Disociativní poruchy v praxi

Prehľadové články

Disociativní poruchy v praxi MUDr. Erik Herman1,2,3, doc. MUDr. Jiří Hovorka, CSc.3,4, doc. MUDr. Ján Praško, CSc.5,6,7,8, MUDr. Tomáš Nežádal3, MUDr. Michal Bajaček3, MUDr. Pavel Doubek2 1 Psychiatrická ambulance, Praha 2 Psychiatrická klinika 1. LF UK, Praha 3 Neurologické oddělení, neuropsychiatrické a epileptologické centrum, Nemocnice Na Františku s poliklinikou, Praha 4 Neurochirurgická klinika 1. LF UK, Praha 5 Psychiatrické centrum, Praha 6 Centrum neuropsychiatrických studií, Praha 7 3. LF UK, Praha 8 Psychiatrická klinika FN Olomouc Disociační poruchy představují skupinu značně barvitých a příznakově odlišných stavů, které spojuje jejich původ vykládaný hypotetickým mechanizmem disociace. Neúnosné emoce, vzpomínky či myšlenky jsou disociovány od vědomé části psychiky a jsou podkladem pro tvorbu řady psychických a tělesných příznaků. Většina disociativních poruch vzniká pod vlivem zážitku psychického traumatu v dětství nebo v dospělosti. Nejzávažnější průběh a prognózu mají pacienti s psychogenními neepileptickými záchvaty, kteří jsou velmi často léčeni chybně pro epilepsii. Příčinná léčba není známa, psychoterapie má vést ke zlepšení celkové psychické stability, avšak i k případnému nalezení konkrétního disociovaného materiálu a jeho reintegraci do vědomé části psychiky. Farmakoterapie je cílena na depresivní a úzkostné příznaky těchto pacientů (SSRI) a na poruchy myšlení (atypická antipsychotika). Klíčová slova: disociace, neepileptické záchvaty, psychické trauma.

Disociative disorders in practice disociative disorders are represented by different highly expressive symptoms, which are developped by the hypothetical mechanism of dissociation. Unbearable emotions, memories and thoughts are dissociated from the conscious part of psyche and represent the origin for different psychic and somatic symptoms. Most of the dissociative disorders are triggered by the psychic trauma in childhood or adulthood. The most serious course and ooutcome have pacients with psychogenic non-epileptic seizures, which are frequently by mistake treated for epilepsy. Causal treatment is not known, psychoterapy should enhance the general psychic stability, eventually to rediscover the dissociated material and to reintegrate it to the conscious part of psyche. Pharmacotherapy is focused on the treatment of depressive and anxious symptoms (SSRI) and thought disorders (atypical antipsychotics). Key words: dissociation, non-epileptic seizures, psychical trauma. Psychiatr. prax; 2009; 10 (1): 13 – 18

Definice stavu Základním předpokladem pro zařazení do této skupiny poruch je maladaptivní nevědomé využívání hypotetických obranných psychických mechanizmů disociace a konverze pacientem s následnou tvorbou psychických a/nebo tělesných příznaků. Disociace je obranný psychický mechanizmus, který jedinec nevědomě použije, když jeho psychika není schopna se vyrovnat s určitým psychickým obsahem. Daná osoba jej proto odštěpí – disociuje od vědomé oblasti psychiky a následně není nucena se s ním vyrovnávat, což má ovšem často důsledky na celkovou stabilitu psychiky s následnou tvorbou příznaků. Disociace může nastat i u relativně zralého a psychicky vyrovnaného jedince v situaci neúnosné traumatizace, například když je obětí znásilnění,

přepadení, havárie atp. Toto trauma poté dočasně nebo i trvale emočně neprožívá, případně na něj má i amnézii. Udává se, že mechanizmus disociace si stabilněji osvojují jako egosyntonní strategii především ti jedinci, kteří byli v dětství vystavení opakované neúnosné traumatizaci, např. oběti sexuálního tělesného nebo jiného zneužívání atp. Disociaci poté nevědomě maladaptivně používají k vyrovnávání se s nepříjemnými zážitky a psychickými obsahy i v dospělosti. Konverze je psychický mechanizmus, vlivem kterého je pro pacienta neúnosný psychický soubor pocitů, přání a myšlenek nahrazen tělesným příznakem, většinou alterací senzorických a motorických funkcí, imponující jako somatické onemocnění. V klasifikaci MKN-10 jsou psychické poruchy vznikající jak mechanizmem disociace, tak konverze zařazeny do společné skupiny F44 Disociativní

(konverzní) poruchy, v klasifikaci DSM IV jsou řazeny odděleně.

Etiopatogeneze Vlastní mechanizmus disociace a konverze není známý, jedná se o hypotetický koncept, vysvětlující širokou škálu příznaků vznikajících na podkladě dosud neurčených neurobiologických a psychologických procesů.

Příčiny pro vznik disociace Bowmanová (2000) uvedla přehled systematických výzkumů, které se týkaly událostí, jež byly považovány jako příčinné pro vznik jedné z nejdůležitějších disociativních poruch – psychogenních neepileptických disociativních záchvatů (psychogenic non-epileptic seizures – PNES) (tabulka 1).

www.solen.eu | 2009; 10(1) | Psychiatria pre prax

13

14


1. Závažné trauma prožité v dětství V 5 studiích, které zkoumaly pacienty s PNES, bylo zjištěno, že u 24 % až 58 % z těchto osob bylo přítomno sexuální zneužívání v dětství a u 15 % až 71 % tělesné zneužívání. Tyto údaje jsou signifikantně vyšší, než bylo zjištěno v běžné severoamerické populaci (6 % až 38 % pro sexuální zneužívání a 5 % až 13 % pro tělesné zneužívání) (5). Specifická rodinná a výchovná konstelace v dětství: v řadě rodin byly děti vychovávány v ponižujícím a emočně odmítavém prostředí, což u nich vedlo k dlouhodobě emoční frustraci a traumatizaci. Rovněž jako zásadně nepříznivé je popisováno rodinné klima, ve kterém je potlačováno vyjadřování emocí, zvláště nesouhlasu a hněvu. Důsledky jsou neschopnost adaptivně zacházet se silnými emocemi a tendence disociovat je.

2. Závažné trauma prožité v dospělosti V řadě studií bylo popsáno znásilnění jako provokující událost pro vznik PNES jak u mužů, tak u žen. Tělesné napadení a účast na nehodách (například automobilových) mohou rovněž předcházet vzniku PNES. Liske a Forester (20) popisují typicky vznik PNES po klinicky nevýznamném úrazu hlavy při nehodě.

Tabulka 1. Vzor pro vyšetřování pacientů s disociativní poruchou (5). 1. Dotazy na traumatizaci v minulosti nebo emoční bolest v raném dětství a dospívání. 2. Dotazy na emoční ztráty v dávnější i nedávné minulosti: úmrtí blízkých osob, nemoci osobní, v rodině i u blízkých přátel, ztráta práce nebo postavení, finanční ztráty, zchudnutí, stěhování, rozpad vztahů (rozvod, odstěhování dětí – „syndrom prázdného hnízda“). 3. Zhodnocení individuálních obvyklých zvládacích (coping) mechanizmů pacienta vůči svým emocím (často podávají přesnější informace rodinní příslušníci). Obzvláštní pozornost je nutné věnovat prožívání a vyjadřování vzteku, nesouhlasu, smutku, truchlení a úzkostí. 4. Zhodnocení aktuální životní situace. Rodinní příslušníci mohou být významně nápomocni. 5. Explorace konkrétních životních událostí, které mohou bezprostředně předcházet vzniku disociace. Nutné je rovněž zkoumat individuální symbolický charakter těchto událostí pro daného pacienta a jeho vazbu na události v dávnější minulosti. 6. Vyhodnocení a přiřazení ke 3 základním vzorcům vzniku disociace: a) trauma v dávnější minulosti je aktivizováno nedávnou událostí b) závažné trauma v dospělosti bez traumatizace v dětství c) postupná kumulace nepříznivých životních událostí nebo frustrací u osobnosti s hraniční frustrační schopností. 7. Buďte pozorní, pacienti nemusí mluvit pravdu.

Vzniklá porucha poté postiženému umožňuje setrvávat v závislém vztahu.

Epidemiologie Odhady incidence disociativních poruch v běžné populaci jsou kolem 1 %, u hospitalizovaných pacientů v psychiatrických zařízeních kolem 3 % (24). Většina pacientů je ženského pohlaví, dle některých studií až v 90 % (22).

3. Závažná emoční ztráta (úmrtí blízké osoby)

Diferenciální diagnostika

V řadě studií je popisována deprese spojená s úmrtím blízké osoby jako předcházející vzniku PNES. Nejčastěji se jedná o úmrtí blízkého příbuzného. Rovněž však i výročí úmrtí blízké osoby byly udávány za provokující pro vznik nebo znovuobjevení se PNES, obzvláště tehdy, kdy nebylo plně prožito truchlení za zemřelého. Podobný symbolický význam má rovněž i zážitek jiných ztrát, například interupce, potrat, rozvod nebo odstěhování dětí z domova.

Diferenciální diagnostika disociativních poruch a epilepsie

4. Akutní nebo situační stres

Tak jako v neurologii i v psychiatrii je klinické využití EEG limitováno jeho omezenou senzitivitou, specificitou, ale také falešně pozitivními nálezy u asymptomatických jedinců. U více než 10 % normálních, zdravých osob se nacházejí nespecifické EEG abnormity a u 1–2 % osob abnormity epileptiformní (Hovorka, Nežádal et al., 2003).

Rodinný nesoulad je považován za nejčastější typ stresoru, který je spojován se vznikem nebo znovuobjevením PNES. Nachází se u 20 % až 60 % pacientů s PNES (7). Jinými typy stresorů jsou chirurgické operace, trestní stíhání nebo hrozba ztráty zaměstnání. Vývojová nedostačivost jako důvod k disociaci a konverzi se rovněž nachází u nezralých osob, které si osvojily závislý životní styl a nevyvinuly psychosociální dovednosti, nezbytné k vedení nezávislého života. Disociace a sekundární příznaky se maladaptivně objevují tehdy, když se daná osoba ocitne v situaci, která vyžaduje dovednosti a nezávislost, kterých není schopna.

Zásadní postavení v oblasti disociativních poruch má diferenciální diagnostika záchvatových stavů na neuropsychiatrickém pomezí (především mezi epilepsií, psychogenními neepileptickými záchvaty a panickou poruchou) (tabulka 2).

Potenciální rizika nadhodnocení EEG u psychiatrických pacientů

Diferenciální diagnostika disociativních poruch a ostatních nemocí Jedná se většinou o tělesné nemoci se záchvatovým průběhem, případně spojeným s kvalitativní poruchou vědomí. Do kardiovaskulárních příčin patří především široká škála synkop (vazovagální, ortosta-

Psychiatria pre prax | 2009; 10(1) | www.solen.eu

tické, kardiogenní, respirační, situačně vázané…). Cerebrovaskulární příhody se liší svými příznaky podle povodí vzniku. Záchvatovitý průběh mají tranzientní ischemické ataky. Klasická migréna většinou nepůsobí diagnostické problémy, potíže mohou nastat při absenci bolestí hlavy, při ložiskových příznacích (migréna s aurou, sdružená, hemiplegická forma). Organický amnestický syndrom nastává po úrazu hlavy, po prodělaném epileptickém záchvatu je nutná pomoc neurologických vyšetřovacích metod. Abnormní pohyby zahrnují například tiky, neepileptický myoklonus, spánkovou noční dystonii. Poruchy spánku (noční děsy, somnambulizmus, enuresis, REM poruchy, syndrom neklidných nohou, narkolepsie) mohou imitovat epileptické i psychogenní záchvaty. Z metabolických příčin je nutné odlišit především hypoglykemii. Při intoxikacích návykovými látkami různého typu (i v průběhu abstinenčních stavů) můžeme pozorovat kvalitativní i kvantitativní poruchy vědomí, poruchy chování i stavy s křečemi. Korsakovova alkoholická psychóza s amnestickým syndromem může imitovat disociativní amnézii. Psychózy: schizofrenie a jiná psychotická onemocnění se mohou projevovat behaviorálními a afektivními příznaky napodobujícími epileptické záchvaty (halucinace, katatonní příznaky, motorické projevy).

Münchhausenův syndrom a simulované (předstírané) záchvaty Pacient s Münchhausenovým syndromem vytváří řadu fyzických symptomů, aby byl nemocný, v tomto případě epileptického charakteru, anamnézu podává dramaticky, často se jedná o inteligentní nemocné s dobrou znalostí své nemoci, jindy o pacienty s inferiorním intelektem, ale dobrou sociální inteligencí z menšinových


Tabuľ ka 2. Diferenciálně diagnostické příznaky mezi epilepsií, disociativní poruchou a panickou poruchou. Epilepsie

Disociativní porucha

Panická porucha

Charakter záchvatu

stereotypní

měnlivý

měnlivý, s vegetativními příznaky

Provokující moment

obvykle chybí psychogenní provokace

emoční rozlada, vzrušení, někdy pravidel- emoční rozlada, klaustrofobické, agorafoně se opakující provokace – určité situa- bické situace ce, telefonáty, ale i kalendářní datum

Frekvence

vzácně více než 1 × denně mimo SPC

různá, často opakovaně během dne

různá, sporadicky, i několik denně

Přítomnost jiných osob

někdy, často o samotě, v noci

v naprosté většině případů v přítomnosti druhých osob, často příbuzných, vzácně v noci

většinou, v agorafobických a klaustrofobických situacích není nezbytně nutná

Prostředí

kdekoli

v místnosti, nejčastěji doma

z „čistého nebe“, v klaustrofobických, agorafobických situacích

Varovné příznaky

pokud jsou přítomna, tak stereotypní, „aura“ – subjektivní simplexní parciální záchvat

měnlivá, někdy na počátku ataky hyperventilace

hyperventilace, točení hlavy, brnění rtů a aker, bušení srdce, dušnost, prožitek úzkosti

Počátek

obvykle náhlý

většinou pozvolný

poměrně rychlý

Výkřik

na počátku některých záchvatů, v průběhu záchvatů s vokalizací

v průběhu záchvatu, často bizarní ráz, symbolický obsah

není

Křeče

stereotypní, tonicko-klonické, tonické, hypermotorické, automatizmy

měnlivé, rigidita s náhodnými obrannými pohyby

při masivní hyperventilaci tetanické křeče

Pokousání

jazyk

poranění rtů, rukou, někdy druhé osoby

není

Pomočení

dosti často

velmi vzácně

není

Poranění

dosti často

vzácněji, může být přítomno – není vylu- není čovacím kritériem

Mluvení během ataky Vědomí

vzácně

často

ano

dle typu záchvatu od neporušeného po kvalitativní, kvantitativní narušení až po dočasnou ztrátu vědomí, postparoxyzmální alterace s amnézií, postupná úprava

kvalitativní porucha vědomí častá, ztráta vědomí je možná (disociativní amnézie)

derealizace, depersonalizace, výjimečně krátkodobá ztráta vědomí

Trvání

nejčastěji do 30 s – 1 minuty

minuty i déle

minuty, nejdéle hodina, protrahovaně dále mírnější projevy úzkosti

EEG

většinou abnormní interiktálně (cca 10 % bez epi- mezi záchvaty většinou normální, ale leptiformní abnormity), při záchvatu, většinou ik- i abnormní (většinou pomalá abnormita, tální korelát někdy i epileptiformní), při záchvatu trvá obdobný nález, tedy bez „iktálního“ korelátu. Při nočních záchvatech předchází „probuzení“ v EEG.

normální při záchvatu i mimo záchvat, někdy nespecificky abnormní při záchvatu i mimo záchvat

Prolaktin v séru

až u 90–100 % pacientů po generalizovaných záchvatech (GTCS), dvojnásobné zvýšení proti individuální normě, vrchol 15–30 minut po záchvatu. U CPS (temporálních) u 43–100 %, u SPC v 10 %

není elevace

Provokace sugescí

ne

ano

možná

Léčba

antikonvulziva

komplexní léčba, psychoterapie, antidepresiva, neuroleptika, antikonvulziva

antidepresiva (SSRI), psychoterapie

sociálních skupin. Ve svém počínání pacient nemá vědomě zištné úmysly. Na druhé straně simulované, předstírané záchvaty jsou motivovány vědomým sekundárním ziskem, například získáním invalidního důchodu.

Jednotlivé disociativní poruchy F 44.0 Disociativní amnézie Jedná se o klasickou funkční poruchu epizodické paměti. Nezasahuje většinou procedurální paměť nebo ukládání paměťových stop, jako je tomu například u Korsakovského syndromu.

není elevace

Oproti demenci je porucha paměti ve většině případů vratná (30). Vyznačuje se třemi rysy: 1. Typ narušení paměti. Jedná se o poruchu epizodické paměti, chybí schopnost vybavit si vzpomínku na konkrétní události, nikoli na dříve získané znalosti a dovednosti. 2. Časové ohraničení. Ztráta paměti se omezuje na jedno nebo více časových období, které sahají od minut po roky. Většinou se nejedná pouze o zamlžení vzpomínky, spíše o plnou neschopnost vybavit si informace, které byly v minulosti již do paměti uloženy. Oproti poruše paměti u Korsakovova syndromu

a Alzheimerovy nemoci zde není postižena schopnost ukládat nové informace do epizodické paměti v průběhu učení. Z tohoto pohledu je disociativní amnézie typicky retrográdního než anterográdního charakteru. 3. Typ zapomenutých událostí. Nejčastěji není postižená osoba schopná vybavit si vzpomínku týkající se události traumatického charakteru. Coons a Milstein (1986) popsali u pacientů s disociativní amnézií neschopnost vybavit si vzpomínky na sexuální zneužívání, manželský nesoulad, sexuální aktivity, suicidální pokusy, kriminální činy a smrt blízkých osob.


15

16


Disociativní amnézie se objevuje nejčastěji u osob ve 3. a 4. dekádě věku, většinou zahrnuje neschopnost vybavit si jeden časový úsek, zřídka více časových úseků. Výpadek vzpomínky je většinou jasně ohraničen, jedinec není schopen si vybavit ani mlhavé podrobnosti na disociovanou událost. Většinou si postižení nejsou vědomi, že mají výpadek ve vzpomínce, často je na to upozorní až jejich okolí.

F 44.1 Disociativní fuga V případě disociativní fugy se jedná o selhání integrity určitých aspektů paměti, ztrátu obvyklé identity a odbrždění automatizmů chování. Je představována jednou nebo více epizodami náhlého, neočekávaného cílevědomého cestování. Na průběh této cesty je částečná nebo plná amnézie, v průběhu cesty může být přítomna neschopnost vybavit si svoji minulou identitu nebo postižený přijímá nevědomě identitu jinou, odlišnou od obvyklé, která je však ve svých projevech a prožitcích velmi chudá, spíše se jedná o automatické chování. Nezávislému pozorovateli se však jednání postiženého může jevit jako vcelku normální, spíše nenápadné. Počátek fugy je obvykle náhlý, navazující na traumatickou životní událost nebo bolestnou ztrátu (například úmrtí blízké osoby). Délka trvání je nejčastěji hodiny, výjimečně dny až měsíce. Ve většině případů dochází ke spontánnímu odeznění poruchy, udává se, že s pomocí hypnózy je možné učinit dostupným disociovaný traumatizující materiál nebo odštěpenou část osobnosti (31).

F 44.2 Disociativní stupor U pacienta jsou příznaky stuporu, pomocí žádné vyšetřovací metody však nejsou nalezeny známky tělesné nemoci, která by byla jeho podkladem. Většinou nastává náhle pod vlivem zážitku závažné stresující události, trvá hodiny až dny, vzácněji déle, rovněž i náhle končí. Stupor je představován chyběním spontánních pohybů a normální reaktivity na vnější podněty (oslovení, doteky, světlo), pacient bez hnutí sedí nebo leží, oči jsou většinou otevřené, pacient nespí. Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit organickou příčinu, schizofrenní stupor a depresivní nebo manický stupor.

F44.3 Trans a stavy posedlosti Trans. V průběhu disociativního transu dochází k náhlé poruše vědomí, která však není doprovázena vznikem alternativní identity. Přítomny jsou většinou výrazné tělesné příznaky,

jako je náhlý kolaps, znehybnění, ztráta rovnováhy, ale i ječení, křik, pláč. Schopnosti vybavit si vzpomínky na tyto události jsou zřídkakdy narušeny, pokud je přítomna amnézie, není úplná, ale střípkovitá. Stavy posedlosti. Oproti stavům transu, kdy dochází spíše k primitivním, jednoduchým, regresivním projevům, představují stavy posedlosti komplexnější chování. V průběhu stavu posedlosti se postižená osoba domnívá, že do ní vstoupil a ovládá ji duch, její předek, božstvo nebo „síla“. V průběhu stavu posedlosti může například jedinec vyjadřovat jinak zakázané myšlenky, účastnit se v pro něj netypických aktivitách religiózní, sexuální nebo agresivní povahy. Oproti transu je často přítomna plná amnézie na období, kdy byl jedinec „posedlý“. Tyto stavy se obvykle rozvíjejí i pomíjejí rychle, častěji se vyskytují v primitivních kulturách, kde jsou součástí kulturního kontextu, nebo v průběhu rituálního obřadu.

F44.4 Disociativní poruchy motoriky U pacientů, kteří trpí disociativní poruchou motoriky, dochází ke ztrátě nebo narušení schopnosti činit normální volní pohyby. Tyto příznaky připomínají většinou neurologickou poruchu nejčastěji pod obrazem plegií a paréz končetin, somatická příčina je však vyšetřeními vyloučena. Příznaky jsou ve valné většině případů atypické a neodpovídají topicky postižení nervového systému, časté jsou bizarní, měnlivého charakteru, například bizarní astasie, abasie, přehnané třesy končetin nebo celého těla, rovněž apraxie, dysartrie, afonie. Četnost těchto poruch není malá, 5 % až 24 % psychiatrických pacientů udalo přítomnost těchto příznaků v anamnéze (8).

F44.5 Disociativní křeče – psychogenní neepileptické záchvaty (psychogenic non-epileptic seizures (PNES)) Z hlediska četnosti a klinického významu tato skupina představuje nejvýznamnější oblast disociativních poruch na neuropsychiatrickém pomezí. V souvislosti s rozvojem video-EEG monitorování v posledních cca 20 letech bylo zjištěno, že až 20 % osob, které byly léčeny dlouhodobě pro epilepsii, touto nemocí netrpí, záchvatové stavy, které byly léčeny, byly disociativního původu (1; Hovorka et al., 2003). Jsou popisovány různými historickými i současnými termíny, nejčastěji jako: hysterické záchvaty, hysteroepilepsie, konverzní záchvaty, pseudozáchvaty. Optimální se zdá být


termín neepileptické psychogenní záchvaty (34) jako širší pojem. Provokační test vychází z vysoké sugestibility pacientů s disociativními záchvaty. Vlastní technika spočívá v intravenózní aplikaci placeba a slovní sugesci. Benbadis (2000) soudí, že provokační test má vysokou, až 100% specificitu, ale nízkou senzitivitu, vysoce závislou na „provokující“ osobnosti. Iktální EEG: Před začátkem PNES by v EEG nemělo dojít k atenuaci amplitudy záznamu, výskytu rytmické aktivity nebo preiktálního výboje. Během samotného záchvatu, je-li přítomná motorická aktivita, se objevují výrazné svalové a pohybové artefakty. V záznamu lze sledovat úseky bez artefaktů, během kterých by neměl být v EEG přítomen specifický záchvatový vzorec, generalizované nebo regionální zpomalení. V postiktálním EEG není regionální nebo generalizovaná pomalá aktivita (25). Nepřítomnost specifických epileptiformních změn však nutně neznamená, že původ záchvatu je neepileptický. Až 80 % simplexních parciálních záchvatů, zejména senzorických oproti motorickým, má negativní iktální EEG korelát (10). Interiktální EEG: Normální interiktální EEG není u NES pravidlem. Abnormita může být nespecifická, odpovídající změnám při migréně, morfologické lézi, metabolickým změnám. Epileptiformní vzorce se mohou vyskytnout, zejména jedná-li se o koincidenci NES a epileptických záchvatů. Naopak normální EEG u pacientů s epilepsií není výjimkou. Hladiny prolaktinu a kreatinkinázy se zvyšují až na dvojnásobek individuální „klidové hladiny“ daného pacienta 15 – 30 minut po generalizovaném tonicko-klonickém záchvatu (GTCS) u 90 – 100 % pacientů, po komplexních záchvatech jsou výsledky méně konzistentní (43 – 100 %) a u simplexních parciálních se hladina prolaktinu zvýšila pouze v 10 % případů. To platí bohužel zejména pro frontální záchvaty, nejvíce podobné psychogenním. Po konvulzivním PNES se hladina prolaktinu může i mírně zvýšit, ale nedosahuje hodnot jako po GTCS (zvýšení > 2 – 2,5 ×) (19). MRI: Morfologické vyšetření mozku bývá u psychogenních NES ve většině případů normální. Ve skupině pacientů pouze s NES, bez koincidence s epilepsií, byl zjištěn abnormní nález na MRI mozku u necelých 10 % pacientů. Ve skupině pacientů s oběma druhy záchvatů však již v 60 % (23). SPECT: Kvantitativní analýza iktálního SPECT vyšetření mozku může být cenným


diferenciálně diagnostickým nástrojem při vyšetření NES. Ve studii (11 pacientů) nebyly zjištěny lokální změny perfuze při neepileptických záchvatech (28). Neuropsychologické testování: Žádný z dosud používaných dotazníků (Minnesota Multiphasic Personality Inventory – MMPI, Dissociative experien ces scale – DES, Somatoform dissociation questionnaire – SDQ, Structured clinical interview for DSM-IV Dissociative disorders – SCID-D) a testovacích metod nemá dostatečnou specifitu a citlivost vůči disociativním poruchám, není tedy možno žádný z nich používat k bezpečné diagnostice disociačních poruch. Komorbidita PNES: Nejčastější psychiatrické komorbidity u nemocných s epilepsií i pacientů s PNES jsou depresivní porucha, úzkostné poruchy a poruchy osobnosti. Aktuální prevalence depresivní poruchy dle DSM-IV se udává u 45–56 % pacientů s PNES, celoživotní prevalence mezi 36–80 % nemocných (6; Hovorka et al., 2005). Dysthymie se diagnostikuje u 13 % pacientů s PNES. Úzkostné poruchy jsou přítomny mezi 33– 47 % pacientů s PNES, nejčastější je posttraumatická stresová porucha (u 8–47 % nemocných s PNES). Panická porucha je popisována u 14–90 % pacientů s PNES, izolované panické ataky přibližně u 25 % nemocných. Řada nemocných rovněž trpí nediferencovanou formou úzkosti pod obrazem generalizované úzkostné poruchy. Stejně jako u depresivní komorbidity jsou i úzkostné poruchy cílovou oblastí pro terapii antidepresivy, v první linii nejčastěji typu SSRI. Poruchy osobnosti se vyskytují u PNES mezi 30–50 % nemocných (6). Nejčastější jsou čtyři typy: emočně nestabilní (hraniční), histriónská, vyhýbavá (závislá) a disociální porucha osobnosti. Psychotické příznaky jsou přítomny až u 10 % pacientů s PNES (35), většinou však nemají charakter systematizované psychotické poruchy. Odpovídají spíše dekompenzaci hlubších osobnostních poruch (emočně nestabilní, histriónská, narcistická) na prepsychotickou hladinu. Tyto příznaky s bludnými obsahy, zřídkavými halucinacemi a poruchou myšlení jsou indikovány k léčbě antipsychotiky. Významná je komorbidita PNES s epileptickými záchvaty. V literatuře je popisovaná koincidence PNES s epileptickými záchvaty u 10–40 % nemocných (13), u některých autorů až v 50 % (27).

Prognóza vývoje pacientů s PNES: Z metaanalýz studií vyplývá, že při stanovení správné diagnózy disociativního původu záchvatových příznaků a zavedení adekvátní kombinace psychoterapie a farmakoterapie je zhruba 33 % nemocných zcela bez záchvatů po jednom roce od stanovení diagnózy, 48 % po 2 letech, 57 % po 3 a 4 letech a 39 % po 5 letech (6). Za prognosticky nepříznivé faktory pro terapii se pokládá zneužívání (sexuální, emoční, tělesné) v anamnéze, přítomnost periodické depresivní poruchy, hlubší porucha osobnosti a komorbidita s jiným typem disociativní poruchy, než jsou neepileptické záchvaty (18).

F44.6 Disociativní porucha citlivosti a poruchy senzorické Příznaky této poruchy jsou u pacientů nejčastěji pod obrazem parestézií, dysestézií a anestézií různých tělesných regionů. Rozsah a ohraničení těchto oblastí však spíše odpovídá pacientově představě o vnímání citlivosti než topice senzitivní inervace. Typicky pacienti popisují například necitlivost dolní končetiny typu „punčochy“, neodpovídající průběhu inervace. Zřídka se objevuje plná funkční slepota, spíše je popisováno „tunelové vidění“, velmi zřídkavá je psychogenní hluchota nebo anosmie. U všech těchto poruch je nutné zjišťovat symbolický, případně zištný význam prezentovaného příznaku.

F44.80 Ganserův syndrom Poměrně zřídkavá porucha, projevující se regresivním chováním především u vězňů ve vyšetřovací vazbě a ve výkonu trestu, charakterizována je „přibližnými odpověďmi“ (například 1 + 1 = 3) a dalšími disociativními příznaky – amnézie, parézy. Většinou po vynesení rozsudku odeznívá.

F44.81 Mnohočetná porucha osobnosti (disociativní porucha identity) Často citovaná, opakovaně literárně a filmově zpracovaná, nicméně velmi zřídkavá porucha představuje nejkomplexnější disociativní poruchu. Základním rysem je přítomnost dvou nebo více odlišných identit či osobností v jednom jedinci, které střídavě řídí jeho chování. Každá osobnost má obvykle svoje jméno, svůj věk, vlastní vzpomínky a vzorce jednání. Ve většině případů je pro jedince typická jedna primární identita, která nese jedincovo jméno, je pasivní, závislá a depresivní. Obvykle jsou postoje a chování střídajících se

osobností značně odlišné od primární identity, například jsou hostilní, autoritativní a sebedestruktivní. V některých případech se osobnosti liší dokonce i v rukopisu, uměleckých či pohybových schopnostech a ve znalostech cizího jazyka. Primární identita si většinou není vědoma ostatních identit a jednotlivé osobnosti nemají přístup ke vzpomínkám a dovednostem druhých identit. Alternace jednotlivých osobností nastává většinou ve specifických situacích a po zážitku nového traumatu. Hypotetickou příčinou pro vznik oddělených identit je ochrana jedince před neúnosnou traumatizací především v dětst ví, traumatického zážitku si je následně vědoma pouze jedna z osobností.

Zásady léčby Farmakoterapie Dvojitě slepé a jiné konzistentní studie farmakoterapie disociativních poruch neexistují. Vzhledem k vysoké komorbiditě disociativních poruch s dalšími psychickými poruchami se doporučuje léčit depresivní, úzkostné a psychotické příznaky pomocí vhodných farmak (3, 4, 6, 12, 14, 18). Lékem první volby v případě depresivních a úzkostných poruch jsou antidepresiva (v první volbě typu SSRI), podávání anxiolytik má být limitované vzhledem k riziku vzniku tolerance a závislosti. Psychotické příznaky jsou indikovány k léčbě atypickými antipsychotiky. Podávání stabilizátorů nálady může vést ke snížení emoční lability, zmírnění impulzivity a agresivity.

Psychoterapie Cílem léčebných postupů je v ideálním případě zpětná integrace dříve odštěpených součástí psychiky k vědomé oblasti dané osoby, což vede k vymizení příznaků a zlepšení celkové stability psychiky. Terapeutické postupy by měly vést k obecnému zlepšení tolerance psychiky vůči stresu a frustraci (vzhledem k vnitřním i vnějším impulzům), což pacientovi umožní opustit maladaptivní obranné psychické mechanizmy, které vedou k disociaci či konverzi nepřijatelných impulzů či psychických obsahů od vědomí a k jejich přesunu do nevědomí nebo do somatiky. Zlepšená adaptace umožní uvést nevědomé disociované a konvertované psychické obsahy do vědomí s následným vymizením příznaků. Hypnóza: řada pacientů s disociativní poruchou je vysoce hypnabilních a je možné u nich použít obvyklé techniky hypnózy, jako


17

18


je například věková regrese (31). Hypnóza může vést ke zvýšení dostupnosti disociovaných zážitků či emocí a jejich reintegraci. Abreakce: pomocí abreakce je možné prožít disociované silné emoce spojené s traumatem. Techniky abreakce nejsou většinou škodlivé, avšak nemusí vést k plnému terapeutickému efektu, neboť konečným cílem léčby není pouze prožití emocí spojených s traumatem, ale i jejich integrace do psychiky a jejich bezpečné zvládání (30). Technika promítacího plátna: pomocí této techniky je možné pomoci pacientovi vybavit si disociované vzpomínky a neučit se modulovat emoční reakce, které s nimi souvisejí (31). S využitím hypnózy je pacient instruován, aby si vybavil traumatickou událost, jako by se na ni díval na imaginárním promítacím plátně nebo v televizi. Tato technika je obzvláště užitečná u osob, které nejsou schopny si v průběhu běžné hypnózy vybavit traumatické vzpomínky a emoce buď z důvodu jejich přílišného náboje, nebo neschopnosti vstoupit do hlubší hypnotické regrese. Technika promítacího plátna může být využita ke kognitivní rekonstrukci traumatických vzpomínek, například na levé polovině imaginárního promítacího plátna si může pacient představovat část traumatické události a na pravé polovině plátna něco nebo někoho, kdo ho může před traumatem chránit. Tímto způsobem je možné vybavit si více podrobností traumatického zážitku v únosnějším kontextu. Psychoanalytická psychoterapie: v popisu léčby klasických hysterických případů byla Freudem použita analytická technika. Analytická technika je v současnosti doporučována spíše u pacientů se zralejší organizací psychiky a dobrým adaptačním potenciálem. Kognitivní psychoterapie: kognitivní terapie má vést u pacientů k restrukturaci traumatických událostí a patogenního životního kontextu. Cílem je zlepšení stability psychiky. Podpůrná psychoterapie: má být implicitní součástí jakéhokoli terapeutického vedení pacienta, úžeji je používána především u více regredovaných pacientů s nízkým adaptačním potenciálem, případně s inferiorním intelektem. Amobarbitalové interview: v minulosti byla častěji používána k diagnostickým a terapeutickým účelům intravenózní aplikace krátkodobě působících barbiturátů, benzodiazepinů nebo thiopentalu. Cílem bylo pod vlivem hypnotik narušit disociativní bariéru a umožnit kontakt s disociovanými obsahy. V současnosti se tato metoda používá zřídkakdy.

Doporučený terapeutický přístup

5. Diagnostika a léčba disociativních příznaků

1. Diferenciální diagnostika vzhledem k somatickým nemocem

Tyto příznaky mají většinou vazbu k patogennímu traumatu. Pomocí psychoterapie má dojít k usnadnění vyjádření disociovaných vzpomínek a afektů a k odstranění disociativní bariéry. Hypnotické techniky mohou být užitečné k překlenutí mezer mezi disociovanými psychickými obsahy a mají pomoci k prožití a zpracování traumatického disociovaného zážitku v situaci bezpečného terapeutického vztahu.

U všech pacientů trpících disociativními poruchami je vzhledem ke složité diferenciální diagnostice nezbytná multidisciplinární spolupráce psychiatrů a somatických odborníků s využitím řady vyšetřovacích metod. Je nutné mít na paměti, že i v případě aktuálního nezjištění somatické příčiny poruchy může dojít k její manifestaci v budoucnosti, při atypickém nebo refrakterním průběhu disociativních příznaků se doporučuje s odstupem somatická vyšetření zopakovat (21).

2. Diagnostika a léčba psychických poruch na ose I – depresivní porucha, úzkostné poruchy, poruchy myšlení Vzhledem k vysoké komorbiditě poruch na ose I u disociativních poruch (až u 80 % nemocných) je nezbytná jejich diagnostika a léčba. Lékem první volby jsou dle zjištěné psychické poruchy antidepresiva (nejčastěji typu SSRI), atypická antipsychotika, případně stabilizátory nálady (thymoprofylaktika). U řady pacientů po odeznění depresivní poruchy, úzkostné poruchy nebo poruchy myšlení dojde k vymizení disociativních příznaků.

3. Diagnostika a léčba poruch na ose II – emočně nestabilní (hraniční), histriónská a závislá porucha osobnosti Diagnostika osobnostního terénu, na jejímž základě vznikají disociativní poruchy, je jedním z klíčů k pochopení jejich dynamiky a cestou ke zvolení adekvátního léčebného postupu. Podle převahy příznaků jsou opět indikována antidepresiva typu SSRI, atypická antipsychotika a stabilizátory nálady ve spojení se specifickou psychoterapií odpovídající dané osobnostní poruše.

4. Diagnostika a léčba zážitku případného traumatu v dávné či nedávné minulosti Pokud se zdá být pravděpodobná vazba mezi ranými (sexuální či tělesné zneužívání v dětství) či nedávnými (úraz, rozvod, úmrtí blízké osoby…) traumaty, je zásadní psychoterapie, cílená ke zpracování tohoto zážitku. Indikováno je verbální a následně emoční zpracování patogenního traumatu, abreakce doprovázejících emocí a kognitivní restrukturace s cílem zmírnění dopadu traumatu na stabilitu psychiky.


6. Zhodnocení aktuální životní situace pacienta Řada disociativních procesů je výsledkem nepříznivé aktuální životní situace nemocného. Orientace v rodinné, vztahové, pracovní a osobní problematice pacienta může přinést klíč k patogenním pochodům, vedoucím k maladaptivní disociaci. Zhodnocení způsobu, jakým pacient zachází se vztekem a frustrací, poskytuje informace o individuálních zvládacích mechanizmech nemocného. Nalezení adaptivnějších způsobů zacházení s potlačovanými emocemi, než je jejich disociace, představuje zásadní krok v dlouhodobé léčbě pacienta.

7. Využití video – EEG záznamu Za efektivní se pokládá prezentace videozáznamu disociativní události (nejčastěji PNES) pacientům, u kterých byla tato událost zachycena. U části pacientů po vysvětlení principu a symptomatiky disociace dojde ke spontánnímu odeznění příznaků i bez další terapie.

Závěr Většina nekomplikovaných disociativních stavů, jako je krátkodobá disociativní amnézie nebo přechodná porucha motoriky, navazující většinou na traumatický zážitek, odeznívá spontánně. U přetrvávajících disociativních stavů je indikována psychoterapeutická a farmakoterapeutická péče. Podpořeno výzkumným záměrem: Patofyziologie neuropsychiatrických onemocnění a její klinická aplikace VZ 0021620816

Literatúra u autora

MUDr. Erik Herman Psychiatrická ambulance Na Markvartce 8, 160 00 Praha 6 [email protected]

Disociativní poruchy v praxi

Recommend Documents