římsy, proniky kleneb, sklopené čelní oblouky kleneb, schodiště (stupně, podesty, případně zábradlí, pevné zařizovací předměty (vestavěný nábytek, vany, umyvadla, mísy WC apod.), viditelná instalační vedení (vodovodní a plynovodní vývody, instalační šachty, vpustě, kanály, uzávěry, radiáto-

-24 (207)


rová otopná tělesa, elektrorozvaděče, větrací otvory apod.) a strojní zařízení (výtahy). V půdorysném zobrazení krovu se vyznačí vazné trámy, pozednice, vaznice, sloupky, pásky, vzpěry, kleštiny, výměny, zakotvení pozednic, proniky střešních rovin, okapy. Dále se zaměřují stěny, příčky, komíny včetně komínových dvířek, pilíře, vstupy a výlezy na střechy a půdy, vikýře, střešní okna apod. Pro výškové zachycení prvků a konstrukcí v pracovním náčrtu půdorysu se zaměřují výšky podlah, světlé výšky místností, vzepětí kleneb od patek k vrcholu, výšky parapetu a nadpraží, schodišťových stupňů a podest apod. Všechny výškové míry v podlaží se vztahují k relativní výšce jednotlivých podlaží stanovené od srovnávací roviny 0,000. Drobnější architektonické části stavebního objektu se podle potřeby vykreslí v detailu (např. ostění oken a dveří, schodiště, zábradlí) na volném místě pracovního náčrtu nebo ve zvláštní příloze. Pracovní náčrt půdorysu se doplní v jednotlivých místnostech o způsob využití místnosti, druh nášlapné vrstvy podlahy a světlou výšku (S. V.) a dále se doplní textovými poznámkami. Pracovní náčrt svislého řezu stavebním objektem provádíme zpravidla v místech plánovaného svislého řezu ve stavebních výkresech skutečného stavu. Většinu rozměrů potřebných k zhotovení pracovního náčrtu řezu získáme z pracovních náčrtů půdorysů jednotlivých podlaží. Rozměry stavebních prvků a konstrukcí nezaměřených v půdorysech doměříme oměrnými mírami. Jedná se o výškové zachycení některých detailů, výškové zaměření prvků krovu (vazných trámů, vaznic, pozednic, půdních nadezdívek, pilířů, komínů apod.), výstupků, viditelných instalací apod. Pro objasnění složitějších vztahů prvků a konstrukcí v objektu je vhodné provést zaměření a vykreslení dílcích řezů, např. vedlejším schodištěm, klenbami v části místnosti apod. Podle potřeby doplníme pracovní náčrt řezu textovými poznámkami. Pracovní náčrt pohledu na stavební objekt odvodíme z pracovních náčrtu půdorysů jednotlivých podlaží a řezů - okna, balkonové dveře, dveře, balkony a lodžie, výšky hřebene a proniků střešních rovin, vikýře, komíny, atiky apod.

-25 (207)-


Nezaměřené stavební a architektonické prvky a konstrukce (výšky komínů, sloupy, vnější ostění, výklenky, římsy) zaměříme podle možností oměrnými polohovými a výškovými mírami a doplníme fotodokumentací tak, aby z ní byl patrný celkový vzhled a stav všech průčelí zaměřovaného objektu i s návazností na sousední zástavbu. Složitější architektonické prvky vykreslíme v detailu a vhodně doplníme fotodokumentací. U detailů, jejichž proměřování je velmi obtížné a pracné nebo prakticky nemožné, pořídíme pouze fotodokumentaci doplněnou při snímkování vhodným měřítkem, např. přiložením metru. Pracovní náčrt řezu doplníme textovými poznámkami vystihujícími zejména druh a kvalitu fasády, střešní krytinu apod.

2.5.5

Výkresy skutečného stavu stavebního objektu

U jednoduchých stavebních objektů se vyhotovují z pracovních náčrtu výkresy skutečného stavu. Vykreslují se v měřítku 1 : 50 nebo 1 : 100. Maximální formát výkresu je dán možnostmi kopírovacího stroje a je většinou AO. Je-li měřený stavební objekt příliš rozsáhlý, zobrazí se jeho části na jednotlivé listy. Výkresy skutečného stavu - půdorysy, řezy, pohledy a detaily podrobností - se zakreslují v souladu s platnými ČSN vztahujícími se k zakreslování prvků a konstrukcí ve stavebních výkresech. Polohové kótování ve výkresech skutečného stavu se provádí zásadně metodou součtových kót v mm nebo v m na 3 desetinná místa dle zásad platných pro kótování stavebních výkresů. Výškové kótování půdorysu, svislých řezu a pohledu se provádí rovněž v souladu s ustanoveními příslušných CSN pro kótování ve stavebních výkresech. Výkresy skutečného stavu se doplní technickou zprávou, ve které se zejména zaznamená: • • • •

obec a popisné číslo zaměřeného stavebního objektu poloha stavebního objektu ve schematické situaci nebo v geometrickém plánu majitel kdo stavební objekt zaměřil a vykreslil

-26 (207)


• • • • • •

datum provedení zaměření použité metody, případně použité podklady (dřívější zaměření, původní plány stavebního objektu apod.) stručná charakteristika stavebního objektu (stáří, provedené rekonstrukce a opravy, údržba, konstrukce) počet kusu příloh - pracovních náčrtu počet výkresu skutečného stavu případné další podstatné skutečnosti, které nejsou patrné z výkresové dokumentace

Výkres skutečného stavu půdorysu jednotlivého podlaží stavebního objektu se vykreslí z příslušného pracovního náčrtu. Z půdorysu skutečného stavu musí být jednoznačně patrné všechny polohové rozměry a vazby jednotlivých prvků a konstrukcí stavebního objektu, zejména nosných sten, viditelných stropních konstrukcí, schodiště, střešních konstrukcí apod. V půdorysu 1. nadzemního podlaží se výškově okótují úrovně okolního terénu ve všech rozích stavebního objektu. Půdorysy skutečného stavu se v jednotlivých místnostech doplní o popis: • • • •

účelu místnosti plošné výměry v m2 na dvě desetinná místa druhu nášlapné podlahové konstrukce kóty světlé výšky

Dále se půdorysy jednotlivých podlaží doplní o orientaci ke světovým stranám, o označení průběhu zvolené svislé roviny řezu a o navázání relativní výškové kóty srovnávací roviny na absolutní (nadmořskou) výškovou kótu nad popisovým polem ve tvaru 0,000 = 250,560 m n. m. Případné detaily stavebních nebo architektonických prvků zaměřovaného stavebního objektu se zpravidla vhodně v půdorysu označí a vykreslí ve zvláštní příloze. Při vykreslování svislých řezů skutečného stavu stavebního objektu vycházíme z již vynesených půdorysů skutečného stavu jednotlivých podlaží a z pracovního náčrtu řezu. Svislé řezy se doplní o případné dílčí řezy pro objasnění všech souvislostí v měřítku svislého řezu nebo větším.

-27 (207)-


Osazení objektu do terénu zobrazujeme v řezu a v pohledu s patřičným výškovým kótováním. Výkresy pohledů skutečného stavu stavebního objektu odvodíme z již vynesených půdorysů jednotlivých podlaží, ze svislých řezů, z pracovního náčrtu jednotlivých pohledů a z fotodokumentace zaměřovaného objektu. Případné detaily vykreslíme z detailu zaměřených a vykreslených v pracovním náčrtu pohledu a fotodokumentace, u složitých detailů přiložíme pouze fotodokumentaci, ve které musí být určeny alespoň rozměry hlavních prvků detailu (např. přiložením měřicí pomůcky - metru, nivelační latě apod.) při pořizování fotodokumentace. Ve výkresu pohledu kótujeme pouze relativními výškovými kótami zpravidla nejdůležitější výškové úrovně (okolního terénu, jednotlivých podlaží, římsy, atiky, hřebene střechy, pásu oken apod.). Jednotlivé druhy materiálů použitých na fasádě graficky označíme a v textové poznámce na výkresu blíže specifikujeme.

2.5.6

Geodetická dokumentace

U prostorově složitých stavebních objektů a u památkově chráněných objektů se vyhotovuje geodetická měřičská dokumentace, již tvoří výpočtová a výkresová část, která se skládá z: • •

•

měřičského (polního) náčrtu půdorysů, řezů a průčelí přibližně v měřítku 1 : 50 a architektonických detailů v měřítku 1 : 25 až 1 : 1 (např. portály, plastiky, ostění apod.) geodetických plánu (tzv. originálu) skutečného (stávajícího) stavu stavebního objektu - půdorysů, řezů a ortogonálních pohledů (průčelí) zpravidla v měřítku 1 : 50 a 1 : 100 a architektonických detailů v měřítku 1 : 25 až 1 : 1 kresebných a kótovacích matric skutečného (stávajícího) stavu stavebního objektu - půdorysů, řezů a pohledů zpravidla v měřítku geodetických plánu

Pro účely projektování a provádění stavebních změn a úprav se z geodetické měřičské dokumentace odvozují tzv. stavební dokumentační výkresy půdorysů, řezů a pohledů na průčelí stavebního objektu, které se vykreslují v měřítku 1 : 50 nebo 1 : 100 podle zásad ČSN platných pro zakreslování prvků konstrukcí ve stavebních výkresech a geodetických směrnic, a jsou tedy velmi podobné stavebním výkresům skutečného stavu.

-28 (207)


Počet půdorysů v geodetické měřičské dokumentaci je dán počtem podlaží v objektu (vyjma vysokých architektonicky velmi členitých prostorách např. kostelu nebo velkých sálů, kde se půdorysné měření a vykreslování provádí ve dvou a nebo i více rovinách), počet řezů a pohledů nelze určit všeobecně, vyhotovují se však v takovém počtu, aby z nich bylo patrno prostorové uspořádání objektu. U větších stavebních nebo památkových areálu se vyhotovuje polohopis a výškopis. Účelem polohopisného a výškopisného plánu (mapy) je získat přehled o umístění jednotlivých částí a jejich návaznosti na sousední výstavbu. Plány (mapy) se vyhotovují v menším měřítku než dokumentace jednotlivých stavebních objektů, obvykle v měřítku 1 : 200.

Měřičský (polní náčrt) Přípravou ke geodetickému zaměření stavebního objektu nebo areálu je založení měřičského (polního) náčrtu k postupnému zaznamenávání všech měřičských a architektonicko-stavebních informací potřebných k vyhotovení výsledné geodetické měřičské dokumentace. Měřičský náčrt se vyhotovuje na kreslicím papíru formátu A2 nebo A3 v měřítku přibližně 1 : 50 nebo i bez měřítka tak, aby poměry délek byly přibližně zachovány. Kresba na měřičském náčrtu se vyhotovuje v takové velikosti, aby bylo možno vykreslit všechny podrobnosti. Detaily, jež není možno vykreslit v daném poměru, se vykreslí na volném místě náčrtu nebo na zvláštní příloze a vzájemná souvislost se vyznačí písmenem velké abecedy. Při větším počtu měřičských náčrtu pro tentýž druh výkresu (např. půdorys jednoho podlaží) se vyhotoví přehled kladu náčrtů. Tvar a poloha předmětů měření se kreslí v terénu tužkou. Předměty měření se kreslí: • •

• • •

plnou čarou v rovině řezu nebo v pohledu čárkovanou čarou v podhledu (podhledem se dle geodetických směrnic rozumí všechny části stavebního objektu nad řezovou rovinou promítající se do půdorysu jako viditelné stropní trámy, průniky kleneb, síť měřičských přímek, osy šikmých prvků v krovu apod.) čerchovanou čarou sklopené celní oblouky kleneb, pasů, záklenku, polygonová sít apod. čerchovanou čarou se dvěma tečkami proniky střešních rovin a hrany okapu tečkovanou čarou části stavebního objektu pod úrovní řezové roviny zakryté jinou konstrukcí nebo skryté pod podlahou

-29 (207)-


Měřičské náčrty se kreslí zásadně tenkou čarou v tl. 0,1 - 0,15 mm. Po zaměření a zakreslení tužkou v terénu se měřičské náčrty barevně adjustují: • • • • • •

červená - polygonové body, jejich číslo, polygonová a souřadnicová sít, vrcholové úhly, směr měření polygonových stran, jejich délky, úhly a délkové míry směru na podrobné body, úhlové hodnoty výchozích směru podél polygonových stran zelená - kolmé průměty kleneb a jejich průniku v půdorysu a jejich sklopené řezy černá - naznačení otvírání dveří, výstupní čáry, zděné konstrukce modrá - všechny polohové a výškové míry, kovové prvky a konstrukce hnědá - dřevěné prvky a konstrukce

Případné použití dalších barev musí být vysvětleno v legendě náčrtu. Měřičský náčrt se polohově určuje ve vodorovné rovině: • •

souřadnicovým (geodetickým) kótováním, tj. pravoúhlými a polárními souřadnicemi oměrným kótováním průběžnými mírami (tzv. staničením), pouze u stěn, které jsou rovné nebo bez otvoru, se píše míra podél zobrazované čáry. Okna se kótují odlišně od kótování oken ve stavebních výkresech poměrem šířka okna/výška okna na osu okenního otvoru.

Ve svislé rovině se měřičský náčrt určuje: • • •

absolutními (nadmořskými) výškovými kótami vepsanými do obdélníku o rozměrech 15 x 6 mm relativními výškovými kótami v metrech na dvě desetinná místa vepsanými do kroužku o průměru 10 mm doplňujícími svislými oměrnými kótami

Geodetické plány (originály) Geodetické plány (originály) skutečného (stávajícího) stavu stavebního objektu nebo areálu se vyhotoví na kvalitním papíru na formáty řady A. Minimální je formát A3 s kresbou 250 x 350 mm a maximální formát AO s kresbou 1 000 x 700 mm. Geodetické plány půdorysů, řezů a průčelí se odvozují z měřičských náčrtů a z výpočtů geodetických souřadnic jednotlivých měřených bodů a vypracovávají se zpravidla u historicky významných památkově chráněných stavebních ob-

-30 (207)


jektů a areálů jako archivní dokumentace skutečného stavu objektu v době měření. Vykreslují se pro jednotlivé stavební objekty v měřítku 1 : 50 nebo 1 : 100, pro celé areály v měřítku 1 : 200. Měřítko plánu se volí podle velikosti stavebního objektu nebo areálu a podle jeho složitosti. Geodetické plány se zásadně nekótují. Veškeré rozměry a míry jsou uvedeny v přílohách (měřičské zápisníky, polní náčrty, výpočet pravoúhlých souřadnic). Vyhotovení kresby musí být velmi přesné a provádí se tenkou čarou tloušťky 0,1 - 0,15 mm, aby i malé zaměřené nerovnosti u památkových objektů byly dokonale zobrazeny, a aby bylo možno všechny rozměry v geodetickém plánu zpětně odvodit odměřením vzdálenosti z plánu. Kresba podrobností se zjednodušuje, aniž se však poruší architektonický slohový výraz. Části a detaily, které nelze v použitém měřítku znázornit, se zobrazí odděleně v měřítku 1 : 25 až 1 : l. Na vhodném místě plánu se umístí grafické měřítko a orientace ke světovým stranám (u půdorysu). Vykreslení grafického měřítka je nutné proto, aby se mohly délky i po případné reprodukci (zvětšení nebo zmenšení) odměřovat s dostatečnou přesností. Barevná adjustace geodetických plánů je shodná s barevnou adjustací měřičského náčrtu. Pouze čára řezu u stavebních objektu se obtáhne světlou šedomodrou krycí barvou v tloušťce čáry 1,5 - 3 mm podle měřítka plánu a tloušťky zdiva.

Geodetické matrice Pro účely reprodukce (běžné užíváno se z měřičských náčrtů a originálu geodetických plánu vyhotovují geodetické matrice na kvalitní průsvitný papír. Všechny matrice se bez výjimky kreslí černou tuší. Obvykle se vyhotovují dva druhy matric: • •

Kresebná Kótovací

Kresebná matrice je v podstatě geodetickým plánem na průsvitném papír. Obsahuje body polygonového pořadu s naznačením směru polygonových stran, čtvercovou souřadnicovou síť a veškerý popis podle měřičského náčrtu. Kresebné matrice jsou zpravidla určeny pro černou reprodukci.

-31 (207)-


Pokud se v objektu objevuje velké množství kleneb, kovových a dřevěných prvků a konstrukcí, je možno vyhotovit kresebné matrice pro tisk zelený, modrý a hnědý. Umístění konstrukcí je graficky vyjádřeno stejně jako v geodetickém plánu druhem čar. Kótovací matrice je souhrnem kótovacích čar jednoznačně polohově a výškově určujících stavební objekt vykreslený v kresebné matrici. Rozměry jednotlivých prvků a konstrukcí se zde stanovují pomocí kót, tj. čísel udávajících požadovanou velikost bez ohledu na měřítko, v němž je plán nebo výkres vyhotoven. Polohové kótování se provádí zpravidla metodou součtových kót v souladu s platnými ČSN pro kóty ve stavebních výkresech. Výškové kótování je možno provádět pomocí absolutních (nadmořských) výškových kót nebo relativních výškových kót vztažených k úrovni srovnávací roviny 0,000 Kótovací matrice se reprodukuje zpravidla modře. Na obou matricích je třeba vykreslit křížky čtvercovou síť jednak pro přesné nasazení jednotlivých podlaží nad sebe u půdorysů, jednak pro přesné nasazení kótovacích matric na matrice kresebné.

2.5.7

Stavební dokumentační výkresy

Výkresovou dokumentaci stávajícího (skutečného) stavu stavebního objektu v době zaměření použitelnou v běžné stavební praxi (při projektování a provádění stavebních změn a úprav) získáváme z geodetické měřičské dokumentace (měřičského náčrtu a matric) ve formě tzv. stavebních dokumentačních výkresů. Stavební dokumentační výkresy vycházejí z geodetických matric, ale jsou provedeny téměř shodně jako stavební výkresy skutečného stavu.

-32 (207)


2.5.8

Porovnání stavební a geodetické dokumentace skutečného (stávajícího) stavu stavebních objektů

Porovnání stavební a geodetické dokumentace je třeba provést z hlediska: • • • •

2.5.9

způsobu měření a jejich přesnosti množství dokumentace obsahu kresby a její přesnosti ekonomického

Porovnání způsobů měření a jejich přesnosti

Zaměřování skutečného stavu stavebního objektu pro účely stavební dokumentace je méně přesné, ale pro návrh a provedení rekonstrukce zpravidla dostatečné. Geodetické měření se provádí připojením všech měřených bodů prvků a konstrukcí zaměřovaného stavebního objektu na jednotnou síť, např. síť polygonových bodů, která nemá se stavebním objektem nic společného, ale umožňuje jeho přesné zaměření ve všech podrobnostech a souvislostech polohových výškových. Způsob zaměření skutečného stavu objektu je potom třeba volit na základě požadavků na výslednou dokumentaci.

2.5.10 Stavební dokumentační výkresy Obsahem stavební výkresové dokumentace jsou pracovní náčrty a stavební výkresy skutečného stavu. Obsahem geodetické výkresové dokumentace jsou měřičské náčrty, geodetické plány a matrice a stavební dokumentační výkresy. Geodetická výkresová dokumentace skutečného stavu stavebního objektu je minimálně dvakrát rozsáhlejší než dokumentace stavební.

2.5.11 Porovnání obsahu kresby a její přesnosti U stavební dokumentace se vykreslují prvky a konstrukce v řezu tlustou čarou, která znehodnocuje přesnost vynesení. Dále je pro stavební výkresovou dokumentaci rozhodující ustanovení platných ČSN vztahujících se k zakreslování a

-33 (207)-


kótování ve stavebních výkresech, které stanoví, že pro rozměry stavebních prvků a konstrukcí je rozhodující kóta bez ohledu na kresbu. Geodetická dokumentace je zásadně vynášena velmi přesně a tenkou čarou, aby nedocházelo ke znehodnocení přesného zobrazení, a proto je možno jednotlivé délky odvozovat velmi přesně oměřením z originálů, matric i dokumentačních výkresů. Geodetická výkresová dokumentace je tedy podstatně přesnější než stavební, která je ovšem pro běžné stavební účely (projekce, adaptace apod.) postačující.

2.5.12 Porovnání ekonomické Měření pro účely stavební dokumentace je technicky i ekonomicky méně náročné, zpravidla rychlejší, ale méně přesné. Měření geodetické je technicky i ekonomicky náročnější, ale je ho možno v současné době velmi dobře automatizovat a tím dojít k podstatně přesnějším výsledkům v nesrovnatelně kratší době než u sestavování stavební dokumentace.

2.6

Kontrolní otázky

1. Z jakého důvodu se přistupuje k zaměřování stávajících stavů objektů a jaká metoda je k tomu nejvhodnější? 2. Jaké rozlišujeme metody geodetické a k čemu slouží? 3. Vyjmenujte měřící přístroje a pomůcky k zaměřování staveb. 4. Co tvoří geodetickou měřičskou dokumentaci?

-34 (207)


2.7

Závěr k zaměřování stávajícího stavu objektů

2.7.1

Shrnutí

Používání moderních měřicích přístrojů a metod, zejména totálních stanic a fotogrammetrie, které umožňují zpracování výsledků měření výpočetní technikou, v blízké době nahradí všechny dřívější způsoby měření a vyhodnocování skutečného stavu stavebních objektů, protože tyto nejsou schopny konkurence v žádných z výše uvedených hledisek. Pouze pro zaměřování jednoduchých staveb se udrží jednoduché měřicí metody pro vypracování stavební výkresové dokumentace podporované využíváním moderních měřicích pomůcek, jako např. teleskopických měřicích tyčí s laserovou signalizací, laserových vodních vah a případně ultrazvukových a laserových měřičů délek.

-35 (207)-


3

Úvod k základním stavebním průzkumům

3.1

Cíle

Před samotným zahájením projekčních prací na uvažované rekonstrukci je nezbytně nutné provedení průzkumných prací na objektech, případně celých územních celcích plánovaných pro modernizaci. Cílem těchto průzkumů je získání kompletních podkladů pro projektování. Cílem je tedy seznámit studenty se základními znalostmi o stavebních průzkumech a jejich členění, účelu, výstupu a především důležitosti pro stavební praxi.

3.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na historické objekty, architekturu a historii a malá dávka architektonického cítění, vkusu pro plánovanou přeměnu architektonického originálu.

3.3


3 hodiny

3.4

Klíčová slova

průzkum urbanisticko-architektonický, průzkum stavebně-historický, průzkum stavebně-technický, výsledky průzkumů, způsoby provádění průzkumů, vlhkost, biokoroze, biotické napadení, sanační opatření

- 37 (207) -


3.5

Základní stavební průzkumy

Stavební průzkumy lze dle doposud získaných zkušeností rozdělit takto: -

průzkum urbanisticko-architektonický

-

průzkum stavebně-historický

-

průzkum stavebně-technický

Výsledky stavebních průzkumů musí být takové, aby byly dostačujícím materiálem pro rozhodování o následném využití posuzovaného stavebního fondu.

3.5.1

Urbanisticko-architektonický průzkum

Tento průzkum musí probíhat v dostatečném časovém předstihu před zahájením projekčních prací. Důvodem je získání prostoru pro rozhodování o způsobu a hloubce modernizačních zásahů v posuzovaném území. Základní členění urbanisticko-architektonických průzkumů: a) architektonicko-urbanistické aspekty území včetně urbanistické demografie (obyvatelstvo, pohyb obyvatelstva za prací, bytový fond, zájmové i pracovní činnosti atd.). Zde je nutno zdůraznit, že se nelze v žádném případě zabývat pouze lokalitou vybranou k regeneraci bez vazby na širší celoměstské území b) zhodnocení fyzického stavu objektů s podrobností odpovídající stupni předprojektové a projektové přípravy c) zhodnocení kvality bytového fondu d) zhodnocení technické infrastruktury území a posouzení širších městských vazeb (možnost plynofikace území nebo napojení na centrální zdroj tepla ve městě atd). Nutnost provádění urbanistického průzkumu je dána především komplexem vzájemně se prolínajících a doplňujících městotvorných vztahů a funkcí.

-38 (207)


3.5.2

Stavebně-historický průzkum

U objektů, které jsou kulturní památkou, měl by být v předstihu před stavebně-technickým průzkumem proveden průzkum stavebně-historický. Smyslem tohoto speciálního průzkumu je přispět k poznání historie objektu, umožnit jeho zařazení do vývoje naší architektury, odhalit změny jeho podoby v jednotlivých obdobích. Měl by upozornit na zvláště cenné části stavby, ať už známé, viditelné nebo skryté mladšími konstrukcemi a přestavbami. Jeho úkolem je přispět k zachování všech cenných stavebních prvků, dát podnět k jejich konzervaci nebo citlivé opravě. Provedení náročného stavebně-historického průzkumu je podmíněno nejen širokými teoretickými znalostmi vývoje architektury všech historických slohů, ale také značnou praktickou zkušeností z průzkumu různých stavebních památek. Potřeba stavebně-historických průzkumů se neomezuje pouze na objekty historické ve vlastním slova smyslu, ale projevuje se jako vysoce účelná i u budov z našeho století. Při provádění stavebně-historického průzkumu je mimořádně důležité: a) hlubší poznání stavebního vývoje hodnocené budovy b) zjištění stáří jednotlivých vertikálních i horizontálních konstrukcí c) určení postupného narůstání konstrukcí, proměn a vzájemného vztahu d) poznání šíře a rozsahu dřívějších adaptačních zásahů Bylo totiž učiněno velmi zajímavé zjištění, že stavební kvalita určité budovy je přímo úměrná počtu i pronikavosti dříve prováděných adaptací. Každý dílčí adaptační zásah do jisté míry, někdy i velmi podstatně narušil konstrukci upravované budovy a zasáhl do její statické rovnováhy. Velký význam přikládám skutečnosti, že zdi budov až do 19.století tvořil oboustranný obklad z kvádrů, lomového zdiva či cihel a jádro, vyplněné daleko méně kvalitním stavebním materiálem spojovaným často hubenou maltou. Nové průrazy do těchto zdí, otvory dveří, oken, komíny a zásahy stále náročnějších soudobých instalací, narušují historické zdivo jako celek, především však jeho málo stabilní jádro. Je tedy velice vhodné ponechání stávajících otvorů v mezích architektonických i funkčních možností a nenarušování zdiva dalšími vybourávkami. Jsme zemí s mimořádně početnou architektonicky pozoruhodnou i dispozičně vhodnou zděnou historickou domovní zástavbou. Zatímco většinu území střední, severní i severozápadní Evropy pokrývala města se zástavbou hrázděnou či dřevěnou, budovaly se v českých a moravských městech od 14.-15. století mohutné a výstavné zděné domy. Jejich nespalný materiál, kámen či cihly, se neomezoval pouze na průčelí či obvodové zdivo, ale byl užit i na zdi střední s uplatněním kleneb.

- 39 (207) -


Původní stavební prvky a jejich skryté pozůstatky Pozůstatky původních stavebních prvků zůstaly poměrně často zachovány v podružných prostorách budov, nedotčených pozdějšími přestavbami, nebo bývají skryty pod mladšími konstrukcemi. V podkroví dodatečně postavených křídel bývá někdy dochována původní podoba fasády přilehlé vyšší části budovy, jinde již skrytá mladšími omítkami nebo při úpravách fasády zcela zaniklá. Zbytky starších omítek jsou někdy zachovány'dokonce i na komínových tělesech v podkroví, pokud byla střecha oproti plivom1í úrovni zvýšena. Lze zde na koruně obvodových zdí nalézt i zbytky zrušených vikýřů nebo štítů. Při dodatečném snížení podhledu stropů zůstal často v tzv. mezi stropním prostoru uchován pozůstatek původní úpravy interiéru. Nad dodatečně provedeným podhledem zůstaly leckde zachovány renesanční malované nebo dokonce řezbářsky zdobené stropy. Pod vrstvami nátěrů nebo pod mladšími, omítkami zůstala v některých interiérech skryta cenná starší malířská výzdoba stěn a stropních podhledů. Pod novějšími podlahovými vrstvami bývají dochovány zbytky starších dlažeb. Až do 19.století bylo zcela běžné, že při opravě fasády nebyly starší. omítky otlučeny, ale byly ponechány a skryty novou omítkou. Někdy byly v zájmu lepšího uchycení nové omítky zdrsněny tzv. pekováním, drobnými záseky zednického kladiva. Při opravách stavebních památek je proto před zahájením prací vždy nutné přesvědčit se prohlídkou z lešení, není-li pod stávající omítkou skryta omítka starší, někdy režná, jindy opatřená jedno nebo vícebarevným nátěrem, nebo alespoň její pozůstatky. Pod omítkou bývají někdy skryty i zazděné starší okenní otvory, pozůstatky odsekaných říms, okenních šambrán a jiných zajímavých architektonických prvků. Takové skryté části původní fasády často umožní učinit si dosti jasnou představu o celé původní architektonické podobě budovy. Někdy je po zralé úvaze možné tuto starší podobu stavební památky obnovit. Bylo by ovšem velkou chybou považovat za cenné části starší stavby pouze architektonicky výrazné prvky, sochařskou a malířskou výzdobu a výrobky uměleckého řemesla. Pro poznání vývoje stavby a její původní podoby mají velký význam všechny stopy postupných přeměn: pracovní spáry, změny charakteru zdiva i starší tesané kamenné články, druhotně použité jako materiál nového zdiva. Všechny skryté původní stavební prvky a jejich zdánlivě nevýznamné pozůstatky jsou cenným dokladem pro poznání historie architektonické památky. Představují často jedinou možnost, jak zjistit její původní podobu a její postupné změny v průběhu jednotlivých slohových epoch, neboť starších vyobrazení konkrétních staveb není mnoho a u řady památek zcela chybí. Pokud jsou uvedené starší části stavby a stopy jejích architektonických přeměn v průběhu stavebních prací bez řádné dokumentace a odborného průzkumu zničeny, berou

-40 (207)


na sebe nejen investoři, ale i všichni zúčastnění stavební odborníci morální odpovědnost za nenahraditelnou ztrátu vypovídací hodnoty památky. Poškození nebo úplné zničení takových původních částí stavby samozřejmě znemožní i jejich opravu a případnou budoucí prezentaci, která může významně zvýšit nejen kulturní, ale i tržní cenu objektu. Nejsou-li uvedené pozůstatky starší podoby budovy zničeny, ale jsou v průběhu stavebních prací zakryty dříve, než je mohl posoudit a podrobně dokumentovat odborný pracovník památkové péče, je na delší dobu znemožněno vyjasnit stavební historii příslušného objektu. Ani sebezvídavější památkový architekt nebo historik umění si totiž většinou nedovolí otloukat "ve jménu vědy" nové omítky nebo odkrývat nové podlahy.

Výsledky stavebně-historického průzkumu Výsledkem stavebně-historického průzkumu je zpráva, která obvykle obsahuje: a) dějiny stavby - z těchto údajů lze dedukovat předpokládané stavebněkonstrukční uspořádání, stáří jednotlivých konstrukcí, místa přestaveb b) architektonický rozbor stavby - obsahuje podrobný popis exteriéru i interiéru s udáním architektonických a výtvarných hodnot, které se na památce dochovaly c) umělecko-historické hodnocení - obsahuje třídění a hodnocení všech získaných údajů z hlediska umělecké historie a slohových vývojových etap stavby d) stavebně-technický popis - souhrn základních zjištění o stavebním stavu památky v době zpracování průzkumu e) půdorysy a pohledy v měřítku 1:200 s grafickým nebo barevným vyznačením původního zdiva a význačných architektonických detailů f) syntetické plány - zpracovávají se u význačných památkových staveb. Barevně se v nich označuje kategorie možných úprav, tj. nejvýrazněji jsou vyznačeny prostory nebo části stavby, požívající nejvyšší stupeň ochrany, které je nutno bezpodmínečně zachovat bez stavebních zásahů a změn.

- 41 (207) -


Ukázka doporučeného značení původu zdiva ve stavebně-historickém průzkumu

Obr.3.1: Příklad vyznačení výsledků stavebně-historického průzkumu v půdoryse objektu zámku Vrchotovy Janovice

-42 (207)


3.5.3

Stavebně technický průzkum

Účelem stavebně-technického průzkumu je poskytnout projektantovi maximální množství informací o fyzických kvalitách jednotlivých konstrukčních prvků i celých objektů. Dále pak informace o vazbách objektů na celé území (tj. mimo jiné vazba objektu na stávající infrastruktury). Úroveň zpracovaných podkladových materiálů o fyzických kvalitách stávajícího stavebního fondu musí být taková, aby tyto materiály mohly být platným podkladem pro zpracování jak územně-plánovací dokumentace, tak projektové dokumentace jednotlivých objektů, a to ve všech stupních (počínaje studií a konče prováděcím projektem). Pod pojmem stavebně-technický průzkum se rozumí několik samostatně prováděných průzkumů u objektu, které potom tvoří celek. patří sem zejména: •

konstrukční a statický průzkum

•

vlhkostní průzkum včetně radonového, inženýrsko-geologického a hydrogeologického průzkumu

•

průzkum biokoroze objektu

rozsah STP je dán účelem, pro který se průzkum provádí, stavem objektu, časem, který je pro průzkum k dispozici, přístupností objektu, uvolněním, vyklizením prostoru pro průzkum, možností provedení sond pro zjištění stavu zakrytých částí, existencí a možnostmi zkušebních metod, případně dalšími okolnostmi. Průzkum se proto provádí v nezbytně nutném rozsahu. Zodpovědně a kvalifikovaným způsobem zpracované výsledky průzkumu se následně projeví v minimalizaci negativně na objekt působících rozhodnutí o stavebních úpravách, v kvalitě zpracované projektové dokumentace s maximálním omezením rizika případné havárie regenerovaného objektu. Na základě dosavadních zkušeností z praxe, získaných v rámci procesu modernizace stávajícího bytového fondu, je nutné konstatovat, že s ohledem na nejednotnost přístupu k regeneraci stávajícího stavebního fondu (i přes platnost odpovídajících paragrafů Stavebního zákona) je celý tento proces značně chaotický a jeho výsledný efekt v současné době neodpovídá vynaloženým nákladům. V období před listopadem 1989 byl tzv. proces modernizace bytového fondu plně podřízen požadavku plnění státního plánu a fixního počtu tzv. modernizovaných bytů, přičemž v řadě případů nebyl vůbec respektován technický stav objektu a jeho nezpůsobilost pro požadovaný obsah a rozsah regenerace. Od listopadu 1989, kdy lze vysledovat u řady objektů převod vlastnického práva na soukromé osoby, je situace obdobná. Řada soukromých vlastníků ve snaze co možná nejdříve vydělávat na objektech, provádí rozsáhlé rekonstrukce a přestavby aniž se plně seznámí s jejich skutečným stávajícím technickým sta-

- 43 (207) -


vem a neuvědomují si, že svým nevhodným zásahem do konstrukce mohou zapříčinit vznik poruchy, popř. i havárii objektu. Stavebně-technický průzkum má být rozsahem a náklady přiměřen jejich významu. Nejčastěji se STP požaduje k těmto záměrům: •

nástavba a přístavba objektu

•

rekonstrukce

•

změna vlastníka objektu

•

zjištění příčin, případně závažnosti poruch objektu, jehož stáří může být v intervalu od několika měsíců do několika let

•

nová výstavba v těsném sousedství

Stanovení rozsahu a časové posloupnosti provádění stavebně-technických průzkumů Při stanovení obsahu a rozsahu činností spojených s prováděním stavebnětechnických průzkumů celých územních celků a jeho jednotlivých objektů, určených k regeneraci, je bezpodmínečně nutné respektovat potřeby uživatele výsledků průzkumu, a to v příslušných časových úrovních. Ze stávající praxe pak vyplývá, že výsledky stavebně-technického průzkumu slouží v různých etapách procesu regenerace stávajícího stavebního fondu několika účastníkům tohoto procesu. V první etapě přípravy regenerace stavebního fondu se jedná s investorem o regeneraci, kterého především zajímá, zda objekt regenerovat a jak, nebo zda objekt určit k demolici z důvodu nevyhovujícího technického stavu, přičemž případný výsledný efekt regenerace by nebyl adekvátní vloženým nákladům. V rámci řešení regenerace celého území jsou pak podklady o stavu jednotlivých objektů důležitým podkladovým materiálem pro tvorbu územně plánovací dokumentace. Druhým významným účastníkem procesu regenerace, pracujícím s výsledky stavebně-technického průzkumu, je projektant regenerace (a to jak urbanista a architekt - řešení území, tak i projektant stavbař - řešení jednotlivých objektů). Pro projektanta je důležité zhodnocení kvality celého objektu a jeho jednotlivých konstrukčních částí. Současně s tím musí stavební průzkum poskytnout projektantovi veškeré informace o poruchách u objektu, o jejich možných příčinách a dále pak určit potřebný rozsah odpovídajícího regeneračního zásahu s doporučením odpovídajících opatření (doporučení technologie atd.), které by měly být v rámci zpracování projektové dokumentace respektovány.

-44 (207)


Finálním uživatelem výsledků stavebně-technického průzkumu je dodavatel regenerace stávajícího stavebního fondu. Současně s požadavky uživatelů výsledků průzkumu musíme nutně respektovat tu skutečnost, že existují rozdílné požadavky na rozsah a obsahovou náplň průzkumu v příslušné časové úrovni jednotlivých fází procesu regenerace. Na základě zkušeností z praxe pak provádíme stavební průzkum ve třech stupních a to:

3.5.3. a) Předběžné (základní) stavebně-technické průzkumy shromažďují nejobecnější informace, např.: •

dějiny objektu

•

vývoj provozního využíváni

•

postupné stavební změny

•

návaznost na nejbližší okolí a územní celek vč. ekologických vazeb

•

konstrukční charakteristiky vč. výčtu provozních a konstrukčních vad a poruch a kapacitních údajů atd.

Tyto průzkumy se provádějí za plného provozu objektu před zahájením projekční přípravy a specifikují druh, rozsah a kvalitu dalších informací, které je nutno získat pro další rozhodovací fáze. Způsob provádění průzkumu: a) shromáždění a studium dostupných podkladů (archivní materiály, výkresová a verbální dokumentace objektu vč. zajistitelných dodatků a změn) b) vizuální prohlídka objektu, jeho konstrukcí a nejbližšího okolí (smyslové metody) Vzhledem k nejširší obecnosti lze získané informace použít pro všechny druhy stavebních průzkumů (urbanisticko architektonické, stavebně historické i stavebně technické). Kromě jiného je tento stupeň průzkumů optimální ke zpracování pasportu objektů (koresponduje s běžně užívaným termínem předběžný STP). Poněvadž tento stupeň průzkumu v podstatě specifikuje rozhodující průzkumně operace, je z hlediska invence jeho zpracovatele bezesporu nejnáročnější. Proto ho lze právem označit jako etapu "určující kvalitu řešení regeneračního zásahu."

- 45 (207) -


3.5.3. b) Podrobné (komplexní) stavebně technické průzkumy konkretizují a doplňují informace získané základním průzkumem, např. druh a kvalitu materiálů konstrukcí, jejich statické parametry. Současně doplní základní průzkum o: •

aktualizaci stávajícího stavu objektu

• •

konkretizaci geologického profilu podloží včetně hydrogeologických poměrů fotografickou dokumentaci stávajícího stavu

•

specifikaci možných příčin zjištěných vad a poruch konstrukcí

•

specifikaci exaktních hodnocení jednotlivých konstrukcí a materiálů

•

vyžadující aplikaci destruktivních průzkumných metod

Veškeré činnosti této etapy průzkumu objektů je vhodné provádět bez přerušení provozu. Proto je třeba volit takové metody průzkumu, které nevylučují běžný provoz v objektu - jistá míra omezení se po domluvě s uživatelem připouští. Informace získané v této etapě je nutno zpracovat v takové úrovni, aby byly dostatečným podkladovým materiálem pro zpracování projektové dokumentace. Způsob provádění průzkumu: a) vizuální prohlídka objektu, jeho konstrukcí a nejbližšího okolí (smyslové metody) b) nedestruktivní stanovení fyzikálních ukazatelů, omezené destruktivní hodnocení charakteristik materiálů, nevylučující běžný provoz v objektu (odběr vzorků materiálů v provozně podružných prostorách, resp. odběr, umožňující uvedení do provozuschopného stavu v mimopracovní doběkontaktní metody, drobné odběry vzorků materiálů)

3.5.3. c) Doplňkové stavebně technické průzkumy Poslední etapa průzkumných prací, která se .provádí těsně před zahájením realizace regenerace objektu. V rámci této etapy průzkumu se prakticky provádí pouze přehodnocení sporných závěrů předchozích průzkumových stupňů. Tato konečná fáze průzkumů se provádí ve vyklizených objektech připravených k zahájení realizačních zásahů, resp. souběžně s nimi. Vzhledem ke sku-

-46 (207)


tečnosti, že provozní využívání objektu je poplatné typu regeneračního zásahu, je v souladu s ním možno aplikovat metody průzkumu, při nichž dochází i k částečnému znehodnocení objektu. Způsob provádění průzkumu: převážně destruktivní metody, vyžadující odběr vzorků a jejich vyhodnocení v laboratoři.

Zásady při provádění stavebně-technického průzkumu posuzovaného objektu: 1. Při vstupu do objektu je nutné postupovat vždy tak jako kdybychom stavební průzkum prováděli poprvé. Je nutné si uvědomit, že každý objekt je svým způsobem neopakovatelná. 2. Při vstupu do objektu je nejprve nutné stanovit konstrukční systém posuzovaného objektu a konkretizovat užité stavební materiály. Stanovení konstrukčního systému má v dalším velký význam při posuzování charakteru u objektu zjištěných poruch. 3. Provést podrobnou prohlídku posuzovaného objektu a při ní lokalizovat zjištěné trhliny a jiné poruchy u objektu a jednotlivých konstrukčních prvků. Tzn., že je nutné stanovit místa max. kumulace trhlin a charakter poruch, zjistit, zda jde o poruchy konstrukčních prvků, nebo zda jde o poruchu celého objektu. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že vznik poruchy může být zapříčiněn jednak objektem samým, popř. jeho konstrukčními prvky a nebo příčina vzniku poruchy může vycházet z negativního působení okolních vlivů (poruchy v podloží objektu, přitížení okolní zástavbou, působení těžké dopravy v nejbližším okolí posuzovaného objektu atd.). 4. Na základě posouzení zjištěných poruch stanovit možné příčiny jejich vzniku. Podle orientace trhlin a charakteru poruch u objektu a jeho konstrukčních prvků je nutné stanovit příčinu jejich vzniku. Z praxe při provádění stavebně-technických průzkumů je zřejmé, že porucha u objektu povětšinou není zapříčiněna pouze působením jednoho negativ.ně působícího vlivu, ale že jde v převážné míře o působení souhrnu hned několika vlivů, a to v různých kombinacích působících na objekt, popř. na jeho. konstrukční část. Tato skutečnost pak musí posuzovatele navést na stanovení dalších kroků stavebně-technického průzkumu (požadavek na provedení tlakových zkoušek, průzkumů podloží atd.).

- 47 (207) -


5. Stanovení obsahu a rozsahu regeneračního zásahu do objektu. Na základě posouzení možných příčin vzniku poruch u objektu a poznatků získaných při zhodnocení kvality celého objektu a jeho jednotlivých konstrukčních prvků se pak stanovuje obsah a rozsah odpovídajícího regeneračního zásahu do objektu, přičemž je nutné při jeho stanovování plně respektovat skutečný stávající stav objektu, jeho konstrukční systém, materiálovou základnu, jednotlivé konstrukční detaily a současně také průmět vlivu okolní zástavby. Při návrhu odpovídajícího rozsahu regeneračního zásahu jsou doporučovány technologické postupy, úprava konstrukčních detailů atd. 6. Stanovení výsledného efektu regenerace stávajícího stavebního fondu. V této závěrečné fázi stavebně-techl1Íckého průzkumu je potřebné posoudit efektivnost prováděného regeneračního zásahu do objektu, je nutné posoudit, zda výsledný efekt regenerace je adekvátní vynaloženým nákladům. Zde pak investor získá informace o tom, zda se doporučuje provést rekonstrukci posuzovaného objektu a nebo zda je výhodnější přistoupit k jeho demolic;:i a nahradit novou stavbou. Výsledky stavebně-technického průzkumu Výsledkem je zpráva o provedeném průzkumu. Uvádíme příklad možného členění zprávy: 1. Základní údaje (identifikační údaje o akci, objednateli a zhotoviteli průzkumu, přesná specifikace zadání). 2. Specifikace podkladových materiálů, případně popis získávání nutných informací (např. specifikace přístrojů, způsob odebírání vzorků, jejich vyhodnocování atd.). 3. Nález - charakteristika objektu a jeho okolí: •

poloha objektu

•

stáří, stavební vývoj a provozní využívání objektu, konstrukční řešení objektu

•

popis okolí objektu

•

popis fyzického stavu konstrukcí objektů

•

popis provozních podmínek v objektu

•

lokalizace, popis a stanovení příčin zjištěných vad a poruch

-48 (207)


4. Vyhodnocení nálezu a návrh opatření: •

přiřazení sanačních zásahů k jednotlivým poruchám a porovnání možností jejich aplikace z hlediska jejich účinnosti, technologie realizace a nákladů

•

rozbor jednotlivých sanačních metod a doporučení pro investora pro aplikaci některé z nich

•

doporučení optimálních sanačních technologií pro zjištěné vady a poruchy

•

doporučení dalších průzkumných činností (druh, rozsah, lokalizace, technická úroveň atd.)

•

fotodokumentace

•

zkušební zprávy a protokoly

Podrobné členění závěrečné zprávy o stavebně-technickém průzkumu bude v jednotlivých konkrétních případech rozdílné. Je závislé na druhu, stupni a požadované komplexnosti (např. pouze vlhkostní průzkum) průzkumu.

3.5.4

Vlhkostní průzkum stavebních objektů

Součástí celkového průzkumu staveb je i průzkum z hlediska vlhkosti. Průzkum by měl být zpracován již ve fázi úvodních stupňů projektové dokumentace, minimálně od stupně zadání stavby. Realizace sanačních opatření může totiž výrazně ovlivnit i navrhované řešení objektu (dispozice, způsob využití jednotlivých prostor) a cenu rekonstrukce, v mezních případech může vést i ke změně původního investičního záměru. Může být zpracován jako součást komplexního průzkumu nebo ve formě samostatné práce jako podklad pro projektanta nebo investora. Provedení důsledného a podrobného průzkumu je základním předpokladem optimálního návrhu sanace objektu z hlediska vlhkosti a měl by vždy předcházet zpracování projektu sanačních opatření. V rámci průzkumu se zjistí a shromáždí maximum údajů o sledované stavbě, na jejichž základě se provede analýza stavu a stanoví příčiny poruch. Závěrem průzkumu je návrh vhodných sanačních opatření. Průzkum z hlediska vlhkosti je komplexní proces, jehož jednotlivé složky se v průběhu zpracování doplňují a navzájem ovlivňují. Pro snazší orientaci je možno jej rozčlenit na několik fází: zadání, shromažďování podkladů, vlastní průzkum, analýza stavu a zjištěných skutečností a koncepční návrh sanačních opatření (může být doplněn odhadem nákladů).

- 49 (207) -


Zadání Zadání specifikuje požadavky na průzkumné a sanační práce. Mělo by obsahovat ideový záměr nového využití objektu a investiční možnosti. Je v něm určen důvod průzkumu, zadavatel (projektant, majitel, uživatel) a stupeň projektové dokumentace, jehož bude součástí. V nižším stupni se může jednat o orientační průzkum, později rozpracovaný do podrobného. V případě zjištění dalších nových skutečností v průběhu stavby je nutné provést doplňující průzkum. Podklady Vlastnímu průzkumu předchází shromáždění všech dostupných podkladů a informací, jež se váží k danému objektu. Mezi nejdůležitější patří: •

podrobné zaměření stávajícího stavu (dle možností)

•

stavebně-historický průzkum nebo jiná historická stavební dokumentace (prameny), navrhované dispoziční řešení, příp. v nižším stupni PD alespoň ideový záměr využití předpokládané stavební úpravy a změny (architektonická část projektu),

• •

známé údaje o dosavadním stavu objektu (např. všeobecný stavebnětechnický průzkum)

•

inženýrsko-geologický a hydrogeologický průzkum zájmového území,

•

výsledky průzkumů spolupůsobících vlivů (statika, biokoroze, radon apod.)

•

údaje o výskytu inženýrských sítí v objektu a jeho okolí (ZT, topné kanály, ÚT, elektrokabely)

Vlastní průzkum Při něm vycházíme ze shromážděných podkladů, v průběhu průzkumu dochází k jejich ověřování a doplňování. Při vlastní prohlídce se zjišťuje druh a charakteristika jednotlivých konstrukcí, jejich stav a stupeň poškození. Je třeba se soustředit především na tyto oblasti:

Terénní podmínky a charakteristika okolí:

-50 (207)


•

osazení objektu v širším okolí (svažování terénu, blízkost vodních toků a nádrží)

•

druh a charakter bezprostředního okolí objektu (okapové chodníky, zpevněné a zatravněné plochy a způsob jejich odvodnění, difuzně nepropustné plochy)

•

výškové poměry podlaží a přiléhajícího terénu

•

charakteristika okolní zástavby a její vliv na sledovaný objekt -

Stavebně-technický popis konstrukcí:

•

druh a tloušťka zdiva

•

charakteristika povrchů (omítky, obklady, nátěry)

•

konstrukce stropů a skladby podlah

•

povrchy fasád (omítky, režné cihelné nebo kamenné zdivo, obklady, nátěry)

•

další fasádní prvky (z přírodního nebo umělého kamene, štuky)

•

stav, umístění a dimenze klempířských prvků (žlaby, svody)

•

výskyt původních nebo dodatečných hydroizolačních opatřen a jejich funkce (důvod použití) -

Vlhkostní stav konstrukcí:

•

výšky vlhkostních map a jejich charakter,stupeň degradace povrchů zdiva vlivem vlhkosti

•

vizuální zjištění salinity (výkvěty, hygroskopické mapy)

•

vizuální výskyt biologického napadení -

Rozvody v objektu:

•

rozvody ZT

•

rozvody ústředního vytápění

•

způsob odvodu srážkových vod (zaústění dešťových svodů)

•

další technologické rozvody a vybavení -

Provozní podmínky objektu:

- 51 (207) -


•

účel jednotlivých místností v objektu (ovlivnění stavu konstrukcí současným nebo minulým využitím)

•

prováděná údržba a opravy

•

mikroklima interiéru (tj. relativní vlhkost-atd.)

•

způsob větrání (okenní otvory, VZT, odvětrávací systémy) -

Konzultace se zainteresovanými osobami:

•

poznatky pamětníků o stavbě (stavební změny v objektu, zvláště nezachycené projekčně, kolísání výšky vlhkostních map v čase, zazděné jímky a zasypané studny v okolí, zrušené vodní nádrže, změny okolního terénu, vliv vytápění na vnitřní mikroklima, způsob údržby okolí, původní využití jednotlivých prostor, původní nebo dodatečný způsob hydroizolačních opatření, vliv nové výstavby v okolí)

•

konzultace s investorem nebo hl. projektantem (navrhovaný způsob využití, investiční možnosti, požadavek na dlouhodobé nebo krátkodobé řešení, vlivy omezující sanační zásah, předpokládané bourání konstrukcí),

•

požadavky památkové péče

•

konzultace se všemi dotčenými profesemi

3.5.4. a) Průzkum stavebně-fyzikálního a chemického stavu konstrukcí: Měření vlhkosti Stanovení vlhkosti sanované stavby je základní úlohou průzkumu. Potřebujeme ji poznat pro posouzení stavu zavlhnutí objektu, ke korekcím součinitele tepelné vodivosti, pro výpočet tepelného odporu a ke kontrole úspěšnosti sanace. Ve stavební fyzice se používají pojmy hmotnostní vlhkost, objemová vlhkost. Hmotnostní vlhkost um = mv-ms .100=100mv -100 ms

(%)

ms

mv = hmotnost vzorku ms = hmotnost vysušeného vzorku při teplotě 105° C Používá se tato zjednodušená klasifikace vlhkosti um stavebných konstrukcí:

-52 (207)


A)

um < 4%

nízká vlhkost

4% < um < 7,5%

zvýšená vlhkost

7,5% < um < 10,0 %

vysoká vlhkost

um > 10,0 %

velmi vysoká vlhkost (zamokření)

Gravimetrická metoda

Ke stanovení vlhkosti gravimetrickou metodou potřebujeme: sekáč, kladivo, nebo nízkootáčkovou vrtačku, nádobky se vzduchotěsným uzávěrem, technické váhy, sušárnu s nastavitelnou teplotou 105°C a asi 180°C, (teplota 180°C je v sušárně výhodná pro přibližné stanovení organických látek), misku na rozdrcení vzorku, exikátor - vzduchotěsná nádoba, která udržuje nízkou relativní vlhkost po vyjmutí vzorku ze sušárny. Do spodní části exikátoru vkládáme silikagel s chloridem kobaltnatým a solí. Suchý je bledě modrý, po nasycení vlhkostí je bílý až růžový. (Přidáváme chlorid kobaltnatý.) V literatuře se setkáváme také s objemovou vlhkostí. Objemová vlhkost je množství vody v tuhé látce měřená podle objemu. Používá se hlavně v dřevařské literatuře a nyní i u izolačních látek s nízkou objemovou hmotností. Také stavební výzkum s ní pracuje. Proto je důležité, abychom dokázali hmotnostní a objemové vlhkosti přepočítávat. Objemová

vlhkost

kde:

vv

=

objem vody v m3

vs

=

objem suché látky v m3

=

hustota vody v kgm-3

=

hmotnostní vlhkost v%

=

objemová hmotnost suché látky v kgm-3

um

Přepočty Hmotnostní vlhkost

Objemová vlhkost

- 53 (207) -


Příklad: Materiál má objemovou hmotnosti 1800 kg.m-3, hmotnostní vlhkost 10%. Potom objemová vlhkost je 10 x 1,8 =18% Příklad: Objemová vlhkost materiálu je 18% při obj. hm. 1800, 18 x 1000/1800 = 10% Zhodnocení gravimetrické - vážkové metody: Je ze všech metod nejpřesnější, ale časově nejnáročnější. Pokládáme ji za standardní metodu, podle které kalibrujeme jiné, rychlejší metody. B) Plynová metoda Plynová metoda je založena na chemické reakci mezi vodou přítomnou v materiálu a plynotvornou látkou. Porovnává se závislost tlak - vlhkost. Nejčastěji se jako plynotvorná látka používá karbid vápníku - karbidová metoda. Do tlakové nádobky vložíme potřebné odvážené množství zkoumaného materiálu, skleněnou ampulku s karbidem (u polského přístroje si sami karbid musíme navážit) a kovovou kuličku. Tlakovou nádobu uzavřeme. Třepáním tlakové nádoby skleněná kulička rozbije ampulku s karbidem a dojde k promíchání vzorku s karbidem za vzniku acetylénu. Tlak je úměrný množství vlhkosti. Po ustálení tlaku odečteme hmotnostní vlhkost přímo z tlakoměru, nebo pomocí převodních tabulek. Za 1 hodinu můžeme vyhodnotit asi 4 vzorky C)

Odporové metody

Principem je měření elektrického odporu pomocí kovových elektrod přikládaných k omítce nebo zdivu pro porovnávání povrchové vlhkosti. Chceme-li zjišťovat vlhkost v hloubce, potom.Zarážíme elektrody (nejlépe nastřel ovací hřebíky - jsou nejodolnější) a měřící přístroj k nim připojujeme krokosvorkou krokodýlkem. Můžeme také elektrodu vložit do předvrtaného otvoru. Pro měření používáme nejčastěji univerzální měřící přístroj s možností měřit odpor se vstupním odporem 1 megaóm na volt. Orientační údaje dává následující tabulka:

odpor v kiloohmech hmotnost.vlhkost v %

2800

700

250

130

80

50

40

1

2

3

4

5

6

7

-54 (207)


Výhodou je rychlost, nevýhodou značná závislost na přítomnosti elektricky vodivých solí a možnost použití jen pro doplňkové orientační měření v rozsahu od O do 7-8 %. Pro porovnávání větších vlhkostí si zapisujeme zjištěný odpor.

D)

Kapacitní metody

Principem je změna kapacity kondenzátoru vytvořeného z dvou kovových mezikruží. Spolu s cívkou vytváří rezonanční obvod na rozsahu okolo 100 MHz. Změnu frekvence v závislosti na vlhkosti měříme vlnoměrem. Výhodou je přímková závislost, nevýhodou potřeba kalibrace ve dvou bodech gravimetrickou metodou.

E)

Termovize

Jde o reprodukční systém, který je založen na teorii vlnění a přejímání tohoto vlnění na optickou desku. Teplotní vyzařování, které závisí na povrchové teplotě, je zachyceno pomocí zařízení citlivého na infračervené záření a převedeno na viditelný obraz. Termovizní infračervená kamera je opatřena snímacím systémem, který nepřetržitě snímá několik snímků za vteřinu.

F)

Metody neutronové

Využívají principu rozptylu a zpomalení neutronů atomy vodíku obsaženými v měřeném prostředí.

G)

Metody absorpčních tělísek

Tyto metody jsou založené na absorpčních vlastnostech sádry. Sádrové destičky jsou vytvořeny na problémových plochách a jsou dlouhodobě sledovány a vyhodnocovány. Nedílnou součástí vlhkostního průzkumu je provedení kvalitní fotodokumentace poruch. Ta spolu s popisem zobrazených poruch následně doplňuje text a zadavateli i nestrannému pozorovateli přiblíží sledované jevy a problémy. Pomůže vyloučit i případné budoucí pochybnosti o oprávněnosti sanačního zásahu.

- 55 (207) -


Dále je nutno provést: •

určení salinity z odebraných vzorků (zejména CI, SO42-, NO3 ) a její vliv na zavlhčení konstrukcí

•

určení dalších potřebných veličin podle typu předpokládané sanační metody (pH, struktura materiálu, elektrický potenciál, bludné proudy),

•

fotodokumentace poruch

Fotodokumentace s popisem zobrazených poruch názorně doplňuje text a zadavateli i nestrannému pozorovateli přiblíží sledované jevy a problémy. Pomůže vyloučit i případné budoucí pochybnosti o oprávněnosti sanačního zásahu. Analýza stavu a zjištěných skutečností Na základě vlastního průzkumu a použitých podkladů můžeme přistoupit k analýze stavu vlhkosti v objektu. S pomocí výsledků všech uvedených částí průzkumu včetně laboratorních rozborů je třeba určit hlavní příčiny jednotlivých druhů vlhkosti vyskytujících se v objektu. Tato asi nejobtížnější část průzkumu má za úkol stanovit příčiny vlhkostních poruch a míru, v jaké se podílejí na těchto poruchách a vytvořit tak podklad pro rozhodnutí o způsobu sanačních opatření. Návrh sanačních opatření Na základě výsledků analýzy může být navržen způsob sanace. Měl by být přiměřený charakteru objektu a stavebně technickému stavu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat památkově chráněným stavbám. Je vhodné zvážit příp. rehabilitaci původních systémů odvádějících vlhkost a systémů odvětrávání. U všech staveb musí být nejdříve odstraněny vnější příčiny vlhkosti zahrnující chybějící dešťové žlaby, nezaústěné dešťové svody, havarijní rozvody zdravotních instalací, rozpadlé a nevhodně spádované povrchy přiléhajícího terénu apod. Při návrhu sanační metody je třeba zohlednit i další limitující faktory: •

památková hlediska

•

omezení možnosti provádění zemních prací v blízkosti objektu

•

původní a nově navržené využití prostor

•

omezení použitelnosti sanačních metod a materiálů

•

finanční možnosti

-56 (207)


Součástí návrhu může být i odhad nákladů sanačních opatření, na jehož základě investor může určit postup prací (etapizace, event. změna využívání objektu apod.)

Příklad možného zakreslení vlhkostního průzkumu objektu

3.5.4. b) Průzkumy biokoroze stavebních objektů Každý materiál je ovlivňován přírodním prostředím, jež je souhrnem proměnného působení různých, vzájemně se ovlivňujících činitelů. Jedná se především o objemové změny způsobené cyklickými teplotními a vlhkostními změnami ovzduší, krystalizací výkvětotvorných solí, působením chemických látek, znečištěnou atmosférou, atmosférickou, povrchovou a podpovrchovou vodou. Méně známé a občas i opomíjené je působení biotických činitelů na většinu materiálů organického a anorganického původu. Projevy biokoroze jsou velmi podobné fyzikálnímu či chemickému znehodnocení materiálů a často jsou s ním zaměňovány.

- 57 (207) -


Značná část z biologických škůdců stavebních materiálů se jeví z hlediska zdravotního nepříznivě pro člověka i zvířata, především pro citlivé a alergické jedince. Přehled a hodnocení hlavních biotických činitelů poškozujících stavby

Bakterie Pro jejich život je potřebný obsah vlhkosti v substrátu asi 5-10% i více, pronikají do hloubky asi 50-100 mm. Rostou při teplotě asi 3 až 80°C. Sirné bakterie Vyskytují se v půdě, ve vodě a tam, kde je dostatečná vlhkost a jsou přítomny sloučeniny.síry, pH prostředí v intervalu asi 6-9, optimální teplota růstu je 2030°. Jejich činností se hromadí síra a sírany, v přítomnosti vápenných solí se tvoří síran vápenatý za současného vzniku kyseliny sírové, kdy dochází i ke vzniku etringitu (3CaO . Al203 . 3CaSO4 . 30H2O). Sirné bakterie se vyskytují ve fasádách budov, v kamenných prvcích. Zdrojem sirníků pro jejich život je znečištěná dešťová voda a voda vzlínající poškozenými izolacemi proti zemní vlhkosti. Nitrifikační bakterie Vyskytují se v půdě, ve vodě, ale i např. na skalách. Získávají energii oxidací anorganických sloučenin, oxid uhlíku jim slouží jako jediný zdroj uhlíku. Svým rozvojem způsobují zvětrávání hornin a zdiva. Optimální pH je 8-9 a optimální teplota 25-30°C. Způsobují urychlené vyluhování vápenného; pojiva tvorbou Ca(NO3) a Ca(NO2)2 které jsou ve vodě dobře rozpustná. Zároveň zvyšují obsah dusičnanů ve zdivu. Desulfurikační bakterie Vyskytují se především v kyselých a zamokřených půdách. Optimální pH 67,5, teplota 25-30°C. V prostředí s velmi vysokou vlhkostí porušují především kovové materiály. Jejich činností vzniká sirovodík. Povrch napadeného materiálu mívá vzhled grafitového povlaku s pórézními korozními zplodinami. Heterotrofní bakterie Na stavebním díle rostou heterotrofní bakterie, které potřebují k životu organické látky, ze kterých čerpají energii i živiny. Vyskytují se jak ve vnějším plášti budov, tak i v interiérech. Tvoří průvodní mikroflóru a zároveň zřejmě vytvářejí nástupní podmínky pro nástup dalších biotických činitelů.

-58 (207)


Plísně Jsou hodně rozšířené v přírodě v podmínkách, kde již bakterie nejsou schopny vegetace (velmi kyselé subtráty, nižší obsah vlhkosti, vysoký osmotický tlak). Plísně se vyskytují na většině materiálů, které obsahují organické živiny, především na nátěrech s organickými pojivy (klih, kasein, disperzní pojiva, apod.) a na materiálech organického původu. Vyskytují se v místech vzlínající vlhkosti z podzákladí, v místech tepelných mostů a v prostorech vysokou relativní vlhkostí vzduchu. Plísně snižují užitnou jakost stavby, jsou nebezpečné ze zdravotního hlediska, některé mohou způsobit mykosy a alergie. Sinice a řasy Vyskytují se v místech dostatečně osvětlených s čistou atmosférou a dostatkem kapalné vody. Setkáváme se s nimi především na vnějším plášti budov, některé mohou vegetovat i při rozptýleném osvětlení na vnitřních stěnách budov. Jsou velmi odolné, některé penetrují stavební materiály do hloubky, snášejí sucho (spokojí se i se vzdušnou vlhkostí) a velké teplotní výkyvy. Tvoří předstupeň pro kolonizaci povrchu materiálů lišejníky, případně, po jejich úhynu zdroj živin pro růst heterotrofuích bakterií a plísní. Vyskytují se na subtrátech s pH 9 a nižším. Sinice ve vlhku expandují a tak vytvářejí významný tlak pod povrchem materiálů. Produkují řadu kyselin, které vytvářejí s kationty substrátu vodorozpustné látky. Lišejníky Skládají se ze dvou částí z vláken hub a buněk řas nebo sinic. Jsou extrémně odolné. Na podklad působí vlastním odčerpáváním živin anorganického původu, tvorbou zplodin (především kyselina uhličitá nebo kyselina šťavelová), nepřímo tím, že na povrchu zadržují vodu a další škodliviny z atmosféry. Houby pravé Ve stavebním díle se setkáváme především se dřevokaznými houbami. Ke svému životu potřebují vyšší vlhkost. Minimální vlhkost je asi 18-30%, maximální 30-90% hmot., rostou při teplotě asi 345°C. Houby Ascomycetes rostou při pH subtrátu 3,5-5,5, Basidiomycetes 4,5-6,5. Celulosovorní houby rozkládají především dřevo jehličnanů (asi 75%), ligninovorní většinou dřeviny listnaté (asi 85%). Na člověka působí svými výtrusy a zplodinami, které u citlivějších jedinců mohou vyvolávat alergické reakce.

- 59 (207) -


Mechorosty Rostou na porézních materiálech na neosluněných partiích, ke svému životu potřebují kapalnou vodu. Svými zplodinami narušují anorganický substrát, na kterém rostou. Hmyz Z hlediska staveb je nejnebezpečnější dřevokazný hmyz. Potřebuje pro svůj vývoj teplotu optimální 18-25°C, vlhkost dřeva asi 9-65% a vhodné podmínky biocenózy. Obratlovci Drobní obratlovci narušují stavební materiály nižší pevnosti jako tepelné izolace apod. Největším škůdcem staveb je člověk.

3.5.4. c) Průzkumy biotického napadení staveb Pro zjištění rozsahu a stupně napadení resp. osídlení stavebních materiálů biotickými činiteli je nutno hodnoty napadení zjišťovat současně s ostatními průzkumy, resp. s charakteristikami materiálů, vadami a poruchami konstrukcí. Postup průzkumu: a) administrativní údaje b) všeobecné informace o objektu, jeho historii a působení faktorů vnějšího i vnitřního prostředí, resp. o jejich změnách c) vlastní průzkumné práce •

celková prohlídka objektu, určení míst sond

•

zjištění vad a poruch materiálů a konstrukcí a jejich dokumentace

•

zjištění charakteristik materiálů a vnitřního prostředí (vlhkost, pH substrátu, chemické složení materiálů, teplotní parametry při provozu, proudění vzduchu)

• •

podrobný průzkum napadených, resp. poškozených konstrukcí, zjištění projevů a rozsahu poškození odběr vzorků pro mikrobiologické analýzy (pro určení druhu škůdců, rozsahu osídlení resp. napadení)

•

zjištění připravovaných stavebních úprav

-60 (207)


d) analýzy odebraných vzorků (provádějí odborná pracoviště) e) zhodnocení celkového stavu konstrukce či objektu f) stanovení zásad postupu sanačních prací a zásad souvisejících úprav, resp. stanovení režimu užívání

3.5.4. d) Průzkumy prostor napadených plísněmi Základní podmínkou pro růst plísní je obsah organických živin v substrátu, resp. na jeho povrchu a úměrná vlhkost. Při průzkumu se provádí: •

zjištění rozsahu napadení (určení míst výskytu plísní)

•

zjištění druhu materiálu, na kterém rostou, druhu živin (např. pojivo v nátěrech), pH vodního výluhu substrátu

•

zjištění charakteristik vnitřního prostředí (výměna vzduchu, změny teploty, provozní vlhkost, atp.)

•

odběry vzorků pro mikrobiologické analýzy (stěny na sterilní tampony pro kultivaci či otisky pro mikroskopické stanovení, odběry vzorků a substrátu)

•

zjištění - byla-li v minulosti prováděna sanace a jakými prostředky

•

zjištění stavebních a dalších zásadních vad a poruch, které mohly změnit charakteristiky vnitřního prostředí (např. změna způsobu vytápění, zatěsnění oken a dveří, poruchy rozvodů vody hydroizolací atd.)

Výsledkem průzkumu je zjištění: •

množství plísní a dřevokazných hub a dalších mikroorganismů, jejich druhů včetně kvalifikace zdravotní závadnosti pro člověka a zvířata, návrh způsobu sanace napadení biotickými škůdci

•

návrh souvisejících úprav, resp. režimu užívání tak, aby se omezily či zcela vyloučily po pro další růst mikroorganismů

- 61 (207) -


3.5.4. e) Průzkumy dřevěných konstrukcí napadených biotickými činiteli V závislosti na místních podmínkách se určí místa sond. Sondy se provádějí především ti zl1Í] trámů v obvodových zdech domů a v místech, kde mohlo docházet k opakovanému zatékání vody, k její kondenzaci a v prostorách s vysokou relativní vlhkostí vzduchu, v přízemí a v suterénu v místech, kde byly zjištěny poruchy způsobené vzlínající vlhkostí. Při výběru míst se berou v úvahu i poruchy souvisejících konstrukcí - oblasti zatékání vody a vlhnutí stěn, trhliny v podhledech, poškození podlah apod. Při průzkumu se provádí: •

zjištění rozsahu poškození dřevěných prvků (povrchové, hloubkové)

•

zjištění příčin poškození (biokoroze, chemická atmosférická koroze, mechanické vlivy), zjištění jsou-li dodrženy podmínky konstrukční ochrany dřeva terénní kolorimetrické zkoušky pH dřeva pro orientační zjištění napadení dřeva dřevokaznými houbami

• •

odběr vzorků pro mikrobiologické analýzy (mikroskopické stanovení hub a plísní v buňkách dřeva, zjištění a určení spor na jeho povrchu, kultivace a stanovení životaschopnosti hub), určení druhu hmyzu, koroze dřeva, zjištění druhu dřeva

•

zjištění vlhkosti dřeva (elektronické vlhkoměry)

•

zjištění přítomnosti ochranných látek na dřevě, případně odběr vzorků pro stanovení jejich druhu a možnosti nánosu Metody hodnocení dřeva poškozeného biokorozí:

-

Pevnost a pružnost dřeva: •

pevnost, odpor proti zarážení břehu, při vrtání, - délka lomu třísky při odštípnutí povrchové vrstvy

Poškození dřevokazným hmyzem: •

vlhkost dřeva

• •

velikost výletových otvorů, jejich počet, tvorba požerků a jejich vypadávání hloubka destrukce dřeva, tvar a rozložení chodbiček

•

určení druhu hmyzu

-62 (207)


Poškození dřevokaznými houbami: •

vlhkost dřeva

•

barva dřeva

•

způsob poškození (např. kostkovitý rozpad),

•

postup destrukce

•

výskyt mycelia na povrchu, plodnic

•

hloubka poškození prvku

•

určení druhu hub, resp. odběr vzorků pro mikrobiologické analýzy Návrh hodnocení dřeva poškozeného biotickými činiteli

-

Hodnocení poškození dřeva dřevokazným hmyzem (návrh): A. nevýznamné poškození:

2-4 výletové otvory na plochu 1 m2 ostatní hmota celistvá, pevná

B. závažné poškození:

5-16 výletových otvorů na plochu 1 m2 poškození do 10-15% bělí

C. kritické poškození:

-

velká poškození bělí až její úplná destrukce

Hodnocení poškození dřeva houbami: Plošný rozsah napadení povrchu se klasifikuje takto: -

žádný

- celý povrch beze stop napadení

B. ojedinělý

- součet napadených ploch dosahuje maximálně 5% celkové hodnocené plochy povrchu konstrukce nebo prvku

C. místní

- součet napadených ploch je větší než 5%, maximálně však 20% z celkové hodnocené plochy

D. rozsáhlý

- součet napadených ploch je větší než 20%, ale maximálně 50% z celkové hodnocené plochy

E. souvislý

- součet napadených ploch je větší než 50% napadené plochy

- 63 (207) -


Povrch dřeva se klasifikuje jako: A. zdravý

- vryp je stejně namáhavý jako u porovnatelného zdravého dřeva a má stejný vzhled i charakter lomu třísky,

B. částečně znehodnocený

- vryp v místech znehodnocení je v porovnání se zdravým dřevem lehký do hloubky maximálně 5 mm a při dřevě o tloušťce menší než 15 mm do 1/3 tloušťky prvku,

C. znehodnocený

- vryp v místech napadení je lehký do hloubky více než 5 mm a při dřevě o tloušťce menší než 15 mm do hloubky větší než 1/3 tloušťky prvku.

3.5.5

Radonový průzkum

V realizovaných objektech se nejdříve provádějí pouze měření nezbytná k legislativnímu rozhodnutí, jestli daný objekt splňuje požadavky příslušných předpisů. Pokud jsou předpisy splněny, potom se průzkum redukuje jen na zjištění objemové aktivity radonu v prostředí interiéru a příkonu fotonového dávkového ekvivalentu, který charakterizuje úroveň záření gama. Překračují-li naměřené hodnoty 100 Bq/m-3, je třeba identifikovat zdroj radonu a cesty jeho průniku. Kromě toho je nutno i určit obsah radia 226Ra v zabudovaných stavebních materiálech, koncentraci radonu v používané vodě a v půdním vzduchu v okolí objektu. Podrobnější údaje jsou uvedeny v ČSN 73 0601 Ochrana staveb proti radonu z podloží.

3.5.6

Konstrukční a statický průzkum objektu

V rámci konstrukčního a statického průzkumu se zaměřujeme především na zjištění stavu: •

základových konstrukcí

•

svislých nosných konstrukcí

•

vodorovných (stropních) nosných konstrukcí

•

střešních konstrukcí (krovu)

•

schodišťových konstrukcí

•

visutých konstrukcí (balkony, pavlače, arkýře)

Neprovádí se zásadně průzkum těch konstrukcí, které se obvykle v plném rozsahu vyměňují z důvodů opotřebení nebo nevyhovují platným normám a předpisům.

-64 (207)


Rozdělení metod Při provádění průzkumů se používá zásadně více metod, které se vzájemně doplňují. Zjišťují se především poruchy a jejich příčiny, míra znehodnocení konstrukcí či materiálů, vady vzniklé během výstavby, uspořádání zakrytých konstrukčních detailů, pevnost a další charakteristiky materiálů. Základními metodami jsou: •

smyslové metody - resp. průzkum za použití jednoduchých pomůcek

•

přístrojové a laboratorní metody.

3.5.6. a)

Smyslové metody

Zjišťujeme jimi: •

povrchová poškození, kvalitu povrchů, vlhkost (lupa, dalekohled, zrcátko)

•

trhliny (lupa, měrka na trhliny, měřítko, plastová fólie ke zjištění hloubky)

•

deformace a posuny většího rozsahu (ocelová kulička, vodováha, olovnice)

•

poruchy spojů konstrukcí

•

stopy po biologických činitelích na stavebních materiálech

•

kvalitu materiálů - odhad vlastností (geologické kladivo, hřeby, tesařská skoba, dláto, špičák)

•

zakryté dutiny (kladivo)

•

některé typické smyslové metody jsou uvedeny v tabulce níže

zkoušený mate- pomůcky riál

odezva, projev

zjištění

cihly

jasný čistý zvuk

vyšší pevnost

temný tlumený zvuk

nižší pevnost

jasný zvuk

vyšší pevnost

temný zvuk

nižší pevnost

malty ve zdivu

kladivo

kladivo

omítka

pěst, dřevěná palice

tlumený dutý zvuk

omítka uvolněná od podkladu

stěna

kladivo

tlumený zvuk

zaplentované dutiny ve zdivu

dřevěné prvky

kladivo koncem

s kulatým jasný zvuk temný zvuk

- 65 (207) -

kvalitní dřevo poškozené dřevo


dřevěné prvky

nůž, dláto

dlouhý lom třísky

kvalitní dřevo

krátký, křehký lom třísky dřevo napadené dřevokaznými činiteli vrták

snadný vnik, barvy, struktury

změna

napadené dřevo

3.5.6. b) Přístrojové metody Užívají se pro přesnější zjištění mechanických a fyzikálních vlastností. Obecně se dělí na nedestruktivní a destruktivní.

A) Nedestruktivní Těmito metodami se zkouší materiál bez porušení nebo s porušením takového stupně, kdy funkční vlastnosti zkoušených prvků zůstávají zachovány. Zkoušky těmito metodami se většinou provádějí na konstrukci. Nedestruktivními metodami se potřebná informace zjišťuje nepřímo. Pokud pro jejich užívají neexistují normy, předpisy či jiné podklady, je nutno připravit soubor vzorků předepsaných či požadovaných vlastností odvozených od vlastností zkoušeného materiálu a na nich provést nedestruktivní a destruktivní (normové) zkoušky. Metodami matematické statistiky je potom nutno vytvořit kalibrační vztah, který lze použít pro určité potřebné veličiny. Pro stanovení kalibračního vztahu je nutno vyzkoušet nejméně 16 vzorků, jejichž vlastnosti musí odpovídat zkoušenému materiálu zvláště co do rozpětí zjišťované charakteristiky (např. rozpětí pevnosti materiálu).

B) Destruktivní Zde je nutno odebrat větší část materiálu nebo jeho složek (většinou se jedná o neporušené vzorky) pro zkoušky fyzikální, mechanické a pro laboratorní rozbory. Tyto zkoušky se provádějí ve zkušebně nebo v laboratoři. Zkoumané vlastnosti se těmito metodami zjišťují přímo. Obvykle je destruktivní metoda pro zkoušení materiálů normována pro zjištění kvality nových materiálů. Při zkoušení vzorků odebraných z konstrukce je nutno metodiku upravit (např. vzhledem ke tvaru odebíraných vzorků, podmínkám odběru). Při vyhodnocování modifikovaných zkoušek se hodnoty zkoušené vlastnosti převádějí pomocí korelačních vztahů, které je nutno stanovit způsobem uvedeným u nedestruktivních metod.

Postup při provádění průzkumů Průzkumy je účelné minimalizovat vzhledem k narušení konstrukcí a z důvodů snížení finančních nákladů a času potřebného pro průzkum. Doporučuje se následující postup: 1. Provést základní průzkum konstrukce s využitím smyslových metod,

-66 (207)


případně jednoduchých přístrojových metod, charakteristiky stanovit na straně "bezpečné" odhadem nebo na základě výsledků zkoušek (charakteristiky zatížení méně příznivé, charakteristiky materiálů spíše nižší) 2. Na základě těchto veličin provést výpočet a posoudit spolehlivost jednotlivých částí. 3. Podle výsledků rozdělit prvky na části: - dostatečně spolehlivé - ty části, o kterých nelze jednoznačně rozhodnout 4. Části, o jejichž spolehlivosti nelze jednoznačně rozhodnout, podrobit přesnějšímu průzkumu za použití přístrojových metod: cyklus se opakuje. Z výše uvedeného vyplývá, že při předběžném posouzení se užívá obvykle smyslových metod, resp. jednoduchých přístrojových, v dalším cyklu se užívají přesnější nedestruktivní metody, v dalším destruktivní metody atd. Příklady nedestruktivních metod Je známo značné množství nedestruktivních metod, široce užívaná je z nich však pouze část, a to především z důvodů dostupnosti zařízení (náklady na pořízení a provozování, možnost dovozu nebo výroby) a z důvodu vhodnosti k obecnému použití (bezpečnostní a hygienické předpisy). Na přístroje pro zkoušky nedestruktivními metodami jsou kladeny vysoké požadavky, neboť se jedná o měření v náročných podmínkách. Přístroje pro zkoušky nedestruktivními metodami musí být spolehlivé, dostatečně odolné (nárazy, prach, vlhkost, teplota) a lehké. Dále jsou popsány běžně užívané nedestruktivní metody. a) Optická kontrola Podstata: Prohlížecí tubus s objektivem se zavádí do otvoru provedeného ve zkoumané konstrukci. Obraz se přenáší optickým systémem do okuláru nebo monitoru, je možno jej zaznamenat fotoaparátem nebo videokamerou. Užívá se technických endoskopů (technoskopy) pevných nebo flexibilních, případně průmyslové televize s miniaturními kamerami. Použití: Prohlídka a zhodnocení konstrukce v nepřístupných místech (např. zjištění stavu dřevěných prvků v trámových stropech), určení složení konstrukce (ve vrtech). b) Měření posunů a deformací Podstata: Deformace, posuny a ostatní změny polohy se měří jako změna vzdálenosti dvou zvolených pevných bodů. V některých případech je možno užít i elektrických tenzometru. Užívá se různých měřidel pro kontrolu rozměru a pro zjišťování délkových změn. Nejčastěji se užívají kontrolní sádrové des-

- 67 (207) -


tičky (kvalitativní zjištění, číselníkové úchylkoměry, sázecí deformetry, měřicí mikroskopy. Použití: Pro zjištění pohybu trhlin se nejčastěji užívají sádrové destičky a sázecí deformetry, kterými je možno zjistit absolutní hodnotu deformace a směr pohybu. Při použití sádrových destiček je nutno dbát několika doporučení: •

destičky provádět na holou stěnu (ne na omítku)

•

na destičku před zatvrdnutím poznamenat datum zkoušky

•

rozmístění destiček zaznamenat do výkresů

c) Tvrdoměrné metody Princip: Podle odrazu, vtisku nebo proniku a množství spotřebované energie se měří ukazatel tvrdosti materiálu. Z výsledků měření se podle kalibračních vztahů určí např. pevnost materiálu v tlaku. Užívají se : 1.

tvrdoměry Schmidt typ M, N, L, LB, P, PT

2.

kuličkové tvrdoměry (HPS, Baumann)

3.

mechanický špičkový tvrdoměr

4.

elektromagnetický tvrdoměr

5.

Wietzmannův tvrdoměr (upravený tvrdoměr Poldi)

6.

indentor

7.

příklepová vrtačka

Použití: Jednoduchá a relativně přesná metoda zkoušení. Přístroje č. 1 - 5 se užívají pro zkoušení betonu (ČSN 73 1373). Pro zkoušení keramických materiálů (cihly) jsou známy kalibrační vztahy pro přístroje Schmidt typ N, L, LB a Wietzmannův tvrdoměr. Pro zkoušení malty ve zdivu byly vyvinuty identor a příklepová vrtačka. d) Metody místního porušení - jádrové vývrty Princip: Jádrovým vrtákem se z konstrukce odebere vzorek - jádrový vývrt ve tvaru válce. Použití: Pro odběr vzorků z tvrdých a křehkých materiálů (beton, keramika, horniny) se užívá diamantových jádrových vrtáků, pro odběr dřeva trubkové frézy. Na vzorcích dřeva se stanoví pevnost v tlaku rovnoběžně s vlákny, objemová hmotnost a provádějí se chemické rozbory. Na vzorcích zdiva a malt je možno stanovit absolutní vlhkost (nesmí být užit výplach vodou). e) Ultrazvuková impulsová metoda průchodová

-68 (207)


Princip: Přes zkoušenou konstrukci se vysílají ultrazvukové impulsy o frekvenci 20 - 500 kHz z budiče. Tyto jsou registrovány snímačem. Vzdálenost sond se měří běžnými metodami měření délek. Vyhodnocuje se rychlost šíření zvuku materiálem. Z rychlosti šíření ultrazvuku materiálem lze pomocí kalibračních vztahů určit např. pevnost, modul pružnosti, objemovou hmotnost, homogenitu materiálu. Použití: Metoda se používá především pro kontrolu konstrukcí betonových podle ČSN 731371. Obdobně lze zkoušet pórobeton a ostatní silikátové materiály, keramiku, dřevo. Pro operativní kontrolu se používají přístroje bez obrazovky, pro náročnější měření (např. zjišťování homogenity defektů) se používají přístroje s obrazovkou a s ručním ovládáním odečítacího zařízení. f) Magnetická indikace kovů Princip: Přístroje jsou konstruovány především na principu změny diferenciální indikace. Určuje se poloha, průměr nebo krycí vrstva výztuže uložené v nemagnetických materiálech (beton). Použití: Přístroje jsou konstruovány pro použití v terénu. Zjišťuje se výztuž do hloubky asi 60 až 180 mm podle typu přístroje a průměru výztuže. Stanovení pevnosti u betonu, dřeva a zdiva Při stanovení pevnosti materiálu v tlaku zkouškami se vychází z ustanovení ČSN 73 0038, čl. 3.1.6 až 3.1.12 a z příloh pro jednotlivé typy materiálů.

a) Beton Užívá se následujících nedestruktivních metod: - tvrdoměrné podle ČSN 731373 - ultrazvukové impulzové podle ČSN 731371 - dvojparametrové (tvrdoměr + ultrazvuk) podle ČSN 73 1374 - pevnost v tlaku na válcích odvrtaných z konstrukce se stanoví podle ČSN 731317 b) Zdivo Zdivem se rozumí konstrukce vyzděná na maltu z kusových staviv. Obvykle se zkouší obě složky zdiva samostatně a pevnost se vyhodnocuje podle ČSN 731101, tab. 2.

Zkoušení kusových staviv: a) Provádějí se zkoušky pevnosti podle příslušných norem. (např. cihly pálené podle ČSN 722605, kámen, podle ČSN 72 1163 - to znamená destruktivní zkoušky na normalizovaných vzorcích. b) Je možno provádět nedestruktivní tvrdoměrné zkoušky podle ČSN 731373 především Schmidtovými tvrdoměry typu N, L, LB, Weitzmannovým tvrdoměrem jak na vzorcích vyjmutých z konstrukce, tak i na vzorcích ponechaných v konstrukci. Předem je však nutno stanovit

- 69 (207) -


kalibrační vztahy pro výrobky téhož druhu a původu. Zkoušení malt: a) Nedestruktivními tvrdoměrnými metodami v souladu s ČSN 731373. Užívá se: - indentor, který se energií 1 J zatlouká do ložné spáry, z počtu úderů a hloubky zaražení se pomocí kalibračních vztahů určí pevnost malty - vrtaná metoda - z počtu otáček vrtáku a hloubky proniknutí vrtáku se určí pevnost malty Tento postup je vhodný pro zjištění pevnosti malt nízkých pevností (asi do 0,4 MPa). b) Destruktivními zkouškami těles odebraných z ložných spár. Z malt vyšších pevností se vyřezává zkušební těleso. Z velikosti hran zkušebního tělesa a z pevnosti se pomocí kalibračních vztahů určí pevnost malty v tlaku odpovídající normové Rek100 c) Určení pevnosti malty na základě obsahu pojiva nalezeného chemickým rozborem podle ČSN 73 1323. Pro stanovení pevnosti je nutno znát i složení určitého pojiva a kameniva. Protože tyto hodnoty většinou neznáme, je výsledkem pouze velmi přibližné stanovení pevnosti.

c) Dřevo Pevnost v tlaku dřeva se podle ČSN zkouší na vzorcích o průřezu 20 x 20 mm. Ve většině případů při odběru vzorků dochází ke značnému oslabení prvku a je nutné jeho zabezpečení před odběrem vzorků a následné zesílení nebo výměna. Velmi výhodné je stanovení pevnosti v tlaku na tzv. "mikrovývrtech" o průměru 4,85 mm podle autorského osvědčení 227154 "Způsob skúšania pevnosti zabudovaných prvkov drevených konštrukcií bez sníženia ich únosnosti". Prvek je narušen po odběru otvory o průměru 10 mm, které jsou menší než velikost přípustného suku. Otvory lze vyplnit truhlářským spojovacím kolíkem stejného průměru. Průzkum dřevěných konstrukcí se musí zaměřit na: •

zjištění druhu, skladby a geometrických rozměrů konstrukcí, které jsou nezbytně potřebné pro statické posouzení těchto konstrukcí

•

zjištění případného napadení dřevěných konstrukcí škůdci dřeva ze vzorků odebraných z těchto konstrukcí, včetně stanovení rozsahu jejich destrukce

•

doporučení návrhu sanace dřevěných konstrukcí

Nejspolehlivější informace o stropních konstrukcích lze získat při destruktivně prováděném průzkumu pomocí sond, realizovaných shora do podlahových konstrukcí. Tuto formu průzkumu však nelze aplikovat vždy, neboť často dojde k menšímu či většímu poškození nášlapných vrstev podlah. Omezené možnosti provádění průzkumu pomocí destruktivních sond máme rovněž v prostorách trvale obydlených či užívaných. -70 (207)


Z dalších způsobů průzkumu je poměrně rozšířená metoda tzv. nedestruktivních, resp. částečně destruktivních sond, prováděná pomocí vývrtů zdola (tj. podhledem) nebo shora (podlahou) a následnou prohlídkou zabudovaných dřevěných konstrukcí optickým přístrojem - technickým boroskopem. Sondy prováděné zdola je třeba doplnit o sondy pro zjištění skladby podlahových konstrukcí, kde je již rozsah destrukce těchto konstrukcí během průzkumu minimální. Odběr vzorků dřeva pro mikrobiologické analýzy je v těchto případech možný pomocí bezjádrových vrtů do zhlaví trámů. S ohledem na problematiku zhodnocení dřevěných konstrukcí při průzkumu prováděném zdola pomocí technického boroskopu je třeba získané výsledky považovat pouze za informativní. Dřevěné prvky stavebních konstrukcí se posuzují vizuálně, poklepem, vpichy, případně bezjádrovými vývrty. Rovněž tato posouzení by měl provádět zkušený odborník, neboť projevy napadení dřev biologickými škůdci bývají velice často nezřetelné. V této části jsou popsány nejčastěji používané metody průzkumu a zkoušení materiálů pro účely modernizací a rekonstrukcí. Je zde nastíněn způsob volby konkrétních metod v závislosti na jednotlivých typech průzkumů. K nedestruktivním metodám průzkumů, které jsou v současné době velmi používané, je nutno doplnit, že sice nenaruší funkční schopnost zkoušeného prvku, ale je nutné odstranit vrstvy kryjící zkoušený materiál a povrch prvku upravit. To znamená, že tyto metody v mnoha případech nejsou nedestruktivními v tom smyslu, že by je bylo možno používat zcela bez porušení konstrukcí.

3.6

Kontrolní otázky

1. Ve fázi přípravy urbanisticko-architektonického průzkumu je zapotřebí provedení analýzy území vhodného k regeneraci. Vyjmenujte proto hlavní zásady a dále možnosti obsahu zpracování grafické části? 2. Vyjmenujte několik bodů, které jsou nezbytnou součástí při provádění stavebněhistorického průzkumu a co je pak výsledkem těchto zjištěných skutečností? 3. Jaké je základní rozdělení stavebně-technického průzkumu se svými specifiky? 4. Jaké průvodní zjištění musí předcházet vlhkostní průzkum? 5. Vyjmenujte biotické činitele, které poškozují stavby a jednoho z těchto zástupců podrobněji popište

6. V rámci konstrukčního a statického průzkumu se zaměřujeme především na zjištění stavu jakých konstrukcí a které metody k tomu využíváme?

- 71 (207) -


3.7

Závěr ke stavebním průzkumům

3.7.1

Shrnutí

Přesně a odborně provedený průzkum je nezbytným podkladem pro návrh sanace z důvodu, že většina chemických sanačních prostředků, které jsou z hlediska hygienického a ekologického přijatelné, působí selektivně, tj. jen na některé druhy škůdců, růst dalších druhů mohou naopak inhibovat.

-72 (207)


4

Úvod k historickému vývoji stavitelství

4.1

Cíle

Pro pochopení stavitelství jako profese je nutné znát i jeho počátky a historické souvislosti [4]. Proto zde uvádíme stručný přehled dějin stavitelství od jeho počátků až po moderní současnost.

4.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na historické objekty, architekturu a historii.

4.3 Doba potřebná ke studiu 3 hodiny

4.4 Klíčová slova paleolit, mezolit, neolit, menhiry, dolomeny, cromlechy, stavební slohy, stavební řády a předpisy

- 73 (207) -


4.5 Historický vývoj stavitelství PALEOLIT – starší doba kamenná: • Starý

1 000 000 – 500 000 p.n.l.

• Střední

500 000 – 100 000 p.n.l. (neandrtálský člověk)

• Mladý 100 000 – 30 000 p.n.l (homo sapiens, lovci zvěře, žijí v jeskyních – malby, rytiny, kamenné nástroje) MEZOLIT 30 000 – 10 000 p.n.l. - střední doba kamenná: • První domy měly kruhový půdorys, stěny z kůlů s vypletením a oplácané hlínou, krytina z listí nebo drnů. V pozdější době kamenná podezdívka. • Začíná se používat čtvercový nebo obdélníkový půdorys, který měl tu výhodu, že se mohlo ke stavbě přistavovat. • Práh vstupních dveří ležel výrazně výš než okolní terén. • V chladnějších oblastech byly stavby zapuštěny do země. • Později stavby dřevěné, ze sušených cihel, sedlová střecha. NEOLIT 10 000 – 3 000 p.n.l. – mladší doba kamenná • Stavební historii můžeme datovat od tohoto období. 3 000 – 2 900 p.n.l. • V Mezopotámii zakládány první opevněná města • Město Uruk mělo hradby dlouhé 9,5 km, široké 3,5 m, dvě hlavní brány, 900 malých obranných věží (tak se to popisuje v Eposu o Gilgamešovi) • Obdobně tomu bylo i ve městě Ur (obě ležela na Eufratu). 2 900 – 2 800 p.n.l. • Na evropském kontinentu (Francie, Anglie, Nizozemí, Belgie, Dánsko, jižní Skandinávie) vznikají megalitické stavby (z řeckého mega = velký a litos = kámen): menhiry (obelisky) – kamenné aleje (např. Carnac v Bretani, Francie) dolmeny - vodorovný kamenný plošný prvek podporovaný 3-4 svislými pilíři (obří lůžko) cromlechy – má jádro obklopené kruhem svislých kamenných pilířů nahoře spojených kladím (Stonehenge v jižní Anglii)

-74 (207)


okolo 2 870 p.n.l. • v Egyptě se začínají prosazovat stavby z dokonale opracovaných kamenů okolo 2 00 p.n.l. • v Sumeru a Indii začínají užívat schodiště a více podlažní budovy • v Egyptě v domech vysokých hodnostářů se používají ploché olejové lampy s plovoucím knotem (dříve se používaly louče a pochodně) • okna mají výplně z broušených (průsvitných) kamenů 2 630 p.n.l. • první pyramida v Egyptě v Sakáře – Džosérova stupňovitá pyramida (původně nebyla plánovaná tak veliká, byla dostavována) • v komplexu pyramkidy bylo při překlenutí vchodu do hrobky použito klenby z cihel spojených maltou z písku a nilského bahna (v Sumeru klenba z r. 2 605 p.n.l.) 2 553 p.n.l. • postavena Cheopsova (Chufevova) pyramida – jeden ze sedmi divů světa, půdorysný rozměr 232 x 232 m, výška 148 m (146,5) • základní mírou (etalon) byl pyramidální metr = 0,635 m, je vyznačen na granitové desce u vstupu do pohřební komory • pyramidální metr = desetimiliontina polárního poloměru Země • strana pyramidy = 365,24 pyramidálních metrů tj. počet dnů v roce • poloměr kružnice opsané okolo čtverce půdorysu pyramidy = 148 m tj. výška pyramidy • orientace pyramidy je přesně sever – jih. okolo 2 510 p.n.l. • v Mezopotámii Sumerové provádí městské kanalizace (mají záchody) – jsou to překryté stružky ale také zděné kanály okolo 2 420 p.n.l. • v Sumeru (oblast v jižní Mezopotámii při dolním toku Eufratu a Tigridu) druhé velké období výstavby • vznikají nová města podle předem stanovených plánů s domy, chrámy, paláci – uspořádaných do architektonických celků

- 75 (207) -


• infrastruktura měla přívody vody, kanalizace, náměstí, ulice. okolo 2 310 p.n.l. • v povodí řeky Indus vznikla vyspělá městská civilizace s 20. městy • města měla ulice, náměstí, kanalizaci, opevnění, lázně, obchody, hostince • vícepodlažní domy • stavělo se z cihel formátu 260/120/60 mm • domy měly dřevěná schodiště, záchody, koupelny, kuchyně s pecí, šachty na pevný odpad. 2 200 p.n.l. • v Mezopotamii vyrobili potaš = mýdlo 2 113 p.n.l. • v městě Ur postaven první zikkurat okolo 2 100 p.n.l. • v Babylonii velké chrámové komplexy, paláce, věže, terasovité stavby • stavělo se z pálených cihel, používalo se dřevěné lešení, město vytvářelo plánovitý architektonický celek 2 040 p.n.l. • v městě Ur požity glazované cihly 2 010 p.n.l. • v Číně vznikly první stavební úřady a tím i stavební předpisy okolo 2 000 p.n.l. • v Egyptě se používají cihly typových rozměrů – malé cihly a velké cihly (300/150/75 mm) • v Egyptě vynalezli zámek s klíčem do dveří stejného principu, jaký používáme dodnes, dříve se dveře zavíraly jen zevnitř na závoru (musel být někdo stále v domě) okolo 750 p.n.l. • v Thébách v Řecku se stavěly běžně obytné domy o 4 – 5 podlažích

-76 (207)


okolo 700 p.n.l. • v Řecku se rozvíjí dórský sloh 640 p.n.l. • chrám bohyně Héry v Olympii měl jako první stavba krytinu z keramických tašek 620 p.n.l. • první kamenný most v Římě přes Tiberu, oblouky zpevněny ocelovými táhly 614 p.n.l. • v Babylonu založeny vysuté zahrady princezny Semiramis (jeden ze sedmi divů světa), Ištařina brána, stupňovitý chrám 610 p.n.l. • v Římě první centrální kanalizace sklenutými štolami a dlážděným dnem • v Aténách postaven Diův chrám (Diova socha uvnitř - jeden ze sedmi divů světa) 432 p.n.l. • dostavba Propylají a Pantheonu na Akropoli v Aténách 312 p.n.l. • vydlážděna slavná cesta Via Apia (Antika) v Římě, široká 4,3 m 290 p.n.l. • postaven Rhódský kolos, 32 m vysoká socha – jeden ze sedmi divů světa 280 p.n.l. • postaven Maják na ostrově Faros vysoký 116 m (někde uvádí 272 m), skládal se ze čtvercové základny vysoké 69 m, na něm stál osmiúhelníková nástavec vysoký 38 m a na něm kruhová věž vysoká 9 m – jeden ze sedmi divů světa 216 p.n.l. • postaveny Caracalovy lázně v Římě (největší římské lázně)

- 77 (207) -


212 p.n.l. • postavena Čínská zeď dlouhá 2 450 km, je postavena místy z kamene, místy z dusaného jílu, je opatřena věžemi 150 p.n.l. • v Římě objevena hydraulická malta, skládala se z páleného vápna a pucolánového cementu, který se vyráběl mletím portlandského slinku a pucolánu - vulkanického hlinitokřemičitanu těženého pod sopkou Vesuv (Pucolaneum), k tomu se přidávala hydraulická látka sopečného původu nebo cihelná drť (první beton) okolo 89 p.n.l. • v Římě se začalo používat teplovzdušné podlahové vytápění, teplý vzduch se vedl kanály i dutými cihlami okolo 27 p.n.l. • v Římě velký rozvoj staveb s kopulí díky vynálezu hydraulické malty (Partheon ø 43,5 m) 1.století n.l. • stavby aqaduktů, v Římě 14 ks • v koloniích budují Římané města s pravoúhlou sítí ulic • domy v Římě až 22 m vysoké, ulice úzké – hlavní jen 5,5 – 6 m široké okolo 97 n.l. • v Římě rozvody vody v olověných trubkách do význačných domů a paláců Sedm divů světa Těchto sedm nejvýznamnějších staveb starověku vytipoval a ve své knize popsal Fijón Byzantský. Kniha je stará přes 1000 let a byla nalezena v universitní knihovně v Heidelbergu v Německu: 1) egyptské pyramidy 2) vysuté zahrady princezny Semiramis v Babylóně 3) Artemidám chrám v Fezu 4) Diova socha od Feidia v Olympii 5) Mausoleum v Halikarnasu (náhrobek krále Mausolea – zobecnělo jako název pro mausoleum) 6) Rhódský kolos (odsud slovo kolosální = velký, velkolepý)

-78 (207)


7) Maják na ostrově Faru u Alexandrie (odsud obecný název pro maják) Do dnešních dnů se ze sedmi divů světa zachoval jen jediný – egyptské pyramidy. Všechny ostatní byly zničeny vlivem přírodních katastrof a zbytky materiálů byly rozebrány místními lidmi na pozdější stavby.

4.5.1

Stavební slohy v našich zemích

Karolínský sloh: západoevropské umění v 9. století, nazývané po Karlu Velikém (742 – 814), tvůrci veliké říše, který v roce 800 byl korunován římskou korunou. Ottonský sloh: 10. století, pojmenování nese po císaři Ottovi Velikém (911 – 1030), roku 962 korunován císařem, usiloval o obnovu a slávu římské říše na poli politickém i kulturním. Stavby se vyznačovaly velkou mohutností, blokovostí a malou členitostí. Románský sloh: 10. – 13. století, v české oblasti po roce 1100, vrchol v prvé polovině 13. století. Kolem roku 1240 přechodný sloh ke gotice. Gotický sloh: 13. – 16. století, vznikl ve Francii okolo r. 1150, do českých zemí přišel ve druhé čtvrtině 13. století. 13. století – ranná gotika 14. století – vrcholná gotika 15. – začátek 16. století – pozdní gotika Renesance: 16. – 17. století, vznikla v Itálii, první stavba postavena ve Florencii r. 1420. První renesanční stavbou u nás je portál v zámku v Tovačově na Moravě. 1492 – 1538 – ranná renesance Do roku 1580 – vrcholná renesance Do roku 1620 – pozdní renesance. Manýrismus:

- 79 (207) -


přechodový sloh mezi renesancí a barokem, opakování osvědčených prvků a tvarů. Baroko a rokoko: 17. – 18. století, vznikl v Itálii, u nás po bitvě na Bílé hoře, první stavba 1611 1613 kostel P. Marie Vítězné v Praze na Malé straně. Klasicismus a empír: poslední třetina 17. a první třetina 18. století, vznikl ve Francii za panování krále Ludvíka XVI. (1715) pokračoval za Napoleona jako empírový sloh od prohlášení Napoleona císařem (1804). Období historických (romantických) slohů: 1860 – 1890, období pozdního romantismu a neorenesance. Purismus: přelom 18. a 19. století, přestavby historických objektů do přikrášlených podob (Karlštejn, Prašná brána), dogma o tzv. čistém slohu památky, který sice napohled památku vylepšil, ale z historického hlediska poškodil. Eklekticismis : 1890 – 1900, přejímání prvků jiných stylů (všechno dohromady). Secese: 1895 – 1928 Moderna: 1905 – 1914 Kubismus: 1910 – 1914 (1919), v malířství vznikl ve Francii, ale v českých zemích se uplatnil i v architektuře, pak navazoval dekorativismus (rondokubismus) tzv. obloučkový styl, uplatněný jen v našich zemích. Konstruktivizmus: 1920 – 1939, architektonické prvky tvoří části konstrukce stavby (Baťovy továrny).

-80 (207)


Funkcionalismus: 1920 – 1939, hlavní důraz na funkci, praktické využití. Poválečný urbanismus: 1945 – 1948, snaží se navazovat na funkcionalismus a konstruktivismus. Socialistický realismus: 1950 – 1960, tradicionalismus (čerpá ze sovětské architektury a antiky – město Poruba). Čtvrté období: 1958 ……., domy bez zázemí (Corbusierova teorie), panelové domy.

4.5.2

Stavební řády a přepisy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Znalost stavebních řádů a předpisů nám velmi napomáhá při stavebně technickém a stavebně historické průzkumu i zaměřování stávajícího stavu, protože stavební konstrukce již musely dodržovat určité podmínky – rozměry, dimenze, typologii atp. To vše jsou důležité indicie, které nám výrazně pomáhají osvětlit celou konstrukci stavby a dobu jejího vzniku. •

1866 - vydán městský stavební řád v Čechách a platil pro Prahu, Plzeň a České Budějovice

•

1889 – vydán venkovský stavební řád pro ostatní místa v Čechách

•

1894 – vydán městský stavební řád pro moravská města Brno, Olomouc, Jihlava, Moravská Ostrava, Frýdek a Místek

•

1894 – vydán venkovský stavební řád pro veškerá ostatní místa země Moravské

•

1914 – dochází k prvním úpravám

•

1919, 1936 – další úpravy

•

1942 – první stavební novela

Hlavní zásady stavebního řádu z roku 1886 Stavby se dělily do dvou kategorií: 1) Budovy užitkové – dělnické a úřednické domy, vily, činžovní domy, nemocnice, kasárna, průmyslové, administrativní, nádraží, skladiště atp.

- 81 (207) -


2) Budovy monumentální – radnice, sněmovny, kostely, divadla, muzea atp. Základní požadavky u užitkových budov: •

Obytné domy neměly mít více jak 4 patra

•

Hloubka traktu max. 6,5 m

•

Světlá výška místností min. 3,0 m

•

Podlaha nejvyššího obytného patra max. 20 m nad chodníkem

•

Dřevěné stropy měly mít 80 mm násypu ze stavebního rumu pod podlahou

•

Stropy v nejvyšším podlaží ohnivzdorné a dimenzované tak, aby unesly spadený krov a nadstřešní zdivo

•

Sklepy musely být zastropeny klenbou

•

Stropní konstrukce nad vchodem a vjezdem měly tvořit klenby, ostatní stropy dle účelu místnosti

•

Podlahy bytů v přízemí min. 450 mm nad terénem

•

Schodiště a chodby z ohnivzdorných materiálů, min. šířky 1,3 m

•

Balkóny a otevřené galerie neměly vystupovat více než 1,3 m

•

Veškeré dřevěné konstrukce měly být od líce komínového zdiva vzdáleny 150 mm, přičemž mezeru bylo možné zmenšit pobitím dřevěného prvku plechem

•

Krovy měly být odděleny od konstrukce stropu posledního podlaží a krytina měla být ohnivzdorná

•

Pozednice min. 800 mm nad dlažbou půdy

•

Hlavní střešní římsa musela být ohnivzdorná

•

Obvodová zeď v posledním patře min. 450 mm a směrem dolů přes dvě patra vždy zesílená o 150 mm (viz. Obr. č. 4.1)

-82 (207)


Obr.4.1: Schéma konstrukce nosných zdí užitkové budovy dle řádu z r. 1886 •

Základové zdivo o 150 mm širší než zdivo nad ním

•

Střední nosná zeď má být při dvoupatrové budově 450 mm, u třípatrové 600 mm u čtyřpatrové v přízemí 750 mm a v ostatních patrech 600 mm

•

Schodišťové zdivo 450 mm, u podest 300 mm

•

Příčky mezi místnostmi min. 150 mm, mezi byty 300 mm

•

Štítová zeď ukončena min. 150 mm nad krytinou, oboustranně omítnutá

•

Požární zeď v půdním prostoru nad 30 m délky min. 150 mm tlustá, oboustranně omítnutá, zesílená pilířky, musí vystupovat 150 mm nad krytinu, nesmí mít otvory, konstrukce krovu nesmí jí procházet

Moravský stavební řád z r. 1894 měl některé odlišnosti •

Ve městech se mohly stavět domy do 4 pater, na venkově do 3 pater

•

Obvodové zdivo u jednopodlažních 450 mm, u dalších dvou 600 mm, u dalšího 750 mm, suterén 900 mm (viz. Obr.č.4.2)

•

Střední nosní zdi u prvních čtyř podlaží 600 mm, u dalšího 750 mm

•

Komínové zdivo přes půdu 450 mm

Obr.4.2: Schéma konstrukce nosných zdí užitkové budovy podle moravského stavebního řádu z r. 1894

Úlevy dle zákona z roku 1919 •

Stropnice nad posledním patrem bylo možné používat jako vazný trám krovu

•

Mohly se zřizovat podkrovní byty, ale musely mít ohnivzdornou úpravu

•

Cihelné klenby do rozpětí 1,2 m mohly být prováděny v tl. ¼ cihly (65 mm)

•

Min. výška místností 2,6 m

- 83 (207) -


•

Lehčí konstrukce stropů, menší tloušťky nosných zdí a příček

Vývoj činžovních bytových domů Sídelní útvary vznikaly za účelem obrany ale i dělby práce. Hlavní tvorba měst a získávání městských práv u nás nastala ve 12. století. V době feudalismu je to rozvoj řemesel, s nástupem kapitalismu je to rozvoj průmyslu. Důležitou roli sehrálo zrušení nevolnictví císařem Josefem II. v roce 1781. Zánikem feudalismu a nástupem průmyslu vzniká velký rozvoj měst. V letech 1880 – 1890 vzrostl počet bytů ve městech o dvojnásobek. Vznikaly především 1 – 2 pokojové byty pro nižší společenské vrstvy, měšťanstvo si buduje velké byty se snahou napodobit šlechtu. Začátkem 19. století průměrný byt se skládá: •

Základním typem pavlačového domu je půdorys ve tvaru „L“ nebo „U“

•

Ze dvou pokojů, kuchyně, spíže, komory a sklepa

•

Vchod do bytu je z pavlače a prochází se jednotlivými místnostmi (dvoutraktové domy)

•

Pro vodu se chodí na dvůr nebo na ulici ke studni s pumpou, nebo hydrantu veřejného vodovodu

•

WC jsou suché (ručně se zalévají), společné, umístěné na konci pavlače

•

V domácnostech i veřejných prostorách domu se svítí petrolejem nebo svíčkami

•

Vytápění je lokální

Ve 2. polovině 19. století se byty lépe vybavují: •

Začíná se zavádět plynové osvětlení

•

Voda se zavádí na pavlače nebo na podesty schodišť

•

Záchody jsou splachovací, ale stále zůstávají společné na konci pavlače

Ke konci 19. století se zlepšuje i dispozice bytu: •

Do bytů se vchází z chodby

•

Voda se zavádí do každého bytu k jednomu umyvadlu

•

WC jsou přístupná z chodby a každý byt má své samostatné WC

•

V bytě majitele je WC již součástí bytu

•

Začíná se zavádět elektřina

-84 (207)


Po roku 1900 dosahují standarty bytů dnešních parametrů: •

Domy se staví třítraktové a příslušenství se seskupuje kolem světlíků

•

Do bytů se vstupuje z podest schodiště, začínají se zřizovat výtahy

•

Byty mají předsíně, které v některých případech přechází v haly (secese)

•

Zavádí se ústřední vytápění

•

Byty mají koupelny s teplou i studenou vodou

•

Zvětšují se okna na 3 – 6ti křídlá

•

Na fasádách se vysazují arkýře, které esteticky dotváří interiér i exteriér domu

•

V konstrukcích se začíná používat beton a železobeton.

•

Veřejné prostory (chodby, podesty) bávají výtvarně pojednány s důrazem na reprezentaci

4.6

Kontrolní otázky

1. Jak rozdělujeme z hlediska historického vývoje dobu kamennou, jak se jednotlivá stádia projevovala ve stavebním vývoji? 2.

Co označujeme pojmem megalitické stavby?

3.

Kdy byla postavena Cheopsova pyramida ?

4.

Kdy byla postavena nejstarší pyramida a jak ji nazýváme?

5.

Vyjmenujte sedm divů světa.

6. Vyjmenujte stavební slohy na našem území od zániku Velkomoravské říše. 7.

Kdy byl vydán první stavební řád v Českém království?

8.

Kdy byl vydán první stavební řád na Moravě?

9.

Jaký byl vývoj činžovních domů u nás?

4.7 4.7.1

Závěr k historickému vývoji staveb Shrnutí

Vývoj staveb byl, je a bude vždy velmi složitý. V závislosti na vývoji stavebních materiálů narůstá i počet individuálních – originálních stavebních souborů a kompozic. Mnohdy jsou však již existující stavební díla pro nás inspirací a rádi se k nim vracíme za účelem poznání naší historie. - 85 (207) -


5

Úvod k trhlinám ve stavebních konstrukcích

5.1

Cíle Trhliny vznikají ve starých i nových stavbách a nejčastěji v různých dostavbách. Nebývají vždy vážným nebezpečím ačkoli na druhé straně na jisté nebezpečí upozorňují. Je třeba znát jejich příčinu i možné důsledky. Posouzení trhlin bývá velmi obtížné, protože se zpravidla slučuje několik příčin dohromady. Proto je nutno trhliny pozorovat a měřit delší čas. Nejvíce stavby ohrožují trhliny na vnějších zdech. Tyto mohou být způsobeny sedáním základu, výkyvy teplot, dotvarováním materiálu, schnutím, korozí výztuže železobetonových konstrukcí. Trhliny jsou viditelný následek napětí, které překročilo mez pevnosti dotyčného materiálu v některé fázi jeho výroby, nebo již po dokončení zrání, tvrdnutí či tuhnutí. Každá trhlina svědčí o pohybech jednotlivých části stavby. Podle toho, jaká jsou množství trhlin a ve kterých částech se trhliny projeví, posuzujeme jejich závažnost. Cílem je tedy seznámit studenty se základními znalostmi o vzniku a příčinách trhlin.

5.2

Požadované znalosti Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na poruchy a případné sanace.

5.3

Doba potřebná ke studiu 3 hodiny

5.4

Klíčová slova závažnost trhlin, smršťování materiálu, dilatační spáry, stehování, deformace teplotními účinky

- 87 (207) -


5.5

Trhliny ve stavebních konstrukcích

Kvalita staveb je staveb je závislá na mnoha okolnostech, tj. na přípravě stavby, realizaci a užívání stavby. Tyto jsou při neodborném a nehospodárném provedení příčinou škod na stavbách.

5.5.1

Rozdělení trhlin

Trhliny mohou být: • neškodné, které kazí jen vzhled stavby, vznikají např. schnutím omítek, tvrdnutím malty, smršťováním betonu, rychlým odpařením pojidla v nátěrech a malbách apod. • v pohybu, upozorňují na vážnější stavební poruchu staticky závažnou • způsobeny poruchou, která má za následek zříceni konstrukce Podle směru vnitřního napětí v materiálu konstrukce mohou v zásadě vzniknout tri druhy trhlin, typických již podle vzhledu jejich okrajů. •

trhlina, která má ostře ohraničené hladké okraje, rozevírá se nejvíce uprostřed své délky a při poklepu okolí vydává zvuk, byla způsobena překročením pevnosti v tahu (ve směru trajektorií tlakových)

•

trhlina,která má okraje rozdrcené a také vlastní materiál v jeho okolí je zvrásněný, vyboulený a při poklepu vydává dutý zvuk, je způsobena překročením pevnosti v tlaku ,tedy silami směřující kolmo k ní (ve směru trajektorií tlakových), probíhá zákonitě ve směru trajektorií tahových

•

trhlina, která má okraje rozdrcené, její průběh je skoro přímkový, při poklepu neduní, byla způsobena vzájemným posunutím materiálu po sobě následkem překročení pevnosti ve smyku dvojicí sil protichůdného směru.

-88 (207)


Trhlina vzniká v období, kdy napětí vyvolané nejrůznějšími příčinami překročí mez únosnosti daného materiálu, prvku nebo spoje.

5.5.2

Neškodné trhliny

Trhliny ze smršťování nejsou obyčejně nebezpečné. V omítkách a potěrech jsou zaviněny maltou s příliš jemnými součástkami, velkým množstvím vody, hlinitým pískem, špatným poměrem pojiva, jako např. příliš mastnou maltou, průvanem, sluncem nebo příliš rychlým vysoušením. Nemají tedy nic společného např. se sedáním základu. Neškodné trhliny mohou vzniknout také namočením podkladu před omítáním, který tím, že přijme vodu, zvětší objem a při vysychání se smršťuje. Omítne-li se podhled prefabrikovaných, železobetonových nosníků, desek nebo panelu, které jsou nevyschlé, nebo má-li k nim přístup vlhko z ovzduší, má to za následek vytvoření trhlin na tomto podkladu, a to proto, že vlhké prefabrikáty pracují. Trhliny v omítce na podhledech prefabrikovaných prvků v místech spár zaviňuje špatné osazení prefabrikátu. U skeletových staveb se tvoří často trhliny na vnějších omítkách mezi plochou výplňového zdiva a železobetonovou konstrukcí. Protože spojení dvou nestejnorodých materiálů prakticky umožňuje vznik trhlin, je třeba styk konstrukčně vyřešit, přinejmenším bandážováním spár. Některé trhliny se po opravě znovu neobjeví, jiné zůstanou, popř. se rozšiřují. Podle druhu místa a okolností, za jakých vznikly, je možné určit jejich příčinu. Důležité je určit jejich stáří. Typické pro staré trhliny je, že jsou zaneseny prachem, zatímco nové mají čerstvý lom. Trhliny u zdí a stropů jsou převážně zaviňovány smykovým napětím. U zdiva se menší pohyb vyrovná ve spárách, nepoužije-li se tvrdé a neelastické cementové malty. Sednutí zdiva ve spárách může být příčinou trhlin, které jsou tím větší, čím jsou spáry širší, popř. méně elastické. Aby se zabránilo vzniku trhlin z nestejnoměrného sedání, má se při vyzdívání dbát, aby výšky zdí nebyly příliš rozdílné. Nezvětšují – li se trhliny, nejsou vážné. Mezi neškodné trhliny patří samozřejmě i řada jiných. Tak např. u dveřních zárubní vznikají trhliny způsobené jejich slabým utěsněním, v tenkých sádrokartonových příčkách údery dveřních křídel. Trhliny také vzniknou po zatření instalačního potrubí čistou sádrou, nepřidá-li se k ní písek. Na stropních omítkách u stropu s dřevěnými stropnicemi jsou zaviněny jejich nedostatečným dimenzováním. Při nedostatečném uložení stropnice vznikají v části stropu u stěny. Na potěrech, je-li jinak provedení správné, mohou vzniknout nedostatečně tuhým podkladem atd.

- 89 (207) -


5.5.3

Nebezpečné trhliny

Omítka se může porušit dodatečně v důsledku deformace podkladu. Takovéto změny mohou nastat např. sednutím konstrukce nebo změnami, které vznikají vlivem teploty nebo vlhkosti. V tomto případě je každé úsilí o zachování neporušenosti povrchu zbytečné, protože žádná anorganická malta nesnese tak velké deformace podkladu bez porušení. Proto je lépe vytvářet umělé přerušení povrchových úprav v těch místech, kde nastane pohyb konstrukce. Čím je podklad zhotovený z větších prvků a čím je pórovitější, tím větší budou objemové změny, a tím spíše se s touto okolností musí při provádění omítky počítat. Příčinu vzniku nebezpečných trhlin je tedy mnoho: •

Trhliny ze sesuvu vznikají obyčejně tam, kdy chyběl pečlivý průzkum.

•

K varovným trhlinám obyčejně dojde po dlouhotrvajících deštích, kdy voda, která prosákne zeminou, zmenší úhel tření, čímž se poruší soudržnost zeminy a svah přestává být v rovnováze.

Ukázka trhlin zaviněných sesouváním půdy.

•

Trhliny z podmáčení základu vodou jsou někdy zaviněny špatně odvedenou povrchovou vodou, která k nim proniká, popř. prasklým kanalizačním nebo vodovodním potrubím.

•

Dále vznikají při nerespektování nestejné únosnosti zemin v podzákladí, kdy je část stavby založena na nosné zemině a část na násypu. Vyloučíme-li atmosférické vlivy, pak nejčastějšími příčinami vzniku trhlin je podzákladí. Ačkoliv je objekt starý a zřejmě již třeba sedlý, velmi záleží na druhu zeminy v podzákladí. Nejobávanějším typem podzákladí jsou jíly, které u mnoha starších staveb způsobily trhliny v důsledku smršťování jemnozrnných zemin, kam jíly patří. Smršťování jílů se také může projevit vlivem odsávání vlhkosti dřevinami, které se vyskytují v blízkosti obvodových stěn a potřebují tuto vlhkost pro svůj růst (transpirace a evaporace). Smršťování zemin se velmi nepříznivě projevuje na stavbách, které jsou mělce založeny.

-90 (207)


•

Voda může být ze základového podloží odebírána kořenovým systémem dřevin, který zasahuje pod základy staveb. Navíc, zvláště v dlouhotrvajícím teplém období, voda ze spodních vrstev se dostává v závislosti na jejich propustnosti k povrchu terénu, kde může dojít k jejímu odpařování. Při tomto procesu se zemina smršťuje, a zasahují-li tyto objemové změny pod základ staveb, objekty sedají a podle tuhosti jejich nosných konstrukcí i trhají.

•

Právě v období dlouhotrvajícího sucha bývají někdy poruchy na stavbách mylně přičítány sesouváním svahů. Poruchy vlivem smršťování lze snadno identifikovat např. podle odtržených rohů staveb, které jsou orientovány k jihu. Slunce nejvíce ozařuje terén se zeminou, nacházející se pod rohy vnějších stěn, které jsou situovány zejména od východu k jihu a od jihu k západu. V důsledku tohoto vysušování zemin se rohy obvodových stěn mohou utrhnout. U starších objektů se těmto poruchám bránilo zesílením rohů mohutnými pilíři. Naopak nejméně je půda vysušována u vnějších rohů umístěných v pásmu od východu k severu a od severu k západu, kde je pravděpodobnost trhlin menší.

•

Vodorovné trhliny na vnějších stěnách ve stropní rovině bývají zapříčiněny šikmým tlakem prohnutých dřevěných stropnic nebo stropnic s uhnilým zhlavím, popř.roztahováním monolitického stropu pevně spojeného s věncem, který lícuje s vnějším povrchem zdiva. V cihelném zdivu pod velmi zatíženými meziokenními pilíři vznikají trhliny přetížením, pokud nebyla zvětšena roznášecí plocha (např. plochou deskou). Trhliny v klenbách mohou být vyvolány sedáním základů nebo šikmými, popř. vodorovnými tlaky. Často trhliny vznikají na nestejnorodých podkladech, jestliže se před omítáním nepřetáhly pletivem, zejména na jejich vzájemných stycích. V neposlední řadě trhliny mohou být důsledkem nesprávné malty, nedostatečné ochrany čerstvých omítek před sluncem, neodborným prováděním atd.

•

Smršťování jemnozrnných půd, které mohou být reprezentované jíly se v našich poměrech projevuje až do hloubky 1,3 až 1,5 m (výjimečně až do hloubky 4 m v některých oblastech Severočeského kraje - např. Ústí nad Labem). Z tohoto důvodu je třeba zakládat stavby až do těchto hloubek nebo v kritickém období zajistit vlhkost v jílových vrstvách v podzákladí. Z dřevin nejvíce odsávají spodní vlhkost topol, olše, jasan, klen nebo jilm, které jsou v blízkosti objektů. Z tohoto důvodu významnou úlohu pro riziko vzniku trhlin na fasádách hraje vzdálenost dřevin od líce staveb.

•

Charakteristické útvary trhlin ukazují na různé pohyby základů. Např. končí-li svislé trhliny nahoře špičkou a jsou-li dole širší, pak to znamená, že klesla stěna nebo základ pod ní. Jestliže jsou svislé trhliny dole rozestouplé, klesly základy po stranách trhliny. Je-li únosnost zeminy v základové spáře překročena zvětšením zatížení, stlačuje se zemina v podloží základů a nastává pokles konstrukce nad ní.

•

Jiným důvodem pro vznik trhlin jsou objemové tepelné změny staviv.

- 91 (207) -


Obr. 5.1: Příčiny vzniku trhlin •

K poruchám a trhlinám, jejichž příčinou jsou materiály s různou roztaživostí anebo se značně rozdílnými teplotami, jak tomu bývá v průmyslu, dochází, nejsou-li odděleny dilatačními spárami.

K zabránění trhlin omítek je třeba, aby dilatační spáry procházely všemi konstrukcemi včetně omítek. Omítka nikdy nemá takovou pružnost, aby se neporušila při trvalém opakovaném pohybu ve spáře, a proto se doporučuje překrytí spar pohyblivou lištou, popř. dešťovým svodem.

5.5.4

Zajištění stavby porušené trlinami

Zjistí-li se na objektu trhliny, hlavně v nosných konstrukcích budov, je postup zajišťování stavby proti zřícení následující: a) Stavba se okamžitě uvnitř podepře a zvenku zajistí opěrami. Systém, směr, množství a dimenze podpor se určí staticky. Podpory se umístí vždy tak, aby nevyvozovaly další škodlivá napětí, jež by mohla být příčinou trhlin kolmých ke směru prvních trhlin. b) Zdivo stavby se náležitě stáhne táhly provedenými z plochých ocelí, nebo výztuže pro předpjatý beton. Táhla umístíme pokud možno do jádra průřezu zdí. Není-li toto zajištění možné, dáme táhla aspoň do líce zdiva. U stavby vyztužované kleštinami, sponami, táhly, příložkami apod. musíme náležitě uvážit situování, rozměry, napínací síly těchto pomocných konstrukcí, zachycujících obvykle tah. Při dimenzování táhla se můžeme řídit úvahou, že stahovanou stěnu považujeme za nosník o výšce rovné výšce příslušné stěny. Nosník je zatížený jednak vlastní hmotou a dále konstrukcemi, které na ní leží, jakož i příslušnými složkami vodorovného zatížení od větru (tlak, podtlak, sá-

-92 (207)


ní). Profily táhel budou k neutrální ose tohoto nosníku různé. Největší profil bude mít táhlo, které leží v tažné části průřezu nejdále od neutrální osy. Při tomto zajišťování musíme vzít v úvahu, že nosník je porušen trhlinami. Jestliže to jsou trhliny, které se již nezvětšují, je destrukce již ustálená. Stažení takovéto stěny táhly tvoří již jen zajištění proti případnému dalšímu zvětšení trhlin nebo zábranu proti zřícení stěny. Napínáním táhel se nebudeme snažit uzavřít trhliny a vrátit stěnový nosník do původní polohy. Síly k tomu potřebné a rozměry kleštin by byly obrovské a dalším posunem zpět by mohly nastat nové destrukce. Proto kleštiny pouze napneme, aby měly vnitřní předpjetí a trhliny po stažení stavby vyklínujeme úlomky cihel nebo kamene a vyplníme maltou nebo betonem. Větší trhliny se vyškrábou, vyčistí od staré malty, vystříkají vodou. Spáry se nejlépe vyplní torkretováním nebo injektováním. Zdivo, které je zcela rozrušené, je nejlépe postupně úplně vyměnit a zavázat do starého zdiva. Zdí se na cementovou maltu z cementu rychle tuhnoucích. Jestliže je omítka i odchlíplá, je nejlépe ji úplně otlouci a znovu nahodit. Odpuklé omítky se nejlépe zjistí poklepem.

5.5.5

Sledování a opravy trhlin v cihelném zdivu

Při posuzování trhlin musíme zjistit, zda se trhlina zvětšuje do šířky a délky (zdivo je v pohybu), zda se periodicky nezužuje a nerozšiřuje (teplotní dilatační trhlina), nebo zda je trhlina již v klidu (destrukce zdiva, konstrukce již ustálená). Starou trhlinu ve zdivu poznáme podle toho, že je zaprášená. Nová má naopak čistý lom. Zda je trhlina v klidu nebo v pohybu, můžeme jednoduše zjistit tím, že v místě trhliny umístíme sádrovou destičku rozměru 100 x 150 mm, tlustou max. 10 mm. Ta je tedy nejjednodušším ukazatelem pohybu trhlin. Ta se přímo osadí na konstrukci, kde musí být v místě trhliny odstraněna omítka, zdivo musí být řádně navlhčeno, aby sádra přilnula a jsou prohloubeny styčné a ložné spáry min. na hloubku 5 mm. Horní povrch sádrové destičky musí být vyhlazen ocelovým hladítkem a do nároží se napíše datum provedení destičky. Jestliže je konstrukce v pohybu a trhlina se zvětšuje, objeví se na sádrové destičce prasklina a konec trhliny se prodlouží za dřívější značky. Šířku trhliny snadno změříme na destičce. Je-li destička porušena značnou měrou, a zejména oddělí-li se na jedné straně, ponecháme ji a vedle ní osadíme další destičku s novým označením. Šířku trhliny můžeme také sledovat vhodným umístěním proužku skla tloušťky 1 až 2 mm, šířky asi 20 mm, jehož rozšířené konce jsou přisádrovány na obou stranách trhliny. Tento způsob pouze indikuje určitý pohyb trhliny s blíže neurčitelnou změněnou šířkou. Jsou - li očekávané pohyby konstrukce větší, pak je možno po obou stranách trhliny připevnit ocelové trny a měřit vzdálenosti mezi koncovými zabroušenými hroty např. posuvným měřítkem. Údaje samozřejmě zaznamenáváme.

- 93 (207) -


Rovněž se doporučuje měřit vzdálenosti pevných bodů (šířku trhliny) trvale osazenými nebo přikládanými číslicovými úchylkoměry. Jednotlivé širší aktivní trhliny se zajišťují tzv. stehováním. Při stehování se přes trhlinu buď jednostranně nebo oboustranně osadí skoby z vysokohodnotné oceli o průměru 14 až 25 mm, zapuštěné do předvrtaných otvorů, sahajících do poloviny až 4/5 tloušťky zdi (min. 250 mm) a zalitých cementovou maltou. Spony musí být umístěny kolmo na trhlinu a musí mít různou délku. Vzhledem ke značným délkám nemohou přenášet tlaková napětí. U konce trhliny, kde se koncentruje napětí, by měly být spony uloženy hustěji, trhlina se vyplní maltou, případně zainjektuje. Spony se natřou a zakryjí omítkou.

Místo skob je možno použít speciálních výztuží ve formě šroubovice, která se vkládá do předvrtaných otvorů či drážek. Fixace se pak provádí cementopolymerní hmotou. Uvedená speciální výztuž se kromě cihelného zdiva používá pro kamenné i betonové zdivo a jako fixace dřevěných konstrukcí. Prochází-li trhlina blízko rohu objektu, můžeme místo spon použít trnu uložených v předvrtaném otvoru do cementové malty. Otvory musí mít průměr min. o 20 mm větší, než je profil trnu, a musí pokračovat za trhlinu nejméně o jednu kotevní délku. Otvory se vrtají v mírném sklonu (asi 15°). Chybějící kotevní délka na straně u rohu může být nahrazena pravoúhlým hákem trnu. Trhlina se vyplní cementovou maltou.

-94 (207)


Stabilizaci jednotlivých širších aktivních trhlin lze provést dodatečným spínáním zdiva a zainjektováním trhlin. Používají se předpínací dráty (kabely) z vysokopevnostní patentované oceli. Rozkládají se po výšce spínaného zdiva v různých úrovních tak, aby se zachytily horizontální účinky tahu v podélném směru zdi, kterými vznikají ve zdivu trhliny vertikálního nebo smykového charakteru. Počet kabelů s příslušným počtem drátů se stanoví výpočtem předpokládaného účinku vodorovných tahu ve zdivu. Kabely na venkovní straně zdiva se ukládají do vysekaných drážek, které se vyplní buď vodotěsnou cementovou maltou, nebo se zainjektují. Kotvení kabelu ve zdivu může být provedeno ocelovou kotevní deskou, válcovanými profily a speciálně upravenými nárožními kotvami sestavenými z úhelníků. Po stažení zdiva předpínací technikou se do trhlin ve zdivu osadí injekční trubky a trhliny se zainjektují cementovým mlékem nebo maltou. Přesnějším ukazatelem pohybu trhlin ve zdivu jsou přístroje, které se nazývají číselníkové úchylkoměry.

5.5.6

Sanace poškozených vnějších omítek

Trhliny lze opravovat až po zjištění, že konstrukce je v klidu. Jestli pohyb konstrukce je ukončen nebo ještě pokračuje se zjistí obvykle pomocí sádrových pásků (s poznamenáním jejich dat) =destiček již dříve zmiňovaných v této kapitole!!!! Nejdříve se na celé ploše fasády otlučou vadné části omítky až na zdivo. Celou fasádu je nutno proklepat kladívkem, neboť zdánlivě dobrá a zdravá místa omítky při poklepu zní dutě, což znamená, že mezi zdivem a omítkou není dobré spojení a že omítka na zdivu nedrží (taková místa se musí otlouci). Na domech, kde bývá kamenné zdivo např. ze zvětrávající opuky, se může vytvořit prachová vrstva, která přeruší spojení malty s podkladem a omítka opadává. Po otlučení omítky se musí zvětralé části kamene odsekat a vyspravit jako porušené zdivo. Protože nová omítka na kamenném zdivu nedrží jako na cihelném, musí se potáhnout drátěným pletivem přichyceným skobami ve vzdálenosti 500 - 700 mm. Mimo to se musí pletivem potáhnout všechna místa, v nichž se stýkají stavební materiály různého druhu, aby nevznikaly trhliny. Použitím malty s přísadou plastických hmot na opravy poškozených omítek se dosáhne větší odolnosti proti nepříznivým atmosférickým vlivům, dokonalé přilnavosti omítky k podkladu (dokonce na hutném a znečištěném betonu), lepší pružnosti i její dostatečné pevnosti. Omítka s vloženou síťovinou v každém případě lépe odolává objemovým změnám (smršťování v důsledku teplotních změn, rozdílná tepelná roztažnost pod-

- 95 (207) -


kladových materiálů), umožní překlenout malé pohyby podkladu ať již vlivem nepatrného sedání podzákladí nebo malé deformace v důsledku horizontálních sil. Případné zatmelení spár je vhodné až po ověření, že trhliny jsou stabilní (bez dalšího zvětšování). Volba tmelu závisí na šířce trhlin, ale platí zásada, že čím tmel je pružnější, tím je lepší. Z tohoto důvodu je nutno použít tmely pružné, avšak jejich volba může být upřesněna až po specifikaci trhlin (pro jemné trhliny se často používají tmely akrylátové). U velkých trhlin je vhodné nejdříve trhlinu vyplnit měkkým materiálem a teprve na povrchu provést její zatmelení.

5.6

Kontrolní otázky

1.

Co je to trhlina?

2.

Vyjmenujte druhy trhlin a jejich nejčastější výskyt?

3. Máme tři druhy trhlin rozčleněné podle tvaru a vzhledu jejich okrajů. Jaké to jsou? 4. Nakreslete schéma uspořádání skob při stehování trhliny, včetně popisu v pohledu a řezu.

5.7

Závěr k trhlinám ve stavebních konstrukcích

5.7.1

Shrnutí

Pro udržení kvality stavby musíme věnovat velkou pozornost konstrukcím, které mají vliv na stabilitu budovy. Objevené trhliny znamenají problém, ať už jakéhokoliv charakteru-je dobré jej vyřešit a to co nejdříve s maximální pečlivostí.

-96 (207)


6

Úvod k poruchám základových konstrukcí

6.1

Cíle

Rekonstrukce základů se většinou provádí tehdy, pokud se na konstrukci ( zdivu) vyskytnou trhlinky, při sondách se zjistí nedostatečná hloubka založení a nebo plánujeme zvýšení zatížení celé stavby případnou nádstavbou, rekonstrukcí, rozšíření půdorysných či celkových objemů stavby. Asi 90% poruch na konstrukcích je způsobeno nerovnoměrným nebo nadměrným sedáním stavby, 5% únosností konstrukce a jen 5% zbývá na ostatní poruchy, jako jsou např. otřesy, vodorovné tlaky kleneb, statické přitížení, atd.

6.2


Hluboká znalost pozemního stavitelství, menší podvědomí o geologii, geotechnice, o statice a zatěžovacích procesech.

6.3


4 hodiny

6.4

Klíčová slova

základy, únosnost základové půdy, sedání, základová spára, základové desky, pásy, rošty, hlubinné zakládání, mikropiloty

- 97 (207) -


6.5

Poruchy základových konstrukcí

Nejčastější příčiny vadných základů jsou zpravidla tyto: a)

únosnost základové půdy je překročena, stavba nerovnoměrně sedá

b)

základy nejsou dostatečně hluboké a chráněny proti mrazu

c)

nastal posun nebo pokles vrstev, na nichž stavba stojí,

d)

základy jsou z nevhodného nebo vadného stavebního materiálu

ad a) Pokud je základová půda přetížena je nutno rozšířit plochu základu se zřetelem na únosnost zeminy. Musíme si být však vědomi, že podloží pod stávajícím základem je v průběhu let již zkonsolidováno, zatímco pod jeho rozšířenou částí tomu tak není. Naopak pod rozšířením bude probíhat konsolidace, tj. často dlouhodobé sedání ( deformace ) základové půdy, obzvláště jde-li o jílovité sedimenty. Změnou plochy základů a jejich vzájemná vzdálenost i s interferencí napětí tj. spolupůsobením dojde k vyvolání rozdílů v sedání. Proto je třeba vždy provádět pečlivý průzkum podloží, zjištění hloubky mocnosti a vlastností jednotlivých vrstev základové půdy. Poklesy základové půdy může způsobit také špatné odvodnění se střechy a okolí budov, ale také úroveň podzemní vody, její složení, případně proudění vody pod základy. Opatření proti dalšímu sedání nejsou tak nákladná jako při rozšiřování základů. Je nutné zajistit nejdříve opravy žlabů a odpadních potrubí, popřípadě provést nové zpevněné okapové chodníky a vodu odvést co nejdále od budovy. Pokud je třeba zvýšit pevnost základové půdy, aby se snížila její deformace, můžeme použít např. termické zpevňování, případně injektování použitím jílovitých nebo cementových suspenzí, chemickými roztoky nebo i pomocí elektrického proudu. Někdy se může použít i vypalování. K tomu si musíme být vědomi toho, že tyto způsoby mění objemové vlastnosti podloží a to se může nepříznivě projevit do svého okolí u sousedních staveb.

ad b) Jsou-li základy málo hluboké, podezdí se, podbetonují se nebo se zvýší okolní terén tak, aby pata základů zůstala trvale alespoň 0.8-1.2 m pod úrovní terénu.

-98 (207)


ad c) Nastal-li pokles základové půdy vlivem poddolování a stavba nebyla založena a provedena se zřetelem na tuto okolnost, vzniknou na budově trhliny, jejichž velikost a množství se řídí velikostí poklesu půdy. Méně poškozené stavby je možno zabezpečit pro další používání tím, že se stáhnou železnými kleštinami a opasky. Více poškozené budovy je nutno většinou zbourat. ad d) Pokud jsou základy ze špatného materiálu nebo byl materiál základu narušen agresivní spodní vodou, je třeba provádět výměnu základů, prohloubení nebo ochrany proti škodlivým vlivům např. obložením, nátěrem atd.

6.5.1

Zesilování a rozšiřování základových pasů

Při zesílení nebo rozšíření základových pasů se obvykle zvětšuje zatížení na základovou půdu. Zachovává se úroveň základové spáry nebo se základová spára sníží. Rozšíření základu bez podstatného snížení základové spáry se provádí vybetonováním monolitické základové desky nebo podsunutím železobetonové prefabrikované desky pod spodní plochu starého základu. K předepnutí je nutno použít hydraulických lisů, které se odstraní po dobetonování a zatuhnutí betonu. Zesílení pasu se provádí po celé délce základu nebo jen ve staticky zdůvodněných částech. V některých případech se dělá zesílení základového pasu pomocí pilířů a to v ose základu nebo v šachovnicovém uspořádání.Pilířů lze použít jen v případech, že pas je schopen alespoň částečně přenášet mezi pilíři ohybová napětí a zemina pod základovou spárou je dostatečně únosná. Nachází-li se únosná základová půda ve větší hloubce, nestačí často při zvětšeném zatížení pouhé rozšíření kontaktní plochy. Sedání se se zvětšující šířkou základu pak téměř nemění, proto je vhodnější použít kombinace s prvky hlubinného zakládání.

- 99 (207) -


Obr.6.1:Rozšíření základového pasu (a) železobetonová deska (b) souvislá stěna s pilíři,(c) jednotlivé pilíře (d) pilíře šachovnicově uspořádané

Zesílení základových pasů je možno provádět také pomocí ocelových průvlaků a pilot. Průvlaky přenášejí ohyb i smyk a piloty zajišťují dosažitelnou hloubku únosné základové půdy. Plocha základu může zůstat stejná a nebo se může zvětšit. Plocha základového pasu zůstává stejná. Je použito ztužujícího rámu, vybetonovaném na stávajícím základě a na podélném ztužujícím nosníku v horní části stupňovitého základu. V druhém případě zesílením základového pásu se rozšiřuje plocha základu a rozšíření je provedeno pomocí příčných roznášecích nosníků, prefabrikovaných ztužujících pilířů a roznášecí prefabrikované desky. Všechny prefabrikované díly jsou zmonolitněny v jeden celek.

Obr.6.2:(a) zesílení základového pasu bez rozšíření plochy základu (b) zesílení základového pasu s rozšířením plochy základu (c) zesílení základového pasu ocelovým nosníkem a pilotami

Zesilování základových pasů závisí na mnoha okolnostech. Nejsou-li vzdálenosti mezi základy příliš velké a je-li mezi nimi volný prostor, pak lze navrhnout zesílení konstrukce ve tvaru souvislé desky nebo příčných pasů. Obojí využívají zvýšené únosnosti a spolupůsobení navržené konstrukce se zeminou. Konstrukce železobetonových ztužujících desek jsou tvořeny jako železobetonová deska ve tvaru obrácené skořepiny, u níž je možno pomocí kotevních táhel a rektifikačních šroubů provést předepnutí. Druhým příkladem je řešení protiklenbou z prostého betonu. Výhodou obou řešení je možnost umístění

-100 (207)


rozvodů kanalizace, vody atd. do zvýšeného prostoru v násypu, ale nevýhodou je snížení výšky v suterénu. Další možné příklady zesílení základových pasů jsou pomocí desek rovných nebo lomených. Tyto jsou betonovány v úrovni základové spáry stávajících základů.

6.5.2

Rozšiřování základových patek

Příčiny rekonstrukce základových patek mohou být v přirozeném stárnutí betonu, popřípadě je konstrukce vystavena agresivnímu prostředí nebo se projevuje většinou nekvalitně provedená práce. Rekonstrukce se provádí bez rozšíření roznášecí plochy patky nebo s rozšířením plochy současného základu. V druhém případě je nutno posoudit deformace od dodatečného přitížení. Často při nekvalitně provedeném základu je nutno dodatečně vyztužit a zmonolitnit konstrukci základu. Základové patky lze také zpevnit pomocí dodatečně vybetonovaných ztužujících základových pásů.

Obr. 6.3: Zesilování starého základu přibetonováním železobetonových částí; spojení se starým základem je pomocí táhel a kotev.

- 101 (207) -


Obr.6.4: Zesílení základové patky (a) vyztužením a obetonováním (b) pomocí železobetonové objímky

6.5.3

Úpravy základových patek

Základové desky jsou navrhovány tak, aby měly dostatečnou tuhost a tím dobře přenášely veškerá zatížení od horní konstrukce, proto dobře přenášejí nerovnoměrná sedání. Poruchy nejčastěji spočívají ve špatné technologii provádění a v nedodržení technologických postupů. Příkladem je základová deska betonovaná v zimním období, kdy horní část desky byla mrazem narušena a proto bylo nutno provést zpevnění výztuží ze síťoviny, přivařené ke kotevním hákům a torkretovaným betonem v její horní části.

6.5.4

Prohlubování základů

Jsou-li základy ze špatného málo únosného materiálu, nebo byl-li materiál základu narušen vlivem agresivních spodních vod, nahrazuje se novým vhodným materiálem. Použije se nejlépe vodotěsný a dostatečně únosný beton. Může se však použít i podezdívání základů plnými cihlami. Při všech opravách se musí postupovat velmi opatrně po malých částech. Nejdříve je nutno budovu náležitě zabezpečit a základy odlehčit. Stropní konstrukce se musí podepřít a zdi se vzepřou šikmými vzpěrami, jejíž horní konce se zapustí do zdiva a dolní se uklínují proti dostatečně pevnému podkladu. Pokud by se předvídala možnost vyklonění základu a zdi, je lépe použít stažení protilehlých zdí táhlem. Teprve po tomto zabezpečení se může začít s podezdíváním základů. Základové zdi se podkopávají po částech asi 1m širokých. Začíná se vždy pod pilíři. Místa, kde se současně pracuje, mohou být maximálně 4m vzdálena.Podkopané části základu se podezdí nejprve pilířky o šířce asi 800mm. Poslední vrstva cihel se proti starému zdivu pořádně uklínuje. Postupovat s prací se může až po dokonalém zatvrdnutí malty. Tímto způsobem lze i rozšiřovat základy.

-102 (207)


Obr. 6.5: Prohlubování nebo rozšiřování základů : (a) podezděním v malé hloubce (b) podezděním ve velké hloubce (b1) vstupní šachta pro podezdívání (c) postup při podchycování základů

- 103 (207) -


6.5.5

Úpravy základů a zdí v prolukách

Při všech úpravách základů se musí postupovat velmi opatrně a po malých částech. Zdi je nutno nejprve řádně zajistit a základy odlehčit. Otvory, zejména klenuté, se vypaží, stropy podepřou šikmými vzpěrami, jejichž horní konce se zapustí do zdiva a dolní se uklínují proti dostatečně pevnému podkladu. Zakládá-li se řadová stavba hlouběji, než jsou založeny sousední budovy, je nutno podchytit základy sousedních zdí. Již s postupem bourání staré budovy se musí rozpírat obnažené stěny obou sousedních budov a po zbourání staré stavby až po sklepy, vzepřít sousední zdi šikmými vzpěrami.

Obr. 6.6: Zajištění sousedních budov pro zakládání novostavby.

-104 (207)


6.5.6 Podchycování základů a zdí pilotami a mikropilotami Mikropiloty ( kořenové piloty ) jsou vhodné pro rekonstrukce základů, podchycování zdí a zajištění stability výkopů a podzemních stěn. Výhodou je použití malého mobilního zařízení pro výrobu pilot a jejich jednoduché zhotovování. Používáme maloprůměrových vrtaček, takže se může vrtat i v těsné blízkosti zdí a sloupů a ve stísněných podmínkách nízkých suterénů. Únosnost mikropilot je třeba vždy ověřit zkouškami na tah nebo tlak. Další výhodou je možnost umisťování mikropilot i v šikmých směrech. Základní funkcí mikropiloty je přenášení zatížení z konstrukce do hlubších únosnějších vrstev zeminy. Ze statického hlediska přenášejí tlak ( 300 do 1000 kN ) nebo tah ( 250 do500 kN ). Mikropiloty jsou z ocelových trubek, perforovaných ( děrovaných ), při čemž otvory jsou kryty manžetami z plastu.

Obr. 6.7: Vzhled mikropiloty a injektáží kotvy.

Hlava mikropilot se upravuje: a) prostým zabetonováním trubky do podporovaného základu b) navařením smykové výztuže na trubku c) navařením roznášecí plotny na trubku d) vytvořením límce, který obepíná základ Technologický postup ve zpracování mikropilot: nejprve je nutno zhotovit vrt o malém průměru 80 až 250 mm. Vrtání se provádí s jílo-cementovým výplachem. Vrt se zaplní cementovou zálivkou, která je do vrtu plněna potrubím od dna a postupně se zařízení vytahuje. Do připraveného vrtu se spouští výztuž (

- 105 (207) -


ocelové pruty, válcované nosníky, armokoše, kolejnice nebo ocelová trubka pro injektáž ).

Obr.6.8: Různé tvary hlavic mikropilot a uspořádání mikropilot.

Obr. 6.9: Zhotovení mikropiloty podle prof. Verfla: (1) vrtání (2) zálivka (3) osazení výztuže (4) injektáž (5) napojení na konstrukci plochou ocelovou hlavou

-106 (207)


6.5.7

Podmínky kvality základové půdy

Požadavky, které klademe na základovou půdu, jsou: ♦ stabilita území ♦ dostatečná únosnost základové půdy ♦ sedání a konsolidace ♦ proudění vody pod základy, ochrana proti vodě ♦ promrzání základové půdy ♦ objemové změny základové půdy ♦ zlepšování základové půdy ♦ seizmické oblasti a poddolovaná území ♦ vliv podloží na tvorbu trhlinek na objektech

6.5.7.1.

Stabilita území

Staveniště je nutno prohlédnout z hlediska inženýrské geologie, geomorfologie a hydrogeologie. Pokud se naleznou nějaké nevhodné jevy, je nutno ihned upozornit investora. Pokud se na území staveniště vyskytne sesuv, je třeba specifikovat, zda jde o skutečný sesuv nebo zda je sesouvání vyvoláno nesprávným postupem snímání vrstev zeminy, špatným postupem při zatravňování atd. To bychom zjistili z hlediska regionální geologie. Sesuvná území můžeme rozdělit do tří skupin: 1. Sesuvným územím označujeme to, jež je v přirozeném stavu postiženo sesouváním. Toto území poznáme podle morfologických charakteristik, dále podle odlučné oblasti, případně podle naklonění stromu i stáří území. Je nutné dávat pozor na staré fosilní sesuvy; může nás zmást, že jsou nyní v klidu, později mohou "oživnout". Vždy je nutno postupovat opatrně, hlavně neodlehčovat paty svahů a nepřitěžovat svahy nahoře. Stavbu je nutno uspořádat jako tuhý celek a ani v průběhu stavby se nesmí pata svahu odlehčit, nýbrž jen přitěžovat. 2. Území náchylná k sesouvání Můžeme sem zařadit staré uklidněné sesuvy, které se však mohou stát živými při nesprávném stavebním postupu. Příkladem jsou i rýhy pro kanalizaci. Dlouhé objekty v těchto případech zakládáme po částech s dilatacemi i v základech. Zdi provádíme v rýhách velmi opatrně. 3. Území průměrně stabilní Je zde třeba opatrnosti při navrhování a provádění. Je možné provádět obvyklé sklony svahů, vykopávky můžeme provádět najednou, ale plynule. Není vhodné dělat vykopávky s příliš vysokými stěnami. Není také vhodné povrchovou vodu pouštět přímo ze svahu, nesmíme

- 107 (207) -


dovolit, aby svahy s výrony vody promrzaly, zvlášť na svahových sutích. I sondy mohou způsobit vývěry vody. Je také nutné připomenout, že projektanti větších objektů nebo sídlišť si neuvědomují, že větší zásahy do tvaru území jsou doprovázeny změnou sil v zemních tělesech, které mohou mít nepříznivé důsledky, nejde-li o dostatečné pevné horniny. 4. Území stabilní jsou velmi odolná proti sesouvání a sesuvy při neopatrné práci mají spíše charakter zřícení než sesouvání.

6.5.7.2

Dostatečná únosnost základové půdy

Je nutné rozeznávat stav, při němž se únosnost zeminy překročí, zemina se vytlačuje do stran, stavba sedá, naklání se. Tento stav je vzácný, projevuje se asi jen ve 3%. Následky jsou však potom katastrofické, a proto neujdou pozornosti. A dále je to sedání, které je při určitém zatížení v neškodných mezích. Proměnlivé užitné zatížení u staveb na měkkých jílovitých zeminách je vetší než hmotnost konstrukce.U pozemních staveb činí vlastní hmotnost 75 - 80 % celkového zatížení, u průmyslových staveb (podle účelu) - uhelné zásobníky asi 30 %, obilní sila 65 %, nádrže kapalin 25 - 30 %, plynojemy (mokré) 1 : 15 (vlastní tíha ku tíze vody). Porušení může nastat i v podobném případě - když náhle odebereme velký objem zeminy (např. odkopání zeminy pro vytvoření sklepa). Ztráta únosnosti na spraších, siltech, tzv. vrozený kolaps zeminy, může být také způsobena náhlou průtrží mračen.

6.5.7.3

Sedání a konsolidace

Sedání by mělo probíhat v přípustných mezích (viz tabulka v ČSN 73 10 01 Základová půda pod plošnými základy, 1987). Nerovnoměrné sedání může značně narušit stavbu. Vzniká např. nestejnoměrnou stlačitelností, nestejnorodým složením základové půdy a různou mocností vrstev. Příklady porušení budov různými vlivy jsou na obrázku níže.

-108 (207)


Obr.6.10: Deformace budov vlivem různé mocnosti vrstev podloží. Při návrhu základu vycházíme podle únosnosti ze všech nejnepříznivějších kombinací břemen, podobně jako při dimenzování např. sloupu. Pro předběžné posouzení, kdy ještě neznáme skutečné hmoty konstrukce, můžeme použít tabulek pro výpočet zatížení od konstrukce. I když není hodnota naměřeného sednutí překročena, neznamená to, že půda pod základem se nebude deformovat. Při stanovení dovoleného namáhání bereme v úvahu všechna působící břemena, při posuzování sednutí jen ta břemena (tzv.pracovní zatížení), která způsobují sedání (tj.vylučujeme krátkodobé působící zatížení). U jílovitých zemin je tento předpoklad správný, ale u zemin, které se stlačují rychleji (jako málo ulehlé písky, hlíny střídající se s písky), není jasné, které zatížení máme brát za rozhodující. Někteří projektanti pokládají dovolené namáhání základové půdy za absolutní hranici, jež se nesmí překročit, ale pokud jí nedosáhnou, nemusíme se ničeho obávat. Je ale nutno si uvědomit, že stavba sedá i při menších namáháních základové půdy, neboť i to způsobuje stlačení základové půdy. Dovolené namáhání základové půdy není absolutní mezí závislou jen na základové půdě, ale je také závislé na rozměrech a uspořádání stavby. Také nástavby nebo přístavby budov značně ovlivňují sednutí. Velké celky staveb nebo nestejně vysoké (těžké) objekty dělíme tzv. posuvnými spárami, které rozdělují objekt po celé výšce (včetně základu), aby menší části samostatně sedaly. Zamezit nežádoucím deformacím můžeme také zvolením tuhé základové konstrukce, která ztuží podzemní část budovy (základová deska nebo krabicová konstrukce). Omezení nerovnoměrného sedání a deformace budov je na obrázku níže.

- 109 (207) -


Deformace základové půdy může být okamžitá (počáteční), konsolidace (závislá na čase) a konečná (finitní).

Obr. 6.11: Omezení nerovnoměrného sedání a deformace budov. Okamžité sednutí bývá kompenzováno prekonsolidací, neboť zakládáme do určité hloubky, v níž dříve působilo napětí, dané výkopkem. Hloubka založení má vliv na velikost sedání; se zvětšující se hloubkou se zmenšuje sedání, což je vidět na obrázku níže. Tvar základu má také vliv na sedání.

Obr. 6.12: Sedání základové půdy ovlivněné hloubkou založení.

Obr. 6.13: Sedání základové půdy ovlivněné tvarem základu.

-110 (207)


Celkové deformace je možno počítat pomocí různých norem na základě Hookova zákona.Upravujeme ho do různých tvarů, např. podle ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy (1988) Sedání se počítá obvykle jen pro svislá napětí, i když je v podzákladí všesměrný stav napjatosti.Vyhovuje – li sednutí, zjistíme podle mezních (přípustných) hodnot sednutí podle druhu stavby. Při malé vzdálenosti základů se základy vzájemně ovlivňují, neboť u nich dochází k interferenci izobar (tzv. součtovému zatížení). Důsledkem je pak potom nestejnoměrné sedání stejně zatížených a stejně dimenzovaných základů. Rozdíly v sedání dvou blízkých základů je nutno navrhovat v přípustných mezích.

Obr. 6.14: Sedání základové půdy ovlivněné interferencí izobar.

6.5.7.4

Promrzání základové půdy

Stavby je nutné zakládat do nezámrzné hloubky. Při menší hloubce je nebezpečí, že základová půda zvětšováním svého objemu zvedne základy a stavba se poruší. Hloubka promrzání je závislá na klimatických činitelích, především na střední roční teplotě, na intenzitě mrazu, na délce trvání mrazu a intenzitě větru, na terénu a pokrytí terénu, na druhu zeminy a porostu. Obecně nejmenší hloubka založení je 800 mm, u jílovitých zemin 1 200 mm, u skalních hornin, které prakticky nemění mrazem svůj objem je hloubka založení 500 mm. Při návrhu hloubky založení musíme však vždy vycházet ze složení základové půdy a z hloubky podzemní vody; pokud je u soudržných zemin menší hloubka hladiny podzemní vody než 2 m, je potom lepší volit základovou spáru v 1,2m. Není nutné, aby základ zasahoval betonem až do této hloubky; podle výpočtu se může nahradit štěrkopískovou vrstvou.

- 111 (207) -


Na obrázku níže je mapka, která znázorňuje přibližně oblasti s různou hloubkou pronikání mrazu. V návrhu základů se nejčastěji dopouštíme chyb např. u drobných staveb, jako jsou např. plotové zídky, by bylo neekonomické zakládat je do 1,2 m, ale založení je zde nutné alespoň do 700 mm i se štěrkovým podkladem.Také oddrenážované obsypy základů a zídek zlepšují a chrání konstrukci proti promrznutí.

6.5.7.5

Objemové změny základové půdy

Objemové změny zahrnují smršťování a bobtnání a rozhodující vliv mají u jílovitých zemin. Vliv smršťování se v našich poměrech může projevit až do hloubky 1,5 m, výjimečně až 2,0 m.Smršťování je třeba věnovat zvláštní pozornost při hloubení základových rýh a jam v blízkosti základu stávajících objektů a to tím spíše, sahají-li až pod úroveň základů, kdy zemina může vybočit do strany. Je-li odkopaná zemina vystavena působení povětrnostních vlivu, dochází ke smršťování zeminy a základ sedne. Objemové změny základových půd mohou být způsobeny různými vlivy, z nichž uvádíme: - Vliv slunečních paprsků, tzv. insolace, se projevuje hlavně u jílovitých zemin, a to u zdí, které jsou orientovány k jihu, jihovýchodu a k jihozápadu. Je třeba uvážit též roční období. Na smršťování má také vliv denní doba (ráno, odpoledne nebo večer). Smršťování může nabývat značných hodnot. Velký vliv má vlhkost základové půdy a vzdálenost budovy od řeky, jezera atd. - Další příčinou prosychání jsou tzv. temperované konstrukce, jako např.různé pece, cihelny, tovární komíny atd. Pod nimi si můžeme vytvořit izotermy, tj. křivky znázorňující tvar a rozsah proteplení, a to i v časové závislosti. Ochranou mohou být vhodně uložené různé tepelné izolace. Jíly bobtnají velmi značně, obsahují-li koloidní frakce hydrofilní (nasákavé) povahy. Také bobtnání zemin nepříznivě namáhá stav konstrukce, především u spodní stavby, kde nastává nadzvedávání, popř. odtlačování obvodových stěn. Provede-li se zásyp mezi obvodovou zdí a rostlou pevnou zeminou (např. skálou) jílem, vzniká nebezpečí, že jíl vlivem nasycení vodou nabobtná a může deformovat (prohnout nebo odtlačit) obvodové zdivo. V tomto případě je nutno jíl odstranit a nahradit štěrkopískovým zásypem, který prakticky nebobtná a namáhá konstrukci běžným zemním tlakem. K porušení zdiva od bobtnání dochází hlavně u nízkých, málo zatížených staveb, kde někdy dochází k usmyknutí zdiva v patě na izolaci, neboť svislá složka od zatížení je malá a zdivo není opřené. Konstrukce v blízkosti teplovodních kanálu a poblíž továrních komínu, jejich kouřovodů, kde může teplota dosáhnout pres 150 stupňů, je třeba navrhovat s opatrností. Vysoušením základové půdy v tomto případě dochází k naklánění budov. Ke zvlášť velkému prosychání dochází pod tunelovými pecemi. Teplota má vliv i na rychlost časového sedání - na konsolidaci.

-112 (207)


Konečně uveďme, že značné vysychání způsobuje vegetace - stromy, keře atd. Na počátku jejich existence je spotřeba vody jiná než u vzrostlých stromů. Záleží to na hustotě kořenového systému. Kořeny podle své délky odnímají vodu pod stavbami; například topoly, olše a jilmy mají kořeny dlouhé pres 10 m. Poruchami způsobenými vysoušením podzákladí kořeny zvlášť trpí lehké a nepodsklepené stavby, chodníky a dlažby.

6.5.7.6

Zlepšování základové půdy

K zlepšování kvality základové půdy používáme metody, jejichž účelem je zvětšit únosnost a zmenšit stlačitelnost, popř. zmenšit propustnost základové půdy . - nahrazování neúnosné zeminy zeminou únosnou (zakládání na polštářích) - mechanické zlepšování zeminy (zhutňování, odvodňování, zledňování) - přidávání přísady do základové půdy (injektáž, stabilizace) - chemické změny základové půdy (vysoušení - vypalování a elektroosmóza) Zhutňování, odvodňování, zledňování Zhutňování je možno provádět povrchovým způsobem (válce, vibrační zařízení atd.), hloubkovým sobem (vibroflotace, zhutňovací piloty) nebo injektáží. Parametry zemin pro zhutnění posuzujeme podle Proctorovy zkoušky. Povrchové zhutňování se dělá hladkými (nožičkovými) těžkými válci v soudržných zeminách nebo vibračními válci u písčitých zemin. Chvění však může ohrožovat sousední budovy. Do zvodnělých a nakypřených písku se používá vibroflotace (hloubkové zhutňování). Roury vyplachujeme proudem vody do hloubky až několik desítek metrů, pak spouštíme vibrátory a roury postupně vytahujeme. Způsob je velmi účinný a sedání velmi rychlé; velké je však ohrožení okolních staveb.

- 113 (207) -


6.5.7.6

Vliv podloží na tvorbu trhlinek na objektech

Podle statistik asi 90 % ze všech druhů poruch konstrukcí je způsobeno sedáním, tj. deformací podloží staveb. Podle tvaru průběhu trhlinek na objektech můžeme zpětně usuzovat na příčinu deformace.Různé příklady jsou znázorněny na obrázku níže.

Obr. 6.15: Vliv podloží na tvorbu trhlinek.

-114 (207)


6.6

Kontrolní otázky

1.

Vyjmenujte základní druhy poruch základových konstrukcí.

2.

Nakreslete a detailně popište jeden ze způsobů rozšiřování či zpevňování základů.

3.

Popište systém mikropilot, výhody, tvary a uspořádání.

4. Jaké vyřešit problém promrzání stavby obecně a do jakých hloubek zakladáme? 5. Nakreslete několik obrázků různých vnějších vlivů, které ovlivňují stavbu v jejím založení?

6.7

Závěr k poruchám základových konstrukcí

6.7.1 Shrnutí Jakýkoliv problém při rekonstrukcích, modernizacích či adaptacích staveb se dá vyřešit, samotné založení stavby a případná sanace základových konstrukcí však patří mezi nejdůležitější a mnohdy nejnákladnější položky. Sebelépe vyřešená stavba, detaily, dispozice, architektonický záměr je bezvýznamný, když objekt jeví známky špatného založení a může tak ohrožovat samotné zdraví obyvatelů. V této kapitole jsme se snažili nastínit problémy a jejich možná řešení sanace, vše s důrazem na bezpečnost práce.

- 115 (207) -


7

Úvod k bourání otvorů do svislých konstrukcí

7.1 Cíle Při rekonstrukci objektů stojíme mnohdy před požadavky na změnu dispozice objektu rozšířením stávajících prostor. V tomto případě je mnohdy nutné bourat stávající konstrukce, mnohdy je nutno provádět úplné nebo částečné zbourání staveb nebo jejich částí. Mnohdy musí být odstraněna i celá skupina objektů. Tyto důvody, resp. způsoby bourání různých částí jsou blíže popsány v následující kapitole a protože je bourání otvorů do nosných konstrukcí obtížnou činností, je kapitola doplněna množstvím názorných obrázků.

7.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství.

7.3


3 hodiny

7.4

Klíčová slova

Překlady, záklenky, zatížení, bourání, rozšíření

- 117 (207) -


7.5

Bourání otvorů do svislých konstrukcí

7.5.1 Typy dříve používaných překladů Překlady jsou nosné konstrukce nad otvory nebo výklenky, které přenášejí zatížení z přilehlých částí stropu a zdiva v nadpraží do stěn, sloupů nebo pilířů. Podle druhu otvoru ve stěně rozdělujeme překlady na: a) nadedveřní b) nadokenní c) nad výklenky d) nad volnými otvory ve stěnách U rekonstruovaných objektů se nečastěji setkáváme s těmito typy překladů: •

dřevěné

•

kamenné

•

cihelné

•

z keramických nosníků

•

z ocelových nosníků

•

železobetonové

Dřevěné překlady se používaly nejen u dřevěných konstrukcí staveb, ale i u staveb z hrázděného zdiva nebo u zděných stěn. Kamenné překlady se využívaly zejména u zděných stěn. Problémem u obou typů překladů je jejich malá únosnost a z toho plynoucí přelomení překladů (zejména kamenných) ve střední třetině délky překladu. Cihelné překlady se dříve používaly běžně ve zděných stavbách. Dnes se používají jen ojediněle. Podle tvaru a technologie provádění rozdělujeme cihelné překlady na: a) klenuté se zakřiveným nadpražím b) klenuté s rovným nadpražím c) vyztužené s rovným nadpražím

-118 (207)


Cihelné překlady klenuté se chovají staticky jako klenby, na rozdíl od všech ostatních druhů překladů, které jsou z hlediska statického prostými nebo spojitými nosníky. Pro cihelné překlady klenuté se někdy užívá též názvu cihelné pasy. Cihelné překlady klenuté se zakřiveným nadpražím se používaly pro světlosti otvorů asi do 3 000 mm. Cihelné překlady klenuté s rovným nadpražím je výhodné používat pro menší světlosti otvorů asi do 1 200 mm. Cihelné překlady s rovným nadpražím se používaly do světlosti otvorů asi 1 800 mm. Podle rozpětí a zatížení byl průřez pásové oceli 20 x 1 mm až 30 y 2 mm. Výhodou cihelných překladů je jejich tepelněizolační schopnost, která je stejná jako cihelného zdiva stejné tloušťky. Nevýhodou je velká

- 119 (207) -


pracnost, pro kterou byly tyto překlady nahrazeny překlady železobetonovými. Překlady z keramických nosníků - jsou to tenkostěnné cihlářské výrobky, které jsou poměrně lehké, mají výborné tepelně izolační vlastnosti, pro které se používají hlavně pro okenní překlady. Nedostatkem je jejich křehkost, dále omezená délka překladů a tím i světlost otvorů, a ve srovnání se železobetonovými překlady i menší únosnost. Únosnost keramických nosníků lze zvýšit výztuží dokonale zabetonovanou ve spodní dutině nosníku. Překlady z ocelových nosníků - používaly se pro vytvoření nadpraží na větší rozpětí a pro velká zatížení. Výhodou překladů z ocelových nosníků je, že jsou ihned únosné, a proto se i nyní často používají při adaptacích. Nejběžnější varianty použití ocelových nosníků pro překlady jsou vykresleny na obrázku níže. Varianta A má ocelové nosníky plně zabetonované, takže vzniká železobetonový překlad, který má místo výztuže z betonářské oceli výztuž z ocelových nosníků. Tato varianta vyžaduje normální bednění. Varianta B je úsporná na bednění, neboť ocelové nosníky jsou ze tří stran obezděny cihlami a pouze vnitřní část je vybetonována. Důležité u této varianty je, aby spodní část překladu byla opatřena omítkou vyztuženou pletivem, aby nedocházelo k odlupování omítky v místech spodních přírub nosníků. Obr. 7.1: (a) obrázek překladu s vloženými I profily a cihlou s vrchním obetonováním

Obr. 7.2: (b) obrázek překladu s vloženými I profily celé obetonované

Překlady železobetonové a)

Monolitické

Monolitické překlady umožňují vytvoření nadpraží pro libovolné tloušťky stěn, pro různá rozpětí i zatížení, takže variabilita jejich použití je prakticky neomezená. Lze je hospodárně dimenzovat pro dané zatížení. Nevýhodou monolitických překladů jsou mokré pracovní postupy, spotřeba řeziva na bednění a značná pracnost. Pro tyto nevýhody byly monolitické překlady železobetonové

-120 (207)


postupně vytlačovány v naší výstavbě překlady montovanými z prefabrikovaných dílců. b) Montované Montované překlady ze železobetonových dílců jsou nejrozšířenějším druhem překladů ve stavbách zděných. Překladové prvky mají jednoduchý hranolovitý tvar, který je výhodný jak z hlediska výroby, tak i skladby prvků ve větší celky podle tloušťky zdiva. Jednotlivé překladové prvky jsou dimenzovány pro rovnoměrné zatížení po celé délce překladu. U překladů složených z více prvků se celkové dovolené zatížení celé sestavy rovná součtu dovolených zatížení jednotlivých prvků, jestliže je zaručeno spolehlivé spolupůsobení všech prvků sestavy. Takovéto spolupůsobení se zajišťuje například vybetonováním monolitického věnce a dokonalou zálivkou spar mezi jednotlivými prvky cementovou maltou.

7.5.2

Bourání otvorů v obvodových a vnitřních stěnách

U mnoha rekonstruovaných objektů se setkáváme s požadavky na dodatečné zřizování otvoru pro okna, dveře nebo i vrata. Zejména v případě obvodových nebo vnitřních nosných stěn je provádění těchto prací velmi náročnou činností s požadavkem na patřičnou kvalifikaci a zkušenost pracovníků. Navrhovaný způsob řešení tohoto problému je ovlivněn zejména těmito faktory: 8

zatížení na stěnu, ve které má být dodatečný otvor vybourán

9

tloušťka stěny

10 šířka navrhovaného otvoru 11 podlaží objektu, ve kterém se má otvor provádět Pokud se navrhuje zřízení otvoru v nižším podlaží, je nutno řešit podchycení ve všech podlažích uvnitř budovy s přenášením zatížení vždy do nižšího stropu až do úrovně podlahy nejnižšího podlaží. Pokud navrhujeme vybourání otvoru v obvodové stěně, musíme zdivo nad budoucím otvorem podpírat ještě z venku šikmými vzpěrami. Pro volbu způsobu svislého podepření je rozhodujícím faktorem šířka navrhovaného otvoru. Při zřizování nových otvorů je nutno nejprve zjistit, zda v místě požadovaného otvoru neprochází zdivem potrubí nebo komínové průduchy. Vzdálenost vybouraného otvoru od průduchu musí být nejméně 300 mm, jinak by se mohl průduch poškodit. Pro způsob bourání a zajišťování je rozhodující velikost budoucího otvoru a jeho poloha, zatížení nad ním, tloušťka zdi apod. Při nezatížené zdi je méně nákladné zbourat starou zeď a vyzdít novou s potřebným otvorem. Budoucí otvory mohou být provedeny buď jako záklenky (s klenutým překladem) nebo překlady rovné.

- 121 (207) -


7.5.3

Záklenky do světlosti otvoru 1,0 m

Nově zaklenuté otvory se zřizují jen když mají být přizpůsobeny stávajícím. Nejdříve se na zeď nakreslí budoucí pás a při rozpětí do 1 m se potřebný prostor pro záklenek vybourá najednou. Pro patky klenby se zdivo hladce odseká a pod záklenkem se na zdivu vytvoří z vlhkého písku spodní plocha pásu, která se zakryje tenkou lepenkou. Potom se klene od patek tak, aby se střed mohl rozepřít v šířce 300 mm vodorovně položenými cihlami. Mezery mezi horním zdivem a záklenkem se vyklínují přisekanými cihlami na cementovou maltu nebo se upěchují betonem. Až záklenek zatvrdne, vybourá se otvor pod ním.

7.5.4 Záklenky do světlosti otvoru 2,5 m Při světlosti otvoru do 2,5 m se vybourá a vyzdí nejdříve jedna patka, potom druhá a z obou stran se postupuje k závěru klenby, který se rozepře vodorovnými cihlami.

7.5.5 Záklenky do světlosti otvoru 3,5 m Při zřizování otvoru do 3,5 m se opět nejdříve vybourají a vyzdí patky a v úsecích dlouhých asi 600 mm se od patek k závěrku postupně z obou stran vybourává zdivo a vyzdívá pás. Aby se usnadnilo klínování v úzké spáře mezi pásem a zdivem, vybourá se zdivo stupňovitě v celé vrstvě.

7.5.6 Bourání otvorů o šířce do 2 700 mm

Pro podchycení zdiva nad budoucím otvorem a roznášení zatížení do stěny je nejvhodnější použít ocelové válcované profily tvaru I zejména pro jejich vysokou okamžitou únosnost. Dimenzování těchto profilů se provede statickým výpočtem před zahájením prací tak, že se pro podchycení použijí dva I profily, každý na jednom líci stěny. Doporučený postup při provádění prací: •

podchycení stropních konstrukcí dřevěnou nebo ocelovou konstrukcí;

•

vysekání drážky pro I profil na jednom z líců stěny. Výška drážky je cca o 150 mm vyšší než I profil (dvě vrstvy plných cihel). Šířka drážky odpovídá šířce I profilu;

-122 (207)


•

roznášecí plocha pro uložení nového I profilu se upraví položením silného ocelového plechu nebo v případě neúnosného zdiva se osadí betonové roznášecí kvádříky;

•

osazení I nosníku: v místě nad nosníkem se provede dozdění z kvalitních plných cihel a provizorní doklínování, vyklínuje se i případná mezera pod novým I nosníkem;

•

provedení drážky na druhém líci zdiva a osazení I nosníku stejným způsobem;

•

vybourán{ potřebného otvoru po zatvrdnut{ a získání pevnosti malty;

•

úprava ostění (dozdění nerovností), dozdění nového překladu na obou lících stěn, obalení pletivem a omítnutí překladu nového ostění.

7.5.7 Bourání otvoru o šířce větší než 2700 mm

Při bourání otvorů větších šířek, případně při větším zatížení musí být zdivo nad budoucím otvorem podepřeno samostatnou provizorní konstrukcí. Podchycena musí být i stropní konstrukce, která zdivo zatěžuje. Při bourání otvoru v obvodových stěnách se zdivo nad budoucím otvorem zajistí ještě šikmými vzpěrami opřenými do přilehlého terénu. Podchycení zdiva nad budoucím otvorem se provádí pomocí dřevěných nebo ocelových prvků, provlečených ve směru kolmém na stěnu vybouranými otvory, a podpůrné konstrukce, roznášející zatížení od zdiva na stěnu. Pokud je možné důkladně podepřít i stropní konstrukci přenášející zatížení do stěny, je možné provést vybourání drážek pro I nosníky z obou stran najednou. Jinak se opakuje doporučený postup prací tak, jak je uvedeno v kapitole "Bourání otvo-

- 123 (207) -


rů o šířce do 2 700 mm".

7.5.8 Rozšiřování otvorů Ve stavební praxi se setkáváme při rozšiřování stávajících otvorů se třemi možnými problémy: •

rozšíření stávajícího otvoru na jednu stranu

•

rozšíření stávajícího otvoru na obě strany

•

vytvoření většího otvoru odstraněním meziokenního sloupu nebo pilíře

7.5.8.1

Rozšiřování stávajícího otvoru na jednu stranu

Pro jednostranné rozšíření otvoru doporučujeme následující pracovní postup: •

statický výpočet nových I překladů

•

stavba dostatečně únosného a stabilního pracovního lešení

•

na oba povrchy stěny se nakreslí obrys budoucího otvoru včetně obrysu překladu

•

na rozšiřované straně otvoru se vybourá svislý otvor na celou výšku původního otvoru tak, aby jeho svislá hrana vzdálenější od původního otvoru tvořila ostění nového otvoru

•

bourání provádíme tak, abychom nemuseli nové ostění znovu dozdívat.

-124 (207)


U některého zdiva (zejména smíšeného nebo kamenného) je nutno ostění znovu vyzdít •

mezi tímto svislým vybouraným otvorem a původním otvorem je nutno ponechat pilířek šířky cca 400 mm, který slouží jako provizorní podpora, než bude definitivně osazen nový překlad

•

na obou lících stěny se dle nákresu vyseká ve stěně drážka pro nové I nosníky

•

hloubka je nosník

•

upraví se roznášecí plochy pro uložení nových I nosníků (ocelový plech, betonové roznášecí kvádříky), osadí se I nosníky, vyklínují a nadezdí

•

po získání pevnosti malty se vybourá ponechaný pomocný pilířek, případně se dozdí a zapraví nové ostění a dozdí se, obalí pletivem a omítne se překlad.

7.5.8.2

dána šířkou nosníku, výška je o cca 150 mm vyšší než I

Rozšíření stávajícího otvoru na obě strany

Pracovní postup při oboustranném rozšiřování otvoru se shoduje s řešením uvedeným v předchozí kapitole "Rozšiřování stávajícího otvoru na jednu stranu". Po vybourání svislého otvoru a ponechání pomocného pilířku na jedné straně otvoru se stejný postup provede i na druhé straně. Délka nových I překladů samozřejmě odpovídá oboustrannému rozšíření otvoru.

- 125 (207) -


7.5.8.3

Vytvoření většího otvoru odstraněním mezilehlého sloupu nebo pilíře

Jednou z možností rozšíření stávajících otvorů ve stěnách je spojení dvou sousedních otvorů vybouráním pilířku nebo sloupu mezi nimi. Pro provádění těchto prací doporučujeme následující pracovní postup •

provedení statického výpočtu nových překladů nad spojeným otvorem z ocelových I nosníků

•

podchycení a vzepření stropní konstrukce a zdiva

•

postavení pracovního lešení

•

na oba líce stěny se provede vykreslení obrysu budoucího nového překladu

•

na jednom z líců stěny se vybourá drážka pro připravený nový I nosník a provede se úprava roznášecí plochy v uložení (ocelový plech, betonové kvádříky)

•

osadí se I nosník, nadezdí se a uklínuje proti nadložnímu zdivu i střednímu pilíři

•

po získání pevnosti malty se vyseká drážka z druhé strany a postupuje se stejným způsobem

•

vybourá se střední pilíř a upraví obě ostění nového otvoru tak, aby jeho šířka odpovídala rozměrům, poloze a způsobu osazení nové výplně otvoru

•

nový překlad se obalí pletivem a omítne

•

odstraní se konstrukce vzepření a podchycení

-126 (207)


7.6 Kontrolní otázky 1. Nakreslete některé druhy překladů (klenuté z cihel s rovným či segmentovým nadpražím, s nosníky plně zabetonovanými v překladu, s nosníky obezděnými cihlami). 2. Co ovlivňuje způsob navržení překladu nad určitým otvorem v dané stěně? 3.

Popište princip rozšíření otvoru na obě strany.

4.

Nakreslete průběh bourání širší vnitřní nosné stěny.

- 127 (207) -


7.7

Závěr k bourání otvorů do svislých konstrukcí

7.7.1

Shrnutí

Moderní metoda nahrazující obtížné vybourávání zdiva po podchycení je vyřezávání otvorů, ať již ve zdivu cihelném, betonovém nebo železobetonovém. Výhodou tohoto způsobu je rychlost a vyloučení otřesů na sousední konstrukce. Nesmíme ovšem při všech těchto pracech zapomínat na podrobný stavebně technický průzkum a především bezpečnost práce. Dále nezapomeňme doplnit: •

Probourává-li se otvor větší světlosti a je-li zdivo nad ním značně zatíženo, musí se zdivo podchytit příčnými trámy a dřevěnou konstrukcí.

•

Stávající otvory nad novým pásem se zajistí proti posunutí rozepřením. Je-li zdivo nad otvorem řádně podchyceno, pak při světlosti otvoru do 2,5 m se prostor pro pás může vybourat najednou, jinak se bourá postupně a další úsek až po zatvrdnutí malty v předchozím úseku. Zřizujíli se nové zaklenuté otvory v kamenném zdivu řádkovém nebo neložném, musí se upravit ostění.

•

Menší otvory v tlustších vnějších zdech při malém zatížení se mohou provádět bez podchycení zdiva nad nimi. Postačí jen vzepřít zdivo vnějšími vzpěrami a podchytit strop uvnitř. Nosníky se osadí přímo nejdříve z jedné a potom z druhé strany. Kde nelze vzepřít zeď a podchytit stropy, osadí se nosníky stupňovitě pod sebou a první z nich se předimenzuje.

•

V tlustších stěnách, do nichž je nutno osadit vedle sebe více nosníků, lze osadit z každé strany jen po jednom a vnitřní nosníky zasunout mezi krajní zdola. V tom případě musí být uložení na jedné straně dvojnásobně hluboké.

-128 (207)


8

Úvod k poruchám svislých stavebních konstrukcí

8.1

Cíle

Trhliny vznikají ve starých i nových stavbách a nejčastěji v různých dostavbách. Nebývají vždy vážným nebezpečím ačkoli na druhé straně na jisté nebezpečí upozorňují. Je třeba znát jejich příčinu i možné důsledky. Trhliny jsou viditelný následek napětí, které překročilo mez pevnosti dotyčného materiálu v některé fázi jeho výroby, nebo již po dokončení zrání, tvrdnutí či tuhnutí. Každá trhlina svědčí o pohybech jednotlivých části stavby. Podle toho, jaká jsou množství trhlin a ve kterých částech se trhliny projeví, posuzujeme jejich závažnost. Cílem je tedy seznámit studenty se základními znalostmi o vzniku a příčinách trhlin, následně deformacích svislých konstrukcí.

8.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na poruchy a případné sanace.

8.3


3 hodiny

8.4

Klíčová slova

Dilatační úseky, rozdělení spár, deformace teplotními účinky

- 129 (207) -


8.5

Poruchy ve svislých konstrukcích

Kvalita staveb je staveb je závislá na mnoha okolnostech, tj. na přípravě stavby, realizaci a užívání stavby. Tyto jsou při neodborném a nehospodárném provedení příčinou škod na stavbách.

8.5.1

Vznik škod

1. Z chyb konstrukci. Konstrukční chyby nebývají časté, respektují-li se normy a předpisy,z nichž jsou uvedena základní pravidla a zásady pro technicky správné provádění stavebních prací. Nenapravitelné nebo obtížně opravitelné chyby mohou být zaviněny špatným projektem, nehospodárným půdorysem, chybně navrženým konstrukčním systémem a vším, co s tím souvisí, až k tem posledním detailům. 2. Z nekvalitního materiálu a jeho nesprávného použití. Tyto chyby jsou poměrně časté, neboť kvalita materiálu není vždy odpovídající. Ale všechno nelze svádět jen na materiál. Ten, kdo ho zabudovává, musí včas zvážit kvalitu materiálu, a je-li nevhodný, musí jej odmítnout, popř. ho použít na jiném místě jeho kvalitě lépe odpovídajícím, i když si někdy současné rychlé stavební tempo vynucuje použití onoho méně kvalitního materiálu. Většina chyb je však zaviněna špatným zpracováním materiálu, jeho nevhodným použitím a nedostatečným dohledem nad pečlivým prováděním. 3. Vlivem vnějšího mechanického a chemického působení ve většině případů proto, že se vůbec neuvažovalo o tom, jakým vlivům bude stavba vystavena. Nedodržení těchto tří podmínek vzniku škod vzájemných vazeb rozhodujících nosných konstrukcí budovy má za následek porušení stability budovy, které se na vnějších částech konstrukcí projeví jako nebezpečné trhliny. Pro udržení kvality stavby musíme věnovat velkou pozornost konstrukcím, které mají vliv na stabilitu budovy. Ze svislých konstrukcí jsou to: nosné zdi, pilíře, příčky, komíny.

8.5.2.

Rozdělení spárami – dilatační úseky

Budovy dělíme spárami: a) Jestliže je pravděpodobné, že se budou jejich části nestejně sedat.

-130 (207)


Při nestejnorodém sedání různých dílů budovy by se mohly konstrukce poškodit. Dělíme proto od sebe úplně ty části budovy, u nichž by z různých příčin mohlo být sednutí nestejné a to spárami, které procházejí celou výškou budovy i jejími základy.

Rozdělovací spáry tohoto druhu se umísťují: • mezi částmi budovy založenými na různě stlačitelných půdách • mezi starou budovou a novou částí k ní přistavovanou • mezi částmi budovy, pod kterými je základová půda značně namáhaná nebo kde je třeba očekávat různé sedání pro různé způsoby založení apod. b) Abychom zabránili vzniku trhlin při zvětšování a zmenšování objemu zdiva vlivem změn teploty. Při změně teploty se zdi prodlužují, při poklesu teploty se zase zkracují. Základy jsou však v zemi vystaveny jen malým tepelným změnám, takže brání volné dilataci zdí. Zkracuje-li se zeď při volném poklesu teploty, překáží jejímu zkrácení základ, jehož teplota se nesnížila; tím vznikají ve zdi tahová napětí, která mohou způsobit, že ve zdi vzniknou trhliny. Abychom jim předešli musíme dělit dilatačními spárami na oddíly dlouhé tak, aby jejich délkové změny zůstaly v přijatelných mezích. Šířku dilatačních spár volíme nejméně 20 mm. Dilatační spáry mají procházet nepřerušeně všemi konstrukcemi, zdmi, stropy i střechou. Největší vzdálenost dilatačních spár ve zdivu na vápennou maltu: • z pálených cihel: 100 m • z vápenopískových cihel: 50 m • z betonových tvárnic: 50 m • z přirozeného kamene: 60 m • z železového betonu: 40 m

8.5.3.

Kamenné konstrukce

Kámen musí být pevný, bez trhlin a hnízd, únosný, dobře zpracovatelný, odolný proti atmosférickým vlivům a co nejméně nasákavý. Silně porézní kameny, které vsakují hodně vody, ji zase odpaří, méně vodu přijímají, např. hustý vápenec méně než porézní pískovec. Poškození lze rozdělit na mechanické, chemické a organické. Často se setkáváme se všemi společně. Působení rostlin zaviňuje např. poškození mechanismů vody a zamokřením rozpouštějí a při vyschnutí krystalizují na povrchu. Při tomto procesu vzniká tlak a jeho opakováním dochází k poškození, které zasahuje často do hloubky. Předejde se tomu tím, že se zabrání stékání vody po kamenech a jejímu vzlíná-

- 131 (207) -


ní. Vzniknou-li výkvěty, postačí, nechá-li se kámen vyschnout, výkvěty se okartáčují a kámen se fluátuje. Aby nedošlo k opakování tohoto procesu, je třeba znemožnit vodě a vlhkosti jejich škodlivé působení. Kamenné zdivo nesmí obsahovat dutiny vyplněné jen maltou. Kameny se nesmějí pokládat při zdění svisle, ale na svou přirozenou ložnou plochu tak, jak ležely v lomu. Kde je kámen vystaven zatížení, musí být opracován a osazen, i když se ho použije na podezdívku plotu. Na kamenech se také usazují nenáročné, nízké houbovité rostliny, a to nejen na vodorovných, ale i na svislých stěnách. Uchycují se v nejjemnějších trhlinkách tenkými kořínky, ke svému životu potřebují vodu a zabraňují rychlému vyschnutí kamene. Rozrušují postupně kámen tím, že vnikají hlouběji a hlouběji. Odumřelé plochy vytvoří humus, který přijímá ze vzduchu s vodou řadu agresivních látek rozrušujících kámen. Porušení kamene je tím snadnější, čím hrubší je jeho povrch, neboť na hrubém povrchu se nečistoty mohou lépe usazovat.

8.5.4.

Betonové a železobetonové konstrukce

Poruchy betonových a železobetonových konstrukcí mají často původ již ve vadách výroby, zpracování a ošetření betonu, v nesprávném projektu a provedení konstrukce. Tyto vady, na začátku skryté, se mohou projevit teprve během používání konstrukce. Obvyklé příčiny poruch betonových a železobetonových konstrukcí mohou být následující: a) Příčiny, které mohou způsobit snížení únosnosti a zvetšení přetvoření jako: • výrobní a projekční vady • vliv škodlivého prostředí (např. mráz, chemické vlivy, koroze, biologické vlivy) • únava a přirozené stárnutí b) zvýšené namáhání vyplývající: • z nadměrného namáhání přímým přetížením i nepřímými účinky • ze změn základových poměrů (změna hladiny podzemní vody apod.) • z přetvoření a napětí, vyvolaných objemovými změnami (změna teploty, vlhkosti, smršťování) • z nevhodných rekonstrukčních a adaptačních prací (změna statické soustavy) • z mimořádných účinku (dynamický požár) Projekční vady jsou např. vady statického výpočtu, výkresu bednění a výztuže, konstrukčních detailu atd. K výrobním vadám, které mohou nepříznivě ovlivnit vlastnosti betonových konstrukcí (pevnost, soudržnost betonu s ocelí, nepropustnost), patří: • malá pevnost a nevhodné vlastnosti kameniva • nejakostní cement -132 (207)


• • • • • • • • • • • •

závadná záměsová voda nevhodné složení směsi nedokonalé promísení, rozmísení dopravou a ukládáním roztřídění směsi vibrací nedostatečné zhutnění směsi betonáž za nepříznivých podmínek nedostatečné ošetřování betonu narušení procesu tuhnutí betonu otřesy neodborně provedené bednění závady ve vyztužování (nedostatečné kotvení, nesprávné uložení a znečištění výztuže) nesprávně provedené pracovní spáry neodborné nebo předčasné odbednění

Z vlivu škodlivého prostředí jsou nejnebezpečnější: a) mráz, protože voda zmrzlá v párech a trhlinách: • zvětšuje svůj objem a vyvolává tlak s trhavými účinky na beton • při tání vyluhuje rozpustné složky betonu b) koroze výztuže: • oslabuje průřez ocelových výztužných vložek • vytvořením povlaku šupinaté rzi na povrchu vložek snižuje soudržnost vložek s betonem • rez zvětšuje objem ocelových vložek s trhavými účinky na beton Poruchy se u betonových konstrukcí projevují: • zabarvením povrchu betonu • odprýskáním povrchové betonové vrstvy • trhlinami • přetvořením, příp. destrukcí konstrukce Nejvýznamnějším projevem poruch betonových a železobetonových konstrukcí jsou trhliny. Příčinou jejich vzniku je překročení pevnosti betonu v době jeho tuhnutí (kdy pevnost pojiva byla nepatrná), nebo po jeho zatvrdnutí. Trhliny u betonových konstrukcí vznikají překračováním pevnosti betonu v tahu, tlaku nebo ve smyku.Trhliny v tahu jsou otevřené, hrany mají ostré, v ploše jsou neporušené a při poklepu vydává Trhliny v prostém tlaku jsou kolmé ke směru tlaku, okraje mají rozdrcené. U sloupu jsou doprovázeny tahovými trhlinami podél rohů. Při poklepu vydává okolní beton dutý zvuk. Trhliny ve smyku mají průběh téměř přímkový, trhlina je uzavřená, zrna na okrajích jsou drcena.

- 133 (207) -


Trhliny a deformace (zejména při nerovnoměrném oteplování tzv. teplotním rozdí1em) jsou způsobovány nestejným roztažením panelů v části budovy. V důsledku toho vznikají v průřezech konstrukce ohybové momenty. Tyto pak mohou v tažených oblastech konstrukce vyvolat vznik nežádoucích trhlin. Jak se projevuje rovnoměrný a nerovnoměrný účinek na panelovém objektu, je znázorněno na obrázku níže, kde je vidět schéma deformace vlivu teplotních účinků na panel.

Obr.8.1: Schéma deformace prvku teplotními účinky.

Obr. 8.2: Schéma deformace panelu teplotními účinky.

-134 (207)


Poruchy vyvolané teplotními účinky tedy mohou způsobit velmi složité prostorové dilatace staveb, vyvolávají nerovnoměrné posuvy jednotlivých nosných prvků a mohou způsobit vznik nepříznivých ohybových momentů a nežádoucích trhlin. V praxi se převážně vyskytují u vnějších obvodových plášťů občanských a obytných montovaných staveb, v rozích panelů, na kterých leží střešní konstrukce a také u průmyslových staveb obchodního charakteru. Poruchy na montovaných stavbách mohou vzniknout i smršťováním a dotvarováním. Smršťování nastává při úbytku vlhkosti ve stavební hmotě a jeho účinnost je dána zmenšením objemu. Průběh smršťování je ovlivněn teplotou a vlhkostí prostředí. Tvrdne-li beton v suchém a teplém prostředí, je smršťování větší a probíhá rychleji. Účinek smršťování se zvětšuje zvyšováním množství cementu v betonu a používáním jemnějších frakcí kameniva a přísad, např. urychlovačů tvrdnutí. Vliv smršťování se u montovaných staveb může projevit na styku panelů při kombinaci s monolitickou betonovou konstrukcí, např. stěnou, sloupem, průvlakem, cementovou mazaninou u podlah. Dotvarování je vlastnost betonu charakterizovaná růstem trvalých deformací betonových konstrukcí za účinku trvalého nebo dlouhodobě působícího zatížení konstrukce. Je závislé na fyzikálně-mechanických vlastnostech složek betonové směsi a na celém výrobním procesu betonového prvku. Dotvarování je velmi důležitým jevem u železobetonové a předpjaté konstrukce. Vyvolává zkracování podpůrných konstrukcí (sloupů, sten) a průhyby betonových nosníků.

8.5.5.

Ocelové konstrukce

Poruchy ocelových konstrukcí vznikají zpravidla: • korozí • změnami mechanických vlastností materiálů • vlivem materiálu (hlavně u starších druhů oceli) • přetížením konstrukce nebo jejího prvku vlivem změny zatížení (včetně mimořádných účinků) • vlivem nesprávného návrhu a nevhodného nebo zastaralého způsobu provádění Je příznačné, že zřídkakdy dochází k haváriím vyvolaným pouze jednou příčinou. Ve většině případů je havárie výsledkem nakupení dvou nebo několika příčin, které teprve společně vyčerpávají rezervu bezpečnosti konstrukce. V takových případech se obvykle daří identifikovat hlavní příčinu, jejíž vliv na vznik havárií lze ohodnotit jako největší. Ačkoli konečný výsledek katastrofy budov s různými druhy nosné konstrukce je podobný, samotný mechanismus zničení ocelových konstrukcí se značně liší od mechanismu zničení konstrukcí železobetonových, zděných nebo dřevě-

- 135 (207) -


ných. Je to způsobeno specifickými vlastnostmi oceli, zejména její vysokou pevností, a to jak v tahu, tak i v tlaku, jakož i dobrými plastickými vlastnostmi. K nepříznivým změnám mechanických vlastností materiálu dochází zejména: • stárnutím materiálu za jeho strukturálních změn (za běžných podmínek vlivem času k těmto změnám dochází) • cyklickým opakováním nahodilého zatížení (únava materiálu - obvykle se v bytových stavbách nevyskytuje • změnou smyslu vnitřních sil při pohyblivém zatížení či mimořádném namáhání konstrukce. (Při rekonstrukci je nutno se vyhnout takovému řešení, které by způsobilo změnu smyslu vnitřní síly v konstrukčním prvku; pokud není vyhnutí, je třeba prvek posoudit na střídavé zatížení) • vlivem požáru, přetížením při haváriích atd. (vyžaduje individuální posouzení) K přetížení konstrukce nebo prvku může dojít změnou v používání budovy, při rekonstrukčních a adaptačních pracích nebo mimořádnými účinky. Koroze kovů je v nejširším smyslu slova rozrušení materiálu fyzikálněchemickým působením vnějšího prostředí. Dělíme ji na chemickou a elektrochemickou. Chemická koroze vzniká v plynném prostředí za vysokých teplot a v elektricky nevodivém prostředí kapalném. Nejvýznamnějším prostředím je vzdušný kyslík a vysoké teploty, které korozi urychlují. Koroze elektrochemická, tj. působení koroze a vody ve formě elektrolýzy. Uvolňuje se tak vodík a kyslík, který způsobuje korozi vodíkovou depolarizací a kyslíkovou depolarizací. Koroze se na kovovém materiálu projevuje jako důlková (vznik menších shluků důlků na povrchu) nebo bodová (ojedinělé korozní body). Při znalosti mechanismů korozních procesů lze korozi zabránit nebo ji omezit např. vhodným výběrem materiálu, úpravy jeho struktury a složení. Dále vhodnou konstrukční úpravou a správnou kombinací materiálů (zamezit vzniku galvanického článku), povrchovou úpravou nebo odstraněním tzv. bludných proudů. Z hlediska technologie je nutné při výrobě oceli dodržet předepsané receptury, tj. zejména obsah uhlíku, příměsi síry a fosforu. V našich ocelových konstrukcích se vyskytuje tzv. svářková ocel (ve stavbách z let 1895 až 1904). Tato ocel byla vyráběna v malých sádkách (cca 200 - 500kg), kde se mechanicky pomocí strusky odstraňovali příměsi. Důsledkem tohoto postupu bylo, že jednotlivé sádky byly z hlediska kvality různé, nesourodé a měly anizotropní strukturu s možnostmi lokálních defektů.

-136 (207)


Obr. 8.3: Schéma tepelných poruch keramických panelů.

Obr. 8.4: Pohyb styčných spár panelu teplotními změnami.

8.6

Kontrolní otázky

1. Vyjmenujte místa nejvhodnějšího umístění rozdělovacích spár-dilatací, a jejich důvod k umístění? 2. Nakreslete rovnoměrně a nerovnoměrně oteplované těleso s následnými deformačními účinky, včetně okótování.

- 137 (207) -


8.7

Závěr k poruchám ve svislých konstrukcích

8.7.1

Ocelové konstrukce

Pro udržení kvality stavby musíme věnovat velkou pozornost konstrukcím, které mají vliv na stabilitu budovy.

-138 (207)


9

Úvod k poruchám vodorovných stropních konstrukcí

9.1 Cíle Blíže popsat stropní konstrukce a požadavky na ně kladené. Základní požadavky, které stropní konstrukce musí zajišťovat: 1) Statické: - tuhost stropu ve svislé rovině (průhyb, sednutí vrstev, houpání atp.) - tuhost stropu ve vodorovné rovině (zavětrování, vybočení, stažení budovy atp.) - stabilitu a tuhost budovy (zachovat při všech pracích) 2) Zvukově izolační: - kročejová neprůzvučnost (hlavně podlahy) - zvuková neprůzvučnost 3) Tepelně izolační: - součinitel prostupu tepla - tepelná jímavost (hlavně podlahy) 4) Protipožární vlastnosti: - hořlavost - požární odolnost 5) Ostatní: - konstrukční - montážní, technologická Stropní konstrukce dělíme obyčejně podle použitého materiálu na: •

dřevěné stropní konstrukce

•

keramické stropní konstrukce

•

železobetonové stropní konstrukce

•

kombinované stropní konstrukce

9.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství.

- 139 (207) -


9.3


3 hodiny

9.4

Klíčová slova

Trámové stropy, kazety, povaly, rákosníky, fošny, příložky, keramické stropy, Hurdis, RELLA, železobetonové stropy, panely, podlahy

9.5 Dřevěné stropní konstrukce Dřevo jako hlavní nosný prvek stropů byl nejpoužívanějším materiálem po mnoho staletí. Dostupnost tohoto materiálu, snadná opracovatelnost, hmotnost i konstrukční variabilnost dávaly tomuto materiálu prioritu před ostatními. Proto se s dřevěnými stropy setkáváme velmi často. Jejich nadvláda nad ostatními materiály skončila po 2. světové válce avšak v současné době, především při výstavbě rodinných domů, dochází k její renesanci. Jedinou důležitou nevýhodou je hořlavost dřevěného materiálu. Již za panování Marie Terezie bylo vydáno nařízení, že veškeré stropní konstrukce (i stávající) s dřevěným podhledem se musí ve městech protipožárně chránit podbitím a omítkou. Tomuto opatření můžeme být vděčni, že se nám zachovaly původní renesanční dřevěné stropní podhledy s krásnou výzdobou, které objevujeme při stavebně technickém průzkumu. Důležitost protipožární ochrany je zakotvena i v prvním stavebním řádu z roku 1886. Konstrukčně můžeme dřevěné stropní konstrukce rozdělit do těchto skupin: •

trámové,

•

trámové s rákosníky,

•

kazetové,

•

povalové,

•

kombinované,

•

fošnové.

Dřevěné trámové stropy jsou tvořeny trámy – stropnicemi ve vzdálenostech 0,75 – 1,25 m, uloženými v kapsách v obvodovém a středním nosném zdivu. Ojediněle i na zdivu štítovém a schodišťovém, pokud jejich tloušťka byla min. 300 mm. Připouštělo se uložení i na příčku tl. 150 mm, pokud její výška nepřesahovala 2,6 m a rozpon nebyl větší než 5,5 m. Úložná délka zhlaví na zdivu se řídila rozponem a byla stanovena takto: •

min. 100 mm – do rozponu 2,0 m

•

min. 150 mm – do rozponu 4,0 m

•

min. 200 mm – do rozponu 6 m

-140 (207)


•

min. 250 mm – do rozponu 8 m

Podle stavebního řádu z r. 1886 se pro obytné stavby směl používat rozpon do 6,5 m. Zhlaví trámů v kapsách byly uloženy na dřevěných impregnovaných podložkách (podkladkách), které se namáčely buď do asfaltu, nebo do karbolu). Kapsy musely být větší než rozměr trámu, aby mezi čelem trámu a stěnou kapsy byla vzduchová dutina 30 – 50 mm a z obou stran 20 – 30 mm. Tím mělo být zhlaví trámu ochráněno proti hnilobě způsobené přestupem případné vlhkosti ze zdiva do dřeva (u obvodových zdí provlhání např. od hnaného deště, u středních zdí např. zatékáním vody v okolí umyvadel atp.). Horní hrana čela trámu v kapse byla zkosena, aby v případě požáru a prohoření trámu nedošlo k vyvrácení zdiva nad kapsou, ale trám mohl vlastní vahou vyjet ven. Bohužel ani vzduchové mezery, ani zkosení se důsledně nedodržovalo a proto je nejvíce závad právě zahníváním zhlaví trámů. Rozměr profilu stropnice se určoval podle vztahu [3]: h = 20 . l + 180

(mm)

l = rozpětí

(m)

šířka trámu = 2/3 až 2/4 h konstantní hodnota 180 se někdy uvažovala 160 (pro obytné místnosti) a 200 (pro školní místnosti).

Obr. 9.1: Dřevěný trámový strop Konstrukce dřevěného trámového stropu se skládá ze stropnic, záklopu (prkna na sraz tl. 16 – 22 mm), mezery v záklopu bývají překryty lištami (přibitými jen na jedné straně), aby nepropadávaly drobnější částice násypu, překládaný záklop (každá druhá řada prken záklopu byla uložena na okrajích předcházející řady), násyp min. 80 mm (nejčastěji rumoviště ze stavby), do násypu jsou vloženy polštáře, které jdou zásadně kolmo na průběh stropnic a jsou vzdáleny 0,75 – 1,0 m (bývají hranění jen ze dvou stran, tl. 60 mm), hrubá podlaha z prken na sraz tl. 18 – 22 mm, nášlapná vrstva podlahy (palubky, parkety, vlisky). Dosti často byla vynechávána hrubá podlaha a na polštáře se kladla hned palubová podlaha (pero a drážka). Násyp v podlaze plnil nejen funkci protipožární, ale i funkci tepelně izolační a zvukově izolační (zvuková neprůzvučnost, kročejová neprůzvučnost).

- 141 (207) -


Záklop se dával nejčastěji na stropnice, ale v určitých případech i na lišty přibité z boku na stropnice – tzv. zapuštěný záklop. Ze spodní strany bylo na stropnice přibito podbíjení z prken, které měly tl. max.16 mm a šířku max. 60 mm. Pokud šířka prken podbíjení byla širší, prkna se podélně naštípala a roztáhla. Pokud se nedodrželo toto pravidlo, dřevo vlhkostními změna pracovalo a omítka praskala. Na podbíjení se přibíjely rákosové rohože pomocí hřebíků se speciální hlavičkou, kterým se říkalo „rákosníky“ a na rákos se provedla omítka v tl. 8-12 mm. Při rovnoběžném souběhu zdi a stropnice se trám odsazoval od zdi 20 – 30 mm. Čela trámů byla spřažená s obvodovým zdivem pomocí kleštin, jejichž táhla byla na trám upevněna z boku nebo shora v délce 450 – 500 mm a na opačném konci měly oko, do kterého se zasunovala závlač o délce 500 – 600 mm. Kleštiny se zabudovávaly spolu se stropnicemi a přímo zazdívaly. Na střední zdi se stropnice vzájemně spojovaly jen táhly. Tímto způsobem se kotvila každá třetí nebo čtvrtá stropnice. Toto spřažení mělo za stažení budovy v úrovni stropů (nahrazovaly ztužující věnce).

Obr. 9.2: Kleštiny u dřevěného trámového stropu Dřevěné trámové stropy s rákosníky se požívaly tam, kde docházelo k dynamickému zatěžování, kde byly větší rozpony, případně větší nahodilé zatížení. Konstrukce byla podobná jako u dřevěných trámových stropů, tj. nosnými prvky byly stropnice, avšak podbíjení nebylo vynášeno těmito stropnicemi, ale dalšími trámy – rákosníky, které byly ve stejném směru jako stropnice avšak od nich vzdálené 20 – 50 mm a především spodní okraj byl o 30 – 50 mm níže, než spodní okraj stropnic. Tím se dosáhlo nezávislosti podhledu s omítkou na nosných stropnicích, které se vlivem zatížení mohly prohýbat (např. podlaha v tanečním sále) avšak toto prohnutí se nepřenášelo na rákosníky a tím také ne do podbíjení s omítkou. Omítka nepraskala. Tato konstrukce byla používána již v době renesance a baroka, kdy stropy mívaly bohatou štukovou výzdobu a nestabilní konstrukcí podbíjení by praskala nejen omítka, ale i štuky, které by díky své tloušťce, materiálu (sádra) i kotvení (lepením sádrou) odpadávaly.

-142 (207)


Obr. 9.3: Dřevěný trámová strop s rákosníky

Záklop, násyp, polštáře, hrubá podlaha i nášlapné vrstvy a také použití kleštin bylo shodné s normálním dřevěným trámovým stropem. Stropy s rákosníky bývají obyčejně větší tloušťky, což při stavebně technickém průzkumu, případně při zaměřování stávajícího stavu může být prvním identifikačním upozorněním na možnou konstrukci stropu. Kazetové dřevěné stropy jsou specifickou modifikací dřevěného trámového stropu. Nosná konstrukce zůstává stejná ze stropnic, avšak podbíjení není provedeno na stropnicích, ale je zapuštěno do prostoru mezi stropnicemi. Vlastní kazety byly vytvořeny vložením nenosných prvků mezi stropnice. Protože se jednalo především o vysoce dekorativní stropy, byla věnována zvýšená pozornost i povrchovým úpravám. Nejjednodušší spočívaly ve stolařské úpravě jak stropnic, jejich hran, tak zapuštěného podbití – podhledu a vložených příčných prvků kazety. Složitější a honosnější úpravy se prováděly obložením těchto prků deskami s řezbou, malbou, zlacením, případně i intarzií. Někdy se prováděla kombinace dřevěného ohraničení kazety a omítkovým zrcadlem kazety.

Obr. 9.4: Příklad dřevěného kazetového stropu

- 143 (207) -


Konstrukce stropu i podlahy nad stropnicemi zůstávala stejná jako u běžných dřevěných trámových stropů. Povalové stropní konstrukce se skládají z trámů – povalů, které jsou kladeny jeden vedle druhého a vzájemně spřaženy, takže trámy vzájemně spolupůsobí. Proto se tyto stropy používaly tam, kde se uvažovalo s větším nahodilým zatížením. Byly to zejména školy, budovy s lehčím průmyslem a stropy nad posledním nadzemním podlaží pod krovem (viz. podmínka stavebního řádu z r. 1886). Často se také používaly na stropní konstrukce posledního podlaží u staveb na venkově, kde půda sloužila k uskladnění sena, slámy, obilovin atp. Povaly byly hraněny jen ze tří stran, aby se ušetřila práce s přitesáváním nebo řezáním. Důležitým konstrukčním prvkem bylo spřažení povalů. To se provádělo trojím způsobem: 1)

v povalech se na bočních stranách vytvořily přesné dlaby po 0,8 – 1,2 m, do kterých se vložila hmoždinka z tvrdšího dřeva (vlákny kolmo k vláknům v povalu)

2)

do bočních stran povalů se zarážely ocelové kramle ve tvaru „Z“

3)

v horní hraně se provedl šikmo zásek, do kterého se zarazil klín z tvrdého dřeva tak, aby bokem dosedal na hranu sousedního povalu. Stejně se provedlo na sousedním povalu, takže klíny byly vystřídány po 0,5 – 0,6 m se sklonem proti sobě. Tím jak ve sklonu dosedaly na sousední poval, přenášely do něj své zatížení.

Ostatní vrstvy stropní konstrukce včetně podlahových se prováděly obdobně jako v předcházejících případech.

Obr. 9.5: Povalový strop s příklady jeho spřažení

Povaly se kladly do drážky v nosných zdech a to s délkou uložení min. 80 mm. Rozpětí těchto stropů se pohybovalo do 7,5 m. Při větším rozpětí se povaly kladly na příruby ocelových válcovaných nosníků (viz. Kombinované dřevěné stropní konstrukce). Rozměry povalových trámů se určovaly [3] ze vtahu: h = 20 . l + 60

(mm)

l = rozpětí

(m)

-144 (207)


Kombinované dřevěné stropní konstrukce se používaly obyčejně u větších rozponů (nad 7,5 m), nebo při větším nahodilém zatížení, kdy by dřevěné trámy musely být velkých rozměrů (např. 260/320 mm). Konstrukce spočívala v tom, že se stropnice nebo povaly ukládaly jednou nebo oběma stranami na příruby ocelových válcovaných nosníků, které byly kladeny ve vzdálenostech 2,0 – 4,0 m. Stropnice i povaly byly v místech uložení na přírubu ocelového nosníku vyřezané tak, aby jejich spodní lícová strana přečnívala přírubu o 10 – 20 mm a tím se mohlo provést podbíjení i pod ocelovými nosníky. Aby byla vytvořena souvislá plocha, podbíjení, se přibíjelo šikmo pod úhlem 45°. Při trámové stropní konstrukci se na stropnice provedl záklop, násyp do výšky 20 mm nad horní líc příruby ocelového nosníku, vložily se polštáře (kolmo na dřevěné trámy), provedla hrubá podlaha a nášlapná vrstva. Při povalové stropní konstrukci se povaly vzájemně spřáhly, provedl se násyp do výšky 80 mm nad horní líc příruby ocelového nosníku, vložily polštáře, provedla hrubá podlaha a nášlapná vrstva.

Obr. 9.6: Dřevěný trámový strop s ocelovými nosníky Velmi důležité je správně rozpoznat tuto konstrukci při stavebně technickém průzkumu, protože při lokálním odkrytí podbití, stropnic nebo povalů, případně polštářů, můžeme mylně identifikovat nosné vertikální konstrukce. Fošnové stropní konstrukce se začaly používat až po 1.světové válce ve snaze uspořit dřevo. Nosnou funkci zde místo trámů přebírají fošny o rozměrech přibližně 50 – 80/200 – 260 mm, kladené ve vzdálenostech 0,6 – 1,2 m. Aby byla zajištěna jejich stabilita jsou vzájemně spojeny Ondřejovými kříži jehož ramena jsou vystřídána po 0,8 – 1,2 m. Ztužení Ondřejovými kříži má ještě tu velkou přednost, že se celá stropní konstrukce „zmonolitní“, zatížení se přenáší do sousedních fošen a tím se zvyšuje únosnost a zmenšuje průhyb. Vytvoříme vlastně příhradovou prostorovou desku. Ramena Ondřejových křížů mohou být buď z prken o rozměru přibližně 18/20 mm, nebo z hranolků přibližně 50/50 mm. Jejich velikost je závislá na vzdálenosti a výšce fošen. Čela ramen musí být zešikmena, aby dosedala na stěnu fošny. Kotví se přibíjením hřebíky.

- 145 (207) -


Obr. 9.7: Fošnová stropní konstrukce

Fošnový strop se navrhoval na rozpětí 4,0 – 5,0 m. Úspora řeziva byla údajně až 40%. Nevýhodou byla poměrně velká tloušťka stropní konstrukce. Ostatní vrstvy stropu i podlahy jsou obdobné jako u předcházejících dřevěných stropů. Mezi fošnové stropní konstrukce můžeme zařadit i konstrukci, která je tvořena nosníky ze třech navzájem sbitých fošen a záklop je proveden z plných nebo děrovaných cihel. Osová vzdálenost nosníků je tak 330 mm. Střední fošna přečnívá dvě krajní o tloušťku cihly (65 mm). Tím, že krajní fošny jsou nahoře sníženy, vytváří lože pro kladení cihel, které tvoří podklad pro podlahovou konstrukci. Ondřejovy kříže jsou nahrazeny vložkami z prken vsunutými mezi fošnové nosníky ve vzdálenostech 0,8 – 1,2 m. Skladba podlahy i provedení podhledu je obdobné jako u ostatních dřevěných stropů.

Obr. 9.8: Fošnový strop s cihelným záklopem

9.5.1 Poruchy dřevěných trámových stropů Poruchy vznikají vlivem vnějších vlivů, u dřeva zejména zvýšeným přísunem vlhkosti, špatným nadimenzováním, přetížením a napadením dřevokazným hmyzem, vadami v použitém dřevu (sukovitost, vlhkost a tím pozdější sesychavost, nedokonalé odkornění, popraskání atp.), špatným provedením i stárnutím dřeva (uvolňování spojů, náchylnost dřeva k předcházejícím vlivům). Nejčastější projevy poruch jsou:

-146 (207)


•

uhnilá zhlaví stropnic

•

napadení houbami a plísněmi (dřevomorka atp.)

•

napadení dřevokazným hmyzem (červotoč, tesařík atp.)

•

průhyb trvalý

•

pružení stropní konstrukce

•

malá únosnost, průhyb

•

požár z důvodů nedodržení předepsaných vzdáleností dřeva od komínového tělesa.

Velmi často dochází ke kombinaci těchto poruch. Např. zvýšená vlhkost dřeva vytváří vhodné podmínky pro růst hub a plísní, ale také pro napadení dřevokazným hmyzem. Nedostatečné nadimenzování vytváří průhyby a tím praskání podhledové omítky, pružení stropní konstrukce a v případě déle trvajícího zatížení spojeného s průhybem dojde k trvalému přetvoření – k trvalému průhybu. Vlhkost se do stropní konstrukce může dostávat několika způsoby: •

hnaný déšť na obvodové zdivo s kapsami pro uložení stropnic, nesprávné provedení kapes

•

poruchy vnitřních instalací spojené se zatékáním vody (kanalizace, vodovodní potrubí, rozvody ÚT)

•

kondensace vlhkosti na kovových prvcích umístěných na trámech (např. kleštiny v obvodovém zdivu)

•

nadměrné vlhčení podlah při umývání (v kasárnách – co je vlhké, to je čisté)

•

časté zavlhčení v okolí umyvadel

•

zatékáním vadnou střešní krytinou

•

nadměrná relativní vlhkost v místnostech pod stropy (prádelny, koupelny atp.)

•

záplavy

Ke kritickým událostem může docházet nedodržením základních podmínek dřevěných prvků ve vztahu ke komínovým tělesům. Není výjimkou nedodržování potřebných vzdáleností od průduchů a tím reálné nebezpečí vzniku požáru. Tato závada se obyčejně neprojeví hned, ale až po určité době. Jsou známy případy, kdy k požáru od trámu těsně přisazenému ke komínovému zdivu vznikl požár až po 120 letech (postupně se vydrolovala malta ze spáry).

- 147 (207) -


9.5.2 Sanace poruch dřevěných stropních konstrukcí Při sanaci poruch si je nutné uvědomit a rozvážit, v jakém rozsahu budeme zásah provádět. Nutí nás k tomu nejen ekonomické aspekty, ale i posouzení rozsahu pracnosti a v neposlední míře (především u historických a památkově chráněných objektů) zájem o zachování autentičnosti původních materiálů v co největším rozsahu. Ve stavební praxi se používají nejčastěji tyto způsoby sanace dřevěných stropních konstrukcí: • Výměna celého vadného prvku (stropnice), nebo i všech prvků, které jsou nahrazeny buď novými dřevěnými prvky, nebo prvky z jiného materiálu, nejčastěji ocelovými válcovanými nosníky. Pokud použijeme opět dřevěné nosníky, zůstává konstrukce stropu obvykle zachována v původní podobě. Pokud použijeme ocelové nosníky, mění se obvykle celá stropní konstrukce s použitím keramických nebo železobetonových desek. Sanace provedená výměnou celé stropní konstrukce s použitím ocelových nosníků byla v 60. – 80. létech velmi častá. Hlavním argumentem byl předpoklad, že takovýto strop bude trvanlivější. K tomuto řešení se přikláněli i památkáři. V současné době se tento způsob volí jen vyjímečně a upřednostňují se jiné metody, které umožní zachovat původní konstrukční prvky. Splní se tak podmínky autentičnosti stavby, zmenší se pracnost a sníží se náklady při rekonstrukci. • Příložkami k porušenému stropnímu trámu. Příložky bývají dřevěné (fošny, prkna) nebo ocelové (širší pásovina, „L“ nebo „U“ profily). Přložky se k původní konstrukci kotví přilepením, hřebíkovými nebo vrutovými spoji, svorníky nebo vzájemnou kombinací.

Obr. 9.9: Druhy a způsoby příložek • Pokud se jedná o narušené zhlaví trámu (uhnilé), pak se musí poškozená část uřezat tak, aby byla jistota, že nákaza nebude postupovat dále. A pak máme několik možností dalšího postupu: • Nainstalují se příložky, které se uloží do rozšířené kapsy. • Pokud se bude odřezávat delší část, pak se nahradí novým materiálem, který se na stávající naváže přeplátováním a pomocí příložek se spoj zpevní na potřebnou únosnost.

-148 (207)


• Pokud jsou sousední trámy dostatečně únosné a narušení není dlouhé, může se provést výměna a čelo odřezaného trámu se vynese touto výměnou. Pokud je dostatečně vysoký násyp, může se výměna provést pomocí ocelového nosníku nad stropnicemi a přeložit i přes několik sousedních trámů. Výměna zůstane skrytá v násypu. • Pokud by se jednalo o narušené zhlaví většího počtu stropnic a narušení by se omezovalo jen na část zazděnou v kapse, pak je možné provést podepření všech trámů nosníkem zespodu po celé délce místnosti, který bude vynášen konzolami zabudovanými pod tímto trámem. Poškozená zhlaví se odřežou. Jedená se o poměrně jednoduchou práci, avšak s podmínkou, že vynášecí nosník ani konzoly nebudou narušovat interiér. • Pokud se bude jednat o pružení stropní konstrukce, pak se mohou také použít příložky, které se umístní ve střední části stropnic. V případě pružení stropní konstrukce se používá i ztužení pomocí Ondřejových křížů (viz. fošnový strop) nebo příčně umístěných fošen na celou výšku stropnice. Ve druhém případě je nutné zajistit řádné spojení vložek se stropnicemi. Především u povalových stropů se používá ztužení pomocí ocelkových nosníků tvaru „U“ uložených shora (v prostoru násypu) kolmo na povaly, se kterými se spřáhnou pomocí vrutů. Pokud se bude jednat o trvalý průhyb, je možné použít rovněž příložky, ale nejdříve se musí „vyrušit“ přetvoření v trámech. Trámy se shora uprostřed nařežou do 2/3 výšky a pomocí podpěr (ty tam jsou už před zahájením prací) se stropní konstrukce nejen vyrovná, ale provede se mírný průhyb směrem nad rovinu. Rozevření v zářezech se vyklínuje klíny z tvrdšího dřeva a nainstalují se příložky. Pak se uvolní podpěry a stropní konstrukce se „dosednutím“ vyrovná do požadované roviny. Příložky nemusí mít vždy jen jednoduchý tvar. V případech, kdy se musí řešit větší únosnost, používají se i složité konstrukce. Na obr. S/10 a S/11 jsou uvedeny konstrukce, které vyvinuli doc.Ing. Václav Brabec, CSc. a Prof.Ing. Václav Rojík, DrSc. Stropnice zde slouží jen jako „stabilizátory“ ocelové příložkové konstrukce.

Obr. 9.10: Příložková konstrukce se stahujícími šrouby

- 149 (207) -


Obr. 9.11: Příložková konstrukce s táhlem • Spřažením se železobetonovou deskou, která se vybetonuje nad záklopem a se stávající stropní konstrukcí se spřáhne pomocí vrutů nebo hřebíků, které jsou zakotveny ve stropnicích tak, že vyčnívají cca 30 – 50 mm nad záklop. Položí se potřebná výztuž a vybetonuje se deska, takže hlavy vrutů nebo hřebíků jsou zakotveny v ní. Železobetonová deska může být provedena: •

jen k obvodovému zdivu místnosti, pak ale stropnice přenáší v místě uložení i zatížení z nově vybudované desky,

•

nebo se železobetonová deska uloží v nosném zdivu do drážky nebo do kapes a pak takto provedená deska může celé zatížení přenášet sama a navíc původní dřevěnou stropní konstrukci ještě vynášet,

•

pokud jsou po obvodu celé místnosti nosné zdi, pak se může po obvodu do drážky vybetonovat železobetonový věnec, do kterého se zakotví přepínací výztuž betonované stropní desky, která je spřažena s původní dřevěnou stropní konstrukcí již popsaným způsobem.

• Vytvoření nové stropní konstrukce, která nespolupůsobí s původní stropní konstrukcí. Důležitou podmínku zde hraje zachování původní úrovně podlahové konstrukce. Obyčejně se volí ocelové nosníky, které se umístní mezi dřevěné stropnice tak, aby nový „záklop“ (z prken, keramických nebo ŽB desek) byl 20 mm nad úrovní stávajících stropnic a tím byla zajištěna bezpečnost v případě nahodilého průhybu nové konstrukce. • Zesílení trámové stropní konstrukce pomocí záklopu bylo použito při poslední rekonstrukci hradu Karlštejn. Nad kaplí s křížovou klenbou (150 mm) bylo nutné odstranit průhyb stropu tvořeného dřevěnými trámy umís-

-150 (207)


těnými nad cihelnou klenbou. Záměrem projektanta bylo vytvořit ze stropnic a záklopu nosníky tvaru „T“. Důležitým aspektem u této konstrukce byl stávající překládaný záklop. V místech nad nosnými trámy se vložily klínové rozpěry mezi horními deskami záklopu. Na takto zesílený stávající záklop se provedl dvakrát nový záklop, jehož prkna byla kladena diagonálně na polodrážku a důsledně utahována. V místech klínových rozpěr se zarazil přes všechny vrstvy záklopu dubový čep s hlavou a drážkovaným dříkem, který zajistil dokonalé spřažení s původními stropnicemi.

Obr. 9.12: Sanace dřevěného trámového stropu na kaplí na hradě Karlštejn

• Zesílení trámové stropní konstrukce pomocí táhla umístěného na středním vynášecím nosníku. V době gotiky i renesance se velmi často používala stropní konstrukce, která na zastropení větších prostor používala dřevěné průvlaky, na které se ukládaly stropnice. Toto řešení si vyžadovalo průvlaky velkých rozměrů, které se i přesto časem prohnuly. Sanaci této konstrukce na hradě Karlštejn, na stropě pod podlahou kaple, řešili tak, že mezi podlahové trámy v místě nad průvlakem vložily trámy, které byly opřeny o roznášecí dubové fošny (klíny). Byl tak vytvořen nový trám souběžný s průvlakem. Na koncích tohoto nového trámu byly z každé strany ukotvena táhla, která se spojovala pod rektifikačním šroubem pod průvlakem.

- 151 (207) -


Obr. 9.13: Sanace průhybu středního nosníku dřevěného trámového stropu ocelovými táhly

9.6 Keramické stropní konstrukce Snaha odstranit zabudované dřevo ze stavebních konstrukcí vedla již ve druhé polovině 19.století k hledání nových konstrukčních řešení i materiálů. Nedílnou součástí této snahy byl i zájem urychlit technologické procesy a zajistit delší životnost stropních konstrukcí i přes určité negativní vlivy prostředí. Rovněž zvýšení požární odolnosti sehrávalo velmi důležitou roli. Nejpoužívanější a nejosvědčenější konstrukcí byly tzv. stropy HURDIS, jejichž konstrukce spočívala v tom, že nosné prvky tvořily ocelové nosníky z válcovaných profilů tvaru „I“, nebo vyřazené železniční kolejnice. Na spodní přírubu těchto nosníků byly ukládány keramické vložky HURDIS a to dvojím způsobem: • U méně důležitých staveb se použily vložky HURDIS s rovnými čely, takže celá spodní příruba ocelového nosníku vyčnívala směrem do podhledu. Vložky se kladly do malty.

-152 (207)


• Výhodou této technologie byla rychlost provádění. Nevýhodou bylo vytváření podhledové omítky, která v případě, že se požadoval rovný podhled musela být na vložkách silnější o tloušťku příruby a úložné malty. Ocelová příruba se musela bandážovat pletivem, aby omítka držela a v přechodech materiálů nepraskala. Tím se ztrácela úspora pracnosti při kladení vložek, protože se zvýšila pracnost i spotřeba materiálu při provádění omítky. Další velkou nevýhodou byl vznik kondenzační zóny na přírubách, takže po čase se na podhledu stropu vytvářely tmavé pásy vznikající větším usazováním prachu na vlhčích částech omítky. • Nejpoužívanější technologií bylo použití vložek HURDIS se šikmými čely kladenými do patek. Patka byla také z keramického materiálu a navlékala se na spodní přírubu nosníku. Na odvrácené straně měla zkosení pro osazení vložky. Vložka se na toto zkosení kladla do malty, aby se vyrovnaly výrobní nerovnosti keramické vložky. Keramické stropy s vložkami HURDIS do patek odstraňovaly všechny nevýhody uváděné u technologie s rovnými čely. Hlavní předností byl stejnorodý keramický podklad pro omítku. Nevýhodou byla větší pracnost spočívající v instalaci patek. Na rubovou stranu keramických vložek se provedla mazanina z vápenné malty v tl.20 – 30 mm, na kterou se provedl násyp. Násyp mohl být ukončen cementovým potěrem na úrovni horních přírub ocelových nosníků, nebo dřevěnými polštáři v násypu jako u dřevěných stropů. Skladba podlahové konstrukce se odvíjela od provozních požadavků. Druhou nejpoužívanější konstrukcí byly keramické stropy s vložkami MIAKO, které se ukládaly do prefabrikovaných nosníků. Tyto nosníky měly spodní část z keramické tvarovky, aby lícová plocha měla pro omítku vytvořený jednotný keramický podklad. Výztuž nosníku byla vkládána do drážek ve tvarovkách (tyčová ocel), nebo ji tvořila svisle postavená pásovina a zalitá již v panelárně betonovou směsí. Takto provedený nosník nebyl ještě únosný, a proto při montáži se musel před kladením vložek MIAKO podložit aby se neprohnul. Mezi protilehlými vložkami nad výztuží vznikal prostor, do kterého bylo možné vložit ještě dodatečnou výztuž. Po zabetonování vytvářel železobetonové žebro spolu s betonovou mazaninou nad vložkami. Ve dvacátých létech minulého století bylo vyvinuto několik typů stropů v modifikaci s keramickými vložkami podobného typu jako MIAKO. Žebrový strop typu RELLA měl keramické vložky, které na spodním konci měly rozšíření, takže opět zde vznikal prostor pro vytvoření železobetonového žebra. Výztuž z tyčové ocele se vkládala vždy dodatečně. Žebro se betonovalo současně betonovou mazaninou nad vložkami. Na mazaninu se prováděl násyp s polštáři, takže skladba podlahové konstrukce byla shodná s dřevěným stropem. Žebra byla vytvářena v modulu 560 mm a strop se používal do rozponu 5,5 m.

- 153 (207) -


Nevýhodou této konstrukce byla nutnost podšalování celé plochy stropní konstrukce.

Obr. 9.14: Konstrukce stropu systému RELLA Žebrový strop typu ROSELER měl konstrukci obdobnou jako v předcházejícím případě, ale místo tyčové výztuže se mezi vložky do žebra vkládala výztuž z pásové oceli. Vložky byly menší, takže žebra byla v modulu 330 mm a strop se používal do rozponu 5,5 m. Opět i zde se musela celá plocha podbednit.

Obr. 9.15: Konstrukce stropu ROSELER Někdy jsou mezi keramické stropní konstrukce zařazovány i klenby do travers. V našem případě je uvádíme v kapitole Klenby. Ve stejném období jako předcházející dvě stropní konstrukce byla vyvinuta a dosti často používána tzv. KLEINOVA KLENBA (někdy je nazývána i KLEINOVA DESKA, což je výstižnější). Princip konstrukce spočíval v tom, že na plnoplošné bednění se kladly vedle sebe dvouděrové cihly formátu 150/250/100 mm (nastojato nebo naležato) a do spár se vkládala výztuž z pásoviny. Znamenalo to, že na plochu sousední cihly, která se přikládala výztuži, musela být nanesena vrstva malty. Při větším rozponu jak 3,0 m se tato stropní konstrukce ukládala na spodní příruby ocelových nosníků. Na rubovou plochu cihel se provedl násyp s polštáři, případně se provedla zesilující betonová vrstva. Ocelové nosníky se někdy ukládaly pod keramickou desku, takže vytvářely (po obetonování) žebra. Nevýhodou této konstrukce bylo nedokonalé krytí výztuže a opět nutnost celoplošného podbednění.

-154 (207)


Obr. 9.16: Konstrukce stropu KLREINOVY KLENBY

9.6.1 Poruchy keramických stropů Poruchy u keramických stropů vznikají nejčastěji špatným nadimenzováním, nedodržením předepsané technologie montáže a vadami materiálů. Vnější vlivy, jako je vlhkost, působí zejména na ocelové nosníky, případně špatně chráněnou výztuž. Nejčastějšími poruchami jsou: •

Průhyb konstrukce spojený s praskáním omítky podhledu stropu díky špatnému nadimezování.

•

Oslabení ocelových nosníků korozí.

•

Osazení keramických vložek HURDIS se skosenými čely na příruby nosníků bez použití patek. Vložky se osadí „obráceně“, tj. zkosením nahoru, takže na přírubách jsou uloženy jen nepatrnou částí své výšky. Vlivem zatížení dochází k ustřižení „rohu“ hurdisky a tím k destrukci části nebo celého pole.

•

Od roku 1995 dochází k utržení svislých přepážek dutin hurdisky a odpadnutí spodní části vložky spolu s omítkou. Tato závada se projevuje ve větších plochách a k destrukci dochází ve většině případů v noci, kdy nevzniká žádné mimořádné zatížení. Z posledních výzkumných prací mnoha institucí se dochází k závěru, že tato porucha vzniká díky tomu, že se přímo na vložky HURDIS provede betonová mazanina a vlivem různorodého vlhkostního smršťování betonu a keramického materiálu dochází v příčkách dutin hurdisek k nežádoucímu napětí, při kterém praskají.

•

U stropů s vložkami MIAKO dochází k trvalému průhybu díky zanedbanému podepření nosníků před provedením betonáže žeber a betonové desky nad vložkami.

•

Pružení stropu s vložkami MIAKO při špatné dimenzi přídavné výztuže.

- 155 (207) -


9.6.2

Sanace poruch keramických stropů

Poruchy v únosnosti ocelových prvků se může řešit několika způsoby: •

Pomocí příložek tvaru „U(nejčastěji“) za podmínky, že stojina ocelového nosníku nad vložkou HURDIS je dostatečně vysoká.

•

Pokud je násyp nad hurdiskami proveden v dostatečné výšce i nad horními přírubami nosníků, je možné shora přivařit dodatkový nosník tvaru „I“.

•

Provést Ondřejovy kříže mezi nosníky nad hurdiskami.

•

Provést nadbetonovanou železobetonovou desku nad nosníky, se kterými je spřažena pomocí navařených trnů. Nadbetonovaná deska může být ukončena u obvodových zdí místnosti, nebo může být uložena v drážce nebo kapsách v nosných zdech, nebo jako předpjatá deska, jejíž výztuž je zakotvena v novém obvodovém věnci této místnosti (viz. též sanace dřevěných trámových stropů).

Poruchy vzniklé závadami vložek: •

Pokud jsou vložky HURDIS se skosenými čely osazeny bez patek obráceně, je nutné odstranit celou konstrukci nad hurdiskami a také hurdisky. Do nosníků se nainstaluje celá nová stropní konstrukce. Nové hurdisky se použijí buď s rovnými čely, nebo se musí použít konstrukce s patkami.

•

Pokud dochází k odpadávání spodní části vložek HURDIS, je nutné celou stropní konstrukci rozebrat, položit znovu vložky HURDIS, provést mazaninu z vápenné malty v tl. 20 mm a v případě provádění betonáže vložit mezi mazaninu a beton separační vložku.

9.7

Železobetonové stropní konstrukce

Železobeton se do našeho stavitelství v širším měřítku rozšířil až po 1. světové válce. Z hlediska technologie výroby rozlišujeme železobetonové stropy na: •

monolitické

•

montované.

Jejich konstrukční řešení závisí na rozpětí, užitném zatížení, způsobu podepření atd. Podle způsobu provedení monolitických stropních konstrukcí je rozdělujeme na: •

deskové (prostě uložené, vetknuté, konzolové, spojité, s náběhy),

•

vyztužené jedním směrem,

-156 (207)


•

křížem vyztužené,

•

trámové: - s viditelnými trámy (po 1,2 – 2,4 m), - trámové se žebry (žebra po 0,6 – 1,2 m), - žebírkové s trámy (žebírka po max. 0,6 m),

•

hřibové: - s hlavicemi, - se skrytými hlavicemi.

Výhodou monolitických stropů je jejich neomezená variabilnost. Nevýhodou je nutnost vytvářet celoplošné bednění i když tato nevýhoda se v poslední době stírá používáním systémových bednění, které práci velmi urychlují a usnadňují. Klasickým způsobem se provádí jen došalování atypických míst. Panelové stropní konstrukce se u nás rozšířily až po 2.světové válce. Jejich velkou předností je výroba v panelárnách, bez závislosti na počasí, s možností dodržování technologické kázně, s využíváním různých procesů pro urychlení tvrdnutí betonu a využívání dalších výrobních technologií urychlujících výrobu. Nevýhodou je nutnost dopravy z panelárny na stavbu. Podle tvaru a velikosti prefabrikovaných stropních dílců je rozdělujeme na: • deskové (plné, dutinové) do max. vzdálenosti podpor 3,1 m, s min. uložením 100 mm do lože z cementové malty a s částečným zmonolitněním zalitím styčných spár mezi panely, • panelové (plné, dutinové, normálně vyztužené, předpínané, s rovným nebo žebrovým podhledem).

9.7.1 Poruchy železobetonových stropů U monolitických železobetonových stropních konstrukcí jsou nejčastějšími poruchami vznik a vývoj trhlin, nárůst průhybů a ztráta tuhosti, způsobené: •

dotvarováním v důsledku napětí v konstrukci,

•

smršťováním a roztažností betonu v důsledku teplotních změn prostředí,

•

špatným ošetřováním betonu po zabetonování,

•

předčasným odbedněním,

•

nedodržení technologické kázně při vytváření armatury (krytí výztuže, prošlapaná výztuž),

•

nepřesným nadimenzováním.

- 157 (207) -


K dalšímu znehodnocování konstrukce v důsledku trhlin je koroze výztuže v případě zvýšené vlhkosti v konstrukci. U prefabrikovaných stropních konstrukcí se vyskytují vady v podobě tahových a smykových trhlin v oblasti uložení a ve středu rozpětí a nadměrných přetvořením prvku. Podle sklonu trhlin lze určit podíl ohybového momentu a posouvající síly na vzniku trhlin. Další příčinou poruch prefabrikovaných prvků je skutečnost, že tyto prvky byly dimenzovány jako prosté nosníky (kloubové uložení), což ve většině případů neodpovídá skutečnému působení uložení panelové stropní desky a problémy s nevhodným řešení styků jednotlivých prvků. Další možné příčiny vzniku trvalých deformací na montovaných železobetonových konstrukcích jsou: •

nedodržení technologie výroby prefabrikátů (vznik mikrotrhlin ve fázi výroby, přepravy na skládku, špatném uložení),

•

rozměrové nepřesnosti při výrobě,

•

nedodržení min. úložné délky v důsledku nepřesnosti montáže,

•

nedodržení technologie styků,

•

nedostatečné vyztužení,

•

nedodržení pravidel přepravy, špatné podložení při uložení na kontejner nebo na stavební skládce.

9.7.2 Sanace poruch železobetonových stropů Trhliny můžeme sanovat pomocí injektáží, případně „stehováním“ nebo „sešíváním“ ocelovými skobami nebo betonovými tělísky tvaru „X“. Shluky vlasových trhlin sanujeme pomocí vlepené skelné tkaniny do epoxidové pryskyřice. Avšak důležitou podmínkou před každou sanací je odstranění příčin vzniku trhlin a zjištění, zda se jedná o trhliny aktivní nebo pasivní. Z toho vyplývá, že ve většině případů musíme nejdříve konstrukci zesílit. Pro tuto práci můžeme použít několik způsobů: •

Podchycení trámů železobetonového stropu pomocí ocelových profilů „L“, které podložíme v hranách trámů a s trámy je spojíme např. svorníky, přivařením ke stávající výztuži, případně je uložíme do kapes v nosných zdech.

•

Pomocí příložek z ocelových prvků (pásovina, válcovaný profil tvaru „U“ nebo „L“), které se s trámem spřáhnou pomocí svorníků.

•

Kombinace podchycení s přepínacími táhly. Trám se ve střední části podchytí válcovanými profily „L“, které jsou na koncích, případně i ve středu opřeny o svislé prvky (profil „U“), které jsou ukotveny do trámu. Na koncích podchycovacích profilů jsou upevněna táhla, která směřují šikmo nahoru, prochází nosnou zdí a na jejím druhém konci je osazena roznášecí patka, o kterou se opírají rektifikační matice.

-158 (207)


Obr. 9.17: Podchycení stropního trámu s předepnutím •

Opláštění trámu betonem s výztuží.

•

Zesílení stropního trámu podvlečenými předpjatými ocelovými prvky (podle Doc.Ing.Václava Brabce, CSc. a Prof.Ing.Václava Rojíka, DrSc.). Tato technologie spočívá v tom, že se v těsné blízkosti trámu osadí dva „I“ nosníky z každé strany. Uprostřed nosníků se pomocí objímek nainstalují na ocelové nosníky táhla, která jsou propojena dalším ocelovým nosníkem napříč trámu stropu. Do mezery mezi trám stropu a příčný ocelový nosník se vloží hever, kterým se vnese do podélných ocelových nosníků předpětí. V důsledku toho se nosníky prohnou. Mezera mezi prohnutými nosníky a železobetonovou deskou se po celé délce vyklínuje.

Obr. 9.18: Zesílení železobetonového trámového stropu pomocí předpjatých ocelových nosníků. Tímto způsobem je možné předepnout i několik ocelových „I“ nosníků v prostoru mezi trámy stropu. •

Zesílení železobetonových konstrukcí montovaných i monolitických pomocí nadbetonování. Spolupůsobení je možné zajistit vhodnou úpravou povrchu stávající stropní konstrukce (zdrsnění, nastřelení hřebů, zabudování kotvících trnů). Přilnavost lze také zvýšit pomocí epoxidové pryskyřice aplikované do styčné spáry. Výztuž nadbetonované desky můžeme kotvit v okolí podpor např. přivařením k obnažené výztuži stávajícího stropu, nebo desku uložit do kapes nebo drážky v nosných zdech.

•

Stropní desku s rovným podhledem můžeme zesílit nově vybetonovanými trámy pod deskou, nebo podvlečenými ocelovými nosníky.

- 159 (207) -


•

V případě, že nad stávajícím stropem je dostatečný prostor, můžeme nad ním vytvořit novou stropní desku, která je na stávající nezávislá.

•

Nedostatečnou délku uložení u montovaných stropních desek je možné řešit podložením ocelového nosníku tvaru „L“ nebo „U“, který je ukotven do vertikální nosné konstrukce a prostor mezi horní přírubou a deskou se po celé délce vyklínuje.

•

Rozdílné průhyby mezi prefabrikovanými deskami lze eliminovat nadbetonováním spolu se spřažením, nebo pomocí ocelových kotev, jejichž hlava (ocelová plotýnka) překrývá oba panely ve spáře zespodu a na rubu prefabrikátů je roznášecí ocelová deska dotažena (zakotvena) pomocí matky.

9.8

Podlahové konstrukce

Při rekonstrukcích i modernizacích všech objektů zaujímá renovace podlah velmi důležitou pozici z těchto důvodů: •

Podlahová konstrukce je nejvíce vystavena vlivu provozu, tedy nejvíce namáhaná a opotřebovávaná. Veškerý provoz je vždy spojen s podlahou.

•

Je nejvíce ve styku s člověkem ze všech konstrukcí ve stavbě a odtud plynoucí požadavky na zajištění optimální pohody prostředí.

•

Renovační práce v objektu jsou velmi často spojeny se změnou technologie provozu, což si vyžaduje i zásahy do podlah.

•

Do konstrukce podlahy se započítávají všechny vrstvy od rubu stropní konstrukce až po nášlapnou vrstvu. Každá vrstva má svoji specifickou funkci a proto je jim nutné věnovat náležitou pozornost. Při rekonstrukcích i modernizacích se proto nejedná jen o výměnu nášlapné vrstvy, ale většinou i změny podkladních vrstev podlahové konstrukce.

Rozdělení podlah podle nášlapné vrstvy: •

Dřevěné (prkenné, fošnové, palubkové, vlyskové, parketové).

•

Dlažby (keramické, betonové, teracové, z přírodního kamene, cihlové, z aglomerovaného kamene, dřevěné špalíčkové, kostkové, gumoasfalstové, kovové, šatovské, skleněné atp.).

•

Mazaniny a potěry (cementové, asfaltové, plastbetonové, teracové atp.).

•

Povlakové (pryžové, PVC, stěrkové, textilní atp.).

-160 (207)


9.8.1 Poruchy podlah Podlahové konstrukce mají ze všech ostatních konstrukcí na stavbě obyčejně nejkratší životnost. I když se to týká především nášlapné vrstvy, dochází k degradaci i vrstev ostatních. Samozřejmě, že důležitou roli zde sehrává materiál, ze kterého je nášlapná vrstva vytvořena a provozní namáhání. Kamenná dlažba bude jistě trvanlivější na podlaze např. obchodního domu než jakákoliv dřevěná. Naopak parketová podlaha bude v tanečním sále vhodnější než kamenná dlažba. Proto správné volbě je nutné věnovat náležitou pozornost. Příklady nejčastějších poruch podlahy: • Dřevěná podlaha prkenná, palubková, fošnová, parkety: -

korýtkování (prohýbání prken v důsledku nedostatečného vysušení řeziva, přílišné vlhčení při úklidu, nevhodně nařezané a položené),

-

prošlapání (místa s tvrdší strukturou podléhají obrusu pomaleji, než místa s měkší strukturou),

-

vrzání při chůzi (nedostatečné přibití do polštářů, průhyb polštářů, špatné dotažení při kladení),

-

houpání podlahy (špatně zhutněný násyp pod polštáři, sednutý násyp),

-

vydutí podlahy (enormním zvýšením vlhkosti po položení – zatečení),

-

napadení dřevokaznými houbami a dřevokazným hmyzem (při častém zavlhání).

• Dlažby: -

odpadávání dlaždic (špatné podkladní vrstvy, špatný adhezní materiál, nedodržení technologie kladení),

-

lokální praskání dlaždic (špatné podkladní vrstvy, bodové přetížení, vadný materiál dlaždice),

-

dlouhé praskliny (špatná dilatace, špatné podkladní vrstvy).

• Mazaniny, potěry: -

lokální drolení (špatně promíchaný materiál, lokální přetížení, špatné zpracování směsi),

-

lokální praskliny (bodové přetížení),

-

dlouhé praskliny (špatné ošetření po provedení, špatná dilatace, průhyby stropní konstrukce).

• Povlakové podlahy: -

prošlapání (nevhodně zvolený materiál),

-

vzdouvání (špatná technologie lepení, nevhodné lepidlo),

-

vytváření vln při volném položení (špatná apreturu, nevhodný materiál do daného provozu).

- 161 (207) -


9.8.2

Sanace poruch podlah

Ke správnému postupu patří provést řádné vyšetření stavu podlahové konstrukce a provozních požadavků. Na tom bude záležet, jakou technologii rekonstrukce zvolíme a jaký materiál navrhneme. Rozhodnutí o postupu práce: •

odstranění celé konstrukce podlahy (vykopat až na úroveň stropní konstrukce),

•

odstranění pouze nášlapné vrstvy (stržením, osekáním, obroušením, frézováním, tryskáním, ožíháním, tlakovou vodou atp.),

•

vyspravení poškozených úseků,

•

ponechání původní konstrukce podlahy s lokálním vyspravením a uložením nové nášlapné vrstvy na celé ploše.

Příklady některých rekonstrukčních prací: •

Přebroušení korýtkové dřevné palubové podlahy, prošlapané podlahy – pokud zborcení není větší než ½ výšky masy dřeva nad perem nebo drážkou, můžeme provést přebroušení. Předem ale musíme zarazit všechny hlavičky kotvících hřebíků pomocí průbojníků, aby byly pod hranicí broušení.

•

Někdy se provádí obrácení korýtkových prken, čímž vzniká větší možnost tloušťky zbroušení. Tento způsob lze použít jen při přibíjení palubek shora, protož pokud by byly přibíjeny do drážky, při trhání by se poškodily.

•

V případě, že zborcení nebo prošlapání je hlubšího charakteru provede se násyp ze slévárenského písku do výšky, aby zakryl všechna převýšení, na násyp se položí velkoplošné dřevotřískové desky (18 mm) a přibijí se do stávající podlahy (kotví se na okrajích po 300 mm, v ploše po 500 mm). Styčné spáry DTD se doráží k sobě a slepují. Spáry se ještě přetmelí a přebrousí.

•

Při velkých nerovnostech se na stávající podlahu kladou nové polštáře (kolmo ke stávajícím), které se pomocí klínů vyrovnají do požadované roviny, klíny se fixují přibitím. Na nové polštáře se položí dřevotřískoví desky (18 mm) a přibijí. Při této technologii je nutné brát v úvahu, že konstrukce podlahy se zvýší min. o 100 mm a jaký to bude mít vliv na návaznost ostatních podlah, případně na výšku parapetů oken.

•

Jednou z možností sanace poškozené dřevěné nášlapné vrstvy je její odstranění na hrubou podlahu a vytvoření cementového potěru. Potěr se musí vyztužit a použít polosuchou betonovou směs. Nesmí se zapomenout na dilataci okolo stěn, u větších místností i v ploše.

•

Velmi často se u podlahové konstrukce s násypem odstraňují vrstvy nad polštáři a provádí se cementový potěr na násyp, případně se násyp

-162 (207)


může snížit, aby betonová vrstva byla silnější. I zde je vhodné potěr vyztužit (Kari sítí) a použít polosuchou betonovou směs. Nesmí se zapomenout na dilatace. •

V případě potřeby můžeme násyp odstranit až na záklop (rubový líc stropní konstrukce) a betonovou desku provést přímo na záklop (viz. sanace dřevěných stropů). Pokud chceme násyp zachovat, provedeme snížený záklop a násyp provedeme do úrovně stropnic.

•

Při houpání polštářů (pokleslý násyp) je možné opravu provést rozebráním nášlapné vrstvy i hrubé podlahy a polštáře podsypat (zhutnit). Nebo druhá možnost – vyvrtat okolo polštářů přes nášlapnou vrstvu a hrubou podlahu otvory pro zavedení injektážních jehel a okolí polštářů proinjektovat cementovou směsí.

•

U vlyskových i parketových podlah se dosti často projevují velké spáry po seschnutí materiálu. Oprava se provádí vytmelením speciálním tmelem (v barvě řeziva) a přebroušením. Oprava se může provádět až po dokonalé vlhkostní stabilizaci podlahoviny.

•

Při opravě dlažby je nutné poškozené dlaždice odstranit včetně lepícího materiálu (malta, tmel), vyrovnat podkladní vrstvu, nanést adhezní vrstvu, uložit dlaždice (při větší adhezní vrstvě je nebezpečí poklesnutí dlaždic oproti stávajícím) a zaspárovat.

•

Při opravě mazanin a potěrů je nutné vždy řádně odstranit poškozené části až na zdravé okolí a vytvořit dostatečný prostor (tl. min. 20 mm) pro vrstvu správkové hmoty. Nejlépe je k vyspravení použít speciální materiály, které mají dobrou přilnavost a při tvrdnutí se nesmršťují. Důležité je dodržet přesně technologický návod výrobce.

•

Trhliny v mazaninách a potěrech se musí nejdříve dostatečně rozšířit (probrousit, vysekat) a zkontrolovat, zda mazanina nebo potěr v okolí trhliny jsou dostatečně přídržné k podkladu (při poklepu nesmí dunět). Pokud tomu tak není, musí se celá vzdutá část odstranit. Úzké trhliny se vyspravují speciálními tmely, širší speciálními maltami. Opět je důležité dodržení technologie předepsané výrobcem.

•

Povlakové se mohou vyspravovat lokálně, pokud není opotřebení příliš znatelné. Poškozená část se vyřeže, odstraní se zbytky starého lepidla a nalepí se nová část. Při výměně celé plochy je nutné po stržení očistit podkladní vrstvu od zbytků lepidla nebo předcházející hmoty, protože zejména u PVC nebo gumových podlahových krytin se i milimetrový výstupek v ploše projeví. Nejen, že je to neestetické, ale v tomto místě dochází k rychlému lokálnímu opotřebování.

- 163 (207) -


9.9 1.

Kontrolní otázky Vyjmenujte typy dřevěných stropních konstrukcí.

2. Nakreslete a popište všechny vrstvy klasického dřevěného trámového stropu. 3. Nakreslete a popište dřevěný trámový strop s rákosníky, kdy se používal? 4.

Nakreslete a popište povalový dřevěný strop, jeho výhody a nevýhody.

5.

Vyjmenujte poruchy dřevěných trámových stropů.

6.

Popište a nakreslete sanace poruch dřevěných trámových stropů.

7.

Princip keramických stropů, nakreslete a popište některé druhy.

8.

Poruchy keramických stropů a jejich sanace.

9.

Poruchy železobetonových stropů a jejich sanace.

10. Rozdělení podlah podle nášlapných vrstev. 11. Základní fyzikální vlastnosti podlah. 12. Uveďte nejčastější poruchy podlahových konstrukcí. A jejich sanace.

9.10

Závěr k poruchám vodorovných stropních konstrukcí

9.10.1

Shrnutí

Pro udržení kvality stavby musíme věnovat velkou pozornost konstrukcím, které mají vliv na stabilitu budovy. Jednou z mnoha jsou i vodorovné konstrukce, ztužující svislé konstrukce v jeden monolit.

-164 (207)


10 Úvod ke klenbám 10.1 Cíle Klenby jsou jedním z nejstarších konstrukčních prvků používaných pro stropní konstrukce. Stropní klenby byly nalezeny v komplexech staveb pyramid v Egyptě, v Mezopotamii, běžně se používaly v antice a neodmyslitelnou součástí staveb zůstaly až do začátku 20. století. Betonové a železobetonové klenby se používají v moderním stavitelství především pro zastřešení velkorozponových staveb.

10.2 Požadované znalosti Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na klenbové stropy.

10.3 Doba potřebná ke studiu 3 hodiny

10.4 Klíčová slova Klenby, žebra, tvary kleneb, nepravá klenba,

10.5 Klenby Charakteristickým znakem kleneb je tzv. čelní oblouk, což je pomyslný příčný řez v rovině kolmé na osu klenby. Čelní oblouk může mít různý tvar, avšak vždy vychází z kružnice, případně jejich modifikačních křivek. Klenby sestavujeme podobně jako zdivo z kusových prvků, které mohou mít upravený tvar do kónusu – pak je nazýváme klenáky, jejichž zkosené strany směřují do středu zakřivení, nebo z pravoúhlých geometrických prvků, u kterých zkosení je nahrazeno nestejnou tloušťkou malty v ložné spáře. Mohou být použity i prvky nepravidelného tvaru, kde nerovnosti včetně zkosení je suplováno maltou. Styčné spáry jsou prostřídány, aby byla zajištěna vazba mezi jednotlivými prvky. Vrchol klenby je uzavřen zásadně vrcholovým klenákem. Vrcholem klenby nesmí nikdy probíhat ložná spára. Klenba se vytváří z obou stran současně a na závěr se vsadí vrcholový klenák, který svojí hmotností rozepře obě strany

- 165 (207) -


klenby. Pokud se nepoužije vrcholový klenák o větší hmotnosti je vhodné vrcholový klenák vyklínovat. Po vyklenutí klenby se její rub zatře maltou, provede se klenbová nadezdívka a násyp. Vyzdívání kleneb se provádí na plnoplošné bednění, nebo na ramenáty. Klenba je navázaná na podpůrnou konstrukci prostřednictví patky klenby. Zapuštěné patky jsou konstrukčně jednodušší, ale zeslabují podpůrnou konstrukci. Vyložená patka musí být konstrukčně nebo materiálově zajištěna tak, aby svislá reakce v uložení klenby nezpůsobila jejich porušení smykem. Proto se často používá zesílení klenbového tělesa u patky klenby. Především ploché klenby vyvozují velké šikmé tlaky, které je třeba zachycovat opěrami (zdi, klenbové pasy), ocelovými táhly, nebo jejich vzájemnou kombinací. U táhel je nutné vždy zohlednit přípustnou podchodnou výšku a estetiku interiéru. Klenbové žebro je konstrukční a často i estetický prvek v místech proniku klenebních ploch. Žebro přejímá tlaky v klenbě a převádí je do podpor. Bývají různě tvarově utvářeny a to jak z hlediska konstrukčního, tak i estetického. Ve vztahu na klenbovou plochu tvoří žebra jejich patky a proto je jejich tvar v místě dosednutí zešikmen, případně jinak upraven. Naopak viditelná část žebra je tvarově upravována tak, aby dotvářela architekturu interiéru.

Obr. 10.1: Profily gotických žeber

-166 (207)


V období vrcholné a pozdní gotiky je používání klenbových žeber na nejvyšším stupni svého vývoje. Používají se žebra zakřivená neboli kroužená, protínaná atd. Zde již všechna žebra nemají konstrukční funkci, ale některá jsou zde pouze z estetického důvodu. Mluvíme pak o žebrech jalových, která jsou ke klenební ploše jen zespodu přisazena. Z toho se pak vyvinula žebra odsazená, která probíhala v určité distanci pod vlastní klenbou. Klenbové pasy mají charakter kleneb malé šířky, probíhající kolmo na osu klenby. Zapuštěné patky je možné použít jen u pasů širokých min. 450 mm a oslabením patkami se nesmí jeho šířka zmenšit pod 300 mm. U pasů užších než 450 mm se používají zásadně vyložené patky. Klenba je oblouková konstrukce, která vzhledem k existenci spár mezi dílci není schopná přenášet tahová namáhání. Výslednicová tlaková čára (výslednice vnitřních sil) musí zůstat vždy uvnitř tzv. jádra průřezu. Stabilitu stěnových podpor podstatně zlepšuje vertikální síla, která vzniká od hmotnosti konstrukce nad patou klenby, nebo v její blízkosti (stěna nad patkou, fiála, klenbová nadezdívka, násyp v patě klenby atp.). Výhodou kleneb je především jejich dobrá statická únosnost, požární odolnost, trvanlivost ve vlhkém prostředí, vzhledem k hmotnosti dobré akustické vlastnosti, dlouhá životnost. Nevýhodou kleneb je především velká hmotnost, pracnost při provádění, velká tloušťka stropní konstrukce, nerovnost podhledu (někdy naopak z estetického hlediska výhoda).

10.5.1 Základní konstrukční tvary kleneb Klenby podle tvaru a konstrukce dělíme na: • valené • klášterní

- klasická klášterní klenba - zrcadlová klenba - neckovitá klenba - česká klenba - pruská klenba - kopule

• křížové

- klasická křížová klenba - hvězdicová klenba - lunetová klenba

• nepravé • do travers

- 167 (207) -


Klenba valená byla nejpoužívanější klenbou ve stavebnictví, především pro svoji jednoduchou konstrukci a dobré statické vlastnosti. Valená klenba je tvořena válcovou plochou kruhového, parabolického nebo goticky lomeného profilu, opřenou do dvou bočních stěn. Modifikací mohly být jak plné oblouky, tak i segmentové. Prováděla se obyčejně nad obdélníkovým půdorysem, ale také nad čtvercovým, lichoběžníkovým a nepravidelným čtyřúhelníkem.

Obr. 10.2: Valená klenba

Klášterní klenba vznikne protnutím dvou valených kleneb o stejné výšce, z nichž ponecháme jen pronikající části jako uzavřený celek. Klenba nemá čelní oblouky a na všech stěnách je sklenuta do patek. Proniky ploch (žebra) probíhají úhlopříčně. Klenba může být konstruována nad libovolným čtyřúhelníkem, avšak všechny čtyři stěny jsou nosné.

Obr. 10.3: Klášterní klenba Zrcadlová klenba je odvozena v podstatě z klenby klášterní tím, že část jejího vrcholu je odřezána a nahrazena rovinnou, tzv. zrcadlem. Zbývající části klenby se nazývají „vuty“. Zrcadlo je provedeno buď jako rovná klenba (při malých rozměrech zrcadla), nebo je orámováno ocelovými profily s příslušnou výplní. Tento typ klenby se používal především z důvodů architektury interiéru.

Obr. 10.4: Zrcadlová klenba

-168 (207)


Protože takto vytvářená zrcadlová klenba měla svá statická omezení, prováděla se velmi často tzv. nepravá zrcadlová klenba. Její konstrukce spočívalo v tom, že se provedla normální klášterní klenba a v části, kde bylo požadováno zrcadlo se zavěsil podhled. I když konstrukčně je nepravá klenba jednodušší má nevýhodu v tom, že se zbytečně zvyšuje tloušťka stropní konstrukce. Další možnost provedení nepravé zrcadlové klenby spočívá ve vytvoření normální rovné nosné stropní konstrukce a „vuty“ jsou provedeny dodatečně jako imitace.

Obr. 10.5: Nepravé zrcadlové klenby

Neckovitá klenba je odvozena z valené klenby nad obdélníkovým půdorysem, jejíž čela jsou příčně valeně zaklenuta. Zatížení je přenášeno do všech čtyř stěn. Průniky klenbových ploch končí v prostoru valené části klenby a jsou od sebe vzdáleny.

Obr. 10.6: Neckovitá klenba Česká klenba vznikne tak, že se polokoule nebo její segment ohraničí svislými rovinami půdorysu. Na stěnách vzniknou čelní oblouky avšak o menším poloměru než je poloměr vlastní polokoule. I zde musí být klenba podporována všemi stěnami. Česká klenba může být vytvářena nad půdorysem čtvercovým, obdélníkovým, mnohoúhelníkovým i nepravidelným. U této klenby se nemohou použít žádná pravá žebra. Jestliže podporující stěny nahradíme klenbovými pasy, které v rozích podepřeme sloupy nebo pilíři, dostaneme volný otevřený prostor v půdorysu.

- 169 (207) -


Obr. 10.7: Česká klenba Jestliže základem klenby je polokoule mluvíme o plné české klenbě. Jestliže klenba vzniká jen z kulového vrchlíku, nazýváme ji plochá česká klenba, nebo také česká placka. Pruská klenba je tvořena translační plochou kruhovo-kruhovou, eliptickoeliptickou, elipticko-kruhovou nebo opačně. Konstrukce se provádí pomocí pohyblivého ramenátu vedeného po křivce, která je určena pevnými ramenáty, které jsou připevněny na protilehlých stěnách. V ploše klenby nevznikají žádné průnikové plochy a tím i žádná žebra.

Obr. 10.8: Pruská klenba Kopule (z latinského copula) nebo „kupole“ (z italského cupola) nebo také „báň“ je klenba vytvořená kulovou plochou nebo jinou rotační plochou (paraboloid, hyperboloid). Jestliže lícní plochu tvoří polokoule, mluvíme o kopuli plné, je-li to kulový vrchlík mluvíme o kopuli ploché neboli „kolotě“ (z francouzského colotte = čepička). V případě jiného než kruhového půdorysu vlastní stavby, používalo se jako přechodových článků části české klenby, na kterou se kopule postavila.

-170 (207)


Křížová klenba vzniká pronikem přímých, stoupajících nebo klesajících valených kleneb odseknutých v místech čelních oblouků, takže tlak klenby se soustřeďuje do bodových podpor v rozích půdorysu. Říkáme, že je klenbou otevřenou. Čelní oblouky mohou mít var kruhový, parabolický nebo lomeného gotického oblouku. Křížová klenba může být přímá, stoupající i klesající. V místech průniků ploch klenby se vkládala žebra.

Obr. 10.9: Křížová klenba gotická přímá

Hvězdicová klenba je v podstatě klenbou křížovou, jejíž prsa jsou rozdělena dalšími žebry v menší klenební plochy a vytváří se tak hvězdicový vzor (myšleno v průmětu do půdorysu). V podhledu se objevuje plastické dělení plochy umocněné ještě žebry. Úhlopříčná žebra, jdoucí od podpory přes vrchol klenby k protilehlé podpoře, vytváří konstrukční kříž.

Obr. 10.10: Hvězdicová klenba

Lunetová klenba, jinak řečeno valená klenba s lunetami. Vzniká příčnými průniky valených kleneb s klenbou základní. Bývají obyčejně nižší než základní klenba. Lunety vznikaly v místech oken a dveří, čili otvorů s klenutým nadpražím, které zasahovalo nad patu valené klenby. Lunety mohou být přímé, stoupající nebo klesající. Mimo funkci konstrukční přispívají lunety v interiéru i k zlepšení jeho architektury. Především u dlouhých úzkých prostorů se lunetami prostor rozčlení na řadu menších částí.

- 171 (207) -


Obr. 10.11: Lunetová klenba Klenba nepravá, nebo také „přečnělková“ nebo „konzolová“, je vytvořena z předstupujících zdících prvků vodorovně kladených, které směrem nahoru postupně uzavírají prostor nebo otvor. Není zde použito klenáků ani patečních prvků, ale pouze vrstev, které se někdy uplatňují v pohledu svými stupňovitě přeloženými částmi, jindy jsou zesekány do hladkého líce. Tyto klenby jsou málo únosné.

Obr. 10.12: Klenba nepravá

Klenby do travers jsou segmentové valené klenby vyzděné do válcovaných „I“ nosníků (někdy také do starých vyřazených kolejnic), které vytváří nosnou konstrukci stropu. Vzdálenost nosníků se pohybovala v rozmezí 0,9 – 1,4 m a výška oblouku klenby byla 1/8 – 1/12 rozpětí. Cihly se zdily naplocho (65 mm) nebo nastojato (140 mm) dle rozponu. Tyto stropy byly oblíbené pro svoji nízkou konstrukční výšku, odolnost proti požáru a rychlost provádění. Nevýhodou byla nerovnost podhledu, a proto se používaly především do podružnějších prostor (zastropení sklepů, průjezdů, chodeb atp.).

-172 (207)


60º

900 - 1400

Obr. 10.13: Klenba do travers

Mimo tyto základní typy kleneb používaly se ještě různé modifikace, které měly za úkol především zvýšit estetický a umělecký dojem interiéru – např. klenby hřebínkové, obkročné, síťové, vějířovité, kroužené, sklípkové či diamantové.

10.5.2 Poruchy a opravy kleneb Tak jako u všech poruch, musí se i zde najít příčina a ta se musí především odstranit. Proto zjišťujeme, zda se jedná o trhliny aktivní nebo pasivní. Po odstranění příčin a zajištění stavby, se přistupuje k vlastní sanační práci na klenbách. Rozsah opravy a zásahů do všech konstrukcí stanoví, jak se musí stavba provizorně zajistit, aby nešlo k dalším poruchám nebo haváriím (pochycení, vzepření, podepření). Trhliny ve vyzděných klenbách (cihelných, kamenných) se opravují obdobně jako u zděných konstrukcí stěn. Musí se nejdříve vyčistit a pak se vyplní maltou (injektáží, zaléváním, pěchováním). V případě klínování trhlin se mohou použít klíny umělohmotné, kovové nebo jiných trvanlivých a objemově stálých materiálů. Nesmí se použít dřevěné klíny, protože ty vlhkem nabývají na objemu, dochází k nežádoucím napětím a při vyschnutí zase naopak zmenšují svůj objem a tím přestávají plnit určenou funkci. Při injektování se začíná vždy v místech staticky důležitých, tj. u pilířů a v patě klenby. Aby injektovaná látka nevytékala, musí se trhliny na povrchu utěsnit a ponechávají se jen injektážní a kontrolní otvory. Valená klenba má tzv. kritické zóny, v nichž se projevují největší napětí a deformace. První kritická zóna je ve vrcholu klenby, kde je největší tlakové napětí při rubu klenby a spára se otevírá na lícní ploše klenby. Druhá kritická zóna je u segmentového oblouku o středovém úhlu do 120o v patce a u oblouku se středovým úhlem větším než 120o v rovině svírající s vodorovnou rovi- 173 (207) -


nou středu klenby úhel 30 o. V této spáře je maximální tlakové napětí při lící klenby a spára se snaží otevřít na rubové ploše klenby. Proto se klenby od patky až za hranici 30o zesilují. Přetížená klenba vzniká překročením dovoleného nebo výpočtového zatížení v prostoru nad klenbou. Trhliny se projevují v místech nebezpečných zón. Ve vrcholu líce klenby se objevuje průběžná trhlina. U patek je klenba vytlačována a jsou-li opěrné zdi dostatečně pevné, zlomí se ve spáře, jejíž poloha je zhruba v 1/3 nad patkou (cca 30o). Na lícní ploše dochází k pásu drobných trhlinek, které vznikají od zvyšujícího se tlaku v této druhé zóně. Dochází zde k odpadávání omítky, případně i drobných rozdrcených částí zdícího materiálu klenby.

drcení trhlina

trhlina 120º 30º drcení

Obr. 10.17: Schéma porušení klenby přetížením Oprava klenby se provádí rubovou nebo lícovou skořepinou, zainjektováním trhlin a vyspravením částí v místech drcené zóny (zainjektováním, výměnou vadných prvků, odsekáním nesoudržných částí a nahrazením novou hmotou). Proražená klenba vznikne působením bodového zatížení. Na omítce nebo vyzdívce líce klenby se objeví trhliny vycházející z jednoho místa. Při větším přetížení dojde k poklesnutí jednoho nebo více zdících prvků klenby a tím k odpadnutí omítky. Oprava při menším porušení se provede jen odsekáním omítky, případně rozrušených částí povrchu klenby a novým zaomítáním. Pokud však došlo již k poklesnutí zdících prvků klenby a ty narušují podhled, musí se vyjmout a znovu vsadit na původní místo. Protože však prostor nad klenbou je vyplněn násypem (stavební rumoviště) došlo by jejich vytažením k vysypání části násypu a tím narušení únosnosti nebo rovinnosti podlahy. Proto se tato oprava provádí shora odstraněním části podlahové konstrukce i násypu. To však opravu velmi zdražuje a dochází k zásahu do interiéru horního podlaží. Při menším rozsahu poklesnutí můžeme zvolit i jiný způsob, kdy vyčnívající prvky odse-

-174 (207)


káme, maltu ze spáry vyškrábeme, vyklínujeme, vtlačíme novou maltu a tím zajistíme jejich soudržnost s ostatní částí klenby. Rozestoupení klenby vzniká obyčejně v případech u masivních plochých kleneb s poddimenzovanými opěrnými zdmi. Tlakem klenby (nahodilým zatížením) se opěrné zdi roztlačí do stran a ve vrcholu klenby vznikne na lícové ploše podélná trhlina. K rozestupování opěrných zdí může dojít také v případě, že se zmenší svislé zatížení na obvodové zdi klenby např. odbouráním podlaží, vybouráním většího otvoru, odstraněním násypů v patách kleneb a jejich nahrazení lehčím materiálem atd. Velmi často se stává, že v dobré víře provést pořádek v půdním prostoru se vyčistí násypy (obyčejně rozbitých střešních tašek) v patách kleneb. Především u převýšených staveb (lodě kostelů) může takovýto zásah způsobit statické poruchy v klenbách a stěnách.

Velká podélná trhlina

Obr. 10.18: Schéma porušením klenby rozestoupením opěrných zdí Při opravě se snažíme zachytit sílu, která tlačí do stran. Nejednodušší způsob je sepnutí klenby pomocí táhel. Nejvýhodnější je jejich umístění napříč prostorem v patách klenby. Tím ale narušíme estetiku prostoru a ne vždy pod táhly zůstane dostatečná podchodná výška. Můžeme je umístit nad klenbu do podlahové konstrukce. Táhla nebudou vidět avšak musíme rozebrat podlahovou konstrukci ve vyšším podlaží. Ze statického hlediska je jejich umístění také méně výhodné. Další možností je umístění nosníku nad klenbu a táhla ukotvit šikmo do opěrných zdí těsně pod patou klenby. Tím zachytíme a přeneseme tlakovou složku vzniklou od klenby do táhel a jejich prostřednictvím do nosníku. Použití tohoto způsobu je výhodné např. v půdním prostoru, kde nosník nepřekáží. V běžném podlaží je tento způsob obyčejně neproveditelný, protože nosník by nebylo možné skrýt v podlahové konstrukci a vystupoval by nad její úroveň. Jsou-li opěrné zdi na vnější straně volné mohou se použít tzv. opěrné pilíře, které tlaky vznikající od klenby přenesou do nového rozšířeného základu. Konstrukce opěrného pilíře je volena tak, aby bylo zajištěno jeho spolupůsobení se stávající opěrnou zdí, tvar odpovídal směru působní výsledných sil a esteticky zapadal do architektury budovy (fasády).

- 175 (207) -


Další možností sanace rozestupující se klenby je zvětšení vertikálního zatížení u paty klenby a to buď odstraněním předcházejících nevhodných zásahů nebo nahrazení lehčích násypů násypy o vetší hmotnosti, nebo vytvoření vertikálních nadezdívek, jako tomu bylo např. v gotice s fiálama.

vysekané kapsy táhlo

ocelový nosník

táhlo táhlo

Obr.10.19: Schémata možností sanací rozestupující klenby

Drcená klenba vzniká při extrémních tlacích z boku na opěrné zdi. K těmto případům dochází např. při zvýšení tlaků zeminy v podzemních podlažích, nebo při přetížení kleneb v prostorách sousedních místností, nebo při neúměrném stažením táhel atp. Klenba se na lícní straně ve vrcholu drtí a na rubu rozevírá. U patek se otevírá podélná spára.

prasklina

drcení materiálu

Obr. 10.20: Schéma poruchy u drcené klenby

-176 (207)


Nejjednodušší oprava je rozepření klenby. Jako u táhel tak i zde musíme zohlednit estetiku interiéru a podchodnou výšku. Jiným řešením je zatížení nebo zesílení klenby na rubové straně nadezděním nebo nadbetonováním. Na rubové straně můžeme také vybetonovat nebo vyzdít rozpěrné pasy proti meziokenním pilířům. Klenby porušené stářím vykazují různé trhliny, ztrátu pojiva v maltě spár, vypadanou maltu ze spár a také narušení vlastních zdících prvků. Takováto klenba přestává plnit svoji statickou funkci a proto ji musí převzít jiný konstrukční prvek, který však zajistí zachování této původní klenby. Oprava bude spočívat ve vytvoření nové klenby buď pod klenbou, pak mluvíme o „lícové skořepině“ nebo nad klenbou a pak mluvíme o „rubové skořepině“. Lícová skořepina nám klenbu podepře zespodu (tím však ztratíme její autentičnost), na rubovou skořepinu stávající klenbu zavěsíme, tím zůstane autentičnost podhledu, avšak musíme odstranit celou podlahovou konstrukci ve vyšším podlaží. Při poklesnutí základu dojde k ustřižení klenby obyčejně ve druhé kritické zóně nebo poblíž patky. Toto přetvoření je trvalého charakteru, protože i když provedeme zajištění základové konstrukce, nikdy ji nevracíme do původní polohy, protože bychom způsobili další poruchy. Oprava bude spočívat v opatření, které nám zajistí spolupůsobení obou částí kleneb v původním rozsahu, protože jinak by došlo k drcení materiálu ve stykové spáře. Při této práci využíváme obyčejně rubovou stranu, kde nadbetonujeme pokleslou část. Spáru zainjektujeme. Pokud si to statické podmínky vyžadují, provedeme stažení objektu.

10.5.3

Speciální konstrukce pro sanace kleneb

Rubová skořepina je železobetonová vrstva v tloušťce 50 – 80 mm vybetonovaná na rubové části klenby, která a na obvodu přechází do ztužujícího věnce. Betonová vrstva se provádí torkretováním na klenbu se spárami vyškrabanými do hloubky cca 20 mm. Výztuž bývá obyčejně z kary sítě. Do zdících prvků (nikoliv do spár) stávající klenby se vyvrtají otvory do hl. 2/3 tloušťky klenby, do kterých se po vyčištění vloží buď ocelové spony nebo trny z profilované ocele a zalijí se speciální maltou nebo tmelem. Po zatvrdnutí se položí roznášecí výztuž, ke které se spony přivážou nebo trny přivaří. Takto připravená výztuž se zatorkretuje. Ztužující věnec se má za úkol přenést svislé složky zatížení do vertikální konstrukce. Základním konstrukčním pravidlem je, že nesmí zatěžovat patu klenby, aby nedošlo k jejímu ustřižení. Máme tři možnosti provedení věnců: Vybetonovat věnec na patu klenby, pokud spodní zeď pod klenbou je širší.

- 177 (207) -


věnec kotvený do obvodové zdi přivázané k výztuži rubová skořepina

výztuž kotvící prvky

vyvrtané otvory sponky

Obr. 10.21: Schéma rubové skořepiny a kotevních prvků Vybetonovat věnec do vysekané drážky nad patou klenby, pokud tím nenarušíme statiku této zdi. Vybetonovat věnec na patu klenby avšak zajistit přenos vertikálního zatížení do svislé zdi pomocí kotev.

Obr. 10.22: Schémata umístění věnců rubové skořepiny Výhodou „rubové skořepiny“ je její dobré statické zajištění klenby a její skrytá konstrukce v podlaze a tím zachování původního podhledu.. Rovněž provádění je poměrně snadné a rychlé.

-178 (207)


Nevýhodou je nutnost odstranění všech vrstev podlahové konstrukce v horním podlaží a vnesení nového konstrukčního i materiálového prvku do staré stavby. Lícová skořepina je betonová, méně často železobetonová konstrukce provedená na lícové straně klenby, tedy viditelná v interiéru místnosti. Vytváří se torkretováním na očištěný povrch s vyškrabanými spárami do hl. cca 20 mm. Její tloušťka je 40 – 60 mm. V patě klenby je zakončena ztužujícím věncem, který je obyčejně zapuštěn do drážky vysekané v obvodovém zdivu místnosti. Protože konstrukci klenby podpírá, není nutné činit žádné opatření na jejich spolupůsobení, postačuje proniknutí torkretované směsi do vyškrabaných spár. Výhodou „lícoví skořepiny“ je její snadné a rychlé provedení, bez nutnosti zasahování do ostatních prostor stavby. Nevýhodou je ztráta původního podhledu, který je skryt novou betonovou konstrukcí. Povrch skořepiny po torkretáži je nerovný a musel by se zaomítat, pokud bychom chtěli získat estetický podhled.

10.6

Kontrolní otázky

1.

Charakterizujte základní konstrukční tvary kleneb.

2.

Jak se vytváří pruská klenby?

3.

Nakreslete konstrukci nepravé klenby.

4.

Vyjmenujte a charakterizujte nejčastější poruchy u kleneb.

5.

Způsoby sanace kleneb.

6.

Popište konstrukci klenby a její charakteristická místa.

7.

Nakreslete a vysvětlete konstrukční tvary kleneb.

8. Nakreslete a vysvětlete konstrukci rubové klenby v patě klenby, její spřažení se stávající klenbou, opatření před zahájení?

10.7

Závěr ke klenbám

10.7.1

Shrnutí

Klenby nepochybně patří mezi chloubu dávného stavitelství a dodnes jim patří náš obdiv. Pro jejich náročnost a nákladnost se bohužel málokterý investor rozhodne pro zakomponování do stavby a spíše se s nimi setkáváme v podobě malých nadotvorových klenebních pásů.

- 179 (207) -


11

11.1

Úvod k poruchám schodišťových konstrukcí a jejich sanace Cíle

Schody se porušují opotřebováním, vlivem statických poruch vlastní konstrukce i v ostatních částech stavby, poškozením, které vzniká při nesprávném užívání atp. Důsledkem těchto vlivů je oprava, rekonstrukce, přestavba nebo vybourání a vybudování nového schodiště. Další příčinou zásahu do schodišťové konstrukce jsou modernizační práce, které si vynutí např. zvětšení schodišťového prostoru, zesílení konstrukce schodiště, zvýšení požární bezpečnosti atd. U historických staveb tvořilo schodiště obyčejně reprezentační dominantu, která umocňovala dojem při příchodu do ostatních prostorů objektu. Nešetřilo se zde uměleckou výzdobou i používáním různých drahých dekoračních materiálů, a proto při jakémkoliv zásahu do konstrukce schodiště je nutné dbát zvýšené opatrnosti a volit takové metody, aby byla zachována původnost řešení. Cílem je tedy seznámit studenty se základními konstrukčními prvky a zásadami

11.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na schodišťové prostory.

11.3


3 hodiny

11.4

Klíčová slova

Podesty, podestový nosník, zrcadlo, schodnice, stupně

- 181 (207) -


11.5

Poruchy schodišťových konstrukcí a jejich sanace

11.5.1

Konstrukce schodišť v historických stavbách

Nejpoužívanějšími materiály pro schodišťové stupně byl kámen, dřevo a v době po 1. světové válce se rozšířil beton s různými modifikacemi povrchových úprav. Schodišťové stupně (dřevěné i kamenné) bývaly vetknuty po obou stranách do schodišťové zdi (přímočará schodiště), nebo do boční a vřetenové zdi. Velmi často se používaly tzv. konzolovité stupně (kamenné, betonové), které byly vetknuty jen do obvodové zdi schodiště. Této konstrukci říkáme schody vysuté nebo samonosné. V obou případech se schodišťové stupně musely osazovat souběžně se zděním obvodových a vřetenových zdí. Jednotlivé stupně na sebe navazovaly pomocí sedla a drážky a tím bylo zajištěno spolupůsobení (obr. 11.1.).

Obr. 11.1: Konstrukce schodiště na sedlo a drážku v návaznosti na podestový nosník

U velkých schodišť se požívala konstrukce tzv. schodišť pilířových s klenbovými pasy (viz. obr. 11.2). Jejich nosnou vertikální konstrukci tvoří obvodové schodišťové stěny a čtyři pilíře (obyčejně zděné), mezi kterými, byly vytvořeny klenbové pasy ve tvaru kobylí hlavy (v místech pod schodišťovými rameny). Ty spolu s obvodovými zdmi vynášely stoupající valenou klenbu, na které byly uloženy schodišťové stupně v násypu. Podesty a mezipodesty byly tvořeny rovněž klenbou opřenou do obvodových zdí a klenbových pasů nebo nosníků mezi pilíři. Obr. 11.2: Schodiště pilířové s klenbovými pasy jako schodnice

-182 (207)


Obr. 11.2: Schodiště pilířové s klenbovými pasy jako schodnice

V polovině 19. století, kdy se rozšířilo používání válcovaných ocelových prvků ve stavebnictví, začaly se používat ocelové schodnice, které podporovaly stupně buď na obou stranách, nebo u konzolovitých stupňů na jedné straně. Dosáhlo se tím zrychlení stavby schodišťové konstrukce, zvýšení únosnosti a možnosti osazovat schodišťové stupně až po dokončení omítek a tím je ochránit před poškozením v průběhu výstavby. Schodnice byly pomocí příložek přinýtovány, později přímo přivařeny k podestovému nosníku. Nad nosníkem byl uložen jalový stupeň. Podestový nosník vynášel i podestovou desku, která bývala tvořena obyčejně plytkou valenou klenbou, která se jednou stranou opírala o podestový nosník a druhou o nosnou zeď. Počátkem 20. století se rozšířilo používání železobetonu, což se projevilo i při konstrukci schodišť. Jednalo se obyčejně o zalomené desky, na kterých byly přímo vybetonované schodišťové stupně s dodatečně prováděnou povrchovou úpravou (teracový potěr, obklad), nebo se stupně kladly dodatečně na drážku a sedlo. Rozvoj prefabrikace se odrazil i v konstrukci schodišť. Schodnice i podestové nosníky tvořily prefabrikované prvky (podestové nosníky tvaru obráceného „T“, schodnice tvaru „L“), na které se ukládaly příslušné panely – desky (u podest) a schodišťové stupně, které měly již definitivní povrchovou úpravu (obyčejně broušené teraco).

- 183 (207) -


Schody kruhové byly vytvářeny buď se zrcadlem, pak stupně byly konzolovitě osazené v obvodové zdi, nebo vřetenovité, kde vřeteno bylo tvořeno válcovou hlavou na užší straně stupně (tzv. tambur nebo buben) a vytvářelo se skládáním jednotlivých stupňů na sebe. Vřeteno bylo stabilizováno pomocí čepů – u dřevěných stupňů dřevěných a u kamenných ocelových, které byly kotveny zalitím olovem. U dřevěných kruhových vřetenových schodišť do jednoho až dvou podlaží tvořila vřeteno někdy dřevěná tyč, do které byly stupně začepovány.

11.5.2

Poruchy a jejich odstraňování

Vždy musíme zjistit příčinu poruchy, odstranit ji a pak se pouštět do opravy. V případě opotřebení se jedná o situaci, která je přirozená a na nás je abychom posoudili, zda nebyl použit nevhodný materiál a v rámci opravy nepoužijeme jiný, kvalitnější. V dalším se omezíme jen na schodišťové stupně kamenné a dřevěné, které jsou na starších stavbách nejběžnější a závady i opravy ostatních materiálů jsou podobné. Prošlapané schodišťové stupně jsou nejběžnější závadou, se kterou se na stavbách setkáváme. Před zahájením opravy musíme posoudit, do jaké hloubky je schodišťový stupeň poškozen a podle toho volit způsob opravy. Praxe nám nabízí tyto možnosti: 4)

Provést vyspravení pomocí umělého kamene. Prohlubně vzniklé prošlapáním mívají plynulé přechody, a proto je nutné ohraničit části vybroušením nebo vysekáním. Tím dostaneme určitou tloušťku tmelené vrstvy, která je nezbytná na to, aby tmelící hmota mohla vyzrát a měla potřebnou soudržnost a přilnavost. Výrobci tmelících materiálů tuto minimální tloušťku uvádí ve svých technologických předpisech a musí se bezpodmínečně dodržet. Obyčejně se pohybuje v rozmezí 5 – 20 mm. Záleží to také od požadované struktury hmoty – jestliže zrna plnidla budou větší, bude potřebná větší tloušťka minimální vrstvy, pokud budou menší, tloušťka bude také menší. A zase struktura je závislá od struktury původního materiálu, protože tmelená vrstva s ní musí co nejvíce splývat. Druh použitého plniva bude závislý také od imitace materiálu – pískovec bude mít plnivo jiné než mramor, travertýn, žula atp. Tmel se nanáší tak, aby vystupoval nad okraje původního materiálu, a po zatvrdnutí se zbrousí a zaleští. Vyspravení dřevěných stupňů se provádí obdobně avšak s jinými tmely a jako plnidlo se používají dřevěné piliny z daného materiálu, případně barviva.

5)

Provést vyspravení pomocí plomby. I tento způsob je velmi častý a používá se jak u kamenných, tak i u dřevěných stupňů. Princip spočívá v tom, že se poškozená část vyřeže, odseká nebo odfrézuje a nahradí se vložkou ze stejného materiálu, který je do vytvořeného otvoru vlepen. Preciznost práce se pozná podle neznatelnosti přechodů ať už z hlediska minimální spáry nebo návaznosti kresby a struktury nového a stávající-

-184 (207)


ho materiálu. Proto je výhodné použít jako plombu materiál, který byl vyřezán ze stávajícího prvku na skrytém místě. K lepšímu sjednocení pohledových vlivů může se celý prvek přebrousit. 6)

Provést zbroušení nebo odsekání stupnice a vytvoření nové nášlapné vrstvy z potěru nebo desky. K takovéto opravě přistupujeme v případech, kdy prošlapání je hluboké a po celé ploše stupnice. U dřevěných stupňů je tato práce jednodušší vzhledem na snadnější opracovatelnost. Tloušťka je závislá na hloubce poškození a také na minimální možné tloušťce použitého materiálu. Deska se osazuje do tmelu (dřevěná, kamenná) nebo do malty (kamenná) nebo se kotví mechanicky shora (vruty, hmoždinky) nebo na čepy, případně v kombinaci navzájem. Při této opravě můžeme se rozhodnout pro použití i nového materiálu na vkládanou desku jako stupnice, který je buď k dispozici, nebo bude mít lepší provozní vlastnosti než původní materiál. Místo desky můžeme u kamenných stupňů použít i potěr z umělého kamene, který opět naváže svými vzhledovými vlastnostmi na stávající materiál, nebo např. teraco, pokud upravujeme všechny stupně.

7)

Provést zatmelení nerovností a na stupnici nebo celé konstrukci schodiště instalovat povlakovou nášlapnou vrstvu. Tato metoda je nejjednodušší a koncem minulého století byla nejpoužívanější. Při její aplikaci musíme vyrovnat nerovnosti tmelem, a protože dotmelovaná vrstva nebude vidět, můžeme požít různé tmely epoxydové, polyesterovéatp., které nevyžadují žádnou zvláštní úpravu podkladu a dají se rozetřít do ztracena. Na takto připravený podklad nalepíme v celé ploše schodiště vrstvu PVC, gumové nebo kobercové podlahoviny, jejichž tloušťka je malá, takže nevzniknou žádné větší problémy v přechodech na ostatní podlahoviny. Obyčejně se s touto prací instaluje stejná podlahovina i na chodbách.

8)

Vyměnit opotřebované prvky. Oprava tohoto rázu je nejsložitější, nejpracnější a nejdražší. Proto k ní přistupujeme jen v ojedinělých případech, když je prvek zničen. Postup prací je popsán v následující části.

Stupně s lokálně porušenými hranami případně i jinými částmi stupně opravíme opět několika způsoby: Oprava umělým kamenem. Zásady jsou stejné jako v případě prošlapaných stupňů. I zde musíme vytvořit takovou tloušťku malty, jak ji předepisuje výrobce. Protože hrany stupňů jsou enormně namáhány, provede se vyztužení malty vsazenými ocelovými čepy, které se osadí v předstihu do vyvrtaných otvorů v poškozené prohlubni schodu a pak se teprve nanese malta. Po zatvrdnutí ji můžeme kamenicky opracovat. 9)

Druhý způsob je vsazení plomby (u kamenných i dřevěných stupňů), opět ve shodné technologii, jako bylo popisováno u prošlapaných stupňů. V důsledku velkého namáhání hrany se snažíme zajistit co nejlepší fixaci plomby. Provádí se to tak, že používáme rybinovitých spojů, spojů na polodrážku nebo prohloubíme poškození hrany až za podstupnici, čímž zajistíme plombě lepší ukotvení. Větší prvky osazujeme na čepy.

- 185 (207) -


U dřevěných stupňů při větším poškození hran můžeme použít metodu, při které se celá hrana odfrézuje (odřeže) a nahradí se novou. Nová hrana může být ze stejného materiálu, pak se snažíme o co nejdokonalejší sjednocení s původní strukturu dřeva, nebo ji naopak, v případě této opravy na všech stupních výrazně odlišíme. Můžeme použít i tvrdší materiál, který bude lépe odolávat opotřebení a uražení. Nové prvky kotvíme lepením, přišroubováním nebo osazením na čepy, obyčejně však vzájemnou kombinací. Prasklé nebo zlomené schodišťové stupně vznikají obyčejně v důsledku statických poruch stavby nebo přetížením schodiště, při požáru atp. Celé rameno se musí podepřít (viz. obr. 11.4.) a stupně nad zlomeným schodem rozepřít do schodišťové protilehlé stěny (viz. obr. 11.5.) vodorovnou rozpěrou proti posuvu dolů Je-li schodišťová zeď pro rozepření nevhodná nebo příliš daleko, osadí se místo vodorovné rozpěry podél podstupnice vyššího stupně příčný trám zapřený do bočních schodišťových zdí (nejlépe osazený do kapes) a klíny se do něj fixuje vyšší stupeň.

Obr. 11.4: Podchycení schodišťového ramene Prasklý stupeň se uvolní v uložení. U konzolovitého se vytáhne směrem do prostoru zrcadla, u zazděných stupňů na obou stranách se musí uvolnit jeho uložení ve schodišťové zdi a pootočením se vysune směrem ven, jak je znázorněno na obr. 11.5.).

-186 (207)


Obr. 11.5: Výměna vadného schodišťového stupně Trhliny v klenbách schodišťových podest vznikají nejčastěji v důsledku vybočení podestového nosníku. Proto jako odstranění příčiny provedeme stažení klenby a tím i přitažení nosníku pomocí táhla do protilehlé zdi (viz. obr. 11.6.). Pokud trhliny neohrožují statickou funkci postupujeme po odstranění příčin těchto poruch (sanaci základů, sanaci schodišťového zdiva atp.) obdobně jako v případech pasivních trhlin ve zdivu (vyčištění a zainjektování). V případě aktivních trhlin musíme ještě navíc použít sešití sponami nebo stažení.

Obr. 11.6: Stažení prasklé klenby a vybočeného podestového nosníku táhlem

- 187 (207) -


Vodorovné trhliny ve zdivu nad konzolovitými stupni vznikají v důsledku nedostatečné svislé reakce od zatížení zdivem. Projevují se nejčastěji v místech okenních otvorů ve schodišťové zdi. V takovýchto případech je nutné přenést svislou reakci nosníkem do plného zdiva schodišťové stěny (viz. obr. 11.7.), popřípadě provést kotvení parapetního zdiva svislými táhly do okolní, staticky stabilní části zdi.

Obr. 11.7: Sanace trhlin v podokenním zdivu vzniklé při nedostatečné svislé reakci u konzolovitých schodů Protipožární ochrana je velmi důležitou složkou každé části stavby a schodiště, které slouží vždy jako úniková cesta, vyžaduje mimořádnou pozornost. Proto při jakémkoliv zásahu do stávající konstrukce si musíme ověřit, zda se nesnížila, nebo zda splňuje požární odolnost. Zejména se to týká dřevěných a ocelových prvků, ale také např. nášlapné vrstvy z PVC, gumy a kobercoviny. Bourání schodiště je nejdrastičtějším zásahem. Může být vyvolán například statickými poruchami stávající konstrukce, nebo nedostatečnou únosností, nebo v rámci modernizačních a přestavbových prací. Naštěstí je již pryč doba, kdy jsme se snažili za každou cenu tzv. „modernizovat“. Dnes si začínáme více vážit práce našich předků a oceňujeme jejich smysl pro krásu, který my postrádáme. Pokud však musíme k tomuto zásahu přistoupit, platí zásada, že schodiště se bourá vždy shora dolů a staví zdola nahoru. Protože jsem v omezeném prostoru, musíme pro novou konstrukci zvolit materiál, který umožní potřebnou manipulaci. Proto se nejčastěji používá ocelová nebo železobetonová konstrukce. Každá má své výhody a nevýhody. Ocelovou konstrukci musíme povrchově upravit tak, aby vyhověla požadavkům požární bezpečnosti, monolitické konstrukce vyžadují stavbu bednění, jsou pracná a mají dlouhou dobu technologic-188 (207)


ké přestávky. Proto se snažíme o vzájemnou kombinaci tak, abychom dosáhli co nejkvalitnější, nejbezpečnější a nejlacinější řešení.

11.6 Kontrolní otázky 1. Nakreslete a popište používané konstrukce schodišť v historických stavbách. 2. Vyjmenujte a nakreslete druhy poruch schodišť na navrhněte jejich sanaci. 3.

Postup při bourání schodišť.

11.7

Závěr k poruchám schodišťových konstrukcí a jejich sanace

11.7.1

Shrnutí

Při návrhu nové schodišťové konstrukce uplatňujeme již všechny současné hygienické požadavky. Tak např. volné okraje schodů upravujeme tak, aby nedocházelo ke stékání vody po čelech stupňů. U styku se stěnou vytváříme soklíky, aby nedocházelo ke znečišťování malby stěny při umývání schodů, dodržujeme zásady tvorby zábradlí s největším otvorem 130 mm, tvar madla volíme dle ergonomických zásad pro pohodlné a bezpečné uchopení. Koncepci schodiště volíme s ohledem na architekturu interiéru stavby.

- 189 (207) -


12

Úvod k poruchám sklonitých střech

12.1

Cíle

Zastřešení stavby sklonitou střechou je tou nejstarší a nejpoužívanější konstrukcí, která vykazuje nejméně závad. Avšak i přesto se zde poruchy vyskytují. Nejčastěji jsou zapříčiněny lidským faktorem – projekce, provedení, údržba. Problematiku zastřešení šikmých střech si z hlediska konstrukčního můžeme rozdělit do dvou celků: •

nosná konstrukce šikmé střechy (krov),

•

krytina (hydroizolační vrstva zabraňující a odvádějící vodu mimo stavbu)

12.2


Hluboká znalost konstrukce objektů pozemního stavitelství se zaměřením na střešní plášť.

12.3


2 hodiny

12.4

Klíčová slova

Krov, biotická napadení, vazné trámy, pozednice, krokve, sloupky, hambálk,y, krytina

- 191 (207) -


12.5

Poruchy sklonitých střech

12.5.1

Nosná konstrukce šikmé střechy

Nosnou konstrukci šikmé střechy tvoří nejčastěji dřevěný krov, ve svých známých modifikacích. Narušení nebo znehodnocení krovu má řadu příčin vnějších (nadměrná vlhkost, zatékání, přetížení, poddimenzování, nadměrná teplota, oslabení atp.) a vnitřních (vady ve dřevě, sesychání, zabudovaní biotičtí škůdcové atp.). Poruchy prvků dřevěných krovů můžeme dělit [3]do tří skupin: •

napadení biotickými škůdci (dřevokazné houby a hmyz),

•

tvarové změny prvků konstrukce krovu (v důsledku konstrukčních nedostatků, přetížením, sesycháním, poddimenzováním, zeslabením atp.),

•

zazdění dřevěných prvků do komínového zdiva.

12.5.2

Napadení dřeva biotickými škůdci

Napadení dřevěných prvků krovu biotickými škůdci může být způsobeno tím, že stavební dřevo bylo již s těmito škůdci zabudováno (nebylo řádně odkorněné, špatně uskladněné, nebylo před zpracováním prohlédnuté, případně ošetřené), nebo se vytvořily podmínky pro jejich působení až po zabudování. Dřevokazné houby potřebují ke své vegetaci vlhkost. Takže jakékoliv i přechodné zvýšení vlhkosti zatečením, vytvoří vhodné podmínky pro jejich uchycení. A to stačí, aby vegetovaly i bez dalšího přísunu vlhkosti, protože potřebnou vlhkost k vegetaci si již samy získávají z ovzduší. Nejnebezpečnější houbou je „dřevomorka“, která dřevo rozloží do rozpadávajících se krychliček a je schopna se rozrůstat i přes cihelné a betonové zdivo. Proto při sanaci napadeného dřeva je potřebné prověřit i širší okolí, zda se houba nerozšířila. Napadenou část je nutné vyřezat s dostatečnou vzdáleností na obě strany, uložit opatrně do igelitových pytlů a napadené dřevo zlikvidovat zakopáním v dostatečné vzdálenosti od objektů. S napadeným materiálem se nesmí nikdy na stavbě manipulovat v otevřené podobě, ani spalovat, protože by se rozšiřovaly výtrusy. Dřevokazný hmyz ve stádiu larev vyžírá měkkou část dřevní hmoty čímž ji zeslabuje. Nejčastějšími škůdci jsou „červotoč“ a „tesařík trámový“. Výletové otvory červotoče mají průměr 0,8 – 1,2 mm, tesaříka 4 – 6 mm. Napadené dřevo je potřebné vyřezat s bezpečnými přesahy na obě strany a okamžitě spálit. Při napadení menšího rozsahu je možné použít chemické přípravky, kterými se dřevo nasytí (proinjektuje). Praxí odzkoušená je „sterilizace“ dřeva ohřevem

-192 (207)


tak, aby dřevo bylo ve své struktuře dokonale prohřáto u hub min. na 35°C u hmyzu na 50°C. U krovů se požívají teplovzdušné agregáty, které vyvinou v půdním prostoru teplotu až 80°C. Jiné způsoby sterilizace jako např. mikrovlnný ohřev, radioaktivní záření, UV záření, rentgenové záření, zaplynování, atp., jsou z důvodů velikosti konstrukce nepoužitelné. V současné době se prakticky na všech novostavbách používá chemické ošetření dřeva proti biotickým škůdcům ještě před zabudováním. Je to jistě dobrá prevence, avšak je ji nutné aplikovat až po tesařské úpravě prvku (přířezy, dlaby, čepy atp.) a také si uvědomit, že chemická ochrana má působnost asi 5 let a pak se musí opakovat.

Místa nejčastějšího napadení jednotlivých prvků krovu: •

Vazné trámy - bývají nejčastěji napadeny z horní strany a obou bočních stran profilu.

•

Pozednice – bývají nejčastěji napadeny v ložné spáře na zdivu a boční straně od fasády, ojediněle z horní strany.

•

Vaznice – bývají nejčastěji napadeny jen z horní strany.

•

Krokve – bývají nejčastěji napadeny z horní strany, především v místech uložení latí.

•

Kleštiny a hambálky - bývají napadeny vyjímečně, ojediněle jen v místech styku s krokvemi a vaznicemi.

•

Sloupky – bývají nejčastěji napadeny v dolním ukotvení na vazný trám nebo stropní konstrukci.

•

Laťování, bednění – bývají nejčastěji napadeny v místech styků s krokvemi.

12.5.3

Tvarové změny prvků konstrukce krovu do komínového zdiva

Mezi tyto závady počítáme průhyb, oslabení, pootočení prvků a rozjíždění spojů. Sanaci provádíme pomocí příložek, podložení, podvlečení, stažením, přidáním kotvících prvků, přidáním nosných prvků, odlehčením konstrukce, doplněním chybějících prvků, nahrazení vadného prvku novým. Vazné trámy mohou vykazovat tyto závady: •

Průhyb – který se sanuje:

- 193 (207) -


- zesílením pomocí příložek (dřevěných, ocelových), které se s trámem spojují lepením, svorníky, hřebíky, vruty, případně jejich kombinací, - podložením v místech nosných zdí, - vytvořením věšadla z plné vazby - zdvojením přídavnými prvky nahoře nebo dole, které se spřáhnou s původním prvkem pomocí svorníků, nebo kromě svorníků se provede zazubení spoje, vložení dřevěných hmoždinek. V případě zdvojení na horní straně se musí počítat se zkrácením sloupků. •

Napaden biotickými škůdci – řešíme odřezáním poškozené části (z boků, shora, zespodu) a nahrazením příložkami.

Pozednice mohou vykazovat tyto závady: •

Posunutí – způsobené špatným ukotvením sanujeme pomocí kotvících táhel do nosných prvků stropní konstrukce nebo vazného trámu. Pokud je posunutí způsobeno rozjížděním i jiných spojů krovu, musíme provést nejdříve jeich stabilizaci.

•

Pootočení – je způsobeno obyčejně rozjížděním krovu. Proto musíme nejdřív eliminovat jeho rozjíždění přidáním kleštin nebo vodorovných táhel, případně vzpěr. Vlastní pozednici stabilizujeme vyklínováním jak v ložné spáře, tak v sedle s kleštinou. Provedeme spřažení pozednice s kleštinou přídavnými ocelovými sponami, protaženými ve formě kotvy pozednice, až do nosné konstrukce stropu, nebo vazného trámu.

Obr. 12.1: Zajištění pootočené pozednice. •

Napadení biotickými škůdci – řešíme nejčastěji výměnou napadené části. Nově vložený prvek se napojuje na stávající přeplátováním. Při výměně je nutné konstrukci krovu provizorně stabilizovat, případně ji v místě výměny nadzvednout o cca 10 mm, abychom mohli nový prvek zasunout. Krokve se k tomuto prvku musí zakotvit.

-194 (207)


Vaznice mohou vykazovat tyto závady: •

Průhyb – který se sanuje příložkami zboku (dřevěné, ocelové), zdvojením novým prvkem zespodu a spřažením svorníky, pokud schází pásky jejich doplněním, nebo úplnou výměnou vaznice. Vytvořením nových (mezilehlých) plných vazeb.

•

Pootočení – vzniká rozjížděním krovu. Nejdříve musíme krov stabilizovat přidáním kleštin (nahoře nebo dole), vzpěr, doplňkových táhel. Pootočenou vaznici v místě uložení na sloupku vyklínujeme, aby řádně dosedala, a se sloupky ji spřáhneme pomocí ocelových pásů.

Obr. 12.2: Zajištění pootočené vaznice. •

Napadení biotickými škůdci řešíme odstraněním napadené části (vyřezáním, obřezáním) a zesílení příložkami nebo zdvojením ze spodní strany a spřažením svorníky. Častá je i výměna celé vaznice.

Krokve mohou vykazovat tyto závady: •

Průhyb – sanujeme příložkami z obou stran, nebo zdvojením novým prvkem zespodu (mezi vaznicemi, nebo pod vaznicemi s přidáním distančních vložek a stažením svorníky), přidáním vaznic (vrcholová, mezilehlé) včetně jejich podpůrné konstrukce. Vložením hambálků, které pomohou roznést zatížení do protilehlé krokve.

•

Při vyjetí nebo posunutí sedla krokve v případě rozjetí krovu, je nutné vytvořit nové sedlo pomocí příložky na vaznici nebo pozednici.

- 195 (207) -


Obr. 12.3: Oprava sedla krokve.

•

Při napadení biotickými škůdci uřežeme nebo obřežeme poškozenou část a zesílíme příložkami, nebo vyměníme celou krokev.

Kleština a hambálky mohou vykazovat tyto závady: •

Rozjíždění krovu – přidání kleštin i do jalových vazeb, přidání kleštin i z druhé strany vaznice, vložení do spoje s krokví zazubené hmoždíky BULLDOG.

•

Vytvoření hambálku z páru kleštin vložením distančních vložek o šířce krokve a jejich spřažení s kleštinami.

Sloupky mohou vykazovat tyto závady: •

Podélné praskliny – způsobené přetížením. Sanaci provádíme zesílením sloupku příložkami, ocelovými objímkami, nebo výměnou celého sloupku za větší dimenzi.

•

Při napadení biotickými škůdci – musíme odstranit napadené části (obřezat) a zesílit příložkami. V případě napadení dolní části většího rozsahu, musíme odřezat napadenou část a nadstavit novým materiálem. V případě velkého oslabení vyměníme celý prvek, případně nahradíme dvěma novými v těsné blízkosti původního.

Laťování a bednění mohou vykazovat tyto závady: •

Průhyb latí – vzniká přetížením krytinou, nebo poddimenzováním latě ve vztahu k rozteči krokví. Sanaci lze provést výměnou krytiny za lehčí, nebo výměnou latí o větší dimenzi.

•

V případě většího množství suků v latích dochází nejen k jejich prohnutí ale i zlomení. Takovéto latě se musí vyměnit.

•

Korýtkování bednících desek – které vzniká při špatném položení desek ve vztahu k nařezání a jejich deformaci vlivem vlhkosti. Desky se musí klást lícem řezu od středu kmene (tangenciální řez) na krokev a přibíjí se na obou koncích. Rovněž šířka prvku by měla být co nej-

-196 (207)


menší – cca 100 mm. Především při použití bednění pod asfaltový šindel je tato závada velmi vážná. Výrobci šindele dokonce požaduji spojování desek na pero a drážku. Odstranění této závady se provádí výměnou celého bednění, případně obrácení korýtkových prken. Druhou možností je na bednění z korýtkových prken provést laťování a použít krytinu pro osazení na latích. Proto pro vytváření celoplošného bednění pro asfaltové šindele je nejvhodnější použít velkoformátových dřevoštěpových desek OSB nebo vodovzdorných překližek min. tl. 16 mm. Výhodou je tvarová stálost, odolnost proti biotickým škůdcům a požární odolnost. Nevýhodou je vyšší cena a zhoršená manipulace ve výšce na šikmé ploše.

12.5.4

Zazdění dřevěných prvků krovu do komínového zdiva

Velkou nevýhodou dřeva je jeho malá požární odolnost. Proto je kladen velký důraz na vztah mezi komínovým tělesem a dřevěnou konstrukcí. Již první stavební zákon v roce 1868 kladl na vzdálenosti dřevěných prvků od komínového tělesa velký důraz. V současnosti máme tyto základní požadavky na vztahy dřevěných prvků a komínů: •

vzdálenost nosných dřevěných prvků od líce zaomítaného komínového tělesa je min. 50 mm,

•

vzdálenost zazděného dřevěného prvku od komínového průduchu je min. 300 mm,

•

vzdálenost nenosných dřevěných prvků od zaomítaného komínového tělesa je min. 30 mm.

U starších objektů, ale někdy i u úplně nových objektů se setkáváme s nedodržením těchto bezpečnostních požárních limitů. Nelze tolerovat názor, že když to vydrželo „tak dlouho“, tak už se nemůže nic stát. Především u nevyvložkovaných průduchů se časem naruší vnitřní omítka průduchu a teplota spolu s vlhkostí a mrazem rozrušují maltu ve spárách, až se plamen nebo i zvýšená teplota dostane k dřevěnému prvku, který se vznítí. Je nutné upozornit, že uvedené limity platí i pro moderní třísložková komínová tělesa.

12.5.5 •

Nejčastější závady a jejich sanace: Nedodržení distance průběžného prvku krovu od líce komínového tělesa. Nejčastěji se jedná o krokve. Opravu provádíme tak, že se nad - 197 (207) -


komínem a pod komínem provede výměna, na kterou se inkriminovaná krokev uloží. Pokud by se jednalo o kleštinu nebo hambálek, musí se odstranit a hledat nové konstrukčně-statické zajištění. U vazných trámů a vaznic se tato závada vyskytuje sporadicky. Pokud se jedná o menší disproporci, je možné v prvcích provést vyřezání a jejich zesílení příložkami. V kritickém případě by se muselo přikročit k vytvoření překlenovací konstrukce. U latí a bednění obvykle stačí jejich přeložení nebo přiřezání. •

Zazdění prvků krovu do kapes v komínovém tělese. Tato závada se vyskytuje nejčastěji u vaznic a vazných trámů. Protože stěna komínového průduchu je obvykle 150 mm, je takto provedený detail špatný nejen z hlediska požárního, ale i statického. Jednou z možností sanačního řešení je vytvoření konzoly, na kterou se prvek uloží. Konzola bývá obvykle tvořena ocelovou objímkou s krakorci pro uchycení dřevěného prvku. Protože komínové těleso bývá součástí nosné zdi, která již v půdním prostoru nepokračuje, je možné nové uložení vytvořit přizděním pilířku (uloženém na této nosné zdi) ke komínovému tělesu.

•

Průchod krovového prvku skrz stěnu s komínovými průduchy s nedodržením limitní vzdálenosti od komínového průduchu. Tato závada se vyskytuje zejména u vazných trámů. Její odstranění je velmi složité, protože vazný trám je namáhán na ohyb i na tah. Jednou z možností je vytvořit ocelový propojovací prvek, který bude procházet přes komínovou zeď, zajistí přenesení statického zatížení vazného trámu a tím, že bude v průchodu přes zeď zúžen, bude dodržena limitní vzdálenost od komínového průduchu. Nelze se domnívat, že ocelový prvek nemusí tento limit dodržet. Ocel je sice nehořlavá, ale je také dobrým vodičem tepla, takže zvýšeným ohřevem by mohl zapříčinit vznícení dřevěného prvku v místě napojení.

12.5.6

Krytina

Krytina vytváří hydroizolační vrstvu, která chrání stavbu před deštěm, sněhem i jiný povětrnostními vlivy. Proto na správnou volbu krytiny, kvalitu materiálu a provedení klademe velký důraz.

12.5.7

Konstrukční zásady

Nejčastěji používaná krytina je tzv. skládaná, která se vytváří z plošných prvků, které se kladou s určitými přesahy na sebe. Pro zlepšení ochrany proti zaté-

-198 (207)


kání jsou stykové plochy tvarované tak, aby se zabránilo vzlínání a vnikání hnaného deště, případně sněhu. Velkou předností skládané krytiny je její poměrně dobrá provzdušnost spárami. Do skládaných krytin zařazujeme: tašky (keramické, betonové), břidlicové šablony, kamenné desky (používají se převážně v alpských oblastech), vláknocementové (dříve azbestocementové) šablony a vlnovky, eternitové šablony a vlnovky, vlnitý nebo trapézový plech, plechová hladká krytina, dřevěné šindele, slámové nebo rákosové došky. Nejčastější poruchy [3]: •

nesprávný sklon střešní roviny,

•

mechanické poškození,

•

špatné položení a kotvení,

•

nesprávné přesahy při kladení,

•

materiál krytiny nesplňující základní technické požadavky,

•

vypadávání jednotlivých prvků krytiny,

•

nedostatečná tuhost nosných prvků krytiny,

•

špatná kvalita nosných prvků krytiny,

•

použití v nevhodných klimatických podmínkách.

12.5.8

Nejčastější poruchy a jejich sanace

Nesprávný sklon střešní roviny zapříčiní zatékání vody. Doporučené nejmenší sklony střešních ploch pro skládané krytiny udává ČSN 73 1901 Navrhování střech. Základní ustanovení (viz. tabulka). Tyto údaje zajišťují nepropustnost skládaných krytinových systémů vůči srážkové vodě bez doplňkových opatření. Výrobci však ve svých doporučeních mohou uvádět i jiné hodnoty, než stanovuje ČSN 73 1901. V těchto případech je možné uplatnit ve sklonech ty hodnoty, které výrobci uvádí, protože materiálem i úpravou tvaru dílů krytiny mohou zaručit nepropustnost vody. Opakem malého sklonu je velký sklon, u kterého může docházet k vypadávání jednotlivých prvků krytiny vzhledem k jejich špatnému ukotvení. Opravu malého sklonu můžeme provést: •

Vložením dodatečné hydroizolace pod krytinu. To si vyžaduje rozebrání krytiny, odtrhání latí, instalaci hydroizolace, přidání kontralatí na krokve a znovuinstalaci latí a krytiny. Na spodním okraji nové hydroizolace se nesmí zapomenout na okapový plech se zaústěním do žlabu.

- 199 (207) -


•

Výměnu stávající krytiny za novou, která vyhovuje danému spádu. Je nutné počítat s tím, že se bude muset upravit rozteč latí.

•

Úpravou konstrukce krovu.

Tabulka doporučených nejmenších sklonů skládaných krytin dle ČSN 73 1901 Skládaná krytina

Sklon

Krytina z tašek pálených: -

z tašek obyčejných, dvojitá z tašek drážkovaných tažených z tašek drážkových ražených se spojitou vodní drážkou z tašek drážkových ražených s přerušovanou vodní drážkou vlnovek (esovek) - z prejzů Krytina z betonových tašek profilovaných drážkových

30° 35° 22° 30° 35° 40° 22°

Krytina z betonových tašek obyčejných

30°

Krytina z přírodní břidlice: - jednoduchá - dvojitá Krytina z vláknocementových rovinných prvků:

30° 25°

- jednoduchá - dvojitá Krytina z plechových rovinných desek

30° 25° 30°

Krytina z vláknocementových vlnitých desek

15°

Krytina z asfaltovláknitých vlnitých desek

15°

Krytina z vlnitého plechu a plechů imitujících tvar taškových krytin

15°

Krytina z trapézových plechů

8°

Krytina plechová hladká na drážky nebo lišty

7°

Krytina z dřevěných šindelů: - jednoduchá - dvojitá Krytina z asfaltových šindelů

40° 35° 20°

Krytina z došků (slámy, rákosu)

45°

Poznámka: 10)

Doporučené nejmenší sklony skládaných krytin (bezpečné sklony) zajišťují nepropustnost vůči srážkové vodě bez doplňkových hydroizolačních opatření.

11)

Hydroizolační kombinace skládaných krytin s pojistnou hydroizolační vrstvou bez ohledu na sklon střešních ploch vychází z projektového záměru nebo údajů výrobců krytin.

12)

Typ pálené drážkové tašky stanoví výrobce ve svých technických podkladech. -200 (207)


13)

Nejmenší sklony podle doporučení výrobce; také v závislosti na přesahu krytinových prvků a způsobu jejich těsnění.

14)

Na menších sklonech zpravidla natavovány na pojistný asfaltový pás.

15)

Uváděný sklon se také vztahuje na krytiny z tuhých plastů obdobného tvaru.

16)

Při délce střešní plochy ve směru sklonu větší než 10 m, nadmořských výškách nad 600 m.n.m a nechráněných polohách s intenzivními větry se doporučuje sklony uvedené v tab. zvětšit nejméně o 5°.

Opravu velkého sklonu můžeme provést: •

Mechanickým přikotvením prvků krytiny.

•

Výměnou krytiny, která je pro velké sklony a kotvení uzpůsobena.

Mechanické poškození (prasknutí, ulámání rožků) může vznikat již při kladení krytiny neopatrností pokrývače. Dále při nevhodném pohybu osob po střešní krytině (při kontrole nebo opravě), dopad těžších prvků z konstrukcí nad střešní rovinou (vypadení cihel atp.). Stávají se případy poškození krytiny i při velkém krupobití. Opravy se provádí výměnou poškozeného prvku za nový stejného typu (rozměr, tvar, drážkování). Špatné položení a kotvení vzniká nekvalitně prováděnou prací pokrývačů. Projevuje se to zejména v nesprávném zapadnutí prvků do drážek (někdy dokonce pokrývač tvrdí, že dvě drážky jsou proto, aby měl pokrývač k dispozici určitou toleranci!), záchytové výstupky (zámky) na spodní straně prvku nejsou osazeny za latí, není provedeno mechanické ukotvení (např. u větších sklonů střechy), nebo není provedeno důsledně (např. u eternitových šablon). Oprava se provádí přeskládáním krytiny, u špatného kotvení doplněním chybějících kotevních prvků. Nesprávné přesahy při kladení vznikají opět nekvalitní prací pokrývačů a zapříčiňují zatékání vlivem vzlínavosti vody. V technických předpisech každého výrobce střešní krytiny jsou stanoveny minimální nutné přesahy jednotlivých prvků v závislosti na sklonu střešní roviny. Aby byly tyto limity splněny, musí být správně nainstalovány latě. I tyto vzdálenosti jsou udávány pro každou krytinu výrobcem. Oprava se provádí rozebráním celé krytiny, odtrháním latí a jejich novým osazením ve správných roztečích. Především u drážkových tašek je nutné tuto vzdálenost dodržet přesně, protože jinak nezapadnou rubové spodní (boční) zámky do vybrání na lícové straně horní tašky a dojde k nedostatečně těsnému spojení.

- 201 (207) -


Materiál krytiny nesplňující základní technické požadavky zapříčiňují rychlou degradaci krytiny a tím zkracování její životnosti. Nejčastějšími závadami [3] jsou: •

Nevyhovující rovinnost keramických tašek pálených (otevření styků jednotlivých prvků a následné zanášení srážkové vody do střešního pláště).

•

Nevyhovující kvalita keramického střepu, betonové hmoty, nebo vláknocementu projevující se nadměrným vsakem a prosakem srážkové vody, malou odolností proti mechanickému poškození, rychlým porušením kvality vnější povrchové vrstvy a následným zpomalením odtoku srážkové vody po povrchu včetně zvýšeného záchytu semen rostlin (zejména mechů – vodní drážky mohou být zaneseny a nestačí odvádět dešťovou vodu). Vodou prosycené prvky podléhají rychlé degradaci opakovaným cyklům zmrznutí a rozmrznutí.

•

Nestejnoměrná nebo nedostatečná vrstva zinku u pozinkovaných ocelových střešních krytin projevující se rychlou ztrátou antikorozních vlastností plechu zejména v místech s agresivními dešti.

•

Nedostatečná ochrana vnějšího povrchu asfaltových šindelů proti působení ultrafialového a infračerveného záření (kvalita a tloušťka posypové vrstvy, špatné reflexní nátěry) projevující se rychlou degradací hmoty asfaltového prvku.

•

Nedostatečně hladké a chemicky ošetřené dřevěné šindele způsobují zadržování a vsakování srážkové vody do dřevní hmoty, snadné zachycení semen rostlin a následně rychlý rozvoj biologické degradace dřevní hmoty. Nevhodně zvolený materiál, špatná technologie výroby (musí být štípané, nikoliv řezané).

•

Degradace stávající střešní krytiny vlivem stáří (jedná se zpravidla o celou plochu střechy, i když je možná rozdílná kvalita podle orientace ke světovým stranám – na severní straně se zachycují mechy a více narušují krytinu).

•

Degradace stávající střešní krytiny vlivem nevhodně použitých spojovacích prostředků (např. elektrochemická koroze u hliníkových plechů kotvených ocelovými hřebíky).

•

Vypadávání prvků krytiny vlivem zkorodování kotvících materiálů.

I když je možné některé vady kvality střešní krytiny opravit (např. hydrofobizačními nástřiky na keramickou, betonovou nebo vláknocementovou krytinu, protikorozní nátěry na pozinkovanou krytinu nebo dílčí výměna nekvalitních prvků), je nutno obecně konstatovat, že nejlepším způsobem opravy je úplná výměna nekvalitní střešní krytiny za novou, vyhovující základním technickým požadavkům.

-202 (207)


Vypadávání jednotlivých dílů je způsobeno nejčastěji nekvalitně provedenou prací pokrývačů (nezapadání do zámků, špatné zakotvení za latí, neprovedené nebo nedostatečně provedené kotvení, použití nevhodných kotvících prvků atp.). Ovšem i projekt musí řešit atypické sklony, navrhnout správný typ krytiny a nosné konstrukce. Opravy lze provést doplněním vypadených prvků a jejich řádným přikotvení nebo uložení. Pokud se jedná o plošnou degradaci kotev, pak je nutné celou krytinu rozebrat a znovu ukotvit správnými kotvami. Nedostatečná tuhost nosných prvků skládané krytiny se projevuje průhybem nosné konstrukce (latě, krokve), což má také vliv na hydroizolační vlastnosti skládané krytiny a v neposlední řadě i na estetiku střechy. K průhybům může docházet vlivem špatné dimenze krokví, latí (malý průřez, velká vzdálenost krokví), těžkou krytinou, zvýšenému nahodilému zatížení. U střešního bednění by měla být min. tloušťka prken 24 mm (pokud jsou kladeny na sraz) při vzdálenosti krokví 0,8 – 1,2 m. V případě kladení na pero a drážku je možné jejich tloušťku přiměřeně zmenšit. Průhyb latí způsobuje: •

Rozevírání spojovacích drážek nebo přeložení mezi střešními prvky a tím umožnění průniku vody do střešní konstrukce.

•

Mechanické poškození prvků krytiny (praskání, odštipování okrajů, borcení v ploše u velkoplošných prvků).

Opravu lze provést : •

Výměnou krytiny za lehčí (pokud bude mít nová krytina jinou rozteč latí, pak se musí přeinstalovat i latě).

•

Rozebráním krytiny a výměnou latí za větší dimenzi.

Opravu průhybů střešního bednění lze provést: •

Stejnými způsoby, jako u laťování.

•

Po rozebrání krytiny nainstalovat na bednění střešní latě a položit novou krytinu. V tomto případě je vhodné na stávající bednění uložit pojistnou hydroizolaci, instalovat kontralatě, latě a novou krytinu.

Špatná kvalita nosných prvků krytiny vychází z použití nevhodného (nekvalitního) dřevěného materiálu. Základní technické požadavky stanovuje ČSN 49 1531-1 Dřevo na stavební konstrukce, ČSN 73 1701 Navrhovanie drevených stavebných konštrukcií, a ČSN P ENV 1995-1-1, ČSN 73 1701 Navrhování dřevěných konstrukcí – Část 1-1“ Obecná pravidla pro pozemní stavby.

- 203 (207) -


Největší závadou u latí je sukovitost. Vzhledem k malému průřezu latě vytváří každý suk nebezpečí prasknutí a tím poklesnutí krytiny v tomto místě se všemi důsledky zatékání. U střešního bednění je největším nebezpečím nedostatečné vysušení a nesprávné nainstalování prken. Dle ČSN 49 1531-1 je max. dovolená hmotnostní vlhkost dřeva užitého v konstrukci (spojovaného kovovými hřebíky, svorníky apod.) um = 20%. Při užití prken s vyšší hmotnostní vlhkostí dochází vlivem postupného vysychání k těmto tvarovým změnám: •

zmenšení profilu prkna,

•

korýtkování prkna.

Oprava prasklých latí se provádí výměnou prasklé části (mezi krokvemi), což si vyžaduje i lokální rozebrání krytiny. Oprava korýtkových prken se může provést jejich výměnou, obrácením nebo nainstalováním latí a provedení nové krytiny. Vždy je nutné rozebrat celou stávající krytinu. Použití v nevhodných klimatických podmínkách můžeme charakterizovat ze dvou hledisek: •

nevhodné podmínky při montáži (nedodržení technologie montáže, nízké teploty, vlhký materiál atp.),

•

použití krytiny nevhodné pro dané klimatické podmínky.

Výrobce ve svých technických podkladech vždy uvádí jak podmínky montáže, tak i podmínky možnosti použití. Nedodržení těchto zásad má za následek, že krytina v extrémních podmínkách rychle degraduje a tím způsobuje průnik vlhkosti do střešní konstrukce.

12.6

1.

Kontrolní otázky

Nakreslete a popište konstrukce dřevěných krovů.

2. Vyjmenujte nejčastější dřevokazné biotické škůdce dřeva, jejich projevy 3. Nakreslete a popište tvarové změny prvků krovu, příčiny a jejich sanace. 4.

Vyjmenujte několik druhů skládaných krytin střechy.

5.

Jak se bráníme zatékání u šikmých střech?

6.

Nejčastější poruchy a jejich sanace?

-204 (207)


12.7

Závěr k poruchám sklonitých střech

12.7.1

Shrnutí

Krytina jako ochranný prvek před povětrnostními vlivy je velice namáhána. Oprava spočívá v použití nové, vhodnější krytiny, která bude splňovat požadavky na odolnost proti extrémním povětrnostním vlivům včetně svého ukotvení, případně dalších doplňkových opatření (pojistná hydroizolace, kotvení ve více bodech, volba vhodnějšího podkladu atp.). .

- 205 (207) -


13

Studijní prameny

13.1 Seznam použité literatury [1]

Malý encyklopenický slovník. ACADEMIA. Praha 1972.

[2]

Slovník pojmů ve výstavbě, doporučený standard, metodická řada DOS M 01.01. ,ČKAIT, 2000.

[3]

Vlček, M, Moudrý I., Novotný M., Beneš P., Maceková V.: Poruchy a rekonstrukce staveb – 2. doplněné vydání. ERA s.r.o Brno 2003

[4]

Kronika stavitelství, ACADEMIA Praha, 1986

[5]

Chudárek, Z.: Stavební listy č. 12-3/2002. Oprava stropů na Karlštejně.

[6]

Rojík V., Brabec V.: Stavba č. 5/2002. Prodloužení životnosti starých stropů a zvyšování jejich únosnosti.

[7]

Vlček, M a kol.: Praktická příručka technických požadavků na výstavbu.. Verlag Dashöfer, 2006.

- 207 (207) -

PORUCHY A REKONSTRUKCE STAVEB

Recommend Documents