1 A kdo se zastane mrtvých?! Bude dbát o jejich práva, věnovat se jejich potížím – a zalévat jim kytky?
Jen se na mě podívejte! Uvidíte ustaranou osamělou ženu s výjimečným citovým životem. Kdo ví, co se mnou bude do příštího úplňku? Doufám, že jste četli Stephena Kinga. Seděla jsem na ošoupané tmavozelené lavičce u hrobu svého muže a zírala na pomníček. Jde o malý přírodní kámen, na němž je vyraženo jen jeho jméno: Örjan Wallin. Jednoduché, zřetelné, právě takové, jako byl on sám. Dokonce si ho i sám vybral, protože ohledně toho zanechal své pokyny. Je tu však jedna taková věc: on vůbec nebyl nemocný. Je mi úplně jasné, co tím kamenem chtěl říct: smrt je naprosto přirozená součást života. Byl totiž biolog. Díky za to, Örjane. Sedávám tu několikrát týdně vždy o polední přestávce a pak ještě alespoň jednou během víkendu. A pokud začne pršet, vytáhnu plastový pršiplášť, který jde normálně složit do malého psaníčka. Je ukrutně ohavný, našla jsem ho v maminčině prádelníku. Podobné pláštěnky do deště tu na hřbitově mívá více lidí. 5
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 5
26.4.2011 22:44:33
Katarina Mazetti
Zůstávám tady vždycky nejméně hodinu. Snad doufám, že když budu dost vytrvalá, vymačkám ze sebe ten správný smutek. Dá se říct, že by mi bylo o dost líp, kdybych se uměla cítit hůř. Kdybych tu dovedla sedět a máčet kapesník za kapesníkem, aniž bych se pořád pozorovala a přemítala, jestli to jsou ty vhodné slzy. Skutečnost je ovšem taková, že polovinu času jsem na něho jenom naštvaná. Zatracený zrádce, proč se jenom nemohl rozhlédnout? A to, co cítím dál, se asi nejvíc podobá žalu dítěte, kterému umřela dvanáctiletá andulka. Tak je to. Postrádám jeho přítomnost a stereotyp našich všedních dní. Nikdo vedle mě v křesle nešustí novinami, po návratu z práce doma nikdy nevoní kafe, polička na boty vypadá bez všech těch šněrovacích bot a gumáků opuštěně. A když nevím, kdo je „Bůh slunce na dvě písmena“, mohu jen hádat nebo to přeskočit. Polovina manželské postele je vždycky ustlaná. A kdybych se nevrátila domů, protože by mě venku také přejelo auto, nikdo nebude přemýšlet o tom, co se mi mohlo stát. Nikdo už nesplachuje na záchodě, pokud tam tedy nejsem právě já. A teď sedím tady na hřbitově a postrádám šplouchání z toalety. Weird enough for you, Stephen? Na hřbitovech je něco, co mě vždycky přiměje ke křečovitému uvažování druhořadého komika. Omezení a trampoty, to je přirozené, to mohu podstoupit. Nejvíce mě teď ale zaměstnávají ty drobné potíže. Když jsem byla s Örjanem, věděla jsem, kdo jsem. Jako bychom se vzájemně definovali, a právě to je snad hlavní úkol partnerství. Ale kdo jsem teď? Jsem vydaná představě toho, s kým se náhodou potkám. Pro někoho jsem občan, pro jiného chodec, výdě6
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 6
26.4.2011 22:44:33
CHLÁPEK OD VEDLEJŠÍHO HROBU
lečně činná osoba, kulturní konzument, lidský potenciál nebo nájemník. Přirozeně, mohu vždycky sáhnout k Örjanovi, abych se mohla vymezit. Tu službu mi může prokazovat i po smrti. Kdybych ho tehdy nepotkala, byla bych teď v kategorii osamělých třicátnic, jak jsem si právě včera přečetla v jedněch novinách. Až mi hrůzou vstaly vlasy na hlavě. Místo toho jsem „dosud mladá bezdětná vdova“. Jak tragické a žalostné. Dík za to, Örjane! Někde ve mně hlodá bolestný pocit překvapení. Jsem zaražená tím, že si Örjan prostě dovolil umřít. Přece jsme svou budoucnost plánovali z krátkodobého i dlouhodobého pohledu. Dovolenou na kánoi ve Värmlandu i výhodné důchodové pojištění. Örjan by byl také překvapený. Všechna ta správná výživa, chemicky neošetřované brambory, polynenasycené mastné kyseliny. K čemu mu to všechno bylo? O tom přemýšlí ten podřadný komik v mém nitru a cení své žluté zuby. Občas na něho zuřím. To je přece nespravedlivé, Örjane! Ty, který jsi byl vždycky tak laskavý a korektní! A ovšem – po pěti měsících celibátu někdy také pociťuji neklidné chvění mezi stehny. To si pak připadám jako nekrofil. Vedle Örjanova kamene stojí dokonalý vzor hřbitovního pomníku. Bílý mramor se jménem ve zlatě, s anděly, růžemi, ptáčky, nápisem ovinutým stuhou a „osvěženým“ malou lebkou a kosou. Samotný hrob je přeplněný rostlinami, připomíná zahradnictví. Na pomníku stojí jméno muže a ženy s podobným rokem narození, takže to musí být něčí dítě, co své rodiče takhle přehnaně uctívá. Před několika týdny jsem toho pozůstalého zahlédla u hrobu poprvé. Muže mého věku v křiklavé bundě a čepici s klapkami přes uši. Vpředu ji má zvednutou, jako nosí Američani, a je na ní nápis Hospodář. Horlivě hrabal a okopával kytky. 7
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 7
26.4.2011 22:44:33
Katarina Mazetti
U Örjanova kamene neroste nic. Určitě by si myslel, že malý keřík růží sem nepatří, že na hřbitově by nebyl doma. A řebříček a ozdobnou trávu v květinářství u hřbitovní brány nevedou. Hospodář dochází pravidelně s několikadenními přestávkami vždycky kolem poledne. Pokaždé má s sebou nové rostlinky a hnojivo. Zdá se, že ho pěstitelská práce zcela naplňuje, jako by ten hrob byl jeho vlastní zahrádka. Posledně si sedl na stejnou lavičku jako já a ze strany na mě pohlédl, ale mlčel. Zvláštně páchl a na levé ruce měl jenom tři prsty.
8
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 8
26.4.2011 22:44:33
2
Sakra, jak já ji nesnáším. Jak já ji hrozně nesnáším! To tam musí pořád sedět? Vždycky jsem si na lavičku sedával, když už jsem měl hrob upravený a chtěl jsem si ještě o něčem popřemýšlet, pokoušel se najít koneček provázku, lanko, které by mě drželo zase den dva při životě. Doma v hospodářství, mezi všemi těmi povinnostmi, přemýšlet nemůžu. Jakmile se jen na chvíli nad něčím zamyslím, hned se přihodí malá katastrofa, kterou pak musím celý den napravovat. Najedu s traktorem na kámen a osa je v háji. Nebo špatně přivážu krávu a ona si zraní vemeno. Jedině na hřbitově si mohu oddechnout, a dokonce ani tam nemám pocit, že smím jen sedět a rozjímat. Nejdřív musím hrob pohrabat a okopat, ošetřit rostlinky, než si dovolím jen tak odpočívat. A teď tu ke všemu sedí ona. Vyšisovaná jako stará fotografie, která stála roky ve vitríně. Plavé vlasy, bledý obličej, světlé řasy a obočí, neforemné oblečení, vždycky světle modré nebo béžové. Taková „bledule“. Vůbec se nelíčí – troška barvy nebo nějaký lesklý šperk by možná okolí přesvědčily, že o sebe aspoň trochu dbá. Ale její vybledlost jen naznačuje: „Kašlu na to, co si o mně myslíte. Já vás dokonce ani nevidím!“ Mně se líbí, když vzhled ženy trochu vybízí: „Podívej se na mě, koukni, jaká jsem pěkná.“ Cítím se tím trochu polichocený. Měla by mít lesklou rtěnku a špičaté boty s řemínky. 9
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 9
26.4.2011 22:44:33
Katarina Mazetti
Ženy mají člověku strkat prsa pod nos. To je úplně jedno, jestli jim rtěnka pouští, šaty nejsou kvalitní, umělé perly se tísní jedna na druhé – dobrý vkus nemůže mít každá. Ale jde o to, aby se snažily. Pokaždé se málem zamiluju, když vidím ženu středního věku, která si dá půl dne práce s tím, aby byla vidět. Když má dlouhé nehty, trvalou na vlasech a viklavé vysoké podpatky. To mám vždycky chuť ji vzít do náruče, utěšovat a laskat. Samozřejmě že to nikdy neudělám. Setkávám se s nimi maximálně na poště nebo v bance. Doma v hospodářství se neobjeví jiná žena než inseminátorka nebo veterinářka. V dlouhé modré gumové zástěře, vysokých holínkách, šátku na hlavě a býčím spermatem v trubičce. Nikdy nemají čas, aby se zdržely na šálek kávy – a to ani kdybych já měl čas ji uvařit. Maminka mě v posledních letech pobízela, abych „šel ven“ a našel si nějakou dívku. Jako kdyby někde vůbec nějaké byly, smečka chtivých děvčat, ze kterých si můžu vybírat. Stejně jako když v lovecké sezoně člověk vezme pušku, vyjde ven a přinese zajíce. Ona věděla mnohem dříve než já, že ji rakovina zevnitř sžírá a že zůstanu sám. Sám nejen na všechnu práci, ale i bez toho, co mi po všechny roky dávala: teplý domov, čistou postel, obden vypraný overal, dobré jídlo, stále horkou kávu a domácí pečivo ke svačině. Za tím vším byla práce, na kterou jsem vůbec nemyslel – sekání třísek a zatápění, v létě sbírání borůvek, praní prádla, všechno ostatní, na co mi nezbývá čas. A teď mám montérky ztvrdlé od hnoje a zasmrádlého mléka, šedá prostěradla, vymrzlý dům, hrníček horké vody z vodovodu s rozpustnou kávou. A v mikrovlnce den co den ohřívané mizerné párky. Dělávala to tak, že před můj hrníček s kávou otevřela noviny se seznamovacími inzeráty. Na některý občas i sama zavolala. Mě ale přímo k ničemu nenutila. Jenomže maminka netušila, že venku nestojí houf mladých žen, ochot10
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 10
26.4.2011 22:44:33
CHLÁPEK OD VEDLEJŠÍHO HROBU
ných postarat se o podojené mléko, připravených stát se paní domu „atraktivního muže s vlastním hospodářstvím“. Všechny utekly do města a teď pracují ve školních družinách nebo jako ošetřovatelky, provdaly se za automechaniky a prodavače a plánují koupit si řadový domek. Občas v létě na pár týdnů přijedou navštívit staré hospodářství svých rodičů i s manželem a batoletem v sedačce a sluní se na lehátku. Carina, která ještě ve škole o mě hrozně stála a pro malou lichotku se mohla doslova přetrhnout, občas pracuje v místní prodejně. Obchod tu ještě pořád v létě funguje, a možná to tak vydrží ještě pár let. A ona najednou začala předstírat, že jsme se potkali čirou náhodou, a vyslýchala mě, jestli už jsem ženatý a mám děti. Ona prý teď bydlí ve městě a žije se Stefanem, co pracuje ve skladu, a všechno mi triumfálně sdělovala a tvářila se u toho, jako by čekala, že začnu prolévat slzy nad tím, o co jsem přišel. K čertu. Možná že ona, ta Bledule, má také někde své staré rodiče, ke kterým v létě jezdí a u kterých se vleže sluní. To by bylo skvělé, na pár týdnů se jí zbavit. I když já zase v létě nebudu mít vůbec čas jezdit na hřbitov, tedy pokud nebude pršet a nebude opožděná senoseč. A ten její kámen, co u něho pořád sedí a na který zírá. Co to vůbec je? Vypadá jako bludný balvan, nebo jako by si ho sem odložil nějaký geodet, aby s ním mohl označit hranice pozemku. Pomník pro otce vybrala ještě maminka. Vím, že je hodně honosný, ale také vím, jak pečlivě o něm maminka rozhodla. Zabývala se tím několik týdnů, nechala si posílat katalogy, každý den měla nový nápad, jak všechno zkrášlit, až nakonec byl takový, jaký je. Ten Örjan – to je otec nebo bratr, nebo její muž? A když už je schopná sem každý den chodit a civět na pomník, proč není schopná na ten hrob vysadit alespoň nějaké kytky?
11
Chlapek_od_vedlejsiho_hrobu.indd 11
26.4.2011 22:44:33
