2015
Copyright © 2006 by Jeffery Deaver Translation © 2006 by Jiří Kobělka Cover design © 2015 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE COLD MOON, Vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2006, přeložil Jiří Kobělka Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Korektura: Hana Pušová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Grafické zpracování obálky: Radek Urbiš Vydání třetí, v elektronické verzi druhé Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava, v dubnu 2015
ISBN 978-80-7498-048-0
PODĚKOVÁNÍ
Autoři jsou jen tak dobří, jak dobří jsou přátelé a spo lupracovníci kolem nich, a já mám to mimořádné štěstí, že mne obklopuje vskutku báječný ansámbl: Will a Tina Ander sonovi, Alex Bonham, Louise Burkeová, Robby Burroughs, Britt Carlsonová, Jane Davisová, Julie Reeceová-Deaverová, John Gilstrap, Cathy Gleasonová, Jamie Hodder-Williams, Kate Howardová, Emma Longhurstová, Diana Mackayová, Joshua Martino, Carolyn Maysová, Tara Parsonsová, Seba Pezzaniová, Carolyn Reidyová, Ornella Robbiatiová, David Rosenthal, Marysue Rucciová, Deborah Schneiderová, Vi vienne Schusterová, Brigitte Smithová, Kevin Smith a Alexis Tainesová. Zvláštní dík jako vždy náleží Madelyn Warcholikové. Čtenářům, které zajímá téma výroby a sběratelství hodi nek, jistě udělá radost hutná a lyrická kniha Marking Time (Jak měřit čas) z pera Michaela Kordy.
Nemůžete mne vidět, a přesto jsem neustále přítomen. Utíkejte seberychleji, leč mně nikdy neuniknete. Bojujte se mnou ze všech sil, leč mne nikdy neporazíte. Zabíjím, kdy se mi zlíbí, a přesto mne nikdo nikdy nevydá spravedlnosti. Kdo jsem? Čas starého člověka.
DÍL 1 ÚTERÝ 00:02 Čas je mrtev, dokud je odměřován drobnými ozubenými kolečky; teprve když se hodiny zastaví, probouzí se k životu. – William Faulkner
00:02
„Jak dlouho trvalo, než umřeli?“ Muž, kterému byla tato otázka položena, jako by ji neslyšel. Znovu pohlédl do zpětného zrcátka a soustředil se na řízení. Bylo krátce po půlnoci a v ulicích dolního Manhattanu mrzlo, až praštělo. Studená fronta pročistila oblohu a změnila první sníh v kluzkou glazuru na asfaltu a betonu. Oba muži seděli v rozhrkaném flastromobilu, jak Chytrý Vincent přezdíval to muto béžovému sportovně užitkovému vozu. Automobil byl několik let starý; brzdy potřebovaly seřídit a pneumatiky vo laly po výměně. Jezdit s ukradeným autem do servisu by však nebylo moudré, zvláště když se dva z jeho posledních pasažé rů stali oběťmi vraždy. Řidič vozu – štíhlý padesátník s nakrátko ostříhanými čer nými vlasy – opatrně odbočil do vedlejší uličky a pokračoval v jízdě. Ani jednou nepřekročil předepsanou rychlost, precizně soustružil zatáčky a držel se přesně uprostřed jízdního pruhu. Jezdil vždy stejně bez ohledu na to, zda jsou silnice kluzké, nebo suché, zda bylo jeho vozidlo použito při vraždě, či nikoliv. 11
JEFFERY DEAVER
Opatrně a pedantsky. Jak dlouho jim to trvalo? Velký Vincent – Vincent s dlouhými klobásovitými prs ty, které byly neustále vlhké, a s hnědým opaskem přespříliš utaženým na první dírce – se prudce otřásl. Když mu jako dočasné stenografické síle skončila noční služba, čekal na ná roží. Venku panovala krutá zima, ale Vincent neměl vestibul té budovy rád. Svítilo tam nazelenalé světlo a stěny pokrýva la velká zrcadla, v nichž viděl své zaoblené tělo ze všech mož ných úhlů. Raději tedy vyšel na chladný prosincový vzduch, chodil sem a tam a dával si k tomu čokoládovou tyčinku. No dobrá, tak dvě. Když nyní pohlédl nahoru na úplněk, na onen děsuplně bílý disk, který na okamžik probleskl v kaňonu budov, pro nesl Hodinář zamyšleně: „Jak dlouho trvalo, než umřeli? Za jímavé.“ Vincent znal Hodináře – který se ve skutečnosti jmeno val Gerald Duncan – teprve krátkou dobu, ale už věděl, že otázky se tomuto muži kladou na vlastní nebezpečí. I jed noduchý dotaz totiž mohl otevřít dveře monologu. Teda, ten chlap měl ale vyřídilku. Jeho odpovědi byly navíc vždy utří děné jako výklad univerzitního profesora. Vincent věděl, že ticho v posledních několika minutách panovalo jen proto, že si Duncan v duchu sumíroval odpověď. Otevřel plechovku pepsi. Byla zima, ale on potřeboval něco sladkého. Vypil ji najednou, zastrčil si prázdnou ple chovku do kapsy a snědl balíček nugátových sušenek. Dun can se na něj zadíval, aby se ujistil, že má na rukou rukavice. Ve flastromobilu nosili rukavice vždy. Pedantsky… 12
HODINÁŘ „Řekl bych, že na tuto otázku existuje několik odpovědí,“ odpověděl konečně Duncan tichým a zdánlivě nezúčastně ným hlasem. „Moje první oběť měla například dvacet čty ři let, takže by se dalo říct, že jí trvalo dvacet čtyři let, než umřela.“ No jasně…, pomyslel si Vincent se sarkasmem puberťá ka, ačkoliv musel přiznat, že ho tato očividná odpověď ne napadla. „Druhé oběti bylo, tuším, třicet dva.“ Naproti nim projelo policejní auto. Vincentovi začalo bu šit ve spáncích, ale Duncan nedal najevo žádnou reakci. Poli cisté neprojevili o ukradený Ford Explorer žádný zájem. „Další možností, jak na tuto otázku odpovědět,“ pokra čoval Duncan, „je vzít v úvahu čas uplynulý od okamžiku, kdy jsem začal, do chvíle, kdy jim přestala tlouci srdce. To jsi měl pravděpodobně na mysli ty. Víš, lidé chtějí zasadit čas do přehledných a snadno porovnatelných rámců. To je legitim ní do té míry, do jaké je to užitečné. Vědět, že porodní stahy přicházejí každých dvacet vteřin, to je užitečné. Stejně jako vědět, že atlet uběhl patnáctistovku za tři minuty padesát šest vteřin, takže v závodě zvítězil. Ale ptát se, jak dlouho jim konkrétně dnes večer trvalo, než umřeli…, to není důležité, protože se to nestalo rychle.“ Pohlédl na Vincenta. „Čímž ne chci kritizovat tvoji otázku.“ „Já vím,“ řekl Vincent, kterému by bylo jedno, i kdyby ho Hodinář kritizoval. Vincent Reynolds neměl mnoho přátel a od Geralda Duncana by si toho nechal líbit spoustu. „Jen mě to zajímalo.“ „Chápu. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Příště to ovšem změřím.“ 13
JEFFERY DEAVER
„U té holky? Zítra?“ Vincentovi se trochu zrychlil tep. Hodinář přikývl. „Chtěl jsi říct dneska.“ Bylo už po půlnoci. Před Geraldem Duncanem se člověk musel vyjadřovat přesně, zvláště když se jednalo o čas. „Jo.“ Když teď přemýšlel o Joanne – o dívce, která zemře příště –, vytěsnil Hladový Vincent Chytrého Vincenta. Dneska… Hodinář se po komplikované trase vrátil do jejich dočas ného domova v manhattanské čtvrti Chelsea, jižně od Mid townu a kousek od řeky. Ulice byly opuštěné; teplota se po hybovala mezi minus pěti a minus deseti a úzkými uličkami se proháněl nepolevující vítr. Duncan zaparkoval u obrubníku, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Oba muži vystoupili z auta a ušli v ledovém vět ru půl bloku. Duncan pohlédl na svůj stín, který v měsíčním světle dopadal na chodník. „Napadla mě ještě jedna odpověď na otázku, jak dlouho trvalo, než umřeli.“ Vincent se znovu otřásl – především zimou, ale nejen proto. „Když se na to podíváš z jejich pohledu,“ řekl vrah, „dá se říct, že to trvalo věčnost.“
14
00:35
Co to je? Statný muž uvelebený v rozvrzaném křesle v teplé kance láři se napil kávy, zamžoural do oslnivého ranního světla a na mířil pohled k protějšímu konci mola. Byl to inspektor ranní směny v opravně vlečných člunů, která se nacházela na řece Hudson severně od Greenwich Village. Za čtyřicet minut sem měl dorazit Moran s porouchaným dieselem, ale momentál ně bylo molo prázdné a inspektor si vychutnával teplo bou dy, kde seděl s nohama na stole a šálkem kávy položeným na prsou. Setřel z okna sraženou páru a zadíval se ještě jednou. Co to je? U okraje mola na straně orientované k Jersey stála malá černá skříňka. Když se opravna včera v šest hodin zavírala, skříňka tam rozhodně ještě nebyla, a po šesté večer už by tu nikdo nezakotvil. To znamenalo, že sem skříňku musel ně kdo dopravit ze souše. Vstupu nepovolaných osob do objek tu sice bránil pletivový plot, ale během let se odtud ztratilo příliš mnoho nářadí a sudů na odpadky (představte si to), 15
JEFFERY DEAVER
aby inspektor věděl, že pokud se sem chce někdo vloupat, tak se sem prostě vloupá. Proč by však něco nechával uvnitř? Inspektor se na předmět chvíli díval a přemýšlel. Venku je zima a fouká vítr, zatímco káva je právě tak akorát. Nakonec se však rozhodl. Ále co, radši to prověří. Nasadil si teplou še dou bundu, rukavice a čepici, dal si poslední hlt kávy a vyšel ven na mrazivý vzduch. Kráčel proti větru po molu a uslzené oči mhouřil na čer nou skříňku. Co to sakra je? Předmět měl obdélníkový tvar, na výšku neměřil ani třicet centimetrů a od čehosi na jeho čelní části se ostře odráželo sluneční světlo. Inspektor do něj zamžou ral. Zpěněná voda řeky Hudson čvachtavě narážela do pilířů pod ním. Tři metry od skříňky se zarazil, poněvadž si uvědomil, co má před sebou. Hodiny. Staromódní hodiny s takovými těmi zvláštní mi čísly – římské číslice tomu říkají – a tváří Měsíce na ci ferníku. Vypadaly luxusně. Inspektor se podíval na vlastní hodinky a zjistil, že hodiny jdou: čas ukazovaly přesně. Kdo tu mohl nechat tak pěknou věcičku? No jo, pomyslel si, tak jsem prostě přišel k dárku. Když ovšem vykročil vpřed, aby hodiny sebral, podjely mu nohy a on prožil okamžik panické hrůzy, protože si už byl téměř jist, že spadne do vody. Nakonec však přesunul těžiště dozadu, dopadl na pás náledí, které předtím neviděl, a už dál neklouzal. Zkroutil se bolestí, zalapal po dechu a vstal. Pohlédl pod sebe a zjistil, že to není normální led. Měl načervenale hně dou barvu. 16
HODINÁŘ „Kristepane,“ zašeptal, když zjistil, že se dívá na velkou krvavou louži, která se utvořila nedaleko od hodin a zmrzla v kluzké náledí. Předklonil se a jeho šok se ještě prohloubil, neboť si uvědomil, jak se tam krev dostala. Na dřevěné plo še mola totiž spatřil něco, co vypadalo jako zkrvavené stopy po nehtech, jako by se mola držel člověk s useknutými prsty nebo podřezaným zápěstím a snažil se nespadnout do roz bouřené řeky. Inspektor se opatrně dosoukal k okraji mola a pohlédl dolů. Ve zčeřené vodě nikdo neplaval. Inspektora to nijak nepřekvapilo; pokud bylo jeho tušení správné, tak zde ten nebožák visel už hodně dávno – jinak by krev nestačila za mrznout –, a pokud ho někdo nezachránil, tak je teď jeho tělo někde v polovině cesty na Liberty Island. Inspektor zašmátral po mobilním telefonu, odplazil se od hrany mola a pomocí zubů si sundal rukavici. Naposledy po hlédl na hodiny a rychle se vrátil do boudy, aby roztřeseným buclatým prstem vyťukal číslo na policii. Předtím a Potom. Město teď bylo jiné, po tom zářijovém ránu, po těch ex plozích, po obrovských sloupcích kouře a budovách, které zmizely. Nedalo se to popřít. Člověk mohl poukazovat na ne zdolnost, na houževnatost, na věcný přístup Newyorčanů, a všechno byla pravda. Přesto se lidé dodnes zastavovali, když letadla nad jejich hlavami letěla během závěrečného přiblíže ní na letiště LaGuardia o něco níže než obvykle. Obcházeli širokým obloukem opuštěné nákupní tašky. A nikoho nepře kvapovalo, že vidí na ulici vojáky nebo policisty v tmavých uniformách a s černými samopaly přes rameno. 17
JEFFERY DEAVER
Přehlídka na Den díkůvzdání se obešla bez incidentů a nyní v ulicích panoval předvánoční shon – všude se valily davy lidí. Nade vším veselím se však jako odraz ve vánoční výloze obchodního domu vznášel neodbytný obraz věží, kte ré už nejsou, a lidí, kteří nás opustili. A spolu s nimi samo zřejmě i tíživá otázka: Co se stane příště? Lincoln Rhyme si prožil vlastní Předtím a Potom, takže tomuto konceptu velmi dobře rozuměl. Bývala doba, kdy dokázal chodit a fungovat, a pak přišla doba, kdy už to ne dokázal. V jednom okamžiku byl zdravý jako všichni ostat ní, ohledával místo činu, ale pak mu náhle trám přerazil vaz a učinil z něj kvadruplegika se zlomeninou čtvrtého krčního obratle, člověka od ramen až dolů téměř úplně ochrnutého. Předtím a Potom… Existují okamžiky, které člověka navždy změní. Lincoln Rhyme se však zároveň domníval, že pokud z nich člověk učiní příliš velkou ikonu, pak to jejich dopad jen a jen umocní. A padouši zvítězí. Právě tyto myšlenky se Rhymovi honily onoho chladné ho úterního rána hlavou, když poslouchal moderátorku ve řejnoprávního rádia, jak neochvějně rozhlasáckým hlasem informuje o přehlídce plánované na pozítří, po níž budou následovat nějaké oslavy a setkání s vládními představiteli. Všechny tyto akce se měly logicky konat v hlavním městě, avšak u Američanů jednoznačně převládl postoj „jsme s New Yorkem“, takže se dalo očekávat, že newyorské ulice budou ucpané diváky i demonstranty, což ještě více ztíží život po licistům v okolí Wall Streetu, již tak citlivým na jakoukoliv bezpečnostní hrozbu. A stejné jako s politikou to bylo i se sportem: vyřazovací utkání, která se měla sehrát v New Jer 18
HODINÁŘ sey, byla přeložena do newyorské Madison Square Garden – z nějakého důvodu to prý byl projev vlastenectví. Rhyme si cynicky pomyslel, jestli se napřesrok nebude v New Yorku konat i Bostonský maraton. Předtím a Potom… Lincoln Rhyme dospěl k přesvědčení, že on sám se v době Potom zase tolik nezměnil. Jeho fyzický stav – jeho silueta města, chcete-li – jisté změny doznala, to ano. Jinak byl ov šem v podstatě stejným člověkem jako v době Předtím: poli cistou a vědcem, který byl netrpělivý, temperamentní (budiž, někdy i za hranicí protivnosti), neúnavný a netolerantní ke šlendriánu a lenosti. Nevynucoval si výhody poukazováním na své ochrnutí, nenaříkal, nedělal ze svého stavu problém (i když Bůh chraň majitele budov, v nichž se Rhyme v rámci vyšetřování pohyboval a jejichž šířka dveří a nájezdové ram py nesplňovaly kritéria předepsaná Zákonem o postižených Američanech). Poslouchal rozhlasovou zprávu a byl naštvaný, že někte ří lidé ve městě zjevně podléhají sebelítosti. „Napíšu dopis,“ oznámil Thomovi. Štíhlý mladý ošetřovatel v tmavých kalhotách, bílé košili a tlustém svetru (Rhymův dům v západním Central Parku trpěl špatným topením a prastarou izolací) zvedl hlavu. Mo mentálně dělal v domě vánoční výzdobu a trochu to přehá něl. Rhyme si vychutnával tu ironii: ošetřovatel právě kladl miniaturní umělý stromek na stůl, pod nímž už čekal dárek, byť nezabalený – pytel s jednorázovými plenami pro dospělé. „Dopis?“ Kriminalista mu vysvětlil svou teorii, že více vlastenec kým přístupem je počínat si úplně normálně. „Já jim to vy tmavím. Myslím Timesům.“ 19
JEFFERY DEAVER
„To udělej,“ požádal ho ošetřovatel, jehož profese se ofici álně jmenovala „poskytovatel péče“ (ačkoliv samotný Thom se nechal slyšet, že ve službách Lincolna Rhyma by bylo pří hodnější označení „světec“). „Vytmavím,“ neoblomně trval na svém Rhyme. „No výborně…, ale můžu namítnout jednu věc?“ Rhyme zvedl obočí. Tělesnými partiemi, které mu zbyly – rameny, obličejem a hlavou –, dokázal vyjádřit neskutečné věci, a také to dělal. „Většina lidí, kteří tvrdí, že napíšou dopis, ho nikdy ne napíše,“ vysvětlil Thom. „Zatímco lidi, kteří to myslí vážně, prostě jdou a ten dopis napíšou. Nehlásají to do světa. Všiml sis toho někdy?“ „Děkuji ti za geniální psychologický postřeh, Thome. Je ti doufám jasné, že teď už mě nic nezastaví.“ „Výborně,“ zopakoval ošetřovatel. Rhyme se dotkl prstem touchpadu a zajel s červeným in validním vozíkem Storm Arrow před jeden ze šestice velkých plochých monitorů, které se v místnosti nacházely. „Příkaz,“ řekl systému rozpoznávání hlasu přes mikrofon připojený k vozíku. „Textový procesor.“ Na obrazovce se poslušně otevřel WordPerfect. „Příkaz: psát. ‚Vážení pánové.‘ Příkaz: čárka. Příkaz: nový odstavec. Příkaz: psát. ‚Neuniklo mé pozornosti…‘“ U dveří zazvonil zvonek a Thom se šel podívat, kdo to je. Rhyme zavřel oči a dál v duchu sumíroval svůj projev k světu, když vtom ho přerušil hlas: „Nazdar, Linku. Veselé Vánoce.“ „Ehm, nápodobně,“ zabručel Rhyme na břichatého a neu praveného Lona Sellitta, jenž právě vstoupil do dveří. Tělnatý 20
HODINÁŘ detektiv musel opatrně manévrovat: místnost sice ve viktori ánské éře sloužila jako starosvětský salon, avšak nyní se v ní těsnala hromada soudně kriminalistického vybavení: optické mikroskopy, elektronový mikroskop, plynový chromatograf, kádinky, stojany na zkumavky, pipety, Petriho misky, odstře divky, nejrůznější chemikálie, knihy a časopisy, počítače… a taky tlusté kabely, které se táhly úplně všude. (Když Rhyme začal ve svém domě pracovat jako kriminalistický konzul tant, energeticky hladové vybavení mu často vyhazovalo po jistky. Spotřeba proudu v jeho domě se pravděpodobně rov nala spotřebě všech ostatních sousedů z ulice dohromady.) „Příkaz: hlasitost, úroveň tři.“ Prostřeďová ovládací jed notka poslušně ztlumila rádio. „Nemáme zrovna sváteční náladu, viď?“ zeptal se detek tiv. Rhyme neodpověděl a podíval se zpátky na monitor. „Ahoj, Jacksone.“ Sellitto se sklonil a polaskal malého dlouhosrstého psíka, který ležel stočený v důkazní krabici newyorské policie. Zvíře zde našlo dočasný domov, neboť jeho někdejší majitelka – Thomova postarší tetička – nedáv no po dlouhé nemoci zemřela ve Westportu ve státě Connec ticut. Mezi položkami, které po ní mladý ošetřovatel zdědil, figuroval i Jackson, havanský psík. Tato rasa, příbuzná pleme nu bichon frisé, pocházela z Kuby a Jackson měl v Rhymově domě zůstat až do chvíle, než mu Thom najde vhodný domov. „Máme zlý případ, Linku,“ řekl Sellitto a vstal. Začal si sundávat kabát, ale pak si to rozmyslel. „Ježíši, to je zima. Není to nějaký rekord?“ „Na meteorologický kanál se moc nedívám.“ Právě ho na padl vhodný úvodní odstavec jeho dopisu šéfredaktorovi. 21
JEFFERY DEAVER
„Fakt zlý,“ zopakoval Sellitto. Rhyme na něj pohlédl s vytaženým obočím. „Dvě vraždy, stejný styl. Víceméně.“ „,Zlých vražd‘ je spousta, Lone. Proč jsou zrovna tyhle horší?“ Rhyme míval v únavných dnech mezi jednotlivými případy často špatnou náladu; ze všech pachatelů, na které kdy narazil, byla nejhorší nuda. Sellitto však s kriminalistou pracoval už řadu let a vypěs toval si vůči jeho postojům imunitu. „Zrovna mi volali z vel kého baráku. Hlavouni chtějí, aby ses tohohle případu ujal ty s Amélií. Prý na tom trvají.“ „Ale, tak oni na tom trvají?“ „Slíbil jsem, že ti nepovím, že to řekli takhle. Vím, jak těž ce neseš, když na tebe někdo vyvíjí nátlak.“ „Můžeme už přejít k tomu, co je na tom ‚zlé‘, Lone? Nebo po tobě chci příliš?“ „Kde je Amélie?“ „Dělá ve Westchesteru na jednom případu. Co nevidět by se měla vrátit.“ Detektiv zvedl prst a naznačil „momentíček“, poněvadž se mu rozezvonil mobilní telefon. Chvíli s kýmsi hovořil, ký val u toho hlavou a dělal si poznámky. Nakonec ukončil ho vor a podíval se na Rhyma. „Dobrá, takže jde o tohle: někdy včera v noci se náš pachatel zmocnil…“ „Zmocnil, nebo zmocnila?“ zeptal se Rhyme významně. „Dobrá, jasně. Pohlaví pachatele zatím neznáme. Prostě přepadl nějakého chudáka a odvlekl ho k molu u opravny lodí na řece Hudson. Nevíme úplně přesně, jak to dokázal, ale nějakým způsobem se mu podařilo pověsit toho chlapa – nebo ženskou – nad řeku a pak mu podřezat zápěstí. Vypadá 22
HODINÁŘ to, že se tam oběť chvíli držela – každopádně dost dlouho na to, aby na molu nechala setsakramentskou spoustu krve –, ale pak se chtě nechtě musela pustit.“ „Co tělo?“ „Ještě ho nemáme. Pátrá po něm pobřežní stráž a spe ciálka.“ „Mluvil jsi o dvou vraždách.“ „Jasně. O pár minut později nám někdo zavolal znovu. Abychom prý proklepli jednu boční uličku v centru, kousek od Cedar Street nedaleko od Broadwaye. Pachatel tam se jmul další oběť. Jeden uniformovaný policista ji našel ležící na zádech a spoutanou páskou. Pachatel tomu chudákovi za věsil nad krk železnou tyč – mohla vážit takových pětatřicet kilo – a on ji musel držet ve vzduchu, aby mu nerozdrtila hrdlo.“ „Pětatřicet kilo? V tom případě s tebou souhlasím, že pa chatelem je pravděpodobně muž.“ Do pokoje vstoupil Thom s kávou a sladkostmi. Sellit to, jenž se neustále potýkal s nadváhou, se nejprve vrhl po koláčku – jeho dieta byla během vánočních svátků uložena k ledu. Dojedl půlku, otřel si ústa a pokračoval: „Takže oběť teda držela tu tyč. Což se jí možná nějakou dobu dařilo – ale nakonec to nezvládla.“ „Znáte její totožnost?“ „Chlapík jménem Theodore Adams. Bydlel kousek od Battery Parku. Jeho zmizení ohlásila včera v noci žena, která tvrdila, že měla s bratrem domluvenou večeři, jenže on se neobjevil. A uvedla jeho jméno. Seržant z tamního okrsku se jí dneska ráno chystá zavolat.“ Lincoln Rhyme obecně pokládal mlhavé popisy za neu 23
JEFFERY DEAVER
žitečné. Nyní však musel připustit, že přídavné jméno „zlý“ dobře vystihuje situaci. Stejně jako slovo „fascinující“. Odmlčel se a pak se zeptal: „Co tě vede k názoru, že styl těch vražd je stejný?“ „Pachatel na obou místech zanechal poznávací znamení. Hodiny.“ „Normální hodiny, co tikají?“ „Jo. Ty první ležely na molu vedle kaluže krve. Ty druhé měla oběť vedle hlavy. Vypadalo to, jako by vrah chtěl, aby na ně oběti viděly. A možná je i slyšely.“ „Popiš je. Myslím ty hodiny.“ „Vypadaly staromódně. Víc nevím.“ „A nebyly to bomby?“ Dnes – v době Potom – byl jaký koliv tikající předmět automaticky prověřen, zda neobsahuje výbušninu. „Ne. Neměly vybouchnout. Pyrotechnici je nicméně po slali na střelnici v Rodman’s Neck, aby ověřili přítomnost biologických nebo chemických látek. Zdá se, že šlo v obou případech o stejnou značku. Jeden ze zasahujících policistů je označil za ‚strašidelné‘. Na ciferníku mají měsíční tvář. Jo, a pro případ, že bysme byli natvrdlí, nám pachatel nechal pod těmi hodinami vzkaz. Napsaný na počítači. Žádný rukopis.“ „A na něm stálo…?“ Sellitto se tentokrát nespolehl na vlastní paměť, ale zahle děl se do poznámkového bloku. Rhyme to u detektiva oce ňoval. Nebyl geniální, ale byl to buldok, který dělal všechno pomalu a důkladně. Detektiv začal číst: „Studený Měsíc v úplňku svítí na tělo umrlce v zemině jaté, označuje hodinu smrti a konec pouti zrodem započaté.“ Zvedl hlavu. „Jako podpis bylo uvedeno ‚Hodinář‘.“ 24
HODINÁŘ „Takže máme dvě oběti a měsíční motiv.“ Narážky na as tronomická tělesa velmi často znamenala, že vrah hodlá úto čit opakovaně. „Ten člověk toho má v plánu víc.“ „No a proč jsem podle tebe přišel, Linku?“ Rhyme pohlédl na začátek svého formálního dopisu do Timesů a zavřel textový procesor. Slohová práce na téma Předtím a Potom bude muset počkat.
25
08:08
Za oknem se ozval slabý zvuk. Zachroupání sněhu. Amélie Sachsová strnula. Vykoukla z okna na tichý zadní dvorek pokrytý sněhem. Nikoho však neviděla. Nacházela se ve starobylém předměstském domě v tudo rovském stylu asi půl hodiny jízdy severně od města, který byl tichý jako smrt. Trefné přirovnání, pomyslela si Sachso vá, poněvadž majitel této nemovitosti již nebyl mezi živými. Znovu ten zvuk. Sachsová byla městské dítě, zvyklé na neustálou směsici zvuků civilizace – hrozivých i neškodných. Výprava do tohoto přílišného předměstského ticha v ní vy volávala nervozitu. Mohla ten zvuk způsobit lidská chůze? Vysoká rusovlasá detektivka, která teď měla na sobě čer nou koženou bundu, tmavě modrý svetr a černé džínsy, chví li pozorně naslouchala a nepřítomně si přitom drásala kůži ve vlasech. Po chvíli zaslechla další zachroupání. Rozepnu la si bundu, aby měla snadný přístup k pistoli, přikrčila se a rychle vyhlédla ven. Nic tam ovšem neviděla. 26
HODINÁŘ Vrátila se tedy ke svému úkolu. Posadila se na luxusní ko ženou kancelářskou židli a začala si prohlížet obsah velkého psacího stolu. Byl to skličující úkol, poněvadž nevěděla, co přesně má hledat. Když člověk ohledával druhotné, terciární nebo čtverné – nebo jak se vlastně čtvrté odvozenině říká – místo činu, stávalo se to často. Po pravdě řečeno se zdráhala vůbec tento dům označovat za místo činu. Bylo nepravděpo dobné, že se tu kdy pohybovali nějací pachatelé, nenašla se tu totiž žádná těla, neskrýval se tu žádný lup. Byla to prostě jen málo užívaná rezidence muže jménem Benjamin Creeley, který zemřel mnoho kilometrů odtud a v tomto domě týden před smrtí nepobýval. Přesto musela Amélie Sachsová dům prohledat, a to peč livě – nepůsobila zde totiž v obvyklé roli specialistky na ohle dávání míst činu, nýbrž poprvé jako vedoucí vyšetřovatel případu vraždy. Venku se ozvalo další zapraskání. Led, sníh, větvička, srna, veverka… Sachsová si zvuku nevšímala a pokračova la v ohledávání, které zde zahájila před několika týdny kvůli uzlu na kusu bavlněného provazu. Těch pár decimetrů prádelní šňůry totiž ukončilo život šestapadesátiletého Bena Creeleyho, jenž byl nalezen oběše ný na zábradlí svého domu na Upper East Side. Na stole ležel vzkaz na rozloučenou a nic nenasvědčovalo tomu, že se zde hraje nečistá hra. Krátce po mužově smrti však vdova Suzanne Creeleyová na vštívila služebnu newyorské policie. Jednoduše totiž nevěřila, že si její manžel mohl vzít život sám. Tento zámožný podnikatel a účetní byl prý v poslední době náladový, to ano. Podle Su zanne Creeleyové za to však mohla skutečnost, že právě usi 27
JEFFERY DEAVER
lovně pracoval na několika obtížných a časově náročných projektech, a jeho příležitostná zatrpklost měla daleko k se bevražedným depresím. V minulosti navíc neměl žádné du ševní ani citové problémy a nebral antidepresiva. Finanční poměry Creeleyových byly uspokojivé a v poslední době ne provedl Benjamin žádné změny v závěti nebo životní pojist ce. Jeho obchodní partner Jordan Kessler právě pobýval na služební cestě u jednoho klienta v Pensylvánii, avšak Sachso vá s ním měla možnost krátce promluvit a Kessler jí potvrdil, že Creeley sice v poslední době opravdu působil sklíčeně, ale podle něj se o sebevraždě nikdy ani slůvkem nezmínil. Sachsová byla natrvalo přidělena k Lincolnu Rhymovi, za něhož ohledávala místa činu, avšak ona si přála dělat i něco jiného než jen soudní kriminalistiku. Lobbovala proto na oddělení závažných trestných činů, aby jí dali příležitost vy šetřovat nějakou vraždu nebo teroristický čin jako vedoucí detektiv. Někdo ve velkém baráku nakonec opravdu usoudil, že Creeleyho smrt stojí za bližší prověření, a přidělil tento případ jí. Kromě všeobecného přesvědčení, že Creeley ne trpěl sebevražednými tendencemi, však Sachsová zpočátku nemohla odhalit žádné náznaky, že s jeho úmrtím není něco v pořádku. Poté však učinila objev. Soudní patolog totiž ve zprávě uvedl, že Creeley měl v době své smrti zlomený palec; pravou ruku měl až po loket v sádře. Což mu jednoduše neumožňovalo uvázat na šňůře katov skou smyčku nebo ji zajistit na balkonovém zábradlí. Sachsová to věděla, protože si to nejméně dvanáctkrát vy zkoušela. Bez použití palce je to prostě nemožné. Možná si smyčku uvázal ještě před tou nehodou na bicyklu, která se mu stala týden před smrtí, ale nezdálo se pravděpodobné, že by 28
HODINÁŘ si potenciální sebevrah jen tak uvázal smyčku a měl ji k dis pozici pro případ, že se někdy v budoucnu rozhodne se zabít. Sachsová proto dospěla k závěru, že označí Creeleyho smrt za podezřelou a zahájí vyšetřování vraždy. Z případu se však vyklubal tvrdý oříšek. Při vyšetřování vražd platí pravidlo, že buďto se případ vyřeší během prv ních čtyřiadvaceti hodin, anebo pak jeho rozlousknutí trvá celé měsíce. Sachsová měla k dispozici jen minimum důkazů (lahev alkoholu, z níž Creeley před smrtí pil, vzkaz na roz loučenou a šňůru), které navíc nikam nevedly. V případu nefigurovali žádní svědkové a zpráva newyorské policie ne byla delší než půl strany. Detektivové, kteří Creeleyho úmrtí vyšetřovali, mu nevěnovali prakticky žádný čas – což bylo ostatně pro sebevraždy typické – a neposkytli Sachsové žád né doplňující informace. Stopa vedoucí k jakýmkoliv případným podezřelým té měř úplně vychladla – tedy alespoň v New Yorku, kde Cree ley pracoval a kde jeho rodina trávila většinu času; na Man hattanu zbývalo již jen podrobněji vyslechnout Creeleyho obchodního partnera Kesslera. Nyní se tedy Sachsová za měřila na jeden z posledních zbývajících objektů, kde ještě mohla najít nějaké vodítko: na předměstský dům Creeleyo vých, v němž ovšem rodina trávila jen velmi málo času. Prozatím však nenašla nic. Nyní se opřela v křesle a zadí vala se na fotografii z nedávné doby, na níž si Creeley třásl pra vicí s člověkem působícím dojmem byznysmena. Oba muži stáli na asfaltu letištní dráhy před soukromým tryskáčem ja kési firmy. V pozadí byly vidět vrtné věže a ropovody. Cree ley se na snímku usmíval. Rozhodně nevypadal sklíčeně – jenže kdo taky vypadá na fotkách sklíčeně? 29
JEFFERY DEAVER
V tu chvíli se ozvalo další zachroupání, tentokrát již veli ce blízko, přímo u okna za Sachsovou. A po něm další, ještě blíže. Tohle není veverka. Glock s jednou lesklou devítimilimetrovou kulkou v ko moře a třinácti dalšími pod ní putoval z pouzdra. Sachsová se tiše přesunula k hlavnímu vchodu, vykradla se ven a za mířila k boku domu. Pistoli přitom držela v obou rukou, ale blízko u těla (když člověk zahýbá za roh, nikdy nesmí držet zbraň před sebou, protože by mu ji někdo mohl vykopnout – ve filmech je to vždycky úplně špatně). Rychlý pohled. Boč ní strana domu byla čistá. Sachsová se tedy začala přesouvat dozadu a černýma botama přitom opatrně našlapovala na chodníček pokrytý ledem. Zastavila se a poslouchala. Ano, určitě jsou to kroky. Člověk za rohem se váhavě po hyboval, možná mířil k zadním dveřím. Chvíle ticha. Krok. Znovu ticho. Připrav se, řekla si Sachsová v duchu. Přisunula se ještě těsněji k zadnímu rohu domu. A právě v tom okamžiku jí na ledu podklouzla noha a Sachsová bezděky slabě hekla. Zdálo se jí, že ten zvuk té měř nebyl slyšet. Vetřelci za rohem to však stačilo – vzápětí slyšela, jak se od ní přes zadní dvorek rychle vzdalují kroky a chroupou přitom ve sněhu. Sakra… Sachsová se přikrčila – pro případ, že to všechno byla jen léčka, která ji měla nalákat k cíli –, nakoukla za roh a rych le napřáhla pistoli. Přitom si stačila všimnout, jak přes sníh pádí pryč vychrtlý muž v džínsách a péřové bundě. 30
HODINÁŘ Zatraceně… Jak já nesnáším, když prchají. Sachsová do stala do vínku vysokou postavu a nemocné klouby – kon krétně artritidu – a kvůli této kombinaci byl pro ni běh ryzím utrpením. „Jsem policistka. Stůj!“ Vyrazila za mužem. Na jeho pronásledování však byla úplně sama. Westches terské okresní policii nenahlásila, že je zde. Případná pomoc by se tak mohla dostavit až po vytočení čísla 911 a na to ne měla Sachsová čas. „Nebudu ti to říkat znovu. Stůj!“ Žádná reakce. Uháněli v tandemu přes rozlehlou zahradu a pak se vno řili do lesa za domem. Sachsová ztěžka oddechovala, bolest pod žebry se přidávala k trýznivému pocitu v kolenou, uhá něla, seč jí síly stačily, avšak muž na ni stále získával náskok. Sakra, já ho ztratím. Nakonec však zasáhla příroda. Jeho bota se zachytila ve větvi trčící ze sněhu, vetřelec ztěžka upadl a vydal přitom ze sebe silné heknutí, které Sachsová slyšela i na vzdálenost dvanácti metrů. Zadýchaně k němu doběhla a položila mu na krk boční stranu glocka. Muž se okamžitě přestal svíjet. „Neubližujte mi! Prosím vás!“ „Pssst.“ Pouta šla z pouzdra. „Ruce za záda.“ Muž zamžoural. „Já nic neudělal!“ „Ruce.“ Vetřelec poslechl, ale učinil tak nemotornými pohyby, které Sachsové prozradily, že pravděpodobně ještě nikdy ne byl zatčen. Byl mladší, než si myslela – v podstatě výrostek s obličejem posetým akné. 31
JEFFERY DEAVER
„Neubližujte mi, prosím!“ Sachsová popadla dech a prohledala ho. Žádná legitima ce, žádná zbraň, žádné drogy. Jen peníze a svazek klíčů. „Jak se jmenuješ?“ „Greg.“ „A dál?“ Zaváhání. „Witherspoon.“ „Bydlíš tady v okolí?“ Mladík zalapal po dechu a pokýval hlavou napravo. „Tam hle v tom domě, hned vedle Creeleyových.“ „Kolik je ti let?“ „Šestnáct.“ „Proč jsi utíkal?“ „Já nevím. Lekl jsem se.“ „Copak jsi mě neslyšel říkat, že jsem od policie?“ „Jo, jenže vy nevypadáte jako polda…, jako policistka. Opravdu jste policistka?“ Sachsová mu ukázala služební průkaz. „Cos dělal v tom domě?“ „Bydlím hned vedle.“ „To už jsi říkal. Ale cos tam dělal?“ Přitáhla ho do sedu. Mladík vypadal zděšeně. „Viděl jsem někoho uvnitř. Myslel jsem, že je to paní Creeleyová nebo možná někdo z rodiny. Chtěl jsem jí jen něco říct. Pak jsem nakoukl dovnitř a viděl, že máte pistoli. Tak jsem se polekal. Myslel jsem, že patříte k nim.“ „Ke komu?“ „K těm chlapům, kteří se sem vloupali. O tomhle jsem chtěl s paní Creeleyovou mluvit.“ „Vloupali?“ 32
HODINÁŘ „Viděl jsem, jak se do jejich domu vlamují dva chlapi. Před pár týdny – někdy kolem Dne díkůvzdání.“ „Volal jsi policii?“ „Ne. Myslím, že jsem asi měl. Ale nechtěl jsem se do toho nechat zatáhnout. Ti chlapi vypadali…, no docela tvrdě.“ „Pověz mi, co se přesně stalo.“ „Byl jsem venku na naší zahradě a viděl jsem, jak přichá zejí k zadním dveřím, rozhlížejí se a pak nějakým způsobem rozlamují zámek a jdou dovnitř.“ „Bílí, černí?“ „Myslím, že bílí. Ale takhle blízko jsem u nich nestál. Do tváří jsem jim neviděl. Byli to prostě normální chlapi. V dží nách a bundách. Jeden byl větší než druhý.“ „Jakou barvu vlasů měli?“ „To nevím.“ „A jak dlouho se zdrželi uvnitř?“ „Řekl bych, že tak hodinu.“ „Viděls jejich auto?“ „Ne.“ „Odnesli si odtamtud něco?“ „Jo. Stereosoupravu, cédéčka, televizi. A myslím, že i ně jaké hry. Můžu už vstát?“ Sachsová ho vytáhla na nohy a odpochodovala s ním k domu. Všimla si, že zadní dveře jsou skutečně vypáčené. A že je to elegantní prácička. Rozhlédla se kolem sebe. Obývacímu pokoji stále vévo dila velkoplošná televize. Ve vitríně se pak leskla spousta hezkého čínského porcelánu. Nechybělo ani stříbro – pravé stříbro. Hypotéza, že zde byl někdo krást, nedávala při tako vém množství ponechaných cenností smysl. Že by pachatelé ukradli jen pár věcí, aby svedli policii ze stopy? 33
JEFFERY DEAVER
Sachsová si znovu prohlédla přízemí. Dům byl zcela ne porušený – tedy až na krb. Amélie si všimla, že je to plynový model, avšak uvnitř se válela spousta popela. Jenže v plyno vém krbu nebyl žádný papír ani podpálka zapotřebí. Že by tu lupiči rozdělávali oheň? Aniž se Sachsová něčeho uvnitř dotkla, posvítila baterkou na obsah krbu. „Nevšiml sis, jestli tu ti muži rozdělávali oheň, když byli uvnitř?“ „Já nevím. Možná.“ Před krbem se navíc táhlo několik blátěných šmouh. Sachsová měla v kufru auta základní ohledávací vybavení. Popráškovala krb i psací stůl, sejmula z nich otisky a sesbíra la popel, bláto i veškeré ostatní fyzické důkazy, které mohly být užitečné. V tu chvíli jí zavibroval mobilní telefon. Pohlédla na dis plej. Byla to naléhavá textová zpráva od Lincolna Rhyma. Po třeboval, aby se co nejrychleji vrátila do města. Sachsová mu odpověděla, že to bere na vědomí. Co tady spálili? přemýšlela a dál se upřeně dívala na krb. „Tak co?“ zakňoural Greg. „Můžu už teda jít?“ Sachsová si ho prohlédla. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale po jakémkoliv úmrtí provádí policie úplný soupis všeho, co se v den majitelovy smrti v domě nacházelo.“ „Jo?“ Mladík sklopil oči. „Za hodinu zavolám na westchesterskou okresní policii a nechám je porovnat jejich soupis s tím, co se v domě na chází teď. A jestli tu bude něco chybět, zavolají mi, já jim sdělím tvoje jméno a brnknu tvým rodičům.“ „Ale…“ 34
HODINÁŘ „Ti muži tady vůbec nic neukradli, že ne? Když odešli, vklouzl jsi do domu zadními dveřmi a dopomohl sis ke… K čemu všemu?“ „Akorát jsem si vypůjčil pár věcí, nic víc. Z Toddova po koje.“ „To je syn pana Creeleyho?“ „Jo. A jedno nintendo bylo navíc stejně moje. Nevrátil mi ho.“ „A co ti muži? Odnesli si něco?“ Greg zaváhal. „Nezdálo se mi.“ Sachsová mu sundala pouta a řekla: „Takže tam do ho diny všechno vrátíš. Strč to do garáže. Nechám ti odemčená vrata.“ „No jo, jasně, slibuju,“ hlesl mladík. „Určitě… Jenže…“ Začal natahovat moldánky. „Jenže já tam taky snědl nějaký dort. Ležel v lednici. Já jsem… Koupím jim jinej.“ „Jídlo se do soupisu neuvádí,“ prohlásila Sachsová. „Vážně ne?“ „Stačí, když tam vrátíš všechno ostatní.“ „Slibuju. Fakt.“ Otřel si obličej do rukávu. Vyrazil pryč, ale Sachsová ho zastavila. „Ještě jedna věc. Když ses doslechl, že pan Creeley spáchal sebevraždu, pře kvapilo tě to?“ „To teda jo.“ „Proč?“ Chlapec se zasmál. „Měl sedmičkovou řadu. Dlouhou sedm set čtyřicítku. A kdo by se chtěl zabíjet, když jezdí v BMW, že jo?“
35
09:43
Existují příšerné podoby smrti. Amélie Sachsová je už viděla prakticky všechny, nebo si to alespoň myslela. Tyto dvě se však řadily k tomu nejkrutěj šímu, s čím se kdy setkala. Když se Rhymovi ozvala z Westchesteru, řekl jí, ať spěchá na dolní Manhattan a projde tam místa dvou vražd spácha ných podle všeho v rozmezí pouhých několika hodin člově kem, který si říká Hodinář. Sachsová již ohledala jednodušší z obou míst činu – molo na řece Hudson. Ohledání probíhalo rychle; tělo se na mís tě již nenacházelo a většinu stopových důkazů odnesl nebo kontaminoval drsný vítr prohánějící se nad řekou. Sachsová tedy alespoň místo činu vyfotografovala a pořídila videoka merou záběry ze všech úhlů. Poznamenala si, kde se nachá zely hodiny, a byla mrzutá, že místo narušila pyrotechnická četa, která si je odnesla k testům. Vzhledem k možnosti, že se v hodinách nachází výbušnina, však nebyla jiná alternativa. Amélie neopomněla vzít ani pachatelův vzkaz, částečně 36
HODINÁŘ pokrytý krví, a poté odebrala vzorky zmrzlé krve. Všimla si stop po nehtech, které na molu zanechala oběť, když visela nad vodou a pak sklouzla dolů. Dokonce se jí podařilo sebrat jeden utržený nehet – byl široký, krátký a nenalakovaný, což naznačovalo, že obětí byl muž. Do objektu se pachatel dostal tak, že prostříhal pletivo plotu, který chránil molo. Sachsová odebrala vzorek drá tu pro případnou identifikaci stop po nástroji. U plotu ani kolem louže zmrzlé krve však neobjevila žádné otisky prstů, bot ani pneumatik. Stejně tak se nepodařilo najít žádné svědky. Soudní patolog uvedl, že pokud oběť skutečně spadla do řeky Hudson, což se zdálo pravděpodobné, pak zemřela na podchlazení přibližně za deset minut. Potápěči newyorské policie a pobřežní stráž mezitím pokračovali v pátrání po těle a jakýchkoliv případných důkazech. Nyní se Sachsová nacházela na místě druhé vraždy, totiž v boční uličce u Cedar Street nedaleko Broadwaye. Pětatři cátník Theodore Adams tam ležel na zádech s ústy přelepe nými páskou, kterou měl svázané rovněž kotníky a zápěstí. Vrah přehodil provaz přes požární schodiště tři metry nad mužem a na jeden konec uvázal těžký, téměř dvoumetrový kovový trám s otvory na koncích, které připomínaly ucho jehly. Tento trám pak zavěsil nad hrdlo oběti a druhý konec provazu jí vložil do rukou. Jelikož byl Adams spoutaný, ne mohl se zpod trámu vysoukat. Jeho jediná naděje spočívala v tom, že vynaloží veškerou sílu a udrží mohutnou zátěž ve vzduchu tak dlouho, až se třeba náhodou objeví někdo, kdo ho bude moci zachránit. Nikdo takový se však nevyskytl. 37
JEFFERY DEAVER
Muž byl už nějakou dobu mrtev a trám mu dál stlačoval hrdlo. Jeho tělo zmrzlo v prosincovém chladu na kost a jeho krk byl pod tíhou drtivého kovu stlačený přibližně na dva a půl centimetru. V obličeji měl neutrální, křídový výraz smrti, ale Sachsová si dokázala představit, jak musela jeho tvář vypadat během – kolika vlastně? – deseti či patnácti mi nut, kdy se zoufale snažil zůstat naživu, kdy jeho tvář bru nátněla a poté fialověla vysílením a vytřeštěné oči mu lezly z důlků. Kdo probůh mohl vraždit těmito způsoby, s tak očivid nou snahou uchystat obětem co nejzdlouhavější smrt? Oděna v bílé tyvekové kombinéze, která zabraňovala tomu, aby stopové látky z jejího oblečení a vlasů kontamino valy místo činu, připravila Sachsová vybavení pro sběr důka zů a během této činnosti diskutovala o místě činu se dvěma kolegy z newyorské policie, konkrétně s Nancy Simpsonovou a Frankem Rettigem, kteří působili v hlavním soudně krimi nalistickém policejním komplexu v Queensu. Opodál stálo jejich vozidlo rychlého nasazení – velká dodávka plná veš kerého základního vybavení pro vyšetřování na místě činu. Sachsová si natáhla na boty gumové pásky, aby odlišila své šlépěje od případných pachatelových. (To byl další z Rhy mových nápadů. „Ale proč se obtěžovat? Jsem přece v ty veku, Rhyme, ne ve vycházkových botách,“ namítla jednou Sachsová, ale on jí věnoval jen utrápený pohled. „Aha, pro miň. Pachatele by asi nikdy nenapadlo koupit si tyvekovou kombinézu taky. Kolik tak asi může stát, Sachsová? Čtyřicet devět devadesát pět?“) Ze všeho nejdříve měla pocit, že tyto vraždy jsou buďto nájemnými vraždami souvisejícími s organizovaným zloči 38
HODINÁŘ nem, anebo dílem psychopata; organizovaní zločinci s obli bou zasazovali vraždy do podobných kulis, aby vyslali vzkaz znepřáteleným gangům. Sociopat by zase takto důmyslnou smrt naplánoval z nějakého přeludu nebo kvůli ukojení vlast ních choutek, které mohly mít sadistický charakter – pokud měly vraždy sexuální motiv –, anebo pachatele uspokojovala samotná krutost, jež neměla s chtíčem nic společného. Bě hem let, kdy pracovala jako pochůzkářka, se Sachsová nauči la, že působení bolesti jiným může být samo o sobě prostřed kem uspokojení, a dokonce může být návykové. K Sachsové nyní přistoupil Ron Pulaski v uniformě a ko žené bundě. Štíhlý, mladý a světlovlasý pochůzkář newyor ské policie vypomáhal Sachsové s prošetřováním Creeleyho sebevraždy a byl k dispozici na telefonu v případech, které vyšetřoval Rhyme. Po jednom ošklivém střetu s pachatelem, jehož následkem musel být dlouhodobě hospitalizován, mu byl nabídnut odchod do výslužby ze zdravotních důvodů. Pulaski se již dříve Sachsové svěřil, že tuto otázku pro bíral se svou mladou manželkou Jenny: měl by se vrátit do policejních řad, anebo ne? Svůj názor přihodilo i Pulaského dvojče, rovněž policista. Nakonec se Pulaski rozhodl dokon čit rekonvalescenci a vrátit se do služby. Na Sachsovou s Rhy mem udělal jeho mladistvý zápal velký dojem, a tak zatahali za nitky a nechali ho přidělit k sobě, kdykoliv to bude možné. Policista se později Sachsové přiznal (Rhymovi pochopitelně nikdy), že na jeho rozhodnutí vrátit se do činné služby mělo hlavní vliv Rhymovo sveřepé odmítání podlehnout kvadru plegii a buldočí vůle, s níž podstupuje náročnou každodenní terapii. Pulaski v tyveku nebyl, a tak se zastavil u žluté pásky 39
JEFFERY DEAVER
ohraničující místo činu. „Ježíšikriste,“ zamumlal, když spat řil ten bizarní výjev. Sdělil Sachsové, že Sellitto s dalšími policisty právě vyslý chají členy ostrahy a recepční v budovách kolem uličky, aby zjistili, zda někdo útok neviděl nebo neslyšel, případně zda někdo nezná přímo Theodora Adamse. Nakonec dodal: „Py rotechnici pořád prověřují ty hodiny a později je dovezou k Rhymovi. Já mezitím sepíšu poznávací značky všech aut, která parkují v okolí. Nařídil mi to detektiv Sellitto.“ Sachsová, která stála zády k Pulaskému, pokývala hlavou. Ve skutečnosti však nevěnovala této informaci příliš velkou pozornost; v tuto chvíli pro ni nebyla důležitá. Právě se chys tala ohledat místo činu a snažila se vyčistit si hlavu od všeho, co by ji mohlo rozptylovat. Navzdory faktu, že práce na místě činu se již z podstaty zabývá neživými objekty, je v této práci také kus zvláštní intimity; specialisté na ohledávání se musí mentálně i emocionálně sami stát pachateli. V jejich fanta zii se znovu přehrává celý děsivý scénář vraždy: co si myslel vrah, kde stál, když zvedal pistoli, tyč nebo nůž, jak měnil držení těla, zda setrval na místě a sledoval smrtelnou agonii oběti, nebo zda okamžitě odešel, co na místě činu upoutalo jeho pozornost, co ho lákalo nebo v něm vyvolávalo odpor, jakou zvolil únikovou cestu. Toto nebylo psychologické pro filování – ono příležitostně užitečné a mediálně vděčné se stavování portrétu podezřelých –, nýbrž umění prošťourat tu obrovskou hromadu hlušiny na místě činu a najít v ní něko lik málo důležitých zlatých valounků, které by mohly vést ke dveřím podezřelého. Sachsová nyní činila právě to: shora dolů, zleva doprava; dlažební kostky, zdi, tělo, železný trám… 40
HODINÁŘ Jsem on…, jsem on… Co se mi honí hlavou? Proč jsem chtěla ty lidi zabít? A proč takto? Proč na molu, proč tady? Příčina smrti však byla tak neobvyklá a mysl pachatele tak vzdálená mysli její, že Amélie nenašla na žádnou z těchto otázek odpověď, alespoň prozatím. Nasadila si sluchátka. „Jsi tam, Rhyme?“ „A kde jinde bych byl?“ zeptal se Rhyme a jeho hlas zněl pobaveně. „Čekám tady. Kde jsi ty? Na druhém místě činu?“ „Ano.“ „A co vidíš, Sachsová?“ Jsem on… „Boční uličku, Rhyme,“ řekla Sachsová do mikrofonu na tyčince. „Je to slepá ulička určená pro zásobování. Nedá se projet. Oběť leží kousek od hlavní ulice.“ „Jak daleko?“ „Čtyři a půl metru od ústí – celkem ulička měří asi třicet metrů.“ „Jak se tam dostal?“ „Nikde nevidím žádné stopy pneumatik, ale pachatel oběť na místo vraždy bezpochyby dovlekl: na spodní straně saka i kalhot má sůl a sníh.“ „Jsou někde poblíž oběti dveře?“ „Ano. Přímo před jedněma vlastně leží.“ „Pracovala oběť v budově?“ „Ne. Mám tu vizitky zavražděného. Byl to reklamní tex tař na volné noze. Jeho pracovní adresa se shoduje s adresou jeho bytu.“ „Mohl mít v některé z těch budov klienta.“ „Lon to právě ověřuje.“ „Dobře. A co ty dveře, které jsou nejblíž? Nemohl na něj pachatel čekat někde tam?“ 41
JEFFERY DEAVER
„Jo,“ odvětila Sachsová. „Tak ať ti je nějaký dozorce otevře a ty pak ohledej všech no, co je za nimi.“ Zpoza pásky na ni zavolal Lon Sellitto: „Žádní svědci. Všichni jsou úplně slepí. Jo, a taky hluší… V budovách ko lem téhle uličky má navíc sídlo nejmíň čtyřicet nebo padesát různých firem. Jestli ho někdo znal, může chvíli trvat, než se o tom dozvíme.“ Sachsová mu tlumočila kriminalistovu žádost o otevření zadních dveří nedaleko od těla. „Jasně.“ Sellitto vyrazil splnit úkol a foukal si přitom teplý vzduch do schoulených dlaní. Sachsová natočila místo činu na videokameru a vyfoto grafovala je. Hledala stopy po sexuální činnosti na těle nebo v jeho blízkosti, ale žádné nenašla. A pak začala procházet rošt – dvakrát prošla každý čtvereční centimetr místa činu a hledala na něm fyzické důkazy. Na rozdíl od mnoha jiných profesionálů v této branži trval Rhyme na tom, aby místo činu – samozřejmě s výjimkou hromadných neštěstí – ohle dával jen jeden člověk, a Sachsová tak vždy procházela rošt sama. Ten, kdo vraždu spáchal, si však dal hodně záležet, aby za sebou nic očividného nezanechal, tedy s výjimkou vzkazu, hodin, kovového trámu, lepicí pásky a provazu. Sachsová to Rhymovi sdělila. „Oni zkrátka nemají v povaze usnadňovat nám práci, že jo, Sachsová?“ Jeho bodrost šla Sachsové na nervy; on nestál těsně vedle oběti, která zemřela tak ohavnou smrtí. Nevšímala si jeho poznámky a dál procházela místo činu: provedla základní 42
HODINÁŘ ohledání mrtvoly, která se poté mohla odvézt na soudní pa tologii, sebrala osobní předměty zavražděného, popráškova la místo činu daktyloskopickým práškem, pořídila elektro statické otisky podrážek a sesbírala stopové důkazy pomocí přilnavého válečku, jaký se používá na odstraňování psích chlupů z látky. Vzhledem k hmotnosti trámu bylo pravděpodobné, že sem pachatel přijel autem, ale nikde nebyly vidět žádné otis ky pneumatik. Střed uličky pokrývala posypová sůl, jejíž zrnka bránila dobrému kontaktu s dlažebními kostkami. Poté však Sachsová zavrtěla hlavou. „Rhyme, je tady něco divného. Kolem těla do vzdálenosti přibližně jednoho metru něco leží.“ „Co to podle tebe je?“ Sachsová se sklonila a přes lupu si prohlédla materiál, kte rý připomínal jemný písek. Sdělila to Rhymovi. „Myslíš, že je to posyp proti náledí?“ „Ne. Vidím ho jen kolem těla. Nikde jinde v uličce nic podobného není. A na sníh a led tady navíc používají sůl.“ Odstoupila. „Kromě toho tu zůstaly jen jemné zbytky. Je to, jako by…, ano, Rhyme. On tu po sobě zametl. Koštětem.“ „Zametl?“ „Vidím stopy po slámě. Jako by na místě činu rozsypal několik hrstí písku a pak je po sobě zametl… Ale možná to neudělal on. Na prvním místě činu, myslím na tom molu, jsem nic podobného nenašla.“ „Je nějaký písek taky na oběti nebo na tom trámu?“ „Já nevím… Moment…, ano, je.“ „Takže to udělal až po vraždě,“ prohlásil Rhyme. „Pravdě podobně ho používá jako maskovací činidlo.“ 43
JEFFERY DEAVER
Horliví pachatelé někdy roztrousí na místě činu nějaký práškový či granulový materiál – písek, krmivo pro kočky, nebo dokonce mouku. Poté za sebou zametou nebo vyluxují a spolu s maskovací látkou odstraní z místa činu i převážnou část stopových částic. „Ale proč?“ zadumal se Rhyme. Sachsová se upřeně zadívala na tělo a po něm i na uličku dlážděnou kočičími hlavami. Jsem on… Proč bych tu zametala? Pachatelé po sobě velmi často stírají otisky prstů a odná šejí z místa činu očividné stopy, ale je velmi vzácné, aby se někdo namáhal i s maskovacím činidlem. Sachsová zavřela oči, a třebaže to bylo těžké, představila si sama sebe, jak stojí nad mladým mužem, který se usilovně snaží nepustit si na hrdlo trám. „Možná tady něco rozlil.“ Rhyme ovšem nesouhlasil. „To se nezdá pravděpodobné. Tak neopatrný by nebyl.“ Sachsová tedy přemýšlela dál: Jsem opatrný, to se rozumí. Ale proč bych zametal? Jsem on… „Proč?“ zašeptal Rhyme. „On…“ „Žádné on,“ opravil ji kriminalista. „Ty jsi on, Sachsová. Nezapomínej na to. Ty.“ „Já jsem perfekcionista. Chci se zbavit co největšího množství důkazů.“ „To je pravda, ale všechno, co získáš, když za sebou zameteš,“ oponoval Rhyme, „zase ztratíš tím, že se na místě činu zdržíš o něco déle. Podle mě pro to musel mít jiný důvod.“ 44
HODINÁŘ Sachsová se tedy ponořila hlouběji: cítila, jak zvedá trám, jak vkládá muži do rukou provaz, jak se z výšky dívá na jeho ztrhaný obličej, na vypoulené oči. Pokládám mu vedle hlavy hodiny. Tikají, tikají… Sleduji, jak umírá. Nenechávám žádné důkazy, zametám… „Uvažuj, Sachsová. O co mu jde?“ Jsem on… A pak náhle vyhrkla: „Vrátím se, Rhyme.“ „Cože?“ „Vrátím se na místo činu. Teda, vlastně on se vrátí. Proto za sebou zametl. Za žádnou cenu tady totiž nechtěl zanechat nic, co by nám poskytlo jeho popis: žádná vlákna, vlasy, otis ky bot, hlínu v podrážkách. Nebojí se, že by se nám podařilo vypátrat jeho skrýš – na to, aby zanechával takové stopy, je příliš dobrý. On se prostě bojí, že najdeme něco, co nám ho pomůže identifikovat, až se sem vrátí.“ „Jo, to by mohlo být ono. Možná je to voyeur, rád se dívá na umírající lidi, rád sleduje policisty při práci. Anebo chce vidět, kdo po něm jde…, aby i on mohl zahájit svůj lov.“ Sachsová cítila, jak jí po zádech stéká krůpěj strachu. Rozhlédla se kolem sebe. Na protější straně ulice postával jako obvykle malý hlouček čumilů. Je mezi nimi i vrah? Sle duje ji právě nyní? Poté však Rhyme dodal: „Anebo už možná zpátky byl. Zastavil se tam dnes časně ráno, aby se přesvědčil, že je oběť doopravdy mrtvá. Což znamená…“ „…že mohl nechat stopy někde jinde, mimo samotné místo činu. Na chodníku, na ulici.“ „Přesně tak.“ Sachsová podlezla pásku označující místo činu, rozhlédla 45
JEFFERY DEAVER
se po ulici a zadívala se na chodník před budovou. Ve sněhu našla asi šest různých otisků bot. Neměla jak zjistit, jestli ně který z nich patří Hodináři, ale přítomnost několika širokých otisků zimních bot s hrubým vzorkem naznačovala, že v ústí uličky stál několik minut člověk – pravděpodobně muž – a přešlapoval z nohy na nohu. Amélie se rozhlédla po okolí a dospěla k závěru, že neexistuje žádný důvod, aby se zde někdo zdržoval – nikde poblíž se nenacházel žádný telefonní automat, poštovní schránka nebo výkladní skříň. „V ústí uličky, konkrétně u obrubníku na Cedar Stre et, vidím pár neobvyklých otisků bot,“ oznámila Rhymovi. „Velkých.“ Ohledala i tuto oblast a rýpla do sněhové závěje. „A mám tu i něco dalšího.“ „Co?“ „Pozlacenou sponu na peníze.“ Zábnoucíma rukama v gumových rukavicích spočítala bankovky zastrčené ve spo ně. „Je v ní tři sta čtyřicet dolarů v nových dvacetidolarov kách. Ležela hned vedle těch otisků bot.“ „Měla u sebe oběť nějaké peníze?“ „Šedesát babek, taky v nových bankovkách.“ „Možná pachatel tu peněženku ukradl a při odchodu z místa činu ji zase zahodil.“ Sachsová vložila sponu do důkazního sáčku a dokončila ohledání zbylých částí místa činu. Nic dalšího však již ne našla. V tom okamžiku se otevřely zadní dveře kancelářské bu dovy. Za nimi stál Sellitto a uniformovaný dozorce bezpeč nostní služby působící v budově. Odstoupili stranou, Sach sová ohledala samotné dveře, kde nalezla a vyfotografovala dobrý milion otisků (což sdělila i Rhymovi, který se tomu jen 46
HODINÁŘ uchechtl), a poté se zaměřila na tmavý vestibul za nimi. Ani tam však nenašla nic, co by očividně souviselo s vraždou. Chladný vzduch náhle prořízlo panické zvolání jakési ženy: „Proboha, ne!“ Podsaditá tmavovlasá třicátnice doběhla ke žluté policej ní pásce, kde ji zastavil uniformovaný strážník. Žena si drže la ruce na obličeji a vzlykala. Sellitto vykročil vpřed a Sachso vá se k němu připojila. „Vy ho znáte, paní?“ zeptal se buclatý detektiv. „Co se stalo, co se stalo? Ne…, ach proboha…“ „Vy ho znáte?“ zopakoval detektiv otázku. Žena se v záchvatech pláče odvrátila od hrůzného výjevu. „Můj bratr… Ne, snad není – panebože ne, to nemůže být…“ Padla na kolena do ledu. Sachsová se dovtípila, že jde o ženu, která včera v noci ohlásila zmizení svého bratra. Lon Sellitto měl při jednání s podezřelými mentalitu pit bula. Před oběťmi a jejich příbuznými z něj však vyzařovala překvapivá něžnost. „Je mi to moc líto,“ řekl tichým hlasem zahuštěným brooklynským přízvukem. „Ano, je mrtvý.“ Po mohl ženě vstát a opřít ji o zeď boční uličky. „Kdo to udělal? Proč?“ Její hlas zněl skřípavě, když zírala na strašlivý obraz bratrovy smrti. „Kdo mohl něco takového udělat? Kdo?“ „To nevíme, paní,“ odpověděla Sachsová. „Bohužel. Ale zjistíme to. To vám slibuji.“ Žena zalapala po dechu a otočila se. „Ať to nevidí moje dcera, prosím vás.“ Sachsová pohlédla na auto zaparkované zpoloviny na ob rubníku, kde ho žena v panice zanechala. Na sedadle spolu 47
JEFFERY DEAVER
jezdce seděla dospívající dívka a se sklopenou hlavou zamra čeně civěla na Amélii. Sellitto se postavil před tělo, a zakryl tak dívce výhled na zabitého strýce. Sestra, která se jmenovala Barbara Eckhartová, vyskočila z auta bez kabátu a nyní se choulila zimou. Sachsová ji pro vedla otevřenými dveřmi do vestibulu, který právě ohledala. Hysterická žena žádala o použití toalety, a když se z ní koneč ně vynořila, byla stále otřesená a bledá, ale přinejmenším už měla pod kontrolou pláč. Barbara netušila, jaký mohl mít pachatel motiv. Její bratr, starý mládenec, se živil jako reklamní textař na volné noze. Byl prý oblíbený a Barbaře nebylo známo, že by měl nějaké nepřátele. Nebyl součástí žádných milostných trojúhelníků – žárliví manželé tedy nepřipadali v úvahu – a nikdy nejel v drogách ani v čemkoliv nezákonném. Do města se přistě hoval předloni. Skutečnost, že oběť neměla žádné zjevné vazby na organi zovaný zločin, Sachsovou znepokojovala; posouvala totiž na první místo hypotézu, že vraždu má na svědomí psychopat. Což bylo pro veřejnost nebezpečnější, než kdyby šlo o pouhé vyřizování účtů mezi gangy. Sachsová Barbaře vysvětlila, co se nyní bude dít s tělem. Soudní patolog ho předá pozůstalým během příštích čtyřia dvaceti až osmačtyřiceti hodin. Barbařin obličej zkameněl. „Proč zabíjel Teddyho právě takhle? Co tím sledoval?“ Na tuto otázku však neměla Amélie Sachsová odpověď. Když sledovala, jak se žena se Sellittovou pomocí vrací k autu, nemohla spustit oči z její dcery, která Améliino upře né civění opětovala. Ten pohled se dal vydržet jen stěží. Dív ka už v tuto chvíli musela vědět, že muž za policejní páskou 48
HODINÁŘ je její strýc a že je mrtev, avšak Sachsová viděla, že v dívčině tváři se stále ukrývá maličká špetka naděje. Naděje, která záhy pohasne. Hlad. Vincent Reynolds ležel na plesnivé posteli v jejich dočas ném domově, jímž byl – jako naschvál – bývalý kostel, a cítil, jak hlad v jeho duši mlčky napodobuje kručení v jeho rozta ženém žaludku. Tahle stará katolická budova v opuštěné části Manhatta nu nedaleko od řeky Hudson byla jejich operační základnou, z níž vyráželi k vraždám. Gerald Duncan pocházel úplně od jinud a Vincent měl byt v New Jersey. Vincent přitom Dun canovi navrhoval, že mohou bydlet u něj, ale Duncan řekl, že kdepak, že takhle by to nešlo. Svým skutečným bydlištím by se teď měli zdaleka vyhýbat. Vincentovi se zdálo, že ho Duncan poučuje. Ne ovšem ve zlém. Spíše jako by otec radil synovi. „V kostele?“ podivil se tehdy. „Proč?“ „Protože je už čtrnáct a půl měsíce nabízen k prodeji. Rozhodně nejde na dračku. A v tuto roční dobu ho žádný makléř nebude nikomu ukazovat.“ Následoval rychlý pohled na Vincenta. „Neboj. Je odsvěcený.“ „Opravdu?“ dotázal se Vincent, který byl přesvědčen, že už v životě spáchal dost hříchů na to, aby mu zaručovaly pří mou cestu do pekla – pokud nějaké existuje. Vloupání do kostela, vysvěceného či nevysvěceného, bylo nejmenším ze všech jeho prohřešků. Realitní makléř při posledním odchodu z kostela pocho pitelně uzamkl dveře, ale hodinářské řemeslo se v podstatě 49
JEFFERY DEAVER
shoduje s řemeslem zámečnickým (prvními hodináři, vy světlil Duncan Vincentovi, byli zámečníci), takže Duncan snadno překonal zámky na zadních dveřích a ty poté osadil vlastním visacím zámkem, aby mohli do kostela nerušeně vcházet a vycházet a nikdo z ulice nebo z nedalekého chod níku je přitom nezahlédl. Následně vyměnil zámek také na hlavních dveřích a nechal na něm trochu vosku, aby poznali, zda se během jejich nepřítomnosti někdo nepokoušel vstou pit dovnitř. V kostele byla tma, průvan a páchlo to tam lacinými čis ticími prostředky. Duncan si zřídil pokoj v prvním patře, v bývalé ložnici pro faráře, která se nacházela v obytné části budovy. Vincent měl pokoj naproti němu, ve staré kanceláři, kde nyní ležel. V místnosti se nacházel kavalec, stůl, plotýnkový vařič, mi krovlnná trouba a lednička. (Hladový Vincent pochopitelně dostal i kuchyni). V kostele byla stále zapojena elektřina pro případ, že by zde makléři potřebovali rozsvítit, a fungovalo i vytápění, aby nepopraskaly trubky, ovšem termostat byl na staven na velmi nízkou teplotu. Když Vincent toto místo poprvé spatřil, s odkazem na Duncanovu posedlost časem prohlásil: „Škoda, že tady není věž s hodinami. Jako Big Ben.“ „Big Ben je ale název zvonu, ne těch hodin.“ „Myslíš v londýnském Toweru?“ „Ve věži s hodinami,“ opravil ho znovu Hodinář. „Ve Westminsterském paláci, kde zasedá parlament. Jméno do stal podle sira Benjamina Halla. Koncem padesátých let de vatenáctého století to byl největší zvon v Anglii. U raných hodin byly zvony tím jediným, co člověku skutečně oznamo valo čas. Neměly ještě ciferník ani ručičky.“ 50
HODINÁŘ „Aha.“ Vincentovi se to líbilo. Na Geraldu Duncanovi se mu lí bila spousta věcí. Kladl si otázku, zda se někdy mohou stát skutečnými přáteli, přestože se k sobě vůbec nehodí. Vincent mnoho přátel neměl. Někdy chodil na panáka s koncipienty a dalšími stenografy. Ani Chytrý Vincent však obvykle pří liš nemluvil, protože se bál, že mu uklouzne nepatřičná po známka o servírce nebo o ženě sedící u některého vedlejšího stolu. Hlad činí člověka neopatrným (stačí se podívat, jak to dopadlo se Sally Anne). Vincent a Duncan byli v mnoha ohledech diametrálně odlišnými typy, ale jednu věc měli společnou: temná tajem ství v srdcích. A každý, kdo někdy s někým takové tajemství sdílel, ví, že dokáže překonat i nebetyčné rozdíly v životním stylu a politice. No jo, Vincent se rozhodně chystal dát jejich přátelství šanci. Nyní se umyl a znovu si vzpomněl na brunetku, kterou dnes půjdou navštívit. Květinářka Joanne, jejich příští oběť. Otevřel lednici, vytáhl bagetu a loveckým nožem ji roz krojil napůl. Nůž měl dvaceticentimetrovou čepel a byl ve lice ostrý. Vincent namazal na bagetu tavený sýr, snědl ji a zapil dvěma kolami. Z mrazu ho štípal nos. Pedantský Ge rald Duncan trval na tom, aby nosili rukavice i zde, což byla trochu otrava, ale dnes to vzhledem k chladu Vincentovi ne vadilo. Lehl si zpátky na postel a představoval si, jak asi vypadá Joannino tělo. Dneska… Byl vyhladovělý, vlastně hlady umíral. A také hynul tou 51
JEFFERY DEAVER
hou. Jestli se zatraceně brzy nedočká důvěrného setkání s Jo anne, zchřadne z toho na smrt. Vypil plechovku limonády a spořádal pytlík bramboro vých lupínků. Nakonec si dal ještě preclíky. Umírám… Hlady… Vincenta Reynoldse by nikdy ani nenapadlo, že nutkání sexuálně napadat ženy lze označit za hlad. S touto myšlenkou se duchaplně vytasil jeho terapeut dr. Jenkins. Když kvůli Sally Anne seděl ve vazbě – což bylo jeho je diné zatčení –, vysvětlil mu Jenkins, že se bude muset smířit s faktem, že touhy, které nyní pociťuje, ho už nikdy neopustí. „Nemůžete se jich zbavit. V jistém smyslu jsou jako hlad… A co víme o hladu? Že je přirozený. Pocitu hladu se nemůže me ubránit. Nesouhlasíte s tím?“ „Ano, pane.“ Terapeut pak dodal, že člověk sice nedokáže úplně potla čit hlad, ale může ho „přiměřeně uspokojit. Chápete, jak to myslím? V případě jídla si prostě dáte ve vhodnou dobu něco zdravého, nejen pamlsky. V případě lidí pak navážete zdra vý a oboustranně oddaný vztah, který povede k manželství a založení rodiny.“ „Rozumím.“ „Dobře. Myslím, že děláme pokroky. Nesouhlasíte s tím?“ Chlapci dodalo lékařovo tvrzení obrovskou sílu, přestože si je vyložil poněkud jinak, než onen dobrý psychoterapeut zamýšlel. Vincent se zkrátka rozhodl, že bude analogii s hla dem používat jako užitečného rádce. Nají se – rozuměj dů věrně se setká s nějakou dívkou – pouze ve chvílích, kdy to bude doopravdy potřebovat. Jedině tak jeho hlad nepřeroste 52
HODINÁŘ v zoufalství – a potažmo v neopatrnost, jak se to stalo v pří padě Sally Anne. Geniální. Nesouhlasíte s tím, doktore Jenkinsi? Dojedl preclíky, dopil limonádu a napsal další dopis ses tře. Chytrý Vincent pak přikreslil na okraje několik karika tur. Obrázků, které by se jí mohly líbit. Vincent nebyl špatný kreslíř. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále.“ Gerald Duncan otevřel dveře místnosti a oba muži se po zdravili. Vincentovi se přitom naskytl pohled do Duncanova pokoje, který byl dokonale uklizen. Vše na jeho pracovním stole bylo seřazeno do symetrického útvaru. Jeho šaty byly vyžehlené a pověšené ve skříni přesně v pěticentimetrových rozestupech. Toto mohla být pro jejich přátelství překážka. Vincent byl lajdák. „Dáš si něco k snědku?“ zeptal se. „Ne, díky.“ Proto byl Hodinář tak vychrtlý. Jedl jen málokdy a nikdy neměl hlad. To by mohla být další překážka. Vincent se však rozhodl, že si této vady nebude všímat. Jeho sestra konec konců také nikdy jídlu příliš nedala, a on ji přesto miloval. Duncan si začal dělat kávu, a zatímco se vařila voda, vytá hl z ledničky sklenici s kávovými zrnky a odměřil přesně dvě lžičky. Ty pak vsypal do ručního mlýnku a otočil klikou přes ně dvanáctkrát, až chrastivý zvuk ustal. Umletou kávu poté nasypal do kuželového papírového filtru uvnitř překapávače a poklepal na něj, aby měl jistotu, že je káva hezky zarovnaná. Vincent k smrti rád sledoval, jak si Gerald Duncan vaří kávu. 53
JEFFERY DEAVER
Pedantský… Duncan se nyní podíval na zlaté kapesní hodinky a velmi pečlivě je natáhl. Vypil kávu – pil ji rychle, jako by to byl lék – a pohlédl na Vincenta. „Naše květinářka,“ řekl. „Joanne. Pů jdeš ji zkontrolovat?“ Vincent pocítil v útrobách hučení. Sbohem, Chytrý Vin cente. „Jasně.“ „Já půjdu do té uličky u Cedar Street. Teď už tam bude policie. Chci vidět, koho proti sobě máme.“ Koho… Duncan si oblékl kabát a přehodil si tašku přes rameno. „Připraven?“ Vincent přikývl a nasadil si bundu krémové barvy, čepici a sluneční brýle. „Dej mi vědět,“ řekl Duncan, „jestli si k ní do té vazárny někdo chodí pro kytice, nebo jestli tam bývá sama.“ Hodinář zjistil, že Joanne tráví spoustu času ve vazárně, pár bloků od své maloobchodní prodejny květin. Vazárna byla tichá a temná. Hladový Vincent si představil tu ženu, ty její kudrnaté hnědé vlasy, ten její podlouhlý, ale krásný obli čej, a nedokázal myslet na nic jiného. Sešli dolů směrem k uličce za kostelem. Duncan zajistil visací zámek. „Jo,“ řekl, „chtěl jsem ti ještě něco říct. Ta zítřejší…, ta je taky žena. To znamená, že budou dvě za sebou. Nevím, jak často míváš…, jak tomu říkáš? Dů věrné setkání?“ „Přesně tak.“ „Proč tomu tak říkáš?“ zeptal se Duncan. Vincent již dří ve zjistil, že Hodinář srší neuhasitelnou zvědavostí. 54
HODINÁŘ Rovněž zmíněný výraz pocházel od vazebního lékaře a Vincentova kamaráda doktora Jenkinse, který si ho v nej různějších chvílích zval k sobě do ordinace a vyptával se ho, jak se cítí; také oni sami vlastně mívali důvěrná setkání svého druhu. Vincentovi se z nějakého důvodu tento obrat líbil. Roz hodně zněl mnohem lépe než „znásilnění“. „Já nevím. Prostě tomu tak říkám.“ A dodal, že se dvěma ženami po sobě nebude mít problém. Někdy v člověku jídlo vyvolá ještě větší hlad, doktore Jen kinsi. Nesouhlasíte s tím? Když opatrně kráčeli přes zledovatělé kaluže na chodní ku, Vincent se dotázal: „Ehm, a co budeš s Joanne dělat ty?“ Duncan se při vraždění řídil jedním pravidlem: smrt obě tí nesmí být rychlá. To se snadno řekne, ale hůř provádí, pro hodil jednou Duncan svým odměřeným a nezúčastněným hlasem. Vlastnil knihu s názvem Extrémní vyšetřovací techniky, jež pojednávala o metodách rozvazování jazyka zajatců tím, že jsou vystavováni mučení, které je nakonec zabije, po kud se nepřiznají: kladení závaží na hrdlo, podřezávání zá pěstí, dokud oběť nevykrvácí, a desítky dalších. „V jejím případě nechci, aby to trvalo příliš dlouho,“ vy světlil nyní Duncan. „Nasadím jí roubík a svážu jí ruce za zády. Potom ji obrátím na břicho a kolem krku a kotníků jí uvážu provaz.“ „Kolena bude mít ohnutá?“ Vincent si to dokázal před stavit. „Přesně tak. Bylo to v knížce. Viděl jsi ty ilustrace?“ Vincent zavrtěl hlavou. 55
JEFFERY DEAVER
„Mít nohy v takovém úhlu nevydrží příliš dlouho. Jakmi le se jí začnou narovnávat, zároveň tím budou napínat pro vaz uvázaný na jejím krku, takže se nakonec uškrtí. Odhadu ji, že to potrvá zhruba osm, deset minut.“ Usmál se. „Budu to měřit, jak jsi posledně navrhl. A jakmile to skončí, zavolám ti a pak už ji budeš mít jen pro sebe.“ Důvěrné setkání… Vyšli z boční uličky na otevřené prostranství a vzápětí se do nich opřel poryv mrazivého větru, který odfoukl cípy Vincentovy rozepnuté bundy. Vincent se polekaně zastavil. Na chodníku pár metrů od něj kráčel mladý muž. Měl neupravený plnovous, ošoupaný kabát a batůžek přes rameno. Student, odhadl ho Vincent. Mladík sklopil hlavu a pokračoval ve svižné chůzi. Duncan pohlédl na kolegu. „Co se děje?“ Vincent si ukázal na bok, kde měl na opasku připevně nu pochvu s loveckým nožem. „Myslím, že ho viděl. Moc…, moc mě to mrzí. Měl jsem si zapnout bundu, ale…“ Duncan semkl rty. Ne, ne… Vincent doufal, že Hodináře nerozladil. „Posta rám se o něj, jestli chceš. Já…“ Hodinář se podíval za studentem, který se od nich rychle vzdaloval. Otočil se k Vincentovi. „Už jsi někdy někoho zabil?“ Vincent nedokázal odolat jeho pronikavým modrým očím. „Ne.“ „Počkej tady.“ Gerald Duncan si prohlédl ulici, která byla kromě studenta vylidněná. Sáhl si do kapsy a vytáhl odla movací nůž, se kterým včera v noci na molu přesekl zápěstí tomu muži. Nato rychle vyrazil za studentem. Vincent sle 56
HODINÁŘ doval, jak se vzdálenost mezi nimi zkracuje, až byl Duncan pouhých pár decimetrů od mladíka. Pak oba odbočili za roh a zamířili na východ. Bylo to strašné… Vincent nebyl pedantský a všechno tím ohrozil: svou naději na přátelství s Duncanem, svou naději na důvěrné setkání s Joanne. A to vše jen kvůli drobné neo patrnosti. Chtělo se mu křičet, chtělo se mu plakat. Sáhl si do kapsy, našmátral tyčinku KitKat a zhltl ji i s ku sem papíru. O pět trýznivých minut později se Duncan vrátil a v ruce držel zmačkané noviny. „Promiň,“ řekl Vincent. „To je v pořádku. Všechno dobrý.“ Duncanův hlas zněl měkce. V novinách ležel zkrvavený odlamovací nůž. Duncan otřel čepel do papíru a zasunul ji zpět do plastové rukojeti. Odhodil zkrvavené noviny i rukavice a nasadil si nový pár. Vždy dbal na to, aby s sebou nosili dva až tři páry. „Tělo leží v popelnici,“ řekl. „Zakryl jsem je odpadky. Při troše štěstí skončí na skládce nebo někde na lodi dříve, než si někdo všimne té krve.“ „Jsi v pořádku?“ Vincentovi se zdálo, že má Duncan na tváři červenou skvrnu. Hodinář pokrčil rameny. „Byl jsem neopatrný. Bránil se. Musel jsem ho seknout přes oči. Zapiš si to do paměti. Když někdo vzdoruje, sekni ho přes oči. Tím okamžitě překonáš veškerý jeho odpor a můžeš ho ovládat, jak se ti zlíbí.“ Seknout přes oči… Vincent pomalu přikývl. „Budeš už opatrnější?“ zeptal se ho Duncan. „No jistě. Slibuji. Opravdu.“ 57
JEFFERY DEAVER
„Tak teď běž zkontrolovat tu květinářku a ve čtvrt na pět na mě čekej u muzea.“ „Dobře, jasně.“ Duncan upřel na Vincenta světle modré oči a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů. „Netrap se tím. Vyskytl se problém a teď už je vyřešen. V širším plánu věcí to nebylo vůbec nic.“
58
10:58
Tělo Teddyho Adamse bylo pryč, truchlící příbuzní také. Lon Sellitto před chvílí odjel k Rhymovi a místo činu bylo oficiálně zpřístupněno. Ron Pulaski, Nancy Simpsonová a Frank Rettig právě odstraňovali policejní pásku. Amélie Sachsová, stále omráčená výrazem zoufalé nadě je ve tváři Adamsovy mladé neteře, před chvílí ještě jednou ohledala místo činu a dala si přitom záležet víc než obvyk le. Zkontrolovala i další dveře a veškeré možné přístupové a únikové cesty, které mohl pachatel použít. Nic dalšího již ovšem nenašla. Nevzpomínala si, kdy naposledy se u takto komplikovaně provedeného zločinu našlo tak málo důkazů. Sbalila si náčiní, v duchu se přeladila zpět na případ Ben jamina Creeleyho a zatelefonovala jeho manželce Suzanne, aby jí oznámila, že do jejich westchesterského domu se vlou palo několik mužů. „To jsem netušila. Nevíte, co tam ukradli?“ Sachsová se s vdovou po Creeleym několikrát setkala. Byla to velmi štíhlá žena – denně běhala – s krátkými še 59
JEFFERY DEAVER
divějícími vlasy a pohledným obličejem. „Nezdálo se, že by tam něco chybělo.“ Rozhodla se, že o chlapci ze sousedství se prozatím nebude zmiňovat; evidentně ho vyděsila natolik, že bude sekat dobrotu. Zeptala se Suzanne, zda někdo něco nepálil v krbu, a Su zanne odpověděla, že v poslední době nikdo v domě nebyl. „Co se tam podle vás dělo?“ „Já nevím. Ale staví to sebevraždu do méně pravděpo dobného světla. Jo, a mimochodem, na zadní dveře potřebu jete nový zámek.“ „Zařídím to… Děkuji vám, detektivko. Hodně pro mě znamená, že mi věříte. Jako že se Ben nezabil sám.“ Ukončily hovor, Sachsová vyplnila žádost o analýzu po pela, bláta a dalších důkazů nashromážděných v domě Cree leyových a oddělila je od materiálů, které sesbírala v případu Hodináře. Poté vyplnila důkazní karty a pomohla Simpsono vé s Rettigem naložit dodávku. Zabalit těžký kovový trám do igelitu a odnést ho do auta museli ve dvou. Když Amélie zabouchávala dveře dodávky, mimoděk zvedla hlavu a pohlédla přes ulici. Zima už odtud odehnala většinu čumilů, ale mezi těmi, kdo na místě setrvali, si Sach sová povšimla muže stojícího před starou renovovanou bu dovou na Cedar Street, nedaleko od Chase Plaza, s výtiskem Washington Postu v ruce. Tohle není normální, pomyslela si. V tomhle počasí přece nikdo nestojí na nároží a nečte si noviny. Pokud ho zajímá vývoj na burze nebo nejnovější katastrofa, prostě jen rychle prolistuje stránky, zjistí, o kolik peněz přišel nebo jak hlubo ko autobus do té rokle spadl, a pokračuje v chůzi. V žádném případě však člověk nestojí na větrné ulici a ne louská klípky na straně šest. 60
HODINÁŘ Sachsová toho muže neviděla příliš dobře – zčásti ho za krývaly noviny a hromada suti z nedalekého staveniště. Jed na věc však na něm byla nápadná: boty. Měly protiskluzovou podrážku, která mohla docela dobře zanechat ony výrazné stopy, jež Sachsová objevila ve sněhu v ústí uličky. Amélie začala přemýšlet. Většina ostatních policistů odje la. Simpsonová s Rettigem byli ozbrojeni, ale chyběl jim tak tický výcvik a podezřelý stál navíc za metrovou kovovou zá branou postavenou kvůli blížícímu se vánočnímu průvodu. Kdyby k němu Sachsová vyrazila přes ulici ze svého součas ného místa, mohl by jí snadno uniknout. Zajištění podezře lého proto muselo proběhnout rafinovaněji. Přistoupila k Pulaskému a zašeptala: „Přímo za tebou sto jí nějaký chlap. Chci si s ním promluvit. Ten chlap s novina mi.“ „Myslíš, že je to pachatel?“ „Nevím. Možná. Takže to uděláme takhle: já si nastoupím s ohledávacím týmem do véerenka. Vystoupím si na rohu vý chodně odtud. Umíš jezdit s manuální převodovkou?“ „Jasně.“ Sachsová mu dala klíče od svého sytě červeného camara. „Takže ty vyrazíš po Cedar Street na západ směrem k Broad wayi. Ujedeš nějakých dvanáct metrů, rychle zastavíš, vysed neš z auta, přeskočíš tu zábranu a vrátíš se z druhé strany.“ „Obstoupíme ho.“ „Přesně tak. Jestli si opravdu jen čte noviny, tak s ním prohodíme pár slov, ověříme jeho totožnost a vrátíme se do práce. Jestli ne, tak se podle mě otočí a vběhne mi přímo do náručí. Ty půjdeš za ním a budeš mě krýt.“ „Jasně.“ 61
JEFFERY DEAVER
Sachsová předstírala, že se naposledy dívá na místo činu, a pak nasedla do velkého hnědého vozidla rychlého nasaze ní. Předklonila se. „Máme tu problém.“ Nancy Simpsonová s Frankem Rettigem se na ni podívali. Simpsonová si rozepnula bundu a položila ruku na pažbu své pistole. „Ne, tohle potřebovat nebudeš. Řeknu vám, o co jde.“ Popsala kolegům situaci a pak řekla Simpsonové, která se děla za volantem: „Jeď na východ, na světlech odboč doleva a zpomal. Já vyskočím z auta.“ Pulaski mezitím nasedl do camara, nastartoval a neod pustil si pár rychlých šlápnutí na plyn, aby zatúroval motor a poslechl si sexy vrnění chromovaných výfuků. „Ty nechceš, abysme zastavili?“ zeptal se Rettig. „Ne, jenom zpomalte. Chci, aby si byl podezřelý jistý, že odjíždím.“ „Dobře,“ řekla Simpsonová. „Jasnačka.“ VRN vyrazilo na východ. Sachsová zahlédla ve zpětném zrcátku, jak i Pulaski vyráží vpřed. Opatrně, nabádala ho v duchu – motor měl až obludnou sílu a spojka zabírala jako korečkové rypadlo. Pulaski však dokázal koně zkrotit a ele gantně vyrazil opačným směrem. Na křižovatce Cedar a Nassau Street véerenko odbočilo a Sachsová otevřela dveře. „Jeď dál. Nezpomaluj.“ Simpsonová skvěle držela dodávku v plynulém pohybu. „Hodně štěstí,“ zavolala za Sachsovou. Amélie vyskočila. Hou, bylo to trochu rychlejší, než čekala. Málem na sil nici klopýtla, ale nakonec nabrala rovnováhu a poděkovala cestařům, že zledovatělou vozovku posypali tak velkorysou 62
HODINÁŘ dávkou soli. Vstoupila na chodník a vyrazila za mužem s no vinami. Evidentně ji neviděl. Byla jeden blok od něj, poté už jen půl bloku. Rozepnula si bundu a sevřela pistoli Glock, která jí visela na opasku. Když byla přibližně patnáct metrů od podezřelého, Pulaski náhle zamířil k obrubníku, vystoupil z auta a – aniž si toho muž s novinami všiml – snadno přeskočil přes zábranu. Blí žili se teď k muži z obou směrů, přičemž na jedné straně se táhla zábrana, zatímco na druhé stála renovovaná budova. Dobrý plán. Až na jeden zádrhel. Před budovou Úřadu pro bytovou výstavbu a městský rozvoj naproti přes ulici stáli dva ozbrojení strážci, kteří jim před chvílí pomáhali na místě činu. Jeden z nich nyní pohlé dl na Sachsovou, zamával a křikl na ni: „Zapomněla jste tam něco, detektivko?“ Ksakru. Muž s novinami se otočil a zahlédl ji. Odhodil noviny, přeskočil bariéru a sprintem vyrazil stře dem ulice k Broadwayi, přímo kolem Pulaského, který stál na opačném konci kovové zábrany. Mladý policista se po kusil na podezřelého vrhnout, ale zavadil nohou o zábranu a ztěžka dopadl na ulici. Sachsová se zarazila, ale pak vidě la, že Pulaski není vážně zraněný, a tak dál utíkala za pode zřelým. Pulaski se vyškrábal na nohy, dohonil ji a společně sprintovali za mužem, který měl desetimetrový náskok a vy trvale ho zvyšoval. Sachsová popadla vysílačku a stiskla tlačítko. „Detektivka pět osm osm pět,“ ohlásila se zadýchaně. „Pěšky pronásledu jeme podezřelého z vraždy nedaleko od Cedar Street. Pode zřelý míří po Cedar na západ, moment, teď už běží jižně po Broadwayi. Potřebujeme posily.“ 63
JEFFERY DEAVER
„Rozumím, pět osm osm pětko. Posílám na uvedené mís to jednotky.“ Několik dalších RMH – rádiových mobilních hlídek, jak se oficiálně říkalo hlídkovým vozům – ohlásilo, že se nachá zejí v okolí a pokusí se odříznout podezřelému únikovou cestu. Když se Sachsová s Pulaskim přiblížili k Battery Parku, muž se náhle zastavil a téměř přitom zakopl. Překvapeně se zadíval napravo – do metra. Ne, do metra ne, pomyslela si Sachsová. Příliš mnoho lidí v příliš malé vzdálenosti. Nedělej to… Muž se znovu ohlédl přes rameno a vnořil se do podcho du. Sachsová zastavila a zavolala na Pulaského: „Běž za ním!“ Zhluboka se nadechla. „Jestli začne střílet, dávej si dobrý po zor, koho má za sebou. A kdybys měl jakékoliv pochybnosti, tak raději nestřílej a nech ho běžet.“ Mladý policista se zatvářil nejistě a pokýval hlavou. Sachsová věděla, že ještě nikdy žádnou přestřelku nezažil. „A kam…?“ začal se ptát. „Jdi už!“ křikla na něj Sachsová. Pulaski popadl dech a znovu začal sprintovat. Sachsová doběhla ke vchodu do metra a dívala se, jak policista bere schody po třech. Nato přeběhla přes ulici a odklusala o půl bloku na jih. Tam vytáhla pistoli a postavila se za novinový stánek. Začala odpočítávat. Čtyři…, tři…, dva… Jedna. Vyrazila od stánku a zamířila k východu z metra právě ve 64
HODINÁŘ chvíli, kdy po schodech tryskem vyběhl podezřelý. Namířila na něj pistoli. „Ani se nehni.“ Kolemjdoucí křičeli a padali k zemi. Reakcí podezřelého však bylo obyčejné znechucení – zřejmě z faktu, že jeho trik nevyšel. Sachsovou totiž napadlo, že by se muž mohl rozhod nout z metra opět vyjít. Vytušila, že jeho překvapený pohled do podchodu mohl být falešný. Prozradil jí, že podezřelého možná přítomnost stanice metra vůbec nepřekvapila, ale ve skutečnosti do metra celou dobu mířil – a že to od něj může být lest. Muž nyní jen odevzdaně zvedl ruce. „Hezky čelem k zemi.“ „Nechte toho. Já jsem jen…“ „No tak!“ osopila se na něj Sachsová. Muž pohlédl na její pistoli a uposlechl. Amélie Sachsová, která stěží popadala dech a v kloubech jí pulzovala bolest, poklekla jedním kolenem doprostřed jeho zad a spoutala ho. Podezřelý ucukl bolestí. Jí to však bylo jedno. Na serepetičky neměla náladu. „Zadrželi podezřelého. Na místě činu.“ Lincoln Rhyme seděl ve své laboratoři s mužem, který mu oznámil tuto zajímavou zprávu. Upravený a pohledný čtyřicátník Dennis Baker působil jako dozorčí poručík na oddělení závažných trestných činů – tedy na Sellittově od dělení – a z magistrátu dostal příkaz zajistit, aby byl Ho dinář co nejrychleji zastaven. Právě on byl jedním z těch, kdo „trvali na tom“, aby Sellitto zapojil do případu Rhyma se Sachsovou. Rhyme zvedl obočí. Podezřelého? Zločinci se na místo 65
JEFFERY DEAVER
činu často a z nejrůznějších důvodů vracejí a kriminalista si kladl otázku, zda se Sachsové skutečně podařilo zatknout pa chatele. Baker si znovu přiložil na ucho mobilní telefon, chvíli po slouchal a kýval hlavou. Z poručíka, který až zlověstně při pomínal herce George Clooneyho, vyzařovalo soustředění a serióznost, což z člověka dělá skvělého policejního organi zátora, ale nudného parťáka do hospody. „Tohohle člověka je dobré mít na své straně,“ prohlásil o něm Sellitto těsně předtím, než Baker dorazil z policejního ústředí. „Fajn, ale nebude nám strkat nos do případu?“ dotázal se Rhyme zmuchlaného detektiva. „Ne tak, aby sis toho všiml.“ „Což znamená…?“ „Chce si na opasek pověsit velké vítězství a myslí si, že mu ho dokážeš obstarat. Poskytne ti veškerou volnost – a taky podporu.“ Což bylo dobře, protože nebyli v kompletní sestavě. Při vyšetřování s nimi totiž často spolupracoval další detektiv newyorské policie, Roland Bell, přesídlenec z Jihu. Bell měl bezstarostnou povahu, která se diametrálně lišila od Rhy movy, avšak jeho metodičnost si s Rhymem nijak nezadala. Bohužel měl momentálně dovolenou, kterou trávil se dvěma syny dole v Severní Karolíně – byl tam na návštěvě u své pří telkyně, místní šerifky. Kromě toho Rhyme a jeho tým často spolupracovali s agentem FBI Fredem Dellrayem, jenž proslul činností v ob lasti kontraterorismu a tajných operací. Vraždy tohoto typu obvykle nebývají federálními zločiny, avšak Dellray Sellitto 66
HODINÁŘ vi s Rhymem mnohokrát vypomohl a dával jim k dispozici federální zdroje i bez nutnosti prohnat vše obvyklou byro kratickou mašinerií. Momentálně však měli federálové plné ruce práce s vyšetřováním několika mohutných firemních podvodů na způsob firmy Enron, a jednoho z vyšetřování se účastnil i Dellray. Z tohoto důvodu byla Bakerova přítomnost – nemluvě o jeho vlivu ve velkém baráku – darem z nebes. Sellitto ukon čil hovor a vysvětlil, že Sachsová momentálně podezřelého vyslýchá, ale ten že s ní příliš nespolupracuje. Sellitto seděl vedle Mela Coopera, laboratorního technika nevelké postavy, který se ve volném čase věnoval společen skému tanci a jehož spolupráci na případu si Rhyme naléha vě vyžádal. Dalo se říci, že Cooper svou genialitou v oboru laboratorní techniky spíše trpěl; Rhyme se mu totiž nezdrá hal volat v kteroukoliv hodinu a žádat ho o pomoc s tech nickou stránkou vyšetřování. Když se mu kriminalista dnes ráno dovolal do laboratoře v Queensu, Cooper trochu zavá hal a vysvětlil mu, že má v plánu odjet s přítelkyní a svou matkou na víkend na Floridu. Rhymova odpověď zněla: „O důvod víc, proč sem co nej rychleji přijet, nemáš ten pocit?“ „Za půl hodiny jsem tam,“ odpověděl Cooper. Momen tálně seděl v Rhymově laboratoři za vyšetřovacím stolem, čekal na důkazní materiály a rukou navlečenou v gumové rukavici krmil sušenkami Jacksona, který ležel v klubíčku u jeho nohou. „Jestli uvidím nějakou kontaminaci psími chlupy,“ bručel Rhyme, „tak z toho mít radost nebudu.“ „Je strašně roztomilý,“ řekl Cooper a vyměnil si rukavice. 67
JEFFERY DEAVER
Kriminalista cosi zabrblal. Výraz „roztomilý“ ve slovníku Lincolna Rhyma nefiguroval. Sellittovi znovu zazvonil telefon. Detektiv přijal hovor a po chvíli ho ukončil. „Ta oběť z mola… Pobřežní stráž a naši potápěči zatím žádné tělo nenašli. Stále prověřujeme zprávy o pohřešovaných osobách.“ V tom okamžiku konečně dorazili ohledávači a Thom pomohl jednomu z nich vyložit z auta důkazy nasbírané na místech činu, která Sachsová před chvílí ohledala. Že už bylo načase… Baker s Cooperem dovlekli do místnosti těžkou kovovou tyč zabalenou v igelitu. Vražedná zbraň z boční uličky. Ohledávač předal Cooperovi důkazní karty a technik je podepsal. Muž se poté rozloučil, ale Rhyme mu už nevěnoval pozornost – díval se na důkazy. Pro tyto okamžiky žil. Ani po úrazu páteřní míchy se jeho vášeň – vlastně to byla spí še závislost – svádět osobní souboje s padouchy ani trochu nezmenšila a důkazy nashromážděné na místech činu byly kolbištěm, na němž se tyto souboje odehrávaly. Cítil napjaté očekávání. A také výčitky. Podobnou rozjařenost by totiž nemohl cítit, kdyby někdo jiný nezaznamenal ztrátu: oběť na molu a Theodore Adams, jejich rodiny a přátelé. Jistě, také on pociťoval soustrast s je jich žalem. Dokázal však v mysli tuto tragédii zapouzdřit a uložit někam do pozadí. Někteří lidé ho nazývali chlad ným a necitlivým a Rhyme předpokládal, že mají pravdu. Lidé, kteří vynikají v nějakém oboru, však často vynikají proto, že se v jejich osobě sejde řada vzájemně nesourodých 68
HODINÁŘ vlastností. V Rhymově případě se bystrá mysl, nezdolnost a netrpělivost shodou okolností sešla s jakousi citovou ne zainteresovaností, která je nezbytným atributem nejlepších kriminalistů. Stále ještě pošilhával po důkazních krabicích, když do jeho domu dorazil Ron Pulaski. Rhyme se s ním poprvé setkal v době, kdy mladík sloužil u policie teprve krátkou dobu. Ačkoliv od té doby uplynul už rok – a Pulaski měl na víc manželku a dvě děti –, Rhyme o něm stále nedokázal pře mýšlet jinak než jako o „zelenáči“. Některých přezdívek se člověk zkrátka nezbaví. „Vím, že Amélie někoho zadržela,“ oznámil Rhyme, „ale nechci ztrácet čas, kdyby to náhodou nebyl pachatel.“ Otočil se k Pulaskému. „Podej mi nástin situace. První místo činu, molo.“ „Jistě,“ začal zelenáč nejistě. „Molo se nachází u řeky Hudson přibližně v úrovni Dvaadvacáté ulice. Zasahuje pat náct a půl metru do řeky ve výšce pěti a půl metru nad hla dinou. K vraždě…“ „Takže už to tělo našli?“ „Myslím, že ne.“ „V tom případě jsi chtěl asi říct domnělá vražda, ne?“ „Jistě. Ano, pane. K domnělé vraždě došlo na vzdále nějším konci mola, to znamená na západním okraji, v době mezi včerejší šestou hodinou večerní a dnešní šestou hodi nou ranní. V té době byla tamní opravna říčních člunů uza vřena.“ Důkazů z tohoto místa činu bylo jen velmi málo: nehet, pravděpodobně mužský, krev, kterou Mel Cooper otestoval a zjistil, že je lidská a nese skupinu AB plus, což znamena 69
JEFFERY DEAVER
lo, že v plazmě oběti jsou zastoupeny antigeny – bílkoviny – A i B, zatímco protilátky anti-A a anti-B přítomny nejsou. Kromě nich byla v krvi obsažena i jedna zvláštní bílkovi na s označením Rh. Kombinace antigenů AB a pozitivního faktoru Rh znamenala, že oběť měla třetí nejvzácnější krev ní skupinu vůbec – v tomto ohledu se řadila k pouhým 3,5 procentům populace. Další testy potvrdily, že obětí byl muž. Kromě toho dospěli vyšetřovatelé k závěru, že šlo prav děpodobně o staršího muže se srdečními problémy, protože jeho krev obsahovala antikoagulant – látku určenou k ředění krve. Stopy po dalších lécích nebo příznaky nějaké infekce či choroby se již v krvi nenašly. Na místě činu nebyly nalezeny žádné otisky prstů, stopo vé důkazy ani šlépěje a stejně tak se nikde v okolí nenacháze ly otisky pneumatik – s výjimkou těch, které na místě zane chala vozidla zaměstnanců. Sachsová na místě činu odebrala i kus pletiva a Cooper nyní prohlédl stopy po štípačkách, přičemž se ovšem nedo zvěděl nic jiného, než že pachatel zřejmě k prostříhání plotu použil běžné štípací kleště. Pokud by se v průběhu dalšího vyšetřování nějaké kleště našly, mohli kriminalisté porovnat jejich stopy se stopami na vzorku, avšak podle samotných otisků se štípací kleště zpětně vystopovat nedaly. Rhyme si prohlédl fotografie z místa činu a zejména pak snímky zachycující krev, jež stříkala na molo. Odhadl, že oběť visela z okraje plošiny a prsty měla zoufale vklíněné mezi prkna. Otisky nehtů naznačovaly, že se muž nakonec neudržel. Rhyme si kladl otázku, jak dlouho se oběti dařilo na molu viset. Pomalu pokýval hlavou. „Pověz mi něco o druhém místě činu.“ 70
HODINÁŘ „Takže,“ odvětil Pulaski, „k této vraždě došlo v boční ulič ce z Cedar Street, nedaleko od Broadwaye. Jedná se o slepou uličku o šířce čtyři a půl metru a délce třicet jedna metrů, jejíž povrch tvoří dlažební kostky.“ Tělo, vzpomněl si Rhyme, přitom leželo pět metrů od ústí uličky. „Jaká je doba úmrtí?“ „Podle službu konajícího soudního patologa nejméně osm hodin předtím, než byla oběť nalezena. Tělo bylo zcela zmrzlé, takže chvíli potrvá, než to bude možné stanovit s při měřenou jistotou.“ Mladý policista trpěl zlozvykem mluvit policejní hatmatilkou. „Amélie mi říkala, že z té uličky vedly služební a požární dveře. Ptal se někdo, v kolik hodin se zamykaly na noc?“ „Ve třech tamních budovách se nacházejí kancelářské prostory. Ve dvou z nich se služební vchody zamykají o půl deváté a v jedné v deset hodin večer. V další budově sídlí nějaký správní úřad. Dveře se tam zamykají v šest. A kolem desáté se odtamtud odvážejí odpadky.“ „Tělo se našlo kdy?“ „Zhruba v sedm ráno.“ „Dobrá, takže oběť v té uličce byla mrtvá nejméně osm hodin, poslední dveře byly uzamčeny v deset večer a ve stej nou dobu tam přijeli popeláři. To znamená, že k vraždě do šlo řekněme mezi čtvrt na jedenáctou a jedenáctou hodinou večerní. Jak je to tam s parkováním?“ „Zapsal jsem si čísla poznávacích značek všech automo bilů v okruhu dvou bloků.“ Pulaski vytáhl zápisník, který se tloušťkou mohl měřit s Moby Dickem. „Co to, sakra, je?“ 71
JEFFERY DEAVER
„No, zapsal jsem si informace o všech těch autech. Říkal jsem si, že by mohly být užitečné.“ „Ztráta času. Úplně nám stačily poznávací značky, aby chom zjistili jména a adresy,“ poučil zelenáče Rhyme. „Pak stačí porovnat údaje z databáze motorových vozidel s data bází NCIC a dalšími. Je nám fuk, kdo potřebuje vyklepat ka roserii, kdo má sjeté pneumatiky nebo komu leží na zadním sedadle trubička na crack… Tak udělals to?“ „Co?“ „Projels ty značky databází?“ „Ještě ne.“ Cooper se připojil na internet, ale u žádného z registrova ných majitelů aut nezjistil žádný zatykač. Z Rhymova popu du následně ověřil, zda zhruba v době vraždy nedala policie někomu v okolí pokutu za špatné parkování. Nedala. „Mele, sjeď jméno oběti. Nějaké zatykače? Nebo další informace?“ Stát New York nevydal na Theodora Adamse žádný za tykač a Pulaski vyšetřovatelům sdělil, co o něm říkala jeho sestra – že neměl v osobním životě žádné nepřátele ani spory, které by mohly vyústit v jeho vraždu. „Ale proč si pachatel vybral právě tyhle oběti?“ vyptával se Rhyme. „Byla jejich volba nahodilá…? Já vím, že má teď Dellray spoustu práce, ale tohle je důležité. Zatelefonujte mu a řekněte, ať zadá do federálních databází Adamsovo jméno. Schválně, jestli na něj federálové něco mají.“ Sellitto zatelefonoval do federální budovy a nechal se pře pojit na Dellraye. Ten měl právě špatnou náladu kvůli „po sranýmu průseru“ v podobě jakéhosi finančního podvodu, k jehož vyšetřování byl přidělen. Přesto si našel čas a pro 72
HODINÁŘ hlédl federální databáze a aktivní vyšetřovací spisy. Výsledky však byly negativní. „Dobrá,“ řekl Rhyme, „dokud nezjistíme něco dalšího, předpokládejme, že jde o nahodilé oběti šíleného člověka.“ Zadíval se na fotografie. „Kde jsou ksakru ty hodiny?“ Telefonát na pyrotechnické oddělení jim prozradil, že ho diny neobsahovaly žádné biologické ani toxické riziko a prá vě nyní jsou na cestě k Rhymovi. Bankovky nalezené v pozlacené peněžence pocházely po dle všeho z bankomatu. Ony samy byly čisté, ale na peně žence objevil Cooper několik kvalitních otisků. Když je však zadal do databáze IAFIS neboli integrovaného systému au tomatické identifikace otisků prstů FBI, bohužel nenarazil na žádný záznam. Rovněž několik otisků sejmutých z peněz v Adamsově kapse bylo negativních a sériová čísla bankovek neodpovídala těm, která ministerstvo financí označilo kvůli možné spojitosti s praním špinavých peněz nebo jinými zlo činy. „Co ten písek?“ zeptal se Rhyme v narážce na maskovací činidlo. „Standardní,“ hlesl Cooper a ani přitom nezvedl hlavu od mikroskopu. „Tenhle typ se používá spíše na dětských hřiš tích než na stavbách. Ověřím u něj stopové důkazy.“ Na molu se žádný písek nenašel, vzpomněl si Rhyme na Améliina slova. Mohla být důvodem skutečnost, že pachatel měl v plánu se do uličky vrátit, jak spekulovala Sachsová? Anebo prostě na molu žádný písek nepotřeboval, protože drsný vítr od řeky Hudson zametl místo činu sám? „A co ta vzpěra?“ zeptal se Rhyme. „Cože?“ 73
JEFFERY DEAVER
„Ta železná tyč, která oběti rozdrtila krk. Je to očková vzpěra.“ Rhyme kdysi napsal studii o stavebních materiálech ve městě, poněvadž oblíbeným způsobem, jak se zbavovat za vražděných těl, bylo odhazovat je na staveništích. Cooper se Sellittem železný trám zvážili – měl 36,7 kilogramu – a polo žili ho na vyšetřovací stůl. Vzpěra měřila na délku přibližně metr osmdesát, byla dva a půl centimetru široká a sedm a půl vysoká. Na každém konci byla vyvrtána díra. „Používají se většinou v loďařství, u těžkých strojů, jeřábů, antén a mostů.“ „Tohle je spolehlivě nejtěžší vražedná zbraň, jakou jsem kdy viděl,“ poznamenal Cooper. „Těžší než Chevrolet Suburban?“ dotázal se Lincoln Rhy me – muž, pro něhož byla preciznost vším. Narážel na pří pad ženy, která před několika měsíci přejela svého nevěrného muže uprostřed Třetí Avenue velkým terénním autem. „Jo, vlastně… Pro jeho záletné srdce,“ zatrylkoval Cooper pisklavým tenorem. Zkusil z trámu sejmout otisky prstů, ale žádné neobjevil. Upiloval z něj pár vzorků. „Pravděpodobně železo. Vidím stopy oxidace.“ Chemický test vzápětí odhalil, že je to skutečně železo. „Žádné identifikační příměsi?“ „Ne.“ Rhyme se zašklebil. „Tak to je problém. Jen v centru je dobrých padesát míst, kde se podobné předměty mohou na cházet… Moment. Amélie říkala, že je poblíž nějaké stave niště…“ „Eh,“ ozval se Pulaski, „nechala mě to tam ověřit, ale ta kové železné trámy se tam nepoužívají. Zapomněl jsem se o tom zmínit.“ „Tak tys zapomněl,“ zamumlal Rhyme. „Každopádně 74
HODINÁŘ vím, že město teď provádí nějaké velké stavební práce na mostě Queensboro. Pojďme to zkusit tam.“ Obrátil se na Pu laského: „Zavolej stavbařům v Queensboro, zjisti, jestli tam používají takové vzpěry, a pokud ano, jestli se jim nějaká ne ztratila.“ Zelenáč přikývl a vytáhl mobilní telefon. Cooper prošel analýzu písku. „Hele, tady něco mám. Sí ran thalnatý.“ „Co to je?“ zeptal se Sellitto. „Jed proti hlodavcům,“ odpověděl Rhyme. „V Americe je zakázaný, ale někdy ho najdeš v přistěhovaleckých komuni tách nebo v budovách, kde přistěhovalci pracují. Jakou má koncentraci?“ „Vysokou… A v kontrolní půdě a zbytkových materiá lech, které Sachsová odebrala, se přitom žádný nenachází. Což znamená, že pravděpodobně pochází z místa, kde po býval pachatel.“ „Možná má v plánu s ním někoho zabít,“ nadhodil Pu laski, který právě čekal na spojení. Rhyme zavrtěl hlavou. „To není pravděpodobné. Ne aplikuje se snadno a člověk by ho stejně potřeboval vysokou dávku. Ale mohl by nás dovést k pachateli. Zjisti, jestli v po slední době nebyl nějaký síran thalnatý zabaven nebo jestli ekologické agentury neobdržely v souvislosti s ním nějakou stížnost.“ Cooper se chopil telefonu a tlumočil kriminalistovy do tazy. „A teď se podíváme na tu pásku,“ nařídil Rhyme. Technik ohledal proužky lesklé šedé pásky, jíž pachatel svázal oběti ruce i nohy a přelepil jí ústa. Po chvíli oznámil, 75
JEFFERY DEAVER
že jde o běžnou pásku, jaká se prodává v tisících prodejen domácích potřeb, železářstvích a papírnictvích po celé zemi. Test lepicí látky odhalil velmi málo stopových důkazů, vlast ně jen pár zrnek posypové soli, která se shodovala se vzorky odebranými z okolní oblasti, a pár zrnek písku, který Hodi nář rozsypal kolem těla, aby po sobě zametl důkazy. Rhyme cítil zklamání, že jim analýza pásky nepřinesla užitečnější informace. Upřel tedy pozornost na fotografie Adamsova těla, které pořídila Sachsová. Po chvíli přijel blíže k vyšetřovacímu stolu a zadíval se na obrazovku. „Koukni na okraje té pásky.“ „Zajímavé,“ řekl Cooper, když přesunul pozornost od di gitálních fotografií k samotné pásce. Oba muže překvapila skutečnost, že jednotlivé kusy pás ky byly nařezány s mimořádnou přesností a aplikovány ve lice pečlivě. Obvykle pachatel pásku jen odtrhne od role, případně ji odtrhne zuby (čímž na ní často zanechá vzorek slin obsahující DNA), a neurvale ji oběti omotá kolem rukou a kotníků nebo jí přelepí i ústa. Proužky, které použil Hodi nář, však byly dokonale nařezány ostrým předmětem a všech ny měly stejnou délku. Ron Pulaski ukončil hovor a oznámil: „Při stavebních pracích na tom mostě se očkové vzpěry nepoužívají.“ No jo, Rhyme neočekával povzbudivé odpovědi. „A co ten provaz, který držel?“ Cooper si ho prohlédl a prošel několik databází. Nakonec zavrtěl hlavou. „Generický.“ Rhyme kývl na několik tabulí, které opuštěně stály v kou tě laboratoře. „Tak si nakreslíme tabulky. Poslyš, Rone, máš pěkný rukopis?“ 76
HODINÁŘ „Docela jo.“ „To nám stačí. Tak piš.“ Během vyšetřování zapisoval Rhyme veškeré nalezené důkazy do tabulek. Byly pro něj jako křišťálové koule: upřeně hleděl na slova, fotografie a diagramy a snažil se pochopit, kým by pachatel mohl být, kde se ukrývá a kde udeří příště. Lincoln Rhyme neměl k meditaci nikdy blíže, než když se díval na důkazní tabule. „Jako nadpis použijeme jeho jméno, protože byl tak las kav, že nám dal vědět, jak si chce nechat říkat.“ Zatímco Pulaski psal, co mu Rhyme diktoval, Cooper se bral zkumavku obsahující drobný vzorek něčeho, co vypa dalo jako půda. Vložil vzorek pod mikroskop a prohlédl si ho nejprve při čtyřnásobném zvětšení (pravidlo číslo jedna u optických mikroskopů zní začít vždy u malého zvětšení; pokud člověk přejde rovnou na velké hodnoty, bude se dívat na umělecky zajímavé, ale z kriminalistického hlediska bez cenné abstraktní obrazy). „Vypadá to jako obyčejná hlína. Ale podívám se, co je v ní dalšího.“ Připravil vzorek pro plynový chromatograf/hmot nostní spektrometr – velký přístroj, který separuje a identifi kuje látky obsažené ve stopových důkazech. Když byly k dispozici výsledky, podíval se Cooper na po čítačový monitor a oznámil: „Takže tu máme nějaké oleje, dusík, močovinu, nějaký chlorid… a protein. Ještě sjedu pro fil.“ O chvíli později se na obrazovce objevily dodatečné in formace. „Rybí protein.“ „Možná pachatel pracuje v nějaké rybí restauraci,“ pro hlásil Pulaski zapáleně. „Nebo ve stánku s rybami v čínské čtvrti. Anebo počkejte, možná dělá u rybího pultu v nějakém supermarketu.“ 77
JEFFERY DEAVER
„Rone,“ oslovil ho Rhyme, „už jsi někdy slyšel, jak nějaký řečník prohlásí: ‚Než začnu, rád bych řekl pár slov?“ „Ehm. Myslím, že jo.“ „Což je trochu divné, protože už vlastně začal mluvit, že jo?“ Pulaski zvedl obočí. „Chci říct, že při analýze důkazů musíš ještě předtím, než začneš, něco udělat.“ „Co jako?“ „Zjistit, odkud ty důkazy pocházejí. Takže kde Sachsová odebrala ten vzorek hlíny s rybím proteinem?“ Pulaski pohlédl na štítek. „Aha.“ „Kde znamená ‚aha‘?“ „Zevnitř kabátu oběti.“ „Takže o kom nám tento důkaz něco vypovídá?“ „O oběti, ne o pachateli.“ „Přesně tak! A je užitečné vědět, co měla oběť v kabátě, nikoliv na něm? Kdo ví? Možná se ukáže, že ano. Důležité však je neposílat policisty zbrkle ke všem obchodníkům s ry bami ve městě. Jsi s touhle teorií srozuměn, Rone?“ „Naprosto srozuměn.“ „To mě moc těší. Takže zapiš tu rybí hlínu do profilu obě ti a budeme pokračovat, ano? Kdy nám pošle zprávu soudní patolog?“ „Může to chvilku trvat,“ odpověděl Cooper. „Za dveřmi jsou Vánoce.“ „Jó, svátky zabíjejí,“ zahlaholil Sellitto. Pulaski se na něj zamračil, a tak mu to Rhyme vysvětlil: „Nejvíce se vraždí během veder a svátků. Pamatuj si, Rone: lidi nezabíjí stres, nýbrž jiní lidi – ale stres jim k tomu dopo máhá.“ 78
HODINÁŘ „Mám tu nějaká vlákna hnědé barvy,“ oznámil Cooper a pohlédl na poznámky připevněné k sáčku. „Odebráno z podpatku oběti a z náramku hodinek.“ „Co je to za vlákna?“ Cooper vzorek bedlivě ohledal a zadal profil do databáze vláken FBI. „Vypadá to na nějaké auto.“ „To má logiku, že pachatel přijel autem – šestatřicetiki lovou železnou tyč může člověk jen těžko tahat do metra. Takže náš Hodinář zaparkoval v přední části uličky a odvlekl oběť na místo úmrtí. Co se dá o tom auťáku zjistit?“ Ukázalo se, že příliš mnoho ne. Vlákno pocházelo z ko berce, jaké se používají ve více než čtyřiceti různých mode lech osobních, nákladních i terénních automobilů. A pokud jde o otisky pneumatik, část uličky, kde pachatel zaparkoval, byla pokryta vrstvou soli, která tlumila kontakt pneumatik s dlažebními kostkami a bránila vytvoření jakýchkoliv otis ků. „Pokud jde o auto, píšeme si nulu. A teď se podívejme na ten jeho milostný dopis.“ Cooper vyklepal z plastové obálky proužek bílého papíru. Studený Měsíc v úplňku svítí na tělo umrlce v zemině jaté, označuje hodinu smrti a konec pouti zrodem započaté. – HODINÁŘ „Je?“ zeptal se Rhyme. „Co jestli je?“ dotázal se Pulaski, jako by mu něco uniklo. „Měsíc v úplňku přece. Dneska.“ 79
JEFFERY DEAVER
Pulaski začal listovat Rhymovými New York Times. „Jo. Úplněk.“ „A co myslel tím Studeným Měsícem v úplňku, psaným velkými písmeny?“ zeptal se Dennis Baker. Cooper chvíli hledal na internetu. „Jde o jeden měsíc v lunárním kalendáři… My používáme sluneční kalendář založený na slunci, podle něhož se rok skládá z tří set šedesá ti pěti dní. Lunární kalendář měří čas od novu do novu. Jmé na jednotlivých měsíců pak označují náš životní cyklus od narození do smrti. Měsíce jsou pojmenovány podle milníků v roce: na jaře je Měsíc jahod, zatímco Měsíc sklizně a Měsíc lovu připadají na podzim. Studený měsíc je v prosinci a je to měsíc přezimování a smrti.“ Jak Rhyme již dříve poznamenal, pachatelé zanecháva jící odkazy na měsíční či astrologické motivy mívají sklon své činy opakovat. Existuje literatura, která dokonce tvrdí, že měsíční fáze motivují lidi k páchání zločinů, avšak Rhyme byl přesvědčen, že tento jev má na svědomí pouhá sugesce – stejně jako když po premiéře Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu enormně narostl počet zpráv o únosech mimozemšťany. „Zadej do databází jméno ,Hodinář‘ a připoj k němu vý raz ‚Studený měsíc‘. Jo, a taky ostatní lunární měsíce.“ Deset minut hledání v Programu represe násilných trest ných činů FBI, Národním informačním centru pro zločin nost a státních databázích však nepřineslo žádný výsledek. Rhyme tedy požádal Coopera, aby zjistil, odkud pochá zí samotná báseň, ale technik nenašel na desítkách stránek s poezií nic, co by se této říkance alespoň blížilo. Kromě toho zatelefonoval Cooper jednomu profesorovi literatury 80
HODINÁŘ na Newyorské univerzitě, který jim příležitostně vypomá hal. Ani tento muž o podobné básni nikdy neslyšel. Buďto byla příliš obskurní, než aby ji dokázaly vyhledávače objevit, anebo – což bylo pravděpodobnější – ji vymyslel samotný Hodinář. „A pokud jde o ten lístek,“ uzavřel Cooper, „je to stan dardní kancelářský papír. Písmo pochází z tiskárny Hewlett -Packard LaserJet, nic charakteristického.“ Rhyme zavrtěl hlavou. Absence vodítek ho dopalovala. Pokud byl Hodinář skutečně cyklickým vrahem, pak mohl právě nyní sledovat – nebo přímo vraždit – svou příští oběť. O chvíli později dorazila Amélie Sachsová a svlékla si bundu. Rhyme jí představil Dennise Bakera, který prohlásil, že má radost, že se v případu bude angažovat právě ona; má prý skvělou pověst, dodal tento policista bez snubního prs týnku a téměř flirtovně se na ni usmál. Sachsová reagovala energickým a profesionálním stiskem ruky. Pro ženu u poli cie byl zájem kolegů naprosto běžnou záležitostí. Rhyme jí vysvětlil, co vše se zatím z důkazů dozvěděli. „Moc toho není,“ zamumlala Sachsová. „Je dobrej.“ „Jak to dopadlo s podezřelým?“ dotázal se Baker. Sachsová kývla ke dveřím. „Za minutku bude tady. Začal sice utíkat, když jsme se ho snažili proklepnout, ale podle mě to náš pachatel není. Prověřila jsem ho. Ženatý, pět let pra cuje jako makléř u stejné firmy, nemá žádný záznam. Navíc si myslím, že by ho ani neunesl,“ ukázala na železný trám. Ozvalo se zaklepání na dveře. Ty se vzápětí otevřely a dva uniformovaní policisté při vedli dovnitř nešťastně se tvářícího muže v poutech. Arimu Cobbovi bylo kolem pětatřiceti a působil dojmem pohledné 81
JEFFERY DEAVER
ho, leč tuctového byznysmena. Měl štíhlou postavu a hezký, pravděpodobně kašmírový kabát, který však teď byl potřís něn něčím, co vypadalo jako pouliční břečka – zřejmě násle dek předchozího zatčení. „Tak jak to bylo?“ zeptal se ho Sellitto hrubě. „Jak už jsem říkal jí,“ muž chladně kývl směrem k Sach sové, „včera večer jsem šel na metro na Cedar Street a ztra til jsem peníze. Tohle jsou ony.“ Ukázal na bankovky a pe něženku. „Dneska ráno jsem si uvědomil, co se stalo, a tak jsem se tam vrátil, abych je zkusil najít. Jenže jsem tam uvi děl policii. A neměl jsem zájem nechat se do něčeho zatáh nout. Chápejte, živím se jako makléř. Moji klienti jsou na publicitu nesmírně citliví. Mohlo by to poškodit můj byz nys.“ Muž jako by si teprve v tu chvíli uvědomil, že Rhy me sedí na vozíku. Jedenkrát zamžoural, vzpamatoval se a znovu nasadil svou rozhořčenou vizáž. Prohlídka jeho ošacení neodhalila žádný jemný písek, krev ani další stopy, které by ho jakkoliv spojovaly s vraž dami. Rhyme stejně jako Sachsová pochyboval, že mají před sebou Hodináře, ale vzhledem k závažnosti zločinů nehodlal připustit žádnou neopatrnost. „Sejměte mu otisky,“ nařídil. Cooper poslechl a zjistil, že papilární linie na peněžence patří Cobbovi. Hledání v databázi motorových vozidel ná sledně odhalilo, že Cobb nevlastní automobil, a telefonát na společnosti, u nichž měl podezřelý zřízeny kreditní karty, vyšetřovatelům potvrdil, že si v poslední době na kartu ani žádné auto nevypůjčil. „Kdy jste ty peníze ztratil?“ zeptal se Sellitto. Cobb jim vysvětlil, že včera večer odešel z práce asi o půl osmé, dal si pár skleniček s přáteli, kolem deváté odešel a za 82
HODINÁŘ mířil do metra. Pamatoval si ještě, že během chůze po Cedar Street vytahoval z kapsy průkazku do metra – peněženka mu pravděpodobně vypadla právě v tomto okamžiku. Cobb do šel až do stanice a kolem tři čtvrtě na deset se vrátil do svého bytu v Upper East Side. Jeho manželka byla právě na služební cestě, a tak Cobb zamířil do baru kousek od svého bytu, kde o samotě povečeřel. Domů dorazil asi v jedenáct. Sellitto absolvoval několik telefonátů, aby tuto historku ověřil. Noční vrátný v budově, kde Cobb pracoval, detektivo vi potvrdil, že zmíněný muž odešel kolem půl osmé, účtenka za platbu kreditní kartou prokázala, že kolem deváté popíjel v baru na Water Street, a recepční i jeden soused Sellittovi sdělili, že se Cobb skutečně vrátil do svého bytu v době, kte rou policistům uvedl. Zdálo se nemožné, že by mezi čtvrt na deset a jedenáctou hodinou večer mohl unést dvě oběti, jednu z nich zabít na molu a poté ještě uchystat Theodoru Adamsovi smrt v boční uličce. „Vyšetřujeme velice závažný zločin,“ konstatoval Sellitto. „Došlo k němu přibližně v místě, kde jste se včera v noci po hyboval. Nevšiml jste si něčeho, co by nám mohlo pomoci?“ „Ne, vůbec ničeho. Přísahám, že kdybych mohl, tak vám pomůžu.“ „Vrah se možná právě teď chystá znovu zaútočit, víte?“ „To je mi líto,“ řekl muž, přestože se zdálo, že mu to není líto vůbec. „Prostě jsem zpanikařil. To není zločin.“ Sellitto pohlédl na uniformované policisty. „Odveďte ho na minutku ven.“ Jakmile Cobb zmizel, Baker zamumlal: „Ztráta času.“ Sachsová zavrtěla hlavou. „On něco ví. Mám takovou předtuchu.“ 83
JEFFERY DEAVER
Pokud šlo o to, čemu Rhyme s jistou blahosklonností ří kal „člověčí“ stránka policejní práce, tedy práce se svědky, psychologie a – Bůh chraň – předtuchy, dával kriminalista Sachsové zcela volnou ruku. „Dobrá,“ řekl. „Ale jak s tou tvou předtuchou naložíme?“ Na tuto otázku mu nakonec neodpověděla Sachsová, ný brž Lon Sellitto. „Mám nápad,“ řekl. Strčil si ruku do saka, čímž odhalil neskutečně zmačkanou košili, a vytáhl z kapsy mobilní telefon.
84
11:03
Vincent Reynolds procházel mrazivými ulicemi SoHo, ozářen modravým světlem tohoto opuštěného kouta čtvrti východně od Broadwaye, jen pár bloků od místních nóbl re staurací a butiků. Kráčel patnáct metrů za svou květinářkou Joanne – za ženou, která bude již brzy jeho. Nespouštěl z ní oči a opět cítil hlad, náruživý, elektrizují cí a intenzivní jako tu noc, kdy se poprvé setkal s Geraldem Duncanem, což byl – jak se ukázalo – v životě Vincenta Rey noldse nesmírně významný okamžik. Po incidentu se Sally Anne, kdy byl Vincent zatčen, pro tože se přestal ovládat, si předsevzal, že si bude počínat chyt řeji. Bude nosit kuklu, zmocňovat se žen zezadu, aby ho ne viděly, používat kondom (který mu navíc pomáhal trochu zpomalit), lovit na místech vzdálených od domova a střídat techniky i místa útoků. Veškerá znásilnění si pečlivě naplá nuje, a pokud bude existovat sebemenší riziko dopadení, bude připraven od plánu ustoupit. Inu, tohle byla teorie. Jenže v praxi pro něj bylo v posled 85
JEFFERY DEAVER
ním roce stále těžší svůj hlad kontrolovat. Nakonec vždy pro padl impulzivnímu jednání, zahlédl osamělou ženu na ulici a pomyslel si: Já ji musím mít. Teď hned! A je mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Tohle s člověkem dokáže hlad. Před dvěma týdny si třeba dával čokoládový dort s kolou v jednom bistru kousek od kanceláře, kam teď chodil pra videlně do práce, když vtom pohledem zaznamenal servír ku, která tam byla nová. Měla kulatou tvář, štíhlou postavu a kudrnaté zlaté vlasy. Vincent si všiml její přiléhavé mod ré halenky se dvěma rozepnutými knoflíky a v jeho nitru se vzedmul hlad. Když mu servírka přinesla účet, usmála se na něj a on do spěl k závěru, že ji musí mít. Okamžitě. Slyšel, jak žena říká šéfovi, že si půjde dát dozadu na ulici cigaretu, sebral se a vyšel ven. Vyhledal zadní uličku a na koukl do ní. Servírka tam stála v kabátě, opírala se o zeď a dívala se na opačnou stranu. Bylo už pozdě – Vincent měl nejraději službu od tří odpoledne do jedenácti večer –, a tře baže se ještě na chodníku pohybovalo pár lidí, zadní ulička zela prázdnotou. Vzduch byl studený, dlažební kostky bez pochyby ještě studenější, ale jemu to bylo jedno; zahřeje ho přece její tělo. V tom okamžiku uslyšel, jak mu jakýsi hlas šeptá do ucha: „Počkej pět minut.“ Vincent sebou trhl, otočil se a zjistil, že se dívá na pade sátníka s kulatým obličejem, štíhlým tělem a podivně klid ným chováním. Neznámý muž zíral skrz Vincenta do uličky. „Cože?“ „Počkej.“ 86
HODINÁŘ „Kdo jsi?“ Nedalo se říct, že by se Vincent zrovna bál – byl o pět centimetrů vyšší a dobrých dvacet kilo těžší –, ale pra zvláštní pohled v mužových prazvláštně modrých očích mu naháněl husí kůži. „Na tom nezáleží. Předstírej, že jsme kamarádi, kteří si povídají.“ „Jdi do prdele.“ Vincent se s bušícím srdcem a třesoucíma se rukama obrátil k odchodu. „Počkej,“ zopakoval muž tiše. Jeho hlas zněl téměř hypno ticky. Vincent se zastavil. O minutu později viděl, jak se v protější budově otevírají dveře. Servírka do nich vešla a začala hovořit se dvěma muži. Jeden z nich byl v obleku, druhý v policejní uniformě. „Ježíši,“ zašeptal Vincent. „Je to léčka,“ konstatoval muž. „Ona je policistka. Mys lím, že majitel té restaurace šidí stát na daních. A oni na něj chystají past.“ Vincent se rychle vzpamatoval. „No a? Se mnou to nemá nic společnýho.“ „Kdybys provedl, cos měl v plánu, už teď bys byl v pou tech. Anebo zastřelený.“ „V plánu?“ zeptal se Vincent a snažil se působit nevinně. „Nechápu, o čem to mluvíš.“ Neznámý muž se však pouze usmál a ukázal Vincentovi, ať vyjde na ulici. „Ty tady bydlíš?“ Vincent na chvíli zaváhal a pak odpověděl: „V New Jer sey.“ „A pracuješ tady ve městě?“ „Jo.“ 87
JEFFERY DEAVER
„Vyznáš se na Manhattanu dobře?“ „Setsakra dobře.“ Muž přikývl a změřil si Vincenta od hlavy k patě. Před stavil se jako Gerald Duncan a navrhl mu, aby si spolu šli promluvit někam do tepla. Zamířili do jedné restaurace o tři bloky dál, Duncan si dal kávu a Vincent si poručil další dort s kolou. Bavili se o počasí, o městském rozpočtu, o centru Manhat tanu během půlnoci. A pak Duncan řekl: „Měl bych takový nápad, Vincente. Jestli máš zájem o nějakou práci, hodil by se mi někdo, kdo si příliš neláme hlavu se zákonem. A možná bys přitom mohl i provozovat toho svého… koníčka.“ Kývl hlavou směrem k zadní uličce. „Myslíš sbírat sitcomy ze sedmdesátých let?“ zeptal se Chytrý Vincent. Duncan se znovu usmál a Vincent dospěl k závěru, že se mu ten člověk líbí. „A co ode mě chceš?“ „Já byl v New Yorku jen párkrát. Potřebuji člověka, kte rý zná zdejší ulice, metro, dopravní spojení, čtvrti… a kte rý něco ví i o fungování zdejší policie. Detaily si nechám na později.“ Hmm. „V jaké branži děláš?“ zeptal se ho Vincent. „Jsem podnikatel. Zůstaňme při tom.“ Hmm. Vincent se v duchu přesvědčoval, že by měl odejít. Lákala ho však mužova poznámka o provozování koníčka. Vše, co mu mohlo pomoci ukojit hlad, stálo za úvahu, i když to bylo 88
HODINÁŘ riskantní. Bavili se ještě asi půl hodiny, některé informace si prozradili, jiné si nechali pro sebe. Duncan se Vincentovi svěřil, že jeho koníčkem je sbírání starožitných hodin, které sám opravuje. Pár si jich prý sestavil úplně sám. Když Vincent dojedl čtvrtý dort onoho dne, zeptal se: „Jak jsi věděl, že je ta ženská policajtka?“ Zdálo se, že Duncan zvažuje odpověď. „Sleduju jedno ho člověka, který v té restauraci seděl,“ řekl nakonec. „Toho muže na konci baru. Vzpomínáš si na něj? Měl na sobě tma vý oblek.“ Vincent přikývl. „Sleduju ho už celý měsíc. Zabiju ho.“ Vincent se usmál. „Děláš si srandu.“ „Opravdu nemám ve zvyku žertovat.“ A Vincent časem zjistil, že je to pravda. Neexistoval žád ný Chytrý Gerald. Ani Hladový Gerald. Existovala jen jedna osoba: Klidný a pedantský Gerald, který toho večera vyložil Vincentovi svůj záměr zavraždit onoho člověka v restauraci – Walter něco se jmenoval – se stejnou věcností, s jakou po sléze tento záměr realizoval, když tomu bastardovi podřezal zápěstí a díval se, jak bojuje, aby nakonec stejně spadl z mola do mrazivé hnědé vody řeky Hudson. Hodinář dále Vincentovi sdělil, že přijel do města zabít i další lidi, mezi nimiž figurovalo i několik žen. A pokud si prý Vincent bude počínat opatrně a nestráví na nich více než dvacet či třicet minut, budou mu jejich těla po smrti k dispo zici a on si s nimi může dělat, co se mu zlíbí. Výměnou za to bude Hodináři pomáhat – jako průvodce městem, jeho uli cemi a dopravním systémem, jako hlídač a někdy i jako řidič automobilu, v němž z místa činu odjedou. „Tak co? Máš o to zájem?“ 89
JEFFERY DEAVER
„Možná,“ odpověděl Vincent, přestože si v duchu na tuto otázku odpověděl mnohem nadšeněji. A nyní na zmíněném úkolu tvrdě pracoval, když sledo val třetí oběť – Joanne Harperovou, „jejich květinářku“, jak jí Chytrý Vincent přezdíval. Díval se, jak vytahuje klíč a mizí služebními dveřmi ve vazárně. Zastavil se, snědl čokoládo vou tyčinku, opřel se o kandelábr a zahleděl se skrz zapráše né okno do vazárny. Dotkl se rukou vybouleniny u pasu, kde spočíval jeho lo vecký nůž, a upřeně se díval, jak Joanne, jejíž postava byla zprvu jen rozmazanou siluetou, rozsvěcuje světla, svléká si kabát a pohybuje se po vazárně. Byla sama. Vincent sevřel nůž. Přemýšlel, jestli má pihy, přemýšlel, jak voní její parfém. Přemýšlel, jestli kňourá, když trpí bolestí. Jestlipak… Ale ne, takhle by uvažovat neměl! Dnes je tady jen pro to, aby získal informace. Nemůže porušit pravidla, nemůže zklamat Geralda Duncana. Vincent se zhluboka nadechl bo lestně chladného vzduchu. Měl by počkat. Jenže pak Joanne prošla kolem okna a Vincent měl na ni rázem dobrý výhled. Ó, ta je krásná… Začaly se mu potit dlaně. Samozřejmě by se jí mohl jed noduše zmocnit hned teď a nechat ji tu svázanou pro Dun cana, aby ji pak zabil. Takovou věc by přítel pochopil. Oba by dostali, co chtějí. Koneckonců někdy člověk prostě nemůže čekat. Tohle s člověkem dokáže hlad… Příště si sbal něco teplého. Co sis myslela? Třicátnice Kathryn Danceová se vezla na zadním sedadle 90
HODINÁŘ pronikavě páchnoucího taxíku a držela ruce před mřížkou topení, z níž foukal vzduch, který nebyl ani horký, ani teplý; přinejlepším se dal označit za nestudený. Mnula si prsty za končené tmavě červenými nehty a po chvíli dala šanci také svým kolenům v černých punčocháčích. Danceová pocházela z prostředí, kde se teplota celoročně pohybovala zhruba kolem pětadvaceti stupňů a kde člověk musel jet po Carmel Valley Road velmi, velmi dlouho, aby objevil místo s takovým množstvím sněhu, které udělá ra dost synovi a dceři. Když si na poslední chvíli balila věci na seminář zde v New Yorku, nějak pozapomněla, že Severový chod plus prosinec rovná se Himálaj. Pomyslela si: Aspoň tu shodím poslední dvě kila z toho, co jsem minulý měsíc přibrala v Mexiku (kde nedělala nic jiného, než seděla v zakouřené místnosti a vyslýchala člověka podezřelého z únosu). A jestli je neshodím, nadváha mi při nejmenším poslouží jako ochranná vrstva. Tohle není fér… Přitáhla si tenký plášť těsněji na tělo. Kathryn Danceová byla zvláštní agentka Kalifornského úřadu vyšetřování se sídlem v Monterey. Patřila k předním americkým expertům na vyšetřovací techniky a kinezii – vědu zabývající se pozorováním a vyhodnocováním řeči těla a verbálních projevů svědků a podezřelých. V New Yorku pobývala již tři dny – vedla zde seminář o kinezii určený pří slušníkům místních bezpečnostních složek. Kinezie je v policejní práci vzácnou specialitou, ale pro Kathryn Danceovou neexistovalo nic lepšího. Byla závislá na lidech. Fascinovali ji, elektrizovali ji. Ale také ji mátli a mo tivovali. Miliardy prazvláštních tvorů, kteří putovali po světě a říkali nejpodivnější, nejnádhernější a nejstrašlivější věci… 91
JEFFERY DEAVER
Danceová cítila, co cítí oni, bála se věcí, které je děsily, na cházela potěšení v jejich radosti. Po univerzitě pracovala Danceová jako reportérka: novi nařina byla profesí jako stvořenou pro lidi bez cíle a s nena sytnou zvědavostí. Nakonec zakotvila u kriminality a trávila celé hodiny v soudních síních, kde pozorovala právníky, po dezřelé i porotce. Tehdy si na sobě všimla jedné věci: kdyko liv se podívala na svědka a vyslechla si jeho slova, okamžitě poznala, kdy mluví pravdu a kdy ne. Stačil jí jediný pohled na porotce, aby věděla, kdy jsou znuděni, zmateni, rozezleni nebo šokováni, kdy podezřelému věří a kdy nikoliv. Pozna la, kteří advokáti se pro toto řemeslo nehodí a kteří časem zazáří. Rozeznala policisty, kteří se práci věnují celým srdcem, i ty, kteří jen čekají na lepší příležitost. (Přitom jí obzvláš tě padl do oka jeden zástupce první skupiny: předčasně ze šedivělý agent FBI z pobočky v San Jose, který s humorem a šarmem vypovídal v procesu s jakýmsi gangem, z něhož Danceová dělala reportáž. Po vynesení rozsudků „vinen“ se jí s ním podařilo dohodnout exkluzivní rozhovor, zatímco jemu se s ní podařilo dohodnout rande. O osm měsíců poz ději se ona a William Swenson vzali.) Život reportérky ji nakonec začal nudit, a tak se Kathryn Danceová rozhodla změnit kariéru. Život byl chvílemi bláz nivý, když jako kejklířka střídala role matky dvou malých dětí, manželky a univerzitní studentky, ale nakonec se jí po dařilo na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz získat diplom z psychologie a současně i z komunikace. Založila si pora denskou firmu specializující se na porotce – radila advoká tům, které kandidáty si mají během výběru poroty vybrat, 92
HODINÁŘ a které naopak zavrhnout. Měla talent a vydělávala slušné pe níze. Před šesti lety se však rozhodla znovu změnit kurz. Za podpory neúnavného manžela a matky s otcem, kteří bydleli v nedalekém Carmelu, opět usedla do školních škamen: ten tokrát do výcvikové akademie Kalifornského státního úřadu vyšetřování v Sacramentu. Kathryn Danceová se stala policajtkou. Kalifornský úřad vyšetřování nepovažuje kinezii za zvláštní dovednost, a tak byla Danceová technicky vzato jen řadovou agentkou-vyšetřovatelkou, která se zabývala vraž dami, únosy, narkotiky, terorismem a tak dále. V řadách po licie se však talent projeví brzy a také zpráva o jejím talentu se rychle rozšířila. Díky tomu se záhy ocitla v roli interní ex pertky na vyšetřovací a vyslýchací techniky (což jí vůbec ne vadilo, protože díky tomu mohla této činnosti věnovat více času na úkor tajných operací a soudní kriminalistiky, o které nejevila příliš velký zájem). Nyní pohlédla na hodinky a přemýšlela, kolik času jí tato dobrovolná mise zabere. Letadlo jí letělo až odpoledne, ale na Kennedyho letiště musela vyrazit s obrovským předsti hem; dopravní situace ve městě byla příšerná, dokonce ještě horší než na dálnici 101 kolem San Jose. Zmeškat letadlo si přitom nemohla dovolit. Dychtivě se toužila vrátit k dětem a navíc si uvědomovala onen prapodivný fakt, že když se člo věk po určité době vrátí do práce, spisy na jeho stole nikdy neubudou, ale jejich množství se naopak ještě znásobí. Taxík pisklavě zastavil. Danceová mžouravě pohlédla z okna. „Je to určitě správná adresa?“ „Tuhle jste mi uvedla.“ 93
JEFFERY DEAVER
„Jako policejní stanice to moc nevypadá.“ Taxikář se zadíval na zdobnou budovu. „To teda ne. Dělá to šest sedmdesát pět.“ Ano i ne, pomyslela si Danceová. Policejní stanice to byla, a zároveň nebyla. Na chodbě ji přivítal Lon Sellitto. Detektiv se včera v po licejním sídle zúčastnil jejího kurzu kinezie a před chvílí se jí telefonicky zeptal, zda by jim nepřijela pomoci s jednou ně kolikanásobnou vraždou. Uvedl jí adresu a Danceová před pokládala, že jde o nějakou služebnu. Nakonec se ukázalo, že na uvedené adrese se sice nachází kriminalistické vybavení téměř srovnatelné s laboratoří v montereyském sídle Kali fornského úřadu vyšetřování, ale jinak jde o soukromý dům. A že jeho majitelem není nikdo menší než Lincoln Rhy me. Což byl další fakt, o kterém se Sellitto zapomněl zmínit. Danceová už o Rhymovi samozřejmě slyšela – tohoto ge niálního postiženého kriminalistu znala celá řada policis tů –, ale nevěděla, jaký životní příběh má za sebou či jakou roli hraje v newyorské policii. Skutečnost, že je ochrnutý, záhy přestala vnímat: pokud Kathryn Danceová u někoho záměrně nezkoumala řeč těla, obvykle věnovala největší po zornost očím. Kromě toho byl jeden její kolega na úřadu vyšetřování paraplegik, takže byla na lidi na vozíku zvyklá. Sellitto ji nyní představil Rhymovi a jakési vysoké a emo cionální policejní detektivce jménem Amélie Sachsová. Dan ceová si okamžitě všimla, že Rhyme se Sachsovou jsou víc než jen profesionální partneři. K tomuto postřehu nebylo nicméně zapotřebí žádných geniálních kinezických dedukcí: 94
HODINÁŘ když Danceová vstoupila do místnosti, měli Sachsová s Rhy mem navzájem propletené prsty, Sachsová se usmívala a cosi Rhymovi šeptala. Obě ženy se vřele přivítaly a Sellitto agentku představil i několika dalším policistům. Danceová si náhle uvědomila, že se jí za ramenem ozývá jakýsi plechový zvuk – měla přes rameno přehozená sluchát ka. Zasmála se a vypnula iPod, který s sebou neustále nosila jako nějaký životně důležitý lékařský přístroj. Sellitto se Sachsovou jí nastínili detaily případu, s nímž potřebovali pomoci – případu, jehož vyšetřování podle vše ho vedl Rhyme, přestože byl civilista. Lincoln Rhyme přitom do diskuse nijak zvlášť nezasaho val. Jeho oči neustále pošilhávaly po velké bílé tabuli obsa hující soupis důkazů. Podrobnosti o případu tedy Danceo vé sdělovali ostatní policisté, avšak ona si nemohla pomoci a po očku sledovala Rhyma – jak mžoural na tabuli, jak si pod nosem cosi mumlal a kroutil přitom hlavou, jak se plís nil, že mu něco uniklo. Čas od času zavřel oči a jednou či dvakrát cosi k případu poznamenal, ale novou příchozí do značné míry ignoroval. Danceová se tím dobře bavila. Na skepticismus byla zvyk lá. Nejčastěji pramenil z prostého faktu, že rozhodně nevy padala jako typická policistka: měřila metr šedesát dva, měla špinavě blond vlasy, které obvykle – tak jako dnes – nosila spletené do pevného francouzského copu, rty měla zvýraz něné světle fialovou rtěnkou, na krku se jí houpaly špunty od iPodu, nosila zlaté a perleťové šperky, které vyráběla její matka, a navíc dávala volný průchod své velké vášni – ne konvenčním botám (pronásledování pachatelů netvořilo ob vyklou součást jejího profesního života). 95
JEFFERY DEAVER
Nyní však tušila, že důvod Rhymova nezájmu je poněkud jiný. Stejně jako řada ostatních soudních kriminalistů neměl ani on valné mínění o kinezii a vyšetřovacích technikách. Pravděpodobně hlasoval proti tomu, aby se jí volalo. Pokud šlo o Kathryn Danceovou, ta sice význam fyzic kých důkazů chápala, ale nelákaly ji. Její srdce tlouklo spíše pro lidskou stránku zločinu a jeho řešení. Kinezie versus soudní kriminalistika. Jak myslíte, detektive Rhyme. Zatímco pohledný, zatrpklý a netrpělivý kriminalista dál civěl na důkazní tabulky, vstřebala Danceová veškeré po drobnosti o případu, který byl vskutku docela zvláštní. Vraž dy z rukou člověka, který sám sebe nazýval Hodinářem, byly děsivé, to jistě ano, avšak tato skutečnost Danceovou nešo kovala. V minulosti pracovala na případech, již nebyly o nic méně hrůzostrašné. A navíc přece bydlela v Kalifornii, kde Charles Manson kdysi vytvořil standard zla. Dennis Baker, další detektiv newyorské policie, jí nyní vy světlil, co přesně od ní potřebují. Našli prý svědka, který by mohl mít užitečné informace, avšak nejeví ochotu se o ně podělit. „Tvrdí, že nic neviděl,“ dodala Sachsová. „Jenže já mám tušení, že to není pravda.“ Danceová byla zklamaná, že nebude vyslýchat podezřelé ho, nýbrž jen svědka. Raději konfrontovala přímo zločince – čím zákeřnější, tím lépe. Výslech svědka na druhou stranu trval mnohem kratší dobu než lámání podezřelého, a ona ne mohla zmeškat letadlo. „Uvidím, co se dá dělat,“ řekla jim, zalovila v kabelce značky Coach a nasadila si kulaté brýle s bledě růžovými obroučkami. 96
HODINÁŘ Sachsová jí poskytla podrobné informace o zdráhavém svědkovi jménem Ari Cobb, nastínila jí průběh jeho včerejší ho večera, jak se ho policistům podařilo sestavit, a také jeho chování dnes ráno. Danceová pozorně poslouchala, usrkávala přitom kávu, kterou jí nalil Rhymův ošetřovatel, a pochutnávala si na ko láčku. Když měla k dispozici veškeré informace, utřídila si my šlenky a pak policistům řekla: „Dobrá, takže já vám teď po vím, co mě napadá. Ze všeho nejdříve mi ale dovolte udělat vám takový rychlokurz. Lon to už včera slyšel na semináři, ale pro vás ostatní ještě jednou vyložím, jakým způsobem provádím vyšetřování. Kinezie v tradičním pojetí znamená studium fyzických projevů nějaké osoby – říká se tomu ‚řeč těla‘ – s cílem pochopit jeho citový stav a posoudit, zda pod vádí, anebo ne. Většina lidí včetně mě však dnes tento termín používá pro označení všech forem komunikace – tedy nejen řeči těla, ale i verbálních poznámek a písemného projevu. Já nejprve stanovím jakési ‚základní čtení‘ daného svěd ka. To znamená, že zjistím, jak se chová, když říká věci, o nichž víme, že jsou pravdivé – tedy když sděluje jméno, adresu, povolání a podobně. Vyhodnotím jeho gestikulaci, držení těla, volbu slov i podstatu toho, co říká. Jakmile si vytvořím tuto startovní čáru, začnu klást svěd kovi otázky a zjišťovat, ve kterém místě vykazuje stresovou reakci. To znamená, že v takovém případě buďto lže, nebo za dotazovaným tématem ukrývá důležité souvislosti. Až do tohoto okamžiku svědka pouze ‚vyšetřuji‘. Jakmile ho však začnu podezírat ze lži, stane se z vyšetření ‚výslech‘. Pomocí spousty různých technik ho začnu rozebírat, až se nakonec doberu pravdy.“ 97
JEFFERY DEAVER
„Dokonalé,“ prohlásil Baker. Ačkoliv hlavním vyšetřova telem byl očividně Rhyme, Danceová si vyvodila, že Dennis Baker pracuje na ústředí: vyzařoval z něj ztrápený výraz člo věka, který v konečném důsledku bude zodpovídat za pří padné dopady užití nestandardní vyšetřovací techniky. „Nemáte mapu oblasti, o které se bavíme?“ zeptala se Danceová. „Ráda bych znala její geografii. Bez toho člověk nemůže být efektivním vyšetřovatelem. S oblibou říkávám, že potřebuji znát terárium subjektu.“ Lon Sellitto se krátce uchechtl a Danceová nasadila zvě davý úsměv. Detektiv jí to vysvětlil: „Lincoln říká přesně to též o soudní kriminalistice. Že pokud neznáte geografii, po hybujete se ve vzduchoprázdnu. Viď, Linku?“ „Co prosím?“ ozval se kriminalista. „Terárium, co ty na to?“ „Áh.“ Jeho zdvořilý úsměv byl jen jinou formou projevu, který měl v podání Kathrynina syna podobu odfrknutí: „To je fuk.“ Danceová si tedy prohlédla mapu dolního Manhattanu a zapsala si do paměti veškeré informace o místě činu a o pro gramu Ariho Cobba, když předešlého dne odešel z práce, jak jí je nastínila Sachsová a jeden mladý policista jménem Pu laski. „Dobrá, tak se do toho pusťme,“ řekla, jakmile nabyla do jmu, že už má všechny potřebné informace. „Kde je?“ „V pokoji naproti.“ „Přiveďte ho.“
98
12:03
O chvíli později přivedl uniformovaný policista do míst nosti malého štíhlého byznysmena v drahém obleku. Dance ová netušila, zda ho policie skutečně zatkla, ale podle toho, jak si třel zápěstí, se dalo usuzovat, že měl ještě před chvílí na rukou pouta. Agentka se s tímto neklidně a vztekle působícím mužem přivítala, ukázala mu na židli, posadila se naproti němu – tak, aby mezi nimi vůbec nic nebylo – a posouvala se na židli směrem k němu tak dlouho, až se ocitla v neutrální proxe mické zóně, kterýžto výraz označuje fyzický prostor mezi subjektem a vyšetřovatelem. Proxemickou zónu lze přitom upravovat tak, aby se subjekt cítil více či méně příjemně. Danceová momentálně neseděla ani natolik blízko, aby to Cobb vnímal jako dotěrnost, ale zároveň ani natolik daleko, aby se mohl těšit z pocitu bezpečí. („Je třeba dráždit podráž děné,“ říkala při svých přednáškách.) „Pane Cobbe, jmenuji se Kathryn Danceová. Pracuji jako policejní agentka a ráda bych si s vámi promluvila o tom, co jste viděl včera v noci.“ 99
JEFFERY DEAVER
„To je směšné. Už jsem jim řekl…,“ kývl na Rhyma, „…o všem, co jsem viděl.“ „No, ale já jsem přijela až teď. Neměla jsem možnost se známit se s vašimi předešlými odpověďmi.“ Agentka položila Cobbovi řadu jednoduchých otázek – kde bydlí a pracuje, zda je ženatý a podobně – a dělala si přitom poznámky, díky nimž získala představu o Cobbově základní reakci na stres. Jeho odpovědím přitom pečlivě na slouchala. („Pozorování a poslech jsou dvě nejdůležitější sou části rozhovoru. To, co říkáte vy, figuruje až úplně na konci.“) Jedním z prvních úkolů vyšetřovatele je stanovit osob nostní typ subjektu – zda je člověk introvert, nebo extrovert. Tato typologie se ovšem nezakládá na tom, co si myslí vět šina lidí – tedy na posouzení, zda je člověk hlučný, či ne nápadný. Rozdíl mezi introvertem a extrovertem spočívá ve způsobu, jakým subjekt dospívá k rozhodnutí. Introvert se ve svém rozhodování řídí spíše intuicí a emocemi než logikou a rozumem, zatímco u extroverta je tomu naopak. Stanovení osobnostního typu pak vyšetřovateli pomáhá vytvořit rámec pro kladení otázek a zvolit správný tón a vystupování. Bude -li například vyšetřovatel přistupovat k introvertovi obhrou ble a úsečně, docílí tím pouze toho, že se dotazovaný stáhne do ulity. Ari Cobb byl ovšem klasický extrovert, navíc pořádně arogantní – rukavičky v jeho případě nebyly zapotřebí. Tento typ subjektů měla Kathryn Danceová nejraději. Na jejich vý slechu si totiž mohla parádně smlsnout. Chtěla se Cobba na cosi zeptat, ale ten její otázku přerušil. „Držíte mě tu už příliš dlouho. Musím do práce. Na tom, co se tomu chlapovi stalo, nenesu žádnou vinu.“ 100
HODINÁŘ Danceová uctivým, ale pevným hlasem odpověděla: „To přece není otázka viny… A teď se, Ari, pobavme o včerejším večeru.“ „Vy mi nevěříte. Říkáte, že jsem lhář. Já tam nebyl, když k tomu zločinu došlo.“ „Já nenaznačuji, že lžete. Ale možná jste přece jen viděl něco, co by nám mohlo pomoci. Něco, co podle vás třeba ani není důležité. Víte, součástí mé práce je pomáhat lidem, aby si vybavovali určité věci. Takže teď s vámi projdu události včerejšího večera a třeba vás ještě něco napadne.“ „No, jenže já nic neviděl. Prostě jsem tam ztratil pení ze. To je všecko. A pak jsem špatně zvládl situaci a hned je z toho případ pro federály. Vždyť je to úplná hovadina.“ „Vraťme se k tomu včerejšku. Hezky krok za krokem. Pracoval jste v kanceláři. Stenfeld Brothers Investments. V Hartsfieldově budově.“ „Jo.“ „Celý den?“ „Jo.“ „Z práce jste odešel v kolik hodin?“ „O půl osmé, možná o chvilku dřív.“ „A co jste dělal pak?“ „Šel jsem do Hanover’s na panáka.“ „To je na Water Street,“ poznamenala Danceová. Vždy nuťte subjekt, aby si lámal hlavu, kolik toho vlastně víte. „Jo. Měli tam martini a karaoke. Říkají tomu ‚Večer s mar tóny‘. Jako že ‚martini‘ a ‚tóny‘.“ „Vtipné.“ „Scházím se tam s jednou skupinou lidí. Chodíme tam často. S pár přáteli. S blízkými přáteli.“ 101
JEFFERY DEAVER
Danceová si podle jeho řeči těla všimla, že se chystá ješ tě něco dodat – pravděpodobně očekával, že se ho agentka zeptá na jména přátel. Příliš pohotové vytahování alibi je známkou lživosti – subjekt má sklon si myslet, že uvést alibi samo o sobě postačí a že se policie nebude obtěžovat s jeho ověřováním, případně že nebude tak chytrá, aby si spočetla, že pár panáků v osm hodin večer ještě člověka nezprošťuje podezření z loupeže, k níž došlo v sedm třicet. „V kolik jste odtamtud odešel?“ „Zhruba v devět.“ „A jel jste přímo domů?“ „Ano.“ „Na Upper East Side.“ Přitakání. „Jel jste limuzínou?“ „Limuzínou, to zrovna,“ odsekl Cobb sžíravě. „Ne, jel jsem metrem.“ „Ze které stanice?“ „Z Wall Streetu.“ „Šel jste na metro pěšky?“ „Ano.“ „Jak?“ „Opatrně,“ řekl Cobb a zašklebil se. „Bylo náledí.“ Danceová se usmála. „Kterou trasou?“ „Prošel jsem Water Street, pak jsem to vzal přes Cedar Street na Broadway a odtamtud jsem zamířil na jih.“ „A právě tam jste ztratil peněženku. Na Cedar Street. Jak se to stalo?“ Její tón i otázky byly naprosto bezelstné. Cobb se pomalu začínal uvolňovat a jeho postoj ztrácel na agresivitě. Její občasný úsměv i hluboký hlas mu dodávaly na klidu. 102
HODINÁŘ „Jestli správně usuzuju, tak mi vypadla, když jsem vyta hoval průkazku do metra.“ „Kolik peněz že jste to v ní měl?“ „Přes tři stovky.“ „Ach ouvej…“ „Jo, ach ouvej.“ Danceová kývla na igelitový sáček obsahující peníze i pe něženku. „Vypadá to, že jste je krátce předtím vybral z ban komatu. Tohle je na ztracení peněženky nejhorší možná doba, viďte? Hned po výběru z bankomatu.“ „Jo.“ Cobb nasadil rozšklebený úsměv. „Kdy jste dorazil do toho metra?“ „O půl desáté.“ „Jste si jist, že to nebylo později?“ „To určitě ne. Když jsem stál na peróně, díval jsem se na hodinky. Úplně přesně bylo devět třicet pět.“ Pohlédl na své velké zlaté rolexky. Danceová tušila, co jí tím chce sdělit: že tak drahé hodinky přece musí ukazovat přesný čas. „A pak?“ „Pak jsem se vrátil domů a dal si večeři v jednom baru kousek od baráku. Žena je teď mimo město. Je to právnička. Dělá firemní finance. Má podíly v několika firmách.“ „Vraťme se na Cedar Street. Svítilo se tam v oknech? Byli lidé doma?“ „Ne, tam jsou jen kanceláře a obchody. Žádné obytné domy.“ „Ani žádné restaurace?“ „Pár jich tam je, ale ty mají otevřeno jen přes oběd.“ „A co nějaká stavba?“ „Na jižní straně ulice se renovuje nějaká budova.“ 103
JEFFERY DEAVER
„Šel někdo po chodníku?“ „Ne.“ „A nevšiml jste si nějakých aut, která jela podezřele po malu kolem?“ „Ne,“ řekl Cobb. Danceová si matně uvědomovala, že ostatní policisté ji a Cobba bedlivě sledují. Bezpochyby už byli netrpěliví a stej ně jako většina lidí čekali na velký Okamžik přiznání. Ona si jich však nevšímala. Na celém světě jako by teď neexistoval nikdo kromě ní a subjektu. Kathryn Danceová byla zcela po nořena do vlastního světa – do „zóny“, řekl by její syn Wes (který byl jediný sportovec v rodině). Nakoukla do poznámek. A pak náhle zavřela zápisník a nasadila si jiné brýle, jako by měnila brýle na čtení za brýle na dálku. Ve skutečnosti byly oboje úplně stejné, ale namísto větších kulatých čoček a pastelových obrouček teď měla na nose malé obdélníkové brýle s černými kovovými obroučka mi, které jí propůjčovaly vzezření dravce. Ona sama jim říka la „Terminátorovy brejličky“. Přisunula se blíže ke Cobbovi, který zkřížil nohu přes nohu. „Ari,“ začala mnohem nabroušenějším hlasem, „odkud byly ty peníze doopravdy?“ „Ty…“ „Ty peníze. Nevybral jste je přece v bankomatu.“ Během jeho odpovědí o původu peněz si Danceová u Cobba všimla zvýšené úrovně stresu – jeho oči na ni sice dál upřeně hledě ly, ale současně mu nepatrně poklesla víčka a změnil se mu dech, což byly v obou případech významné odchylky od zá kladního, „pravdivého“ čtení. „Ale ano, vybral,“ opáčil Cobb. 104
HODINÁŘ „Ve které bance?“ Chvíle ticha. „Nepřinutíte mě, abych vám to řekl.“ „Ale můžeme si vaše bankovní záznamy vyžádat soudně. A zadržíme vás do doby, než nám je pošlou. Což může trvat jeden nebo dva dny.“ „Vybral jsem je z bankomatu, sakra!“ „Na to jsem se neptala. Ptala jsem se, odkud peníze ve vaší peněžence pocházely.“ Cobb sklopil oči. „Nejednáte se mnou poctivě, Ari. Což znamená, že jste ve vážném průšvihu. Takže jak je to s těmi penězi?“ „Já nevím. Část nejspíš pocházela z nějaké drobné po kladny u nás ve firmě.“ „Kterou jste včera vybral?“ „Asi jo.“ „Kolik?“ „Já…“ „Vyžádáme si soudně i účetní knihy vašeho zaměstnava tele.“ Cobb se zatvářil šokovaně. „Tisíc dolarů,“ odpověděl pře kotně. „A kde je zbytek? V té peněžence bylo tři sta čtyřicet do larů. Kde je zbytek?“ „Část jsem utratil v Hanover’s. Jsou to obchodní výlohy. Je to naprosto zákonné. V rámci svého zaměstnání…“ „Ptala jsem se, kde je zbytek.“ Pauza. „Něco jsem si nechal doma.“ „Doma? Už se vaše manželka vrátila? Může vám to po tvrdit?“ „Je pořád pryč.“ 105
JEFFERY DEAVER
„V tom případě tam pošleme policistu, aby ty peníze na šel. Kde přesně je máte?“ „Už si nevzpomínám.“ „Více než šest set dolarů? Jak můžete zapomenout, kam jste dal šest set dolarů?“ „Já nevím. Matete mě.“ Danceová se k němu přisunula ještě blíže, do hrozivější proxemické zóny. „Co jste dělal na Cedar Street doopravdy?“ „Šel jsem na metro, sakra.“ Danceová popadla mapu Manhattanu. „Hanover’s je tady. A metro je tady.“ Její prst vydal při každém bodnutí do tvr dého papíru hlasitý zvuk. „Trmácet se z Hanover’s přes Ce dar na stanici Wall Street nemá logiku. Proč byste měl chodit právě touhle trasou?“ „Chtěl jsem mít trochu pohybu. Abych ze sebe dostal koktejly a kuřecí křidélka.“ „Přestože bylo na chodnících náledí a teplota klesla pod minus deset? Děláte to často?“ „Ne. Ale včera večer jsem to náhodou udělal.“ „Jestli tamtudy nechodíte často, jak je možné, že toho o Cedar Street tolik víte? Víte, že tam nejsou obytné domy, znáte zavírací dobu tamních restaurací a víte i o tom, že tam probíhá stavba…“ „Prostě to vím. Co tohle všechno, ksakru, znamená?“ Na čele mu vyrážel pot. „Když jste ztratil ty peníze, sundal jste si rukavice, abyste si mohl vytáhnout z kapsy tu průkazku na metro?“ „Já nevím.“ „Předpokládám, že jste to udělal. Se zimními rukavicemi na rukou si těžko můžete sáhnout do kapsy.“ 106
HODINÁŘ „Dobrá,“ odsekl Cobb. „Když toho tolik víte, tak jsem to asi udělal.“ „Pokud byla venku taková zima, jaká byla, proč jste to dě lal deset minut předtím, než jste dorazil do stanice metra?“ „Takhle se mnou mluvit nemůžete.“ Danceová odpověděla pevným hlubokým hlasem. „A na tom nástupišti metra jste se na žádné hodinky nedíval, že ne?“ „Ale ano, díval. Bylo devět třicet pět.“ „Ne, nedíval. V noci ve stanici metra přece člověk nebude stavět na odiv hodinky za pět tisíc dolarů.“ „Dobrá, to by stačilo. Už nic dalšího neřeknu.“ Když vyšetřovatel konfrontuje subjekt, který lže, je tento subjekt vystaven intenzivnímu stresu a ve snaze mu unik nout reaguje nejrůznějšími způsoby – Danceová jim říkala bariéry proti pravdě. Nejdestruktivnějším reakčním stavem, přes který se nejhůře proniká, je vztek, po němž následují deprese, popírání a nakonec smlouvání. Role vyšetřovatele spočívá v posouzení, v jakém stresovém stavu se podezřelý nachází, a neutralizovat tento i všechny následné stavy tak, aby subjekt nakonec dospěl do stadia smířenosti čili doznání, kdy konečně začne mluvit pravdu. V tomto případě Danceová usoudila, že Cobb sice dává najevo určitý vztek, ale jinak se nachází převážně ve stavu popírání – takovéto subjekty se velmi brzy začnou vymlouvat na problémy s pamětí a obviňovat vyšetřovatele, že je nechá pe. Nejlepším způsobem, jak zlomit subjekt nacházející se ve stavu popírání, je učinit přesně to, co právě učinila agentka – zvolit postup známý jako „útok na fakta“. V případě extro verta vyšetřovatel zkrátka poukazuje na slabiny a rozpory ve výpovědi tak dlouho, až zcela rozmetá jeho obranu. 107
JEFFERY DEAVER
„Ari, vy jste odešel z práce o půl osmé a zamířil jste do baru Hanover’s. To už víme. V baru jste se zdržel přibližně hodinu a půl. Poté jste šel dva bloky pěšky směrem k Cedar Street. Tuhle ulici znáte velmi dobře, protože tam chodíte ba lit prostitutky. Včera večer mezi devátou a půl desátou za stavila jedna z nich v autě nedaleko té boční uličky. Chvíli jste s ní smlouval o ceně, pak jste jí zaplatil a přisedl si k ní. Z auta jste vystoupil přibližně ve čtvrt na jedenáct. V tom okamžiku vám na chodník vypadly ty peníze – pravděpo dobně když jste si kontroloval mobil, abyste zjistil, jestli vám nevolala manželka, nebo když jste vytahoval další peníze na spropitné. Pachatel té vraždy mezitím vklouzl do zmíněné boční uličky, vy jste si toho všiml a něco jste viděl. Co? Co jste viděl?“ „Ne…“ „Ano,“ řekla Danceová vyrovnaně. Upřeně se na něj zadí vala a nic dalšího nedodala. Cobb nakonec sklopil hlavu a narovnal nohy. Třásl se mu ret. Ještě se nepřiznával, ale agentka ho popostrčila o stupeň dále v řetězci stresových reakcí – od popírání ke smlouvá ní. Danceová nyní musela změnit taktiku: projevit mu účast a současně mu poskytnout možnost zachránit si tvář. I sub jekty, které ve stavu smlouvání vykazují největší ochotu ke spolupráci, budou lhát nebo zatloukat dál, pokud jim vyšetřo vatel neponechá alespoň trochu důstojnosti a neposkytne jim únikovou cestu z nejhorších důsledků toho, čeho se dopustili. Sundala si brýle a opřela se o židli. „Podívejte, Ari, my vám přece nechceme zničit život. Dostal jste strach. To je po chopitelné. Člověk, kterého se snažíme zastavit, je však veli ce nebezpečný. Zabil už dva lidi a možná se právě teď chys 108
HODINÁŘ tá zabít další. Pokud nám ho pomůžete najít, nemusí se nic z toho, co jsme se tu dnes o vás dozvěděli, vůbec dostat na veřejnost. Žádné soudní obsílky, žádné telefonáty manželce nebo šéfovi.“ Pohlédla na detektiva Bakera, který řekl: „Agentka má naprostou pravdu.“ Cobb si povzdechl, zabodl oči do podlahy a zamumlal: „Sakra. Byly to pitomé tři stovky. Proč jsem se tam kruci dneska ráno vracel?“ Z chamtivosti a hlouposti, pomyslela si Kathryn Dance ová. Místo toho však laskavě řekla: „Všichni děláme chyby.“ Byznysmen zaváhal a pak si znovu povzdechl. „Víte, to je na tom všem totiž to nejuhozenější. Nebylo toho moc – myslím, co jsem viděl. Zřejmě mi to vůbec neuvěříte, ale já neviděl skoro nic. Vlastně jsem tam ani nezahlídl žádného konkrétního člověka.“ „Pokud k nám budete upřímný, tak vám uvěříme. Pokra čujte.“ „Bylo asi půl jedenácté nebo něco po. Když jsem vystou pil z…, z auta té holky, vyrazil jsem k metru. V tom máte pravdu. Pak jsem se zastavil, vytáhl z kapsy mobil a zapnul ho, abych se podíval, jestli mám nějaké zprávy. V tu chvíli mi zřejmě vypadly z kapsy ty peníze. Bylo to u té boční uličky. Letmo jsem do ní nakoukl a uviděl na konci zadní světla.“ „Co to bylo za auto?“ „Já auto neviděl, viděl jsem jen světla. Přísahám.“ Danceová mu věřila. Kývla na Sachsovou. „Moment,“ ozval se zničehonic Rhyme. „To auto stálo na konci uličky?“ Takže je kriminalista přece jen poslouchal. 109
JEFFERY DEAVER
„Jo. Až úplně na konci. Pak se rozsvítila světla zpátečky a auto začalo couvat směrem ke mně. Řidič jel docela rychle, a tak jsem šel dál. Po chvíli jsem uslyšel kvílení brzd, řidič zastavil a vypnul motor. To byl ještě pořád v té uličce a já šel pořád dál. Zaslechl jsem bouchnutí dveří a potom něja ký hluk. Jako když na zem spadne něco velkého a kovového. A to bylo všechno. Nikoho jsem neviděl. V tu chvíli už jsem byl za uličkou. Vážně.“ Rhyme pohlédl na Danceovou, která pokývala hlavou, aby dala najevo, že Cobb podle jejího názoru mluví pravdu. „Popište tu dívku, se kterou jste byl,“ ozval se Dennis Baker. „Chci si promluvit i s ní.“ „Třicátnice,“ řekl Cobb rychle, „Afroameričanka, krátké kudrnaté vlasy. Myslím, že měla hondu. Poznávací značky jsem si nevšiml. Byla docela hezká,“ dodal jako nějaké ubohé ospravedlnění. „Jméno?“ Cobb si povzdechl. „Tiffanee. Se dvěma ‚e‘ místo ‚ypsi lon‘.“ Rhyme se odměřeně zasmál. „Zavolejte na mravnost ní a zeptejte se na holky, které pravidelně pracují na Cedar Street,“ nařídil svému štíhlému, proplešatělému pomocní kovi. Danceová položila Cobbovi několik dalších otázek, poté přikývla, pohlédla na Lona Sellitta a řekla: „Myslím, že tady pan Cobb už nám řekl všechno, co ví.“ Přesunula pohled na byznysmena a upřímně řekla: „Díky za spolupráci.“ Cobb zamžoural a nevěděl, jak má na její poznámku re agovat. Kathryn Danceová ji však nemyslela sarkasticky. Nadávky, vražedné pohledy (a příležitostně i plivance nebo létající předměty) subjektů nikdy nebrala osobně. Vyšetřo 110
HODINÁŘ vatel specializovaný na kinezii musí mít neustále na paměti, že nepřítelem není nikdy subjekt sám, nýbrž jen bariéry pro ti pravdě, které klade mezi sebe a vyšetřovatele, někdy do konce bezděčně. Sellitto, Baker a Sachsová se chvíli o něčem bavili a pak dospěli k závěru, že Cobba propustí bez obvinění. Poněkud zmatený makléř chvatně odešel, ale ještě předtím věnoval Danceové pohled, který jí byl důvěrně znám: zčásti v něm byl úžas, zčásti znechucení, zčásti ryzí nenávist. „To je zvláštní,“ prohlásil po jeho odchodu Rhyme, který se právě díval na nákres místa vraždy v boční uličce. „Pacha tel z nějakého důvodu dospěl k závěru, že nechce, aby oběť zemřela na konci uličky, a tak zase vycouval a vybral si místo vzdálené asi pět metrů od chodníku… Zajímavý poznatek. Je ovšem užitečný?“ Sachsová přikývla. „Mohl by být. Zdálo se mi, že vzdále nější konec uličky nebyl zasněžený. Takže tam cestáři možná nesolili. Mohli bychom odtamtud sejmout otisky bot nebo pneumatik.“ Rhyme kamsi zavolal – prostřednictvím působivého pro gramu rozpoznávání hlasu – a nechal na místo činu opět po slat několik policistů. Ti se mu zakrátko ozvali se zprávou, že na konci uličky našli čerstvé otisky pneumatik a také hnědé vlákno, které podle všeho odpovídalo vláknům nalezeným na botě a náramkových hodinkách oběti. Poslali Rhymovi e-mailem digitální fotografie vlákna i otisků a přidali také údaje o rozvoru vozidla. Přestože Danceovou soudní kriminalistika nezajíma la, přistihla se, že ji tato choreografie fascinuje. Rhyme se Sachsovou tvořili mimořádně výkonný tým. Nemohla jinak, 111
JEFFERY DEAVER
než žasnout, když technik Mel Cooper po deseti minutách zvedl hlavu od počítačové obrazovky a ohlásil: „Vzhledem k rozvoru a nálezu těch hnědých vláken jde pravděpodobně o Ford Explorer, stáří dva až tři roky.“ „Tipl bych si, že bude spíš tři roky starý,“ prohlásil Rhyme. Proč to řekl? lámala si hlavu Danceová. Sachsová si její zachmuřené tváře všimla a odpověděla: „Kvílely mu brzdy.“ Áha. Sellitto se otočil k Danceové. „To bylo dobré, Kathryn. Dostala jste ho do kouta.“ „Jak jste to dokázala?“ vyzvídala Sachsová. Agentka jim vysvětlila svůj postup. „Prostě jsem nahodila udičku. Prošla jsem všechno, co nám vypověděl – o návště vě baru po práci, o metru, o penězích a ztracené peněžence, o boční uličce –, a také chronologii a geografii událostí. A pak jsem sledovala jeho kinezickou reakci na každou od pověď. Nejcitlivějším tématem pro něj byly ty peníze. Co ne patřičného s těmi penězi dělal? Extrovertní narcistický byz nysmen jeho typu? Spočítala jsem si, že to byly buď drogy, nebo sex. Ovšem makléř z Wall Streetu si nekupuje drogy na ulici – má na to spojku. Takže zbývaly šlapky. Prosté.“ „No to je elegantní, co říkáš, Lincolne?“ obrátil se Cooper na Rhyma. Danceovou překvapilo, že kriminalista dokáže pokrčit rameny. Poté Rhyme nezúčastněně dodal: „Vyšlo to pěkně. Získali jsme informace, jejichž odhalení by nám jinak mohlo chvíli trvat.“ Jeho oči se vrátily k tabuli. „Linku, no tak. Vždyť máme typ pachatelova auta. Nebýt jí, tak bysme ho neměli.“ Sellitto se obrátil k Danceové. „Ne berte si to osobně. On prostě svědkům nevěří.“ 112
HODINÁŘ Rhyme se na detektiva zamračil. „Tohle není soutěž, Lone. Naším cílem je pravda a podle mých zkušeností je spolehli vost svědků o něco nižší než spolehlivost fyzických důkazů. To je všechno. Není v tom nic osobního.“ Danceová pokývala hlavou. „To je zvláštní, že to říkáte. Já při svých přednáškách kladu lidem na srdce totéž: že hlav ním úkolem nás policistů není posílat padouchy do vězení, nýbrž dobrat se pravdy.“ I ona pokrčila rameny. „Zrovna nedávno jsme měli v Kalifornii takový případ – odsouze nec z cely smrti byl osvobozen den před nařízeným datem popravy. Jeden můj přítel, který se živí jako soukromé očko, pracoval tři roky pro jeho advokáta, aby se dobral podsta ty toho, co se stalo. Prostě se nesmířil s představou, že je všechno takové, jaké se to jeví. Tomu odsouzenci chybělo do smrti třináct hodin, když se ukázalo, že je vlastně nevinný… A kdyby to soukromé očko nehledalo celé roky pravdu, byl by ten člověk dneska mrtvý.“ „A já vím, jak to bylo,“ chytil se Rhyme. „Obžalovaný byl odsouzen na základě falešné výpovědi nějakého svědka, za tímco k osvobození mu dopomohla analýza DNA, viďte?“ Danceová se otočila. „Ne, u té vraždy vlastně žádní svěd kové nebyli. Skutečný pachatel nalíčil na místě činu falešné fyzické důkazy, které ukazovaly na neprávem odsouzeného.“ „No to se podívejme,“ řekl Sellitto a vyměnil si s Amé lií Sachsovou úsměv. Rhyme je oba zpražil chladným pohle dem. „No,“ řekl Danceové, „ještě štěstí, že to dopadlo takhle dobře… A teď už bych se rád vrátil k práci.“ Znovu upřel zrak na bílou tabuli. Danceová se se všemi rozloučila, oblékla si kabát a Lon Sellitto ji vyprovodil ven. Agentka vyšla na ulici, zastrčila si 113
JEFFERY DEAVER
do uší špunty od iPodu a zapnula přístroj. Tento konkrét ní playlist obsahoval folkrock, nějakou irskou hudbu a pár rychlých skladeb od Rolling Stones (jednou na jejich kon certě prováděla pro pobavení kamarádů kinezickou analýzu Micka Jaggera s Keithem Richardsem). Právě mávala na taxíka, když vtom si uvědomila, že ji stravuje jakýsi zvláštní, znepokojivý pocit. Uplynul okamžik, než si uvědomila, co to je. Právě pociťovala bodavou lítost, že její krátké angažmá v případu Hodináře před chvílí skončilo. Joanne Harperová se cítila dobře. Štíhlá dvaatřicetiletá žena pracovala ve vazárně pár bloků východně od svého maloobchodu s květinami v SoHo. Byla zde mezi přáteli. To znamená mezi růžemi, orchidejemi cymbidium, stre liciemi, liliemi, heliconiemi, anturiemi a alpiniemi. Vazárna se nacházela v obrovském přízemním areálu, který kdysi sloužil jako dílna. Byl zde průvan a zima a Joanne ponechávala ve většině místností tmu, aby chránila květi ny. Přesto zdejší prostředí milovala: chlad, matné osvětlení, vůně květů a hnojiva. Nacházela se sice uprostřed Manhatta nu, ale připadala si jako v tichém lese. Nyní přidala do obrovské keramické vázy před sebou aranžovací hmotu. Cítila se dobře. Měla pro to dva důvody: za prvé pracovala na jedné lu krativní zakázce, kterou mohla vytvořit zcela podle svého uvážení. A za druhé v ní stále rezonovalo nadšení ze včerejší schůzky. 114
HODINÁŘ S Kevinem, který věděl, že brugmansie potřebují výjimeč ně dobrou drenáž, aby se jim dařilo, že rozchodník zvrhlý kvete po celé září a jeho květy mohou mít žlutou, ale i zářivě karmínovou barvu a že Donn Clendenon odpálil tři míče za hrazení a pomohl tím Mets porazit v roce 1969 Baltimore (její táta tehdy dva z těchto tří homerunů zachytil na svůj kodak). Roztomilý Kevin, Kevin s dolíčkem v bradě a neodolatel ným úsměvem. Bez současných či minulých manželek. Může vůbec existovat něco lepšího? V hlavním okně se mihl stín. Joanne zvedla hlavu, ale ni koho neviděla. Vazárna se nacházela v opuštěném úseku vý chodní Spring Street a chodci tam zavítali jen vzácně. Joanne si prohlédla všechna okna. Měla by říct Ramonovi, ať je umy je. No, možná počká, až se trochu oteplí. Pokračovala v aranžování a znovu si vzpomněla na Kevi na. Vyvine se mezi nimi něco? Možná. A možná ne. Vlastně na tom zase tolik nezáleží (no dobře, jasně že na tom záleží, ale dvaatřicetiletá osamělá městská holka zkrátka musí k těmhle věcem přistupovat pragmaticky). Důležité je, že se s ním dobře bavila. Po několika letech, kdy se marně snažila najít si po rozvodu toho pravého, cítila, že už má ná rok konečně si s nějakým mužem trochu užít. Joanne Harperová, která připomínala zrzku ze Sexu ve městě, přijela na Manhattan před deseti lety, aby se stala slav nou umělkyní, bydlela v East Village v ateliéru s výhledem na nábřeží a prodávala své obrazy přes některou galerii v Tri bece. Umělecký svět však byl jiného názoru. Byl příliš drsný, 115
JEFFERY DEAVER
příliš úzkoprsý a také příliš… zkrátka neumělecký. Člověk musel být šokující, depresivní, rozhoďnožka nebo bohatý, aby na tomto poli uspěl. Joanne tedy zanechala vznešeného umění a chvíli zkoušela grafický design. Ani ten ji ovšem ne uspokojoval, a tak z pouhého rozmaru přijala práci u jedné aranžérské firmy v Tribece a brzy tomuto oboru propadla. Rozhodla se, že jestli má umřít hlady, přinejmenším umře při práci, která ji baví. Nejlegračnější na tom všem bylo, že namísto smrti hla dem se dostavil úspěch. Před pár lety se jí dokonce podařilo otevřít si vlastní firmu, která nyní zahrnovala jednak malo obchodní květinářství na Broadwayi a jednak toto – velko prodejnu s vazárnou na Spring Street, která denně dodávala firmám a organizacím květiny do kanceláří a zajišťovala také květinovou výzdobu pro nejrůznější setkání, oslavy a zvlášt ní příležitosti. Joanne dál přidávala do váz aranžovací hmotu, asparágus, eukalyptus a mramorové kamínky – květiny do nich měly přijít až úplně nakonec. Lehce se otřásla zimou a pohlédla na hodiny na tmavé zdi vazárny. Už nebudu čekat dlouho, pomyslela si. Kevin dnes musel ve městě vyřídit dvě zásilky. Ráno jí zavolal a oznámil jí, že se odpoledne zastaví v krám ku. A hele, jestli nebudeš mít nic na práci, mohli bychom si pak zajít někam na cappuccino nebo tak něco. Na kávu hned příští den po první schůzce? No to je teda něco… Na okno dopadl další stín. Joanne znovu rychle zvedla hlavu. Nikdo tam nebyl. Dív ka přesto cítila neklid. Její oči zabloudily k čelním dveřím, které nikdy nepoužívala. Přede dveřmi stála hromada krabic. Jsou ty dveře zamčené…? Nebo snad ne? 116
HODINÁŘ Joanne přimhouřila oči, ale vzhledem k oslnivé sluneční záři to nedokázala posoudit. Obešla tedy pracovní stůl, aby se přesvědčila. Vyzkoušela petlici. Ano, jsou zamčené. Zvedla hlavu – a zalapala po dechu. Pár decimetrů od ní stál venku na chodníku obrovitý muž a upřeně na ni civěl. Byl vysoký a tělnatý, předkláněl se a zíral přes okénko do vazárny, přičemž si dlaní stínil oči před slun cem. Na sobě měl krémovou bundu, baseballovou kšiltovku a staromódní zrcadlovky, jaké kdysi používali piloti. Vzhle dem k prudkému slunci a prachu na oknech přesto neviděl, že Joanne teď stojí přímo před ním. Dívka ztuhla. Lidé někdy nakukovali dovnitř, protože je zajímalo, co se za okny nachází, avšak v postoji a držení těla tohoto muže byla jakási náruživost, která ji nesmírně znepo kojovala. Hlavní dveře neměly v tabulkách tvrzené sklo, tak že je mohl kdokoliv rozbít kladivem nebo cihlou. A protože se v této části SoHo moc lidí nevyskytovalo, mohlo vloupání klidně zůstat naprosto bez povšimnutí. Joanne couvla. Mužovy oči si již zřejmě přivykly na světlo nebo nalez ly v okně nezaprášený flíček a postřehly ji. Muž sebou pře kvapeně trhl. Zdálo se, že o čemsi uvažuje. A pak se otočil a zmizel. Joanne vykročila vpřed a přitiskla obličej k oknu, avšak neviděla, kam se muž poděl. Cosi na něm jí nahánělo strašli vou hrůzu – způsob, jak tam stál, předkláněl se, klopil hlavu na stranu, žmoulal ruce v kapsách, civěl skrz ty svoje podivné sluneční brýle. Odsunula vázy bokem a znovu vykoukla ven. Po muži 117
JEFFERY DEAVER
jako by se zem slehla. Přesto se Joanne neubránila pokušení opustit vazárnu, vyrazit do květinářství, zkontrolovat dopo lední tržbu a klábosit s prodavačkami tak dlouho, až dorazí Kevin. Oblékla si kabát, na chvíli zaváhala a pak vyšla služeb ními dveřmi ven. Rozhlédla se po ulici. Muže nebylo nikde vidět. Vyrazila tedy k Broadwayi – západním směrem, jímž onen muž odešel. Po chvíli vstoupila do tlustého pásu do konale čirého slunečního světla, které působilo téměř horce. Jeho záře ji oslepila, a tak Joanne rychle přimhouřila oči, aby zřetelně viděla na cestu. Zastavila se, protože nechtěla projít příliš blízko kolem boční uličky vyrážející ze Spring Street. Nemohl ten muž zmizet právě v ní? Nemohl se tam ukrývat a čekat na ni? Nakonec se Joanne rozhodla, že se vydá na východ, opač ným směrem, a na Broadway dorazí oklikou přes Prince Street. Tato trasa byla o něco opuštěnější, ale zato nevedla kolem žádných bočních uliček. Joanne si přitáhla kabát těs něji k tělu a se sklopenou hlavou spěšně vyrazila po ulici. Ne trvalo dlouho a obraz onoho vypaseného muže se jí z hlavy vytratil a ona začala znovu myslet na Kevina. Dennis Baker odjel do centra, aby podal zprávu o vývoji vyšetřování, zatímco zbytek týmu pokračoval v rozboru dů kazů. V místnosti zapípal fax a Rhyme dychtivě pohlédl na pří stroj v naději, že je to něco užitečného. Stránky však byly ur čeny Amélii Sachsové. Ta se do nich začetla a Rhyme přitom bedlivě sledoval její tvář. Tenhle výraz znal. Jako když pes honí lišku. „Copak, Sachsová?“ 118
HODINÁŘ Amélie zavrtěla hlavou. „To je analýza důkazů z domu Bena Creeleyho ve Westchesteru. Otisky prstů v databázi IAFIS nejsou, ale na některých nástrojích u krbu a na Cree leyho psacím stole se našly otisky s texturou zvířecí kůže. A kdo otevírá zásuvky stolu v kožených rukavicích?“ Žádná databáze otisků rukavic pochopitelně neexistuje, avšak kdyby se Sachsové podařilo najít u některého podezře lého pár rukavic odpovídající těmto otiskům, byl by to so lidní nepřímý důkaz o přítomnosti tohoto podezřelého na místě činu – téměř stejně dobrý důkaz jako čistý otisk papi lárních linií. Sachsová četla dál: „A pokud jde o to bláto, které jsem našla před krbem, tak neodpovídá půdě na zahradě u Cree leyových. Vykazuje vyšší obsah kyselin a několika znečišťu jících látek. Jako by pocházelo odněkud z průmyslové zóny.“ Sachsová se odmlčela a pokračovala: „V krbu se našly rovněž stopy spáleného kokainu.“ Pohlédla na Rhyma a věnovala mu pokřivený úsměv. „To bude průšvih, jestli se z mé první oběti vraždy vyklube nějaký gauner.“ Rhyme pokrčil rameny. „Jeptiška nebo drogový dealer, Sachsová… Vražda je pořád vražda. Co tam máš dál?“ „Popel, který jsem našla v tom krbu – laboratoř ho nedo kázala dost dobře zrekonstruovat, ale každopádně našli to hle.“ Zvedla fotografii zachycující jakési finanční záznamy, snad účetní tabulku nebo rozvahu, která obsahovala položky v řádu milionů dolarů. „Kromě toho tam objevili kus loga. Technici na tom ještě pracují. Ty záznamy pak pošlou speci alistovi na účetnictví, který zjistí, jestli se dá z těch čísel něco vyčíst. A taky objevili část Creeleyho diáře. Obsahovala po známky typu ‚nechat vyměnit v autě olej‘, ‚návštěva u holiče‘ – 119
JEFFERY DEAVER
podobný program by si mimochodem jen těžko plánoval člověk, který se hodlá do konce týdne zabít… Den před svou smrtí navíc Creeley navštívil restauraci St. James.“ Sachsová poklepala na faksimili obsahující kopii stránky z Creeleyho kalendáře. Vedle zmínky o restauraci St. James stála na faxu ručně psaná poznámka Nancy Simpsonové: „Bar na východní De váté ulici. Pochybná čtvrť. Proč by bohatý účetní jezdil právě tam? Zdá se to divné.“ „Možná ne tak docela.“ Sachsová pohlédla Rhymovým směrem a zamířila do rohu místnosti. Rhyme její gesto pochopil a vyjel na červe ném vozíku Storm Arrow za ní. Sachsová se k němu sklonila a on si položil otázku, zda ho teď vezme za ruku (od chvíle, kdy se mu do prstů a zápěstí pravé ruky částečně vrátil cit, mělo pro ně držení za ruce ob rovskou důležitost). Mezi jejich osobním a profesním živo tem však vedla velice tenká linie a Sachsová nyní zvolila ryze profesionální přístup. „Rhyme,“ zašeptala. „Já vím, co mi chceš…“ „Nech mě to dokončit.“ Rhyme cosi zabručel. „Musím se tomu věnovat.“ „Priority. Tvůj případ je vychladlejší než Hodinář, Sach sová. Ať už se Creeleymu stalo cokoliv, i když byl třeba za vražděn, tak jeho vrah pravděpodobně nemá na svědomí více lidí. Hodinář ano. Naší prioritou musí být on. Veškeré důkazy, které máš v Creeleyho případu k dispozici, budeš mít k dispozici i poté, co dostaneme Hodináře.“ 120
HODINÁŘ Sachsová však vrtěla hlavou. „Já myslím, že ne, Rhyme. Uvedla jsem věci do pohybu. Začala jsem se vyptávat v okolí. Víš, jak to chodí. Zprávy o vyšetřování se rychle rozkřiknou. Možná právě teď mizí klíčové důkazy a podezřelí.“ „A Hodinář nejspíš právě teď číhá na někoho dalšího. Možná právě teď někoho dalšího vraždí… A věř mi, že jestli opravdu chystá další vraždu a my jí nezabráníme, tak si to setsakramentsky odskáčeme. Baker mi řekl, že si nás vyžáda li z nejvyššího patra.“ Trvají na tom… „Já ten případ nepustím. Jestli se vyskytne další místo činu, ohledám vám ho. Jestli Bo Haumann zorganizuje tak tickou operaci, budu tam.“ Rhyme se přehnaně zamračil. „Taktickou operaci? Dokud nesníš všechnu zeleninu, žádný zákusek nebude.“ Sachsová se zasmála a Rhyme nyní přece jen ucítil tlak na ruce. „No tak, Rhyme, jsme přece v policejním světě. Nikdo nevyšetřuje jen jeden případ. Většina stolů na oddělení zá važných trestných činů je zavalena desítkami různých přípa dů. Já snad zvládnu dva.“ Znepokojen předtuchou, kterou nedokázal dost dobře formulovat, Rhyme na chvíli zaváhal, ale pak řekl: „Doufej me, Sachsová. Doufejme.“ Což bylo to nejlepší požehnání, které jí dokázal dát.
121
13:25
Co ho probůh přivedlo právě sem? Amélie Sachsová stála vedle květináče páchnoucího močí, z něhož vyrážel jakýsi mrtvý žlutý stonek, a dívala se přes umazané okno dovnitř. Vzhledem k adrese předpokládala, že tenhle lokál bude mizerný, ale ne takhle mizerný. Stála před barem St. James, jehož stěny podepíral rozdrolený betonový sokl vyrážejí cí z chodníku. Bar se nacházel na východní Deváté ulici ve čtvrti přezdívané Alphabet City podle toho, že severojižní avenue protínající tuto část města byly pojmenovány A, B, C a D. Před několika lety byla tato čtvrť hrůzostrašným mís tem, jakýmsi pozůstatkem pusté krajiny prolezlé gangy na Lower East Side. Od té doby se situace poněkud zlepšila (po koutní prodejny cracku se měnily v drahé přestavěné byty s vyhlídkou), ale stále to byla dost drsná čtvrť – ve sněhu u Améliiných nohou ležela odhozená injekční stříkačka a na okenní římse patnáct centimetrů od jejího obličeje se válela prázdná devítimilimetrová nábojnice. 122
HODINÁŘ Co ksakru dělal účetní, rizikový investor, majitel dvou domů a jednoho BMW Benjamin Creeley den před svou smrtí na takovém místě? V rozlehlé a zaplivané nálevně momentálně nebylo pří liš nabito. Skrz umouněné okno viděla Sachsová u baru nebo za stoly pár stárnoucích zákazníků: boubelatých žen a vyžilých mužů, kterým velkou část, ne-li přímo většinu každodenní spotřeby kalorií obstarávala lahev. V malém sále vzadu pak seděla skupinka bělochů v džínsách, kombi nézách či pracovních košilích. Byli čtyři a všichni se chovali velmi hlučně – dokonce i přes okno slyšela Sachsová jejich syrové hlasy a chechot. Amélie si téměř okamžitě vybavila povaleče, kteří trávili téměř veškerý čas v mafiánských pu tykách: někteří byli pomalí, někteří líní, ale všichni nebez peční. Stačil jí jediný pohled, aby získala jistotu, že to jsou ostří hoši. Vstoupila do baru a ve snaze o co největší nenápadnost se posadila na stoličku u kratšího konce lokálu, který tvořil písmeno L. Barmanka měla kolem padesáti let, úzký obličej, zarudlé prsty a vlasy vyčesané do vlny jako countryová zpě vačka. Vyzařovala z ní podivná znavenost. Říct, že tahle žen ská už zažila všechno, by nebylo přesné, pomyslela si Sachso vá. Spíš je to tak, že jediné, co tahle ženská zažila, je prostředí podobných lokálů. Sachsová si objednala kolu light. „Hej, Sonjo,“ ozval se ze zadní místnosti hlas. Sachsová díky odrazu v ukoptěném zrcadle za barem viděla, že hlas patří světlovlasému muži v mimořádně přiléhavých mod rých džínsách a kožené bundě. Muž měl obličej lasičky a zdálo se, že tu už popíjí docela dlouho. „Tadyhle Dickey po 123
JEFFERY DEAVER
tobě touží. Je to plachej kluk. No tak pojď sem. Pojď navštívit našeho stydlivku.“ „Jdi do prdele,“ křikl někdo další. Pravděpodobně Dickey. „Tak, pojď sem, Sonjo, lásko naše! Posaď se našemu styd livkovi na klín. Bude to pohodlný. Měkkej posed. Žádný hr boly.“ Ozval se hurónský smích. Sonja věděla, že obhroublý humor mužů si nebere na mušku pouze Dickeyho, nýbrž také ji, avšak přesto posměš ně zvolala přes lokál: „Dickey? Vždyť ten je mladší než můj syn.“ „To je v pohodě – stejně všichni víme, že je na stařenky!“ Obrovská salva smíchu. Sonja zabloudila očima k Sachsové a pak se rychle zadí vala jinam, jako by byla přistižena, jak pomáhá a nadbíhá nepříteli. Opilci však mají tu výhodu, že jim nic – krutost ani euforie – nevydrží příliš dlouho, a tak se i skupinka mužů v zadním sále po chvíli začala bavit o sportu a vykládat si oplzlé vtipy. Sachsová se napila koly a zeptala se Sonji: „Tak co? Jak to jde?“ Žena jí věnovala nezlomný úsměv. „Docela dobře.“ O pro jevy účasti rozhodně neměla zájem, tím méně pak od ženy, která byla mladší, krásnější a nemusela dělat barmanku na podobném místě. No dobrá. Sachsová tedy přešla k věci. Nenápadně vytáh la policejní odznak a ukázala barmance fotografii Benjamina Creeleyho. „Nevzpomínáte si, jestli jste ho tu někdy viděla?“ „Tohodle? Jo, párkrát. A co má bejt?“ „Znala jste ho?“ „Ani ne. Prostě jsem mu akorát nalívala chlast. Víno, jestli 124
HODINÁŘ si dobře vzpomínám. Objednával si červené víno. Naše víno je hnusné, ale on ho pil. A choval se docela slušně. Ne jako někteří.“ Sonja ani nemusela vrhat významný pohled do sálu vzadu, aby dala najevo, koho má na mysli. „Ale teď jsem ho už nějakou dobu neviděla. Možná měsíc. Když tady byl na posled, s někým se tu šeredně pohádal. Takže jsem si říkala, že už se tu neobjeví.“ „A co se stalo?“ „Já nevím. Slyšela jsem akorát křik a on se pak najednou vyřítil ze dveří.“ „S kým se hádal?“ „To jsem neviděla. Akorát jsem je slyšela.“ „Nevšimla jste si, že by někdy bral drogy?“ „Ne.“ „Věděla jste, že spáchal sebevraždu?“ Sonja vytřeštila oči. „Hovnajs.“ „Vyšetřujeme jeho smrt… Byla bych ráda, kdybyste se ni komu nezmiňovala, že jsem se vás na něj ptala.“ „Jo, jasně.“ „Můžete mi o něm říct ještě něco?“ „Proboha, dyť já ani nevím, jak se jmenoval. Řekla bych, že tu byl možná tak třikrát. Měl nějakou rodinu?“ „Jo, měl.“ „Ó, to je blbý. To je fakt drsný.“ „Manželku a dospívajícího syna.“ Sonja zavrtěla hlavou a poté řekla: „Gerte ho možná znala líp. To je druhá barmanka. Dělá tu častějc než já.“ „Je momentálně tady?“ „Né, ale za chvilku by měla dorazit. Mám jí říct, ať vám zavolá?“ 125
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.