B i b l i o f i l
Číslo 2
2009
SUK
je neformální seskupení tvůrců a příznivců umělecké knižní vazby, jehož první aktivitou bylo setkání uměleckých knihařů ve Zlíně 15. až 16. července 2006. Připraveno pro veškerou dostupnou knihařskou obec, bez rozdílů členství v organizacích, názorů a zájmů.
Vydávají: Antonín Krejčíř - šéfredaktor Jan Perůtka – grafická a výtvarná úprava Tomáš Absolon – distribuce a překlady z němčiny S U K rozeslal e-mailem 606 x po České republice, dále 30 x do zahraničí. TOTO ČÍSLO JE BEZ JAZYKOVÉ ÚPRAVY Uzávěrka tohoto čísla: 11. 10. 2009
Cítíte-li potřebu nám cokoliv sdělit, pouţijte prosím naši korespondenční adresu: SUK
K luhám 197, 763 02 Zlín – Louky, tel. 604 238 559 nebo pište na adresu:
[email protected]
Dnešní číslo si můžete vytisknout z tohoto odkazu: http://www.bibliofil.cz/clanky2009.html
Z OBSAHU 2. ČÍSLA Aneţka Fialová – TRIENÁLE UMĚLECKÉ KNIŢNÍ VAZBY – KROMĚŘÍŢ 1989 Jan Perůtka – LADISLAV PERŮTKA + 11. ZAŘÍ 2009 Václav Šplíchal – PROSLULÝ KNIHAŘ A ČESTNÝ OBČAN MĚSTA ŢAMBERKA Karel Šípek – SOUKROMÉ VYDÁNÍ KNÍŢKY BABIČKA OD BOŢENY NĚMCOVÉ Milan Friedl – UMĚNÍ JE INSPIRACE POZVÁNKA NA VERNISÁŢ VÝSTAVY JINDŘICHA SVOBODY Lubomír Krupka – MUSÉE DU PAPIER PEINT Antonín Krejčíř – VIRTUÁLNÍ ARCHÍV LISTIN STŘEDNÍ EVROPY Zbyněk FIŠER – FENOMÉN KNIHA 2009 Antonín Krejčíř – SINAJSKÝ KODEX Jindra Pavelková – COMESTOR – OTEC TŘÍ KRÁLŮ Lucie Rozmánková – UMĚNÍ BOŘÍ PRAVIDLA, PROTO JE POTŘEBUJEME V DOBĚ KRIZE Antonín Krejčíř – KÁLIDÁSA: ŠEST ROČNÍCH DOB A OBLAK POSLEM LÁSKY
TRIENÁLE UMĚLECKÉ KNIŽNÍ VAZBY – KROMĚŘÍŽ 1989 V červnu uplynulo 20 let od konání v pořadí VI. trienále, které se poprvé uskutečnilo v Kroměříži. K připomenutí jeho příprav i atmosféry uvádíme příspěvek kurátorky akce, jak byl publikován po jeho ukončení.
Odborná porota (za předsednictví profesora Jindřicha Svobody provedla ve dnech 6. a 7. prosince 1988 hodnocení vazeb) vybrala z 317 přihlášených vazeb od 47 autorů 148 prací z dílen 43 tvůrců.
(Převzato ze Zpravodaje Muzea Kroměřížska, 1990, č. 1, s. 39–41.)
Kdyţ se scházeli návštěvníci k slavnostnímu zahájení VI. trienále umělecké kniţní vazby, jen někteří věděli, co je očekává. Kroměříţští znají Sněmovní sál, Moravské madrigalisty i ţáky kroměříţské konzervatoře. Početná knihařská obec věděla, co se skrývá pod označením trienále umělecké kniţní vazby i co znamená účast britského knihaře Philipa Smitha. Všichni pak čekali udílení cen, byli zvědavi na výstavu a na to, co přináší katalog. Jaká tedy byla skutečnost? Uspořádání VI. trienále umělecké kniţní vazby se ujalo Muzeum Kroměříţska poté, kdy z provozních důvodů nemohl Památník národního písemnictví v Praze tuto vrcholnou celostátní přehlídku uspořádat. Zůstal však spolupořadatelem, coţ bylo ţádoucí jak z hlediska kontinuity akce samotné, tak i z odborného a společenského pohledu. Předchozí trienále se lišila nejen místem konání (Třebíč 1973, 1976; Karlovy Vary 1979; Brno 1982; Praha 1985) a pořadateli, ale vývojem procházela i samotná soutěţní kritéria, druhy a označování cen. Pro VI. trienále byla z předchozího převzata grafická značka (autor Zbyněk Kočvar), nově byly vypracovány propozice soutěţe přihlíţející k vývojovým tendencím v této oblasti a odpovídající svou podstatou i do budoucnosti. Dále bylo rozhodnuto vytvořit jednotné ceny. Tím byl pověřen Jan Činčera, který se úkolu zhostil s nesmírným zaujetím pro věc, se znalostí podstaty knihařiny a na vysoké výtvarné úrovni. Během dubna byly rozeslány soutěţní propozice zájemcům s tím, ţe termín k přihlášení a zaslání vazeb byl stanoven do konce listopadu 1988.
Jednání poroty VI. trienále (Tomáš Vyskočil, Dr. Pavel Režný, Jindřich Svoboda, Ján Vrtílek a PhDr. Pravoslav Kneidl)
Předseda poroty Jindřich Svoboda předává Hlavní cenu Ladislavu Nováčkovi (v pozadí Helma Schaefer)
Na základě dalšího jednání pak rozhodla o udělení cen a čestných uznání. Hlavní cenu přiřkla Ladislavu Nováčkovi ze Zlína za soubor nejdokonalejších vazeb po technické i výtvarné stránce. První cenu v kategorii zvláštních kniţních forem obdrţeli společně Jiří Hadlač a J. H. Kocman z Brna, přičemţ první cena v kategorii uměleckých kniţních vazeb nebyla udělena. Další udělené ceny respektovaly vymezení v soutěţních propozicích. Trienále stanovené na hlavní návštěvnickou sezónu, tj. červen aţ září se konalo v nově vybudovaných výstavních sálech v druhém poschodí zámku v prostorách bývalé knihovny muzea, přestě-
hované do kulturně správního centra muzea na Velkém náměstí. Instalace Trienále tak vyuţívala místnosti nejen prostorné, ale hlavně mající přirozené světlo z obou stran. Vedle soutěţní kolekce byly vystaveny i práce členů poroty Jana Vrtílka a Tomáše Vyskočila. Vstupní část Trienále patřila knihařským jubilantům – Josefu Vyskočilovi a Jindřichu Svobodovi. Dílčí expozicí představila svůj ediční program Lyra Pragensis. Výstavkou se prezentovaly práce ţáků Střední průmyslové školy grafické v Praze. Celkem bylo v rámci Trienále vystaveno přes 250 vazeb. Celková kolekce se stala ukázkou především dokonalého řemesla, velké míry invence jednotlivých tvůrců, včetně klasického i netradičního pouţití nejrůznějiších vazebných materiálů při uţití výzdobných technik všeho druhu. Pro návštěvníky představovala velký záţitek – tak to vyjadřovali i v návštěvní knize. Slavnostní zahájení VI. trienále umělecké kniţní vazby se uskutečnilo 3. června ve 14. hodin ve Sněmovním sále obsazeném do posledního místa. Vernisáţí provázel umělecký vedoucí Lyry Pragensis Milan Friedl, slavnostní fanfáry zahráli ţáci kroměříţské konzervatoře. Hudební vstupy, které prokládaly jednotlivé části, zazněly v podání Moravských madrigalistů pod vedením dr. Jiřího Šafaříka. Ředitel Muzea Kroměříţska PhDr. Zdeněk Fišer v úvodním vystoupení mimo jiné zdůraznil kulturní zázemí města a perspektivy v činnosti muzea pro oblast kniţní vazby. V další části byl vzdán hold ţivotním výročím Ladislava Hodného a Jindřicha Svobody. Úryvkem z Komenského spisu Jak dovedně uţívati knih připomenul Milan Friedl myšlenky dodnes platné. Předání cen provedl předseda poroty Jindřich Svoboda a představitelé jednotlivých institucí. Čestná uznání pak převzali
ocenění z rukou seniora československých knihařů, člena poroty Jana Vrtílka. Čestné předsednictvo tvořili zástupci města, okresu, pořadatelů a kulturních institucí. Čestnými hosty Trienále byli vědecká pracovnice Deutsche
Pohled do Sněmovního sálu (z leva: J.Hadlač, D.Smithová Z.Hadlačová, Doc.Dr. J.H.Kocman a manželka PdDr. P.Kneidla)
Bücherei Helma Schaefer a britský knihař a výtvarník Philip Smith, který v krátkém projevu pozdravil účastníky. Po slavnostním zahájení a prohlídce výstavy se v 17 hodin uskutečnila v konferenčním sále muzea přednáška Helmy Schaefer o vývojových trendech v české a německé kniţní vazbě, bohatě doplněná diapozitivy. Po večeři ve večerních hodinách se konalo neformální setkání s Philipem Smithem, jenţ na základě kolekce diapozitivů, zachycujících vznik vazby v jeho dílně, názorně předvedl osobní přístupy k literárnímu dílu a vytvoření konkrétní vazby. Tím byl ukončen oficiální program – přátelská setkání však pokračovala ještě i v nočních hodinách a v neděli dopoledne. K Trienále vydaný čtyřicetistránkový katalog graficky nápaditě upravil Břetislav Dadák, autor instalace. Kromě údajů o vystavujících autorech a popisu vystavených prací jsou v obsahu publikace medailonky Jindřicha Svobody a Josefa Vyskočila, vzpomínka na dr. Emila Mináře, informace o vystavujících institucích atd.
Do konce září zhlédlo Trienále celkem pět tisíc návštěvníků, z toho značné mnoţství bylo i ze zahraničí (Německo, Polsko, Rakousko, Sovětský svaz, Kanada, Austrálie). Poměrně velmi dobrá byla publicita v tisku, všechny deníky po zahájení přinesly zprávu o výsledcích a konání Trienále, v průběhu publikovaly rozsáhlejší příspěvky. Ohlasy, zájem knihařů i podpora vedení Muzea Kroměříţska – to vše vystavělo dobrý předpoklad toho, ţe tato ojedinělá přehlídka našla v Kroměříţi své místo i v následujících ročnících.
začal učit na Pedagogickém institutu ve Zlíně. Tvůrčí prostředí mladých výtvarníků, vedených zkušeným malířem J. Kousalem a sochařem B. Jahodou, podněcovalo k soustavné intenzivní výtvarné práci i výstavní činnosti. Výstavy olejomaleb, dramaticky pojaté v barevnosti a struktuře (zátiší s autosifonem, krajina s kamenolomem).
Aneţka FIALOVÁ LADISLAV PERŮTKA +11. ZÁŘÍ 2009
Bledá tvář kom. technika 42x30, 1953 Zátiší, olej, 61x47, 1949
Kapr, olej 28x36, 1959 Přílepský podzim, olej, 40x48, 1956
BIOGRAFIE 6. 2. 1928 narozen v Šuranech na Slovensku 1953 dokončil vysokoškolské vzdělání v oboru výtvarná výchova na Pedagogické a Filozofické fakultě MU v Brně u profesorů Eduarda Miléna, B. S. Urbana, Vincence Makovského a Bohdana Laciny. Začátek soustavné výtvarné práce, první kolektivní výstavy akvarelů a olejomaleb (zátiší, krajiny, portréty). Od r. 1954 pedagogická činnost na různých typech škol (Nový Jičín, Holešov, Malenovice, Uherské Hradiště). Byla to etapa inspirací uměleckými tendencemi 20. století a hledání vlastního výrazu. Výstavy akvarelů, temper, olejů, pastelů, frontispice pro bibliofilie. Od. r. 1960
1963 V kombinovaných technikách řeší dobově aktuální problémy strukturální malby ţíhané plamenem (Tkáně, Naleziště Luny, Egyptské zátiší) a také jako nové téma Oválný štít. Od r. 1973 po konkurzním řízení nastupuje na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU v Brně, na níţ učí kresbu a malbu celých 27 let aţ do odchodu do důchodu. Tvůrčí atmosféra tohoto pracoviště, kde ještě ţil duch zakladatelských osobností katedry a kde působil příklad zkušených výtvarných umělců, vybízel mladého odborného asistenta k nalézání vlastní výtvarné cesty a intenzivní výtvarné činnosti (akvarely, strukturální olejomalby, monotypy, art-protisy.) 1975 Začíná s cyklem lapidárních přezvetšených zátiší s koláči. 1977 Získává doktorát filozofie po dlouholeté práci v oblasti teorie výtvarné výchovy. 1981 Docentská habilitace v oboru malba. 1988 V návaznosti na strukturální malby šedesátých let a jejich tematiku, vzniká nově pojatý cyklus Štítů. Jsou to výtvarné parafráze na latinská přísloví a citáty antických
myslitelů, v nichţ autor uplatňuje novou techniku a svůj zcela osobitý výraz, který rozvíjí dodnes. 2000 zakončil svou pedagogickou dráhu.
Naleziště Luny, komb. technika, 60x50, 1964
Egyptské zátiší, komb. technika, 83x98, 1963
Tkáň, komb. technika, 53x61, 1965
Kompozice, komb. technika, 83x102, 1963
Uhelnatění, komb. technika, 75x62, 1965
Maska komb. technika 50x44, 1965
L´homme, qui rit komb. technika 52x43, 1971
Spálená hlava komb. technika 55x42, 1964
Černá tvář komb. technika 49x31, 1964
Spálená tvář komb. technika 42x29, 1963
Makovice komb. technika 35x28, 1965
Malenovický hrad, akvarel 62x80, 1979
Tři grácie, art-protis, 150x100, 1975
Březnice, akvarel, 66x84, 1982
V průběhu dlouhých 60 let byl výtvarně činný a své obrazy vystavil na 56 výstavách samostatných i kolektivních doma i v zahraničí - Slovensko, Maďar-
sko, Německo, Rusko. Jeho práce se dostaly do soukromých sbírek v USA Kalifornie, Texas, Virginie. Poslední dvě výstavy byly společné s jeho synem Janem Perůtkou, který na nich vystavoval své umělecké kniţní vazby – Uherský Brod (2001) a Zlín (2006). Níţe uvedený text byl pronesen jako úvodní slovo na slavnostní vernisáţi výstavy: Jan Perůtka – KRÁSNÁ KNIŽNÍ VAZBA Ladislav Perůtka – OBRAZY
v Uherském Brodě 30. 3. 2001 paní PhDr. Hanou Karkanovou z Moravské galerie v Brně:
Koláč, olej a komb. technika, 102x83, 1986
Koláč, olej a komb. technika, 107x92, 1988
„Ladislav Perůtka studoval výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě brněnské univerzity v době, kdy tam působili jako profesoři Vincenc Makovský, Eduard Milén, nebo Bohdan Lacina. Na téţe fakultě také dlouhá léta vyučoval kresbu a malbu. Jeho tvorba probíhá v jakémsi oblouku. Jiţ v šedesátých letech se zabýval malbou, jejímţ hlavním tématem byly vrstvy a struktury barevné hmoty. Přes zátiší a krajiny, budované ve velkých plochách v osmdesátých letech a přes ozvěny popartové předmětnosti na konci osmdesátých let, se jakoby zpět vrací ke strukturální malbě, kterou rozvíjí v kombinovaných technikách rozsáhlého cyklu Štíty. Tento cyklus obsahuje nejen malířskou práci s rozmanitými strukturami, ale nalezneme zde i hru s písmem, které má nejen výtvarný, ale i obsahový aspekt. Na plochách Štítů nalezneme jejich původní povrch, pokrytý latinskými citáty i jejich českými překlady, převrstvený brutálními vrypy, skvrnami a jinými ranami ţivota a času, které činí písmo jen částečně čitelným, vytváří napětí mezi písmem a jeho smyslem a znejisťuje význam citátu, hesla nebo slovní hříčky. Překrývání těchto vrstev umocňuje malířská technika, kdy barva obsahuje různé příměsi, jejichţ struktura odlišuje jednotlivé plochy a připomíná oprýskané zdi. Tlumená přírodní barevnost podporuje spíše hmatové neţli optické kvality obrazových ploch. Pomíjivost slávy a dávných vzestupů a
pádů, rozrušených vrstvami času, z nichţ vystupují jen jednotlivé fragmenty kdysi neochvějných pravd, jsou osobitou výpovědí umělce o běhu světa
a plynutí času. Dávné a dnešní se v jeho díle spojuje a poskytuje intenzívní výtvarný i intelektuální záţitek“…
Štít, olej, 82x63, 1994 Lukovský štít, komb. technika 88x63, 1990
Salve Morituram, olej 88x63, 1990
Beránčí štít, olej, 88x63, 1990
Údery kladivem 3, olej 88x63, 1990
Údery kladivem 2, olej 88x62, 1990
Štít poselství, komb. technika, 69x50, 1989 Rozpadlý štít, olej, 88x62, 1990
Bronzový štít, olej, 88x63, 1990
Jan PERŮTKA
PROSLULÝ KNIHAŘ A ČESTNÝ OBČAN MĚSTA ŽAMBERKA
knihkupectví. Spolu se podíleli na provozu obchodu s papírem, knihami a starali se také o práci v knihařské dílně.
Jiří Faltus se narodil 11. března 1911 v malé vesničce nedaleko Klášterce nad Orlicí, v Zadním Dole. Byl čtvrtým synem mezi dvanácti sourozenci. V Klášterci nad Orlicí vychodil pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanky. V té době ho uţ značně oslovovaly knihy, zejména jako čtenáře. Ve svých čtrnácti letech se poprvé pokusil rozebrat kníţku, snaţil se ji svázat a dát znovu dohromady. Snad v této době se rodila jeho láska ke kníţce, k její vazbě, která mu zůstala na celý ţivot. Kdyţ skončil školu v Klášterci, rodina se odstěhovala k jeho nevoli do Semelkovic u Mělníka. V patnácti letech se rozhodl a dezertoval. Vrátil se do kraje svého dětství. V Ţamberku se začal učit knihařskému řemeslu u zkušeného mistra Jana Bálka, vazače knih v Nádraţní ulici. Po třech letech učení, 5. října 1929, úspěšně sloţil tovaryšskou zkoušku. Na krátký čas působil v Roudnici nad Labem, kde u J. Kostomlatského pracoval jako knihařský dělník. Na počátku třicátých let odešel do Prahy k firmě Štěpánek na Vinohradech u Flory. Zde se Faltus zdokonalil nejen ve vazbě, ale především v ručním zlacení. Za dva roky práce zde získal neuvěřitelnou praxi, kterou zúročil ve svém tvůrčím díle, stala se jeho doménou. Po dvou letech se s nabitými znalostmi a sebevědomím vrátil znovu do Ţamberka, aby se zde uţ definitivně usadil. Za vypůjčené peníze si zařídil malou dílnu, v roce 1934 se oţenil s Martou Křehkou, která se vyučila v papírnictví a
Společně pečovali také o tři děti. Jiří Faltus byl členem Sokola, propagátorem sokolských pokrokových myšlenek. V Sokole jako aktivní sportovec cvičil na bradlech a hrazdě. Hned po druhé světové válce vydal vlastním nákladem knihu úvah od T. G. Masaryka. Po šťastném překonání všech válečných těţkostí v osvobozené zemi, nastaly zejména po roce 1948 pro Jiřího Faltuse a jeho rodinu nepředstavitelné těţkosti. Knihařské dílně hrozilo znárodnění a zrušení prosperující ţivnosti. Bránil se všemi prostředky, vyjímečně se mu podařilo ţivnostenské podnikání udrţet aţ roku 1958. V tomto roce mu dílna byla zabavena, stroje a nástroje znárodněny a nadále vyuţívány uţ jen pro Komunální sluţby města Ţamberk. Zpočátku zde mohl pracovat jako vedoucí, později byl převeden na místo zaměstnance. Tvrdohlavý a vytrvalý Jiří Faltus ve svých záměrech a představách pokračoval dál. Postupně si zařídil malou dílnu v podkroví domu na náměstí. Dům dříve fungoval jako lékárna a podkroví slouţilo jako prostor k sušení bylinek. Navzdory všemu byl v roce 1972 zaregistrován ve Svazu výtvarných umělců jako mistr uměleckých řemesel. Tehdy uţ překročil šedesátku ţivota a mohl se plně věnovat umělecké tvorbě. Ve svých osmdesáti letech se dočkal navrácení své původní dílny na náměstí, kde pod firmou Faltusovo umělecké knihařství – Peltan pokračuje do jisté míry v mistrově odkazu jeho
vnuk Tomáš Peltan i se svojí manţelkou. Umělecký mistr Jiří Faltus zemřel 2. listopadu 1993 ve věku 82 let.
Přínos Jiřího Faltuse v oblasti umělecké vazby a dekoru české knihy
Tvůrčí umělecká práce Jiřího Faltuse začala v první polovině 30. let a vrcholila v 70. a 80. letech, posledním dvacetiletí jeho plodného ţivota. Určitě nebylo jednoduché v chudém, ač krásném Orlickém kraji se prosadit jako knihař – umělec. Byl nucen, jako většina jeho kolegů, dělat všední a kaţdodenní vazby učebnic, účetních knih, knih z knihoven, kronik atd. Přesto se mu podařilo z řemeslné rutiny vymanit. Především mistrovsky zvládnuté řemeslo mu pomohlo proměnit umělecký záměr, ve skutečné umělecké dílo. Umělecká knižní vazba
Uţ od poloviny 30. let můţeme sledovat u Jiřího Faltuse vývoj k umělecké vazbě. Výrazně a úspěšně se jiţ od roku 1934 zúčastňuje uměleckých výstav. Mezi nejznámější patří Trienále umělecké kniţní vazby, kde získal dvakrát čestná uznání a dvakrát cenu Jaroslava Doleţala. I na dalších kolektivních přehlídkách knihařů obdrţel i další hodnotná ocenění. Byla to například 1. cenu za provedení Máchova Máje na Bibliofóru ve Vrchlabí. Jedna z prvních vazeb, kterou vytvořil uţ ve svém rodném kraji po návratu z Prahy, byla kniha Pantáta Bezoušek od K. V. Raise. Byla zhotovena v červené kozině a věnoval ji své manţelce. Přichází s novým stylem,
který se stává typickým po celý jeho knihařský ţivot. Opouští doznívající praţské dekorativní sloţitosti a začíná pou-
ţívat střídmé zlacení s kombinací slepotisku. Tuto změnu klasicky potvrzuje na vazbě Erbenovy Kytice. Výzdoba předních i zadních desek je provedena zlacením a slepotiskem. Navíc se zde objevuje další prvek, ornamentální kresebnost. Tu uplatňuje nejvíce při spolupráci s Františkem Šaškem a realizaci jeho návrhů. Za vrchol nastoupené uměleckého směru Faltusovy tvorby lze povaţovat období 60. a 70. let. Dokladem je vazba knihy od Karla Schulze Kámen a bolest. Na výtvarném návrhu se podílel také výtvarník a Faltusův ţák Jaroslav Kerschbaum, jehoţ zásluhou se ornament uvolňuje v lineární dekor. Na přední desce je vyobrazen portrét Michelangelův. Velice citlivě a elegantně se zde střídá technika slepotisku a zlacení. Zlatem jsou zvýrazněny jen některé rysy umělcovy tváře, které Faltus přenáší do přírodní teletiny filetami různých velikostí linek a ohybů. Tato vazba strhla na sebe v té době velkou pozornost odborných kruhů. Kritika ji hodnotila jako citlivé souznění knihaře člověka, tvůrce a umělce s obsahovou lidskou tváří knihy. Za zmínku stojí např. vazba Halasovy sbírky básní Mladé ţeny a staré ţeny, kde je obsah vyjádřen slepotiskovým provedením obou titulů, Mladé ţeny obrysem typů písma a Staré ţeny naopak plnými typy. Z dalších knih je to Máchův Máj, Tomanův Don Juan, Pazourkovy Tři pstruţí řeky, které naznačují modernější tendence, kterým se
Faltus nebránil. Naopak šel s dobou, se základním předpokladem špičkově provedeného řemesla. Rukopisným znakem Faltusovy tvorby je výzdoba kniţních hřbetů. Má klasický charakter, zdůrazňuje vazy, zdobí je, stejně tak plochu jimi vymezenou. Při pohledu do knihovny lze Faltusovy knihy bezpečně poznat. Po celou dobu udrţoval Jiří Faltus přátelské a odborné styky s předními knihařskými odborníky. Mezi ně patřil především Ladislav Hodný starší z Týna nad Vltavou, Jindřich Svoboda z Brna a Jan Vrtílek z Vyškova, který působil v Praze, později v Ţilině. Společně tvořili významnou generační mistrovskou čtyřku v Čechách, která vyučila spoustu vynikajících knihařů. Jiří Faltus spolupracoval s kniţními vydavateli, jako byl doktor Otakar Storch Marien z nakladatelství Aventinum nebo s Milanem Friedlem z nakladatelství Lyry Pragensis. Pergamenové vazby pro vydavatelství Lyra Pragensis
Významnou roli ve Faltusově tvorbě sehrály zakázky v rámci spolupráce s vydavatelstvím Lyra Pragensis. Vázal do všech dostupných materiálů, včetně kůţí kozích, telecích, hovězích, vepřovic. Nebál se experimentovat, a pustil se i do výroby vlastního pergamenu, který vyráběl nejčastěji z kůţí králičích a kozích. Později, kdyţ pergamen začal vyrábět pan Skoch v koţedělném závodě v Otrokovicích, začal pouţívat jejich výrobky. Pergamenovými vazbami na sebe upozornil hlavně na svých posledních výstavách.
Zlacení knih
Ke zlacení pouţíval plátkové zlato. Zlatil ořízky, tituly na hřbetech knih a různé dekorativní prvky na přední i zadní desce knihy. Mezi knihaři byl v tomto oboru těţko dostiţitelným. Působil jako špička ve svém oboru, nástrojař – zlatič. Kaţdá profese plnila svou funkci, od jednoduššího šití kapitálku, aţ po mistrovské zlacení. Zlatil ručně pravým zlatem. Na hřbetech vyzlacené tituly byly provedeny naprosto přesně. Nejlépe ji lze posoudit u knih s více svazky, kde je písmo vyzlaceno v jedné rovině. Faltusovi se stačilo do zlaceného políčka jen mrknout, nabral zlato do svěráku, a uţ to tam bylo. Zlatil kolikrát i do hověziny, kterou si sám mramoroval. Také zlatil na francouzské vazby, které byly s nepravými vazy, políčka zlatil ručně filetami a písmo měl upnuté ve svěráku. Ono s takovou filetou to není snadné, například udělat linku po celé délce knihy, která má být stejně široká, stejně hluboká, stejně lesklá, navíc znát to, jak nástroj ohřát na tu či onu kůţi, to vyţaduje velkou znalost a zkušenost. Zlacení je práce velice náročná. Pouţívají se speciální noţe na řezání zlata, které se krájí na koţeném polštářku. Svěrák pro ruční zlacení se zahřeje na příslušnou teplotu, nabere se zlato s polštářku a vytlačí do příslušného políčka na hřbetu knihy. Techniku zlacení kombinoval Jiří Faltus velice často se slepotiskem. Výsledná vazba byla tak daleko víc uvolněnější. V jeho případě totiţ nejde o samoúčelnou záplavu zlatem, která by
mohla budit dojem přeplácanosti. Doklad toho najdeme například na předních deskách knihy od Karla Schulze Kámen a bolest. Technikou malých a krátkých linek dokázal udělat portrét Michelangela. Zde šlo o kombinovanou techniku zlatotisku a slepotisku, která se prováděla sadou rovných linek a obloučků podle předem navrţeného kresebného námětu. V takových případech spolupracoval také s výtvarníky. Zdokonaloval i svůj výtvarný talent, smysl a cit pro barvy, grafiku a materiál. Ke kaţdé vazbě přistupoval velmi poctivě a odpovědně, vţdyť vazba knihy byla pro něj záţitkem! Všechny knihy, které vázal, četl nebo s nimi byl alespoň dobře obeznámen. Jeho zdobení kniţní vazby vychází z obsahu knihy. Dokončení článku najdete v příštím čísle.
Antonín KREJČÍŘ a Václav ŠPLÍCHAL
PROJEKT „SOUKROMÉ VYDÁNÍ KNÍŽKY BABIČKA OD BOŽENY NĚMCOVÉ“ V roce 2010 by se měla uskutečnit v Muzeu Boţeny Němcové v České Skalici výstava portrétů Boţeny Němcové, jak si ji v průběhu času představovali význační čeští výtvarní umělci. V současné době vzniká a je před ukončením projekt prvního soukromého vydání kníţky Babička od nejznámější české spisovatelky, organizovaný a financovaný sběratelem veškerého díla Boţeny Němcové Karlem Šípkem. Kniha v limitovaném číslovaném vydání v počtu kusů 100 bude doprovázena nově vzniklými ilustracemi bývalého kmenového výtvarníka Muzea Boţeny Němcové akademickým malířem Jiřím Škopkem. Jiří Škopek je autorem více jak tří set malovaných pohlednic zajímavých i památných míst Východních Čech, i přes pokročilý věk stále činný, jeho olejomalby jsou téţ téma-
ticky zaměřeny na líbezný kraj Babiččina údolí, je i autorem naučné stezky Babiččiným údolím, výtvarně ztvárnil podobu školy v České Skalici, kterou navštěvovala Boţena Němcová. Ilustrace jsou v současné době hotové a zadány do tisku, vlastní tisk textu zatím vázne na poţadavku pouţití specifického druhu papíru. Ilustrace budou vlepované, jejich charakteristickým rysem bude ztvárnění motivů z Babičky na pomezí snu a reality, tedy zatím něčeho v dosavadních ilustracích nevídaného. Karel Šípek se věnuje sběratelské činnosti více jak patnáct let, sbírá veškeré vydané písemnosti jak od Boţeny Němcové, tak Boţenou Němcovou se zabývající, memorabilie, pohlednice, mince, známky, filmy, plakáty, záznamy divadelních představení, kuriozity, zvukové nosiče atd. Podílel se téţ na výstavě k 155. prvního vydání Babičky v Národním muzeu, a jeho soukromá sbírka je pravděpodobně v Česku nejrozsáhlejší. 80 vydaných kusů bude svázáno do rudého plátna, zbytek pak by měl být pouţit pro uměleckou kniţní vazbu. Výstava těchto uměleckých knihvazeb by měla doplnit obmýšlenou výstavu portrétů Boţeny Němcové. Záměrem vydavatele je obrátit se na významné české umělecké knihaře a poţádat je o jejich vlastní výtvarné zpracování tohoto vydání, kaţdý knihař bude mít k dispozici dva výtisky, z čehoţ jeden pouţije pro svoji vlastní potřebu. Vydání nebude ve volném prodeji a určitě se stane sběratelskou raritou, protoţe sbírání vydání kníţky Babičky je od nedávné doby současným sběratelským trendem. Karel ŠÍPEK
UMĚNÍ JE INSPIRACE Bereme do rukou uměleckou kniţní vazbu Jana Perůtky (1964) a ani si neuvědomujeme, jak se nám vydává celou svojí bytostí – zaloţením své osobnosti, úrovní dosaţeného řemesla i svým osobitým uměleckým projevem (našemu pohledu, naší kritičnosti i našemu obdivu). A hned nutno říci, ţe Perůtka je osobností mezi svojí generaK. J. Erben – Kytice, CKŢ-b, 2007
umělecký příklad a křídla k vlastní tvorbě. Svrchovaný Mistr Svoboda ve svém ateliéru v Brně na Petrově vlastním příkladem ukazoval kdy pouţít kůţi a jaký druh, kdy pouţít pergamen (choulostivý materiál, který stále pracuje, jak saje vlhkost nebo zase vysychá) a jak jej vypracovat nebo kdy pouţít papír na vrchní desku. Ale mnohdy stejně pracné Fénixovo hnízdo, CKŢ-b, 2006
cí; ţe řemeslo zvládá dokonale, ale nad to ho chápeme jako výtvarníka, který souzní s obsahem knihy, vychází z barevnosti jednotlivých grafických ilustrací a dovede volit individuální materiál na vazbu tak, aby vyhovoval jeho výtvarným záměrům, dovede připravit papír na předsádku a pod jeho rukama se rodí umělecké výtvarné dílo. K. J. Erben – Kytice, CKŢ-b, 2006
J. A. Komenský- Labyrint světa a ráj srdce, CKŢ-b, 2007
Není divu, vţdyť dostal základní poučení na Střední umělecko-průmyslové škole v Brně, ale hlavně dlouholeté přátelství s „králem uměleckých knihařů“ prof. Jindřichem Svobodou mu dalo
je udělat pouzdro na knihu, aby nebylo ani volné, ani těsné, aby mělo přiléhající souznění s knihou, kterou má chránit. Kolik trpělivosti musí Mistr projevit při zlacení ořízky (a ještě s ní můţe výtvarně pracovat) a potom musí mít „oko“ na písmo, vlastně musí znát zásady grafické práce. Jan Perůtka navíc ovládá i restaurování starých tisků včetně dolévání papíroviny, renovování dřevěných desek případně i kování. Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, ţe tento váţný umělec se právem stal zakládajícím členem Společenstva českých knihařů, jako Mistr knihařského řemesla – umělecká kniţní vazba, je
členem Unie výtvarných umělců, a jeho práce jsou zastoupeny např. v knihovnách Národního muzea v Praze, Umělecko-průmyslového muzea v Praze, Památníku národního písemnictví, v Moravské galerii v Brně, i v Muzeu für Kunst und Gewer v Hamburku. V současné době je velmi obtíţné být umělcem vysokých nároků sám na sebe, jaké má Jan Perůtka. Kromě výjimek vymizeli mecenáši pravého umění a sběratelé bibliofilských tisků jednak zestárli a nemájí prostředky na svoji zá-
K. H. Mácha – Máj, CKŢ-f, 2006
libu a dorůstající mladá generace má zase zcela jiné záliby. Z toho logicky vyplývá, ţe ani nakladatelé se nezabývají bibliofilským ţánrem, kromě několika málo nadšenců, kteří díky vlastnímu zájmu vytvářejí své edice pro uzounký okruh svých stálých zákazníků. Ti se většinou spokojí z finančních důvodů výtiskem v šitých arších, ale kdopak z nich přijde k některému z uměleckých knihařů? Pokud mají uhájit existenci, váţou diplomní práce a zabývají se běţnou knihařskou prací. To ale není svět Jana Perůtky; potřebuje čas na klidnou, soustředěnou práci. Přejme mu, aby našel naše a třeba i cizí sběratele se smyslem pro mimořádnou výtvarnou úroveň kniţní vazby, ale ještě lépe: aby našel mecenáše pro celý svůj ţivot. A nakonec ještě přání s básníkem Michalem Černíkem: Baví vás práce a radujete se z ní? Pak je to skvělé, pak uţ vám jen mohu přát, aby vám taková práce vydrţela. Milan FRIEDL
POZVÁNKA NA VERNISÁŽ VÝSTAVY JINDŘICHA SVOBODY
MUSÉE DU PAPIER PEINT Muzeum papírových tapet RIXHEIM. Při návštěvě našeho přítele Markuse Müllera v Basileji, jsme na jeho doporučení navštívili rovněţ Muzeum papírových tapet v nedalekém Rixheimu. Expozice muzea seznamuje návštěvníka s exponáty tapet od 17. Aţ po 20. století. Zároveň je moţné se seznámit s praktickou ukázkou potiskování textilu. Expozice je zajímavá i pro knihaře a restaurátory, kteří zde mají příleţitost se seznámit s manufakturní výrobou tapet a potiskování textilu. Kdo se zajímá o historii ozdobných papírů pouţívaných v knihařství si rozhodně přijde na své. Vřele doporučuji.
Kontakt:
++33 389 64 24 56 (tel.) ++33 389 54 33 06 (fax) Otevírací doba: 10-12 hod., 14-18 hod. Zavřeno od 1.11. do 30.4., 1.1., 1.5., 25.12. www.museepapierpeint.org
[email protected] Od 1.6. do 30.9. je moţno shlédnout praktickou demonstraci tisku.
Lubomír KRUPKA
VIRTUÁLNÍ ARCHÍV LISTIN STŘEDNÍ EVROPY
"monasterium" ... … je vlastně latinské slovo pro klášter, často uţívané ve zkratce „mom“, ale jaký má vztah k našemu virtuálnímu archivu? Odpověď je jednoduchá a je obsaţena v následující historii projektu. … začátek Projekt má kořeny v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousko s četnými kláštery, jejichţ existence od jejich zaloţení ve vrcholném středověku nebyla nikdy přerušena a proto vykazují nepřetrţitou archivní tradici. Díky svému velkému historickému významu uchovávají většinu středověkých a raněnovověkých dokumentů k dějinám této země. Silné historické vztahy mezi kláštery uvnitř i za hranicemi země vytvořily ideální předpoklady pro vytvoření virtuálního propojení těchto roztroušených pramenů. Byl to Diecézní archiv v St. Pölten, který za účinné podpory samotných klášterů a státních institucí odstartoval práce na tomto projektu. … bez hranic Často se vstupovalo na neznámou půdu, coţ však zúčastnění nechápali nikdy jako překáţku, ale spíše jako výzvu spojenou s moţností dalšího vývoje, a v tomto duchu se neustále pokračuje. Logické souvislosti vedly ke stále intenzivněji se rozvíjející výměně nápadů a zkušeností mezi zúčastněnými kolegyněmi a kolegy doma i v zahraničí. Postupně se zformovala síť podobně smýšlejících účastníků s cílem spolupráce
přesahující hranice, osvobozené od historických resentimentů a povahových rozdílů. Virtuální svět nezná hranice, a tak bylo stále zřetelnější, ţe také Monasterium.Net musí být archivem bez hranic - a to v kaţdém ohledu: ne pouze prostorově, ale také obsahově. Omezení na církevní listiny bylo mezitím zrušeno, neboť Monasterium – i přes svůj název - je stále více chápáno jako virtuální archiv všech druhů středověkých a raněnovověkých listin. … od projektu k instituci Logickým důsledkem projektu dolnorakouských klášterů bylo jeho rozšíření na další rakouské spolkové země a na státy sousedící s Rakouskem. S podporou rakouského spolkového ministerstva pro výuku, umění a kulturu (Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur) a Evropskou unií se následně podařilo vytvořit základní podmínky pro jeho další existenci. Konečně v červnu roku 2006 došlo k propojení velkého mnoţství kontaktů do té doby navázaných mezi archivy. Tehdy vypracované Memorandum [Odkaz: Memorandum] představuje základ spolupráce v konsorciu. Vývoj se nezastavil a projekt se dále rozvíjí. To vedlo v listopadu 2007 k zásadnímu prohlášení, ţe vzniklá archivní síť a s ní spojený virtuální archiv budou etablovány formou společného spolku ICARus (International Centre for Archival Research). … dnes a zítra Dnes je projekt Monasterium.Net největším virtuálním archivem svého druhu na světě. Pramenný typ „listina“ je pro středoevropský prostor online dostupný v úplné celistvosti jako ţádný jiný historický druh pramenů. Naším cílem je tento archiv stále budovat, zpřístupňovat a propojovat s jinými historickými projekty online (např. rukopisy, viz: www.manuscriptorium.com). http://www.monasterium.net/ieekq/cz/ho me_cz.php
Antonín KREJČÍŘ
fenomén kniha 2009 phenomenon: the book 2009 Jiţ po jedenácté se v květnu 2009 v Brně schází studenti vysokých škol na mezinárodní výtvarné soutěţi FENOMÉN KNIHA. Soutěţ pořádá Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Výstava soutěţních prací se stala malým svátkem mladých výtvarníků. Pro diváky je zároveň i ukázkou toho, jak dnes mladá generace umělecky vnímá a komunikuje jev, který jsme byli zvyklí vidět jako papírový předmět, přinášející sumu tištěných slov a vět určených pro zábavu i poučení. Jakkoli jsou proměny knihy v uměleckém chápání stále překvapivé a originální, tradiční jádro naší představy o knize zůstává zachováno. Spíš se nad vystavenými artefakty čím dál víc musím tázat, jak je to se slovy, která mají přinášet. Nestává se ze slova ohroţený druh? Kdyţ jsme před sto lety chodili do školy, běţně se říkávalo "Co je psáno – to je dáno". Napsanému slovu se bezvýhradně věřilo. Bývaly doby kdy pro slova a jejich rozšiřování, tedy pro upřímný výraz pravdivého poznání, které přinášela, bývali lidé ochotni trpět aţ na hranici ţivota a smrti. A co my dnešní? Věříme napsanému stále tak bezmezně? Jsou dnešní slova hodna naší zápalné oběti? Jak se v pohnutých zákrutech dvacátého století slova přepírala, jak se stávala zástěrkami manipulací, nálepkami podvodných ideologií a propagandistických lţí, přestalo se neustále převlékanému slovu věřit. Víra ve slovo mluvené i psané byla otřesena. Věda tedy začala hledat vzorec, kód, gesto, znak nebo piktogram, který věrohodně a nezkresleně předá poselství i se svou pravdivostí. Stručně a jasně. Bit čili dvojková číslice – jen nuly a jedničky. ATP čili adenosintrifosfát, základ ţivé hmoty. E = mc2, zákon zachování energie. DNK. TGM. Nebo také: KVV PdF MU. Genom. Šoa. INRI. www. Však nejen slova – i gesta se zjednodušují. Kdyţ jsme před sto lety chodili do školy, hlásili jsme se o slovo dvě-
ma zdviţenými prsty. A stejným gestem se na slovo i přísahalo. Dnes se hlásí do diskuse jen vystrčeným prostředníkem – a vlastně je ten prst výrazem neochoty diskutovat. Taková je devalvace slova – uţ i na uráţku je ho někomu málo. Aby se lidé vůbec domluvili, musí do komunikační hry-nehry mezi nimi vstupovat prostředníci, mediátoři, tlumočníci a překladatelé. Myslím si, ţe dosud stále nedoceněná profese budoucnosti je profese překladatelská. I zkratky, znaky a značky či vzorce se v mezikulturní komunikaci musí překládat. Ale jsou tu pak ještě umělci. Neslovesní umělci hledají výrazové prostředky, kterými by své poselství o poznání a proţívání tohoto světa mohli sdělovat bez překladatelů, tedy nezávisle na devalvovaném slově. Pocity, které jako diváci při rozhovoru s uměleckým dílem zaţíváme, jsou to nejopravdovější, nejupřímnější hnutí – protoţe je to jen a jen naše, individuální, niterná cesta k poselství autora. A nějakým vnitřním smyslem dříve či později poznáme, myslel-li to s námi umělec upřímně a můţeme-li mu věřit. Protoţe poselství dobrého uměleckého díla, se slovy i beze slov, poselství dobrého umění je svědectvím o ochotě trpět aţ na hranici ţivota. A krásné knihy mají šanci stát se prostředníky a šiřiteli takových poselství mezi námi. Zbyněk FIŠER OCENĚNÍ Kategorie knižní typografie Cena za nejlepší práci: Ludmila Dvořáková UTB Zlín Příběhy noční oblohy. Čestné uznání: Martin Pecina - UTB Zlín Kaligramy, Karolína Kříţová - UTB Zlín Malá typografie. Kategorie kniha-objekt Cena za nejlepší práci: Eva Štenclová - FU OU Ostrava Origami. Čestné uznání: Diana Paul Universität Leipzig A Book Is Like a Garden, Eva Zemánková - FU OU Ostrava James Thurber – Bajky Kategorie volná tvorba Cena za nejlepší práci: Lenka Ševčíková - PdF MU Brno Neúplná kniha. Čestné uznání: Barbara Typltová - UTB Zlín Tady a Teď, Jitka Karlišová - PdF MU Brno E-Book
Lud.Dvořáková, UTB Zlín Příběhy noční oblohy
Eva Štenclová, FU OU Ostrava – Origami
Lenka Ševčíková, PdF MU Brno Neúplná kniha In May 2009, an international competition for university art students "Phenomenon: The Book", was held for the eleventh time. The competition is organized annually by the Department of Art with Faculty of Education ofof artefacts brought into the competition has become a festival of young artists showing the visitors how today’s young generation perceives and communicates a phenomenon we were used to identify as an object made of paper containing an amount of printed words and sentences meant for entertainment and bearing knowledge. Artistic transformations of a book are ever so surprising. Looking at the exhibits a question arises – what has become of words books should convey? Hasn’t a word become an endangered species?
A hundred years ago, it used to be said: "the written word remains". The written word was unconditionally believed in. There were times when people would put their lives at stake for words and their spread. That is for an earnest expression of true knowledge words bore. What about today? Do we still so faithfully believe in what is written? Are words still worth of a burning sacrifice? Over the troubled periods of the twentieth century words have been many times abused, misused for manipulation, fraudulent ideologies and propagandistic lies. They have lost their credit and people have ceased to believe in them. The faith has been shaken. Science then began to search for a formula, code, gesture, symbol or a pictograph, that would honestly and veraciously pass on a truthful message. Briefly and clearly. Bit - a binary figure, solely zero and one. ATP - adenosine triphosphate, the base of living substance. E = mc2, mass – energy equivalence. DNA. TGM. Or also: KVV Pdf MU (Department of Art, Faculty of Education, Masaryk University). Genome. Shoah. INRI. www. But not only words, even gestures have become simplified. A hundred years ago, pupils have asked for word with two raised fingers. With the same gesture people swore on word. Today people take the floor in discussion by just raising their middle finger – the finger actually showing an unwillingness to negotiate. Such is the depreciation of a word. For some it is not even worth using for offence. To make people understand each other, the communication game must employ mediators, interpreters and translators. I think that the still underestimated profession of the future is that of a translator. Even abbreviations, signs and formulae need to be translated in between cultures. However, there are still artists. Nonverbal artists search for means of expression to express their message of knowledge and experience of this world without the need for translation. The feelings we experience over a piece of art is the most truthful and sincere affection, being it a purely our own individual and inner way of understanding the author‘s message. And it is some kind of our inner sense that tells us whether the artist was honest with himself and whether we can believe him. The message of a true piece of art is a testimony of the willingness to put one’s life at stake. And beautiful books have the chance to become mediators and bearers of such messages among us. Zbyněk FIŠER
SINAJSKÝ KODEX Asi 800 stránek nejstarší dochované křesťanské bible se podařilo digitalizovat a umístit na internet.
ké díky skutečnosti, ţe křesťanský klášter svaté Kateřiny nebyl nikdy dobyt. Fragmenty kodexu se nacházejí v knihovnách v různých částech světa Britská knihovna (British Library) vlas-
Sinajský kodex ze čtvrtého století našeho letopočtu zahrnuje větší část Starého zákona a téměř celý Nový zákon. Fragmenty dokumentu, který byl napsán v řečtině na pergamenu, digitalizovali odborníci z knihoven v Británii, Německu, Rusku a Egyptě. Experti kodex označují za "okno otvírající pohled na vývoj raného křesťanství" a za důkaz, jak byl text bible předáván z generace na generaci. Původní verze obsahovala asi 1460 stran, z nichţ kaţdá měřila 40 krát 35 centimetrů. Sinajský kodex objevil v
Klášter Svatá Kateřina na Sinaji
19. století v klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinaj německý teolog Constantine Tischendorf. Předpokládá se, ţe rukopis přeţil díky pouštnímu vzduchu, který vytvářel ideální podmínky, a ta-
tní 347 stran, 43 stran se nachází v univerzitní knihovně v německém Lipsku a sedm částí kodexu je v Ruské národní knihovně v Petrohradě. V Egyptě se dále nachází dalších dvanáct stran kodexu, které byly objeveny teprve v roce 1975. http://www.codexsinaiticus.org/en/ma nuscript.aspx Antonín KREJČÍŘ
COMESTOR – OTEC TŘÍ KRÁLŮ Památník písemnictví na Moravě ve spolupráci se Státním okresním archivem Brno-venkov v Rajhradě připravili
na únor roku 2009 výstavu, jeţ si klade za cíl zmapovat na našem území dochování významné středověké učebnice církevních dějin. Tento spis nazývaný Historia scholastica je dílem Petra Comestora, významného středověkého teologa a kancléře paříţské univerzity, který jej sepsal mezi lety 1169-1173. Dnes bychom mohli jeho práci označit jako dějepis pro školy, či biblický dějepis (dějeprava). Jedná se o soubor biblických dějin a o výňatky z církevních
Otců a starověkých dějepisců. Do češtiny byla kniha přeloţena jiţ kolem roku 1400 a zřejmě se tak stalo pro potřeby Emauzského kláštera v Praze. Výstava představila rukopisná dochování tohoto titulu, ale také knihy tištěné. Návštěvníci měli moţnost shlédnout nejen rukopisy psané latinsky, ale také knihy ve staroslověnštině, z nichţ některé jsou psány tzv. charvátskou hranatou hlaholicí. Ukázky ze staroslověnských i latinských rukopisů a tisků doplnila na vernisáţi originály tohoto spisu dochované v rajhradské klášterní knihovně i zlomek nedávno nalezený ve fondech Státního okresního archiv Brnovenkov a nejstarší zlomek latinského znění ze Státního okresního archivu v Jihlavě. V následujících dnech byly originály nahrazeny faksimiliemi rukopisů. Výstava se uskutečnila ve dnech 3. února aţ 1. března 2009 v Památníku písemnictví na Moravě, v areálu benediktinského kláštera v Rajhradě a dál putovala do dalších míst v Čechách a na Moravě. Jindra PAVELKOVÁ
UMĚNÍ BOŘÍ PRAVIDLA, PROTO JE POTŘEBUJEME V DOBĚ KRIZE Rozhovor vyšel v Literárních novinách, 6. dubna 2009, r. XX, č. 15, s. 15.
S britským odborníkem na kulturní politiku Johnem Holdenem o umění v době hospodářské krize a argumentech pro jeho financování, vlivu kreativní ekonomiky na hospodářství státu i o dnešní roli kulturních institutů. Fórum pro kreativní Evropu, které se koncem března konalo v Praze a na něž jste byl pozván, se především politikům pokoušelo vysvětlit, že existuje vztah mezi uměním a kreativní ekonomikou na straně jedné a ekonomikou státu na straně druhé. V České republice jde o zcela novou argumentaci. Doposud kulturní aktivisté hovořili především o tom, že umění je krásné, a proto by ho stát měl podporovat. Jak byste na otázku, proč investovat do kultury, odpověděl vy? Umění není aktivita vázaná na pravidla, umění boří pravidla, a tak nabývá mimořádné důleţitosti v době hospodářské recese. Právě v tomto čase potřebujeme objevovat nová teritoria a hledat nová, inovativní, řešení problémů. Argumentem pro investice do kultury jinak samozřejmě je hodnota osobního záţitku, který nám umění zprostředkovává. Hodnotou je krása i způsob, jakým umění rozvíjí naši osobnost. Existuje také mnoho oněch socioekonomických argumentů. Ty jsou také nesmírně důleţité. Kreativní ekonomika je ve Velké Británii velká, neustále roste a jde o jeden z mála oborů ekonomiky, kde i v následujících pěti letech očekáváme výrazný růst. Při stagnaci zbytku hospodářství by mělo jít asi o čtyři procenta ročně. Na jedné straně tak vláda říká, ţe kreativní průmysly rostou a na druhou stranu chce krátit rozpočet pro umění. To vůbec nedává smysl. Další z argumentů je turistický průmysl. Turisté cestují, aby poznali kulturu dané země. Velkou Británii v loňském roce navštívilo asi dvacet pět milionů návštěvníků, coţ je obrovské číslo. Tito lidé v zemi utratili asi patnáct miliard liber, z
nichţ tři čtvrtiny připadají na kulturu, tedy na muzea, galerie nebo divadla. Jde o obrovský průmysl, který by jednoduše zmizel, pokud bychom jednoduše plošně škrtli dotace. To je i pražský problém. Politici si myslí, že Praha má skvělou historickou architekturu, že jednotlivé budovy stačí udržovat v dobrém stavu a že turisté budou vždy přicházet. Jako by nevěděli, že město musí mít kulturní obsah, aby lidé měli důvod se vracet či zůstat déle než je nezbytně nutné na prohlídku historického centra. Ano, město musí vytvářet kulturní obsah. Konkrétně současné umění se stalo v mnoha městech velkým lákadlem pro turisty. Mnoho měst ve Velké Británii slaví úspěchy například s galeriemi současného umění. Labouristická vláda ve Velké Británii operuje se socioekonomickou hodnotou kultury a mnoho odborníků včetně vás tomuto přístupu oponuje. Co bychom se mohli přiučit z britských chyb? Hovoříte o nutnosti bavit se o skutečných hodnotách kultury. V čem tato skutečná hodnota kultury podle vás spočívá? Hodnotu kultury vykládám na základě tří principů. Prvním z nich je imanentní hodnota kultury. To znamená, ţe kultura má hodnotu sama o sobě. Kultura je veřejné dobro sama o sobě. Ale abychom popsali tu imanentní hodnotu kultury, pouţíváme k tomu jazyk naší osobní zkušenosti. Hovoříme o svých emocionálních, estetických nebo duchovních pocitech či dojmech. Potom je samozřejmě moţné vidět hodnotu kultury v jejích instrumentálních efektech jako je regenerace komunity, vliv na recidivisty ve věznicích nebo její vzdělávací hodnota. Tento její vliv nehodnotíte osobně, ale skrze dopady na masu, na společnost. Třetí principem je institucionální hodnota kultury. Umění je jednou z mála sfér ţivota, ve které se lidé setkávají. To znamená, ţe na základě vaší zkušenosti z prostředí kultury se zvyšuje či sniţuje váš pocit sounáleţitosti s danou společností či komunitou. První
princip se nijak vyhodnocovat nedá. Nikdo mi nemůţe říci, abych si něco uţil, to můţu říci jen já sám sobě. Institucionální hodnotu můţeme zkoumat skrze sociologické průzkumy: pokládají návštěvníci kulturní sluţby za uspokojující? A měřit samozřejmě lze i instrumentální hodnoty kultury. Tyto tři základní principy pokládám za rovnocenné, i kdyţ kaţdý z nich znamená pro různé lidi něco jiného. Kdyţ jdu do divadla, zajímá mě pouze moje osobní zkušenost - dojem z představení a sluţby dané kulturní organizace. Nesedím v divadle a neříkám si: Boţe, to je úţasné, zakoupením tohoto lístku jsem přispěl na regeneraci této městské čtvrti! Na druhou stranu ale chápu, ţe politiky nezajímá můj osobní záţitek. Zajímá je, jestli umění přispívá vytváření lepší společnosti, jak si oni představují. Proto ve věci existuje tolik nedorozumění mezi veřejností a politiky. Ve svém konferenčním příspěvku jste hovořil o tom, že investicemi do umění z veřejných zdrojů nepřímo investujeme do komerční sféry? Co si pod tím máme představit? Jeden z argumentů je, ţe ve veřejné sféře se všichni lidé z kreativních průmyslů učí své řemeslo a ţe tito lidé také pracují v komerční sféře, kam s sebou přinášejí svoje vzdělání a zkušenosti z veřejného sektoru. Funguje to samozřejmě i opačně. Tyto entity jsou neoddělitelně prorostlé. Jste původní profesí právník. Jak jste se dostal ke kulturní politice? Moje cesta ke kulturní politice byla asi poněkud zvláštní. Svůj první titul jsem získal z práv na Oxfordu, ale ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl být právníkem. Hned po dokončení školy jsem začal pracovat v bance a zůstal jsem tam asi čtyři roky. Pak jsem dva roky cestoval po světě, aţ mi úplně došly peníze a musel jsem zpět do banky. Tam jsem vydrţel ještě asi dvanáct dalších let a dokonce jsem vedl korporátní divizi jedné obrovské japonské investiční společnosti v Londýně. Přesto jsem tu práci neshledával uspokojující. Pravda,
ţe někdy ta práce byla i intelektuálně zajímavá, ale pořád jsem neměl pocit, ţe dělám něco, co by mělo nějaký smysl. Najednou mi bylo čtyřicet let a řekl jsem si, ţe potřebuji změnu. Přihlásil jsem se nakonec do jednodenního dálkového magisterského kurzu historie designu a zbylé čtyři dny v týdnu jsem věnoval malé nadaci poskytující obchodní poradenství a školení pro umělecké organizace. Díky tomu jsem se dostal do kontaktu s lidmi z různých uměleckých oborů, tanečními soubory počínaje a muzei a knihovnami konče. Na konci tohoto snaţení stálo před zhruba pěti lety velké znepokojení z velkého zinstrumentálnění kulturní politiky naší vlády, z toho, ţe vláda viděla hodnotu umění pouze v jejím socioekonomickém rozměru. Jako reakci jsem společně s dalšími lidmi na toto téma svolal tiskovou konferenci a poté následovaly všechny ty mé knihy zabývající se hodnotou kultury. To ale nevypadá jako úplně netypická cesta. V době, kdy jste byl studentem, ve Spojeném království obory jako kulturní management nejspíše ani neexistovaly. Máte pravdu. Studoval jsem v letech 1973 aţ 1976 a speciálně univerzita jako Oxford pěstovala pouze rigidní disciplíny, jakými byla antická studia, právo, anglická historie nebo literatura. Vytvořil jste také nějaké dílo nebo napsal knihu s uměleckou ambicí? Trošku píši a hraji na kytaru, ale ne na veřejnosti. Píši i básně a povídky, ale i ty jen pro své soukromé potěšení. Neměl jste, bohužel, možnost osobně vidět demonstraci iniciativy Za Česko kulturní, protože jste přijel na konferenci až následující den. Přesto víte, že aktivisté protestují proti pětatřicetiprocentním škrtům v rozpočtu ministerstva kultury na kulturní granty. Co si o tom myslíte? Je samozřejmě nesmírně těţké komentovat jednotlivou kauzu, kdyţ nejsem seznámen s konkrétní situací. Ze své vlastní zkušenosti z práce s velmi malými kulturními organizace vím, ţe
škrt v takovém rozsahu by je prostě vymazal. Pokud by Velká Británie přistoupila ke škrtu v rozsahu třetiny podpory, určitě by to bylo pro celý sektor ţivot ohroţující. I naše vláda v současné době zvaţuje škrty v kulturních dotacích. Jsem ale přesvědčen, ţe to je velmi krátkozraké řešení. Nemohu pochopit, jak chce naše vláda na jedné straně vytvořit fiskální stimul a dávat peníze do tradičních průmyslových odvětví jako finančnictví a podobně; a na druhou stranu chce pokrátit prostředky určené umění a kultuře. Absolutně nechápu, proč jednou vláda mluví a investici a jednou o dotaci. Vidí tyto věci odlišně, i kdyţ se ve skutečnosti jedná o úplně stejnou věc. A i kdyţ by měla podporovat naši budoucnost, ne minulost! Omezit během finanční krize výdaje na kulturu zjevně nevidíte jako rozumné opatření. Rozhodně ne, nic to nevyřeší. Chápu, ţe veřejné rozpočty se musejí dodrţovat a hlídat, ale pokud se budeme rozhodovat co podpořit a co ne, umění a kultura by měla mít na seznamu priorit přední místa. Jaký je vztah mezi kulturou dotovanou z veřejných zdrojů a takzvanou kreativní ekonomikou? V tomto poměru zaţíváme v současné době obrovské změny. Vţdy existoval obrovský zřejmý rozdíl mezi vysokým uměním a populární kulturou. Vysoké umění bylo vţdy záleţitostí individuální a populární kultura záleţitostí pro masy. V současné době je ale z veřejných zdrojů dotovaná ta kultura, která je vybrána grantovou komisí. Pocházet můţe z obou sfér. Komerční kulturu určují lidé, kteří rozhodují o tom, co se bude nahrávat či natáčet, je ale potom na trhu, zda ten který projekt uspěje, nebo ne. Od několika let navíc díky obrovskému rozšíření fotoaparátů, kamer nebo i hudebních nástrojů probíhá exploze domácí tvorby. Dostupnější je také umělecké vzdělávání a v samotné Velké Británii se zlepšuje i kulturní infrastruktura, která nabízí lidem místa, kde mohou zpívat nebo tančit. Navíc po
vstupu internetu do hry se všechno změnilo. V mnoha ohledech je to krásná změna. Po několik desetiletí byli lidé dominancí televize připíchnuti pasivně doma k sedačkám a nechávali se bavit. Teď, stejně jako kdysi, lidé si opět pro sebe zpívají, natáčejí klipy a podobně. Znamená to ovšem, ţe ty dříve oddělené sféry vysoké a populární kultury se zcela promíchaly. Ať uţ jste profesionál či amatér, můţete volně přecházet z jedné do druhé. Uţ bychom tyto sféry neměly vidět jako hierarchickou strukturu. Namísto toho bychom se měli bavit pouze o kvalitě konkrétního uměleckého díla, ať je to klip na Youtube nebo operní představení. To může být otázka; nesmírně složitá by byla i otázka klasifikace takových kulturních počinů. Navíc zde platí, že o tom, co bude podpořeno z veřejného rozpočtu, rozhoduje úzká komise specialistů. Ano, je to obtíţné. To ale neznamená, ţe neexistuje řada lidí, kteří umění rozumějí, kteří porozumění určité umělecké formě věnovali svůj ţivot a ţe by jejich názor neměl být ceněn. Na druhou stranu je samozřejmě moje i vaše výsostné právo, jakoţto daňového poplatníka, vstoupit do diskuse o tom, co má být z našich daní podpořeno a co ne. Nevím, jak u vás, ale všiml jsem si, ţe v mnoha společnostech se rapidně zvětšuje propast mezi profesionální uměleckou obcí a veřejností. Povaţuji za klíčové obnovit tento dialog! Samozřejmě nemůţeme dělat rozhodnutí na základě jednoduchého veřejného plebiscitu, ale ani bychom ho neměli zaloţit na izolovaném rozhodnutí expertů. Obě dvě tyto strany by měly mít moţnost o svém pohledu debatovat v atmosféře vzájemného respektu. Zastavme se ještě u posledního tématu tohoto rozhovoru. Ve své nedávno publikované knize o kulturní diplomacii tvrdíte, že její role je dnes důležitější než kdykoliv předtím. Myslíte, že i dnes mohou svou dávnou roli hrát instituce kulturní diplomacie typu Francouzského institutu, British
Council nebo i našich českých center? Kulturní diplomacii dnes povaţuji za důleţitější neţ kdykoli předtím. V minulosti mezinárodní vztahy vytvářely pouze elity: diplomaté, obchodníci a společenské elity. Jen velmi malé mnoţství lidí cestovalo. Dnes mohou lidé cestovat velmi levně, existuje masová turistika, čtyřiadvacetihodinové zpravodajské kanály a internet. Vztahy mezi státy uţ nejsou jen záleţitostí elit, ale odehrávají se mezi obyčejnými lidmi. Je nesmírně důleţité, jak tito cestovatelé vnímají náš přístup k jejich kultuře a také jak vnímají naši kulturu. Například pro stát jako je Velká Británie, která schraňuje umělecké sbírky z celého světa, je nesmírně důleţité, aby například návštěvník z Číny viděl v našem muzeu, ţe dáváme sbírce jeho kultury patřičnou důleţitost, ţe s ní zacházíme s úctou a ţe ji vykládáme správně. Všechny tyto
TIP NA VÝSTAVU
drobné interakce nám dávají licenci jako národu pro celý svět. Můţeme se ve světě těšit podpoře, či nedostatku podpory mezinárodní veřejnosti v závislosti na tom, jak nás lidé vnímají. Můţe to přinést pozitivní věci, ale můţe to také způsobit mnoho kulturních nedorozumění, coţ se stává velmi často. Nemyslím tím, ţe bychom opět měli pouţívat umělce jako diplomaty, ale v kaţdém případě musíme roli naší kultury brát velmi váţně. Myslím, ţe tyto kulturní instituty nadále mají svoji důleţitost. Jejich moţnosti nesmírně rozšířil internet. I ty staromódní aktivity typu turné uměleckých souborů mají nadále svůj význam. Kdyţ cestuji, tak především v rozvojových zemích vidím obrovský efekt těchto počinů. Lucie ROZMÁNKOVÁ
Kálidása : Šest ročních dob a Oblak poslem lásky Dvě básně staroindického básníka doprovázejí barevné dřevořezy od Olgy Pluháčkové. Texty básní a jejich výtvarný doprovod zabírají 69 stran publikace. Na stranách 70 -76 následují podrobné vysvětlivky mnoha výrazů, názvů a jmen. S indickými reáliemi a básníkem Kálidásou nás překladatel seznamuje na stranách 77 - 80. Následující dvě strany přinášejí reprodukci fotografie portrétu Oldřicha Friše z 50. let a bibliografii jeho publikovaných překladů z let 1938 - 1957. Třístránkový doslov Dušana Zbavitele je věnován překladatelově osobnosti. Před tiráží je strana věnována Olze Pluháčkové. Uvádí ji reprodukce fotoportrétu výtvarnice a stručné biografické údaje. Editorem je František Janás, nakladatel Edice 33. Jazykovou redakci provedl Petr Vítámvás. O vydání pečoval Antonín Krejčíř. Vytiskl AG TYP Kostelec nad Orlicí. 80 číslovaných exemplářů doprovází sedm barevných originálních dřevořezů. Další dva jsou součástí obálky. Formát knihy je 210 x 297 mm a vytiskl je AG TYP Kostelec nad Orlicí. Všechny grafické listy jsou autorkou signovány, úvodní list je datován. Bibliofilie je vytištěna na 170 gr. francouzském přírodním papíru Ivoire de Parchemin. Volné archy s přebalem jsou uloženy v ochranném pouzdře. Pro soutěž v umělecké knižní vazbě je uvolněno z celkového počtu 80 číslovaných exemplářů celkem 30 exemplářů pro 15 knihařů. Pro soutěž je bibliofílie bez ochranného pouzdra. Výstava UKV proběhne v tiskárně AG TYP v Kostelci nad Orlicí, dále v Letohradě a v Muzeu Boskovicka. Knižní vazby budou nasnímány pro projekt digitálního katalogu uměleckých knižních vazeb. V případě zájmu o připravovanou soutěž kontaktujte, prosím, pana Jiřího Fogla nebo Antonína Krejčíře . Předem děkujeme za Váš zájem.
Premiéra filmového dokumentu o knihařích Jiřím Foglovi a Pavlíně Rambové. Radošínské naivné divadlo, Bratislava dne 7. října 2009.
Pro podbarvení dnešního čísla byl pouţit „Štít s tisíci údery“ od Ladislava Perůtky z roku 1990 (87 x 61 cm)
