v
r
revue
pro k u l t u r u a ž i v o t V. A lesa: Josef Pekař Bohuslav Reynek: Poslední soud Joseph de Pesquidoux: Truhla na sůl
Antonín
Pavlín: Rodnému kraji - Bez nadpisu
Helena Salicbová: Velikonoční týden Marcel Jouhandeau: Josef Hobzek:
Jacques Rivieře tváří v tvář smrti
Valdštejnská studia mladého Josefa Pekaře
Kornelius Šumavský:
O stavbě varhan
Cyril Horáček ml.: Světový řád a zákon velkých čísel VARIA Zdeněk
Šmíd:
Sergej Levický:
Zpěvy Vánoc Ruská myšlenka
KNIHY A UMĚNÍ Rudolf
Holinka:
Církevní dějiny v přehledu a obrazech
Jan Rey: Tři dramatické omyly POZNÁMKY Jaroslav
Červinka:
/ . Martinek:
K „Poznámce mladého básníka" Kořen jeho tvůrčího češství?
3. č í s l o VI. r o č n í k u , P r a h a 1940
Ř Á D , revue pro k u l t u r u a ž i v o t Řídí František Lazecký s redakčním kruhem. * Veškerou redakční poštu, jakož i recensní výtisky posílejte na adresu František Lazecký, Praha XII, Slezská ulice čís. 7. * Administrace: Praha II, Václavská ulice čís. 12, kam řiďte objednávky, změny adresy nebo reklamace.
*
Vydává nakladatelství „Vyšehrad", Praha II,
Václavská ul. 12. * Tiskne Českoslovanská akciová tiskárna v Praze II, Václavská ul. 12. * Majitel Rudolf Voříšek * Odpovědný redaktor Václav Renč. * Inserci zadává a za ni odpovídá IPRA, ins. kane., Praha II, Václavská ul. 12. * Vychází měsíčně (mimo prázdniny), celkem 10 čísel ročně. * JednotMvý výtisk K 7*—. * Předplatné na celý ročník K 56'—. * Číslo šek. účtu 35.500 „Vyšehrad", nakladatelství, Praha II, Václavská 12. • Dohlédacípošt. úřad Praha 25. * Vyšlo 10. IV. 1940.
OBSAH DRUHÉHO ČÍSLA: František Lazecký : Ty o mé nouzi víš-Ty o mé slávě v í š - K a r e l Schulz: Tvář neznámého - Jan Ryba: Sníh padá do prutníků - Západní vítr-U rodného domu -Oldřich Králík: Mácha a vplyvolo-(Zdenek Šmíd: Odmlčení Racinovo. Část druhá - Vjačeslav Ivanov: Víra a kultura- Jindřich Středa: Hříchy Západu - V A R I A : Konstantin Miklík CSsR: Rozum proti kolektivu - K N I H Y A U M Ě N Í : Jaroslav Červinka: Poesie Zdenka Řezníčka - L. /.: Kniha úzkosti a naděje - Václav Renč: Šalda - kritik soudobé poesie - L. J.: Dva romány nerománové - Václav Renč: Štormova grafika - Jan Rey: Na okraj nejnovější literatury o hudbě - BřetislavI Štorm: Výtvarné umění - P O Z N Á M K Y : Aloys Skoumal: Humor Karla Horkého - J. H.: Dnešní úcta sv. Prokopa - Sacerdos: Těm, kdo ještě stojí před branami Církve.
Odběratele a čtenáře dovolujeme si upozorniti na dvě významné novinky vyšlé v Knihách Rádu o vánocích 1939. Jsou to:
F r a n t i š e k
L a z e c k ý
STUDNA V SELSKÉM
DVOŘE
(Šesti kresbami vyzdobil a obálku navrhl A. Strnadel. Upravil Břetislav Štorm. Stran 168. Brožov. K 24*—.)
»Studna v selském dvoře« je cyklus básnických povídek, jež, jsou svou formou snad nejblíže prózám Jakuba Demla. I zde, jako u Demla, je hlavním znakem díla hluboká a zduchovělá zakořeněnost básníkova do rodné půdy domova a do živé tradice rodové. I zde nejvlastnějším námětem je úpění a jásání duše, deroucí se z tmy skrze požehnání bolesti a lítosti k úsvi a v Bohu... Ač jde o několik próz, řekli bychom spíše, že jsou to kapitoly jakéhosi svérázného duchovního románu" V. Renč. Stranou všech výtvarnických směrů i mód stojí grafické dílo arch. Břetislava Štorma. Kolikrát jste se už setkali s jeho přesně komponovanými výzdobami knih, jejichž promyšlené úpravě se už léta věnuje. Volbou motivů, braných často z heraldiky, snahou o přísnou stylisaci, vzdálenou vší ilustrátorské líbivosti, jako by navazoval Štorm na zásady gotického kreslířství. Pro milovníky Štormova iluminátorského umění vydali jsme v omezeném počtu 500 výtisků výbor z jeho grafického díla
KNIHA KRESEB BŘETISLAVA ŠTORMA (Úvodní slovo napsal Karel Schwarzenberg. Dvoubarevný tisk. 107 (I) str. s tříbarevnou přílohou. Brož. K 30'-.)
Obě knihy koupíte u svého knihkupce nebo přímo v n a k l a d a t e l s t v í „ V Y Š E H R A D " , Praha II, Václavská ulice č. 12
V. A leša:
Josef Pekař
(Suchá jehla 1939)
Bohuslav Reynek POSLEDNÍ
SOUD
Až naposled Pán zatvrzelé napomene a na kající krev svou vylije, zaduní země v hrůze bezejmenné, jha hrobů shodí se šíje. Jha hrobů nad mrtvými popraskají a vítr duší smete si těl prach. Základy katedrál i stájí zalkají v zdech a hlubinách. Stád zvony ani zvony vigilií shozeny, nebudou již úpěti. Hvězd korále na horoucí žní šíji spadají jako listy se snětí. Až luna zašeptá ve stohů stínu. Až luna zvadne jako stařena předoucí pokání a vinu, žal předoucí, nad stavem schýlená. Až pěšin přísvit, stezek našich tkáně do svitků duhových si zamotá, andělům svěří je, výběrčím boží daně a strážcům vezdejšího života: Beránek boží k trůnu stádo sežene. Skloní se muži, orlové, lvi, býci. Poznají prokletí i slávu břemene ti na pravici a ti na levici.
A bílé hroby puknou jako vředy v sykotu jedy nassátém. Naděje křídla klesnou naposledy před splněním a návratem. Až tiší slíbenou svou zemi zdědí a všecky vyhnance tu pohostí; výslechů nebude ni odpovědí; až duše, zahalené plášti plachosti, k důvěře bez bázně se přitulí jak hvězdy do oblaku řas; až pohynou, kdo v zlobě usnuli, zasykne zimou, kdo jho boží střás; den bude opět jako vůně vání, ples paměti, ráj oběti, noc, jako lípa po klekání, včel plná, medem šuměti. To bude návrat, jehož tušeními den rdívá se, noc tetelí. Vánoce věčné v čistých loktech zimy, letnice v pivoňkové neděli. Veliký úklid trpělivě čeká na svatvečer a sobotu. Veliký pokoj volá na člověka v jesenní země šepotu. Spadají hvězdy naše jako listí a v dlani Kristově se zatřpytí tu krve kalichem, tu střepem nenávisti, z nichž dá nám napiti.
J o s e p h de P e s q u i d o u x T R U H L A NA S Ů L Vyprávěl mi to jeho syn... ...Jednou v září, přede dvěma lety, zrovna v čas oraček, starý Saruilles - ten z roquadského dvora, kde odjakživa vládl a nestrpěl neposlušnost nebo odpor od nikoho, od syna ani od zetě, od dcery ani od snachy, ba ani od Marietty, své ženy, hospodyně a paní domu, kterou si vzal, když v mladých letech také on vzplam 1 láskou - starý Saruilles tedy přišel za nejstarším synem Caddéroun m, když zapřahal pár volů, jež teprve nedávno naučili tahat. Ten Caddéroun byl člověk už dospělý, dokonalý sedlák, jehož on, starý Saruilles, sám učíval před lety zacházet s polním nářadím. Díval se, jak zapřahá voly, proti svému obyčeji bez jediného slova, a čekal, až bude spřežení pohromadě. Ale náruční vůl, Martoš, se stavěl špatně, couval, když mel jít dopředu pod řemen, a zřejmě nijak nepospíchal do práce. Otec toho nedbal a řekl synovi: »Můžeš ty volky nechat zeťovi a jezdit s mými gaskoňci. Já na ně už nikdy nesáhnu.« Caddéroun zůstal, jako když vedle udeří hrom. Ti krásní gaskoňŠtí voli, nejčistší domácí rasa se stříbrně sedavou srstí, dlouzí a zároveň těžcí, byli otcovi miláčci. Sám je přes svůj věk naučil tahat, před třemi lety, protože tenkrát se cítil ještě pevný a obratný. A zaučil je znamenitě, tak, že nikdy neužíval okutého bodce, tak, že jeho hlas stačil, aby ze sebe vydali, co mohli, a že bodnout je by býval hřích. »Proč, tatínku ?« »Proto, že... A pojedeš doorat to pole na Caillaouěře, ten kus, co jsem nedooral.« A Saruilles odešel. Bylo to jednoho rána skoro studeného, kdy hustá rosa pokrývala mrazivým povlakem střechy z červených tašek a ustupující míza s sebou na cestě do země odnášela listy, padající krouživým pohybem jako ptáci. Caddéroun dojel na pole. Otcův pluh byl zastaven na konci brázdy. Zavedl tam své spřežení, couvl s ním, aby je zapřáhl do pluhu, ale neudělal to. Zapíchl poháňku do hlíny před voly. Volci, zvyklí 115
báti se jejího hrotu, byli tou nepatrnou překážkou ovládáni tak, že se nehnuli s místa. Syn chvatně prošel zoraným pozemkem. A tu porozuměl. Pole vypadalo spíše jako rozryto, než jako zoráno. Jako kdyby se ruka jeho otce byla po celou práci třásla na klečích, jako ruka člověka opilého. A syn si pomyslil: »To už není on.« Saruilles byl oráč proslulý široko daleko. Pole, které prošlo jeho rukama, vypadalo, když je zoral, jako podle pravítka a celé v jedné rovině, stejnoměrně zvlněné, jako kdyby je radlice byla zpřevracela celé zároveň. A teď, v sedmdesáti osmi letech, ho jeho paže nebo jeho oko, nebo snad jeho síla zradily; styděl se za sebe. Y poledne u jídla se Caddéroun přiklonil k otci: »Viděl jsem to pole. Byl jste unaven. T o se stává každému. Odpočiňte si, ale dát mi své gaskoňáky, na to máte ještě čas.« »U% ani slovo,« odpověděl Saruilles, »dělej, jak jsem řekl.« Přišlo vinobraní. Saruilles zůstal jako obyčejně u lisu, nasypával lopatou vrstvy hroznů, jež pak šlapali jeho vnukové Cyprián a Jan sloužili už u cizích, ale na vinobraní přijeli vždycky na dovolenou a jeho vyholený obličej, tvář ještě stále ušlechtilá, s přímým profilem, oživovala, když viděl tu hojnost plodů. Po vinobraní setí. Sil jako vždycky, neboť nikdy nestrpěl, aby tuto práci dělal někdo jiný, tím svým pevným krokem, tím neomylným pohybem ruky, který dával každému poli přesně tolik zrna, kolik potřebovalo podle své povahy a podle počasí. A stejně zůstal na svém místě, když se sklízela a svážela kukuřice, a stejně při řezu révy. Jenom loupat kukuřici nechtěl jiti s ostatními, na ty schůzky k sousedům, jak se to na oplátku dělává ze dvora do dvora; odmítl chodit s nimi na ně v hvěz^natých zimních nocích. A když se začal řez na vinicích, dělal, jako by se byl opozdil, a chodil na konci pracovní party jako učedník, který potřebuje vidět, jak se to dělá. Snad ho unavovalo býti dlouho sehnutý, nebo se bál, že se mu bude třást ruka. Caddéroun ani nikdo jiný ani nešpetl, protože si pamatovali, co otec řekl tenkrát s těmi gaskoňskými voly. Během jara se nestalo nic nového. Rozumí se, že Saruilles už ani nesáhl na žádné nářadí s potahem, na pluh, brány nebo válec, a pracoval již jenom s nástroji broušenými, jejichž ostří zmenšuje námahu člověka. Stříhal keře v plotě, sekl trávu na hrázích, vysekával křoví v příkopkách, tu a tam něco srovnal rýčem nebo motykou. Práce, u kterých si člověk může po chuti oddechnout. Ale nebývalo ho už vidět na suchopárech, když se dělala zásoba vřesu na stelivo, třebaže 116
rok co rok rád zjišťoval vzrůst mladých chvojek, jež tam nasázel, a nebylo ho vídat ani na pískovišti, když kopali písek na zkypření nové vinice. Vřes klade často tuhý odpor, i když máte ostrý nástroj, a tíha vlhkého písku zdvojnásobuje váhu těžkého rýče. Ukázal se zas teprve na kukuřičných polích, aspoň při setí. Stejně jako všichni pouštěl zrna jedno po druhém do žlábku a potom špetky šedého hnojivého prášku, a když kukuřice vyrostla, jako vždycky příliš bujně a hustě - »jako vlasů na hlavě« - protrhával její řádky. Tak se den za dnem blížilo léto. Když byla sena a potom žně, Saruilles, stále zamlklý a nikomu nevysvětlující, proč toto dělá a ono nedělá, začal chodit do práce s ženskými. Stejně jako ony šel na pole teprve tenkrát, až byla úroda pokosena. S nimi shrabával posečenou trávu, obracel ji na slunci, natřásal na větru, skládal do kupek a potom ještě jednou shrabal celou louku, aby na ní nezůstala ani hrstka sena. A o žních přinášel mužským pracovníkům svého rodu náruče obilí, aby je pod kolenem vázali do snopů, všechny klásky na jednu stranu, silným otočením roubíku. Stejně jako setí bývalo jeho radostí vázat snopy. Dělával je tak těžké, že bývalo nutné pořádně se zapřít, když je člověk1 chtěl zdvihnout, a odnést se daly jenom tak, že člověk opíral násadu vidlí o zem. Teď byly vozy nakládány bez něho. Už ani neučesával žebřiňáky s nákladem sena, aby vyrovnal jejich boky a zlepšil rovnováhu, ani neutahoval pavuzní provaz na řadách rusých snopů tím krouživým pohybem, který každý sedlák dělává s takovou radostí... Rodina ho po očku pozorovala, zaražená v duchu, stísněná tím otcovým ústupem ze slávy a také znepokojená jeho mlčením, pod nímž se možná skrývala nějaká tajná bolest. Ale stařec zůstával netečným; neráčil všímat si těch starostlivých obav... Dni uplývaly. Přišlo nové vinobraní, loňské. A tentokrát Saruilles promluvil a řekl Sospetsovi, zeti: »Zůstanete s dětmi u lisu. Nové víno musíte dávat zas do těch malých soudků a nechat je v nich vykvasit, aby dostaly říz a vůni. Jsou ještě pořád slabé.« A sám šel na vinici sklízet hrozny, s košíkem v ruce, jako kterýkoli z těch sousedů, jež požádal, aby přišli pomáhat při vinobraní. Jeho syn byl již ve vinohradě a řídil jako obyčejně sklizeň. Saruilles mu pokynul, aby pokračoval. Ponechal mu také starost o to, aby dohlížel na odvoz vína do sklepa a aby na sudech poznamenal křídou počet mázů, nalitých do každého z nich. Dokonce ani na vydat117
nost úrody se nezeptal. Když mu přinesli sklenici mostu, aby okusil, jenom k ní přičichl, ale neomočil v ní rty... Jindy zatočil vždycky ve sklenici přecezenou tekutinou, jako by hledal její budoucí barvu, upil doušek, dlouho jej překuloval na jazyku a se zálibou předpovídal jakost a chuť nového vína. ...A potom vylil husté víno na zem. Caddéroun se odvrátil, aby se na to nemusil dívat. A rytmus ročních období přinesl nové setí. Když přisel čas zašiti zrno na pole rozdělené v dlouhé pásy, které mají rozsévači usnadnit jeho práci, Saruilles zavolal syna: »Budeme sít spolu. Začni na jednom konci lánu, já na druhém. Ten, kdo z nás dojde doprostřed pole první, dokončí setí.« Nabrali do rozsivek obilí a zároveň spustili na pole prsku zrna. Bylo slyšet dvojí šelest dopadu, jako přeháňky drobných krup. Caddéroun došel doprostřed pole první. »Tak to tedy dosej,« řekl otec. A ustoupil a ponechal setí synovi. Dlouho se potom díval, jak Caddérounova vysoká postava kráčí s jednoho konce oraniště na druhý. Bylo vidět, jak se mu bledé rty pohybují, jak se bezděky otvírají a zavírají a ruka naznačuje rozsevačský pohyb. Nakonec na něm bylo vidět, že je spokojen: »Seješ teď lip než já...« Tak přišel jedenáctý listopad, martinský svátek. V ten den se u nás obnovují nebo ruší nájmy dvorů. Hospodář »smlouvu« již podepsal nebo zrušil. Počasí bývá u nás kolem sv. Martina nádherné. Ten svatomartinský týden, zbavený již horkých par a dosud nezastřený podzimními mlhami, ještě stále zářivý jako letní měsíce, ale již uklidněný, rozlévá skvostné tekuté světlo, pod nímž se nevýslovně sladce dýchá a žije. Ale večery bývají již časné, průzračnost obzoru je nechrání před rychlým vpádem šera a se soumrakem před vpádem prvních pronikavých chladen: lampy se rozsvěcují a v krbu se rozdělává oheň již brzy odpoledne. Toho večera se všichni, když bylo po práci a dobytek ošetřen, vrátili se soumrakem do dvora. V dlouhé kuchyni s vyčnělými trámy a s dvěma lampami u stropu zasedli ke krbu, čím starší člověk, tím blíž k ohni, a každý se ohříval u vysokých prskavých plamenů. VyŠlehovaly v hlubokém výklenku pod plášť, který vybíhal do kuchyně na dva sloupky jako přístřešek, a požíraly objemná dubová polena, naskládaná na kozlících do hranice. Zářily tak, že světlo z nich šlehalo do kuchyně, a třebaže lampy svítily pod stínítky jasně, plameny pokrývaly stěny 118
tančícími stíny. Lidé se před žárem chránili vztaženými dlaněmi. Nemluvili, jak to bývá v prvních chvílích odpočinku, kdy člověk vychutnává jenom blaho z pocitu, že sedí. A tu pozdvihl Saruilles svůj hlas: »Je tomu dnes padesát let, co jsem najal tento dvůr. Deset let je tomu, co pán, s nímž jsem podepsal smlouvu, leží pod drnem. T o znamená, že jsem člověk starý, opotřebovaný a brzy již nepotřebný. Loni se mi vzpouzel pluh, a proto jsem už nechtěl vzít kleče do ruky. Letos mě unavily už i drobné práce, dokonce i práce ženské. A stejně jako tělo také hlava je v koncích. Myslit na všecko, co je třeba připravit nebo zařídit, Ijdyž se člověk v noci probudí, obcházet v duchu polnosti a vzpomínat, co kde chybí, kam bude ráno třeba běžet nejdřív, rozvažovat, co se má koupit nebo prodat, a vůbec počítat a dávat každému jeho díl: všecky takové starosti a povinnosti mně už nejdou k duhu a přemáhají mě. Kromě toho zapomínám, všecko mi propadává pamětí jako sítem... Proto jsem se pozvolna vzdaloval s polí a s místa, které tam bývalo mé. Dělal jsem to, abych přivykl chvíli, kdy to všecko budu muset opustit nadobro... Od zítřka tu bude rozkazovat Caddéroun, můj nejstarší syn. Rozkazovat nade mnou stejně jako nad ostatními. Dvůr potřebuje silné ruky a bystrého oka, jak jsem je míval já. Ze mne se stalo zas děcko a vrátím se k dětské práci. Jako kluk jsem pásal dobytek, budu pásat zas. Na to, co sním a vypiju, si ještě vydělám. Vystřídám teď tebe, dcero Haničko, a ty zůstaneš od zítřka v kuchyni a na dvorku u drůbeže a budeš pomáhat matce, taky už brzy utrmácené.« Zmlkl. Ještě nikdy toho tolik nenamluvil jedním dechem. Celá rodina vstala k protestu, k odmítnutí. Marietta, jeho žena, chtěla říci: »Jestliže vy jste tu teď pacholkem, já tu budu služkou...« Ale stařec se napřímil: »Dnes tu poroučím ještě já... To, co chci, se stane. Člověk, který už nedovede učit, ukazovat, jít v čele, musí stranou. Takový člověk jsem teď já. Pracovat jenom hubou, to pro mne nic není!...« A ráno, v dlouhém hnědém plášti, s čepicí na očích a s holí v ruce, zahvízdl na psa a vyvedl dobytek z chlévů. Marietta stála ve dveřích a dívala se za ním, jak odchází, ale ani slovem si netroufala ozvat se proti tomu. Řekl, a nedalo se nic dělat. Za několik dní potom byly vánoce přede dveřmi. Saruilles se zabýval podivnou prací. Vybral si dlouhá topolová prkna, již dávno vyschlá, jež si dal nařezat na postranice do vozů, a robil jakousi 119
truhlici. Odjakživa rád pracoval s dřevem. Byl v tom obratný. Kolář si stěžoval, že ho na roquadský dvůr volávají jenom velmi zřídka... Když se vrátil z pastvy a nastlal pod dobytek, starý Saruilles celé večery před jídlem ve stodole měřil, řezal, dělal čepy, hobloval, seřizoval desky. Nešlo mu to tak rychle jako dříve a kromě toho si svítil jenom špatným kouskem svíčky. Konečně si jednou v neděli, po mši, koupil kornout hřebíků a dva »panty«. Syn se ho zeptal: »Co to děláte ?« »Truhlu na sůl.« Ale truhly na sůl se dnes už nepotřebují. JUžívalo se jich v dřívějších dobách, kdy sůl bývala přivážena jenom občas. To potom bývalo nutné uchovávat ji v suchu, v takových truhlách, v koutě krbu. Nebylo to tedy na sůl. »Snad na vaše šaty ? Ale nač máme almaru ?« »Však uvidíš.« Když truhlu dodělal, poprosil Caddérouna a Sospetsa, aby mu ji zanesli ke krbu, na pravou stranu, kam dopadalo světlo z okna. Truhla skoro úplně zmizela v hlubině krbu. Vyzváněly vánoční zvony. Při štědrovečerní večeři zasedl Saruilles v čelo stolu, na své obyklé místo, a pojedl s celou rodinou dušeného masa a pečených kaštanů zalévaných novým vínem. Ale potom, když si Caddéroun a Sospets po jídle zapalovali cigarety, opět promluvil... »Dnes naposledy jím u stolu s vámi. Je to poslední společná radost mého života. Od zítřka budu jídávat sám, na té své truhle u ohně. Udělal jsem si ji dost velikou, abych na ní mohl nejen sedávat, ale taky abych si na ni mohl položit chléb, talíř, víno, sklenici a mísu. Po jídle uklidím do truhly láhev, bochník, příbor, ubrousek, zbytky, všecko, co se uklízí. Nemohu tu už nikoho živit. Žiji z milosrdenství vás všech. Ten, kdo už nic nepřináší na rodinný stůl, nemá už právo opírat se oň... A potom taky: nechci, aby vás někdy napadlo odstrčit mě od stolu jako darmochleba. Jídlo se mi bude nosit tam, kam jsem řekl. A nosívat mi je bude Caddéroun, z vděčnosti za to, že jsem ho vychoval, že jsem z něho udělal napřed člověka a potom hospodáře.« Muži odhodili se skloněnými čely cigarety, ženy se dávaly do pláče a Saruilles vyšel z jizby. A už druhého dne v poledne, po návratu z pastviska, odložil ten svůj dlouhý plášť na židli, sedl si na tu 120
svou truhlu a Caddéroun ho obsloužil, přede všemi, mlčky, s nesmírnou úctou. A tak to trvá už několik měsíců. Kromě něho tomu nikdo nepřivykl. Stejně jako nikdo nezvykl tomu, že žije jako pastýř, v nečase, osamělý, zadumaný, opřený o hůl, po dlouhém životě vyplněném těžkou prací. V zimě, za mlhavých a ledově větrných dnů pod šedivým nebem, ho bývalo vidět zdaleka, na pastvinách, jak si rozdělává ohýnek ve vykotlaných dubových pařezech, aby si zahřál zkřehlé ruce. A protože musil něco jíst, nosíval si na pastvu vajíčka nasbíraná v chlévech a pékával si je pod popelem. Hanička, jeho dcera s bystrýma očima, ho stále hledávala pohledem a potom vždycky odvracela s povzdechem hlavu. Na jaře přibylo v chlévech mnoho telátek a jehňat. Saruilles z toho měl velikou radost. Nad stáním, v němž se nedávno narozené malé dobytče pokoušelo postavit na nohy, se usmíval jako nad kolébkou. A rodině řekl: »Mám radost.« Ale teď se na té své truhle bez opěradla už nějaký čas pozvolna hroutí do sebe a večer, když oheň pohasíná, vypadá, jako by jedl ve tmě, protože jeho klesající hlava vrhá stín mezi svícen, který ho ozařuje, a lidi u stolu. Vypadá to, jako by se propadával do té své truhly, do té podlouhlé truhly podobné jiné, z níž už nikdo nikdy nevstane. On sám si to uvědomuje. Když mu syn chtěl dát židli s opěradlem, ovšem nikoli ke stolu, nýbrž pod krb, zavrtěl hlavou a zabručel: »Židli? Pěkně ti děkuju. Už brzo budu mít takový příbytek, jako je toto tady, komůrku, v níž se člověk nosem dotýká krovu.« A tiše při tom zatloukl pěstí na víko truhly... Přeložil Jaroslav Zaorálek
121
Antonín Pavlín RODNÉMU
KRAJI
Nezvaná ústa dlaň pokory tvé tady stlum, já si dnes o tobě potichu broukám, vzdálený můj. Jen tobě prozpěvuji, ne havranům. A kdybych zpívat znal jako ty paršovské hrany, jako zvon nový a ze stříbra bitý, já bych ji zvěstoval všem, na všecky strany, oči své pro tebe vyplakal do trávy v písni tak vroucí, že zněla by zem, hory by úžasem zvedaly hlavy. Vždyť ty jsi nejmenší kuřátko na dvorku, vzadu, to malinké, co druhým nestačí a zobe zrníčka nechaná pro ptáčka sýkorku. Však tě zná i naše Překrásná Paní, ona si přisedla k našemu stolu, ona se nad námi s modrého temene sklání. Sama si zvolila vrch tobě blízký, aby tu mohla víc rozprávět s námi, Záhoří ukázat Dítěti, jmenovat vísky, co se jí dávno už líbily, že je má ráda, stulené pod věže prastarých zvonic, pod stromy pastvin jak pokojná stáda. Za křížkem dívčiny s očima pomněnky jančary na ramenou, ženy prašinou bílé a vzadu pod rancem vrásčité stařenky 122
cestami krajino vodíváš. Procesí lačná (ve chládku smrčiny Javorník klímaje zdaleka verbu je deště a mračna) na Hostýn přes naše dědiny s písněmi jdou. Z milostných pramenů, bezedných studní pravdy a moudrosti prostý rod čerpá tu svou. Pokorou, která mě jímá i v podobě klasů, krajino dýcháš tu celá a dávno's ji ryla do postav sedláčků, do tváří žen a hlasu. Z hlíny ji zvedají děti jak svěřené věno, bezpečnou zbroj proti nástrahám času. Tak všecko, co z tebe roste, je posvěceno, zem i ta obloha, která se nad tebou spíná jako se k modlitbě spínají ruce tvých žen, kraji můj maličký, opřený o baštu Hostýna.
BEZ NADPISU Jak ptáci do korun, tak jedno po druhém, léta se slétají na tváře prostých žen; jak voda kameny, jdouc zvolna korytem, čas je tu omele, šlapaje nestřežen, ty tváře prostých žen, tiché rty matek, ty oči zářící jak v jitru krůpěje, každý den promění kouzlem ve svátek, tak jejich pokora celý dům zavěje. 123
Až vaši synové jedenkrát zakrouží nad rodnou chalupou s doškovým krovem, vínem jak zmámeni v dálku se pohrouží, hory se uzavrou za jejich slovem, vy tiché budete do tmy stát v zápraží, krok jejich střehnouce, andělé v povzdálí. Jak stromy v jeseni čas vás tu obnaží! Co ještě zbylo vám? Všecko jste rozdaly! Prameny v zástupech květin a trávy, po málu vody kde zbylo a červ ryje v kalu, plamenem zavřené oči před obrazy slávy jsou vaší podobou, jímavá podobo žalu. Zbyly vám vzpomínky za černé hodinky, truchlivé rozprávky, stesk slova lásky: vítr se prochází stodolou v obžinky, na holém strnisku zvedáte klásky. Hlas drahých zesnulých vás k zemi víže čím dále vroucněji, postavy vaše se chýlí jak byste slyšely píseň pod závorou tíže. Až jednou zvečera, potichu jako jste žily (branka to nepoví, že jdete v zem) a v cizí náruči zhasnete; lípa se zachvěje, moudrá a košatá lípa, co nad hřbitovem, když o vás promluví zvon naší naděje.
124
Helena Salichová VELIKONOČNÍ
TÝDEN
Kolem svaté Doroty chodily děti s Dorotkou. Do stavení přišel celý houfek: pohanský král Dioklecián, soudce, kat a jeho holomci a svatá Dorota, všichni patřičně ustrojeni. Matička je pozvali do jižbečky. Oni vstoupili a zpívali: Byla svatá Dorota z pobožného života. Ten pohanský král chtěl, aby sv. Dorota byla jeho manželkou. Ale ona byla křesťankou a nechtěla přestoupit na pohanskou víru a stát se královnou, a proto musela umřít »smrtí katovskou«. Když k tomu v písni došlo, Dorotka poklekla, sepjala ruce a sklonila hlavu a kat jí setnul dřevěnou šavlí papírovou korunu s hlavy. Když zpěváci skončili, matička je podělili krajícem chleba. Oni poděkovali a šli zase dále. Jaro bylo ještě kdesi daleko za horami, ale ve vzduchu bylo už chvílemi cítit jeho vlažné závany. Blížilo se den ke kni, krátilo noci a nastavovalo dny. Matička často povstávali od kolovrátku a vycházeli na zápraží. Větřili, odkud věje vítr a usuzovali, přijde-li letos vesna brzy nebo pozdě. »Jak už budě Matěj a, budě k vesnu naděja,« říkávali a vraceli se do jizby ke kolovrátku nebo k šití, jakoby neradi. Ale ještě se přihnal polský vítr, zima zase přituhla a nám se zdálo, že nebere konce. Znechutila se nám jizba, přestalo nás bavit matiččino vyprávění i hraní s lalkami. Roby, které přišly k matičce na besedu, naříkaly, že jim kury přestaly nosit vejce, že pochybí sena pro krávy a že nebude brzy čím podestlat a chlopi že jim začínají chodit do hospody. Teď přišel půst a v každé chalupě večer říkali1) bolestný růženec a matky vyprávěly dětem o zradě Jidášově, o umučení Krista Pána a jeho ukřižování a zpívaly se smutné postní písně. Když děti dováděly, hned je matky krotily, aby nebyly rozpustilé, že je to modlili se.
125
v postním čase hřích. Lidé v dědině chodili v neděli do kostela s vážnými obličeji a roby oblékaly tmavé šaty a odívaly se tmavými hytami na znamení smutku. Dokonce i starý drátař Maryjanka, který neměl rozum docela v pořádku, měl na paměti, že je svatopostní čas. Přišel-li k nám drátovat v létě, na podzim, či v zimě, vždycky sypal pohádky o zakletých princeznách jako z rukávů a dala-li mu roba k jeho zárobku na přídavek něco pojíst, udělal dětem z kousku plechu velmi »kumštovnou« píšťalku. V postě bychom ho marně prosily o pohádku, a o píšťalce jsme si vůbec netroufly zmínit. Celá dědina znala jeho odmítavou odpověď: »Ani ptačkovja nezpivaju, kedy sa Krystus Pan pripravoval na smrt a vy deti byste byly take hrišne a chtěly piskat? Ba, veru ni!« Starý drátař byl Slovák a mluvil trošku jinak, než se mluví u nás. Jaro se konečně blížilo od hor mílovými kroky. Přes těžkovský kopec přeletěly teplé jižní větry a ovanuly nejdřív pole ležící na příkrém svahu proti poledni. Tam také nejdřív začlo tát a objevily se úzké proužky mezí a ponenáhlu se obnažila celá pole, s nichž stékaly stružky vody do údolí. Hned se zazelenaly ozimy jako rozmarýnky. V padolech a výmolech pod lesíky a v hlubokých úvozech ještě několik dní vzdoroval starý sníh jaru, až jej posléze slunko strávilo. Jarní větry vykonaly též své dílo ve Vrchním i Důlním poli, na Kamenné huře, Zápasečí, v Mostiskách i v Kutnici, na polích na Polankách, na Žlabech i na Hranicích, v Poďutří, Lípí, Stříbrníci i na Židovni, pod Vrchním lesem i U kaplice. Nad osvobozenými poli vzlétli k nebi skřivánci. Snad každé pole mělo svého a Zahumení jich mělo nejvíc. My děti jsme se rozběhly za dědinu, poběhaly po polní cestě na Zahumení a s křikem a jásotem vpadly do chalupy: »Matičko, Škrobanci už zpivu! To už budě brzo Velká noc a budu nam shazovať.« Denně jsme vybíhaly za dědinu a poslouchaly zpěv škrobanka. Na mezích se ukazovaly jiskerky, v houští na Zahumení rozkvétaly fialky, na lukách u potoka bylo plno petrklíčů. Přišla »krasna« a děti chodily s majíčkem ověšeným stuhami z červeného a modrého papíru a u dveří zpívaly: Krasna, krasna, kaj si husy pasla? Na zelenej luce, ztratila sem kluče, prišla dodom s plačem, 126
dostala karbačem, od tatička butem, od matičky prutem, od stryka papučem. Pak přišla Květná neděle. Větší děti, mládež i staří nesli k svěcení do kostela kytice kocanek a křižičky, nařezané z lískových prutů. Sousedův bahniř2) byl celý olámaný a zubožený, neboť půl vesnice si z něj natrhalo proutků. Šťastně jsme se dočkaly Škaredé středy a teď už dni rychleji ubíhaly. Na Zelený čtvrtek se odstěhovaly zvony do Říma a stryk Bzunek nezvonili v kapli až v sobotu. Zato u kříže bylo živo. Kdejaký synek z dědiny tam běžel s řehotkou,3) klapotkou4) a sám pánbůhví s jakým náčiním. Když se všichni sebrali, převzal jeden velení. Nejdříve všichni poklekli kolem kříže, pomodlili se Anděl Páně, potom se seřadili a šli dědinou. Klapotky klapotaly, řehotky řechtaly a lidé vybíhali z chalup. Někteří se potichu modlili, jiní se tomu rámusu usmívali. Zástup synků prošel celou dědinou a také v zámku zvěstoval poledne. Když se setmělo, zavedli nás matička na zahrádku na vyvýšené místo a řekli: »Na pamatku teho, že se Kristus Pán na zeleny štvrtek v zahradě Getsemanskej krvavým potem potil a ku svojemu Otci nebeskemu modlil, pořikamy pět Očenašuv a pět Zdravas a Věřim v Boha.« Tma se už snesla nad dědinu, země vydávala vlhkou vůni vesny a v každé zahradě klečeli lidé s dětmi a vykonávali předvelikonoční pobožnost. Na Velký pátek nás matička budili ještě před východem slunce. Šly jsme se umýt za Paseky do potůčka. To na památku toho, že, jak se Kristus Pán ubíral s křížem na Kalvarii, bylo mu jít se svým těžkým břemenem přes potok a jsa unaven a zmučen, upadl obličejem do vody. Celý den jsme se nesměly smát ani dovádět, protože v tento den má každý křesťan držet smutek. K snídaní nám matička uvařili vodinku a v poledne též, ale sami se přísně po celý den postili. 2)
jíva. řehtačka. 4 ) klapačka. 3)
127
Již dlouho před svátky slibovaly matky dětem, budou-li poslouchat a nebude-li pršet, že je vezmou na Velký pátek do kostela ku Božímu hrobu. Mnohé měly tuto cestu konat po prvé a tímto byly zařaděny mezi dospělejší děti, které už chodily do kostela. Děti se na to velmi těšily, ale když bylo špatné počasí, musely zůstat doma. Někdy však, když velikonoce nastaly koncem dubna a bylo krásné jarní počasí a vítr se sluncem vysušil cestu, nezůstal doma ani jeden člověk kromě nemluvňat a starců a stařen, kteří se na tak dlouhou cestu nemohli vydat. Matička nás každoročně vedli ku Božímu hrobu. Kostel býval přeplněn, že by jablko nebylo dopadlo. Před Božím hrobem klečela hromada dětí ze čtyř dědin: z Kyjovic, Budišovic, Pusté Polomě a Hlubotce. Boží hrob byl pod pavlačí a byl vytesán jako ve skále. Opravdu nevím, jak a čím mohli tak dovedně napodobit skálu a kameny. V hrobě leželo mrtvé tělo Krista Pána, o němž nám bylo pověděno, že umřel za nás a naše hříchy. U hrobu stáli hasiči jako na stráži, svíce hořely a vzduch voněl voskem. Nám se srdce chvělo posvátnou bázní a úctou a říkaly jsme jednu modlitbu po druhé. Nejedno dítě si utíralo slzy lítosti nad mrtvým Pánem Ježíšem. Roby, oděné černými hytami, neslyšně pohybovaly rty a spouštěly zrnka růžence a jiné zase zbožně chodily křížovou cestou a se soustředěnou myslí sledovaly utrpení Krista Pána od jednoho zastavení ke druhému. Na prostředku kostela ležel na zemi kříž. Lidé poklekali, líbali svaté rány a na misku kladli krejcárky. Na Bílou sobotu bylo již v dědině veseleji. Od rána se dělal v chalupách pořádek, chlopi bílili, roby drhly a pak chystaly velikonoční jídlo a pekly svěceníky a pohludky. Jako vánoce nejsou bez vánoční strucle a makovníku, tak velikonoce se neobejdou bez plecovníku,5) svěceníku6) a pohludek. Ty plecovníky pekli jenom u sedláků. Kdyby nám k velikonocům nebyli poslali křesnička Lichá hrnec mléka, pytlík bílé mouky a trochu tvarohu, musely bychom se obejít bez svěceníků i pohludek. Ty pohludky dnes už ani mladé hospodyně péci neumějí a pomalu ani nevědí, co to je. To se vzal kousek těsta jako na koláč, doprostřed se. dal tvaroh nebo povidla a okraje se přes to přehnuly na čtyřech stranách a nádivka zůstala na povrchu. Pak se malovala vejce v cibulových slup5) 6)
klobása, zapečená v pšeničném teste. velikonoční buchta.
128
kách, nebo kdo si mohl koupiti barvy, ten si je obarvil barvami. Roby měly po celý den plné ruce práce. Večer se rozklinkal na kapličce zvonek, lidé se vraceli z Polomě ze slavného vzkříšení a matky koupaly děti v předvečer svátků.
Marcel Jouhandeau JACQUES
RIVIÉRE
TVÁŘÍ V TVÁŘ S M R T I Smrt je pro něho ještě dobrodružstvím tak novým, a mrtví jsou pro nás tak nebezpečnými cizinci, kdyžtě přešli na druhý břeh našeho srdce a vnikli do tajemství pravdy, že bychom, k vůli nim i k vůli sobě, měli mlčeti; ale mluviti o nich je snadnější marnivosti našeho zármutku, a když člověk neví, nemá-li se rozesmát radostí, dá se do vzlykotu. Obřady byly stanoveny jednou provždy; zvyk se zakořenil. Církev sama, jíž by náleželo rozhoupati cymbály a přiložiti píšťaly k ústům, se zahaluje do černi; pravda, že pomýšlí na naše hříchy. Rozpomínám se na dvojí postoj Riviérův: jednoho dne jsem jej zastihl při četbě mystické knihy a viděl jsem jej opojeného, jako včelu přesycenou vůní, po níž pátrala, i dal se do kroužení kolem vlastní osy a kolem světnice, kde jsme spolu byli zavřeni; tak asi některá z malých Arnauldových přerušovala své rozjímání Augustina, aby si zatančila radostí. Riviére tehdy říkal nesouvislá, divoucí slova, v nichž se vracelo jméno Rimbaudovo. Kterak se v onom říjnovém jitře podobal nejpalčivějšímu svatému Františkovi od Greca, kterak se podobal jen sám sobě, kterak se podobal oné věčné tváři, nad níž jsme se zbožně skláněli na jeho smrtelném lůžku! Podstatnou ctností Riviérovou se mi nezdála ona záliba a pronikavost v analyse, již u něho uznávali, ale horoucnost, utajená, nenasytná žhavost, neudržitelná, nebezpečná, jež mohla býti ďábelskou nebo božskou. Bezpochyby se bál sama sebe, onoho »ohně«, jenž byl jeho vlastní podstatou, a z rozumnosti, žel! z lásky k míře, jež je klasickým rytmem naší výchovy, našeho rodu, i třeba naší slabostí, nebo snad, a tomu raději uvěřím, proto, aby užil jenom Řád VI. I0.
129
proti sobě inkvisitorského násilí, utkvělého v jeho povaze, v melodii jeho hlasu, někdy v jeho gestech a vždycky v »přeušlechtile Španělském« obrysu jeho tváře, v pronikavosti jeho pohledu, sálajícího podzemními odlesky požáru, dal si záležeti a ten oheň udusil. Jednoho dne si vyvolil svou nauku a kázeň, svou masku, přátele, kteří byli pravým opakem jeho tužeb, a později si schválně odepřel, s nepochybnou ukrutností, z ponuré hry, »mystické šílenství«, jež jistě potají doutnalo, zapuzeno do kouta duše, až do dne, kdy plodná nečinnost choroby jej opět k němu obrátila, než jej posléze právě onomu šílenství vydala smrt, prozářeného jasy, jinému světu uchvácenými. Takto vyrůstá mnoho lidí ve dvou souběžných rovinách, z nichž jedna, jedině skutečná a opravdová, jim v hloubce uniká. Možná, jestliže si jich Bůh dost málo váží, aby je nechal zestárnouti, že už se ani sami se sebou neshledají, ale Riviére nemohl, »protože to byl on«, neumříti mlád a mukami, jež si z vlastní vůle uhostil v srdci, a nemohl aspoň jednou, na svoji omluvu, nevytušiti sílu, jíž by se mu dostalo, kdyby na jediný večer chtěl v sobě improvisovati Svatost. Právě z této důvěrné, ústřední síly vycházelo záření jeho genia, jež nám nejčastěji z cudnosti skrýval, a jež nám nakonec odňal, možná proto, že jsme ho nebyli hodni. Byť si ten, jejž oplakáváme, přece jen zapudil slávu v minutě »jiné« jasnovidnosti, již my nazýváme třeštěním, poněvadž se neshoduje s naší a ruší ji; abychom také už na to nemuseli dbáti a protože na tom záleží jen jemu, i nadále mu přičteme ke cti to, čím pohrdl: nelítostni k svrchovanému odporování mrtvol, jež se nám nemohou ubránit, ukládáme jim ke všemu, jako posmrtnou trýzeň, parádu jejich hříchů: »Ah! můj život, čím byl můj život?« Smrt na okamžik trhá vnější zdání, ale my jsme dovedli tak otupit svoje oči, že si nechceme všimnouti zahlédnutého blesku. Zatvrzele upevňujeme přepážky, jež rozštípala, a nevěříme v skutečnost nekonečných krajin, které zjevila v dálavách. »Jaká krásná žluť! Věci se projevují v žluti, místo v provinilé černi, o níž jsem se domníval, že jsem v ni sestoupil.« Toto světlo nic nezměnilo v rozměrech světa. Chceme čisti na tvářích nebožtíků jen to, co nám vnuká nad nimi lítost, abychom si uchovali nejlepší část. Zatlačujeme jim oči, sbližujeme jim rty, svazujeme jim nohy plenami a máme svatý pokoj v oblasti svých zálib. Jestliže však oni sami »vidí«, vyrážejí-li křiky, jsou-li zachváceni nejryzejším vnitřním hnutím, záchvěvy ustavičné a jediné lásky, tedy jsme bídní ubožáci, že jsme toho neuhodli. 130
Ó Riviére, napjatý jako luk do věčnosti v poslední noci svého života, zdaliž umřeš bez užitku pro nás všecky, tebe jediného vyjímajíc? Vypsali zatvrzelý zápas, jejž jsi vybojoval, abys zůstal na zemi, ale kdo si všiml ohně, jejž jsi vnesl do umírání, jakmile jsi ucítil polichocení, náruživou sladkost smrti, která snad je nad námi jen milostným objetím nebes? »Konečně budu zbaven jedu, jenž mi protéká žilami...« - »Objevil jsem, jak vysvětliti temný svět prostředky nejprostšími.« A, jako kdyby se byl obracel na nějaké shromáždění: »Hle, jsem zázračně zachráněn. Není možno věděti, co to je, když jsou Brány uzavřeny. Hle, Brány jsou otevřeny.« - »Zaznamenejte si svá zjevení jako skutečná.« - »Opět se shledám s božským světlem.« - »Můžete-li věřit mrtvému, neboť jsem mrtev už několik měsíců.« »Byli byste bláhovi, kdybyste mi uvěřili, ačkoli se tu a tam stalo, že se sny zachytly ve skutečnosti, v nebesích.« Byl jsem opět u něho: teplo jeho posledního dechu ještě se vznášelo jizbou, zaraženou, že už ho neslyší dýchati. Tu a tam tiše plakaly skupiny přátel. André Lhote v slzách, jež padaly v rytmu mého smutku, se pokoušel zachytiti na papír nevyslovitelnou podobu. Já sám jsem celou noc na to pronásledoval onen obraz v jeho tajemství mezi neviditelnými květy a oslnivým světlem, v němž přebýval, provázen množstvím rukou a skloněných tváří, tak pozorných i tak slavnostných jako v Pohřbu hraběte z Orgazu, a myslím, že jsem jej zahlédl v záhybu úst, jež jsme vždy vídali smutná, stažená, a jež povolila, posléze osvobozena, v úsměvu úděsnějším než ticho. Hlava, zvrácená nazad k rameni v gestu extase, celé tělo, shrnuté v souměr stínu, jenž, vztyčen, by byl chodil po špičkách, neskutečná rozpětí průsvitných prstů, bělejších než sama bělost a pozdvižených nadšením do výše rtů, zrázely nevím jaký vzlet uchváceného pohledu, jehož nekonečnou křivku, nevidouce ho, jste sledovali prostorem a Časem. Zdaliž kdy který živoucí vložil více síly do vyjádření života, než vložil do vyjádření smrti tento harmonický mrtvý, jehož soulad údů vnukal rytmus Tance nepohnutého, tance hvězd a blažených kolem Slunce Pravdy? Proč přece, za této Přítomnosti, každý, i já, dbal toliko na své hoře, jímž se konec konců halil jako temnotami, které ho dělily, a jen ony, od toho, co oplakával, kdyžtě jsem nedovedl vyčisti z tváře Riviérovy než zpupnou radost z toho, že už umřel? Přeložil Bohuslav Reynek
131
VALDŠTEJNSKÁ STUDIA MLADÉHO JOSEFA PEKAŘE Z DOPISŮ P E K A Ř O V Ý C H REZKOVI Vybral a poznámkami
opatřil Josef
Hobzek
V zimním semestru roku 1891-2 zahájil seminární cvičení na pražské universitě profesor rakouských dějin Antonín Rezek, vedle Golla přední učitel historie na tehdejší Karlově universitě. Členem tohoto semináře byl též Josef Pekař, tehdy ve čtvrtém roce svého universitního studia, a vypracoval seminární práci »Albrechta z Valdštejna jednání s nepřáteli císařovými v letech 1630-1634«, která byla navržena k odměně 30 zl. Původní thema této práce znělo: »Česká otázka v třicetileté válce«, vskutku však omezila se práce na kritiku zprávy Rašínovy císaři z r. 1634 o plánech zavražděného Valdštejna. Pekař sám ocenil několikráte mocnou iniciativu a temperament Rezkův, který jej, 21- až 22letého studenta, dovedl získati k řešení a studiu thematu tak složitého. Thema toto stalo se pak Pekařovou prací habilitační, která vyšla r. 1895 pod titulem »Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630-1634). Kritický pokus« v Rozpravách České akademie jako velká samostatná kniha o více než 500 stranách, jíž mladý pětadvacetiletý badatel prokázal dokonale svou vědeckou zdatnost, a (podle slov Šustových) »zralost a vyspělost formátu zcela evropského«. Léta 1892 až 1895 jsou vyplněna u Pekaře převážnou většinou studiemi valdštejnskými. Po promoci (únor 1893) hodlal se Pekař odebrati na studia na některou německou universitu, skutkem stalo se to však až v lednu r. 1894, kdy, obdržev státní stipendium, odjel na universitu erlangskou, na níž pobyl od začátku ledna do začátku května 1894, a pak na universitu berlínskou, kde se zdržel od konce května do konce července téhož roku. Na konci svého erlangského pobytu dokončil Pekař rukopis své práce o Valdštejnovi (až na Doslov, který dokončil později), a poslal jej prof. Rezkovi k posouzení. Z dopisů Rezkovi, které ukazují zajímavě srdečný poměr mladého 241etého badatele ke svému učiteli, a které podávají leccos zajímavého z mládí a tvoření našeho národního dějepisce, uveřejňujeme některé části, mající vztahy k jeho práci valdštejnské.1)
Z dopisu Rezkovi z Erlangen z poloviny ledna
1894:
Velectěný pane professore! Dovoluji si podati svůj první bavorský referát. Přibyl jsem sem v neděli odpoledne,2) zdržev se na cestě pouze v Norimberce, kam mne, myslím, historické svědomí vyláká ještě častěji, tím spíše, že druží se k němu specielní zájem t. zv. »Wallen1 )Dopisy Pekařovy Rezkovi jsou uloženy v literárním archivu Národního Musea v Praze, odkudž je se svolením Národního Musea přetiskujeme. 2 ) T. j. dne 7. ledna 1894.
132
steinforschra« (zde platí ovšem: ein u n bekannter Wllfschr). Erlangy jsou větší, než se mi zdálo po přečtení v Brockhausovi a Mayerovi,3) ale zevní ráz široko roztaženého města jest přece maloměstský a i život jeho zdá se mi jím býti. Snad k tomu přispívá přísnější a uzavřenější protestantismus obyvatelstva. ...Zapsal jsem si pouze Bezoldův4) seminář a jeho přednášky o francouzské revoluci. Nic jiného zde není... Ve středu byl seminář v b y t ě Bezoldově. Thema: otázka o vzájemném poměru dvou relací o bitvě u Miihldorfu 1322. 5 ) Jest to nesnadné a proto zajímavé a zároveň velmi instruktivní; minutiósní, intensivní kritika Školy Waitzovy, 6 ) jak ji znám z Gollova semináře. Prof. Bezold přednáší v bytě proto, že v místnosti histor. semináře v nové budově universitní (malá místnost s dvěma stoly) zdají se mu plynové lampy býti umístěny příliš vysoko. V semináři byli jsme čtyři; přednášky o franc, rev. jsou navštíveny velmi četně, větším dílem od nehistoriků. Vyřídil jsem při té příležitosti pozdravy z Prahy a prof. B. děkuje, zmínil se o své korrespondenci s prof. Gollem a o společném studiu s Vámi, pane professore, tuším v Jeně. Postrašil mne zároveň nemálo sdělením, že knihovna universitní jest slabá (v knihovně seminární nemají pro nový věk nic, jako v Praze), a že sotva třetinu valdštejnské literatury dostanu. Ale dostal jsem přece to nejhlavnější - Irmera, 7 ) Gaedeka, 8 ) Hallwicha 9 ) atd. - asi 30 knih, 3)
Známé německé naučné slovníky. Friedrich von Bezold (1848-1928), známý německý historik, přítel Gollův. Jeho spisek »K dějinám husitství« vysel v českém překladě r. 1904, Pekař napsal k českému vydání předmluvu. 5 ) V bitvě u Miihldorfu v jižním Bavorsku porazil dne 28. září 1322 král římský Ludvík bavorský protikrále Fridricha Habsburského. Ludvíkovi pomáhal v bitvě Český král Jan Lucemburský. 6 ) Jiří Waitz (1813-1886), slavný německý historik. V jeho gotingském semináři studoval v letech 1871-72 též Jaroslav Goll. 7 ) Jiří Irmer byl pruským archivářem, později byl ve službách německého zahraničního ministerstva správcem Maršálských ostrovů v Tichém oceáně. Irmer vydal důležitou práci o Valdštejnovi: »Die Verhandlungen Schwedens und seiner Verbiindeten mit Wallenstein und dem Kaiser von 1631 bis 1634«, 3 díly, 1888-1891. 4)
8 ) Arnold Heinrich Gaedeke (1844-1894), německý historik. Napsal knihu »Wallensteins Verhandlungen mit den Schweden und Sachsen 1631-1634«, 1885. 9 ) Hermann Hallwich (1838-1913) vystudoval historii, pak byl 20 let sekretářem liberecké obchodní komory, poslancem, nakonec průmyslníkem. Napsal celou řadu spisů o Valdštejnovi.
133
pravidlem věci nejstarší a nejnovější; o ostatek žádám do Mnichova. Ochota v universitní knihovně až překvapuje - vrchní bibliotekář10) zvlášť objednal Hildebranda11) a Gindelyho.12) V pracovně knihovny jsou vyloženy k použití příruční knihy, mapy atd. a pak v š e c h n a čísla dosud nesvázaných vědeckých časopisů a publikací. P o s l e d n í čísla listů těchto, počtem asi 500, vyložena jsou v t. zv. akademické čítárně, velikém to sálu v 2. posch. nové univers, budovy, kde mimo příruční knihovnu k volnému použití nalezl jsem i - celou řadu denních žurnálů, rozdělených ve tři skupiny (zahranič., severoněm., jihoněm.). Z rakousko-uher. ovšem jen Bohemia, Neue Freie a Pester Lloyd - rakouská židovsko-něm.-pseudoliberální trojice. Ale byl jsem neočekávanému objevu přece nadmíru rád - zde kaváren v pražském smyslu není. Maji tu i Švédský Historisk Tidskrift, jejž jsem v Praze marně sháněl. Sám jsem si předplatil (slovo není zcela případné) »Čas«, ale zdá se mi, že přes všechna ujišťování o návratu k původnímu programu vzdaluje se Čas čím dál tím více od - realismu. Některé článečky z posl. čísla byly by důstojny »Nár. Listů«. Pozoruji zde vůbec, jak jsem již v Praze předvídal, že nazírání na domácí rvačky české z dálky, ze středu mohutné říše sousední, vede téměř k rozhořčení proti tomu vzájemnému požírání se, proti té strannické zaslepenosti bez širšího rozhledu. Všude agitátoři, nikde politikové a i »Čas« začíná uvažovati o tom, kradli-li v Chotusicích Mladočeši či Staročeši! Dopis Pekařův Rezkovi z Erlangen z 9. března 1894: Erlangy, 9. břez. 94. Velevážený pane professore! Laskavý list Váš ze 7. t. m. jsem právě obdržel (patrný vliv publikace Hallwichovy: »Eu. F. Gn. gnädigstes schreiben vom 1. dies hab ich mit grösster reverenz empfangen etc.«). K úvodní 1 0 ) Jmenoval se dr, J. Wolf. Pekař mu děkuje v předmluvě k svému »Valdštejnovi« z r. 1895. 11) Emil Hildebrand (1848-1919), švédský historik, napsal mimo jiné »Wallenstein und seine Verbindungen mit den Schweden« 1885 (je to sbírka listin ze švédských archivů). 1 2 ) Antonín Gindely (1829-1892), český historik, univ. profesor a ředitel zemského archivu v Praze, napsal několik děl o českých dějinách doby třicetileté války.
134
zmínce o zaslání peněz13) mohu s díkem odpověděti, že jsem 2. časně ráno mile byl velkou mezinárodní poukázkou překvapen a brzo na to dostal na postě plnou hrst zlata. Vzpomínal jsem na naše nádherné papírové »zlatky«... Co mi trochu rozptýlilo malou illusi, je usnesení o letní semestr v Lipsku. Počal jsem teprve v posledních dnech na Berlín živěji pomýšleti a líbilo se mi to vždy víc. Byl bych s to, abych ohlásil malou nejvěrnější opposici. Lipsko - to se mi zdá být město obchodních commis, kdežto Berlín, Berlín - to se začíná vyslovovati s takovým vzdechem touhy, as jako Paříž v prospektu Vilímkových »Pařížských Mod«. Četl jsem také v lipské »Ill. Zeit.« seznam lipských přednášek a všiml si Lamprechta14) a Marckse (jenž přišel z Freiburku v Breisgau). Ale do Berlína, klade-li se již hlavní důraz na vědecký význam professorů na jednotlivých universitách, nechtěl jsem k vůli Scheffer-Boichorstovi 15 ) (jejž znám z Přemysla Otakara 16 ), ale k vůli L e n z o v i . 1 7 ) Ten má také seminář, sem. pro novější dějiny, a toho znám a obdivuji z Valdštejnské otázky, z jeho výtečné kritiky Rašína. Práce je naprosto pochybená, ale to není, či není téměř vinou autorovou, ale methoda, ta »čistota« práce, elegance podání, rafinovanost trojřádkových poznámek, k nimž bylo třeba několikahodinného pozorného pročítání listin, to mi imponuje a tohoto muže bych rád poznal v semináři. Lenz je kritik par excellence a snad jen já vím, co práce a důmyslu chová v sobě ta neveliká práce o Rašínovi. Nyní uveřejňuje v Sybel. Hist. Zeit. opět podobnou věc - kritiku o francouzské literatuře memoirové 1 3 ) Studijní stipendium Pekařovo (800 zl.) bylo uloženo na děkanství filosofické fakulty, a děkan (byl jím toho roku právě prof. Rezek) vyplácel z něho Pekařovi občas podle potřeby menší částky; tento způsob výplaty stipendia byl předepsán vídeňským ministerstvem vyučování. 1 4 ) Karl Gotthart Lamprecht (1856-1915), jeden z nejvýznačnějších německých historiků koncem 19. a začátkem 20. století. Pracoval zejména v středověkých hospodářských dějinách, též ve filosofii a methodologii dějin. 1 5 ) Paul Scheffer-Boichorst (1843-1902), významný německý historik, zejména 11. až 13. století. 16)
Pekař míní svoji práci z Gollova semináře ze zimního semestru 1890-91, která vyšla pod titulem »Kandidatury Přemysla II. na německý trůn« v Časopise Matice Moravské, roč. X V I . (1892) a roč. XVII. (1893). 1 7 ) Max Lenz (1850-1932), vynikající historik, zejména novodobých německých dějin, a proslulý učitel, jehož seminář navštěvovali z českých historiků též Bohumil Navrátil a Ladislav Hofman.
135
z dob revoluce. Marckse neznám, ale myslím, že Lenz Marckse vyváží. Budu-li moci opravdověji v trojměsíčním semestru vpraviti se ve vědu správní a národohospodářskou, nevím; ale proti Lamprechtovi je v Berlíně Meitzen. 18 ) Ten jest ovšem víc statistický než historický. Račtež odpustiti nejlaskavěji tento výklad, jenž má patrně Berlín zachrániti aspoň do té doby, dokud nebudou uveřejněny přednášky berlínské, a způsobiti, abyste spolu s p. prof. Gollem vzali záležitost znovu v laskavé uvážení. Nebyl bych se odvážil činiti námitky, kdybych byl nepozoroval, že na Lenze se zcela zapomnělo. A velkolepé zařízení university v Berlíně, život světového, sídelního města atd. Rozumí se však samo sebou, že zachovám se rád dle toho, co konečně rozhodnouti ráčíte. Laskavých upozornění Vašich v příčině formální dokonalosti práce budu dbáti nejpečlivěji. Jsem právě zaměstnán doplňováním poznámek k hotové již práci a vím sám nejlépe, že po stránce formální oprav bude potřeba. Práce sama, kritická studie, hemžící se čísly, citáty a doklady ovšem málo příležitosti skytá k uměleckému zformování, ale co se osnovy její týče, pokusil jsem se ukázati v tom jakousi obratnost. Styl, styl je snad rozvláčný, rhetorický, bez barvy a výrazu. Možná že nejsem v tom soudcem kompetentním a oprava v této příčině by vyžadovala několik měsíců. Většina psána jest přímo na čisto a vždy kladena hlavní váha na věc, menší na formu. Zítra končí prof. Bezold přednášky, semestr vůbec. Mám-li Činiti bilanci, nezískal jsem z university zde víc, než co postihl v některých přednáškách Bezoldových. Se seminářem zde není nic, protože tu není proň materiálu. Zde není historiků a universita pro vzdělání odborné v historii není vůbec zařízena. Páni, již chodili do semináře, buďto historici nebyli, nebo neměli nejzákladnějších vědomostí potřebných. Tak jsme se spokojili čtením kronik a vynecháváním semináře. Prof. Bezold byl ostatně příliš svým rektorstvím zaměstnán. V neděli byli jsme pozváni k němu na oběd - chtěl jsem o tom více psáti, ale pozoruji, že jsem již u konce. Mám plán, snad trochu dobrodružný, při svém návratu v budoucím týdnu jeti přes Řezno, Pasov a Linec do Vídně a opsati v archivu m i n i s t . v n i t r a Irmerem dotčené č e s k é proto1 8 ) August Meitzen (1822-1910), statistik a historik německý, zabýval se zejména agrárními dějinami.
136
koly z procesu trčkovského, jež on pro neznalost řeči uveřejniti nemohl. Nevím, jen, budu-li do archivu puštěn jen tak beze všeho. Listiny ty jsou nadmíru důležité. Cesta z Norimberka do Vídně stojí 12 M 70 pf. Kdybyste, pane professore, v té příčině mne ráčil informovati nebo mi doporučení dáti, byl bych toho velmi vděčen. Zůstávám ve vděčné oddanosti Váš nejposlušnější J. Pekař. Dopis Pekařův Rezkovi z 22. března 1894: Erlangy, 22/3. 94. Velevážený pane professore! Jak račte pozorovati, píšu ještě z Erlang a nikoliv z Vídně ani z Prahy. Příčina jest v tom, že vzal jsem si laskavá upomenutí Vaše o zdokonalení práce k srdci a o několik dní svůj pobyt zde prodloužil. Zatím padla mi do všeho zpráva prof. Bezolda, že Irmer vydal velikou knihu o Arnimovi.19) Novina mne ovšem trochu rozčilila a hořel jsem nedočkavostí co to bude. Byl jsem přesvědčen o tom, že Arnim stojí v popředí celé valdštejnské historie, že valdštejnská otázka je ze dvou třetin arnimská otázka, že tento záhadný muž ohromné politické prohnanosti, přes nějž dosavadní historiografie přecházela (přes spoustu pramenného materiálu) buď mlčky, buď krčíc rameny, je klíčem k tajemství Valdštejnova záhadného jednání. Ukázal jsem obšírně a, jak myslím jasně, v své práci, kterak tento muž Valdštejna systematicky podváděl, kterak od saského vpádu až do samé katastrofy hrál si s ním jako kočka s myší, prohlédaje mu do dna duše a zneužívaje jeho bezmezné důvěry jen k svým vlastním politickým plánům a praktickým potřebám, kterak s ním jednal jen proto, aby zmařil jeho hrozící spojení s Oxenstiernou a Richelieuem a zachránil kurfiřtská vojska před útokem císařských. Ukázal jsem, jak byl Valdštejn nástrojem velikých a z německého stanoviska posuzováno vysoce patriotických politických ideí Jana Jiřího z Arnimu. Račtež odpustiti tuto harangue - chci tím jen znázorniti nedočkavost, kterou zpráva Bezoldova ve mně vyvolala, obavu, zda tento poměr Arnima k Valdštejnovi, jenž činí valdštejnskou otázku de1 9 ) Jest to spis »Hans Georg von Arnim. Lebensbild eines protestantischen Feldherrn und Staatsmannes aus der Zeit des dreissigjährigen Krieges«, 1894.
137
setkrát zajímavější než byla doposud, zda tento poměr dvou velikých zrádců Irmer prohlédl. Koupil jsem si velkou knihu a - osobní marnivost či ctižádost mohla si oddychnouti. Arnim je ještě mrtev - jeho roli Irmer nepochopil, nepochopil přes to, že sám k tomu přispěl novými materialiemi. Kniha jeho trpí obyčejnou chybou biografií - chce svého hrdinu učiniti mermomocí nevinným, krásným, výtečným - zkrátka ideálem a vzorem. Irmer nerad doznává i, že Arnim nenáviděl Švédy, že jeho politika obracela se proti cizím národům v říši a jeho vývody o valdštejnské otázce omezují se na nejnutnější, nevystupujíce nikde z mezí známého neb prostředního. Ale přináší zas velecenný materiál z drážďanského a boitzenburského archivu, že se divím, že po tolikerém propátrání všeho, takové epochální nálezy jsou možný. Mohu poznamenati, že dva nové listy Trčkovy, jež uvádí, potvrzují můj soud v celé práci provedený, že o vlivu Španělů na zrádné návrhy Valdštejnovy nemůže býti řeči. Měl jsem tedy z knihy dvojí radost - přes to že stojí osm marek! Jsem si nyní, díky této práci, věci své úplně jist, ale musím k vůli ní, abych nového materiálu ještě užiti mohl, zůstati zde přes svátky a co třeba doplniti. Bude toho hrozně mnoho, ale všechno od A do Z bude nové. Možná, že část první, z r. 1631, přispůsobím rozměrům dalších dílů a zdržím se zde až do 15., že třeba vůbec domů nepojedu, ale přímo do Berlína. Irmer mne zas trochu vzpružil a ukázal mi, že vidím v souvislost událostí hlouběji, dodal mi nové chuti a dětinské radosti ze své práce. Jsem s ní hotov cele a budu se s ní jen trochu mazliti ještě, doplňovati a předělávati. Ale ještě odtud Vám tu spoustu papíru pošlu. Zůstanu-li zde do 15., budu potřebovati asi od 28. t. m. 40 zl. na tu lhůtu. Potom bych jel přímo do Berlína a ušetřil tak asi 10 zl. Vidím-li nyní, co Irmer nového přináší, zdají se mi protokoly vídeňské méně důležitými. Irmer sice na ně dvakrát upozorňuje, pravě že týkají se R a š í n a a pocházejí z výpovědí Klusákových,20) ale myslím, že jest možno, že to jsou pouhé české originály Klusákových protokolů, jež Irmer uveřejňuje německy. Děkuji srdečně laskavosti Vaší za radu v příčině archivu ministerstva vnitra - užiju 20 ) Albrecht Beneš Klusák 2 Kostelce, český vladyka, byl hejtmanem na trčkovských panstvích. R. 1635 byl jeste s jinými trčkovskými úředníky vyslýchán o tom, co ví o Valdštejnově spiknutí.
138
jí však jen tehdy, budu-li moci 10—15 zl. obětovati a jeti do Berlína přes Vídeň a Prahu. Prose, bude-li možno, o laskavé zaslání dotčených »poloměsíčních« 40 zl. asi 27. t. m. a prose za odpuštění za tento kvapně psaný list, poroučím se ve vděčné oddanosti přízni Vašnostině. J. Pekař. Universitätsstr. 36. Z dopisu Pekařova Rezkovi z Erlangen ze začátku května
1894:
Velectěný pane professore! Neobyčejná mezera v mé korrespondenci zaviněna byla jakýmsi druhem studu, že nejsem dosud hotov s prací, jejíž dokončení jsem sliboval již k vánocům. Umínil jsem si, že budu psáti teprv tehdy, až budu konečně hotov a přítomný list může vskutku již ohlásiti tu neobyčejnou událost. Chtěl jsem poslati práci již dnes, ale uznal jsem za radné, opatřiti zvláštní desky pro text a zvláštní pro poznámky a zhotovení druhého exempláře těchto desk zdrží věc o den. Bude-li se Vám, pane professore, cos na práci líbiti, budou to nepochybně předem tyto desky s dlouhými mašlemi... Byl bych s to, abych o známém a již k nechutenství otřepaném thematu své práce napsal celé pojednání. Pomíjím toho pro dnes, k vůli pěkné ač staré frási - nechť mluví práce za sebe. Kde mluví příliš hlasitě, kde trhá heroy literatury v prach, kde z ní sebevědomí takřka kape, tam asi nebude nejlepší přímluvkyní. Ale nejsem sám soudcem kompetentním. Před půllétem bylo by mne konečné dohotovení práce, na níž jsem si tolik zakládal, naplnilo ohromnou radostí - dnes záleží mé potěšení předem v tom, že to mám s krku. Únava a rozmrzelost dala se zaplašiti pouze vědomím povinnosti. Ale vím, že za několik dní, až břemene práce více cítiti nebudu, budu se těšiti víc a víc, t. j. nebudete-li Vy, pane professore, se netěšiti. Obrat jest velmi hledaný, ovšem úmyslně. Z dopisu Pekařova Rezkovi z Berlina z 20. června 1894: Velevážený pane professore. Měl bych místo listu poslati slíbený Závěr své práce, ale vyznávám skroušeně, že jsem ho dosud nedokončil, t. j. velmi liknavě 139
na něm pracoval, lze-li slova »pracovat« vůbec užiti. Hlavní příčinou je nejistota o osudu celé práce, o jejích vyhlídkách či spíše nevyhlídkách, zprávy z Prahy, že 1. tř. akademie nemá žádných peněz pro tento rok a že pro budoucí jsou na řadě již jiné věci atd. Nad to nevím, do jaké míry jest vše to pravda a přemýšlím, co počíti? Zdecimovati poznámky, změniti methodicko-historický ráz práce, spokojiti se vylíčením všeho na základě získaných resultátů bez ohledu k líčením a výkladům dosavadním a nastoupiti znovu cestu infernální po nakladatelích s titulem hodně křiklavým a nadějí desíti zl. za arch honoráře? Či spracovati vše německy? Či nechati ležeti v akademii? Atd. - vše konečně by mohlo se skončiti - v Chebu. »Wallensteins Ende či W - s tod« - vše je symbolické, také: Wall. und kein Ende. Vedle těchto černých myšlének vyskytují se také ovšem optimistické o možném vyřízení věci v akademii již v červenci, ať v tom či onom smyslu. Dlím tak často v myšlénkách v stotabulkové Praze, u té spousty povalštejnovaného papíru a čekám denně list od Vás, list obsahující úsudek a kritiku. Zde bylo stejně ošklivé počasí jako v Čechách a jinde a od včerejška jest zase. Nezapomenu krásného jara v Erlangách - mimo universitu není tu mnoho, co by zvlášť těšiti mohlo. Lenz věnoval poslední cvičení cele srovnání Rankeho21) a Kosera 22 ) v některých partiích s prvními dobami vlády Fridrichovy souvisících, zejména s ohledem na umělecké zpracování, vylíčení věci. To bylo mi v semináři novum. Žádal myšlénkový rozvrh jednotlivých kapitol, srovnával karakteristiky na př. Marie Terezie u Ranka a u Kosera atd. Z university nic jinak nového. Z dopisu Pekařova Rezkovi z Prahy z 26. července 1894: ...Zpět jsem jel přes Drážďany, odkud mne děsné vedro a moudrý ohled na finanční konce - post festum! - vypudily po 24 hodinách. Nyní jsem v Praze a »jsem hotov«, jak se mi chvílema zdá, hotov v celém tom výsměšném a smutném významu slova. Das Ende vom Lied vyznívá v la mi, jak psával starý Thurn (není-li to reminiscence, jež rozrývá otevřené rány?). Vzpomněl jsem si na 21)
Leopold von Ranke (1795-1886), nejslavnějsí německý historik nové doby. Reinhold Koser (1852-1914), německý historik, přední znalec osoby a doby Fridricha Velikého, vydavatel jeho listů. 22 )
140
Istituto storico v Římě, ale p. dr. Teige 23 ) mi psal, že místo jest již zadáno a konkurs je formou prázdnou. Týž psal mi o uprázd. místě zemském v Římě - psal jsem p. prof.-u Emlerovi a dostal jsem v odpověď, že byl již navržen p. dr. Procházka z Chebu, který dovolenou nepochybně dostane. Na tomto nepochybně visí celá má naděje, vlastně jen kus, cár, cípek naděje. Jiný kus naděje je v té spoustě papíru, jež vedle vedra psích dnů zpříjemňuje p. prof. Kalouskovi venkovský či pražský - nevím - prázdninový pobyt. Myslím na to ovšem často, na tajemné záhady Valdštejnova přemyšlování ve chvílích samoty a na počet archů a honoráře, jež by to vydalo, na lsti Arnimovy a naděje emigrace a na úřední odpověď slavné Akademie, kde krátce a stručně či s dekorativním odůvodněním přijetí práce bude odmítnuto. Dalo by se rozvést v tisíceré variaci a v kombinaci mnohých možností. Užitečnější než ta snivá nečinnost byla by práce, na př. dokončení nehotového dosud ( ! ) doslovu. Domácí vzduch českého ráje zajisté přivede tu nápravu. Úkolem dalším bude stlučení německého článku. Pomýšlím na themata: Zur Kritik Rašín's nebo Waldstein u. Arnim. Smím si vyprositi o tom Vaše vzácné mínění ? Dosud všecko mé studium směřovalo k dokonalému vzdělání v methodice a kritice dějepisné, v theorii i v praksi a obě mé práce měly za účel pokusiti se o důkaz, že by ze mně něco mohlo býti. Chci-li se habilitovat, vím, že také musím něco v ě d ě t , t. j. nejen uměti vědecky pracovat, ale míti také jistou a to nad průměr vynikající zásobu vědomostí z historie. K tomu jest ovšem třeba času, asi roku pilné práce aspoň k hlavním věcem v té příčině a k tomu opět finanční sustentace na tu dobu. A zde je Toricelliho prázdnota. Kdyby to šlo sloučit s prací v archivech italských za zemský žold či s jiným vědeckým výletem, bylo by to ovšem (ovšem!) neocenitelné, ale - zde postačí k vyslovení všeho a uzavření věty tento anakoluth s konečným ale. Musím skončiti - jsem hotov - a uzavíraje tuto zpověď s řadou nadhozených otázek uctivou prosbou o Vaše mínění a tím i prosbou o prominutí tohoto útoku na těžce dobytý klid Vašich prádnin jsem Váš vděčně oddaný Pekař. Adressa: Daliměřice u Turnova. 23) JUDr. a PhDr. Josef Teige (1862-1921), pražský městský archivář, historik a právní historik; jako absolvent Ústavu pro rakouský dějezpyt ve Vídni pracoval v té době ve vatikánských archivech.
141
Pekařův dopis Rezkovi z Daliměřic z 18. září 1894: Daliměřice, 18. září. Vážený pane professore. Laskavý dopis Váš obdržel jsem teprve dnes, a to jen díky náhodě. Byl jsem počátkem září několik dní pryč a dopis zatím došlý byl uložen, zapomenut a teprv dnes náhodou objeven. Venku na vsi v selské domácnosti třeba již cos podobného prominouti. Ale měl jsem nemalou radost z něho, protože jsem se dlouho trápil dohady a výpočty, proč nedostávám odpovědi a obával se zejména, že jsem snad bonhomním tónem svého listu někde pochybil. Děkuji tedy vřele za laskavou odpověď Vaši, za vřelá a upřímná slova jejích pokynů. Ono poučení ze zkušenosti o práci a odříkání se může mi jíti k duhu - obávám se, že jsem si zvykl přespříliš doufati v snadný úspěch, podceňovati překážky a žíti volněji. Ale po berlínské a prázdninové zahálce mám zase mnoho chuti do práce - a vím, že jen v tom znamení možno se dobojovati vítězství. Prosím konečně o krátké poučení o možném zaměstnání, dotčeném v závěru Vašeho laskavého dopisu, děkuje předem za Vaši šlechetnou péči. Nového téměř nic, leč bych chtěl vrátiti se k věčnému thematu svému o Valdštejnovi a psáti, že v »Krakonoši« Menčík24) měl výňatky z denníku kardinála Harracha z r. 1631 s dvěma či třema slušnými časovými údaji o pobytu vévodově a že v norimberském hnízdě Altdorfu letos po prvé zmohli se také na Wallensteinsfestspiele. Jsou to ovšem vědomosti sebrané v starých novinách turnovské »kavárny« docela náhodně - co vyšlo víc, co děje či chystá se dále, o tom v svém zahálčivém žití zde nezvěděl jsem ničeho. Nepsal jsem také p. prof. Kalouskovi a nevím ani odtud nic - v dobré náladě udávám jako kuriositu, že jedna paní (příbuzná) nabídla mi svou »přímluvu«. Poslouchal jsem narážku její s polo ironickým s polo shovívavým úsměvem. Prázdniny zkazilo ovšem počasí - ani nevyrovnatelné »manévry« turnovských šiců nebyly - a mně je kazila trochu tma, jež se Černá nad nejbližšími léty mé kariéry. Známí z venkova, lidé naivní a upřímní, ptávají se, kdy jako nastoupím nějaké místo; známí z města, »intelligence«, vědí, že otázky podobné uvádějí v rozpaky. 24 ) Ferdinand Menčík vídeňské.
142
(1853-1916), kulturní historik, úředník dvorní knihovny
A tak žiji zde - procházky v alejích a lesích plné snění a plánů, trochu flirtu se ženskými, večer pivovarská šalanda či fotrovský maxl a nad tím vším trochu elegické nálady. »A člověk šílí skorém, že by mohl náhle z té elegie slyšet rekvie.« Váš cele oddaný Pekař. Z dopisu Pekařova Rezkovi z Prahy z 23. srpna 1895 do Police nad Metují: Slovutný pane professore. Děkuji Vám mnoho za laskavé pokyny d. d. 9. t. m. a za zaslání stati Hubrovy.25) Co těch cizích slov se týče, vyházel jsem jich asi polovici z archu; více jsem nechtěl z obavy, aby mi nenapočítali mnoho korrektur a pro něco, na př. slovo »situace« nemohl jsem najiti vhodné náhrady. Vím, že naše společnost cizích slov se tolik neleká, a s k r o v n é užívání jich pokládal bych spíš za prospěch jazyka než za škodu. Všeho moc ovšem škodí, a bude tedy v dalším Vaší radou bedlivěji se říditi. Hlavní opravy Hubrovy (domnělý pobyt Aldringena ve Vídni, datování některých listů) nejsou mi novinou - tvrdil jsem totéž; lze to také snadno poznati. S o b s a h e m výkladů jeho však většinou souhlasiti nelze - Hurter26) pracoval na příliš úzkém základě. Velkou cenu pro mne má, že těžko srozumitelné ty listy jsou tu řádně přeloženy - dalo mi to nesmírnou práci v té zkažené vlaštině se znáti. Od p. Kollmanna vyprosil jsem si rukopis jeho článku o podmínkách druhého jeneralátu. Ty depeše Sacchettiho,27) zejména ona z 3. dub. 1632, jsou velmi cenné - škoda jen, že p. adjunkt nespokojil se jejich pouhým registrováním nebo vydáním, a že na základě jejich odvážil se závěrů o domnělých výminkách smlouvy. To 25)
Alfons Huber (1834-1898), rakouský historik. Jde o jeho stať »Studien uber
die Corespondenz der Generale im Februar 1634« (AÖG, 82, 2. polovina). 26)
Friedrich von Hurter (1787-1865), rakouský historik. Mimo jiné napsal díla:
»Wallenstein's
vier
letzte
Lebensjahre« 1862, »Zur Geschichte Wallenstein's« 1855,
»Geschichte Ferdinands II. und seiner Eltern« (11 sv., 1850-1864). 27)
Sacchetti byl toskánský vyslanec ve Vídni.
143
nemá ž á d n é ceny, tím více, že K. opírá se o Gindelyho,28) jemuž Schebek 29 ) dokázal, někde zdrcujícím způsobem, že jeho výminky jsou nedržitelné. Udělal jsem o těch výminkách poznámku dvoustránkovou, a jak ji budu míti zlomenou, půjčím to p. Kollmannovi, aby, chce-li se tím přesvědčiti, své resultáty aspoň v určitosti jejich seslabil. Stojím na stanovisku, že výminky vévodovy nebyly nikterak neslýchané; nejhroznější byla velitelství po vlastním uznání, bez instrukce. Že by mu bylo slíbeno kurfirství, že se zavázal velkou přísahou, nebo že si vymínil, že nemusí přísahati (!! Gindely), jsou patrné bájky.
Kornelius Šumavský O STAVBĚ VARHAN Názory na stavbu varhan a varhanní hru se v nové době začínají radikálně měnit. Jsou to názory a požadavky reformního hnutí varhanního čili hnutí barokních varhan, směru zvaného obyčejně vůbec jen »hnutí varhanní«. Tento směr, jehož přívržencem jako jeden z prvních a nejvášnivějších průkopníků jest Albert Schweitzer, nabyl převahy v severních a západních zemích hudební vzdělanosti, kdežto dosud nepronikl zcela do zemí a národů středoevropských. Itálie a Severní Amerika nepřicházejí zde v úvahu, neboť v Itálii není již po několik století hra na varhany a stavba varhan na výši, a Severní Amerika jde svými vlastními cestami. Jakkoliv se tyto reformní názory na stavbu varhan u jednotlivých svých přívrženců v jednotlivostech rozcházejí, všem jest společný názor, že stavba varhan v minulém století a až do doby světové války byla na scestí, a že je nutno vrátiti se, nebo lépe řečeno navázati na typ varhan doby barokní. S jiné stránky nemá tato otázka s barokem nic společného. 28)
Antonín Gindely (1829-1892), český historik. Zde jde patrné o jeho studii »Waldstein's Vertrag mit dem Kaiser bei der Übernahme des zweiten Generalates«, uveřejněnou v Pojednáních král. spol. nauk, VII., 3, 1889. 2 9 ) Edmund Schebek (1819-1895), tajemník pražské obchodní komory, napsal zejména spis »Die Lösung der Wallensteinfrage«, 1881.
144
»Zpět k barokním varhanám!« - Proč? - Protože tehdy se nejjasněji znaly klady a možnosti tohoto nástroje, a podle toho se varhany stavěly. Později zkalily tento jasný názor dvě okolnosti: velkolepý vývoj homofonní a orchestrální hudby a zrovna tak úžasné pokroky techniky. Podlehlo se dvojímu pokušení: předně se požadovala na varhanách orchestrální zvuková účinnost, varhany se měly státi orchestrem, hraným pouhým jediným člověkem, a za druhé: z varhan se vytvořil zázračný technický hrací nástroj, opravdové hudební »stolečku, prostři se«. Pro samé vynalézání ulehčení pro varhaníka zapomnělo se na posluchače, zapomnělo se na to, že přece hraný tón je to hlavní, a pokud vůbec tón spadal v úvahu, hledělo se docíliti ideálu orchestrálního účinku. K tomu ještě přistoupila snaha zhotoviti varhany pokud možno s největším počtem hlasů, nejsilnějších, nejslabších, »nejkrásnějších« (orchestrálně!) a všelikých jiných, a při tom se měl různými technickými opatřeními, upravujícími cestu vzduchovému proudu v píšťalách, vytvořiti z varhan hotový smyčcový orchestr. Zcela správně, zvuky těchto rejstříků upomínají na smyčce, avšak tóny skutečných houslí, skutečné violy atd. to nejsou ani zdaleka. Opice také upomíná na člověka. Tím nemá býti řečeno, že neexistují také krásné smyčcové rejstříky a též celá řada jiných krásných charakteristicky znějících sólových hlasů. Ale chybí jim obyčejně právě to, co je pro zvuk varhan nejdůležitější a nejvýznačnější: schopnost míšení hlasů, při nejmenším míšení a skládání na »Plenum«, na celý hlas, tak aby výslednicí byl tón plný, skvělý, jedním slovem tón varhanní. Tak se stalo, že tento druh varhan, jejž nazýváme romantickým, při piano slabě svištěl, při forte brutálně hlučel, při tom však bez síly, a že zvuk byl vždy tupý, nejasný a neprůhledný. Nelze popírati, že je několik orchestrálních varhan, které musíme uznati za skvělé a krásné, nechceme-li býti fanatiky s klapkami na očích, avšak takovéto varhany jsou právě tak vzácné jako bílé vrány. Přesto však i na nejnádhernějších těchto nástrojích není dobře možno nebo je vůbec nemožno plasticky vytvářeti skvělé předivo polyfonní hudby, a domnívá-li se varhaník, že se mu to daří, pak jest to obyčejně jen zbožný sebeklam, neboť takový varhaník vidí noty a zná hudební skladbu, doplňuje si sluchový dojem mimoděk svým věděním a svou fantasií, avšak nepoučený a nepředpojatý posluchač tu stojí před kalným a neprůhledným shlukem tónů, v němž sotva diskant lze rozeznati. Přehlédlo se, že fysikální zvukové spektrum Řád VI. II.
145
varhanní píšťaly je zcela jiné než u většiny orchestrálních nástrojů, zapomnělo se, že podstata varhan spočívá v tom, že při zvuku základního tónu ozývá se celá řada tónů alikvotních, a to i tónů zcela jiného zabarvení, nežli je tón základní. Jak skvěle dovedli stavitelé varhan 17. a 18. století, bez theoretických fysikálních znalostí, jen podle nepředpojatého, nic dalšího nezamýšlejícího naslouchání, vytvořiti při svém díle takové tóny, které jsou v jemně vyváženém poměru nadřaděnosti a podřaděnosti a vzájemného doplňování se. Bylo tím dosaženo toho, že souzvuk více nebo všech rejstříků zněl jasně, skvěle a mocně, jako znějící celek, který nepotřebuje žádného doplňku, který je uzavřený, celý a úplný. Při hraní polyfonních skladeb uplatní se plasticky zcela přirozeně celé zvukové předivo ve všech svých hlasech, i u těch prostředních. To jest ono, čemu se musíme znovu učiti od mistrů té doby, jednotlivé hlasy seřaditi v hierarchický pořádek nadřaděnosti a podřaděnosti, vytvořiti zvukový organismus, nikoliv pouhý konglomerát. Řádné vojsko jest více než houf sebe statečnějších bojovníků, dvě stě generálů nevytváří ještě bojeschopný útvar. Měly-li se ve městě či na vesnici koupiti varhany, podnikl tamní znalec hudby »studijní cestu«, poslechl si řadu varhan, pokud možno ty největší, »nejmodernější«, a zamiloval se do řady zvukových odstínů. Ty musí býti bezpodmínečně v jeho varhanách, a tak vzniká sbírka více méně krásných sólových hlasů. A aby bylo něco vykonáno také pro sílu zvuku, je nutno, bohužel, přibrati několik principálů, prvních píšťal, které neupomínají na žádný »skutečný« nástroj, k tomu ještě něco silných a hlučných hlasů, více než je možno a více než je nutno, aby jortissimo znělo hodně »výrazně«. A stavitelé varhan vyrábějí skutečně takové zrůdy. Nelze jim to však ani tolik zazlívati, nečiní tak začasté z čisté radosti, avšak chléb jde před uměním; proto se domnívají, že musí stavěti podle hudebních a duševních schopností objednatelových, neboť není neoprávněna obava, že objednávající by šel ke konkurenci, když by se mu činily rozumné návrhy a on by byl ve své »hudební cti« zasažen. Jest něco pravdy na tom, jak píše Richard Strauss, že varhaníci jsou bytosti, které spojují důstojnost a vznešenost majestátu s hrubostí šlapače měchů. Bylo by přece ostudou tázati se o radu někoho vně stojícího či přišlého. A vůči staviteli varhan jest objednatel poskytovatelem práce. Při tom by mohl, kdo v těchto věcech nemá žádných zkušeností, přenechati stavbu varhan některé z dob146
rých firem. Tak dnes. Ale ještě před 10, 15 lety bylo jinak. Hnutí pro reformu varhan nevyšlo totiž z řad stavitelů, výrobců varhan, nýbrž z řad varhaníků a dějepisců hudby, a výrobci varhan činili s počátku největší odpor těmto historikům a zpátečníkům, kteří z nepochopitelných příčin právě to odmítali, na co tito byli tak obzvláště pyšni. Tento stav však již patří minulosti a dnes nastaly poměry podstatně jiné. Každý výrobce varhan dnes, pokud není jen výlučně obchodníkem, nýbrž pokud má jisté umělecké svědomí, bude raději stavěti varhany alikvotní, bude-li mu ponecháno volné rozhodnutí. Nebo, když už ne ze svého uměleckého svědomí, tedy proto, aby si své jméno nepokazil u skutečných znalců; není-li ovšem tak obzvláště chytrý, a nespekuluje-li takto: stavím dnes tento flašinet a kdyby - doufejme, že brzy - dobrý ten objednatel odešel či zemřel a na jeho místo přišel varhaník, který skutečně něčemu rozumí, tu musí nástroj dáti přestavěti a já dostanu znovu práci a vydělám na těch varhanách dvakrát - zcela srozumitelný myšlenkový postup, jdeme-li na věc s obchodního hlediska. Většina výrobců varhan by tudíž raději stavěla varhany alikvotní, kdyby jim to prostě bylo dovoleno; přece však je ještě ve střední Evropě hodně, velmi hodně varhaníků a duchovních hodnostářů, kteří tvrdošíjně trvají na varhanách se základními tóny, ba většinou na varhanách vyloženě orchestrálních. Odůvodnění pro to je stejně taktak dost, jako jsou chatrná. Přivrženci varhanního hnutí bývají totiž líčeni často jako ztrnulí historikové, šedí theoretikové a suší asketové, a jejich hudba je líčena tak, že odpovídá těmto vlastnostem. Přirozeně, tak říkají lidé, kteří ještě nikdy neslyšeli staré či nové barokní varhany, nebo tací, kteří je více slyšeti nemohou, neboť mají uši přeplněny sladce lyrickým nebo hrůzně dramatickým kýčem. Jest snad něco, při vší majestátnosti a velkoleposti, jasnějšího, čerstvějšího, radostnějšího, více vzpružujícího nežli jasné, stříbrné zvuky takového nástroje? Otevřte uši a ruku na srdce: jsou opravdu ony duté tóny, připomínající horskou dráhu v Prateru, krásnější a »církevnější«? A když ještě k tomu se hráč pohybuje v tragických mollových akordech a ve zmenšených septimách jakož i v chromatických stupnicích, mohli bychom opravdu zapomenouti, ze jsme v chrámě Božím, a napadá nás představa, že očekáváme každým okamžikem příchod ohnivého draka. Nebo častá námitka: »Nechceme koncertní, chceme kostelní varhany.« Z takovéto řeči mluví zoufalé zmatení pojmů. Tudíž se 147
ještě dodává, že alikvotní varhany jsou vhodnější pro podání »koncertních kusů«. Ale tu je situace taková, že díla klasické varhanní literatury (hudebně-historicky jest to období hudby předklasické - zase důvod k matení pojmů!) byla vytvořena svého času pro potřebu bohoslužebnou, avšak od úpadku varhanního umění v minulém století byla a jsou tato díla předváděna, došlo-li vůbec k tomu, jen při koncertních představeních, takže se stala literaturou »koncertní«. Že nástroj,, který je vhodný pro reprodukci této náročné hudební literatury, by byl méně schopný pro doprovod zpěvu lidu, jest ovšem holý nesmysl. Další chybný závěr jest obava, že takový obzvláštní »koncertní« nástroj je dražší než »obyčejné« varhany. Cena varhan jest přece jedině závislá na jakosti použitého materiálu a na velikosti stavěného nástroje; při stejné velikosti a při stejné jakosti materiálu jest cena přesně táž u chaotické směsi píšťal, jako u díla, v němž hlasy jsou fysikálně rozumným a umělecky vkusným a vhodným způsobem k sobě přiřaděny. Pak ještě se může v katolických kruzích naraziti na mínění, že varhanní hnutí je záležitostí protestantskou. Tak. Co měli co dělat starofrancouzští a starošpanělští stavitelé varhan s Lutherem či s Kalvínem? Třeba ani neznali vůbec jejich jmen. Avšak stavěli nejbáječnější alikvotní varhany. - A chtěl-li by někdo zkonstruovati, vyjádřiti typ barokních varhan, jak vzkvetl k největší dokonalosti v severním Německu, tu nechť se přidrží italského typu Frescobaldiho, který zasluhuje ostatně spíše názvu »asketický«. Ostatně otázka tato by se začala vlastně tím, že kdo by chtěl býti stoprocentně katolickým, musil by vůbec varhany z kostela vypuditi a pěstovati jenom gregoriánský chorál a zpěv a capella. Stanovisko veskrze uznání hodné, které by bylo s to pozvednouti kulturu zpěvu. Užívati však varhan k přehlušení špatného zpěvu uráží důstojenství jak zpěvu, tak nástroje. Nebo někdo říká: »Jsem již jednou romantikem, a hraji hlavně díla romantické literatury.« Ano, dobře. Nelze nic proti tomu namítati, hraje-li kdo mistrovská díla této epochy a nikoliv nakonec sladké nebo virtuosní kýče. Ale při tom je to tak, že též skladby doby romantické většinou znějí lépe na varhanách reformních nežli na varhanách »romantických«; paradoxní, ale jest tomu tak. Při svěcení varhan v jednom městě ve Slezsku hrál jsem úmyslně většinou skladby romantické a domnívám se, že jsem při tom podal 148
v této věci důkaz dokonalý. Jasnost tónu svědčí dobře i romantické skladbě, neboť kde jest psáno, že romantika jest nejasnost či dokonce nečistota ? A pokud se tkne bohatství barev, tu lze na dobrém alikvotním nástroji při nejmenším zrovna tak rozmanitě jako barvitě užívati tónů jako na varhanách »romantických«, jakkoliv tato kvetoucí barvitost jest zcela jiná než ona, kterou má orchestr. Barvitost maleb na skle jest též jiná než při akvarelu či pastelu a bylo by nesmyslné jedním materiálem snažiti se dosáhnouti účinnosti materiálu druhého. Jen u varhan nechceme slyšeti zvuky varhan, nýbrž orchestr, a nechceme prostě uznati, že tohle není možné. Nebo se namítá: »Ano, může to být vše zcela správné, co zde říkáte, můžete míti ve všem pravdu, avšak naši varhaníci nemohou přece na takových varhanách hráti, nemohou jich plně využíti.« Možná, že ne v prvých hodinách a ne v prvých několika dnech, avšak časem určitě. Výchovný vliv dobrého nástroje na hráče jest větší, nežli bychom snad mínili. Nástroj nutí prostě hráče k způsobu hry nástroji odpovídajícímu a k literatuře nástroji patřící a na něm dobře znějící. Jest to stará zkušenost: »Kde jsou dobré varhany, jsou většinou i dobří varhaníci.« Příkladem pro to »nasnadě jsoucím« jsou varhany v krnovské reálce. Již jen existence tohoto malého, ale dobrého a všeobecně přístupného nástroje, ve spojení s neobyčejnou muzikálností lidí tohoto kraje a s nedostatkem špatných vzorů způsobilo v těch několika málo letech, co varhany stojí, že mezi mladými lidmi z Krnova je již celá pořádná řada znamenitých varhaníků, takže je nutno opravdu daleko jiti, než bychom našli lidi stejných znalostí. Vychovaly je varhany. Slyšel jsem jednou výrok o alikvotních varhanách: »Proklatě, ta věc je ostře nabita,« to jest: každá nečistota hry vyjde neúprosně najevo. Nic nedokazuje více výchovný vliv takového nástroje, vedoucí k vnitřní aktivitě a k neúprosné přesnosti. Na nejasně svištícím a bouřícím obrovitém harmoniu jest ovšem život pro nepořádné lenochy pohodlnější. Avšak považovati varhany za hřmící stroj pro přehlušení ještě horších zvuků - bylo již nahoře řečeno, co si lze mysliti o takovém stanovisku. Mnozí říkají krátce a jednoduše: »Bylo tak vždy, a proto má to tak zůstati.« Ne - nebylo tomu vždy tak, to není pravda. Včera ano, avšak předevčírem tomu bylo jinak. Prohlédněte si a poslechněte si varhany, které byly vystavěny před 150 lety 149
(pokud byly zachovány v původním stavu, také velmi, velmi smutná kapitola, o níž zde nemá býti řeči). Ty byly zcela jiné a celkem vzato mnohem lepší než orchestriony včerejška. A co na nich bylo dobrého, to se má nyní zrovna tak utvořiti. Říkají jiní: »Cože, krok zpět? Ne, my chceme jíti kupředu. A to vše, co se vytvořilo za poslední desítiletí, že bylo špatné? Cožpak žili v minulém století pouze hlupáci ?« To nikdo netvrdil. Avšak při honbě po úspěších na jednotlivých úsecích zapomnělo se na hlavní věc, na přehled přes celek. Že na straně přívrženců varhanního hnutí je několik poloslepých a polohluchých theoretiků, nelze popírati. Avšak kde je více radikálů a bezvýhradných, do smrti věrných a oddaných vyznavačů, kteří věc třeba přepnou, než mezi námi ? Ještě nebezpečnější jsou přepjatě nadšení poloznalci, na příklad lidé, kteří předem každé varhany, které nemají mechanickou frakturu a zásuvkovou vzduchovnu, odmítají, aniž je slyšeli, lidé, jimž nejvýraznějším znakem barokních varhan je to, že jim chybí rejstříkové espressivo, nebo lidé, kteří upadají v nadšení, když názvy rejstříků jsou psány hodně staroněmecky a ani neslyší, že příslušné hlasy jsou. intonovány bezbarvě, bez síly nebo ještě jinak ošklivě, nebo jsou v nemožném sestavení. Ano, jsou tací lidé. Měli bychom však vzíti z protivné strany ty obzvláštní výry a dohromady je zvážiti, zcela určitě by jejich nevědomost a nekultivovanost nepoměrně mnohonásob převyšovala. Rozumný bude bráti dobré a potřebné tam, kde je nalézá. Sáhne na příklad k pneumatické či elektrické mechanice, je-li již jednou z jakékoliv příčiny na tu neb onu zvyklý nebo ví-li, že výrobce varhan staví varhany toho či onoho systému při téže ceně obzvláště solidně a spolehlivě nebo při téže spolehlivosti laciněji. Bude užívati moderních pomůcek při hře, zejména také válečkového espressiva, přirozeně jen velmi zřídka a tak, aby neupadl v rozpor se stylem hry a skladby. Marnivý, nesvědomitý člověk nebo ztřeštěnec není ani znamenitými varhanami uchráněn před nesmyslnostmi. Příležitostí k hloupostem a vulgárnostem je vždy a všude dost, není možno je se světa sprovoditi. Kdo miluje to neb ono charakteristické zabarvení tónu, nechť si je, stačí-li peníze, dá přidělati, a kdo se domnívá, že nemůže svých nábožných citů vyjádřiti bez tichých, šumivých hlasů smyčců, ten nechť klidně dostane svoji Vox coelestis, za jednoho však předpokladu: že pyramida alikvotních tónů od základu až do špičky jest vystavěna, a že její členitost jest správně, t. j. tak, jak to při varhanách má býti, 150
rozvedena. Je-li organismus, tělo, hotovo, možno jej tím či oním šperkem vyzdobiti, avšak odejmouti nohu a místo ní opatřiti krásnou kalhotu, jest přirozeně pošetilé. Nechť tyto krátké, lidové, někdy též lidově poněkud drsné vývody povzbudí naše duchovenstvo a naše hudebníky, pokud se dosud těmito věcmi nezabývali, k nepředpojatému prohloubení této otázky, abychom brzy dohonili západní a severní země a nezůstali ostrovem zvláštností a nekultury.
C y r i l H o r á č e k ml. S V Ě T O V Ý ŘÁD A ZÁKON VELKÝCH
ČÍSEL
1.
Pro každého, kdo pracuje ve statistice, je běžnou věcí, že se setkává při rozboru různých statistických souborů s pravidelným rozložením souborů podle nějakého znaku v nich obsaženého, ať je to na př. rozložení souboru žáků určité třídy nebo odvedenců podle velikosti, listů rostlin téhož druhu podle rozměrů, okresů soudních podle výše úmrtnosti a mnoho jiných. Toto pravidelné rozložení, které se nejlépe objeví, jestliže soubor se graficky znázorní obvyklým způsobem na dvou osách kolmých, je charakterisováno zvláště tím, že u jedinců, z nichž se soubor skládá, nejvíce je průměrných hodnot znaku, nejméně extrémních hodnot velkých i malých, hodnot od průměru se odchylujících ubývá pak symetricky na obě strany, směrem k maximu a minimu. Toto pravidelné a symetrické rozložení četností mnohých souborů připomíná křivku Gaussovu, která vyjadřuje theoretické rozložení odchylek od hodnoty normální. Poněvadž se takové pravidelné rozložení vyskytuje obvykle a nejčastěji u statistických souborů biologických, tedy v oboru hromadných jevů organické přírody, nazývá se někdy též rozložením biologickým nebo normální křivkou variační. 151
V oboru kolektivních jevů sociálních setkáváme se s takto pravidelným rozložením jen výjimečně, daleko častěji pozorujeme rozložení více nebo méně nesouměrné. Avšak u sociálních souborů objevují se opět jiné charakteristické typy rozložení, jako je (opět v grafickém znázornění) křivka tvaru velkého J, která se vyskytuje často v souborech jevů hospodářských, na př. v souboru poplatníků daně důchodové rozloženém podle výše příjmů nebo v souboru zemědělských závodů rozloženém podle velikosti výměry závodů. Také toto rozložení lze však odvoditi z onoho rozložení, které jsme nazvali normálním, přes svůj krajně nesouměrný ráz, nápadný na první pohled (jest pouze součástí normálního rozložení). Takové pravidelné rozložení souboru, případně velikost odchylky, o jakou se od něho rozložení v daném případě odchyluje, může býti považováno za důkaz, že jde o homogenní statistický soubor, resp. o tom, do jaké míry je statistický soubor, který analysujeme, homogenní. Nám však nejde v této úvaze o kriterium stejnorodosti, nýbrž o všeobecný a dále sahající význam této pravidelnosti, jež je reflexem a důsledkem pravidla nazývaného ve statistické theorii zákonem velkých čísel. Uvedené pravidlo, t. zv. zákon velkých čísel, platí pro veškeré statistické soubory, t. j. hromadné jevy homogenní bez zřetele na jejich věcnou povahu, takže opačně může sloužiti některá charakteristika zakládající se na zákoně velkých čísel opět jako kriterium ke zkoušce, jde-li v konkrétním případě o hromadný (kolektivní) jev, pro jehož zkoumání se hodí statistická methoda, čili nic. Pojem stejnorodosti, homogeniky souboru mohli bychom též vyjádřiti jinak a všeobecnějším způsobem jako otázku po uspořádání hromadného jevu. Soubor musí se nejen skládati z prvků (osob, předmětů, jednání) téhož druhu, nýbrž musí míti nějakou vnitřní souvislost, musí býti uspořádán podle nějakého jednotného principu. Takový jednotící princip může býti nejrůznější povahy, na př. to může býti příslušnost k nějaké národnosti, stavu, zaměstnání, vyznání, státu, může tedy býti místní (geografické), věcné, časové (jednání, událost odehravší se v témže čase, na př. úmrtí, které se stalo v témže měsíci). Všeobecně můžeme říci, že musí jiti o statistický soubor logicky uspořádaný.
152
2. Těchto několik odborných poznámek ze statistické theorie bylo třeba předem uvésti, aby se objasnila podstata věci, která nás zajímá. Je dnes skoro všeobecně uznán názor, že statistika je věda formální, methodologie, a že není omezena na hromadné jevy společenské, jak dříve se učilo, nebo vůbec na hromadné jevy určitého druhu. Z toho vyplývá ona nesmírná rozmanitost statistických souborů, jež jsou předmětem statistické methody, a která je pro statistiku charakteristická. Proto také se vyskytují pravidelná rozložení souborů všude kolem nás, ať v přírodě organické či neorganické, v říši živočišné i rostlinné, v rozměrech lidského těla i vlastnostech duševních, v jevech morálních, hospodářských i kulturních. Jde tedy skutečné o jistý universální princip, podle kterého je uspořádán svět, ve kterém ži_ jeme. Tímto jednotícím principem vyjádřen je řád věcí, ordo rerum. 1 ) Je to pravidlo pro celek, kolektiv, který jest odlišný od jednotlivých věcí, jevů nebo prvků, ze kterých se celek skládá. Tak jako společnost lidská není pouhý souhrn, mechanický součet jednotlivých individuí, ze kterých je složena, nýbrž třeba ji považovati za samostatnou skutečnost, existující realitu, jak učí již odedávna katolická filosofie a sociologie, tak platí též pro tuto společnost jiná pravidla, než pro jednotlivce. Že tomu tak skutečně jest, ukazuje přesvědčivě zákon velkých čísel, jehož existenci lze dokázati, jak již bylo uvedeno, též na rozložení četností nejrůznějších hromadných jevů sociálních ze všech oborů společenských jevů. Pravidelnosti, které řídí společnost lidskou, zakládají se na zákoně velkých čísel, který ovšem je pro jednotlivce sám o sobě bez významu. Nedivíme se tedy, jestliže v 18. století statistik Sůssmikh, který dospěl k poznání některých těchto pravidelností řídících společnost lidskou, nazval je zbožně božským řízením, die góttliche Ordnung. 2 ) Takto základní pravidlo statistické theorie, zákon velkých čísel, přispívá k důkazu o realitě lidské společnosti, která není jen pouhým označením pro souhrn lidí, nýbrž skutečným kolektivem zakláTak výslovně označuje zákon velkých čísel W. Mahr Ein Beitrag zur Gesetzt der groflen Zahlen, Jahrbúcher fúr Nationaloekonomie und Statistik, sv. 149, str. 453. 2) Johann Peter Sussmilch Die góttliche Ordnung in den Veránderungen des menschlichen Geschlechtes, aus der Geburt, dem Tode und der Fortpflanzung desselben erwiesen 1741.
153
dajícím se na nesčetných vzájemných vztazích mezi jedinci a ovládaným zvláštními pravidly, podobně jako každý jiný kolektiv, hromadný jev. Statistickou methodou lze dokázati všechna zvláštní pravidla, řídící lidskou společnost, která bychom mohli volně nazvati též zákony sociologickými, a která se projevují jednak ve struktuře sociální, jako jsou rozložení četností nejrůznějších souborů demografických, hospodářských a jiných, jednak se projevují jako pravidelnosti v časovém rozvoji těchto jevů, v t. zv. řadách časových (známá je na př. stálost poměru pohlaví novorozených dětí). Statistika zná ovšem i jiné způsoby analysy statistických souborů, jimiž možno vyvoditi též jiná podrobnější pravidla, platná pro kolektiv společnosti, avšak pro tuto úvahu postačí se omeziti na konstatování již uvedených základních pravidelností. Podobně při úvaze o budoucím dění je výrazem řádu věcí pojem pravděpodobnosti. Vše to ukazuje, že společnost lidská stejně jako celý kosmos není pouhým chaosem atomů, nýbrž řízena jest účelně k určitému cíli. Nezakládá se na principu náhody, nýbrž na principu účelného pořádku. Dospíváme takto k účelovému neboli teleologickému výkladu lidské společnosti a sociálního dění. Ptáme-li se po zdroji tohoto účelného pořádku, z čí vůle se děje, kdo jest jeho subjektem, je zřejmá odpověď, že svou povahou přesahuje síly a možnosti lidské. Nemůžeme-li tedy považovati za dostatečný subjekt této vůle vedoucí k určitému pořádku člověka, dospíváme nutně k závěru, že tato vůle musí prameniti ze subjektu člověku nadřaděného, Boha. Tážeme-li se po účelu tohoto pořádku, docházíme ku pojetí světa a lidské společnosti jako díla Božího. 3 )
3 ) K podobnému úsudku o vývoji hospodářských jevů dochází Kapras ml. v článku Užití historických method v oboru věd národohospodářských, Miscellanea historicojuridica, Praha 1940.
154
VARIA Zpěvy
Vánoc
Adam Michna z Otradovic: Vánoční muzyka. - Ze starého barokového tisku vydal a doslovem opatřil Vilém Bitnar. Nakl. B. Rupp, Praha 1940, str. 30. Bývá to vždy jímavá chvíle, když se porozptýlí pověry, tarasící ve vědě či v umění volnější rozhled. Tím světlejší okamžik jest to však tehdy, jestliže se panoráma minulosti poznenáhlu vyjasní a očistí od rozumářských snah a podjatostí, jak je tomu u nás od nedávná v hodnocení barokního údobí naší národní existence, a po lepším poznání vědním může zaplesati též naše srdce nad zapomenutou, pomíjenou, odstrkovanou krásou. Nelze věru říci, že by byl pohled na náš vývoj literární - tak, jak si jej mnozí zaslepené zužovali! - dvakrát utěšeným, přespříliš osvěžujícím. Jak se dnes nepodivit počínání těch, kdož nás tak dlouho ochuzovali, vytýkajíce nesnášelivost druhým a sami zasouvajíce neuznale i přezíravě celá dlouhá léta národního vývoje v neprohlédnou zatmělost ? Čteš-li nyní na př.: Vánoční muzyku Adama Michny z Otradovic, těch deset písní a koled, jež A. Michna připojil k třetí knize své lyriky duchovní: Svatoroční muzyka z r. 1661 (před tím: Mariánská muzyka radostná i žalostná z r. 1647 a Loutna česká z r. 1653), musíš být z celé duše vděčen těm několika našim literárním znalcům, kteří sňali s české doby barokní pavučinu neporozumění i zapomnění a spjali nás poznenáhlu s její prvotní zářivostí, kypivou hudebností, obrážející prudkou vznícenost i bohatství citových odstínů. Ony písně, jež vydavatel V. Bitnar vhodně pojmenoval a k nimž připojil zhuštěný a výrazný doslov, postaví nám před oči fakt, s hlediska našeho literárního vývoje nadmíru cenný: že totiž ona léta, která uplynula od roku vydání do našeho století, nevrhají na texty Michnovy světlo podstatně jiné, než tomu bývá v přibližné stejném časovém úseku s písemnými památkami jiných kulturních národů, že jejich citový zdvih, jejich pojetí i výbrus neodcizily se nám Časem až k oné jazykové podivnosti a umělecké zbortělosti, jak tomu bývá přes stejnou Časovou mezeru u prací, jež i ve své době netíhly k dokonalosti, nebo mezi dvěma údobími, jedním příliš už vyspělým a druhým ve všem všudy primárním. Mnohé verše ze století minulého připadají nám dnes věru mnohem archaičtější, neboť dbaly méně než zpěvné básně Michny z Otradovic základních principů skutečné poesie. Mohli bychom říci, čtouce se zalíbením ty čisté a vroucí sloky: »věČná Škoda, že vývoj naší poesie nepokračoval v minulosti oním ryze poetickým směrem«, - užívám toho slova poetický záměrně, nechtěje klást důraz na volbu themat - kdyby náš básnický dnešek neřešil si mnohé a mnohé základní otázky už mnohem správněji a nesliboval lepší příští naší poesie, navazuje mnohdy právě na ony svěží prameny citu i výrazu. V. Bitnar vyzvedává velice správně a jemně hudební kvalitu Michnových veršů, v nichž cítíme vskutku ihned pravý poetický zdvih a vzmach, a při četbě nahlas ono jásavé tíhnutí k výši, jímž se barok vyznačoval. V takové koledě: O narozeni Pána Kry sta (»Děťátku my prozpěvujme, - by pospalo, - všemu světu vypravujme, - co se dálo. Nynej, všeliké stvoření, - nynej, zpívej, - v tom nejlepší zalíbení - vždy tvé mívej«) naleznete v proměnách zpěvné sloky lehké poklesnutí a nové vzepětí, dvojí gesto ado-
155
race, kolem něhož to jasně žíří. Nebeský slavíček střídá vznícená epiteta - ó krásný, rozmilý, spanilý, malý a velký, chudý a bohatý, silný, skrytý i světlý, milý, ohnivý, dobrý, laskavý, čistý, milostný, sladký, medový Ježíši - a v srázném rozestoupení staví proti sobě žalnost i bědnost chléva a bohatství nebeské, chudobu toho, jenž »zatměl svůj paprslek« a jeho zářivost nadzemskou, chudinké Jezulátko, válkami zmučené české země, sedmibolestné a doufající, a božskou slávu nadsvětnou; něhyplné: Andělské zvěstováni, ryzí dílko, kde se dotýká A. Michna jemně i horoucně strun sobě snad nejvlastnějších, řadí se pak věru k citově nejspanilejším básním téhož námětu, v nichž kdy evropští básníci okřídlili své vzruchy otcovské, rozechvělé kolem matky a dítka, o beztělejší a světelnější odstín, křesťanovu lásku k Matce a jejímu Dítěti božskému. (Je to, jak se zdá, jedna z nejlepších básní Michnových a bylo by třeba ocitovat ji celou; slyšte aspoň: »Třese se miláček, - ten světa panáček, - půjč peří, hrdličko, - způsob, ty matičko, - měkké poduštičky, - zaviň ty oudičky. - Ach, vyskoč, sluníčko, - zahřej to hnízdičko, - zahřej tvou teplostí, - i služ v té ouzkosti, - posluž miláčkovi, - Panny synáčkovi.«) Zvaní k jesličkám a zvláště Vítání narozeného Vána Kry sta, to jsou podobně chvějné básně, a v druhé slyšíte vskutku »muzyku vánoční«, vždyť je to především sladké prozpěvování a Ježíška vítání a nástrojové všech kůrů mají se vznésti vzhůru a pak, i harfy i cytáry, i cymbálky, loutny, trouby, píšťalky mají zaznít jediným: »Vítej, Ježíšku milý!« - ale připojit se mají i čížíčkové, slavíčkové, aby více obveselovali, a s milostnou sladkostí svou nechať se přidruží holubičky a hrdličky, zpívajíce sladké písně, vítajíce jimi Jezulátko. Kdyby jednou u nás vyšla anthologie »sto nejkrásnějších českých básní« po vzoru těch, co již mají v cizině, postrádal bys tam jen nerad některou z těch zmíněných básní Adama Michny z Otradovic. I laik může si, čta tuto poesii, ověřiti poznatek, nadhozený už, myslím, jinými. Česká píseň lidová, obdivována někdy bez této souvislosti, vyplynula častokráte z takových písní i koled; její tón, citová vlna, jež je často prochvívá, pableskují mnohde po verších, jaké nalézáme v umělém podání i u takového A. Michny. Ve století devatenáctém navazuje na př. Erben, snad oklikou a mimoděk, na toto básnictví barokní, a správně bychom, jak učinil již F. X. Šalda, i u takového J. Nerudy, kterého nám chtějí vyluhovat jen na typ odkouzleně střízlivý, hledali tu i tam aspoň stopu této naší tradice, o níž lze říci, že jest »vznícením, hudbou, opojením a blahem«. V. Bitnar vzpomíná v souvislosti s Michnou na ukolébavku Lopeho de Vega. Nedá mi to, abych tu nepřipomenul opět Luise de Góngora, také hudebníka tělem a duší. Jedna Góngorova letrilla: O narození Krista Pána (z r. 1615) rozehrává pro nás též zvuky trubek, dud, zvonků, houslí, louten a serafských písní, přecházejíc ovšem proti našemu prostšímu básníkovi virtuosně od konkrétnějších obrazů k blýskotavým, stěží zachytitelným zábleskům fantasie. Ve svých skladbách rázu náboženského jeví se Góngora v lyrice světové jako mistr stěží překonatelný, neboť v mezích daného thematu umí rozehráti s něhou, vroucností, ba i šibalstvím stupnici tak oslnivě bohatou a překvapující, že nejlépe vidíte, jak skutečného básníka nemůže zadržovat to; že předchůdci těžili dlouho a dlouho ze stejného ložiska; v jedné z básní: O narození Krista Pána vymýšlí si na př. básník pro nástroj tyto překvapivé, ač ladné zvuky: »elamú, calambú, cambú, elamú«; jindy spřádá hovor Španěla s Portugalcem a vede je svorně k Ježíškovi, tam zase kráčí k »hošíčkovi pana Alaha« jakýsi žoviální Arab, který to v řeči nemožně míchá, ; v jiné básni, tentokráte o slavnosti Božího Těla, hovoří zase v komické hantýrce černoška Klára
156
a naříká, že je »černou hříšnicí před běloučkou Svátostí«, a druhá, Juana, rozhání její strachy před duchovními hodnostáři tím, že prý stačí políbit ruku, »neboť ruka, jež tolik rozdává - bude milována třebas i v Kongu«. Španělsko doby Góngorovy bylo světovou velmocí, kde prudce kolotal život, a je to vidět i z šíře básníkových motivů. Baroko, to, jemuž se podivujeme v umění výtvarném, ono baroko, jež známe i s jeho mrtvými stránkami, ale především s jeho zlatem a vzrušenými obrysy, s jeho vznosem a stem odstínů, baroko spjaté s mnohahlasou hudbou, má obdobu slovesnou obzvláště v díle takového Góngory a jemu podobných. Adam Michna z Otradovic, Český kantor a varhaník, zpívá v době zmítané a nezkvašené prostěji, ač vroucně a nevýslovně něžně k jesličkám Jezulátkovým, s pří zvukem země, kde bohatství bývalo začasté spíše vniterné než zevně zdobné, kde i řeč nemohla se dosud rozechvíti do všech svých citových a myšlenkových odstínů. Voní to z jeho písní a koled ovocem české země, darovaným tak upřímně a s gestem tak oddaným a přečistým - (tím zdaleka nemíním dělat z A. Michny nějakého poetického prosťáčka; vždyť byl ten, jenž kázal rozvěšeti k uvítání Spasitele »krásné čalouny ctností« a básník, zahajující píseň: K Pacholátku Ježíši slovy: »mejlíte se, ó přátelé, - domníváte-li se v těle, - mé srdce býti složené, - kostmi, krví obmezené. - Nejníť mé srdce v mém těle, - jest u mého Spasitele, - jemu dávno jest svěřeno, - v jeho jeslích položeno« - jest mužem velkých schopností a prudkého rozpětí i myšlenkového!) - že se vám, jak čtete ty jeho zpěvy, rýsuje mnoho tváří, mnoho takových ^pokorných zpěváčků«, jakým byl Adam Michna z Otradovic, kteří svým zpěvem těšili a klidnili, doufajíce, hoříce v svých písních k větší slávě Boží i své rodné země. Zdenek Šmíd
Ruská
myšlenka
Dosavadní rukověti o dějinách ruské filosofie byly jen náčrty. Proto nedávno vydané rozsáhlé »Dějiny ruské filosofie« od Borise Jakovenka (nákladem Slovanského ústavu r. 1939) budí zájem nejen filosofů, nýbrž i toho, komu nejsou lhostejný otázky ruské kultury. Kniha Jakovenkova je prvním synthetickým pokusem o dějiny ruské filosofie; její vývoj od Skovorody a Lomonosova včetně do porevolučního období je zde vyložen po prvé postupně a souvisle a s vyčerpávající bibliografickou úplností. Autor použil pro svou práci řadu materiálu nedávno uveřejněného (zvi. o Bakuninovi, Čaadaevovi a j.), vrhajícího nové světlo na dosud známý obraz vývoje ruské mysli v polovině minulého věku, a řady knih, bibliograficky vzácných (na př. díla Jurkevičeva, Florenského a j.). Vývoj ruské filosofie je v knize Jakovenkově líčen v těchto obecných rysech. Po periodě přípravné, poměrně krátké (1760-1830), označené jmény Skovorody, Lomonosova, Radiščeva, Novikova a jiných, dala se ruská mysl na cestu aktivního učení od Západu, a zažila svůj první ideologický konflikt ve formě zápasů mezi západnickými a slavjanofilskými tendencemi. Historickou kostrou obou těchto směrů byla filosofie německého romantického idealismu: u slavjanofilů Schellingova a Hegelova, u západníků Hegelova a později levého hegelovství. Vyššího filosofického výrazu, ba i částečného překonání západnictví dosahuje u Herzena, slavjanofilství pak v náboženské filosofii Kirějevského a Chomjakova. Po silné, ale krátké vlně materialistického positivismu (Černyševskij, Pisarev), vychází ruská mysl ze stadia učednického a po prvé projevuje své možnosti v řadě konstrukcí svébytně synthetických (1860-1890). V této první periodě
157
sebeutvrzení ruského myšlení není filosofická spekulace již příspěvkem k sociálně-politickým nebo nábožensko-nacionálním snahám, nýbrž sama zaujímá ústřední místo v myšlení. Tuto periodu představují realistický idealismus Jurkevičův, nábožensko-transcendentální spiritualismus Kudrjavcevův-Platonovův, racionálně-mystický spiritualismus VI. Solovjeva, Lopatinův spiritualismus absolutní tvorby a spiritualistický idealismus S. Trubeckého. Všem těmto systémům je vlastní skutečně synthetický ráz a snaha o vytvoření noeticky ospravedlněné nauky o duchu jako o prazákladu reality. Zvláště cenné je, že v knize Jakovenkově je po prvé podán výklad nauk Jurkevičových a Kudrjavceva-Platonova, nezaslouženě zapomenutých prvních průkopníků theoretické, t. j. pravé filosofie v Rusku. Po nové vlně filosofické publicistiky a »ideologické migrace« na počátku X X . stol. následovala rychle druhá perioda rozkvětu ruské filosofie, která se projevila na jedné straně řadou nových synthetických konstrukcí, majících společnou intuitivistickou a ontologickou tendenci a vyznačujících se zvláštní noetickou propracovaností a jemností (Askoldov-Aleksejev, Losskij, Frank). Na jiné straně se tento rozkvět projevil v idealistickém a dokonce mystickém překonání marxismu (Struve, Frank, Berďajev, Bulgakov). Autor ukázal názorně, jak se tato nová generace ruských filosofů sbližuje s představiteli první »solovjevské« plejády ve snaze o vytvoření organicky spiritualistického názoru na svět. Svou noetickou základnu buduje však nejen na polemice proti positivismu, jako jejich předchůdci, nýbrž na překonání Kanta, pokračujíc tím v lepších tradicích německých noetických Škol z konce minulého století (Cohen, Schuppe, Rickert). Tyto tendence, kterým je společné vědomí primátu bytí před vědomím, našlo svůj zvláště přesvědčivý výraz v intuitivismu Losského, třebaže Jakovenko dává přednost »psychoontologli« N. Aleksejeva. V téže době ruská mysl vyzdvihla několik stranou stojících myslitelů »jednoho thematu«. Sem patří hlavně kn. P. Florenskij, jehož »Sloup a utvrzení pravdy« autor právem přirovnává k »Vyznání« sv. Augustina, a Fedorov, tento »učitel Tolstého, Dostojevského a Solovjeva«, Rozanov a jiní. Válka a revoluce násilně přervaly mnohoslibný proces dalšího rozvinutí a upevnění ruského filosofického myšlení. Přesto se několika představitelům předválečné periody podařilo v emigraci sice (Losskij, Berďajev, Bulgakov, Sestov) ještě hlouběji a uzavřeněji formulovat svůj světový názor. Konče svůj výklad současnou dobou, podává autor rozbor generální linie sovětské filosofie a stručně referuje o filosofech, projevivších se až po revoluci (Karsavin, Losev). V historické práci zvláště důležitou úlohu hraje methoda rozdělení a způsob výkladu látky. V tomto směru je si nutno všimnouti věci v knize nejpatrnější. Autor si značně usnadňuje úkol svým ryze popisným způsobem, jen občas dává svému výkladu ráz historického pragmatismu. Autor to cítí sám a je ochoten omlouvat se před čtenářem za svůj, poněkud »protokolní styl«, dovolávaje se na »neorganický« charakter látky: »V Rusku je možno mluvit o dějinách ideí ve vlastním slova smyslu jen formálně, neboť dosud nevznikla nejen žádná jednotná idea, oduševňující ruské myšlení..., nýbrž v ruském filosofování ani jediný soubor ideí... ani jejich genese... ruská filosofie je úplně prosta tradic... je neoriginální..., tím vším se zmenšuje a zeslabuje význam genetické metody pro historické zpracování ruské filosofie a do popředí vystupuje metoda popisná^ (S. 3-13.) Jestliže sdílíme stanovisko Jakovenkovo a popřeme-li svéráznost ruské filosofie a organičnost jejího historického vývoje, pak by to znamenalo, že ruská filosofie má chro-
158
nologii, ale nemá svých dějin. Jinými slovy, Jakovenko se vyškrtává z úlohy historika ruské filosofie a stává se užitečným bibliografem. Alespoň způsob autorova zpracování materiálu ospravedlňuje naši výtku, podaný materiál však mluví o něčem zcela jiném. Především překvapuje ruské filosofické myšlení v poměru k své mladosti, překvapuje bohatstvím a mnohotvárností svých projevů. Autor sám mluví o prvních vědomých krocích ruské filosofie, že »během několika desítiletí své existence... vyzkoušela v nebývalém tempu základní typická řešení filosofických problémů a mnohé z nich prožila velmi vášnivě« (s. 219). Toto zařadění ruské mysli do oblasti filosofických ideí Západu připravilo její rozkvět v letech 70-80 minulého století, kdy je možno mluvit o jejím vědomém a svérázném vývoji. Ve X X . století měla ruská filosofie již svoji tradici, představovanou hlavně přímými nebo nepřímými následovníky Vladimíra Solovjeva: bratři Trubečtí, Ern, Florenskij, zčásti Berďajev a Losskij. Mluvě o posledních šedesáti letech ruské filosofie, nepopírá autor, že »ruské syntetické filosofování v poslední době stojí úplně na výši kritických požadavků své doby a vyniká takovou filosofickou originalitou, jako kterákoliv konstrukce nebo zkoumání v kterékoliv zemi v téže době...« (s. 18). Z těchto poznámek je jasno, že negativní hodnocení Jakovenkovo se netýká tolikneoriginálnosti ruské filosofie, jako nedostatku historické celkovosti v jejím vývoji. Může však kterýkoliv svérázně hodnotný výtvor kultury vzniknout mimo proces organického historického vývoje? Jestliže lze v ruské filosofii skutečně málokdy ukázat na přímý vliv jednoho myslitele na jiného, - pak je možno namítnout, že genese ideí nemusí nutně znamenat vliv, neboť ideje žijí v duchovní atmosféře doby. Třebaže jsou v ruské filosofii nejrozmanitější tendence, včetně materialismu, nihilismu, positivismu a novokantovství, přece je možno se vší určitostí tvrdit, že ruské myšlení projevilo nezvětší originalitu a vyjádřilo se nejvíce v onom typu světového názoru, který S. Trubeckoj nazval (mluvě o Solovjevovi) »konkretním idealismem«. Tento světový názor, uznávající organickou mnohotvárnost forem zkušenosti, od smyslové do mystické, nachází v theistické nauce o substanciálním duchovním principu svůj hlavní výraz. Tato hlavní linie vývoje ruské filosofie, jdoucí od slavjanofilů: Kirějevskij - Jurkevič - VI. Solovjev - S. Trubeckoj - Lopatin - Florenskij - Losskii - Frank, se zřetelně odlišuje jak jednotou zaměření světového názoru, tak i stupněm svérázu od všech ostatních směrů ruského filosofování. Formálními zvláštnostmi tohoto směru je intuitivistická nauka v noetice, »konkretní idealismus« v ontologii, uznávající ideální svět za základ světa fenomenálního, při jeho uznání, a theism mystického zabarvení (se sklonem k panentheismu). Jestliže je filosofickým prototypem tohoto proudu Schellingova nauka positivní periody, pak tento světový názor ve svém dalším vývoji, nejvíce odpovídající universalitě ruského ducha, nejen nezůstal nic dlužen západní filosofii, nýbrž předjímal některé podstatné tendence současného myšlení. Tak snaha o osvobození od psychologismu v noetice byla anticipovaná Jurkevičem a Karinským, uvědomení primátu jsoucna před vědomím bylo vyjádřeno v ruské filosofii dříve a bylo projeveno v ní daleko radikálněji nežli ve filosofii německé. Idea »celkového myšlení« Kirějevského, zásada »všejednoty« VI. Solovjeva a jeho »kritika abstraktních principů«, organisticko-idealistický realism Losského znamenají hlavní etapy vývoje tohoto proudu. Ukázali jsme jen na jeden hlavní znak přítomnosti, totiž geneticky - celkové souvislosti ideí, která byla asi vědomě nedoceněna autorem. Ale i mnoho jiných podstatných genetických souvislostí není vyjasněno v knize Jako venkově. Tak protiklad západnictví a slavjanofilství je názorně proveden jen v jejích prvotních formách, avšak další komplikace a metamorfosy
159
tohoto sporu (Danilevskij, Leonťev, Michailovskij proti Plechanovovi atd.), třebaže jsou naznačeny autorem v »Doslovu«, nejsou ilustrovány na podkladě konkrétního materiálu. Ve svém výkladu autor má zvláštní ohled na vliv Heglův na ruské myšlení. Tento vliv je podle něho tak rozhodující, že, jak autor praví, »bylo by možno napsat celé dějiny ruského myšlení pouze s tohoto hlediska - ovšem jednostranně, a proto neméně plodně a poučně« (s. 505). S tímto tvrzením je možno souhlasit, avšak s velmi podstatnou výhradou: většina hlavních ruských duchů, třebaže se horlivě zabývala Heglem, celkově vzato, jeho filosofii odmítala. Ba možno říci, že boj proti panlogismu Heglovu je jedním z hlavních úkolů, které ruská filosofie na sebe vzala. Zvláště idea sebeospravedlnění historického procesu se zdála býti ruským filosofům atentátem na náboženskohumanitní smysl dějin. Tento boj proti historickému pantheismu ve jménu absolutní hodnoty konkrétní lidské osobnosti můžeme pozorovat již u Bělinského (známý dopis Botkinovi), u Dostojevského, VI. Solovjeva, Berďajeva a jiných. V tomto odmítnutí antihumanistického rázu Heglovy filosofie dějin se ruská filosofie sbližuje ve svém náboženském humanismu s lepšími tradicemi ruské literatury. Třebaže Jakovenko konstatuje polemický charakter vztahů mnohých ruských myslitelů k Heglovi, přece se tohoto hlubokého významu tohoto faktu v knize nedotkl. Třebaže celá kniha Jakovenkova je psána ve stylu neosobně-protokolním, nemůžeme nezamítnouti některá hodnocení příliš subjektivní. Vezmeme si na příklad jeho hodnocení Dostojevského, překvapující svou nesmyslností. »Negativní« aspekt světového názoru spisovatelova charakterisuje se Jakovenkem jako »světový názor zla, nenávisti, zrůdnosti, zoufalství, blasfemie, nesmyslnosti, smrti a ďábla«. Je zbytečné komentovat tyto řádky. I v řadě jiných hodnocení se autor dopouští přehmatů (na př. zřejmě nedoceňuje Solovjeva). Jistého subjektivismu však není ušetřen žádný historik. Horší je, že tento subjektivismus autorův není organický, t. j. plodný, nýbrž je prostě tendenční. Tak ve své snaze dokázat stůj co stůj »neoriginalitu« ruské filosofie, používá autor umělých, přehnaných metod, vyhledávaje vlivy tam, kde se navzájem vylučují. Tak u Losského nachází Jakovenko vlivy »skotské školy Leibnize, Jakobyho,- Schellinga, Hegla, Volkelta, Schuppe, Cohena a Husserla«. Ptáme se, neznamená-li snad vliv desítky různorodých myslitelů pouhý fakt shody některých ideí, anebo dokonce jen bližší znalosti jejich děl? Jinak každé dovolávání by mohlo být připsáno na účet vlivů. Pojem vlivů v přítomné době byl přehodnocen v dějinách literatury - tím je méně důvodů, zneužívati ho v dějinách filosofie. V »Doslovu« autor ještě jednou opakuje svůj názor o nejednotnosti ruského filosofického myšlení co do jeho objektivního obsahu, podotýkaje, že je přece možné mluviti o jednotě »psychometodické«. Lze však ukázati třeba na jediný příklad »jednoty objektivního obsahu« ve vývoji filosofického myšlení nějakého národa? Tradice anglického empirismu (Hume, Mill) není na př. tak klasicky vyjádřena, přesto je vsak silnou tradicí (cambridgeští novoplatonikové Coleridge, Bradley). Autor jako by zapomínal jednoduché pravdy, že jednota historického vývoje nemusí znamenati jednotvárnost směrů. Jako by si byl vědom nutnosti zaplatiti jistý účet synthetické podstatě svého předmětu, naznačuje autor v »Doslovu« několik »více méně základních themat« ruského filosofování (idealismus a materialismus, individualismus a fatalismus, pojem celku, filosofie srdce). Některé z těchto názorů jsou Šťastné (pojem celku, filosofie srdce) - tím podivuhodnější je, že autor nepopsal jejich vývoj ve vlastním kontextu knihy. Ostatní
160
jsou vzhledem k svému předmětu nepřiměřeně rozsáhlé a nikoliv charakteristické (na př. idealismus a materialismus). Kniha Jakovenkova se končí nečekanou apotheosou Bělinského, v němž spatřuje »počáteční filosofické stadium a školu ruské filosofie«. I když uznáváme emocionální pronikavost velkého ruského kritika i v otázkách filosofických, přece ukvapenost hodnocení autorova je tak zřejmá, že nepotřebuje ani vyvrácení. Celkový dojem z knihy je, že osobní nepřízeň autorova k thematům, ruskému duchu nejbližším, nejen překážela, aby zaujal k svému předmětu poměr »intelektuelní sympatie« a vcítil se do něj, nýbrž nedala mu možnosti povznésti se k vědeckému objektivismu. Neruskému čtenáři podobné úsudky ruského autora o ruské filosofii se snad budou zdáti vrcholem objektivity, povznášející se i nad národní cit. Avšak ruský čtenář, a také i každý znalec ruské filosofie ne bezdůvodně postřehne v tendenci autorově, někdy až pamfletické, projev známého »komplexu sebepopírání«, ruskému duchu tak vlastního. Sergej Levickij
Církevní dějiny v přehledu a obrazech Blažej RáČek T. J.: Církevní dějiny v přehledu a obrazech. - Vyšehrad, »Podlahova knihovna naučných spisů«. Svazek 2. Praha, 1940. 680 ss.-XXXII. tb. Autor, jenž se pokusil o thema tak obsáhlé a důležité, jako jsou dějiny církve, není nováčkem v historii. Napsal již před časem České dějiny, které nedávno vyšly v druhém vydání, neboť se těší značné oblibě. Je to příručka ke školním výkladům a některé stránky jsou psány velmi dobře. Podobný úkol má i tato nová práce Ráčkova. Vznikla také ze Školních přednášek a má sloužiti v první řadě jako komentář k malé učebnici. Autor však doufá, že kniha bude zajímati i katolíka, který se chce poučiti o dějinách své církve. Možno hned dodat, že by měla upoutati pozornost českého vzdělance vůbec, neboť denní zkušenost nás poučuje, jak plytké jsou vědomosti o církvi a jejích dějinách, právě v oné vrstvě, která se pokládá za představitelku národa. Jsou-li pak dějiny církve zároveň duchovními dějinami kulturních národů mnohonásobně, nelze dosti naléhavě doporučiti oněm hlasatelům návratu k tradici a k češství, aby hleděli především sami prohloubiti své znalosti o tomto podivuhodném předmětu vědění a pochopili pak, oč vlastně běží, hlásá-li se doopravdy návrat ke »kořenům« národa. Nechci nijak ivrditi, že kniha Ráčkova nemá nedostatků, ale třeba ji bráti, jak se sama představuje. Je to příručka k středoškolským výkladům a nikoliv práce původní. Ostatně badati na základě pramenů je možné jen na velmi úzké základně, zvláště pracuje-li se v dějinách církve. Tvrdí-li se někdy opak, je to jen slovní hříčka, oblíbená mezi angury tak zv. positivní vědy. Vidíme v cizí literatuře, že takové thema rozdělí si více badatelů, ale i pak je to kompilace z větší Části, jak se ukazuje na velmi známých kompendiích německých, italských a francouzských. Jedním slovem, při pracovním úkolu této povahy a takového rozsahu je vždy badatel odkázán (kromě menšího úseku, na němž pracoval již dříve samostatně), také na výsledky práce cizí, na literaturu předmětu. Poněvadž však časem hlásí se potřeba synthetického zpracování celého thematu, záleží pak velice na
Řád VI. 12.
161
tom, aby badatel zvládl hlavní literaturu předmětu - to znamená především, aby si osvojil, nechci říci nejnovější, nýbrž solidní poznatky dosavadního zkoumání, čili ujasnil si »stav otázky«. Takové měřítko třeba míti na paměti, posuzuje-li se kompilace toho druhu, jako jest práce Ráčkova. Úkol jeho byl však těžší, neboř chtěl psáti příručku, a tu bylo třeba z rozmanitých poznatků vybírati ty nejhlavnější, historicky nejhodnotnějsí, tříditi a podati je v genetických souvislostech, aby jednak se vyhnul povšechným a neživotným schématům, jednak aby zase nenaplnil svůj výklad shlukem episod bez ideové spolupatřičnosti. Při tak rozsáhlém a bohatém thematu jest ovšem nebezpečí druhé vždy velmi blízko a často neunikli mu ani historikové znamenití. Proto místo odpovědi na otázku, vyhovuje-li kniha Ráčkova hořejším požadavkům, bude spravedlivější zkoumat, pokud se mu podařilo v této příručce najiti střední cestu mezi povšechným nárysem ideologickým (obětujícím detail i osobnost) a neladným souborem dat, příběhů a anekdot s chatrnou ideovou podezdívkou, k němuž mají sklon zvláště populární příručky. A tu vidíme hned několik předností, jimiž se kniha Ráčkova liší od tohoto druhu literatury. Ráček umí vypravovat jasně a jadrně, myšlenky a události mají spád. To není tak snadné a nesmí se to zaměňovati s tak zv. zběhlostí v psaní. Ráček má dále značný smysl pro historický realismus; nelibuje si v pojmových konstrukcích a v meditacích o historickém dějství, nýbrž vypravuje události a všude zřetelně vystupuje jeho sklon nahrazovati historický rozbor situace exponováním příběhů a charakteristik osobností. Nezajímá ho na př. papežství jako »Ding an sich«, nýbrž vypravuje o tom, co jednotliví papežové udělali pro církev a lidstvo, s úmyslem, aby čtenář, nematený postojem spisovatele, učinil si o tom svobodně představu a tedy sám také myslil. Nepochybně i potřebná názornost k didaktickým účelům zde spolupůsobí. Nemůže býti sporu o tom, že znalost činů, na př. papeže Řehoře VII. a Innocence III., již přímo vytváří v duchu čtenáře určitou představu o »papežství«, která se mu však stírá, když sleduje skutky papeže Alexandra VI. a t. zv. renaissančních papežů vůbec, jestliže mu uniká souhrn nebo rozpor hybných sil doby, které vždy do určité míry mají vliv i na osobnost nejvýraznější, a tedy i na papeže, tvořící si zase »svou« dobu, a nedobral-li se včas možnosti, aby chápal příčiny a následky jednání určitých papežů, ať jsou již »dobří« Čili nic, zkrátka řečeno, aby myslil historicky. Takovou duševní disposici vyvolati a utvrditi v čtenáři náleží historikovi, a podaří se mu to tehdy, když sám myslí v přesných pojmech a obzíravě sebranou látku zpracovává tak, aby čtenář viděl současně líc a rub věci. Vědeckým činem historika jest ovšem pokročiti správným soudem k novému poznatku a šíři ti tak naše poznání o minulosti, ale ani tradování dosavadních vědomostí, a to je hlavním úkolem populární příručky, nemůže postrádati historické methody, i když jeho smysl se vyčerpává splněním hořejšího požadavku povahy čistě didaktické: aby žák se učil chápati historii a vědecky zpracované poznatky podržel. Kniha Ráčkova má po stránce historické methody některé vady, někde příliš zjednodušuje, někdy zase generalisuje, spojuje druhdy myšlenky nesourodé a jindy zase nevyvodí důsledků, které se energicky hlásí k slovu (srv. jeho výklad o velkém schismatu západním, počátky husitství a luterství, osvícenství), ale celkem tyto nedostatky, které by se v práci odborně badatelské vyskytovati nesměly, jsou vyváženy v kompilaci Ráčkově rozmyslným výběrem konkrétní látky historické, korigujícím implicitně methodické poklesky. Ježto pak Ráček čerpá tuto látku z dobré historické literatury, založené často přímo na pramenech, jako jsou Pastorovy dějiny papežů, Hergenrótherova rukojeť v přepracování Kirschově a řada speciálních prací, vypočtených v seznamu použité literatury (a skutečně použitých!), a zpracovává
162
ji velmi obzírave a úměrně k poslání knihy, která má býti školní pomůckou, nelze popnti, že se mu jeho úkol v hlavních rysech podařil a že tím antikvoval dosavadní českou literaturu toho druhu, jejíž cena je ostatně pranepatrná. Ale, jak jsem řekl, kniha poslouží i vzdělanci, který se chce obeznámiti podstatněji s dějinami církve. Zvláště pěkně je vylíčen křesťanský starověk a z novověku upoutají Čtenáře mnohé stránky o renaissanci a katolické restauraci, v tom hlavně vypravování o vzniku, rozkvětu a pádu Tovaryšstva Ježíšova, kde se jesuita Ráček snaží býti především nestranným soudcem. Zaujme i dosti podrobné vylíčení katolických misií v dalekých krajinách (v české literatuře první pokus toho druhu) a kapitola o církvi v století XIX. Pozdní středověk (XIII.-XV. stol.) není podán úměrně k svému významu. Rudolf Holinka
Tři dramatické
omyly
Téměř v jediném měsíci (premiéry 8. února, 7. a 12. března) mohli jsme si ověřit na prvotině Jana Drdy »Jakož i my odpouŠtíme«, na veršované baladě Zdeňka Němečka »Kátinka« a na životopisné hře Františka Kožíka »Shakespeare«, že česká tvorba dramatická je v krisi. Všichni tři autoři snažili se rozšířit své, mnohdy více než problematické úspěchy prosaické i na pole dramatu. Žádné z těchto tří her nemůžete přiznat ani vnitřní nutnost vzniku, ani dramatický spád. Jistý stupeň obratnosti, jejž bychom mohli charakterisovat rčením »tohle přece dovedu také«, je, jak se zdá, legitimací autorů. První dvě hry uvedl E. F. Burian ve svém poříčském D 40. Mohlo by se zdát, že tím slouží naší dramatické avantgardě, že k vlastní průbojnosti připojuje průbojnost nového čěského dramatu. Skutečnost však je jiná: nejde tu o dramatický výboj, spíše o režisérský a dramaturgický caprice: »dokáži zahrát vše«. Toho však E. F. Burian nepotřebuje dokazovat. Jeho divadlo není určeno - alespoň si tak myslíme - k zachraňování slabých her, k dramaturgickým schválnostem a k režijní sisyfovštině. To, co v poslední době E. F. Burian, jakoby na vzdory, podniká, se jeví jenom jako ztráta času a sil. Kdybychom byli zlomyslní, ocitovali bychom mu nejednu pasáž z jeho »Pražské dramaturgie« a z brožury »Zameťte jeviště« jako opětovný doklad toho, jak se rozchází jeho teorie s praksí. Tři dějství Drdovy hry »Jakož i my odpouštíme« nejsou víc, než dialogisovanou povídkou, která by mohla mít slušný úspěch v hornickém kalendáři. Do nemocnice, kde si spolu povídají havíř, zedník, montér a krejčí, přinesou v bezvědomí umírajícího. Kdo je to? Jeho totožnost nelze zjistit. Začíná detektivka, komplikovaná a efektně přízračná tím, že havíř je duchař. Dík jeho jasnovidnosti vyklube se z neznámého Otazníka (tak jej autor s pacienty nazval) důlní inženýr, který se ze zasypaného dolu zachránil za cenu smrti jednoho z horníků. Štván svědomím, prchaje, zřítil se se skály a k nepoznání potlučen dostal se do nemocnice. Toto svědomí však žije dále v umírajícím a nedá mu klidně umřít. Duchař je však humanitář a hledá pracně způsob, jak by jeho svědomí ukonejšil a umožnil mu pokojně odejít s tohoto světa. Nalézá kouzelnou formuli, havířskou píseň o sv. Barboře, při jejímž zpěvu umírající procítá z agónie a dává mu nahlédnout do svých životních osudů i svého svědomí. Po této diagnose hledá duchař lék pro jeho duši. Je jím zbožná lest: přemluví pracně ostatní pacienty, aby s ním sehráli úlohu zachráněných horníků, kteří se svíčkami v rukou k vědomí přivedenému inženýrovi (píseň o sv. Barboře se opakuje) slavnostně prohlásili, že se nic nestalo, že jsou všichni na živu a zdrávi. Řekli bychom tomu mravní euthanasie. Mnozí z kritiků viděli v tomto autorově
163
zákroku rys křesťanský. Nám se však zdá, že závěrečné prohlášení aeropagu duchařských pacientů »Jakož i my odpouštíme« je blasfemií. Burianova režie zdolala všechna úskalí této hry mistrně, učlenila ji, dala spád a spolu s Rabanem i důvtipně řešený prostor (nebylo lehké, začlenit do prostoru nemocničního pokoje scény v inženýrově domácnosti a v zasypaném dolu). Nemohla však zdolat autorovu dikci, která lidovou mluvou se snažila charakterisovat ovzduší prostých dělníků; pokažená čeština v novinářské frazeologii zněla místy příliš groteskně. Hercům se hrálo dobře, měli co doplňovat a dokreslovat. Platí to především o Bolkově duchařském havíři a Šmeralově inženýru Otazníkoví. V baladě o Kátince použil Zdeněk Němeček námětu své starší novely. V jeho rodném Josefově stojí v posádkových sadech pomník Kátinky Porzágové, která svůj životní románek zhrzené lásky poručíkem Famagollim zakončila sebevraždou. Tedy tuctový romantický příběh, byť skutečně se udávší. Avšak to, co dojme v životě, nemusí dojímat v dramatu. Tragedie životní nejsou vždy tragediemi jevištními. Již proto, že jim chybívá ethos. Milenci si prý k pomníčku chodí přisahat věčnou lásku. Nepůjdou si ji však přisahat do D 40. Zde totiž chybí »tklivost opuštěného kouta v parku«. Místo něho je tu ovzduší maloměstské rodiny despotického drogisty, zatuchlá atmosféra bývalých vojenských hrdin a lajtnantských flákačů. K tragedii dojde proto, že lakotný švagr drogista odepře složit za Famagolliho kauci! Všechna ušlechtilost a něha rozhořelé a zklamané duše Kátinky, jejíž čest ohrožuje nežádoucí těhotenství, sesouvá se do zbabělého gesta sebevraždy. Je to sentimentalita nedojímající, drama, které nevzrušuje. Zase tu chybí ethos, mravní pathos. Nechat nezrozené dítě na živu (v dramatě), stálo za deset jiných mrtvol. Svou baladu Němeček zrýmoval do veršů. Tím svým již tak plošným figurám utáhl tak pěkný řemen kolem krku, že jste slyšeli v tom veršovém klinkání (a některé z těch rýmů jsou věru veletuctové) umíráček. Umíráček, který odzváněl autoru, novému českému dramatu, Burianově dramaturgii. Ne, toto dílko prozaika nebude »pobídkou našim soudobým básníkům, aby hledali v českém prostředí nové sujety jevištního básnického projevu«. Pomníčková inspirace není epidemická. Její knižní vydání zůstane dokumentem pro příštího historika dnešního dramatického úsilí. Se svým »Shakespearem« uchýlil se František Kožík na jeviště Městského divadla pražského. 19 rolí (nehledíc ke statistům) potřebovalo velkou scénu, aby se na ní mohlo v prologu, osmi obrazech a epilogu řádně roztahovat. Referenti se tentokrát sešli ve vzácném souhlasu: hru seřezali. Bylo snadné hájit Shakespeara před dramatickým pamfletem. Neboť z Kožíkovy hry vyšel slavný dramatik jako slaboch a sketa, stižený slavomamem, zrazující a vraždící přátele, prodávající své básnické schopnosti politickým pletichářům, lidský hrubec, zapuzující svou ženu pro dvorskou milenku, zkrátka postava, o níž divák nemohl uvěřit, že je autorem svých slavných děl. Však mu toto autorství v řadě případů Kožík upřel, podstrkuje mu jakéhosi Eduarda Mantela, usilujícího s intrikářským hrabětem Baconem o královský trůn. I když toho mnoho o Shakespearovi nevíme (ani datum narození ne), Kožík nerespektoval ani to málo, co je známo. To by však nebylo rozhodující. Podstatné je, že Kožík - nechceme-li mu přičítat schválnost nepochopil velikost osobnosti, která se každému vzdělanému čtenáři musí vynořit z pouhého již pozorného čtení Shakespearových her. Připusťme, že by bylo možno vylíčit Shakespeara jako mravního rozkolí šance a otrlce prvního řádu. Bylo by mu však nutno ponechat všechno ingenium, jež na nás přímo sálá z jeho dramat a komedií. O své genialitě je u Kožíka přesvědčen jenom sám Shakespeare, ne vsak jeho spoluherci, autor ani di-
164
váci. Stává se tak nechtíc postavou tragikomickou, šantalou, prchlivcem a skoro paranoikem, jemuž jenom literární historie připisuje autorství tak geniální. Ve své hře Kožík pomlouvá svého Shakespeara, že je totožný se Shakespearem, kterého známe všichni jako »labuť avonskou«. Skřípe to v celé hře i jinak. Autor se zřejmě s prací nezapotil, řešil si své scény na předem nadhozené kostře takřka improvisačně. Osoby se mu objevují na scéně podle potřeby, jako když »spadnou s nebe« a mizí, jako by je odvolal naléhavý telegram. Nedají si záležet ani na svých dialozích a řečech. Levně poetisovaná řeč, s hojnou floskulí, planým řečňováním charakterisuje postavy historických Šlechticů, dám a spisovatelů asi ve stylu, jak si autor »Největšího z Pierrotů« představuje dobu alžbětinskou. Utáhnout takové představení do tvaru alespoň snesitelného není snadnou úlohou ani režiséra ani herců. Bohuš Stejskal je přes všechnu technickou péči nezachránil a herci se marně snažili dát svým postavám alespoň pravděpodobný charakter. Rozlomil se na třikrát Mantel Kreuzmanovi, málo jiskřil Bacon Strnadovi, papírovou Annu Hathawayovou nemohla zkrevnatět Marie Brožová. Nedbal v Shakespearovi slepoval Kožíkův pamflet aspoň do zdání možnosti. Autorovi unikl jenom František Tröster svou výstižnou a sugestivní výpravou. Tři dramatické omyly nutí se zamyslit. Nad snadností, s níž autoři k svým látkám přistupují. Nad lehkostí, s níž své omyly vrhají na papír. Nad samozřejmostí, s níž jim je divadla uvádějí na prkna. Nad nebezpečnou konjunkturou dramaturgie a hladu obecenstva, na niž autoři hřeší, herci se zatěžují a vyčerpávají, požadavky klesají a vkus upadá. Nemáme již divadelních událostí. Máme jenom množství premiér, debutů a omylů. Chybějí osobnosti. Jan Rey
POZNÁMKY K „Poznámce mladého
básníka"
Kamil Bednář, Čelný z nejmladších básníků, stěžuje si v 2. čísle letošního ročníku Kritického měsíčníku na jeden závažný a trapný problém své generace - na nedostatek ideové orientace pevného myšlenkového základu a obsahu, jímž by se mladí lidé dnes uváděli v duchovní život svého národa. Nevidí nikde na př. mladých kritiků, rozuměj kritiků generačních, kteří by si přinášeli uvážená nová kriteria. Mezi dvěma možnostmi, totiž, že tito mladí lidé buď ještě zrají v úkrytu, nebo že jich vůbec není, přikládá pravděpodobnost možnosti druhé. Nedostatek mladých epiků mu vyplývá ze základního nedostatku konstruktivní myšlenky vůbec. Nakonec skládá veškeru naději na básníky, kteří podle něho jsou takto, z nezbytí, jediní povoláni, aby zmáhali úkoly, které této generaci zatím nakladla doba a které ještě bude musit zdolávat při výstavbě nových zítřků. Zdá se mi, že tyto Bednářovy názory vycházejí z jakéhosi nedorozumění. Budiž mi tedy dovoleno uvésti tu několik poznámek, jež si nečiní nárok na úplné rozřešení problému, který tu vskutku složitý je - Bednářovi patří zásluha, že na něj zpříma uhodil a vyzval k diskusi. Nejprve několik věcí vnějších: domnívati se, že by prostě nebylo mladých lidí s vlohou pro kritické poznání hodnotící, pomýšleti na takovouto nepřirozenou poruchu, duchovní anomalii, bylo by jistě pošetilé. Na místě je tedy ona možnost prvá, a jsou
165
patrně hlubší příčiny toho, že tu vskutku lze pozorovat citelný nedostatek aktivity. Praví-li však Bednář, že jeho básnická generace si dosud nevybojovala právo být za generaci vůbec pokládána, zdaž to nemůže platit, a to měrou zvýšenou, o vrstevnických kriticích, teoreticích a pod. rovněž? Uvažme dále, že práci kritikovu a teoretikovu předchází náročnější a odpovědnější období přípravné, než je tomu u spontánní tvorby lyrikovy. Že u teoretika spočívá daleko větší důraz na zkušenosti objektivní, jež nemůže býti získávána leč v čase a vedle intensity studia i v jeho extensitě. A věříme-li tedy jakés takés periodičnosti v datování generací, dnešní mladí teoretikové jsou vskutku asi teprve ve stadiu vyzrávání, sebeuvědomování. Činnost rozumová totiž, má-li býti plodná, musí spočívati na pevném duchovním základě, každý člověk, aby vskutku tvořil, musí cítiti pevnou duchovní půdu pod nohama. A o získávání této duchovní půdy z propadliště zmaru a bolesti a z prostoru úzkosti, který se před nimi náhle rozevírá, u mladých lidí především jde. Nebylo však přesto a není mrtvo mezi těmi, kdo se ucházejí o to, tvořit myšlenkou. Není tu místa na to, leccos připomínat. Bednář dojista v jakési kastovnické samolibosti přezírá. Podivně u něho zní také na př. podezíravé žehrání na převládající povrchní životní styl dnešní mládeže. Tak si stěžují obyčejně staří páni, kteří právě zde jsou nejnáchylnějŠí k zevšeobecňování. Dnes, oproti nedávné minulosti, je to zevšeobecňování snad ještě mylnější. Ostatně ti, kdo to s kulturou myslí vážně, nemají s průměrným studentským vkusem a úrovní, která vždy byla povážlivá, nic společného. Poměry samy nevycházejí mladému začátečníku v kritice nijak vstříc. Nezbývá mu patrně, nechce-li vůbec mlčet, než probíjet se různými svízeli, podstupovat nejeden kompromis (v kritických pokusech t. zv. referátů by kromě toho narazil na konkurenci některých příliš všestranných básníků) - k tomu je třeba být vyzbrojen silnou vůlí a vytrvalostí. Kritikovi, kterému, je-li kritikem pravým, nikoli poddaným, nezáleží na ničem tak jako na poznání pravdy, a který je opatřen také značnou dávkou autokritiky, je vzdálena, ba odporná každá efektnost vnější. Vodítkem jsou mu umělecká kriteria a výsostný zřetel k duchu, nikoli jakékoli aspirace vlastní osoby. A tak tedy tento jaksi vrozený smysl pro odpovědnou objektivitu nabádá jej k tomu, aby ani sám nesnažil se nadnášet k funkcím, jichž, zdá se mu, ještě nedorostl. Skromnější uvážlivosti ho učí také (u nás právě velmi patrný) rozvoj teorie literatury, jehož nesmí přehlížet, ale naopak si z jeho výsledků činit kritickou zbraň. Toto vše nenasvědčuje tomu, že by kritik (omezujeme se posléze na něj, ježto on zůstává v této otázce momentem hlavně sporným) musil nutně vystupovat zároveň se svými vrstevníky básnickými. Měl by naopak střežiti žárlivě svůj jistý odstup od nich, neztotožňovati se s jejich uměleckým vyznáním, neboť právě je má soudit, to jest, stát nad nimi, střežit ryzost a pravost jejich umění, vytýkat omyly atd. Zrod generace nezávisí jen na vůli umělců jistého věku. Také na okolnostech vnějších, často nezvladatelných. Tato generace sama však trpí podivnou rozkolísanou neorganisovaností. Leží-li již K. Bednářovi problém jeho generace tolik na srdci, mělo by mu jít o to, aby se tato generace postavila na vlastní nohy, t. j. konkrétně, aby si na př. zjednala vlastní orgán časopisecký, kde by se vedle básníků mohli po svém projevit právě i essayisté, teoretikové a pod. Místo toho vidíme, že se mladí básníci čas od času uchylují jako hosté do revuí, jimiž vládnou příslušníci generace nejméně předchozí. Tam se ovšem nemůže uplatnit generační úsilí v úplnosti, nesnadná by tam na př. asi byla, i kdybychom ji nakrásně připustili, soutěž s hotovými kritiky, kteří tam právem drží svá místa. Je tedy třeba sebe-
166
důvěry, z níž se rodí organisace a s níž teprve je možno ucházet se o důvěru veřejnosti. Třeba důvěry v životnou platnost svého umění. Důvěra, sebedůvěra... Té však člověk nabývá jen nalezením své míry, své duchovní perspektivy, s níž by nazíral na svět bez skličujícího pocitu nejistot a marností. Nalézti svou míru člověka je přední podmínkou dnešní generace, připomíná také Bednář. Té generace, jejíž niterný růst byl vystaven již tolika záludným útokům, které v ní podemlely aktivistický zájem o svět jednání, že se samovolně stala generací romantickou po svém způsobu, toužíc po čistém uměleckém vyžití ve vyznavačství krásy. Ale tato cesta není bez nebezpečí, neboť neroste-li umění opravdu ze Života, z Ducha, hrozí tu upadnutí do pouhého estétství. Jak je jiná dnešní mladá poesie, úzkostlivě esoterická, oproti třebas takovému wolkrovskému vyznání: »Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého«! Tehdy poesie chtěla utvářet sám život, dnes chce být spíše utvářena přísnými zákony umění. A tak, i zcela prakticky vzato, zdálo by se, že nelze dobře projevovat kritickou průraznost na poesii orientované čistým směrem estetickým a tedy podstatně jaksi nesporné. Ovšem i tak odehrává se skrytější zápas, na vlastním poli umění: umění nečisté tlačí se na umění pravé - kritik si tu musí, jsa silně donucen k objektivitě, velmi obezřetně počínati v své funkci interpretační i rozpoznávací. Tím trapněji však pociťuje - neboť nesmí se vzdáti svého ano - ne, nechce-li se zříci smyslu své kritické funkce vůbec - nedostatek míry, své kritické váhy, vážící život a umění - jestliže básník může tvořit i z negace, kritik musí posléze postavit svůj soud vždy na nějakém kladu. Oním odříkáváním se přímého aktivistického zájmu v dnešní básnické generaci jako by byl otupován i hrot mladému úsilí kritickému. Toto snažení, jsouc nadto v bludišti obecných duchovních nejistot, do něhož nepřestávají proudit mlhy studené a soumračné, stěží by asi nalézalo samo v sobě kriteria s dostatek pevná. A kromě toho - dnešek sám není apriorně příznivý kritickému poznání, reflex toho se snad jeví i v kritické ochablosti nejmladších. V těchto věcech bych tedy hledal kořeny zla. A mohu-li říci, jako právě jeden z mladých, za sebe, co by, doufám, snad mohlo být typické: Ta touha, vymanit se, osvobodit se z té beztvaré šedi indierentnosti a rozkolísaného kritického oportunismu a zakotvit v nezvratném řádu ducha, který ti již nemůže nahlodat žádná pochyba, ta touha již dává pocit přiblížení se k potřebné jistotě. Nevidím a nemohu vidět jiného východiska z neujasněnosti než přímou cestu k světlu, ke kriteriím věčných hodnot, posvěcených pokorou a láskou, láskou to k Bohu, tvůřci všeho a především i krásy. Pocit nesmírné duchovní svobody, jejž skýtá společenství věčného díla lásky, Církve katolické, je velikou záchrannou odměnou. »Zákonům sloužíme, abychom mohli býti svobodni«, smysl těchto slov Ciceronových si dobře uvědomujeme, kladouce si v kritice vážný úkol služby duchu a jeho formě, řádu křesťanských hodnot a ctností. Kritika ne jako osobivé prosazování duchaplnosti či postranních záměrů polemických, nýbrž jako svobodná a prostá Činnost, dopomáhající duchu k vládě nad uměním, nad životem, nad světem. Jaroslav Červinka
Protestantské časopisy, zejména Naše doba (v č. 6. z března t. r.), přinesly jako objev dopis T. G. Masaryka o jeho stanovisku náboženském z roku 1881. U Masarykova náboženského stanoviska (nebo možno říci podle něho přemyšlování) je nutno přihlížeti k jeho náboženským obdobím, jak ostatně z přemyšlování samého vy-
167
plývá a jak sám Masaryk přiznává. Dopis není obsahem pro poznání osobnosti Masarykovy snad ani tak důležitý, jak se jeho objevitelé a glosátoři domnívají. Snad jediné v tom, jak ostatně v Naší době J. Bl. Čapek vytýká, že Masaryk se od svého mládí až do velmi pozdního stáří neměnil, Masaryk, jakmile odpadl (před odpadem o jeho náboženském životě velmi málo víme, vše je až ex post), byl stejný. Neměl žádné jistoty mimo sebe, jen v sobě, jen sám byl mírou problémů, jež se rozhodl řešit, i to jeho přemyšlování bylo u něho autokratismem, který jeho okolí bylo nuceno nebo puzeno (podle síly nebo schopností) poslouchat, naslouchat, diskuse byla jeho rozkoš, pokud z ní vycházel polemicky vítězný, v opačném případě krutě zanevřel. Nepodceňuji problém reformy, reformace a reformování v dějinách národů ani v životě jednotlivců, jsou to jisté horečnaté, tedy chorobné, stavy národů i lidí, a málokterý národ, člověk se jim vyhnul. Dovedl bych ji pochopit i u Masaryka tak silně pozorujícího svoji současnost a tak suverenně o sobě přemýšlejícího. Avšak z dopisu, který právě nalezli, a který dokonce J. Bl. Čapek vede na důkaz »nezlomné síly jeho osobnosti a kořene jeho tvůrčího češství«, bych vyvozoval všechno, jenom ne toto. Kategorie jeho myšlení jsou zcela z dobové oblasti liberálního protestantismu (vím, že je i liberální katolicismus), který přece dnes překonal i ten nejvlažnější evangelík, nebo kdokoli, kdo se modlí v chrámu přírody, nebo jemuž je Bůh všude, takže může spát a ležet v posteli, kdy a jak dlouho chce. Dopis svědčí, že Masaryk se těchto kategorií nezbavil od r. 1881 až do konce života. Byla to autokratická osobnost, poslouchat se ho musilo, avšak proč, to věděl jen sám a do okruhu této otázky si nikoho nevpustil. Obsah dopisu je jednoduchý. Vídeňský docent Masaryk v r. 1881 se hlásí k protestantismu. Ne však jenom k reformaci, nýbrž k stálému reformování. »Jsem z té duše protestant, protestant reformovaný či lépe reformující, mám stanovisko své, jak Hus nebo Calvin měli svého.« O to mu jde v dopise, aby adresátovi (jejž s přesvědčující analysou Čapek vidí v pastoru Císařovi) zdůraznil svou osobní stránku v náboženském problému. To, Čím se Masaryk staví samovolně hned vedle Husa a Calvina, nesouvisí však s žádným životním, těžkým bojem, s nějakým duševním zápasem, s nějakou intensitou náboženského prožití. To je obyčejné papírové přehazování dobových vědeckých stupidností. To není síla, vzepětí, krise, tragika Husova, Lutherova, Zwingliho, to není obrat v životě, v nejprimárnějším i nejsložitějším vztahu člověka k Bohu. Masaryk má »stanoviska náboženská«. Má také, jak píše r. 1881, »nynější stanovisko«. Proto asi jím vymyšlená reformace není ukončena (zatím co každý reformátor se cítí v svém díle ukončený, absolutní). K tomu, aby se tato permanentní reformace ukončila, musí býti nalezena »formula«, jak praví. Tato formula pak »nás všecky spojí«. Proti víře a církvím hájí vědu. Přirozené a pochopitelné pro jeho založení. Ale jak! Vývoj lidský (na rozdíl od vývoje církví, rozuměl-li jsem dobře zamotané větě) je řízen jinými zákony a proto nyní celá papírovost leze ven - »by věda a víra se spřátelily«, »k tomu je potřebí jen trochu té lásky křesťanské«. Láska mezi vírou a vědou spasí svět (jaké neuvěřitelné abstraktum!), ostatní je všechno zastaralé a zasypané permanentní reformací! Ale tak vypadá i celá Česká otázka jako »formula«, jako neživá, schematická schválnost, jíž pro nějaké osobní rozhodování a přemyšlování měl býti veden celý národ. To je pro vysvětlení Masarykovy »zbožnosti« i po tomto dopise pochopitelnější onen výklad, který praví, že Masarykovo protestantství byla jen negace katolicismu. Rozhodně však v něm nic z tvořivosti není vidět. Husův, Jeronýmův, Žerotínův boj byl opravdovější. J. Martinek
168
CHVALOZPĚVY
NA KRÁSU
ŽIVOTA
m o h l by b ý t i p o d t i t u l n o v é sbírky básní
VÁCLAVA
RENČE
TROJZPĚVY Formální i obsahová dokonalost nových Renčových veršů dává nám svědectví o jeho stálém uměleckém vzestupu. Obálku a frontispice nakreslil E. Frinta. Úprava arch. Břetislava Storma. Str. 60, brož. asi K 19'—. - Vychází tento měsíc v Knihách Řádu. Žádejte u všech knihkupců.
NAKLADATELSTVÍ,, VYŠEHRAD s.sr.o.V PRAZE PROBLEMATIKA
NEDÁVNÉ
o z ý v á se n a l é h a v ě z n o v é h o
MINULOSTI
románu
F R. S K Á C E L Í K A
OPUSTÍŠ-LI MNE.., Román „přítomné minulosti", jehož děj se točí kolem postavy známého národního básníka, je odvážným pokusem o zpytování národního svědomí. Úprava Otty Stritzka. Na obálce tříbarevná reprodukce „Řipského kraje" od Jos. Mánesa. 2. vyd., str. 404, brož. K 35'—, váz. K 45'—. U v š e c h k n i h k u p c ů
NAKLADATELSTVÍ „VYŠEHRAD", s.s r. o. V PRAZE
K POSMRTNÝM
SEDMDESÁTINÁM
JOSEFA
PEKAŘE
v y c h á z í v n a k l a d a t e l s t v í „Vyšehrad" spis D r a J o s e f a H o b z k a
JOSEF PEKAŘ-NÁRODNÍ DĚJEPISEC Hobzek v této knížce shrnul veškerá data o životě a díle Pekařově v ucelený obraz velkého člověka a vědce. Je to zároveň I. číslo knihovny článků a profilů „PRO ŽIV O T " , jejímž posláním je objasňovati pravou podstatu, cíle a úkoly češství a ukazovati to, co je v české historii a přítomnosti trvalé. Knihovna „PRO Ž I V O T " bude přinášet články umělecké, literární, hudební, sociální, historické a politické v pečlivém výběru. Do dalších čísel knihovny „PRO ŽIVOT" přispějí J. Rey, V. Rabas, R. Voříšek, M. Míčko, F. Pujman, M. Očadlík, J. Vašica, St. Berounský, M. Weirich, V. Renč, B. Slavík a jiní.
Cena jednotlivých
svazků K 3.60. Žádejte
u knihkupců neb přímo v
NAKLADATELSTVÍ„ VYŠEHRAD" s. s r.o.V PRAZE PEKAŘOVI
PŘÁTELÉ
A
ŽÁCI
v y d a l i v K n i h á c h Ř á d u o b s á h l o u k n i h u v z p o m í n e k a statí
O JOSEFU REDIGOVAL
RUD.
PEKAŘOVI
HOLINKA.
Myšlenkový
svět velkého
pisce otvírá se všem v této krásné knize, do které přispěli: J. Zahradníček,
V. Renč, F. Lazeckýy
šica, J. Vilikovský, Schwarzenherg,
Z. Kalista,
E. Winter,
J.
Seifert,
F. Křelina, R. Holinka, J. Va-
F. Kutnar, Kliment,
J.
děje-
J.
J. Hertl, V. Tapié, Klik a J. Hobzek.
K.
Cena
brož. výtisku s desíti velmi zdařilými reprodukcemi je 50 K. Na skladě v
NAKLADATELSTVÍ PRAHA
II, VÁCLAVSKÁ
„VYŠEHRAD", UL.
12, NEBO
U
s. s r.o.
KNIHKUPCŮ
