Okamžik a čas čekání Ladislav Benyovszky „Ne, už to není čas, už je to jen doba a z oné doby pouhá chvíle. Jenomže právě v oné chvíli tvé bytí, které by neriskovalo celý život, nebylo by bytím. Tvrdě a nelítostně a daleko od Delf jsi s otázkami sám a sám sobě odpověď, aby nic nechybělo osudu…“ (Holan, Igitur II.)1 K metafysičnosti naší životní situace patří, že netematicky dobře víme, v teoretických zkoumáních však náhle nevidíme, že nejbezprostředněji prožíváme čas tehdy, když čekáme. Základním způsobem, kterým se nám lidem otevírá čas jako čas, a tedy „základní zkušeností s časem“, není zřejmě žádné vnímání „časem určeného objektu“, nýbrž čekání. Tehdy, když čekáme, vztahujeme se k času jako času, a jestliže je to, co filosofie zná jako bytí vlastně (eigentlich) časem, určuje člověka bytostně to, že je čekající (Wartende)2.
1
Holan V., Spisy,5., Propast propasti, Paseka, 2001, s. 46
Srov: „Von diesem Warten her bestimmen wir das Denken als Andenken im Unterschied zum blo3en Vorstellen.“ Heidegger M., Gesamtausgabe, Bd. 77., Feldweg – Gespräche(1944/45), Klostermann,
2
Frankfurt am Main, 1995, s. 150. Dále srov. např: „...Ein Wort der Eleonora Duse lautet: ´Wer wartet, stirbt.´- Wer aber im Übergang jener Entscheidungsbrücke geht, lebt. Und sein Sterben ist ein Werden im Seyn.“ Heidegger M., Gesamtausgabe, Bd. 90., Zu Ernst Jünger, Klostermann, Frankfurt am Main, 2004, s. 274
1
Se specifickou teoretickou slepotou vůči významu čekání (Warten) je spojena i slepota vůči jeho povaze. Domníváme se zpravidla, že čekání je jen subjektivně různě zabarvené „nezabývání se ničím“.,ve kterém se z různých důvodů ocitáme jako v čemsi nežádoucím a vyžadujícím „vyplnění“ nějakou činností – to když „dlouho na něco čekáme“, nebo je naopak požadujeme jako cosi, co umožňuje a poskytuje „odstup“ od situace, která nás příliš pohlcuje – to tehdy, když záměrně čekáme, „abychom se neunáhlili“. Vidíme-li čekání jako pouhé „nezabývání se ničím“, přehlížíme, že čekání je – jak říkáme – „nepříjemné“ a takzvaným „vyplňováním“ či „zkracováním“ si je „zpříjemňujeme“.Čekání není žádné prázdné „nezabývání se ničím“, má povahu snášení a jako (specifické) snášení je vyrovnáváním se s nátlakem, s náporem. Právě z této přehlížené povahy čekání, že je jako snášení bytostně vyrovnáváním se s nátlakem, pramení jeho „nepříjemnost“, obtížnost „vyrovnat se s ním“ i tendence je „zkracovat“. Z ní také vysvítá, že je setkáváním se se (specifickým) náporem, že je čelením (specifickému) náporu. S čím se to ovšem setkáváme, čekáme-li? Co je oním nátlakem, který čekáním snášíme? To, s čím se při čekání setkáváme, je nepřítomnost očekávaného. Ta ovšem není žádným prázdným nic, nepřítomnost očekávaného je způsob, jak se nás očekávané právě jako očekávané týká, nepřítomnost očekávaného je nastávání (přítomnosti) očekávaného v jeho povaze nerozhodnutosti, zda bude či nebude a zda bude či nebude odpovídat očekávanému jako očekávanému. Právě ono nastávání (přítomnosti) v jeho povaze nerozhodnutosti a pro jeho povahu nerozhodnutosti prožíváme v čekání jako naléhání, nápor a nátlak. V čekání se setkáváme s neléháním nastávání (přítomnosti). Ona povaha nerozhodnutosti, zda bude, či nebude, jež je vlastní naléhání nastávání odpovídá tomu, že se čekání odehrává vždy výhradně jako jednota svých modů, dílčích nesamostatných způsobů, z nichž nejextrémnějšími jsou naděje a strach. Ty nejsou žádnými jeho jen „subjektivními zabarveními“, protože bez nich by nebylo čekání tím, čím je. Bytostná povaha čekání nespočívá v prázdném „nezabývání se ničím“,nýbrž v dějící se jednotě naděje a strachu, jejichž více či méně dramatické střídání a prostupování se, jež, dané povahou nerozhodnutosti naléhání nastávání (přítomnosti) se kterým se čekání vyrovnává, je důvodem, že čekání je snášením, čímsi „nepříjemným“. To, že naděje a strach jsou zkušenostmi právě s časem, to už, jakkoli způsobem, který jak to, co tyto zkušenosti zachycují, tak i význam jich samých, devalvuje, metafysika ví. Hegel si všímá: „Naděje je pocit, je v ní bezprostředně, (stejně L.B.) jako ve strachu, obsaženo budoucí, cosi takového, co ještě není, co naopak teprve bude či spíše nikdy nebude“3 Jakkoli je zde jako to, co naděje a strach zpřístupňují určena budoucnost, tezi je nutno rozumět v souvislosti s tím, že toto „pocitové“ zpřístupňování je pro Hegela jen subjektivním, nepravdivým, zohledňováním času a to co zachycuje, není to, co čas je „vpravdě“: „(Rozdíly dimenzí, L.B.) jsou nutné jen v subjektivní představě, ve vzpomínce a ve strachu či naději.“4 Právě tak očekávání, o kterém mluví Augustin, je
3
„Hoffnung ist ein Gefühl, in ihr ist wie in der Furcht das Zukünftige, unmittelbar solches, was noch
nicht ist, vielleicht erst sein wird, vielleicht nie sein wird.“ Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Religion, in Hegel, Werke in 20 Bänden, Surkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1970, Bd. 16, s. 127 „Übrigens kommt es in der Natur, wo die Zeit Jetz ist, nicht zum bestehenden Unterschiede von jenen Dimensionen, sie sind notwendig nur in der subjektiven Vorstellung, in der Erinnerung, und in der Furcht
4
2
v jistém slova smyslu viděno jako subjektivní5, je dohlédnuto jen ve svém významu zpřítomnění dimenze plynutí a není respektováno jako vyrovnávání se se specifickým náporem. Strach je pak naopak, jakkoli je tak či onak pociťována jeho povaha zpřístupnění právě času6, zohledňován metafysikou primárně jako zkušenost s naléháním. Tak, jak je v metafysice celkově strach pociťován a zároveň zneuznán ve své povaze zkušenosti zpřístupňující čas, a to v prospěch jeho zohlednění jako zkušenosti s náporem, právě tak je očekávání zneuznáno ve své povaze zpřístupňovat nápor, v prospěch jeho akcentace jako zpřístupnění času. V obojím se specificky zračí metafysická slepota vůči extatickému (náporovému) významu času a jeho jednotě s významem trvacím (pomíjení). Čas v jeho extatické i trvací povaze, čas jako naléhání nastávání (přítomnosti), ovšem dobře zná každé čekání. Takový čas, to není žádná doba. Tak jako má svůj specifický „atom“, svou specifickou významovou partikularitu, čas ve smyslu pouhého nastávání, má svůj „atom“, svou specifickou významovou partikularitu, též čas ve smyslu naléhání nastávání. Tou první partikularitou je teď, nyní, tato chvíle, tou druhou je okamžik. Okamžik, to není žádné teď, teď je jen abstrakce z okamžiku, totiž zohlednění jen jeho trvací stránky za abstrahování od stránky náporové.7 Okamžik je naopak „cosi náhlého“8. Že je okamžik „cosi náhlého“, to chce říci, že je mu, stejně jako určení „náhle“9, vlastní nikoli jen význam „krátká, nebo nejkratší chvíle“,
oder Hoffnung.“ Hegel, Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse (1830), Akademie – Verlag, Berlin, 1966, § 259, s. 211 Totiž proto a v tom smyslu, pokud Augustin. Řešící principiálně problém možnosti časově
5
rozestřeného bytí, dospívá k tomu, že jsoucí jako minulé a budoucí není („Praeterium et futurum, quomodo sunt, guando et praeterium iam non est, et futurum nondum est?“ Augustin, Vyznání, XI., 14., č. př. Praha, 1990, s. 391), převádí proto problém možnosti časově rozestřeného bytí na problém vnímání časově rozestřeného bytí. A shledává, že „správněji snad by se mělo říci: Jsou tři časy, totiž přítomný čas vzhledem k minulosti, přítomný čas vzhledem k přítomnosti a přítomný čas vzhledem k budoucnosti. Tyto tři věci vidím ve své duši, jinde jich nevidím ... (Fortasse proprie diceretur: tempora sunt tria i praesens de praeteritis, praesens de praesentibus, praesens de futuris. Sunt enim haec in anima tria quaedam, et alibi ea non video ...)“ tamtéž, XI., 20, ss. 387 - 388 Viz. výše uvedenou citaci z Hegela, uvaž nicméně již to, že Aristoteles chápe strach jako „...druh nelibosti nebo zneklidnění vznikající z představy budoucího zla ...“ (Aristotelés, Rétorika. Poetika, Petr
6
Rezek, Praha, 1999, s. 188 (= 1382a 22 – 23; prol. L.B.) a „strašné“ specifikuje jako nikoli každé zlo, nýbrž jenom pokud „...zdá se býti blízko, takže je můžeme očekávat každou chvíli“ (tamtéž., 1382a, 25 – 26). Srov: „Will man nun den Augenblick verwenden, um damit die Zeit zu bestimmen, und ihn den rein abstrakten Ausschlu3 des Vergangenen und des Zukünftigen und als solchen das Gegenwärtige
7
bezeichnen lassen, so ist er gerade nicht das Gegenwärtige; denn das rein abstrakt gedachte Dazwischenliegende zwischen dem Vergangenen und dem Zukünftigen ist überhaupt nicht.“ Kierkegaard S., Der Begriff Angst, Meiner, Hamburg, 1984, přel. H. Rochol, s. 94 (dále jen „DBA, s. ...“) Srov: „Was wir den Augenblick nennen, das nennt Platon TO EXAIFNES (das Plötzliche)“ DBA,
8
s. 95 9
Určení „náhlý“, „náhle“, „náhlost“, akcentují nejen významový rys nenadálosti, rychlosti a
(krátkého) trvání, nýbrž též rys síly a vehemence. Srov. Machek V., Etymologický slovník jazyka českého, Praha, 1997, s. 388
3
nýbrž též význam nátlaku a naléhavosti.10 Okamžik je intenzivně na člověka naléhající, a proto cosi významově otevírající, chvíle.11 Co to je okamžik jako partikulární podoba naléhání nastávání (přítomnosti), tzn. jako prožitek naléhavosti chvíle, a co jako takový otevírá, to dobře věděl Kierkegaard. „Definuje“ okamžik jako vzájemné dotýkání se času a věčnosti12. Vymezení porozumíme, uvědomíme-li si, co pro Kierkegaarda znamená čas, a co věčnost: Časem rozumí „nekonečnou sukcesi“, tzn. nepřetržitost fluxivity postupu, v níž, protože je tímto pomíjením braným jakožto dějící se a nikoli jakožto vyvstalý celek a potud stálost13, nelze stanovit žádné teď14. Věčností pak Kierkegaard rozumí naopak cosi principiálně „nečasového“, totiž naléhavost, nátlak, nápor, moc, a v tomto smyslu slova přítomnost.15 Dodatek „a v tomto smyslu slova přítomnost“ chce říci,že přítomností se zde míní cosi 10
Proto Kierkegaard považuje za významově nivelizující latinský výraz momentum: „Das lateinische
Wort für ´Augenblick´ist momentum, dessen Ableitung (von Verschwinden zum Ausdruck bringt.“ DBA, s. 95
movere (bewegen)) nur das blo3e
„Der ´Augenblick´ist ein bildlicher Ausdruck; und es ist insofern nicht besonders gut, mit ihm etwas zu tun zu haben. Es ist jedoch ein schönes Wort, wenn man einmal darauf achtet. Nicht ist so schnell wie
11
der Blick des Auges; und doch ist er dem Gehalt des Ewigen kommensurabel. ... Der Blick bezeichnet daher die Zeit, aber wohlgemerkt, die Zeit in dem schicksalsträchtigen Konflikt, in dem sie von der Ewigkeit berührt wird.“ DBA, ss. 94, 95 „Der Augenblick ist jenes Zweideutige, worin die Zeit und die Ewigkeit einander berühren, ...“
12
DBA, s.96 13 Kierkegaard odlišuje „správně myšlený čas“, tzn. nekonečnou sukcesi“ (Srov: „Wenn man die Zeit richtig als die unendliche Sukzession bestimmt, ...“ DBA, s. 92), v němž je „nekonečný postup“ i každý jeho moment procesem pomíjení („...jeder Moment ebenso wie die Summe von Momenten, ein Proze3 Vorüber- (eben) ist“ DBA, s. 92), od „pouze představovaného času“, tzn. od představy času jako celku (a nikoli dění), od představy, která čas či jeho moment spatializuje, činí prostorem, a je proto jen „parodií věčnosti“: „ Meint man an dieser Einteilung festhalten zu können, so deshalb, weil man einem Moment spatiert – damit aber hat man die unendliche Sukzession zum Stillstand gebracht – und deshalb, weil man die Vorstellung hineinbringt, die Zeit der Vorstellung überlässt, statt sie zu denken.. Aber selbst hierbei geht man nicht richtig vor; denn selbst für die Vorstellung ist die unendliche Sukzession der Zeit ein unendlich inhaltloses Gegenwärtiges (die Parodie des Ewigen).“ DBA, 92, 93. Tento „pouze představovaný“ čas je proti ryzímu pomíjení jako cosi jiného stojící „zdání nekonečného bezobsažného nic“ (tamtéž, s. 93), čas představovaný jako prostor („Das ist übrigens der Raum ... Zeit und Raum sind für das abstrakte Denken völlig identisch (nacheinander und nebeneinander)...“ DBA, 93, pozn. 1) a má dle Kierkegaarda s časem fakticky málo co společného. „Wenn man die Zeit richtig als die unendliche Sukzession bestimmt, so liegt es auscheinend nähe,
14
sie auch als gegenwärtig, vergangen und zukünftig zu bestimmen. Indessen ist diese Distinktion unrichtig, wenn man meint, sie liege in der Zeit selbst; ... Wenn man nämlich in der unendlichen Sukzession der Zeit festen Fu3 fassen, d.h. etwas Gegenwärtiges finden könnte, das das Teilende wäre, so wäre die Einteilung durchaus richtig. Aber weil eben jeder Moment, ebenso wie die Summe von Momenten, ein Proze3 (ein Vorüber – Gehen) ist, so ist kein Moment ein gegenwärtigen und insofern gibt es in der Zeit weder etwas Gegenwärtiges noch etwas Vergangenes noch etwas Zukünftiges.“ DBA, 92 „Das Gegenwärtige ist das Ewige oder richtiger, das Ewige ist das Gegenwärtige, und das Gegenwärtige ist das Erfüllte.“ DBA, ss. 93, 94. Srov. též: „Das Ewige bezeichnet auch das Gegenwärtige,
15
das nichts Vergangenes und nichts Zukünftiges hat und das ist die Vollkommenheit des Ewigen.“ DBA, 94
4
silového, naléhání, jak je tomu například v případě, kdy hovoříme o přítomnosti boží (praesens dei) na jistém místě. Tehdy „přítomností“ míníme na tomto místě zakoušenou „boží moc“16. Čas je ryzí pomíjivost, věčnost nepomíjivost, tzn. naléhání. Proto vymezení vzájemné dotýkání se času a věčnosti o okamžiku říká: okamžik je partikulární prožitek naléhání nastávání, prožitek „naléhavosti chvíle“. To je smyslem Kierkegaardových upřesnění, že je nikoli „atomem času“, nýbrž „atomem věčnosti“17, resp. „prvním pokusem věčnosti čas zastavit“18, s tím, že okamžik je tudíž typem přítomnosti (naléhání), parciálním naléháním – naléháním chvíle – a potud neúplnou přítomností.19 Pro pochopení toho, co je okamžik, je rozhodující uvážit, jak konkrétně dochází k „dotýkání se času a věčnosti“. Kierkegaard tento „dotek“ specifikuje následujícím rozvedením: „V tomto doteku je kladen pojem časovosti, v níž čas věčnost neustále ruší a věčnost čas neustále proniká“.20 Podle tohoto rozvedení spočívá ono „dotýkání se“ naléhání (věčnost) a nastávání (čas) v prožitku vzájemného zastiňování, nikoli však definitivního odstranění21, jednoho významu druhým a významově následně v konstituci specifických sjednocujících dílčích významů, v prožitku zastiňování, jehož důsledkem je naše schopnost významově odlišit a patřičně sjednocovat to, co bylo, to, co jest a to, co bude 22, být časově (Zeitlichkeit) a nikoli jen v čase (in der Zeit)23, což v sobě nese –vzhledem ke zde sledované povaze času (naléhání nastávání)- nikoli pouze schopnost reflektovat časové plynutí, nýbrž i (vnitřně s ní spjatou) schopnost vůbec něco činit a snášet. Toto vůči člověku se dějící vzájemné zastiňování významů naléhání a nastávání k němuž dochází okamžikem, je tudíž rodištěm lidské kompetence prožívat svět za nejinak než jako činění a trpění (jednání!) se dějícího povědomí rozdílů a souvislostí
16
„In diesem Sinne sagte der Lateiner von der Gottheit, sie sei praesens (praesentes dii), und bezeichnete
mit diesem Wort, auf die Gottheit angewandt, zugleich deren starken Beistand.“ DBA, 94 „So verstanden, ist der Augenblick nicht eigentlich das Atom der Zeit, sondern das Atom der
17
Ewigkeit.“ DBA, 96 „Er ist der erste Reflex der Ewigkeit in der Zeit, ihr erster Versuch, die Zeit sozusagen zum Stillstand
18
zu bringen.“ DBA, 96 „Der Augenblick bezeichnet das Gegenwärtige als etwas das nichts Vergangenes und nichts
19
Zukünftiges hat; denn darin liegt je gerade die Unvollkommenheit des sinnlichen Lebens. Das Ewige bezeichnet auch das Gegenwärtige das nichts Vergangenes und nichts Zukünftiges hat und das ist die Vollkommenheit des Ewigen.“ DBA, 94 „...hiermit ist der Begriff Zeitlichkeit gesetzt, in der die Zeit die Ewigkeit ständig hemmt und die
20
Ewigkeit die Zeit ständig durchdringt.“ DBA, 96 Proto je pro Kierkegaarda okamžik bytostně „dvojznačností“ (srov. pozn. 12 zde) a zde také tkví
21
kořen výše zmíněné „neúplnosti“ této přítomnosti. Srov: „Er jetzt erhält die vorhin erwähnte Einteilung ihre Bedeutung: die gegenwärtige Zeit, die
22
vergangene Zeit, die zukünftige Zeit.“ DBA, 96. Dále srov: „Wenn man die Zeit richtig als die unendliche Sukzession bestimmt, so liegt es auscheinend nähe, sie auch als gegenwärtig, vergangen und zukünftig zu bestimmen. Indessen ist diese Distinktion unrichtig, wenn man meint, sie liege in der Zeit selbst; denn sie ergibt sich erst vermöge des Verhältnisses der Zeit zur Ewigkeit und vermöge der Reflexion der Ewigkeit in ihr.“ DBA, 92 Srov. výše: „...hiermit ist der Begriff Zeitlichkeit gesetzt“ DBA, 96
23
5
významů bylo, jest, bude, a proto je pro člověka jako člověka zásadní.24 V čem tato produktivní významová diferenciace spočívá právě jako jednota „pronikání věčnosti časem“ a „popírání věčnosti časem“?,25 Pronikání věčnosti časem spočívá v tom, že (ať už tak či onak, z těch, či oněch důvodů) chvíle zíkává význam okamžiku, tzn. v tom, že chvíle je prožita jako cosi uchopitelného, samostatného, a v tomto smyslu významného. Právě tím je právě tehdy dáno, že pomíjení (čas), jež je spoluprožíváno jako to, v rámci čeho k tomu (tak či onak) došlo, je prožíváno jako to ne-podstatné, jako to, co je pro naléhavost chvíle významově v pozadí, jako to, co se nás v této chvíli pro tuto chvíli týká jen jako to, co bylo.26 To ovšem, že pomíjení je v prožitku okamžiku takto pouze zastíněno, spolupřítomno a nikoli odstraněno (čas je kladen jako minulý), prezentuje se v tom, že vtírající se okamžik podržuje neustále svůj význam (pouhé) chvíle, naléhá „zároveň“ významem toho, co, ač „je tu“, pomine, je prožíván ve významu fixního bodu plynutí, stabilního teď, toho co je, čili ve významu přítomnosti jen neúplné.27 - Čas věčnost neustále popírá. Právě tím ovšem, že pomíjení (čas) je v okamžiku prožito jako to, co bylo a naléhání (věčnost) jako (pouhá) chvíle, konstituuje se, upevňuje na nějakém obsahu nebo zůstává prázdný, význam není, ale má být, resp. přesněji: vyvstane v závislosti na kladném či záporném emocionálním náboji prožívané chvíle razantně emocionálním obsahem nabitý, s obsahem okamžiku identický, neidentický, či jen prázdný, význam „co a jak by, vzhledem k tomu, co a jak je nyní, mělo být stále - a není“. Tímto konstituujícím se významem toho, co má být, je budoucnost.28
„Die Natur liegt nicht im Augenblick. Es geht mit der Zeitlichkeit so, wie es mit Sinnlichkeit geht; denn die Zeitlichkeit scheint noch unvollkommener, der Augenblick etwas noch Geringeres zu sein als
24
das scheinbare sichere Bestehen der Natur in der Zeit. Und doch ist es umgekehrt; denn die Sicherheit der Natur in der Zeit. Hat ihren Grund darin, da3 die Zeit für sie gar keine Bedeutung hat. Erst im Augenblick beginnt die Geschichte.“ DBA, 96 Následující tři odstavce podávají ve třech krocích analýzu vnitřní struktury okamžiku. Jejich
25
případná obtížná srozumitelnost je založena tím, že nejsme zpravidla zvyklí explicitně sledovat a popisovat významy prožitků. Fakticky jde pouze o popis prožitku, který spojujeme s titulem „okamžik“ a nápomocí srozumitelnosti může být, bude-li čtenář souběžně s textem sledovat, co vlastně okamžikem míní a s jednotlivými kroky to srovnávat. To, že analýza okamžiku má u Kierkegaarda tuto podobu je jádrem Heideggerovy identifikace jeho analýzy jako existencielní: „ S. Kierkegaard hat das existenzielle Phänomen des Augenblicks wohl am eindringlichsten gesehen, was nicht schon bedeutet, da3 ihm auch die existenziale Interpretation entsprechend gelungen ist.“ Heidegger M., Sein und Zeit, Niemeyer, Tübingen, 15. Auflage, 1984, § 68, s. 338, pozn. 1 Srov: „So aber wird sichtbar, da3 Augenblick keine blo3e Bestimmung der Zeit ist, da die Bestimmung der Zeit nur die ist, vorüberzugehen, weshalb die Zeit, wenn sie durch irgendeine von den sich in
26
ihr offenbarenden Bestimmungen bestimmt werden soll, die vergangene Zeit ist. Sollen dagegen die Zeit und die Ewigkeit einander berühren, so mu3 es in der Zeit sein; und nun sind wir beim Augenblick.“ DBA, 94, prol. L.B. 27
Srov. pozn. 22 zde
Srov. a zvláště uvaž : „...das Zukünftige kann in gewisser Sinne das Ganze bedeuten. Das hat seinen Grund darin, da3 das Ewige zuerst das Zukünftige bedeutet, oder da3 das Zukünftige das Inkognito ist,
28
in dem das Ewige, als etwas der Zeit Inkommensurables, dennoch seinen Umgang mit der Zeit aufrechterhalten will (das zukünftige Leben – das ewige Leben). DBA, 97
6
Budoucnost se v okamžiku ustavuje jako to, co „není, ale má být, a to stále“.Jakožto to, co si nárokuje význam stálosti, onen nárok „nezáviset na čase“, je pro Kierkegaarda významově spřízněna s věčností, je inkognito věčnosti29. Celkově se tedy okamžik prezentuje jako partikulární zkušenost s naléháním nastávání (přítomnosti), jako zkušenost, v níž a díky níž se vůči člověku ustavují diference a vztahy významů bylo, jest, bude, diference a vztahy, dík jejichž implicitnímu respektování prezentujícímu se (za sebeskrytí) jako jednání, je člověk časově, tzn. lidsky. Vnímejme – nyní snad připravenější - znovu Holanovu báseň. Hovoří snad i o tom, že i tehdy, když už (od života nic) nečekáme, tehdy když čas se zdá být dobou, podržujeme ještě, protože jsme lidé, jen nám vlastní kompetenci být těmi, vůči kterým je jako smrtelným svět významuplný. „Ne, už to není čas, už je to jen doba a z oné doby pouhá chvíle. Jenomže právě v oné chvíli tvé bytí, které by neriskovalo celý život, nebylo by bytím. Tvrdě a nelítostně a daleko od Delf jsi s otázkami sám a sám sobě odpověď, aby nic nechybělo osudu…“
Srov. předchozí pozn. a dále: „... denn das Zukünftige ist, wie gesagt, der erste Ausdruck der Ewigen, sein Inkognito.“ DBA, 98 29
7
