arthur c. clarke Měsíční Prach

arthur c.

clarke Měsíční Prach

Název originálu: A FALL OF MOONDUST Obálka: Fred Gambino Grafická úprava obálky: Dagmar Krásná Překlad: Jarmila Emmerová Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 1961 by Rocket Publishing Company Ltd. All Rights Reserved Copyright © 2015 for the Czech translation by Jarmila Emmerová Copyright © 2015 for Cover by Fred Gambino Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser–books s. r. o.

ISBN 978-80-7193-397-7

Předmluva k vydání z roku 1987 Román Měsíční prach jsem psal od srpna do listopadu roku 1960 – jen tři roky po tom, co Sputnik odstartoval Kosmický věk. Před pouhými šesti měsíci prezident Kennedy spustil projekt Apollo, a do konce dekády Armstrong a Aldrin vkročili na Měsíc – a jak je dobře známo, aniž v tu ránu zmizeli v moři prachu. Přesto v roce 1960 obavy z takové možnosti reálně panovaly. V silném dalekohledu se ohromné oblasti měsíčních plání jeví neobyčejně ploché a hladké a celkem dost astronomů (obzvlášť doktor Thomas Gold) zastávalo názor, že je ve skutečnosti tvoří velejemný prach. Tito astronomové vznášeli přesvědčivé argumenty, že prudké změny teplot mezi dnem a nocí musely v průběhu miliard let rozbít místní skály a nakonec je i rozdrolily na prach. Gold a spol. poté spřádali teorie o důmyslných transportních mechanismech, za využití elektrických výbojů 1 , díky nimž se takto vzniklý prach mohl přesouvat po povrchu Měsíce a nakonec se hromadit a vytvářet pasti zrádnější než jakékoliv pohyblivé písky u nás na Zemi. Tato představa mě zjevně už řadu let fascinovala, neboť jsem ji využil i při jednom incidentu ve Světlu Země (1955). Nicméně u základního konceptu Měsíčního prachu si na originalitu činit nárok nemohu; zá1 Nesmějte se. Přesně toto se může dít v Saturnových prstencích a vytvářet ony tajemné – a vyloženě nemožné – tmavé „prsty“, které odhalila sonda Voyager.

6

Arthur C. Clarke

sluhu je třeba připsat Jamesi Blishovi, který se v jedné své povídce jen tak mimochodem zmiňuje o „lyžování v mořích měsíčního prachu“. Když v polovině šedesátých let na Měsíci přistály Luniky a Surveyory, designéři lodí Apollo si mohli oddechnout. Všechny robotické sondy zůstaly přesně tam, kde dosedly, a jejich přistávací plochy v povrchu, který vypadal jako naprosto obyčejná prašná půda, zanechaly jen sotva viditelný důlek. Astronauti z Apolla se do Měsíce rozhodně neprobořili, naopak je stálo spoustu náročné a vyčerpávající práce zavrtat válce na odběr vzorků hornin do hloubky větší než několik centimetrů. A jak je pak tedy na tom moje „Moře žízně“? No, mohl bych ho přemístit na Mars (oblast zvaná Hellas vypadá jako hodně nadějná kandidátka) nebo do ještě odlehlejších končin. Ale než učiním tak drastický krok, rád bych zde odcitoval pasáž z jednoho vydání (1978) z doby po Apollu: Ani skvělé úspěchy astronautiky posledních několika let nevylučují myšlenku, z níž vychází tento příběh. Bude trvat ještě dlouhou, předlouhou dobu, než si budeme moci být jisti, že něco na způsob „Moře žízně“ neexistuje nikde na oněch 15 000 000 čtverečních mílích měsíčního povrchu – oblasti velké jako Afrika, která stále čeká na probádání a která je stále, a tím si můžeme být naprosto jisti, plná nečekaných a možná i nebezpečných překvapení. A Měsíc zcela jistě není prachuprostý. Pokud se podíváte na slavné záběry vozítka Apollo, jak na povrchu Měsíce ostře zatáčí, uvidíte přesně, co popisuji v úvodní kapitole, kde člun Seléné

Měsíční prach

7

téměř předstihl závoje prachu, které jeho lopatky vířily a zvedaly k obloze. Člověku se nechtělo věřit očím, že tenhle jemný prach se vznáší a dopadá v ostře ohraničených křivkách, nedotčený odporem vzduchu. Měsíční prach byl do té doby můj pravděpodobně nejúspěšnější román a promptně ho zakoupili i lidé z Reader’s Digestu pro svou edici zkrácených knih (to bylo na podzim roku 1961). Domnívám se, že to byl pro Reader’s Digest první pokus o průnik do světa science fiction, ale zatím jsem se nedokázal přimět do kondenzované verze začíst – ne proto, že bych se bál, že by redaktoři moje nesmrtelné dílo kdovíjak zmasakrovali, ale ze strachu, jestli ho náhodou nevylepšili. Ačkoliv si nevzpomínám, jestli jsem jím někdy mával před očima Stanleymu Kubrickovi, opční práva na román koupili přinejmenším tři filmoví producenti – a jeden z nich (Robert Temple) vymyslel naprosto dokonalý způsob, jak vytvořit „Moře žízně“, třebaže v současnosti ještě neexistuje. Takže ačkoliv se nám století pomalu chýlí ke konci, stále doufám, že bude tato kniha přenesena i na filmové plátno – dříve, než se opět dostaneme zpátky na Měsíc. Arthur C. Clarke Kolombo, Šrí Lanka 24. srpna 1986

PRVNÍ KAPITOLA Pat Harris se honosil hodností kapitána jediného člunu, který brázdil povrch Měsíce. Pozoroval právě, jak se na palubu Seléné, pojmenované podle řecké bohyně Měsíce, naloďují pasažéři a snaží se urvat místečko u okna, a přitom uvažoval, jakou asi budou mít tentokrát plavbu. Ve zpětném zrcátku viděl slečnu Wilkinsovou, velmi půvabnou v modré uniformě Lunární cestovní kanceláře, jak pasažéry obvyklým způsobem vítá na lodi. Pokud byli spolu ve službě, vždycky se na ni snažil myslet jako na slečnu Wilkinsovou, a nikoli jako na Sue, protože se tak mohl lépe soustředit na plavbu. Co si myslí ona o něm se mu dosud nepodařilo zjistit. Mezi cestujícími nezahlédl jedinou známou tvář. Byla to úplně nová skupina pasažérů planoucích vzrušením před první vyjížďkou po Měsíci. Většinou to byli typičtí turisté – starší lidé na výletě do světa, který pro ně symbolizuje souhrn tužeb nedostupných zamlada. Třicátníci tu byli jen asi tři nebo čtyři, patrně technici z Měsíčních základen, kteří měli právě dovolenou. Pat už měl bezpečně ověřeno, že všichni starší lidé přijíždějí ze Země, zatímco mladší bydlí na Měsíci. Ale Moře žízně bylo novým zážitkem pro všechny. Za vyhlídkovými okénky Seléné se jeho neporušený povrch z šedého prachu táhl až ke hvězdám. Nad mořem visel ubývající srpek Země, připíchnutý navěky na nebi, z něhož se nepohnul už miliardy let. Jasné mod-

10

Arthur C. Clarke

rozelené světlo mateřské planety zalévalo tuhle podivnou krajinu chladnou září v přeneseném i v pravém slova smyslu – na povrchu Měsíce bylo téměř sto padesát stupňů pod nulou. Pouhým pohledem na moře se nedalo odhadnout, zda je tekuté, nebo pevné. Bylo ploché a beztvaré, bez jediné štěrbinky nebo trhlinky, které jinak v myriádách jizvily ostatek tohoto sterilního světa. Jediný pahorek, bludný balvan nebo oblázek neporušoval jeho monotónní jednotu. Žádné moře na Zemi, ale ani žádný venkovský rybník nebyl nikdy takhle klidný. Bylo to moře prachu, nikoli vody, a to bylo pro lidi něco naprosto nového. Proto je tak vzrušovalo a přitahovalo. Prach byl jemný jako pudr, ve vzduchoprázdnu na Měsíci sušší než vyprahlý písek Sahary, a plynul tak snadno a samozřejmě jako kterákoli tekutina. Kdyby do něho někdo hodil těžký předmět, zmizel by okamžitě, ani sprška by nevystříkla a na povrchu by nezůstala ani jizvička po jeho pádu. Na zrádném povrchu se nemohlo pohybovat nic než malé prašné kluzáky pro dva – a pak Seléné, která byla neuvěřitelnou kombinací saní a autobusu, něco jako sněžný pásový traktor, který před mnoha lety otevřel cestu do Antarktidy. Seléné se honosila oficiálním označením prašné plavidlo Mark I, ačkoli pokud Pat věděl, Mark II neexistoval ještě ani v představách projektanta. Říkalo se jí loď, člun anebo měsíční autokar, jak se komu zalíbilo. Pat dával přednost člunu, protože to bylo jednoznačné. Když použil tohoto označení, nikdo si ho nemohl splést s kapitánem vesmírné lodi, a o to mu šlo, protože kapitány vesmírných lodí by se daly chodníky dláždit. „Vítáme vás na palubě Seléné,“ řekla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. „Vynasnažíme se s kapitánem Harrisem, abyste s námi měli příjemnou ces-

Měsíční prach

11

tu. Náš společný výlet potrvá čtyři hodiny. Nejprve se podíváme ke Kráterovému jezeru, které leží sto kilometrů odtud v Nedostupných horách –“ Pat její projev poslouchal jen na půl ucha, protože se plně věnoval posledním kontrolním zkouškám. Seléné byla ve skutečnosti povrchová vesmírná loď. Musela být stejně důkladná, neboť jezdila ve vzduchoprázdnu, a přitom musela chránit křehký náklad před protivenstvími světa, který se rozprostíral za jejími stěnami. Ačkoli nikdy neopustila povrch Měsíce a nepoháněly ji raketové, ale elektrické motory, měla veškeré základní vybavení předepsané pro vesmírné lodi. To všechno se před startem muselo překontrolovat. Kyslík – v pořádku. Energie – v pořádku. Rádiové spojení – v pořádku. („Haló, volám Duhovou základnu. Kontrola Seléné. Slyšíte můj signál?“) Inerční navigace – na nule. Pojistné uzávěry přechodové komory – v pořádku. Detektor úniku z kabiny – v pořádku. Vnitřní světla – v pořádku. Lodní můstek – odpojen. A tak podobně ještě asi padesát dalších. Každé zařízení by automaticky signalizovalo v případě, že by něco nebylo v pořádku. Jenže Pat Harris stejně jako všichni kosmonauti, kteří obdivovali staré zašlé časy, se nikdy nespoléhal na automatické varování, mohl-li se přesvědčit sám. Konečně bylo všechno hotovo. Tiché motory začaly příst, ale šrouby se ještě netočily, takže Seléné se jen nepatrně chvěla v kotvišti. Pat zvolna uvedl šroub na levoboku do pomalého chodu a loď se začala zvolna stáčet doprava. Když vymanévroval z naloďovací budovy, vyrovnal její směr a sešlápl akcelerátor. Seléné byla velmi lehce ovladatelná, zvláště když vezmeme v úvahu, že to byla úplná konstrukční novinka. V jejím případě nepředcházela nekonečná období

12

Arthur C. Clarke

zkoušek a omylů, jejichž tradice sahá až k prvnímu neolitickému člověku, který si spustil kládu na vodu. Seléné byla prvním výrobkem svého typu a vznikla v mozcích několika inženýrů, kteří se sesedli kolem stolu a položili si otázku, jak postavit vozidlo, které by dokázalo lehce klouzat po moři prachu. Někteří, odvolávajíce se na Old Man River, ji chtěli konstruovat jako parník s kolesem na zádi, ale nakonec zvítězily daleko výkonnější ponorné lodní šrouby. Provrtávaly se prachem, a tím Seléné poháněly kupředu. Za sebou nechávaly brázdu jako rychloběžní krtkové, ale ta se ztratila během několika vteřin a na moři by nikdo nebyl poznal, že tudy projel člun. Touto dobou už podsadité báně obytných prostor v Port Rorisu rychle klesaly pod obzor. Během necelých deseti minut zmizely docela. Seléné se ocitla úplně sama. Byla uprostřed čehosi, pro co lidská řeč neměla pojmenování. Pat vypnul motory (člun se ještě chvíli pohyboval setrvačností) a čekal, až se kolem něho rozhostí ticho. Bylo to vždycky stejné; pokaždé chvíli trvalo, než si pasažéři uvědomili zvláštnost scenerie, kterou viděli venku. Proletěli vesmírem a viděli všude kolem hvězdy. Když zvedli hlavu – nebo ji sklonili – pohlédli do oslňující tváře Země. Tady to bylo něco jiného. Nebyla tu ani zem, ani moře, ani vzduch, ani vesmír, ale ode všeho trochu. Dříve než mohlo ticho zapůsobit tísnivě – kdyby trvalo příliš dlouho, lidé by se určitě vyděsili –, Pat vstal a obrátil se k cestujícím. „Dobrý večer, dámy a pánové,“ začal. „Slečna Wilkinsová se o vás jistě dobře postarala a doufám, že se vám cestuje pohodlně. Zastavili jsme tu, protože na tomto místě vás mohu dobře seznámit s Mořem žízně – vyvolat ve vás dojem skutečného moře.“

Měsíční prach

13

Ukázal na okna a na šedavý přízrak, který ležel za nimi. „Co myslíte, jak daleko od nás je horizont?“ zeptal se klidně. „Anebo to zkusme jinak. Jak velký by se vám asi zdál člověk, kdyby stál v místě, kde se hvězdy zdánlivě dotýkají povrchu Měsíce?“ Na tuto otázku by se zřejmě nemělo odpovědět podle toho, co napovídal zrak. Logická úvaha zněla – Měsíc je malý, horizont musí tedy být velmi blízko. Jenže úsudek smyslů byl úplně opačný. Tahle krajina je absolutně rovná – hlásily výsledek svého pozorování – a prostírá se donekonečna. Rozděluje vesmír na dvě poloviny a pod hvězdnou oblohou se táhne stále dál a dál... Tato představa nezmizela, i když člověk znal její příčinu. Oko nemá schopnost posoudit vzdálenost, když se nemůže na nic zaostřit. Zrak bezmocně klouže a poskakuje po neplastickém oceánu prachu. Nebyl tu dokonce ani jemný opar atmosféry – na Zemi stále přítomný –, aby člověk získal alespoň nepatrné vodítko pro určování blízkosti nebo dálky. Hvězdy neblikaly, vypadaly jako špendlíkové hlavičky světla a skláněly se až k neurčitě vzdálenému horizontu. „Nebudete mi možná věřit,“ pokračoval Pat, „ale nevidíte před sebou víc než tři kilometry – což jsou asi dvě míle pro ty, kteří si ještě nezvykli na metrický systém. Vím, že to vypadá, jako by horizont byl od nás vzdálen několik světelných let, ale ve skutečnosti by se ta vzdálenost dala ujít za dvacet minut, kdyby se po prachu dalo chodit.“ Vrátil se ke svému sedadlu a znovu nastartoval. „Na dalších šedesáti kilometrech neuvidíme nic zajímavého,“ zavolal přes rameno, „takže je jen projedeme.“ Seléné vyrazila. Pasažéři si poprvé uvědomili její

14

Arthur C. Clarke

rychlost. Brázda za člunem se prodloužila a byla patrnější, neboť vířící lopatky se zuřivě zavrtávaly do prachu. Ten se po obou bocích člunu zvedal do vzduchu ve tvaru přízračných per. Zdálky mohla Seléné připomínat sněžný pluh, který si razí cestu zimní krajinou zalitou mrazivým měsíčním světlem. Jenže ty šedé, pomalu usedající závoje nebyly sníh a lampa, která jim svítila na cestu, byla planeta Země. Cestující seděli pohodlně usazeni a oddávali se půvabům bezhlučné vyjížďky. Všichni už zažili stokrát rychlejší způsob cestování, když letěli na Měsíc, jenže ve vesmíru si člověk rychlost neuvědomuje, a tak rychlé klouzání po prachu je určitě víc vzrušovalo. Harris strhl Seléné ke straně, aby jela v kruhu, a člun téměř předstihl závoje prachu, které jeho lopatky vířily a zvedaly k obloze. Člověku se nechtělo věřit očím, že tenhle jemný prach se vznáší a dopadá v ostře ohraničených křivkách, nedotčený odporem vzduchu. Na Zemi by trvalo celé hodiny, možná i dny, než by se usadil. Když pak člun vyrovnal kurz a jel přímo dopředu, nebylo vidět nic než prázdnou pláň. Cestující se většinou pustili do čtení propagačních letáků, které byly pro ně připraveny jako malá pozornost. Každý dostal složku s fotografiemi, mapami, upomínkovými předměty [„Certifikát plavby po mořích Měsíce, kterou podnikl(a) pan/paní/slečna ... na palubě prašného plavidla Seléné.“] a informační brožurku. Když si ji přečetli, věděli o Moři žízně nejen vše, co se chtěli dovědět, ale možná i o trochu víc. Většina povrchu Měsíce, stálo tam, je pokryta tenkou vrstvou prachu, obvykle ne hlubší než několik milimetrů. Tvoří jej trosky hvězd – pozůstatky meteoritů, které dopadají na nechráněný povrch Měsíce už téměř pět miliard let – a úlomky, které se odštěpují

Měsíční prach

15

z měsíčních skal, jak se roztahují a smršťují vlivem obrovských tepelných rozdílů mezi dnem a nocí. Ale ať je původ prachu jakýkoli, v konečném stadiu rozpadu je tak jemný, že plyne jako tekutina i při nepatrné měsíční gravitaci. Během staletí se snesl z hor do nížin a vytvořil malé nádrže i jezera. První průzkumné čety tohle očekávaly a většinou na to byly připraveny. Ale Moře žízně je překvapilo. Nikdo nepředvídal, že najde prašnou pánev, která bude mít v průměru víc než sto kilometrů. Ve srovnání s ostatními „moři“ na Měsíci bylo Moře žízně velmi malé. Astronomové oficiálně toto označení nikdy neuznali a zdůrazňovali, že to je jen malý kousek Rosného zálivu, jemuž říkají Sinus Roris. A kdo to jakživ slyšel, aby se část zálivu nazývala mořem? Jenže označení, které zavedl reklamní textař Lunární cestovní kanceláře, se přes všechny jejich námitky udrželo. Bylo přinejmenším stejně vhodné jako názvy ostatních takzvaných moří – Moře mraků, Moře dešťů a Moře klidu. A což teprve kdyby se začal rozebírat název Moře nektaru... Brožurka dále obsahovala jisté povzbudivé informace zaměřené na potlačení obav u nervóznějších pasažérů. Také měla dokázat, že cestovní kancelář myslí na vše. „Pro vaši bezpečnost jsme podnikli řadu závažných opatření,“ tvrdilo se tam. „Seléné má na palubě zásobu kyslíku, která vydrží déle než týden, a veze s sebou náhradní součástky pro všechna důležitá zařízení. Automatický rádiový signál ohlašuje v pravidelných intervalech vaši polohu a v případě selhání všech zdrojů energie, které je prakticky nemožné, dovleče vás domů jen s malým zpožděním prašný kluzák z Port Rorisu. A co je zvlášť znamenité, na Měsíci se nemusíte obávat špatného počasí. Ať snášíte plavbu dobře nebo špatně, na Měsíci mořskou nemoc nedo-

16

Arthur C. Clarke

stanete. Na Moři žízně nejsou bouřky, moře je vždycky klidné a nehybné.“ Konejšivá slova v závěru byla napsána s nejčistším svědomím, protože koho by napadlo, že zanedlouho se pasažéři přesvědčí o pravém opaku. Seléné se nehlučně hnala nocí ozářenou pozemským světlem a Měsíc také nezahálel. Po nekonečném období odpočinku nebyla zahálka na místě. Za posledních padesát let se tu odehrálo víc než za předcházejících pět miliard, a mnoho věcí se mělo odehrát v blízké budoucnosti. Guvernér Olsen se procházel parkem prvního města, které člověk postavil na jiné než na rodné planetě. Olsen byl na park hrdý stejně jako ostatních pětadvacet tisíc obyvatel Port Clavia. Nebylo to nic velikého, to dá rozum, ale rozhodně nebyl park tak malý, jak se snažil lidem vsugerovat jakýsi nevtipný televizní komentátor, který ho nazval „truhlíkem za oknem, který ze sebe dělá královskou zahradu“. A přitom kde byste na Zemi našli park, zahradu nebo něco podobného, kde slunečnice dorůstají do výše deseti metrů? Vysoko nad hlavou mu pluly načechrané chomáče mraků – anebo to alespoň tak vypadalo. Byla to samozřejmě projekce na vnitřní stěnu dómu, ale obraz byl tak dokonalý, že z toho guvernéra zachvátil stesk po domově. Po domově? Vždyť doma jsi tady, okřikl sám sebe. Jenže v nejzazším koutku srdce věděl, že to není pravda. Pro jeho děti bude Měsíc domovem, pro něho ne. On se narodil na Zemi ve Stockholmu, jeho děti se narodily v Port Claviu. Ony jsou obyvateli Měsíce, zatímco on je svázán se Zemí pouty, která se snad časem uvolní, ale nikdy se nepřetrhnou. Necelý kilometr odtud, hned vedle hlavního dómu,

Měsíční prach

17

pročítal ředitel Lunární cestovní kanceláře poslední hlášení a zaplavil ho pocit jistého uspokojení. Stoupající křivku příjmů z poslední sezony se zatím podařilo udržet. Přesněji řečeno – na Měsíci neexistovaly sezony, ale příliv turistů se očividně zvětšoval, když na severní polokouli Země nastala zima. Jak tento vzestup zachovat? To byl těžký oříšek. Turisté mají rádi změnu, není možné nabízet jim stále totéž. Na Měsíci je nezvyklá krajina, malá gravitace, je odtud vidět Zemi, měsíční nebe skýtá báječnou podívanou a odvrácená strana přitahuje svou záhadností, jsou tu obydlí prvních osadníků – kde ovšem turisté nejsou vždy vítanými hosty –, ale když se tohle všechno vyčerpá, co jiného může Měsíc poskytnout? Škoda, že neexistují domorodí Měsíčňané s podivnými zvyky a ještě podivnějším vzezřením, aby si je návštěvníci mohli ze všech stran vyfotografovat. Bohužel nejvyšší forma života, která byla kdy na Měsíci objevena, se dala sledovat jen pod mikroskopem a její předkové se sem dostali na Luně 2 jen asi o deset let dřív než člověk. Ředitel Davis v duchu procházel zprávy, které došly posledním telefaxem, a přemýšlel, jestli by něco z toho mohl využít. Jako obvykle se hlásila nějaká televizní společnost, o které v životě neslyšel, a překypovala ochotou natočit úplně nový dokumentární film o Měsíci – dostane-li zaplaceny všechny výlohy. Televizi samozřejmě odmítne. Kdyby měl všechny tyhle laskavé nabídky přijímat, brzy by byl na dně. Dále přišel rozvláčný dopis od ředitele Neworleanské cestovní kanceláře, Inc., v němž byla nabídka na výměnu personálu. Davisovi sice nebylo jasné, jak to prospěje Měsíci anebo New Orleansu, ale nebude to nic stát a aspoň ukáže dobrou vůli. Avšak přece přišlo něco zajímavého – dotaz od australského přeborníka

18

Arthur C. Clarke

v jízdě na vodních lyžích, zda už se někdo pokusil lyžovat na Moři žízně. To je výborný nápad! Davis se divil, že to dosud nikdo nezkusil. Anebo možná že už to někdo zkusil za Seléné nebo za prašnými kluzáky. Rozhodně to stojí za pokus. Ředitel Davis neustále pátral po nových formách lunární rekreace a Moře žízně měl zvlášť v oblibě. Jeho oblíbené místo se však během několika hodin mělo proměnit v noční můru.

DRUHÁ KAPITOLA Obzor před Seléné už nebyl dokonalou neporušenou čárou. Nad okraj Měsíce vystoupila rozeklaná křivka hor. Člun se hnal přímo k nim a hory pomalu šplhaly do nebe jakoby neseny gigantickou zdviží. „Jsme u Nedostupných hor,“ ohlásila slečna Wilkinsová. „Nazývají se tak proto, že jsou ze všech stran obklopeny mořem. Jistě jste si povšimli, že jsou mnohem strmější než ostatní hory na Měsíci.“ Slečna Wilkinsová Měsíčním horám nekřivdila, ačkoli bohužel většina těchto vršků byla pro turisty velkým zklamáním. Obrovské krátery, které na fotografiích ze Země vypadaly tak majestátně, se při pohledu zblízka proměnily v mírně zvlněné kopečky, jejichž hloubku nesmírně zvětšily stíny při východu a západu Slunce. Na Měsíci se nenašel jediný kráter, jehož stěny by se zvedaly do výše tak strmě jako třeba ulice v San Francisku, a jen málokterý kráter by se mohl stát vážnější terénní překážkou pro odhodlaného cyklistu. Avšak podle publikací cestovní kanceláře by tohle nikoho nenapadlo, protože brožurky přinášely jen snímky malebných skalních útesů a soutěsek, fotografované z pečlivě vyhlédnutých míst, z nichž se jevily v nejlepším světle. „Tyto hory dosud nebyly podrobněji prozkoumány,“ pokračovala slečna Wilkinsová. „Loni jsme sem dopravili skupinu geologů a vysadili je tamhle na tom výběžku, ale nepodařilo se jim dostat dál než několik

20

Arthur C. Clarke

kilometrů do nitra hor, takže dosud nikdo neví, jak to v horách vypadá.“ Sue je skvělá, pomyslil si Pat. Je výtečná průvodkyně a vždycky správně odhadne, co je potřeba ponechat obrazotvornosti pasažérů a co se má vysvětlit podrobně. Mluví lehce a přirozeně a v jejím přednesu není ani stopy po osudné monotónnosti, která je u mnohých průvodců tak říkajíc nemocí z povolání. A kromě toho své téma bezpečně ovládá. Málokdy se jí stane, že neumí odpovědět na položenou otázku. Je to po všech stránkách obdivuhodná mladá žena. Ale přestože se nezřídka objevovala v Patově erotickém snění, potají se jí trochu bál. Cestující zvědavě upírali zrak na blížící se vrcholky. Na dosud záhadné tváři Měsíce existují tedy ještě další záhady. Nedostupné hory, které se zvedají jako ostrov z ochranného objetí tohoto podivuhodného moře, zůstávají výzvou k boji pro příští generace výzkumných výprav. Navzdory jejich jménu se k nim teď dalo proniknout docela snadno – ale protože zatím nebyly probádány miliony čtverečních kilometrů méně náročného terénu, musely ještě počkat. Seléné vplula do jejich stínu, a dříve než si cestující uvědomili, co se děje, nastalo zatmění Země, která visela nízko nad obzorem. Její jasné světlo si dosud pohrávalo na nejvyšších vrcholcích hor, ale dole už všechno tonulo v naprosté tmě. „Zhasnu světla v kabině, abyste měli lepší výhled,“ ohlásila průvodkyně. Když zmizelo matné červené osvětlení, které vycházelo ze zadní části kabiny, zakusili cestující osamělost měsíční noci. Jak se člun nezmenšenou rychlostí hroužil do stínu hor, zmizel odraz zemské záře i z nejvyšších vrcholů. Za několik minut bylo vidět jen hvězdy – studené body nehnutě zářící v tak dokonalé

Měsíční prach

21

temnotě, že se lidská mysl bouřila proti její opravdovosti. V té záplavě hvězd nebylo snadné rozeznat známá souhvězdí. Oko se chytilo do sítě obrazců ze Země nikdy neviděných a ztratilo se v třpytivém bludišti hvězdných rojů a mlhovin. V zářivém panoramatu se dal zachytit pouze jediný opěrný bod, jenž byl určitelný nade všechnu pochybnost – oslnivý kotouč Venuše, která zastiňovala ostatní nebeská tělesa a byla předzvěstí blížícího se svítání. Po několika minutách si cestující uvědomili, že ne všechno zajímavé pochází jen z oblohy. Za ujíždějícím plavidlem se táhla dlouhá světélkující brázda, jako by kouzelný prst vyznačil na temném a prašném povrchu Měsíce světelnou čáru. Seléné za sebou kreslila kometovitou stopu jako lodi, které brázdí vody tropických oceánů na Zemi. Na Měsíci ovšem nežily žádné mikroorganismy, které by svými lampičkami tohle Mrtvé moře osvětlovaly. Jiskření způsobovala nespočetná zrnéčka prachu, která se o sebe třela při neutralizaci statických výbojů vznikajících rychlým pohybem Seléné. Střízlivé vysvětlení nikterak neubíralo podívané na kráse. Když se člověk ohlédl do noci, spatřil světélkující elektrickou stuhu. Neustále se obnovovala a na konci pozvolna odumírala, jako by se na povrchu Měsíce odrážela sama Mléčná dráha. Po chvíli zapnul Pat reflektory a v jejich oslnivém světle zářící stopa zanikla. Míjeli právě v hrozivě těsné blízkosti vysokou skalní stěnu. V tomto místě strměla horská úbočí téměř kolmo z hladiny prašného moře. Zvedala se zdánlivě do nedozírných výšek, neboť jejich reálná existence se dala ověřit jen v místech, na něž dopadal postupující kužel světla. Bylo to pohoří, proti němuž Himálaj, Skalisté hory

22

Arthur C. Clarke

a Alpy vypadaly jako novorozeňata. Na Zemi začala eroze nemilosrdně ohlodávat všechna horstva už od samého vzniku, takže po několika milionech let z nich zůstal jen nepatrný odlesk dřívější podoby. Na Měsíci neexistoval vítr ani déšť; kromě pomalého odlupování prašných zrnek vlivem náhlého smršťování horniny v nočním chladu nebylo jediné síly, která by působila stárnutí hor. Tyhle hory byly staré jako svět, který je zrodil. Pat si zakládal na tom, že dokáže z projížďky udělat pěknou podívanou, proto také jeho příští manévr byl pečlivě naplánovaný. Vypadalo to nebezpečně a přitom se všechno odehrávalo v naprostém bezpečí, neboť Seléné projela touto tratí už stokrát a elektronická paměť jejího navigačního zařízení znala cestu lépe než kterýkoli kormidelník. Pat bez upozornění vypnul reflektor a cestující měli dojem, že zatímco na jedné straně je oslepuje oslňující zář, z druhé strany se k nim plíživě kradou hory. V téměř úplné tmě se Seléné hnala úzkým kaňonem – a dokonce ne přímo. Čas od času se odchýlila tím nebo oním směrem, aby se vyhnula neviditelným překážkám. Mnohé z nich nejen že byly neviditelné, ale vůbec neexistovaly. Směr plavby si Pat stanovil při pomalé a bezpečné jízdě za denního světla a vypočítal jej na maximální efekt. Výkřiky obdivu i obav ze zešeřelé kabiny mu potvrdily, že se mu úmysl zdařil. Z okolního světa se dala zahlédnout pouze úzká stužka hvězd vysoko nad hlavou. Míhala se v bláznivých zákrutech zprava doleva a zleva doprava při každé prudké změně kurzu Seléné. Noční jízda, jak Pat pro sebe nazýval tuto část projížďky, trvala jen pět minut, ale zdála se mnohem delší. Když znovu zapnul kužely reflektorů a člun se octl v záplavě světla, z úst cestujících mimoděk splynul povzdech ulehčení smíše-

Měsíční prach

23

ný se zklamáním. Byl to zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Cestující teď sledovali jízdu jakýmsi příkrým údolím nebo roklí, jejíž úbočí se zvolna rozevíralo. Po chvíli se soutěska rozšířila do téměř vejčitého amfiteátru o průměru přibližně tří kilometrů a plavidlo se octlo ve středu vyhaslé sopky, která byla v činnosti před eony, kdy dokonce i Měsíc byl ještě mladík. Kráter sice byl podle měsíčních měřítek neobyčejně malý, ale svým způsobem ojedinělý. Všudypřítomný prach se nahrnul i sem a v průběhu staletí stoupal údolím výš a výš, takže nyní mohli turisté ze Země projíždět v měkkém pohodlí místy, kde před věky kypěl kotel pekelného ohně. Plameny vyhasly dávno před tím, než se na Zemi objevily nesmělé náznaky života, a nic už je z jejich spánku neprobudí. Avšak místo nich nastoupily jiné síly, které neodumřely, pouze čekaly na svou příležitost. Když Seléné vyrazila na pomalou projížďku po obvodu strmě čnějícího amfiteátru, nejeden pasažér si vzpomněl na projížďku po horském jezeře doma na Zemi. Připomněl si známou chráněnou tišinu i pocit neprobádané hloubky pod člunem. Země měla mnoho jezer vzniklých sopečnou činností a Měsíc jen jedno, ačkoli kráterů tu bylo daleko víc. Pat beze spěchu dvakrát objel jezero. Světla reflektorů si pohrávala na okolních stěnách. Takhle to byl pro cestující ohromující zážitek. Při denním osvětlení se ve žhavé sluneční záři polovička kouzla ztrácela, zatímco teď měli před sebou království fantastických představ, které jako by se právě zrodily ve štvané mysli Edgara Allana Poea. Za hranicemi úzkého pruhu světla se míhaly obrazce podivných tvarů. Všechno to probíhalo samozřejmě jen v lidských představách, protože na tomto světě je kromě slunečních a zemských stínů

24

Arthur C. Clarke

vše nehybné. Ve světě, který nepoznal živé tvorstvo, nemohou být duchové. Nastal čas, kdy bylo třeba obrátit člun a vrátit se kaňonem na otevřené moře. Pat nasměroval zaoblenou příď Seléné na úzkou štěrbinu ve skalách a znovu je pohltily vysoké stěny. Při zpáteční cestě nechal světla rozsvícená, aby cestující viděli, kudy jedou, a kromě toho noční jízda by podruhé už nebyla tak působivá. Daleko vpředu, kam ještě nedosáhly reflektory Seléné, zvolna sílilo světlo a zlehka se rozprostíralo po skalách a po skalních převisech. Přestože Země byla nyní v poslední čtvrti, zářila jasněji než tucet Měsíců v úplňku, a jak člun vystupoval ze stínu hor, objevila se mu znova jako vládkyně oblohy. Všech dvaadvacet pasažérů na palubě Seléné vzhlédlo s obdivem k modrozelenému srpku Země a kochalo se jeho svitem a krásou. Je neuvěřitelné, jakým nebeským jasem září známá pole, jezera a lesy, když je člověk pozoruje z takové dálky! Podobný zážitek v sobě skrývá i poučení: člověk zřejmě nedokáže dostatečně ocenit svůj svět, dokud se na něj nepodívá z vesmíru. Také na Zemi se v této chvíli upíraly tisíce očí k přibývajícímu Měsíci – od té doby, co Měsíc nabyl pro lidstvo takového významu, sledovali jej lidé daleko víc než dřív. Bylo dokonce možné, i když málo pravděpodobné, že některé oči pozorovaly mohutnými dalekohledy slabé ohníčky reflektorů Seléné, jak se prodírají měsíční nocí. Jenže pokud by tyhle ohníčky zablikaly a zhasly, pozorovatelům na Zemi by to neřeklo vůbec nic. Pod úpatím hor narůstala miliony let jako obrovský vřed dutina. Co Měsíc existoval, dral se z ne zcela vyhaslého měsíčního jádra puklinami v horninách plyn a hromadil se ve slujích stovky metrů pod po-

Měsíční prach

25

vrchem. Na nedaleké Zemi míjely doby ledové a na Měsíci skryté dutiny rostly a spojovaly se a nakonec splynuly v jednu. Nyní nastal čas, kdy vřed dozrál k prasknutí. Když se člun zachvěl poprvé, bavil se kapitán Harris s cestujícími na předních sedadlech a loď byla řízena autopilotem. Ve zlomku vteřiny ho napadlo, že lopatka šroubu patrně narazila na skrytou překážku. Jenže pak se pod nimi doslova propadlo dno. Padali zvolna, protože na Měsíci se nic neděje rychle. Před Seléné se vytvořil kruh o rozloze mnoha akrů a v něm se hladký povrch planiny zkrabatil jako pupek. Moře se probudilo a dalo se do pohybu, rozrušeno silami, které je vytrhly z tisíciletého spánku. Střed seizmické oblasti se prohloubil v jakýsi trychtýř, jako by se v prachu vytvořil obrovský vodní vír. Země nemilosrdně osvětlovala postupující proměny tohoto příšerného divadla a kráter se prohluboval víc a víc, až se jeho vzdálený konec ztratil ve stínu a zdálo se, že Seléné se řítí vstříc zahnutému srpku naprosté temnoty, vstříc jícnu záhuby. Skutečnost nebyla o mnoho lepší. Ve chvíli, kdy se Pat chopil řízení, člun už klouzal po tom neuvěřitelném svahu dolů. Jeho vlastní setrvačnost a stále se zrychlující tok prachu jej unášely střemhlav do hlubin. Pat nemohl dělat nic jiného než neztrácet hlavu a doufat, že se při téhle rychlosti dostanou na druhou stranu kráteru dřív, než se to všechno zřítí na ně. Pokud cestující křičeli, rozhodně je neslyšel. Uvědomoval si jen tu příšernou skluzavku a soustředil všechno úsilí k tomu, aby se člun nepřevrhl. Zápasil s přístroji ve snaze udržet přímý kurz, ale do myšlenek se mu neodbytně pletla rozčilující vzpomínka. Tuhle situaci jako by už byl někdy někde viděl... To bylo samozřejmě směšné, ale nedokázal se té

26

Arthur C. Clarke

vzpomínky zbavit. Teprve když dorazili na dno trychtýře a Pat uviděl, jak se z okraje kráteru lemovaného hvězdami na ně sune nekončící svah prachu, odkryl se mu na okamžik závoj času. Byl opět malý chlapec a jednoho léta, na které se jinak už nepamatoval, si hrál v horkém písku. Našel v něm nepatrnou jamku, bezvadně vyhlazenou a přesně symetrickou, na jejímž dně číhalo něco – něco úplně zahrabaného – kromě nastavených čelistí. Začal jamku bedlivě pozorovat a hned mu bylo jasné, že se tady odehraje jakési mikroskopické drama. K okraji kráteru přiběhl mravenec, bezhlavě se ženoucí za svým cílem, a sjel po jeho úbočí. Za normálních okolností by se mu patrně podařilo vylézt, ale jakmile se první zrnéčko písku dokutálelo na dno jamky, čekající dravec se vztyčil, předníma nohama metal zrnka písku jako proud střel na bránícího se mravence, až se sesula celá písečná lavina, zasypala ho a snesla do jícnu kráteru. Právě tak se nyní sunula Seléné. Tuhle jámu na povrchu Měsíce nevyhrabal mravkolev, ale Pat se cítil stejně jako onen předem odsouzený mravenec, kterého kdysi pozoroval. Stejně jako mravenec se pokoušel dosáhnout bezpečného okraje, ale ujíždějící půda ho táhla do hlubin, kde čekala smrt. Na mravence rychlá, na Pata a jeho druhy pozvolná. Motory běžící na plné obrátky sice táhly člun dopředu, ale ne dost rychle. Padající prach nabíral rychlost, a co bylo ještě horší, stoupal kolem boků lodi výš a výš. Teď už dosáhl k oknům, už se zvedal za skly a nakonec je přikryl úplně. Harris vypnul motory, aby se námahou nezničily, a v té chvíli stoupající příliv zachytil poslední záblesk světla ze srpku Země. V tichu a temnotě klesali do středu Měsíce.

To discover more about how the legacy of Sir Arthur is being honoured today, please visit http://www.clarkefoundation.org.