JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH FILOZOFICKÁ FAKULTA
Historický ústav
JOSEF KADEŘÁBEK
Nerovný boj o víru? Město Slaný a Martinicové v letech 1602-1665 Unequal struggle for religion? Town Slaný and The House of Martinic in years 1602-1665
Disertační práce
Školitel: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc. Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity
České Budějovice 2013
Prohlášení
Prohlašuji, že v souladu s § 47 b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své disertační práce, a to v nezkrácené podobě, Filozofickou fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů.
Prohlašuji, že svoji disertační práci jsem vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.
V Českých Budějovicích dne 13. ledna 2013
……………………………….
2
Chtěl bych poděkovat svému školiteli prof. PhDr. Václavu Bůžkovi, CSc., za podnětné připomínky a několikeré pečlivé pročtení celého textu, dále doc. PhDr. Josefu Hrdličkovi, Ph.D, který mě přivedl ke studiu městského prostředí. Můj dík patří také prof. Dr. Antonu Schindlingovi, prof. PhDr. Lence Bobkové, CSc., doc. PhDr. Josefu Grulichovi, Ph.D, PhDr. Olze Fejtové, Ph.D a PhDr. Rostislavu Smíškovi, Ph.D, kteří mi svými konzultacemi pomohli zejména s teoretickým uchopením práce. Dále děkuji pracovníkům všech archivů, z jejichž fondů jsem čerpal, za ochotu a vstřícnost, zejména při zpřístupňování dosud nezpracovaných archivních materiálů. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za podporu při zpracovávání této rozpravy.
3
Anotace
Předkládaná práce se pokusila formou mikroanalytické studie, která vycházela z přístupů historické antropologie a nových sociálních dějin, ukázat proměnu kolektivní identity a především konfesijní identifikace slánských měšťanů v letech 1602-1665. S využitím pramenů městské provenience, církevních matrik, šlechtické korespondence a písemností smečenského velkostatku se zaměřila na protireformační a rekatolizační činnost pánů z Martinic, jejichž prvotním cílem bylo dosud nekatolické měšťany přivést ke katolické víře. Autor se snažil ukázat, jakými postupy se snažili Martinicové ve Slaném působit na měšťanské elity, slánskou kolektivní paměť, komunikační techniky uvnitř městské obce či základní prvky měšťanské konfesijní identifikace. Na druhé straně zohlednil postoje, které měšťané k naznačenému tlaku zaujímali. Všímal si, zda se mu pokoušeli čelit, a jakým způsobem docházelo k postupné proměně jejich identity. Tento proces zachytil zejména na proměně vnímání slánských uprchlíků, kteří před protireformací odcházeli do saského exilu.
4
Summary
The present study tried to show the change of a collective identity and first the confessional identification of Slaný burgesses in years 1602-1665 in the form of a microanalysis based on approaches of historical anthropology and new social studies. Using the sourcess of the town provenance, church registers, corresponcence of arristocrats and Smečno estate documentation the research focused on counter-reformation and recatholization activities of Lords of Martinic whose primary aim was to convert the non-Catholic burgesses to Catholic religion. The author endeavoured to show the ways of Martinics' appealing to town elites in Slaný, collective memory, communicational techniques within the burgess society and basic elements of their confessional identification. On the other hand the author considered the attitudes which the burgesses took towards the discussed power. He analyzed a question if they tried to face the compulsion and in which way their identity gradually changed. This process was interpreted especially on the change of thinking of Slaný refugees who left to Saxon exile because of counter-reformation.
5
OBSAH 1. SLÁNŠTÍ MĚŠŤANÉ A SMEČENSKÁ VRCHNOST – STŘET DVOU SVĚTŮ ............. 9 2. OD PROTIREFORMACE KE ŠLECHTICKÉ KONFESIONALIZACI. DOSAVADNÍ VÝVOJ BÁDÁNÍ O STŘETU KATOLICKÉ VÍRY A REFORMACE................................. 23 3. NA CESTĚ KE VZÁJEMNÉMU STŘETU (1602-1621) ................................................. 43 3. 1. Aktéři ....................................................................................................................................... 43 3. 2. Sociální hodnoty a konfesijní sebeidentifikace Jaroslava Bořity z Martinic a slánských měšťanů ........................................................................................................................................... 47 3. 3. Konflikty mezi městskou radou a slánskými děkany........................................................... 57 3. 4. Konfesijní konflikty uvnitř měšťanské obce......................................................................... 62 3. 5. Konflikty s Jaroslavem Bořitou z Martinic a členy jeho sociálního okruhu ..................... 66 3. 6. Shrnutí ..................................................................................................................................... 72
4. LÉTA NÁSILNÉ PROTIREFORMACE (1621-1631) ...................................................... 74 4. 1. Mučedník katolické víry – sebeprezentace smečenského vladaře ve dvacátých letech .... 76 4. 2. Konverze slánských měšťanů ................................................................................................ 79 4. 3. Individualizace administrativního tlaku – tvorba seznamů, patenty, přístup úředníků.. 84 4. 4. Útok na elity - snaha o narušení slánské kolektivní identity ............................................... 88 4. 5. Vizualizace katolické víry....................................................................................................... 91 4. 6. Kolektivní rezistence............................................................................................................... 94 4. 7. Exulanti.................................................................................................................................... 97 4. 8. Proces s Jiříkem Balcarem z Tmáně ................................................................................... 103 4. 9. Shrnutí ................................................................................................................................... 112
6
5. OD SASKÉHO VPÁDU K PODDANSTVÍ (1631-1638)................................................. 114 5. 1. Společenské změny během saského vpádu.......................................................................... 115 5. 2. Hledání viníka ....................................................................................................................... 117 5. 3. „Nová“ protireformace......................................................................................................... 123 5. 4. Vojenská hrozba – nový prvek disciplinačních snah ......................................................... 129 5. 5. Proměna elit a celospolečenské identity .............................................................................. 132 5. 6. Od integrace navrátilců ke sporům o majetek po exulantech........................................... 135 5. 7. Komunikace........................................................................................................................... 142 5. 8. Shrnutí ................................................................................................................................... 151
6. PODDANÝMI JAROSLAVA BOŘITY Z MARTINIC (1638-1649)............................... 152 6. 1. Sžívání se s novým statutem ................................................................................................. 154 6. 2. Strach ze zrady ...................................................................................................................... 157 6. 3. Nová paměť na exulanty....................................................................................................... 160 6. 4. Nová zbožnost........................................................................................................................ 169 6. 5. Nevhodné suplikování – změny v komunikaci mezi měšťany a Martinici....................... 177 6. 6. Soupeření center moci – vrchnost v poměru k slánským děkanům ................................. 184 6. 7. Shrnutí ................................................................................................................................... 188
7. POD NOVOU VRCHNOSTÍ (1649-1665) ....................................................................... 189 7. 1. Přechodné období – snahy o mocenskou emancipaci? ...................................................... 193 7. 2. Nové normy Bernarda Ignáce z Martinic ........................................................................... 196 7. 3. Odchod poslední slánských nekatolíků ............................................................................... 200 7. 4. Proměna slánské krajiny – vrchol snah o vizualizaci katolické víry a konfesijní proměnu slánské společnosti......................................................................................................................... 206 7. 5. Shrnutí ................................................................................................................................... 211
7
ZÁVĚR................................................................................................................................... 213 Soupis pramenů a literatury.................................................................................................. 225 Biogramy slánských měšťanů a měšťanek.......................................................................... 258
8
1. SLÁNŠTÍ MĚŠŤANÉ A SMEČENSKÁ VRCHNOST – STŘET DVOU SVĚTŮ
Jakékoliv pojednání týkající se českých dějin 17. století se dosud neobešlo a patrně dále neobejde bez vyrovnání se s fenoménem Bílé hory. Z hlediska celkového průběhu třicetileté války nepříliš významný střet určil na dlouhou dobu směřování vývoje v českých zemích a také zásadním způsobem ovlivnil vývoj české historiografie, která se již od svého počátku snažila důsledky bělohorské bitvy pochopit a interpretovat.1 Postupem času se rozprava o Bílé hoře přenesla i do roviny filozofických úvah o vlastním smyslu a směřování českých dějin. Na konci 19. století se na základě těchto diskusí, které do sebe jako druhý stěžejní bod zahrnuly otázku českého husitství, vyhranily dva protikladné, do jisté míry konfesijně podmíněné názorové proudy, které považovaly Bílou horu za zásadní zlom českých dějin. Lišily se však v interpretaci jejího dopadu. Zatímco první okruh, tradičně prezentovaný Tomášem Garriguem Masarykem a jeho příznivci, považoval porážku husitského odkazu a následný dějinný vývoj za veskrze negativní, druhý okruh se dovolával prospěšnosti pobělohorského vývoje, a to nejhlasitěji ústy Václava Vladivoje Tomka a Antonína Rezka. Celý spor se rozrostl na další otázky, ať již filozofické, či týkající se vlastní úlohy historické vědy ve společnosti, jejichž rozbor nebyl smyslem této rozpravy.2 Neustálým přehodnocováním, reinterpretacemi a spory o dopadu bělohorské bitvy na české dějiny byla nakonec celá událost obestřena takřka mýtickým nádechem. V praktickém
ohledu
pak
rozdělila
periodizaci
českých
dějin
raného
novověku
na předbělohorské a pobělohorské období.3 Jednou z otázek, které při studiu vývoje po Bílé hoře vyvstaly, byla také problematika změny vyznání všech obyvatel českých zemí, kterou podnítila vítězná katolická strana.4 Přestože tento složitý proces měl mnohem delší trvání, dostávalo se nejširší pozornosti badatelů dvacátým letům 17. století, které patřily v otázce prosazování katolické konfese k nejintenzivnějším. Vývoj v dalších desetiletích byl spíše 1
K tomu srov. František KAVKA, Bílá hora a české dějiny, Praha 1962, s. 5-16.
2
Srov. Miloš HAVELKA, Spor o smysl českých dějin, in: týž (ed.), Spor o smysl českých dějin I.
1895-1938, Praha 1995, s. 7-43. 3
Josef PETRÁŇ, Na téma mýtu Bílé hory, in: Zdeňka Hledíková (ed.), Tradito et Cultus. Miscellanea
historica bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 141-262; Zdeněk HOJDA – Jiří POKORNÝ, Pomníky a zapomníky, Praha-Litomyšl 1996, s. 17-126. 4
Josef HRDLIČKA, Víra a moc. Politika, komunikace a protireformace v předmoderním městě
(Jindřichův Hraec 1590-1630), České Budějovice 2009 (= Habilitační práce), s. 5-8.
9
opomíjen. Svou roli sehrála i čtyřicetiletá proluka marxistického dějepisectví, která nepřála výzkumům, které se přímo týkaly náboženského života.5 Dosud vydané prace se soustředily na jednotlivá opatření, která si změnu vyznání měla vynutit, ať už šlo o nařízení vydaná panovníkem,
královskými
místodržícími,
rekatolizačními
komisemi
a
katolickými
vrchnostmi, nebo na násilná obsazování rekatolizovaných panství vojskem, tzv. dragonády.6 Většina studií zabývajících se konfesijními proměnami v (po)bělohorské době navíc svůj pohled omezila na církevní řády a nověji také na šlechtu.7 Opomíjeným sociálním prostředím se stala pobělohorská města, která po dlouhou dobu zůstavala stranou historického bádání. Toto opomenutí bylo z velké části způsobeno vnímáním pobělohorské doby jako období hlubokého národního a kulturního úpadku. Pohled představený českou pozitivistickou historiografií, na niž navázali v pozdější době i marxisté, byl pro přístup k pobělohorskému vývoji po dlouhou dobu určující.8 První ucelené práce o pobělohorské konfesijní proměně měst pocházely z první poloviny 20. století, přičemž 5
Srov. Josef KADEŘÁBEK, Protireformace Slaného v letech 1610-1635 a její dopad na sociální
vazby radních, Historická demografie 33, 2009, s. 9-44, zde s. 9-14; Zdeněk VYBÍRAL, Dějiny stavovství v pohledu poválečného českého marxismu a následný „velký obrat“, in: Bohumil Jiroušek a kol., Proměny diskursu české marxistické historiografie, České Budějovice 2008, s. 427-446, zde s. 429-430. 6
Eliška ČÁŇOVÁ, Vývoj pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech (1620-1671), Sborník
archivních prací 35, 1958, s. 486-667. Pro zkoumanou oblast táž, Rekatolizace ve Středočeském kraji, Středočeský sborník historický 11, 1976, s. 65-85. 7
Tomáš Václav BÍLEK, Tovaryšstvo Ježíšovo a působení jeho vůbec a v zemích království Českého
zvláště, Praha 1896; Ivana ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Praha 1995; táž (ed.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003; táž (ed.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003; táž – Hedvika KUCHAŘOVÁ – Kateřina VALENTOVÁ (edd.), Locus pietatis et vitae, Praha 2008; Thomas WINKELBAUER, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, Český časopis historický 98, 2000, s. 476-540; Michaela NEUDERTOVÁ, Jiří Popel z Lobkovic a prostředky rekatolizace na sklonku 16. století (Příspěvek k dějinám rekatolizace severozápadních Čech), Ústecký sborník historický 2000, s. 132-144; Jiří MIKULEC, 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství, Praha 2005. 8
Josef HRDLIČKA, Politika, komunikace a protireformace v předmoderním městě: Jindřichův
Hradec 1590-1630. Teze habilitační práce, in: Václav Bůžek (ed.), Šlechta raného novověku pohledem českých, francouzských a španělských historiků, České Budějovice 2009 (= Opera historica 13), s. 399-426, zde s. 400-401.
10
v první zachytil Václav Líva poměry panující na Starém Městě pražském, ve druhé se Vladimír Burian zaměřil na situaci v Brně.9 V průběhu dalších let se sice objevovaly studie o náboženském vývoji v jednotlivých městech, ať královských či vrchnostenských, vždy však šlo o pouhé popisy, které ve své většině nepřekročily rámec dvacátých let.10 Obnovení zájmu o studium náboženského života v raně novověkých městech s sebou přinesla až poslední léta, v nichž vznikly tři práce, jež bylo možné označit za stěžejní pro daný výzkum. V monografii o Uherském Brodě se Petr Zemek zabýval střetem Jednoty bratrské a utrakvistů,11 který v pozdější době nahradila cílená rekatolizace města.12 Olga Fejtová se ve své disertaci, jíž předcházela řada přípravných studií, věnovala situaci na Novém Městě pražském.13 Josef
9
Václav LÍVA, Studie o Praze pobělohorské II. Rekatolisace, Sborník příspěvků k dějinám hlavního
města Prahy 7, 1933, s. 1-71; Vladimír BURIAN, Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570-1618, Brno 1948. 10
Bohumír ROEDL, Huertova mise v Lounech, in: Jindřich Francek (ed.), Rekatolizace v českých
zemích, Pardubice 1995, s. 111-117; Václav STARÝ, Rekatolizace Prachatic v letech 1622-1626, in: tamtéž, s. 125-130; Martin ŠTINDL, Patrimoniální péče o duchovní tvář poddanského města (Velké Meziříčí 1592-1676), in: Marie Macková (ed.), Poddanská města v systému patrimoniální správy, Ústí nad Orlicí 1996, s. 163-172; Jan KILIÁN, Mělnická rekatolizace a náboženská emigrace, in: týž (ed.), Věnná města za třicetileté války a jejich poválečná obnova, Mělník 2004, s. 71-96; Petr KOPIČKA, Rebelie aneb pozdvižení v Roudnici nad Labem 1619-1620, Porta Bohemica 4, 2007, s. 9-53. 11
K vymezení utrakvismu srov. Zdeněk V. DAVID, Celistvost církve pod obojí a otázka
novoutrakvismu, Český časopis historický 101, 2003, s. 882-910, zde s. 889-890. 12
Petr ZEMEK, Reformace, protireformace a rozvinutí protireformačního katolictví v Uherském
Brodě – křesťanská víra v proměnách času, Uherský Brod 2006. 13
Olga FEJTOVÁ– Jiří PEŠEK, Recepce díla Martina Luthera v pražských a lounských měšťanských
knihovnách doby předbělohorské, Documenta Pragensia 15, 1997, s. 83-123; O. FEJTOVÁ, Několik poznámek k ekonomickým důsledkům pobělohorské emigrace na Novém Městě pražském, in: Michaela Hrubá (ed.), Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem 2001, s. 273281; táž, Odraz rekatolizačního procesu ve skladbě náboženské a moralistní literatury v knihovnách novoměstských měšťanských elit v době pobělohorské, Documenta Pragensia 20, 2002, s. 101-113; táž, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské – úspěch, nebo fiasko? Příspěvek k důsledkům pobělohorské rekatolizace na Novém Městě pražském, in: Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek – Vít Vlnas (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie 1620-1740, Praha 2004, s. 457-471; táž, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské. Nové Město pražské v kontextu procesu katolické konfesionalizace, Praha 2011 (= Disertační práce). Její tištěná verze, která byla publikována
11
Hrdlička ve své habilitační práci dovršil svůj výzkum konfesijních proměn v Jindřichově Hradci, kde se zaměřil na otázky související s konfliktem katolické vrchnostenské správy a nekatolického městského živlu.14 I přes nespornou kvalitu všech tří výše představených prací musel autor této rozpravy připustit, že bez vzniku dalších lokálních případových studií nebude možné dále interpretovat dopad různých opatření, církevních, „státních“, vrchnostenských, která měla vést obyvatele pobělohorských měst ke změně jejich náboženského cítění.15 Prozatím se jen velmi málo zjistilo o tom, jak v dlouhodobém horizontu měšťané taková opatření vnímali a jak jim byla sdělována. Co skutečně věděli o své původní konfesi i nové katolické víře? Jaké motivy je vedly ke konverzím? Měli k dispozici rezistenční techniky, kterými se více či méně úspěšně snažili změně svého vyznání bránit? Dopad protireformace přitom nebylo možné oddělit od sociálních poměrů ve městech, neboť jejich praktickými vykonavateli měly být často městské rady jako nejvyšší instituce městské samosprávy, jejichž členové s ostatními měšťany udržovali velmi četné neformální vztahy.16 Bez důkladných analýz, které by se zaměřily na výše představené otázky a poznání situace ve městech přísným pohledem zdola, na překročení časového horizontu třicátých let 17. století a na proměnu hodnotového systému měšťanů v delším časovém úseku, nebude možné v bádání dále pokročit ani přistoupit k žádoucí komparaci. Autor se v předkládané práci, která se věnovala královskému a posléze vrchnostenskému městu Slaný, o takto
pod názvem „Já pevně věřím a vyznávám.“ Rekatolizace na Novém Městě pražském, Praha 2013, vyšla až po konečné redakci této práce, autor proto citoval z rukopisu disertace. 14
Josef HRDLIČKA, Die (Re-)Katholisierung lokaler Amtsträger in Böhmen: Konfession oder
Disziplin?, in: Rudolf Leeb – Sabine Claudin Pils – Thomas Winkelbauer (Hgg.), Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Geheimprotestantismus in der Habsburgermonarchie, München 2007, s. 357-366; týž, Konflikt jindřichohradeckých měšťanů s Vilémem Slavatou v pamětech Jiříka ze Kře, Jihočeský sborník historický 69-70, 2000-2001, s. 188-208; týž, Selbstverwaltung unter adeliger Herrschaft: Die Stadt Jindřichův Hradec (Neuhaus) nach der Revolte gegen Wilhelm Slavata (1620-1626),
in:
Stefan
Haas
–
Mark
Hengerer
(Hgg.),
Im
Schaten
der
Macht.
Kommunikationskulturen in Politik und Verwaltung 1600-1950, Frankfurt – New York 2008, s. 5174; týž, Slavatova obrana jezuitského řádu a jeho představy o konfesijním uspořádání Čech z počátku dvacátých let 17. století, Folia Historica Bohemica 23, 2008, s. 225-248; týž, Víra. 15 16
Srov. týž, Víra, s. 615-629. Srov. Josef KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit v době protireformace (1610-
1635), České Budějovice 2012 (= Rigorózní práce).
12
naznačený pohled pokusil, když celou disertaci pojal jako mikrohistorickou případovou studii.17 Většinou se snažil situaci ve městě nahlížet historickoantropologickou optikou.18 Pro zachycení dlouhodobých trendů, jimiž bylo například budování sociálních sítí vztahů, využil i některé metody historické demografie a sociálních dějin.19 V autorově pojetí se stal střet nekatolického a katolického okruhu v první řadě konfliktem dvou hodnotových systémů, které sestávaly z rozličných souborů významů.20 V lokálních podmínkách města Slaný a smečenského panství, na něž se výzkum zaměřil, vystupovali jako jejich nositelé slánští měšťané, Martinicové a jejich úředníci. Oba hodnotové systémy zásadním způsobem určovaly kolektivní identitu obou sociálních celků a v ní obsaženou konfesijní identifikaci. Zároveň individuální prožívání a vnímání těchto kolektivních hodnot vytvářelo jedinečnou sebeidentifikaci jejich jednotlivých členů.21 V tomto pojetí autor vnímal 17
Josef GRULICH, Zkoumání „maličkostí“. Okolnosti vzniku mikrohistorie, Český časopis historický
99, 2001, s. 519-547; Giovanni LEVI, On Microhistory, in: Peter Burke (ed.), New perspectives on historical writing, Pennsylvania 2001, s. 97-119. Na potřebu mikrohistoricky pojatých dějin protireformace v městském prostředí upozornil zejména J. HRDLIČKA, Víra, s. 26-29. 18
Obecně k problematice historické antropologie a roli individua v dějinách Aloys WINTERLING
(Hrsg.), Historische Anthropologie. Basistexte, München 2006; Richard van DÜLMEN, Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly, Praha 2002; Martin NODL – Daniela TINKOVÁ (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007; Martin NODL, Dějepisectví mezi vědou a
politikou.
Úvahy
o
historiografii
19.
a
20.
století,
Brno
2007,
s.
203-218.
K historiockoantropologickému pohledu na konfesionalitu srov. Jan HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009, s. 139-142, 154-157, 173-179. 19
K tomu srov. Josef GRULICH, Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu
Čech v 16. až 18. století, České Budějovice 2008, s. 56-72; Miloš HAVELKA, Ideje – dějiny – společnost. Studie k historické sociologii vědění, Brno 2010, zejména s. 136-150. 20
V české historiografii představila podobný přístup práce Václava BŮŽKA a kol., Společnost
v českých zemích raného novověku. Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, zejména s. 457-458. 21
K tomu srov. práci Frauke VOLKLAND, Konfession und Selbverständnis. Reformierte Rituale in
der gemischtkonfessioneles Kleinstadt Bischofszell im 17. Jahrhunderts, Göttingen 2005, zejména s. 55-97, 139-175, kde podrobnou analýzou rituálního jednání a konverzí v městečku Bischofszell nabourala tradiční představy o přesně definované „konfesijní identitě“ raně novověkého člověka. Na základě jejích závěrů a s příhlédnutím k pracem Ludi Klusákové se autor této rozpravy nadále přidržel označení konfesijní indentifikace/sebeidentifikace, jehož podrobnější rozbor provedl dále v textu. Srov. Luďa KLUSÁKOVÁ – Markéta KŘÍŽOVÁ – Karel KUBIŠ – Miloš ŘEZNÍK – Daniela
13
konfesijní vývoj ve Slaném a na statcích Martiniců jako konflikt dvou sociálních okruhů, který pramenil z rozdílné konfesijní sebeidentifikace jejích zástupců a jí nadřazené kolektivní identity. Rozhodl se proto popsat královské město Slaný a smečenskou vrchnostenskou správu Jaroslava Bořity z Martinic jako dva sociální systémy, které se určitým způsobem reflektovaly (thematize themselves) a vytvářely si tak vlastní identitu (Systemidentität).22 Tato identita se zakládala na sdílení a prezentaci společných hodnot a postojů23 a provázanosti jednotlivých členů systému vzájemnými formálními a neformálními vazbami.24 Oba okruhy představovaly i oddělené mocenské systémy.25
TINKOVÁ, „My“ a „oni“ – náčrt teoretické reflexe problematiky, in: Luďa Klosáková a kol., Obraz druhého v historické perspektivě II. Identity a stereotypy při formování moderní společnosti, Praha 2003 (= Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 5, Studia Historica 52), s. 11-28. 22
Niklas LUHMANN, The Differentiation of Society, New York 1982, s. 327-329; André
KIESERLING, Kommunikation unter Anwesenden. Studie über Ineraktionssysteme, Frankfurt am Main 1999, s. 258. 23
K tomu srov. Peter MARSH, Identity: An Ethogenic Perspective, in: Richard C. Trexler (ed.),
Persons in Groups. Social Behavior as Identity Formation in Medieval and Renaissance Europe, Binghamton-New York 1985, s. 17-30, zejména s. 21. P. Marsh ukázal, že „personal identity can be seen as deriving not so much from the occupation of institutional or social roles as from the manner in which such roles are expressed through an individual´s performances and from the manner in which he developes his moral career“. K prezentaci identity prostřednictvím symbolického jednání srov. Sydel SILVERMAN, At the Itersection of Anthropology and History: Teritorial Festivity in Sienna, in: tamtéž, s. 31-37. 24
N. LUHMANN, The Differentiation, s. 237. Vedle různých forem pokrevní a nepokrevní
příbuznosti lze hovořit o „dobrém přátelství“, na které ve své studii upozornil Václav BŮŽEK, „Páni a přátelé“ v myšlení a každodenním životě české a moravské šlechty na prahu novověku, Český časopis historický 2002, s. 229-264. Různé formy vztahu patron-klient, jak je uchopila Karin J. MacHARDY, War, Religion and Court Patronage in Habsburg Austria. The Social and Cultural Dimensions of Political Interaction 1521-1622, New York 2003. Ve vztahu k prostoru jde o „dobré sousedství“, na něž poukázal Jaroslav MILLER, Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500-1700), Praha 2006, s. 76-79. Dále vztahy založené na principu makléřství (brokerage), které popsala Sharon KETTERING, Patrons, Brokers, and Clients in Seventeenth-Century France, New York-Oxford 1986, zejména s. 40-67. Ve vztahu měšťanů a úřednictva srov. Stefan BRAKENSIEK, Staatliche Amtsträger und städtische Bürger, in: Peter Lundgreen (Hrsg.), Bürgertum – Bürgerlichkeit – Bürgerliche Gesellschaft. Eine Bilanz des Bielefelder Sonderforschungsbereichs zur Sozialgeschichte des neuzeitlichen Bürgertums, Göttingen
14
Bylo by však nesprávné pojímat oba sociální světy jako homogenní celky. I v jejich rámci docházelo k dílčím sociálním či mocenským konfliktům, které byly způsobeny odlišným vnímáním sdílených hodnot a odrážely se především v rovině osobní konfesijní sebeidentifikace.26 Mezi jednotlivci probíhala živá komunikace, která se mezi oběma systémy lišila svou formou a použitím jazyka (binare Codierung von Sprache),27 v němž hrál klíčovou úlohu pohled na druhý systém (thematize others).28 V případě rodu pánů z Martinic a slánské městské obce představovala nejdůležitější identifikační prvek konfesijní příslušnost. Společný byl městské obci a Jaroslavu Bořitovi z Martinic s okruhem jeho úředníků i služebnictva prostor, který musely obě společnosti sdílet.29 V tomto prostoru docházelo mezi oběma celky ke komunikaci, která v sobě měla silný konfliktní potenciál (Konfliktpotenzial).30 V obecné rovině šlo o odlišný výklad a vnímání stejných skutečností.31 2000, s. 136–170, zde s. 158-162; týž, Communication between Authorities and Subject in Bohemia, Hungary and the Holy Roman Empire, 1650-1800, The Three Case Studies, in: Wim Blockmans André Holenstein - Jon Mathieu (eds.),
Empowering Interactions. Political Cultures and the
Emergence of the State in Europe 1300–1900, Aldershot 2009, s. 149–162. 25
Arno STROHMEYER, Theorie der Interaktion. Der europäische Gleichgewicht der Kräfte in der
frühen Neuzeit, Wien – Köln – Weimar 1994, zejména s. 213-217. 26
„It cannot be assumed that every group is permeated by solidarity; communities have to be
constructed and reconstructed. It cannot be assumed that a comumunity is homogeneous in attitudes or free from conflicts“; Peter BURKE, History and Social Theory, Cambridge-Malden 2005, s. 56-60, zde s. 60. 27
A. KIESERLING, Kommunikation, s. 266. Zajímavý je i postřeh Janet E. Halleyové, která ukázala,
že užívání určitého jazyka představuje ochotu se identifikovat se společností a pomáhá ochraňovat stávající identitu či vytvářet novou. K tomu srov. Janet E. HALLEY, Identity and Censored Language. The Case of the Familists, in: R. C. Trexler (ed.), Persons, s. 221-230, zde s. 222, 227. 28
N. LUHMANN, The Differentiation, s. 259, 329.
29
Ke vztahu prostoru a konfliktu Marian FÜSSEL – Stefanie RÜTHER, Einleitung, in: Christoph
Dartmann – Marian Füssel – Stefanie Rüther (Hgg.), Raum und Konflikt. Zur symbolischen Konstituierung gesellschaftlicher Ordnung in Mittelalter und Früher Neuzeit, Münster 2004, s. 9-18, zejména s. 11-14. 30
A. KIESERLING, Kommunikation, s. 258.
31
K tomu Jean-Claude SCHMITT, Welche Geschichte der Werte?, in: Barbara Stollberg-Rilinger –
Thomas Weller (Hgg.), Wertekonflikte – Deutungskonflikte. Internationales Kolloquium des Sonderforschungsbereichs 496 an der Westfälischen Wilhelms-Universität Münster, 19.-20. Mai 2005, Münster 2007, s. 21-36; Carl A. HOFFMANN, Konfesionell motivierte und gewandelte Konflikte
15
V předbělohorské době docházelo ke kontaktům mezi oběma sociálními okruhy v omezené míře. Po porážce stavovského povstání v roce 1620, jejž se slánští měšťané aktivně účastnili, ztratilo město svá královská privilegia a v průběhu dalších tří let připadlo Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Došlo ke splynutí obou sociálních systémů, přičemž se martinický okruh nadřadil slánské měšťanské společnosti. Jaroslav Bořita z Martinic okamžitě započal s prosazováním katolické víry a jejích hodnot vůči nově začleněným slánským měšťanům. Vzniklo tím podhoubí, na kterém se začaly rozvíjet nové formy komunikace.32 Měšťané a martiničtí úředníci navazovali nové sociální sítě formálních a neformálních vztahů. Docházelo mezi nimi ke konfliktům.33 Autor chtěl na následujících stranách prokázat, jakým způsobem Jaroslav Bořita z Martinic sděloval katolickou víru jako důležitý významový systém svým novým poddaným a jakým způsobem se snažil narušit jejich stávající systém hodnot a významů. Tento proces se neobešel bez využití rozličných způsobů interakce. Do popředí autorova zájmu se proto dostaly otázky komunikace včetně jejích symbolických forem či vrchnostenské snahy o vizualizaci katolické víry. V této rovině vycházel autor z předpokladů Niklase Luhmanna, který ukázal, že umělecky zpracovaný předmět představoval způsob komunikace mezi jeho zadavatelem a divákem.34 Předměty uměleckého charakteru mohly
in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts – Versuch eines mentalitätgeschichtlichen Ansatzes am Beispiel der bikonfessionellen Reichsstadt Augsburg, in: Peer Frieß – Rolf Kießling (Hgs.), Konfessionalisierung und Region, Konstanz 1999, s. 99-120, zejména s. 104-107. 32
K různým formám komunikace srov. Maximilian LANZINNER – Arno STROHMEYER (Hgs.),
Der Reichstag 1486-1613. Kommunikation – Wahrnehmung – Öffentlichkeiten, Göttingen 2006. Za velmi inspirativní považuji studii Christine Pflügerové o fyzické přítomnosti jako formě souhlasné či
nesouhlasné
komunikace.
Srov.
Christine
PFLÜGER,
Die
Kommunikation
von
Herschaftansprüchen durch Präsenz. Zu Aufgaben und Funktionen königlicher Kommissare in der politischen Kommunikation im Reich zwischen 1552 und 1558, in: tamtéž, s. 195-220. 33
K neformálním vazbám v lokálních podmínkách srov. James LEE, Political Intermediaries,
Political Engagement ant Politics of Everyday Life in Urban Tudor England, in: Rudolf Schlögl (ed.), Urban Elections and Decision-Making in Early Modern Europe 1500-1800, Newcastle upon Tyne 2009, s. 179-195. 34
Niklas LUHMANN, Art as a Social System, Stanford 2000, s. 22. Na zásadní vliv stavebníků
a zadavatelů na podobu uměleckého díla upozornili Petr FIDLER, Über den Urheber eines Architekturwerks, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740), České Budějovice 2006 (= Opera historica 11), s. 167-174;
16
vzniknout jen v místě, kde daný komunikační rámec dovolil divákovi pochopit jejich obsah. V komunikačním procesu hrály umělecké předměty dvojí roli. V prvé řadě to bylo tím, co skutečně představovaly (actuality). Na druhé straně se nabízelo široké pole toho, co mohli diváci z konkrétního uměleckého díla odvodit (potentionality).35 Zvláštní místo vyhradil Luhmann uměleckým dílům, která nesla náboženské sdělení. Důraz kladl na to, že se v očích diváka nacházela na pomezí mezi skutečností a fikcí.36 Inspirativní byl i přístup Jense Baumgartena, který prokázal, že umění v potridentinské době získalo nový náboj. Jeho hlavním úkolem se stala propagace katolické věrouky a disciplinace diváka.37 V českém prostředí podobné úvahy rozvinul Ondřej Jakubec, který již v úvodu své disertační práce prohlásil, že „tvůrčí čin a umělecké dílo samy o sobě nevypovídají téměř o ničem. [Umělecká díla byla vytvářena] do specifického prostředí, v určitém okamžiku a se zvláštní funkcí.“38 Stranou nezůstaly ani rozdíly mezi metodami používanými Jaroslavem Bořitou z Martinic a jeho nástupci Maxmiliánem Valentinem a Bernardem Ignácem z Martinic.39 Dále chtěl autor ukázat, jak se slánští měšťané stavěli ke své nové katolické konfesijní sebeidentifikaci. Zda se snažili vyvíjet rezistentní techniky, kterými se pokoušeli své inkorporaci čelit a udržet si svůj stávající soubor hodnot či zda nové podněty přijímali. Dalším bodem by měl být rozbor toho, jak proces přijímání nové víry působil na sociální vazby slánských měšťanů. V této
Milada VILÍMKOVÁ, Význam osobnosti stavebníka pro interpretaci barokní architektury, Umění 29, 1981, s. 540-542. 35
N. LUHMANN, Art, s. 22-24, s. 146.
36
„Religious communication is concerned with what is essentialy imperceptible and it´s marked by
this concern.“; tamtéž s. 142. 37
Jens BAUMGARTEN, Konfession, Bild und Macht. Visualisierung als katholisches Herrschafts-
und Disziplinierungskonzept in Rom und im habsburgischen Schlesien (1560-1740), HamburgMünchen 2004. 38
Ondřej JAKUBEC, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc
2003, s. 9. 39
Přínosná je v tomto ohledu studie Klause NEITMANNA, Die Publikation von Staatsverträgen und
Landesordnungen in Deutschordensland Preußen, in: Heinz-Dietrich Heimann – Ivan Hlaváček (Hgg.), Kommunikatonpraxis und Korrespondenzwesen in Mittelalter und in der Renaissance, Padeborn-München-Wien-Zürich 1998, s. 113-126.
17
souvislosti byla položena otázka, zda se vyvinuly nové typy neformálních vztahů a kdo se na nich podílel.40 Na druhé straně se autor pokusil zachytit reakci měšťanů na snahu o proměnu jejich myšlenkového světa.41 Bránili se nejprve takovému postupu? Jakým způsobem se pokoušeli zachovat si svůj původní pohled na svět? Jak v konečné fázi došlo k proměně jejich konfesijní identifikace a kolektivní identity? Nejširším polem, které autorovi umožnilo ukázat postupnou proměnu hodnot slánských měšťanů, se stal jejich přístup k pobělohorským exulantům. Oba systémy přitom nebyly přísně heterogenní, ba ani odtržené od vnějšího světa. Další snahou této práce tedy bylo naznačit, jakým způsobem probíhala vnitřní soupeření v obou systémech či snahy konkurenčních institucí o zásahy do slánské měšťanské společnosti. Do popředí vystupovaly celozemské a církevní úřady a jejich jednotliví představitelé, kteří spolu s pány z Martinic sdíleli stejnou konfesijní identifikaci. Časově autor zkoumané období vymezil rokem 1602, v němž vydal Jaroslav Bořita z Martinic první protireformační patent pro své panství, a rokem 1665, v kterém Bernard Ignác z Martinic dovršil rekatolizaci Slaného.42 K zachycení výše zmiňovaných procesů mu posloužil bohatý archivní materiál. Jeho největší část byla uložena ve Státním okresním archivu Kladno. Nejdůležitější pramennou řadu představoval soubor radních manuálů z let 1600-1682. Odrazily se v ní myšlenkový svět slánských měšťanů i způsoby komunikace nejdůležitějšího samosprávného celku, městské rady,43 ať šlo o popis jejího rituálního jednání při svém obnovování či přijímání panovnických rozhodnutí. V letech vrchnostenské správy se 40
Dílčí pohled autor představil ve studii J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 9-44. K navazování
neformálních
vazeb
Kerstin
SEIDEL,
Freunde
und
Verwandte.
Soziale
Beziehungen
in einer spätmittelalterlichen Stadt, Frankfurt am Main-New York 2009, zejména s. 277-309. 41
Myšlenkovým světem rozumím soubor nejvýznamnějších diskurzivních praktik a kategorií, které
spoluvytvářely základ každodenního myšlení a uvažování jednotlivce (popř. společenství), a především jeho osobní vztahování se k těmto praktikám a kategoriím. Srov. J. HORSKÝ, Dějepisectví, s. 178-179. 42
Antonín RYBIČKA, Pan Jaroslav Bořita z Martinic a město jeho Munciffaj v letech 1600-1612, in:
Zprávy o zasedání Královské české společnosti nauk v Praze 1882, Praha 1883, s. 94-101. 43
Za komunikační akt považuji výměnu informací mezi dvěma a více stranami, která se děje
prostřednictvím vzájemné interakce a je uskutečňována pomocí verbálních, nonverbálních, ikonografických, písemných a hmotných prostředků. Srov. Barbara STOLLBERG-RILLINGER, Symbolische Kommunikation in der Vormoderne. Begriffe - Thesen - Forschungsperspektiven, Zeitschrift für historische Forschung 31, 2004, s. 489-527, zde s. 492-496.
18
na jejich stránky dostaly jinde nedochované přepisy martinických výnosů a nařízení se záznamy o způsobu jejich komunikace.44 Obsah radních manuálů autor doplnil korespondencí, kterou městská rada vedla se sousedními městy, šlechtici a v pozdějších letech s martinickou vrchnostenskou kanceláří.45 Dalším vodítkem se staly dvě sbírky patentů vydávaných Jaroslavem Bořitou z Martinic a jeho synem Bernardem Ignácem. Výjimečné byly obě knihy v tom, že radní písař neopomněl ke každému patentu poznamenat, kdo a jak jej do města doručil. Pozornost věnoval i tomu, jak byl patent vyhlášen. Všímal si dokonce toho, v jakém jazyce patent zazněl a zda jej bylo nutné překládat. Stranou neponechával ani popis příležitostí, při kterých byl záznam do knih vepsán.46 Pasáže týkající se přijímání nového systému významů vedle již zmíněných městských knih doplnily výpovědi trestně právních pramenů a pamětních knih.47 Stejné zdroje autor použil i pro popis vztahu konfesijní a disciplinační roviny protireformačního snažení obou šlechticů. Okrajově se mu podařilo některé z pasáží doplnit písemnostmi z exulantských fondů drážďanského archivu či jednotlivinami dochovanými ve fondech a sbírkách Apelačního soudu či Staré manipulace.48 Při rekonstrukci formálních a neformálních vazeb mu výrazně pomohla slánská matrika.49 Šlo o jednu z prvních dochovaných utrakvistických matrik, která byla vedena ve Slaném od roku 1597, a to formou větných zápisů.50 Na ni od roku 1623 navázala matrika katolická. 51
44
SOkA Kladno, Archiv města Slaný (dále AM), nezprac., kniha č. 55 manuál radní 1595-1604; kniha
č. 56 manuál radní 1605-1613; kniha č. 57 manuál radní 1613-1624; kniha č. 58 manuál radní 16251638; kniha č. 59 manuál radní 1638-1661. 45
Tamtéž, kniha č. 62, kniha misivů 1607-1617; kniha č. 69, notulář listů 1610-1626; kniha č. 70,
kniha misivů-posílací 1622-1636, kniha č. 71, kniha misivů 1635-1642; kniha č. 78, kniha misivů 1629-1638; František VACEK, Rada Velvarská pánům Slanským v letech 1622-1631, Slánský obzor 2, 1894, s. 22-28. 46
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 3, kniha patentů 1622-1630; kniha č. 4, kniha patentů 1648-
1651. 47
Tamtéž, kniha č. 1, pamětní kniha 1638-1685; kniha č. 2, pamětní kniha 1641-1652; kniha č. 88,
kniha soudní 1611-1660; kniha č. 90, kniha soudní 1612-1676; kniha č. 96, kniha svědomí 1629-1656. 48
Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden (dále SächsHStA), Geh. Archiv, Geh. Kriegsratkollegium.
49
SOA Praha, Sbírka matrik a průvodního listinného materiálu, Středočeský kraj, farní úřad Slaný,
inv. č. 1, inv. č. 2. Matrice se již dostalo pozornosti ve studii Marie MAREŠOVÉ, Předbělohorské matriky ze Středočeského kraje, Středočeský sborník historický 7, 1972, s. 91-108. Autorka se v ní soustředila spíše na diplomatický rozbor pramene. 50
Ludmila FIALOVÁ a kol., Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996, s. 78-79.
19
Její záznamy autor srovnával se zápisky v radních manuálech a knihami testamentů.52 Pohled městských pramenů šlo doplnit jen s obtížemi, protože archiv smečenských pánů podlehl v 19. století požáru. V plamenech navždy zmizel i deník Jaroslava Bořity z Martinic, svědectví jistě vysoké vypovídací hodnoty.53 Autor pracoval jen s torzem pramenů.54 Některé listy a patenty Jaroslava Bořity z Martinic se zachovaly díky „dlouhodobé výpůjčce“ clammartinického archiváře Jana Bohuslava Miltnera, který měl na jejich základě vypracovat rodové dějiny svých zaměstnavatelů. Tato Miltnerova sbírka se stala dalším východiskem předkládaných úvah. Soubor šlechticovy korespondence, patentů, listů vydávaných slánskou městskou radou, osobních archivářových výpisků a jiných typů písemností byl rozčleněn do pěti kartonů, které se nedočkaly další inventarizace. I přes některé nesnáze spojené s jejich zpracováváním byly prameny uložené v Miltnerově sbírce nedocenitelným pomocníkem při psaní této práce.55 Sám Jan Bohuslav Miltner stačil ještě před svou smrtí editovat neúplné paměti slánského měšťana Daniela Vepřka z let 1600-1635, které se v 18. století dostaly do smečenského archivu.56 Edici doplnil o zápisky anonymního smečenského úředníka z let 1643-1645.57 K vydání připravoval také paměti slánského měšťana Václava Kněžovského, nestačil však
51
Ačkoliv od roku 1614 existovala normovaná forma matričního zápisu, která měla obsahovat datum
narození, křtu, jméno kněze, jméno dítěte a jméno i farnost rodičů a kmotrů, docházelo s přechodem protestantských far, a tedy i matrik, pod správu katolických duchovních ke značnému zjednodušení matričních zápisů. Ve Slaném se větný zápis udržel až do roku 1623. Blíže Eduard MAUR, Vývoj matričního zápisu v Čechách, Historická demografie 6, 1972, s. 42-43. 52
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 82, kniha kšaftů 1572-1682.
53
Naposledy se o nalezení šlechticova deníku pokusil Petr Maťa, který představil i možnosti využití
takovéhoto typu pramene. Srov. Petr MAŤA, Nejstarší české a moravské deníky. Kultura každodenního života v raném novověku a některé nové perspektivní prameny, Folia Historica Bohemica 18, 1997, s. 99-120, k Martinicově deníku s. 103; týž, Tagebücher, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.-18. Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch, Wien-München 2004, s. 767-780. 54
SOA Praha, Velkostatek Smečno, inv. č. 97, 985, 1003, 1031, 1114,
55
SOkA Kladno, AM Slaný, Miltnerova sbírka, nezprac. V průběhu studia se autor několikrát setkal
s tím, že se prameny „stěhovaly“ z kartonu do kartonu či jednoduše zcela zmizely. 56
Jan Bohuslav MILTNER (ed.), Kalendář historický Daniele Vepřka, měštěnína slánského,
in: Výroční zpráva gymnasia v Hradci Králové 1883, s. 1-15. 57
Týž, Zlomek pamětí slánských z r. 1643-1645 od hr. Martinicského úředníka, in: tamtéž, s. 15-19.
20
svůj počin dovést do konce.58 Paměti po archivářově smrti vydal Jan Peters, který se nevyvaroval některých paleografických nepřesností a vynechávek.59 Všechny tři vydané prameny autor ve své disertaci zohlednil. Ostatní editované dokumenty mu sloužily jako doplňující materiály k představené pramenné základně.60 Nejvíce vycházel z edic první a druhé stavovské apologie z roku 1618 a děl Pavla Skály ze Zhoře a Jana Amose Komenského, kde se snažil zachytit hlavní prvky nekatolické konfesijní sebeidentifikace a jejich vnímání ve slánském měšťanském prostředí.61 Výčet pramenné základny by nebyl úplný bez zmínky o korespondenci, kterou smečenský šlechtic vedl s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka. V jeho případě se staly cenným podkladem k rekonstrukci hodnotového systému Jaroslava Bořity z Martinic také Slavatovy paměti.62 Stejným způsobem si šlechtic vyměňoval listy se Zdeňkem Vojtěchem Popelem
58 59
Srov. SOkA Kladno, AM Slaný, Miltnerova sbírka, nezprac., přepis pamětí Václava Kněžovského. Jan PETERS, Václav Kněžoveský a jeho paměti, Slánský obzor 6, 1898, s. 13-56. Edici jsem
srovnával s originálem, který je uložený v Národní knihovně. Srov. Národní knihovna Praha, sign. 54A61, Paměti Václava Kněžovského. 60
Kliment BOROVÝ (ed.), Jednání a dopisy konsistoře katolické a utrakvistické I-II, Praha 1868-
1869; Antonín PODLAHA (ed.), Dopisy reformační komise v Čechách z let 1627-1629, Praha 1908; František TISCHER (ed.), Dopisy konsistoře podobojí z let 1610-1619 I-III, Praha 1917-1925; Soupis poddaných podle víry z roku 1651 a berní rula z roku 1654 se pro Slánský kraj nedochovaly. Srov. Václav ČERVENÝ – Jarmila ČERVENÁ (edd.), Berní rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651 I, Praha 2003. 61
Václav ŠUBERT (ed.), Apologie druhá stavův Království českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista
pod obojí spůsobou přijímajících, která roku 1618 na ospravedlnění Čechův před Evropou od týchž pánův stavův v českém i německém jazyku tiskem vydaná, nyní opět poučení a oslavení milého národa našeho na světlo vychází, Praha 1862; Josef JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře. Historie česká, Praha 1984; František Michálek BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie o těžkých protivenstvích církve české, Praha 1912. 62
Josef JIREČEK, Paměti nejvyššího kancléře království Českého Viléma hraběte Slavaty I-II., Praha
1866-1868; František TISCHER (ed.), Dopisy Viléma hraběte Slavaty psané Jaroslavu Bořitovi z Martinic z let 1631 a 1632, Sborník historický 1, 1883, s. 305-322; týž, Dopisy Viléma hraběte Slavaty psané Jaroslavu Bořitovi z Martinic z léta1632, Sborník historický 2, 1884, s. 32-37, 92-97. Tischerovu edici jsem srovnával s orginály korespondence obou šlechticů uložené v SOA Třeboň, oddělení Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Slavatů, inv. č. 103, kniha č. 20 (1631-1648).
21
z Lobkovic.63 Korespondence obou šlechticů zůstala neúplná, protože velké množství ožehavých či kompromitujících listů si posílali zpět či je svěřovali plamenům.64 Jediným dalším zachovaným pramenem z pera smečenského šlechtice byl český popis jeho defenestrace z roku 1618. Pramen se nedochoval v originále, takže autor pracoval s německým opisem.65 Dobový obraz doplnila výpověď deníkových záznamů kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu.66
63
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, korespondence
Jaroslava Bořity z Martinic se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic; Pavel MAREK (ed.), Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna, České Budějovice 2005 (= Prameny k českým dějinám 16.-18. století, sv. B/1) 64
Srov. Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 63.
„Všeckny psaní kterýkoliv sem pro paměť, jiný na prach spálivše, zachoval, příležitostně odsílám, i budoucně kdykoliv slovy poručiti ráčíte, odeslati nepominu. Služebně děkuji jako i za poslání mi spátkem zase (dle žádosti mý) některých listů mých.“ 65
Za jazykově český označil originál Miloslav Volf. Srov. Miloslav VOLF, Jaroslav Bořita z Martinic
po defenestraci, Středočeský sborník historický 7, 1972, s. 76-90, zde s. s. 77. Popis defenestrace se dochoval ve dvou opisech uložených v knihovně Národního muzea v Praze. Pracoval jsem s rukopisem VIII A 18, který je přepisem původní německé verze (rkp. VI G 2) doplněným o další prameny. Srov. Knihovna Národního muzea, oddělení rukopisů a starých tisků, rkp. VI G 2 Beschreibung der böhm. Rebellion a. 1618; rkp. VIII A 18. 66
Katrin KELLER – Alessandro CATALANO (edd.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst
Adalbert von Harrach (1598-1667) I-VII, Wien-Köln-Weimar 2010. Srov. též přípravné studie Alessandro CATALANO, Die Tagebücher und Tagzettel des Karinals Ernst Adalbert von Harrach, in: J. Pauser – M. Scheutz – T. Winkelbauer (Hgs.), Quellenkunde, s. 781-789; týž, Italský deník kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu a bouřlivý rok 1638, Souvislosti 13, 2002, s. 29-33; týž, Kardinal Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667) und sein Tagebuch. Ein Dissertationsprojekt, Frühneuzeit-Info 12, 2001, s. 71-77; týž, Italský deník Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598-1667), in: Vilém Herold – Jaroslav Pánek (ed.), Baroko v Itálii – baroko v Čechách. Setkávání osobností, idejí a uměleckých forem, Praha 2003, s. 333-353.
22
2.
OD
PROTIREFORMACE
KE
ŠLECHTICKÉ
KONFESIONALIZACI.
DOSAVADNÍ VÝVOJ BÁDÁNÍ O STŘETU KATOLICKÉ VÍRY A REFORMACE
Přistoupit k představeným pramenům a provést naznačenou analýzu by nebylo možné bez vyrovnání se s dosavadním pohledem na střet mezi katolickou vírou a reformací. Ten se v historiografii dočkal mnoha pojmenování. Poprvé se pokusil celý problém tematicky uchopit Albert Elkan, když shrnul ve své studii dosavadní bádání o dané problematice a použil pro snahy katolické církve vyrovnat se s postupujícím protestantstvím souhrnný pojem „Gegenreformation“ (protireformace).67 Článek vyvolal bouřlivou reakci katolických autorů. Spor se částečně podařilo rozřešit ve čtyřicátých letech 20. století Hubertu Jedinovi.68 S novým konceptem přišel koncem padesátých let Ernst Walter Zeeden, jenž ukázal, že jednotlivé konfese vznikaly ve vzájemném soupeření. Konkurenční boj je nutil přesně formulovat vlastní věroučné otázky, rituály či vybudovat správní organizaci. Takto vytvořený soubor znaků je pak odlišoval od ostatních soupeřů. Pro daný jev použil termín „Entstehung der Konfessionen“, později „Konfessionsbildung“ (utváření konfesí).69 Za okamžik, který byl klíčový pro zrození dané konfese, považoval Zeeden vznik textu (konfese, vyznání), který uchovával závaznou formu daného učení a vysvětloval je. Pokud náboženská skupina zpísemněné vyznání postrádala, nešlo v pravém slova smyslu o konfesi.70 Na počátku osmdesátých let 20. století vystoupili se svým pojetím náboženského vývoje v Evropě Wolfgang Reinhard a Heinz Schilling. Zatímco první věnoval svou studii katolíkům v Římě a Francii, druhý se zabýval střety mezi kalvíny a luterány.71 Svou tezi založili na již 67
Albert ELKAN, Entstehung und Enwicklung des Begriffs „Gegenreformation“, Historische
Zeitschrift 112, 1914, s. 473-493. 68 69
Povaha diskuse a Jedinovy závěry jsou vysvětleny dále v textu. Ernst Walter ZEEDEN, Die Entstehung der Konfessionen. Grundlagen und Formen der
Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe, München-Wien 1965; týž, Konfessionsbildung. Studien zur Reformation, Gegenreformation und katholischen Reform, Klett-Cotta 1985. 70
Týž, Die Entstehung, s. 34-35. Na danou skutečnost upozornil i Anton SCHINDLING, Utváření
konfesí, konfesionalizace a multikonfesionalita jako základní problém evropských dějin v 16. a 17. století. Nová německá literatura k problematice, Český časopis historický 106, 2008, s. 80-108, zde s. 89. 71
Heinz SCHILLING, Konfessionskonflikt und Staatsbildung. Eine Fallstudie über das Verhältnis von
religiösem und sozialem Wandel in der Frühneuzeit am Beispiel der Grafschaft Lippe, Gütersloh 1981; Wolfgang REINHARD, Konfession und Konfessionalisierung in Europa, in: týž (Hrsg.),
23
zmiňovaném konceptu utváření konfesí Ernsta Waltera Zeedena, ale nechali se inspirovat i pracemi sociologů Maxe Webera o sociologii náboženství,72 Norberta Eliase o civilizačním procesu73 a tezemi historika Gerharda Oestreicha o sociální disciplinaci.74 Nejvíce si oba badatelé vypůjčili z Oestreichova modelu sociální disciplinace. Oestreich označoval tímto pojmem snahu panovníka, resp. předmoderního státu, o podmanění veškerých ostatních složek společnosti, které by mu mohly mocensky konkurovat. Tento proces podle německého historika zasáhnul veškeré oblasti lidského života, ať už šlo o ekonomiku, správu či každodenní život. Jako o předstupni sociální disciplinace hovořil Oestreich o sociální regulaci, která spočívala v lokálním usměrňování společenských poměrů. Sociální regulace se prosazovala prostřednictvím normativních nařízení, která určovala obecná pravidla lidského chování v daném regionu. Wolfgang Reinhard a Heinz Schilling tvrdili, že víra v raném novověku nebyla záležitostí oddělenou od společnosti a každodenního života, ale tvořila s nimi nedílnou jednotu. Předmoderní stát podle jejich koncepce využíval jednotlivých konfesí k upevnění své moci a sociální disciplinaci obyvatelstva. Pro tento společenský proces, který se dotkl veřejného i soukromého života v raně novověké Evropě a který napomohl vzniku moderního státu, začali ve svých pracích používat pojem „Konfessionalisierung“ (konfesionalizace). Konfesionalizace na rozdíl od Zeedenova utváření konfesí nesouvisela pouze s vlastním vznikem jednotlivých vyznání, ale zasáhla celou sféru lidského života a byla organizována tak, aby plánovaně změnila chování poddaných.75 Celý proces navíc přinesl podle Wolfganga
Bekenntnis und Geschichte. Die Confessio Augustana im historischen Zusammenhang, München 1981, s. 165-189. 72
Max WEBER, Sociologie náboženství, Praha 1998; týž, Metodologie, sociologie a politika, Praha
2009. Zprostředkovaně též v knize Marka LOUŽKA, Max Weber. Život a dílo weberovské interpretace, Praha 2005, s. 171-197. 73
Norbert ELIAS, O procesu civilizace. Sociogenetická a psychogenetická zkoumání. Proměny
chování světských horních vrstev na Západě I-II, Praha 2006-2007. 74
K sociální
disciplinaci
přehledně
Winfried
SCHULZE,
Gerhard
Oestreichs
Begriff
„Sozialdisziplinierung in der Frühen Neuzeit“, Zeitschrift für historische Forschung 14, 1987, s. 265302. Nejnověji přestavil přehled disciplinačních teorií ve své práci Pavel MATLAS, Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní? Hranice trestní disciplinace poddaného obyvatelstva na panství Hluboká nad Vltavou v 17.-18. století, Praha 2011, s. 21-36. 75
„„Konfessionalisierung“ meint einen gesellschaftlichen Fundamentalvorgang, der das öffentliche
und private Leben in Europa tiefgreifend umpflügte, und zwar in meist gleichlaufender, bisweilen
24
Reinharda modernímu státu tři výhody, a to posílení národní a teritoriální identity, kontrolu nad církví a jejím majetkem jako možným rivalem státní moci a úplnou disciplinaci i homogenizaci poddaných. Reinhard v tomto případě hovořil o konfesionalizaci jako první fázi disciplinace.76 Oba badatelé se pak v rámci svého konceptu vydali každý poněkud odlišnou cestou. Heinz Schilling se vrátil k výzkumu tzv. druhé reformace. Přechod luteránských území ke kalvinismu nadále označoval jako „reformierte Konfessionalisierung“ a stanovil periodizaci tohoto procesu do tří etap probíhajících v letech 1540-1570, 1570-1580 a 1580-1619.77 Dále obrátil svou pozornost k říšskému prostředí, v němž rozpoznal čtyři časové fáze konfesionalizace. Od sklonku čtyřicátých do šedesátých let 16. století hovořil o zahájení konfesionalizace, sedmdesátá léta 16. století označil za předstupeň konfesijních konfliktů. V období od osmdesátých let 16. století do dvacátých let 17. století spatřoval
vrchol
konfesionalizace. Poté se tento proces uzavřel událostmi třicetileté války. Po ní docházelo k vleklému oslabování církevních vazeb uvnitř státu, které vyvrcholilo sekularizací v 18. století.78 Postupem času začala v jeho pojetí převažovat myšlenka užší provázanosti konfesionalizace se vznikem moderního státu. V jeho podání napomohla konfesionalizace vzniku disciplinovaných a na státní moci závislých poddaných. Ti byli tlakem celostátních institucí donuceni ke změně svých ekonomických návyků. Vše vedlo k přechodu na kapitalistický hospodářský systém, který ve všech ohledech proměnil tvář evropské společnosti. Konfesionalizace narušila tradiční sociální i hospodářské vazby, které byly
auch gegenläufiger Verzahnung mit der Heraubsbildung des frühmodernen Staates und mit der Formierung
einer
neuzeitlich
disziplinierten
Untertanengesellschaft,
die
anders
als
die
mittelaterlichen Gesselschaft nich personal und fragmentiert, sondern institutionell und flächenmäßig organisiert war.“; Heinz SCHILLING, Die Konfessionalisierung im Reich. Religiöser und gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555 und 1620, Historische Zeitschrift 246, 1988, s. 1-45, zde s. 6. 76
Wolfgang REINHARD, Zwang zur Konfessionalisierung? Prolegomena zu einer Theorie des
konfessionelen Zeitalters, Zeitschrift für historische Forschung 10, 1983, s. 257-277, zde s. 268. 77
Heinz SCHILLING, Die „Zweite Reformation“ als Kategorie der Geschichtswissenschaft, in: týž
(Hrsg.), Die reformierte Konfessionalisierung in Deutschland. Das Probles der „Zweiten Reformation“, Güsterloh 1986, s. 387-438, periodizace se týkají s. 401-408. 78
Týž, Die Konfessionalisierung im Reich, s. 13-30.
25
typické pro „starou“ Evropu, a za přispění náboženských, politických, hospodářských a sociálních sil přetvořila tradiční zemědělské zřízení v moderní industriální společnost.79 Wolfgang Reinhard se soustředil na vznik jednotlivých konfesí. Nejprve přesvědčivě ukázal, že reformace a protireformace spolu sdílely velké množství shodných prvků, a proto by bylo nesprávné hovořit o nich jako o oddělených procesech.80 Dále vymezil sedm kroků, které jednotlivé církve používaly k prosazování své víry a upevnění své existence uvnitř i navenek. Šlo o vymezení jasných teoretických východisek své konfese, zejména vznik závazného vyznání víry (Confessio, konfese). Následovalo vytvoření a prosazování nových norem, které z dané konfese čerpaly, a s ním související vznik vrstev těch, kteří o toto prosazování dbali (teologové, učitelé atd.). Proces pokračoval zavedením propagandy na jedné straně (knihtisk), na straně druhé přísné potírání textů, které nesouhlasily s oficiálním učením nebo byly přímo namířeny proti němu (censura). V neposlední řadě šlo o prosazování nových pořádků za pomoci vzdělávacího systému, přísnou disciplinaci následovníků, prohlubování rozdílností v rituálu, které měly sloužit k upevňování soudržnosti celé skupiny a změny v používání jazyka.81 Myšlenka konfesionalizace si velmi rychle našla cestu do teoretické výbavy německých historiků. Vedle již zmiňovaných sborníků o prosazování kalvínské konfese82 a katolické konfesionalizaci83 vznikl ještě další o konfesi luterské.84 Z hlediska českých dějin byla velmi zajímavá snaha Winfrieda Eberharda o konceptualizaci husitské konfesionalizace.85 Eberhard se zaobíral náboženským vývojem v Čechách i v předchozích letech, vždy ale označoval
79
Týž, Die Konfessionalisierung von Kirche, Staat und Gesellschaft – Profil, Leistung Defizite und
Perspektiven eines geschichtswissenschaftlichen Paradigmas, in: Wolfgang Reinhard – Heinz Schilling (Hgs.), Die katholische Konfessionalisierung, Münster 1995, s. 1-49, zde s. 4-5. 80
W. REINHARD, Zwang, s. 258.
81
Tamtéž, s. 263. Jednotlivé body jsou rozpracovány na s. 263-267.
82
H. SCHILLING, Die reformierte Konfessionalisierung.
83
W. REINHARD – H. SCHILLING (Hgs.), Die katholische Konfessionalisierung.
84
Hans-Christopher RUBLACK (Hrsg.), Die lutherische Konfessionalisierung in Deutschland,
Heidelberg 1992. 85
Winfried
EBERHARD,
Zur
reformatorischen
Qualität
und
Konfessionalisierung
des
nachrevolutionären Hussitismus, in: František Šmahel (Hrsg.), Häresin und vorzeitige Reformation in Spätmittelalter, München 1998, s. 213-239.
26
utrakvismus jako „die Böhmische Reformation“ (českou reformaci).86 S myšlenkou utrakvistické konfesionalizace přišel v roce 1998. Podle Eberharda k husitské konfesionalizaci docházelo od roku 1436 a ukončily ji zahraniční vlivy protestantských církví kolem roku 1520. Prosazování husitství státní mocí, které mělo sloužit k disciplinaci obyvatelstva, považoval německý badatel za českou zvláštnost, která se nikde jinde neopakovala.87 Eberhard měl v mnoha ohledech pravdu – působila kališnická propaganda, vznikla vrstva katolických kněží i učitelů, utrakvisté pronikli do školství (dokonce obsadili univerzitu). Nepovšimnul si ale skutečnosti, že utrakvismus neměl žádný dogmatický text, 88 který by bylo možné označit za vyznání (Confessio).89 Přes prvotní nadšené přijetí nového konceptu velké množství badatelů nesouhlasilo s tím, jakým způsobem byla
konfesionalizace vymezena, a své výhrady vyjádřilo ve studiích
reagujících na Reinhardovy a Schillingovy práce. Kritika směřovala ke třem hlavním námitkám proti konfesionalizaci. Šlo o problematiku souběžnosti luterské, kalvínské a katolické konfesionalizace, opomenutí zvláštností jednotlivých konfesí v rovině teologie, zbožnosti
i
kultury
a
kritiku
související
s přílišným
zdůrazňováním
role
státu
a makrohistorickým přístupem.90 Nejvýraznějším zástupcem prvního okruhu kritiků se stal Anton Schindling. Ukázal, že každá ze tří hlavních konfesí se vyvíjela odlišným tempem a sledovala svými aktivitami jiné cíle.
Ve
svých
pracech
hovořil
o
„hranicích
konfesionalizace“
(„Grenzen
von
Konfessionaliserung“). Tímto termínem chtěl upozornit na to, že jednotlivé konfese nepronikly do všech oblastí Římsko-německé říše ve stejné míře a nezasáhly v daných 86
Týž, Entwiclungsphasen und Probleme der Gegenreformation und katholischen Erneuerung
in Böhmen, Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirchengeschichte 84, 1989, s. 235-237, zde s. 235. 87 88
Týž, Zur reformatorischen Qualität, s. 231-234. O jeho nutnosti pro vznik konfese hovořili Ernst Walter Zeeden, Wolfgang Reinhard a Anton
Schindling. Srov. poznámky č. 70 a č. 75. 89
Zatímco basilejská kompaktáta neměla formu dogmatického vyznání víry, Česká konfese již tuto
podmínku splňovala. V tomto případě se však jednalo o kompromisní politický dokument několika věroučně odlišných konfesí, který o utrakvismu jako takovém nic blíže nevypovídal. K tomu blíže srov. Zdeněk V. DAVID, Religious Toleration in Utraquist Bohemia, in: Petr Hlaváček et al., (In)tolerance v evropských dějinách, Praha 2011, s. 101-115, zde s. 109-112. 90
Stefan EHRENPREIS – Ute LOTZ-HEUMANN, Reformation und konfessionelles Zeitalter,
Darmstadt 2002, s. 66-71.
27
oblastech ani veškeré složky společnosti. K jeho dalším důležitým postřehům patřil poukaz na smíšené formy konfesí v určitých regionech, konfesijní nevyhraněnost a klíčovou roli, kterou hrála při prosazování nových vyznání tradice.91 K druhému okruhu kritiků patřil protestantský historik Thomas Kauffmann. Tvrdil, že křesťanská víra se utvářela na základě rozličných sociálních kontextů a vždy s jinou intenzitou. Ve své práci hovořil o geografických, mentálních a kulturních zónách, které určovaly zvláštní rysy jednotlivých konfesí.92 Ve svém odporu vůči konfesionalizaci zašel tak daleko, že navhrnul vlastní koncepci, která ji měla nahradit. Jeho „Konfessionkulturen“ (konfesijní kultury) měly zahrnout nejen bádání o společnosti, ale i náboženské, sociální a kulturní zvláštnosti jednotlivých církví.93 Ve stejném duchu vedl svou polemiku i Walter Ziegler. Upozornil na to, že každá konfese se vyvíjela v jiných geografických podmínkách, navazovala na jinou politickou i náboženskou tradici. Důležité pro něj byly otázky kontinuity a konkrétních projevů reformy.94 Ve vztahu k území Římsko-německé říše hovořil o nutnosti zkoumat prolínání jednotlivých konfesí („Mischformen“) a okrajové náboženské skupiny („Dissidenten der Konfessionen“).95 Nejsilnější kritika se pozvedla proti makrohistorickému přístupu k nahlížení celé problematiky. Proti přílišnému přeceňování role státu v rámci paradigmatu konfesionalizace se postavil Heinrich Richard Schmidt ve své práci o reformační výchově v městečkách
91
Anton SCHINDLING, Konfessionalisierung und Grenzen von Konfessionalisierbarkeit, in: týž –
Walter
Ziegler
(Hgg.),
Die
Territorien
der Reich
im Zeitalter
der Reformation
und
Konfessionalisierung. Land und Konfession 1500-1650, Band 7, Bilanz – Forschungsperspektiven – Register, Münster 1997, s. 9-44, zejména s. 24 a 29. 92
Thomas
KAUFFMANN,
Einleitung:
Interkonfessionalität,
Transkonfessionalität
–
binnenkonfessionelle Pluralität. Neue Forschung zur Konfessionalisierungsthese, in: Kaspar von Greyerz – Manfred Jakubowski-Tiessen – Thomas Kaufmann – Hubert Lehmann (Hgg.), Interkonfessionalität, Transkonfessionalität – binnenkonfessionelle Pluralität. Neue Forschung zur Konfessionalisierungsthese, Heidelberg 2003, s. 9-16. 93
S. EHRENPREIS – U. LOTZ-HEUMANN, Reformation, s. 68.
94
Walter ZIEGLER, Typen der Konfessionalisierung in katholischen Territorien Deutchlands, in: W.
Reinhard – H. Schilling (Hgf.), Die katholische Konfessionalisierung, s. 405-418. 95
Týž, Kritisches zur Konfessionalisierungsthese, in: Peer Frieß – Rolf Kießling (Hgg.),
Konfessionalisierung und Region, Konstanz 1999, s. 41-53, zejména s. 49.
28
a vesnicích v okolí Bernu.96 Studiem každodenního života v rovinách výchovy, přístupu k sexualitě, sousedství či sňatkové politiky měšťanů a vesničanů vytvořil obraz společnosti, který se zcela odlišoval od „shora“ řízeného modelu, jak jej prosazovali Schilling s Reinhardem. Rozhodující byl v tomto pohledu „zdola“ tlak okolních členů obce na chování jednotlivce. Obyvatel tradičního a mnoha pravidly sešněrovaného společenství si vytvářel vlastní způsoby jednání, které mu pomáhaly vyvarovat se nežádoucího chování. Schmidt je označil za „seberegulační mechanismy“ („Selbstregulationsmechanismen“).97 Dále upozornil na to, že v takto sociálně uspořádaném světě hrály při konfesionalizaci nezastupitelnou roli místní podmínky. Projevil-li se v bernském okolí tlak státních mechanismů, bylo to jen díky tomu, že normy nalezly v dané oblasti živnou půdu. Bez součinnosti vrchností, které měly samy zájem na prosazování nového vyznání či norem, by byla snaha státu marná.98 Místní mocenské skupiny používaly náboženství jako prostředek, který jim pomáhal přesvědčit poddané o nezbytnosti vrchnostenské vlády. Moderní stát podle Schmidta vzešel ze vzájemného střetávání se vrchností a poddaných. Pro toto potýkání
použil výrazu
„Interaktionsmodell“, aby zdůraznil roli jednotlivých konkurenčních uskupení, která se snažila prosadit své vlastní zájmy v konkrétních místních podmínkách.99 Dalším historikem, který nesouhlasil s pohledem „shora“ byl Stefan Ehrenpreis. Prosazoval, aby se historici zaměřili na zkoumání místních podmínek a zohlednili ve svých pracích nejen náboženské, ale i sociální a ekonomické motivace dějinných aktérů.100 Jeho doporučení si vzala k srdci Frauke Volkland. Ve svých mikrohistorických pracích nabourala 96
Heinrich Richard SCHMIDT, Dorf und Religion. Reformierte Sittenzucht in Berner
Landegemeinden der Frühen Neuzeit, Stuttgart-Jena-New York 1995. 97
Tamtéž, s. 373.
98
„Die Normen haben aber nur eine Realisierungschance, wenn sie am Ort von allen oder von
Gruppen oder Individuen mit einem gewissen Einfluß aufgenommen und umgesetzt werden“; tamtéž, s. 376. 99
Heinrich Richard SCHMIDT, Sozialdisziplinierung? Ein Plädoyer für das Ende des Etatismus in
der Konfessionalisierungsforschung, Historische Zeitschrift 265, 1997, s. 639-682; týž, Perspektiven der Konfessionalisierungsforschung, in: R. Leeb – S. C. Pils – T. Winkelbauer (Hgg.), Staatsmacht, s. 28-37. 100
Stefan EHRENPREIS, Konfessionalisierung von unten. Konzeption und Thematik eines bergischen
Modells?, in: Berkhardt Dietz – Stefan Ehrenpreis (Hgg.), Drei Konfessionen in einer Region. Beiträge zur Geschichte der Konfessionalisierung in Herzogtum Berg om 16. bis zum 18. Jahrhundert, Köln 1999, s. 3-15, zejména s. 11.
29
tradiční chápání silně vymezené konfesijní identity a ukázala sociální a hospodářské pozadí konverzí konkrétních německých měšťanů.101
Své teze dále rozpracovala ve vynikající
mikrohistorické sondě založené na historickoantropologickém rozboru konfesionalizace ve švýcarském Bischofszellu.102 Rakouský historik Thomas Winkelbauer se věnoval klíčové roli, již při konfesionalizaci hrály pozemkové vrchnosti. Jejich úloha byla v jeho pohledu mnohem aktivnější než přístup předmoderního státu. Vrchnosti používaly jako nástroje konfesijního tlaku farní a školní patronáty, ekonomické prostředky (např. přímus, skupování zásob, kontrola místních trhů atd.). Svou pozornost upřel k Čechám, kde ve druhé polovině 16. století popsal náboženské změny na pozemcích protestantských šlechticů. Za hlavní motiv náboženských změn a disciplinace poddaných považoval Winkelbauer snahu o maximalizaci výnosů panství a přetvoření obyvatelstva v poslušnou kupní sílu – tzv. komercionalizaci panství. Jeho „Adelskonfessionalisierung“ (šlechtická konfesionalizace) se stala dalším podnětným impulsem pro bádání o proměnách náboženského vyznání v raném novověku.103 Heinz Schilling i Wolfgang Reinhard se kritice postavili čelem. Prvně jmenovaný souhlasil s potřebou vzniku nových případových studií, které by objasnily situaci v místních podmínkách a propojily tak makrohistorický i mikrohistorický přístup.104 Zároveň se přiklonil k použití metod, které by na konfesionalizaci pohlédly z psychologické a antropologické perspektivy. Nové výzkumy by měly směřovat k poznání duše jednotlivce, jeho místa v konfesionalizované společnosti, jeho postojů. Podle Schillinga nebylo třeba stávající
101
Frauke VOLKLAND, Konfession, Konversion und soziales Drama. Ein Plädoyer für die Ablösung
des Paradigmas der „konfessionellen Identität, in: K. von Greyerz – M. Jakubowski-Tiessen – T. Kauffmann – H. Lehmann (Hgg.), Interkonfessionalität, s. 91-105. 102
Táž, Konfession und Selbverständnis. Reformierte Rituale in der gemischtkonfessionellen
Kleinstadt Bischofzell im 17. Jahrhundert, Göttingen 2005. 103
Thomas WINKELBAUER, Sozialdisziplinierung und Konfessionalisierung durch Grundherren in
den österreichischen und böhmischen Ländern im 16. und 17. Jahrhundert, Zeitschrift für historische Forschung 19. 1992, s. 317-339; týž, Grundherrschaft, Sozialdisziplinierung und Konfessionalisierung in Böhmen, Mähren und Österreich unter der Enns im 16. und 17. Jahrhundert , in: Joachim Bahlcke – Arno Strohmeyer (Hgg.), Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa. Wirkungen des Religiosen Wandels im 16. und 17. Jahrhundert im Staat, Gesellschaft und Kultur, Stuttgart 1999, s. 307-338. 104
H. SCHILLING, Die Konfessionalisierung von Kirche, s. 8.
30
paradigma rušit, ale odpovídajícím způsobem je rozšířit a korigovat.105 Nadále se držel teze, že konfesionalizaci prosazoval předmoderní stát.106 Wolfgang Reinhard s jeho postojem týkajícím se korekce paradigmatu souhlasil, ale netrval na rozhodující roli státu při prosazování konfesionalizace.107 Prohlásil, že konfesionalizace byla určována i lokálními podmínkami, které se případ od případu lišily.108 Dále poukázal na důležité okruhy, které by měly příští výzkumy sledovat. Upozornil, že bádání by se mělo v dalších letech ptát po příčinách konfesionalizace, přičemž jako hlavní tři stanovil náboženské inovace, vznik nových církví, které si činily nárok na vlastnictví jediné věroučné pravdy, a vzájemné konkurenční boje nově vznikajících konfesí.109 Za klíčové označil studium forem, které jednotlivé konfese používaly ke svému prosazení uvnitř a navenek.110 Poukázal i na roli věroučných institucí, které rozdělil do čtyř hlavních skupin.111 V rámci katolické konfesionalizace se Reinhard zabýval jedenácti okruhy, které považoval za důležité pro pochopení tohoto jevu v celé jeho šíři. Šlo v první řadě o spojení víry s institucemi katolické církve, spojení víry a kažodenního života, posouzení vlivu tradice na konfesionalitu a popis vlastního institucionálního zakotvení katolické církve, její hierarchie a tradice kanonického práva. Dále německý historik doporučoval věnovat se výzkumu role kněžstva jako stavu ve vztahu k vnějšímu světu, ale i jeho vnitřním strukturám a popisu misijní a vzdělávací činnosti kněží. V neposlední řadě se měla pozornost badatelů obrátit ke sledování úlohy žen v procesu konfesionalizace, studiu latiny jako liturgického jazyka, poznání vztahů jednotlivých částí katolické církve v rámci její nadnárodní organizace, popisu
105
Tamtéž, s. 31.
106
Heinz SCHILLING, Konfessionalisierung und Staatsinteressen. Internationale Beziehungen 1559-
1660, Paderborn 2007. 107
Wolfgang REINHARD, „Konfessionalisierung“ auf dem Prüfstand, in: J. Bahlcke – A. Strohmayer
(Hgg.), Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa, s. 79-88. 108
„In Wirklichkeit handelte es [der Konstrukt] sich um eine ziemlich komplizierte und von Fall zu
Fall anders gewichtete Interaktion von Individuen, Familien, Gemeinden, kirchlichen und weltlichen Obrigkeiten“; tamtéž, s. 84. 109
Týž, Was is katholische Konfessionalisierung?, in: týž – H. Schilling (Hgg.), Die katholische
Konfessionalisierung, s. 425. 110
Tamtéž, s. 428.
111
Šlo o církevní organizace, vzdělávání, konfesijní specifika a represivní aparát a spolupráci se státní
mocí; tamtéž, s. 427.
31
vzájemného vztahu katolické církve a státu, roli mimoevropských misií a studiu lidového náboženství.112 Některé z naznačených tezí začal sám rozpracovávat.113 V poslední době se k otázkám dalšího vývoje paradigmatu vrátil ve svém příspěvku Heinrich Richard Schmidt a v komentáři k němu Robert Bireley.114 Schmidt ve zkratce shrnul dosavadní vývoj debaty a vytyčil osm bodů, jež by měl brát další výzkum v potaz. Jejich společnou podstatou se stala antropologizace bádání o konfesionalizaci a poukaz na nesouměřitelnost cílů a vlastního vývoje jednotlivých církví. Dále Schmidt poukázal na skutečnost, že všechny konfesionalizace probíhaly ve dvou fázích a nastínil jejich průběh.115 Neopomněl zdůraznit svůj postoj k sepětí konfesionalizace a vzniku moderního státu.116 Bireley se pozastavil nad tím, zda lze hovořit o konfesionalizaci i mimo území habsburské monarchie. Poukazoval přitom především na velkou autonomii, kterou měly v rámci Římsko-německé říše jednotliví místní vladaři, kteří se podíleli na změně konfesijních poměrů na spravovaném území. Poté navrhoval obrátit pozornost badatelů k otázkám role spolupráce papežství a státu. Dotkl se i role spirituality a kultu světců, kdy jej překvapilo, že církev na území raně novověkých rakouských a českých zemí „nevytvořila“ žádného velkého zemského světce či mystika.117 Bireley svou tezi nijak dále nerozvíjel, takže zůstalo nevysloveno, zda např. případ českého světce Jana Nepomuckého nepovažoval za dostatečně „velký“ a reprezentativní či zda jej zcela opomněl.118 V německé
historiografii
se
stal
koncept
konfesionalizace
pevně
ukotveným
paradigmatem. Dočkal se dílčích změn, ale prokázal svou užitečnost a životaschopnost. Ostatní velká evropská dějepisectví se vydala jinou cestou. Ve Francii se udržel především pohled Jeana Delumeaua. Historik ve své práci prokázal, že francouzské venkovské obyvatelstvo sdílelo ještě hluboko v 16. století pověrečné a pohanské představy, které se 112 113
Tamtéž, s. 439-448. Wolfgang REINHARD, Glaube und Macht. Kirche und Politik im Zeitalter der
Konfessionalisierung, Freiburg-Basel-Wien 2004. 114
H. R. SCHMIDT, Perspektiven, s.29-37; Robert BIRELEY, Kommentar: Einführung –
Forschungsstand – Begriffsklärung, in: R. Leeb – S. C. Pils – T. Winkelbauer (Hgs.), Staatsmacht, s. 38-42. 115 116
H. R. SCHMIDT, Perspektiven, s. 37. „Staatsbildung ist ein Akzidenz, kein Essenziale der Konfessionalisierung, kann sich aber
erfolgreich damit verbinden“; tamtéž. 117
R. BIRELEY, Kommentar, s. 42.
118
K nepomucenské úctě vynikající kniha Víta VLNASE, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993.
32
neslučovaly s křesťanským učením. Venkované běžně praktikovali magické obřady související s kulty božstev plodnosti a úrody. Až s pronikáním místních forem luterství a kalvinismu, které proti těmto postojům uplatňovaly tvrdá opatření, přestupovalo venkovské obyvatelstvo ke křesťanství. Delumeau hovořil o „pozdní christianizaci“ Evropy.119 Anglická historiografie začala pracovat s konceptem Elkanovy protireformace, přičemž pro pojem „Gegenreformation“ se stal zástupným termínem anglický výraz „CounterReformation“ (protireformace). Jednotlivé studie a knihy se věnovaly konfesijním poměrům na území kontinentální západní Evropy a dnešní Velké Británie, tedy Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Badatelé, kteří se zabývali situací na kontinentě, se zajímali o prosazování reformace a tlaku katolické církve proti ní. Ti, kteří se zaobírali „ostrovy“, se zaměřili na jejich anglikanizaci a soustavné potírání katolíků. Toto vesměs popisné bádání dosáhlo svého vrcholu v obsáhlém sborníku, jehož editorem se stal John Bossy.120 Oproti pojmu „CounterReformation“ se prosadila i označení „Catholic Reform“ či „Catholic Reformation“ (katolická reforma, katolická reformace). Začali je ve svých pracích uplatňovat katolicky orientovaní historici, kteří považovali termín „Counter-Reformation“ za hanlivý.121 Pozornost anglických historiků se postupně začala obracet k popisu prosazování jednotlivých konfesí v mimoevropských oblastech. Důraz přitom kladli na zobrazení dějů jednak v perspektivě dlouhého trvání, jednak jako střetu dvou odlišných kulturních okruhů.122 Patrné byly i impulsy francouzské historiografie, které obrátily pozornost badatelů k dějinám konfesijní každodennosti.123 Stále však zůstával nevyjasněný problém, jak lze používat označení „Counter-Reformation“ a „Catholic Reform“. S řešením se snažil přijít Erich W. 119
Jean DELUMEAU, Catholicism Between Luther and Voltaire: a New View of the Counter-
Reformation, London 1977; A. SCHINDLING, Utváření, s. 91-92. U nás podobný pohled představil Josef VÁLKA, Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe, Brno 2009, s. 110-128, 272274. 120
John BOSSY (ed.), The Spirit of the Counter Reformation, Cambridge 1968. V češtině vyšla
Bossyho práce o změnách, které přinesla reformace v oblastech církevních rituálů, liturgie atp. Srov. týž, Křesťanství na Západě 1400-1700, Praha 2008. 121
Diskuzi o používání termínů shrnul David Martin LUEBKE, Battles Over Definitions, in: týž (ed.),
The Counter Reformation, Oxford 1999, s. 1-15, zde s. 1. 122
Především Anthony D. WRIGHT, The Counter-Reformation. Catholic Europe and Non-Christian
World, London 1982. 123
O každodenním soužití různých konfesí v městském prostředí Joachim WHALEY, Religious
Toleration and Social Change in Hamburg 1529-1819, Cambridge 1985.
33
Cochrane, který navrhnul, aby se zavedl termín „Tridentine Catholicism“ (tridentský katolicismus).124 Pojem se neujal a terminologii dále zkomplikoval Michael A. Mullet, který začal hovořit o období husitství jako o „Pre-Reformation“ (pre-reformaci).125 Posledním pokusem o ujednocení termínů se stala práce Ronnieho Po-Chia Hsia, který sloučil termín „Catholic Reform“ a „Counter-Reformation“ do jednotného označení „Catholic-Renewal“ (katolická obnova).126 Přes všechny snahy o nové vymezení pojmů „Counter-Reformation“ a „Catholic Reform/Reformation“ zůstalo dosud v tomto ohledu nejnosnější členění německého historika Huberta Jedina, autora monumentálního díla o koncilu v Tridentu. Ten výrazem protireformace označoval snahy katolické církve o potlačení reformace a svého znovuprosazení navenek. Pojem katolická reforma používal pro vnitřní obrodný proces uvnitř katolické církve.127 Novější podněty německé historiografie týkající se konfesijních otázek sice anglicky píšící autoři znali, ale odkazovali na ně spíše jako na kuriozní záležitost německých akademických debat a nijak je ve svých pracích blíže nereflektovali. Odrazoval je především přísný pohled shora, který za hlavního původce konfesijních změn dlouho považoval nově se rodící stát. V anglo-americké historii badatelé přistoupili mnohem dříve k mikrohistoricky orientovaným případovým studiím, které se zaměřovaly na jednu danou lokalitu.128 Jejich zkoumáním nalézali velké množství mnohdy protichůdně působícím jevů, které byly ekonomicky, politicky či sociálně podmíněny. Snahu o nalezení jednoho zastřešujícího procesu proto vnímali jako metodologické pochybení a výrazný krok zpět.129 Svou úlohu 124
Erich W. COCHRANE, Counter-Reformation or Tridentine Reformation? Italy in the Age of Carlo
Borromeo, in: John M. Headly – John B. Tomaro (eds.), San Carlo Borromeo: Catholic Reform and Ecclesiastical Politics in the Second Half of the Sixteenth Century, Washington 1988, s. 31-46. 125
Michael A. MULLET, The Catholic Reformation, Oxford 1999, s. 186.
126
Ronnie PO-CHIA HSIA, The World of Catholic Renewal 1540-1770, Cambridge 20052, s. 7.
127
Studie z roku 1946, ve které Jedin s tímto členěním přišel, byla znovu vydána více než o padesát
let později v anglickém překladu. Srov. Hubert JEDIN, Catholic Reformation or CounterReformation?, in: D. M. Luebke, The Counter-Reformation, s. 19-47. 128
Srov např. mikrohistorickou studii Marca R. FOERSTERA, The Counter-Reformation in the
Villages. Religion and Reform in the Bishopric of Speyer, London 1992. 129
Jako ilustrativní příklad srov. skutečnost, že metoda výzkumu, kterou zvolila pro svou klíčovou
práci o konverzích z roku 2005 Frauke Volkland, byla velkou měrou založena na práci amerického historika Petera G. WALLACE, Communities and Conflict in Early Modern Colmar 1550-1730, New Jersey 1995. Ten ve své práci mikrohistorický přístup označoval za zavedený pohled na konfesijní
34
hrála i jazyková bariéra, když se jen těžko orientovali v německé terminologii, která jim připadala nesrozumitelná a těžkopádná. Někteří se dokonce dopustili značného zkreslení, když považovali za zcela shodné Zeedenův pojem „Konfessionsbildung“ a Reinhardův a Schillingův pojem „Konfessionalisierung“.
Pro oba ve svých pracích použili termín
„Confessionalization“ (konfesionalizace).130 Podrobněji se zabývala německým bádáním o konfesionalizaci Regina Pörtner.131 V úvodu své práce o rekatolizaci Štýrska poukázala na přílišné zdůrazňování role státu v Reinhardově a Schillingově konceptu, a přidržela se proto pro anglo-americkou historickou vědu tradičnějšího označení „Counter-Reformation“. Prosazování katolického vyznání na územích spravovaných Habsburky považovala za soubor politické nutnosti, dynastických zájmů a osobní zbožnosti.132 Nositele náboženské změny pro ní nepředstavoval stát, ale vrchnost, místní církevní instituce a městské elity. Přínos její práce spočíval právě v tomto pohledu, který se zaměřil na soupeření lokálních mocenských institucí. Pörtner popsala, jak se jednotlivé mocenské složky ovlivňovaly. Poukázala na skutečnost, že se při prosazování katolické víry snažili místní nositelé moci prosadit i své vlastní zájmy, které s konfesijním bojem vůbec nesouvisely. I přes výhrady, které vznesla proti Reinhardově a Schillingově konceptu, nevyvarovala se Pörtner v určitých pasážích pohledu shora. Její velmi zajímavý přístup tak byl na mnoha místech ochuzen přílišným zobecněním.133 Prvním anglicky psaným dílem, které se vyrovnalo s problémem konfesionalizace, aniž by jeho přispěvatelé zkreslili podstatu problému či nesprávně použili samotný termín konfesionalizace, zůstal sborník vydaný ve spolupráci německých a anglických autorů v roce
dějiny. V témže roce vydanou práci Heinricha Schmidta, která byla založena na přísném pohledu zdola,
přitom
německojazyčná
historiografie
vítala
jako
inovativní
kritiku
zavedeného
konfesionalizačního paradigmatu. Za stejně průkopnickou byla považována práce Frauke Volkland, která přišla až po deseti letech od prvního vydání Wallacovy knihy. Foersterova práce vyšla ještě tři roky před Wallacem. 130
R. PO-CHIA HSIA, The World, s. 6; D. M. LUEBKE, Battles, s. 11.
131
Regina PÖRTNER, The Counter-Reformation in Central Europe. Styria 1580-1630, Oxford 2001.
132
„The main thesis put forward here is that Habsburg religion policy was generally a kind
of resultant of the forces of political necessity, dynastic interest and individual piety.“; tamtéž, s. 8. 133
Tamtéž, s. 144-180.
35
2004.134 V úvodní studii prokázal Thomas Brady vynikající znalost německé literatury vztahující se k tématu a poprvé celý koncept představil anglicky píšící vědecké veřejnosti v jeho úplnosti. Brady se navíc neomezil na pouhou reflexi paradigmatických děl Wolfganga Reinharda a Heinze Schillinga, ale neopomněl uvést námitky odpůrců konceptu a přehledně shrnul celou diskusi týkající se procesu konfesionalizace.135 Česká historiografie se problematice konfesijního vývoje věnovala od konce 19. století. První práce vznikající v devadesátých letech předminulého století se zabývaly popisem náboženské situace po roce 1620. Mezi nejvýznamnější z nich patřily monografie Tomáše V. Bílka a Antona Gindelyho a studie Hynka Kollmanna.136 Zatímco Bílek vymezil svou práci o protireformaci lety 1620 až 1781, Gindely do nejmenších podrobností popsal dvacátá a třicátá léta 17. století. Hynek Kollman ve svých studiích představil do té doby neznámé písemnosti vatikánských archivů. Předbělohorský vývoj se dostal do centra zájmu v prvních desetiletích 20. století. O tuto pozornost se zasloužil Kamil Krofta, který se zajímal o vývoj dolní konsistoře mezi lety 1561 až 1575.137 Na jeho práci navázal Ferdinand Hrejsa, který se ve svém spise o České konfesi zabýval vznikem tzv. novoutrakvismu.138 Podle Hrejsy se v průběhu 16. století od tradičního utrakvismu (staroutrakvismu) odštěpilo názorové křídlo (novoutrakvismus), jež čerpalo z některých prvků radikálního táborského hnutí a silně se inspirovalo německým luterstvím.139 Na Hrejsův názor reagoval ve třicátých letech historik František Hrubý. Souhlasil s koncepcí novoutrakvismu, ale tvrdil, že na Moravě bylo 134
John M. HEADLY – Hans Joachim HILLERBRAND – Anthony J. PAPALAS,
Confessionalization in Europe 1555-1700. Essays on Honor and Memory of Bodo Nischan, LondonHampshire 2004. 135 136
Thomas A. BRADY Jr., Confessionalization: The Career of a Concept, in: tamtéž, s. 1-27. Tomáš V. BÍLEK, Reformace katolická neboli Obnovení náboženství katolického v Království
českém po bitvě bělohorské, Praha 1892; týž, Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království Českého zvlášť, Praha 1896, Anton GINDELY, Geschichte der Gegenreformation in Böhmen, Leipzig 1894; Hynek KOLLMANN, O archivu Sv. Kongregace de propadanda fide, Časopis musea království Českého 66, 1892, s. 423-442; týž, O vlivu Propagandy na vznik tak řečené pokladny solní (cassa salis), Časopis musea království Českého 72, 1898, s. 139157. 137
Kamil KROFTA, Boj o konsistoř pod obojí v letech 1562-1575 a jeho historický základ, Český
časopis historický 17, 1911, s. 28-57, 178-199, 283-303, 383-420. 138
Ferdinand HREJSA, Česká konfesse: její vznik, podstata a dějiny, Praha 1912.
139
Tamtéž, s. 4.
36
kališnictví pohlceno luterstvím a až poté znovu ožilo v nové podobě. Jejich diskuse vedená na stránkách Českého časopisu historického patřila k zajímavým příspěvkům k poznání vzájemného vlivu německé reformace a českého husitsví.140 Výzkum věnovaný pobělohorské době nadále pokračoval ve svém snažení a promítl se do práce Hanuše Opočenského vydané roku 1921.141 Vedle těchto seriozních studií a monografií vznikaly i práce vysloveně tendenční, ovlivněné postojem a náboženským přesvědčením autora. Sympatizant Jednoty bratrské Josef Hanuš například neváhal označit toto náboženské hnutí za vrchol reformace či prohlásit, že „Protireformace a její představitelé s Řádem jesuitským v čele nesou hlavní vinu na nesmírném úpadku kulturním, národním, jazykovém a literárním, jehož se zemím Českým dostalo.“ 142 Nástup komunismu v roce 1948 prakticky znemožnil veškeré konfesijně orientované bádání. Obrat nastal až koncem šedesátých let. V roce 1969 vyšla monografie Františka Kavky a Anny Skýbové popisující okolnosti obnovení pražského arcibiskupství.143 V sedmdesátých letech uveřejnila Eliška Čáňová řadu studií, které se týkaly rekatolizace středních Čech a správní problematiky. Upozornila na roli tzv. rekatolizačních komisí a problém nastínila především v jeho institucionální rovině.144 Na samém sklonku osmdesátých let vystoupil Josef Válka se studií, v níž přehledně shrnul svou koncepci nadkonfesijního křesťanství. Pro vzájemný bezkonfliktní respekt, který mezi jednotlivými vyznáními panoval,
140
František HRUBÝ, Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, Český časopis historický
40, 1934, s. 265-309; 41, 1935, s. 1-40, 237-268; Ferdinand HREJSA, Luterství, kalvinismus a podobojí na Moravě před Bílou horou, Český časopis historický 44, 1938, s. 296-326, 474-485; František HRUBÝ, Luterství a novoutrakvismus v českých zemích v 16. a 17. stol., Český časopis historický 45, 1939, s. 31-44. 141
Hanuš OPOČENSKÝ, Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře, Praha 1921.
142
Josef HANUŠ, O pobělohorské protireformaci, Bratislava 1926, s. 8.
143
František KAVKA – Anna SKÝBOVÁ, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní
koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 1561-1580, Praha 1969. 144
Eliška ČÁŇOVÁ, Počátky rekatolizace ve středočeském kraji, Středočeský sborník historický 7,
1972, s. 61-75; táž, Rekatolizace ve Středočeském kraji; táž, Rekatolizace severních Čech, in: Marie Vojtíšková (ed.), Sborník příspěvků k době poddanského povstání r. 1680 v severních Čechách, Praha 1980, s. 9-42; táž, Vývoj.
37
použil termín koexistence.145 Jaroslav Mezník o dané problematice hovořil později dokonce jako o toleranci.146 Pád komunistického režimu a příliv nových zahraničních podnětů otevřely další pole badatelských možností. Na jedné straně se domácí bádání začalo zajímat o možnosti aplikace některých zahraničních paradigmat na české a moravské prostředí, na straně druhé se kriticky přehodnotily stávající koncepty české historiografie. V německém bádání pevně zakotvenou tezí o konfesionalizaci se u nás podrobněji zabývala Anna Ohlidal.147 Kromě stručného zhodnocení dosavadního vývoje paradigmatu spočíval přínos jejích studiií především v upozornění na možnosti jeho aplikace na české prostředí. Zdůraznila, že v Čechách byly konfesionalizační snahy neseny šlechtou, a proto by se badatelé měli zaměřit na výzkum místních podmínek. Položila si také nové otázky ohledně časového vymezení tohoto procesu na území Království českého, přičemž vzala v potaz i Eberhardovu teorii o husitské konfesionalizaci.148 Stručně se o dané problematice koncem devadesátých let zmínil Jiří Pešek, když zhodnotil výsledky projektu „Die Terriotrien des Reiches im Zeitalter der Reformation und Konfessionalisierung“ a porovnal je se sborníkem z roku 1995 vztahujícím se ke katolické konfesionalizaci.149 Vedle něj se k německému konceptu vyjádřila Ivana Čornejová, která ve své stati poukázala na skutečnost, že termíny protireformace a rekatolizace získaly v českém dějinném povědomí zcela jasné sémantické určení. Termín reformace nabyl jednoznačně pozitivního náboje, zatímco na termínu rekatolizace utkvěl negativní přídech. S odkazy na práce Heinze Schillinga se přiklonila k používání pojmu konfesionalizace ve smyslu procesu, který zasáhl celou společnost a při němž věroučné a
145
Josef VÁLKA, Tolerance, nebo koexistence? (K povaze soužití různých náboženských vyznání
v českých zemích v 15. až 17. století), Studia Comeniana et historica 18, 1988, s. 63-75. 146
Jaroslav MEZNÍK, Tolerance na Moravě v 16. století, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance
v dějinách a perspektivě, Praha 1995, s. 76-85. 147
Anna OHLIDAL, Konfessionalisierung: ein Paradigma der historischen Frühneuzeitforschung
und die Frage seiner Anwendbarkeit auf Böhmen, Studia Rudolphina 3, 2003, s. 19-28; táž, „Konfessionalisierung“: Ein historisches Paradigma auf dem Weg von der Sozialgeschichte zur Kulturwissenschaft?, Acta Comeniana 15-16, 2002, s. 327-342. 148
Táž, Konfessionalisierung: ein Paradigma, s. 25-27.
149
Jiří PEŠEK, Reformační konfesionalizace v Německu 16. a 17. století. Publikace a diskuze 80. a 90.
let, Český časopis historický 96, 1998, s. 602-610.
38
institucionální upevnění církve působilo jako vzor pro širší politické a společenské formování. Navzdory tomuto závěru pracovala ve svém textu s termínem rekatolizace.150 Nejnověji se paradigma konfesionalizace na české prostředí snažili uplatnit Josef Hrdlička a Olga Fejtová. Prvně jmenovaný předně v celistvosti představil německou diskusi, která mezi zastánci a odpůrci konceptu konfesionalizace probíhala. S přihlédnutím ke studiím Anny Ohlidal a vzhledem k rozložení mocenských poměrů v Království českém pak jako nejvhodnější přístup k výzkumu českého prostředí, a to zejména měst, zvolil tezi Thomase Winkelbauera o „šlechtické“ konfesionalizaci. S vědomím, že pozemkovými vlastníky byl v daném období také vznikající stát, města či církev, pracoval Hrdlička s pojmem vrchnostenská konfesionalizace. Podle ní byla v Čechách snaha o změny vyznání především v rukou pozemkových vrchností, které se snažily o přivedení svých poddaných ke shodnému vyznání, jež samy praktikovaly. Dále Hrdlička ukázal sedm přístupů, které pozemkové vrchnosti mohly využívat při prosazování nové víry na svém panství. Ačkoliv v jeho pracech byla patrná inspirace uvedeným konceptem, terminologicky se přidržel tradičních označení protireformace a rekatolizace.151 Olga Fejtová nejprve ukázala postup, kterým se po Bílé hoře ve městech prosazovala katolická víra,152 aby posléze prohlásila, že termín konfesionalizace, resp. katolická konfesionalizace lze v Čechách použít pro pobělohorský vývoj.153 Nejnověji ve své studii, která vzešla z úvodu její disertační práce, představila vyčerpávající shrnutí dosavadního 150
Ivana ČORNEJOVÁ, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Pokus o zasazení fenoménu
do středoevropských souvislostí, in: táž (ed.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003, s. 14-18. 151
Josef HRDLIČKA, Konfesijní politika šlechtických vrchností a šlechtická konfesionalizace
v Čechách a na Moravě v 16. a 17. století, Český časopis historický 108, 2010, s. 406-442; týž, Víra a moc. 152
Olga Fejtová shrnula postup protireformace ve městech do sedmi následných kroků: odstranění
nekatolíků z míst úředníků, profesní přísahy úředníků, učitelů a graduovaných osob na zásady Tridentina, vyhnání protestantských kazatelů, povolení působení „zkoušených“ katolických kněží, zabavování protestanstkých kniha a zákaz nekatolických bohoslužeb, vizitace, vykázání zatvrzelých protestantů. Srov. O. FEJTOVÁ, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské - úspěch, s. 458. 153
„Pokud je proces konfesionalizace chápán jako instutionalizace konfese, její upevnění, prosazení
a formování, pobělohorský vývoj plně splňoval kritéria definice procesu konfesionalizace.“; tamtéž, s. 469.
39
německého bádání, přičemž za zásadní pro příští výzkum označila splynutí konceptu konfesionalizace s přístupy nových kulturních dějin, konkrétně dějinami každodennosti. V této rovině by se měli příští badatelé přiklonit k výzkumu celospolečenské zbožnosti a jejích jednotlivých forem, které měly nalézt svůj odraz především ve studiu testamentů a sklady raně novověkých knihoven.154 Na následně vzniklé disertační práci Olgy Fejtové, ve které svou tezi rozpracovala na konkrétním případě Nového Města pražského, bylo zarážející, že v ní nereflektovala žádné z Hrdličkových prací týkající se změny náboženského vyznání v městském prostředí. Dotkla-li se Fejtová Hrdličkova výzkumu, bylo to pouze okrajově u některých kolektivních prací, na nichž se autorsky podílel, a vždy šlo pouze o kritické připomínky.155 Bylo s podivem, že se Petr Zemek ve své práci o Uherském Brodě, která vedle děl Fejtové a Hrdličky patřila k nejvýraznějším pracem o konfesijních proměnách v městském prostředí, podobných metodologických rozborů zdržel. Stranou nechal i hlubší rozbor zahraniční literatury. Ve své práci se přihlásil spíše k obecnému pojetí víry a jejích jednotlivých podob. Spíše než o zdůraznění odlišností mezi jednotlivými konfesemi mu šlo o poukaz na jejich fundamentální prvky, které by v budoucnosti mohly stát na prahu smíření jednotlivých křesťanských vyznání. Autorův vynikající vhled do problematiky tak byl do jisté míry ovlivněn jeho vlastním konfesijním směřováním.156 Jako příklady dalších přehodnocovaných paradigmat domácího výzkumu týkajících se konfesijních dějin by mohly sloužit koncepty nadkonfesijního křesťanství a novoutrakvismu. V prvním případě vystoupil Tomáš Malý s námitkou, že Josef Válka i Jaroslav Mezník směřovali své bádání především do šlechtického prostředí. Opomněli situaci ve městech, v nichž docházelo mnohem častěji k náboženským střetům. Na příkladech Olomouce a Brna ukázal, že jejich obyvatelstvo se vůči sobě silně konfesijně vyhraňovalo již v době, kdy oba badatelé hovořili o smírném soužití. Malý též přesvědčivě popsal nejednoznačnost, s níž měšťané přistupovali ke své víře, a dokázal, že přechod od nadkonfesionality ke konfesijně vyhraněné společnosti nebyl přímočarý. Mezi jednotlivými vyznáními docházelo v určitých
154
Olga FEJTOVÁ, Německá diskuse ke konfesionalizaci v evropském kontextu, Český časopis
historický 109, 2011, s. 739-785, zde s. 776-784. 155
Táž, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské. Nové Město pražské, s. 76-77.
156
Srov. P. ZEMEK, Reformace, s. 17-20.
40
ohledech k výpůjčkám jednotlivých konfesijních prvků a jejich vzájemnému prolínání.157 Tomáš Malý se nepostavil proti konceptu jako celku. Zdůraznil, že pokud si badatelé uvědomili jeho limity, je možné jej nadále používat.158 Ve druhém případě vystoupili historici proti stávajícímu konceptu s větší razancí. Zdeněk V. David a David R. Holeton ve svých pracích zcela popřeli existenci novoutrakvismu. David R. Holeton se zaměřil na studie věnované vývoji kališnické bohoslužby (zejména fázi svatého přijímání), kterou striktně oddělil od ostatních protestantských tradic.159 Zdeněk V. David se obrátil k obecným teologickým otázkám.160 Označil za zarážející jakoukoliv absenci novoutrakvistických teologických spisů a vymezil deset hlavních okruhů, v nichž se obě vyznání (kališnictví a luterství) odlišovala.161 Koncept novoutrakvismu podle Zdeňka V. Davida zkreslil bádání o českém luterství a potažmo i kališnictví.162 Ze zhodnocení dosavadní zahraniční i domácí literatury týkající se proměn náboženského života v Evropě a potažmo v Čechách vyplynulo několik závěrů, které autor této rozpravy zohlednil v jejím dalším textu. Především šlo o přidržení se tradičních označení protireformace a rekatolizace. První termín používal autor v souvislosti s postupem proti nekatolickým vyznáním, které bylo zacíleno na odstranění jejich původního hodnotového systému a přijetí souboru vnějších znaků katolické víry. V textu označoval jako
157
Tomáš MALÝ, „Confessional Identity“ in Moravian Royal Towns in the 16th and 17th Centuries?,
in: Milena Bartlová – Michal Šroněk (eds.), Public Communication in European Reformation, Praha 2007, s. 323-335. 158 159
Tamtéž, s. 329. David R. HOLETON, The Evolution of Utraquist Eucharistic Liturgy: a textual study,
The Bohemian Reformation and Religious Praktice 2, 1998, s. 97-126; týž, „All Manner of Wonder Under the Sun“: A Curious Development in the Evolution of Utraquist Eucharistic Liturgy, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 3, 2000, s. 161-172 160
Zdeněk V. DAVID, The Plebeianization of Utraquism? The Controversy over the Bohemian
Confession of 1575, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 2, 1998, s. 127-158; týž, A Cohabitation of Convenience: The Utraquists and the Lutherans Under the Letter of Majesty, 16091620, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 3, 2000, s. 173-214; týž, Celistvost, s. 882910. 161
Šlo o svátostné řády kněží, adoraci svátosti oltářní, průběh mše, přijímání nemluvňaty, naplňování
zákona Božího, uctívání svátostí, úctu ke světcům, uctívání obrazů, uznání západní církevní tradice a poměr ke kanonickému právu; týž, Celistvost, s. 889. 162
Tamtéž, s. 907-908.
41
protireformační především snahy Jaroslava Bořity z Martinic. O rekatolizaci autor mluvil v souvislosti s činností, která již měla za cíl úplné přijetí katolického souboru hodnot, jeho prohlubování a zniternění. Tyto prvky spatřoval ve snahách Bernarda Ignáce z Martinic, který usiloval o to, aby byli jeho poddaní v nových hodnotách vzděláváni a plně se s nimi ztotožnili ve svém každodenním životě. Rozbor předchozího výzkumu o střetávání jednotlivých konfesí prokázal správnost rozhodnutí zaměřit se na lokální podmínky a sledovat je v jejich dynamice optikou historickoantropologických přístupů v rovině krátkodobého výkladu, v dlouhodobém časovém horizontu i za pomoci na historické demografii založených metodách sociálních dějin. Za důležitou považoval autor této práce přípomínku některých badatelů, že při výzkumu proměny konfesijní identifikace je zapotřebí vzít v potaz nenáboženské, především ekonomické a mocenskopolitické prvky ovlivňující přístup jednotlivce k víře. V neposlední řadě si uvědomil vzájemné prolínání jednotlivých konfesí, konfesijní nejednoznačnost a synkrezi, které se odrážely v přístupu jednotlivce k jeho vlastnímu prožívání své víry a pohledu na sdílené významové rámce.
42
3. NA CESTĚ KE VZÁJEMNÉMU STŘETU (1602-1621)
V této kapitole se snažil autor představit oba sociální okruhy, tedy slánskou měšťanskou obec a osobnost Jaroslava Bořity z Martinic. Vzhledem k nedochovaným pramenům smečenského velkostatku nemohl blíže postihnout hierarchii jeho úředníků a služebnictva. Věnoval se především sebeidentifikaci obou systémů, kde se pokusil ukázat, které hodnoty a znaky mezi nimi
vytvářely
nejširší
konfliktní
potenciál,
přičemž
nejpodrobněji
se
zaměřil
na konfesijní sebeidentifikaci. Stranou nezůstaly ani konflikty v rámci slánské měšťanské obce. Vedle těchto dvou sociálních okruhů, které zároveň představovaly oddělené mocenské systémy, popsala tato část rozpravy také postavení místních církevních správců, kteří v pozdější době působili jako významní představitelé dalšího centra moci, které se postupně emancipovalo z područí slánské měšťanské obce.163
3. 1. Aktéři Patrně nejdůležitějším z aktérů této rozpravy byl smečenský velmož Jaroslav Bořita z Martinic. Narodil se po smrti svého otce v roce 1582, takže dětství strávil v péči poručníků.164 Ze jeden z nejdůležitějších okamžiků jeho raného života považovala většina autorů studium na jezuitských školách, kde se mu mělo dostat jeho nesmířlivého postoje vůči nekatolíkům.165 Jaroslav Bořita z Martinic se svých statků ujal po sporech s opatrovníky v roce 1602 a započal na nich s okamžitou protireformací. Svým smečenským poddaným mladý šlechtic odňal právo svobodného převodu majetku a zabavil veškerá privilegia. Silně také omezil činnost cechů. Uchylovat se měl i k násilí a vypovídání nekatolíků ze svého panství.166 Autoři Druhé apologie stavů jej obviňovali i z toho, že na své nekatolické poddané
163
A. STROHMEYER, Theorie, s. 213-217.
164
Srov. Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha 2004, s. 305-306.
165
August SEDLÁČEK, z Martinic, in: Ottův slovník naučný XVI, Praha 1900, s. 919.
166
„[…] odňal svým akatolickým obyvatelům munciffajským právo svobodného kšaftování, zastavil jim
provozování jich živností a řemesel, odebral jim staré výsady od předešlých králů a vrchností jim propůjčené, stíhal, týral a násilně vypovídal z města a z panství svého všechny ty, kdož nechtěli přistoupiti k víře katolické, a vůbec činil a spůsoboval svým evangelickým poddaným všeliká možná protivenství.“ Pramen přetiskl A. RYBIČKA, Pan Jaroslav Bořita z Martinic, s. 95.
43
pořádal štvanice a podroboval je fyzickému trýznění.167 Naznačené skutečnosti však nebylo možné kvůli zlomkovitému dochování pramenů doložit. Příslušnost ke katolické straně vynesla smečenského pána již v mladém věku do řady zemských a dvorských úřadů. Nejprve se stal roku 1603 královským radou. V pozdější době dosáhl také na místo dvorského maršálka (1609) a karlštejnského purkrabího (1616).168 Na lokální úrovni stál Jaroslav Bořita z Martinic na vrcholu vrchnostenského mocenského systému. Jeho bližší rekonstrukci nedovolilo řídké dochování pramenů. Podařilo se pouze zjistit, že v čele vrchnostenské správy stál regent všech panství, kterého jmenoval Jaroslav Bořita z Martinic osobně.169 Vedle něj bylo z pramenů účetního charakteru možné vysledovat ještě funkce obilního a důchodního písaře.170 Své panství smečenský urozenec nadále rozšiřoval vhodnými nákupy. Roku 1611 se mu například podařilo od pánů z Donína získat tvrz Bílý Újezd.171 Město Slaný bylo vysazeno jako královské město Václavem II. mezi lety 1295-1305.172 Jeho vzhled byl v raném novověku dán postavením jeho bran – Lounské, Velvarské, Pražské a Fortny. Ulice, které z nich vedly, rozdělovaly vnitřní město do čtyř nestejně velkých čtvrtí. Největší část tvořila se čtyřiceti domy čtvrť mezi Pražskou branou a Fortnou, nejméně domů stálo mezi Velvarskou branou a Lounskou branou, pouhých třicet dva. Čtvrti mezi Lounskou a Velvarskou branou a mezi Lounskou branou a Fortnou byly stejně velké, v obou bylo
167
„Nad to výše pak Smečanský, i hned po ujetí správy statkův svých, ještě před majestátem, všecky
lidi poddané své divnými nástroji, až i štvaním na ně psův englických, a mocí rozdíráním úst k náboženství a přijímání pod jednou nutil, a na to sobě jisté psaní pod jmenem J. M. C. z kanceláře české, kterýmž se mu to schvaluje, a aby v tom tak dále postupoval, napomenutí činí, vyprakticiroval.“; V. ŠUBERT (ed.), Apologie druhá, s. 38. 168
A. SEDLÁČEK, z Martinic, s. 920; František PALACKÝ, Přehled současný nejvyšších důstojníků
a úředníků, in: Jaroslav Charvát (ed.), Dílo Františka Palackého I, Praha 1941, s. 325-416, zde s. 381, 383. 169
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 439.
170
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1031, sign. II. 13, kart. 2.
171
Antonín GRUND (ed.), Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940, s. 7-14.
172
Josef ŽEMLIČKA, Slaný – pozdní vznik jednoho královského města, in: Josef Žemlička – Vladimír
Přibyl (edd.), Slaný: české město ve středověku. Sborník příspěvků z kolokvia k 700. výročí královského města Slaného, Kladno 1997, s. 7-23.
44
postaveno třicet pět domů.173 Předbělohorský Slaný měl vedle vlastního jádra města ještě čtyři předměstí, která byla pojmenována podle bran, jimiž se na ně vcházelo. Šlo o Lounské, Pražské, Velvarské a Záfortenské předměstí. Na Pražské předměstí ještě navazovala lokalita, v dobových pramenech nazývána „Pod horou“, která se nacházela v místě dnešní Ouvalovy ulice pod Slánskou horou.174 Lidé žijící na předměstích byli v pramenech místně určováni jako „sousedé za [Lounskou, Pražskou, Velvarskou] branou“ nebo jako „záfortenští“.175 Podle výzkumů Karla Křesadla stálo uvnitř hradeb 174 měšťanských domů a 33 dalších na předměstích. Dále bylo na předměstích 260 až 270 zemědělských usedlostí. Křesadlo odhadoval počet všech obyvatel města na 2 400.176 Novější výzkum Eduarda Maura však ukázal, že berní rula nezapočetla do celkového souhrnu 70 domů na předměstích. Maur s ohledem na tuto skutečnost zařadil Slaný do skupiny obcí s 301 až 400 domy.177 Bylo možné odhadovat, že ve Slaném žilo ve sledovaném období přes 3 000 obyvatel. Slanému také patřilo dalších deset vesnic, k nimž měšťané přistupovali v úloze vrchnosti. Šlo o Drnov, Kutrovice, Lotouš, Luníkov, Malou Kvíc, Netovice, Trpoměchy, Velkou Kvíc, Votruby a Želenice. Měšťanská obce je spravovala pomocí rychtářů volených ze středu jednotlivých obcí.178 Na jejich práci dohlíželi „venkovští“ konšelé volení městskou radou z řad měšťanů.179 Ve sledovaném období bylo možné v pramenech městské provenience rozpoznat skupinu měšťanů, která se ve společnosti těšila zvláštní vážnosti. Tvořili ji měšťané, jejichž společenské postavení bylo vyjádřené označením „slovutný pán“.180 Vedle této titulatury 173
Josef LACINA, Paměti královského města Slaného I. Za svobody i v porobě, Slaný 1885, s. 234-
276. 174
SOA Praha, Sbírka matrik a průvodní listinný materiál, Středočeský kraj, farní úřad Slaný, matrika
Slaný, inv. č. 1, fol. 248; Eva SEMOTANOVÁ (ed.), Slaný. Historický atlas měst České republiky VI, Praha 1998, list č. 4. 175
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 179-183.
176
Karel KŘESADLO, Slaný od prvních zpráv do Bílé hory, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 43-64,
zde s. 61-62. 177
Eduard MAUR, Urbanizace Čech v raném novověku, Historická demografie 25, 2001, s. 5-64, zde
s. 19-20. 178
K venkovských rychtářům srov. Josef GRULICH, Venkovan, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.),
Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 166-189, zde s. 177-178. 179
Srov. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 86´, 137, 248.
180
SOA Praha, Sbírka matrik, inv. č. 1, fol. 201, 266, 288, 305, 349. K sémantickému rozboru srov.
Josef MACEK, Česká středověká šlechta, Praha 1997, s. 26-49, pro městské prostředí s. 40-41.
45
náležela „slovutným pánům“ také čestná přední místa v kostelních lavicích, kde společně sedali „v lavicích dolních, kteréž u kůru jsou.“181 Tato skupina, již bylo možno ztotožnit se slánskými měšťanskými elitami,182 sestávala ze členů městské rady, prvního radního písaře, představených nejbohatších slánských cechů, tedy cechu řeznického, pivovarnického a sladovnického, rektora místní latinské školy, erbovních měšťanů, královského rychtáře a osob, které mohly vystupovat v pozici prostředníků ve vztahu k nižší místní šlechtě i šlechticům přespolním. Všechny zmiňované osoby spolu byly provázány řadou formálních a neformálních svazků, které byly založeny na pokrevním a nepokrevním příbuzenství a svazcích založených na vztazích patron-klient, přičemž dominantní vazbou, která sloužila k aktivaci vzájemného příbuzenství, bylo kmotrovství.183 Ačkoliv se slánští měšťané začleňovali mezi místní elity na základě různých sociálně přijatelných kvalit, nejvyšším možným dosaženým cílem pro ně bylo působení v městské radě.184 Všichni „slovutní páni“ v určitém okamžiku svého života obrátili svou pozornost k nejvyššímu samosprávnímu celku a snažili se do něj proniknout. Městská rada sestávala z dvanácti členů střídajících se v roli purkmistra.185 Konšelé byli jmenováni v pořadí, v němž se střídali ve funkci purkmistra, který byl nejvyšším představitelem městské samosprávy. Jeho úkol spočíval v uvádení usnesených závěrů v platnost a předsedání radě. První čtyři týdny úřadoval první z nich, jenž se nazýval primasem. Ten pak vedl purkmistrovský úřad ještě
181
SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 406. K tomu srov. Hans-
Werner GOETZ, Der „rechte“ Sitz. Die Symbolik von Rang und Herrschaft im Hohen Mittelalter im Spiegel der Sitzordnung, in: Gertrud Blaschitz – Helmut Hundbichler – Gerhard Jaritz – Elisabeth Vavra (edd.), Symbolle des Altags – Alltag der Symbole, Graz 1992, s. 22-48. 182
K vymezení pojmu srov. Josef KADEŘÁBEK, Horní vrstva měšťanské společnosti v domácí
historiografii pozdního středověku a raného novověku. Nástin vývoje terminologie a dalších směrů bádání, Historická demografie 36, 2012, s. 25-40, zde s. 35-37. 183
K tomu srov. týž, Proměny slánských měšťanských elit, s. 33-61, 125-145, zde i příslušná literatura
k teorii sociálních sítí. K aktivačním technikám při budování vzájemných vztahů srov. Lenka BUŠTÍKOVÁ, Analýza sociálních sítí, Sociologický časopis 35, 1999, s. 193-206, zde s. 200-201. 184
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 58-61.
185
To zjevně odkazovalo na Bibli, kde bylo číslo dvanáct spojováno s dobrou správou obce. Dvanáct
tak bylo nejen apoštolů, ale i andělů strážících brány nebeského Jeruzaléma. Srov. Josef HRDLIČKA, Měšťan, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Člověk českého raného novověku, s. 139-165, zde s. 147.
46
jednou po „obejití“ rady.186 Právě městská rada stála na vrcholu slánského mocenského systému a představovala nejvyšší správní a politický orgán slánské měšťanské obce. Třetí mocenské centrum tvořila slánská farnost, která byla součástí stejnojmenného děkanátu. Ten vedl ve Slaném usídlený děkan, který se staral o farní kostel sv. Gotharda a dva městské kostely filiální - kostel sv. Trojice a kostel sv. Vavřince.187 V předbělohorské době byla patrná snaha městských rad podřídit místního duchovního správce svému mocenskému vlivu. Josef Hrdlička hovořil v tomto ohledu o snahách městských rad vytvářet si v půdorysu hradeb mocenský monopol a přebudovávat farnosti na komunální městské instituce.188 Nejinak tomu bylo i ve Slaném. Místní konšelé získali v průběhu 16. a 17. století takřka neomezenou pravomoc nad farou a jejím osazováním. V průběhu let 1602-1621 se vystřídali na slánském děkanství čtyři duchovní správci – Jiří Tesák, Jan Knechtelius, Kašpar Artopei Pardubský a Jan Koupil (Kaupilius).189 Jejich mocenské postavení bylo v daném období výrazným způsobem potlačeno. Důvody tohoto stavu a konflikty pramenící ze snahy o emancipaci jednotlivých děkanů z moci městské rady byly rozpracovány v dalších kapitolách.
3. 2. Sociální hodnoty a konfesijní sebeidentifikace Jaroslava Bořity z Martinic a slánských měšťanů Hodnotový systém Jaroslava Bořity z Martinic úzce souvisel s jeho příslušností k šlechtickému stavu. V době překotných společenských změn počátku 17. století, které s sebou přinášely také postupné proměny vnímání urozenosti, se smečenskému urozenci vedle důrazu kladenému na starobylost jeho rodu, paměť rodové tradice či lpění na rodové cti staly zásadními hodnotami také věrná služba panovníkovi a jeho rodu a s ním související shodná
186
Vedle městské rady působily ve městě ještě dva správní sbory – obecní starší a volenci. K vývoji
samosprávy a činnosti všech správních celků srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 33-48; týž, Vrcholné orgány slánské samosprávy v letech 1610-1635, Středočeský sborník historický 36, 2010, s. 3-21 187
Václav FIALA, Slaný v letech 1618-1632. České město za třicetileté války, Rozpravy Královské
české společnosti nauk, Třída filosoficko - historicko jazykozpytná, Nová řada VIII/1, Praha 1925, s. 101. 188
J. HRDLIČKA, Víra, s. 24.
189
Srov. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 587´, 591; kniha č. 56, fol. 4´, 46;
Miltnerova sbírka.
47
konfesijní sebeidentifikace.190 To, jakým způsobem smečenský urozenec tyto hodnoty v předbělohorské době vnímal, uchovával či předával dalším generacím svého rodu se kvůli několika požárům smečenského archivu i zámku nepodařilo pro dané období rekonstruovat.191 Pravděpodobně se odrazily ve výzdobě smečenského zámku, v oblasti uměleckých výkonů duchovní i hmotné kultury.192 Z dochovaných pramenů bylo možné nahlédnout jeho osobní postoj k prožívání katolické víry.193 Na ten měla velmi silný dopad jeho cesta do Říma z roku 1600. Šlechtic se ji zúčastnil u příležitosti svátku Svatého roku. V jeho rámci věřící, kteří navštívili baziliku sv. Petra v Římě a prošli do té doby zazděnou Svatou branou, dosáhli odpuštění svých hříchů.194 Vedle této události se Jaroslavu Bořitovi z Martinic dostalo milosti audience u papeže Klimenta VIII. Svatý otec při této příležitosti povolil vystavět šlechtici v jeho rodové kapli nacházející se v chrámu sv. Víta vedle svatováclavské kaple oltář sv. Ondřeje, který nadal plnomocnými odpustky.195 Papež toto gesto učinil ve snaze podpořit katolickou víru v Čechách a upevnit její místo v tehdejší společnosti.196 Jaroslav Bořita z Martinic chápal celou událost především jako potvrzení své výlučnosti a věrnosti katolické církvi, kterou dokládal tím, že „tak hojných svatých odpustkův zde v Čechách zřídka komu propůjčených [jest]“.197 Zbudováním nového oltáře se dále hlásil k pokračování rodové cti.198 V jeho reflexi udělených milostí se plně odrazily základní prvky jeho katolické sebeidentifikace, které pro šlechtice představovaly víra v posmrtný očistec, samospasitelnost katolické církve skrze Ježíše Krista a víra v přímluvnou moc Panny Marie a svatých („[…] za dušičku kteréhokoliv mrtvého věrného katolického člověka, který by však bez hříchu smrtedlného v milosti Boží z tohoto světa vykročil, sloužiti se bude, aby ta každá 190
Václav BŮŽEK, Urozenec, in: týž – P. Král (edd.), Člověk českého raného novověku, s. 79-110,
zejména s. 94-95. 191
P. MAŤA, Nejstarší české a moravské deníky, s. 103.
192
V. BŮŽEK, Urozenec, s. 94.
193
Šlo zejména o písemnosti uložené v SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 97, 985, 1003, 1001, 1031.
194
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (ekumenický překlad), Praha 1997, Lv 25, 8-16.
195
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1.
196
K postupům katolické církve srov. Alessandro CATALANO, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt
Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008, s. 58-68. 197
SOA Praha, VS Smečno, inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1.
198
Srov. Pavel MAREK, Úloha rodové paměti v životě prvních lobkovických knížat, in: Václav Bůžek
– Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2008, s. 134-156.
48
dušička z nákladu církevního takových odpustkův užila a zásluhou Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista, též přímluvami Blahoslavené Panny Marie a všech milých Božích svatých z očistcových muk vysvobozena byla“).199 Právě mariánská úcta se stala hlavním prvkem jeho vztahu ke katolické víře. Jaroslav Bořita z Martinic již v roce 1610 vykonal spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka pouť do Staré Boleslavi, kde se společně poklonili Paládiu Země české, proslulému mariánskému reliéfu.200 Své aktivity neomezoval smečenský urozenec pouze na svou osobu, ale snažil se mariánský kult šířit i v prostředí svých pokrevních a nepokrevních příbuzných. V blízkosti svého zámku na Smečně, na tvrzi Bílý Újezd, podnítil smečenský velmož manžela své sestry Izoldy Bedřicha z Donína ke stavbě lorety. Kopii domnělého domu Panny Marie, kterou navštívil Martinicův švagr v zimě 1608-1609, pomáhal svému příbuznému spolufinancovat a poté, co mu újezdský velmož v nouzi Bílý Újezd roku 1611 odprodal, dále ji zveleboval.201 V plné míře se Martinicův postoj projevil v roce 1609. Šlechtic v této době vystupoval proti možnosti náboženského porovnání mezi katolíky a ostatními nekatolickými vyznáními. V okruhu katolických šlechticů, který se vytvořil okolo Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, se zasazoval o to, aby požadavky nekatolíků nedosáhly svého písemného ukotvení a aktivně se stavěl proti vydání Rudolfova Majestátu na náboženské svobody. V okamžiku, kdy jednání skutečně došla konce a zmiňovaná listina spatřila světlo světa, spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic ji odmítl stvrdit svým podpisem se společným odůvodněním, že „víra jest dar Boží […] k níž žádnej nucen býti nemá.“202 Ve Slaném bylo možné stejným způsobem postihnout kolektivní identitu měšťanské obce. Ačkoliv byl každý z měšťanů nositelem své vlastní, svébytné identity, která nalézala svůj odraz ve vztazích k rodině, jednotlivým městským korporacím či prožívání osobní víry, bylo 199
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1
200
Jan ŠTOVÍČEK, Loretánská idea a barokní historismus u Martiniců v době pobělohorské,
in: Jana Petráková – Dana Přibylová (edd.), Rozpravy o baroku. Umění baroka na území severozápadně od Prahy, Kladno 1993, s. 14-21, zde s. 14. K palladiu srov. Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 20112, s. 479, ze starších prací Václav RYNEŠ, Palladium země České, Praha 1948. 201
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 15.
202
Jiří JUST, 9. 7. 1609. Rudolfův Majestát. Světla a stíny náboženské svobody, Praha 2009, s. 54, 78-
79.
49
možné hovořit o obecní identitě, která vyjadřovala přináležitost měšťana k jeho domovské obci.203 Základní prvky, o něž se tato kolektivní identita ve Slaném opírala, představovalo lpění na osobní cti, která znamenala pokračování dobrého jména rodiny, hlášení se k víře otců či silné pouto k předmětům každodenního života, jež se dědily z generace na generaci.204 Tyto hodnoty společně vytvářely obraz pospolité obce složené ze ctných měšťanů, kteří dbali panovnických nařízení a pociťovali hrdost na své výlučné místo ve svazku českých měst, jež jim skýtala držba práv královského města.205 Nezanedbatelnou úlohu hrálo povědomí o konfesijní sounáležitosti měšťanů. Nebylo by však správné v tomto případě hovořit o jednotné konfesijní identitě. Jaroslav Mezník pro předbělohorské období přesvědčivě prokázal, že běžní laici nebyli schopni porozumět většině věroučných rozdílů.206 Stejným způsobem vedl svou rozpravu také Tomáš Malý, který na příkladu Olomouce a Brna ukázal prolínání jednotlivých konfesijních prvků.207 Jeho závěry potvrdil Josef Hrdlička, který na základě metodologických podnětů z prací Michaely Hrubé provedl rozbor testamentů jindřichohradeckých měšťanů.208 V zahraničí se ke stejnému názoru přikláněla Frauke Volkland, která spíše než celospolečenskou konfesijní identitu zdůrazňovala osobní přístup jednotlivce k prožívání dané víry.209 Na základě těchto skutečností se autor rozpravy v dalším textu přidržel označení konfesijní sebeidentifikace.210
203
Petr HLAVÁČEK – Josef HRDLIČKA – Zdeněk VYBÍRAL, Města a měšťané, in: V. Bůžek
a kol., Společnost, s. 356-402, zde s. 357. 204
Srov. J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 1, 6. Obecně k hodnotovému systému měšťanů
J. HRDLIČKA, Měšťan, s. 145-146. 205
Tento postoj odpovídal dobové ideální představě o podobě měšťanské společnost. Srov.
J. HRDLIČKA, Měšťan, s. 143-146; J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 77-79, 84-85. 206
J. MEZNÍK, Tolerance, s. 83.
207
T. MALÝ, „Confessional Identity“, s. 323-335.
208
J. HRDLIČKA, Víra, s. 149-151; Michaela HRUBÁ, „Nedávej statku žádnému, dokud duše
v těle“. Pozůstalostní praxe a agenda královských měst severozápadních Čech v předbělohorské době, Ústí nad Labem 2002, s. 119. 209
F. VOLKLAND, Konfession, s. 12-13, 23.
210
Sebeidentifikací rozumím ztotožnění jednotlivce se systémy hodnot, symboly, sociálními rolemi
a vzorci chování dané sociální skupiny. Srov. L. KLUSÁKOVÁ – M. KŘÍŽOVÁ – K. KUBIŠ – M. ŘEZNÍK – D. TINKOVÁ, „My“ a „oni“, s. 18.
50
Nezbytnou součást procesu sebeidentifikace tvořilo vnímání vzájemné odlišnosti.211 Stejný model bylo možné postřehnout u slánských měšťanů, kteří byli většinově nekatolíky. Ke své víře se velkou měrou vztahovali pomocí negativní reflexe významů, které sdílel katolický sociální okruh. Odlišnost, již slánští měšťané pociťovali nejvýrazněji, představoval rozdíl v eucharistii.212 Do jaké míry mohli porozumět všem věroučným rozporům, které z odlišného pohledu na svátost přijímání plynuly, se nepodařilo z dochovaných pramenů zjistit. Bylo však zřejmé, že rozdíl slánští měšťané silně vnímali při srovnání přijímání pod jednou či pod obojí. V jazykové rovině se odrazil pohled na katolíky v používání hanlivého označení „jednuška“, které odkazovalo právě ke skutečnosti, že přijímali pouze tělo Kristovo. Označení „jednuška“ bylo většinou posilováno dalšími přívlastky jako „zrádcovská“ či „hromská“.213 Dalším důležitým vymezujícím prvkem bylo určení hodnoty vyznávané víry. Ta spočívala v její kontinuitě a tradici, kterou bylo možné odvozovat od prvotní církve, jejího souladu s obecnými křesťanskými hodnotami a svatým Písmem. Nekatolické vyznání bylo v tomto kontextu slánskými měšťany vnímáno jako „opravdové“
či „jediné pravé“
na rozdíl od „nepravé“ či „falešné“ víry katolické.214 V neposlední řadě sloužil slánským měšťanům za identifikační znak katolické konfese obraz jejích „nejhorlivějších“ prosazovatelů a zastánců, za které byli považováni jezuité. Tento obraz získali členové Tovaryšstva Ježíšova zejména díky své misijní činnosti.215 Navíc vlastnosti, za které byli v rámci katolického sociálního okruhu oceňováni, jako pevnost ve víře a oddanost spojená s poslušností papežskému stolci, naopak nekatolická strana odsuzovala. Vedle jiného byli
211
Luďa KLUSÁKOVÁ, Prostředí a identita, in: Luďa Klusákova a kol., Obraz druhého v historické
perspektivě II, s. 59-78, zde s. 62. 212
K tomu srov. Pavel KŮRKA, (Staro-) utrakvismus 16. století – konfese měst?, in: Zdeněk Víšek –
Blažena Hrabánková (edd.), Česká husitská reformace. Slánské rozhovory 2010, Slaný 2011, s. 29-31. 213
SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, dopis Jaroslava Bořity
z Martinic slánské městské radě z června 1604. K tematizaci rozdílné sebeidentifikace za použití jazyka srov. A. KIESERLING, Kommunikation, s. 266; J. E. HALLEY, Identity, s. 222, 227. 214
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 426. K vytváření xenostereotypů srov.
L. KLUSÁKOVÁ, Prostředí, s. 75. 215
I. ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježíšovo, s. 123-132.
51
jezuité obviňováni také z touhy po moci a majetku.216 Katolická víra byla ve Slaném vnímána jako „jehovítská“ a její stoupenci označováni za „jehovity“, popř. „jezovity“.217 V rámci nekatolické sebeidentifikace již bylo obtížnější určit, ke které z konfesí se jednotliví slánští měšťané hlásili. Obecně bylo možné hovořit o příslušnosti k utrakvismu. Slánští nekatolíci se ve svých záležitostech obraceli k dolní konzistoři ještě před rokem 1609, kdy se otevřela i luteránům a členům Jednoty bratrské.218 Do města pravidelně přicházely zprávy o činnosti konzistoře a měšťané se aktivně zajímali o její personální obsazení.219 Místní děkan také často ubytovával „kněžstvo pod obojí“, které si při obnovách konzistoře vybíralo Slaný jako pohostinské město, protože jim svou blízkostí Praze a jistotou stejného konfesijního prostředí nejlépe vyhovovalo.220 Pro tezi o většinově kališnické slánské měšťanské společnosti by hovořily i další doklady. Slánský měšťan Daniel Vepřek si například do svého kalendáře pečlivě zaznamenal pamětní zápisy („památky“) související s významnými daty spojenými s utrakvistickou konfesí. Za zmínku mu stálo přistoupení Slaného k nově vytvořenému městskému vojenskému svazu v roce 1420 či zaznamenání dne památky upálení Mistra Jana Husa. Ve všech zápisech zdůrazňoval Daniel Vepřek především za hrob jdoucí věrnost slánských měšťanů tomuto vyznání, která přečkala veškeré bouře minulých dob („byť měli do posledního zahynouti“).221 Další médium, ve kterém se odrážela utrakvistická konfese slánských měšťanů, představovala kázání místních děkanů. Ačkoliv se jejich texty nedochovaly, bylo možné k roku 1612 nalézt záznamy o kázání kněze Kašpara Artopei Pardubského, které proslovil u příležitosti výročí upálení mistra Jana Husa. Slánský děkan jej dal zhotovit v reprezentativních výtiscích, které později slánští měšťané předávali svým přátelům z řad nižší 216
šlechty.222
Ve
svém
proslovu
Kašpar
Pardubský
přirovnával
Jana
Husa
K tomu srov. Peter WOLF, Feinde der Aufklärung oder Freunde der Gelehrsamkeit?
Protestantische Jesuitenkritik im 17. und 18. Jahrhundert, in: Petronilla Cemus – Richard Cemus SJ (edd.), Bohemia Jesuitica 1556-2006 I, Praha 2010, s. 259-275, zde s. 260-263. 217
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 427.
218
Tamtéž, Miltnerova sbírka, zdravice měšťana Jiříka Žďárského věnovaná slánské městské radě,
blíže nedatováno. 219
Tamtéž, kniha č. 55, fol. 591.
220
Tamtéž, nezprac., Miltnerova sbírka, dopis slánského děkana Kašpara Artopei Pardubského slánské
městské radě z 26. listopadu 1612. 221
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 6.
222
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 50-53.
52
ke starozákonnímu proroku Eliášovi.223 Z jeho volby se dalo předpokládat, že u obou mužů zdůrazňoval jejich vystoupení proti světským vládcům, které jimi bylo potrestáno, aby nakonec oba došli Boží spásy.224 Stejným způsobem autor nahlížel reflexi České konfese z roku 1575, která se objevila v městských knihách v souvislosti s konáním sněmu v roce 1609. Podle listu Jindřicha Arnošta, který zasílal městské radě dobrozdání o konání sněmovních jednání, byl průběh zasedání příznivý pro náboženské narovnání mezi jednotlivými konfesemi. Podle jeho názoru se měli s věroukou obsaženou v kompromisním dokumentu českých nekatolíků seznámit všichni slánští měšťané („hodna jest přečtení“).225 Četba měla ovšem představovat pouze první krok, který podle Arnošta zákonitě vyústil v rozpoznání její duchovní hodnoty („hluboké zavázání“) a její trvalé přijetí („v jednoho každého srdce vložení“).226 Přes výše naznačené skutečnosti bylo při hlubším studiu pramenů nutné odmítnout názor starší literatury, že Slaný patřil ke konfesijně zcela homogenním městům.227 Ve městě zjevně žily také osoby hlásící se ke katolické víře. V roce 1606 přijala slánská městská rada za obyvatele italského zedníka Jana Fontanu. Své přijetí musel nový měšťan stvrdit slibem, že ačkoliv je jiného vyznání než většina slánské společnosti, nebude vyvolávat konfesijní rozmíšky („že se s žádným o tom hádati nechce“)228 Zda ve Slaném žili měšťané, kteří se hlásili k luterství, Jednotě bratrské či kalvinismu, nebylo z pramenů možné určit.229 Doklady o přítomnosti Židů ve Slaném se autorovi této rozpravy nepodařilo nalézt. Jisté bylo, že slánští měšťané na ně pohlíželi obecně vžitým dobovým stereotypem.230 Na Pražskou 223
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 400.
224
Bible, 2 Kr, 1, 1-18.
225
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 188´. K obsahu a struktuře zmiňovaného
dokumentu srov. F. HREJSA, Česká konfese, s. 695-717. 226
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 188´.
227
V. FIALA, Slaný, s. 62.
228
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 56.
229
Ke konfesijní struktuře Čech v předbělohorské době srov. Jiří JUST, Luteráni v našich zemích
do Bílé hory, in: týž – Zdeněk R. Nešpor – Ondřej Matějka, Luteráni v českých zemích v proměnách staletí, Praha 2009, s. 23-122, zde s. 87-92. 230
K tomu srov. klíčovou práci Marvina PERRYHO, Antisemitism: Myth and Hate from Antiquity
to Present, New York 2002. V jednotlivých kapitolách autor ukazuje dobově podmíněný pohled na židy jako vrahy Ježíše Krista (s. 17-42), rituální vrahy dětí (s. 43-72), zrádce a pleticháře (s. 73-117) či hrabivce a příživníky (s. 117-194); Lucie UHLÍKOVÁ, Obraz Žida v moravské lidové písni. Příspěvek
53
bránu nechali konšelé vymalovat postavu Žida s grošem v ruce, který měl přicházejícím osobám tohoto vyznání připomínat privilegium Jiřího z Poděbrad, podle něhož se od nich vybírala za průjezd městem příslušná suma, a dbali na to, aby se židovští návštěvníci ve městě příliš nezdržovali.231 Nesnášenlivost vůči židovskému vyznání se odrážela také v zápisech městského soudu a radních manuálech. V nich se při řešení sporů mezi slánskými měšťany a pražskými Židy, od nichž si někteří půjčovali značné finanční částky, ve velké míře dávalo za pravdu křesťanům, přičemž se u židovských věřitelů zdůrazňovaly typické stereotypní prvky jejich obrazu jako chamtivost, lstivost, vypočítavost či prolhanost.232 Obraz většinové kolektivní identity slánské měšťanské pospolitosti nalézal svůj odraz v městských slavnostech, na kterých se celá obec podílela. Ve Slaném byly tyto slavnosti většinou spojeny s architektonickými úpravami obecních staveb, jako byly hradby, brány či městská radnice. Nejvýraznější manifestací slánské kolektivní identity se ve sledovaném období stala slavnost spojená s dokončením opravy Velvarské brány, která se dočkala své renovace v roce 1613. Bránu v předešlém roce poškodil úder blesku a jen náhodou unikla zkáze.233 Tehdejší primas Václav Hanžburský za účasti ostatních příslušníků měšťanských elit a celé slánské obce zasadil na její vrchol novou zlacenou makovici, která obsahovala městským písařem Jiřím Vojnou sepsanou zdravici v češtině a latině. Makovici zakončovala zlacená hvězda.234 Identita slánské měšťanské společnosti se v tomto symbolickém aktu promítla hned v několika rovinách. Hvězda odkazovala na husitskou minulost města, které bylo v tradici vypjatého chiliasmu 15. století spolu s dalšími městy, především Louny (lunou) a Žatcem (sluncem), považováno za vyvolenou obec, která díky ctnostnému životu svých obyvatel při blížící se apokalypse unikne zkáze a stane se příštím obnovitelem víry a společnosti.235 Naznačovala vědomí předávání náboženského vyznání, které bylo v obci po staletí udržováno. Zdravice se naopak obracela k příslušníkům dalších generací slánských ke studiu etnických stereotypů, Brno 2003 (= Disertační práce). Mezi „lidi neužitečné“ zařadil židy i Kristián Koldín ve svém spise o městském právu. Slovo „židovství“ ve svém textu používal jako synonymum slova „podvod“. Srov. Josef JIREČEK (ed.), Práva městská Království českého a Markrabství moravského spolu s krátkou jich sumou od M. Pavla Krystyana z Koldína, Praha 18765, s. 312, 344; J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 113-123. 231
K. KŘESADLO, Slaný od prvních zpráv, s. 59-60.
232
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 88, fol. 156, 178.
233
Tamtéž, kniha č. 56, fol. 404.
234
Tamtéž., kniha č. 57, fol. 35´.
235
František ŠMAHEL, Husitská revoluce I, Praha 1995, s. 409-410.
54
měšťanů, čímž naznačovala nepřetržitou kontinuitu předávaných hodnot, které v ní byly zdůrazněny, jako čest či dobré jméno jejích zhotovitelů.236 V neposlední řadě svou úlohu hrálo i samotné provedení a financování celého podniku. Zlacení bylo zaplaceno z finančního nadání sbírky, která proběhla mezi slánskými měšťany.237 Makovice svým materiálem poukazovala na bohatství slánské měšťanské obce a zároveň tím, že se její financování uskutečnilo z prostředků celé obce, poukazovala na svornost a nerozdílnost, které měšťané oceňovali.238 Identita slánské měšťanské společnosti se však nemohla prezentovat pouze při těchto výjimečných událostech. Klíčové bylo zajistit ji v každodenním životě, protože pouze svým neustálým potvrzováním prokazovala svou životnost.239 Tuto roli sehrávali ve slánské měšťanské společnosti členové jejích elit.240 Ti naplňovali svou úlohu tím, že identitu slánské měšťanské obce udržovali a prezentovali ve dvou od sebe neodělitelných rovinách. První rovinou bylo uchování symbolického a ritualizovaného jednání, jehož byli elitní měšťané strůjci. Klíčovou úlohu hrála v tomto ohledu městská rada.241 Její ritualizovaná činnost, která svých nejvyšších forem dosahovala v aktech jejího každoročního dosazování a potvrzování, byla důležitá pro celé společenství měšťanů. Svým působením zajišťovali konšelé nejen kontinuitu tohoto samosprávního celku, ale v symbolické rovině i kontinuitu celého městského společenství a práva, jehož byla městská rada vykonavatelem.242 Symbolická komunikace představovaná na poli rituálu obnovy městské rady či dosazování královského rychtáře pouze nesdělovala svůj obsah, ale svým přesahem do širšího kontextu vytvářela sociální skutečnost. Její aktéři svým srozuměním a účastí na ní na jedné straně legitimizovali její průběh a společenské postavení jejího původce, na straně
236
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, český opis latinské zdravice Jiřího Vojny,
nesign. 237
Tamtéž, kniha č. 57, fol. 35´.
238
J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 78-79, 211-215; týž, Snový svět idejí a syrovost skutečnosti.
Městská historigrafie raného novověku jako utopie?, Český časopis historický 106, 2008, s. 261-287. 239
Maurice HALBWACHS, Kolektivní paměť, Praha 2009, s. 61-62.
240
Srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 33-61, 80-92.
241
K tomu srov. Niklas LUHMANN, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, Brno 2006, s. 185;
J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 3-21. 242
J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 184-185.
55
druhé tím, že jí rozpoznali, vytvářeli a potvrzovali svůj vlastní sociální status.243 Z výše naznačených důvodů se členové uvedených samosprávných celků snažili o co možná nejhladší průběh zmiňovaných rituálů. Nevhodný vstup do průběhu kladení otázek, které se konalo při zakončování činnosti městské rady, znamenal ohrožení kontinuity městské samosprávy a výrazným způsobem se dotýkal i celospolečenské identity.244 Měšťané vnímali taková porušení velmi negativně a jedince, kteří takto vystupovali, odkazovali do patřičných mezí.245 Ritualizované jednání nebylo pouze otázkou vnitřní slánské sociální sítě. Měšťané prezentovali identitu Slaného i navenek. Zde nalézala svůj odraz především ve vjezdech hofrychtéře či samotného panovníka. Uvítací družina jedoucí vstříc zástupci panovníka se skládala z mladíků, které doprovázeli zralí muži. Stejně tak se v ní vedle sebe objevovali členové elit vedle obyčejných měšťanů. Věková skladba jezdců odrážela mezigenerační přenos všech zmiňovaných hodnot, především tradice a kontinuity. Zastoupením obou sociálních složek slánských měšťanů se zároveň ukazovala svornost celé obce.246 Obecní identita se odrážela také v uchování její kolektivní paměti. I zde sehrály klíčovou roli měšťanské elity, zejména členové městské rady. Svým přístupem k městské agendě, komunikací s okolními městy či inscenací a následným zaznamenáváním ritualizovaného jednání, hráli konšelé hlavní roli při konstruování skupinové paměti tím, že v jejich rukou leželo rozhodování o tom, co bude „pamatovatelné“.247 Ačkoliv ve fyzickém smyslu si 243
Srov. Barbara STOLLBERG-RILLIGER, Much Ado About Nothing? Rituals of Politics in Early
Modern Europe and Today, in: Annual Bulletin of the German Historical Institute, Washington 2011, 9-25.; Táž, Einleitung, in: Barbara Stollberg-Rilinger – Thomas Weißbrich (Hrsg.), Die Bildlichkeit symbolischer Akte (Symbolische Kommunikation und gesellschaftliche Wertesysteme), Münster 2010, s. 9-21; táž, Symbolische Kommunikation, s. 503-507; táž, Zeremoniel, Ritual, Symbol. Neue Forschungen zur symbolischen Kommunikation in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Zeitschrift für historische Forschung 27, 2000, s. 289-405. 244
Josef HRDLIČKA, Otázky bez odpovědí aneb konsenzuální ticho při obnovách městských rad
v raně novověkých Čechách, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 187-220, zde s. 206207. 245
Srov. případ královského rychtáře Viléma Modletického, který
zachytil J. KADEŘÁBEK,
Vrcholné orgány, s. 15-16. 246
K mezigeneračnímu přenosu srov. V. BŮŽEK – P. KRÁL, Paměť, s. 61-66.
247
M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 51-56.
56
událost pamatoval konkrétní jedinec, zástupci měšťanských elit určovali, jakým způsobem bude daný děj zaznamenán, vykládán i pamatován.248 Paměť byla konstruována tak, aby v sobě zahrnovala vzorce významů, které byly ve slánské měšťanské společnosti považovány za žádoucí, tedy již zmiňované hodnoty korporativnosti, kontinuity cti a dobrého jména obce, resp. jejích významných členů a setrvávání ve víře otců. Příslušníci slánských elit při zachování pozitivní paměti na minulost města směšovali i zcela protichůdné děje či zcela účelově vynechávali události, které se do toho obrazu nehodily. Při prezentaci slavné minulosti slánské měšťanské obce se zdůrazňovala věrnost českým králům, která získala svou podobu v privilegiích a svobodách, jimiž byla od panovníků nadána.249 Zcela stranou byla ponechána léta husitských válek, ve kterých Slaný vypověděl poslušnost králi Zikmundovi a přidal se na stranu odbojných měst. Také léta 1546-1547, kdy se Slaný postavil proti Ferdinandu I., se z paměti slánské měšťanské obce vytratila.250 Na druhé straně se právě období husitské revoluce dostávalo ke slovu při prezentaci věrnosti slánských měšťanů utrakvistické tradici a nalézalo svůj odraz v městských knihách a měšťanských pamětech, kde se zaznamenávala memoria související s důležitými událostmi spojenými s historií této konfese.251 3. 3. Konflikty mezi městskou radou a slánskými děkany První konfliktní pole mezi slánskými děkany a městskou radou, popř. obcí, představovala otázka zbožnosti. Zatímco měšťané od kněží vyžadovali v první řadě zajištění řádného průběhu důležitých rituálů životního cyklu, jimiž byly křty, svatby a pohřby, duchovní se snažili také o celkové náboženské povznesení obce. Měšťané na jejich snahy reagovali většinou negativně. V roce 1604 poslali radní Janu Tesákovi ostrou výzvu, kterou mu osobně doručili dva z konšelů, ve které jej odrazovali od jeho pokusů o hlubší zásahy do duchovního života ve Slaném, neboť mnozí měšťané „jsou již slovem Božím překrmeni a poslouchati jeho nechtějí“.252 O pět let později se stejným způsobem rozhořel spor o obsah písní zpívaných literátským kůrem. Podle děkanova názoru literáti pouze mechanicky přezpívávali text a nesnažili se jej při jeho opakování také vnitřně prožívat („toliko ústy a ne srdcem Pána 248
Peter BURKE, Variety kulturních dějin, Brno 2006, s. 51.
249
SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, kniha misivů 1622-1636, fol.
11´. 250
K účelovému zapomínání srov. P. BURKE, Variety, s. 53.
251
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 6.
252
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 587´.
57
Boha ctili“). Navíc se od něj měli často odchylovat a zpívat podle svého vlastního uvážení („nadal jim modlářů, pokrytců, že nevědí sami, co zpívají“).253 Také v tomto případě slánští měšťané názor duchovního odmítli a své pochybení při zpěvu přiřkli špatným zpěvníkům („písmo některé šlakovité se [v nich] nachází“).254 Druhý zásadní problém představovala otázka ekonomického nadání, které mělo děkanům za jejich práci náležet. V tomto případě museli kněží zcela spoléhat na blahovůli městské rady, která měla v kompetenci vyplácení jeho hmotných i peněžitých dávek. Někteří z děkanů se pokusili zajistit si jejich pravidelný přísun navazováním pokrevních a nepokrevních vztahů s konšely a dalšími příslušníky elit, kteří za proplácení kněžských dávek přímo odpovídali. Zejména Kašpar Pardubský, který přišel do Slaného roku 1606 po odchodu kněze Jana Knechtelia, v tomto ohledu nad svými předchůdci a následovníky vynikal, přičemž spoléhal na osobní sňatkovou strategii, navazování kmotrovství či pozvánky na důležité události spojené s přechodovými rituály životního cyklu.255 Jeho snažení se ovšem ukázalo být neúspěšným a slánští měšťané jej na naturáliích dále krátili, aby si zajistili jeho podřízené postavení. Kněz si městské radě neustále stěžoval na nedostatek vikutálií, zejména vepřového masa a sádla, či otopu („dřevo dosti poskrovně, a to ještě mi syrové podává“).256 Nelehkou situaci se snažil řešit žádostmi o propuštění živnosti své manželce („ladování a starého piva vaření“). Argumentoval tím, že manželky kněžích obyčejně nějakou živnost provozují a uváděl příklady z Mělníka, Štrasburku a Týna nad Vltavou. Jeho snaha však nenašla patřičné odezvy. Svou žádost se pokusil znovu zopakovat v červnu téhož roku, ale ani napodruhé nepochodil.257 Ještě o měsíc později prosil radní, aby mohl ve svém domě vyšenkovat sud starého piva a výnos z tohoto obchodu si ponechat.258 Konšelé se protentokráte odvolali na to, že celá záležitost není součástí kolektivní paměti obce („aby sobě nějaký šenk zarážeti měl jest mimo paměť lidskou“) a vyzvali děkana, aby „o to více pány svou neslušnou žádostí nezaneprázdňoval“.259 O dva 253
Tamtéž, kniha č. 56, fol. 224´.
254
Tamtéž, fol. 225.
255
J. LACINA, Paměti, s. 75; SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 398; SOkA Kladno,
AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, dopis Kašpara Pardubského městské radě z 26. října 1611. 256
SOkA Kladno, AM Slaný, Miltnerova sbírka, nezprac., dopis Kašpara Pardubského městské radě
z 15. dubna 1612. 257
Tamtéž, dopis Kašpara Pardubského městské radě z 11. června 1612.
258
Tamtéž, dopis Kašpara Pardubského městské radě z 18. července 1612.
259
Tamtéž, nezprac., kniha č. 56, fol. 381.
58
roky později, roku 1614, byly slánským duchovním přiznány nové naturální dávky.260 Jestli byly vypláceny podle nařízení nebo měl Kašpar Artopei s jejich vymáháním stejné problémy jako s platy předchozími, nebylo možné z dochovaných pramenů zjistit. Konflikty se dotýkaly také správních potřeb slánského děkana. Když dal v roce 1615 zhotovit novou děkanskou pečeť, požádal radní o příspěvek.261 Jeho žádost vnímali slánští měšťané velmi negativně, protože považovali náklady na výrobu pečeti za záležitost církve, nikoli města. Nakonec však jeho žádosti s nevolí vyhověli.262 V neposlední řadě se městská rada snažila udržet si ve městě své výsadní mocenské postavení. Konšelé se proto snažili, aby děkani stáli stranou zásadního dění v měšťanské obci a především politického rozhodování, o němž neměli mít ani základní informace. Konšelé proto velmi nelibě nesli snahy kněží o jejich získávání. Duchovní se snažili zajistiti si potřebné povědomí o dění v obci výběrem vhodných služebníků a pomocníků z řad měšťanů, především kostelníků, pulsantů a zvoníků. Městská rada většinou osoby, které si děkani nově vybrali, neprodleně zvali na radnici. Zde jim připomínali závazky vůči obci, které neměly ustoupit stranou zájmům zástupců církve („klevet na faru [aby] nenosil, i p[octivé] p[any] p[ány] náležitou uctivostí předcházel, aby se na tom [obci] škody nedálo“).263 Toto mocenské soupeření se odehrávalo i v okamžicích symbolické komunikace mezi konšely a děkanem. Jedním z důležitých symbolů mocenského postavení měšťanů, které se přímo dotýkalo prostoru kostela a tím i osoby děkana, představovalo sezení v kostelních lavicích. K nejprestižnějším místům, která byla tradičně vyhrazena příslušníkům měšťanských elit, patřily lavice u kostelního kůru na pravé straně kostela.264 Pravá strana vykazovala v očích raně novověkého člověka vyšší symbolickou hodnotu než levá strana, neboť i „Kristus sedí po Boží pravici.“265 V roce 1605 nový kněz Jan Knechtelius posadil do jedné z těchto lavic zbožnou měšťanku, nájemnici Psejkovského domu, aby mohla vyslechnout jeho 260
„Poctiví pani páni z uvážení svého to naříditi ráčili, aby se panu děkanovi do tého dne každou
středu a každej pátek 3 žejdlíky mlíka a 3 žejdlíky smetany ze dvora obecního dáváno bylo“; tamtéž, nezprac., kniha č. 57, fol. 37. 261
J. LACINA, Paměti, s. 75.
262
„Na nestoudnou jeho žádost dáno mu na to dvě kopy.“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha
č. 57, fol. 124. 263
Tamtéž, kniha č. 56, fol. 4´.
264
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 33.
265
B. STOLLBERG-RILINGER, Zeremoniell als politisches Verfahren, s. 94; H. W. GOETZ, Der
„rechte“ Sitz, s. 16, 19-20.
59
kázání. Do kostela přišel i Daniel Moucha, který patřil k vlivným zástupcům slánských měšťanských elit.266 Měšťana doprovázely dvě ženy, které chtěl posadit na jedno z prestižních míst. Ta však byla patrně obsazena. Vyzval proto Knechteliem usazenou měštku, aby jemu a jeho doprovodu uvolnila místo a sama si šla sednout jinam.267 Jan Knechtelius si na jeho počínání stěžoval městské radě, přičemž zdůrazňoval, že společnicím Daniela Mouchy („dvěma pannám přifikaným“) pro jejich vzhled a chování místo v předních lavicích nenáleželo. Konšelé však chápali děkanovo počínání jako útok na jednoho z příslušníků své sítě neformálních vztahů a tím i na své výsadní postavení v rámci měšťanské společenosti, proto rozhodli ve prospěch Daniela Mouchy.268 Výměna názorů mezi slánskými děkany a městskou radou probíhala přes vzájemnou blízkost radnice a farního domu, ve kterém duchovní přebývali, písemnou formou. Předávání listů směrem od kněžích k městské radě probíhalo na jejích zasedáních, takže děkan musel čekat na úřední hodiny. V opačném případě, když zasílali konšelé list slánskému duchovnímu, snažili se v jejich předávání zdůraznit své nadřazené mocenské postavení. Většinou vybírali dva posly z řad konšelů, kteří odnášeli dopisy kněžím ještě v průběhu zasedání a nutili je, aby se k jejich obsahu neprodleně vyjadřovali a dostavovali se před městskou radu obhajovat své záležitosti. V okamžiku, kdy písemná komunikace s městskou radou selhávala, obraceli se všichni ze zmiňovaných kněží ke kroku, jímž se snažili přednést své záležitosti širší měšťanské obci. Vhodné komunikační médium jim v tomto případě poskytovala kázání. V rovině podobenství mohli kněží oklikou zaútočit na členy městské rady, aniž by se vystavili za své jednání přímému postihu. Ústní podání jim dále umožňovalo oslovit prakticky celou měšťanskou obec, která měla být pobožnostem přítomna.269 Svou roli zde sehrávala i přítomnost náboženského prvku a volby sakrálního místa, které jejich slovům dodávala patřičnou váhu.270 Většinou však šlo o nejzazší a také poslední pokus o vzájemné narovnání mezi děkany a městskou radou. Konšelé totiž považovali přenesení vzájemného konfliktu do veřejného 266
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 43.
267
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 27.
268
Tamtéž, fol. 27´.
269
K tomu srov. James Thomas FORD, Preaching in the Reformed Tradition, in: Larissa Taylor (ed.).,
Preachers and People in the Reformations and Early Modern Period, Leiden 2001, s. 65-90, zejména s. 84-85. 270
Miloš SLÁDEK (ed.), Svět je podvodný verbíř. Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních
a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, Praha 2005, s. 13-15.
60
pléna za nemístné porušení zaběhlého komunikačního rámce a hrozili za něj děkanům sankcemi. Ke knězi Janu Tesákovi vyslala městská rada na sklonku roku 1604 dva své zástupce. Ti u něj měli projednat nedělní kázání, ve kterém se jich měl „dotýkat“, a požádat jej, aby se „těmi věcmi po kazatedlnici nezaneprazdňoval“.271 Jan Tesák jejich požadavku zřejmě nevyhověl, protože o několik dnů později odjeli zástupci města k pražské konzistoři, kde si vyžádali nového kněze, Jana Knechtelia, který byl v děkanství konfirmován v dubnu 1605 („od sv. Jiří“).272 Ke stejnému komunikačnímu prostředku, tedy kázání, se uchýlil v roce 1619 kněz Kašpar Artopei Pardubský. K tomuto kroku jej přivedla snaha vyřešit svou hmotnou situaci, která byla nastíněna výše v textu. Jeho vystoupení na kazatelně proti radním je vedlo k výzvě, aby o nich přestal během pobožností hovořit.273 Svou žádost zopakovali ještě o několik dní později. Ve svém listu se představovali jako zástupci bohabojné obce, kteří svého kněze vyživovali nad předepsanou smlouvu. Za jejich dobré počínání jim měl nevděčný duchovní odpovědět po zlém a nevybíravě se jich dotýkat.
274
Nepřímo také knězi naznačili, že by si
neměl stěžovat, protože k zajištění by mu měl stačit skromný oděv i jídlo.275 Když ani tento list
Pardubský
nevyslyšel
a
pokračoval
ve
své
komunikační
strategii,
konšelé
se s rozhořčeným knězem rozloučili. Na jeho místo nastoupil kněz Jan Koupil, který v něm setrval až do převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic.
271
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 587´.
272
Tamtéž, fol. 591.
273
„Jsouce té důvěrnosti k vám, že takových důtek, kterých jste mezi kázání slov Božího (příčinou
velmi skrovných a předešle z lásky přes smlouvu dodávaných přídavkův) částo užívali, zanecháte a tím posluchačův svých pohoršovati nebudete, nýbrž pokojně čisté slovo kázati, církev Páně vzdělávati a s námi ve svornosti a lásce jako kdy prve zůstávati ráčíte“; tamtéž, Miltnerova sbírka, nezprac., dopis městské rady Kašparu Pardubskému z 14. listopadu 1619. 274
„Co jest jemu kdy z lásky učiněno, za zákon a dědictví sobě vykládá, a když podle jeho intencí
a žádostí se neděje, tak se pro to turbuje, na kázání ve chrámu Páně, jak nejmenší okasí se naskytne, jakoby se mu nějak znamenitě ublížiti mělo, začasté svou náruživost pronáší a vylívá, tím mysli lidské od sebe odpuzuje, slovo Boží v potupu a zlehčení uvozuje“; zamtéž, dopis městské rady Kašparu Pardubskému z 25. listopadu 1619 275
„Kdyby pan děkan podle pravidla svatého Pavla kráčel a do něho se vhlídl, maje své slušné
opatření a také oděv počestný, nad to vše i jiné potřeby“; tamtéž.
61
3. 4. Konfesijní konflikty uvnitř měšťanské obce Postupující celospolečenské konfesijní vyhraňování bylo možné zpozorovat i v rámci slánské měšťanské obce. Nejrozsáhlejší konflikt se odehrál roku 1602 v hostinci Matouše Duba. Tomáš Kožišník se zde pustil do rozpravy s katolíkem Jakub Smetanou. Předmětem jejich sporu se stalo neposkvrněné zrození Panny Marie. Zatímco Tomáš Kožišník ve svém názoru trval na nekatolickém pohledu na Bohorodičku („že Panna Maria byla také v hříších počata“) a v tomto ohledu ji nepřísluší zvláštní úcta, Jakub Smetana ji v tomto sporu hájil.276 Ve slovní přestřelce Smetanka obvinil Kožišníka ze lži („však v hrdle lžeš“) a posléze slovně zaútočil na všechny slánské nekatolíky („aby vás s tou vírou vaší sto hromů zabilo“). Jejich spor přerostl ve větší hádku, k níž se přidalo několik dalších měšťanů, kteří se začali osočovat z příslušnosti ke katolické víře. („Matouš Nemina obvinil Jana Holárka, ševce, že jest mu […] jehovitů a jednušek nadal […] Matouš Dub oznámil, že jak jest Matouš Nemina k němu na truňk piva přišel, že jest to o něm, Matoušovi, mluvil a nadával mu jehovitů“).277 Celá pře byla přednesena před městskou radu. Její členové vnímali záležitost velmi negativně. Spor pro ně představoval porušení již zmiňovaných základních hodnot dobře spravované obce, jimiž byla svornost a nerozdílnost.278 Vystoupení Jakuba Smetany považovali za útok na tyto hodnoty a především na obecně sdílenou nekatolickou sebeidentifikaci. Katolickému měšťanovi přitížila také skutečnost, že nešlo o jeho první rozepři ve věroučných otázkách.279 O skutečnosti, že se vzájemné konfesijní různice postupem času přiostřovaly, svědčilo další radní snešení, v němž konšelé Smetanu napomínali, že z jeho disputací „nic dobrého nebude než spíše rvačka aneb vražda“. Katolický měšťan byl dále pod hrozbou přísnějších trestů napomenut, aby „někomu učenějšímu takové hádky a disputati poručil“.280 Ostatní účastníci rozepře byli městskou radou souzeni přísněji. Zatímco Jakub Smetana útočil na nekatolickou sebeidentifikaci zvnějšku, z pozice katolické víry, ostatní měšťané byli radními považováni za možné zrádce 276
K vývoji teologického pohledu na Pannu Marii v rámci katolické církve a v rámci církví
nekatolických srov. Leo SCHEFFCZYK, Katolická úcta a evanglická chvála, Teologické texty 16, 2005, s. 208-209; Wolfgang BEINERT, Dogma o Boží dobrotě. Neposkvrněné početí Panny Marie, Teologické texty 21, 2010, s. 65-69; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 426. 277
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 426.
278
J. MILLER, Snový svět, s. 264-268.
279
„Jakub Smetanka […] přicházeje na pivo do hospod časté hádky a disputati o religionu mívá“;
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 427. 280
Tamtéž, fol. 427´.
62
nekatolické konfesijní sebeidentifikace.281 Účastníci rozepře se proto snažili před městskou radou prokázat svou věrnost nekatolické víře. Matouš Nemina se hájil tím, že „nikdy nemyslil, aby od poznání víry pravé ustoupiti měl“ a snažil se prokázat, že jej Jan Holárek označil za katolíka neprávem („křivě a nespravedlivě“).282 Nemina byl nakonec omilostněn. V jeho případě mu spíše než obratná obhajoba pomohla především složitá síť formálních a neformálních vztahů, které se mu podařilo navázat s členy městské rady.283 Ostatní účastníci sporu byli potrestáni krátkodobým vězením.284 Dalším důležitým polem, ve kterém se projevovala vzájemně se vyhrocující konfesijní nesnášenlivost, byla otázka pohřbů a pohřebních průvodů.285 Obecně bylo možné poznamenat, že zastánci vyznání, které v daném městě převažovalo, se snažili bránit pohřbům měšťanů, kteří se hlásili k „jiné“ věrouce.286 Například v Brně byli do počátku 17. století pohřbíváni katolíci a nekatolíci na jednom hřbitově a probíhaly zde i konfesijně odlišné pohřební průvody. Situace mezi měšťany se vyhrotila až příkazem kardinála Františka z Ditrichštejna, který zakázal pohřbívat nekatolíky u kostela sv. Jakuba.287 V Jindřichově Hradci se konfesijní spory okolo pohřbívání vyostřily spolu se zřízením nového pohřebiště u kostela sv. Trojice. V tomto případě proti sobě stála katolická vrchnost podporovaná jezuitským řádem a většinově nekatolická městská obec.288
281
Peter L. BERGER – Thomas LUCKMANN, Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii
vědění, Brno 1999, s. 89. 282
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 426.
283
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 38-46.
284
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 427´.
285
Tomáš STERNECK, „Chtějí pak krchov, by pak třebas na několiko zámkuov zamčen byl, mocně
odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“. Pohřby v konfesijně rozděleném prostředí na příkladu předbělohorského Brna, in: Martin Holý – Jiří Mikulec (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007 (= Folia Historica Bohemica – Supplementum I), s. 79-113. Pro prostředí Brna také V. BURIAN, Vývoj, s. 39-41, 52-54. Pro pozdější období srov. Zdeněk R. NEŠPOR,
Demonstrace konfesionality prostřednictvím pohřebních rituálů v Českých zemích po
vydání tolerančního patentu, in. M. Holý – J. Mikulec (edd.), Církev a smrt, Praha 2007, s. 265-293. 286
Michaela KRÁLÍKOVÁ, Pohřební ritus 16.-18. století na území střední Evropy, Brno 2007, s. 115-
121. 287
T. STERNECK, „Chtějí pak krchov“, s. 86-91.
288
J. HRDLIČKA, Víra, s. 205-215.
63
Nejvíce se vnímání odlišnosti katolického a nekatolického ritu odráželo ve zpívání písní v průběhu nekatolických pohřebních průvodů.289
Jejich obsah byl katolíky vnímán jako
urážka jejich víry.290 Rozpory se však netýkaly pouze této oblasti, ale šly až do detailů, jakými byla doba plápolání svic u lůžka zemřelého.291 Vrcholem vzájemného potýkání se stalo rozbíjení náhrobků příslušníků jiných konfesí či dokonce vyhrabávání mrtvých a jejich pohazování na mrchovištích.292 Josef Hrdlička přesvědčivě prokázal, že důvodem popsaného jednání bylo na jedné straně potvrzování konfesijní sebeidentifikace a vzájemné vymezování sebe samého proti jiné věrouce, na druhé straně šlo o útok na klíčové hodnoty raně novověkého člověka, jimiž byla čest, sociální status zemřelého či rodová paměť.293 Konfesijní hledisko se poté odráželo v otázce pohřbů i v dalších desetiletích po bělohorském vítězství katolíků. Olga Fejtová nalezla podobné případy ještě na sklonku sedmdesátých let 17. století.294 Ve Slaném byla patrná snaha městské rady těmto excesům předcházet či jim účinně zabraňovat. Její členové v tomto ohledu vyžadovali od děkanů písemná dobrozdání o konfesijní příslušnosti zesnulého v případě, kdy měli nakládat s mrtvými, kteří nebyli slánskými měšťany. Pokud kněz nemohl přesvědčivě doložit, že zesnulý byl nekatolík, odmítali konšelé jeho zaopatření a pohřeb na slánském hřbitově. Duchovní vnímali jejich zákaz většinou negativně a považovali jej za neopodstatněný zásah do svých pravomocí.295 Toto opatření bylo spíše preventivní, protože v multikonfesijním městě, jímž předbělohorský Slaný byl, se nedalo pohřbům katolíků zamezit. Jediný zaznamenaný konflikt, který ve Slaném souvisel s pohřbíváním, se vztahoval k úmrtí dítěte katolíka Jana Malíře. V den pohřbu, kdy rodiny Jana Malíře a Ondřeje Svícníka, 289
M. KRÁLÍKOVÁ, Pohřební ritus, s. 116, V. BURIAN, Vývoj, s. 52-53.
290
Právě písňové texty se později staly jedním z důležitých cílů rekatolizační cenzury. K tomu srov.
Marie ŠKARPOVÁ, Kancionál český M. V. Šteyera – návrh českého hymnografického kánonu, Brno 2006 (= Disertační práce), s. 8-15. 291
Pavla KARÁSKOVÁ, Laické pohřby na Moravě v 16. a 17. století, Brno 2010 (= Bakalářská
práce), s. 27-29. 292
T. STERNECK, „Chtějí pak krchov“, s. 81-84; Z. R. NEŠPOR, Demonstrace, s. 270.
293
J. HRDLIČKA, Víra, s. 216-222, zejména s. 217, s. 550-553.
294
O. FEJTOVÁ, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské. Nové Město pražské, s. 174-
175. 295
SOkA Kladno, AM Slaný, Miltnerova sbírka, nezprac., dopis Kašpara Pardubského městské radě
z 20. června 1612.
64
děda zemřelého dítě a Malířova otce, provázely mrtvé tělo na hřbitov, je pulsanti odmítli vyprovázet zvoněním.296 Dopustili se tak velkého přečinu, protože zvonění představovalo v očích raně novověkého člověka důležitý prvek pohřebního rituálu. Zvony zprostředkovávaly svým hlasem spojení mezi nebem a zemí, ohlašovaly úmrtí dobrého křesťana a svým zvukem symbolicky otevíraly cestu do nebe. Navíc měly podle lidových religiozních představ odhánět od zemřelého zlé síly a démony.297 Ondřej Svícník přednesl celou záležitost městské radě. Pro její členy bylo přerušení pohřbu, který představoval důležitý přechodový rituál životního cyklu, neodpustitelným proviněním. Svou roli patrně sehrála i skutečnost, že se zvoníci postavili přímému rozkazu městské rady, která je k řádnému vyzvánění při pohřbech často vyzývala. V důsledku toho konšelé nevzali ohled na konfesijní příslušnost zemřelého a proti pulsantům tvrdě vystoupili. Jan Babička, který měl být za vzpouru osobně odpovědný a přemlouvat ostatní pulsanty v případě katolického pohřbu k neposlušnosti, byl vsazen do klády a později vymrskán metlami z města.298 Městská rada se snažila v případech, které by mohly zásadním způsobem narušit soudržnost měšťanské obce, působit jako nadkonfesijní instituce, která se pokoušela mírnit či řešit interkonfesijní konflikty. I přes tuto snahu bylo v jejím jednání patrné převažující zvýhodňování osob z nekatolického okruhu. Vzájemná obezřetnost a nesnášenlivost se neomezovala pouze na vztah mezi katolíky a nekatolíky. Slánští měšťané se odmítavě stavěli i k příslušníkům jiných nekatolických konfesí. Tato skutečnost se ukázala v roce 1619, kdy se město dočkalo panovnického vjezdu. Budoucí český král Fridrich Falcký si při své korunovační cestě do Prahy zvolil Slaný jako místo přenocování před vlastním přibytím do Prahy.299 Počáteční nadšení měšťanů, kteří se těšili z návštěvy panovníka, zkalila jeho prohlídka kostela sv. Gotharda. Zimní král odsoudil údajnou honosnost kostela a předpokládal, že většina výzdoby bude neprodleně odstraněna. Nesetkal se ale s pochopením a městská rada jeho požadavek sice velmi opatrně,
296
„[…] že maje hrany děťátku […] zvoniti, pro svou velikou [v]spouru toho jsou neučinili, takže bez
zvonění týž děťátko nešeno býti muselo“; tamtéž, kniha č. 55, fol. 514´. 297
Jeanine CURVES, Burial Rituals and the Reformation. Comparative Study, Utrecht 2010, s. 5-18.
298
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 514´.
299
Jaroslav ČECHURA, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004, s. 146;
Jana HUBKOVÁ, Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky. Letáky jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619-1632, Praha 2010, s. 101.
65
ale přesto příkře odmítla.300 Zda se slánští měšťané dozvěděli o pozdějších událostech v chrámu svatého Víta, který byl své výzdoby částečně zbaven, nebylo možné z dochovaných pramenů zjistit. Patrně by se v názorech na tuto událost shodovali s tehdejším většinovým pohledem, který celou situaci vnímal jako pusté plenění a znesvěcení celého chrámového prostoru.301 V tomto případě došlo ke střetu dvou souborů významů, které oba vycházely z jiného sociálního a především konfesijního prostředí. Zatímco měšťané k výzdobě kostela přistupovali jako k oslavě Boha a potvrzení své konfesijní sebeidentifikace, kalvín Friedrich Falcký ji chápal jako modloslužebnictví, které věřící odvracelo od původní Kristovy věrouky a odporovalo učení o chudobě prvotní církve.302 3. 5. Konflikty s Jaroslavem Bořitou z Martinic a členy jeho sociálního okruhu Největší konfliktní potenciál skýtalo sousedství s Jaroslavem Bořitou z Martinic. Slaný ležel na cestě do Prahy, takže smečenští úředníci byli nuceni městem projíždět, když zajišťovali chod panství. Také nákup některých vikutálií a řemeslných výrobků obstarávali na slánských trzích. Přítomnost katolického živlu v převážně nekatolickém městě budila u slánských měšťanů vlny nevole a vedla je k útokům na Martinicovy poddané. V roce 1604 vyprovokovali slánští měšťané v jednom z hostinců obecního úředníka ze Smečna, když před ním začali zpívat hanlivé písně o papežencích a katolících. Vedle těchto obecných urážek se šenkýřka odhodlala k přímému útoku na jeho osobu, když mu vynadala do „zrádců jednuškových“. Vrchnostenský úředník se dal vyprovokovat a hostinskou měl dokonce udeřit. Vysloužil si za to výprask od přítomných měšťanů a několikadenní žalářování.303 Především slovní útoky doprovázely každou z cest martinických úředníků do Slaného. Ještě v témže roce si Jaroslav Bořita stěžoval slánské městské radě, že jeho čeledínovi, který jel do Slaného, bylo nadáváno do „hromských jednušek“.304 300
Jindřich HULÍNSKÝ, Ohlasy dob zašlých, Slaný 20082, s. 156-174; SOkA Kladno, AM Slaný,
nezprac., kniha č. 57, fol. 303. 301
Srov. Michal ŠRONĚK (ed.), Vincenc Kramář. Zpustošení chrámu svatého Víta v roce 1619, Praha
1998. 302
K tomu srov. D. R. HOLETON, The Evolution, s. 97-126; týž, „All Manner of Wonder, s. 161-172;
Zdeněk V. DAVID, The Plebeianization of Utraquism?, s. 127-158; týž, A Cohabitation of Convenience, s. 173-214; týž, Celistvost, s. 882–910 303 304
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 18. Tamtéž, Miltnerova sbírka, nezprac., dopis Jaroslava Bořity z Martinic slánské městské radě
z června 1604.
66
Na druhou stranu lákala přítomnost nekatolického Slaného ty poddané Jaroslava Bořity z Martinic, kteří se nechtěli šlechticovu tlaku podvolit a přestoupit na katolickou víru či se snažili ke svému původnímu nekatolickému vyznání navrátit. Někteří z nich se rozhodli situaci vyřešit zběhnutím z poddanství a usazením v některé z vesnic, které patřily do majetku slánské obce.305 Podobným způsobem řešili nepříznivou konfesijní situaci také poddaní na pardubickém panství.306 Za Jaroslava Bořitu z Martinic se snažil takové poddané na městské radě vyžádat správce jeho panství Jan Veselský z Vidova. Městská rada se však k jeho snahám o komunikaci stavěla odmítavě a smečenský úředník nepochodil ani v dalších případech, kdy urgoval dlužné částky slánských měšťanů či se snažil zamezit pychu na martinických panstvích.307 Do Slaného nepřicházeli nekatolíci pouze ze Smečna, ale před konšely předstupovali se žádostí o přijetí do obce i nekatolíci z ostatních panství, kteří museli čelit nastupující protireformaci vedené katolickými vrchnostmi.308 V roce 1606 se v takovéto pozici ocitl pasíř Jan Kratochvíl, který se do Slaného dostal až z Velkého Meziříčí, v němž v tomto roce vrcholila třetí jezuitská misie, jejíž činnost navazovala na zdejší protireformaci vedenou Mikulášem Sarkanderem již od roku 1594.309 Ve Slaném Kratochvíl doufal v nalezení příznivého konfesijního prostředí, protože v okolí Velkého Meziříčí se nemohl kvůli svojí víře usadit („za příčinou religionu“). Hledat živobytí na ostatních místech Moravy se pasíř obával kvůli vpádům Bočkajovců a strachu z tureckého nebezpečí („země zplundrování“). Nakonec byl za slánského měšťana skutečně přijat.310 O vstup mezi slánské měšťany se dokonce pokoušela Kateřina Vidimovská ze severočeských Bohušovic, která zde byla proboštem doksanského kláštera rozvedena s jedním z místních katolických kněží, který s ní žil v konkubinátu. Ve své žádosti ale neuspěla.311
305 306
Tamtéž, kniha č. 69, fol. 113, 116. Miroslav TOEGEL, Zbíhání poddaných na pardubickém panství v druhé polovině 17. století,
Sborník historický 7, 1959, s. 191-226. 307
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 69, fol. 113, 120, 148.
308
Tamtéž, kniha č. 56, fol. 42, 49, 51, 53.
309
Josef ZÁVODSKÝ, Reformace a protireformace ve Velkém Meziříčí. Nábožensko-kulturní obraz
moravského města, Velké Meziříčí 1937, s. 60-65; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 49´. 310
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 49´.
311
Tamtéž, fol. 51´.
67
Vedle zběhnuvších poddaných se objevovali i ti, kteří se snažili dosáhnout změny vrchnosti legální cestou a získat na Jaroslavu Bořitovi z Martinic výhostní list.312 Smečenský šlechtic se i v tomto případě snažil zasahovat do konfesijního smýšlení svých poddaných a zajistit jejich loajalitu katolické církvi i po jejich vyvázání z poddanství. Jaroslav Bořita z Martinic jim uděloval výhosty pouze pod tou podmínkou, že setrvají v katolické víře. Pokud by slib daný svému bývalému pánu nedodrželi, výhostní listy obsahovaly formule, které je v případě zpětné konverze k některé z nekatolických věrouk činily neplatnými a vystavovaly jejich držitele stíhání za zběhnutí z poddanství spojené s případným nuceným návratem na smečenské panství.313 Slánští radní tyto poddané bez větších překážek přijímali.314 Zda byli ochotni tolerovat nové katolíky uvnitř svého společenství či věřili, že se smečenskému šlechtici nepodaří prolomit autonomii královského města a účinně proti svým poddaným zasáhnout, se nepodařilo prokázat. Autor této rozpravy by se přikláněl ke druhé možnosti, protože v okamžiku, kdy se snažili ve Slaném usadit Martinicovi úředníci, městská rada vystupovala proti jejich žádostem. Konšelé dokonce nepovolovali převody majetku mezi slánskými měšťany a okruhem úředníků Jaroslava Bořity z Martinic. Když chtěl regent smečenského panství Jan Veselský z Vidova odkoupit od měšťana Václava Blovského dům, rokovaly o jeho návrhu všechny tři samosprávní celky - městská rada, obecní starší i volenci. Všechny tři sbory se přitom setkávaly pouze při významných událostech.315 Martinickému úředníkovi byla koupě domu zamítnuta s odůvodněním, že se „s obcí v náboženství nesrovnává“. K tíži mu byli přičteny i ostatní konflikty, které měl se slánskými měšťany („na onen čas obci mnohým zlým při vrchnosti své sloužil“).316 Svou úlohu v konfesijním střetu mezi slánskými měšťany a Jaroslavem Bořitou z Martinic sehrál také rod Pětipeských z Chýš, zejména osoba Odolena (Vodolana) Pětipeského z Chýš.317 Se slánskou městskou obcí ho na prvním místě pojily majetkové 312
K funkci výhostního listu srov. Jaroslav ČECHURA, Člověčenství, Právněhistorické studie 33,
1993, s. 33-52 313
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol 167´.
314
Tamtéž, fol. 168.
315
K tomu srov. J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 5.
316
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 307.
317
K tomuto šlechtickému rodu naposledy srov. Miroslav ŽITNÝ, Deník Šťastného Václava
Pětipeského z Chýš z roku 1605, in: Václav Bůžek (ed.), Šlechta raného novověku pohledem českých, francouzských a španělských historiků, České Budějovice 2009 (= Opera historica 13), s. 187-262.
68
svazky.318 Rytíř slánským měšťanům ve finanční nouzi zastavil vsi Velký a Malý Kvítec (dnes Kvíc a Kvíček) a z jejich výnosů dluh postupně umořoval.319 Dalším faktorem byla stejná konfesijní příslušnost slánských měšťanů a zmiňovaného šlechtice.320 Třetím fenoménem, který hrál klíčovou roli, bylo vzájemné sousedství a s ním spojená síť vzájemných formálních a neformálních svazků mezi rytířem a zástupci slánských měšťanských elit.321 Vzájemnou loajalitu prezentovali slánští měšťané a Odolen (Vodolan) Pětipeský z Chýš při přechodových rituálech životního cyklu či vzájemnou dopomocí při řešení soudních pří.322 Do této sítě vztahů zasáhl Jaroslava Bořita z Martinic při protireformaci svého panství, když nerespektoval jeho hranice a uplatňoval nevybíravé prostředky i proti poddaným vesnic, které náležely Pětipeským z Chýš.323 Dal tak průchod zášti a sporům o vlastnictví zmiňovaných vsí, které se táhly po dlouhá léta.324 Slánští měšťané Odolena (Vodolana) Pětipeského v jeho sporech s Martinicem podporovali a vystupovali u jejich vzájemných soudních pří jako rytířovi svědci.325 Vedle konfesijních rozporů se přidaly také neshody týkající se finančních záležitostí. Roku 1612 si Jaroslav Bořita z Martinic činil nárok na dlužnou částku deseti tisíc dukátů na městských radách Kutné Hory, Loun, Mostu, Plzně, Slaného a Žatce. Původ dluhu se 318
K majetkovým vztahům mezi měšťany a šlechtou srov. Katrin KELLER, Kontakte und Konflikte.
Kleinstadt und Adel am Beginn der Frühen Neuzeit, in: Helmut Bräver – Elke Schlenrich (Hgg.),Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichten vom Mittelalters bis ins 20. Jahrhundert. Festchrift für Karl Czok zum 75. Geburtstag, Leipzig 2001, s. 495-514, zejména s. 508510. 319
Srov. V. FIALA, Slaný, s. 111. K majetkovým poměrům a rozštěpení rodového majetku
Pětipeských z Chýš M. ŽITNÝ, Deník, s. 211 320
M. ŽITNÝ, Deník, s. 201.
321
K tomu J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 76-79; Karel KRATOCHVÍL, Pelhřimovský primas
Matěj Mauricius Klokotský a radní vrstva. K roli příbuzenských vztahů v samosprávě královských měst v 17. století, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 221-254. 322
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 56-57.
323
Srov. A. RYBIČKA, Pan Jaroslav Bořita z Martinic, s. 94-101; V. ŠUBERT (ed.), Apologie druhá,
s. 36-38, zejména s. 38. Ke stavovské apologii obecně srov. Antonín MARKUS, Stavovská apologie z roku 1618, Český časopis historický 17, 1911, s. 58-74, 200-217, 304-315, 421-435. 324
Šlo zejména o Blahotice a Neprobylice. Srov. Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové
roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 121, list Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 12. 1. 1628. 325
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 55.
69
nepodařilo určit, na slánské měšťany z něj připadala částka 1 666 a půl dukátu.326 Smečenský pán po neúspěšném vyjednávání o zaplacení dluhu pohnal slánské radní k apelačnímu soudu a žádal jeho náhradu i s úroky.327 Slánští konšelé se snažili z dluhu vyvázat. Poukazovali na finanční těžkosti obce, obrátili se i na českou komoru, aby je v řízení podpořila a město nemuselo stanovenou částku zaplatit. Apelační soud ale rozhodl v Martinicův prospěch. Měšťané dlužnou sumu splatili, ale špatné vztahy mezi smečenským pánem a slánskými konšely se ještě prohloubily.328 Vzájemný konflikt mezi slánskými měšťany a Jaroslavem Bořitou z Martinic vyvrcholil roku 1618, kdy se dva zástupci obce zúčastnili jeho defenestrace. Šlo o Jana Veselského, který byl přítomen za městskou radu, a Simeona Celeryna, který byl vyslancem slánských obecních starších.329 Oba se nejprve zúčastnili sjezdu svolaného defensory do koleje Karla IV., kam přijeli i přes císařův zákaz tlumočený slánským měšťanům královským hofrychtéřem při obnově městské rady a sboru obecních starších.330 Také k exekuci vykonané na místodržících se dostavili přes výzvu jejích organizátorů učiněnou k městskému stavu, aby se nikdo z jeho zástupců na tomto aktu nepodílel.331 Při samotném vyhození Jaroslava Bořity z Martinic z oken Pražského hradu působili oba slánští měšťané pouze jako přihlížející. Podle očitého svědectví Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka byla celá defenestrace smečenského pána záležitostí osob panského a rytířského stavu.332
326
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 372´.
327
Vedle výše zmiňované dlužné částky poháněl Jaroslav Bořita z Martinic k soudu také o částku
1 200 kop míšeňských grošů; tamtéž, kniha č. 69, notulář listů posélacích 1610-1626, fol. 166. 328 329
Tamtéž, kniha č. 57, fol. 57´, 78, 81. K jejich působení na jednotlivých jednáních sjezdu srov. V. FIALA, Slaný, s. 10-29; přepis
plnomocenství k jednání za slánskou městskou obec SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 69, fol. 239-240´. 330
Po obnovení rady některá doporučení od J[eho] M[ilosti] C[ísařské], kteréž jest pan hofrychtéř
poctivým panům pánům přednesl, přečteny byly v tom smyslu, aby se k sjezdu položenému do koleje císaře Karla Čtvrtého mezi pány defensory nedostavovali“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. kniha č. 57, fol. 253´, 254´. 331
K účasti městského stavu na defenestraci srov. Josef PETRÁŇ, Staroměstská exekuce. Několik
stránek z dějin povstání feudálních stavů proti Habsburkům v letech 1618-1620, Praha 1972, s. 103114. 332
J. JIREČEK (ed.), Paměti I, s. 82.
70
Defenestrace se stala dalším určujícím prvkem vzájemného vztahu Jaroslava Bořity z Martinic a slánských nekatolíků a také důležitým bodem jejich konfesijní sebeidentifikace. Smečenský šlechtic se ve svém popisu celé události prezentoval jako věrný katolík, který nedbal nebezpečí hrozícího ze strany vzbouřenců. Po dobu celé exekuce se měl horlivě modlit k Bohorodičce a setrvávat ve službě císaři.333 Ve své snaze nalezl podporu ve Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka, který ve svých pamětech popsal Martinicovo chování během defenestrace podobným způsobem.334 Jaroslav Bořita z Martinic v jeho líčení vystoupoval jako věrný katolík, který do poslední chvíle stál při císaři a byl ochoten zemřít za svou víru. Jedinou starostí, kterou urozenec tváří v tvář smrti projevil, patřila spáse jeho duše. Žádal proto přítomné, aby mu dovolili nejprve se vyzpovídat a až poté jej svrhli z okna. Když mu nebylo vyhověno, usilovně se modlil za svou spásu. Ve svých horlivých modlitbách neustával ani v okamžiku, když padal do příkopu Pražského hradu, přičemž nejčastěji se v nich dovolával pomoci Panny Marie.335 Ve svém líčení zůstal střízlivější poslední defenestrovaný, Filip Fabricius, jehož podání zaznamenal Pavel Skála ze Zhoře a který spíše popisoval pocity strachu, které oba šlechtici zakoušeli.336 Právě přítomnost zdůrazňovaného mariánského prvku napomohla později Jaroslavu Bořitovi z Martinic k dalšímu prohloubení své stávající sebeidentifikace s kultem Bohorodičky.337 Slánští měšťané naopak spatřovali optikou své konfesijní sebeidentifikace v exekuci Jaroslava Bořity z Martinic spravedlivý trest za jeho předchozí vystoupení proti nekatolíkům („proti Majestátu“).338 Toto vnímání smečenského šlechtice nešlo omezit jen na slánskou měšťanskou obec. Bylo možné ji zachytit napříč spektrem nekatolického tábora. Jaroslav 333
KNM, oddělení rukopisů a starých tisků, rkp. VI G 2 Beschreibung der böhm. Rebellion a. 1618;
rkp. VIII A 18, p. 12-14. 334
„I poněvadž tu pro Boha, víru jeho svatou katolickou a jeho Mil[ost] Cís[ařskou], vrchnost mou
nejmilostivější, umříti mám, tedy všecko rád trpělivě snésti a podstoupiti chci“; J. JIREČEK (ed.), Paměti I., s. 82. 335
„ […] že zpovědníka nikoliv obdržeti nemohl, velmi se zarmoutivše, nepominul jest ihned sám sobě
v srdci svém attritionem et contritionem formirovati a hříchů svých srdečně želeje, takto se modliti: Jesu fili, Dei vivi, miserere mei, Mater Dei, memento mei“; tamtéž. 336
J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře. Historie česká, s. 38-42. K Fabriciově chování při
defenestraci srov. Jan KILIÁN, Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře, České Budějovice 2005, s. 55-61. 337
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 15.
338
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol.
71
Bořita z Martinic byl zobrazován jako zosobněné zlo („neřestí největší původ“), které ze své pozice nepřítele pravé víry útočilo na nekatolíky.339 Svůj pohled doplňovali nekatolíci také o etnický rozměr, když se snažili prokázat, že při svém postupu proti jejich konfesi smečenský urozenec upřednostňoval osoby nepřináležející ke Království českému („cizozemce […] dosazovali, kteří nebyvše rození Čechové […] proti Majestátu se stavěli“).340 Obraz nenáviděného šlechtice ve slánské měšťanské obci rezonoval o to více, že byl navíc posílen osobní zkušeností ze vzájemného lokálního mocenského, ekonomického a konfesijního soupeření. Jan Veselský a Simeon Celeryn však zřejmě netušili, že jejich přítomnost při ponížení jejich blízkého souseda se v příštích letech dočká své odplaty a dotkne se nejen jejich osob, ale také celé měšťanské obce.
3. 6. Shrnutí Nekatolická konfesijní (sebe)identifikace, kterou bylo možné většinově spojit s utrakvismem, hrála ve Slaném v předbělohorském období svou nezastupitelnou roli. Jelikož se k ní vztahovala většina měšťanů, představovala jeden ze základních pilířů slánské kolektivní identity. Stejně klíčové bylo prožívání vlastní katolické víry i pro Jaroslava Bořitu z Martinic. Ve Slaném vedla snaha o konfesijní jednotu obce k častým konfliktům mezi katolickými a nekatolickými měšťany. S nevraživostí se ovšem slánští měšťané obraceli i k židům či jiným nekatolickým konfesím. Nejvýrazněji se spory zrcadlily v otázkách pohřbívání, nahlížení na světce, Pannu Marii či svátost eucharistie. Právě v těchto sporech bylo možné nahlédnout hodnotový svět obou znesvářených skupin. V poměru ke slánskému děkanovi byly patrné snahy městské rady zcela podřídit jeho činnost obecním potřebám a zamezit mu v konání, které by vedlo k jeho mocenské emancipaci. Konšelé mařili i snahy duchovních o náboženské pozdvižení obce. Nejostřeji ovšem měšťané vystupovali proti Jaroslavu
339
V. ŠUBERT (ed.), Apologie druhá, s. 36; F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s.
73. 340
V. ŠUBERT (ed.), Apologie druhá, s. 42. Na úzké propojení protestantské propagandy
s nacionálními prvky upozornil Jaroslav MILLER, Propaganda a legitimizační strategie evropského protestantismu, 1580–1650, zejména v kapitole „Frisch auff, du Edles Teutsches Blut, Erzeig noch heut dein Helden Muth: Raně novověký nacionalismus a boj proti Římu jako smysl „národních“ dějin“, v přípravné verzi s. 13-51. Kniha je připravena k tisku v Nakladatelství Lidové noviny. Chtěl bych na tomto místě poděkovat prof. Jaroslavu Millerovi za poskytnutí jejího rukopisu.
72
Bořitovi z Martinic a jeho úředníkům. S jejich sousedem je rozdělovaly ekonomické a politické spory, ale především již naznačené konfesijní otázky. Místní střet nalézal svůj odraz v soudních sporech, potyčkách s vrchnostenskými úředníky či ve sbíhání poddaných z martinického panství. Později přerostl do celozemských rozměrů, když se slánští měšťané aktivně podíleli na stavovském povstání a účastnili se i defenestrace nenáviděného souseda.
73
4. LÉTA NÁSILNÉ PROTIREFORMACE (1621-1631)
Událost, které se účastnili i zástupci slánské obce, započala celozemský konflikt, který později přerostl v celoevropskou válku.341 Slánští měšťané se povstání aktivně účastnili a podporovali nově ustanovené zemské direktorium finančně a vojensky.342 Konec léta 1620 však znamenal vnitrozemský obrat ve směřování celého konfesijního střetu a postup císařských vojsk hlouběji do Čech završený bitvou na Bílé hoře.343 Do Slaného přicházely o jejím průběhu hodnověrné zprávy, neboť den před ní tábořili císařští u nedaleké Unhoště. Měšťané jim však nepřikládali mimořádný význam.344 Ještě čtyři dny poté, co Praha složila zbraně, žádali zemskou vládu o pomoc. Když byla městu Maxmiliánem Bavorským dodána výzva ke kapitulaci, vyžádali si radní „hojemství“, tedy třídenní lhůtu na rozmyšlenou. Tento krok, který byl vnímán jako setrvávání v odporu proti panovníkovi, se jim nepodařilo odčinit ani omluvným listem, který Maxmiliánu Bavorskému nedlouho poté zaslali. O podcenění celé záležitosti vypovídal jeho obsah, v němž konšelé slibovali kapitulaci, bude-li jim ponecháno svobodné rozhodování o užívání náboženství, dosazování kněžstva a zachování všech privilegií a svobod. 345 Krátce poté město obdrželo zprávu o bezvýchodnosti situace a 16. listopadu 1620 vyslalo plnomocníky, kteří vykonali za celou obec slib povinného poddanství a věrnosti Ferdinandovi II.346 Ten toho hbitě využil. Jako svého správce nad městem ustanovil Karla z Lichtenštejna a jeho prostřednictvím začal ze Slaného odčerpávat finance na vydržování vojska. Nejprve rada vyplatila 3 000 kop míšeňských grošů. Suma byla účtována jako půjčka císaři. Výměnou za tuto hotovost mělo být město ušetřeno nakvartýrování vojáků, ale již v prosinci byla 341
V českém prostředí jsou doposud nepřekonané práce Josefa POLIŠENSKÉHO, Třicetiletá válka a
evropská krize 17. věku, Praha 1970 a Antona GINDELYHO, Geschichte der Dreißigjährigen Krieges in drei Abteilungen, Prag 1882. Z novějších publikací srov. Georg SCHMIDT, Der Dreißigjährige Krieg, München 2010; Peter H. WILSON, The Thirty Year´s War. Europe´s tragedy, New YorkLondon 2009. 342
K. KŘESADLO, Slaný, s. 63. Nověji J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 29.
343
Nejnověji Jan P. KUČERA, 8. 11. 1620. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české, Praha 2003.
Ze starších prací srov. Dušan UHLÍŘ, Černý den na Bílé hoře, Brno 1998; F. KAVKA, Bílá hora; Josef PEKAŘ, Bílá hora, Praha 1921. 344
K. KŘESADLO, Slaný, s. 64-65.
345
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 68 notulář listů 1616-1623, fol. 159-161.
346
V. FIALA, Slaný, s. 29.
74
do Slaného přivedena císařská jízda a pěchota v čele s Vilémem Brabantským. Město se dále stalo stálým stanovištěm oddílů, které táhly do boje. Brabantský dal uzavřít městské brány, a zamezil tak přísunu čerstvých potravin; pole zůstávala neobdělána. Slánští měšťané si několikrát stěžovali do Prahy, že Brabantský neotvíral brány ani kvůli pohřbům a těla zůstávala uvnitř města.347 Od roku 1579 se totiž z kapacitních důvodů nepohřbívalo v kostele sv. Gotharda, ale mrtví nalézali svůj odpočinek za hradbami, kde se také o dva roky později začal budovat nový kostel.348 Po Vilémovi Brabantském přišly na počátku roku 1621 do města oddíly hejtmana Mosta, který byl v dubnu vystřídán Ferdinandem Gerštorfem z Gerštorfu. Aby se konšelé jeho posádky zbavili, přistoupili na další půjčku.349 Ani ta však nepomohla a vojáci zůstali uvnitř hradeb. Město se potýkalo s problémy se zásobováním, protože žoldnéři začali podnikat loupežné výpravy do okolních vesnic. Koncem měsíce dubna přibyl do Slaného ještě prapor Bernarda ze Salzu. Oba velitelé setrvali v obci do května 1621. Vyživování tak velkého vojska přišlo Slánské na 24 000 kop míšeňských grošů, přičemž na 80 000 kop míšeňských grošů vzrostl městský dluh.350 Kromě finanční zátěže museli obyvatelé snášet také mnohdy hrozivou každodennost spojenou s nakvartýrováním vojáků.351 S obavami také slánští měšťané reflektovali probíhající proces s hlavními vůdci stavovského povstání, který se dočkal svého završení v červnu 1621. Měšťan Daniel Vepřek sice zaznamenal, že popravených bylo jen 24, ale podle jeho líčení všichni zahynuli „hroznými smrtmi“.352 Ve stejnou dobu se měl Slaného dotknout první z celozemských patentů, který se obracel k nekatolickým duchovním.353 Na jeho základě vyhnali císařští zmocněnci ze slánského děkanství kněze Jana Koupila a na jeho místo dosadili Jana Heřmana Blovského. Podle líčení „Historie o těžkých protivenstvích církve české“ měl Jan Koupil příchozím, kteří jej vyrušili uprostřed kázání, hrdinně čelit a postavit se jim s Biblí v ruce. Tu mu jeden z vojáků vyrazil kordem z ruky, přičemž se dovolával císařské moci, kterou stavěl
347
Tamtéž, s. 35-36.
348
Vladimír PŘIBYL, Františkánský klášter ve Slaném 1655 – 1950, Slaný 2005.
349
SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., kniha č. 68, fol. 192.
350
NA Praha, SM, inv. č. L 215, sign. S/63.
351
Romana KMOCHOVÁ, „I přišli k nám tito soldáti“. Vojenské excesy ve Slaném za třicetileté
války, Historie – Otázky – Problémy 3, 2011, s. 131-136 352
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10.
353
Jiří MIKULEC, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, Praha 1992, s. 13.
75
nad Boží spravedlnost.354 Líčení Komenského a jeho spolupracovníků zůstalo ojedinělé a v dalších pramenech o něm nebylo zmínky. Způsob, jakým byl celý popis události podán, směřoval spíše než k zachycení jejího průběhu ke snaze o vytvoření obrazu Jana Koupila jako mučedníka nekatolického vyznání.355 Již v této době bylo možné zachytit snahy Jaroslava Bořity z Martinic o získání města a jeho majetku.356 Smečenský šlechtic si od počátku počínal velmi obratně. Nejprve si od císaře vyžádal list, jímž byly martinické statky osvobozeny od kontribucí a ubytování vojska. Zmiňované privilegium obdržel 7. června 1622. Dalším krokem byla snaha o koupi konfiskovaných statků. S Karlem z Lichtenštejnu jako zástupcem královské moci uzavřel několik kupních smluv. Šlo mu především o Slaný a jeho statky. Ferdinand II. se však nehodlal královského města vzdát. Od městského majetku oddělil pouze část, město samo s jádrem svých statků mělo zůstat i nadále majetkem královské komory. Martinic je obdržel pouze do zástavy za půjčku 200 000 zlatých rýnských. Suma měla být umořována výnosy slánských statků.357 S konečnou platností byl Slaný k 1. lednu 1623 po předchozí jednoleté lichtenštejnské správě dědičně zastaven Jaroslavu Bořitovi z Martinic za výše jmenovanou sumu 200 000 rýnských zlatých.358
4. 1. Mučedník katolické víry – sebeprezentace smečenského vladaře ve dvacátých letech Vedle úspěšných pozemkových transakcí stoupal Jaroslav Bořita z Martinic také v zemském a potažmo dvorském kariérním žebříčku. Nejprve byl majestáty z 10. dubna 1621 a 6. ledna 1622 povýšen mezi říšská hrabata. Dalšího ze svých vrcholů dosáhlo Martinicovo úsilí roku 1625, kdy se stal nejvyšším komorníkem Království českého.359 Ve stejném roce dosáhl urozenec i udělení predikátu „vysoce urozený pán“, který byl císařovou odměnou za jeho dosavadní služby panovnickému domu. Podle jmenovací listiny stál šlechtic neochvějně při svém vladaři „v ohavné Rebelii i největších protivenstvích a souženích, anobrž v přítomném
354 355
F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, oddíl LIII, s. 109. K vytváření obrazu světců srov. Peter BURKE, Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická
antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci, Praha 2007, s. 89-92. 356
M. VOLF, Jaroslav Bořita z Martinic po defenestraci, s. 84.
357
František ŠVÁB, Panství smečenské I, Slánský obzor 31, 1923, s. 3-20, zde s. 4.
358
E. SEMOTANOVÁ, Historický atlas, s. 5.
359
Josef KALOUSEK, České státní právo, Praha 1892, s. 427-428; F. PALACKÝ, Přehled, s. 384.
76
smrti nebezpečenství“.360 Nezanedbatelný byl Martinicův podíl na vypracování počátečních návrhů na úspěšnou rekatolizaci Čech, které vyvrcholily roku 1624 ideou jejich celoplošné rekatolizace.361 Ačkoli ani jeden ze šlechticem předkládaných návrhů nebyl v plné míře uskutečněn, protože císař sledoval v tomto ohledu vlastní konfesijní i politickou linii, stanul Jaroslav Bořita z Martinic v únoru roku 1627 v čele celozemské protireformační komise. Usednul do ní spolu s kardinálem Arnoštem z Harrachu, opatem strahovského kláštera Kašparem z Questenberku, Frederikem Tallenberkem a Kryštofem Vratislavem z Mitrovic.362 Svůj mocenský vzestup se snažil smečenský šlechtic podtrhnout budováním svého obrazu jako poslušného následovníka habsburského rodu a především oddaného příslušníka katolické církve. Tento postoj prezentoval například osobním listem císaři, v němž jej upozorňoval na možnosti intenzivního tlaku na osoby šlechtického stavu. Martinic panovníkovi navrhoval, aby je uzavíral v nezařízených místnostech s katolickými duchovními („Patres Instructores“). Ti je měli neustálými přesvědčováním, pro které smečenský urozenec navrhoval období dvou až tří týdnů, přivést ke konverzi a oddanosti katolické víře.363 Právě osobní korespondence vedená s ostatními katolickými šlechtici se stala Jaroslavu Bořitovi z Martinic vítaným polem, na němž prezentoval svůj osobní obraz. Zatímco většina listů Jaroslava Bořity z Martinic podlehla zkáze při četných požárech jeho rodového archivu, zachovaly se jeho dopisy Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic.364 Na jejich stránkách se smečenský urozenec představoval pánu z Lobkovic jako příkladný katolík věrný císaři. V jednom z listů ze srpna 1626, ve kterém rozebíral možnost nepřátelského obléhání Prahy, se roudnickému šlechtici neopomněl zmínit o tom, že by z případného dobytí města neměl strach a očekával by příchod okupantů s radostnou vidinou mučednické smrti za pravdu katolické víry, která by byla jistě Bohem náležitě odměněna. Obraz svého mučednictví dále rozvíjel, když Zdeňku Popelovi z Lobkovic prorokoval, že by jej v tomto případě mohl v případě jeho smrti uvítat u nebeských bran („a já bych mohl martyrio tandem salutariter aeffectus V[aší] K[nížecí] M[ilost] do nebe šťastně přivítati“).365 Své dopisy občas nechával rozepsány či je posílal se zpožděním, aby ukázal, že mu v jejich 360
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1003, sign. I 166, kart. 1, fol. 1´-2.
361
A. CATALANO, Zápas, s. 69, 78, 84.
362
J. MIKULEC, 31. 7. 1627. Rekatolizace, s. 20-21.
363
A. PODLAHA (ed.), Dopisy reformační komise, s. 210-213.
364
M. VOLF, Jaroslav Bořita z Martinic po defenestraci, s. 76.
365
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 86, list
Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 29. srpna 1626.
77
dopsání bránila služba Bohu („v tom se již na jitřní zvoní a povinnost má do kostela mne volá“).366 Od roku 1627 také přibyly zprávy o jeho činnosti v zemské protireformační komisi, kdy si připisoval zásluhy za přivedení mnoha osob ke katolické víře.367 Současně s důrazem kladeným na konfesijní rovinu své sebeprezentace se v průběhu dvacátých let 17. století prohlubovala osobní úcta Jaroslava Bořity z Martinic ke kultu Bohorodičky. Významným způsobem k tomu přispívala jeho osobní víra v to, že jeho záchrana po pádu z oken místodržitelské kanceláře Pražského hradu byla jejím dílem. Podle rozšířeného dobového obrazu, který nechal nakonec i umělecky ztvárnit jeho přítel Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, se při pádu místodržích zjevila Panna Marie, která svým pláštěm mírnila jejich pád do strmého příkopu.368 Svou víru v její spravedlivý zásah si smečenský urozenec upevnil v pasovském exilu, kde se stal horlivým uctívačem místní Panny Marie Pasovské. Kopii jejího obrazu si posléze přivezl zpět do Čech, kde pro ni nalezl místo na svém ahníkovském statku.369 Ve svém zápalu šlechtic nepolevoval a roku 1627 se vysokou finanční částou podílel na zbudování dvou pražských kostelů Panny Marie Vítězné - na Malé Straně a Bílé hoře jako poděkování za vítězství katolických vojsk v bělohorské bitvě.370 Za úspěch, který by korunoval veškeré úsilí Jaroslava Bořity z Martinic, považoval zmiňovaný šlechtic přivedení všech obyvatel Království českého ke katolické víře.371 Ze zápisů svědků, kteří se účastnili přímého jednání s hrabětem z Martinic vyplývalo, že svou účast v protireformační komisi a s ním spojené pokatoličtění Čech považoval smečenský šlechtic za osobní úkol, který mu byl svěřen vyšší mocí. Ve shodě s touto svou představou se Jaroslav Bořita z Martinic osobně snažil přivést co nejvíce lidí ke konverzi. Například rytíř Karel Pfefferkorn z Ottopachu ve svých pamětech líčil, jak Jaroslava Bořitu z Martinic rozlítilo, když se odmítl do rejstříků protireformační komise zapsat jako konvertita, ale zvolil raději emigraci. Rytíř poté popisoval, jakými lstmi, úskoky, sliby a prosbami se smečenský 366
Tamtéž, fol. 110, list Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 3. dubna
1627. 367
Tamtéž, fol. 123, list Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 24. ledna
1627. 368
J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře. Historie česká, s. 42-43; Jarmila VACKOVÁ, O umění
nastupující protireformace u nás, Dějiny a současnost 9, 1967, č. 2, s. 2-4. 369
Antonín PODLAHA, Posvátná místa Království českého I (6), Praha 1912, s. 185.
370
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 15.
371
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 61, dopis
Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 20. prosince 1625.
78
pán pokoušel jeho rozhodnutí zvrátit. Hrabě z Martinic dokonce neváhal Karla Pfefferkorna osobně vyprovázet ze svého zámku a slibovat mu účast na příští den konané ranní mši, na níž chtěl nekatolického rytíře dále přesvědčovat o nutnosti přijmout konkurenční víru.372 Z výše naznačených důvodů se prvořadým úkolem Jaroslava Bořity z Martinic stalo úspěšné pokatoličtění jeho nově nabytého statku. Své snahy o přivedení vlastních poddaných ke katolické víře chápal jako službu panovnickému domu a zároveň cestu k zajištění spásy své duše. S protireformací Slaného započal šlechtic okamžitě po jeho převzetí v lednu 1623. V následujících částech této rozpravy se autor pokusil ukázat, jakým způsobem probíhala protireformace Slaného ve dvacátých letech, jaké techniky hrabě z Martinic při prosazování katolické konfese používal či jakým způsobem se pokoušel systém významů nové víry slánským měšťanům prezentovat. Na druhé straně se snažil autor prokázat, jak byly nové hodnoty měšťany přijímány a jaké rezistentní techniky volili v okamžiku, kdy chtěli setrvat u své nekatolické konfese.
4. 2. Konverze slánských měšťanů Narozdíl od osob z řad šlechticů či příslušníků duchovního stavu, u kterých bylo možné prostřednictvím pramenů osobní povahy do jisté míry sledovat i osobní pohnutky, které je k jejich konverzím vedly, v městském prostředí právě nedostatek podobných písemností dovolil tuto problematiku postihnout pouze v omezené míře.373 Celou věc proto autor nahlížel spíše z pohledu martinické vrchnosti, která se v součinnosti se zemskými institucemi a církevní správou pokoušela různými metodami o prosazení katolické víry na smečenském
372
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 124-126.
373
Srov. Thomas WINKELBAUER, Karrieristen oder fromme Männer? Adelige Konvertiten in den
böhmischen Ländern um 1600, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (edd.), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 431-452; týž, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, Český časopis historický 98, 2000, s. 476-539; týž, Konvertita, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Člověk českého raného novověku, s. 275-296; Jörg DEVENTER, Grenzen überschreiten. Konversionen zum Katholizismus in Böhmen und Schlesien im späten 16. und 17. Jahrhundert, in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (edd.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14.-17. století, Praha 2008, s. 670681; Ines PEPER, Konversionen im Umkreis des Wiener Hofes um 1700, München 2010.
79
panství.374 Základním znakem, který pro Jaroslava Bořitu z Martinic znamenal úspěšné přestoupení daného měšťana na katolickou víru, představoval akt zpovědi a následného přijímání pod jednou způsobou („k pravé víře, svaté všepomocné apoštolské římské církvi se připojiti, z hříchův svých zkroušeně se zpovídati a nejvelebnější svátost oltářní pod jednou způsobou uctivě přijímati“). V okamžiku, kdy daný měšťan jedinkrát požadované kroky učinil, považoval jej smečenský šlechtic za katolíka, aniž musel dalším způsobem prokazovat svůj příklon k odlišnému hodnotovému systému. 375 Ve své snaze o konverzi slánských měšťanů věřil smečenský hrabě v účinnost tvrdého, nekompromisního přístupu. Podle jeho názoru bylo s nekatolíky zapotřebí jednat metodou cukru a biče („jen srdce a zuby ukázati“).376 Nevybíravé jednání při protireformační činnosti vedené na smečenském panství mu přiřkli již autoři druhé stavovské apologie.377 Ve Slaném pak podle líčení Historie o těžkých protivenstvích církve české nechal hejtmanu Mikuláši Hanžburskému z Kopečka volnou ruku v tom, aby věznil dosud nekatolické měšťany v nevyhovujících podmínkách. Po propuštění jejich kroky vedly na radnici, kde údajně rovnou podepisovali příslib konverze.378 Hanžburský ve stejné době také svolával na radnici shromáždění městské obce, při nichž na měšťany apeloval, aby konvertovali, a sděloval jim postihy, které by je v případě neuposlechnutí čekaly.379 Zda využíval slánský hejtman při kontrole konvertitů zpovědní cedulky, či se spoléhal na jiné formy dohledu, nebylo z pramenů patrné.380 Vyplývalo z nich pouze to, že skutečně nechával věznit ty, kteří „ještě u zpovědi nebyli“.381
374
K tomu srov. Josef HRDLIČKA – Josef KADEŘÁBEK, Individuální prvky administrativního tlaku
na konverze měšťanů českých měst ve dvacátých letech 17. století, Folia Historica Bohemica 27, 2012, s. 71-98, zde také odkazy na další prameny a literaturu. 375
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 108, list
Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 27. března 1627. 376
Tamtéž, fol. 116, dopis Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 10.
dubna 1627. 377
V. ŠUBERT (ed.), Apologie druhá, s. 38.
378
F. M.BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 218.
379
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 431; tamtéž, kniha č. 58, fol. 36.
380
K využívání zpovědních cedulek srov. Arno HERZIG, Der Zwang zum wahren Glauben.
Rekatholisierung vom 16. bis zum 18. Jahrhundert, Göttingen 2000, s. 164-165. 381
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 51´.
80
Stejný postup se dočkal svého uplatnění i v ostatních městech. Bohumír Roedl upozornil na tuto protireformační praktiku v Lounech. Tam svolával španělský generál don Martin de Hoeff Huerta, velitel vojsk, jež byla do obce vložena, měšťany na náměstí a oznamoval jim, že se mají ke konverzi na radnici dostavovat podle jednotlivých městských čtvrtí.382 Obdobně vyváděli v Prachaticích měšťany ke konverzi rovnou z vězení.383 Velmi podrobný plán, jak působit na změnu vyznání
svých poddaných vypracoval také Vilém Slavata
z Chlumu a Košumberka, který do ní zapojil představitele městské správy, jezuity a své vlastní úředníky.384 Právě na svého úředníka Mikuláše Hanžburského se Jaroslav Bořita z Martinic v prvních letech slánské protireformace spoléhal nejvíce. Nového hejtmana do města dosadil nejen kvůli tlaku na konverze měšťanů, ale také aby mocensky oslabil městskou radu. Mikuláš Hanžburský smečenského pána informoval o dění ve městě a na okolním panství, zasahoval do správních záležitostí a jeho jménem vyhlašoval příslušné patenty. Mikuláš Hanžburský z Kopečka se své funkce ujal v červenci 1623 nařízením, jimž zapovídal konšelům jakoukoliv správní a ekonomickou aktivitu, s níž by nebyl osobně seznámen.385 Jeho postavení vůči městské obci připomínalo královské nebo vrchnostenské rychtáře (v čele správy smečenského panství stál ve stejné době Zachariáš Vejda z Bezděkova), od nichž se ale Mikuláš Hanžburský lišil tím, že nebyl slánským měšťanem.386 Dále se nový hejtman snažil získat dohled nad další činností městské rady, které zakázal jakákoliv zasedání, jimž by nebyl přítomen. Svému dohledu podřídil i obchod obilím.387 Jednáním byl Mikuláš Hanžburský vždy osobně přítomen, rozhodnutí podléhalo plně jeho
382
B.ROEDL, Huertova mise, s. 111-117.
383
V. STARÝ, Rekatolizace Prachatic, s. 125-130.
384
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 88-89.
385
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 395. K ekonomickému protireformačnímu
tlaku srov. T. WINKELBAUER, Sozialdisziplinierung, s. 328-329. 386
Srov. František ROUBÍK, Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547
až 1783, Sborník k dějinám hlavního města Prahy 6, 1930, s. 265-355, zde s. 271-274. 387
„Nařízení pana hejtmana: 1. aby purkmistr a konšelé do místa radního bez vůle a vědomí jeho
se nescházeli a schůzek postranních neměli, 2. aby žádnýho obilí, pšenice, ječmene (kromě žita a ovsa) formanům neprodávali bez vůle a vědomí jeho, že toho Jeho Milost pan hrabě potřebovat ráčí, 3. co se železí handle za obilí nasbírané, k tomu povolil“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 396.
81
pravomoci.388 V jeho rukou se ocitla i městská pečeť, tradiční symbol autonomie města.389 Ve svých snahách se Mikuláš Hanžburský opíral o primasa Jana Kašovského, a to až do jeho propuštění z hraběcích služeb v únoru 1624.390 Novým primasem se poté stal nekatolík Václav Hanžburský. Jeho pravomoci byly ovšem natolik omezeny přítomností hraběcího hejtmana, že již patrně pro novou vrchnost nepředstavoval žádnou hrozbu.391 Až od roku 1626 bylo možné doložit, že si Mikuláš Hanžburský volil komisaře z řad konvertitů, kteří dohlíželi na včasné chození do kostela a řádné vykonání zpovědi a přijímání.392 Nejvýznamnější stopu v pramenech zanechal komisař Jan Miller. Tento barvíř zřejmě neunesl svůj nenadálý kariérní vzestup. Jeho vystupování před městskými správními institucemi ukazovalo, že Miller uvěřil tomu, že spolu s uděleným úřadem získal i neomezenou pravomoc nad životy a osudem všech slánských obyvatel. V červenci 1627 se neváhal obrátit proti celé městské radě za to, že přijala za svého služebníka jistého Jana, aniž jej o tom zpravila. Ačkoliv taková záležitost plně náležela konšelům a Millera se nijak nedotýkala, komisař radním vyhrožoval smrtí („že má tu moc dáti [je] oběsiti“).393 Snahy o konverzi slánských měšťanů byly ve dvacátých letech výhradní záležitostí světské moci představované Jaroslavem Bořitou z Martinic a jeho úředníky, především slánským hejtmanem Mikulášem Hanžburským z Kopečka. Do pozadí při konverzích ve Slaném ustupovala osoba kněze Jana Heřmana Blovského. Duchovní se nesnažil aktivně vystupovat a sloužil spíš jako nástroj protireformačních snah Jaroslava Bořity z Martinic. Přijímáním zpovědi konvertujících měšťanů a následným sloužením oltářní svátostí vystupoval pouze jako garant přijetí nového systému hodnot.394 V listopadu 1629 jej na místě slánského děkana nahradil dosavadní smečenský duchovní Batoloměj František Roetlender.395 Ten již vystupoval proti slánským měšťanům mnohem aktivněji. Jeho snahy o přivedení slánských obyvatel do lůna katolické církve vrcholily ve třicátých letech, a proto se dočkaly svého zachycení v další části této rozpravy. 388
V záhlaví zápisů se začala objevovat formulace „My, hejtman, purkmistr a rada města Slaného“;
Tamtéž, fol. 396, 377, 389, 391, 398, 399. 389
V. FIALA, Slaný, s. 99.
390
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 407, 409, 411´.
391
Tamtéž, fol. 406, 411´, 422, 424, 425, 431.
392
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 20´.
393
Tamtéž, fol. 61´.
394
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 89.
395
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 14.
82
Vedle každoročního stvrzování své nové konfesijní sebeidentifikace, které mělo podobu opakování zpovědi a přijímání při hlavních křesťanských svátcích a zvláštních příležitostech, které Jaroslav Bořita z Martinic vyhlašoval, začal šlechtic vyžadovat od roku 1627 na měšťanech nový projev opravdovosti jejich konverze. Stalo se jím přísné dodržování výročních postů.396 Šlechtic se rozhodl, že nejlépe dosáhne naplnění svého rozhodnutí tím, že měšťanům v postním období zcela zamezí přístup k masu a dalším zapovězeným potravinám. V únoru uvedeného roku proto vydal patent, kterým zakazoval příslušníkům řeznického cechu prodávat masné výrobky pod pokutou deseti kop grošů. Své rozhodnutí podpořil další instrukcí ze září 1628.397 Hrabě z Martinic na dodržování zápovědi trval a vyzýval svého slánského úředníka, aby pověřil patřičný počet osob k dohlížení, zda slánští měšťané maso skutečně nekonzumují. Při své snaze přitom nedbal ani na skutečnost, že církevní předpisy ve zvláštních případech, například při těžké nemoci či slabé tělesné konstrukci rodiček, věřícím maso v omezené míře jíst dovolovaly.398 V březnu 1629 proto neváhal vystoupit proti jedné z měšťanek, která jeho zákaz porušila, a věznit ji.399 Ve výjimečných případech se konverze ke katolictví stávala pro slánské obyvatele rezistenční technikou, ke které se uchylovali v okamžiku spáchání větších prohřešků. V srpnu 1627 obvinili děvečku Dorotu Kocourovou z infanticidia. Dívka se ke svému činu nechtěla doznat. Tvrdila, že dítě se již narodilo mrtvé a ona jeho tělíčko pouze zakopala.400 Později
396
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 36.
397
Tamtéž, Miltnerova sbírka, nezprac., vrchnostenský patent z 11. září 1628.
398
Srov. studii Josefa NERUŠILA, Srdce je místo pro Boha, ne pro jídlo, Katolický týdeník 50, 2007,
č. 3, s. 10. 399
„Léta 1629, 29. Mart. Lidmila Pružinka musila složiti pokuty 30 kop míš[eňských] a několik neděl
ve vězení zůstati pro žádnou jinou přičinu, nežli proto, že jest sobě dala času postního (byvše nemocna) kousek masa uzeného uvařiti, kteří zrádci se k tomu nařízení vyslídili a hejtmanu pověděli. Nic jí to, že jest nemocná, a že jest ho ještě nekoštovala, polehčiti nemohlo.“; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 8. 400
K podobné rezistenční strategii srov. Jaroslav DIBELKA, Tajemství rodiny Hlučných. Obranné
strategie žen obviněných z infanticidia, Dějiny a současnost 29, 2007, č. 9, s. 37-39; týž, Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. na třeboňském panství na přelomu 17. a 18. století. Venkované jako aktéři všedního života ve světle trestně právní agendy, České Budějovice 2010 (= Disertační práce), s. 79, 97, 137. Ačkoliv disertace vyšla tiskem, srov. týž, Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, České
83
z jejího líčení vyplynulo, že novorozeně zemřelo v důsledku její nedbalosti. Děcko měla potrhat svině v okamžiku, kdy Kocourová po svém tajném porodu odešla pro pleny.401 Za její přečin hrozil děvečce trest zahrabání a následného probití srdce kůlem.402 Dorota Kocurová ovšem sáhla k velmi neobvyklé rezistenční technice. Svým soudcům začala tvrdit, že ve vězení prozřela a rozhodla se přestoupit ke katolické víře. Své rozhodnutí byla okamžitě ochotna stvrdit svatou zpovědí a příjímáním pod jednou.403 Jejímu přání bylo vyhověno a děvečka ve vězení přistoupila ke katolictví. Okamžitě po tomto aktu byl z rozhodnutí Jaroslava Bořity z Martinic její trest změněn. Dorotu Kocurovou 16. srpna 1627 dráb pouze vymrskal z města metlami.404 Její rezistenční technika odpovídala hodnotovému souboru smečenského šlechtice. Dovolila mu prezentovat svou osobu jako shovívavou vrchnost a ochránce katolické víry, a proto byla úspěšná.405
4. 3. Individualizace administrativního tlaku – tvorba seznamů, patenty, přístup úředníků Nejnovější bádání o protireformaci v městském prostředí ukázalo, že prosazení katolické víry zde nebylo možné bez individuálního přístupu k jeho jednotlivým obyvatelům.406 Důležitými prvky tohoto postupu byl administrativní tlak, jehož projevy se stalo vyhotovování seznamů se jmény odbojných či jinak nepohodlných osob, a vydávání individualizovaných vrchnostenských patentů upravujících mocenské a konfesijní poměry ve městě. Možnost tohoto postupu byla dána znalostí místních poměrů, proto se dalším významným článkem protireformace ve městech stávali úředníci znalí situace v konkrétní lokalitě či získaní konvertité z řad samotných měšťanů.407 Posledně jmenovaní vedle svého vhledu do sociálních poměrů ve městech sehrávali také roli tzv. „významných druhých“, kteří měli být příkladem Budějovice 2012, pracoval autor této práce i nadále s rukopisnou verzí, neboť ji považoval za materiálově bohatší. 401
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 67.
402
J. JIREČEK (ed.), Práva městská, s. 326-327.
403
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 67´.
404
Tamtéž, fol. 67-68.
405
Rudolf SCHLÖGL, Vergesellschaftung unter Anwesenden. Zur kommunikativen Form des
Politischen in der Vormoderne, in: týž (Hrsg.), Interaktion und Herrschat. Die Politik der frühneuzeitlichen Stadt, Konstanz 2004, s. 9-60. 406
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prkvy, s. 75-76.
407
Tamtéž, s. 86-87.
84
pro konverzi ostatních měšťanů.408 Ve Slaném začaly soupisy vznikat okamžitě po převzetí města martinickou vrchností.409 Za sestavování rejstříků byl zodpovědný opět slánský hejtman Mikuláš Hanžburský z Kopečka. První zmínky o vyhotovování seznamů ve Slaném pocházejí ze srpna 1623; samotné soupisy se však nedochovaly.410 První dochovaný soupis byl vydán na přelomu května a června 1624. V této době vyhotovil Jaroslav Bořita z Martinic patent, kterým zbavoval měšťanství osoby, které je získaly v letech 1618-1624. Rejstřík obsahoval jména měšťanů, kteří přislíbili konvertovat a byli z působnosti patentu vyňati. Jejich soupis se již dochoval.411 Další seznam z června 1624 představoval výčet jmen nejčelnějších představitelů slánské měšťanské obce s poznámkami o zabavení jejich majetku.412 V případě Slaného umožňují dochované prameny odpovědět na otázku, jakým způsobem byly patenty vydávané v souvilosti s prosazováním katolické víry ve městě zveřejňovány. Došlé patenty opisoval radní písař do zvláštní knihy patentů, a to v jazyce jejich originálu.413 Ze dvacátých let 17. století se zachovaly opisy direktivů místodržícího Karla z Lichtenštejna, který do Slaného posílal patenty s celozemskou či krajskou působností. V pozdějších letech byl jejich původcem také císař Ferdinand II. V záhlavích, která radní písař nadepisoval jednotlivým opisovaným patentům, svědomitě zaznamenával, který den patent do města dorazil, dokonce s poukazem na to, ve kterou denní dobu či hodinu, a kdo byl jeho vydavatelem. U některých z nich zdůrazňoval i jazyk, ve kterém byl patent do města doručen a zda bylo nutné ho při čtení překládat do češtiny.414 Patenty byly předčítány městské obci na radnici.415 Porozumět ústnímu sdělování obsahu patentů znamenalo pro obyvatele Slaného v mnoha případech nepředstavitelnou překážku, zvláště dorazila-li do města písemnost, která byla 408
Za tzv. „významné druhé“ označují sociologické teorie sociálních sítí členy společnosti, kteří
účelnou prezentací své identity vedou aktéry sociálního jednání k jejímu přejímání. Srov. P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 132-133. 409
K vývoji ve městě srov. V. FIALA, Slaný, s. 57-73. Nověji J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 9-
44. 410
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 399.
411
Tamtéž, fol. 424.
412
Tamtéž, fol. 425; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 84.
413
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 3.
414
Tamtéž, fol. 76.
415
K sociální roli předčítání srov. Peter BURKE – Asa BRIGGS, A Social History of the Media. From
Gutenberg to the Internet, Cambridge 20093, s. 9, 17, 54.
85
vytvořena v jiném než českém jazyce, tedy latině nebo němčině, kterou slánští konšelé z časových důvodů („zaneprázdnění“) nechali přeložit.416 Především latinské patenty vydávané církevními institucemi většinu měšťanů zarážely. Latinský jazyk používali v písemné komunikaci aktivně pouze členové elit, a to většinou v krátkých formulích. Ostatní měšťané získávali z partikulárních škol spíše pasivní čtenářskou znalost této řeči, nemluvě o nízkém zastoupení vzdělaných žen. Kázání navíc probíhala v utrakvistickém prostředí v českém jazyce. Předčítání patentů proto mohlo být jejich vůbec prvním setkáním s přednášenou latinou.417 V tomto případě se na městskou radu snášely požadavky, aby byl měšťanům patent zapůjčen, aby se mohli s jeho obsahem lépe seznámit, popřípadě nalézt někoho, kdo by jim jeho obsah do českého jazyka přetlumočil. Protože se podobně motivované žádosti začaly množit, přistoupila městská rada k vyvěšování patentů na veřeje radnice („na místě radním“), aby si je po prvotní deklamaci mohli slánští obyvatelé i osobně přečíst.418 Dalším klíčovým faktorem rozdílného přístupu k jednotlivcům, kteří se stávali objekty rekatolizačního úsilí, byl odlišný postoj, který k prosazování katolické víry zaujímala vrchnost a její úředníci. Zatímco Jaroslav Bořita z Martinic se na svých statcích prakticky nezdržoval,419 museli se jeho úředníci denně střetávat s rezistencí slánských měšťanů. Důležitější než niterné přijetí víry pro ně tedy byla úspěšná disciplinace městských poddaných, která mohla být prezentována jejich zaměstnavateli. Nejlépe o dané skutečnosti vypovídá případ dlouholetého slánského primátora Václava Hanžburského. Ten roku 1624 vytrvale odmítal navštěvovat katolické boholužby a přijímat pod jednou. Jeho snaha vyhnout se účasti na mších byla značně ztížena výše uvedenou zvýšenou pozorností, jíž se konšelům
416
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 3, fol. 75.
417
Srov. Jiří PEŠEK, Měšťanská vzdělanost a kultura v předbělohorských Čechách 1547-1620, Praha
1993, s. 49-51, kde Jiří Pešek hovoří o „zběžném zvládnutí latiny“. 418
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 3, fol. 46, 49, 52; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK,
Individuální prvky, s. 93-94. 419
V roce 1628 smečenský šlechtic uvedl, že se na své statky vrací po deseti letech; Lobkovické sbírky
Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 121, dopis Jaroslava Bořity z Martinic adresovaný Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic 12. ledna 1628.
86
jako představitelům městské správy a vzorům pro jednání jejich sousedů dostávalo ze strany vrchnosti.420 Primas Václav Hanžburský ale při svém jednání spoléhal na to, že zástupci slánského hejtmana Mikuláše Hanžburského z Kopečka, kteří dohlíželi na docházku do kostela, dosud osobně neznali jednotlivé slánské radní. Platil si proto svého zástupce, který usedal na jeho místo v kostelních lavicích a svátosti přijímání pod jednou způsobou se účastnil za něj.421 Pravděpodobně mu i předával příslušnou zpovědní cedulku. Jeho naivní rezistence se však prozradila a celý případ na své schůzi projednávala městská rada. Mikuláš Hanžburský z Kopečka na primátora naléhal, aby se pravidelně zúčastňoval katolických obřadů, protože by svým příkladem měl být vzorem ostatním měšťanům a dalším obyvatelům města.422 Důležitější než věroučná proměna slánského primátora pro něho byla náboženská konformita a loajalita vrcholného představitele městské správy vůči nové vrchnosti i prosazované proměně konfesijních poměrů, kterou měl primátor veřejně projevit svou konverzí („k náboženství [ho] nenutí, toliko vůli pána svého že jemu oznamuje, aby do kostela chodil a k Pánu Bohu se modlil. Když tak vykoná, třebas on v berana anebo kozla věřil“).423 Vedle tohoto vylíčení, které se dochovalo jako originální zápis v radním manuálu, se na jeho stránkách objevila i druhá verze, která byla přepisem dopisu Mikuláše Hanžburského z Kopečka Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Autor v listu předkládal vrchnosti poněkud odlišný obraz celé události. Podle druhého záznamu se Mikuláš Hanžburský z Kopečka Václava Hanžburského nejprve zeptal, proč nenavštěvuje kostel. Když mu slánský primas odpověděl, že tak činí ze své svobodné vůle, zopakoval mu hejtman nařízení Jaroslava Bořity z Martinic a připomněl mu, že ke každé nepřítomnosti v kostele se vztahuje pokuta jedné libry vosku.424 Vrchnostenský patent připomněl Mikuláš Hanžburský slánskému primátorovi ještě jednou, když se dozvěděl, že nechodí do kostela sám, ale posílá za sebe nastrčenou osobu. Na konci
420
„Do chrámu Páně na slovo Boží, aby chodili, obzvláště přední páni, do stolic dolů, které u kůru
jsou, tam se posadili a kázání i celou mši svatou vyslechli“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. kniha č. 57, fol. 406; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s.74-75. 421
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 431-432.
422
„[J]souce první ve městě, že by na sobě dobrej příklad dáti měl, aby jinačí z obecního lidu do
kostela chodili“; tamtéž, fol. 432. 423 424
Tamtéž; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 94-95. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 432´.
87
své rozmluvy ještě hejtman zdůrazňoval, že mu jde o plné prosazení vůle svého pána a primátorovo přijetí katolické víry podpořené jeho pravidelným navštěvováním bohoslužeb.425 V tomto případě se snažil Mikuláš Hanžburský z Kopečka představit Jaroslavu Bořitovi z Martinic svou osobu jako věrného a oddaného služebníka, který plně prosazuje pánovu vůli. Z předchozího zápisu navíc vyplynulo, že hejtman zásadním způsobem zkresloval skutečnost tak, aby vychovovala interpretačnímu rámci smečenského pána a dosáhla u něj kladného přijetí.426 Ani pozdější postih slánského primátora neodpovídal jeho provinění. Za své počínání byla primasovi pouze nařízena pokuta, o jejímž proplacení se nedochovaly žádné záznamy. Navíc nadále zůstal ve své funkci. Na mírný přístup slánského hejtmana Mikuláše Hanžburského z Kopečka k osobám, které mu byly schopny zajistit za jeho přízeň patřičné protislužby, si u Marie Eusebie Martinické ze Šternberka stěžovali dokonce i čerství slánští konvertité, kteří ho ve svých suplikacích obviňovali z toho, že přijímá od jejich nekatolických sousedů úplatky, aby byl shovívavější a přehlížel jejich přestupky proti vrchnostenským nařízením.427 Zda výše zmiňované útoky na osobu hejtmana Mikuláše Hanžburského z Kopečka vedly až k dosazení nového úředníka Lukáše Lipnického z Čáslavě, se z pramenů nepodařilo zjistit. Nový hejtman přišel do města patrně na sklonku roku 1628 a stal se hlavním žalobcem v procesu s následovníky Jiříka Balcara z Tmáně, o němž bude pojednáno dále.
4. 4. Útok na elity - snaha o narušení slánské kolektivní identity Jaroslav Bořita z Martinic si byl vědom úlohy elitních měšťanů v sociální síti Slaného a upřel na ně okamžitě po převzetí města v roce 1622 svou pozornost.428 Smečenský hrabě byl přesvědčen o tom, že důrazným tlakem na špičky městské obce dosáhne dominového efektu, kdy hlavní představitelé obce donuceni dosazeným správcem ke konverzi strhnou svým
425
Tamtéž, fol. 432´-433.
426
R. SCHLÖGL, Vergesellschaftung, s. 49-58.
427
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, suplika Kateřiny Hanžburské Marii Eusebii
ze Šternberka (v místě data suplika zničena plísní). Ačkoliv se suplika obsahem váže ke konci dvacátých let, patrně vznikla až v letech třicátých v souvislosti s procesem mezi Jiříkem Hanžburským a Dorotou Crucigerovou. Blíže s. 137-138 této práce. 428
K úloze slánských měšťanských elit podrobně J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských
elit.
88
příkladem i ostatní měšťany.429 První patenty a seznamy, které pro město vydal, se týkaly právě členů elit.430 Jedním ze svých prvních nařízení zabavil majetek nejpřednějším členům slánské měšťanské obce.431 Druhým krokem byl útok na práva dvou ekonomicky nejsilnějších cechů, sladovnického a pivovarnického. Jaroslav Bořita z Martinic dal konfiskovat několik domů na náměstí. Smečenský pán je zabavil Janu Vajdtnerovi a dalším dvěma měšťanům a po jejich nařízeném stržení započal se stavbou spilek a varen.432 Zároveň odebral sladovnickému a pivovarnickému cechu jejich privilegia a nařídil nucený odběr piva pouze své výroby.433 Politicky se snažil smečenský hrabě zasáhnout elity rekonstrukcí městské rady a zrušením nižších samosprávních celků.434 Právě snaha o dosazení loajálních konšelů patřila k důležitým krokům v prosazení nových mocenských a konfesijních poměrů ve městech. V Jihlavě se podařilo dosadit městskou radu složenou pouze z katolíků již v roce 1624.435 Ve stávajích poměrech se ovšem Jaroslavu Bořitovi z Martinic nemohlo podařit v krátkém čase zajistit dostatek katolických osob, které by byly schopny odpovídajícím způsobem vést městskou agendu. Nesnažil se proto zatím zasahovat do jejího složení, které v roce 1622 ve prospěch katolíků změnil Karel z Lichtenštejnu.436 Jeho snahy vedly k tomu, aby měli katolíci v městské radě alespoň rozhodující vliv. Docílil toho potvrzením Jana Kašovského na místě primasa. Dalším katolíkem v radě se stal Jakub Smetanka, který se ke katolické konfesi hlásil
429
„Já když jsem kdy na statcích svých reformíroval, vždycky jsem od hejtmana neb ouředníka počal,
jiní vidouce, že s nejpřednějším [j]sem nežertoval, hned krotší byli a snadno následovali a se napravili“; Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 116, dopis Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 10. 4. 1627. 430
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 395, 399, 424, 425; J. HRDLIČKA – J.
KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 82-83. 431
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 425.
432
„Bořili domy Jana Wajdnera, Jana Běhavýho, Mathyáše Blunkusa a smolnici a kameny z těch
domův hned do gruntův brali a zakládali pivovar a sladovnu […] ano ještě i dvůr Prošovských pod sv. Trojicí zbořili a kamení k týž potřebě odvezli, dříví a šindel popálili“; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 8. 433
Jan ŠTOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, , in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 65-77, zde s. 69-
70. 434
SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 61-83.
435
František HOFFMANN, Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Od počátku do roku 1848, Jihlava
1999, s. 145-147. 436
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 62-64.
89
již v předbělohorské době.437 Řady radních doplnili loajální konvertité. Přesto v nově ustaveném šestnáctičlenném sboru setrvávalo šest nekatolíků včetně bývalého primase Václava Hanžburského.438 V postupu proti slánské měšťanské kolektivní identitě se smečenský hrabě zaměřil na rituály spojené s obnovováním městské rady a rituály životního cyklu slánských měšťanů. Zcela proměnil rituál obměny personálního složení rady. Klíčovou osobou se v něm stal regent smečenského panství Zachariáš Vejda z Bezděkova, jemuž konšelé do rukou skládali přísahu.439 Jeho přítomnost ještě šlechtic podpořil účastí katolického duchovního.440 Nejsilnější útok na identitu slánských konšelů byl veden v konfesijní rovině. Jejich nucená zpověď spojená s přijímáním „pod jednou způsobou“, které po přísaze měly následovat, pro ně znamenala velký otřes, který vnímali velmi negativně.441 Někteří raději obětovali svůj sociální status a dobrovolně se vyčlenili z okruhu slánských elit, než aby přijali tento základní prvek katolické identifikace.442 Stejným způsobem změnil Jaroslav Bořita z Martinic akt přísahy před městskou radou, kdy měšťany nutil skládat slib na kříž a dovolávat se při tom ochrany Panny Marie a všech svatých.443 Smečenskému šlechtici se podařilo zaútočit na obě složky skupinové identity slánských měšťanů. Postup proti elitám, které byly jejími hlavními nositelkami, byl popsán výše. Stejně chápali měšťané změny, které se dotkly rituálů životního cyklu. Přijímání katolické identity prostřednictvím křestního obřadu pro ně představovalo zlom, který nebyli ochotni přijmout.444 Také okolnosti související s uzavíráním manželství se staly Jaroslavu Bořitovi z Martinic vítanou cestou, jak oslabit slánskou společnost. Již skutečnost, že dříve svobodní měšťané museli přijímat pozici poddaného a o svolení ke sňatku žádat vrchnost, silně působila na vnímání jejich vlastní identity. Jejich situace byla o to těžší, že žadatelé museli dokládat svou konverzi ke katolické víře, bez jejíhož stvrzení smečenský šlechtic odmítal povolení ke sňatku vydávat.445 437
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol.
438
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 64-65, 145-146.
439
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 58, fol. 33.
440
Tamtéž, fol. 119.
441
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 5.
442
SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 32´.
443
Tamtéž, fol. 111.
444
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 8.
445
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 26.
90
Hrabě z Martinic zasáhl také proti paměti slánské měšťanské obce. Město bylo zbaveno privilegií a svobod, kterými odkazovalo na svou starobylost a výlučné postavení. V patentech a vrchnostenských instrukcích začal Jaroslav Bořita z Martinic odkazovat především na nepočestné jednání slánských měšťanů, které vyústilo ve zradu královského majestátu. Svá tvrzení dokládal odkazy na minulost města. Z paměti slánských elit vymazané události let husitských válek a období roků 1546-1547 se dostalo do popředí jako připomínka kontinuity jejich bezectného a zrádného chování.446 V rovině paměti na tradici a kontinuitu měšťanské obce byla důležitá stavba Panského dvora. Místo pro jeho zbudování bylo pečlivě zvoleno tak, aby připomínalo podřízenost města Jaroslavu Bořitovi z Martinic a jeho úředníkům a vítězství katolické víry ve městě. Panský dvůr vyrostl vedle radnice a svou velikostí opticky i symbolicky potlačoval její dominantu.447 Budova, která byla spojována s obrazem nezávislosti měšťanské obce a představovala její mocenské centrum, se symbolicky dostala do područí vrchnostenské správy. 448
4. 5. Vizualizace katolické víry Dalším krokem, který Jaroslav Bořita z Martinic podnikl, byla snaha o vizualizaci katolické víry prostřednictvím prostředků hmotné kultury. První kroky v tomto ohledu učinil již Karel z Lichtenštejna během své jednoleté správy Slaného, když nechal odstranit z kostela sv. Gotharda veškeré bohoslužebné předměty.449 Ztráta věcí, které po desítky let měšťané vnímali při mších a dalších obřadech, znamenenala pro identitu slánské obce nezacelitelnou ránu.450 Jaroslav Bořita z Martinic se také neprodleně pustil do jejich nahrazování novým inventářem, který slánským měšťanům připomínal nové prvky jejich konfesijní identifikace. Svou cestu do slánského kostela tak našly obrazy svatých, zdobené monstrance poukazující na katolický kult eucharistie či mariánské obrazy podporující víru v její nezastupitelné místo
446
Tamtéž, fol. 140.
447
K využití architektury při konfesionalizaci srov. J. BAUMGARTEN, Konfession, s. 152-161.
448
K roli radnice jako obrazu moci v myšlenkovém světě měšťanů srov. Thomas WELLER, Der Ort
der Macht und die Praktiken der Machtvisualisierung. Das Leipziger Rathaus in der Frühen Neuzeit als zeremonieller Raum, in: Christian Hochmuth – Susanne Rau (Hgg.), Machträume der frühneuzeitlichen Stadt, Konstanz 2006, s. 285-307; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 8. 449
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 57, fol. 376.
450
Bylo možné hovořit o určitém stupni desakralizace prostoru srov. F. VOLKLAND, Konfession, 83-
85.
91
v katolické věrouce.451 Jak naznačil Petr Zemek pro Uherský Brod, umělecké předměty se de facto stávaly teologickou příručkou, která představovala věřícím jejich nový pohled na svět.452 Úplná přeměna interiéru celého chrámu byla nákladnou záležitostí, pro níž se v počátcích dvacátých let Jaroslavu Bořitovi z Martinic nedostávalo peněz. Smečenský urozenec se proto v počátečních fázích vizualizace katolické víry slánským měšťanům snažil řešit nedostatek předmětů, které by bylo možné spojit s katolickým obrazem víry, jejich půjčováním z okolních obcí a pražských katolických kostelů.453 Vzhledem k válečným událostem, které Čechy v této době již plně zasáhly, se mu to dařilo jen s obtížemi. Duchovní většinou trvali na krátkodobých zápůjčkách bohoslužebných předmětů či uměleckých děl, které měly být určeny pouze pro konkrétní slavnosti či významné události. Jaroslav Bořita z Martinic proto začal podněcovat čerstvé konvertity k tomu, aby jej v jeho snahách podporovali a svůj příklon ke katolické víře projevovali osobními peněžitými vklady do staveb a předmětů hmotné kultury, které měly zvelebovat nejen interiér kostela sv. Gotharda, ale také vizuálné formovat město a jeho okolní krajinu.454 Největším projevem osobní zbožnosti, který se ve dvacátých letech promítl do krajiny kolem Slaného, vlastnoručně vytvořil bradýř Jan Müller.455 Jako výraz svého pokání za své dosavadní „kacířství“ vlastníma rukama vystavěl dva kříže, které symbolizovaly vítězství katolické konfese ve Slaném.456 Jejich místa zvolil s ohledem na svou předcházející konfesijní sebeidentifikaci tak, aby popírala a přetvářela jejich původní hodnotové významy. První kříž umístil Miller u zbořeného kostela sv. Trojice, který byl tradičním místem, kde se nechávali pohřbívat slánští nekatolíci a vznikl v devadesátých letech 16. století nákladem celé obce. Druhý kříž nalezl své místo u špitálu, aby tak podtrhl účastenství katolických věřících s chudými a potřebnými tohoto světa.457
451
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 284.
452
K tomu srov. P. ZEMEK, Reformace, s. 339.
453
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 17, 41´.
454
J. ŠŤOVÍČEK, Loretánská idea, s. 14.
455
Nezaměňovat s komisařem Janem Millerem, který se živil jako barvíř. Šlo o dvě odlišné osoby. Zda
byl mezi oběma muži nějaký příbuzenský vztah, se ani podrobným studiem slánské matriky nepodařilo zjistit. 456
A. PODLAHA, Posvátná místa I (6), s. 173.
457
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 20, pozn. 29.
92
V roce 1629 se již zřejmě finanční situace smečenského domu výrazně zlepšila, protože Jaroslav Bořita z Martinic přistoupil k přeměně hlavního oltáře v chrámu sv. Gotharda. Katolická konfesijní identifikace měšťanů nalezla svůj obraz v nově vyhotoveném tabernákulu, které mělo svým provedením symbolizovat katolickou úctu ke svaté hostii.458 Tabernákulum mělo vedle vizualizace katolické víry ukazovat také na bohatství smečenského urozence. Ten proto požadoval, aby bylo vyhotoveno za použití italských barev („barvami nejlepšími benátskými“) a pokryto v hojné míře zlatem („dobře, tlustě a stále“).459 Práce ovšem nepokračovaly podle šlechticových představ. Předně se Jaroslavu Bořitovi z Martinic zdálo, že jej umělec okrádá a nepoužívá na výzdobu tabernákula tolik zlata, kolik jej ve skutečnosti na svou práci obdržel. Druhá stránka věci byla ovšem pro vizualizaci katolické konfese mnohem důležitější. Smečenský urozenec se domníval, že umělecké provedení obrazu neodpovídá jeho představám a nezobrazuje zadané téma. Pověřil proto svého hejtmana, aby z městské rady zvolil tři zástupce, kteří by sledovali malíře při práci a dohlíželi na to, že se nadále drží šlechticových požadavků na vnější podobu tabernákula.460 Posledním počinem, kterým se Jaroslav Bořita z Martinic pokusil přiblížit základní prvky katolické konfese slánským měšťanům, představovala stavba oltáře zasvěceného Navštívení Panny Marie. Smečenský šlechtic se pro jeho zhotovení rozhodl v září roku 1631. Chytrým tahem byla snaha zapojit do jeho stavby členy slánských elity, kteří dostali možnost vybrat z Martinicových návrhů konečnou podobu oltáře.461 Smečenský šlechtic se zjevně snažil, aby elitní měšťané přijali jeho stavební počin za vlastní a na jeho vzhledu prezentovali své výjimečné postavení ve slánské společnosti. Zároveň by se spoluprací se šlechticem a podílem na řešení vzhledu vnitřního prostoru kostela přiznali k nové konfesijní identifikaci.462 Jaroslav Bořita z Martinic vybízel slánské měšťany ke spěchu („nyní, ihned, co nejdřívějc“), protože chtěl mít oltář hotový do počátku adventu, aby se u něj mohly vysluhovat příslušné výroční mše.463 Jeho plány zpřetrhal vpád saských vojsk,464 takže oltář Navštívení Panny Marie zůstal pouze v jednotlivých šlechticových návrzích a nedočkal se svého zhotovení. 458
Marie-Elizabeth DUCREUX Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, Folia
Historica Bohemica 22, 2006, s. 143-177, zde s. 162-164. 459
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 19.
460
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 125.
461
Tamtéž, fol. 232.
462
K deklaraci identity v prostoru srov. Martina LÖW, Raumsoziologie, Frankfurt am Main 2001,
s. 158-160. 463
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 232.
93
4. 6. Kolektivní rezistence Všem zmiňovaným formám protireformačního tlaku se pokoušeli slánští měšťané čelit nejen jako jednotlivci. Svou odlišnou identitu si byli představitelé elit i ostatní slánští měšťané schopni udržet pouze v rámci skupiny, která jim ji neustále stvrzovala.465 Snažili se tedy rozpadu svého tradičního hodnotového světa čelit vytvořením jednotné, v první řadě konfesijně definované skupiny. V ní došlo ke krátkodobému setření výrazných sociálních rozdílů. Tváří v tvář hrozbě ztráty svého vyznání, a tím i podstatné části své kolektivní identity, opustili zástupci elit od svého odmítavého postoje, kterému do té doby vystavovali ostatní měšťany, a začali je zapojovat do užšího okruhu své sociální sítě. Ve své snaze používali stejné aktivační prvky jako v letech předcházejících. Opírali se především o budování kmotrovských vazeb mezi členy svého společenství.466 Z krátkodobého hlediska se ukázala být tato strategie velmi účinnou a po několik let se dařilo držet konvertity a nově osedlé katolíky mimo sociální síť nekatolíků.467 Důležitými se staly individuální akty, které měly prokázat upřímnost přestupu ke katolické víře a přijetí identity sociální sítě Jaroslava Bořity z Martinic. Konvertité se snažili budovat z vlastních nákladů boží muka nebo se obraceli k přiznávání vyšších finančních částek kostelu pro pořádání zádušních mší.468 Získání prvních konvertitů bylo pro Jaroslava Bořitu z Martinic důležitou událostí. Dosazení nového primátora katolíka Jana Kašovského se ve své podstatě minulo účinkem. Kašovský neměl ve městě žádné příbuzenské vazby a ani se slánskými měšťany nesdílel stejné hodnoty. Pro příslušníky slánských elit proto nebylo těžké udržovat jej mimo skupinu osob, kterou okolo sebe vytvářeli. Kašovský nerozuměl souboru významů, jehož byli elitní měšťané nositeli, proto pro něj nebylo možné do původní sociální sítě proniknout.469
464
Tamtéž, fol. 236-238.
465
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 132.
466
K tomu srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 68-72.
467
Pro městskou radu podrobně srov. J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 21-44 ; G. ALTHOFF,
Friends, s. 160-165; P. G. WALLACE, Communities, s. 21; R. SCRIBNER, Symbolishing, s. 821-842, zejména s. 823-825. 468
J. ŠŤOVÍČEK, Loretánská idea, s. 21.
469
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 89-90.
94
Pro úspěšný zásah proti nekatolíkům potřeboval Jaroslav Bořita z Martinic osoby, které byly schopny rozeznávat oba systémy významů a z kariérních či osobních stanovisek se rozhodly pro novou, katolickou konfesijní identifikaci.470 Ve Slaném se zatím objevovali pouze jednotlivci, kteří ji pozvolna přijímali za vlastní, proto se nedalo hovořit o převládajícím sociálním jednání. Jedinci svou loajalitu nové víře většinou prezentovali v okamžiku, kdy jim z příklonu k ní kynul okamžitý užitek, přičemž všechny případy časově spadaly do samého konce dvacátých let či počátku let třicátých. Městský rychtář Václav Ron prezentoval svou loajalitu Jaroslavu Bořitovi z Martinic, když u hejtmana obvinil soukeníka Andrese Felče z útoku proti vrchnosti, kterého se měl dopustit roku 1633 v hostinci při hádce s blíže nejmenovaným vojákem. V jeho výpovědi jej podpořil jeho soused Václav Čejbik.471 Andres Felč měl po městě vyprávět, že se město dočká vysvobození od saského kurfiřta, který nad městem nastolí novou vrchnost („ ve dvou nedělích saskej lid sem vpád do země učiní, a tu že budeme míti jinou vrchnost, a tu naši vrchnost, aby ji hrom na kusy rozrazil“).472 Někdy šlo o pouhé vyřizování osobních záští. V roce 1623 udal Šimon Myslivec mlynáře Václava Koníčka za „čáry, kouzla a kacířství“. Ve skutečnosti se tímto způsobem snažil mlynáři pomstít za nevěru, které se dopustil s jeho ženou.473 Měšťan Jiřík Bažant například žaloval svého souseda Karbuse za to, že jej označil za „posvátného formana“. Spíše než o současnou urážku mu však šlo o odplatu za posměch, kterým ho Karbus častoval, když jej při jedné z jeho předchozích cest v Praze zbili.474 Ačkoliv byly případy osobní prezentace nové konfesijní sebeidentifikace mezi měšťany prozatím ojedinělé a jejich motivy do velké míry zištné, představovaly počátek narušování stávajícího hodnotového systému slánských měšťanů.475 470
M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 73. Ke konfesijní diferenciaci elit v době protireformace
srov. Samuel SCHÜPBACH- GUGGENBÜHL, Schlüssel zur Macht. Verflechtung und informelles Verhalten im Kleinen Rat zu Basel 1570-1600, Basel 2002, s. 210-216. 471
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 96, fol. 61-66. Na snahu označovat za viníky či podněcovatele
trestných činů osoby, které neměly spojitost s daným sociálním prostředím upozornil Pavel HIML, Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století, Praha 2007, s. 40. Ke „stereotypu neznámého vojáka srov. J. DIBELKA, Obranné strategie, s. 112-115. 472
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, fol. 62-63.
473
Tamtéž, kniha č. 88, fol. 113.
474
„[…] že jest jemu, když šel z kostela, posvátných formanů nadal, s tím posměchem mluvíc: co jsou
tobě v Praze hubu nabili, neměli jsou tebe bíti, poněvadž posvátné věci vozíš.“; tamtéž, fol. 11. 475
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 67-70.
95
Kolektivní rezistence slánských nekatolíků se neomezila pouze na snahu o vytvoření neprostupné sociální sítě, která by dokázala držet katolíky stranou dění ve městě, ale nalezla svůj odraz také ve snahách o správní emancipaci z vrchnostenské držby. Na počátku roku 1627 se nekatoličtí konšelé a někteří z řad „slovutných pánů“ pokusili podnítit snahy o znovunabytí královských privilegií a vyvázání se z poddanství. Své prosby zaslali přímo císaři, čímž obešli svou novou zástavní vrchnost. Ve svém listu se snažili příslušníci slánských elit poukázat na skutečnost, že město v majetku Jaroslava Bořity z Martinic chudne a šlechtic není jeho dobrým správcem („rozličné potřebné věci a příležitosti velký nedostatek trpěti a zkázu bráti musejí“).476 Ve druhé části své argumentace předkládali panovníkovi vizi vzkvétajícího města, ve které by se Slaný opět proměnil v případě, že by byla správní moc navrácena do jejich rukou. Tento akt přirovnávali k biblickému obrazu vykupitelského vzkříšení („abychom jako mrtví z prachu země oživnouti a povstati, duchovní a politické věci říditi mohli“).477 Císař jejich prosbám nevyhověl. Jaroslav Bořita z Martinic měl u dvora mocného zastánce v osobě Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, který svého přítele v zásadních věcech u panovníka podporoval.478 Přímluva u dvora byla v případě snah měšťanských obcí o udělení generálního pardonu velmi důležitá. Opavským měšťanům se podařilo získat přímluvce v Maxmiliánovi z Lichtenštejna, který jejich žádost postoupil císaři, který jí vyhověl.479 Zda slánští měšťané odpovídajícího přímluvce nezískali či zda se na jeho pomoc vůbec nesnažili spoléhat, se z dochovaných pramenů nepodařilo určit. Jaroslav Bořita z Martinic odpověděl na postoj Slaného zvýšením odváděných dávek. V dopise Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic si ve stejnou dobu neopomněl postěžovat, že „za tu sumu mnohem a dvojnásobně lepší statek než ta zástava jsem [mohl] koupiti a jeho trojnásobně více užívati.480 Přesto se smečenský hrabě slánského statku nevzdal. Zvýšeným
476
SOkA Kladno, AM Slaný, Miltnerova sbírka, nezprac., koncept dopisu městské rady císaři
Ferdinandovi ze 13. ledna 1627. 477
Tamtéž.
478
Srov. zmínky v korespondenci se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic Lobkovické sbírky
Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 119-121. Jaroslav Bořita z Martinic zde hovoří o „odpovědi na nezralé a nepořádné Slánských vznešení“ a o pomoci Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. 479
Irena KORBELÁŘOVÁ, Opava za třicetileté války a v pobělohorském období, in: Karel Müller –
Rudolf Žáček, Opava, Praha 2006 (= Dějiny slezských měst), s. 165-207, zde s. 174. 480
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 122.
96
ekonomickým tlakem a dalšími prostředky se mu podařilo potlačit kolektivní snahy slánských utrakvistů o vyvázání z poddanství na dalších osm let. 4. 7. Exulanti Krajním řešením, které slánští měšťané při svém vyrovnávání se s protireformačními aktivitami volili, představoval nedobrovolný odchod do exilu. První celozemský patent, který možnost odchodu do zahraničí nabízel jako alternativu ke konverzi a měšťany k opuštění Království českého nepřímo vybízel, pocházel z roku 1624. Jeho hlavním tvůrcem byl Karel z Lichtenštejna.481 Uvést nařízení v život a nést zodpovědnost za jejich provedení měly městské rady královských měst a majitelé i správci vrchnostenských měst a městeček.482 To, že jedním z možných důsledků zvyšování tlaku proti svým poddaným by mohl být jejich trvalý hromadný odchod, si šlechtici na většině panství uvědomovali. Při vědomí, jaké těžkosti by pro ně ztráta většího množství ekonomicky aktivních obyvatel znamenala, se snažili situaci řešit smírnější cestou.483 Na rozdíl od nich smečenský pán Jaroslav Bořita z Martinic použil Lichtenštejnovy patenty k legitimizaci svých předchozích kroků a spolu s jejich vydáním se začal zasazovat i za odchod utrakvistických měšťanů ze Slaného.484 Prvními obětmi zvýšené pozornosti, kterou po vydání příslušného patentu Jaroslav Bořita z Martinic slánským měšťanům věnoval, se stali měšťané Jan Jahoda a Jan Blejsa. Jejich osudy se dočkaly stručného popisu v díle Jana Amose Komenského, odkud jej do svých prací přebírali i další čeští historici.485 Na Jana Jahodu se vrchnostenští úředníci zameřili poté, co se odmítl podílet na přípravě oltáře k procesí konanému na počest eucharistie. Vedle neochoty uctít svatost oltářní se měl Jan Jahoda provinit také verbálními útoky proti chystané festivitě a vrchnostenským úředníkům („k té velebné slavnosti a svatému procesí maje oltář strojiti jest pryč odešel a potupně a nevážně mluvil“).486 Jan Blejsa se podle záznamu ve slánských radních knihách nevhodně vyjadřoval k probíhající protireformaci Slaného („[Vrchnost] nutí 481
J. MIKULEC, 31. 7. 1627., s. 47-60; týž, Pobělohorská rekatolizace, s. 13-15.
482
J. HRDLIČKA, Konfesijní politika, s. 406-442.
483
K tomu srov. týž, Konflikt, s. 188-208; týž, Víra, s. 397-439.
484
A. RYBIČKA, Jaroslav Bořita z Martinic, s. 94-101; M. VOLF, Jaroslav Bořita z Martinic po
defenestraci, s. 76-90. 485
Srov. F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 219-221; T. V. BÍLEK, Reformace
katolická; V. FIALA, Slaný, s. 58-60; J. ŠTOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 65. 486
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 425´. F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos
Komenský. Historie, s. 219.
97
do kostela choditi, i tak k náboženství, jedno vojáky, druhý daněmi a třetí žalářováním“).487 Do konfliktu byla později vtažena i Blejsova manželka, která měla údajně nechat pokřtít svého novorozeného syna protestantským knězem.488 Všechny tři dal Mikuláš Hanžburský z Kopečka vsadit do vězení a podrobil je dalšímu vyšetřování.489 Výslechy, které Mikuláš Hanžburský z Kopečka proti oběma slánským měšťanům vedl, ve zhuštěné podobě představovaly jejich vlastní pohled na svou konfesijní identifikaci a staly se zajímavou reflexí jak jejich staré víry, tak nově přijímaného vyznání. Mikuláš Hanžburský se například při druhém výslechu Jana Blejsy zaměřil na okolnosti křtu jeho dítěte. Ptal se jej, proč nedal svého potomka pokřtít, ačkoliv už uplynulo několik týdnů od jeho narození. Poukazoval přitom na to, že v případě úmrtí by dítě nedosáhlo plného spasení.490 Vycházel při tom ze svých představ odvozených z katolického pohledu na křest, který jej považoval za očistný katarzní rituál, v němž došlo k odloučení novorozence od obecně nečistého a profánního světa.491 Pokud ke křtu nedošlo včas a dítě zemřelo ještě před jeho přijetím, přechodový akt z něj nesňal prvotní hřích. Tím bylo odsouzeno k věčnému zatracení. Katolíci věřili v limbum infantum, tedy část předpeklí, kde nekřtěňátka odpočívala bez trestu, ale zbavena možnosti „blaženého zření Boha“.492 Na druhé straně založil Jan Blejsa svou obhajobu na nekatolickém pohledu na křestní rituál. Většina příslušníků nekatolických konfesí totiž doufala, že i nekřtěné dítě dojde spasení, a to modo extraordinario, zvláštním způsobem, protože je stále postaveno před vševědoucí tvář Boží.493 Proti Mikuláši Hanžburskému proto slánský měšťan vystoupil s tvrzením, že je na svobodné vůli rodičů, kdy nechají svoje dítě pokřtít. Proti hejtmanově představě o správném průběhu křtu ze zaštiťoval Biblí, která pro něj ve shodě s utrakvistickou tradicí představovala nejvyšší autoritu („ani v Písmě Svatém že se toho dočísti nemohl“). Dále také před hejtmanem rozvinul tezi o možnosti spásy nekřtěňátek Božím zásahem („když jest [dítě] od Pána Boha v životě matky zformováno, též dosavad se v opatrování Božím zůstává, 487
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 425´. F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos
Komenský. Historie, s. 220. 488
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 433.
489
F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 220-221.
490
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 432.
491
Arnold van GENNEP, Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha 1997, s. 64-65.
492
Václav BŮŽEK – Pavel KRÁL – Zdeněk VYBÍRAL, Člověk českého raného novověku, in:
V. Bůžek – P. Král (edd.), Člověk českého raného novověku, s. 18-19. 493
Tamtéž, s. 19.
98
dále že je Pán Bůh spatřovati ráčí a tím, že proti Pánu Bohu nic nehřeší“).494 Vedle tohoto postoje spatřoval slánský měšťan modloslužebnictví v uctívání svatých a úctě prokazované Panně Marii.495 Při obdobných výsleších Jan Jahoda představil Mikuláši Hanžburskému z Kopečka svůj pohled na úctu, již katolíci prokazovali svaté hostii, resp. monstranci, v níž bylo Tělo Kristovo uchováváno.496 Slánský měšťan viděl v uctívání monstrance nemístné modlářství, jehož zavedení spojoval s hlavou katolické církve („papežství“).497 V jeho očích proto odmítnutí klanět se člověkem zhotovené schráně na přechovávání hostie neznamenalo provinění proti víře („nepoznává, že by co kdy zhřešiti proti Pánu Bohu [měl]“). Ve vypjatých chvílích výslechu označil Jan Jahoda za jediný symbol své víry, kterému je ochoten vzdávat úctu, znamení kříže, resp. ukřižovaného Krista, které pro něj znamenalo přípomínku vykoupení skrze jeho oběť („neb monstranci svou vlastní má, Krista Ježíše ukřižovaného, kterejž na dřevě kříže pro hříšný pověšen byl a jiné monstrance nežli té na světě není a jiné se klaněti nebude“).498 Celý spor se později rozdělil do dvou na sobě nezávislých rovin. První se týkala pouze Jana Blejsy a jeho manželky a byla nesena snahou Mikuláše Hanžburského z Kopečka prokázat, že Jan Blejsa ve své výpovědi lhal a svého potomka nechal pokřtít nekatolickým knězem („prve pokoutně vokřtíti dal“).499 Slánskému hejtmanovi se během procesu podařilo zajistit kmotry Jahodova dítěte, kteří ve strachu z postihu zpřetrhali nepokrevní příbuzenské pouto vytvořené mezi jimi, novorozencem a jeho rodiči a svědčili v jejich neprospěch.500 Jan Jahoda neváhal a za viníka označil svou manželku, která podle jeho slov nechala dítě pokřtít bez jeho vědomí. Mikuláš Hanžburský z Kopečka jeho slovům uvěřil a nadále proti němu v této věci nepostupoval. Pokud byly v dané záležitosti vedeny výslechy také s Blejsovou manželkou, svého záznamu v příslušných knihách se nedočkaly.501
494
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 432.
495
Tamtéž, fol. 455.
496
M. E. DUCREUX, Několik úvah, s. 162, 165.
497
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 444´. K negativnímu obrazu papeže
v protestantském konfesijním okruhu srov. J. MILLER, Propaganda, v přípravné verzi s. 6-8. 498
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 455; Bible, Jan 1:10.
499
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 444.
500
J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 14-15.
501
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 445.
99
Druhá rovina sporu se týkala vystoupení obou slánských měšťanů proti katolické víře. Její průběh byl zajímavý proto, že se časem oprostil od své konfesijní stránky a pře se vedla po její velkou část v čistě světské rovině. Až v jejím závěru se dostala otázka útoků na katolickou víru znovu do popředí zájmu. Při prvním čtení žaloby proti oběma měšťanům 2. srpna 1624 hejtman Mikuláš Hanžburský z Kopečka zdůrazňoval vystupování obou slánských měšťanů proti katolické víře („rouhavé, na potupu svaté víry katolické pomlouvání“). Po představení obžaloby předal slánský hejtman vedení sporu jistému Pavlovi, obročnímu písaři Jaroslava Bořity z Martinic. Ten celou podstatu obžaloby proti měšťanům přepracoval a 9. srpna je vinil již jen z vystoupení proti vrchnosti a protivení se její vůli.502 V neprospěch Jana Jahody v tomto ohledu hovořila i skutečnost, že zřejmě nešlo o jeho první konflikt s novou mocí. Žalobce mu v jednom ze svých snešení připomínal jeho předchozí nedorozumění s katolickým primasem Janem Kašovským. Jan Jahoda se pokusil vyvrátit pravdivost tohoto tvrzení poukazem na primasovu úplatnost („kdybych mu byl dal 10 r[ýnských zlatých], že by byl toho nesvědčil“), ale vzhledem k tomu, že Kašovský v průběhu roku zemřel, nebrali vrchnostenští úředníci Jahodovo vznesení v potaz („těla mrtvých lidí po smrti pokojně spočívati mají bez naříkání“).503 Z výpovědí obou souzených slánských měšťanů se od tohoto okamžiku začala vytrácet jejich počáteční jistota. Oba měšťané byli patrně skálopevně přesvědčeni o správnosti osobního prožívání své víry a sdílení z ní vyplývajících hodnot. V otázce porušení zástavních práv Jaroslava Bořity z Martinic už ovšem nebyli schopni určit, do jaké míry jsou či nejsou vinni. Ve své odpovědi na Pavlovo snešení proto zdůrazňovali, že se v žádném případě nesnažili vystupovat proti smečenskému urozenci. Jan Jahoda dále odmítl, že by chtěl v soudní při proti smečenskému šlechtici pokračovat („v žádný soud [se] vydávati nemíní“). Jeho příkladu o několik dní později následoval také Jan Blejsa („to by proti zápovědi božské i světské bylo“)504 V okamžiku, kdy se slánští měšťané tímto způsobem nepřímo doznali k tomu, že proti vůli Jaroslava Bořity z Martinic skutečně vystoupili, doplnil obroční písař Pavel k obvinění poukaz na jejich nevhodné chování vůči katolické víře. Ve své obžalobě si ale počínal velmi obratně. Neobviňoval je z porušení žádného z nových vrchnostenských či zemských patentů, ale zaštiťoval se autoritou Rudolfova Majestátu, který vyzýval s odvoláním na článek 31 A 502
Tamtéž, fol. 433, 434.
503
Tamtéž, fol. 444´.
504
Tamtéž, fol. 434, 444.
100
zemského zřízení ke smírnému soužití stran pod jednou a pod obojí, které by se vystříhalo vzájemného hanění.505 Krok písaře Pavla byl opravdu promyšleným tahem. Tím, že zvolil za východisko svého postupu Rudolfovu listinu, zcela zlomil další možný odpor obou měšťanů. Smečenský úředník dobře věděl, že žádný z obviněných se neodváží vystoupit proti privilegiu, jehož obranu a přijímání považovali utrakvističtí měšťané za jednu z klíčových hodnot svého myšlenkového světa.506 Snaha obou obviněných prokázat, že vše konali „podle náboženství svého“ a Majestátu se neprotivili, již neměla přílišnou cenu, protože zcela popřít obvinění se jim nemohlo podařit, protože by jím zároveň odsoudili celý svůj hodnotový systém.507 Proces se mezitím protahoval. První obvinění proti slánským měšťanům vznesl Mikuláš Hanžburský z Kopečka 2. srpna 1624 a ještě v na sklonku listopadu se nedobral konečného odsouzení provinilců. Konečný verdikt byl nakonec vyhlášen 23. prosince 1624, patrně při vědomí blížící se sváteční přestávky v radním snášení a počátku nového roku.508 Ačkoliv oba rozsudky směřovaly ke konfesijnímu tlaku na Jana Jahodu i Jana Blejsu a snažily se je přimět k proměně jejich vyznání, jejich hlavní zdůvodnění bylo čistě světské. U obou měšťanů nebylo důvodem jejich potrestání vystoupení proti katolické víře, ale světská provinění. U Jana Jahody zdůvodnili žalobci jeho odsouzení neposlušností („proti poručení vrchnosti své“), stejně tak jako u Jana Blejsy („jináče, nežli mu bylo poručeno, se zachoval“).509 Vystoupení proti katolické víře bylo zmíněno jen okrajově. Nezodpovězená zůstala otázka, zda pro Jaroslava Bořitu z Martinic byla v daném okamžiku disciplinační stránka celého procesu důležitější než hledisko víry, či zda šlo o obratný tah obročního písaře Pavla, který rozpoznal, že je pro něj snažší prokázat odpor obou měšťanů proti vrchnosti než se s nimi pouštět do složitých věroučných disputací. Oba obvinění byli potrestáni peněžitými plněními. U Jana Jahody šlo o částku 50 kop míšeňských grošů, které měl vynaložit na zhotovení nové monstrance, proti jejímuž uctívání se postavil. U Jana Blejsy se počítalo s odvodem dvou třetin jeho majetku hraběcímu důchodu, přičemž jedna třetina měla být také využita ke zhotovení nové monstrance, druhou 505
J. JUST, 9.7.1609. Rudolfův Majestát, s. 136; V interpretaci písaře Pavla „že strana pod jednou
a pod obojí jedna proti druhý nic mluviti ani psáti aniž malovati nemá“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 443´. 506
K tomu srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 34.
507
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 455.
508
J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 4-5
509
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 445.
101
obdržel ke svému užívání slánský špitál.510 Odsouzení měšťané zvolili nejzazší možné řešení své nezáviděníhodné situace a město opustili s tím, že zde zanechali většinu svého majetku. V jejich případě šlo o první podrobněji zaznamenaný odchod slánských měšťanů do exilu. Jan Jahoda na své cestě do ciziny doputoval jen do Prahy, kde zemřel na mor, který napadl jeho vězněním oslabený organismus. Janu Blejsovi se podařilo nalézt útočiště v Pirně, kde setrval až do své smrti.511 Zatímco jednotlivci následovali příkladu Jana Jahody a Jana Blejsy a odcházeli ze Slaného již od konce roku 1624, nejmohutnější vlna exulantů se vzedmula v červnu a červenci roku 1626. Během dvou měsíců odešlo přes 310 osob, z nichž 87 patřilo mezi plnoprávné měšťany.512 Jediný záznam o jejich odchodu pocházel z Vepřkova svědectví, takže nebylo možné zjistit, kdo se od města odloučil. Jména jednotlivých exulantů byla dohledatelná až v pramenech z pozdější doby. Podle nich již nešlo určit, ve kterém roce zmiňovaní jedinci z města uprchli. Spolu s přibližně 900 lidmi, kteří zemřeli předchozího roku na mor, přišel Slaný téměř o polovinu svých obyvatel.513 Václav Fiala upozornil na skutečnost, že Daniel Vepřek určil za okamžik, kdy se všichni slánští obyvatelé rozhodli odejít, 6. července 1626, tedy výročí upálení mistra Jana Husa.514 Zda šlo jen o další projev individuální konfesijní sebeidentifikace slánského měšťana, či zda osoby odcházející ze Slaného skutečně zvolily toto datum, aby symbolicky projevily svůj postoj k utrakvistickému vyznání, se autorovi z dochovaných pramenů nepodařilo určit.515 Slánští uprchlíci hledali útočiště především v Sasku.516 Připojili se zde k exulantům, kteří sem mířili z pražských měst, Litoměřic a Žatce.517 Protože doufali, že jejich pobyt je pouze 510
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 2.
511
F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 220.
512
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10.
513
Tamtéž, s. 9. K obyvatelstvu ve Slaném v raném novověku srov. K. KŘESADLO, Slaný, s. 61-62;
E. MAUR, Urbanizace s. 19-20. 514
V. FIALA, Slaný, s. 61-63.
515
K tomu srov. M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 123.
516
Josef KADEŘÁBEK, Lidé bez domova, domov bez paměti? Návraty slánských pobělohorských
exulantů, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2001 (= Opera historica 15), s. 53-76, zde s. 54-55. 517
Lenka BOBKOVÁ, Pobělohorský exil v Sasku a možnosti jeho dalšího výzkumu, in: Michaela
Hrubá (ed.), Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem 2001, s. 72106, zde s. 76-78; Alexander SCHUNKA, Gäste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der
102
dočasný, usazovali se v místech poblíž českých hranic, jako byla města Drážďany, Freiberk či Pirna.518 Zmiňovaným datem ovšem odchody slánských měšťanů za hranice neustávaly, v roce 1627 například odešel ze Slaného měšťan Jan Škřítek, protože se nemínil podrobit nařízené zpovědi a svatému přijímání.519 I po odchodu do zahraničí se dařilo slánským exulantům udržovat styky se svojí vlastí. Z roku 1630 se dochovalo několik listů, kterými se slánští uprchlíci snažili dozvědět, co se po dobu jejich nepřítomnosti dělo s jejich majetky. V záznamech dopisů a odpovědích na ně přetrvával ještě na počátku třicátých let zcela pozitivní obraz exulantů. Slánští měšťané si stále pamatovali na jejich působení ve městě a považovali vzájemně vytvořené sociální sítě vztahů za dosud živé.520 V okamžiku, kdy se Jiřík Perníkář zajímal o to, zda někdo hospodaří na jeho vinici, slánští konšelé jej ubezpečili o tom, že je v rukách Samuela Crucigera, který se o ni pečlivě stará a Perníkář jeho činností nedojde žádné škody.521 V případě bývalého konšela Jana Veselského mu dokonce v listech přisuzovali jeho bývalý sociální statut a oslovovali jej jako „slovutného pána“.522 Ačkoliv jej před městskou radou obviňovali sirotci Kateřiny Kutilky, že do exilu odešel s penězi, které měly podle práva náležet jim, považovali jejich vznešení za útok na čest bývalého konšela a ujišťovali jej o tom, že jejich slovům nevěří a nehodlají se jimi dále zabývat („osobu vaší v témž spisu nenáležitě dotejká“)523
4. 8. Proces s Jiříkem Balcarem z Tmáně Největším procesem, který byl ve Slaném proti nekatolíkům veden, byl spojen s „tajnými“ kázáními Jiříka Balcara z Tmáně. Svým přesahem na panství okolních šlechticů, především
Oberlausitz im 17. und frühen 18. Jahrhundert, Hamburg 2006; Wulf WÄNTIG, Grenzerfahrungen. Böhmische Exulanten im 17. Jahrhundert, Konstanz 2007. 518
Táž, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639, Praha 1999, s. 14-16.
Soupis saských a hornolužických měst, v nichž byly přítomny české exulantské obce, podal Christian Adolph PESCHECK, Čeští exulanti v Sasku. Zkoumání průběhu vystěhovalectví z Čech do Saska a jeho důsledků pro saskou kulturu, Varnsdorf 2001, s. 25-88. 519 520
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 50. Wolfgang REINHARD, Freunde und Kreaturen. Verflechtung als Konzept zur Erforschung
historischer Führungsgruppen. Römische Oligarchie um 1600, München 1979, s. 46. 521
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 192; kniha č. 78, fol. 19´.
522
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 194; kniha č. 70, fol. 20.
523
Tamtéž, kniha č. 70, fol. 22-23.
103
zlonického panství Bohuslava Valkouna z Adlaru a kladenského panství Žďárských ze Žďáru, představoval jedno z nejrozsáhlejších vystoupení proti nekatolíkům ve Slánském kraji vůbec. Ve starší literatuře se dočkal svého velmi účelového popisu, který na základě srovnání slánských pramenů s Komenského líčením Balcarova procesu v Historii o těžkých protivenstvích církve české představil evangelický historik Václav Fiala, aby jeho zkreslený pohled později bez hlubší reflexe převzali ostatní badatelé.524 Vcelku neutrální pohled Tomáše V. Bílka, který ovšem považoval Jiříka Balcara a tajného kazatele za dvě osoby, byl dlouhodobě opomíjen.525 Jiřík Balcar byl ve Fialově podání líčen jako uvědomělý evangelík, „apoštol protikatolického hnutí“, který svou kazatelskou dovedností předčil mnohé katolické kněze. Autor se v následující části rozpravy pokusil tento obraz upravit, protože Václav Fiala zcela zřejmě využíval pouze ty prameny, které odpovídaly jeho předem vytvořenému konstruktu.526 Události kolem vystoupení Jiříka Balcara z Tmáně se dostaly před slánský městský soud v roce 1629. Obviněný sedlák se měl zpronevěřit proti císařskému výnosu pořádáním tajných kázání, která mělo návštěvovat několik set lidí. Zvěsti o jeho působení se dostaly až k uším Bohuslava Valkouna z Adlaru, který byl majitelem Tmáně. Šlechtic vyzval své úředníky, aby proti „nešlechetnostem“, které se měly v době jeho nepřítomnosti na panství udát, zasáhli. Ti tak skutečně učinili, rozehnali Balcarovo velikonoční kázání a zatkli jeho hlavního aktéra spolu s řadou jeho posluchačů. Poté je uvěznili ve Zlonicích, kde sídlila vrchnostenská kancelář Valkounů z Adlaru. Zlonický šlechtic zjevně neměl zkušené úředníky, kteří by byli schopni vést proti provinilcům dlouhý a složitý proces. S poukazem na to, že se pobožnosti účastnili také mnozí poddaní Jaroslava Bořity z Martinic, jej požádal, zda by nemohlo být celé řízení postoupeno jeho pravomoci. Smečenský hrabě souhlasil a událost se stala záležitostí slánských konšelů a slánského hejtmana Lukáše Lipnického z Čáslavě.527 Nejprve byli vyslýcháni korunní svědci, jež představovali úředník Bohuslava Valkouna z Adlaru a jeho dva poddaní. Ačkoliv bylo jejich vyprávění ve velké míře stylizováno tak, aby v prvé řadě podtrhlo jejich odvážné jednání, dobrou službu vrchnosti a vyzdvihlo další jejich zásluhy na zatčení Jiříka Balcara z Tmáně, bylo možné s ním pracovat jako s hodnověrným
524
Srov. F. M. BARTOŠ (ed.), J. A. Komenský. Historie, oddíl CIV, Jiřík Baltazar mučedlník, s. 236-
237; V. FIALA, Slaný, s. 64-73; E. ČÁŇOVÁ, Rekatolizace, s. 74. 525
T. V. BÍLEK, Reformace, s. 128.
526
Srov. V. FIALA, Slaný, s. 66-73, zejména s. 69-70 a poznámky pod čarou č. 243, 246.
527
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 20; kniha č. 58, fol. 129.
104
vylíčením událostí. Prvním ze svědků se stal zlonický rychtář Jiří Klimeš, který velel postupu proti nedovolenému shromáždění. Z jeho výslechu nejprve vyplynulo, že Balcarova kázání nebyla v žádném případě utajována. O jejich konání se obecně vědělo. Klimeš tak mohl vybrat nejvhodnější dobu pro zákrok proti jejich původci. Zlonický rychtář nejprve na jedno z nich poslal své tři lidi („na zvědy“), kteří zjistili datum jeho dalšího konání.528 Lze-li věřit pozdějšímu tvrzení všech svědků, že v Balcarově dvoře se scházelo mezi dvěma až třemi sty posluchačů, nebylo ani v lidských silách tak velká shromáždění v tajnosti udržet.529 Jiří Klimeš jako jediný z vyslýchaných reflektoval, jak celé shromáždění skutečně vypadalo. Než spolu s dalšími 32 ozbrojenými poddanými z okolních vesnic vstoupili mezi Balcarovy posluchače, povšiml si, že lidé seděli na lavicích a přinesených stoličkách v kruhu, zatímco Balcar jim rozkládal sedě za stolem v jejich středu.530 Z toho, jaký se později Jiří Balcar o sobě snažil vytvořit obraz, bylo možné předpokládat, že celé uspořádání posluchačů a kazatele mělo připomínat kázání Ježíše Krista.531 Klimeš také zdůrazňoval, že Balcar kázal za pomoci knih, které měl před sebou položené a z kterých shromáždění také předzpěvoval („měl knihy před sebou, sumáře, Písně výroční malý a Zákon nevelkej“).532 Jeho výpověď se v tomto ohledu rozcházela s pozdějším tvrzením Historie o těžkých protivenstvích církve české, ve kterém Jan Amos Komenský označoval tmáňského kazatele za negramotného.533 Pokud bylo svědectví rychtáře Klimeše pravdivé, vlastnictví knih a schopnost číst Jiřího Balcara vyčleňovaly z tradičního venkovského prostředí. Ve většinově negramotné společnosti Balcar působil dojmem vzdělaného člověka, jehož znalosti mohly pocházet i z Božího vnuknutí. Navíc znalost Bible byla v lidovém prostředí velmi oceňována a pozitivně hodnocena. Proto mu byli někteří návštěvníci jeho kázání ochotni přiřknout nadpřirozené
528
Tamtéž, kniha č. 96, p. 21.
529
E. ČÁŇOVÁ, Rekatolizace, s. 74; V. FIALA, Slaný, s. 66-68.
530
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 21.
531
Bible, Mk 3:34.
532
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 21. S vysokou pravděpodobností šlo v prvním
případě o utrakvistickou sbírku Písně vejroční chval božských, které poprvé vyšly roku 1606 nákladem Jana Nigrina. K této sbírce srov. M. ŠKARPOVÁ, Kancionál český, s. 42-43. Ve druhém případě šlo patrně o Nový zákon. 533
F. M. BARTOŠ (ed.), J. A. Komenský. Historie, s. 237.
105
schopnosti.534 Poddaný Jan Antoš z Votrub se na kázání podle svých slov dostavil hlavně proto, že od ostatních slyšel o tom, že je Balcar nadán schopností uzdravovat a konat jiné zázraky („divy a zázraky činí“).535 Dále zlonický rychtář podle svých slov vyzval Jiřího Balcara, aby přestal kázat („Balcare, mlč, ty žádným knězem nejsi!“).536 Poté se snažil přimět shromáždění, aby se rozešlo. Jeho účastníci se však odmítli z Balcarova stavení vzdálit s poukazem na čistotu svých úmyslů („že nepůjdou, že nepřišli na nic zlého, nežli k slyšení slova Božího“). Bezmocný Klimeš proto poslal pro další posily na Hospozín. Své počínání se snažil zaštítit také autoritou kněze Bartoloměje Roetlendera, který měl kvůli Balcarovi neprodleně přijet.537 S příjezdem smečenského děkana se měla celá situace obrátit v disputaci mezi katolickým knězem a samozvaným kazatelem. Její průběh umožnil alespoň okrajově nahlédnout do myšlenkového světa tmáňského sedláka. Smečenský děkan se měl podle rychtářova sdělení Jiříka Balcara z Tmáně zeptat, proč se staví proti katolické víře. Ten ovšem takové tvrzení rázně popřel. Tmáňský sedlák se snažil přítomného kněze přesvědčit, že jej k jeho kazatelské dráze předurčil Bůh osobně a jeho vystoupení je směřováno proti všem hříšníkům („já mám sobě od Pána Boha poručeno, abych lidu mluvil, kázal a je z hříchu trestal“). Na udivený dotaz duchovního, kdy s Bohem hovořil, jej Balcar ujistil, že s ním může díky své nadpřirozené síle mluvit kdykoliv („že může s ním vždycky mluviti, že má Ducha Svatého“). Vedle této schopnosti jej měl Bůh nadat také nezranitelností a nedotknutelností ze strany jakékoliv světské autority („že mu žádný ublížiti nemůže“).538 Nakonec Balcar vyzval Roetlendera, aby se kál za své hříchy. Z jakých zdrojů Jiřík Balcar čerpal své přesvědčení, se nepodařilo rekonstruovat, protože vyslýchající nekladli
534
K lidovému biblismu srov. Jan HORSKÝ– Zdeněk R. NEŠPOR, Typologie české víry raného
novověku. Metody a možnosti studia lidové religiozity v 18. století, Český časopis historický 103, 2005, s. 41-85, zde s. 63-65. 535
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 21. Nejnověji podal možnosti studia zázraků
Martin GAŽI, O rozumnosti bez rozumu a břečťanu příběhů. Prolegomena k dějinám předmoderních zázraků, in: Martina Ondo Grečenková – Jiří Mikulec (edd.), Církev a zrod moderní racionality. Víra – pověra – vzdělanost – věda v raném novověku, Praha 2008 (Folia Historica Bohemica – Supplementum II), s. 183-239, zde s. 185-187. 536
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 21.
537
Tamtéž, p. 22.
538
Tamtéž.
106
otázky, které by k poznání jeho „bludů“ směřovaly. Pouze jeho víra v nadání Duchem Svatým mohla pocházet z četby příslušných novozákonních pasáží.539 Dále se Klimeš k Jiřímu Balcarovi ve své výpovědi nevracel. Popisoval pouze, jak se mu podařilo všechny přítomné přesvědčit, aby vyšli ven z Balcarova stavení, kde je ostatní Klimešovi pomocníci odzbrojili a vyváděli je ven ze dvora, kde je smečenský děkan přesvědčoval o nevýhodnosti jejich chování. Poté byli poddaní odváděni do Zlonic. Klimeš líčil, jak se mu zpočátku podařilo přítomné venkovany uklidnit a přimět je k tomu, aby se v poklidu vydal na cestu do sídelního města Adlarů. Jeden z nich na něj ovšem zaútočil a pokusil se zmocnit jeho zbraně. Ten se s ním o ni potýkal a podařilo se mu jej nakonec přemoci a zabít. Nastalého zmatku využili mnozí lidé k útěku, jiní začali sbírat kamení a házet je na své strážce. Ozbrojenci proti nim vystoupili silou a pozatýkali je. Zde Klimeš své vyprávění ukončil.540 Druhým v pořadí byl poddaný Bohuslava Valkouna z Adlaru [?] Šťastný Nemyšlovský, účastník bohoslužby. Také on tvrdil, že se na kázání dostavil, protože o něm věděl z doslechu a doufal, že uvidí Jiříka Balcara z Tmáně konat zázraky.541 Dále popsal scénu, při níž rychtář vstoupil do světnice mezi Balcarovy posluchače. K jeho popisu přidal drobnost, podle níž mu měl Klimeš přikázat, aby sedlákovi zabavil jeho knihy, proti čemuž se měl Balcar ostře ohradit. Spíše než o vlastní text však šlo samozvanému knězi o jejich finanční hodnotu, která pro něj musela být nemalá („abych je mu nebral, že jsem mu na ně nic nepřidal“). Disputaci s děkanem popsal Nemyšlovský shodně jako Klimeš, pouze uvedl, že Balcar nemůže s Bohem hovořit kdykoliv, ale ten k němu promlouval pouze třikrát. Nezapomněl také zdůraznit, že smečenský děkan považoval Balcarovu výzvu k pokání za útok na svou čest. („Dí k panu děkanovi, čiň prej ty, bratře, raději pokání i říká pan děkan, nebratřiž mi, všaks se mnou na bratrství nepil“).542 Také Nemyšlovský skončil své vyprávění líčením útěku většiny
539
Bible, Lk 12:12 („Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co máte říkat“), Mk 13:11 („Co vám
bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“) 540
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 22.
541
Tamtéž, p. 23.
542
K vnímání cti srov. Martin DINGES, Die Ehre als Thema der Historischen Anthropologie.
Bemerkungen zur Wissenschaftsgeschichte und zur Konzeptualisierung, in: Klaus Schreiner – Gerd Schwerhoff (Hgg.), Verletzte Ehre. Ehrkonflikte in Gesellschaften des Mittelalters und der Frühen Neuzeit, Köln-Weimar-Wien 1995, s. 29-62, zejména s. 32-38; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 23.
107
poddaných poté, co na doprovod zaútočili kameny. Třetí vyslýchaný, Jan Koutský, pouze potvrdil svou účast na doprovodu smečenského děkana na místo konání bohoslužby.543 Po výslechu osob, které patřily mezi poddané Bohuslava Valkouna z Adlaru a aktivně se podílely na zásahu proti tmáňskému shromáždění, začalo vyšetřování těch, kteří se přímo účastnili zapovězeného kázání. Jednotlivci předstupovali před slánskou městskou radu a úředníky Jaroslava Bořity z Martinic od dubna 1629 až do března 1630. Ze strany vyšetřovatelů přitom bylo patrné, že se návštěvníkům kázání snažili vnutit svůj popis celé události.544 Martinicovi úředníci, zejména hejtman Lukáš Lipnický z Čáslavě, chtěli při výsleších vytvořit v myslích vyslýchaných obraz široce koncipovaného spiknutí proti císaři a katolické víře, jehož se měli zúčastnit („za nepřítele všeho toho Království českého“).545 V Balcarově kázání spatřovali „rebelii a puntování“, které měly podnít všeobecné povstání venkovského obyvatelstva („nové pozdvižení“), jež by dalo podnět k novému celostavovskému odporu, tentokráte vedenému zdola. Venkované byli proto dotazováni i na to, zda je Jiřík Balcar ve spojení s jinými podněcovateli povstání.546 Strach vyšetřovatelů z možného vypuknutí ozbrojeného povstání byl patrně podnícen zprávami o rebeliích z ostatních panství. V téže době byly zaznamenány revolty z konopišťského panství Pavla Michny z Vacínova nebo opočenského panství Trčků z Lípy.547 Na některých statcích došlo dokonce k fyzické likvidaci představitelů katolické strany. V Litoměřickém kraji byl zabit hejtman jezuitského statku Úště.548 Vrchol představovalo povstání proti Ottovi Jindřichovi z Vartenberka, kdy v říjnu 1625 vtrhli poddaní na jeho zámek a zavraždili jej i jeho manželku.549
543 544
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 96, p. 24. Na podobný postup vyšetřujících upozornil Carlo GINZBURG, Benandanti. Čarodějnictví a
venkovské kulty v 16. a 17. století, Praha 2002, s. 26, 33. 545
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 132´.
546
Tamtéž, fol. 130, 132, 133´.
547
T. V. BÍLEK, Reformace katolická, s. 121-126.
548
Tamtéž, s. 128-129.
549
K tomu srov. Josef KOLLMANN, Povstání poddaných statku Markvartice proti Otovi Jindřichovi
z Vartenberka r. 1625. Zánik Vartemberského rodu, Z minulosti Děčínska 2, 1974, s. 65-107. Danou událost reflektoval ve své korespondenci se Zdeňkem Popelem z Lobkovic také Jaroslav Bořita z Martinic. Srov. Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 80, list Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 30. května 1626;
108
Kázání se vedle své pozvolné přeměny v rozsáhlé spiknutí dočkalo dalších negativních přívlastků, které měly ukázat míru jeho škodlivosti a prokázat oprávněnost úvah, že bylo jen zástěrkou celospolečenské rebelie. Přestože obecnou povědomost o konání bohoslužeb zmínili všichni hlavní svědci a objevila se i v dalších tvrzeních obviněných, trvali úředníci Jaroslav Bořity z Martinic na obrazu utajovaného shormážďování („pokoutně“).550 Zvláštní zřetel vyšetřovatelé brali na konfesijní složku celého domnělého spiknutí, protože se Jiří Balcar otevřeně nehlásil k žádnému v Čechách známému protestantskému proudu. Nebezpečí jeho útoku na katolickou církev spočívalo v tom, že byl nenadálý a nový („nová sekta“, „nové bludné náboženství“), a proto bylo zapotřebí jej neprodleně potlačit.551 Všichni obvinění se celého postupu viditelně zalekli. Byli okamžitě ochotni přiznat své provinění, které spočívalo v účasti na kázání, bránili se ovšem nařčení, že by na něm byli přítomni za účelem jeho vyslechnutí či dokonce zapojení se do připravovaného spiknutí. Pro svou obhajobu poté volili rozličné osobní strategie. Poddaný Jan Antoš se snažil vyslýchající přesvědčit, že se na kázání dostal při hledání svého čeledína, který od něj zběhl kvůli tomu, že nechtěl přestoupit ke katolické víře. Antoš podle svého tvrzení doufal v to, že jej zde najde, či si mezi shromážděnými lidmi za něj nalezne náhradu.552 Urban a Marek, řezáči, se snažili při výslechu zaštítit svou konverzí ke katolictví („poněvadž již předešle lidé katoličtí jsou“). Svou přítomnost na bohoslužbě odůvodňovali tím, že nesli do vsi sousedící s Tmání křen svému strýci a díky blízkosti obou osad zaslechli hlasitý zpěv mnoha lidí. Shromáždění navštívili z pouhé zvědavosti, proč ve Tmáni došlo k takovému srocení.553 Výpovědi ostatních byly založené na podobných základech, tedy především náhodnosti návštěvy či nevědomosti o směřování celého setkání, autor proto nepokračoval v jejich dalším uvádění.554 Bez ohledu na míru skutečného provinění či propracovanost osobní rezistentní strategie byl nad každým z obviněných vynesen rozsudek smrti. Odsouzení na smrt byli odvedeni do cely, aby zde vyčkávali příchodu kata, přičemž jejich věznění prodlužoval Jaroslav Bořita „nezapomnění se ještě na ten čerstvý markvartický nad panem z Wartenbergka a paní manželskou jeho mordýřský příklad“. 550
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 130.
551
Tamtéž, fol. 130´, 133´. Na odpor, který pociťovali raně novověcí měšťané k většině novinek,
upozornil J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 331-332. 552
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 130.
553
Tamtéž, fol. 130´.
554
K typologii obranných strategií obviněných srov. J. DIBELKA, Obranné strategie, s. 102.
109
z Martinic až na několik týdnů.555 Přitom už si zajistil u apelačního soudu anulaci vynesených kapitálních trestů.556 Odsouzenci byli mezitím dotazováni, zda se před smrtí hodlají smířit s Bohem a vyznat se ze svých hříchů. V okamžiku, kdy tak přislíbili učinit, dal je Jaroslav Bořita z Martinic znovu odvést před slánskou městskou radu a Lukáše Lipnického z Čáslavě. U každého z předvedených měl postup, jímž se slánský hejtman řídil, stejný průběh. Lukáš Lipnický z Čáslavě nejprve znovu přečetl jednotlivcům jejich obvinění („v témž svatém náboženství [katolickém] jsouce v něm utvrzeni, nestálí, vrtkaví a protivni nalezeni byli“).557 Poté jim na základě jejich přislíbené konverze udělil milost („po utvrzení se v náboženství svatém, jest jim milost učiniti“). Pro její naplnění bylo ovšem bezpodmínečně nutné, aby se viníci neprodleně odebrali do kostela, kde se vyzpovídali a přijali svátost oltářní („toho skutkem dokázati“).558 Snahou Jaroslava Bořity z Martinic nebylo exemplární potrestání viníků, ale vynesení rozsudku nejvyšších trestů se stalo nástrojem disciplinace poddaných a účinným prostředkem k dosažení jejich konverze.559 Praxe, při níž byli nejprve vyneseny kapitální tresty, které byly později z dobré vůle vrchnosti zmírněny, se uplatňovala i v ostatních městech. V Jihlavě byli odsouzeni již v roce 1621 za účast v rebelii proti císaři městští syndikové Jan Hynek z Velínova a Martin Leupold z Löwenthalu. Vedle ztráty hrdla jim měla být ještě symbolicky uťata ruka, kterou při svém zvolení přísahali věrnost císaři.560 Po vynesení rozsudku smrti jim však byla udělena císařská milost, která jejich tresty zmírňovala, v případě Martina Leupolda na dvouměsíční vězení, Jan Hynek odevzdal císařské komoře polovinu svého majetku.561 Stejným způsobem postupoval také Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, který na svém panství inscenoval rozsáhlý proces s hlavními představiteli revolty, která ve dvacátých letech usilovala o změnu politických a konfesijních poměrů ve městě.562 Jiřík Balcar z Tmáně se podobně shovívavého přístupu jako ostatní návštěvníci jeho bohoslužeb nedočkal. V jeho případě proti němu byla u slánského městského soudu vynesena 555
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 130´, 131, 137, 146.
556
V. FIALA, Slaný, s. 73-74.
557
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58. fol. 146.
558
Tamtéž, fol. 146.
559
J. HRDLIČKA, Konfesijní politika, s. 435-436.
560
K tomu srov. Richard van DÜLMEN, Divadlo hrůzy. Soudní praxe a trestní rituály v raném
novověku, Praha 2001, s. 74-77. 561
F. HOFFMANN, Listy,s. 145-147.
562
Srov. J. HRDLIČKA, Víra, s. 397-439.
110
ta nejtěžší obvinění. První věcí, kterou obžaloba v jeho případě zdůrazňovala, byla zrada. Jiřík Balcar totiž již dříve konvertoval ke katolictví a svůj čin stvrdil zpovědí a přijímáním pod jednou způsobou.563 Jeho kázání znamenala zpětné odloučení od katolické církve a především svedení dalších jeho dosud nevinných posluchačů („od téhož pobožného náboženství odvozoval […] aby kněžím katolickým nevěřili, že lid obecný falešně učí, jim o tom poroučel“).564 Vedle provinění proti církvi a víře se dopustil Balcar také porušení Obnoveného zřízení zemského, čímž se postavil císaři a celému Království českému.565 Tmáňský kazatel ve své obhajobě setrvával v budování vlastního obrazu tak, jak jej nastínili již poddaní Bohuslava Valkouna z Adlaru. Během celého výslechu trval na tom, že jsou jeho kroky řízeny Boží prozřetelností, které není možné se žádnou silou vzepřít („z rozkazu Pána Ježíše Krista“).566 Jiří Balcar dále tvrdil, že jediná osoba, které by byl ochoten se poddat, by musela vládnout stejnou propůjčenou silou, jakou měl on („v tom mi nesmí překážeti žádný, leda by poznal Hlasu Božího“). Neopomněl ani znovu zdůraznit svou nedotknutelnost („strachu a hrůzy nemám nebo ochrana Boží j[es]t se mnou“). Pokusy vyšetřovatelů přesvědčit jej o tom, že díky svým názorům může být popraven, odmítal Jiřík Balcar s tím, že není v lidské moci jej o život připravit („jakž bude odchod můj z tohoto světa nemůžete žádný vyzvěděti o mém odchodu, poněvadž vám není zjeveno“).567 Jeho jedinkrát vyslovená kritika katolické církve a celých protireformačních snah, kterou před soudem vyřkl („darů neberu, ani desátku a do vězení nedávám, nebiji, nevyháním z zemi, nátisky nečiním žádnému“) a kterou evangelický historik Václav Fiala reflektoval ve svém spise jako jedinou z celého výslechu, byla zastíněna jeho snahou představit svou osobu jako vyvoleného Božího, jeho nového posla, který je nadřazen všem hříšným a může je po zásluze trestat.568 Se záznamem v radním manuálu ostře kontrastovalo líčení Jana Amose Komenského, který Balcarovu výpověď přepracoval do skutečné teologické úvahy a jeho obraz přiblížil dobovému ideálu světce, resp. mučedníka protestantské víry.569 Podle Komenského líčení měl Balcar dokonce přijít na zlonický zámek za Bohuslavem Valkounem z Adlaru, prokázat se zde Božími znameními a vyzývat šlechtice k pokání. Ke své kazatelské činnosti se měl uchýlit 563
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 137.
564
Tamtéž.
565
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 88-92.
566
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 137´.
567
Tamtéž, fol. 138.
568
Srov. V. FIALA, Slaný, s. 70, SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 137´-138.
569
K tomu srov. P. BURKE, Žebráci, s. 90-91.
111
až poté, co jej na zámku odmítli. Komenský v Balcarově podání zachoval jeho obraz Bohem vyvoleného, nezranitelného spasitele. Zároveň dal jeho líčení propracovanou strukturu a intelektuální přesah, jehož Balcar zjevně nebyl schopen, a představil své vlastní vidění zkaženého světa a jeho blížícího se konce („tento svět jest nepřítel Boží“), které našlo později odraz v jeho posledních dílech a sběratelství lidových proroctví.570 Komenským několikrát předeslaná negramotnost tmáňského kazatele měla zřejmě sloužit jako protiklad a zdůraznění jeho rétorických a intelektuálních schopností a důkaz toho, že Jiřík Balcar skutečně hovořil Božími ústy.571 Slánští konšelé a úředníci Jaroslava Bořity z Martinic označili Jiříka Balcara za zvláště zatvrzelého kacíře a postoupili jej k vykonání exekuce pražskému apelačnímu soudu.572 Také před ním se prezentoval samozvaný kazatel stejným způsobem jako u slánského soudu. I pod přímou pohrůžkou ztráty hrdla trval Jiřík Balcar na svém vnuknutí a svým vyšetřovatelům se vysmíval, protože věřil v to, že jej Bůh ochrání od všech pozemských hrozeb a popravčí meč mu nemůže uškodit. Apelační soud potvrdil zatvrzelé kacířství Jiříka Balcara z Tmáně a nařídil jeho exekuci. Odsouzený sedlák byl vyveden za hradby Starého Města a sťat. Jeho mrtvola byla rozčtvrcena a její zbytky poházeny do několika světových stran, aby se zamezilo jejich uctívání či jeho pozdější glorifikaci a navštěvování jeho hrobu či ostatků.573 Tmáňský kazatel zemřel 14. srpna 1629. Jeho náboženský fanatismus hraničící s extatickým vytržením se mohl směle rovnat fanatismu těch, proti kterým tak horlivě kázal.
4. 9. Shrnutí Jaroslav Bořita z Martinic chápal své snahy o přivedení svých poddaných ke katolické víře jako poslání, které mu bylo svěřeno Boží milostí. S protireformací Slaného začal okamžitě po jeho převzetí do zástavní správy v roce 1623. Zaměřil se nejprve na elity a celospolečenskou identitu slánských měšťanů. Tento proces dále individualizoval, když se snažil soustředit na konkrétní měšťany, kteří byli pro danou společnost důležití. Využíval přitom široké škály prostředků. Zaměřoval se na vyhotovování rozličných druhů seznamů, 570
Srov. F. M. BARTOŠ (ed.), J. A. Komenský. Historie, s. 237; J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 95-97;
Vladimír URBÁNEK, Eschatologie, vědění a politika. Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu, České Budějovice 2008. 571
F. M. BARTOŠ (ed.), J. A. Komenský. Historie, s. 236.
572
NA Praha, Apelační soud, sign. R, inv. č. 109/11.
573
V. FIALA, Slaný, s. 70.
112
vydávání patentů, osobní jednání či věznění. V omezené míře se snažil i o vizualizaci katolické víry slánským měšťanům. Ti se pokoušeli jeho postupům vzdorovat různými rezistenčními technikami, ať již jako jednotlivci nebo napříč celou společností. Při prosazování nové konfesijní identifikace byli Jaroslavu Bořitovi z Martinic nápomocni jeho úředníci Mikuláš Hanžburský z Kopečka a Zachariáš Vejda z Bezděkova. Šlechtic se spoléhal také na pomoc nových konvertitů. Jejich společný postup proti nekatolíkům ve Slaném vyvrcholil v procesu s Janem Jahodou a Janem Blejsou. Po jejich odchodu do exilu v roce 1624 je následovala o dva roky později mohutná vlna uprchlíků. Protireformace venkova byla spojena s další vleklým soudem proti lidovému kazateli Jiříku Balcarovi z Tmáně a jeho stoupencům.
113
5. OD SASKÉHO VPÁDU K PODDANSTVÍ (1631-1638)
Martinicovy úspěšné protireformační snahy byly výrazným způsobem narušeny událostmi z konce roku 1631. Město se díky vojenské přítomnosti saského vojska stalo 14. listopadu 1631 znovu samostatným.574 Do města se společně s ním vrátili někteří členové elit z řad emigrantů.575 Využili spolu s dalšími exulanty vpádu Sasů, kterým se podařilo 15. listopadu 1631 bez boje získat Prahu.576 Zde navrátilci během krátké doby vyhnali jezuity, obsadili univerzitu a obnovili stavovské direktorium. Důležitou symbolickou událostí se stal pohřeb uťatých hlav představitelů protistavovského odboje, který byl uspořádán ještě první adventní neděli stávajícího roku.577 Slánští konšelé v čele s Janem Šultysem z Felsdorfu, synem jednoho z popravených vůdců stavovského povstání, vyhnali z města vrchnostenské úředníky a zabavili klíče od smečenského zámku. Konšelé začali nakládat hraběcím důchodem a převádět do obecního majetku některé Martinicovy vesnice.578 Městská rada také sesadila
574
Nedlouho před příchodem Sasů byla znovu obnovena městská rada ve složení Jan Šultys
z Felsdorfu, Jan Špička, Karel Zikmund, Jiřík Hanžburský, Václav Slavíček, Blažej Laňka, Jan Vranský, Martin Zajíček, Samuel Šťáva, Václav Votický, Jiřík Palouček a Tomáš Radnický; SOKA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 131. K saskému vpádu srov. Oldřich KORTUS, Sasové v Čechách v letech 1631 a 1632, Praha 2008 (= Disertační práce); týž, Cheb a okolí za saského vpád v letech 1631 a 1632, Sborník Karlovarského kraje 16, 2008, s. 95-122; Antonín REZEK, Dějiny saského vpádu (1631-1632) a návrat emigrace, Praha 1889. K předchozímu působení Sasů na našem území srov. Ivo BARTEČEK, Informátoři saského dvora z Království českého v letech stavovského povstání 1618-1619, in: Ivo Barteček – Zdeněk Šamberger (eds.), Ad honorem Josef Polišenský. 1915-2001, Olomouc 2007, s. 63-70; týž, Vyhlídky saské kandidatury na český trůn 1619, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 89-107. 575
S vojáky přišli bývalý primas Václav Hanžburský, konšelé Václav Linhart či Václav Pelargus.
Autor jediných dochovaných pamětí z této doby Daniel Vepřek se vrátil již v roce 1628; SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 171. 576
Oldřich KORTUS, Pobělohorští exulanti za saského vpádu v letech 1631 a 1632, in: Jiří Hrbek –
Petr Polehla – Jan Zdichynec (edd.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření Vestfálského míru, Ústí nad Orlicí 2008, s. 235-248, zde s. 240245. 577
Lenka BOBKOVÁ, Exulant, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Člověk českého raného novověku,
s. 297-326, zde s. 317-318. 578
V. FIALA, Slaný, s. 77-80; J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 32-33.
114
katolického děkana a na jeho místo dosadila Petra Mitise Vodňanského, který dříve působil jako farář v nedalekém Dřínově.579
5. 1. Společenské změny během saského vpádu Krátkodobý návrat předbělohorských poměrů vyústil v překotné změny ve slánské společnosti. Měšťané očekávali, že ve vojenské situaci již nedojde k žádnému dalšímu zvratu a město zůstane nadále svobodné. Znovu se také začala vytvářet síť vztahů kolem nekatolických příslušníků elit.580 Zvýšené pozornosti se dostávalo emigrantům, kteří se vrátili společně se saským vpádem, protože se od nich očekávalo, že zajistí komunikaci mezi městskou radou a vojenskými veliteli. Z dlouhodobého hlediska se pak počítalo s tím, že se ujmou svých předchozích rolí, které ve slánské měšťanské společnosti zastávali, a budou se podílet na znovuobnovení narušené kolektivní identity a konfesijní sebeidentifikace.581 Vysoká očekávání se přitom obracela k bývalému konšelu Václavu Pelargovi. Oproti svým druhům měl Václav Pelargus výhodu v tom, že během správní praxe získané v řadách obecních starších cíleně prohluboval své jazykové dovednosti. Jeho úspěšné zvládnutí německého jazyka nezůstalo bez povšimnutí ani v Sasku. Schopnost komunikovat s veliteli armády v jejich rodném jazyce a znalost místních podmínek z něj učinily jednoho z vrchních správců kraje, kteří měli úzce spolupracovat s novými vojenskými pány rozsáhlých území Slánského a Rakovnického kraje.582 Z jeho návratu se pokusili těžit měšťané, s nimiž si v letech předcházejících jeho odchodu vytvořil mnoho pokrevních a nepokrevních svazků.583 Většinou šlo o členy městské rady, kteří se snažili zajistit si své postavení i pod novou vojenskou správou. Zatímco v předchozích letech to byl Václav Pelargus, který se snažil proniknout mezi konšely a prostřednictvím sňatku, kmotrovství či půjček se probojovat až do nejvyššího městského správního orgánu, situace se nyní změnila v jeho prospěch. V dopisech, které od slánské městské rady obdržel za své krátké působení v čele kraje, připomínali konšelé předchozí dobré vztahy, zmiňovali společně strávená léta v úřadě či odkazovali na jednotné
579
M. MAREŠOVÁ, Předbělohorské matriky, s. 93.
580
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 79-81.
581
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 74-77.
582
V. FIALA, Slaný, s. 73.
583
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 44, 68.
115
konfesijní smýšlení.584 Paměť měla sloužit v tomto případě jako spojující článek, který překlenoval zhruba pět let, v nichž byly zpřetrhány vazby mezi Václavem Pelargem a ostatními měšťany.585 Z emigrace se vrátil také Odolen (Vodolan) Pětipeský z Chýš, který se znovu ujal vlády na svých statcích, které si Jaroslav Bořita z Martinic přivlastnil.586 Také on začal znovu navazovat na předchozí kontakty se slánskými měšťany. Z nové pozice komisaře Slánského kraje, do níž byl dosazen saskou správou, se opíral o slánské politické elity především ve snaze o stabilizaci situace na Slánsku. S poukazem na předchozí „dobré přátelství“ využíval činnosti slánské městské rady především při porovnávání zemských škůdců.587 Někteří ze slánských konvertitů se pokusili popřít své předchozí rozhodnutí a znovu se začlenit mezi nekatolíky. Jedním z nich byl bradýř Jan Müller. Krátce po příchodu Sasů, ještě v listopadu 1631, vlastnoručně zboural kalvárie, které předtím vybudoval v krajině kolem Slaného.588 Jeho čin se minul svým účinkem. Společenství, které se vytvořilo vedle „starých“ konšelů a navrátivších se emigrantů, jej mezi sebe znovu nepřijala. Jan Müller zůstal stranou této sociální sítě a v pozdějších letech se mu již nepodařilo proniknout ani mezi katolíky.589 Saská správa však neměla dlouhého trvání. V květnu roku 1632 přitáhla ke Slanému armáda Albrechta z Valdštejna, které se město vzdalo.590
584
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., číslování strženo, kopiář listů 1631-1632, nefol., dopis
z 6. března 1632; Miltnerova sbírka, nezprac., dopis městské rady V. Pelargovi z 18. ledna 1632. 585 586
Geoffrey CUBITT, History and Memory, Manchester – New York 2007, s. 125-127. Šlo zejména o Blahotice a Neprobylice, které si smečenský šlechtic vymínil na císaři. Srov.
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 121, list Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Popelovi z Lobkovic z 12. ledna 1628. 587
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 239.
588
J. ŠŤOVÍČEK, Loretánská idea, s. 21.
589
SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 200-237.
590
„Léta 1632 v pátek po Božím vstoupení přitáhl lid J[eho] M[ilosti] Císařské k městu Slanému a lidu
toho generál kníže z Valdštejna neb z Frýdlandu s celou armadyjí i s střelbou velikou. A položili ležení pod Smečnem[…] O tom lidu velikém, kteréhož býti pravili do 70 tisíc, žádný před tím jest nevěděl až právě k samému městu se dostal[…] A slyšíce [Sasové] sílu velikou, kteréž odolati možné nebylo vidouce […] v sobotu 22. Máji ráno z města se vší pagáží, se zbraní lunty rozsvícené majíce a praporce otevřené vytáhli, na jichžto místo hned praporce dva, tak silné jako od nich čtyři od p. kommissarův Císařských do města uveden“; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář historický, s. 9.
116
5. 2. Hledání viníka V červnu 1632 začal Jaroslav Bořita z Martinic s podrobným vyšetřováním. Jeho cílem bylo zjistit průběh událostí ve Slaném a na smečenském panství během saského vpádu. Dne 15. 6. odeslal z Českých Budějovic obsáhlý list adresovaný regentu panství Zachariáši Vejdovi z Bezděkova. Šlechtic v něm vymezil okruh otázek, které měl regent prostřednictvím slánského hejtmana předložit slánské obci a jež mu měli měšťané neprodleně zodpovědět. Z pramenů nebylo možné doložit, koho měl smečenský šlechtic jako bezprostředního prosazovatele své vůle na mysli, protože titulatura nižších hraběcích úředníků kolísala. Jaroslav Bořita z Martinic své služebníky v jejich funkcích blíže nerozlišoval a oslovení „hejtman“ používal jak pro místohejtmana Kašpara Pryama, tak pro slánského hejtmana, kterým byl buď Lukáš Lipnický z Čáslavě naposledy zmíněný v roce 1630, nebo Eliáš Erazim Odvarhel z Křížovic uvedený poprvé v roce 1634.591 Kašpara Pryama také někdy hrabě tituloval jako svého „purkrabího“, takže bylo možné, že po přechodnou dobu let 1632-1634 zastával Kašpar Pryam obě funkce zároveň.592 Otázkou zůstalo také to, po jakou dobu vůbec Pryam ve své funkci působil. Vepřek uvedl jeho smrt k roku 1634, v dopisech s vrchnostenskou kanceláří se jeho jméno objevovalo i po tomto datu.593 Nový místohejtman Ambrož Foget byl zmíněn až v roce 1637.594 Autor se domníval, že nesrovnalost způsobil Jan Bohuslav Miltner při přepisu Vepřkových pamětí. Jak v zápise o úmrtí Pryama, tak v údaji o volbě Ambrože Fogeta bylo totiž uvedeno shodné datum 19. října, lišil se pouze rok úmrtí.595 Chybějící prameny vrchnostenské kanceláře a především zničení pramenů z let saské správy ovšem nedovolily ani bližší identifikaci zmiňovaných osob, ba ani potvrzení výše naznačených tezí.596 První čtyři otázky obsažené v dopise se týkaly situace ve městech Munciffaji (Smečně) a Slaném. Prvním dotazem měl slánský hejtman zjistit, jakým způsobem se podařilo měšťanům získat městské klíče a vpustit saské oddíly do bran. Druhá otázka se týkala škod způsobených na hraběcím majetku. Podle šlechticova listu měli slánští měšťané vtrhnout na smečenský zámek, uloupit zde hotové peníze, které byly uloženy v Martinicově „šrejbtyši“, 591
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 132, 137, 350´.
592
Tamtéž, fol. 137.
593
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 13.
594
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 428.
595
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 13; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 427-
428. 596
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 22-23.
117
a především vyrabovat vinné sklepy. Ve městě měl stejný osud potkat vrchnostenský pivovar, ve kterém měšťané vyšenkovali všechno pivo a uskladněné suroviny pro jeho výrobu měli použít pro svou vlastní potřebu k přípravě nových várek. Nejinak se vedlo bývalým slánským poplužním dvorům, které městská rada zabavila zpět do vlastnictví obce. Šlechtic požadoval, aby úředník vyčíslil způsobené škody a zjistil veškeré uskutečněné převody jeho peněz a majetku. Třetí otázka byla pro Jaroslava Bořitu z Martinic nejdůležitější. Hejtman měl vypátrat, „kdo jest byl nad tím vším gubernátorem“, tedy označit hlavního viníka všech událostí. V neposlední řadě měli měšťané objasnit, jakým právem sáhli na statky, které nepatřily Slanému, ale měly být součástí vrchnostenského majetku.597 Ve druhé části svého dopisu šlechtic požadoval, aby mu slánští sousedé přísahali věrnost a poslušnost. Za sepsání seznamu všech obyvatel a stvrzení jejich oddanosti Jaroslavu Bořitovi z Martinic byl zodpovědný také slánský hejtman. Dopis se k rukám konšelů dostal 23. června. Ti se rozhodli na něj okamžitě odpovědět. Po vzájemné dohodě konšelé určili, že každý vypracuje vlastní dobrozdání o tom, co se v rozmezí listopadu 1631 a června 1632 ve městě přihodilo. Individuální popisy událostí během saského vpádu se nedochovaly, ze suplikace, která k nim byla přiložena, však vyplynulo, že obsah jednotlivých listů spolu konšelé zřejmě vzájemně konzultovali. První obraz událostí, který slánští měšťané Jaroslavu Bořitovi z Martinic předložili, byl založen na představě, že město bylo saskými vojsky dobyto mocí („ukrutné se nad námi zmocnění“). Slánští obyvatelé se podle svého prvního vznešení dobyvatelům bránili a až poté, co pochopili, že jsou jejich snahy marné, neochotně přijali saskou vojenskou nadvládu.598 Slánští konšelé přitom vycházeli saské správě vstříc a využívali krátkodobých spojenectví s veliteli k zachování svého sociálního statutu. Na stejný postup upozornil pro prostředí Českých Budějovicích Tomáš Sterneck, když prokázal vznik účelových vztahů mezi místními městskými elitami a důstojníky kvartýrovaných vojsk.599 Jejich první pokus vyvolal ve smečenském urozenci výbuchy hněvu. Jaroslav Bořita z Martinic pokládal jejich tvrzení za snahu neoznačit hlavní viníky rabování jeho majetku
597
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 65´.
598
Tamtéž, fol. 67.
599
Tomáš STERNECK, Vetřelci nebo partneři? Důstojníci v očích městské elity na příkladu Dona
Baltazara de Marradas y Vique a Servatia Hurdome de la Fossa v Českých Budějovicích za třicetileté války, Historie – Otázky – Problémy 3, 2011, s. 57-66.
118
a požadoval další dobrozdání, které by již bylo prosto jakýchkoliv výmluv.600 Slánští konšelé tedy ve svém dalším snešení připustili, že k otevření bran a pomoci saským vojskům opravdu došlo. Vinu ovšem nadále přisuzovali saským vojákům, kteří je k nepatřičnému vystoupení proti smečenskému šlechtici přivedli („proti vrchnosti naší milostivé poblouzněni“).601 Svůj podíl na nakládání hraběcím majetkem znovu rezolutně odmítli. Konšelé dokonce přistoupili k tomu, že si na obecní náklady vyžádali posudek Jindřich Buriána Nostice z Nostic a v Kutrovicích a Filipa Zikmunda z Vinde a v Holousích. Od celé záležitosti očekávali, že budou moci za pomoci soupisu škod vypracovaného oběma šlechtici podložit svá předchozí tvrzení.602 Ačkoliv Jaroslav Bořita z Martinic slánským konšelům další suplikování na nějaký čas zakázal, snažili se jej o své nevině přesvědčit i nadále. Saští vojáci, které obyvatelé Slaného nejprve vítali, se v následující korespondenci proměnili v nevítané okupanty, kteří město drželi pod svou správou násilím („lid nepřátelský kurfiřtský nám a vší obci slánské na hrdle ležel“).603 Někteří z účastníků událostí saského vpádu se rozhodli podat Jaroslavu Bořitovi z Martinic osobní zprávu, která by mu ozřejmila podíl jejího pisatele na celé záležitosti. K takovému kroku přistoupil například konšel Václav Mandelka, který se osobně zúčastnil rabování smečenského zámku. Také on se přidržel obecně sdíleného obrazu, podle nějž slánští měšťané jednali proti své vrchnosti ze strachu před pomstou vojáků a z donucení („byvši k tomu přinucen“).604 Z postupu Jaroslava Bořity z Martinic ovšem vyplývalo, že nebyl ochoten na tezi slánských měšťanů o jejich kolektivní vině přistoupit a požadoval určení konkrétních osob. Slánští radní proto označili za viníka primase Jana Šultyse z Felsdorfu. Zda tak učinili spotánně či jej za něj prohlásili po delším rozhodování, se nepodařilo z pramenů zjistit. Poprvé se ovšem Šultysovo jméno jako původce veškerých nepříjemností slánské obce objevilo v dubnu 1633. Ve svém listu adresovaném smečenskému hraběti konšelé ukazovali primase jako špatného správce vladařova majetku, který spolupracoval s nepřátelským vojskem.605 Jan Šultys z Felsdorfu měl navíc svým rukoudáním přislíbit („rukoudáním, svými
600
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 68.
601
Tamtéž, fol. 68´.
602
NA Praha, Stará maniplace, sign. M, inv. č. 7/24, fol. 53, 105.
603
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 73.
604
Tamtéž, fol. 73´.
605
Tamtéž, fol. 76-77.
119
vlastními ústy“), že zaplatí ze svých prostředků větší část škod na hraběcím majetku. Jeho slib stvrzovala přítomnost místohejtmana Kašpara Pryama a regenta Zachariáše Vejdy z Bezděkova.606 Když se posléze dostavil regent pro první splátku, odmítl mu ji slánský primas vydat s poukazem na to, že k podobnému činu nikdy nedošlo. Porušení daného slibu představovalo pro raně novověkého člověka velký přečin. Zásadním způsobem se odráželo na jeho osobní cti, kterou nenávratně očerňovalo. Navíc se bralo za vystoupení proti Bohu, protože na jeho jméno slibující přísahali. Chování Jan Šultyse z Felsdorfu bylo nepřípustné a stavělo jej na roveň zrádců městské obce, která byla jeho chováním poškozena („čehož jsme se od něho nenadáli a nadáti neměli“).607 Kromě toho útočilo i na kolektivní paměť slánských měšťanů, protože jeho slib byl zaznamenán do městských knih („co i do knih radních v poznamenání vešlo“).608 Měšťané proto nechali primasa zavřít do arestu a 8. dubna požádali smečenského pána o radu, jak nadále postupovat.609 Šlechtic jednal prakticky okamžitě. Dekretem z 13. dubna 1633 zbavoval Jaroslav Bořita z Martinic úřadu primátora ve Slaném „rebelantského škůdce“ Jana Šultyse z Felsdorfu, přičemž zakázal, aby byl nadále titulován jako primátor, zabavoval mu veškerý nemovitý majetek a přikazoval jeho uvržení do žaláře „o samém chlebě a vodě“.610 Zajímavým zjištěním bylo, že se Jaroslav Bořita z Martinic v daném okamžiku zachoval tímto způsobem, ačkoliv ve vinu slánského primátora osobně nevěřil („že to vše na Jana Šultysa, primasa, roztahovati a jemu vinu dávati chtějí, jest mi do nich s podivením, ano i s nimi se všemi zle spokojen jsem“).611 Situaci na panství si byl schopen zřejmě velmi dobře představit a tušil, že obsazení města a následné rabování nemohlo být dílem jednoho člověka. Přesto se zachoval jako vysoce pragmatický politik. Po nalezení „viníka“ již přestal s dalším hledáním jeho společníků a požadoval jen finanční vyrovnání způsobených škod („jej postíhati a na něm se 606
Tamtéž, fol. 77´.
607
Jutta NOWOSADTKO, Die Ehre, die Unehre und das Staatsinteresse, Geschichte in Wissenschaft
und Unterricht 44, 1993, s. 362-381, zde s. 364, 368, 370; Sibylle BACKMANN – Hans-Jörg KÜNAST – Sabinne ULLMANN – Ann B. TLUSTY (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit. Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998, k městskému prostředí s. 123-147; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 77´. 608
G. CUBBIT, History, s. 132.141; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 78.
609
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 70, fol. 78´.
610
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 140; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 83
611
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 79.
120
hojiti“). K jejich proplacení měl posloužit Šultysův majetek, který mu smečenský šlechtic zabavil.612 I ve vězení se mohl Jan Šultys z Felsdorfu spolehnout na svůj okruh neformálních vztahů, který si vytvořil v předcházejících letech.613 Městský rychtář do něj také patřil, takže bývalý slánský primas nesetrvával v žaláři po celou dobu. Městský úředník jej pouštěl domů nebo mu ve vězení povoloval návštěvy. Celá situace začala být podezřelá slánskému hejtmanovi Kašparu Pryamovi, který vyslal měšťana Augustina Kosinu, aby Šultysovu přítomnost ve vězení zkontroloval. Kosina nalezl Jana Šultys z Felsdorfu sice na určeném místě, avšak s otevřenými dveřmi od věznice, v přítomnosti jeho manželky a dalších měšťanů. Jan Šultys s nimi družně hovořil, celá společnost hodovala.614 Kašpar Pryam přestoupil se svým zjištěním před městskou radu a žádal na ní vysvětlení. Konšelé odmítli, že by o celé záležitosti věděli, proto celá vina padla na městského rychtáře. Pro pravdivost líčených událostí by hovořil fakt, že manželce Jana Šultyse Kateřině se v průběhu roku 1634 narodil syn Karel, jehož poctivé zplození stvrdili slánští konšelé svou účastí na jeho křtu.615 Okolo Jana Šultyse z Felsdorfu se v této době začalo rojit velké množství fám, které měly podtrhnout jeho negativní obraz v očích martinické vrchnosti.616 Důvodem se stala nová žádost hraběte z Martinic, aby byl dluh rozvržen mezi měšťany, protože statky Jana Šultyse z Felsdorfu se dlouhodobě nedařilo odprodat.617 Snahou měšťanů bylo prokázat, že vězněný měšťan má dostatek prostředků na uhrazení dlužné částky i bez prodeje svého jmění. Do popředí neověřených zvěstí se dostala zpráva, podle níž měl Jan Šultys vlastnit tajně ukrytý stříbrný poklad. Bývalý primátor jej měl získat krádeží insignií střeleckého spolku, jehož byl členem („ptáka velkého stříbrného pozlaceného, velké erby stříbrné, to na stříbrném řetěze zavěšeno“). 618
612
Tamtéž., kniha č. 70, fol. 81; kniha č. 78, fol. 79´.
613
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 70-76.
614
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 271.
615
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 187, 189.
616
K roli fám jako komunikačního prostředku protireformace srov. Jame CONTRERAS, Aldermen
and Judaizers. Cryptojudaism, Counter-Reformation and Local Power, in: Anne J. Cruz – Marry Elizabeth Perry (eds), Culture and Control in Counter-Reformation Spain, Minnesota 1992, s. 93-124, zde s. 120-121. 617
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 81.
618
Tamtéž., kniha č. 58, fol. 273.
121
Jaroslav Bořita z Martinic snešením slánských měšťanům uvěřil a snažil se na něm dlužnou částku získat. Požadoval, aby jej zavřeli do místnosti, kde by neměl přístup k dennímu světlu a pouze jednou denně dostal krajíc chleba a doušek vody („opravdově by se o peníze staral, aby ve tmách neseděl i hladu a žízně netrpěl“).619 Ve stejném listu si smečenský pán posteskl svému hejtmanovi, že nemůže naložit s odbojným primasem stejným způsobem, jakým potrestal císař měšťanova otce. Své úvahy poté rozvedl na celou slánskou obec, kterou přirovnával k dvaceti sedmi rebelům, protivivším se císařské moci, a litoval toho, že je stejně jako zmiňované šlechtice a měšťany nemůže potrestat ztrátou hrdla.620 Vedle budování negativního obrazu Jana Šultyse se slánští konšelé pokusili stejným způsobem vrchnosti prezentovat bohatého měšťana Jana Müllera, od kterého očekávali, že ponese větší podíl finanční zátěže spojené s proplácením dlužné částky smečenskému domu. Když Müller peníze skutečně zaplatil, požadovali na něm radní sumu ještě jednou. S očerňováním započali v okamžiku, když o tom zpravil Jaroslava Bořitu z Martinic a proti takové praktice se ohradil.621 Do té doby vážený konvertita, který pomáhal smečenské vrchnosti s vizualizací katolické víry ve Slaném,622 doplatil na své selhání z doby saského vpádu, kdy se snažil znovu začlenit mezi nekatolíky. Nyní byl vrchnosti představován jako nepřítel katolické víry („oulisností, pochlebenstvím, [Sasům] posluhujíc s nimi v dobrém hodoval; miláček jejich“).623 Tlak vykonávaný na osobu Jana Šultyse, který jej patrně již déle nedokázal snášet, ho dovedl k zoufalému prohlášení, které adresoval městské radě a Jaroslavu Bořitovi z Martinic. V něm se bývalý primas zavazoval k tomu, že pokud nebude ze svého vězení propuštěn, spáchá v něm sebevraždu („dnešního dne uhlídáte mou krev na stěnách“).624 Ani slib kroku, který byl v rozporu s veškerým hodnotovým světem raně novověkého člověka a znamenal
619
Tamtéž, kniha č. 78, fol. 99´.
620
K Martinicově nesmiřitelnému postoji srov. A. CATALANO, Zápas, s. 129-132; SOkA Kladno,
AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 99´. 621
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 139.
622
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 20.
623
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 70, fol. 139´.
624
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 281.
122
neodpustitelný hřích proti Bohu,625 nepřesvědčil smečenského šlechtice, aby Jana Šultyse z Felsdorfu z vězení propustil („chtějíc sobě tudy pomoci z vězení to učinil“).626 Z vězení byl bývalý slánský primátor propuštěn až na přelomu let 1635-1636. Poté se jeho životní osudy z městských pramenů vytratily. Jisté bylo, že ztráta cti a majetku byla pro Jana Šultyse drtivou ranou, se kterou se již nedokázal vyrovnat. V listopadu 1636 se pokusil vyžádat si na městské radě alespoň přístřeší, „kde by mohl s manželkou přebývati“, jeho snesení ale konšelé okamžitě zamítli jako nepřípustné.627 Posledním pokusem o vypořádání se s nepříznivou situací byl Šultysův list ze září 1637, v němž poukazoval na skutečnost, že městská rada utržila za prodej jeho statku vyšší sumu, než činil jeho dluh. Ani s touto obhajobou však neuspěl.628 Zlomený měšťan nedlouho po podání své žádosti zemřel. Jeho skon znamenal pro nové příslušníky slánských elit pouze odchod nepohodlného člověka, který nijak blíže nereflektovali, ačkoliv do té doby se úmrtí konšelů dostávalo na stránkách městských knih zvýšené pozornosti.629 Spolu s Janem Špičkou, který skonal v roce 1635, odešla jedna z nejvýraznějších osobností mezi slánskými nekatolíky. Jejich smrt se stala pomyslným symbolem překotně probíhajících změn ve slánské společnosti.
5. 3. „Nová“ protireformace Na pozadí těchto událostí se dále zrcadlila postupující protireformace. Rychlý společenský zvrat, který s sebou saský vpád přinesl, donutil Jaroslava Bořitu z Martinic začít prakticky od samého počátku. Smečenský pán nebyl ve stávajích podmínkách krátce po saském vpádu schopen zajistit, aby slánská měšťanská obec většinově přestoupila ke katolické církvi, snažil se proto, aby prezentovala svou loajalitu k nové konfesi alespoň v základní rovině přijímání pod jednou a účasti na bohoslužbách.630 Až do roku 1637 se ovšem na smečenském panství prokazatelně zdržovali nekatolíci, kterým se dařilo jeho rozhodnutí obcházet.631
625
K tomu srov. Vera LIND, Selbstmord in der Frühen Neuzeit. Diskurs, Lebenswelt und kultureller
Wandel, Göttingen 1999, s. 28-31. 626
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 107.
627
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 390.
628
Tamtéž, kniha č. 71, fol. 69´.
629
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 48-49.
630
T. WINKELBAUER, Sozialdisziplinierung, s. 333.
631
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 291´.
123
K rozsáhlejšímu zákroku proti nekatolíkům přistoupil Jaroslav Bořita z Martinic v červnu 1634. Podnětem mu byly patenty krajských hejtmanů a místodržitelské patenty, které byly vydány v červnu téhož roku, týkající se navrátivších se emigrantů a nekatolíků. Krajský hejtman i místodržitelé v nich vyzývali všechny majitele panství v kraji, resp. v Čechách, aby takové osoby neprodleně zatýkali a nedovolovali jejich další pobyt na území království.632 Celou situaci se smečenský šlechtic rozhodl vyřešit během několika dnů. Zvoleným datem se stal 3. červenec 1634, v němž se měla dostavit celá obec na radnici, kde jí byl představen Martinicův patent. V něm jim bylo sděleno, že do 24 hodin musejí z města odejít všichni exulanti. Dále se měli všichni katoličtí měšťané, kteří tak zapomněli učinit během velikonočních svátků, do devíti dnů dostavit k vykonání zpovědi a svatému přijímání.633 Obecnou formuli patentu smečenský šlechtic dále individualizoval. K jeho hejtmanovi měl přistoupit každý z měšťanů jednotlivě a ústně mu sdělit, zda k velikonoční zpovědi skutečně přistoupil či nikoliv („aby každý ousty svými se přiznal“).634 Zajímavé na celé záležitosti bylo, že Jaroslav Bořita z Martinic po svých poddaných nepožadoval, aby svou účast na velikonoční zpovědi prokazovali prostřednictvím zpovědní cedulky a spoléhal se pouze na jejich vlastní dobrozdání.635 Odevzdávání zpovědních cedulek přitom bylo běžnou praxí vyžadovanou na poddaných jejich vrchnostmi v řadě českých měst, ať již šlo o Nové Město pražské, Litoměřice či Mělník.636 Stejným způsobem jako případní vystěhovalci se měli před hejtmanem vyjádřit ke svým úmyslům nekatolíci, kteří počítali se setrváním ve Slaném a konverzí („aby také každý jsou od sebe přiznání své učinil a se ohlásil, co učiniti chce“).637 Smečenský hrabě také poskytl svému hejtmanovi přesný návod, jak má v případě nalezení nekatolíků postupovat. Úředník je měl zavřít do slánského vězení, přičemž od této chvíle se s nimi stýkal pouze slánský děkan Bartoloměj František Roetlender. Hejtman měl mezitím 632
K tomu srov. Marie RYANTOVÁ, Náboženská situace a církevní správa v Čechách za třicetileté
války a po ní, in: J. Hrbek – P. Polehla – J. Zdichynec (edd.), Od konfesijní konfrontace, s. 166-183, zde s. 176; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 298´. 633
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 298´-299.
634
Tamtéž, fol. 299.
635
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 90-91.
636
Srov. O. FEJTOVÁ, Rekatolizace v městech pražských, s. 145-148; Jan KILIÁN, Mělnická
rekatolizace a náboženská emigrace, in: týž (ed.), Věnná města, s. 71-96, zde s. 73-74; A. PODLAHA (ed.), Dopisy, s. 26-28. 637
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 299.
124
vyhotovit jejich přesný jmenný seznam a odeslat jej Jaroslavu Bořitovi z Martinic.638 Ve vězení podle znění patentu zůstávali nekatolíci o chlebu a vodě. Tento pokrm jim donášel také slánský duchovní. Při každé své návštěvě je měl přemlouvat, aby přestoupil ke katolické víře.639 V okamžiku, kdy se odpor uvězněných zlomil, vykonali ještě ve vězení předepsanou zpověď. Až poté dovolovala instrukce faráři povolat rychtáře, který vyvedl čerstvého konvertitu z vězení, odkud jeho cesta musela vést přímo do kostela. Tam své přijetí katolické víry dokonal přijímáním pod jednou způsobou a společnou modlitbou s děkanem.640 Prvotní důkaz přijetí hodnotového systému vrchnostenského sociálního okruhu ale nespočíval pouze v prezentaci nově nabyté víry, ale měl se odrazit také v přijetí Jaroslava Bořity z Martinic jako zástavního pána. Ihned po vykonání příslušných duchovních úkonů proto následovala světská část rituálu, při níž odešel konvertita z kostela do Panského domu, kde učinil slib poddanství.641 Jakým dopad skutečně celý zákrok proti nekatolíkům měl, se nepodařilo z pramenů dokázat. Když se o rok později, v červnu 1635, slánský hejtman Eliáš Erazím Odvarhel z Křížovic na radnici otázal, zda všichni přítomní měšťané vykonali předepsanou velikonoční zpověď a účastnili se také přijímání, odpovědí mu byla jednohlasné přiznání se ke katolické konfesi („všickni přítomní jsou se náležitě zachovali a nevědí o tom, kdo toho nevykonal“).642 Následovalo ustanovení zvláštních úředníků volených společně se slánskou městskou radou, kteří měli dohlížet, zda měšťané skutečně navštěvují kostel.643 Dalším krokem, kterým se smečenský pán pokusil slánské měšťany přiblížit katolické víře, bylo pořádání procesí, která se mu stala vítaným prostředkem prezentace katolického hodnotového systému.644 Během jednoho z nich konaného roku 1636 došlo při stavění oltáře ke konfliktu mezi hejtmanem Eliášem Erazímem Odvarhelem a slánskými konšely. Hejtman nepovažoval snahy slánských radních o výzdobu oltáře k procesí za projev jejich loajality katolické víře, ale celý akt chápal 638
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 76-77.
639
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 78
640
Tamtéž, fol. 106.
641
Tamtéž, fol. 106´-108. Disciplinační akt přijetí poddanství byl dále rozpracován na s. 147-149 této
rozpravy. K tomu srov. J. GRULICH, Populační vývoj, s. 46-52. 642
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 335.
643
Tamtéž. fol. 350´.
644
Srov. Anna OHLIDAL, Präsenz und Präsentation. Strategien konfessioneller Raumbesetzung in
Prag 1600 am Beispiel des Prozessionswesens, in: Evelin Wetter (Hrsg.), Formierung des konfessionellen Raumes in Ostmitteleuropa, Stuttgart 2008, s. 207-218.
125
jako
provokaci
namířenou
proti
své
osobě
a
Jaroslavu
Bořitovi
z Martinic.
Ve svém slovním útoku, který vedl proti celé městské radě, je označil za rebely a škůdce, kteří procesí nemohou brát vážně („jako by proti J[eho] V[ysoceurozené] H[raběcí] M[ilosti] rebelírovali“).645 Slánští konšelé brali celý výstup jako útok na svou čest a neváhali podat stížnost přímo hraběti z Martinic. Ten si byl vědom, že další vyhrocení situace na panství si již nemůže dovolit, a proto po zdlouhavém jednání svého hejtmana raději nahradil Laurencem Wolfem Zahrádeckým z Kartouz.646 Jako do jisté míry pravdivá se ukázala slova bývalého hejtmana 26. prosince 1636, kdy vyzval Jaroslav Bořita z Martinic slánské měšťany, aby u příležitosti vánočních svátků vykonali do konce roku svatou zpověď a dostavili se k přijímání. Tentokrát se smečenský urozenec nespoléhal na dobrozdání, že všichni skutečně oltářní svátost přijali, ale požadoval o jejich kroku doklad v podobě zpovědní cedulky.647 Tu mu měl předložit dokonce i nový hejtman („pan hejtman s cedulkou panskou“).648 Nutnost prokazovat se zpovědní cedulkou znamenala pro měšťany nepříjemnou záležitost. Při jejich kontrole v roce 1637 se ukázalo, že mezi měšťany se stále vyskytují osoby, které se nehlásí ke katolické víře. Jednou z nich byla manželka měšťana Šimona Tchoře, která slíbila konvertovat již v předchozím roce („do Vánoc“). Za její zdárné přivedení ke katolické konfesi se u Jaroslava Bořity z Martinic zaručil purkmistr, ale měšťanka svůj závazek nesplnila. Konšelé v jejím případě postupovali podle nařízení smečenského šlechtice. Nejprve se sešla městská rada spolu s obecními staršími, kteří se usnesli na tom, že se žena svým setrváváním u nekatolického vyznání provinila vzpourou a odporem proti své vrchnosti. Poté byli rovnou po vynesení tohoto soudu z radnice vysláni oba městští rychtáři, kteří ji dovedli před shromážděné konšely a obecní starší.649 Zde se manželka Šimona Tchoře snažila spoléhat na svou dosavadní rezistenční techniku a slíbila konvertovat, pokud jí konšelé povolí další odklad.650 Konšelé ovšem rozhodli o jejím okamžitém uvěznění, které mělo trvat do okamžiku, kdy se vyzpovídá a bude přijímat pod jednou.651 645
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 379.
646
Tamtéž, fol. 393´.
647
T. WINKELBAUER, Sozialdisziplinierung, s. 333-335.
648
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 394.
649
Tamtéž, fol. 399.
650
K různým typům rezistence srov. J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prkvy, s. 92-94.;
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 399. 651
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 399´.
126
Vedle snah samotného Jaroslava Bořity z Martinic zasahovala do konfesijního uspořádání smečenského panství také církevní nařízení. V květnu 1635 se do Slaného dostal patent kardinála Arnošta z Harrachu, kterým vyzýval, aby se každý den v pět hodin zvonilo na zvony, jež měly přivést měšťany do kostelů, kde rozkázal konat bohoslužby od svátku Božího vstoupení.652 Vůli kardinála a pražského arcibiskupa oznámil slánským měšťanům Bartoloměj Roetlender během jednoho z kázání.653 Dalším podnětem protireformační činnosti ve Slaném, o který se hodlal zasadit děkan Bartoloměj Roetlender, se mělo stát znovuobnovení literátského kůru.654 Vedle dvou kantorů, Samuela Crucigera pro latinský kůr a Jana Hostomského pro kůr český, nechal Roetlender mezi měšťany vybrat Jiříka Hanžburského jako zástupce vší obce, jehož úkolem bylo dohlížet, aby zpívané písně nebyly nekatolické („aby se v kostele nic zcestného proti víře katolické nezpívalo“).655 Největší nesnází, s niž se musel slánský děkan ve své snaze potýkat, bylo jeho obsazování vhodnými zpěváky. Jejich nedostatek vyplýval přímo z katastrofálního stavu obecné vzdělanosti, který souvisel s odchodem intelektuálních elit do exilu a dlouhodobým zanedbáváním výuky na městské partikulární škole.656 Často se stávalo, že zájemci o přijetí do literátského kůru nebyli schopni zpívat s pomocí tištěných zpěvníků, které nedokázali přečíst, proto se museli písně pracně učit zpaměti. Děkan a starší členové kůru proto vyzývali každého, kdo byl schopen prokázat, že umí číst („kdokoliv umí čísti“), aby se stal členem jejich literátského bratrstva a pomáhal zpěvem duchovních písní chvále Boží.657 Ve svém hledání se přitom omezovali pouze na ty měšťany, kteří uměli číst v češtině, protože latinsky dokázali zpívat jen někteří členové elit („českým jazykem zpívati a Pána Boha chváliti“).658 Nízký počet zpěváků schopných podílet se na chodu kůru nakonec vedl děkana k tomu, že ve spolupráci s komisaři nařízenými Jaroslavem Bořitou z Martinic pro dohled nad včasným
652
Ke kardinálově činnosti v té době A. CATALANO, Zápas, s. 202-205; SOkA Kladno, AM Slaný,
nezprac., kniha č. 58, fol. 327. 653 654
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 327. M. E. DUCREUX, Několik úvah, s. 160; Jiří MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva,
v Čechách, Praha 2000, s. 14-15. 655 656
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 354. K nízké úrovní pobělohorských patrikulárních škol ve venkovských královských městech již
Zikmund WINTER, Život a učení na partikulárních školách XVI. a XVI. století, Praha 1901, s. 105 657
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 432´.
658
Tamtéž, fol. 433.
127
chozením do kostela si mezi měšťany sám vybíral. Úředníci poté dohlíželi na to, zda měšťané své povinnosti skutečně plní a zpívají předepsané písně.659 Slaného se také hned na počátku třicátých let dotkla celozemská vizitace, kterou se osobně organizoval kardinál Arnošt z Harrachu ve spolupráci s Floriánem Jetřichem Žďárským ze Žďáru. Ti do města vyslali jezuitu Valentina Johanidese, jehož úkolem bylo zajistit ve městě zakázané knihy.660 I v tomto okamžiku vystoupoval Bartoloměj Roetlender velmi aktivně a sám se ujal vizitací měšťanských domácností, do nichž doprovázel Valentina Johanidese. Nalezené knihy snášeli oba duchovní na městskou radnici, kde vyhotovovali jejich přesné seznamy. Z nich se žádný nedochoval. V jednom z listů se Bartoloměj Roetlender zmínil pouze o tom, že ve Slaném bylo v té době za hradbami a na předměstí přítomných pouze 130 osob.661 Zásahy děkana Baroloměje Františka Roetlendera, kardinála Arnošta z Harrachu či celozemských institucí do konfesijního uspořádání svého panství vnímal Jaroslav Bořita z Martinic s nelibostí. Snahy slánského děkana o vlastní podíl na přivedení slánských měšťanů ke katolické víře považoval za pokusy o oslabení jeho lokální moci.662 Vizitační návštěva kardinála z Harrachu vyvolala ve smečenském urozenci vlny nevole, protože ačkoliv se na ní podílel jeho hejtman, nebyl s ní dopředu obeznámen a považoval ji za vnější vpád do svých záležitostí.663 Jeho zloba byla o to větší, že jej o celé záležitosti nezpravil jeho zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru.664 Ve třicátých letech se navíc Jaroslav Bořita z Martinic přel s Arnoštem z Harrachu o vlastní podobu celozemské náboženské obnovy, kterou považoval šlechtic za příliš mírnou. Rozmíška souvisela i s postupným mocenským soupeřením uvnitř katolického tábora.665 V otázce smečenského panství kritizoval kardinál z Harrachu urozence za jeho postoj k farnímu kléru, který se snažil mocensky oslabovat.666
659
Tamtéž, fol. 433´.
660
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 67.
661
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 39´.
662
K prosazování lokální moci srov. Wolfgang WÜST (ed.), Die lokale Normsetzung und
Ordnungspolitik auf dem Lande, Berlin 2008, zejména s. 14-29. 663
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 70, fol. 38´.
664
Jiří KOVAŘÍK, Žďárští ze Žďáru a vývoj panství Kladno, Slánský obzor 106, 1998, s. 4-14, zde s.
6. 665
A. CATALANO, Zápas, s. 137, 171, 209.
666
Podrobněji s. 184-186 této práce; též A. CATALANO, Zápas, s. 219.
128
Spor na lokální úrovni vyvrcholil v roce 1637, kdy se kardinál Arnošt z Harrachu rozhodl vykonat osobní vizitaci Slaného. Jaroslav Bořita z Martinic se o ní dozvěděl dopředu a slánským měšťanům a svému hejtmanovi pro tuto příležitost vydal zvláštní instrukci, podle níž se měli během kardinálovy návštěvy chovat. Smečenský hrabě v ní měšťanům zapověděl veškerou komunikaci s Arnoštem z Harrachu („na povolání jeho k němu žádný dokonce nechodil a žádné zprávy o ničem nic jemu nedával“). Hejtman navíc nesměl kardinálovi nechat nahlédnout do zádušních počtů, aby z nich nezjistil ekonomické zázemí slánských kostelů a potažmo i samotného šlechtice.667 Kardinál tak nakonec mohl vykonat pouze osobní vizitaci Bartoloměje Roetlendera. Při dotazování na jeho dobré či špatné skutky byl v místnosti přítomen hejtman, který dohlížel na to, zda pozvaní měšťané odpovídají pouze na otázky týkající se děkanovy osoby a zda se jich Arnošt z Harrachu nesnaží ptát na jiné okolnosti slánské protireformace.668
5. 4. Vojenská hrozba – nový prvek disciplinačních snah O možnosti využít hrozbu vložení vojska jako vhodný nátlak proti neposlušným poddaným uvažoval Jaroslav Bořita z Martinic již v listech, které odesílal Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic v roce 1627. V listu z 27. března 1627 představoval hrabě z Martinic roudnickému velmoži vizi protireformačního postupu vedeného za pomoci vojska.669 Podle jeho mínění se mělo do domů a na statky nekatolíků ubytovat větší množství vojáků, kteří by jednak svou přítomností udržovali okolí v nejistotě, jednak by odbojné nekatolíky náklady na svou výživu ekonomicky vyčerpávali. V případě konverze dané osoby ke katolictví, se měli „soldáti“ z jejich obydlí a gruntů neprodleně stáhnout a být nasazeni u těch osob, které ještě nátlaku odolávaly, či být přesunuti do jiné lokality.670 Tento plán byl založený na velké míře naivity smečenského urozence, který se domníval, že žoldnéři okamžitě uposlechnou vydaných rozkazů a budou trpělivě rozlišovat mezi majetkem katolíků a nekatolíků. O ošidnosti takové představy se přesvědčili slánští měšťané již během saského vpádu, kdy se nejprve oslavovaná 667
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 121´.
668
Tamtéž, fol. 122.
669
K tomu srov. Jörg DEVENTER, Gegenreformation in Schlesien. Die habsburgische
Rekatholisierungspolitik in Glogau und Schweidnitz 1526-1707, Köln-Weimar-Wien 2003, s. 181-193; B. ROEDL, Huertova mise. 670
Srov. Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B214, fol. 108,
list Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Popelovi z Lobkovic z 27. března 1627.
129
osvoboditelská armáda změnila v tříšť loupeživých vojenských hord, které na styčné znaky své konfesijní příslušnosti s vírou slánských měšťanů nebraly nejmenší ohledy.671 Jaroslav Bořita z Martinic přitom k podobnému kroku na svých panstvích nemusel přistoupit. Z roku 1623 mu náleželo císařovo potvrzení, že smečenské statky spolu se Slaným budou kvartýrování vojska ušetřeny, přesto se rozhodl císařské jednotky ve městě ubytovat.672 V případě Slaného se smečenský šlechtic nepokoušel za pomoci vojska podpořit svoje protireformační snahy. Jeho hlavním motivem bylo na slánské obci vymoci dlužné peníze za škody, které mu způsobila saská vojska během svého vpádu, zadrželé zemské berně a finanční částky, které požadoval na provoz svého dvora.673 Jeho postup proto autor této rozpravy považoval v první řadě spíše za disciplinační akt než za jednu z protireformačních technik. Snaha vynutit si konverzi měšťanů kvartýrováním vojsk už totiž nebyla ve třicátých letech tak běžnou záležitostí. Opravdu cílené ubytovávání vojáků ve městech směřující k přestupu jejich obyvatel ke katolické víře dosáhlo svého vrcholu v roce 1626, přičemž nejpropracovanějí plán takového využití vojsk byl vytvořen v souvislosti s kvartýrováním Breunerových oddílů v Mladé Boleslavi.674 Slánští měšťané si byli vědomi, jakou pohromou se stane další vložení vojáků do města. Snažili se proto Jaroslava Bořitu z Martinic obměkčit. O upřímnosti jejich snah o nápravu měly urozence přesvědčit odkazy na nově nabyté katolické vyznání, kterým se proti vojenskému nebezpečí zaštiťovali.675 Jejich jednání se prakticky shodovalo s postupem jindřichohradeckých měšťanů, kteří se začali jako věrní katolíci prezentovat Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka v okamžiku, kdy se pokoušeli získat jeho kladné vyjádření k suplikám, které mu předkládali v obecních záležitostech.676 Příklon slánských měšťanů k novému hodnotovému okruhu měl nalézt svůj odraz v častých modlitbách, které měly pohnout smečenského urozence ke shovívavosti. („dnem, nocí Jeho Božské Milosti za odpuštění jich žádajíce“).677 Naděje slánských měšťanů nalezly své nejniternější ztvárnění v obrazu Boha, který se dotykem svých rukou dokázal přiblížit až srdci Jaroslava Bořity 671
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 5, 14.
672
F. ŠVÁB, Panství smečenské I, s. 4.
673
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 70, 138; kniha č. 78, fol. 87, 107.
674
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 54-56; Marek ĎURČANSKÝ, Vojsko – kličový problém městské
správy v Čechách za třicetileté války?, Historie – Otázky – Problémy 3, 2010, s. 67-76, zde s. 71-72. 675
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 70-75.
676
J. HRDLIČKA, Víra, s. 468.
677
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 73.
130
z Martinic a jejich léčivým dotykem jej přivést k milosrdenství („On sám v rukou svých srdce vrchnosti zdržující, V[aší] V[ysoceurozenou] H[raběcí] Milost od nás, zarmoucených, až posavad odvrácenou, zase obměkčiti a k nám milostivě nakloniti ráčí“).678 Smečenský šlechtic ovšem slánským měšťanům nedůvěřoval a podezříval je ze zatajování majetku a neochoty odvádět příslušné peníze. Nedal ani na radu a názor svých důchodních písařů, kteří jej upozorňovali na skutečnost, že špatné povětrnostní podmínky a časté kvartýrování vojsk město opravdu silně ekonomicky poškodily a další příchod žoldnéřů by mohl znamenat jeho úplnou zkázu.679 Ve svém počínání byl ovšem smečenský pán neoblomný a s vidinou lepšího narovnání svých finanční záležitostí neváhal k novému vložení vojska do Slaného přistupovat znovu a znovu. Když v březnu 1634 vyžadoval na svém hejtmanovi odvést z města 500 kop míšeňských pro své osobní potřeby, ten mu nejprve oznámil, že není v silách měšťanů danou sumu sehnat. Na to mu šlechtic odpověděl, že ačkoliv se mu podařilo získat nový císařský patent, který mohl město ochránit, nevyužije ho, dokud slibovanou částku skutečně neobdrží („tehdy jim buď ty Wanglerovský aneb jiné horší soldáty zase položiti dám“).680 Počínání Jaroslava Bořity z Martinic s nepochopením sledoval také Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jihočeský velmož se pokoušel svého blízkého přítele přesvědčit o tom, že podobným přístupem se mu podaří pouze zcela vyčerpat své pozemkové vlastnictví. V jednom ze svých dopisů předkládal Vilém Slavata Jaroslavu Bořitovi z Martinic svou představu o správném hospodaření na vlastněných statcích. Podle mínění jindřichohradeckého šlechtice měla správná vrchnost svým poddaným naslouchat a přistupovat k nim s důvěrou. V tom okamžiku se změní i přístup poddaných k vrchnosti, kteří se k ní začnou uchylovat jako ke svému ochránci. Nejvýše stavěl Vilém Slavata snahy vrchností, které vedly k tomu, aby jejich poddaní netrpěli hmotnou nouzí. V tomto případě měl podle jeho mínění každý šlechtic raději na přechodnou dobu poskytnout svým poddaným půjčky či v nejzazším případě jim svěřit peníze i s vědomím, že mu je nikdy nebudou moci vrátit.681 Svého přítele se pokusil přesvědčit i tvrzením, že se mu stejným způsobem podařilo ekonomicky pozvednout i vlastní
678
Tamtéž, fol. 73-73´. K symbolice srdce jako obrazu křesťanské lásky srov. James HALL, Slovník
námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha-Litomyšl 20082, s. 426. 679
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 12.
680
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 87´.
681
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Slavatů, inv. č. 103, konceptář
korespondence Viléma Slavaty, kniha č. 20, p. 84-85.
131
panství. Jeho některé části byly také stiženy vojenským vpádem a po přechodnou dobu mu neposkytovaly žádný finanční užitek. Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka ovšem poskytl svým poddaným dočasné půjčky a úlevy na peněžních i materiálních odvodech a postupně se mu podařilo své statky zvelebit.682 Jaroslav Bořita z Martinic však svému příteli nepopřával sluchu a vojáky ve městě ubytovával dál. Odkazy na novou konfesijní sebeidentifikaci slánských měšťanů byly v případě vložení vojska do města spíše vedlejším produktem disciplinačních snah hraběte z Martinic. Prvotní snahou jeho využívání vojska jako odstrašujícího prvku vůči slánské měšťanské obci byl jednoznačně ekonomický zájem.683 Slánští měšťané naopak věřili, že se jim pomocí odkazů na hodnotový systém Jaroslava Bořity z Martinic podaří přesvědčit jej o jejich obrácení ke katolictví a následném odvrácení vojenské hrozby. Jejich snahy ovšem vycházely ze špatného předpokladu, že je přítomnost vojska podmíněna jejich přechodem ke katolické víře stejně jako ostatní činnosti jejich každodenního života. Nechápali proto, proč jejich snahy tváří v tvář smečenskému šlechtici selhaly a císařští žoldnéři byli ve městě přes jejich deklarované katolictví ubytováváni. Jaroslav Bořita z Martinic naopak spatřoval v jejich neochotě po vzájemném ekonomickém vyrovnání, které bylo do velké míry skutečně způsobeno finančním vyčerpáním obce, vzdor a postup proti své osobě, a proto v kvartýrování vojáků pokračoval. Přispíval tak nejen k dalšímu pustnutí Slaného, protože měšťané před žoldnéři utíkali do jiných měst, ale i svého panství, na něž císařští odvedenci podnikali loupeživé nájezdy.684
5. 5. Proměna elit a celospolečenské identity Výše uvedené techniky a metody protireformačních snah Jaroslava Bořity z Martinic nalezly ve slánské měšťanské obci svou odezvu. V prvé řadě se odrazily v proměně její sociální sítě. Někteří z měšťanů pochopili, že jim nové sociální uspořádání nabízí širokou škálu kariérního uplatnění. Ve své snaze o vzestup mezi nově vznikající elity se obraceli ke stejným aktivačním prvkům, které využívali v předchozích letech, když se snažili proniknout k elitám původním. Hledali tedy kmotry svým dětem v řadách služebníků Jaroslava Bořity z Martinic. Pozornost se nejprve obracela k Mikuláši Hanžburskému z Kopečka a jeho ženě. Někteří z měšťanů se pokoušeli získat přízeň regenta panství Zachariáše Vejdy z Bezděkova.685 682
Tamtéž, p. 87.
683
T. WINKELBAUER, Sozialdisziplinierung, s. 328-329.
684
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 7, 8, 13.
685
SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 163, 167.
132
Postupem času měšťané, kteří se snažili vstoupit mezi nově se formující elity, pochopili, že jejich dosavadní zkušenost s aktivací sociálních vztahů v novém světě nepostačuje.686 Pozvolna se objevili jedinci, kteří poznali, že důležitým aktivačním krokem, kterým si dokáží zajistit blízkost Jaroslava Bořity z Martinic a jeho úředníků, je vstup do okruhu jeho služebnictva. Ideálem se stalo prokazovat smečenskému šlechtici „dobrou službu“, která znamenala plné přihlášení se k identitě jeho sociálního okruhu prezentovanou formou výměny statků a služeb.687 Vedle kariérních snah některých měšťanů sehrál důležitou roli odchod většiny příslušníků nekatolických měšťanských elit do saského exilu v roce 1632. Zbývající utrakvističtí měšťané tím ztratili uchovatele své konfesijní sebeidentifikace a celé obecní kolektivní identity.688 Bez nepřetržitého kontaktu mezi sebou a jejich hlavními nositeli nebyli schopni uchovat veškeré její prvky v úplnosti.689 Postupným rozpadem tradiční identity se slánští měšťané cítili být odtrženi od své domovské obce. Někteří se připojili k příslušníkům elit a následovali je do exilu, kde věřili v možnost uchování a pokračování svého hodnotového systému. Pro jeho přenos volili stejné techniky jako ve své domovské obci. Tento pokus neskončil vždy úspěchem, protože mnozí mladší příslušníci slánské měšťanské obce spatřovali cestu svého dalšího směřování v integraci do společnosti saských měst. Ve svém životě se již zcela ztotožnili s příslušností k identitě saských měšťanů, projevovali ji i navenek a odmítali zachovávat svou dřívější identitu příslušníka slánské měšťanské obce.690 Slánští měšťané ztratili v exilu kontakt s hlavními držiteli své kolektivní identity, a nebyli ji proto schopni svým potomkům předat. S nepřítomností elit se také vytratil legitimizační prvek celého procesu – nové generaci nebyla představena autorita, která by ji dovedla ke ztotožnění se souborem hodnot důležitým pro porozumění identity jejich otců.691 V Sasku byly vystaveni působení luteránství, jemuž se museli přizpůsobovat, aby se vyhnuli úplnému 686
O změně aktivačních technik při přechodu do nového sociálního prostředí hovoří L. BUŠTÍKOVÁ,
Analýza, s. 200-201. 687
Josef HRDLIČKA, Mezi ctí a normou. Ke kultuře služby slavatovských hejtmanů okolo roku 1630,
in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740), České Budějovice 2006 (= Opera historica 11), s. 347-373. 688
M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 78;
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální
konstrukce, s. 47-48. 689
M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 61-63.
690
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 68-69.
691
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 94-95.
133
sociálnímu vyloučení. Navíc byli k jeho přijetí tlačeni státními a lokálními mocenskými institucemi, které od nich požadovaly přijetí luterství jako projev loajality.692 Osoby, které ve Slaném setrvaly a pokoušely se pokračovat ve svém každodenním životě, byly donuceny zvolit jiný postup. Ve snaze získat zpět ztracenou orientaci v sociálním světě se začaly hromadně přimykat k vrchnostenskému sociálnímu okruhu. Ten jim nabízel nový symbolický výklad světa, kterému byly schopny díky shodnosti mnoha významových prvků porozumět a přijmout jej za vlastní.693 Nositeli nové identity měli být především vrchnostenští úředníci, kteří svým jednáním zpřítomňovali osobu smečenského šlechtice v okamžicích, kdy se nenacházel na svém panství.694 Pro konverzi měšťanů však byli mnohem důležitější konvertité získaní po roce 1622 a noví katoličtí příslušníci elit. V nově se formujícím sociálním prostředí sehráli roli „významných druhých“.695 K zlomové fázi celého procesu docházelo v letech 1636-1637, kdy postupně umírali poslední nekatoličtí představitelé slánských elit a ostatní nekatolíci se definitivně uchylovali do exilu.696 Tento pohyb bylo možné ve třicátých letech označit za výrazný, nikoliv však za celospolečensky platný. Noví příslušníci elit nebyli přijímáni všemi členy slánské měšťanské obce. Objevovala se vůči nim oproti minulým letům neslýchaná opozice, přičemž nejsilněji se dotýkala členů městské rady. Útoky podněcované jednotlivci souvisely s tím, že někteří měšťané nepovažovali členy městské rady za vhodné nositele identity slánské obce. V jejich očích noví radní nedosahovali svými kvalitami společenského statutu, jehož se jim dostalo za věrné služby Jaroslavu Bořitovi z Martinic, protože jejich odpůrci spatřovali příslušnost k elitám ještě v tradičních znacích a hodnotách, jichž byli přední měšťané nositeli v předchozích letech.697 692
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 159.
693
K nutnosti shody jednotlivých významových prvků pro pochopení jiného kulturního okruhu, resp.
identity srov. P. BURKE, Variety, s. 165. 694
J. HRDLIČKA, Die (Re-) Katholisierung, s. 364-365; týž, Mezi ctí; Jiří KUBEŠ, Vilém Slavata a
jeho hejtmani. K anatomii prestiže raně novověké šlechty, Historický obzor 12, 2001, s. 70-75. Z obecných prací srov. Thomas KLINGEBIEL, Ein Stand für sich? Lokale Amtsträger in der Frühen Neuzeit, Hahn 2002, zejména s. 299-301, 589. 695
Za tzv. „významné druhé“ označují sociologické teorie sociálních sítí členy společnosti, kteří
účelnou prezentací své identity vedou aktéry sociálního jednání k jejímu přejímání. Srov. P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 132-133. 696
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 82, fol. 110, 120´, 125.
697
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 164-167
134
Konflikty se omezovaly většinou na slovní útoky na čest slánských konšelů.698 Slánský měšťan Stanislav Šoltys se při jedné ze svých cest do Prahy nevhodně dotýkal cti slánských konšelů, když je nazval šelmami a zrádci. Václav Vlček se proti nim ohradil dokonce v domovské obci, když tvrdil, že „jest má lepší čepici, než jsou všickni pání radní“.699 Nejvíce se dostávalo pozornosti osobě Augustina Kosiny, který byl nové vrchnosti loajální. Nový primas, dosazený do své funkce roku 1635, úzce spolupracoval s vrchnostenskými úředníky a aktivně přispíval k prosazování vůle Jaroslava Bořity z Martinic.700 Jeho obliba v očích smečenského pána proti němu vyvolávala řadu útoků z řad měšťanů, ale i členů městské rady. Konšel Samuel Cruciger nazval Kosinu „šelmou a zrádcem“ přímo při radním snešení. Častoval ho tak jednou z nejhorších možných urážek.701 Noví slánští konšelé si ovšem byli volbou svých kariérních strategií jisti. Loajalita k Jaroslavu Bořitovi z Martinic se jim vyplácela, a proto byli ochotni některé obecné útoky proti městské radě dokonce zcela ignorovat („toho mlčením se pomíjí“).702
5. 6. Od integrace navrátilců ke sporům o majetek po exulantech Vedle proměny elit a pozvolného nalézání nové identity většiny slánské společnosti představovala další celospolečenský pohyb postupná (re)integrace navrátilců z exilu. Navrátilcem, u nějž bylo možné podrobněji postihnout jeho životní příběh, byl již zmiňovaný Daniel Vepřek. Do Slaného se vrátil v roce 1628, po necelých dvou letech strávených v cizině. Ačkoliv jej k návratu vedly především ekonomické důvody, neopomněl ve svých pamětech poukázat na to, že cizinu opustil především kvůli stesku po domově.703 Jeho příchod do města byl spojen s krátkodobým vězněním. Propuštěn byl poté, co mu jeho manželka
698
K tomu srov. P. BURKE, Žebráci, s. 163-164.
699
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 400.
700
Tamtéž, fol. 406, 417.
701
Srov. Jana SCHWALLEROVÁ, „Život a dobrá čest jedním krokem kráčejí“. Čest a každodennost
ve Veselí nad Lužnicí v 17. a 18. století, Kuděj 8, 2006, s. 26-45, zde s. 29-32; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 437. 702
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 462.
703
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10.
135
vyprosila svobodu u manželky Jaroslava Bořity.704 Pobyt za mřížemi ani emigrace Vepřkovi nezabránily v úplném začlenění do městské obce. Svou roli v tomto případě hrála skutečnost, že okamžitě po svém propuštění začal s navazováním vztahů k pokrevním a nepokrevním příbuzným. Nejprve se zaměřoval na měšťany, u kterých si byl jist, že u nich stále přetrvávala pozitivní paměť na jeho osobu. Spíše než o budování nových vazeb šlo o obnovování starých.705 Velmi se mu vyplatil postoj, který zaujal v letech 1631-1632, kdy do města přitáhlo saské vojsko. Na rozdíl od většiny měšťanů se nesnažil upozorňovat na své dávné přátelství s Václavem Pelargem a držel se v tomto ohledu spíše stranou.706 Když se vojsko saského kurfiřta vzdalo jednotkám Albrechta z Valdštejna a bylo donuceno k odchodu ze Slaného, začal si opatrně budovat vztahy s katolickými měšťany a vrchnostenskými úředníky. V pozdějších letech se mu touto cestou podařilo proniknout i do řad obecních starších a aktivně se podílet na chodu městské samosprávy.707 Jeho úspěch spočíval nejen v promyšlené osobní strategii, ale především ve vhodném načasování návratu. Jiným exulantům se po příchodu do Slaného nepodařilo do nových sociálních struktur proniknout. Většinou se tak stalo poté, kdy s návratem déle váhali. Anna Perníkářka, která do města přišla roku 1632, nenalezla nikoho, kdo by byl ochoten vzpomenout si na její bývalé působení v městské obci.708 Navíc musela čelit skutečnosti, že se do jejího domu nastěhoval měšťan Jan Kalousek, který na odchodu exulantů zbohatl zabavováním jejich majetku.709 Perníkařka byla kvůli své naprosté sociální vyloučenosti nucena odejít za svými příbuznými.710 Na rozdíl od Daniela Vepřka se její začlenění do slánské měšťanské společnosti nepodařilo. 704
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, suplika Kateřiny Vepřkové Marii Eusebii
ze Šternberka z února 1628. Jako jeden z důvodů propuštění svého muže uvádí Kateřina Vepřková své těhotenství. Srov. J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 9. 705
SOA Praha, Sbírka matrik a průvodního listinného materiálu, tripartitní matrika farního úřadu
Slaný, inv. č. 2, fol. 71. 706
Tamtéž, fol. 72-83; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 11-12.
707
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 416
708
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 90-110.
709
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 88, fol. 38´.
710
K tomu srov. Petr MAREŠ, Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení, Sociologický časopis 36,
2000, s. 285-297, zde s. 287-288; Daniela TINKOVÁ, Člověk na okraji společnosti, in: V. Bůžek – P. Král (ed.), Člověk českého raného novověku, s. 190-215, zde s. 192, 195, zejména s. 204.
136
Vedle nekatolíků, kteří se snažili o včlenění do slánské měšťanské společnosti, se objevila řada těch, kteří se pokoušeli žít ve Slaném ve skrytu pod ochranou svých sousedů. Zmatek vyvolaný saským vpádem podporovaný neustálými přesuny nepřátelských a císařských vojsk jim k tomu poskytoval vhodné podmínky.711 Jaroslav Bořita z Martinic musel čelit také tomu, že někteří z exulantů začali ve městě pořádat tajné bohoslužby. Podezření padlo na Blažeje Laňku, který měl v roce 1633 propůjčovat nekatolíkům svou sladovnu a pobožností se patrně i zúčastňoval.712 Smečenský hrabě nechal sladovníka uvěznit s tím, že bude propuštěn, když odpřísáhne děkanovi Janu Roetlenderovi, že o pořádaných schůzkách
nevěděl. Městský
rychtář měl navíc každého navrátivšího exulanta uvěznit.713 Ve zprávě, kterou Jaroslav Bořita z Martinic odeslal hejtmanu Kašparu Pryamovi, poprvé slánské měšťanské obci prezentoval svůj obraz exulanta. Prvním zásadní bodem byl sémantický posun mezi označením exil a emigrace.714 Zatímco slánští měšťané vždy hovořili o tom, že jejich bývalí spoluobyvatelé setrvávají „v exiliu“, Jaroslav Bořita z Martinic začal utečence popisovat jako „emigranty“ či „emigráty“.715 Další prvky vytvořeného obrazu se týkaly povahových vlastností navrátilců. Především šlo o nositele nekatolické konfese, což je činilo v Božích očích odpornými a nečistými.716 Další negativní vlastností exulantů byla snaha o její další šíření, svádění ostatních lidí k bludařství, a tím zamezení jejich spasení („[rozšiřují] odporné a bludné náboženství“).717 Podporu ve svém snažení nalezl u slánského děkana Bartoloměje Roetlendera, který negativní obraz exulantů podporoval a domáhal se na městské radě, aby proti nim ostřeji vystupovala.718 Příští vývoj ukázal, že nejdůležitějšími vrchnostenským patenty, které později upravovaly vztah slánských měšťanů k exulantům, se staly výnosy Jaroslava Bořity z Martinic z 12. června 1635 a z 20. listopadu 1637. Smečenský pán se v nich vymezoval vůči majetku osob, které odešly za hranice země, přičemž je rozděloval do dvou skupin. Do první z nich patřily ty 711
O. KORTUS, Pobělohorští exulanti, s. 244.
712
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 277.
713
Tamtéž, fol. 277´.
714
K tomuto rozdílu srov. Helena KOSKOVÁ, Století exilu, in: Zuzana Zemanová – Lenka Pořízková
(eds.), Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec, Olomouc 2012, s. 7-17. 715
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 277´.
716
Jean DELUMEAU, Hřích a strach. Pocity viny na evropském Západě ve 13.-18. století, Praha
1998, s. 512, SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 277´. 717
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 277´.
718
Tamtéž, fol. 310´.
137
osoby, u kterých nebylo zřejmé provinění proti Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Jejich jediným nedostatkem bylo setrvání v kacířských bludech, které jim zamezovalo pobyt na území Království českého. V očích smečenského urozence je ale nijak nezbavovalo jejich majetkových nároků, které mohly za pomoci českých prostředníků či v případě vlastnictví dokumentů opravňujících je k pobytu v Čechách řádně uplatňovat („já po emigrantech pro samou emigraci, pokudž při tom jiného prohřešení není, statku neberu“).719 Nepřímo z patentů vyplývalo, že jde především o osoby, které odešly z města ještě před saským vpádem.720 Do druhé skupiny zahrnoval hrabě z Martinic slánské měšťany, kteří se proti němu provinili odporem. Ten pro něj znamenal především účast na saském vpádu či tajný návrat a setrvávání ve Slaném a na okolních gruntech bez konverze ke katolické víře. Z tohoto důvodu pokládal urozenec jejich majetek za propadlý hraběcímu důchodu („poberouce jim všechno jmění“) a počítal s tím, že jím bude volně nakládat.721 Jakým způsobem se tyto patenty odrazily v nahlížení slánských měšťanů na exulanty, autor pojednal v další části práce. Kromě lokálního tlaku na přetvoření obrazu exulantů sehrály svou roli i zemské a krajské patenty. Místodržitelé a krajští hejtmani zasílali do města výnosy, které se týkaly přechovávání osob „emigrátských“, za jejichž skrývání hrozily vysokými pokutami až do výše 3000 kop míšeňských grošů.722 Důležitým prvkem těchto patentů byl důraz kladený na kolektivní vinu městských obcí. V případě, že by se ukázalo, že se v městě někteří z exulantů zdržovali, hrozil vysoký finanční postih celé obci.723 Autoři výnosů se tímto způsobem snažili podpořit rozkol v městských společnostech, který by vedl k vzájemnému udávání sousedů a zvýšené sociální kontrole uvnitř hradeb.724 Strach z možného finančního postihu, který by ve stávající situaci pro slánskou měšťanskou obec představoval doslova katastrofu, představoval další z příčin, která přispěla k pozvolnému tlaku na přetvoření obrazu uprchlíků do saských měst.
719
Tamtéž, kniha č. 71, fol. 73´.
720
Tamtéž, kniha č. 78, fol. 116.
721
Tamtéž, fol. 118.
722
M. RYANTOVÁ, Náboženská situace, s. 175-176; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58,
fol. 412. 723
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 412´.
724
K definici a průběhu sociální kontroly srov. J. DIBELKA, Obranné strategie, s. 147.
138
Všechny písemnosti, ať vrchnostenského, církevního či zemského původu, v sobě po roce 1635 obecně rozdělovaly exulanty na dva typy.725 Důležitým znakem, který obě skupiny odlišoval, byla držba saského pasu („jistota neb paszetl a povolení od kurfiřta“).726 Dokument dovoloval svému majiteli beztrestný návrat do Čech. Svého držitele začleňoval mezi poddané saského kurfiřta, takže již nepodléhal českému právnímu systému a mohl se vracet do země vyřizovat své majetkové a osobní záležitosti.727 Veškeré negativní vlastnosti, které autoři patentů exulantům připisovali, se týkaly těch, kteří se nemohli danou písemností v Čechách prokázat. Tato dualita pravděpodobně vycházela z obnovení politických a vojenských vztahů mezi císařem Ferdinandem II. a saským kurfiřtem Janem Jiřím po uzavření pražského míru v roce 1635.728 Ty exulanty, kteří se nemohli danou písemností prokázat, pak měli měšťané vyhledávat („abyste se po takových emigrátech ptali“) a hlásit jejich přítomnost slánskému hejtmanovi, jenž je měl neprodleně zavírat do vězení spolu s lidmi, kteří je přechovávali.729 Mezi jedince, kteří zmiňovaný dokument dokázali získat, patřil také bývalý slánský konšel Václav Pelargus. Po neúspěšném tažení saských vojsk se v roce 1632 vrátil zpět do Saska. Zde se mu nepodařilo prosadit do žádného z cechů a jen těžko si získával obživu. V roce 1636 se spolu se svou manželkou a matkou pokusil vrátit do Čech, aby rozprodal majetek, který zde zanechal, a vymohl zpět své pohledávky.730 Využil tak možnosti, kterou v roce 1629 nabídli zástupci panovnické moci v Čechách exulantům – vrátit se do vlasti za účelem odprodeje svého majetku.731 Jeho vlastní dům a hospodářství propadlo hraběcím 725
K tomu srov. Josef KADEŘÁBEK, „Přišli o něj, že kacířští byli“ Subjektivní vnímání majetkového
práva saských exulantů v 17. století na příkladu města Slaného, in: Jaromír Tauchen – Karel Schelle (eds.), Státoprávní vztahy českého státu a německé říše ve středověku a jejich důsledky pro další vývoj (v tisku). 726 727
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., knha č. 58, fol. 439. Lenka BOBKOVÁ (ed.), Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639,
Praha 1999, s. 16. 728
Srov. obsáhlou publikaci Katrin BIERTHER, Der Prager Frieden von 1635, München 1997.
729
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 121´.
730
SächsHStA, Geh. Archiv 10024, Passbriefe, Loc. 8297/1, fol. 32.
731
Srov. dopis uložený tamtéž, Geheimes Kriegsratskollegium, Loc. 10833/2, 11237, fol. 219 (podle
staré foliace fol. 152), dopis Jaroslava Bořity z Martinic, Fridricha z Talenberka, Jana Rudolfa Trčky z Lípy, Pavla Michny z Vacínova a Jiřího mladšího z Nemyšle z 13. září 1629 adresovaný radě města Pirny. V průběhu devadesátých let 20. století došlo k rozsáhlé restrukturalizaci drážďanského archivu, zejména ke sloučení některých fondů a s tím souvisejícímu přefoliování jednotlivých písemností.
139
nárokům již roku 1624, takže se musel spoléhat na možnost odprodeje majetku své matky a manželky.732 Ve svém počínání Pelargus nejprve selhal. Po návratu do Saska se již hlouběji nezačlenil ani do tamní společnosti. Své povědomí o vlasti si zachovával navazováním příbuzenských vztahů s dalšími emigranty a lpěním na tradičních hodnotách, které v jeho bývalém působišti neměly již žádnou cenu.733 Negativní obraz exulantů se dočkal svého posledního střípku v září roku 1634. Ve městě kvartýrovaní vojáci tohoto roku patrně nešťastnou náhodou založili požár na jedné z hospodářských budov nedaleko Lounské brány.734 Od ní se oheň šířil dále městem. Brána samotná požár nepřečkala a došlo k jejímu zřícení. Ve městě lehlo popelem 191 domů, chalup a stodol.735 Ačkoliv v prvních okamžicích byla celá záležitost považována za nešťastnou náhodu, postupem času se ve městě začaly objevovat hlasy, že vojáci vypálili Slaný úmyslně.736 Pro takový postup ze strany vojska ovšem nebylo odůvodnění. Předně by vypálené město nedokázalo odpovídajícím způsobem zajišťovat vyživování celého regimentu, který počítal ve Slaném s delším usazením. Navíc poničení brány a hradeb ohrožovalo strategický význam města, kvůli němuž si jej velitelé zřejmě také zvolili.737 Důvodem ke zničení Slaného se proto v očích měšťanů stala přítomnost emigrantů. Ti se stali strůjci veškerého zla, jež svým kacířstvím přivolali na slánskou měšťanskou obec. Svou zatvrzelostí de facto donutili vojsko k tomu, aby proti nim zasáhlo pomocí očistného ohně („není město vypáleno, ale hnízdo těch emigrantův“).738 Někteří ze slánských měšťanů hovořili také o tom, že na blížící se pohromu vyvolanou přítomností exulantů upozorňovaly již v roce 1630 zvláštní nebeské úkazy. V únoru tohoto roku se měla na obloze nad městem Relevantní tak v tomto ohledu zůstaly pouze citace uvedené v monografii L. BOBKOVÉ (ed.), Exulanti z Prahy. Prameny citované ve starších pracích jsou velmi obtížně dohledatelné. 732 733
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 454. Karel BEDNAŘÍK – Věra HAVELKOVÁ, Česky psané závěti z fondu státního archivu
v Drážďanech, Sborník archivních prací 34, 1984, s. 439-511, zde s. 509. 734
„[…] 16. Septembris v městě Slaným vyšel oheň na Lounskou bránu původem jednoho leitenambta
[…], střelil na holuby, kteříž na stodole seděli a od toho střelení stodola se [v]zňala a oheň se [v]zmohl“; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 12. 735
J. ŠTOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 67-68.
736
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 298.
737
Srov. Marek ĎURČANSKÝ, Zkušenosti Nymburských s vojáky za třicetileté války. Sonda
do problematiky obrazu vojáka v českém prostředí, Kuděj 1, 1999, č. 1, s. 22-38. 738
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 306.
140
v oblacích dýmu („jako když z ručnicí, ano, i děl vystřeleno bývá“) zjevit zlá hvězda, která vyvolala krutou vichřici a hromobití. Když nebe zrudlo a začalo ronit krev, přešel nad městem ohnivý pás, který označil domy, které o čtyři roky později lehly popelem.739 Ačkoliv tlak na vytváření nového obrazu uprchlíků se ve třicátých letech stupňoval a přispívali k němu již i samotní měšťané, neprojevilo se negativní vnímání exulantů ani v největší soudní při o emigrantský majetek. Tou se stal spor mezi Jiříkem Hanžburským, synem exulanta Václava Hanžburského, a jeho bývalou švagrovou Dorotou Crucigerovou. Předmětem jejich pře byl majetek Václava Hanžburského, který ho přenechal svému synovi, aby zabránil jeho zabavení hraběcími úředníky.740 Dorota Crucigerová se cítila poškozena tím, že převod majetku se netýkal jejího někdejšího manžela Jana Hanžburského, jehož vdovou se Crucigerová stala. Ctižádostivá měšťanka věřila, že se jí v nových podmínkách podaří získat pro sebe část majetku po bývalém slánském primasovi. 741 Ačkoliv byl celý proces veden ve velmi nepřátelském duchu a obě strany se v jeho průběhu častovaly nevybíravými prostředky, nepokusila se v celém jeho průběhu Dorota Crucigerová zdůrazňovat, že spor se týký exulantského majetku či nějakým způsobem vytvářet negativní obraz Václava Hanžburského. Očerňovala Jiříka Hanžburského z podvodu a okrádání svého zemřelého bratra. Stejně Jiříkova manželka Kateřina obviňovala Dorotu Crucigerovou z podplácení hraběcích úředníků a nevázaného osobního života. Jazyk vrchnostenských patentů označující exulanty za zemské škůdce a původce všeho špatného však dosud nenalezly v její argumentaci místo.742 Vedle tohoto několik měsíců trvajícího procesu se objevovaly i další snahy o vypořádání majetku po exulantech. Typické pro ně bylo, že ani v nich se ještě plně neodrazil obraz exulanta, který byl slánským měšťanům prezentován vrchnostenským okruhem Jaroslava Bořity z Martinic, zástupcem církve Bartolomějem Roetlenderem či krajskými a zemskými úředníky. Hrnčíř Jan Čermák, který chtěl do svého vlastnictví převést otcův majetek jej ve své žádosti popisoval jako „pro náboženství odběhlého“ a veškerých dalších negativních poznámek k jeho odchodu či údajnému kacířství se zdržel.743 I v roce 1637 se projevil dosud
739
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 7.
740
Šlo o častou strategii, srov. L. BOBKOVÁ, Exulant, s. 299.
741
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 76´.
742
Tamtéž, Miltnerova sbírka, suplikace Kateřiny Hanžburské hraběnce Marii Eusebii Šternberské
z Martinic, v místě data suplika zničena plísní. 743
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 363.
141
neutrální pohled na slánské exulanty, když byla na městskou obec učiněna otázka, kde se v současnosti nachází bývalý slánský soused Daniel Hubatka. Na radnici se pro tuto příležitost sešli všichni slánští měšťané („všickni z obce“), kteří Jaroslavu Bořitovi z Martinic jednomyslně („jedním hlasem“) oznámili, že Daniel Hubatka zřejmě působí v saské armádě („dal se potřebovati na vojnu“).744 Také v tomto případě se obešla celá událost bez dalšího rozvádění jeho negativního obrazu. Jaroslav Bořita z Martinic a hraběcí úředníci přitom ve svých písemnostech, jimiž se snažili záležitosti exulantů řešit, pokládali jejich adresátům návodné otázky směřující k budování negativního obrazu uprchlíků. Když se například smečenský hrabě dotazoval slánské městské rady na příbuzenské vztahy Jakuba Urye, jehož nevlastní rodiče manželé Perníkářovi odešli do exilu, hned první otázka, kterou konšelům položil, v sobě již obsahovala skryté obvinění obou zmiňovaných osob („čeho by se zlého a nenáležitého tyž Perníkář s manželkou svou dopustil“). Až poté následovaly ostatní dotazy zkoumající jejich majetkové zázemí či vztah k Jakubu Uryovi.745 Měšťané se prozatím nenechali otázkami zmást a setrvali u neutrálního líčení obou odešlých, přičemž většinu otázek vyřídili popřením své schopnosti je zodpovědět. V příštích letech už se měl postoj slánských měšťanů radikálně proměnit.746
5. 7. Komunikace Jaroslav Bořita z Martinic při řešení situace na panství a snaze o postižení všech výše jmenovaných změn narážel na velké množství překážek. Šlechtic byl většinu svého času vázán povinnostmi v zemských úřadech a především v čele celozemské rekatolizační komise.747 Na své panství prakticky nepřijížděl a musel se spoléhat na zprávy svých úředníků.748 Na vrcholu komunikační hierarchie stál na smečenském panství Zachariáš Vejda z Bezděkova, který měl hraběte o dění na panství pravidelně informovat a posílat mu o něm každý druhý den zprávy.749
744
Tamtéž, fol. 414´.
745
Tamtéž, kniha č. 71, fol. 48´.
746
Tamtéž, fol. 49.
747
Jaroslava MENDELOVÁ (ed.), Dekrety reformační komise pro Nové Město pražské z let 1627-
1629, Praha 2009 (= Documenta Pragensia Monographia 24), s. 68, 70, 96, 108. 748
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 121, dopis
Jaroslava Bořity z Martinic adresovaný Zdeňku Popelovi z Lobkovic 12. ledna 1628 749
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 78, fol. 84.
142
Při prosazování své vůle ve Slaném využíval Jaroslav Bořita z Martinic zprávy, které mu poskytoval jeho místohejtman Kašpar Pryam.750 Ten vystupoval v roli prostředníka, který měl zprostředkovávat tok informací oběma směry. Místohejtman zajišťoval plynulý tok sdělení od šlechtice jako subjektu komunikace směrem dolů k měšťanské obci. Stejně tak byl zodpovědný za zprostředkování odezvy, kterou mu poskytovali měšťané jako komunikační objekty.751 Smečenský urozenec si Kašpara Pryama vybral proto, že byl členem slánské měšťanské obce. Snahou šlechtice bylo v případě jeho volby získat někoho, kdo má patřičný vhled do každodenní sociální reality uvnitř města, vyzná se také v místních sítích vztahů a je tím pádem obeznámen s místními způsoby komunikace.752 Od Pryama proto hrabě z Martinic očekával, že mu vedle stylizovaných pohledů, které předkládali v suplikacích slánští měšťané („lapačky na mě v též suplikaci své zchytrale vymýšlejíc“), bude podávat nezkreslený popis věci, podle kterého bude moci šlechtic plánovat své další kroky. Pryamův úkol měl především spočívat v poskytování komentářů ke korespondenci se slánskou městskou radou, jejímž tvrzením Jaroslav Bořita z Martinic nedůvěřoval.753 I přes tuto snahu se ve šlechticově kanceláři hromadily Pryamovy listy, které v rozmezí několika málo dnů zaujímaly ke stejným událostem zcela protikladná, mnohdy velmi obšírná stanoviska.754 Z korespondence těchto let vyplývalo, že smečenský vládce se v záplavě protichůdných tvrzení, která se dostávala na jeho stůl, jen velmi obtížně orientoval. Snažil se proto Pryama dotlačit k co neúspornějšímu a nejpřesnějšímu vyjadřování, ve kterém by se neodrážela místohejtmanova osobní stanoviska („takže jsi ty opět něco tu sám příliš mudroval“).755 Přesto se Jaroslav Bořita z Martinic nadále setkával s tím, že mu v průběhu krátkého času od Kašpara Pryama přicházely listy se zcela protichůdnými tvrzeními.756 Smečenský pán začal tyto nesrovnalosti přisuzovat tomu, že místohejtman přijímá od suplikantů úplatky, za které přizpůsobuje zprávy adresované svému nadřízenému tak, aby byly kladně vyřízeny v jejich prospěch. Jaroslav Bořita z Martinic se v těchto případech obracel na regenta svého 750
Tamtéž, fol. 92.
751
N. LUHMANN, The Differentiation of Society, s. 257.
752
A. STROHMEYER, Teorie der Interaktion, s. 214.
753
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 78, fol. 97´.
754
Srov. např. Pryamovy dopisy z července 1633. V prvém z nich z 29. července označuje měšťanku
Kateřinu Mandelkovu za provinilou proti katolické víře a doporučuje zabavení jejího majetku, od tři dny později ji už líčí jako zbožnou katoličku; tamtéž, fol. 98-99´. 755
Tamtéž, fol. 97.
756
Tamtéž, fol. 101, 103.
143
panství Zachariáše Vejdu z Bezděkova. Ten však nebyl seznámen se sociální skutečností ve Slaném v takové míře jako Pryam a podával mu pouze kusé informace. Všechny tyto skutečnosti vzbuzovaly ve šlechticově mysli pocity hněvu a frustrace, které neváhal dát svým podřízeným pocítit.757 Aby Jaroslav Bořita z Martinic zamezil dalšímu klamání své osoby, rozhodl, že slánští měšťané musejí svá snešení odesílat jak místohejtmanu Kašparu Pryamovi, tak Zachariáši Vejdovi z Bezděkova a vyjádření vyžadoval od obou zmiňovaných úředníků.758 Zajistit plynulost vzájemné komunikace mezi sebou, svými úředníky a městem Slaný se Jaroslavu Bořitovi z Martinic dařilo ve válečných letech jen s velkými obtížemi. Saský vpád donutil šlechtice, aby se i se svou kanceláří uchýlil do bezpečí Českých Budějovic, takže se neúměrně zvyšovala doba potřebná na prostou výměnu listů. Navíc se nezřídka stávalo, že dopis na místo určení z nejrůznějších důvodů nedorazil.759 Velkou nepříjemnost představovala také zdržení poslů, která se projevila v jejich příchodu do města v okamžiku, kdy slánští konšelé neúřadovali. Poslové často přicházeli do měst až v nočních hodinách. Když se jim podařilo s obtížemi proniknout za městské brány, museli zdlouhavě čekat, zda dostanou možnost list předat k rukám místohejtmana Kašpara Pryama či slánského purkmistra. Dopis samotný musel čekat až do dalšího dne, kdy byli členové rady ochotni shromáždit se na radnici a vyjádřit se k jeho obsahu. Ani v tomto případě se ale konšelé nescházeli v patřičném počtu a nechávali hraběcí listy ladem. V pozdější době byla vzhledem k věkovému průměru radních často neusnášeníschopná, protože na místa zemřelých měšťanů nepřicházeli jejich nástupci s patřičným vzděláním.760 S nedostatkem kvalifikovaných konšelů a členů ostatních samosprávných celků se v té době setkávali i v jiných městech. V Lounech se pokoušeli získávat vzdělané písaře přeplácením zkušených úředníků z okolních měst.761 Naznačené skutečnosti vedly Jaroslava Bořitu z Martinic k tomu, že se pokoušel v případě důležitých záležitostí obrátit k ústní komunikaci. Do Českých Budějovic si proto nechával posílat zástupce městské rady, s nimiž se snažil jednat osobně.762 Kvůli finanční náročnosti takového jednání od něj ovšem brzy upustil a pokusil se plynulost komunikace se slánskou městskou radou a svými úředníky zajistit jiným způsobem.
757
A. CATALANO, Zápas, s. 248.
758
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 17.
759
Tamtéž, fol. 73´.
760
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 75´.
761
Bohumír ROEDL, V labyrintech třicetileté války, in: týž (ed.), Louny, s. 133-150, zde s. 140.
762
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 74´.
144
Pravidelnost komunikace se smečenský pán rozhodl zajistit zpřísněním služby členů městské rady. Nejprve šlechtic zavedl přesný čas, v němž museli přicházet do úřadu. Opustilo se od tradičního zvonění, na jehož výzvu se měli slánští konšelé na radnici do hodiny sejít, ale v určenou hodinu museli být všichni bezpodmínečně přítomni.763 Jaroslav Bořita z Martinic neváhal svůj požadavek podpořit zavedením vysokých peněžitých trestů a radním dokonce v mnoha případech hrozil vězením, pokud nebudou ve stanovený čas schopni úřadovat a především přijímat jeho listy a vyhotovovat na ně příslušné odpovědi.764 S nově zavedenými povinnostmi se konšelé vyrovnávali s těžkostmi. Zcela se také změnilo vnímání působení v městské radě. V předbělohorské době lpěli členové městské rady na svém výjimečném postavení, které jim místo v městské radě skýtalo, a ve své funkci setrvávali prakticky až do své smrti.765 Nyní již po dvou letech žádali smečenského pána, aby je úřadu zbavil, protože „potřební řemeslníci v živnůstkách svých mnohého obmeškávají“.766 Působení v konšelském sboru se stalo natolik nepopulárním, že se jej měšťané dobrovolně zříkali, přičemž upozorňovali na nedostatek své správní praxe, vysoký věk, zdravotní problémy či chybějící vzdělání. Měšťanům podle jejich soudu nepomohla ani snaha Jaroslava Bořity z Martinic rozšířit řady městských úředníků, když na jejich naléhání povolil v roce 1635 znovuobnovení sboru obecních starších.767 Ve třicátých letech probíhala také přímá písemná komunikace mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a slánskými měšťany. Vedle písemných odpovědí na šlechticovy snahy o nalezení viníků saského dobytí města, které autor podrobně analyzoval v předchozí části práce, se důležitým komunikačním prvkem vzájemné interakce mezi městskou radou a smečenským pánem staly písemné žádosti čili suplikace.768 Při srovánání těchto písemností z třicátých let se ukázalo, že jejich obsah se v průběhu desetiletí stával stereotypním tak, aby se jednotlivé
763
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 28.
764
Tamtéž, fol. 29, 32, 48.
765
J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 8-9.
766
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 195.
767
Tamtéž, kniha č. 71, fol. 38.
768
Šlo o komunikaci směrem zdola nahoru od podřízené instituce směrem k mocensky nadřazenému
subjektu. K tomu srov. Rosi FUHRMANN – Beat KÜMIN – Andreas WÜRGLER, Supplizierende Gemeinden. Aspekte einer vergleichenden Qullenbetrachtung, in: Peter Blickle (Hrsg.), Gemeinde und Staat im Alten Europa, München 1998, s. 267-323.
145
žádosti staly měšťanům vhodným podkladem k budování pro ně žádoucího obrazu slánské měšťanské obce.769 Ačkoliv město bylo ve třicátých letech 17. století skutečně stiženo celou řadou pohrom, včetně velkého požáru z 16. září 1634, bylo snahou měšťanů vylíčit Jaroslavu Bořitovi z Martinic stav města v ještě černějších barvách, aby se jim podařilo získat úlevy na odvodech berní či děkanských dávek. Obraz vytvářený slánskými obyvateli sestával z několika vrstev. První představovalo podrobné líčení následků zničujících událostí, a to jak na jejich příbytcích, tak na životech obyvatel slánské společnosti. Ačkoliv Daniel Vepřek ve svých pamětech hovořil pouze o částečném zničení města,770 Jaroslavu Bořitovi z Martinic byla líčena jeho dokonalá zkáza. Po spáleništi města se měli pohybovat slepí a hluší měšťané, které oheň připravil o jejich smysly, doprovázeni umírajícími („mnozí tak sluchu i zraku sníženi, ano, i nad hrobem jako již postaveni jsouce“).771 Smečenského urozence jejich zprávy nejprve přiměly k tomu, že město neprodleně osobně navštívil, aby zjistil, zda jsou jejich slova pravdivá. O tom, jaká situace ve Slaném skutečně byla, nezanechal Jaroslav Bořita z Martinic žádný záznam.772 Nedlouho po jeho odjezdu mu ovšem měšťané adresovali další list, ve kterém ho přesvědčovali o tom, že během svého krátkého pobytu nemohl dopodrobna zjistit všechny těžkosti slánské obce a náležitě se přesvědčit o jejích potřebách. Veselí, jehož byl při svém nenadálém příjezdu svědkem, mělo být vyvoláno radostí slánských měšťanů z jeho návštěvy. Jinak měli všichni nadále setrvávat „v slzavých modlitbách“.773 V dalších listech se již úplně vrátili ke svojí počáteční strategii a líčili smečenskému pánu nuznost svých obydlí a životů. Jisté bylo, že velká část ohněm poškozených domů nepřečkala zimu a skutečně se sesula.774 Vzhledem k pozdějšímu vývoji ve čtyřicátých letech, který se stal námětem další kapitoly této rozpravy, ovšem nebylo možné za pravdivá označit tvrzení slánských měšťanů, že jsou nuceni žít v dírách v zemi („dírách, doupatech a sklepích“)775 Další vrstva obrazu měla slánské měšťany smečenskému šlechtici představit jako dobré poddané a hospodáře, kteří se snaží i přes výše uvedené těžkosti za každou cenu vyhovět jeho přáním. V případě, že obecní peníze nepostačovaly k zajištění 769
V Jindřichově Hradci volili měšťané podobnou strategii, srov. J. HRDLIČKA, Víra, s. 463-473.
770
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 12.
771
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 117´.
772
Tamtéž, fol. 119-125.
773
Tamtéž, fol. 122´.
774
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 66, 68.
775
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 130.
146
běžného chodu města, poukazovali autoři jednotlivých listů na to, že se snaží nároky hraběte z Martinic zajistit z vlastních finančních zdrojů („na svůj vlastní groš“).776 Posledním střípkem do podoby slánské společnosti, který se pokoušeli měšťané pomocí písemné komunikace Jaroslavu Bořitovi z Martinic představit, se jej snažili přesvěčit o tom, že veškeré těžkosti by mohli překonat v okamžiku, kdy by na ně znovu pohlédl s důvěrou a pomohl jim svou otcovskou radou.777 Podle svých slov slánští měšťané svého nového pána upřímně milovali, on jim však svou zatvrzelostí nedovoloval, aby mu svou lásku dovedli projevit v plné míře.778 Smečenský šlechtic byl pro své poddané stejně důležitým jako slunce pro úrodnou zemi. Odvrátilo-li od ní svou ušlechtilou tvář, začali veškeré její plody chřadnout a uvadat, stejným způsobem se nemohlo dařit ani slánským měšťanům, jestliže jim byl upírán lesk moudrosti a spravedlivosti jejich zástavního držitele.779 Podle svých slov ovšem měšťané Jaroslavu Bořitovi z Martinic za jeho postoj nežehrali, protože věřili, že jejich láska jej opět přivede k tomu, aby je začal podporovat. Zdůrazňovali pouze bolest, kterou milujícím srdcím způsobuje odmítání zbožňované osoby („tesklivou bolest srdce nésti musíme“).780 K obměkčení smečenského šlechtice slánským měšťanům sloužily stejné prostředky, které používali, když se ho snažili přesvědčit, aby do Slaného nevložil vojáky. Šlo tedy o příznání se k hodnotám sdíleným jeho sociálním okruhem a především okázalou prezentaci svého nového katolického vyznání.781 Ve svých listech proto slibovali smečenskému vládci pravidelné vykonávání zpovědí („z hříchů zkroušené vyznání učiníce“) a přijímání pod jednou způsobou, protože rozpoznali, že jde v šlechticových očích o hlavní znak jeho hodnotového systému.782 Své tvzení podporovali i závazkem k častějším modlitbám, které měly obměkčit Boha. Dále měšťané zdůrazňovali pokoru, s níž snášeli hněv svého milovaného pána, která také patřila mezi jednu z oceňovaných katolických ctností.783 V neposlední řadě se snažili 776
Tamtéž, fol. 20.
777
K stereotypyziaci takových obrazů srov. L. KLUSÁKOVÁ, Prostředí, s. 65; SOkA Kladno, AM
Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 129. 778
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 129´.
779
K symbolice Slunce jako personifikované pravdy a dobroty srov. J. HALL, Slovník, s. 412; SOkA
Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 130. 780
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 129.
781
Srov. s. 125-128 této rozpravy.
782
L. KLUSÁKOVÁ et al., Namísto úvodu, s. 18; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol.
129´. 783
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 130.
147
slánští měšťané přesvědčit Jaroslava Bořitu z Martinic o tom, že jeho činy milosrdenství dojdou odplaty v Božích očích a smečenský urozenec dosáhne snažší spásy své duše („od Pána Boha na nebi věčné odplaty jistě vyzískati sobě ráčíte“).784 V okamžiku, kdy chtěli slánští konšelé prokázat, že obrazy zbědované obce a své nové identifikace, jež ve své korespondenci šlechtici představovali, jsou pravdivé, pokoušeli se svá tvrzení podpořit dobrozdáními regenta Zachariáše Vejdy z Bezděkova. Hraběcí úředník se stal ve třicátých letech důležitým prostředníkem mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a slánskými měšťany („mediátor a patron“).785 Měšťané se dokonce snažili obsah některých písemností s regentem projednávat, aby dokázali odhadnout, s kterými snešeními budou mít u šlechtice úspěch („aby pan regent přehlídnul a ji v své povážení vezmouc, […] že by nám k dobrému a ne k něčemu zlému při vrchnosti naší milostivé sloužiti mohla“).786 Ačkoliv Zachariáš Vejda z Bezděkova patřil mezi hraběcí úředníky, měšťané ho byli díky jeho službám dokonce ochotni považovat za plnoprávného člena slánské měšťanské obce („spolu oud obce naší“).787 Vejdovo povědomí o těžkostech obce mělo z výše naznačených důvodů sloužit jako verifikační prvek obsahu městské korespondence směřované k Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Nejsilnějším argumentem se stala skutečnost, že hraběcí regent se mohl o tvrzení měšťanů osobně přesvědčit („potřebnost a dokonalou zkázu naši sám očitě spatřujíce“), což mělo v očích smečenského šlechtice vyvrátit jakékoliv podezření z možné lži.788 Věrohodnost Zachariáše Vejdy z Bezděkova se snažili slánští měšťané dále podpořit konstrukcí jeho obrazu jako věrného a příkladného hraběcího úředníka, který hájí zájmy svého pána.789 Další přímá komunikace mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a slánskou městskou radou byla motivována snahami slánské obce vyvázat se z poddanství. Než k takto vedené interakci došlo, snažili se měšťané nejprve smečenského šlechtice obejít a zaměřit se na jiné subjekty
784
Tamtéž., kniha č. 78, fol. 83.
785
Pojem broker (makléř, prostředník) zavedla S. KETTERING, Patrons, s. 98-140. Nejnověji srov.
J. LEE, Political Intermediaries, s. 179-195; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 15. 786 787
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 66´. Tamtéž, fol. 66´-67. K tomu srov. Vilém ZÁBRANSKÝ, Některé aspekty přijímání měšťanů
do měst ve světle novoměstské knihy měšťanských práv 1612-1658, Zpravodaj historického klubu 18, 2007, s. 7-32, zde s. 28-29. 788
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 15´.
789
Tamtéž, fol. 22.
148
komunikace. Při svém prvním pokusu v roce 1627 městská rada neuspěla.790 Dalším se stala žádost z roku 1635, kterou se slánští měšťané obrátili přímo na císaře, když využili jednoho z jeho příjezdů do Prahy. V listu líčili těžkosti, které postihly městskou obec, přičemž ve zhuštěné podobě představovali stejný obraz, jaký v předchozích letech předkládali smečenskému šlechtici. Jako jedno z možných řešení navrhovali zpětný přechod města pod správu královské komory. Svou prosbu odeslali v kopii také k rukám české kanceláře.791 Právě jejím prostřednictvím se o jejich suplikaci dozvěděl Jaroslav Bořita z Martinic, u kterého aktivita jeho zástavních poddaných vyvolala bouři hněvu. Okamžitě začal zjišťovat, zda o celé záležitosti nevěděli jeho úředníci a obořil se také na slánské konšely, po nichž žádal neodkladné vysvětlení jejich jednání. Radní brzy pochopili, že jejich krok nebyl příliš šťastný a snažili se zodpovědnost za jejich suplikování přenést na hraběcí úředníky. Konšelé tvrdili, že se s nimi chtěli o celém postupu poradit, ale nezastihli je ve městě.792 Šlechtic se nenechal obelhat a reagoval na jejich snahy zvýšením odváděných dávek.793 Ani tento nezdar je neodradil od dalších aktivit směřujících k mocenské emancipaci. V únoru roku 1636 se k rukám městské rady dostalo snešení o nově vyhlášeném zemském sněmu, který se měl konat 5. března.794 Slánští konšelé se rozhodli této příležitosti využít k podání další žádosti o vyvázání města z poddanství. K jejich kroku přispěla víra v nepodložené zvěsti, podle nichž byla situace města obecně dobře známá a český král uvažuje o vykoupení města ze zástavy („poněvadž se tak zhusta od mnohých vzácných lidí o tom v rozličných městech promlouvá, že se k tomu o spomožení obci týto slánský směřuje a již v solicitování té věci začátek jest učiněn“).795 Vzhledem k předchozím nezdarům se radní rozhodli zvolit odlišnou strategii svého jednání. V první řadě si uvědomili nutnost získat si přímluvce z okruhu císařova dvora („k jiným pánům o přímluvu se utéci“).796 Vyhledávání vhodných přímluvců mělo zůstat utajeno před Jaroslavem Bořitou z Martinic („opatrně aby se to dálo“).797 Z jednání konšelů byly patrné obavy, že by celá věc mohla vyvolat nelibost 790
Blíže s. 94-96 této rozpravy.
791
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 133.
792
Průběh komunikace srov. tamtéž, fol. 132´-133´.
793
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 77.
794
Jeho průběh zachytil v dobovém tisku Jan BYLINA ml., Artikulové sněmu Království českého
1636, který je uložen v Národní knihovně České republiky, oddělení rukopisů, rkp č. 54 C 152. 795
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 357.
796
I. KORBELÁŘOVÁ, Opava, s. 174; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 357.
797
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 357.
149
hraběte z Martinic a odrazit se v dalším ekonomickém postihu, rozhodli se jej proto o celé záležitosti zpravit a nepostupovat dále bez jeho dobrozdání („s jistým [jeho] povědomím“).798 Patrně s vědomím, že by slánští měšťané mohli panovníka o nevhodnosti zástavní správy přesvědčit, začal smečenský velmož v roce 1638 jednat s císařem o odkupu města do dědičné držby. Historik Václav Fiala jej podezíral z toho, že zisk Slaného představoval vrchol jeho veškeré dosavadní strategie a předchozí ekonomický úpadek města způsobil záměrně, aby je mohl snáze získat do svého majetku.799 Neochota Slaný zvelebovat, která nalezla svůj obraz v korespondenci s Vilémem Slavatou a dočkala se své analýzy v předchozí části této kapitoly, se ovšem projevovala i v době, kdy už obec plně náležela k hraběcímu majetku, jak autor naznačil na dalších stranách této rozpravy.800 Spíše než na projev snahy o finanční likvidaci slánské obce poukazovala nastalá situace na nevyzrálé ekonomické uvažování Jaroslava Bořity z Martinic a patrně i jeho negativní osobnostní rysy, jimiž byla silná nedůvěřivost, hraničící v určitých okamžicích s paranoidním jednáním, které ústilo v časté výbuchy hněvu, a do jisté míry i chamtivost. Šlechtic upřednostňoval okamžitý peněžitý zisk před dlouhodobějšími investicimi. Navíc se obával, že v případě, že jednou vynaloží nějakou sumu, nedojde k jejímu zhodnocení, ale spíše o ní přijde. Možnost nevratné půjčky slánským měšťanům, z dnešního pohledu jakési investiční pobídky, pro něj proto znamenala nepředstavitelnou záležitost.801 Slánští měšťané se o jeho snahách brzy dozvěděli, protože se Jaroslav Bořita z Martinic rozhodl, že jim zamezí v další komunikaci s panovníkem a zakázal jim s ním jakýkoliv písemný styk. Slánští měšťané se pokusili Martinicovo rozhodnutí obejít. Zvolili přitom velmi promyšlenou strategii, když nahradili písemný styk jinou obecně sdílenou formu komunikace.802 Podle jejich mínění jim smečenský šlechtic zapověděl zaslat císaři písemnou supliku s žádostí o vyvázání z poddanství. Konšelé tedy vybrali ze svého středu dva zástupce, kteří doručili panovníkovi jejich snešení osobně a při audienci mu ji přečetli, protože ústní sdělení vrchnostenský patent nezapovídal. Měšťané se podle svého mínění nedopustili
798
Tamtéž, fol. 357´.
799
K zadlužování města srov. V. FIALA, Slaný, s. 49-54.
800
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Slavatů, inv. č. 103, kniha č. 20, fol.
88-89. 801
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 70, fol. 70, 138; kniha č. 78, fol. 87, 107.
802
N. LUHMANN, Art, s. 11.
150
přestupku proti hraběcímu nařízení a zároveň se jim podařilo interpretovat svou žádost císaři.803
5. 8. Shrnutí Vývoj třicátých let 17. století byl ve Slaném poznamenán saským vpádem, který na několik měsíců navrátil vše do starých kolejí. Do města přišli exulanti, kteří se ujali svých starých míst. O to tvrdší byl postup Jaroslava Bořity z Martinic po porážce Sasů Albrechtem z Valdštejna. Vedle rozsáhlého vyšetřování, které mělo určit hlavního viníka kolaborace s nepřítelem, se přiostřily jeho protireformační snahy. Velkou hrozbou měšťanské obci se stalo kvartýrování císařských vojsk, které Jaroslav Bořita z Martinic používal jako disciplinační prostředek. Smečenský šlechtic se také pomocí patentů a vyhlášek pokoušel vytvářet negativní obraz exulantů, kteří odešli spolu s vyhnanými vojáky. Prozatím se mu jej slánským měšťanům nepodařilo vnutit. Přesto bylo možné postřehnout postupný rozklad měšťanské kolektivní identity a konfesijní sebeidentifikace jednotlivců. Příslušníci elit zcela přijali novou konfesijní sebeidentifikaci, k níž se začali přiklánět i ostatní obyvatelé Slaného. Smečenský vladař se dále pokusil položit základy komunikační hierarchie, která by mu umožnila lépe spravovat panství a šířit hodnoty katolické víry. Zpočátku se mu to nedařilo, protože slánští měšťané ji využívali k tomu, aby jej přesvědčovali o potřebách obce a snižování peněžitých odvodů. Šlechtic nakonec roku 1638 získal město do dědičné plnomocné držby.
803
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 357-358.
151
6. PODDANÝMI JAROSLAVA BOŘITY Z MARTINIC (1638-1649)
V srpnu 1638 se snahy smečenského šlechtice o získání slánské obce ze zástavní do plnoprávné držby naplnily. Panovník vyčíslil hodnotu města na výši zástavní sumy, kterou měl smečenskému urozenci splatit, takže předání Slaného nové dědičné vrchnosti bylo pouhou formalitou, kterou císař stvrdil příslušným privilegiem.804 V něm Jaroslav Bořita z Martinic obdržel veškerý movitý a nemovitý majetek města spolu se všemi poplužními dvory, které k němu náležely. Dále se do majetku martinického rodu dostaly vesnice spadající dříve pod správu Slaného, včetně několika ovčínů, rybníků a městské cihelny.805 Převzetí Slaného Jaroslavem Bořitou z Martinic se stalo inscenací mocenských změn a (staro)nově nastolených poměrů. Celá událost se odehrála 31. srpna 1638. V tomto dni do města slavnostně vjel Zachariáš Vejda z Bezděkova, regent všech panství Jaroslava Bořity z Martinic, doprovázený hraběcím štolmistrem. Měšťané jim vyjeli naproti z bran a slavnostně je uvedli do města.806 Kroky obou mužů směřovaly na radnici, kam nechali svolat celou slánskou obec. Zde přečetl Zachariáš Vejda z Bezděkova shromážděným měšťanům císařův výnos, přičemž zvláštní důraz kladl na to, že proti jeho rozhodnutí již není možné žádným způsobem vystoupit.807 Poté se museli přítomní měšťané odebrat do vedle stojícího panského domu. Tím, že Jaroslav Bořita z Martinic přikázal v tomto okamžiku měšťanům přejít z radnice jako tradičního místa spojeného s měšťanskou kolektivní pamětí a výkonem správy ve Slaném do nového místa moci, symbolicky potvrzoval své nadřazené postavení.808 Dalším krokem v demonstraci nově nabyté moci byla ztráta sociálního statutu měšťanů, který spočíval
804
Srov. jeho přepisy v popisu Martinicova fideikomisu v SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 97, fol. 4-
15. 805 806
NA Praha, Stará manipulace, sign. M, inv. č. 7/35, fol. 1-12. K tomu srov. Edward MUIR, Ritual in Early Modern Europe, Cambridge 20052, s. 254; J.
KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 35. K novozákonní symbolice vjezdu srov. Andrew C. BRUNSON, Psalm 118 in the Gospel of John, Tübingen 2003, s. 193-198. Dále srov. Winfried DOTZAUER, Die Ankunft des Herrschers. Der fürstliche „Einzug“ in die Stadt (bis zum Ende des Alten Reichs), Archiv für Kulturgeschichte 55, 1973, s. 245-288; Klaus TENFELDE, Adventus. Zur historischen Ikonologie des Festzugs, Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 45-82 807
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 17´.
808
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 55-56, 95.
152
v přísaze věrnosti nové vrchnosti a přijetí poddanství.809 Shromážděné osoby přistupovaly jednotlivě k Zachariáši Vejdovi z Bezděkova a stiskem ruky mu slibovaly dědičné poddanství („poddanost, věrnost a poslušenství“).810 Nejprve předstoupil purkmistr, poté primas následovaný konšely, starší obecní a ostatní plnoprávní měšťané a měšťanky. Zástup uzavíraly vdovy.811 Nebylo to jediné ponížení, které museli slánští měšťané zakusit. Smečenský vládce navíc k tomuto aktu přizval sedláky z okolních vsí, kteří za sebe a jejich ostatní obyvatele slibovali po slánských měšťanech svému novému pánovi člověčenství.812 Přítomnost obyvatel venkova, kteří byli měšťany obecně negativně vnímáni, v okamžicích ztráty jejich sociálního statutu a definitivního poklesu mezi poddané, znamenal v očích měšťanů velkou újmu na jejich cti.813 K dovršení pohany, která se slánským měšťanům přihodila, pro ně nechal hrabě z Martinic uspořádat se sedláky společnou slavnost. Osobám městského stavu sice šlechtic vyhradil sud vína a venkované byli odměněni jen hořkým pivem, i tak byla skutečnost, že pod dohledem vrchnostenských úředníků museli slánští měšťané zasednout ke společnému stolu s osobami selského stavu hořkým soustem, které museli spolknout.814 Své nové postavení konšelé reflektovali v pamětním zápisu, který byl k 31. srpnu, tedy datu konání slavnosti, vepsán do radního manuálu. V prvé řadě zápis odkazoval k předchozím očekáváním, která měšťané v otázce poddanství měli. Možnost úplné ztráty osobních svobod a následná dědičná držba města rodem pánů z Martinic představovala naplnění pocitů strachu a obav, které obyvatelé Slaného od roku 1623 zakoušeli („čeho jsme se od dávných let a časů obávali“).815 Zároveň se konšelé snažili pro budoucí paměť uchovat skutečnost, že v daných letech nepůsobili jako trpné oběti, které jen čekaly, kdy příslovečný Damoklův meč dopadne na jejich hlavy, ale aktivně se snažily z nepříznivé situace celou měšťanskou obec vyvést 809
K tomu srov. Václav PRAŽÁK, Převzetí panství Jindřichův Hradec hrabaty Černíny v roce 1694.
Anatomie jednoho rituálu, in: V. Bůžek – J. Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina, s. 159-168, zde s. 160-161. 810
Tato podoba přijetí poddanství se ustálila na počátku 15. století, Srov. Josef MACEK, Jagellonský
věk v českých zemích IV, Praha 1999, s. 7-23. 811
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 18.
812
Tamtéž, fol. 18´. K instituci člověčenství srov. J. ČECHURA, Člověčenství, s. 33-52.
813
Srov. J. GRULICH, Venkovan, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Člověk, s. 166-189, zde s. 166-167;
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 218´. 814
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 18´.
815
Tamtéž, fol. 19.
153
(„skrze mnohé snažnosti, pečování, jednání, nemalých outrat na to vedení“).816 V poslední části sdělení se konšelé obraceli do budoucnosti, kde věřili v příznivější vývoj situace a návrat obce k jejímu původnímu lesku. V daném okamžiku očekávali, že tento úkol nedokážou oni sami ani jejich potomci splnit pouze díky svému úsilí, ale k vyvázání z poddanství se dovolávali Boží ochrany a pomoci („ó Bože věčný, rač nás sám politovati a v své Božské ochraně míti a jestli v tom vůle velebnosti Tvé Božské ráčí býti, vysvobozena zase učiniti, zkroušeným srdcem Tvé Milosti Božské prosíme“).817 Z průběhu celého mocenského rituálu bylo patrné, že Jaroslav Bořita z Martinic vnímal událost jako disciplinační akt, který neměl zásadním způsobem upravovat konfesijní uspořádání na panství. Při samotném slibu poddanství nebyl přítomen kněz, jako tomu bylo u jiných mocenských rituálů, např. obnovování slánských samosprávných celků.818 Slavnost nebyla zakončena mší nebo spojena se zpovědí a přijímáním či jinými projevy loajality katolické církvi a nové víře.819 Smečenský vládce již zřejmě považoval konfesijní situaci na svém panství za uspokojivou a z velké míry vyřešenou záležitost. Přítomnost kněze pro něj byla navíc nežádoucí z důvodu mocenského zápasu, který mezi ním a zástupcem církve ve Slaném probíhal a který byl pojednán v dalších částech práce.
6. 1. Sžívání se s novým statutem Se svým novým společenským statutem dědičných poddaných se slánští měšťané smiřovali velmi těžce. Největším kamenem úrazu se stal požadavek Jaroslava Bořity z Martinic, aby mu byli slánští vlastníci povozů k dispozici pro jeho vlastní potřebu a dováželi mu potraviny z Prahy či mu je poskytovali pro odvoz kamene z různých částí panství pro stavební úpravy na Smečně a ve Slaném („forování“).820 Slánští měšťané považovali šlechticovy nároky za neopodstatněné a poukazovali na skutečnost, že robotování náleží selskému stavu, nikoliv stavu městskému. Jaroslav Bořita z Martinic naopak argumentoval tím, že v takovém případě není rozdílu mezi měšťany či sedláky a robotní povinnosti platí pro oba stavy z podstaty jejich poddaného stavu. Postavení slánských měšťanů přirovnával smečenský pán ke svému poměru 816
G. CUBBIT, History, s. 132-141.
817
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59 fol. 18´.
818
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 76, 88.
819
K tomu srov. O. FEJTOVÁ, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské. Nové Město
pražské, s. 136, 148-149. 820
V. FIALA, Slaný, s. 54-55.
154
vůči panovníkovi, jehož vůli musel bezpodmínečně splňovat. Stejnou poslušnost očekával od svých nových poddaných („když mi od J[eho] M[ilosti] C[ísařské] co poručeno jest, to poslušně vykonati musím a kdybych to neučinil, tehdy J[eho] M[ilost] C[ísařská] ráčí o to ke mně hleděti“).821 Druhým argumentem, který měl svědčit proti nárokům Jaroslava Bořity z Martinic, byla paměť. Měšťané novou situaci nechápali a snažili se dokázat, že v minulosti nemuseli obyvatelé města Slaného odvádět žádné robotní práce („čehož nikdy prve nebývalo“).822 Ve svých žádostech se dovolávali i vzpomínek nejstarších obyvatel městské obce, kteří měli v jejich prospěch svědčit („přivést ku paměti“).823 Paměť měla v tomto případě podpořít nárok na sociální status slánských měšťanů a přesvědčit smečenského urozence o nesprávnosti jeho jednání.824 V případě, že by Jaroslav Bořita z Martinic neuposlechl ani tradičních hodnot, kterou paměť pro raně novověkého člověka představovala, odvolávali se k pomoci šlechticovy patronky Panny Marie („Blahoslavenou Panenku Marii, milostivou matičku Boží slzavě prosíme a žádáme“).825 Nutnost podílet se na robotních pracech vnímali slánští měšťané jako útok na svou kolektivní identitu a především na svou stavovskou čest. Podle názoru měšťanů se jejich nové povinnosti negativně odrážely v obrazu, který si o nich vytvářeli obyvatelé okolních měst a vesnic. Venkované prý přijímali s radostí, že příslušníci městského stavu jsou stejně jako oni povinni pracovat na panských dílech a slánské robotníky zahrnovali výsměchem („k potupě, posměchu lidem vesním“). Měšťané okolních obcí se naopak pozastavovali nad neslýchaností takového počínání („podivení všem okolním“) a měli se svých druhů vůči Jaroslavu Bořitovi z Martinic zastávat. 826 V okamžiku, kdy měšťané pochopili, že se jim nepodaří z robotních povinností vyvázat, snažili se nepříznivé situace využít ve svůj prospěch. Vítaným prostředkem k vlastnímu obohacování a posilování osobní prestiže se staly nařizované cesty do Prahy. Majitelé povozů nakupovali při svých cestách zboží i pro příslušníky slánských měšťanských elit či na fůrách 821
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 174.
822
Tamtéž, fol. 177.
823
K roli starců při rekonstrukci paměti srov. Jaroslav DIBELKA, Paměť jako prostředek k udržení
pravomoci výkonu hrdelního práva, in: V. Bůžek – J. Dibelka (edd.), Utváření identity, s. 77-95, zde s. 84-85. 824
G. CUBBIT, History, s. 132-140.
825
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 177.
826
Tamtéž, fol. 182-182´.
155
zajišťovali přepravu zboží pro potřeby městské obce.827 Často se proto stávalo, že záležitosti Jaroslava Bořity z Martinic nebyly vyřízeny včas nebo se na ně vůbec nedostalo. Situace vyvrcholila v roce 1646, kdy pražské aktivity slánských měšťanů neunikly pozornosti v Praze působících šlechticů, kteří si povšimli, že jsou slánští měšťané schopni nakupovat pro svou potřebu luxusní zboží a neplní řádně úkoly uložené jejich vrchností. Smečenský šlechtic se pro toto nepatřičné chování svých poddaných stal terčem posměchu některých blíže nejmenovaných „pánů a osob ze stavův“.828 V klevetách líčili blíže neoznačení šlechtici smečenského hraběte jako špatnou vrchnost, která nedokázala přinutit své poddané k poslušnosti. Stranou nezůstaly ani fámy o bohatství slánské měšťanské obce, které ostře kontrastovalo se zprávami o její chudobě způsobené vojenským rabováním. Z nich vystupoval hrabě Martinic jako člověk, který není řádně informován o situaci na svém panství a je svými poddanými okrádán a obelháván.829 Těmito zvěstmi klevetníci ohrozili základní kategorie šlechticova hodnotového světa, jež představovala důstojnost, vážnost a poctivé jméno.830 Jaroslava Bořitu z Martinic útoky na jeho osobu velmi rozlítily. Okamžitě zaslal spěšný list slánskému místohejtmanu Augustinu Kosinovi o nevhodném chování slánských měšťanů a žádal o jejich okamžité potrestání. Ve svém dopise také shrnul obsah posměšků, které se snesly na jeho osobu („zde v Praze, mnozí páni a osoby z stavů [se] tomu diví a to všudy po celém městě a sice jinde vůbec rozhlašují, že též poddaní moji pod ochranou mou hrubě málo trpěli a mnoho dobytkův, obilí i jiných věcí majíce, dosti mocní a bohatí jsou“).831 Příště musel na povozy dohlížet vrchnostenský úředník a jezdit s nimi do Prahy.832 I přes toto opatření zůstala pověst Jaroslava Bořity z Martinic ještě nějakou dobu pošramocena.833 Vedle těžkostí spojených s novými robotními povinnostmi se objevila další okolnost, kterou většina měšťanů pociťovala jako ohrožení svého sociálního statutu a ekonomických 827
K využívání robotních povinností pro vlastní potřeby srov. Jaroslav ČECHURA, Černínové versus
Kysíbelští, Praha 2003, s. 132-141. 828
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 176.
829
Tamtéž, fol. 176´.
830
Václav BŮŽEK, „Posměch nemalej se stal“. Příběh ze šlechtické každodennosti 16. století, in: B.
Chocholáč – L. Jan – T. Knoz (edd.), Nový Mars Moravicus, s. 419-429, zejména s. 427-428. 831
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 176´.
832
Svou nenáležitou prací se úředník na zhanění pána prakticky podílel. Srov. J. HRDLIČKA, Mezi
ctí, s. 354-355. 833
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů, inv. č. 103, kniha č. 20, fol. 96.
156
aktivit. Šlo o živelný příliv poddaných z okolních vesnic, kteří se začali nekontrolovaně usazovat za hradbami a na předměstí, patrně ve snaze nalézt zde ochranu před vojáky či při hledání snadnější obživy.834 Venkované tak činili bez vědomí Jaroslava Bořity z Martinic. Ten usiloval o nové osídlení Slaného a byl ochoten rozdávat pusté domy každému, kdo byl schopen prokázat, že se o svěřenou nemovitost bude odpovídajícím způsobem starat, zvelebovat ji a stane se jeho poddaným.835 Šlechtic však předpokládal, že do Slaného přijdou spíše lidé z okolních měst. Nepočítal s odlivem svých venkovských poddaných, které potřeboval pro zajištění zemědělských prací. Vycházel proto vstříc slánské městské radě, která si u něj na venkovany stěžovala, a zakazoval jim usazovat se ve Slaném bez zvláštního povolení, které vydával prostřednictvím své vrchnostenské kanceláře.836 Někteří z měšťanů ovšem více než o sociální statut dbali o hmotné výhody, které jim z usazování se vesnických poddaných plynuly. Vedle nemajetných podruhů se totiž k městu stěhovali také zámožní sedláci, kteří byli za přechovávání uvnitř městských hradeb či obcházení kontrol pravosti písemných povolení vrchnostenské kanceláře, jimiž byl pověřen místohejtman Augustin Kosina, ochotni zaplatit tučné sumy. I s tímto nešvarem se Jaroslav Bořita z Martinic pokoušel bojovat a vyzýval z Prahy místohejtmana, aby braní „ouplatků“ zamezil. V zjitřených letech neustále hrozících válkou však jeho slova patrně zůstávala nevyslyšena.837
6. 2. Strach ze zrady Konec třicátých let byl spojen s novou nepřátelskou hrozbou. Švédská vojska vedená generálem Johanem Gustafssonem Banérem porazila císařskou armádu u Saské Kamenice a obrátila se do Čech.838 Plenění se ze severovýchodních Čech přeneslo i do Slánského kraje,
834
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 12, 14-15´. K migraci do měst z jiných
sociálních prostředí J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 83-87. 835
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1., fol. 1.
836
Tamtéž, fol. 15´.
837
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 17´.
838
Srov. Jiří HOFMAN, Švédský vpád do Čech 1639/1640, Olomouc 2009 (= Diplomová práce), s. 13-
18, 20, 43; Eva TOMKOVÁ, Švédské vpády do Trutnova a Dvora Králové nad Labem, in: J. Kilián (ed.), Věnná města, s. 48-55; Jiří PERNES a kol., Pod císařských praporem. Historie habsburské armády 1526-1618, Praha 2003, s. 554-555; Eva FIALOVÁ, Bitva u Saské Kamenice (1639) a nové
157
který byl o pohybech vojsk zpravován z Loun a Litoměřic.839 Smečenský šlechtic se obával, že se bude opakovat situace z roku 1631. S velkým neklidem proto sledoval postup nepřátelských vojsk směrem ke Slanému. Jeho obavy, že slánští měšťané v rozhodujících okamžicích otevřou nepříteli brány, podporovala hlášení o častém zbíhání slánských odvedenců z císařských vojsk.840 Jaroslav Bořita z Martinic proto v dalších letech při výběru nových vojáků podrobně zjišťoval jejich sociální zázemí. Cílem bylo vybrat svobodné muže, které neomezovaly vazby na rodinu, ovšem přiměřeného věku, aby nehrozily útěky k rodičům.841 Ve volbě nově naverbovaných byl patrný i disciplinační prvek, protože Jaroslav Bořita z Martinic se pokoušel zvolit i takové osoby, jejichž setrvání na panství by mohlo působit v pozdějších letech rušivě. Do císařského vojska proto posílal muže, kteří se nemohli prokázat odpovídajícím sociálním ukotvením ve Slaném, měli problémy s obživou či se již někdy dostali do rozporů s vrchnostenskou kanceláří. Měšťané, kteří již měli zkušenost se službou v armádě, se hlásili Jaroslavu Bořitovi z Martinic sami, protože v ní očekávali lepší uplatnění než ve zpustošeném městě („Vavřinec Zikmund, sloužící několik let mezi Charváty, připověděl za rejtara se dáti potřebovati“).842 Zatím přibližující se švédská armáda zahnala císařská vojska k Praze a její dosažení Slaného bylo již pouhou otázkou času. Smečenský pán proto pověřil svého důchodního písaře Václava Zahrádku, který byl jmenován také správcem Slaného, aby od měšťanů získal nový slib věrnosti. Rituál se odehrál 5. května 1639, místem jeho konání se tradičně stala radnice. Václav Zahrádka zde předstoupil před měšťanskou obec a vyzval je k přísaze věrnosti a stálosti Jaroslavu Bořitovi z Martinic tváří v tvář vojenskému nebezpečí („stále a věrně při městě trvati“). Poté se před Zahrádku postavil primas Augustin Kosina, který slíbil, že on i všichni sousedé setrvají ve městě, budou jej hájit a žádným způsobem nezradí novou vrchnost.843 Z davu měšťanů dále „spontánně“ vystoupili Jiřík Hanžburský a Václav Votický, kteří se přidali k primasovi a horlivě slibovali věrnost smečenskému pánovi.844 objevené doklady k tomuto střetu ve fondu Rodinného archivu Černínů z Chudenic, Archivum Trebonense 12, 2011, s. 193-2010. 839
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 34.
840
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 19.
841
David PARROTT, The Business of War. Military Enterprise and Military Revolution in Early
Modern Europe, Cambridge 2012, zejména s. 101-136. 842
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 24, 38, 64.
843
Tamtéž., kniha č. 59, fol. 34.
844
K vytváření konsensu aklamací srov. J. HRDLIČKA, Otázky, s. 210-212.
158
O deset dní později odeslal generál Johan Gustafsson Banér do města list, kterým slánské městské radě oznamoval, že město za zaplacení výpalného ušetří. Ve městě způsobil doručený dopis značný nepokoj, který vyústil v útěk primase Augustina Kosiny a měšťana Jana Michala Brodského ze Slaného.845 Když se delší dobu žádní vojáci ve městě neobjevili a dopis se ukázal být prozatím planou hrozbou, vrátili se oba uprchlíci zpět. Tento projev zbabělosti, který navíc zcela popíral předchozí sliby věrnosti Jaroslavu Bořitovi z Martinic, vedl Václava Zahrádku k zahájení vyšetřování s oběma konšely. Snahou obou vyšetřovaných bylo obhájit svou čest a dokázat, že k opuštění města byli svedeni. Primas Augustin Kosina za viníka označil Pavla Kotka, který měl zradit novou vrchnost a svým přístupem ve městě vyvolat paniku („že jest to vůbec mluvil, aby raději dobrovolně nepřítele pustili, nežli by se dali mordovati“).846 Další průběh vyšetřování nebyl zaznamenán; v říjnu 1639 se ovšem Banérovy hrozby naplnily.847 Do Slaného přitáhla švédská armáda 22. října od letohrádku Hvězda. Nejprve vojáci vypálili smečenský zámek a poté vtrhli do Slaného. Zde si vynutili na městské radě kontribuci ve výši jednoho tisíce říšských tolarů. Do svého ležení v Litoměřicích s sebou odvedli také dva členy městské samosprávy, jměnovitě měšťana Jana Michala Brodského a písaře Daniela Vepřka. S jejich vězněním počítali do vyplacení výkupného.848 Manželkám obou odvlečených měšťanů se podařilo sehnat požadovanou částku 320 říšských tolarů až v lednu 1640. Aktivnější z obou žen byla Dorota Brodská, která se mohla spolehnout na okruh svých příbuzných a přátel, který ji pomohl zajistit velkou část dané sumy („mohla dobré přátelství sobě objednati“).849 Jan Michal Brodský a Daniel Vepřek se do Slaného vrátili 11. ledna 1640.850 Osud obou měšťanů neunikl pozornosti Jaroslava Bořity z Martinic. Zpravil jej o něm jednak důchodní písař Václav Zahrádka, jednak se k jeho rukám dostaly suplikace obou žen, jimiž jej žádaly o finanční pomoc při záchraně svých manželů.851 Smečenský šlechtic považoval skutečnost, že Jan Michal Brodský a Daniel Vepřek v zajetí nepřešli ke švédskému 845
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 34´.
846
Tamtéž, fol. 35.
847
Tamtéž, fol. 38.
848
Tamtéž, fol. 40.
849
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 68; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59,
fol. 42´. 850
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 43´.
851
Tamtéž, Miltnerova sbírka, suplikace Kateřiny Vepřkové z prosince 1639, blíže nedatováno.
159
vojsku, za projev věrnosti nové vrchnosti. Zajímavý byl tento postoj u Daniela Vepřka, který v předbělohorské době patřil mezi zapálené nekatolíky a pro svou víru na krátkou dobu odešel i do exilu.852 Oba měšťany proto za jejich postoj odměnil. Při nové volbě městské rady v květnu 1640 učinil Jana Michala Brodského primasem slánské měšťanské obce, Daniel Vepřek postoupil na místo prvního městského písaře.853 Ze starého primasa Augustina Kosiny učinil Jaroslav Bořita z Martinic správce Slaného. Dostalo se mu tak odměny za jeho předchozí projevovanou loajalitu, kterou nezastínila ani dehonestující událost útěku před nepřítelem.854 Augustin Kosina se z ní dokázal důmyslně vymluvit a nepřízeň osudu se dotkla pouze jeho předchůdce Václava Zahrádky. Zatímco Daniel Vepřek začal dále stoupat po kariérním žebříčku, Jan Michal Brodský nedokázal svůj náhlý společenský vzestup zúročit. Již v roce 1641 se zapletl se služebnou děvečkou a zplodil s ní nemanželské dítě. Tento přestupek jej stál místo primase, kdy jej v čele městské samosprávy nahradil Jan Jirásek a odsunul ho až mezi obecní starší.855
6. 3. Nová paměť na exulanty Většinově neutrální vnímání exulantů ze třicátých let bylo ve Slaném postupem času překrýváno jinými vrstvami pohledu. Tento pohyb byl shodný s tím, jak pomalu mizela nekatolická skupina ve městě a korespondoval i se zvyšujícím se tlakem na přetváření jejich obrazu, jak byl popsán v předchozí části této rozpravy. Ve čtyřicátých letech 17. století vstoupila do popředí paměť na exulanty, která plně odpovídala katolickému hodnotovému systému. V tomto případě měla podobu dvou odlišných přístupů k exulantům a paměti na ně. První z nich představovala snaha o jejich úplné zapomenutí. Slánští měšťané odmítali přiznat, že osoby, které odešly do exilu, ve městě žily či k němu měly jakýkoliv vztah.856 Na tuto hradbu, vytvořenou v myslích měšťanů, narazil při své žádosti o proplacení dluhu Vít Hrstek z Nového Města pražského. Od městské rady se dočkal pouze odmítavého stanoviska, v němž mu bylo sděleno, že zmiňovaní dlužníci ve městě nikdy nebydleli. 852
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10.
853
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 49.
854
K vnímání zbabělosti jako újmě na cti srov. Miroslav ŽITNÝ, Ideál křesťanského rytířství v paměti
rytířského rodu Pětipeských z Chýš a Egrberku, in: V. Bůžek – J. Dibelka (edd.), Utváření identity, s. 183-217, zde s.185, 202 855
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 94, 122´.
856
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 65-66.
160
Výjimku učinili u osoby Adama Zachaře, který léta patřil ke konšelskému sboru, upozorňovali ale na jeho pobyt v cizině související s jeho kacířstvím.857 Mnozí z konšelů, kteří zasedali v daném roce v městské radě, přitom patřili do nedávné sítě vztahů osob, jichž se dlužná částka týkala.858 Vazby vytvořené s exulanty přestaly být pro novou katolickou komunitu aktuální, společensky žádoucí a potřebné, proto byly vymazány z její kolektivní paměti.859 Tento jev ukazoval na proměnu slánské kolektivní identity, která byla svou podstatnou částí ukotvena ve formálních a neformálních vztazích, které mezi sebou měšťané navazovali. Popřením předchozích svazků se měšťané otevřeně hlásili k novému hodnotovému systému, který jim vštěpoval Jaroslav Bořita z Martinic.860 Druhým
přístupem
bylo
záměrné
budování
negativní
paměti
na
uprchlíky.
Nezastupitelnou roli zde sehrály celozemské a vrchnostenské patenty třicátých let, z nichž slánští měšťané přejímali vhodné slovní obraty, jimiž označovali své bývalé sousedy.861 Široký prostor pro uplatnění a prezentaci svého nového pohledu nalézali v žádostech, jimiž se na Jaroslava Bořitu z Martinic obraceli ve snaze odkoupit či rovnou bezplatně získat majetek exulantů.862 Oproti třicátým létům se autory žádostí stávali lidé, kteří neměli k exulantům příbuzenské vztahy. Jejich snahy nemotivovala touha po zachování rodového majetku a kontinuity jeho držby, ale v první řadě jim šlo o osobní obohacení. Někteří měšťané své nároky vznášeli bezprostředně po odchodu svých sousedů do exilu a jejich majetek nejprve
857
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 58.
858
SOA Praha, Sbírka matrik, farní úřad Slaný, inv. č. 1, fol. 198-256.
859
K aktuálnosti sociálních vazeb srov. Wolfgang REINHARD, Freunde und Kreaturen. Historische
Antropologie von Patronage-Klientel-Beziehungen, Freiburger Unversitätsblätter 139, 1998, s. 127141. V české historigrafii na tento problém upozornil Josef HRDLIČKA, Historická antropologie pro střední třídu. Možnosti a limity antropologických přístupů ke studiu společnosti vrchnostenských měst v raném novověku, in: M. Nodl – D. Tinková (edd.), Antropologické přístupy, s. 215-235, zde s. 222223. V anglickém prostředí ukázal na proměnlivost sociálních vazeb Craig MULDREW, The Economy of Obligation. The Culture of Credit and Social Relations in Early Modern England, Wiltshire 1998, zejména s. 148-157, 298-303. 860
P. HLAVÁČEK – J. HRDLIČKA – Z. VYBÍRAL, Města, s. 356.
861
Srov. strany 135-138 této práce; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 140´.
862
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, suplika Kateřiny Hanžburské, nedat.; kniha
č. 1, fol. 52, 59´, 79.
161
zabavili a až posléze se snažili svůj čin právně stvrdit. Největší vlna zájmu o exulantský majetek ze strany třetích osob se však zvedla právě ve čtyřicátých letech.863 Lidé, kteří odešli do Saska, byli v suplikacích posunuti do role zběhů, kteří svým odchodem potvrdili nezájem o svůj majetek.864 Cílem žádatelů byla podle nich křesťanská snaha zachránit zpustlé pozemky a nemovitosti před úplným zničením.865 Další okolností, která se v žádostech zdůrazňovala, byl údajně tajný průběh jejich odchodu a především motiv, který je k opuštění majetku vedl. Nebylo jím nic menšího než zrada katolické církve a měšťanské obce svého domovského města. To, že v cizině zůstávali, bylo považováno za zatvrzelost a známku kacířství.866 Jejich skon v cizím prostředí, mnohdy doprovázený hmotným i duševním strádáním, považovali slánští měšťané za spravedlivý trest, který je za jejich zradu postihl.867 Ve skutečnosti žádný z pisatelů žádostí o návrat původních majitelů požadovaných gruntů, domů a vinic nestál. Právní nárok exulantů na vlastnictví movitého i nemovitého majetku sice zaniknul tzv. právem odběžným, na nějž se žádatelé hojně odvolávali, mnozí ale stačili svůj majetek převést na své potomky, kteří jej mohli zpětně vymáhat.868 Další snahou bylo ukázat, že exulanti žádné potomky neměli nebo je zplodili nepočestným způsobem.869 Proměna paměti na uprchlíky byla nesena aktuální zištnou snahou obohatit se na úkor
863
„ […] některým kapsářům pozůstalým v městě dobře bylo a se dařilo, nebo po těch sousedích
odešlých domy štracovali a co v nich lepšího býti uznali, sobě brali a naháněli.“; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10. 864
„[…] sama se ho [majetku] tedy svévolně zbavila“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1,
fol. 59´. 865
Tamtéž, fol. 100, 102. Převodům měšťanského konfiskovaného majetku se nově věnovaly pouze
Olga FEJTOVÁ – Petra SLÁMOVÁ, Několik poznámek k ekonomickým důsledkům pobělohorské emigrace na Novém Městě pražském, in: M. Hrubá (ed.), Víra, s. 273-282. 866
„[Alžběta a Jakub Smutných] ti oba jsouce odporni poznati a přijíti samospasitedlnou víru
katolickou,, před několika lety ze Slaného a ven ze země do Míšně odešli […] pro jich zatvrzelé kalvínství“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 79. 867
„[…] v tom emigrantství do smrti trval, až zahynul“; tamtéž, fol. 58.
868
W. WÄNTIG, Grenzerfahrungen, s. 91-97; V. FIALA, Slaný, s. 84-88; Tomáš KNOZ, Finanční
aspekty pobělohorských konfiskací, Český časopis historický 100, 2002, s. 774-814, zde s. 777; 869
„[…] jsouce již věkem sešlí, nemajíce aniž kdy měli děti“; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 1, fol. 79. K důležitosti cti v myšlení raně novověkých měšťanů srov. M. DINGES, Die Ehre, s. 409-440. V české historiografii J. SCHWALLEROVÁ, „Život, s. 26-45.
162
odchozích měšťanů. Cílem žadatelů bylo naplnit znění vrchnostenských patentů a prokázat, že uprchlíci se výše jmenovanými prohřešky protivili vůli Jaroslava Bořity z Martinic a s jejich majetkem je proto možné beztrestně nakládat.870 Negativní pohled na exulanty byl v očích Jaroslava Bořity z Martinic společensky žádoucí a ti měšťané, kteří se jej ve svých suplikacích přidrželi, v nich byli úspěšní. Odtud byl jen krůček k celospolečenskému rozšíření tohoto pohledu. Od čtyřicátých let 17. století se v paměti slánské měšťanské společnosti upevnil obraz exulanta, který byl vnímán jako špatný hospodář, jenž si neváží svého majetku, bezectný kacíř se zrádnou povahou. Změně myšlení odpovídala i skutečnost, že slánští uprchlíci byli již v každém zaznamenaném případě označováni za „emigranty“ či „emigráty“. Původní pohled, podle nějž slánští měšťané odešli z města nedobrovolně z politických a náboženských důvodů, nahradila představa, že je do ciziny odvedly zištné důvody a špatné osobní vlastnosti.871 Nejvíce se tato proměna odrazila v procesu, který byl veden proti bývalému primasovi Václavu Hanžburskému v jeho nepřítomnosti. Slánský emigrant doručil již v únoru 1638 do Slaného list z Prahy, ve kterém požadoval, aby mu obec odeslala peníze, které mu měla dlužit.872 Přítomnost bývalého primasa v Čechách způsobila v městské radě rozruch zejména proto, že jedním z radních byl Hanžburského syn Jiří.873 Vzhledem ke skutečnosti, že konšelé nevěděli, zda Václav Hanžburský vlastní saský pas a je v zemi legálně, cítili se písemnou komunikací s ním ohrožení. Rozhodli se proto jeho záležitost udržet v tajnosti, neoznamovat ji Jaroslavu Bořitovi z Martinic
a vyřídit ji pokud možno prostřednictvím osobní ústní
komunikace („poněvadž on osoba z emigrátův jest a proti J[eho] M[ilosti] C[ísařské] patentům a zápovědi v Praze se zdržuje, že není bezpečné skrze psaní od ouřadu a celé obce jemu odpovědi dávati, než skrze oustní (a to v tajnosti) rozmlouvání“).874 Vybraní měšťané měli Hanžburskému vyřídit, že obec se v současnosti potýká s finančními těžkostmi a nemůže mu dlužnou částku uhradit („nemožnost obce“).875 Zda k plánovanému jednání mezi představiteli městské obce a bývalým primasem skutečně došlo se z dochovaných pramenů nepodařilo rekonstruovat. Celou záležitost ovšem měšťané před hrabětem neutajili, protože
870
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 67-68.
871
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 442, 444, 445´.
872
Tamtéž, fol. 445´.
873
K jejich příbuzenskému poměru srov. J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 28, 32.
874
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 445´.
875
K zadlužení a výnosům obce srov. NA Praha, Stará manipulace, sign. M, inv. č. 7/24, fol. 5-12.
163
Václav Hanžburský odeslal k rukám císaře stížnost, ve které útočil na Jaroslava Bořitu z Martinic. Šlechtic mu měl zadržovat dlužné peníze a bránit mu v jejich nabytí.876 Smečenský šlechtic odeslal slánské městské radě kopii Hanžburského supliky, aby se k ní vyjádřila. Ta započala s rozsáhlým vyšetřováním, ve kterém se prezentoval nový postoj slánských měšťanů k exulantům. Celé vyšetřování bylo vedeno ve snaze ukázat nepřátelský postoj Václava Hanžburského k smečenské vrchnosti a samotnému panovnickému domu, aby bylo možné naplnit znění „exulantských“ patentů, které je v takovém případě zbavovaly majetku. V první části procesu byl vyslýchán konšel Jiřík Hanžburský, který měl v zastoupení svého otce zodpovědět na některé z předložených otázek. Vyšetřování se ujal další z konšelů Samuel Cruciger. Ten rozhodně nemohl být označen za nezúčastněného tazatele a patrně si tuto možnost na městské radě vymohl.877 V otázkách, které Cruciger Jiříku Hanžburskému kladl, konstruoval několik vrstev negativního obrazu jeho otce. Nejprve se dotkl možnosti, že Václav Hanžburský je svým synem pravidelně zpravován o obecních záležitostech a tuto znalost používá v neprospěch města. Nepřímo tak Jiřího Hanžburského obvinil ze zrady měšťanské obce („Jiřík zde o vyřízené věci do Freiberka psal a tak jeden bez druhého nevědomosti nic nečinili“).878 Druhá otázka se týkala osoby Simeona Celeryna, který měl stejným způsobem Hanžburského informovat nejen o slánské měšťanské obci, ale podle vzneseného obvinění mu zasílal i zprávy s celozemským dosahem. Václav Hanžburský v ní byl označen nejen za zrádce slánské měšťanské obce, ale měl se zpronevěřit i svojí zemi a habsburskému rodu („když jest jeho p[anu] otci jakou novinu, že by se císařskému lidu aneb samému císaři v něčem zle vedlo, přnesl, jsouc toho velmi vděčen a za to odměnu […] švendýrovati nelitoval“).879 Zajímavý byl i pohled na Simeona Celeryna, kterého Jaroslav Bořita z Martinic nenáviděl kvůli jeho účasti na šlechticově defenestraci a volbě Fridricha Falckého českým králem.880 Bývalý obecní starší se do obce vrátil spolu se saským vpádem a ve městě setrval
876 877
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 20. Ke sporu o převod majeteku Václava Hanžburského, který vedla Crucigerova žena Dorota
s Jiříkem Hanžburským srov. strany 141-145 této práce. 878
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. , kniha č. 59, fol. 20.
879
Tamtéž.
880
Srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 29-30.
164
až do své smrti v druhé polovině třicátých let. V Crucigerově podání
byl vylíčen jako
nebezpečný, všehoschopný zrádce („náchlebník, největší špelíř a kundšaftýř nepřátelský“). 881 Další otázka mířila z údajnému neoprávněnému pobytu Václava Hanžburského na území Čech. Konstruoval se v ní obraz člověka, který se lstivě a tajně vloudil do Čech, aby zde škodil jejich obyvatelům. Bývalý primas dávno neměl požívat ochrany saského kurfiřta („od dávného času v Freiberce nezůstává“) , za jeho poddaného se měl pouze vydávat a skrývat se již po dlouhou dobu na území Království českého („ledakde v pokoutech“). V poslední otázce byl obraz Hanžburského dotvořen do podoby zatvrzelého kacíře, který se snažil od pravé katolické víry odvádět i ostatní slánské měšťany („příkladem svým že jest jiný po sobě potáhl“). Zatvrzelé kacířství jej také vedlo k dalším zradám na slánské obci, kterých se dopustil v průběhu saského vpádu („když armáda kurfiřta přitáhla, z toho že potěšení míval“).882 To, že hlavním cílem celého vyšetřování nebyla snaha dozvědět se odpovědi na kladené otázky, ale pouze jejich pomocí vytvořit negativní obraz Václava Hanžburského, bylo dále patrné ze skutečnosti, že odpovědi jeho syna Jiříka Hanžburského nebyly vůbec zaznamenávány. Slánský konšel nejspíše svého otce hájil a jeho odpovědi neodpovídaly konstruovanému obrazu, proto se nedočkaly svého zpísemnění, nebo se s jejich vypuštěním počítalo již od samého počátku vedení procesu.883 O to pečlivěji byly zaznamenávány výpovědi ostatních svědků, kteří před radu předstoupili a byly jim položeny stejné otázky jako Jiříkovi Hanžburskému. První se k výslechu dostavil Václav Votický, který se podrobně vyjádřil k Hanžburského kacířství. Podle jeho výpovědi byl bývalý slánský primas skutečně zatvrzelým nepřítelem katolické víry a svůdcem ostatních měšťanů („jiné v tom rozpaloval, mluvíc, že to na dlouho nebude“).884 Zdůraznil také novou okolnost jeho zrádné povahy, totiž přetrvávající nenávist k slánským měšťanům, která jej vedla k jeho útokům na obec a Jaroslava Bořitu z Martinic („příkoří posavad obci činí“). Svou další výpovědí přidal k vytvářenému obrazu Václava Hanžburského další prvek. Nařkl bývalého primase ze zadlužení slánské obce a krádeže obecních klenotů.885 Další přišel na řadu Samuel Šťáva. V předbělohorském období se tento
881
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 20.
882
Tamtéž, fol. 20´.
883
B. STOLLBERG-RILINGER, Symbolische Kommunikation, s. 507.
884
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 20´.
885
Tamtéž.
165
bývalý volenec snažil s Václavem Hanžburským spříznit a proniknout mezi slánské měšťanské elity.886 V nových poměrech na své pokusy zapomněl a ve shodě s pokládanými otázkami označil Hanžburského za zatvrzelého kacíře („urputného“). Ve své odpovědi rozvedl předchozí výpověď Václava Votického, když připustil, že Václav Hanžburský neodešel z města kvůli své konfesi, ale ze strachu z odhalení jeho finančních podvodů a krádeží („vzavše je [peníze] s sebou, spíšeji a více pro takovou přičinu rád odešel, nežli pro náboženství“). Třetí v pořadí, Jan Jeřabina, pouze zopakoval předchozí tvrzení Václava Votického a Samuela Šťávy („mnoho peněz k sobě přijímal, z náboženství jiné rozpakoval“).887 Zajímavé byly výpovědi Jiříka Sulivy a Samuela Kolínského, kteří se jako jediní z dotazovaných nepokoušeli vyhovět vytváření negativního obrazu Václava Hanžburského. Patrně šlo o svědky, které přizval Jiřík Hanžburský na obranu svých zájmů.888 Jedinou věc, kterou byl Jiřík Suliva ochoten před slánskou městskou radou dosvědčit, byl fakt, že Václav Hanžburský odešel pro náboženství ze země. Jediný také zmínil, že primase následovala do exilu i jeho manželka. Nechtěl se ovšem vyjadřovat k jeho postoji k městské obci, ani k jeho dalším možným charakterovým vadám („co jest obci ublížil neb neublížil, že o tom neví“).889 Samuel Kolínský dokonce potvrdil své očité svědectví, že převody majetku mezi Václavem Hanžburským a jeho synem Jiříkem proběhly podle práva a obec ani vrchnost nemají na tyto majetky další nárok.890 Vystoupení posledních dvou jmenovaných mělo patrně sloužit jen jako dosvědčení řádného nabytí majetku Jiřího Hanžburského a jeho ochraně před nechtěnou pozorností smečenské vrchnosti. V dalších soudech, které se týkaly Václava Hanžburského, totiž zůstali oba zmiňovaní zdrženliví a na obranu svého postoje volili poukaz na zapomenutí událostí, které s bývalým primasem souvisely.891 Oba měšťané se nesnažili proti nově budované paměti přímo vystoupit ani budovat alternativní obraz slánského exulanta. Svou pasivitou jej de facto potvrzovali.892 Konšelům proto nic nebránilo v tom, aby přepis výslechu, ve kterém byl Václav Hanžburský označen za nepřítele císaře, slánské obce a martinického domu a 886
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 156, 172, 175.
887
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 21.
888
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 238.
889
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. kniha č. 1, fol. 21.
890
Tamtéž, fol. 21´.
891
K účelovému zapomínání jako obranné strategii srov. P. BURKE, Variety, s. 53.
892
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 155-156.
166
pozbýval tím veškerých nároků na svůj majetek, odeslali k rukám Jaroslava Bořity z Martinic.893 Václav Hanžburský nebyl jediným exulantem, který se zasazoval o majetkové vyrovnání se slánskou měšťanskou obcí. V dubnu roku 1648 obdržela městská rada snešení Václava Linharta mladšího, který žádal o navrácení majetku po svém otci, bývalém konšelu Václavu Linhartovi.894 Někdejšímu slánskému měšťanu se podařilo plně integrovat do saské společnosti. Uchytil se v Drážďanech jako městský písař a své po otci zděděné jméno si nechal poněmčit na Wenceslaus Leonardi.895 Ve své korespondenci se Václav Linhart mladší již zcela identifikoval s německým jazykem a za obyvatele Saska se sám označoval.896 Na městské radě proto požadoval pouhé zpeněžení otcových statků prostřednictvím jím zvoleného zástupce.897 Také v tomto případě se snažili konšelé vytvořit negativní obraz žadatele, aby se jim podařilo ukázat neoprávněnost jeho požadavků. Prvním ze špatných povahových rysů Václava Linharta mladšího byl jeho nevděk vůči slánské měšťanské obci. Ta po jeho osiření roku 1625 podporovala jeho babičku Magdalenou Třískovou, aby jej mohla vychovat v řádného člověka. Za to se oba obci „odvděčili“ odchodem do exilu roku 1626.898 Dalších nenáležitostí se měl Václav Linhart mladší proti obci a Jaroslavu Bořitovi z Martinic provinit roku 1631, kdy při vpádu saských vojsk podporoval svého strýce Václava Pelarga. Po vyhnání vojsk neuposlechl podle městské rady císařských patentů a zůstal v království („pokoutně se zdržoval“). Nakonec byl vyzván vrchnostenských úředník Kašparem Pryamem, aby odešel do Prahy a přihlásil se Jaroslavu Bořitovi z Martinic za poddaného. V této chvíli zradil
893
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 21´.
894
K působení Václava Linharta v městské radě a ostatních správních celcích srov. J. KADEŘÁBEK,
Proměny slánských měšťanských elit, s. 38, 40, 136-150. 895 896
Srov. J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 69. K jazykové identifikaci L. BOBKOVÁ, Exulant, s. 322; Frank METASCH, Die religiöse
Integration der böhmischen Exulanten in Dresden während des 17. und 18. Jahrhunderts, in: Joachim Bahlcke – Rainer Bendel (edd.), Migration und kirchliche Praxis. Das religiöse Leben frühneuzeitlicher Glaubensflüchtlinge in alltagsgeschichtlicher Perspektive, Köln-Weimar-Wien 2008, s. 69-94, zde s. 71-77; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, dopis Václava Linharta mladšího městské radě z 15. dubna 1648. 897
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 265.
898
Tamtéž, fol. 263.
167
neposlušný měšťan obec naposledy a odešel zpět do saského exilu. 899 V poslední části svého listu vylíčili konšelé Václava Linharta jako špatného hospodáře, který svůj majetek zanechal ladem a nezaslouží si proto jeho navrácení.900 Ani Václav Linhart mladší své statky v průběhu čtyřicátých let díky přispění městské rady nezískal. Jeho další dopisy dokonce konšelé odmítali postoupit vrchnosti, protože ji považovali za její neslušné a nepatřičné zaneprázdnění, a doporučili mu, aby se v dané otázce na hraběte z Martinic obrátil sám.901 Obezřetní byli slánští konšelé také v případě osob, které měly v exilu své příbuzné. Zvláštní pozornosti se dostávalo Magdaleně Pelargové, dceři „saského zrádce“ Václava Pelarga.902 Ta neodešla se svým otcem do vyhnanství, ale zůstávala u své babičky Doroty Schodecké. Když se Schodecká rozhodla převést na ni svůj nemovitý majetek, musela slánské městské radě doložit, že jím nebude moci Pelargus nakládat.903 I přes její dobrozdání se převod statku neúměrně protahoval a komplikoval a jeho vyřizování trvalo déle než rok. Nakonec se kvůli Magdalenině nízkému věku musela statku ujmout její teta Anna Lidická.904 Stejným způsobem jako obraz exulanta se v průběhu čtyřicátých let formoval také obraz nekatolíka, resp. utrakvistické konfese. V prvé řadě se zcela proměnil postoj k vlastní nekatolické minulosti města a jeho tradici. Z minulosti města byly účelově vybrány pouze okamžiky, v nichž město získávalo od panovníků nadání a privilegia. O jejich obnovu slánští měšťané usilovali a snažili se zdůraznit ekonomický prospěch, který by Jaroslavu Bořitovi z Martinic z jejich navrácení plynul.905 Zcela popřena byla nekatolická minulost města. Ta byla přisuzována generaci otců, s jejichž pomýleností a chybami nechtěli mít synové nic společného. Předkové slánských měšťanů byli popisováni v negativním světle. Kvůli kacířství otců museli jejich potomci v současnosti nespravedlivě trpět.906 Odklon od zažitého pohledu na roli předků znamenal v paměti slánských měšťanů ostrý řez. K přeměně vnímání přitom došlo za jedinou generaci, která stačila k tomu, aby popřela 899
Tamtéž, fol. 263´.
900
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 70.
901
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 332.
902
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 59-60.
903
Týž, Proměny slánských měšťanských elit, s. 79-82.; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č.
59, fol. 63. 904
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 93.
905
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 42-45. Podrobně byly snahy o zpětné získání privilegií rozpracovány v této
kapitole v pasážích o komunikaci. Blíže s. 177-184. 906
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 45.
168
dosavadní dvou set letou tradici. V případě Slaného se zcela potvrdila předběžná teze Josefa Hrdličky, Petra Hlaváčka a Zdeňka Vybírala, že konfesijní příslušnost vytvářela komunitní pouta nejen mezi současníky, ale i mezi jednotlivými generacemi.907 Změna celospolečenské konfesijní identifikace tato pouta dokázala zpřetrhat. Podobnou změnu v kolektivní paměti bylo možné doložit i v Jindřichově Hradci. Tamější měšťané nejenže odmítli svou původní nekatolickou minulost, ale zcela ji přetvořili tak, aby prokázali nepřetržitou kontinuitu katolické víry ve své obci.908 Odmítavý postoj slánských měšťanů k nekatolickému obrazu města se projevil i v korespondenci s okolními městskými obcemi. V dopise lounské městské radě, který byl odpovědí na jejich požadavky ohledně vymáhání pohledávek, se vraceli k situaci v roce 1622, kdy bylo město ještě nekatolické, avšak již řízené katolickou správou dosazenou Karlem z Lichtenštejna. Veškerá odpovědnost za majetek Lounských měla podle konšelů připadnout knězi Heřmanu Blovskému, který byl ve zmiňované době prokazatelně katolíkem. Jiným osobám neměly být lounské pohledávky svěřeny, protože nekatolíci nepatřili mezi důvěryhodné členy měšťanské obce. Nekatolíci byli v tomto případě líčeni jako nespolehliví lidé, schopní se obohatit na úkor cizích lidí.909 Změnil se i obraz nekatolických kněží, kteří byli příště v pramenech označováni hanlivým termínem predikant.910
6. 4. Nová zbožnost S postupujícím věkem se začal Jaroslav Bořita z Martinic více zaobírat otázkou po spáse své duše. Vedle Boží milosti, které se mu mělo dostat za jeho snahy o přivedení svých poddaných a všech obyvatel Království českého ke katolické víře, se jeho přemítání o posmrtných záležitostech odrazilo ve zbožných nadáních svatovítské kapitule.911 Jaroslav Bořita z Martinic nejprve nechal znovuobnovit nadání k oltáři sv. Ondřeje ve své rodové kapli. Listem z 22. června 1644 adresovaným svatovítské kapitule žádal o přidělení kněze, který by u oltáře dvakrát v týdnu sloužil mši. V neděli požadoval šlechtic o vykonání mše De Tempore, ve středu či v pátek, podle dalších povinností jemu propůjčeného duchovního, se měla sloužit mše zádušní. Vedle těchto pravidelných bohoslužebných úkonů si vymiňoval jednou za rok 907
P. HLAVÁČEK – J. HRDLIČKA – Z. VYBÍRAL, Města, s. 374.
908
J. HRDLIČKA, Víra, s. 440-442.
909
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 298.
910
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 63.
911
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1, dále nefoliováno.
169
u oltáře konat zpívanou mši Anniversaris.912 Posledním zmiňovaným obřadem se snažil Jaroslav Bořita z Martinic zajistit spásu svojí duši a prezentoval jím i povědomí o nepřetržité rodové kontinuitě.913 Mše se měla sloužit za „mé milé předky, celý rod můj, zvláště pak za mě jako fundátora po smrti mé“.914 Vedle požadavků souvisejících se zajištěním svého posmrtného života a péčí o duše svých předků se ve své fundaci smečenský šlechtic snažil také prezentovat jako dobrý křesťan, který má na srdci spásu svých bližních, protože svatoondřejský oltář byl nadán odpustky udělenými papežem Klimentem VIII. Z „křesťanské lásky“ se Jaroslav Bořita z Martinic uvolil, aby plnomocné odpustky sloužily všem katolickým osobám a v určenou dobu se u oltáře sloužily mše i za spásu ostatních duší trpících v očistci.915 Ve Slaném se o povznesení duchovního života a obecné zbožnosti pokusili měšťané již ve třicátých letech obnovou literátského kůru, který se od začátku svého znovuoživení setkával s mnohými překážkami.916 Ve čtyřicátých letech pokračovala sestupná tendence, kterou od konce třicátých let vykazovala vzdělanost spolu s pěvěckými a intelektuálními schopnostmi slánských literátů. Tento pokles vzdělanosti zasáhl celou měšťanskou obec. Když ve městě v roce 1649 hledal Jaroslav Bořita z Martinic vhodné služebnictvo pro svůj dvůr a hraběnku z Martinic, měli s jejich hledáním smečenští úředníci veliké obtíže. Žádný z mladších měšťanů nebo dětí se podle jejich mínění pro takové povinnosti nehodil, protože osoby s požadovanými intelektuálními schopnostmi stěží dokázaly pokrýt potřebná místa ve správě města. Slaný se podle jejich názoru měnil spíše v čistě řemeslnickou sídelní jednotku.917 Ve čtyřicátých letech také zcela zanikl latinský kůr, protože se nedostávalo měšťanů, kteří by tento jazyk ovládali.918 Vstup do jeho řad již nepředstavoval posílení osobní 912
K daným mším srov. Marie KLETEČKOVÁ, Několik poznámek k Seznamu unifikovaných názvů
pro liturgická díla latinských ritů katolické církve, Národní knihovna 13, 2002, s. 323-325. 913
Tomáš MALÝ, Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické
zbožnosti v 17. a 18. století, Brno 2009, s. 32-35. 914
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1
915
Tamtéž.
916
Srov. s. 127-128 této práce.
917
„[…] že v tyto jminulý roztržitosti a [v]pády vojenský žádný školní učení a cvičení býti nemohlo
[…] do školy děti dáti a od nich čím platiti neměli, nybrž při sobě doma majíc, pracem hmotným učili; SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1031, sign. II. 13, kart. 2, dopis smečenských obilních písařů Jaroslavu Bořitovi z Martinic ze 4. listopadu 1649. 918
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 432´.
170
prestiže a poukaz na výjimečné osobní vlastnosti jeho členů.919 Z výše zmiňovaného důvodu přestal být literátský kůr prestižním společenstvím, které sdružovalo městskou inteligenci a příslušníky elit a měšťané o něj ztráceli zájem. Když v květnu roku 1644 projevil zájem stát se součástí bratrstva literátského kůru smečenský úředník Václav Ignatius Libovický, byla jeho žádost dokonce zaznamenána do pamětních knih jako výjimečná událost.920 Další nový projev zbožnosti přímo souvisel s vydáním celozemského patentu kardinála Arnošta z Harrachu, který reagoval na momentální válečné neúspěchy císařských vojsk. V roce 1642 utrpěla císařská armáda několik porážek od generála Lennarta Torstenssona, kterému se podařilo na jaře proniknout do Dolního Slezska. Odtud se mu otevřel průchod na Moravu, kterou začal postupně dobývat. Jeho mise vyvrcholila 6. června, kdy jeho jednotky po čtyřdenním obléhání obsadily Olomouc.921 Kardinál z Harrachu spatřoval v porážkách, které Švédové císařským uštědřili, projev ztráty Boží milosti. Ve svém patentu proto vyzýval majitele všech panství v Čechách a na Moravě, aby se jejich poddaní snažili svými modlitbami znovu si Boha naklonit a odvrátit hrozící vojenské nebezpečí.922 Na smečenské panství a do Slaného dorazil Harrachův patent se zpožděním na počátku srpna 1642. Jaroslav Bořita z Martinic ho již v průběhu července poslal oběma děkanům, slánskému i smečenskému, ovšem oba latinské texty na místo svého určení nedorazily.923 Šlechtic je znovu přeposlal 8. srpna prostřednictvím svého oficiála místohejtmanovi Augustinu Kosinovi, aby je oběma duchovním předal. Smečenského pán zpoždění patentu, který nakazoval modlitby sloužící podpoře císařských vojsk („že by armádě J[eho] M[ilosti] C[ísařské] dobré štěstí sloužilo a od ní nepřítel potlučen neb pryč zahnán byl“) velmi znepokojovalo. Jaroslav Bořita z Martinic se obával toho, že by se v případě úspěchu císařské vojenské mise o vítězství nijak nezasloužil a možné neúspěchy by byly přičteny tomu, že se do společných modliteb na ochranu země nezapojili také smečenští poddaní a slánští
919
V Brně byla na druhou stranu situace zcela opačná a literátské kůry a bratrstva se těšily velké
oblibě. Srov. T. MALÝ, Smrt, s. 212. 920
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 104.
921
J. B. MILTNER (ed.), Zlomky, s. 17, 19; František MATĚJEK, Morava za třicetileté války, Praha
1992, s. 246-248; týž, Švédové na Moravě za třicetileté války, Časopis Moravského muzea 73, 1988, s. 127-161, zde s. 140-142. 922
A. CATALANO, Zápas, s. 269-271.
923
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 7´.
171
měšťané. Rozhodl se proto připojit k patentu své vlastní dobrozdání, kterým povinnost pravidelných modliteb rozšiřoval, aby tak nahradil proluku vzniklou v konání bohoslužeb.924 Představa, že příčinou vojenského utrpení by mohla být Boží nepřízeň, se postupně stala důležtým prvkem ve vnímání slánských měšťanů. Obraz Božího hněvu se ještě silněji promítl do myšlení slánských obyvatel na podzim roku 1649, kdy ve Slaném propukla morová nákaza.925 Zdaleka nedosahovala takových rozměrů jako poslední morová rána z roku 1625, které padlo za oběť více než 500 osob, přesto s sebou přinesla atmosféru strachu a neblahých očekávání.926 Stále však v očích měšťanů představovala mnohem menší hrozbu než očekávání přesunů švédských vojsk, o kterých bylo město pravidelně zpravováno.927 Situaci ve Slaném vnímal velmi negativně i Jaroslav Bořita z Martinic. Ve shodě se slánskými měšťany ji považoval za trest, který Bůh seslal na jeho poddané za jejich dosavadní hříchy a odpor proti jeho osobě.928 Jeho snahou bylo Boží hněv odvrátit a zabránit šíření nákazy ze Slaného po celém panství, popřípadě dosáhnout v Božích očích takové milosti, aby ránu seslanou na neposlušné hříšníky sám ukončil, s láskou pohlédl na šlechticovy poddané a odpustil jim.929 Svá rozhodnutí, jak v celé záležitosti postupovat, adresoval šlechtic svému regentu v pravidelných listech, které z Prahy odesílal v rozmezí tří až pěti dnů. Regent panství jejich obsah později tlumočil důchodním písařům, kteří měli hraběcí rozhodnutí prosazovat mezi obyvateli města Munciffaje i poddanými okolních vesnic, a slánskému hejtmanovi, který měl stejným způsobem působit na obyvatele Slaného.930 Další projevy vypjaté zbožnosti byly ve Slaném spojeny s úmrtím třetí Martinicovy choti, hraběnky Kateřiny Lidmily z Ještětic.931 Hraběnka patřila mezi slánskými měšťany k oblíbeným prostředníkům. Své suplikace, jimiž se snažily obejít zaběhnutý komunikační rámec a vymoci si u hraběnky přímluvu u Jaroslava Bořity z Martinic, jí adresovaly především ženy, které patrně počítaly s tím, že šlechtična bude shovívavější a přístupnější 924
Tamtéž, fol. 8.
925
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1031, sign. II. 13, kart. 2, list důchodních písařů Jaroslavu Bořitovi
z Martinic z 6. září 1649. 926
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 10.
927
Týž (ed), Zlomky, s. 18.
928
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 21.
929
Srov. přepis jeho nařízení SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1031, sign. II. 13, kart. 2, dopis
smečenských úředníků Jaroslavu Bořitovi z Martinic z 9. září 1649. 930
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 336.
931
SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1114, kart. 13, nefol.
172
jejich požadavkům než její manžel.932 Zpráva o jejím úmrtí v roce 1649 proto byla ve Slaném následována velkým ohlasem.933 Truchlící šlechtic uspořádal v souvislosti s jejím pohřbem několik slavnostních aktů, kterých se se slánští měšťané zúčastňovali. V den pohřbu se ve smečenském kostele, v chrámech svaté Trojice a svatého Gotharda ve Slaném i ve všech kostelících na smečenském panství rozezněly zvony. Ty oznamovaly, že se přiblížil okamžik uložení hraběnčiných ostatků. Spolu s nimi se začalo s výsluhami mší za hraběnčinu duši. Slánští měšťané se také spontánně modlili za její spásu v kostelích.934 Dále se nová zbožnost odrazila ve snaze slánských měšťanů zajistit výzdobu obou kostelů, která by odpovídajícím způsobem sloužila chvále Boží.935 Ve svých snahách narazili měšťané na nechuť Jaroslava Bořity z Martinic podílet se vyššími finančními obnosy na renovaci slánských sakrálních staveb a jejich vybavení. Slánští měšťané upozorňovali v srpnu 1641 šlechtice na to, že oba kostely byly zásadním způsobem poničeny ohněm a následnými dešti, které vedly k podmáčení obou staveb a provalení střech. Urozenec ale předpokládal, že nadání kostelů je vnitřní záležitostí slánské měšťanské obce, které plyne z užívání děkanových služeb jejími členy. Vyzval proto měšťany, aby na vyspravení střech obou kostelů učinili ve Slaném sbírku. Jaroslav Bořita z Martinic nebyl ochoten zaplatit ani za novou výzdobu. Podle jeho mínění byl stávající vzhled kostela pro oslavu Boží milosti dostačující. Zvláště upozorňoval měšťany na možnost využít k výzdobě kostela sv. Gotharda finanční nadání zesnulého kněze Jana Cerva, které se původně mělo použít k záduší pro výsluhu mší za jeho duši. Nakonec se měšťanům podařilo zajistit služby pokrývače Jiříka Spurného, který se uvolil pokrýt střechu kostela sv. Gotharda za pouhých 40 kop grošů. 936 Neochota Jaroslava Bořity z Martinic vynakládat vyšší částky na zvelebování obou kostelů se odrazila i v jejich nevybavenosti pro základní duchovní úkony. Naplno vystoupil celý problém do popředí v září 1641, kde se do města vypravili synové Jaroslava Bořity z Martinic. Urozenci s sebou přivezli jezuity, kteří měli v kostele sv. Gotharda sloužit zvláštní mši. Pro jejich potřebu se ovšem nedostávaly misály a další bohoslužebné předměty. Slánští měšťané se proto museli ptát duchovních z okolních měst, zda by jim je pro danou příležitost 932
K genderové loajalitě žen srov. Jeniffer HELLER, The Mother´s Legacy in Early Modern England,
Cambridge 2011, s. 86-89. 933 934
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 206. SOA Praha, Vs Smečno, inv. č. 1114, kart. 13, dopis důchodních písařů Jaroslavu Bořitovi
z Martinic, nedat. 935
Srov. F. VOLKLAND, Konfession, s. 84.
936
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 17-17´.
173
nemohli zapůjčit. Se svou žádostí se obrátili i na smečenského děkana Jana Hamříka, který jim pro zvláštní příležitost zapůjčil „dvouch misálův římských“, ovšem pod výminkou, že po odjezdu vzácných hostů je slánští kostelníci neprodleně vrátí na Smečno, aby v chrámu sv. Gotharda nezůstaly nadobro.937 Stejné štěstí neměli lounští měšťané, kteří se na slánské městské radě pokoušeli vymoci monstranci, kterou jim zapůjčili ještě v bouřlivém roce 1621. Konšelé jejich žádost zamítli s tím, že monstrance byla patrně ukradena. Celou vinu za její odcizení přiřkli tehdejšímu děkanovi Janu Heřmanovi Blovskému a odmítli o dané věci s lounskými měšťany dále jednat.938 Svým sousedům přitom slánští měšťané lhali. Když byl roku 1649 vytvořen soupis „klenotův a ozdob kostelních v městě Slaném“, na prvním místě seznamu se objevila monstrance
odpovídající
popisu
lounských
měšťanů,
navíc
s kalíškem
na
hostii
symbolizujícím měsíc, jehož vyobrazení náleželo městu Louny od husitských dob („monstrancí stříbrná pozlacená s měsíčkem, jak velebná svátost oltářní do něho se staví“).939 V neposlední řadě vzrostl ve čtyřicátých letech počet zbožných odkazů k záduší chrámu sv. Gotharda. Tato proměna se odrazila v odkazech učiněných za života donátora i v testamentární praxi. Ve Slaném se dochovalo pouze malé množství raně novověkých měšťanských testamentů, které byly v 19. století svázány do jedné knihy bez ohledu na jejich dataci. Všichni testátoři, kteří svou poslední vůli učinili mezi lety 1602, kdy byl nákladem obce dostavěn nový kostel sv. Trojice, a rokem 1635, směřovali své dary k jeho záduší.940 Po tomto roce se začaly ve velkém množství objevovat odkazy k záduší chrámu sv. Gotharda, aby počátkem čtyřicátých let zcela převážily. Potvrzovala se tím katolická konfesijní sebeidentifikace slánských měšťanů, protože kostel sv. Trojice byl většinově vnímán jako nekatolický.941 Odkazy učiněné za života donátora ve čtyřicátých letech již směřovaly pouze k chrámu sv. Gotharda. Smečenský úředník Pavel Vorasický se rozhodl roku 1641 darovat k záduší koflík k potřebě vysluhování oltářních svátostí a zavázal se do konce svého života každý rok 937
Tamtéž, fol. 40-41´.
938
Tamtéž, fol. 298.
939
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce I, s. 409-410; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol.
341. 940
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 82, kniha kšaftů 1572-1682.
941
Srov. Alessandro CATALANO, Příběh jednoho mýtu: Bernard Ignác z Martinic – kardinál Arnošt
Vojtěch z Harrachu – jezuité, in: Vladimír Přibyl – Dana Přibylová (edd.), Slánské rozhovory 2005. Itálie, Slaný 2006, s. 25-34, zde s. 31.
174
na velké svátky zásobovat chrám svícemi.942 V květnu téhož roku Regina Sulivová přislíbila odvést k záduší krávu, která měla sloužit k vyživování slánského děkana.943 Celých osm let se vleklo vypořádání majetku bývalého slánského primasa Jana Špičky. V roce 1643 dosáhly jeho dcery shody a odkázaly ze svých podílů dvacet kop míšeňských grošů ke svatogothardskému záduší.944 Posledním příkladem mohl být odkaz Daniele Třebonského, který v roce 1644 daroval záduší sv. Gotharda tři libry vosku s dobrozdáním, že podobnou nadaci bude každoročně opakovat u příležitosti Velikonoc.945 Přesto by bylo chybou usuzovat z rostoucího počtu zádušních odkazů k chrámu sv. Gotharda na stoupající osobní zbožnost slánských měšťanů a smečenských úředníků. Žádný ze zbožných odkazů nebyl motivován snahou o spásu vlastní duše, ale jednotlivce vedly k jejich činům různé praktické motivy.946 Pavel Vorasický se zavázal ke svému daru jako poděkování městské radě za to, že v roce 1639 povolila pohřeb jeho ženy na slánském hřbitově, ačkoliv nepatřila do slánské městské obce.947 Také v případě Doroty a Justýny Špičkových byl odkaz veden snahou o snažší vyřízení jejich záležitosti, která se protahovala kvůli otcovu působení proti Jaroslavu Bořitovi z Martinic během saského vpádu.948 Daniel Třebonský se snažil pojistit si svým odkazem pohřební místo v chrámu svatého Gotharda, které náleželo jeho rodině.949 Dalším znamením, že zbožné odkazy vedla spíše možnost získat jejich prostřednictvím osobní výhody, bylo jejich nenaplňování ze strany odkazujících měšťanů. Již příští Velikonoce po učinění zbožného odkazu musela slánská městská rada napomínat Daniela Třebonského, aby k záduší dodal slibované voskovice, protože v chrámu je jich nedostatek.950 Vedle neplnění závazků souvisejících se zbožnými odkazy byli slánští měšťané napomínáni i za další projevy vlažnosti ve víře či dokonce rouhavého jednání. Někteří z měšťanů například využívali toho, že v neděli proudily do kostela zástupy věřících nejen 942
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 73.
943
Tamtéž, fol. 73´.
944
Tamtéž, fol. 115.
945
Tamtéž, fol. 119´-120.
946
Na neostrou hranici mezi vnímáním profánní a duchovní stránky zbožných odkazů upozornil T.
MALÝ, Smrt, s. 182-185. 947
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 73.
948
J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 31-33.
949
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 120.
950
Tamtéž, fol. 159´.
175
ze Slaného, ale i z okolních vsí. Rozkládali proto před chrámem sv. Gotharda stánky a nabízeli kolemjdoucím svoje výrobky, především potraviny. Prodej na tomto improvizovaném tržišti zahajovali před samotnou bohoslužbou, ale pokračovali v něm i během jejího konání. V kostele nebyli přítomni jak prodávající, tak osoby, které zlákali od naslouchání slovu Božímu. Největší oblibě se těšily stánky pekařů a řezníků, kteří prodávali chleby, preclíky a uzená masa. Z velmi rozhořčeného listu Jaroslava Bořity z Martinic, který adresoval Augustinu Kosinovi 11. května 1641, vyplynulo, že se podle jeho zpráv dokonce někteří z věřících během bohoslužeb odcházeli občerstvit, opouštěli je předčasně, aby ještě dostali prodávané zboží, či se zastavovali u stánků vinopalů a na mši a kázání přicházeli opilí jejich výrobky.951 Situace byla v tomto ohledu obdobná i v jiných městech. V Uherském Brodě si například kněz Jan Václav Polontius stěžoval, že v neděli se na náměstí veřejně obchoduje. Velké problémy měl se Židy usazenými ve městě, kteří měli podle jeho slov nabádat své děti, aby křikem rušily jeho kázání, přičemž se k jejich výtržnostem s chutí přidávali ostatní měšťané, u kterých duchovní pochyboval o skutečně niterném přijetí katolické víry.952 Úhrnem mohl autor této práce říci, že nové projevy zbožnosti souvisely ve Slaném ve čtyřicátých letech s výjimečnými událostmi, jimiž byly morové rány, vojenské hrozby či úmrtí členů martinického rodu. Většina jich také byla odpovědí na prvotní podnět shora, který přicházel od Jaroslava Bořity z Martinic nebo církevních institucí. Zdola vedené pokusy o pozvednutí obecné zbožnosti narážely na finanční nedostatky či liknavost samotných slánských obyvatel. Některé z jejích projevů, především zádušní odkazy učiněné ještě za života některého z měšťanů, byly spíše snahou zalíbit se Jaroslavu Bořitovi z Martinic a získat tak na něm hmotné výhody. U žádného z odkazů nebylo přímo vysloveno, že byl veden snahou o spásu duše donátora, a slibované obnosy či předměty k záduší mnohdy vůbec nebyly odvedeny. Přesto byla důležitá změna v konfesijní sebeidentifikaci donátorů související se změnou místa, k němuž směřovali své odkazy. Snahy literátského kůru pak narážely na nedostatek příslušníků intelektuálních elit, který byl způsoben jejich odchodem do exilu či měst, která nebyla v takové míře vystavena vojenské hrozbě. Výše naznačené skutečnosti i stejně jako proměna vnímání nekatolíků a exulantů či loajalita měšťanů při vojenském nebezpečí ukázaly, že i když bylo možné vyslovit pochybnosti o tom, že se katolická víra stala pro slánské měšťany niternou záležitostí, bylo ve čtyřicátých letech ve Slaném možné hovořit o pevném ukotvení katolické konfesijní sebeidentifikace. 951
Tamtéž, fol. 158, 159, 161.
952
P. ZEMEK, Reformace, s. 304.
176
6. 5. Nevhodné suplikování – změny v komunikaci mezi měšťany a Martinici Ve čtyřicátých letech slánští měšťané nadále používali komunikační strategii, která spočívala v podávání písemných suplikací přímo Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Obcházeli tím hierarchizovaný komunikační rámec, který se snažil smečenský šlechtic vytvořit. Podle jeho přání měla korespondence na základě své důležitosti putovat směrem od městské obce k místohejtmanovi Augustinu Kosinovi, který ji měl ve zhuštěné podobě interpretovat samotnému velmoži.953 Místohejtmanem se stal Kosina v roce 1640 po úmrtí Ambrože Fogeta díky svému loajálnímu přístupu k Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který projevil ještě jako slánský primas. Na rozdíl od předchozích místohejtmanů v něj Martinic vkládal více důvěry a nepochyboval o pravdivosti zpráv, které mu poskytoval.954 V záležitostech, které se netýkaly pouze Slaného, se směli měšťané obracet na regenta panství Zachariáše Vejdu z Bezděkova, který měl také ve stručných výtazích zprávy postupovat svému pánovi. Přímý písemný styk mezi šlechticem a městskou radou, či dokonce „obyčejnými“ měšťany, se podle představ Jaroslava Bořity z Martinic neměl odehrávat. Korespondenci, která mezi ním a slánskými měšťany probíhala v předchozích letech, přičítal smečenský šlechtic na vrub neobvyklé situaci, která souvisela s obnovou panství po saském vpádu a zničení města při obrovském požáru roku 1634.955 Šlechtic se také znovu odebral do Prahy, kde pominulo aktuální vojenské nebezpečí, takže počítal s obnovením zaběhlého komunikačního standardu. Navíc měšťané v Martinicových očích výrazně poklesli ztrátou svého postavení. Po roce 1638 začali spadat pod šlechticovou přímou pravomoc a nepožívali již takových právních svobod jako v případě zástavní držby, kdy se ještě mohli odvolávat ke svému statutu královských poddaných.956 V nových podmínkách proto šlechtic nepočítal s komunikací, která by směřovala od jeho poddaných přímo k němu. Slánští měšťané ovšem považovali možnost podávat suplikace přímo Jaroslavu Bořitovi z Martinic za běžnou a předchozími lety potvrzenou výsadu.957 Ve svých písemných podáních proto pokračovali a obcházeli požadovaný komunikační rámec. 953
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 3, 4´, 8.
954
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 49.
955
Ke vzniku vícestupňových interakčních systémů, ve kterém se vytvářejí hierarchické hranice mezi
jednotlivými nositeli komunikace srov. N. LUHMANN, Sociální systémy, s. 470-471. 956
Srov. V. FIALA, Slaný, s. 74-76.
957
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 43.
177
Ve čtyřicátých letech se měšťanské suplikace zasílané Jaroslavu Bořitovi z Martinic týkaly především snahy znovu se domoci práv svobodného kšaftování a prodeje majetku. Slánská městská rada se pokoušela šlechtice přesvědčit, že navrácením těchto privilegií dojde k ekonomickému pozvednutí města. Konšelé argumentovali tím, že ve městě, které podobnými výsadami nebude nadáno, se neusadí přespolní měšťané z obavy, že by v případě své smrti nemohli zajistit pozůstalé či nebudou svou náhlou hmotnou nouzi moci řešit odprodejem části svých nemovitostí. Město se přitom potýkalo s velkým nedostatkem řemeslníků („veliký nedostatek netoliko řemeslníkův trpěti [musíme] a v potřebách svých do jinších měst a městeček posílati“).958 Obecně žádosti s ekonomickým obsahem převažovaly. Další své pokusy směřovali měšťané ke zřízení většího počtu výročních či mimořádných trhů, které by přinesly městu žádoucí hospodářské oživení. V tomto ohledu apelovali na šlechtice i v záležitosti údržby cest, protože nízkou návštěvu stávajících trhů přičítaly jejich špatnému stavu. Podle mínění konšelů by městské hospodaření a užitky vrchnosti byly mnohem vyšší, kdyby se kupci nenechávali odradit rozbitými a zarostlými cestami, na nichž se báli možného přepadení, a nevolili cesty oklikou či rovnou nemířili na jiné trhy.959 Svá podání se měšťané pokoušeli formulovat tak, aby vyhovovala hodnotovému systému Jaroslava Bořity z Martinic, a dosáhli tak jejich přijetí.960 V první řadě zdůrazňovali, jaké zisky přinese navrácení ztracených privilegií katolické víře. Peníze získané novými nadáními by mohl smečenský šlechtic využít ke zlepšení životní úrovně děkanů či šíření katolické víry mezi dětmi („pro fedruňk služebníkův Božích i vzdělávání mládeže v pravé, čisté, katolické, samospasitedlné víře“).961 Další snahou bylo v suplikacích pokračovat ve strategii ze třicátých let a zdůrazňovat a potvrzovat obraz Jaroslava Bořity z Martinic jako dokonalé katolické vrchnosti. Měšťané představovali ve svých žádostech šlechtice s atributy, které byly spojovány s otcovským ideálem a nalézaly svůj odraz i v líčení vlastností Boha Otce.962 Hrabě z Martinic byl proto v žádostech líčen jako přísný, ale nanejvýše milostivý a spravedlivý „otec“ svých poddaných, pod jehož ochranu („milostivou a otcovskou“) se jeho „děti“ utíkaly. Jako milující hlava rodiny měl Jaroslav Bořita z Martinic svým poddaným odpustit jejich
958
Tamtéž, fol. 44.
959
Tamtéž, fol. 43´.
960
Na tento prvek komunikační strategie upozornil R. SCHLÖGL, Vergesellschaftung, s. 9-60.
961
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 43´.
962
Obraz vrchnosti jako přísného, „žárlivě milujícího“ boha Otce nalezl svůj předobraz v Bible, Ex
20:5, 34:14.
178
drobné prohřešky, kterých se proti němu v dětské nevědomosti dopouštěli. Jako se potomci vždy sklonili před neochvějnou vůlí svého otce, stejně tak se měšťané hotovili přijmout smečenského hraběte za svou po Bohu nejvyšší autoritu („nemajíce po Pánu Bohu žádného jiného“).963 Přes výše uvedené snahy nesl urozenec suplikace měšťanů velmi nelibě. Považoval je za nevhodné zaneprázdnění ve svých povinnostech a často žádal své úředníky, aby poddaným zamezili v jejich sepisování.964 Výjimku byl šlechtic ochoten učinit pouze v případě, že suplikace přicházela z okruhu měšťanů, kteří působili v jeho službách nebo mu projevovali loajalitu. V takových případech se žádosti týkaly ponejvíce snahy o získání nemovitého majetku exulantů či jiných osobních výhod, např. přímluvy v právních sporech či jejich vyřešení ve prospěch žadatele.965 V srpnu 1641 se takovým způsobem na majetku exulantů obohatil Matyáš Břečka, který působil v zámecké kuchyni, a získal na základě své žádosti viničnou dědinu.966 Měšťané z okruhu služebníků Jaroslava Bořity z Martinic se také v roli makléřů zasazovali o vyřízení záležitostí svých klientů, kteří podávali suplikace vrchnosti jejich prostřednictvím.967 Největší prohřešek, jehož se suplikanti mohli dopustit, ovšem nastával v okamžiku, kdy se Jaroslav Bořita z Martinic uvolil na jejich žádost odpovědět. Své snešení totiž považoval za konečné a platné završení celého komunikačního procesu, na nějž neočekával další odezvu. Většina suplikujících se však snažila vystupovat nejen jako objekt šlechticova snesení, ale snažili se emancipovat na stejnou komunikační úroveň a vést s ním dialog.968 Smečenský vladař považoval jejich snahy za nestoudné chování protivící se jeho vůli („nezbední suplikantové“).969 Sepisované suplikace pokládal za útok na svůj obraz prozřetelné a dokonalé vrchnosti, která vydává spravedlivá rozhodnutí sloužící ku prospěchu jejích poddaných („mnohokráte proti nejedné ode mě jim odpovědi a spravedlivý, dosti světlý resoluti mý, vždy přece svévolně vystupovali“). Jaroslav Bořita z Martinic v těchto případech odmítal v komunikaci dále pokračovat a vyzýval svého místohejtmana Augustina Kosinu, aby v tomto
963
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 167´.
964
Tamtéž, fol. 1´.
965
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 66-68.
966
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 39.
967
J. LEE, Political Intermediaries, s. 183-186.
968
N. LUHMANN, Sociální systémy, s. 476.
969
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 178.
179
ohledu seznámil s jeho rozhodnutím slánské měšťany („neb přesto by mi oni třebas deset takových supplicati podali, já jim na ně žádné odpovědi nedám“).970 Měšťané reagovali na hraběcí zákaz stejným způsobem jako v roce 1638, kdy žádali císaře o vyvázání města ze zástavy. V případě suplikací, které se obraceli na šlechtice s žádostí o povolení svobodně kšaftovat, na obecní náklady vysílali do Prahy deputace složené z členů městské rady, aby mu sdělily obsah žádostí osobně.971 Například v listopadu 1641 vyslali slánští měšťané na Pražský hrad konšely Samuela Šťávu s Janem Petruželkou, kteří žádali o audienci u Jaroslava Bořity z Martinic. Při osobním jednání chtěli šlechticovi přednést novou žádost o povolení kšaftování a převodů majetku, která byla tentokrát doplněna o soupis škod způsobených na obecních stavbách (obou chrámech, škole, radnici, městských zdech, branách a špitále) s poznámkou, že šlechtic by měl přispět na jejich opravu. Tímto do jisté míry provokativním krokem dohnali šlechtice k rozhodnutí, aby Augustin Kosina snahy o zasílání suplikací jednotlivci a městskou radou pokutoval. Do řádného plnění vrchnostenského rozkazu Kosinu také osobně zainteresoval tím, že mu pohrozil srážkami z platu, budou-li se podobné události opakovat.972 Místohejtmanova loajalita a jeho úzkostlivé lpění na Martinicem vytvořeném komunikačním rámci představovala pro slánské měšťany překážku, kterou se v okamžiku, kdy ji nemohli odstranit, snažili alespoň obcházet. Slánský primas Jan Michal Brodský začal ve svém domě od počátku roku 1642 pořádat radní snešení, o kterých neměl Augustin Kosina nejmenší tušení. Při těchto tajných schůzích primátor s ostatními radními nejen vypracovávali obecní suplikace, ale stvrzovali také majetkové zápisy do městských knih a vedli další městskou agendu. Některé ze zápisů dokonce primas vytvářel sám bez vědomí ostatních radních. Na nedovolenou
činnost slánských radních se přišlo zpětnou kontrolou jiných
zápisů, při níž Augustin Kosina odhalil, že u mnohých radních snešení nebyl přítomen. Neprodleně se o celé záležitosti zmínil Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který odpověděl vydáním patentu upravujícího průběh zapisování do městských knih a další písemné komunikace. Od 21. března 1642, kdy patent vstupovat ze šlechticovy vůle v platnost, musel být každému písemnému aktu uskutečněnému na slánské radnici přítomen v první řadě
970
Tamtéž., fol. 1´.
971
K tomu srov. Erving GOFFMAN, Interaction Rituals. Essays on Face to Face Behaviour, London
1972, zejména s. 6-14. 972
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1., fol. 42-43.
180
místohejtman Augustin Kosina, přičemž prohlášení se vztahovalo i na jeho další nástupce, primas, purkmistr, konšel následující v úřadě po něm a radní písař.973 Důležitá byla pro písemnou komunikaci i její plynulost. I v relativně klidnějším období čtyřicátých let, kdy nebylo území Slánského kraje vystavené útokům nepřátelských vojsk, představovalo doručování pravidelných listů mezi Slaným, Smečnem a Prahou problém. Na vině bylo hned několik příčin. Předně se v kraji stále zdržovala císařská vojska, jejichž působení na Slánsku bylo ve svých důsledcích srovnatelné s cizozemskými vpády.974 Další okolností byl nedostatek poslů, kteří na daném území působili, a s ním spojený růst ceny jejich služeb.975 Většina poslů byla zaměstnána v krajských službách a v rámci regionu byla silně vytížena, protože vedle císařských a krajských patentů roznášela také zprávy o momentálních pohybech vojsk, která měla města uchránit jejich kvartýrování.976 Navíc za roznos a ohlašování takových zpráv požadovali poslové od městských rad výplatu za jejich řádné doručení („od cesty“), jinak odmítali jejich vydání rukám primase. V krajním případě odesílali krajští hejtmané patenty do měst s tím, že je musejí na vlastní náklady rozšířit po celém kraji a posly zajistit na vlastní náklady.977 Všechny výše naznačené komplikace narušovaly komunikaci smečenského šlechtice s jeho úředníky a odrážely se ve správě Slaného. Jaroslav Bořita z Martinic v prvé řadě odmítal praxi vyplácení hotovosti za předávání krajských a císařských patentů a vyhledávání vlastních poslů, kteří by vyřizovali krajské záležitosti.978 Slánskou městskou radu vyzval, aby její členové ve zvláštních rejstřících zaznamenávali výše jednotlivých částek, které se na posly vynaložily, aby je mohl pohledávat a zpětně vymáhat u krajského hejtmana, hraběte
973
Tamtéž., fol. 4´.
974
J. B. MILTNER (ed.), Zlomek, s. 16-18; týž (ed.), Kalendář, s. 12, 14.
975
K úloze poslů v předbělohorské době a nákladnosti jejich služeb srov. Jana VOJTÍŠKOVÁ,
Písemná komunikace mezi českými královskými městy v době předbělohorské na příkladu Nového Města pražského a polabského pětiměstí, Praha 2011, s. 124-129; Josef PETRÁŇ a kol, Dějiny hmotné kultury II (2) Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1997. s. 936-952; Zdeněk VYBÍRAL, „Pravdivě v poselství našem chodí“, aneb Případ neblahého posla, Dějiny a Současnost 21, 1999, ř. 5, s. 13-16. 976
R. KMOCHOVÁ, „I přišli k nám tito soldáti“, s. 136.
977
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 7´.
978
K zásahům státní moci do dosud autonomních panství srov. S. BRAKENSIEK, Communication, s.
152-153.
181
Jana Zdeňka Vratislava z Mitrovic.979 Vedle finanční stránky celé věci představovala nepřekonatelný problém otázka spolehlivosti poslů, protože v okamžicích, kdy nebyli krajští úředníci schopni nalézt profesionálního doručitele, poslali se zprávou prakticky kohokoliv. Osoby, které v takových případech do Slaného s listy přicházely, neznaly zaběhnutý postup při jejich předávání a ve velké míře netušily, komu mají danou zásilku svěřit.980 Dne 8. srpna 1642 například odeslal Jaroslav Bořita z Martinic Janu Zdeňkovi Vratislavovi z Mitrovic dva místodržitelské patenty, aby je rozšířil ve Slánském kraji, přičemž jej požádal, aby je předal i do Slaného. Oslovený hejtman poslal do města služebného pacholka s nařízením, že listiny musí předat slánského purkmistrovi. Ten však po svém příchodu do města nezamířil na radnici, kde se v tu dobu purkmistr zdržoval, ale pokoušel se jej vyhledat v jeho domě. Když jej na uvedeném místě nezastihl, položil zde oba patenty na stůl a odešel.981 Okolnosti okolo patentů „na stůl povržených“ rozlítily Jaroslava Bořitu z Martinic natolik, že vystoupil proti oběma krajským hejtmanům, Janu Zdeňkovi Vratislavovi z Mitrovic a Bohuslavu Hložkovi z Žampachu. V listu z 6. září 1642 oba jmenované šlechtice vyzval, aby se lépe starali o svěřený úřad a opustili od předchozí praxe („abyste vy sami to vše skutečně řídili, všecky i všelijaké posly po kraji rozsílali a v známost uvozovali“).982 Dalším překážkám v komunikaci se svými úředníky se smečenský hrabě rozhodl čelit novými úpravami její hierarchie. Přikázal proto slánskému místohejtmanovi Augustinu Kosinovi, aby nadále přijímal snesení od slánské městské rady a vypracovával vlastní dobrozdání o situaci ve městě, neměl je však nově zasílat přímo šlechtici, ale dopravovat je do vrchnostenské kanceláře k rukám smečenského úředníka. Ten je měl každé pondělí v noci předávat Martinicovu soukromému poslovi, který mu zprávy dovážel do Prahy („[zprávy] sem týž ouředník můj smečenský každý týden v pondělí na noc posílá a sem ke mně v outerý ráno přichází“). Augustin Kosina si ovšem na nepohodlí spojené s osobním doručováním zpráv na smečenský zámek jen těžko zvykal. Volil proto setrvání v zaběhnutém cyklu a odesílal šlechticovi zprávy do Prahy přímo a navíc prostřednictvím běžných poslů. 983
979
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 7´-9´.
980
J. VOJTÍŠKOVÁ, Písemná komunikace, s. 124.
981
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 9.
982
Tamtéž, fol. 9´.
983
Tamtéž, fol. 10´.
182
Nepravidelné doručování zpráv o situaci ve Slaném, kterému chtěl šlechtic novými úpravami zamezit, tak pokračovalo a způsobovalo další komunikační šum. Navíc rostly náklady spojené s doručováním korespondence mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a jeho úředníky, protože Kosina vyplácel vedle privátního posla i další běžné doručovatele. Smečenský šlechtic jej proto několikrát vyzval k tomu, aby se začal řídit novou normou a podřídil se novému komunikačnímu rámci („ty toho nečiníš, i psaní mně sem odsíláš a jemu [poslu] z důchodů mých platíš […] v tom já s Tebou hrubě zle nespokojen jsem“).984 Tvrdou ránu zasadil celému komunikačnímu systému rok 1644. Tehdy zemřel regent Zachariáš Vejda z Bezděkova, který v hraběcích službách působil více než dvacet let.985 Jaroslav Bořita z Martinic ztratil v jeho osobě jednoho ze svých nejspolehlivějších služebníků, znalce poměrů ve Slaném a na okolním panství. Ztrátu nesli těžce i členové slánské měšťanské obce. V posledních letech se jim podařilo získat v Zachariáši Vejdovi z Bezděkova cenného přímluvce, který měl blízký vztah k Jaroslavu Bořitovi z Martinic a vyznal se v jeho nevypočítatelných náladách. V roce 1641 jim např. při své návštěvě Slaného Zachariáš Vejda z Bezděkova doporučoval, aby se na Jaroslava Bořitu z Martinic obrátili se svými žádostmi týkajícími se ekonomického posílení městské obce. Vyzval je také, aby si ve svém snažení pospíšili, protože šlechtic se těší dobrému rozmaru („co nejdříve býti může k tomu se přičinili a J[eho] H[raběcí] Excell[enci] o nadání a milosti udělení obci […] žádali, že nyní čas příležitý k tomu jest a H[raběcí] Excell[ence] že oumyslu a vůle té býti ráčí“).986 Jeho úmrtím se narušila klientská síť vztahů, která se vytvořila mezi ním a příslušníky slánských měšťanských elit, na jejímž základě se měšťané snažili dosáhnout výhod pro slánskou obec.987 Při obrácení informačního toku, tedy v komunikaci směrem od Jaroslava Bořity z Martinic k slánské měšťanské obci, zasílal smečenský pán svá nařízení regentu všech panství Zachariáši Vejdovi z Bezděkova, který je většinou písemně postupoval Augustinu Kosinovi. Ten je slánským měšťanům sděloval stejně jako v předchozích letech ústně, když je předčítal shromážděné obci.988 Po přečtení je písař zaznamenal do radního manuálu či knihy 984 985
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 10´. „Téhož léta 18. Augusti, umřel Vácslav Libovický, ouředník Smečanský, na jehož pohřbu pan
Zacharyáš Vejda, regent těch časů J. H. Ex. se v kostele těžce rozstonal, z kteréž nemoci nevyšel až 24. Sept. umřel; J. B. MILTER (ed.), Zlomek pamětí slánských, s. 18. K vypořádání Vejdovy pozůstalosti srov. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 134. 986
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 77´.
987
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 94.
988
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 37´.
183
patentů a v opisu byla vyvěšena na veřeje slánské radnice („na místě radním“).989 Oproti předchozím letům byla patrná snaha Jaroslava Bořity z Martinic zjistit, zda se jeho vůle prezentovala opravdu všem měšťanům. Augustin Kosina musel proto zaznamenávat, zda se s nařízením seznámili skutečně všichni měšťané („v plnosti obce“) nebo se na radnici někdo nedostavil („pánům některým“).990 Klíčovou roli měli opět sehrávat příslušníci městských samosprávných celků, především městské rady, jejichž přítomnost měla zaručovat, že v případě nepřítomnosti celé obce dokážou dále šířit urozencovu vůli.991
6. 6. Soupeření center moci – vrchnost v poměru k slánským děkanům Patrně s rostoucím znepokojením sledoval Jaroslav Bořita z Martinic postupně sílící vliv slánského děkana Bartoloměje Roetlendera. Jeho strach z narůstající moci církevních institucí byl patrný i v celozemském měřítku a odrazil se například v jeho snahách o pozastavení vzniku nových arcibiskupství.992 Okamžitě po převzetí panství roku 1638 se s duchovním rozloučil a na jeho místo přivedl nového kněze Jana Cerva.993 Ten ale navázal na Roetlenderovu činnost a začal si upevňovat svou mocenskou pozici v rámci smečenského panství. Zároveň se na sklonku roku 1641 začal potýkat s existenčními potížemi, které plynuly z neschopnosti slánské obce odpovídajícím způsobem zajistit jeho obživu. Ačkoliv se smečenský pán pokoušel vymáhat částky dlužné děkanovi na slánských měšťanech a poddaných svých vesnic žalářováním („městského na rathaus a sedlského do šatlavy“), nijak se nesnažil vyživovat jej vlastním nákladem, o což jej děkan několikrát žádal. Jeho písemná podání, že kvůli velkému odlivu osob z panství způsobeného emigrací a vojenskými útoky nemůže pouze s penězi od svých farníků vystačit, zůstávala nevyslyšena.994 Jaroslav Bořita z Martinic se totiž rozhodl využít děkanovy nepříznivé ekonomické situace a donutit jej k odchodu z děkanství. Pro tuto domněnku svědčila i skutečnost, že ve stejné době započal s hledáním nového, loajálnějšího duchovního, který by se nepokoušel o další církví podpořenou mocenskou emancipaci v rámci smečenského panství.995 989
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 84.
990
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol.
991
J. HRDLIČKA, Víra, s. 519-520.
992
A. CATALANO, Zápas, s. 286-290.
993
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 3.
994
Tamtéž, kniha č. 1., fol. 3-6.
995
K tomu srov. rozmíšky s Harrachem A. CATALANO, Zápas, s. 289.
184
Důležitým krokem k odstranění stávajícího slánského děkana byly změny v uspořádání far. Jaroslav Bořita z Martinic nejprve odtrhl od smečenského děkanství hobšovickou faru, kterou přidal Cervovi ke správě do děkanství slánského. K přibylým povinnostem ovšem zanechal děkanovi stejný plat. Od prvních okamžiků také začal duchovního napomínat z neřádného spravování nového beneficia, které zřejmě z časových důvodů nedokázal obstarávat. Na další děkanovy snahy o lepší finanční zajištění reagoval Jaroslav Bořita z Martinic krátkodobým zvýšením ročního platu o 50 kop grošů, které však neodpovídaly náročnosti správy daných farností. Peněžní nadání šlechtic nezapomněl spojit s útokem na děkanovu osobu („pan děkan slánský jsa již člověk letitý a nemladý, kdyby zbytečného lakomství na straně zanechal, mohl by dobře na tom platu [živ býti]“).996 Pro vzájemný vztah Jaroslava Bořity z Martinic a kněze Jana Cerva bylo určující i soupeření slánského děkana se smečenským děkanem Václavem Aloisiem Nepomuckým. Hrabě z Martinic smečenského duchovního na úkor Jana Cerva upřednostňoval a protěžoval, což slánský děkan nesl s velkou nelibostí.997 Návštěvy smečenského děkana na slánské faře se pak neobešly bez vzájemných konfliktů, protože Jan Cervus se jej dotýkal zřejmě i během kázání a popouzel proti němu slánské měšťany. Václav Aloisius Nepomucký přitom ve Slaném často přenocoval na svých cestách do Prahy. Zřejmě největším projevem zášti mezi oběma děkany se stala událost ze září 1640. Dvanáctého dne tohoto měsíce přijel Václav Nepomucký za hraběcím úředníkem Augustinem Kosinou, který jako bývalý slánský primas přebýval ve Slaném. Svého koně nechal smečenský děkan před Kosinovým domem, který byl nedaleko fary. Když Václav Nepomucký vyřídil s úředníkem své záležitosti, nalezl svého koně zohaveného („že jest někdo tomu koni jeho ocas uřezal a na čele hlavy v srsti pleš udělal“).998 Smečenský duchovní vnímal celou událost jako útok na svou čest a požadoval na slánské městské radě, aby neprodleně odhalila viníka.999 Slánští konšelé ovšem jeho žádosti z výše naznačených důvodů nevyhověli. Smečenský děkan musel odjet na svou farnost pohaněn. Slánský duchovní tlak ze strany Jaroslava Bořity z Martinic nevydržel a souhlasil se svým odchodem. Na jeho místo měl nastoupit Řehoř Mitis, kterého si smečenský šlechtic vyhlédl již v kněžském semináři, s největší pravděpodobností na doporučení kardinála Arnošta
996
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 3.
997
Tamtéž, fol. 8, 12, 35.
998
Tamtéž., kniha č. 59, fol. 54.
999
Srov. M. DINGES, Ehre, s. 36-38.
185
z Harrachu. Ten mu koncem dubna 1643 oznámil, že Mitis již „dokonale na kněžštví posvěcen jest“ a nic tedy nebrání tomu, aby se ujal slánského děkanství.1000 Celá situace se nenadále vyřešila v Martinicův prospěch sama, když Jan Cervus v následujících dnech náhle zemřel.1001 Jaroslav Bořita z Martinic nejprve váhal, zda krátce po absolvování kněžského semináře dokáže Řehoř Mitis obstát v úloze děkana, kardinál Arnošt z Harrachu jej však ujistil, že se mladík v jezuitské koleji „pilně a dobře učil“ a svěřený úkol pro něj nebude představovat větší obtíže.1002 Svého místa se Řehoř Mitis ujal 22. května 1643.1003 Ve svém novém působišti Řehoř Mitis nevydržel dlouhou dobu. Nový děkan snášel s velkými těžkostmi zásahy smečenské vrchnosti do svých pravomocí.1004 S velkou nelibostí se také potýkal s tím, že mu měla být místo roční platu odvedena pouze jeho polovina, protože za první dvě čtvrtletí zaplatili slánští měšťané již Janu Cervovi. Dávky dostával Řehoř Mitis opět s velkým zpožděním a na jeho naléhání na Jaroslava Bořitu z Martinic nepřicházely žádné odpovědi, protože šlechtic nebyl spokojen s jeho loajalitou.1005 Trpělivost děkanovi došla již v v únoru 1644, kdy ohlásil smečenskému pánovi, že hodlá ze Slaného odejít. Slánští měšťané, kteří zřejmě nevěděli o lokálním mocenském soupeření mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a představiteli církve, byli jeho postojem zaskočeni. Na svou obhajobu zaslali urozenci list, ve kterém jej ubezpečovali o tom, že nemají podíl na děkanově rozhodnutí odejít („pan děkan v tom se prohlásiti ráčil, že déleji ve službách duchovních s námi pracovati nemínil, [ačkoliv si] na žádné nedostatky nestěžoval a stěžovati nemohl […] příčiny jsme k tomu nedali“).1006 Hrabě z Martinic už si ovšem nalezl za rozhořčeného Mitise zastoupení v osobě kněze Vavřince Ludvíka Hoffmanna. Pro příjezd nového děkana dal Jaroslav z Bořita z Martinic ze Slaného vypravit do Prahy početnou družinu. Městská rada musela ze svého středu vybrat dva konšely, kteří doprovázeli kočár jedoucí pro nového kněze. Slavnostního průvodu se zúčastnil i vybraný kostelník. Na ochranu spřežení bylo vybráno šest mušketýrů, kteří kočár obklopovali a doprovázeli konvoj do Prahy.1007 S tímto doprovodem dorazil nový děkan také 1000
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 15.
1001
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 423.
1002
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 1, fol. 15´.
1003
Tamtéž, fol. 100.
1004
A. CATALANO, Zápas, s. 209.
1005
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 106.
1006
Tamtéž, fol. 101, 105.
1007
Tamtéž, fol. 105; E. MUIR, Ritual, s. 252-254.
186
do Slaného. Ačkoliv v případě Vavřince Hoffmana projevil Jaroslav Bořita z Martinic lepší úsudek a děkan lépe vyhovoval jeho požadavkům, v roce 1649 musel začít s hledáním duchovního správce nanovo. Vavřinec Hoffman totiž v jeho průběhu zemřel.1008 Šlechticovy snahy o osazení slánského děkanství novým duchovním správcem přerušil nenadálý vpád švédských vojsk do Prahy. Osudným se Jaroslavu Bořitovi z Martinic stalo ostřelování Pražského hradu a Malé Strany z děl a houfnic, které Švédové přitáhli k městu. Smečenský šlechtic byl při jednom z nich zasažen kartáčovou střelou, která mu způsobila těžká zranění.1009 Při následném plenění jeho kanceláře lehla popelem prakticky veškerá jeho úřední i osobní koresondence. Zraněný šlechtic v jeho průběhu upadl do švédského zajetí.1010 Generál Jan Kryštof Königsmark, který smečenského urozence zajal, mu umožnil, aby se ze své nezáviděníhodné situace vyplatil. Jaroslav Bořita z Martinic se nejprve o pomoc obrátil na slánskou měšťanskou obec. Požadoval na ní, aby mu zajistila peníze nutné k jeho osvobození. Slánští měšťané ovšem prostřednictvím městské rady na jeho žádost odpověděli zamítavě s poukazem na finanční těžkosti obce. 1011 Prostředkováním ostatních šlechticů, kteří se za zajatého šlechtice finančně zaručili, se Jaroslav Bořita z Martinic dostal z dosahu vojenského řádění na druhý břeh Vltavy.1012 V posledních dnech se snažil umírající šlechtic pokyny svým úředníkům a slánských měšťanům diktovat svým písařům. Jeho vážný zdravotní stav mu nedovoloval předkládané písemnosti ani podepisovat („poněvadž jsem se vlastní rukou svou pro velikou bolest nikoliv podepsati mohl“).1013 Smečenský hrabě zemřel 21. listopadu 1649.1014 Jeho smrt znamenala další zlom v konfesijním a mocenském vývoji slánské měšťanské obce.1015
1008
SOA Praha, Sbírka matrik, f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 541.
1009
A. SEDLÁČEK, z Martinic, s. 919-920
1010
A. CATALANO, Zápas, s. 290.
1011
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 193´.
1012
A. CATALANO, Zápas, s. 291, 295.
1013
Lobkovické sbírky Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv, B 214, fol. 171, dopis
Jaroslava Bořity z Martinic Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic z 20. října 1649. 1014
A. SEDLÁČEK, z Martinic, s. 920.
1015
Šlechticovo úmrtí mělo zásadní vliv i na celozemské uspořádání srov. A. CATALANO, Zápas,
s. 296-297.
187
6. 7. Shrnutí Když převzal Jaroslav Bořita z Martinic roku 1638 Slaný do plnoprávné dědičné držby, znamenalo to pro měšťany nutnost se sžívat se svým novým sociálním statutem. Přes počáteční pokusy vymoci si na smečenském vladaři robotní úlevy se obyvatelé města časem smířili se svým novým postavením. V době švédského vpádu již měšťané projevovali nové vrchnosti příkladnou lojalitu. Hrabě z Martinic si dokázal jejich poslušnost vynutit vytvořením přísně hierarchizovaného komunikačního systému a byrokratizací samosprávných celků. Ve stejné době bylo možné zpozorovat také úplnou změnu hodnotového systému slánských měšťanů. Ta se odrazila v jejich pohledu na exulanty a jejich potomky a příbuzné usazené ve městě. Dále se promítla do zbožných odkazů, které slánští měšťané postupovali kostelu sv. Gotharda, a snah o oživení literátského kůru. V souvislosti s tímto pohybem se zvyšovalo sebevědomí slánských děkanů, kteří se pokoušeli mocensky emancipovat na Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Ten na jejich snahy reagoval ekonomickým tlakem a soustavným navyšováním jejich povinností, takže na místě slánského děkana docházelo k častým výměnám. Další Martinicovy zásahy do městského organismu přerušila jeho náhlá smrt způsobená zdravotními komplikacemi po těžkém zranění, které šlechtic utrpěl při švédském obléhání Prahy roku 1649.
188
7. POD NOVOU VRCHNOSTÍ (1649-1665)
Statky Jaroslava Bořity z Martinic připadly po jeho smrti jeho čtyřem přeživším synům. Nejstaršímu
Jiřímu
Adamovi,
Bernardu
Janovi
Ignáci,
Maxmiliánu
Valentinovi
a v neposlední řadě také Ferdinandu Leopoldu Bennonovi, proboštu vyšehradské kapituly.1016 V tomto místě bylo třeba opravit názor starší literatury, která za správce Slaného označovala Jiřího Adama z Martinic.1017 Tento šlechtic byl jako prvorozený syn smečenského domu nadán přídomkem pán na Smečně a ve Slaném, statky ale přenechal k užívání svému bratrovi Maxmiliánu Valentinovi z Martinic.1018 Ten dal o svém porovnání s bratrem neprodleně vědět slánskému úředníkovi Augustinu Kosinovi, kterého vyzval, aby už listy týkající se správy Slaného nezasílal jeho bratrům, ale pouze jemu.1019 Zanedlouho poté do města jeho nový správce také zavítal. Jeho přítomnost ve Slaném byla spojena se symbolickým potvrzením loajality všech měšťanů a jejich plného přijetí katolické víry. Maxmilián Valentin z Martinic nejprve dopisem adresovaným jeho úředníku Augustinu Kosinovi sezval všechny plnoprávné měšťany, měšťanky a vdovy na radnici.1020 Učinil tak po vzoru svého otce, který stejné místo ve dvacátých letech využíval k prosazování nových mocenských a konfesijních poměrů.1021 Scénář jeho převzetí moci se lišil od toho, který v roce 1638 přichystal slánským měšťanům jeho otec, Jaroslav z Bořita z Martinic, jen v detailech. Ty však byly důležité pro pochopení změn, které nastaly v průběhu 11 let, jež od dědičného prodeje Slaného uběhly. Šlechtic přijel v doprovodu jezuity Zachariáše. Na radnici se sešel se všemi představiteli lokální moci, jimiž byli slánský děkan Václav Vykročil, hejtman všech martinických panství Matyáš Břečkovský, slánský hejtman Augustin Kosina a slánský purkrabí Viktorin Daniel
1016
První syn Jaroslav narozený v roce 1618 se dožil pouhých osmnácti let. Srov. A. SEDLÁČEK,
z Martinic, s. 920. 1017
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 69.
1018
Na správu Slaného Maxmiliánem Valentinem z Martinic upozornil také A. CATALANO, Příběh,
s. 30. 1019
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 210´, list Maxmiliána Valentina z Martinic
Augustinu Kosinovi z 21. března 1650. 1020 1021
Tamtéž, fol. 212´. K roli radnice srov. T. WELLER, Der Ort, s. 285-307; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK,
Individuální prvky, s. 84-85.
189
Alexandr.1022 Oproti situaci, kdy Jaroslav Bořita z Martinic prezentoval své nové mocenské postavení, šlo v tomto případě o „pouhé“ potvzení statu quo. Maxmilián Valentin z Martinic proto nezvolil místo, které by přímo odkazovalo k podřízenému postavení slánské měšťanské obce a neumístil celý probíhající rituál do panského domu.1023 Z jeho postoje byla spíše patrná snaha ukázat dobrou vůli nové vrchnosti, která oceňuje poslušnost svých poddaných. Právě skutečnost, že se celý akt mohl odehrávat na radnici, ukazoval na úplnou loajalitu slánských konšelů a dalších příslušníků slánských měšťanských elit k nové vrchnosti. Prvním krokem, který Maxmilián Valentin z Martinic před shromážděnými učinil, položil základy budování paměti na svého otce Jaroslava Bořitu z Martinic.1024 Ve svém proslovu, v němž vyzdvihl osobní kvality zesnulého šlechtice, neopomenul zdůraznit příčinu jeho smrti. „Časné vykročení“ ze světa Jaroslava Bořity z Martinic, které bylo následkem zranění způsobeného nepřítelem katolické víry při její hrdinné obraně, dotvářelo jeho obraz dokonalého služebníka katolického vyznání i církve a stavěla jej na roveň jejích mučedníků.1025 Další bod proslovu Maxmiliána Valentina z Martinic se dotýkal věrnosti, kterou jeho otec smrtí v císařských službách osvědčil panovnickému domu a celému rodu Habsburků.1026 Svým proslovem mladý šlechtic přibližoval svého otce dobovému ideálnímu obrazu loajálního šlechtice.1027 Završoval také sebeprezentaci svého otce, který v předchozích letech doufal v možnost osvědčit svou věrnost katolické církvi právě mučednickou smrtí.1028 Zároveň daný okamžik sloužil i sebeprezentaci samotného Maxmiliana Valentina z Martinic, který v sobě sliboval zachovat veškeré ctnosti svého otce, zajistit jejich pokračování a osvědčit se ve službách habsburského domu stejným způsobem jako Jaroslav Bořita z Martinic či dokonce svého otce předčít.1029 1022
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 212´.
1023
Tamtéž, fol. 212´-213.
1024
K tomu srov. G. CUBBIT, History, s. 75-90, zejména s. 81-82.
1025
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 212. K diskurzu mučedníka srov. Johan
LEEMANS (ed.), More Than a Memory. The Discourse of Martyrdom and the Construction of Christian Identity in the History of Christianity, Leuven 2005, zejména s. XIII-XIV úvodu, k období protireformace s. 243-370. 1026
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 212.
1027
K tomu srov. V. BŮŽEK, Urozenec, s. 106-107.
1028
Srov. s. 71-74 této práce.
1029
K tomu
srov.
Rostislav
SMÍŠEK,
Císařský
dvůr
a
dvorská
kariéra
Ditrichštejnů
a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009, s. 77-79.
190
Druhý krok nástupnického rituálu Maxmiliána Valentina z Martinic spočíval ve slibu poddanství nové vrchnosti. Jednotlivci předstupovali před šlechtice a slibovali mu poddanství, poslušnost a věrnost. První se před něj postavil primas jako nejvyšší představený městské obce. Svou autoritou zastupoval i měšťany, kteří se nemohli celého aktu zúčastnit osobně.1030 Po něm následovali purkmistr a zbývající radní. Dále svou poslušnost slibovali měšťané a jejich manželky. Řadu uzavíraly vdovy.1031 Každému předstoupivšímu zopakoval hejtman panství Matyáš Břečkovský formuli: „Slibuji poddanost, věrnost a poslušnost“, aby jejím nesprávným vyslovením či komolením nedošlo k narušení probíhajícího rituálu.1032 Po jejím vyřčení stvrdili měšťané a měšťanky svůj slib podáním ruky Maxmiliánu Valentinovi z Martinic.1033 Další události se týkaly městských samosprávných celků. Slánští konšelé a obecní starší předstoupili před přítomného šlechtice s žádostí o obnovu městské rady a dalších úřadů.1034 Maxmilián Valentin jejich žádosti vyhověl a ustanovil novou městskou radu, sbor obecních starších, rychtářů a kostelníků. Obnova samosprávy měla spíše formální ráz, protože personální složení se příliš nezměnilo, byla však důležitým potvrzením kontinuity práva a identity měšťanské obce. Po nastolení do úřadů vykonali zvolení měšťané novou přísahu, ve které se zavazovali k pilnému vykonávání své práce.1035 Obec byla naopak vyzvána k poslušnosti nově zvoleným konšelům a dalším obecním správcům. Nařízení přitom zdůrazňovalo hodnoty, které byly pro měšťanskou obec považovány za ideální – svornost, rovnost, jednotu a poctivost.1036 Jako projev své dobré vůle v závěru svého prohlášení navrátil Maxmilián Valentin z Martinic svým poddaným právo svobodně nakládat svým majetkem a odkazovat jej, ovšem s jeho osobním vědomím.1037 1030
J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 4.
1031
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 213.
1032
„ […] říkáním slov po výš dotčeném J[eho] M[ilosti] všech panství hejtmanu“; tamtéž.
K verbálnímu
narušení
rituálu
způsobenému
nesprávným
odříkáváním
formule
srov.
B. STOLLBERG-RILINGER, Much Ado, s. 10-12. 1033
Ke symbolice gest rukou včetně jejího podávání srov. Jean-Claude SCHMITT, Svět středověkých
gest, Praha 2004, s. 149, 211-216. 1034
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 213.
1035
Tamtéž, fol. 213´.
1036
J. HRDLIČKA, Měšťan, s. 143-146; J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 77-79, 84-85; SOkA
Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 214. 1037
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 215.
191
Poté se všichni přítomní odebrali do kostela sv. Gotharda. Zde oba duchovní sloužili mši. Měšťané a měšťanky po jejím skončení přicházeli k přijímání pod jednou, aby vedle poslušnosti dotvrdili i svou příslušnost ke katolické víře. Právě přítomnost konfesijní složky celého rituálu byla nejdůležitějším prvkem, který odlišoval přístup Maxmiliána Valentina z Martinic od počínání jeho otce. Zatímco Jaroslav Bořita z Martinic chápal celou záležitost v prvé řadě jako disciplinační akt, kterým dokazoval svoje nově nabyté mocenské postavení, jeho syn spatřoval v převzetí panství možnost, jak prezentovat slánským měšťanům jejich konfesijní příslušnost a svůj hodnotový systém spojený s budováním rodové paměti. Zároveň jim prostřednictvím symbolické komunikační formy nabízel zhuštěný výklad svého významového pole.1038 Přijetí nové vrchnosti bylo zakončeno znovu na radnici. Sem se odebrali již jen členové městské rady a obecních starších spolu s Maxmiliánem Valentinem z Martinic a jeho úředníky a správci.1039 Šlechtic zde nechal vystrojit hostinu, která měla stvrzovat nově vytvořené vazby mezi ním a čelnými představiteli slánské městské obce.1040 Svou skladbou a bohatstvím bylo jídlo pro slánské měšťany neobvyklé a později jej reflektovali jako „vzácný oběd z rozličných a oupravných krmí“.1041 Během hostiny se také odehrávaly rozličné „kratochvíle“, které sloužily k obveselení nového pána.1042 Jak poukázala Barbara Stollberg-Rilingerová, záznamy rituálů svou formou a způsobem podání vypovídaly spíše než o jejich skutečném průběhu o pisateli, který se zaměřoval na jejich určité prvky, jež chtěl zdůraznit a prezentovat jejich zachycením svůj osobní postoj.1043 Z popisu rituálu opětovného přijetí poddanství a nové vrchnosti bylo patrné, že se její tvůrci, s největší pravděpodobností členové slánské městské rady, snažili ukázat své plné ztotožnění s hodnotovým systémem Maxmiliána Valentina z Martinic. Za důležité považoval autor této rozpravy jejich zdůrazňování svého výjimečného postavení v rámci slánské měšťanské obce, které bylo budoucímu čtenáři zápisu představeno vylíčením celé personální výměny městské rady, a především společného hodokvasu s novou vrchností. Úplná změna hodnotového systému slánských měšťanů ještě více vystoupila do popředí při srovnání popisů z let 1638 a 1649. V prvém případě autoři z řad elit již přijali katolickou konfesijní
1038
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 44-48.
1039
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 59, fol. 214´.
1040
Ke spolustolovnictví jako rituálu přijetí srov. A. GENNEP, Přechodové rituály, s. 35.
1041
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 214´.
1042
Tamtéž, fol. 214´-215.
1043
B. STOLLBERG-RILINGER, Symbolische Kommunikation, s. 503-507
192
sebeidentifikaci, stále se však snažili proti svojí vrchnosti mocensky vymezit a litovali ztráty statutu královského města. V roce 1649 konšelé ochotně stvrzovali své podřízené postavení, které považovali za přirozené, a s ním související legitimitu vrchnostenské vlády.1044
7. 1. Přechodné období – snahy o mocenskou emancipaci? Někteří slánští měšťané se pokusili využít smrt Jaroslava Bořity z Martinic a následného mezičasu faktického bezvládí, kdy se o řízení panství zasazovali všichni Martinicovi synové, přičemž jejich příkazy byly mnohdy zcela protichůdné, k prosazení změn ve svůj prospěch.1045 Nejprve se blíže nejmenovaní konšelé snažili dosadit na slánské děkanství člověka, který by více spolupracoval s městskou radou. Začali tedy s písemným jednáním s vhodnými kandidáty, kteří by nastoupili na uprázdněné děkanství. Slánští konšelé nenavázali na předchozí rozhovory Jaroslava Bořity z Martinic a obrátili se na okolní farnosti.1046 Nejvíce se jim zalíbil kněz Jan Jakub Brambůrek, kterého začali přemlouvat, aby se ve Slaném ujal dosud neosazeného děkanského stolce.1047 Ten nejprve nesouhlasil, ale o několik dnů později zaslal slánské radě list, ve kterém jí popisoval Boží vnuknutí, jehož se mu dostalo a v němž jej Kristus nabádal k tomu, aby navštívil Slaný, který strádá nedostatkem duchovního vedení, a začal s hlásáním Božího slova.1048 Slánští měšťané změnu jeho rozhodnutí přijali s povděkem a neprodleně o celé záležitosti zpravili své přechodné správce. Za adresáta svého podání si zvolili Bernarda Ignáce z Martinic, kterému sdělovali, že se jim podařilo získat nového duchovního. Svou vlastní iniciativu ospravedlňovali tím, že bez přítomnosti kněze duchovně strádají („abych v tom duchovním pokrmu hladu dalšího netrpěli“).1049 Důvodem byla spíše skutečnost, že bez přítomnosti duchovního se velmi protahovalo vyřizování přechodových rituálů souvisejících s jednotlivými fázemi životního cyklu.1050 V další části svého listu se k tomuto motivu nepřímo přiznali i slánští konšelé („aby
1044
K tomu srov. J. HRDLIČKA, Víra, s. 469.
1045
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 349, 352, 380.
1046
Stejným způsobem se v Uherském Brodě odrazilo soupeření mezi konzistoří a vrchností, srov.
P. ZEMEK, Reformace, s. 284-286. 1047
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol.349.
1048
Tamtéž, fol. 350´
1049
Tamtéž, fol. 351.
1050
E. MUIR, Ritual, s. 23.
193
nám […] svátostmi posloužiti mohl“).1051 Bernard Ignác z Martinic jim odpověděl, že se mu podařilo zajistit služby kazatele z kostela sv. Jakuba ve Starém Městě pražském a služeb Jana Brambůrka již nebude zapotřebí. Konšelé se jeho rozhodnutí dále neprotivili a omluvným listem kněze Brambůrka zprostili dalšího usilování o slánské děkanství.1052 Ve svém snažení pokračovali ve Slaném i poté, co proběhl výše popsaný rituál mocenského a symbolického přijetí nové vrchnosti a statku se ujal Maxmilián Valentin z Martinic. Nejspíše počítali s tím, že se mladému šlechtici ve zmatku prvních měsíců nepodaří plně zorientovat v městských správních a finančních záležitostech.1053 Skutečnost, že slánští měšťané nepovažovali nového smečenského pána za takovou hrozbu jako jeho otce, se odrazila v jejich ekonomických aktivitách. Mezi jednotlivci začal probíhat čilý obchod s nemovitostmi a pozemky, který slánští radní bez vědomí vrchnosti a jejích úředníků zapisovali do radních manuálů i pozemkových knih.1054 Maxmilián Valentin na tyto obchody brzy přišel a pokusil se je zastavit. O radu se obrátil ke svému bratrovi Jiřímu Adamovi z Martinic, přičemž se jej tázal, zda má proti měšťanům tvrdě zakročit. Jiří Adam z Martinic překvapivě nabádal svého bratra k mírnějšímu postupu, když jej upozorňoval na to, že v jiných ohledech jsou slánští měšťané věrnými poddanými („ke mně [se] věrně a poslušně chovají“). Doporučil dokonce Maxmilianu Valentinovi, aby udělil slánským měšťanům další privilegia, která by Slaný ekonomicky pozdvihla.1055 Svou roli v tomto ohledu sehrála skutečnost, že slánští měšťané se ve svých podáních, která směřovali k oběma bratřím a jimiž navázali na zasílání suplik z třicátých a čtyřicátých let, již zcela identifikovali s katolickou vírou a systémem hodnot vrchnostenského okruhu.1056 Vedle vlastního rituálu přijetí nové vrchnosti se otevřelo další pole, na němž bylo možné tuto změnu prokázat. Slánští měšťané ve svých písemnostech ukazovali sami sebe jako věrné příslušníky katolické církve („dobrého katolického obcování“).1057 Ještě silněji se prohloubil mezigenerační odpor proti otcům, kteří svým kacířstvím a nezodpovědností dovolili, aby obec 1051
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 351.
1052
Tamtéž, fol. 352.
1053
Do správy města se ještě po nějakou dobu snažili zasahovat všichni čtyři bratři. Srov.
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 69-70. 1054
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 1, fol. 371.
1055
Tamtéž, fol. 380.
1056
Došlo zde k úplnému setření hranic mezi hodnotovými systémy, resp. potlačení slánské kolektivní
identity a nekatolické sebeidentifikace. Srov. R. SCRIBNER, Symbolishing Boundaries, s. 824. 1057
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 412.
194
přišla o některá svá privilegia („zvláště víry svaté katolické se vespolek nepřidrželi a je [privilegia] potratili“).1058 Klíčovým se stalo uznání vlastního podřízeného postavení, které bylo oproti minulým desetiletím zdůrazňováno a považováno za přirozený stav věci („věrní, poslušní, dědiční poddaní“).1059 Zatímco přijetí katolické konfesijní identifikace bylo patrné již na přelomu třicátých a čtyřicátých let, změna ve vnímání vlastního podřízeného sociálního statutu se dovršila až nyní.1060 Maxmilián Valentin z Martinic svému bratrovi vyhověl a jeho jménem zbavil slánské měšťany robotních povinností a nutnosti podílet se na polních pracech na smečenském panství. Od této chvíle mohli slánští měšťané namísto práce prokazovat vrchnosti službu výplatou peněžitých částek. Vymínil si pouze, že městské povozy budou nadále zásobovat vrchnostenský pivovar dostatečným množstvím dříví, aby nikdy nedošlo k zastavení jeho provozu.1061 Dalších výhod se slánským měšťanům dostalo poté, co se snažil smečenský šlechtic začít s vytvářením paměti na svou osobu jako dobrého vladaře a milostivou vrchnost („na památku panování svého [bych] nějakou milosti učiniti chtíti ráčil“).1062 Spíše než o snahu emancipovat se mocensky či konfesijně z okruhu Maxmiliana Valentina z Martinic šlo v padesátých letech o několik případů konání jednotlivců, kteří se pokusili využít momentální situace výměny osob v čele panství ke svému osobnímu prospěchu. Katolická víra a hodnoty představované smečenskými urozenci se staly natolik součástí kolektivní identity slánských měšťanů i jejich konfesijní sebeidentifikace, že veškeré jejich pokusy probíhaly uvnitř tohoto systému. Neobracely se proti němu, ani se žádným způsobem nepokoušely využívat argumentací jiných hodnotových systémů či dokonce odkazů na bývalou slánskou kolektivní identitu s jejími nekatolickými konfesijními prvky.1063 Právě to, že se mohli Maxmilián Valentin a Jiří Adam z Martnic neustále utvrzovat o loajalitě slánských poddaných, vedlo nakonec k jejich rozhodnutí ekonomicky pozvednout slánskou městskou obec.
1058
Tamtéž, fol. 413´.
1059
Tamtéž, fol. 428, 429, 531.
1060
Tento jev bylo možné považovat za důsledek dlouholeté hodnotové dominance sociálního okruhu
kolem Jaroslava Bořity z Martinic. Srov. L. KLUSÁKOVÁ et al., Namísto úvodu, s. 19. 1061
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 430.
1062
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 240´.
1063
K přijetí nových hodnotových rolí P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 76-
79.
195
7. 2. Nové normy Bernarda Ignáce z Martinic Správa Slaného vedená Maxmiliánem Valentinem z Martinic neměla dlouhého trvání. Přičinou se stalo náhlé úmrtí Jiřího Adama z Martinic v roce 1651, které vedlo k dalším přesunům rodového majetku.1064 Na jeho místo vladaře smečenského domu postoupil Bernard Ignác z Martinic, který v této době dosáhl jednoho z vrcholů své kariéry ziskem místa nejvyššího zemského purkrabího. Přitom ke světské dráze nejprve nebyl předurčen, do smrti svého bratra Jana Jindřicha se zabýval duchovními záležitostmi a působil jako magdeburský a posléze pasovský kanovník.1065 O nové situaci se dozvěděli slánští měšťané opět prostřednictvím Augustina Kosiny, který byl o celé záležitosti zpraven listem od Maxmiliána Valentina z Martinic. Z tónu celé zprávy bylo možné usuzovat, že šlechtic nesl ztrátu spravovaného panství s nelibostí. Mezi bratry možná došlo i k rozmíšce.1066 Maxmilián Valentin zřejmě počítal s tím, že Bernard Ignác zaneprázdněný službou v nejvyšších zemských úřadech nebude mít o správu Slaného zájem, ponechá si jako Jiří Adam pouze predikát „pán na Slaném“ a správu města s jeho výnosy přenechá jemu.1067 Bernard Ignác z Martinic se správy Slaného ujal vydáním dvou obsáhlých instrukcí. První čítala dvacet pět bodů a zaměřovala se na činnost městské rady, přičemž její postoj ke konfesijnímu uspořádání ve městě upravovaly první tři články. Druhá instrukce se snažila vymezit podobu náboženského života ve Slaném celým svým obsahem. V prvém bodě první instrukce se smečenský šlechtic obracel k městské radě a upravoval jím průběh její přísahy. Konšelé měli nadále skládat slib věrnosti obci a vrchnosti před krucifixem a dvěma zapálenými voskovicemi. Nejprve byli vyzváni, aby zdvihli dva prsty, které pak položili na první kapitolu evangelia svatého Jana a učinili vyznání svaté katolické římské víry.1068 Ve druhém bodě je šlechtic zavazoval k tomu, aby náležitě vyhledávali nekatolíky a zamezovali jim ve scházení a pořádání tajných pobožností. Ve třetím je vyzýval k dohledu 1064
Zdeněk HOJDA, Bernard Ignác z Martinic – pokus o portrét fundátora, in: Dana Přibylová –
Vladimír Přibyl (edd.), Slánské rozhovory 2008. Piaristé, Slaný 2009, s. 12-18, zde s. 13-14. 1065
Alessandro CATALANO, Bernard Ignác z Martinic a jesuité. Proměny vztahů mezi Tovaryšstvem
Ježíšovým a politickou mocí v Čechách v druhé polovině 17. století, in: P. Cemus – R.Cemus SJ (edd.), Bohemia Jesuitica 1556-2006 I., s. 247-258, zde s. 251. K Martinicově kariérnímu vzestupu srov. též P. MAŤA, Svět, s. 790, 875-877; Z. HOJDA, Bernard Ignác z Martinic, s. 15. 1066
Ke vztahu Bernarda Ignáce z Martinic s bratry srov. Z. HOJDA, Bernard Ignác z Martinic, s. 14.
1067
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 250.
1068
Tamtéž, fol. 252; Přísahalo se na formuli „Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a Bůh byl
Slovo.“ Srov. Bible, Jan 1:1.
196
nad vykonáváním postů a chozením do kostela.1069 Oproti podobně obecným artikulům, které vydával jeho otec Jaroslav Bořita z Martinic, Bernard Ignác poslední bod nebývale rozvedl. Určoval v něm pokrmy, kterých se měli měšťané vystříhat v době půstu, určoval, jak dlouho mají setrvat na kázání a dokonce jim v době konání pobožností a svátků zapovídal veškerou činnost, která by je odváděla od myšlenek na spásu své duše („všelijakého díla hmotného zjevně neb ukrytě nedělali, nic neforovali, nehandlovali, neprodávali“).1070 Druhá instrukce se stala sumou hodnotového systému Bernarda Ignáce z Martinic, ve které představoval slánským poddaným svůj pohled na ideální podobu prožívání katolické víry. V něm bylo možné oproti přístupu Jaroslava Bořity z Martinic zaznamenat znatelný posun. Smečenský šlechtic již nepožadoval na měšťanech pouhé mechanické potvrzování konfesijní příslušnosti prostřednictvím opakovaných zpovědí a přijímání pod jednou.1071 Jeho snahou bylo slánské obyvatele přivést k niternému přijetí vštípených hodnot („Pána Boha všemouhoucího [abyste] nadevšecko milovali, jej vroucně uctili a chválili, jeho se báli“).1072 Poprvé se v instrukci objevil motiv spásy duše, kterého měli věřící dosáhnout horlivostí, pevností ve víře, zejména v Matku Boží, a odpíráním zlého („v prospěch spasení duší vašich“).1073 V další části instrukce představoval Bernard Ignác z Martinic podrobný návod, podle nějž měli slánští měšťané žít a dosáhnout tak spásy své duše. Ideální věřící v souladu s instrukcí o Velikonocích, Vánocích a jednom z mariánských svátků, buď Nanebevzetí Panny Marie či Narození Panny Marie, vykonal zpověď a přijímal pod jednou. Ve své mysli byl při těchto aktech neustále přítomen Boží milosti, aby jej myšlenky na jiné úkony nepřipravily o věčnou spásu.1074 Následně přijal od zpovědníka uložené pokání a pilně je vykonal s vědomím, že svatá katolická církev je prostoupena milostí Ducha svatého, takže v případě uloženého trestu nemohl duchovní chybit.1075 Dále se ve svátky a o nedělích vyhýbal jakékoliv práci, ale se zazněním zvonů spěchal na mši, kde vytrval až do skončení kázání a poté se po poledni
1069
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 2, fol. 18´.
1070
Tamtéž, fol. 19. K hodnotám barokního katolicismu srov. Jiří MIKULEC, Katolická zbožnost mezi
barokem a osvícenstvím, in: M. Ondo Grečenková – J. Mikulec (edd.), Církev, s. 143-163, zde s. 154. 1071
J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 72-76.
1072
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 2, fol. 40.
1073
Tamtéž, fol. 40´; T. MALÝ, Smrt, s. 81
1074
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 2, fol. 40´.
1075
Srov. Bible, Sk 2:17.
197
znovu odebral na nešpory. Na obě bohoslužby s sebou bral nejméně další tři členy své rodiny a čeládky a dbal na to, aby i oni vykonali pobožnost s myšlenkou na Boží spravedlnost.1076 Poslední oddíl se týkal dodržování postů a obecných ustanovení. Člověk dbající své spásy podle mínění Bernarda Ignáce z Martinic v tomto období nejedl žádné masné výrobky, přičemž půst držel předepsaných čtyřicet dní před Velikonocemi, na den sv. Evangelisty Marka, v době konání procesí a jiných významných církevních událostí. Během nich jedl pouze ryby a luštěniny a nastalého času využíval k rozjímání o Boží dobrotě a budoucí spáse svojí duše. Obecně se po dobu celého roku vystříhal pití alkoholu, klení a nestydatostí plynoucích z tělesného pokušení.1077 Šlechticovo přání se nedařilo vždy naplnit. Již v srpnu 1652 si slánský děkan stěžoval u primátora Daniela Vepřka, že měšťané odcházejí z výročních mší ještě před kázáním. Primas byl proto nucen zvolit dva inspektory, kteří nejen že dohlíželi na včasné chození do kostela, ale v okamžiku, kdy do něj přišli všichni měšťané, zavřeli kostelní dveře a zajistili je závorami, které odstranili až poté, co kázání skončilo.1078 Jako by se tím vrátila celozemská opatření z roku 1627, kdy byli v českých městech tímto způsobem přinuceni vyslechnout kázání arcibiskupských plnomocníků všichni mužští obyvatelé měst.1079 Přes tyto drobné rozpory byla katolická konfesijní identifikace ve slánských měšťanech již plně zakořeněna. Když je na sklonku roku 1652 žádali saští kupci o možnost prodávat na slánských trzích sukno, odvolávali se na mnohaletou tradici, kterou přerušila až třicetiletá válka a již chtěli znovu obnovit.1080 Městská rada se po jejich žádosti obrátila na krajské hejtmany, jimž potvrdila, že saští soukeníci skutečně přijížděli pravidelně do Slaného, tradici ovšem označili 1076
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 2, fol. 41.
1077
Tamtéž, fol. 42-45.
1078
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 259´.
1079
T. V. BÍLEK, Reformace, s. 118.
1080
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 71, fol. 17. K předbělhorským česko-saským
kontaktům srov. Friedrich NAUMANN (Hrgs.), Sächsisch-böhmische Beziehungen im 16. Jahrhundert, Chemnitz 2001; Wulf WÄNTIG, “Exulanten” aus dem böhmischen Niederland in den angrenzenden Gebieten Kursachsens und der Oberlausitz, in: M. Hrubá (ed.), Víra, s. 107-116; týž, Zwischen Böhmen und Sachsen, zwischen Religion und Alltagswahrnehmung – die Mikrogeschichte frühneuzeitlicher
Konfessionsmigration
als
Geschichte
von
Grenzerfahrungen
und
Grenzüberschreitungen, Comparativ 14, 2004, č. 4, s. 17-27; Lenka BOBKOVÁ, Kniha privilegií Českého království v drážďanském archivu, Folia Historica Bohemica 16, 1993, s. 71-76; Bedřich JENŠOVSKÝ, Politika kurfiřta saského v Čechách v posledních letech vlády Rudolfa II., Praha 1913.
198
za kacířskou, tedy spojenou s bývalou nekatolickou minulostí města. Žádala proto krajské hejtmany, aby jim v takových obchodech na území Slaného zamezili, protože nejsou stejného vyznání jako místní měšťané („[nejsou] v víře svaté katolické s námi srovnáni“).1081 Vydání obou zmiňovaných patentů odpovídalo celozemskému zvýšenému tlaku vůči poddaným, který souvisel s druhou fází rekatolizace motivovanou snahou o poválečnou obnovu země. Tyto snahy vyvrcholily v listopadu roku 1650, kdy vzniklo nařízení místodržitelství, na jehož základě měly vrchnosti v součinností s krajskými hejtmany a zemskou komisí vytvořit soupis obyvatelstva podle víry.1082 V roce 1651, kdy se patent dočkal svého vydaní, byla vedle jeho zveřejnění obnovena zemská protireformační komise, která začala pod vedením sekretáře Mikuláše ze Schönfeldu působit nejprve v Hradeckém kraji.1083 Vyhotovování seznamů, které se měly stát podkladem pro celozemský soupis, začalo ve Slaném z podnětu krajských hejtmanů již v dubnu 1651. Protože se záznamy týkající se Slánského kraje nedochovaly, vycházel autor pouze ze záznamů radního manuálu, do nějž nechali komisaři zapsat jmenný seznam všech osob s údaji o jejich věku a výsledky svého šetření. Podle něj se ve městě a na předměstích nacházelo 541 osedlých, z nichž se všichni hlásili ke katolické víře.1084 Také nová reformační komise dorazila do města záhy, když 19. června 1652 její členové Jan Karel Příchovský a Rudolf Roder z Feltdorfu vyzvali všechny rychtáře, konšely a kostelníky okolních obcí, aby se sjeli do Slaného a zde vyhotovili seznamy zádušního majetku i vyznání a farní příslušnosti všech Martinicových poddaných.1085 1081 1082
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 71, fol. 18´. Srov. Ivana ČORNEJOVÁ, Náboženská situace v Čechách v době příchodu piaristů, in:
D. Přibylová – V. Přibyl (ed.), Piaristé, s. 7-11, zde s. 7. Vedle tohoto soupisu podnítil kardinál z Harrachu vytvoření seznamu s informacemi o stavu farností Status animarum. K němu srov. Eliška ČÁŇOVÁ, Status animarum pražské diecéze z roku 1651, Sborník archivních prací 29, 1979, s. 20-55; táž et al. (ed), Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Praha 1993–2008. Z případových studií, které se zaměřovaly na jednotlivé lokality či sociální skupiny, výběrově srov. Dana ŠTEFANOVÁ – Jan HORSKÝ, Rekatolizace a rodinné, sociální a kulturní životní světy. Panství Frýdlant - sonda do soupisu podle víry z roku 1651, in: J. FRANCEK (ed.), Rekatolizace, s. 131-144; Eduard MAUR, Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651, Historická demografie 23, 1999, s. 85135; Michaela HOLUBOVÁ, Obyvatelstvo dobrovické farnosti v soupisu poddaných podle víry z roku 1651, Historická demografie 26, 2002, s. 37-61. 1083
T. V. BÍLEK, Reformace, s. 238.
1084
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 437-451.
1085
Tamtéž, kniha č. 71, fol. 7.
199
Ve stejné době přitom vrchnost spolu se slánským děkanem řešila udání, podle nějž se ve městě stále ještě zdržovali nekatolíci. Zpráva se týkala dvou měšťanek, Alžběty Pelargové a Ludmily Hubatkové, které byly příbuzné s exulantem Václavem Pelargem. Oběma ženám byla nařízena povinná zpověď a přijímání pod jednou, přičemž z preventivních důvodů se měli pobožnosti zúčastnit i ostatní měšťané a měšťanky.1086 Zajímavé bylo zjištění, že pokud obě ženy nevystupovaly v pramenech pod jinými jmény, což autor považoval vzhledem k nepřítomnosti záznamů o jejich nových sňatcích a nepřetržitému používání stejných jmen za velmi nepravděpodobné, neobjevily se obě měšťanky v seznamu slánských katolických osedlých.1087 Bernard Ignác z Martinic se patrně snažil prezentovat směrem k panovnickému domu jako vrchnost, která má situaci na svém panství pevně v rukou a dosáhla plné rekatolizace svých poddaných. Z toho důvodu by ženy nezanesl do seznamu do té doby, než osvědčily svou nově nabytou konfesijní sebeidentifikaci.1088
7. 3. Odchod poslední slánských nekatolíků V padesátých letech bylo možné hovořit již o celospolečenském, zcela negativním pohledu na exulanty.1089 Drtivá většina slánských měšťanů zcela přijala za vlastní katolickou konfesijní sebeidentifikaci, navíc za třicet let vyrostla nová generace těch, kteří ji nemuseli získávat a přejímat její nové hodnotové prvky, ale byli v ní vychováni od dětství a vnímali ji jako pevnou součást kolektivní identity slánské měšťanské obce.1090 První věcí, kterou jim nová generace slánských měšťanů nedokázala odpustit, pramenila z kolektivního pojetí měšťanské obce jako jednotného organismu. S ním měl jeho člen snášet dobré i zlé. Právě to, že nestáli při svém městě ve zlých dobách, vyčleňovala v očích slánských měšťanů exulanty z jejich původní domovské obce („obtížností s jinými sousedy slánskými nepocítili“).1091
1086
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 223, 233´.
1087
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 437-450.
1088
K vytváření seznamů srov. P. BURKE, Žebráci, s. 52-54.
1089
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 364, 388´.
1090
Lze hovořit o tzv. internalizaci významů, tedy jejich předávání a legitimizaci výchovou. Srov.
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 65-67. Zmiňované tezi odpovídala i věková skladba slánských obyvatel, kterou zachytil opis podkladů pro soupis poddaných podle víry. Srov. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 437-450. 1091
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 388´.
200
Nepřátelský postoj vůči exulantům se počátkem padesátých let ještě přiostřil. Důvody byly dva. Prvním se stala naděje velkého množství měšťanů, kterým slánská obec dlužila větší sumy peněz, že se jim po ukončení vleklého válečného konfliktu podaří získat své pohledávky nazpět. Mnozí z nich se zřejmě spoléhali i na smířlivější přístup Bernarda Ignáce z Martinic, který se projevil v ekonomických úlevách, jež postoupil slánské obci.1092 Problémem, se kterým se věřitelé slánských měšťanů setkávali, byl nedostatek hodnověrných svědků, kteří by v době, kdy dluh vznikl, zasedali ve slánských samosprávných celcích a byli ochotni stvrdit oprávněnost jejich nároků. Protože většina z nich si činila nárok ještě na předbělohorské pohledávky, možnost, že naleznou naživu jediného ze slánských konšelů byla skoro mizivá.1093 Ve svých pokusech zajistit si příslušné svědky se začali věřitelé obracet i za hranice Království českého. Zde se jim podařilo vypátrat zřejmě posledního žijícího slánského konšela, který v městské radě působil ještě v předbělohorské době. Šlo o Václava staršího Pelarga.1094 Vedle veskrze anonymních či blíže nerozvedených podání adresovaných městské radě se ve sbírce Stará manipulace zachovala plná korespondence Doroty Králové-Doubravové s Václavem Pelargem a slánskou městskou radou.1095 Ta podala stížnost českým místodržícím, že se v roce 1653 obrátila na slánské konšely se žádostí o proplacení částky 1 000 kop míšenských grošů, které měl její manžel zapůjčit slánské obci v roce 1616. Svůj nárok dokládala skutečností, že k půjčce došlo „před rebelijí“, a proto je nárok na jeho vypořádání právoplatný („jeho zbavena býti nemohu“). Odvolávala se také na svědectví, které ji v Drážďanech vystavil bývalý konšel Václav Pelargus, ke kterému doputoval její dopis původně odeslaný do Freiberku.1096 Slánští měšťané okamžitě označili její požadavek za zcela neoprávněný a Pelargovo svědectví za nevěrohodné. Nejprve se pokusili existenci dluhu zcela popřít a naznačit místodržitelům, že si jej Pelargus s Královou vymysleli.1097 Svého zpochybnění se dočkala zejména přísaha Václava Pelarga, který přísahal na svou víru („to přikládám k svojí víře“). 1092
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 69-70.
1093
Srov. generační výměnu slánských samosprávných celků v průběhu třicátých let J. KADEŘÁBEK,
Proměny slánských měšťanských elit, s. 70-81. 1094
K jeho životnímu osudu srov. týž, Lidé, s. 64-65, 68-69.
1095
NA Praha, SM, sign. S, inv. č. l 215/63. Jednotlivé dopisy nejsou foliovány.
1096
Tamtéž, dopis Doroty Králové-Doubravové českému místodržitelství z roku 1653, blíže
nedatován, první dopis složky. 1097
Tamtéž, dopis slánské městské rady českému místodržitelství z 20. října 1653.
201
Slánským měšťanům připadalo takové odvolání nepatřičné, protože Pelargův okruh hodnot již považovali za nepřípustné kacířství.1098 Když české místodržitelství zvážilo dobrozdání obou stran, požadovalo k problému další vyjádření. V nich se slánští měšťané snažili doložit, že dluh vznikl již v roce 1618, tedy v rebelii, a je proto nevymahatelný. I nadále se drželi negativního popisu uprchlíků, které usvědčovali ze lži a kacířství.1099 Ještě větší nevoli musely mezi slánskými měšťany způsobit žádosti samotných exulantů, kteří začali vycházet ze stejných předpokladů jako dlužníci, kterým v jejich sporech svědčili. O navrácení majetku se v padesátých letech znovu pokusil Václav Pelargus, který následoval příkladu svého synovce Václava Linharta mladšího, jenž po smrti Jaroslava Bořity z Martinic pokračoval ve své při ze sklonku čtyřicátých let. Novou taktikou slánských katolíků se stalo trvání na tom, že exulanti musejí zájem o svůj majetek stvrdit také v rovině kolektivního přijetí těžkostí, které během jejich nepřítomnosti obec potkaly.1100 V očích měšťanů, kteří setrvali v Čechách, představovalo největší břímě povinnost odvádět zemské a vrchnostenské dávky („veškeré kontribuce“).1101 Majetek byli ochotni exulantům navrátit v okamžiku, kdy splatí dlužné kontribuce za dobu své nepřítomnosti. Přitom je vždy vyčíslili v takové výši, aby zásadním způsobem přesahovaly hodnotu požadovaných statků. Václav mladší Linhart například požadoval na městské radě, aby mu vrátila dům po otci, jehož cenu odhadoval na 1 400 kop míšeňských grošů. Konšelé mu obratem vyčíslili, že obci svou nepřítomností způsobil škodu ve výši 2 554 kop grošů. Ve svém listě mu výsměšně doporučovali, aby dům prodal a dluhy jím uhradil. Upozorňovali jej také na skutečnost, že dům patřil mezi zasažené požárem, takže jeho současná cena se pohybuje kolem 10 kop míšeňských grošů.1102 Stejným způsobem naložili radní s žádostí Václava Pelarga. V jeho případě se ani nezaneprazdňovali určením dlužné částky. Učinili mu pouze výčet všech neodvedených dluhů, po jejichž splacení s ním byli znovu ochotni jednat („[neodvedl] žádných platův, berní, contributi, povinností městských“).1103 Na příkaz Bernarda Ignáce z Martinic, který respektoval majetkové nároky exulantů, nakonec slánští konšelé v červnu 1651 vyzvali Václava Pelarga, aby se ujal statků, které
1098
Tamtéž, svědectví Václava Pelarga z 12. února 1655
1099
Tamtéž, dopisy z 20. října 1653 a 24. října 1653.
1100
J. MILLER, Uzavřená společnost, s. 77-79, 84-85.
1101
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 382.
1102
Tamtéž, fol. 385.
1103
Tamtéž, fol. 388´.
202
na obci požadoval. Zcela mu však zamezili možnost svobodně je užívat. Když proti exulantovi znovu vystoupili s jeho konstruovaným obrazem špatného hospodáře („svévolně ušel, grunty spustil a ztenčil“), podmínili volné nakládání nemovitým a movitým majetkem konverzí ke katolictví, setrváním ve Slaném a uhrazením všech smyšlených dlužných částek. Pokud by Pelargus tuto podmínku odmítl, směl svoje nemovitosti zpeněžit a ponechat si příslušný výnos. Statky směl prodat pouze slánskému měšťanovi, a to v předepsaném termínu. V jiném případě je slánská rada Václavu Pelargovi hodlala odebrat. List stejného znění odeslali konšelé také Václavu mladšímu Linhartovi.1104 Oba měšťané si na postup slánských radních s velkou pravděpodobností stěžovali Bernardu Ignáci z Martinic. Z ledna 1652 se dochoval list, ve kterém se slánští konšelé hájili z nařčení, že se pokoušeli obejít rozhodnutí vrchnosti o navrácení majetku oběma slánským exulantům. Přesvědčovali Bernarda Ignáce z Martinic, že jsou ochotni zcela vyhovět jeho přání a odevzdat Václavu Pelargovi a Václavu mladšímu Linhartovi jejich nemovitosti bez dalších překážek. Konšelům jistě také uškodila skutečnost, že se oběma exulantům podařilo získat přímluvu saského kurfiřta a jeho ženy, kteří hájili právo na jejich dědictví.1105 Další postup slánských konšelů ukázal, že ačkoliv ve společnosti převládal zcela negativní obraz uprchlíků, byli se jej v okamžicích, kdy by takovýto postoj znamenal ohrožení jejich zájmů, ochotni vzdát a prezentovat pohled zcela opačný. V dalším listu, který slánští měšťané odeslali Václavu Pelargovi v únoru 1652, jej ze strachu před další nepřízní Bernarda Ignáce z Martinic nazývali svým přítelem (!) a ubezpečovali ho o tom, že se svým statky může nakládat zcela podle libosti („[proti tomu] nikdy jsme nebyli, nejsme a býti nechceme, nýbrž toho nám, abyste dědictví jakmkoliv způsobem Vám by se líbilo užíti mohli, vždycky rádi přejeme“).1106 Stejně se zachovali při zasílání dopisu v březnu 1652, který adresovali do Budyšína Matouši (Matějovi) Crocinovi. Tento slánský malíř odešel v roce 1626 do Pirny, kde se mu již nepodařilo získat tak velikou zakázku, jakou bylo domácí vymalování celého kostela sv. Gotharda, byl se ovšem schopen v Sasku drobnějšími zakázkami uživit. Lépe se mu vedlo právě v Budyšíně, kam po několika letech strávených v Pirně odešel a kde se dočkal značného věhlasu.1107 Slánští konšelé jej zcela v rozporu s negativním obrazem
1104
Tamtéž, fol. 454, 455´, 457.
1105
Tamtéž, fol. 457, 469, 469´.
1106
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 470.
1107
Siegfried SEIFERT, Matthäus Crocinus – ein Bautzener Maler des 17. Jahrhunderts, in: Christa-
Maira Hassert (ed.), Es blieb mehr als ein Name, Bautzen 1997, s. 29-31; Marius WINZELER,
203
exulantů, který se ve městě prosadil, žádali, aby vymaloval městu nový erb, přičemž se snažili působit na jeho patriotismus („pro tu lásku, kterou k vlasti své máte“).1108 Václav Pelargus nakonec vyhověl žádostem slánské městské obce a v září 1652 po dlouhých dvaceti letech, které strávil mimo svou vlast, přijel do Slaného. Zde se rozhodl, že své statky zpeněží a rozprodá je místním měšťanům.1109 Jakmile slánský exulant zmiňované obchody uskutečnil, udála se před slánskou městskou radou neočekávaná věc. Předstoupila před ní Alžběta Pelargova se svou dcerou Magdalenou. Přítomným konšelům oznámila, že dosud setrvává v nekatolické víře, a protože se jí nehodlá vzdát, rozhodla se odejít se svým mužem do Saska.1110 Ačkoliv katolická konfesijní sebeidentifikace v této době ve Slaném převládla a týkala se prakticky všech měšťanů, kteří byli loajální k nové vrchnosti, dokázala Alžběta Pelargová vyvinout účinnou rezistenční strategii, jíž obcházela vrchnostenská opatření. Vzhledem k důkladnosti kontroly, které se jí jako příbuzné exulanta dostávalo, a tvrdosti postihů, jež Jaroslav Bořita z Martinic proti slánským měšťanům vyvíjel, mohla podle autorova názoru tomuto tlaku čelit dvěma způsoby. Jeden mohl spočívat v jejím naprostém hodnotovém a konfesijním odloučení od slánské měšťanské společnosti, která v tomto ohledu její rozhodnutí tolerovala a vzhledem k jejímu bývalému výjimečnému postavení se zdržela vystoupení proti její osobě.1111 Svou roli by zde jistě hrál i genderový prvek, protože k ženám obecně přistupovali nositelé protireformace s větší shovívavostí.1112 Ve šlechtickém prostředí byly doložitelné případy žen, kterým byla ponechána možnost až do smrti setrvat u svého původního nekatolického vyznání. Nejznámější šlechtičnou, které se dostalo takové výsady, byla Magdalena Trčková z Lípy.1113 Augustina Sofie ze Sulzbachu, manželka Václava Bautzener Arbeiten für St. Marienstern. Künstler der Barockzeit im Dienste des Klosters, Lětopis 49, 2002, s. 28-41, zde s. 34-35; L. BOBKOVÁ, Exulanti, s. 32; J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 59-60. 1108
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 472´.
1109
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 260´.
1110
Tamtéž, fol. 264.
1111
K tomu srov. P.MAREŠ, Chudoba, s. 287-288.
1112
Srov. záznamy o odkladech konverze u novoměstských měštek J. MENDELOVÁ (ed.), Dekrety, s.
110. 1113
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 136-137; týž, Mezi konverzí a emigrací. Vídeňský dvůr a náboženská
loajalita šlechty v Čechách v prvních pobělohorských desetiletích, in: Václav Bůžek – Pavel Král, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740), České Budějovice 2003 (= Opera historica 10), s. 397-414, zde s. 410-412; A. PODLAHA (ed.), Dopisy, s. 235.
204
Eusebia Popela z Lobkovic, využívala výjimky k provozování nekatolického vyznání, kterou jí udělil císař, ještě na sklonku šedesátých let 17. století.1114 Pravděpodobnějši verzi představovala rezistence vycházející z opačného přístupu k novému hodnotovému systému. Alžběta Pelargová by jej v tomto případě navenek zcela přijímala a účastnila se veškerých ritualizovaných potvrzování své nové konfese.1115 Pravidelně by vykonávala ušní zpověď a přijímala pod jednou. Pro tento postup by hovořil i fakt, že vzhledem k pravidelným kontrolám a častému střídání děkanů, které by všechny zřejmě nešlo podplatit či jinak obcházet, bylo velmi nepravděpodobné, že by se těmto základním projevům katolické konfesijní identifikace dokázala po tak dlouhou dobu vyhýbat.1116 Dochovaly se dokonce některé záznamy, ve kterých slánští měšťané hovořili o tom, že se spolu se svou vnučkou dostavila ke zpovědi a přijímání pod jednou a svěřené dítě vychovávala v souladu s obecně uznávaným hodnotovým systémem. Nekatolické vyznání a s ním související hodnotový systém se pak staly pouze její čistě osobní, niternou záležitostí, kterou pravděpodobně sdílela pouze se svou dcerou Magdalenou Pelargovou.1117 Tradiční systém hodnot a konfesijní sebeidentifikaci si ovšem nemohly obě ženy uchovat bez jejich neustálého oživování. Autor této rozpravy se domníval, že se jí tak podařilo díky kontaktu se saským prostředím.1118 Vzhledem ke zmatkům neklidných dob, které měly zásadní vliv na komunikaci ve třicátých a čtyřicátých letech, bylo možné udržovat nepřetržitý styk mezi Magdalenou Pelargovou a jejím otcem. Ve čtyřicátých letech se podobným způsobem dařilo vyměňovat si zprávy o dění v obci konšelovi Jiřímu Hanžburskému a jeho otci Václavovi.1119 Město bylo díky své poloze neustále vystaveno kvartýrování a přesunům nepřátelských i císařských vojsk, která přispívala ke všeobecnému neklidu a chaosu. Romana Kmochová ve své studii dokonce naznačila, že v takové míře jako Slaného se třicetiletá válka nedotkla žádného českého města.1120 Bylo by snad možné říci, že v jiném prostředí by se více než dvacet let trvající nepřetržitý písemný styk mezi exilem a domovskou obcí nepodařilo zajistit. K potvrzení této domněnky či nastínění dalších procesů vytváření různých obrazů exilu by bylo nutné provést další srovnávací analýzy, který by pokryly stejné nebo delší 1114
Josef JANÁČEK, Ženy české renesance, Praha 1976, s. 246.
1115
K účasti na rituálech srov. J. HRDLIČKA, Víra, s. 533-541.
1116
J. MIKULEC, 31. 7. 1627, s. 148-152.
1117
P. L. BERGER – T. LUCKMANN, Sociální konstrukce, s. 105-109.
1118
K tomu srov. M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, s. 62.
1119
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 20, 29-30.
1120
R. KMOCHOVÁ, „I přišli k nám tito soldáti“, s.131.
205
časové období jako ve Slaném a týkaly se většího počtu lokalit. Tento výzkum, který již přesahoval rámec předkládané práce, by ovšem její autor chtěl dále rozvíjet.
7. 4. Proměna slánské krajiny – vrchol snah o vizualizaci katolické víry a konfesijní proměnu slánské společnosti Metodu prezentace základních hodnot a významů katolické víry pomocí jejího neustálého zpřítomňování v uměleckých dílech a předmětech hmotné kultury převzali po Jaroslavu Bořitovi z Martinic i jeho nástupci. Titulární pán na Slaném Jiří Adam z Martinic ani jím jmenovaný správce bratr Maxmilián Valentin z Martinic nedokázali na poli vizualizace katolické víry příliš pokročit. Jiří Adam z Martinic kvůli svému předčasnému skonu nezasáhl velkou měrou do tváře krajiny a architektury města, Maxmilián Valentin byl ve svých plánech zastaven svým starším bratrem Bernardem Ignácem.1121 Přesto se pokusy navázat na otcův odkaz na tomto poli u obou mužů objevily. Již v dubnu 1651 odeslal Maxmilián Valentin svému bratrovi Jiřímu Adamovi dopis, v němž ho seznamoval se stavem všech tří slánských kostelů.1122 Odpovědi se mu dostalo až o dva měsíce později, kdy jej jeho nejstarší sourozenec nabádal k tomu, že je nejprve nutné zaměřit se při prezentaci katolické víry slánským měšťanům na nejviditelnější body všech staveb, tedy jejich střechy. Zásah se měl dotknout jak církevních, tak světských budov. Jiří Adam doporučoval ve svém listu Maxmiliánu Valentinovi, aby nejprve nechal z poničených střech odstranit poslední zbytky původních bání, které by mohly slánským měšťanům připomínat jejich nekatolickou minulost.1123 Poté měl nechat opravit poničené kříže na kostele a na jejich místo vynést nové, vyvedené ve zlatě, které by odkazovaly již jen k základnímu symbolu Kristova vykupitelského činu.1124 Snahy Jaroslava Bořity z Martinic o vizualizaci katolické víry slánským měšťanům vyvrcholily až v činnosti Bernarda Ignáce z Martinic. Urozenec se pustil do ambiciózního plánu, při kterém počítal s přetvořením celé slánské a smečenské krajiny tak, aby odpovídala jeho představám a prezentovala vítězství katolické konfesijní identifikace ve Slaném.1125 Ve svém snažení nebyl ojedinělý. Již na počátku dvacátých let rozprostřel do krajiny kolem 1121
Z. HOJDA, Bernard Ignác z Martinic, s. 13.
1122
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 452.
1123
Šlo o husitské symboly luny, slunce a měsíce. Srov. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce I., s. 409-410.
1124
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 429´.
1125
S podobnými
představami
probíhala
stavební
činnost
ve
Štýrském
Hradci,
srov.
J. BAUMGARTEN, Konfession, s. 174-175.
206
Jičína svou vizi Albrecht z Valdštejna. U známého vojevůdce ovšem převládal prvek sebeprezentace vlastního mocenského významu, když krajinu kolem města Jičína přetvořil tak, aby připomínala cestu mezi Pražským hradem a Královskou oborou, kterou jezdil pouze císař. V dalších úpravách nalezla svůj odraz také jeho láska ke koním, jejichž chovu a prezentaci uzpůsobil další krajinné prvky svého panství.1126 Ústředním bodem Martinicových snah se stalo údajné náboženské vnuknutí jeho manželky, které Bernard Ignác z Martinic přetvořil v zakladatelskou legendu katolické víry na Slánsku. Podle jeho podání se měla jeho manželka modlit v kostele Nejsvětější Trojice, když ji zpoza stropu nad oltářem oslnila jasná záře. Když se šlechtična odvážila pozvednout oči, spatřila zářící hvězdu, která měla stejný tvar jako hvězda ze šternberského znaku. Hraběnka z Martinic pochopila její objevení jako výzvu k větší osobní zbožnosti a zbudování kláštera, který byl přiléhal ke kostelu, v němž se zjevení událo. Legenda měla naznačit sepětí pánů z Martinic s katolickou vírou a zdůraznit hraběnčinu osobní zbožnost. Přítomnost rodového symbolu Šternberků odkazovala k pokračování rodového spojenectví mezi Martinici a Šternberky a ospravedlňovala skutečnost, že ji dal Bernard Ignác z Martinic vetknout do aliančního znaku obou rodů, aby tak zdůraznil jejich spojení. 1127 Na základě hraběnčina vidění se rozhodl smečenský pán vystavět u kostela Nejsvětější Trojice františkánský klášter. Jeho snaha se nejprve setkala s neporozuměním místního děkana, který se obával, že přítomnost františkánského řádu zasáhne do jeho pravomocí. Snažil se proto vymínit si na smečenském urozenci, aby kostel nadále spravoval děkan a sám v něm sloužil veškeré mše.1128 Příchod františkánů nebyl po vůli ani slánským měšťanům, kteří byli nuceni podílet se na shánění potřebného materiálu na jeho stavbu a především zajišťovat forování těžkých kamenů z vrchnostenského lomu.1129 Se stavbou kláštera se začalo po tříletých přípravách 2. května 1654.1130
1126
Srov. Petr ULIČNÝ, Elementy Valdštejnova Jičína, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (eds.),
Valdštejn. Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musae?, Praha 2007, s. 229-238, zde s. 236-237; Jaromír GOTTLIEB, Textura krajiny v textuře valdštejnské urbanistiky, in: tamtéž, s. 207-215, zde s. 214-215; Petr FIDLER, Rezidence říšského knížete Albrechta z Valdštejna v Praze a Jičíně, Zprávy památkové péče 71, 2011, s. 3-7. 1127
Vladimír PŘIBYL, Umění baroka na Slánsku, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 78-91, zde s. 84.
1128
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 59, fol. 284.
1129
Tamtéž, fol. 303, 308, 313´.
1130
V. PŘIBYL, Umění, s. 85.
207
Ve snahách o vizualizaci katolické víry nezůstával Bernard Ignác z Martinic osamocen, ale podněty k ní přicházely od samotných měšťanů. V roce 1651 obdržel list, ve kterém ho slánská městská rada žádala, zda může v panských lesích nařezat dostatečné množství chvojí a větvoví („májoví zeleného“), aby jimi vyzdobili kostel u příležitosti svátku Seslání Ducha svatého apoštolům.1131 Zajímavý byl způsob, jejž pisatelé žádosti zvolili, aby hraběte z Martinic přesvědčili o nutnosti oslavit zmiňovaný svátek tímto způsobem. Základní složkou jejich argumentace se stal odkaz na nepřetržitou kontinuitu zdobení chrámu.1132 Podle měšťanů povolovala vrchnost připravovat interiér kostela od nepaměti a zdobení představovalo dlouho tradici („s povolením pánův hejtmanův […] vždycky to za obyčej bývalo“).1133 Vnímání zvyku, jehož trvání bylo možné dopátrat nejvýše třicet let nazpět, jako tradičního a ukotveného ve slánské společnosti, vypovídalo o celkové změně hodnotového světa slánských měšťanů a zcela odlišného vnímání některých myšlenkových kategorií.1134 Přesto musel Bernard Ignác z Martinic ještě na počátku padesátých let bojovat s nedostatkem předmětů, které by si slánští měšťané mohli spojovat s katolickou vírou. V prosinci 1652 si dokonce musel půjčovat krucifix a relikviář, aby bylo možné řádným způsobem oslavit nadcházející vánoční svátky.1135 Dominantu interiéru kostela Nejsvětější Trojice představovala kopie mariánské Lorety. Většina starší literatury měla za to, že se Bernard Ignác z Martinic inspiroval k její stavbě při návštěvě původního italského domu Boží Matky, který měli do Loreta ze Svaté země přinést andělé.1136 Alessandro Catalano však rozborem deníku kardinála z Harrachu prokázal, že s nápadem vystavět na svých statcích kopii loretánské stavby přišel Bernard Ignác z Martinic již před svou cestou k domu Panny Marie. Připsal jeho čin snaze naklonit si Bohorodičku, aby se jejím přispěním dočkal narození vytouženého syna.1137 Výjevy na Loretě 1131
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 428.
1132
Stejným způsobem se snažil na svém panství konstruovat kontinuitu katolické víry Vilém Slavata
z Chlumu a Košumberka. Srov. J. HRDLIČKA, Víra, s. 451-454. 1133
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 428.
1134
Bylo by možné hovořit o nové tematizaci systému hodnot a dané skupiny. Srov. N. LUHMANN,
The Differentitation, s. 327-329. Srov. také J. MILLER, Protestantská propaganda, v rukopise s. 1; Arndt BRENDECKE – Ralf-Peter FUCHS – Edith KOLLER, Die Autorität der Zeit, in: tíž (Hgg.), Die Autorität der Zeit in der Frühen Neuzeit, Berlin 2007, s. 9-22. 1135
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 71, fol. 25´.
1136
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 15.
1137
A. CATALANO, Příběh, s. 25.
208
připomínaly divákům základní mariánské prvky katolické konfesijní identifikace, ať už šlo o zvěstování Božího početí archandělem Gabrielem, zrození Ježíše Krista a následné klanění tří mudrců či oplakávání jejího skonu. Bernard Ignác z Martinic nechal na plášti Lorety vyhotovit také zázračně přenesení stavby ze Svaté země do Itálie.1138 V roce 1660 využil Bernard Ignác z Martinic dosud neukončenou křížovou cestu k pořádání zbožného procesí kajícníků. S vysokou pravděpodobností se na něm podíleli členové náboženského bratrstva Narození Panny Marie od sv. Benedikta, které františkáni a smečenský pán pozvali již na procesí z let 1658 a 1659.1139 S nimi se ve městě poprvé objevily projevy nejvypjatější barokní zbožnosti. Špalírem měšťanů kráčeli lidé v rozedraných šatech, kteří se přes záda bičovali důtkami a řetězy. V zástupu byl nesen obraz Umučení Krista.1140 V Olomouci v téže době nosili kajícníci v průvodu vedle obrazů také nástroje Kristova umučení
1141
Slánský průvod flagelantů kráčel z kostela sv. Gotharda
na Slánskou horu, aby symbolizoval stoupání trpícího Krista na Golgotu. Jejich bolest měla připomínat jeho poslední hodiny a bolestnou cestu k ukřižování. Zároveň flagelanti ukazovali na hříchy slánským měšťanům, které za ně svou obětí fyzické bolesti a modliteb snímal, a vyzývali je tím k dalšímu pokání.1142 Podle dobových líčení doprovázely jejich průvod extatické výkřiky přihlížejících; někteří z přítomných měšťanů při pohledu na krvavou podívanou omdlévali.1143 Průvod se zřejmě svou režií držel pražského klementinského průvodu, jehož byl Bernard Ignác z Martinic s největší pravděpodobností účasten.1144 Na vrcholu hory byla již pro kajícníky připravena čistá roucha a ocet s houbami na omývání
1138
V. PŘIBYL, Umění, s. 86-87.
1139
J. MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva, s. 89.
1140
A. PODLAHA, Posvátná místa I (6), s. 142-158.
1141
Zdeněk ORLITA, „Non multi, sed boni“. Mariánské sodality při jezuitské koleji sv. Jiří v Opavě
v 17.-18. století a vývoj v ostatních částech olomoucké diecéze, in: Tomáš Jiránek – Jiří Kubeš (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby (= III. pardubické bienále 29.-30. dubna 2004), Pardubice 2005, s. 103140, zde s. 124-128. 1142
Srov. Michael P. CARROLL, The Cult of The Virgin Mary, Oxford – Princeton 1992, s. 66-68.
1143
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 2, fol. 115.
1144
Kateřina BOBKOVÁ, Velikonoční slavnosti v Klementinu, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.),
Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, České Budějovice 2000, (=Opera historica 8), s. 575-591, zde s. 584-585.
209
jejich ran.1145 Poté zde byla sloužena oslavná mše Te Deum, které se museli zúčastnit všichni slánští měšťané následující špalírem kajícníky na vrchol Slánské hory.1146 V roce 1662 zde nechal Bernard Ignác z Martic vztyčit tři kříže symbolizující Kristovo utrpení na Kalvárii.1147 Spolu se stavbou Kalvárie přidal do svého smělého plánu hrabě z Martinic další pomyslný kamínek. V tomto roce se mu podařilo dobudovat klášter františkánů. Smečenský šlechtic uspořádal obrovskou oslavu, na kterou sezval přední představitele Království českého a uspořádal také děkovné procesí. Nejprve se 12. srpna vysvětily zvony, které dal smečenský urozenec pro danou příležitost zhotovit. Druhý den se odebral průvod vedený kardinálem z Harrachu ke kostelu, kde až do odpoledních hodin sloužil děkovné mše. Měšťanům byl zatím upečen celý uherský býk naplněný drůbeží a ozdoben zlatými rohy.1148 Martinicovy plány na vytvoření souvislé křížové cesty málem zhatil požár, který v roce 1665 postihl františkánský klášter a dotkl se i Lorety. Obě kostelní věže vyhořely, přičemž jedna z nich se zřítila na střechu kostela, prolomila ji a poškodila mariánskou chýši.1149 O neštěstí si neopomněl do svého „deníku“ učinit záznam také Arnošt z Harrachu.1150 Poslední stavební fázi připravované křížové cesty představovalo zhotovení kaple Božího hrobu.1151 Její plány patrně Bernard Ignác z Martinic získal od rodu Ditrichštejnů, z něhož pocházela jeho druhá manželka a jehož zástupci nechali podobnou stavbu vytvořit již v roce 1622 v okolí Mikulova na vrcholu Svatého kopečka u kostelíka svatého Šebestiána. Kardinál František z Ditrichštejnu podél cesty na Svatý kopeček nechal o osm let později vystavět 14 výklenkových kapliček znázorňujících křížovou cestu, jejímž byl Boží hrob symbolickým vyvrcholením.1152 Stavba byla dokončena v polovině roku 1665. Slavnostního zasvěcení Božího hrobu se ujal kardinál Arnošt z Harrachu. Podle jeho deníkových záznamů se slavnost odehrála 10. srpna 1665. Kardinál podle všeho považoval Boží hrob za příliš malý a nebyl spokojen ani s umístěním oltáře. Když konečně došlo 1145
Z. ORLITA, Non multi, s. 127; J. MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva, s. 104.
1146
Ke mši Te Deum srov. Sabine ŽAK, Das Tedeum als Huldigungsgesang, Historisches Jahrbuch
102, 1982, s. 1-32; Kate van ORDEN, Music, Discipline and Arms in the Early Modern France, Chicago-London 2005, s. 138-139. 1147
Bible, Mk 15:22, Jan 19:17.
1148
J. ŠŤOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, s. 71.
1149
V. PŘIBYL, Umění, s. 85.
1150
A. CATALANO, Příběh, s. 33; K. KELLER – A. CATALANO (edd.), Die Diarien IV, s. 241.
1151
Nejnověji Vladimír PŘIBYL a kol., Kaple Božího hrobu u Slaného, Slaný 2011.
1152
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 16.
210
k celému aktu, musel Harrach kvůli nízkému stropu vstupovat do nitra Božího hrobu po kolenou, přičemž tápal v dusivém kouři svic, jež nechal uvnitř zapálit Bernard Ignác z Martinic. Pražský arcibiskup se podle svých slov ze stavby vzdálil („pokud jsem nechtěl oslepnout“) a vyčkal, dokud dým nevyvětral. Až poté mohl sloužit děkovnou mši a dokončit vysvěcení celé kaple.1153 Dokončením kaple Božího hrobu propojil Bernard Ignác z Martinic pomyslnou čarou Slaný a Smečno. Ve slánské krajině vytvořil křížovou cestu, která prezentovala vítězství katolické víry a hodnotového systému smečenských vládců ve Slaném. Cesta, která od roku 1665 vycházela z chrámu sv. Gotharda, kde se nacházel obraz Narození Páně, pokračovala přes náměstí k loretě františkánského kláštera, kde si věřící připomínali život matky svého Spasitele.1154 Následovalo stoupání na Slánskou horu, na níž v roce 1662 vyrostly tři kříže Kalvárie.1155 Cesta končila v kapli smečenského zámku, kde již jen zástupce smečenského rodu v soukromí meditoval před obrazem triumfujícího, z mrtvých vstalého Krista.1156 Na účasti na procesích již nemusel své poddané nutit. Dobrovolně se jich zúčastňovali, aby na nich prezentovali svou pokoru i kajícnost a jejich prostřednictvím nalezli milosrdenství v Božích očích a dosáhli spásy své duše.1157 Během čtyřiceti dvou let, které uběhly od zástavního prodeje smečenským pánům, se hrabatům z Martinic za vydatné, ač mnohdy nevítané, pomoci zemských a církevních institucí, ale i (tentokrát velmi vítaného) přispění osob z vlastního středu slánské obce, podařilo zcela přeměnit hodnotový systém slánských měšťanů.
7. 5. Shrnutí V souvislosti s úmrtím Jaroslava Bořity z Martinic a následným převzetím Slaného jeho syny Maxmiliánem Valentinem a později Bernardem Ignácem bylo možné hovořit o výrazném
1153
A. CATALANO, Příběh, s. 34; K. KELLER – A. CATALANO (edd.), Die Diarien IV., s. 265.
1154
V roce 1666 se s dostavbou piaristické koleje a definitivním příchodem piaristů do Slaného stala
součástí cesty také návštěva kaple s obrazem Zasnoubení Panny Marie. Zachycení činnosti tohoto církevního řádu, který pozval Bernard Ignác z Martinic do Slaného roku 1658, již bylo nad rámec této rozpravy. Jeho působení ve městě by také nešlo uspokojivě rekonstruovat kvůli chybějícím pramenům. 1155
V. PŘIBYL, Umění, s. 78.
1156
J. ŠTOVÍČEK, Loretánská idea, s. 17.
1157
Srov. Štěpán VÁCHA, Pražské děkovné procesí na paměť bělohorského vítězství, Kuděj 9, 2007,
č. 1-2, s. 16-31, zde s. 30; T. MALÝ, Smrt, s. 256-259.
211
uvolnění poměrů ve městě. V průběhu vlády Maxmiliána Valentina z Martinic byla obci navrácena velká část privilegií, která se měšťané snažili aktivně získávat. Šlechtic se pokoušel také o ekonomické povznesení města. Jeho nástupce, Bernard Ignác z Martinic, přešel od tvrdého protireformačního tlaku, který na měšťany vyvíjel jeho otec, ke snaze přiblížit slánským měšťanům hodnoty katolické církve prostřednictvím jejich vizualizace ve slánské krajině. Šlechtic do ní zasadil alegorickou podobu Kristovy křížové cesty vedoucí ze Slaného do Smečna. Na měšťany se snažil působit i vydáváním patentů, ve kterých jim představoval obraz ideálního křesťana, jemuž se měli svým chováním přiblížit. Jeho postup nalézal ve slánské společnosti značnou odezvu. Měšťané již plně přejali hodnotový systém katolické víry. Mnozí v něm byli vychováváni již od dětství. Z tohoto důvodu se stavěli nepřátelsky proti snahám exulantů domoci se zpět majetku, který jim zabavil Jaroslav Bořita z Martinic. Nová vrchnost byla ovšem shovívavější a dovolila Václavu Pelargovi a Václavu Linhartovi mladšímu krátkodobý návrat do města a odprodej navráceného majetku. Při jejich návratu do Saska s nimi odešly poslední nekatolické měšťanky, které dokázaly po třicet let vzdorovat protireformačnímu a rekatolizačnímu tlaku.
212
ZÁVĚR Předkládaná disertační práce se zabývala střetem souboru hodnot a významů, které sdílel společenský okruh obyvatel města Slaný a okruh reprezentovaný jednotlivými členy rodu Bořitů z Martinic a jejich úředníky. Rozdílnost obou sociálních systémů, ve které hrála nezastupitelnou roli odlišná konfesijní sebeidentifikace jejich členů, představovala široké konfliktní pole, na němž se střetávaly místní mocenské, konfesijní, společenské či osobní rámce. Do tohoto pole vstupovali jeho jednotliví aktéři, kteří různými komunikačními prostředky sdíleli výše zmiňované soubory hodnot, zaujímali k nim osobní postoje, a tím se vymezovali v rámci své skupiny i navenek vůči druhému sociálnímu okruhu. Autor se snažil nejprve ukázat, z jakých hodnot oba významové soubory sestávaly, jak je jednotliví členové obou sociálních systémů vnímali a vytvářeli si tak povědomí o vlastní identitě a konfesijní identifikaci a zároveň tím konstruovali obraz druhého, v jistém ohledu konkurenčního celku. Ve Slaném převažoval hodnotový systém odvozený z dobových představ o korporativním uspořádání městské společnosti, ve kterém na prvním místě stálo oceňování dobrého rodinného jména, jež se u jednotlivců zrcadlilo v nabytí různých forem osobní cti. Dále šlo o soudržnost a hrdost na příslušnost ke svazku královských měst, tradici samostatné správy městské obce a především nekatolickou konfesijní identifikaci, kterou slánští měšťané odvozovali z utrakvistické minulosti Slaného. Všechny tyto hodnoty měšťané prezentovali navenek pomocí ritualizovaného jednání. V rovině mocensko politické svou kolektivní identitu představovali při obnovách městských rad, vjezdech královských hofrychtéřů či městských oslavách spojených se stavebními úpravami důležitých městských architektonických prvků. Za uchovatele tradiční kolektivní identity slánské měšťanské obce bylo možné označit příslušníky elit, kteří se proti ostatním měšťanům vymezovali pomocí pramenně doložitelného označení „slovutní páni“ a snahou o podíl na politické moci ve městě. Konfesijní rovina většinové (sebe)identifikace se odrážela v individuálních záznamech osobních pamětí či výzdobě městských dominant, jako byly brány a radnice. Prezentované symboly či vzpomínané události se vázaly k významným okamžikům spojeným s utrakvismem, ať už šlo o narození a úmrtí Jana Husa a Jeronýma Pražského, panování utrakvistického vládce Jiříka z Poděbrad, či později vydání Majestátu náboženských svobod. Dalším médiem, ve kterém se nekatolická sebeidentifikace měšťanů prezentovala, byla kázání slánských duchovních, která se týkala obdobných tematických okruhů. Důležitý prvek představovalo vymezování se proti ostatním konfesím, zejména konfesi katolické, které se odrazilo v sémantické rovině v různém, většinou pejorativním, označování jinověrců a ve 213
vytváření jejich negativního obrazu. Základními znaky katolické konfesijní identifikace, které byli slánští měšťané schopni postřehnout a vůči nimž se nejčastěji vymezovali, bylo přijímání pod jednou způsobou, instituce papeže jako hlavy katolické církve, misijní činnost jezuitského řádu a úcta k Panně Marii i světcům. Různý postoj, který ke sdíleným hodnotám měšťané zaujímali, vedl ke konfliktům. Ty byly patrné zejména v okamžiku, kdy někteří jedinici hodnotový soubor slánské měšťanské obce a zejména jeho konfesijní rovinu zcela odmítali a cítili se být příslušníky katolické konfese. Ke střetům docházelo v otázce pohřbů, kdy nekatolíci odmítali pohřbívat katolíky na hřbitově odpovídajícím způsobem a záměrně opomíjeli některé důležité prvky pohřebního rituálu jako řádné vyzvánění, podobu pohřebního průvodu či zpěv příslušných písní. Další rovinu sporů představovaly osobní útoky na čest jednotlivců, které byly založeny na urážkách některé z hodnot sdílených konkurenčním okruhem. Nejčastěji šlo o poukaz na odlišnost v přijímání svátosti oltářní. V poměru k duchovním, kteří sdíleli se slánskými měšťany stejnou konfesijní sebeidentifikaci, ale stáli mimo okruh měšťanské kolektivní identity, vystupovali zástupci slánské obce především jako k možným mocenským konkurentům. V předbělohorském období se je proto snažili za pomoci ekonomického tlaku učinit závislými na městské radě, která nakládala jejich hmotným zajištěním. Jejich snahy končily úspěchem a slánští děkani byli vůči městské radě v podřízeném postavení. Konflikty mezi děkany a slánskými měšťany se vedle mocenského soupeření odehrávaly v rovině přístupu k individuální zbožnosti. Slánští měšťané se stavěli negativně proti snahám jednotlivých kněží o povznesení náboženského života v obci a požadovali po nich pouze zajišťování plynulého průběhu důležitých přechodových rituálů životního cyklu. Spory většinou vrcholily v kázáních namířených proti elitním příslušníkům městské obce, kteří na ně odpovídali osazením fary novým duchovním. Jaroslav Bořita z Martinic svou identitu a konfesijní sebeidentifikaci odvozoval ze dvou základních zdrojů. K prvnímu patřila jeho příslušnost k privilegovanému panskému stavu, která se odrážela ve sdílení hodnot souvisejících s dobrým rodovým jménem, osobních ctnostech a především nově se formujícím prvkem, který představovala hluboká vnitřní identifikace s loajalitou vládnoucímu panovníkovi a
habsburského rodu. S ní souvisela
i příslušnost ke katolickému konfesijnímu okruhu a z něj plynoucí sebeidentifikace. U smečenského šlechtice se nejvíce zrcadlila ve vypjaté mariánské úctě, která prošla mnohaletým vývojem završeným vírou v osobní vyvolení příslušníků martinického rodu Matkou Boží a představách o naplnění této volby přivedením všech obyvatel Království českého ke katolické víře. 214
Klíčových faktorů, které ovlivňovaly vzájemný poměr slánských měšťanů k Jaroslavu Bořitovi z Martinic, bylo několik. První z nich představovalo sousedství, protože pozemky smečenského urozence přímo přiléhaly ke Slanému a jemu poddaným vesnicím. Dalším byla spletitá síť formálních a neformálních vztahů, která slánské měšťany pojila s místními nižšími šlechtici, zejména rodem Pětipeských z Chýš, kteří byli v lokálních podmínkách k Martinicům v nepřátelském postavení. Svou úlohu sehrávaly také podmínky ekonomického charakteru, jako vzájemné úvěrové vztahy či konkurenční podmínky na místních trzích. Nezastupitelnou úlohu hrálo střetávání se v otázkách konfesijní sebeidentifikace, které spočívalo v útěcích a výhostech smečenských poddaných do nekatolického Slaného, zabraňování martinickým úředníkům v pobývání a usazování se ve městě či vzájemné nactiutrhání. Nastíněná situace, která v sobě nesla silný konfliktní potenciál, po změně vnějších podmínek způsobených selháním nekatolického povstání proti královské moci vedla k nezadržitelnému střetu. Slaný se po neúspěšném pokusu o vyvinění z postupu proti panovnickému domu stal roku 1623 zástavním majetkem Jaroslava Bořity z Martinic. Jeho hodnotový systém byl v tomto okamžiku nadřazen hodnotovému systému slánských měšťanů. Z výše naznačených důvodů souvisejících s jeho prožíváním víry a postojem k vládnoucí dynastii se prvořadým úkolem Jaroslava Bořity z Martinic stalo úspěšné pokatoličtění jeho nově nabytého statku, tedy de faco vnucení svého hodnotového světa jeho obyvatelům. Své snahy o přivedení slánských měšťanů ke katolické víře chápal jako službu panovnickému domu a zároveň cestu k zajištění spásy své duše. Základní projev přijetí katolické sebeidentifikace představovala pro Jaroslava Bořitu z Martinic konverze, která měla podobu zpovědi a následného přijímání pod jednou způsobou. Po jediném vykonání tohoto aktu považoval smečenský šlechtic daného měšťana za příslušníka svého hodnotového okruhu. Vedle každoročního stvrzování své nové konfesijní sebeidentifikace, které mělo podobu opakování aktu zpovědi a přijímání při hlavních křesťanských svátcích a zvláštních příležitostech, které Jaroslav Bořita z Martinic vyhlašoval, nevyžadoval šlechtic do roku 1627 na měšťanech žádné další projevy opravdovosti jejich konverze. Až v tomto roce začal věnovat zvýšenou pozornost dodržování výročních postů. Snahy o konverzi slánských měšťanů byly ve dvacátých letech výhradní záležitostí světské moci představované Jaroslavem Bořitou z Martinic a jeho úředníky, především slánským hejtmanem Mikulášem Hanžburským z Kopečka. Do pozadí při konverzích ve Slaném ustupovala osoba kněze Jana Heřmana Blovského. Duchovní se nesnažil ve dvacátých letech aktivně vystupovat a sloužil spíš jako nástroj protireformačních snah Jaroslava Bořity 215
z Martinic. Přijímáním zpovědi konvertujících měšťanů a následným sloužením oltářní svátostí působil pouze jako garant přijetí nového systému hodnot. V listopadu 1629 jej na místě slánského děkana nahradil dosavadní smečenský duchovní Batoloměj František Roetlender. Ten již vystupoval proti slánským měšťanům mnohem aktivněji. Jeho snahy o přivedení slánských obyvatel do lůna katolické církve vrcholily ve třicátých letech. V postupu Jaroslava Bořity z Martinic bylo možné vysledovat dva vzájemně se doplňující směry. Jeden byl namířen proti jednotlivým členům slánské měšťanské obce a nesl vysoce individuální rysy. Druhou část svých snah zacílil smečenský šlechtic proti Slanému jako celku a zasáhl jej v rovině jeho kolektivní identity a paměti. Individuální stránka protireformačního procesu spočívala ve vytváření seznamů se jmény měšťanů, na které bylo zapotřebí vyvíjet přednostní tlak. Dále šlo o vrchnostenské patenty, které se týkaly jednotlivců. Osobní přístup byl patrný i v jednání martinických úředníků, kteří si zvali slánské měšťany k osobním pohovorům, při nichž na ně apelovali, aby přijali hodnotový systém smečenského šlechtice. Právě postoj, který k prosazování katolické víry zaujímali smečenští úředníci, byl dalším klíčovým
faktorem
rozdílného
přístupu
k jednotlivcům,
kteří
se
stávali
objekty
rekatolizačního úsilí. Osoby katolického okruhu, které se musely denně setkávat s protireformační každodenností, byly v mnoha ohledech shovívavější než samotný hrabě z Martinic. Důležitější než niterné přijetí víry slánskými měšťany pro ně byla úspěšná disciplinace poddaných, která by následně byla prezentována vrchnosti. V postupu proti slánské měšťanské kolektivní identitě se hrabě z Martinic zaměřil na rituály spojené s obnovováním městské rady a rituály životního cyklu. Smečenskému šlechtici se podařilo zaútočit na obě složky skupinové identity slánských měšťanů. Postup proti elitám, které byly jejími hlavními nositelkami, byl popsán výše. Stejně chápali měšťané změny, které se dotkly rituálů životního cyklu. Přijímání katolické identity prostřednictvím křestního obřadu pro ně představovalo zlom, který nebyli ochotni přijmout. Hrabě z Martinic dále zasáhl proti paměti slánské měšťanské obce. Město bylo zbaveno privilegií a svobod, kterými odkazovalo na starobylost a své výlučné postavení. V patentech a vrchnostenských instrukcích začal Jaroslav Bořita z Martinic odkazovat především na nepočestné jednání slánských měšťanů, které vyústilo ve zradu královského majestátu. Svá tvrzení dokládal odkazy na minulost města. Z paměti slánských elit vymazané události let husitských válek a období roků 1546-1547 se dostaly do popředí jako připomínka kontinuity jejich bezectného a zrádného chování. Důležitým prvkem snah Jaroslava Bořity z Martinic byla vizualizace nových mocenských a konfesijních poměrů. V rovině paměti na tradici a kontinuitu měšťanské obce byla důležitá 216
stavba Panského dvora. Místo pro jeho zbudování bylo pečlivě zvoleno tak, aby připomínalo podřízenost města Jaroslavu Bořitovi z Martinic a jeho úředníkům i vítězství katolické víry ve městě. Panský dvůr vyrostl vedle radnice a svou velikostí opticky i symbolicky potlačoval její dominantu. Budova, která byla spojována s obrazem nezávislosti měšťanské obce, a především představovala její mocenské centrum, se symbolicky dostala do područí vrchnostenské správy. Dále se šlechtic zaměřil na přeměnu vnitřních prostor kostela a stavebnictví drobných sakrálních staveb v okolí města, které představovaly obyvatelům Slaného základní prvky katolické konfesijní identifikace. Šlo především o obrazy s mariánskou tematikou, nová tabernákula a monstrance. Tlaku, který měl za úkol změnil hodnotový svět slánských měšťanů, se jednotlivci snažili čelit za použití rozličných rezistenčních technik, přičemž jejich přístupy se velmi lišily. Primas Václav Hanžburský spoléhal na to, že vrchnostenští úředníci neznají sociální realitu slánské obce a posílal za sebe do kostela někoho jiného. Nejzazším postojem ke snahám Jaroslava Bořity z Martinic se stala emigrace, která vyvrcholila v roce 1626 odchodem více než tří set osob do saských příhraničních měst. Všem zmiňovaným formám protireformačního tlaku se pokoušeli slánští měšťané čelit také kolektivně. Svou odlišnou identitu si byli slánští měšťané schopni udržet pouze v rámci skupiny, která jim ji neustále stvrzovala. Okolo nekatolických zástupců elit se proto ve dvacátých letech vytvořila síť formálních a neformálních vztahů, ve které byly na krátkou dobu setřeny veškeré sociální rozdíly mezi jednotlivými měšťany. S pomocí sdílení svého tradičního souboru hodnot uvnitř této vztahové sítě drželi slánští nekatolíci ve dvacátých letech nově osedlé katolíky a loajální konvertity vně dění ve měste. Pro úspěšný zásah proti nekatolíkům potřeboval Jaroslav Bořita z Martinic osoby, které byly schopny rozeznávat oba systémy významů a z kariérních či osobních stanovisek se rozhodly pro novou, katolickou konfesijní identifikaci. Ve Slaném se zatím objevovali pouze jednotlivci, kteří ji pozvolna přijímali za vlastní, nedalo se hovořit o převládajícím sociálním jednání. Jedinci svou loajalitu nové víře většinou prezentovali v okamžiku, kdy jim z příklonu k ní kynul okamžitý užitek, přičemž všechny případy časově spadaly do samého konce dvacátých let. Kolektivní rezistence slánských nekatolíků se neomezila pouze na snahu o vytvoření neprostupné sociální sítě, která by dokázala držet katolíky stranou dění ve městě, ale nalezla svůj odraz také ve snahách o správní emancipaci z vrchnostenské držby, která vyvrcholila rokem 1627, kdy se slánští měšťané neúspěšně pokusili vyvázat z poddanství. Největším projevem rezistence proti protireformačnímu tlaku se staly dva procesy z dvacátých let. První byl veden proti Janu Jahodovi a Janu Blejsovi. Zdůrazňovaná 217
prezentace jejich nekatolické konfesijní sebeidentifikace, na níž autor představil jejich vnímání katolického hodnotového okruhu a které se oba měšťané nezdrželi ani v průběhu několika soudních přelíčení, vyústila nakonec v jejich odchod do exilu. Druhý byl spojen s kazatelskou činností samozvaného spasitele Jiříka Balcara z Tmáně, který se během následně vedených výslechů prezentoval jako Bohem vyvolený člověk, který byl předurčen ke spáse svých bližních. Při popisu procesu, který s ním byl veden, se autor pokusil ukázat, jakým způsobem jeho výpovědi později využívala protestantská literatura k jeho zpodobnění jako ideálního představitele evangelické víry. Vývoj ve třicátých letech zásadním způsobem ovlivnila krátká epizoda saského vpádu z přelomu let 1631-1632. Ve Slaném vedla k přechodnému návratu nekatolické konfesijní sebeidentifikace a snaze o obnovu původní kolektivní identity. Době po vyhnání Sasů vévodil vleklý proces, který měl označit hlavní viníky vpuštění nepřátelských vojsk do města a určit, které osoby tímto způsobem zradily Jaroslava Bořitu z Martinic. Ve vedení argumentace proti hlavnímu podezřelému, jímž se stal slánský primas Jan mladší Šultys z Felsdorfu, se prezentovali ostatní slánští měšťané za pomoci nového souboru hodnot, aby tím dosáhli odpuštění svých trestů. Primas, který nedokázal cílenému sociálnímu tlaku svých bývalých společníků čelit, nakonec po několika letech zemřel v naprostém společenském vyloučení. Vedení procesu s sebou přineslo nové komunikační postupy mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic, jeho úředníky a slánskou obcí. Důležitým komunikačním médiem se staly poddanské supliky, které byly zasílány přímo šlechticovi. Měšťané se jejich pomocí snažili představit celou obec jako oběť válečných útrap. Dalším využíváním základních prvků hodnotového systému smečenského urozence se pokoušeli docílit ekonomických a politických výhod pro sebe i celé město. Na opačném pólu byla patrná snaha Jaroslava Bořity z Martinic o vytvoření jasné komunikační hierarchie, která by přispěla ke snažšímu a účinnějšímu předávání jeho hodnotového světa slánským poddaným. Smečenský šlechtic k dosažení svého cíle využíval služeb poslů, byrokratizace městské správy, rozšiřování pravomocí svých úředníků či důrazu na jejich bezchybné vykonávání předepsané služby. Postupující změna konfesijní sebeidentifikace, se kterou musel smečenský velmož začínat prakticky znovu, se držela zaběhnutých kolejí a dále pokračovala v obou výše naznačených liniích. Jejím novým prvkem se stalo mocenské soupeření mezi jednotlivými složkami protireformačního procesu. Do aktivit smečenského urozence se snažily zasahovat instituce s celozemskou a krajskou působností a představitelé církve. Důležitá byla aktivita děkana Bartoloměje Františka Roetlendera, který se z vlastního podnětu snažil o rekatolizaci slánského literátského kůru a úzce spolupracoval s kardinálem Arnoštem z Harrachu, jehož 218
patenty se na panství snažil prosazovat i bez vědomí Jaroslava Bořity z Martinic. Ten nesl podobné zásahy do svých pravomocí s velkou nelibostí a považoval je dokonce za útok na své lokální i celozemské mocenské postavení. Všem církevním představitelům proto na svém panství bránil v jakýchkoliv protireformačních aktivitách. Slaný musel ve třicátých letech čelit také zvýšenému tlaku ze strany nakvartýrovaných vojáků. I jejich přítomnosti se snažili u své vrchnosti zamezit prostřednictvím vypracovávání různých suplik. Odkazy na novou konfesijní sebeidentifikaci, které slánští měšťané do svých písemností vkládali, byly v případě kvartýrování vojska spíše vedlejším produktem disciplinačních snah hraběte z Martinic. Prvotní snahou jeho využívání vojska jako odstrašujícího prvku vůči slánské měšťanské obci byl jednoznačně ekonomický zájem. Slánští měšťané naopak věřili, že se jim pomocí odkazů na hodnotový systém Jaroslava Bořity z Martinic podaří přesvědčit jej o jejich obrácení ke katolictví a následném odvrácení vojenské hrozby. Jejich pokusy ovšem vycházely ze špatného předpokladu, že je přítomnost vojska podmíněna jejich přechodem ke katolické konfesijní sebeidentifikaci stejně jako ostatní činnosti jejich každodenního života. Nechápali proto, proč jejich snahy tváří v tvář smečenskému šlechtici selhaly, a císařští žoldnéři byli ve městě přes jejich deklarované katolictví ubytováváni. Jaroslav Bořita z Martinic naopak spatřoval v jejich neochotě po vzájemném ekonomickém vyrovnání, které bylo do velké míry skutečně způsobeno finančním vyčerpáním obce, vzdor a postup proti své osobě, a proto v ubytovávání vojsk ve městě pokračoval. Přispíval tak nejen k dalšímu pustnutí Slaného, protože měšťané před žoldnéři utíkali do jiných měst, ale i svého panství, na něž císařští odvedenci podnikali loupeživé nájezdy. Ve třicátých letech již nalézaly výše uvedené techniky a metody protireformačních snah Jaroslava Bořity z Martinic ve slánské měšťanské obci svou odezvu. V prvé řadě se odrazily v proměně její sociální sítě. Někteří z měšťanů pochopili, že jim nové sociální uspořádání nabízí širokou škálu kariérního uplatnění. Ve své snaze o vzestup mezi nově vznikající elity se obraceli ke stejným aktivačním prvkům, které využívali v předchozích letech, když se snažili proniknout k elitám původním. Hledali tedy kmotry svým dětem v řadách služebníků Jaroslava Bořity z Martinic. Postupem času měšťané, kteří se snažili vstoupit mezi nově se formující elity, pochopili, že jejich dosavadní zkušenost s aktivací sociálních vztahů v novém světě nepostačuje. Pozvolna se objevili jedinci, kteří poznali, že důležitým aktivačním krokem, kterým si dokáží zajistit blízkost Jaroslava Bořity z Martinic a jeho úředníků, je vstup do okruhu jeho služebnictva. Ideálem se stalo prokazovat smečenskému šlechtici
219
„dobrou službu“, která znamenala plné přihlášení se k identitě jeho sociálního okruhu prezentovanou formou výměny statků a služeb. Vedle kariérních snah některých měšťanů sehrál důležitou roli odchod většiny příslušníků nekatolických měšťanských elit do saského exilu v roce 1632. Zbývající utrakvističtí měšťané tím ztratili uchovatele své konfesijní sebeidentifikace a celé obecní kolektivní identity. Bez nepřetržitého kontaktu mezi sebou a jejich hlavními nositeli nebyli schopni uchovat veškeré její prvky v úplnosti. Postupným rozpadem tradiční identity se slánští měšťané cítili být odtrženi od své domovské obce. Někteří se připojili k příslušníkům elit a následovali je do exilu, kde věřili v možnost uchování a pokračování svého hodnotového systému. Pro jeho přenos volili stejné techniky jako ve své domovské obci. Tento pokus neskončil vždy úspěchem, protože mnozí mladší příslušníci slánské měšťanské obce spatřovali cestu svého dalšího směřování v integraci do společnosti saských měst. Ve svém životě se již zcela ztotožnili s příslušností k identitě saských měšťanů, projevovali ji i navenek a odmítali se účastnit na zachování své dřívější identity příslušníka slánské měšťanské obce. Slánští měšťané ztratili v exilu kontakt s hlavními držiteli své kolektivní identity, a nebyli ji proto schopni svým potomkům předat. S nepřítomností elit se také vytratil legitimizační prvek celého procesu – nové generaci nebyla představena autorita, která by ji dovedla ke ztotožnění se souborem hodnot důležitým pro porozumění identity jejich otců. Osoby, které ve Slaném setrvaly a pokoušely se pokračovat ve svém každodenním životě, byly donuceny zvolit jiný postup. Ve snaze získat zpět ztracenou orientaci v sociálním světě se začaly hromadně přimykat k vrchnostenskému sociálnímu okruhu. Ten jim nabízel nový symbolický výklad světa, kterému byly schopny díky shodnosti mnoha významových prvků porozumět a přijmout jej za vlastní. Nositeli nové identity měli být především vrchnostenští úředníci, kteří svým jednáním zpřítomňovali osobu smečenského šlechtice v okamžicích, kdy se nenacházel na svém panství. Pro konverzi měšťanů však byli mnohem důležitější konvertité získaní po roce 1622 a noví katoličtí příslušníci elit. V nově se formujícím sociálním prostředí sehráli roli „významných druhých“. K zlomové fázi celého procesu docházelo v letech 1636-1637, kdy postupně umírali poslední nekatoličtí představitelé slánských elit a ostatní nekatolíci se definitivně uchylovali do exilu. Tento pohyb bylo možné ve třicátých letech označit za výrazný, nikoliv však za celospolečensky platný. Noví příslušníci elit nebyli přijímáni všemi členy slánské měšťanské obce. Objevovala se vůči nim oproti minulým letům neslýchaná opozice, přičemž nejsilněji se dotýkala členů městské rady. Útoky podněcované jednotlivci souvisely s tím, že někteří měšťané nepovažovali členy městské rady za vhodné nositele identity slánské obce. 220
V jejich očích noví radní nedosahovali svými kvalitami společenského statutu, jehož se jim dostalo za věrné služby Jaroslavu Bořitovi z Martinic, protože jejich odpůrci spatřovali příslušnost k elitám ještě v tradičních znacích a hodnotách, jichž byli přední měšťané nositeli v předchozích letech. Noví slánští konšelé si ovšem byli volbou svých kariérních strategií jisti. Loajalita k Jaroslavu Bořitovi z Martinic se jim vyplácela, a proto byli ochotni některé obecné útoky proti městské radě dokonce zcela ignorovat. Proměna hodnotového světa slánských měšťanů se zrcadlila také v jejich postoji k měšťanům, kteří po roce 1624 odcházeli do saského exilu. Jejich pohled na své bývalé sousedy byl nejprve veskrze pozitivní. Měšťané byli ochotni nadále pohlížet na odchozí jako na členy svého sociálního systému. Osobám, které před svým útěkem požívaly ve Slaném zvláštního sociálního statutu, ho až do konce dvacátých let 17. století přiznávali a používali v korespondenci s nimi náležitých oslovení jako např. „slovutný pán“ či „přítel“. Jejich pozitivní hodnocení se přeneslo i do krátké doby saského vpádu, kdy se někteří z nich navrátili zpět do Slaného a získali významné postavení v městské obci jako nositelé původní konfesijní identifikace a kolektivní identity. Po vyhnání Sasů a druhém odchodu slánských exulantů byla ve třicátých letech ze strany Jaroslava Bořity z Martinic patrná snaha vytvořit jejich negativní obraz. Prostor pro uplatnění svých snah nalezl v korespondenci se svými úředníky a zejména ve vrchnostenských patentech. V jednom z nich představil dva obrazy uprchlíků do Saska. První z nich se před svým odchodem neprovinili jeho vůli a v pozdější době se stali legitimními poddanými saského kurfiřta. Druhý obraz pracoval s představou tajně, pokoutně se navrátivších osob, které se vrátily pokračovat ve své záškodnické činnosti proti své vrchnosti, popř. císaři. Zatímco prvním byl ochoten smečenský šlechtic přiznat majetkové nároky na opuštěná obydlí a pozemky, druhým z výše naznačených důvodů jejich vlastnické požadavky odepíral. Podporu v budování tohoto obrazu nalezl v krajských a celozemských patentech, kde byl stereotyp exulanta vytvářen obdobným duálním způsobem, a to v návaznosti na dočasné spojenectví saského kurfiřta a římského císaře. Na patentem představený obraz exulantů odpovídali slánští měšťané nejprve velmi pozvolna. V průběhu třicátých let se stal jejich postoj k uprchlíkům hodnotově neutrálním, začaly se však objevovat první zdola vedené hlasy, které vytvářely jejich negativní obraz. Jejich vznik bylo možné spojit s katastrofálním požárem města v roce 1634, který začal být uprchlíkům dáván za vinu, a prvotními snahami o získání majetků, které ve městě po svém odchodu zanechali. I přes většinové přijetí katolické konfesijní sebeidentifikace neustávali slánští měšťané v pokusech o mocenskou emancipaci a navrácení statutu královského města. Vrcholem jejich 221
snah se stalo období let 1635-1636, ve kterém se několikrát pokusili o vyvázání z poddanství. Jejich podání, která nejprve bez vědomí Jaroslava Bořity z Martinic adresovali císaři, ovšem nenalezla svého širšího uplatnění. Ve svých snahách byl v tomoto ohledu úspěšnější smečenský urozenec, kterému se za pomoci zprostředkování osob blízkých panovníkovi, zejména Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, podařilo v roce 1638 získat Slaný do plnomocné dědičné držby. Změnu svého sociální statutu vnímali měšťané velmi negativně a v prvních okamžicích se s ní velmi těžce smiřovali. Palčivou otázkou se stalo zejména naplňování robotních povinností, jimiž se měšťané cítili být dehonestováni a postaveni na roveň venkovanů z okolních vesnic. Postupem času začali slánští poddaní služeb poskytovaných Jaroslavu Bořitovi z Martinic, zejména dovážení dřeva a viktuálií z pražských trhů, využívat pro uspokojování vlastních ekonomických potřeb. Proti tomuto postupu musel nakonec urozenec důsledně zasáhnout, aby nedocházelo k poškozování jeho dobrého jména. Ve čtyřicátých letech již bylo možné hovořit o pevném ukotvení katolické konfesijní identifikace. Výše naznačené skutečnosti, stejně jako proměna vnímání nekatolíků a exulantů či loajalita měšťanů při vojenském nebezpečí, ukázaly, že i když bylo možné vyslovit pochybnosti o tom, že se katolická víra stala pro slánské měšťany niternou záležitostí, bylo ve čtyřicátých letech ve Slaném možné hovořit o pevném ukotvení katolické konfesijní sebeidentifikace. V plné míře se projevila v postoji měšťanů k vpádu nekatolických vojsk z let 1639-1640, kdy slánští obyvatelé zůstali loajální Jaroslavu Bořitovi z Martinic a neopakovaly se jejich výstřelky z doby saského vpádu. Ze svého přístupu poté někteří z měšťanů těžili při svém strmém kariérním růstu. Změna hodnot nalezla své uplatnění i v pohledu na exulanty. Ti byli postaveni do role zrádců slánské měšťanské obce, kacířů, kteří se za svoje vystoupení proti katolické víře dočkali zaslouženého skonu v cizině. Prvotní motiv této radikální proměny obrazu exulanta, jímž bylo získání jejich nemovitého majetku, se postupně přeměnil v celospolečensky rozšířený pohled, který se stal pevným základem slánské kolektivní identity. V největší míře se změna odrazila v procesu, který městská rada vedla v nepřítomnosti proti obviněnému exulantu Václavu Hanžburskému. Ten v něm byl prezentován jako zrádce katolické víry, zloděj a špatný správce obce. Stejným způsobem jako obraz exulanta se proměnilo vnímání nekatolické konfesijní identifikace a jejích představitelů, zejména nekatolických kněží. Důležitým znakem proměny hodnotového systému slánských měšťanů se staly nové projevy zbožnosti. Ty ve Slaném ve čtyřicátých letech souvisely s výjimečnými událostmi, jimiž byly morové rány, vojenské hrozby či úmrtí členů martinického rodu. Většina jich také byla odpovědí na prvotní podnět shora, který přicházel od Jaroslava Bořity z Martinic nebo 222
církevních institucí. Zdola vedené pokusy o pozvednutí obecné zbožnosti narážely na finanční nedostatky či liknavost samotných měšťanů. Některé z jejích projevů, především zádušní odkazy učiněné ještě za života některého z měšťanů, byly spíše snahou zalíbit se Jaroslavu Bořitovi z Martinic a získat tak na něm hmotné výhody. U žádného z odkazů nebylo přímo vysloveno, že byl veden snahou o spásu duše donátora. Slibované obnosy či předměty k záduší mnohdy vůbec nebyly odvedeny. Přesto byla důležitá změna v konfesijní sebeidentifikaci donátorů související se změnou místa, k němuž směřovali své odkazy. Snahy literátského kůru narážely na nedostatek příslušníků intelektuálních elit, který byl způsoben jejich odchodem do exilu či měst, která nebyla v takové míře vystavena vojenské hrozbě. Nadále ve čtyřicátých letech pokračovalo soupeření mezi jednotlivými představiteli protireformace. Ve Slaném vyvrcholilo v otevřeném střetu mezi Jaroslavem Bořitou z Martinic a jednotlivými slánskými děkany. Ty smečenský pán podle své libosti odvolával z jejich úřadu ve snaze nalézt mezi vhodnými uchazeči člověka, který by odpovídal jeho představám a nesnažil se o vlastní mocenské a protireformační aktivity. Ve stejné době se přiostřoval i jeho postoj ke kardinálovi Arnoštu z Harrachu, kterému bránil v nákupu některých panství či se odmítavě stavěl proti jeho příliš mírnému postupu při celozemské rekatolizaci. V rovině komunikačních aktivit usiloval Jaroslav Bořita z Martinic o co možná nejplynulejší chod vzájemné korespondence či ústních snešení mezi slánskou měšťanskou obci a svými úředníky a především pevného ukotvení přísně hierarchizovaného komunikačního rámce, na jehož vrcholu stanul. V této době zcela odmítal veškeré aktivity, které by nevycházely z jeho podnětu. Souviselo to se zvýšenou snahou slánských měšťanů o navrácení některých privilegií a jejich soustavného porušování komunikační hierarchie, které smečenský velmož vnímal velmi negativně. Výraznou změnu celého rekatolizačního procesu přineslo úmrtí Jaroslava Bořity z Martinic. Převzetí panství jeho synem Maxmiliánem Valentinem v sobě již plně odráželo přesun vrchnostenských snah od prvotní disciplinace poddaných k prohlubování jejich katolické konfesijní sebeidentifikace. Tyto snahy vyvrcholily v činnosti Maxmilianova nástupce, jeho bratra Bernarda Ignáce z Martinic. Ten ve dvou patentech, které pro slánskou měšťanskou obec vydal v polovině padesátých let, představil ideální obraz barokního katolíka, jehož naplnění od slánských měšťanů požadoval. Ve svých snahách se dotkl prakticky všech stránek každodenního života, který měl být od tohoto okamžiku prodchnut všudypřítomnou osobní zbožností. Jeho aktivity bylo možné spojit s novou vlnou rekatolizačních snah z počátku padesátých let, které se odrazily také v místních podmínkách v podobě vizitací duchovních, činnosti nové protireformační komise a vytváření podkladů pro 223
soupisy poddaných podle víry. Měšťané ovšem nebyli schopni takto propracované plány v úplnosti dodržovat, proto docházelo k rozmíškám mezi nimi a vrchnostenskými úředníky či duchovními. O pevném ukotvení katolické konfesijní sebeidentifikace a hodnotového systému martinické vrchnosti hovořil i poslední stupeň, jehož dosáhl celospolečenský pohled na saské exulanty. V padesátých letech bylo možné nalézt již jen jejich zcela negativní obraz. Drtivá většina slánských měšťanů přijala za vlastní katolickou konfesijní sebeidentifikaci, navíc za třicet let vyrostla nová generace těch, kteří ji nemuseli získávat a přejímat její nové hodnotové prvky, ale byli v ní vychováni od dětství a vnímali ji jako pevnou součást kolektivní identity slánské měšťanské obce. Ačkoliv se v této době podařilo některým slánským uprchlíkům získat zpět své majetky, jež museli v Čechách osobně odprodat, čelili ve městě celospolečenskému vyloučení, které jim nedovolilo nadále setrvat ve své původní vlasti. S jejich třetím a posledním odchodem se zcela uzavřela nekatolická minulost města, protože spolu s nimi odešly dvě poslední ženy hlásicí se k nekatolickému vyznání. Tento triumf katolického hodnotového systému, jehož představitelé dvou generací pánů z Martinic dosáhli, představil Bernard Ignác z Martinic v koncepci barokní krajiny, kterou rozvinul do okolí Slaného a své rezidence na Smečně. V průběhu let 1655-1665 zde vzniklo několik sakrálních staveb, obrazů či symbolických zastavení, které společně vytvořily symbolický odraz Kristova života a křížové cesty, jenž započínal ve Slaném obrazem jeho narození a končil v soukromě kapli smečenského zámku výjevem jeho slavného zmrtvýchvstání. Ze Slaného do Smečna po cestě procházeli při různých procesích a slavnostech slánští měšťané, kteří patrně ani netušili, jaká propast se během čtyřiceti let vytvořila mezi hodnotovým systémem, který již považovali za svůj vlastní a neměnný, a světem jejich otců a dědů, k němuž se nyní stavěli nepřátelsky a považovali jej za projev neodpustitelného kacířství.
224
Soupis pramenů a literatury
Nevydané prameny
NÁRODNÍ ARCHIV PRAHA Apelační soud sign. R, inv. č. 109/11
Františkáni Praha sign. 250, nadační listina z 13. srpna 1662
Stará manipulace sign. S inv. č. l 215/63 sign. M inv. č. 7/24 inv. č. 7/35
STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV PRAHA Sbírka matrik a průvodní listinný materiál Středočeský kraj, farní úřad Slaný inv. č. 1 matrika narozených 1597-1617 a oddaní 1595-1617 inv. č. 2 tripartitní matrika Slaný
Velkostatek Smečno inv. č. 97, kniha listin a smluv inv. č. 985, sign. I. 111, kart. 1 inv. č. 1003, sign. I. 164, kart. 1 inv. č. 1114, kart. 13
STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV TŘEBOŇ pracoviště Jindřichův Hradec inv. č. 103, kniha č. 20, kopiář listů Viléma Slavaty
225
STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV KLADNO Archiv města Slaný nezpracováno kniha č. 1, pamětní kniha 1638-1685 kniha č. 2, pamětní kniha 1641-1652 kniha č. 3, kniha patentů 1622-1630 kniha č. 4, kniha patentů 1648-1651 kniha č. 55, manuál radní 1595-1604 kniha č. 56, manuál radní 1605-1612 kniha č. 57, manuál radní 1613-1624 kniha č. 58, manuál radní 1625-1638 kniha č. 59, manuál radní 1638-1661 kniha č. 68, notulář listů 1616-1623 kniha č. 69, notulář listů poselacích 1610-1626 kniha č. 70, kniha misivů 1622-1636 kniha č. 71, kniha misivů 1635-1642 kniha č. 78, kniha misivů 1629-1638 kniha č. 82, kniha kšaftů 1572-1682 kniha č. 88, kniha soudní 1611-1660 kniha č. 96, kniha svědomí 1629-1656 Miltnerova sbírka
LOBKOVICKÉ SBÍRKY NELAHOZEVES Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv B 214
SÄCHSISCHES HAUPTSTAATSARCHIV DRESDEN Geheimes Kriegsratskollegium Loc. 10833/2 Loc. 10833/3
Geheimes Archiv Loc. 8297/1
226
Rukopisy a staré tisky
NÁRODNÍ KNIHOVNA PRAHA sign. 54A61, Paměti Václava Kněžovského rkp. č. 54 C 152, Jan Bylina ml. Artikulové sněmu českého 1636
KNIHOVNA NÁRODNÍHO MUZEA oddělení rukopisů a starých tisků rkp. VIII A 18.
Prameny vydané
BARTOŠ, František Michálek (ed.), Jan Amos Komenský. Historie o těžkých protivenstvích církve české, Praha 1912. BEDNAŘÍK, Karel – HAVELKOVÁ, Věra (ed.), Česky psané závěti z fondu státního archivu v Drážďanech, Sborník archivních prací 34, 1984, s. 439-511. BOBKOVÁ, Lenka (ed.), Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 16211639, Praha 1999. BOROVÝ, Kliment (ed.), Jednání a dopisy konsistoře katolické a utrakvistické I.-II., Praha 1868-1869. ČERVENÝ, Václav – ČERVENÁ, Jarmila (edd.), Berní rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651 I., Praha 2003. GRUND, Antonín (ed.), Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940. JANÁČEK, Josef (ed.), Pavel Skála ze Zhoře. Historie česká, Praha 1984. JIREČEK, Josef (ed.), Paměti nejvyššího kancléře království Českého Viléma, hraběte Slavaty I., Praha 1866. JIREČEK, Josef (ed.), Práva městská Království českého a Markrabství moravského spolu s krátkou jich sumou od M. Pavla Krystyana z Koldína, Praha 18765. KELLER, Katrin – CATALANO, Alessandro (edd.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667) I-VII, Wien-Köln-Weimar 2010. MAREK, Pavel (ed.), Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna, České Budějovice 2005 (= Prameny k českým dějinám 16.-18. století, sv. B/1). 227
MENDELOVÁ, Jaroslava (ed.), Dekrety reformační komise pro Nové Město pražské z let 1627-1629, Praha 2009 (= Documenta Pragensia Monographia 24). MILTNER, Jan Bohuslav (ed.), Kalendář historický Daniele Vepřka, měštěnína slánského, in: Výroční zpráva gymnasia v Hradci Králové 1883, s. 1-15. MILTNER, Jan Bohuslav (ed.), Zlomek pamětí slánských z r. 1643-1645 od hr. Martinicského úředníka, in: Výroční zpráva gymnasia v Hradci Králové 1883, s. 15-19. PALACKÝ, František, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, in: Jaroslav Charvát (ed.), Dílo Františka Palackého I, Praha 1941, s. 325-416. PETERS, Jan (ed.), Václav Kněžoveský a jeho paměti, Slánský obzor 6, 1898, s. 13-56. PODLAHA. Antonín (ed.), Dopisy reformační komise v Čechách z let 1627-1629, Praha 1908. SLÁDEK, Miloš (ed.), Svět je podvodný verbíř. Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, Praha 2005. ŠRONĚK, Michal (ed.), Vincenc Kramář. Zpustošení Chrámu svatého Víta v roce 1619, Praha 1998. ŠUBERT, Václav (ed.), Apologie druhá stavův Království českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, která roku 1618 na ospravedlnění Čechův před Evropou od týchž pánův stavův v českém i německém jazyku tiskem vydaná, Praha 1862. TISCHER, František (ed.), Dopisy konsistoře podobojí z let 1610-1619 I-III, Praha 19171925. TISCHER, František (ed.), Dopisy Viléma hraběte Slavaty psané Jaroslavu Bořitovi z Martinic a jeho synovi z let 1633 a 1634, Sborník historický 3, 1885, s. 193-202, 283-292; TISCHER, František (ed.), Dopisy Viléma hraběte Slavaty psané Jaroslavu Bořitovi z Martinic a jeho synovi z roku 1635, Sborník historický 4, 1886, s. 352-363.
Literatura
BACKMANN, Sibylle – KÜNAST, Hans-Jörg – ULLMANN, Sabinne – TLUSTY, Ann B. (edd.), Ehrkonzepte in der Frühen Neuzeit. Identitäten und Abgrenzungen, Berlin 1998. BARTEČEK, Ivo, Informátoři saského dvora z Království českého v letech stavovského povstání 1618-1619, in: Ivo Barteček – Zdeněk Šamberger (edd.), Ad honorem Josef Polišenský. 1915-2001, Olomouc 2007, s. 63-70.
228
BARTEČEK, Ivo, Vyhlídky saské kandidatury na český trůn 1619, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 89-107. BAUMGARTEN, Jens, Konfession, Bild und Macht. Visualisierung als katholisches Herrschafts- und Disziplinierungskonzept in Rom und im habsburgischen Schlesien (15601740), Hamburg-München 2004. BEDNAŘÍK, Karel – KOBUCH, Manfred, Bergmannova sbírka ve Státním archivu v Drážďanech, Archivní časopis 31, 1981, s. 161-168. BEINERT, Wolfgang, Dogma o Boží dobrotě. Neposkvrněné početí Panny Marie, Teologické texty 21, 2010, s. 65-69. BERGER, Peter L. – LUCKMANN, Thomas, Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění, Brno 1999. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (ekumenický překlad), Praha 1997. BIERTHER, Katrin, Der Prager Frieden von 1635, München 1997. BÍLEK, Tomáš Václav, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Praha 1883. BÍLEK, Tomáš Václav, Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v Království českém po bitvě bělohorské, Praha 1892. BÍLEK, Tomáš Václav, Tovaryšstvo Ježišovo a působení jeho vůbec a v zemích království Českého zvláště, Praha 1896. BIRELEY, Robert, Kommentar: Einführung – Forschungsstand – Begriffsklärung, in: Rudolf Leeb – Sabine Claudin Pils – Thomas Winkelbauer (Hgs.), Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Geheimprotestantismus in der Habsburgermonarchie, München 2007, s. 38-42. BOBKOVÁ, Kateřina, Velikonoční slavnosti v Klementinu, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, České Budějovice 2000 (= Opera historica 8), s. 575-591. BOBKOVÁ, Lenka, Exulant, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 297-326. BOBKOVÁ, Lenka, Kniha privilegií Českého království v drážďanském archivu, Folia Historica Bohemica 16, 1993, s. 71-76. BOBKOVÁ, Lenka, Pobělohorský exil v Sasku a možnosti jeho dalšího výzkumu, in: Michaela Hrubá (ed.), Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem 2001, s. 72-106. BOSSY, John, Křesťanství na Západě 1400-1700, Praha 2008. BOSSY, John (ed.), The Spirit of the Counter Reformation, Cambridge 1968. 229
BRADY Jr., Thomas A., Confessionalization: The Career of a Concept, in: John M. Headly – Hans Joachim Hillerbrand – Anthony J. Papallas (eds.), Confessionalization in Europe 15551700. Essays on Honor and Memory of Bodo Nischan, London-Hampshire 2004, s. 1-27. BRAKENSIEK, Stefan, Communication between Authorities and Subject in Bohemia, Hungary and the Holy Roman Empire, 1650-1800. The Three Case Studies, in: Wim Blockmans - André Holenstein - Jon Mathieu (eds.), Empowering Interactions. Political Cultures and the Emergence of the State in Europe 1300–1900, Aldershot 2009, s. 149–162. BRAKENSIEK, Stefan, Staatliche Amtsträger und städtische Bürger, in: Peter Lundgreen (Hrsg.), Bürgertum – Bürgerlichkeit – Bürgerliche Gesellschaft. Eine Bilanz des Bielefelder Sonderforschungsbereichs zur Sozialgeschichte des neuzeitlichen Bürgertums, Göttingen 2000, s. 136–170. BRANDT, Juliane, Verfolgung, Minderheitsposition und langfristige Formulierung konfessioneller Identität. Analyse und Auswirkungen diser Entwicklung am Beispeil der ungarischen
Protestanten
Glaubenflüchtlinge.
im
19.
Ursachen,
Jahrhundert,
Formen
und
in:
Joachim
Auswirkungen
Bahlcke
(Hrsg.),
frühneuzeitlicher
Konfessionmigration in Europa, Berlin 2008, s. 373-401. BRENDECKE, Arndt – FUCHS, Ralf-Peter – KOLLER, Edith, Die Autorität der Zeit, in: Arndt Brendeck – Ralf-Peter Fuchs – Edith Koller (Hrsg.), Die Autorität der Zeit in der Frühen Neuzeit, Berlin 2007, s. 9-22. BROWN, Warren C. – GÓRECKI, Piotr, What Conflict Means? The Making of Medieval Conflict Studies in the United States 1970-2000, in: Warren C. Brown – Piotr Górecki (eds.), Conflict in Medieval Europe. Changing Perspectives on Society and Culture, HampshireBerlington 2003, s. 1-36. BRUNSON, Andrew C., Psalm 118 in the Gospel of John, Tübingen 2003. BURIAN, Vladimír, Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570-1618, Brno 1948. BURKE, Peter – BRIGGS, Asa, A Social History of the Media. From Gutenberg to the Internet, Cambridge 20093. BURKE, Peter, History and Social Theory, Cambridge-Malden 2005. BURKE, Peter, Variety kulturních dějin, Brno 2006. BURKE, Peter, Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci, Praha 2007. BUŠTÍKOVÁ, Lenka, Analýza sociálních sítí, Sociologický časopis 35, 1999, s. 193-206. BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk, Člověk českého raného novověku, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 9-53. 230
BŮŽEK, Václav, „Páni a přátelé“ v myšlení a každodenním životě české a moravské šlechty na prahu novověku, Český časopis historický 100, 2002, s. 229-264. BŮŽEK, Václav, Paměť v heraldické výzdobě předmětu hmotné kultury šlechtických sídel 16. a 17. století, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 3767. BŮŽEK, Václav, „Posměch nemalej se stal“. Příběh ze šlechtické každodennosti 16. století, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (edd.), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 419-429. BŮŽEK, Václav, Urozenec, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 79-110. CARROLL, Michael P., The Cult of The Virgin Mary, Oxford – Princeton 1992. CATALANO, Alessandro, Bernard Ignác z Martinic a jesuité. Proměny vztahů mezi Tovaryšstvem Ježíšovým a politickou mocí v Čechách v druhé polovině 17. století, in: Petronilla Cemus – Richard Cemus SJ (edd.), Bohemia Jesuitica 1556-2006 I., Praha 2010, s. 247-258. CATALANO, Alessandro, Die Tagebücher und Tagzettel des Karinals Ernst Adalbert von Harrach, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (Hgg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.-18. Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch, Wien-München 2004, s. 781-789. CATALANO, Alessandro – KELLER, Katrin, Die Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach, Frühneuzeit-Info 18, 2007, 9-24. CATALANO, Alessandro, Italský deník Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598-1667), in: Vilém Herold – Jaroslav Pánek (ed.), Baroko v Itálii – baroko v Čechách. Setkávání osobností, idejí a uměleckých forem, Praha 2003, s. 333-353. CATALANO, Alessandro, Italský deník kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu a bouřlivý rok 1638, Souvislosti 13, 2002, s. 29-33. CATALANO, Alessandro, Kardinal Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667) und sein Tagebuch. Ein Dissertationsprojekt, Frühneuzeit-Info 12, 2001, s. 71-77. CATALANO, Alessandro, Příběh jednoho mýtu: Bernard Ignác z Martinic – kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu – jezuité, in: Vladimír Přibyl – Dana Přibylová (edd.), Slánské rozhovory 2005. Itálie, Slaný 2006, s. 25-34. CATALANO, Alessandro, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (15981667) a protireformace v Čechách, Praha 2008. 231
COCHRANE, Erich W., Counter-Reformation or Tridentine Reformation? Italy in the Age of Carlo Borromeo, in: John M. Headly – John B. Tomaro (eds.), San Carlo Borromeo: Catholic Reform and Ecclesiastical Politics in the Second Half of the Sixteenth Century, Washington 1988, s. 31-46. CONTRERAS, Jame, Aldermen and Judaizers. Cryptojudaism, Counter-Reformation and Local Power, in: Anne J. Cruz – Marry Elizabeth Perry (eds.), Culture and Control in Counter-Reformation Spain, Minnesota 1992, s. 93-124. CUBITT, Geoffrey, History and Memory, Manchester – New York 2007. CURVES, Jeanine, Burial Rituals and the Reformation. Comparative Study, Utrecht 2010. ČÁŇOVÁ, Eliška, Počátky rekatolizace ve středočeském kraji, Středočeský sborník historický 7, 1972, s. 61-75. ČÁŇOVÁ, Eliška, Rekatolizace severních Čech, in: Marie Vojtíšková (ed.), Sborník příspěvků k době poddanského povstání r. 1680 v severních Čechách, Praha 1980, s. 9-42. ČÁŇOVÁ, Eliška, Rekatolizace ve Středočeském kraji, Středočeský sborník historický 11, 1976, s. 65-85. ČÁŇOVÁ, Eliška et al. (ed), Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Praha 1993–2008. ČÁŇOVÁ, Eliška, Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech (16201671), Sborník archivních prací 35, 1985, s. 486-560. ČECHURA, Jaroslav, Černínové versus Kysíbelští, Praha 2003. ČECHURA, Jaroslav, Člověčenství, Právněhistorické studie 33, 1993, s. 33-52. ČECHURA, Jaroslav, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004. ČORNEJOVÁ, Ivana – KUCHAŘOVÁ, Hedvika – VALENTOVÁ, Kateřina (edd.), Locus pietatis et vitae, Praha 2008. ČORNEJOVÁ, Ivana, Náboženská situace v Čechách v době příchodu piaristů, in: Dana Přibylová – Vladimír Přibyl (edd.), Slánské rozhovory 2008. Piaristé, Slaný 2009, s. 7-11. ČORNEJOVÁ, Ivana, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Pokus o zasazení fenoménu do středoevropských souvislostí, in: Ivana Čornejová (ed.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003, s. 14-18. ČORNEJOVÁ, Ivana, Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Praha 1995. DAVID, Zdeněk V., A Cohabitation of Convenience: The Utraquists and the Lutherans Under the Letter of Majesty, 1609-1620, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 3, 2000, s. 173-214. DAVID, Zdeněk V., Celistvost církve pod obojí a otázka novoutrakvismu, Český časopis historický 101, 2003, s. 882-910. 232
DAVID, Zdeněk V., The Plebeianization of Utraquism? The Controversy over the Bohemian Confession of 1575, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 2, 1998, s. 127-158. DAVID, Zdeněk V., Religious Toleration in Utraquist Bohemia, in: Petr Hlaváček et al., (In)tolerance v evropských dějinách, Praha 2011, s. 101-115. DELUMEAU, Jean, Catholicism Between Luther and Voltaire: a New View of the CounterReformation, London 1977. DELUMEAU, Jean, Hřích a strach. Pocity viny na evropském Západě ve 13.-18. století, Praha 1998. DEVENTER,
Jörg,
Gegenreformation
in
Schlesien.
Die
habsburgische
Rekatholisierungspolitik in Glogau und Schweidnitz 1526-1707, Köln-Weimar-Wien 2003. DEVENTER, Jörg, Grenzen überschreiten. Konversionen zum Katholizismus in Böhmen und Schlesien im späten 16. und 17. Jahrhundert, in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (ed.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14.-17. století, Praha 2008, s. 670-681. DEVENTER, Jörg, Nicht in die Ferne nicht in die Fremde? Konfessionmigration im schlesich-polnischen Grenzraum in 17. Jahrhundert, in: Joachim Bahlcke (Hg.), Glaubenflüchtlinge.
Ursachen,
Formen
und
Auswirkungen
frühneuzeitlicher
Konfessionmigration in Europa, Berlin 2008, s. 95-118. DIBELKA, Jaroslav, Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství. Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, České Budějovice 2012. DIBELKA, Jaroslav, Obranné strategie mužů a žen obviněných ze smilstva a cizoložství na třeboňském panství na přelomu 17. a 18. století. Venkované jako aktéři všedního života ve světle trestně právní agendy, České Budějovice 2010 (= Disertační práce). DIBELKA, Jaroslav, Paměť jako prostředek k udržení pravomoci výkonu hrdelního práva, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011 (= Opera historica 15), s. 77-95. DIBELKA, Jaroslav, Tajemství rodiny Hlučných. Obranné strategie žen obviněných z infanticidia, Dějiny a současnost 29, 2007, č. 9, s. 37-39. DINGES, Martin, Die Ehre als Thema der Historischen Anthropologie. Bemerkungen zur Wissenschaftsgeschichte und zur Konzeptualisierung, in: Klaus Schreiner – Gerd Schwerhoff (Hgg.), Verletzte Ehre. Ehrkonflikte in Gesellschaften des Mittelalters und der Frühen Neuzeit, Köln-Weimar-Wien 1995, s. 29-62. DOTZAUER, Winfried, Die Ankunft des Herrschers. Der fürstliche „Einzug“ in die Stadt (bis zum Ende des Alten Reichs), Archiv für Kulturgeschichte 55, 1973, s. 245-288. 233
DUCREUX, Marie-Elizabeth, Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, Folia Historica Bohemica 22, 2006, s. 143-177. DÜLMEN, Richard van, Divadlo hrůzy. Soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2001. DÜLMEN, Richard van, Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly, Praha 2002. ĎURČANSKÝ, Marek, Vojsko – kličový problém městské správy v Čechách za třicetileté války?, Historie – Otázky – Problémy 3, 2010, s. 67-76. ĎURČANSKÝ, Marek, Zkušenosti Nymburských s vojáky za třicetileté války. Sonda do problematiky obrazu vojáka v českém prostředí, Kuděj 1, 1999, č. 1, s. 22-38. EBERHARD, Winfried, Entwiclungsphasen und Probleme der Gegenreformation und katholischen Erneuerung in Böhmen, Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirchengeschichte 84, 1989, s. 235-257. EBERHARD, Winfried, Zur reformatorischen Qualität und Konfessionalisierung des nachrevolutionären Hussitismus, in: František Šmahel (Hrsg.), Häresin und vorzeitige Reformation in Spätmittelalter, München 1998, s. 213-239. EHRENPREIS, Stefan– LOTZ-HEUMANN, Ute, Reformation und konfessioneles Zeitalter, Darmstadt 2002. EHRENPREIS, Stefan, Konfessionalisierung von unten. Konzeption und Thematik eines bergischen Modells?, in: Berkhardt Dietz – Stefan Ehrenpreis (Hgs.), Drei Konfessionen in einer Region. Beiträge zur Geschichte der Konfessionalisierung in Herzogtum Berg om 16. bis zum 18. Jahrhundert, Köln 1999, s. 3-15. ELIAS, Norbert, O procesu civilizace. Sociogenetická a psychogenetická zkoumání. Proměny chování světských horních vrstev na Západě I.-II., Praha 2006-2007. ELKAN, Albert, Entstehung und Enwicklung des Begriffs „Gegenreformation“, Historische Zeitschrift 112, 1914, s. 473-493. ERIKSSON, Magnus – KRUG-RICHTER, Barbara, Streitkulturen – Eine Einführung, in: Magnus Eriksson – Barbara Krug-Richter (Hgs.), Streitkulturen. Gewahlt, Konflikt und Kommunikation in der ländlichen Gesellschaft (16.-19. Jahrhundert), Köln-Weimar-Wien 2003, s. 1-16. FEJTOVÁ, Olga – PEŠEK, Jiří, Recepce díla Martina Luthera v pražských a lounských měšťanských knihovnách doby předbělohorské, Documenta Pragensia 15, 1997, s. 83-123. FEJTOVÁ, Olga – SLÁMOVÁ, Petra, Několik poznámek k ekonomickým důsledkům pobělohorské emigrace na Novém Městě pražském, in: Michaela Hrubá (ed.), Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem 2001, s. 273-282. 234
FEJTOVÁ, Olga, Německá diskuse ke konfesionalizaci v evropském kontextu, Český časopis historický 109, 2011, s. 739-785. FEJTOVÁ, Olga, Odraz rekatolizačního procesu ve skladbě náboženské a moralistní literatury v knihovnách novoměstských měšťanských elit v době pobělohorské, Documenta Pragensia 20, 2002, s. 101-113. FEJTOVÁ, Olga, Rekatolizace v městech pražských v době pobělohorské – úspěch, nebo fiasko? Příspěvek k důsledkům pobělohorské rekatolizace na Novém Městě pražském, in: Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek – Vít Vlnas (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie 1620-1740, Praha 2004, s. 457-471. FEJTOVÁ, Olga, Rekatolizace v městech pražských v době předbělohorské. Nové Město pražské v kontextu procesu katolické konfesionalizace, Praha 2011 (= Disertační práce). FIALA, Václav, Slaný v letech 1618-1632. České město za třicetileté války, Rozpravy Královské české společnosti nauk, Třída filosoficko - historicko jazykozpytná, Nová řada VIII/1, Praha 1925. FIALOVÁ, Eva, Bitva u Saské Kamenice (1639) a nové objevené doklady k tomuto střetu ve fondu Rodinného archivu Černínů z Chudenic, Archivum Trebonense 12, 2011, s. 193-210. FIALOVÁ, Ludmila a kol., Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996. FIDLER, Petr, Rezidence říšského knížete Albrechta z Valdštejna v Praze a Jičíně, Zprávy památkové péče 71, 2011. s. 3-7. FIDLER, Petr, Über den Urheber eines Architekturwerks, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740), České Budějovice 2006 (= Opera historica 11), s. 167-174. FOERSTER, Marc R., The Counter-Reformation in the Villages. Religion and Reform in the Bishopric of Speyer, London 1992. FORD, James Thomas, Preaching in the Reformed Tradition, in: Larissa Taylor (ed.), Preachers and People in the Reformations and Early Modern Period, Leiden 2001, s. 65-90. FRANCEK, Jindřich (ed.), Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně, Pardubice 1995. FUHRMANN, Rosi – KÜMIN, Beat – WÜRGLER, Andreas, Supplizierende Gemeinden. Aspekte einer vergleichenden Qullenbetrachtung, in: Peter Blickle (Hrsg.), Gemeinde und Staat im Alten Europa, München 1998, s. 267-323. FÜSSEL, Marian – RÜTHER, Stefanie, Einleitung, in: Christoph Dartmann – Marian Füssel – Stefanie Rüther (Hgg.), Raum und Konflikt. Zur symbolischen Konstituierung gesellschaftlicher Ordnung in Mittelalter und Früher Neuzeit, Münster 2004. 235
GAŽI, Martin, O rozumnosti bez rozumu a břečťanu příběhů. Prolegomena k dějinám předmoderních zázraků, in: Martina Ondo Grečenková – Jiří Mikulec (edd.), Církev a zrod moderní racionality, Praha 2008 ( = Folia Historica Bohemica – Supplementum II), s. 183239. GENNEP, Arnold van, Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha 1997. GINDELY, Anton, Dějiny českého povstání 1618 I.- IV., Praha 1870-1880. GINDELY, Anton, Geschichte der Dreißigjährigen Krieges in drei Abteilungen, Prag 1882. GINDELY, Anton, Geschichte der Gegenreformation in Böhmen, Leipzig 1894. GINZBURG, Carlo, Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století, Praha 2002. GOETZ, Hans-Werner, Der „rechte“ Sitz. Die Symbolik von Rang und Herrschaft im Hohen Mittelalter im Spiegel der Sitzordnung, in: Gertrud Blaschitz – Helmut Hundbichler – Gerhard Jaritz – Elisabeth Vavra (edd.), Symbolle des Altags – Alltag der Symbole, Graz 1992, s. 22-48. GOFFMAN, Erving, Interaction Rituals. Essays on Face to Face Behaviour, London 1972. GOTTLIEB Jaromír, Textura krajiny v textuře valdštejnské urbanistiky, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (edd.), Valdštejn. Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musae?, Praha 2007, s. 207-215. GRULICH, Josef, Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století, České Budějovice 2008. GRULICH, Josef, „Slavnostní okamžiky“ – svatební a křestní obřad v období raného novověku. (Závěry tridentského koncilu a pražské synody ve světle jihočeských matričních zápisů z 2. poloviny 17. století), Historická demografie 24, 2000, s. 49-82. GRULICH, Josef, Venkovan, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 166-189. GRULICH, Josef, Zkoumání „maličkostí“. Okolnosti vzniku mikrohistorie, Český časopis historický 99, 2001, s. 519-547. HALBWACHS, Maurice, Kolektivní paměť, Praha 2009. HALL, James, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha-Litomyšl 20082. HALLEY, Janet E., Identity and Censored Language. The Case of the Familists, in: Richard C. Trexler (ed.), Persons in Groups. Social Behavior as Identity Formation in Medieval and Renaissance Europe, Binghamton-New York 1985, s. 221-230. HANUŠ, Josef, O pobělohorské protireformaci, Bratislava 1926.
236
HANZAL, Josef, Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam, Sborník historický 37, 1990, s. 37-90. HAVELKA, Miloš, Ideje – dějiny – společnost. Studie k historické sociologii vědění, Brno 2010. HAVELKA, Miloš, Spor o smysl českých dějin, in: Miloš Havelka (ed.), Spor o smysl českých dějin I. 1895-1938, Praha 1995, s. 7-43. HELLER, Jeniffer, The Mother´s Legacy in Early Modern England, Cambridge 2011. HERZIG, Arno, Der Zwang zum wahren Glauben. Rekatholisierung vom 16. bis zum 18. Jahrhundert, Göttingen 2000. HIML, Pavel, Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století, Praha 2007. HLAVÁČEK, Ivan, Zákonodárné dílo Pavla Kristiána Koldína z Koldína a městská diplomatika, in: Karel Malý (ed.), Městské právo v 16.-18. století v Evropě. Sborník příspěvku z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou UK ve dnech 25.-27. září 1979 v Praze, Praha 1982, s. 279-288. HLAVÁČEK, Petr – HRDLIČKA, Josef – VYBÍRAL, Zdeněk, Města a měšťané, in: Václav Bůžek a kol., Společnost českých zemí v raném novověku. Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, s. 356-402. HOFFMAN, Philip R., Rechtmäßiges Klagen oder Rebellion? Konflikte um die Ordnung politischer Kommunikation im frühneuzeitlichen Leipzig, in: Rudolf Schlögl (Hrsg.), Interaktion und Herrschaft. Die politik der frühneuzeitlichen Stadt, Konstanz 2004, s. 309356. HOFFMANN, Carl A., Konfesionell motivierte und gewandelte Konflikte in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts – Versuch eines mentalitätgeschichtlichen Ansatzes am Beispiel der bikonfessionellen Reichsstadt Augsburg, in: Peer Frieß – Rolf Kießling (Hg.), Konfessionalisierung und Region, Konstanz 1999, s. 99-120.. HOFFMANN, František, Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Od počátku do roku 1848, Jihlava 1999. HOFMAN, Jiří, Švédský vpád do Čech 1639/1640, Olomouc 2009 (= Diplomová práce). HOJDA, Zdeněk – POKORNÝ, Jiří, Pomníky a zapomníky, Praha-Litomyšl 1996. HOJDA, Zdeněk, Bernard Ignác z Martinic – pokus o portrét fundátora, in: Dana Přibylová – Vladimír Přibyl (edd.), Slánské rozhovory 2008. Piaristé, Slaný 2009, s. 12-18. HOLETON, David R., „All Manner of Wonder Under the Sun“: A Curious Development in the Evolution of Utraquist Eucharistic Liturgy, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 3, 2000, s. 161-172. 237
HOLETON, David R., The Evolution of Utraquist Eucharistic Liturgy: a textual study, The Bohemian Reformation and Religious Praktice 2, 1998, s. 97-126. HOLT, Mark P., Burgundians into Frenchmen: Catholic Identity in Sixteenth-Century Burgundy, in: Michael Wolfe (ed.), Changing Identities in Early Modern France, DurhamLondon 1997, s. 345-370. HOLUBOVÁ, Michaela, Obyvatelstvo dobrovické farnosti v soupisu poddaných podle víry z roku 1651, Historická demografie 26, 2002, s. 37-61. HORSKÝ, Jan – NEŠPOR, Zdeněk R., Typologie české víry raného novověku. Metody a možnosti studia lidové religiozity v 18. století, Český časopis historický103, 2005, s. 41-85. HORSKÝ, Jan, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009. HRDLIČKA, Josef – KADEŘÁBEK, Josef, Individuální prvky administrativního tlaku na konverze měšťanů českých měst ve dvacátých letech 17. století, Folia Historica Bohemica 27, 2012, s. 71-98. HRDLIČKA, Josef, Die (Re-) Katholisierung lokaler Amtsträger in Böhmen: Konfession oder Disciplin?, in:. Rudolf Leeb – Susanne Claudine Pils – Thomas Winkelbauer (Hgs.), Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Gehiemprotestantismus in der Habsburgermonarchie, Wien-München 2007, s. 357-366. HRDLIČKA, Josef, Historická antropologie pro „střední třídu“? Možnosti a limity antropologických přístupů ke studiu společnosti vrchnostenských měst v raném novověku, in: Martin Nodl – Daniela Tinková (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007, s. 215-235. HRDLIČKA, Josef, Konflikt jindřichohradeckých měšťanů s Vilémem Slavatou v pamětech Jiříka ze Kře, Jihočeský sborník historický 69-70, 2000-2001, s. 188-208. HRDLIČKA, Josef, Měšťan, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 139-165. HRDLIČKA, Josef, Mezi ctí a normou. Ke kultuře služby slavatovských hejtmanů okolo roku 1630, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740), České Budějovice 2006 (= Opera historica 11), s. 347-373. HRDLIČKA, Josef, Otázky bez odpovědí aneb konsenzuální ticho při obnovách městských rad v raně novověkých Čechách, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 187-220, zde s. 206-207.
238
HRDLIČKA, Josef, Politika, komunikace a protireformace v předmoderním městě: Jindřichův Hradec 1590-1630. Teze habilitační práce, in: Václav Bůžek (ed.), Šlechta raného novověkku pohledem českých, francouzských a španělských historiků, České Budějovice 2009 (= Opera historica 13), s. 399-426. HRDLIČKA, Josef, Selbstverwaltung unter adeliger Herrschaft: Die Stadt Jindřichův Hradec (Neuhaus) nach der Revolte gegen Wilhelm Slavata (1620-1626), in: Stefan Haas – Mark Hengerer (Hgg.), Im Schaten der Macht. Kommunikationskulturen in Politik und Verwaltung 1600-1950, Frankfurt – New York 2008, s. 51-74. HRDLIČKA, Josef, Slavatova obrana jezuitského řádu a jeho představy o konfesijním uspořádání Čech z počátku dvacátých let 17. století, Folia Historica Bohemica 23, 2008, s. 225-248. HRDLIČKA, Josef, Víra a moc. Politika, komunikace a protireformace v předmoderním městě (Jindřichův Hradec 1590-1630), České Budějovice 2009 (= Habilitační práce). HREJSA, Ferdinand, Česká konfesse: její vznik, podstata a dějiny, Praha 1912. HREJSA, Ferdinand, Luterství, kalvinismus a podobojí na Moravě před Bílou horou, Český časopis historický 44, 1938, s. 296-326, 474-485. HRUBÁ, Michaela, „Nedávej statku žádnému, dokud duše v těle“. Pozůstalostní praxe a agenda královských měst severozápadních Čech v předbělohorské době, Ústí nad Labem 2002. HRUBÝ, František, Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, Český časopis historický 40, 1934, s. 265-309; 41, 1935, s. 1-40, 237-268. HRUBÝ, František, Luterství a novoutrakvismus v českých zemích v 16. a 17. stol., Český časopis historický 45, 1939, s. 31-44. HUBKOVÁ, Jana, Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky. Letáky jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619-1632, Praha 2010. HULÍNSKÝ, Jindřich, Ohlasy dob zašlých, Slaný 20082. HULÍNSKÝ, Jindřich, Slánský primas Jiří Vojna (Polemius) a jeho doba, Slánský obzor 22, 1914, s. 29-37. HULÍNSKÝ, Jindřich, Slánští kališníci. Dvě historické črty z patnáctého věku, Slánský obzor 31, 1923, s. 38-53. JAKUBEC, Ondřej, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc 2003. JANÁČEK, Josef, České dějiny.Doba předbělohorská 1526-1547 I./II., Praha 1984. JANÁČEK, Josef, Ženy české renesance, Praha 1976. 239
JEDIN, Hubert, Catholic Reformation or Counter-Reformation?, in: David Martin Luebke (ed.), The Counter-Reformation, Oxford 1999, s. 19-47. JENŠOVSKÝ, Bedřich, Politika kurfiřta saského v Čechách v posledních letech vlády Rudolfa II., Praha 1913. JUST, Jiří, 9. 7. 1609. Rudolfův Majestát. Světla a stíny náboženské svobody, Praha 2009. JUST, Jiří, Luteráni v našich zemích do Bílé hory, in: Jiří Just – Zdeněk R. Nešpor – Ondřej Matějka, Luteráni v českých zemích v proměnách staletí, Praha 2009, s. 23-122. KADEŘÁBEK, Josef, Horní vrstva měšťanské společnosti v domácí historiografii pozdního středověku a raného novověku. Nástin vývoje terminologie a dalších směrů bádání, Historická demografie 36, 2012, s. 25-40. KADEŘÁBEK, Josef, Lidé bez domova, domov bez paměti? Návraty slánských pobělohorských exulantů, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011 (= Opera historica 15), s. 53-76. KADEŘÁBEK, Josef, Proměny slánských měšťanských elit v době protireformace (16101635), České Budějovice 2012 (= Rigorózní práce). KADEŘÁBEK, Josef, Protireformace Slaného v letech 1610-1635 a její dopad na sociální vazby radních, Historická demografie 33, 2009, s. 9-44. KADEŘÁBEK, Josef, „Přišli o něj, že kacířští byli“ Subjektivní vnímání majetkového práva saských exulantů v 17. století na příkladu města Slaného, in: Jaromír Tauchen – Karel Schelle (eds.), Státoprávní vztahy českého státu a německé říše ve středověku a jejich důsledky pro další vývoj (v tisku). KADEŘÁBEK, Josef, Vrcholné orgány slánské samosprávy v letech 1610-1620, Středočeský sborník historický 36, 2010, s. 3-21. KALOUSEK, Josef, České státní právo, Praha 1892. KARÁSKOVÁ, Pavla, Laické pohřby na Moravě v 16. a 17. století, Brno 2010 (= Bakalářská práce). KAUFFMANN,
Thomas,
Einleitung:
Interkonfessionalität,
Transkonfessionalität
–
binnenkonfessionelle Pluralität. Neue Forschung zur Konfessionalisierungsthese, in: Kaspar von Greyerz – Manfred Jakubowski-Tiessen – Thomas Kaufmann – Hubert Lehmann (Hrsg.), Interkonfessionalität,
Transkonfessionalität
–
binnenkonfessionelle
Pluralität.
Neue
Forschung zur Konfessionalisierungsthese, Heidelberg 2003, s. 9-16. KAVKA, František – SKÝBOVÁ, Anna, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 15611580, Praha 1969. 240
KAVKA, František, Bílá hora a české dějiny, Praha 1962. KELLER, Katrin, Kontakte und Konflikte. Kleinstadt und Adel am Beginn der Frühen Neuzeit, in: Helmut Bräver – Elke Schlenrich (Hgs.), Die Stadt als Kommunikationsraum. Beiträge zur Stadtgeschichten vom Mittelalters bis ins 20. Jahrhundert. Festchrift für Karl Czok zum 75. Geburtstag, Leipzig 2001, s. 495-514. KETTERING, Sharon, Patrons, Brokers, and Clients in Seventeenth-Century France, New York-Oxford 1986. KIESERLING, André, Kommunikation unter Anwesenden. Studie über Ineraktionssysteme, Frankfurt am Main 1999. KILIÁN, Jan, Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře, České Budějovice 2005. KILIÁN, Jan, Mělnická rekatolizace a náboženská emigrace, in: Jan Kilián (ed.), Věnná města za třicetileté války a jejich poválečná obnova, Mělník 2004, s. 71-96. KLETEČKOVÁ, Marie, Několik poznámek k Seznamu unifikovaných názvů pro liturgická díla latinských ritů katolické církve, Národní knihovna 13, 2002, s. 323-325. KLINGEBIEL, Thomas, Ein Stand für sich? Lokale Amtsträger in der Frühen Neuzeit, Hahn 2002. KLUSÁKOVÁ, Luďa – KŘÍŽOVÁ, Markéta – KUBIŠ, Karel – ŘEZNÍK, Miloš – TINKOVÁ, Daniela, „My“ a „oni“ – náčrt teoretické reflexe problematiky, in: Luďa Klusáková a kol., Obraz druhého v historické perspektivě II. Identity a stereotypy při formování moderní společnosti, Praha 2003 (= Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 5, Studia Historica 52), s. 11-28. KLUSÁKOVÁ, Luďa, Prostředí a identita, in: Luďa Klusáková a kol., Obraz druhého v historické perspektivě II. Identity a stereotypy při formování moderní společnosti, Praha 2003 (= Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 5. Studia Historica LII), s. 5978. KMOCHOVÁ, Romana, „I přišli k nám tito soldáti“. Vojenské excesy ve Slaném za třicetileté války, Historie-Otázky-Problémy 3, 2011, s. 131-136. KNOZ, Tomáš, Finanční aspekty pobělohorských konfiskací, Český časopis historický 100, 2002, s. 774-814. KOLLMANN, Hynek, O archivu Sv. Kongregace de propadanda fide, Časopis musea království Českého 66, 1892, s. 423-442. KOLLMANN, Hynek, O vlivu Propagandy na vznik tak řečené pokladny solní (cassa salis), Časopis musea království Českého 72, 1898, s. 139-157. 241
KOLLMANN, Josef, Povstání poddaných statku Markvartice proti Otovi Jindřichovi z Vartenberka r. 1625. Zánik Vartemberského rodu, Z minulosti Děčínska 2, 1974, s. 65-107. KOMÍNEK, Alois, Vystěhovalci čeští po bitvě bělohorské, Památky archeologické 9, s. 554558. KOPIČKA, Petr, Rebelie aneb pozdvižení v Roudnici nad Labem 1619-1620, Porta Bohemica 4, 2007, s. 9-53. KORBELÁŘOVÁ, Irena, Opava za třicetileté války a v pobělohorském období, in: Karel Müller – Rudolf Žáček, Opava, Praha 2006 (= Dějiny slezských měst), s. 165-207. KORTUS, Oldřich, Cheb a okolí za saského vpád v letech 1631 a 1632, Sborník Karlovarského kraje 16, 2008, s. 95-122. KORTUS, Oldřich, Pobělohorští exulanti za saského vpádu v letech 1631 a 1632, in: Jiří Hrbek – Petr Polehla – Jan Zdichynec (edd.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření Vestfálského míru, Ústí nad Orlicí 2008, s. 235-248, zde s. 240-245. KORTUS, Oldřich, Sasové v Čechách v letech 1631 a 1632, Praha 2008 (= Disertační práce). KOSKOVÁ, Helena, Století exilu, in: Zuzana Zemanová – Lenka Pořízková (eds.), Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec, Olomouc 2012, s. 7-17. KOVAŘÍK, Jiří, Žďárští ze Žďáru a vývoj panství Kladno, Slánský obzor 106, 1998, s. 4-14. KRÁLÍKOVÁ, Michaela, Pohřební ritus 16.-18. století na území střední Evropy, Brno 2007. KRATOCHVÍL, Karel, Pelhřimovský primas Matěj Mauricius Klokotský a radní vrstva. K roli příbuzenských vztahů v samosprávě královských měst v 17. století, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 221-254. KROFTA, Kamil, Boj o konsistoř pod obojí v letech 1562-1575 a jeho historický základ, Český časopis historický 17, 1911, s. 28-57, 178-199, 283-303, 383-420. KŘESADLO, Karel, Slaný od prvních zpráv do Bílé hory, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 43-64. KŘESADLO, Karel, Správa a soudnictví ve Slaném v polovině 16. století, Středočeský sborník historický 10, 1975, s. 173-182. KUBEŠ, Jiří, Vilém Slavata a jeho hejtmani. K anatomii prestiže raně novověké šlechty, Historický obzor 12, 2001, s. 70-75. KUČERA, Jan, P. 8. 11. 1620. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české, Praha 2003. KŮRKA, Pavel, (Staro-) utrakvismus 16. století – konfese měst?, in: Zdeněk Víšek – Blažena Hrabánková (edd.), Česká husitská reformace. Slánské rozhovory 2010, Slaný 2011, s. 29-31. 242
LACINA, Josef, O Danieli Vepřkovi, kanclíři Slánském a jeho rodině, Sborník historický 2, 1889, s. 50-55. LACINA, Josef, Paměti královského města Slaného I. Za svobody i v porobě, Slaný 1885. LANZINNER, Maxmilian – STROHMEYER, Arno (Hgs.), Der Reichstag 1486-1613. Kommunikation – Wahrnehmung – Öffentlichkeiten, Göttingen 2006. LEE, James, Political Intermediaries, Political Engagement ant Politics of Everyday Life in Urban Tudor England, in: Rudolf Schlögl (ed.), Urban Elections and Decision-Making in Early Modern Europe 1500-1800, Newcastle upon Tyne 2009, s. 179-195. LEEMANS, Johan (ed.), More Than a Memory. The Discourse of Martyrdom and the Construction of Christian Identity in the History of Christianity, Leuven 2005. LENTZ, Matthias, Konflikt, Ehre, Ordnung. Untersuchungen zu den Schmähbriefen und Schandbilden des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit (ca 1350 bis 1600), Hannover 2004. LEVI, Giovanni, On Microhistory, in: Peter Burke (ed.), New perspectives on historical writing, Pennsylvania 2001, s. 97-119. LIND, Vera, Selbstmord in der Frühen Neuzeit. Diskurs, Lebenswelt und kultureller Wandel, Göttingen 1999. LÍVA, Václav, Studie o Praze pobělohorské. Rekatolisace, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 7, 1933, s. 1-120. LOUŽEK, Marek, Max Weber. Život a dílo weberovské interpretace, Praha 2005. LÖW, Martina, Raumsoziologie, Frankfurt am Main 2001. LUBINSKI, Axel, Gutsherrschaft als lokale Gesellschaft und Konfliktgemeinschat. Ergebnisse und Perspektiven der Forschung am Beispiel des ubeherrschten Hans Bevers aus Schwansee (Amt Grevesmühlen in Mecklenburg, 1696/97), in: Axel Lubinski – Thomas Rudert – Martina Schattkowsky (Hgs.), Historie und Eigen-Sinn. Festschrift für Jan Peters zum 65. Geburtstag, Weimar 1997, s. 237-260. LUEBKE, David Martin, Battles Over Definition, in: David Martin Luebke (ed.), The Counter Reformation, Oxford 1999, s. 1-15. LUHMANN, Niklas, Art as a Social System, Stanford 2000. LUHMANN, Niklas, The Differentiation of Society, New York 1982. LUHMANN, Niklas, Die Politik der Gesellschaft, Frankfurt am Main 2000. LUHMANN, Niklas, Sociální systémy Nárys obecné teorie, Brno 2006. LYNCH, Katherine A., Individuals, Families and Communities in Europe 1200-1800. The Urban Foundations of Western Society, Cambridge 2003. 243
MACEK, Josef, Česká středověká šlechta, Praha 1997. MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích IV, Praha 1999. MacHARDY, Karin J., War, Religion and Court Patronage in Habsburg Austria. The Social and Cultural Dimensions of Political Interaction 1521-1622, New York 2003. MALÁ, Alena, Bohemika v Hlavním zemském archivu v Drážďanech, Archivní časopis 10, 1960, s. 241-242. MALÝ, Tomáš, „Confessional Identity“ in Moravian Royal Towns in the 16th and 17th Centuries?, in: Milena Bartlová – Michal Šroněk (eds.), Public Communication in European Reformation, Praha 2007, s. 323-335. MALÝ, Tomáš, Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století, Brno 2009. MAREK, Pavel, Úloha rodové paměti v životě prvních lobkovických knížat, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 134-156. MAREŠ, Petr, Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení, Sociologický časopis 36, 2000, s. 285-297. MAREŠOVÁ, Marie, Předbělohorské matriky ze Středočeského kraje, Středočeský sborník historický 7, 1972, s. 91-108. MARKUS, Antonín, Stavovská apologie z roku 1618, Český časopis historický 17, 1911, s. 58-74, 200-217, 304-315, 421-435. MARSH, Peter, Identity: An Ethogenic Perspective, in: Richard C. Trexler (ed.), Persons in Groups. Social Behavior as Identity Formation in Medieval and Renaissance Europe, Binghamton-New York 1985, s. 17-30. MAŤA, Petr, Nejstarší české a moravské deníky. Kultura každodenního života v raném novověku a některé nové perspektivní prameny, Folia Historica Bohemica 18, 1997, s. 99120. MAŤA, Petr, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha 2004. MAŤA, Petr, Tagebücher, in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.-18.
Jahrhundert).
Ein
exemplarisches
Handbuch, Wien-München 2004, s. 767-780. MAŤA, Petr, Vorkonfessionelles, überkonfessionelles, transkonfessionelles Christentum. Prolegomena zu einer Untersuchung der Konfessionalität des böhmischen und mährischen Hochadels zwischen Hussitismus und Zwangskatholisierung, in: Joachim Bahlcke – Karen Lambrecht – Hans-Christian Maner, Konfessionelle Pluralität als Herausforderung. Koexistenz und Konflikt in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Göttingen 2006, s. 307-333. 244
MATĚJEK, František, Morava za třicetileté války, Praha 1992. MATĚJEK, František, Švédové na Moravě za třicetileté války, Časopis Moravského muzea 73, 1988, s. 127-161. MATLAS, Pavel, Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní? Hranice trestní disciplinace poddaného obyvatelstva na panství Hluboká nad Vltavou v 17.-18. století, Praha 2011. MAUR, Eduard, Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651, Historická demografie 23, 1999, s. 85-135. MAUR, Eduard, Urbanizace Čech v raném novověku, Historická demografie 25, 2001, s. 5-64. MAUR, Eduard, Vývoj matričního zápisu v Čechách, Historická demografie 6, 1972, s. 40-59. MELKESOVÁ, Miroslava, Adhiberi solent, qui compatres vocantur. Kmotrovství ve venkovském prostředí raného novověku na základě výzkumu chýnovské farnosti, Historická demografie 27, 2003, s. 63-120. MELKESOVÁ, Miroslava, Geografický horizont křtů v polovině 17. století na Chýnovsku, Historická demografie 30 – suplement, 2006, s. 205-242. MENDELOVÁ, Jaroslava, Novoměstské měštky a protireformace, Documenta Pragensia 13, 1996, s. 145-151. MENDELOVÁ, Jaroslava, Rady Nového a Starého Města pražského v letech 1547-1602, in: Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek (edd.), Pražské městské elity středověku a raného novověku – jejich proměny, zázemí a kulturní profil, Praha 2004 (= Documenta Pragensia 22), s. 97-105. METASCH, Frank, Die religiöse Integration der böhmischen Exulanten in Dresden während des 17. und 18. Jahrhunderts, in: Joachim Bahlcke – Rainer Bendel (edd.), Migration und kirchliche
Praxis.
Das
religiöse
Leben
frühneuzeitlicher
Glaubensflüchtlinge
in alltagsgeschichtlicher Perspektive, Köln-Weimar-Wien 2008, s. 69-94. MEZNÍK, Jaroslav, Tolerance na Moravě v 16. století, in: Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995, s. 76-85. MIKULEC, Jiří, 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství, Praha 2005. MIKULEC, Jiří, Barokní náboženská bratrstva, Praha 2000. MIKULEC, Jiří, Katolická zbožnost mezi barokem a osvícenstvím, in: Martina Ondo Grečenková – Jiří Mikulec (edd.), Církev a zrod moderní racionality. Víra – pověra –
245
vzdělanost – věda v raném novověku, Praha 2008 (Folia Historica Bohemica – Supplementum II), s. 143-163. MIKULEC, Jiří, Mezi konverzí a emigrací. Vídeňský dvůr a náboženská loajalita šlechty v Čechách v prvních pobělohorských desetiletích, in: Václav Bůžek – Pavel Král, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740), České Budějovice 2003 (= Opera historica 10), s. 397-414. MIKULEC, Jiří, Náboženská bratrstva – institucionalizovaná zbožnost a smrt, in: Martin Holý – Jiří Mikulec (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007 (= Folia Historica Bohemica – Supplementum I), s. 163-186. MIKULEC, Jiří, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, Praha 1992. MILLER, Jaroslav, Propaganda a legitimizační strategie evropského protestantismu, 1580–1650, rukopis knihy. MILLER, Jaroslav, Snový svět idejí a syrovost skutečnosti. Městská historigrafie raného novověku jako utopie?, Český časopis historický 106, 2008, s. 261-287. MILLER, Jaroslav, Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500-1700), Praha 2006. MUIR, Edward , Ritual in Early Modern Europe, Cambridge 20052. MULDREW, Craig, The Economy of Obligation. The Culture of Credit and Social Relations in Early Modern England, Wiltshire 1998. MULLET, Michael A., The Catholic Reformation, Oxford 1999. NAUMANN, Friedrich (Hrsg.), Sächsisch-böhmische Beziehungen im 16. Jahrhundert, Chemnitz 2001. NEITMANN,
Klaus,
Die
Publikation
von
Staatsverträgen
und
Landesordnungen
in Deutschordensland Preußen, in: Heinz-Dietrich Heimann – Ivan Hlaváček (Hgg.), Kommunikatonpraxis und Korrespondenzwesen in Mittelalter und in der Renaissance, Padeborn-München-Wien-Zürich 1998. NERUŠIL, Josef, Srdce je místo pro Boha, ne pro jídlo, Katolický týdeník 50, 2007, č. 3, s. 10. NEŠPOR, Zdeněk R., Demonstrace konfesionality prostřednictvím pohřebních rituálů v Českých zemích po vydání tolerančního patentu, in. Martin Holý – Jiří Mikulec (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007 (= Folia Historica Bohemica – Supplementum I), s. 265-293.
246
NEUDERTOVÁ, Michaela, Jiří Popel z Lobkovic a prostředky rekatolizace na sklonku 16. století (Příspěvek k dějinám rekatolizace severozápadních Čech), Ústecký sborník historický 2000, s. 132-144. NODL, Martin – TINKOVÁ, Daniela (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007. NODL, Martin, Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století, Brno 2007. NORWOOD, Frederick Abbot, The Reformation Refugees as an economic Force, Chicago 1942. NOWOSADTKO, Jutta, Die Ehre, die Unehre und das Staatsinteresse, Geschichte im Wissenschaft und Unterricht 44, 1993, s. 362-381. ODLOŽILÍK, Otakar, Z korespondence pobělohorské emigrace z let 1621-1624, in: Věstník královské české společnosti nauk 1932, Praha 1933, s. 1-198. OEXLE, Otto Gerhard, Memoria als Kultur, in: Otto Gerhard Oexle (Hrsg.), Memoria als Kultur, Göttingen 1995, s. 9-78. OHLIDAL, Anna, „Konfessionalisierung“: Ein historisches Paradigma auf dem Weg von der Sozialgeschichte zur Kulturwissenschaft?, Acta Comeniana 15-16, 2002, s. 327-342. OHLIDAL,
Anna,
Konfessionalisierung:
ein
Paradigma
der
historischen
Frühneuzeitforschung und die Frage seiner Anwendbarkeit auf Böhmen, Studia Rudolphina 3, 2003, s. 19-28. OHLIDAL, Anna, Präsenz und Präsentation. Strategien konfessioneller Raumbesetzung in Prag 1600 am Beispiel des Prozessionswesens, in: Evelin Wetter (Hrsg.), Formierung des konfessionellen Raumes in Ostmitteleuropa, Stuttgart 2008, s. 207-218. OPOČENSKÝ, Hanuš, Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře, Praha 1921. ORDEN, Kate van, Music, Discipline and Arms in the Early Modern France, ChicagoLondon 2005. ORLITA, Zdeněk, „Non multi, sed boni“. Mariánské sodality při jezuitské koleji sv. Jiří v Opavě v 17.-18. století a vývoj v ostatních částech olomoucké diecéze, in: Tomáš Jiránek – Jiří Kubeš (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby (= III. pardubické bienále 29.30. dubna 2004), Pardubice 2005, s. 103-140. PARROTT, David, The Business of War. Military Enterprise and Military Revolution in Early Modern Europe, Cambridge 2012.
247
PAVLÍČKOVÁ, Radmila, Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu-Castelkorna 1664-1695, Olomouc 2001. PEKAŘ, Josef, Bílá hora, Praha 1921. PEPER, Ines, Konversionen im Umkreis des Wiener Hofes um 1700, München 2010. PERNES, Jiří a kol., Pod císařských praporem. Historie habsburské armády 1526-1618, Praha 2003. PERRY, Marvin, Antisemitism: Myth and Hate from Antiquity to Present, New York 2002. UHLÍKOVÁ, Lucie, Obraz Žida v moravské lidové písni. Příspěvek ke studiu etnických stereotypů, Brno 2003 (= Disertační práce). PESCHECEK, Christian Adolph, Čeští exulanti v Sasku, Varnsdorf 2001. PEŠEK, Jiří, Měšťanská vzdělanost a kultura v předbělohorských Čechách 1547-1620, Praha 1993. PEŠEK, Jiří, Pražská univerzita, městské latinské školy a měšťanské elity předbělohorských Čech (1570-1620), Český časopis historický 89, 1991, s. 341-348. PEŠEK, Jiří, Reformační konfesionalizace v Německu 16. a 17. století. Publikace a diskuze 80. a 90. let, Český časopis historický 96, 1998, s. 602-610. PETERS, Jan, Leute-Fehde. Ein ritualisiertes Konfliktumuster des 16. Jahrhunderts, Historische Antropologie 8, 2000, s. 62-97. PETRÁŇ, Josef a kol, Dějiny hmotné kultury II. (2). Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1997. PETRÁŇ, Josef, Na téma mýtu Bílé hory, in: Zdeňka Hledíková (ed.), Tradito et Cultus. Miscellanea historica bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 141-262. PETRÁŇ, Josef, Staroměstská exekuce. Několik stránek z dějin povstání feudálních stavů proti Habsburkům v letech 1618-1620, Praha 1971. PFLÜGER, Christine, Die Kommunikation von Herschaftansprüchen durch Präsenz. Zu Aufgaben und Funktionen königlicher Kommissare in der politischen Kommunikation im Reich zwischen 1552 und 1558, in: Maxmilian Lanzinner – Arno Strohmeyer (Hgg.), Der Reichstag 1486-1613. Kommunikation – Wahrnehmung – Öffentlichkeiten, Göttingen 2006, s. 195-220. PODLAHA, Antonín, Posvátná místa Království českého I/6, Praha 1912. PO-CHIA HSIA, Ronnie, The World of Catholic Renewal 1540-1770, Cambridge 20052. POLIŠENSKÝ, Josef, Třicetiletá válka a evropská krize 17. věku, Praha 1970.
248
PÖRTNER, Regina, The Counter-Reformation in Central Europe. Styria 1580-1630, Oxford 2001. PRAŽÁK, Václav, Převzetí panství Jindřichův Hradec hrabaty Černíny v roce 1694. Anatomie jednoho rituálu, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (= Opera historica 12), s. 159-168. PREISS, Pavel, Kaple piaristické koleje ve Slaném, in: Jana Petráková – Dana Přibylová (edd.), Rozpravy o baroku. Umění baroka na území severozápadně od Prahy, Kladno 1993, s. 5-9. PŘIBYL, Vladimír, Františkánský klášter ve Slaném 1655-1950, Slaný 2005. PŘIBYL, Vladimír, Kaple Božího hrobu u Slaného, Slaný 2011. PŘIBYL, Vladimír, Umění baroka na Slánsku, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994. REINHARD, Wolfgang, „Konfessionalisierung“ auf dem Prüfstand, in: Joachim Bahlcke – Arno Strohmeyer, Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa. Wirkungen des religiösen Wandels im 16. und 17. Jahrhundert in Staat, Gesellschaft und Kultur, Stuttgart 1999, s. 7988. REINHARD, Wolfgang, Freunde und Kreaturen. Historische Antropologie von PatronageKlientel-Beziehungen, Freiburger Unversitätsblätter 139, 1998, s. 127-141. REINHARD, Wolfgang, Freunde und Kreaturen. Verflechtung als Konzept zur Erforschung historischer Führungsgruppen. Römische Oligarchie um 1600, München 1979 (= Schriften der Philosophischen Fakultäten der Universität Augsburg 14). REINHARD, Wolfgang, Glaube und Macht. Kirche und Politik im Zeitalter der Konfessionalisierung, Freiburg-Basel-Wien 2004. REINHARD, Wolfgang, Konfession und Konfessionalisierung in Europa, in: Wolfgang Reinhard (Hrsg.), Bekenntnis und Geschichte. Die Confessio Augustana im historischen Zusammenhang, München 1981, s. 165-189. REINHARD, Wolfgang, Was is katholische Konfessionalisierung?, in: Wolfgang Reinhard – Heinz
Schilling
(Hgg.),
Die
katholische
Konfessionalisierung.
Wissenschaftliches
Symposium der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte, Münster 1995, s. 419-452. REINHARD, Wolfgang, Zwang zur Konfessionalisierung? Prolegomena zu einer Theorie des konfessionelen Zeitalters, Zeitschrift für Historische Forschung 10, 1983, s. 257-277. REZEK, Antonín, Dějiny saského vpádu (1631-1632) a návrat emigrace, Praha 1889.
249
ROBERTS, Simon, Ordnung und Konflikt. Eine Einführung in die Rechtstechnologie, Stuttgart 1981. ROEDL, Bohumír, Huertova mise v Lounech, in: Jindřich Francek (ed.), Rekatolizace v českých zemích, Pardubice 1995, s. 111-117. ROEDL, Bohumír, V labyrintech třicetileté války, in: Bohumír Roedl (ed.), Louny, Praha 2005, s. 133-150. ROUBÍK, František, Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547 až 1783, Sborník k dějinám hlavního města Prahy 6, 1930, s. 265-355. ROYT, Jan, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 20112. RUBLACK, Hans-Christopher (Hrsg.), Die lutherische Konfessionalisierung in Deutschland, Heidelberg 1992. RYANTOVÁ, Marie, Náboženská situace a církevní správa v Čechách za třicetileté války a po ní, in: Jiří Hrbek – Petr Polehla – Jan Zdichynec (edd.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření Vestfálského míru, Ústí nad Orlicí 2008, s. 166-183. RYANTOVÁ, Marie, Podíl jezuitů na rekatolizaci panství Vysoký Chlumec v době třicetileté války, in: Ivana Čornejová – Hedvika Kuchařová – Kateřina Valentová (edd.), Locus pietatis et vitae, Praha 2008, s. 319-333. RYANTOVÁ, Marie, Ženy v rekatolizačním procesu (několik úvah), in: Kateřina Čadková – Milena Lenderová – Jana Stráníková (edd.), Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, Pardubice 2006, s. 241-250. RYBIČKA, Antonín, Pan Jaroslav Bořita z Martinic a město jeho Munciffaj v letech 16001612, in: Zprávy o zasedání královské České společnosti nauk v Praze 1882, Praha 1883, s. 94-101. RYNEŠ, Václav, Palladium země České, Praha 1948. SCRIBNER, Robert, Symbolishing Boundaries: Defining Social Space in the Daily Life of Early Modern Germany, in: Gerhard Blaschitz – Helmut Hundsbichler – Gerhard Jaritz – Elisabeth Vavra (Hgg.), Symbole des Alltags. Alltags der Symbole. Festschrift für Harry Kühnel zum 65. Geburtstag, Graz 1992, s. 821-842. SEDLÁČEK, August, z Martinic, in: Ottův slovník naučný XVI, Praha 1900, s. 919-920. SEIDEL, Kerstin, Freunde und Verwandte. Soziale Beziehungen in einer spätmittelalterlichen Stadt, Frankfurt am Main-New York 2009. SEIFERT, Siegfried, Matthäus Crocinus – ein Bautzener Maler des 17. Jahrhunderts, in: Christa-Maira Hassert (ed.), Es blieb mehr als ein Name, Bautzen 1997, s. 29-31. 250
SEMOTANOVÁ, Eva, Slaný. Historický atlas měst České republiky VI., Praha-Kladno 1998. SCHEFFCYK, Leo, Katolická úcta a evanglická chvála, Teologické texty 16, 2005, s. 208209. SCHILLING, Heinz, Die „Zweite Reformation“ als Kategorie der Geschichtswissenschaft, in: Heinz Schilling (Hrsg.), Die reformierte Konfessionalisierung in Deutschland. Das Probles der „Zweiten Reformation“, Güsterloh 1986, s. 387-438. SCHILLING, Heinz, Die Konfessionalisierung im Reich. Religiöser und gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555 und 1620, Historische Zeitschrift 246, 1988, s. 1-45. SCHILLING, Heinz, Die Konfessionalisierung von Kirche, Staat und Gesellschaft – Profil, Leistung Defizite und Perspektiven eines geschichtswissenschaftlichen Paradigmas, in: Wolfgang Reinhard – Heinz Schilling (Hgg.), Die katholische Konfessionalisierung, Münster 1995, s. 1-49. SCHILLING, Heinz, Konfessionalisierung und Staatsinteressen. Internationale Beziehungen 1559-1660, Paderborn 2007. SCHILLING, Heinz, Konfessionskonflikt und Staatsbildung. Eine Fallstudie über das Verhältnis von religiösem und sozialem Wandel in der Frühneuzeit am Beispiel der Grafschaft Lippe, Gütersloh 1981. SCHINDLING, Anton, Konfessionalisierung und Grenzen von Konfessionalisierbarkeit, in: Anton Schindling – Walter Ziegler (Hgg.), Die Territorien der Reich im Zeitalter der Reformation und Konfessionalisierung. Land und Konfession 1500-1650, Band 7, Bilanz – Forschungsperspektiven – Register, Münster 1997, s. 9-44. SCHINDLING, Anton, Utváření konfesí, konfesionalizace a multikonfesionalita jako základní problém evropských dějin v 16. a 17. století. Nová německá literatura k problematice, Český časopis historický 106, 2008, s. 80-108. SCHLÖGL, Rudolf, Vergesellschaftung unter Anwesenden. Zur kommunikativen Form des Politischen in der Vormoderne, in: Rudolf Schlögl (Hrsg.), Interaktion und Herrschat. Die Politik der frühneuzeitlichen Stadt, Konstanz 2004, s. 9-60. SCHMIDT, Georg, Der Dreißigjährige Krieg, München 2010. SCHMIDT, Heinrich Richard, Dorf und Religion. Reformierte Sittenzucht in Berner Landegemeinden der Frühen Neuzeit, Stuttgart-Jena-New York 1995. SCHMIDT, Heinrich Richard, Perspektiven der Konfessionalisierungsforschung, in: Rudolf Leeb – Sabine Claudin Pils – Thomas Winkelbauer (Hgg.), Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Geheimprotestantismus in der Habsburgermonarchie, München 2007, s. 28-37. 251
SCHMIDT, Heinrich Richard, Sozialdisziplinierung? Ein Plädoyer für das Ende des Etatismus in der Konfessionalisierungsforschung, Historische Zeitschrift 265, 1997, s. 639682. SCHMITT, Jean-Claude, Svět středověkých gest, Praha 2004. SCHMITT, Jean-Claude, Welche Geschichte der Werte?, in: Barbara Stollberg-Rillinger – Thomas Weller (Hgg.), Wertekonflikte – Deutungskonflikte. Internationales Kolloquium des Sonderforschungsbereichs 496 an der Westfälischen Wilhelms-Universität Münster, 19.-20. Mai 2005, Münster 2007, s. 21-36. SCHORN-SCHÜTTE, Luise, Historische Politikforschung. Eine Einführung, München 2006. SCHULZE, Winfried, Gerhard Oestreichs Begriff „Sozialdisziplinierung in der Frühen Neuzeit“, Zeitschrift für Historische Forschung 14, 1987, s. 265-302. SCHUNKA, Alexander, Gäste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der Oberlausitz im 17. und frühen 18. Jahrhundert, Hamburg 2006. SCHÜPBACH–GUGGENBÜHL,
Samuel,
Schlüssel
zur
Macht.
Verflechtung
und
informelles Verhalten im Kleinen Rat zu Basel 1570-1600, Basel 2002. SCHWALLEROVÁ, Jana, „Život a dobrá čest jedním krokem kráčejí“. Čest a každodennost ve Veselí nad Lužnicí v 17. a 18. století, Kuděj 8, 2006, s. 26-45. SILVERMAN, Sydel, At the Itersection of Anthropology and History: Teritorial Festivity in Sienna, in: Richard C. Trexler (ed.), Persons in Groups. Social Behavior as Identity Formation in Medieval and Renaissance Europe, Binghamton-New York 1985 s. 31-37. SMÍŠEK, Rostislav, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009. STARÝ, Václav, Rekatolizace Prachatic v letech 1622-1626, in: Jindřich Francek (ed.), Rekatolizace v českých zemích, Pardubice 1995, s. 125-130. STERNECK, Tomáš, „Chtějí pak krchov, by pak třebas na několiko zámkuov zamčen byl, mocně odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“. Pohřby v konfesijně rozděleném prostředí na příkladu předbělohorského Brna, in: Martin Holý – Jiří Mikulec (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007 (= Folia Historica Bohemica – Supplementum I), s. 79-113. STERNECK, Tomáš, Vetřelci nebo partneři? Důstojníci v očích městské elity na příkladu Dona Baltazara de Marradas y Vique a Servatia Hurdome de la Fossa v Českých Budějovicích za třicetileté války, Historie – Otázky – Problémy 3, 2011, s. 57-66.
252
STOLLBERG-RILLIGER, Barbara, Einleitung, in: Barbara Stollberg-Rilinger – Thomas Weißbrich (Hgg.), Die Bildlichkeit symbolischer Akte (Symbolische Kommunikation und gesellschaftliche Wertesysteme), Münster 2010, s. 9-21. STOLLBERG-RILLIGER, Barbara, Much Ado About Nothing? Rituals of Politics in Early Modern Europe and Today, in: Annual Bulletin of the German Historical Institute, Washington 2011, 9-25. STOLLBERG-RILLIGER, Barbara, Symbolische Kommunikation in der Vormoderne. Begriffe - Thesen - Forschungsperspektiven, Zeitschrift für historische Forschung 31, 2004, s. 489-527. STOLLBERG-RILLIGER, Barbara, Zeremoniel, Ritual, Symbol. Neue Forschungen zur symbolischen Kommunikation in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Zeitschrift für historische Forschung 27, 2000, s. 289-405. STROHMEYER, Arno, Theorie der Interaktion. Der europäische Gleichgewicht der Kräfte in der frühen Neuzeit, Wien – Köln – Weimar 1994. ŠKARPOVÁ, Marie, Kancionál český M. V. Šteyera – návrh českého hymnografického kánonu, Brno 2006 (= Disertační práce). ŠMAHEL, František, Husitská revoluce I., Praha 1995. ŠTEFANOVÁ, Dana – HORSKÝ, Jan, Rekatolizace a rodinné, sociální a kulturní životní světy. Panství Frýdlant - sonda do soupisu podle víry z roku 1651, in: Jindřich Francek (ed.), Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně, Pardubice 1995, s. 131-144. ŠTINDL, Martin, Patrimoniální péče o duchovní tvář poddanského města (Velké Meziříčí 1592-1676), in: Marie Macková (ed.), Poddanská města v systému patrimoniální správy, Ústí nad Orlicí 1996, s. 163-172. ŠŤOVÍČEK, Jan, Loretánská idea a barokní historismus u Martiniců v době pobělohorské, in: Jana Petráková – Dana Přibylová (edd.), Rozpravy o baroku. Umění baroka na území severozápadně od Prahy, Kladno 1993, s. 14-21. ŠŤOVÍČEK, Jan, Slaný v době pobělohorské, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 65-77. ŠVÁB, František, Panství smečenské, Slánský obzor 31, 1923, s. 3-20; Slánský obzor 32, 1924, s. 3-22. TENFELDE, Klaus, Adventus. Zur historischen Ikonologie des Festzugs, Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 45-82. TINKOVÁ, Daniela, Člověk na okraji společnosti, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 190-215. 253
TOEGEL, Miroslav, Zbíhání poddaných na pardubickém panství v druhé polovině 17. století, Sborník historický 7, 1959, s. 191-226. TOMKOVÁ, Eva, Švédské vpády do Trutnova a Dvora Králové nad Labem, in: Jan Kilián (ed.), Věnná města za třicetileté války a jejich poválečná obnova, Mělník 2004, s. 48-55. UHLÍŘ, Dušan, Černý den na Bílé hoře, Brno 1998. ULIČNÝ, Petr, Elementy Valdštejnova Jičína, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (edd.), Valdštejn. Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musae?, Praha 2007, s. 229-238. VACEK, František, Rada Velvarská pánům Slanským v letech 1622-1631, Slánský obzor 2, 1894, s. 22-28. VACEK, František, Slánští ve válkách husitských, Slánský obzor 1, 1893, s. 14-20. VACKOVÁ, Jarmila, O umění nastupující protireformace u nás, Dějiny a současnost 9, 1967, č. 2, s. 2-4. VÁCHA, Štěpán, Pražské děkovné procesí na paměť bělohorského vítězství, Kuděj 9, 2007, č. 1-2, s. 16-31. VÁLKA, Josef, Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe, Brno 2009. VÁLKA, Josef, Tolerance, nebo koexistence? (K povaze soužití různých náboženských vyznání v českých zemích v 15. až 17. století), Studia Comeniana et historica 18, 1988, s. 6375. VILÍMKOVÁ, Milada, Význam osobnosti stavebníka pro interpretaci barokní architektury, Umění 29, 1981, s. 540-542. VLNAS, Vít, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993. VOJTÍŠKOVÁ, Jana, Písemná komunikace mezi českými královskými městy v době předbělohorské na příkladu Nového Města pražského a polabského pětiměstí, Praha 2011. VOLF,
Josef,
Čeští exulanti
v matrikách perenských,
Sborník
Jednoty potomků
pobělohorských exulantů-pokutníků a přátel rodopisu v Praze 3, 1932, č. 2, s. 30-42; č. 3-4, s. 46-53; Sborník Jednoty potomků pobělohorských exulantů-pokutníků a přátel rodopisu v Praze 4, 1933, č. 1, s. 2-4; č. 2, s. 15-21; č. 3-4, s. 30-38; Sborník Jednoty starých českých rodů v Praze 5, 1934, č. 1, s. 1-7; č. 2, s. 13-22; č. 3-4, s. 29-32; Sborník Jednoty starých českých rodů v Praze 6, 1935, č. 1, s. 1-7; č. 2, s. 13-21; Sborník Jednoty starých českých rodů v Praze 7, 1936, č. 1, s. 1-7; č. 2, s. 15-23; č. 3-4, s. 32-40. VOLF, Miloslav, Jaroslav Bořita z Martinic po defenestraci, Středočeský sborník historický 7, 1972, s. 76-90. VOLKLAND,
Frauke,
Konfession
und
Selbverständnis.
Reformierte
Rituale
in
der gemischtkonfessionellen Kleinstadt Bischofzell im 17. Jahrhundert, Göttingen 2005. 254
VOLKLAND, Frauke, Konfession, Konversion und soziales Drama. Ein Plädoyer für die Ablösung des Paradigmas des „konfessionellen Identität, in: Kaspar von Greyerz – Manfred Jakubowski-Tiessen – Thomas Kaufmann – Hubert Lehmann (Hgg.), Interkonfessionalität, Transkonfessionalität
–
binnenkonfessionelle
Pluralität.
Neue
Forschung
zur Konfessionalisierungsthese, Heidelberg 2003, s. 91-105. VYBÍRAL, Zdeněk, Dějiny stavovství v pohledu poválečného českého marxismu a následný „velký obrat“, in: Bohumil Jiroušek a kol., Proměny diskursu české marxistické historiografie, České Budějovice 2008, s. 427-446. VYBÍRAL, Zdeněk, „Pravdivě v poselství našem chodí“, aneb Případ neblahého posla, Dějiny a současnost 21, 1999, č. 5, s. 13-16. WALLACE, Peter G., Communities and Conflict in Early Modern Colmar 1550-1730, New Jersey 1995. WÄNTIG, Wulf, “Exulanten” aus dem böhmischen Niederland in den angrenzenden Gebieten Kursachsens und der Oberlausitz, in: Michaela Hrubá (ed.), Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem 2001, s. 107-116. WÄNTIG, Wulf, Grenzerfahrungen. Böhmische Exulanten im 17. Jahrhundert, Konstanz 2007. WÄNTIG,
Wulf,
Zwischen
Böhmen
und
Sachsen,
zwischen
Religion
und
Alltagswahrnehmung – die Mikrogeschichte frühneuzeitlicher Konfessionsmigration als Geschichte von Grenzerfahrungen und Grenzüberschreitungen, Comparativ 14, 2004, č. 4, s. 17-27. WEBER, Max, Metodologie, sociologie a politika, Praha 2009. WEBER, Max, Sociologie náboženství, Praha 1998. WELLER, Thomas, Der Ort der Macht und die Praktiken der Machtvisualisierung. Das Leipziger Rathaus in der Frühen Neuzeit als zeremonieller Raum, in: Christian Hochmuth – Susanne Rau (Hgg.), Machträume der frühneuzeitlichen Stadt, Konstanz 2006, s. 285-307. WHALEY, Joachim, Religious Toleration and Social Change in Hamburg 1529-1819, Cambridge 1985. WILSON, Peter H., The Thirty Year´s War. Europe´s tragedy, New York-London 2009. WINKELBAUER, Thomas, Grundherrschaft, Sozialdisziplinierung und Konfessionalisierung in Böhmen, Mähren und Österreich unter der Enns im 16. und 17. Jahrhundert , in: Joachim Bahlcke – Arno Strohmeyer,
Konfessionalisierung
in Ostmitteleuropa. Wirkungen des
Religiosen Wandels im 16. und 17. Jahrhundert im Staat, Gesellschaft und Kultur, Stuttgart 1999, s. 307-338. 255
WINKELBAUER, Thomas, Karrieristen oder fromme Männer? Adelige Konvertiten in den böhmischen Ländern um 1600, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (edd.), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 431-452. WINKELBAUER, Thomas, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, Český časopis historický 98, 2000, s. 476-540. WINKELBAUER, Thomas, Konvertita, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 275-296. WINKELBAUER,
Thomas,
Sozialdisziplinierung
und
Konfessionalisierung
durch
Grundherren in den österreichischen und böhmischen Ländern im 16. und 17. Jahrhundert, Zeitschrift für historische Forschung 19, 1992, s. 317-339. WINTER, Zikmund, Život a učení na partikulárních školách XVI. a XVI. století, Praha 1901. WINTERLING, Aloys (Hrsg.), Historische Anthropologie. Basistexte, München 2006. WINZELER, Marius, Bautzener Arbeiten für St. Marienstern. Künstler der Barockzeit im dienste des Klostern, Lětopis 49, 2002, s. 28-41. WOLF, Peter, Feinde der Aufklärung oder Freunde der Gelehrsamkeit? Protestantische Jesuitenkritik im 17. und 18. Jahrhundert, in: Petronilla Cemus – Richard Cemus SJ (edd.), Bohemia Jesuitica 1556-2006 I., Praha 2010, s. 259-275. WRIGHT, Anthony D., The Counter-Reformation. Catholic Europe and Non-Christian World, London 1982. WÜST, Wolfgang (ed.), Die lokale Normsetzung und Ordnungspolitik auf dem Lande, Berlin 2008. ZÁBRANSKÝ, Vilém, Některé aspekty přijímání měšťanů do měst ve světle novoměstské knihy měšťanských práv 1612-1658, Zpravodaj historického klubu 18, 2007, s. 7-32. ZÁVODSKÝ, Josef, Reformace a protireformace ve Velkém Meziříčí. Nábožensko-kulturní obraz moravského města, Velké Meziříčí 1937. ZEEDEN, Ernst Walter, Die Entstehung der Konfessionen. Grundlagen und Formen der Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe, München-Wien 1965. ZEEDEN, Ernst Walter, Konfessionsbildung. Studien zur Reformation, Gegenreformation und katholischen Reform, Klett-Cotta 1985. ZEMEK, Petr, Reformace, protireformace a rozvinutí protireformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času, Uherský Brod 2006.
256
ZIEGLER, Walter, Kritisches zur Konfessionalisierungsthese, in: Peer Frieß – Rolf Kießling (Hgg.), Konfessionalisierung und Region, Konstanz 1999, s. 41-53. ZIEGLER, Walter, Typen der Konfessionalisierung in katholischen Territorien Deutchlands, in: Wolfgang Reinhard – Heinz Schilling (Hgg.), Die katholische Konfessionalisierung, Münster 1995, s. 405-418. ŽAK, Sabine, Das Tedeum als Huldigungsgesank, Historisches Jahrbuch 102, 1982, s. 1-32. ŽEMLIČKA, Josef, Slaný – pozdní vznik jednoho královského města, in: Josef Žemlička – Vladimír Přibyl (edd.), Slaný: české město ve středověku. Sborník příspěvků z kolokvia k 700. výročí královského města Slaného, Kladno 1997, s. 7-23. ŽITNÝ, Miroslav, Deník Šťastného Václava Pětipeského z Chýš z roku 1605, in: Václav Bůžek (ed.), Šlechta raného novověku pohledem českých, francouzských a španělských historiků, České Budějovice 2009 (= Opera historica 13), s. 187-262. ŽITNÝ, Miroslav, Ideál křesťanského rytířství v paměti rytířského rodu Pětipeských z Chýš a Egrberku, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011 (= Opera historica 15), s. 183-217.
257
Biogramy slánských měšťanů a měšťanek
258
Biogramy jsou řazeny abecedně podle příjmení, resp. přídomku měšťanů a měštanek.
Jindřich Arnošt O jeho životě se zachovaly pouze útržkovité záznamy. Mezi lety 1605-1620 působil v městské radě. Ta jej pravidelně vysílala do Prahy, aby ji odtud informoval o dění v dolní konzistoři. Po roce 1620 jeho stopa v pramenech zmizela.1
Jan Babička Pomáhal při chrámu sv. Gotharda a kostele sv. Trojice jako pulsant. Při pohřbu dítěte katolíka Jana Malíře odmítl doprovázet slavnostní průvod zvoněním. K neposlušnosti přemluvil i ostatní zvoníky. Za tento přečin byl městskou radou vsazen do klády a posléze vymrskán metlami z města.2
Jiří Bažant Živil se jako forman. Záhy po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic konvertoval ke katolictví. V pramenech se objevoval jako účastník soudních líčení proti nekatolíkům, které horlivě udával.3
Jan Blejsa Roku 1624 vystoupil proti vrchnostenským úředníkům, když se odmítl zúčastnit slavnosti Božího těla. Vytrvale se bránil konverzi ke katolictví, ačkoliv byl obviněn z útoku proti vrchnosti a tajného pokřtění svého dítěte nekatolickým knězem. Po skončení procesu, ve kterém byl odsouzen ke ztrátě dvou třetin svého majetku, odešel do Pirny, kde i zemřel.4 1
Josef KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit v době protireformace 1610-1635, České
Budějovice 2012, s. 130-145; Karel KŘESADLO, Slaný od prvních zpráv do Bílé hory, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 43-64, zde s. 63. 2
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 513-514´.
3
Tamtéž, kniha č. 88, fol. 11.
4
Srov. Josef KADEŘÁBEK, Lidé bez domova, domov bez paměti? Návraty slánských pobělohorských
exulantů, in: Václav Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice 2011 (= Opera historica 15), s. 53-76, zde s. 62-63; Tomáš V. BÍLEK, Reformace katolická, neboli obnovení náboženství katolického v Království českém po bitvě bělohorské, Praha 1892. s. 62; František Michálek BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie o těžkých protivenstvích církve české, Praha 1912, s. 220; Václav FIALA, Slaný v letech 1618-1632. České
259
Dorota Brodská Manželka primase Jana Michala Brodského. V roce 1640 se jí podařilo vyplatit svého manžela ze švédského zajetí, kam byl odvlečen po přepadení města jednotkami Johana Gustafssona Banéra.5
Jan Michal Brodský Svou kariéru začal v roce 1635 v obnoveném sboru obecních starších. Svěřené místo zastával po dva roky. Do čela městské rady se vyšvihl náhle roku 1641, aniž by v ní kdy dříve působil. Jaroslav Bořita z Martinic jej totiž odměnil za věrnost, kterou mu projevil za švédského vpádu. Jan Michal Brodský sice nejprve uprchl z města, ale poté se nechal Švédy dlouhodobě věznit, což smečenský šlechtic považoval za příkladný projev loajality. Své nově nabyté místo primase si ovšem nedokázal udržet. Ještě téhož roku přivedl do jiného stavu služebnou děvečku, kterýžto prohřešek jej odsunul mezi obecní starší. Znovu v městské radě usedl až roku 1650.6
Simeon Celeryn Od roku 1614 působil jako obecní starší. Za tento sbor se roku 1618 zúčastnil sjezdu, kteří svolali do koleje Karla IV. nekatoličtí defensoři. Přes jejich přísný zákaz byl přítomen defenestraci českých místodržících. Jednal i o volbě českého krále na pražském sněmu v roce 1619. Vysloužil si za to pozdější nenávist Jaroslava Bořity z Martinic, který mu po převzetí Slaného zabavil většinu majetku. Poslední zmínky o jeho osobě pocházejí z roku 1633, kdy se mu narodil syn Benjamín.7
město za třicetileté války, Rozpravy Královské české společnosti nauk, Třída filosoficko - historicko jazykozpytná, Nová řada VIII/1, Praha 1925, s. 58-60; Jan ŠTOVÍČEK, Slaný v době pobělohorské, in: Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 65-77, zde s. 65. 5
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 34, 40, 48.
6
Tamtéž, fol. 34´-40, 94, 122´.
7
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 82, 139-145; SOkA Kladno, AM Slaný,
nezprac. kniha č. 57, fol. 253´.
260
Matěj Crocinus Slánský malíř, autor vnitřní výmalby kostelů sv. Gotharda a sv. Trojice. Roku 1626 odešel do Saska. Usadil se v Pirně, kde získával spíše drobnější zakázky. Odtud se odstěhoval do Budyšína, kde se dočkal značného věhlasu.8
Dorota Crucigerova Vdova po obecním starším Jindřichu Jeptiškovi. Krátce po jeho smrti se provdala za nejmladšího syna Václava Hanžburského Jana. Mnozí ji obviňovali z toho, že tak učinila ze zištných důvodů. Po jeho náhlé smrti si vzala katolíka Samuela Crucigera. Spolu s ním se pokusila získat majetek Václava Hanžburského, když se snažila prokázat, že svůj majetek před odchodem do exilu převedl na svého syna Jiřího nelegálně. Nárok na něj si činila z pozice jeho bývalé snachy. Pro dosažení svého cíle neváhala udávat ostatní měšťany z kacířství a podplácet hraběcí úředníky. Ve svém počínání byla ovšem neúspěšná.9
Samuel Cruciger V pramenech se objevuje zřetelněji roku 1635, kdy byl zvolen mezi inspektory, kteří dohlíželi na řádnou docházkou na kázání a ke zpovědi. Zároveň stanul v čele latinského kůru. Ve stejném roce se dočkal i volby mezi konšely. V městské radě působil až do své smrti. Oženil se s Dorotou Hanžburskou, vdovou po Janu Hanžburském. Spolu s ní se pokusil domoci primasova majetku, který před svým odchodem převedl na nejstaršího syna Jiřího. Jeho snahy skončily nezdarem. V městské radě působil do počátku padesátých let, kdy se stal obecním starším.10
Václav Čejbik V pramenech se poprvé objevil v roce 1628 jako čerstvý konvertita, který udával svoje sousedy za kacířství a útoky proti vrchnosti. Díky tomu byl vrchností dosazen do sboru
8
Siegfried SEIFERT, Matthäus Crocinus – ein Bautzener Maler des 17. Jahrhunderts, in: Christa-
Maira Hassert (ed.), Es blieb mehr als ein Name, Bautzen 1997, s. 29-31; Marius WINZELER, Bautzener Arbeiten für St. Marienstern. Künstler der Barockzeit im Dienste des Klosters, Lětopis 49, 2002, s. 28-41, zde s. 34-35; Lenka BOBKOVÁ (ed.), Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639, Praha 1999, s. 32; J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 59-60. 9
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 359-363´; kniha č. 70, fol. 76´.
10
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 354, kniha č. 59, fol. 20-22; kniha č. 70, fol. 20-23.
261
obecních starších, který byl roku 1635 ve Slaném znovu obnoven po jeho zrušení Karlem z Lichtenštejna v roce 1622. O rok později se stal Čejbik představeným kramářského cechu. Jeho loajalita jej vynesla až do městské rady. Konšelem se stal roku 1641.11
Jan Čermák Hrnčíř. Jeho otec odešel ze Slaného do Saska, aby nemusel konvertovat ke katolictví. Ve třicátých letech se pokoušel Jan Čermák získat nazpět jeho majetek.12
Matouš Dub Slánský hostinský. Zapletl se do rvačky, v níž vyústil spor katolíka Jakuba Smetany a nekatolíků Tomáše Kožišníka a Matouše Neminy o neposkvrněné početí Panny Marie.13
Andres Felč Zámožný soukeník. Roku 1633 v opilosti předpovídal, že se Slaný dočká dalšího osvobození saskou armádou. Pro své výroky byl krátkodobě vězněn.14
Ambrož Foget Kramář, který roku 1613 stanul v čele cechu smíšených řemesel. Od roku 1615 působil jako volenec. O tři roky později se propracoval mezi obecní starší. V tomto sboru zasedal až do jeho zrušení v roce 1622. S manželkou Dorotou měl dvě dcery: Annu (1617) a Dorotu (1620). V roce 1637 se stal místohejtmanem Slaného. O tři roky později zemřel.15
Kateřina Hanžburská Manželka Jiřího Hanžburského. V pramenech se zřetelněji objevila v době, kdy pomáhala svému manželovi při soudním sporu s Dorotou Crucigerovou. Při svém snažení neváhala sáhnout ke stejně nevybíravým prostředkům jako protistrana.16 11
Týž, Víra v síti vztahů (Slaný 1610-1635), České Budějovice 2008 (= Diplomová práce), s. 68;
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 12
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 363.
13
Tamtéž, kniha č. 55, fol. 426.
14
Tamtéž, kniha č. 96, fol. 62-63.
15
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 140-146, 151.
16
Týž, Protireformace Slaného a její dopad na sociální vazby radních, Historická demografie 33,
2009, s. 9-44, zde s. 31-32.
262
Jan Hanžburský Syn dlouholetého slánského primase Václava Hanžburského. Ve velmi mladém věku se oženil s měšťankou Dorotou Jeptiškovou, která se ve Slaném netěšila nejlepší pověsti. Zanedlouho poté zemřel.17
Jiří Hanžburský Nejstarší syn dlouholetého slánského primátora Václava Hanžburského. Konvertoval ke katolictví, aby uchránil před konfiskací rodinný majetek, který na něj otec převedl v exilu ve Freiberku. Roku 1627 se stal konšelem. Nabytí majetku po otci se stalo pro ostatní měšťany podnětem k vedení rozsáhlých právních pří a sporů, které jej měly o něj připravit a dokázat, že jej nabyl neoprávněně a zůstává ve styku se svým otcem, obávaným kacířem. Ze všech těchto soudních řízení vyšel Hanžburský vítězně a uchoval si i své postavení. V roce 1639 veřejně proklamoval svou věrnost Jaroslavu Bořitovi z Martinic, když přislíbil vytrvat v obraně města proti Švédům a neopustit město. V městské radě díky tomu působil až do své smrti 14. září 1652.18
Václav Hanžburský Řezník, jeden z nejbohatších slánských měšťanů, který svůj majetek prezentoval velkorysou stavbou renesančního domu s třípatrovou věží, který si nechal vybudovat na slánském Pražském předměstí. Svou politickou kariéru započal roku 1604 jako radní písař. Místo si pojistil výhodným sňatkem s majetnou vdovou Dorotu Antošovou. S ní zplodil syny Jiřího a Jana a dcery Annu (1610) a Magdalenu (1612). Když byl roku 1608 zvolen do městské rady, bylo to rovnou na místo primase. Svoje místo držel až do vydání císařského patentu z roku 1617, který ukládal městským radám královských měst obměnu na nejvyšších postech. Ve stejném roce se však stal představeným cechu řezníků. Jeho náhradník ve funkci primasa, Jiří Vojna, ovšem již roku 1618 zemřel a Hanžburský se znovu ujal vedoucího místa v městské radě. Během stavovského povstání patřil mezi přirozené vůdce slánské městské obce. Přesto nalezl své místo v městské radě i po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic. Roku 1623 se vrátil i na místo primasa. Ve své fuknci však aktivně vystupoval
17
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, suplika Kateřiny Hanžburské Marii Eusebii
ze Šternberka. 18
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 77, 82, 148-149; Josef LACINA, Paměti
královského města Slaného I. Za svobody i v porobě, Slaný 1885, s. 242.
263
proti vrchnostenským úředníkům a nabádal ostatní měšťany k aktivnímu odporu proti probíhající protireformaci. Roku 1626 odešel do saského exilu. Pobýval ve Freiberku, odkud se do Slaného roku 1631 nakrátko vrátil se saským vpádem. Po jeho neúspěchu setrval v exilu, z nějž se ve čtyřicátých letech pokoušel získat na slánské městské radě peníze, které jí zapůjčil ještě jako primátor. Ačkoliv jeho boj byl marný, neváhal podávat stížnosti na Jaroslava Bořitu z Martinic až k císařovým rukám. V exilu patrně i zemřel.19
Jan Holárek Ve Slaném provozoval ševcovskou živnost. Roku 1617 se stal představeným obuvnického cechu. Účastník hromadné rvačky v hospodě Matouše Duba, v níž se zvrhla rozepře mezi katolíkem Jakubem Smetanou a přítomnými nekatolíky.20
Jan Hostomský Od roku 1629 působil jako druhý radní písař. O šest let později se stal prvním radním písařem. Ve stejném roce se stal kantorem českého sboru obnoveného literátského kůru.21
Daniel Hubatka Syn volence Víta Hubatky. Narodil se roku 1612. V roce 1626 odešel do Saska, kde v pozdějším věku působil v kurfiřtské armádě. V průběhu čtyřicátých let se do města vrátil a konvertoval ke katolictví. Roku 1643 dokonce usedl v městské radě, v níž působil dalších devět let.22
19
Srov. J. KADEŘÁBEK, Vrcholné orgány, s. 3-21; týž, Proměny slánských měšťanských elit, s. 37-
38, 44-49; Josef HRDLIČKA – Josef KADEŘÁBEK, Individuální prvky administrativního tlaku na konverze měšťanů českých měst ve dvacátých letech 17. století, Folia Historica Bohemica 27, 2012, s. 71-98, zde s. 93-95; J. LACINA, Paměti, s. 232-276; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 56, fol. 197. K. KŘESADLO, Slaný, s. 59. 20
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, 153; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 55, fol. 426. 21
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 148; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 58, fol. 350´, 354. 22
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 174; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 58, fol. 414´, kniha č. 59, fol. 184, 213, 252´.
264
Ludmila (Lidmila) Hubatková Vdova po obecním starším Vítu Hubatkovi. Pozdější manželka jeho přítele, volence Jindřicha Vyšína, kterému po svatbě roku 1613 začali ostatní měšťané také přezdívat Hubatka. Svému prvnímu manželovi porodila syny Jana Jiřího (1610) a Daniela (1612). S Jindřichem Vyšínem měla ještě další čtyři dcery: Kateřinu (1613), Annu (1615), Lidmilu (1619) a Judit (1620). Až do počátku padesátých let se jí podařilo uchovávat si své nekatolické vyznání a úspěšně čelit protireformačnímu tlaku.23
Dorota Jahodová Manželka obecního staršího Jana Jahody. Po jeho úmrtí v Praze, kde podlehl morové nákaze, odešla do saského exilu.24
Jan Jahoda V letech 1618-1622 působil jako obecní starší. V roce 1624 během svátku Božího těla odmítl před svým domem postavit oltář a klanět se monstranci. Na protest proti konané slavnosti odjel v jejím průběhu z města. Za to byl dlouhodobě vězněn a odsouzen k pokutě 50 kop grošů na zhotovení nové monstrance. Po jejím zaplacení se rozhodl odejít do exilu. Na své zastávce v Praze se nakazil morem, kterému zde také podlehl.25
Jan Jeřabina V procesu, který byl v letech 1637-1640 veden proti exulantu Václavu Hanžburskému, jej obviňoval ze špatného hospodaření se svěřeným majetkem. V roce 1650 nakrátko usedl do městské rady.26
Jan Kalousek Po nejmasovějším odchodu exulantů v roce 1626 vykrádal jejich domy. V pozdější době využíval zmatku válečných let a jejich nemovitosti zabavoval.27
23
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 164-173.
24
F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 217.
25
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 71-73; týž, Lidé, s. 62-63; T. V. BÍLEK,
Reformace katolická, s. 62; F. M. BARTOŠ (ed.), Jan Amos Komenský. Historie, s. 217. 26
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 23, 213´.
27
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 277.
265
Václav Karbus Byl žalářován za to, že se vysmíval čerstvému konvertitovi Jiříku Bažantovi, když šel z katolické mše.28
Jan Kašovský Katolík. Ve Slaném žil již v předbělohorské době, ale roku 1606 se z něj kvůli své víře odstěhoval. Vrátil se o šestnáct let později, kdy byl Karlem z Lichtenštejna dosazen na místo primase, který měl docílit konverze slánských elit. Jeho protireformační snahy byly do značné míry neúspěšné, protože se mu nepodařilo začlenit do slánské měšťanské obce. Po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic v roce 1623 byl ze svého místa propuštěn, protože na něm prakticky nedosáhl žádných výsledků. Záhy po svém odchodu z města zemřel.29
Samuel Kolínský Městský rychtář. Během procesu, který byl veden proti Jiřímu a Václavu Hanžburským v letech 1637-1640, jako jediný potvrdil, že exulant Václav Hanžburský předal svému synovi majetek podle práva, a ten proto nemůže propadnout hraběcí komoře.30
Pavel Kotek V pramenech byl zmíněn v souvislosti se zbabělým chováním v době Banérova vpádu do Slaného, při kterém měl ostatní měšťany nabádat k útěku z města nebo jeho předání švédským jednotkám.31
Augustin Kosina Ve městě působil jako mydlář. V roce 1635 byl dosazen do čela městské rady. Byl loajálním služebníkem Jaroslava Bořity z Martinic. Aktivně udával své sousedy a před smečenským pánem očerňoval osoby, které odešly do exilu. V roce 1640 byl z funkce primasa vysazen nad město Slaný jako jeho vrchnostenský správce. Od té doby působil jako prostředník mezi
28
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 75; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 88, fol. 11-12 29
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 95-96; V. FIALA, Slaný, s. 41-42; SOkA
Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 407, 409, 411´. 30
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 20´-25.
31
Tamtéž, fol. 34´.
266
šlechticem a měšťany. Své místo si udržel i po smrti svého patrona. Sloužil i Maxmiliánu Valentinovi a Bernadu Ignáci z Martinic.32
Tomáš Kožišník Roku 1602 vyvolal spor s katolíkem Jakubem Smetanou, když jej přesvědčoval o tom, že Panna Marie byla počata v hříchu.33
Jan Kratochvíl Pasíř. Do Slaného přišel v roce 1606 z Velkého Meziříčí, odkud utekl před protireformačními snahami tamějších jezuitů.34
Blažej Laňka Sladovník. Vedle Jana Špičky patřil k nejbohatším měšťanům ve Slaném. V letech 1613 a 1617-1622 představený cechu sladovníků a pivovarníků. Byl příbuzensky propojen s většinou členů městské rady. Roku 1622 se stal konšelem. V pozdějších letech se pokoušel zajistit si své místo navazováním vztahů s martinickými vrchnostenskými úředníky. Přesto byl roku 1633 vězněn za údajné přechovávání exulantů. V pozdější době byl obviňován z toho, že propůjčoval nekatolíkům svou stodolu pro pořádání tajných bohoslužeb. Při obnově rady roku 1635 již do ní zvolen nebyl.35
Anna Lidická Teta Magdaleny Pelargové. Působila jako správkyně jejího dědictví po babičce Dorotě Schodecké.36
Václav Linhart Měšťan s výraznými politickými ambicemi. Svůj kariérní vzestup započal roku 1610, kdy si vzal za manželku Kateřinu, schovanku bývalého slánského primase Petra Radnického. Měl
32
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 400, 406, 417; kniha č. 59, fol. 250.
33
Tamtéž., kniha č. 55, fol. 426.
34
Tamtéž, kniha č. 56, fol. 43-44´.
35
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 69-71, 150-153; SOA Praha, matrika
f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 105, 106, 120. 36
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 63.
267
s ní syny Bohuslava (1613) a Václava (1614) a dceru Magdalenu (1616). Výhodný sňatek mu pomohl dostat se roku 1611 mezi volence. O dva roky později se jeho jméno objevilo již mezi obecními staršími. Především Václav Linhart se v době svého působení v lavicích volenců nebránil stykům s bohatšími sedláky z okolních vesnic. V roce 1613, kdy se stal obecním starším, obrátil svou pozornost k městské radě a přerušil veškeré styky s venkovským prostředím. Propracovanou
strategií, která spočívala v promyšleném
navazování kmotrovských svazků s členy konšelského sboru, se mu do něj podařilo roku 1616 proniknout. Setrval v ní do roku 1622, kdy byla její část nahrazena katolíky a loajálními konvertity. O tři roky později Linhart zemřel.37
Václav mladší Linhart Narodil se roku 1614 obecnímu staršímu Václavu Linhartovi. V jedenácti letech osiřel a starala se o něj babička Magdalena Třísková. Roku 1626 společně s ní odešel do Saska. Roku 1631 se vrátil se svým strýcem Václavem Pelargem a působil v jeho službách jako písař. Stejné povolání zastával po svém druhém odchodu do Saska v Drážďanech. Zde si poněmčil své jméno na Wenceslaus Leonardi a vystupoval již jen jako poddaný saského kurfiřta. Ve čtyřicátých letech se snažil neúspěšně získat majetek zděděný po otci. Úspěšný byl až na počátku padesátých let, kdy se svým strýcem přijel svůj majetek rozprodat.38
Jan Malíř Katolík žijící ve Slaném v předbělohorské době. Zeť Ondřeje Svícníka. V pramenech se objevil, když při úmrtí jeho dítěte odmítli pulsanti zvonit při pohřebním průvodu.39
Jan Miller Barvíř látek. V roce 1626 konvertoval ke katolictví. Za to byl hejtmanem Mikulášem Hanžburským z Kopečka jmenován jedním z komisařů, kteří dohlíželi na včasné chození do kostela a řádné vykonání zpovědi a přijímání. Proti nekatolickým měšťanům postupoval
37
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. kniha
č. 55, fol. 398; kniha č. 56, fol. 347; SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 203, 207, 231, 314. 38
J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 70; týž, Proměny slánských měšťanských elit, s. 164; SOkA Kladno, AM
Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 263, 332. 39
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 514´.
268
s velkou tvrdostí. O své místo přišel, když se obrátil proti městské radě a sliboval konšelům ztrátu hrdla, pokud nekonvertují.40
Daniel Moucha V letech 1605-1610 působil jako obecní starší. Poté se propracoval do městské rady, v níž působil až do své smrti roku 1616. V pramenech byl zachycen jeho spor s knězem Janem Knechteliem, který byl veden o sezení v kostelních lavicích.41
Jan Müller Živil se jako bradýř a lazebník. Jeho umění využívali i místní nižší šlechtici. V průběhu let 1610-1615 se mu podařilo pomocí kmotrovství spříznit se s Adamem Tristramem Běšínem z Běšin, Vratislavem z Falkenštejna a Janem Jiřím Gerštorfem z Gerštorfu. Těchto vazeb využil ke společenskému vzestupu mezi slánské měšťanské elity. Nikdy však neusiloval o politickou kariéru. Po roce 1621 jako jeden z prvních přestoupil na katolickou víru a na důkaz opravdovosti své konverze nechal ve Slaném postavit dva kapucínské kříže. Slánští měšťané jej od tohoto okamžiku zavrhli. Když o deset let později přitáhli k městu Sasové, pokusil se Müller vzít svůj čin zpět. Kříže vlastnoručně zboural a znovu přestoupil ke kališnictví. Jeho čin se minul svým účinkem. Měšťané jej mezi sebe zpět nepřijali. Jeho chování za saského vpádu jim naopak posloužilo k tomu, aby jej očernili v očích vrchnosti, když jej označili za jednoho z hlavních saských přisluhovačů.42
Šimon Myslivec V pramenech se krátce objevil roku 1623, když udal venkovského mlynáře za kacířství a čarodějnictví. Ve skutečnosti se mu mstil za poměr, který udržoval s Myslivcovou manželkou.43 40
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 20´.
41
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 43; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac.,
kniha č. 56, fol. 27-28. 42
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s.53, 80-82, 97-98; Jan ŠŤOVÍČEK,
Loretánská idea a barokní historismus u Martiniců v době pobělohorské, in: Jana Petráková – Dana Přibylová (edd.), Rozpravy o baroku. Umění baroka na území severozápadně od Prahy, Kladno 1993, s. 14-21; Antonín PODLAHA, Posvátná místa Království českého I (6), Praha 1912, s. 173; SOA Praha, Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 215, 217, 281, 297, 391; inv. č. 2, fol. 200-237. 43
SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 88, fol. 113.
269
Matouš Nemina Svou politickou kariéru začal v roce 1605 jako volenec. Již jako obecní starší se roku 1607 oženil s Annou, vdovou po konšelu Václavu Zikmundovi. Měl s ní dvě dcery: Kateřinu (1611) a Annu (1616). Sňatek se mu vyplatil po čtyřech letech, kdy se díky manželčiným kontaktům stal konšelem. V městské radě působil dalších pět let. Osudnou se mu stala císařem nařízená obměna rad královských měst z roku 1617, která ukončila jeho působení v městských samosprávných celcích.44
Alžběta Pelargova Dcera konšela Jiřího Schodeckého. Od roku 1613 manželka Václava Pelarga, se kterým prožila valnou část života v exilu. Z něj se vrátila, aby se po smrti Doroty Schodecké mohla starat o svou dceru Magdalenu. V roce 1652 předstoupila před slánskou městskou radu, aby ji sdělila, že odchází pro své nekatolické vyznání do saského exilu za svým manželem.45
Magdalena Pelargova Dcera slánského konšela Václava Pelarga. Nejprve odešla ve velmi raném věku se svým otcem do exilu. Po jeho krátkodobém návratu za saského vpádu se do města vrátila, aby zde zůstala v péči své babičky Doroty Schodecké. Po její smrti se o ní starala teta Anna Lidická. Později se z exilu vrátila její matka Alžběta, která se o ní starala spolu s její tetou. V roce 1652 odešla za svým otcem do Drážďan.46
Václav Pelargus Do Slaného se přiženil roku 1613, když si vzal dceru konšela Jiřího Schodeckého Alžbětu. Od roku 1616 působil ve sboru obecních starších. O dvě léta později se stal konšelem. Roku 1626 odešel do Drážďan, aby se vyhnul konverzi ke katolické víře. Vrátil se spolu se saským vpádem o pět let později. Protože znal Slánský kraj a plynně hovořil německy, ustanovili ho saští vojáci novým krajským správcem. Po neúspěchu tohoto vojenského tažení znovu odešel zpět do Drážďan. Do Slaného se krátce vrátil již jako poddaný saského kurfiřta roku 1638, aby zde vyřídil majetkové záležitosti své ženy. Od konce čtyřicátých let se pokoušel
44
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 38, 46, 130-136; SOA Praha, Sbírka
matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 391. 45
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 260´-264.
46
Tamtéž, kniha č. 58, fol. 63, kniha č. 59, fol. 260´-264.
270
získat zpět své statky, který mu zabavil Jaroslav Bořita z Martinic ve dvacátých letech. Úspěšný byl až po šlechticově smrti, když se roku 1652 na Bernardu Ignáci z Martinic domohl svého jmění. Téhož roku osobně přijel do Slaného, aby je rozprodal. Poté se znovu vrátil do Drážďan.47
Jiří Perníkář Živil se jako pekař a caletník. Roku 1606 stanul v čele pekařského cechu. V letech 1616-1622 působil ve sboru volenců. Manželství s měšťankou Annou bylo bezdětné, ujal se proto sirotka Jakuba Urye. Roku 1626 odešel s manželkou do saského exilu.48
Lidmila Pružinka Manželka řeznického mistra Šimona Pružiny. V roce 1629 byla odsouzena k pokutě 30 kop míšeňských grošů, když porušila zákaz Jaroslava Bořity z Martinic a v době své nemoci jedla maso.49
Kašpar Pryam Do Slaného přišel až v říjnu 1627 z Loun. Loajalita, již projevoval Jaroslavu Bořitovi z Martinic, jej roku 1629 vynesla do městské rady, v níž působil po dobu dvou let. Po zažehnání saského vpádu se stal vrchnostenským úředníkem, jemuž byl svěřen dohled nad Slaným. Zemřel 19. října 1637.50
Václav Ron Živil se vyděláváním kůží. Poprvé se jeho jméno objevilo v roce 1627, kdy se stal městským rychtářem. Jako horlivý konvertita začal s udáváním ostatních měšťanů za útoky proti vrchnosti a kacířství. Za svou horlivost byl roku 1635 odměněn místem v městské radě.
47
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 79-81, 148; týž, Lidé, s. 59, 64, 69;
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 1, fol. 382-388´, 454, 455´, 457; kniha č. 57, fol. 30; Národní archiv Praha, Stará manipulace, sign. S, inv. č. l 215/63. 48 49
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s.141-153. Jan Bohuslav MILTNER (ed.), Kalendář historický Daniele Vepřka, měštěnína slánského,
in: Výroční zpráva gymnázia v Hradci Králové 1883, s. 1-15, zde s. 8. 50
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 148; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář,
s. 13; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 86´.
271
Vzmohl se natolik, že si zřídil šenk, ve kterém prodával vrchnostenské pivo. Roku 1636 se stal představeným šenkýřské společnosti.51
Dorota Schodecká Manželka dlouholetého slánského konšela Jiřího Schodeckého. Jejich dcera Alžběta se provdala za Václava Pelarga. Když odešli manželé Pelargovi podruhé do exilu, zanechali u ní na výchovu svou dceru Magdalenu. Nedlouho před svou smrtí se Dorota Schodecká pokusila převést svůj majetek na vnučku. Kvůli tomu, že byla matkou exulanta, jí to nejprve nebylo dovoleno. Nemovitosti nakonec musela převzít Magdalenina teta Anna Lidická.52
Jakub Smetana Živil se jako švec. Od roku 1606 stál v čele svého cechu. Jako katolík ve většinově nekatolickém městě vyvolával vášnivé věroučné spory s ostatními měšťany, které často končívaly rvačkami. Byl za to namnoze povoláván před městskou radu. Jako jeden z mála měšťanů přivítal převzetí města katolíky. Roku 1622 se díky své loajalitě katolické konfesi prosadil do městské rady. O tři roky později Smetana zemřel.53
Jiřík Suliva Roku 1635 byl zvolen za konšela. Odmítl křivě vypovídat proti exulantu Václavu Hanžburskému, proti němuž byl v letech 1637-1640 veden proces, který měl dokázat, že neprávoplatně převedl svůj majetek na syna Jiřího. I přes svůj postoj by roku 1641 znovu zvolen do městské rady.54
Ondřej Svícník V městské radě působil v letech 1605-1606, ač byl katolíkem. V pramenech se jeho život odrazil v souvislosti s úmrtím jeho vnoučete, kterému pulsanti odmítli zvonit na poslední cestu. Svícník svou autoritou dosáhl jejich potrestání a nápravy celé věci.55
51
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 32´, 350´; kniha č. 96, fol. 62-63.
52
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 58, 156.
53
Tamtéž, s. 146, 150-152, 155; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 55, fol. 426.
54
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 20-24.
55
Tamtéž, kniha č. 55, fol. 514´; J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 130-131.
272
Jan Škřítek Hrnčíř. V letech 1606-1613 působil jako představený svého cechu. Roku 1627 odmítl přijímat pod jednou způsobou a odešel raději do Saska.56
Stanislav Šoltys Kupec a povozník. Dostal se do konfliktu s vrchností, když označil nové katolické konšely za šelmy a zrádce.57
Jan Špička Představený řeznického cechu. Svými současníky byl považován za nejbohatšího slánského měšťana. Od roku 1605 působil ve sboru volenců, kde setrval po dobu pěti let. V roce 1607 se přiženil k rodině Balasů, a vedle Alžběty, vdovy po slánském primasovi Jiříku Balasovi, získal také dům na náměstí. Tento sňatek mu pomohl v dalším kariérním vzestupu. V roce 1611 se stal konšelem a své místo zastával až do roku 1615. Poté působil dva roky jako městský rychtář, aby se roku 1617 do městské rady znovu vrátil. Setrval v ní až do roku 1622. Po pětileté přestávce se k politické činnosti vrátil, dokonce ve funkci primasa. Úřad držel až do své smrti roku 1635. Se svou ženou měl šest dětí: Kateřinu (1611), Daniela (1612), Lidmilu (1614), Václava (1615), Daniela Celestina (1617), Justýnu (1620) a Dorotu.58
Dorota Špičková Nejmladší dcera řezníka a primase Jana Špičky. Spolu se svou sestrou Justýnou věnovaly větší peněžní částku záduší chrámu sv. Gotharda, aby odčinily otcovo selhání během saského vpádu.59
Justýna Špičková Narodila se roku 1620. Dcera řezníka a primase Jana Špičky. Část svého dědictví po otci věnovala záduší svatogothardského chrámu, aby tím usmířila Jaroslava Bořitu z Martinic.60 56
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 150-151; SOkA Kladno, AM Slaný,
nezprac., kniha č. 58, fol. 50. 57
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 400.
58
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 155, 159, 161; J. LACINA, Paměti,
s. 232-276.; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 12; kniha č. 82, fol. 125. 59
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 73.
60
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 155.
273
Samuel Šťáva Jeden z největších slánských kariéristů. S manželkou Dorotou měl dceru Kateřinu (1619) a syny Samuela (1632) a dvojčata Václava a Daniela (1635). V letech 1619-1622 zasedal v radě volenců. Své postoje měnil vždy podle situace. V předbělohorské době se snažil proniknout do městské rady. Po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic své předchozí příbuzenské svazky zvolna opouštěl a pokoušel se získat přízeň vrchnosti a jejích úředníků. Díky tomu se roku 1629 stal konšelem. Stejně si počínal za saského vpádu, kdy podporoval navrátivší se exulanty a vojenské velitele. Po porážce Sasů se svého předchozí jednání zřekl a byl loajální Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Přesto při obnově rady roku 1635 klesl mezi pouhé rychtářské pomocníky. Šťáva však ve svém snažení vytrval. Roku 1636 se stal představeným cechu kramářů a mydlařů. Nesmiřitelně se stavěl proti exulantům, zejména Václavu Hanžburskému. Toho označoval za zhoubce veškeré obce a ostře proti němu vystupoval v procesu vedenému o jeho majetek, který se táhl v letech 1637-1640. Jeho nekompromisní postoj jej vynesl zpět do městské rady, kam jej Jaroslav Bořita z Martinic dosadil roku 1637. Odtud vystoupal až na místp primase, jímž se stal roku 1650. Při obnově roku 1652 jej na tomto místě nahradil Daniel Vepřek, Šťáva však zůstal v městské radě i nadále.61
Jan mladší Šultys z Felsdorfu Ve městě působil nejprve jeho otec Jan starší Šultys z Felsdorfu, který odtud odešel do Kutné Hory. Později byl za svou účast ve stavovském povstání popraven s dalšími 26 jeho představiteli na Staroměstském náměstí. Jan mladší Šultys z Felsdorfu se do města vrátil v roce 1618, aby zde obsadil uvolněné místo rektora partikulární školy. V letech 1619-1620 působil jako obecní starší. Po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic se navzdory předchozím aktivitám svého otce propracoval až do městské rady, v níž zasedl v roce 1627. V roce 1629 se ocitl na místě primátora. Když bylo město roku 1631 obsazeno saským vojskem, začal s jeho představiteli spolupracovat. Postavil se do čela slánských měšťanů, vyhnal z města vrchnostenské úředníky a zabavil klíče od smečenského zámku. Městská rada začala pod jeho vedením nakládat hraběcím důchodem a převádět do obecního majetku některé Martinicovy vesnice. Když byli Sasové poraženi Albrechtem z Valdštejna a vyhnáni ze Slaného, Jaroslav Bořita z Martinic jej zbavil veškerých práv a majetku. Následovalo jeho 61
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 68, 79, 157, 173, 176; týž,
Protireformace, s. 39; SOA Praha, Sbírka matrika, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 2, fol. 91, 189, 191-210.
274
věznění, které s přestávkami trvalo pět let. Zlomený měšťan, který se v žaláři patrně pokusil o sebevraždu, zemřel v roce 1637 bez přístřeší a v bídě.62
Kateřina Šultysová z Felsdorfu Druhá manželka Jana mladšího Šultyse z Felsdorfu. V letech jeho věznění jej pravidelně tajně navštěvovala ve slánské šatlavě. Zplodili zde spolu syna Karla, který se narodil roku 1634.63
Šimon Tchoř Roku 1636 se stal představeným pekařské, mlynářské a perníkářské společnosti. Dále se jeho jméno objevovalo v pramenech pouze v souvislosti s jeho ženou, která se ve třicátých letech 17. století pokoušela vyhnout konverzi ke katolické víře.64
Daniel Třebonský Roku 1643 se stal konšelem. O rok později jako jeden z prvních měšťanů své zbožné odkazy připsal chrámu sv. Gotharda, který byl celospolečensky vnímán jako katolický a přihlásil se tak plně k hodnotám, které ve městě prosazoval Jaroslav Bořita z Martinic. Díky tomu se domohl značného majetku a stoupal v radniční hierarchii. V konšelských lavicích zasedal po celé sledované období.65
Magdalena Třísková Babička Václava mladšího Linharta. Starala se o něj po jeho osiření v roce 1625. O rok později spolu s ním odešla do Saska, kde i zemřela.66
62
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 49, 54, 70-72; týž, Protireformace, s. 32-
33; V. FIALA, Slaný, s. 77-80; J. HRDLIČKA – J. KADEŘÁBEK, Individuální prvky, s. 82-83; SOkA Kladno, AM, Slaný, kniha č. 57, fol. 261, 265; kniha č. 70, fol. 73-78. 63
J. KADEŘÁBEK, Protireformace, s. 33; SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 70, fol. 74-75.
64
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 355´, 394-400.
65
Tamtéž, kniha č. 59, fol. 73, 119´-120, 252´, 293.
66
Tamtéž, kniha č. 1, fol. 265.
275
Jakub Urye Pastorek Jiřího Perníkáře a Anny Perníkářky. Po otci, který byl dlouholetým volencem a představeným pekařského cechu, převzal i řemeslo. Dostávalo se mu zvláštní pozornosti vrchnostenských úředníků, protože jeho pěstouni odešli do saského exilu.67
Jan Vajdtner Do Slaného se tento původně pražský kupec přistěhoval roku 1605, když se výhodně přiženil do rodiny měšťana Václava Kněžovského. S jeho dcerou Annou měl dvě dcery: Lidmilu (1613), Dorotu (1614). V druhém manželství se mu narodila dcera Alžběta (1622).V průběhu svého působení na Novém Městě pražském se spříznil s donínskými purkrabaty Vladislavem a Ottou. Toto příbuzenství jej vyneslo mezi slánské měšťanské elity. O své postavení přišel po ztrátě svých patronů, k níž došlo poté, co nezabránil konfliktu mezi slánskými měšťany a donínskými služebníky. Pokusil se proto proniknout mezi politické elity města a započal svou kariéru v řadách volenců, kam vstoupil roku 1613. O rok později se stal představeným kramářského cechu. Až v roce 1619 se propracoval mezi obecní starší, kde působil do zrušení sboru v roce 1622. Po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic mu byl zabaven dům, na jehož místě vyrostl vrchnostenský pivovar.68
Daniel Vepřek Autor historického kalendáře, ve kterém zachytil události dvacátých a třicátých let 17. století. Narodil se kolem roku 1600 Václavu a Lidmile Vepřkovým. Roku 1623 se oženil s Kateřinou Majerovou, se kterou měl později pět dětí: Ludmilu (1624), Václava (1626), Daniela (1628), Václava Peregrina (1629) a Bohuslava (1630). Roku 1626 odešel do exilu, ve kterém vydržel necelé dva roky. Po svém návratu roku 1628 byl krátkodobě vězněn. K jeho propuštění přispěla přímluva hraběnky Marie Šternberské z Martinic, které se zželelo jeho těhotné manželky. Věznění ovšem Vepřkovi nezabránilo v tom, aby se díky navazování svazků s vrchnostenskými úředníky propracoval do nejvyšších pater slánské měšťanské společnosti. Nejprve působil jako rychtářský písař (1635-1637). Následovalo místo obecního staršího
67
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 139-145, 150; SOkA Kladno, AM Slaný,
nezprac., kniha č. 71, fol. 48´. 68
Srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 51-53, 65, 164, 167; SOA Praha,
Sbírka matrik, matrika f. ú. Slaný, inv. č. 1, fol. 241; SOkA Kladno, AM Slaný, kniha č. 56, fol. 238, 243, Národní knihovna Praha, sign. 54A61, Paměti Václava Kněžovského, fol. 79.
276
(1637-1639). Poté se stal druhým radním písařem (1640). Téhož roku byl odvlečen švédskými vojáky a do Slaného se vrátil až po zaplacení výkupného. Jaroslav Bořita z Martinic jej za jeho oddanost tváří tvář nepříteli odměnil tím, že jej jmenoval prvním městským písařem (1643). Jeho kariéra vyvrcholila v roce 1652, kdy se stal primasem, o dva roky později stanul v čele celého smečenského panství. Roku 1657 Daniel Vepřek zemřel.69
Kateřina Vepřková Dcera konšela a představeného střeleckého cechu Martina Majera. Roku 1623 se provdala za Daniela Vepřka. Porodila mu pět dětí: Ludmilu (1624), Václava (1626), Daniela (1628), Václava Peregrina (1629) a Bohuslava (1630). V roce 1626 odešla se svým mužem do saského exilu. Po návratu v roce 1628 dokázala těhotná Kateřina Vepřková pomoci svému manželovi z vězení, když pravidelně zasílala prosby o jeho propuštění hraběnce z Martinic. Stejně tak jej v roce 1640 vyplatila ze švédského zajetí, když se jí ve válečných dobách podařilo sehnat částku 320 říšských tolarů na jeho výkupné.70
Jan Veselský Zámožný soukeník, roku 1606 se stal představeným svého cechu. O rok později započal svou politickou kariéru, když vstoupil do řad obecních starších. Spoléhal přitom na pomoc svého bratra Modesta, který byl konšelem. Na bratrovo místo v městské radě nastoupil po jeho smrti roku 1611. Jeho první manželství s měšťankou Annou bylo bezdětné, osvojil si proto chlapce Jana, který byl nazýván Hořčice. Neúspěšně se mu pokusil zajistit místo v radě sňatkem se sestrou primase Václava Hanžburského Dorotou Jelínkovou. Ze ženitby ovšem sešlo poté, co dala Dorota přednost jinému měšťanovi. Jan Veselský se roku 1618 zúčastnil jednání v koleji Karla IV. a přes zákaz defensorů se podílel i na defenestraci českých místodržících. Jeho osoba ovšem unikla pozornosti Jaroslava Bořity z Martinic, takže setrval ve svém
69
J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 1-15; Josef LACINA, O Danieli Vepřkovi, kanclíři Slánském
a jeho rodině, Sborník historický 2, 1889, s. 50-55; J. KADEŘÁBEK, Lidé, s. 59-65. 70
J. LACINA, O Danieli Vepřkovi, s. 50, 52; J. B. MILTNER (ed.), Kalendář, s. 1, 6, 9; SOkA
Kladno, AM Slaný, nezprac., Miltnerova sbírka, suplika Kateřiny Vepřkové Marii Eusebii ze Šternberka z února 1628.
277
konšelském úřadě i po převzetí města zmiňovaným šlechticem. V roce 1626 odešel i se svou novou ženou Kateřinou a dcerou Magdalenou do saského exilu, z něhož se již nevrátil.71
Václav Vlček V pramenech se objevil poté, co se nevybíravě vyjadřoval o kvalitách nově dosazených radních, které roku 1635 vybral Jaroslav Bořita z Martinic do městské rady. Jeho možné příbuzenské vazby na dlouholetého konšela Petra Vlčka se nepodařilo prokázat.72
Jiří Vojna Rodina Vojnů patřila od poloviny 16. století mezi slánské elity. Jiří Vojna si významné postavení ve městě získal přízní s rodinou Psejků. Nejprve krátce působil v letech 1597-1600 v městské radě. Od roku 1607 při ní působil jako vrchní písař. Roku 1613 stanul v čele soukenického cechu. Do rady se znovu vrátil roku 1617, kdy se stal primasem. Písařský úřad ovšem zastával i nadále. Zemřel náhle roku 1618. Z pozůstalostního inventáře vyplývá, že vlastnil rozsáhlou knihovnu s německými, latinskými, řeckými a českými spisy.73
Václav Votický Řeznický mistr. Do Slaného přisel patrně na počátku třicátých let 17. století. V roce 1631 se stal konšelem. Úřad zastával ještě na sklonku padesátých let. V roce 1636 se mu podařilo stát se představeným svého cechu. Svou loajalitu Jaroslavu Bořitovi z Martinic prokázal roku 1639, kdy odmítl opustil město ohrožené švédskými vojsky. Poté následoval jeho vzestup v kariérním žebříčku dovršený ziskem místa primase roku 1648.74
Adam Zachař Řeznický mistr, který od roku 1606 působil jako představený cechu. O rok dříve se stal obecním starším. Toto místo zastával s přestavkou v roce 1609, kdy z neznámých příčin 71
Srov. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 38-40; týž, Protireformace, s. 35-
36; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac. kniha č. 57, manuál radní 1613-1624, fol. 253; kniha č. 82, fol. 113. 72 73
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 58, fol. 400, 406, 417. J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 46-48, 142-143, 151; Jindřich
HULÍNSKÝ, Slánský primas Jiří Vojna (Polemius) a jeho doba, Slánský obzor 22, 1914, s. 29-37; SOkA Kladno, pracoviště Slaný, AM Slaný, nezprac., kniha č. 57, fol. 257, 258. 74
SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac., kniha č. 59, fol. 67, 122´, 176.
278
kariérně klesl mezi volence. Od roku 1617, kdy došlo k volbě představených řeznického cechu a jejich novým zástupcem se stal Václav Hanžburský, se začal objevovat v jeho přízni. S pomocí svého nového patrona se mu roku 1618 podařilo vstoupit do městské rady. Přečkal v ní i protireformační obměnu konšelského sboru z roku 1622. O čtyři roky později odešel z náboženských důvodů do Saska. Usadil se v Pirně, kde i zemřel.75
Jiří Žďárský Studoval na Karlově univerzitě, kde získal titul mistra. Poté působil ve Slaném jako rektor místní partikulární školy. Zabýval se skladbou humanisticky laděné poezie v českém a latinském jazyce, jejíž zhudebněnou podobu prezentoval měšťanské obci prostřednictvím literátského kůru, jehož byl rektorem. Aby unikl nucené akademické peregrinaci, snažil se prosadit do městské rady. Své působení v městských samosprávných celcích započal v roce 1608 jako obecní starší. O rok později se stal konšelem. Zde setrval až do roku 1617, kdy přijal místo císařského rychtáře. Po dobu jednoho roku zastával obě místa zároveň, fakticky jako člen orgánu, na nějž měl dohlížet. O jeho nestrannosti nemohla být řeč. Do dvou měsíců od chvíle, kdy se ujal své nové funkce, si za účasti radních vzal dceru primase Jiřího Vojny Dorotu, s níž měl dceru Kateřinu (1621) a syna Jana Jiřího (1624) Po převzetí města Jaroslavem Bořitou z Martinic krátce působil v městské radě. Zemřel roku 1627.76
75
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 45-46, 49, 151-153; týž, Lidé, s. 14;
V. FIALA, Slaný, s. 59; SOkA Kladno, AM Slaný, nezprac, kniha č. 1, fol. 58; kniha č. 56, fol. 347. 76
J. KADEŘÁBEK, Proměny slánských měšťanských elit, s. 51-53, 65, 164, 167; SOkA Kladno,
AM Slaný, kniha č. 56, fol. 197, 204; kniha č. 57, fol. 155; Jiří PEŠEK, Pražská univerzita, městské latinské školy a měšťanské elity předbělohorských Čech (1570-1620), Český časopis historický 89, 1991, s. 341-348.
279
