1943

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta Ústav světových dějin

Bakalářská práce

Jan Zumr

Němečtí spojenci v bitvě u Stalingradu 1942/1943

German Allies in the Battle of Stalingrad 1942/1943

Praha 2010

doc. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce doc. PhDr. Václavu Horčičkovi, Ph.D. za cenné podněty a připomínky, které pronesl během psaní této práce. 2

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.

V Praze dne 20. července 2010 3

Anotace

Tato práce pojednává o působení armád německých spojenců, tj. Rumunů, Italů a Maďarů, v bitvě u Stalingradu. Je koncipována tak, aby zachytila vývoj událostí od počátku angaţování Rumunska, Itálie a Maďarska na východní frontě aţ po zničení jejich čtyř armád během zmiňované bitvy. Cílem práce je zhodnotit výkon rumunských, italských a maďarských jednotek a poukázat na nekamarádské chování německých vojáků vůči jejím spojeneckým spolubojovníkům. Rovněţ se zabývá otázkou, zda jsou za poráţku svých spojenců zodpovědní i samotní Němci, a pokud ano, jak velkou měrou.

Klíčová slova: Stalingrad, Rumunsko, Itálie a Maďarsko

This work discusses action of armies of German allies, i.e. Romanians, Italians and Hungarians, in the battle of Stalingrad. It is conceived so that to catch the development of events from the beginning of involvement of Romania, Italy and Hungary on the eastern front to the destruction of their armies during the mentioned battle. The aim of work is to evaluate the performance of Romanian, Italian and Hungarian troops and point out to unfamiliar behaviour of German soldiers to their allied brothers-in-arms. It also deals with a question if Germans themselves are responsible for the defeat of their allies, and if they are, how much.

Key words: Stalingrad, Romania, Italy and Hungary

4

Obsah

Úvod ....................................................................................................................................................... 6 Předehra ............................................................................................................................................. 10 Diplomatická ofenzíva ..................................................................................................................... 18 Itálie ................................................................................................................................................... 19 Rumunsko .......................................................................................................................................... 22 Maďarsko .......................................................................................................................................... 24

Podoba spojeneckých armád ......................................................................................................... 28 Maďarsko .......................................................................................................................................... 29 Itálie ................................................................................................................................................... 32 Rumunsko .......................................................................................................................................... 35

Koordinace ......................................................................................................................................... 39 Působení na frontě a zkáza spojeneckých armád ..................................................................... 46 Rumunská 3. a 4. armáda .................................................................................................................. 47 Italská 8. armáda................................................................................................................................ 54 Maďarská 2. armáda .......................................................................................................................... 66

Ohlédnutí za porážkou a její příčiny ........................................................................................... 75 Závěr .................................................................................................................................................... 83 Prameny a literatura ........................................................................................................................ 87 Přílohy ................................................................................................................................................. 90

5

Úvod

Dějiny 2. světové války patří v historiografii k nejčastěji zpracovávaným tématům, v obrovském mnoţství prací k dějinám největší válečné apokalypsy, kterou doposud lidstvo zaţilo, je ale analýze působení rumunských, italských a maďarských armád během bitvy u Stalingradu věnována jen menší pozornost. Zatímco politické souvislosti, důvody angaţovanosti těchto německých spojenců a následky stalingradské bitvy byly jiţ historiky podrobně prozkoumány, vojenské okolnosti, nasazení Rumunů, Italů a Maďarů na frontě, výkonnost jejich armád a vztah Němců k jejich koaličním partnerům během bitvy, nejsou příliš reflektovány. Či lépe řečeno, přetrvává zde jednostranný pohled, který hovoří o neschopnosti spojeneckých armád a nepřesvědčivých výkonech jejich vojáků a o tom, ţe Němci povaţovali své partnery za nespolehlivé a přidělovali jim proto podruţné úkoly. Právě z důvodu nepříliš velkého badatelského zájmu o tuto problematiku jsem si vybral za téma své bakalářské práce působení jednotek německých spojenců v bitvě u Stalingradu, přičemţ se ve své práci pokusím dokázat, ţe výše uvedený pohled je příliš zjednodušující a ţe k celé problematice je třeba přistupovat s akceptováním různých specifik spojeneckých armád. Moje bakalářská práce pochopitelně nemá ambice na vytvoření komplexní zhodnocení působení rumunských, italských a maďarských vojsk v bitvě u Stalingradu. Hlavním cílem mé práce je poukázat na určitý rozpor mezi běţně přijímanou zkušeností a poznatky, které vyplývají z hlášení německých styčných důstojníků působících u spojeneckých divizí a z hlášení spojeneckých velitelů. Tato hlášení poskytují mnohem diferenciovanější pohled na výkon armád německých spojenců a zároveň poukazují na mnohdy velice hrubé chování německých vojáků vůči jejich spojeneckým protějškům, které ostatně je dalším objektem

6

mého zájmu. Pokusím se také zhodnotit, jak moc byli za poráţku svých spojenců zodpovědní samotní Němci a jak velkou měrou případně přispěli k jejich poráţce. Samotná práce je rozdělena do šesti kapitol, tak aby zachytila vývoj událostí od počátku angaţování Rumunska, Itálie a Maďarska na východní frontě aţ po zničení 4 jejich armád během bitvy u Stalingradu. Úvodní kapitola, nazvaná „Předehra“, krátce pojednává o důvodech, které vedli nejvyšší představitele spojeneckých zemí ke vstupu do války proti Sovětskému svazu, a o nasazení prvních svazků na frontě. Druhá kapitola, „Diplomatická ofenzíva“, přináší základní informace o německé snaze „přesvědčit“ své spojence, aby poskytli pro taţení v roce 1942 výrazně vyšší síly neţ v roce 1941. Kapitola „Podoba spojeneckých armád“ rozebírá kvalitu armád německých koaličních partnerů a jejich nedostatky. Na ni navazuje kapitola s názvem „Koordinace“, jejíţ náplní je seznámit čtenáře se způsobem, jakým Němci řídili a koordinovali činnost jednotek svých spojenců. Pátá kapitola, „Působení na frontě a zkáza spojeneckých armád“, si klade za cíl postihnout problémy, se kterými se musela spojenecká vojska potýkat na frontě a během sovětských zimních ofenziv. Poslední kapitola, „Ohlédnutí za poráţkou a její příčiny“, se pokusí zodpovědět, jaké byly důvody neúspěchu armád německých spojenců, jaké vztahy mezi sebou měli Němci a Rumuni, Italové a Maďaři během ústupových bojů a jaké byly politické následky stalingradské poráţky pro toto spojenectví. Pro sepsání mé práce byly klíčové dvě edice vydaných pramenů, a to Akten zur Deutschen Auswärtigen Politik 1918 – 1945, která mi poskytla důleţité informace k diplomatickým vztahům mezi Německem a jeho koaličními partnery, a Die Italiener an der Ostfront 1942/1943, Dokumente zu Mussolinis Krieg gegen die Sowjetunion. Motive, Fakten und Folgen, ze které jsem získal řadu cenných poznatků o působení italské 8. armády v bitvě u Stalingradu a o realitě německo-italských vztahů během jejich společného působení na frontě.

7

Vyuţil jsem rovněţ prameny osobní povahy, totiţ deník italského ministra zahraničí hraběte Ciana a paměti německého polního maršála Ericha von Mansteina „Ztracená vítězství.“ V odborné literatuře nenajdeme příliš mnoho děl, které by mapovaly působení rumunských, italských a maďarských armád na východní frontě, neřkuli přímo v bitvě o město se Stalinovým jménem, většinou se jedná o díla, která se zaměřují jen na určitý okruh témat. Výjimkou je práce maďarsko-švýcarského historika Petera Gosztonyho Hitlers fremde Heere. Das Schicksal der nichtdeutschen Armeen im Ostfeldzug, která věnuje značnou pozornost právě stalingradské bitvě. Cenné poznatky o schopnosti Německa řídit svoji válečnou koalici přinesl ve své knize Nerovní spojenci, Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení americký historik Richard L. DiNardo. Zajímavé údaje o spojenecké účasti přinesl také sborník Stalingrad: Ereignis, Wirkung, Symbol (editor Jürgen Förster). Politickými okolnostmi vstupu Rumunska, Itálie a Maďarska do války proti Sovětskému svazu a následným německým úsilím o zesílení jejich účasti ve válce se mj. věnoval čtvrtý a šestý díl monumentální edice Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Velice přínosné dílo o rumunské armádě ve druhé světové válce, Third Axis/Fourth Ally. Romanian Armed Forces in the European War 1941 – 1945, sepsali historikové Axworthy, Scafes a Craciunoiu, výkonností italských ozbrojených sil se ve své publikaci Italian Allies, Royal Armed Forces, Fascist Regime, and the War of 1940 – 1943 zaobíral MacGragor Knox a základní informace o maďarském příspěvku v bitvě u Stalingradu poskytl Mario D. Fenyo v díle Hitler, Horthy and Hungary. Popularizační dílo autorů Klimenta a Bernáda, Maďarská armáda 1919 – 1935, potom rozebírá maďarskou účast v bojových operacích do větší hloubky. Z článků bych chtěl vyzdvihnout příspěvky jiţ zmiňovaného historika DiNarda, které, ačkoli mnoho informací je jiţ obsaţeno v jeho knize, stále představují inspirující podněty

8

k zamyšlení. Nemohu opomenout ani studie Miroslava Tejchmana o rumunské armádě, které přinášejí základní informace o účasti tohoto německého spojence v bojích na východní frontě. Na závěr si dovolím přiloţit jednu technickou poznámku. Pod pojmem „spojenci“ se obvykle rozumí spojenectví mezi Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Sovětským svazem. V mé studii jsou ovšem jako „spojenci“ označováni koaliční partneři třetí říše, kteří se účastnili bitvy u Stalingradu se svými 4 armádami, tj. Rumuni, Italové a Maďaři. Po tomto úvodním ohraničení je nyní čas přikročit k samotnému obsahu mé práce.

9

Předehra

Kdyţ 22. června 1941 německá vojska napadla Sovětský svaz, nacistickému diktátorovi Adolfu Hitlerovi se splnil jeho dlouholetý sen. Byla to válka, která měla rozhodnout o osudu kontinentální Evropy. Válka, která měla zachránit západní civilizaci před bolševickými barbary z východu, válka, která měla zničit „ţidobolševismus“. Jakási mystická „kříţová výprava proti bolševismu“, která měla pro Německo zajistit potřebný „ţivotní prostor“.1 Hitlerovy „kříţové výpravy proti bolševismu“ se zúčastnili také spojenci třetí říše, Rumunsko, Finsko, Itálie, Maďarsko, loutkové státy Slovensko a Chorvatsko. Jednotky pro východní frontu poskytlo také neutrální Španělsko a bojů se účastnili také dobrovolníci z řady okupovaných států. Nicméně, naše práce se soustředí pouze na Rumunsko, Itálii a Maďarsko, tedy na státy, jejichţ armády hrály důleţitou roli v bitvě u Stalingradu. Pozornost bude nejprve věnována Rumunskému království, neboť to mělo hrát v operaci Barbarossa z uvedených tří spojenců nejdůleţitější roli.

Němečtí plánovači počítali s Rumunskem pro plánované taţení proti Sovětskému svazu dvojím způsobem. Měl to být jednak nástupní prostor pro část německých jednotek, jednak se ofenzívy měly aktivně účastnit rumunské svazky. Tento záměr byl obsaţen v Hitlerově směrnici č. 21, která rozpracovávala útok na Sovětský svaz a která výslovně počítala s účastí rumunské armády.2 V Rumunsku panovala od roku 1938 diktatura, kterou zde nastolil král Karel II. Jeho reţim byl velice nepopulární a ani snaha maximálně se připoutat k nacistickému Německu

1

) KERSHAW, Ian, Hitler. 1936-1945: Nemesis, Praha 2000, s. 323 a 361. ) DAS DEUTSCHE REICH und der Zweite Weltkrieg (dále jen DRZW), Bd. 4, Der Angriff auf die Sowjetunion, Stuttgart 1983, s. 340. 2

10

Karlovi nezajistila Hitlerovu ochranu před územními poţadavky sousedního Maďarska a Sovětského svazu, kterým v roce 1940 muselo Rumunsko odstoupit severní Sedmihradsko a Besarábii se severní Bukovinou. Odstoupení těchto území, prakticky bez námitek a bez odporu, vyvolalo v Rumunsku masové demonstrace proti královské diktatuře. V zoufalé snaze zachránit si trůn jmenoval Karel premiérem generála Iona Antonesca a vybavil ho mimořádnými pravomocemi. Ten ovšem zkrachovalý králův reţim podporovat nehodlal, donutil Karla II. k abdikaci 6. září 1940 a sám se ujal řízení státu jako nový diktátor.3 Generál Antonescu byl jedním z nejloajálnějších Hitlerových spojenců a válku proti Sovětskému svazu rozhodně podporoval. Od vstupu Rumunska do války si sliboval znovuzískání Besarábie a severní Bukoviny, a také znovupřipojení severního Sedmihradska. Byl toho názoru, ţe úzkou spoluprácí s třetí říší a masivním nasazením rumunských jednotek na východní frontě získá Hitlerovu přízeň, díky které bude moci revidovat tzv. II. vídeňskou arbitráţ.4 Antonescu získal německou podporu ve věci Besarábie a Bukoviny jiţ během své návštěvy Berlína v listopadu 1940, za coţ rumunský diktátor přislíbil účast svojí armády na případné válce proti Sovětskému svazu. Podrobnější informace o útoku sdělil Hitler svému spojenci 12. června 19415, neuvedl však přesné datum zahájení útoku. To uvedl aţ ve svém dopise Antonescovi z 18. června, kdy jej informoval o zahájení akce 22. června.6 Ve stejný den vyhlásil conducator válku Sovětskému svazu. Pro vedení kampaně v severní Bukovině a v Besarábii byla vytvořena Skupina armád Anonescu, kterou tvořila od severu rumunská 3. armáda generála Petera Dumitresca, německá

3

) TEJCHMAN, Miroslav, Balkán ve válce a v revoluci 1939 – 1945, Praha 2008, s. 127-148. ) TEJCHMAN, Miroslav, Rumunská armáda na východní frontě (1941 – 1944), in: Slovanský přehled, r. LXXXVI, 2000, č. 2, s. 169. 5 ) Tamtéž. 6 ) DINARDO, Richard L., Nerovní spojenci. Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení, Brno 2006, s. 214-215. 4

11

11. armáda generálplukovníka Eugena von Schoberta a 4. rumunská armáda generála Nicolae Ciupercy. Skupina armád měla k 22. červnu 1941 325 685 rumunských vojáků.7 Útok zahájila 11. armáda 2. července.8 Takticky jí podřízená 3. rumunská armáda během několika dnů obsadila severní Bukovinu, zatímco 4. rumunská armáda společně s německou 11. armádou obsadily během tří týdnů Besarábii.9 3. rumunská armáda po osvobození historických zemí podílela na obklíčení sovětských vojsk u Umaně a poté postupovala směrem k Azovskému moři a v říjnu zakončila své operace v Nogajské stepi. V té době byli jiţ rumunští vojáci velice vyčerpaní, proto většina jednotek 3. armády převzala okupační sluţbu podél černomořského pobřeţí a jen několik se účastnilo útoku na Krymský poloostrov.10 Rumunská 4. armáda dostala za úkol dobýt Oděsu, největší přístav v Černém moři a základnu sovětského Černomořského loďstva. Rumuni zaútočili 8. srpna, boje se ale vzhledem k tvrdému odporu Sovětů protáhly na víc, jak dva měsíce. Rumunské velení poslalo do boje postupně 340 000 vojáků, ale aţ s německou pomocí a díky těţkostem Sovětů na Krymu se podařilo 4. rumunské armádě město dobýt.11 Její vojáci vstoupili do Oděsy 16. října 1941.12 Po dobytí Oděsy bylo velitelství 3. i 4. armády staţeno z fronty a na frontě či na okupovaném území zůstal jen horský sbor se 3 brigádami, jezdecký sbor rovněţ se 3 brigádami a VI. armádní sbor se 3 divizemi.13 Do ledna 1942 klesl počet Rumunů na východní frontě na 430 000 z maximálního počtu 700 000 v listopadu 1941.14

7

) AXWORTHY, Mark – SCAFES, Cornel – CRACIUNOIU, Christian, Third Axis/Fourth Ally. Romanian Armed Forces in the European War 1941 – 1945, London 1995, s. 45. 8 ) KRIEGSTAGEBUCH des Oberkommando der Wehrmacht 1940-1945 (Dále jen KTB OKW), Bd. 1, Frankfurt am Main 1965, s. 425. 9 ) TEJCHMAN, Rumunská armáda na východní frontě (1941 – 1944), c. d., s. 171. 10 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 227-229. 11 ) TEJCHMAN, Rumunská armáda na východní frontě (1941 – 1944), c. d., s. 173. 12 ) KTB OKW, c. d., s. 703. 13 ) DRZW, Bd. 4, c. d., s. 886. 14 ) TEJCHMAN, Rumunská armáda na východní frontě (1941 – 1944), c. d., s. 174.

12

Během taţení v roce 1941 si rumunská armáda nevedla špatně, i kdyţ její hlavní přínos spočíval ve vázání sovětských divizí, které mohly být nasazeny na jiných úsecích fronty, a ve faktu, ţe Němcům ušetřila řadu jednotek.15 Svoje úspěchy ale Rumuni zaplatili vysokými ztrátami. K 17. říjnu 1941 ztratili 131 307 muţů padlých, raněných a nezvěstných.16

V Hitlerově směrnici č. 21, nebylo Maďarsko vůbec zmiňováno jako aktivní účastník. Podle této direktivy se mělo nadcházejícího taţení z německých spojenců zúčastnit pouze Rumunsko a Finsko. Maďarsko mělo jen poskytnout své území jako nástupní prostor pro část německých svazků17 a pro transport německých jednotek a materiálu do Rumunska.18 Jelikoţ s aktivní účastí maďarské armády Němci nepočítali, sdělovali maďarské straně jen velmi mlhavé informace o nadcházejícím útoku. Hitler oficiálně informoval maďarského regenta19 a hlavu státu Miklóse Horthyho aţ 22. června dopoledne, kdy boje uţ několik hodin probíhaly. Stejně jako Rumunsko a Itálie ani Maďarsko nebylo ţádným demokratickým státem. Nebyl to ale „vůdcovský stát“ jako v případě obou výše zmíněných zemí. Reţim Miklóse Horthyho byl sice autoritativní, on sám ale nedisponoval diktátorskými zplnomocněními jako Mussolini či Antonescu. Navíc stárnoucí a churavějící regent přenechával jednání s německou stranou stále častěji svému ministerskému předsedovi, ministru zahraničí i obrany.20 Byl to právě silně proněmecký ministr obrany Károly Bartha, který se společně s náčelníkem maďarského Generálního štábu generálplukovníkem Henrikem Werthem snaţil Horthyho přesvědčit, aby se Maďarsko připojilo k válce proti Sovětskému svazu. Horthy sám 15

) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 259. ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 216. 17 ) DRZW, Bd. 4, c. d., s. 355-356. 18 ) WEINBERG, Gerhard L., A World at Arms. A Global History of World War II., New York 1994, s. 197. 19 ) Maďarsko se v roce 1919 stalo monarchií a v roce 1920 se regentem království stal bývalý rakousko-uherský viceadmirál Horthy, který měl v čele státu stát až do té doby, než na trůn usedne panovník. To se ale nikdy nestalo, přesto Maďarsko zůstalo monarchií až do roku 1945. 20 ) DAS DEUTSCHE REICH und der Zweite Weltkrieg, Bd. 6, Die Ausweitung zum Weltkrieg und der Wechsel der Initiative 1941-1943, Stuttgart 1990, s. 823. 16

13

sice s válkou z ideových důvodů souhlasil, nepovaţoval ovšem za nutné vyhlásit válku Sovětskému svazu.21 V několika následujících dnech se ale radikálně změnila. Do války proti Sovětskému svazu vstoupilo hned první den útoku Rumunsko i Slovensko, tedy země, na jejichţ úkor získalo Maďarsko v předcházejících letech část území, které náleţelo Uhersku před rokem 1918.22 Jak se domnívala maďarská vláda, Rumuni a Slováci chtěli získat Hitlerovu vděčnost za svoji účast, která by jim zajistila návrat oněch území, o které přišli ve prospěch Maďarů. A aby o ně skutečně nepřišli, rozhodla se Budapešť také vstoupit do války.23 Záminkou pro vyhlášení války se stal tzv. Košický incident, kdy neznámá letadla 26. června bombardovala Košice a způsobila určité ztráty na ţivotech a škody na majetku. Maďaři označili za útočníky Sověty a 27. června vyhlásilo Maďarsko válku Sovětskému svazu.24 Maďaři vyslali na východní frontu Karpatskou armádní skupinu generálporučíka Ference Szombathelyie tvořenou VIII. sborem se třemi pěšími brigádami, mobilním sborem se dvěma motorizovanými a jednou jezdeckou brigádou a jednu horskou brigádu a jednu brigádu pohraniční stáţe. Skupina disponovala celkem 93 010 důstojníky a vojáky.25

21

) KLIMENT, Charles K., BERNÁD, Denés, Maďarská armáda 1919 – 1945, Praha 2007, s. 30; DRZW, Bd. 4, c. d., s. 358. 22 ) Na Maďarsko jako jeden z poražených států první světové války tvrdě dopadla mírová smlouva podepsaná v Trianonu. Podle této smlouvy ztratilo Maďarsko zhruba 70% ze svého území z roku 1914, na němž žilo asi 60% jeho obyvatel v té době. Maďarská armáda mohla mít max. 35 000 mužů a nesměla mít ve výzbroji žádné těžké dělostřelectvo, tanky a letadla. Maďaři se Trianonskou smlouvou nikdy nesmířili a hlavním cílem maďarské zahraniční politiky v meziválečném období byla její revize. Aby dosáhli svých revizionistických cílů, spojili se Maďaři s Němci a Italy, s jejichž pomocí získali v listopadu 1938 rozhodnutím tzv. I. vídeňské arbitráže jižní Slovensko a jižní Podkarpatskou Rus s převahou maďarského obyvatelstva. V srpnu 1940 potom rozhodnutím tzv. II. vídeňské arbitráže získala Budapešť severní Sedmihradsko. Rozhodnutí II. vídeňské arbitráže neuspokojilo ani Rumuny, ani Maďary, neboť ten první odevzdal větší území, než byl ochoten se vzdát, a Maďaři naopak získali méně, než požadovali. Vztahy mezi oběma zeměmi proto i nadále zůstávaly krajně napjaté. Srv. DRZW, Bd. 4, c. d., s. 334-335; EBY, Cecil D., Hungary at war, University Park 1988, s. 5; WEINBERG, c. d., s. 185. 23 ) FENYO, Mario D., Hitler, Horthy and Hungary, New Haven 1972, s. 20. 24 ) Letadla byla nejspíš opravdu sovětská a zřejmě Košice bombardovala díky navigační chybě. Podrobněji k incidentu viz KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 30-31 a 87. 25 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 87.

14

Nasazení maďarských vojsk na frontě výrazně ovlivňoval rumunský faktor. Vzhledem k maďarsko – rumunským územním sporům Němci rozhodli, ţe Rumuny a Maďary od sebe vţdy oddělí svými jednotkami či jednotkami ostatních spojenců, neboť hrozilo, ţe jejich spory přerostou v otevřený konflikt.26 Bojové akce zahájila Karpatská armádní skupina 28. června. Brzy se však ukázalo, ţe pěší jednotky nejsou schopny drţet krok s motorizovanými, a proto byla Karpatská armádní skupina 9. července rozpuštěna.27 Bojových akcí na frontě se poté účastnil jen mobilní sbor generálmajora Bély von Miklóse.28 Vojáci mobilního sboru bojovali v sestavě buď 17. armády polního maršála Walthera Reichenaua nebo v rámci 1. tankové skupiny generálplukovníka Ewalda von Kleista. Sbor se zúčastnil několika významných bitev na Ukrajině, např. obklíčení sovětských vojsk u Umaně či vytvoření obrovského obklíčení na východ od Kyjeva. Během těchto akcí zajali Maďaři zhruba 17 000 Sovětů.29 V listopadu byl mobilní sbor staţen z fronty domů. Přestoţe lidské ztráty nebyly velké (2992 mrtvých, raněných a nezvěstných), materiální ztráty byly značné. Sbor přišel např. o třetinu svých motorových vozidel. Podle dohody byl sbor nahrazen 4 brigádami pro okupační sluţbu na Ukrajině.30

Kdyţ 1. září 1939 vypukla 2. světová válka, italský diktátor Benito Mussolini prohlásil Itálii za „stát válku nevedoucí“. Učinil tak, protoţe Itálie jako celek ještě nebyla připravena na válku. Italským ozbrojeným silám chyběla moderní výzbroj i výstroj 31 a země byla finančně

26

) KTB OKW, c. d., s. 421; WEINBERG, c. d., s. 275. ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 87. 28 ) DRZW, Bd. 4, s. 889-890. 29 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 239-240. 30 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 87. 31 ) V okamžiku vstupu Itálie do války 10. června 1940 bylo z celkového počtu 73 divizí pouze 19 plně bojeschopných, 34 divizí bylo částečně bojeschopných a 20 divizí nebylo vůbec schopno nasazení. Srv. KRONIKA 2. světové války, Praha 2000, s. 54. 27

15

na dně.32 Jak ale německá vojska dosahovala jednoho úspěchu za druhým, Mussoliniho chuť vstoupit do války neustále rostla. Po zprávách o vítězném postupu Wehrmachtu na západní frontě ztratil duce poslední zábrany a 10. června 1940 vyhlásil válku Francii a Velké Británii. Pro Itálii bylo hlavním válčištěm Středomoří a němečtí plánovači s italskou účastí během operace Barbarossa vůbec nepočítali. To bylo dáno také skutečností, ţe Itálie v Sovětském svazu ţádné zájmy neměla. To ovšem vyhovovalo celé řadě italských představitelů, kteří chtěli vést „paralelní válku“ vedle Německa pouze pro své zájmy, která by Itálii dala naději na zisky, a přitom by nebyla tak úzce svázaná s německým válečným úsilím.33 Mussolini se ale všemoţně snaţil do války proti Sovětskému svazu zapojit a ještě před 22. červnem 1941 vydal pokyn, aby se k vyslání na frontu připravil jeden armádní sbor.34 Mussolini tak chtěl splatit dluh Hitlerovi za německou pomoc v severní Itálii a v Řecku, potvrdit svoji pozici nejvýznamnějšího německého spojence a zajistit si Hitlerovu podporu pro vlastní cíle ve Středomoří.35 Hitler sice nepovaţoval vyslání italských jednotek na východní frontu za nutné a snaţil se Italy víc zainteresovat ve Středomoří, Mussolini ale ovšem na svého německého spojence tak dlouho naléhal, aţ Hitler nakonec svolil.36 Italské síly na východní frontě byly oficiálně označeny jako Italský expediční sbor v Rusku (Corpo di Spedizione Italiano in Russia, CSIR). Sbor byl tvořen dvěma pěšími divizemi, „Pasubio“ a „Torino“ a 3. rychlou divizí. Italský sbor disponoval celkem 62 000

32

) To byl důsledek italské vojenské angažovanosti v Habeši a podporou španělských nacionalistů v občanské válce. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 79. 33 ) DINARDO, Richard L – HUGHES, Daniel J, Germany and Coalition Warfare in the World Wars: A Comparative Study, in: War in History, r. 8, 2001, č. 2, s. 170; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 186. 34 ) DRZW, Bd. 4, c. d., s. 897-898. 35 ) KNOX, MacGregor, Hitler’s Italian Allies, Royal Armed Forces, Fascist Regime, and the War of 1940 – 1943, Cambridge 2000, s. 81-82. 36 ) DRZW, Bd. 4, c. d., s. 898-899.

16

vojáky. Velitelem sboru se stal generál Giovanni Messe37, jeden z nejschopnějších italských generálů. Kvůli potíţím s dopravou na přetíţených komunikacích sbor dorazil na frontu aţ v polovině srpna. Následně se zapojil do obkličování sovětských vojsk u Kyjeva, kde získal 12 000 zajatců, a v říjnu 1941 se podílel na dobytí města Stalino, za coţ byl sbor pochválen i samotným Hitlerem. To byla poslední významná akce sboru v roce 1941, neboť byl od 12. listopadu stahován z frontové linie.38 Do konce roku 1941 ztratil CSIR okolo 8 700 muţů, jednu osminu z nich tvořili padlí.39

37

) Tamtéž., s. 899. ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 246-248. 39 ) DRZW, Bd. 4, c. d., s. 900. 38

17

Diplomatická ofenzíva

Kdyţ 5. prosince 1941 zahájila sovětská vojska svoji zimní ofenzívu, bylo jasné, ţe se německým armádám nepodařilo splnit ţádný z Hitlerem zadaných cílů. I kdyţ Wehrmacht obsadil obrovská území, nebylo dosaţeno linie Volha-Archangelsk, nebyla dobyta ani Moskva, ani Leningrad a hlavně nebyla v ţádném případě zničena Rudá armáda. Selhání operace Barbarossa přinutilo německé velení hledat alternativní plány k poráţce nepřítele. Řada Hitlerových generálů navrhovala ústup na výhodnější obranné linie. Hitler ovšem jakýkoliv ústup zakázal a byl pevně rozhodnut zahájit rozhodující vojenské operace proti Sovětům hned na jaře po skončení oblevy a provést „konečné zúčtování s bolševismem“.1 Německá vojska ale utrpěla v bojích proti Sovětům váţné lidské2 a materiální ztráty a bylo třeba je nahradit. Jelikoţ se ale pro úspěšné splnění cílů druhého polního taţení stávající německé divize nejevily jako dostačující, bylo rozhodnuto, ţe se v plánovaném taţení zúčastní s většími silami němečtí spojenci, zejména Italové, Rumuni a Maďaři.3 K další účasti na východní frontě pozval Hitler představitele těchto států v osobních dopisech z 29. prosince 1941.4 Dopisy si jsou co do obsahu velmi podobné, ovšem dikce je naprosto rozdílná. Zatímco dopisy Mussolinimu a Antonescovi mají přátelštější podobu, dopis Horthymu je o poznání chladnější a odměřenější.5 V dopisech se jasně odráţí Hitlerův záměr

1

) AKTEN zur Deutschen Auswärtigen Politik 1918-1945 (dále jen ADAP), Serie E, Bd. I, Dok. 62, s. 108; KERSHAW, c. d., s. 313-318. 2 ) K 20. březnu 1942 činily německé ztráty 225 559 mrtvých, 796 516 raněných a 50 991 nezvěstných. Srv. DRZW, Bd. 6, c. d., s. 787. 3 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 14, s. 22; GOSZTONY, Peter, Hitlers fremde Heere. Das Schicksal der nichtdeutschen Armeen im Ostfeldzug, Düsseldorf und Wien 1976, s. 196-197. 4 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 62, 63 a 64, s. 104 – 120. 5 ) Mussoliniho Hitler ctil jako svého ideového protektora a je znám jeho výrok, že „hnědé košile by bez černých asi neexistovaly.“ Antonescu pro změnu udělal na Hitlera dojem svým rázným vojenským vystupováním.

18

zaútočit co nejdřív hned po jarní oblevě a byla zde také podána celková situace na východní frontě, která ovšem víc neţ realistické hodnocení připomíná propagandistická prohlášení.6 Příznačná je skutečnost, ţe v dopisech nejsou zmíněny podrobnosti německých operačních záměrů. Částečně je to dáno obavou z moţného rizika vyzrazení informací nepříteli, ale hlavně Hitlerovi a německému velení nešlo o zapojení spojenců do politickoválečného plánování, nýbrţ o prosté vyuţití lidských a materiálních rezerv těchto států a tomuto cíli se podřizovala také německá informační politika vůči spojencům.7 Aby ale Hitler dodal spojencům pocit vlastní důleţitosti, čas od času zdůrazňoval jejich úspěchy na válečném poli8 a ponechával jejich kontingenty ve vlastních sborech a armádách.9 „Přemluvit“ spojence k větší účasti nebylo pro Němce zas aţ tak obtíţní, komplikace se vyskytly jen v případě Maďarska. Vojenští přestavitelé spojeneckých států sice kladli odpor a snaţili se vycouvat od dalšího navýšení počtu vojáků na frontě, politici ale ţádost Němců podpořili,

10

i kdyţ zejména Antonescu i Horthy věděli, ţe válka není u domácího

obyvatelstva nijak populární.11

Itálie

Naproti tomu Horthyho Hitler nijak v lásce neměl, považoval jej za přestárlého c. a k. důstojníka a přežitek minulosti. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 63-64, 208; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 30. 6 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 816.; Můžeme se zde např. dočíst, že „Rudá armáda obdržela v tomto roce tak nesmírně zdrcující údery, že se z toho již nikdy lidsky, ani materiálně nevzpamatuje“ či „Jsem (Hitler - J. Z.) skálopevně přesvědčen o tom, že příští rok sebou přinese konečné zhroucení bolševické nestvůry.“ Zit. dle ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 62, s. 108-109. 7 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 817. 8 ) Kupříkladu v dopise Antonescovi z 29. prosince 1941 Hitler vyzdvihoval úspěšné boje italských jednotek, v rozhovoru s Antonescem 11. února 1942 tentokrát chválil rumunské vojáky za jejich výkon v nedávných bojích u Charkova. Srv. ADAP, Serie E, Bd. 1, Dok. 63, s. 116; Dok. 244, s. 444. 9 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 817. 10 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 197. 11 ) DINARDO, c. d., s. 75; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východní frontě 1941-1944, c. d., s. 175.

19

Nejmenší problémy s přesvědčením o nutnosti posílení jednotek na východní frontě měli Němci v případě Itálie, neboť Mussolini se snaţil navýšit počet italských vojáků jiţ od samého počátku. První transport na východní frontu ještě ani neodjel, kdyţ 2. července 1941 duce německému velvyslanci Hansi Georgu von Mackensenovi nabídl 2 další divize. Neuplynul ještě ani měsíc a Mussolini navýšil svoji nabídku na minimálně 2 další sbory, svoji nabídku zopakoval při setkání s Hitlerem 25. srpna, kdy německému diktátorovi sdělil, ţe je schopen dát k dispozici dokonce 9 a více divizí. Koncem října Mussolini instruoval svého ministra zahraničí Ciana, aby Hitlerovi nabídl 15 (!) divizí, a v listopadu Ciano italský návrh na posílení jednotek opět zopakoval.12 Mussoliniho vytrvalá snaha13 vyslat na východní frontu další divize italské armády vycházela z řady úvah. V první řadě šlo italskému diktátorovi o udrţení politické fikce paritního vedení války. Tak jak pomohlo Německo Itálii na Balkáně a severní Africe, tak měla Itálie podpořit Němce ve válce proti Sovětům. Duce nepochyboval o německém vítězství a domníval se, ţe tímto způsobem obnoví ztracenou prestiţ Itálie. A vzhledem k velké angaţovanosti jiných německých spojenců musel mít italský příspěvek víc jak symbolický význam. Rovněţ předpokládal, ţe po vítězství nad Sovětským svazem Hitler povede útok proti Velké Británii na Blízký východ přes Kavkaz, čímţ by došlo ke spojení dosud oddělených válčišť. A nelze pominout ani fakt, ţe od německých úspěchů na východě si Mussolini sliboval upevnění své vnitropolitické pozice.14

12

) CIANO, Galeazzo, Deník 1937-1943, Praha 1948, 22. 10. 1941, s. 356; DIE ITALIENER an der Ostfront 1942/1943, Dokumente zu Mussolinis Krieg gegen die Sowjetunion, Hrsg. und eingeleitet vom Thomas Schlemmer, München 2005, s. 23-24; SCHREIBER, Gerhard, Italiens Teilnahme am Krieg gegen die Sowjetunion. Motive, Fakten und Folgen, (dále jen SCHREIBER, Italiens Teilnahme) s. 262-265, in: FÖRSTER, Jürgen (Hrsg.), Stalingrad: Ereignis, Wirkung, Symbol, Münich 1992. 13 ) Duceho megalomanie v počtu divizí zamýšlených poslat na východ kulminovala zřejmě v říjnu 1941, kdy uvažoval o vyslání dokonce 20 divizí (!) na jaře 1942. Zajímavá je i jeho argumentace, kterou zachytil jeho zeť ve svém deníku: „Duceho utkvělou myšlenkou je, poslat do Ruska vojsko; přeje si, aby dalších dvacet divizí odjelo na jaře, „poněvadž tak sblížíme svoje válečné úsilí s vypětím Němců a zabráníme, aby ve chvíli vítězství – a vítězství je jisté – nám Německo nediktovalo stejně jako poraženým národům.““ Zit. dle Ciano, c. d., 10. 10. 1941, s. 351. 14 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 25; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 819.

20

I přes diktátorovu úpornou snahu ale Hitler všechny jeho nabídky odmítl.15 Důvody, které ho k tomu vedly, byly vcelku prosté. Dokud Němci vítězili, nebyl důvod posílat na frontu další italské jednotky, navíc byla všeobecně známa celková slabost italských ozbrojených sil. A konečně, Němci dávali Italům jasně najevo, ţe za hlavní italské válčiště povaţují Středomoří a severní Afriku. 16 Hitlerův odmítavý postoj se změnil aţ v prosinci, kdy byl konfrontován s rozsáhlými německými ztrátami. Mussolini vycítil šanci a německému vojenskému přidělenci v Římě Ennu von Rintelenovi sdělil, ţe je připraven poskytnout pro boj na východní frontě pěší sbor a Alpský sbor, kaţdý po třech divizích, čímţ „by pak Itálie byla na východním válčišti zastoupena celou armádou, coţ by lépe odpovídalo lidské síle (Volkskraft) italského národa.“17 Hitler oficiálně přijal nabídku duceho v jiţ zmíněném dopise z 29. prosince, ve kterém mu za ni poděkoval a vyjádřil svůj vděk a současně ţádal svého italského kolegu, aby poslal divize ještě před začátkem doby tání sněhu, neboť chtěl přejít do ofenzívy hned, jakmile by vyschla půda.18 Kdyţ koncem ledna 1942 navštívil Řím říšský maršál Hermann Göring, duce mu sdělil, ţe ze šesti slíbených divizí budou 3 připraveny k odeslání v polovině března a 3 další, hlavně horské divize, o něco později.19 Ve skutečnosti byly ale divize odeslány na frontu aţ

15

) Dílčího úspěchu dosáhl Mussolini koncem listopadu, kdy Hitler souhlasil s případným nasazením italských horských jednotek na Kavkazu. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 252. 16 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 26-27; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 265. 17 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 53, s. 94. 18 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 62, s. 108. Vedle vděku Mussolinimu se v tomto dlouhém dopise nachází i ono Hitlerovo „realistické“ hodnocení situace na východní frontě. Srv. pozn. 5. Ciano si k tomuto hodnocení udělal ve svém deníku poznámku, že to bylo „spíše ospravedlnění, než vysvětlení.“ Srv. CIANO, c. d., 1. 1. 1942, s. 385. 19 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 181, s. 332; Pro Mussoliniho i Hitlera tím byla zřejmě otázka účasti italské armády na východní frontě vyřešena, neboť když se Duce sešel 29. dubna s Hitlerem v Klessheimu, v zápisu z jednání není ani slovo o nasazení Italů na východě. Srv. ADAP, Serie E, Bd. II, Dok. 182, s. 305-315; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 206.

21

v červnu a červenci, coţ zapříčinily hlavně potíţe se zajištěním dostatečného počtu motorových vozidel, moderního dělostřelectva a protitankových a protiletadlových děl. 20 Oţehavým politickým problémem se stal výběr velitele nově postavené 8. armády, nazývané také „ARMIR“ (Armata Italiana in Russia). Mussolini si pro tuto funkci vybral italského korunního prince Umberta, coţ ovšem antimonarchista Hitler okamţitě odmítl. Na funkci velitele si brousil zuby také generál Giovanni Messe, který se na frontě osvědčil jako velitel CSIR. Proti tomu ovšem stála vojenská tradice a sluţební stáří italských generálů, takţe nakonec byl vybrán generálplukovník Italo Gariboldi, který se ovšem pro tuto funkci vzhledem ke svému dosavadnímu působení v severní Africe příliš nehodil. Jeho jmenování ovšem rozzuřilo Messeho, který svoji nevoli dával otevřeně najevo.21

Rumunsko

O něco delikátnější neţ v případě Itálie, ale rovněţ úspěšná, byla německá snaha o posílení rumunské přítomnosti na východní frontě. Dva dny před skončením roku 1941 zaslal Hitler Antonescovi dopis, ve kterém mu poděkoval za oznámení, ţe je ochoten „se na jaře znovu s početnými divizemi účastnit nové ofenzívy proti bolševismu.“ Stejně jako v předchozím dopise Mussolinimu se i zde jasně odráţela Hitlerova víra, ţe nová ofenzíva přinese rozhodující vítězství.22 Antonescu odpověděl dopisem z 5. ledna 1942, ve kterém sliboval nejméně 10 divizí, které by mohly být v případě potřeby ještě navýšeny. Svoje odhodlání potvrdil conducator na schůzce s Hitlerem dne 11. února ve Vůdcově hlavním stanu, kde vyjádřil přesvědčení, „ţe

20

) DIE ITALIENER, c. d., s. 27 a 31. O problémech s vybavením a vyzbrojením italské armády viz následující kapitola. 21 ) CIANO, c. d., 4. 6. 1942, s. 439; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 270-271. 22 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 63, s. 113-116.

22

ruská armáda uţ nepředstavuje ţádnou reálnou sílu“, a pokud to bude nutné, pošle do pole 1 000 000 muţů!23 Antonescu svojí ochotou poskytnout další jednotky pro východní frontu sledoval hlavně následující cíl. Byl zřejmě skálopevně přesvědčen, ţe Německo nakonec Sovětský svaz porazí a stane se tvůrcem politické budoucnosti východní a jihovýchodní Evropy. Z tohoto důvodu se snaţil Německu co nejvíce pomoci, neboť si od toho sliboval splnění vlastních územních nároků, především vůči Maďarsku a Bulharsku. S tímto úmyslem se proto snaţil posílat na frontu co moţná nejvíce rumunských jednotek. S tím bylo ovšem spojené riziko, ţe se rumunská armáda s rostoucí délkou bojů opotřebuje, coţ by vzhledem ke zdrţenlivé účasti Maďarska mohlo oslabit rumunskou pozici.24 Tomu se snaţil rumunský diktátor ze všech sil předejít. Účast rumunských vojsk proto podmiňoval odpovídajícím navýšením vojsk maďarských a vzhledem k maďarskému „dvojznačnému jednání“ ţádal Antonescu garance, „ţe ani Maďarsko ani Bulharsko později proti Rumunsku něco nepodniknou.“ Hitler si pospíšil a okamţitě svému protějšku dal potřebné ujištění a zdůraznil, ţe je nezbytné, „aby se Maďarsko podílelo na boji s celou svojí silou“, neboť je to i jeho boj.25 Dále Antonescu ţádal německou pomoc při vyzbrojování rumunské armády a upozorňoval na skutečnost, ţe zatímco se Maďaři ve válce drţí zpět, on mobilizoval 700 000 muţů a rumunské ztráty vyčíslil na 40 000 mrtvých a 110 000 raněných. Současně ale vyjádřil ochotu se znovu doplněnou a vybavenou rumunskou armádu „pochodovat aţ na Kavkaz a také na Ural!“26 Hitler vyjádřil svému rumunskému protějšku své „vysoké uznání“ za vysokou oběť, kterou Rumunsko poskytlo, a oznámil, ţe se během lednové návštěvě Budapešti podařilo 23

) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 244, s. 446 a 450; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východní frontě 1941-1944, c. d., s. 103. 24 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 820-821. 25 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 245, s. 454; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 821. 26 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 244, s. 450 a 453.

23

ministru zahraničí Ribbentropovi a polnímu maršálu Keitelovi 27 přimět Maďary ke zvýšení své účasti na válečném poli. 28 Podrobnosti ohledně rumunské účasti pak byly dojednány během Keitelovy návštěvy Bukurešti o pár týdnů později. Rumunská strana se zavázala poskytnout 26 divizí, tzn. zhruba dvě třetiny rumunské armády, německá strana přislíbila pomoc s dodáním vojenského materiálu a výzbroje, ovšem v podstatně menší míře, neţ minulý rok. Berlín rovněţ slíbil zajistit zásobování rumunských vojsk během jejich nasazení na frontě.29 Proti pokračování války na východě i navýšení počtu rumunských vojsk se ovšem postavila část rumunské generality. Náčelník Generálního štábu generál Iosif Iacobici se ve svém memorandu z ledna 1942 postavil proti Antonescovu úmyslu vyslat další rumunské jednotky na frontu, neboť by pak bylo Rumunsko vojensky ohroţeno ze strany Maďarů. Antonesca ale nepřesvědčil, a tak podal 20. ledna demisi.30 Jeho nástupcem se stal generál Ilie Steflea, obhájce conducatorovy válečné politiky.31 I přes odpor části rumunských předáků tedy nakonec Němci dosáhli toho, ţe Bukurešť poslala v létě 1942 za Dněstr skoro 500 000 vojáků.

Maďarsko

O poznání těţší neţ v případě Itálie a Rumunska bylo přesvědčit ke zvýšené účasti na východní frontě Maďary. Horthy sám od sebe nenabídl další kontingenty pro boj na východě,

27

) Generál polní maršál Wilhelm Keitel byl náčelníkem OKW (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velitelství branné moci). 28 ) Tamtéž, str. 452-453; K návštěvě Ribbentropa a Keitela viz případ Maďarska níže. 29 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 200-201. 30 ) Společně s Iacobim odstoupilo dalších 22 vojenských velitelů a červenci bylo penzionováno dalších 15 velitelů. Srv. Tejchman, Rumunská armáda na východní frontě 1941-1944, c. d., s. 175. 31 ) ANCEL, Jean, Stalingrad und Rumänien, (dále jen ANCEL, Stalingrad) s. 192-193, in: Förster, Jürgen (Hrsg.), Stalingrad: Ereignis, Wirkung, Symbol, Münich 1992; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 201

24

jako to učinil Mussolini či Antonescu, a ani maďarské vojenské velení nezamýšlelo posilovat maďarskou účast na frontě.32 Hitlerův „zvací“ dopis Horthymu z 29. prosince 1941 byl o poznání chladnější a odměřenější neţ dopisy Antonescovi a Mussolinimu z téhoţ dne. I v tomto dopise Hitler vyzýval svého spojence k poskytnutí dalších jednotek a stejně jako v případě obou předchozích dopisů nabádal Horthyho k vyslání jednotek co nejdřív, ještě před začátkem doby tání sněhu.33 Na Hitlerův chladný dopis přišla 15. ledna 1942 z Budapešti chladná Horthyho odpověď. O válce proti Sovětskému svazu se vůbec nezmiňoval, zato se obsáhle věnoval nebezpečí, které hrozí Maďarsku od celého jeho okolí, především pak od Rumunska. „Ve vlastním zájmu a v zájmu Německa se musíme na toto nebezpečí připravit“, psal Horthy a zdůrazňoval, ţe musí část jednotek nechat doma, „aby mohly čelit nebezpečí v prvním okamţiku“. Na závěr dopisu ovšem přislíbil, ţe, pokud mu Německo pomůţe s vyzbrojením jeho armády, „se zúčastníme jarní ofenzívy s nadšením.“34 To uţ měl totiţ správce maďarského království za sebou „přesvědčovací návštěvu“ německého ministra zahraničí Ribbentropa, který pobýval v Budapešti mezi 6. a 9. lednem. Ribbentrop neţádal nic menšího, neţ zapojení celé maďarské armády, která v této době čítala 28 divizí35, do nadcházejících operací. Poţadavek německého ministra zahraničí byl ale zřejmě záměrně přehnaný, šlo mu zřejmě o to, aby postupným sniţováním německých poţadavků dosáhl skutečného německého záměru, získání jedné maďarské armády.36 32

) Horthy nebyl bezvýhradným zastáncem války proti Sovětskému svazu. Už v roce 1941 považoval za zbytečné poslat na východní frontu maďarské jednotky a navíc poukazoval na fakt, že jeho země je obklopena nepřátelsky naladěnými státy, na jejichž úkor získalo Maďarsko v několika předchozích letech značná území. Považoval proto za nutné, nechat si značnou část ozbrojených sil doma. Srv. ADAP, Serie E, Bd. 1, Dok. 130, s. 234-238; DRZW, Bd. 4, s. 358 a 894. 33 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 64, s. 116-120. 34 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 130, s. 234-238. 35 ) 7 z těchto divizí ale většinou existovalo jen na papíře. Srv. FENYO, c. d., s. 39. 36 ) V memorandu, které pro účely Ribbentropovy návštěvy připravil polní maršál Keitel 4. ledna 1942, se píše, že „Vůdce proto prosí, aby Maďarsko nasadilo, vedle osvědčeného Rychlého sboru, další jednotky, a sice převážnou část maďarských ozbrojených sil pro velký společný úkol na východě. Rumuni taktéž vyšlou armádu,

25

Pouţíval k tomu osvědčenou metodu slibů a výhrůţek, sliboval Maďarům územní ústupky (například v Banátu), na druhou stranu pouţíval rumunské nebezpečí a rumunskou ochotu se ve větší míře angaţovat jako vhodnou páku, aby maďarské představitele přinutil k větší angaţovanosti. To, ve spojení s poukazem na pravicovou a fašistickou opozici, stačilo k tomu, aby se maďarští předáci zavázali nasadit svoji armádu „sice ne 100%“, ale „zajít aţ do nejzazší meze moţností“ a podílet se na válce „ve zcela jiném rozsahu neţ dosud.“37 Ribbentrop tedy mohl odjíţdět z Budapešti spokojen, nicméně podrobnosti o síle maďarské účasti projednány nebyly. Ty byly dohodnuty při návštěvě polního maršála Keitela v Budapešti o necelé dva týdny po Ribbentropově odjezdu. Keitel pokračoval v duchu svého předchůdce a poţadoval 3 sbory kaţdý po 3 divizích, rychlý sbor, horskou brigádu a 5 okupačních divizí, dohromady 21 divizí.38 Argumenty maďarské strany o nebezpečí, které jejich zemi hrozí ze všech moţných stran, označil náčelník OKW jako neopodstatněné. Přesto nakonec po „ne zrovna jednoduše probíhajících“ jednáních svoje poţadavky sníţil a dosáhl toho, ţe se Maďarsko zavázalo poslat na východní frontu ke stávajícím 5 okupačním divizím39 2. armádu o 9 pěších a jedné tankové divizi, ke kterým měla později ještě přibýt jedna lehká divize. Dohromady tedy 16 divizí. I Keitel mohl tedy odjíţdět spokojen. Maďaři sice zdánlivě dosáhli kompromisu, ale jak bylo uţ řečeno výše, skutečným německým

kromě bezpečnostních sil a nyní už nasazených jednotek. Rovněž Itálie posílí svůj expediční sbor na 1 armádu.“ Srv. ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 92, s. 171. K tomu již v polovině prosince 1941 sdělil geneál Jodl německému velvyslanci pro zvláštní účely při ministerstvu zahraničí Karlu Ritterovi, že v případě Maďarska a Rumunska „musí být cílem, nasadit v příštím jaře alespoň polovinu maďarské armády a polovinu rumunské armády.“ Srv. ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 14, s. 22. Tyto dva dokumenty dokazují, že skutečným německým záměrem bylo nejspíše opravdu vyslání 1 maďarské armády na východní frontu. 37 ) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 137, s. 248; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 823-824; Fenyo, c. d., s. 36-37. 38 ) FENYO, c. d., s. 39. 39 ) V literatuře se objevuje i údaj o 7 okupačních divizích. Tak je to uvedeno např. v DRZW, Bd. 6, c. d., str. 825 či MIKLÓS, Horváth, Die Vernichtung der 2. Ungarischen Armee am Don, in: Österreichische Militärische Zeitschrift no. 5 (1964), s. 315. Naproti tomu Gosztony a Fenyo uvádějí počet okupačních divizí shodně číslem 5. Srv. FENYO, c. d., s. 39 a GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 205. Německý vyslanec v Budapešti Dietrich von Jagow poslal 22. ledna z Budapešti telegram pro ministra zahraničí Ribbentropa, ve kterém je uveden výsledek jednání Keitela s maďarskými představiteli. Hovoří se zde právě o 5 okupačních divizích, proto se autor přiklonil právě k tomuto číslu. Srv. ADAP, Serie E, Bd I., Dok. 156, s. 283. Je ovšem možné, že zde došlo k omylu, neboť společně s 5 okupačními divizemi byly nasazeny na východě také 2 cyklistické prapory, které měly být později posíleny na úroveň brigád. Srv. DRZW, Bd. 4, c. d., s. 892-894.

26

záměrem bylo získat pro nadcházející taţení jednu maďarskou armádu, a jak psal ve svém telegramu z Budapešti německý vyslanec Dietrich von Jagow, Němci si vzhledem k těţkostem s materiálním vybavením maďarských jednotek nemohli přát nic neţ „čistě početní zvýšení.“40 V tomto bodě učinil Keitel zajímavý ústupek, který poměrně přesně vystihuje poměr vztahů Německa k jeho spojencům. Maďarům slíbil dodání německých zbraní pro jejich armádu (aniţ ovšem specifikoval jejich druh či rozsah), vzhledem k dopravním těţkostem se ale tyto dodávky měly realizovat aţ na frontě. Sám Keitel po válce označil tento svůj slib jako „nepoctivý obchod.“41 Můţeme to označit za psychologický úskok, jak pro svoji vlastní válku získat potřebné vojáky z cizích zdrojů. I díky jemu Němci nakonec dosáhli vyslání 2. maďarské armády na východní frontu.

40 41

) ADAP, Serie E, Bd. I, Dok. 156, s. 283; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 824-825. ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 825.

27

Podoba spojeneckých armád

V průběhu jara a léta 1942 postupně přijíţděly na východní frontu italské, rumunské a maďarské jednotky. Neţ však přikročíme k popisu jednotlivých armád, budeme se krátce věnovat jejich společné charakteristice, neboť mají řadu věcí společnou. To, ţe většina výzbroje armád německých spojenců byla zastaralá uţ při jejich vstupu do války proti Sovětskému svazu v roce 1941, je dobře známé. Vzhledem k faktu, ţe podstatná část výzbroje sovětské armády byla rovněţ zastaralá, nehrál ale tento faktor zatím závaţnější roli. V roce 1942 byla ale situace jiţ zcela jiná, neboť během prvního půlroku války Sovětský svaz přišel o obrovskou část své předválečné výzbroje a sovětská armáda byla nyní masově zásobena novými druhy zbraní. Nejzřetelnější byla disproporce v případě tanků a letadel. Průmysl nacistických spojenců nebyl schopen vyvinout vlastní tanky, které by byly rovnocennými soupeři sovětským T-34 či KV-1, a nebyl ani schopen vyrobit dostatečné mnoţství svých dosavadních typů tanků. Obdobně tomu bylo v případě letadel. Nedostatek moderních tanků a letadel byl ale pouze špičkou ledovce. Italské, rumunské i maďarské armádě scházela moderní výzbroj a výstroj prakticky ve všech směrech, od pušek aţ po protitanková děla. Obzvlášť moderní protitanková děla spojenci citelně postrádali. Jejich protitankové kanony měly v naprosté většině ráţi pod 50 mm, takţe sovětským tankům typu T-34 či KV-1 nedokázaly vůbec ublíţit. Proto spojenci ţádali Němce, aby jim poskytli svoje protitankové kanony ráţe 75 mm, které dokázaly sovětské obrněnce bez problému ničit. V tomto ohledu Němci sice svým spojencům pomohli, ale dodávky těchto protitankových děl byly naprosto nedostačující.1

1

) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 271-273.

28

Pokud k uvedenému připočteme ještě slabou úroveň motorizace jednotek, která byla slabá obzvláště u Rumunů a Maďarů, dojdeme k závěru, ţe němečtí spojenci vstupovali do bojů v roce 1942 bez potřebného materiálního vybavení. Tato skutečnost ve spojení s váţnými nedostatky ve výcviku a morálce vojáků ale Němce neodradila, aby spojeneckým divizím dávali takové úkoly, které neodpovídaly jejich skutečné síle. Ignorování této holé skutečnosti se Němcům ošklivě vymstilo během sovětské protiofenzívy u Stalingradu.2

Maďarsko

Ačkoli byly s jejich přesvědčováním největší problémy, vyslali Maďaři svojí armádu na východní frontu z německých spojenců jako první. 2. maďarská armáda se skládala z 9 lehkých pěších divizí (6., 7., 9., 10., 12., 13., 19., 20. a 23.) a 1 tankové divize (Maďary označovaná jako 1. obrněná polní divize). Pěší divize byly označeny jako lehké z toho důvodu, ţe se kaţdá z divizí skládala místo obvyklých 3 pouze z 2 pěších pluků. Vzhledem k jejich lidské a palebné síle by tak bylo příznačnější označit je jako zesílené brigády.3 Tanková divize disponovala 89 lehkými tanky PzKpfw. 38(t), 22 středními tanky PzKpwf. IV Aus. F1 (s krátkou hlavní), 17 maďarskými lehkými tanky Toldi a 18 stíhači tanků Nimród.4 Ţádný z těchto tanků ovšem nebyl rovnocenným soupeřem sovětským typům T-34 či KV-1. PzKpfw. 38(t) byly ve skutečnosti lehké československé tanky Lt. 38 s 3,7 cm kanonem, stíhač tanků Nimród disponoval 4 cm kanonem a lehký tank Toldi byl vyzbrojen

2

) Tamtéž, s. 273, 368 a 371. ) GOSZTONY, Peter, Ungarns militärische Rolle im Zweiten Weltkrieg (Teil II), in: Wehrwissenschaftliche Rundschau, 30 (1981), s. 155 a 159. 4 ) KLIMENT, Charles K., BERNÁD, Denés, Maďarská armáda 1919 – 1945, Praha 2007, s. 146 a 148; Gosztony uvádí poněkud odlišná čísla, 83 PzKpfw. 38(t), 22 Pzkpfw. III a pouze 2 tanky typu Toldi. Srv. GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., s. 155. 3

29

dokonce jen 2 cm kanonem.5 Pro sovětské obrněnce nepředstavovaly reálné nebezpečí. Tanky typu PzKpfw. IV. sice měly 75 mm kanon, ale pouze s krátkou hlavní, coţ značně sniţovalo účinnost střelby. Na podzim 1942 Němci sice dodali divizi další tanky, v září 6 PzKpfw. III Ausf. M a 10 PzKpfw. IV Ausf. F2, a v listopadu 10 útočných děl StuG III a 5 stíhačů tanků Marder II6, ale na síle divize se to nějak výrazněji nepromítlo, kupříkladu dodané tanky typu Panzer III měly pouze 50 mm kanon. 2. armáda s sebou vzala do pole tři čtvrtiny všech maďarských zbraní, motorových vozidel a letadel, ale pro potřeby moderní války to zdaleka nestačilo. Celá 2. armáda měla k dispozici všeho všudy 8350 motorových vozidel (včetně asi 1050 motocyklů), coţ na takový kolos, jakým 2. armáda byla, bylo pořád málo. V její výbavě se nacházelo 244 zastaralých protitankových kanonů ráţe 3,7 cm, 36 původně belgických protitankových kanonů ráţe 4,7 cm dodaných Němci a 50 aţ 60 německých protitankových kanonů ráţe 50 a 75 mm, z nichţ ovšem proti sovětským tankům byly účinné pouze 75 mm kanony. Hodnotu celého maďarského dělostřelectva navíc sniţovala chabá úroveň motorizace, které tak bylo závislé na hipotrakci.7 Vojáci pro 2. armádu byli vybíráni z různých koutů země, aby se nenarušilo hospodářství. Velitelé ovšem poslali do Ruska svoje horší lidi, ty lepší si kvůli napjatým vztahům s Rumunskem nechali doma. Většina vojáků tak byla nezkušenými nováčky s velmi skrovným výcvikem bez bojových zkušeností, 20% příslušníků této armády bylo navíc příslušníky menšin a jejich ochota bojovat v maďarské armádě za německé zájmy na sovětské půdě byla minimální. Příslušníci 1. obrněné polní divize rovněţ nedostatečný výcvik, ale alespoň měli mezi sebou veterány obou motorizovaných brigád z taţení v roce 1941.8

5

) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 145 a 147. ) Tamtéž, s. 90. 7 ) MIKLÓS, c. d., s. 316; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 90-91, 254 a 260. 8 ) MIKLÓS, c. d., s. 316; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 32, 90 a 256. 6

30

Poddůstojnické kádry byly slabé, velitelé rot byly většinou skrovně vyškolení mladí záloţní důstojníci. Důstojníci jako celek byli uzavřená kasta, která se vyhýbala styků s muţstvem.9 Ani po velitelské stránce tak 2. armáda neodpovídala potřebám moderní války. Velitelem armády se stal devětapadesátiletý generálplukovník Gusztáv Jány, Horthyho chráněnec a bývalý c. a k. důstojník. Kapitolou sama pro sebe pak byla účast pracovních oddílů sloţených z ţidů a politicky „nespolehlivých“ osob. Jednalo se o cynickou snahu části maďarského velení zbavit se nepohodlných osob, které měli být nasazeni v místech, kde se dalo počítat s těţkými ztrátami. „Uniformy“ v podobě civilních oděvů si tito „vojáci“ museli obstarat sami, od armády obdrţeli pouze vojenskou čepici a ţluté pásky na rukávy v případě ţidů a bílé v případě politicky „nespolehlivých“, které nosili na levé paţi. Byli nasazeni na stavbě silnic a ţeleznic, vykládali zásobovací vlaky a budovali zákopy v první linii. K tomu ještě čistili minová pole bez jakéhokoliv výcviku. Bylo s nimi velice hrubě zacházeno, nezřídka byli zastřeleni „na útěku“. Celkem působilo u 2. armády zhruba 32 000 aţ 35 000 příslušníků pracovních oddílů.10 Téměř 250 00011 vojáků 2. maďarské armády (včetně pracovních oddílů) bylo do jiţní části Sovětského svazu přepraveno postupně ve třech etapách mezi 11. dubnem a 27. červnem a byli téměř okamţitě nasazeni do bojových operací.12

9

) BÁLVÁNY, Andreas von, Der Untergang der 2. ungarischen Armee am Don 1943, in: Allgemeine schweizerische Militär-Zeitschrift vol. 126, no. 12 (1960), s. 1054; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 30 a 83. 10 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 211-212. 11 ) Toto číslo uvádí Fenyo. Srv. FENYO, c. d., s. 40; Údaje o síle maďarské armády se ale liší téměř v každé práci. KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 90 a 254 uvádějí sílu maďarské armády v počtu 207 000, resp. 209 000 vojáků včetně pracovních oddílů; 200 000 uvádí MIKLÓS, c. d., s. 316; BÁLVÁNYI, c. d., s. 1053 uvádí 208 000 vojáků. Jelikož nejvíce pramenů a literatury ve své práci použil Fenyo, přiklonil se autor k jeho údaji. Nelze ale vyloučit skutečnost, že Fenyo udělal ve výpočtu sil maďarské armády chybu, když 35 000 příslušníků pracovních nezahrnul do celkového počtu, ale připočetl je ke 209 000 vojákům, čímž bychom se dostali k právě k číslu 250 000. Jelikož ovšem téměř stejný údaj jako Fenyo uvádí také Eby (200 000 vojáků a 37 000 příslušníků pracovních oddílů), lze předpokládat, že pravdě je opravdu blíže Fenyo. Srv. EBY, c. d., s. 19. 12 ) GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., s. 155.

31

Itálie

Přestoţe Mussolini nakonec uspěl ve své snaze vyslat na východní frontu další italské divize, jejich samotný odjezd se z celé řady příčin zdrţel. Slíbit další jednotky byla jedna věc, zajistit jim adekvátní výzbroj a výstroj byla ale věc druhá. Itálie nedisponovala dostatečným počtem moderních protitankových a protiletadlových kanonů, aby dostatečně vyzbrojila svá vojska mířící do Sovětského svazu. K tomu je třeba přičíst nedostatek moderního dělostřelectva a motorových vozidel všech typů. Italský průmysl nebyl ani schopen vyvinout tanky a letadla, které by byly rovnocenné těm sovětským.13 Italové se proto obrátili na Němce s ţádostí o dodání potřebných zbraní i materiálu, nebyli ale úspěšní. Ostatně, Wehrmacht utrpěl během operace Barbarossa nemalé materiální ztráty a měl problémy adekvátně vyzbrojit svoje vlastní jednotky. Mussolini se tak vzhledem k německému zdráhání rozhodl vyřešit nedostatek chybějícího materiálu i zbraní tím, ţe divize určené pro východní frontu vyzbrojil na úkor jednotek v Itálii, na Balkáně a dokonce i na úkor vojsk v severní Africe, coţ se později na tomto válčišti projevilo velice negativně.14 Italský vojenský příspěvek pro německou letní ofenzívu se tedy nakonec přece zhmotnil v 8. armádu, která disponovala celkem 10 divizemi. XXXV. armádní sbor, bývalý CSIR, disponoval pěší divizí autotransportabile15 „Pasubio“, pěší divizí autotransportabile „Torino“ a rychlou divizí16 „Principe Amadeo Duca d’Aosta“. II. armádnímu sboru byly podřízeny pěší divize „Cosseria“, „Ravenna“ a „Sforzesca“ a Alpský sbor měl ve své sestavě

13

) DIE ITALIENER, c. d., s. 27, 30; KNOX, c. d., s. 42-43; ) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 268 15 ) Divize Autotransportabile neměla příslušný ekvivalent v německé armádě. Byla křížencem mezi normální pěší divizí a motorizovanou divizí. Měla zhruba 10 500 mužů (pěší divize 13 000) a disponovala motorizovaným dělostřeleckým plukem. Počet motorových vozidel ale nedostačoval k tomu, aby mohly být motorizovány všechny divizní jednotky, takže se podstatná část pěchoty musela při přesunech spolehnout na vlastní nohy. Srv. DIE ITALIENER, c. d., s. 14. 16 ) Také rychlé divize, divisioni celeri, neměli v německé armádě obdobu. Byly to smíšené jednotky o síle přibližně 7300 mužů, sestávající se z dvou jezdeckých pluků, mobilního pluku elitní pěchoty, tzv. Bersaglieri, oddílu lehkých tanků a dělostřeleckého pluku. Srv. DIE ITALIENER, c. d., s. 15. 14

32

horské divize „Cuneense“, „Julia“ a „Tridentia“. Přímo armádě byla podřízena divize „Vicenza“, která byla určena pro okupační sluţbu v přifrontovém pásmu. Nemohly chybět ani fašistické milice „černé košile“, které byly zastoupeny 2 brigádami „3 Genaio“ a „23 Marzo“. Celkem čítala 8. italská armáda 229 000 vojáků.17 Pokud jde o dopravní prostředky, ARMIR disponovala 16 700 nákladními automobily, více jak 4470 motocykly, 1130 traktory a 25 000 taţnými zvířaty. Výzbroj zahrnovala 2850 lehkých kulometů, 1800 kulometů, 1297 minometů, 225 20 mm kanonů, 946 děl různých ráţí a 52 moderních protiletadlových kanonů typu 75/46. K protitankové obraně mohla pouţít 297 zastaralých protitankových kanonů ráţe 47 mm (z toho 19 samohybných), 36 výkonných protitankových kanonů typu 75/32 a 54 protitankových kanonů 97/38 ráţe 75 mm, které přece dodali Němci, vědomi si slabosti italské protitankové obrany.18 Co se týče obrněných vozidel, tak kromě vlastních obrněných automobilů odešlo do Ruska s 8. armádou kromě jiţ zmiňovaných 19 samohybných protitankových děl uţ jen 31 lehkých tanků L 6, které váţily sotva 7 tun a byly vyzbrojeny pouze kulomety. Ani letectvo na tom nebylo o mnoho lépe, ARMIR mohlo ze vzduchu podpořit jen 23 průzkumných a 41 bojových letadel.19 Přestoţe ARMIR nebyla vybavena a vyzbrojena tak, jak by si Italové přáli, snaţili se udělat vše, aby armáda byla plnohodnotným vojenským tělesem. Ovšem o tom, jak těţké bylo sehnat dostatečné vybavení a výzbroj pro 8. armádu, nejlépe svědčí skutečnost, ţe italský průmysl byl schopen plnohodnotně vybavit materiálem a zbraněmi v roce 1942 sotva 20 divizí.20

17

) AILSBY, Christopher, Hitlerovi renegáti. Cizinci ve službách třetí říše, Český Těšín 2008, str. 88; DIE ITALIENER, c. d., s. 14, 29. 18 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 29; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 215-216; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 269. 19 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 29-30; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 269. 20 ) KNOX, c. d., s. 48.

33

I kdyţ 8. armáda nebyla ţádným „kanónenfutrem“, její výzbroj ji předurčovala pouţít především v defenzívě. Armáda se na rozsáhlých útočných operacích nemohla podílet z několika důvodů. II. ani Alpský sbor nebyly dostatečně motorizovány, většina dělostřelectva byla zastaralá a absence moderních tanků neumoţňovala průlomové operace.21 Nedostatečná výzbroj a výstroj ale nebyla jedinou slabinou 8. armády, která limitovala její nasazení, svojí roli hrála také kvalita a výcvik italských vojáků. Důstojníci byli zvláštní kastou, která měla lepší uniformy, vybavení, delší dovolené i lepší jídlo a pití neţ muţstvo. Důstojníci se na muţstvo dívali z patra, s výjimkou elitních a horských jednotek, kde specifický výcvik překonával hierarchickou mentalitu. Při povyšování nehrály nejdůleţitější roli výsledky na bojišti, nýbrţ věk, sluţební stáří, sociální původ, konexe a vzdělání. Pokud jde o niţší důstojníky, tak stejně jako v ostatních armádách během války i v italské armádě to většinou byli rezervisté, v březnu 1942 jimi bylo 90% poručíků a dvě třetiny kapitánů. Naprostá většina z nich měla tak mizerný výcvik ve všech směrech, ţe jej sami povaţovali za naprosto nedostatečný.22 Poddůstojnický sbor byl početně slabý, poddůstojníci nemohli aspirovat na důstojnickou hodnost a vykazovali téměř naprostý nedostatek iniciativy. Výcvik jednotek byl nedostatečný, běţný byl výcvik aţ přímo v operační oblasti. Měly také sklon panikařit, pokud hrozilo nebezpečí jejich křídlům nebo týlu. Zásobovací a štábní jednotky neměly pěchotní výcvik a nebyly schopny obrany při nepřátelském průniku do týla, coţ mělo fatální následky během zimních bojů u Stalingradu.23 O tom, jak na tom ve skutečnosti italská 8. armáda byla, nám nejlépe můţe poslouţit část hlášení majora von Gyldenfeldta, náčelníka Německého spojovacího štábu u italské 8. armády, z 8. srpna 1942. „8. italská armáda bude schopná v obraně odrazit lehké a střední

21

) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 270. ) KNOX, c. d., s. 121-122, 145-149. 23 ) Tamtéž, s. 146-151. 22

34

útoky. V útoku vykonají v jednoduché situaci potřebné pokud moţno ve spolupráci s německými svazky.“24 Na závěr ještě dodejme, ţe z jiţ zmiňovaných problémů s materiálním zabezpečením opustil II. sbor Itálii teprve 17. června a Alpský sbor 14. července a na konci léta 1942 byly nové italské jednotky poprvé nasazeny do bojů.25

Rumunsko

Rumunsko poslalo na východní frontu nejvíce vojáků ze všech německých spojenců a jako jediné postavilo 2 armády, a to 3. a 4. Ty ovšem svoje pozice na křídlech Stalingradu začaly zaujímat aţ od září 1942. Nebylo to ale způsobeno tím, ţe by se snad Rumuni snaţili vyhýbat nasazení svých divizí na frontě. Právě naopak. Rumunská vojska se do bojových operací zapojila ještě před zahájením letní ofenzívy. Divize Rumunského království se podílely na dobytí poloostrova Kerč a na odraţení neúspěšné sovětské ofenzívy u Charkova v květnu 1942. Rovněţ napomohly k dobytí pevnosti Sevastopol v červenci. Po zahájení německé letní ofenzívy byly do akce postupně nasazovány další rumunské svazky, které byly posléze většinou podřízeny 3. a 4. armádě. 3. rumunská armáda, které velel generál Peter Dumitrescu, disponovala celkem 11 divizemi (8 pěchotními, 2 jezdeckými a 1 tankovou). 4. rumunská armáda pod velením generála Constantina Constantinesca Clapse se skládala ze 7 divizí (z toho 2 jezdeckých a 5 pěších). Pokud k tomu ještě připočteme 2 horské divize na Krymském poloostrově a 6 divizí (2

24

) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 4, Hlášení Německého spojovacího štábu při 8. Italské armádě z 8. srpna 1942, s. 103. 25 ) SCHEIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 269 a 271.

35

jezdecké, 2 horské a 2 pěší) operujících na Kavkaze, dosáhneme čísla 26 divizí. Takový tedy byl rozsah rumunské účasti na východní frontě v druhé polovině roku 1942.26 Rumunská armáda se samozřejmě nedala srovnávat s německou. Trápily ji stejné nedostatky, které jsme uvedli také v případě armády maďarské a italské a které odráţely ekonomickou sílu země. Předně to byla slabá motorizace rumunských jednotek. Na podzim 1942 měla celá rumunská armáda ve své výbavě něco přes 13 200 motorových vozidel (včetně motocyklů či ambulancí), přičemţ v říjnu měla kaţdá pěchotní divize k dispozici v průměru 102 motorových vozidel (opět včetně motocyklů)!27 Dělostřelectvo bylo jako celek zastaralé, pěší divize měly o polovinu menší palebnou sílu neţ jejich německé protějšky a celou hodnotu dělostřelectva navíc sniţovala nedostatečná motorizace, které tak bylo odkázáno na hipotrakci. Protitanková obrana byla velmi slabá, moderní protitanková děla ráţe 75 mm nebyla v kaţdé pěší divizi zastoupena ani ne 10%.28 1. rumunská tanková divize byla vyzbrojena převáţně tanky R-2, coţ je rumunské označení pro československé tanky Škoda LT vz. 35, které byly vybaveny pouze 37 mm kanonem a které byly v roce 1942 jiţ zastaralé. Při zahájení sovětské ofenzívy jich měla divize ve výzbroji celkem 87 společně s 21 tanky Pzkpfw III.29 Díky výše uvedeným skutečnostem tak rumunská armáda nebyla schopna provádět nebo vyuţít velké průlomové operace a obkličující bitvy, které byly rozhodujícím prvkem německých i sovětských operací. Přesto byla rumunská armáda v letech 1941 aţ 1942

26

) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 216-217. ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 39 a 76. 28 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 30 a 39; TEJCHMAN, Miroslav, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, in: Slovanský přehled, r. LXXXVIII, 2002, č. 4, s. 603. 29 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 1005; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 603. 27

36

opakovaně nucena vést frontální bojové akce, které měly malou naději na rozhodné vítězství a které proto nevyhnutelně končily těţkými ztrátami.30 Pokud chceme zhodnotit kvalitu rumunských vojáků a konec konců i rumunské armády jako takové, můţeme pouţít hodnocení, které ve svých pamětech zanechal generál polní maršál Erich von Manstein. Manstein byl v letech 1941 – 1942 velitelem 11. armády, která dobyla Krymský poloostrov a sevastopolskou pevnost. Během tohoto období měl pod svým velením také řadu rumunských svazků a po válce vylíčil svoje zkušenosti s rumunskou armádou takto: „Pokud jde o rumunskou armádu, měla zcela jistě mnoho nedostatků. Rumunský voják – většinou příslušník rolnictva – byl nenáročný, výkonný a také statečný. Nízký stav všeobecného vzdělání ale umožňoval jeho výchovu na samostatně jednajícího bojovníka, případně na schopného poddůstojníka, jen ve velice omezené míře…Zastaralé způsoby výchovy vojáků a existence tělesných trestů nebyly rovněž vhodné pro navýšení hodnoty vojska. Rozhodující nevýhodou, pokud šlo o pevnost vnitřní struktury rumunského vojska, byl absolutní nedostatek kvalitních poddůstojníků…Značná část důstojníků ve vyšších funkcích navíc vůbec nedostačovala na své funkce. V prvé řadě pak chybělo ono úzké spojení mezi důstojníky a vojáky, jenž u nás bylo samozřejmostí. Pokud se týká péče důstojníka o mužstvo, naprosto zde chyběla „pruská“ výchova. Manstein dále upozorňoval na nedostatečný bojový výcvik, který vedl k vysokým ztrátám, jenţ negativně ovlivňoval morálku. Neopomenul zmínit ani nedostatek moderní výzbroje, hlavně protitankových kanonů. Nakonec poukázal na obrovský respekt, který měli Rumuni před Rusy, jako na faktor, který mohl v rumunských řadách způsobit i paniku.

30

) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 39.

37

Přes všechny zde uvedené nedostatky však rumunská vojska plnila svoji povinnost v rámci možného. V prvé řadě se vždycky vcelku ochotně podřizovala německému velení. Rumuni nekladli, tak jako naši ostatní spojenci, otázku prestiže nad otázku nutnosti…31 Manstein vylíčil ve svých vzpomínkách ještě jeden neduh rumunské armády, a tím byla nerovnost stravy pro důstojníky a muţstvo. Kvalita jídla pro muţstvo byla nesrovnatelně niţší neţ pro důstojníky, nemluvě o tom, ţe důstojníci dostávali mnohem větší příděly potravin neţ jejich vojáci.32 I přes uvedené nedostatky povaţoval Manstein Rumuny za nejvýznamnější německé spojence na východní frontě33 a lze s ním v tomto ohledu souhlasit. Nejenom ţe Rumunsko je nejvýznamnějším ekonomickým spojencem34 nacistického Německa, je i ale nejvíce vojensky angaţovaný německý spojenec na východní frontě. Na podzim 1942 se na aktivních operacích podílelo 382 000 rumunských vojáků, coţ je víc, neţ kolik měla italská armáda na frontě v Sovětském svazu (229 000) a severní Africe (54 000) dohromady.35

31

) MANSTEIN, Erich von, Ztracená vítězství, sv. 1, Brno 2006, s. 297-299. ) Tamtéž, s. 300. 33 ) MANSTEIN, Erich von, Ztracená vítězství, sv. 2, Brno 2006, s. 36 a 56. 34 ) Máme tím na mysli samozřejmě rumunská ropná pole, která byla pro Německo hlavním zdrojem této drahocenné suroviny. 35 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 75. 32

38

Koordinace

S působením spojeneckých armád na východní frontě byla úzce spojena otázka koordinace a schopnosti Němců řídit válečnou koalici. K tomu se přidávala otázka komunikace mezi spojeneckými armádami a nadřízenými německými velitelstvími a nelze ani opominout problematiku logistického zabezpečení. Pro společnou koordinaci válečného úsilí na nejvyšší úrovni neudělali Němci nic, a to jak na úrovni politické, tak vojenské. Před zahájením letní ofenzívy, a ani v průběhu celé války, nebyla svolána ţádná společná konference Německa a jeho koaličních partnerů. Adolf Hitler se totiţ vţdy mnohostranným jednáním vyhýbal a liboval si v bilaterálních jednáních, která vyhovovala jeho stylu osobní diplomacie a jejichţ výsledky nemusel později příliš respektovat. Nepřekvapí proto, ţe se během celé války neuskutečnila ţádná schůzka zemí Osy typu Teherán či Jalta.1 Obdobně tomu bylo i po vojenské stránce. Vrchní velitelství branné moci (OKW) nepodniklo ţádnou aktivitu ke vzniku jakéhokoliv spojeneckého orgánu pro plánování vojenských operací, kde by byli zastoupeni vojenští představitelé německých spojenců. Detaily plánování německé letní ofenzívy nebyly spojencům vůbec sdělovány. Mocnosti Paktu tří nevytvořily ţádnou instituci podobnou americko-britskému Spojenému výboru náčelníků štábů, který by diskutoval o strategických otázkách a vypracovával rámcové plány na vedení bojových akcí.2 Nyní budeme věnovat pozornost řešení, které Němci zvolili pro vlastní koordinaci spojeneckých armád na východní frontě. Všechny 4 spojenecké armády byly postupně podřízeny skupině armád B, které velel generálplukovník Maximilian svobodný pán von und 1 2

) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 63 a 369; DINARDO, HUGHES, s. 180. ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., str. 92, 183 a 209; DRZW, Bd. 6, str. 817; WEINBERG, c. d., s. 744.

39

zu Weichs an der Glon. Skupina armád B měla na podzim 1942 pod svým velením kromě 4 spojeneckých armád i 3 armády německé. Organizace skupiny armád byla následující: Od severu na jih stála německá 2. armáda, 2. maďarská armáda, 8. italská armáda, 3. rumunská armáda, 6. německá armáda, 4. tanková armáda a 4. rumunská armáda. To, ţe byla mezi Maďary a Rumuny 8. italská armáda, nebyla náhoda. Vzhledem k jiţ zmiňovaným rumunsko-maďarským sporům hrozila jejich vzájemná konfrontace3, a aby Němci této konfrontaci zabránili, umístili mezi ně právě 8. italskou armádu. Dokonce, i kdyţ stáli na Donu, povaţovali Maďaři za své úhlavní nepřátele Rumuny, nikoliv Sověty.4 Němcům se sice podařilo podřídit všechny spojenecké armády jednomu velení, ale jakékoliv představy o efektivním řízení byly mimo realitu. Skupině armád B bylo podřízeno celkem 7 armád, přičemţ 4 z nich byly spojenecké. Jednalo se o mnoţství, které přesahovalo moţnosti velitelství. Celá skupina armád disponovala zhruba jedním milionem vojáků a byla roztaţena na frontě široké 1400 km, takţe uţ jen z tohoto pohledu jí jeden člověk rozhodně nemohl efektivně velet. Weichs si sice svůj štáb umístil na donském úseku fronty, aby měl spojence lépe na očích, tím ale byl příliš vzdálen od svého pravého křídla, kde se nacházely jeho hlavní síly (6. armáda a 4. tanková armáda).5 Tuto situaci mohla částečně napravit Hitlerova nabídka Antonescovi z 20. srpna 1942, ve které nabídl rumunskému maršálovi6 vytvoření Skupiny armád Don, kterou měla tvořit 3. a 4. rumunská armáda a německá 6. armáda. Velitelem skupiny armád se měl stát právě Antonesu, jeho zástupcem měl být generál Friedrich Paulus a generál Arthur Hauffe, šéf Německé vojenské mise v Rumunsku, se měl stát náčelníkem štábu.7

3

) Tyto obavy nebyly neopodstatněné, v roce 1941 došlo na frontě k několika střetům, které málem vyústily ve vzájemné krveprolití. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 240-242. 4 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 283 a 287. 5 ) MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 34-35; TEJCHMAN, Rumunská armáda - Katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 602-603. 6 ) Antonescu se jmenoval maršálem 23. srpna 1941. Srv. TEJCHMAN, Balkán, s. 333. 7 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 84; MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 35.

40

Hitler měl ke jmenování Antonesca dobrý důvod. Jeho jmenování by jednak zvýšilo jeho prestiţ, jednak by přispělo k posílení morálky rumunských vojáků. Rovněţ by jeho velitelská přítomnost dodala váhu poţadavkům na přidělení dostatečných sil k zajištění křídel Stalingradu. Jelikoţ byl Antonescu vrcholným představitelem spojeneckého státu, navíc nejvýznamnějšího spojence v rámci východní fronty, musel by Hitler respektovat jeho ţádosti mnohem více, neţ prosby a ţádosti velitele Skupiny armád B či velitele 6. armády.8 Skupina armád měla vzniknout po pádu Stalingradu. Původně se totiţ zdálo, ţe pozice na křídlech Stalingradu byla plně zabezpečena a ţe 6. armáda nebude vystavena vysilujícím bojům uvnitř města. I kdyţ byl rumunský maršál ochoten se funkce velitele skupiny armád ujmout, k tomuto plánu ale vzhledem k dalším vývoji událostí nedošlo. Navíc Antonescu váţně onemocněl, takţe se v brzké době stejně nemohl své funkce ujmout. Skupina armád Don na konci roku 1942 skutečně vznikla, to bylo ale uţ za jiných okolností a jejím velitelem se stal generál polní maršál Erich von Manstein.9 Další aspektem, kterému se v této kapitole budeme věnovat a který závaţnou měrou poznamenal německé úsilí o efektivní řízení svých spojenců, je otázka tlumočníků. Pro efektivní řízení koaliční války je třeba mít vyšší velitele schopné se domluvit v řeči svých partnerů. V tomto ohledu měla ale německá pozemní armáda, na rozdíl od letectva10, velké nedostatky. Kupříkladu v roce 1932 skládalo zkoušky z cizích jazyků celkem 178 německých důstojníků, z nichţ si ovšem pouze jeden vybral italštinu. Z rumunštiny ani z maďarštiny nikdo zkoušky neskládal. Ani v jiných letech se situace nezlepšila, a tak pozemní vojsko po celou dobu trvání trpělo nedostatkem tlumočníků.11 Alespoň v jednom případě ale Němce nedostatek tlumočníků nemusel trápit. Podmínkou absolvování maďarské Akademie generálního štábu, z jejíchţ absolventů se

8

) MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 35. ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 84; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 284. 10 ) K letectvu srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 57-58. 11 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 57-58. 9

41

vybírali velitelé pro funkce velitelů divizí a výš, byla plynná němčina. Řada maďarských důstojníků navíc slouţila za 1. světové války v rakousko-uherské armádě12, takţe i díky této skutečnosti nemuseli Němci ztrácet čas hledáním tlumočníků.13 V případě Italů a Rumunů to ale bylo mnohem komplikovanější. Němci se pokusili vyřešit nedostatek tlumočníků získáním italsky a rumunsky hovořících osob z německých menšin v jiţních Tyrolech a v Sedmihradsku, nebyli ale příliš úspěšní. Tyrolané, kteří před rokem 1939 slouţili v italské armádě, měli tendenci příliš se zastávat Němců, coţ Italové nesli dost nelibně. Ještě důleţitější byl ovšem fakt, ţe Němci nepotřebovali tlumočníky jen pro východní frontu, ale také pro operace ve Středomoří, a to jak pro pozemní armádu, tak pro letectvo. Rumunští Němci zase aţ do května 1943 vstupem do německé armády ztráceli rumunské občanství. K tomu je ještě třeba přičíst fakt, ţe vyhýbání se sluţbě v rumunské armádě bylo zločinem. A i kdyţ nakonec Němci tlumočníky sehnali, jejich vyuţitelnost limitovala jejich nízká znalost vojenských záleţitostí a terminologie. Permanentní nedostatek tlumočníků tak výrazně brzdil hladkou komunikaci mezi německými a jejich italskými a rumunskými spojenci, coţ, jak bude popsáno v následující kapitole, mohlo mít velice negativní následky.14 Dalším faktorem, který ovlivňoval úspěchy a neúspěchy spojeneckých vojsk, byla přítomnost německého styčného personálu. Ten působil na armádní, sborové a divizní úrovni. Šéfem personálu byl styčný důstojník, jehoţ úkolem bylo zprostředkovat německé pojetí vedení operací a rozkazů spojeneckým velitelům. Německá představa byla taková, ţe na armádní úrovni měl působit styčný důstojník (obvykle v hodnosti generála) za asistence operačního důstojníka a několika speciálních důstojníků, kaţdý s malým štábem. Sborový

12

) To byl i případ velitele maďarské 2. armády generála Gusztáva Jányho, který byl navíc z otcovy strany německého původu. S Němci ovšem nijak dobře nevycházel. Srv. FENYO, c. d., s. 42. 13 ) DINARDO, Richard L., The Dysfunctional Coalition: The Axis Powers and the Eastern Front in World War II, in: Journal of Military History 60, 1996, No. 4, s. 714. 14 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 57; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 198-199; DINARDO, The Dysfunctional Coalition, c. d., s. 716; TEJCHMAN, Balkán, s. 365.

42

styčný důstojník (obvykle v hodnosti plukovníka generálního štábu) měl být doprovázen zpravodajským důstojníkem, 2 tlumočníky a malým štábem, zatímco divizní styčný důstojník (major či kapitán) disponoval pouze jedním tlumočníkem a jedním řidičem. Velikost sborových styčných skupin se pohybovala od 10 do 18 osob, velikost divizních skupin čítala pouze tři muţe a spojovací personál.15 Tato německá představa ovšem mnohdy neodpovídala realitě. První oblast, kde německé představy vzaly rychle za své, bylo tlumočení. Masivní nárůst italských a rumunských jednotek na východní frontě vyvolal zvýšenou potřebu tlumočníků, které nebylo kde vzít, takţe německé představy o tlumočnících v kaţdém sborovém a divizním štábu byly jen zboţným přáním. U rumunských velitelů si Němci pečlivě zaznamenávali jejich znalosti němčiny, aby alespoň touto cestou ušetřili překladatele.16 Nešlo ale jen o tlumočníky, mnohdy byla příčinnou potíţí uţ jen samotná organizace německé spojovací sluţby. To je dobře patrné na příkladu italské 8. armády. Po příjezdu ARMIR na východní frontu jí byl přidělen Německý spojovací štáb (Deutsche Verbindungsstab – DVSt) pod velením majora von Gyldenfeldta. DVSt podléhaly Německá spojovací komanda (Deutsche Verbindungskommandos – DVK) při sborech a divizích italské armády a měly disponovat 3 důstojníky a 10 příslušníky muţstva, resp. 3 důstojníky a 6 členy muţstva. Spojovací sluţba u 8. armády prošla ovšem koncem srpna těţkou zkouškou, jejímţ následkem byly pronikavé organizační změny.17 20. srpna zaútočili Sověti na divizi „Sforzesca“ a ta se pod náporem zhroutila, čímţ došlo k ohroţení hlavní zásobovací trasy pro 6. armádu.18 Tato událost vyvolala mezi Italy a Němci hodně zlé krve. Důsledkem této události byla nová organizace spojovací sluţby u ARMIR. Ještě v průběhu bojů převzal velení DVSt generál pěchoty Kurt von Tippelskirch,

15

) DINARDO, The Dysfunctional Coalition, c. d., s. 715. ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 282-283. 17 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 52-53. 18 ) K těmto bojům srv. DIE ITALIENER, c. d., s. 53-54. 16

43

který v případě opakování krize mohl italské velení více ovlivnit neţ von Gyldenfeldt 19, nehledě na skutečnost, ţe italští velitelé byli uraţeni skutečností, ţe museli přijímat rady od pouhého majora.20 Von Tippelskirch hovořil velice dobře italsky a znal italskou armádu lépe neţ většina jeho kolegů. Byl ovšem značně ctiţádostivý, přesvědčený o převaze německého vojska a ve své horlivosti opakovaně překračoval onu pomyslnou hranici mezi dobře míněnou radou a povýšeneckým doporučením. Konfliktům s velitelem italské armády generálem Gariboldim se proto nevyhnul.21 S von Tippelskirchovým příchodem doznal změnu také samotný DVSt. Tippelskirch obdrţel náčelníka štábu, zpravodajský oddíl po jednom štábním důstojníkovi dělostřelectva, ţenistů a pro protitankovou obranu, přičemţ kaţdý z nich měl vlastní malý štáb. Kromě toho bylo „Německému generálu při italské 8. armádě“ podřízeno také oddělení ubytovatele, které spolupracovalo s italským Vrchním ubytovatelem ve Vorošilovgradu. U kaţdého sboru se nacházel jako styčný důstojník německý štábní důstojník s adjutantem, u kaţdé italské divize kapitán nebo nadporučík.22 Tato organizace měla přinést k lepší spolupráci mezi Italy a Němci, pozvednutí výcviku italských jednotek, větší akceschopnost v případě krizí a k lepší spolupráci při vedení bojových operací.23 Ani po této reorganizaci však vztahy mezi Němci a Italy nebyly zrovna růţové, neboť nemalé části německého personálu byly napovídány „nenapravitelně antiitalské názory“, takţe o nějaké silné vzájemné důvěře nemohla být řeč.24

19

) Von Gyldenfeldt nebyl u italských jednotek žádným nováčkem. Gyldenfeldt byl prvním styčným důstojníkem na velitelství CSIR, a už od počátku měl napjatý vztah s jeho velitelem generálem Messem. Situace byla vyřešena v říjnu 1941 Gyldenfeldtovým odvoláním, který byl nahrazen majorem Felmerem a který byl „méně studený a méně německý než jeho předchůdce“. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 248. 20 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 2, Spojovací služba u italské 8. armády v Sovětském svazu 1942/43, s. 86-87. 21 ) Tamtéž, s. 56. 22 ) Tamtéž, Dok. 2, Spojovací služba u italské 8. armády v Sovětském svazu 1942/43, s. 88. 23 ) Tamtéž.

44

O tom, ţe německý styčný personál neměl příliš valné mínění o svých spojeneckých spolubojovnících, dokládá i svědectví jednoho maďarského niţšího důstojníka, který většinu německých styčných důstojníků na velitelství maďarských divizí označil za „arogantní“. 25 Na závěr se ještě stručně zmiňme o logistickém zabezpečení. Němci se zavázali logisticky zabezpečit všechny 4 spojenecké armády, coţ se jevilo jako velice rozumné, neboť se tím sjednocovalo veškeré zásobování jednotek na východní frontě. Ovšem kromě spojeneckých armád zásobovali Němci také svoje armády, konkrétně 6. armádu, 17. armádu, 1. tankovou armádu a 4. tankovou armádu. Jelikoţ byly všechny tyto svazky dislokovány na jiţní části německo-sovětské fronty, byla ţelezniční síť naprosto přetíţená. A s tím, jak se německá ofenzíva roztáhla po obrovských prostorách jiţního Ruska, dosáhly problémy se zásobováním obřích rozměrů. Vzhledem k nedostatku všeho učinili Němci rázné rozhodnutí a většinu zásob nasměrovali ke svým jednotkám, coţ vyvolalo ostré protesty koaličních partnerů.26 Dva příklady za všechny. Na podzim a v zimě 1942 dostávaly rumunské koně mnohem méně krmiva neţ němečtí koně, coţ mělo za následek citelné ztráty mezi těmito zvířaty, a v jedné vesnické nemocnici dostávali ranění němečtí vojáci o poznání větší porce jídla neţ ranění rumunští vojáci.27 Tyto ústrky a celkové selhání logistiky mělo velice negativní dopad na morálku spojeneckých vojáků. Můţeme tedy říci, ţe v koordinační činnosti se svými spojenci, ve vzájemné komunikaci i v systému zásobování měli Němci výrazné deficity, které se naplno objevily během sovětských zimních ofenziv.

24

) Tamtéž, s. 57. ) DINARDO, HUGHES c. d., s. 184. 26 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 273-274, 284-285. 27 ) DINARDO, The Dysfunctional Coalition, c. d., s. 723. 25

45

Působení na frontě a zkáza spojeneckých armád

28. černa 1942 byla zahájena německá letní ofenzíva, ve které měly spojenecké armády hrát ne nepodstatnou roli. Během svého pobytu na frontě se musely rumunské, italské a maďarské svazky a jejich nadřízená německá velitelství potýkat s řadou problémů, které měly velký vliv na jejich osud a na které se soustředí naše pozornost.

Nejdříve si stručně připomeneme plán a průběh německé letní ofenzívy. Po krachu koncepce bleskové války se Adolf Hitler zaměřil na získání ekonomického potenciálu potřebného pro vedení dlouhodobé války. S tímto cílem byla naplánována operace s krycím názvem Blau, která měla vyústit v dobytí území v jiţní části Sovětského svazu bohaté na nerostné suroviny.1 Útok začal 28. června 1942, přičemţ mělo být nejprve dosaţeno řeky Volhy a dobyt Stalingrad, poté měl následovat útok na kavkazská ropná pole. 23. července však Hitler pod dojmem zpráv o ústupu Rudé armády změnil plán útoku a nařídil provedení dvou samostatných ofenziv. Skupina armád A měla dobýt ropná pole na Kavkazu a Skupina armád B měla obsadit Stalingrad.2 Frontová linie tak dosáhla délky 4 000 km a pro její obsazení nemělo německé velení dostatek vlastních vojáků, takţe muselo nasadit spojenecké divize.3 Navíc nacistický diktátor nutil Skupinu armád B, aby nasadila většinu jednotek 6. armády a 4. tankové armády v okolí Stalingradu a přímo ve městě. Rozsáhlé severní křídlo bylo svěřeno

1

) KERSHAW, c. d., s. 468 a 478-479. ) Tamtéž, s. 480. 3 ) KRONIKA, c. d., s. 179. 2

46

rumunské 3. armádě, italské 8. armádě a maďarské 2. armádě, které ovšem nebyly schopny odolat mohutnému sovětskému útoku4, stejně jako rumunská 4. armáda na jiţním křídle. Ponechání hlavních sil Skupiny armád B mnoho týdnů před Stalingradem s nedostatečně zajištěnými křídly se později ukázalo jako kardinální chyba, díky které Sověti převzali iniciativu do svých rukou a naplánovali a provedli útočné operace, která vedly ke zničení německé 6. armády a armád německých spojenců.5

Rumunská 3. a 4. armáda

Dumitrescova 3. armáda zahájila počátkem srpna 1942 útok na Kavkaz, avšak měla pod svým velením pouze jezdecký sbor se třemi jezdeckými divizemi. Další rumunské svazky byly roztroušeny pod německým velením. Dumitrescu i náčelník rumunského Generálního štábu generál Steflea se snaţili podřídit všechny rumunské divize operačnímu velení 3. armády, ale neuspěli.6 Jednotky 3. armády bojovaly na Kavkaze aţ do poloviny září a podílely se na obsazení pobřeţí Azovského a Černého moře včetně přístavu Anapa, za coţ si velitel 3. armády generál Dumitrescu vyslouţil od Němců Rytířský kříţ Řádu ţelezného kříţe.7 16. září bylo velitelství armády přeneseno na sever do Rostova na Donu a poté do Kamensku, odkud Dumitrescu organizoval příchod čerstvých rumunských jednotek na frontu.8 Za sídlo štábu armády bylo vybráno město Morozovsk9, štáb 3. armády jej dosáhl ovšem teprve 1. října po značných potíţích způsobených přetíţenou ţeleznicí a teprve 10. října převzala rumunská armáda přidělený 120 km dlouhý úsek na Donu mezi italskou 8. a 4

) MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 34. ) Tamtéž. 6 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 81. 7 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 291. 8 ) Tamtéž, s. 292. 9 ) Později se velitelství armády přesunulos obce Černyševskaja. 5

47

německou 6. armádou.10 Divize, které byly 3. armádě podřízeny, přišly rovnou z Rumunska. Nebyly ovšem na předepsaných stavech. Kaţdá divize disponovala pouze 6 pěšími prapory (kaţdý pluk měl 2 namísto obvyklých 3), dále měly divize obvyklé dělostřelecké, průzkumné, ţenijní aj. jednotky. I přes svůj početní deficit měly tyto čerstvé divize mnohem lepší morálku, výcvik a vybavení neţ jejich protějšky v rumunské 4. armádě. Na začátku svého přesunu disponovala armáda 171 256 muţi.11 Sotva začaly rumunské jednotky přicházet, objevily se první problémy. Rumunští vojáci zjistili, ţe jejich pozice se většinou nacházejí na nechráněné otevřené stepi.12 Ještě horší ovšem bylo, ţe na konci srpna se Sovětům na tomto úseku podařilo porazit italskoněmecká vojska a získat 2 předmostí na jiţní části Donu, jedno u Serafimoviče a druhé u obce Kremenskaja.13 Dumitrescu ţádal Němce o podporu pro jejich znovuzískání, neboť vzhledem k nedostatku protitankových zbraní potřeboval řeku Don jako protitankovou překáţku, avšak Němci jeho ţádost nepodpořili.14 To byl ale pouze začátek potíţí rumunského velitele. V polovině října musela 3. rumunská armáda i přes protesty jejího velitele převzít frontový úsek po italských divizích, čímţ se frontová linie rumunské armády prodlouţila na 160 km a na konci měsíce Rumuni převzali další úsek, čímţ celková délka obranné linie 3. armády činila 180 km.15 Jakmile se rumunské jednotky rozmístily, staly se terčem opakovaných útoků sovětských vojsk. Přestoţe je všechny odrazili, utrpěli Rumuni citelné ztráty. Více jak 13 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Díky těmto ztrátám a díky prodlouţení obranných linií fakticky Dumitrescu nedisponoval ţádnými zálohami a i kdyţ se nakonec nějaké zálohy

10

) GLANTZ, David M., HOUSE, Jonathan M., Souboj titánů, jak Rudá armáda zastavila Hitlera, Brno 2005, s. 198; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 292. 11 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 86; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 291. 12 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 86 13 ) GLANTZ, HOUSE, c. d., s. 198. 14 ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 198-199. 15 ) TAMTÉŽ, s. 295-296.

48

podařilo vytvořit, jejich nedostatečná motorizace jim neumoţňovala zasahovat jinde neţ na úrovni vlastních divizí.16 Tyto lokální útoky směřovaly k jedinému k cíli. Odhalit slabá místa v rumunské obraně. Útoky sovětských vojsk silně zneklidňovaly rumunské velení, které ještě vzrostlo poté, co zajatí Rusové vypověděli, ţe okolo 10. listopadu začne velká sovětská ofenzíva. Rumuni opakovaně na svoje zranitelné postavení upozorňovali, ovšem Němci jejich varování ignorovali.17 Na masivní sovětský protiútok nebyla 3. armáda v ţádném případě připravena. Jiţ byla řeč o nedostatcích armád německých spojenců, s příchodem zimy se ale ještě zvýraznily. Základem protitankové obrany byly kanony ráţe 37 a 47 mm, kaţdá divize měla k dispozici pouze 6 účinných protitankových kanonů ráţe 75 mm dodaných Němci. Navíc měli Rumuni velký nedostatek stavebního a ţenijního materiálu na výstavbu polních opevnění a postavení pro vedení protitankové obrany, coţ dále sniţovalo jejich moţnosti k odraţení nepřátelských útoků.18 Rumunští vojáci postrádali i takové věci jako teplé oblečení, teplé boty, nedostávalo se teplého jídla a vzhledem k nedostatku tanků a protitankových děl citelně chyběly miny.19 Nedostatek záloh v oblasti rumunské 3. armády se německé velení rozhodlo vyřešit umístěním XLVIII. tankového sboru generála Ferdinanda Heima. Sbor se skládal z rumunské 1. tankové divize a z německé 14. a 22. tankové divize. Na první pohled impozantní síla, realita byla úplně jiná. Ţádná z divizí ve sboru předtím nepůsobila, rumunská 1. tanková divize měla v době zahájení sovětské ofenzívy ve výzbroji celkem 108 tanků, z nichţ ovšem 87 bylo typu R-2, coţ je rumunské označení pro československý tank LT. vz. 35 s 37 mm kanonem. Zbytek tanků divize byly Němci dodané tanky PzKpfw III. Navíc neměli rumunští 16

) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 86; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 288. ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 201; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 296-297. 18 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 289-290; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 298. 19 ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 202; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 603. 17

49

tankisté ţádné bojové zkušenosti. 22. tanková divize měla pouze 38 tanků a 14. tanková divize pouze 36 tanků, část divize byla navíc stále poutána boji ve Stalingradu. Dohromady tedy 182 tanků, ze kterých ale pouze 90 bylo středních.20 Ještě hůře neţ 3. armáda na tom byla rumunská 4. armáda sborového generála Constantina Constantinesca Clapse. Na rozdíl od čerstvých divizí 3. armády byly divize 4. armády značně opotřebované. VI. sbor se 4 divizemi se podílel na německé ofenzívě od samého počátku a na konci srpna byl nasazen vedle pravého křídla 4. tankové armáda jiţně od Stalingradu a v následujících týdnech se opakovaně stával terčem sovětských protiútoků. K VI. sboru přibyl na podzim také VII. sbor a 18. pěší divize, takţe nakonec armáda disponovala 5 pěšími a 2 jezdeckými divizemi s více jak 100 000 muţi.21 V době zahájení sovětského útoku, tedy 20. listopadu 1942, čítala bojová síla 1., 2., 4., 20., 18. pěší divize a 5. a 8. jezdecké divize 25%, 30%, 34%, 48%, 78% resp. 57% a 64% předepsaného stavu.22 Délka frontové linie činila 250 km! Kaţdá divize bránila frontový úsek dlouhý 25 aţ 40 km! Šance rumunské 4. armády na odraţení masivního sovětského útoku byly ještě menší neţ rumunských jednotek na Donu. Zatímco 3. armáda měla ve výzbroji 60 protitankových kanonů ráţe 75 mm (coţ, jak jsme si řekli, byl naprosto nedostatečný počet). 4. armáda měla pouze 34 děl tohoto typu.23 4. armáda také nedisponovala ţádnými tanky ani útočnými děly, v jejím týlu nebyla ţádná tanková záloha, jakou měla 3. armády v podobě XLVIII. tankového sboru. V holé stepi bylo největší starostí rumunských vojáků opatření stavebního materiálu, aby si ještě před příchodem zimy zajistili nezbytné přístřeší. Stejně jako jejich druhům na

20

) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 1005, 1017-1018; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 604. 21 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 83-85; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 1010. Je třeba poznamenat, že velitelství 4. armády převzalo velení nad oběma rumunskými sbory teprve 21. listopadu, ale již 23. listopadu byla 4. armáda společně s německou 4. tankovou armádou podřízena nově vzniklé Armádní skupině Hoth. Srv. GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 283. 22 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 85. 23 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 1010; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 294.

50

severním křídle Stalingradu i zde rumunští vojáci trpěli nedostatkem teplé stravy a neadekvátním oblečením.24 Lze tedy říci, ţe před zahájením sovětské protiofenzívy necelých 250 000 rumunských vojáků v 18 divizích nebylo ve stavu, aby odolalo náporu, který na ně sovětská armáda přichystala. Nedostatky ve výcviku, výzbroji i v morálce předurčovaly osud rumunských vojsk. Němci sice Rumunům slíbili v oblasti vyzbrojení a zásobení mnoho, ale jen máloco skutečně dodali. Na rumunská varování o hrozícím sovětském protiútoku nebrala německá místa ohled.25 Proti rumunským vojskům soustředili Sověti značné vojenské síly. Proti 3. armádě stálo skoro 400 000 vojáků jihozápadního frontu s podporou 700 tanků, 6000 děl a minometů a několika stovek letadel. Proti 4. armádě postavili Sověti 400 000 vojáků stalingradského frontu s necelými 500 tanky a 5000 děly.26 19. listopadu 1942 se rumunská 3. armáda27 stala cílem mohutné sovětské ofenzívy, Sověti zahájili operaci Uranus s cílem obklíčit 6. armádu u Stalingradu. Odpor Rumunů byl různý, některé divize ustupovaly rychle do týlu, 5., 6. a 15. divize a část 13. a 14. divize pod vedením generála Lascara, velitele 6. pěší divize, (tzv. Skupina generál Lascar) však kladly tvrdý odpor, i kdyţ se dostaly do obklíčení.28 Velitelství Skupiny armád B nařídilo XLVIII. tankovému sboru provést protiútok ve směru k bránícímu se uskupení generála Lascara. Sbor měl však od počátku váţné problémy. 14. tanková divize byla stále vázána u Stalingradu, bojeschopnost 22 tankové divize zase narušily stepní myši, které přehlodaly elektrické zařízení tanků. Nejhorší ovšem byla skutečnost, ţe ve tři hodiny ráno 20. listopadu sovětské jednotky zaútočily na štáb rumunské 24

) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 203; CARELL, Paul, Stalingrad. Sláva a pád 6. armády, Praha 1994, s. 107. ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 198-201; DRZW, Bd. 6, c. d., s. 1010; MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 54-55. 26 ) TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 604. 27 ) V době útoku činil početní stav 3. armády 155 492 rumunských a 11 211 německých vojáků. Srv. AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 89. 28 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 93; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 604. 25

51

1. tankové divize a německý styčný důstojník major Klingspor byl raněn. Velitel sboru byl tak v nejkritičtější době bez spojení se svojí nejsilnější divizí víc jak 24 hodin. 1. a 22. tanková divize tak v podstatě vedly izolované, nekoordinované protiútoky, které nebyly úspěšné a stály divize mnoho sil.29 Sovětům se tedy nakonec podařilo zničit Lascarovo uskupení, ačkoli se některým jednotkám podařilo probít z obklíčení a odpor byl definitivně zlomen aţ 25. listopadu. Sověti zajali celkem 27 000 rumunských vojáků.30 Statečnost rumunských vojáků ocenil ve svých pamětech i polní maršál Erich von Manstein.31 Mezitím sovětská vojska dokončila obklíčení Stalingradu včetně rumunské 1. jezdecké divize a 20. pěší divize. I. a II. rumunský sbor byl podřízen nově vzniklé operační skupině Hollidt (Armeeabteilung Hollidt), která měla společně se zbytkem rumunské 3. armády za úkol udrţet pozice na řece Čir. Tuto linie drţela německo-rumunská vojska aţ do 22. prosince, kdy v souvislosti s mohutným sovětským útokem proti italské 8. armádě pronikla vojska Rudé armády do týlu operační skupiny Hollidt a hrozilo její obklíčení. Zbytky německých a rumunských vojsk se poté stáhly k Morozovsku.32 O den později neţ na 3. armádu, tedy 20. listopadu, zaútočili Sověti na 4. rumunskou armádu33 generála Constantinesca. I tady byl odpor Rumunů různý, VII. sbor si vedl skvěle, divize VI. sboru však utrpěly těţké ztráty a armáda jako celek na tom byla natolik špatně, ţe jiţ 23. listopadu byla 4. armáda podřízena nově vzniklé Armádní skupině Hoth

29

) DINARDO, The Dysfunkctional Coalition, c. d., s. 715-716; CARELL, c. d., s. 108. ) K 22. tankové divizi se podařilo dostat veliteli 15. pěší divize generálu Sionovi společně s 3600 muži. Sám Sion ovšem padl o několik dní později u Černykovskaja. Naproti tomu velitelé 5. a 6. pěší divize, generálové Mazarini a Lascar, padli do zajetí. Lascar se již nestihl dovědět, že Adolf Hitler ocenil jeho statečný odpor dubovými ratolestmi k jeho rytířskému kříži jako vůbec prvnímu neněmeckému vojákovi. Srv. AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 97-98; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 304-306. 31 ) MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 41. 32 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 98, 107-108, 111. 33 ) V době zahájení sovětského útoku měla 75 380 mužů. Srv. AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 101. 30

52

(Armeegruppee Hoth) společně s německou 4. tankovou armádou. V noci z 22. na 23. listopad ustoupil VI. sbor za řeku Aksaj, kde zaujal obranná postavení.34 K 8. prosinci měla 4. armáda v bojových jednotkách jen 12 000 muţů. Přesto se armáda v rámci Hothovy armádní skupiny účastnila operace „Wintergewitter“, útoku s cílem vyprostit z obklíčení 6. armádu u Stalingradu, během které byla prakticky zničena.35 Zbývá se uţ jen pár slovy zmínit o osudu 2 rumunských divizí, které se stáhly ke Stalingradu. Vojáci 20. pěší a 1. jízdní divize bojovali společně s německými a chorvatskými vojáky v obklíčeném městě a kapitulovali společně s většinou německých vojsk 31. ledna 1943. Do zajetí putovalo 3000 přeţivších rumunských vojáků.36 7. ledna 1943 dostalo velitelství 3. armády za úkol zorganizovat návrat zbytku obou rumunských armád do vlasti. Tím Rumuni oficiálně ukončili svoje angaţmá v bitvě u Stalingradu, ačkoli ještě k 7. lednu tisíce rumunských vojáků bojovali v německo-rumunských ad-hoc jednotkách.37 Poráţka u Stalingradu zle poničila rumunskou armádu. Rumuni ztratili 140 000 vojáků mrtvých, raněných a nezvěstných.38 Lidské a materiální ztráty představovaly ekvivalent pro 16 divizí (z celkem 18 nasazených u Stalingradu), mj. 189 205 pušek, 1634 minometů a 471 polních děl. Byla to víc neţ polovina z 31 rumunských divizí, které se nacházely za hranicemi Rumunska.39

34

) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 101-104; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 283; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 605-606. 35 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 109-111. 36 ) Tejchman, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 606. 37 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 113-114. 38 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 296. Tejchman uvádí ztráty rumunské armády od 19. listopadu 1942 do 7. ledna 1943 na 158 854 mrtvých, raněných a nezvěstných. Srv. TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 606. 39 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 328; TEJCHMAN, Rumunská armáda na východě – katastrofa u Stalingradu, c. d., s. 606-607.

53

Italská 8. armáda

Na sever od rumunské 3. armády drţela svoje pozice italská 8. armáda. Původně měla být nasazena na Kavkaze, nakonec ale byla podřízena Skupině armád B a poslána ke střednímu Donu.40 První jednotky ARMIR, které se zapojily do německé letní ofenzívy, náleţely k XXXV. armádnímu sboru (bývalý CSIR) pod vedením generála Messeho. Jeho první jednotky dosáhly Donu 12. srpna, většinou po náročném pěším pochodu dlouhém 500 aţ 1000 km. Ţe obrana této řeky nebude nic snadného, se jiţ na přelomu července a srpna přesvědčila 3. rychlá divize Principe Amadeo Duca di Aosta (dále jen „PADA“), která aţ do 13. srpna působila v rámci německé 6. armády.41 Sovětům se podařilo získat předmostí u Serafimoviče, které se ale divizi podařilo po několika dnech těţkých bojů zlikvidovat. Italové za svoje vítězství zaplatili tisícovkou mrtvých a raněných.42 13. srpna 1942 převzal generálplukovník Gariboldi odpovědnost za 270 km dlouhý frontový úsek mezi Pavlovskem a ústí řeky Choper, přičemţ měl k dispozici z italských jednotek zatím jen II. a XXXV. armádní sbor, jehoţ vojáci aţ do 16. srpna přebírali pozice po svých německých spolubojovnících.43 Třetí sbor armády, Alpský sbor, byl teprve na pochodu. Původně byl totiţ určen, stejně jako celá italská 8. armáda, k nasazení na Kavkaze v rámci Skupiny armád A.44 Ještě 4. srpna ţádal Hitler italského velvyslance v Německu Alfieriho, zda by Duce nemohl poskytnout tři italské horské divize pro operace na Kavkaze. Podle Hitlera by jejich nasazení v tomto prostoru bylo obzvlášť vhodné, neboť „území jiţně od Kavkazu náleţí do italské sféry vlivu.“ 40

) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 973. ) K velké nelibosti velitele XXXV. sboru Messeho, který chtěl mít všechny svoje divize pod přímou kontrolou. Srv. GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 239. 42 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 973; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 270-271. 43 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 59. 44 ) Tamtéž. 41

54

Hitler zároveň přislíbil Italům dát k dispozici 3 německé pěší a jednu tankovou divizi k posílení jejich frontového úseku jako kompenzaci za zmiňované horské divize.45 Ve stejný den poslal německý diktátor svému italskému protějšku dopis, ve kterém zopakoval návrh, který předloţil Alfierimu.46 Ovšem 19. srpna 1942 byl Alpský sbor přeloţen k Donu47, kam dorazil v průběhu září a kde zaujal pozice na levém křídle italské 8. armády v sousedství maďarské 2. armády.48 Hitler v rozhovoru se sekretářem Fašistické strany Aldem Vidussonim 8. října řekl, ţe vzhledem k vývoji situace není nyní moţné nasadit sbor na Kavkaze, zároveň ale vyjádřil svoje přesvědčení, ţe to bude moţné na jaře 1943.49 Tou dobou uţ ale Alpský sbor přestal jako bojová síla existovat. O den později, kdy se Alpský sbor dozvěděl, ţe byl přeloţen k Donu, Sověti znovu zaútočili na pozice italské armády. Následující bitva trvala aţ do 1. září a je v literatuře označovaná jako „první obranná bitva na Donu“50. 20. srpna udeřili Sověti na italskou divizi „Sforzesca“ a přestoţe její muţi zpočátku bojovali statečně, Sovětům se jí podařilo zahnat na útěk a ani protiútoky divize „PADA“, ani protiútoky německého XVII. sboru nedokázaly postupující Sovětská vojska zastavit. Nadporučík Otto Joos, německý styčný důstojník u divize „Sforzesca“, byl ve svém hlášení z 25. srpna velmi kritický k výkonu vojáků divize.51 Poráţka Italů měla váţné důsledky, neboť Rudé armádě se podařilo získat dvě předmostí na řece Donu, jedno u Serafimoviče (to samé předmostí, které Italové zlikvidovali s velkou námahou na počátku srpna), druhé u obce Kremenskaja.52 Kromě této skutečnosti 45

) ADAP, Serie E, Bd. III, Dok. 181, s. 304-305. ) ADAP, Serie E, Bd. III, Dok. 153, s. 264-265. Ovšem s tím rozdílem, že již nehovořil o třech pěších divizí, nýbrž pouze o 1-2 divizích, které měly společně s tankovou divizí posílit obranu italské armády. 47 ) K velké spokojenosti velitele armády generálplukovníka Gariboldiho, který tak měl všechny italské jednotky v Sovětském svazu pod svým velením. 48 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 59-60. 49 ) ADAP, Serie E, Bd. IV, Dok. 22, s. 41-42; 50 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 237-249. 51 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 973-974; DIE ITALIENER, c. d., s. 53-54; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., str. 271272. 52 ) GLANTZ, HOUSE, c. d., s. 198. 46

55

způsobila bitva také váţnou krizi v německo – italských vztazích. 26. srpna Skupina armád B podřídila divize „Sforzesca“ a „PADA“ přímo německému XVII. sboru a přestoţe Skupina armád B jiţ následující den svůj rozkaz odvolala, vypuknutí krize jiţ nešlo zabránit. Zejména generál Messe, velitel XXXV. sboru, kterému divize „Sforzesca“ podléhala, byl rozzuřený na nejvyšší míru a ţádal nápravu. Německá strana se sice pokoušela spory urovnat, ovšem ani vysvětlení Skupiny armád B, které sám Messe označil jako „neupřímné“, ani slavnostní předávání ţelezných kříţů italským vojákům, nemohlo zastřít skutečnost, ţe vztahy mezi Němci a Italy obdrţely těţkou ránu.53 Výsledkem bitvy bylo také jiţ zmiňované jmenování generála pěchoty Kurta von Tippelskircha do čela Německého spojovacího štábu.54 Pro úplnost ještě dodejme, ţe toto střetnutí stálo Italy značné ztráty. Celkem Italové přišli o 6000 mrtvých, raněných a nezvěstných.55 Antiněmecké postoje generála Messeho byly těmito událostmi jen posíleny, navíc měl spory i se svým bezprostředním nadřízeným, velitelem italské armády generálplukovníkem Gariboldim56, a tak generál Messe poţádal v září o přeloţení a 1. listopadu 1942 byl v čele XXXV. sboru nahrazen generálem Zingalesem.57 V průběhu září a října byla ARMIR opakovaně terčem omezených sovětských útoků, celkem vzato ale byl ale frontový úsek italské armády poměrně klidný a zůstal beze změn aţ do prosincové sovětské ofenzívy.58 Vzhledem k srpnovým událostem ovšem velitelství 8. armády opakovaně tlačilo jak na přidělení německých rezerv, tak na zkrácení 270 km dlouhé obranné linie. Ke zkrácení frontové linie došlo v říjnu, kdy mezi italskou 8. armádu a

53

) DIE ITALIENER, c. d., s. 54; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 272. ) Viz předchozí kapitola. 55 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 246. 56 ) CIANO, c. d., 4. června 1942, s. 439. Znovu podotýkám, že to byl právě Messe, kdo se chtěl stát velitelem italské armády v Sovětském svazu. 57 ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 975-976; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 272. Pikantní na této výměně byla skutečnost, že podle původních plánů se měl Zingales stát prvním velitelem CSIR. Ten ale ještě před odjezdem na frontu dostal infarkt a skončil v nemocnici. Na jeho místo Mussolini jmenoval právě generála Messeho. Srv. DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 245-246. 58 ) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 273. 54

56

německou 6. armádu byla přesunuta rumunská 3. armáda. Ta se sice, jak jsme si jiţ řekli, zdráhala převzít úsek po Italech, ale nakonec Rumuni ustoupili a převzali 40 km dlouhý frontový úsek i s oběma sovětskými předmostími, čímţ došlo ke zkrácení obranné linie italské armády na 230 km.59 Pokud jde o přidělení německých rezerv, tak jiţ v polovině srpna disponovala ARMIR XXIX. německým armádním sborem s 62. a 294. pěší divizí. V září byla k italské armádě přesunuta od Skupiny armád A německá 298. pěší divize a jako tankovou rezervu měla ARMIR 22. tankovou divizi.60 Dohromady 3 pěší a jedna tanková divize, tedy stejný počet, který počátkem srpna Hitler sliboval Italům. Podívejme se nyní krátce na problémy, kterým musela italská armáda čelit před sovětskou zimní ofenzívou. Na prvním místě je třeba zmínit otázku logistického zabezpečení. Bylo jiţ řečeno, ţe Němci naprosto nezvládli zajistit zásobování svých koaličních partnerů a ţe upřednostňovali svá vojska. Kupříkladu 2 nákladní vlaky denně, které byly italské armádě přiděleny, byly naprosto nedostačující pro tak velké vojenské těleso, jakým tato armáda byla. Italská vojska byla lépe motorizována neţ jejich rumunské a maďarské protějšky, jejich mobilita byla ale omezena citelným nedostatkem pohonných hmot. Špatné veterinářské vybavení pro změnu decimovalo stavy taţných koní. Nedostávalo se materiálu na výstavbu opevnění. Na podzim 1942 tak znovu a znovu docházelo k bojům mezi Italy a Němci o zdroje, které vztahy mezi oběma koaličními partnery rozhodně nezlepšovaly. 61 Italové si ale celou řadu problému způsobili sami. Italské ministerstvo války kupříkladu odmítlo celkem zoufalou ţádost velitele 8. armády o dodávku bot. Armáda byla totiţ původně určena k nasazení na Kavkazu a s příchodem zimy ve stepi se museli italští vojáci prodírat sněhem v alpských botách podbitých hřeby a cvočky. Ty se sice výborně hodily do horského terénu, ale ve stepi pouze podporovaly vznik omrzlin, které se mezi 59

) DIE ITALIENER, c. d., s. 59. ) DRZW, Bd. 6, c. d., s. 974 a 1018; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 271. 61 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 61; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 285-286. 60

57

vojáky italské armády v posledních měsících roku 1942 značně rozšířily. Vojáci rovněţ postrádali i takové věci jako knoflíky, nitě, jehly, obálky, psací papír, pohlednice, pera a dokonce i symboly hodností na uniformách!62 Na přelomu září a října provedli nezávisle na sobě inspekci u italské armády náčelník italské Vojenské mise v Německu generál Efisio Marras a sekretář Fašistické strany Aldo Vidussoni. Oba dva ve svých hlášeních63 zmiňují velké těţkosti se zásobováním italské armády na východní frontě, zároveň ovšem některé věci hodnotili velmi pozitivně. Oba dva muţi vyzdvihli vysokou morálku vojáků, v případě Vidussoniho je ovšem jeho líčení místy dost patetické, jako např. u raněných italských vojáků. „Všichni jsou hrdí, ţe pro tuto věc (Boj proti bolševismu – J. Z.) poskytli svojí krev, a přejí si, aby se mohli brzy vrátit ke svým jednotkám“.64 Vidussoni zpráva není ale jen chvalozpěvem na morálku vojáků, upozorňuje na celou řadu nešvarů. Kromě jiţ zmiňovaných zásobovacích potíţí upozorňuje na fakt, ţe velká část důstojníků nemá ţádné bojové zkušenosti či ţe veteráni CSIR jsou v Rusku jiţ příliš dlouho a touţí po vystřídání. Došlo i na hodnocení německo-italských vztahů, které popsal takto: „Vztah k německým kamarádům není zrovna srdečný – z rozličných motivů, v neposlední řadě z pocitu, ţe jsou Němci kontrolováni a odsunuti stranou, kdyţ přijde nato, vyuţít zdroje země.“65 V neposlední řadě se Vidussoni zmínil o konfliktu mezi generály Messem a Gariboldim, a také o věci, která se zatím jen šuškala. Totiţ přílišná poddajnost Gariboldiho 62

) KNOX, c. d., s. 156. ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 16, Hlášení generála Efisia Marrase o jeho inspekci u italské 8. armády mezi 26. zářím a 5. říjnem 1942, str. 159-167; Dok. 17, Záznamy Alda Vidussonise pro Benita Mussoliniho o inspekci na východní frontě, návštěvě Vůdcova Hlavního stanu a cestě do Mnichova mezi 20. zářím a 8. říjnem 1942, s. 168179. 64 ) Tamtéž. Ještě optimističtější bylo Vidussoniho líčení během jeho setkání s Hitlerem 7. října 1942, kdy pěl na italské vojáky samou chválu. „Italové jsou šťastni, že dostali příležitost, splnit svoji misi v boji proti bolševismu…On (Vidussoni – J. Z.) zastihl italské jednotky v nejlepším stavu, jsou plně přesvědčeni o vítězství“! Srv. ADAP, Serie E, Bd. IV, Dok. 22, s. 41. 65 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 17, Záznamy Alda Vidussonise pro Benita Mussoliniho o inspekci na východní frontě, návštěvě Vůdcova Hlavního stanu a cestě do Mnichova mezi 20. zářím a 8. říjnem 1942, s. 174-177. 63

58

vůči Němcům.66 Ten navíc svým optimistickým hodnocením situace nechával italské velení v klidu. V listopadu 1942 tvrdil velitel italské armády, ţe většina jeho divizí je schopna útočných akcí, zatímco ve stejné době hlásil Tippelskirch, ţe přes 40 % vozidel je kvůli nedostatku pohonných hmot nepohyblivých.67 Generál Marras se ve své zprávě dotkl dalších problémů italského kontingentu. Přílišná délka obranných linií, nedostatek automatických zbraní a nedostatek protitankových děl.68 Resp. nedostatek účinných protitankových děl. Ačkoli Italové opakovaně tlačili na Němce, aby jim dodali účinné protitankové kanony ráţe 75 mm, kaţdá italská divize obdrţela pouze 6 protitankových kanonů tohoto typu (stejně jako Rumuni), coţ byl naprosto nedostačující počet pro tak široký a choulostivý úsek, který italská 8. armáda zaujímala.69 Stejně jako rumunské armády, tak i italská armáda tedy vykazovala váţné nedostatky, které výrazně sniţovaly její schopnost odolat silnému sovětskému útoku. Na rozdíl od rumunských armád měla ale ARMIR ve své sestavě 4 německé divize. Celkem měl Gariboldi k dispozici 4 sbory, z toho 3 italské, s oněmi 4 německými divizemi celkem 13 divizí.70 Počátkem listopadu bylo rozloţení italské armády následující. Na levém křídle stál Alpský sbor s divizemi „Tridentia“, „Julia“ a „Cuneese“, dále jih se rozprostíral II. armádní sbor s divizemi „Cosseria“ a „Ravenna“. Následoval XXXV. armádní sbor s divizí „Pasubio“ a německou 298. pěší divizí a na pravém křídle armády stál XXIX. německý armádní sbor s divizemi „Torino“, „Sforzesca“ a německou 62. pěší divizí. V záloze byla divize „PADA“, německá 294. pěší a 22. tanková divize.71

66

) Tamtéž, s. 176. ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 286. 68 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 16, Hlášení generála Efisia Marrase o jeho inspekci u italské 8. armády mezi 26. zářím a 5. říjnem 1942, s. 165. 69 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 19, Hlášení majora Achillea Mazziho (italský Spojovací štáb při Skupině armád B) pro generála Umberta Utiliho o vztazích mezi spojenci z května 1943, s. 193. 70 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 286. 71 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 59-60. Znovu podotýkám, že divize „Vicenza“ nebyla určena k působení v bojové linii, nýbrž k okupační službě v přifrontovém pásmu. 67

59

Kdyţ Rudá armáda zahájila 19. listopadu 1942 svoji ofenzívu s cílem obklíčit 6. armádu u Stalingradu, zůstala ARMIR prozatím ušetřena bojových operací. Ovšem i nad ní se rychle začala stahovat mračna. Jednak díky zhroucení většiny rumunských jednotek zůstalo prakticky její pravé křídlo viset ve vzduchu, jednak díky ztrátě většiny německých svazků, které jí byly podřízeny. 22. tanková divize byla ještě před vypuknutím sovětské ofenzívy přeloţena k rumunské 3. armádě a podřízena XLVIII. tankovému sboru, zatímco 62. a 294. pěší divize byly po prvních sovětských úspěších poslány na jih, aby v rámci operační skupiny Hollidt stabilizovaly situaci po výpadku rumunských divizí. Divize „PADA“ zaujala pozici po 62. pěší divizi, takţe velitel italské armády prakticky nedisponoval ţádnými zálohami. 72 Stalo se tak to, čeho se obával generál Marras. Ţe armáda nebude mít ţádné vlastní zálohy a ţe divizím na frontě nebude moci poskytnout ţádný odpočinek.73 Němci jiţ od konce listopadu očekávali nepřátelské akce proti 8. armádě, jejíţ úsek povaţovali vzhledem k „nespolehlivosti“ italských divizí za obzvlášť zranitelný, avšak nedokázali určit ani rozsah ani čas sovětského útoku. I tak se německá strana snaţila posílit obranu Italů, Skupina armád B přislíbila řadu německých svazků. Do 10. prosince dorazila ale jen 385. pěší divize a 27. tanková divize, která ovšem disponovala pouze 47 tanky, a několik menších jednotek. Další slibované tankové divize, 6. a 11., nikdy k 8. armádě nedorazily, byly totiţ přeloţeny do sektoru rumunské 3. armády.74 O den později, 11. prosince 1942, byly italské pozice napadeny Rudou armádou, která zahájila průzkumnou fázi své útočné operace nazvané Malý Saturn.75 Jejím cílem bylo rozdrtit 72

) Tamtéž, s. 62. ) Tamtéž, Dok. 16, Hlášení generála Efisia Marrase o jeho inspekci u italské 8. armády mezi 26. zářím a 5. říjnem 1942, s. 167. 74 ) Tamtéž, s. 63-64; Dok. 19, Hlášení majora Achillea Mazziho (italský Spojovací štáb při Skupině armád B) pro generála Umberta Utiliho o vztazích mezi spojenci z května 1943, s. 193-194. 75 ) Původně se měla operace jmenovat Saturn a jejím cílem mělo být obchvácení celého jižního křídla německých vojsk až k Rostovu na Donu, čímž by došlo k vytvoření jakéhosi „Superstalingradu“, kde by bylo odříznuto několikanásobně větší množství vojsk Osy. Čáru přes rozpočet ovšem udělala sovětským stratégům operace „Wintergwitter“, během které se LVI. tankový sbor 4. tankové armády pokusil vyprostit 6. armádu z obklíčení. Podstatná část sovětských sil určená k provedení operace Saturn byla poslána na jih, aby odrazila německý protiútok, čímž došlo k modifikaci operace Saturn na Malý Saturn, která měla za cíl „jen“ zničení 73

60

italskou 8. armádu a operační skupinu Hollidt a zmařit zásahy Němců do operace, která měla zlikvidovat nepřátelské uskupení ve stalingradském kotli. Průzkumná fáze měla za cíl určit umístění a sílu nepřátelské obrany, vybudovat nová nebo rozšířit uţ existující předmostí a zmást nepřítele, aby nebyl schopen určit hlavní směr sovětského útoku.76 „Na frontě u středního Donu je německé a italské vojsko v tuhých obranných bojích proti silným sovětským útokům. Soustředné sovětské síly, …dosáhly několika ojedinělých vlomů v soustavě opěrných bodů spojeneckého vojska“.77 Tento článek si mohli obyvatelé protektorátu přečíst v novinách 23. prosince 1942. Byla to reakce na sovětskou ofenzívu, která byla zahájena 16. prosince. Ony „ojedinělé vlomy“ byly ve skutečnosti fatální průlomy v obraně italské armády a 23. prosince byla většina italských jednotek na ústupu. Ale nepředbíhejme. Jak jiţ bylo řečeno výše, Sověti zahájili operaci Malý Saturn 16. prosince 1942. Špatně oblečení, s nedostatkem munice i zkušenostmi s ničením nepřátelských tanků čelili italští vojáci se svými německými kolegy mohutnému rudému přívalu. Jako první byly napadeny divize „Coseria“ a „Ravena“. První den útoku se Sovětům ale vůbec nevydařil, jednak díky nepříznivému počasí, jednak díky skutečnosti, ţe Italům pomáhala v obraně německá 385. pěší divize a 27. tanková divize. 17. prosince večer ale Rudá armáda německo – italskou linii prorazila a italští vojáci začali místy propadat panice. 78 Aby předešlo úplnému chaosu, sáhlo velitelství Skupiny armád B k nátlaku. Generál Tippelskirch musel Gariboldimu vyčítat útěk italských vojáků a navrhl mu, aby takové vojáky nechal popravovat.79 18. a 19. prosince se začala hroutit obrana i na dalších místech a sovětská vojska pronikla hluboko do týla italské armády. Rudá armáda obsadila opěrné body Kantěmirovka a

italské armády a operační skupiny Hollidt. Blíže k operaci Malý Saturn viz GLANTZ, David M., Od Donu k Dněpru: sovětská ofenzíva (prosinec 1942 – srpen 1943), Brno 2003, s. 18-91. 76 ) GLANTZ, c. d., s. 47-48. 77 ) Cit. dle: LIDOVÉ NOVINY, středa 23. 12. 1942, roč. 50, číslo 622, s. 1. 78 ) GLANTZ, c. d., s. 49-56; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 274-275. 79 ) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 275.

61

Čertkovo, čímţ došlo k přerušení pro Němce ţivotně důleţité ţelezniční tratě mezi Rossošskem a Millerovem. Kromě toho se Sověti zmocnili v Kantěmirovce obrovských skladů se zásobami. 21. prosince se setkala vojska Voroněţského frontu postupujícího ze severu s vojsky Jihozápadního frontu postupujícími od východu u Děgtěva a obklíčily podstatnou část italských a německých vojsk.80 Teď uţ nešlo italským vojákům o udrţení obranných pozic, nýbrţ o probití se k vlastním liniím a o holé přeţití. V této situaci postavily svazky XXXV. a XXIX. sboru 2 pochodové kolony. Severní, která sestávala z částí divize „Ravenna“, „Pasubio“ a „Torino“, stejně jako z německé 298. pěší divize, a Jiţní, kterou tvořila část divize „Ravenna“, dále divize „Sforzesca“, „PADA“ a část divize „Pasubio“.81 Zvláštní případ představovala divize „Coseria“, která ustupovala sama a která byla nejprve podřízena Alpskému sboru a později německému XXIV. tankovému sboru. Po 1300 km (!) dlouhém pěším pochodu v mrazech od 0°C do -40°C dosáhla divize 7. března 1943 Gomelu. Během ústupu byla divize vystavena násilí a neférovému jednání ze strany svých německých „kamarádů“.82 Jak si ještě ukáţeme, odehrávaly se během onoho ústupu neuvěřitelné scény.83 Obě pochodové kolony si v následujících dnech a týdnech prošly peklem a vojáci si sáhli aţ na úplné dno svých fyzických sil. Hladoví a vyčerpaní vojáci nahrazovali svoje pro ruskou zimu špatně hodící se uniformy čepicemi a kabáty místního civilního obyvatelstva. Ze všech stran na ustupující vojska útočily sovětské jednotky a partyzáni.84 Nedaleko městečka Alexejevo Lozovskoje se Sovětům podařilo velkou část německých a italských sil odříznout,

80

) DIE ITALIENER, c. d., s. 68-69; GLANTZ, c. d., s. 60-68. ) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 275-276. 82 ) Tamtéž, s. 275. 83 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 24, Hlášení plukovníka Francesca Polita velitelství pěší divize „Coseria“ o vztazích německých vojáků k jejím italským kamarádům z 28. března 1943, s. 223-234. 84 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 321-322; SCHREIBER, Italiens Teilnahme. c. d., s. 276. 81

62

přičemţ do 23. prosince pobili nebo zajali 20 000 vojáků, a do 25. prosince vzali do zajetí dalších 15 000 nepřátel.85 Většině jednotek severní kolony se podařilo na Vánoce dosáhnout Čertkova a konečně v polovině ledna dorazila ke spojeneckým liniím u Belovodsku,86 zatímco velitelství divize „Ravenna“ dosáhlo 24. prosince Vorošilovgradu, kde byla divize podřízena nově zformované operační skupině Fretter-Pico87, která měla za úkol bránit 150 km dlouhý úsek mezi Skupinami armád Don a B (přesněji řečeno mezi italským Alpským sborem a německorumunskou operační skupinou Hollidt). V rámci této formace divize bojovala aţ do 24. ledna 1943, kdy byla staţena z bojového nasazení.88 Jiţní kolona proděla skutečnou Odysseu, neţ dosáhla bezpečí. Musela ustupovat v tvrdých bojích směrem na jihovýchod aţ do Skossyrskaje, odkud pochodovala na západ a 3. ledna 1943 dosáhly vyčerpané jednotky obce Belaja Kalitva na řece Donec.89 Poráţka 8. italské armády a operační skupiny Hollidt měla velmi váţné následky. Sovětům se podařilo přerušit nejdůleţitější zásobovací trasy do Stalingradu a zhatit německé naděje na vysvobození obklíčeného stalingradského uskupení.90 Aby Němci zacelili mezeru po výpadku italských divizí, museli do úseku italské armády přesunout i část divizí podílejících se na vyprošťování 6. armády. Kdyţ potom 24. prosince 1942 zaútočila Rudá armáda na LVII. tankový sbor Armádní skupiny Hoth, který nesl hlavní tíhu bojů na přístupech ke Stalingradu, byl osud 6. armády zpečetěn.91 Od konce roku 1942 aţ do poloviny ledna 1943 byl úsek operační skupiny Fretter-Pico poměrně klidný. Z jednotek italské 8. armády zůstal ovšem nedotčen pouze Alpský sbor a

85

) GLANTZ, c. d., s. 65-68. ) DIE ITALIENER, c. d., s. 69. 87 ) Byla nazvána podle svého velitele generála dělostřelectva Maxmiliána Fretter-Pica. 88 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 9, Bojové hlášení Německého spojovacího komanda při divizi „Ravenna“ z 20. března 1943, str. 121-123; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 323. 89 ) DIE ITALIENER, c. d., s. 69; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 276. 90 ) GLANTZ, c. d., s. 81. 91 ) GLANTZ, HOUSE, c. d., s. 223-224; MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 83-96. 86

63

divize „Vicenza“. Rudá armáda je ale nemínila nechat na pokoji příliš dlouho. Osud italských horských divizí se naplnil společně s osudem maďarské 2. armády během tzv. Ostrogoţskorossošské operace.92 Jiţ 12. ledna 1943 se sovětským vojskům podařilo prolomit obranu maďarských jednotek na severu, která 14. ledna rozšířila svůj průlom na jih. Tentýţ den se Sovětům podařilo prolomit obranu německého XXIV. tankového sboru jiţně od Alpského sboru, přičemţ sovětské tankové kolony rychle postupovaly na sever a 15. ledna obsadily Rossoš, kde se nacházela hlavní zásobovací základna Alpského sboru. 17. ledna obdrţel Alpský sbor rozkaz ustoupit na západ, jenomţe o dva dny později se sovětská vojska postupující ze severu setkala se svými druhy postupujícími z jihu u Alexejevky, čímţ uzavřela Rudá armáda v kotli obrovskou masu italských, německých a maďarských vojsk včetně Alpského sboru.93 90000 – 100 000 vojáků94 Alpského sboru, německého XXIV. tankového sboru a zbytků maďarského IV. a VII. armádního sboru se vydalo na všeobecný ústup 19. ledna a znovu se opakovaly scény z prosincového ústupu. Zmrzlí, hladoví vojáci v oblečení ukrajinského civilního obyvatelstva, které vojenské uniformy vůbec nepřipomínalo, absolvovali 300 km dlouhý, fyzicky nesmírně vyčerpávající pěší pochod v otevřeném terénu s hlubokým sněhem, během kterého byli neustále napadáni partyzány a sovětskými tankovými oddíly a jezdectvem bez jakýchkoliv protitankových zbraní. Jen divize „Tridentia“ musela podstoupit 14 takových těţkých bitev.95 Anabáze obklíčeného uskupení skončila v posledních lednových dnech, kdy se zbytkům vojsk Osy podařilo probít k vlastním liniím. Italští vojáci poté zamířili do Bělgorodu 92

) GLANTZ, c. d., s. 92; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 324. Podrobnosti o operaci viz pojednání o maďarské 2. armádě. 93 ) DIE ITALINER, c. d., s. 69-70; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 258. 94 ) Alpský sbor a divize „Vicenza“ měly dohromady asi 70 000 vojáků, Němců bylo přibližně 10 000 a Maďarů 2000 – 7000. Srv. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 11, Bojové hlášení o ústupu Alpského a XXIV. tankového sboru (14. až 31. ledna 1943) z 23. března 1943, s. 142-143, pozn. 204. 95 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 11, Bojové hlášení o ústupu Alpského a XXIV. tankového sboru (14. až 31. ledna 1943) z 23. března 1943, s. 142-143; Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 182.

64

a v polovině března dosáhli Gomelu, kde se soustřeďovaly také všechny ostatní italské divize.96 Tím operace ARMIR na východní frontě skončily. Italové utrpěli děsivou poráţku.97 Italská armáda byla zredukována na zhruba 90 000 vojáků, ke kterým bylo třeba přičíst ještě víc jak 30 000 vojáků raněných, kteří jiţ dorazili do Itálie. 98 Němečtí styční důstojníci odhadli ztráty 8. armády mezi prosincem 1942 a únorem 1943 na 125 000 důstojníků, poddůstojníků a členů muţstva.99 Nejnovější údaje vyčíslují ztráty 8. italské armády na 25 000 padlých a 70 000 zajatých, ze kterých pouze 10 032 přeţilo sovětské zajetí.100 K tomu je ještě třeba přičíst 29 690 vojáků, kteří byli raněni nebo utrpěli omrzliny.101 Německý odhad byl tedy naprosto přesný. Materiální ztráty byly rovněţ strašné. Kromě dvou 75 mm kanonů bylo ztraceno celé dělostřelectvo, všechna munice, 12 000 nákladních automobilů, veškeré těţké zbraně, ţenijní materiál, potraviny i oblečení.102

96

) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení Německých spojovacích komand při divizích 8. italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 114; Dok. 11, Bojové hlášení o ústupu Alpského a XXIV. tankového sboru (14. až 31. ledna 1943) z 23. března 1943, s. 144. 97 ) Stačí se podívat na ztráty jednotlivých jednotek a hned je zřejmé, jak vážné italské ztráty byly. Ze 70 000 vojáků Alpského sboru a divize „Vicenza“ dorazilo k vlastním liniím pouze 27 500 mužů, z nichž ovšem 11 000 muselo být okamžitě posláno do nemocnice, takže 40 000 Italů muselo zahynout nebo upadnout do zajetí. Ztráty divize „Ravenna“ byly vyčísleny na 5000 mužů mrtvých, raněných a nezvěstných, ztráty divize „Torino“ mohly dosáhnout výše 10 000 vojáků. Srv. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 9, Bojové hlášení Německého spojovacího komanda při divizi „Ravenna“ z 20. března 1943, s. 123; Dok. 11, Bojové hlášení o ústupu Alpského a XXIV. tankového sboru (14. až 31. ledna 1943) z 23. března 1943, s. 145; Dok. 22, Hlášení velitele pěší divize „Torino“ generála Roberta Lericiho o chování německých spojenců z 14. května 1943, s. 209, pozn. 127; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 277-278. Nemalé byly rovněž ztráty mezi nejvyššími veliteli. Generálové Tarnassi, Martinat, Perrod a Pezzi zahynuli či zmizeli, generálové Ricagno, Battisti a Pascolini padli do zajetí. Srv. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 185-186. 98 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 184. 99 ) Tamtéž, Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení Německých spojovacích komand při divizích 8. italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 114. 100 ) Tamtéž, s. 74-75. 101 ) SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 278. 102 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 186; Dok. 29, Hlášení o misi nadporučíka Brunetta Paoliho u italské 8. armády mezi 3. a 15. únorem 1943, s. 260-261.

65

31. ledna 1943 bylo velitelství 8. armády vyřazeno z působení na frontě a jeho místo zaujala operační skupina Lanz.103 Italské jednotky byly postupně staţeny domů, s výjimkou II. armádního sboru, který měl dál reprezentovat italskou přítomnost na východní frontě. Tento projekt byl ovšem záhy díky vnitropolitickým potíţím duceho a díky neschopnosti Italů a neochotě Němců zajistit odpovídají výzbroj a výstroj odsunut k ledu. V dubnu byl II. sbor staţen z východní fronty a květnu dorazili poslední italští vojáci do vlasti. Tím skončilo nasazení Italů v Hitlerově válce proti bolševismu.104

Maďarská 2. armáda

I maďarskou 2. armádu postihl stejný osud jako všechny ostatní spojenecké armády. Sověti si ji vybrali za cíl jako poslední z armád německých spojenců. Byla sice zničena jako poslední, ale její jednotky se účastnily německé letní ofenzívy od samého počátku. Kdyţ 28. června 1942 zahájil generálplukovník Jány útok, měla jeho armáda k dispozici zatím pouze III. sbor, ostatní jednotky byly teprve na cestě. Úkolem III. sboru bylo dobýt Tim a Starij Oskol a dosáhnout řeky Don. Svoje první ztráty utrpěl sbor ovšem ještě před vypuknutím operace Blau v bojích s partyzány.105 III. sbor postupoval zpočátku díky silnému odporu nepřítele jen pomalu, po dobytí města Tim a obsazení města Starij Oskol 4. července se ale postup zrychlil a 7. července dosáhly první jednotky Donu.106

103

) Pojmenovaná po svém veliteli generálu horských jednotek Hubertu Lanzovi. ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 359-361; SCHREIBER, Italiens Teilnahme, c. d., s. 278-279. Detaily o italských snahách o udržení alespoň části vojsk na východní frontě srv. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 189-191; Dok. 29, Hlášení o misi nadporučíka Brunetta Paoliho u italské 8. armády mezi 3. a 15. únorem 1943, s. 266-267. 105 ) BÁLVÁNYI, c. d., s. 1054; MIKLÓS, c. d., s. 316. 106 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 228. 104

66

Na západním břehu Donu se postup maďarských jednotek zastavil a maďarská 2. armáda převzala odpovědnost za víc jak 200 km dlouhý úsek mezi Voroněţí a Pavlovskem.107 Mezitím začaly přicházet na frontu další svazky 2. armády. Ty musely absolvovat vyčerpávající pěší pochody dlouhé někdy i 1000 km (!), během kterých byly neustále napadány partyzány.108 Rozmísťování armády bylo ukončeno koncem srpna. Na sever od maďarské 2. armády stála německá 2. armáda, na jihu se rozprostírala italská 8. armáda. Neţ ale mohli Maďaři vytvořit souvislou obranu, vybudovali Sověti na maďarském břehu tři předmostí - u Uryvu, Korotojaku a Suchje. Likvidace těchto předmostí se stala pro maďarské jednotky stěţejním úkolem, neboť z nich mohla sovětská vojska ohroţovat křídla německých armád postupujících na jih.109 Předmostí u Uryva se pokusili Maďaři zlikvidovat jako první. 18. července vyrazili do útoku a podařilo se jim obsadit okolí města Uryv, sovětský protiútok ze 7. srpna ale zahnal maďarské jednotky zpět. Podruhé se o zneškodnění předmostí pokusili 10. srpna, byli ale odraţeni a během několika hodin ztratili 1 400 muţů. Třetí protiútok naplánovali a vedli samotní Němci, přičemţ byli přesvědčeni, ţe tam, kde Maďaři selhali, oni bezpochyby zvítězí. Ale ani s pomocí německého XXIV. tankového sboru německo-maďarská vojska neuspěla a jejich zářijový útok skončil těţkými ztrátami. Skoro 8 000 mrtvých, raněných a nezvěstných, včetně velitele XXIV. tankového sboru generála tankových jednotek Willibalda von Langermann und Erlenkamp. Po tomto fiasku se jiţ vojska Osy předmostí nepokusila zlikvidovat.110 Úspěšnější byla maďarská snaha v případě předmostí u Korotojaku. 7. srpna maďarská vojska zaútočila a po téměř měsíc trvající boji bylo nakonec toto předmostí s německou 107

) GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., s. 155. ) MIKLÓS, c. d., s. 317. Zcela opačný názor zastává Gosztony, který tvrdí, že k žádným partyzánským útokům nedocházelo. Srv. GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 229. 109 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 255. 110 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 229-230; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 255. 108

67

pomocí 3. září zlikvidováno. Třetí předmostí u města Suchje bylo nejmenší a ani Maďaři ani Němci jej nepovaţovali za váţnou hrozbu111, coţ se ale později ukázalo jako velký omyl. V polovině září přešla celá 2. maďarská armáda do obrany. Sice i nadále docházelo k omezeným bojovým akcím, ale v zásadě zůstal frontový úsek klidný aţ do počátku ledna 1943.112 Dvouměsíční boje stály maďarskou armádu 30 000 mrtvých a raněných. Materiální ztráty byly rovněţ značné, kupříkladu 12. lehká pěší divize přišla o 40 % svého dělostřelectva.113 Neţ přikročíme k popisu událostí, které vedly ke zničení maďarské armády, pozastavme se na chvíli nad problémy, kterým musely Jányho vojáci čelit. Byly prakticky identické s těmi, kterým čelili také rumunští a italští vojáci. Stejně jako rumunským armádám a italské armádě, byl i maďarské 2. armádě přidělen příliš dlouhý úsek na to, aby mohli Maďaři vybudovat účinnou obranu. 208 km dlouhý frontový úsek znamenal, ţe kaţdá lehká divize musela bránit úsek dlouhý 20 – 30 km a kaţdý prapor alespoň 5 km! Jiţ na první pohled neudrţitelné vzdálenosti.114 Němci sice ke 2. armádě poslali XXIV. tankový sbor se dvěma divizemi, celková situace se tím ale příliš nezlepšila. Nedostatečně vyzbrojená maďarská armáda tak musela prakticky všechny svoje těţké zbraně umístit do první linie.115 V říjnu 1942 přicestoval na inspekci 2. armády nový ministr obrany generálplukovník Vilmos von Nagy116, který během svého pobytu na frontě upozornil na další problémy maďarských jednotek. Nedostatek účinných protitankových kanonů, chybějící dělostřelecké

111

) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 255. ) GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., s. 156. 113 ) MIKLÓS, c. d., s. 317. 114 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 256. Díky této skutečnosti tak prakticky velitelství armády nedisponovalo žádnými zálohami, vyjma 1. obrněné divize, neboť muselo umístit prakticky všechny divizní jednotky do bojové linie. A vzhledem k naprosto nedostatečnému vybavení armády účinnými protitankovými kanony mohli Sověti bez potíží najít dostatek míst, kde by jejím tankům nemohli Maďaři klást efektivní odpor. 115 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 279-280. 116 ) Nagy nahradil ve funkci ministra obrany generálplukovníka Barthu, který byl známý svými proněmeckými postoji. 112

68

baterie i velkoráţní minomety. Poukázal rovněţ na slabou motorizaci jednotek a nedostatečné zásobování.117 Zásobování bylo vedle přílišné délky obranných linií a chabé protitankové obrany další potíţí generála Jányho. Podle dohody, kterou při svojí lednové návštěvě uzavřel Keitel s maďarskými představiteli, převzala německá strana zásobování 2. armády a na oplátku mělo Maďarsko dodávat do Německa odpovídající mnoţství potravin a pohonných hmot. Tento zdánlivě oboustranně výhodný kompromis měl ale svá úskalí. Kapacita sovětských ţeleznic byla malá, velké problémy navíc způsoboval širší rozchod sovětských kolejnic. Zásoby musely být z nádraţí dovezeny na frontu k jednotkám, coţ vzhledem k chabé motorizaci maďarské armády nebyl snadný úkol, takţe většina zásob musela být transportována koňskými povozy. Frontové jednotky tak byly obzvláště v zimních měsících zásobeny velice špatně. Teplé jídlo bylo zřídka a dokonce se nedostávalo i takové základní věci, jako byl chleba. Nedostávalo se rovněţ píce pro koně, a tak nebohá zvířata umírala po stovkách. 118 Otřesná byla rovněţ situace s uniformami. Během léta nepřišly ţádné náhradní uniformy, takţe vojáci museli chodit v opotřebované a otrhané výstroji. Ještě horší byla skutečnost, ţe zimní uniformy přišly v nedostatečném počtu, coţ mělo za následek řadu omrzlin a nemocí mezi vojáky. To samé platilo pro obuv.119 Dalším problémem byl nedostatek ţenijního materiálu, díky kterému mohla být vybudována jen část opevnění. Ostnatý drát a miny byly k dispozici v nedostatečném mnoţství. Řeka Don byla navíc v úseku maďarských vojsk nepříliš hluboká, k tomu měli Sověti dvě předmostí a s příchodem mrazů přestal být Don pro Rusy jakoukoliv překáţkou.120 To vše mělo na morálku maďarských vojáků velice negativní účinky. Jejich motivace k boji proti Rudé armádě byla velice malá a válku proti Sovětskému svazu brali jako čistě

117

) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 277-280. ) BÁLVÁNYI, c. d., s. 1057; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 256. 119 ) BÁLVÁNYI, c. d., s. 1057; MIKLÓS, c. d., s. 317. 120 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 256. 118

69

německou věc, přičemţ maďarští důstojníci říkali svým vojákům, ţe jejich jediným úkolem je dostat se domů mezi ţivými! Maďaři neměli ţádný ideologický výcvik jako Němci a generálmajor Hermann von Witzleben, který od 30. září 1942 působil jako „Německý generál při maďarské 2. armádě“, přičetl k důvodům poráţky maďarské armády mimo jiné také „nedostatek duchovní osvěty.“121 Stejně jako u ostatních armád i u maďarské armády slouţili němečtí styční důstojníci. Vztahy mezi nimi a maďarskými štábními důstojníky byly krajně napjaté, neboť se Němci víc neţ jako rádci chovali jako „hlídači“ a sami Maďaři je označovali jako „politruky.“122 Jak vidno, dvousettisícová maďarská 2. armáda v ţádném případě nemohla odolat mohutnému

sovětskému

protiútoku.

Nedostatek

účinných

protitankových

kanonů,

nedostatečné zásobování, napětí mezi německými a maďarskými štáby, příliš dlouhá obranná linie a chybějící zálohy nedávaly maďarským vojákům ţádný důvod k optimismu a jen podrývali jejich uţ tak dost slabou morálku. Neradostná situace maďarských jednotek se ještě víc zhoršila během listopadové a prosincové sovětské ofenzívy proti rumunským a italským svazkům. Tak jako v listopadu přesunuli Němci svoje jednotky z úseku italské 8. armády do úseku rumunské 3. armády, aby zacelili výpadek rumunských divizí, tak v prosinci přesunuli velitelství XXIV. tankového sboru s 336. pěší divizí ze sektoru maďarské 2. armády do pásma italské armády, aby podpořili hroutící se obranu italských svazků. Generál Jány sice zuřil ale ani jeho protesty, ani protesty generála von Witzlebena nepomohly.123 Krátce před Vánoci ţádal Hitler Horthyho, aby vydal 2. armádě rozkaz, aby svoje obranné pozice bránila ze všech okolností. Byla to reakce na mnoţící se zprávy o poraţeneckých náladách v Maďarsku po poráţkách Rumunů a Italů a Hitler se chtěl pojistit,

121

) DINARDO, The Dysfunkctional Coalition, c. d., s. 729; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 286-287; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 280 a 284. 122 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 282. 123 ) Tamtéž, s. 284.

70

aby maďarská armáda bojovala aţ do posledního dechu. Horthy ve svém dopise z 24. prosince podmínil vydání takového rozkazu vysláním německých jednotek k posílení obrany maďarské armády. Hitler německé posily přislíbil, a tak koncem roku 1942 vydal náčelník maďarského Generálního štábu generál Szombathelyi rozkaz, který maďarským jednotkám nařizoval drţet jejich pozice za kaţdou cenu a v ţádném případě neustupovat.124 Posily pro maďarskou 2. armádu se zhmotnily v podobě tankové sboru pro zvláštní účely (Panzerkorps zur besondere Verwendung) pod vedením generála Hanse Cramera, který byl podřízen 2. armádě 1. ledna 1943. Sbor se skládal z německé 26. a 168. pěší divize, praporu útočných děl, 700. tankového svazku a z maďarské 1. obrněné polní divize. Sbor měl sice víc jak 160 tanků a útočných děl, 110 z nich bylo ale zastaralých PzKpfw. 38(t). Sbor mohl být navíc nasazen pouze jako celek a o jeho pouţití nerozhodoval generál Jány ani generál von Weichs, nýbrţ samotný Hitler!125 Od poloviny prosince 1942 sovětské velení připravovalo plán na zničení maďarské 2. armády. Cílem tzv. ostrogoţsko-rossošské operace bylo pomocí tří útočných skupin prolomit obranu nepřítele, postupovat směrem na Alexejevku, Ostrogoţsk a Karpenkovo a obklíčit a zničit německá, maďarská a italská vojska126, která se nacházela mezi Voroněţí a Kantěmirovkou.127 Sověti nehodlali nic ponechat náhodě a pro operaci vyčlenili přes 240 000 vojáků a víc jak 900 tanků128, proti kterým byli Maďaři prakticky bezbranní. Rudá armáda zahájila ostrogoţsko-rossošskou operaci 12. ledna 1943, kdy sovětské síly vyrazily ze uryvského předmostí a jiţ první den se jim podařilo prolomit obrannou linii

124

) FENYO, c. d., s. 102-103; MIKLÓS, c. d., s. 318. ) GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., s. 156; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 256-257. 126 ) Jednalo se o již zmiňovaný Alpský sbor a divizi „Vicenza.“ 127 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 329. 128 ) DĚJINY druhé světové války ve dvanácti svazcích, Svazek 6, Zásadní obrat ve válce, Red. A. A. Grečko, Praha 1979, s. 107. 125

71

maďarských jednotek a ani protiútok 700. tankového svazku, během kterého ztratil skoro všechny své tanky, následujícího dne nedokázal Sověty zastavit.129 14. ledna zaútočila sovětská vojska z druhého předmostí u Suchje a i zde se jim podařilo prolomit obranu Maďarů. Ve stejný den Rudá armáda prolomila na jihu obranu německého XXIV. tankového sboru a začala postupovat na sever směrem k Alexejevce, kde se nacházelo velitelství 2. maďarské armády. Zpočátku sice brzdily její postup mimo jiné silné mrazy okolo -40°C (!), ale následující den se jiţ rudá bouře valila k maďarskému velitelství.130 Tři dny po zahájení sovětské ofenzívy byla obrana maďarské 2. armády rozervána na kusy, sovětské jednotky se nacházely hluboko v týlu bránících se vojsk a značná část maďarských jednotek byla jiţ na ústupu. Generál Jány sice jiţ 12. ledna ţádal o nasazení Cramerova sboru, nebylo mu ale vyhověno.131 Přestoţe Maďaři kladli odpor v rámci moţného, vznikl jiţ 14. ledna u Němců dojem, ţe Maďaři v panice a beze zbraní ustupují ze svých obranných pozic. 132 Je třeba říci na rovinu, ţe německá kritika byla do značné míry oprávněná, ale příčina tohoto jevu byla sloţitější a byla následkem praktik nejvyššího maďarského velení. Maďarská 2. armáda sebou vzala do pole většinu moderního vybavení maďarské armády. Jelikoţ maďarský průmysl nebyl schopen je rychle nahradit a jelikoţ si Maďaři část zbraní nechali doma pro “pozdější pouţití“, byly posily pro 2. armádu vysílány na frontu po tří- aţ čtyřtýdenním výcviku beze zbraní s tím, ţe budou docvičeny a vyzbrojeny přímo na frontě! Kdyţ 12. ledna 1943 začal sovětský útok, bylo za frontou připraveno 6 000 takto „vycvičených“ a „vyzbrojených“ muţů k vystřídání. Kdyţ sovětské tanky prolomily obranu,

129

) MIKLÓS, c. d., s. 319. ) MIKLÓS, c. d., s. 319; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 257. 131 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 332. 132 ) Tamtéž. 130

72

zachvátila tyto muţe panika. Během útěku sebou také na mnoha místech strhli regulérní jednotky a pohroma byla na světě.133 Od 15. ledna byla maďarská armáda rozdělena dvě části. III. sbor byl začleněn do sborové skupiny Siebert (Korpsgruppe Siebert) a podřízen německé 2. armádě, zatímco IV. a VII. sbor na jihu čelili reálné hrozbě, ţe budou brzy obklíčeni. 16. ledna konečně přešel do protiútoku Cramerův sbor, ale jiţ bylo pozdě a jeho protiútok nic nevyřešil. Maďarská armáda jiţ byla v beznadějné situaci, generál Jány se ale neopováţil vzepřít Hitlerovu rozkazu bojovat aţ do posledního muţe a udrţet obranné pozice. Povolení k ústupu obdrţel Jány teprve 17. ledna, to uţ ale šlo Maďarům jen o holé přeţití. 134 19. ledna vstoupila sovětská vojska do Alexejevky a dokončila tak obklíčení italského Alpského sboru, německého XXIV. tankového sboru a zbytku maďarského VII. sboru. V prostoru Alexejevka-Ostrgoţsk se zbytky IV. a VII. sboru spolu s 1. obrněnou polní divizí drţely aţ do 24. ledna, kdy Sověti zlikvidovali poslední maďarské jednotky, kterým se nepodařilo probít k vlastním liniím.135 Ve stejný den, pouhých deset dnů po zahájení ostrogoţsko-rossošké operace, byla maďarská 2. armáda (či lépe řečeno, to, co z ní zbylo) staţena z fronty. Pouze některé jednotky dosud schopné boje zůstaly pod německým velením v boji aţ do poloviny února.136 III. sbor drţel obranné pozice na Donu aţ do 26. ledna, kdy obdrţel rozkaz k ústupu. Vztahy mezi velitelem III. sboru generálmajorem hrabětem Marcellm Stommem a jeho nadřízeným generálporučíkem Siebertem byly krajně napjaté, neboť svěřoval Maďarům úkoly, které přesahovaly maďarské moţnosti. Jeden maďarský důstojník popsal ony dny takto. „Měli jsme 3 nepřátele: Mráz, hlad a – Němce.“ Ústup III. sboru trval aţ do 7. února,

133

) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 333-334; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 91. ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 335-339. 135 ) DĚJINY, svazek 6, c. d., s. 110; KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 258. 136 ) MIKLÓS, c. d., s. 320. 134

73

kdy se jeho zbytkům podařilo probít k německým liniím. Generál Stomm mezi zachránivšími ale nebyl. 2. února upadl do zajetí, kdyţ se předtím neúspěšně pokusil o sebevraţdu.137 Během jednoho měsíce byla maďarská 2. armáda rozdrcena na padrť a utrpěla děsivou poráţku. Ztráty138 maďarské armády během sovětské zimní ofenzívy činily 35 000 mrtvých, 35 000 raněných a 26 000 nezvěstných. Do toho počtu nejsou ale započteni příslušníci ţidovských pracovních praporů. Většina z 36 000 příslušníků se buď vzdala Rusům, nebo byli zastřeleni. Kdyţ sečteme maďarské ztráty od dubna 1942 do března 1943, dostaneme se k děsivým číslům v rozmezí 150 000 – 175 000.139 Materiální ztráty byly rovněţ obrovské, odhadovaly se na 70 – 80%. 2. armáda přišla o všechny tanky, 460 protitankových děl, 380 kusů polního dělostřelectva, 110 protiletadlových děl, 400 minometů, 110 000 pušek, 32 000 pistolí, 3500 samopalů, 2900 kulometů, 1000 motocyklů, 1600 osobních a 4000 nákladních automobilů, 56 000 koní a 16 000 povozů.140 Po poráţce byl zbytek armády odeslán zpět do Maďarska, kromě několika jednotek, které zůstaly v přifrontovém pásmu aţ do léta 1943, kdy byly rovněţ staţeny.141 70 000 vojáků dorazilo v dubnu zpět do vlasti, velitel armády generálplukovník Jány přijel posledním vlakem 1. května 1943.142

137

) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 342-343. ) Přesné určení ztrát není jednoduché, v literatuře se objevují různá čísla. 139 ) BÁLVÁNYI, c. d., s. 1061; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 296; FENYO, c. d., s. 108; MIKLÓS, c. d., s. 320. 140 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 260. 141 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 297. 142 ) KLIMENT, BERNÁD, c. d., s. 261. 138

74

Ohlédnutí za porážkou a její příčiny

2. února 1943 kapitulovaly u Stalingradu poslední jednotky 6. armády. Byla tím dovršena série poráţek, které během tří a půl měsíců utrpěla vojska Osy. Není ţádným tajemstvím, ţe se během těchto měsíců rapidně zhoršily vztahy mezi Němci a jejich spojenci. Mezi Němci na všech úrovních se rychle rozšířil názor, ţe důvodem pro ztrátu Stalingradu byli Rumuni, Italové a rovněţ Maďaři. Němci nevynechali jedinou příleţitost, aby vyprávěli o „utíkajících“ spojencích, a netajili se tím ani přímo před svými koaličními partnery. 1 Němečtí vojáci povaţovali své rumunské, italské a maďarské spolubojovníky za příliš „měkké“ pro východní frontu. Podle jejich mínění chyběla spojeneckým vojákům nezbytná „vnitřní tvrdost“ či „ideová pevnost“ k tomu, aby odolali sovětskému útoku.2 Rumuni, Italové i Maďaři takovou kritiku rozhorleně odmítali a poukazovali na přílišnou délku svých obranných linií a nedostatečné vybavení, obzvláště na naprostý nedostatek účinných protitankových kanonů, přičemţ spojenci svému německému partnerovi tvrdě vyčítali nesplněné sliby ohledně dodávek moderních zbraní. Německé vojáky všech hodností povaţovali za sobecké a domýšlivé.3 Němci takové argumenty ovšem povaţovali za pouhou výmluvu a řada německých styčných důstojníků hlásila případy, kdy rumunští, italští a maďarští vojáci opustili svá stanoviště ze strachu před sovětskými tanky, i kdyţ měli k dispozici protitankové prostředky.4 Takováto mezi Němci hojně rozšířená tvrzení máme ovšem moţnost srovnat s dalšími hlášeními

německých

styčných

důstojníků,

1

která

jsou

mnohem

spravedlivější

a

) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 21, Hlášení velícího generála II. italského armádního sboru, Giovanniho Zanghieria, o nasazení v Sovětském svazu 1942/1943 z 30. dubna 1943, s. 205-206. 2 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 4, Hlášení Německého spojovacího štábu o 8. Italské armádě z 8. srpna 1942, s. 102; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 297-298. 3 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 297-298, 346. 4 ) Tamtéž, s. 298.

75

diferenciovanější. Ve shrnutí bojových hlášení německých styčných komand při 8. italské armádě se mimo jiné píše: „Přes všechny nedostatky a chyby, které v průběhu nasazení vyšly najevo, je tvrzení, které se z mnoha stran vynořuje, ţe Italové jednoduše utíkali, nejenom přehnané, nýbrţ absolutně nesprávné. Ne všechny divize bojovaly za stejných podmínek, proto je nějaké relativní hodnocení velmi těţké. Přesto mohou být hodny obzvláštní zmínky divize „Torino“ na pravém úseku a na levém divize „Tridentia“ a obzvláště v hlášení Wehrmachtu zmíněná generálporučíkovi Eiblovi5 podřízená divize „Julia“.6 Podívejme se nyní krátce na ono „utíkání“ spojeneckých vojáků. Na celé řadě míst skutečně docházelo k tomu, ţe stovky i tisíce spojeneckých vojáků v panice prchali před postupujícími Sověty. Na Němce udělala obzvlášť děsivý dojem událost 19. prosince 1942, která se udála u města Kantěmirovka. Ten den se ve městě nečekaně objevily sovětské tanky a tisíce italských vojáků propadly tankovému děsu a v panice utíkaly na všechny strany, odhazujíc přitom své zbraně. Taková událost neměla ospravedlnění, pochopíme ji ale, kdyţ zjistíme, jací italští vojáci se zde nacházeli. Kantěmirovka se v této době nacházela 60 – 80 km za bojovou linií a slouţila jako důleţitá logistická základna italské 8. armády. Nacházelo se zde zhruba 9000 italských vojáků, z nichţ ovšem pouze 1300 náleţelo k bojovým jednotkám. Zbytek tvořili příslušníci různých týlových a podpůrných jednotek a dělostřelci bez děl.7 Jak bylo poznamenáno v kapitole o podobě spojeneckých armád, týlové jednotky neměly ţádný pěchotní výcvik a nebyly schopny obrany při nepřátelském průniku a tato skutečnost se plné míře projevila právě během zimních bojů u Stalingradu.

5

) Generálporučík Eibl byl v lednu 1943 pověřen velením německého XXIV. tankového sboru, kterému byla v té době podřízena i italská horská divize „Julia“. 6 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení německých styčných komand při divizích 8. Italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 115. 7 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 21, Hlášení velícího generála II. italského armádního sboru, Giovanniho Zanghieria, o nasazení v Sovětském svazu 1942/1943 z 30. dubna 1943, s. 206-207.

76

Téměř stejný případ se odehrál také v Millerovu a byly rovněţ hlášeny obdobné případy u rumunských a maďarských vojsk.8 Mezi takové případy můţeme počítat také jiţ zmiňovány události o útěku maďarských náhradních praporů. Němci nebrali v potaz, ţe se mnohdy jednalo o týlové jednotky či jednotky, které měly jen minimální výcvik. Pokud němečtí vojáci spatřili shora uvedené scény, je logické, ţe o svých rumunských, italských a maďarských spolubojovnících nemohli mít valné mínění a takové události, jako útěk z Kantěmirovky, jen potvrdily předsudky, které byly v řadách Wehrmachtu hojně rozšířeny.9 Málokterý Němec viděl statečnost italských vojáků v jejich obranných pozicích na Donu, o mnoho víc jich ale vidělo utíkající Italy z Kantěmirovky a z jiných míst. Není omluvou, ţe to často byli příslušníci nebojových jednotek, neboť německý nebojový personál si v podobných situacích vedl mnohem lépe, a je třeba rovněţ poznamenat, ţe nevalné mínění o výkonu svých druhů měla i řada italských vojáků.10 Pochopíme tak ale, proč k takovým událostem docházelo a proč si Němci vytvořili takový dojem, jaký si vytvořili. Obdobně tomu bylo i rumunských a maďarských vojsk. Samozřejmě, zdaleka ne všechny případy zhroucení morálky lze vysvětli takovým způsobem. Jiţ bylo poukázáno na případy, kdy pro útěk spojeneckých vojáků nebyly ţádné polehčující okolnosti. Události, které se odehrály v Kantěmirovce a na jiných místech fronty, měly mj. za následek, ţe se němečtí vojáci k italským, rumunským a maďarským vojákům chovali všelijak, jen ne jako kamarádi a spojenci. Během ústupu se odehrávaly neuvěřitelné scény, během kterých spolu němečtí a spojenečtí vojáci bojovali nezřídka se zbraní v ruce o dopravní prostředky, potraviny a ubytování, a které ostatně ukazovaly, ţe přátelství mezi německými a spojeneckými vojáky bylo jen propagandistickým mýtem.11

8

) Tamtéž, s. 207. ) Tamtéž, s. 71. 10 ) ADAP, Serie E, Bd. V, Dok. 315, s. 624; DIE ITALIENER, c. d., s. 71. 11 ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 204-205; DIE ITALIENER, c. d., s. 70-71; MIKLÓS, c. d., s. 320. 9

77

Tyto události jsou zmiňovány jak v německých, tak i v pramenech německých koaličních partnerů, zde je hodnocení nadporučíka Perntera, německého styčného důstojníka při divizi „Ravenna“. „Musí být bohuţel konstatováno, ţe vojáci italské 8. armády se vracejí do vlasti většinou zklamaní, protoţe se k nim němečtí vojáci chovali často úplně jinak neţ kamarádsky.“12 Toto hodnocení je vzhledem k bezohlednosti německých vojáků vůči jejím italským kolegům ještě velice diplomatické. V italských pramenech jsou případy takového chování často zmiňovány. Obzvlášť otřesné je hlášení plukovníka Francesca Polita, velitele 90. pěšího pluku divize „Cosseria“, ve kterém shromáţdil 54 případů chování německých vojáků vůči italským, které se mnohdy nedají označit jinak neţ jako barbarské. Odmítání plnění rozkazů vydaných italskými důstojníky podřízenými německými vojáky, odebírání zbraní a materiálu italským vojákům, stejně jako vyhánění Italů z jejich přístřešků, často pod pohrůţkou násilí a se zbraní v ruce. Italským vojákům vojáci byly zabavovány jejich dopravní prostředky, byli odháněni od poloprázdných vlaků i nákladních automobilů a dokonce bylo několik italských vojáků přejeto bezohlednými německými řidiči!13 Podle jiného hlášení němečtí vojáci v naprosté většině odmítali zdravit italské důstojníky, a zatímco Němci cestovali vţdycky alespoň ve vagonech III. třídy, Italové museli i celé týdny cestovat v otevřených vagonech či plošinových vozech.14 Další zprávy hovořily o tom, jak němečtí vojáci nutili své italské kolegy opustit svá vozidla, a to dokonce i raněné, aby udělali místo pro Němce. Jindy zase italští ranění vojáci umírali na následky mrazu na plošinových vozech, kdeţto němečtí nezranění vojáci cestovali v pohodlí zavřených vagónů,

12

) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 10, Bojové hlášení Německého spojovacího komanda při divizi „Ravenna“ z 20. března 1943, s. 125-126. 13 ) Tamtéž, Dok. 24, Hlášení plukovníka Francesca Polita velitelství pěší divize „Cosseria“ o chování německých vojáků vůči jejich italským kamarádům z 28. března 1943, s. 223-234. 14 ) Tamtéž, Dok. 26, Hlášení armádního faráře 8. Italské armády, Dona Arriga Pintonella, o morálce jednotek a o vztahu mezi Němci a Italy na východní frontě, nedatováno, s. 247-249.

78

kde bezstarostně jedli a kouřili, zatímco Italové jiţ mnoho dnů hladověli. Dokonce se odehrál i případ, kdy němečtí vojáci vyplundrovali italskou zásobovací základnu!15 Mohli bychom uvést další příklady, ale pro pochopení, s jakými dojmy se vraceli domů italští vojáci, je to dostačující.16 Naprosto stejné případy byly hlášeny také od maďarských a rumunských vojáků.17 Je jasné, ţe takovéto události měly velice negativní dopad na jiţ uţ tak dost nahlodanou morálku spojeneckých vojáků.18 Ostatně, právě na slabou morálku spojeneckých vojáků je poukazováno jako na nejvýznamnější faktor jejich poráţky.19 Za hlavní důvod jejich poráţky ji označil i Hitler, který v rozhovoru s regentem Maďarského království Horthym mj. uvedl: „Nesnáze u spojenců nastaly, protoţe ani psychicky ani duševně nenarostli pro boj proti bolševismu…Za těchto okolností jiţ nechce (Vůdce) nechat dále spojence bojovat na ruské frontě, protoţe by jejich vojáci bohuţel nebyli na takový boj duševně připraveni.“20 Hitler také srovnával morálku spojeneckých vojsk s německou a poukazoval na fakt, ţe i německé nebojové jednotky byly schopny Rusy zastavit.21 Samozřejmě, kaţdá průměrná německá divize měla lepší výcvik, vybavení, výzbroj i vedení neţ jakákoliv spojenecká divize, tudíţ je pochopitelné, ţe morálka německých vojáků byla mnohem vyšší neţ jejich spojeneckých protějšků.22 O porovnání německého a spojeneckého personálu jiţ byla řeč. Nízká morálka rumunských, italských a maďarských vojáků byla dána hlavně skutečností, ţe neviděli spojitost mezi bojem na Donu a obranou svých domovů a neměli

15

) Tamtéž, Dok. 18, Memorandum k situaci 8. Italské armády od začátku sovětské ofenzívy až do ústupu, s. 183-184. 16 ) K dalším stížnostem Italů srv. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 19, Hlášení majora Achillea Mazziho (italský Spojovací štáb při Skupině armád B) pro generála Umberta Utiliho o vztazích mezi spojenci z května 1943, s. 196-197. 17 ) ANCEL, Stalingrad, c. d., s. 204-205; AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 114; GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 341; MIKLÓS, c. d., s. 320. 18 ) Srv. např. DIE ITALIENER, c. d., Dok. 24, Hlášení plukovníka Francesca Polita velitelství pěší divize „Cosseria“ o chování německých vojáků vůči jejich italským kamarádům z 28. března 1943, s. 224. 19 ) FENYO, c. d., s. 107; 20 ) ADAP, Serie E, Bd. V, Dok. 315, s. 624. 21 ) Tamtéž. 22 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 115.

79

zájem zúčastnit se „kříţové výpravy proti bolševismu“.23 Antonescu, Mussolini a Horthy měli svoje důvody, proč své vojáky nasadit na východní frontě, většině vojáků tyto důvody ale unikaly.24 To ale nebyl jediný důvod jejich nízké morálky. Dalším faktorem byl naprostý nedostatek moderního vybavení, kde německá strana selhala ve schopnosti zásobovat své spojence adekvátními zbraněmi. A jelikoţ koaliční partneři Velkoněmecké říše nebyli schopni si potřebné zbraně vyrobit sami, vyráţeli tak do boje proti mnohem lépe materiálně vybavenému protivníkovi se zastaralou výzbrojí, čehoţ si Němci byli dobře vědomi. V neposlední řadě je třeba zmínit také špatné zásobování jednotek na frontě, na které měli svůj díl viny jak Němci, tak spojenci.25 Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve pak bylo německé barbarské chování vůči rumunským, italským a maďarským vojákům. Je proto docela s podivem, ţe v některých případech drţeli spojenečtí vojáci, dle německého mínění, svoje pozice „aţ do posledního výstřelu.“26 Některé jednotky si vedly opravdu zdatně, jako např. italský Alpský sbor či rumunský VII. armádní sbor, většina spojeneckých jednotek je ale nenapodobila.27 Jako důkaz kvalitního výkonu některých spojeneckých jednotek můţou poslouţit udělené vyznamenání. Během stalingradské bitvy si kupříkladu 5 rumunských důstojníků vyslouţilo Rytířský kříţ Řádu ţelezného kříţe, který byl udělován buď za mimořádnou chrabrost v boji, nebo za skvělé velení v boji.28 Obdrţeli jej také velitelé italské 8. armády a

23

) FENYO, c. d., s. 108. ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 302. 25 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 285 a 301; FENYO, c. d., s. 107. 26 ) GOSZTONY, Hitlers fremde Heere, c. d., s. 309. 27 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 115; DIE ITALIENER, c. d., Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení Německých spojovacích komand při divizích 8. italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 115; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 295. 28 ) Jednalo se o majora Rasconesca, velitele I. praporu 15. pěšího pluku 6. pěší divize, plukovníka Hristeu, velitele 2. pluku 8. jezdecké divize, generála Korneho, velitele 8. jezdecké divize, generála Tatarana, velitele 20. pěší divize a již zmiňovaného generála Lascara, velitele 6. pěší divize, který jako první neněmecký voják obdržel dubové ratolesti k rytířskému kříži. Srv. AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 97, 100-101, 103 a 110111. 24

80

maďarské 2. armády, generálové Gariboldi a Jány, ti jej ovšem obdrţeli čistě z politických důvodů, coţ bez okolků přiznal v rozhovoru s Horthym i Hitler.29 Můţeme tedy říci, ţe část jednotek Hitlerových spojenců podala vcelku obstojný výkon. Němci později tvrdili, ţe úspěšné byly ze spojeneckých jednotek především ty, které byly menší a podřízené přímo německému velení.30 Pokud bychom měli zhodnotit, který ze spojenců bojoval nejlépe, volba by jednoznačně padla na Rumuny. Jako své nejlepší spojence je označovali sami Němci31, vydrţeli na frontě bojovat ještě 6 týdnů po zahájení operace Uranus a vyznamenání udělená rumunským velitelům jsou dostatečně výmluvná. Naopak nejhůře si pravděpodobně vedli Maďaři, kteří se od počátku potýkali s velmi slabou morálkou a kteří měli snad nejméně moderní vybavení ze všech spojenců. Pro zhodnocení výkonu italských vojáků necháme naposled promluvit německé styčné důstojníky. „I kdyţ 8. italská armáda v zimě 1942/1943 ne zcela splnila očekávání, která do ní byla vkládána, a i kdyţ průlom v tomto nepřátelském úseku se projevil osudově pro operace v jiţní části, musí být nesporně pozitivní výkony přeci jen náleţitě oceněny a neměla by zůstat odepřena statečnost mnohým důstojníkům, poddůstojníkům a příslušníkům muţstva a uznání celé armádě za nesmírnou krvavou oběť.“32

„Selhání“ italských, rumunských a maďarských vojáků mělo pochopitelně zásadní dopad na vztahy mezi Německem a jeho spojenci. Němci původně označovali rumunskou poráţku jako příčinu poráţky ve Stalingradu, ovšem jiţ 18. prosince 1942 Hitler v rozhovoru

29

) ADAP, Serie E, Bd. V, Dok. 315, s. 638. ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení Německých spojovacích komand při divizích 8. italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 114. 31 ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 117; MANSTEIN, Sv. 2, c. d., s. 56. 32 ) DIE ITALIENER, c. d., Dok. 8, Shrnutí bojových hlášení Německých spojovacích komand při divizích 8. italské armády a společné závěry z 12. listopadu 1943, s. 116. 30

81

s Cianem v podstatě přiznal německou chybu, kdyţ se odmítl o případné vině za poráţku vůbec bavit. To samé se opakovalo 10. ledna 1943 během rozhovoru s Antonescem.33 V Itálii, Rumunsku a Maďarsku zavládlo po poráţce velké zklamání a deziluze, spojenci začali sondovat moţnosti, jak se vyvléci z nepohodlného spojenectví, zvlášť po tom, jakým způsobem se k nim Němci během bitvy zachovali. Během dubna 1943 se Hitler v Klessheimu postupně sešel s Mussolinim, Antonescem a Horthym. Mussolini a Antonescu se ho zde pokusili přesvědčit, aby uzavřel separátní mír, ovšem kaţdý z nich měl na mysli jinou frontu. Zatímco duce vybízel k uzavření separátního míru se Sovětským svazem, conducator ţádal německého diktátora, aby nalezl nějaký modus vivendi se západními spojenci, aby se mohla Osa plně koncentrovat na boj na východní frontě. Ani jeden návrh Hitler pochopitelně nepřijal.34 Antonescu a Mussolini se alespoň mohli konejšit Hitlerovým oceněním statečnosti rumunských a italských vojáků35, naproti tomu v rozhovoru s Horthym si Hitler vůbec nebral servítky a spoustu času věnoval obviňováním maďarských vojáků ze špatné bojové morálky. Horthy mu na to odpověděl, ţe výkon maďarských vojáků zhodnotí historie, a poukazoval na velké maďarské lidské a materiální ztráty36, přičemţ Hitlerovi ostře vytýkal jeho nesplněné sliby ohledně dodávek moderních zbraní.37 Na závěr si dovolím citovat slova amerického historika Richarda L. DiNarda, ţe „bitvu u Stalingradu můţeme a nemusíme povaţovat za zlomovou událost v rámci druhé světové války v Evropě. V kaţdém případě však znamenal konec Osy jako něčeho, co mělo předstírat vojenskou koalici.“38

33

) ADAP, Serie E, Bd. V, Dok. 303, s. 542; Serie E, Bd. V, Dok. 44, s. 85; DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 299. ) KRONIKA, c. d., s. 241. 35 ) ADAP, Serie E, Bd. V, Dok. 44, s. 86; Dok. 315, s. 625. 36 ) Tamtéž, Dok. 315, s. 625-626 a 634. 37 ) DINARDO, Nerovní spojenci, c. d., s. 346. 38 ) Tamtéž, s. 302. 34

82

Závěr

Generál polní maršál Erich von Manstein byl ve svých pamětech k rumunské armádě poměrně shovívavý a Rumuny povaţoval za nejlepší německé spojence na východní frontě. I on se ovšem snaţil část viny za poráţku u Stalingradu svalit na rumunské svazky. Během Vánoc zaútočily na německý LVII. tankový sbor, který měl vysvobodit německou 6. armádu z obklíčení, silné sovětské jednotky a donutili jej k ústupu. Manstein tvrdil, ţe protiútok německého LVII. tankového sboru selhal, protoţe u jednotek obou rumunských sborů, které kryly boky úderného uskupení, „zcela vyhasla vůle vojáků k dalšímu boji“, a ţe rumunští velitelé se této skutečnosti vůbec nesnaţili bránit.1 Ovšem očekávat, ţe zbytky rumunské 4. armády odolají náporu 6 sovětských mechanizovaných, tankových a jezdeckých sborů, by bylo hodně nerealistické.2 Spíše se tedy jedná o snahu svést svůj vlastní neúspěch na někoho jiného.3 Většina Mansteinových kolegů šla ale ještě dál a jiţ během bitvy u Stalingradu převládl v německých řadách názor, ţe spojenečtí vojáci podali velice chabý výkon. Rumunští, italští i maďarští vojáci byli obviňováni ze zbabělosti a byla jim připisována vina za zkázu německé 6. armády. Jak ale ukazuje řada skutečností, takové hodnocení je do značné míry zavádějící a nespravedlivé. Řada rumunských velitelů se svými jednotkami odvedla kvalitní výkon a rytířské kříţe, které jim byly uděleny, jsou toho důkazem. Hlášení italských velitelů a německých styčných důstojníků působících u italských poskytují vyváţenější a spravedlivější pohled na výkon italských divizí. A konečně za zkázu 6. armády mohlo

1

) MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 100-101. ) AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 111; MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 100. 3 ) Manstein byl v té době velitelem Skupiny armád Don, které podléhala německá 4. tanková armáda, jejímiž podřízenými jednotkami byly i tři zmiňované sbory, německý LVII. tankový a rumunský VI. a VII. armádní sbor. 2

83

především Hitlerovo zasahování do probíhajících operací, kdy vyţadoval provedení dvou útočných operací ve dvou směrech současně. Pokud přihlédneme k čistě technické a materiální výbavě spojeneckých armád a k faktu, ţe většina vojáků neviděla souvislost mezi bojem na Donu a obranou svých domovů před bolševickým nebezpečím, můţeme konstatovat, ţe některé spojenecké jednotky vzhledem k uvedeným skutečnostem odvedly maximum moţného. Na to, aby mohly podat lepší výkon, chyběl spojeneckým vojákům odpovídající výcvik, výzbroj, výstroj a, kdyţ pouţiji dobovou německou terminologii, potřebná „ideová pevnost“. V taţení v roce 1941 si rumunské, italské a maďarské jednotky vedly celkem obstojně, i kdyţ utrpěly váţné materiální ztráty a Rumuni i váţné lidské ztráty. To bylo dáno i skutečností, ţe podstatná část sovětské výzbroje byla zastaralá. V roce 1942 ovšem došlo k velkému kvalitativnímu posunu ve výzbroji sovětské armády, takţe se spojenecká vojska se svojí zastaralou výzbrojí dostala do velice nepříznivé situace a nemohla být Rudé armádě rovnocenným soupeřem. Ačkoli všech těchto skutečností si byli Němci dobře vědomi, nebyli schopni odhadnout skutečné moţnosti spojeneckých divizí a přidělit jim tudíţ úkoly, na které by stačily. A kdyţ uţ rumunským, italským a maďarským vojskům přidělili nelehký úkol bránit křídla německých uskupení u Stalingradu, nedokázali jim poskytnout dostatek moderního vybavení, hlavně protitankových děl. Dále je třeba zmínit fakt, ţe Němci v zásobování upřednostňovali svoje jednotky před spojeneckými, které tak často strádaly. Během ústupových bojů navíc němečtí vojáci zabavovali zbraně, materiál i potraviny svým spojeneckým protějškům a mnohdy byli k jejich osudu zcela lhostejní. Docházelo i k velice hrubému, nezřídka přímo barbarskému chování ze strany německých vojáků vůči spojeneckým, coţ by se sice dalo vzhledem k událostem, které

84

se odehrály např. v Kantěmirovce, pochopit, takové incidenty ale jen přispívaly ke korozi spojenectví mezi Německem a jeho partnery. Mezi německé chyby můţeme řadit i fakt, ţe nevzniklo ţádné vojenské koaliční řídící centrum, které by koordinovalo činnost spojeneckých armád. V roce 1941 zřejmě vznik takové instituce připadal Němcům zbytečný, protoţe počítali s tím, ţe do konce 1941 bude Sovětský svaz poraţen. V roce 1942 by ale její vznik rozhodně nebyl na škodu, tím spíše, ţe v jiţní části východní fronty se nacházelo 750 000 rumunských, italských a maďarských vojáků. Nemůţeme ale z poráţky spojeneckých armád vinit jenom Němce, tím bychom se dostali na opačný pól tvrzení, ţe za zkázu německé 6. armády jsou zodpovědní jen spojenečtí vojáci. Němečtí styční důstojníci hlásili případy, kdy došlo k selhání rumunských, italských a maďarských vojáků, i kdyţ měli k dispozici adekvátní obranné prostředky. Rovněţ za špatné zásobování nesli v některých případech svůj díl viny vedle Němců i domácí představitelé spojeneckých států. Svoji roli v poráţce hrály i vojenské schopnosti vrcholných představitelů. Zatímco Antonescu a Horthy byli vojáci z povolání, byť Horthy jako bývalý rakousko-uherský viceadmirál byl s pozemní válkou obeznámen jen málo, Mussolini ţádné vojenské vzdělání neměl a jeho schopnost strategického uvaţování byla na dosti nízké úrovni. Vyslání italské 8. armády mohlo těţko ovlivnit výsledek války na východní frontě, nadstandardní vybavení armády (rozuměj na italské poměry), hlavně motorová vozidla, by šlo mnohem efektivněji vyuţít v severní Africe, kde pro tamější podmínky byl dostatek automobilového vybavení klíčovým faktorem. Nakonec lze říci, ţe ačkoli rumunské, italské a maďarské jednotky nesplnily očekávání, které do nich Němci vkládali, tak vzhledem ke všem uvedeným nedostatkům a

85

problémům, se kterými se spojenci potýkali, pravděpodobně nemohly podat lepší výkon, neţ jaký podaly.

86

Prameny a literatura

Vydané prameny institucionální provenience AKTEN zur Deutschen Ausweärtigen Politik 1918 – 1945, Serie E, Bd. 1-5, Göttingen 19691978. DIE ITALIENER an der Ostfront 1942/1943, Dokumente zu Mussolinis Krieg gegen die Sowjetunion, Hrsg. und eingeleitet vom Thomas Schlemmer, München 2005. KRIEGSTAGEBUCH des Oberkommando der Wehrmacht 1940-1945, Bd. 1, Frankfurt am Main 1965.

Vydané prameny osobní povahy CIANO, Galeazzo, Deník 1937-1943, Praha 1948. MANSTEIN, Erich von, Ztracená vítězství, svazek 1 a 2, Brno 2006.

Literatura a časopisecké studie AILSBY, Christopher, Hitlerovi renegáti, Cizinci ve sluţbách třetí říše, Český Těšín 2008. AXWORTHY, Mark - SCAFES, Cornel - CRACIUNOIU, Christian: Third Axis / Fourth Ally. Romanian Armed Forces in the European War 1941 - 1945, London 1995. BÁLVÁNY, Andreas von, Der Untergang der 2. Ungarischen Armee am Don 1943, in: Allgemeine schweizerische Militär-Zeitschrift vol. 126, no. 12(1960), s. 1051-1062. CARELL, Paul, Stalingrad. Sláva a pád 6. armády, Praha 1994. DAS DEUTSCHE REICH und der Zweite Weltkrieg, Bd. 4, Der Angriff auf die Sowjetunion, Stuttgart 1983.

87

DAS DEUTSCHE REICH und der Zweite Weltkrieg, Bd. 6, Die Ausweitung zum Weltkrieg und der Wechsel der Initiative 1941-1943, Stuttgart 1990. DĚJINY druhé větové války 1939 - 1945 ve dvanácti svazcích, Svazek 6, Zásadní obrat ve válce, Red. A. A. Grečko, Praha 1979. DINARDO, Richard L. - Hughes, Daniel J., Germany and Coalition Warfare in the World Wars. A Comparative Study, in War in history 8, 2001, No. 2, s. 166-190. DINARDO, Richard L., Nerovní spojenci, Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení, Brno 2006. DINARDO, Richard L., The Dysfunkctional Coalition. The Axis Power and the Eastern Front in World War II., in: Journal of military history 60, 1996, No. 4., s. 711 -730. EBY, Cecil D., Hungary at War, University Park 1998. FENYO, Mario D., Hitler, Horthy and Hungary, New Haven 1972. FÖRSTER, Jürgen (Hrsg.), Stalingrad: Ereignis, Wirkung, Symbol, Münich 1992. GLANTZ, David M., Od Donu k Dněpru: sovětská ofenzíva (prosinec 1942 - srpen 1943), Brno 2003. GLANTZ, David M., House, Jonathan M., Souboj titánů, jak Rudá armáda zastavila Hitlera, Brno 2005. GOSZTONY, Peter, Hitlers fremde Heere. Das Schicksal der nichtdeutschen Armeen im Ostfeldzug, Düsseldorf und Wien 1976. GOSZTONY, Peter, Ungarns militärische Rolle im Zweiten Weltkrieg, T. 2., in: WWR, 30 (1981), s. 152 – 160. KERSHAW, Ian, Hitler. 1936-1945: Nemesis, Praha 2000. KLIMENT, Charles K., BERNÁD, Dénes, Maďarská armáda 1919 - 1935, Praha 2007. KNOX, MacGregor, Hitler’s Italian Allies, Royal Armed Forces, Fascist Regime, and the War of 1940 – 1943, Cambridge 2000.

88

KRONIKA druhé světové války, Praha 2000. LIDOVÉ NOVINY, středa 23. 12. 1942, ročník 50, číslo 622. MIKLÓS, Horváth, Die Vernichtung der 2. Ungarischen Armee am Don, in: Österreichissche Militärische Zeitschrift, no. 5, (1964), s. 315-320. TEJCHMAN, Miroslav, Balkán ve válce a v revoluci 1939 – 1945, Praha 2008. TEJCHMAN, Miroslav, Rumunská armáda na východní frontě - katastrofa u Stalingradu, in: Slovanský přehled, r. LXXXVIII, 2002, č. 4, s. 601-607. TEJCHMAN, Miroslav, Rumunská armáda na východní frontě (1941-1944), in: Slovanský přehled, r. LXXXVI, 2000, č. 2, s. 169-179. WEINBERG, Gerhard L., A World at Arms. A Global History of World War II., New York 1994.

89

Přílohy

Organizace a velitelský sbor 3. a 4. rumunské armády na severním a jižním stalingradském křídle 19. listopadu 19421

3. armáda velitel armády – armádní generál Peter Dumitrescu náčelník štábu – brigádní generál Stefan Bardari I. armádní sbor velitel sboru – sborový generál Teodor Ionescu 7. pěší divize velitel divize – brigádní generál Constantin Trestioreanu 11. pěší divize velitel divize – brigádní generál Savu Nedelea 8. těžký dělostřelecký pluk (motorizovaný) II. armádní sbor velitel sboru – sborový generál Nicolae Dascalescu 9. pěší divize velitel divize – divizní generál Constantin Panaitiu 14. pěší divize velitel divize – divizní generál Gheorghe Stavrescu 7. jezdecká divize velitel divize – brigádní generál Gheorghe Munteanu 2. těžký dělostřelecký pluk (motorizovaný) 1

) Sestaveno na základě údajů z AXWORTHY – SCAFES – CRACIUNOIU, c. d., s. 91, 101 a 110; DRZW, Bd. 6, str. 1004-1005; MANSTEIN, sv. 1, c. d., str. 372 a 433; MANSTEIN, sv. 2, c. d., s. 101 a 132-136.

90

V. armádní sbor velitel sboru – sborový generál Aurelian Son 5. pěší divize velitel divize – divizní generál Nicolae Mazarini 6. pěší divize velitel divize – divizní generál Mihail Lascar 5. těžký dělostřelecký pluk (motorizovaný) IV. armádní sbor velitel sboru – sborový generál Constantin Sanatescu 13. pěší divize velitel divize - ? 1. jezdecká divize velitel divize – brigádní generál Constantin Bratescu 15. pěší divize velitel divize – brigádní generál Ioan Sion 4. těžký dělostřelecký pluk (motorizovaný)

4. tanková armáda (německá)2 velitel armády – generálplukovník Hermann Hoth IV. armádní sbor (německý) 371. pěší divize (německá) 297. pěší divize (německá) 20. pěší divize (rumunská) velitel divize – divizní generál Nicolae Tataranu 2

) 4. tankové armádě byla takticky podřízena rumunská 4. armáda sborového generála Constantina Constantinesca.

91

VI. armádní sbor (rumunský) velitel sboru – sborový generál Corneliu Dragalina 2. pěší divize (rumunská) velitel divize – brigádní generál Dumitru Tudose 18. pěší divize (rumunská) velitel divize – divizní generál Radu Baldescu 1. pěší divize (rumunská) velitel divize – brigádní generál Ioan Mihaescu 4. pěší divize (rumunská) velitel divize - ? VII. armádní sbor (rumunský) velitel sboru – sborový generál Florea Mitranescu 5. jezdecká divize (rumunská) velitel divize – brigádní generál Dumitru Popescu 8. jezdecká divize (rumunská) velitel divize – brigádní generál Radu Korne 16. pěší divize (motorizovaná, německá) 29. pěší divize (motorizovaná, německá)

XXXXVIII. tankový sbor (německý)3 velitel sboru – generál Ferdinand Heim 14. tanková divize (německá) 22. tanková divize (německá) 1. tanková divize (rumunská)

3

) Záloha Skupiny armád B

92

velitel divize – divizní generál Radu Gherghe

Organizace a velitelský sbor 8. italské armády na středním Donu k 10. prosinci 19424

8. armáda (italská) velitel armády – armádní generál Italo Gariboldi náčelník štábu – generálmajor Bruno Malaguti II. armádní sbor (italský) velitel sboru – generálporučík Giovanni Cangeri 3. pěší divize Ravenna (italská) velitel divize – generálmajor Francesko Dupon 5. pěší divize Cosseria (italská) velitel divize – generálmajor Enrico Gazzale XXIX. armádní sbor (německý) velitel sboru – generál pěchoty Hans von Obstfelder 2. pěší divize Sforzesca (italská) velitel divize – generálmajor Carlo Pellegrini 3. rychlá divize Principe Amadeo Duca d‘Aosta (italská) velitel divize – generál Eugenio di Blasio 52. motorizovaná divize Torino (italská) velitel divize – generálmajor Romeo Lerici XXXV. armádní sbor (italský) velitel sboru - generálmajor Francesko Zingales 9. motorizovaná divize Pasubio (italská)

4

) Sestaveno na základě údajů z GLANTZ, c. d., str. 378-379; DIE ITALIENER, c. d., str. 14, 60 a 62.

93

velitel divize – generálmajor Giovanni Boselli 298. pěší divize (německá) velitel divize – generálporučík Arnold Szelinski Alpský sbor (italský) velitel sboru – generálporučík Gabriele Nasci 2. alpská divize Tridentia (italská) velitel divize – generálmajor Luigi Reverbelli 3. alpská divize Julia (italská) velitel divize – generálmajor Umberto Riccando 4. alpská divize Cuneense (italská) velitel divize – generálmajor Emilio Battisti 156. pěší divize Vicenza (italská) velitel divize – generálmajor Etelvado Pascolini 27. tanková divize (německá) velitel divize – plukovník Hans Tröger

Organizace a velitelský sbor 2. maďarské armády na horním Donu ke 12. lednu 19435

2. armáda velitel armády – generálplukovník Gusztáv Jány náčelník štábu – generálmajor Gyula Kovács III. armádní sbor velitel sboru – generálmajor Marcell hrabě Stomm 9. lehká divize 5

) Sestaveno na základě údajů z GOSZTONY, Ungarns militärische Rolle, c. d., str. 159 a KLIMENT, BERNÁD, c. d., str. 89.

94

velitel divize – plukovník Kornel Oszlányi 6. lehká divize velitel divize – generálmajor Oszkár Ginszkey IV. armádní sbor velitel sboru – generálporučík József Heszlényi 20. lehká divize velitel divize – plukovník Frigyes Vasváry 7. lehká divize velitel divize – generálmajor László Szabó 13. lehká divize velitel divize – generálmajor László Hollósy-Kuthy 10. lehká divize velitel divize – plukovník László VII. armádní sbor velitel sboru – generálmajor János Legeza 12. lehká divize velitel divize – generálmajor Úlászló Solymossy 19. lehká divize velitel divize – generálmajor Aladár Asztalossy 23. lehká divize velitel divize – generálmajor Gyula Vargyassi 1. obrněná polní divize velitel divize – plukovník gen. št. Ferenc Horváth 101. prapor těžkého dělostřelectva 150. motorizovaný dělostřelecký prapor

95

101. motorizovaný prapor protiletadlového dělostřelectva

96