ZÁJMENA VÝZNAM A DRUHY; TVARY A JEJICH VÝZNAMY •
Zájmena jsou slova, která sama neoznačují osobu, zvíře, věc nebo vlastnost, nýbrž jen zastupují příslušná substantiva a adjektiva, popř. určitou nebo neurčitou osobu, věc nebo vlastnost jen naznačují nebo na ně odkazují anebo vyjadřují vztah osoby mluvící k nim; teprve ze situace vyplývá, o kterou osobu, věc nebo vlastnost jde. • Poznámka: Název mají zájmena odtud, že se jich užívá „za jména" (tj. místo jmen). • Podle významu rozeznáváme tato zájmena: osobní (a zájmeno zvratné) přivlastňovací ukazovací tázací vztažná neurčitá záporná • Různé významy zájmen vyjadřují různý vztah mluvící osoby k osobě, věci nebo vlastnosti naznačené zájmenem; zájmenem ukazovacím na ně ukazujeme, tázacím se po nich tážeme apod. • Zájmena osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací a vztažná jsou podle toho, že naznačují určitou osobu, zvíře, věc, vlastnost, zájmena určitá.
ZÁJMENA OSOBNÍ • • • • •
•
Zájmena osobní vyjadřují první, druhou nebo třetí osobu. Pro první osobu je zájmeno já, my; označujeme jím sami sebe (mluvčího). Pro druhou osobu je zájmeno ty, vy; označujeme jím osoby, s nimiž mluvíme (s kterými mluví mluvčí). Pro třetí osobu je zájmeno (on), jeho, jemu, mu, ona ...; označujeme jím osoby nebo věci, o nichž mluvíme. Zájmeno zvratné (sebe, sobě, si...) označuje vztah k osobě nebo věci, která je v téže větě podmětem, a to bez rozdílu, zda jde o osobu první, druhou nebo třetí (1. pád toto zájmeno vůbec nemá). Např.: Poznejme sami sebe! — Kritizuj sebe upřímně! (Ale: Tebe jsem nepoznal. Však mě poznáš.) — Obě vesnice byly od sebe vzdáleny na dvě hodiny cesty. (Ale: Od nich na 5 hodin cesty bylo okresní město.) Pádu osobních zájmen užíváme jako podmětu (tzv. zájmenného podmětu)ve větě především tam, kde je ho třeba pro důraz nebo pro srozumitelnost.
ZÁJMENA PŘIVLASTŇOVACÍ • • •
Zájmena přivlastňovací jsou ta, kterými přivlastňujeme osobě první, druhé nebo třetí anebo podmětu v kterékoli osobě. První osobě přivlastňují zájmena můj, náš, druhé zájmena tvůj, váš, třetí zájmena jeho, její, jejich. Jedné osobě přivlastňují zájmena můj, tvůj, jeho, její, více osobám zájmena nás, váš, jejich. Jen jedné třetí osobě ženské se přivlastňuje zvláštním zájmenem přivlastňovacím její, které se skloňuje jako přídavné jméno jarní. — Třetí osobě mužského a středního rodu se přivlastňuje
• •
• •
neměnným tvarem jeho a třetí osobě v množ. čísle kteréhokoli rodu neměnným tvarem jejich; tyto tvary jsou vlastně 2. pády jedn. a množ. čísla zájmena on, jeho, ale kladou se zpravidla jako shodný přívlastek před jméno. Např.: K jeho bratrovi, sestře, bratrům, k jejich bratrovi, sestře, bratrům, ale k jejímu bratrovi, k její sestře, k jejím bratrům POZOR! z jejích knih (ze sestřiných knih – sg.), ale z jejich knih (z knih sester – pl.). Kterékoli osobě, je-li v téže větě podmětem, přivlastňuje zvratné zájmeno přivlastňovací (svůj); např. mám rád svou matku, máš rád svou matku atd. Užijeme však místo zvratného přivlastňovacího zájmena svůj zájmena náš (váš), když podmět (my, vy) nezahrnuje všechny ty, jimž se něco přivlastňuje. Přivlastňovací zájmeno zvratné neužijeme rovněž tam, kde by to vadilo srozumitelnosti. Např.: Slibujeme (my vojáci), že naši vlast (tj. všech obyvatel České republiky) ubráníme. — Děkujeme vám za rychlé vyřízení naší žádosti (tj. že jste vyřídili naši žádost, kterou jsme podali my, nikoli vy). Přivlastňovací význam má také tázací zájmeno čí, neurčité něčí a záporné ničí. Poznámka: V dopisech je možno u osobních a přivlastňovacích zájmen druhé osoby (Ty, Tebe, ..., Tvůj, Vy, Vám, ..., Váš) napsat velké písmeno jako výraz úcty, ať píšeme jednotlivci, několika osobám, nebo kolektivu. Velké písmeno se však nepíše u zájmen zvratných (se, si, sebe, svůj, ...) ani u tvarů 2. osoby slovesa být (jsi; jste).
ZÁJMENA UKAZOVACÍ • • • • •
Zájmena ukazovací jsou ta, kterými v řeči ukazujeme na určitou osobu, zvíře, věc nebo vlastnost. Jsou to zájmena: ten, tento, tenhle, onen, takový. Zájmeno tenhle, tahle, tohle, tihle ... je prostředek hovorový. Ukazovací zájmena ten, tento, onen někdy jen odkazují nebo upozorňují na něco, o čem byla nebo bude řeč. Tento význam má zájmeno ten také u třetího stupně přídavných jmen. Např.: Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. — Jsem toho názoru, že bys mohl mít úspěch. — To je ta nejlepší jakost, která se vyrábí. Ukazovací zájmeno ten mívá také význam citový, vyjadřuje se jím citové zaujetí mluvčího, zvláště v projevech hovorových. Např.: Ta naše maminka je starostlivá. Dej si dolů ten kabát! Ten je opálený!
ZÁJMENA TÁZACÍ • •
Zájmena tázací jsou ta, kterými se tážeme po osobě, věci nebo vlastnosti, abychom jimi doplnili svou znalost něčeho. Jsou to zájmena: kdo, co, čí, který, jaký. Tato zájmena uvozují otázky (věty tázací). Zájmenem který se ptáme zpravidla na určení jedné ze souhrnu osob, věcí apod., např. Kterým vlakem přijedeš? — Zájmenem jaký se ptáme obecně na vlastnost někoho nebo něčeho, např. Jakým vlakem přijedeš? (osobním ...). Jaký je tvůj přítel? Jaké bude dnes počasí?
ZÁJMENA VZTAŽNÁ • •
Zájmena vztažná jsou ta, kterými se vyjadřuje vztah vedlejší věty k některému členu věty řídící, zpravidla k substantivu. Je to zájmeno jenž a zájmena který, jaký, čí a kdo, co. Zájmena který a jenž mají stejný význam, liší se jen v tom, že zájmeno jenž je omezeno na projevy spisovné; některé jeho tvary mají však příznak knižní (zvláště tvar již — 1. p. pl. rodu
•
mužského životného a 4. p. sg. rodu ženského). Zájmena co (nesklonného a neshodného) se někdy užívá v řeči hovorové místo zájmena který a jenž. Např.: Poslal dopis, co večer napsal.
ZÁJMENA NEURČITÁ • • • •
Zájmena neurčitá jsou ta, kterými blíže nenaznačujeme, o kom nebo o čem je řeč, nebo to naznačujeme jen obecně. Jsou to zájmena jako někdo, něco, něčí, některý, nějaký; kdosi, cosi, čísi, kterýsi, jakýsi, jakýkoli(v). Jsou složena ze zájmen tázacích a z různých předpon (ně-, lec-, leda-, kde-, máloaj.) a částí (-si, -koli aj.), jako někdo, kdosi; leckdo, ledaco, kdokoli(v), kdekdo, málokdo. V neurčitém významu užíváme někdy i zájmen kdo, co, který, jaký (např. Jak si kdo ustele, tak si lehne). K zájmenům neurčitým můžeme přiřadit i zájmena každý, všechen (všichni), týž (tentýž) a sám, samý. Tato zájmena tvoří zvláštní skupinu neurčitých zájmen, tzv. zájmen vymezovacích. Zájmeno všechen (všichni) vyjadřuje souhrnnost, úplnost, zájmeno každý vymezuje jednotlivou věc nebo osobu jako součást úplného celku, zájmeno týž totožnost.
ZÁJMENA ZÁPORNÁ •
Zájmena záporná jsou zájmena, kterými popíráme existenci nějaké osoby, věci nebo vlastnosti, jako nikdo, nic, nijaký, ničí a žádný. Tvoří se připojením předpony ni- k zájmenům tázacím kdo, co, jaký, čí. Např.: Nikdo nepřišel. Nic se mu nestalo. Nemělo to nijaký (žádný) vliv. Nemůžeš to ničím vysvětlit.
SKLOŇOVÁNÍ ZÁJMEN • • • • • • •
Zájmena vyjadřují různými tvary pády a zpravidla dvojí číslo. Zájmeno kdo, co, každý mají tvary i význam jen singuláru a zájmeno zvratné (sebe ...) má pro singulár i plurál tvary stejné. Jen část zájmen označuje různými tvary i trojí rod a u rodu mužského i životnost nebo neživotnost (ten, ta, to, ti, ty, ta; můj, má atd., který, která aj.). Tato zájmena se nazývají rodová. Jiná zájmena mají pro všechny tři rody stejný tvar; ta se nazývají bezrodá (jsou to zájmena 1. a 2. osoby a zájmeno zvratné: já, ty, my, vy, se). Zájmeno kdo, co rovněž nerozlišuje rod, nýbrž jen, zda jde o osobu nebo věc. Zájmena bezrodá mají své zvláštní skloňování. Zájmena rodová mají jednak skloňování shodné se skloňováním adjektiv (např. který, týž, sám, její, čí), jednak mají skloňování zájmenné. Skloňování zájmenné je tvrdé: vzor ten — toho, a měkké: vzor náš — našeho.
ZÁJMENA BEZRODÁ ZÁJMENA JÁ, TY, MY, VY, ZVRATNÉ ZÁJMENO
1.p. 2.p. 3.p. 4.p. 6.p. 7.p. plurál l.p. 2.p. 3.p. 4.p. 6.p. 7.p.
já mě, mne mně, mi mě, mne (o) mně mnou
ty tebe, tě tobě, ti tebe, tě tobě tebou
my nás nám nás (o) nás námi
vy vás vám vás vás vámi
— sebe sobě, si sebe, se sobě sebou
•
V 2., 4. a 3. pádě sg. mají tato zájmena dvojí tvary, kratší (mě, tě, se — mi, ti, si) a delší (mne, tebe, sebe — mně, tobě, sobě). Kratší tvary zájmena 2. osoby a zájmena zvratného (tě, se, ti, si) a u zájmena 1. osoby tvar mi jsou příklonky. Neužívají se proto po předložce a tam, kde je na zájmenu důraz; po předložkách a v důrazu se používají delší tvary. — U zájmena l. osoby lze v 2. a 4. pádě užít obou tvarů (mě, mne) v kterémkoli postavení, ale tvar mne má ráz knižní. Např.: Na tebe se to nevztahuje, tebe se to netýká; tobě to neukážu, sobě uškodil. — Dej mi (i mně) to; obrátil se ke mně; mně to neříkej; to se mě (i mne) netýká; mě (i mne) se neptal; udělej to pro mě (mne). • POZOR! Psaní tvarů mne — mně— mě také podle poměru mne — tebe, mně— tobě, mě— tě!
ZÁJMENA RODOVÁ o SKLOŇOVÁNÍ
ZÁJMENNÉ
• Skloňování zájmenné má dva vzory, vzor tvrdý: ten, a vzor měkký: náš
sg. životný 1.p. ten, náš 4.p. toho, našeho 2.p. 3.p. 6.p. 7.p. pl. 1.p. 2.p. 3.p. 4.p. 6.p. 7.p. •
ti naši
rod mužský neživotný ten, náš = 1. pádu toho, našeho tomu, našemu (o) tom, našem tím, naším
ty, naše
střední ženský to, naše ta, naše = 1. pádu tu, naši té, naší té, naší té, naší tou, naší
ta, naše
ty, naše
těch, našich těm, našim ty, naše
= 1. pádu = 1. pádu (o) těch, našich těmi, našimi
POZOR! U měkkého vzoru je krátké i tam, kde je u tvrdého samohláska krátká, a dlouhé í tam,
•
• •
kde je u tvrdého samohláska dlouhá (nebo dvojhláska), např. naši — tu, našim — těm, naší — té, naším — tím, s naší — tou. Podle zájmenného skloňování tvrdého (ten) se skloňují zájmena tento (tohoto, ...), on, onen (onoho, ...) a kdo, někdo, nikdo, kdosi, ... (koho, někoho, nikoho, kohosi, ..., ale 7. p. je odlišný: s kým, někým, ...). - U zájmen co, něco, nic jsou ostatní tvary podle skloňování měkkého (náš): čeho, čemu, o čem; čím, něčeho, ničeho; něčemu, ničemu; o něčem, ničem; s něčím, ničím. Ve 4. pádě po předložkách má zájmeno co ještě také tvar -č, který se vyskytuje jen ve spojení s předložkou: nač, oč, zač, več (doufáš — v co) apod. Podle zájmenného skloňování měkkého (náš) skloňuje se zájmeno váš, osobní zájmeno 3. osoby (on), jeho, jemu, ..., vztažné zájmeno jenž a ostatní tvary zájmen co, něco, nic, cosi (viz výše).
o OSOBNÍ ZÁJMENO ON A VZTAŽNÉ ZÁJMENO JENŽ •
Zájmeno 3. osoby on a vztažné zájmeno jenž mají některé tvary odlišné od skloňování měkkého.
sg. 1.p. 4.p. 2.p. 3.p. 6.p. 7.p.
mužský rod životný (on) jej, ho, -ň; jeho (jen živ.) jeho, ho, jej (do něj...) jemu, mu (o) něm jím ( s ním)
neživotný střední jenž (ono); jež jehož, jejž je, ho, jej; jež jehož, jejž (do nějž) jemuž (o) němž jímž (s nímž)
ženský (ona); jež ji; již jí; jíž jí; jíž (o) ní; níž jí; jíž (s ní; s níž)
• •
Zájmeno 3. osoby nemá vlastní tvary pro 1. pád. Počáteční j- se mění po předložkách v ň- (psáno ně-, ni-, ní-), např. do něho, dá něhož, k němu, k nim, s ním, s nimi.
•
Krátké i je v těch tvarech, kde má krátkou samohlásku v koncovce zájmeno ten (ji — tu, jim, k nim — těm atd.), dlouhé í tam, kde má toto zájmeno souhlásku dlouhou (jí — té, tou, jím, s ním — tím). Vedle tvarů jeho, jemu má zájmeno 3. osoby ještě kratší tvary ho, mu; užívá se jich tam, kde nejsou po předložce a kde na nich není důraz. Jsou to rovněž příklonky jako mi, ti, si, tě, se. Ve 4. pádě sg. mužského rodu životného i neživotného se užívá tvaru jej nebo ho bez rozlišení; delšího tvaru jeho se užívá v důrazu a po předložkách, a to jen u jmen životných (rovněž tvar jehož je jen u životných). Po některých předložkách je ve 4. pádě také knižní tvar -ň (naň, zaň, proň). Ve 4. pádě sg. středního rodu se užívá tvaru ho i je, nově se připouští i jej. Po předložkách je základní tvar ně: díval se na ně (na okno), proniká však i na něj. V 2. pádě sg. rodu mužského a rodu středního se i ve spisovném jazyce vyskytuje tvar jej, častěji po předložkách (z něj, do něj u něj vedle z něho, do něho, u něho). V 1. p. pl. muž. rodu a ve 4. p. sg. žen. rodu má vztažné zájmeno jenž tvar již, dnes výrazně knižní; srov. je to (kniha), již vydalo nakladatelství Fortuna. Delších tvarů 2. pádu sg. rodu mužského a středního (jeho, jehož) se užívá ve významu zájmena přivlastňovacího. —V 2. pádě pl. se užívá tvarů jejich, jejichž jen ve významu zájmen přivlastňovacích. Např.: Jejich výkony nás potěšily; pracovníci, jejichž výkony nás potěšily — vážím si jich;
• •
• • • •
rodiče, jichž si vážím.
o NEURČITÉ ZÁJMENO VŠECHEN, VŠECEK, VŠE •
Neurčité zájmeno všechen, všecek, vše se skloňuje zčásti podle vzoru měkkého: sg. vše, všeho, všemu atd., zčásti podle tvrdého: pl. všech, všem atd. V 1. a u neživotných ve 4. pádě má tvary rozšířené o -chen, -cek, zřídka o -cken: rod mužský sg. životný neživotný všecek 1.p. všechen (lid) 4.p. všeho = 1. pádu
střední všechno, všecko, vše (jmění) = 1. pádu
2.p. všeho 3.p. všemu 6.p. (o) všem
všeho (ke) všemu (jmění) (o) všem (možném)
= 1. pádu
7.p. (se) vším
(se) vším (možným)
ženský všechna, všecka (pomoc) všechnu, všecku (pomoc) (beze) vší (pomoci) (ke) vší (té bídě) (o) vší (možné pomoci) vší (silou)
pl. 1.p.
všichni všicci (muži)
•
všechny, všecky
všechna, všecka
(hlasy)
(děvčata)
4.p.
všechny, všecky (muži, hlasy)
2.p.
(beze) všech (mužů, hlasů)
= 1. pádu
všechny, všecky (ženy) = 1. pádu
(beze) všech (děvčat, žen)
3.p.
(ke) všem (mužům, hlasů, děvčatům, ženám)
6.p.
(o) všech (mužích, hlasech, děvčatech, ženách)
7.p.
(se) všemi (muži, hlasy, děvčaty, ženami)
Poznámka: V mluvené řeči se setkáváme s tvarem 1. pádu pl. všici (místo všicci); v nářečí a v obecné mluvě žije podoba všeci (přišli všeci).
o SKLOŇOVÁNÍ ADJEKTIVNÍ • • • • •
Podle měkkého vzoru adjektiv (jarní) se skloňují zájmena její a čí, něčí. 2. pád pl. zájmena její je tedy jejích (z jejích [sestřiných] knih) — jako jarních; přivlastňuje se jím jen jedné osobě ženské. Více osobám mužského a ženského rodu se přivlastňuje nesklonným přivlastňovacím zájmenem jejich (z jejich [mužů, žen i dětí] knih). Zájmena čí, něčí mají rovněž tvary podle měkkého vzoru adjektiv jarní; srov. k čímu prospěchu, v čím zájmu, z čí viny, z čích peněz aj. Podle tvrdého vzoru adjektiv (mladý) se skloňují zájmena který, některý, jaký, takový, týž, sám, samý, každý a žádný. Zájmeno sám má v 1. pádě a zčásti ve 4. pádě tvary jmenné (sg. sám, sama, samo, pl. sami, samy, sama), jinak má tvary podle adjektiv (2. pád samého, 3. p. samému atd.); zájmeno samý má jen tvary podle adjektiv.
•
Zájmeno týž má tvary podle vzoru mladý (s připojeným -ž nebo -že), např. z téhož (domu), v témž, témže (domě), z téže (ulice). V l. a zčásti 4. pádě sg. a pl. bývají také tvary složené ze zájmen ten a týž. sg. 1.p. 2.p. 3.p. 4.p.
ženský táž, tatáž téže téže touž, tutéž
střední totéž téhož témuž totéž
6.p. 7.p.
rod mužský týž, tentýž téhož témuž téhož (živ.) týž, tentýž (neživ.) (o) témž (e), tomtéž týmž, tímtéž
téže touž, toutéž
témž (e), tomtéž týmž, tímtéž
pl. 1.p. 4.p.
rod mužský tíž, titíž (živ.), tytéž (neživ.) tytéž
ženský tytéž tytéž týchž týmž týmiž
střední táž, tatáž táž, tatáž
2. a 6.p.
3.p. 7.p. •
Tvary shodné s adjektivy vzoru tvrdého (mladý) má také přivlastňovací zájmeno můj, tvůj, svůj (mého, ... s mým ...) — kromě 1. a 4. pádu (5. p. se rovná 1.); v těchto pádech jsou zčásti též tvary jiné, a to takovéto: rod mužský sg. 1.p. 4.p. 2.p. 3.p. 6.p. 7.p.
životný můj mého mého mému (o) mém mým
neživotný můj = 1. pádu
ženský má, moje mou, moji mé, mojí mé, mojí mé, mojí mou, mojí
střední mé, moje = 1. pádu mého mému mém mým
ženský mé, moje = 1. pádu mých mým (o) mých mými
střední má,moje = 1. pádu
rod mužský pl. životný 1.p. mí, moji 4.p. mé, moje 2.p. 3.p. 6.p. 7.p. •
•
neživotný mé, moje = 1. pádu
Dvojí tvary, kratší (má, mé..., mou) a delší (moje, moji atd.), byly dřívější kodifikací omezeny jen na 1. a 4. pád sg. a pl. (má — moje, mé — moje, mí — moji atd.). Podle akademické Mluvnice češtiny 2 (1986) a nových Pravidel (1993) se připouštějí v ženském rodě v sg. delší tvary i v 2., 3., 6. a 7. pádě, je tedy 2., 3., 6. p. mé i mojí (sestře), 7. p. s mou i mojí (sestrou). Tyto tvary mají odstín hovorový. Poznámka: V 7. pádě pl. jsou ve spojení s dvojnými tvary substantiv (žen. a střed. rodu) tvary mýma, tvýma, svýma (rukama, očima).
