Odměňování statutárních orgánů akciových společností v srovnávacím pohledu

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Matej Komora

Odměňování statutárních orgánů akciových společností v srovnávacím pohledu

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Prof. JUDr. Stanislava Černá CSc.

Katedra:

Obchodního práva

Datum vypracování práce:

duben 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Praha dne 13. dubna 2014

…………………………….. Matej Komora

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval mé vedoucí diplomové práce paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc., za cenné rady a připomínky poskytnuté během uskutečněných konzultací.

Obsah 1.

Úvod ......................................................................................................................6

2.

Teoretické základy odměňování a jeho funkce........................................................8

3.

Pojem odměna za výkon funkce a některé její zvláštní druhy................................11 4.1. Tantiéma ...........................................................................................................11 3.1.1.

Předpoklady pro rozhodnutí o tantiémě ..................................................12

3.1.2.

Rozhodnutí valné hromady o rozdělení tantiémy ....................................12

3.1.3.

Limity pro vyplacení tantiémy................................................................13

3.1.4.

Zhodnocení zákonné úpravy tantiémy a její použitelnosti .......................14

3.2.

Opční akciové programy ...............................................................................15

3.2.1.

Právní rámec realizace opčních programů ..............................................15

3.2.2.

Funkce opčních programů a jejich místo v rámci odměňování členů

statutárních orgánů ...............................................................................................17 3.3. 4.

Naturální plnění.............................................................................................18

Právní úprava odměňování členů statutárních orgánů v České republice...............20 4.1.

Odměna ze smlouvy o výkonu funkce ...........................................................21

4.1.1.

Formální náležitosti smlouvy o výkonu funkce.......................................22

4.1.2.

Podpůrná aplikace zákoníku práce na výkon funkce člena statutárního

orgánu obchodní korporace ..................................................................................24 4.1.3.

Souběh funkcí člena statutárního orgánu obchodní korporace a pracovního

poměru 27 4.1.4.

Schvalování smlouvy o výkonu funkce v akciové společnosti s německým

modelem ..............................................................................................................35 4.1.5. 3.2

. Odměna poskytována na základě zákona .....................................................39

3.2.1 4.3.

Schvalování smlouvy o výkonu funkce v monistickém sytému...............37

Odměna obvyklá ....................................................................................40

Odměna poskytnutá na základě vnitřního předpisu ........................................41

5.

Odměňování členů statutárních orgánů akciových společností v Anglii ................45 5.1.

Postavení členů statutárního orgánu v anglickém právu společností...............46

5.2.

Odměňování členu správní rady anglické akciové společnosti z titulu funkce 48

5.3.

Smluvní odměňování členů správní rady .......................................................49

5.4. Regulace odměňování kótovaných akciových společností .................................52 6.

Závěr....................................................................................................................54

Seznam použitých zdrojů.............................................................................................57 Abstrakt ......................................................................................................................62 Abstract.......................................................................................................................62

1. Úvod Problematika odměňování statutárních orgánu akciových společností je pevně spjata s jejich samotnou existencí a nutně se objevuje vždy, když dojde k oddělení ekonomického vlastnictví společnosti od jejího řízení. Ačkoliv se jedná a často diskutované téma, tak navzdory nesčetné odborné literatuře se stále objevují nové otázky a problémy, které je nutno řešit. To, že se nejedná o problematiku ryze akademickou, dokládají události posledních let. Finanční krize z roku 2008 vynesla otázku odměňování statutárních orgánu do centra jak právního, tak i ekonomického diskursu vzhledem k tomu, že nevhodné nastavení odměňovacích schémat bylo identifikováno jako jeden z předpokladů vypuknutí krize. 1 Domnívám se, že pro oblast odměňování neexistuje jedeno optimální nastavení, které by bylo možno aplikovat globálně, ale že je vždy nutné vybalancovat systém v konkrétní situaci. Z tohoto důvodu shledávám komparaci právní úpravy odměňování různých jurisdikcí jako nesmírně zajímavou. V této práce se kvůli rozsahu zabývám pouze porovnáním úpravy anglické a české. Lze tak totiž demonstrovat odlišnosti dvou právních řádů vycházejících ze zcela odlišných ekonomických i historických základů. V úvodu načrtnu teoretické základy odměňování. Následně se budu věnovat pojmu odměny a některým specifickým druhům odměn jako jsou tantiémy nebo opční programy. V další části podrobím podrobnějšímu zkoumání českou úpravu odměňování statutárních orgánů akciových společností v režimu nového občanského zákoníku ale zejména pak zákona o obchodních korporacích, ale přihlédnuto bude i k předcházející úpravě obsažené v obchodném zákoníku. Tato část je rozdělená podle jednotlivých titulů, na základě kterých lze přiznat členům statutárního orgánu akciové společnosti nárok na odměnu. Poslední část této práce se věnuje anglické úpravě odměňování členů

1

Srov. The Turner Review, a regulatory response to the global banking crisis, 2009, dostupné na: http://www.fsa.gov.uk/pubs/other/turner_review.pdf De Larosiere Report, High-level group on financial supervision in the EU, 2009, dostupné na: http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/de_larosiere_report_en.pdf

správní rady (board of directors). Komparativní část začíná nastíněním postavení statutárního orgánu v anglickém právu společností, pokračuje obecnou úpravou odměňování formovanou jak činností soudů, tak i legislativou, zejména pak zákonem o společnostech z roku 2006 (Company Act 2006). Stranou nezůstává ani úprava corporate governance kótovaných akciových společností, která čerpá z britského kodexu správy společností (UK Corporate Governance Code).

2. Teoretické základy odměňování a jeho funkce Jednou z hlavních výhod akciových společností je možnost efektivní koncentrace kapitálu, který je nezbytný pro realizaci velkých investičních projektů. Druhou stranou mince pak je roztříštění vlastnické struktury mezi vetší počet akcionářů, kteří nemají možnost ovlivňovat každodenní řízení společnosti, a proto dochází delegaci spravování společnosti na managment. Tím dochází k tomu, co bylo již v první polovině devatenáctého století popsáno americkými akademiky A. Berlem a G. Meansem jako oddělení vlastnictví a řízení společnosti.2

3

Nevyhnutelným aspektem odděleného

vlastnictví je, že dochází k tzv. problémům zmocnění (agency problems), které vznikají ze vztahů mezi zmocnitelem (principal) a zmocněncem (agent), v případě že obsahem vztahu je delegace určité rozhodovací pravomoci ze zmocnitele na zmocněnce. V této situaci je zmocnitel (akcionář) oprávněn očekávat pouze výnosy společnosti (residual claim) a zmocněnec je naopak vázán fiduciárními povinnostmi. Problémy zmocnění vznikají z lidské podstaty, tedy že každý člověk se chová jako homo economicus a maximalizuje svůj vlastní užitek. To může vést k oportunistickému chování zmocněnce, rozchází-li se jeho zájmy se zájmem společnosti. V teorii byly náklady, které vznikají v důsledku problému zmocnění, popsáli M. Jensenem a W. Mecklingem. Náklady zmocnění (agency costs) představují součet i)

monitorovací náklady činnosti zmocněnce,

ii)

výdaje zmocněnce na motivaci zmocnitele aby nepřijímal rozhodnutí, která poškozují společnost resp. výdaje k zajištění, že škoda bude zmocniteli nahrazena (bonding costs), a

iii)

výše tzv. reziduální ztráty, která vznikne navzdory nákladům uvedených pod i) a ii). Reziduální ztráta představuje odchylku mezi uskutečněnými

2

Bearle, A.A. and Means, G.C.: The Modern Corporation and Private Property. New Jersey: Transaction Publishers, 1991. s. 45 3 Je nutné zdůraznit, že pojem vlastnictví zde není zcela na místě, protože akciová společnost má právní subjektivitu a nelze ji proto vlastnit. Vlastnit lze pouze její akcie.

rozhodnutími

zmocněnce

a

optimálními

maximalizovala užitek zmocnitele.

rozhodnutími,

která

by

4

V praxi jistě není možná systematická kontrola zmocněnce a všech činností, které vykonává. To by mělo za následek vysoké náklady zmocnitele a de facto ztrátu plynoucí ze zastoupení. Pod tzv. „bonding cost“ můžeme zařadit zejména systém odměňování, který při správném nastavení slaďuje zájmy zmocněnce a zmocnitele. K optimálnímu výsledku pak bude nezbytné sladit jak monitoring, tak i odměňování. Odměna se bude typicky skládat ze dvou složek. První je fixní peněžitá odměna, která je obdobou mzdy ze závislé činnosti vykonávané v pracovněprávním poměru.5 Další složkou pak bude odměna pohyblivá, jejíž výše je svázána s určitými ukazovateli hospodářských výsledků společnosti. I když tímto ukazovatelem bude často zisk, lze se domnívat, že ne vždy to bude zcela vhodné. Zisk totiž nepředstavuje jediný zájem akcionářů, ti mají zájem i na dlouhodobé hodnotě a prosperitě společnosti. Jako ukazatele, které mají vypovídací hodnotu o zdraví společnosti lze uvést obrat, podíl na trhu, provozní marže nebo vlastní kapitál a tyto ukazatele tedy proto mají proto místo ve způsobu výpočtu pohyblivé části odměny. Navíc skrz poměr jednotlivých ukazatelů mohou akcionáři ovlivnit vývoj společnosti v jednotlivých fázích jejího rozvoje.6

Při

správném nastavení funguje odměna na principu „cukru“ a „biče“ a stoupá nebo klesá podle výkonu managmentu. Optimální nastavení vycházející z tzv. „reward theory“ ke které se ostatně hlásí i důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích7 předpokládá nastavení platu (zde fixní odměny) mírně nad úrovní trhu, aby byl zajištěn přísun kvalifikovaných pracovníků a jejích následné udržení. Pohyblivá část odměny je použita k motivování těchto pracovníků, aby bylo dosaženo optimálního výsledku pro společnost. Zobecníme-li závěry na maximální úroveň, identifikujeme tři základní úkoly, které musí

4

Jensen, M., Meckling, W., Theory of the Firm: Managerial Behavior, Agency Costs and Ownership Control, 3 Journal of Financial Economics s. 308 5 Pro tuto chvíli necháme stranou možnost souběhu funkcí statutárního orgánu a zaměstnance v pracovněprávním poměru. Ta bude předmětem samostatné části této práce 6 Např. Pro začínající společnost nebo společnost rozširující se na další trhy budou stežejní už zmiňované ukazatele jako obrat a podíl na trhu. Jejích akcentací v odměnovací politice pak můžou akcionáři vyslat jasný signál o tom jaká je jejich představa o řízení společnosti. 7 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, str. 25, dostuná na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf

odměňování sledovat. Prvním je to, aby odměna za funkci přilákala osoby schopné co nejefektivněji řídit společnost a využívat její zdroje. Dalším úkolem je zajistit to, aby manager, který je vybaven všemi potřebnými dovednostmi a zkušenostmi byl i efektivně motivován k jejich optimálnímu využívání pro společnost. Posledním pak bude, aby nedocházelo k zneužívaní funkce a tato osoba se neobohacovala, ať již přímo nebo nepřímo na úkor společnosti. Proto je nutné sladit do maximální míry zájem této osoby se zájmy společnosti.

3. Pojem odměna za výkon funkce a některé její zvláštní druhy

Považuji za vhodné rozlišit pojem „odměna“ a „odměňování“ tak, jak jsou v této práci používány. Pojem odměňování vnímáme z širšího hlediska, které zahrnuje jak odměnu, tak i procesy od schválení až po samotné vyplacení členů představenstva.8 Na rozdíl od obchodního zákoníku, který blíže neupravoval pojem odměny za výkon funkce, zákon o korporacích poskytuje alespoň neúplný nástin tohoto pojmu. V § 60 ZOK upravujícím obsah smlouvy o výkonu funkce předpokládá vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plněn. Dále toto ustanovení výslovně zmiňuje i některé zvláštní typy odměn jako například podíl na zisku (tantiému) nebo převod účastnických cenných papírů na člena statutárního orgánu (manažerské opční programy). Odměnou je tedy veškeré plnění ze strany společnosti poskytnuté členovi statutárního orgánu v souvislosti s výkonem funkce, a to jak přímo tak nepřímo. Za přímé lze považovat plnění ve formě peněžité odměny nebo již zmiňovaného převodu účastnických cenných papírů (opční programy). Nepřímou odměnou pak budou různé naturální plnění. Do této kategorie lze zařadit jak celkem běžné benefity - jakým je využívání služebního automobilu k soukromým účelům, mobilu či počítače, tak i stále populárnější úhrada důchodového připojištění, životního pojištění, případně sleva na služby a produkty společnosti.

4.1. Tantiéma Významným instrumentem zvláštního odměňování, které je vhodné zmínit je tantiéma. Jedná se o jednorázové vyplacení podílu na zisku určeného k rozdělení na podkladě účetní závěrky, o kterém rozhoduje valná hromada. Na rozdíl od obchodního zákoníku, který tantiému coby zvláštní druh odměny vysloveně zmiňoval zákon o

8

Kříž, R. Dozorčí rada a představenstvo akciové společnosti v praxi a teorii. Praha: CODEX Bohemia, 1999, s. 234

korporacích tak nečiní. Možnost vyplácet tantiému se dovozuje z § 34 odst. 1, který stanoví, že zisk lze dělit pouze mezi společníky, neurčí-li společenská smlouva jinak. 3.1.1. Předpoklady pro rozhodnutí o tantiémě Právě předpoklad toho, že tato možnost musí být výslovně umožněna společenskou smlouvou, znamená změnu oproti předcházející úpravě, ve které tento požadavek zakotven nebyl. V této souvislosti se pak jeví požadavek ustanovení § 60 ZOK upravující údaje o odměňování ve smlouvě o výkonu funkce pro kapitálové společnosti jako duplicitní. Toto ustanovení totiž tvrdí, že smlouva o výkonu funkce musí obsahovat vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu a dále konkrétně pro otázku dividend uvádí, že smlouva o výkonu funkce obsahuje určení pravidel pro výplatu podílu na zisku členovi orgánu, pokud mohou být přiznány. Z toho vyplývá závěr, že v případě, že hodlá-li valná hromada akciové společnosti rozhodnout o vyplacení tantiémy členům statutárního orgánu, musí se nejdříve ujistit, že tato možnost je předpokládána jak ve stanovách akciové společnosti, tak ve smlouvách o výkonu funkce jednotlivých členů orgánů, kterým má být tantiéma vyplacena. Dalším předpokladem je vytvoření zisku společností. Vzhledem k tomu, že zákon o obchodních korporacích ani obchodní zákoník tento pojem nedefinují, je nutno vyjít z českých účetních standardů, dle kterých rozumíme ziskem nekonsolidovaný hospodářský výsledek obchodní korporace za účetní období, tj. součet hospodářského výsledku.

9

Avšak je nutné reflektovat to, že zisk je účetní veličina a tedy nemusí to

znamenat to, že společnost má i reálně prostředky na její vyplacení.10 Proto v praxi může dojít k tomu, že společnost si na vyplacení zisku (a tedy i tantiémy jako podílu na zisku sui genesis) vezme úvěr. Judikatura došla až k závěru, že úroky z úvěru určeného na financování výplaty dividendy/tantiémy jsou daňově uznatelným nákladem.11 3.1.2. Rozhodnutí valné hromady o rozdělení tantiémy

9

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 , s. 75 10 Např. se může jednat o případy kdy společnost vykáže vysoký zisk, avšak pohledávky, které společnost má mají dlouho splatnost. 11 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 25/2009-98

Na vyplacení tantiém není a priori právní nárok12, ten vzniká až po rozhodnutí valné hromady o vyplacení podílu na zisku na základě řádné účetní závěrky. Do roku 2014 bylo rozhodováno o vyplacení zisku a tantiémy dle ustanovení § 187 odst. 1 písm. f) ObchZ prostou většinou přítomných akcionářů. Zákon o obchodních korporacích odlišuje případy, kdy je hlasováno o vyplacení dividendy pro akcionáře od případů, kdy má být zisk vyplacen i členům statutárního orgánu v podobě tantiémy. Rozhodování o rozdělení zisku zákon o obchodních korporacích výslovně nezmiňuje, užije se proto obecné ustanovení § 415 ZOK o rozhodování valné hromady. Z ustanovení § 417 však vyplývá, že má-li být zisk rozdělen i jiným osobám podle § 34 odst. 1 ZOK (tedy i rozdělení tantiém členům statutárního orgánu) vyžaduje se souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů. Navíc pokud jde o případ, kdy společnost vydala víc druhů akcií, zákon o obchodních korporacích požaduje, aby byl požadavek tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů dodržen pro každou skupinu akcií zvlášť, ledaže by se jich takové rozhodnutí nedotklo.13

3.1.3. Limity pro vyplacení tantiémy Ani platné rozhodnutí valné hromady dle ustanovení § 417 odst. 3 ZOK o rozdělení zisku nutně nezaručuje, že vytvořený zisk, který byl určen k rozdělení v podobě tantiémy, bude i reálně vyplacen. Zákon o obchodních korporacích stanoví hned několik limitů pro jeho vyplacení. Prvním předpokladem je omezení ustanovení § 350 odst. 1 ZOK, které uvádí, že společnost nesmí rozdělit zisk ani jiné vlastní zdroje mezi akcionáře, pokud se ke dni skončení posledního účetního období vlastní kapitál vyplývající z řádné nebo mimořádné účetní závěrky nebo vlastní kapitál po tomto rozdělení sníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze podle zákona nebo stanov rozdělit mezi akcionáře. Toto představuje tzv. test základního

12

Tím se odlišuje od většiny ostatních druhů odměn (zejména pak tantiémě najbliží, na které vzniká nárok ze zákona, smlouvy o výkonu funkce nebo z vnitřního předpisu. 13 Tomu by tak mohlo být v případě, že společnost vydala akcie s pevným podílem na zisku. Vlastníkům tohto druhu akcií dle ustanovení § 348 odst. 4 ZOK totiž náleží pevný podíl na zisku dokonce i bez ohledu na to rozhodne-li valná hromada akciové spoločnosti o rozdělení zisku. Právo na podíl na zisku v tomto případě vzniká ex lege a je splatný do 3 měsíců od schválení. Je tedy patrné, že v této skupiny akcionářu by se vyplácení tatntiém nijak nedotklo a je tedy racionální, že se neučastní hlasování o rozdělení tantiém.

kapitálu, který vyplývá z druhé směrnice14, bývá však často kritizován z důvodu, že neposkytuje skutečnou ochranu věřitelům společnosti. V této souvislosti proto zákon o obchodních korporacích inspirován common law jurisdikcemi, 15 zavádí další omezení pro výplatu zisku, které představuje materiální test úpadku. Podle ustanovení § 40 odst. 1 ZOK obchodní korporace nesmí vyplatit zisk nebo prostředky z jejích vlastních zdrojů, ani na ně vyplácet zálohy, pokud by si tím přivodila úpadek podle insolvenčního zákona. V poslední instanci o tom zda bude jak zisk, tak i tantiéma reálně vyplacena rozhoduje představenstvo akciové společnosti . 3.1.4. Zhodnocení zákonné úpravy tantiémy a její použitelnosti I na první pohled je proces přiznání a vyplácení tantiém, formalizován daleko více než sjednání odměn ve smlouvě o výkonu funkce statutárního orgánu. Na jedné straně zde stojí legitimní zájem zákonodárce chránit akcionáře společnosti, coby držitele reziduálních nároků a na straně druhé zájem společnostmi flexibilně nastavovat systém odměňování členů představenstva, aby je tak motivovali k dosahování optimálního výkonu funkce ve společnosti. Uvážíme-li, že obdobné ekonomické incentivy lze dosáhnout na základě pohyblivé složky odměny svázané s hospodářskými výsledky společnosti a to, že zákon o obchodních korporacích přidává další požadavky oproti předchozí úpravě obchodního zákoníku, docházím k závěru, že využití tantiémy v praxi nebude příliš časté. Tento závěr podporuje i to, že tantiéma se nehodí coby koncepční nástroj odměňování, protože se o ní rozhoduje vždy jedenkrát ročně na základě řádné účetní závěrky a nelze jí proto užít na celé funkční období představenstva. V neposlední řadě má tantiéma i nevýhody z daňového hlediska, vezmeme-li v úvahu ustanovení § 25 odst. 1 písm. e) ZDP, které uvádí, že za daňově uznatelný náklad nelze pokládat vyplacený podíl na zisku, a tedy ani tantiému která představuje zvláštní formu podílu na zisku vyplacené členovi orgánu společnosti.

14

Druhá směrnice Rady (77/91/EHS) ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření) 15

Černá, S., Štenglová, I., Čech, P. Co přinese zákon o obchodních korporacích obchodním společnostem, jejich společníkům a věřitelům? Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, č. 4, s. 328.

3.2. Opční akciové programy Opční akciové programy představují další zvláštní typ odměny vhodný pro odměňování členů statutárních orgánů akciových společností. Realizace spočívá ve využití opce ke koupi akcií na základě smlouvy o koupi cenných papírů. Ta určí počet a druh akcií, které může člen statutárního orgánu na základě takové smlouvy nakoupit, a v neposlední řadě také podmínky16 za kterých tak může učinit. Samotná opce pak plní funkci odkládací podmínky nebo alternativně je celá smlouva konstruována jako smlouva o smlouvě budoucí. Z povahy věci vyplývá, že předpokladem pro realizaci opčních akciových programů je, že akciová společnost vlastní akcie, které mají být jejich předmětem. V této souvislosti je vhodné zmínit poměrně striktní úpravu nabývání vlastních akcií, která je obsažena v zákonu o obchodních korporacích ustanoveními § 298 až 310. Tyto požadavky většinou reflektují požadavky již zmiňované druhé směrnice, která je v tomto ohledu dále novelizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2006/68/ES. 3.2.1. Právní rámec realizace opčních programů Ustanovení § 301 odst. 1 ZOK stanoví podmínky, za kterých může akciová společnost sama nebo prostřednictvím zástupce nabývat vlastní akcie, přičemž se vyžaduje, aby všechny tyto podmínky byly splněny kumulativně. Prvním předpokladem je, že emisní kurz vlastní akcie byl zcela splacen. Dalšími podmínkami pak je, že nabytí akcií nezpůsobí snížení vlastního kapitálu pod upsaný základní kapitál navýšený o fondy, které podle zákona o obchodních korporacích nelze rozdělit mezi akcionáře nebo, že společnost má zdroje na vytvoření zvláštního rezervního fondu podle ustanovení § 316 ZOK, který vytváří společnost, jestliže vykáže na straně aktiv v rozvaze vlastní akcie. V neposlední řadě se vyžaduje, aby se o nabytí vlastních akcií usnesla valná hromada společnosti. Minimální náležitosti, které by takové usnesení mělo obsahovat, najdeme v ustanovení § 301 odst. 2 ZOK. Toto usnesení proto musí obsahovat

16

Podmínky takové smlouvy o koupi cenných papírů a zejména pak cena bude většinou výhodnější, než ta trhová. V opčném případě by smlouva zcela postrádala odměnňovací funkci.

i)

nejvyšší počet akcií, které může společnost nabýt, a jejich jmenovitou hodnotu,

ii)

dobu, po kterou může na základě tohoto pověření akcie nabývat, avšak ne na dobu delší než 5 let,

iii)

nejvyšší a nejnižší cenu, za niž může společnost akcie nabýt, jedná-li se o úplatné nabývání.

Jak uvádí komentář k zákonu o obchodních korporacích „z dikce § 301 vyplývá, že souhlas valné hromady s nabytím vlastních akcií (resp. rozhodnutí o jejich nabytí) musí být dán před jejich nabytím - zákon nepředpokládá schvalování konkrétní smlouvy, ale pouze schválení samotného faktu budoucího nabytí a současně schválení některých náležitostí smlouvy.“17 Zákon o obchodních korporacích spojuje se nedodržením zákonných podmínek nabývání vlastních akcií relativně přísné sankce. První je neplatnost jednání dle ustanovení § 308 odst. 1 ZOK, kterým akciová společnost nabyla vlastní akcie v rozporu se zákonem za předpokladu, že osoba od které akcie společnost nabyla nejednala v dobré víře. Obecné ustanovení stanoví § 48 ZOK, dle kterého se lze dovolat neplatnosti jednání, ke kterému nedal souhlas nejvyšší orgán společnosti (tedy valná hromada) v subjektivní lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět mohla, avšak je nutné tak učinit v objektivní lhůtě 10 let. Toto ustanovení však nelze v daném případě použít právě s ohledem na odkaz na obecné důvody neplatnosti obsažené v novém občanském zákoníku a bude se posuzovat podle ustanovení § 580 NOZ, které upravuje neplatnost jednání pro rozpor s dobrými mravy. Podle tohoto ustanovení je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud si to smysl a účel zákona vyžaduje. V tomto případě tomu tak bude, nejednal-li převodce v dobré víře. Jak je patrné ustanovení § 308 odst. 1 ZOK se posuzuje jako lex specialis k § 48 ZOK.18 Nabyla-li akciová společnost vlastní akcie v rozporu se zákonem a tento přechod nebyl neplatný, z důvodu, že převodce jednal v dobré víře, jak bylo uvedeno výše, tak nastupuje ustanovení § 308

17

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 , s. 494 18 Tamtéž s. 500

odst. 2 ZOK, dle kterého musí společnost tyto akcie zcizit do 1 roku ode dne jejich nabytí, jinak je musí zrušit a snížit o jejich jmenovitou hodnotu základní kapitál. V případě, že by tuto povinnost akciová společnost nedodržela a ani v přiměřené lhůtě by k odstranění nedostatků nedošlo, tak by věcně a místně příslušný soud mohl, ať už na návrh nebo ex offo rozhodnout o jejím zrušení. Následně by pak nařídil její likvidaci. V neposlední řadě zde existuje požadavek, pro to aby členům statutárního orgánu mohl platně vzniknout nárok na takto zvýhodněný nákup akcií společnosti v rámci opčního programu, je nutné předpokládat tuto složku odměny ve smlouvě o výkonu funkce, tak jak je tomu ostatně i u jiných odměn. Ustanovení § 60 písm. d) ZOK totiž stanoví, že smlouva o výkonu funkce musí obsahovat údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgáne a osobou jemu blízkou. 3.2.2. Funkce opčních programů a jejich místo v rámci odměňování členů statutárních orgánů Hlavním přínosem opčních akciových programů je, že umožňují v určitém rozsahu sladění zájmů akcionářů a členů statutárních orgánů tím, že část z celkové sumy odměny je závislá na prosperitě společnosti. Člen statutárního orgánu nabývá majetkový podíl v společnosti a zmírňuje se tím klasický rozpor zmocněnec-zmocnitel. Na druhé straně svázání osobního prospěchu těchto řídících osob s aktuálním kurzem akcie, má za následek častější reportování nepravdivých nebo skreslených hospodářských výsledků za účelem jeho zvýšení. Toto riziko je pro opční akciové programy imanentní, avšak dá se mu částečně předejít. S rizikem manipulování kurzu akcií, dle nedávné studie19 souvisí nastavení realizační ceny opce. Je-li realizační cena opce příliš vysoká, může při fluktuaci kurzu akcie dojít k situaci, že bude realizační cena akcie stejná nebo nižší než cena trhová. Tím se stává pro členy statutárních orgánu bezcennou, protože realizace takové opce nepřinese žádný zisk, a právě tento fakt zvyšuje riziko, že dojde k manipulaci kurzu, protože v této pozici je možné jen zlepšení jejích situace (další pokles ceny akcie

19

Srov. Armstrong, Chris, Taylor Daniel, The Relation between Equity Incentives and Misreporting: The Role of Risk-Taking Incentives, Journal of Financial Economics, 109 s. 332 a násl.

v tomto případě, už není z pohledu výše relevantní). Další opatření s obdobným účelem je omezení možnosti nakládat s akciemi po určitou dobu. Dosáhne se tím jak to, že vedení společnosti je motivováno k dlouhodobému rozvoji společnosti, 20 ale i to, že se zvyšuje šance na odhalení skreslování hospodářských výsledků. Toto opatření je akcentováno i na evropské úrovni, kde se objevuje v Doporučení Komise z dubna 2009.21 Dle tohoto dokumentu by opce neměla být uplatněná dřív než 3 roky po jejím vzniku. Tím by se zajistilo, že člen statutárního orgánu nevyužije opce bezprostředně po jejím vzniku a následně hned akcie neprodá na trh, čím by se popřel samotný účel opce a to je svázaní majetkového prospěchu společnosti s jejím vedením. Mimo to doporučení radí, aby uznání nároku na akcie a právo uplatnit akciové opce byly podmíněny předem stanovenými a měřitelnými výkonnostními kritérii. K tomu se přidává doporučení stanovení minimálního počtu akcií, které by měli zůstat v držení člena orgánu až do ukončení jeho funkce. Zajímavým je zajisté i fakt, že se nedoporučuje užívání opčních akciových programů pro nevýkonné členy správní rady nebo členy dozorčí rady.22 Důvodem je požadavek na jejich nestrannost, protože mají vyvažovat a kontrolovat představenstvo, případně exekutivní členy správní rady, který jsou naopak motivováni k plnění určitých cílů, proto je nezbytná odlišná ekonomická motivace. I navzdory výše popsaným problémům jsou akciové opční programy užitečným nástrojem v rámci odměňování. V českých poměrech je jejich použitelnost značně omezena nakolik vyžadují pro své užití nezávislé určení ceny akcie, které se uskutečňuje obvykle na trhu prostřednictvím nabídky a poptávky a také likvidní trh aby mohlo později dojít k jejich odprodeji. Z těchto důvodů se tato problematika dotýká pouze pár společnosti v České republice, které mají akcie kótované na burze.

3.3. Naturální plnění

20

Teda, že nebude činit rozhodnutí profitabilní z krátkodobého hlediska DOPORUČENÍ KOMISE ze dne 30. dubna 2009, kterým se doplňují doporučení 2004/913/ES a 2005/162/ES, pokud jde o systém odměňování členů správních orgánů společností kótovaných na burze, Brusel, 30. Dubna 2009, 2009/385/ES 22 Srov. Ustanovení§ 60 písm. d) ZOK, zde se hovoří obecně o orgánu a tedy i členech dozorčích rad. 21

Naturální plnění představuje další specifický druh odměny, který se v praxi často využívá. Do této kategorie náleží běžné benefity - jakým je využívání služebního automobilu k soukromým účelům, mobilu či počítače, tak i stále populárnější úhrada důchodového připojištění, životního pojištění, případně sleva na služby a produkty společnosti. Tuto nepřímou odměnu je nutné odlišit od náhrady účelně vynaložených nákladů, které vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení občanského zákoníku o příkazu na smlouvu o výkonu funkce dle § 59 odst. 1 ZOK.23 Každý člen statutárního orgánu má tedy na tuto úhradu nárok ze zákona, neplyne-li ze smlouvy o výkonu funkce jinak. Z toho důvodu nemusejí být tyto náhrady schvalované postupem pro přiznávání odměn. Naopak naturální odměna musí být předpokládaná ve smlouvy o výkonu funkce dle ustanovení § 60 písm. a) ZOK. Význam pro toto rozdělování neleží pouze v právu obchodních korporacích, ale má význam i z pohledu daňového. Jako příklad lze uvést užívaní osobního automobilu. Využívá-li člen statutárního orgánu bezplatně služební automobil i pro soukromé účely tak se dle § 6 odst. 6 ZDP toto plnění považuje za zdanitelný příjem.24 Je nutné podotknout, že hranice mezi tím co se bude považovat za naturální odměnu, a co bude naopak náhradou nákladu, nemusí být vždy zcela jasná. V takovém případě bude nejspíš na místě posouzení skrze standard řádného hospodáře a nezbytnosti pro řádný výkon funkce.

23

Srov. ustanovení § 2436 NOZ dle kterého příkazce složí na žádost příkazníkovi zálohu k úhradě hotových výdajů a nahradí mu náklady účelně vynaložené při provádění příkazu, byť se výsledek nedostavil. 24 Ustanovení § 6 odst. 6 ZDP: Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 % vstupní ceny vozidla za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla. Jde-li o najaté vozidlo, vychází se ze vstupní ceny vozidla u původního vlastníka, a to i v případě, že dojde k následné koupi vozidla. Pokud ve vstupní ceně není zahrnuta daň z přidané hodnoty, pro účely tohoto ustanovení se o tuto daň zvýší. Jeli částka, která se posuzuje jako příjem zaměstnance za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla, nižší než 1 000 Kč, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 000 Kč. Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně v průběhu kalendářního měsíce postupně za sebou více motorových vozidel k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 % z nejvyšší vstupní ceny motorového vozidla.

4. Právní úprava odměňování členů statutárních orgánů v České republice

Právní úpravu odměňování statutárních orgánu najdeme v zákonu o obchodních korporacích. Samotná funkce člena statutárního orgánu vzniká jmenováním. Ohledně vzájemných práv mezi společnost a členem statutárního orgánu odkazuje ustanovení § 59 odst.1 ZOK na přiměřené užití ustanovení občanského zákoníku o příkazu. Toto ustanovení je však dispozitivní povahy a nechává na stranách, aby si vzájemná práva a povinnosti upravili jinak ve smlouvě o výkonu funkce. Vytváří se tak prostor k celé škále možností jak práva a povinnosti upravit, od možnosti si komplexně ve smlouvě o výkonu funkce upravit práva a povinnosti a tím de facto vyloučit subsidiární užití příkazu, až po subsidiární užití jiné smlouvy např. smlouvy pracovní.25 Pro úpravu odměňování jsou tedy stěžejní ustanovení o smlouvě o výkonu funkce, ta totiž představuje patrně nejdůležitější titul pro poskytování odměn členem statutárních orgánů. Máme-li pátrat po dalších titulech, vodítkem může být ustanovení § 61 odst. 1 ZOK, které dále zmiňuje právní předpis, vnitřní předpis a pro jiné plnění předpokládá souhlas orgánu schvalujícího smlouvu o výkonu funkce. Tímto dalším titulem bude v praxi rozhodnutí valné hromady, jako je tomu v případě tantiémy. Zde je nutné podotknout, že ačkoliv ustanovení § 61 odst. 3 ZOK přepokládá obdobné užití výše zmíněného ustanovení i na určení mzdy pro zaměstnance, který je současně i členem statutárního orgánu, nebo osobě jemu blízké, tak se nejedná o zvláštní titul pro poskytnutí odměny. Důvodem je, že v rámci zákona o korporacích není možný souběžný pracovního poměru, jehož předmětem je obchodní vedení a výkonu funkce statutárního orgánu. Nejedná se tedy o odměňování za funkci ve společnosti, ale toto ustanovení pouze umožňuje orgánu, který schvaluje smlouvu o výkonu funkce, kontrolovat určení výše mzdy členu statutárního orgánu při povoleném souběhu, nebo osobám jemu blízkým tj. činností, které s výkonem funkce nesouvisejí.

25

Srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 s. 151

4.1. Odměna ze smlouvy o výkonu funkce Smlouva o výkonu funkce představuje nejdůležitější titul pro přiznání odměn členům statutárních orgánů. Do roku 2014 byla úprava smlouvy o výkonu funkce obsažena v obchodním zákoníku. Dle ustanovení § 66 odst.2 ObchZ se na vztah mezi společností a osobou v pozici člena statutárního orgánu se přiměřeně používala úprava smlouvy mandátní, pokud ze zákona nebo smlouvy nevyplývalo něco jiného. Nový občanský zákoník zrušil dvoukolejnost smluvního práva, a tedy rozlišování na závazky občanskoprávní a obchodněprávní. Z toho důvodu obdobné ustanovení § 59 ZOK neodkazuje, již na smlouvu mandátní ale na přiměřené použití ustanovení nového občanského zákoníku o příkazu. Podstatným rozdílem je, že obchodní zákoník v případech kdy nebyla odměna smluvně sjednána, umožňoval použití ustanovení o mandátní smlouvě, a v takovém případě náležela členu statutárního orgánu odměna obvyklá. Zákon o obchodních korporacích tak nečiní. Ustanovení § 59 odst. 3 ZOK výslovně stanoví, že není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu se zákonem o obchodních korporacích, platí, že výkon funkce je bezplatný. Na rozdíl od příkazu, však zákon o obchodních korporacích předepisuje pro smlouvu o výkonu funkce zvláštní obsahové i formální náležitosti. Toto nelze interpretovat tak, že by zákonodárce upravil smlouvu o výkonu funkce jako zvláštní smluvní druh. Platí, že primárně smlouva o výkonu funkce vzniká jako smlouva příkazní. Je však necháno na vůli stran jestli si uzavřou smlouvu inominátní s komplexní úpravou vztahů nebo sáhnou po jiném smluvním typu. Ustanovení § 60 ZOK předepisuje obsahové náležitosti ohledně odměňování pro smlouvu o výkonu funkce. Dle tohoto ustanovení taková smlouva obsahuje: a) vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění, b) určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby, c) určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány, a d) údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě. Toto ustanovení je kogentní povahy. Z formulace tohoto ustanovení plyne, že smlouva

o výkonu funkce musí obsahovat nejenom odměnu, která členovu statutárního orgánu vznikne na základě takové smlouvy, ale i veškeré další odměny, které mu mohou náležet.26 4.1.1. Formální náležitosti smlouvy o výkonu funkce Formální náležitosti smlouvy o výkonu funkce obsahuje ustanovení § 59 odst. 2 ZOK. Dle tohoto ustanovení je smlouva o výkonu funkce v kapitálové společnosti, sjednávána písemně a schvaluje jí, včetně jejích změn, nejvyšší orgán společnosti. Je tedy patrné, že prvním mandatorním požadavkem pro smlouvu o výkonu funkce je její písemná forma. Nedodržením formy jednání pak zákon spojuje sankci neplatnosti, dle ustanovení § 580 ZOK, které stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 562 odst. 1 NOZ je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. K tomu pak občanský zákoník přidává v ustanovení § 562 odst. 2 NOZ vyvratitelnou domněnku, že se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Důsledky nedodržení písemné formy upravuje § 582 odst. 1 NOZ, podle kterého není-li právní jednání učiněno ve formě stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.27 Další formální náležitostí, předepsanou zákonem o korporacích pro smlouvu o výkonu funkce je její schválení nejvyšším orgánem společnosti. Dle ustanovení § 44 odst. 1 je v kapitálové společnosti nejvyšším orgánem valná hromada. Tento požadavek vyjadřuje záměr podrobit vedení společnosti kontrole ze strany akcionářů, v opačném případě by mohlo docházet k uzavírání jednostranně výhodným smluv ve prospěch členů představenstva.

26

Uplatní se pro odměny, které vzniká nárok ať již z vnitřního předpisu nebo rozhodnutí valné hromady. Z logiky věci nelze toto ustanovení vztáhnout na zákonou odměnu dle ustanovení § 59 odst. 3 ZOK. 27 Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 , s. 155

Působnost akcionářů při schvalování odměn členům představenstva je v souladu s doporučeními vydávanými OECD na mezinárodní úrovni. To akcentuje kromě kontroly odměňováni ze strany akcionářů i transparentnost a aktivní účast akcionářů na valných hromadách. 28 V mezinárodním srovnání s krajinami OECD vychází česká právní řád jako jurisdikce s relativně významnou působností valné hromady.29 Následkem chybějícího souhlasu se smlouvou o výkonu funkce s členem statutárního orgánu je neplatnost. Na rozdíl od neplatnosti pro nedostatek formy, která vychází z ustanovení o neplatnosti občanského zákoníku, pro tento druh neplatnosti obsahuje zákon o korporacích zvláštní úpravu. Dle ustanovení § 48 ZOK je jednání, ke kterému nedal souhlas nejvyšší orgán společnosti v případech vyžadován neplatné. Této neplatnosti se lze dovolat to šesti měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět mohla, nejdéle však do deseti let od dne, kdy k takovému jednání došlo. Nevyjasněnou otázkou tak zůstává koho zákonodárce myslí pod pojmem oprávněná osoba. Autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích k této problematice uvedli následující: „dovozujeme nicméně, že toto pravidlo chrání jen korporaci jako takovou. Věřitelé jsou chráněni pravidly na bázi actio Pauliana - neúčinnosti podle § 589 a násl. NOZ resp. § 235 a násl. InsZ. U společníků se nabízí (následně) actio pro socio, tedy společnická žaloba, která mj. míří i proti členům orgánů, kteří porušili fiduciární povinnosti.“30 Nicméně s tímto výkladem nelze souhlasit, protože nezohledňuje účel zákona. Účelem ustanovení § 59 odst. 2 ZOK je podrobit dohledu akcionářů uzavírání smluv o výkonu funkce s členy představenstva a tedy omezit problém zmocnění. Dále primárním účelem actio pro socio je poskytnout společníkům společnosti nástroj na vymáhání odpovědnosti vůči členu představenstva, byla-li způsobena společnosti škoda, nikoliv tedy k pouhému vznesení námitky neplatnosti. Navíc v prospěch interpretace výše nastíněné interpretace svědčí i pojem „oprávněná osoba“, kterého užil zákonodárce. Lze se domnívat, že úmyslem zákonodárce bylo poskytnout možnost

28

OECD: Corporate Governance and the Financial Crisis: Key Findings and Main Messages, June 2009, s 11 a násl. 29 Tamtéž s. 24 30 . Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 , s. 131

domáhat se neplatnosti širšímu okruhu osob než je korporace sama. Určitou analogii lze spatřovat v případech žalob společníku podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, dle kterého se určení, zda tu určitý právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Judikatura v případech převodu nemovitostí a prodeje podniku, u kterých se vyžaduje schválení valnou hromadou, dovodila, že minoritní společník je osobou mající naléhavý právní zájem z titulu, že určení platnosti/neplatnosti se v daném případě projeví v jeho majetkové sféře.31 V neposlední řade 4.1.2. Podpůrná aplikace zákoníku práce na výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace Tato podkapitola má za účel analyzovat otázku, zda je nutné po rekodifikaci vykonávat funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace pouze v rámci občanskoprávního vztahu - tedy na základě příkazu - nebo zda je možné smluvit si subsidiární aplikaci zákoníku práce a funkci vykonávat v pracovně právním vztahu modifikovaném kogentní úpravou zákona o obchodních korporacích. Jisté je, že do 1. ledna 2014 český právní řád tuto možnost nepřipouštěl. Ohledně režimu po nabití účinnosti nových soukromoprávních předpisů, lze uvést několik argumentu jak pro tak i proti. Kromě odměňování, pro které představuje smlouva o výkonu funkce základní kámen, tak řešení této otázky souvisí i s problematikou souběhu funkce. Pokud by to bylo možné, nemělo by vůbec žádnou logiku, aby část práv a povinností plynoucích z výkonu funkce byla přenášena do jiného pracovněprávního vztahu, kdyby zákon umožňoval užití pracovněprávní úpravy (samozřejmě s modifikacemi vyplývajícími ze zákona o obchodních korporacích) na samotný výkon funkce. Jak již bylo řečeno, zákon o obchodních korporacích předně nevyžaduje, aby vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací se vždy subsidiárně řídil občanským zákoníkem. Nebylo totiž převzato omezení, které plynulo v předešlé úpravě z ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ32, podle něhož se se vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem, vždy řídí

31

Srov. Rozsudek nejvyššího soudu sp. Zn. 29 Odo 109/2003 ze dne 27. Září 2006 Již zmiňováné ustanovení § 66d ObchZ představovalo výjimku z ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ. 32

obchodním zákoníkem (jedná se tedy o ustanovení kogentní povahy). Z uvedeného důvodu se nabízí otázka, zda se lze smlouvou o výkonu funkce odchýlit od režimu občanského zákoníku a podřídit ji zákoníku práce v rozsahu, v jakém neodporuje donucovacím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Autor dochází k závěru, že zákon o obchodních korporacích takovému postupu nebrání a tento závěr, jak se zdá, převažuje i odborné veřejnosti.33 Otázkou nicméně zůstává, zda výkon funkce člena orgánu obchodní korporace v pracovněprávním vztahu nevylučuje zákoník práce. Z ustanovení § 1 ZP plyne, že takový postup by byl možný, pokud by výkon člena orgánu obchodní korporace měl charakter závislé práce. Podle znění §2 odst. 1 je závislou prací taková práce, která je vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji vykonává pro zaměstnavatele osobně. V uvedené souvislosti není pochybnosti o tom, že lze funkci statutárního orgánu vykonávat v pracovněprávním vztahu, například pokud jde o ředitele státního podniku. 34 Až dosud nebylo možné u obchodních korporací a družstev vykonávat funkci statutárního orgánu v pracovněprávním poměru z důvodu, že § 261. Dost. 3 tento vztah označoval za absolutní obchod, tedy že tento zákaz nevyplýval ze zákoníku práce. Tento závěr ostatně podporuje také postoj Soudního dvora EU, který se zabýval problematikou aplikace pracovněprávní ochrany na výkon funkce statutárního orgánu ve věci Dita Danosa proti LKB Lizings SIA35. V daném případě paní Danosa vykonávala funkci člena statutárního orgánu ve společnosti LKB Lizings SIA. Funkce byla podle důkazů vykonávána na základě mandátní smlouvy. Následně valná hromada společnosti odvolala paní Danosa z funkce. Toto odvolání vyústilo ve spor, ve kterém se odvolaná členka statutárního orgánu domáhala prohlášení neplatnosti jejího odvolání z důvodu nerespektování ustanovení lotyšského zákoníku práce o zákazu výpovědi

33

Shodně Procházka, J Souběh funkcí: co je možné letos a na co se připravit příští rok. Právní Rádce, 2013, č.2, s. 52, Čech, P., Souběhy funkcí zpět do neznáma, Právní rádce, 2013, č. 10 s. 25, Havel B. Havel, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy ? A co s novými? dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html , k 12. dubnu 2014 34 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 550/2006 35 Rozsudek ze dne 11. listopadu 2010 sp. zn C-232/09

zaměstnankyním, protože v době jejího odvolání již byla v jedenáctém týdnu těhotenství. V řízení před lotyšským soudem namítala, že ve smyslu práva unie má být považována za zaměstnankyni a odkazovala na zákaz výpovědi v článku 10 směrnice 92/85.36 Odvolací soud předložil následující předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU: i) „Má být členka statutárního orgánu kapitálové společnosti, která vykonává činnost pro tuto společnost, považována za zaměstnankyni ve smyslu směrnice 92/85.“85; (2.) „Musí být článek 10 směrnice 92/85 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, (…) která umožňuje odvolat členku statutárního orgánu kapitálové společnosti bez omezení, a zejména bez ohledu na těhotenství dotyčné osoby.“

37

K první otázce soud uvedl, že na členku statutárního orgánu je nutno nahlížet, tak, že má postavení zaměstnance ve smyslu směrnice 92/85 pokud činnost vykonává pod vedením nebo kontrolou jiného orgánu společnosti a pobírá za to odměnu. Ve druhé otázce pak vyslovil soudní dvůr závěr, že článek 10 směrnice 92/85 musí být vykládán, tak, že brání odvolání členky statutárního orgánu společnosti v případě, že spadá do pojmu těhotné zaměstnankyně ve smyslu směrnice 92/85, pokud by odvolání bylo založeno hlavně na těhotenství dané zaměstnankyně. Tento rozsudek sám o sobě určitě neznamená, že by na jeho základě bylo možné dojít k závěru, že výkon funkce člena orgánu obchodní korporace je možné považovat za subsidiární aplikaci aplikací zákoníku práce. Avšak postoj Soudního dvora EU o tom, že je možná extenze pracovněprávní ochrany do primárně obchodněprávního vztahu, jakým výkon funkce statutárního orgánu obchodní korporace je, lze hodnotit jako argument svědčící o tom, že podpůrná aplikace zákoníku práce na výkon funkce statutárního orgánu po rekodifikaci možná je.

Proti této možnosti naopak může být argumentováno zněním ustanovení § 73 odst. 3 ZP, který dovoluje odvolat z pracovního místa jen osoby, které jsou v přímé řídící působnosti statutárního orgánu. Interpretací tohoto ustanovení se pak dovozuje, že

36

Směrnice Rady (92/85/EHS) ze dne 19. října 1992 o zavedení opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po pororodu nebo kojících zaměstnankyň 37 Rozhodnutí sp.zn. C-232/09 (marg. 38) a (marg. 57)

zákoník práce nedovoluje odvolat z pracovního místa člena statutárního orgánu obchodní korporace, a to z toho důvodu, že zákoník práce na vztahy mezi členem statutárního orgánu a společnosti aplikovat nelze. Tento závěr pravděpodobně nemá oporu v nové úpravě, jelikož nereflektuje fakt, že z ustanovení § 59 odst. 1 ZOK plyne, že smlouvou o výkonu funkce se nelze odchýlit toliko od kogentních ustanovení zákona o korporacích. Z toho se následně dá dovodit závěr, že i zákoník práce by se měl aplikovat na vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací v rozsahu, v jakém by nebyl v rozporu s kogentními ustanoveními zákona o obchodních korporacích. Máme-li se pokusit alespoň o demonstrativní výčet, šlo by zajisté o otázky náhrady způsobené újmy, odměňování a případně též vzniku a zániku funkce člena statutárního orgánu.38 Jedinou podmínkou aplikovatelnosti zákoníku práce by pak bylo konstruování vztahu mezi členem orgánu a obchodní korporace tak, aby odpovídal znakům závislé práce dle ustanovení § 2 odst. 1 ZP.

4.1.3. Souběh funkcí člena statutárního orgánu obchodní korporace a pracovního poměru Problematika souběhu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru je v českém právním diskursu tématem polemik již od 90. let minulého století. K této otázce bylo vydáno mnoho soudních rozhodnutí i odborných článků, ale i tak nelze říct, že by byly všechny „třecí plochy“ vyřešeny. Místo toho přinesla rekodifikace soukromého práva další vlnu diskusí a nevyřešených otázek. Máme-li popsat co se myslí souběhem alespoň v nejobecnější rovině, tak můžeme konstatovat, že se jedná o případy, kdy jedna osoba vykonává funkci člena statutárního orgánu společnosti je k této společnosti zároveň v zaměstnaneckém poměru, jehož předmět zasahuje do obchodního vedení. Pravděpodobně není nutné zdůrazňovat, že připuštění možnosti dvou paralelních právních vztahů pro osobu zastávající pozici člena představenstva je pro otázku odměňování zásadní. Na druhé straně se však jedná o poměrně složité a komplexní téma, které by mohlo být předmětem samostatné práce. Z toho důvodu se tato

38

Srov. Čech P. Souběhy funkcí zpět do neznáma s.27

podkapitola omezí na vymezení pojmu souběhu, řešení samotné otázky přípustnosti souběhu po rekodifikaci a krátce i otázce intertemporálních ustanovení. 4.1.3.1. Pojem souběhu Aby bylo možné pojem souběhu funkcí, nevystačíme si s pozitivní definicí, ale je nutné vymezit i případy kdy nejde o „pravý souběh“, ale jedná se o situace, kdy pracovní poměr a funkce statutárního orgánu můžou koexistovat vedle sebe. Je nutné zdůraznit, že právní úprava nikdy nevylučovala možnost souběžného pracovního poměru a funkce statutárního orgánu bez dalšího. Judikatura dovozovala neplatnost pracovní smlouvy pouze v případech, kdy byla daná smlouva uzavřena s náplní práce odpovídající obsahem působnosti statutárního orgánu. 39 Bezproblémová se jeví situace, kdy člen statutárního orgánu vykonává pro společnost nekvalifikovanou práci nebo práci odborného charakteru. V praxi je ale spíše běžné, že případný souběžný pracovní poměr je uzavírán na pozice jako generální či výkonný ředitel a jedná se tedy o souběh zakázaný. 40 V některých případech se pak společnosti pokoušely tento zákaz obejít tím, že byla s členem statutárního orgánu uzavřena pracovní smlouva např. na pozici technika, ačkoliv tato osoba danou funkci nevykonávala a jejím účelem byla pouze úhrada příspěvků do sociálního a důchodového pojištění, taková smlouva však byla následně shledána neplatnou.41

Objevují se názory, že je možné uzavřít platnou pracovní smlouvu na manažerskou pozici v souběhu se smlouvou o výkonu funkce. V takovém případě je však nezbytné, aby tam, kde člen statutárního orgánu vykonává některou z vedoucích funkcí ve společnosti na základě pracovněprávního vztahu, vnitřní předpisy společnosti jednoznačně vymezily, které činnosti patří do obchodního vedení společnosti a které vykonává vedoucí zaměstnanec v pracovněprávním vztahu.42 Jak poukazuje Čech „není

39

Srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 11/98, sp. zn. 21 Cdo 963/2002, 21 Cdo 737/2004, sp. zn. 29 Odo 801/2005, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010 40 Lze si představit situace kdy tomu tak nebude např. když dlouholetý zaměstnanec vykonávající technickou nebo jinou odbornou pozici bude jměnován členem statutárního orgánu, jak je patrné tyto případy budou pouze marginální. 41 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 2093/2006 42 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha, 2010. s. 323

snadné definovat, kde končí hranice obchodního vedení, resp. nepřenositelného základu tohoto vedení, [tedy i náplň funkce (člena) statutárního orgánu] a kde již začíná prostor pro případný souběžný pracovněprávní poměr, když imanentní součástí obou činností je výkon řídicí působnosti.“43 Proto je tato situace v praxi použitelná jen omezeně, jelikož přináší značnou míru nejistoty. 4.1.3.2. Pověření obchodním vedením

První z nich je otázka pověření obchodním vedením. Jako vhodné se jeví začít u nesporného tedy, že i před účinností ustanovení § 66d ObchZ nebylo zakázáno, aby statutární orgán rozdělil obchodní vedení mezi členy statutárního orgánu nebo jím pověřil jinou osobu např. zaměstnance.44 Právní úprava po rekodifikaci tento závěr o přípustnosti pověření obchodním vedením přejímá také, a to výslovně v novém občanském zákoníku v rámci obecných ustanovení o právnických osobách, které jsou aplikovatelné i na obchodní korporace. Ustanovením, které ex lege upravuje delegaci obchodního vedení je § 156 NOZ, které stanoví, že kolektivní orgán nerozhoduje ve sboru, je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých oborů. Na základě tohoto ustanovení je tedy možné učinit závěr, že lze pověřit některého člena obchodním vedením nebo jeho částí. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci lze dojít k závěru, že i v režimu zákona o korporacích lze pověřit výkonem obchodního vedení některého z členů statutárního orgánu obchodní korporace nebo vedoucího zaměstnance.

C.H. Beck, 2010, s. 264 43 Čech, P. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od každého trochu?, Právní rádce, 2009, č. 2 s. 23 44 Srov. rozsudek NS ze dne 27. února 2007, sp.zn. 29 Odo 1108/2005 ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil názor, že: „(l)ze souhlasit s tím, že rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí dluh, může být, ve vazbě na konkrétní okolnosti případu (např. Na majetkovou situaci společnosti, případnou spornou povahu dluhu, či na význam placené částky pro společnost), součástí obchodního vedení společnosti. Může však také jít pouze o rozhodnutí, které podle své povahy patří do působnosti svěřené (společenskou smlouvou, stanovami či vnitřními předpisy) některému z jednatelů či dokonce do působnosti některého zaměstnance společnosti. Jistě by např. Nebylo možné učinit závěr, že v každé obchodní společnosti (tedy např. i společnosti s tisící zaměstnanci a mliardovým obratem) musí o zaplacení každého dluhu rozhodovat v rámci obchodního vedení statutární orgán.

4.1.3.3. Souběh v rámci NOZ a ZOK

Odpověď na tuto otázku nebude tak jednoduchá, protože ani názor v odborné veřejnosti není jednoznačný, dokonce je mnohdy zcela protichůdný.45 Začneme proto u nesporného a následně se pokusíme podrobit ustanovení nové úpravy podrobnější analýze. Jak již bylo řečeno dříve, zákon o korporacích nepřevzal ustanovení § 66d ObchZ, který prolamoval zákaz souběhu funkcí, jenž předtím dovodila soudní praxe a doktrína. Původní návrh zákona o korporacích obsahoval ustanovení obdobné jako § 66d ObchZ.46 V průběhu legislativního procesu však došlo k jeho vypuštění na půdě Ústavně právního výboru.47 Nahlédneme-li do platného a účinného znění zákona o korporacích zmínku o souběhu funkcí statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu můžeme najít v ustanovení § 61 odst. 3 ZOK, který stanoví, že určení mzdy zaměstnanci, který je současně i členem statutárního orgánu nebo osobě jemu blízké, podléhá souhlasu orgánu schvalujícího smlouvu o výkonu funkce (většinou tedy valné hromady)48. Někteří autoři interpretují toto ustanovení tak, že zákonodárce předpokládá možnost vykonávat obchodní vedení vyplývající z funkce člena statutárního orgánu v souběžném pracovním poměru, do kterého jsou pak tato práva a povinnosti přenesena.49 S tímto závěrem dle mého soudu nelze souhlasit. Toto ustanovení adresuje pouze případy „povoleného souběhu“ a jeho účelem je kontrola odměňování statutárních orgánů, ze strany společníků v těchto případech.

45

Srov. Čech, P., Souběhy funkcí zpět do neznáma, Právní rádce, 2013, č. 10 s. 25, Havel B. Havel, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy ? A co s novými? dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html , k 12. dubnu 2014 46 Viz sněmovní tisk č. 363/0 dostpný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=363&ct1=0 47 Usnesení č. 89 Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, ze dne 1. prosince 2011 dustupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=363&ct1=2 48 Smlouva o výkonu funkce je schvalována dozorčí radou např. v akciové společnosti s monistickým systémem řízení nebo v akciové společnosti s tzv. německým modelem, tedy situace kdy jsou členové představenstva jmenováni dozorčí radou. 49 Srov. Procházka, J Souběh funkcí: co je možné letos a na co se připravit příští rok. Právní Rádce, 2013, č.2, s. 52

Dalším z důvodů proč část odborné veřejnosti argumentuje pro možnost souběhu i po 1. lednu 2014 je fakt, že takový souběh není výslovně zakázán a platí tedy princip „co není zakázáno“.50 Zde je nutné poukázat na fakt, že tato zásada na rozdíl od nového občanského zákoníku, který vymezuje, které ustanovení jsou kogentní, zákon o korporacích tak nečiní a pro identifikaci kogentních ustanovení je tedy nutné vycházet se smyslu a účelu úpravy. I když v textu zákona jistě zákaz pověření obchodním v rámci souběžného pracovního vztahu nenalezneme, taková argumentace nereflektuje kogentnost norem vymezujících obsah vztahů vyplývajících z funkce člena orgánu společnosti. Otázkou ani tak není to, jakým právním režimem se bude řídit vztah mezi členem orgánu a korporací (viz dále), ale to, že zvolením člena statutárního orgánu je založen smluvní vztah, ke kterému by se měl následně v rámci uvažovaného souběhu přidat další vztah na základě pracovní smlouvy, avšak mimo standardní korporační režim, jehož vznik by nepodléhal souhlasu valné hromady, přičemž by jeho obsahem mohlo být i obchodní vedení. Vyčlenění části povinností z obsahu funkce člena orgánu do jiného (pracovněprávního) vztahu by bylo nicméně možné v případě, že by šlo určitá práva a povinnosti z obsahu výkonu funkce člena orgánu vyloučit.

K zodpovězení otázky, jestli takové vyčlenění práv a povinností do jiného právního vztahu v režimu nového občanského zákoníku, potažmo zákona o korporacích je možné, je nutné nejdříve podrobně analyzovat na jaké koncepci je vybudován vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací. Stěžejním ustanovením zákona o korporacích je v tomto ohledu § 59 odst. 1 ZOK, který uvádí, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se přiměřeně řídí ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona o obchodních korporacích vyplývá něco jiného. Z ustanovení § 59 odst. 1 ZOK tudíž plyne, že smluvně lze modifikovat pouze práva a povinnosti vyplývající

50

Tamtéž, Havel B. Havel, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy ? A co s novými? dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html , k 12. dubnu 2014

z úpravy o příkazu v občanském zákoníku, nikoliv však práva a povinnosti plynoucí ze zákona o obchodních korporacích jsou-li kogentní povahy. Zajímavý může být i historický kontext povolování souběhu, kdy důvodem včlenění ustanovení § 66d ObchZ do právního řádu byla snaha zákonodárce prolomit dlouho zavedenou praxi českých soudů, kdy byly paralelní pracovní poměry členů statutárních orgánů prohlašovány za neplatné - a to při zachování odpovědnosti osob, které jsou členy statutárního orgánu společnosti - za porušení péče řádného hospodáře podle obchodního zákoníku. Z ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ totiž plynulo, že smlouva, která omezuje nebo vylučuje odpovědnost člena statutárního orgánu je neplatná. Bez existence ustanovení § 66d ObchZ by tudíž pracovní smlouva snižující odpovědnost člena statutárního orgánu byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 194 odst.5 ObchZ. Z uvedeného důvodu bylo za účelem připuštění souběžného pracovněprávního vztahu nutné ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ prolomit. V kontextu zákona o obchodních korporacích lze uvést, že zatímco ustanovení § 66d ObchZ nebylo do zákona obchodních korporacích převzato, obdoba ustanovení § 194 odst.5 ObchZ zůstala zachována. Z ustanovení § 53 odst. 2 ZOK totiž uvádí, že k právnímu jednání obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena orgánu se nepřihlíží (jedná se o zdánlivé jednání). Jelikož zákon obdobu § 66d ObchZ neobsahuje51, pak právní jednání zakládající vznik souběžného pracovněprávního vztahu – s omezenou odpovědností zaměstnance – viz § 257 odst. 2 ZP s velkou pravděpodobností představuje právní jednání, které odpovědnost člena orgánu obchodní korporace omezuje. Pracovní smlouva by mohla tudíž být prohlášena zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 53 odst. 2 ZOK. V této souvislosti lze dále připomenout to, že, jak již bylo zmíněno, původní návrh zákona o korporacích obdobu ustanovení § 66d ObchZ obsahoval. Proto skutečnost, že v pozdějších fázích legislativního procesu (respektive přípravy zákona o obchodních korporacích) bylo toto ustanovení z textu návrhu zákona vypuštěno,

51

Ze stávajícího znění ustanovení § 66d ObchZ bylo částečně převzato pouze ustanovení § 66d odst. 3 ObchZ o tom, že mzdu zaměstnance, který je současně členem orgánu společnosti schvaluje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování příslušného člena orgánu (srov. Ustanovení § 61 odst. 1 ZOK). To je nicméně logické, neboť v opačném případě by si statutární orgán mohl mzdu v rámci povoleného souběhu sjednávat sám.

nasvědčuje tomu, že zákonodárce nehodlal přípustnost souběhu ve smyslu § 66d ObchZ v rámci rekodifikace zachovat. Nastíněnému závěru o nepřípustnosti souběhu pracovněprávních vztahů, jejichž obsahem je vedení a funkce statutárního orgánu obchodní korporace, dále nasvědčuje i znění ustanovení § 156 odst. 2 NOZ, které stanoví, že je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých oborů, tak se neaplikuje ustanovení o kolektivním hlasování, přičemž takové rozdělení Z citovaného ustanovení vyplývá, že lze rozdělit mezi jednotlivé členy orgánu jeho působnost. Jinými slovy, část působnosti příslušného orgánu společnosti lze přenést jen na jeho určitého člena a to právě jen jako členovi jeho orgánu. Z dikce § 156 odst. 2 NOZ pak rozhodně nelze dovozovat, že takto svěřenou působnost by mohl člen orgánu právnické osoby vykonávat mimo svou funkci v jiném právním vztahu, dokonce naopak. Za další závažný argument proti možnosti rozdělit práva a povinnosti vyplývající z funkce statutárního orgánu obchodní korporace do dvou různých právních vztahů je fakt, že pro druhý vztah by chyběla kauza. Kauza závazku je požadavkem pro vznik závazku dle ustanovení § 1791 odst. 1 NOZ. Toto ustanovení stanoví, že vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit, věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. Vzhledem k tomu, že zákon o obchodních korporacích pro členy statutárních orgánů výjimku obdobnou té, která byla do konce roku 2013 zakotvena v ustanovení § 66d ObchZ neobsahuje a není obsažena ani v novém občanském zákoníku, lze se přiklánět k názoru, že obchodní vedení je člen statutárního orgánu povinen vykonávat v rámci a nemůže jej vykonávat v žádném souběžném pracovněprávním vztahu z důvodů uvedených výše.

4.1.3.4. Přechodná ustanovení aneb jak naložit s existujícími souběhy Nevyřešenou se jeví otázka co se souběhy vzniklými na základě ustanovení § 66d ObchZ. Zákon o obchodních korporacích neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by stanovilo termín, do kdy jsou dotčené osoby povinny přizpůsobit se novému

režimu. Podle základního přechodného ustanovení obsaženého v ustanovení § 775 ZOK se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Akceptujemeli závěr, že v nové úpravě není souběh funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a pracovněprávního vztahu, jehož obsahem je i obchodní vedení povolen, pak toto ustanovení je možno interpretovat pouze tak, že nabití účinnosti zákona o korporacích nové souběhy vznikat nemohou. Nevyřešena pak i nadále zůstává otázka, co se souběhy vzniklými na základě ustanovení § 66d ObchZ, tedy před nabitím účinnosti zákona o obchodních korporacích. V případě, že by se aplikovala již zmiňovaná ustanovení § 775, došli bychom k závěru, že souběhy vzniklé před 1.1.2014 mohou existovat i nadále. Takový výklad se však nejeví jako nejšťastnější. Důsledkem by byla situace, kdy by v rámci představenstva jedné akciové společnosti existoval duální režim. Jeden pro členy představenstva jmenovaných před nabitím účinnosti zákona o obchodních korporacích, kterým by souběžný pracovní poměr byl umožněn, zatímco druhé skupině členů představenstva by takový souběh umožněn nebyl z důvodu vzniku jejich funkce po 1.1. 2014. Tento výklad se proto jeví z logiky věci jako neudržitelný. Dalším argumentem proti akceptaci „dobíhajících“ souběhů dle ustanovení § 66d je to, že v situacích kde si zákonodárce přál zachovat předcházející úpravu, učinil tak zvláštním přechodným ustanovením.52 Pro pozitivní odpověď na otázku co se souběhy vzniklými ještě za platnosti obchodního zákoníku musíme tedy pátrat dál. Jednou z nich je, že se na výkon funkce člena statutárního orgánu, u kterého vznikl souběh dle výjimky ustavení § 66d ObchZ použije obecné přechodné ustanovení občanského zákoníku pro právnické osoby, tedy ustanovení § 3041 odst. 1 NOZ.53 Toto ustanovení říká, že právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne jeho účinnosti. To by znamenalo, že veškeré plnění z pracovní smlouvy se členem statutárního orgánů jsou od počátku tohoto roku plněním nedovoleným. I v tomto

52

Tak tomu učinil např. v případě posuzování lhůt a dob, které začali běžet před nabitím účinnosti

zákona o korporacích (§ 778 ZOK) nebo počtu členů družstva (§ 781 ZOK) 53

Zhodne Čech P., Souběhy funkcí zpět do neznáma

případě by musel daný člen statutárního orgánu nadále vykonávat v plném rozsahu všechny povinnosti, ale náležela by mu odměna (byla-li platně sjednána) pouze ze smlouvy o výkonu funkce. Alternativou může být výklad, že by se na souběh funkcí použilo ustanovení § 777 odst. 3 ZOK, který uvádí, že ujednání smluv o výkonu funkce a o odměně se uzpůsobí zákonu o obchodních korporacích do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak platí, že výkon funkce je bezplatný. Lze si představit, že by se pracovněprávní vztah založený za platnosti obchodního zákoníku posuzoval analogicky jako smlouva o výkonu funkce pro účely ustanovení § 777 odst. 3 ZOK. To by dávalo obchodním společnostem čas do konce června 2014 přizpůsobit se nové úpravě a zvolit některý z výše popsaných postupů, které nejsou v rozporu se zákonem o obchodních korporacích. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že cílem ustanovení § 777 odst. 3 ZOK je především upravit na přechodnou dobu úpravu smlouvy o výkonu funkce dle § 60 ZOK a nikoliv souběh funkcí pracovněprávního vztahu a funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace. I proto se v tomto momentě nedá s určitostí přijít s jednoznačným závěrem, jaký bude osud souběhu funkcí založených na základě ustanovení § 66d ObchZ. Proto až praxe soudů ukáže, která ze dvou výše popsaných variant se užije, přičemž obě mají svá pozitiva i negativa.

4.1.4. Schvalování smlouvy o výkonu funkce v akciové společnosti s německým modelem Česká konstrukce akciové společnosti historicky vycházela z koncepce německé, tedy z oddělení kontroly a řízení společnosti. Tento model předpokládá tři orgány, a to dozorčí radu, která vykonává kontrolu společnosti, představenstvo, které společnost řídí a valnou hromadu, coby nejvyšší orgán zastupující zájmy akcionářů. České pojetí akciové společnosti se však od německého liší, a to zejména v tom ohledu, že v německém modelu jmenuje členy představenstva dozorčí rada, zatímco v modelu českém je tato pravomoc svěřena valné hromadě.

Tento model platil i v starém obchodním zákoníku, avšak tato úprava byla dispozitivní. Podle ustanovení § 194 odst.1 ObchZ bylo totiž možné se ve stanovách odchýlit od zákonné úpravy a přenést jmenování členů představenstva na dozorčí radu, čím bylo možné se značně přiblížit německé úpravě. Spolu s tím toto ustanovení přenášelo na dozorčí radu i schvalování smluv o výkonu funkce tak i jakýchkoliv plnění ve smyslu § 66 odst. 3 ObchZ. Právě schvalování plnění členům statutárního orgánu v německém modelu působilo určité interpretační potíže, jelikož zůstával nevyjasněný vztah tohoto ustanovení k § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ, podle kterého podléhala odměna pro členy představenstva souhlasu valné hromady. Nakonec převážila interpretace ve prospěch valné hromady, když se k tomuto názoru přiklonil ve své rozhodovací praxi Nevyšší soud ČR. V rozsudku se spisovou značkou 29 Odo 1200/2005 ze dne 31. ledna 2007 soud řešil zákonnost odměňování představenstva v akciové společnosti s německým modelem řízení. Mimo jiné se vyjádřil k výše nastíněnému problému ohledně možnosti přenést rozhodování o odměňování z valné hromady na dozorčí radu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotný fakt, že smlouvu o výkonu funkce uzavřeli s členy představenstva osoby k tomu stanovami oprávněné (tedy dozorčí rada) pro vznik nároku na odměnu nepostačuje, a že pro tento nárok je nutné rozhodnutí valné hromady. Tento stav platil až do 1.1.2012, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 351/2011 Sb., který novelizoval znění ustanovení § 194 odst. 1 ObchZ a výslovně zahrnul schvalování odměn do působnosti dozorčí rady s německým modelem řízení. Zákonodárce tím zajisté administrativně zjednodušil proces rozhodování a přiznávání odměn členům představenstva, ale stalo se tak na úkor kontroly akcionářů jako residuálních vlastníku společnosti. Zákon o obchodních korporacích obecně zakládá působnost nejvyššího orgánu pro schválení smlouvy o výkonu funkce v ustanovení § 59 odst. 2 ZOK, avšak již neobsahuje ekvivalentní ustanovení k § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ. Důležitým se jeví § 438 ZOK, když první odstavec nejdřív stanoví, že členy představenstva odvolává valná hromada, ledaže stanovy určí, že tato působnost náleží dozorčí radě. Druhý odstavec téhož ustanovení představuje lex specialis vůči § 59 odst. 2 ZOK, stanoví totiž, že v případech, kdy volí členy představenstva dozorčí rada, schválí také smlouvy o výkonu funkce s jednotlivými členy představenstva. Působnost dozorčí rady v německém modelu je dále ještě rozšířena § 61 odst. 1 ZOK, dle kterého jiné plnění ve prospěch

osoby, která je členem orgánu obchodní korporace, než plnění na základě právního předpisu, smlouvy o výkonu funkce a vnitřního předpisu podléhá schválení orgánu, který schvaluje smlouvu o výkonu funkce, tedy dozorčí rady. Je tedy zřejmé, že úprava po rekodifikaci se kloní spíše k stavu obchodního platného po 1.1. 2012. 4.1.5. Schvalování smlouvy o výkonu funkce v monistickém sytému Zákon o obchodních korporacích přináší do české úpravy akciové společnosti významnou změnu. Vedle dualistického modelu zavádí možnost zřídit akciovou společnost s tzv. monistickým modelem, tedy modelem inspirovaným zejména common law jurisdikcemi54. Nejedná se o model pro české právo úplně neznámý. Již před nabytím účinnosti zákona o korporacích bylo možné monistický systém najít v úpravě evropské akciové společnosti. Typicky se o dualistickém systému mluví v případech, kdy kromě valné hromady společnost zřizuje dva obligatorní orgány, kterými jsou dozorčí rada a představenstvo. Naproti tomu systém monistický je postaven na tom, že řízení společnosti provádí jediný správní orgán, který zákon o obchodních korporacích nazývá správní rada. Každodenní řízení společnosti pak tento orgán může delegovat na jednotlivé ředitele (v angličtině officers), který však nejsou orgánem společnosti. Jejich působnost je odvozená od působnosti správního orgánu. Naproti tomu monistický systém v zákonu o obchodních korporacích předpokládá dva obligatorní orgány. Prvním je již zmíněná správní rada a druhým je statutární ředitel. Z toho důvodu se nabízí otázka, nakolik lze českou monistickou konstrukci se statutárním ředitelem jako obligatorním orgánem s vlastní působnosti, která není derivována od správní rady považovat za „pravý“ monistický systém.55 Pro účely odměňování je nutné ujasnit vztah mezi orgány v akciové společnosti s monistickým modelem. Zákonná úprava působnosti správní rady využívá v obecné rovinně odkaz na ustanovení o dozorčí radě. Ustanovení § 456 odst. 2 ZOK stanoví, že v případech kdy zákon hovoří o dozorčí radě, rozumí se tím podle okolností správní

54

To však neplatí absolutně, monistický systém je úžíván i v kontitnentální Evropě, kde jako typický příklad může sloužit Francie. 55 Srov. Jan Dědič, Jan Lasák: Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové

otazníky (1. část), Obchodněprávní revue 3/2013, s. 66

rada nebo předseda správní rady anebo jiný orgán s obdobnou působností. Podle ustanovení § 457 ZOK má správní řada tři členy nestanoví-li stanovy jinak. Působnost statutárního ředitele je upravena v ustanovení § 456 odst. 1, které stanoví, že kde se v zákoně o obchodních korporacích zmiňuje představenstvo, rozumí se tím podle okolností statutární ředitel nebo jiný orgán společnosti, který má obdobnou působnost. Ve většině případů tedy lze užít úpravu představenstva pro statutárního ředitele a úpravu dozorčí rady pro radu správní. Avšak je zde podstatný rozdíl v tom, že dle ustanovení § 448 odst. 5 člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost, tedy prokuristou. Pro předsedu správní rady takové omezení neplatí, když zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 463 odst. 3 výslovně umožňuje, aby zastával zároveň funkci statutárního ředitele. Jak již bylo zmíněno výše, obecně platí, že smlouva o výkonu funkce podléhá v akciové společnosti souhlasu valné hromady. Monistický model v zákoně o korporacích, podobně jako model německý představují výjimky z tohoto pravidla, když působnost valné hromady pro schvalování vylučuje ustanovení § 463 odst. 1 ZOK. Toto ustanovení stanoví, že statutárním orgánem společnosti je statutární ředitel jmenovaný správní řadou a také, že jeho smlouva o výkonu funkce podléhá souhlasu správní rady. Na první pohled stav obdobný tomu v německém modelu kde smlouvu o výkonu funkce s představenstvem schvaluje dozorčí rada. Zaměříme-li se podrobněji na odchylky monistického systému, zjistíme, že tomu tak zcela být nemusí. Předně je nutné mít na paměti, že zákon umožňuje ve stanovách ujednat si jiný počet členů správní rady. To v spojení s možností aby statutární ředitelem byl i předseda správní rady, vzbuzuje otázku, jestli je možné, aby jedna osoba vykonávala souběžně funkci správní rady i funkci statutárního ředitele. Ačkoliv v odborná veřejnost polemizuje s touto možností,56dalším argumentem v prospěch možnosti pro to, aby funkce obou obligatorních orgánu v akciové společnosti s monistickým modelem byla zastávána jedinou osobou je úprava dualistického systému. U dualistického systému umožňuje zjednodušit správu akciové společnosti na jednočlenné představenstvo a jednočlennou dozorčí radu.

56

Tamtéž s. 72

Akceptujeme-li tento závěr57, tak se v otázce odsouhlasení smlouvy o výkonu funkce statutárního ředitele dostáváme do poněkud zvrácené situace, kdy kontrolující a kontrolovaná osoba splyne v jednu. Dikce zákona, však podporuje tento na první podhled kontaintuitivní závěr a zároveň dle názoru autora neumožňuje přenést působnost k vyslovení souhlasu se smlouvou o výkonu funkce na valnou hromadu, co by zajisté představovalo řešení, které by zachovávalo nezávislou kontrolu odměňování. Pátráme-li v textu po možném řešení, tak jako alespoň částečně přijatelný únik z této situace se jeví úprava o střetu zájmů. Ustanovení § 55 odst. 1 ZOK, ukládá členovi orgánu obchodní korporace bez zbytečného odkladu informovat orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán o tom, že plánuje s obchodní korporací uzavřít smlouvu. Zároveň mu v daném případě zákon ukládá uvést, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. Fakt, že v daném případě je kontrolní orgán technicky zřízen je nutno překlenout teleologickým výkladem, protože ten představuje tatáž osoba a je tedy nutné informovat o tomto úmyslu valnou hromadu. Valná hromada následně může využít oprávnění vyplývající z ustanovení § 56 odst. 2 ZOK a uzavření smlouvy, která není v zájmu obchodní korporace zakázat.

3.2. Odměna poskytována na základě zákona Právní úprava smlouvy o výkonu funkce do 1.1. 2014, jak již bylo zmíněno, odkazovala v ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ na subsidiární užití úpravy smlouvy mandátní. To mělo svůj důsledek pro odměňování členů statutárních orgánů společností, protože v případech kdy odměna nebyla ve smlouvě o výkonu funkce sjednána vůbec, nebo byla sjednána neúčinně či neplatně, tak vznikal ex lege nárok na poskytnutí odměny obvyklé v dané době a místě za činnost obdobné té, kterou člen statutárního orgánu vykonával dle ustanovení § 571 ObchZ. Ačkoliv zákon o obchodních korporacích vychází při úpravě smlouvy o výkonu funkce ze smlouvy příkazní, tak ustanovení, dle kterého náleží příkazníkovi odměna

57

Nasledující úvaha má dle soudu autora své opodstatnění i v případě, že by koncentrace funkcí u jedné osoby možná nebyla a jednalo by se pouze o odsouhlasení smlouvy o výkonu funkce statutárnímu řediteli, který by byl zároveň předsedou správní rady.

obvyklá, tento zákon vylučuje. Ustanovení § 59 odst. 3 ZOK stanoví, že není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu se zákonem o obchodních korporacích, platí, že výkon funkce je bezplatný. Z dikce ustanovení vyplívá, že je zde nevyvratitelná domněnka bezplatného výkonu funkce. Kromě případů kdy nebudou splněny požadavky dle § 59 odst. 2 ZOK se bude jednat i o případy kde smlouva nestanoví odměnu vůbec. Důvodem je, že ustanovení § 60 ZOK vyžaduje, aby smlouva obsahovala vymezení všech složek odměny, které náleží nebo mohou náležet členu statutárního orgánu. Zákonodárce se tím snaží přimět strany, aby při uzavírání smlouvy věnovali pozornost otázkám odměňování, sjednali odměnu přesně předem, čímž se zdůrazňuje tzv. reward strategy.58 Spolu s tím se i značně snižuje okruh situaci, kdy nárok na odměnu vzniká statutárnímu orgánu ex lege. I nadále může vzniknout nárok na odměnu obvyklou na základě zákona, a to za předpokladů uvedených v ustanovení § 59 odst. 4 ZOK. Toto ustanovení stanoví, že se tak stane v případech: i)

neplatnosti smlouvy o výkonu funkce nebo ujednání o odměně z důvodů na straně obchodní korporace;

ii)

nebude-li smlouva o výkonu funkce uzavřena z důvodu na straně obchodní korporace; nebo

iii)

smlouva o výkonu funkce nebude schválena nejvyšším orgánem korporace bez zbytečného odkladu vzniku funkce člena statutárního orgánu.

3.2.1 Odměna obvyklá Nárok na odměnu obvyklou vzniká přímo ze zákona o obchodních korporacích, no pro její určení se použije ustanovení § 2438 NOZ.59 Autoritou, která v určuje, co bude v daném případě odměna obvyklá je soud, který tak činí rozhodnutím deklaratorní povahy. Výši odměny obvyklé v takovém případě posuzuje soud k momentu počátku výkonu funkce. Tato skutečnost může být významnou pro výši odměny, zejména v případech kdy dojde k výraznějším změnám ve výkonu ekonomiky, jak tomu například bylo v případě poslední finanční krize. Dochází tak k tomu, že v momentě

58

Srov. Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, s. 25 Shodně Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 , s.153 59

rozhodování soudu bude výše obvyklé odměny markantně odlišná od té na počátku výkonu funkce. Hlavním problémem, ale zůstává definice odměny obvyklé. Autor je toho názoru, že k jednoznačné definici odměny obvyklé v tomto případě nelze dojít, lze však popsat jednotlivé kritéria, které vedou úvahu soudu při její určení. Na tomto místě je možné analogicky poukázat na úpravu ceny v kupní smlouvě tedy, „že cena by měla být určena podle cenové úrovně v době uzavření smlouvy na základě obvyklosti. Přitom je třeba přihlédnout k obsahu smlouvy – k povaze uskutečněné činnosti. Znamená to vzít v úvahu nejen povahu závazku mandatáře (příkazníka), ale také způsob jeho plnění, tedy vynaloženou námahu, pečlivost, iniciativu apod.“60 Jednotlivé kriteria lze rozdělit na dvě skupiny. Objektivní se budou týkat dané akciové společnosti, tedy struktura a velikost společnosti, odvětví, ve kterém podniká, hospodářské ukazatele (obrat, zisk, dynamika růstu apod.), ale i širších souvislostí trhu, na kterém působí, tedy odměňování členů statutárních orgánu v obdobných společnostech nebo celkový ekonomický vývoj v daném období. Do druhé skupiny pak patří kriteria vztahující se k osobě člena statutárního orgánu. Těmito kritérii jsou osobní schopnosti a dovednosti člena představenstva, jeho pracovní zkušenosti, kvalifikační předpoklady, ale i časová náročnost vykonávané funkce, pravidelnost účasti na zasedání představenstva apod.

4.3. Odměna poskytnutá na základě vnitřního předpisu Zákon o obchodních korporacích připouští jako další důvod vzniku nároku na odměnu i vnitřní předpis. Ustanovení výslovně upravující vznik odměny na základě vnitřního předpisu by jsme v textu zákona hledali marně. Ustanovení § 61 odst. 1 ZOK zmiňuje vnitřní předpis, když vymezuje jiné plnění, které může náležet členu statutárního orgánu korporace, jako plnění odlišné od toho, jenž vzniká z právního přepisu, smlouvy o výkonu funkce nebo vnitřního předpisu. Zákon taktéž neposkytuje definici toho, co se rozumí vnitřním přepisem. Lze se domnívat, že vnitřním předpisem společnosti budou předpisy upravující organizaci a fungování společnosti, které jsou přijímány jejími orgány, a to jak valnou hromadou,

60

Pelikánová I. Komentář k obchodnímu zákonníku. 5. Díl, Praha, 1999, s.62

představenstvem a dozorčí radou, ale i ty předpisy přijímány fakultativně zřizovanými orgány. Dědič pak dochází k názoru, že vnitřními předpisy akciové společnosti jsou také její společenská smlouva a stanovy.61 Na tomto místě je nutno připomenout, že v režimu zákona o obchodních korporacích je akciová společnost zakládána stanovami, které tak plní i funkci zakladatelské smlouvy dle obchodního zákoníku. I když v právní rovině lze akceptovat stanovy, jako vnitřní předpis sui genesis na základě, kterého lze přiznat plnění členům představenstva, tak v rovině praktické se jeví odměňování na základě stanov jako značně nepraktické. Podle ustanovení § 8 odst. 1 ZOK se obchodní korporace zakládá společenskou smlouvu62, která vyžaduje formu veřejné listiny. To by v důsledku znamenalo, že každá změna pravidel odměňování by vyžadovala formu notářského zápisu, tedy řešení neflexibilní a zvyšující finanční náklady. Otázkou je zda je možné pokládat kterýkoliv z výše uvedených vnitřních předpisů za vnitřní předpis na základě, kterého lze přiznat členu statutárního orgánu odměnu. Ani u odborné veřejnosti nepanuje v této otázce úplná shoda. Dědič dovozuje, že aby bolo možné na základě vnitřního předpisu poskytnout osobám, jež jsou členy orgánu společnosti poskytnout plnění, tak se musí jednat o předpis schválený valnou hromadou. Argumentuje principem, dle kterého každé plnění členům statutárního orgánu musí být odsouhlaseno společníky, ať již přímo valnou hromadou nebo nepřímo prostřednictvím dozorčí rady. 63 Naproti tomu Štenglová se přiklání k názoru, že plnění může být členům statutárních orgánu poskytnuto i na základě vnitřních předpisů, které sami přijali. 64 Ještě za platnosti obchodního zákoníku byla tato otázka předmětem rozhodování soudů. Soudní praxe vycházela z působnosti valné hromady v otázkách odměňování, a tak se přiklonila k závěru, že na základě vnitřního předpisu společnosti je možné přiznat plnění členu statutárního orgánu pouze za předpokladu, že tento předpis byl valnou

61

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, díl I. Praha : Polygon, 2002, s. 460. Společenská smlouva na tomto místě představuje legislativní zkratku, která dle ustanovení § 3 odst. 3 ZOK zahrnuje i stanovy a zakladatelskou listinu. 63 Tamtéž 64 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha: C.H. Beck, 2010, s. 264. 62

hromadou schválen nebo odpovídá svým obsahem rozhodnutí valné hromady o odměňování.65 Výše citované ustanovení § 61 odst. 1 ZOK, jenž zmiňuje vnitřní předpis, coby důvod vzniku nároku na odměnu užívá výrazu „vnitřní předpis schválený orgánem obchodní korporace“. Tato dikce nabízí interpretaci, že by se mohlo jednat o jakýkoliv orgán obchodní korporace včetně jejího představenstva nebo i fakultativně zřizovaný orgán. Gramatický výklad tak nabízí závěr, který je odlišný od judikatury soudů vzniklé na podkladě obchodního zákoníku. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že v režimu obchodního zákoníku byla působnost valné hromady explicitně vyjádřena v ustavení § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ. Zákon o obchodních korporacích obdobné ustanovení neobsahuje. Autor se nicméně přiklání k názoru, že ani po 1. lednu 2014 nebude možné přiznat plnění členům představenstva, které by nepodléhalo žádné kontrole akcionářů, tedy, že by šlo o vnitřní předpis, který by neodsouhlasila valná hromada nebo případně dozorčí rada. Důvodem je, že navzdory nedostatku výslovné zákonné úpravy si tak žádá smysl a účel zákona, protože situace, ve které by představenstvo mohlo samo rozhodovat bez omezení o svém odměňování, se jeví jako nepřijatelná. Tento závěr je v souladu s názorem autorů komentáře66k zákonu o obchodních korporacích, i když ti tento závěr nechávají bez dalšího zdůvodnění. Dále zákon o obchodních korporacích vyžaduje i v případech kde byl vnitřní předpis schválený valnou hromadou, aby daný druh odměny byl předpokládaný ve smlouvě o výkonu funkce. Jakkoliv je tento závěr nelogický, ustanovení § 60 písm. a) nepřipouští jiný výklad, když výslovně stanoví, že smlouva o výkonu funkce obsahuje vymezení všech složek odměn, které naleží nebo mohou náležet členovi orgánu. Hodlá-li akciová společnost přijmout vnitřní předpis pro odměňování členů představenstva, je nutné nejdřív ověřit, že daná složka odměny je předpokládaná ve všech smlouvách o výkonu funkce a není-li tomu tak smlouvy upravit.

6565

Srov. Rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 916/2005 ze dne 31. ledna 2007 nebo Rozdsudek nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1417/2006 ze dne 3. února 2009 66 Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 156

Otázkou zůstává režim vnitřních předpisů, které byly přijaty jiným orgánem než valnou hromadou společnosti potažmo dozorčí radou. Na základě výše uvedeného závěru se může jevit, že tímto způsobem zákon neumožňuje přiznat odměnu členům statutárního orgánu vůbec. Domnívám se, že tomu tak není. Vnitřní předpis vydaný jiným orgánem, tedy typicky představenstvem může přiznat odměnu členům statutárního orgánu jestliže s plněním dá souhlas orgán do jehož působnosti náleží schvalování smlouvy o výkonu funkce ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 ZOK.

5. Odměňování

členů

statutárních

orgánů

akciových

společností v Anglii

Jak již bylo zmíněno vztah mezi akcionáři a managmentem nevyhnutelně přináší problémy zmocnění. Při hledání odpovědí na otázku jaké je ideální vnitřní uspořádaní práv a povinností mezi těmito dvěma skupinami je nutno mít na zřeteli rozdílnosti ve vlastnické struktuře společností. Jen stěží lze proto prohlásit, že to které pojetí je lepší nebo horší ne to druhé. Ačkoliv se vyskytuje i opačný názor, tak je nutno konstatovat, že nenašel širší podporu u odborné veřejnosti.

67

Teorie rozlišuje dva základní modely

vlastnické struktury. Prvním je rozptýlená vlastnická struktura (dispersed ownership), ve které má společnost velké množství menších akcionářů, přičemž žádný z nich (resp. žádná skupina akcionářů) nemá ve společnosti kontrolní většinu a proto akcionáři jako celek nezasahují systematicky do rozhodování ve společnosti. Tento model se vyznačuje silným postavením managmentu (board of directors) a je typický zejména pro anglo-americké jurisdikce. Naproti tomu druhý model vlastnické struktury je koncentrované vlastnictví. V tomto modelu figuruje majoritní akcionář (nebo koalice více menších akcionářů) držící kontrolní podíl akcií. Tento fakt, umožňuje strategicky a dlouhodobě ovlivňovat rozhodovací procesy ve společnosti a z toho důvodu tento poměr sil reflektuje i vnitřní uspořádání společnosti. Pochopitelně by bylo generalizující konstatovat, že toto rozdělení platí bez výjimky, i v kontinentální Evropě najdeme společnosti s rozptýlenou vlastnickou strukturou a v Spojeném království společnosti kontrolované majoritním akcionářem, ale empirický výzkum toto rozdělení podporuje.68 Efektivní kontrola ze strany akcionářů předpokládá, že z některý z akcionářů (nebo skupina akcionářů) dosáhnou kontrolní podíl akcií ve společnosti, jelikož v případě rozptýlené vlastnické struktury mají investoři spíš tendenci být pasivní ve

67

Srov. Hansmann, H., Kraakman, R.H., The End of History for Corporate Governance, Georgetown Law Journal, svazek 89, 2001, s. 440 a násl. 68 Srov. Grant, J., Kirchmeier, T., Corporate Ownership Structure and Performance in Europe, Centre for Economic Perfomance, 2004, s. 26 dostupné na: http://eprints.lse.ac.uk/19960/1/Corporate_Ownership_Structure_and_Performance_in_Europe.pdf

vztahu ke kontrole představenstva. I když právo dává i akcionářům držícím minoritní podíl v určitém rozsahu kontrolovat jak managment společnost spravuje, chybí jim dostatečná incentiva aby tak činili, protože se jeví ekonomicky výhodnější hlasovat tzv. „nohama“ a akcie prodat.

5.1. Postavení

členů

statutárního

orgánu

v anglickém

právu

společností Anglické právo, coby představitel systému common law historicky vychází ze silné tradice soudcovského práva. Proto i úprava postavení členů statutárních orgánu čerpá z rozsáhlé judikatury. Avšak s ohledem na současný trend sbližování právních kultur se stále více prosazuje i v Anglii právo psané, tedy zákony přijímané parlamentem. Základním předpisem práva společností je zákon o společnostech z roku 2006 (Companies Act 2006), který nahradil do té doby platný zákon o společnostech z roku 1985 (Companies Act 1985). Společnosti v Anglii jsou založené na monistickém systému. Funkci statutárního orgánu plní správní rada (board of directors), která se skládá s exekutivních a neexekutivních členů (executive/non-executive directors). Na rozdíl od českého monistického systému neexistuje druhý obligatorní orgán. Rozdělování na exekutivní a neexekutivní není obecně předepsané zákonem, a proto lze výkonem exekutivy pověřit někoho z vrcholného managmentu společnosti, který však nebude orgánem společnosti a jeho oprávnění bude pouze odvozeno na základě delegace určitých pravomocí správní radou. Funkce členů statutárního orgánu vzniká jmenováním, se kterým musí osoba, jenž se má stát členem statutárního orgánu vyslovit souhlas. Zákon neurčuje, kdo jmenuje členy statutárního orgánu a tuto otázku nechává na stanovách (Articles of Association). Modelové stanovy k zákonu o společnostech z roku 2006 pro akciové společnosti v článku 20 stanoví, že tak může učinit jak správní rada, tak i valná hromada. V případě jmenování správní radou však funkce člena statutárního orgánu trvá jenom do další schůze valné hromady, na kterém se může ucházet o prodloužení své funkce. Otázka kdo jmenuje členy statutárního orgánu v případě, že stanovy neobsahují,

takové ujednání vyřešila judikatura, když v tomto případě dovodila působnost valné hromady.69 V otázce předpokladů pro jmenování do funkce člena statutárního orgánu je patrná inspirace zákona o obchodních korporacích v anglickém právu. Minimální věk pro jmenování do funkce najdeme v ustanovení § 156 CA 2006 je tato hranice stanovená na 16 let. Ustanovení § 152 odst. 2 NOZ uvádí, že fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena musí být plně svéprávná. Plně svéprávným se pak dle § 30 NOZ dovršením osmnáctého roku věku. Nový občanský zákoník rozšiřuje možnost přiznání svéprávnosti na návrh, v případech kdy je nezletilí schopen sám se živit a dosáhl 16 let věku.70Lze presumovat, že ve většině případů, nezletilá osoba bude mít zájem o to stát se členem statutárního orgánu budou tyto předpoklady splněny. Inspirace anglickým právem je patrná i u novinky zavedené do českého právního řádu zákonem o obchodních korporacích, když nově se může stát členem statutárního orgánu kapitálové společnosti i právnická osoba. V Anglii má tato praxe dlouhou tradici. Nezřídka se stávalo, že společnost měla za členy statutárního orgánu pouze jiné právnické osoby. Tato praxe byla terčem kritiky, no změnu přinesla až nedávná reforma práva společností, když ustanovení § 155 CA 2006 stanoví, že minimálně jeden ze členů správní rady musí být fyzická osoba. Další zajímavým tématem v rámci struktury statutárního orgánu je rozdělení funkce předsedy správní rady (chairman) od funkce exekutivního člena (CEO)71. Zákonná úprava nestanovuje v této otázce žádné omezení. Dlouhou dobu převažovala praxe, že předseda správní rady byl zároveň i exekutivním členem. Zpráva od Cadbury Committee vyhodnotila tento stav jako nežádoucí vzhledem k postavení předsedy správní rady vzhledem k funkci předsedu správní rady, jehož úkolem je mimo jiné stanovování agendy správní rady, zajišťování informačních mezi správní radou, akcionáři a seniorním managmentem.72 To vedlo k implementaci doporučení o oddělení funkce předsedy správní rady od funkce exekutivního člena rady do britského kodexu správy společností (UK Corporate Governance Code Tento kodex je pro britské

69

Wolf v East Nigel Gold Mining Co Ltd. (1905) 21 TLR 660 Strarý občanský zákoník znal tuto možnost pouze v případech uzavřetí manželství. 71 Toto se vztahuju pochopitelně pouze na případy, kdy CEO je zároveň členem správní rady. 72 Kershaw, D., Company Law in Context, 2. vydání, Oxford, 2012, s. 273 70

kótované akcie stěžejní jelikož mu regulátor Financial Conduct Authority propůjčuje sílu zákona na základě Zákona o finančních službách a trhu (Financial services and Market Act 2000). Společnosti mají povinnost se jím řídit, a nebo vysvětlit proč se od kodexu odchýlily tzv. „comply or explain“ princip. I když tato změna vzbuzuje určité kontroverze,73 tak lze konstatovat, že převážná část společností toto doporučení implementovala. To dokládá i statistika, když v roce 1988 mělo ve Spojeném království tyto funkce spojené z 500 největších společností 388 o 20 let později tomu tak bylo u necelých 10 % z nich.

5.2. Odměňování členu správní rady anglické akciové společnosti z titulu funkce Jak již bylo řečeno, funkce člena správní rady vzniká jmenováním a skrze tuto optiku nahlíží anglické právo i na otázku odměňování. Bylo dovozeno, že výkon funkce je a priori bezplatný, neuplatní se zde princip quantum meruit74, tedy ekvivalent českého bezdůvodného obohacení nebo odměny obvyklé. Důvodem je, že tento princip je aplikovatelný pouze na vztahy smluvní. Judikaturní praxe75 došla k závěru, že člen správní rady nemá nárok na žádnou odměnu76, ledaže právo na ní vzniká ze stanov společnosti nebo toto právo přiznává rozhodnutí valné hromady. Navíc se toto pravidlo bylo rozšířeno tak, že zakazuje výplatu jakýchkoliv prostředků společnosti členu správní rady nebo osobě jemu blízké77, včetně nákladů vzniklých při plnění funkce78, pokud to nepovolují stanovy nebo se tak neusnesla valná hromada dané společnosti. Zákonná úprava výše zmíněné závěry akceptuje a z toho důvodu v textu zákona o společnostech nenajdeme žádnou zmínku o vzniku nároku členů správní rady na odměnu. Zákonodárce však nenechal tuto otázku úplně bez povšimnutí, úprava je však otázce vzniku nároku na odměnu lze najít ve vzorových stanovách akciové společnosti, 73

Behan, B., Splitting the Chairman and CEO Roles, Businessweek.com, dostupné na: http://www.businessweek.com/stories/2008-01-10/splitting-the-chairman-and-ceo-rolesbusinessweekbusiness-news-stock-market-and-financial-advice 74 Překlad fráze by zněl „to co si zasloužil“ 75 Hutton v West Cork Railway Co (1883) 23 ChD 654 76 Tento fakt možná představuje jeden s inspiračních zdrujů zákona o obchodních korporacích, když nově členu statutárního orgánu nenáleží odměna za výkon funkce, není-li sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. 77 Re Lee Brehens and Co Ltd (1932) 2 Ch 46 78 Re George Newman and Co (1895) 1 Ch 674

které tvoří přílohu zákona o společnostech. Vzorové stanovy akciové společnosti z roku 2006 v článku 21 odst. 2 písm. a) stanoví, že členu správní rady náleží za výkon funkce odměna, kterou mu schválí správní rada. Obecně tedy platí, že správní rada má působnost ve vlastním odměňování. Rozhoduje-li správní rada o odměně některého ze svých členů, tak na daného člena se vztahuje úprava o konfliktu zájmů (self-dealing) a je z tohoto hlasování vyloučen. Jedná se o úpravu poměrně novou, když předcházející vzorové stanovy k zákonu o společnostech z roku 1985 stanovili v článku 82, že členu správní rady náleží odměna, kterou mu přizná valná hromady svým usnesením. Vzorové stanovy taktéž adresují i otázku nákladů vzniklých v souvislosti se zasedáním správní rady nebo jejich výborů, účasti na valné hromadě nebo jiného zasedaní držitelů akcií nebo dluhopisů společnosti. Úprava vzorových stanov, jak již z názvu vyplývá je nezávazná a jejím účelem je pouze poskytnout adresátům možnost si zvolit bez další námahy úpravu, která představuje v očích zákonodárce standardní uspořádání.79 Je tedy patrné, že důraz je kladený na volnost společnosti v tom, aby si sama stanovila, jakou odměnu členům správní rady vyplatí a taktéž způsob jejího určení, což ostatně potvrdila i rozhodovací praxe anglických soudů, když dovodila zákaz ingerence soudů v této oblasti.80

5.3. Smluvní odměňování členů správní rady Mimo obecné úpravy z titulu funkce anglické právo zná i možnost odměňování na základě smluv. Předcházející podkapitola představovala obecnou úpravu společnou jak pro exekutivní, tak i pro neexekutivní členy správní rady. Tato část se zaměří na smluvní odměňování, tedy zejména odměna exekutivních členů na základě pracovní smlouvy. Pro úplnost ještě nutno zmínit, že členové správní rady můžou vykonávat pro společnost i jiné služby na základě smlouvy, za které jim náleží odměna. Bude se jednat typicky o různé poradenské činnosti jako právní služby, audit nebo účetnictví. Z povahy věci vyplývá, že tato možnost se bude týkat toliko členu neexekutivních, protože

79 80

Volba vzorových stanov bez další úpravy je běžná zejména u menších a začínajích společností. Srov. Guiness plc v Saunders (1990) 2 AC 663

exekutivní členové budou tyto služby v drtivé většině případů vykonávat na základě smlouvy pracovní. 81 Mnohem častější bude situace, kdy správní rada pověří jednoho nebo více82 ze svých členů určitou činností exekutivní činností a pro tento účel je s daným členem uzavřena pracovní smlouva (service contract). Na rozdíl od předcházející případu se nejedná o poradenskou činnost, ale činnost odpovídající působnosti statutárního orgánu v českém právu, tedy jak jednání navenek společnosti, tak i pověření obchodním vedením. Z výše uvedeného je tedy patrné, že anglické právo nejenže připouští souběh funkcí, ale tento souběh představuje neodmyslitelnou součást řízení anglických společností. Ohledně uzavírání pracovních smluv s exekutivními členy správní rady, zákon o společnostech, který jinak obecně působnost správní rady nijak zásadně neomezuje, vyžaduje v některých případech souhlas valné hromady. Konkrétně ustanovení § 188 CA 2006 stanoví, že souhlasu valné hromady podléhají pracovní smlouvy uzavírané s členem správní rady na dobu delší než 2 roky. Kromě toho také všechny pracovní smlouvy, které lze ukončit výpovědí anebo pouze za určitých okolností, dále také smlouvy, kde byla sjednána výpovědní doba pro výpověď ze strany společnosti. Aby nebylo možné tento požadavek obcházet řetězením na sebe navazujících pracovních smluv kratších než 2 roky ustanovení § 188 odst. 4 CA 2006, uvádí, že v těchto případech se celková doba sčítává, a taková smlouva bude podléhat souhlasu valné hromady taktéž. Neformálnost anglického práva se projevila v rozhodovací praxi soudu, když soud konstatoval, že souhlas k uzavření smlouvy byl dán i v případě, kde všichni akcionáři vyjádřili neformální souhlas společnosti mimo zasedání valné hromady. 83 Fakt, že souhlas s uzavřením takové smlouvy nebyl dán, sám o sobě neznamená neplatnost pracovní smlouvy, ale pouze to, že smlouva se stane smlouvou na dobu určitou v délce 2 let a taktéž, že tuto smlouvu lze ukončit výpovědí ze strany společnosti.84 Z toho plyne, že účelem schvalování pracovních smluv není ani tak

81

French, D., Mayson, S., Ryan, C., Company Law, 25. vydání, Oxford, 2008, s. 439 Anglická terminologie mluví o Commitee of Directors. 83 Wright v Atlas Wright (Europe) Ltd (1999) 2 BCLC 301 84 Kershaw, D., Company Law in Context, 2. vydání , Oxford, 2012, s. 299 82

regulování samotné výše odměny, jako zajištění možnosti ukončit pracovní poměr exekutivního člena správní rady. Britský kodex správy akciových společností obsahuje podobné doporučení avšak s tím rozdílem, že maximální délka uzavřené smlouvy činní 1 rok. Navzdory tomu, že se jedná o nezávazné doporučení, většina kótovaných společností toto doporučení implementovala.85 Povinnost schvalování pracovních smluv s členy správní rady je rozšířena u holdingových společností. V takovém případě podléhají souhlasu i smlouvy s členy správních rad v dceřiných společnostech. Tato úprava by mohla sloužit jako inspirace pro české právo, kde obdobné úprava chybí. Důležitost lze spatřovat v tom, že umožňuje efektivní nastavení odměňování i v rámci holdingu. Protože i když podrobíme kontrole smlouvu uzavíranou s mateřskou společnosti, tak odměňování v dceřiných společnostech zůstane bez kontroly. Navíc v 100% vlastněné dceřiné společnosti bude zastupovat matku, coby jediného akcionáře, statutární orgán nebo jeho člen. Ohledně formy pracovní smlouvy zákon o společnostech ani common law nepředepisuje zvláštní formu smlouvy. Jediným rozdílem mezi písemnou a ústní pracovní smlouvu bude v režimu jejího schvalování. Zatímco písemná smlouva musí být dle ustanovení § 228 CA 2006 předložena v kopii ke schválení, u smlouvy ústní to z pochopitelných důvodů možné není. Proto zákon ukládá povinnost vypracovat memorandum obsahující podmínky uzavírané smlouvy. Jak pro kopii pracovní smlouvy, tak i pro memorandum zákon stanoví podmínku uložení v registrovaném sídle společnosti, případně jinde, aby bylo možné provést inspekci smluv při zasedání valné hromady a to až do jednoho roku po ukončení dané smlouvy. Mimo samotné smlouvy se vyžaduje souhlas i u některých zvláštních druhů odměn. První je odměna spojená s ukončením nebo dostoupením z funkce, ta může být vyplacená jak na základě pracovní smlouvy nebo na základě ad hoc rozhodnutí. Ustanovení § 217 CA 2006 vyžaduje, aby k takovému plnění dala souhlas valná hromada. V opačném případě platba členu správní rady nebude platná a zakládá bezdůvodné obohacení. Druhou kategorií bude odměna vyplácená členům správních rad

85

Tamtéž s. 300

kótovaných společností v podobě akciových programů a jiných dlouhodobých pobídek. Britský kodex správy společností však, nepožaduje toto schvalování vždy, ale pouze v případě, že se jedná o opce přidělované za výhodných podmínek. Myslí se tím opce, které jsou v době vzniku nároku „in the money“, tedy opce, jejichž realizační cena je již od počátku pod cenou tržní.

5.4. Regulace odměňování kótovaných akciových společností

Předcházející části této kapitoly se věnovali otázkám, které jsou ve většině případů společné pro všechny druhy společností. Naproti tomu tato část bude věnována otázkám odměňování, které jsou typické pro kótované akciové společnosti. První bude zřizování odměňovacího výboru a druhou povinnost zveřejňování informací o odměnách členů správní rady. Obecně náleží rozhodování ve věcech odměňování správní radě nebo valné hromadě. Pro kótované akciové společnosti však britský kodex správy společností doporučuje vytvoření výboru pro odměňování. Výbor pro odměňování se skládá ze 3 nezávislých neexekutivních členu rady. Kodex umožňuje i to aby členem výboru pro odměňování byl předseda správní rady, avšak za předpokladu, že nebude zastávat funkci předsedu výboru. V teoretické rovině by měl výbor přispět k tomu, aby odměňování exekutivních členů bylo alespoň částečně mimo jejich dosah a k tomu, že rozhodování o odměnách bude nezávislé. Otázkou je nakolik se daří uchovat nezávislost při určování odměn osob, se kterými členové pravidelně zasedají v rámci správní rady často po mnoho let. Dalším problémem je, že členové výboru pro odměňování zpravidla nejsou odborníky v otázkách odměňování a zejména aktuální tržní výše odměn. V praxi se proto častou uchylují k tomu, že si najímají externí poradce, aby jim potřebné informace poskytli. Teoreticky by měli poradci brát jako svého klienta výbor pro

odměňování a ne správní radu. Nezávislost externích poradců od správní rady vzbuzuje pochybnosti. To vyústilo do snahy vytvořit kodex chování poradců pro odměňování.86 Dalším způsobem, kterým se snaží zákonodárce zajistit efektivní systém odměňování je povinnost zveřejňovat informace o odměňování členů správní rady. Nařízení 2008/410 (statutory instrument) stanoví povinnost každoročně sestavit zprávu o odměňování, kterou vyhotoví správní rada. Tato zpráva musí obsahovat veškeré informace na základě, kterých vzniká nebo může vznikat nárok na odměnu jednotlivým členům správní rady. Aby byla zajištěna úplnost a správnost zprávy o odměňování, předepisuje se nezávislé ověření ze strany třetích osob. Těmi jsou auditoři společnosti, který musí porovnat a údaje v zprávě s účetními záznamy společnosti. Zpráva o odměňování se následně předkládá dle ustanovení § 439 CA 2006 k odsouhlasení valné hromadě. Až do 1. října 2013 bylo hlasování o zprávě nezávazné, což se však změnilo zákonem o podnikání a regulatorní reformě z roku 2013 (Enterprise and Regulatory Reform Act), který nově stanoví závaznost výsledku hlasování. Důsledkem vyplacení odměny, která je v rozporu s odsouhlaseným zněním je, že členové správní rady jsou společně a nerozdílně odpovědní k náhradě škody, která tak společnosti vznikla. Tento krok značně narušuje primát managmentu, který dlouho převládal v otázkách odměňování v anglickém právo společností. Nutno dodat, že takovéto opatření je v souladu s doporučeními správy společností vydávaných OECD.87

86

A review of corporate governance in UK banks and other financial industry entities (2009) dostupné na: http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http:/www.hmtreasury.gov.uk/d/walker_review_261109.pdf 87 OECD: Corporate Governance and the Financial Crisis: Key Findings and Main Messages, June 2009, s 11 a násl.

6. Závěr Tato práce začíná obecným úvodem k teoretickým základům odměňování, pro které je stěžejním tématem problém zmocnění, ke kterému se přidávají způsoby nastavení, které do určité míry mohou tento problém překlenout. Následuje pasáž věnována pojmu odměny, ve které se kromě definice a základního dělení autor věnuje i specifickým druhům odměn. Úprava tantiémy v zákoně o obchodních korporacích představuje změnu, která ještě více formalizuje proces jejího přiznání a vyplácení, když zavádí požadavek, aby bylo vyplacení podílu na zisku výslovně umožněno ve stanovách, k čemu se přidává nutnost předvídat možnost jejího přiznání ve smlouvě o výkonu funkce s jednotlivými členy statutárního orgánu. Tím do určité míry může trpět její aplikovatelnost v praxi. Naproti tomu úprava akciových opčních programů se jeví jako dostatečná, když problém použití v České republice nepředstavuje právní úprava, ale aplikovatelnost naráží na širší hospodářské souvislosti, tedy nedostatek veřejně obchodovaných akciových společností, pro které je tento institut primárně určen. Pro českou úpravu odměňování v rámci zákona o obchodních korporacích je stěžejní úprava smlouvy o výkonu funkce. Ta nově představuje prostředek monitoringu akcionářů o tom jaké všechny druhy odměn je možné členům představenstva přiznat, tedy i těch odměn, které vznikají z titulu jiných jako je vnitřní předpis nebo rozhodnutí valné hromady. Aby zákonodárce motivoval jak společnost samotnou, tak i členy statutárního orgánu věnovat pozornost sjednání této smlouvy, zavádí pravidlo o bezplatnosti. Další zásadní změnou je, že v nové úpravě již není nahlíženo na smlouvu o výkonu funkce jako na absolutní obchod a je tedy možné ji podřídit např. zákoníku práce. Ačkoliv úmysl autora zákona o obchodních korporacích byl možná jiný, po rekodifikaci opět nebude možné vykonávat činnost odpovídající působnosti statutárního orgánu v paralelním pracovněprávním vztahu k smlouvě o výkonu funkce. Nevyřešenou zůstává otázka co se souběhy vzniklých na základě ustanovení § 66d ObchZ a odměnou vyplacenou na základě této smlouvy. V nové úpravě existují výjimky z obecného pravidla, kterým je působnost valné hromady k vyslovení souhlasu se smlouvami o výkonu funkce. Zákon o obchodních korporacích zakládá v této otázce působnost dozorčí rady v německém modelu řízení a správní rady v modelu monistickém.

Vzhledem k již zmíněnému změně o bezplatnosti funkce, které vylučuje použití ustanovení smlouvy o příkazu, na základě kterého vzniká nárok na odměnu obvyklou, je v novém soukromém právu zákon, coby titul vzniku odměny člena statutárního orgánu, značně omezen. Zákonná odměna vznikne pouze v omezených případech, kdy nebude smlouva uzavřená vůbec nebo nebude uzavřená platně z důvodu na straně společnosti. Ohledně odměny vzniklé na základě vnitřního předpisu platí, že tímto způsobem lze členovi statutárního orgánu přiznat odměnu pouze v případě, byl-li vnitřní předpis vydán nebo odsouhlasen valnou hromadou, případně dozorčí radou v německém modelu a správní radou v modelu monistickém. Autor je názoru, že v i případě jiných vnitřních předpisů je zákonná možnost pro vyplacení odměny, avšak za předpokladu dodržení ustanovení § 61 ZOK. V poslední komparativní části se autor věnuje anglické úpravě odměňování členů správní rady akciových společností. Ta je zajímavá hned z několika důvodů. Lze vysledovat určitou inspirací autorů zákona o obchodních korporacích právě v anglickém právu společností. Nejedná se pouze o českou úpravu monistického systému, ale i o otázku bezplatnosti výkonu funkce, která je typická právě pro anglické pojímání funkce statutárního orgánu. Je možné porovnat, jakým způsobem odlišné právní systémy řeší tentýž problém, kterým je například poskytnutí komplexních informací akcionářům o odměňování členů statutárního orgánu. Kde na jedné straně anglická úprava volí kontrolu ex post ve formě vyslovení souhlasu se zprávou o odměňování a v českém právním řádu je tentýž účel plněn schvalováním smlouvy o výkonu funkce, která představuje katalog všech odměn, které mohou členům představenstva náležet. Jako možnou inspiraci pro českou úpravu lze označit odměňování v rámci holdingu, kde dohledu akcionáře mateřské společnosti podléhá i odměňovaní členů správní rady, který vykonávají funkci i ve společnostech dceřiných. Naopak přiblížení se kontinentální úpravě představuje posílení hlasu akcionářů při schvalování zprávy o odměňování. To představuje oslabení výsostné pozice správní rady, která byla dlouhou dobu typická pro právo společností na Britských ostrovech. Autor si je vědom, že tato práce zdaleka nepokrývá všechny otázky s odměňování. Nedotčena zůstala problematika možnosti odepření odměny členovi statutárního orgánu. Tato problematika je v zákoně o obchodních korporacích zastoupena možností odepřít

odměnu členu statutárního orgánu, který přispěl výkonem své funkce k nepříznivému hospodářskému výsledku (Malus), ale i právem insolvenčního správce žádat vydání odměny vyplacené členům statutárního orgánu v případě porušení péče řádného hospodáře, které zapříčinilo úpadek společnosti (Clawback). Ačkoliv se jedná o instituty pro odměňování bezesporu zásadní, rozsah této práce neumožňuje jejich podrobnou analýzu.

Seznam použitých zdrojů Monografie a učebnice: Bearle, A.A. and Means, G.C.: The Modern Corporation and Private Property. 5. vydání,New Jersey: Transaction Publishers, 1991 Černá, S. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl, Praha : ASPI, 2006 Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, díl II. Praha : Polygon, 2002 Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, díl III. Praha : Polygon, 2002 Dědič, J., Lasák, J. Právo kapitálových obchodních společností. Přehled judikatury s komentářem. 1. díl, Praha : Linde, 2010 Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. 6., přepracované vydání. Praha : C.H. Beck, 2007 Dignam, A., Hick´s and Goo´s Cases and Materials on Company Law, 7. vydání, Oxford, 2011 French, D., Mayson, S., Ryan, C., Company Law, 25. vydání, Oxford, 2008 Kershaw, D., Company Law in Context, 2. vydání, Oxford, 2012, Kříž, R. Dozorčí rada a představenstvo akciové společnosti v praxi a teorii. Praha, CODEX Bohemia, 1999, Pelikánová I. Komentář k obchodnímu zákonníku. 5. Díl, Praha, 1999 Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha:C.H. Beck, 2010,

Články: Armstrong, C., Taylor D., The Relation between Equity Incentives and Misreporting: The Role of Risk-Taking Incentives, Journal of Financial Economics, 109 s. 327-350., dostupné na: http://ssrn.com/abstract=2164768 Čech, P., Souběhy funkcí zpět do neznáma, Právní rádce, 2013, č. 10

Čech, P. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od každého trochu?, Právní rádce, 2009, č. 2 Černá, S. Kodexy Corporate Governance. Obchodní právo, 2004, Jan Dědič, Jan Lasák: Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (1. část), Obchodněprávní revue 3/2013, s. 66 Grant, J., Kirchmeier, T., Corporate Ownership Structure and Performance in Europe, Centre for Economic Perfomance, 2004, s. 26 dostupné na: http://eprints.lse.ac.uk/19960/1/CorporateOwnershipStructureandPerformaneinE urope.pdf Hansmann, H., Kraakman, R.H., The End of History for Corporate Governance, Georgetown Law Journal, svazek 89, 2001, s. 439-468 Havel, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy ? A co s novými? dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak - -novymi-92537.html , k 12. dubnu 2014 Havel, B. Souběhy či smlouva na doručitele, Zbláznil se stát?, Právní rádce, 2013, č. 11 Higgs, D. Review of the role and effectiveness of non-executive directors, dostupné na: . Novák, T. Odměňování členů představenstva ve společnostech s tzv. německým modelem vnitřní struktury. Právní rádce, 2005, č. 2, Procházka, J Souběh funkcí: co je možné letos a na co se připravit příští rok. Právní Rádce, 2013, č.2 Řeháček, O. K Některým otázkám odměňování členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo, 2007, č. 9, s. 18 – 22. Řeháček, O. Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie, 2007, č. 5, s. 28 – 32. Internetové zdroje: A review of corporate governance in UK banks and other financial industry entities (2009) dostupné na: http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http:/www.hmtreasury.gov.uk/d/walker_review_261109.pdf

Behan, B., Splitting the Chairman and CEO Roles, Businessweek.com, dostupné na: http://www.businessweek.com/stories/2008-01-10/splitting-the-chairman-and-ceorolesbusinessweek-business-news-stock-market-and-financial-advice De Larosiere Report, High-level group on financial supervision in the EU, 2009, dostupné na: http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/de_larosiere_report_en.pdf DOPORUČENÍ KOMISE ze dne 30. dubna 2009, kterým se doplňují doporučení 2004/913/ES a 2005/162/ES, pokud jde o systém odměňování členů správních orgánů společností kótovaných na burze, Brusel, 30. Dubna 2009, 2009/385/ES, dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:120:0028:0031:CS:PDF Druhá směrnice Rady (77/91/EHS) ze dne 13. prosince 1976 (77/91/EHS) dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31977L0091:CS:HTML Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., zákon obchodních korporacích, dostuná na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf OECD: Corporate Governance and the Financial Crisis: Key Findings and Main Messages, 2009, dostupné na: http://www.oecd.org/corporate/ca/corporategovernanceprinciples/43056196.pdf Směrnice Rady (92/85/EHS) ze dne 19. října 1992 o zavedení opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po pororodu nebo kojících zaměstnankyň, dostupná na: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=DD:05:2:31992L0085:CS Sněmovní tisk č. 363/0 dostpný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=363&ct1=0 , k 12. dubnu 2014 The Cadbury Committee Report, 1992, dostupné na: http://www.jbs.cam.ac.uk/cadbury/report/

The Turner Review, a regulatory response to the global banking crisis, 2009, dostupné na: http://www.fsa.gov.uk/pubs/other/turner_review.pdf Usnesení č. 89 Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, ze dne 1. prosince 2011 dustupné na

http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=363&ct1=2, k 12. dubnu

2014

Judikatura českých soudů: Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 109/2003 ze dne 27. září 2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1200/2005 ze dne 31. ledna 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 916/2005 ze dne 31. ledna 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1417/2006 ze dne 3. února 2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu , sp.zn. 29 Odo 1108/2005 ze dne 27. února 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 11/98 ze dne 17. listopadu 1998 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15. ledna 2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17. srpna 2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 801/2005 ze dne 30. srpna 2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2379/2010 ze dne 26. řijna 2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 2093/2006 ze dne 30. května 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 550/2006 ze dne 6. června 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 916/2005 ze dne 31. ledna 2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1417/2006 ze dne 3. února 2009¨ Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 25/2009-98 ze dne 25. března 2010 Rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn 6 Cmo 108/92 ze dne 21. dubna 1993

Judikatura anglických a evropských soudů: Guiness plc v Saunders (1990) 2 AC 663 Hutton v West Cork Railway Co (1883) 23 ChD 654 Re Lee Brehens and Co Ltd (1932) 2 Ch 46 Re George Newman and Co (1895) 1 Ch 674 Wolf v East Nigel Gold Mining Co Ltd. (1905) 21 TLR 660

Wright v Atlas Wright (Europe) Ltd (1999) 2 BCLC 301 Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ve věci Dita Danosa v. LKB Lizings SIA sp. zn C-232/09 ze dne 11. listopadu 2010

Seznam použitých zkratek: ObchZ OZ NOZ ZOK OSŘ InsZ ZDP ZP CA 2006 CA 1985 ERRA 2013

zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník zákon č. 90/2012 Sb. zákon o obchodních korporacích zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolveční zákon) zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce Companies Act 2006 Companies Act 1985 Enterprise and Regulatory Reform Act 2013

Abstrakt Odměňování členů statutárních orgánů akciových společností v srovnávacím pohledu Cílem této diplomové práce je rozbor právní úpravy odměňování členů statutárních orgánů akciových společností v srovnávacím pohledu. Předmětem komparace je úprava česká a úprava anglického práva společností. Jedná se o vysoce aktuální téma, i vzhledem k událostem finanční krize z roku 2008. Pozornost je v práci věnována především právní úpravě obsažené v zákonu o obchodních korporacích s přihlédnutím k předcházející úpravě obchodního zákoníku. Úvod práce pojednává o základních teoretických otázkách odměňování. Následuje kapitola popisující pojem odměny a představující některé její zvláštní druhy. Třetí část analyzuje českou úpravu odměňování členů představenstva v zákoně o obchodních korporacích a je rozdělená podle jednotlivých titulů jejího vzniku. V poslední části autor popisuje anglické právo společností. Klíčová slova: odměňování, představenstvo, komparace

Abstract Remuneration of members of the governing bodies of joint stock companies from a comparative perspective The purpose of this thesis is to analyze the law regarding remuneration of members of the governing bodies of joint stock companies in comparative perpective. This thesis deals with comparison of Czech and English jurisdiction. The topic is a highly relevant with regard to events of financial crisis 2008. The thesis primarily devotes its attention to the law contained in the Act on Business Corporation however it also takes into account the Commercial Code. Introductory part of the thesis outlines theoretical background of remuneration. It is followed by chapter describing concept of remuneration and introducing specific types of remuneration. Third part analyzes Czech law on remuneration of boards of directors contained in Act on Business Corporations and it is divided according individual titles that give rise to right on remuneration. In the last part of the thesis author describes English company law. Key words: remuneration, board of directors, comparison