ANDRZEJ PILIPIUK OKO JELENA CESTA DO NIDAROSU

ANDRZEJ PILIPIUK

OKO JELENA CESTA DO NIDAROSU

Plzeň 2015

Název originálu: TRUCIZNA Obálka: Paveł Zareba Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Robert Pilch Redakce: Helena Šebestová

Copyright ©2008 by Andrzej Pilipiuk Copyright ©2008 by Wydawnictwo Fabryka Słow All Rights Reserved Copyright ©2015 for the Czech translation by Robert Pilch Copyright ©2015 for Cover by Paveł Zareba Copyright ©2015 for the Czech edition by Laser-books ISBN 978-80-7193-392-2

Visby, Gotland 12. září 1559 Marius Kowalik zvolnil krok. Kousl se do rtu. Od chvíle, kdy před polovinou hlídky sešel z paluby Krásné Astrid, měl pocit, že za ním někdo jde. Teď je v úzkých uličkách hanzovní čtvrti dokázal rozeznat. Občas se vyměnili, aby si nevšiml jejich přítomnosti. Mohutně stavěný muž v dlouhém vlámském plášti ze sukna, mladý chlapec v plátěné košili s roztřepenými rukávy a starší člověk vzezření švédského šlechtice... Marius zaváhal. Nevypadali na obyčejné přístavní povaleče. Existoval nějaký důvod, proč se za ním plížili. Poznali ho snad, když vystupoval z lodi, nebo je někdo varoval předem, že připluje do Visby, a prostě si na něj počkali v přístavu? Dánští špehové? Ano, to je velmi pravděpodobné. Nemůže jít přímo za bratrancem. Nejdříve se jich musí zbavit. Rozhlédl se, předstíraje, že zabloudil. Obr v plášti stál u ústí uličky. Vypadal, že ho jeho práce docela nudí. Marius počkal, až se zadívá na nosiče s okovanými kufry, a bleskově skočil za roh, kde se otevíral úzký tmavý průchod do rovnoběžné uličky. Žel, ani v tomhle zákoutí se mu to nepovedlo. „Šlechtic“ číhal před krámkem kupce s hedvábím a předstíral, že si pozorně prohlíží vzorky sukna, rozvěšené ve dveřích. Kowalik ustoupil zpátky mezi domy. K čertu, co dělat?! Zezadu zazněly těžké kroky. Zločinec si všiml, že pronásledovaný uniká z pasti...

Cesta do Nidarosu

21

Co takhle na něj zaútočit, povalit ho na zem, praštit něčím do hlavy? Marius se otočil a položil dlaň na jílec kordu. Ulička byla skoro prázdná, jen dva přiopilí námořníci stáli u jedné ze zdí a hádali se. Křičeli na sebe rusky strašlivé mnohovýznamné urážky a viditelně se každou chvíli chystali pustit do rvačky. Marius se na ně udiveně zahleděl. Jeden z protivníků byl mohutný, zavalitý, postavou připomínal medvěda. Druhý byl drobný, rtuťovitý jako kohout a viditelně si z medvědovy fyzické převahy nic nedělal. Gorila v plášti proběhla mezi nimi a zlostně odstrčila muže, který jí stál v cestě. Ten udělal zvláštní gesto rukou. Špeh dokázal uběhnout ještě pět kroků, než se zamotaný do vlastních střev zhroutil na zem a s tichým výdechem vypustil duši. Medvědovitý chlap přiskočil k překvapenému Kowalikovi a podal mu velký hábit. „Posílá nás Peter Hansavritson,“ zašeptal německy. „Tušil, že máte potíže.“ „A skutečně jste je měl,“ uklonil se jeho společník. „S Boží pomocí byly dva potíže vyřešeny, avšak nejméně tři další krouží kolem jako krkavci slídící po žrádle. Bude tedy lépe rychle změnit jak vzhled, tak místo pobytu.“ Marius přes sebe beze slova přehodil plášť a zahalil si obličej kápí. Zabiják schoval nůž do rukávu a gestem je pobídl. Rychlým krokem vyrazili temnými ulicemi a páchnoucími, těsnými zákoutími. Každou chvíli mohl někdo projít kolem a spatřit mrtvolu... Na kameni seděla drobná dívka. Mlčela, obdivovala lesem porostlé svahy hor. Rozpačitě namotávala na prst pramen rudých vlasů. Slunce pomalu klesalo k horizontu. Podvečerní vítr přinášel chlad. Mohutná lasice vyskočila na nedaleko ležící březový kmen. „Heleno...“

22

Andrzej Pilipiuk

„Ano, paní?“ „Musím teď odejít. Je čas, aby sis odpočinula,“ řeklo zvíře. „Zapamatovala sis všechno, co jsem říkala?“ „Ano, paní. Bojím se... Tohle jsou hory. Jestli mám několik dní spát v jeskyni, můžou mě vyslídit a sežrat vlci. Nebo dokonce lidé. Co bude, jestli najdou moji skrýš?“ „Tvůj strach je naprosto neopodstatněný.“ Helena dlouho mlčela. Nakonec s povzdechem vstala z kamene. Sklonila se a vešla do nevelké jeskyně. V koutě už čekalo lůžko vyrobené z větví překrytých otýpkami trávy. Pohodlně se uložila. Rozprostřela záhyby šatů. „Paní...“ „Co ještě?“ Zvíře začínalo být netrpělivé. „Až splním svůj úkol... Budu se moci vrátit do Polska?“ „Ne. Zůstaneš zde navždy.“ Dívka cítila, jak se jí zmocňuje zvláštní bezvládnost. Propadala se do letargie, vnímala chlad, který postupoval od nohou k srdci. Zachvěla se. Jednou už přece umírala. Bylo to tak podobné... Nechtěné vzpomínky vystoupily z hlubin paměti. Pach kouře a krve, bolest, tvrdá prkna pod zády, vědomí nevyhnutelného konce... Myšlenky pohasly. Ležel jsem pohodlně natažený na něčem měkkém. Slunce mírně hřálo, ve vzduchu se vznášela vůně lesa a mechu. Líně jsem pootevřel oči. Mohutné smrky se zlehka kývaly ve větru. Kde to jsem? Na okamžik jsem si nepamatoval nic. Měl jsem pocit, že jsou prázdniny a já si někde lehl, unavený chůzí. Paměť se mi vrátila najednou, jako by někdo pustil televizi. Až mě to omráčilo. Zkáza lidstva, útěk parkem, ten sympatický kluk a jeho skrýš. A potom... Zmizení knihovny a ten tvor, který vypadal jako kříženec slimáka s hromadou hadrů na podlahu. Všechno to do mě narazilo jako tsunami. Počkat, počkat... Jaká zkáza lidstva...? Pokoušel jsem

Cesta do Nidarosu

23

se z obrazů v hlavě vylovit ten, který by mi pomohl pochopit, co se vlastně stalo. Posadil jsem se a divoce se rozhlédl. Kde to jsem?! Cizí planeta? Nebo jsem prostě po smrti? Co by mělo být v ráji? Bůh, andělské chóry, obláčky, lidé oblečení do nočních košilí? Andělé se jaksi nezjevili, místo noční košile jsem měl na sobě normální hadry, ale okolí vypadalo úplně jako selanka. Slunce hezky hřálo, ale nepálilo, lesem vanul příjemný, chladný větřík. Jestli je tohle nebe, tak je docela fajn... Něco mě píchlo do dlaně. Komár. Jsou v ráji komáři? Asi ne. Pro účely simulace taky nejsou potřeba... Peklo? Čerty, síru, plameny a kotle jsem taky nikde neviděl. A komárů by tam určitě měli víc. Jeden kněz mi kdysi říkal, že peklo je nepřítomnost Boha. To by docela sedělo... Tak že by očistec? Ne, teologie je tady k ničemu. Ve světle toho, co jsem si pamatoval, má moje záchrana racionální základ, dalo by se říct. Zjevně jsem byl přenesený z křoví za knihovnou na nějaké jiné místo. Ale kam, sakra? Do Ameriky? Nesmysl, i ta za několik hodin půjde do háje. Anebo už šla? Nevím přece, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme se Standou potkali to... něco. Vstal jsem ze země. Pořád jsem měl na sobě totéž oblečení, ale jak taška s notebookem, který jsem si jako pitomec vzal s sebou i na poslední cestu, tak pistole viditelně zůstaly tam... Vytáhl jsem hrst mincí. Vypadaly divně, byly podezřele lehké. Stiskl jsem v prstech pětizlotý a on se rozpadl v prach. Očividně byl potažený niklem jen na povrchu a uvnitř bylo cosi, co připomínalo piliny. Jak je to možné? „Je tu málo kovu, nemohla jsem stvořit všechno,“ uslyšel jsem. „Prioritu jsem dala organickým vazbám.“ Prudce jsem se otočil. Na kmeni padlého stromu sedělo malé zvířátko. Kuna? Ne, lasice. Pronikavě na mě hleděla. To mluvila ona? Pomalu jsem napočítal do deseti.

24

Andrzej Pilipiuk

„Kdo jsi?“ ozval jsem se obezřetně, neboť jsem se obával, že ze sebe dělám idiota. „Ina,“ představila se. „A ty jsi Marek Oberech.“ Už jsem chtěl přikývnout, ale pak mi došlo, že se lasice neptá, jen konstatuje fakta. Posadil jsem se do mechu a dobrou minutu shledával myšlenky. Žiju, jsem v lese a jen tak si povídám s mluvícím zvířetem. A než jsem se tu ocitl, souhlasil jsem, že se stanu otrokem slimáka z cizí planety. Možná když jsem uslyšel o nadcházející zkáze, zbláznil jsem se a všechno se mi to jen zdá? Nebo mi milovaní studenti nasypali něco do kávy? Trochu pekelně silné, syntetické drogy nejnovější generace, schopné člověku úplně odvařit mozek? Jenže proč? Vždyť jsem na dnešek nenaplánoval žádnou písemku. „OK,“ řekl jsem nakonec. „Nevíš náhodou, kde to vlastně jsme?“ „Na tvé planetě,“ odpověděla. Výborně. Objevují se nelogičnosti, takže teorie s drogou nasypanou do kávy není zase tak hloupá. Teď stačí jen počkat, až přestane působit. Dnes je středa, nestihnu odpolední hodinu a večerní korepetice, ale možná mě nevyhodí z práce. „Země byla úplně zničena,“ namítl jsem. „I kdyby dál existovala v jednom kuse, tak jen jako vypálený kosmický vrak zbavený biologického života. Jak mi v tom případě vysvětlíš ten les?“ Sám jsem se divil vlastní chytrosti. „Skrat tě vyslal do jiného času.“ „Skrat?“ Zapraskalo to a ve vzduchu se zmaterializoval nevelký hologram slimákoida, kterého jsem potkal v křoví za knihovnou. Viděný vcelku, vypadal tvor ještě hůř. „Super,“ zabručel jsem. „Pamatuješ?“ „Jo.“ „To je dobře. Občas při kopírování osobnosti dojde

Cesta do Nidarosu

25

k chybám. Duše se technice přizpůsobuje poměrně špatně.“ „Aha. A ten Skrat...“ Nebyl jsem schopný napodobit intonaci, ale pochopila. „Souhlasil jsi, že se staneš jeho otrokem,“ řekla. „Stejně jako kdysi já. Teď nastal čas, abys nastoupil do služby.“ „Jsi skutečná?“ zeptal jsem se chytře. „V jakém smyslu?“ podivila se. „Jsem tu v materiální podobě, ne holografické. O to ti šlo?“ Povídejte si s něčím takovým. „Nedokážu určit, jestli to, co kolem sebe vidím, je reálné,“ postěžoval jsem si. „To, co jsem si zapamatoval, může být výtvorem mé představivosti, stejně jako to, co vidím teď.“ „Vaším problémem, Pozemšťané, je filozofie,“ odpověděla. „Jako jediná rasa ve známém vesmíru jste vymysleli pojmové systémy negující realitu, která vás obklopuje. Reálné je to, co je dostupné vašim smyslům. Simulace reality v takovém měřítku je z ekonomického hlediska nesmyslná.“ „Tak co? Byl jsem přenesený do minulosti? Do doby před katastrofou?“ „Slovo ‘přenesený’ není úplně přesné,“ zavrtěla hlavou úplně jako člověk. „Ale zbytek víceméně souhlasí. Nacházíš se v tom, co tvůj druh obvykle nazývá minulostí.“ Stroj času? No, ve světle posledních událostí jsem byl docela ochotný tomu uvěřit. Pokud disponují technologií umožňující mezihvězdný skok a krádež pěti milionů knih i s budovou vážící tisíce tun, co je divného na tom, že se dokážou přemisťovat do minulosti nebo do budoucnosti... „Nejsi ze Země,“ řekl jsem. „Máš na mysli půdu nebo planetu?“ Otázka byla tak pitomá, že jsem jen s nejvyšším vypětím dokázal zachovat vážnou tvář.

26

Andrzej Pilipiuk

„Planetu. Řekla jsi něco o mé planetě, o mém ‘druhu’... Nejsi odsud.“ Pátravě jsem se na ni zadíval. „Byla jsem tanečnicí a básnířkou na planetě Čita, která obíhá hvězdu Elly,“ zvedla hlavu. Řekl bych, že hrdě, ale kdo ví, co u nich tohle gesto ve skutečnosti znamená. Skvělé, vesmír, jak se ukazuje, je plný života a mimozemských civilizací, jako v „Hvězdných válkách“. Dokonce mají i svou poezii. Zajímalo by mě, o čem skládají básně. Jak příjemné je vonět chlorem a krást knihovny z cizích planet? Tanečnice? Čtyřnohá?! „Kde to je?“ zeptal jsem se jakoby nic. „Hvězdě, kolem které obíhala naše planeta, říkáte Epsilon Eridani.“ „Aha. Tak už je všechno jasné.“ Nebyl jsem astronom, nic mi to neříkalo, i když jsem to jméno už samozřejmě zaslechl. „Proč ses ocitla tady?“ „Naše civilizace přestala existovat,“ vysvětlila lasice. „Dopadly na ni hroudy kosmického ledu. Atmosféru nasytila vlhkost. Vy jste měli štěstí, několik desítek hodin a bylo po všem.“ V jejím hlase jsem postřehl závist. „My jsme se na zkázu naší civilizace museli dívat dlouhé roky.“ „Upřímnou soustrast. A tehdy u vás přistál Skrat a na poslední chvíli tě vytáhl ven?“ „On nikoho nevytahuje,“ nepochopila metaforu. „Zaznamenal mou osobnost a tělo tam nechal. Vždycky to tak dělá. I ve tvém případě,“ předběhla mou otázku. „Moje tělo se právě teď někde mění v popel?!“ vykřikl jsem udiveně. „Ne právě teď, ale za stovky let,“ opravila mě. „I když v podstatě ano. Skrat samozřejmě nečekal, aby se podíval, jak vypadá zkáza vaší planety. Pořídil záznam a vzdálil se. Alternativa ale neexistuje. Tvé ostatky musely v takových podmínkách podlehnout zpopelnění.“ Promnul jsem si spánky. Nemohl jsem to všechno pochopit. Hlavou mi poletovaly střípky myšlenek a nedoká-

Cesta do Nidarosu

27

zaly se spojit do žádného logického celku. Někde vzadu v lebce se dokonce ozývaly jízlivé teorie, předpokládající, že přesně takhle možná vypadá počátek duševní choroby. Minulost a mluvící lasice... Třeba jen ležím v bílé izolaci se zamřížovaným okénkem ve dveřích, připoutaný k posteli koženými řemeny? Možná mi z lahve na stojanu tenkou, průzračnou hadičkou a barevnou kanylou pomalu proudí do žil nějaký neobvykle silný psychotropní lék? Nemocnice a šílenství mi připadaly mnohem pravděpodobnější než setkání s mimozemšťany a cestování časem. „A tohle?“ klepl jsem se do stehna. „Tohle je přece mé tělo. Stejné, jako jsem měl tam. I oblečení souhlasí.“ Jenže co když je to přece jen akorát povedená simulace? Nebo psychologický experiment? Něco jako skrytá kamera nebo „Truman show“. Ale... kdo a z jakého důvodu by pořádal představení v takovémhle měřítku? Zkáza planety jako sociologický experiment? Nebo možná dokonce umělecký happening? „Byl jsi vytvořený na základě uloženého záznamu. Vzkříšený?“ Naklonila hlavu, jako by si nebyla jistá správností použitého slova. „Zrekonstruovaný?“ „Naklonovaný?“ „Ne, protože tohle nebyl biologický proces. Něco jako...“ V uších mi začalo šumět a do očí mi vyhrkly slzy. Pochopil jsem, že zvíře zkoumá mou mysl, aby našlo správné slovo. „Konstrukce z jednotlivých chemických vazeb,“ řekla nejistě. „Zabila jsem soba, rozložila ho na prvočinitele a ty uspořádala do struktury tvého těla.“ Vykřikl jsem. V první chvíli se mi udělalo nevolno, ale pak se dostavily pochybnosti. Na druhou stranu, no, když byli schopní cestovat časem, proč by neměli dokázat něco takového? „Prvočinitelé“ – to zní pitomě. Atomy? Jednotlivé bílkoviny? „Vytvoříš teď Standu?“ Došel jsem k názoru, že by bylo fajn mít vedle sebe někoho ze své doby, než se pustím do práce. Bezdůvodně mě sem neposlali...

28

Andrzej Pilipiuk

„Ne,“ odpověď byla krátká a rozhodná. „Proč?“ „Mám jiné rozkazy. A kromě toho nemám dost energie. I tak jsem spotřebovala hodně přes limit.“ „A někdy jindy? Setkám se s ním ještě?“ „Ano, ne...“ Zašklebil jsem se. Ta chlupatá bestie mluví v hádankách... Viditelně dokázala pochopit výraz v mé tváři. „Jeho vytvoření je pravděpodobné, ale s jistotou k němu dojde až poté, co při plnění úkolu zemřeš. On je rezerva. Proto se nejspíše fyzicky nesetkáte.“ „Skrat není stejné rasy jako ty.“ Šok už pomalu míjel. „Víš, odkud pochází?“ „Je to zástupce plemene vesmírných nomádů,“ vysvětlovala. „Putují už miliony let nekonečným prostorem a shromažďují poklady umírajících civilizací. Když nějaká planeta přestává existovat, přiletí, aby díla jejích obyvatel uchránili před zničením. Považují se za strážce a depozitáře paměti všehomíra...“ „Odkud pocházejí?“ „Zpoza horizontu.“ „Odkud?!“ vyvalil jsem oči. Na okamžik se zamyslela. „Přiletěl zpoza nám známého vesmíru. Z kolmého místa.“ „Nechápu.“ „Schází ti vědecké vzdělání, abys to pochopil. Snažím se vysvětlovat, používat pojmy, kterým rozumíš. Představ si vesmír. Co o něm víš?“ „Trojrozměrný zakřivený prostor. Koule o průměru miliard světelných let. Kdysi jsem o tom četl v nějaké staré knížce. Pokud Skrat přišel zpoza horizontu událostí, znamená to, že pochází z místa ležícího někde dál. Například z vesmíru, který je zrcadlovým odrazem toho našeho. I když tady jde spíše o symetričnost a ne o kolmost.“ Zamyslel jsem se.

Cesta do Nidarosu

29

„Vymysleli jste to mizerně, Pozemšťane. Jeho domovský rozměr protíná ten váš v pravém úhlu. Kolmo k tomu, co považujete za svou realitu.“ „Kolmo ke směru šíření světelných paprsků?“ vzpomněl jsem si na vědeckofantastickou knížku, kterou jsem kdysi dávno četl. Zavrtěla hlavou. „Kolmo k hmotě.“ „Trojrozměrná realita, ve čtvrtém rozměru kolmá k naší?“ Konečně jsem snad pochopil, o co lasici jde. „To není důležité. Tyto informace jsou ti během vykonávání Skratových rozkazů úplně k ničemu. Jeho rasa každopádně zkoumá tuto část Galaxie už stovky tisíc let.“ „Zajímavé. Na palubě jeho kosmické lodi jsi musela vidět leccos...“ pocítil jsem mírné bodnutí závisti. „My jsme milovali život, oni se plaví v nekonečném připomínání cizích smrtí.“ Jako kdyby posmutněla. „Proč tě stvořil v téhle podobě?“ podivil jsem se. „Na své planetě jsi určitě vypadala jinak.“ „Když pominu jiný počet končetin, je tento mechanismus svou architekturou vzdáleně podobný mému dřívějšímu tělu,“ vysvětlila. „Lépe čelí vaší gravitaci. A navíc se díky té podobě budu moci nenápadně pohybovat mezi lidmi.“ „Mechanismus... Ty jsi robot?“ „To je bezvýznamné. Zápis subjektu v čipu poskytuje možnost přizpůsobit libovolnou biologickou, chemickou nebo mechanickou strukturu. V mém případě se mechanická struktura ukázala být ekonomicky výhodnější.“ Odmlčela se. „Mám uložena data o vašem chování, ale neustálé předstírání, že jsem člověk, by pro mě bylo příliš obtížné.“ Mluvím tedy s robotem, který předstírá, že je lasice, a nějakým způsobem má v sobě uloženu osobnost vesmírné baletky... A já sám už vlastně dávno nežiju, nebo se spíš v budoucnu teprve narodím, ale moje duše byla

30

Andrzej Pilipiuk

vložena do těla vyrobeného ze chcíplého soba... To je ale na hlavu! Ale co, už bývalo hůř... Tedy, nebývalo, ale celá situace, i když zvláštní, se aspoň dala akceptovat. „Čas našeho setkání je u konce,“ promluvilo zvíře. „Co chceš ještě vědět?“ „Jaký je můj úkol?“ „Najdeš jeskyni u řeky. Uvnitř na tebe čeká kolegyně. Společně se vydáte do Nidarosu, tam najdete člověka, který přijal jméno Sebastian Alchymista. Nahradíš ho v hledání Jeleního oka. Znovu se setkáme za osmadvacet dní.“ Seskočila z kmenu a už jsem ji neviděl. „Do háje zelenýho!“ zaklel jsem vztekle. „Kterým směrem mám jít? Co mám hledat? A co je vlastně to... ‘jelení oko’?!“ Jenže lasice už byla pryč. Rozhlédl jsem se po lese. Poledne už nejspíš dávno minulo. Nejistě jsem se pustil ze svahu. Co to říkala? Zabila soba, ale přitom jsou všude kolem smrky a pár bříz... Kde to k čertu jsem? Švédsko? Rusko? Kanada? Jaká část? Dokonce jsem se ani nezeptal, který se píše rok... Mám hledat alchymistu... Středověk? Prohledal jsem si kapsy. Ani doklady, ani peníze, polské zloté se rozlámaly a rozsypaly. Naštěstí zip v poklopci vypadal, že drží. Ta věc říkala, že je robot. Že bych byl taky? Tvrdila, že ne, ale... Stiskl jsem si ruku. Tkáň pod prsty ustupovala. Ne, nejspíš normální maso... A navíc jsem začínal mít hlad. Roboti, mám dojem, necítí kručení v žaludku. Nebo by možná bylo lepší mít uvnitř stroj? Žádný hlad, žádná únava. Prodral jsem se křovím a nečekaně vyšel na úzkou, ale výraznou stezku. Vedla po břehu horské bystřiny. Jeskyně u řeky. Nabral jsem vodu do dlaní a uhasil žízeň. Napadlo mě, že by možná bylo dobré označit místo, kde jsem vyšel z lesa. Sebral jsem pár kamenů a naskládal je do trojúhelníku na okraji křoví. Vpravo nebo vlevo? Podíval jsem se na slunce, ale jeho poloha mi nic ne-

Cesta do Nidarosu

31

řekla. Cítil jsem, že už je odpoledne, ale protože jsem neznal přesnou hodinu, nedokázal jsem určit světové strany. Snad bych měl raději vyrazit po proudu potoka? Každopádně by mě měl vyvést z hor do nížiny... K civilizaci. Potok se vlévá do řeky a u řeky je jeskyně, kde na mě někdo čeká. Udýchaný Marius konečně stanul na vrcholku věže. Město mu leželo u nohou. Kolem se rozprostíraly šikmé střechy domů, jedny pokryté červenými taškami, jiné pláty šedivé břidlice nebo jen dřevěnými šindeli. Byl krásný den. Odsud, z výšky, byla vidět rozlehlá prostranství zoraných polí a zelených luk obklopující Visby. Na blankytném moři se tmavými skvrnami rýsovaly plachty několika desítek lodí plujících do přístavu, nebo z něj vyplouvajících. Vanul silný, ale příjemně teplý vítr, dokonce byla cítit vůně čerstvého sena. Podzim ve Švédsku dokáže být opravdu nádherný... „Vítej, bratranče,“ promluvil Peter Hansavritson, usazený v ohybu zdi. „Vítej.“ Objali se. „O čem přemýšlíš?“ zeptal se Marius. „Měli jsme si promluvit... Proč tady? Soudím, že hezká vyhlídka není jediným důvodem.“ „Tady nás nikdo neuslyší a my musíme probrat hodně důležité věci,“ řekl Peter. „Mí rádcové se oddrolují jako stará, popraskaná hlína. Teď jejich místo zaujmeš ty.“ „Je to pro mě velká čest. Jsem dojatý tvou důvěrou.“ „Jak sis sám určitě všiml, množství lidí, kteří si na nás stěžují, v poslední době nečekaně vzrostlo. Kromě toho dokonce i v mém domě...“ odmlčel se. „Někdo z tvých sluhů donáší Dánům?“ domyslil si Kowalik. „Ano. Dokonce už nejspíš vím kdo.“ „Chápu... Tak mluv.“

32

Andrzej Pilipiuk

„Od chvíle, kdy mi Hanza svěřila ochranu svých zájmů, prostudoval jsem neuvěřitelnou spoustu dokumentů shromážděných během posledních tří století.“ „Seznámení s těmi tajemstvími ti určitě poskytlo mnoho vědění,“ zazněla v Mariově hlase závist. „Nemám na mysli tajné dokumenty. Právě naopak. Usnesení hanzetagů, městské účty, příspěvky a daně.“ Polák trpělivě čekal na vysvětlení. „Říká se, že Hanza vzkvétá, že nikdy dřív nebylo tak dobře. Já si ale myslím, že je to právě naopak.“ „Z čeho tak usuzuješ? Naši kupci přece pracují s čím dál větším kapitálem a dokonce i zde, ve Visby, se rok za rokem bourají další staré domy a stavějí se nové z kamene a cihel. Naše lodě jsou rychlejší a větší. Umožňují společnosti rozložit a omezit rizika.“ „To všechno je pravda, ale... Podívej se támhle.“ Peter pokynul rukou k vodní ploše, ale Mariovi okamžitě došlo, že bratranci jde pouze o směr a že to, o čem chce mluvit, je skryto za horizontem. „Když vznikla Hanza, našli jsme na východě uprostřed lesů nádherné a bohaté město. Jmenuje se Velký Novgorod. Naši kupci tam dělali opravdu dobré obchody a navíc se těšili přízni obyvatel. Pak město dobyl Ivan Hrozný. Bude to sto let, co jsme byli vyhnáni z Ruska a kdy naše lodě přestaly plout dál než do livonských přístavů. Brzy může skončit i to, protože car vztahuje ruku i po těchto zemích. Teď se podívej na druhou stranu. Kdysi existovala bohatá a důležitá hanzovní kancelář v Londýně. Dnes je to jen shluk baráků a naši kupci už tam nemají žádná práva. Anglie buduje velkou flotilu. Její transportní možnosti mnohonásobně převyšují součet nákladových prostor lodí mnoha zemí, jejichž města založila náš svazek.“ „Ta flotila vypluje dobývat svět a část z ní určitě zanedlouho spočine na mořském dně. Konflikt mezi Anglií a Španělskem se vyhrocuje. Nejspíš nás neohrozí.“ „Kdo ví. Už dnes jazyk Angličanů často zní v uli-

Cesta do Nidarosu

33

cích Gdaňska. Kancelář v Bergenu,“ mávl Peter rukou dále k západu, „se dusí pod nadvládou Dánů a její autonomie může být každým okamžikem zpochybněna. Tady, v Gotlandu, se nacházíme pod neustálým dohledem švédského krále. A pak jsou zde vlámská města, zpustošená konflikty mezi katolíky a protestanty. Hanza je kolos na hliněných nohou. Navíc jsme jako med nalévaný do láhve úzkým hrdlem. Nejdůležitější obchody provádíme zde a baltský obchod může být každou chvíli ochromen.“ „Zátkou v té láhvi je Dánsko...“ „Vidím, že chápeš. Věnoval jsem se tomu poslední čtyři roky. Nad úžinami se stavějí nové hrady. Kodaňské slévárny už vyrábějí bronz pro nová děla. Vědci, kteří vstoupili do služeb krále Fridricha II., stále pracují na vylepšení jejich dostřelu. Pokud se rozhodnou zvednout clo v úžinách, nebudeme mít dost síly, abychom se tomu účinně postavili.“ „Peníze umožňují najmout žoldnéře. A Hanza peníze má.“ „Peníze...“ Peter zamyšleně pohlédl na ruiny kostela svatého Mikuláše. „Ano, naprosto jistě by to umožnilo vyhnout se mnoha potížím. Problém je v tom, že ten, kdo má hodně peněz, tak jako tak podlehne tomu, kdo jich má víc. Naše města jsou bohatá, jenomže baltský obchod čím dál více připomíná malý stánek s cibulí. Španělsko a Portugalsko budují kolonie v Novém světě. Také anglická flotila, jak jsi správně podotkl, vzniká, aby uškubla něco z bohatství ležícího za oceánem. Dokonce i Nizozemci dnes hledají štěstí na Dálném Východě, plaví se do Indie a dál. A Hanza je něco jako támhleten stařeček.“ Ukázal bradou na muže oblečeného v rudém plášti, který seděl na kameni před vchodem do svatyně hluboko dole. „Cože?“ Kowalik naklonil hlavu. „Kdo to je?“ „Magnus. Proslavil se tím, že před lety unikl z pirátské léčky. Vlastníma rukama vytrhl ze dna a vytáhl na

34

Andrzej Pilipiuk

palubu kotvu vážící čtyři sta liber. Dnes má dost sil jen na to, aby v neděli došel do kostela. A ještě jedna věc – před šedesáti lety měl čtyři domy, jeho flotila čítala dvanáct kog.“ „Kog...“ „Tvrdošíjně trval na tom, že plachetnice, které přinesly štěstí jeho pradědovi, dobře poslouží i jemu. V době, kdy už všichni stavěli rychlé a prostorné hulky, on s tvrdošíjností blázna vyhledával nejstarší mistry, kteří si ještě pamatují původní postupy. A jaký byl výsledek? Pořád je bohatý, ale místo čtyř domů už má jen jeden. Stále si může dovolit každý den jíst vařenou slepici, ale dva z jeho domů koupil člověk, který u něj kdysi byl v učení. Stejně dopadne i Hanza. Budeme přešlapovat na místě, až jednoho dne zjistíme, že jsou všichni silnější než my. Pak někdo usoudí, že mu Hanza překáží, a zničí ji se stejnou lehkostí, s jakou dnes toho starce může zabít kdejaký pouliční rváč. Ta doba už se blíží. Hanza, přestože už dosáhla mužského věku, udělala typickou mladickou chybu a teď nevyhnutelně ztrácí sílu, stejně jako onen stárnoucí člověk. Za šedesát, možná sedmdesát let už nebude žádná Hanza. A my ke konci svých dní budeme zoufale sledovat, jak se vše mění v trosky. I když zcela určitě budeme ušetřeni pohledu na konec společnosti. Příznaky rozkladu jsou už dobře patrné, ale všimnout si jich chtějí jen nemnozí.“ Marius zamyšleně mlčel. „Víš, bratranče, jak bychom tomu mohli zabránit?“ zeptal se nakonec. „Částečně.“ Peter vylovil z kapsy růženec. „Nejbližší léta jsem se rozhodl věnovat uskutečnění dvou cílů. Pokud mi pomůžeš.“ „Pomohu.“ „Zítra vyrazím na palubě Laně na dalekou plavbu. Do Nidarosu a možná, jestli mi bude přát štěstí, i zpátky. Pokud mě chceš doprovázet, jestliže se neobáváš Dánů,

Cesta do Nidarosu

35

budeme mít spoustu času, abychom si o všem promluvili a vše naplánovali.“ „Nidaros...“ Rádce přimhouřil oči, aby zakryl vzrušení, které pociťoval. „Vždycky jsem chtěl na vlastní oči spatřit trosky velké katedrály.“ „Vyplujeme tedy spolu.“ Cesta musela být opuštěná už dlouho. Na dvou místech ji přehrazovaly padlé stromy, jinde mizela pod hromadami kamení. Předpokládal jsem, že kdysi byla používaným tahem, ale v současnosti je už zapomenutá. Protínala potok, takže jsem si zul boty a přebrodil se. Na druhé straně se v nízké stěně černalo ústí. Jeskyně u řeky? Šlo lasici o tohle místo? Já bych tenhle potůček řekou nenazval... Vedle vchodu někdo vytesal do žulového kamene kříž a pod ním něco jako stylizovanou sekeru. Symboly už tu byly hodně dlouho, poznal jsem to na první pohled. Okraje měly hladkost, vzniklou stovkami let přirozeného zvětrávání. Déšť a mráz rozrušily povrch kamene. Kříž. Je ta jeskyně něčí hrob? A sekera? Co může znamenat? Pohřbili sem dřevorubce? Nebyl jsem si jistý, jak si symboly vyložit. Nakoukl jsem dovnitř. Jeskyně nebyla větší než pětadvacet metrů čtverečních. Díky tomu, že vchod do ní byl dost široký, bylo uvnitř jen šero a mohl jsem se tam rozhlédnout, aniž bych potřeboval další zdroj světla. Strop se nacházel poměrně nízko, na několika místech jsem se musel sklonit. Vzduch byl prosycený pachem plísně a vlhkosti. U jedné ze stěn, na vrstvě uschlého jedlového chvojí, ležela dívka. Klekl jsem si k jejímu lůžku. Oválný obličej, úzké rty, tenký nos, silné obočí... Rusé vlasy rozprostřené na chvojí. Nebyla nijak zvlášť pohledná, ale měla v sobě jakousi tajemnou krásu. Její věk jsem odhadl ne na víc než šestnáct, možná sedmnáct let. Na sobě měla zelené hedvábné šaty a nohy, které vykukovaly

36

Andrzej Pilipiuk

z kanýrů, byly obuté do vysokých kožených bot. Dotkl jsem se jejího ramene. Překvapeně jsem zjistil, že je ledově chladné. Tváře měly nepřirozeně bledý odstín. Dotkl jsem se dívčina krku, mírně naklonil hlavu, abych lépe viděl na krkavici, a přitiskl k ní prsty. Tep jsem nenašel. Sklonil jsem se, abych zjistil, jestli dýchá. Nic... Rozepnul jsem několik knoflíků a přiložil ucho k hrudi. Nemýlil jsem se. Že by byla mrtvá? To je teda nadělení... Něco mi tu ale nehrálo. Když jsem jako student půl roku brigádničil v pohřebním ústavu, viděl jsem dost mrtvol. Lidé, kteří odešli, většinou vypadali podobně... Rigor mortis zanechává spoustu charakteristických stop. A tady mi něco scházelo. Vzal jsem dívku za ruku. Nehty měly úplně normální barvu. Nevšiml jsem si zmodrání. Odhalil jsem jí rameno a podíval se na záda. Scházely i posmrtné skvrny. Nebo teprve chladne. Ne, pokožka už měla okolní teplotu. Ostatky byly studené, jako by od smrti uběhlo několik hodin, i když jiné věci tvrdily opak. Jemně jsem obrátil tělo na bok a zkontroloval krk. Žádné skvrny. Hledal jsem stopy po moči – po smrti často povolí svěrače. Přitiskl jsem prsty k dívčině bradě a opatrně s ní pohnul. Napětí svalů držících čelist bylo slabé, ale patrné. Ještě jednou jsem přitiskl ucho k jejímu dekoltu. Pomalu jsem počítal a když jsem došel ke sto osmdesáti, uslyšel jsem slabý úder srdce. Pokud cizinci uměli postavit loď schopnou mezihvězdných plaveb, není vůbec vyloučeno, že by s organickým materiálem mohli dokázat zázraky, o kterých se nám ani nesnilo. Letargie? Zpomalení životních procesů? Zvedl jsem dívčino levé oční víčko. Oko měla stočené vzhůru, jako normálně spící člověk. Zastínil jsem světlo dlaní a pak ji prudce stáhl, aby dopadlo na zorničku. Zachvěla se a pomalu se zúžila. Tak mladá dáma žije... I když na to možná nevypadá. Posadil jsem se a pomalu napočítal do deseti. V mysli

Cesta do Nidarosu

37

jsem potlačil vzrušení. Co teď? Trpělivě počkám. Protože mi lasice přikázala, abych se s ní setkal, určitě to znamená, že ví, v jakém je stavu. Možná bude stačit hodinu nebo dvě trpělivě počkat. Vyšel jsem před jeskyni a nasbíral klestí. Až se probudí, bude promrzlá. Měl bych udělat něco k jídlu, uvařit čaj. Ale jak, sakra, bez hrnku... Naskládal jsem dřevo na hromádku. Teď bych měl rozdělat oheň. Sirky jsem neměl, takže jsem si vybral metodu tření dvou klacíků o sebe. Můj známý, student archeologie, tvrdil, že je to snadné. Že je potřeba jen se seznámit s principem, pochopit, jak se to dělá, a pak už se to podaří vždycky. Když byl tak chytrý, tak proč mě to nenaučil? Mohl mi to aspoň ukázat... Někde jsem četl, že nejlepší je třít kusem tvrdého dřeva o měkké. Našel jsem suchou březovou větev – byla už trochu naprasklá – několikrát jsem do ní praštil kamenem a rozlomil ji na dva kusy. Kousek odsud rostl javor. Když není nic lepšího... Pohodlně jsem se posadil. Březovou větev jsem stiskl podrážkami a začal ji třít druhým klackem. Rychle jsem se unavil a výsledek nebyl nijak oslnivý. Tak co třeba jinak? Našel jsem vhodnou hůl, z boty vytáhl tkaničku, vyrobil si luk a pokusil se „navrtat“ březovou větev indiánským způsobem. Šlo to stejně špatně – větev se hodně rozpálila a dokonce z ní začal stoupat uzounký proužek dýmu, ale kromě lehkého zčernání dřeva jsem ničeho nedosáhl. Do prdele! Chodil jsem přece osm let do skautu. Naučili mě tolik věcí, ale tohle jako naschvál ne. Nebo jsem měl raději jít do pionýra, a ne ke skautům? Odložil jsem oba klacky a rozvázal tkaničku. Nemá to smysl, prostě se mi to nepodaří. Rozdělat oheň lupou? Musel bych ji mít... Znovu jsem vešel do jeskyně a naklonil se nad dívku. Pořád nedýchala, nebo se mi to zatím nepodařilo postřehnout. Přitiskl jsem ucho k její hrudi. Uslyšel jsem

38

Andrzej Pilipiuk

slabé klepnutí srdce. Počítal jsem. Při stovce jsem zaslechl druhé a při dvou stovkách třetí. Zjevně zrychlovalo... Možná se za několik hodin vrátí k normálu. Pečlivě jsem prozkoumal dívčin oděv. Velmi dlouhé šaty, sahající ke kotníkům, vypadaly poměrně archaicky. Jsou stylizované jako staré, nebo jsou opravdu staré? Vzpomněl jsem si na fotografie v rodinném albu. Praprababička a její dvě sestry byly oblečené podobně. Dívka na sobě měla korzet, nenosila ale podprsenku. Na nohou měla punčochy utkané z tenkých, pravděpodobně vlněných nití. Prohlédl jsem si boty. Podrážky a podpatky byly vyrobené z několika vrstev silné kůže a spodní vrstva byla hodně ošoupaná. K ostatním byla přibitá drobnými hřebíčky se čtvercovými hlavičkami. Jiná doba, uvědomil jsem si. Ona pochází z jiné doby než já. Jde o to z jaké. Prohlédl jsem si švy šatů, všechny byly nejspíše ušité ručně. Látka samotná vypadala spíš jako utkaná strojem, ale ruku do ohně bych za to nedal. Devatenácté století, tak nějak... Znovustvořili ji stejně jako mě? Nebo je to prostě dívka z téhle doby, kterou přesvědčili, aby pro ně pracovala, přivedli ji do hor a uspali do chvíle, kdy ji budou potřebovat? Znělo to docela rozumně. Pokud je tahle teorie pravdivá, nacházím se sto, možná sto padesát let před svým vlastním narozením. Ale rozhodně nejsem v Polsku. Do háje, zajímalo by mě, jak se se svou novou společnicí domluvím... Znovu jsem přitiskl ucho k její hrudi. Jednotlivé údery teď následovaly přibližně po osmdesáti vteřinách. Je to dobré, interval se pořád zkracuje... Začala dýchat. Vdechovala vzduch přibližně jednou za dvě minuty, ze začátku hodně mělce, pak čím dál hlouběji a častěji. Tváře jí zrůžověly, pokožka byla teplejší. Přehodil jsem přes ni svoji bundu a vrátil se k rozdělávání ohně. Bez výsledku. Dívka zasténala. Vešel jsem do jeskyně a klekl si vedle lůžka. Otevřela oči. Zadívala se na mě se strachem v očích.

.