DNA zločinu – rozhovor s Halinou Šimkovou http://www.www.nfneuron.cz/en/news/dna-zlocinu/ Šestnáct let pomáhala chytat vrahy, násilníky a lupiče. A to vše ze své laboratoře v Kriminalistickém ústavu. HALINA ŠIMKOVÁ je forenzní genetička a umí strhujícím způsobem vyprávět o tom, co všechno lze vyčíst i z miniaturního vzorku lidské kosti, tkáně, krve, slin či spermatu. Ale i o čarodějnicích, vlkodlacích a teroristech.
Rozhovor vyšel v časopise TÉMA č. 45/2016. Je publikován s laskavým svolením autorky Lenky Vrtiškové Nejezchlebové a redakce. Autorem fotografie je Radek Kalhous.
Baví vás kriminálky? Knížky a seriály? Moc ne, kromě těch, které se víc týkají psychologie zločinu, zločinců nebo vyšetřovatelů. Třeba Sherlock Holmes od BBC. Je to samozřejmě umělecké dílo, ale některé principy logiky zločinu dokonale sedí. Časem si jako forenzní expert uvědomíte, že na zločinu vlastně mimoděk participujete. Jak to myslíte? Myslím, že to tak má hodně kriminalistů, které jejich práce opravdu baví. Těšíte se třeba na zajímavý vzorek k analýze, ale abyste ho dostali na stůl, musí někdo spáchat nějaký zločin. Tak se kriminalista stává nepřímým zločincovým spoluhráčem. Kdyby přestaly vraždy, loupežná přepadení a znásilnění, a jen se vykrádaly chaty a my analyzovali nějaký vajgly, nudili bychom se. To je zajímavý pohled na věc. Ale vlastně to chápu. Když jsem pracovala ve zpravodajství, párkrát jsem se přistihla, jak si užívám novinářský adrenalin, když se dělo něco dramatického, včetně nějakých neštěstí. A měla jsem z toho pak trošku morální problém. Já nepatrně taky. Asi je to i jeden ze střípků do mozaiky, proč už svou práci chci posunout jinam, i proto jsem po šestnácti letech nadobro opustila práci v kriminalistické laboratoři. Ten morální aspekt tam je. Podílíte se nevědomě na hře se zločincem.
1
Ale jen myšlenkou, ne? No... z analýz chování pachatelů prý vyplývá, že nemalá část z nich - aniž by si to uvědomovali - dělá kroky ke svému dopadení. Psychologové v tom našli princip dětské hry na schovávanou. Aby hra mohla být hrou, musí být schovaný nakonec nalezen, jinak to ztrácí smysl. A tohle máme zakódované v podvědomí. Čím je to složitější a víc vygradované, tím je to lepší. "Přinášení spravedlnosti" je možná jen vedlejší produkt kriminalistiky, myslím, že většina z kriminalistů nejsou spasitelské typy, jen je baví jejich práce. Tak jako bavila mě.
DNA je velmi obtížné analyzovat z něčeho, co je... promiňte... zelené želé. Stupeň rozkladu byl opravdu vysoký.
Na jaký případ budete i po letech vzpomínat? Těch bude hodně, ale jeden má pro mě takový… přesah. Dodnes si neumím vysvětlit, o co šlo, pokud se tedy nepřikloním k vysvětlení neracionálnímu…. Měli jsme kauzu, kdy se milenec pravděpodobně zbavil milenky tím, že ji hodil do přehrady. Ukazovaly na něj všechny nepřímé důkazy, ale nenašlo se tělo. Dostal tedy „jen“ šest let za zabití, ale všichni byli přesvědčení, že to byla vražda... A pak, dva dny předtím, než se čekalo, že odvolací soud trest zruší a jeho nejspíš pustí na svobodu, našli rybáři na Orlíku bednu s tělem. Prý vyplavala…. V bedně bylo ženské tělo ve vysokém stupni rozkladu, ale bylo zřejmé, že šlo o násilnou smrt, tělo mělo ruce svázané drátem. Vyšetřovatelé byli přesvědčení, že to je ONA. Nicméně, bylo potřeba tělo identifikovat. A hodně rychle. Za nějakých 24 hodin toho chlápka mohli pustit. A hrozilo, že pak vezme roha a nikdo ho už nedopadne, i kdybychom ho usvědčili. Tak jste se pustili do analýzy? DNA je velmi obtížné analyzovat z něčeho, co je... promiňte... zelené želé. Stupeň rozkladu měkkých tkání byl opravdu vysoký. Samozřejmě jsme měli k dispozici kosti a zuby, jenže taková analýza trvá i několik dní, ty jsme neměli. Vypadalo to zoufale. Nabraly jsme s kolegyní laborantkou z těch tkání nějaké vzorky, a udělaly izolaci DNA a následně takzvanou kvantifikaci - kolik analyzovatelné lidské 2
DNA tam je. Z osmi vzorků ani v jednom nic. Nula. Prošly jsme kontroly – vše proběhlo správně, na negativní výsledek se tedy dalo spolehnout. Byla noc. Ráno ho mohli pustit. V takový moment nemáte co ztratit – a tak jsme ty beznadějné vzorky prostě posunuly k další analýze. Jen tak, pro pocit, že jsme udělaly maximum... A dál? Za pár hodin, nad ránem, jsme vzorky daly do sekvenátoru a čekaly. A pak zázrak: začaly se vykreslovat barevné píky, ale jaké! Za necelou hodinu jsme měly prvotřídní profil, který se absolutně shodoval s profilem oné pohřešované ženy. Fofrem se sepsal posudek... Ten muž dostal nakonec 14 let. Když to probírám s někým, kdo je duchovně založen, říká samozřejmě, že zasáhla "vyšší spravedlnost". To beru, těší mě, pokud existuje. Nicméně ještě zkouším najít i racionální vysvětlení. Zatím ho nemám.
Studovala jste na farmaceutické a na přírodovědecké fakultě, ale i animaci na FAMU, vyráběla jste loutky, hrála divadlo, dělala scénografii i historický šerm, jste forenzní genetička, vysokoškolská pedagožka, popularizátorka vědy. Najdeme v té rozmanitosti nějakou červenou nit, která se tím prolíná? No, kromě obecné lásky k půvabům života nejspíš biologii. Vždycky to vyhrála biologie. Pořád ráda kreslím, mám ráda vizuální projev, ale využívám to hlavně pro své prezentace na přednáškách, pak zase zkusím video (její snímek o forenzní genetice vyhrál cenu Neuron za nejlepší populárně vědecké video, pozn. red.), ale moje srdeční záležitost je biologie. Živý svět. Biologie je strašně složitá, má snad víc výjimek, než pravidel, je to chaos. A já strašně ráda hledám a nacházím systém v chaosu. Od dětství mám nejradši situace, kdy pracuju s minimem informací, kdy vstupuju do něčeho neznámého a nacházím tam řešení, hledám souvislosti mezi zdánlivě vzdálenými věcmi. Tak to už chápu, proč jste si nakonec vybrala obor, který je na pomezí biologie a kriminalistiky. Čím ještě vás forenzní genetika k sobě ještě přitáhla? Je o životě – ne takovém, jaký bychom ho chtěli mít, ale jaký opravdu je. Musíte v ní počítat s extrémy, s exoty, s porušováním psaných i nepsaných pravidel, s různou mírou chaosu. Když chcete dělat dobře forenzní genetiku, tak si třeba nemůžete myslet, že lidi nečůrají do umyvadla, protože se 3
to přece nedělá. I v umyvadle můžou být dobré vzorky? No jasně. Jednou jsme v odpadu vany našli po čtyřech letech krev oběti, celou dobu tam vydržela. Nedávno jsem vykládala studentům o tom, jak se pracuje s nálezem DNA za nehty. Každý máme pod nehty své blízké. Partnera, děti – a není to důkaz násilí. Pokud je kontakt intenzivnější, materiálu tam bude víc, ale pořád to nic neznamená. Žena může mít muže "pod nehty" i po konsensuálním pohlavním styku... Tohle vykládám na přednášce a jedna studentka se pohoršeně ohradí: "Ale to né, při normálním pohlavním styku přece nikdo nikoho neškrábe...." Musela jsem potlačit smích a říkám: "No, možná by to někdy někdo i ocenil!" Každý máme své osobní preference a představy o světě, o chování lidí nebo třeba o sexu, ale jako kriminalista se jimi nesmíte nechat omezit. Nic lidského vám nesmí být cizí? Lidi dělají různý věci, mají bizarní návyky, dělají věci nehygienické a nestandardní. Máte ještě nějaký příklad? Těch by bylo! Co třeba takové sperma na stropě hotelového pokoje? V místnosti došlo k vraždě a kolegové tam zajistili vzorek ze šmouhy na stropě, ve kterém se prokázala přítomnost spermatu. Hm... a teď schválně, jak se tam dostalo? Něco na zápis do Guinessovy knihy rekordů? Kdepak. Ukázalo se, že jeden hotelový host si tam užíval s partnerkou chráněného sexu a v euforii po souloži vzal použitý prezervativ, natáhl ho jako prak... a vystřelil proti stropu. Ale žádného trestného činu se nedopustil, násilí spáchal v témže pokoji až jiný "host". Za ta léta řešíte tisíce nezajímavých vzorků, ale občas přijde perla. Včera jsem si prohlížela vaši prezentaci o forenzní genetice a žasla jsem. Zdá se, že jsou už možné věci, které ještě nedávno byly téměř sci-fi. Genetika je jízda a fofr. Vyvíjí se neuvěřitelně rychle, genetika a ruku v ruce s ní i ta naše forenzní. Ale některé věci, o kterých mluvím na přednáškách, jsou sice předmětem výzkumu a vývoje, ale zdaleka se ještě nepoužívají v kriminalistické praxi.
Cena Neuron Prima ZOOM 2016 – Vítězný snímek Video Haliny Šimkové Video zbořilo zastaralá klišé a odhalilo současné možnosti i blízkou budoucnost atraktivního oboru forenzní genetiky. Do aktuálního ročníku soutěže se můžete hlásit do 15. 1. 2017.
Jaký největší posun se za poslední léta udál? V počátcích forenzní genetiky bylo potřeba mít celkem velkou stopu, aby z ní bylo možno vůbec něco přečíst, dneska stačí fakt malinko. To ale může být i nevýhoda, protože se zase projeví jakákoliv kontaminace (stopy lidí, kteří se zločinem nemají nic společného, včetně stop policejních techniků, pozn. red.). Na druhou stranu už je možné v laboratoři tyhle kontaminace odhalit díky databázi lidí manipulujících se stopami. Pokud není kriminalistický technik zároveň pachatelem, že? A už se nemůže opakovat slavný případ, kdy si policie v Německu myslela, že hledá nějakou superpachatelku, protože její DNA nacházela na mnoha místech činu, ale pak se ukázalo, že to jen nějaká paní z továrny, kde se vyráběly zdravotnické tampóny, prostě nepoužívala ochranné 4
pomůcky a kontaminovala spoustu odběrových sad? Ten případ je mementem, že se nevyplácí podceňovat možnou kontaminaci. Zdravotnický tampón je sterilní, ale není tzv. „DNA-free“ – a to je problém. K forenzním odběrům je třeba použít forenzní tampóny. Máme skvělé laboratorní techniky, umíme získat obrovské množství dat z malinkého vzorku, ale to hlavní know-how je, mít relevantní data a umět z těch dat správně číst. A co už tedy lze číst? Mohou dál jednovaječná dvojčata páchat zločiny třeba na střídačku a nikdo si na ně nepřijde, protože ze vzorků DNA nelze určit, které z nich co spáchalo, a soud nemůže poslat do vězení "kolektiv"? Jeden takový případ myslím skutečně zůstal nedořešený, přestože bylo zřejmé, že konkrétní dvojčata se dopouštějí násilných činů. Řešil se i případ jednovaječných trojčat, která vykrádala chaty. Jednovaječné sourozence už lze rozlišit, ale zatím jen v experimentálních analýzách, v praxi bohužel ne. Metoda musí být nejdřív skutečně spolehlivá, aby ji šlo používat jako důkazní materiál.
Nejhorší je když svědek řekne, že ten chlápek vypadal třeba trochu jako Martin Dejdar. To je konec.
A jak je možné je rozlišit, když mají stejnou DNA? Pomáhá nám takzvaná epigenetika. Kromě genetické informace má totiž buňka ještě epigenetické mechanismy, které řídí využití genetické informace. Jedním z těch mechanismů je metylace, která způsobí, že se daný gen dočasně vypne, když to řeknu velmi jednoduše. A i když mají jednovaječná dvojčata úplně stejnou DNA, tzv. metylační profil – co a jak hodně mají metylováno – se u nich v průběhu let rozrůzňuje. Pomocí metylace se v poslední době taky hodně experimentuje s určováním stáří organismu. Ukazuje se totiž, že některé geny jsou v průběhu věku víc metylované a některé míň, takže ze vzorku DNA se pak dá určit věk dotyčného člověka - nyní se spolehlivostí řekněme nějakých plus minus pět let. V praxi to ještě nepoužíváme, ale za pár let to už možná bude součást standardní analýzy. Prý by s pomocí epigenetiky šlo určit i denní dobu smrti. Ano, to se také testuje. Jsme hrozně cykličtí, i když si to třeba příliš neuvědomujeme, tělo běží v denních rytmech, a to i na úrovni buněk. Když jdete spát, sníží se vám krevní tlak, některé hormony se vyplavují jen v noci, jiné zase, když se rozednívá, další v poledne. A proto máme takzvané cirkadiánní geny, které se cyklicky zapínají a vypínají podle denní doby, ve dvě v noci se třeba rozjíždí činnost jednoho, zatímco jiný se v tu chvíli vypíná. A zapínání a vypínání se zase děje pomocí metylace, o které jsme mluvily. Když člověk zemře, zůstane všechno, jak bylo ve chvíli smrti, včetně zapnutých a vypnutých genů? Pravděpodobně ano, a to by mohlo v kriminalistice sloužit podobně jako hodinky, které se smrtícím úderem zastaví a napoví dobu smrti. Zatím je to však myšlenka rozvíjená odbornými studiemi, ne běžná praxe. Ale kolikrát jsme si říkali, že něco je otázkou kdo ví jaké budoucnosti, a ono se to začalo používat během pár let.
5
Co to třeba bylo? Například určování biogeografického původu, tedy odkud osoba pochází, odkud má předky. Ještě před 10 lety bylo reálné maximálně analyzovat nějaké rodové markery. Mitochondriální DNA po matce a Y chromozom po otci. Tak jsme třeba před mnoha lety pomohli identifikovat kosterní pozůstatky, které se našly kdesi u dálnice. Udělali jsme rozbor a haplotyp chromozomu Y odpovídal asijským haplotypům. Posléze se ukázalo, že šlo o Vietnamce, který se stal obětí války gangů. Dnes ale můžeme díky celogenomové analýze, zahrnující miliony testovaných míst, udělat komplexní a podrobnou biogeografii, což je obrovský skok. Už velmi spolehlivě poznáme člověka ze severovýchodu Evropy od člověka ze severozápadu. Samozřejmě čím je populace heterogennější, jako třeba ta v USA, tím je využití biogeografie širší. Když tam genetik řekne, že jde o DNA osoby afroamerického typu, která v sobě má desetiprocentní podíl hispánce, pak může vyšetřovatel vyloučit europoidní typ smíšený s nativním Indiánem, a to už může být docela dobré vodítko pro zúžení okruhu podezřelých. Ve vaší prezentaci mě velmi zaujalo, že snad už je možné i vytvořit „identikit“ jen na základě vzorku DNA. To je fascinující. Skutečně je možné nakreslit podobu? Jde o takzvaný phenotyping. Ano, skutečně lze z biologického materiálu, z jedné biologické stopy určit některé zřetelně viditelné vlastnosti člověka, který ji tam zanechal. Barvu vlasů, očí, ale i rysy tváře. V laboratořích, kde se to testuje, mají velmi dobré výsledky. Obličej je totiž určen asi jen dvacítkou biometrických parametrů, na rozdíl třeba od oční duhovky, jejíž podobu ovlivňuje více než 250 biometrických parametrů. Když jsem ale viděla některá srovnání obličeje, jak ho nakreslil počítač podle DNA a pak skutečnou podobu toho, komu to DNA patřilo, nezdály se mi až tak podobné. A zdaleka nejste sama. Výstup analýzy DNA bude totiž velmi dobře odpovídat skutečným morfologickým parametrům dané osoby, jako je třeba šířka brady, vzdálenost mezi očima, výška čela atd. To ale ještě neznamená, že člověk mezi obrazem tváře dle DNA a reálnou fotkou uvidí jasnou shodu, že tu osobu pozná. Náš mozek pracuje s podobností ještě trochu jinak, všímá si spíše některých výrazných, ale antropologicky méně podložených znaků. Byla jsem v kině na dokumentu o českém dvojitém agentovi Karlu Köcherovi, který je v některých okamžicích tak neskutečně podobný Václavu Klausovi, že bych se málem 6
vsadila, že musí být aspoň vzdálení příbuzní. Ale nemusí. Všichni jsme samozřejmě na nějaké úrovni příbuzní jako lidé, ale mezi dvěma fyzicky velmi podobnými osobami vůbec nemusí být žádná blízká genetická příbuznost. A naopak – i blízce příbuzné osoby si nemusejí být fyzicky moc podobné. A mozek si taky dost hraje s doplňováním chybějících informací, ne? To je známá věc, že nejhorší, co se může při rekognici nebo sestavování identikitu stát, je, že svědek řekne, že ten chlápek vypadal třeba trochu jako Martin Dejdar. Tak to je konec. Jeho mozek totiž překryje všechno, co si o té osobě pamatoval, obrazem Martina Dejdara. Když se pak bude sestavovat portrét, vyjde z toho Dejdar. Ale barvu očí nebo vlasů, s tím už pracuje i česká kriminalistika, ne? Začíná. Tyto metody pracují ovšem stále s určitou mírou nejistoty. Genetik vyšetřovateli řekne třeba: „Na 80% je to blonďák, 20% brunet. Téměř jistě nemá zrzavé ani černé vlasy.“ Ale vyšetřovatel by rád jistoty, přesnější informace, fungování mezi pravděpodobnostmi lidem není příjemné. To je shodou okolností moje druhé velké téma, práce s pravděpodobností ve forenzních vědách, s takzvanou bayesiánskou inferencí.
K tomu se taky dostaneme. Ale ještě by mě zajímalo, jak to je se syntetickou DNA. Prý ji už v rámci "závodů ve zbrojení" zločinci trousí na místě činu, aby policisty zdrželi a zmátli. Je to pravda? Pokrok nezastavíš. Přístupů k falšování DNA je víc. Ten základní je samozřejmě podstrčit záměrně materiál někoho jiného – třeba celý vajgl nebo tak. To zvládne i trouba. Na černém trhu už se ale prodávají i speciální "kity" s namnoženou DNA, kterou je možné, jak říkáte, utrousit na místě činu, ale dá se taky natřít do pusy, když dotyčný ví, že mu budou odebírat kontrolní stěr. Ale to určitě není věc pro "normální" kriminalitu, už proto, že velká část trestných činů je neplánovaná... prostě se pohádáte a zabijete v afektu bráchu.
7
... najednou nějaký rychlý pohyb, instinktivně jsem v setině vteřiny zavřela....pak klid, tak jsem otevřela. A ve dveřích byly zapíchnuté nůžky.
Ale dovedu si představit sériového vraha z nějaké stylové severské kriminálky, který s tím pracuje. Určitě. A asi se to i zkouší v praxi, ale je to spíš pro omezený okruh zločinců. Pokud je podezření, že jde o podstrčenou syntetickou DNA, dá se to docela dobře zjistit, ale v běžné praxi u běžných vzorků se to nedělá, takže pachatel tak může na chvíli svést policii na scestí. Ale když jste zmínila ty "závody ve zbrojení", tak syntetická DNA se používá i naopak, pro dopadení pachatele. Vida. A jak? Připraví se velké množství syntetické DNA, která má specifický kód, a dá se to do rozprašovače nade dveře... myslím, že to testovali třeba v McDonaldu v Británii. Když prodejnu někdo vyrabuje a pak zdrhá, prskne to na něj ze zásobníku nade dveřmi. Zaprvé to pak pod UV lampou krásně svítí a stačí malinké množství, které ulpí, aby byl dotyčný případně rozpoznán, zadruhé lze tuto DNA setřít a molekulárně genetickými metodami přečíst její kód. Na kůži i na oblečení to zůstává dost dlouho, i po praní a sprchování. Ale nevím, jestli to má do budoucna velké využití. Možná při loupežných přepadeních v bance. Vaše cesta k forenzní genetice byla dost klikatá, kromě všech těch uměleckých odboček to pak ještě vypadalo, že budete dělat experimentální botaniku, ale v poslední chvíli jste hodila výhybku a přihlásila se jako diplomantka k doktoru Broučkovi, forenznímu expertovi z Kriminalistického ústavu. Padli jste si do noty? Spíš jsem rychle jsem pochopila, že můj vedoucí je pozoruhodná, renesanční osoba. Šla jsem za ním poprvé do laboratoře a pootevřela dveře... najednou nějaký rychlý pohyb, instinktivně jsem v setině vteřiny zavřela -vida, k čemu se forenznímu genetikovi hodí postřeh získaný v šermu - něco bouchlo do dveří. Pak klid, tak jsem otevřela. A ve dveřích byly zapíchnuté nůžky. Nůžky? Pan doktor totiž potřeboval v centrifuze protočit tak velké zkumavky, že se nevešly pod víko. Ale aby to mohl nechat otevřené, musel nějak oblafnout pojistky. Tak tam nacpal nůžky, pustil to a odešel. Centrifuga se roztočila a rozvibrovala, nůžky se několik desítek vteřin po desetině milimetru posouvaly, až o ně rotor zavadil a vystřelil je. Takže můj budoucí vedoucí mě hned první den málem zapíchl. Celkem mě to nadchlo, říkala jsem si, že s doktorem Broučkem to rozhodně nebude nuda. A opravdu nebyla. Dokázal se na věci dívat neobvykle, zkoumat neprozkoumané, někdy i s nasazením života svého či druhých... Nedávno jste ale po letech z kriminalistického ústavu odešla. Proč? Nějakou dobu jsem byla na rodičovské a hodně věcí jsem si během té doby v sobě přerovnala. Forenzní genetika mě pořád strašně baví, práce v KÚP mi dala opravdu hodně, ale chci dělat něco jiného než laboratorní rutinu – už proto, že nejsem dobrý rutinér, zato jsem myslím schopný kreativec, pedagog a popularizátor. A tak chci dělat to, co opravdu umím - přednášet, psát, točit, dělat kurzy o forenzní genetice pro soudce a další lidi, kteří s analýzou nakládají. Jsem taky místopředsedkyně Československé společnosti pro forenzní genetiku, kde běží řada projektů. A "létající magistra", učím svůj obor na třech univerzitách... a taky doufám, že konečně odevzdám disertační práci a budu aspoň létající "doktorka". A k tomu mám malé děti, se kterými chci být, takže nechci přes den dělat rutinu v laboratoři a pak po večerech honit své „srdeční“ projekty. Máte ještě jeden projekt, který má motto: Dát nejistotě rozměr. O co jde? Snažím se šířit povědomí o takzvaném bayesiánském hodnocení váhy důkazu, o tom, jak pracovat s informací, která sice nese jistou míru poznání o nějaké skutečnosti, ale s větší či menší dávkou 8
nejistoty. Asi dám rovnou příklad, ne? Vyhovuje vám legenda o vlkodlacích? V místě zvaném Halfernský hvozd žili podle legendy vlci a vlkodlaci. Zatímco kousnutí vlkem bylo relativně neškodné, když člověka kousnul vlkodlak, sám se stal vlkodlakem. Vlkodlaků byla asi dvacetina. Tvorové byli na pohled stejní, jen čtyři z pěti vlkodlaků měli modré zářící oči, zbytek žluté. U vlků převažovaly oči žluté, ale každý desátý měl taky zářící modré oči. Když vás kouslo zvíře a vy jste ještě zahlédla, že má modře zářící oči, jaké riziko jste měla, že se do rána probudíte jako vlkodlak?
Bojíme se teroristy, meningokoka, pedofilního sadisty, ale přitom kašleme na prevenci infarktu, který zabije nesrovnatelně víc lidí.
Na první dobrou bych řekla, že modrá není dobrá. Ale když se nad tím zamyslím, tak těch vlkodlaků v tom lese zase nebylo tolik, takže jsem to ještě nemusela mít tak nahnutý. Ale nemučte mě... Jasně. Ani tak nejde o číslo, jako o princip. Halfernský hvozd je nejjednodušší úloha na použití bayesiánské pravděpodobnosti a zároveň je typickým příkladem úlohy, kterou lidský mozek neumí správně intuitivně uchopit. Obvykle se totiž upínáme k jedné části informace. Skoro každý vlkodlak je modrooký, takže modrookost zafunguje jako důkaz, že zvíře bylo vlkodlak, ale už nezohledníme, že vlkodlaků je v lese mnohokrát méně než obyčejných vlků, což hraje zásadní roli. Pomocí matematického vyjádření, Bayesovy věty, je vaše riziko necelých 30 procent. Podobný je příklad čarodějnický. Víme, že 95 procent čarodějnic má určité pigmentové znaménko, ale stejné znaménko má jedno procento žen, které čarodějnicemi nejsou. Čarodějnice v populaci je každá tisící žena. Jste inkvizitor a máte ženu, která má znaménko. Je to čarodějnice? Hodíme do vody a uvidí se. (směje se) Dejme tomu, že jiným testem nedisponujete. Mozek zafunguje automaticky: 95 procent čarodějnic má znaménko, zatímco jen 1 procento normálních žen má znaménko. Tahle osoba má znaménko, je to skoro jistě čarodějnice. Bayesovým přepočtem jde naopak v 95 procentech o falešnou pozitivitu. Protože je-li čarodějnice každá tisící žena, tak z tisíce žen bude znaménko mít deset nečarodějnic, ale u té jediné skutečné čarodějnice z tisíce žen je naopak ještě pětiprocentní možnost, že žádné znaménko mít nebude. Ano. Nečarodějnic je obrovské množství. Bayesův model je velmi funkční ve forenzních vědách shoda krevní skupiny, podobnost písma, nález povýstřelových zplodin nebo třeba jen otisk boty na místě činu. U reálných důkazů hraje roli víc různě souvisejících pravděpodobností. Tam, kde by nás intuice nejspíš dovedla na scestí, musíme dát přednost matematice. A bylo by to občas užitečné nejen ve forenzních vědách. I v běžném životě se pak dopouštíme mylných úsudků. Nějaký příklad? Máme třeba tendenci se bát nebezpečných, ale vzácných věcí, takových... Vlkodlaků. Přesně. Bojíme se teroristy, meningokoka, pedofilního sadisty, ale přitom kašleme na prevenci infarktu, který zabije nejvíc Čechů. Tak vyhodnocuje nebezpečí náš mozek, bojíme se neznámého s větším dopadem, ale vzácným výskytem. K tomu se přidává naše neschopnost rozumět inverzním pravděpodobnostem. Tedy pravděpodobnosti naruby. Příklad? Pravděpodobnost, že pachatelem určitého znásilnění je muž, a pravděpodobnost, že určitý muž je pachatelem znásilnění. Zní to celkem stejně. Ale stejné to není! Stejně tak to, že osnovateli většiny teroristických útoků jsou v poslední době muslimové neznamená, že většina muslimů chystá teroristický útok. Náš mozek ale takové závěry často produkuje, zvlášť je-li daný problém spojen s emocemi. 9
Je to dáno nějak evolučně? Ano. Tyhle mechanismy jsou staré desetitisíce let a vždycky dobře sloužily. Prostředí kolem nás bylo jednodušší... Stačil ale evoluční mžik a civilizace se stala mnohařádově složitější . Mozek ztrácí schopnost intuitivně vnímat všechny vazby a vyhodnocovat exaktní informace relevantně. Ale zase obrovsky rozvíjíme racionalitu a můžeme si pomoct matematikou. Pořád ale zůstává dost věcí, které bychom měli posuzovat výhradně srdcem.
10
