Cesta do hlubin Sudet

Cesta do hlubin Sudet: Nad prózami Martina Fibigera

Cesta do hlubin Sudet Nad prózami Martina Fibigera — Jan Tlustý —

Dílo ústeckého prozaika Martina Fibigera není širší literární veřejnos‑ ti příliš známé. Podobně jako Patrik Linhart, Radek Fridrich či Kateři‑ na Kováčová patří i Fibiger k představitelům severočeské literární scé‑ ny, recepce jeho díla byla ale dosud spíše okrajová a ani literární věda mu zatím nevěnovala větší pozornost.1 Toto prázdné místo bych chtěl zaplnit následující reflexí, neboť se domnívám, že zejména Fibigerovy poslední prózy – román Aussiger (2004) a novela Anděl odešel (2008) – patří k nedoceněným dílům současné české literatury. Fibigerova poe‑ tika navazuje na moderní vypravěčské postupy, experimentuje s časem vyprávění a narativními hledisky, především se ale novým, imaginativním způsobem vyrovnává s geniem loci a historií Sudet. Ještě než přistou‑ píme k interpretaci „sudetských próz“, nastiňme autorův předcházejí‑ cí vývoj. Martin Fibiger debutoval v roce 1996 novelou Křížení. Nepříliš roz‑ sáhlý text je spíše svědectvím o hledání tvaru než zralým tvůrčím poči‑ nem, nicméně v jednom ohledu je zajímavý: ukazuje, že Fibigera už od 1

Přehled významnějších recenzí Fibigerova díla uvádíme v sekundární literatuře.

— 316 —

jan tlustý

počátků psaní fascinovalo časové prožívání světa, respektive vztah pří‑ tomného k uplynulému. Z narativní přítomnosti (návštěva přítele Stei‑ nera na venkově) se vypravěč opakovaně vrací do minulosti, vzpomíná na dobu gymnaziálních studií, přátelská i milostná setkání apod. Tech‑ nika mnohočetných analepsí má blízko k Proustovi, často drobný de‑ tail vyvolá v paměti proud vzpomínek. Obdobný princip nalezneme i v pozdějších prózách Aussiger a Anděl odešel, hra s časem se však stane mnohem barvitější a zapojí se do nových souvislostí. Následující knihu Kern, soubor volně navazujících povídek, vydal Fibiger až v roce 2003, některé povídky ale otiskl již dříve časopisec‑ ky.2 Povídky jsou interpretačně náročné, často balancují na hraně mezi snem a realitou, události se odvíjejí těžko postihnutelnou logikou. Vět‑ šinu próz spojuje postava Profesora, který je manipulován okolím a opakovaně je mu vnucována cizí identita. Tento „ironický modus“ prožívání či jednání – řečeno s Northropem Fryem – nabývá mnoha podob: v povídce „Kern“ jednají Julie a Lota s Profesorem tak, jako by se měl stát Lotiným mužem, manipulace dostává v závěru až sym‑ bolický rozměr, když je Profesor přinucen navléct se do štiplavých kal‑ hot po mrtvém Kernovi, a je mu dokonce přisouzeno Kernovo jmé‑ no. V povídce „Cesta“ zase Profesora odvádí neznámá žena do svého domu, v „Hostu“ je Profesorovi přisouzena role hrobníka. Nátlak má v některých povídkách až surreálně‑snovou podobu, například když se Profesor proměňuje v loutku a domů si jej odnáší školní uklízeč‑ ka.3 Většina situací v Kernovi je nesrozumitelných, každou událost oba‑ luje trs otázek, na něž však text nedává odpověď. Zpravidla chybí mo‑ tivace jednání postav, místy jako bychom se pohybovali v přízračném snu, kde je vše dovoleno. Fibigerův Kern je variací na struně absurdní‑ ho prožívání světa, má blízko k Franzi Kafkovi či Richardu Weinerovi.4 Jakkoliv kniha vyšla ve známém nakladatelství Votobia, kritika jí tak‑ řka nevěnovala pozornost. Většího čtenářského ohlasu (opět převážně 2 3

4

Viz Fibiger 1998 a 2000. Oscilace mezi živou bytostí a loutkou se v „Kernovi“ odehrává v rovině interakce postav (Profesor se setkává s oživlou loutkou), ale dotýká se i samotného Profesora – po probuze‑ ní se cítí „zdřevěnělý“, z hlavy mu trčí drát, okolí s ním manipuluje apod. Prózy Richarda Weinera připomíná Kern zejména přítomností prvku manipulace a surrea‑ listickou polohou vyprávění (viz Weinerovy povídky „Ruce“ a „Hlas v telefonu“ v souboru Škleb, 1919), společné rysy má Profesor rovněž s Fuldkem ze Hry na čtvrcení, 1934. „Kafkov‑ ská“ nota je patrná nejen v absurdních situacích a manipulaci hlavní postavy, ale i na rovině pojmenování: podobně jako zeměměřič K. je i tato hlavní postava pojmenována podle pro‑ fese a stejně jako on ani Profesor své povolání nevykonává. Blízkost Kafkovi reflektoval Ji‑ ří Koten jako výrazný příslib současné české prózy, byť upozornil na nutnost větší distance od autorova „učitele“ (viz Koten 2003).

cesta do hlubin sudet: nad prózami martina fibigera

— 317 —

na regionální úrovni) se dočkala až autorova následující próza Aussiger, s níž ve Fibigerově tvorbě začíná nová etapa.5 Aussiger je mnohovrstevnatý román založený na promyšlené kompo‑ zici a hře s rovinami vyprávění, zároveň čerpá z genia loci Sudet, re‑ spektive severních Čech. Kromě výrazného časového a prostorového zakotvení (dějinnými událostmi jsou obsazení pohraničí v roce 1938, poválečný odsun Němců, nástup komunistů k moci) se ke slovu do‑ stává hra s fikčností prostoru, sémantikou vlastních jmen, lyrické vidě‑ ní nebo tematizace nevědění. Tyto rysy Fibigerovy poetiky se objevu‑ jí také v knize Anděl odešel, získávají však jiné proporce. Aussiger i Anděl odešel čtenáři umožňují, aby sám vstoupil do fikčního prostoru a ak‑ tivně se podílel na vyvstávání jeho smyslu. Pokusím se poukázat na stěžejní rysy těchto knih, přičemž hlavní pozornost budu věnovat ro‑ mánu Aussiger. Nejprve se zaměřím na problematiku času a vyprávění, naznačím směr možných úvah v souvislosti s nedourčeností a nakonec se zastavím u výstavby fikčního prostoru. Již v Křížení byla dominantou Fibigerova vyprávění snaha zprostřed‑ kovat časové zakoušení světa, či přesněji: ukázat přítomnost na poza‑ dí uplynulých událostí. Tato tendence byla ještě posílena v Aussigerovi a Andělovi, kde už nejde jen o individuální paměť, ale také o paměť kra‑ jiny, která nese stopy zmizelých generací. V Aussigerovi je časové ladění předznamenáno již úvodním citátem: „První Aussiger se objevil v měs‑ tečku Tschista kdysi dávno, někdy v době třicetileté války. Více než tři sta padesát let se z otce na syna předává, že zajatec zkrotil velitelova splašeného koně, za to dostal milost a kus země. Zůstal v Krušných ho‑ rách, v Erzgebirge“ (Fibiger 2004: 6). Pulzování mezi minulostí a přítomností je v románě přítomno u všech hlavních postav, pokaždé však v jiné podobě a intenzitě. V prv‑ ní a čtvrté kapitole se setkáme s vyprávěním Waltra Aussigera, který vzpomíná na dětství a dospívání v předválečných a poválečných Sude‑ tech, popisuje útěk do Ameriky a strastiplné protloukání se cizí zemí. Právě prostřednictvím Waltrova narativního pásma ožívá v Aussigerovi historická paměť – jeho vyprávění se dotýká nelehkého osudu lidí, kte‑ ří v Sudetech žili, připomíná příběhy těch, kteří museli po Mnichovu utéct, líčí poválečný odsun Němců. Dvojí exodus je završen odchodem 5 Dramatizace Aussigera byla inscenována Činoherním studiem v Ústí nad Labem (režie Filip Nuckolls; premiéra 21. 11. 2008). Z významnějších recenzí připomeňme stať Miroslava Cho‑ cholatého, který Aussigera řadí „k tomu nejlepšímu, co současná próza nabízí“ (Chochola‑ tý 2004: 112). Pozitivních ohlasů se dočkala i následující kniha Anděl odešel (viz Harák 2009 a Novotný 2009).

— 318 —

jan tlustý

vypravěče, který opouští Sudety i Československo na počátku padesá‑ tých let. Waltrovo vyprávění je spontánní a vzbuzuje dojem autentické hovorové řeči. Ovšem nedozvíme se z něj, komu je adresováno: Wal‑ ter se jedinkrát nezmíní o své současné situaci a jeho vyprávění poně‑ kud násilně končí větou „Patnáctýho ledna devatenáct set padesát tři sem ale vodešel do města“ (ibid.: 68). Mělo Waltrovo vyprávění pokra‑ čování? Kde se odehrávalo? Komu bylo určeno? Už od první kapitoly tak řečené naráží na absenci kontextových souvislostí, vyvolává otázky, znejisťuje tajemstvím. Jak ukážeme dále, právě „nevědění“ ve Fibigero‑ vých prózách významně ovlivňuje čtenářovu aktivitu a stává se důleži‑ tým hybatelem smyslu. V Aussigerovi se objevují ještě dvě narativní pásma: v druhé a páté ka‑ pitole se setkáme s vyprávěním Waltrova mladšího bratra Starého Aus sigera, třetí a šestá kapitola je vyhrazena Wehingeru‑Brussovi. V obou pásmech mizí hovorovost, objevuje se personální vyprávění společně s vnitřním monologem. Zastavme se nejprve u Starého Aussigera: obě kapitoly zachycují jeden den jeho života (20. červenec 1999). Aussige‑ rovy myšlenky krouží jen kolem smrti, stařec se cítí být na světě téměř zbytečný. Z jeho života zmizeli všichni blízcí, zůstalo přežívání, prázd‑ no. Opakovaně se ve svém monologu vrací k bratru Waltrovi, který utekl do ciziny a nikdy o sobě nedal vědět. Opakovaně Aussiger vzpo‑ míná na milovanou Adelínu, která jednoho dne – podobně jako Wal‑ ter – zmizela a už se nikdy neobjevila.6 A konečně: Aussiger se obra‑ cí k Wehingeru‑Brussovi, kdysi blízkému příteli, později soku v lásce, oportunistovi, který šel vždy s duchem doby. Oba muži žijí v domech naproti sobě, ale léta spolu nemluví a hýčkají si pocity vzájemné nená‑ visti. Do Aussigerovy přítomnosti tak permanentně zasahuje minulost, která promlouvá nostalgií, obavami či pocity nevraživosti. Stejné zaujetí minulostí se projevuje i v životě Wehingera Bru‑ sse – jak se na jednom místě praví: „To, co už nebylo, šlo stále s ním […]“ (ibid.: 42). Archivář Bruss je chodící encyklopedií – pamatu‑ je si všechny události, které se v kraji odehrály, zná dokonce detail‑ ně historii rodu Aussigerů a sám se snaží uchovávat stopy minulosti (objíždí zaniklé hřbitovy a pořizuje o nich záznamy). S Brussem tak 6

Ve chvíli, kdy se Aussigerovo vyprávění přesouvá k Adelíně, se jeho řeč začíná zadrhávat či zpomalovat, což je v textu signalizováno mimořádně vysokou frekvencí tří teček, narušují‑ cích promluvu (na necelých 3 stranách se vyskytují 158×). Tři tečky zároveň představují vý‑ zvu pro čtenáře: přikláníme se k názoru, že Aussiger se zde dotýká jizvy, která se nikdy ne‑ zahojila. Toto místo pak může představovat klíč k pochopení složitého vztahu mezi Aussi‑ gerem a Brussem.


— 319 —

v románě ožívá paměť kraje. Také Brusse zachycuje vypravěč během 20. července 1999: z této narativní přítomnosti je opět formou mnoha‑ četných analepsí připomínána Brussova minulost. Vybavování událos‑ tí se odehrává zpravidla asociativně, smyslový vjem navozuje vzpomín‑ ku: „Ostatně i v nejbližším okolí se zdálo vše při starém. Ucítil oheň. Pak uviděl Jasici. Ráda bývala u kamen“ (ibid.: 43). Jak je z ukázky pa‑ trné, přechod mezi časovými rovinami není nijak signalizován: Bruss se prochází po lese, cítí oheň, vidí Jasici. Vyprávění (či spíše reflekto‑ vání, pokud použijeme Stanzlovu terminologii) tak navozuje bezpro‑ střední vhled do vědomí postavy. Pulzování mezi přítomností a minulostí se tedy v Aussigerovi nedotýká pouze prožívání postav či krajiny, ale je vepsáno přímo do narativní výstavby románu: prostřednictvím vnitřních monologů, vzpomínkového vyprávění a rovněž dokumentů (citovány jsou záznamy z kronik, škol‑ ních protokolů, články z novin apod.) se minulost zpřítomňuje, jeden den nese tíhu i lehkost uplynulého.7 S obdobným principem se setká‑ me i v novele Anděl odešel, v níž emigrant Josef přijíždí na jednu noc do rodného kraje. Na kratičký čas je opět naroubována celá Josefova mi‑ nulost – během cesty do Vitína vypráví němému Martinovi svůj život a podobně jako v Křížení a Aussigerovi se vzpomínky přihlašují asocia‑ tivně: škola, kterou míjejí, spouští proud vzpomínek na dětství, chléb k svačině zase připomene léta strávená v Kanadě. Fibigerova hra s časem vyprávění má blízko k moderním narativním technikám, které rozvinuli Marcel Proust (asociativnost) či Virginia Woolfová (na jeden den v životě postav je „naroubována“ celá minu‑ lost).8 Krom toho je Fibiger i dědicem hrabalovské linie vyprávění, jak dokládá například vzpomínkový part Waltra Aussigera či vyprávění Starého Aussigera Adelíně. V Andělovi se spontánní vypravování obje‑ vuje nejen u zmiňovaného Josefa, ale též u starousedlíků Emila Katze‑ ho a Ehrenfrieda Bynowského: vyprávění se dotýkají zejména minulos‑ ti kraje, u Bynowského pak i jeho životních osudů. 7 8

Komický rozměr získává např. korespondence, v níž si mladý Bruss a Aussiger vyměňují vý‑ pisky z moralistních a morbidních článků v katolických časopisech Kříž a Maria. Obdobného principu využil i Milan Kundera v románu Žert (1965) v pásmu věnovaném Ludvíkovi. Žertu se Aussiger přibližuje rovněž kompozicí: oba romány mají 7 kapitol, jež jsou pojmenovány po hlavním vypravěči či reflektorovi. Výjimečné postavení má v Žertu i Aussigerovi 7. kapitola, konkrétní specifika jsou ale u každého autora odlišná. Fibiger po‑ jmenovává 7. kapitolu „Bouře“, název odkazuje jednak ke konkrétnímu atmosférickému je‑ vu fikčního světa, v širším kontextu ale získává metaforický rozměr (bouří může být míně‑ no i samo setkání Aussigera s Brussem). „Bouře“ se odlišuje od předcházejících kapitol také svým minimálním rozsahem (necelé 4 stránky).

— 320 —

jan tlustý

Aussiger i Anděl odešel jsou vystavěny na mnohohlasí vyprávěcích perspektiv, které doplňují četné záznamy z úředních dokumentů, kronik, citace z korespondence apod. Od spontánních promluv po‑ stav se odlišuje pásmo vypravěče, v němž se zprostředkování pohy‑ buje střídavě mezi vyprávěním a reflektováním: události jsou často zaznamenávány bez vysvětlujících souvislostí, jakoby okem kamery. Fibiger mnohdy vytváří takřka filmovou scénu, kterou evokuje pro‑ střednictvím krátkých, asyndeticky spojených vět. „Mrazivé prosinco‑ vé ráno. Ticho. Kouř z komínů. Střechy zasněžené. […] Pod botami to křupe. Nad vstupní branou do hřbitova vystavenou z fortelných kamenů dvojitý kříž, na hrobech zdobených trojlístky. U prvního, dětského hrobu bílá umělohmotná židle opatřená sněhovým polštá‑ řem“ (Fibiger 2008: 5). Neosobní vyprávění je vyvažováno lyričností podání. Poetický popis nabývá na významu právě v Andělovi, kde se taková líčení stávají samostatnými obrazy a vybízejí k rozvinutí dal‑ ších asociací.9 Reflektování, popis scény či „oko kamery“ vyvolávají ve fikčním svě‑ tě Fibigerových próz velkou míru nedourčenosti, která čtenáře znejiš‑ ťuje a zároveň vybízí k formulování interpretačních hypotéz. V již citované úvodní ukázce z Anděla například není zřetelné, kdo je ná‑ vštěvníkem zimního hřbitova (na vnímající subjekt lze usuzovat z věty „Pod botami to křupe“). Tato nejistota zůstává i po dočtení textu, byť některé náznaky (např. lyrické reflektování) mohou poukazovat k po‑ stavě němého Martina. Podobně je tomu v závěrečné, sedmé kapito‑ le Aussigera, v níž Starý Aussiger opouští svůj rozpadající se dům a vy‑ dává se k Brussovi, s nímž kdysi přestal komunikovat. Nad setkáním se vznášejí Brussova slova z konce šesté kapitoly, v nichž se rozhoduje s Aussigery definitivně skoncovat, co se ale během Aussigerovy návště‑ vy u Brusse odehraje, zůstává opět pouze naznačené.10 9

Podle Vladimíra Novotného mají lyrická líčení v Andělovi blízko k prózám Jana Čepa a Vě‑ roslava Mertla (Novotný 2009: 197). 10 Závěrečná scéna Aussigera je výrazně nedořečená a umožňuje několik paralelních výkladů (vždy v závislosti na tom, jaké detaily čtenář vezme do hry). Jestliže Aussiger při setká‑ ní s Brussem zvedá nad hlavu prut, může to předznamenávat, že si vše vyříkají a Aussiger se dozví historii svého bratra (také Walter vždy zašvihal prutem, když se chystal vyprávět). Toto čtení může mít oporu v metaforickém chápání názvu kapitoly (v bouři‑setkání dojde k pročištění vztahů mezi Aussigerem a Brussem). V obdobně smířlivém duchu vyložil závěr knihy i M. Chocholatý (2004: 112). Přihlédneme‑li ale k Brussovu nenávistnému monolo‑ gu ze 6. kapitoly a jeho výhrůžce, že Aussigerové umírají v červenci, může pro Aussigera se‑ tkání s Brussem dopadnout tragicky. Nejednoznačnost scény ještě umocňuje věta „Vtom se ozval zvuk klíče v zámku“, neboť není jasné, zda Adelína vstupuje do pokoje (a Aussiger se s ní po letech setká), nebo oba muže zamyká.


— 321 —

Jak jsme se zmínili výše, nevědění je podstatnou součástí Fibigero‑ vých próz: v Kernovi odhalovalo krajní situaci v komunikaci, kde každá snaha o porozumění selhává, bylo výrazem absurdního prožívání světa, v němž se události vychýlí z přirozeného běhu věcí. V Aussigerovi a Andělovi se stává zrcadlem běžné existenciální situace, tj. ukazuje omeze‑ nost a perspektivnost každého rozumění. V takové situaci se například ocitá Starý Aussiger, který se trápí otázkami, co se stalo s jeho brat‑ rem či milovanou ženou: klíč k vysvětlení drží Bruss, znají ho i čtená‑ ři, nikoliv však Aussiger, který musí žít v nejistotě. Tento noetický roz‑ měr částečně přibližuje Fibigerovy prózy k románům Milana Kundery či Philipa Rotha, je však rozehrán na menší ploše a nestává se hlavním tématem. Posledním výrazným rysem Fibigerovy poetiky je hra s fikčním pro‑ storem. Jak román Aussiger, tak novela Anděl odešel vycházejí z konkrét‑ ních reálií Sudet, respektive krajiny severních Čech. Fibiger se často inspiruje místy, která byla zasažena tíživými událostmi vysídlování, násilných odchodů apod. Do popředí vystupují zejména místa, která jsou dnes opuštěná či zapomenutá. Wehinger Bruss putuje po rozpad‑ lých sudetských hřbitovech a pořizuje o nich záznamy, emigrant Josef v Andělovi se vydává do již zaniklé vesnice Vitín. Hra s krajinnými reá‑ liemi je však u Fibigera dvojaká: autor vychází z konkrétních historic‑ kých či geografických podkladů, zároveň ale prostor imaginativně pře‑ tváří a podřizuje jej estetickým účelům. Všimněme si nejprve „mimetického“ pólu. V Andělovi vypráví Josef Martinovi historii zaniklého Vitína, který museli po válce opustit ně‑ mečtí obyvatelé; noví příchozí se nedokázali vyrovnat s tvrdými pod‑ mínkami (přístup do vesnice byl obtížný) a z vesnice rovněž odešli. V Josefově vyprávění se objevuje mnoho informací, které korespondují s aktuálním světem – Fibiger zjevně využil množství historických ma‑ teriálů (cituje např. dokumenty o odsunu vitínských obyvatel či do‑ chované pohlednice). O důkladnou znalost reálií se opírají i Brussovy záznamy, které lze s trochou nadsázky použít jako průvodce po zanik‑ lých hřbitovech. Jednou z rovin estetického účinku Fibigerových próz je tak snaha připomenout zaniklá místa a imaginativně evokovat jejich historii. S obdobnou intencí se lze setkat v knize Erzherz (2002) Radka Fridricha, kterého nápisy na starých sudetských hřbitovech inspirovaly k básnické reflexi osudů původních, německých obyvatel. Současně s mimetickou tendencí se v utváření fikčního prostoru prosazuje svobodná hra autorovy imaginace, v níž se Fibiger záměrně od místopisu aktuálního světa odchyluje. Příběh Aussigera se odehrává

— 322 —

jan tlustý

v sudetských městech Veselí a Čistá, avšak taková místa v pohraničí nenalezneme – názvy si Fibiger vypůjčil od malých obcí na Mladobo‑ leslavsku. K hypotéze, že Čistá je fikční jméno pro Ústí nad Labem (německy Aussig), nevede pouze hra se sémantikou hrdinova jména (Aussiger), ale také náznaky, které čtenář může dešifrovat na zákla‑ dě encyklopedických znalostí. Proč však autor zvolil toponymum Čis‑ tá? Domnívám se, že pojmenování otevírá další, metaforickou rovinu významu. Wehinger‑Bruss chce městečko od Aussigerů očistit: Aussi‑ gerové přišli do kraje v pobělohorské době a Bruss je stále vnímá jako přivandrovalce. V Brussově snaze „očistit“ městečko se může skrývat odkaz k pohnuté minulosti Ústí, kde se po druhé světové válce ode‑ hrál brutální odsun Němců. V metaforické rovině bychom tak mohli Wehingera‑Brusse chápat jako personifikaci historického zla. Tuto úva‑ hu podporuje i volba vlastního jména („das Weh“ znamená v němčině žal či bolest a Wehinger je skutečně tím, kdo „bolest“ způsobuje). Hra se sémantikou prostoru je v Aussigerovi mnohovrstevnatá, významové dění se odehrává i v rovině pojmenování míst a osob. Obdobně je tomu i v Andělovi. Vypravěč pojmenoval nejsevernější polabskou vesnici toponymem Stínky, takovou ves ale na mapě nena‑ lezneme – ve skutečnosti jsou jí Dolní Žleby. Volba poetického názvu opět není nahodilá: zapátráme‑li v mapě, zjistíme, že Stínky jsou za‑ niklou obcí nedaleko jiné zaniklé vesnice – Vitína, který se v Andělovi rovněž objevuje. Jméno jako by již předznamenávalo osud, který Stín‑ ky čeká: z vesnice odjíždějí mladí lidé, staří umírají a patrně i toto mís‑ to bude brzy zapomenuto. V Andělovi Fibiger hravým způsobem pou‑ žil mnoho dalších místních reálií, jejichž genius loci utváří polabské příhraničí – kopce se mění v obry, skály v milence, prostorem prostu‑ pují mýty a pověsti. Autorova hra s krajinnými elementy pravděpodobně osloví spíše čte‑ náře, kteří severočeské reálie znají, neboť mohou rozpoznat konkrétní aluze, metaforické popisy, sémantické hříčky s názvy měst, obcí apod. Zároveň se ale Fibiger dotýká obecnější, existenciální roviny prožívání prostoru: ukazuje propojenost člověka a krajiny, všímá si ztráty domo‑ va a tematizuje hledání vlastních kořenů. Hrdinové Aussigera i Anděla mají silné pouto k místům, kde se narodili, zásahem tzv. velkých dě‑ jin ale tato místa ztrácejí. Odcházejí a zanechávají za sebou domy, věci, své blízké, opouštějí krajinu, která tvarovala jejich první kroky a odná‑ šejí si pouze vzpomínky na vábivé tůně a horské jabloně. Prózy Martina Fibigera přinášejí nový, osobitý pohled na genius loci Sudet, který zaujme mnohovrstevnatou sémantikou, moderními


— 323 —

vypravěčskými postupy, a zároveň míří k základním otázkám lidského prožívání času a prostoru. Domnívám se proto, že Aussigera i Anděla lze zařadit po bok takových děl, jako jsou Körnerova Adelheid (1967), Vo‑ kolkovo Pátým pádem (1996) či Durychova Boží duha (1955). Prameny Fibiger, Martin 1996 Křížení (Ústí nad Labem: Albis international) 1998 „Loutka“, Host 14, č. 3, s. 42–50 2000 „Kern“, in Milan Kozelka (ed.): Od břehů k horám. Severočeská literární a umělecká scéna 90. let (Olomouc: Votobia), s. 228–238 2003 Kern (Olomouc: Votobia) 2004 Aussiger (Olomouc: Votobia) 2008 Anděl odešel (Brno: Weles) Fridrich, Radek 2002 Erzherz (Olomouc: Votobia)

Literatura Harák, Ivo 2004 „Příběhy příběhů“, Labyrint revue 15–16, s. 213–214 2009 „Anděl odešel“, czechlit.cz, http://www.czechlit.cz/nove‑knihy/2178‑andel ‑odesel/ [přístup 31. 10. 2010] Chocholatý, Miroslav 2004 „Próza mrazivé intenzity“, Weles 20, s. 111–112 Koten, Jiří 2003 „Profesorova cesta k zasvěcení čili povídky Martina Fibigera“, Tvar 14, č. 21, s. 20 2004 „Pozor, neobyčejný román!“, Tvar 15, č. 16, s. 20 Novotný, Vladimír 2009 „Co ještě zbylo z anděla“, Weles 38/39, s. 196–198 Straka, Josef 2004 „Nad Kernem Martina Fibigera, povídkami s tajemnou atmosférou“, Psí víno 28, s. 42–43

— 324 —

jan tlustý

Tlustý, Jan 2004 „Aussiger o Aussigerovi“, Host 20, č. 8, s. 53–54 2009 „Zamlklá krajina pod víčky“, Host 25, č. 5, s. 57, 59

Journey into the depths of Sudetenland: on the prose work of Martin Fibiger The literary work written by contemporary author Martin Fibiger has not yet been systematically dealt with by literary criticism. The study seeks to fill this blank space in literary criticism and provides a general overview of Fibiger’s work, as well as describing the fundamental principles of his poetics. The study is focused primarily on Sudetenland prose, e.g. the novel Aussiger (2004) and novella Anděl odešel (2008), and label them as undervalued works of contemporary Czech fiction. Fibiger’s prose is strongly inspired by history and the genius loci of Sudetenland (or the north of Bohemia), and they reveal how crucial historical events form and shape this landscape and it’s dwellers. The works also have a close relationship to modern narative techniques and give the reader a great opportunity to participate in playing out the sense of the fictional world. The main features of Fibiger’s poetics consist in multiperspective narration, many levels of time in the narration, different types of blank spaces, the interplay of relations between the actual and fictional landscapes, and the semantics of proper nouns. At the same time Fibiger focuses on the fundamental aspects of human existence, involving the human experience of living in time and space.

Keywords Martin Fibiger, Sudetenland, genius loci, Aussiger

Cesta do hlubin Sudet

Recommend Documents