13 4:06 PM

Jan Trachta

Tichy dech Zlom.indd 2

8/5/13 4:06 PM

TICHÝ DECH

Zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti


8/5/13 4:06 PM

Rodičům, za jejich podporu ve všem, do čeho jsem se kdy pouštěl.

© Jan Trachta, 2013 ISBN 978-80-7432-313-3


8/5/13 4:06 PM

Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl z nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno; budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí; i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni; vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti. Karel Čapek, Povětroň Psát je dobrodružství, a nic vám už neřeknu k chvále tohoto povolání. Karel Čapek, Povětroň


8/5/13 4:06 PM

Názory vyjadřované v tomto textu nereprezentují stanovisko organizace Lékaři bez hranic (Médicins Sans Frontières, MSF) a jsou ryze osobní výpovědí. Jména některých osob, jichž by se vyprávění mohlo dotknout, byla změněna.


8/5/13 4:06 PM

Dobře si pamatuji na původní dojem ze setkání s Honzou Trachtou. Inteligentní drsňák s odstupem. Až později, během cest kamsi na konec světa a dlouhé doby, po kterou se známe, jsem snad porozuměl. Zvláštní směs drzosti a pokory, frajerství a zároveň ryzí snahy dostat se věcem na kloub a rozumět jim. Potřeby dělat v životě věci, které jsou správné, které mají smysl a dělat je dobře. Být v životě k něčemu. Kniha, kterou držíte v ruce, je právě taková, plná sebevědomí a energie, která pomáhá jít dál, jindy vykreslující pochyby nad sebou samým i smyslem toho, co člověk dělá. Především je to strhující a pravdivé vyprávění, ve kterém Honza Trachta někdy až s děsivou přesností popisuje situace a příběhy, které by málokdo z nás zvládl. Žádné přikrašlování či autocenzura, realita života a smrti v zemích, kde plní Honza své mise v barvách Lékařů bez hranic, je prostě tvrdá. Honza se rozhodl k zásadní otevřenosti, která imponuje, překvapuje, šokuje, snad i mate. Možná právě pro konfrontaci možností moderní medicíny a pravidel špičkových lékařů s téměř nulovým zázemím včetně (ne)návazné péče v mnoha chudých místech planety přiznává, jak je pro něj osobně strhující, když řeší pro mladého chirurga zásadní výzvy zcela sám, a jak těžké je zároveň, když nemá s kým konzultovat a o koho se opřít. Píše, jak je úžasné, když člověk může v oněch podmínkách zachránit lidský život a jak je náročné a demotivující, když místo toho přijde smrt, byť

7


8/5/13 4:06 PM

se jako lékař musí umět se smrtí vyrovnat a pracovat dál. Jak těžké je ale jít dál, když člověk pochybuje o svých možnostech i schopnostech a vnějších okolnostech, které stojí proti němu. Přes dvacet let jsem strávil prací v humanitární organizaci Člověk v tísni, která v mnoha podobných zemích pracuje, a na stránkách Honzovy knihy jsem nacházel situace, které mohou nám, lidem žijícím v dostatku a bezpečí rozvinuté země, připadat absurdní. Proč tolik chyb, nezájmu, neschopnosti, prostě proč tak (nám) jasné věci v rozvojových zemích nefungují, bude napadat čtenáře. Myslím, že je důležité si uvědomit, jak mnohé, co dnes považujeme za samozřejmost, před padesáti či sto lety vypadalo u nás. A nezapomínat na zájem a sympatii, tak přítomnou v knize Honzy Trachty. Inspirující je uvědomit si, jak málo stačí k upřímné radosti lidí, kteří ještě nežijí přehlceni moderním světem a konzumem, uprostřed kterého se my každý den nacházíme. Právě prostá radost ze života je snad nejsilnější inspirací, kterou čtenář v této knize najde. Šimon Pánek

8


8/5/13 4:06 PM

ÚVOD

O Lékařích bez hranic jsem se poprvé dozvěděl od Šimona Pánka, který v té době už skoro deset let šéfoval organizaci Člověk v tísni a v humanitárním světě se velmi dobře vyznal. Lékaři bez hranic známí po celém světě pod zkratkou MSF, která pochází z původního francouzského názvu Médicins Sans Frontières, patří mezi nejlepší a největší humanitární organizace, které léčí pacienty v oblastech ozbrojených konliktů, přírodních katastrof a epidemií, prostě tam, kde to je nejvíc třeba. Na podzim roku 2001 jsme se vydali se Šimonem a dalšími dvěma kamarády do Tibetu. Chtěli jsme splout horní tok Brahmaputry na gumových člunech v krajině nekonečných plání kolem Kailáše. Přistáli jsme v Dillí, vsoukali se do popruhů svých pětatřicetikilových batohů a vyrazili autobusem přes Islámábád do západočínské provincie Sin-ťjang, kde jsme po čtrnácti dnech putování nafoukli nedaleko jezera Manasarovar čluny. Týden jsme pluli po řece snovou krajinou, tábořili na břehu u ohňů ze suchých jačích lejn a hrabali se ze stanů do mrazivých zářijových rán. Osmý den na řece nás zatkla čínská armáda a zavřela na tajné základně střežící čínsko-nepálské hranice. Byli jsme v regionu, kam cizinci nesmějí. Abychom se na řeku dostali, museli jsme tudíž v noci obejít několik policejních a vojenských stanovišť rozmístěných na prašné cestě za účelem zabránění přístupu do dané oblasti.

9


8/5/13 4:06 PM

To nešťastné ráno jsme tedy vpluli do zákrutu řeky pod kopcem se strážní věží, odkud se na nás sesypalo několik čínských vojáků, kteří nás namířenými samopaly donutili přistát u břehu. Moc jsme s nimi nediskutovali. Vojáci byli docela přátelští, přestože nám zavázali oči ručníkem, abychom neviděli, kam nás vedou. Každý dostal z jedné strany vojáka-záklaďáka, osmnáctileté ucho odkudsi z východní Číny, a tak nás postrkovali přes kopec do celkem pohodlného vězení s měkkou dekou na zemi a pravidelným jídlem. Taková čínská hra na slepou bábu. Měli jsme z toho trochu legraci, protože nás nikdo nemlátil, a zároveň v nás narůstalo podráždění, jakmile nám došlo, že nás jen tak nepustí – a řeka bez naší čtveřice na nafukovacích člunech poteče s bohorovným klidem dál, tak jako tisíce let před tím. Po třídenním zadržení a zmateném výslechu nás v chladné měsíční noci převezli na korbě náklaďáku na dvě stě kilometrů vzdálenou policejní stanici v Šigatze, kde jsme byli zavření ještě týden. Jeden večer jsme seděli v „bramborárně“, jak jsme zatuchlé hliněné místnosti na policejní stanici říkali kvůli intenzivnímu pachu hnijících brambor, a upíjeli z lahve odporné žitné. Šimon tam seděl špinavý a zarostlý na čele postele, široce rozkročen v těžkých pohorkách, aby mezi jednotlivými loky z lahve neztratil balanc, a vyprávěl o tom, jak dělal revoluci a jak se dostal ke své práci v Člověku v tísni. Poslouchal jsem ho zalezlý ve spacáku s hlavou vedle jediné svíčky, žlutě osvětlující celou hliněnou místnost, a hltal každé jeho slovo, obzvláště potom, co ho lahev dostala trochu do ráže. Držel ji pevně v ruce, s každou novou historkou si přihýbal víc a víc, až na posteli přímo žhnul. Nevěděl jsem, čím bych kontroval jeho vyprávění o tom, jak vyskočil na popelnici s megafonem v ruce a stal se tak jedním ze studentských vůdců převratu roku 89, jak procestoval Sibiř nebo byl ve válce v Čečně a Bosně… Mých pár cestovatelských historek už všichni znali, tak proč se opakovat? Jenže něco jsem říct chtěl, abych si přisadil do té atmosféry valící se historie, kterou nad námi Šimon rozprostřel. Tak jsem začal

10


8/5/13 4:06 PM

nesměle o medicíně, a jak jsem na ni šel právě proto, že jsem chtěl jako doktor pracovat v Africe nebo Asii. „No jasně,“ řekl na to Šimon. „Nejlepší organizace, pro kterou jako doktor můžeš dělat, jsou Lékaři bez hranic. Já jsem zažil holandský MSF v Grozném. Byli tam z těch velkejch mezinárodních nevládek jediný, navíc samí sympaťáci. Takže určitě MSF. To bude dobrý.“ A měl pravdu. Jenom jsem musel ještě sedm let počkat. Bylo třeba dotáhnout medicínu do konce a necelý rok dělat zadarmo ve dvou malých pražských špitálech, protože mi nikdo na chirurgii nechtěl nebo nemohl nabídnout hned po škole placené místo. Nakonec jsem zakotvil na Klinice dětské chirurgie v Motole, kam tři „mladé“ během konkurzu vybrali. Opustil jsem tak myšlenku dělat dospělou traumatologii, která by se mi v Africe podle mého soudu hodila, a začal dělat to, co bylo placené. A měl jsem štěstí. Dětská chirurgie se mi nakonec na všech misích hodila víc než jakýkoliv jiný obor. Léčí totiž jak novorozence, tak osmnáctileté, prakticky dospělé pacienty, a dětský chirurg se bojí dospělých pacientů méně než dospělý chirurg dětí. Dobrý doktor se sice pořád něčeho bojí, ale i strach má pochopitelně svoje hranice. Na misích s MSF operujete všechno a všechny, bez ohledu na svou původní specializaci, a je tak třeba najít rovnováhu mezi odvahou pouštět se do nových věcí a strachem z toho, že nemocnému ublížíte. První čtyři roky v Motole mě hodně naučily, ale také mě řádně semlely. Musel jsem se naučit na slovo poslouchat nadřízené, v tichosti plnit příkazy, o kterých bych normálně diskutoval nebo se alespoň zeptal proč, stejně jako jsem se musel smířit s každodenní rutinou a myšlenkovým světem, jenž se točí jenom kolem pacientů a celé bohatství světa lidí mimo medicínu prakticky pomíjí. Lékařský svět má i svůj vlastní suchý jazyk strohých oznamovacích vět protkaných odbornými výrazy, který mi byl při psaní zpráv a v komunikaci s kolegy nepříjemně těsný, jakkoliv byl nutný, abychom se mezi sebou prakticky a rychle domluvili. Všechny ty knihy, které jsem

11


8/5/13 4:06 PM

léta před nástupem do práce hltal a opájel se jejich bohatým jazykem, jako by ze mě pomalu vyšuměly do ztracena a já strojovatěl přesně tak, jak se po mně žádalo. Celé to bylo pochopitelně myšleno jako převýchova rozjíveného studenta v zodpovědného lékaře a snad to i fungovalo, zároveň jsem ovšem ztrácel chuť a sílu žít svůj sen – a tím byl doktor v Africe nebo Asii. Byl jsem duševně vyprahlý a otupělý a začínal si připadat jako běžec na dlouhou trať v tunelu, kde světlo na konci nenabývá na síle, ale naopak čím dál víc slábne. Až jednoho mlhavého rána, kdy jsem na Břevnově přecházel most přes silnici k autobusové zastávce, abych odjel do práce úplně stejně jako každý den, jsem se z té vše prostupující letargie probral a myšlenka na odjezd s MSF mě zasáhla jako blesk. Najednou jsem cítil ohromnou úlevu a chtělo se mi začít křičet: „Vždyť přece právě tohle jsem chtěl dělat. MSF! Já na to úplně zapomněl!“ Konec přežívání ze dne na den, musím se k nim dostat, a to teď hned, jinak se z toho tady zblázním, myslel jsem si. A ještě ten den odpoledne jsem šel vyplnit přihlášku do kanceláře Lékařů bez hranic, kterou shodou okolností nedávno předtím v Praze otevřeli. Po týdnu mi napsali, že jsem byl vybrán do užšího okruhu uchazečů a mám přijet do Vídně na přijímací testy. Prošel jsem pěti přes hodinu trvajícími pohovory a skupinovými cvičeními, která v jedné místnosti bedlivě a s poznámkovým blokem v ruce sledovalo deset lidí z vídeňské a české kanceláře Lékařů bez hranic, a když jsem se vrátil do Prahy, čekal jsem několik dní jako na jehlách na výsledek. Už nevím, co to bylo za den, ale sloužil jsem v nemocnici, kde byl večer celkem klid, seděl na lékařském pokoji a četl něco na internetu, když mi zvonil telefon. Volala Maria z vídeňské kanceláře: „Mám pro tebe dobré zprávy. Gratuluju k přijetí do MSF!“ Vyskočil jsem ze židle a s gestem fotbalisty, který na mistrovství světa dal svůj první gól, mával rukou zaťatou v pěst; načež jsem se vzápětí zase zhroutil do křesla, neboť Maria pokračovala: „A taky mám pro tebe první nabídku mise. Mohl bys odjet na tři měsíce do východního Konga, kde zuří už delší

12


8/5/13 4:06 PM

dobu nepřehledná válka a jsou tam tisíce uprchlíků. Bylo by to se španělskou sekcí Lékařů bez hranic a před odjezdem bychom tě ještě poslali na týdenní přípravný kurz do Barcelony. Co ty na to?“ Lapal jsem po dechu a vůbec se mi to nezdálo. Člověk si celkem hezky maluje, jak pojede jako doktor někam do války a bude hrdinsky zachraňovat životy, jako to viděl ve ilmu… Jenže tohle bylo doopravdy, a mně se najednou vůbec nechtělo. „Marie, a nemohl bych dostat třeba dva dny na rozmyšlenou?“ zeptal jsem se jako by nic. „To můžeš,“ zasmála se Maria do telefonu. „Posílám ti všechny informace a podklady k misi mailem, tak si to přečti a zavolej. Jak říkají Francouzi – bon courage!“ A zavěsila. Zavrtal jsem se do sedačky, otevřel si přílohu mailu a nechal svou fantazii běhat po řádcích, které neslibovaly žádnou turistickou cestu. Jakmile jsem dočetl, nadechl jsem se zhluboka tak, že mě zamrazilo až u kostrče, a pomyslel si: Dělej, tohle jsi přesně chtěl, tak do toho jdi! Načež jsem zvedl telefon a zavolal Marii do Vídně, že to přece jenom beru.

13


8/5/13 4:06 PM

PRVNÍ MISE

září – listopad 2008

Congo

Goma Bukavu

Rwanda

Lu ala

Kinshasa

ba

Pweto

Lubumbashi


8/5/13 4:06 PM

První mise ve východním Kongu byla skutečný křest ohněm. Operační centrum Lékařů bez hranic v Barceloně mě vyslalo do vesnice Kalonge v horách východního Konga, o kterém jsem do té doby neslyšel o moc víc, než že leží v rovníkové Africe. Četl jsem podklady k misi a díky nim se hodně bál, ale zároveň jsem se tam pořád chystal tak trochu jako na dovolenou. Dobrodružství, cestování… a ještě za to dostanu zaplaceno. Znělo to dobře. V kancelářích v Barceloně jsem vyřídil nějaké papíry na úřadě a setkal se při brieingu s vedoucím projektu v Kalonge. Pierre vůbec nevypadal jako nadřízený nebo šéf. Sympatický kluk v brejličkách, tichý a soustředěný, ale v očích mu bystře jiskřilo a z několika poznámek na okraj jsem pochopil, že má smysl pro suchý humor. Tak s tímhle sympaťákem rád pojedu kamkoliv, říkal jsem si a nenechal se nijak odradit tím, že Pierre byl na rozdíl ode mě od začátku mlčenlivější a vážnější. Na letišti u odbavení začal přímo strašit: „Ve východním Kongu je pěknej zmatek, všichni se tam mydlí se všema, nikdo neví, kdo s kým přesně a proč. Pět milionů lidí na tu válku doplatilo. Já už jsem tam jednou byl a bylo to dost hrozný,“ svěřoval mi. A u piva v letištní hale pokračoval: „Celá ta válka má kořeny ve rwandský genocidě roku 1994, po který ze Rwandy utekly dva miliony uprchlíků do okolních států. Do východního Konga, který se v tý době ještě pořád jmenovalo Zair, se jich dostalo nejvíc. Samí Hutuové, velká část z nich před tím tři měsíce vraždila Tutsie a ostatní

16


8/5/13 4:06 PM

umírněný Hutuy, který třeba žili ve smíšenejch manželstvích. V uprchlickejch táborech je pak vlády a nevládní organizace z celýho světa zavážely humanitární pomocí, kterou uprchlíci potřebovali, aby tam dokázali dva roky přežít, než se mohli zase vrátit zpátky do Rwandy.“ „Jasně, Krize velkých jezer. O tý už jsem slyšel,“ přisadil jsem si, aby Pierre pochopil, že má před sebou partnera do fundovaného hovoru, ačkoliv jsem ve skutečnosti o Rwandě skoro nic nevěděl. Pierre pokývl a pustil se do přednášky naplno: „Problém byl, že celá ta pomoc byla částečně rozkradená a rozprodaná na černým trhu hutujskou armádou, která tábory kontrolovala, takže se tahle armáda mohla časem celá přeskupit a přezbrojit, aby dál podnikala nájezdy na Rwandu. Radikální Hutuové pořád chtěli odstranit rwandského prezidenta Paula Kagameho, který byl Tutsi, a pozabíjet zbytek Tutsiů, který genocidu přežili. I když se Hutuům podařilo během genocidy pozabíjet mačetama údajně nějakých osm set tisíc lidí, zbývalo Tutsiů ve Rwandě ještě jednou tolik. Jenže Hutuové chtěli tuhle malou úrodnou zemi celou pro sebe. Plus v tom hrály roli ještě další věci, který mi nejsou úplně jasný.“ „Ale Kagame má taky máslo na hlavě, ne? Vždyť pak nechal ty uprchlický tábory normálně rozbombardovat a vyvraždit,“ rozhořčoval jsem se. „To sice jo, ale podle všeho byl Kagame prostě zoufalej. Prakticky pořád šlo o krk nejen jemu, ale všem Tutsiům ve Rwandě. Několikrát OSN varoval, že z táborů se na Rwandu podnikají tajně nájezdy a připravuje se dokončení genocidy. Naštval se, až když mu nikdo nevěřil, a v roce 1996 ty tábory v sousedním Kongu dal opravdu srovnat se zemí. Hutujská armáda se po útocích na tábory stáhla dál na západ do hor východního Konga, kde žije v lesích de facto dodnes.“ „Jak žije, prosím tě? Vždyť tam hlavně bojujou, ne?“ „Oni tam v horách fakt žijou ve svejch vesnicích, který založili, a do boje vytáhnou jenom čas od času. Nevím, jak jsou přesně organizovaný a kdo jim velí, ale rozdávaj si to tam už dvanáctej rok s různejma tutsijskejma frakcema napojenejma

17


8/5/13 4:06 PM

na Kagameho a s konžskou armádou řízenou z Kinshasy, která se zase všechny cizince snaží vytlačit zpátky do Rwandy, Ugandy a Burundi, odkud původně přišli. Pak je tam taky řada místních guerillovejch skupin, který vznikly jako domobrana vesnic, ty neřídí nejspíš vůbec nikdo, a nakonec jsou tam vojáci OSN, který mají chránit civilisty, ale moc se jim to v tom bordelu nedaří. Kromě vojáků OSN jde totiž všem taky o kontrolu těžby nerostnejch surovin v dolech, kterejma je celej kraj posetej, takže se těch dvou provincií Severního a Jižního Kivu, kam se chystáme my, držej jako klíšťata.“ „No tak to jsem zvědavej, co my tam v tom Kongu,“ povzdychnul jsem si na závěr naší debaty. A Pierre, můj novopečený šéf, na to zcela prostě odpověděl: „Jo, to já taky.“ Když jsme s Pierrem přistáli v Kigali ve Rwandě, ubytovali jsme se v hotelu a šli do místní restaurace na pečenou rybu. Pierre změnil téma z východního Konga na to, proč je sám a nemá ženskou. Jako mladý inženýr nastoupil po škole k argentinskému námořnictvu, kde sloužil dva roky. Po návratu z armády nechtěl zůstat celý život v Argentině, chtěl vidět svět nebo alespoň kus světa. Jenže neměl chuť jen tak cestovat, chtěl na cestách taky něco dělat – a MSF mu tu možnost nabídli. Chytilo ho to a několik let jezdil z mise na misi. Dělal logistika v Čadu, Nigérii, Súdánu, Mali a dvakrát v Kongu, než se vyhoupl na pozici vedoucího projektu. Jenže to už mu bylo třicet pět a začínal být unavený z toho věčného života na místech, která opouští, sotva si na ně po pár měsících zvykne, a ze vztahů, které nemůžou takový život vydržet a rozpadají se stejně rychle, jako vzniknou. Pierre odcházel z večeře posmutnělý, já v dobré náladě, že ještě nejsme u cíle a můžu si zatím vychutnávat ruch ulice, vůně pouličních stánků s praženou kukuřicí, africký pop v chrastících reproduktorech miniaturních obchodů a opravdové černochy v první opravdové africké zemi, kde jsem se ocitl. Z hotelu jsme odjeli druhý den ráno autem na rwandsko-

18


8/5/13 4:06 PM

-konžskou hranici. Další zastávka totiž měla být již přímo v Kongu, v kancelářích našeho koordinačního týmu v Bukavu, hlavním městě provincie Jižní Kivu. Cesta k hranici byla příjemná, Rwanda krásná, kopcovitá, posetá políčky a banánovníky, všude lidí, doslova hlava na hlavě, u cesty zavšivení psi a přejetá kočka. Idyla, přišlo mi a nechápal jsem, jak se tady mohli před patnácti lety tak zuřivě zabíjet. Zato na druhé straně hranice, po vjezdu do Konga, jsme byli rázem v jiné zemi. A to na první pohled. Celníci vypadali, jako by měli všichni spavou nemoc, psi byli vychrtlejší, chatrče na spadnutí a místo hladkých rwandských asfaltek byly cesty samá díra a výmol, takže auto sebou začalo házet ze strany na stranu, přestože jsme jeli div ne krokem. Praštil jsem se při tom několikrát vzadu v džípu pěkně do hlavy a pokaždé jsem si uvědomil, že tohle je ta tajemná země, na kterou jsem čekal. V kancelářích MSF v Bukavu, které vypadaly jako nízký rodinný domek s velkou zahradou, nás přivítali řádně. Potřásli nám pravicí, uvařili kafe a řekli, že nemají čas. Sedl jsem si na batoh, zapálil cigaretu a čekal, jak se situace vyvine. Sledoval jsem na zahradě palmy, rozkvetlé buganvílie a obrovské listy banánovníků a trochu se mi chtělo domů. Tajně jsem doufal, že tady budou běhat samé krásné modrooké „expatky“ (jak se v žargonu humanitárních organizací nazývají zahraniční pracovnice) s otevřenou náručí. Místo toho jsem viděl jen hrozně zaměstnané lidi, zavřené v kanceláři od rána do večera, div ne šestnáct hodin v kuse, což mi vysvětlil hlídač, který mě od brány přišel pozdravit. Některé věci bylo evidentně nutno přehodnotit. Zapálil jsem si další cigaretu a spolu s dýmem vyfukoval z hlavy i obrazy přívětivých humanitárních pracovnic, se kterými jsem se tolik chtěl seznamovat – a se kterými se evidentně nikdy neseznámím, protože i kdyby tady byly, nevejdu se jim ani náhodou „do agendy“. Opravdu to začínalo vypadat tak, že jsem sem přijel hlavně kvůli práci. Nějak mi to všechno docházelo pomalu a neuměl jsem si představit, co se bude dít.

19


8/5/13 4:06 PM

Konečně vyšel z kanceláře šéf mise, přísný Belgičan, který se představil jako Tom; vyzval mě, ať jdu dál, že teď na mě má chvilku. Kluk to byl kost a kůže, kruhy pod očima, sešmaťchané polobotky, a choval se jako generál. V kanceláři sedíme naproti sobě u stolu, trochu se usměje a po otázce, jestli vím, proč jsem tady, spustí opět krátkou historii východního Konga. Kromě věcí, o nichž mluvil Pierre, dodává informaci, že se v kraji objevila nová ozbrojená frakce CNDP v čele s Laurentem Nkundou, který je v bojích novou igurou a táhne na Gomu, aby ji dobyl. Kvůli Nkundově ofenzivě se situace všech našich projektů komplikuje a projekt v Kalonge, kvůli kterému jsem přiletěl, se zatím nepodařilo otevřít. Tom chce proto změnit plán a poslat mě na první tři týdny malým letadlem tisíc kilometrů na jih do městečka Pweto, kde je jiná nemocnice MSF. Tam budu zpočátku platnější a počkám, dokud se nepodaří nemocnici v Kalonge zprovoznit natolik, abych v ní mohl začít operovat. Další den tedy odjíždím z Bukavu na letiště, které je daleko za městem. Cesta je ještě horší, než jakou jsem zatím zažil; v toyotě to se mnou hází tak, že nevím, jestli dřív přijdu o zuby nebo o záda, ale zvykám si rychle. Na letiště poseté vraky starých vrtulníků a letadel vjíždíme po hodině jízdy a hned po pravé straně letiště zírám nevěřícně na ohromnou základnu OSN. Prý je ve východním Kongu největší vojenská mise OSN na světě, šestnáct tisíc vojáků, říkal mi šofér. To musí být teda život, zavřený na tom oploceném poli plném bílého šrotu, ve volném čase natírat baráky a čas od času si vyjet v patrole ven a čekat, jestli mě někdo náhodou nezkusí zastřelit. Většinou jsou to Pákistánci a marně si lámu hlavu, jestli to dělají pro peníze nebo pro mír na světě. Já bych do toho nešel ani kvůli jednomu, ani kvůli druhému. Naše bílá toyota s logem MSF může až na letištní plochu, kde parkuje vedle malého moderního letadla. Škoda že si to nemůžu vyfotit, Tom mi před odjezdem důsledně zakázal fotit jakékoliv letiště, vojáky nebo vojenskou techniku.

20


8/5/13 4:06 PM

Vevnitř trupu letadla jsou po stranách dvě řady sedadel nalepené na sebe tak, že jistý stokilový vyslanec mně neznámé organizace se hned ochotně zvedá, aby mě pustil k okénku, kam se sám nevejde. Pěkně si spolu rozumíme, on ulička, já okénko, ze kterého skvěle vidím do kraje. Letadlo se vznese nad zelené kopce, zamává křídly, soused se uvelebí, vzdychne a letíme na jih. Afriko! Během letu do Pweta máme ještě dvě mezipřistání, těžko říct kde, vím jen, že je to na poli a kolem přistávací dráhy z jasně oranžové hlíny pobíhají kozy a malí Konžani v roztrhaných hadrech. Letadlo je v kraji středem pozornosti, ačkoliv je to pravidelná humanitární linka a přistává tu každý druhý nebo třetí den. Po každém přistání se tlačím ke dveřím a sestupuji do hloučku černochů důležitě jako velvyslanec, mám radost, že oni mají radost, a zároveň se cítím trochu trapně. Bílý nažehlený turista mezi otrhanými černochy, to je jako klišé z Tin-Tina. Poslední přistání na suchém vršku nad hliněným městečkem – a jsme v Pwetu. Letadlo drnčí po tvrdé hlíně a kamení, brzdí na pár metrech a dvířka se znovu otvírají. Spolucestujícího z vedlejší sedačky jsme předtím vyklopili někde v buši, tak mám cestu volnou a hrnu se po schůdcích ven, kde na mě někdo mává a běží mi radostně vstříc, aby mě objal. Vypadá jako Martin, francouzský logistik z Marseille, kterého znám z Barcelony z přípravného kurzu před odjezdem na první misi. A je to opravdu Martin, kterého jsem tady vůbec nečekal, Martin, se kterým jsme na malých španělských plazas prosnili sedm večerů u piva o tom, jaká bude naše první mise a kde vlastně proběhne. Teď se tedy setkáváme tady, na stejné misi v Kongu! Martin je jeden z divokých jihofrancouzských hochů, doma se občas honil s policajty, jak nám jednou se smíchem vyprávěl, ale jinak na první pohled zodpovědný dříč. Musí tady být už delší dobu, má teď černý plnovous a triko s logem MSF, které vypadá, jako by ho měsíc nepral. Připomíná mi hrdinu z westernu, kde se smradlavý zarostlý mladíček z venkova

21


8/5/13 4:06 PM

chystá udělat svým koltem díru do světa. Do střehu, hombre, do střehu, mise začíná! Konečně „v terénu“, jak říkají mazáci z MSF. Au terrain, in the ield, prostě „v tom“. Naše dvě spanilé bílé toyoty s vlajkou MSF na žerdi vplouvají krokem do centra Pweta, jediné dlouhé a široké prašné třídy, jež se od ostatních liší tím, že boudy, které ji lemují, jsou z pomalovaného betonu a ne z hlíny. Na konci třídy se auto otáčí doprava, řidič dvakrát stiskne klakson a brána základny s malým logem MSF se doširoka otvírá. Vyskakuji z auta, házím batoh přes rameno a jdu za Martinem přes nádvoří ke kóji, kterou mi určili už před příjezdem. Základna je předělaná z bývalé venkovské noclehárny. Nízké kamrlíky postavené do čtverce, na dvoře altán a vzadu u vysoké zdi, jíž je základna obehnaná, autodílna a zděné budovy skladů. Moje kóje je temná díra z hlíny, dva krát tři metry, s malinkým okénkem potaženým pletivem, jednoduchou postelí a jednou židlí. Střecha plechová. „Ta se přes den ještě pěkně rozpálí, uvidíš,“ prorokuje Martin. „Dobrý, Martine, pustím si klimatizaci.“ Fór, který prostě nevyšel. Klimatizaci si samozřejmě můžu maximálně namalovat uhlem na zeď, abych měl lepší pocit. Lampičku nikde nevidím, takže čelovka – a místo deky prostěradlo. Už teď je v kóji přes třicet stupňů a dusno. S Martinem se rychle domlouváme na jedno vychlazené pivo. Už v Barceloně na kurzu nám vysvětlili, že logistik, tedy Martin, zařizuje mimo jiné takzvaný cold chain, systém lednic a přenosných chladicích boxů, který slouží výhradně k uchovávání vakcín, takže ne aby někoho napadlo chladit si tam například pivo. Martin se u obrovské lednice lišácky usměje, trhne zeširoka dvířky a tam, vedle vakcín v horní přihrádce, na nás přívětivě kouká pyramida litrových pivních lahví. Mám z přítele radost. To je logistik, který ví přesně, co dělá. Na základně teď kromě nás dvou nikdo není, všichni ostatní

22


8/5/13 4:06 PM

jsou v práci v nemocnici nebo v terénu: objíždějí vesnice v širokém okolí, vyšetřují, ordinují, očkují. Martin vypadá dost zaměstnaně, takhle ho z Barcelony neznám. Sotva dopijeme pivo, začne pobíhat a mluvit do vysílačky, aby zorganizoval vykládku náklaďáku, který se blíží do skladu v zadní části základny. Jdu se na to podívat, abych vypadal, že mě zajímá všechno, co dělá zbytek týmu, a ne jenom medicína. To mi taky poradili v Barceloně, říkali tomu týmový duch. Jdu tedy za duchem a dívám se s obdivem na obouchaný náklaďák velký jako stodola, který couvá za zuřivé pantomimy černých zaměstnanců do vrat. Přijdou mi tak hezky zapálení ti naši kolegové, jako by fakt hrozně prožívali, jestli to šofér dá nebo nedá a vrata utrhne. Tak si taky trochu mávnu, abych s nimi naskočil do rozjetého vlaku, a sklízím za to úsměvy na všech stranách. Aby ne, jsem nabriefovaný jak tygr před bojem, pomůžu vám to, kluci, i vyložit! Nosím krabice s infuzemi a dalším svinstvem těžkým jako olovo a tvářím se u toho nadšeně, jako že jsme jedna rodina. Za chvíli mám sněhobílé triko s logem MSF podobně jako Martin batikované potem a šedohnědými skvrnami. Za dvě hodiny jsou všechny krabice ve skladu a já jdu do sprchy, kterou tady Martin zprovoznil. Hrdě mě k ní vede. Skříň z hrubých prken s betonovou podlahou a odtokovým kanálkem, do níž se zavřu a polévám se vlažnou vodu z kýble. Cítím se jako znovuzrozený – a následuje úplný zázrak. Čeká na mě další chlazené místní pivo Primus. Už teď mám dojem, že se mise povedla a nejel jsem sem nadarmo. Odpoledne ve stínu altánu na nádvoří základny pročítám štos papírů, samé neskutečně šroubované věty o bezpečnosti, politické situaci, kontextu… Vše navíc ve francouzštině, které zase tak moc nerozumím. Až mi z toho jde hlava kolem. Probírám se však, jakmile přijede tým z nemocnice, který skončil denní směnu, a jdeme na večeři. Z auta vyskakuje i zdravotní sestra Petra, Češka, což je další překvapení. Martin mi vyprávěl už v autě cestou z letiště, že budeme v týmu dva Češi. To je neobvyklé, protože českých

23


8/5/13 4:06 PM

expatů je na misích MSF jako šafránu a rozptýlí se po světě raz dva. Petra je zkušená, je to její třetí mise, a když mě zavede do skladu lékárny, aby mi ukázala, jak to tam má hezky srovnané, jaký má přehled, kde co je, začínám tušit, že je pěkně energická a že se s ní v nemocnici neztratím. V Čechách Petra zkoušela pracovat v několika nemocnicích v Praze, ale vždycky jí to nakonec táhlo víc k MSF, kde se pracuje mnohem samostatněji; práce jí tady přijde zajímavější a s lidmi na misích si většinou skvěle rozumí. Seznamuji se také s laborantem ze Španělska, internistou a pediatrem z Kinshasy, a to je všechno, pokud se týká týmu, který bydlí na základně. Vedoucí projektu tu teď není, přijede později, ostatní jsou místní zaměstnanci, kterých je prý skoro osmdesát a bydlí někde v okolí. Vrátní a hlídači, řidiči, mechanici, radiooperatér a nemocniční personál. To bychom tedy měli. „A kdy uvidím nemocnici?“ ptám se Petry. „Hele, nemocnice ti neuteče, zítra ráno tam pojedeme spolu na ranní vizitu, jo?“ krotí moje nadšení. Večeře je skvělá. Místní kuchař splnil moje přání zkusit něco místního a uvařil nám rybu v rajčatovém sósu, místního kapra asi, a rýži nebo fufu k tomu. Petra mi vysvětluje, že fufu je národní jídlo, něco jako naše knedlíky. Dívám se na koule fufu v lavoru a přemýšlím, jak se to jí. Když se strčí do lavoru prstem, fufu se rozhoupe jako rosol. Ptám se, z čeho to je, a že prý z mouky manioku. Takže nejsem o moc chytřejší, protože maniok jsem nikdy neviděl a nevím, jestli roste na stromech nebo jako brambory v zemi, což se mi zdá pravděpodobnější. Ačkoliv jsem o manioku tolikrát četl, nikdy jsem se nezvedl, abych otevřel internet a podíval se alespoň na obrázek. Petra mi ukazuje, že musím z koule fufu utrhnout kus prsty, poválet v dlani a kuličku ponořit do omáčky s rybou. Dělám to po ní, pak si tuhý šedý rosol oblemcaný v červené omáčce strčím do pusy a hned se začnu doširoka usmívat před zvědavými pohledy ostatních. Ti mají do jednoho na talíři rýži, fufu nikdo. Usmívám se spokojeně dál a uždibuji rychle další,

24


8/5/13 4:06 PM

ještě větší kus, který válím v dlani, máčím v sósu a chci si ho strčit hned do pusy, abych jim všem ukázal, že nejsem žádná vybíravá slečinka a jím všechno, jak mě rodiče hezky naučili. Jenže pořád nemůžu polknout to první sousto. Rosol je zatraceně tuhý a mazlavý, úplně bez chuti a trochu smrdí. Proč to ten kuchař vůbec vařil, když se tady cpou všichni rýží? To má být ten lavor celý jenom pro mě? Válím dál druhou kouli v dlani, žvýkám jako o život a říkám s plnou pusou Martinovi, ať mi podá kolu, že na mě jde žízeň. Příště si dám rýži. V noci se po fufu hodech převaluju v posteli a nemůžu usnout. Nová země, rovníková Afrika, vedro, prach a ještě jednou vedro. A hlavně napětí z toho, co mě čeká zítra v nemocnici. Navíc je brzo, teprve jedenáct. Celý tým chodí spát už v deset a vstávají před šestou, tak jsem šel také, abych venku neseděl pod lampou sám. Jenže nemůžu usnout. Za chvíli ztrácím nervy a jdu do altánu ještě na jednu cigaretu. Venku hvězdná noc, cikády chrastí v suché trávě, v dálce zpívají černoši, asi chudáci taky nemůžou spát. Zní to trochu jako spirituály. Ale copak se tady chodí do kostela v jedenáct večer? Možná jo, vypadá to na pořádný kostelní mejdan. Chlapi hluboce hudlají a ženy k tomu istulí, až mi z toho stydne krev v žilách. To je africká noc, jak jsem si ji vysnil v dětství, jenom nevím, co bude s tím spaním. Jdu se mrknout na vakcíny a po dvou pivech usínám, ani nevím jak. Ráno se ptám Petry, jestli tady takhle vyhrávají večer co večer. A ona, že ano. „A jak u toho usneš?“ ptám se. „Neusnu.“ „Aha.“ Jak říkali v Barceloně, nebude to lehké… Druhý den jsme s Petrou a internistou naskákali po snídani do auta a vyrazili do nemocnice. Cesta byla malebná, po krajnici domky a hliněné dvorky, závoje kouře z otevřených ohňů a nahá batolata v prachu kolem. Krajina je tu mírně kopcovitá, šedohnědá, porostlá tuhle část roku holými křovisky a řídkou žlutou travou. Nakonec projíždíme kolem závory a je jasné, že jsme na místě. Zvenku vypadá nemocnice pěkně. Na návrší

25


8/5/13 4:06 PM

porodnice, ze strany jsou k ní přilepené cihlové ambulance, kde sedí místní sestry a ordinují v bílých pláštích různobarevné pilule, na ochozech táhlých nízkých budov a pod košatými stromy posedávají ve stínu desítky venkovanů. Vevnitř je to horší. Oddělení chirurgie mi vyráží dech. Popáleniny, které jsem do té doby neviděl, protože je v Praze vždycky uklidí na Vinohrady, zhnisané rány, takže jsem se musel nadechovat stranou, aby mi nikdo nevyčetl v tváři odpor, staré otevřené zlomeniny, abscesy v obličeji i na krku, lidé vyzáblí a na umření, s tuberkulózou a AIDS. Kdo ví, co jim všem bylo, ale nemocní byli hodně. A to jsme ještě nebyli na sále, před kterým mě Petra předem varovala. Vstupní lítačky operačního sálu natřené kdysi nazeleno by potřebovaly přetřít, místo iltru na převlečení jakási umývárna s oprýskanou omítkou a betonovým stolem „na omývání pacientů před operací,“ jak mi hrdě vysvětluje místní sálový bratr. Za dalšími lítačkami konečně ona tajuplná místnost, kde má chladný chirurg chladnou čepelí otevírat lidem břicho a uřezávat shnilé končetiny. Takový sál jsem ještě nikdy neviděl. Kromě porouchaného operačního stolu, dřevěného stojanu na infuzi a jednoho vozíku na léky tam není vůbec nic. Tak tohle že je vybavení nemocnice MSF? „Hele, a tady,“ ukazuje mi sálový bratr v holinkách, ve kterých okopávala moje babička řepu na lánech JZD, vysoko na zeď. „Termiti!“ Hmmm, koukám se uznale na „vlaštovčí hnízdo“ na zdi a čekám na další vysvětlení. „Oni nám tady žerou hliněné zdi a nejde s tím nic dělat, tak je necháváme být, nikomu to moc nevadí.“ To je pravda, to bude to nejmenší, termiti mi do operování kecat nebudou. A jestli to na nás celé spadne, přestaneme se tu alespoň všichni trápit. „Jak často se tady operuje?“ ptám se sálového bratra, jehož jméno mi už řekli dvakrát, tak se nemůžu ptát potřetí. „Každý den, pane doktore. Denně tu něco máme.“ „A co tu máte dneska?“ „Dneska tady bude doktor Clement operovat pacientku s cystou vaječníku.“ No tak na to se rád podívám. Doktor Clement je

26


8/5/13 4:06 PM

místní „specialista na všechno“, už jsem o něm něco slyšel. Dva roky po škole a dělá nejenom ředitele nemocnice, ale taky vekeré obory najednou – internu, pediatrii, gynekologii a porodnictví a samozřejmě také chirurgii, která je dynamická a nebezpečná, takže by si jí každý medik hned po škole rád osahal. Tady má příležitostí víc než dost. Jako většina afrických lékařů byl doktor Clement hned po studiích umístěn na několik povinných let na venkov. Začal tady operovat bez dozoru a bez učitelů. Učil se sám metodou pokus–omyl. Někdy to vyšlo a pacient se uzdravil, jindy ne. Drsná africká škola. Není divu, když uvážíme, že počet lékařů v celé zemi je ve srovnání s potřebami pacientů naprosto nedostatečný, ba zanedbatelný. Pravděpodobnost, že ho tady nějaký venkovan bude žalovat za nepovedenou operaci, není nijak velká. A na pověsti tolik nezáleží, protože Clement chce co nejrychleji zpátky do Bukavu, kde studoval. Snaživí příbuzní mu tam již vyjednávají teplé místo v jedné z větších státních nemocnic. Docela ho chápu. Žít v téhle pustině a mít za největší společenské vyžití tržiště a tři „bary“ v Pwetu, kde se dá tak maximálně sedět v plastovém křesílku u lahve piva, není dlouhodobě žádný med. „A v kolik hodin začne ta operace?“ ptám se ještě sálového bratra. „Asi za hodinu.“ „Přijdu se podívat,“ prohlašuji s úsměvem na rozloučenou. Teď musím po prohlídce oddělení a sálu na vzduch, přemýšlet co tu budu dělat. Nějak se mi to celé nezdá. Zahlédnu Petru, zamávám na ni a poprosím ji, aby mě provedla zbytkem nemocnice. „Tak co?“ chce vědět. „Dobrý. Mnohem horší, než jsem čekal. Jak dlouho jsi říkala, že MSF v téhle nemocnici dělá?“ „Osm let, ale projekt je před zavřením. Hledáme jinou nevládku, které bychom nemocnici předali, protože teď žádná epidemie v okolí není a jsme víc potřeba na severu, kde je to s dostupností zdravotní péče mnohem horší.“

27


8/5/13 4:06 PM

„Tam je to ještě horší, jo?“ ptám se dutě jako ozvěna a znovu si to nedovedu představit. Co může být horší než tohle? „Vidím, že tě to pěkně zkrouhlo, a máš bohužel pravdu. Tenhle projekt se nám nepodařilo dotáhnout do dobrýho konce. I když jsme tady udělali spoustu práce, nefunguje nemocnice zdaleka tak, jak bychom chtěli. Nejspíš je to kvůli tomu, že je to pořád nemocnice státní a MSF ji jenom provozují a zásobují. Obvykle je tenhle model spolupráce s místním ministerstvem zdravotnictví levnější a funkční, jenomže tady se s nimi prostě nedovedeme pořádně domluvit. Musíme brát nekonečný ohledy na místní zaměstnance, kterým sice můžeme sebrat MSF plat, když špatně pracují, ale nemůžeme je vyhodit, dokud je nevyhodí úředník ministerstva. A to je v zemi, kde je rodina a kmen základ celýho fungování společnosti a kde někdo nad někým pořád drží ochrannou ruku, skoro nemožný. A ředitel nemocnice nám taky zrovna nepomáhá fungování špitálu zlepšit. Ten je nedotknutelnej a důležitej tak, že z něho mám občas osypky. Uvidíš brzo sám.“ Jdeme s Petrou dál. Provádí mě cholerovými stany, barákem pro pacienty s tuberkulózou, internou, pediatrií a oddělením podvyživených dětí. Být tady jako turista, jsem spokojený. Podívat se hezky, jak taková africká nemocnice vypadá, a pak doma vyprávět, jaká je to hrůza. Jenže já se mám stát součástí celé té krásy. Je třeba přepnout do pozitivnějšího modu. „Co jsou támhle ty černé nádrže?“ ptám se. „Nádrže na vodu, ty tady postavili naši logistici. Díky nim je v nemocnici pořád voda.“ No, prosím! Není všechno špatně. Vodu máme. „A cholerový stany? Ty potřebujeme? Vždyť jsou prázdný…“ „Teď ne, ale až začne období dešťů, tak tady každoročně pár desítek lidí choleru chytne. Pak se budou hodit.“ No ale teď tam nikdo není, cholera v kraji neřádí. Což je další dobrá zpráva. Před porodnicí pobíhá tříleté dítě, asi holčička, s nafouklým prezervativem jako pouťovým balónem. Když zpomalím, abych se na ten její balón trochu podíval a přesvědčil se, že se mi to nezdá, začnou se všichni dospělí rozsazení na ochozu terasy

28


8/5/13 4:06 PM

smát. Smějí se, protože muzungu, jak se tady říká bělochům, se něčemu diví. Ale není to škodolibý smích, je to čistá radost, kterou už skoro neznám. Prostě to je komické. Mladší ženy si v předklonu se smíchem zakrývají dlaní oči, jako by se i trochu styděly. Já se směji hlavně tomu, jak se smějí oni, a naopak, takže se tam na sebe chvíli zubíme jako blázni. Petra mě táhne dál. Za sebou slyším novou salvu smíchu, která přichází s uvolněním situace. Muzungu odešel, takže se teď chlapi i ženské předhánějí, kdo to celé vtipněji okomentuje, aby o tom mohli večer znovu vyprávět u ohně a pobavit tak ještě dvakrát nebo třikrát manžela, manželku a sousedy. Doktor Clement mi v předsálí ukazuje jedny holiny v koutě, do kterých se opatrně soukám. Určitě v nich jsou jedovatí pavouci nebo háďata nebo něco takového, myslím si. Jsou celé černé, i zevnitř, tam, kde mají být bílé. Zelené hadry na sál, které na sobě mám, jsou samá skvrna. Perou je tu v ruce, takže trocha té krve na nich vždycky zbude. Mírně se ošívám, ale pak se nadechnu jako před skokem do studené vody a natáhnu ten humus na sebe. Za kusem záclony, kde jsem se převlékl, hledám v polici ještě nějakou čepici na hlavu a roušku. Pak už kompletně vystrojen v holinách jako zahradník čekám, až přinesou na nosítkách pacientku k operaci. Je to krásná šestadvacetiletá žena, a sotva ji položí na zem zabalenou v květované látce, otočí se na mě a zadívá se mi přímo do očí, jako by mě chtěla uhranout, pohledem plným vznešeného smutku a odevzdanosti. Je mi z toho pohledu strašně úzko, a zároveň se ve mně otevírá něco silného, hlubokého a hrozného. Myslím, že v tom jejím pohledu byla celá moje budoucnost v afrických nemocnicích a všichni krásní černí lidé, děti i dospělí, které jsem měl mít na svědomí. Je-li v člověku nějaká vznešenost, pak se o ni nezasloužil a sám k ní nedošel, ale byl k ní donucen v situacích, kterým se chtěl vyhnout a ze kterých mu je už dopředu zle. Ta černá žena se na mě dívá a myslí si, že ji budu operovat já, že jsem tady já, bílý doktor, právě proto. Mám chuť ji vzít

29


8/5/13 4:06 PM

za ruku a pronést něco útěšného, jenomže mě nic nenapadá. A pak, jsem tady nový a nevím, jestli se tady něco takového vůbec smí. Ten pohled říká, že je odevzdaná, srovnaná se vším a připravená i na smrt. Zřízenci ji rozbalí a nahou položí na betonový stůl, její nádherné tělo polijí studenou vodou z kýble tak, že se celá zachvěje, jeden z nich vezme do ruky kartáč s mýdlem a začne ji drhnout po celém břiše, od prsou do půli stehen. Mýdlovou pěnu pak spláchne znovu kbelíkem, voda stéká do odpadu a crčí do lavoru umístěného pod stolem. Nakonec ji požádají, ať si přeleze zpět na nosítka. Mohla by sama snadno chodit, ale ti moulové vykonávají obřadně svoji práci tak, jak jsou zvyklí u pacientů, kteří jsou na tom zle a chodit nemohou. Nic neříkám, jsem tu nový. Zatímco si doktor Clement a jeho kamarád z medicíny, který přijel do nemocnice na návštěvu a bude Clementovi asistovat, drhnou ruce a předloktí, ženu odnesou zřízenci na sál, kde do očí štípe formol a jeho smrad se nedá vyvětrat, protože okna dávno zarezla. Položí ji na operační stůl. Nevidím nikde žádný anesteziologický přístroj, anesteziologem bude nejspíš jeden z černých zdravotních bratrů. Soudím tak podle toho, že pacientce k nosu ixuje leukoplastí kousek vaty, který se chvěje podle toho, jak žena dýchá. Aha, monitorování dechu, pomyslím si překvapeně a koukám se ke stropu na termity, co oni na to. Běhají po zdi, jako by se nechumelilo, formol neformol. Představení začíná. Lítačky se rozrazí, oba místní doktoři se v pláštích a s rukama ve sterilních rukavicích sepjatýma ve zbožném gestu kněze přibližují ke stolu. Důležitě vydávají tichým hlasem příkazy na všechny strany. „Stolek blíž. Misku s betadinem. Rozdělejte roušky. Vyndejte čtverce. Připravte břišní set.“ Jako u nás, žádný rozdíl. Jenomže nemají pálení, odsávačku, lampu se světlem a pár dalších samozřejmostí. Jakmile je pacientka zarouškovaná, vtlačí jí anesteziolog do žíly obsah stříkačky s ketaminem a žena se do minuty ztratí v modlitbách. „Můžeme?“ ptá se doktor Clement s nožem v ruce. Širokým řezem otevře břicho, žena pohodí hlavou a něco zamumlá,

30


8/5/13 4:06 PM

anesteziolog stiskne píst stříkačky a přidá jí do žíly ketamin. Krvácení z okrajů rány staví Clement řadou malých svorek, které nasazuje na místa, odkud se řine krev. Vyndá všechna střeva na hrudník a do rány zasune rozvěrák. Chvíli bloudí rukou v pánvi, pak najednou drží v ruce velikou kouli. „Tak, tady ji máme, cysta vaječníku a pěkně veliká.“ Otáčí se na mě přes rameno, protože mu stojím za zády. Dva roky po škole a mluví jako profesor. Nemám rád zbytečně důležité lidi, mám z nich strach. „Teď provedeme enukleaci cysty,“ pokračuje. Jenže ve skutečnosti dává svorky na vejcovod, bere si nůžky a jedním rychlým střihem odstraňuje celý vaječník i s koulí. Začnu se ošívat, nějak se mi to jeho operování nezdá. „Ale pane doktore, myslel jsem, že enukleace cysty znamená vypreparování cysty tak, aby vaječník zůstal. A navíc, tahle koule nevypadá vůbec jako cysta, ale jako nádor, nejspíš teratom,“ snažím se zdvořile namítnout. „Ha ha ha, možná že v Československu tomuhle říkáte teratom, ale tohle je cysta a já jsem provedl její enukleaci. Ha ha ha, teratom!“ Ostatní se smějí s ním, všichni se šklebí do roušek a pocukávají rameny na znamení toho, že Clement je pašák a já trouba. Clement je pašák, protože je ředitel nemocnice a jediná místní chirurgická kapacita široko daleko. No nazdar, to je průser jako vrata. Tenhle chlapec, mladší než já a chytřejší než přednosta kliniky, vůbec neví, co dělá. Jeho autorita vyvěrá hlavně z toho, že je v okruhu pěti set kilometrů jediný chirurg. Nebo spíš někdo, kdo řeže do lidí a tvrdí to o sobě. A co já s ním teď tady? Oni tedy říkali v Barceloně… Ach jo. Jenže tohle je pouze úvod, vlastní horor má teprve začít. Clement ještě podváže zasvorkovaný vejcovod a začne rukama šátrat na druhé straně, aby se podíval, jestli má žena v pořádku druhý vaječník. Vezme ho mezi prsty, zavrtí hlavou a zamumlá: „Taky cysta, to je smůla.“ V tu chvíli se ve mně vyplaví všechen adrenalin a zmocní se mě čirá hrůza. Hlas se mi nervózně chvěje, když říkám: „Moment, doktore, tenhle vaječník je úplně zdravej! Víte co,

31


8/5/13 4:06 PM

já se umeju a trochu vám pomůžu, jo? Počkejte chvíli!“ A skáču do předsálí, abych rychle našel nějaký plášť, vydrhnul si ruce a nasadil rukavice. Jestli ten šílenec vyndá druhý zdravý vaječník šestadvacetileté holce, která nemá žádné děti, tak je s ní tady konec. Plodnost afrických žen je natolik zásadní „společenský“ faktor, že neplodná žena může být vrácena manželem rodině, opuštěna, nebo si její manžel smí klidně pořídit ženu druhou, která mu děti porodí. Těžko říct, jak se ve společnosti, kde je zvykem mít pět šest dětí, neplodná žena cítí, ale určitě mnohem hůř než u nás. Ani jsem to nechtěl domýšlet do konce. Jenže bitvu za záchranu normálního života téhle krásné černošky, která mi jediným pohledem vypálila do duše znamení, jsem prohrál. První osudnou chybu jsem udělal tím, že jsem se od stolu vůbec vzdálil. Mohl jsem na Clementa klidně zařvat, ať nic neřeže, jinak že mu urazím obě ruce. Pochopitelně nepočkal. Když jsem ke stolu v rukavicích a plášti došel, byl připravený s nůžkami v ruce provést stejný střih jako na první straně. Jenom se mě zeptal výsměšným tónem, kterým mě nadále deptal: „Tak co, pane doktore, můžu dál operovat?“ A já, zmatený osel, jsem v ten moment nepochopil, že už chce jenom jednou střihnout a opravdu tak vyndat zdravý a jediný vaječník, a bezhlesně jsem kývnul. Druhá osudová chyba. Rozsvítilo se mi, až když mi vaječník vrazil do ruky a s ironickým úsměvem prohlásil: „Děkuji za pomoc, můžete jít.“ Teprve v téhle chvíli jsem se probral z toho zlého snu a řekl mu víc než rozčileným hlasem do očí, že právě vyndal jediný zdravý vaječník, a žádnou cystu. Že to udělal mladé ženě, která už nikdy nebude mít děti, a navíc v téhle zemi zůstane bez hormonální substituce, a promění se tak postupně v lidskou trosku, protože bez hormonů bude chřadnout nejen fyzicky, ale i psychicky a měnit se tak napůl v chlapa. Strhl jsem rukavice a plášť a za posměchu celého týmu vyrazil na vzduch, abych si nahlas zanadával těmi nejsprostšími výrazy, kterými je čeština obdařená, mimo udivené pohledy všech slušných a bohabojných lidí. Svůj první den v africké nemocnici jsem

32


8/5/13 4:06 PM

tím skončil. Nemohl jsem tam dál vydržet, a tak jsem poprosil řidiče v zaparkované toyotě, ať mě odveze na základnu. Cestou na základnu se krajina proměnila. Polední slunce bylo příliš ostré, auto se pomalu houpalo ve výmolech jako ve snu a černochům tlačícím bicykly s nákladem podél cest jsem už nerozuměl. Neusmívali se tak jako ráno, vláčeli svůj náklad unaveně a se zarputilým výrazem pod zpoceným čelem, ženy se v plastových žabkách ploužily se žlutými kanystry vody na hlavách a děti zíraly ze stínu ibišků na naše auto líně a s otevřenými ústy. Byl jsem tady úplně cizí, svět hnědých těl a červeného prachu nebyl můj, nepatřil jsem do něj. Byl jsem bílý, ulepený a nešťastný. Na základně jsem s úlevou vyskočil z auta, sedl si do plastového křesla pod slaměnou střechu altánu na nádvoří a otevřel si lahev studené koly. Musel jsem počkat, až si ve mně všechna dnešní špína sedne jako kal a proberu se znovu k chuti tady být a něco dělat. Po obědě jsem hodinu spal, a když mě vzbudili hlasy ostatních členů týmu, kteří dorazili na oběd po mně, připadal jsem si mnohem lépe. Odpoledne jsem zašel s Petrou do skladu, hledal, co by se mi hodilo, až budu zítra vyšetřovat a operovat, a přinesl si odtamtud pulzní oxymetr, malou krabičku s čidlem, které se nasadí na prst a snímá množství kyslíku v obíhající krvi a puls pacienta. Hrál jsem si s ním docela dlouho, zjišťoval, jak lze nastavit všechny jeho funkce, a měřil si puls. Normální, sedmdesát za minutu. Nic se neděje. Večer jsem šel s Martinem na pivo do jednoho z místních barů, kde nebyli vojáci a kam jsme měli povoleno chodit. Sedíme u svíčky v teplé noci a Martin vypráví, že je tu tři týdny a zdá se mu to jako věčnost. Taky nemám zrovna pocit, že jsem přijel včera. Čas je tady nafukovací. Martinovi s druhým pivem začínají svítit oči a chrlí jednu historku z Marseille a z Barcelony, kde nějakou dobu žil, za druhou. Večírky, holky, alkohol, divoké jízdy autem nad ránem a potyčky s policajty na demonstracích. Mám z něj trochu dojem mladého levičáka, který rád chodí na demonstrace proti válkám a nadnárodním podnikům především proto, že je to vzrušující rebelie.

33


8/5/13 4:06 PM

„A proč jsi odjel s MSF?“ ptám se ho. „Abych se uklidnil a začal dělat něco pořádnýho,“ odpovídá s úsměvem. Proč ne? Zní to jako dobrý důvod. Martin nakonec nebude tak naivní, jak jsem si myslel. Rozhodně ne po pár měsících na téhle misi. Já sám docela rychle střízlivím ze všech svých zkreslených představ o pomoci chudé Africe. Žádné mazlení a focení se s černoušky tady z toho nekouká. Spíš nekonečná dřina s hodně nejistým koncem, protože jestli je výsledkem několikaleté práce to, co jsem dnes viděl v nemocnici, tak tady jakákoliv vynaložená energie mizí téměř beze stopy. Po několika lahvích piva se cítím zase lépe, a když se přesouváme do druhého baru, kde se na setmělém dvoře vedle stánku s lavicemi pohupujeme do rytmu konžského hitu „Kumama Yawe“, jde na mě příjemná únava. Ten večer jsem usnul okamžitě, bez ohledu na bubny a zpěvy za zdí základny. Ráno všichni vylezou z kójí a pořád dokola se ptají jeden druhého: „Ca va?“ Po ránu se rozehřívám hrozně pomalu a z těch zdvořilostních kudrlinek, kdy každý dává hned najevo, jak se dobře vyspal a jak je rád, že začal nový den, se mi dělá nanic. Chodím tedy po základně se zalepenýma očima a tvářím se, že nikoho nevidím, protože jsem se ještě neprobral do tohoto světa. Trochu přeháním, ale ať si hezky zvyknou, že po ránu se mnou není žádná řeč, a nechtějí hned zkraje, abych se zapojil do jejich svazáckého nadšení. U snídaně poslouchám otráveně, jak si všichni vyprávějí, že je ráno budilo běhání koček po plechových střechách kójí, úplně stejně jako každý den, a jestli jsem to taky slyšel. Neslyšel, spal jsem. „Jó, slyšel, hroznej randál, fakt,“ pronáším ovšem nahlas, abych se zavděčil a nevyčníval, a přemýšlím, proč jsou ty ovesné vločky tak hnusné. Asi mám mizernou náladu, že zase pojedeme do nemocnice. Radši bych si tady četl knížku místo handrkování se s doktorem Clementem o tom, jestli někomu dneska ublížíme málo nebo hodně. Musím probrat s Petrou, jak se k němu chovat, abychom si hned zase nevjeli do vlasů. Petra je zkušená, určitě mi poradí.

34


8/5/13 4:06 PM

Na závěr snídaně to celé s Petrou u kafe naplánujeme a ona souhlasí, abych s Clementem promluvil někde o samotě a znovu mu klidně zopakoval, co včera způsobil – a že by měl pacientce všechno otevřeně vysvětlit. Dobrý plán, ačkoli se mi do něj samozřejmě nechce. Balím si malý batůžek na cestu, dovnitř šoupnu jednu kolu, učebnici chirurgie Primary surgery od Maurice Kinga a čelovku, pro případ, že bych náhodou něco musel operovat hluboko v břiše a z okna sálu nebylo dost světla. K nastartovanému autu už přicházím rázným krokem a trochu pozdě, což znamená, že je všechno v pořádku a jsem v nejlepší formě. Po příjezdu už vím, kam jít, kde najdu viset bílý plášť, který si házím na sebe přes bílé tričko s logem MSF, do hnědých kapsáčů cpu všechno, co budu ten den potřebovat, a směřuji na oddělení chirurgie na první ranní vizitu, kterou povedu. Nikdo nikde – až na jednu sestru, která rozdává u postelí léky. Ptám se jí, kde jsou ostatní. „Přijdou.“ „Kdy?“ „Za chvíli.“ Tak jo. Tahle sestra mě fascinuje. Je klidná jako egyptská singa, a stejně netečná. Jdu se podívat na sál, který je hned vedle oddělení; zdravím sálového bratra Mugeho a žádám ho, aby mi řekl, co máme na dnešek v operačním plánu. Muge sedí u stolku, pusu od ucha k uchu, hned jak mě vidí, třese mi rukou… A jak prý jsem se na dnešek vyspal. „Dobře, milý Muge, dobře. Máme dnes něco na programu?“ „Nevím, pan doktor Clement tady ještě nebyl, někdy přidá pacienta na poslední chvíli.“ Takže dnes nic plánovaného. Zpátky na oddělení, kde opět nikdo. Dívám se na hodinky. Říkali mi, že ranní vizita začíná kolem osmé, a je pomalu devět. Tak to ne, holoubci, já sice taky dělám všechno na poslední chvíli, ale tímhle tempem stihneme maximálně oběd. Najdu sestru-singu v malinkém kumbálu na konci oddělení, což má být denní místnost sester, rozvalenou v pololeže u stolu, hlavu podepřenou dlaní. Na první pohled se nudí, jenom ta slina jí z koutku úst neteče.

35


8/5/13 4:06 PM

„Kde je druhá sestra? Máte tu být dvě, ne?“ „Ještě nepřišla do práce, muselo se jí něco stát.“ No jistě, ujelo jí metro asi. „A pan doktor Clement na vizity nechodí?“ zajímá mě. „Někdy ano.“ Je neprůstřelná. „A nemohli bychom ho dneska zavolat, ať na vizitu přijde?“ Kýve hlavou, ale moc jí to nejde, protože ji má pořád zaklíněnou v dlani, jak je rozvalená. „Kde ho najdu?“ „Nejspíš v kanceláři.“ Jestli teď zívne, zařvu jako tur. „A to je kde?“ chci vědět. A v tu chvíli se moře rozestoupí a stane se zázrak. Sestra se sama od sebe zvedá a jde mi ukázat, kde sedí Clement, aniž jsem ji o to žádal. Pokyne mi takřka neznatelně hlavou, že ji mám následovat. Clement však u sebe není – a mně dochází trpělivost. Říkám sestře, že vizitu uděláme sami. Kývne, jako že to stejně čekala. Pacienti mají jednoduché karty, jsou položené na vozíku, který za mnou sestra tlačí, a jak tak jdu od jedné oprýskané železné postele k druhé, zdravím se s nemocnými, podávám jim ruku a ptám se, jak se mají, zmocní se mě najednou radost. Konečně dělám něco, proč jsem přijel; tohle kolečko po pacientech jsem už absolvoval tolikrát a je stejné všude na světě, že z toho mám tichou euforii běžce, který si obuje tretry a lehkým krokem vyběhne na svou každodenní trať. Do každé karty něco zapíšu, žádné romány, dva tři řádky maximálně, když nevím, jak se něco řekne francouzsky, namažu to tam anglicky, ať se přítel Clement, až to bude číst, cvičí v jazycích. Obejdeme takhle asi dvacet lidí, vtom mě vyruší François, konžský pediatr z Kinshasy, se kterým bydlím na základně. Má prý na pediatrii holčičku s vyhřezlým konečníkem, který nejde zasunout zpátky. „Fakt to nejde? Zkoušel jsi tu vyhřezlou sliznici vzít do prstů a vtlačit pomalu dovnitř?“ divím se. „Zkoušel, a nejde to.“ „Hmm, tak já přijdu. Jenom tady dodělám vizitu. Zatím!“ A François je zase pryč. Vrtá mi to hlavou, skoro vždycky to

36


8/5/13 4:06 PM

jde, že by se François bál pořádně zatlačit? Pediatři jsou občas takoví opatrní, pořád spekulují, aby něco někde nepoškodili. Usměju se na singu, jako že jsme skončili a šlo nám to spolu moc dobře, a jdu zastřešeným venkovním ochozem na pediatrii. Z ochozu je vidět do kraje na hliněné domky se slaměnou střechou ve vysoké suché trávě, na obzoru nažloutlé kopce… Plášť mi vlaje jako pelerína baletce a srdce se tetelí blahem. Dotyčný sval se mi ovšem dotetelí hned ve dveřích pediatrie. Kolem jedné postele se tlačí hlouček lidí, zdravotní sestry a rodiče pacientů z celého oddělení; mezi nimi François, který stojí bezradně nad dvouletou kňourající holčičkou s břichem nafouklým jako balón. Je třeba postupovat systematicky. Nejdřív vyhodit všechny čumily, o což žádám Françoise. Je to koneckonců Konžan, tak snad ví, jak to má provést. U postele nechávám jenom dívenčiny rodiče, vyplašený pár venkovanů, kterým už bude kolem čtyřicítky, soudě podle poněkud vrásčitých tváří. Pak se posadím na postel vedle malé pacientky, odtáhnu jí od sebe pomalu nožky a v místě konečníku vidím šedavý uzel střev, který ani trochu nepřipomíná vyhřezlou sliznici konečníku. Zkouším ho prsty v chirurgické rukavici pomalu vtlačit dovnitř, ale nejde to, pak do toho uzle zkouším strčit prst a hledám otvor střeva. To taky nejde. Začínám se potit. Prosím Françoise, ať mi překládá. „Jak dlouho má holčička takhle nafouklý břicho?“ Následuje svahilský vodopád vět. „Tři dny,“ říká François za chvíli. „Zvracela?“ „Včera jednou.“ „Pořád takhle kňourá?“ „Pořád.“ „Jedla nebo pila něco?“ „Ne, tři dny nic nechce.“ Sáhnu na břicho, je napjaté jako blána bubnu. Zalévá mě děs. Tohle bude moje první větší rozhodnutí tady v Africe – a vlastně v celé mé čtyřleté kariéře na dětské chirurgii, kde jsem doteď hlavně držel dveře a háky starším lékařům. Ještě se na holčičku dívám asi tři vteřiny, sbírám odvahu, modlím se a ptám se sám sebe, jestli jsem

37


8/5/13 4:06 PM

se rozhodl správně. Atmosféra kolem mě citelně houstne. Po chvíli se nadechnu a pronesu směrem k Françoisovi: „Tahle holčička potřebuje operaci. Laparotomii.“ Vyvalí na mě tázavě oči a ptá se: „Kdy?“ „Hned.“ Nevím, jestli mi náhodou nepřeskakuje hlas, protože sám tomu, co povídám, moc nevěřím. Fakt to potřebuje? ptám se v duchu znovu sám sebe. Fakt jo, už jsi to řekl nahlas, tak se toho proboha drž! napomínám se. „Vysvětli rodičům, že se potřebujeme podívat do břicha, protože tam něco není v pořádku. Že sice nevím přesně co, ale je to neprůchodný střevo, a jestli ji neotevřeme, tak to nepřežije. Sepiš s nima souhlas s operací a naber jí taky, prosím tě, krev, ať aspoň víme, kolik má hemoglobinu… Pusťte jí naplno infuzi s Ringrem, já to jdu domluvit na sál.“ A jdu. Klepou se mi kolena. V předsálí sedí u stolu Muge v operační čepici, stejně jako ráno, a srdečně mě zdraví, jako bychom se dnes viděli poprvé. „Tak co, jak to jde?“ ptám se. „Žádnej problém, doktore,“ směje se. No tak já ti jeden hned vyrobím, kamaráde. „Asi vás budu muset obtěžovat, Muge. Na pediatrii je dvouletá holčička, která potřebuje břišní operaci.“ „Žádnej problém, doktore,“ usmívá se ochotně. Vlastně je docela sympatický, tenhle vyzáblý černoch. „A jak to uděláme? Kdo mi bude asistovat?“ ptám se ho. „Asistovat vám budu já a ostatní můžeme hned zavolat, jsou tady někde kolem.“ „Tak jo, zavolej je, připrav sál – a já nechám přinést holčičku.“ „Žádnej problém, doktore.“ Pěkná odpověď, vypadá to, že Mugemu vystačí úplně na všechno. Jdu zpátky na pediatrii, ale v půli cesty nahmatám v dolní kapse kalhot krabičku cigaret, zabočím za roh a jdu se schovat za prádelnu, nebo co to je. Sednu si na bobek, opřu se o zeď a jednu si zapálím. Času mám dost, přípravy se vždycky hodně protahují, a mně přijde, že ten moment klidu a výhled do kraje potřebuju, abych si zameditoval a zamyslel se nad tím, co teď budu následující dvě tři hodiny dělat.

38


8/5/13 4:06 PM

Holčička přede mnou leží na operačním stole, anesteziologický bratr míchá ty svoje koktejly do stříkaček – atropin, diazepam, ketamin… Muge přede mnou v plášti, čepici a roušce vypadá úplně klidně. Když se chystám natírat břicho dezinfekcí, vstoupí do sálu doktor Clement. Kde se vzal, tu se vzal, vpadne v civilu na sál, opět jako přednosta oddělení. Asi už mu donesli horkou novinku, že ten nový doktor z „Čikoslovinska“ hodlá operovat nějaké dítě. Pozdraví, podívá se mi přes rameno na uzel střev, který je trochu vidět mezi dívenčinýma poloroztaženýma nohama, a ptá se zvesela: „Vy u vás vyhřezlý konečník operujete?“ V tu chvíli bych ho zabil. Přišel mi sem jenom dělat dusno. Nicméně s klidem odvětím: „Ne, pane doktore, tohle není vyhřezlý konečník.“ „A co to tedy je?“ ptá se zase zpěvavě. To bych taky rád věděl, ty chytráku, proto se právě chystám otevřít břicho. Nechávám ho bez odpovědi a začnu natírat dlouhými tahy vzedmuté bříško. V hlavě si opakuju jako mantru: Pane bože, dej, abych měl pravdu, abych to nezvoral, aby Clement vypadnul nebo aspoň mlčel a neznervózňoval mě tolik. Ale hlavně dej, abych měl pravdu a našel v břiše nějakej průser, jinak tady budu za trotla a doktor Clement za kapacitu, kterou přece není. Anebo snad je…? „Roušky,“ přikazuji nahlas. Jakmile je zarouškováno, ptám se anesteziologa, jestli můžu začít. „Ano.“ Fakt říkal ano? Nespletl se? Tady se totiž pletou všichni… Takže řez. A už táhnu čepel kolem pupku, černá kůže se na napjatém břiše doširoka rozestupuje, dávám pozor, abych nožem nezajel moc hluboko a neporanil střevo, které se určitě bude hned tlačit do rány. Malá dírka vedle pupku, Kocherovy svorky na jednu i na druhou stranu, a mezi prsty střih nahoru a dolů, dokud nenacpu do břicha celou dlaň. Tenké kličky střeva jsou celé ialové; doktor Clement za mnou něco chrochtá a opouští sál. Ztratil půdu pod nohama, expert jeden, a já měl pravdu – něco v břiše nehraje, tahle střeva

39


8/5/13 4:06 PM

nejsou vůbec prokrvená, jak by měla být. Chvilkový pocit úlevy, nebudu za hlupáka, naopak, rostou mi křídla. Vzápětí se ovšem zase okřikuji, zpátky na zem a soustředit se, vždyť není zdaleka vyhráno! Jsem zmatený, nemůžu najít tlusté střevo, což je trapas, neboť tlusté střevo v břiše nevyhnutelně někde být musí. Všechno mi trvá věčnost, mám dojem, že tam stojím bezradně šíleně dlouho a nedělám prakticky nic, jen obracím kličky střeva v ruce a vrtím hlavou. Vytahuju ven všechno, co vytáhnout jde, a zajíždím rukou do pánve. Tam je obrovský tuhý uzel střev, pořád nechápu jakých. A pak mi to dojde. Chirurgický anděl na mě konečně promluví a zašeptá mi do ucha: Invaginace. Vzápětí tedy skoro vykřiknu: „Invaginace! Ano, invaginace je to. Takovou jsem v životě neviděl.“ Což není divu při mých dosavadních chirurgických zkušenostech; zatím jsem totiž viděl všeho všudy dvě, takové menší, které šly hned uvolnit. Invaginace znamená, že se tenké střevo nasouká do tlustého, oteče a ucpe se. Bolí to tak, že u nás rodiče spěchají s naříkajícím dítětem rychle do nemocnice. Tady zpravidla není kam spěchat, protože nemocnice je hrozně daleko. Holčička musela vydržet nesmírně bolestivé křeče, dokud se celé tenké střevo nenacpalo do tlustého tak, že vyhřezlo z konečníku. Střeva nejdou vůbec uvolnit. Masíruju, tahám, nadávám, ale je to natolik oteklé, že s tím prostě nehnu. Nakonec odstraním kus tlustého střeva, kus tenkého a zbývající části spojím dohromady. Střevní vývod nedělám, protože by byl dost vysoko a nevím, jestli by to holčička bez parenterální výživy „ujedla“, jestli by rodiče dítě s vývodem neodmítli, jestli by sehnali potřebné sáčky na stolici, měli peníze na další operaci v případě, že odsud MSF odjedou… A kdo ví, co ještě. Břicho za necelou hodinu a půl zavírám a jsem s operací spokojen. Jenom nevím, jestli to malá pacientka přežije. Zbylé střevo v břiše nevypadalo vůbec dobře. Nicméně jsem stoupl v ceně. Ostatní zaměstnanci konečně uvěřili, že jsem doktor, a ne jenom turista v tričku MSF. Zpocený jako myš sedím pak

40


8/5/13 4:06 PM

v předsálí a píšu pečlivě všechny ordinace na následujících dvacet čtyři hodin. Analgetika, diclofenac a morin, helicid, antibiotika, infuze, ponechat cévku a nasogastrickou sondu, měřit saturaci, diurézu, základní životní funkce každou hodinu, kontrolovat ránu, jestli nekrvácí, a ihned volat, nastane-li problém. Jdu pak s tím předpisem na oddělení, kam už mezitím dorazila i druhá sestra z metra, a oběma důsledně krok po kroku vysvětluji, co jsem napsal, co to znamená, a ujišťuji se, že to chápou. Ptám se, jestli mě zavolají, pokud se vyskytne nějaký problém. „Ano, pane doktore, ano, zavoláme,“ culí se unisono pod tím přívalem požadavků. Teprve v tu chvíli si pořádně oddechnu. Dopadlo to dobře. Zatím. Odpoledne ještě beru na sál mladou ženu s tropickým zánětem svalu a vypouštím jí ze stehna půl litru hnisu. Jiné pacientce musím odstranit všechny prsty na ruce, protože odešla domů s infekcí podkoží, zavlečenou po napíchnutí žíly na hřbetu ruky. Byla doma měsíc, ruka se jí moc nezdála, ale věřila, že se to nějak spraví. Nespravilo. Přišla, až když měla všechny čtyři prsty seschlé a černé jako uhel. Vypadá to, že Konžani dost vydrží a k doktorovi nechodí zbytečně, někdy naopak evidentně pozdě. Mohou za to i velké vzdálenosti. Žije-li někdo v buši dva tři dny pochodu od nemocnice, v zemi, kde auta, autobusy ani vlaky prakticky nejezdí, je doba sklizně a kolem chýše běhá pět malých hladových krků, nikomu se na výlet k doktorovi nechce. Nedej bože, aby ho pak ještě ve špitále zavřeli a nechtěli hned pustit domů. Co potom? Je to možná nedomyšlené, jeden tak může přijít o ruku nebo o nohu; jenže to vědí běloši, kteří se váleli patnáct let ve škole, místo aby dřeli na poli, a mají proto dojem, že si dovedou představit, jak to na světě s nemocemi chodí. Pro venkovana z Katangy je to všechno osud a úradek zlých duchů, kterých se dotyčný bojí mnohem víc než toho, co se může stát. Asi. Nemluvil jsem s nimi o tom. Ale stačí trochu poslouchat, co si mezi sebou vykládají místní zdravotní sestry nebo bratři, aby člověk k takovému nejasnému obrazu rychle dospěl. A vidět pár chudáků, kteří šli ve vesnici nejdřív za šamanem, a teprve

41


8/5/13 4:06 PM

když to nepomohlo, odhodlali se navštívit doktora ve špitálu. Na druhém pokoji zrovna takový jeden leží. Vyzáblý kluk kolem třiceti, který celý týden nejistě přešlapuje na hranici říše duchů. Kost a kůže, oči mu po místnosti plavou, na oslovení jenom mumlá, břicho nafouklé, v žaludku zavedená sonda odvádí zelené střevní šťávy a z močové cévky mu vytéká něco jako kokakola. Chtěl jsem ho také operovat, byl jsem přesvědčený, že i on má neprůchodné střevo, jenomže jsem se do toho moc nehrnul. Nevěděl jsem, jestli v tomhle stavu vůbec velkou operaci vydrží; naštěstí jsem se o něm dal do řeči s jednou sestrou. Říkala mi, ať neoperuju, že se to snad spraví, pár takových už prý viděla. „Jak to pár?“ ptám se jí. „Ten měl horečku, tak šel doma za šamanem, který mu namíchal nějaký bylinný dryák a napumpoval mu ho do zadku. No a tak mu udělal paralytický ileus, doktore. Prostě ho otrávil. Horečku už nemá, ale je na umření.“ Takže se dá říct, že to kolega šaman přece jenom vyřešil. No prosím. Počkáme tedy a uvidíme, jestli budou duchové tentokrát na naší straně a kluka nám tu ještě nechají. Den je to neuvěřitelně dlouhý, nenudil jsem se ani trochu, ale začínám toho mít zase dost. Takže jsem rád, když mě volá Petra v půl šesté vysílačkou, jestli se vracím zpátky na základnu. Na základnu? Mohla by klidně říct domů, protože právě tak mi připadá základna najednou milá a vzdálená. Jakápak tmavá díra? Jaképak tamtamy? To myslíte tu oázu klidu, můj líbezný pokojík s pěnovou čínskou matrací, na niž jsem ještě ráno neuváženě nadával, protože je proleželá tak, že jsem strávil noc prakticky na holých hrubých prknech? Taková hloupost. Je to prostě parádní pěnovka, do které dnes padnu se slzou vděčnosti v oku. No jasně, jedeme! Vzadu v autě je legrace jako na kolotočích. Všichni vyprávějí historky z práce zrychlenou francouzštinou, které moc nerozumím, ale směju se na celé kolo. Prostě tak. Nemusím rozumět všemu, když mám dobrou náladu. Na základně vidím zpoceného Martina a navrhuji, abychom si

42


8/5/13 4:06 PM

šli před večeří zaběhat. Už jsme spolu mluvili o tom, že oba rádi běháme. Jenomže tady nemám tenisky, takže si do pohorek navlékám dvoje tlusté ponožky, aby nohy neplavaly, a vyrážíme do prachu na západ od hlavní třídy, přímo proti slunci. Tím směrem totiž leží jezero a Martin tvrdí, že to je ideální cíl na otočku. Tak jo. V kraťasech a pohorkách dupu jako slon, ale mám radost, že můžu běžet, navíc vedle Martina, který občas vtipkuje, ale jinak se tváří odhodlaně. S ním si dám pěkně do těla, to je vidět už po kilometru. A navíc si vyčistím hlavu. Cestou se na nás věší hrozen dětí za pokřikování: „Muzungu, muzungu!“ Všechny se řehtají. Nechápu, co je na nás tak legračního. Že by Martin? Nevím. A je to jedno. Za chvíli už děti tolik nevnímám, ve spáncích mi tepe, pot mi teče do očí a venkovany s otepmi dřeva na hlavách vidím rozmazaně. Po půl hodině jsme u jezera, v předklonu lapám po dechu a mám chuť se zpátky vrátit třeba taxíkem, jenom ne s tímhle bláznem. Ten kluk francouzskej musel utíkat před policajtama celý mládí, že běhá tak rychle. Taky určitě nekouří tolik co já, a je mladší. O rok. Takže… zase zpátky. Jezero je pěkné, to jezera bývají. Někdy si sem zajdu na procházku, až nebudu vidět všechno dvojmo. Zpátky to nějak vydržím a pak přichází na základně znovu zázrak v podobě kýblu s vlažnou vodou. Poléváme se s Martinem každý v jedné sprše, řičíme u toho nadšením a slibujeme si, že zítra jdeme zase. A taky budeme posilovat. A teď si dáme pivo. A pak večeři. A pak ještě pivo. A cigáro. A šachy. Dovezl jsem plastové šachy ze supermarketu, tak ty si dáme taky… a tak dál. Čirá radost. Další den po ránu další rána do vazu. Jdu se hned po příjezdu podívat, jak se daří holčičce po včerejší operaci. Postel je prázdná. Tuším katastrofu. A taky že ano. Sestra vychází z vedlejší místnosti a na mou otázku, kde je naše pacientka, odpovídá s klidem: „V noci zemřela.“ Cože? Hrkne ve mně. To snad ne. Proč? Chci to hned zjistit a jdu na sesternu pro

43


8/5/13 4:06 PM

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

13 4:06 PM

Recommend Documents