Přestupky v silničním provozu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy a správního práva

Diplomová práce

Přestupky v silničním provozu Michael Židův 2008/2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Přestupky v silničním provozu zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. ............................

Děkuji na tomto místě doc. JUDr. Soně Skulové, Ph.D. za to, že mi umožnila psát diplomovou práci na vlastní téma a při jejím vedení byla vždy ochotná přispět užitečnou radou či připomínkou. Nemenší dík patří též JUDr. Zdeňku Svátkovi za jeho – s obdivuhodnou svěžestí podávané – podnětné myšlenky a poznatky.

2

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................................ 4 1

PŘESTUPEK A PŘESTUPEK V SILNIČNÍM PROVOZU............................................... 6 1.1 SPRÁVNÍ DELIKTY ............................................................................................................. 6 1.2 VYMEZENÍ POJMU PŘESTUPEK .......................................................................................... 7 1.3 OBECNÉ ZNAKY PŘESTUPKU ............................................................................................. 8 1.4 ZNAKY SKUTKOVÉ PODSTATY PŘESTUPKU ....................................................................... 9 1.4.1 Objekt ........................................................................................................................... 9 1.4.2 Objektivní stránka ........................................................................................................ 9 1.4.3 Subjekt ........................................................................................................................ 10 1.4.4 Subjektivní stránka ..................................................................................................... 11 1.5 KOMPETENČNÍ ASPEKTY ................................................................................................. 12

2

HISTORICKÝ EXKURS ..................................................................................................... 14 2.1 2.2

3

VÝVOJ PRAVIDEL SILNIČNÍHO PROVOZU ........................................................................ 14 VÝVOJ TRESTÁNÍ PŘESTUPKŮ V SILNIČNÍM PROVOZU .................................................... 19

SKUTKOVÉ PODSTATY PŘESTUPKŮ V SILNIČNÍM PROVOZU ........................... 27 3.1 SKUTKOVÉ PODSTATY OBSAŽENÉ V ZÁKONĚ O PŘESTUPCÍCH........................................ 27 3.1.1 Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§ 22 PřesZ) ............................................................................................................................. 27 3.1.2 Ostatní přestupky na úseku dopravy a přestupky na úseku silničního hospodářství (§ 23 PřesZ) ............................................................................................................................. 50 3.2 SKUTKOVÉ PODSTATY OBSAŽENÉ V JINÝCH ZÁKONECH ................................................ 52 3.2.1 Zákon o pozemních komunikacích .............................................................................. 52 3.2.2 Zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích .......................... 55

4 PRÁVNÍ INSTRUMENTY SOUVISEJÍCÍ S PÁCHÁNÍM PŘESTUPKŮ V SILNIČNÍM PROVOZU ........................................................................................................... 57 4.1 OPRÁVNĚNÍ POLICISTŮ PŘI VÝKONU STÁTNÍ SPRÁVY ................................................. 57 4.1.1 Vybírání kaucí ........................................................................................................... 57 4.1.2 Zabránění v jízdě....................................................................................................... 58 4.1.3 Použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla................................ 60 4.1.4 Zadržení řidičského průkazu .................................................................................... 61 4.2 BODOVÉ HODNOCENÍ PORUŠENÍ POVINNOSTÍ STANOVENÝCH ZÁKONEM ................. 63 5

SANKCE UKLÁDANÉ ZA PŘESTUPKY V SILNIČNÍM PROVOZU ........................ 66 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5

6

ZÁSADY TRESTÁNÍ PŘESTUPKŮ....................................................................................... 66 NAPOMENUTÍ .................................................................................................................. 69 POKUTA ........................................................................................................................... 69 ZÁKAZ ČINNOSTI ............................................................................................................. 72 PROPADNUTÍ VĚCI ........................................................................................................... 73

ÚPRAVA ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY VE VYBRANÝCH ZEMÍCH .......................... 75 6.1 6.2 6.3

SLOVENSKO..................................................................................................................... 75 POLSKO ........................................................................................................................... 78 MAĎARSKO ..................................................................................................................... 80

ZÁVĚR ............................................................................................................................................ 83 RESUMÉ ......................................................................................................................................... 85 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A JUDIKATURY ............................................................... 87

3

ÚVOD Přestupky v silničním provozu jsou zřejmě nejčastěji páchaným správním deliktem. To je dáno zejména povahou provozu na pozemních komunikacích. Dnes a denně se v podstatě každý člověk stává jeho účastníkem, mnohdy i nevědomky. Porušit některé z mnoha pravidel silničního provozu je velice snadné, a tak se ve velké míře stávají přestupci osoby zcela standardně společensky integrované, bez antisociálního zaměření. Nezřídka se ale v provozu na silnicích vyskytují i jedinci s nedostatečnou kázní, neskrývaně projevující despekt k právním normám. Téma této práce jsem si zvolil z důvodu svého dlouhodobého zájmu o problematiku legislativní regulace silničního provozu a právních následků porušení jeho pravidel. Je to také téma značně aktuální; snaha zlepšit neutěšený stav na našich silnicích vede zákonodárce k zavádění nových legislativních koncepcí, jež mají zvýšit bezpečnost silničního provozu. Cílem práce je poskytnout stručný náhled na problematiku přestupků v silničním provozu, a to především z hlediska platného hmotného práva. Nezacházím záměrně s termínem „dopravní přestupek“, obvykle užívaným pro tento okruh deliktů, neboť jej nepovažuji za zcela přesný. Doprava není pouze silniční, zahrnuje i dopravu železniční, leteckou atd. Navíc se pojem dopravy málo hodí pro pohyb některých účastníků silničního provozu, např. chodců. Přestupkem v silničním provozu tedy ve své práci rozumím takový přestupek, jehož objektem je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, vyjadřující zájem společnosti na ochraně života, zdraví a majetku. V první řadě jde o přestupky vymezené v § 22 zákona o přestupcích. Dále sem patří i některé přestupky upravené ustanovením § 23 téhož zákona, zákonem o pozemních komunikacích a zákonem o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, a to právě ty z nich, které postihují jednání ohrožující nebo porušující bezpečnost silničního provozu. Neřadím mezi ně ty, které jsou sice páchány při účasti v silničním provozu, ale jejich objektem je jiný chráněný zájem (např. přestupky související s neuhrazením elektronického mýtného). Stěžejní částí práce bude rozbor skutkových podstat nastíněných přestupků. Nemám v úmyslu použít pouze popisnou metodu, budu se snažit uplatnit i kritický pohled na některé problémy či nejasnosti související s probíranou tématikou.

4

V první kapitole se budu věnovat obecnějším otázkám přestupkového práva, resp. správního trestání vůbec. Vymezím pojem přestupku, popíši jeho obecné znaky a znaky skutkové podstaty, pojednám i o kompetenčních aspektech. Jelikož k přestupkům v oblasti silničního provozu dochází patrně již od dob, kdy byla právními předpisy stanovena jeho první pravidla, zařadím do následující kapitoly historický exkurs. Ten pojedná jednak o vývoji pravidel silničního provozu, jednak o vývinu správního trestání na tomto úseku. Obě části jsou rozděleny na údobí před a po roku 1950, neboť tento rok je jistým mezníkem ve vývoji správního práva. Ve třetí kapitole pak již pojednám o jednotlivých skutkových podstatách přestupků, přičemž největší prostor poskytnu ustanovení § 22 zákona o přestupcích – přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Při dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu mají policisté ve vztahu k pachatelům přestupků určitá oprávnění, jejichž účelem je zejména zamezit tomu, aby se dopouštěli dalších přestupků anebo se vyhýbali projednání přestupku. Policisté mohou v zákonem stanovených případech zadržet řidiči řidičský průkaz, vybrat od něj kauci, zabránit mu v jízdě. S porušováním pravidel silničního provozu též přímo souvisí nedávno zavedený nástroj administrativního charakteru, tzv. bodový systém. O něm i o výše uvedených oprávněních při výkonu státní správy v provozu na pozemních komunikacích bude šířeji pojednáno ve čtvrté kapitole. V kapitole páté pak uvedu, jaké sankce lze za přestupky uložit a jaké zásady se při ukládání sankcí uplatňují. Pozornost zaměřím především na tu skutečnost, že u přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu došlo v nedávné době k výraznému zpřísnění sankcí, projevujícímu se např. stanovením dolních hranic pokut nebo nemožností upuštění od potrestání. Poslední kapitola je komparačním přehledem, ve kterém stručně popíši základy právní úpravy řešené problematiky ve třech geograficky blízkých zemích; Slovensku, Polsku a Maďarsku.

5

1

PŘESTUPEK A PŘESTUPEK V SILNIČNÍM PROVOZU

1.1 Správní delikty Správní právo trestní je subsystémem správního práva, který zahrnuje právní úpravu základů a následků správněprávní odpovědnosti, neboli odpovědnosti za správní delikty.1 Správním deliktem je protiprávní jednání odpovědné osoby, jehož znaky jsou vymezeny v zákoně a za něž lze uložit správněprávní sankci. Správní delikty se člení na přestupky a jiné správní delikty. Jinými správními delikty jsou pak jiné správní delikty fyzických osob, správní delikty právnických osob, pořádkové delikty, disciplinární delikty a tzv. smíšené správní delikty. Posledně jmenovaná kategorie správních deliktů se objevila po roce 1989, kdy v rámci restaurace tržního hospodářství došlo také k úpravě podnikání. Významným rysem těchto správních deliktů je skutečnost, že jejich pachateli mohou být nejen právnické osoby, ale i podnikající fyzické osoby.2 Pojmenování těchto deliktů se doposud nesjednotilo a v odborné literatuře se tak lze setkat s různou terminologií – vedle smíšených správních deliktů bývají též označovány jako správní delikty právnických osob a fyzických podnikajících osob, správní delikty podnikatelů3 nebo hybridní správní delikty4. Přestupky představují jediný druh správního deliktu, jehož úprava je v jistém smyslu kodifikována.5 Touto kodifikací je zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (v dalším textu „PřesZ“), obsahující obecnou část a zvláštní část, která upravuje skutkové podstaty některých přestupků. Další skutkové podstaty přestupků pak upravuje množství zvláštních zákonů. Pro současný legislativní vývoj je typické rozšiřování skutkových podstat přestupků ve zvláštních zákonech, resp. jejich přesouvání z PřesZ do těchto zákonů.6 Příkladem buďtež skutkové podstaty přestupků na úseku dopravy a silničního hospodářství, jež byly v poslední době z valné části přesunuty z § 23 PřesZ do zákona o pozemních komunikacích, zákona o dráhách a zákona o civilním letectví.

1

Průcha, P. Správní právo – obecná část. 7. vydání. Brno : Masarykova Univerzita a nakladatelství Doplněk, 2007, s. 380. 2 Mates, P. – Mazanec, M. Právní úprava smíšených správních deliktů. Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 351. 3 Srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 424. 4 Srov. Horzinková, E., Čechmánek, B. Přestupky a správní trestání. 4. vydání. Praha : Eurounion, 2008, s. 13. 5 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 43. 6 Horzinková, E. – Čechmánek, B. Přestupky a správní trestání. 4. vydání. Praha : Eurounion, 2008, s. 13.

6

PřesZ obsahuje i procesněprávní úpravu, ani ta však není úplná. Není-li v PřesZ nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení (tj. ustanovení správního řádu).

1.2 Vymezení pojmu přestupek V ustanovení § 2 odst. 2 PřesZ je přestupek vymezen jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Tato tzv. generální klauzule přestupku je založena na kombinaci pozitivního a negativního pojmového vymezení. Tím je umožněno relativně spolehlivé odlišení přestupků od jiných správních deliktů.7 Zároveň je pojem přestupku založen i na kombinaci materiálního znaku a formálních znaků. Materiální znak je vyjádřen tím, že jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti – je tedy společensky nebezpečné. Stupeň společenské nebezpečnosti má význam pro odlišení přestupků od činů soudně trestných.8 Podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem; podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže pak není proviněním mladistvého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý. Z toho tedy vyplývá, že z hlediska materiálního pojetí bude přestupkem jen takové jednání, jež nepřekročí nepatrný, resp. u mladistvých pachatelů malý stupeň společenské nebezpečnosti. Nový trestní zákoník, publikovaný pod č. 40/2009 Sb. dne 9. února 2009 a účinný od 1. ledna 2010, opouští formálně-materiální pojetí trestného činu. Trestní odpovědnost bude založena na principu formálního pojetí trestného činu, kdy trestným činem je protiprávní čin, který je za trestný zákonem označen a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Současně se uplatní materiální korektiv, podle nějž lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při konkurenci znaků skutkové podstaty přestupku a trestného činu [např. přestupek podle § 22 odst. 1 písm. c) PřesZ a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 nového trestního zákoníku] bude tedy nutno zkoumat, zda za spáchané jednání postačí uplatnění správněprávní odpovědnosti podle PřesZ. 7

Průcha, P. Správní právo – obecná část. 7. vydání. Brno : Masarykova Univerzita a nakladatelství Doplněk, 2007, s. 389. 8 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 425.

7

1.3 Obecné znaky přestupku Zákonné znaky přestupku se člení na znaky obecné a znaky skutkové podstaty. Mezi obecné znaky patří jednání, protiprávnost, zavinění, odpovědnost osoby, trestnost. Jednáním se rozumí projev lidské vůle ve vnější realitě. Je jím konání i opomenutí takového konání, k němuž byla odpovědná osoba povinna.9 Protiprávnost vyjadřuje, že jednání odpovědné osoby porušuje právní povinnost stanovenou zákonem. PřesZ vymezuje v § 2 odst. 2 okolnosti, které protiprávnost vylučují. Jsou jimi nutná obrana (přestupkem není jednání, kterým se přiměřeným způsobem odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem) a krajní nouze (přestupkem není jednání, jímž se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak). Protiprávnost je vyloučena i v případě jednání na příkaz – podle § 6 PřesZ odpovídá za porušení povinnosti uložené právnické osobě ten, kdo dal k jednání příkaz. PřesZ výslovně neupravuje další možné okolnosti vylučující protiprávnost, jako je např. svolení poškozeného, oprávněné použití zbraně nebo jednání v rámci dovolené svépomoci. Jejich uplatnění však vyplývá z obecných právních předpisů a je k nim třeba přihlížet.10 Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a jeho následku. K odpovědnosti za přestupek postačuje nedbalostní zavinění, nevyžadujeli zákon výslovně zavinění úmyslné. Odpovědnou osobou je osoba deliktně způsobilá. Deliktní způsobilost je vázána na dovršení patnáctého roku věku a příčetnost. Je zde třeba podotknout, že v souvislosti s rekodifikací trestního práva a snížením věkové hranice pro odpovědnost za trestné činy na čtrnáct let se snižuje i věková hranice pro odpovědnost za přestupky. Podle platné právní úpravy, jež by měla nabýt účinnosti 1. ledna 2010, není za přestupek odpovědný, kdo v době jeho spáchání nedovršil čtrnáctý rok svého věku.11 Za přestupek může odpovídat jen fyzická osoba; naplní-li porušení povinnosti stanovené právnické osobě znaky přestupku, je odpovědný ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat.

9

Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 417. Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 49. 11 Viz čl. V bod 1 zákona č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku. 10

8

Trestnost je obecný znak, kterým je vyjádřeno, že zákon se spácháním přestupku spojuje hrozbu sankcí. Za určitých okolností trestnost zaniká. Podle § 20 PřesZ nelze přestupek projednat, pokud uplynul od jeho spáchání jeden rok nebo vztahuje-li se naň amnestie udělená vládou.

1.4 Znaky skutkové podstaty přestupku Každá skutková podstata přestupku je charakterizována čtyřmi základními skupinami znaků: objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou. Tyto znaky jsou obligatorní. Pokud by některý z nich u konkrétního činu chyběl, nebyla by skutková podstata přestupku naplněna.12 1.4.1

Objekt

Objekt přestupku představují společenské zájmy chráněné zákonem, proti kterým je protiprávní jednání namířeno. Právní teorií je objekt rozlišen na obecný, skupinový a individuální. Za obecný objekt přestupku je považován především zájem na řádném výkonu veřejné správy. Skupina příbuzných chráněných zájmů patřících do jedné oblasti je objektem skupinovým (nebo též druhovým). Skupinovým objektem přestupků v silničním provozu je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, vyjadřující zájem společnosti na ochraně života a zdraví osob a ochraně majetku.13 Individuální objekt má každá skutková podstata přestupku, je vyjádřením konkrétního chráněného společenského zájmu. 1.4.2

Objektivní stránka

Objektivní stránka přestupků je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi.14 Jednání spočívá v porušení určité právní povinnosti. U přestupků v silničním provozu se jedná zejména o porušení povinností stanovených v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (v dalším textu převážně „ZSP“), v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Přestupek může být spáchán aktivní činností (pak jde o komisivní 12

Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 52. Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 33. 14 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 54. 13

9

přestupek) nebo opomenutím konání, k němuž je pachatel povinen (omisivní přestupek). Většina přestupků v silničním provozu je komisivního charakteru. Příkladem omisivního přestupku je přestupek podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb., kterého se dopustí ten, kdo jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla v rozporu s § 7 odst. 2 neumístí na vozidlo tabulku s registrační značkou. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem (kauzální nexus) znamená, že bez pachatelova jednání by následek nenastal. Zjišťování příčinné souvislosti je záležitostí někdy i dosti obtížnou, vyžadující hlubší odborné znalosti. Není-li kauzální nexus zjištěn, nelze vůči osobě uplatňovat odpovědnost za přestupek.15 Následkem přestupku je porušení nebo ohrožení zájmů, které jsou jeho objektem. Rozlišují se tedy přestupky poruchové a ohrožovací. V silničním provozu výrazně převažují přestupky ohrožovací. Poruchovým přestupkem je např. přestupek podle § 22 odst. 1 písm. h) PřesZ, jehož se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví. 1.4.3

Subjekt

Subjektem přestupku je jeho pachatel, tj. osoba naplnivší svým jednáním všechny znaky přestupku. Pachatelem přestupku může být každá fyzická osoba, tedy nejen občan ČR, ale i cizinec, popř. apatrida. Jak už bylo výše uvedeno, není za přestupek odpovědná osoba, která v době jeho spáchání nedovršila patnáctý, resp. od 1. ledna 2010 čtrnáctý rok svého věku. Pachatel přestupku, který v době jeho spáchání dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok věku, se nazývá mladistvým. Při posuzování přestupku mladistvého pachatele se přihlíží ke zvláštní péči, kterou společnost věnuje mládeži. Pachatel přestupku musí být také příčetný. Podle § 5 odst. 2 PřesZ není za přestupek odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nemohl pro duševní poruchu rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, nebo nemohl ovládat své jednání. To však neplatí, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky, a to i z nedbalosti. V některých skutkových podstatách přestupků je možnost být subjektem přestupku omezena na určitý okruh osob, které mají zvláštní vlastnost nebo postavení. Jedná se o tzv. speciální subjekt. Subjektem přestupku v silničním provozu může být v zásadě jen jeho 15

Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 54.

10

účastník, který je v § 2 písm. a) ZSP definován jako každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. U většiny skutkových podstat může být přestupcem jen užší okruh účastníků silničního provozu, např. řidič motorového vozidla, učitel autoškoly provádějící výcvik, držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem aj. Některé přestupky může spáchat jen provozovatel vozidla, který však v době spáchání přestupku nemusí nutně být účastníkem silničního provozu. Ustanovení § 9 PřesZ upravuje výjimku z osobní působnosti zákonů upravujících přestupky. Pokud se jednání majícího znaky přestupku dopustila osoba požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva (např. prezident, soudce Ústavního soudu, člen diplomatické mise), nelze jej jako přestupek projednat, nestanoví-li zákon jinak. Přestupky poslanců a senátorů se projednají podle PřesZ tehdy, nepožádají-li orgán příslušný k projednání přestupku o jeho projednání v disciplinárním řízení podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, resp. o jednacím řádu Senátu. Donedávna měli takto na vybranou i soudci obecných soudů – pakliže podle § 9a nepožádali o projednání přestupku v kárném řízení, projednal se přestupek podle PřesZ. Ustanovení § 9a však bylo zákonem č. 314/2008 Sb. zrušeno s účinností od 1. října 2008. Dále podle § 10 PřesZ se jednání, které má znaky přestupku a jehož se dopustily osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sborů a osoby během výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence, projedná podle zvláštních předpisů. 1.4.4

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka se u přestupků vyčerpává zaviněním. To je obecně chápáno jako psychický vztah pachatele k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a to způsobem, který je v zákoně uveden.16 Dvěma hlavními komponentami zavinění jsou vůle a vědění. Na základě toho, v jaké míře jsou zastoupeny, je pak prováděno členění forem zavinění na úmyslné a nedbalostní a jejich další rozlišování na úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou, které je používáno i v oblasti správního práva.17 PřesZ stanoví, že ke vzniku odpovědnosti za přestupek postačuje nedbalostní zavinění. Je-li ke vzniku odpovědnosti nutné úmyslné zavinění, musí být tato skutečnost ve skutkové podstatě přestupku výslovně uvedena.

16 17

Horzinková, E. – Čechmánek, B. Přestupky a správní trestání. 4. vydání. Praha : Eurounion, 2008, s. 17. Mates, P. Zavinění ve správním právu. Veřejná správa, 2008, č. 15, s. 16.

11

Podle § 4 PřesZ je přestupek spáchán z nedbalosti, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej neporuší nebo neohrozí (vědomá nedbalost) anebo jestliže nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Úmyslně je přestupek spáchán, když pachatel svým jednáním chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (přímý úmysl) nebo jestliže věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Mezi skutkovými podstatami přestupků v silničním provozu není téměř žádná, která by ke vzniku odpovědnosti za přestupek výslovně vyžadovala úmysl. Spáchání některých přestupků jen z nedbalosti však zřejmě není možné – např. telefonování při řízení vozidla lze sotva posoudit jako jednání nedbalostní.

1.5 Kompetenční aspekty Platná právní úprava vychází ze zásady, že projednávání přestupků nemá být činností oddělenou od ostatní činnosti na určitém úseku veřejné správy. Za příslušný se považuje ten orgán, v jehož oboru působnosti k přestupku došlo.18 Podle základního ustanovení o věcné příslušnosti projednávají přestupky na prvním stupni obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí a též jiné správní orgány, stanoví-li tak zákon. Odvolacím orgánem je nejblíže nadřízený správní orgán. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích projednávají podle § 124 odst. 5 písm. j) ZSP obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Projednávání těchto přestupků patřilo po dlouhou dobu do kompetence policejních orgánů. Od počátku roku 2001 přešla tato působnost na okresní úřady, po jejich zrušení na obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Policisté mohou nyní přestupky podle § 22 a některé z přestupků dle § 23 PřesZ projednávat jen v blokovém řízení. Vybrané přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu může též na základě ustanovení § 86 písm. d) projednávat obecní policie. K projednání přestupků stanovených v zákoně o pozemních komunikacích a v zákoně o podmínkách provozu na pozemních komunikacích jsou obce, obecní úřady obcí

18

Průcha, P. – Skulová, S. Správní právo - procesní část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 149.

12

s rozšířenou působností anebo celní úřady. Podrobnosti jsou upraveny v příslušných ustanoveních jmenovaných zákonů. V blokovém řízení mohou některé z těchto přestupků projednávat orgány Policie ČR nebo Celní správy ČR. Místní příslušnost se primárně řídí podle místa, kde byl přestupek spáchán. Pakliže nelze toto místo zjistit, je dalším kriteriem pro určení místní příslušnosti trvalý pobyt pachatele. Správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje, může být projednání přestupku místně příslušným orgánem postoupeno, usnadní-li se tím projednání věci nebo je-li k tomu jiný důležitý důvod. PřesZ neobsahuje speciální ustanovení o řešení kompetenčních konfliktů, v případě jejich výskytu by bylo nutné postupovat podpůrně podle správního řádu.19 Zvláštní pravidla platí pro hlavní město Prahu. Působnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností náleží v Praze úřadům městských částí. Nelze však opomenout ustanovení § 31 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, podle něhož vykonávají přenesenou působnost svěřenou orgánům obcí s rozšířenou působností orgány hlavního města Prahy. Orgánem příslušným pro projednání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu je - v souladu s § 81 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. - Magistrát hlavního města Prahy. Tuto přenesenou působnost lze Statutem hlavního města Prahy20 svěřit orgánům městských částí. Jak uvedl v jednom svém rozhodnutí z roku 2006 Nejvyšší správní soud, ze znění Statutu nevyplývá, že by tato působnost orgánům městských částí svěřena byla.21 Tento stav platí i podle aktuálního znění Statutu, správním orgánem věcně příslušným k projednání uvedených přestupků je tedy v Praze Magistrát, odvolacím orgánem pak Ministerstvo dopravy.

19

Průcha, P. – Skulová, S. Správní právo - procesní část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 151. 20 Obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb. HMP, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy. 21 Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2006, sp. zn. 4 As 73/2005.

13

2

HISTORICKÝ EXKURS

2.1 Vývoj pravidel silničního provozu Do roku 1950 V druhé polovině 19. století se v souvislosti s rozvojem hospodářství stával provoz na silnicích stále živějším.22 Byť se na cestách pohybovala téměř výhradně vozidla nemotorová (ponejvíce koňské potahy), bylo i tak nutné stanovit podrobnější zásady pro jejich jízdu. Dosavadní úprava, kterou představovaly různé místní jízdní řády, již nepostačovala. V jednotlivých částech českých zemí tak byly vydány řády policie silniční.23 Není bez zajímavosti, že tyto řády pozbyly definitivně platnosti až na sklonku roku 1951. Potřeba zvláštních bezpečnostních norem pro jízdu motorových vozidel byla pociťována teprve na přelomu 19. a 20. století. První bezpečnostně policejní předpisy byly vydávány formou vyhlášek jednotlivými zemskými vládami či místodržitelstvími a publikovány v příslušných sbírkách zemských zákonů v letech 1899 až 1904.24 Do této doby neexistovala tedy úprava celostátní. Jelikož se však automobily stávaly technicky dokonalejšími a byly schopny delších jízd, jevilo se účelným předpisy sjednotit. Stalo se tak nařízením ministerstva vnitra č. 156/1905 ř. z., jímž se vydávají bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol. Nařízení platilo v celé rakouské části monarchie a v šesti oddílech upravovalo bezpečnostní předpisy pro jízdu, předpisy o technické způsobilosti a schvalování vozidel, vydávání řidičských povolení a opatřování vozidel poznávacími značkami. Ač mnohá ustanovení tohoto nařízení zní poněkud archaicky, jednalo se o normy pokrokové a obdobu některých z nich lze nalézt i v současné právní úpravě: Každý jízdný silostroj musí býti opatřen signální trubkou (houkačkou) dobře slyšitelnou; Ze samostatného řízení jízdných silostrojů jsou vyloučeny takové osoby, kterým není aspoň 18 let; Poznávací značky buďte udržovány

22

Svátek, Z. Z historie pravidel silničního provozu. Příloha Metodického zpravodaje autoškol, duben 2003, s. 1. 23 Zákon č. 47/1866 čes. z. z., jímž se vydává řád policie silniční, platný pro království České kromě hlavního města Prahy, zákon č. 5/1875 mor. z. z., kterýmž vydává se řád policie silniční pro veřejné neerární silnice markrabství Moravského s vyloučením obou hlavních měst Brna a Olomouce, zákon č. 5/1878 slez. z. z., jímžto se vydává řád policie silniční pro veřejné silnice neerární vojvodství Slezského. 24 Rosenbach, F. Automobilista před zákonem. Praha : Státní nakladatelství, 1930, s. 124.

14

v dobrém stavu a čitelné, třeba-li toho, buďte očisťovány za jízdy od silničného bláta; Jízdná rychlost budiž zvolena za všech okolností tak, aby byl řidič pánem své rychlosti. Rozmach provozu motorových vozidel vedl k nutnosti stanovit též pravidla pro mezinárodní jízdy. Dne 11. října 1909 došlo v Paříži k uzavření I. mezinárodní smlouvy o jízdě automobily. Jelikož se nařízení z roku 1905 v některých důležitých podrobnostech neshodovalo s pařížskými zásadami, bylo nahrazeno nařízením č. 81/1910 z. ř., které nabylo účinnosti současně s mezinárodní smlouvou.25 Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 byly recepční normou (zákon č. 11/1918 Sb.) ponechány veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení v platnosti, a tak se provoz na českých silnicích nadále řídil nařízením z roku 1910 a policejními silničními řády.26 Přibývaly i různé řády uliční vydávané pro jednotlivá města okresními úřady nebo státními úřady policejními, např. uliční řád pro obvod pražský z roku 1921.27

V důsledku dalšího technického pokroku a nárůstu počtu automobilů

a motocyklů však byly uvedené předpisy koncem 20. let značně zastaralé. Např. nejvyšší povolená rychlost byla v obcích stanovena na 15 kilometrů za hodinu, na některých nebezpečných místech, jako na mostech či křižovatkách, nesměla rychlost překročit tempo koně v kroku. Taková pravidla rozhodně potřebám tehdejšího provozu nevyhovovala. Proto byly zahájeny přípravy k vytvoření nového zákona, který měl provoz motorových vozidel upravit moderněji, s působností pro celou republiku a v souladu s Mezinárodní úmluvou o jízdě motorovými vozidly, jež byla uzavřena v roce 1926 na druhé mezinárodní automobilní konferenci v Paříži a která nahrazovala první mezinárodní smlouvu z roku 1909. Úmluva byla ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého vyhlášena pod číslem 9/1931. Nový zákon o jízdě motorovými vozidly však ještě nebyl vypracován, pročež byla Úmluva provedena zákonem č. 124/1931 Sb. z. a n. Zákon měl prozatímní charakter; účinnosti měl pozbýt na konci roku 1932, kdy už se předpokládalo vyhlášení zmíněného nového zákona. Práce na něm však vázly a tak musela být účinnost prozatímního zákona celkem čtyřikrát prodloužena. Konečně v roce 1935 byl publikován zákon o jízdě motorovými vozidly č. 81/1935 Sb. z. a n. Byl to předpis v oblasti silničního provozu zatím nejkomplexnější. Vedle bezpečnostních pravidel pro jízdu upravoval i výcvik řidičů, rejstřík československých vozidel a řidičů, odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel, 25

Rosenbach, F. Automobilista před zákonem. Praha : Státní nakladatelství, 1930, s. 125. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily recipované předpisy uherského práva, zejm. nařízení min. vnitra č. 57.000/1910 B. M., o doprave motorovými vozidlami na verejných cestách. 27 Rosenbach, F. Automobilista před zákonem. Praha : Státní nakladatelství, 1930, s. 124. 26

15

podmínky pro provoz cizozemských vozidel, dopravní značky aj. Podrobnější pravidla obsahovalo prováděcí vládní nařízení č. 203/1935 Sb. z. a n. O tři roky později následovalo vyhlášení prvního zákona o dopravních značkách pro silniční dopravu č. 82/1938 Sb., který byl proveden nařízením vlády č. 100/1938 Sb. Významným předpisem bylo také opatření Stálého výboru č. 275/1938 Sb., o směru dopravy po veřejných silnicích a cestách. Podle něj měla být od 1. května 1939 zavedena jízda vpravo. K realizaci této změny však došlo již koncem března 1939 v souvislosti s okupací nacistickým Německem. Stojí jistě za zmínku, že povinnost jezdit po levé straně jízdní dráhy nebyla předtím nikdy výslovně stanovena. Některé bezpečnostní předpisy pro jízdu upravovaly toliko vzájemné vyhýbání, které se mělo dít vlevo – z toho pak vycházel předpoklad, že pro zachování bezpečnosti provozu a předcházení srážkám je nutné jet po levé straně. K tomuto závěru došel tehdy i Nejvyšší soud, když uvedl, že „…není předpisu, podle něhož by měla vozidla jeti vždy po levé straně silnice. Leč z § 2 zák. ze dne 15. června 1866, čís. 47 z. zák. pro Čechy, jenž nařizuje, že vozidla se mají vyhýbati na stranu levou, jest usuzovati, že toto vyhýbání se vozidel musí býti - nemá-li dojíti k nebezpečí srážky - podle okolností připravováno včas, tedy vždy tehdy, když situace je taková, že vozidlo opačným směrem jedoucí by mohlo býti zpozorováno teprve tak pozdě, že by řidič nemohl své vozidlo dostati na levou stranu bez nebezpečí srážky. Taková včasná příprava k plnění onoho předpisu, která se nemůže díti jinak, než že vozidlo jede, je-li tu možnost náhlého objevení se jiného vozidla, po levé straně silnice - jest obzvláště nutnou pro vozidla s pohybem rychlejším, jakými jsou silostroje“.28 Brzy po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byla oblast silničního provozu nově upravena souborem tří právních předpisů. Jednalo se o vládní nařízení č. 241/1939 Sb., 242/1939 Sb. a 243/1939 Sb., jež byla vydána podle čl. II ústavního zákona zmocňovacího č. 330/1938 Sb. z. a n. Nařízení č. 241/1939 Sb., o jízdě motorovými vozidly, upravovalo pouze základní záležitosti. Samotná pravidla silničního provozu pak obsahovalo druhé z výše uvedených nařízení, tedy nařízení č. 242/1939 Sb., o chování v silniční dopravě (dopravní řád silniční). Součástí tohoto řádu již nebyla jen pravidla pro provoz motorových vozidel, ale i ustanovení o chodcích, cyklistech, potahových vozidlech a jezdcích na zvířatech. Poslední v řadě, tj. nařízení o připuštění osob a vozidel k dopravě na silnicích (řád o připuštění k silniční dopravě), určovalo podmínky pro získání řidičského povolení a pro technickou způsobilost vozidel k provozu.

28

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1929, sp. zn. Zm I 545/28.

16

Od roku 1950 Uvedená nařízení z doby nesvobody byla platná až do listopadu roku 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 56/1950 Sb., o provozu na veřejných silnicích, spolu s prováděcím vládním nařízením č. 11/1951 Sb. První část nařízení byla ještě provedena vyhláškou ministerstva národní bezpečnosti č. 327/1951 Ú. l. I, kterou se stanoví pravidla silničního provozu, část druhá pak vyhláškou č. 328/1951 Ú. l. I, o způsobilosti vozidel k provozu na veřejných silnicích, o způsobilosti k jejich řízení a o péči o rozvoj motorismu. Zákon derogoval všechny předchozí předpisy o provozu na silnicích. Svou systematikou se přimykal k sovětským předpisům, z nichž bylo při jeho přípravě čerpáno. Došlo-li k vydání zákona a prováděcích předpisů teprve v pátém roce po osvobození Československa, stalo se tak proto, aby mohl být brán zřetel na dva nové mezinárodní dokumenty, a to Úmluvu o silničním provozu a Protokol o dopravních značkách, přijatých v Ženevě dne 19. září 1949.29 Proti starším předpisům znamenala tato nová úprava podstatnou změnu v tom, že byla daleko podrobnější a přesnější v zájmu jasného stanovení pravidel pro uživatele veřejných silnic. Tím bylo sledováno odstranění možnosti různého výkladu, který často vedl k nedorozuměním a nehodám.30 Úprava z roku 1950 sice sjednotila a unifikovala předpisy na celém území státu, byla však brzy vyhodnocena jako nedostatečná, což tehdejší prameny vysvětlovaly takto: „Nezavedla do provozu na silnicích pořádek, a také jej ani zavést nemohla, ježto (…) ponechala starou strukturu dopravně bezpečnostní služby, která se v daných poměrech stala brzdou, ježto nestačila v intensivnější dopravě zajistit bezpečnost a pořádek na silnicích.“31 A tak v roce 1953 dochází k výrazné změně, když bylo na základě ústavního zákona č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy, vydáno vládní nařízení o provozu na silnicích č. 54/1953 Sb. Téměř všechny agendy týkající se silničního provozu, vykonávané dosud národními výbory, byly napříště svěřeny dopravním inspektorátům coby složkám Veřejné bezpečnosti v resortu ministerstva národní bezpečnosti, později ministerstva vnitra.32 Nařízení č. 54/1953 Sb. platilo až do roku 1997. Podrobné předpisy o působnosti dopravních inspektorátů a o řízení před nimi, pravidla silničního provozu, předpisy o odborné způsobilosti řidičů a o technické způsobilosti 29

Svátek, Z. Z historie pravidel silničního provozu. Příloha Metodického zpravodaje autoškol, duben 2003, s. 5. 30 Nová pravidla silničního provozu. Praha : Publikační ústav ministerstva vnitra, 1952, s. 10 31 Předpisy o provozu na silnicích. Zvláštní otisk Sbírky zákonů republiky Československé. Praha : Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů, n. p., 1954, s. 3. 32 Svátek, Z. Z historie pravidel silničního provozu. Příloha Metodického zpravodaje autoškol, duben 2003, s. 6.

17

vozidel byly vydány prováděcí vyhláškou č. 196/1953 Ú. l., jež byla brzy nahrazena vyhláškou č. 145/1956 Ú. l. Pravidla silničního provozu pak byla z této vyhlášky vyjmuta a upravena následující řadou vyhlášek: č. 141/1960 Sb., č. 80/1966 Sb., č. 100/1975 Sb. a č. 99/1989 Sb. Každá z nich nahrazovala vyhlášku předchozí. Ke změnám docházelo především v důsledku zvyšujícího se stupně motorizace, technického pokroku, výstavby prvních dálnic apod. Bylo též nutné reflektovat další mezinárodní dokumenty – Úmluvu o silničním provozu a Úmluvu o silniční signalizaci, přijaté roku 1968 na vídeňské konferenci OSN o silničním provozu. Počátkem devadesátých let se rozšířil názor zpochybňující závaznost pravidel silničního provozu vydaných vyhláškou na základě vládního nařízení. Názor vycházel z článku 4 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona. Pravidla silničního provozu jakožto obecně závazná úprava chování účastníků silničního provozu jsou však dána ve vlastním zájmu těchto účastníků. Nevznikla tedy v mocenském zájmu státu. Z toho lze oprávněně učinit závěr, že povinnosti stanovené těmito pravidly nemají charakter povinností, které má na mysli uvedený článek Listiny základních práv a svobod.33 Tento závěr ostatně potvrdila i judikatura Ústavního soudu.34 Pochybnosti o platnosti vyhlášky se negativním způsobem promítaly do chování mnohých účastníků silničního provozu, a to nejen ve smyslu jejího nedodržování, ale i zpochybňování pravomocí orgánů Policie ČR při plnění povinností souvisejících s ochranou bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.35 Tento stav vedl k přijetí tzv. překlenovacího zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, čímž byl pro vyhlášku č. 99/1989 Sb. vytvořen zákonný podklad. Legislativní práce pak byly završeny vydáním zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), který nabyl účinnosti 1. ledna 2001 a je – po devatenácti novelizacích – platný doposud. Vedle pravidel silničního provozu obsahuje i právní úpravu řidičských oprávnění, řidičských průkazů a registru řidičů a je normou poměrně rozsáhlou a poněkud nesourodou. Vhodnější by bylo upravit v zákoně jen základní zásady a samotná pravidla provozu v prováděcím předpisu, jak tomu bylo v minulosti a jak je to dnes v právních řádech některých států, např. v Německu.

33

Svátek, Z. Právní poradna pro autoškoly. Praha : BESIP, Ministerstvo vnitra ČR, 1996, s. 16. Srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 489/98, IV. ÚS 103/99, IV. ÚS 588/02. 35 Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 17-18. 34

18

Spolu s účinností zákona o provozu na pozemních komunikacích nabyla od 1. ledna 2001 účinnosti i první fáze reformy veřejné správy v oblasti provozu na pozemních komunikacích. Ta spočívala v tom, že v souladu s požadavky Evropské unie byla převedena působnost k výkonu státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích z Policie České republiky a Ministerstva vnitra na tehdejší okresní úřady a Ministerstvo dopravy a spojů. Policii zůstaly, jak je obvyklé v západoevropských zemích, kompetence k provádění dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, šetření dopravních nehod, spolupůsobení při řízení provozu na pozemních komunikacích a projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích v blokovém řízení. Od 1. ledna 2003 vstoupila v účinnost druhá fáze reformy veřejné správy, která v oblasti provozu na pozemních komunikacích znamenala převedení působností z okresních úřadů převážně na obecní úřady obcí s rozšířenou působností a částečně na krajské úřady.36

2.2 Vývoj trestání přestupků v silničním provozu Do roku 1950 Počátek správního trestání u nás lze zhruba datovat rokem 1803, kdy byl vydán trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích, který zavedl pojem „policejní přestupek“ a upravil hmotné i procesní právo přestupkové.37 Pojem přestupek tehdy označoval jak správní, tak i trestní delikt. Tak např. trestní zákon č. 117/1852 ř. z. obsahoval skutkovou podstatu rychlé a neopatrné jízdy povozem nebo na koni. Tento přestupek byl trestán soudem. Přestupky, které nebyly výslovně přikázány soudní kompetenci, byly přestupky policejní (správní), projednávané před správními orgány. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy přestupků byl spatřován jen z kompetenčního hlediska. Uplatňovalo se tedy formální hledisko dělící delikty správní a soudní podle příslušnosti.38 Postupem času se některé skutkové podstaty přestupků přesunovaly z jedné kategorie do druhé, svou úlohu v tom sehrála i soudní praxe. Rychlá jízda motorovými vozidly v uzavřených obcích byla trestána jako přestupek nařízení 36

Sněmovní tisk č. 833/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb. Mikule, V. Ústavní zakotvení a historické aspekty správního trestání. In Kolokvium o správním trestání. Správní právo, 2002, č. 1, s. 3. 38 Pošvář, J. Nástin správního práva trestního. Praha : Orbis, 1936, s. 58. 37

19

č. 81/1910 ř. z. až do roku 1929, kdy Nejvyšší správní soud několika nálezy zásadní povahy rozhodl, že jde o přestupky podle § 427 a 428 trestního zákona z roku 1852, a že tedy k trestání těchto trestních činů nejsou příslušné správní úřady, ale soudy.39 Skutkovou podstatu trestního činu zakládala nepřiměřeně rychlá jízda sama o sobě, i když z ní nevzešla žádná skutečná škoda.40 Předpisy upravující provoz na silnicích obvykle obsahovaly trestní ustanovení. Moravský řád policie silniční č. 29/1892 mor. z. z. v § 23 uváděl: „Přestupky tohoto řádu policie silniční, pokud nespadají pod obecní zákon trestní, trestají se vedle nařízení ministerského č. 198/1857 zák. říš. pokutami peněžitými, po případě vězením.“ Obdobnou úpravu obsahovala i ministerská nařízení č. 156/1905 ř. z., resp. 81/1910 ř. z. Procesní a kompetenční úprava byla obsažena v několika právních předpisech, především pak v ministerských nařízeních č. 61/1855 ř. z., č. 34/1858 ř. z. a č. 31/1860 ř. z. Přestupky v provozu na silnicích projednávaly místně příslušné okresní úřady nebo úřady policejní. Obecní zřízení a řády přiznávaly v některých případech trestní pravomoc i obecním orgánům (komisím složeným ze starosty a dvou členů obecní rady). Trestní řízení správní bylo ovládáno zejména zásadou inkviziční, oficiality, materiální pravdy, ústnosti, bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů.41 Předpisy o správním trestním řízení neobsahovaly zvláštní ustanovení o osobách mladistvých. Po nabytí účinnosti zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, bylo možné připustit použití jeho zásad i pro řízení o přestupcích správních, neboť se v jeho úvodních ustanoveních hovořilo obecně o „odpovědnosti podle zákonů trestních“.42 K trestnosti ve smyslu trestního práva správního se zpravidla nežádal úmysl nebo nedbalost.43 Tam, kde konkrétní norma neobsahovala zvláštní ustanovení o vině, stačil k trestnosti objektivní skutkový stav.44 Jako sankce za přestupek přicházel v úvahu peněžitý trest nebo vězení. Podle nařízení č. 198/1857 ř. z., na nějž odkazovaly trestní normy většiny předpisů o provozu na silnicích, trestaly se přestupky, na něž nebyl ve zvláštních předpisech stanoven určitý trest,

39

Tamtéž, s. 62. Pošvář, J. Přestupky nedovolené rychlosti motorových vozidel v uzavřených obcích trestá soud. Všehrd, 1929/1930, č. 1, s. 25. 41 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 4. 42 Pošvář, J. Nástin správního práva trestního II. Brno : Čsl. akademický spolek Právník, 1946, s. 104. 43 Weyr, F. Československé právo správní. Část obecná. Brno : Český akademický spolek Právník, 1922, s. 108. 44 Pošvář, J. Nástin správního práva trestního. Praha : Orbis, 1936, s. 93. 40

20

peněžitým trestem od jednoho do sta zlatých (po roce 1892 dvě až dvě stě korun)45 nebo vězením od 6 hodin do 14 dnů. Trest však nesměl být vyšší, než jaký by byl nejnižší trest v případě, že by čin nabyl povahy přestupku podle trestního zákona. Toto pravidlo považuji za pozoruhodné; současná úprava je totiž v jistém ohledu přísnější. Je-li dnes řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění kvalifikováno jako trestný čin podle § 180d trestního zákona, lze za něj uložit peněžitý trest v nejnižší výměře 2 000 Kč. Pokud je však toto jednání kvalifikováno jako přestupek podle § 22 zákona o přestupcích, uloží se pokuta od 25 000 do 50 000 Kč. Příkladem předpisu z oblasti silničního provozu, který stanovil určitý trest za přestupek, je řád policie silniční č. 47/1866 čes. z. z. Podle něj se trestaly přestupky (např. nešetření příkazů v příčině vyhýbání vlevo a předjíždění vpravo či neopatření povozu rozžatou svítilnou za tmavé noci) pokutou od jednoho do pěti zlatých nebo vězením od 6 do 24 hodin.46 Po roce 1918 byly předpisy správního práva trestního ponechány recepční normou v platnosti. I nadále tak nejen pro tuto součást správního práva byla typická roztříštěnost a z toho plynoucí nepřehlednost norem. Výstižně popsal situaci v celém odvětví Fr. Weyr: „Stará, neprůhledná a neforemná spleť správních norem komplikována takto ještě spoustou revolučních norem československých a bývalých norem uherských – a vše to dohromady vystupuje pod názvem ‚československého práva správního‛.“

47

Konkrétně se

nejednotnost projevovala např. v trestním řízení správním tím, že pro přestupky silničního řádu moravského pro silnice státní bylo možné uložit pokutu od 2 do 200 Kč, pro přestupky spáchané na okresních silnicích dle řádu platného pro silnice okresní pokutu do 40 Kč; v prvním případě pak odvolání bylo třeba ohlásit do 24 hodin a provést do 3 dnů, v druhém případě podat do 14 dnů ode dne vyhlášení trestního nálezu.48 Pokusy sjednotit a kodifikovat správní právo trestní se nezdařily. Neprošel vládní návrh zákona o správním právu trestním v roce 1922 ani další návrhy z let 1928 a 1937. Mezerovité předpisy o správním trestním procesu v té době významně pomáhala vyplňovat judikatura Nejvyššího správního soudu.49 Pokud jde o úpravu přestupků v silničním provozu v druhé polovině 30. let, obsahoval zákon č. 81/1935 Sb. z. a n., o jízdě motorovými vozidly, poměrně podrobná trestní 45

Pro lepší představu o této sankci lze orientačně uvést, že tehdejší jedna koruna představovala zhruba sto korun dnešních. 46 Čížek, K. Trestní právo policejní. Praha : J. Otto, 1882, s. 54-55. 47 Weyr, F. Československé právo správní. Část obecná. Brno : Český akademický spolek Právník, 1922, s. 5. 48 Pošvář, J. Dopravní policie. Všehrd, 1929, č. 9, s. 243. 49 Blažek, P. Správní trestání v kontextu demokratického státu. Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 96-97.

21

ustanovení. Přestupky zákona a na jeho základě vydaných nařízení projednával – pokud nešlo o činy soudně trestné – okresní úřad a trestal je pokutou do 2 000 Kč (při zvlášť přitěžujících okolnostech do 5 000 Kč) nebo trestem na svobodě do 5 dnů (resp. 14 dnů). Při spáchání zvláště těžkého přestupku mohl trestající úřad odejmout řidičský průkaz, což neprodleně ohlásil příslušnému rejstříkovému úřadu. Tento úřad pak buď průkaz vrátil, nebo odňal řidičské oprávnění. Pokud byl přestupce přistižen při činu a byl ochoten zaplatit pokutu na místě, uložil orgán veřejné moci zmocněný okresním úřadem pokutu trestním příkazem dle předem stanovené sazby a ihned ji vybral. Trestní příkaz mohl být vydán i v nepřítomnosti řidiče; v takovém případě bylo jedno vyhotovení příkazu připevněno na vozidlo spolu s poučením, kde a v jaké lhůtě má být pokuta zaplacena. Pokud nebyla pokuta uhrazena, pozbyl trestní příkaz platnosti a přestupek se projednal v řádném řízení. Proti trestnímu příkazu nebylo možné uplatnit žádný opravný prostředek. Hojně se uplatňovalo i řízení blokové, spočívající v uložení pokuty podle pevně stanovené sazby osobě přistižené při činu a ochotné pokutu zaplatit. Sazebník pokut stanovil oběžník ministerstva vnitra jakožto prováděcí právní předpis k vládnímu nařízení č. 51/1936 Sb., o organisaci policejní správy. Trestní ustanovení obsahoval i zákon o dopravních značkách pro silniční dopravu z roku 1938. Podle ustanovení § 2 byl okresním nebo státním policejním úřadem trestán pokutou do 2 000 Kč či vězením do 5 dnů ten, kdo jakýmkoli způsobem znemožnil nebo znesnadnil dosažení účelu dopravních značek, zejména je odstranil, přemístil, poškodil, pozměnil nebo zakryl. Stejným způsobem bylo postihováno nedbání příkazů, zákazů nebo pokynů vyjádřených dopravními značkami sloužícími veřejné bezpečnosti. Pro případ nedobytnosti uložené pokuty byl zároveň ukládán náhradní trest na svobodě. Dopravní řád silniční z počátku druhé světové války v zásadě převzal trestní ustanovení z předchozí úpravy z roku 1935. Za úmyslné nebo nedbalostní jednání proti předpisům nařízení (nejednalo-li se o čin trestný soudně) hrozila pokuta do 2 000 K nebo vězení do 5 dnů, za okolností zvláště přitěžujících potom pokuta do 5 000 K nebo vězení do 14 dnů. Stejné trestní ustanovení bylo součástí nařízení č. 243/1939 Sb., o připuštění osob a vozidel k dopravě na silnicích (řád o připuštění k silniční dopravě), jež určovalo podmínky pro získání řidičského povolení a pro technickou způsobilost vozidel k provozu. Od roku 1950 K významné separaci trestního práva správního od trestního práva (tj. soudního) došlo v roce 1950, kdy byly přijaty trestní zákon a trestní řád, jakož i trestní zákon správní

22

a trestní řád správní.50 Tyto předpisy byly vytvořeny v rámci rozsáhlé kodifikační akce označované jako tzv. právnická dvouletka.51 Trestní zákon správní obsahoval obecnou a zvláštní část. V obecné části upravoval zejména působnost zákona, poměr k trestnímu zákonu soudnímu, podmínky trestní odpovědnosti, druhy trestů a zásady pro jejich ukládání, zvláštní ustanovení o mladistvých. Ve zvláštní části byly vymezeny skutkové podstaty přestupků. Třetí oddíl této části nesl název Ochrana silničního, železničního a leteckého provozu a ochrana plavby. Přestupkem proti ochraně silničního provozu bylo kupř. řízení motorového vozidla bez předepsaného povolení, neoprávněné provádění výcviku řidičů, poškození silniční dopravní značky a řízení vozidla ve stavu opilosti. Trestem za tato jednání byla pokuta nebo odnětí svobody, při spáchání posledně jmenovaného přestupku bylo možné uložit veřejné pokárání. Za určitých podmínek se mohly vedle těchto trestů hlavních ukládat i tresty vedlejší; na úseku ochrany silničního provozu to mohl být zejména trest zákazu činnosti na dobu až tří let. Tento trest, ani trest veřejného pokárání, nemohl však být uložen mladistvému. Nevyžadoval-li se ke spáchání přestupku úmysl, postačovalo k odpovědnosti za přestupek nedbalostní zavinění. V trestním řádu správním byla obsažena nejprve obecná ustanovení o příslušnosti, zadržení osob, vazbě a jiných omezeních, počítání lhůt, provádění důkazů apod., a dále úprava jednotlivých druhů řízení. K projednávání přestupků byl na prvním stupni příslušný okresní národní výbor,52 v jehož obvodu byl přestupek spáchán. V odvolacím řízení rozhodoval národní výbor bezprostředně nadřízený. Přestupky proti ochraně silničního provozu bylo možné projednat i v blokovém řízení (orgány veřejné bezpečnosti k tomu zmocněnými) nebo v příkazním řízení, jejichž koncepce byla v zásadě stejná jako v současné právní úpravě. Jistá zajímavost se pojí k vyhlášce č. 328/1951 Ú.l.I, o způsobilosti vozidel k provozu na veřejných silnicích, o způsobilosti k jejich řízení a o péči o rozvoj motorismu. Ta upravovala zvláštní systém zaznamenávání uložených trestů v řidičském průkazu. Cum grano salis lze tuto úpravu označit za předchůdce dnešního bodového systému. Řidičský průkaz byl tehdy vydáván společně s vložkou s deseti útržky, bez níž byl neplatný. Dopustil-li se držitel řidičského průkazu vážného přestupku v silničním provozu, odejmul 50

Mikule, V. Ústavní zakotvení a historické aspekty správního trestání. In Kolokvium o správním trestání. Správní právo, 2002, č. 1, s. 3. 51 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání Praha : C. H. Beck, 2008, s. 8. 52 Přestupky vymezené vládním nařízením č. 78/1951 Sb. stíhal na prvním stupni místní národní výbor; přestupky v silničním provozu však mezi ně nepatřily.

23

mu okresní národní výbor nebo orgán národní bezpečnosti útržek a současně zaznamenal do kmenové části vložky datum a označení přestupku. S posledním útržkem byl odebrán i řidičský průkaz, přičemž o tom bylo řidiči vydáno potvrzení, na které mohl řidič dojet do tzv. domovského stanoviště vozidla. Okresní národní výbor pak řidiči dočasně odňal řidičské povolení; při třetím odebrání pak odňal řidičské povolení navždy. Pro trestání přestupků v silničním provozu bylo velmi významné vydání vládního nařízení o provozu na silnicích č. 54/1953 Sb. Nově zřízené dopravní inspektoráty projednávaly přestupky proti předpisům vydaným na ochranu silničního provozu podle trestních ustanovení tohoto nařízení (§ 12 až § 15) a podle příslušných ustanovení prováděcí vyhlášky č. 196/1953 Ú. l. Trestní zákon správní a trestní řád správní se nadále používaly jen subsidiárně. Projevil se zde důraz na výchovné pojetí projednávání přestupků, neboť za ně již nemohl být uložen trest odnětí svobody. Náhradní trest odnětí svobody za nedobytnou pokutu byl rovněž nepřípustný. Taktéž vysoké pokuty byly odmítnuty jako kapitalistický přežitek. Ukázka z dobové literatury je výmluvná: „Trestání provinilých účastníků u nás v Československu je vedeno jinými motivy než ‚vymáčknout‛ z provinilce co nejvyšší částku peněz. Podobně jako je tomu v Sovětském svazu, jde i u nás především o to, aby trest působil výchovně, aby pachatel dopravního přestupku si uvědomil špatnost, škodlivost a nebezpečnost svého jednání a v budoucnu se podobného jednání vyvaroval.“53 Řidiči motorových vozidel mohli být potrestáni písemným pokáráním, výměnou kuponu k řidičskému průkazu (kupon nahradil výše zmíněnou vložku s útržky; s jistým zjednodušením řečeno mohl být řidičský průkaz po třetí výměně kuponu dočasně odejmut) nebo pokutou do 3 000 Kčs, resp. do 10 000 Kčs54 u závažných přestupků stíhaných tříčlennou komisí, jež mohla navíc řidiči odejmout řidičský průkaz dočasně nebo na trvalo. Přestupky chodců, cyklistů a vozků trestaly dopravní orgány na místě uložením pokuty v blokovém řízení. Z hlediska vývoje správního práva trestního jako celku je pozoruhodné ustanovení § 14 odst. 1: „Pokuty za porušení předpisů na ochranu silničního provozu, týkajících se řádného stavu motorových vozidel, lze také ukládat podnikům, ústavům, úřadům a jiným organizacím.“ Byla tak definitivně prolomena zásada, že správněprávní odpovědnost mohou nést jen fyzické osoby.55 V této době se tedy počaly konstituovat správní delikty organizací, nyní označované jako správní delikty právnických osob.

53

Srnec, D. – Vinš, V. Učebnice předpisů silničního provozu. Praha : Naše vojsko, 1955, s. 121. Po měnové reformě, provedené 1. června 1953, byly tyto částky pětkrát nižší, tj. 600 a 2 000 Kčs. 55 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 10. 54

24

Trestní ustanovení nařízení č. 54/1953 Sb. byla zrušena zákonem č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, který s účinností od 1. července 1961 nahradil též trestní zákon správní a trestní řád správní. Přijetím tohoto předpisu došlo k jakési další separaci přestupkového práva směrem od práva trestního.56 Přestupek byl definován v § 6 odst. 1 jako zaviněné jednání uvedené v § 7 až § 19 tohoto zákona a dále zaviněné porušení povinnosti stanovené v jiném právním předpise, pokud se tím ztěžuje plnění úkolů státní správy, ruší veřejný pořádek nebo socialistické soužití občanů, nejde-li o provinění nebo o trestný čin. Pokud k nápravě občana nepostačovalo samotné projednání přestupku, bylo uloženo některé z následujících opatření: napomenutí, veřejná důtka, pokuta do 500 Kč. V blokovém řízení mohla výše pokuty činit nejvýše 100 Kč. Zvláštní ustanovení platilo pro sankcionování přestupku porušení pravidel silničního provozu spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy stanovené zvláštním předpisem, kdy bylo možné uložit pokutu do 1000 Kčs; v blokovém řízení mohly být za tento přestupek ukládány a vybírány pokuty do 200 Kčs. Přestupky v silničním provozu byly upraveny v ustanovení § 10. Přestupkem bylo porušení pravidel silničního provozu, používání dopravních prostředků, jejichž technický stav neodpovídá stanoveným podmínkám, poškození, zakrytí nebo odstranění dopravní značky a poškození nebo znečištění veřejné komunikace. Tato úprava byla platná až do roku 1990. Jako její největší nedostatek bylo pociťováno příliš obecné formulování skutkových podstat jednotlivých přestupků bez zákonné diferenciace jejich závažnosti.57 Náznakem odlišení závažnosti přestupků byla jen výše zmíněná možnost uložení vyšší pokuty za překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Projednávání přestupků, jimiž se porušují pravidla silničního provozu, bylo svěřeno oddělením Veřejné bezpečnosti. V řízení se postupovalo podle speciálních procesně právních ustanovení uvedených v zákoně a subsidiárně podle obecných předpisů o správním řízení. Specifickým institutem té doby byla Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Za členy byli přijímáni dobrovolníci starší 18 let (později 21 let), kteří při výkonu své funkce byli mj. oprávněni při zjištěném dopravním přestupku napomenout řidiče a nestačila-li domluva, podávali o tom oznámení orgánům Veřejné bezpečnosti.

56

Mikule, V. Ústavní zakotvení a historické aspekty správního trestání. In Kolokvium o správním trestání. Správní právo, 2002, č. 1, s. 3. 57 Sýkora, J. Přestupky v silničním provozu. Diplomová práce. Brno: PrF UJEP, 1986, s. 12.

25

Zákon č. 60/1961 Sb. byl od 1. července 1990 nahrazen zákonem o přestupcích č. 200/1990 Sb., jenž po četných novelizacích upravuje sledovanou problematiku do současné doby. Zákon byl přijat v úzké návaznosti na novelizaci trestního práva, kdy byla mezi přestupky převedena část dřívějších přečinů i některých trestných činů.58

58

Průcha, P. Správní právo – obecná část. 7. vydání. Brno : Masarykova Univerzita a nakladatelství Doplněk, 2007, s. 380.

26

3

SKUTKOVÉ PODSTATY PŘESTUPKŮ V SILNIČNÍM PROVOZU Skutkové podstaty přestupků v silničním provozu jsou z největší části vymezeny

v § 22 PřesZ, proto bude tomuto ustanovení věnována největší pozornost. Několik skutkových podstat je obsaženo i v ustanovení § 23 PřesZ a v ustanoveních zvláštních zákonů.

3.1 Skutkové podstaty obsažené v zákoně o přestupcích 3.1.1

Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§ 22 PřesZ)

V ustanovení § 22 PřesZ jsou skutkové podstaty přestupků rozčleněny do tří odstavců, kdy rozdělovacím kritériem je subjekt přestupku. Přestupky podle odstavce 1 může spáchat každý účastník silničního provozu (tj. každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích), u většiny skutkových podstat je však vyžadován subjekt speciální – řidič motorového nebo nemotorového vozidla. Přestupek podle odstavce 2 může spáchat jen provozovatel vozidla a přestupky dle odstavce 3 se vztahují na učitele autoškol. Přestupky související s technickým stavem vozidla Přestupku podle odstavce 1 písmene a) se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, 1. na němž v rozporu se zvláštním právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky (registrační značky) nebo je umístěna jiná tabulka státní poznávací značky (registrační značky), než která byla vozidlu přidělena, 2. jehož tabulka státní poznávací značky (registrační značky) je zakryta, nečitelná nebo upravena či umístěna tak, že je znemožněna nebo podstatně ztížena její čitelnost, 3. které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přestupky podle bodů 1 a 2 byly do PřesZ doplněny zákonem č. 215/2007 Sb. Bylo totiž nutné reagovat na nežádoucí trend úmyslného odstraňování tabulek registrační značky nebo jejich zakrývání za účelem ztížení identifikace řidiče vozidla. Podle předchozí právní úpravy bylo možné takové jednání kvalifikovat jen jako přestupek podle souhrnné 27

skutkové podstaty. Sankce, kterou bylo možné toto jednání postihnout, se jevila jako nedostatečná; proto došlo k vyjmutí ze souhrnné skutkové podstaty a tím i k zpřísnění postihu za uvedené jednání – za tento přestupek se nyní uloží pokuta od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Nelze však pominout skutečnost, že tato sankce by byla nepřiměřená za situace, kdy došlo ke ztrátě nebo odcizení tabulky registrační značky nebo též v případě, že tabulku registrační značky odpadnuvší v důsledku poškození vozidla při dopravní nehodě nelze instalovat na místo určené konstrukčním řešením vozidla. Vzhledem k nejednotnosti v přístupu k řešení případů řízení motorových vozidel, na kterých nejsou řádným způsobem umístěny tabulky registračních značek, vydalo Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel, metodické stanovisko k aplikaci § 22 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 zákona PřesZ. Podle tohoto stanoviska musí správní orgán v řízení o přestupku na základě správního uvážení a volného hodnocení důkazů posoudit, do jaké míry byla identifikace vozidla ztížena či znemožněna. Je nutné ke každému případu přistupovat individuálně a posuzovat míru zavinění ve vztahu k protiprávnímu jednání, otázku zda řidič zajistil alespoň provizorním způsobem možnost identifikace vozidla a řidičovo následné chování ve vztahu k zajištění nápravy vadného stavu. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno, pokud jde o skutečnost, že řidič učinil potřebná opatření k zajištění identifikace vozidla a urychlené nápravě vadného stavu, bude na řidiči obviněném z přestupku. Teprve na základě zjištění skutečného stavu věci lze rozhodnout, zda jednání řidiče lze právně kvalifikovat jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. a), popř. podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ. V případě, že řidič v rozporu s § 5 odst. 1 písm. a) ZSP užije vozidlo, které sice nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť na něm nejsou umístěny tabulky registrační značky řádně, tj. na místě k tomu určeném konstrukčním řešením vozidla (jiné umístění totiž může ztížit identifikaci vozidla), ale identifikace vozidla prostřednictvím tabulek registrační značky nebyla podstatně ztížena nebo zcela znemožněna, je možné jeho jednání kvalifikovat podle souhrnné skutkové podstaty přestupku, tj. podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ.59 Pokud jde o přestupek podle bodu 3, je třeba zabývat se otázkou, kdy je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu tak závažným způsobem, že pro další účastníky provozu představuje bezprostřední ohrožení. Hodnocení technického stavu a technické způsobilosti vozidla k provozu upravuje zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel

59

Metodické stanovisko Ministerstva dopravy k aplikaci § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb. ze dne 10. září 2008, č. j. 754/2008-160-OST1.

28

na pozemních komunikacích. Technickou prohlídkou mohou být na technickém stavu vozidla, jeho ústrojí a částech zjištěny následující stupně závad: lehká závada, která nemá vliv na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, vážná závada, která ovlivňuje provozní vlastnosti vozidla, ale neohrožuje bezprostředně bezpečnost jízdy vozidla nebo provoz na pozemních komunikacích, a nebezpečná závada, která bezprostředně ohrožuje bezpečnost jízdy silničního vozidla nebo provoz na pozemních komunikacích. Přestupku podle bodu 3 se tedy dopustí řidič, který řídí vozidlo, na jehož technickém stavu je zjištěna nebezpečná závada. Policistům v rámci dohledu na bezpečnost silničního provozu slouží při

kontrole

technického

stavu vozidel jako

vodítko příloha č. 7 k

vyhlášce

č. 302/2001 Sb., kde je uveden seznam kontrolních úkonů pro zjišťování a hodnocení technického stavu vozidla při technické prohlídce ve stanici technické kontroly a použitelné stupně hodnocení závad. V praxi se policisté pochopitelně omezují na úkony, které lze provést vizuálně bez použití diagnostických přístrojů – na kontrolu činnosti světelných zařízení, stav pneumatik, poškození skel, únik oleje apod. Přestupky související s užíváním alkoholu a jiných návykových látek S užíváním alkoholu a jiných návykových látek jsou spojeny přestupky podle odstavce 1 písmen b) až d). Páchání přestupků v silničním provozu pod vlivem alkoholu je problematika natolik široká, že by o ní mohla být sepsána celá diplomová práce. V následujícím textu se zaměřím jen nejpodstatnější otázky. Na postih jednání souvisejícího s požíváním alkoholu a jiných návykových látek v silničním provozu včetně případnému bránění zjištění takových látek v těle řidiče se do 30. června 2006 vztahovalo ustanovení § 30 PřesZ, které upravuje přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Od účinnosti zákona č. 411/2005 Sb. je nezbytné považovat ustanovení § 22 za specifické ustanovení k § 30 ve vztahu k postihu řidičů (i nemotorových vozidel) a učitelů autoškol.60 Přestupku podle odstavce 1 písmene b) se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem. Podle písmene c) se přestupku dopustí ten, kdo řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, a konečně přestupek podle písmene d) je spáchán tím, kdo se přes výzvu podle zvláštního 60

Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 39.

29

právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Pozornost si zaslouží především přestupek podle písmene c), neboť je nutné vypořádat se s překrýváním skutkové podstaty tohoto přestupku a skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona. Základní skutková podstata jmenovaného trestného činu zní takto: „Kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“ Formální znaky skutkových podstat se shodují, při stanovení hranice mezi přestupkem a trestným činem tak bude rozhodující materiální znak činu. V zásadě je možné konstatovat, že za přestupek budou postihováni především řidiči nemotorových vozidel. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 2 Tz 15/1965 „jízda na jízdním kole ve stavu podnapilosti není činností ve smyslu § 201 tr. zák., neboť toto vozidlo v důsledku své konstrukce, malé váhy a zejména nedostatku motorické síly nemá značnější kinetickou energii. Způsobí-li cyklista v podnapilosti škodlivé následky, odpovídající zákonným znakům některého poruchového trestného činu (§§ 223, 224 tr. zák.), spáchá jen tento trestný čin a nikoli též trestný čin podle § 201 tr. zák.“61 Za stav vylučující způsobilost lze podle stanoviska Ministerstva zdravotnictví považovat již obsah 1 g.kg-1 alkoholu v krvi řidiče. Jelikož je vliv alkoholu velmi individuální, nelze vyloučit, aby i jednání řidiče spočívající v řízení vozidla po požití alkoholu bez dosažení obecně uznávané hranice 1 g.kg-1 bylo posouzeno jako řízení ve stavu vylučujícím způsobilost.62 Problematičtější situace je u jiných návykových látek, u kterých si lze stanovení obecně uznávané hranice pro stav vylučující způsobilost jen stěží představit. Těchto látek je nepřeberné množství a mají na člověka různý vliv. Jejich užívání je, zvláště mezi mladými řidiči, stále častějším jevem a proto se v poslední době projevila potřeba provádět orientační vyšetření účastníků silničního provozu ke zjištění, nejsou-li pod vlivem omamných a psychotropních látek. Chybělo však materiální vybavení, navíc k takovému vyšetření nebyli policisté oprávněni. Změnu přinesl zákon č. 226/2006 Sb. Ten, s účinností od 1. července 2006, doplnil § 5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., povinnosti řidiče,

61

Fenyk, J. – Illková, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu – Výňatky z hmotněprávních rozhodnutí a stanovisek, 1918 – 1995. Praha : C.H.Beck, 1995, s.523. 62 Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 79.

30

o písmeno g), které stanoví povinnost podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem.63 Vláda ČR v Akčním plánu realizace národní strategie protidrogové politiky na období 2005 až 2006 stanovila v oblasti prosazování práva mj. cíl zvýšení bezpečnosti silničního provozu. V rámci tohoto cíle mělo Ministerstvo vnitra za úkol do 30. 6. 2006 zabezpečit materiálně technické vybavení příslušníků dopravní policie k orientačnímu testování přítomnosti omamných a psychotropních látek u účastníků silničního provozu a proškolit všechny policisty zařazené u služby dopravní policie v oblasti identifikace vnějších znaků užití těchto látek.64 Cíl se s jistým zpožděním podařilo splnit a policisté od počátku roku 2007 provádějí vyšetření pomocí detekčních souprav. Kontrola se provádí ze vzorku slin vyšetřované osoby a postihuje širokou škálu omamných a psychotropních látek. Test však odhalí i velmi malé množství drogy v těle, u některých látek i po několika dnech od jejich aplikace, takže řidič již nemusí pod jejich vlivem být.65 Průkazné jsou až výsledky toxikologického rozboru, kde se nejprve provede základní toxikologický screening. Je-li vzorek pozitivní, je dále zpracován pomocí kapalinové či plynové chromatografie ve spojení s hmotnostním detektorem.66 Zvláštním právním předpisem, podle kterého je řidič povinen podrobit se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu nebo jiné návykové látky, je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů. V souvislosti s přijetím nového zákona o Policii ČR došlo s účinností od 1. ledna 2009 v oblasti vyšetření přítomnosti alkoholu k podstatné změně. Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. Znamená to tedy, že výsledek orientační zkoušky je postaven na roveň výsledku rozboru krve při lékařském vyšetření a je považován za důkaz, že řidič je pod vlivem alkoholu. Podmínkou však je, aby analyzátor dechu byl schválen podle zákona o metrologii a každoročně kalibrován. Pokud řidič tento způsob orientačního vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření. Odmítne-li i lékařské vyšetření, 63

Židův, M. Trestné činy v silničním provozu – nová úprava. Práce SVOČ. Brno : PrF MU, 2007, s. 15. Akční plán realizace nár. strategie protidrogové politiky na období 2005 až 2006. Vláda ČR [citováno 27. února 2007]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/dokument8522.html. 65 Vaca, J. Nebral jste před jízdou drogy? Mladá fronta Dnes, 9. 2. 2007, č. 34, s. A4 66 Myšinský, J., Humplíková, S. V ČR začíná nová éra znaleckých pracovišť. Bulletin Národní protidrogové centrály, 2006, č. 3, s. 28. 64

31

hledí se naň, jako by byl pod vlivem alkoholu. Tato nová úprava má zřejmě za cíl eliminovat případy, kdy řidiči souhlasili s výsledkem orientační dechové zkoušky, následně si však nechali vypracovat znalecký posudek na možný obsah alkoholu v krvi. Z posudku vyplynulo, že jedinou průkaznou metodou k určení přítomnosti alkoholu je rozbor krve, ke kterému však nedošlo a nelze tedy zodpovědět, jestli řidič byl nebo nebyl pod vlivem alkoholu. Na základě takového posudku pak nezbylo, než řízení o přestupku zastavit.67 Přestupky související s odbornou a zdravotní způsobilostí k řízení vozidel Pachateli přestupků podle odstavce 1 písmene e) mohou být jen řidiči motorových vozidel. Podle bodu 1 tohoto ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění. Řízení bez řidičského oprávnění bylo v důsledku nedostatečné právní úpravy až do nabytí účinnosti zákona č. 411/2005 Sb. možné postihnout pouze jako přestupek podle souhrnné skutkové podstaty [tehdejší § 22 odst. 1 písm. f)], s možnou pokutou do naprosto neadekvátní výše 2 000 Kč, v blokovém řízení do 1 000 Kč.68 V současnosti se za toto jednání uloží pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a rovněž zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Skutkové podstatě tohoto přestupku ovšem do jisté míry konkuruje skutková podstata trestného činu. Jde o trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona: „Kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona, bude potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“ V souvislostí s touto úpravou vznikl interpretační problém, signalizovaný (nejen) státními zastupitelstvími - jak rozlišit skutek, zakládající trestný čin podle § 180d trestního zákona, od přestupku uvedeného v § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 PřesZ.69 Jelikož lze trestný čin podle § 180d spáchat pouze úmyslně, bude nedbalostní řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, ať už z jakéhokoliv důvodu, naplňovat

67

Blahuš, P. Řidiči přišli na způsob, jak ujít potrestání za alkohol. Právo, 21. 6. 2008, č. 145, s. 1 a 4. Kněžínek, J. Trestněprávní souvislosti zákona č. 411/2005 Sb. Právní zpravodaj, 2005, č. 12, s. 11. 69 Vondruška, F. – Růžička, M. K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen) trestnímu postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Trestněprávní revue, 2006, č. 10, s. 302. 68

32

skutkovou podstatu přestupku.70 Problém se tak zužuje na vyřešení otázky, kdy při úmyslném zavinění půjde o přestupek a kdy již o trestný čin. Vodítkem by měl být gramatický výklad. Ustanovení § 180d trestního zákona postihuje řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, zatímco skutková podstata přestupku spočívá v řízení bez držení příslušné skupiny či podskupiny řidičského oprávnění. To směřuje k takové interpretaci, že dle trestního zákona má být postihována osoba, která řídí motorové vozidlo, ačkoli nemá žádné řidičské oprávnění, ať už proto, že jej nikdy neměla, anebo proto, že jí zaniklo (odnětím, pozbytím nebo vzdáním se řidičského oprávnění). Přestupkem pak bude takové jednání, kdy osoba má řidičské oprávnění určité skupiny, ale řídí vozidlo, k jehož řízení opravňuje skupina jiná; dále pak případ, kdy je osoba držitelem omezeného řidičského oprávnění a využívá jej nad rámec tohoto omezení. Vzhledem k širokému spektru skupin řidičských oprávnění, k jejichž získání je zapotřebí různé míry odborné a zdravotní způsobilosti a dosažení určitého věku, však nelze vyloučit ani trestněprávní postih osoby, která je držitelem některé skupiny řidičského oprávnění, ale řídí motorové vozidlo, k jehož řízení je třeba skupiny jiné. Bude tomu tak zejména tehdy, když řízení takového vozidla vyžaduje výrazně vyšší odbornost, zkušenost a dovednost (např. držitel řidičského oprávnění skupiny A1, jež opravňuje toliko k řízení tzv. lehkých motocyklů, řídí jízdní soupravu tahače s návěsem a přívěsem).71 V odborné literatuře se lze setkat i s názorem, že mezi pachatele trestného činu podle § 180d trestního zákona patří i ti, kdo řídí motorové vozidlo s řidičským průkazem, jenž pozbyl platnosti.72 S tím však rozhodně nemohu souhlasit. Je třeba důsledně rozlišovat pojem „řidičské oprávnění“ a „řidičský průkaz“. Řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla a řidičský průkaz je listina, která osvědčuje udělení řidičského oprávnění. Pokud uplyne datum platnosti řidičského průkazu, neznamená to, že jeho držitel pozbyl řidičské oprávnění, pouze toto oprávnění nemůže prokázat. Řídí-li někdo s takovým řidičským průkazem, porušuje tak pouze povinnost mít u sebe platný řidičský průkaz a dopouští se přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ, spočívajícího v porušení zvláštního právního předpisu jiným jednáním, než uvedených pod písmeny a) až k). K pozbytí řidičského oprávnění nedochází ani při zadržení řidičského průkazu. Zadržení řidičského průkazu je bezprostředním zásahem, se kterým je ex lege spojen určitý

70

Kněžínek, J. Trestněprávní souvislosti zákona č. 411/2005 Sb. Právní zpravodaj, 2005, č. 12, s. 12. Židův, M. Trestné činy v silničním provozu – nová úprava. Práce SVOČ. Brno : Prf MU, 2007, s. 9-10. 72 Viz Friml, K. K některým otázkám obhajoby v dopravních věcech. Trestněprávní revue, 2008, č. 4, s. 101. 71

33

následek – podle § 118b odst. 2 ZSP nesmí držitel řidičského oprávnění po dobu zadržení řidičského průkazu řídit motorové vozidlo. Nerespektování tohoto zákazu je přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. e) bod 2 PřesZ. Podrobněji se zadržením řidičského průkazu zabývám v kapitole čtvrté. Nastíněná problematika rozlišení přestupku a trestného činu řízení bez řidičského oprávnění by ovšem měla od 1. ledna 2010 zcela odpadnout, neboť nový trestní zákoník skutkovou podstatu tohoto trestného činu neobsahuje. Přestupku pod bodem 3 se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo a není držitelem platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče. Zákonodárce zde ještě nestačil zareagovat na změnu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. S účinností od 1. dubna 2008 se totiž profesní způsobilost řidiče neprokazuje osvědčením, ale průkazem. Kdo je povinen být držitelem průkazu profesní způsobilosti a podmínky pro jeho vydání upravují ustanovení první hlavy páté části zákona č. 247/2000 Sb. Přestupku podle bodu 4 se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo a nemá platný posudek o zdravotní způsobilosti podle zvláštního právního předpisu. Okruh osob povinných podrobovat se pravidelným lékařským prohlídkám, na jejichž základě se vydává posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, vymezuje ustanovení § 87 ZSP. Jsou to řidiči, kteří představují pro bezpečnost silničního provozu určité riziko – např. řidiči autobusů a nákladních vozidel, řidiči vozidel s právem přednosti v jízdě a také všichni držitelé řidičského oprávnění, kteří překročili šedesátý rok věku. Kdo řídí motorové vozidlo a pozbyl jako řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, právo k řízení motorového vozidla na území České republiky, dopustí se přestupku podle bodu 5. Ustanovení je obranou proti cizozemským řidičům,73 nicméně může se vztahovat i na občany České republiky, kteří jsou držiteli uvedených řidičských průkazů. Právo k řízení motorového vozidla na našem území mohou tito držitelé pozbýt nesplněním povinnosti podle § 116 odst. 3 ZSP. Podle tohoto ustanovení je občan České republiky nebo cizinec, který není příslušníkem státu Evropské unie a který má na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok, povinen požádat o vydání řidičského průkazu České republiky výměnou za řidičský průkaz vydaný cizím státem do 3 měsíců ode dne návratu do České 73

Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 43.

34

republiky, resp. ode dne právní moci povolení trvalého pobytu nebo přechodného pobytu, jde-li o cizince. Tříměsíční lhůta je prekluzivní a po jejím marném uplynutí neopravňuje řidičský průkaz vydaný cizím státem jeho držitele k řízení na území České republiky. Držitel uvedených řidičských průkazů pozbývá právo k řízení motorových vozidel na území ČR taktéž dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem, a to na dobu jednoho roku. Přestupky související s porušováním pravidel silničního provozu Přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1 PřesZ se dopustí ten, kdo při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Rozmach mobilních telefonů a jejich stále častější používání řidiči během jízdy vyvolalo očekávanou změnu relevantních právních předpisů. Z počátku bylo telefonování za jízdy považováno za porušení jedné ze základních povinností řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu a jako takové postihováno podle souhrnné skutkové podstaty § 22 PřesZ. Vyskytovaly se ovšem pochybnosti, zda lze takto telefonování za jízdy kvalifikovat. Jelikož přibývaly případy, kdy řidič, zabrav se plně do telefonického hovoru, bezprostředně ohrozil svou nepozorností jiné účastníky silničního provozu nebo dokonce způsobil dopravní nehodu, stanovil ZSP výslovně, že řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Zároveň byla do PřesZ zařazena i odpovídající skutková podstata přestupku. Přestupky pod body 2 až 4 se týkají překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Přestupku se dopustí ten, kdo při řízení vozidla 2. překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km.h -1 a více nebo mimo obec o 50 km.h -1 a více, 3. překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km.h -1 a více nebo mimo obec o 30 km.h -1 a více, 4. překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km.h -1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h -1. Nejvyšší dovolené rychlosti nejsou v ZSP stanoveny pouze v obecném ustanovení o rychlosti jízdy (§ 18), ale též v některých zvláštních ustanoveních. Např. v obytné zóně se smí jet rychlostí nejvýše 20 km.h-1, při vlečení motorového vozidla nejvýše 60 km.h-1, speciální rychlostní limity platí při přejíždění železničního přejezdu.

35

Podle doporučení k jednotnému postupu při řešení přestupků souvisejících s rychlostí jízdy, vydaným Ministerstvem dopravy, je při posuzování těchto přestupků nutné ze strany správních orgánů vzít v úvahu, že radary používané k měření rychlosti vozidel jsou v souladu se zákonem o metrologii schvalovány s jednotnou odchylkou ± 3 km.h-1, pokud je zjištěná rychlost do 100 km.h-1, resp. ± 3 % při rychlostech nad 100 km.h-1. Tato odchylka není promítnuta do zobrazené rychlosti na radaru, zohlednit ji musí sám policista nebo strážník obecní policie. Teoreticky může u řádně fungujících radarů nastat situace, že vozidlu, které objektivně jede rychlostí 50 km.h-1, ukáže jeden radar rychlost 47 km.h-1 a jiný 53 km.h-1. Překročení rychlosti 50 km.h-1 lze tedy považovat za spolehlivě prokázané až tehdy, zobrazí-li se na radaru rychlost 54 km.h-1 a vyšší. Při zpracování rozhodnutí ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2, 3, nebo 4 PřesZ (v ojedinělých případech i při nedodržení nejnižší povolené rychlosti - jednalo by se o přestupek podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ) je nutno ve výrokové části rozhodnutí vždy uvést, jaká rychlost byla naměřena a jaká tolerance byla vzata v úvahu.74 V poslední době se též vedou diskuse o tom, kdo vlastně by měl být oprávněn k měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích. ZSP ve znění účinném od 1. července 2005 opravňoval k měření Policii ČR a obecní policii, přičemž obecní policie měla postupovat v součinnosti s Policií ČR. Novelizace provedená zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR, však obecní policii toto oprávnění vzala. Obecní policie totiž čelila kritice (často oprávněné), že radary umísťuje na místa, která nejsou z hlediska bezpečnosti silničního provozu nikterak riziková a hlavním účelem takového počínání je vybrat co nejvíce peněz za pokuty a přispět tak do obecního rozpočtu (zřejmě nejčastěji páchaný přestupek, překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km.h-1, může strážník obecní policie projednat v blokovém řízení a uložená pokuta je příjmem obce). S uvedenou změnou zákona však kategoricky nesouhlasily obce, které mnohdy vynaložily na pořízení radarů pro obecní policii značné finanční prostředky. Ještě dříve, než novelizace nabyla účinnosti, došlo k její novelizaci zákonem č. 480/2008 Sb. a oprávnění měřit rychlost bylo obecní policii navráceno. Zároveň byla stanovena podmínka, že obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném Policií ČR, jehož počátek je ve směru 74

Doporučení Ministerstva dopravy k jednotnému postupu při řešení přestupků souvisejících s rychlostí jízdy ze dne 4. srpna 2006, zn. 89/2006-160-LEG/1.

36

silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“ a jeho konec přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Tato úprava však vyvolala další nejasnosti ohledně toho, zda popis značky je dostatečný a zda není na závadu, že značka není uvedena ve vyhlášce č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Jelikož ZSP v § 62 odst. 5 uvádí, že prováděcí právní předpis stanoví význam, užití, provedení a tvary dopravních značek a jejich symbolů, jsem toho názoru, že dokud značka nebude upravena prováděcím předpisem, nebude obecní policie oprávněna rychlost měřit. V některých obcích proto obecní policie v současné době měření raději neprovádí, jinde značky odpovídající popisu v zákoně používají a rychlost měří. V brzké době by ale tento právní problém mohl být definitivně rozřešen. Nedlouho poté, co Ministerstvo dopravy oznámilo, že do konce března bude značka prováděcí vyhláškou upravena, vyjevil nový ministr dopravy svůj úmysl novelizovat ustanovení o oprávnění k měření rychlosti v tom smyslu, že měřený úsek nebude žádnou značkou označen. Přestupku podle bodu 5 se dopustí ten, kdo při řízení vozidla nezastaví vozidlo na signál, který mu přikazuje zastavit vozidlo podle zvláštního právního předpisu nebo na pokyn "Stůj" daný při řízení provozu na pozemních komunikacích osobou oprávněnou k řízení tohoto provozu podle zvláštního právního předpisu. Signálem k zastavení vozidla je především světelný signál s červeným světlem a dále pak světelný signál pro cyklisty se znamením Stůj!, dvě červená přerušovaná světla signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení a signál pro tramvaje „Stůj“. Všechny tyto signály znamenají pro řidiče povinnost zastavit vozidlo na stanoveném místě. Osobou oprávněnou k řízení provozu je příslušník Policie ČR, vojenský policista a příslušník vojenské pořádkové služby. Tyto osoby a ve stanovených případech i některé další, např. celník, jsou podle § 79 ZSP též oprávněny zastavovat vozidla, přičemž znamení k zastavení vozidla dávají vztyčenou paží nebo zastavovacím terčem. Toto znamení však není pokynem „Stůj“ ve výše uvedeném smyslu. Jeho nerespektováním řidič porušuje povinnost podle § 4 písm. b) ZSP a naplňuje pouze souhrnnou skutkovou podstatu dle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ - jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis; za tento přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, v blokovém řízení do 2 000 Kč. Domnívám se, že takový postih je nedostatečný v tak závažných případech, kdy řidič např. nezastaví na pokyn policisty v úmyslu vyhnout se silniční kontrole. 37

Podle bodu 6 se přestupku dopustí ten, kdo při řízení vozidla neumožní chodci na přechodu pro chodce nerušené a bezpečné přejití vozovky nebo nezastaví vozidlo před přechodem pro chodce v případech, kdy je povinen tak učinit podle zvláštního právního předpisu, nebo ohrozí chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou odbočuje, nebo ohrozí chodce při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vjíždění na pozemní komunikaci nebo při otáčení a couvání. Chodcům jakožto výrazně zranitelným účastníkům silničního provozu je poskytována zvláštní ochrana. Řidiči všech vozidel s výjimkou tramvaje jsou povinni umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, a ve stanovených případech jej nesmí ohrozit – tj. musí si počínat tak, aby chodci nevzniklo žádné nebezpečí. Na druhou stranu i pro chodce platí určité povinnosti, zejména pak chovat se při účasti na silničním provozu ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví a majetek jiných osob ani svůj vlastní. Podrobná pravidla pro chůzi upravují ustanovení § 53 až § 55 ZSP. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud nedonutí řidiče přijíždějících vozidel k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Před vstupem na vozovku se musí přesvědčit, může-li přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem nebo přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; jakmile vstoupí na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zdržovat. Má-li být překonávání přechodů pro chodce bezpečné a plynulé, vyžaduje to zvýšenou míru spolupráce mezi chodci a řidiči. Současná právní úprava by za účelem dosažení koordinovaného přecházení chodců měla být ještě doplněna o určitá ustanovení. Bylo by např. vhodné uzákonit povinnost chodců brát ohled na řidiče vozidel zejména tím, že pokud možno nepřecházejí jednotlivě, ale ve skupinách. Své opodstatnění mívalo i toto ustanovení dopravního řádu silničního č. 242/1939 Sb: „Je zakázáno zastavovat se na rozích ulic, je-li tím doprava omezována nebo ohrožována.“ Pro současné potřeby by mohlo být modifikováno tak, že je chodcům zakázáno zastavovat se u přechodů pro chodce, nemají-li v úmyslu přecházet. Nezřídka se totiž stává, že chodci postávají u přechodů pro chodce, aniž by hodlali přejít, a zbytečně tak uvádějí v omyl přijíždějící řidiče. Přestupku podle bodu 7 se dopustí ten, kdo při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno. Okolnosti bránící předjíždění jsou taxativně vymezeny v § 17 odst. 5 písm. a) až g) ZSP. Předjíždění 38

je manévr poměrně nebezpečný, proto je nutné jej na některých místech a v určitých situacích zakázat. Nerespektování tohoto zákazu je velmi závažným porušením pravidel silničního provozu a přísný postih v podobě uložení pokuty od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákazu činnosti od šesti měsíců do jednoho roku je zde zcela na místě. Nesprávné předjíždění se řadí mezi hlavní příčiny nehod řidičů motorových vozidel. Na celkovém množství dopravních nehod se sice tato příčina podílí jen v průměru dvěma procenty, má však nejzávažnější poměrné následky – v roce 2008 zahynulo při nehodách způsobených nesprávným předjížděním téměř 8 % všech usmrcených osob.75 Kdo při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu, dopustí se přestupku podle bodu 8. Pojem „dát přednost v jízdě“ je v ZSP definován jako povinnost nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Náhlost změny směru nebo rychlosti není blíže obsahově vymezena a správní orgán musí v každém konkrétním případě posoudit a rozhodnout, zda změna byla či nebyla náhlá. Povinnost dát přednost v jízdě ukládají mnohá ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích. Ač bývá tato povinnost vymezena přesně a jasně, mohou v některých situacích nastat interpretační problémy. Rozhodnutím Okresního úřadu Šumperk ze dne 4. 6. 2002 byl řidič motorového vozidla uznán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. f) PřesZ (v tehdy platném znění šlo o souhrnnou skutkovou podstatu), kterého se dopustil tím, že nesprávným couváním vjel do křižovatky, kde došlo ke střetu s jiným motorovým vozidlem, čímž porušil ustanovení § 24 odst. 2 a 3 ZSP. Po zamítnutí odvolání a žaloby proti rozhodnutí odvolacího orgánu byla podána kasační stížnost. V ní žalobce namítal, že správní orgány nevyložily správně pravidlo o couvání v křižovatce, když žalobce přijížděl ze směru, jemuž měl druhý účastník nehody dát přednost, což neučinil. Dále uvedl, že ve všech autoškolách je přednost v jízdě vyučována tak, že řidič musí dát přednost v jízdě i takovému vozidlu, které couvá, což vyplývá z pravidel pro jízdu křižovatkou, neboť couvání je také jízdou a řidič má povinnost dát přednost vozidlu, a to bez ohledu na způsob jeho jízdy. Nesouhlasil s výkladem krajského soudu, který dovodil, že pro couvání nelze použít analogie legis dle § 24 odst. 1 ZSP, tedy že pro couvání se neuplatní ustanovení o jízdě křižovatkou, a tedy pravidlo o přednosti v jízdě.

75

Tesařík, J. – Sobotka, P. Informace o nehodovosti na pozemních komunikacích České republiky za rok 2008. [citováno 11. března 2009]. Dostupný z: http://www.policie.cz/clanek/statisticky-prehlednehodovosti-649309.aspx

39

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že v § 24 upravuje ZSP otáčení a couvání, přičemž v odstavci druhém stanoví, že při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Protože žalobce do křižovatky couval, nelze jeho jízdu couváním posuzovat pravidly pro jízdu křižovatkou stanovenými v § 22, ale pravidly stanovenými v § 24, a to v odstavcích druhém až čtvrtém. Při couvání do křižovatky neměl žalobce přednost v jízdě, ale naopak nesměl ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.76 Kdo při řízení vozidla vjíždí na železniční přejezd v případech, kdy je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno, dopustí se přestupku podle bodu 9. Pravidla pro vjíždění na železniční přejezd jsou vymezena v § 29 ZSP. Porušení zákazů tam stanovených pokládám za jedno z nejnebezpečnějších jednání řidičů vozidel. Dojde-li ke srážce s drážním vozidlem, neobejde se to obvykle beze ztrát na životech a rozsáhlé hmotné škody. Je nasnadě, že mnohem těžší následky má takový střet pro silniční vozidlo a jeho osádku. Fyzikální zákony totiž tak snadno porušit nelze. Vzhledem k právě uvedenému je tedy až zarážející, jak často účastníci silničního provozu nehody na přejezdech způsobují. Podle statistik Drážní inspekce došlo v roce 2008 na železničních přejezdech celkem ke 247 střetnutím, při kterých zemřelo 43 osob a dalších 127 osob bylo zraněno. Počet nehod oproti roku 2007 sice o 4 % klesl, došlo však k navýšení počtu usmrcených osob o celých 39 % a počtu zraněných osob o 9 %. V průměru připadá jeden mrtvý na šest střetnutí a v drtivé většině případů je odpovědnost na straně účastníků silničního provozu. Mezi nejčastěji zjištěné přestupky na přejezdech patří nerespektování výstražného světelného zařízení a přejíždění a přecházení přes přejezd těsně před přijíždějícím vlakem. Ještě častější pak bývá nedodržování nejvyšší povolené rychlosti jízdy přes železniční přejezd i o desítky km.h-1. Více než polovina loňských nehod se odehrála na přejezdech vybavených světelným signalizačním zařízením, na kterých zahynula také více než polovina všech osob. Vzhledem k tomu, že těchto přejezdů je pouze čtvrtina z celkového počtu, to jen dále potvrzuje fakt, že výstražná signalizace je mnohdy řidiči a chodci brána na lehkou váhu.77 Přestupku podle bodu 10 se dopustí ten, kdo při řízení vozidla v provozu na dálnici nebo na silnici pro motorová vozidla se otáčí, jede v protisměru nebo couvá v místě, kde to

76 77

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 5 As 38/2003. Neusar, Z. Statistika nehod na přejezdech v roce 2008. Drážní inspekce [citováno 22. ledna 2009]. Dostupný z: http://www.dicr.cz/statistika-nehod-na-prejezdech-v-roce-2008.

40

není dovoleno podle zvláštního právního předpisu. Vzhledem ke specifické povaze provozu na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla jsou pro tento provoz stanovena v ustanoveních § 35 až § 38 ZSP zvláštní pravidla. Úkony jako otáčení nebo couvání by zde byly extrémně nebezpečné a jsou tudíž bez výjimky zakázány. Je tedy pochopitelné, že postih za tento přestupek je přísnější (uloží se pokuta od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku) než v případech, kdy je zákaz otáčení nebo couvání porušen na ostatních kategoriích pozemních komunikací (lze uložit pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč nebo v blokovém řízení do 2 000 Kč). Přestupku pod bodem 11 se dopustí ten, kdo při řízení vozidla neoprávněně zastaví nebo stojí s vozidlem na parkovišti vyhrazeném pro vozidlo označené označením O 1 nebo neoprávněně použije označení vozidla O 1 při stání nebo při jízdě. O 1 je označení vozidla přepravujícího osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou. Použít jej lze pouze tehdy, pokud vozidlo řídí nebo je ve vozidle přepravována osoba, která je držitelem tohoto označení. Na parkoviště vyhrazené pro vozidla s označením O 1 mají vozidla bez tohoto označení zakázána vjezd. Podle odstavce 1 písmene g) se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích poruší omezení jízdy některých vozidel podle zvláštního právního předpisu. Omezení jízdy některých vozidel upravuje § 43 ZSP. V určitých dnech a časových úsecích je z důvodu zajištění plynulosti silničního provozu zakázána na dálnicích a silnicích I. třídy jízda některým těžkým, rozměrným nebo pomalým vozidlům – nákladním automobilům o hmotnosti nad 7,5 t, zvláštním vozidlům, potahovým vozidlům apod. Ze zákazu existuje mnoho zákonných výjimek daných veřejným zájmem (přeprava poštovních zásilek, jízda vozidel hasičských záchranných sborů aj.) nebo povahou nákladu (přeprava zvířat, přeprava zboží podléhajícího rychlé zkáze). Rozsah omezení jízdy je v současné době předmětem živých diskusí, při nichž se hledá kompromis mezi požadavkem na zabezpečení plynulosti silničního provozu a zájmy autodopravců. Připraven je poslanecký návrh zákona, jehož zásadní myšlenkou je časové oddělení těžké nákladní dopravy od přepravní špičky v osobní „rekreační“ dopravě (páteční a nedělní odpoledne) ve větší míře, než doposud. Zákaz jízdy ve stanovené době by se měl navíc po vzoru většiny okolních států rozšířit na všechny kategorie pozemních komunikací (vyjma účelových), aby se zamezilo přesunu těžké nákladní dopravy na silnice

41

nižších tříd a místní komunikace.78 Návrh též zpřísňuje sankci za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. g) PřesZ, a to tak, že se za něj uloží pokuta od 2 500 Kč do 50 000 Kč. Tomu, kdo tento přestupek spáchá v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát, se uloží pokuta od 5 000 Kč do 100 000 Kč a zákaz činnosti od dvou měsíců do jednoho roku. Navrhované zvýšení horních hranic pokut pokládám za nepřiměřené, neboť pokuty za některé mnohem závažnější přestupky v silničním provozu takových horních hranic nedosahují. Přestupky související s dopravními nehodami Podle odstavce 1 písmene h) se přestupku dopustí ten, kdo porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví. Znění této skutkové podstaty, zavedené do PřesZ zákonem č. 411/2005 Sb., bylo později modifikováno, neboť bylo nutné odstranit vážné výkladové problémy. V původním znění bylo totiž přestupkem způsobení dopravní nehody, při které dojde k usmrcení nebo zranění osoby. V případě usmrcení nebyla tato skutková podstata přestupku vůbec aplikovatelná, jednání bylo kvalifikovatelné jen jako trestný čin podle § 224 trestního zákona. Nejasný byl též obsah pojmu „zranění“. Předpokládalo se, že odpovědnost za přestupek se uplatní tehdy, pokud způsobené zranění nemá povahu těžké újmy na zdraví, nebo kdy sice jde o lehkou újmu na zdraví ve smyslu obecně přijímaného vymezení tohoto pojmu pro účely výkladu ustanovení § 223 trestního zákona (pojem „ublížení na zdraví“), ale její vznik nebyl způsoben v důsledku porušení důležité povinnosti řidičem, který nehodu s tímto následkem způsobil.79 Třetím nedostatkem této úpravy byla snaha správních orgánů vykládat předmětné ustanovení tak, že se vztahuje i na případy, kdy přestupce zranil pouze sebe samotného.

80

Zejména tento aspekt byl tehdy zvýšeným objektem zájmu médií

a z četných noticek se bylo možné dozvědět např. o případu cyklisty, jenž si při pádu z kola zlomil ruku, načež mu ve správním řízení byla za přestupek uložena pokuta 25 000 Kč, tedy v daném případě nejnižší možná sankce. Tato interpretace však nebyla

78

Sněmovní tisk č. 570/0. Návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 79 Vondruška, F. – Růžička, M. K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen) trestnímu postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Trestněprávní revue, 2006, č. 10, s. 302 80 Tento výklad ovšem umožňovala i předchozí úprava, kdy přestupkem bylo způsobení dopravní nehody, kterou jsou její účastníci povinni ohlásit policistovi. Podle příslušného ustanovení ZSP jsou tak povinni učinit mj. dojde-li při nehodě k usmrcení nebo zranění osoby.

42

správná; uvedené jednání může být posouzeno jako přestupek, ale nikoli dle § 22 odst. 1 písm. h) PřesZ, nýbrž jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ (souhrnná skutková podstata). Jedním z důležitých znaků objektivní stránky přestupků je následek, a to buď porušení nebo ohrožení, tj. nebezpečí poruchy hodnot, na jejichž ochraně má společnost zájem. Individuálním objektem přestupku dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) bylo zranění osoby při dopravní nehodě způsobené porušením zvláštního právního předpisu. U dopravní nehody, jejímž jediným účastníkem a současně jediným zraněným byl pouze řidič, který způsobil dopravní nehodu, spočívá nebezpečnost jednání a zájem společnosti na potrestání pouze za porušení zvláštního právního předpisu, nikoliv za nedbalostní sebepoškození zdraví. Sankce za nedbalostní sebepoškození zdraví by nebyla účinná, účelná a neměla by tedy smysl.81 Vzhledem k právě uvedenému bylo ustanovení zákonem č. 215/2007 Sb. upraveno do současné podoby. I nadále zůstává jisté překrývání se znaky trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 223 trestního zákona. Jako trestný čin bude posouzeno jednání, kdy řidič zaviní dopravní nehodu porušením důležité povinnosti a ublížení na zdraví dosáhne intenzity požadované trestním zákonem.82 Zmíněnou novelizací byl též přestupek zařazen mezi tzv. návrhové přestupky, kde zjevným nedopatřením chyběl. S účinností od 22. srpna 2008 tak může být tento přestupek spáchaný mezi blízkými osobami projednán jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Přestupku podle odstavce 1 písmene i) se dopustí ten, kdo porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč. Tuto nehodu jsou její účastníci povinni neprodleně oznámit policistovi. Stotisícový limit škody platí od počátku letošního roku, k jeho zvýšení z předchozích padesáti tisíc Kč došlo zejména proto, aby policisté nemuseli vyšetřovat velké množství méně závažných nehod, u kterých došlo pouze k nižší hmotné škodě na zúčastněných vozidlech.

81 82

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 As 42/2007-55. Podle ustálené soudní praxe se ublížením na zdraví z hlediska trestního zákona rozumí pracovní neschopnost trvající nejméně sedm dní.

43

Pokud během řízení o přestupku vyjde dodatečně najevo, že hmotná škoda je nižší než předmětným ustanovením požadovaná, bude nutné zkoumat, nakolik je možné případné jednání osoby subsumovat pod § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ.83 Dojde-li k dopravní nehodě, musí její účastníci splnit povinnosti podle ustanovení § 47 ZSP. Na porušení některých povinností se vztahují další dvě skutkové podstaty přestupků. Kdo při dopravní nehodě, při které byla způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí pouze hmotná škoda 100 000 Kč a nižší nebo při které došlo k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace, neprodleně nezastaví vozidlo a neprokáže totožnost navzájem včetně sdělení údajů o vozidle, nebo odmítne sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo nedovoleně opustí místo dopravní nehody nebo se neprodleně nevrátí na místo dopravní nehody po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo po ohlášení dopravní nehody, dopustí se přestupku podle odstavce 1 písmene j). Tato skutková podstata je dosti kazuistická, poněkud složitá a požadavkům na obsahovou sdělnost právní normy ne zcela vyhovující. Vhodnější by zřejmě bylo rozdělit ustanovení tohoto písmene do několika bodů. Přestupku podle odstavce 1 písmene k) se pak dopustí ten, kdo při dopravní nehodě podle písmene i) se dopustí jednání uvedeného v písmenu j). Stejné jednání jako v předchozím případě je tedy postihováno jako přestupek i u nehod, kde hmotná škoda na některém z vozidel převýšila 100 000 Kč. To však místy postrádá logiku. Jelikož u těchto nehod neplatí pro její účastníky povinnost sepsat společný záznam o dopravní nehodě a předat jej pojistiteli, nemůže být odmítnutím sepsání tohoto záznamu naplněna skutková podstata přestupku, chyběl by znak protiprávnosti. Souhrnná skutková podstata Přestupku podle odstavce 1 písmene l) se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis (ZSP). Jedná se o tzv. souhrnnou skutkovou podstatu (nazývanou též zbytkovou či obecnou skutkovou podstatou nebo sběrným ustanovením). Pod tuto skutkovou podstatu je zařaditelná široká škála jednání, kterými jsou porušována pravidla pro silniční provoz. Závažnost těchto jednání může být různá. Typicky je tento přestupek spáchán kupř. porušením povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, porušením ustanovení o osvětlení vozidla, porušením povinnosti řídit se dopravními

83

Zůbek, J. Sankce po dopravní nehodě. Právní rádce, 2007, č. 12, s. 49.

44

značkami. Velmi často se přestupku podle souhrnné skutkové podstaty dopouštějí porušením svých povinností chodci a řidiči nemotorových vozidel. Ve vztahu k chodcům je zajímavý a do jisté míry diskutabilní rozsudek Nejvyššího správního soudu, publikovaný i ve Sbírce rozhodnutí NSS. Podle něj skutečnost, že se osoba na vozovce zdržuje důvodně, protože tam vykonává pracovní činnost, jí nemůže zprostit povinnosti podle § 54 ZSP. Při provádění pracovních úkonů je povinna dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky, neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstává chodcem.84 Se závěrem, že je uvedená osoba chodcem, se však neztotožňuji. V dané věci se jednalo o posouzení jednání popeláře, který tlače před sebou popelnici začal bez rozhlédnutí přecházet vozovku zpoza popelářského vozu. Řidič právě přijíždějícího vozidla již nemohl žádným způsobem odvrátit srážku s popelnicí, při které došlo k poškození vozidla i ke zranění popeláře. Popelář byl uznán vinným z přestupku, jehož se dopustil tím, že ohrozil sebe i řidiče vozidla. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, stejně jako správní žaloba. Krajský soud dospěl k závěru, že pojízdná popelnice, s níž žalobce manipuloval, a jejíž šířka nepřesahovala 600 mm, není nemotorovým vozidlem, nýbrž ručním vozíkem, a nezbývá tedy jiná možnost, než žalobce označit za chodce, neboť dle § 2 písm. j) ZSP je chodcem i osoba, která tlačí ruční vozík o celkové šířce nepřesahující 600 mm. V podané kasační stížnosti žalobce napadl názor soudu, podle nějž je popelnice ručním vozíkem, nesouhlasil se závěrem, že byl chodcem a poukazoval na to, že se na vozovce zdržoval důvodně a oprávněně. Nejvyšší správní soud přisvědčil žalobci v tom, že popelnice vskutku není ručním vozíkem a – zcela správně – označil snahu krajského soudu zařadit popelnici mezi předměty vypočtené v § 2 písm. j) ZSP za nemístnou a míjející se účinkem. Závěr o tom, že obsluha pojízdné popelnice není řidičem nemotorového vozidla, neplyne podle Nejvyššího správního soudu z rozměrů popelnice, nýbrž z povahy tohoto předmětu a účelu, jemuž obvykle slouží. Další názory krajského soudu Nejvyšší správní soud potvrdil, včetně toho, že nebyl-li žalobce řidičem nemotorovým vozidlem, musel být chodcem. Dle mého názoru však osoba provádějící na pozemní komunikaci pracovní činnost chodcem ve smyslu ZSP není. Pokud by jím byla, platily by pro ní všechny povinnosti podle zvláštních ustanovení o chůzi (§ 53 až 56 ZSP). To by však vedlo k absurdním závěrům. Pokud by popelář tlačící popelnici např. hodlal přejít vozovku tam, kde se ve

84

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 1 As 31/2007.

45

vzdálenosti kratší než 50 m nachází nadchod, byl by ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 ZSP povinen použít pro přecházení pouze onen nadchod. Domnívám se tedy, že v těchto případech se spíše než o chodce jedná o jakousi zvláštní kategorii jiných účastníků silničního provozu s určitými privilegii. Ovšem ani tyto osoby samozřejmě nejsou vyjmuty ze základní povinnosti každého účastníka silničního provozu – chovat se tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Jsem si ale také vědom, že nastíněná kategorie není nikde definována. Bylo by tedy vhodné legislativní mezeru zaplnit kupř. po vzoru slovenské úpravy, kde je v zákoně o provozu na pozemních komunikacích obsaženo následující ustanovení: „Osoba, která vykonává na pozemní komunikaci práci spojenou s její údržbou, opravou anebo výstavbou anebo jinou pracovní činnost, ke které je oprávněná, musí být zřetelně označená. Tato osoba nemusí dodržovat ta ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, u kterých to povaha vykonávané práce vylučuje; přitom musí dbát potřebné opatrnosti.“ Přestupkem podle § 22 odstavce 1 písmene l) PřesZ je s přihlédnutím k § 4 písm. c) ZSP i stání na parkovišti označeném dopravní značkou IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) poté, co uplynula doba, na kterou bylo zaplaceno parkovné,85 rovněž tak i stání bez parkovací karty na místní komunikaci označené dopravní značkou IP 12 (Vyhrazené parkoviště).86 Systémy zpoplatněného parkování jsou vytvářeny na základě nařízení obcí vymezujících oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. K vydání těchto nařízení jsou obce zmocněny ustanovením § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a to za účelem organizování dopravy v obci. V některých případech je proto neoprávněné stání na těchto místech kvalifikováno jako ostatní přestupek proti pořádku ve státní správě podle § 46 odst. 1 PřesZ87 – Přestupkem je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21 až 45, jestliže jsou stanoveny zvláštními předpisy včetně nařízení obcí (…). Domnívám se, že je na místě spíše podřazení pod souhrnnou skutkovou podstatu dle § 22 PřesZ. Nařízením vymezené

oblasti

musí

totiž

být

podle

§ 23 odst.

2

zákona

o

pozemních

komunikacích označeny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu. Pokud se účastník silničního provozu neřídí dopravními značkami, porušuje povinnost stanovenou ustanovením § 4 písm. c) ZSP, čímž tedy porušuje zvláštní předpis jiným

85

Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 5. 6. 2006, č. j. 63 Ca 2/2006-18. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 6 As 65/2004-59. 87 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 23/2007-78. 86

46

jednáním, než které je uvedeno v § 22 odst. 1 písm. a) až k) a dopouští se přestupku dle písmene l) téhož odstavce. I když se v daném případě jedná o dopravní značky informativní, jsou účastníci silničního provozu povinni se jimi řídit, neboť jsou informativními značkami nejen v tom smyslu, že podávají informaci o něčem, nýbrž rovněž ukládají určité povinnosti. Tento druh značek poskytuje mj. informace, že je něco příslušným právním předpisem zakázáno nebo přikázáno. Pro tento výklad hovoří i kogentní formulace textu ke značkám IP 12 a IP 13c ve vyhlášce č. 30/2001 Sb. („řidič smí, nesmí, musí“).88 Při posuzování jiného jednání, jímž je porušován ZSP, musí správní orgány pozorně zkoumat, nejedná-li se namísto přestupku o jiný správní delikt. Např. podle § 3 odst. 4 ZSP nesmí nikdo používat tzv. aktivní antiradar. Podle § 125 odst. 3 ZSP pak obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu do 100 000 Kč osobě, která používá antiradar. Jelikož se ustanovení o tomto správním deliktu vztahuje na všechny osoby, tedy i fyzické, nemůže být použití antiradaru přestupkem. Přestupky provozovatelů vozidel Přestupku podle § 22 odstavce 2 se dopustí ten, kdo jako provozovatel vozidla nezná údaje o totožnosti osoby, které svěřil nebo přikázal vozidlo k řízení. Provozovatelem vozidla je podle § 2 písm. b) ZSP vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem. V ustanovení § 10 odst. 3 ZSP je pak stanovena povinnost provozovatele vozidla, popřípadě osoby, které provozovatel vozidlo svěřil, sdělit policii nebo správnímu orgánu údaje potřebné k určení totožnosti osoby, která vozidlo řídila v době spáchání přestupku. V zájmu bezpečnosti silničního provozu je nutné zajistit postih přestupků i v případech, kdy nemůže být ihned zjištěna totožnost řidiče, neboť značná část přestupků je zjišťována za pomoci technických prostředků a u dalších, jako např. u nedovoleného parkování, nepřijdou zasahující policisté do kontaktu s řidičem.89 Po vzoru některých zahraničních úprav byla zavedena vyvratitelná právní domněnka, že v případě, kdy provozovatel (popř. povinná osoba) požadovaný údaj neposkytne, má se za to, že se protiprávního jednání dopustil sám. Má se tím eliminovat faktická nemožnost projednání celé řady přestupků pouze z důvodu provozovatelova tvrzení, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil a neví, kdo je řídil, protože k řízení 88

Fastr, P. – Čech, J. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a prováděcími předpisy. 9. vydání. Praha : Linde, a.s., 2008, s. 73. 89 Herczeg, J. – Navrátilová, J. K právu neusvědčovat sám sebe při dopravním deliktu. Trestněprávní revue, 2008, č. 7, s. 209.

47

vozidla má přístup více osob. Šetření přestupku se v důsledku této nespolupráce protahuje a správní orgán musí obvykle věc nakonec buď úplně odložit, nebo v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikne trestnost protiprávního jednání.90 Zřejmým zákonodárcovým nedopatřením je však ustanovení o přestupku dle § 22 odst. 2 neaplikovatelné. ZSP totiž v § 125 odst. 2 upravuje jiný správní delikt fyzických osob - obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu do 50 000 Kč fyzické osobě, která je provozovatelem vozidla nebo které provozovatel nebo jiná osoba svěřila řízení vozidla, jestliže se dopustila jednání uvedeného v odstavci 1 písm. e). Jednání uvedené v odstavci 1 písm. e) spočívá v tom, že osoba přikázala řízení vozidla nebo svěřila vozidlo osobě, o níž neznala údaje potřebné k určení její totožnosti. Uvedené jednání tedy vykazuje znaky jiného správního deliktu a vzhledem k principu speciality, vyjádřenému v ustanovení § 2 odst. 1 PřesZ, není přestupkem. Jiná situace nastane, když provozovatel vozidla sice zná údaje o osobě, která vozidlo řídila v době spáchání přestupku, ale s odkazem na ustanovení § 60 odst. 1 PřesZ tyto údaje odmítne sdělit, jelikož se jedná o osobu jemu blízkou a hrozilo by jí nebezpečí postihu za přestupek. Právo neobviňovat osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích průmětem ústavního práva (článek 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).91 Tohoto práva však v praxi bývá hojně zneužíváno ve snaze vyhnout se odpovědnosti za přestupek. Zaručená cesta k beztrestnosti to ovšem není, neboť i po odmítnutí podání vysvětlení řízení o přestupku pokračuje a správní orgány jsou s ohledem na základní zásady správního řízení povinny zjišťovat a dokazovat, kdo je pachatelem přestupku. Jak judikoval Nejvyšší správní soud, ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích nesporně nemůže sloužit k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek spáchal někdo jiný, bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou. Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu nucena k identifikaci této jiné osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda

90 91

Sněmovní tisk č. 833/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb. Herczeg, J. – Navrátilová, J. K právu neusvědčovat sám sebe při dopravním deliktu. Trestněprávní revue, 2008, č. 7, s. 210.

48

z ostatních provedených důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit odpovědnost konkrétní osoby.92 O problému „osoby blízké“ se v poslední době živě diskutuje s důrazem kladeným na to, aby se jej zákonodárce pokusil vhodnou legislativní úpravou odstranit. V zahraničí je zpravidla tento problém řešen buď tím, že je provozovateli vozidla, a to i nepodnikající fyzické osobě, uložena povinnost vést evidenci užívání vozidla, nebo je v rámci objektivní odpovědnosti za přestupek postihnut přímo provozovatel na základě vyvratitelné právní domněnky, že vozidlo řídil on. Uvedený model by však v našem právním prostředí vykazoval nezanedbatelnou slabinu v tom, že by chybělo zavinění na straně provozovatele, které je základním prvkem odpovědnosti za přestupek.93 Podle návrhu novely ZSP94 by se na sdělení skutečností potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla podezřelého z přestupku nevztahovalo právo odepřít vysvětlení nebo odepřít výpověď podle § 60 PřesZ. Nesplnění povinnosti sdělit požadované skutečnosti by pak u provozovatelů – nepodnikajících fyzických osob bylo přestupkem. Plně se ztotožňuji s nesouhlasným stanoviskem vlády, podle nějž nelze tímto způsobem odejmout osobě právo odepřít podání vysvětlení nebo výpověď v případech, kdy by sebe či osobu blízkou vystavila nebezpečí postihu za trestný čin nebo správní delikt. Vláda je připravena spolupracovat na ústavně konformním řešení této situace a navrhuje uvážit zavedení povinnosti provozovatele vozidla zajistit užívání vozidla v provozu na pozemních komunikacích v souladu se ZSP a pro případ porušení této povinnosti stanovit skutkovou podstatu jiného správního deliktu, který lze spáchat bez ohledu na zavinění, se současným stanovením liberačních důvodů; provozovatel vozidla by měl právo na úhradu toho, co na pokutu vynaložil, a to občanskoprávní cestou na skutečném řidiči.95 Přestupky učitelů autoškol Podle § 22 odstavce 3 se přestupku dopustí učitel autoškoly, který a) požil alkoholický nápoj nebo užil návykovou látku během provádění výcviku ve výcvikovém vozidle,

92

Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22. 4. 2004, č. j. 2 As 3/2004. Kovalčiková, D. – Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 160. 94 Viz Sněmovní tisk č. 679/0. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 95 Sněmovní tisk č. 679/1. Stanovisko vlády k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 93

49

b) prováděl výcvik ve výcvikovém vozidle bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem, c) prováděl výcvik ve výcvikovém vozidle, jestliže je jeho schopnost k vykonání učitele autoškoly snížena v důsledku jeho zdravotního stavu, d) se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při provádění výcviku nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. PřesZ se ve znění platném před 1. červencem 2006 samostatně nezabýval jednáním, kterého se mohou při jízdě ve výcvikovém vozidle dopouštět učitelé autoškol. Novelizovaná podoba zákona navazuje na doplnění povinností učitelů autoškol do ZSP, které jsou shodné se základními povinnostmi řidiče.96 Učitel autoškoly, ač při výcviku není řidičem vozidla, by měl vzhledem k charakteru své činnosti taktéž vyhovovat požadavkům kladeným na řidiče. Uvedené skutkové podstaty přestupků souvisejí s požíváním alkoholu nebo užíváním jiných návykových látek, proto pro ně platí přiměřeně totéž, co bylo uvedeno u přestupků podle § 22 odst. 1 písm. b) až d). 3.1.2

Ostatní přestupky na úseku dopravy a přestupky na úseku silničního hospodářství (§ 23 PřesZ)

Skutkové podstaty přestupků, jimiž je postihováno jednání ohrožující bezpečnost silničního provozu, jsou uvedeny pod písmeny d) až g) odstavce 1. Podle písmene d) se přestupku dopustí ten, kdo poruší povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem pro dopravu nebo přepravu nebezpečných věcí a podle písmene g) ten, kdo při přepravě nebezpečných věcí podle právního předpisu nemá řádné osvědčení o zvláštním školení řidiče, nezajistí označení vozidla, není vybaven podle právních předpisů povinnou výbavou, poruší zákaz nakládky a vykládky stanovených nebezpečných věcí na veřejně přístupných místech, přepravuje ve vozidle osoby způsobem odporujícím právním předpisům, poruší ustanovení o zastavení a stání vozidel a o dozoru nad vozidly při parkování nebo nedodrží trasu, pokud je předepsána. Ustanovení písmene g) je ve vztahu k ustanovení písmene d) speciální. Týká se pouze přepravy nebezpečných věcí v silniční dopravě a subjektem přestupku může být jenom řidič silničního vozidla provádějící přepravu nebezpečných věcí. 96

Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 52-53.

50

Přeprava nebezpečných věcí znamená pro bezpečnost silničního provozu zvýšené riziko, platí pro ní tedy určité zvláštní povinnosti. V silniční dopravě lze přepravovat jen nebezpečné věci vymezené Evropskou dohodou o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR, vyhláška č. 64/1987 Sb.) a za podmínek v ní uvedených. Jednání, která jsou označena jako přestupek, spočívají v porušení příkazů a zákazů stanovených v dohodě ADR a v souladu s ní vymezených v části třetí zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a to i v případě, že je přeprava prováděna pro vlastní potřeby.97 Přestupku podle písmene e) se dopustí ten, kdo úmyslně naruší činnost sdělovacího nebo zabezpečovacího zařízení. Sdělovací a zabezpečovací zařízení se používají hlavně k řízení železničního provozu, takže bezpečnosti silničního provozu se v zásadě netýkají. Nicméně patří mezi ně i přejezdová zabezpečovací zařízení, jejichž úkolem je zvyšovat bezpečnost provozu v místě úrovňového křížení pozemní komunikace s dráhou. Součástí přejezdového zabezpečovacího zařízení je výstražník, který dává účastníkům silničního provozu pozitivní signalizaci (přerušované bílé světlo) a signalizaci výstražného nebo varovného stavu (dvě červená střídavě přerušovaná světla a zvuková signalizace). Další součástí zařízení může být závora; sklopením břevna závory do průjezdného prostoru pozemní komunikace je účastníkům silničního provozu dávána mechanická výstraha o blížícím se železničním vozidle.98 Subjektem tohoto přestupku může být kdokoliv. Jako u jediného z přestupků uváděných v této práci je třeba prokazovat úmyslné zavinění. Otázkou však je, zda jednání spočívající v úmyslném narušení činnosti přejezdového zabezpečovacího zařízení může být postihnuto jako přestupek. Trestní zákon totiž obsahuje skutkové podstaty trestných činů poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení. Jak vyplývá z judikatury, zabezpečovací zařízení na přejezdu slouží svým určením k zajištění bezpečného a plynulého provozu jak železnice, tak i uživatelů silnice, takže je třeba je považovat za jiné „podobné obecně prospěšné zařízení“ ve smyslu § 182 odst. 1 písm. g) trestního zákona.99 Jelikož podle § 184 trestního zákona postačuje k odpovědnosti za trestný čin pouhé nedbalostní ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení, bude úmyslné narušení jeho činnosti jen stěží kvalifikovatelné jako přestupek. 97

Červený, Z. – Šlauf, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vydání. Praha: Linde, a.s., 2008, s. 64. 98 Přejezdová zabezpečovací zařízení. AŽD Praha [citováno 22. února 2009]. Dostupný z: http://www.azd.cz/produkty/systemy-pro-kolejovou-dopravu/produkty/prejezdova-zabezpecovaci-zarizeni/. 99 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1986, sp. zn. 5 Tz 39/86.

51

Přestupku podle písmene f) se dopustí ten, kdo jako řidič vozidla při kontrole není držitelem dokladů, předložil neplatný doklad nebo nepředložil doklady požadované zvláštním právním předpisem, nevede stanoveným způsobem záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, záznam o provozu vozidla nebo nedodržuje stanovené doby řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, nepředložil záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebo záznam o provozu vozidla požadovaných zvláštním právním předpisem. Je třeba podotknout, že dokladem, jehož není řidič držitelem, nebo jej při kontrole nepředložil, resp. předložil jej neplatný, se v tomto případě nerozumí řidičský průkaz, jak je někdy v literatuře uváděno.100 Za správné považuji stanovisko Ministerstva dopravy. Podle něj z toho, že ustanovení se vztahuje nejen na řidiče, kteří při kontrole nejsou držiteli požadovaných dokladů, ale také na ty řidiče, kteří nevedou stanoveným způsobem záznam o provozu vozidla nebo nedodržují stanovené doby řízení a odpočinku, lze dovozovat, že se vztahuje na speciální případy, upravené zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, nikoliv zákonem č. 361/2000 Sb. (ZSP). To lze ostatně dovodit i z příslušné důvodové zprávy. Vzájemná souvislost v okruhu možných pachatelů je tedy vyjádřena zařazením všech uváděných protiprávních jednání do jediného písmene prvního odstavce § 23 PřesZ.101

3.2 Skutkové podstaty obsažené v jiných zákonech 3.2.1

Zákon o pozemních komunikacích

V zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jsou skutkové podstaty přestupků vymezeny v ustanovení § 42a. Mezi přestupky, jejichž objektem je také bezpečnost a plynulost silničního provozu, řadím přestupky podle odstavce 1 písmen a) až p) a podle odstavce 4. Jedním z nezbytných předpokladů pro to, aby byl silniční provoz bezpečný a plynulý, je dobrý stavební a dopravně technický stav pozemních komunikací. K jeho dosažení a udržení ukládá zákon o pozemních komunikacích řadu povinností, jejichž porušením může být naplněna příslušná skutková podstata přestupku.

100

Viz Kovalčiková, D. – Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 300. 101 Právní posouzení řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění příslušné skupiny nebo podskupiny – sdělení Ministerstva dopravy ze dne 18. 10. 2004, č. j. 317/2004-160-SPR/21.

52

Charakteristickým rysem přestupků podle tohoto zákona je možnost uložení velmi vysokých sankcí za jejich spáchání. Tak kupř. za přestupek podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že v rozporu s § 25 odst. 1 až 7 užije dálnici, silnici nebo místní komunikaci jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny, anebo nedodrží podmínky stanovené v povolení zvláštního užívání, lze uložit pokutu do 500 000 Kč. Pokutu do 300 000 Kč lze uložit mj. za přestupek podle odstavce 1 písm. g), kterého se fyzická osoba dopustí tím, že znečistí nebo poškodí dálnici, silnici nebo místní komunikaci, její součást nebo příslušenství, nebo za přestupek podle téhož odstavce písmene l), jehož se fyzická osoba dopustí tím, že v rozporu s § 29 umístí na pozemní komunikaci pevnou překážku nebo ji neodstraní na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Pokutu do 500 000 Kč lze uložit také za přestupky podle odstavce 4, jejichž pachatelem může být jen řidič vozidla a které se týkají kontrolního vážení vozidel. Podle tohoto ustanovení se řidič vozidla dopustí přestupku tím, že a) neuposlechne výzvy policisty nebo celníka, aby podrobil vozidlo kontrolnímu vážení, b) neuposlechne pokyn osoby obsluhující zařízení na kontrolní vážení, nebo c) vozidlo překročí při kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem, nebo d) pokračuje v jízdě, ačkoli při kontrolním vážení tohoto vozidla bylo zjištěno překročení hodnoty hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem. Přetížená vozidla jsou nebezpečím pro silniční provoz nejen proto, že poškozují pozemní komunikace, ale též z důvodu horší ovladatelnosti a náchylnosti k náhlým a závažným technickým závadám. Řidiči vozidel, která při kontrolním vážení překročí povolené hodnoty, často odmítají odpovědnost za přestupek s odkazem na chybějící zavinění, neboť při nakládce nemají možnost zjistit hodnotu celkové hmotnosti vozidla nebo zatížení jeho náprav. Otázkou nedbalostního zavinění tohoto přestupku se zabýval i Nejvyšší správní soud. Podkladem pro rozhodnutí byl následující skutkový stav. Dne 28. 6. 2007 bylo pracovníky Celního úřadu Domažlice provedeno kontrolní vážení jízdní soupravy, jejímž řidičem byl stěžovatel. Při vážení bylo zjištěno překročení nejvyšší povolené hmotnosti na hnací nápravu vozidla a též nejvyšší povolené hmotnosti celého vozidla. Stěžovatel o této skutečnosti vědět měl a mohl, neboť jednou z povinností řidiče je zajistit bezpečnou přepravu nákladu. Proto byl rozhodnutím Celního úřadu 53

Jindřichův Hradec shledán vinným z přestupku podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a byla mu uložena pokuta ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel podal odvolání, které bylo rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice zamítnuto. Zamítnuta byla i žaloba proti tomuto rozhodnutí. Krajský soud zejména poukázal na povinnosti, které jsou ukládány řidiči vozidla, nikoli osobám zajišťujícím nakládku převáženého zboží. Proto bylo na stěžovateli, aby při přepravě nákladu vyloučil jakékoli pochybnosti o jeho naložení. Stěžovatel si byl vědom povinností řidiče, přesto nebyl přítomen nakládce a kontrole zatížení náprav a celkové hmotnosti vozidla. Lze proto připustit, že nevěděl, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájmy chráněné zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zároveň bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že zájem neporuší nebo neohrozí, přestože sám měl pochybnosti o způsobu naložení nákladu. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v jeho jednání nebyl přítomen znak zavinění, neboť s ohledem na charakter zboží nebyl přítomen jeho nakládce. Jelikož nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájmy chráněné zákonem, je třeba otázku, zda to vědět měl a mohl, zkoumat zcela konkrétně. Stěžovatel neměl žádnou technickou možnost, jak zjistit na místě nakládky údaj o zatížení jednotlivých náprav soupravy. Naopak vyjížděl z areálu nakládky přesvědčen o dodržení veškerých povinností, v dobré víře a na základě přiměřeného důvodu spoléhal na vyjádření pracovníků nakládky. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V odůvodnění vyjádřil souhlas se závěrem krajského soudu, že stěžovatel vzhledem k uvedeným okolnostem nevěděl o překročení hodnot dle vyhlášky č. 341/2002 Sb. Dále se tedy soud zabýval naplněním druhého znaku nevědomé nedbalosti, tedy zda stěžovatel mohl a měl vědět o tom, že došlo k překročení největší povolené hmotnosti vozidla. Při posouzení této otázky vycházel z protokolu o ústním jednání, při kterém stěžovatel uvedl, že osoby provádějící nakládku uložily bedny se zbožím do přípojného vozidla v netypickém rozmístění, jež stěžovatele překvapilo, a tak se těchto osob dotázal, proč zboží nerozmístily klasickým způsobem. Dostalo se mu odpovědi, že klasické rozmístění není možné s ohledem na konstrukci návěsu, a dále byl ujištěn, že ani toto neobvyklé rozložení nezpůsobí přetížení nápravy, resp. vozidla. Stěžovatel při ústním jednání rovněž uvedl, že vykonává povolání řidiče 14 let. Z toho soud dovodil, že stěžovatel je zkušený řidič a bylo tak v jeho možnostech a schopnostech rozpoznat, že takto atypicky ložený náklad způsobí přetížení návěsu a jednotlivých náprav. S ohledem na výše uvedené nelze akceptovat obranu stěžovatele, že byl třetími osobami ujištěn o tom, že vozidlo není přetíženo. Soud dospěl k závěru, 54

že vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu a osobním poměrům stěžovatele měl stěžovatel vědět, že vozidlo nesplňuje hodnoty největší povolené hmotnosti. Zároveň tuto skutečnost vědět mohl, pokud by nechal vozidlo zvážit na homologované váze, která by byla schopna vyhodnotit veškeré právními předpisy regulované hmotnostní limity. Tuto povinnost řidiče samozřejmě nelze absolutizovat, ale v tomto konkrétním případě, v němž sám stěžovatel měl pochyby o vlivu atypického uložení zboží na dodržení limitů zatížení vozidla, se jeví jako plně opodstatněná. Lze tedy shrnout, že řidič nákladního vozidla, který vzhledem ke všem okolnostem daného případu a svým osobním zkušenostem mohl a měl vědět, že vozidlo zatížené převáženým nákladem překračuje největší povolené hmotnosti silničních vozidel a jejich rozdělení na nápravy, se dopustí z nevědomé nedbalosti přestupku dle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích.102 3.2.2

Zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích Ze skutkových podstat přestupků obsažených v tomto zákoně věnuji pozornost jediné

– přestupku podle § 83 odst. 1 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb. se fyzická osoba dopustí tím, že jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla provozuje vozidlo, které je podle § 37 technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Obdobným přestupkem je přestupek podle § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 PřesZ, za nějž ale odpovídá řidič vozidla, nikoli jeho provozovatel. Provozovatelem silničního vozidla je pro účely zákona č. 56/2001 Sb. osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Může se tedy stát, a v praxi to není nikterak neobvyklé, že řidič je zároveň provozovatelem; v takovém případě by šlo o jednočinný souběh uvedených přestupků. Dalším rozdílem je to, že k naplnění skutkové podstaty přestupku podle PřesZ je požadováno, aby technická nezpůsobilost vozidla byla tak závažná, že jsou jí bezprostředně ohrožováni ostatní účastníci silničního provozu, zatímco k naplnění skutkové podstaty přestupku podle zákona č. 56/2001 Sb. postačuje, aby vozidlo bylo technicky nezpůsobilé z kteréhokoli důvodu dle § 37 zákona. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 50 000 Kč, v blokovém řízení do 5 000 Kč. K projednání přestupku v prvním stupni je věcně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou 102

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 As 56/2008-66.

55

působností. V blokovém řízení mohou přestupek projednat orgány Policie ČR nebo Celní správy ČR.

56

4

PRÁVNÍ INSTRUMENTY SOUVISEJÍCÍ S PÁCHÁNÍM PŘESTUPKŮ V SILNIČNÍM PROVOZU

4.1 Oprávnění policistů při výkonu státní správy 4.1.1 Vybírání kaucí Podle § 147 správního řádu může správní orgán v případech stanovených zvláštním zákonem uložit účastníkovi řízení povinnost složit peněžitou záruku za splnění povinnosti, která může být v řízení uložena. Kauce je v ZSP upravena v ustanovení § 125a. Účelem zavedení kauce byl stále se zvyšující počet řidičů, kteří se po spáchání přestupku vyhýbali odpovědnosti za spáchaný přestupek a spoléhali se na jednoletou prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí není možné přestupek projednat.103 Podle odstavce 1 je policista oprávněn vybrat kauci od řidiče motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Kauci je možné vybrat ve výši od 5 000 Kč do 50 000 Kč, nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce za spáchaný přestupek. Nelze tedy vybrat kauci při podezření ze spáchání přestupků méně závažných, u nichž je horní hranice pokuty nižší než 5 000 Kč. Podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, může být odůvodněno např. tím, že jde o osobu bez trvalého pobytu na území ČR, není možné zjistit adresu pro doručování, řidič odmítá na místě silniční kontroly spolupracovat apod. Podle odst. 2 je složení kauce zárukou, že se řidič dostaví ke správnímu orgánu k projednání přestupku. V případě, že i přes složení kauce je podezřelý z přestupku prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný, takže řízení o přestupku nelze ukončit rozhodnutím, resp. rozhodnutí nelze pachateli doručit, kauce propadne a stane se příjmem obce s rozšířenou působností, jejíž obecní úřad vedl o přestupku řízení. Kauce se řidiči vrátí, nebude-li v řízení o přestupku shledán vinným z jeho spáchání. Je-li řidič vinen, započte se kauce na zaplacení uložené pokuty. Pokud bylo

103

Leitner, M. – Lukášek, V. – Kopecký, Z. Zákon o provozu na pozemních komunikacích a předpisy prováděcí a souvisící s komentářem. 3. vydání. Praha : Linde Praha a.s., 2006, s.338.

57

na kauci vybráno více, než činí uložená pokuta, vrátí se řidiči část kauce zbývající po započtení kauce na zaplacení pokuty. V loňském roce policisté vybrali kauce circa v šesti stech případech a v celkové výši šesti set milionů korun.104 Institut kauce je upraven i v zákoně č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Orgány Policie České republiky v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí

silničního

provozu nebo celní úřady kontrolují, zda je vozidlo v provozu vybaveno doklady předepsanými zákonem o silniční dopravě, zda vozidlo v provozu je stanoveným způsobem označeno nebo jinak vybaveno a zda jsou dodržovány doby řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a doby odpočinku řidičů. Pokud je při provádění kontroly zjištěno porušení některé povinnosti, jsou orgány Policie ČR nebo celní úřady oprávněny v případě, že se jedná o zahraničního dopravce, vybírat kauci, a to v rozmezí od 10 000,- Kč do 50 000,- Kč podle závažnosti porušené povinnosti. Nesloží-li řidič, jenž pro účely vybírání kaucí při kontrole vždy zastupuje dopravce, požadovanou kauci, jsou příslušné orgány oprávněny přikázat řidiči jízdu na nejbližší vhodné místo k odstavení vozidla, zadržet řidiči doklady k vozidlu a k nákladu a zakázat pokračování v jízdě. Odstavené a znehybněné vozidlo se dopravci vydá až po zaplacení požadované kauce nebo po zaplacení pokuty uložené dopravním úřadem za spáchání správního deliktu zjištěného při kontrolní činnosti orgány Policie České republiky nebo celními úřady. Zásadní odlišnost této kauce od kauce dle ZSP spočívá v tom, že je vybírána v souvislosti s řízením o uložení pokuty za správní delikty právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, je možné ji vybrat pouze od zahraničního provozovatele silniční dopravy a k jejímu vybrání jsou příslušné i celní úřady. 4.1.2 Zabránění v jízdě Policista je v rámci provádění dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu také oprávněn zabránit řidiči motorového vozidla v další jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla nebo odtažením vozidla. Tohoto oprávnění může policista využít z důvodů, jejichž enumerativní výčet je uveden v § 118a ZSP. 104

Události 14. 2. 2009. Česká televize [citováno 19. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411000100214-udalosti/.

58

února

2009].

Dostupný

z:

V odstavci 1 písm. a) až i) jsou uvedeny důvody na straně řidiče. Patří sem především podezření, že řidič bezprostředně předtím zavinil dopravní nehodu, při které došlo k usmrcení nebo těžké újmě na zdraví a dále situace, kdy řidič řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo bez držení řidičského oprávnění. Zabránit řidiči v jízdě lze i tehdy, pokud nesložil kauci, o níž bylo pojednáno v předchozí podkapitole. Může-li s vozidlem pokračovat v jízdě jiný způsobilý řidič, zabránění v jízdě se neprovede, resp. bylo-li již provedeno, zajistí policie uvolnění vozidla. Před tím, než policista stanoveným způsobem zabrání v jízdě, může řidiči přikázat jízdu na nejbližší místo vhodné k odstavení vozidla. Lze se domnívat, že takto nebude postupovat zejména v případě, kdy hodlá zabránit v jízdě řidiči ovlivněnému alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Druhý odstavec předmětného paragrafu vymezuje důvody na straně vozidla. Policista může zabránit v jízdě motorovému vozidlu, jež je technicky nezpůsobilé k provozu a bezprostředně tím ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu, dále vozidlu, které svými rozměry nebo hmotností překračuje hodnoty stanovené vyhláškou č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a též vozidlu, o němž má důvodné podezření, že bylo odcizeno. Zjistí-li důvody pro zabránění v jízdě uvedené v obou odstavcích strážník obecní policie, je povinen přivolat Policii ČR. Do jejího příchodu je řidič povinen setrvat na místě. Zabránění v jízdě podle odstavce 3 se týká výcvikového vozidla autoškoly. Takovému vozidlu lze zabránit v jízdě i v případě, že učitel autoškoly požil během jízdy alkohol či užil jinou návykovou látku anebo pokud se odmítl podrobit zkoušce, resp. lékařskému vyšetření ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou a vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla nebo odtažení vozidla se provádí na náklady jeho řidiče nebo provozovatele. Jakmile důvody pro zabránění v jízdě pominou, policista vozidlo uvolní. ZSP pamatuje i na případ, kdy policista v rámci zabraňování v jízdě užije nesprávný postup. Poškozený pak může postupovat podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V poslední době vyvolalo diskusi prohlášení policie o tom, že řidičům, porušujícím pravidla silničního provozu např. výrazným překročením nejvyšší 59

povolené rychlosti, budou zabavována vozidla. Podle sdělovacích prostředků to počátkem února letošního roku uvedl na tiskové konferenci ředitel dopravní policie.105 Ve skutečnosti však vyřkl slova „zajistit vozidlo“, nikoli „zabavit“. Tento výraz v rámci své tvořivosti použili až novináři. Vzhledem k tomu, že zřejmě v žádné mediální zprávě nebylo – jak je ostatně zvykem – uvedeno, kterou právní normou by policisté při onom zabavování byli vázáni, vyrojily se debaty o oprávněnosti tohoto postupu. Nebylo totiž jasné, zda se zabavením nemyslí např. odnětí věci (podle § 34 zákona o Policii ČR nebo podle § 79 trestního řádu), či snad dokonce sankce propadnutí věci (§ 15 PřesZ, resp. § 55 trestního zákona). Vše na pravou míru uvedlo následné stanovisko Policie ČR, z něhož vyplynulo, že na tiskové konferenci byla řeč o zabránění v jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla nebo odtažením vozidla ve smyslu ustanovení § 118a ZSP.106 4.1.3 Použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla Policista je vedle případu zabránění řidiči v jízdě oprávněn použít technických prostředků i k zabránění odjezdu vozidla podle zvláštního předpisu. ZSP zde odkazuje na zákon o Policii České republiky č. 283/1991 Sb., ten byl však s účinností od 1. ledna 2009 zrušen a nahrazen stejnojmenným zákonem č. 273/2008 Sb. Co se vlastně rozumí technickým prostředkem k zabránění odjezdu zákon nevymezuje. Může jím proto být jakýkoli technický prostředek, kterým lze zabránit odjezdu vozidla.107 Nejznámějším tímto prostředkem je tzv. botička, přikládaná na kolo vozidla. Podle § 36 tohoto zákona je možné technickým prostředkem zabránit odjezdu vozidla ponechaného na místě, kde je stání nebo zastavení vozidla zakázáno, nebo vozidla stojícího neoprávněně na chodníku nebo na místě, do kterého je zakázán vjezd. Současně musí být splněna podmínka, že řidič vozidla není na místě přítomen. Technický prostředek však nelze použít, není-li zajištěna možnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu nebo tvoří-li vozidlo překážku silničního provozu. Nelze též jeho použitím zabránit odjezdu určitým vozidlům, např. vozidlům určeným k poskytování zdravotnických služeb.

105

Srov. např. Vaca, J. Policie přitvrzuje. Trestá zabavením auta. Mladá fronta Dnes, 10. 2. 2009, č. 34, s. A1. 106 Viz Benediktová, V. Stanovisko k chybné interpretaci zákona. Policie ČR [citováno 18. února 2009]. Dostupný z: http://www.policie.cz/clanek/stanovisko-k-chybne-interpretaci-zakona.aspx. 107 Kovalčiková, D. – Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 328.

60

Technický prostředek se přikládá a odstraňuje na náklady osoby, jež vozidlo ponechala na zakázaném místě. Pokud nelze tuto osobu zjistit, hradí náklady provozovatel vozidla. Jakmile je přestupek projednán v blokovém řízení, zjištěna totožnost osoby, která vozidlo na zakázaném místě ponechala nebo jsou uhrazeny náklady provozovatelem vozidla, technický prostředek se bez zbytečného odkladu odstraní. Od použití technického prostředku k zabránění odjezdu podle § 36 zákona o Policii ČR je nutné odlišit použití prostředku k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění jeho odjezdu podle § 55. Tento prostředek je donucovací a lze jej použít k zastavení vozidla, jehož řidič přes výzvu k zastavení vozidlo nezastaví, nebo k zabránění odjezdu vozidla v rámci zákroku proti osobě, jejíž osobní svoboda má být omezena, přičemž lze předpokládat, že se pokusí použít vozidlo k útěku. Uvedeného se docílí např. zastavovacím pásem nebo zahrazením cesty vozidlem. Technické prostředky podle § 36 zde také lze použít. K použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla je oprávněn i strážník obecní policie, a to za podmínek stanovených v § 17a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Tato úprava je v zásadě shodná s úpravou vymezenou zákonem o Policii ČR. 4.1.4 Zadržení řidičského průkazu Zadržení řidičského průkazu je právním prostředkem, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu před určitým typem protiprávního chování držitelů řidičského oprávnění. Jeho podstata spočívá v pravomoci vybraných orgánů veřejné moci podržet si za podmínek stanovených zákonem řidičský průkaz v dispozici až do pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu. Zadržením průkazu se má zamezit nebezpečí, které zjevně ohrožuje právem chráněné zájmy společnosti takovou měrou, že užití mírnějších prostředků ochrany se v daném případě jeví neúčinným.108 Zadržení řidičského průkazu je upraveno v § 118b a § 118c ZSP. Tato ustanovení byla do ZSP zařazena při novelizaci provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Institut zadržení řidičského průkazu totiž od konce roku 2001, kdy došlo ke zrušení § 6 zákona č. 12/1997 Sb. a vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, upraven nebyl. Policie požadovala znovuzavedení tohoto institutu, považujíc jej za nezbytný 108

Zůbek, J. Zadržení řidičského průkazu. Právní rozhledy, 2007, č. 18, s. 674.

61

předpoklad účinnosti zásahů proti řidičům, kteří se dopustili závažného protiprávního jednání. Správní orgány pak v zadržení dokladu spatřovaly i významný donucovací prostředek pro řidiče, aby se dostavil ke správnímu orgánu k projednání přestupku.109 Vzhledem k této společenské objednávce byl zmíněnou novelou ZSP institut zadržení řidičského průkazu opětovně zaveden. Podle § 118b odst. 1 je k zadržení řidičského průkazu oprávněn příslušník Policie ČR, a to z důvodů uvedených v § 118a odst. 1 písm. a) až h) – to jsou důvody na straně řidiče, pro které lze řidiči zabránit v jízdě. Zadržení řidičského průkazu pak policista písemně oznámí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu k zadržení řidičského průkazu došlo. Oznámení a zadržený řidičský průkaz musí odeslat bez zbytečného odkladu, nejpozději následující pracovní den po dni zadržení řidičského průkazu. Policie zároveň zajistí, aby bylo zadržení řidičského průkazu zaznamenáno do registru řidičů. Toto opatření je nezbytné proto, aby se zamezilo v minulosti se objevujícím případům, kdy řidič dříve, než se o zadržení řidičského průkazu dověděl příslušný správní orgán, nahlásil ztrátu řidičského průkazu a byl mu vydán řidičský průkaz nový.110 Obecní úřad obce s rozšířenou působností pak podle § 118c do 5 pracovních dnů ode dne doručení oznámení o zadržení řidičského průkazu zahájí řízení, na jehož základě lze rozhodnout o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku, popř. trestném činu. S dodržením uvedené lhůty však mají správní orgány někdy potíže. Z počátku bylo obvyklou praxí, že obecní úřady s rozšířenou působností, které nezahájily v zákonné lhůtě řízení, vracely zadržené průkazy řidičům.111 Ministerstvo dopravy považovalo tuto lhůtu za prekluzivní, jejíž nedodržení ze strany správního orgánu má za následek zmaření možnosti projednat věc ve správním řízení.112 Později však ministerstvo provedlo nový právní rozbor a původní stanovisko zásadně přehodnotilo s tím, že se jedná o lhůtu pořádkovou, s jejímž nedodržením není spojen žádný následek.113

109

Sněmovní tisk č. 833/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb. Kovalčiková, D. – Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 334. 111 Zůbek, J. Zadržení řidičského průkazu. Právní rozhledy, 2007, č. 18, s. 676. 112 Metodická pomůcka Ministerstva dopravy k usměrnění některých správních činností v souvislosti s aplikací zákona č. 411/2005 Sb. ze dne 19. 5. 2006, č.j. 48/2006-160-LEG/1. 113 Povaha pětidenní lhůty pro zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu podle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu – aktualizované stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 18. 9. 2006, č.j. 111/2006-160LEG/1. 110

62

Jestliže obecní úřad s rozšířenou působností ve správním řízení nerozhodne o zadržení řidičského průkazu anebo v pravomocně skončeném řízení o skutku, pro který byl řidičský průkaz zadržen, nebyl uložen trest nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, vrátí se zadržený řidičský průkaz bez zbytečného odkladu jeho držiteli. Proti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu se lze podle správního řádu odvolat, podle § 124 odst. 3 ZSP však takové odvolání nemá odkladný účinek. Znovuzavedení institutu zadržení řidičského průkazu bylo jistě správným krokem, neboť představuje velmi efektivní mocenský úkon směřující k ochraně bezpečnosti silničního provozu, který též, podobně jako vybrání kauce, stimuluje přestupce k tomu, aby se dostavil k projednání přestupku.

4.2 Bodové hodnocení porušení povinností stanovených zákonem Zákonem č. 411/2005 Sb. bylo do ZSP včleněno dlouho očekávané a v mnoha evropských zemích již aplikované bodové hodnocení porušení povinností stanovených zákonem, tzv. bodový systém. Podle § 123a ZSP se bodovým hodnocením zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k tomuto zákonu. Účelem bodového systému je zejména postihovat recidivu páchání přestupků proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Pro určité skupiny řidičů nejsou sankce spočívající třeba i v opakovaném ukládání pokut dostatečně účinné ani odstrašující před pácháním dalších přestupků. Dostatečný preventivní účinek má pouze hrozba ztráty řidičského oprávnění, které se dosáhne dosažením stanoveného počtu bodů.114 Bodovým systémem jsou chráněny vybrané zájmy, vyjádřené v příloze zákona. Tato příloha přesně vymezuje, jaká protiprávní jednání jsou předmětem bodového hodnocení a stanoví za tato porušení příslušný počet bodů, od jednoho do sedmi. Počet bodů je upraven pevným způsobem, při jejich započítávání příslušnými úřady se neuplatní žádné správní uvážení.

114

Sněmovní tisk č. 833/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.

63

O záznamu bodů nebo jejich odečítání se nevede správní řízení a nevydává se rozhodnutí. Veškeré skutečnosti určující změny v bodovém hodnocení jsou podmíněny pravomocným rozhodnutím o vině ve věci přestupku či trestného činu, případně vycházejí ze zákonem jasně daných předpokladů, o jejichž existenci není nutné nijak rozhodovat.115 Bodový systém se vztahuje pouze na řidiče motorových vozidel. Způsob započítávání bodů, jejich evidence a důsledky dosažení počtu 12 bodů upravuje § 123b a 123c zákona. U držitelů českého řidičského průkazu je důsledkem dosažení 12 bodů ztráta řidičského oprávnění; u držitelů cizozemských řidičských průkazů je důsledkem ztráta práva řídit motorové vozidlo na území České republiky na dobu 12 měsíců. V § 123d je upraveno vrácení řidičského oprávnění osobám, které jako držitelé českého řidičského průkazu dosáhly 12 bodů. O vrácení řidičského oprávnění lze požádat nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění a je podmíněno dokladem o přezkoušení z odborné způsobilosti podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. O vrácení řidičského oprávnění se již vede správní řízení, ve kterém se postupuje podle správního řádu, nestanoví-li ZSP jinak. Ustanovení § 123e upravuje odečítání bodů v případě, že řidič po stanovenou dobu není pravomocně postižen za porušení povinností zařazených do bodového hodnocení. Řidičům, kteří se zúčastnili dobrovolného školení bezpečné jízdy podle § 52d an. zákona č. 247/2000 Sb. a podali písemnou žádost včetně potvrzení o absolvování školení, lze z registru řidičů odečíst 3 body. Tato možnost je však zákonem stanovena pouze pro řidiče, kteří v registru řidičů nemají ke dni podání písemné žádosti o přijetí na školení více než 10 bodů za porušení právního předpisu ohodnocená méně než 6 body. Pokud tedy bylo řidiči jedním záznamem zaneseno do registru 6 nebo 7 bodů, je ze školení bezpečné jízdy předem vyloučen. Ustanovení § 123f opravňuje řidiče nesouhlasícího s provedeným záznamem bodů k podání písemných námitek. Pokud správní orgán shledá námitky oprávněnými, provede ve stanovené lhůtě opravu záznamu bodů a vyrozumí o tom řidiče; správní řízení se nevede a nevydává se žádné rozhodnutí. Jinak je tomu v případě, že jsou námitky shledány neoprávněnými. Zde již ve správním řízení rozhodnutím námitky 115

Metodická pomůcka Ministerstva dopravy k usměrnění některých správních činností v souvislosti s aplikací zákona č. 411/2005 Sb. ze dne 19. 5. 2006, č.j. 48/2006-160-LEG/1.

64

zamítne a provedený záznam potvrdí. Podle správního řádu lze proti tomuto rozhodnutí podat odvolání, jež má odkladný účinek. V centrálním registru řidičů bylo k 28. únoru 2009 evidováno 610 105 řidičů, kteří se dopustili deliktu započítávaného do bodového hodnocení. Alespoň jeden bod tak má zaznamenáno necelých 10 % registrovaných řidičů. Dvanácti bodů již dosáhlo 16 445 řidičů, což je 0,25 % registrovaných řidičů. Zdaleka nejčastěji páchaným přestupkem, který spadá do bodového hodnocení, je překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km.h-1. Každý den jsou za tento přestupek zaneseny do evidence dva body v průměru 619 řidičům.116 Bodový systém je stále předmětem častých diskusí. Samotná existence takového institutu bývá zpochybňována spíše laiky, odborníci v této oblasti se shodují v názoru, že obdobně fungující systémy se osvědčily ve všech dalších evropských státech, kde již byly zavedeny. Často je poukazováno na to, že je kvůli bodovému systému řidič sankcionován dvakrát. Tento názor nesdílím, bodové hodnocení je administrativní opatření, body samotné sankcí nejsou. Spornými zůstávají názory na výši hranice, po jejímž dosažení se pozbývá řidičské oprávnění, nebo bodové ohodnocení jednotlivých přestupků. Za dobu platnosti byly položky přílohy zákona, obsahující bodové hodnocení k popsaným přestupkům, několikrát změněny novelami ZSP. Změny však nebyly příliš razantní, byly spíše úpravami méně vhodných formulací nebo opravou chybného znění v případě bodového ohodnocení za užití dálnice nemotorovým vozidlem, kde prakticky nebylo komu zaznamenat body. Vhodnější by bylo zcela odstranit některé zbytečné položky představující nejméně závažné přestupky.

116

Novák, T. Bodovaní řidiči : Informace o stavu bodového systému v ČR. Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel [citováno 21. března 2009]. Dostupný z: http://www.mdcr.cz/NR/rdonlyres/74440772-8386-4375-9B7D-B8DD69E8C1C2/0/br_2009_02m.pdf.

65

5

SANKCE

UKLÁDANÉ

ZA

PŘESTUPKY

V

SILNIČNÍM

PROVOZU Sankce je právním následkem přestupku. Účelem ukládání sankcí je vedle represe též prevence a výchovné působení. Soustavu sankcí za přestupky tvoří podle § 11 PřesZ napomenutí, pokuta, zákaz činnosti a propadnutí věci. Pokud by zvláštní zákon obsahoval jiné sankce, měla by tato úprava přednost a sankce podle PřesZ by nebylo možné uložit.117 Zákony upravující silniční provoz však žádné zvláštní sankce za přestupky neobsahují. Za přestupky v silničním provozu se tedy ukládají obecné sankce podle PřesZ, přičemž se ovšem uplatňují některé odchylky od základních pravidel pro jejich ukládání. O těchto odlišnostech bude v následujícím textu pojednáno. Pro úplnost uvádím, že vedle sankcí existují i ochranná opatření. Vzhledem k jejich povaze však není u pachatelů přestupků v silničním provozu uložení těchto opatření využíváno.

5.1 Zásady trestání přestupků Jednou ze zásad uplatňujících se při ukládání sankcí za přestupky je zásada zákonnosti. Vyjadřuje, že za přestupek lze uložit pouze sankci, která je v PřesZ nebo jiném zákoně stanovena. Přitom je nutné respektovat zákonnou výši a pravidla pro vyměřování sankcí.118 Základním pravidlem je, že sankci lze uložit samostatně nebo s jinou sankcí. Z tohoto pravidla platí výjimka – napomenutí nelze uložit spolu s pokutou. Dopustí-li se týž pachatel více přestupků, jež se projednávají ve společném řízení, uloží se sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Specifická pravidla platí pro vyměřování sankcí mladistvým pachatelům. Při změně rozhodnutí v odvolacím řízení je nutné postupovat dle zásady zákazu reformatio in peius. Ta je vyjádřena v ustanovení § 82 PřesZ – v odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku. Tuto zásadu je nutné respektovat i tehdy, byl-li podán včasný odpor proti trestnímu příkazu vydaném v příkazním řízení. Příkaz se odporem ruší, správní orgán pokračuje v řízení a obviněnému 117 118

Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 67. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 430.

66

z přestupku nemůže uložit jiný druh sankce (vyjma napomenutí) nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedené v příkaze. Příkladem nerespektování této zásady byl případ, kdy správní orgán po zrušení příkazu pokračoval řízení o přestupku, řízení však rozšířil o další přestupek přísněji postižitelný a v rozhodnutí uložil za využití absorpční zásady sankci vyšší než v příkazu. V dané věci spáchal řidič přestupek tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost, za což mu byla v příkazním řízení uložena pokuta 1 500 Kč. Proti příkazu podal odpor, správní orgán tedy pokračoval v řízení. V něm vyšlo najevo, že řidič nejen že překročil povolenou rychlost, ale současně také předjížděl na přechodu pro chodce, a dopustil se tak dvou přestupků v jednočinném souběhu. Správní orgán tedy spojil řízení o přestupcích a v rozhodnutí uložil pokutu ve výši 8 000 Kč. Tím však rozhodl v rozporu se zákazem reformace in peius. Správní orgán byl obsahem zrušeného rozhodnutí v příkazním řízení vázán, a to i tehdy, vyšlo-li během řízení najevo, že byl v jednočinném souběhu spáchán další přestupek.119 Další zásadou je zásada individualizace. V souladu s ní je žádoucí, aby správní orgán zvolil druh a výši sankce vystihující všechny zvláštnosti činu a pachatele. Mělo by se taktéž přihlédnout k předpokládané možnosti dalšího vztahu pachatele k plnění právních povinností.120 Výrazem zásady individualizace je ustanovení § 12 odst. 1 PřesZ: Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Podle zásady subsidiarity trestání by sankce měla být uložena tehdy, jsou-li jiné prostředky nedostatečné. Vyjádřením této zásady je ustanovení § 11 odst. 3 PřesZ. Jestliže k nápravě pachatele postačuje samotné projednání přestupku, lze v rozhodnutí o přestupku od uložení sankce upustit. V rozhodnutí o přestupku je pak správním orgánem vyslovena pouze pachatelova vina. Ve vztahu k přestupkům proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích však platí speciální ustanovení § 22 odst. 12, kde je uvedeno, že od uložení sankce za tyto přestupky upustit nelze. Zákonodárce zde konstruuje dle mého soudu pochybný všeobecný předpoklad, že není možné napravit pachatele tohoto typu přestupku jen jeho samotným projednáním.

119 120

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 As 5/2009. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 430.

67

Nemožnost upuštění od uložení sankce má význam i s ohledem na moderační právo soudu při soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, jenž v souladu s § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, upustil od uložené sankce ve výši 25 000 Kč, která byla vyměřena Městským úřadem v Otrokovicích a v řízení o odvolání potvrzena Krajským úřadem ve Zlíně.

Pokuta

byla

uložena

za

přestupek

podle

§

22 odst. 1 písm. h)

PřesZ

sedmdesátiletému důchodci, který jeda na jízdním kole ohlásit odcizení automobilu nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním jedoucím osobním motorovým vozidlem, v důsledku špatného technického stavu brzd narazil do levé zadní části vozidla a upadl přes řidítka na vozovku. Při střetu si rozbil brýle, způsobil si lehké zranění a došlo ke vzniku škody na zúčastněném vozidle a jízdním kole asi ve výši 1500 Kč. Krajský úřad podal proti rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl. Ustanovení § 11 odst. 3 PřesZ sice umožňuje od uložení sankce v rozhodnutí od přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, nicméně ustanovení § 22 odst. 12 zákona o přestupcích, které neumožňuje od uložení sankce podle odst. 4 uvedeného ustanovení upustit, je vůči ustanovení § 11 odst. 3 zákona o přestupcích ustanovením speciálním, a neumožňuje v daném případě od uložení sankce upustit. V daném případě pak nepřipadá v úvahu ani snížení pokuty, protože pokuta byla správním orgánem uložena na spodní hranici zákonné sazby. Krajský soud proto nepostupoval správně, když od uložení sankce žalobci upustil, neboť z vyložených důvodů takovýto postup v daném případě možný nebyl. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.121 Velmi důležitou zásadou je zásada proporcionality (přiměřenosti). Opěrnými body principu proporcionality jsou existence veřejného zájmu na jedné straně, ochrana práv a oprávněných zájmů jednotlivců dotčených výkonem veřejné správy na straně druhé a mezi nimi stojící vyvážená nutnost volby zákonných prostředků veřejné správy, které nezasahují nadměrně, a to s ohledem na cíl výkonu této pravomoci.122 Sledovaný cíl tedy musí být úměrný ve vztahu k prostředkům, jež jsou k jeho dosažení použity. Přiměřenost sankce je podmínkou nejen účelnosti, ale rovněž spravedlivosti trestu. Základem adekvátnosti sankce je její úměrnost spáchanému deliktu a osobnosti odpovědné osoby; výsledek takto chápané adekvátnosti představuje tedy individualizovaná sankce. Nejde

121 122

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 As 48/2007. Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, s. 61.

68

o úměrnost jako „rovnocennost“ sankce spáchanému deliktu, nýbrž má jít o sankci vyměřenou s maximálním ohledem na charakter jednotlivého případu.123

5.2 Napomenutí Na nejnižším stupni závažnosti sankce stojí napomenutí. Svou podstatou je to prostředek pouhého morálního donucení s prvořadým výchovným aspektem. Nezakládá pro pachatele žádnou sekundární povinnost a zřejmě proto PřesZ neobsahuje jeho podrobnější úpravu.124 Nejdůležitější pravidlo je stanoveno v § 11 odst. 2 PřesZ, podle něhož nelze napomenutí uložit současně s pokutou. To má pro ukládání této sankce za přestupky v silničním provozu zásadní význam. Od 1. července 2006 jsou totiž pokuty za přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 PřesZ ukládány obligatorně, neboť namísto obvyklé dikce „za přestupek lze uložit pokutu“ zde zákon stanoví, že za jednotlivé skutkové podstaty „se uloží“ pokuta ve stanoveném rozmezí. Pouze u souhrnné skutkové podstaty přestupku zákon stanoví, že v blokovém řízení lze uložit pokutu do 2000 Kč. Jelikož ale v blokovém řízení nelze uložit jinou sankci než pokutu, nelze ani zde s ohledem na ustanovení § 11 odst. 2 in fine vyslovit napomenutí. Z právě uvedeného tedy plyne, že spáchání přestupků podle § 22 PřesZ není vůbec možné sankcionovat napomenutím. Napomenutí přichází v úvahu jen u jiných přestupků ohrožujících bezpečnost silničního provozu, jako např. porušení ustanovení o zastavování

a

stání

vozidel

při

přepravě

nebezpečných

věcí

podle

§ 23 odst. 1 písm. g) PřesZ nebo znečištění pozemní komunikace dle § 42a odst. 1 písm. g) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Od napomenutí je nutné odlišit domluvu. Domluvou lze přestupek vyřešit v rámci blokového řízení; domluva přitom nemá, na rozdíl od napomenutí, charakter sankce.

5.3 Pokuta Pokuta je typickou a nejčastěji ukládanou sankcí za přestupek. Její význam spočívá zejména v částečném odčinění protiprávního stavu, kterého se pachatel přestupku dopustil, částečně má i význam obecně výchovný. 123

Motejl, O. Porušení zásady přiměřenosti trestů ve školství : Podnět sp. zn.: 2616/06/VOP/KP (ze Souhrnné zprávy VOP za rok 2006). Kancelář Veřejného ochránce práv [citováno 21. března 2009]. Dostupný z: http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/hledej.php?oblast= 216&doc=1206. 124 Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 70.

69

Pokutu lze uložit do výše 1 000 Kč, není-li ve zvláštní části PřesZ nebo v jiném zákoně stanovena pokuta vyšší. Tato obecná výše pokuty se v praxi aplikuje málokdy, neboť ve zvláštní části PřesZ i speciálních zákonech je možnost stanovení vyšší pokuty hojně využita. Platí to i u přestupků v silničním provozu. U pokut za přestupky podle § 22 PřesZ je dokonce stanovena i dolní hranice jejich výše, což je v přestupkovém právu řešení ojedinělé a do jisté míry problematické. Stanovení dolních hranic může vyvolává i pochybnosti o ústavnosti takové koncepce. Zde však rozpor s ústavním pořádkem zřejmě není. Ústavní soud sice v minulosti opakovaně rušil některé případy stanovení dolních hranic pokut v režimu stavebního zákona, jednalo se ale o dolní hranici pokuty 500 000 Kč, resp. 200 000 Kč. Tam byl likvidační charakter sankce zcela zřejmý, zatímco u dolních hranic pokut podle § 22 PřesZ, které se pohybují od 1 500 Kč do 25 000 Kč, to nelze s jistotou tvrdit.125 Nicméně stanovení dolních hranic sankcí, jejich obligatorní ukládání a nemožnost upuštění od sankce vnímám jako největší negativum úpravy trestání přestupků dle § 22 PřesZ, neboť správní uvážení je značně omezeno a není naplňována zásada individualizace při ukládání sankce. Také v blokovém řízení lze uložit pokutu do 1 000 Kč, není-li stanoveno jinak, a v příkazním řízení do 4 000 Kč. U některých skutkových podstat přestupků podle § 22 PřesZ je výše pokuty ukládaná v blokovém řízení stanovena pevnou částkou. V závislosti na spáchání konkrétního přestupku se v blokovém řízení uloží pokuta ve výši 1 000 Kč, 2 500 Kč nebo 3 000 Kč. Ukládání pokut v blokovém řízení je při projednávání přestupků v silničním provozu často využíváno. Největší výhodou je rychlost a bezprostřední výchovné působení na pachatele přestupku. Pro nejzávažnější přestupky dle § 22 a § 23 PřesZ, za které se ukládá zákaz činnosti, však platí, že je v blokovém řízení projednat nelze. Možnost projednat přestupek v blokovém řízení je omezena i obecným ustanovením § 84 odst. 4 PřesZ, podle kterého nelze v blokovém řízení projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Mezi návrhový přestupek patří i přestupek podle § 22 odst. 1 písm. h) PřesZ spáchaný mezi blízkými osobami. Při četných novelizacích § 23 PřesZ projevujících se v přesouvání skutkových podstat přestupků do zvláštních zákonů si zákonodárce nepočínal zcela důsledně a od 1. ledna letošního roku vznikl jistý rozpor týkající se možnosti uložit pokutu za přestupek podle odstavce 1 písm. f) v blokovém řízení. V odstavci 2 je totiž stanoveno, že zákaz činnosti

125

Kněžínek, J. O pojetí sankcí podle § 22 zákona o přestupcích. Právní zpravodaj, 2006, č. 11, s. 13.

70

od šesti měsíců do jednoho roku lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. b), d) a f). Podle odstavce 3 pak v blokovém řízení lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. f) a g) pokutu do 5 000 Kč. Konečně v následujícím odstavci je uvedeno, že přestupek, za který lze uložit zákaz činnosti, nelze projednat v blokovém řízení. Zákon tedy v jednom ustanovení umožňuje projednat přestupek podle písm. f) v blokovém řízení, načež to v následujícím ustanovení popře. O tom, jak zákonodárce nestačil reagovat na rychlé změny v § 23 PřesZ svědčí i ustanovení § 86 písm. a) téhož zákona. Podle něj mohou v blokovém řízení projednávat orgány policie mimo jiné též přestupky podle § 23 odst. 1 písm. a), f), g), i) a j). Přitom písmena i) a j) již v § 23 odst. 1 vůbec nefigurují. Domnívám se, že přestupek podle písmene f) v blokovém řízení projednat lze. Tento přestupek nikdy v minulosti nepatřil mezi ty, za něž bylo možné uložit zákaz činnosti a nemyslím si, že by zákonodárce na tom chtěl něco měnit. Pod písmenem f) byla ve znění účinném od 1. července 2006 do 31. prosince 2008 zařazena skutková podstata přestupku porušení povinnosti stanovené zvláštním právním předpisem pro dopravu nebo přepravu nebezpečných věcí, která naopak tradičně náležela k těm, u kterých zákaz činnosti připadal v úvahu. Písmeno f) tak v odstavci 2 zůstalo zřejmě nedopatřením, jedná se o legislativně technickou chybu. Negativní důsledky nesrozumitelného právního předpisu však nemohou být přičítány adresátům právní normy.126 Negativním důsledkem by zde bylo znemožnění projednání předmětného přestupku v blokovém řízení, které bývá pro pachatele příznivější. Proto by měla být dotčená ustanovení vykládána tak, že možnost projednat tento přestupek v blokovém řízení je zachována. Zdaleka nejlepší by ovšem bylo jednoduchou novelizací uvedené rozpory odstranit a tím vnést do celé věci jasno. Zvláštní ustanovení platí pro ukládání pokut mladistvým. Horní hranice pokuty se u mladistvých snižuje na polovinu, nesmí však být vyšší než 2 000 Kč. V blokovém řízení nemůže být uložena pokuta vyšší než 500 Kč. Pokud je však podle PřesZ nebo jiného zákona připuštěno uložit v blokovém řízení pokutu nad 1 000 Kč, lze mladistvému uložit pokutu až do výše 1 000 Kč. Modifikace dolní hranice pokuty není nijak upravena, zjevně proto, že PřesZ s touto eventualitou původně nepočítal. Pokud tedy mladistvý spáchá kupř. přestupek spočívající v řízení vozidla bezprostředně po požití alkoholického nápoje, dolní hranice pokuty 10 000 Kč zůstane stejná, horní hranice 20 000 Kč se sníží na polovinu a bude rovněž ve výši 10 000 Kč. Vznikne tak poněkud bizarní rozmezí výše pokuty. Jelikož však zvláštní ustanovení § 19 odst. 3 PřesZ nedovoluje nikdy uložit mladistvému

126

Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/2004.

71

pokutu vyšší než 2 000 Kč, bude v tomto případě pokuta činit právě 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že u valné většiny pokut za přestupky v silničním provozu dosahuje horní hranice alespoň 5 000 Kč, uloží se mladistvému téměř vždy pokuta ve výši 2 000 Kč.

5.4 Zákaz činnosti Zákaz činnosti je další frekventovanou sankcí za přestupky v silničním provozu. Nárůst případů ukládání tohoto trestu je očividný, najmě pak poté, co je za nejzávažnější přestupky dle § 22 PřesZ zákaz činnosti ukládán vždy. Jedná se o sankci s převážně preventivním dopadem, zabezpečující, aby pachatel, jenž opakovaně páchá např. závažnější dopravní přestupky, nemohl nadále bezprostředně ohrožovat okolí, což plní taktéž funkci výchovnou. V některých případech může mít pro pachatele nejtěžší následky ze všech sankcí ostatních.127 Pro leckoho je totiž řidičské oprávnění nepřímým zdrojem obživy. Na mnohé řidiče má také pozitivní účinek obava z možnosti postihu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.128 Zákaz činnosti lze podle § 14 PřesZ uložit jen za ty přestupky, u kterých je to zákonem výslovně dovoleno a to na dobu tam uvedenou, nejdéle však na dva roky. Zakázat lze pouze činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu. Současně musí být splněna podmínka, že pachatel spáchal přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Řízení motorového vozidla nebo tramvaje je typickým příkladem činnosti, k níž je třeba povolení státního orgánu, takže o možnosti zakázat tuto činnost nemohou vzniknout pochybnosti. Jiná je situace u řidičů nemotorových vozidel. Těm je možné zakázat jen činnost, kterou vykonávají v pracovním poměru. V úvahu připadá např. uložení zákazu řízení jízdního kola pachateli přestupku, který používá bicykl při výkonu práce kurýra. U většiny přestupků v silničním provozu podle PřesZ je možné, resp. nutné uložit zákaz činnosti. Obdobně jako u pokut jsou zde stanoveny spodní hranice, tedy přesněji minimální doby trvání zákazu činnosti. Na nejdelší dobu od jednoho roku do dvou let se uloží zákaz činnosti kupř. za řízení pod vlivem alkoholu nebo řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. U některých skutkových podstat přestupků je uložení této sankce vázáno na recidivní jednání – zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců se uloží

127

Blažek, P. Správní trestání v kontextu demokratického státu. Brno : Masarykova univerzita, 1996, s. 92-93. 128 Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 173.

72

tomu, kdo některý z přestupků vyjmenovaných v § 22 odst. 8 PřesZ spáchal v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát. Rovněž při ukládání této sankce platí mírnější ustanovení pro mladistvé přestupce. Zákaz činnosti jim lze uložit nejdéle na dobu jednoho roku. Nelze jej uložit, pokud by jeho výkon bránil přípravě mladistvého na povolání. Nebude tak např. možné uložit zákaz řízení motorových vozidel mladistvému, který se na zemědělském učilišti učí traktoristou. Po uplynutí poloviny doby výkonu zákazu činnosti lze od výkonu zbytku této sankce upustit. Pachatel však musí způsobem svého života prokázat, že další výkon sankce již není nutný. O upuštění od výkonu zbytku sankce rozhoduje správní orgán, který přestupek projednal v prvním stupni. Podat návrh na upuštění od výkonu zbytku sankce přísluší tomu, komu byla sankce uložena. Za mladistvého může návrh podat i jeho zákonný zástupce. Skutečnost, zda se pachatel přestupku osvědčil, tudíž vykonat zbytek sankce není potřebné, zjišťuje správní orgán např. dožádáním na místním úřadě, zda osoba nadměrně a často nepožívá alkoholické nápoje, kontrolou registrační karty řidiče apod.129 Nevyhoví-li správní orgán návrhu, nelze návrh podat opětovně. Proti rozhodnutí o návrhu též není přípustné odvolání.

5.5 Propadnutí věci Propadnutí věci upravuje § 15 PřesZ. Propadnutí věci může být uloženo jen tehdy, náleží-li věc pachateli a byla ke spáchání přestupku užita nebo určena, anebo byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou. S ohledem na trestání přestupků v silničním provozu má kruciální význam další podmínka, totiž že propadnutí věci nelze uložit, je-li hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Jako typický případ věci, jejíž propadnutí nelze z tohoto důvodu vyslovit, bývá v odborné literatuře uváděno motorové vozidlo.130 S poukazem na to, že došlo ke značnému zpřísnění pokut a za některé přestupky v silničním provozu lze uložit i pokutu ve výši 50 000 Kč, mohlo by se zdát, že nemožnost uložení propadnutí vozidla je názor do určité míry překonaný. Je však nutné si uvědomit, že při rozhodování o propadnutí věci užité ke spáchání přestupku není podstatná jen její hodnota, ale také k jakému užívání je určena. Nemůže tedy být prohlášena za propadlou věc, bez níž by sice nebylo možné přestupek

129

Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 176. Srov. např. Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 75; Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. vydání. Praha : Linde, a.s., 2006, s. 180; Horzinková, E. – Čechmánek, B. Přestupky a správní trestání. 4. vydání. Praha : Eurounion, 2008, s. 49.

130

73

spáchat, avšak svou povahou není k páchání přestupku určena – např. motorové vozidlo nebo jízdní kolo u dopravního přestupku.131

131

Červený, Z. – Šlauf, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vydání. Praha: Linde, a.s., 2008, s. 37.

74

6

ÚPRAVA

ŘEŠENÉ

PROBLEMATIKY

VE

VYBRANÝCH

ZEMÍCH Do následujícího komparačního přehledu jsem zařadil středoevropské země, v nichž je, podobně jako v České republice, závažné porušování předpisů o silničním provozu velmi častým jevem a které v evropských statistikách dlouhodobě vykazují nejvyšší počty osob usmrcených při dopravních nehodách – Slovensko, Polsko a Maďarsko.

6.1 Slovensko Je jistě zajímavé sledovat, jakou cestou se ubírá úprava přestupkového práva v této zemi. 1. října 1990 nabyl účinnosti zákon SNR o priestupkoch č. 372/1990 Zb., který se vlastně shodoval se zákonem ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Do dnešního dne byl téměř padesátkrát novelizován. Jedna z posledních novelizací byla provedena v souvislosti s přijetím nového zákona č. 8/2009 Z. z. o cestnej premávke a výrazně se dotkla skutkových podstat přestupků v silničním provozu i sankcí za ně ukládaných. Obecná část zákona se od naší úpravy v zásadě neliší. Největší rozdíl je v zániku odpovědnosti za přestupek, kdy přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynuly dva roky. Jisté odlišnosti jsou i v působnosti zákona; jednání soudců a prokurátorů, které má znaky přestupku, se projednává jen podle zvláštního předpisu132 a jednání poslance Národní rady je možné podle přestupkového zákona projednat, pokud je přestupkem spáchaným porušením zákazu požívat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky při vykonávaní činnosti, při které by mohlo dojít k ohrožení života, zdraví nebo poškození majetku (typicky to bude právě při řízení motorových vozidel). Skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a jiných přestupků v dopravě jsou stejně jako v českém zákoně o přestupcích vymezeny v ustanoveních § 22 a § 23. Slovenská úprava je však obecnější a o poznání přehlednější. V § 22 odst. 1 jsou v písmenech a) až i) vymezena nejzávažnější jednání proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jako je řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, způsobení dopravní nehody, řízení bez řidičského oprávnění apod. Zbytková skutková podstata je upravena ve dvou zbývajících písmenech. Podle písmene j) se dopustí přestupku ten, kdo jiným způsobem než uvedeným v písm. a) až i) poruší pravidla 132

Zákon č. 142/1961 Zb. o kárnej zodpovednosti sudcov z povolania a zákon č. 60/1965 Zb. o prokuratúre.

75

silničního provozu závažným způsobem, přičemž porušení závažným způsobem je definováno v zákoně o cestnej premávke. Jedná se např. o nedání přednosti v jízdě, zakázané předjíždění, vjetí na železniční přejezd v případech, kdy je to zakázáno. Konečně podle písm. k) je přestupkem jiné jednání než uvedené v písm. a) až j), kterým je porušen všeobecně závazný právní předpis o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. S účinností od 1. února letošního roku došlo k výraznému zpřísnění sankcí za uvedené přestupky. Byly zavedeny i dolní hranice pokut. Za nejzávažnější přestupky se uloží pokuta od 300 do 1300 eur a zákaz činnosti od jednoho roku do pěti let. U méně závažných přestupků zůstává větší prostor pro správní uvážení trestajícího orgánu, neboť pokuta v příslušném rozmezí je jen jednou z možných sankcí, lze tedy uložit pouze napomenutí či od uložení sankce upustit. Na rozdíl od české úpravy není omezena možnost projednat přestupek v blokovém řízení. Ba právě naopak, jsou-li podmínky pro použití blokového řízení splněny a nestanoví-li zvláštní zákon jinak, projednávají se určité přestupky v blokovém řízení vždy. Pokuta v blokovém řízení může být uložena až do výše 650 eur. Zvláštností je nové ustanovení § 88a, podle nějž lze rozhodnutí o uložení pokuty nad 60 eur (neuložené ovšem v blokovém řízení) vykonat na návrh pachatele přestupku i výkonem veřejně prospěšných prací, přičemž za každá tři eura pokuty je nutno odpracovat jednu hodinu. Této možnosti však bude možné využít až od 1. ledna 2011. Co se týká řízení o přestupcích, je taktéž upraveno v podstatě stejně jako v České republice. Nicméně zásadní odlišnost je v příslušnosti k projednávání přestupků. Přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu projednávají orgány Policejního sboru. Jak je již výše naznačeno, byl na Slovensku přijat zákon č. 8/2009 Z. z. o cestnej premávke, který od 1. února 2009 nahradil právní úpravu provedenou zákonem č. 315/1996 Z. z. o premávke na pozemných komunikáciách. Změna byla vyvolána především snahou sjednotit pravidla silničního provozu s úpravou platnou ve většině zemí Evropské unie. Došlo např. ke snížení nejvyšší povolené rychlosti v obci na 50 km.h-1 a zavedení

celoročního

celodenního

svícení.

Pozoruhodné

je

ustanovení

§ 4 odst. 2 písm. m), jež má předlohu v německé úpravě a které má za cíl zvýšení společenské úrovně silničního provozu:„Vodič nesmie používať hanlivé gestá voči ostatným účastnikom cestnej premávky (…).“ Porušení tohoto zákazu může být kvalifikováno jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. k) zákona o priestupkoch, za který lze uložit pokutu do výše 100 eur, v blokovém řízení do 60 eur. Nové

oprávnění

mají

policisté

v souvislosti

s ukládáním

blokových

pokut

za přestupky. Nemůže-li řidič pokutu zaplatit na místě, je policista oprávněn zadržet mu 76

řidičský průkaz. Učiní-li tak, vydá řidiči potvrzení, ve kterém povolí další jízdu po dobu 15 dní. Pokud pachatel přestupku v této lhůtě pokutu uhradí, bude mu řidičský průkaz bezodkladně vrácen. V opačném případě postoupí příslušný policejní orgán věc k výkonu rozhodnutí a průkaz vrátí až po jeho provedení. Téměř totožná úprava platila v Československu od 1. ledna 1982 do 31. října 1990. Tehdejší vyhláška federálního ministerstva vnitra č. 101/1981 Sb., o zadržování řidičských průkazů řidičům, kteří nemohou na místě zaplatit pokutu uloženou jim v blokovém řízení za přestupek v silničním provozu, se odlišovala snad jen v tom, že pro zaplacení pokuty stanovila lhůtu třicetidenní. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že došlo ke zrušení vydávání řidičského oprávnění na zkušební dobu. Zatímco u nás se poslední dobou uvažuje o vhodnosti zavedení tohoto institutu, na Slovensku jej realizovali již v roce 1997. Zkušební lhůta byla dvouletá a vztahovala se k vydání prvního řidičského oprávnění. Počínala běžet ode dne vydání řidičského průkazu. Pokud se držitel řidičského oprávnění dopustil během zkušební lhůty dvou přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nebo spáchal trestný čin v souvislosti s řízením motorového vozidla, byl povinen zúčastnit se doškolovacího kursu. Dopustil-li se shora uvedených jednání i po absolvování kursu, musel složit novou zkoušku k prokázání odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Při nesložení zkoušky nebo neúčasti na doškolovacím kursu rozhodl okresní dopravní inspektorát o odejmutí řidičského oprávnění. V praxi se zkušební lhůta příliš neosvědčila, neboť držitelé nového řidičského oprávnění někdy raději s pravidelným řízením vozidla dva roky vyčkávali, což se na jejich řidičských schopnostech projevovalo spíše negativně. Zákon č. 8/2009 Z. z. proto zavedl jiné opatření. Podle § 91 odst. 2 rozhodne orgán Policejního sboru o přezkoušení odborné způsobilosti, pokud držitel řidičského oprávnění v posledních dvanácti měsících jako řidič motorového vozidla třikrát závažným způsobem poruší pravidla silničního provozu. Pro úplnost dodávám, že bodové hodnocení porušení povinností stanovených zákonem se na Slovensku neuplatňuje. Závěrem mohu říci, že slovenskou úpravu přestupků v silničním provozu hodnotím lépe než českou. Jistě není ideální, ale rozhodně je přehlednější a srozumitelnější. Projednávání přestupků je zřejmě rychlejší a efektivnější, což je dáno hlavně tím, že všechny přestupky lze projednat v blokovém řízení.

77

6.2 Polsko Polské přestupkové právo má výjimečné postavení v tom, že nepatří do odvětví správního práva. Je to v podstatě samostatný obor těsně se přimykající k právu trestnímu. Hmotné přestupkové právo je upraveno přestupkovým zákoníkem (Kodeks wykroczeń, Dz.U. 1971 Nr 12 poz. 114). Přestupkem je zaviněný protiprávní čin uvedený v zákoně a nebezpečný pro společnost. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou upraveny v zásadě stejně jako v české úpravě. Přestupek lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti, ledaže zákon vyžaduje k odpovědnosti za přestupek úmyslného zavinění. Za přestupek je odpovědný ten, kdo byl v době jeho spáchání starší 17 let. Dopustí-li se přestupku mladiství pachatelé (od 13 do 17 let), postupuje se podle zákona o řízení ve věcech neplnoletých. V zákoníku je upravena i odpovědnost za pokus přestupku a účastenství ve formě návodu a pomoci. Za přestupky se ukládají tresty a trestní opatření. Mezi tresty patří uvěznění, omezení svobody, pokuta a napomenutí. Trest uvěznění trvá nejméně pět, nejdéle třicet dní. Uvěznit nelze osobu, jejíž osobní poměry neumožňují výkon tohoto trestu. Trest omezení svobody trvá jeden měsíc, během kterého je potrestaný povinen plnit určité povinnosti stanovené soudem, např. vykonat 20 až 40 hodin obecně prospěšných prací. Pokutu lze uložit ve výši od 20 do 5 000 zlotých, nestanoví-li zákon jinak. Při vyměřování pokuty se přihlíží k pachatelovým příjmům a k jeho majetkovým a osobním poměrům. Při ukládání trestu se přihlíží ke způsobu spáchání přestupku, míře zavinění, výši způsobené škody, osobním a majetkovým poměrům pachatele apod. Zákoník též taxativně vymezuje přitěžující a polehčující okolnosti. Trestními opatřeními jsou zákaz řízení vozidel od šesti měsíců do tří let, propadnutí věci, povinnost nahradit škodu, zveřejnění rozhodnutí o potrestání, jiná opatření stanovená zákonem. Trestní opatření lze uložit jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Trestnost přestupku zaniká uplynutím jednoho roku od jeho spáchání. Pokud v té době bylo zahájeno řízení o přestupku, zaniká trestnost uplynutím dvou let od spáchání přestupku.

78

Procesním předpisem je přestupkový řád (Kodeks postępowania v sprawach o wykroczenia, Dz.U. 2001 Nr 106 poz. 1148). Upravuje řízení klasické, zrychlené a příkazní. Stanoví-li tak tento zákoník, použijí se na řízení o přestupcích ustanovení trestního řádu. Na prvním stupni projednává přestupky (s výjimkou přestupků vojáků) místní soud.133 Na určení místní příslušnosti se použijí příslušná ustanovení trestního řádu. Příslušný je ten soud, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán. Nelze-li takto určit místní příslušnost, je příslušným ten soud, v jehož územním obvodu vyšel přestupek najevo nebo tam pachatel před spácháním přestupku trvale pobýval. Přestupkový řád se svou systematikou velmi blíží systematice trestního řádu. Obsahuje ustanovení o procesních stranách (žalobcem ve všech přestupkových věcech je policie, nestanoví-li zákon jinak), o dokazování, zadržení podezřelého, zajištění věcí, hlavním líčení, řádných a mimořádných opravných prostředcích apod. Skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti silničního provozu jsou vymezeny ve zvláštní části přestupkového zákoníku v článcích 84 až 103. Je to úprava poměrně podrobná. Vedle obvykle se vyskytujících přestupků jako je řízení pod vlivem alkoholu či bez řidičského oprávnění je zde např. ustanovení, podle nějž se přestupku dopustí ten, kdo ponechá na pozemní komunikaci bez dozoru zvíře nebo dítě mladší sedmi let. V Polsku je též uplatňován bodový systém. Podle čl. 130 zákona o silničním provozu (Prawo o ruchu drogowym, Dz.U. 1997 Nr 98 poz. 602) spravuje policie evidenci řidičů porušujících předpisy o silničním provozu. Určitému porušení odpovídá příslušný počet bodů od nuly do deseti, který se zaznamenává do zmíněné evidence. Po uplynutí jednoho roku od porušení předpisu se zaznamenané body odečtou, což ale neplatí, pokud řidič v tomto období dosáhl 24 bodů. V takovém případě je mu zadržen řidičský průkaz a musí se

podrobit

přezkoušení

z odborné

způsobilosti

k řízení

motorových

vozidel

a psychologickému vyšetření. Řidič, jenž je držitelem řidičského oprávnění déle než jeden rok, může absolvováním dobrovolného školení dosáhnout odečtení určitého počtu bodů. Podrobná ustanovení o bodovém systému jsou upravena ministerským nařízením Dz.U. 2002 Nr 236 poz. 1998. V příloze tohoto ustanovení je velmi obsáhlý seznam jednání spočívajících v porušení předpisů o silničním provozu. U každého je vždy specifikováno, které ustanovení právního předpisu bylo jednáním porušeno a kolik za něj

133

Místní soud je nejnižším článkem polské soustavy obecných soudů (odpovídá tedy našemu okresnímu soudu).

79

přísluší bodů. Mnohá jednání jsou ohodnocena nulovým počtem bodů; i tato se však do evidence zapisují. Jestliže je jedním skutkem porušeno více předpisů, příslušné počty bodů se sčítají, není-li nařízením stanoveno jinak. Polský bodový systém se na osoby, které nejsou polskými státními občany, vztahuje jen tehdy, spáchají-li čin, za který lze uložit trestní opatření zákazu řízení vozidel.

6.3 Maďarsko Základním pramenem maďarského přestupkového práva je zákon o přestupcích č. LXIX z roku 1999. Je rozdělen na tři části – první část je obecná, druhá upravuje řízení o přestupcích a třetí část obsahuje skutkové podstaty některých přestupků. V ustanovení § 1 zákona je přestupek vymezen jako protiprávní čin spočívající v konání nebo opomenutí, který zákon, nařízení vlády nebo nařízení samosprávného orgánu za přestupek označuje a který není trestným činem. Tam, kde právní předpis výslovně nevyžaduje úmyslné zavinění, postačuje k odpovědnosti za přestupek zavinění nedbalostní. Za přestupek není odpovědný, kdo v době jeho spáchání nedovršil čtrnáctý rok svého věku, byl nepříčetný, byl k jeho spáchání pod pohrůžkou přinucen, kdo jednal v omylu, v nutné obraně nebo krajní nouzi nebo z jiných důvodů vymezených zákoně o přestupcích. Odpovědnost za přestupek zaniká v poměrně krátké době. Projednat nelze přestupek, od jehož spáchání uplynulo šest měsíců. Na rozdíl od naší úpravy se přestupku dopustí také ten, kdo ke spáchání přestupku jiného úmyslně přiměje nebo navede, nebo kdo jinému úmyslně poskytne ke spáchání přestupku pomoc. Stanoví-li tak právní předpis, je pachatel odpovědný i za pokus přestupku. Pro výklad pojmů úmysl, nedbalost, pokus, pohrůžka, návod, pomoc aj. se použijí ustanovení trestního zákona. Za přestupek lze uložit trest nebo opatření. Trestem je uvěznění nebo pokuta, opatřením zákaz řízení vozidel, propadnutí věci, napomenutí a omezující opatření spočívající v zákazu navštěvovat sportovní akce. Uvěznění lze uložit jen tehdy, stanoví-li tak výslovně zákon. Nejkratší možná doba uvěznění je jeden den, nejdelší šedesát dnů. Zákon dále vyjmenovává osoby, kterým tento trest nelze uložit; sem patří např. mladiství nebo těhotné ženy od čtvrtého měsíce těhotenství.

80

Pokutu lze uložit od 3 000 do 150 000 forintů. Horní hranice pokuty je uvedena u každé skutkové podstaty přestupku. Při ukládání pokuty na místě (obdoba našeho blokového řízení) lze vybrat pokutu od 3 000 do 20 000 forintů. Projednává-li se více přestupků ve společném řízení, je možné při uložení pokuty uplatnit asperační zásadu. Pokuta se uloží podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, přičemž horní hranici pokuty lze o polovinu zvýšit. Mladistvým lze pokutu uložit jen mají-li pravidelný příjem. Maďarské přestupkové právo stejně jako polské nezná trest zákazu činnosti, upravuje pouze opatření spočívající v zákazu řízení vozidel, k jejichž řízení je nutné povolení státního orgánu. Stanoví-li tak právní předpis, lze toto opatření uložit vedle pokuty nebo i samostatně za přestupek spáchaný porušením dopravních předpisů. Opatření lze uložit na dobu od jednoho měsíce do jednoho roku. K projednávání přestupků jsou věcně příslušné orgány obcí a jiné správní orgány. Přestupky, za něž lze uložit trest uvěznění, projednává na prvním stupni místní soud. Pachatelé těchto přestupků mohou být dokonce vzati do přestupkové vazby. Ve vazbě mohou být drženi až do vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném soudním řízení, nejdéle však 72 hodin. Místní příslušnost se řídí místem pachatelova bydliště. Za účelem zvýšení efektivnosti projednání přestupku je možné postoupit věc správnímu orgánu, v jehož obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje nebo v němž byl přestupek spáchán. Skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti silničního provozu jsou upraveny v ustanoveních § 42 až 54 a § 61 a 62 nařízení vlády o jednotlivých přestupcích č. 218/1999. Jedná se o nejzávažnější přestupky, jako je řízení pod vlivem alkoholu, řízení bez řidičského oprávnění, porušení pravidel o přejíždění železničního přejezdu, ublížení na zdraví při dopravní nehodě, překročení nejvyšší povolené rychlosti. Méně závažná porušení zvláštního předpisu134 jsou zahrnuta do zbytkové skutkové podstaty. Přestupky v silničním provozu projednává policie. Policisté jsou též oprávněni za tyto přestupky ukládat pokuty na místě. Jediným přestupkem, k jehož projednání je z důvodu možnosti uložení trestu uvěznění příslušný soud, je řízení v době trvání zákazu řízení vozidel podle § 156/A zákona o přestupcích. Od

roku

2001

je

v Maďarsku

zaveden

bodový

systém.

Podle

zákona

č. CXXVIII/2000, o bodovém systému v silniční dopravě, se řidičům zaznamenává 134

Společné nařízení Ministerstva vnitra a Ministerstva dopravy a pošt č. 1/1975, o pravidlech silničního provozu

81

příslušný počet bodů na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu souvisejícím se silničním provozem. Jakmile řidič dosáhne, popř. překročí počet 18 bodů, je mu na šest měsíců odejmuto řidičské oprávnění. Za úmyslný trestný čin se připočítá devět bodů, za nedbalostní šest. Přestupky jsou podle závažnosti ohodnoceny jedním až pěti body. Přehled přestupků a počet bodů za ně zaznamenávaných je stanoven v příloze č. 1 vládního nařízení č. 236/2000. Počty bodů za jednotlivé delikty byly v roce 2007 podstatně zvýšeny, neboť dosavadní úprava bodového systému se míjela svým účinkem. Hlavním cílem zavedení bodového systému bylo vyřadit ze silničního provozu řidiče, jež se opakovaně dopouštějí závažných porušení dopravních předpisů. Do roku 2007 mělo půl milionu řidičů zaznamenáno alespoň jeden bod, ovšem pouhým 350 z nich bylo odebráno řidičské oprávnění po dosažení hranice 18 bodů.135 Pokud řidič absolvuje dobrovolné školení bezpečné jízdy, odečte se mu devět bodů, má-li v evidenci zaznamenáno nejvýše 12 bodů. Má-li zaznamenáno 13 až 17 bodů, odečte se bodů šest. Této možnosti lze využít jen jednou ročně. Z výše uvedeného je patrné, že úprava přestupkového práva v Maďarsku je v mnoha směrech odlišná od české úpravy, což je dáno především menší mírou separace trestního práva správního od trestního práva soudního.

135

A közúti közlekedési elıéleti pontrendszerrıl szóló törvény és végrehajtási rendeletének módosítása [citováno 17. března 2009]. Dostupné z: http://www.magyarorszag.hu/fairplay/kozlekedesbiztonsagban _pont.shtml.

82

ZÁVĚR Stěžejní část skutkových podstat přestupků v silničním provozu je obsažena v zákoně o přestupcích č. 200/1990 Sb., a to zejména v ustanovení § 22. Několik skutkových podstat je upraveno speciálními zákony, najmě zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Ustanovení § 22 PřesZ seznalo od nabytí účinnosti tohoto zákona řadu změn. Původní znění uvedeného ustanovení vymezovalo pouhopouhé dvě skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti silničního provozu. Takováto notně obecná úprava byla nevyhovující, neboť dostatečně neodlišovala závažná porušení pravidel silničního provozu od méně závažných. Postupně se vytvářely konkrétnější skutkové podstaty přestupků, přičemž nezřídka bylo popudem k jejich vzniku reflektování nových negativních jevů a tendencí v silničním provozu – stále častěji se vyskytující případy telefonování za jízdy, užívání návykových látek, řízení bez řidičského oprávnění apod. Současná podoba § 22 PřesZ vychází z nejzásadnější novelizace provedené zákonem č. 411/2005 Sb., jež nabyl účinnosti 1. července 2006. Kromě vymezení velkého počtu nových skutkových podstat přestupků došlo i k podstatnému zpřísnění sankcí a k úpravě pravidel pro jejich ukládání. Byly zavedeny dolní hranice pokut, pokuty a v některých případech i zákaz činnosti se ukládají obligatorně, což omezuje možnost využití efektivnějšího blokového i příkazního řízení. Konstrukce trestání přestupků dle § 22 je zcela ojedinělá a odlišná od jiných trestních ustanovení PřesZ. Postihovat určité skupiny přestupků koncepčně odlišně od jiných skupin se mi však jeví nevhodným. Za největší nedostatek této úpravy pokládám značné omezení správního uvážení při rozhodování o sankci. Dolní hranice sankcí by měly být zrušeny, stejně jako povinné ukládání stanovených sankcí. Shledávám však, že časté změny PřesZ i jiných zákonů příliš nepřispívají k přehlednosti úpravy přestupků. To se týká právě ustanovení § 22 PřesZ, které je v nynějším znění dosti rozsáhlé a nepřehledné, což klade velké nároky na adresáty právní normy. Navíc některé skutkové podstaty do něj byly zjevně zařazeny bez většího úsilí o předchozí zhodnocení jejich praktického dopadu a vyvolávají určité výkladové problémy, o nichž jsem se snažil v textu práce pojednat. V rámci úvah de lege ferenda bych jisté zlepšení spatřoval v „zeštíhlení“ ustanovení obsahujících skutkové podstaty přestupků, kdy větší prostor by byl

83

věnován souhrnným skutkovým podstatám. V ostatních skutkových podstatách by pak byla vymezena nejzávažnější jednání ohrožující bezpečnost silničního provozu. O aktuálnosti řešené problematiky svědčí i skutečnost, že právě v těchto dnech, kdy svou práci dopisuji, projednává Poslanecká sněmovna návrh změny zákona o silničním provozu a zákona o přestupcích. Mezi změnami méně podstatnými je navržena jedna změna téměř revoluční – ustanovení § 22 zákona o přestupcích by mělo být zrušeno a odpovídající skutkové podstaty přestupků by měly být upraveny v novém ustanovení § 125d zákona o silničním provozu, spolu s jinými správními delikty. Takové řešení je dle mého soudu lepší a je v souladu se schválenou koncepcí reformy správního trestání, podle níž by skutkové podstaty přestupků měly být upraveny v sankčních ustanoveních zvláštních zákonů.

84

RESUMÉ This thesis deals with driving offences. Intensity of road traffic permanently increases. Almost everyone participates in the road traffic day by day. Among the participants occur many dangerous and egoistic individuals, who do not observe the road traffic regulations. Theirs irresponsible behaviour often results in car accidents and damage to person and property. One of means to improvement of the road safety is efficient punishment of driving offences. I have divided my thesis into six parts. First of all I have paid attention to definition of terms ′offence′ and ′driving offence′. Offence is one of the administrative torts, which is defined by Offence Act no. 200/1990 Coll. It is unlawful action which violates or endangers protected interests of society. Driving offences violate or endanger safety and fluency of the road traffic. Merits of the driving offences are defined not only by special part of the Offence Act, but also by Act no. 13/1997 Coll. and Act no. 56/2001 Coll. In this chapter I have described general characteristics of the offences too. End of this part I have devoted to questions of competence, where I have described rules for determination of territorial and material competence. In the second chapter I have dealed with historical development of road traffic regulations and with evolution of punishment of driving offences. I have monitored this development from the second half of nineteenth century to the present. Matter of road traffic offences is obviously separated from criminal law all that time. The next part is focused on particular driving offences, defined by the Offence Act, Act no. 13/1997 Coll. and Act no. 56/2001 Coll. This chapter is principal part of my thesis. In this part I have described individual merits of driving offences. Maximum attention is paid to § 22 of the Offence Act. The most of violations of road traffic rules is classifiable under this regulation. Merits of driving offences defined by § 22 of the Ofence Act have been essentialy changed in half of year 2006 by Act no. 411/2005 Coll. First section of this regulation defines driving offences which are connected with bad technical condition of the driver′s vehicle (e. g. driving vehicle which directly endangers other participants of road traffic or veiling of plate of registration number), with impaired driving, with health and proffesional

85

incapability of driving, with the most serious violating of road traffic rules (e. g. forbidden overtaking, turning and reversing on motorway etc.), and with traffic accidents. The second section of § 22 defines driving offences which are related to vehicles′ operators. The third section of § 22 includes driving offences which only driving school instructors can perpetrate. § 23 of the Offence Act defines other traffic offences, which are associated e.g. with violating of rules within transport of hazardous chemical or explosive substances. Act no. 13/1997 Coll. defines driving offences which are related to damage of road or damage of traffic signs and to driving of overloaded vehicles. Act no. 56/2001 Coll. includes driving offences which are connected with technical condition of operator′s vehicle. The fourth chapter is devoted to faculties of administrative agencies connected with supervision over road safety. This authorizatins are defined by Road Safety Act no. 361/2000 Coll. Policeman is according to Road Safety Act authorized to retent alleged offender′s driving licence or prohibit him from following driving. He is authorized to demand bailment from alleged offender too. The bail is guarantee of offender′s co-operation with administrative agency in proceedings. In the next section I have described types of sanctions. Administrative agency can impose as a sanction reprehension, penalty, ban of certain action or forfaiture. At the present it is necessary to impose a penalty on offender in setted penalty rate. There is not allowed to waive of sanction or impose a reprehension on offender. In this chapter I have paid attention to fundamental principles of punishment too. The last chapter is devoted to international comparison. I have briefly described road traffic regulations and question of driving offences in Slovakia, Poland and Hungary. The most similar legal regulations to Czech regulations are understandably in Slovakia. Nowadays matter of road traffic regulations and driving offences is subject to frequent legislative changes. In the near future driving offences defined by the Offences Act will be probably shifted to Road Safety Act.

86

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A JUDIKATURY Monografické publikace •

HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006. 822 s. ISBN 80-7179-442-2.

•

PRŮCHA, P. Správní právo, obecná část. 7., doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství DOPLNĚK, 2007. 418 s. ISBN 978-807239-207-0.

•

PRŮCHA, P. – SKULOVÁ, S. Správní právo, procesní část. 2. dotisk 3. doplněného vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 262 s. ISBN 80-210-2294-9.

•

SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo procesní. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-110-6.

•

WEYR, F. Československé právo správní. Část obecná. Brno : Čsl. akademický spolek Právník, 1922. 148 s.

•

MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H.Beck, 2008. 202 s. ISBN 80-7179-806-4.

•

BLAŽEK, P. Správní trestání v kontextu demokratického státu. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta 1996. 119 s. ISBN 80-210-1385-0.

•

POŠVÁŘ, J. Nástin správního práva trestního. Studie o některých pojmech, zejména o vině. Praha : Orbis, 1936. 113 s.

•

POŠVÁŘ, J. Nástin správního práva trestního II. O administrativních trestech a správním trestním řízení. Brno : Čsl. akademický spolek Právník, 1946. 199 s.

•

ČÍŽEK, K. Trestní právo policejní. Praha : J. Otto, 1882. 198 s.

•

HORZINKOVÁ, H. – ČECHMÁNEK, B. Přestupky a správní trestání. 4. doplněné vydání. Praha : Eurounion, s.r.o., 2008. 311 s. ISBN 978-80-7317-069-1.

•

ČERVENÝ, Z. – ŠLAUF., V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textů souvisících předpisů. 15. aktualizované vydání. Praha : Linde, a. s., 2008. 342 s. ISBN 978-80-7201-713-3.

•

KUČEROVÁ, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha : Linde, a. s., 2006. 431 s. ISBN 80-7201-613-X.

•

SÝKORA, J. Přestupky v silničním provozu Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Právnická fakulta, Katedra správní vědy a správního práva, 1986. 52 l. Diplomová práce.

•

ŽIDŮV, M. Trestné činy v silničním provozu – nová úprava. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra trestního práva 2007. 21 s. Práce SVOČ.

87

•

FENYK, J. – ILLKOVÁ, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu – Výňatky z hmotněprávních rozhodnutí a stanovisek, 1918 – 1995. Praha : C.H.Beck, 1995. 795 s. ISBN 80-7179-038-9.

•

ROSENBACH, F. Automobilista před zákonem. Praha : Státní nakladatelství, 1930. 208 s.

•

FASTR, P. – ČECH, J. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a prováděcími předpisy. 9. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde, a. s., 2008. 240 s. ISBN 978-80-7201-719-5.

•

KOVALČIKOVÁ, D. – ŠTANDERA, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2007. 601 s. ISBN 978-80-7179648-0.

•

LEITNER, M. – LUKÁŠEK, V. – KOPECKÝ, Z. Zákon o provozu na pozemních komunikacích a předpisy prováděcí a souvisící s komentářem. 3. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2006. 572 s. ISBN 80-7201-616-4.

•

Nová pravidla silničního provozu. Zpracovali zaměstnanci ministerstva národní bezpečnosti. Praha : Publikační ústav ministerstva vnitra, 1952. 175 s.

•

Předpisy o provozu na silnicích. Zvláštní otisk Sbírky zákonů republiky Československé. Praha : Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů, n. p., 1954. 79 s.

•

SRNEC, D. – VINŠ, V. Učebnice předpisů silničního provozu. Praha : Naše vojsko, 1955. 148 s.

•

SVÁTEK, Z. Právní poradna pro autoškoly. Praha : BESIP, Ministerstvo vnitra ČR, 1996. 96 s.

Periodické publikace •

MIKULE, V. Ústavní zakotvení a historické aspekty správního trestání. In Kolokvium o správním trestání. Správní právo, 2002, roč. 35, č. 1, s. 1-5. ISSN 0139-6005.

•

MATES, P. Zavinění ve správním právu. Veřejná správa. Čtrnáctideník Vlády ČR, 2008, č. 15, s. 16-17. ISSN 1213-6581.

•

MATES, P. – MAZANEC, M. Právní úprava smíšených správních deliktů. Právní rozhledy, 1999, roč. 16, č. 7, s. 350-354. ISSN 1210-6410.

•

FRIML, K. K některým otázkám obhajoby v dopravních věcech. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 4, s. 97-106. ISSN 1213-5313.

•

HERCZEG, J. – NAVRÁTILOVÁ, J. K právu neusvědčovat sám sebe při dopravním deliktu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 7, s. 209-214. ISSN 1213-5313.

88

•

KNĚŽÍNEK, J. Trestněprávní souvislosti zákona č. 411/2005 Sb. Právní zpravodaj, 2005, roč. 6, č. 12, s. 11-13. ISSN 1212-8694.

•

KNĚŽÍNEK, J. O pojetí sankcí podle § 22 zákona o přestupcích. Právní zpravodaj, 2006, roč. 7, č. 11, s. 12-15. ISSN 1212-8694.

•

VONDRUŠKA, F. – RŮŽIČKA, M. K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen trestnímu) postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb. Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 299-306. ISSN 12135313.

•

POŠVÁŘ, J. Dopravní policie. Všehrd, 1928/1929, roč. 10, č. 9, s. 243-245.

•

POŠVÁŘ, J. Přestupky nedovolené rychlosti motorových vozidel v uzavřených obcích trestá soud. Všehrd, 1929/1930, roč. 11, č. 1, s. 24-25.

•

ZŮBEK, J. Sankce po dopravní nehodě. Právní rádce, 2007, roč. 15, č. 12, s. 49. ISSN 1210-4817.

•

ZŮBEK, J. Zadržení řidičského průkazu. Právní rozhledy, 2007, roč. 24, č. 18, s. 674-678. ISSN 1210-6410.

•

VACA, J. Policie přitvrzuje. Trestá zabavením auta. Mladá fronta Dnes. 10. 2. 2009, roč. 20, č. 34, s. A1 a A2. ISSN 1210-1168.

•

VACA, J. Nebral jste před jízdou drogy? Mladá fronta Dnes, 9. 2. 2007, roč. 18, č. 34, s. A4. ISSN 1210-1168.

•

BLAHUŠ, P. Řidiči přišli na způsob, jak ujít potrestání za alkohol. Právo, 21. 6. 2008, roč. 18, č. 145, s. 1 a 4. ISSN 1211-2119.

•

MYŠINSKÝ, J. – HUMPLÍKOVÁ, S. V ČR začíná nová éra znaleckých pracovišť. Bulletin Národní protidrogové centrály, 2006, roč. 12, č. 3, s. 28-31. ISSN 12118834.

•

SVÁTEK, Z. Z historie pravidel silničního provozu. Příloha Metodického zpravodaje autoškol, duben 2003, s. 1-11.

Elektronické publikace •

TESAŘÍK, J, SOBOTKA, P. Informace o nehodovosti na pozemních komunikacích České republiky za rok 2008 [online]. Ředitelství služby dopravní policie Policejního prezidia ČR, c2009 [cit. 2009-03-11]. Dostupný z WWW: .

•

NOVÁK, T. Bodovaní řidiči : Informace o stavu bodového systému v ČR [online]. Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel, c2009 [cit. 2009-03-21]. Dostupný z WWW:.

89

•

NEUSAR, Z. Statistika nehod na přejezdech v roce 2008 [online]. Drážní inspekce, c2009 [cit. 2009-01-22]. Dostupný z WWW: .

•

MOTEJL, O. Porušení zásady přiměřenosti trestů ve školství : Podnět sp. zn.: 2616/06/VOP/KP (ze Souhrnné zprávy VOP za rok 2006) Kancelář Veřejného ochránce práv [online]. c2007 [cit. 2009-03-21]. Dostupný z WWW: .

•

BENEDIKTOVÁ, V. Stanovisko k chybné interpretaci zákona [online]. Policie ČR, c2009 [cit. 2009-02-18]. Dostupný z WWW: .

•

Akční plán realizace národní strategie protidrogové politiky na období 2005 až 2006 [online]. Vláda ČR, c2005 [citováno 28.února 2007]. Dostupný z WWW: .

•

Události 14. února 2009 [online]. Česká televize, c2009 [cit. 2009-02-19]. Dostupný z WWW: .

•

Přejezdová zabezpečovací zařízení [online]. AŽD Praha , c2008 [cit. 2009-02-22]. Dostupný z WWW: .

•

A közúti közlekedési elıéleti pontrendszerrıl szóló törvény és végrehajtási rendeletének módosítása [online]. Új Magyarország, c2008 [cit. 2009-03-17]. Dostupný z WWW:.

Jiné prameny •

Sněmovní tisk č. 833/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.

•

Sněmovní tisk č. 570/0. Návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

•

Sněmovní tisk č. 679/0. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

•

Sněmovní tisk č. 679/1. Stanovisko vlády k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

90

•

Právní posouzení řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění příslušné skupiny nebo podskupiny – sdělení Ministerstva dopravy ze dne 18. 10. 2004, č. j. 317/2004-160-SPR/21.

•

Metodická pomůcka Ministerstva dopravy k usměrnění některých správních činností v souvislosti s aplikací zákona č. 411/2005 Sb. ze dne 19. 5. 2006, č.j. 48/2006-160LEG/1.

•

Doporučení Ministerstva dopravy k jednotnému postupu při řešení přestupků souvisejících s rychlostí jízdy ze dne 4. 8. 2006, zn. 89/2006-160-LEG/1.

•

Povaha pětidenní lhůty pro zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu podle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu – aktualizované stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 18. 9. 2006, č.j. 111/2006-160-LEG/1.

•

Metodické stanovisko Ministerstva dopravy k aplikaci § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb. ze dne 10. 9. 2008, č. j. 754/2008-160-OST1.

Právní předpisy •

Zákon č. 117/1852 ř. z., zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích.

•

Zákon č. 47/1866 čes. z. z., jímž se vydává řád policie silniční, platný pro království České kromě hlavního města Prahy.

•

Zákon č. 81/1935 Sb. z. a n., o jízdě motorovými vozidly.

•

Zákon č. 82/1938 Sb., o dopravních značkách pro silniční dopravu.

•

Opatření Stálého výboru č. 275/1938 Sb., o směru dopravy po veřejných silnicích a cestách.

•

Zákon č. 56/1950 Sb., o provozu na veřejných silnicích.

•

Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní.

•

Zákon č. 89/1950 Sb., o trestním řízení správním (trestní řád správní).

•

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 60/1961 Sb., socialistického pořádku.

•

Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

o úkolech

91

národních

výborů

při

zajišťování

•

Zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.

•

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

•

Zákon č. 226/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

•

Zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku.

•

Nařízení č. 198/1857 ř. z., jímž se vydává všeobecný předpis pro trestání menších přestupků, pro které není trest stanoven ani ve všeobecném trestním zákonu ani ve zvláštních trestních nařízeních.

•

Nařízení ministerstva vnitra č. 156/1905 ř. z., jímž se vydávají bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol.

•

Nařízení vlády č. 242/1939 Sb., o chování v silniční dopravě (dopravní řád silniční).

•

Nařízení vlády č. 243/1939 Sb., o připuštění osob a vozidel k dopravě na silnicích (řád o připuštění k silniční dopravě).

92

•

Nařízení vlády č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích.

•

Vyhlášení c. k. místodržitele na Moravě č. 29/1892 mor. z. z., kterým se na základě platných zákonů a předpisů se schválením c. k. ministeria záležitostí vnitřních prohlašuje prozatímní řád policie silniční, platný pro silnice říšské v markrabství Moravském.

•

Vyhláška ministerstva vnitra č. 328/1951 Ú.l.I, o způsobilosti vozidel k provozu na veřejných silnicích, o způsobilosti k jejich řízení a o péči o rozvoj motorismu.

•

Vyhláška ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú.l., o provozu na silnicích.

•

Vyhláška ministra vnitra č. 56/1962 Sb., o Pomocné stráži veřejné bezpečnosti.

•

Zákon č. 372/1990 Zb. o priestupkoch, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 8/2009 Z. z. o cestnej premávke.

•

Ustawa Dz.U. 1971 Nr 12 poz. 114, kodeks wykroczeń.

•

Ustawa Dz.U. 1997 Nr 98 poz. 602, prawo o ruchu drogowym.

•

Ustawa Dz.U. 2001 Nr 106 poz. 1148, kodeks postępowania v sprawach o wykroczenia.

•

Rozporządzenie ministra spraw wewnętrznych i Dz.U. 2002 Nr 236 poz. 1998, w sprawe postępowania naruszającymi przepisy ruchu drogowego.

•

1999. évi LXIX. törvény a szabálysértésekrıl.

•

2000. évi CXXVIII. törvény a közúti közlekedési elıéleti pontrendszerrıl.

•

218/1999. (XII. 28.) Korm. rendelet az egyes szabálysértésekrıl.

•

236/2000. (XII. 23.) Korm. rendelet a közúti közlekedési elıéleti pontrendszerrıl szóló 2000. évi CXXVIII. törvény végrehajtásáról.

Soudní rozhodnutí •

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 489/98.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1929, sp. zn. Zm I 545/28.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1986, sp. zn. 5 Tz 39/86

93

administracji z kierowcami

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 5 As 38/2003.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 As 3/2004.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 As 65/2004.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/2004.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2006, sp. zn. 4 As 73/2005.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 1 As 23/2007.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 1 As 31/2007.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 As 42/2007.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 As 48/2007.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 1 As 56/2008.

•

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 As 5/2009.

•

Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 63 Ca 2/2006.

94