Božena Vergnerová-Ryšánová 20.11.1920 - 26.9.1989 Malá Boţenka Ryšánová se narodila v sobotu 20. listopadu 1920 nečekaně rychle mamince Boţeně v bytě mladých manželů v severním konci domu čp. 27 ve Zbýšově, kde byla umístěna pošta a byt poštmistrové. Rodiče Boţenky, tatínek Alois Ryšán (7.4.1887-10.12.1972) byl ve Zbýšově učitelem, později (od 1.6.1926) řídícím učitelem, a maminka Boţena Ryšánová, rozená Čenská (11.3.1884-9.9.1959), první zbýšovskou poštmistrovou. Boţenka prožila šťastné dětství na zahrádce a dvorku domu čp. 27 a od 7 let již v nově postavené vilce čp. 33 ve Zbýšově (1927). Do základní školy chodila ve Zbýšově, ale od 4. třídy musela jezdit do Čáslavi na měšťanku a tam od 6. třídy přestoupila na čáslavské reálné gymnázium. Do Čáslavi jezdila autobusem s odjezdem v 5.30 ze Zbýšova a vracela se odpoledne vlakem do Vlkanče a pěšky do Zbýšova. Autobus tehdy jezdil pomalu a měl časté poruchy. Stalo se tak jednou v zimě, že Boţenka přišla za vánice až od Krchleb. Od 12 let (1932) cvičila v Sokole, který měl sídlo v Opatovicích, a stala se cvičitelkou mladších žáků. V létě 1938 cvičila jako starší dorostenka na 10. Všesokolském sletu v Praze na Strahovském stadionu. V létě 1939 po značných problémech s chováním a prospěchem na reálném gymnáziu v Čáslavi maturovala a zapsala se ke studiu filosofické fakulty UK v Praze. Uzavření vysokých škol nacisty 17.11.1939 ovšem záhy ukončilo její studia. Pokoušela se potom dostat do kurzu Hospodářské školy v Kutné Hoře, ale i ten byl ke konci roku 1939 také zrušen. Tehdy odjela do Prahy a od září 1940 do června 1941 studovala Státní knihovnickou školu. O prázdninách a po skončení školy praktikovala v Městské knihovně v Čáslavi. Zde se seznámila se svojí celoživotní přítelkyní Věrou Kučerovou-Radovou, řečenou Babka. Spojily je prožité hrůzy ve válečném létě 1941. Tehdy, počátkem června, přivezla Boţena z čáslavské knihovny náhle do Zbýšova domů psací stroj, aby ho tatínek Alois někde rychle ukryl, protože se na něm psaly protinacistické letáky. Tatínek Alois Ryšán ho zabalil do pytloviny a ukryl v dlouhé kůlně na lodě, stojící na zaháňce, která dnes již neexistuje, a o místě úkrytu řekl dceři Boţeně. Zanedlouho, v slunném pátku 20. 6. 1941 přijelo do Zbýšova k Ryšánovým gestapo. Byli to dva tajní, starší mluvil česky, druhý jen německy a ihned žádali vydání psacího stroje. V jejich autě totiž seděla zkroušená knihovnice Věra Radová, která se již k ukrytí toho stroje přiznala. Tatínek Alois prohlásil, že o stroji nic neví, snad kamarádka Věry, dcera Boţena. Telefonicky z četnické stanice (Zbýšov čp. 5) vyzvali v čáslavské knihovně Boţenu, aby řekla pravdu, kde je ukrytý stroj, ale ta o zatčení Věry nevěděla a tak zapírala. Až když jí Věra do telefonu řekla, že se přiznala, označila místo úkrytu stroje. Gestapáci potom s tátou Ryšánem psací stroj „objevili“ v kůlně a poté s tím psacím strojem a Věrou odjeli. Všichni se strachovali, jak to dopadne. Vždyť i za menší prohřešky byli lidé v té době odvlečeni do vězení, koncentračního tábora nebo i popraveni. Nestalo se však vůbec nic… 1
Zanedlouho byli potrestáni jen Věra Radová, která byla odsouzena k 30 měsícům (2,5 roku) káznice (byla vězněna v ženské věznici v Opavě) a její snoubenec, JUDr. Jan Kučera, který byl potrestán 8 lety vězení. Ten se dostal do sírových dolů v Polsku, kde si poškodil zdraví. Po skončení války se počátkem června 1945 oba snoubenci šťastně shledali a konečně se vzali1. Když v červnu 1945 přišel na četnickou stanici ve Zbýšově dotaz, jak se choval při vyšetřování toho případu gestapák Vácha z kolínského gestapa (to byl ten starší, který mluvil česky), musel táta Ryšán po pravdě uvést, že jednal slušně a že je tehdy mohl na místě zatknout, ale nezatkl je a případ neměl pro rodinu Ryšánovu žádné následky2. Po těchto dramatických událostech odešla Boţena Ryšánová do Prahy, kde hledala zaměstnání – místo knihovnice ale nebylo ani v Čáslavi, ani v Praze. Našla s pomocí přítelkyň ubytování v Ţenských domovech v Praze 5-Smíchov. Prvním jejím zaměstnáním bylo místo úřednice v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze 3-Žižkov, potom v Ústřední sociální pojišťovně v Praze 5Smíchov. Podle jejího vyprávění, aby ji během války v průběhu pracovní doby nějak zaměstnali, vysypali jí každý pracovní den na stůl krabici s kartotéčními lístky a jejím úkolem bylo ty kartotéční lístky podle abecedy znovu do krabic složit a potom je odnášet do kotelny ke spálení. Byly to kartotéční lístky před mnoha lety zemřelých osob, které se po uplynutí zákonné doby uchovávání tímto způsobem skartovaly. V této neradostné činnosti setrvala až do r. 1944, kdy se stala pěstounkou v dětských školních družinách na různých místech Prahy. V průběhu květnové revoluce v Praze (5.-9.5.1945) se stala spojkou předsedy revolučního národního výboru na pražských Vinohradech, který se jmenoval Hlas. V těch revolučních dnech se také stala členkou KSČ. Po květnové revoluci a vstupu do KSČ pracovala od června 1945 v ředitelství vydavatelství Rudé právo jako sekretářka ZO KSČ. Zde se seznámila s další celoživotní kamarádkou, Viktorií Procházkovou, později provdanou Zubrovou, všeobecně přezdívanou Vika. Od ledna 1947 získala zaměstnání jako sekretářka ZO KSČ v nakladatelství Svoboda, dceřiné organizaci Rudého práva. Závodní organizace KSČ ji tehdy poslala od ledna 1948 na šestiměsíční internátní školení v Ústřední škole KSČ v Doksech. Po jeho ukončení, v červnu 1947, se stala pracovnicí sekretariátu ÚV KSČ, oddělení propagace3. Později přešla do školské komise ÚV KSČ. Plánovala a vedla krátkodobé kurzy a přednášela na stranických školeních, pořádaných pro mladé členy KSČ, také pro členy ROH a ČSM. V oddělení propagace ÚV KSČ se v červnových dnech roku 1947 1
Věra Kučerová-Radová (*1918) přežila svého muže asi o 20 let. Žili v Brně. Jan Vácha (Wacha) byl sudetský Němec a za první republiky byl četníkem. Nejspíše hlášení o Ryšánových zničil a podle poválečných novinových zpráv i další hlášení, čímž zachránil životy Čechů a uchránil řadu lidí před vězněním nebo smrtí. Sám se tím nepochybně vystavoval značnému nebezpečí. Podle nezaručených zpráv nakonec nebyl Vácha vůbec souzen a odešel spolu s ostatními odsunutými Němci do Německa. Budiž světlá jeho památka! 3 Oddělení mělo oficiální název Agitace a propagace, zkrácený obecně na „Agitprop“. Jeho vedoucím byl tajemník Lumír Čivrný (1946–7), poté tajemník Arnošt Kolman (1947–48). 2
2
poprvé seznámila se Zdeňkem Vergnerem, když tehdy odešel ze stavební fakulty ČVUT. Ještě letní dovolenou ve Zbýšově Boţena strávila sama a o Zdeňkovi rodičům ani muk. V následující zimě 1947/48 se Boţena se Zdeňkem do sebe osudově zamilovali. Zdeněk dostal počátkem roku 1948 od ÚV KSČ byt, lépe řečeno garsoniéru, v Praze 7-Letná, Heřmanova 33. Tam se Boţena z Ţenských domovů přestěhovala. V tom malém bytečku se Zdeňkem prožili v té době krásné měsíce lásky. Jejím výsledkem bylo otěhotnění Boţenky někdy koncem září až počátkem října 1948, o němž však v prvních týdnech neměli ani tušení. Protože ÚV KSČ vysílalo Zdeňka od listopadu 1948 na pětileté studium ekonomie do Moskvy, naléhala Boţena na uzavření manželství. Svatba proběhla v úterý 19.10.1948 na Staroměstské radnici v Praze. Zúčastnili se jí jen oba snoubenci a dvojice svědků, z nichž jednoho neznám a druhým byl Dominik Ledvinka (kamarád Boţeny). Druhý den po svatbě oba novomanželé přijeli do Zbýšova, kde Boţena poprvé rodičům, Aloisovi a Boţeně Ryšánovým, představila Zdeňka, o němž do té doby neměli ani tušení. Brzy po svatbě odjel Zdeněk s přítelem Vaškem Kvěšem do Moskvy studovat v Ekonomickém institutu ekonomii. Od té svatby jezdila Boţena častěji na návštěvu rodičů do Zbýšova a velmi záhy se také ukázalo, že otěhotněla. Ještě zjara před porodem byla na Sjezdu československých spisovatelů na zámku v Dobříši. Jak se traduje, předčasně jako asi sedmiměsíční jsem se narodil matce Boţeně v slunné neděli 1.5.1949 kolem 14.00 hodin v Ústavu pro matku a dítě v Londýnské ulici 12, v Praze 12, dnes v Praze 2. Jak vyprávěla, přihodilo se to náhle a náhodou. Boţena v tu neděli ráno ještě chtěla jít na seřadiště podívat se na své kolegy a přítelkyně v prvomájovém průvodu a jít průvodem s nimi. Asi se ale před tím přespříliš pohybovala, takže se jí v neděli ráno náhle dostavil pocit, že její chvilka nastává – odteklo jí trochu plodové vody. Kamarádka Vika, která se pro ni ráno doma zastavila, hned zorganizovala její odvoz sanitkou do porodnice, kterou znala a kde telefonicky ověřila, že ji přijmou. Zde, v nevelké porodnici v Londýnské ulici na pražských Vinohradech, ji tedy hned dopoledne přijali a za pár hodin jsem byl na světě. Měřil jsem po narození 37 cm a vážil jen 2,95 kg. Matku Boţenu navštívila již v porodnici po průvodu kamarádka Vika, přinesla jí nějaké potřebné věci a pomáhala jí v začátcích péče o mně. V porodnici jsme strávili dva týdny, dokud jsem trochu nezesílel a pominula moje novorozenecká žloutenka. První dva měsíce života jsem prožil s matkou v garsoniéře v Heřmanově ulici, obletován a obdivován také jejími přítelkyněmi. Až na prázdniny, koncem června 1949, jsem s matkou přijel do Zbýšova a po návratu z Moskvy na prázdniny tam přijel také táta Zdeněk. Jako tříměsíční nemluvně jsem asi přecházel z náruče do náruče – Boženy, Zdeňka, babičky Boţeny, dědy Aloise, Marie Bartůňková a jistě i dalších. Po dvou měsících prázdnin ve Zbýšově si mě Boţena opět odvezla do pražského bytu v Heřmanově ulici. 3
Potom si mě vozila v kočárku a nosila do práce na ÚV KSČ nebo mě hlídala nějaká její kamarádka. V říjnu 1949 navštívil děda Ryšán Prahu – jistě i mě s matkou Boţenou v té garsoniéře. Také se při společné procházce s kočárkem konečně seznámil s rodiči Zdeňka – Zdeňkou a Ing. Vojtěchem Vergnerovými. Při příští návštěvě Zbýšova, o Vánocích 1949, jsem již zůstal ve Zbýšově natrvalo. Boţena očekávala v dubnu narození dalšího dítěte a tak odjela po Vánocích asi uprostřed těhotenství do Prahy sama. Narození dalšího dítěte již bylo předem naplánované. Boţena odešla dva dny před termínem porodu, v úterý 25.4.1950, do Ústavu pro matku a dítě v Praze 15-Podolí, Rašínovo nábřeží 157, dnes Praha 4. Zde se jí ve čtvrtek 27. dubna 1950 asi v 10 hodin dopoledne narodil druhý syn Jiří. Nebyl o mnoho větší než já, pětiměsíční, měřil 42 cm a vážil 3,2 kg. Také po narození Jiříčka zůstala s ním asi 2 měsíce v Praze, v garsoniéře v Heřmanově ulici, a teprve koncem června, o prázdninách 1950, ho přivezla do Zbýšova. Tehdy se malý Jirka setkal se všemi jako před rokem já a navíc se mnou, svým o rok starším bratrem. Já jsem již tehdy samostatně běhal a trochu mluvil. Po prázdninách se Boţena opět vrátila s tehdy pětiměsíčním Jirkou do Prahy a hned potom spolu s ním odjela jako vedoucí šestiměsíčního stranického školení středně technických kádrů do školicího střediska v Litoměřicích. Tam s kojencem Jirkou strávila celou zimu a v dubnu 1951 se vrátila do Prahy. To dobrodružství mělo negativní vliv na zdraví obou, takže až do prázdnin 1951 zůstala potom s malým Jiříčkem doma. Letní měsíce opět trávila ve Zbýšově společně se mnou a Jiříčkem i s tátou Zdeňkem, který přijel na prázdniny z Moskvy. Vzhledem k náročnosti péče o často churavějícího Jirku a velkému pracovnímu nasazení musela ze sekretariátu ÚV KSČ odejít a od 1.11.1951 našla zaměstnání v generálním ředitelství tiskáren - Československé závody polygrafické n.p. v Praze. Zakládala tam mimo jiné také vědeckou knihovnu. Malý Jiříček se vyvíjel pomaleji než já a byl velmi slaboučký. Také matka Boţena měla zdravotní potíže, větší než po mém narození, proto s námi oběma strávila dlouhé období od prázdnin 1951 přes celou zimu a následující jaro až do dalších prázdnin 1952 ve Zbýšově. V té době externě pracovala jako dopisovatelka Pionýrských novin, které vydávalo nakladatelství Rudé právo. Zdeněk se v červnu 1952 vrátil po složení všech zkoušek definitivně z Moskvy zpět do Prahy a po prázdninách nastupoval do Státního úřadu plánovacího v Praze. Boţena na něj naléhala, aby s nástupem do nového zaměstnání získal nový větší byt. Odjeli jsme po prázdninách všichni tři ze Zbýšova do Prahy, do té garsoniéry v Heřmanově ulici. Mě tam dokonce matka začala vodit do mateřské školy, ale zanedlouho si mě děda Ryšán pohublého a skleslého zase odvezl do Zbýšova. Brzy potom, se Boţena s malým Jirkou také vrátila do Zbýšova a zůstali jsme zde až do Vánoc všichni společně. Teprve po Vánocích 1952, v lednu 1953, odjela Boţena s Jirkou do Prahy ještě do starého bytu v Heřmanově ulici a asi v únoru se stěhovali do nového bytu 4
v Praze 2-Nové Město, Dittrichově 13. Já jsem zůstával u prarodičů Ryšánových ve Zbýšově. Po návratu do Prahy Boţena zůstávala s malým Jirkou v domácnosti a rozšiřovala si při tom vzdělání. Celé roky 1953–54 při péči o Jirku dálkově studovala Střední pedagogickou školu v Praze a v červnu 1955 skládala doplňovací maturitu. Získala tak vzdělání učitelky základního stupně národní školy. Koncem roku 1953 jsme my, oba synové Ivan a Jiří, onemocněli černým kašlem (odborně: dávivý kašel, pertussis)4. Léčení spočívalo v podávání léků a v následném léčebném pobytu v lázních Kynžvart. Po zimě a předjaří, kdy jsme polykali nechutné hořké léky, jsme tam spolu odjížděli vlakem s dalšími podobně postiženými pražskými dětmi sami. Po dvou měsících při návratu z lázní Kynžvart koncem jara 1954 všichni obdivovali Jirku, jak tam přibral a vypadal dobře, já jsem vypadal spíše pohuble a sklesle. Po prázdninách 1954 mě rodiče opět vzali do Prahy, abych si znovu zvykal na život v rodině a na dětský kolektiv. V mateřské škole jsem však chřadl snad ještě více, než dva roky před tím. Rodiče se nade mnou ustrnuli a děda si mě opět asi po měsíci odvezl na poslední rok pobytu do Zbýšova. Po prázdninách 1955 jsem definitivně opustil Zbýšov a stal jsem se pražským školákem – šel jsem do první třídy. Matka Boţena zůstávala v době našich školních začátků v domácnosti. Kromě péče o nás ten čas využila k dálkovému studiu defektologie na Lékařské fakultě UK. Specializovala se na obor výuky řeči u dětí se zbytky sluchu. Zmíněný obor studovala od září 1956 do května 1958 a završila ho státní zkouškou a promocí 26.5.1958 v Karolínu. Jako angažovaná komunistka přednášela na té promoci, jíž jsme se spolu s tátou a „tetou“ Makovičkovou zúčastnili, slavnostní projev a akademický slib za všechny v tu chvíli promované studenty. Po prázdninách k 1. prosinci 1958 nastoupila na zkrácený šestihodinový úvazek na místo tajemnice Odborového svazu pracovníků v kultuře ROH na Praze 2. Měla kancelář v prvním patře moderní budovy hned vedle krásně malované školy ve Vodičkově ulici. Přestože chodila do práce, připravovala pro nás děti stále každý den teplý oběd a teplou večeři, k níž se kolem 17. hodiny vracel z práce také táta Zdeněk. Ten se stal od ledna 1956 ředitelem Výzkumného ústavu národohospodářského plánování (VÚNP). Jako tajemnice odborového svazu se Boţena za čas seznámila s mnoha umělci různých oborů, především herci a hudebníky. Mezi jinými tam v předjaří 1960 poznala také pana Josefa Dědiče, houslistu Filmového symfonického orchestru (FYSIO), který mě potom v dalších třech letech vyučoval hře na housle. S některými odborovými funkcionáři mezi herci si udržela přátelství i do dalších let. Od 1.5.1960 Boţena změnila zaměstnání a přešla na místo tajemnice ZV ROH University Karlovy a od 1.9.1960 na místo externí odborné asistentky v Ústavu pro dálkové studium učitelů při Pedagogické fakultě UK. Připravovala tam metodiky vzdělávání učitelů. Ústav sídlil v Praze 1-Staré Město, Celetné 4
Dnes se proti černému kašli všechny děti již v kojeneckém věku očkují.
5
ulici 13, asi uprostřed mezi Staroměstským náměstím a Prašnou bránou. Často jsme tam jako kluci matku navštěvovali. Někdy po začátku tohoto zaměstnání došlo v rodině k neblahým událostem, kterým jsme jako malí kluci tehdy vůbec nerozuměli. Boţena se od Zdeňka jednoho krásného jarního dne 1961 dověděla, že se mu v pondělí 17.4.1961 narodila nemanželská dcera Zora. Nešťastná Boţena na dlouhodobou nevěru Zdeňka (trvala jistě již od poloviny roku 1960) a na narození nevlastní dcery Zory, reagovala vleklým zoufalstvím a nervovým zhroucením. Stručně shrnuto, z usměvavé a laskavé maminky se náhle stala zuřivá fúrie. Zdeňka tehdy donutila, že o domácí práce se musí od té doby s Boţenou spravedlivě dělit (do té doby všechno dělala více méně Boţena sama) a že se musí rodině věnovat daleko více než před tím. Nepochybně také na Zdeňkovi žádala, aby okamžitě zcela ukončil milostný vztah s matkou malé Zorky… Když Boţena nabyla zkušeností v Ústavu pro dálkové studium učitelů, přešla od října 1964 na místo odborné asistentky v Akademii múzických umění (AMU). Začala tam vyučovat a zkoušet na katedře marxismu-leninismu obory politickou ekonomii a vědecký komunismus. Působila především na divadelní akademii (DAMU), méně na výtvarné akademii (AVU), hudební akademii (HAMU) a filmové akademii (FAMU). Toto zaměstnání se Boţeně velmi líbilo, bylo to přes výše zmíněné problémy rodinné a s dospíváním bratra Jirky asi nejlepší pracovní údobí, které prožila. Často jsem ji na její katedře v hlavní budově AMU nejen navštěvoval, ale dělal jsem jí velmi často i poslíčka, když potřebovala něco rychle na katedru donést nebo naopak přinést domů. Výuku měla rozvrženou jen do několika dnů v týdnu, takže měla poměrně hodně volna na přípravu i na péči o nás a na domácí práce. Tato krásná pracovní idyla však neměla dlouhého trvání. Jak jsem i v popisu života Zdeňka konstatoval, následky roku 1968 tvrdě zasáhly do naší rodiny. Boţena jako skutečně přesvědčená a angažovaná komunistka přivítala demokratizační změny, které přineslo politické jaro 1968 a těžce nesla okupaci republiky 21.8.1968 vojsky Varšavské smlouvy. Měla přímo panickou hrůzu z možného vyšetřování rodiny ze strany Státní bezpečností (StB) nebo ruské KGB. Hned po vpádu sovětské armády a dalších vojsk na naše území vyhledala a spálila všechny materiály, které se vztahovaly k politickému vývoji po lednu 1968. Vzpomínám si, jak mě již na jaře 1968 a potom ještě několikrát přesvědčovala, abych vstoupil do KSČ, že strana potřebuje mladé inteligentní lidi. Naštěstí tehdy moje široké zájmy o přírodu, terarijní zvířata, klasickou a rockovou hudbu, amatérské filmování a zejména láska k Libušce, zcela odsunuly politické dění v mé mysli do ústraní, v politice jsem svoji budoucnost vůbec neviděl. Jak to vypadalo na katedře marxismu leninismu Vysoké školy zemědělské (VŠZ) po jaru 1968 jsem zmínil v popisu svého vysokoškolského studia. Na obdobné katedře na AMU to bylo o něco lepší, ale stejně se po prázdninách 1968 s výukou politické ekonomie a vědeckého komunismu nezačalo. 6
Normalizační ministr školství, který nastoupil s novou vládou 29.9.1969, rozhodl k 1.10.1969 o zrušení kateder marxismu-leninismu na všech vysokých školách v Československu. Předpokládalo se, že nové katedry vzniknou až po proběhlých prověrkách v KSČ, tedy někdy koncem roku 1970. Boţena po zrušení katedry marxismu-leninismu na AMU zůstala odbornou asistentkou bez katedry. Nečekala na další vývoj a po měsíci, k 31.10.1969 z AMU odešla. Hned 1.11.1969 nastoupila do Městské knihovny v Praze, na adrese Praha 1-Staré Město, Mariánské nám. 1. Dostala se tam do oddělení sociologických výzkumů. Po nějaké době se zapracovala a shledala, že je to docela zajímavá práce. Vyhodnocovala demografické složení čtenářů, čtenářské zájmy a další sociologická šetření, objednaná vedením knihovny. Vzpomínám si, jak i domů přinášela a doma skladovala velké množství kartotéčních lístků, vyhodnocovala je a vymýšlela metodiky dalších sociologických výzkumů. Bohužel koncem roku 1970 byla u prověrkové komise KSČ v Městské knihovně ze strany vyškrtnuta, což znamenalo, že může ještě nějaký čas zůstat na svém místě, ale musí si hledat nové zaměstnání nižší úrovně. Boţena v tomto nepříjemném stavu vydržela pracovat v Městské knihovně ještě dalších 6 let, byla tam v jakémsi politickém závětří. Vedení knihovny jí však nakonec dosti nečekaně požádalo, aby k 31.12.1975 opustila tuto instituci. Boţena proto jako vyučená knihovnice s praxí v Městské knihovně našla od 1.1.1976 vcelku slušné zaměstnání jako archivářka velké stavební firmy Konstruktiva n.p. Praha. Archiv byl v suterénu generálního ředitelství firmy v Praze 1-Nové Město, Spálená 21. Začínala první dva roky s dosavadní archivářkou, starou paní, která potom za nějaký čas odešla do důchodu. V prvním období, než ta paní odešla do důchodu, sídlila Boţena v druhém suterénu v jedné širší uličce mezi vysokými regály s archiváliemi. Hodně ji tam tehdy ta starší šéfová zaměstnávala skartací po určených letech vyřazených archiválií, především starých projektů. Papír vyjímala z desek, skládala ho do balíků k odvozu do sběru a většinou tuhé laminované desky s vázacími šňůrkami odkládala stranou. Pokud byly projekty jen v nelaminovaných deskách, vytahovala vázací šňůrky a dávala je do pytle a celé projekty i s deskami šly do sběru. Mnoho pěkných desek se šňůrkami i samotné šňůrky, které se hodily především na zahrádce, přinesla domů a nějaké darovala i nám, do Zbýšova. Do desek jsem si svazoval ročníky časopisů a šňůrkami jsme léta přivazovali rajčata. Nepříjemnou stránkou práce v tom druhém suterénu byla zima, zvláště v zimě, a stálé šero vyvolané těmi vysokými regály s archiváliemi. Svítila si tam stolní lampou. Lokální elektrické vytápění, které tam měli, bylo nedostatečné. Proto si Boţena koupila elektricky vyhřívanou botu (veliká bota, do níž se strčily obě nohy), kterou tam potom používala. Po odchodu té nadřízené starší archivářky do důchodu (1978) se Boţena ve svých 58 letech přestěhovala na její místo do prvního suterénu přímo proti vchodu do archivu. Její psací stůl stál ve volném prostoru před čely regálů, bylo tam daleko více místa, světla a tepleji, celkově to bylo o třídu příjemnější prostředí než mezi těmi regály dole. Jen 7
nějakou dobu při zařazování archiválií nebo skartaci vždy pracovala v tom druhém suterénu a jinak trávila čas v tom prvním suterénu. Ve stejné době se Boţena se Zdeňkem stěhovali z bytu v Dittrichově ulici do nového bytu v Košířích. Stalo se to záhy po sňatku syna Jiřího s Olgou Weisovou (Dr. Olgou Vergnerovou) a narození vnuka Roberta (1974), kdy Olga začala na rodiče Boţenu a Zdeňka otevřeně útočit, aby se ze společného bytu vystěhovali. Znepříjemňovala jim život doma a nakonec prohlásila, že neuvidí vnuka Roberta, dokud se z bytu nevystěhují. Boţena se z nastalé situace podruhé v životě psychicky zhroutila, na nohy ji postavily až jakési psychiatrické Vítkovy prášky. Velmi to mrzelo i Zdeňka. Tehdy jsme již s Libuškou bydleli ve Zbýšově a sledovali jsme tyto neblahé události jen zdálky. Ve středu 13.10.1976 se Boţena se Zdeňkem stěhovali na adresu Nad Zámečkem 59, Praha 5 - Košíře. Byl to suterénní byt s okny těsně nad zemí, orientovanými na sever a východ. Byl situovaný ve velké bytové vile a obklopen poměrně rozlehlou zahradou. Ulice Nad Zámečkem šla po vrstevnici od východu na západ v horní polovině poměrně strmého severního svahu hřebene, táhnoucího se od západního Smíchova přes Košíře až do Motola. Navazující ulice, směřující na vrchol hřebene, měla příznačný název U lesíka a navazoval na ni skutečně na pražské poměry poměrně rozsáhlý listnatý les, kde dokonce rostly v příznivých letech dokonce houby. Z hlediska přírodního prostředí to bylo moc pěkné místo. Od tramvaje v údolí mířící plzeňskou přes Košíře do Motola se tam chodilo po strmých schodištích. Ze smíchovského autobusového nádraží tam jezdil městský autobus. Dvě místnosti, z nichž ve větší první byl kuchyňský kout a v druhé naopak koupelnový kout s umyvadlem a vanou, zaplnily hlavně knihovny, které tu velkou první místnost rozčlenily právě na kuchyňku s jídelním koutem a oddělený Zdeňkův pokoj s klavírem, rádiem, gramofonem a notami. Zde se scházela zmíněná trojice hudebníků – housle, viola a klavír – k pravidelným hudebním čtvrtkům, kdy tam vášnivě muzicírovali nebo poslouchali hudbu. Boţena spala v tom východním pokoji s koupelnovým koutem. Po odstěhování žili Boţena a Zdeněk vlastním životem, oproštěným od péče o nás, syny. Častějším hostem u nich býval malý Robert, když dosáhl 4–5 let. V té době již byly vztahy s naší rodinou, Ivana s Libuškou a Ivankou, tak nešťastně narušené, že jsme se tam byli společně podívat za těch skoro 15 let života jen několikrát. Jen já jsem tam jezdíval několikrát ročně. Víkendy v plném létě a dovolenou trávila Boţena se Zdeňkem převážně ve Zbýšově, často si tam potom na delší dobu brali malého Roberta. Jarní a podzimní víkendy dělili na výlety po Česku a na pobyty ve Zbýšově. Jezdili vlakem a vždy si připravili pěší túru v délce 5 – 20 km. Boţena byla odjakživa dobrá chodkyně a ve věku 56 – 66 let nachodila se Zdeňkem ročně stovky kilometrů. Po věku 65 let ji však čím dál tím víc omezovala v pohybu artróza v kolenou. Vášní Boţeny bylo odjakživa pěstování květin. Již jako malá si kreslila plánky osázení půlkruhu před domem ve Zbýšově a v letech 1973–76 ve Zbýšově 8
vysázela na trávník před domem šafrány (Crocus) a několik trsů prvosenek (Primula). Po přestěhování Na Zámeček, jak novému bytu říkali, a zhoršení vztahů s naší rodinou, většinu těch rostlin ve Zbýšově, s výjimkou šafránů, vyryla a převezla do Prahy. Na pozemku velikosti asi 1,5 aru, který k bytu dostali, vysázela množství především botanických druhů kvetoucích rostlin. Zdeněk tam pěstoval na záhonku jahody, salát, rajčata a jinou zeleninu. Po rozvodu bratra Jirky s Olgou (1985) se Boţena stala náhradní matkou malého Roberta. Vlastní Robertova matka, RNDr. Olga Vergnerová-Weisová, se po rozvodu odstěhovala na Plzeňsko a o další vývoj Roberta nejevila nijak zvláštní zájem. Robert znalostmi a prospěchově pokulhával ve škole a neměl žádné zájmy, které by ho mohly nasměrovat k dalšímu studiu. Robertův otec Jirka, tehdy ještě v depresi po rozvodu a značně holdující alkoholu a sezení v hospodě, nechal matce Boţeně ve výchově Roberta zcela volnou ruku. Studium na střední škole Robert odmítl, proto mu našla učební obor protetika s maturitou. Robert končil základní školu v červnu 1989 a od září začal chodit do učňovské školy. Více již pro Roberta stihnout nestačila. Změnu režimu v listopadu 1989 nesla Boţena zvláště těžce. Pád socialismu a komunistických idejí pociťovala jako osobní prohru. Přes vyškrtnutí z KSČ (1970) zůstávala napořád přesvědčenou komunistkou. Ač již v důchodovém věku, stále pracovala v archivu Konstruktivy. Do starobního důchodu mohla jako matka dvou synů odejít již v listopadu 1975 ve svých 57 letech, ale pracovala dál a do důchodu odešla až v listopadu 1985 ve svých 65 letech. V Konstruktivě jí změnili smlouvu na práci důchodce a zůstávala tam dál. Plat se jí snížil jen nepatrně. Boţena onemocněla v únoru 1990 jako každoročně nachlazením, které přešlo v zánět nosohltanu, který se jí šířil do nosních a čelních dutin. Boţena trpěla záněty dutin již před tím, mnohokrát v minulosti. Nemoc po klasickém léčení nepolevovala, tak Boţenu poslali na nosní a krční vyšetření a tam zjistili zhoubné bujení v nosních dutinách. Doporučili jí operativní odstranění nádorů. Ta náročná operace proběhla v červenci a prováděla se při narkóze ústy, po obou stranách měkkého patra. Přinesla jí částečnou úlevu jen v měsíci srpnu 1990. Bohužel zhoubné bujení zachvátilo celý organismus. Počátkem září nastoupila do motolské nemocnice a zde ve středu 26. září 1989 kolem 17.40 hodin zemřela. Pohřbu Boţeny v pondělí 1.10.1990 v motolském krematoriu se zúčastnilo asi 30 až 40 lidí, mezi nimi přítelkyně Boţeny, zástupci Konstruktivy, všichni příbuzní, nejspíše také Zora s maminkou a jiní. Pohřeb vypravoval pozůstalý táta Zdeněk. Byl jsem tam s Libuškou a její maminkou Aničkou, bez dcery Ivanky. Mnoho lidí nám podalo ruce, mezi nimi několik zcela neznámých, i po obřadu. Pohřeb byl smutný, ale přeci jen lidsky hřejivý. Boţena byla od výše zmíněné rodinné události roku 1961, tedy věku 41 let, psychicky a nervově labilní, od té doby až do smrti užívala různé psychiatrické prášky. Jinak bývala fyzicky zcela zdravá a zdatná. Až po dosažení asi 65 let a tehdy asi téměř 10 letech pěších turistických túr se Zdeňkem se u ní začala 9
projevovat artróza v kolenou. V době našich dětských let bývala matka Boţena poměrně štíhlá, když jsme dospěli a rodiče se v r. 1976 osamostatnili, začala tloustnout až do stavu mírné až střední obezity. Od mládí trpěla záněty nosních a čelních dutin, každé podzimní či zimní nachlazení u ní již v mládí trvalo několik týdnů a následky zánětu nosních a čelních dutin přetrvávaly několik měsíců. Proto k psychiatrickým práškům často brala i prášky proti bolesti. V jednání s námi dětmi byla Boţena velmi laskavou a mírnou matkou. Měla velkou fantazii a vyprávěla nám pohádky, které si sama vymýšlela. Jinak nám samozřejmě četla i klasické pohádky, z nichž bych zmínil tituly Medvídek Pú, Modrý kocourek Ming Čing, O letadélku káněti a Uprchlík na ptačím stromě. Rodinnou vzácností je knížka pohádek Rudyarda Kiplinga v překladu velmi dobré, mimořádně nápadité překladatelky Pavly Moudré (1861–1940). Ta knížka z Boţeniny pozůstalosti není datovaná, ale musela vyjít někdy ve 20. letech 20. století v Praze (Hejda & Tuček). Je v ní mnoho slovního půvabu zašlých dob, který krásně souzní s vtipným autorovým textem. Ty pohádky, zejména Sloní mládě a Původ pasovcův (= pásovcův), nám matka mnohokrát četla, hlavně při pobytech ve Zbýšově. Od mládí až do dospělého věku nám knížky kupovala, byl to nejobvyklejší dárek k našim svátkům, narozeninám a Vánocům. Sama byla vášnivou čtenářkou, nebyla kniha, kterou by neznala. Ivan Vergner
10