Porovnání smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda na příkladu Brna (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Porovnání smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda na příkladu Brna (bakalářská diplomová práce)

Dominik Pidima

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph. D.

Brno 2016

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 28. 4. 2016

....................................... Dominik Pidima 2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval všem zaměstnancům archivů a knihoven, kteří mi byli při psaní mé bakalářské práce nápomocni. Dále bych chtěl poděkovat vedoucí práce Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za její trpělivost, rady a cenné připomínky.

3

Věnováno památce kamaráda a spolužáka Jakuba Řezníčka

4

Obsah Úvod ................................................................................................................................... 6 Závěr života velkých státníků ............................................................................................. 9 2.1 J. V. Stalin .................................................................................................................. 9 2.1.1 Nemoci J. V. Stalina ............................................................................................. 9 2.1.2 Smrt J. V. Stalina ................................................................................................ 12 2.1.3 Verze příčin Stalinovy smrti ............................................................................... 13 2.2 Klement Gottwald .................................................................................................... 15 2.2.1 Nemoci Klementa Gottwalda ............................................................................. 15 2.2.2 Smrt Klementa Gottwalda .................................................................................. 16 2.2.3 Verze příčin Gottwaldovy smrti ......................................................................... 22 3. Smuteční akce po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda ........................................... 23 3.1 J. V. Stalin ................................................................................................................ 23 3.1.1 Celostátní dny smutku ........................................................................................ 23 3.1.2 Státem organizované tryzny ............................................................................... 24 3.1.2.1 Hlavní tryzna v Praze .................................................................................. 26 1. 2.

3.1.2.2

Tryzna v Brně .............................................................................................. 26

3.1.3 Stalinův pohřeb ................................................................................................... 30 3.2 Klement Gottwald .................................................................................................... 32 3.2.1 Celostátní dny smutku ........................................................................................ 32 3.2.2 Státem organizované tryzny ............................................................................... 33 3.2.2.1 Hlavní tryzna v Praze .................................................................................. 34

4.

3.2.2.2

Tryzna v Brně .............................................................................................. 36

3.2.2.3

Brněnské delegace ....................................................................................... 38

3.2.3 Gottwaldův pohřeb ............................................................................................. 39 Reakce na smrt J. V. Stalina a Klementa Gottwalda ........................................................ 43 4.1 J. V. Stalin ................................................................................................................ 43 4.1.1 Kondolence ......................................................................................................... 43 4.1.1.1 Domácí ........................................................................................................ 43 4.1.1.2

Zahraniční.................................................................................................... 44

4.1.2 Rudé Právo ......................................................................................................... 47 4.1.2.1 „Optimistické zítřky“ .................................................................................. 47 4.1.2.2

Stalinova smrt a kultura na stránkách Rudého práva .................................. 49

4.2 Klement Gottwald .................................................................................................... 51 4.2.1 Kondolence ......................................................................................................... 51 4.2.1.1 Domácí ........................................................................................................ 51 4.2.1.2

Zahraniční.................................................................................................... 52

4.2.2 Rudé právo .......................................................................................................... 54 4.2.2.1 „Optimistické zítřky“ .................................................................................. 54 4.2.2.2

Gottwaldova smrt a kultura na stránkách Rudého práva............................. 56

4.3 Vlna odporu .............................................................................................................. 57 5. Závěr ................................................................................................................................. 60 6. Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 63 7. Prameny a literatura .......................................................................................................... 64 5

1. Úvod Důvodem, proč si autor zvolil právě toto téma, je jeho celoživotní zájem o dějiny 20. století, zejména pak o komunistický režim a poválečný vývoj Československa. Další důvod pramení z autorovy osobní zkušenosti a zjištění, že o životě a činech známých osobností má většinou široká veřejnost povědomí, o jejich závěru života a skonu je tomu právě naopak. Hnacím motorem byla proto v neposlední řadě také ambice pokusit se toto méně populární téma více zmapovat. Cílem předkládané práce je sledovat smuteční projevy a na příkladu Brna porovnat průběh smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda. Po vyloučení možnosti sledovat problematiku regionálně, v místě autorova bydliště, z důvodu nedostatečné pramenné základny ve Státním oblastním archivu Zámrsk, se hlavní domovskou institucí pro výzkum a krystalizaci konkrétního cíle práce stal Moravský zemský archiv v Brně. Zde, zejména ve fondech Krajského výboru Národní fronty v Brně nalezl autor cenné materiály týkající se organizačních pokynů pro pořádání smutečních akcí jak pro veřejnost, tak pro místní státní instituce, v neposlední řadě pak pro zastupitele města Brna. Fondy Krajských výborů Komunistické strany Československa, Svazu Československo-sovětského přátelství a Československého svazu mládeže poskytly velké penzum kondolenčních listin místních podniků, zájmových spolků a pracovních kolektivů, které byly zasílány Krajskému výboru KSČ. Pro celou práci byly nepostradatelné dokumenty, ve kterých jsou přípravy a výsledky jednotlivých smutečních akcí v brněnském kraji rozebírány a hodnoceny. Zde je nutné uvést, že detailní organizační a hodnotící dokumenty pro brněnský kraj se podařilo získat pouze v případě J. V. Stalina, tím je také celkový výsledek práce ovlivněn. Množství materiálů nalezených v archivu bylo dostatečné, z obsahu však bylo možné zjistit jen oficiální politická stanoviska a rozhodnutí místních zastupitelů, kteří interpretovali pokyny vládních míst, nepočítáme-li již zmíněné kondolenční listiny. Autor se tedy pro větší názornost rozhodl využít i dobového tisku, periodika Rudé právo, ze kterého čerpal další reakce na smrt obou státníků. Jelikož byli J. V. Stalin a Klement Gottwald dvěma z nejsledovanějších představitelů komunistické moci, není v žádném dobovém periodiku ani literatuře prakticky možné získat objektivní pohled na jejich působení či dokonce vlastní názor na jejich úmrtí. Kdykoli a kdekoli se o nich jen zmínkou píše, jedná se o adoraci obou zemřelých a zdůraznění jejich nepostradatelnosti pro lid. De facto nelze ani určit, zda projevy smutku vyjadřoval lid 6

spontánně, nebo zda fungovala síla státem řízených akcí ke všeobecné mobilizaci obyvatelstva, jež poté reprezentovalo oficiální stanoviska. Snad jen studie Jana Galandauera1 a nedávná studie Luďka Vacína2 se tomuto trendu vymykají. Co se týče další odborné literatury, komplexní materiál, který by reflektoval a porovnával smuteční akce po skonu J. V. Stalina a Klementa Gottwalda, dosud nevznikl. Přesto se několik prací smutečními akcemi a reakcemi alespoň fragmentovitě zabývá. Velmi saturovanou se v tomto směru projevila již zmíněná práce Jana Galandauera, jenž podrobně popisuje Gottwaldův pohřeb, stejně tak studie Luďka Vacína, která mapuje reakce státu a obyvatelstva na smrt obou dvou státníků. Vacínova studie je přínosná i z jiného hlediska. Pohled „z druhého břehu“ informuje o malé části obyvatelstva, která pompézní vzdávání holdu oběma zesnulým odmítala a svůj negativní postoj dávala najevo i navzdory hrozícím postihům. Zájem o fenomén Stalin a Gottwald nesporně byl, je a bude vždy obrovský, avšak historici zabývající se raným poválečným obdobím ustavujícího se komunistického režimu v Československu, většinou upínají svou pozornost ke Stalinově a Gottwaldově politické kariéře. Bádání o kulturní politiku, zejména v oblasti státem řízených, ale i jiných, smutečních akcí a projevů tohoto období, je zatím málo obsáhlé. Autorovou snahou a přáním je tedy podpořit další zájem o tuto problematiku a apelovat na další historiky, aby jejímu rozvíjení napomohli. Časový rozsah práce se vměstná do prvních třech týdnů března roku 1953. Úvodní části se věnují posledním týdnům životů obou státníků, jejich fyzickému stavu, nemocem a úmrtí, nakonec také některým konspiračním teoriím, které se po smrti obou objevily. Autorů, kteří se věnují osobnostem Stalina a Gottwalda, je celá škála, proto jmenujeme jen některé práce, a to Václava Vebera, Jaroslava Matějky, Karla Kaplana, Marjana Britovšeka, Jiřího Pernese nebo Jitky Bílkové.3 Z prací zabývajících se Stalinovým tělesným a duševním stavem

1

GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 40-65. 2 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 170 - 194. 3 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno 2009. PERNES, Jiří: Takoví nám vládli. Komunističtí Prezidenti Československa a doba v níž žili. Brána. Praha 2003. VEBER, Václav: Stalinovo impérium. (Rusko 1924 - 1953).Triton. Praha 2003. BRITOVŠEK, Marjan: Verze o Stalinově smrti. In: LOUŽEK, Marek (ed.): Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost?. Padesát let od měnové reformy. Sborník textů. CEP.Praha 2003. MATĚJKA, Jaroslav: Gottwald. Nakladatelství Svoboda. Praha 1971. BRITOVŠEK, Marjan: Stalinův termidor. Naše vojsko. Praha 1991. BÍLKOVÁ, Jitka: Klement Gottwald. Život a dílo. Výběrová bibliografie. Státní knihovna ČSR. Praha 1982.

7

jsou stěžejní a nejobsáhlejší monografie Tajný život Stalina od B. S. Ilizarova,4 a Neumayrova5 kniha Diktátoři v zrcadle medicíny. V případě Klementa Gottwalda je to výbor dokumentů o jeho nemoci a úmrtí.6 V kapitolách, které se věnují smutečním akcím a reakcím, využil autor Brno Stalinistické7. Smuteční akce pořádané na počest velkých, státem uznávaných osobností měly své pevné místo v tehdejší režimní propagandě. Byly jedním z mnoha nástrojů, kterými komunisté aktivizovali široké masy obyvatelstva a velmi početnými, často také nucenými, účastmi na manifestacích se snažili o vytvoření iluze, že vláda a lid jsou spojené nádoby. Předložená práce se na příkladu průběhu smutečních akcí v Brně a porovnáním konkrétních projevů úcty vzdávaných Stalinovi a Gottwaldovi pokouší fungování těchto mechanismů přiblížit.

4

ILIZAROV, Boris, Semjonovič.: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005. 5 NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999. 6 Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953. 7 BRUMMER, Alexander: Brno stalinistické. Průvodce městem. Host. Brno 2015.

8

2. Závěr života velkých státníků Rok 1953 není mezi širokou veřejností tak notoricky známý, jako je tomu u jiných mezníků moderních dějin, přesto bezesporu patří mezi velmi důležité, přelomové roky raného působení komunistického režimu nejen v Československu, ale i v ostatních zemích východního bloku. Osm let po válce se stále nedařilo dosáhnout kýžené stabilizace a Komunistický režim v řadě zemí procházel hlubokou krizí. Společnost žila ve strachu z panující zlovůle,8 neboť oproti předešlým letům, končili na šibenicích kromě opravdových odpůrců ideologie i zarytí komunisté. Také hospodářství se nacházelo v totálním rozkladu, zapříčiněném nefunkční socialistickou politikou, která demagogicky prosazovala výstavbu těžkého průmyslu a militarizaci společnosti.9 Ve vzduchu byla cítit potřeba radikálních změn. K tomu, aby se začaly uskutečňovat, stačilo jen několik dní . Březen třiapadesátého roku se totiž zapsal do historie dvěma nečekanými úmrtími. 5. března se lid pohroužil do smutku poprvé – zemřel J. V. Stalin. O 9 dní později truchlil národ znovu – zemřel Klement Gottwald. Smrt těchto dvou politiků znamenala obrat ve vývoji nejen KSČ, ale otřásla i mezinárodním komunistickým hnutím, protože ať to byl Stalin nebo Gottwald, jejich smrt byla pro veřejnost stejně tak šokující jako nečekaná. Pro užší okruh osob, které s nimi přišly v posledních týdnech do kontaktu a věděly o jejich dlouhodobém špatném zdravotním stavu, však nečekaná být nemohla.

2.1 J. V. Stalin 2.1.1 Nemoci J. V. Stalina Pokud je kdekoli Stalin vyobrazen, pokaždé ho je možné vidět pouze v předem připravené póze reklamující majitelovu majestátnost. Dojem glorioly dokresluje také vždy perfektní a pro situaci adekvátní ošacení. Pod pozlátkem dokonalosti určeným pro veřejnost, se však nacházelo tělo, které nejen, že bylo sužováno mnohými nemocemi, ale také trpělo vážnými fyzickými nedostatky. „Šaty dělají člověka“ tak ve Stalinově případě platilo hned dvakrát.

8

PERNES, Jiří. Snahy o překonání politicko-hospodářské krize v Československu v roce 1953. Brno: Prius Brno pro Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, 2000, s. 7 9 Tamtéž, s. 7.

9

Dá-li se to tak říci, Stalin byl celý svůj život nemocný, objektivní informace o jeho zdravotním stavu máme ale až od r. 1921, kdy prodělal operaci slepého střeva. Do této doby jsou všechny materiály psané jím samotným a nelze je brát jako věrohodné.10 Co se týče Stalinova psychického zdraví, trpěl neurastenií. Ta se projevuje zvýšenou podrážděností, ztrátou sebeovládání, nesoustředěností, únavou a pocitem bezmoci, jež v krajních případech vede až k plačtivosti. Tato diagnóza vysvětluje mnohé Stalinovy excesy, kdy v jednu chvíli dokázal vybuchnout v neřízeném vzteku a další hodiny promlčet zavřený ve své pracovně. O jeho fyzickém stavu bylo informováno jen několik zasvěcených lékařů. Podrobnějších informací se nám bohužel nedostává, jelikož Stalin výsledky svých vyšetření zakázal jakkoli dokumentovat. Zákazy pramenily ze Stalinovy chorobné nedůvěřivosti a pohrdání všemi lékaři a jejich nálezy.11 Nechával se však pravidelně jednou ročně komplexně vyšetřit. Lékaři, kteří měli ke Stalinovi užší přístup, byli dva – dlouholetý osobní Stalinův lékař Pletněv a později profesor Vinogradov. Stalin postavil později oba lékaře před soud a Pletněva dokonce nechal popravit. Že byl Stalin komplikovaný pacient, dokládá i to, že předepisované léky uchovával ve stolní zásuvce a medikaci si určoval sám dle aktuálního pocitu. Nedůvěra k lékařům podnítila také Stalinův zájem o alternativní způsob léčby. Od r. 1923 pravidelně jeden měsíc v roce trávil v lázních na Krymu a léčil se zde minerálními koupelemi. Pokud bychom se pokoušeli sestavit Stalinovu podrobnější anamnézu, lze vycházet pouze z kusých lékařských zápisů, které i přes Stalinův zákaz vznikly a podařilo se je dochovat, a životopisných detailů. Toto drobné množství pramenů říká, že v útlém věku vyvázl z nákazy neštovicemi, jež zanechaly na jeho tváři hluboké jizvy.12 Podle neurčitých zpráv také onemocněl jako mladý tuberkulózou, malárií a v době vyhnanství tyfem. Nepatrně více světla do problematiky vnášejí materiály získané ve Stalinově osobním archivu. Nalezené dokumenty například potvrzují patologické anomálie na dolních končetinách. Na levé noze měl 2. a 3. prst srostlý, první dva prsty pravé nohy nerostly přirozeně a časem se zkřivily. Chorá chodidla však nebylo problém maskovat. Špatná hybnost levé ruky13 v rameni a lokti, a její o 4cm menší délka utajit již nešla. Teorií o původu zranění paže se vynořilo hned 10

ILIZAROV, Boris, Semjonovič: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005, s. 118. 11 NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999, s. 288. 12 Tamtéž, s. 288. Tato chorobná nedůvěra vyústila až v tzv. aféru bílých plášťů – procesu s předními kremelskými lékaři, kteří byli obviněni ze špatné léčby Stalinových blízkých spolupracovníků za války. V pozadí aféry stál Stalin. 13 NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999, s. 288.

10

několik, například, že zranění Stalinovi způsobil jako malému dítěti jeho opilý otec. Stalin používal vlastní verzi, kterou vyprávěl své ženě – jako malý kluk upadl pod kola kočáru a poranil se, rána v lokti se zanítila a důsledkem byla špatná hybnost ruky. Profesor Pletněv pokládal špatnou hybnost za následek prodělané dětské obrny, Stalinova dcera přišla s teorií vzniku zranění při porodu. Velmi pravděpodobně se jeví spojení špatné hybnosti ruky s nákazou syfilidy nebo chronickou revmatoidní artritidou.14 V průběhu života se ruka stávala stále více nepohyblivou a slabou. V r. 1928 byla již dvakrát slabší než ruka pravá a Stalin s ní mohl stěží zvednout telefonní sluchátko nebo cigaretu.15 Až nedávno lékaři zjistili, že všechny tyto příznaky jsou průvodními jevy Erbovy choroby.16 Generálního tajemníka také často sužovaly angíny s velmi vysokými horečkami, a chronické průjmy. Prvnímu celkovému vyšetření se Stalin dobrovolně podrobil v r. 1927. Výsledek bylonemocnění žlučníku a poškození srdečního svalu.17 Nemoc srdce podporovaly i další faktory - Stalinovo nadměrné kouření, které omezil až v samém závěru života, neustálé přejídání se, velká konzumace alkoholu, zejména koňaku a šampaňského, a nedostatek tělesného pohybu. V roce 1945 prodělané infarkty byly důsledkem dlouhodobě vysokého krevního tlaku a stresu, neboť se odehrály v době, kdy Stalin absolvoval náročná jednání s partnery Velké trojky. S přibývajícím věkem se u Stalina rozvinula ateroskleróza18 v oblasti mozku. Nemocný mozek způsoboval, že se Stalin pokoušel dávat vzpomínky z dětství do souvislosti s aktuálním děním, trpěl výpadky paměti a jeho mluvený projev se stal těžkopádným. V důsledku tohoto onemocnění často trpěl závratěmi a krátkými ztrátami vědomí. Pověstnou poslední kapkou byla prudká výměna názorů se členy vedení ÚV KSSS 1. 3. 1953. Stalin se natolik rozrušil, že nemocí destruovaný mozek nápor nevydržel. „Sovětský lodivod“ prodělal mozkovou mrtvici, při níž upadl do kómatu a již se neprobral.19

14

„Vleklé zánětlivé onemocnění pojivové tkáně, které vede ke znehybnění kloubů.“ Nemocní si stěžují n1a omezení pohyblivosti - zejména ráno. ILIZAROV, Boris, Semjonovič: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005, s. 120. 15 Tamtéž, s. 120. 16 Nemoc projevující se myalgií (svalová bolest) a svalovou dystrofií (ochabování svalstva vedoucí až k rozpadu tkáně). Choroba je dědičná v případě, že oba rodiče jsou nositeli jejího genu. ILIZAROV, Boris, Semjonovič: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005, s. 120. 17 Nejsou známy výsledky EKG pro stanovení přesnější diagnózy, nejpravděpodobněji se jeví kornatění věnčitých cév. NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999, s. 299. 18 Kornatění tepen, které se později zužují a nedostatečně vyživují daný orgán kyslíkem. 19 NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999, s. 299.

11

2.1.2 Smrt J. V. Stalina Generalissima trápilo dlouhé umírání, trvající od nočních hodin 2. března až do 21:50 5. března. Podrobné zprávy ze 4. března o jeho zdravotním stavu uvádějí, že v noci 2. března nastalo u Stalina krvácení do mozku, jež vedlo ke ztrátě vědomí. Pravá a levá ruka ochrnula, došlo i ke ztrátě řeči, činnost srdce a dýchání se značně omezila.20 Zpráva také uvádí přesné naměřené hodnoty – 36 vdechů za minutu, dýchání nepravidelné s dlouhými přestávkami, tep 120 úderů za minutu, krevní tlak 220/120 mm Hg, teplota 38,2 st. Celsia.21 Ke Stalinovu loži byla ihned povolána skupina lékařů v čele s ministrem zdravotnictví SSSR A. F. Treťjakovem, ÚV KSSS ještě téhož dne rozhodl o vydávání lékařských bulletinů o Stalinově zdravotním stavu, aby se informace dostaly i k širší veřejnosti. Další dny se kritický stav prudce zhoršoval, tep se stal nitkovitým s frekvencí 140-150 za minutu, dýchání bylo povrchní a zrychlené.22 Lékaři pozorovali i změny v krajině srdeční. Poslední lékařská zpráva vydaná k 16. hodině 5. března 1953 uvádí hodnoty krevního tlaku 160/100 mm Hg, tep nepravidelný se 120 údery za minutu, 36 vdechů a teplotu 37,6 st. Celsia.23 Během následujících hodin nastalo selhávání cévní soustavy, které přes veškerou lékařskou péči vyústilo v celkový kolaps organismu a následnou smrt. Svědkem Stalinových posledních chvil byla kromě lékařského personálu i jeho dcera Světlana a Nikita Sergejevič Chruščov, díky kterým máme dnes autentická svědectví o posledních chvílích diktátorova života: „Otec umíral strašlivě a těžce... Krev se do mozku a jeho nervových center dostávala postupně a i když jeho srdce bylo zdravé a silné, jen pomalu zásobovalo dýchací centrum a člověk pak vlastně zemře udušením. Jeho dýchání se stále zhoršovalo. Posledních dvanáct hodin bylo jasné, že trpí nedostatkem kyslíku. Jeho obličej najednou ztmavnul a prudce se změnil, jeho rysy byly doslova k nepoznání, ústa měl černá. Poslední jednu nebo dvě hodiny prakticky ztrácel dech. Agónie byla strašná. Všichni věděli, že otec vyloženě trpěl.“24 S Chruščovem se Stalin v posledních letech velmi sblížil, není tedy divu, že byl přítomen u smrtelného lože a později zaujal jeden z nejvyšších stranických postů.25 Stalin dle Chruščova v určitý moment prý zvedl ruku a ukazoval na reprodukci z ruského časopisu

20

Rudé právo, 5. 3. 1953, roč. 33, č. 64, s. 1. Tamtéž, s. 1. 22 Rudé právo, 5. 3. 1953, roč. 33, č. 64, s. 4. 23 Tamtéž, s. 4. 24 ILIZAROV, Boris, Semjonovič.: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005, s. 121. 25 Tamtéž, s. 139. 21

12

„Ogonek,“ na níž byla dívka, krmící malé kůzle. Chruščov toto gesto pochopil tak, že se Stalin cítí bezmocný jako kůzle.26 Jak jsme již zmínili, v posledních hodinách zasáhla Stalinovo tělo paralýza, a to včetně obličeje. Všichni přítomní se snažili podávat mu povzbuzující nápoje (zřejmě alkohol), a aby zabránili udušení, vyndali mu zubní náhradu. Stalinova nepohyblivost zapříčinila i nucené vylučování tělních odpadních tekutin pod sebe. Ve snaze pomalu umírajícího alespoň nepatrně osvěžit a neutralizovat zápach moči, natírali ho lékaři aromatickým octem. Ráno 5. března 1953 začal Stalin chrlit krev, což vedlo ke snížení krevního tlaku a ztrátě pulsu. Krátce před 22. hodinou byl mrtev. Pitva provedená následující den potvrdila rozsáhlou mozkovou mrtvici – poškození levé hemisféry mozku zasahovalo plochu o rozměrech 6 x 2,5cm. Dále celkový kolaps srdeční a cévní soustavy. Chrlení krve pak bylo následkem krvácení žaludku.27 Stalinovo tělo mělo být po smrti balzamováno. Snaha neporušit vnitřní orgány a krevní systém vedla k tomu, že pitva byla provedena neúplně. Několik měsíců poté Stalinovo tělo vystavili v mauzoleu. Odtud jeho tělo putovalo do země, kde zůstalo asi osm let. Po XXI. sjezdu KSSS byly ostatky uloženy do zdi Kremlu.28

2.1.3 Verze příčin Stalinovy smrti Ačkoli žádné důkazy ani příznaky násilné smrti Stalina nebyly objeveny, vynořilo se po jeho odchodu hned několik konspiračních teorií, které operovaly s tím, že vůdce neskonal přirozenou smrtí. Za všechny jmenujme ty nejznámější. V první z verzí se objevuje spiklenecká skupina (Bulganin, Chruščov, Berija, Malenkov),29 jež vypracovala hned dva plány na Stalinovo odstranění. První plán, tzv. minimální, měl za cíl donutit Stalina k rezignaci na všechny své politické funkce. Stalin by pak umíral přirozeně, obklopen lékaři a svými nejbližšími. Druhý plán, tzv. optimální, počítal s okamžitou fyzickou likvidací - hlavní atentátník Berija měl vyhodit Stalinovo sídlo i se samotným generalissimem do vzduchu. Po veškerém plánování se spiklenci se Stalinem sešli 28. února 1953 na jeho dače v Kuncevu. Chruščov, Malenkov a Bulganin odešli velmi brzy a odebrali se do Kremlu. Berija se zdržel pod záminkou projednat se Stalinem ještě několik stanovisek. Zde vstupuje na scénu

26

ILIZAROV, Boris, Semjonovič.: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005, s. 140. 27 Tamtéž, s. 141. 28 Tamtéž, s. 121. 29 Vysocí straničtí funkcionáři KSSS, po smrti Stalina sváděli boj o jeho nástupnictví.

13

další spiklenec - dle jedné varianty muž ze Stalinovy ochranky, dle druhé žena - Židovka, dávná milenka Kaganoviče.30 Tato osoba vrhla Stalinovi do obličeje sklenku s éterem a ten ihned ztratil vědomí. Poté měla Stalinovi ještě aplikovat několik ampulí jedu, ale tak, aby účinkoval pomalu a Stalin zemřel pomalou, přirozenou smrtí. Druhá teorie uvádí, že čtveřice spiklenců záměrně nezavolala ke Stalinovi lékařskou pomoc. Ta se dostavila až po 24 hodinách, kdy byla smrt již nevyhnutelná.31 Příchozivší nalezli Stalina ležícího na zemi v pomočeném pyžamu, zřejmě dostal mrtvici při pokusu dojít se napít. Berija nařídil personálu se o vůdcově stavu nezmiňovat, dokonce služebnictvo vyplísnil za zbytečnou paniku: „Stalin jen tvrdě spí“. Až po celém jednom dni od záchvatu dorazil zdravotnický personál i s ministrem zdravotnictví. Kolem lůžka se shromáždili členové politbyra, Stalinova dcera a ochranka. Jeden z lékařů zahájil masáž srdce. Chruščov ho okřikl, ať toho nechá, že je Stalin mrtev.32 Je nutné podotknout, že ani jedna z verzí Stalinovy smrti není racionálně podložena. Zejména Berijova role je velmi problematická. Byl to zdatný kombinátor a soustřeďoval okolo sebe osoby, jimž Stalin ublížil nebo které ohrožoval, a dokázal je využít ve vlastní prospěch.33 Postaral se i o to, aby ke Stalinovi povolaní lékaři byli loajální a vůdci pomohli do rakve - lékaři Stalina prakticky neléčili, jen se dohadovali o léčebných postupech. Berija jako vedoucí kremelských lékařů na ně sice mohl vyvíjet jistý nátlak, neměl však žádný vliv na obsluhující personál a ochranku, která byla podřízena přímo Stalinovi, tím spíš, že sám generalissimus byl v posledních letech ke svému okolí značně nedůvěřivý a podezření padlo i na Beriju samotného. Stalinova smrt se tak dodnes nadále vysvětluje jeho četnými nemocemi.

30

Blízký Stalinův spolupracovník. BRITOVŠEK, Marjan: Verze o Stalinově smrti. In: LOUŽEK, Marek (ed.): Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost?. Padesát let od měnové reformy. Sborník textů. CEP.Praha 2003, s. 290. 32 Tamtéž, s. 290. 33 Tamtéž, s. 290. 31

14

2.2 Klement Gottwald 2.2.1 Nemoci Klementa Gottwalda Osudové okamžiky Klementa Gottwalda, alespoň co se týče fyzického stavu a závěrečné fáze života, se nápadně podobají těm Stalinovým. Nejen, že oba zemřeli prakticky ve stejnou dobu, ale oba dva trpěli ve větší či menší míře různými nemocemi, oba dva sužovaly psychické problémy, oba se v posledních chvílích života zbavili svých osobních lékařů, ale hlavně si oba dokázali vytvořit auru zbožštělých vůdců a jejich lid je i po smrti miloval. Na tomto místě je důležité uvést, že Gottwaldův a Stalinův vzájemný vztah nebyl rovnocenný. Vystupovali sice často jako přátelé, navštěvovali se, důvěrně se oslovovali, jsou známy situace, kdy Gottwald oslovoval Stalina „Jozífku,“34 ve skutečnosti se moc a vliv československého prezidenta nemohly srovnávat s vlivem a mocí, jakou disponoval Stalin. Gottwaldovým velkým neduhem byla značná náklonnost k alkoholu a že to s pitím často přeháněl, dokládají i četná svědectví. Například prezidentův osobní lékař MUDr. Haškovec35 prohlásil, že musel Gottwaldovi na recepcích odebírat sklenice s alkoholem, Gottwaldův zeť A. Čepička zase referoval, že sama prezidentova manželka Marta byla nucena „Klémovi“ ředit alkohol „v požadovaném množství.“36 Blízký Gottwaldův spolupracovník a poúnorový velitel speciální jednotky na ochranu ústavních činitelů Leopold Hofman pak pronesl: „Gottwald často pil tolik, že potom dva dny ležel a nebyl schopen pracovat. Málo chodil na vzduch.“37 Gottwaldovo pijáctví bylo do jisté míry spojeno s psychikou, nejvíce se jeho závislost rozvinula patrně tehdy, když získal prezidentskou funkci. Tak velká životní změna měla vliv nejen na jeho politickou kariéru, ale i na jeho duševní stav. Jak píše Karel Kaplan, „Po přesunu na hrad se Gottwald dostal do osobní i politické izolace a o aktuální dění jevil pramalý zájem, vzdálil se i od praktické politiky.“38 Jiní Gottwaldovu izolaci přikládají Rudolfu Slánskému, který se tak měl snažit omezit Gottwaldův vliv.39 Nejen tato apatie, ale i obavy z toho, že se sám stane obětí komunistických čistek, zapříčinily to, že Gottwald začal 34

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 155. 35 Haškovec léčil Gottwalda v letech 1947 - 1951. V roce 1954 byl obžalován z ublížení na zdraví a nakonec odsouzen ke ztrátě občanských práv na tři roky, uhrazení finančních výdajů na trestní řízení a zbaven poloviny majetku. PLESKOTOVÁ, Kristýna: Smrt Klementa Gottwalda a její mediální obraz v dobových periodikách v roce 1953. Bakalářská práce. Fakulta Sociálních věd. Univerzita Karlova. Praha 2009, s. 40. 36 Tamtéž, s. 131. 37 Tamtéž, s. 131. 38 Tamtéž, s. 120. 39 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 131.

15

mít ke skleničce blíže než kdy jindy. Závislost na alkoholu však není záležitost několika dní, Gottwald si ji patrně pěstoval již delší dobu, kulminace dosáhla právě na počátku 50. let. Snaha lékařů Gottwalda závislosti zbavit přicházela vniveč i proto, že svůj celkový fyzický stav v každém ohledu podceňoval, o čemž svědčí i Hofmanovo líčení: „Viděl jsem, jak se v rodině nesprávně zachází s léky. Nechávaly se volně ležet.“40 Ani nařízenou životosprávu Gottwald nedodržoval, přejídal se a na nařízené pravidelné procházky nechodil.41 Nejen alkohol, ale i cigarety či dýmka byly prezidentovy známé atributy.42 Ač o závislosti na nikotinu nemáme žádné podložené zprávy, nelze pominout, že Gottwald kouřil často. Nikotin společně s alkoholem devastovaly cévní systém a zdravotní debakl tedy musel dříve nebo později přijít. V roce 1945 mu sovětští lékaři diagnostikovali syfilidu. Na toto venerické onemocnění si patrně zadělal již v mládí a před svým okolím ho později úzkostlivě tajil.43 O tom, že Gottwald trpí syfilidou, se v kuloárech hovořilo, o průběhu a vývoji nemoci však vědělo jen několik jeho blízkých spolupracovníků, např. Rudolf Slánský, jemuž měl informace o průběhu prezidentovy choroby podávat MUDr. Haškovec. Dalšími zasvěcenými byli sovětští lékaři, jejichž péči se Gottwald podrobil, proto byli s jeho zdravotním stavem seznámeni i někteří sovětští politici, což ještě více přispívalo ke Gottwaldově ochotě vyhovět jejich požadavkům. Ti, kdo znali prezidentovo největší tajemství, ho mohli nejvíce ovlivnit.44 Co se týče dalšího zdravotního stavu prvního dělnického prezidenta, v r. 1944 prodělal při pobytu v SSSR infarkt, o rok později ho postihla hemiplegie,45 patrně následek rozvíjejícího se pohlavního onemocnění. Právě tehdy Gottwald vyslechl diagnózu - syfilida- a podrobil se ambulantní léčbě. Jeho stav se podařilo stabilizovat natolik, že byl schopen účastnit se všech politických jednání a později se dostavit do Košic, kde podepsal známý vládní program.46

2.2.2 Smrt Klementa Gottwalda Začátek roku 1953 zastihl Klementa Gottwalda ve vysokém pracovním tempu, nic však nenasvědčovalo tomu, že se blíží doba, kdy se i jeho dny naplní. V lednu vyslechl lid 40

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 162. 41 Tamtéž, s. 68. 42 Ústav dějin Komunistické strany Československa: Klement Gottwald. 1895 - 1953. Orbis. Praha1953, s. 65, 79, 93, 99, 100, 121, 128, 130 a další. 43 KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel: Gottwaldovi muži. Paseka. Praha – Litomyšl 2004, s. 67. 44 Tamtéž, s. 68. 45 Ochrnutí na polovinu těla. 46 KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel: Gottwaldovi muži. Paseka. Praha – Litomyšl 2004, s. 68.

16

jeho ústy tradiční novoroční projev, ve kterém zvážil vyhlídky světového zápasu o mír a zhodnotil dosavadní výsledky budování socialismu, o dva týdny později již slavnostním projevem otevíral Museum V. I. Lenina v Praze.47 Když 7. března pohnutým hlasem hovořil v rozhlasu o velké ztrátě, jakou všemu lidu přinesla smrt J. V. Stalina, netušil, že se jedná o jeho krutou závěť.48 Soumrak smrti se začal nad Prahou vznášet brzy po tom, co dozněly sirény oznamující smrt velkého „sovětského génia“. Gottwald se jakožto velký Stalinův stoupenec rozhodl účastnit pohřbu v Moskvě. Prezidentův stav byl již v té době alarmující a on sám se od otevření muzea neobjevoval na veřejnosti. Syfilida postupně zachvátila srdce a na aortě vznikla výduť. Hrozilo, že při jakékoli změně tlaku výduť praskne. Vzhledem k tomu, že tehdejší letecká přeprava byla zdlouhavá a prudké změny tlaku se v letadle projevovaly více než kde jinde, byla Gottwaldovi doporučována jízda vlakem. Lékaři zpočátku odmítali tak náročnou cestu do Moskvy povolit, později se pokusili navrhnout tento kompromis. Gottwald však na rady lékařů nedal, jinou přepravu hrubě odmítl, a tak se 8. března 1953 vzneslo z Ruzyně letadlo, na jehož palubě se někdejší vůdce „Karlínských kluků“49 vydal vstříc smrti. Cesta proběhla klidně a prezident na sobě nepozoroval žádné známky fyzických 50

obtíží. Po Stalinově pohřbu se však necítil dobře, své obtíže ale přikládal běžnému nachlazení a svěřil se sovětským lékařům, kteří mu předepsali penicilín, v tehdejší době považovaný za univerzální všelék. Pro cestu zpět z Moskvy jízdu vlakem opět odmítl. Nabízí se otázka, proč si Gottwald i přes naléhání lékařů vymohl cestu letadlem. Důvodů mohlo být několik, Karel Kaplan se přiklání k tomu, že po rozhovorů se sovětskými politiky se Gottwald dozvěděl jisté skutečnosti, kvůli nimž volil urychlený návrat domů.51 Po návratu z pohřbu, 11. března, se Gottwaldovi značně přitížilo, jistě tomu nepřispěl ani pět a půl hodiny trvající let.52 Dle svědectví A. Čepičky, který s Gottwaldem cestoval, ležel prezident na lůžku a dokonce si přál pivo. Většinu cesty prospal, nad Kolínem se probudil a pociťoval bolest v levém rameni. Jinak se zpáteční cesta odehrála bez

47

NEČÁSEK, František: O Klementu Gottwaldovi. Náčrt životopisu. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1954, s. 95. 48 Tamtéž, s. 96. 49 Skupina mladých členů KSČ jíž vedl Klement Gottwald. Nesouhlasili se starým vedením strany a v r. 1929 se stalinizovali, provedli převrat a převzali vedení v KSČ. Název skupiny je odvozen od místa pracoviště Klementa Gottwalda. 50 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 163. 51 Tamtéž, s. 163. 52 Tamtéž, s. 164.

17

komplikací.53 Již na Ruzyni se však necítil v pořádku, přesto na přítomné lékaře naléhal: „Mám moc práce, rychle ze mě tu chřipku vyžeňte, já vám pomůžu.“54 Následující den celou zem ochromila tragická zpráva - prezident zápasil se smrtí.55 V noci na 12. března se totiž dostavila bolest na hrudi, zhoršené dýchání a celková zchvácenost. Přesto i v tak špatném stavu odmítl lékaře, vyšetřen byl tedy až následující den. Je kuriózní, že Gottwalda nevyšetřoval žádný specialista, ale dětský lékař, profesor Jaroslav Procházka, který přišel prohlédnout prezidentova vnoučata. Po krátké prohlídce medikoval léky proti kašli a od bližšího vyšetření kvůli prezidentovu zhoršenému dýchání upustil.56 Bezprostředně poté je vydána „Zpráva o onemocnění presidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda,“ ze které se dozvídáme podrobné detaily o aktuálním stavu hlavy státu: „Teplota večer 37,7 st. Celsia, puls 108 za minutu, krevní tlak 120/80 mm Hg.“57 Tyto lékařské bulletiny, uveřejňované i v tisku, byly poté vydávány každé 3 - 4 hodiny. Ve 22 hodin téhož dne se sešlo konsilium, které rozhodlo o dalším postupu léčby. Gottwaldovi byl naordinován klid na lůžku, dostatek nápojů a nezbytný penicilin.58 O den později se prezidentovi opět přitížilo. V šest hodin ráno se probudil a cítil se dobře, v půl sedmé si již stěžoval na malátnost a nevolnost a během dalších dvou hodin přišel částečný kolaps. Gottwald byl bledý,studený, velmi se potil a dusil se, puls a tep měl velmi slabý, na srdci bylo slyšet „temné ozvy,“59 z tohoto důvodu bylo další vyšetření odloženo. Teprve v devět hodin byly lékařům poskytnuty staré rentgenové snímky, z nichž okamžitě určili diagnózu. Na snímcích bylo vidět značné porušení aorty, což vysvětlilo ranní srdeční příhodu. Poté, co byl na Hrad povolán sovětský lékař a poradce Markov, proběhlo další lékařské konsilium, jehož závěry byly: „Stav nemocného hrozivý, vědomí jasné.“60 V následujících hodinách se Gottwaldův stav mírně zlepšil, celkově však zůstal vážný. Kolem druhé hodiny odpoledne došlo k náhlému zhoršení, což vzbudilo u lékařů podezření, že se

53

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 164. 54 MATĚJKA, Jaroslav: Gottwald. Nakladatelství Svoboda. Praha 1971, s. 313. 55 Tamtéž , s. 313. 56 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 164. 57 Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 25. 58 Krom prof. Procházky byli přítomni prof. Charvát a Jonáš, doktoři Závodný a Karpíšek. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 164. 59 Tamtéž, s. 164 60 Tamtéž, s. 164.

18

jedná o krvácení do dutiny hrudní. Urychleně rozhodli o provedení zkusné punkce. Přítomnost tekuté krve potvrdila jejich domněnky.61 Na 16:30 hodin bylo proto svoláno další konsilium, které se radilo o možnosti operativní léčby. Porady se zúčastnil i tým českých chirurgů, jenž měl o možné operaci rozhodnout. Po zhodnocení všech faktorů vynesli prof. Jirásek a prof. Diviš jasný ortel, že za takovéhoto stavu je operace nemyslitelná a konzervativní léčba má pramalou šanci na úspěch.62 Mezi tím, co lékaři diskutovali, volal prof. Markov do Moskvy a hovořil s předním sovětským chirurgem prof. Bakuljevem. Ten jedinou možnost viděl v neodkladném operativním zákroku, jenž by zastavil krvácení, sám si však byl vědom nepatrné naděje na úspěch.63 Markov tuto informaci sdělil českých chirurgům, kteří se ale k operativnímu zákroku stavěli značně negativně a hledali jinou variantu léčby. Poté, co zamítli použití chemických preparátů, rozhodli o provedení krevní transfuze. Následně také obdrželi zprávu, že prof. Bakuljev je na cestě do Prahy, přiletět měl přibližně za šest hodin. Přípravy na operaci začaly okamžitě, zapojily se obě pražské chirurgické kliniky, jež obstarávaly nástroje a personál.64 Převoz Gottwalda mimo dům nepřicházel v úvahu, operační sál byl proto zřízen přímo v ordinaci Pražského hradu. Všechny přípravy dokončili lékaři ještě před příletem prof. Bakuljeva. Stav Klementa Gottwalda ve večerních hodinách 13. března se dá označit jako kritický. Dýchal pouze pravou polovinou plic, srdeční ozvy byly temné, bez pravidelného přísunu kyslíku se již neobešel, jedinou léčbou byla stále krevní transfuze.65 Lékařský bulletin udává, že prezidentův tep byl slabý s frekvencí 100 - 140 za minutu, dýchání obtížné, 26 - 42 vdechů za minutu, krevní tlak stále slabý.66 V jednu hodinu ráno 14. března se ke Gottwaldovi dostavil prof. Bakuljev, po zhodnocení všech faktorů dal za pravdu českým lékařům - „neoperovat.“ Doporučil jen odlehčující hrudní punkci.67

61

Punkci provedli dr. Špaček a dr. Obrdová. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 164. 62 Tamtéž, s. 165. 63 Tamtéž, s. 165. 64 Byl povolán dr. Kunz. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 165. 65 Tamtéž, s. 165. 66 Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 28. 67 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 165.

19

Tehdy se vyskytly jisté spekulace o správnosti Bakuljevova postupu, dnes je již prokázáno, že prezidentovu skonu stěží mohl zabránit. V době neexistujícího mimotělního oběhu a cévních náhrad bylo nemožné pacienta s tímto postižením operovat a zachránit. Smrt při zákroku byla prakticky jistá. Rozhodnutí sovětského lékaře tak nemělo na úmrtí Gottwalda žádný zásadní vliv. Následující hodiny Klement Gottwald jen trpěl. I přes veškerou snahu lékařů a neustále se opakující hrudní punkce se nedařilo jeho stav zlepšit, na utišení bolesti dostával dokonce i morfium.68 Mírný optimismus nastal v ranních hodinách 14. března, kdy se prezident probudil a dle svědectví lékařů si žádal pivo. Vypil však jen nepatrné množství a opět usnul.69 Tento okamžik se stal Gottwaldovou labutí písní. Spal přibližně dvě hodiny, do 8: 15 hodin, kdy nastal motorický neklid, prezident byl dezorientovaný a domáhal se opuštění postele. Dezorientace se nakonec prohloubila natolik, že upadl do kómatu a motorický neklid přešel v křeče celého těla. Gottwaldovi také zapadl jazyk, dusil se a puls měl nehmatný.70 Nejbližší spolupracovníci a rodina netrpělivě čekali před pokojem, kde „marně bojovali nejlepší lékaři o jeho život.“71 V posledním lékařském bulletinu pak stojí: „Soudruh Klement Gottwald od 9. hodiny ranní již nenabyl vědomí. Ač byly dýchání i koloběh uměle udržovány, stav kolapsu se prohluboval. Vzrůstala cyanosa a bledost, dýchání vázlo, tep nebyl hmatný, tlak krevní se nedal měřit. Znovu se dostavily příznaky poruch ústředního nervstva. Soudruh Klement Gottwald zemřel přesně v 11 hodin.“72 Pitva proběhla 15. března ve II. Patologicko-anatomickém ústavu Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Vedli ji zcela výlučně sovětští patologové, českým lékařům nebyl přístup k pitvě povolen. Dodatečně jim byly ukázány jen Gottwaldovy vnitřní orgány. Pitva prokázala cévní sklerózu, jež byla příčinou vzniku trhliny ve stěně aorty. V důsledku toho došlo k vnitřnímu krvácení. Postupně se zesilující krvácení vedlo k selhání cévní soustavy a zapříčinilo smrt. Nikde však není uvedena zmínka o pohlavní chorobě, jež měla patologické změny aorty na svědomí.73 Další prohlídka Gottwaldových orgánů také prokázala cirhózu jater a čerstvá tuberkulózní ložiska.74 Zánět plic a pohrudnice nastaly z 68

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 165. 69 Tamtéž, s. 166. 70 Tamtéž, s. 166. 71 MATĚJKA, Jaroslav: Gottwald. Nakladatelství Svoboda. Praha 1971, s. 313. 72 Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 30. 73 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 172. 74 Tamtéž, s. 172.

20

důvodu prosakování krve do hrudi a reaktivními změnami na plicích a pohrudnici.75 K prasknutí aorty také nepochybně přispěla změna atmosférického tlaku při zpátečním letu z pohřbu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že prezident v letadle z preventivních důvodů ležel. Závěr pitvy potvrdil, že „léčba byla vedena správně, vzhledem k těžké povaze choroby nemohla odvrátit smrt.“76 Někteří zlí jazykové tehdy tvrdili, že Klement Gottwald zůstal poslušným Stalinovým žákem a následoval ho briskně i na onen svět. Bezprostředně po smrti byla za přítomnosti náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého, Gottwaldovi sejmuta posmrtná maska, o několik dní později rozhodly stranické špičky, že po vzoru velkého Stalina a Lenina bude i Gottwaldovo tělo balzamováno a vystaveno veřejnosti, aby byla jeho památka důstojně uctěna. V prostorách Vítkovského památníku tak vzniklo malé české mauzoleum. Stavba samotná byla velice nákladná, a stejně tak její údržba. K udržování potřebné vlhkosti sloužila samostatná elektrárna, která pod památníkem vznikla, a jejíž přítomnost byla nutná pro případ, že vypadl hlavní zdroj elektrické energie. Dalším pracovištěm byla chemická laboratoř, která zkoumala podmínky přímo uvnitř rakve. Její členové prováděli každý rok, pod dohledem sovětských specialistů, doplňující balzamizace.77 Provoz mauzolea narušovaly v následujících letech stále větší obtíže technického typu, například neadekvátní osvětlení rakve s Gottwaldovými ostatky, špatné požární hlásiče a vysoká prašnost, a i přes to, že se je dařilo operativně řešit, chýlil se provoz mauzolea ke konci.78 Důvodem k uzavření mauzolea byl jednak tristní stav Gottwaldova mumifikovaného těla, které se i přes veškerou odbornou péči, využívání nejnovějších balzamovacích metod sovětských vědců a maximální úsilí nedařilo udržovat ve stavu, kdy by mohlo být přístupné veřejnosti, a jednak předzvěst kritiky a boření kultu osobnosti J. V. Stalina, které se chystalo v SSSR. Po několika jednáních sjezdu KSČ v r. 1961, bylo o ukončení provozu mauzolea rozhodnuto. V r. 1962 se pak uskutečnila kremace. Popel z Gottwaldova těla byl uložen v památníku, po pádu režimu urnu s ostatky převezli na Olšanské hřbitovy. Navzdory heslu „Na věčné časy“ s námi Klement Gottwald nezůstal.

75

Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953, s. 31. 76 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 167. 77 Tamtéž, s. 174. 78 Tamtéž, s. 175.

21

2.2.3 Verze příčin Gottwaldovy smrti I v případě Klementa Gottwalda se vyrojily jisté spekulace a možné verze jeho násilné smrti. Podobně jako ve Stalinově případu jde však jen o čiré spekulace a spíše lidová vyprávění. Jedna z tradovaných verzí byla, že prezidentovi podali v Moskvě jed, další zase uváděla možné ozáření radioaktivním kobaltem.79 Důvod? Nové vedení v Moskvě se zbavovalo starých kádrů. Jiné scénáře operují s Gottwaldovým chatrným fyzickým i psychickým duševním stavem - počítají s Gottwaldovou závislostí na alkoholu - měl se ze žalu upít na Stalinově pohřbu, nebo se na něm smrtelně nachladit.80 Spekulace se také vyrojily v souvislosti s činností „přívrženců“ Rudolfa Slánského, jež měli Gottwalda zavraždit a dovršit tak akt msty.81 Verze o tom, že Gottwaldovi puklo srdce ze žalu nad ztrátou milovaného Stalina, nebo ta, která uvádí, že Gottwald přiletěl z Moskvy již mrtvý, jsou spíše úsměvné. Příčiny Gottwaldovy smrti měly čistě zdravotní podtext a lékaři je zcela jasně prokázali.

79

PLESKOTOVÁ, Kristýna: Smrt Klementa Gottwalda a její mediální obraz v dobových periodikách v roce 1953. Bakalářská práce. Fakulta Sociálních věd. Univerzita Karlova. Praha 2009, s. 40. 80 PLESKOTOVÁ, Kristýna: Smrt Klementa Gottwalda a její mediální obraz v dobových periodikách v roce 1953. Bakalářská práce. Fakulta Sociálních věd. Univerzita Karlova. Praha 2009, s. 40. 81 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 178.

22

3. Smuteční akce po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda 3.1 J. V. Stalin 3.1.1 Celostátní dny smutku Zemře-li významná osobnost, prožívá to ve většině případů celá společnost. A zemřou-li v krátkém rozmezí dva státníci, jejichž pověst je zatížena kultem osobnosti, prožívá to lid tím spíš. Nejinak tomu bylo i po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda. Celá země se zahalila do černého flóru, život jako by se zastavil. Vládní garnitura ihned začala s přípravou oficiálních ideologických „oslav,“ tisková kancelář chrlila smuteční prohlášení a noviny se postaraly o to, aby se i ten nejposlednější člověk v zemi dozvěděl onu smutnou zprávu. Pořádání oficiálních smutečních akcí se nemohlo vyhnout žádnému místu v zemi. Bezprostřední reakcí ČSR na nečekané úmrtí velkého vůdce všeho pracujícího lidu soudruha J. V. Stalina bylo, po vzoru Moskvy, vyhlášení celostátního smutku, které vešlo v platnost vládním prohlášením ze dne 6. 3. 1953, text poté rozeslal organizační sekretariát ÚV KSČ všem Krajským výborům. Vedení strany nařizovalo po celé zemi, na všech závodech, úředních, stranických budovách a soukromých domech vyvěsit na znamení smutku státní a rudé prapory, potažené černým flórem, na půl žerdi.82 Obyvatelé také museli vystavit ve všech výkladních skříních a oknech domů portrét J. V. Stalina ve smuteční úpravě, ve výkladních skříních obchodů nesmělo v žádném případě zůstat žádné zboží, povolen byl jen portrét, Stalinova busta, odkazy na jeho dílo a budovatelská hesla.83 Jelikož Stalin zemřel krátce před Mezinárodním dnem žen, který se považoval za jeden z nejvýznamnějších komunistických svátků, jeho oslavy byly zrušeny. Případné jiné veselice, taneční zábavy nebo slavnosti byly v blízké době odvolány. Oficiální smutnění mělo vliv i na kulturu, kdy veškerá kina, divadla, koncerty apod. nutně přizpůsobily svůj program tak, aby nenarušoval charakter truchlení.84 Toto nařízení platilo až do soboty 14. března. Zákazy se netýkaly pouze vnitrostranických aktivů, ale pouze v případě, že jejich náplň souvisela se zajištěním smutečních akcí, ÚV KSČ zároveň apelovala na všechna 82

VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 178 83 Společně s portréty bylo vydáno i 7 možných variant hesel. MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 84 MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953.

23

republiková pracoviště, aby zaměstnanci konali krátké schůze za účelem vyjádření soustrasti s úmrtím J. V. Stalina. Soustrast měla být projevována zejména zasíláním kondolenčních listin a dopisů. Co se týče nadcházejícího pohřbu, v den vydání zprávy ještě přesný termín jeho konání nebyl stanoven. ÚV KSČ však dopředu avizoval, že se ve všech městech, obcích a na všech pracovištích v zemi zastaví práce a povinně zorganizuje tryzna.85

3.1.2 Státem organizované tryzny Smuteční tryzny se konaly v den rozloučení s významnými osobnostmi a doplňovaly tak samotný pohřební ritus. Tyto státem řízené projevy strasti musela akceptovat každá samosprávná jednotka v republice, resp. každá pracující osoba, proto se kromě hlavního města konaly po celém území Československa a v některých případech dokonce i v zahraničí. Průběh a podoba smutečního obřadu závisely čistě na možnostech jednotlivých měst a obcí. Jelikož po formální stránce probíhaly vždy stejně, lišily se tryzny jen v detailech.86 Jeden bod byl však pro všechny společný, akce musely probíhat paralelně s hlavním smutečním aktem v Praze. Shromáždění se v případě větších měst odehrávala na veřejných prostranstvích, náměstích nebo ve větších objektech, aby byl zajištěn dostatek místa pro větší počet truchlících. Ti poté museli, v přesně stanovenou dobu a na určené místo, přijít seřazeni v průvodu, a vyslechnout přenos z hlavního smutečního obřadu, jenž rozhlas vysílal po celé republice.87 Tryznám ve velkých městech většinou vévodil černý katafalk se státní vlajkou, fotografií nebo bustou zesnulého a květinová výzdoba s věnci. V případě menších měst a obcí se využívalo budovy Místního národního Výboru, kde se k projevům strasti zřizovaly tzv. smuteční koutky opatřené taktéž bustou zemřelého, případně jeho fotografií s černou páskou.88 Ani zde nechyběla státní vlajka a květiny. Pokud obec nedisponovala samostatnou budovou MNV, sloužil k projevům strasti místní hostinec, v němž byly umístěny smuteční knihy, do kterých se příchozí truchlící podepisovali. Tryzny také organizovaly jednotlivé podniky a závody, v neposlední řadě vzdělávací instituty. Specifické bylo uctění památky zesnulých na školách. Škola měla povinnost zajistit rozhlasový příjem, aby si žactvo pietní pásmo mohlo vyslechnout, pokud z nějakých příčin

85

MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. ZAJÍČKOVÁ, Petra: Československé státní pohřby 1948 - 1968. Pohřbení, ritus, symbolika, mediální obraz. Diplomová práce. Filozofická fakulta. Jihočeská univerzita. České Budějovice 2013, s. 63. 87 Tamtéž, s. 63. 88 Tamtéž, s. 63. 86

24

nebylo možné tak učinit, připravili učitelé program piety sami. Vyučování v ten den neprobíhalo, záznamy průběhu školní tryzny byly zaneseny do kroniky.89 Pro dokonalou koordinaci byli všichni organizátoři celorepublikově informováni o průběhu hlavní akce z Prahy, všechny instrukce pro přípravu tryzen pak byly vždy zveřejňovány v tisku.90 Zodpovědnost za včasnou a správně provedenou tryznu v krajských městech připadla na vedoucího tajemníka Krajského výboru KSČ, obdobně v okresních městech na vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ a předsedu Okresního národního výboru. Důležitá střediska a podniky měl na starost vždy buď jeden člen byra nebo tajemník OV KSČ. Maximální důležitost se kladla na zajištění bezpečnosti ve všech závodech a podnicích, proto se akcí účastnily i složky národní fronty, SNB a armády. Datum Stalinova pohřbu bylo stanoveno na pondělí 9. března, 10 hodin dopoledne místního času. Veškerá města pak postupovala dle předem připravených směrnic, které vešly v platnost nařízením vydaným organizačním sekretariátem ÚV KSČ 7. března 1953.91 Jelikož nařízení o organizaci tryzen vydal ÚV KSČ dva dny před Stalinovým pohřbem, zbylo zajištění jejich příprav na sobotu a neděli. Během těchto dní se v menších obcích a městech sešly stranické výbory a rady MNV, aby zajistily účast těch občanů, kteří nedojíždějí do zaměstnání mimo bydliště. ÚV KSČ také vyzýval, aby v sobotu odpoledne a celou neděli, nejdůležitější krajské závody a podniky vypravily dvou až tříčlenné delegace, které by osobně vyjádřily soustrast sovětskému velvyslanectví v Praze, na Slovensku sovětskému generálnímu konsulátu v Bratislavě. Tyto delegace podnik zpravidla vybavil věnci a kyticemi, jež delegáti položili v budovách velvyslanectví.92 Celý průběh pietního aktu měly vysílat všechny stanice rozhlasu, proto bylo prvořadým úkolem v ostatních městech republiky zajistit jeho příjem a zároveň nástup obyvatelstva tak, aby svým pohybem probíhající přenos nenarušilo.93 Co se týče zastoupení na tryznách, účastnit se mělo kompletní spektrum obyvatelstva, výjimku tvořila již zmíněná mládež.

89

ZAJÍČKOVÁ, Petra: Československé státní pohřby 1948 - 1968. Pohřbení, ritus, symbolika, mediální obraz. Diplomová práce. Filozofická fakulta. Jihočeská univerzita. České Budějovice 2013, s. 63. 90 Tamtéž, s. 63. 91 MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 92 Obdobné delegace fungovaly i na regionální úrovni, kdy se kladly věnce a kytice k místním pomníkům J. V. Stalina a památníkům sovětské armády. MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 93 Jelikož začátek hlavní tryzny byl stanoven na 8:30 hodin, účastníci tedy zaujali svá postavení nejpozději v 8:00 hodin. MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953.

25

3.1.2.1 Hlavní tryzna v Praze Pražská tryzna se uskutečnila 9. března 1953 a o její podobě a průběhu se dozvídáme ihned následující den z tisku, kdy Rudé právo napsalo: „V Praze, kde se konala hlavní tryzna, shromáždily se na Václavském náměstí tisíce a tisíce pražských pracujících. Na průčelí národního muzea byl umístěn velký, černě orámovaný obraz soudruha Stalina s nápisem, vyjadřující vroucí city našeho lidu: „Soudruh Stalin bude navždy žít v srdcích lidu Československa.“ Na vysokých stožárech před muzeem jsou vlajky spuštěny do poloviny žerdi, na musejní rampě planou řecké ohně. Čelem k budově stojí vojenská hudba a četné jednotky vojska, složek národní bezpečnosti a čestná jednotka Lidových milic.“94 Zahájení tryzny proběhlo dle programu v 8:30 hodin, následoval smuteční chorál, zazněly státní hymny ČSR a SSSR. Kromě pořádajících složek ÚV KSČ, armády ČSR a ÚAV NF se akce účastnilo velké množství smutečních hostů a významných představitelů československé vlády a komunistické strany.95 Hlavní slovo si vzal předseda československé vlády Antonín Zápotocký a s bolestí v hlase přednesl tklivou smuteční řeč, ve které vyzdvihl dílo velkého vůdce a ujistil o jeho nepostradatelnosti pro lidstvo.96 Následovala přísaha československého pracujícího lidu odkazu a památce J. V. Stalina, kterou přečetl náměstek předsedy vlády Viliam Široký. Na závěr, za zvuků všech závodních sirén a píšťal lokomotiv, zahrála internacionála a děla vypálila čestnou salvu. Veškerý život i doprava v Praze povinně utichly.97

3.1.2.2 Tryzna v Brně Také v Brně se připravovala tryzna, kdy byla na sekretariátu Krajského akčního Výboru v Brně, svolána schůze tajemníků sekretariátu Krajského akčního výboru Národní fronty.98 Ze zápisu vyplývá, že schůze se zúčastnili zástupci KAV NF, Ústředního národního výboru, Svazu československých výtvarníků a Vysoké školy stavitelství, jasný je také obsah referátu: „Tato porada měla za úkol dohodnout se o přípravě návrhu na tryznu v den pohřbu s. Stalina na Rudém náměstí v Brně. Náměstí Rudé armády a přilehlá prostranství mají se stát shromaždištěm asi

94

Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 6. Tamtéž, s. 6. 96 Přítomen byl předseda československé vlády Antonín Zápotocký, sovětský velvyslanec v Praze A. J. Bogomolov, náměstkové předsedy vlády V. Široký dr. J. Dolanský, V. Kopecký, A. Novotný a další. Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 6. 97 Tamtéž, s. 6. 98 MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 95

26

150 tisíc účastníků města Brna. Středem shromáždění bude prostora kolem soklu ve Stalinových sadech.“99

S přípravami se začalo neprodleně. Jak již bylo zmíněno v předešlých kapitolách, velkou roli hrál při smutečním aktu rozhlasový přijímač, jehož zajištění na Rudém náměstí dostala ve spolupráci s ÚNV za úkol armáda. Dále byli k realizaci tryzny pozváni čalouníci z národního podniku Výzdoba, jejichž organizaci měl na starost KNV a tesaři, jejichž koordinaci zajišťovaly Stavební závody. Zpracováním celého určeného prostoru byli pověřeni výtvarníci, se kterými spolupracovali dva kresliči a jeden stavební konstruktér z Vysoké školy stavitelství, ten měl za úkol dodat technické výkresy.100 Po vypracování veškerých potřebných plánů, dostali řemeslníci na provedení úkolu 36 hodin. Jelikož se počítalo i s prací v noci, muselo se zajistit i vhodně osvětlení. Perfektní musela být i estetická stránka tryzny. Smuteční flór, pro tyto akce nepostradatelný, obstarával KNV, který disponoval 7 000 metry černé látky, plátěný materiál dodal ÚNV, girlandy, festory a věnce připravovalo Zahradnictví města Brna, veškerou výzdobu prováděli vojáci.101 Stejně jako vzhled samotné tryzny byl důležitý i vzhled jejího bezprostředního okolí. Protože se v blízkosti Stalinových sadů nacházelo velké množství domů a dalších staveb, vyzdobily se tak, aby dekorace „navazovala na střed“ - na pomník Rudé armády.102 K vymezení prostoru kolem samotné tryzny posloužilo pro tyto účely zkonstruované sloupořadí, na které stavitelé použili 60ks stožárů, větší, třicetimetrové stožáry pak sloužily k uchycení vlajek. Veškerý dřevěný materiál zajišťoval ČSSS, konkrétně lesní závody.103 V neposlední řadě bylo nutné určit složení čestné stráže, jež se v případě Brna skládala z šestnácti příslušníků ČS armády, VB, Lidových milic a ČSM. Co se týče dalších účastníků tryzny, kromě běžných pracujících byli přítomni zástupci ÚNV, městský výbor KSČ, KAV NF v Brně, MAV NF v Brně, Krajská odborová rada v Brně, Krajský výbor SČSSP V Brně, a 99

MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. Ing. Sirotek MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 101 Tamtéž. 102 Tamtéž. 103 Schůze o přípravě tryzny se konala 7. března dopoledne. Po zahájení stavebních prací byl na poradě určen termín kontrolního dne, a to na pondělí 9. března 9 hodin. Schůzka zástupců ČSSS, podniku Výzdoba a Zahradnictví města Brna, kde se měla projednat květinová výzdoba, byla dohodnuta na pondělí 9. Března ve 12 hodin. Vypracované návrhy pro řemeslníky měly být hotové nejpozději ten samý den v 22 hodin. Nebylo možné, aby se zahájení tryzny v jakémkoli městě rozcházelo s tou pražskou, jejíž zahájení bylo stanoveno na pondělí 9. března 8:30 hodin. Z výše uvedených pokynů o časovém harmonogramu tedy vyplývá, že v době konání porady, ještě nebylo datum Stalinova pohřbu a tudíž pražské tryzny známo. Na druhé schůzi schůze konané 7. března v 15 hodin již tajemník KV KSČ Václav Pašek hovoří o nutnosti zajistit tryznu v pondělí 9. března. Je tedy jasné, že v tuto dobu byl již termín pohřbu ohlášen. MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 100

27

řada zástupců brněnských podniků a závodů. Za bezpečnost v době konání tryzny zodpovídali vedoucí závodů, další bezpečnostní hlídky pak organizovaly lidové milice. Důležité bylo také koordinovat účastníky tak, aby se při tak masové akci zamezilo logistickým problémům. Pro tyto účely vydal sekretariát KV KSČ organizační pokyny, s přesně stanovenými instrukcemi k nástupu pracujících z jednotlivých částí Brna až na Rudé náměstí. V průvodním textu stojí: „Zaměstnanci závodů se seřadí na svých pracovištích v závodech a zařídí odchod z pracovišť tak, aby zaujali místo v prostoru před smuteční tryznou na náměstí Rudé armády, nejpozději v 8 hodin ráno dne 9. března 1953. Jednotlivé pochodové proudy se budou říditi podle pokynů pořadatelů a to jak na seřadišti, tak i cestou pochodu. Čela průvodů organisujte tak, aby byly neseny státní vlajky, smuteční prapory a portréty soudruha Stalina a prapora ostatních masových organisací.“104 Jelikož samozřejmostí bylo početné zastoupení pracujících, počítalo se s tím, že pochodující davy využijí velkých ulic a zvolí pokud možno nejkratší cestu na náměstí Rudé armády. Největší účast se očekávala z obvodu Brno I.,105 kde bylo velké množství závodů. Trasa pochodového útvaru prvního obvodu vedla z ulice Pekařské, přes Husovu a Třídu obránců míru106 až na náměstí Rudé armády, obyvatelé druhého brněnského obvodu107 využili ulici Veveří.108 Ulicemi Dimitrovova,109 Lidická, a třídou Velké říjnové revoluce proudily davy z městského obvodu III. Od brněnského hlavního nádraží postupoval po třídě I. máje110 a ulicí Rooseveltova, která ústila na cílovém náměstí, dav ze čtvrtého obvodu.111 Stejně jako v prvním obvodu nacházelo se i v tom šestém112 větší množství důležitých podniků a závodů, jimž vévodila Zbrojovka Brno. Z důvodu odlehčení dopravy se zástupy truchlících seřadily do dvou proudů, přičemž každý měl určenu vlastní trasu pochodu. Zaměstnanci Zbrojovky a přilehlých závodů tak postupovali ulicí Gottwaldovou,113 prošli středem Stalinových sadů a zaujali postavení na jejich pravé straně.114 Navazující druhý proud tvořil závod První

104

MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. Dle tehdejšího správního členění katastry Bohunice, Jundrov, Lískovec a Kohoutovice, části katastrů Křížová, Město Brno, Nové Sady, Staré Brno a Vídeňka, Špilberk a Žabovřesky. 106 Dnes ulice Údolní. 107 Dle tehdejšího správního členění části katastrů Křížová, Špilberk, Velká Nová ulice a Červená, Žabovřesky. 108 MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 109 Dnes ulice Štefánikova. 110 Dnes ulice Benešova. 111 Dle tehdejšího správního členění katastry Černovice, Dolní a Horní Cejl, Zábrdovice aTrnitá, části katastrů Město Brno a Nové Sady MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 112 Dle tehdejšího správního členění katastr Jundrov, Komín, části katastrů Křížová, Velká Nová ulice a Červená. 113 Dnes ulice Cejl. 114 MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 105

28

brněnská115 s přilehlými podniky. Tato větev průvodu prošla ulicí Křenová a obsadila levou stranu Stalinových sadů.116 Jednotlivé průvody měly své koordinátory, kterými byli příslušníci VB a LM, do pořadatelských služeb bylo zařazeno také vojsko.117 Při tak obrovské kumulaci obyvatel bylo samozřejmě nutností zajistit pokud možno všem účastníkům bezpečnost, případně včasnou pomoc, pro případný průjezd hasičů nebo záchranky, proto zůstaly ulice Lidická a Rooseveltova po celou dobu smutečního aktu uzavřeny. Po nastoupení všech účastníků mohla být oficiální část tryzny zahájena. „V sevřeném šiku půjdeme vpřed,“118 nese název článku, ve kterém Rudé právo o jejím průběhu informuje: „Pracující lid Brna vyšel do ulic v časném ránu. V dlouhých zástupech se skloněnými červenobílými a rudými prapory a obrazy soudruha Stalina, obetkanými černými stuhami, postupoval do středu města. Smutečně vyzdobené náměstí Rudé armády bylo cílem jeho cesty.“119 Před osmou hodinou ranní se již tísnilo na náměstí 200 000 pracujících a obecenstvu se naskytl pohled na černě zahalený pomník Rudé armády a na sochu sovětského generalissima J. V. Stalina. Po obou stranách pomníku hořely smuteční ohně a vlály smuteční prapory, státní vlajky byly spuštěny na půl žerdi a všude kolem se nacházelo stovky květin a věnců.120 Stuhy na věncích obsahovaly tradiční budovatelská hesla jako např. „Velikému vůdci pracujícího lidu celého světa“ nebo „Nejlepšímu příteli národů Československa.“121 Přítomní vyslechli dle programu rozhlasový přenos z Prahy, shromáždění rovněž přísahalo věrnost odkazu J. V. Stalina. Poté se slova chopil tajemník KV KSČ Josef Juran a přečetl smuteční projev, obdobně jako v Praze se poté za zvuku internacionály rozezvučely závodní sirény a píšťaly lokomotiv, a „z brněnského hradu duněly dělové salvy na počest památky soudruha Stalina.“122 Mimo informací z Rudého práva, máme k dispozici i zprávu zaslanou z Brna do rukou vedoucího I. oddělení stranických orgánů ÚV KSČ p. Škarky.123 Tato zpráva se týká hodnocení smutečních akcí v rámci brněnského kraje a je v ní uvedeno: „V den pohřbu soudruha J. V. Stalina, konaly se ve většině obcí brněnského kraje smuteční tryzny. Občané z

115

Strojírenský závod. Funguje dodnes. MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 117 Z řad VB byl později jmenován hlavní velitel pro celou akci, jeho jméno není uvedeno. MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 61, Protokoly ze schůze pléna KV KSČ 7. 3. 1953. 118 Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 6. 119 Tamtéž, s. 6. 120 Tamtéž, s. 5. 121 MZA, fond G660, inv. č. 103, k. 114. fol. 259. 122 Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 6. 123 MZA, fond G560, inv. č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 39, s. 222. 116

29

přilehlých obcí zúčastnili se tryzny v okresních městech. Podle dosud došlých zpráv z jednotlivých okresů měly tryzny důstojný průběh, byly vyslechnuty přítomnými vážně a bylo pozorovat, že účastníci si uvědomují velkou ztrátu, která postihla nejen Sovětský národ, ale i náš lid odchodem soudruha Stalina.“124 O vzhledu tryzen se dozvídáme, že „Prostranství, na kterém se tryzna konala, bylo pěkně a vkusně vyzdobeno,“ většinou byl postaven smuteční katafalk, na kterém byla umístěna busta soudruha Stalina. U katafalku byla postavena čestná stráž složená z příslušníků Pionýra, ČSM a LM.125 V některých městech, např. v Bučovicích, „byla provedena po zahrání internacionály smuteční přehlídka útvarů ČS armády, SNB a LM.“126 Dalším dokladem o tom, že tryzny probíhaly v rámci kraje důstojně, je např. Znojmo, kde „bylo přineseno k památníkům Rudé armády, kde se tryzna konala, kromě kytic 67 věnců,“ nebo Břeclav, kde „bylo u katafalku položeno 30 věnců a kromě toho byly umisťovány věnce a kytice všude u hrobů padlých rudoarmějců a u pomníků Rudé armády.“127 Ač zpráva nehovoří o průběhu akce přímo v Brně, její hodnocení je v rámci celého brněnského kraje kladné. O případných negativních reakcích veřejnosti, projevech nesouhlasu nebo nepokojích, můžeme jen polemizovat, jelikož o nich nejsou žádné záznamy.

3.1.3 Stalinův pohřeb Od 6. března byly ostatky sovětského vůdce vystaveny ve Sloupové síni Domu svazů, která byla pro tyto účely náležitě vyzdobena. Lesk křišťálových lustrů tlumil černý flór, na mramorových sloupech byly nataženy rudé pruhy sametu se šestnácti znaky bratrských sovětských republik a mezi palmami a čerstvými květy, na vysokém podstavci leželo tělo toho, „ jehož veliké jméno bude navždy žít v srdcích sovětského lidu a všeho pokrokového lidstva.“128 Následující den, 7. března, rozhodla Komise pro organizaci pohřbu soudruha Stalina, že se pohřeb bude konat 9. března 1953 ve 12 hodin, přístup do Sloupové síně bude přijíždějícím delegacím umožněn od 6. hodiny ranní do 2 hodin v noci a rakev s ostatky bude později uložena v Mauzoleu V. I. Lenina na Rudém náměstí.129 Od 8. března tak začaly do

124

MZA, fond G560, inv.č. 20, k. 10, KV KSČ Brno, fol. 39, s. 222. Tamtéž, s. 222. 126 Tamtéž, s. 222. 127 Tamtéž, s. 222. 128 Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 1. 129 Tamtéž, s. 1. 125

30

Moskvy proudit četné vládní delegace a zástupci jednotlivých států z celého světa, kteří jejich jménem uctili Stalinovu památku.130 V den pohřbu se vedoucí představitelé KSSS a vlády, a členové komise pro organizaci pohřbu sešli ve Sloupové síni, aby prokázali Stalinovi poslední službu a dopravili jeho tělo k odpočinku na Rudém náměstí. Poté, co byla rakev s jeho tělem umístěna na dělovou lafetu a z Domu svazů vyneseny smuteční věnce, kterých bylo tolik, že se již dovnitř nevešly a obklopovaly tak celou budovu, vydal se smuteční průvod k Rudému náměstí.131 Atmosféru okamžiku vystihl účastník pohřbu a československý zpravodaj v Moskvě J. Knobloch: „Všechno je dnes v Moskvě nezvykle tiché. Ve vzduchu jako by se chvěla bolest. Nad zelenou kupolí kremelského paláce vlaje rudá vlajka stažená na půl žerdi. Na tribunách Leninova musea stojí tisíce lidí. Mluví málo; každý je zahloubán do svých myšlenek.“132 V půl 11 již vcházel smuteční dav na Rudé náměstí. V čele šli vojenští velitelé, jenž na sametovém polštáři nesli Stalinovy válečné řády, za nimi táhlo spřežení vraníků dělovou lafetu s rakví, vzadu pak šli další vedoucí představitelé strany a Sovětského svazu, a před zraky dělníků, zaměstnanců a inteligence hlavního města, stejně jako před zraky všech delegací a vojenské moskevské posádky, přesunuli rakev z lafety na smuteční katafalk. Vedoucí představitelé vlády a strany poté vstoupili na tribunu a zahájili smuteční akt.133 Projevy přednesli předseda Rady ministrů SSSR Georgij Maximilianovič Malenkov, první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR Lavrentij Pavlovič Berija a první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR Vjačeslav Molotov. Všechny projevy vesměs vybízely lid k neúnavné práci, věrnosti odkazu J. V. Stalina a ještě většímu přimknutí se ke KSSS.134 Tradičně zazněla smuteční salva, na tři minuty se rozezvučely sirény všech továren a závodů v Moskvě, stejně tak píšťaly lokomotiv a všech námořních i říčních lodí, a na pět minut byla zastavena veškerá doprava a práce.135 Po zahrání sovětské hymny, utichly i ostatní zvuky a oficiality skončily. Muži přednášející smuteční projevy se poté společně s dalšími předními politiky KSSS chopili rakve a nesli ji do Mauzolea, kde bylo již vše připraveno ke Stalinově odpočinku. O poslední cestě generalissima J. Knobloch napsal: „Vcházíme do Leninova 130

Kromě československé vládní delegace se pohřbu účastnili delegace z Číny, Rumunska, Mongolska, Polska, NDR, Finska a Bulharska. Většina dalších evropských států, USA, a některé asijské a africké státy, zplnomocnily své velvyslance, aby je na pohřbu zastupovali. Rudé právo, 9. 3. 1953, roč. 33, č. 68, s. 3. 131 Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 1. 132 Tamtéž, s. 3. 133 Tamtéž, s. 3. 134 Tamtéž, s. 2. 135 Smuteční salvu měly ve stejnou hodinu nařízeno vypálit všechna hlavní města svazových republik. Zastavení pracovní činnosti se netýkalo jen továren s nepřetržitým provozem. Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 1.

31

mauzolea. Na černém mramoru nad vchodem jsou napsána dvě jména, která budou žít věčně: Lenin - Stalin. Dvě jména, kterým je český a slovenský národ zavázán za to, že si může pod spolehlivou záštitou Sovětského svazu budovat svůj radostný socialistický zítřek.“136 Po uložení Stalinových ostatků se komunističtí vůdci vrátili zpět na tribunu a zhlédli smuteční přehlídku vojenské posádky. Nad Rudým náměstí přelétly letecké eskadry a před Mausoleem pochodovali sovětští vojáci, kteří „vzdali poslední vojenskou poctu největšímu vojevůdci všech dob.“137

3.2 Klement Gottwald 3.2.1 Celostátní dny smutku Obsah následujících kapitol se od podoby smutečních akcí po smrti J. V. Stalina prakticky neodlišuje, jelikož ideologický úzus oficiálních státních akcí neumožňoval žádné odchylky, pro dosažení konečného cíle práce jsou však nepostradatelné. Necelou hodinu po Gottwaldově smrti zasedal pod vedením Antonína Zápotockého, na Pražském hradě, sekretariát ÚV KSČ, který potvrdil lékařskou zprávu o prezidentově úmrtí a ustanovil komisi pro organizaci pohřbu. Vláda posléze vyhlásila státní smutek, jenž trval až do 19. března a v tisku a rozhlase bylo uveřejněno provolání „Všemu pracujícímu lidu Československa,“138 které kromě vlády signoval ÚV KSČ a ÚAV NF.139 Obdobně jako v případě Stalina, měly stranické orgány a organizace ve spolupráci s národními výbory a všemi složkami NF zajistit opatření, která odpovídala dané situaci. Ve všech okresních a místních výborech, stejně tak ve stranických organizacích, na pracovištích a obcích byly proto ihned svolány schůze, na kterých předsedající promluvili ve smyslu provolání. V souladu s celostátním smutkem a po vzoru předešlého zesnulého státníka byla odvolána veškerá kina, divadla, koncerty, taneční zábavy a dokonce všechna plánovaná sportovní klání.140 Na všech budovách se tradičně na půl žerdi vyvěsily rudé prapory potažené černým flórem, následovala kompletní smuteční úprava oken, výloh, veřejných míst apod., zároveň začala na úřad vlády a ÚV KSČ proudit vlna projevů soustrastí, dopisů a telegramů, jimiž lid vyjadřoval svoje hoře.141

136

Na Rudém náměstí v Moskvě, Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 3. Rozloučení s J. V. Stalinem na Rudém náměstí v Moskvě, Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 69, s. 1. 138 Tamtéž, s. 1. 139 Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 2. 140 MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 182. 141 Tamtéž, fol. 182. 137

32

3.2.2 Státem organizované tryzny Zatímco Praha žila Gottwaldovým pohřbem, probíhaly samozřejmě v ostatních městech a obcích smuteční tryzny, na kterých měl každý občan prokázat svůj vztah k režimu. Organizační směrnice ke konání tryzen byly vydány již po úmrtí Stalina, a tak se po Gottwaldově skonu přistoupilo pouze k jejich aktualizaci a částečné konkretizaci. Opět bylo využíváno velkých prostranství a veřejných budov, které se zahalily do patřičné výzdoby, opět smuteční akty v jednotlivých městech musely probíhat tak, aby nekolidovaly s hlavní tryznou v Praze a lidu bylo umožněno vyslechnout rozhlasový přenos.142 Jedna z nepatrných změn se odehrála právě v souvislosti s rozhlasovým přenosem a to taková, že organizační směrnice byly doplněny o informaci, že „ve čtvrtek večer bude čsl. rozhlas opakovat z pásu celý průběh smutečního aktu v Praze.“143 V případě Stalina organizační směrnice tuto informaci neobsahují. Druhou nuanci v organizačních směrnicích nalezneme v pokynech pro školy. Zatímco v případě Stalina bylo nutné, aby tryzny na školách probíhaly současně s ostatními tryznami, v případě Klementa Gottwalda byla tryzna pro žactvo naplánována na dopolední hodiny, ač oficiální smuteční akt v Praze začínal ve 13 hodin. Po vyslechnutí projevu ministra školství a osvěty, případně po promluvě ředitele školy, dostali žáci klasicky volno.144 Změny se netýkaly pořádajících složek, těmi tak nadále zůstaly Krajské, Okresní a Místní výbory, jež spolupracovaly s Lidovými milicemi, armádou a dalšími složkami NF. Ani vzhled tryzen, které města pořádala před několika málo dny, nebyl jiný.145 Ústředním bodem byl buď smutečně vyzdobený katafalk, nebo kenotaf s bustou zesnulého prezidenta, který byl kromě květin obklopen symboly KSČ a republiky a u kterého se střídaly čestné stráže složené ze členů komunistické strany, vojska, Lidových milicí, ČSM a SNB. K takto vyzdobeným místům přicházeli ještě před samotným konáním tryzny četné delegace z okolních družstev, závodů a továren, aby položenou květinou či věncem rovněž uctili památku Klementa Gottwalda.146 Mnoho rozdílného nenajdeme ani na samotném průběhu tryzny, o němž pražskou centrálu informovaly příslušná oddělení KV KSČ. Aktu se účastnili pokud možno všichni pracující, ozbrojené síly, Lidové milice a další složky NF, pouze v závodech s nepřetržitou 142

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 174. Tamtéž, fol. 174. 144 Tamtéž, fol. 174. 145 Tamtéž, fol. 174. 146 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 174. 143

33

pracovní dobou se účastnili jen ti, kteří měli volno.147 Nástup k tryznám byl organizován řazením se do smutečních průvodů a společnými odchody z pracovišť, kde před pracujícími krátce promluvil předseda dané organizace. Smuteční davy, které měly znovu dokládat jednotu a spojení s režimem v kritických okamžicích, poté pochodovaly na místo konání tryzny, přičemž nesly prapory a obrazy Klementa Gottwalda ve smuteční úpravě.148 Tryznu zahájili vedoucí představitelé strany a příslušných národních výborů projevem, následovaly další známé oficiality, po kterých byla tryzna skončena dělovou salvou a utichnutím veškerého života v daném místě.

3.2.2.1 Hlavní tryzna v Praze Součástí Gottwaldova pohřbu byla oficiální smuteční tryzna, která se konala na Václavském náměstí 19. března v 17 hodin. Stejně jako celý pohřeb, byl i tento jeho fragment velmi podobný obřadu, který byl připraven k uctění památky J. V. Stalina. V tomto případě se na organizaci tryzny podílely kromě Komise pro organizaci pohřbu soudruha Klementa Gottwalda také aparát ÚV KSČ, ministerstvo národní obrany a generální štáb armády ČSR.149 Na Václavském náměstí se od rána tísnily tisíce pracujících, kteří čekali na příchod smutečního konduktu. Rudé právo o tom informovalo: „Václavské náměstí...Tam po obou stranách jsou špalíry hustší než kde jinde. Pouliční lampy svítí na znamení smutku. Černé prapory nehnutě splývají ze zdí domů. Hluboké ticho se rozléhá od musejní rampy dolů k Můstku. V tichu očekávají občané příchod smutečního průvodu.“150 Průvod došel na Václavské náměstí krátce před 17. hodinou a všem zúčastněným se naskytl pohled na pompézní smuteční výzdobu. V čele náměstí byla zkonstruována černě zahalená tribuna, nad níž visela ohromná, pěticípá hvězda - „symbol revolučního boje o nový život pracujícího lidu,“151 vysoko nad hlavami truchlících, shlížela z černé orámovaného portrétu, který zakrýval celou stěnu muzea, tvář Klementa Gottwalda a po obou jejich stranách se nacházelo heslo „Kupředu Československá úderná brigádo, pod praporem Lenina a Stalina Gottwaldovou cestou!“152 Smuteční atmosféru dokreslovaly řecké ohně a obrovské množství květin a věnců, ležících u muzejní zdi.153

147

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 174. Tamtéž, fol. 174. 149 GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 44. 150 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. 151 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. 152 Tamtéž, s. 2 153 Tamtéž, s. 2. 148

34

Průvod procházel náměstím a mířil k řečnické tribuně. V čele nesli příslušníci ozbrojených složek vojenské standarty a rudé prapory, za nimi byly neseny věnce, a na poduškách řády Klementa Gottwalda, poté již následovala dělová lafeta s rakví „největšího syna našeho lidu.“154 Pro případné zájemce o pohled na zesnulého prezidenta, bylo do rakve zabudováno malé skleněné okénko, kterým se dalo dovnitř nahlédnout a vidět tak naposledy jeho tvář, která „je klidná a laskavá, jako bývala vždy, jak ji zná všechen náš lid.“155 Za rakví, která byla napůl překryta státní vlajkou, kráčely manželka Marta s dcerou, Gottwaldovi nejbližší spolupracovníci, členové vlády a ÚV KSČ, za nimi pak zahraniční delegace a další účastníci pohřbu. Před Národním muzeem se průvod zastavil a rakev s ostatky Klementa Gottwalda byla přesunuta na katafalk, v jehož středu se třpytily zlaté iniciály KG. Schylovalo se k oficiálnímu zahájení tryzny. Ve chvíli, kdy na tribunu vystoupili členové strany a vlády, členové zahraničních delegací a Marta Gottwaldová s dcerou, dala se masa lidí z Václavského náměstí do pohybu a směřovala k tribuně svoje zraky.156 Rudé právo napsalo: „Blíž ke svému prezidentu, blíž ke svému vůdci. Václavské náměstí se proměnilo v klidnou hladinu lidského moře. Je ticho, lidé stojí nehnutě.“157 Pro mnoho přítomných nastalo poslední bolestné loučení s milovaným prezidentem. V 17 hodin zahájil tryznu smutečním projevem předseda československé vlády Antonín Zápotocký, který se svými slovy loučil za všechen československý lid, poté se slova chopil první náměstek Rady ministrů a ministr obrany SSSR, maršál N. A. Bulganin. Jménem ÚV KSSS se rozloučil s Gottwaldem i on. Oba přednesené projevy se nesly přesně v duchu ideologie, nechybělo apelování na věrnost komunistické straně a Gottwaldovu odkazu, stejně tak oba referující ujistili lid o Gottwaldově velikosti a jeho hlubokém přátelství se Stalinem.158 Závěr smutečního aktu opět doprovázely obě státní hymny, do jejichž tónů duněly dělostřelecké salvy. Z Rudého práva se dozvídáme: „Když se nad Prahou snesl březnový večer, rakev s tělem soudruha Gottwalda byla přenesena na motolafetu a nastoupila poslední cestu na horu Vítkov, kde byla uložena v Národním památníku.“159

154

Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. Tamtéž, s. 2. 156 Tamtéž, s. 2. 157 Tamtéž, s. 2. 158 Tamtéž, s. 1. 159 Tamtéž, s. 1. 155

35

3.2.2.2 Tryzna v Brně Jak jsem poznamenal výše, organizace tryzen po smrti Klementa Gottwalda byla prakticky stejná jako v případě J. V. Stalina a výjimkou nebylo ani Brno. Podrobný rozpis organizátorů, archiv bohužel neposkytuje, víme, že Organizaci tryzny si opět vzal na starost KAV NF v Brně, v obcích a městech brněnského kraje pak ONV a MNV, samozřejmě ve spolupráci s Lidovými milicemi, ozbrojenými složkami a NF.160 Kromě náměstí Rudé armády, kde se hlavní akt konal, byl kladen důraz na to, aby nedošlo k oslabení „bezpečnostních opatření a ochrany závodů, JZD, STS a ČSSS.“161 Samozřejmostí byl také organizovaný nástup pracujících ve smutečních průvodech a smuteční výzdoba náměstí Rudé armády a jeho okolí v duchu výzdoby po smrti J. V. Stalina, k čemuž sloužily mimo jiné i informační letáky rozesílané občanům, ve kterých stálo: „Smuteční látky jsou v dostatečném množství v prodeji: Masarykova 15, Náměstí svobody 23, obch. domy Moravanka a Petrov. Papír, portréty soudruha Gottwalda na Zámečnické ulici - Narpa.“162 O výsledném vzhledu tryzny pak Rudé právo napsalo: „Od pondělí 16. března ve dne v noci hoří řecké ohně u památníku Rudé armády v Brně. Před památníkem, zahalen v černý flór, je na vysokém bílém podstavci velká busta Klementa Gottwalda. Každých deset minut se u ní střídá čestná stráž.“163 Na rozdíl od čestné stráže u katafalku J. V. Stalina, kterou tvořili příslušníci ČS armády, VB, Lidových milic a ČSM, tvořili samostatné čestné stráže u Gottwaldova katafalku, kromě příslušníků těchto složek, i ženy.164 Dokladem velké úcty, kterou ke Gottwaldovi Brňané chovali, bylo také velké množství květin a věnců, jež obsahovaly hesla jako „Našemu učiteli,“ „Rodnému otci pracujících,“ „Prvnímu dělníku republiky,“ a vršily se u pomníku Rudé armády.165 Čtvrtek 19. března se nesl ve znamení smutku, což již ve 12 hodin oznamovaly všechny kostely v Brně, netradičním, patnáctiminutovým zvoněním.166 Pohřeb v Praze byl zahájen ve 13 hodin a i v jihomoravské metropoli se v tomto okamžiku zastavila práce v závodech a všichni zaměstnanci vzdali prezidentovi hold pěti minutami ticha, které rozetnulo táhlé houkání závodních sirén a píšťal lokomotiv, jenž Gottwaldovi dávaly „poslední pozdrav na smutné cestě.“167 Rudé právo při té příležitosti přineslo několik reportáží, ta první je z 160

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 178. Tamtéž, fol. 179. 162 MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 177. 163 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 80, s. 5. 164 Tamtéž, s. 5. 165 Tamtéž, s. 5. 166 MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 178. 167 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 80, s. 6. 161

36

brněnského hlavního nádraží, kde zaměstnanci železnic vyvěsili na prvním nástupišti Gottwaldovu podobiznu a stáli u ní čestnou stráž: „Lidé sedící na lavicích brněnského nádraží povstávají. Povstává vesnická žena v šátku, povstal důstojník naší armády, povstal dělník, pionýr... Ti všichni teď za zvuku sirén myslí na svého nejdražšího, kterému za tolik vděčí. Ustrnuli v půli kroku i cestující od právě přijedšího vlaku. Mlčky, pevně slibují: „Zůstaneme věrni tvému odkazu!“168 Druhá reportáž je ze Spojených strojíren a sléváren Bohumíra Šmerala v Brně, kde se v závodní jídelně sešli všichni zaměstnanci a minutou ticha vzdali hold památce Klementa Gottwalda: „V tvářích všech přítomných je hluboká bolest. Ztratili svého velkého učitele a otce. Soudruh Gottwald však učil neklesat nikdy na mysli a oni v telegramu zaslaném ÚV KSČ slibují, že půjdou Gottwaldovou cestou. Píší: „V duchu soudruha Gottwalda, v duchu jeho idejí, slibujeme, že v této, pro nás tak těžké době, vytvoříme nerozborný celek prodchnutý vírou v naši vládu a komunistickou stranu. Světlé památce soudruha Gottwalda my, šmeralovci, zůstaneme věrni. Nikdy nezklameme.“169 V 17 hodin bylo vše připraveno ke konání, v krátké době již druhé tryzny: „V době pohřbu presidenta republiky, přišly na náměstí Rudé armády desetitisíce brněnských občanů, aby svou účastí na smuteční tryzně vyjádřili nezlomnou věrnost Gottwaldovu odkazu.“170 Brněnské tryzny se účastnili pracující ze závodů, úřadů i škol, stejně tak se přišli se svým vrchním velitelem rozloučit i vojáci.171 Ještě před poslechem rozhlasového projevu z Prahy vyslechl dav projev tajemníka KV KSČ Arnošta Krejčího, který v projevu připomněl svázanost brněnského revolučního hnutí s osobou Klementa Gottwalda a jeho neochvějné zásluhy při podpoře hnutí v parlamentu i tisku. Projev zakončil slovy: „Velké jsou zásluhy Klementa Gottwalda, velké je dílo jeho. Tím větší je naše povinnost plnit jeho odkaz a učit se z jeho díla. S ještě větším úsilím nastupme do boje za splnění gottwaldovské pětiletky.“172 Po vyslechnutí rozhlasového přenosu celé město utichlo a za zvuku internacionály ukončily dělové salvy smuteční odpoledne. Účast obyvatel na smutečních tryznách za Klementa Gottwalda byla masová. V Brně se jí účastnilo na 230 000 obyvatel, v celém kraji pak přes 500 000, což bylo dle odhadů KV KSČ 60 - 70% všech pracujících.173 Celková účast v českých zemích byla 4 370 000 lidí, na

168

Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 80, s. 6. Rudé právo, 17. 3. 1953, roč. 33, č. 77, s. 3. 170 Tamtéž, s. 5. 171 Tamtéž, s. 5. 172 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 80, s. 5. 173 GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 53. 169

37

Slovensku 1 636 800 obyvatel.174 I když jsou číselné údaje udávány velmi podrobně, je nutné je brát s rezervou, neboť přesný počet účastníků se nedal zpětně kontrolovat. I tak ale mohla být komunistická strana a vláda s těmito čísly spokojena, jelikož se jí nadále dařilo v kritických chvílích udržovat iluzi občanské sounáležitosti.

3.2.2.3 Brněnské delegace Na rozdíl od pohřbu Stalina, na jehož moskevský pohřeb byla pozvána jen oficiální delegace vlády ČSR, bylo nutné, aby se smutečních aktů, konajících se k uctění památky Klementa Gottwalda, zúčastnily delegace, pokud možno ze všech krajských měst a jejich významných závodů. Z tohoto důvodu probíhala na sekretariátu KV KSČ v Brně, ještě před samotným konáním brněnské tryzny jednání, na kterých se podoba těchto delegací stanovila. Pokyny pro jejich organizaci byly v pondělí 16. března zaslány MV KSČ v Brně: „Zorganizujte z vašeho okresu tři tyto delegace, které musí být nejvýše tříčlenné, a mohou tam položit175 věnce nebo kytice. Pro tyto delegace vám současně posíláme pověření.“176 Takto složené delegace odjížděly bezprostředně po obdržení pověření 16. března z brněnského nádraží, aby projevili soustrast ve Španělském sále co nejdříve. Na zasedání byly také určeny další termíny, ve kterých se měly delegace do Prahy dostavit a o tom, že jim byla přikládána velká důležitost, svědčí i to, že byly vypraveny hned ve dvou dalších po sobě jdoucích dnech, kromě 16., také 17., a 18. března. Složení úterních a středečních smutečních delegací, hlásil vedoucí tajemník KV KSČ v Brně Václav Pašek, tajemníkovi ÚV KSČ Krutinovi: „Delegace KV KSČ, zbrojovka Brno, Gottwaldovy závody, První brněnská, SČSSP, ČSM, KAV NF, čsl. strana lidová, čsl. strana socialistická, krajský výkupní podnik, plnomocník ministerstva výkupu, škodovka, vysoká škola zemědělská, oblastní státní správa elektráren, universita177, státní banka, čsl. pojišťovna, Vlněna Brno a 26 dalších okresních delegací.“178 U katafalku ve Španělském sále Pražského hradu, se pochopitelně střídaly mimo jiné i čestné stráže z krajských a okresních měst, a proto tajemník ÚV KSČ Krutina vyzýval v dopise zaslaném KV KSČ v Brně k jejich zorganizování. Čestnou stráž mělo v tomto případě tvořit 20 osob „z členů KSČ, KNV, NF, dále z pracovníků významných závodů, vzorných 174

VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 174. 175 Ve Španělském sále. 176 MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 180. 177 Myšleno Masarykova univerzita. 178 MZA, fond G319, in. č. 1, k. 1, SČSSP, fol. 138.

38

JZD a státních statků“179 Čestné stráže vysílané moravskými městy měly dle rozpisu u katafalku stát v dopoledních hodinách v úterý 17. března, delegace musela být přítomna již od 8. hodiny ranní, po příjezdu se měla hlásit v kulturním domě na 3. nádvoří a posléze se odebrat do Španělského sálu.180 Tuto dvacetičlennou delegaci vedl Václav Pašek. Co se týče samotného pohřbu, zájem účastnit se ho projevovalo obrovské množství lidí, kteří dokonce na sekretariát ÚV KSČ v Praze zasílali žádosti o vypravení zvláštních vlaků pro tyto účely.181 Důvody, proč nakonec vlaky nebyly vypraveny, sděloval v dopise zaslaném KV KSČ tajemník ÚV KSČ B. Koehler: „Sdělujeme vám, že vláda republiky zamítla vypravení zvláštních vlaků do Prahy, protože to neodpovídá odkazu soudruha Gottwalda, který nás vedl k tomu a učil, že v prvé řadě musíme mít na mysli svou houževnatou práci vybudovat socialismus v naší zemi. Je třeba, aby pracující disciplinovaně pokračovali v práci a zúčastnili se tryzen, konaných v místech a nejezdili do Prahy.“182 I přes usilovné naléhání se pohřbu účastnila jen delegace vedená Václavem Paškem, účast okresních delegací nebyla nakonec povolena.

3.2.3 Gottwaldův pohřeb Na mimořádném zasedání předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSR 14. března, byla ustanovena Komise pro organizaci pohřbu soudruha Klementa Gottwalda. V čele komise stál předseda vlády ČSR Antonín Zápotocký, členy komise pak byli V. Široký, gen. K. Bacílek, A. Čepička, A. Novotný, J. Plojhar, E. Šlechta, G. Kliment a B. Koehler.183 Tato komise rozhodla, že pohřeb zesnulého prezidenta se bude konat ve čtvrtek 19. března ve 13 hodin, od 16. března však bude možné spatřit Klementa Gottwalda ve Španělském sále Pražského hradu, kde je uložena rakev s jeho ostatky. Jako první měli možnost se s prezidentem rozloučit rodinní příslušníci a členové předsednictva ÚV KSČ a vlády, poté byl sál zpřístupněn veřejnosti. Možnost naposledy spatřit svého prezidenta měli pracující od pondělí 16. března 12 hodin do 24 hodin, v úterý a ve středu od 6 do 12 hodin a od 13 do 24 hodin a ve čtvrtek od 6 do 10 hodin, přičemž každou hodinu do sálu proudily davy návštěvníků.

179

MZA, fond G319, in. č. 1, k. 1, SČSSP, fol. 141. Tamtéž, fol. 141. 181 MZA, fond G319, in. č. 1, k. 1, SČSSP, fol. 137. 182 Tamtéž, fol. 137. 183 Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 75, s. 2. 180

39

Nejen obyvatelé Československé republiky, ale i četné zahraniční delegace přijížděly v těchto dnech do Prahy a v pravidelných intervalech se u Gottwaldovy rakve střídaly.184 Zástupci těchto delegací většinou položili ke katafalku věnce z rudých květin, uklonili se před rakví a odcházeli, aby uvolnili místo dalším. Rudé právo ve dnech před pohřbem přinášelo aktuální zprávy přímo ze Španělského sálu a o spřátelených delegacích, kterým byla přikládána značná důležitost, mimo jiné napsalo: „Zástup před rakví se na chvíli zastavuje, když se přicházejí poklonit zesnulému státníku a nejvyššímu představiteli komunistické strany Československa členové zahraničních vládních delegací.185 Členové těchto delegací prodlévají u rakve a loučí se s pozůstatky Klementa Gottwalda hlubokou úklonou.“186 Kromě delegací se u katafalku v desetiminutových intervalech střídaly čestné stráže, složené z příslušníků Lidových milic, členů ÚV KSČ, armády a nejlepších pracovníků JZD a STS.187 Co se týče vzhledu Španělského sálu, byl jeho ústředním bodem vyvýšený, květinami zasypaný katafalk, na kterém spočívala rakev s ostatky Klementa Gottwalda a poduška s veškerými jeho vyznamenáními. Stěnu za katafalkem pokrýval rudý samet s rudou hvězdou uprostřed, po stranách splývaly rudé a československé prapory, a atmosféru okamžiku dokreslovala Česka filharmonie, která hrála díla nejznámějších českých a sovětských hudebních skladatelů.188 Samo prezidentovo tělo bylo oblečeno do modré generálské uniformy, což bylo značně nezvyklé, jelikož málokterý člověk si tehdy představoval Gottwalda jako vojáka.189 Samotný pohřeb byl koncipován jako rite de passage, a protože se na jeho organizaci velkou měrou podílela armáda, je dodnes označován jako vojensko-civilní. Uskutečnil se 19. března a již od rána se před Pražským hradem tísnily tisíce lidí, aby dali svému prezidentovi poslední sbohem. Krátce před 13. hodinou se u rakve shromáždili smuteční hosté, jejichž pořadí určilo předem stanové schéma. Jako první vstoupila do Španělského sálu Gottwaldova manželka Marta a dcera s manželem A. Čepičkou, za nimi členové předsednictva strany a vlády v čele s Antonínem Zápotockým, vládní delegace SSSR a ČLR v čele s N. A. Bulganinem, a Ču En-lajem, za nimi pak další delegace spřátelených republik. Ve 184

Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 75, s. 2. Krom delegací ze spřátelených zemí, přijeli do ČSR zástupci Francie, Argentiny, Velké Británie, Belgie, Brazílie, Finska, Holandska, Švýcarska, Rakouska a Itálie. Rudé právo, 19. 3. 1953, roč. 33, s. 1. 186 Rudé právo, 19. 3. 1953, roč. 33, s. 1 187 Tamtéž, s. 1. 188 Tamtéž,s.1. 189 Je možné, že organizátoři pohřbu se inspirovali Stalinem, který byl v generálské uniformě také pohřben. Stalin však nosil uniformy celý život a na rozdíl od Gottwalda skutečně bojoval a velel. GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 42. 185

40

Španělském sále nechyběli ani představitelé církví a stran NF, byly zde i akademici, umělci, laureáti státních cen, vysokoškoláci a další a další delegace dělníků a družstev.190 Smuteční akt zahájily přesně ve 13 hodin tóny československé a sovětské státní hymny, následované tradičním „táhlým hlasem sirén šachet, závodů, lokomotiv a lodí.“191 Po skončení hudebního doprovodu se ujal slova náměstek předsedy vlády Viliam široký a zahájil jeden ze smutečních projevů, které ten den ještě proběhly. Poté ke katafalku přistoupili vybraní vojáci a chopili se rakve. Následně, za zvuku smutečního pochodu revolucionářů, přistoupili k rakvi členové sekretariátu ÚV KSČ A. Zápotocký, V. Široký, J. Dolanský, K. Bacílek, V. Kopecký, A. Novotný a vybraní členové zahraničních delegací první náměstek předsedy Rady ministrů a ministr obrany SSSR maršál sovětského svazu N. A. Bulganin, ministr zahraničních věcí ČLR Ču En-laj, předseda Rady ministrů PLR Boleslaw Bierut a předseda Rady ministrů Mongolské lidové republiky Jumdžagin Cedenbal, a doprovázeli rakev ven ze sálu.192 V Matyášově bráně položili vojáci rakev na dělovou lafetu a smuteční průvod, který se zde zformoval, se vydal na pochod.193 Poslední cesta Klementa Gottwalda Prahou začala krátce před 14. hodinou a Rudé právo o tom informovalo: „Čelo smutečního průvodu tvoří vojenský kondukt se zástavami, zahalenými smutečním flórem. Za nimi jsou neseny věnce. Před lafetou s rakví skupina generálů nese na rudých poduškách řády a vyznamenáni presidenta republiky.“194 Průvod tvořili všichni účastníci smutečního aktu ve Španělském sále, kteří šli za rakví seřazeni stejně tak, jak u ní v sálu stáli. Za hudebního doprovodu se průvod pomalu pohyboval směrem k třídě Obránců míru a pokračoval Prahou až na letenskou pláň, přičemž celou trasu lemovali vojáci, milicionáři, příslušníci bezpečnosti a smutečně vyzdobené výlohy a fasády domů.195 Na Letenské pláni, před tribunou, průvod zastavil, aby zhlédnul naplánovanou přehlídku čs. armády. O jejím průběhu se z Rudého práva dozvídáme: „Nastoupené jednotky vzdávají poctu. Ve vyrovnaných desetistupech...jdou slavnostním krokem... důstojníci vojenských akademií, a učilišť, pěší pluky, tvary Vnitřní a Pohraniční stráže a za sborem národní bezpečnosti Lidové milice. S vrchním velitelem se loučí i motomechanisované

190

Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. Tamtéž, s. 2. 192 Tamtéž, s. 2. 193 Rakev s ostatky nesli ven ze sálu vybraní vojáci a hodnostáři rakev symbolicky doprovázeli. GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 45. 194 Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. 195 Rakev s ostatky nesli ven ze sálu vybraní vojáci a hodnostáři rakev symbolicky doprovázeli. GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 45. 191

41

vojsko, motorisovaná pěchota, dělostřelectvo a tankisté. Ve vzduchu hřmí bojové svazy československého letectva.“196 Po skončení přehlídky směřoval průvod na Václavské náměstí, kde byla dle programu připravena smuteční tryzna, po jejímž skončení rakev s ostatky putovala na motolafetě k poslednímu odpočinku v Národním památníku na Vítkově. Před budovou památníku, na níž zářily zlaté iniciály KG, sejmuli generálové z čestné vojenské roty rakev z lafety a v záři řeckých ohňů ji nesli prostranstvím před památníkem, který lemovaly vojenské zástavy.197 „Chvíle posledního rozloučení... s tělem soudruha Klementa Gottwalda... provázejí ho do síní Národního památníku nejbližší členové jeho rodiny paní Gottwaldová s paní dr. Martou Gottwaldovou - Čepičkovou a nejbližší spolupracovníci a spolubojovníci Klementa Gottwalda.“198 V památníku nechyběli ani Antonín Zápotocký, N. A. Bulganin, Ču En-laj a další delegace spřátelených států, které se společně s rodinnými příslušníky zúčastnili posledního smutečního aktu toho dne: „Ztichlou síní Národního památníku zaznívají melodie Smetanovy symfonie Tábor. Za zvuků internacionály tmavě rudá opona pomalu zakrývá katafalk s rakví. Dělové salvy vzdávají poctu vynikajícímu představiteli národního dělnického hnutí, starostlivému otci a učiteli československého lidu a nezapomenutelnému vůdci národů Československa - soudruhu Klementu Gottwaldovi.“199 Kolem 20. hodiny bylo rozloučení s prvním dělnickým prezidentem u konce.

196

Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. Rudé právo, 20. 3. 1953, roč. 33, č. 79, s. 2. 198 Tamtéž, s. 2. 199 Tamtéž, s. 2. 197

42

4. Reakce na smrt J. V. Stalina a Klementa Gottwalda 4.1 J. V. Stalin 4.1.1 Kondolence K ideologickým „oslavám“ po skonu obou státníků patřily krom samotných pietních aktů také schůze pro široké spektrum obyvatelstva a masové organizace, které se konaly ve všech podnicích, na úřadech, ve vzdělávacích institucích a veřejných budovách. Zástupci komunistické strany na nich většinou zesnulého vůdce oslavovali, bědovali nad jeho ztrátou, shromážděný kolektiv přísahal, že s ocelovou pevností zachová jednotu a splní jeho odkaz, ubrání se imperialistickým tlakům, bude nadále usilovat o rozvoj lidovědemokratického zřízení apod. Tyto schůze zpravidla vyústily v sepsání soustrastného dopisu, telegramu nebo závazku, který byl jménem všech pracujících zaslán ÚV KSČ. Obdobně vyjadřovali svou účast i zástupci spřátelených zemí, přičemž znění jejich projevů strasti pravidelně otiskovalo Rudé právo.

4.1.1.1 Domácí Kondolencí zasílaných na sekretariát ÚV KSČ občany Československé republiky je ohromné množství a jejich znění jsou vesměs stejná, proto, vzhledem k cíli práce, uvádíme jen část těch, které byly zasílány z brněnského kraje, resp. z Brna. Tyto soustrastné telegramy by se daly pracovně rozdělit do dvou hlavních kategorií. První tvoří kondolence zasílané správními orgány a zastupiteli města Brna, druhou pak všechny kondolence zasílané z místních podniků, družstev a závodů. Forma sdělení je v obou případech stejná, liší-li se v něčem, pak pouze v tom, že političtí představitelé města Brna hovořili v soustrastných telegramech ústy všech občanů a kladli velký důraz zejména na dlouhodobé cíle, jakými bylo například vybudování socialismu v zemi, oproti tomu zaměstnanci místních závodů, ač samozřejmě na budování socialismu a další cíle komunistického režimu nezapomínali, se v kondolencích povětšinou zavazovali k nadstandardním a co nejrychlejším výkonům svého povolání. Například Zaměstnanci Zbrojovky Brno a Závodů Jana Švermy v Brně slibovali, že „v den 22. 3. 1953 odpracují „mírovou Stalinskou směnu,“ jako důkaz neměrné lásky a oddanosti zesnulému velikému příteli... J. V. Stalinovi.“200 Stejně tak Svazáci z ČSM, organizovaní pod těmito podniky, „... se zavazovali k rozpoutání velké kampaně socialistického soutěžení tak, aby do příštího týdne měl každý Svazák pracující v klíčových

200

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 269.

43

provozech a dílnách, svůj socialistický závazek.“201 Pro představu, jak vesměs vypadaly telegramy zasílané brněnskými zastupiteli, předkládáme část kondolence, kterou KV KSČ v Brně zaslal G. M. Malenkovovi: „Jménem pracujícího lidu Brněnského kraje slibujeme v den všenárodní tryzny za milovaného vůdce všeho pracujícího lidu světa a největšího bojovníka za světový mír, J. V. Stalina, že splníme přísahu, kterou složil jménem našich národů náměstek předsedy vlády soudruh V. Široký. Prohlubujíce lásku k sovětskému lidu... osvojujíce si učení velkého Lenina a Stalina budeme ještě usilovněji... budovat socialismus v naší vlasti.“202 Mimo dvě zmíněné kategorie, zasílaly soustrastné telegramy i vzdělávací instituce, například žákyně 4.A z učiliště v Brně-Králově poli: „My... pionýři prožíváme společně upřímný smutek a bolest nad ztrátou... J. V. Stalina. Nikdy na soudruha nezapomeneme a v našich srdcích nikdy nezemře.“203 Všechny následující soustrastné telegramy a závazky mají obdobné znění, jmenujeme proto jen další důležité brněnské podniky, organizace a politické strany, které také kondolenci zaslaly: Krajský výbor SČSSP, Krajský výbor Čs. Strany Lidové, Stavební družstvo Brno, národní podnik Pramen, Středomoravské pivovary v Brně, První Brněnská, ZPS Líšeň, Konstrukta Brno, Stavoprojekt Brno, Moravské lihovary – závod AROMA Brno, Turbomotor Brno, národní podnik Mosilana a mnoho dalších okresních měst.204

4.1.1.2 Zahraniční Jak jsme již uvedli výše, veškeré soustrastné projevy zahraniční provenience byly ihned otiskovány v Rudém právu a tvořily podstatnou část deníku. Mimo soustrasti vlády ČSR, ÚV KSČ a dalších zemí Východního bloku, které se očekávaly se samozřejmostí, přicházely ÚV KSSS soustrastné telegramy nejen od zemí, kde vládl komunistický režim, ale i od těch, jejichž zřízení bylo demokratické. Účast projevily prakticky všechny státy Evropy, stranou však nezůstaly ani země Jižní Ameriky nebo Asie. Vypisovat znění všech zahraničních kondolencí by bylo podobně jako v případě Československé republiky nemožné, uvádíme opět jen některé. ÚV KSČ zaslal telegram ve znění: „Hluboce dojati truchlivou zvěstí o úmrtí předrahého soudruha J. V. Stalina, vyslovujeme Vám nejhlubší soustrast jménem republiky Československé, jménem KSČ a jménem veškerého pracujícího lidu naší země... Dělnická 201

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 285. Tamtéž, fol. 271. 203 Rudé právo, 9. 3. 1953, roč. 33, č. 68, s. 4. 204 MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 261 - 286. 202

44

třída a všechen pracující lid Československa ve jménu památky J. V. Stalina semkne ještě pevněji své řady, aby proti všem nepřátelům hájil společnou svatou věc míru a aby ještě odhodlaněji kráčel k vybudování socialismu.“205 Obdobné telegramy posléze přicházely od ÚV komunistické strany Běloruska, Gruzie, Číny, Belgie, Řecka, Švédska, Japonska, Španělska, Kuby, Dánska, Sýrie, Libanonu a všech svazových republik.206 Do Sovětského svazu proudily také kondolence, jež zaštiťovalo samo jméno osoby, která je napsala. Například Prezident NDR Wilhelm Pieck ve svém soustrastném telegramu napsal: „S pocitem hlubokého vzrušení jsem přijal zprávu o onemocnění J. V. Stalina, které hrozilo nejvážnějšími následky. A stalo se. Náš Stalin už není mezi námi. Těžko se lze smířit s touto myšlenkou... Stalin byl pro nás všechny nejlepším přítelem a učitelem. Byl moudrým vůdcem veškerého mírumilovného lidu... Nenacházím slov, abych vyjádřil svůj zármutek... Mé city jsou neoddělitelné od zármutku, který pociťujete Vy, strana, vláda a národy Sovětského svazu.“207 Obdobné byly pak telegramy všech zástupců zemí lidovědemokratického zřízení, Boleslawa Bieruta z Polské lidové republiky, P. Grozy z Rumunské lidové republiky, Matyáse Rákosiho z Maďarské lidové republiky, Envera Hodži z Albánské lidové republiky a Valko Červenkova z Bulharské lidové republiky.208 Ze zástupců zemí, které nepatří do Východního bloku, uvádíme kondolenci francouzského prezidenta Vincenta Auriola: „Vynikající úloha Vašeho skvělého občana, který vedl sovětské národy těžkými zkouškami na straně spojeneckých národů v boji za společné vítězství, zůstane zachována v paměti všech.“209 A předsedy norské vlády Oskara Torpa: „Norský lid sdílí smutek lidu Sovětského svazu a navždy zachová v paměti velkého státníka, který se v poslední válce spolu se svými vojsky zúčastnil osvobození norské země.“210 Z ostatních evropských státníků, jenž připojili svůj telegram, jmenujme prezidenta Švýcarské spolkové republiky P. Ettera, rakouského prezidenta Theodora Körnera, prezidenta Finské republiky J. K. Paasikiviho a lucemburskou velkovévodkyni Charlottu.211 Co se týče asijských zemí, nelze opomenout soustrastný telegram předsedy vlády Čínské lidové republiky Mao Ce-tuna, který napsal: „S nesmírným žalem přijal čínský lid... zprávu o tom, že zesnul nejdražší přítel a velký učitel čínského lidu, soudruh Stalin... Čínský

205

Rudé právo, 7. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 1. Rudé právo, 9. 3. 1953, roč. 33, č. 68, s. 3; Rudé právo, 11. 3. 1953, roč. 33, č. 70, s. 1. 207 Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 3. 208 Tamtéž, s. 3. 209 Tamtéž, s. 3. 210 Tamtéž, s. 3. 211 Tamtéž, s. 3. 206

45

lid nikdy nezapomene na veliké a hluboké přátelství, které k němu choval soudruh Stalin.“212 Ve stejném duchu se vyjádřil i předseda ÚV Korejské strany práce a Rady ministrů Korejské lidově demokratické republiky Kim Ir Sen: „Rozhlas nám oznámil tíživou a truchlivou zprávu o smrti vůdce a učitele... J. V. Stalina. Korejská strana práce a Rada ministrů KLDR vyslovují KS Sovětského svazu... svou upřímnou soustrast k těžké ztrátě, která postihla nejen sovětský lid, nýbrž veškeré pokrokové lidstvo. Korejský lid spolu se sovětským, truchlí nad neštěstím, které nás postihlo.“213 Z dalších zástupců Asijského kontinentu, odeslali soustrastný telegram předseda vlády Mongolské lidové republiky Cedenbal, ministr zahraničních věcí Ceylonu a prezident Indie Radžendra Prasad, z Jižní Ameriky přišel telegram od uruguayské vlády a argentinského prezidenta Juana Peróna, projevit soustrast neopomněla ani vláda USA.214 Kromě zaslaných telegramů, byl ve všech těchto zemích na sovětských ambasádách zřízen smuteční koutek, kde většinou ke shromážděným občanům promlouvali zástupci vlády a ústně vyjadřovali soustrast ÚV KSSS. Na sovětské velvyslanectví byl umožněn přístup veřejnosti, aby se lidé mohli s „milovaným“ Stalinem rozloučit a v den pohřbu se po sovětském vzoru konala v hlavních městech smuteční shromáždění. Pokud bychom porovnali kondolence, které byly zasílány domácími podniky a politickými představiteli s těmi, jenž zasílali zástupci zahraničních vlád, zjistíme, že jejich obsah a forma jsou velmi závislé na pisateli. Mezi domácími kondolencemi a těmi, které napsali představitelé států Východního bloku, nebo komunistických stran zemí, které telegram zaslaly, nezaregistrujeme prakticky žádný velký rozdíl. Autoři se v obou případech odvolávají na přátelství se Stalinem, vyslovují svou nejhlubší účast a lítost nad tak citelnou ztrátou, slibují pokračovat v odkazu zesnulého, ještě větší semknutí se kolem své komunistické strany apod. Vezmeme-li však soustrastný telegram osoby či státu, který měl jiné zřízení než SSSR, zjistíme, že soustrastné projevy nejsou tak vroucné a osobní, jako v předešlém případě, a spíše se omezují na formální a zdvořilostní fráze. Z textů kondolencí je také znatelné, že Stalin byl představiteli těchto zemí vnímán v první řadě jako úspěšný vojevůdce, a jejich spojenec ve druhé světové válce.

212

Rudé právo, 9. 3. 1953, roč. 33, č. 68, s. 2. Tamtéž, s. 2. 214 Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 3. 213

46

4.1.2 Rudé Právo Pokud chceme získat kompletní obraz o událostech ve dnech smutku po smrti obou státníků, je nezbytnou součástí tisk, v našem případě Rudé právo. Tento oficiální deník KSČ, v němž strana prezentovala veškerá svá stanoviska a politická rozhodnutí, byl jedním z nejobsáhlejších zdrojů informací, a to nejen o Stalinově zdravotním stavu. Po smrti J. V. Stalina bylo vytištěno speciální vydání, které se distribuovalo jen jako dvojlist a jehož titulní straně vévodil portrét zesnulého, doprovázený oznámením ÚV KSSS o jeho smrti. Na vrchu strany pak strohý titulek oznamoval „Soudruh J. V. Stalin zemřel.“215 Další stránky zaplnily lékařské bulletiny, zprávy o jednání ÚV KSČ a stanoviska ÚV KSSS.216 Ústředním bodem deníku ze 7. března pak byl patřičně obsáhlý Stalinův životopis a popis jeho díla, který měl být dokladem jeho důležitosti pro lidstvo. V následujících březnových dnech se na stránkách Rudého práva rozhořela masová kampaň, jejímž cílem bylo mrtvého Stalina co možná nejvíce velebit, podpořit jeho již tak velkou aureolu a v očích pracujících ho co nejvíce polidštit.217 Stalin byl přítomný prakticky na každé straně deníku a přestalo se o něm psát až tehdy, kdy stránky tisku zaplnily informace o onemocnění Klementa Gottwalda, potažmo o jeho úmrtí. Není náplní této práce sledovat posmrtný obraz obou státníků v médiích, obsah dalších čísel proto neuvádíme a zaměřujeme se jen na reakce obyvatelstva, které v těchto dnech nastaly.

4.1.2.1 „Optimistické zítřky“ Kromě všech již zmíněných otiskovaných projevů soustrasti, vládních nařízení a rozhodnutí, zpráv ze zahraničí, informací o tryznách a organizaci pohřbu, otiskoval deník také reakce běžných lidí a kolektivů, které se mísily s oficiálními stanovisky představitelů strany a vlády, a vytvářely tak dojem jednotného národa. V titulu článku stálo většinou budovatelské heslo jako například „Mohutná semknutost a jednota,“ „Výš pozvednout prapor Stalinův,“ „Za Stalina vpřed,“ „Půjdeme Stalinskou cestou“ apod., obsah pak většinou korespondoval s ideologií, kdy autoři textu, pracující lid, Stalina oslavovali, tesknili nad jeho ztrátou, slibovali věrnost jeho odkazu, hlásali ještě větší úsilí a zarputilost v budování socialismu a ve výkonu svého povolání, a upínali se k zářivé budoucnosti.218 Pro představu uvádíme některé stati, jež ukazují, „že i přes obrovské hoře, které národ utrpěl, není pochyb o tom, že věří v lepší zítřky.“

215

Rudé právo, 6. 3. 1953, roč. 33, č. 64, s. 1. Tamtéž, s. 2. 217 Rudé právo, 7. 3. 1953, roč. 33. č. 65, s. 2. 218 Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33. č. 66, s. 2 a 4. 216

47

V článku „Stalin je nesmrtelný“ srovnává poslankyně NS H. Heflerová skon Stalina s vypálením Lidic: „Když jsem vrátila z nacistického koncentráku na pustou lidickou pláň, když jsem v roce 1945... stanula u hrobu našich otců, mužů, synů a bratrů... zdálo se mi, že v našich srdcích nebude nikdy větší bolesti. A přece 6. března 1953 naše oči, ve kterých utrpením jako by vyschly již všechny slzy, hořce, přebolestně zaplakaly... Dotlouklo zlaté srdce Stalinovo... avšak Stalin žije a bude žít v našich srdcích navždy. Stalin – to je naše práce pro vítězství socialismu v naší republice, Stalin – to jsou velké příklady budovatelů komunismu.“219 Velké závazky Stalinovi slibovali zejména pracovníci závodů, jež pravidelně hovořili o nadprodukci surovin, překračování stanovených kvót a rychlejším splnění pětiletky. V Liberecké Textilaně si na schůzi všech zaměstnanců vzala slovo údernice Strámová a pronesla: „Co, soudružky a soudruzi, musíme udělat? Utřít slzy, které se nám derou do očí, zatnout pěsti a pracovat. Pracovat tak abychom překročili plán.“220 Po jejích slovech vystoupila přadlena česané příze, matka čtyř dětí, soudružka Šrámková a hovořila ve stejném duchu: „Od dnešního dne ani jednu minutu zbytečně nepromarním. Dám všechno pro vítězství socialismu v naší zemi, abychom zhatili válečné plány amerických katanů, abychom co nejdříve došli k vítězství, ke kterému nás vedl soudruh Stalin.“221 I na jiných místech republiky vystupovali dělníci s neochvějnou vírou v překonání dosavadních úspěchů. Bagrista na Trati družby Rudolf Božík referuje, že pracovní plán na týden splnila jeho směna již ve čtvrtek, dokonce i horníci v ostravsko-karvinském revíru si připomínali závazek Stalinovi a ve jménu budování socialismu zvýšili těžbu na 108%, stejně tak třinečtí oceláři vytavili o 720t železa navíc oproti běžné normě.222 V závodě přenosného strojírenství, v závodě Antonína Zápotockého v Brně, kolektiv hlásil: „Náš závod se stane frontou, na které budeme budovatelskými úspěchy porážet světový kapitál. To slibujeme památce Stalinově.“223 Pozadu nezůstávala ani zemědělská družstva, například předseda JZD Hořátev v okrese Nymburk, M. Miškovský, se v článku „Prací ctíme odkaz Stalina,“ nechal slyšet, že „Do osvobození naší vlasti soudruhem Stalinem... mnozí z našich družstevníků dřeli jako deputátníci za bídný groš na polích a ve chlévech kulaků. Bída s nouzí si u nich podávaly

219

Stalin je nesmrtelný , Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 5. Sjednocuje a posiluje nás zářná památka na soudruha Stalina, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 5. 221 Tamtéž, s. 5. 222 Horníci OKR zvyšují těžbu, Rudé právo, 11. 3. 1953, roč. 33, č. 70, s.5; Rudé právo, 12. 3. 1953, roč. 33, č. 71, s. 5. 223 Sjednocuje a posiluje nás zářná památka na soudruha Stalina, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 5. 220

48

dveře. Jak radostně... se jim nyní pracuje v našem svobodném družstvu. Nikdy v životě se tak neměli jako nyní. A za to vděčí Stalinovi.“224 Režimní propaganda se nevyhnula ani dětem, dokladem je národní škola v Byškovicích na Mělnicku, kde jedna maminka dostala dopis od svého syna – pionýra: „Milá maminko... Odešel soudruh Stalin. Když jsem se Tě včera ráno ptal, proč pláčeš, přitiskla jsi mne v náručí a řekla – odešlo, synku, slunce, které ti svítilo na cestu života. Já jsem ti dobře nerozuměl, ale ve škole mi to vysvětlili. Maminko, vždycky jsi říkala, že Stalin je mír. Stalin, to je otec všech pionýrů, kterým vybojoval rudý šátek. A já si myslím, že když spolu s maminkami a tatínky všech dětí budete hájit mír, tak soudruh Stalin bude dál mezi námi a zůstane s námi věčně.“225 Jelikož byla zrušena oslava svátku MDŽ, neopomněly ženy vzpomenout na Stalina alespoň v tisku. On to byl, kdo „vmetl do tváře prohnilé buržoasní společnosti její barbarský postoj vůči ženě. Rozbíjel neúnavné lživé teorie o neschopnosti žen k tvůrčí, veřejné a státní činnosti. Na příkladech z historie dokázal, že ženy mají nesmírné zásluhy o lidský pokrok.“226

4.1.2.2

Stalinova smrt a kultura na stránkách Rudého práva

Stalinova moc byla obrovská a samozřejmě zasahovala do všech oblastí veřejné sféry, není tedy divu, že měl obrovský vliv i na kulturu. Příkladem může být i článek „Geniální díla J. V. Stalina – ostrá zbraň boje za mír“, v němž autoři poukazují na obrovskou vlnu zájmu o Stalinova díla, která se s jeho úmrtím zvedla. Například kniha Dějiny VKS – Stručný výklad byla v ČSR vydávána v nákladu 947 000 výtisků, v Rumunské lidové republice pak 1 000 000 výtisků, v dalších lidově demokratických zemích se čísla pohybovala v obdobných řádech. 227 Co se týče uměleckých projevů a vyjádření umělců a lidí spojených s kulturou, byly jim v Rudém právu věnovány samostatné listy, na nichž vyjadřovali smutek poezií či krátkými příběhy. Spisovatelé ze Svazu československých spisovatelů dokonce v prohlášení „Stalinovo dílo bude pro nás světlem“ slíbili, že se budou ještě víc učit ze Sovětské literatury, v níž „jsou uložena drahocenná zrna Stalinovy moudrosti.“228 Vyjadřovali se i jednotlivci, za spisovatele stojí za zmínku rozsáhlý článek Jana Drdy „Výš prapor Stalinův,“ ve kterém opakováním tohoto hesla neustále pobízí lid, aby ani v těchto dnech nezapomněl na Stalinův odkaz a vytvořil z Československa zemi důstojnou

224

Prací ctíme odkaz Stalina, Rudé právo, 10. 3. 1953, roč. 33, č. 68, s. 4. Půjdu dál Stalinskou cestou, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 5. 226 Mezinárodní den žen, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 66, s. 4. 227 Rudé právo, 11. 3. 1953, roč. 33, č. 70, s. 1. 228 Stalinovo dílo bude pro nás světlem, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 5. 225

49

Stalina.229 Marie Pujmanová si připomíná Stalinovu podobu, aby na něj ani po smrti nezapomněla, a Marie Majerová článkem „Děti Stalinské epochy“ vyzdvihuje Stalinovy zásluhy při výchově dětí, co je všechno naučil a jakým pro ně byl vzorem. 230 Stalinova smrt v neposlední řadě inspirovala mnoho básníků, kteří svými básněmi vyjadřovali zesnulému vůdci poctu a oplakávali ho. Do Rudého práva přispěli básněmi „Ve věnci rukou železném“ Marie Pujmanová, a „Nad rakví soudruha J. V. Stalina“ Vítězslav Nezval,231 texty zaslali i Ilja Bart, Pavel Kohout a Michal Sedloň, jehož báseň pro ukázku uvádíme.232 Stalin v nás Bolest nás proťala přeostrou čepelí: zemřel soudruh Stalin. Nejlepší z nejlepších, největší z největších, jež s Leninem dějiny nám daly. Vedl nás moudře k nesmírným rozlohám lidského míru a štěstí. Marně však doufá teď nepřítel, že svede nás s této cesty. Nad mrtvým Stalinem zpevníme v jeden val, jejž nikdo nedobude. Stalinská ocel, z které nás vykoval, snese i nejtvrdší úder. Ne, osud nic nezmůže proti nám, ne, míru nezvoní hrany. Semknem se kolem věčného Stalina; kolem své rodné strany.

229

Výš prapor Stalinův, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4. Chvíle, než zapomenu, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4.; Děti Stalinské epochy, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4. 231 Ve věnci rukou železném, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4; Nad rakví soudruha J. V. Stalina, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4. 232 Stalin v nás, Rudé právo, 8. 3. 1953, roč. 33, č. 67, s. 4. 230

50

4.2 Klement Gottwald 4.2.1 Kondolence Po smrti Klementa Gottwalda platila bezezbytku ta samá situace, jaká nastala v případě J. V. Stalina. Konáním stranických, závodních, družstevních, veřejných a dalších schůzí, měl pracující lid vyjádřit lítost nad smrtí prezidenta, utužit kolektiv a společně zaslaným soustrastným telegramem projevit sounáležitost s režimem. Stejně jako v případě Stalina, přicházelo na sekretariát ÚV KSČ obrovské množství kondolencí z domova i ze zahraničí, následující kapitoly tak poskytují vždy jen jejich nepatrnou část.

4.2.1.1 Domácí I zde nám k získání obrazu březnových dní poslouží soustrastné dopisy a kondolence, které byly zasílány z brněnského kraje, závodů, podniků a institucí města Brna a jeho městskými zastupitelstvy. Znění telegramů se příliš neodlišuje od těch, jež byly zasílány po smrti J. V. Stalina, mírná změna nastala pouze v případě, kdy se kondolující odvolávají na odkaz zesnulého. Pokud šlo o Stalina, srovnával ho lid s V. I. Leninem a mnohdy stavěl mezi oba rovnítko, Klement Gottwald byl vnímán spíše jako Stalinův žák. Dokladem může být kondolence, zaslaná ÚV KSČ Krajským oblastním divadlem v Brně: „Dvě nevysloveně těžké ztráty utrpěl náš lid a strana. Soudruh Stalin a jeho žák, náš milovaný president soudruh Klement Gottwald, první voják naší strany, zemřeli.“233 Nebo telegram, který zaslaly Pekárny v Brně: „Odešel z našeho středu přední bojovník za udržení světového míru, žák velkého génia lidstva s. Stalina...“234 Obsah a forma sdělení zůstaly nadále neměnné, všichni opět slibovali věrnost Klementu Gottwaldovi, následování jeho odkazu, vytrvání v budování vlasti apod. Pro ukázku uvádíme kondolenci KAV NF v Brně: „Budeme vždy věrni nesmrtelnému leninskostalinskému a gottwaldovskému odkazu. Pod vedením naší rodné Komunistické strany Československa, v pevném a nerozborném přátelství se Sovětským svazem, vedeni zářným příkladem soudruha Klementa Gottwalda, vybudujeme naši vlast v nezdolnou hráz míru. Buď čest a věčná sláva památce největšího syna naší vlasti, prvního dělníka soudruha Klementa Gottwalda.“235

233

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 43. Tamtéž, fol. 48. 235 Tamtéž, fol. 40. 234

51

Za zmínku pak stojí telegram, který zaslala Diecésní rada církve československé v Brně: „V prezidentu Klementu Gottwaldovi odešel náš největší žijící spoluobčan našeho státu, moudrý a rozvážný hospodář, starostlivý otec našich národů, nesmlouvavý bojovník za lepší a radostnější život, za spravedlivý řád světa, za socialismus... Diecésní rada církve československé, dovoluje si Vám projeviti svou soustrast.“236 Je důležité říci, že církevní hodnostáři ČSR, i přes odpor ideologie, byli posléze pozváni i na Gottwaldův pohřeb, aby byla vytvořena skutečná iluze jednoty národa. Všechny další, dopisy a telegramy mají stejný úzus i sdělení, citovat je již nebudeme, uvádíme však opět výčet správních orgánů, spolků, stran, závodů a podniků, jež kondolenci zaslaly: Krajský výbor Čs. strany socialistické, Městský výbor SČSSP, ČSM, SVAZARM, Krajská správa státní bezpečnosti Brno, ČSAD Brno, KV KSČ v Brně, MV KSČ v Brně, KV KSČ v Brně, a mnoho dalších masových organizací z okresních měst.237 Rudé právo otiskovalo i kondolence československých politických stran, krajských a okresních výborů, spolků, a organizací, které na ÚV KSČ přicházely. Za všechny zmiňme kondolenci Červeného kříže, telegram Slovenské národní rady, nebo Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva.238

4.2.1.2 Zahraniční Soustrastné projevy zahraničních států byly, stejně jako v případě J. V. Stalina, zveřejňovány v Rudém právu a mnohdy stránky deníku vypadaly, jako by jejich formát i rozložení textů vzali redaktoři z výtisků o Stalinovi a pouze do nich dosadili aktuální informace. Například po smrti J. V. Stalina byl jako první zveřejněn telegram ÚV KSČ adresovaný ÚV KSSS, o pár dní později se role jen vyměnily.239 Následovaly telegramy zástupců lidově demokratických zemí, pro srovnání předkládáme opět dopis prezidenta NDR Wilhelma Piecka: „Vyslovuji... upřímnou a hlubokou soustrast nad úmrtí presidenta republiky, mého milovaného přítele a starého spolubojovníka soudruha Klementa Gottwalda... Německá demokratická republika bude vždy ctít památku velkého bojovníka za mír Klementa Gottwalda, ještě více upevňovat pouta přátelství a dobrých sousedských vztahů, které navázal, aby... ztroskotaly všechny machinace podněcovatelů války.“240 Dopisy představitelů Polské lidové republiky, Rumunské lidové republiky, Bulharské lidové

236

MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 41. MZA, fond G 560, inv. č. 103, k. 114, KV KSČ, fol. 33 - 180. 238 Rudé právo, 17. 3. 1953, roč. 33, č. 76, s. 2. 239 Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 3. 240 Tamtéž, s. 3. 237

52

republiky, Mongolské lidové republiky, Albánské lidové republiky, Čínské lidové republiky a Korejské lidové republiky jsou poté v Rudém právu otištěny v rozestupu několika málo dní, jejich znění již neuvádíme, neboť jsou vesměs stejná jako telegram Wilhelma Piecka. Kromě hlavních představitelů těchto států, zaslaly kondolence i jejich komunistické strany, dále pak KS Dánska, Izraele, Švýcarska, Itálie, Španělska, Francie, Velké Británie, Belgie a Indie. V Rudém právu byly otiskovány i kondolence, které kolovaly nejen mezi hlavami států a vládami, ale i ty, které zasílaly československým institucím, spolkům, organizacím, velvyslanectvím a politickým představitelům jejich zahraniční protějšky. Jako příklad uvádíme soustrastný telegram sovětských spisovatelů československým spisovatelům: „Drazí přátelé, jsme celým srdcem s Vámi. V tuto hodinu hluboké bolesti skláníme své hlavy před památkou soudruha Klementa Gottwalda... Památka velikého syna československého lidu... bude zárukou věčného přátelství mezi námi.“241 Soustrastné telegramy připojily i mezinárodní organizace, například OSN, nebo Světová rada míru, jejíž tajemník Frédéric Joliot-Curie napsal: „Drazí přátelé, jsme hluboce dojati a pohnuti zprávou o úmrtí presidenta Československé republiky Klementa Gottwalda. Sdílíme nesmírnou bolest, která postihla československý lid. Sekretariátu Světové rady míru, který má již po dva roky své sídlo v Praze, se dostalo od československého výboru obránců míru a od presidenta Gottwalda osobně velkorysého pohostinství a cenné pomoci, za kterou je velice vděčen. Jsme přesvědčeni, že československý lid bude pokračovat ve svém stálém úsilí ve službách světového míru, věren tak památce svého nejmilovanějšího, moudrého vůdce, presidenta Gottwalda.“242 Co se týče zástupců dalších zemí, vyslovily svoje projevy soustrasti prakticky totožné osoby, jako v případě Stalina: Vincent Auriol, Juan Perón, Theodor Körner, J. K. Paasikivi, prezident Islandu Asgeir Ageirsson, regent Egypta Muhamed Abdel Moneim a prezident Spojených států Mexických Adolfo Ruiz Cortinez. Tito státníci se však, obdobně jako v případě Stalina, většinou omezili na velmi formální kondolenci, kdy jménem svým a jménem vlády vyjádřili soustrast nad úmrtím Klementa Gottwalda.243 Soustrast, obdobně jako v případě Stalina, projevovaly také všechny zahraniční ambasády, kde byly také zřizovány smuteční koutky a v den pohřbu se na mnoha místech konala nezbytná tryzna. Pokud bychom měli kondolence zasílané z domova, jež zastupuje Brno, i ze zahraničí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda porovnat, nelze než konstatovat, že se jejich

241

Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 75, s. 5. Tamtéž, s. 5. 243 Rudé právo, 17. 3. 1953, roč. 33, č. 76, s. 8. 242

53

obsah ani způsob, jakým byly psány, od sebe prakticky neliší, srovnáme-li jejich počet, dojdeme ke stejnému závěru. V případě Klementa Gottwalda byly soustrastné telegramy na stránkách Rudého práva pouze hustěji zveřejňovány, což lze spíše než většímu zájmu o jeho osobu, přikládat jednak tomu, že Rudé právo bylo v první řadě československým deníkem a proto tuzemské informace otiskovalo ve větším množství, jednak snaze komunistického režimu vytvořit iluzi, že smutek cítí opravdu každý občan Československé republiky a pokud chce, může ho vyjádřit právě v tisku.

4.2.2 Rudé právo Nenacházíme-li rozdíl v soustrastných telegramech, sotva ho najdeme v Rudém právu. Od lékařských bulletinů, přes vznešená provolání strany a vlády až po dny pohřbu byly jeho výtisky naprosto totožné s těmi, které vycházely po smrti J. V. Stalina. Dokladem je například dvoustranné vydání z 15. března, jehož titulní straně dominuje portrét Klementa Gottwalda, na dolním okraji stojí prohlášení o jeho úmrtí, horní okraj pak vyplňuje naprosto stejné heslo jako u Stalina „Soudruh Klement Gottwald zemřel.“244 Ve dnech před pohřbem se opět přistoupilo k oslavné kampani za Klementa Gottwalda, opět se nejbližší vydání Rudého práva plnilo prezidentovým životopisem a jeho dílem, opět fungovala státem řízená aktivizace širokého spektra obyvatelstva. Na stránkách Rudého proto znovu najdeme reakce běžných lidí.

4.2.2.1 „Optimistické zítřky“ Ani po smrti Klementa Gottwalda si nenechali lidé ujít možnost projevit své odhodlání v dalším budování socialistické vlasti a stejně jako před několika málo dny se zavazovali k ještě rychlejší a kvalitnější práci, neochvějné věrnosti v Komunistickou stranu Československa a vytrvalému boji za světový mír. Odpovídají tomu i názvy otiskovaných článků, které jsou opět spíše socialistickými hesly: „Za Stalina, za Gottwalda, za mír!,“, „V žulové jednotě dovrší náš lid dílo soudruha Klementa Gottwalda,“, „Pevně a k novým vítězstvím poneseme prapor soudruha Gottwalda,“245 a mnoho dalších. Z množství závazků a prohlášení v Rudém právu, vybíráme opět jen některé. Jiří Průša, dělník Vítkovických železáren v Ostravě, vystoupil před kolegy se slovy: „... Ani v těchto dnech smutku nezakolísáme. Dokážeme, že pátý rok Gottwaldovy pětiletky bude ještě

244

Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 1. Za Stalina, za Gottwalda, za mír!, Rudé právo, 15. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 4;V žulové jednotě dovrší náš lid dílo soudruha Klementa Gottwalda, Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 3; Pevně a k novým vítězstvím poneseme prapor soudruha Gottwalda, Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 1. 245

54

tvrdším úderem válečným paličům než čtyři předcházející. V nejbližších dnech dá čtvrtá ocelářská pec... desítky tun ocele navíc. V pevnou tvrdou ocel proměníme náš zármutek.“246 Zaměstnanci Královopolské strojírny, Gottwaldových závodů v Brně zase prohlásili: „... Svým pracovním úsilím Gottwaldovu pětiletku splníme. Budeme ještě více střežit odkaz soudruha Gottwalda. Po boku SSSR socialismus v našem státě vybudujeme a mír uhájíme.“247 O dalších nadprůměrných a úctyhodných výkonech, které se dělníci odhodlali plnit informuje článek „Rychleji porostou stavby, víc uhlí dostane země,“, ze kterého se například dozvídáme, že Horníci stalingradské úderky z Nové huti v Kunčicích, sfárali na mimořádnou směnu a rovněž slíbili, že do 1. května dají vlasti 500t uhlí navíc, montéři vagonky Tatra v Praze zase velkoryse prohlásili, že opravu každého automobilu zlevní o 1 000 korun.248 Krom průmyslových podniků nechyběli samozřejmě zemědělci z družstev. Předseda JZD Kosořice, v okrese Mladá Boleslav, K. Berger, přisuzuje zásluhy za rozvoj družstva právě Klementu Gottwaldovi: „.. A dnes mohu říci, že nebylo nic cennějšího než jeho slova, kterými jsme se řídili a která nám byla oporou ve svízelích a potěchou v radosti... Začínali jsme, abych tak řekl, s prázdnýma rukama a v těchto dnech počítáme majetek družstva na miliony korun... Šli jsme a půjdeme Gottwaldovou cestou, která nás vedla a vede od úspěchu k úspěchu.“249 Gottwaldovou cestou hodlali jít i zaměstnanci JZD v Pardubicích, kteří družstvo založili na prezidentovu počest: „...Řekli jsme si, že jeho odkaz nejlépe uctíme vytvořením JZD.“250 V hojném počtu otiskovalo Rudé právo i vzpomínky těch, kteří měli možnost se s prezidentem setkat. Krom zahraničních umělců, laureátů státních cen, válečných hrdinů apod. byla očitým svědkem Gottwaldovy návštěvy i krmička z farmy ČSSS Zálešany, B. Hamplová, jíž bylo setkání inspirací pro další poctivý výkon povolání: „... Rozhlédl se po přítomných, usmál se a pozdravil všechny společně „Čest práci.“...Hovoří o práci soudruha Lenina. Drahá slova... Hledím do jeho tváře a myslím si, jak budu ještě lépe pracovat, jak budu pomáhat všude tam, kde bude potřeba.“251 Aby byl obraz Klementa Gottwalda, „milujícího otce našich národů“, ještě zářivější, vyšel článek romského dělníka Imricha Bednárika, ve kterém vyzdvihl prezidentovy lidské kvality a charakter: „Byl jsem chudý, ponižovaný člověk. Zle a macešsky se ke mně a mým dětem chovala kapitalistická republika. Cikáni nebyli pro kapitalisty lidmi. Chodil jsem hrát a 246

Proměníme svůj zármutek v ocel, Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 5. Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 5. 248 Rudé právo, 17. 3. 1953, roč. 33, č. 75, s. 3. 249 Díky za náš nový život, Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33, č. 74, s. 5. 250 V nově založeném družstvu půjdou Gottwaldovou cestou, Rudé právo 19. 3. 1953, roč. 33, č. 77, s. 6. 251 Má setkání se soudruhem Klementem Gottwaldem, Rudé právo, 18. 3. 1953, roč. 33, č. 76, s. 6. 247

55

žebrat, abych uživil svou rodinu. Ale přišel velký soudruh Gottwald. Měl rád všechny lidi, kteří jsou poctiví a pracují pro nový, lepší život. A pro štěstí poctivých lidí do posledního dechu žil, protože byl synem soudruha Stalina.“252 Rudé právo v neposlední řadě neopomnělo ani děti, které s upřímností sobě vlastní vyjadřují smutek nad ztrátou milovaného prezidenta a strach z nejistých zítřků. Jako příklad uvádíme článek „Z žalu vyrůstá nová síla,“, z něhož se dozvídáme, že žákyni I. třídy Magdě Vidziové, když se z úst učitele dozvěděla o smrti Klementa Gottwalda, sevřela bolest dětské srdce, doma se poté hlasitě rozplakala a ptala se matky: „Mamička, teraz bude vojna?“ Matka ji přitiskla na hruď a zašeptala: „Nie, dieťa moje, vojna nebude, lebo je tu strana, všetok pracujúci ľud a ten svojou prácou vojne zabrání.“253 Ať už se jedná o Stalina nebo Gottwalda, je kapitola „Optimistické zítřky“, jen krátkým výčtem obrovské záplavy textů, jež rudé právo otiskovalo. Co si občané mohli ve skutečnosti myslet, se jistě nedozvíme. V době, kdy se režim opíral o příslib šťastné budoucnosti, nebyla otázka pravdy relevantní, cílem pouze bylo, za každé situace směřovat k ideálu, který se lidstvu mohl dostat pouze v rámci komunistické strany. Většina lidí tak tyto „spontánní“ projevy přijala za své, členové strany a komunisté z přesvědčení, ostatní proto, aby nevyčnívali z davu.

4.2.2.2 Gottwaldova smrt a kultura na stránkách Rudého práva Obdobně jako Stalin, stal se i Gottwald po své smrti námětem pro mnoho básníků a spisovatelů, kteří ve dnech smutku plodili velké penzum textů. Stejně jako v případě sovětského vůdce tak i v případě Klementa Gottwalda se v Rudém právu objevily příběhy prorežimních spisovatelů Jana Drdy, Vítězslava Nezvala, Marie Pujmanové nebo Marie Majerové. Například Marie Majerová ve svém beletristickém příspěvku „Náš soudruh prezident“ umělecky představuje Gottwaldův život a jeho kariéru a na závěr vyzývá, abychom se učili z jeho příkladu skromnosti, s jakou přistupoval ke všem svým funkcím, ať již v roli podřízeného, nebo jako hlava státu. Vítězslav nezval pak v básni „Nad rakví soudruha Klementa Gottwalda,“ která nese totožný název jako báseň, jež autor věnoval Stalinovi, vzdává Gottwaldovi poctu a ujišťuje, že i přes velké hoře, kterým teď lid prochází, nezanechá zármutek stín na zářivých dnech, které nás čekají.254

252

Nás k Slunci pozvedl Gottwald, Rudé právo, 19. 3. 1953, roč. 33, č. 77, s. 4. Z žalu vyrůstá nová síla, Rudé právo, 19. 3. 1953, roč. 33, č. 77, s. 6. 254 Nad rakví soudruha Klementa Gottwalda, Rudé právo, 16. 3. 1953, roč. 33. č. 74, s. 4. 253

56

K uměleckým projevům se však uchylovali i obyčejní lidé, které Klement Gottwald inspiroval. V tisku se tak často objevovala lidová tvorba, která společně s profesionálně ztvárněnými prozaickými a poetistickými díly dokreslovala kolorit březnových smutečních dní. Že byl Klement Gottwald skutečně inspirací, dokládá báseň pražského dělníka Václava Pánka, v jejíž předmluvě stojí: „Soudruzi, já, dělník, kovář, jsem nikdy nepsal básně, ale dnes jsem musel, já jsem musel.“255 Celou báseň předkládáme. Smutek proměníme v sílu Obrazy malé mám, veliký bol, nad Vámi oběma tak veliký, dnes černou hoře páskou v tom rohu smutku přetnutý. Kdo na tu pásku černou by snad dneska hřešit chtěl, ten zítra revoluční rudou smeten bude do svých děr. Já, starý kovák, milicionér, přísahal, na paži pásku rudou naše přísaha jako kladiva úder. Zakalení gottwaldovci stalinskou cestou půjdou. Bezměrný dnešní zármutek zítra ve větší sílu znásobíme, Přísahu proměníme ve skutek. Ve jménu Lenina, Stalina, Gottwalda slavně zvítězíme.

4.3 Vlna odporu Na základě použitých pramenů se zdá, že chování většiny občanů bylo uniformní, opak však je pravdou. Našli se i tací, kteří se režimu a ideologii odmítli podrobit a rozhodli se svůj názor patřičně vyjádřit, navzdory hrozbě tvrdého postihu. Proto dnes máme i zprávy, které optimistický pohled strany a vlády na průběh smutečních dní v zemi nabourávají. Nálada ve společnosti, její řízení a naprostá kontrola, byla pro komunistický režim vždy jedním ze stěžejních bodů, proto si tyto nesouhlasné projevy často vysvětloval, jako dočasné pomatení jednotlivců či skupiny obyvatel, nutno však říci, že je nepodceňoval, a jakékoli zprotivení se ideologii postihoval. Často se prohřešky týkaly nedostatečné smuteční výzdoby, psaní protistátních hesel, ničení symbolů spojených s KSČ, Gottwaldem nebo Stalinem, nevhodnou smuteční výzdobou, malou účastní na tryznách, nebo slovních invektiv na účet zesnulých.

255

Smutek proměníme v sílu, Rudé právo, 17. 3. 1953, roč. 33, č. 75, s. 4.

57

Celkově tvoří nesouhlasné projevy obyvatelstva jen malé procento, samostatně však stále představují značně obsáhlý materiál. Spisy nalezené v archivu pro brněnský kraj a město Brno neposkytují žádné informace o případných nesouhlasných reakcích v bezprostředním okolí ani v jednom případě zesnulého, a pro cíl práce tak nejsou určující. Zařazujeme tuto krátkou kapitolu, v níž využijeme informace z knihy Kronika komunistického Československa a studie „Zdrceni krutou ranou,“ proto, aby měl čtenář o těchto reakcích alespoň povědomí.256 Například v Domažlicích byl zatčen bývalý úředník, který pomlouval Gottwalda a údajně pronesl, že „kdyby nežral, tak nezemřel.“257 Na nádraží v Moravských Budějovicích namaloval vandal na Stalinův obraz hákový kříž,258 Pardubický kraj zase hlásil, že neznámý pachatel „znečistil lidskými výkaly obrazy s. Stalina a s. Gottwalda.“259 Provokace spojené s předčasným odchodem ze smutečních tryzen, jejich nedostatečnou účastí, nebo neadekvátní výzdobou proběhly například v Plzni, Karlových Varech a Jihlavě, mnohdy bylo také hlášeno pořádání „pijatik,“ na kterých se jejich účastníci pod vlivem alkoholu vyslovovali ve smyslu: „bylo již načase, že Gottwald zemřel,“260 apod. Na mnoha místech republiky se také vyskytly protistátní letáky a hanlivé nápisy jako například „Pravda vítězí, pryč s bolševiky,“ nebo „Smrt komunistům.“261 Represivní opatření se netýkala jen aktivního odporu, ale byla namířena i proti těm, kteří veřejné dění ignorovali. Kuriózní je například případ kolínského zvěrolékaře, který se dostal do správního řízení za to, že po dobu tryzny štípal v kůlně dříví,262 v Mělníku byl zatčen rolník, který „v době smutečního ticha při pohřbu Klementa Gottwalda vozil na pole močůvku.“263

256

KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009. 257 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 170. 258 Tamtéž, s. 170. 259 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 179. 260 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 172. 261 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 180 a 181. 262 KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Společnost pro odbornou literaturu. Brno 2009, s. 170. 263 VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 180.

58

I přes to, že nás k tomu dosud představené protipóly reakcí obyvatelstva nutí, nelze si myslet, že československá společnost byla černobílá. I když rok 1953 provázela rozsáhlá krize prakticky všech sfér společnosti a málokdo mohl říct, že je s úrovní svého života a směřováním země v rukou KSČ spokojen, a dokázal se odhodlat proti režimu vystoupit, našli se mezi lidmi i tací, kteří, zklamaní z poválečného vývoje země, socialismus vítali a svou lítost nad ztrátou J. V. Stalina a Klementa Gottwalda, projevovali spontánně.

59

5. Závěr Má-li nám vzorem k porovnání smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda být Brno, pak musíme konstatovat, a doufáme, že je to částečně zřejmé i z předkládané práce, že pietní akce konané na počest těchto dvou státníků v tomto městě se v mnohém neliší. Pokud jsme při procházení organizačních pokynů k jejich uskutečnění, čtení soustrastných telegramů, nebo článku v tisku narazili na nějaké rozdíly, jednalo se opravdu jen o drobné nuance. Můžeme jmenovat například nepatrnou konkretizaci organizačních pokynů pro přípravu tryzny v případě Klementa Gottwalda, mírně odlišný náhled místního obyvatelstva na Gottwaldovu osobu vůči osobě Stalinově nebo to, že na pražskou tryznu byly z Brna povinně vypravovány delegace, na rozdíl od tryzny konané na počest Stalina, kdy se místní obyvatelstvo účastnilo pietního aktu pouze na náměstí Rudé armády. Že se brněnské tryzny v základu nelišily, dokládá mnohasettisícová účast na obou akcích, obdobná smuteční výzdoba a v obou případech také početné zastoupení místních podniků, závodů a organizací, jakož i obdobné reakce kolektivů místních podniků otištěné v Rudém právu. Ani v jednom případě jsme také nenalezli jakékoli negativní reakce obyvatelstva. Celkově lze tedy říci, že smuteční akce v Brně, stejně jako vyznění všech jejich doprovodných akcí, reakcí a soustrastných telegramů po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda, byly prakticky uniformní, proběhly v souladu s ideologií a nebylo při nich zaznamenáno žádné zprotivení se režimu. Smrt J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v tak krátkém rozestupu byla pro mnohé nečekaná a šokující, v každém případě však na čas štěpila společnost. Jednu stranu mince tvořili ti, kteří smrt obou státníků považovali za skutečnou tragédii, a pro něž nastalo období nejistot, jelikož Stalinovým a Gottwaldovým odchodem přišlo komunistické hnutí o dva ze svých základních pilířů, na druhé straně pak Stalinovou a Gottwaldovou smrtí dostali jejich odpůrci pověstný svěží vítr do plachet, který s sebou nesl příslib změn, a to nejen ve státech, ve kterých oba zesnulí vládli. Ještě než však započaly mocenské boje o to, kdo po nich převezme vedoucí úlohu KSSS, resp. KSČ, bylo nutné, aby se s nimi národ rozloučil, vzdal jim před poslední cestou patřičnou poctu a ukázal tak, že i v kritických chvílích drží pospolu. Smuteční akce, konané k uctění památky J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v březnových dnech roku 1953 v Československu, byly praktickým završením kultu osobnosti, jaký si oba zesnulí za svůj život vytvořili, a dalším důkazem toho, že se pohřeb a akce s ním spojené, díky svému silnému emočnímu vlivu, mohou v rukou ideologie proměnit ve skvělý nástroj kontroly společnosti a posílení momentálně oslabené moci. Zbožnou úctu, která se

60

oběma státníkům dostávala již za života, využila vládnoucí garnitura i po jejich smrti k vlastnímu profitu. V době, kdy byla celá společnost zmítána krizí, se snažila vzbuzovat dojem nerozborné jednoty národa. Dokladem toho, že se jí to, ač mnohdy i represivními opatřeními, dařilo, byly mnohasettisícové davy příslušníků NF, ozbrojených složek a Lidových milicí, truchlících společně s komunistickými předáky na tryznách po celé republice, tisíce smutečně vyzdobených budov, ulic a veřejných prostranství, stovky soustrastných telegramů, které KSSS a KSČ obdržely, nebo vznosná budovatelská předsevzetí kolektivů a jednotlivců. Co se týče akcí samotných, mělo vše patřičné schéma. Ihned po jejich skonu vyhlásila vláda státní smutek, který trval několik dní, během nichž byla zapovězena veškerá zábava, kultura i sportovní akce. Vše později vyvrcholilo monstrózním pohřbem, který nebyl ničím jiným, než velmi dobře organizovanou přehlídkou komunistického režimu. Velmi početný a strukturovaný byl i aparát, který se na pořádání všech smutečních akcí podílel a dohlížel na jejich průběh. Do několikadenního martyria se zapojily všechny krajské, okresní a místní národní výbory, stejně tak většina stranických organizací, zejména ČSM, SČSSP, podniky a závody, které zajišťovaly technické provedení a estetickou vizáž, a v neposlední řadě pak ozbrojené složky a Lidové milice. Aureolu Klementa Gottwalda a J. V. Stalina měl dotvářet i tisk, zejména Rudé právo, které ve dnech smutku otiskovalo množství článků, jejichž znění v každém ohledu kladně hodnotilo jejich celoživotní konání a pozitivní vliv na společnost. Stránky deníku rovněž plnily příspěvky dělníků, družstevníků, rolníků a dalších pracujících, kteří svými reakcemi utvrzovali o neochvějné věrnosti odkazu zesnulých a jenž byli dokladem toho, že kromě vládních činitelů truchlí skutečně i nejobyčejnější obyvatelstvo země. Z ideologického hlediska vyznění smutečních akcí byla také důležitá skutečnost, že se k nim, ať už zaslaným soustrastným telegramem, prohlášením, nebo zorganizováním tryzny přímo na místě, připojily zahraniční státy, a Československý občan byl tak ujištěn, že ve svém smutku není osamocen. Zvláštní prostor dostávali v tisku prorežimní umělci, jejichž umělecké ztvárnění Stalinova nebo Gottwaldova života mělo být dojemnou vzpomínkou na právě zesnulého a dokreslovalo kolorit smutečních dní. Není překvapivé, že společenský a mediální tlak vedl k tomu, že většina obyvatelstva tuto situaci akceptovala, nechala si komunistickými straníky a mocipány „své“ názory klást do úst a bez odporu se účastnila všech prorežimních akcí, které se po smrti Stalina a Gottwalda konaly. Společnost však nikdy není uniformní, a tak se i v těchto případech našli občané, kteří se před názorem většiny nesklonili a odvážně se sytému vzepřeli, navzdory možným postihům a represím. Je však nutné podotknout, že ani v případě Československa se 61

společnost nedělila dle klasické totalitární teorie na vládnoucí a ovládané, kdy jedni nařizují a druzí nekriticky akceptují. Rok 1953 znamenal pro komunistický režim značnou zatěžkávací zkoušku, přesto se našlo velké množství lidí, zklamaných tristním poválečným vývojem země, kteří myšlenku nové a rovné společnosti, kterou jim socialismus nabízel, vzalo za svou a právě do silných osobností J. V. Stalina a Klementa Gottwalda vkládali své naděje. Mnoho lidí si je dokonce oblíbilo a lítost nad jejich ztrátou projevovalo skutečně spontánně. Smuteční akce v březnu 1953 byly jistě největší události tohoto roku, jelikož svou velikostí obsáhly celou Československou republiku. Komunistický režim si na nich, jako na mnoha jiných masových akcích, opět potvrdil svoje schopnosti aktivizace obyvatelstva a posílil své nedávno oslabené postavení, a to i přes to, že krize režimu ještě nebyla zcela zažehnána.

62

6. Seznam použitých zkratek: ČLR - Čínská lidová republika ČSR - Československá republika ČSSM - Československý svaz mládeže ČSSS -Československé státní statky KAV NF - Krajský akční výbor Národní fronty. KNV - Krajský národní výbor KSČ - Komunistická strana Československa KSSS - Komunistická strana Sovětského svazu KV KSČ - Krajský výbor Komunistické strany Československa LM - Lidové milice MDŽ - Mezinárodní den žen MNV - Místní národní výbor MV KSČ - Městský výbor Komunistické strany Československa NF - Národní fronta OAV NF - Okresní akční výbor Národní fronty ONV - Okresní národní výbor OV KSČ - Okresní výbor Komunistické strany Československa PLR - Polská lidová republika SČSSP - Svaz Československo-sovětského přátelství SNB - Sbor národní bezpečnosti SSSR - Svaz sovětských socialistických republik ÚAV NF - Ústřední akční výbor Národní fronty ÚNV - Ústřední národní výbor ÚVKSČ - Ústřední výbor Komunistické strany Československa ÚVKSSS - Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu VB - Veřejná bezpečnost

63

7. Prameny a literatura Prameny: a) Archivní Moravský zemský archiv Brno: fond Krajský výbor Národní fronty v Brně 1948 - 1960 (G660) fond Krajský výbor KSČ Brno (G560) fond Krajský výbor SČSSP Brno (G319) fond Krajský výbor ČSSM Brno (G 292)

b) Periodika Rudé právo, roč. 33 (1953)

c) Publikované prameny BÍLKOVÁ, Jitka: Klement Gottwald. Život a dílo. Výběrová bibliografie. Státní knihovna ČSR. Praha 1982. MATĚJKA, Jaroslav: Gottwald. Nakladatelství Svoboda. Praha 1971. NEČÁSEK, František: O Klementu Gottwaldovi. Náčrt životopisu. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1954. Ústav dějin KSČ (ed.): Klement Gottwald. 14. III. 1953. Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953.

Literatura: BLUNDELL, Nigel: J. V. Stalin. Columbus. Praha1998. BRITOVŠEK, Marjan: Stalinův termidor. Naše vojsko. Praha 1991. BRITOVŠEK, Marjan: Verze o Stalinově smrti. In: LOUŽEK, Marek (ed.): Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost?. Padesát let od měnové reformy. Sborník textů. CEP .Praha 2003. BRUMMER, Alexander: Brno stalinistické. Průvodce městem. Host. Brno 2015. CABANOVÁ, Zdenka: Vznik kultu osobnosti Stalina a jeho důsledky. Bakalářská práce. Pedagogická fakulta. Masarykova univerzita. Brno 2013.

64

GALANDAUER, Jan: Zachvěl se, zakymácel rudý prapor náš. Vojensko-civilní pohřeb Klementa Gottwalda. Historie a vojenství, 1995, roč. 44, č. 1, s. 40-65. HADINCOVÁ, Iveta: Stalinova smrt a její ohlas u československé veřejnosti. Bakalářská práce. Přírodovědně-humanitní a pedagogická fakulta. Technická univerzita v Liberci. Liberec 2011. HOJDA, Zdeněk - POKORNÝ, Jiří: Pomníky a zapomníky. Paseka. Praha - Litomyšl 1996. ILIZAROV, Boris, Semjonovič.: Tajný život Stalina. Podle materiálů z jeho knihovny a tajných archivů. Fontána. Olomouc 2005. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno 2009. KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel: Gottwaldovi muži. Paseka. Praha – Litomyšl 2004. NEUMAYR, Anton: Diktátoři v zrcadle medicíny. Napoleon, Hitler, Stalin. Vašut. Praha 1999. PERNES, Jiří: Takoví nám vládli. Komunističtí Prezidenti Československa a doba v níž žili. Brána. Praha 2003. PLAMPER, Jan: The Stalin cult. A study in the alchemy of power. Hoover Institution. Stanford University. Stanford. California 2012. PLESKOTOVÁ, Kristýna: Smrt Klementa Gottwalda a její mediální obraz v dobových periodikách v roce 1953. Bakalářská práce. Fakulta Sociálních věd. Univerzita Karlova. Praha 2009. SLAČKA, Dušan: Stalinův kult osobnosti v Československu na příkladu oslav 70. Narozenin J. V. Stalina v roce 1949. Bakalářská diplomová práce. Filosofická fakulta. Masarykova univerzita. Brno 2012. VACÍN, Luděk: „Zdrceni krutou ranou“ versus „Zaplať pánbů, že už je po něm.“ Smrt Klementa Gottwalda očima československé veřejnosti. In: : PETRÁŠ, Jiří - SVOBODA, Libor (edd.): Osm let po válce. Rok 1953 v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2014, s. 170 - 194. VEBER, Václav: Stalinovo impérium. (Rusko 1924 - 1953).Triton. Praha 2003. VLČEK, Eduard: Geneze kultu osobnosti a jeho státoprávní aspekty. Masarykova univerzita. Brno 1994. ZAJÍČKOVÁ, Petra: Československé státní pohřby 1948 - 1968. Pohřbení, ritus, symbolika, mediální obraz. Diplomová práce. Filozofická fakulta. Jihočeská univerzita. České Budějovice 2013.

65

66

67

68

69

70

71

72

73

74

75

76