2015
Copyright © 2006 by Jeffery Deaver Translation © 2006 by Jiří Kobělka Cover design © 2015 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE COLD MOON, Vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2006, přeložil Jiří Kobělka Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Korektura: Hana Pušová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Grafické zpracování obálky: Radek Urbiš Vydání třetí, v elektronické verzi druhé Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava, v dubnu 2015
ISBN 978-80-7498-048-0
PODĚKOVÁNÍ
Autoři jsou jen tak dobří, jak dobří jsou přátelé a spo lupracovníci kolem nich, a já mám to mimořádné štěstí, že mne obklopuje vskutku báječný ansámbl: Will a Tina Ander sonovi, Alex Bonham, Louise Burkeová, Robby Burroughs, Britt Carlsonová, Jane Davisová, Julie Reeceová-Deaverová, John Gilstrap, Cathy Gleasonová, Jamie Hodder-Williams, Kate Howardová, Emma Longhurstová, Diana Mackayová, Joshua Martino, Carolyn Maysová, Tara Parsonsová, Seba Pezzaniová, Carolyn Reidyová, Ornella Robbiatiová, David Rosenthal, Marysue Rucciová, Deborah Schneiderová, Vi vienne Schusterová, Brigitte Smithová, Kevin Smith a Alexis Tainesová. Zvláštní dík jako vždy náleží Madelyn Warcholikové. Čtenářům, které zajímá téma výroby a sběratelství hodi nek, jistě udělá radost hutná a lyrická kniha Marking Time (Jak měřit čas) z pera Michaela Kordy.
Nemůžete mne vidět, a přesto jsem neustále přítomen. Utíkejte seberychleji, leč mně nikdy neuniknete. Bojujte se mnou ze všech sil, leč mne nikdy neporazíte. Zabíjím, kdy se mi zlíbí, a přesto mne nikdo nikdy nevydá spravedlnosti. Kdo jsem? Čas starého člověka.
DÍL 1 ÚTERÝ 00:02 Čas je mrtev, dokud je odměřován drobnými ozubenými kolečky; teprve když se hodiny zastaví, probouzí se k životu. – William Faulkner
00:02
„Jak dlouho trvalo, než umřeli?“ Muž, kterému byla tato otázka položena, jako by ji neslyšel. Znovu pohlédl do zpětného zrcátka a soustředil se na řízení. Bylo krátce po půlnoci a v ulicích dolního Manhattanu mrzlo, až praštělo. Studená fronta pročistila oblohu a změnila první sníh v kluzkou glazuru na asfaltu a betonu. Oba muži seděli v rozhrkaném flastromobilu, jak Chytrý Vincent přezdíval to muto béžovému sportovně užitkovému vozu. Automobil byl několik let starý; brzdy potřebovaly seřídit a pneumatiky vo laly po výměně. Jezdit s ukradeným autem do servisu by však nebylo moudré, zvláště když se dva z jeho posledních pasažé rů stali oběťmi vraždy. Řidič vozu – štíhlý padesátník s nakrátko ostříhanými čer nými vlasy – opatrně odbočil do vedlejší uličky a pokračoval v jízdě. Ani jednou nepřekročil předepsanou rychlost, precizně soustružil zatáčky a držel se přesně uprostřed jízdního pruhu. Jezdil vždy stejně bez ohledu na to, zda jsou silnice kluzké, nebo suché, zda bylo jeho vozidlo použito při vraždě, či nikoliv. 11
JEFFERY DEAVER
Opatrně a pedantsky. Jak dlouho jim to trvalo? Velký Vincent – Vincent s dlouhými klobásovitými prs ty, které byly neustále vlhké, a s hnědým opaskem přespříliš utaženým na první dírce – se prudce otřásl. Když mu jako dočasné stenografické síle skončila noční služba, čekal na ná roží. Venku panovala krutá zima, ale Vincent neměl vestibul té budovy rád. Svítilo tam nazelenalé světlo a stěny pokrýva la velká zrcadla, v nichž viděl své zaoblené tělo ze všech mož ných úhlů. Raději tedy vyšel na chladný prosincový vzduch, chodil sem a tam a dával si k tomu čokoládovou tyčinku. No dobrá, tak dvě. Když nyní pohlédl nahoru na úplněk, na onen děsuplně bílý disk, který na okamžik probleskl v kaňonu budov, pro nesl Hodinář zamyšleně: „Jak dlouho trvalo, než umřeli? Za jímavé.“ Vincent znal Hodináře – který se ve skutečnosti jmeno val Gerald Duncan – teprve krátkou dobu, ale už věděl, že otázky se tomuto muži kladou na vlastní nebezpečí. I jed noduchý dotaz totiž mohl otevřít dveře monologu. Teda, ten chlap měl ale vyřídilku. Jeho odpovědi byly navíc vždy utří děné jako výklad univerzitního profesora. Vincent věděl, že ticho v posledních několika minutách panovalo jen proto, že si Duncan v duchu sumíroval odpověď. Otevřel plechovku pepsi. Byla zima, ale on potřeboval něco sladkého. Vypil ji najednou, zastrčil si prázdnou ple chovku do kapsy a snědl balíček nugátových sušenek. Dun can se na něj zadíval, aby se ujistil, že má na rukou rukavice. Ve flastromobilu nosili rukavice vždy. Pedantsky… 12
HODINÁŘ „Řekl bych, že na tuto otázku existuje několik odpovědí,“ odpověděl konečně Duncan tichým a zdánlivě nezúčastně ným hlasem. „Moje první oběť měla například dvacet čty ři let, takže by se dalo říct, že jí trvalo dvacet čtyři let, než umřela.“ No jasně…, pomyslel si Vincent se sarkasmem puberťá ka, ačkoliv musel přiznat, že ho tato očividná odpověď ne napadla. „Druhé oběti bylo, tuším, třicet dva.“ Naproti nim projelo policejní auto. Vincentovi začalo bu šit ve spáncích, ale Duncan nedal najevo žádnou reakci. Poli cisté neprojevili o ukradený Ford Explorer žádný zájem. „Další možností, jak na tuto otázku odpovědět,“ pokra čoval Duncan, „je vzít v úvahu čas uplynulý od okamžiku, kdy jsem začal, do chvíle, kdy jim přestala tlouci srdce. To jsi měl pravděpodobně na mysli ty. Víš, lidé chtějí zasadit čas do přehledných a snadno porovnatelných rámců. To je legitim ní do té míry, do jaké je to užitečné. Vědět, že porodní stahy přicházejí každých dvacet vteřin, to je užitečné. Stejně jako vědět, že atlet uběhl patnáctistovku za tři minuty padesát šest vteřin, takže v závodě zvítězil. Ale ptát se, jak dlouho jim konkrétně dnes večer trvalo, než umřeli…, to není důležité, protože se to nestalo rychle.“ Pohlédl na Vincenta. „Čímž ne chci kritizovat tvoji otázku.“ „Já vím,“ řekl Vincent, kterému by bylo jedno, i kdyby ho Hodinář kritizoval. Vincent Reynolds neměl mnoho přátel a od Geralda Duncana by si toho nechal líbit spoustu. „Jen mě to zajímalo.“ „Chápu. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Příště to ovšem změřím.“ 13
JEFFERY DEAVER
„U té holky? Zítra?“ Vincentovi se trochu zrychlil tep. Hodinář přikývl. „Chtěl jsi říct dneska.“ Bylo už po půlnoci. Před Geraldem Duncanem se člověk musel vyjadřovat přesně, zvláště když se jednalo o čas. „Jo.“ Když teď přemýšlel o Joanne – o dívce, která zemře příště –, vytěsnil Hladový Vincent Chytrého Vincenta. Dneska… Hodinář se po komplikované trase vrátil do jejich dočas ného domova v manhattanské čtvrti Chelsea, jižně od Mid townu a kousek od řeky. Ulice byly opuštěné; teplota se po hybovala mezi minus pěti a minus deseti a úzkými uličkami se proháněl nepolevující vítr. Duncan zaparkoval u obrubníku, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Oba muži vystoupili z auta a ušli v ledovém vět ru půl bloku. Duncan pohlédl na svůj stín, který v měsíčním světle dopadal na chodník. „Napadla mě ještě jedna odpověď na otázku, jak dlouho trvalo, než umřeli.“ Vincent se znovu otřásl – především zimou, ale nejen proto. „Když se na to podíváš z jejich pohledu,“ řekl vrah, „dá se říct, že to trvalo věčnost.“
14
00:35
Co to je? Statný muž uvelebený v rozvrzaném křesle v teplé kance láři se napil kávy, zamžoural do oslnivého ranního světla a na mířil pohled k protějšímu konci mola. Byl to inspektor ranní směny v opravně vlečných člunů, která se nacházela na řece Hudson severně od Greenwich Village. Za čtyřicet minut sem měl dorazit Moran s porouchaným dieselem, ale momentál ně bylo molo prázdné a inspektor si vychutnával teplo bou dy, kde seděl s nohama na stole a šálkem kávy položeným na prsou. Setřel z okna sraženou páru a zadíval se ještě jednou. Co to je? U okraje mola na straně orientované k Jersey stála malá černá skříňka. Když se opravna včera v šest hodin zavírala, skříňka tam rozhodně ještě nebyla, a po šesté večer už by tu nikdo nezakotvil. To znamenalo, že sem skříňku musel ně kdo dopravit ze souše. Vstupu nepovolaných osob do objek tu sice bránil pletivový plot, ale během let se odtud ztratilo příliš mnoho nářadí a sudů na odpadky (představte si to), 15
JEFFERY DEAVER
aby inspektor věděl, že pokud se sem chce někdo vloupat, tak se sem prostě vloupá. Proč by však něco nechával uvnitř? Inspektor se na předmět chvíli díval a přemýšlel. Venku je zima a fouká vítr, zatímco káva je právě tak akorát. Nakonec se však rozhodl. Ále co, radši to prověří. Nasadil si teplou še dou bundu, rukavice a čepici, dal si poslední hlt kávy a vyšel ven na mrazivý vzduch. Kráčel proti větru po molu a uslzené oči mhouřil na čer nou skříňku. Co to sakra je? Předmět měl obdélníkový tvar, na výšku neměřil ani třicet centimetrů a od čehosi na jeho čelní části se ostře odráželo sluneční světlo. Inspektor do něj zamžou ral. Zpěněná voda řeky Hudson čvachtavě narážela do pilířů pod ním. Tři metry od skříňky se zarazil, poněvadž si uvědomil, co má před sebou. Hodiny. Staromódní hodiny s takovými těmi zvláštní mi čísly – římské číslice tomu říkají – a tváří Měsíce na ci ferníku. Vypadaly luxusně. Inspektor se podíval na vlastní hodinky a zjistil, že hodiny jdou: čas ukazovaly přesně. Kdo tu mohl nechat tak pěknou věcičku? No jo, pomyslel si, tak jsem prostě přišel k dárku. Když ovšem vykročil vpřed, aby hodiny sebral, podjely mu nohy a on prožil okamžik panické hrůzy, protože si už byl téměř jist, že spadne do vody. Nakonec však přesunul těžiště dozadu, dopadl na pás náledí, které předtím neviděl, a už dál neklouzal. Zkroutil se bolestí, zalapal po dechu a vstal. Pohlédl pod sebe a zjistil, že to není normální led. Měl načervenale hně dou barvu. 16
HODINÁŘ „Kristepane,“ zašeptal, když zjistil, že se dívá na velkou krvavou louži, která se utvořila nedaleko od hodin a zmrzla v kluzké náledí. Předklonil se a jeho šok se ještě prohloubil, neboť si uvědomil, jak se tam krev dostala. Na dřevěné plo še mola totiž spatřil něco, co vypadalo jako zkrvavené stopy po nehtech, jako by se mola držel člověk s useknutými prsty nebo podřezaným zápěstím a snažil se nespadnout do roz bouřené řeky. Inspektor se opatrně dosoukal k okraji mola a pohlédl dolů. Ve zčeřené vodě nikdo neplaval. Inspektora to nijak nepřekvapilo; pokud bylo jeho tušení správné, tak zde ten nebožák visel už hodně dávno – jinak by krev nestačila za mrznout –, a pokud ho někdo nezachránil, tak je teď jeho tělo někde v polovině cesty na Liberty Island. Inspektor zašmátral po mobilním telefonu, odplazil se od hrany mola a pomocí zubů si sundal rukavici. Naposledy po hlédl na hodiny a rychle se vrátil do boudy, aby roztřeseným buclatým prstem vyťukal číslo na policii. Předtím a Potom. Město teď bylo jiné, po tom zářijovém ránu, po těch ex plozích, po obrovských sloupcích kouře a budovách, které zmizely. Nedalo se to popřít. Člověk mohl poukazovat na ne zdolnost, na houževnatost, na věcný přístup Newyorčanů, a všechno byla pravda. Přesto se lidé dodnes zastavovali, když letadla nad jejich hlavami letěla během závěrečného přiblíže ní na letiště LaGuardia o něco níže než obvykle. Obcházeli širokým obloukem opuštěné nákupní tašky. A nikoho nepře kvapovalo, že vidí na ulici vojáky nebo policisty v tmavých uniformách a s černými samopaly přes rameno. 17
JEFFERY DEAVER
Přehlídka na Den díkůvzdání se obešla bez incidentů a nyní v ulicích panoval předvánoční shon – všude se valily davy lidí. Nade vším veselím se však jako odraz ve vánoční výloze obchodního domu vznášel neodbytný obraz věží, kte ré už nejsou, a lidí, kteří nás opustili. A spolu s nimi samo zřejmě i tíživá otázka: Co se stane příště? Lincoln Rhyme si prožil vlastní Předtím a Potom, takže tomuto konceptu velmi dobře rozuměl. Bývala doba, kdy dokázal chodit a fungovat, a pak přišla doba, kdy už to ne dokázal. V jednom okamžiku byl zdravý jako všichni ostat ní, ohledával místo činu, ale pak mu náhle trám přerazil vaz a učinil z něj kvadruplegika se zlomeninou čtvrtého krčního obratle, člověka od ramen až dolů téměř úplně ochrnutého. Předtím a Potom… Existují okamžiky, které člověka navždy změní. Lincoln Rhyme se však zároveň domníval, že pokud z nich člověk učiní příliš velkou ikonu, pak to jejich dopad jen a jen umocní. A padouši zvítězí. Právě tyto myšlenky se Rhymovi honily onoho chladné ho úterního rána hlavou, když poslouchal moderátorku ve řejnoprávního rádia, jak neochvějně rozhlasáckým hlasem informuje o přehlídce plánované na pozítří, po níž budou následovat nějaké oslavy a setkání s vládními představiteli. Všechny tyto akce se měly logicky konat v hlavním městě, avšak u Američanů jednoznačně převládl postoj „jsme s New Yorkem“, takže se dalo očekávat, že newyorské ulice budou ucpané diváky i demonstranty, což ještě více ztíží život po licistům v okolí Wall Streetu, již tak citlivým na jakoukoliv bezpečnostní hrozbu. A stejné jako s politikou to bylo i se sportem: vyřazovací utkání, která se měla sehrát v New Jer 18
HODINÁŘ sey, byla přeložena do newyorské Madison Square Garden – z nějakého důvodu to prý byl projev vlastenectví. Rhyme si cynicky pomyslel, jestli se napřesrok nebude v New Yorku konat i Bostonský maraton. Předtím a Potom… Lincoln Rhyme dospěl k přesvědčení, že on sám se v době Potom zase tolik nezměnil. Jeho fyzický stav – jeho silueta města, chcete-li – jisté změny doznala, to ano. Jinak byl ov šem v podstatě stejným člověkem jako v době Předtím: poli cistou a vědcem, který byl netrpělivý, temperamentní (budiž, někdy i za hranicí protivnosti), neúnavný a netolerantní ke šlendriánu a lenosti. Nevynucoval si výhody poukazováním na své ochrnutí, nenaříkal, nedělal ze svého stavu problém (i když Bůh chraň majitele budov, v nichž se Rhyme v rámci vyšetřování pohyboval a jejichž šířka dveří a nájezdové ram py nesplňovaly kritéria předepsaná Zákonem o postižených Američanech). Poslouchal rozhlasovou zprávu a byl naštvaný, že někte ří lidé ve městě zjevně podléhají sebelítosti. „Napíšu dopis,“ oznámil Thomovi. Štíhlý mladý ošetřovatel v tmavých kalhotách, bílé košili a tlustém svetru (Rhymův dům v západním Central Parku trpěl špatným topením a prastarou izolací) zvedl hlavu. Mo mentálně dělal v domě vánoční výzdobu a trochu to přehá něl. Rhyme si vychutnával tu ironii: ošetřovatel právě kladl miniaturní umělý stromek na stůl, pod nímž už čekal dárek, byť nezabalený – pytel s jednorázovými plenami pro dospělé. „Dopis?“ Kriminalista mu vysvětlil svou teorii, že více vlastenec kým přístupem je počínat si úplně normálně. „Já jim to vy tmavím. Myslím Timesům.“ 19
JEFFERY DEAVER
„To udělej,“ požádal ho ošetřovatel, jehož profese se ofici álně jmenovala „poskytovatel péče“ (ačkoliv samotný Thom se nechal slyšet, že ve službách Lincolna Rhyma by bylo pří hodnější označení „světec“). „Vytmavím,“ neoblomně trval na svém Rhyme. „No výborně…, ale můžu namítnout jednu věc?“ Rhyme zvedl obočí. Tělesnými partiemi, které mu zbyly – rameny, obličejem a hlavou –, dokázal vyjádřit neskutečné věci, a také to dělal. „Většina lidí, kteří tvrdí, že napíšou dopis, ho nikdy ne napíše,“ vysvětlil Thom. „Zatímco lidi, kteří to myslí vážně, prostě jdou a ten dopis napíšou. Nehlásají to do světa. Všiml sis toho někdy?“ „Děkuji ti za geniální psychologický postřeh, Thome. Je ti doufám jasné, že teď už mě nic nezastaví.“ „Výborně,“ zopakoval ošetřovatel. Rhyme se dotkl prstem touchpadu a zajel s červeným in validním vozíkem Storm Arrow před jeden ze šestice velkých plochých monitorů, které se v místnosti nacházely. „Příkaz,“ řekl systému rozpoznávání hlasu přes mikrofon připojený k vozíku. „Textový procesor.“ Na obrazovce se poslušně otevřel WordPerfect. „Příkaz: psát. ‚Vážení pánové.‘ Příkaz: čárka. Příkaz: nový odstavec. Příkaz: psát. ‚Neuniklo mé pozornosti…‘“ U dveří zazvonil zvonek a Thom se šel podívat, kdo to je. Rhyme zavřel oči a dál v duchu sumíroval svůj projev k světu, když vtom ho přerušil hlas: „Nazdar, Linku. Veselé Vánoce.“ „Ehm, nápodobně,“ zabručel Rhyme na břichatého a neu praveného Lona Sellitta, jenž právě vstoupil do dveří. Tělnatý 20
HODINÁŘ detektiv musel opatrně manévrovat: místnost sice ve viktori ánské éře sloužila jako starosvětský salon, avšak nyní se v ní těsnala hromada soudně kriminalistického vybavení: optické mikroskopy, elektronový mikroskop, plynový chromatograf, kádinky, stojany na zkumavky, pipety, Petriho misky, odstře divky, nejrůznější chemikálie, knihy a časopisy, počítače… a taky tlusté kabely, které se táhly úplně všude. (Když Rhyme začal ve svém domě pracovat jako kriminalistický konzul tant, energeticky hladové vybavení mu často vyhazovalo po jistky. Spotřeba proudu v jeho domě se pravděpodobně rov nala spotřebě všech ostatních sousedů z ulice dohromady.) „Příkaz: hlasitost, úroveň tři.“ Prostřeďová ovládací jed notka poslušně ztlumila rádio. „Nemáme zrovna sváteční náladu, viď?“ zeptal se detek tiv. Rhyme neodpověděl a podíval se zpátky na monitor. „Ahoj, Jacksone.“ Sellitto se sklonil a polaskal malého dlouhosrstého psíka, který ležel stočený v důkazní krabici newyorské policie. Zvíře zde našlo dočasný domov, neboť jeho někdejší majitelka – Thomova postarší tetička – nedáv no po dlouhé nemoci zemřela ve Westportu ve státě Connec ticut. Mezi položkami, které po ní mladý ošetřovatel zdědil, figuroval i Jackson, havanský psík. Tato rasa, příbuzná pleme nu bichon frisé, pocházela z Kuby a Jackson měl v Rhymově domě zůstat až do chvíle, než mu Thom najde vhodný domov. „Máme zlý případ, Linku,“ řekl Sellitto a vstal. Začal si sundávat kabát, ale pak si to rozmyslel. „Ježíši, to je zima. Není to nějaký rekord?“ „Na meteorologický kanál se moc nedívám.“ Právě ho na padl vhodný úvodní odstavec jeho dopisu šéfredaktorovi. 21
JEFFERY DEAVER
„Fakt zlý,“ zopakoval Sellitto. Rhyme na něj pohlédl s vytaženým obočím. „Dvě vraždy, stejný styl. Víceméně.“ „,Zlých vražd‘ je spousta, Lone. Proč jsou zrovna tyhle horší?“ Rhyme míval v únavných dnech mezi jednotlivými případy často špatnou náladu; ze všech pachatelů, na které kdy narazil, byla nejhorší nuda. Sellitto však s kriminalistou pracoval už řadu let a vypěs toval si vůči jeho postojům imunitu. „Zrovna mi volali z vel kého baráku. Hlavouni chtějí, aby ses tohohle případu ujal ty s Amélií. Prý na tom trvají.“ „Ale, tak oni na tom trvají?“ „Slíbil jsem, že ti nepovím, že to řekli takhle. Vím, jak těž ce neseš, když na tebe někdo vyvíjí nátlak.“ „Můžeme už přejít k tomu, co je na tom ‚zlé‘, Lone? Nebo po tobě chci příliš?“ „Kde je Amélie?“ „Dělá ve Westchesteru na jednom případu. Co nevidět by se měla vrátit.“ Detektiv zvedl prst a naznačil „momentíček“, poněvadž se mu rozezvonil mobilní telefon. Chvíli s kýmsi hovořil, ký val u toho hlavou a dělal si poznámky. Nakonec ukončil ho vor a podíval se na Rhyma. „Dobrá, takže jde o tohle: někdy včera v noci se náš pachatel zmocnil…“ „Zmocnil, nebo zmocnila?“ zeptal se Rhyme významně. „Dobrá, jasně. Pohlaví pachatele zatím neznáme. Prostě přepadl nějakého chudáka a odvlekl ho k molu u opravny lodí na řece Hudson. Nevíme úplně přesně, jak to dokázal, ale nějakým způsobem se mu podařilo pověsit toho chlapa – nebo ženskou – nad řeku a pak mu podřezat zápěstí. Vypadá 22
HODINÁŘ to, že se tam oběť chvíli držela – každopádně dost dlouho na to, aby na molu nechala setsakramentskou spoustu krve –, ale pak se chtě nechtě musela pustit.“ „Co tělo?“ „Ještě ho nemáme. Pátrá po něm pobřežní stráž a spe ciálka.“ „Mluvil jsi o dvou vraždách.“ „Jasně. O pár minut později nám někdo zavolal znovu. Abychom prý proklepli jednu boční uličku v centru, kousek od Cedar Street nedaleko od Broadwaye. Pachatel tam se jmul další oběť. Jeden uniformovaný policista ji našel ležící na zádech a spoutanou páskou. Pachatel tomu chudákovi za věsil nad krk železnou tyč – mohla vážit takových pětatřicet kilo – a on ji musel držet ve vzduchu, aby mu nerozdrtila hrdlo.“ „Pětatřicet kilo? V tom případě s tebou souhlasím, že pa chatelem je pravděpodobně muž.“ Do pokoje vstoupil Thom s kávou a sladkostmi. Sellit to, jenž se neustále potýkal s nadváhou, se nejprve vrhl po koláčku – jeho dieta byla během vánočních svátků uložena k ledu. Dojedl půlku, otřel si ústa a pokračoval: „Takže oběť teda držela tu tyč. Což se jí možná nějakou dobu dařilo – ale nakonec to nezvládla.“ „Znáte její totožnost?“ „Chlapík jménem Theodore Adams. Bydlel kousek od Battery Parku. Jeho zmizení ohlásila včera v noci žena, která tvrdila, že měla s bratrem domluvenou večeři, jenže on se neobjevil. A uvedla jeho jméno. Seržant z tamního okrsku se jí dneska ráno chystá zavolat.“ Lincoln Rhyme obecně pokládal mlhavé popisy za neu 23
JEFFERY DEAVER
žitečné. Nyní však musel připustit, že přídavné jméno „zlý“ dobře vystihuje situaci. Stejně jako slovo „fascinující“. Odmlčel se a pak se zeptal: „Co tě vede k názoru, že styl těch vražd je stejný?“ „Pachatel na obou místech zanechal poznávací znamení. Hodiny.“ „Normální hodiny, co tikají?“ „Jo. Ty první ležely na molu vedle kaluže krve. Ty druhé měla oběť vedle hlavy. Vypadalo to, jako by vrah chtěl, aby na ně oběti viděly. A možná je i slyšely.“ „Popiš je. Myslím ty hodiny.“ „Vypadaly staromódně. Víc nevím.“ „A nebyly to bomby?“ Dnes – v době Potom – byl jaký koliv tikající předmět automaticky prověřen, zda neobsahuje výbušninu. „Ne. Neměly vybouchnout. Pyrotechnici je nicméně po slali na střelnici v Rodman’s Neck, aby ověřili přítomnost biologických nebo chemických látek. Zdá se, že šlo v obou případech o stejnou značku. Jeden ze zasahujících policistů je označil za ‚strašidelné‘. Na ciferníku mají měsíční tvář. Jo, a pro případ, že bysme byli natvrdlí, nám pachatel nechal pod těmi hodinami vzkaz. Napsaný na počítači. Žádný rukopis.“ „A na něm stálo…?“ Sellitto se tentokrát nespolehl na vlastní paměť, ale zahle děl se do poznámkového bloku. Rhyme to u detektiva oce ňoval. Nebyl geniální, ale byl to buldok, který dělal všechno pomalu a důkladně. Detektiv začal číst: „Studený Měsíc v úplňku svítí na tělo umrlce v zemině jaté, označuje hodinu smrti a konec pouti zrodem započaté.“ Zvedl hlavu. „Jako podpis bylo uvedeno ‚Hodinář‘.“ 24
HODINÁŘ „Takže máme dvě oběti a měsíční motiv.“ Narážky na as tronomická tělesa velmi často znamenala, že vrah hodlá úto čit opakovaně. „Ten člověk toho má v plánu víc.“ „No a proč jsem podle tebe přišel, Linku?“ Rhyme pohlédl na začátek svého formálního dopisu do Timesů a zavřel textový procesor. Slohová práce na téma Předtím a Potom bude muset počkat.
25
