rozhovor s romanem polákem str. 6 pod stromeček – knihu s věnováním str. 8 milan exner počtvrté o ireně douskové str. 10 mario černý-sparrow: za j. g. gasserem str. 12 jiří trávníček polemizuje s jaromírem typltem str. 13 povídka jiřího kratochvila str. 16 verše mariky mariewicz str. 18 11/12/2008, 25 Kč
www.itvar.cz
08
21
Martin Langer, Nová kolekce, fotografie, 2008
Jiří Studený 5. Nehodlám znovu číst Danta a Eliota, přelévat svoji vlahou krev do jejich útrob bez života, slepovat nakyslými slinami jejich ostatky, přemísťovat sám sebe jako hromádky dokonalého popela.
9 770862 657001
21
Co byste vlastně po člověku pořád chtěli, věční šejdíři smyslu, operatéři s planoucím skalpelem lásky v čedičové dlani? Zanechte všeho svatého lhaní, střelný prach jsi a v střelný prach se obrátíš, dokud sám o sobě jen sníš... Zase básně (Pavel Mervart, 2008)
účinnější než billboard u dálnice rozhovor s neviditelnou rukou trhu S Neviditelnou Rukou trhu by se jistě dalo diskutovat o mnohém. Čtenáře literárního časopisu však nejspíš budou zajímat otázky týkající se literatury, případně umění a kultury. Zajímáte se v poslední době o dění v kul získané znalosti ihned realizovat nákupem tuře? – existuje nepřeberné množství obchodů, Samozřejmě. Tedy – aspoň do té míry, kde si každý svobodně vybere podle svého do jaké se o to kultura sama snaží. Já ni gusta. Podařilo se mi též, alespoň částečně, komu nestraním, nikoho nepreferuji, ale vyšlechtit poměrně zřetelnou vrstvu spo také nikoho nepotlačuji, každý může přijít třebitelů kvalitního jídla a vín, pozvednout a v regulérní soutěži se o své místo na slunci kulturu stravování. Přispělo k tomu i port ucházet. folio národních a exotických kuchyní a jídel, které se už nyní svobodně šíří napříč světa Nebudeme si však zastírat, že určitý díly a daleko od míst původního vzniku zís vliv na dění v kultuře máte, skromnost kává nové příznivce a milovníky. zde není na místě. Co považujete za své „šlechtitelské“ úspěchy? Nezlobte se, oba příklady, které jste Když už mluvíme o kultuře, tak třeba kul jmenovala, se týkají spíše standardu tura oblékání, ta v posledních letech výrazně spotřeby, spíše konzumu než kultury. stoupla napříč všemi společenskými vrst Zeptám se jinak: Nemáte pocit, že díky vami, mladí lidé (a mladí chtějí být dnes vašemu působení se něco z kultury ne všichni, že?) se o oblečení aktivně zajímají návratně vytrácí? a mnohé časopisy vycházejí jejich hladu po Podívejte se, paní redaktorko, já asi tak osvětě vstříc. Důležité je, že jim umožňují přibližně tuším, o co vám jde, ale uvě
domte si, že Neviditelná Ruka trhu je sku tečně neviditelnou rukou trhu, ničím víc, ničím méně. Abych něco mohla považovat za svůj neúspěch, musela bych si nejprve vytyčit nějaký cíl, mít nějakou ambici. Její nenaplnění by se pak mohlo považovat za neúspěch. Jenže já žádné takové předem stanovené cíle nemám a ani dost dobře mít nemohu, mé cíle se utvářejí za pochodu skládáním, hlasováním dílčích cílů mili onů reálných lidských rukou, které mne dohromady tvoří. A v tom je má činnost dokonale pozitivní, optimistická, řekla bych. Neznám prohry, znám jen vítězství. To není vychloubání se, ale suchý fakt. Z mého pohledu je tudíž vaše otázka ire levantní. ...4
tvar 21/08/
DVAKRÁT
László darvasi: Legenda o kejklířích se slzami. Přeložil Pavel Novotný. Dauphin, Praha – Podlesí 2008
POZOR, TADY SE PROVOZUJE UMĚNÍ
1
„Na rozdíl od čtenáře, jemuž hrozí nuda, protože dílo je příliš didaktické a jeho nápovědi neponechávají místo žádné tvořivé činnosti, modernímu čtenáři hrozí, že se zlomí pod břemenem nemožného úkolu, poněvadž se od něho žádá, aby suploval chybějící čitelnost, kterou způsobil autor.“ Takto uvažuje Paul Ricoeur (Čas a vyprávění III ) o dvou polohách čtení. To, co autor nazývá nudou a ztrátou čitel nosti, by v důsledku – soudíme – mohlo být snad považováno za dva druhy nudy: nudu z poručnictví (nadbytek informace) a nudu z rozplizlosti (nadbytek entropie). Lze se důvodně domnívat, že László Dar vasimu (nar. 1962) se podařilo dosáhnout obojího. Jeho román nebo spíše dlouhý pro zaický text (na zadní straně knihy se píše o kaleidoskopu) tedy nudí hned dvakrát. Leč nepředbíhejme. Text je utkán z nedlouhých scén či obrazů zasazených do 17. století (částečně i do století předchozího). Ocitáme se v pohnutém století uherských dějin, kdy velká část země byla podmaněna osman skou říší a kdy v jejích různých částech docházelo k četným povstáním a vzpourám. Krajinu brázdí skupina pěti kejklířů, „mohou se objevit kdekoliv a kdykoliv pod nebem. Přijedou, i když je někdo čeká. Narazíš na ně, i když je nikdo nečeká.“ (s. 299) Jednou tady, jindy tam; objeví se, nebo se taky neobjeví – moudře věru píše Darvasi. Chtěl-li by někdo hledat důvod autorova kaleidoskopu, tedy proč jedna kapitolka vypráví situaci např. z roku 1670, další je situována do doby o dvacet let dřívější, jiná je pak ještě pono řena do jakéhosi mytického bezčasí, se zlou se asi potáže. Autor píše kaleidoskop a psát kaleidoskop znamená oddat se nějaké zcela jiné, vyšší zákonitosti než časovému sledu
ROZKOŠ Z IMAGINACE
2
Román Legenda o kejklířích se slzami (A könnymutatványosok legendája) není první knihou, kterou u nás Darvasi vydal; v roce 2007 vyšel výbor z jeho povídek, nazvaný Nejsmutnější kapela na světě. V Maďarsku vyšla Legenda roku 1999 a patří k událostem tamní litera tury přelomu století. Příčin úspěchu je jistě několik, ta hlavní podle mne vychází ze sku tečnosti, že se objevil suverénní autor, jenž čtenářům předložil – s intelektuálním pře hledem, a přitom se schopností být zábavný, ba občas i velmi humorný – ohromnou sumu imaginace. Ponoříte se do ní a sotva lze vylézt bez úhony. Děj spletitého románu nelze ve zkratce převyprávět. Přesto uvedu alespoň výcho disko fabule: krajem (především po Uhrách, které jsou okupovány Tatary a Turky) jezdí podivný vůz s namalovanou slzou na plachtě. V něm je pět mužů, kteří se objevují na neče kaných místech a jimž z očí tečou slzy ze skla, krve, kamínků, hořlavého medu a ledu. Jsou vystřiženi z jakéhosi mýtu a jsou dopl ňováni dalšími pozoruhodnými postavami: Tatarem se psí hlavou; ženou-bohyní vody, která mluví hlasem kolihy a má z chlupů v podpaží spletený cop; liliputánem, stavě jícím malinkou gondolu; náčelnicí slovan ských kurev jménem Nemilosrdná Lenka; katem, jenž umí zabít pošeptáním pohádky. Svět v období kolem roku 1686 (v tomto roce Karel Lotrinský dobyl Budín), tedy svět reálného střetu mezi osmanskou říší, která v té době začala být vytlačována z Evropy, a habsburskou monarchií, ale také střetu mezi křesťany, muslimy a nevy mýtitelnou židovskou enklávou je pro Darvasiho místem, kde se mísí historicky doložitelné postavy s džiny a sny a kde ofi ciální náboženství jsou doprovázena magií, okultismem a animismem. Dalo by se říct možná magický realismus, ale možná ještě lépe imagický realismus.
tvar 21/08/
či příčinné souvislosti. Ano, nacházíme se v krajinách svobodné imaginace (či čeho), takže žerty a logiku stranou. Zde se věci dávají dohromady podle jiných zákonitostí. Jednu chvíli se už zdálo, že autor píše his torický román ze 17. století, akorát se mu to pořád nějak v textu nemůže setřepat. Doufali jsme, že třeba na 50. straně si kniha konečně najde svůj vypravěčský rytmus a usadí se – a nic; své doufání tedy přená šíme na stranu 100 – a zase nic, na stranu 150, 200 – nic, nic, až je nám protrápiti se na stranu 453, kde jsme odměněni tím, že próza končí. Darvasi nepíše historickou prózu ze 17. století; Darvasi podle všeho – pozor – provozuje Umění. Doba mu dodala směsici různých národů a kultur, takže se na scéně míhají Maďaři, Turci, Židé, Ita lové, Tataři, Češi a d.; pohybujeme se mezi Benátkami a Rostovem a textem procházejí postavy velkých dějin jako J. Dóža, M. Zrin ský či I. Thököly a d. O to vše však nejde. Darvasi tuhle směsici národů a kultur používá jen jako jakési multi-kulti, tedy jako záruku exotična, v jehož stínu může sno vat své ornamentálně bujivé obrazy, scény, ale ze všeho nejvíce mudrování: „Koš pluje po benátských kanálech a Luigi nikdy nezapomene na to, že život počíná strašnou bolestí, kterou vzápětí vystřídá překrásné kolébání.“ (s. 77) „Jsou lidé, jejichž život zničí množství otázek. Ať se jich zeptají na cokoli, odpoví pokaždé totéž.“ (s. 308) „Komu netluče srdce, ten nedokáže ani milovat.“ (s. 128) Ano, ukazuje se, že tento domněle kalei doskopický imaginista je vlastně vposledku především poučovatelem. Rozmáchlé sen tence o životě, smrti, lásce atd. jsou zde rozesety opravdu všude. Jako by Darva siho postavy i jejich vypravěč byli chodící eschatologové či lektoři vzdělávacího kurzu o smyslu života. Vůbec postavy, přestože je jich zde mnoho a jsou velmi různorodé,
autor jaksi moc do dějiště nevpouští (málo přímých řečí); to proto, aby ušetřil prostor pro sebe, pro vypravěče a jeho imaginativní kouzlení a ovšemže mudrování. Možná proto, že mysl postav je stále platónsky vytahována k idejím, potřebuje autor nějakou kompenzaci. Odtud přehršle vymě šování a sexu; jednoho i druhého na velmi expresivní způsob. Například kopulujícímu mladíkovi v nejlepším dělová koule utrhne hlavu; dvojice Židů se divoce miluje v oka mžiku, kdy jim hoří dům atd. Dost podivná je i technika autorova vyprávění. Darvasi setrvává v přítomném čase (jakkoli tohle může částečně zkreslovat překlad). Zahlcuje nás prézentem. Nejde o nic tak originálního; o přítomný čas jako základní vyprávěcí polohu se pokoušel např.
Může se při prvním nahlédnutí do knihy a tak vedle dvou kaligrafických Koránů zdát, že je to takové nekoncepční vrstvení najde Ahmed i vzpomínky na smrt cikán snových scén a představ, jichž má Darvasi ského zvěda Mesdeleho, kterého zardousily na rozdávání. V tomhle čtení se zprvu ztrácí jeho vlastní sny, dále počet stromů Vídeň přehled o čase, skáčete z místa na místo. ského lesa nebo Dějiny bulharského pod Chvíli sledujete příběh trpaslíka Velemíra nebí za posledních tři sta let. Ale to vše jsou Pepa, který vříská písklavým hlasem a touží drobnosti, protože tím nejhlavnějším, co dojít do Benátek, chvíli pobudete se zádum vlasy skrývají, je otázka „Kdo jsou kejklíři se čivým tesařem, jenž vyřezal sochu Ďábla. slzami?“. Jenže postupně se celá vnitřní konstrukce Vyústění celého románu – protože končí objevuje a osvětluje, vystupuje z prachu velkou bitvou mezi habsburskou monarchií vizí. Vše tady má svůj smysl, i přes dlouhé (tedy křesťanskou Evropou) a osmanskou odbočky a „samoúčelná“ fantazírování, ja říší (tedy islámem), bitvou, do níž se zapo koby až dávaná na odiv. Není to zbytnělost juje i jakási Praevropa přírodních národů nejrůznějších motivů, nýbrž snaha o to, mít – je vlastně přes veškerou imaginaci zřetelné přehled nad snem i nad realitou. Z těch sto a prosté. Svět mimo lidi se chová ve své pod vek příběhů se vylupují zejména tři postavy, statě nikoliv chaoticky, ale v přesných ritua průvodci celou knihou (pokud samozřejmě lizovaných rytmech: rozmnožování, smrt necháme stranou pětici poutníků-kejklířů): a soužití s občas sotva pochopitelným oko již zmiňovaný lilipután, mladík jménem lím, jež je i přes svou „vykloubenost“ respek Ferenc Pilinger, jenž při jednom boji ztratí továno. Postavy kejklířů, kteří jsou každý nejprve předkožku a pak i penis, a Josef jiné nátury a národnosti (od neustále žvaní Bezdán, nejlepší zvěd na světě, co umí číst cího Žida až po mlčenlivého Balkánce), jsou myšlenky. S nimi procházíme závěrečná léta ukázkou možného společného života, spoje existence Budínského pašaliku. Svým způ ného jakousi vyšší myšlenkou. Ale jde právě sobem je zde vedle sebe naskládána historie o prostor mimo lidské bytí, které je ve své křesťanství, islámu a judaismu, což může podstatě agresivní, lineární, po sobě jdoucí vzdáleně připomínat i Pavićův Chazarský a nenávistné k čemukoliv. Sami tři hlavní slovník – novum oproti Pavićovi je práce hrdinové na to přijdou v následujícím – klí s přírodními náboženstvími a okultismem. čovém – dialogu: „»Říkáš, pane, že kejkle nám Darvasiho styl je valivý a bezuzdný; nikdy nepatří?« ptá se lilipután. (...) »Komu autor mistrně ovládá rotující kolo příběhů tedy kejkle patří?« (...), »Kejkle,« řekne Ferenc a náznaků. Nejde zde o to, co si běžně Pilinger, »nepatří nikomu. Kdyby mohly komupředstavujeme pod pojmem imaginativní koliv patřit, nebyly by to už kejkle.« »Kejkle tedy próza, ve které místy rozbujelá popisnost patří všem,« potvrzuje i souhlasné přikyvování podává nový pohled na jinak vcelku banální, Josefa Bezdána.“ (s. 412) Na rozdíl od doby běžné situace. Darvasi je takřka psychede vatelů a fanatiků lidského původu, kteří jsou lický, nezastavuje se před ničím. Místy se mnohem horší než cokoliv existujícího v pří dostává až do krajnosti imaginativního rodě a negativně přesahují dokonce i vše, co popisu; totální popisností je neúprosný lze vymyslet, jsou příroda, animismus, sny jako Perec v Životu, návodu k použití. Může a kouzla logicky přející, neješitné, schopné v téhle poloze vyvolat únavu, ač je to para existence, neboť László Darvasi si uvědo doxní – únavu z fantazie. Avšak většinou je muje, že jakýmkoliv porušením rovnováhy jeho vyprávění vzrušující. Když například by „hrana tloukla i tobě“. V tom tkví síla, jež paša Ahmed mučí zvěda Bezdána, zjistí, že zdvihá román ještě výš, než kam by mohl v každém jeho vlasu je skryta nějaká věc, vystoupat skrze pouhou nezřízenou, byť
E. Hemingway v povídkách, M. Butor či Ö. von Horváth, francouzský „nový román“ si z toho dokonce udělal vlastní náboženství (nic než popis). Darvasi tímto tahem nepo chybně dává najevo, že jde o scény, tedy že situace jakoby vyvstávají před čtenářovýma očima právě teď. Má tím být podle všeho nepochybně aktualizován sám akt tvorby, tvořenost, ne-li přímo tvůrčí výheň. Má, ale není. V celku dost objemné knihy se tento prostředek svou všudypřítomností velmi brzy okouká a stane se protivným. Jako když se vám při průtrži zacpe na dvoře kanál a voda nemá kam odtékat. Tak moc bychom si přáli, aby se něco někam už konečně pohnulo, aby si voda našla nějaký náhradní odtok, ale ono ne. A hladina stoupá, zlo věstně stále stoupá... Závěrem si ještě nelze odpustit jednu poznámku k literárnímu provozu. Panuje zvyk, že různé národní nadace, většinou zřizované při místních ministerstvech kul tury, finančně podporují vydávání překladů v cizích zemích. V gruntu jde jistě o dobrou a záslužnou věc, ne-li dokonce o kulturní nezbytnost. I Darvasiho kniha je podpořena z Maďarska (Hungarian Book Foundation), nadto ještě dvakrát od nás (Ministerstvo kultury ČR a Český literární fond). Dochází tak k novému jevu: nakladatelství v tako výchto případech přestávají být subjekty, tedy i garanty toho, co vydávají, a stávají se víceméně publikačním servisem, zkrátka institucemi, které s grantovými dotacemi začasté přijímají i knihy, které tento grant v původních zemích obdržely. László Darva simu, maďarské literatuře i nakladatelství Dauphin přejme grantů, co hrdlo ráčí; akorát není tak úplně jisté, zda si tímto opusem jeden, druhá a třetí nějak pomohli. Nebo si snad tenhle kašovitý kaleidoskop objevil Dauphin vlastními silami? Jiří Trávníček
rozkošnou imaginaci. Legenda o kejklířích se slzami je kniha, kterou je možné číst kdyko liv, když se malověrným zdá, že příběhy jsou mrtvé. Osobně si myslím, že je to vedle Pyn chonovy Duhy gravitace jeden z nejpozoru hodnějších překladových románů vydaných u nás cca v posledních pěti letech. Michal Jareš
přání
Čtenářům a autorům Tvaru děkujeme za věrnost a přejeme krásné prožití vánočních svátků, jakož i hodně štěstí a spokojenosti během celého nadcházejícího roku. redakce Příští číslo vyjde 8. 1. 2009
969
Miloš Urban: Lord Mord. Pražský román. Argo, Praha 2008 Poslední – červený – román Miloše Urbana jeho čtenáře patrně nepřekvapí, protože je svým způsobem výkladní skříní všeho, co tento spisovatel umí a také s oblibou ve svých prózách používá. Opět tu vstupu jeme do suverénního vypravěčského světa založeného na autorově fascinaci možností konstruovat bizarní postavy, osudy a pří běhy, ale také na jeho romantickém vztahu k minulosti jako prostoru pro fantazii a fabu laci, jež oživuje již dávno zaniklá místa a děje. Kult města a krajiny jako tradičních a orga nicky utvářených prostorů pro přirozené bytí člověka se tu opět potkává s autorovou nedů věrou k takzvanému pokroku, jenž se sice zaštiťuje velkými hesly, avšak pro Urbana je jen projevem lidské pýchy, svévole a – mamo nářství. Není tedy divu, že jej podle něj nej víc prosazují ti, kteří jsou ve svém sobectví ochotni jít přes mrtvoly. Tajuplné situace a efektně provedené vraždy se v tomto temném a krvavém příběhu opět proplétají s erotickými motivy a scénami, jež mají při tažlivost zejména pro toho, kdo se rád pohy buje na pomezí sadomasochistických praktik. Bonusem pak je, že se nám tu Urban opět po čase prezentuje jako naštvaný muž, jenž se snaží prostřednictvím literatury a historie komentovat aktuální stav společnosti, či přesněji morální bídu a kořistnictví politiků, kteří ji vedou. (Nikoli náhodou tu jsou jména většiny pumprdentů odvozena od jmen sou časných radních pražského magistrátu.) Příběh, který nám tentokrát Miloš Urban vypráví, je vlastně českou variantou story o tajemném Jacku Rozparovači, jenž v tem ných uličkách Londýna mordoval prostitutky. A protože ke klíčovým rysům Urbanovy poe tiky patří nejen kombinace atraktivního
dvě otázky pro
děje, pitoreskně hrůzostrašného tématu a aktuálních politických asociací, ale také začlenění příběhu do zcela konkrétního prostoru, stál jako autor před úkolem, jaké prostředí pro tento příběh zvolit. Po Novém Městě pražském, severních Čechách, Svato vítské katedrále, Hradčanech či po Santiniho stavbách tak tentokrát přišla řada na bývalé pražské židovské město. Tato pozapomenutá lokalita mu posloužila jako místo temné a magické, prostoupené mnoha legendami, mimo jiné i tou, která mu umožnila propojit motiv tajemných vražd s postavou krutého a krvavého židovského strašidla zvaného Kleinfleisch neboli Masíčko. Své vyprávění a svou představu Josefova přitom Urban situoval do okamžiku zániku jeho původní podoby, tedy do posledních let devatenáctého století, kdy se naplno roz běhla asanace Prahy a tato starobylá, archi tektonicky specifická, současně však také velmi chudá a z pohledu hygieniků velmi zanedbaná čtvrť byla po vzoru světových velkoměst bourána a přestavována. A jako taková se také stala průsečíkem mnoha „vyš ších“ a osobních zájmů. Historický a fabu lační rámec románu Lord mord ovšem utváří také širší obraz celé tehdejší mnohonárodní Prahy: města plného konfliktů mezi Němci a Čechy, příslušníky dvou národů, kteří tu vášnivě bojovali o místo, posty a pozice, ale oba shodně neměly rády Židy. A důležitou roli tu hrála také bdělá policie, jakož i její agenti a snaživí donašeči sloužící monarchii a mocným. Úlohu vypravěče a vlastně i detektiva, jemuž se na konci podaří vysvětlit vše záhadné a nejasné, Urban přidělil hraběti Arcovi, člověku, jenž tu je zosobněním zániku
C N A C e r
provozního kavárny modrý bar
Do Modrého baru, který sídlí v domě, kde má Tvar redakci, chodíváme na kávu a také si tam dáváme schůzky s autory, neboť v jediné redakční místnosti bývá někdy dost přeplněno. Ostatně máme to blízko – stačí seběhnout jedno patro. A tak jsme na závěr roku položili provoz nímu „naší“ kavárny, panu Miroslavovi dvě otázky: Dům s Modrým barem patří Akademii věd ČR, takže do vašeho podniku chodí také vědci a literáti. Poznáte na svých hostech, kdo je kdo? To víte, že poznám hned, kdo mi sem při jde – lidi chytrý, normální i takový ty jed noduchý. Poznám, že tenhle člověk je asi
a minulosti bez budoucnosti. Poslední výho a početné vraždy mívají totiž v jeho prózách nek zchudlého starého šlechtického rodu, často blízko k laciným trikům, vábničkám na který našel svůj azyl v prostředí bordelů, čtenáře; chybí jim skutečná vnitřní logika, mezi bídnými a opomíjenými, muž zápasící případně slouží jako osnova či věšák, na nějž s postupující tuberkulózou a oddávající se autor podle chuti navěšuje jednotlivé situace léčebným účinkům zázračných heroinových a motivy. prášků, obratný šermíř, drogový dealer, pře Možná že si to Miloš Urban tentokrát uvě svědčený „macho“, jehož milostný život se domil, a proto při psaní románu Lord Mord redukuje na sex, respektive na to, že si ženy postupoval poněkud rozvážněji: základem kupuje jako zboží a po jeho zastarání je pra své výpovědi tu zprvu neučinil ani tak napí videlně mění (vždy však chce být výhradním navé akce, jako spíše evokaci běžného života vlastníkem těch, které právě vlastní) – to vše svého podivínského hrdiny, jakož i literární z hraběte Arca dělá přirozený přímý protipól znovustvoření genia loci zaniklé čtvrti. novotářství zaštiťujícího se čistotou, pořád Teprve když takto čtenáři představil místo kem a pokrokem. děje a jeho aktéry, zamotal hraběte Arca do Autor jej navíc nechává v průběhu děje pro sítě cizích úmyslů a cílů a souběžně s tím jít dílčím osobním vývojem, během něhož se také nechal do vyprávění postupně pronikat tento požitkář bezděčně dopracuje k čemusi, prvky hororu, detektivky a dobrodružného co se málem podobá trvalejšímu milostnému žánru. Do vypjatých poloh pak autor svou citu, a to dokonce ke dvěma ženám současně. prózu vygradoval až zhruba od její poloviny Aby s nimi mohl žít, rozhodne se pořídit si a teprve do samého závěru umístil několik v Josefově dům. A přestože jej vůbec nepři scén, v nichž vše zásadním způsobem zauzlil tahují velké ideje (na rozdíl od jeho vlaste a vzápětí také – po svém – objasnil. neckého otce), je to právě on, kdo se dostane Na nové Urbanově knize mne ovšem do nejostřejšího konfliktu s úřední mašine nejvíce baví, jak autor využívá archaických rií, která intrikuje, aby mu mohla jeho maje poloh českého jazyka. O sklonku devatenác tek svévolně zbořit. A posléze je to také on, tého století se tu totiž vypovídá stylem, jenž kdo odhalí spiklence, kteří se za touto zvůlí má k tomu dobovému psaní velmi blízko, skrývají, a v závěrečném střeleckém souboji a přece jím není. A oceňuji také obraznost jejich rejdy překazí a zmaří. Urbanova vyprávění, kterou patrně nejlépe Nehodí se, abych čtenáři prozradil, kdo co přijme ten, kdo je schopen vnímat vizuální a proč udělal a jak to celé dopadlo. Proto si – bezmála filmový – rozměr jednotlivých také pro sebe nechám některé své výhrady popisů a slovních formulací. proti logice závěrečného „vysvětlení“. Nevím ovšem, jestli já osobně jsem běžný Ostatně si myslím, že tyto drobné fabulační čtenář Urbanových knih – nejsem si totiž násilnosti autor minimalizoval již tím, že jist, jestli opravdu běžný čtenář nepovažuje těžiště své výpovědi přesunul od akčního literárnost jeho nového románu za nezají děje směrem ke kresbě bizarní atmosféry mavou a příliš nudnou. modelovaného prostoru. Detektivní syžet Pavel Janoušek
zasláno
Nakažení? zace autorství“, kterou lze chápat i pozitivně Z určitých důvodů, které jsou nabíledni, se mi (aspoň se dočasně odloží hra na elitářství). moc nechce reagovat na poslední stať Karla P. P. ovšem s takovou obavou z palácového Pioreckého (viz Tvar č. 20/2008), konkrétně převratu grafomanů opakuje slova jako na její úsek o literárních serverech, o kterých determinovaný, že se nezastaví ani před toho beztak bylo řečeno až dost. Protože dezinterpretací eseje Jakuba Řeháka, jehož jsem se však k tomuto tématu sám vyjad „nevýraznou prvotinu“ shodou okolností řoval a protože to není poprvé, co ve mně v témže čísle Tvaru příznivě recenzoval Petr dotyčný autor vyvolává nesouhlas, pokládám Král. P. P. cituje Řeháka: „Básník nevydává nic za správné tento příspěvek uveřejnit. než zprávu o ‚obsahu‘ svého vědomí…“ A vyvo Pan Piorecký (dále p. P.) si opět plete zuje: „Řehák [se] svěřil se svým psychologizujírecepci díla s dílem samotným; prostředí, cím pojetím poezie a jejího čtení… Poezii vnímá kde dílo působí, s tajemstvím jeho vzniku. jako intimní sdělování životních obsahů…“ Základní problém tkví tentokrát v tom, že Docela slušný posun. A pokud ještě částečně p. P. přikládá internetu příliš velký význam souhlasím s názorem p. P., že virtuální spo – což zřejmě vede k předsudkům, vyvoláva lečenství zpravidla více přeje lyrice konfesij jícím nepochopitelné soudy. Opravdu si p. P. ního typu, pak právě Řehákovy básně jsou myslí, že texty a postoje autorů, kteří měli co nesporným příkladem suverénního překro foto Tvar do činění s internetem, jsou tímto médiem čení tohoto horizontu. determinované? To je tvrzení ze všech nej Nemůžu-li nakonec zcela přesvědčivě umělec, tamten nějakej vědec a tenhle zase podivnější. Konkrétní lidé na sebe mají kon dokázat, že má reakce není vedena dotče ným autorským egem, zkuste mi, prosím, dělník – ani nemusí promluvit. Podle čeho krétní vliv. Ale že by byli nějak nakažení? Opravdu si myslí, že toto prostředí přispívá na chvíli věřit, že tomu tak není. Co mne se to dá odhadnout, to se špatně vysvět luje... Prostě pětatřicet let dělám v restaura k utvrzování klišé? Že povrchní hodnocení popouzí, je jakýsi nápadně nekomplikovaný předpokládá jeho povrchní přijímání? Že šmah, s nímž p. P., sedě na své teoretické cích, tak se podívám a vidim... se okolo internetu ochomýtají autoři, kteří židli, mete z přilehlého stolu vše, co z lite si příliš nevěří? Nestačím se divit. Internet rárních serverů „vzešlo“. K podlaze tak letí Čtete knížky? Ani moc ne. Jedině krátký věci – co se dá sebedůvěru teprve zkrotí, a pokud má člo nejen knížka Zedníkova, Řehákova či s pro stihnout za večer. Myslim ale, že nejsem věk zdravý rozum, náhodné blábolivé nebo minutím moje, ale také non explicite Evy jedinej. Mně to připadá, že lidi po tý revoluci zkratkovité reakce prostě nebere vážně. Co Košinské, Jakuba Čermáka a dalších. Nebojte se serverů, vždyť představují, nemají chuť si číst něco pořádnýho. Koupěj na tom, že se s ostatními nesetkává jenom Blesk a čtou tyhlety zážitky o hercích a zpěvá v kavárnách? Co na tom, že má přezdívku? s jistými výhradami, celý ten literární ryb cích, drby. Každej má dneska nejmíň dva nebo Je například Božena Správcová labilní, pro ník v malém. Kromě toho: dobrých i špat ných básní tam vzniká stejně málo jako tři mobily, jeden pro manželku, jeden pro děti, tože používá pseudonym? O žádný přelom podle mne nejde; jediné v knihách nebo časopisech. jeden pro milenku. Od rána do večera jenom skutečné novum je ona „radikální demokratiJonáš Hájek volaj nebo píšou zprávy. miš, uoaa
tvar 21/08/
rozhovor ...1
účinnější než billboard u dálnice rozhovor s neviditelnou rukou trhu
Pojďme chvíli mluvit o literatuře. Tedy – o literatuře krásné, próze a poezii. Jak ta si z vašeho pohledu vede? Připadá mi, nehněvejte se, že zatím poněkud laxně. Ano, něco napsat, to jistě dá, jak tvrdíte, obrovskou práci. Ale to není vše, kniha (a pro tzv. krásnou literaturu to platí také) a její autor pro mne začnou existovat až ve chvíli, kdy se prodají. Dnes není dost dobře možné cokoliv prodávat bez reklamy. A tou nejsou jen billboardy a spoty v médiích, jak by si někdo mohl myslet. Tady vidím u spisovatelů značné rezervy, jsou (až na výjimky) abych tak řekla sami proti sobě, nejen že do svých reklamních kampaní sami neinvestují, ale svým přezíravým chováním v konečném důsledku maří i kampaně, které jim uspo řádá jejich nakladatel. Někteří naklada telé jsou podobně zpozdilí jako tito autoři – tudíž vlastně nejsou: Vydávají své knihy pro statisticky bezvýznamnou hrstku lidí – je mi upřímně řečeno záhadou, proč to vlastně dělají, to se jim přece nikdy nemůže vyplatit. Osvícenější nakladatelé, takové ty štičky v rybníce, si mezi autory dove dou vybrat atraktivnější „zboží“ – to, které, jak říkali naši předkové, se chválí samo. Jde o autory, kteří nejen mají dobrý tržní potenciál, ale dovedou při prodeji i přiložit ruku k dílu, ochotně besedují a poskytují také sympatické rozhovory do čtenějších tiskovin. Jistě, to není reklama v pravém slova smyslu, ale v této branži je dokonce
tvar 21/08/
mnohem účinnější než prestižní billboard u dálnice. Použila jste termín „tržní potenciál“ autora. Můžete ho ve zkratce vysvět lit? Nebudu vás unavovat výpočty a koeficie nty – je to zkrátka součin všech možných faktorů, které autora, potažmo jeho knihy, činí pro lidi (v tomto případě můžeme použít i označení „čtenáře“) zajímavým, obcho dovatelným. K nejdůležitějším faktorům patří již zmiňovaná ochota autora aktivně přiložit ruku k dílu při prodeji, ale také jeho sympatičnost, vzhled – nemusí a snad by ani neměl splňovat ideál krásy, měl by však nějakým způsobem rezonovat s představami společnosti o tom, jak má vypadat dejme tomu romanopisec nebo básník. Ideální je, pokud se autorovi již předtím podařilo pro slavit se jinak, např. v pop-music, v herectví (účinkování v populárním seriálu nebo ve filmu), ve sportu, v moderování úspěšného televizního pořadu; to pak bez obav může přijít na trh třeba i s básněmi a nepropadne. Tyto věci jsou propojené a nemusím snad příliš vysvětlovat, že pokud už se někomu podaří, že jeho román či dokonce poezie (viz nedávný případ s Májem) jsou zfilmo vány, stoupá tím tržní potenciál autora a jeho další knihy se pak prodávají výrazně lépe. Tím ale výčet faktorů není vyčerpán, hraje v tom roli i určitá subtilní, o to však v tomto mikrooboru důležitější kontaktová
a jeho exponenti je respektují, chovají se v souladu s nimi. V literatuře existuje ještě pořád hodně velká skupina výrobců, kteří realitu ignorují a schovávají se s dětinskou zatvrzelostí před trhem (a tedy i před svě tem) v tzv. slonovinových věžích. Paradoxně i to někdy dost dobře může posloužit jako reklama (neboť doba se posunula a tento postoj najednou není prost jistého půvabu, pro zákazníka přitažlivého), ale nechtěla bych zabíhat až do takových nuancí.
Vida, ambici, vizi ideálu podle vlastních slov nemáte, ale podle kritérií, o kte rých jste právě mluvila, by se přece jen jakýsi portrét ideálního spisovatele se stavit dal... To si nejsem zcela jista. Faktory úspěš nosti, o kterých jsem mluvila, samozřejmě univerzálně platí – ale takové konkrétnější věci, jako je pohlaví, věk, sexuální orientace, zkušenost s drogami, emigrací či kriminá lem, bouřliváctví, outsiderství nebo naopak demonstrovaná obyčejnost – to bych se neodvážila blíže specifikovat, dosti záleží právě na těch neočekávaných okolnostech – trend letošního jara může být radikálně odlišný od trendu příštího podzimu. Kromě toho v literatuře pořád ještě tak trochu platí klasická schémata – tabulková místa. Jedno takové tabulkové místo (např. nestor, enfant terrible, mladá básnířka) může být v reálu obsazeno pouze jednou či několika málo osobami. Změny personálního obsazení se u jednotlivých tabulkových míst uskuteč ňují různě rychle, jak už vyplývá z jejich demografické povahy: tabulkové místo mladá básnířka je například dosti dyna mické (básnířky rychle stárnou, okoukají se – svěžest je, jak víme, prchavá); naproti tomu nestor je místo takřka doživotní, bývá nahrazen druhým nestorem většinou až ve chvíli, kdy první nestor zemře. Ptáte-li se na dlouhodobější trendy, řekla bych, že Martin Langer, Mladí bohové, fotografie, 2008 poslední dobou napříč spektrem frčí spíše nekonfliktní typy, ty, které si záměrně obratnost (schopnost autora vybudovat si (nebo spontánně, to je jedno) nepoškozují veliké množství drobných užitečných osob ony subtilní osobní vazby, o kterých jsem ních vazeb – např. s novináři velkých deníků mluvila. Takže pokud si snad někdo z mla a populárních časopisů, s institucemi, dých literátů, kteří na trh teprve míří, myslí, porotci, festivaly), což má pak i měřitelné že by snad mohli upoutat nonkonformitou, výstupy v podobě schopnosti autora získá rebelantstvím, kritizováním, ironizováním, příliš divokou originalitou atd., varuji před vat literární ceny a užitečné recenze. takovými kroky – jde o inflační passéismus. Lidé potřebují klid na práci a nechtějí být Užitečné recenze? Recenze samotné jsou sice pro trh ire uráženi, byť jen tím, že něčemu nerozumí. levantní, čtou je však někteří pracovníci obsluhující trh s kulturními komoditami Pořád mluvíme o autorech jako osobách a do celkového úspěchového potenciálu se a nějak se nám nedaří zabrousit k pod statě problému – tedy k samotným tex to jistěže promítá – to jen tak na okraj. Ale zpět k tržnímu potenciálu – nakonec tům, próze a poezii... No dobře, a co jako s nimi? jsou zde faktory velmi těžko zmapovatelné a ještě hůře agenturně ovlivnitelné, které by se daly shrnout pod pojem aktuální kontext. Třeba co se vám ze současné beletrie Do toho spadají víceméně neočekávatelné líbí a co nelíbí, co považujete za dobré události, které hýbou světem – např. pří či špatné. Podívejte se, já nejsem literární kritik – rodní katastrofy, mediální skandály slav ných osobností nebo zajímavé kriminální mimochodem, jsem docela ráda, že literární kauzy, které dovedou ze dne na den zvrátit kritici vymizeli a těch pár, co zbylo, zdá se, pozornost spotřebitelů zcela nečekaným začíná chápat. Poměrně trefně mapují sou směrem. Lidově se tento faktor dá nazvat časnou prózu Jiří Trávníček, Štefan Švec, štěstím a činí hru (protože i trh je hra) zají Ondřej Horák, snaží se také Petr A. Bílek. mavější – například autor, jehož tržní poten Jejich články mi většinou mluví z duše. Bez debat vynikající jsou knihy jako ciál je v podstatě nulový, se při troše tohoto štěstí může setkat s takovým kontextem, Mňam prima Vařečka, Dan Brown a Harry který ho okamžitě vynese na vrcholná Potter, knihy o třetí říši, a také edice Milu místa v žebříčcích. V zásadě jsou zákonitosti jeme koně. Aha, ale vy jste chtěla tu belet v tomto oboru dosti podobné jako v jakém rii... Nu, to už je trochu horší. Jak říká Jiří koli jiném odvětví zábavy – řekla bych jen, Trávníček, román musí mít příběh, musí že třeba v showbyznysu se s nimi počítá být čtivý a dobře napsaný, co nad to jest,
jen snižuje tržní potenciál. Někteří mladší autoři konečně „dostali rozum“ a začali psát a chovat se vhodně, a pokud mají štěstí na schopného nakladatele, daří se jim produ kovat celé plejády dobrých knih – namátkou Bára Nesvadbová, Miloš Urban a Michal Viewegh z těch starších, z nejmladších pak třeba takový Jaroslav Rudiš nebo Petra Hůlová. Z básníků vykonal veliký kus práce mla dičký Jonáš Hájek: vezměte si, co všechno dokázal s jedinou knížkou o čtyřiceti básnič kách! A kdo všechno už ho zná a bere se za něj! Je to nesporný talent. Je pro mě nadějí, že dokonce i v poezii když se chce, tak to jde. Snad se nám blýská na lepší časy. Básníci by ovšem měli jít trochu intenzivněji do sebe – většinou se (až na výjimky) vůbec neumějí na trhu chovat: někteří prý i odmítají roz hovory a autorská čtení (!), v lepším případě z vydané knížky přečtou jednou dvakrát a dost, pak už se jenom všelijak vymlouvají. Tím si ale pod sebou řežou větev, že? Bývají navíc sebestřední, hádaví a povýšení (to se lidem nelíbí), komunikují bez ohledu na důsledky pouze s tím, kdo se jim osobně líbí – no pak ať se nediví! Ze starší generace je stálicí mezi světlými výjimkami MUDr. Jan Cimický – pracuje na sobě, neponechává nic náhodě a pilně se proslavuje pro jistotu hned v několika oborech najednou. Ostatní básníci, to je většinou slabota. Nechci radit, ale třeba by pomohlo nějaké školení, kurz PR, vizážista apod. V jiných oborech je to už dávno běžné. Vy máte něco proti literární kritice, ne bo jsem to jen špatně pochopila? Někdo říká, že kritika je vlastně reklama, dokonce prý i kritika negativní (sic!). Ve skutečnosti však žádnou reklamou není! Kritika, to je svévolný element, který jde proti duchu doby. Sama myšlenka literární kritiky v tradičním pojetí F. X. Šaldy či Jana Lopatky je ideově pochybená a jsem ráda, že jí konečně odzvonilo a že už i někteří osvícení literární vědci pokládají např. F. X. Šaldu za pouhou mrtvolu, která nemůže dnešku nic říci. Počkejte, jak tomu mám rozumět? Ne přeháníte trochu? Kritika je důležitou součástí literatury, ozdravuje ji, třídí a tak... No právě! Zboží si má podle cen a jakosti nepředpojatě vybírat zákazník, a kritikové, tito samozvaní arbitři, elitáři, do toho jen vnášejí zmatek. Divím se, že literární kritiku úřad pro hospodářskou soutěž už dávno nezakázal! Naštěstí ani tady nelze generalizovat, není kritik jako kritik. Ti nepřizpůsobiví se v podstatě zadusili sami, doba je taková, že i pravdy vstupují do volné soutěže, žádná z nich není lepší jen proto, že ji z podstavce hlásá nějaká autorita. Ostatně literární kritika, jak jsme si už řekli, nejen, že nezajímá čtenáře, zákazníky, ale mizí po ní poptávka i mezi autory, výrobci. Ti si velmi snadno během posledních pár let odvykli přijímat sprostoty a urážky kritiků, které se (a většinou právě těm nejúspěšněj ším) dříve snášely na hlavu v celých sprškách ihned po uvedení každého nového románu na trh. A nejmladší autoři (básníky nevyjí maje), ti, kteří už se narodili do svobodné doby, se do škarohlídských odsudků samo zvaných autorit už ani zatáhnout nenechají – jejich svobodné myšlení jim něco takového vlastně ani neumožňuje. Pokud se přece jen nějaká pobloudilá negativní kritika objeví,
Martin Langer, Evropané, fotografie, 2008 okamžitě ji správně demaskují jako osobní útok neschopného závistivého jedince a pošlou někoho ze starších kolegů, kdo je ještě cvičen ve slovních půtkách a nemrzí ho pálit si prsty v marných diskuzích, aby zjednal nápravu. Autorita kritiků je prostě anachronismus, už si to konečně uvědomte.
jako v kterékoli jiné lze celebrity (hvězdy) zažíhat, chránit a uctívat – všude jinde už vědí, že se to nakonec vyplatí i celému odvětví. V literatuře jsou potenciální celeb rity často hloupě znevažovány už v zárodku – na vině je samozřejmě malost, žárlivost a krátkozraké lpění na subjektivních hod noceních hrstky zpátečníků. Tady jsou mys Ale vždyť musíte vidět, že v praxi to tak lím velké rezervy časopisů, jako je ten váš. nefunguje – dobře tedy, nikdo nepo Kde jsou rezervy, tam je ovšem i prostor pro slouchá kritiky, ale „svobodnost“ trhu rozvoj, že? i nadále někteří lidé ovlivňují více než jiní. Snad jen s tím rozdílem, že těmi Dobře, hýčkat celebrity. Já to šéfredak hlasateli pravdivějších pravd dnes ne torovi vyřídím. Budoucnost literatury jsou lidé, kteří něco vymysleli nebo ale snad nestojí jen na literárních cele vykonali, ale spíše celebrity. britách? Jistě. Jenže celebrity na rozdíl od většiny Nezastírejme si, že literatura je svým kritiků respektují zákony trhu: postavení způsobem na odchodu – aspoň ve své staré, celebrit, jejich úspěch, a tudíž i důsažnost ortodoxní podobě. Konečné zhodnocení jejich pravd díky tomu nejsou ani neotře a sláva autorů se dnes už chystá jinde než sitelné, ani nijak zvlášť dlouhodobé (jako v literárněkritických rubrikách: chystá se tomu bylo u autorit). Slyšitelnost celebrit se (jaksi „na klíč“) přímo ve firmách, které řídí týmiž tržními zákonitostmi jako úspěch knihy vydávají, v jejich marketingových jakéhokoliv jiného zboží, celebrity si lidově odděleních. Schopné nakladatelské domy se řečeno nemohou tolik vyskakovat a dělat o to snažily odjakživa (každá liška ze všech si s lidem, co se jim zlíbí. Navíc – všimněte sil chválí svůj ocas, to je naprosto legitimní), si – celebrity nikoho nekárají, nekážou, nic doba se však posunula v tom smyslu, že dnes nevnucují, jen milým a příjemným způ je tento proces naprosto svobodný. Nikdo sobem ukazují cestu těm, kteří dovedou v tomto svobodném usilování už nemůže naslouchat. A v tom je právě ten vtip! nakladatelům překážet a házet klacky pod nohy nějakými nevzhlednými kritikami Aha. Dovolte takovou otázku vizionář podle subjektivních kritérií, i kdyby sto skou. Pomalu nám končí rok 2008 – jak krát chtěl – neboť, jak už jsem naznačila, na vidíte budoucnost literatury pro léta kritiku už nevěří ani sama kritika. Čtenější příští? (tzn. schopnější) tiskoviny už to pochopily Víte, jak už jsem asi někde poznamenala, a s odpuštěním nečurají proti větru tak jako literatura pro mne není prioritní odvětví, mnohdy vy, literární časopisy. Naopak jdou aspoň taková, o které píšete v tom vašem s dobou a z kritické činnosti si ponechaly časopise. Mimochodem, to o té dětinské jen to nosné – pomáhají těm nejschopněj zatvrzelosti básníků beze zbytku platí i pro ším nakladatelským domům anoncovat svo váš obtýdeník; zamyslete se, jestli vám bodně, pozitivně, podle vkusu toho kterého tak trochu neujel vlak – např. ve srovnání média vybrané produkty. Domnívám se, že s měsíčníkem Host nebo týdeníkem A2. tento trend bude pokračovat i v budoucnu Když už byla řeč o celebritách, ve vaší branži a že ortodoxní, nepříjemná literatura (nepří
jemná ať už zbytečnou formální složitostí, anebo tím, že evokuje nepříjemné, nega tivní pocity) bude postupně nahrazena literaturou příjemnější, měkčí – jak se teď říká, takovou více user friendly. Ale nezou fejte, i když je literatura malé a nepod statné odvětví, pozitivní příklady, které jsem uvedla, ukazují, že změna k lepšímu je možná a žádoucí – zkrátka že i s malým kašpárkem lze zahrát velké divadlo. Připravila Božena Správcová
EJHLE SLOVO Level Mezi všemi těmi výpůjčkami z angličtiny, které většinou zbytečně zaplavují češtinu a jejichž jediný smysl je ukázat, že mluvčí je borec se světovým rozhledem, mi level připadá jako šťastně přejatý. Nejen že to slovo docela pěkně česky „vypadá“, ale – což je, jak známo, hlavní význam přejímání slov z cizích jazyků – označuje také skutečnost, kterou bychom jinak museli složitě opiso vat (byť výše zmínění borci používají level i v případech, kdy by prostá česká úroveň postačovala). A protože toto číslo Tvaru je předsilvestrovské, snad mi laskavý čte nář dovolí, abych demonstroval vhodnost používání levelu na vtipu: Přijde chlap do nebe, ale u brány ho zastaví svatý Petr: „Ty musíš do pekla!“ „Tak jo,“ řekne chlap klidně a odejde. Po nějaké době zazvoní u svatého Petra telefon – volá Lucifer: „Prosím tě, koho jsi mi to sem poslal?! Nejdřív mi uškrtil všechny čerty, pak mi rozmlátil všechny kotle a teď se ptá, kudy se dostane do druhýho levelu.“ Příjemný přechod do levelu 2009 přeje Lubor Kasal
tvar 21/08/
rozhovor
zvláštní český koníček rozhovor s romanem polákem, majitelem nakladatelství protis a donedávna provozovatelem literární kavárny obratník Nakladatelství Protis se jako jedno (tj. zejména současné české beletrie) dala z mála soustavně věnuje poezii už pat organizovat. Narazili na to, že každá distri náct let. Jak se během té doby vyvíjela buce potřebuje skladové prostory, auta, lidi situace na knižním trhu, zájem o poezii – zkrátka peníze. Vymysleli tedy, že za každý mezi čtenáři apod.? titul v této svazové distribuci by nakladatel Začal jsem s vydáváním v roce 1993. To zaplatil určitý obnos, dejme tomu 5000,-. bylo fajn – nosil jsem po Praze knížky Jenže když vím, že na té knížce ani těch pět v krosně, Fišer si vzal 20 kusů, postupně tisíc nevydělám, tak co? Které tituly by si jsem obešel pár knihkupectví a náklad 1000 takovou investici mohly dovolit? Jsme zase kusů (pro tehdejší tiskárny velký) byl pryč. tam, kde jsme byli – pro malé nakladatele by Koncem 90. let to bylo hodně špatné něco takového vůbec nemělo smysl. – skoro to vypadalo, že už čtou jenom Nicméně i tato svazová aktivita reago autoři. Teď se to trochu zlepšilo, ale titulů vala na to, co se stalo na přelomu roku je poměrně dost a hlavně – jsou dost drahé. 2007/2008 s distribučními rabaty – většina Do ceny knížky se totiž promítá tolik vlivů, distribuček je totiž skokově zvýšila o 10–15 takže knížka stojí přes dvě stovky a chápu, %. Následkem toho rabaty začínají na 45 % že každý má na literaturu k dispozici jen a končí u obchodních řetězců až na 75 % určitý obnos, který se příliš nezvětšuje – jen prodejní ceny. Když vám ještě stát vezme těch knih, které se za něj dají koupit, je 9 % DPH, co zbude? Už tak většina autorů méně. honorář nedostane, editoři dělají knížky za hubičku a jediný, kdo občas dostane zapla Co se to stalo koncem 90. let? Opravdu ceno, je výtvarník. Knihkupec má knížku lidi přestali číst, anebo nastala i nějaká nezávazně v komisi, distributor rovněž změna ve způsobu prodeje? a jediný, kdo musí zaplatit hned za výrobu, Je pravda, že tehdy knihkupci přestali je nakladatel... kupovat knížky za hotové a začali je brát Navíc od distribuce za tuto cenu bych oče tzv. do komise – což však (aspoň v té době) kával, že bude knížky knihkupcům skutečně mohlo knihkupcům i dodávat odvahu si ty nabízet. Ale podle toho, co jsem slyšel, už knížky do krámu vzít a lidem je nabízet. to dávno není tak, že by přijel chlap s kra Vedle toho se však pro normálního člověka bicí knížek, knihkupci je ukázal a dal mu otevřela také spousta jiných způsobů, jak vybrat – fyzický kontakt s nabídkou chybí. trávit volný čas. V osmadevadesátém jsem Dneska se to prostě vyvěsí na internet ve byl zkrátka přesvědčen, že končím. víře, že knihkupec sleduje, co je nového, Dodnes bohužel platí, že když už se něco si objedná a to mu zavezou. To je u mě knížka dostane jinam než do tří pražských spíš zásilková služba než distribuce. Jediná knihkupectví, tak ve dvou kusech, a tím to výhoda distribuční firmy je, že má na webu foto Tvar skončí – když se prodají, už je nikdo znovu informace o nových knížkách pohromadě neobjedná. To si inkognito vyzkoušel Petr a knihkupec nemusí procházet stovky strá Maděra – šel ke Kanzelsbergerovi a žádal nek jednotlivých nakladatelů. Černobílé rty (o kterých věděl, že je tam před čtrnácti dny měli). Ochotně se podívali do Funguje to? Objednávají si knihkupci jsem se, ale oni že ne, že to jsou knížky, kte počítače a dialog probíhal asi takto: poezii přes internet? ré se málo prodávají... A z velkého regálu „Jo, jo, to jsme měli, ale už to je roze Já nevím, do jaké míry si je objednávají poezie u bočního vchodu zbyla taková braný.“ knihkupci, ale většinu mých knížek si přes smutná úzká polička... Určitě je to dané „Ne, já jsem mluvil s nakladatelem, ta Kosmas objednají samoodběratelé, kteří – aspoň u pražských knihkupců – také tím, knížka je...“ mají u Kosmasu 10% slevu. A nejen proto – že nájmy jsou strašně vysoké, a tak se každý „To je možný, ale my už ji nemáme.“ v kamenných knihkupectvích ty knížky pro snaží ten prostor, který má, zaplnit něčím, „A budete doobjednávat?“ stě nejsou. Já nevím, co s tím. Nejvíc knížek co mu udělá obrat. Málokdo si může dovolit „Ne.“ současné literatury prodáte na autorských – jako tomu bylo kdysi dávno u Topičů – mít „Proč?“ čteních. knížky, které jsou trvale k mání bez ohledu „Já tady mám poznámku: slabý prodej.“ na to, jestli se prodávají po stovkách nebo „Jak slabý prodej – když jste to vyprodali, Takže musíte jezdit s autorem... po jednotlivých kusech. Tohle už je v dnešní tak je vidět, že zájem o to byl.“ To dost dobře nejde zvládnout, když době asi moc velký luxus. „No ale doobjednávat už nebudeme.“ vydáváme za rok 20 titulů... V Praze si A konec. Takhle uvažuje většina knih křest knížky každý nakladatel s autorem Vyřešilo by to třeba internetové knih kupců, paradoxně pak nakladatel a distri rád odbude. Se Svatavou Antošovou jsme kupectví? buce má určitých knížek hory, čtenář by si třeba jeli i do Teplic. Myslím ale, že je spíš Asi ano – klidně by mohlo být výběrové. je rád koupil, kdyby se k nim dostal – ale záležitostí knihkupců, aby ty knížky prodá Výběr je samozřejmě subjektivní záležitost, nemůže. Současná česká beletrie, to nejsou vali. Vypadá to ale tak, že přednedávnem ale jestliže už do toho někdo vloží svůj čas bestsellery, u nichž by nějak zvlášť záleželo prý Kanzelsberger prohlásil, že slovo poezie a peníze, proč ne? Muselo by ale spolehlivě na tom, zda jsou nové. Mají jiný rytmus nezná. A skutečně vytřídil většinu knížek, fungovat. Výběrové knikupectví naklada prodeje, prodávaly by se i ty starší, byť ne které měl, co bylo v komisi, povracel (nám telů, kteří podle názoru provozovatele dělají v nějakých ohromujících objemech. Knih také), doprodává už jen zbytky toho, co už kvalitní literaturu – tam by stálo za to spojit kupci se jimi však, jak patrno z příkladu, zaplatil... Nebo v Akademii na Václaváku síly. Něco takového chtěl udělat Dan Pod odmítají zabývat. – tam jsme ještě za Jiřího Padevěta měli hradský – je to samozřejmě strašná řehole dohodu, že všechny naše knížky se u nich a může to fungovat jedině na komisním Mohla by tomu pomoci nějaká distri automaticky budou prodávat. Na oplátku principu, rozhodně nějaká pohotovostní bučka? Kosmas by měl asi právě takové jsem tiskl v tiráži, že jsou k dostání u nich. zásoba knih někde být musí – aby se pak knihy nabízet... Jakmile se něco doprodalo, doplňoval jsem objednávka nevyřizovala měsíc. Asi před půl rokem svolal Svaz knihkupců to – aby aspoň tři knížky trvale v prodejně nějaký seminář či co k nápadům, jak by byly. To se bohužel změnilo, před půl rokem A jak vy financujete knížky? Podle toho, se taková distribuce „neziskových“ knih mi volali, že tam mám vratku knížek. Divil co říkáte, je to skoro nemožné.
tvar 21/08/
Roman Polák Jak se dá, snažím se využít všechny dostupné zdroje. Granty MK ČR – tam má člověk šanci uspět s dvěma třemi tituly; víc než tři žádosti si ani podat nemůže. Tím, že je to takhle omezeno, se pak snažím vybírat tituly, které mají šanci – když zhruba tušíte, jak je komise naladěná. Jsem vděčný za nově zavedené granty na debuty; bez nich by debut neměl naději na vydání, upřed nostňovaly by se věci, které by měly větší šanci oslovit různorodou komisi. Literární fond má peněz čím dál míň, a tak se zavedlo, že se střídavě jeden rok podpo ruje próza, jeden rok poezie. Je to stejně jen příspěvek – za deset tisíc knížku prostě nevydáte, ale zaplaťpámbů za něj. Občas něco zaplatí Středisko západočeských spi sovatelů – těm se daří získávat peníze od Západočeské energetiky či čeho. Co ovšem vůbec nefunguje, to jsou obecní rozpočty pro mimopražské autory. V těchto rozpoč tech chybí patřičný chlívek – mají sice něco na kulturu, ale tím se myslí obecně všechno, co se v daném městě koná, rozhodně však ne podpora knížek autora, který tam žije. Občas se podaří sehnat nějaké peníze i samotnému autorovi, snaží se o to skoro všichni, jen se stydí o tom mluvit. Skutečně to ostudné je: Místo aby autor dostal honorář, ještě si shání peníze na vydání. Další problém je v tom, že největší tis kárny mají dnes tolik práce s tištěním růz
ných reklamních materiálů, že 200–300 kusů knížky je nezajímá. Mně se třeba stalo, že tiskárna, u které jsem tiskl, během jednoho roku zvýšila ceny o 60 %. Psal jsem jim, jestli třeba nedošlo k nějakému omylu, ale dozvěděl jsem se, že investovali do nových strojů a díky tomu malé náklady vycházejí dráž a velké zase levněji. Tečka. Pokoušel jsem se sehnat jinou tiskárnu, oslovil jsem všechny tiskárny, jež dokážou dělat pevnou vazbu, kterou používám u našich edic Večernice a Kvadra. Poslal jsem jim kalkulaci s tím, že je to edice o 5–6 titulech do roka v nákladu 300–500 kusů. Ozvala se mi jen jedna jediná tiskárna – s cenou ještě vyšší než ta, od které jsem chtěl odejít. Jinak to nikomu ani nestálo za odpo věď! Vimperk, Havlíčkův Brod... – nic. Takže abyste si ještě pořídil stroj a tiskl si knížky sám... No, to jsem přesně udělal! Zainvestoval jsem do velkého stroje a brožované knížky si od té doby tisknu sám. Má to tu výhodu, že si můžu udělat těch knížek přesně tolik, kolik chci – třeba jenom stovku. A když se doprodají, tak znovu. Nejsem jediný – na Amazonu jsou dnes připravené celé specia lizované publikace, které fyzicky neexistují. Když přijde objednávka, dá se cédéčko do stroje a vypadne knížka. Přemýšlel jsem právě o takové edici – že bych připravil sazbu knížky, prošla by normálně redakcí a korek turami a výtisků by se vyrobilo jen tolik,
kolik by bylo aktuálně potřeba. Technicky to není problém, takto vyrobená knížka by dokonce mohla být daleko levnější než dnes... Potíž je v tom, že knížka musí mít také nějaký ohlas, recenze atd. Nejsem si jist, zda by recenzenti byli ochotni psát o knížce, která v danou chvíli existuje jen v elektro nické podobě. Musel by se asi nejprve udě lat nějaký počet recenzních výtisků... Pořád totiž hraje roli oprávněná nedůvěra k tomu, co je na webu – úroveň textů na internetu je všelijaká. Muselo by se brát v potaz, kdo je pod tím podepsaný jako nakladatel a že to není žádná amatérština. Vyzkoušíte to? Určitě. Už proto, že grantové prostředky jsou omezené na pár knížek a pak už je hrozně málo titulů, které si mohu dovolit vydat jen tak, z plezíru – zaplatit ze svého, nechat je vytisknout a pak je několik let živit ve skladu. Vedle toho je řada rukopisů, které vůbec nejsou špatné, ale nevyjdou, protože to prostě není možné. Jak se na to tváří autoři? To je hodně individuální – třeba Jirka Sta něk mi poslal dvě pdf a dělejte si s tím, co chcete. Před patnácti lety jsem začal jezdit do Francie na Marché de la poésie, a tehdy tam vlastně byla situace, která začíná u nás dneska. Na festivalu poezie byly k vidění knížky, které nikde po knihkupectvích
(třeba v Paříži) nebyly; dokonce i literární časopisy – dvouměsíčník, šest čísel do roka, měl v tiráži cenu jednoho čísla 20 franků, roční předplatné 40 franků. Divil jsem se tomu a oni mi vysvětlovali, že díky počtu distribučních mezičlánků ceny ve volném prodeji vyrostly tak šíleně, že předplatné může být nesrovnatelně nižší než cena ve volném prodeji... Máte představu, jak s tím začít? Chci to zkusit příští rok, nevím, kdo bude první. Asi by to byla nová edice, brožovaná. Myšlenka to není tak úplně nová – Vašek Kadlec měl v devadesátých letech edici Xero fobie, vytištěnou na laserovce a oxeroxo vanou – jenom technologie postoupila dál, dnes už je to nejen levnější, ale i neskonale kvalitnější. Neodborník technologii ani nepozná. Dokončujeme konečně webovou stránku Protisu, přinejmenším na ní to budu inzerovat – s ukázkou a s objednávko vým formulářem. Je to nadějné a zároveň šílené – vlastně tím končí doba, kdy bylo možné pře hrabávat se v knihkupectví u regálu s poezií, na knížky sahat, listovat v nich... V regálech poezie zůstanou už jenom výběry nejkrásnějších básní pro maminku v umělé kůži... To už tak je – tady na Smíchově se v knih kupectví brožovaná knížka poezie nebo sou
časné české prózy skoro nedostane, legrační je, že knihkupci mají pořád jakousi roman tickou představu o knížce jako objektu. Edice Večernice, která je vázaná, se tam dostala. Pak tam byly knížky z BB artu, Květy poezie (obě tyto edice skončily) a pak nějaké kýčo vité šílenosti v červeném plyši nebo umělé kůži se zlatým písmem. Což vypovídá i něco o kvalifikovanosti knihkupců. Nevím, kde se to vzalo, většina prvorepublikových básnických sbírek přece vycházela v tom nejlevnějším paperbackovém vydání, často nerozřezaném... I ve světě se knížky nejdřív vydávají v paperbacku. Na kolik by taková knížka vyrobená na objednávku vyšla? Okolo stovky za kus, záleží na rozsahu. Líbilo by se mi, že by se tak dostalo na svět víc dobrých textů. Dnes paradoxně často vyjde knížka jen proto, že jsou na ni z nějakých záhadných důvodů peníze. Ale nemá cenu hořekovat nad situací, která je, protože s tím prostě nic nenaděláte. Na druhé straně u nás stále panuje taková zvláštní posedlost knihou – v této zemi je registrovaných přes 3900 nakladatelů – vydělává jich možná 10 %, zbytek, to jsou všelijaká nadšenecká uskupení, která vydají jednu knížku za dva roky, ale přesto jim to stojí za to. Není to na kšeft, je to fakt zvláštní český koníček. Připravili Michal Jareš a Božena Správcová
zasláno RECENZE Z VANY Příslušné romantické a manýristické (dle Ad Pavel Kotrla: Hořké konce léta (Tvar mého názoru bohulibě naivní) původní č. 15/2008) logo bylo Palarčíkem modifikováno tak, že Věta: „Původně jsem chtěl zabrousit ke konku- bývalý mýtotvorný vzhled, vznikající často renci a do oblasti designu a grafické úpravy, pro- následkem nepromyšleného mariáše ozna tože nové Psí víno, které se v průběhu léta obje- čujícího (= název časopisu PV) a označova vilo, mne zastihlo nepřipraveného a překvapilo ného (= slova Psí Víno napsána větvičkami už při prvním pohledu.“ Recenzent je sice psího vína), znormalizován byl na vět PV „zastižen (sic!) nepřipravený“ (zřejmě vičku jedinou. Ta bohužel, ve své poetické si redakce PV dovolila recenzentovi čer tradici zřejmě evokující stylizaci původní, vencové číslo neposlat), a je proto „překva navozovala nejen „na první pohled“ dojem pen“. Nicméně, světe, div se, „už při prvním krokodýlka, nýbrž i na každý další pohled, pohledu“. Recenzent nejen že si touto for a se stoupající četností pohledů stále inten mulací od pasu dělá reklamu na osobnostní zivněji. Anebo klacíčku, kteréhož logická nadvýznam, on dokonce ve své, jím rovněž nepravidelnost linií naturálního jevu se implikované, každodenní zaneprázdněnosti naprosto neelegantně prala se strohostí je tak vysílen, že si nevšimne vlastní styli písma a linek. stické tautologie. Kdo je nepřipraven, bývá Tato Palarčíkova (jistě jím ku prospěchu většinou překvapen; tuplem pak na pohled věci generovaná) reminiscence starých dob první. rých časů byla ve výsledku bohužel přibližně Nevím, kdy se autor recenze narodil. Nic tak „elegantní“ jako logo rozdesignované na méně z psychologického hlediska se naský počítači gymnazistou v kvartě. Nebylo to tají vysvětlení dvě: byl v Pionýru, a ergo však Palarčíkovo samotné logo, které vedlo musel být připraven stále (a má toho až po k přerušení jeho spolupráce s PV, nýbrž krk), anebo už v Pionýru být nemohl (tudíž (jím navíc přiznané) nedodržování termínů si legrační konotace vědom být nemůže). Na dodání, a proto, chtě nebo nechtě, recen každý pád si autor hoví ve vaně plné guláše zentova připomínka kauzy ZOO–M. Cihlář, mateřštiny. Tam šoupne do kachničky, tu která se recenzentovi nádavkem připomíná chňapne po kousku masitého výrazu. „nechtěně“ (sic!), kulhá. Problém ZOO/Cihlář Chtěl původně „zabrousit ke konkurenci byl vyřešen předložením příslušné smlouvy a do oblasti designu a grafické úpravy“? A jak o dílo. Žádná taková mezi Palarčíkem a PV vypadá taková „oblast designu a grafické ale neexistovala. úpravy“, jak se do ní zabrušuje? Zřejmě „eleRecenzent sice uvádí, že šéfredaktor gantně“. Neb tímto objektivně nedefinova Štengl „v editoriálu novou úpravu vzhledu telným slůvkem označuje recenzent dřívější Psího Vína zdůvodňuje“, nicméně po zmínce „úpravu (PV) Petra Palarčíka“. Jak vypadala takovýchto důvodů ni stopy. Následujícími „úprava“ dřívějšího PV? marnivými, rádoby coolovými větami „Škoda, Časopis ještě za dob šéfredaktora pana že se tu novou (úpravu) nepodařilo dotáhnout Kovandy měl v levé horní polovině titulní dál (sic!). Snad daň za šití (sic!) rychlou jehlou“ stránky titul „Psí Víno“. Slova „Psí“ a „Víno“ se coby kritik navíc diskvalifikuje. byla „napsána“ stylizovanými větvičkami Přemnožení aplikace výrazu „úprava“ vinné révy. (v recenzentově Hořkém konci léta celkem
pětkrát) navíc nechává vyvstat pochybám, zda recenzent, který se v úvodu svým samo libým sdělením vlastní záliby v zabrušování do designů zřejmě snaží navodit dojem este ticky kovaného znalce typografie a grafiky, je s to rozlišovat mezi sdělením a komuni kací, a to už v recenzi svou druhou, apriorně zametací větou: „Nová, poněkud nesourodá a nahodilá úprava.“ Tato mne vždy děsící domovská záliba v obsahuprázdném vkvedlávání blebtů, kte rými jsou v podobných recenzích forbínsky uváděna následující kvalifikační adjektiva, asi už nikdy nevyhnije. Jak se, prosím, zje vuje něco „poněkud nahodilé“, „dost nepochopitelné“, „nechtě připomínající“, „nějak si uvědomované“? Figurují zde Jú a Hele na špejli omotaní cukrovou vatou? Na konci své recenze se recenzent Kotrla mění v uči tele fyziky z počátku 20. století: „Já osobně si nějak znovu uvědomil spojené nádoby obsahu a formy.“ Zásadní problém recenzenta shrnu do holého významu: „nějak“. Jinak ještě „umí pouhým slovem uhasit oheň a utišit moře a obrátit vítr libovolným směrem“. Antonín Mareš, autor, překladatel, výtvarník Mnichov, 5. listopadu 2008
••• Mimoúrovňové křižovatky Vážený pane Mareši, zřejmě se zcela míjíme. Nejprve bych chtěl upozornit, že se nejed nalo o recenzi, jak stále zdůrazňujete a pod souváte, nýbrž o sloupek vyjadřující můj osobní názor. Snad si své subjektivní hod nocení mohu ponechat. Dle mého soudu výrazná změna úpravy k horšímu mne mezi dvěma čísly opravdu zastihla nepři praveného. Psí víno sleduji od jeho počátků,
od prvého čísla. Mám od té doby většinu vyšlých, nejenom ta poslední. Ostatně nejen na internetu můžete dohledat mé průběžné reakce. A mám tu čest považo vat některé z jeho tvůrců za své přátele, ostatně s jedním z členů redakce, Jakubem Grombířem, jsem 6. listopadu uspořádal besedu spojenou s autorským čtením pro vsetínskou knihovnu. V minulosti i s básní kem Jaroslavem Kovandou, „otcem zakla datelem“ Psího vína, a s básníkem Petrem Odehnalem. To však nic nemění na mých tvrzeních, která nemíním měnit a která se vztahují ke grafické úpravě čísla 44, nikoli tedy až k číslu 45, u kterého je přílohou vaše básnická sbírka. Možná to je ten bod, kde se naše cesty minuly (nebo proťaly), a možná proto ta vzrušená reakce vytrhá vající má slova z kontextu? (Psímu vínu byla ostatně věnována pouze malá úvodní část sloupku.) Stejně tak si myslím, že poslední čísla Psího vína opravdu nejsou ta nejpove denější. A jen na okraj. Krom toho, že jsem měl to štěstí a do tisku také připravil několik knih, pracuji v úspěšné a významné české průmyslové firmě a osobně v ní odpoví dám za její celkovou prezentaci (do které spadá i grafická úprava tiskovin) na trzích, kde působíme. A věřte, že připravujeme řadu tiskovin v nákladech vysoce přesahu jících běžné náklady knih. Kdybych spolu s kolegy neodváděl kvalitní práci srovna telnou s výkony odborníků konkurenčních firem, práci, která je stále konfrontována, pravděpodobně by se již se mnou majitelé dávno rozloučili. Přeji pěkné dny. Pavel Kotrla P. S.: Snad sledujete další vývoj kauzy ZOOCihlář.
tvar 21/08/
knihy
pod stromeček – knihu s věnováním Michal Jareš Antikvární šmejdil si tu a tam zavýskne nad knihou, ve které je autorův vpisek. Copak kniha s podpisem autora – to je takřka povinná výbava většiny antikva riátů; podpis totiž často bývá v publika cích vydaných bibliofilsky nebo vlast ním nákladem. Pak jsou však jiné vpisky, ty, které vypovídají nejen o cestě knih světem, ale i o cestě lidí životem. Největší radost mi vždy udělá, když najdu v antikvariátu knížku, která je autorem sig novaná a zároveň věnovaná někomu, kdo se také aktivně účastnil uměleckého provozu – spisovateli, redaktorovi apod. Většinou se stane, že pozůstalí po majiteli knihy s dedi kací prodají celou nebožtíkovu knihovnu s vidinou nějakého zisku. Svého času byla například v dnes již neexistujícím pražském antikvariátu Terra Incognita v Masné ulici k dispozici malá výseč knih Jiřího Taufera. Jednalo se o desítky svazečků poezie, rus kých knih, nudných svazků marx-lenin ských vykladačů. Tu a tam se objevilo i věnování, např. od básníka Jindřicha Hil čra nebo Vlastimila Školaudyho. Některé knihy s celkem zanícenou či vroucí dedikací mohou být ozvláštněny i tím, že z nich lze zjistit, zda byly čteny, nebo nikoliv. Je to patrné na starších svazcích, které se pro dávaly nerozřezané. Tak Jiří Taufer nečetl Hilčrovu sbírku Jarní země; i kniha Miloše Vacíka Sonety z opuštěného nádraží odpo čívala v Eisnerově knihovně nerozřezána. Dostáváme se tak trochu pod kůži dějinám čtení. Autor věnuje – s potřebou napsat i něco osobnějšího – svou knížku někomu, komu nestojí za to ji ani prolistovat (třebas jen ze zdvořilosti před sebou samým). To, že ji pak pozůstalí prodají, je jiná věc a vypo vídá asi spíše o tom, jak zvěčnělý spisovatel svou rodinu svým literátstvím obtěžoval. Zcela specifický případ, s nímž se lze v antikvariátech také setkat, je, když pří buzní dedikace vyříznou nebo začerní – to se stalo například v knihách po spisova
Jiří Staněk: Co jsem četl v sobě samém (Rovina, Prachatice 1991; antikvární cena 10,– Kč). Dedikace: Milému příteli Michalu Wernischovi s radostí Jiří Staněk / Strakonice 7. XI. 91
tvar 21/08/
Pavel Rajchman: Neanone (Theo, Pardubice 2004; antikvární cena 60,– Kč). Dedikace: 25. 2. 05 / Ivanu Wernischovi, místo vzpomínky na staré dobré časy… Přátelsky a rád Pavel Rajchman
Alexandra Berková: Knížka s červeným obalem (Práce, Praha 1986; antikvární cena 10,– Kč). Dedikace: Velkému čaroději prken, jež znamenají Rubín, architektovi chvílí atd. … atp… nejstarší mladá začínající .. atd.. Saša Berková Tváři na frontispisu Berková dokreslila úsměv, oči a nos.
teli Josefu Jelenovi (prodávaly se v dalším již neexistujícím antikvariátu, který síd lil v pražské Palackého ulici a byl známý pod názvem U Hatleho). Budiž – v rodině nebo v širším příbuzenstvu literát moc podpory najít nemusí. To by mohly možná doložit i knihy, které se s dedikacemi Alexeji Plud kovi objevily přednedávnem v pražském antikvariátu v Dlážděné ulici. Z těchto
věnování pak vyčteme i dobovou atmosféru, v níž se propojovalo leccos s lecčíms – např. v Tomanově Hlasu hlubin z roku 1982 je umístěno věnování editora Vladimíra Justla (dle data lze usuzovat, že přípis se vztahuje k Pludkovým šedesátinám). Nejpozoruhodnější jsou ovšem knihy, v nichž lze objevit dedikace určené žijícím literátům. Návštěvník antikvariátu je pak
dost překvapen, když narazí na knížky, které byly zjevně věnovány s vírou, že si v nich obdarovaný počte nebo že je alespoň bude mít v knihovně jako dárek a jako při pomenutí vzájemných sympatií či přátel ství. Tak byla před časem ve smíchovském antikvariátu v Kotevní ulici k mání větší část knihovny Ewalda Murrera (vlastním jménem Michala Wernische). Tož chápu, že
Oleg Pastier: Oko za zub (F. R. & G., Bratislava 1995; antikvární cena 25,– Kč). Dedikace: Pepovi Mlejnkovi: staré časy sa vracajú v lepších maskách. / 5. XI. 96 Oleg Pastier
Dušan Šimko: Maratón Juana Zabalu (Východoslovenské vydavateľstvo, Košice 1991; antikvární cena 5,– Kč). Dedikace: Pánom Vaculíkovi + Karfíkovi Srdečne Dušan Šimko
Jindřich Hilčr: Jarní země (Práce, Praha 1951; antikvární cena 16,– Kč). Dedikace: Soudruhu Jiří Tauferovi – upřímné poděkování za jeho lásku k poezii a za pomoc mým zadrhávajícím začátkům – Jindřich Hilčr / v květnu 1951
když se člověk např. stěhuje a chce při té příležitosti zredukovat počet „svých krámů“, sahá po knihách docela rychle a zbavuje se jich ještě rychleji. Ale přece jen – pokud je už nese do antikvariátu, mohl by se aspoň ujistit, zda knížky nevypovídají také o ně čem více či méně soukromém. A hlavně by měl mít na paměti, že literaturou postižení lidé bývají většinou antikvariáty okouzleni a hledají v nich něco ze ztracených časů. I stane se, že Staňkova sbírka věnovaná Wernischovi/Murrerovi leží v antikvárních hromadách, dokud ji nějaký ten všetečka nevyčmuchá a nevykoupí z otroctví. Nutno dodat, že prodejní cena nebývá závratná – cena nákupní tedy musí být ještě o dost nižší. Nabízí se otázka, zda to má literát, nesoucí do antikvariátu knihy s dedikací, vůbec zapotřebí. Případ Wernische/Murrera je vůbec kurió zní. Některé z knih, jež prodal, totiž byly věnovány úplně někomu jinému. Jak se k němu dostaly? U prvotiny Marka Tomana, která je věnována Vojtěchu Kantorovi, by se dala stopovat cesta knihy takto: Toman věnoval svou knížku Kantorovi, tj. svému redaktorovi z nakladatelství Mladá fronta, kde sbírka Já vyšla. Po Kantorově odchodu na začátku 90. let zřejmě redakční příruční knihovna zůstala nedotčena. Wernisch/ Murrer v roce 1994 krátce pracoval v Mladé frontě, a tak měl příležitost do knížky, původně patřící Kantorovi, otisknout své „exlibrisové“ razítko. Nebo to bylo úplně jinak? Zdá se však, že nějak obdobně se k Wernischovi/Murrerovi dostala i sbírka Olega Pastiera, věnovaná Josefu Mlejnkovi a nesoucí rovněž razítko Michala Wernis che. Cesty knih jsou zkrátka dosti nevyzpy tatelné... A protože jablko nepadá daleko od stromu, bylo před prázdninami letošního roku obje veno v pražském podzemním antikvariátu v Hybernské ulici několik knih, které autoři
Jiří Dynka: Sussex Superstar (Petrov, Brno 2002; antikvární cena 60,– Kč). Dedikace: Ivanu Wernischovi Jiří Dynka/2002
Magdaléna Platzová: Sůl, ovce a kamení (One Woman Press, Praha 2003; antikvární cena 80,– Kč). Dedikace: Milým: Libuši a Radúze s upřímným přátelstvím Majda /18. 3. 2003
věnovali Murrerovu otci Ivanu Wernischovi. Nemám pražádnou radost z toho, že jeden obdarovaných, neboť jak psychologové vědí, z doyenů české poezie, jehož si mnozí kdo nemá úctu k druhým, nemívá úctu ani upřímně váží, byl takto přistižen. Nechápu, k sobě. A zároveň to vypovídá i o kompliko proč při svých životních zkušenostech tohle vanějších věcech: o čemsi, jako je morálka udělal. Proč se bez skrupulí zbavil jemu de či charakter, protože knihy s dedikací zcela dikovaných knih? Pro prachy? Nebo mu zlo příznačně mohou být sotva vyváženy ději ukradli někde bednu knížek a přinesli penězi – připomínám třeba knihu Dušana ji do antíku? Ale takhle trapně se nechat Šimka věnovanou pánom Vaculíkovi a Karo knihy okrást – to se nestává ani těm nej fíkovi a koupenou za celých pět korun. To větším mystifikátorům. musel bejt vejvar, pánové... Trochu je mi z toho do smíchu a trochu Magdaléna Platzová se v této souvis je mi smutno. Těch, co knihy darovali, je losti ukázala jako autorka velmi prozíravá mi líto pro jejich marné doufání v cosi – u obdarovaných neuvedla příjmení, a tak pozitivního, ale především je mi líto těch jen zasvěcený uhádne, se kterou že Libuší
Marek Toman: Já (Mladá fronta, Praha 1987; antikvární cena 20,– Kč). Dedikace: 7. ledna1988 / Milému panu V. Kantorovi Marek Toman
Miloš Vacík: Sonety z opuštěného nádraží (Mladá fronta, Praha 1947; antikvární cena 22,– Kč). Dedikace: Váženému pánu Pavlu Eisnerovi upřímně Miloš Vacík / V Praze 24. I. 48 a kterou Radúzou se Platzová zná a odkud. Nejlépe to ovšem vyřešila Alexandra Ber ková: divadelníka (pravděpodobně člena bývalého Divadla Na okraji) v dedikaci raději vůbec nejmenovala – a je pokoj. A poučení z toho všeho? Může být sice zají mavé ukázat holým prstem na viníky, ale to není to nejpodstatnější, neboť – kdo jsi bez viny? Mnohem důležitější je připomenutí, které má takřka historický a globální roz měr: Člověk by si měl vždycky sakra dobře rozmyslet, komu, co a jak podepisuje. Čerti nespí!
Karel Toman: Hlas hlubin (Odeon, Praha 1982; antikvární cena 5,– Kč). Dedikace (umístěná za doslovem): Zasl. umělci ing. Alexeji Pludkovi pro vzpomínku na 2. 2. 1983 Vladimír Justl
tvar 21/08/
úvaha
čím se liší tato noc
Milan Exner
čtvrtý pokus o interpretaci prózy Ireny douskové Do díla Ireny Douskové jsme vstoupili dvěma recenzemi. Ta první zahrnovala její nej populárnější dílo Hrdý Budžes, druhá jeho pokračování Oněgin byl Rusák; mezi oběma opusy, které bychom mohli označit jako diptych z dob komunistického režimu po roce 1968, uplynulo šest nebo sedm let. Třetí recenze pojednávala o novele Někdo s nožem, která následovala bezprostředně po Hrdém Budžesovi; tato recenze, v pořadí čtvrtá, chce hovořit o souboru devíti povídek, jehož titul čtete v názvu této stati a který předcházel Oněginovi. Nepůjde na rozdíl od předcho zích pokusů o hlubinný přístup; ten je zdů vodněný tam, kde text obsahuje projevy nevědomí postav nebo vypravěče, jako jsou sny nebo denní fantazie. Abychom předešli zbytečným výtkám, podotkněme, že projevy nevědomí postav a vypravěče nepovažujeme za projevy autorského subjektu. Mezi auto rem a postavou je vždy hiát, jehož základem je dobově podmíněný literární kód, který obsahuje a priori zdůrazněné a potlačované motivy; to je fenomén kolektivní, nikoli indi viduální. Literární sen stejně jako afekt nebo tendence k mimovolnímu jednání mohou být součástí dobového kódu, stejně jako mohou být odpozorovány z reality s kritic kým záměrem. Naproti tomu může být pro jev nevědomí, který autor proklamuje jako svůj vlastní, vědomá kamufláž. Psychologie autora je nám tedy z jeho díla přístupná jen ve velmi omezeném a podmíněném smyslu. Metodu čtvrtého pokusu o interpretaci textu Ireny Douskové bychom mohli s jistou mírou přibližnosti označit jako historickou, resp. hermeneuticky historickou. Historická metoda představuje stejně jako psychoana lýza specifickou hermeneutiku uměleckého díla: aplikovali ji i S. Freud, C. G. Jung a další hlubinní interpreti všude tam, kde chyběly motivy k použití psychologické metody. Druhý důvod pro aplikaci historické metody spočívá v samotném charakteru knihy Čím se liší tato noc: je to kniha historická, obsahující povídky z různých dob, od evangelistů až do komunistické normalizace v Českosloven sku. Budeme postupovat schematicky a bude nás zajímat základní struktura děje, jeho místo a čas, charakteristika postav a klíčové výroky. Jinak řečeno: půjde nám o filozo fii dějin Ireny Douskové a její antropologii; obojí přitom považujeme za nediskurzivní, primárně umělecký útvar. Odehrává-li se děj první povídky ve starověké Judei a moti vem poslední je současný antisemitismus, je základní rámec uměleckého tvaru celkem zřejmý. Židovský motiv, příznačný pro pro zaický debut Ireny Douskové stejně jako pro obě knihy jejího normalizačního diptychu, je zřejmě lakmusovým papírkem, který vypo vídá o epochách stejně jako o individuálních účastnících dějin. Antropologické předeslání obsahuje už motto našeho povídkového souboru a název knihy. Motto pochází ze Zeyerova Jana Marii Plojhara: „Znám ji: není zlá, ale lidé průměrně dobří dovedou být velmi tvrdými.“ Název knihy je vlastně otázkou, na kterou odpovídá chla pec Ezechiel v první povídce: „Ničím. Je stejně beznadějná a krutá jako všechny předchozí a nejspíš i ty budoucí.“ Nakolik jde o antropolo gický skepticismus nebo realismus, můžeme
tvar 21/08/10
z předeslání samotných těžko soudit; roz hodně však nejde o žádný optimismus. Než se pustíme do jednotlivých povídek, zdů razněme ještě formální a jazykové mistrov ství této knihy. Každá z povídek představuje úsporný a sevřený epický útvar s vyváženým poměrem mezi psychologií postav a typem prostředí. Po jazykové a stylistické stránce jsou to mistrovské dřevořezby, jejichž češ tina, na rozdíl od knih předchozích recenzí, je plně spisovná; jsem přesvědčen, že se zařadí k pokladům české krátké prózy. Spisovnost jazyka a jeho čistota je důležitá i z kompa rativního hlediska: je totiž evidentní, že nespisovný jazyk je u Ireny Douskové umě leckou licencí, bravurně zvládnutou ve svém imitačním primitivismu, ne psaním halabala a jak to slina na jazyk přinese, jak by se snad méně zkušení čtenáři při prvním čtení mohli domnívat... Evangelista. O této povídce už něco víme. Odehrává se ve starověké Judei v době evan gelijní; to je její místo a čas. Účastníky děje jsou stařec a mladík. Stařec je první evange lista, který byl jako sedmi- či osmiletý chla pec svědkem klíčových událostí Ježíšova života, sedmnáctiletý Ezechiel je velkým ctitelem jeho knihy. Starcovo evangelium je apokryfní; všechno, čím autorka obmyslela Ježíšův příběh, mohlo být docela dobře sou částí vyprávění pravověrných starověkých Židů. Ezechiel, který už překonává depresi z vyvrácení židovského státu, chce evange lium napsat znovu, a to tak, aby lidem vnu kalo naději. Jde tedy o konflikt mezi apokry fem a palimpsestem a spor mezi pravdivostí historickou a literární; jejich součástí je i spor o status poezie a fikce. Co je z hlediska starce falešné vědomí, je z mladíkova hlediska tera peutickou metodou: národ může přežít jen tehdy, když neztratí naději! Otázkou je, zda to bude týž národ; také status národa ovšem může být předmětem sporu. Nakolik je před mětem knih Ireny Douskové konfesijní židov ství v silné verzi, má pravdu apokryf. Nakolik je jejich předmětem židovství ve slabé verzi, jak to vidíme třeba u Heleny v Oněginovi, měl pravdu Ezechiel. Je to ovšem Ezechiel, který říká, že tato noc je beznadějně krutá jako všechny předchozí! Sečteno a podtrženo, Ezechiel předpovídá temnou budoucnost pro Židy, kteří se drží tradiční víry... Kapustňák. Děj se odehrává v blíže ne určeném čase kdesi na pobřeží Atlantiku, kdy ještě žily námořnické legendy. „Kapustňák“ je přezdívka chlapce, jehož matka zemřela při jeho narození. Nebyla pohřbena do země, nýbrž do moře, a chlapec si z náznaků v řeči babičky vybájí, že je synem mořské panny. Nemá kamarády a otec se svou mat kou se k němu chovají nevlídně; babička ho dokonce bije a zavírá do sklepa. Chlapec nej raději tráví svůj čas na břehu moře. „»Jsem tvůj! Jsem tvůj! Nemůžeš to popřít!« křičel do větru. Jeho volání však platilo moři a jí. »Jednou tě uvidím. Počkám, až mi dáš znamení, vydržím to. Musím tě vidět.« I kdybych měl umřít, pomyslel si. U vytržení hleděl do šedých, rozbouřených vln.“ Iluze, takto vnitřní pojistka proti pocitu méněcennosti, vžene chlapce do náruče moře, symbolické matky; otec, který ho najde v chaluhách, pohřbí chlapce „vedle
matky“, jak tomu říká. Když odnáší chlap covo tělo, zahazuje růženec. Také tady jde o problém pravdy: stařena raději přistoupí na legendu, než aby chlapci řekla, že jeho původ je hanebný! Motiv sváru mezi pravdou a užitečností iluze se tu spojuje s motivem nemilovaného dítěte, který známe z Hrdého Budžese. Osud dítěte i v této povídce napo vídá, co si nejspíš autorka myslí: iluze člověka neosvobodí, jak by řekl český filozof... Medvědář. Místo a čas: dovolíme si říci, že někde v Čechách za časů ušatých čepic, kdy bývaly náramné zimy, jak by řekl klasik moderní české pohádky... Medvědář Ireny Douskové však není Kuba Kubikula: jeho medvěd je jakýsi „Antikubula“, skutečný med věd jarmarků a předvánočních koled, pře stárlé dobračisko, jehož jediným potěšením mimo jídlo je tancování lidskému publiku. To se dobře baví a obdaruje medvědáře slušnou výslužkou („Kubo Kubikulo, máš něco ve svém ranečku?“), ve vsi ho ale přespat nenechá; bojí se totiž medvěda. Když se medvěd v noci utrhne ze řetězu, neběží do lesa, na jehož okraji přespává se svým pánem u ohniště, nýbrž do vesnice, k lidem. Když z kostela vycházejí účastníci půlnoční mše, začne med věd tancovat. Lidé mu ale nic neházejí, nýbrž bijí ho vším, co je po ruce, až ho ubijí. Medvě dář, který chtěl medvědovi darovat svobodu, si pomyslí: „Hlavně že je medvědovi dobře.“ Jde opět o variaci na téma ochranné iluze; objekt krutosti je arbitrární... Diváci. Místo: Paříž. Čas: Velká francouz ská revoluce. Hrdiny jsou manželé François a Marion, kteří sledují z okna průběh revo lučních událostí. François nedá nic na radu tchyně, aby se společensky angažoval, a s potě šením přihlíží popravám, zejména popravám šlechtičen: „Tak dělej přece, hejbni trochu zadkem. Dneska to stojí za to, samý fešandy! No trochu uválený, to je fakt, ale fešandy.“ Po fešan dách ale přicházejí „skvělé občanky“ a po skvělých občankách sama Marionina matka. Zvuk bubnů popravčí čety je čím dál častější; manželé nakonec začnou podezírat jeden druhého. Popravy se jim omrzí a jediným divadlem zůstává hustě padající bělostný sníh. „Za chvíli všechno přikreje,“ říká François. To je symbol zapomnění, nedůsažnosti histo rické paměti. Co se ale pod sněhem skrývá? Proč se spravedlivé požadavky zvrhly v teror? Jsou ti, kteří přežili, nevinní? Odpověď si musí dát čtenář sám. Hauzírník. Místo: Čechy v oblasti soužití Čechů a Němců, čas: doba císaře Josefa II. Hrdina: Šimon Paschkeles, bezdětný vdovec a podomní obchodník. Při koupání v tůni je přistižen děvčetem nevalné pověsti, které ho nakonec svede a chce s ním putovat po kraji. Když to Šimon odmítne, obviní ho ze znásilnění a dva náhodní kolemjdoucí, dře vorubci s povozem, na něm vykonají exekuci. „Zaťali mu sekyru do hlavy se stejnou samozřejmostí, s jakou ji den co den zatínali do těl prastarých stromů. Nechali ho ležet u cesty, doba byla divná, čert ví, jestli by se za to dočkali od vrchnosti díků. Dneska se hned se vším musí na soud. I se smradlavým Židem.“ Součástí této balady, hodné Olbrachtova pera, je tedy i resentiment po starých časech, které věru nejsou zlatými časy židovstva... A ještě jednu poznámku si neodpustím. Všimněte
si věty „Dneska se hned se vším musí na soud“. Tedy nikoli: „Dneska se se vším hned musí na soud“, nýbrž s vloženým slovem „hned“, jako podle Šmilauera... V poslední době jsem četl tolik pitvorných slovosledů tohoto typu i u renomovaných překladatelů, že bych jim rád doporučil promovanou právničku Irenu Douskovou jako jazykový vzor. Francouz. Místo: nedaleko Slavkova. Čas: několik dnů po bitvě u Slavkova. Hrdina: anglický novinář. Děj sleduje moravského sedláka, jeho ženu a syna Michala, který objeví zraněného muže. Otec ani syn nikdy neslyšeli angličtinu, a když zraněný pronese slova „Slavkov“ a „Napoleon“, považují ho za revolucionáře. Naproti tomu je málo pravdě podobné, že by anglický novinář nikdy nesly šel němčinu; jeho slova „zkurvený Němci“ můžeme provizorně považovat za vysvědčení národnosti sedláků. Otec a syn se obávají potíží a zanechají zraněného uprostřed noci jeho osudu, jen do ruky mu vloží kus chleba. Sedlákova žena, která zpovzdáli všechno sle duje, potom bezmocnému muži chléb odejme. Postavy tu ovšem hovoří česky, bez cizojazyč ných příznaků. Nakolik má takový literární postup něco znamenat, je domovské místo se svými typy důležitější než národnost. Mož nost, že Angličan, který je na pokraji mdloby, rozmlouvající muže špatně slyší, však nelze vyloučit; pak jsou to ovšem Češi. Paní řídící. Místo: středočeská vesnice. Čas: těsně po mobilizaci 1914 s pováleč ným dovětkem. Hrdinka: Emma, bezdětná manželka řídícího učitele. Manžel, done dávna ztepilý sokol, všestranně agilní funk cionář v nejrůznějších spolcích, kterému už narůstá břicho, tráví všechen svůj volný čas po svém. Emma se cítí opuštěná a čtenář bude možná s pochopením sledovat počí nající příběh její nevěry. Oba milence, ženu učitele a začínajícího básníka, rozdělí válka, dlužno však podotknout, že by je tak jako tak rozdělily ambice místního literáta, takto poštovního úředníka. Služka Josefka, která svou paní sledovala ostřížím okem, pečuje po válce o pomník, na němž jsou vyryta jména obou Emminých partnerů, což nese s nelibostí. Útěchou jí je, že Emma, která dva měsíce po válce zemřela na španělskou chřipku, není pochována na místním hřbi tově. Také tady se Irena Dousková ukazuje jako mistr epické zkratky. „Lidé průměrně dobří“, z nichž se žádný neproviní ničím, co by bylo hodno odsouzení, jsou hrdiny realis tické črty, do jejichž života proniká zlo zvenčí, zlo dějinné a neosobní. Štěstí. Místo: Rusko po německé invazi, čas: druhá světová válka. Hrdiny jsou Žid Abram Abramovič a Rus Ivan Ivanovič, které vesničané vyšlou, aby za zbytky jejich majetků, které se ještě dají prodat, nakoupili v městečku potraviny. Jeden druhého sleduje nevraživě: nejen náboženství, ale také hygi ena, vztah ke koním a další věci, které oba muže navzájem odlišují, jsou zdrojem obou stranného podráždění. Žid vyčítá Rusovi manželskou nevěru a zejména pokus o zná silnění; Rus se brání tím, že Židé neznásilňují jen proto, že si to nemohou dovolit. Po návratu naleznou Abram s Ivanem vesnici vypálenou. Ráno jsou probuzeni údery německých pažeb. Vojáci chtějí vědět, „kde jsou“, rozuměj vesni čané, kteří uprchli. „Postavili je ke zdi spáleného domu. »Abrame?« Uvědomil si, že ho Ivan oslovuje jménem. »Abrame, zázrak...?«´»Já nevím,« usmál se. »Snad jenom štěstí, velikánské štěstí.«“ Všimněme si, jak v obou mužích tak rozdíl ných povah a charakterů procitá altruismus: „lidé průměrně dobří“ jsou schopni i velkých
obětí! Jejich „štěstí“ je v tomto případě bio logické a jeho motivem je přežití ostatních, zejména dětí. Takový mravní program je evolučně podmíněný. A protože jej sdílíme s ostatními tvory žijícími sociálně, jde de facto o „zvířecí štěstí“. Chuligán. Místo a čas: česká vesnice v době komunistické normalizace. Hrdinkou je stará žena, chuligánem teenager, autor nápisu „Židovka!!! FAK YU“. Jde tedy o procitající český neonacismus. „Vypadala skoro přesně tak, jak Židy a Židovky kreslívali antisemitští karikaturisté – protáhlá tvář, výrazný, zahnutý nos, vlasy tmavé a husté,“ píše autorka... Anti semitismus mladíka je motivován matkou a demotivován otcem; budoucnost je tedy výslednicí vektorového pole. Jde o jedinou povídku, v níž Irena Dousková explicitně vyjadřuje dějinný a antropologický optimis mus; umírněný, měli bychom asi dodat... A protože venkoncem záleží na výchově, jde o umírněný optimismus pedagogický. Na adresu české křesťanské kultury míří zajímavý fakt: „Vždyť i všichni čerti, ďáblíci a ježibaby z ilustrací krásných českých pohádek nesli, dost možná aniž by si to ještě vůbec kdokoli uvědomoval, odpradávna výrazné semitské rysy.“ Jde o fakt hermeneutický, jinak řečeno: o podvědomí moderní české společnosti, která vzešla z národního obrození...
kým faktem je skutečnost, snadno ověřitelná četbou české beletrie, že pro Čechy je soužití s Němci jedním z nejčastějších literárních motivů; od Kosmových a Dalimilových dob se tedy příliš nezměnilo. Čtvrtým faktem s aspirací na status hermeneutického faktu je to, že Irena Dousková až na jedinou výjimku líčí venkovské prostředí. To může souviset s naší národní identitou stejně jako se zemi tostí typů, které jsou většinovými typy české poobrozenské i demokratické společnosti.
„Lidé průměrně dobří,“ četli jsme na začátku knihy v mottu z J. Zeyera... To jsou hrdinové knihy Ireny Douskové. Dovedou být velmi tvrdí, stejně jako obětaví a nesobečtí. To, co v nich probouzí jejich horší nebo lepší stránky, je neosobní povahy; těžko to mohou ovlivnit. Neosobní dějiny však před stavují kolektivní fenomén; neosobnost je v tomto případě sociální fakt. Je to tedy společenská organizace, která podmiňuje humanitu; neboť že v naší knize jde o ideál
Snad se shodneme na tom, že centrálním motivem knihy Ireny Douskové je motiv židovský, kolorovaný vším, co k němu v prů běhu dvou tisíc let dějinného vývoje patří... Češi jsou v tomto případě problematická entita, vždyť jejich komunismus si příliš nezadal s fašismem. Němci jsou entita nega tivně příznaková. Všimněme si, že se – vzdor promíšení českého a německého etnika – nehovoří o odsunu; „vyhnání“, jak jazykem poněkud biblickým tuto událost pojmeno vávají Němci, je slepou skvrnou této knihy. Také to je hermeneutický, resp. negativně hermeneutický fakt. Třetím hermeneutic
humanity, je nad veškerou pochybnost. To je i zdrojem mírného dějinného a antropolo gického optimismu, o němž jsme řekli, že je venkoncem pedagogický. V Kapustňákovi můžeme číst slovo, které zní: Jinakost! Mohou to tedy být i Němci, na které v tomto opusu padl stín, kteří se nám případně ukáží jako lidé trpící, a nejen to: také jako národ, který se protrpěl sebekritic kou reflexí, což se o nás, Češích, nedá zrovna říci...
Martin Langer, Knedlíky, fotografie, 2008
francouzské okno O AKTUALITÁCH Z FRANCOUZSKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTA REFERUJE LADISLAVA CHATEAU Atík Rahímí: Ve francouzštině se cítím svobodně a volně Na prvních stránkách francouzských novin a časopisů vystřídaly aféru kolem údajného Kunderova udávání čerstvé zprávy z literár ního světa. Letos, jako každoročně na stejném místě a ve stejnou dobu, byly uděleny prestižní literární ceny; 10. listopadu v noblesní pařížské restauraci Drouant byla vyhlášena ta nejslavnější – Cena bratří Goncourtů. Odborná porota rozhodla, že šťastným laureátem za rok 2008 se stane afghánský spisovatel Atík Rahímí za román Syngé sabour. Pierre de patience (Kámen trpě livosti), vydaný v nakladatelství P. O. L. Porota, složená z devíti porotců a jednoho recenzenta, hlasovala ve dvou kolech; až napodruhé pro francouzsko-afghánského autora zvedlo ruku sedm porotců. Rozhodo vání nebylo jednoduché, neboť horkým kan didátem byl i spisovatel Jean-Marie Blas de Roblès a jeho román Là où les tigres sont chez eux (Tam, kde jsou tygři doma), ověnčený krátce předtím už cenou Médicis.
Nutno říci, že být porotcem není právě záviděníhodná funkce. Na podzim, začát kem školního roku, vychází ve Francii při bližně sedm až osm set nových románů. K tomu, aby je porotce mohl pečlivě posou dit, by potřeboval minimálně pět let; musí to však stihnout během jednoho či dvou týdnů, pracuje tedy nepřetržitě deset hodin denně. V říjnu proběhla v Paříži v paláci des Invalides konference s názvem Histoire littéraire, která se mimo jiné zabývala také lite rární kritikou a odborným hodnocením. Letošní oslavenec, šestačtyřicetiletý Atík Rahímí pochází z Kábulu, kde studoval na prestižním francouzském lyceu; četl Huga a Dumase a obdivoval Godarda, Truffauta či Resnaise; film Hirošima, má láska, natočený podle románu M. Durasové, byl pro něho šok, jak uvedl hned 11. listopadu v rozhovoru pro internetový deník Ouest France. V roce 1985 opustil Afghánistán a trvale se usadil ve Francii; na Sorbonně absolvo val obor audiovizuální techniky, je autorem několika románů, jeho prvotina Terre et cendres (Země a popel) vyšla česky v překladu Anny a Erika Lukavských, byla i úspěšně zfil mována a promítána na festivalu v Cannes. Poslední román Kámen trpělivosti je však první, který autor nenapsal persky, ale fran couzsky. Jak Atík Rahímí řekl v rozhovoru
pro listopadové číslo kulturního týdeníku Télérama: Moje mateřština je jazykem mnoha tabu, je velmi intimní, je to řeč, která mne učila milovat i trpět, která mi otevřela svět. Zatímco ve francouzštině, svobodně zvolené, se cítím volně, svobodně, bez zábran. Román Kámen trpělivosti je zpověď Afghánky snažící se vymanit z nešťastného manželství i tísnivého náboženského pro středí. Text se vyznačuje intenzitou výpo vědi a usiluje o reflexi nejen temné histo rie, společenských poměrů, postavení ženy, korupce, ohrožení, ale i nejzákladnějších lidských otázek, každodenního života ve válkou zmítaném Afghánistánu; vědomí, že všechno lepší musí být těžce vykupováno, často i něčím horším. To vše na pouhých sto pětapadesáti stránkách. Afghánská legenda praví, že existuje magický kámen, zbavující člověka jeho neštěstí, bolesti a utrpení, s nimiž se postižený svěří; kámen pozorně naslouchá, vstřebává slova, lidské prosby tak dojdou sluchu. Snímá všechna neblahá tajemství, zbavuje trpícího jeho strastí; člověk je zno vuzrozen v kameni, uskuteční se to, co si přál. Vítězný román byl – podle Rahímího slov – inspirován tragickým osudem mladičké afghánské básnířky Nadii Anjumanové, kterou ubil žárlivý manžel; sympatický muž, profesor,
jenž rozhodně nebyl žádný tálibánec, konsta tuje autor a hned dodává, že ve vězení se krátce nato pokusil o sebevraždu. Atík Rahímí svoji knihu dedikoval Nadie in memoriam. Cena bratří Goncourtů je udělována za nej lepší prozaické dílo a autor ji může získat jen jednou v životě. O skandál se kdysi postaral spisovatel a velký mystifikátor Romain Gary, jenž ji poprvé převzal v roce 1956 za román Kořeny nebe a o dvacet let později ji získal opět za román Život před sebou, který napsal pod pseudonymem Emil Ajar. Údajně mu tehdy volala pobouřená sekretářka z nakladatelství Gallimard, aby mu ten neblahý verdikt sdělila jako první: Mistře, strašné, Goncourta dostal ten zatracený Ajar, bůhví co je zač a kde se tu vzal. Gary prý opáčil: No hlavně, jestli je to dobře napsané… Jeho dvojí identitu odhalila až posmrtně vydaná kniha Život a smrt Emila Ajara, podepsaná právě Romainem Garym. Mezi jiné slavné nositele Goncourta patří Simone de Beauvoirová, Marguerite Dura sová, Georges Duhamel, Marcel Proust nebo Alphonse de Châteaubriant, ale i André Makine, který kromě Goncourta obdržel v roce 1995 i Prix Médicis. Laureát převezme spolu s Cenou bratří Goncourtů také šek, sice jen na symbolic kých deset eur, navždy ho však bude prová zet nehynoucí sláva a prestiž.
tvar 21/08/11
ESEJ
Severokorejský design a shakespearovské divadlo v Burundi Za Johnem G. Gasserem (1941–2008) Pokud literární teoretik stráví třeba jen pár týdnů mimo tuto zemi, nemůže si nepovšimnout, jak je česká literární kritika a věda, jakož i celkové české myšlení o umění zoufale provinciální. Mnozí zdejší badatelé sice považují za úspěch, že se vyhrabali z neblahého dědictví marxismu, strukturalismu a jiných beznadějných „ismů“, avšak jejich práce nejenže nejsou schopny přinést jakoukoli myšlenku, která by vstoupila do současného globálního literárněvědného diskurzu, ale dokonce ani nedokážou adekvátně recipovat to, co se v literárněteoretickém světě dnes děje. MARIO ČERNÝ-SPARROW
tvar 21/08/12
Stačí nahlédnout do několika čísel českých odborných časopisů a nemůžeme přehléd nout minimálně pětileté zpoždění zdej ších badatelů. Zatímco skuteční odborníci v zemích, které drží krok se světovým vývo jem, se ve svých úvahách neobejdou bez znalosti prací takových velikánů, jako jsou Paul Knuckle či Joan Raw, bez neofagské filozofie H. C. Frigginga, tak česká literární věda se nadále pokouší vyrovnávat s tako vými předpotopními jevy, jako je Jacques Derrida či Michel Foucault, nebo dokonce Jacques Lacan. Beztrestně se tu dodnes literární vědou dokonce živí i takoví, kteří nejsou schopni překročit domácí horizont a dodnes se nestydí ve svých pracích uvádět padlé veličiny, jako jsou Mukařovský nebo Vodička, a někteří se dokonce domnívají, že by jim metodologicky mohla v něčem pro spět tzv. naratologie Lubomíra Doležela. V takovémto ovzduší není divu, že se čeští čtenáři a studenti zatím neměli možnost seznámit ani s dílem tak významného ame rického teoretika, jakým je John G. Gasser, zejména pak s jeho klíčovou prací A Dentity (Thomas Nelson & Sons, London 2004), která v současné době představuje základní meto dologický impulz – nejen pro myšlení o lite ratuře, ale jako taková je i základním téma tem současného akademického diskurzu. Jako Gasserův žák, který měl příležitost se v minulém roce zúčastnit na Michigan ské univerzitě několika jeho přednášek, cítím proto přímo jako svou povinnost vnést do zdejší zapšklosti tu nezbytnou tro chu aktuálního vědeckého poznání, která nepochybně představuje základní metodo logický impulz, jehož důsledky jsou daleko sáhlé a málokterý ze současných badatelů je schopen je dohlédnout. Klíčovým bodem Gasserovy filozofie a teorie, k němuž dospěl již ve své rané fázi, v druhé polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy byl jako levicový student vězněn v Severní Koreji za pokus zúčast nit se Mezinárodního festivalu mládeže, je poznatek, že „největší chybou současného myšlení o umění je, že se věnujeme věcem, které jsou, a to jako by byly a do budoucna také měly být“. Gasser v tomto bodě polemicky navazuje na Husserlovu filozofii intencionálního vědomí, přičemž dospívá k poznatku, že naším skutečným úkolem je „zabývat se věcmi, které nejsou, a to tak, jako by nebyly, ale jednou mohly být“. Proto jej v té době začíná intenzivně zajímat problematika severokorejského designu a jeho komparace s shakespea rovským divadlem v Burundi, tedy téma, které se stane pro celé jeho dílo základním a nosným a bude se mu věnovat po propuš tění z vězení a návratu do Londýna, kde působil jako profesor estetiky a filozofie až do své smrti na sklonku minulého měsíce. (Významnou součástí jeho činnosti bylo i vedení korespondenční univerzity, pro střednictvím které své myšlení šířil do celého světa – opět vyjma Čech a zejména Moravy.)
Magda Sofie Slezarova, Boj, fotografie, 2006
Zatímco klasické myšlení bazíruje na před tak tak sníží k severokorejskému designu, mětu výzkumu, pro Gassera je neexistence ale kterého už vůbec nezajímá neexistence zkoumaných fenoménů základní podmín shakespearovského divadla v Burundi. A ne kou svobodného bádání, neboť je to jediná dosti na tom,“ pokračuje Gasser, „lidská ci cesta, jak se tvořivý rozum může osvobodit vilizace, je nastavena tak, že toto »I« [Já] od „hlaholu materie“, od „nátlaku náhodné může bez rozpaků převzít i zcela jiné iden podoby světa“, a tím pronikat k samotné tity, čímž vytváří falešnou představu, že se podstatě lidské existence, která není taková, lze z jeho dosahu vymknout pouhou výmě jaká není. Podrobnou komparací obou feno nou jednoho diskurzu za jiný, například ménů, zejména nápadnou podobností oblých diskurz feministický, G-diskurz či diskurz tvarů neužívaných v Severní Koreji s oblostí postkoloniální.“ pohlavního ústrojí burundských herců, jakož Toto podle Gassera není skutečným meto i srovnáním barevné škály, známé v obou dologickým řešením – to spočívá v naprosté zemích, se mu podařilo vytvořit základní anulaci tohoto „I“. „Je třeba vzít v úvahu kan metodologický model výkladu identických tovský imperativ,“ praví Gasser, „a vědomě jevů, který se stal prvním stupněm vzniku nahradit Identity Dentitou, a to se všemi jeho učení, a jako takový mu přinesl světo důsledky, neboť jenom tak bude shakespea vou slávu (tedy kromě provinčního Česka). rovské divadlo v Burundi rehabilitováno Základní premisou tohoto učení, dnes ve jako fenomén hodný naší zásadní pozor světě již notoricky opakovanou mnoha nosti.“ Myslitel tím dospívá do druhé fáze literárními vědci, bylo Gasserovo tvrzení: svého učení, tedy k tvrzení, že „Dentita není „Identita není Identická sama se sebou.“ Dentická sama se sebou“, a touto premisou Jinému by to možná stačilo a celoživotně – k níž mimochodem dospěl v první polovině by tuto ideu rozvíjel, nicméně Gasser jako devadesátých let při svém přednáškovém tvořivý myslitel neustrnul a svou teorii turné na Slovensku (sic! – srov. s českou a filozofii domýšlel až do důsledků. Vypro ignorancí!) – zcela zásadně modifikuje euro vokovala jej k tomu zejména zkušenost, že americké estetické myšlení prvního deseti jeho žáci jsou sice zčásti schopni pochopit letí jednadvacátého století. Někteří sice tvrdí, problematiku severokorejského designu, že mluvit o Gasserově dentifikaci přímo jako avšak dialektika jeho identity s divadlem o revoluci je zatím předčasné, ovšem i tak v Burundi jim zpravidla uniká, případně jde o významnou reformu vyžadující hlubo ji zaměňují s interpretací národní paměti kou reflexi. Mnozí, a to včetně mě, se pak v severní a jižní části Vietnamu. Uvědomil oprávněně domnívají, že tváří v tvář tomuto si tak, že druhé úskalí současného myšlení novému, progresivnímu poznání se zcela spočívá v antropologickém principu našeho rozpadají naše dosavadní hodnotová krité nahlížení světa. „Pochopil jsem,“ napsal ve ria, což nás staví před povinnost zcela znovu své nejznámější práci, „že problém lidské definovat celé lidské poznání. identity je v tom »I« [Já] na začátku, neboť Nikoli náhodou mezi nejúspěšnější žáky to do našeho myšlení vnáší subjektivní Gasserovy korespondenční univerzity patřil perspektivu zakrývající pravou podstatu i budoucí americký prezident Barack Obama, poznání. Ono »I« [Já] nás totiž vede k tomu, v jehož vystoupeních jsou vlivy dentifikace abychom Identitu vztahovali sami k sobě severokorejského designu a burundského a podle toho jí dávali svůj subjektivní roz shakespearovského divadla více než patrné. měr. Místo obecné lidské identity tak máme (Redakce Tvaru děkuje týdeníku A2 za identitu vzdělaného bílého muže, který se laskavé svolení přetisknout tuto stať.)
z bloku
polemika
démon rozkladu Ad Jaromír Typlt: Měla psát jinak (Tvar č. 19/2008) Stranou nechávám afektované nesmysly, které mi J. Typlt předhazuje, tedy např. že „správná literatura je jenom jedna“ (to mám údajně tvrdit), či paralely s normalizační marxistickou kritikou (tohle nám Typlt sdě luje podruhé [viz Host 3/2007], navíc i text, který publikuje v Tvaru, už prohnal svým blogem – někdo tady psal o opakování). J. Typlta bych chtěl uklidnil: za žádného mluv čího „pravého čtenáře“ (další afektovaný nesmysl) se ani v nejmenším nepovažuji. Pouze vycházím z toho, že na literaturu musí být dva; a pokud uznáme smysluplnost toho druhého (rozuměj: čtenáře), tak snad stojí za to se jím i zabývat a činit si ho legitimním úběžníkem úvah. Tím spíše, že hodnota díla se nevydává jinak než svým účinkem. (Má-li náš podkrkonošský krasoduch na hodnotu nějaký přímý spoj [„červenou linku“], nechť mi ho, prosím, sdělí; pokusím se tam dovo lat. Pokud ne, tak nechť respektuje, že exis tují na zemi i takoví politováníhodní jedinci, kteří čtou jinak než on; kupř. si třeba myslí – nastojme –, že experiment sám o sobě ještě žádnou hodnotou být nemusí.) Pokud tohle přijmeme za nosné, pak snad nebude tak těžké přijmout i to, že čtení (jakožto prů mětna pro hodnotu díla) nejsou jen ryze soukromé pocity, ale že existují souřadnice, v nichž se lze ucházet přece jen o interper sonální platnost daného (každého jednotli vého přiznání): četba jiných, doba, literární a autorský kontext, socio-kulturní podmí něnost, ale i povaha díla. V následujícím si dovoluji nabídnout počet ze svého osobního čtenářského setkání s Věrou Linhartovou. Ano, je osobní, tím, že jde o vyznání jed noho člověka (nic víc). A zároveň tak zcela osobní být nemůže, neboť je formulováno (vytaženo z neuchopitelné mlhy pocitů)
a snaží se hledat tomuto vyznání nějaké důvody a vykazatelné souřadnice. Ve svém Románovém zápisníku jsem se jen snažil jeden postřeh Pavla Kosatíka z jeho knihy o „šestatřicátnících“ („Ústně více“ – šestatřicátníci) opřít o svou čtenářskou zkušenost, vlastně o dvojzkušenost. Takže nezbývá než tento motiv poněkud rozvi nout. K četbě VL mě přivedl na fakultě Milan Suchomel, který nám, skupince asi pětihlavé, dával pátečně-odpolední lekce ze své v té době zakázané knihy Literatura z času krize (vyšla 1992). Tak jsem si VL samozřejmě měl potřebu číst i já, tím spíše, že na ní vězel punc zapovězenosti (v knihovnách její knihy nebyly). Ne, žádné zklamání se nekonalo; ale nevzplál ani žádný čtenářský erós. Lin hartovou jsem četl zcela loajálně, jakkoli už v této době mi tak zcela nebylo jasné, k čemuže vlastně potřebuje prózu (a zda by přece jen nebyla žánrově šťastnější v eseji); jinak řečeno: její psaní mi připadalo daleko spíše jako výkon intelektuální než vypravěč ský. Daleko více jsem se v této době zamilo val do jiné dobové autorky, kterou mi Milan Suchomel také objevil: do Aleny Vostré; tohle byla skutečná a spalující čtenářská láska (a trvá dodnes). Láska k Linhartové už tehdy byla sekundární (přes Suchomela) a zdvořile literárněhistorická: ano, je dobré, že se takováto autorka v 60. letech objevila, kdy se rozrušovalo, zhusta problematizovalo a vůbec na všech frontách deschematizovalo. V 90. letech, když jsem si chystal už sám své semináře a když už nešlo o autorku zakáza nou, jsem se k VL vrátil. Byl jsem zvědav, co se mnou udělá: zda se oheň, který v době studií v první polovině 80. let moc neplápo lal, rozhoří, nebo už je nadobro uhašen. Uká zalo se, že platí spíše za bé. Do devadesátých let se mi zkrátka čtenářský ohýnek VL pře nést nepodařilo, jakkoli mě v té době velmi zaujala její poezie, kterou jsem do té doby
Jiří Trávníček neznal (Ianus tří tváří). A vždy jsem si velmi považoval jejích textů o literatuře a umění. Psaní prozaické z let šedesátých? Abstraktní, přesublimované, v okamžiku, kdy není po ruce kánon doznívajícího schematismu, jako by toto psaní nebylo o co opřít; chyběla mi v něm nějaká substance, tj. vnitřní potřeba, úžas, bazální zvědavost, zájem o svět. Dra mata, která VL svým psaním rozehrává, mi přišla až příliš papírová. Umně tkané věty, které se významově spotřebovávají samy v sobě. Vzdělaná autorka, jež je ovšem jakoby zašita do vlastního pytle a nemá ani nijakou potřebu hledat nůžky, aby se prostříhala ven. Ona důslednost cesty, kterou vykladači VL tak adorují, mi přišla jako vnějškově zadaný úkol, dopředu promyšlené tahy na šachov nici, které se autorka rozhodla jen mecha nicky realizovat. A jako by na této šachovnici hrála současně bílými i černými. Čtenáři je v takovýchto partiích vyhrazena pouze role pozorovatele. Někomu to může vyhovovat, osobně však dávám přednost partiím, do nichž jsem pozván coby protihráč, jakkoli budiž ctěno, že spisovatel má vždy nezada telné právo táhnout bílými. Velká naruši telka, která je s to znejistit vše (vyprávění, příběh, identitu postav, hranici mezi vyprá věním a úvahou) kromě vlastního znejišťo vání. To je svaté. Velmi se mi zamlouvá, co o VL napsal v roce 1965 Jiří Opelík, zejména že „Linhartová je chladně posedlá ušlechtilým démonem rozkladu“. Soudím, že u J. Opelíka nejde v roce 1965 o negativní soud (tedy aspoň ne jednoznačně), v roce 1991 se však tento soud negativním stává, alespoň v mém soukromém náhledu. Jinak řečeno: v 90. letech mi už autorčin „démon rozkladu“ nepřišel „ušlechtilý“; ztratil se totiž jeho vnější důvod a sám ze sebe už nic vlastního vygenerovat nedokázal. Dost možná jsem asi prózy V. Linhartové v 90. letech neměl znovu číst – zůstal by aspoň zdvořilý respekt.
Martin Langer, Mickey, fotografie, 2008
Bílá Podle statistik jsme stále zdravější a dožíváme se stále delšího věku. Říkám si, zda to nějak souvisí s tím, že stále méně čteme. Navíc výzkumy uvádí, že čeští studenti jsou v tomto ještě o něco horší, než je evropský průměr. Pokud by zde přece jenom nějaká souvislost byla, pak nás může těšit, že mladší generace mají velkou šanci dožít se relativně vysokého věku. Tedy méně se čte literatura zpravidla čtená čtenáři Tvaru. Různých reklamních sdělení se tato skutečnost netýká. Za literaturu je považovat nelze, byť někdy člověk váhá, kde a odkud se za svérázným sdělením vynoří podpis dadaistického nebo surrealistického básníka. Možná velká konzumace písmenek škodí zdraví. A jak nám reklamy, které ještě přelouskat dovedeme, plné krásných retušovaných lidí a retušovaných světů, ukazují, člověk musí vypadat zdravě. Doba si to žádá. Nejlépe pokud máme ještě ústa roztažená v nepřirozeném šklebu a ceníme zuby. Ovšem ty je nutné mít bílé, nejlépe peroxidově. Snad je to tou fascinací bílou. Barvou, která je vlastně tak trochu bez barvy, byť bezbarvá není. Možná štěstí, že na rozdíl od Eskymáků dokážeme rozpoznat jen pár jejích odstínů. Já však nedávno zahlédl jinou bílou. Vylezl jsem na kopec, stativ přes rameno, batoh se zrcadlovkou a objektivy na zádech. Dole nebylo vidět nic. Slezl jsem doprostřed louky a kromě mokrých nohou jsem žádnou změnu nezpozoroval. Shodil jsem výbavu z ramen, s nadbytečnými kily to bohužel udělat nešlo, a upocený pozoroval bílé moře pod sebou. Údolí dál spalo utopeno v mlze a jen místy vystupovaly vršky. Kdyby měl věž, možná by vystupovala i ona, ale on žádnou nemá – ten starý dřevěný toleranční kostel se hřbitovem, kde jako farář působil Jan Karafiát. Spolu s takřka zapomenutým básníkem a překladatelem Bartošem Vlčkem, souputníkem Jiřího Wolkera a expresionistické Literární skupiny, je mi druhým geograficky nejbližším spisovatelem. A tak si kostel dřímal s celou dědinou někde dole pode mnou a čekal, až vítr mlhu rozfouká a slunce, tu o pár metrů výš už dávno svítící a za zády mi ozařující také vrcholek Radhoště se sousoším dalších valašských spisovatelů, Cyrila a Metoděje, osuší jeho tmavé stěny. Svým způsobem bukolická idylka, dokreslovaná i na posledních zbytcích trávy pasoucími se kravami a býky, podivně huňatými a evidentně otužilejšími než hovězí mého dětství. Seděl jsem a čekal, času bylo dost. Jak se ukázalo, tak jen relativně. Po dvou hodinách nebo možná po věčnosti byla mlha tam, kde byla, to je pořád na svém místě. Nepropustná mléčná polévka pomalu se převalující v tom velkém kotli údolí. Karafiát Broučky nenapsal zde na Velké Lhotě během svého dlouholetého působení v tom právě utopeném kostele, ale na Valašsko si je už dovezl. (Autorská práva Broučků později odkázal České církvi evangelické, která díky tomu mohla později vydat řadu knih jiných.) Vznikala tu však jiná jeho díla. A do historie kraje se zapsal výrazně a dnes tu vede kopci naučná stezka s jeho jménem, po které můžete vyrazit jak po broučkových stopách. A opět je tu ta vzpomínka na broučka, broučky a jejich „spali a spali“. Vždy v čase holých větví, v čase ještě předvánočním si na ně vzpomenu, a nejenom proto, že jsem kdysi hrál v jejich ochotnické divadelní adaptaci. Vzpomenu si i na to, že dosud žádné z filmových zpracování přece jenom nemá na předlohu a kniha zůstává knihou, se všemi přednostmi interpretace a fantazie. A říkám si, čím to, že tento příběh, který končí tak smutně, je tak oblíbený a že ze své oblíbenosti nic neztrácí ani dnes. Podobně jako Andersenovy pohádky. Včera na ten kopec napadl sníh, zářívá dodaleka. A bílá tu byla zas a krajem by mohla projet Ledová královna. Uvidíme, jaké bude jaro a kde budeme počítat rozkvetlé bílé chudobky. Pavel Kotrla
tvar 21/08/13
spisovatelská organizace
pokus o resuscitaci bilance a výhledy obce spisovatelů Slovo resuscitace, které jsem si vypůjčil z medicíny, znamená obnovu základ ních životních funkcí, přeneseně pak oživování či kříšení. Obec spisovatelů se dnes bohužel ocitla v kritické situaci, ve stavu velkého ohrožení svých základ ních životních funkcí. Bude třeba značného úsilí k tomu, aby byla obnovena její polyfunkčnost – úsilí nás všech, kteří jsme dosud přesvědčeni, že tato organizace reprezentuje rozhodující část českých, moravských a slezských spisovatelů a že sehrála a bude i nadále sehrávat svou důležitou a nezastupitelnou celospolečen skou roli. Tato dnešní situace má svou historii a sou tury a kterým jeden z mých kamarádů říká visí i s rolí, kterou spisovatelé sehrávali „brožurkáři“. Tento rys se v trochu pozmě a sehrávají ve společnosti. Připomeňme si něné podobě objevuje i dnes, kdy některé tedy některé momenty z historie naší orga regionální organizace Obce prosazují do této nizace. Pro mnohé to bude bilance známá, instituce talentované začátečníky, aniž by si ale pro řadu mladších či zapomnětlivých uvědomovaly, že členství v Obci není zamě autorů to bude podle mého soudu poučné. nitelné se zájmovou uměleckou činností a že tím snižují kvalitu členstva jako celku. Navíc Z historie Obce spisovatelů již dnes řada významných autorů nechce Obec spisovatelů vznikla v hektické době z různých důvodů být členy Obce, takže člen již v prosinci 1989, kdy proběhla schůze stvo Obce neodráží plně rozložení sil v české spisovatelů v tehdejším Realistickém, dneš literatuře. Věkový průměr členů například ním Švandově divadle. Na té schůzi se sešli činí dnes kolem čtyřiašedesáti let. Z toho zástupci různých proudů literatury s před je zřejmé, že není dostatečně zastoupena stavou, že založí jakousi odborovou organi věkově mladá literatura, tedy dnešní třicát zaci podobající se poválečnému Syndikátu níci a čtyřicátníci. K dnešnímu dni má Obec spisovatelů. Takže vznikla Obec jako běžné 639 členů. Ve funkci předsedy se vystřídalo občanské sdružení se svými stanovami sedm spisovatelů, z nichž třikrát byl zvolen a členstvem. Jako pamětníci jsme všichni Antonín Jelínek, dvakrát Eva Kantůrková. věděli, že nechceme navazovat na zpolitizo V únoru 2008 po mém nástupu do funkce vané Svazy spisovatelů. Nově založená Obec předsedy Rady Obce činil věkový průměr se tak od tradice Svazů nejen manifestačně členstva šestašedesát let, nyní ke konci roku odvrátila, ale odmítla i peníze, respektive se snížil na čtyřiašedesát. majetky, které po Svazu zbyly. První polovina devadesátých let byla Činnost Obce nadějná. Spisovatelům přálo štěstí, o autory V roce 2007 se Rada Obce soustředila pře byl velký zájem, a to zejména o ty, kteří před devším na projekt literární výzvy Cikáni– tím působili v disentu nebo exilu. Vypadalo Romové, který byl úspěšně dovršen vydáním to, že spisovatel bude hrát ve společnosti knihy Devla, devla. významnou roli, že bude říkat věci, které V roce 2008 se Rada Obce zaměřila před lidi zajímají. Jenže se po čase zjistilo, že role nostně na přípravu a realizaci těchto akcí: spisovatele se proměnila stejně výrazně, mezinárodní setkání spisovatelů v Českém jako se proměnila i doba a společnost. Dnes Těšíně pod názvem Národní literatury ve sjedsice můžete psát cokoli a jakkoli. Nikdo nocující se Evropě (30. 5.–1. 6.); mezinárodní vám nebude psaní zakazovat, ale čtenáře setkání spisovatelů a odborníků v Pardubi už to z velké části nezajímá. To byl první cích pod názvem Agresivita a násilí v jazyce, šok, který zažili spisovatelé v devadesátých médiích, literatuře a společnosti (27.–29. 6.); letech. příprava a realizace semináře zahraničních Druhým šokem bylo, že spisovatel pře bohemistů a překladatelů (31. 8.–5. 9.); pří stal být profesně úspěšným. Málokdo na prava podílu Obce spisovatelů na pořadech českém knižním trhu se dnes opravdu živí v rámci veletrhu Svět knihy: Epigramy, afo– dobře živí – literaturou. Půjde možná o dvě rismy; udělení Ceny Premia Bohemica zahra desítky prozaiků a především scenáristů. ničnímu bohemistovi a překladateli; podání Z básníků se psaním rozhodně neživí nikdo, návrhu nominace na udělení Nobelovy ceny možná s výjimkou Jiřího Žáčka – autora Arnoštu Lustigovi; doplnění členů Obce stále reeditovaných slabikářů. Stav je dnes spisovatelů do grantových komisí; příprava dokonce takový, že pokud chce básník pub a podpora dalších soutěží, cen a festivalů: likovat knížku, často si ji musí i sám zapla Zlatá stuha; oslavy narození Egona Hostov tit, protože nakladatelé do tak ztrátového ského a Ladislava Stehlíka; Hlavnice A. C. podniku nepůjdou. Tím ale padá idea Obce Nora; Literární Varnsdorf; Východočeský umějako odborové organizace. Těžko provozo lecký festival atd.; spolu s Obcí moravských vat odborovou organizaci, pokud neexistuje spisovatelů realizace odborné konference vyhraněná profese, kterou zastupujete. Literatura určená k likvidaci IV. (11. 11.–12. Řada autorů byla těmito společenskými 11.); změna grafické podoby a formátu časo změnami statutu spisovatele především pisu Dokořán a zpracování loga Obce spiso znechucena. Zjistila, že nemůže hrát roli vatelů. svědomí národa, že autory nikdo neposlou chá. Především mnozí starší spisovatelé si to Plánovaná činnost nechtěli připustit. Dnes nastal čas pro velmi Z diskuze o budoucnosti Obce spisovatelů věcné a systémové uvažování – racionálně vyplynulo z Rady Obce několik doporučení: hledat možnosti, chodit za rozhodujícími 1) možnost kooperace s veřejnými knihov lidmi, začít se ozývat. Obec chtěla být apoli nami; 2) žádosti na MK ČR o možnostech tická, a to nechť platí ve vztahu ke konkrét státní podpory; 3) razantněji shánět spon ním stranám. Pokud jde ale o obecné zájmy zory ze soukromé sféry; 4) najít cestu kultury, literatury, svobody slova i jednotli k financím v rámci Evropské unie; 5) poku vých spisovatelů, tak se musí ozvat a musí sit se o změnu státní legislativy (prostřed se ozvat razantně. nictvím parlamentní kulturní komise), aby S tím souvisí i to, co je s Obcí spisova umožňovala podporu Obce spisovatelů ze telů spojeno jako jeden z jejích revolučních strany státních orgánů. rysů. Když se Obec ustavovala, otevřela se Chceme-li z Obce vytvořit skutečně její náruč téměř všem autorům, kteří něco moderní spisovatelskou organizaci, je třeba průkazně publikovali. Byla přijata řada lidí, upravit i stávající znění stanov. Cílem těchto kteří se oháněli osmi nebo deseti samizda změn je pružnější chod naší organizace tovými sbírkami, z nichž dodnes nikdo z nás a zkvalitnění její členské základny. neviděl jedinou. Byli přijati i autoři, kteří V příštím roce máme naplánovány tyto po mém soudu vždy stáli na okraji litera hlavní akce: Konference Jazyk, literatura
tvar 21/08/14
a finance (spolu s UJEP v Ústí nad Labem); setkání kritiků a autorů – Kritéria, hodnoty a vize (spolu s Univerzitou Hradec Krá lové); mezinárodní autorské setkání Humor a satira ve středoevropských literaturách (Český Těšín, s PEN klubem a Městskou knihovnou v Českém Těšíně, čtení autorů Obce a PEN klubu na divadelním festivalu Bez hranic); zářijový seminář pro zahraniční bohemisty a překladatele (spolu s Minister stvem kultury ČR); vědecká konference Dvě desetiletí svobodné tvorby 1989–2009 (spolu s UP Olomouc, Ústavem pro čes kou literaturu AV ČR a PENklubem); Velké čtení v Brně; Scénické čtení v Ostravě; účast našich autorů na festivalu Janáčkův máj v Ostravě.
Stav financí V roce 2004 bylo rozhodnuto ušetřit 33 až 40 % výdajů z finančních prostředků Obce, což Rada Obce splnila – bylo ušetřeno 44 % oproti minulým rokům. Placený aparát zůstal jen v Praze pro plnění centrálních úkolů a vydávání a redigování bulletinu Dokořán. Byl vyřešen problém dlouhodobě neplatících členů. Celkový majetek, s kterým dnes Obec hospodaří, jsou ke konci roku 2008 necelé tři miliony korun. Přes usilovné šetření se každoroční schodek v hospodaření Obce pohybuje kolem 1 200 000 Kč. Prakticky to znamená, že za necelé tři roky bude veškeré stávající jmění Obce vyčerpáno. V tomto časovém horizontu musíme hledat další finanční zdroje a pokusit se o záchranu naší organizace.
Co mohou členové od Obce očekávat? Často se stáváme svědky otázky, co může Obec spisovatelů vlastně novým členům nabídnout, proč má smysl do této organi zace vstupovat? Obec nabízí všem svým čle nům, stávajícím i novým, starým i mladým, stejné možnosti. Především zastupuje jejich profesní zájmy. Koordinuje a připravuje celorepub liková a mezinárodní setkání spisovatelů, konference autorů, organizuje čtení a další autorská vystoupení svých členů. Podpo ruje v rámci svých možností kolektivní členy a pokouší se i o pomoc literatuře v regi onech. Zajišťuje pro své členy bezplatný poradenský servis v oblasti autorského práva a nově i v oblasti finančního poraden ství. Podporuje individuální žádosti svých členů o granty, tvůrčí stipendia a pobyty. Založila Nadaci Obce spisovatelů, která se v rámci svých finančních možností stará o podporu nekomerční literatury. Stará se o zahraniční bohemisty a překladatele z české literatury. Garantuje a pořádá řadu dalších akcí – literární ceny, soutěže, kul turní akce, spolupráce s médii atd. Je to jen velmi neúplný výčet hlavních aktivit Obce spisovatelů. Chtěli bychom, aby naše orga nizace byla otevřena pro všechny zajímavé a kvalitní autory všech věkových kategorií i žánrového spektra.
Strategie resuscitace Obec by měla postupně projít řadou struk turálních proměn. Především by jako organizace měla být polyfunkčnější. Nej významnější z jejích činností je podle mě setkávání autorů. Třebaže lidé většinou píší proto, aby se domluvili, je spisovatel ství osamělá profese. Autoři se ale často obtížně domlouvají a postrádají zpětnou vazbu. Proto jsme se rozhodli zorganizo vat i ples spisovatelů jako možnost druž ného setkávání autorů a budeme usilovat o realizaci jakéhosi klubu spisovatelů, sou kromého restauračního zařízení, kde pro
autory, jejich vzájemné setkávání i čtení bude vyhrazený určitý prostor. Dnes je to navíc tak, že se jako čeští spisovatelé velmi často neznáme ani sami mezi sebou, a vůbec se neznáme s kolegy ze střední Evropy. Proto jsou nesmírně důležitá setkávání slo venských, českých nebo polských autorů. Neměli by na ně ovšem jezdit stále titíž lidé. Pokud budu zvolen předsedou, budu dbát na to, aby Rada Obce byla věcná a dělná a aby svou práci pokládala za službu lite ratuře, nikoli za soukromý pašalik. Stejně je důležité – a opět za podmínky, že nesmí jít o stále tytéž lidi – zajistit autorům jejich čtení. V dnešní situaci od nás naši členové těžko mohou očekávat, že bychom jim vydali knihu – nemáme nakladatelství – nebo poskytli prostředky na její vydání. Můžeme je ale výrazně podpořit v jejich žádostech o stipendia nebo granty. Pokud se někdo z autorů dostane do vážných osobních pro blémů, zaručuji, že se jakýmkoli možným způsobem pokusíme tlačit na odpovídající instituce. To je v našich silách a vždy je lepší, když se ozve organizace o šesti stech třiceti devíti členech, než když se ozve jedinec. Dnešní doba je nepříjemná také tím, že neslyší na hodnoty – někdy vědomě, někdy zcela nevědomě, protože už nemá cit ani znalosti. To vyplývá ze systému školství a řady dalších limitů, které jako Obec těžko kdy budeme moci výrazně ovlivnit. Sám bych v rámci Obce spisovatelů rád ustavil sekci literární kritiky a v březnu příštího roku bychom měli, pokud to dobře dopadne, udělat krátkou a věcnou kon ferenci mezi literárními kritiky a autory. Konference by se měla věnovat třem věcem, a to kritériím, hodnotám a vizím. Podle jakých kritérií se vlastně může dílo hodno tit? Kde v současné literatuře jsou hodnoty? Je totiž zřejmé, že hodnoty se proměňují v čase a je potřeba je stále znovu vydobývat a poukazovat na ně. A co se týče vize: Po mém soudu si jen málokterý kritik uvědo muje, jakou by chtěl podobu literatury. Jak by chtěl, aby literatura v budoucnosti fun govala. Kritik bez této vize podle mě je jen normálním příležitostným recenzentem. Člověkem, který o knihách píše tak, jak mu přicházejí na stůl. Za nejpodstatnější ovšem pokládám zís kání finančních zdrojů pro další fungování Obce spisovatelů. Nemá smysl pouze šetřit, tím jen oddálíme možný zánik Obce, nao pak bude třeba účelně investovat finanční zdroje do záchrany naší organizace. Vladimír Křivánek, předseda Obce spisovatelů Pro Tvar upravený a zkrácený příspěvek přednesený na valné hromadě Obce spisovatelů dne 15. listopadu 2008
z přítmí zámeckých knihoven
solidností k úspěchu a – zapomenutí V roce 1836, kdy před časně umírá Mácha, me teor padající z nadpo zemsky nebezpečných výšin, žije měšťanstvo v Čechách vzpomínkami na blikotající plamínky slavnostního osvětlení uspořádaného v místech, kudy se do Prahy z Vídně ubíral císař ský pár. V roce 1836 v Praze vychází Denkbuch über die Anwesenheit Ihrer K. K. Majestäten Franz des Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833. Textovou část doprovází jednaosmde sát litografických tabulí, které zachy cují slavnostní výzdobu českých měste ček a Prahy. Po císařovně Karolíně bylo při té příležitosti pojmenováno i nově založené předměstí v místech bývalého Špitálského pole pod vrchem Vítkov, dnes opět velmi perspektivní pražská čtvrť Karlín. V zámeckých knihovnách se pár let poté, v roce 1843, objevuje smuteční řeč mla dičkého Františka Palackého, německy pronesená u příležitosti úmrtí zakladatele Národního muzea, vědce světového for mátu Kašpara Maria hraběte Šternberka. Palackého dějiny, psané samozřejmě rovněž německy, vycházejí až v letech 1845–1867. Pokud šlechta v Čechách žijící vůbec rozu měla česky, pak rozhodně nesledovala první stydlivé krůčky znovu se rozvíjejícího českého písemnictví. Kníže Karel Egon II. z Fürstenberku si do své knihovny opatřil Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht, průkopnické dílo mladičkého Jana Evangelisty Purkyně, především však byl zaměstnavatelem, a tudíž i jakýmsi sponzorem Karla Egona Eberta, němec kého autora, který objevuje širší veřejnosti témata z „českého dávnověku“, autora slav ného eposu o Vlastě i kněžně Libuši. Jinak ovšem na regálech zámeckých knihoven z té doby nacházíme literaturu autorů pochá
zejících sice z Čech, ale píšících německy. Podle množství poněmčelých českých jmen můžeme soudit, že emancipační úsilí významného středostavovského proudu rodící se české společnosti se odehrávalo v oblasti spíše odborné než krásné litera tury. Svědčí o tom množství odborných učebnic, ekonomických či spíše hospodář ských pojednání, řada příruček určených vojenství, statistické přehledy a pojednání z oboru medicíny a přírodních věd. Mezi skutečné hvězdy tohoto odbor ného písemnictví náleží Josef Jan Littrow (1781–1840), rodák z Horšovského Týna. Základní vzdělání získal v rodném městě, odkud odešel v osmnácti letech studovat právo a teologii do Prahy. Později se však přiklání ke studiu matematiky a astrono mie. V roce 1807 již vyučuje hvězdářství na univerzitě v Krakově. V roce 1810 zakládá hvězdárnu v ruské Kazani, na tamní univer zitě také vyučuje svého nejslavnějšího žáka, zakladatele neeuklidovské geometrie Niko laje Ivanoviče Lobačevského (1792–1856). Roku 1816 odchází na hvězdárnu v Budíně a příchodem do Vídně v roce 1819 začíná vrcholné období jeho vědecké dráhy. Ve Vídni se stává ředitelem hvězdárny a profe sorem univerzity, pracuje na vývoji dialytic kého dalekohledu a v roce 1833 mu vychází ve Stuttgartu jeho nejslavnější kniha Die Wunder des Himmels. Toto rozsáhlé dílo se dočká řady dalších vydání a společně s dalšími Littrowovými knihami z oblasti astronomie a matematiky je zastoupeno v řadě zámeckých knihoven. Pojmenování po tomto rodáku ze západních Čech nese i jeden kráter na Měsíci – Taunus Littrow. Z úplně jiného břehu lidské činnosti se do zámeckých knihoven dostaly práce rodáka z Bíliny, hospodářského experta Františka Horského z Horskýfeldu (1801– 1877). V letech 1818–1821 studoval na schwarzenberské zemědělské škole v Čes kém Krumlově a ve službách Schwarzen berků působil na několika jejich velkostat
cích. Zde rozvinul všechny své schopnosti věku jednašedesáti let – kupuje značným a statky proměnil ve vzorná hospodářství. nákladem velice zanedbaný a zadlužený V roce 1846 přejal inspekci všech panství velkostatek Kolín. Na tomto chatrném Jana knížete z Lobkowicz a panství hrabat základě – Horský si na koupi musel půjčit Rothkirchů a Sweerts-Sporcků a na podzim – během deseti let vybudoval nebývale pro panství knížete Paara. V letech 1850–1857 sperující zemědělsko-průmyslový komplex. byl ředitelem zemědělské školy v Rabíně, Také jeho knihy jsou zastoupeny v několika která tvořila český protějšek německému zámeckých knihovnách. ústavu v Děčíně-Libverdě. Všude vzorně Oba významní muži, Littrow i Horský, hospodařil. Založil olejnu, lihopalnu i cuk byli za své zásluhy nobilitováni a nejinak rovar, zmodernizoval pivovar, vybudoval tomu bylo i u dalšího autora, s jehož odbor továrnu na průmyslová hnojiva i na země nými spisy se v zámeckých knihovnách dělské stroje. Pořádal zemědělské výstavy rovněž setkáváme, u lékaře a balneologa a přednášky pro rolníky, napsal přes tři Heidlera. Karel Josef Heidler (1792–1866) cet odborných publikací, zabýval se všemi vystudoval lékařství na pražské univerzitě oblastmi zemědělství. Za své zásluhy byl a čtyřicet let se věnoval lázeňskému lékař v roce 1867 povýšen do rytířského stavu ství v Mariánských Lázních. Jeho volba byla s titulem z Horskýfeldu. O jeho velkorysých jistě ovlivněna dlouholetým přátelstvím představách svědčí i to, že v roce 1862 – ve s tepelským opatem K. K. Reitenbergerem. Stal se jedním ze zakladatelů mariánsko lázeňské balneologické tradice a povznesl tamní lázeňství na evropskou úroveň. Pub likoval ve francouzštině a němčině řadu balneologických studií, popisů a rozborů minerálních pramenů severozápadních Čech a jejich léčebných účinků. Byl členem mnoha významných evropských učených společností, nositelem řady vyzname nání. Mezi jeho osobní přátele patřil i Jan Evangelista Purkyně.V roce 1844 zakoupil západočeský statek a zámek Staré Sedliště a v roce 1858 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Heilbron. K nej známějším Heidlerovým dílům patří kniha Marienbad et ses différents moyens curatifs dans les maladies chroniques, vydaná v Praze roku 1828. Zájem o geologii vedl k sezná mení s Goethem, který si poznamenal, že Heidler je „docela rozumný mladý milý muž, který mě informoval o stavu všeho a dal mi mnohé, zvláště geologické informace“. Mezi oběma muži vzniklo mnohaleté přátelství a rozproudila se bohatá korespondence. Jejím výsledkem je kniha Pflanzen und Gebirgsarten von Marienbad, gesammelt und beschrieben von Seiner königlichen Hoheit dem Prinzen Friedrich, Mitregenten von Sachsen und von J. W. von Goethe (...) ergänzt, und mit einem Anhange über die andern naturhistorischen Verhältnisse des Curortes herausgegeben von Dr. C. J. Heidler, vydaná roku 1837 v Praze. Jedná se o sbírku vědeckých popisů přírody Mariánskolázeňska; je vytvořena ve spolupráci prince Friedricha Saského, Johanna Wolfganga Goetha a Karla Josefa Heidlera z Heilbornu. Obrazy pořídil Vác lav Skalník, zahradník, urbanista a tvůrce dnešní podoby Mariánských Lázní. Luboš Antonín, Všechny ilustrace na této dvoustránce pocházejí z knihy Denkbuch über die Anwesenheit Ihrer K. K. Majestäten Franz des Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Oddělení zámeckých knihoven Jahre 1833. Kniha obsahující jednaosmdesát litografických listů vyšla v Praze 1836 Knihovny Národního muzea
tvar 21/08/15
beletrie
vánoční sirota
Jiří Kratochvil
Martin Langer, Emil, fotografie, 2008 Vánoční Londýn v polovině devatenáctého století. Odbíjí Big Ben, ale od Kensingtonu se valí hustá mlha a dere se do lidských pří bytků všemi klíčovými dírkami i přístupo vými cestičkami hlodavců. Na ulicích se už vyrojili světlonoši, hošíci s petrolejovými lucerničkami, a nabízejí kočárům a drožkám, že poběží tou neproniknutelnou mhou před nimi a povedou je londýnskými ulicemi. Občas se v tom neduživém světle zatřpytí nějaká vánoční ozdoba ve výkladní skříni anebo reflexní sklíčko na helmě strážníka a občas se taky potkají dvě drožky a světlo noši na sebe mávají lucernami. Ten, kdo si říká kmotříček, stojí teď u okna a za jeho zády oheň v krbu skomírá a chcípá. Ach ten vánoční čas... Kmotříček si povzdechne a odtrhne se od těch bludiček v mlze, tak nepodobných mořským jiskrám, které vídal tančit na mořské hladině, když se kdysi dávno plavil na korábu Maggot do Indie. Kde jsou ty dny, kdy býval v Čan digáru váženým sáhibem, velel posádce složené převážně ze sikhú, oddaných mu na smrt, a vyjížděl na slonech na lov tygrů. Teď má na starosti vánoční siroty a je to smutné řemeslo, při němž se zasteskne po těch báječných časech, kdy i za bílého dne viděls nad hlavou hvězdy a opičí makakové ti sklá dali k nohám dary ulovené v korunách sta letých kmenů a po nocích ses kradí, a přesto divoce miloval s nádhernou Umou, jež byla napůl bohyní a napůl zaběhlou psicí. Kmotříček prohrábne krb železnou berlou a naloží tam tlustá, praskající polena. Chvíli se dívá, jak se oheň hned vzchopí a začíná zas sálat. Teprve pak věnuje pozornost houmlesákovi trpělivě čekajícímu v koutě na štokrdleti. „Ať se jim to líbí či nelíbí, musíme je teď ostříhat a oholit.“ „Jej, to je krutý, šéfe!“ lekne se houmlesák. „Teď do toho mrazu? Prosím, prosím, nemohl bych si vousy aspoň trochu podržet?“ „Oni se zbláznili, ne? Vánoční sirota s vou sama! Kdo to kdy slyšel! To si nebudem, starouši, zavádět! Jdou totiž k úctyhodným manželům, k lordu Harnessovi a k jeho choti. A teď poslouchají, aby viděli, kdo jest lord Harness a jak daleko sahá úcty hodnost toho jména! Takže slyšijou, když admirál Nelson přišel v Cádizu o pravou ruku, byl mu pak dědeček lorda Harnesse tou pravou rukou. A když pak admirál Nel son přišel v Západní Indii o levý oko, byl mu otec lorda Harnesse tím náhradním levým okem. A když měl admirál Nelson pletky
tvar 21/08/16
s lady Hamiltonovou, ženou britského vel vyslance v Neapoli, vzal to lord Harness na sebe, jo, právě tenhle Harness, u něhož oni teď stráví Vánoce jako vánoční sirota, vzal tu pletku s lady Hamiltonovou na sebe a šel na souboj s lordem Hamiltonem. Zabil ho a tajně zakopal v Birnamském lese. To sami vidijou, jak úctyhodná je to persona!“ A ten, kdo si říká kmotříček, si teď otře břitvu do ubrousku a trochu ji zas přiostří na koženém řemeni a vrací se k houmlesá kovi, který tam sedí jak u lazebníka s bílou plentou pod bradou. „Ale teď jim to vyberu hezky pod nosem. Držijou, nevrtijou se, necukajou, nebo je podřežu jak vánoční krůtu. Lord Harness a jeho choť se těší na roztomilýho dvanácti letýho kloučka, s kterým stráví vánoční čas, tak s tím budem muset něco udělat. Voni jsou sice ti Harnessovi tak trochu přisleplí, ale našinec nikdy neví, protože ani ještěři si nebrousí jazyky na cirkulárce. Tihle přisle plíci mívaji totiž lucida intervalla, čili světlý okamžiky, kdy náhle všechno jasně vidí. Nemůžeme nic riskovat, musijou aspoň trochu vyhlížet jak dvanáctiletý klouče, dědouši. A nezapomínejme, že poptávka pořád ještě pokulhává za nabídkou. Sirotů je jak pulců v rybníce a někteří manžílkové si pořád ještě na Vánoce berou skutečný siroty z velkýho sirotčince v Southwarku. A to je dost zlá konkurence, staříku.“ Houmlesák se zavrtí: „Jednu otázečku, šéfíčku...“ „Teď, když je holím, tak radši nemluvijou, jinak z nich půjde krve jak z prasete. Však taky to, co voni mají, to už nejsou vousy, ale rovnou prasečí štětiny. Dám jim s sebou kousek mýdla a břitvu. Tam se budou muset sami holit, protože Vánoce Nevánoce, vousy si klidně rostou dál. Ale něco jim povím. Nakonec máme štěstí, protože ty skutečný siroty jsou děsně nedistingovaný a dokážou strašně ječet. A kdyby jenom to! Jo, ti malí fakani si vůbec neváží základních lidských hodnot. Na vlastní oči jsem viděl, jak se takovej malej fakánek zakousl jeho Ctihod nosti, soudci z Bloomsbury, do palce a pořád mu tam visel, i když jeho Ctihodnost třepala rukou jak divá! A taky se povídá, že některý malý siroty si prý vydlabávají z nosu holuby a lepí je zespodu na jídelní desku!“ Houmlesák hrůzou ztuhne: „Ale to je příšerný, šéfe! Neděste mě! Něco takovýho slyším poprvé! Holubi zespodu na stolní desce!“ Kmotříček chlácholivě: „No jo, dějí se vůbec neslýchaný věci... Proto vždycky
říkám, že když si někdo přeje k vanočnímu stolu hezký sirotčí Jezule, tak ať se neostý chá obrátit na firmu Merry Christmas, s r. o., a dostane to sirotče v noblesním balení. A hele, co myslijou, kdo je ta firma Merry Christmas, s. r. o.?“ Houmlesák radostně poskočí: „To vy, šéfíčku, vy jste ta firma!“ „Vidím, že mají za ušima, stará sirovátko! Ještě jim vystříhnu chloupky z těch uší, cvak, cvak, a tak jsme to zvládli, a to koukajou, jak omládli, starej papriko! Ale hrůzo hrůz, ve vlasech majou mračna vší! Ale jestli si mysli jou, že jim ty vši budu teď louskat jak nějakej starej opičák jinýmu starýmu opičákovi... Kdepak, poliju jim hlavu petrolejem a padla klec! A jestli si toho vůbec dokážou vážit! Mou zásluhou půjdou do moc dobrý společ nosti. Z londýnských stok je vytáhnu až do nejvyšších pater viktoriánský high society! Vědí, co to je? Na Štědrý večer, na Boží hod a na svatýho Štěpána se budou mít jak sele v žitě, ba jak tchoř v kurníku! A na odchod nou dostanou ještě od Harnessů vejslužku! Ale tu mi pak celou přinesou, protože to je moje provize za to, že se o ně tak starám! Ani libru si z toho neulijou, protože já moc dobře vím, kolik dostanou! Mě neošidijou! „Rozumím, šéfíčku,“ dušuje se houmlesák, „výslužku vám donesu a ani libru si z toho neuliju.“ „A neříkajou mi šéfíčku, vždyť já jsem jejich kmotříček. Správně, jsem kmotříček celýho stáda vánočních sirot. A nikdo si neumí představit, co je to za práci všechny vás ukočírovat! Napřed totiž musím mezi váma houmlesákama vyhledat aspoň tro chu kultivovaný jedince a k nim pak zas najít kompatibilní manželskej pár, mezi něž ten vybranej jedinec zapadne jak setrvačník do oscilátoru. A hned nato se musím posta rat, abyste vypadali k světu. Oholit, ostří hat, deratizovat a převlíct do šikovný sirotčí strůje. A dál taky ještě něco moc důležitýho. Pro každou vánoční sirotu totiž vymyslet nějakou rozkošnou životní story, jestli mi teď rozumijou. Jo, bez toho ani ránu! Bez marketingu dnes nic nenaděláš! Bez roz košný životní story dnes sirotu neprodáš! A abych nezapomněl, musijou se tam umět chovat, cukrouši!“ Houmlesák se zas dušuje: „Jasně, kmot říčku, to kapíruju. Budu se tam umět chovat tak, abych vám neřízl ostudu.“ „Tak si to hned zopakujem,“ praví ten, co si říká kmotříček. „Za prvé, nekrást stříbrný lžičky, za druhé, neplivat zelený chrchlíky na koberec, za třetí, neutírat si nos do ubrusu, za čtvrté, odpovídat na otázky celou větou, za páté, neplácat choť lorda Harnesse po zadní tváři, za šesté nemlaskat, neprskat, nekrkat a neklít při jídle, za sedmé, nekrmit lordovu kočku lordovým kanárkem, za osmé, neučit lordova papouška cockneyským nadávkám, za deváté, neokusovat si nehty, zvláště ne na nohou, za desáté, nehvízdat si Mecky Messera, za jedenácté ...“ „Šéfíčku, kmotříčku,“ zavrtí se zas houmle sák, „smím k tomu něco? Totiž chtěl bych se jenom zeptat, jestli by nebylo daleko jedno dušší vyjmenovat mi všecko, co tam u Her nessů smím?“ Kmotříček: „Ňákej chytrej, co? A teď se dáme do těch vlasů! Hezky se předklonijou tady nad lavorem a zavřou oči, poliju jim kebulu petrolejem.“ Houmlesák: „U všech rohatých, to štípe jak horda Saracénů!“ Ten, kdo si říká kmotříček, opláchne pak několikrát houmlesákovy vlasy a vydrhne a vytře ručníkem. Pak si jde sám umýt ruce, přičichne k oběma dlaním a stojí znova u okna, ale nedívá se ven, nýbrž kamsi do neviditelna, kamsi do dálavy svého mládí, kde kdysi velel posádce v indickém Čandi gáru. Ze všech těch podivných indických Vánoc v žáru prosincových dní a v dusných nocích
obstoupených nevyzpytatelnou džunglí mu zvlášť utkvěl jeden Štědrý večer, kdy místo aby se oddal sváteční pohodě v kruhu své rodiny, musel se vypravit na lov lidožrout ského tygra, kterého místní pojmenovali Zhogúr. Tygr už nějaký čas sužoval okolí a právě na Štědrý den pronikl až do ulic Čandigáru a řádil tam způsobem, který nazvat bestiálním zdaleka nevystihuje tu hrůzu. Ale ten, který si dnes říká kmotří ček, když nechtěl ztratit přízeň svých sikhú a vposledku pak veškerého domorodého obyvatelstva, musel si najmout pět mahutů, vodičů slonů. A s pěti slony pak vytvořili podkovu, dva sloni v rozestupu vpravo, dva vlevo, jeden uprostřed, a takto vstoupili do džungle, takže tygr měl už jen jedinou úni kovou cestu: co nejdál do neprostupných hlubin. Kmotříček by dal ale přednost tomu tygra usmrtit, aby měl tak jistotu, že se ho opravdu zbavil. Ale protože tygr se vždycky drží v bezpečné vzdálenosti od slonů, nepři padalo v úvahu zastřelit ho ze hřbetu cti hodného chobotnatce. To byl sice oblíbený námět na mědirytinách v indických cesto pisech: sáhib v tropické přilbě a v pohodlné ohrádce na hřbetě slona a pušku zapřenou do ramene střílí na obrovského tygra, který se právě chystal skočit za ním nahoru. Tihle rádobycestovatelé se ve skutečnosti ovšem nikdy nedostali dál než na Trafalgar Square. Chtěl-li dostat tygra, tak to se kmotříček musel spustit na zem, opustit mahuty i slony a prodrat se džunglí až do centra pomyslné spojnice mezi konci dvou ramen podkovy tvořené těly spořádaně postupují cích sloních samců. Octl se tak ale ve velice ošidné situaci, protože tygr mohl zaútočit odkudkoli a kmotříček otáčející se s hlavní své kulovnice na všecky strany jak splašená kompasová střelka a zakopávaje o mohutné kořeny mahagonovníku a zaplétaje se do lián netušil ještě, že nemá v komoře jedi ného náboje. Jejich prostomyslná domorodá služebná mu totiž s potěšením vybrabčila kulovnici a oblékla a zašila všechny náboje do pestrých šatečků a rozvěsila na vánoční stromeček k velké radosti kmotříčkových dětiček i kmotříčkovy ženy, již samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že ti pestrobarevní panáčci a panenky na vánočním stromku
foto Bedřich Vémola
Jiří Kratochvil (nar. 4. 1. 1940 v Brně) vystudoval češtinu a ruštinu na Filozo fické fakultě v Brně, poté byl učitelem a knihovníkem, od roku 1970 byl nucen pracovat v dělnických profesích, od roku 1983 byl historikem v památkovém stře disku, od roku 1991 v literárně-dramatické redakci Českého rozhlasu v Brně. Nyní žije v Moravském Krumlově. Vydal řadu próz, např. Medvědí román (1991), Avion (1995), Siamský příběh (1996), Urmedvěd (1999), Lehni bestie (2002), Nesmrtelný příběh (2005), Brněnské povídky (2007) aj.
jsou ve skutečnosti, abych tak řekl, tělesnou „Takže jejich příběh začíná hnedle před stráží života jejího muže, teď však vyda dvanácti lety na schodech kostela Svaté Tro ného docela na pospas nelítostné džungli. jice na Cottage Place. Našla je tam místní A tak se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. květinářka zavinutého do pytle od brambor. Kmotříček se s prázdnou hlavní octl náhle A i když to byla jen obyčejnská květinářka z očí do očí krvelačné bestii. Strašný Zho Líza, srdce měla slitovné ...“ gúr ohrnul ošklivý horní ret a ukázal zuby Okamžitě je znát, že houmlesák je teď s temným zavrčením, které přeloženo do zas ve strašném pokušení ozvat se, ale našeho jazyka znamenalo: „Teď se přesvěd v poslední chvíli se ovládne a z pootevře číme, kamaráde, jestli má pravdu filozof ných úst nevypustí ani hlásku. René Descartes se svým přísným dualis „Jak říkám, i když to byla jen obyčejná mem těla a duše, a jestli tedy, až ti zlomím květinářka Líza, srdce měla slitovný a tak úderem tlapy vaz, vyběhne z tvého těla duše se jich ujala. A protože nálezkyně má ode jak hraboš polní.“ A ten, který si dnes říká dávna právo dát nalezenci svý jméno, jme kmotříček, marně tiskl kohoutek a pak už nujou se teď Lízal a podle kostela, na jehož zesinal hrůzou očekávaje tygří drápy a zuby. schodech byl odloženej, si nesou příjmení Ale v poslední chvíli se stalo něco, co mu Svatotrojičnej.“ zachránilo život. Protože se po celý Štědrý Ale tady to už houmlesák nezvládne: den vydatně postil, zjevilo se mu teď jak na „Ach ouvej, kmotříčku, Lízal Svatotrojičnej! zavolanou zlaté prasátko, a kupodivu ho Nešlo by vymyslet jinačí jméno?!“ viděl i strašný Zhogúr. A překvapí nás snad, Kmotříček však nereaguje a pokračuje: že dal přednost zlatému vepřovému před „Květinářka si vzala nalezence domů, tam nějakým kmotřičím a rozběhl se za prasát nakrmila ovesnou kaší, vykoupala, oblíkla kem? Štědrovečerní zlaté prasátko odvedlo do narychlo, ale láskyplně spíchnutých šati pravděpodobně navždy Zhogúra z dosahu ček a odnesla do sirotčince v Southwarku. Čandigáru, protože od toho večera byl už od Už nikdy se s tou dobrou ženou nesetkali, něho pokoj. ale její obrázek si nosijou už navždy s sebou. Přestože jim tenkrát bylo teprvá něko Zatímco ten, který si říkal kmotříček, snil lik týdnů, slepý kotě už nebyli, dívat se už svůj dávný indický štědrovečerní sen, houm sakra uměli, a tak si tu květinářku, abysme lesákovi už stačily uschnout vlasy, a teď se tak řekli, vyfotografovali svým duchovním už domáhal pozornosti a hlasitě na snícího zrakem a ten daguerrotyp majou bezpečně kmotříčka zamlaskal. A ten se konečně pro uloženej v komůrce svýho srdéčka...“ bral a odtrhl od temné okenní tabule, která Houmlesák v těžkých rozpacích: „Ach jak mu sloužila jako zrcadlo snu. vám to jen říct, kmotříčku a šéfíčku? Totiž „Cože jsme to... Kde jsme to skončili? A už vynález fotografie do dnešního dne ještě to mám, teď přišel čas na jejich story! A zapí nezaklepal na dveře... Ale abych upřes šou si ji hezky za obě uši, protože ji budou nil, Louis Jacques Mandé Daguerre, malíř muset svým hostitelům povykládat, na to porcelánu a mimochodem i vynálezce dio oni čekají. Příběh londýnské siroty, po tom ramatu, to jest plastického obrazu, objevil všichni lační jak Oscar Wilde po kokainu...“ daguerrotypii – tedy způsob fotografo Ale tady houmlesák nesměle zaprotesto vání, při němž se obraz exponuje na desce val: „Kmotříčku, šéfíčku, nezlobte se, ale rád pokryté jodidem stříbrným a vyvolává pak bych vás upozornil, že o Wildovi a kokainu rtuťovými parami – už v roce 1846, ale zve nemůže být v tuhle chvíli ještě řeč. Teď se řejněn byl až dlouho po jeho smrti, tedy až píše rok 1856 a Oscaru Wildovi jsou teprv v roce 1893.“ dva roky.“ Kmotříček hluboce znechucen: „Ale ten A ten, kdo si říká kmotříček, si jen tokrát chtějí být moc a moc a moc chytrej, povzdechne: „Dyť to říkám – ňák moc chyt že jo? To už se jim pak taky může stát, že rej, co?“ Pak zůstane chvíli zasmušile stát je vrátím zpátky do londýnský stoky a tam uprostřed místnosti, než se zas zvolna roz si můžou třeba založit Ústav pro vzdělá hýbe a jeho kroky se obrátí k psacímu stolu, vání šlechtických dcerušek anebo zrovna sekretáři a komodě, kde pak pár minut kra Obchodní akademii a taky si tam můžou maří, otvírá zásuvky, šuplata, zásuvečky zpívat rolničky rolničky a cingat zvonečkem a šuplátka, až konečně objeví doutník, na Ježíška ... (Pauza) A smím vůbec pokra uhryzne mu špičku, vyplivne, zapálí, dvakrát čovat? Povolí mi vůbec Jejich sirotčí Veli labužnicky potáhne a pustí se do vyprávění: čenstvo dokončit jejich story?“
neskutečný štěstí, potkali se totiž a skama rádili s Oliverem Twistem. A byla to hnedle ta správná dvojka, fantastickej uličnickej tandem...“ A tady je znát, že kmotříček je sám uchvá cen svým vyprávěním, když teď představuje uličnická dobrodružství správného sirotčího tandemu. Třeba jak seděli na střeše nad veli kou tržnicí a háčkem na dlouhé udici lovili z košů pod nimi ovoce, pletenky, preclíky, ale i telecí nožičky a vepřové jazyky a vep řová ouška, zaječí drůbky a husí prsíčka, anebo dokonce celé husy. To se jim pak udice prohly a hrozily strháním. Anebo jak se za nocí, v hodině mezi psem a vlkem, když už vyhasly krby, spouštěli krbovými komíny do obydlí londýnských bohatců a prováděli jim inventuru skříní, komod a truhel, při čemž nejobtížnější bylo nevyprsknout smí chy, když tam viděli ty břicháče zmítat se ve spaní jak velryby vyplivnuté na pobřeží. Anebo jak naopak dobrým lidem, co se jich na čas ujali, udělali, co jim na očích viděli, a modré z nebe by jim snesli, prostě sekali dobrotu, protože byli v podstatě slušní chla pečci, potěšení do každé rodiny... Zazvoní telefon a kmotříček sebou škubne a pak vyskočí: „Moment, telefon, to musím vzít.“ Ale houmlesák taky vyskočí a varuje: „Nezlobte se, kmotříčku, fakt se nezlobte, ale na vašem místě bych to nebral. Ne, opravdu, neberte to, tohle už není žádná sranda! Telefon bude vynalezenej až Martin Langer, Smích, fotografie, 2008 v roce 1876 Alexandrem Grahamem Bel lem, profesorem na univerzitě v Bostonu, „Moc prosím, šéfíčku, kmotříčku,“ omlouvá a sice na základě přeměny zvuků v záchvěvy elektrického proudu, které pak přenášeny se houmlesák pokorně. „Třikrát a dost, praví se. Už bych je neměl koaxiálním kabelem se opět mění ve zvuk. pardonovat, ale oni sami moc dobře vědí, že Takže tohle ještě nemůže být telefon, nýbrž jsem měkkého srdce, zrovna jako ta květi nějaká podlá záludnost...“ Ale ten, co si říká kmotříček, samozřejmě nedbá, žene se na nářka Líza.“ A ten, který si říká kmotříček, rázuje druhý konec místnosti a cosi tam vezme: teď po místnosti, zastaví se zas u okna „Haló, haló!“ Houmlesák chvíli pokojně čeká a pak se a vyhlédne do ještě víc zahoustlé pouliční mlhy, která se už na několika místech srazila rozhlíží prázdnou místností. „Vždyť jsem jako špatně uvařená krupičná kaše a na níž to říkal. A kmotříček je v čudu! A z čudu už se teď honí světýlka jak na nějakých skot cesta zpátky nevede. Jako kdybych ho neva ských bařinách. Přiloží do krbu dvě obzvlášť roval... Ach to jsou zas Vánoce... to jsou zas těžká, sukovitá polena, prohrábne železnou Vánoce...“ berlou, znova se zastaví a zamyslí a už si to zamíří ke knihovně a vyhrne si rukáv a svou (Jen pro poučení těch, co nevědí nic o čudu. delší rukou zajede za svazky ve třetí poličce, Čudo nás všechny čeká, bez rozdílu národ a chvíli tam šmejdí, vytáhne ruku, zavrtí nosti, sociálního postavení i pohlaví. Čudo hlavou a pak zajede zas rukou za knihy ve je nejspravedlivější věc na světě, protože čtvrté polici, znova zašmejdí a už to má, za nikoho nemine. Těžko co dalšího o čudu Miltonovým Ztraceným rájem (anebo je to říct. Však nikdo nám nebrání představit si, Coleridgeovo Skládání o starém námořní že třeba ten, který si říkal kmotříček, se ve kovi?) objeví ještě láhev. Spustí si rukáv na svém čudu octl znova ve vánoční indické své dlouhé ruce a rázuje si to k příborníku džungli a znova tam libě prožíval své a pečlivě vybere sklenici s matným rudo vítězné setkání s bengálským tygrem. Ale hnědým sklem, uvolní zátku, nalije si do ouha, když se tatáž, jakkoli triumfální scéna sklenice přiměřenou dávku a aniž by při opakovala pořád a pořád a pořád a doneko dával sody nebo vody či ledu, jen tou rukou, nečna, nejenže se kmotříčkovi omrzela, ale v níž teď drží sklenici, několikrát zakrouží, nakonec v něm i vyvolala výbuchy vzteku. pak ochutná a potáhne zas z doutníku a to A taky bohužel pořád a pořád a pořád a donekonečna. Takže mohu-li co radit, do už se mu podaří navázat nit: „Ze sirotčince ráčili utéct už ve třech letech, čuda se moc netěšte.) protože tam vládl nechutnej kasárenskej dril a šikana. I když seděli na nočníčcích, Vánoční sirota se ještě chvíli rozhlíží po museli salutovat, kdykoliv šel kolem sirotčí místnosti, až objeví kmotříčkovu karto vychovatel, a v noci se jim smělo zdát jen téku. A v ní si najde adresu lorda Harnesse. pět druhů ředitelem sirotčince schválených A z čínské vázičky si vysype do dlaně hrst snů, a když se jakkoliv provinili, museli pak mincí. A po malém zaváhání si z jiné vázy všechny sirotčí nočníky vydrhnout svým vyloví karafiát a vetkne do knoflíkové dírky. kartáčkem na zuby a když jim bylo moc A pak stojí před kmotříčkovým zrcadlem a moc smutno a chtělo se jim brečet, museli a zkouší si kukuč dvanáctiletého kloučka. Na ulici si najme drožku a světlonoše, si podat žádost o povolení brečení. Tak se vzbouřili a utekli, ale bídně se pak protlou hošíka s lucernou, který běží před nimi, kali, jo, pískali kudlu, třásli se zimou v ubo až do ulice East Commercial Road. A tady hých hadřících a přespávali jen v žumpách zaplatí drožkáři i světlonoši z té hrsti mincí, s teplou chlévskou mrvou. Ale zato byli vol co si vylovil z čínské vázičky, a u čísla 126 nej a svobodnej, a to bylo obrovský štěstí, zatáhne za šňůrku se zvoncem. Přijde ote co za prachy nekoupíš. Ale moc si toho neu vřít služebná a sotva uvidí sirotu, běží to žili, neboť na velkým tržišti na Tavistock oznámit lordu Harnessovi. A za chvilku se Square se jich zmocnil gang kapesních zlo vrátí s tím, aby šel dál. Vánoční sirota překročí práh a jde dlouhou dějů a nějakej čas jim museli svýma šikov nýma prstíkama posluhovat. Přes den pro chodbou, po kytičkovaném běhounu, až se ně okrádali trhovce a kupce v londýnských na konci chodby otevřou dveře a v nich stojí tržnicích, ale noc trávili zamknutí v kleci, lord Harness. A povězme si to rovnou: žádostivě mu aby se nemohli zdekovat. Ale protože byli hlavička, tak se jim nakonec podařilo svítí oči, vida tak chutné klouče. Ale to už je zas jiný příběh. upláchnout a tentokrát se na ně usmálo až
tvar 21/08/17
beletrie
marika mariewicz Pukliny hlasu (věnováno Richardovi) kreslím všechny tvé tváře a nechávám je volně stékat po hraně skla tam, kde je lom světla pamětí slunce hořkost vylomená z tvých opuchlých očí které cedí tmu v zaťaté pěsti ––– jsi stín, čelem opřený o couvající zdi a tělo je spatřená dálka, do níž tě oděla nevyhnutelnost vím, život nestaví na znamení ani já se neuchyluji ke zpomalení kroku pouze rozteč směrů je nyní nezměrná a noci jsou chladné... chladné jako náhrobní kameny
Krajiny vody
Pečetění
Vystavěla si hlásku pod ocelovými katry ledu pod tvarem vody mimo své ozvěny v citadele dobyté a pokořené... strachem z prázdnoty? Nebo prázdnotou samotnou? Řekl bys...?
úsvit zborcené kosti tmy
Řekl bys, že když prší sochy se stávají lidmi sestupují z kamenných podstavců... jsou bezbarví, nazí, krásní? Když prší město je uhranuté sépiovým nebem vidím zpět ––– Rozestýlat svá těla u Lövitova mlýna lehat si do rozevřených žaltářů, prosebník a vykupitel svých
Pohled, ačkoliv přímý, přidržuje se sečtených úhlů dopadu takzvaných náhod stíním si pamětí, procházím tebou rozměrem nejistoty Dávno neurčuji své kroky ––– prý víra je směřování srdce, ale mé zvony jsou nehybné jak jen nehybnost může zpochybnit smysl cíle a přestože jsou stání, která míří právě tak dovnitř jako ven přestože pohyb je pouze zdánlivou jistotou lidského usilování dnes ráno stojím uprostřed rozcestí tahám za třmínky žabích nožek a pozorující tažné ptáky běžím proti světlu
jsem sebou kdokoliv... jsem podzim a ty malý chlapec, v kapse hrst lesklých kaštanů hraješ si a pod stromy puká jistota dnešků
Prší, má věrná citadelo... a tvá osiřelá cimbuří, do hranic sevřená pouť svědectví je ostře vysekaný tvar vody bez ozvěn
foto archiv M. M.
Prohlubně jakoby přiložila čočku slunce k ústům divoké zaržání rtů a pak liják sečtených dob tmám do počtu potemnělý smysl ––– smysl kamene v protikladu k přesýpání hladin nad zjitřenými nitry souřadnic
Marika Mariewicz (nar. 19. 7. 1976 v Praze) vystudovala integrovanou střední školu – obor knihkupec. Věnovala se literární tvorbě, psaní hudebních textů, skladbě a sólovému zpěvu v hudební skupině Malá Strana. Rok studovala na soukromé škole publicistiku, ale v dalším studiu jí zabránilo vážné onemocnění. Nyní se zabývá jógou, ájurvédou, částečně masérskou činností a čajovou kulturou – pracuje jako čajov nice v jedné z ortodoxních čajoven v Praze. Verše publikovala v časopisech, je autorkou a kritičkou literárního serveru Písmák.
mezi továrníky
tvar 21/08/18
jaká krotkost v dohasínaném – nechce víc, než trvání nevyhnutelného
Ozvěna je jezero, v něm malý plachý člun, poblíž rákosí... A na hladině splávek bez vnadidla rybář bez ryb... vítr, jezero, moře...
V protisvětle
27. 7. 2007 Ahoj Ivane, děje se toho v poslední době tolik, že ani nevím, kde začít. Snad nejprve dotazy: Opravdu jsi rozporcoval toho Zenti vova bráchu, nebo se jen tak chvástá a dělá zajímavým? Pokud je to pravda, tak příliš mnoho riskuješ. Ne že by toho pacholka byla nějaká škoda, dokážu si tu rodinku představit, však jsem taky znám jako spi sovatel nadaný výjimečnou imaginací, ale nebuď tak zbrklý a mysli na svou pověst předního moderního autora. Kdyby se to na tebe profláklo, mohl by z toho být pěkný průser. Já si však myslím, že Zentivo jen tak kecá, hraje na city a přitom do té Vídně nej spíš něco pašoval, aby si na tom namastil kapsu. Tipoval bych to na cukerín, který je v Rakousech nedostatkovým zbožím. Vždyť on by zadarmo neudělal ani krok, natož aby se vláčel s bratem v tašce. A teď snad ještě několik poznámek k tvému nápadu. Trochu jsem si zalistoval tou korespondencí, kte rou jsi s takovým nebezpečím uzmul těm dvěma hňupům, a musím se přiznat, že jsem se už dlouho tak nenudil. Myslel jsem si, že mám tu jejich spasitelskou blbost už přečtenou, ale s údivem zjišťuji, že tako vou sbírku pitomostí by nenapsal snad ani národní umělec. Nejhorší na tom je, že oni to s tím bojem proti kultuře zřejmě myslí vážně, aniž tuší, jak mocnou sílu my umělci a spisovatelé představujeme a jak obrovský máme v národě ohlas. Oni snad opravdu netuší, že dělnictvo pracuje v těch jejich nespočetných podnicích jen proto, aby
v bílém prachu sahá nesmírnost pro první padající list
mohlo nakupovat knihy, především přiro zeně naše, chodit do divadel a na koncerty, navštěvovat muzea a výstavy a vůbec se kul turně vyžívat. Jen si sám všimni, jak slepé jsou dnes televizní obrazovky, jak gigantický nezájem sklízí estrády a romantické teleno vely, v jak hlubokém opovržení živoří pod nikatelé a aristokraté. Je naším obrovským štěstím, že jsme příslušníky tak kulturního státu, jenž na kulturu vydává až nadměrné prostředky, které by bylo možné využít třeba na jeho obranu či rozkvět sportu. Naplňuje mne radostí, když si uvědomuji, že jsem součástí tak vzdělaného národa, a nechtěl bych být v kůži veksláků, kteří nemají sebe menší naději si zde škrtnout. Takže pokud jde o tvůj nápad tu kořist publikovat v onom zmíněném plátku, ponechám rozhodnutí na tobě. Jakže se ten cár jmenuje? Qwar nebo Rvar? Předpokládám, že by z toho moh bejt slušnej vejvar, protože v naší milované zemi tečou veletoky subvencí na kdejakou hova dinu. Tím spíš, že já mám už dost materiálu na nový román ze současnosti odehrávající se v podnikatelském prostředí a tím pádem můžu s tou potupnou rachotou u Lubosana seknout. Kdyby tě to zajímalo, tak ve svém připravovaném díle hodlám tepat nešvary současnosti a zabývat se úbytkem morál ních hodnot. Protože vím, že to jsou i tvoje oblíbená témata, tvůj názor mě bude velmi zajímat. Tak proč si nenamastit kapsu na čemsi, co nás nijak nevysílí, pokud to ovšem neuškodí naší tak dlouho budované pověsti nezištných a ušlechtilých intelektuálů, mys
litelů a angažovaných umělců. To by se fakt nevyplatilo. Tak se měj a někdy se zas ozvi. S pozdravem Lubomír P. S. Hrozí mi nebezpečí, že budu muset odskočit na pár dní do Paříže, ale jinak jsem tady. 14. 8. 2007 Milý Lubomíre, stále jsem otálel s odpovědí, protože jsem chtěl napsat, až se mi podaří zachytit nějaký další slaboduchý dopis podnikatelů, jenomže Cabeli ani Toyota se k ničemu nemají. Nebo již odhalili, že jsme jejich korespondenci na stopě, a zvolili jiný kanál. Tak nevím. Nicméně abys neměl strach, co je se mnou v tomto dnešním váleč ném stavu na kulturní frontě, píšu, i když vím, že Tě zklamu, nenajdeš-li tentokrát v dopise přílohu, onu třešničku na dortu, která je tím vyšším poutem i mezi námi. Tak bude snad až příště. Ostatně máme již těch třešniček požehnaně. Taky jsem v nich lis toval. Ale neproslavíme Toyotu a Cabeliho publikováním těch blbostí? To bych věru nerad. Víš sám, jakým kapitálem blbost dnes je. Takže tohle nechci ani domyslet. Jak jsi správně poznamenal, vždyť z nich by mohli být nakonec ještě národní umělci nové doby. Ale ať je nová doba jakákoliv, ať do ni my dva a naši kamarádi tepeme sebe víc, takové národní umělce bychom jim přece neradi způsobili. Takže přinejmen ším anonymita by musela být ve spolupráci s Tvarem naše podmínka číslo jedna. Pak taky by s tím bylo dost práce, hlavně spo
lupráce, na kterou my, co tepeme každý na vlastní pěst, nejsme uzpůsobeni. Bez roviny našeho vstupování do jejich korespondence naší korespondencí by asi byla taková epis tolografická rubrika přece jenom dost plo chá. Co myslíš? Ale abych jenom nestrašil, taky něco pro uklidněnou. Cabeliho brat rovi jsem ani vlásek nezkřivil, natož abych ho rozporcoval. Cabeli si to vymyslel, aby šířil mezi kapitalisty hilsneriádské nálady. Takže rozporcuju-li někoho, tak nanejvýš jeho samotnýho. Ale to byl jen závěrečný žert, jaký by ani Milan nevymyslel. Až se vrátíš z Paříže, napiš. Musíme postupovat koordinovaně. Ty s tím sek neš u Toyoty a já u Cabeliho, a budeme tak mít čtyři volné ruce pro ještě větší svobodu tepat. Zdraví Ivan 17. 8. 2007 Ahoj Ivane, dopracoval jsem to už tak daleko, že se raduji i z neodjezdu do Paříže. Měl jsem však jiné ptákoviny podobně zábavného charakteru. Prozatím vězím v Huti, i když Damoklův meč odjezdu nad hlavou stále visí. To by nám však nemělo bránit v setkání, ať už u tebe, u mne nebo někde jinde. Něco navrhni, já se pokusím přizpůsobit. Pokud jde o Tvar, Netvar a Patvar, nechávám ti vskutku volnou ruku. Jestli myslíš, že to není příliš privátní blbnutí, tak jim to klidně dej. Hlavně, aby z toho nekoukala nějaká práce. Měj se krásně. L. (konec)
Vzpoura němoty Kusý obraz svědectví netknutý světlem Jen snad cesta... štěrk a výmoly... jen snad otázka po němém řezbáři nezvěstných tužeb vedoucích kam? Nazdařbůh... tak poznenáhlu ptám se pohledem kostěných věží, kde vrstevnice slunečních paprsků stínají hlavy dutým a žíznivým polobohům Mluvím polohlasem zjitřelého kraje – čtu zvon – zvuk jícnu mědi v prchavé míli, v prchavé vzdálenosti sebe Nejsem ta jíž jsi podal ruku Jsem pouze zlomek onoho stisku souběžností lidské bídy a radostné zvěsti o dobytí hradeb jinakosti ––– podivném a přeci nastalém osudu ubírajícím se soutěskami vyprahlých nemluvných nocí
Martin Langer, Sádhu, fotografie, 2008 Křížová cesta
Za dosah
Věci mění svá jména... kde křičel bys dříve, teď ztišuješ svůj hlas víská prsty čas břízkám promočené kštice Jak zotvírané dveře chlévů horkost svírá světlo svíce a měsíc tupým nožem nakrojený madonna položená v zvlhlou stráň křížová cesta ––– ruky dlaň, ve které rýhy bolí citem tak lidským, že jsi utnul krok a zapomněl se, zcepeněl... v kavylu teď hledáš něhu, ne pro sebe to v čase sledu pro ret okoralý slovy jenž, sevřel se a oněměl
jsem čtyři stěny do zárubní zavěšené ticho jsem tady (ačkoliv tam je blíž) pro mrtvé a obojky toulavých psů neusmívám se ústy jen oči hovoří o prchavé vzdálenosti nesmiřitelných noční déšť češe koudel tepla ––– utišeny jsou hlasy marnosti a kdybys chtěl naříznout tmu otevřít jí ústa –––– za bolestí prostořeké „ano“ a za ránou času zotvíraná okna bezpočtu
Píseň o neviditelném (věnováno...) Slyšela jsem písek mluvit ústy pouště: ...byl to tvůj hlas vytržený z hmatatelných protějšků řeči vytržený ze zanícených lůžek takzvaného smyslu Byl to tvůj hlas podléhající onomu tajemství ve kterém vítr sám v sobě umlká aby mohla nad temné otěže horizontu vzlétnout lehkost skřivánčích křídel a jejich šelest se propadnout do souvztažnosti prostoru Slyšela jsem... a zůstalo mi v dosud prázdných místech paměti cosi jako půlkruh souměrného jehož druhá část je v dochvilnosti kroků směřujících k člověku
VÝLOV Jelikož se dnes hovoří o tom, že rap a hip hop jsou jediné naděje současné poezie, zdvihli jsme tuto hozenou rukavici a oslovili jsme hiphopera vystupujícího pod jménem Mr. Dalby, aby se pokusil o vlastní interpretaci knihy Jiřího Tráv níčka Čteme? (Host, Brno 2008). Jeho text tiskneme v původní podobě bez redakčních zásahů. Věříme, že rubrika Výlov bude touto hiphopovou návštěvou otevřena co nejširšímu publiku. Yo! Joyce Linhartová, Ph. D. zdar kámo tak tady to je máš to tady jako ze stroje jako dyž někoho jebeš vestoje nebo vleže vkleče ve stavu beztíže dyž na to příde dyž se vylíže je to fakt skwělý & myslím to tak to uvidíš sám dyť ryba není pták při výlovu si jak rybář nebo jak hule ryba ta nemá jak topolánek gule ryba je němá ryba je dobrá žena voe! kerá nechce kecat de do tebe tvrdě kerá ti ho hulí & neřiká ti zmrde do výlovu každej by se měl ponořit ať si brit nebo žid / nebo yull bryner / už si něco slyšel & viděl tak neser tak do písmen to naser ryby nebo raky fakujem na všecky chytrý čuraky každý psaný písmeno je kámo R.A.P. tak nebuď podebranej vřed vezmi si do ruky příručku její ručku hoď na todle čučku vod svýho bůčku je to fakt skwělý & myslím to tak
to uvidíš sám dyť ryba není pták při výlovu si jak rybář nebo jak huľe ryba ta nemá jak topolánek guľe ukaž že nejseš jen análfabet co somroval a myslel jenom na fet dokaž že tenhleten jirka tráva byl hulič co sjel se jako kráva že jeho grafy jsou jak od grofy vod toho standy co dělal dost srandy sjel koho moh & dělal co uměl LSD haš skunk & jirku taky no to bys čuměl všechno najednou i dejchání holotropní že si byl vejš než window stropní všechno bylo high neska je to stejný jako prápor vlaj je to fuckt skwěllah & mysllah to tak to uvidíš sám dick rybbah není pták při výlovu si jak rybář nebo jak hullah rybbah ta nemá jak topolánek gullah kámo děláš zeď nebo stříkáš do svý kačeny holky nevolky volky všechny vokolky sou zmáčený si jak ty čtenářové pičko ty se maj dyž maj svýho pekáče & vykladače svýho znalce & proroka & stříkače všecko de za trávou tam to všecko míří slova slova slova jako netopeaři letí nocí sme drzah crew kucah a jirka ví won to dovede s náma nevyjebe volá nás do zkumawek prtže čteme voe páč kdo čte je fak čoek kerej nezlobí & čtenářka čtenářovi podrží tendle svět je lepčí než dyž ráno gestapo pro tebe příde & venku je postapo
je to fakt skwělý & mysleam to tak to uvidíš sám dyť rabbah není pták při výlovu si jak rybář jak wčela v úle ryba ta nemá jak topolánek gúle voe hraj todle je wostrej R.A.P. wo drsným jirkovi na všecko ti chytře & lidsky vodpoví k němu mířím jeho chci za guru kůli němu si koupím vazelínu i gumu jirka čtenář ten dovede se wodvázat a všem vyhulencům to může wokázat rozbal to ukaž že už žádná zábrana tady je teď nová bytost nová wobrana před zlým světem je tady čtení nad něj wosamění není na něj nemá ani voe rakovina to chápá i každá voe dylyna je to fakt skwělý & myslím to tak to uvidíš sám dyť ryba není pták při výlovu si jak rybář nebo jak hule ryba ta nemá jak topolánek gule každej koloděj z brna nebo prahe si myslí že má kokot jak vod auta prahe poslouchej todle: smrdí ti z vejfuku ty pičifuku ty uhrovatá svěšená swině nedělej se že umíš číst prdel máš až v klíně 1-2-3 ty základní instinkte kam se sereš, žereš krkáš & jebeš nic jinak nedovedeš chybí ti vybavení & nejsi v týdle knize na vaše rapování už dávno přišla krize jedinej papír co znáš je na ubalení špeka a hajzlpapír dyž máš něco z čoeka wo tobě & tvý crew tam nepíšou nic jak by taky jo dyk si nikdy neuměl číst prtže dybys uměl byl bys tady
byl bys v naší crew rozšířil bys naše řady ale to sotva pude prtže kniha je hotová a co ty ty sotva kvílíš jak rottrová a ty už ji neuděláš ty se na to nezmůžeš možná si rukou esli ji máš pomůžeš je to fakt skwělý & myslím to tak to uvidíš sám dyť ryba není pták při výlovu si jak rybář nebo jak hule ryba ta nemá jak topolánek gule todle je R.A.P. pro jirku z brna kerýho z básní voe chytla wobrna won se z ní dostal vlastní vůlí & čtením berní ruly wod tý doby příběh mu straší v makovici každej román je jak jeho mici kerou si zaplatil večer v hotelu nebo snad v bordelu ale to nevadí won najednou čte žije & jebe líp jak dyzidenty kdysi VB won doma sedí & čte si fívega kerej už si nahrabal dost mega na krku řetěz ze zlata je jeho vejplata je to fakt skwělý & myslím to tak to uvidíš sám dyť ryba není pták při výlovu si jak rybář nebo jak hule ryba ta nemá jak topolánek gule jirka vodpálí špeka & z tajfuna se vzteká a pak pod THC si čte hůlowou taky bych si dal takowou co má mokrou kačenu & dostala s hájkem z libočan cenu kerá neni pro magory kámo todle je R.A.P. z kutný hory a já ti říkám voe k čemu
tvar 21/08/19
RECENZE Výzva rodů, řádů a čeledí aneb Druhý platný pokus o reprezentativní antologii české poezie Antologie české poezie, II. díl (1888–2008) 2., přepracované a doplněné vydání dybbuk, Praha 2009 náklad a cena neuvedeny, 1568 stran Bohemisté z řad vysokoškolských pedagogů, odborná veřejnost, studenti i obyčejní čte nářové se konečně dočkali. Nyní se jim dostává do rukou dílo nemalé váhy a vel korysosti, posvěcené i zkouškou ohněm, kterou prošla jeho první verze. Druhé, pře pracované vydání reprezentativní antologie české poezie je zásadním dějinotvorným dílem nejen díky svému olbřímímu rozsahu. Nevzniklo pouhým zohledněním připomí nek, které se snesly na hlavu editorů snad ještě před vyskladněním první verze, jak by si někdo mohl pomyslet. Díky převratnému přepracování koncepce a struktury a no vým výběrem autorů je ho možno chápat jako svébytnou alternativu k vydání prv nímu, s nímž vstoupilo v plnohodnotný dia log. Zřetelně to deklaruje i grafická úprava – některé portréty básníků (z fotoaparátů Davida a Lenky Raubových) jsou převzaty z verze první, avšak při bližším zkoumání pozorný čtenář zjistí, že jsou pootočené o 90 až 180 stupňů. Na původní koncepci Antologie (vydané dybbukem v r. 2007) se postupně podíleli Radim Kopáč, Simona Racková a Olga Steh líková, do finále pak projekt dovedl editor Jan Šulc. Jak jsme již zmínili, proti této kon cepci prvního vydání Antologie se zdvihla celá vlna námitek – nejvíce pochybností vyvolala právě struktura členění autorů do jednotlivých oddílů. „Velmi vágně jsou vymezeny jednotlivé oddíly (do nichž jsou básníci řazeni): Vždyť formulace kótující hned první z nich („První oddíl spojuje výrazné tvůrčí individuality představující rozličné typy vztahu ke slovu.“) může v lepším případě býti shledána leda nechtěně komickou. Je-li totiž slovo základním stavebním materiálem poezie, zaujímá k němu určitý vztah prakticky každý básník hodný svého jména,“ píše např. ve své recenzi Ivo Harák (Tvar č. 4/2008). A pokračuje: „Uvědomuji si také, kterak poetika prezentovaných zde textů častokráte jde napříč hranicemi oddílů: Reiner i N. Holub mají blízko k Wernischovi (stejně jako texty Šrutových Papírových polobotek), R. Malý ku Krchovskému, T. Přidal (sám člen sdružení A. I. V.) k surrealismu. Jakož i Dvorský, Erben a raný P. Král. Fajkus, Stöhr, Doležal a do jisté míry i Borkovec mohou býti řazeni k básníkům duchovní orientace.“ Autoři nové koncepce v ediční poznámce přiznávají, že jde o výtku oprávněnou, záro veň si však uvědomují, že jakékoliv jiné rozčlenění by vyvolalo podobné pochyby zase u jiných kritiků. „Najít členění, které by uspokojilo všechny nebo alespoň valnou část odborné veřejnosti, rovná se vyřešení kvadratury kruhu,“ píše v doslovu Kolektiv editorů.
Přesto se Kolektivu zdařilo tento zdánlivě neřešitelný problém zvládnout velice origi nálně a převratně. Básníky se totiž v novém vydání nepokouší členit do skupin podle vágních a problematických kritérií časových, či snad dokonce podle svých subjektivních pocitů z jejich poetik – naopak, novátorsky se inspirovali exaktními vědami a zvolili hle disko z nejobjektivnějších: Rozdělili básníky podle rodové příslušnosti. Oddílů (skoro by se chtělo říci šiků či básnických družstev) vzniklo v tomto pojetí hned dvacet. Zároveň už nebylo nutné dodržovat diskutabilní (rov něž u prvního vydání kritizované) časové ohraničení a antologie mohla být obohacena o mnohé nezapomenutelné básníky minu losti, kteří se díky tomu dostávají do nového kontextu. (Mimochodem, je na místě ocenit do detailů promyšlenou práci nakladatelství s časovým ukotvením, zachází i do tako vých jemností, jako je připomenutí letoš ního „roku osmiček“. Do časového vymezení, které je v druhém vydání mnohem velkory sejší, ba velkolepější, se jich podařilo dostat opravdu maximum.) Jak tedy nové členění konkrétně vypadá? První kapitolu logicky tvoří Šlechta (např. Dvorský, Hrabě, Král, Kníže, oba Erbenové), následuje Zaměstnání (např. Bednář, Kaprál, Kolář, Kuběna, Ouředník, Řezníček, Sládek, Správcová, Štolba, Zahradníček, Zedník, Žáček – pravda, zde jsem trochu zapochy boval o oprávněnosti zařazení Antošové – ale budiž), dále přicházejí Hendikepovaní (Bajaja, Bezruč, Hrbáč, Křivánek, Kostohryz, Kroutvor, Magor, Malý, Nejedlý, Studený, Vrak, Cimický), Charakterové vady (Hanzlík, Hrubý, Chlíbec, Grombíř, Neruda, Pleska, Straka, Zlín, Cimický), dále máme Savce (Ber nardinová, Daněk, Jelen, Jelínek, Kocourek, Koťátko, Kuna, Volková, Zajíček), Ptáky (Brabec, Čermáček, Drozd, Holubi, Holou bek, Hrdlička, Kafka, Křepelka, Racková, Rybák, Slavík, Sojka, Sova, Špaček), Hmyz (Borkovec, Brabenec, Komárek, Komárková, Motýl, Mucha), Rostliny (Hořec, Jedlička, Lipár, Topoly), Plody (Hruška, Slíva, Třeš ňák), Ekologické niky (Blatný, Bor, Březina, Hájek, Krchovský), Horniny (Hora, Kamen, Placák, Rudčenková, Skála), Jídlo (Bílek, Med, Palivec, Rejžek, Sádlo, Šrut, Topinka, Vohryzek), Destiláty (Špirit, Wolker), Věci (Bidlo, Brousek, Čepelka, Klobouk, Křesadlo, Mlejnek, Ohnisko, Opasek, Putna, Součková, Suk, Svěrák, Šrámek, Volkman, Zábrana), Dny (Den, Středa, Čtvrtek, Pátková), Barvy (Bělan, Černík, Šedivý, Zelenka), Slovesa (Deml, Doležal, Jareš, Halas, Hrabal, Kasal, Kryl, Nezval, Odehnal, Přidal, Rosí, Škrabal, Žila), Přechodníky (Branislav, Hejda, Hule, Janovic, Janota, Milota, Vladislav), Němci (Effenberger, Eichler, Erhart, Exner, Fische rové, Grögerová, Langer, Linhartová, Němec, Němcová, Reiner, Rajchman, Reichel, Rei singer, Riedelbauchová, Siefert, Stöhr, Weiner, Wernisch a d.), Nemoci (Červenka, Cimický), Programovací jazyky (Basiková, Binar), Zkomoleniny, počítačové viry a různé (např. Fajkus, Jamek, Košinská, Puršl, Sta něk, Szpuk, Typlt, Zogata a Cimický).
INZERCE
Ministerstvo kultury a Památník národního písemnictví vyhlašují soutěž
Nejkrásnější české knihy roku 2008 V soutěži bude hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih. Oceněné knihy postoupí do mezinárodní soutěže Nejkrásnější knihy z celého světa. Přihlášky spolu s podmínkami soutěže poskytne Památník národního písemnictví, Strahovské nádvoří 1, 118 38 Praha 1, tel. 220 516 695, Vladimíra Hoštová, mailto:
[email protected]
Uzávěrka příjmu knih bude 16. 1. 2009 tvar 21/08/20
Každé světlo ovšem vrhá stín a pocho a poslední kapitolu s odpuštěním odflákli, pitelně i toto revoluční členění novodobé snad aby ji už měli z krku. Kam se např české poezie se neobejde bez vad na kráse. poděl Holan, Vrchlický, Mikulášek, Mácha, Tak např. někteří básníci (nejen Antošová) Sýs nebo Cimický? Kde je konec Tomanovi, se do přidělených oddílů vejdou opravdu jen Cincibuchovi, Kotenovi, Kolmačkovi nebo taktak, doslova s odřenýma ušima, s velkou třeba Cimickému? Kde nechali Dyka, Diviše, mírou tolerance k zdrobnělinám, pravopis Děžinského? Ale nechme toho... ným chybám a takřka neologismům (Kafka, Horší je to s těmi, kteří při vší úctě prostě Rudčenková, Lipár, Šrut). Někteří jedinci do antologie české poezie nepatří. Profesio byli zařazeni opravdu snad už jenom ono nalita editorů by se snad mohla projevovat matopoicky, jejich jména se zvukově pří třeba i tím, že se nenechají (jistěže náročným hodnému názvu pouze podobají, často až a vyčerpávajícím) šikováním básnických příliš vzdáleně (Hanzlík, Grombíř, Cimický). oddílů, resp. čet strhnout k tomu, že do nich Zařazení Borkovce mezi Hmyz se mi také jeví v zápalu boje zařadí i lidi, kteří dosud žádnou jako velmi křečovité; ano, borka je sice kůra, báseň nepublikovali, ba možná ani nenapsali a Borkovec je tedy ve skutečnosti Kůrovcem, – jen proto, že se jim hodí do krámu jejich ale ruku na srdce, páni editoři: Patří taková jméno! Když si je v antologii nalistujete, zjis přesložitělá myšlenková konstrukce do sys títe pochopitelně, že místo básní zde zeje tému, který chce být jednoznačný a exaktně prázdné místo. Méně informovaný čtenář průzračný? Zásadní problém mám s oddí se poleká, že jde o cenzuru, řádění tiskař lem Sloves a Přechodníků. Mnozí sice slove ského šotka či vadný výtisk. Jak by ho mohlo sům formou odpovídají, avšak zamyslíte-li napadnout, že se právě stal obětí megaloma se nad obsahem – kde nic, tu nic. Tak třeba nie a nedůslednosti editorů? Taková (v cel Jareš. Zřejmě druhá osoba čísla jednotného kovém objemu sice nepatrná, přesto však od čehosi, k čemu si dovedeme představit tristní) selhání pak tento nevšední pokus dokonce i zápor, infinitiv, ostatní tvary – ale o nový pohled na českou poezii degradují na co to znamená, ví jen Bůh. Přechodníky, to už pouhou hru s cínovými vojáčky! Ale třeba je opravdu – slovo vedle slova – jedna veli jsem nepochopil a měla to být další revo kánská přehlídka nehorázností, obstojí leda luční inovace, tentokrát v podobě rafinované tak Hule. Ať mi páni editoři laskavě před výzvy. Takže pánové, kterých se to týká (za vedou tyto přechodníky ve větách! Jestli se všechny Med, Putna, Špirit, Vrak a Cimický), jim to s jediným podaří, sním svůj klobouk! chcete-li ambiciózní projekt zachránit Němci, Nemoci a Zkomoleniny bez výhrad. před ostudou – a docela bych se přimlou Při recenzování antologií se dobře vycho val – okamžitě sedněte a napište aspoň pár vaný kritik obvykle zmíní, že standardním dobrých básní (když se to vysází větším fon klišé při recenzování antologií je napadnout tem, nemusí to být ani moc dlouhé). Pokud výběr prezentovaných autorů – aby v násled nic, nedá se svítit – trochu té inspirativní nujícím odstavci přesně toto klišé naplnil. ostudy tu přece jen zbude. Třeba jako poči Ani já nebudu výjimkou, i když kdo chybí, do nek pro třetí, přepracované vydání, na které toho se mi příliš vrtat nechce. Snad postačí se vlastně už v tuto chvíli já, Vitold Ljaguška, postřeh, že chybějící autoři by vesměs patřili a se mnou všichni vysokoškolští bohemisté do oddílu posledního – Zkomoleniny, počíta- a celá odborná i laická veřejnost těšíme. Vitold Ljaguška, Bc. čové viry a různé – jako by editorům došel dech
NEOBVYKLÁ VĚDECKO-FANTASTICKÁ PRÓZA
Text knihy Černé tečky je rozdělen na dvě Na tomto území se autor rozhodl propa menutá rčení jako „obrácení Šavla v Pavla“, části: ta první nese stejnojmenný název. govat svou víru. Odsuzuje antisemitismus „požádat manželku bližního svého“, „velbloud Jde o drobné povídky, jejichž kvalita je a přeje člověku, aby se mu dobře vedlo na uchem jehly“ aj. Václav Durych: Černé tečky zprvu jaksi nijaká, ale postupně se přece zemi. Ale země bohužel onemocněla, one Nadužívá i termínů z vědeckého světa Agite/Fra, Praha 2008 jen jejich literární podání zvyšuje. Druhá mocněl i její duch, což má možná na svě (antimonit, metalamin, karence, samarskit, část je nazvána Orion se kamsi vytratil, do domí „kremelská stvůra“ Stalin, která zce ornithospiroza, leptospiroza, biočip) a v sou Příjmení Durych má v české literatuře jakési níž je vloženo kratičké závěrečné Inter- peněla už před lety. Ale onemocněla hlavně vislosti s tím zařazuje i pojmy, nad nimiž až výsadní postavení, a to v souvislosti mezzo, což je vlastně vypravěčův, resp. prý proto, že „odešel od lidí Bůh“, lidé se od čtenář nanejvýš zakroutí hlavou: smrtnost, s křestním jménem Jaroslav. Když otvíráte autorův komentář k předchozímu pří něho odvrátili v sebevražedném domnění, letalita, smrtonoš, antigravitace atd. Auto knihu Černé tečky, překvapí každého z nás běhu. Tento oddíl už prozrazuje autora že jim ho už není zapotřebí. Vietnamku, rova obraznost je jistě bohatá, překypující, čtenářů, že jejím autorem je spisovatel křest zkušenějšího (má za sebou prvotinu Ouřk, která se chystá do Československa, děsí ale zároveň udivující a neobvyklá i v tomto ním jménem Václav (1930), tedy syn proslu což prý je satira z nedávné doby v čes už pouhé pomyšlení, že tu žijí samí ateisté žánru. lého, až militantního katolíka. Ale rodově je kém pohraničí). I v Černých tečkách si náš – naštěstí u nás objeví Leoše Janáčka, Bohu Mojmír Trávníček v doslovu správně, jméno Durych spojeno už s obrozenským autor dokáže s látkou pohrát, takže např. slava Martinů a Seifertovu poezii. resp. taktně upozorňuje, že zábavnou prózu slavistou Václavem Fortunátem (1735 až tu čteme „Tohle by měl být úvod, ale není Hrdinové Klaus a Kristina v povídce Václava Durycha je „žádoucí číst pozorně 1802) a s dalšími literárně se projevivšími to úvod“ a nakonec „Místo závěru: Orion Čtyřiadvacet hodin v bezvědomí jsou ovšem a vážně“. Jestliže ji čtenáři budou číst takto durychovci (starší Jaroslavův bratr Vác odtud neuvidíte.“ namyšleně přesvědčeni, že oproti křesťan náročně, což je v tomto žánru zajisté dosti lav, básník a překladatel, mladší Bohuslav, Postavy jsou typicky „na kordy“ s totalit ství „celá mohamedánská zbožnost je jen neobvyklé, pak přijdou na chuť těmto netra bibliofil apod.). Bylo by s podivem, kdyby ním režimem, nad nímž by prý i Marx zapla dovedně sestavená kočičina“ – pochybuji, že dičním vědecko-fantastickým povídkám autor této prózy v tradici nepokračoval kal, i v něm se uplatňuje překotná honička za právě tohle přispěje současnému nábožen i zde zpochybňovaní ateisté, a to pro auto a nepokusil se rovněž o literární uplatnění... bohatstvím a za maximální rozkoší. Časové skému snažení. rovu schopnost ironie a dokonce humoru, Výsledkem této snahy je svazek Černé tečky. určení probíhajících událostí je obtížně urči Zmíněný „vstup náboženské víry“ se pro v neposlední řadě pak ovšem i pro jeho čis Překvapením je něco jiného: Literární vědec telné, ale jsou tu i příběhy v tomto smyslu jevuje i v jazyce. Vypravěč si při vytváření tou češtinu a výjimečnou fantazii. Ta mu Mojmír Trávníček to znalecky pojmenoval dosti jasné: už se začala viklat komunistická svých fikcí údajně vybavoval „Kristova slova: umožní například umístit do toho „našeho“ jako „vstup náboženské víry a s ní související moc a vypadá to, že se vrátí svoboda, jenže Mám ještě jiné ovce. Ty však nejsou z tohoto vesmíru nikoli jedno, ale – světe div se! teologické problematiky“ do žánru vědecké „zase nás přišli na tancích osvobodit Rusové“. ovčince.“ Autor obnovuje tradiční, z bible – hned dvě Slunce. fantastiky. Tedy konec 60. let. či Desatera přejatá a původem již pozapo Milan Jungmann
UNIVERZITY VE VÝHNI STALINISMU John Connelly: Zotročená univerzita. Sovětizace vysokého školství ve východním Německu, v českých zemích a v Polsku v letech 1945–1956 Přeložil Jan Kuklík Karolinum, Praha 2008 Málokterý fenomén přitahuje v posledních letech pozornost historiků více než stalinis mus. První housle zde hrají především ame rické univerzity, jejichž výzkumy patří mezi ty, které určují horizont celého oboru. Stu die Johna Connellyho o sovětizaci středo evropských univerzit přitom vychází právě z tohoto prostředí a vysokému standardu americké historiografie stalinismu ostudu rozhodně nedělá. Základní osou Connellyho práce je teze, podle které je dosavadní pohled na stalini zaci střední Evropy, postulující totální sově tizaci Československa, NDR a Polska příliš zjednodušený. Středoevropské země byly sice mezi lety 1945–1956 donuceny při jmout vnější fasádu sovětizace, při bližším ohledání se však ukazuje, že řada vzájem ných rozdílů mezi střední Evropou a Sovět ským svazem i mezi středoevropskými státy samotnými zůstala i ve 40. a 50. letech 20. století zachována. Stalinizace střední Evropy tak neznamenala šablonovité klono vání sovětského modelu na středoevropský kontext, který by všude vedl ke stejným výsledkům, nýbrž složité prolínání domá cích a sovětských vlivů, které v každém státě vyústilo ve specificky národní variantu „sta linizovaných“ společností. Connelly vidí univerzity a proces jejich sovětizace jako základní kámen komplex ního společenského přerodu, který si jed notlivé komunistické strany dávaly za cíl. Univerzitní prostředí nesloužilo jen ke kul tivaci marxisticko-leninské filozofie nebo přepisování dějin, nýbrž bylo rovněž i cen trem pro vytváření vedoucích elit nově se rodících komunistických společností, které měly udávat tempo ve všech sférách eko nomického a kulturního života. Výchozím bodem pro novou úlohu univerzit v komu nistických společnostech střední Evropy se tak stalo striktní oddělení výuky a výzkumu, který byl koncentrován v nově zakládaných akademiích věd. Univerzitní vyučující poté byli stále více zaměstnáváni výukou narůs tajícího počtu studentů. Ve všech třech případech Connelly iden tifikuje základní příčiny, proč se sovětizace univerzit ubírala v řadě ohledů rozdílnými
cestami. Zdecimování východoněmeckého profesorského sboru poválečnou denacifi kací a jejich snadná kompromitovatelnost nacistickou minulostí usnadnila stalinizaci vysokého školství ve východním Německu, zatímco v Polsku stál vysoký morální kredit univerzitních profesorů, kteří tvořili jádro protinacistického odboje, naopak stalinizaci v cestě. Vysoká míra kolektivní soudržnosti polských akademiků komplikovala zavádění jednotných sovětských modelů stejně tak jako vyhraněně katolická tradice. Česko slovensko Connelly umisťuje mezi tyto dva póly. Odpor českých univerzitních elit nebyl ani tak omezován předchozí kolaborací s nacistickým režimem jako spíše všeobec nou netečností a neschopností kolektivní organizace za účelem obhajoby univerzit ních samospráv. Zatímco v polském pří padě tvořil princip univerzitní samosprávy centrální bod odporu proti komunistickým reformám, v Československu byly univer zitní kompetence odevzdávány centrálním vládním a stranickým orgánům bez většího protestu. Skutečně průlomové jsou pak Connel lyho poznatky ohledně pozice sovětských poradců v jednotlivých středoevropských zemích, jejichž absolutní moc a vliv tvořily doposud základní předpoklad, ze kterého všechny výzkumy stalinismu ve střední Evropě vycházely. Connelly přesvědčivě dokazuje, že vliv sovětských poradců na sovětizaci střední Evropy zdaleka nebyl tak významný, jak se obecně soudí, a že dyna mika stalinizace byla velmi často určována spíše jednotlivými národními komunis tickými stranami než Moskvou. Jazyková bariéra, kulturní vyčlenění i častý nezájem sovětských poradců o dění v satelitních stá tech nechával zejména v Československu a v Polsku velký prostor pro místní aktéry. V NDR naproti tomu byla sovětská domi nance zvýrazněna existencí okupační správy a tím pádem i početnější přítomností sovět ských odborníků, kteří v porovnání s Pol skem a Československem uplatňovali svůj vliv v mnohem větší míře. Vedle rozdílů v průběhu sovětizace a jejich příčin ukazuje Connelly rovněž i rozdíly mezi jejími výsledky. Nepodléhá přitom reduktivní perspektivě totalitarismu, ani se nesnaží programově hledat šokující osudy obětí stalinských reforem tak, jak se k tomu v některých případech uchyluje současná polská a česká historiografie. Naopak velmi pracnou a přesvědčivou sociálně-historic kou analýzou odhaluje, jak rozdílné přístupy středoevropských komunistických stran vedly i k rozdílným výsledkům. Obecný
nezájem československých komunistů o otá zku vysokého školství tak zapříčinil, že stali nizace československých univerzit proběhla spíše ve formálně personální rovině, k pro klamovanému zvýšení vertikální sociální mobility však v porovnání zejména s výcho doněmeckým případem nevedla. Elity vzdě lávané na českých univerzitách (slovenské nechává Connelly stranou) se tak rekruto valy i nadále zejména z prostředí středních vrstev. To vedlo ke stavu, kdy se většina československých univerzitních studentů necítila komunistickému režimu na rozdíl od svých kolegů z dělnických či rolnických rodin za svůj sociální vzestup příliš zavá zána a tvořila tak následně jedno z ohnisek destabilizace československého komunis tického režimu. Přísná stalinizace univer zitního školství v NDR, která naproti tomu k výraznému rozšíření vertikální sociální mobility vedla, měla naopak za následek loajalitu univerzitních studentů a odpor vůči politice SED se tak koncentroval spíše do jiných sfér.
INZERCE
Connellyho práce je obdivuhodná zejména mimořádným množstvím zvládnuté látky. Connelly se nesoustřeďuje pouze na etab lované univerzity střední Evropy, nýbrž je schopen svou argumentaci podložit i roz sáhlou znalostí situace na menších či mlad ších univerzitách regionu. Cesty stalinizace pražské, berlínské či krakovské univerzity ukazuje stejně dobře jako případy univerzit v Brně, Greifswaldu nebo Varšavě. Celou kni hou prostupuje impresivní erudice autora, který je schopen využívat prameny v něm čině, češtině, polštině i ruštině, prostudoval desítky archivních fondů a vyzpovídal řadu pamětníků. Výsledkem je pečlivě napsaná komparativní studie, která výrazným způso bem posunuje dosavadní chápání stalinismu ve střední Evropě. V situaci, kdy se část úsilí místních historiografií soustředí spíše na prvoplánové skandalizování minulosti než na metodicky a empiricky ukotvený histo rický výzkum, si lze snad jen povzdechnout, že podobnou knihu musel napsat Američan. Rudolf Kučera
tvar 21/08/21
RECENZE NIKL JE NIKL JE NIKL Petr Nikl: Jělěňovití (lesní lyrika) Meander, Praha 2008 Výtvarník, hudebník, performer a všeuměl Petr Nikl se v edičním plánu nakladatelství Meander patrně natrvalo zahnízdil – a má pro to dobré důvody. Nejen že jeho knížka Pohádka o Rybitince zahájila ediční řadu Modrý slon, nejen že vytvořil této edici logo, navíc se mu s poslední knížkou Záhádky podařilo sklidit všelijaké ceny včetně Knihy roku v opulentní knižní show Magnesia Litera. Po takových úspěších není nikdy snadné přijít s něčím novým – jenže právě to pro Nikla nikdy nebyl problém. Co nového tedy přináší jeho pátá autorská knížka pro Meander s názvem Jělěňovití (lesní lyrika)? Jako furiantský kousek se jeví už název díla: dát knize nevyslovitelný titul (zkuste si to – mně se stále vzpírá první háček) svědčí o nakladatelské odvaze, ale zároveň o jasném signálu pro čtenáře, že tentokrát je Niklův um opravdu puštěn ze řetězu. A po lese se rozběhnou jeleni a jiní paroháči. Nik lův věrný čtenář si vzpomene, že už obálka Lingvistických pohádek sestává z parohatých zvířátek, která nesou na hlavách jednot livé litery názvu. Tentokrát se tedy paroží dostalo nad písmenka formou háčků všude, kde to je jen možné. Snad i proto Jělěňovití.
MNICHOV PO FRANCOUZSKU Georges-Marc Benamou: Mnichovský přízrak Přeložila Zuzana Tomanová Paseka, Praha–Litomyšl 2008 Jedním z výrazných připomenutí 70. výročí Mnichovské dohody je bezesporu český pře klad knihy francouzského novináře a spiso vatele Georgese-Marca Benamoua (1957) Mnichovský přízrak, která ve francouzském originále vyšla teprve loňský rok. Benamou, autor několika knih věnovaných F. Mitter randovi a poradce současného prezidenta N. Sarcozyho v oblasti kultury a mediální komunikace, se tu, jak sám uvádí, snaží Čes koslovensku splatit dluh za „francouzskou zradu“ z 29. září 1938. Francouzově knize se u nás dostalo mediální pozornosti jako málokteré jiné, a to i ze strany tzv. seriózních médií. Důvo dem je jistě nejen to, že pojednává o tématu pro českou historii navýsost vážném a do značné míry rozhodujícím, ale i to, že fil movou verzi románu připravují dvě světově uznávané české kulturní ikony – Václav Havel a Miloš Forman. Ti se ostatně zúčast nili oficiální prezentace knihy ve Francouz ském institutu v Praze; Václav Havel dopro vodil knihu také krátkým peritextem. Nejlepší charakteristiku románu asi při náší autorova vlastní slova v závěru knihy: „Mnichovský přízrak přináší osobní pohled na jistý »zvláštní den«. Je to román; snaží se objasnit četné otazníky kolem oné události, prozkoumat duše, vysledovat pochyby, rozlišit vnější a vnitřní tlaky u jednotlivých postav a samozřejmě rozebrat »mechanismus zbabělosti«. Jsou možné i jiné interpretace průběhu tohoto dne i všeho, co nakonec vedlo k jeho závěru.“ Tato autorova snaha zdůraznit, že jde o lite rární, osobité zpracování skutečné histo rické události, nečinící si v žádném případě nárok na absolutní pravdu svého pohledu, je jistě sympatická. Další příspěvek k fikčnímu žánru, zpracovávajícímu však reálné his torické téma a opírajícímu se nejen o svou imaginaci, ale i prostudování historických pramenů, je tak o to zajímavější sledovat. Výchozí situace je fiktivní: jistá americká novinářka se v roce 1968 rozhodne napsat článek o Mnichovské konferenci a chce donu tit jediného žijícího účastníka konference, bývalého francouzského premiéra Édourda
tvar 21/08/22
Vlastní autorský text Jělěňovitých sestává z „básní a drobných próz“ (cit. z anotace na obálce), kterými autor doprovodil své starší obrázky. Je-li tomu skutečně tak, že výtvarná složka knihy předcházela textu, nabízí se otázka, jak se Nikl vypořádal s „ilustrováním knihy textem“. V knize nalé záme texty dvojího druhu: první půli knihy (O paroháčích) tvoří bizarní zveršovaný atlas lesních bytostí. Zde texty nejvíce připomí nají předchozí Niklovu tvorbu – a právě tyto texty jsou z celé knihy asi nejzajímavější. K pocitu nepříjemného drhnutí v tomto cyklu však dochází u začasto epických básní v klasickém sevřeném tvaru. Tradiční forma, rýmy, rytmus verše – to vše zachycené do písmenek neodpovídá Niklovu naturelu, i když za texty prosvítá důkladná redakční práce. Skvělé jsou naopak výsostně lyrické libozvučné variace na Jelena lesoně Sito tungu, Albína Jednorožce a jejich příbuzné. Druhá část knihy (Co píšou jeleni) se vyzna čuje především jiným výtvarným dopro vodem. Mezzotinty vystřídají kresbičky dokumentující, jak píšou jeleni. Autor prav děpodobně sám tyto kresby „přeložil“ do češ tiny – a měl tak vzniknout soubor jeleních mouder. Jenže záměr se nepodařilo docela naplnit a místo jeleních mouder většinou čteme Niklova moudra o jelenech. Moudraaforismy, sentence, skorohaiku, nápady a průpovídky... dosti rozkolísané kvality.
Některé texty jako by vznikly kvůli zvuko malbě, jiné kvůli vtipnému dvojsmyslu, a pak jsou některé, nad kterými zůstává rozum stát („Když to jelenům v psaní nejde, jdou si zatroubit.“). Jeleni jsou zde povětšinou před staveni jako trochu ješitní psaníchtiví ňou mové („Někteří jeleni píší pořád o lese, jako by všechny větve vyrůstaly z jejich parohů“) a vůbec nejvíce o celém charakteru oddílu vypovídá závěrečná myšlenka: „Kdyby jeleni nic nepsali, věděli bychom o nich prd.“ Věnoval jsem se textu; několik slov si určitě zaslouží i výtvarná stránka knihy. Nepochybuji, že v soutěži Nejkrásnější kniha roku Jělěňovití zabodují – a myslím, že znalce Niklových knih z Meanderu by překvapil opak. Kniha je tištěna bílou bar vou na temněmodrém papíře evokujícím
skrytou, noční stránku obyvatel lesa. Mez zotinty představují Nikla s jeho příznačnou precizností a snovostí. A zdánlivě lapidární lineární kresby v druhé části knihy před stavují Nikla-hledače. Není v nich lehkost, spíše hloubka i tíha mediumních výtvorů spiritistů. Protože Nikl většinou vytváří víc než knihy, i v této knize najdeme bonusy: tento krát je jím hudební nosič se zhudebněnými básněmi a „doslov(n)ení“ Emmy Pecháčkové (studentky septimy Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze, jak se dovídáme na jeho konci). Nad tímto doslovem jsem si trochu lámal hlavu – proč vlastně? A když už, proč zdůrazňovat relativně nízký věk jeho autorky? Až potom mne napadl klíč: Niklovy knihy jsou přece pro děti i dospělé od pěti let, tak proč by doslov nemohli psát sedmnáctiletí. V celku knihy nakonec i takový text funguje. Přiložené cédéčko s devatenácti minia turami – zhudebněnými básněmi – pobaví, korunuje celé dílo a možná až ono mu dává utajovaný smysl. Tedy, že po smyslu netřeba pátrat. Že Nikl zůstává bytostným impro vizátorem, jemuž možná ne vždy svědčí zhmotňování těkavých myšlenek na strán kách knih. Recitované a zhudebněné se texty vyloupnou z písmenek a fungují „tady a teď“. Radek Malý
Daladiera k výpovědi, která by objasnila jeho (ale i obecně francouzský) někdejší postoj v rozhodujícím okamžiku pro bytí či nebytí jednoho z největších francouzských spojenců po roce 1918 – prvorepublikového Československa. Daladier, zapomenutý, zapšklý, schovaný kdesi na zapadlém ost růvku, se zprvu kontaktu zarytě brání, pak se ovšem nechá svést novinářčinou zarputi lostí a entuziasmem a začne vyprávět. Třebaže hlavní postavou celého dramatu je právě Daladier, pozornost je věnována i dalším postavám, které se na Mnichovské dohodě tak či onak podílely – anglickému premiérovi Chamberlainovi, italskému diktátorovi Mussolinimu, ubohým českým diplomatům v Mnichově Mastnému a Masa říkovi. Právě střídání vyprávěcích perspek tiv a úhlů pohledů, snaha domyslet vnitřní pochody a pohnutky jednotlivých postav, které díky tomu nejsou viděny jako pouhé figurky historického divadla, ale uvěřitelné
lidské bytosti, činí Benamouovo vyprávění poutavým a zajímavým. Nic jiného totiž čtenáře v knize překvapit nemůže – děj sice graduje, ale rozuzlení je známé přece dopředu a ani z formálního hlediska není román nijak originální (nu ano, místy se troše té nudy nelze ubránit). Napětí dále do textu vnáší konfrontace Daladiera, pamět níka a zároveň jednoho ze spolutvůrců osudu prvorepublikového Československa, s mladou americkou novinářkou, která vidí tehdejší události z nadhledu a odstupu, je schopna Daladierovi připomenout souvis losti, jež jemu tehdy unikaly. Daladier tu slouží jako příklad člověka, který absolutně nepochopil svou historic kou situaci, což bylo o to tragičtější právě proto, že jeho naivita spolurozhodla o dal ším dění. Třebaže v sobě nosí doživotní trauma, obrovský pocit viny, hledá zároveň celý život ospravedlnění pro svůj tehdejší postoj a rozhodnutí, snaží se před svou
vinou i sebou samým utéct. Až americká novinářka mu nemilosrdně odhaluje jeho slepotu. Právě tato nemilosrdnost, s níž Benamou přistoupil k francouzskému his torickému provinění, bez špetky náznaku celou situaci nějak ospravedlňovat, je mys lím hodna uznání. Francouzský kritický duch tu nadto naznačuje nejednoznačnost osobností Masaryka a Beneše, kteří se sice v české národní paměti stali kultovními per sonami a téměř modlami, ani jejich podíl viny (zejména u Beneše) však nelze vůbec vyloučit. Také proto je Mnichovský přízrak přitažlivý i pro českého čtenáře. Ne pro nějaký velký umělecký zážitek, ale protože připomíná události, které nelze zapomí nat, a nutí k zamyšlení nejen nad minulostí, ale i nad podílem zodpovědnosti za dějiny a utváření paměti u každého jednotlivce, který má tu moc do jejich chodu jakkoli zasahovat. Veronika Košnarová
inzerce
foto webové stránky P. N.
Výtvarník a spisovatel Petr Nikl vystupuje též jako hudebník společně se skupinou Lakomé Barky
OZNÁMENÍ VYNÁLEZCE PŘÍBĚHŮ
příběh Henryho Sugara a jiné povídky jsme se mohli v češtině už potkat. Minimálně ale se dvěma, se Stopařem, kterého Dahl vybral také do souboru Tales of Unexpected (1972, č. Příběhy nečekaných konců, Volvox Globator 2006), a Hračkou, která patří i do knížky válečných povídek Over To You: Ten Stories of Flyers and Flying (1946, č. Přepínám, deset příběhů o letcích a létání, Volvox Globator 2007). V posledních letech se častěji píše – a určitě za to může i skvělá Burtonova filmová adap tace Karlíka a továrny na čokoládu – o Dah lovi, autorovi knížek pro děti. Z tohohle pramene pilně čerpá Academia a Knižní klub. V překládání Dahlových dětských knížek už jsme daleko za polovičkou. Nějak při tom zůstává stranou, že Volvox Globator má nyní na kontě už sedm svazků povídek a jeden ze dvou Dahlových románů (Můj strýček Oswald, 1991 a 2002, orig. 1979). Na svých webovkách ty svazky prezentuje pod hlavič kou Sebrané spisy Roalda Dahla, v reálném světě je spojuje alespoň grafická úprava. Mezi sedmičkou příběhů v přítomném svazku najdeme klasickou „dahlovskou“ povídku, tj. příběh s nečekaným zvratem, příběh, který je pečlivě a obratně stavěný – a v jediném okamžiku otočený vzhůru nohama, takový je třeba titulní Podivuhodný příběh Henryho Sugara nebo už zmíněný Stopař. Máme tu ale i příběhy s vysokou dáv kou lyriky, které jistě překvapí ty, již Roalda Dahla znají jako vypravěče s odstupem a nadhledem až cynickým. Taková je úvodní povídka Chlapec, který hovořil se zvířaty a zejména Labuť, drásavý příběh o krutosti a o naději. Další tři povídky jsou výjimečné. Tedy v kontextu Dahlova díla určitě.
Jak už jsme citovali, spisovatel je podle něj člověk, který vymýšlí/vynalézá pří běhy. Na jiném místě říká, že ze všeho nejmíň rád píše o sobě a svých zážitcích. A že by ho nebavilo psát příběhy, které se skutečně staly. A tady máme dvě autobi ografické povídky a jednu povídku podle skutečné události. Tou skutečnou událostí bylo nalezení římského pokladu nepříliš duchaplným oráčem kdesi v Anglii. Stejně jako dvěma autobiografickým povídkám i téhle poněkud chybí švih a pointa, jaké Dahl dokáže uplatnit v příhodách, které vynalézá sám... Povídka Hračka, která soubor uzavírá, je založena na Dahlových zážitcích z války. Tenkrát sloužil jako letec a stejně jako hrdina povídky byl sestřelen, vážně zraněn, zachráněn... Hračku ve sbírce uvádí před chozí povídka Šťastná náhoda s podtitu lem Jak jsem se stal spisovatelem. Po zranění Dahl pracoval jako zmocněnec ve Washing tonu. Tam ho vyhledal populární (a Dah lův oblíbený) spisovatel C. S. Forester. Od bývalého vojáka chtěl získat historky z bojů, měl za úkol podpořit britsko-americké spo jenectví. A protože vyprávění historek Dah lovi moc nešlo, slíbil poslat Foresterovi pár zápisků. „Milý RD,“ napsal prý mu Forester zpět: „měl jste poslat poznámky, nikoli hotovou povídku. Úplně jste mě omráčil.“ A tak vznikla povídka, která pro Dahla byla hračka, a tak se bohudík stal Roald Dahl tím, kdo vymýšlí příběhy. Literární cena Henryho Sugara je spíše v povídkách „vymyšlených“, hodnota těch „skutečných“ je v tom, že nám spiso vatele představují z jiného úhlu, než jsme doposud byli zvyklí. Gabriel Pleska
Bohemians 1905), zkušenost s pobytem ve Spojených státech. Autenticitu lze vyvodit i z některých dalších detailů, kupříkladu z označování hlavní ženské postavy iniciá Jan Malinda: Ilegální vztahy lou. A přece se Malindův způsob psaní od Labyrint, Praha 2008 tvůrčí metody jiných autorů „autenticistů“, jichž se v posledních letech objevilo hned Jan Malinda se sice narodil teprve před několik (namátkou Hakl, Pavlovič, Kahuda, šestadvaceti lety, novela Ilegální vztahy, již Rudčenková), čímsi výrazně odlišuje. Je nedávno jako další z přírůstků edice Fresh mnohem méně intuitivní a neomezuje se představilo pražské nakladatelství Labyrint, pouze na zpracování vlastní životní zku je však již jeho třetím vydaným titulem; šenosti, svého osobitého uchopování světa knižně debutoval jako dvacetiletý. – všímá si i okolí a těch, kteří je zalidňují. Na necelých dvou stech stran rozehrává Jan Malinda v sobě nezapře novináře Malinda příběh mladého novináře, jehož již jen poděkováním těm, jejichž osudy především rozčarování ze stagnujícího, v knize zpracoval nebo se jimi nechal inspi nefunkčního partnerského vztahu vede rovat. A především jednotlivé ilegály při k rozhodnutí pohodlí prestižní pražské bližuje způsobem, jenž by nepůsobil nepa redakce opustit. Na vlastní pěst se vydává třičně ani na stránkách jeho domovského do USA, aby se tu po několika letech magazínu: „A co ty, Valentine? Co se nejvíc setkal s kdysi vzývaným starším bratrem líbí v Americe tobě?“ Ruský kuchař v Ameria podobně jako on se nějaký čas živil rukama. can Steak and Buffet v Pidgeon Forge zakloní A tak pomáhá v restauraci, uklízí v hotelu hlavu, zahledí se do podhledu ztrouchnivělého a přirozeně proniká do komunity nelegálně altánku a přitom přivře oči. Hodil si dnes zaměstnávaných gastarbeitrů původem ze v práci off, a tak vysedává u kamenného stolu zemí někdejšího východního bloku. Když na Round Topu s námi. „Mně se nejvíc líbí ty o nich začne psát reportáž a jeho nová zná výstřely! Výstřely do vzduchu!“ překvapí nás most sklouzne do podobné rutiny, před níž tenhle řízný chlapík z Moskvy. Ještě před do Ameriky utíkal, kruh se uzavře a přichází rokem na studentských kolejích bránil sebe čas k návratu. a svou modrookou přítelkyni Káťu železnou Text do značné míry charakterizuje určitá tyčí před opilými Uzbeky. autobiografičnost – můžeme jen tušit, zda Jan Malinda nezapře ani druhý svůj pro vypravěče příběhu a jeho autora charakte fesní zájem, o němž se můžeme dočíst na rizuje víc spojitostí než věk, povolání (Jan přebalu knihy (málem začal studovat scená Malinda pracuje jako reportér Magazínu MF ristiku a dramaturgii na FAMU, dodnes se Dnes), záliby (přízeň fotbalovému klubu podílí na vzniku krátkých filmů). Navzdory
využití ich-formy se při psaní Ilegálních vztahů podržel spíše dramatického způsobu psaní – hodně obrazného a konkrétního, vedeného v přítomném čase. Chtělo by se říct, že by nebylo vůbec na škodu, kdyby je ani neopouštěl. Největší slabinou jeho textu se totiž zdá být množství plytkých mouder o životě, jimiž čtenáře v pravidelných inter valech častuje a s nimiž trochu neuměle zachází. Postpubertální chlapáctví (…každá druhá ženská chce vypadat jako Pamela Anderson, ale nikdy se jim to nepodaří, všechny zůstanou ošklivé...) bychom hlavní postavě odpustili, ostatně k jejímu charakteru se hodí. Ani přirovnání vážného vztahu k cestování s neznámým člověkem v těsném výtahu by vlastně nepůsobilo vyloženě otřele – pokud by je autor neomílal hned na ploše dvou stran, což v kontextu působí docela jako pěst na oko. Jinak totiž Malinda píše svižně a úsporně; ukazuje se být dobrým pozoro vatelem života a občas i vtipným glosáto rem, který si libuje v pointách a rád čtenáře odměňuje. Dojem generačního románu, který opět citací z textu evokuje obálka (Jsme generace odsouzená k frustraci z nekonečného množství možností...), skutečnosti neodpo vídá a možná si budete muset vyřešit, jestli právě vás postavy ze stránek Malindovy třetí knihy zajímají. Pokud jste ale s těmito podmínkami srozuměni, doba, kterou četbě Ilegálních vztahů věnujete, nebude časem promarněným ani protrpěným. Jana Matějková
Roald Dahl: Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky Přeložili Mai Fathi Havrdová a Josef Línek Volvox Globator, Praha 2008 „A fiction writer is a person who invents stories.“ První věta povídky Lucky Break. V překladu Mai Fathi Havrdové a pod názvem Šťastná náhoda ji čteme jako „Spisovatel je člověk, který vymýšlí příběhy.“ Překlad jistě správný. Ale než se ke mně dostal, překládal jsem si ji pro sebe tak, že spisovatel je člověk, který příběhy vynalézá. Postava spisovatele Roald Dahla mi vždycky trochu splývala s postavou Willyho Wonky z jedné z jeho nejslavnějších knížek a zároveň z jedné z nejslavnějších knížek pro děti vůbec, Karlíka a továrny na čokoládu. Vynálezce těch nejpřekvapivějších kombinací chutí a tónů. Vynálezce, jehož invence může být až nebezpečná, nebez pečně výbušná například. Že je syn norských rodičů, anglický spi sovatel Roald Dahl (1916–1990) i v Česku stále populární, to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Městská knihovna v Praze má mezi svými svazky všechno, co od něj vyšlo v češtině, a slušnou řádku titulů v ori ginále. A pořád ještě se mně nepodařilo vypůjčit si všechno, pořád je z toho něco povypůjčované, ledacos rezervované, pro stě nedostupné. A to jak v sekcích cizoja zyčná literatura a beletrie pro dospělé, tak i mezi dětskými knížkami. A tak vám s jis totou nepovím, s kolika ze sedmi povídek obsažených v autorském (tedy Dahlem sestaveném, 1977) souboru Podivuhodný
KLIMATIZACE DECENTNĚ HUČÍ, JE JÍ FUK, CO SE POD NÍ ODEHRÁVÁ
Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštou
[email protected] Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 tel.: 234 612 398, 234 612 399 cena pro předplatitele 22,– Kč
Galerie hlavního města Prahy zve na výstavu Beautiful people (et la blessure secréte) (a skryté rány), ve které se představí sbírka sdružení FRAC z Calais. Výstava je umístěna ve 2. patře Staroměstské radnice a potrvá do 18. 1. 2009. Až do 9. 1. 2009 navštěvujte výstavu foto grafií Jáchyma Klimenta nazvanou Mis tral. Je přístupná v Galerii Velryba v Praze. Jeden z představitelů katalánské vizu ální poezie Juan Brossa je představen v pražském Institutu Cervantes výstavou nazvanou Bverso Brossa. Ta potrvá do 30. 1. 2009. A vzhůru do Brna: v Domě pánů z Kunš tátu je připravena pro vaše uměníchtivé oči výstava Obrazů Petra Veselého (do 11. 1. 2009). V brněnské Galerie G99 je představen svými instalacemi, obrazy a fotografiemi do 11. 1. 2009 Petr Lysáček. Výstava má zapamato vatelný název Prdhobrdha. S předstihem: Mezinárodní vědecká konfe rence Praha-Prag 1900-1945 / Literární město dvou jazyků, mnoha prostřed níků, proběhne ve dnech 25.–27. 3. 2009 v pražském Goethe-Institutu. Bližší infor mace na stránkách Goethe-Institutu. Divadlo Orfeus v Praze chystá na konec roku následující pochutiny – Radu Ţuculescu: Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku (jistě víte komu) (dne 12. 12.), 15. Vánoce v krytu (ve dnech 17. a 19. 12). Zejména Vánoce budou slaveny důstojně a tradičně Rakovnickou vánoční hrou, vánočními scén kami pražského lidu z minulého století, verši, barokními texty i povídkami. Scénické čtení z knihy scénických čtení Anny Gavaldy A taková to byla láska a Prostě spolu proběhne v neděli 21. 12. 2008 v 19.30 hodin v Malé scéně divadla Minor v Praze. V pražské Galerii Nod (Roxy) je k vidění spo jená výstava Milana Kozelky & Andrey Lexové Podvratné mýty a Radovana Čerevky Iranian Komplex. Vše očeká vatelné a představitelné uvidíte do 11. 1. 2009. Franta Úprka – Sochařský obraz domo a je název výstavy, kterou lze až do 22. 2. v 2009 zhlédnout v Galerii výtvarného umění v Chebu. Pokud máte v oblibě hokej, nezapomeňte jít do Národního mzuea v Praze na výstavu nazvanou Století českého hokeje, která je otevřená až do 15. 3. 2009. A ještě jednou Národní muzeum – výstavu Nobis est natus. Vánoční motivy v ruko pisech Knihovny Národního muzea nav štěvujte v předvánočním čase (jinak do 18. 1. 2009).
Z výstavy Vánoční motivy v rukopisech Knihovny NM
tvar 21/08/23
PATVAR
LUBOR KASAL: JAK SE BRÁNIT PROTI DROBNÝM ŠKŮDCŮM. DERATUM, PRAHA 1995
Žalostně vypadající výtisk útlounké brožurky s dezinfekcí a dezinsekcí; to, co budeme hubit Jak se bránit proti drobným škůdcům, zkroucený primárně, jsou hlodavci, myšmi počínaje přes vlhkem a ohlodaný hladovou havětí, jsem obje potkany, hraboše až po hryzce či křečky. Po vil nedávno úplnou náhodou na kamarádově celé věky svádějí tato společenství s člově staré půdě. Pod více než výmluvným titulem kem jednu bitvu za druhou, střídavě vítě je podepsán – Lubor Kasal. Skutečně nejde zíce a prohrávajíce. Tušit však o existenci o podvrh, sám Kasal se k existenci brožury při Kasalovy brožury, nadobro by kapitulovaly znává v medailonu ke své básnické knížce Jám a dobrovolně se stáhly na místa člověkem (1997) – zvláštní je, že v bibliografiích u dal zaručeně neobydlená. Ale ani to by jim ších sbírek o ní už cudně pomlčel. Autorův nepomohlo, neboť autor se nespokojuje zájem o hlodavce dokládá také název jeho třetí s dílčími vítězstvími, volá po preventivních básnické sbírky Hlodavci hladovci z roku 1995. opatřeních (kterými předcházíme pronikání do Je nápadné, že brožura, vydaná pro interní objektů, znemožňujeme jim přístup k potravě účely malé deratizační firmy jménem Deratum, a zasídlení a zahnízdění) – volá po vpravdě vyšla ve stejném roce. Vyvstává před námi konečném řešení. Když horuje pro to, aby zajímavá otázka, který text podnítil který. Co materiály a zařízení byly navrženy tak, že budou přišlo dřív: zadání sepsat deratizační brožuru, poskytovat ochranu před patogeny, kontaminací kteréžto téma se přetavilo v básnickou formu, cizími předměty, nebudou umožňovat přístup anebo nejprve vznikly básně a příručka je jejich ani sloužit jako úkryt pro škůdce, slyším křičet následným protipólem, záměrně nepoetickým zoufalého, fóbií svázaného člověka. Kasalovo a veskrze praktickým? Případně nastala ještě obsedantní pátrání po takovýchto potenciál jiná eventualita? Osobně čtu Hlodavce hladovce ních skrýších hraničí až s paranoiou a postoj jako úlitbu špatnému svědomí, jako akt zou nejednoho čtenáře k hrdinům brožury se falství: poté, co Kasal poslal na smrt miliony rychle změní od nenáviděných záškodníků nevinných zvířat, musel se k tomuto tématu k ubohým běžencům. Rozsah této rubriky vrátit ještě jednou a obrazně řečeno prosil své bohužel neumožňuje hlubší srovnání s Kasa oběti za odpuštění tím, že po nich pojmenoval lovými protidemokratickými a protihuma nistickými postoji (zde jen upozorním na básnickou sbírku. Co ho tedy dohnalo k básnění jako k aktu jeho parafrázi Hrabětova verše Demokracie vykoupení? V úvodu brožury jsou předsta – to je rozdat zbraně lidu nebo na závěr jedné veni nevítaní hosté. Nepleťme si deratizaci jeho básně: Konec humanismu!)
Všechna ta mrazivě znějící latinská slova, jimiž je text deratizační brožurky doslova prošpikován – namátkou: rodenticid, difenacoum, antikoagulanty či bromadiolon – marně zastírají pravý smysl textu. Problém viny a trestu je v něm rozřešen v samotném úvodu, ba je postulátem celé příručky: hlo davci jsou škůdci a jako takoví musí být bez výjimky vyhubeni. Se škůdci je nutné bojovat: mohou do provozu vnášet infekci, na zákazníky působí nepříznivým dojmem a jejich přítomnost v provozu je v rozporu s legislativ-
ními požadavky. V Kasalově vypjatém podání jde o hrozbu celosvětovou, metaforicky při rovnanou k živé řece, valící se zahubit lid skou civilizaci. Proto ten nesmiřitelný boj, v němž zvítězí silnější a v němž není místo pro špetku soucitu. Podstatnou část knihy tvoří popis hubicích metod – některé z nich se nebojím nazvat zrůdnými a nelidskými. I hlodavec má právo být ze světa sprovozen humánní smrtí. Ne však podle Kasalových instrukcí. Autor je při praven vysmát se našim naivním představám o klasické pastičce s nastraženou návnadou, předkládá desítky a desítky jedů a chemikálií nejrůznějšího skupenství, složení i způsobů užití. Spojuje je jen jediný prvek: účinek – ten je ve finále vždy stejný: hlodavcova smrt, vět šinou mučivá a bolestivá. Kasalovo krátké působení v deratizační firmě tedy přineslo kýžené plody; ovoce, jež nemůže nezhořknout na jazyku. Jeho štvavá protizvířecí agitka dává tušit, kam by se ubí raly jeho cesty, kdyby nebyl dal vale komerční sféře: nejspíš bychom se dočkali obdobných příruček vyhlašujících nemilosrdnou válku nejen hlodavcům, ale i stromům a kůrov cům. Děsím se Kasalových nekompromisních postojů, jeho technokratického zápalu a až obludně sterilních představ. Bezprostřední okolí budov musí být čisté, bez odpadků a okolní zeleně, která by mohla být zdrojem hlodavců, ptáků nebo hmyzu. Snad nám trocha špíny a na ní pár hlodavců přece neuškodí! Michal Škrabal
VÝROČÍ
Jan Čarek
Hlídají mrtví mandele v polích, nad pravdou plotů a mezí hvězdami znavená bdí jejich stráž. (Hvězdy na nebi, 1934)
V prosinci a na začátku ledna si připo mínáme ještě tato výročí: 13. 12. 1948 Božena Klímová 16. 12. 1928 Eduard Petrů 21. 12. 1948 Helena Tarkó 23. 12. 1908 Viktor Palivec 27. 12. 1928 Přemek Kocian 27. 12. 1938 Miloš Vodička 29. 12. 1918 Sergej Machonin 3. 1. 1939 Vladimír Nárožník 3. 1. 1969 Pavel Petr 4. 1. 1859 Karel Václav Rais 4. 1. 1859 Vilma Sokolová 7. 1. 1949 Jiří Stegbauer 10. 1. 1929 Vladimír Hampl 10. 1. 1919 Ela Vodrážková
najednou, když jsem se dokopal k sepsání posledního fejetonu (kdy jindy než s koncem ročníku), zjistil jsem, že mám v notesu mraky témat, která mi teď připadají neprávem odstrčená. Takto se dožaduje fabulace příběh s opilým a hodně nechutným bezdomovcem, díky kterému jsem si uvědomil, že Boha mám hledat i v tom nejodpudivějším setkání, ale jaký je problém, když si tohle uvědomí ten odpudivec a sám vám s mírně agresivní arogancí sděluje, že v něm máte vidět Boha, nebo jak jsem s nadšením zhlédl film, s jehož mytologií jsem se neobyčejně ztotožnil, a pak se dočetl v recenzi, že tenhle snímek se může líbit jen někomu, jehož popis byl v podstatě zdrcující diagnózou mého psychického zdraví, chtěl jsem se zavěnovat kruhu v obilí, u kterého nějaký vědátor údajně pochopil, co tím chtěl básník říci, ale ve skutečnosti jen odhalil, že v konstrukci je zakódováno Ludolfovo číslo, zjistil jsem, že mám rozpracovaný návod, jak nezblbnout z toho, že
se člověk musí dennodenně snažit nezblbnout, o tom, jak nesnáším škatulky a šuplíky, ale bez nich se nedá žít nebo o tom, jak chce být každý milován a snaží se toho dosáhnout i tak, že pije, stane se bezdomovcem, ztrhá něčí film, hlásá, že kruhy v obilí sdělují světu pí, bojuje s tendencí zblbnout, přiskřípne si prst mezi dva šuplíky a píše poslední fejetony… Zkrátka vyrojila se na mne spousta užitečného materiálu, která mne usvědčila, že žába skrývající se v suterénu pod Zlou ovcí je těsně před uvařením, a dokud snad ještě není na prameni jiných užitečných informací a výtěžku jiných poznámkových bloků, je dobré se s ní se ctí rozloučit. Nevím, jestli ještě někdy dostanu podobně milou příležitost, a děkuju všem, kdo jste mne až dosud z té báječné krajiny poblíž tiráže nevypískali. Možná by bylo pyšné si namlouvat, že přestávám v nejlepším, ale rozhodně si myslím, že se loučím v dobrém. Václav Bidlo
*29. 12. 1898 Heřmaň u Písku †27. 3. 1966 Písek Hluboká noc Jak schnoucí zaječí kůže vycpaná senem dýchají stodoly v noc, v komorách a stájích bijí rány krve.
Michal Jareš
FEJETON Fejeton o dobrém konci Jako přelétavě konzervativnímu člověku mi nedělají dobře náhlé změny, ale ani ty příliš pomalé, jejichž náhlost je rozptýlena ve skrytosti, jako když se uvaří žába: jakoby se nic neděje, ale najednou je někde zatuchlo a mrtvolno. V tomto tuchnoucím procesu spatřuji i jeden z nejdůmyslnějších zrodů závislostí a lpění, když něco činíte a jeví se to být dlouhodobě přínosné, baví vás to a nikomu to, zdá se, nevadí (výjimkám se omlouvám), ba někteří vyjadřují jistou míru spokojenosti (děkuji moc). Ale tuším, že někde se možná vaří žába. Před necelými třemi roky mne opravdu potěšila možnost psát zrovna pro lidi Tvaru pravidelné příspěvky. Těšilo mne to, protože Tvar pro mne jsou a byli vždy i konkrétní jména i tváře, které jsem občas mohl potkat, a zároveň proto, že mne svým způsobem bavila ta zvláštní řehole pravidelné snahy vysedět a snést jak vejce snesitelný
text, který dává slušný prostor něco ze sebe sdělit, otevřít se – a ještě k tomu určitému okruhu lidí, který je pro mne podstatně důvěryhodnější a spřízněnější než řada jiných okruhů protáčejících a potácejících se našimi osudy. Ale už když přišla ta nabídka, nápad, už tehdy jsem si sliboval, že to nesmím nechat dojít do fáze uvařené žáby, že se nesmím nechat zahltit setrvačností a příliš se na té poslední stránce zabydlet (v mém případě bych měl právo psát zabidlet). Servírovat čtenářům dezert za hlavním chodem většinou literárního počtení je čest, která není na doživotí, a podle mých zkušeností s různými institucemi jsou tři roky tak akorát ta správná doba, kdy je čas uvolnit prostor k novému nadechnutí se. Musím se přiznat, že jakkoliv jsem si dělal vždy poznámky – v tramvajích, hospodách, na ulici – probíraje se jimi při pokusu vysedět text jsem často žádnou neshledával zajímavou, ale
Ročník XIX. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Anna Cermanová, Michal Jareš, Božena Správcová (zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Hana Růžičková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail :
[email protected]. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe® InDesign® CS2 a Adobe® Photoshop® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel. 234 092 851, fax 234 092 813, e-mail:
[email protected], http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11, fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz
2008/21 tvar 21/08/24
www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 25,- Kč * 11. prosince 2008