zdarma
Vážení čtenáři, Mluvit před Vánocemi o Vánocích? Já vím, je to mainstream, klišé a vůbec. Ale stejně to udělám. Připadá mi, že poslední dobou až moc lidí nemá rádo Vánoce. Jako by to byla nějaká móda. Kde kdo si stěžuje, že je to svátek komerce, a že kvůli němu má život ještě hektičtější. Dneska bohužel komerce k Vánocům prostě neodmyslitelně patří, ale lidi by si na ni mohli zvyknout, alespoň jako na nutné zlo. Spoustu lidí to přece nejen otravuje, ale i živí. A co se týče předvánočního shonu, nikdo nikoho přece nenutí, aby svátky prožíval tak jako ostatní. Já osobně předvánoční atmosféru miluju. Užívám si punčovou sezónu, těším se na první sníh a z kapra, salátu a cukroví s radostí ztloustnu. U Vánoc ještě na první stránce zůstaneme, a to s povídáním o adventu. Ale pak už vás s tímhle tématem otravovat nebudem. Můžete si přečíst o Ruth Hálové, aneb jedné z malých židovek, zachráněných Nicolasem Wintonem. Čekají vás obvyklé rubriky. V Gastrosféře Martin Škoda srovnává dvě italské restaurace. Poezie má poměrně originální téma „perverzita všedního dne.“ V notování se objevují reportáže z listopadu, na dobré koncerty opravdu bohatého. V rubrice stříbrné plátno je klasicky přehled prosincových filmů, ale také článek o kině Kotva. Na poslední stránce nám přispěl jeden z bývalých redaktorů Vedneměsíčníku se svými politickými názory. Kromě toho si můžete netradičně vyluštit i primitivní křížovku. Já ji neskládal, tak si podle první otázky nemyslete, že jsem narcista. Nakonec ještě jednou vzkazuji Veselé Vánoce, skvělý Silvestr, a Nový rok, s přijatelnou kocovinou a splnitelným předsevzetím. Příjemné čtení přeje Tomáš Erhart, šéfredaktor
MAFIE Někdo vás sleduje. Vzduch ztěžknul. Zrychlil se vám krok. Ulice potemněly. Kouř z cigaret. Lidé v černých oblecích. Ve schránce neznámá obálka. Bílá rukavice za dveřmi. Panika stoupá. Peníze, kasina a pravé kubánské doutníky. Říkáte, že nic takového neznáte? Tak si zkuste zahrát městskou hru Mafie v Českých Budějovicích. Poznáte, jaké je to bát se o svůj život nocí i dnem, nebo jste tak odvážní, abyste ovládli celé budějovické podsvětí? Stačí se odhodlat a navštívit stránky http://www.mafiecb.cz/. Boj o život začne na přelomu února s březnem. text Magdaléna Spurová foto Pája Kolářová
5 / prosinec 2011
Foto Eva Špírková
www.vednemesicnik.cz •
[email protected]
Advent 2011 konečně potrvá opravdu celý advent a skončí až po Novém roce Hrnek s motivem budějovického náměstí, jak to známe z hojně navštěvovaných adventů u západních sousedů, s teplým punčem, ať už jihočeským, olomouckým… prostě balzám na ruce zkřehlé při čekání na rozsvícení stromu, balzám na tělo rozlámané cestou sockou, kterou se vezl na slavnostní „výkop“ nového adventu snad celý Máj… A dlužno dodat – nový formát adventu se opravdu povedl, program na náměstí nestojí ani korunu z veřejných prostředků, a přesto tu máme advent jako vystřižený z fotek, které si přivážíme každoročně z Lince, Pasova či Vídně a pak si v teplu domova sníme, jaké by to bylo nemuset cestovat tak daleko a zažít obdobnou atmosféru přímo v Budějcích. Krámky navlas stejné, podle pořádajícího RK Investu jejich počet přesahuje stovku, s bohatou nabídkou vůní (nepovažuji se sice za antiglobalistu, ale čínskou kuchyni bych alespoň z adventu vynechal), domácích produktů či řemeslných dílen a v řadě neposlední bohatý kulturní program… „Celkem je připraveno 212 pořadů, v průměru 5 akcí na den, z toho půjde o 95 koncertů, 54 divadel, a to i pro dětské diváky, a 16 výstav,“ vypočítává náměstkyně Ivana Popelová a dodává: „I když jsme pojali advent letos jinak, nebudou chybět tradiční akce rozsvícením adventního stromu a příletem anděla počínaje, přes vánoční dílny, adventní uličku v Panské, Vránkovy koledy či živý betlém, vše 6. ledna zakončí Tříkrálový koncert.“ Nezbývá tedy než doufat, že se Vánoce vydaří a že pod všemi těmi rozsvícenými stromy (dodejme, že kupovanými, víte, jak to dopadá s těmi, kdo pro ně chodí načerno do lesa:
„Ne, ne, já nemusim, já už ho vidim!“) najdeme, co hledáme. A když ne, je tu pořád ještě ten punč... Text a foto Martin Volný
Zachráněné Wintonovo dítě: „Jsme tady, abychom pomáhali lidem“ Jsou lidé, na které podívat se je štěstím. V očích mají veselé plamínky a jejich srdce je otevřené. Přestože v minulosti mnoho vytrpěli, umějí se radovat jako děti. Jednou z takových lidí je paní Ruth Hálová, dnes pětaosmdesátiletá, avšak velmi vitální dáma, která píše knihy, maluje, skládá básně, učí angličtinu a letos jede po osmnácté do Indie. Hrůz druhé světové války ji roku 1939 ušetřil sir Nicholas Winton se svým záchranným projektem. Paní Hálová tenkrát odjela v jednom z vypravených vla-
ků se stovkami dalších židovských dětí do Anglie. 1. 11. 2011 ráno se dveře jedné ze tříd Gymnázia J. V. Jirsíka otvírají a paní Hálová vchází usměvavá a bělovlasá, v rukou své knihy. Mé pokusy o rozhovor rozhání, jak nejupřímněji dokáže: „Prosím vás, netrapte mě! Víte, kolikrát jsem to už povídala?“, čímž mně naprosto odzbrojí a následně rozesměje. Je totiž jasné, že něco takového ji už vůbec nerozhodí, že je za tím. Dnes se tu sešla asi stovka studentů literárního seminá-
ře, kteří napjatě čekají na její vyprávění. Na své dětství paní Hálová vzpomíná jako na období prosté jakýchkoli náboženských rozdílů. Do základní školy v jejím rodném Českém Krumlově chodily děti z různých rodin. „Zlom přišel až na konci třicátých let, kdy se svoboda Židů začala značně omezovat,“ říká paní Hálová. „Pamatuji si, jak jsme byli v sekundě německého gymnázia rozděleni do řad a moji zfanatizovaní spolužáci křičeli Juden, raus!“ podotýká. pokračování na str. 2
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
n o v i n y
/2
z
l i t e r á r n í
k a v á r n y
m ě s í c
v e
d n e
pokračování ze str. 1
Zachráněné Wintonovo dítě: „Jsme tady, abychom pomáhali lidem“ Její rodina záhy pochopila, že mračna se stahují, a proto odešla na krátkou dobu ke známým do Protivína a následně se přestěhovala do Prahy. „Víte, já vlastně ani nevím, jak se moje maminka tenkrát o Wintonovi a o tom, co se chystá, dozvěděla. Pamatuji si už jenom čekání ve frontách, vyplňování dotazníků a žádání o emigraci pro mě a moji sestru,“ vzpomíná. Hledání sponzorských rodin nebylo zrovna snadné. Angličané, kteří byli ochotni ručit za děti do konce války (nebo alespoň do té doby, než budou samostatné) museli mimo jiné složit 50 liber. Akce se však dotáhla do konce a paní Hálová (jako dalších 669 dětí) dostala šanci odjet. „Můj vlak – to byl osmý - odjížděl koncem června roku 1939 z pražského Masarykova nádraží. Vy si určitě všichni myslíte, jaké to pro nás bylo drama, ale to se mýlíte. Člověk má snad sklon zapomínat to špatné. Zpětně tu cestu totiž vnímám také jako velké dobrodružství,“ říká. „Nejhůř na tom byli naši rodiče, cítila jsem v tu chvíli, jak veliká byla oběť jejich rodičovské lásky. Hrozné bylo, když mi babička před odjezdem řekla, že se už nesetkáme,“ vzpomíná. Sestra paní Hálové odjela o něco později (již posledním vlakem) a v Anglii se stala ošetřovatelkou. Ve vlaku, ve kterém odjížděla paní Hálová, sedělo ještě kolem dvou set dětí ve věku dvou až sedmnácti let. Doprovázely je pouze dvě dospělé ženy, takže péče o ostatní během cesty byla spíš na starších dětech. „Cítila jsem hroznou bezmoc, když jsem viděla, jak jsou ty úplně malé děti zcela závislé na naší po-
moci. Například jsme je musely v noci i s jejich zavazadly tahat z vlaku na trajekt,“ popisuje cestu paní Hálová. Po hodinách čekání na německých hranicích vlak dorazil do Holandska, kde pasažéři na cestě dostali první nápoj – horké kakao. Cílem cesty byl Birmingham, kde se paní Hálová dostala do své „adoptivní rodiny“. „Bydlela jsem celkem u třech rodin, všechny byli křesťanské, ale každá preferovala jinou církev. Sžít se s tím pro mě nebylo vůbec těžké, neboť jsem nikdy nebyla ortodoxní židovka, v naší rodině jsme k tomu měli spíš liberální přístup a po věcech, co se za války udály, jsem postupně dospěla ke své vlastní víře. Můj bůh byl láska,“ usmívá se paní Hálová. Ve škole to samozřejmě nebyl žádný med, noví studenti totiž mimo pár základních slov neuměli vůbec anglicky. Rychle si taky museli zvyknout na úplně jiný systém vyučování. „V anglické škole se zásadně neopisovalo ani nebiflovalo! Bylo samozřejmostí, že přátelé si s učením pomáhali, a když někdo něco – byť při písemce – nevěděl, učitel byl vždy připraven mu poradit,“ zdůrazňuje. „Ve čtrnácti letech jsem byla v takzvaném school-leaving age a musela školu opustit. To mě mrzelo, protože jsem se učila ráda. Plakala jsem, protože jsem se bála, že už zůstanu navždycky takhle hloupá,“ směje se. Paní Hálová měla tedy po škole prodávat vlnu a materiál na ruční práce, ale protože stále toužila po vzdělání, umožnil jí nakonec jeden laskavý sponzor ve studiu pokračovat. „Když jsem se po válce vrátila zpátky domů, vystudovala jsem v Pra-
Jaký je váš oblíbený vánoční film?
ze na Univerzitě Karlově obor mikrobiologie. Té jsem se profesně věnovala celý život,“ říká. Největší štěstí však pro paní Hálovou bylo shledání s maminkou, která přežila Terezín. „Na začátku války mi sice od ní přišly dva dopisy, ale pak jsme o sobě celých šest let vůbec nevěděly. To setkání bylo úžasné, to si asi dokážete před-
stavit,“ usmívá se. Paní Ruth Hálová se s osazenstvem loučí tichou, minutu trvající meditací. A klade studentům na srdce: „Nezapomeňte, na světě nejsme kvůli sobě. Jsme tu proto, abychom pomáhali druhým lidem.“ text: Tereza Pavelcová foto: Tomáš Fišer
Do správné vánoční nálady mě spolehlivě dostanou Ukradené Vánoce Tima Burtona. Dále si vždy vyhradím alespoň jeden večer na Monty Pythonův Život Briana, který mi každoročně způsobuje nekontrolovatelné záchvaty smíchu. Každé Vánoce si také dopřávám dvojitou dávku Johnnyho Deppa – bez Střihorukého Edwarda a Karlíka a továrny na čokoládu by Vánoce prostě nebyly ono. Na závěr si nikdy neodpustím legendární vánoční akčňák, Smrtonosnou past. Kateřina Dvořáková
Pražský studentský summit zahájil svůj XVII. ročník O Vánocích se nejradši dívám na Addamsovu rodinu. Tenhle černobílý seriál je úžasně děsivý, nádherně zlomyslný a plný humoru až za hrob. Kateřina Straková Kateřina Straková
Co je to Pražský studentský summit? Pražský studentský summit je každoročně pořádaná vzdělávací akce pro studenty středních a vysokých škol. Jeho účastníci, představující delegáty z různých zemí světa, se scházejí zhruba jednou za měsíc v Praze na tzv. Workshopech, kde se učí správně artikulovat, rychle reagovat na otázky, mluvit před velkou skupinou lidí a zastávat názory, se kterými mnohdy nesouhlasí. Kdy a kde se koná? Workshopy probíhají zhruba od listopadu do dubna v Praze, v areálu VŠE, vlastní summit, čtyřdenní závěrečná konference, se pak koná na přelomu března a dubna v pražském Kongresovém centru. Poznatky z letošního summitu, z prvního workshopu. Z Budějovic se letošního ročníku
summitu účastní hned několik delegací, které tvoří studenti budějovických gymnázií. Na summitu má delegát možnost výběru modelu, ve kterém chce jednat. Na výběr je OSN, NATO a EU. Naše delegace se účastní modelu OSN, možná také proto, že má jako jediný jednací jazyk češtinu. My, italští delegáti, jsme se vydali na náš první workshop dne 6.11.2011. V brzkých ranních hodinách jsme dorazili do Prahy, do areálu VŠE. Hned z rána jsme na vlastní kůži okusili, jaké to je, usednout spolu s třemi sty dalšími delegáty do vysokoškolské auly. Po poutavé přednášce profesorky Vladimíry Dvořákové, která na VŠE vyučuje, se naše delegace rozešla jednat do svých orgánů. Na výběr byla například Rada bezpečnosti (UNSC), Rada pro lidská prá-
va (HRC), Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) nebo Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Zkrátka každý si našel oblast, která je pro dotyčného zajímavá. Oblečeni ve společenském a usazeni za cedulkou s názvem státu, který zastupujeme, jsme se cítili důležitě a nikdo workshop nebral na lehkou váhu. Náplní samotného workshopu pak byly programy, ve kterých jsme se učili rychle reagovat a smysluplně se vyjadřovat. Například jsme byli rozděleni na příznivce a odpůrce potratů: příznivec měl vždy deset sekund na vyjádření svého „proargumentu“, odpůrce mu v následujících deseti sekundách oponoval. Na konci jsme pak po přednášce „Jak psát stanovisko“ dostali za úkol napsat stanovisko, postoj našeho státu k určitému problému. Pražský studentský summit je skvě-
lá akce, kde člověk pozná mnoho nových věcí a nabyde spousty nových zkušeností převážně z jednání a rétoriky a ten, kdo disponuje uměním mluvit, ten se v životě rozhodně neztratí! Na konci summitu dostane každý účastník jakési osvědčení, které lze představit při ústním přijímacím pohovoru na vysokou školu s humanitním zaměřením, například při přijímačkách na studia mezinárodních vztahů. Osvědčení má sice při pohovoru velmi malou váhu, ale jak se říká, každý „papír“ se počítá! Pokud máš chuť se na příští ročník přihlásit, sleduj internetové stránky http://www.studentsummit.cz/. Neváhej rozšířit si své obzory! Jan Turek
Můj oblíbený vánoční film? Toť otázka. Tak asi pohádky jsou jasný, ty nesmí chybět, ale já si asi nedokážu Vánoce představit bez kotle čaje a typicky českých Pelíšků. Každopádně rozhodně nepatřím mezi ty, kteří během Vánoc pětkrát shlédnou Lásku nebeskou a nemají pořád dost... Kristina Řežábková
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
Bezesporu je to film: How the Grinch stole Christmas – Ukradené Vánoce. Možná bych se měla projevit jako správný nacionalista a napsat třeba o Pyšné princezně, ale ne! Porovnávat Grinche s nějakou princeznou, je jako porovnávat hexamethyldiamin a fenoly – což je, jak uznáte, nemožné! V Ukradených Vánocích je sice kopice sentimentu, to ale vyvažuje božský Grinch, kterému už v osmi letech narostly vousy a chlupy, který jí jenom česnek a cibuli, stejně tak i smrdí, je zelený a má srdce o dvě velikosti menší než ostatní. Ztvárňuje ho Jim Carrey, kterého můžete buď milovat nebo nenávidět. Ti z vás, co ho milují, tenhle film znají a ví, že je bezva. Ti, co ho nenávidí, ať si radši pustí Pyšnou (nebo jinou) princeznu. Kristýna Novotná
Pominu-li Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit-neboť-by-všechny-odpovědi-zněly-stejně aneb Lásku nebeskou, tak vlastně ani žádný konkrétní oblíbený vánoční film nemám. Nicméně mé nároky jsou nízké – ke štěstí mi stačí, když se ve filmu objeví sníh. Nebo jeho náznak. Nebo se o něm alespoň mluví. Nebo někdo vysype pytlík s moukou, ideálně kvůli tomu, že mu podjela noha na slupce od mandarinky. Hlavně když mi na konci zůstane na tváři blaženě připitomělý výraz. Šárka Tůmová
Tedy první film, který mám spojený s Vánocemi je Život Briana od Monty Pythonů. Nejen, že jsem ho viděl poprvé o vánocích, ale především, je to podle mně nejlepší příběh týkající se Ježíše, mnohem lepší než Nový zákon. A závěrečnou píseň „Always look on the bright side of life“ si jednou přeju mít na pohřbu. Ale jinak budu asi dost tuctovej, každé svátky koukám na Lásku nebeskou a Mrazíka. Tomáš Erhart
n o v i n y
Pasta Grande se pokouší zdolat složitost jednoduchosti italské kuchyně
Je tahle restaurace jen další z řady, nebo se nějakým způsobem vymyká a konečně představuje slavnou italskou kuchyni dobře, lehce a moderně? Nebýt informačních tabulí na ulici, asi bych tenhle zapadlý podnik vůbec nenašel. Po chvilce bloudění jsem přeci jenom vchod objevil – skrýval se totiž v dvorním traktu. Ihned po vstupu mě příjemně překva-
/3
l i t e r á r n í
k a v á r n y
m ě s í c
v e
d n e
pil pohled na otevřenou kuchyni a tabuli s denními specialitami. Objednal jsem si vodu, kterou mi přinesli v půllitrové karafě za krásných 30 Kč, což mě moc potěšilo, stejně jako příbory připravené pro každého hosta zvlášť v odděleném pouzdru. Nejdříve jsem si dal dva předkrmy. Jako první telecí tatarák s roketou a parmazánem za 79 Kč, který byl doplněný křupavým chlebem a určitě nezklamal. Naopak mírně trpká roketa jeho částečně nevýraznou chuť obstojně vyzdvihovala. Následující bruschetta s rajčaty v ceně 60 Kč už byla zcela v pořádku, protože chuť olivového oleje spolu s rajčaty a čerstvou topinkou tvořila výborně fungující celek, kterému se nedalo nic vytknout. Takže jsem ani nemusel použít mlýnky s pepřem a solí, jež mi obsluha automaticky přinesla na stůl. Tuhle
samozřejmost jsem ale i tak velmi ocenil, jelikož v Česku tvoří stále spíše ojedinělý jev. Mojí zvědavost po předkrmech bohužel u dalšího chodu pokazila servírka, která na mojí prosbu o doporučení reagovala slovy, že těstovin i noků už je přejedená a nemusí je. Tato informace mému výběru tedy nijak nepomohla. Nakonec mi přece jenom nabídla tagliatelle s hříbky a smetanou - ty jsem si ale nedal, jelikož jsem chtěl vyzkoušet něco lehkého italského, a ne jídlo, které opět bude formovat těžká smetana. Po uvážení jsem se tedy rozhodl pro krátké těstoviny garganelli s pikantní rajčatovou omáčkou Arrabbiata za 119 Kč. Tahle pasta jednoznačně ukázala, že právě jednoduchost založená pouze na několika základních surovinách je základem dobré italské kuchyně a chutnala moc dobře. Kéž by s tímhle přístupem bylo tvořeno více jídel ze sympatického menu a pokrmy se zbytečně nekomplikovaly ingrediencemi, které do nich ani nepatří: jako risotto nebo spaghetti all‘ Carbonara doplněné smetanou. Při výběru dezertu jsem si opět „nechal poradit“ a překvapivě jsem se dozvěděl, že servírka už je přejedená i dezertů. Po vlastním uvážení jsem se tedy rozhodl pro tiramisu v ceně 65 Kč, které patřilo mezi ty povedenější verze, z těch mnoha variací, které jsem dosud
ochutnal, ale zároveň netvořilo žádný top. Kdyby kuchař lépe dochutil krém a celý dezert posypal místo čokoládovým práškem hoblinkami chutné, čerstvě nastrouhané čokolády, určitě by udělal lépe. Pasta Grande je místo s velkým potenciálem založeným na kvalitě a čerstvosti surovin, ne však úplně doladěným. Věřím, že se týmu podaří uhladit nedokonalosti, mezi které patří třeba velmi nepříjemná zvuková kulisa jednoho z komerčních rádií nebo někdy zbytečná komplikovanost a přeplácanost některých jídel, zkusí připravovat své vlastní domácí těstoviny místo těch kupovaných a pak budu moci tenhle podnik označit jako první opravdu italskou restauraci v Českých Budějovicích.
Před dalším výběrem jsem poprosil servírku, aby nám doporučila něco ze stálé nabídky a dostalo se mi odpovědi, že je velmi vybíravá, a tak moc věcí ráda nemá, což mi moc nepomohlo a chuť k jídlu také rozhodně nepozvedlo. Nakonec si prstem přede mnou projela skoro celý jídelní lístek a nabídla nám rajčatový krém v ceně 48 Kč. Ten se však stal velkým zklamáním – celá, pouze překrojená rajčata jsem v krému opravdu nečekal a ani chuť nebyla zdaleka ideální. Jako celek tento pokrm vůbec nefungoval – byl příliš kyselý a chyběla mu jeho typická jemnost a elegance. Navíc chleba, který k němu podávali, byl starý a tvrdý. Vše dovršil číšník, který se ani nezeptal, jestli nám chutnalo, ale naopak až na moji námitku, ať vyřídí kuchaři, že v krému bych opravdu nečekal celé kusy studených rajčat, arogantně
reagoval odpovědí, že jsem první, kdo si stěžuje a nechápávě kroutil hlavou. Za hlavní chody jsme si vybrali risotto s kuřecím masem za 139 Kč a domácí bramborové gnocchi s hlívovým ragů na bílém víně za 84 Kč. Risotto úplně nezklamalo, ale ani nenadchlo, kuchař použil zbytečně velké množství vína, což tento pokrm činilo přílíš kyselým a velká porce spolu s nedostatečnou krémovostí zase velmi hutným a nadmíru těžkým. Gnocchi samy o sobě chutnaly moc dobře, hlíva byla také přijatelně ochucená, ale vše zkazila smetana (tedy surovina, kterou spousta českých kuchařů stále nepochopitelně ničí lehká italská jídla), protože celý chod proměnila v materiál vhodný tak k výrobě skulptur. Navíc nový čišník, který odnášel naše jídla a viděl, že na talířích zůstala většina oběda, se taktéž nezeptal, zda je vše v pořádku, ale našim následným připomínkám se usmíval. Celý oběd jsme chtěli zakončit tiramisu v ceně 59 Kč, které bohužel místo toho, aby průměrnost předchozích chodů pozvedlo, vše ještě zhoršilo. V té chvíli už došla trpělivost i mně, jelikož „věc“, kterou nám přinesli, měla s již zmíněnou italskou lahůdkou společný asi jen název. Obsluze jsem tedy oznámil, že jsme si objednali italské tiramisu, a ne tučný těžký krém, který chutná jako náplň do věnečků, a jídlo jsem vrátil. V tu chvíli to už asi nevydržel ani kuchař a osob-
ně se přišel podívat, kdo jeho dílo takto označil. Restaurace Vendetta ukázala, že mnoho hostů v podniku nemusí být vždy známkou kvality a zařadila se tak do českého průměru, který nic originálního nenabízí a kterému ani přívětivé ceny nijak nepomůžou. Majitelům bych tak doporučil, aby začali hledat novou profesionální obsluhu, která se nebude hádat se zákazníkem, našli kvalitního kuchaře, jenž dokáže obstojně připravit některý ze skvostů italské kuchyně, vychytali chyby – jako nehygienické podávaní příborů ve sklenicích či chybějící slánky na stolech, a ukázali svým hostům, že k nim nemusí chodit jen na čaj, ale klidně i na něco dobrého k jídlu. Jinak je to na vendetu!
Děkujeme, odejděte aneb Italská Vendetta potřebuje výměnu personálu Čistá restaurace plná hostů – obecně jeden ze znaků kvality, který budějovická Vendetta překvapivě vyvrací. Již dlouho jsem uvažoval o návštěvě tohoto podniku, který je situován v úplném centru Čechých Budějovic, poprvé jsem tam nakonec ale zavítal až ve spojitosti s psaním této recenze. Vydal jsem se tak, spolu s mojí kamarádkou, do úplně neznámého prostředí s neutrálními pocity, které se však začaly velice rychle vybarvovat v průběhu oběda. Poté, co jsme se usadili u stolu, začal jsem prohlížet denní nabídku, kde mě ihned do očí uděřil nápis „svíčková na smetaně s brusinkami a karlovarským knedlíkem“, ano, v české hospodě by to byla naprosto běžná věc, ale je třeba připomenout, že Vendetta je Ristorante Italiano! Svíčkovou jsem si tedy opravdu nedal, zato jsme z denního menu zvolili kapustovou polévku s klobáskou za 30 Kč, která rozhodně neurazila, ale naopak za tuto příjemnou cenu velmi potěšila.
z
Moje hodnocení (max. 5 bodů)
Kvalita jídla Servis Celková atmosféra Informace o podniku
adresa: Krajinská 7, 370 01 České Budějovice kuchyně: italská (těstoviny, masa, risotta) text a foto Martin Škoda
Moje hodnocení (max. 5 bodů)
Kvalita jídla Servis Celková atmosféra Informace o podniku adresa: nám. Přemysla Otakara II 57, České Budějovice kuchyně: italská (steaky, těstoviny, pizzy) Text a foto Martin Škoda
Den v ČT, aneb Mezi barevnými v zeleném akvárku Chtěli jste se někdy místo sledování zpráv v televizi podívat přímo dovnitř té tajemné mašinérie? Nám, redaktorům Vedneměsíčníku se přání splnilo a to díky našemu Volnému učiteli a redaktorovi z týmu černých Honzovi Šenkýřovi. Jediným vzrušením naší exkurze měla být návštěva České televize. To by ovšem nesměly být naším dopravcem ČD, když jsme projížděli Heřmaničkami, elektrickému vlaku došel proud. V duchu hesla: Kdo si počká, ten se dočká, jsme přestáli hodinové čekání na autobus. Do ČT jsme nakonec dorazili se zpožděním, ale flexibilní novináři časový posun zvládli. První nás přivítal Honza Šenkýř, který celou naši skupinu po krátkém úvodu předal kolegovi Oskarovi (těžko říci, zda šlo o jméno), aby se zhostil úlohy provést nás jednou z budov areálu České televize přesněji zpravodajství. Prvním velice zajímavým místem bylo studio pro natáčení Otázek Václava Moravce: Středně velká, z převážné části kruhová místnost, vybavená množstvím světel a kamerami, celá vymalovaná zelenou barvou. Ne nadarmo mezi pracovníky označovaná jako zelené akvárko. Zde jsme byli seznámeni s průběhem příprav pořadu, pečlivě politicky korektním a vyváženým vybírání hostů a navíc s neuvěřitelnou prácí střihačů a počítačových
mágů, díky kterým si divák nepřipouští, že celý výhled na Prahu za zády V. Moravce a jeho hostů je jen virtuální obraz. Také mě zaskočilo, že ve stejném studiu se natáčí např. Objektiv nebo Toulavá kamera. Stačí na počítači dodělat schodiště a jede se… Zaujalo mě i to, že moderátoři a hosté pořadů nesmí jezdit výtahem, aby se náhodou nezasekli a neohrozili tak vysílání. Dalším místem zastavení bylo mo-
derní studio sloužící pořadům Horizont24 nebo Hyde park s moderními otočnými panely stěny. Dále jsme pokračovali spletitými chodbami budovy do prostor, kde se tvoří hlavní zprávy. Oskar nám dal nahlédnout do kuchařky zpravodajství: „Něco se natočí během dne, něco se vyhledá v archivu, a když je reportér připraven všechno vezme do střižny, aby vznikl výsledek. “ Ve střižně jsme také
celou naši „procházku“ zakončili. Honza Šenkýř nám společně s jedním ze střihačů ukázal, jak se reportáž na počítači poskládá, vlastně jsou to takové puzzle pro náročné – vyberou se jednotlivé úseky reportáže, které chceme použít, k nim se přidají zvukové stopy a pak už je to hlavně o doladění detailů, tak aby byla reportáž pro diváka co nejzajímavější. Na úplný závěr jsme si ještě popovídali s Honzou Šenkýřem. Při rozhovoru jsme se dověděli, že sám je takový Man in Black, neboť redaktoři zpravodajství se člení do čtyř barevných skupin (žluté, modré, červené a černé). Podle toho pracují buď – jako v případě červených a černých- jen pohlavní zprávy nebo v případě druhé skupiny pracují pro ČT24 a jsou „k ruce“ první skupině. No, a abych zakončila vtipně, přidám ještě neuvěřitelně ironické zjištění cestou zpět vlakem opět s výlukou samozřejmě. Jeli jsme ve stejném kupé jako ráno a víte, jak jsme to zjistili? Podle kelímku od kafe, který byl od rána v nevyneseném koši a patřil našemu průvodci, kterému se malým úplatkem v podobě kávy chtěla revanšovat zástupkyně šéfredaktora Kačka za to, že namísto cesty se Studenty prosadila vlak. Kdyby tak tušila, že v tom kafi měl být minimálně rum… Martina Salzerová
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
n o v i n y
/4
z
l i t e r á r n í
k a v á r n y
m ě s í c
v e
d n e
Cadillac, rtěnky a rock’n’roll…
Vrací se rockabilly opět do módy? Program budějovických galerií Alšova jihočeská galerie - Wortnerův dům, U Černé věže 22 27.10. – 11.12. Karina Wellmer-Schnell 12.12. – 29.1.2012 Milan Ressel 9.2. – 15.4. Markéta Zlesáková Dům umění Náměstí Přemysla Otakara II. č. 38 30.11. – 1.1.2012 Projektil architekti 10.1. - 5.2. Jiří Thýn 8.2. - 4.3. A1 Architects Galerie Měsíc ve dne Nová ulice 3 9. 11. 2011 – 15. 1 2012 Oldřich Smutný / monotypy
středa 14. 12. 2011 v 16.00 Kateřina Rudčenková Viktor Špaček autorské čtení a beseda Galerie Nahoře DK Metropol, Senovážné nám. 2 29.11. – 29.1.2012 Fotouniverziáda 2011 Galerie pod kamennou žábou Piaristické naměstí 2 27.11. - 23.12. Ateliér Tvor / Vánoční výstava Komorní galerie u Schelů Panská 7 2.12. – 23.12. Adventní výstava
Program studentské středy 28.12. Černá komedie / Peter Shaffer - komedie 11.1. Muž sedmi sester/ Martin Glaser, Olga Šubrtová - erotická groteska 11.1. - Sen noci svatojánské / Felix Mendelssohn-Bartholdy - taneční burleska 18.1. - Bolero - taneční večer 25.1. - Rok na vsi - Alois a Vilém Mrštíkové, Břetislav Rychlík - balada pro celou dědinu 25.1. - No comment! /Šauoh Ibrahim - scénická koláž
Co všechno obnáší rock’n’roll už asi všichni víme. Ale co se stane, když někoho napadne do tohoto stylu přimíchat trochu melodičtějšího country a promyšlenějšího bluesu či prvky starého dobrého jazzu? Elvisovi, Johnymu Cashovi či Billu Haleyovi a dalším neméně výborným hudebníkům zřejmě nedala tato otázka spát, a tak na začátku 50. let vzniká nový, nejenom hudební styl rockabilly. První část jeho názvu je sama o sobě vypovídající a ta druhá vznikla ze slova „hillbilly“, což dřív znamenalo něco jako venkovský balík. A tudy vedou asociace ke country a dalším hudebním stylům, jež nový „směr“ ovlivnily. Hudební forma se tedy změnila, ale podstata rock’n’rollových textů zůstala. Zkrátka láska a sex hory přenáší. Za pár let ale ovládly přehravače teenagerů styly jako punk a metal, nevybití puberťáci se začali bouřit proti pravidlům a emoce vyjádřené díky pár strunám jim přestaly stačit. Tóny klasického rock’n’rollu a rockabilly na delší dobu utichly. Jak už to tak ale bývá, truhlice nových hudebních a módních stylů není nevyčerpatelná, a proto se díky dnešním vyznavačům retro dostává rockabilly opět do hudebních žebříčků a za výlohy butiků. Koncept hudby zůstal stejný – jednoduché leč chytlavé kytary, basa a sympatický zpěvák s nezapomenutelným hlasem na podiu a spousta zamilovaných fanynek v publiku. A možná právě tyto fanynky ocení fakt, že móda rockabilly prošla od doby cadillaců mnoha inovacemi a obchody zaměřující se na tento styl oblékání se zde objevují čím dál tím více. Už se nemusíte bát, že se vzorovaným šátkem zavázaným kolem hlavy budete vypadat jako eman-
Maturáky Přinášíme vám přehled maturitních plesů pěti budějovických gymnázií. BIGY: 6.E – 13.1. v Bazilice 4.C – 27.1. v DK Metropol 6.N – 1.2. v DK Metropol 8.A – 17.2. v Pavilonu Z
Gymnázium J. V. Jirsíka 4.A – 14.2. v DK Metropol 4.B – 9.2. v DK Metropol 4.C – 22.2. v DK Metropol 8.E – 29.2. v DK Metropol
Gymnázium Jírovcova 4.A – 1.3. v DK Metropol 8.E – 24.2. v DK Metropol
Gymnázium Česká 8.E – 16.2. v DK Metropol 4.A – 17.2. v DK Metropol
Česko-anglické gymnázium 4.ročník – 5.1. v DK Metropol Oktáva – 26.1. v Bazilice
cipovaná mužatka, a pokud jste si přála být potetovaná od hlavy k patě, vřele do toho! Přidejte černé linky, rudou rtěnku a zkraťte si šaty, o kterých jste si doteď myslely, že jsou mini. Ani Johny by neodolal. Jak tedy poznat vyznavače rockabilly stylu už víme, ale vraťme se k hudbě. Na závěr bych totiž ráda zmínila, že i tady v Budějovicích máme poměrně velkou šanci poslechnout si trochu toho melodičtějšího a nápaditějšího rock’n’rollu, stačí si jen zadat do vyhledávače rockabilly a zjistit si, zda nemá nějaká kapela do jednoho z našich klubů v nejbližší době namířeno. Jistě z Majálesů známe Ticho De Pre Cupé Band, jehož členové experimentuwjí s rock’n’rollem a folkem a Českobudějovickou kapelu Piknik, kteří pro změnu okořenili klasické rock’n’rollové riffy punkovými vokály a texty. Nesmím zapomenout zmínit kapelu The Drain, která také začínala u nás v Budějovicích, ale dnes se svým rock’n’roll glamem sbírá úspěchy především v Praze. Mezi další rockabilly kapely se řadí např. Mordors gang z Plezně a Twisted Rod, kteří se k nám poměrně často vrací, aby zde předvedli své rockabilly dovednosti. Následující hudební skupiny se sice už trochu vzdalují tomuto rock’n’rollovému stylu, ale rozhodně jeho zapřísahlé fanoušky nezklamou. Zařadila bych mezi ně třeba Dirty blondel a The Vees. A o pravidelných retro parties, které jsou přesně pro tento styl stvořeny, ani nemluvím. Pokud by vás spíše zajímaly rockabilly kapely hrající za našimi hranicemi, rozhodně stojí za pozornost webová stránka www.rockabilly.net. Markéta Dadáková
Pink Cadillac „Mami, hele, podívej se, tyhle šaty budu nosit, až budu velká!“vykřikne holčička s nadšením u výlohy v Nové ulici. Co ji mohlo natolik upoutat?,zamyslím se. Prohlédnu si to roztomilé stvoření a jsem rozhodnutá přijít věci na kloub. Káva počká. Navíc jsem už dlouho zmínku o žádných vysněných šatech neslyšela. Jdu blíž k výloze. Očekávám princeznovské přezdobené šaty. Má intuice ale selhala. Jsou zde vystavené extravagantní barevné šaty s puntíky. Taky se mi zalíbí, škoda že s sebou nemám nikoho, komu bych to mohla sdělit. Příště. Ale co je tohle vlastně za obchod? Pohlédnu na svítící nápis Pink Cadillac a zamířím dovnitř. Kamen-
ný obchod s nepřeberným množstvím zboží. Další a další podobné šaty. Retro boty na podpatku, krátké i dlouhé sukně, trička. Dokonce i pro pány je věnován malý koutek oblečení. Je mi líto, že obchodů s originálním oblečením v Budějicích je čím dál tím míň a míň. Přece jen v takových menších obchodech vidím (alespoň já) větší kouzlo. Většina z nás – a nebudu popírat, že já to nedělám - hledá nějaký líbivý kousek čehosi v obrovských obchodech a má radost, když něco levného hezkého ukořistí. Já se ale příště půjdu pro změnu podívat do toho malého kamenného obchodu. Díky, holčičko! A co vy, byli jste se už podívat v Pink Cadillacu? Anna Kárníková
Život ve třech, syn převlékající se za ženu a romantická láska mezi dvěma muži, i tak letos vypadal festival Mezipatra Filmový festival Mezipatra nalákal diváky na legendu Todda Haynese, vystoupení studia Hell a hlavně na filmy a diskuze s queer tématikou. Festival se konal během listopadu v Praze a v Brně, v Ostravě, Plzni a Olomouci poté proběhly Ozvěny. Pro dvanáctý ročník vybrali organizátoři téma „cestování časem“, což divák poznal jednoduchým nahlédnutím do programu. Objevily se filmy jako Romeo a Romeo nebo Sex za časů epidemie. Setkat jsme se tu mohli s řadou dalších zajímavých počinů, jejichž dobrým příkladem je film 3 o milostném vztahu ve třech, nebo Kluci ze stanice Zoo, který, jak už název napovídá, sleduje osudy mužských prostitutů z proslulé stanice Zoo. Téma festivalu je však na výsost jasné po zhlédnutí znělky. Dva muži sedí v kosmické lodi a za pomocí lahviček na mléko připnutých na hrudník speciální podprsenkou kojí dítě. A pak teleshoppingový hlas sdělí: Každé dítě chce dobrého tátu. Kdo neviděl, nepochopí. Geniální klip natočený Tamarou Moyzes je k shlédnutí na youtube. Něco více k důvodu výběru letošního tématu z úst ředitele festivalu Aleše Rumpela: „Homohistorie je jeden z nejzajímavějších oborů, protože všechno je jinak. Muž, žena, sexualita, identita, sexuální
identita, rodina, intimní vztah, sexuální akt – tyhle kategorie a jejich obsahy se jen v naší kultuře proměnily mnohokrát. Jak nahlížet na minulost lidí, kteří milovali lidi stejného pohlaví, když nejenže o sexu a lásce uvažovali a mluvili jinak než my, ale málokdy se jejich svědectví dochovalo? O „ohavných věcech“, které mezi sebou dělali, pomlčeli radši sami, případně se o cenzuru postarali strážci morálky.“(Zdroj: mezipatra.cz) A jaký je už dvanáct let cíl Mezipater? Dát nám „normálním“ možnost nahlédnout pod pokličku lesbické, bise-
xuální a transgender kultury. Za předešlých jedenáct let činila návštěvnost 85 000 lidí, heterosexuálové a homosexuálové půl na půl. Celý festival vznikl v Brně na impuls sdružení STUD tehdy pod jménem Duha nad Brnem. V roce 2003 se festival přesunul i do Prahy. Každým rokem představuje široké veřejnosti kvalitní kinematografické počiny, které se dotýkají aktuálních témat. Filmy jsou uváděny v soutěžní i nesoutěžní sekci, většinou není možné na tyto filmy zajít do kina. Text: M.Macháčková Foto: mezipatra.cz
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
/5
n o v i n y
z
l i t e r á r n í
v e
d n e
přemítala jsem proč...
Jedna noc. Jedno ráno. Jedna blbá myšlenka,že se to stalo. Není to nic,jen v srdci kámen. Nutkání stát se jeptiškou Ámen.
naše těla přestala přijímat cyklický čas a někdo souložil na mém ušním bubínku ty frekvence nepřestávaly začala jsem ochutnávat barvy praskat bubliny o cizí vzpomínky přivlastňovat si je
Tuš
...výčitky uzamykají mou hlavu Marcela Macháčková
Budu já a taky ty Smělou a zbytečnou sečnou mezi úterým a středou, obecnou křivkou minimálně ve dvou bodech, budu já a taky ty - budem ve dvou po noci páteční chytat ztracenej dech a s tísnivou vervou po všech našich pádech, opakovat v mlčení, už bez slovních barikád, že polehávali jsme tam svlečení, dva lidé, co nemaj co naříkat, a bez pocitu viny nebo třasu, zas cítíc tu podlou krásu, v hlavě ticho, čistej klid, nahá dojít k oknu a mlčky si zapálit.
Ryby Bez vrby se v nebi žíti nedá bez vrby pro drby realita šedá Své věčné obavy dohady svě věčné dluhy a neduhy skládat si do hlavy? to nejde. Najdu si kalíšek-ne to ne! papinuv hrnec vezmu si na pomoc záložní necky a gajvánek Lít budu své neduhy do duhy a obdivovat budu ryby že mlčet je nebolí
S. Hölclová
Anděl?
Zmínit se do ticha o beznaději, spuštěné dolů, kde smilstva znějí.
Málokdy potkat lze anděla. Jsou velmi plaší, jako laně. Zjeví se naprosto nečekaně proniknou slabým do těla.
Má milá dychtivá, mezi třísly tětiva. Vniknout dolů do přímošera, láskou nikdy nevzrušena. Volupté
Mají své vlastní zvláštní zbraně (snad abys konečně věděla, že toto se, má milá, nedělá) vnikají tam dovnitř nepozvaně. To ty jsi uvízla v mojem těle. Nevšiml jsem si, promiň mi, než vlezla jsi za mnou do postele. Ty byla jsi mezi prvními s korouhví mého nepřítele přechodem z léta do zimy.
Adam
Salámisti a vánoční horečka Někdo se Salámistou narodí, jiný získá k vykonávání, této vcelku náročné hodnosti, nadání až časem. Nezáleží na tom, komu se narodíte, ani jestli zrovna v té době vybuchuje jaderná elektrárna. Buď to v sobě máte, nebo ne. Je to zkrátka talent. V hloubi duše touží být salámistou úplně každý. Zlé jazyky nás salámisty sice mnohdy nazývají flegmatiky či dokonce flákači! Ale to všechno jen z pouhopouhé závisti. Na druhém břehu stojí tzv. Stresovači-se. Napjaté osoby nemající chvilka klidu. Třikrát během jednoho rána se vrací domů, zkontrolovat jestli opravdu zamkli, své děti popř. přátelé terorizují neustálými telefonáty kontrolujíc zda-li jsou ještě na živu, k doktorovi volají desetkrát aby se ujistili, že si zapsali správný datum prohlídky a i když ví všechno nejméně půl roku dopředu, stejně se s tím celou tu dobu stresují. Žel Bohu, do letošního před-, po- i vánočního období spadá pro mnoho z nás doba NSZ, CAE a DSD. A pokud ani nevíte co tyhle zkratky znamenají, buďte si jistí, že rozhodně nespadáte do kategorie Stresovačů-se, ale můžete se hrdě hlásit k neméně početné skupině Salámistů. Ti mají totiž vždycky na všechno dost času a nejhorší (nebo nejlepší, podle toho ke které skupině se řadíte) je na tom to, že to téměř vždy všechno opravdu stihnou. Vždycky mají všechno co potřebují, vždycky ve správném formátu a vždycky za použití vhodných slov. Málokdy si ale svůj úspěch uvědomí. A tak přejděme k, v této době tolik oblíbeným, definicím: NEJČASTĚJŠÍ VĚTY, SLOVA, FRÁZE... SALÁMISTA - Mám to na háku.
Tvé oči si se mnou jen hráli Tvé oči si se mnou jen hráli a teď je máš zavřené! Tvé plné rty se na mne smáli… A nyní jsou ty drobné rtíky mezi bělostnými zuby zaklíněné. To, jak jsi tam tak ladně stála, to naprosto mne dostalo. Věděl jsem rovnou, že tebe musím mít. Ještě dříve než všimla sis mne, já rozhodl jsem si tě vzít.
Potřeba zrodu (v chodu)
m ě s í c
bubliny
Jedna noc
k a v á r n y
- Žádnej štres. - Všechno bude. - Diář? Nevedu. - A tohle byl opravdu jedinej termín? - Jak sem to moh vědět? - K čemu mi to bude? - Dáš mi to opsat? - Času dost. - Sakra! Dostane-li se ovšem STRESOVAČ-SE do stejné situace… - Tohle nezvládnu. - Asi mě z toho švihne. - To nedávám. - To ještě nemám napsaný! - Už jenom půl roku! - Tohle víme už týden!!! - Všechno se může hodit. - Nepřipravil ses? Tvoje smůla. - Nestíhám. - Snad to bude dobrý. Vzájemné prolínání se těchto dvou typů je takřka vyloučené. I když... V předvánočním shonu sejde nejeden Salámista na scestí. Ti co plašili se sháněním dárků už v červnu si můžou v prosinci oddechnout, zatímco Salámisti mají co dělat, aby našli na Štědrý den otevřený ještě nějaký ten obchod. A tak od Salámistů nejčastěji přichází zklamání zpod vánočního stromku v podobě různých svíček, šamponů, popř. deodorantů...ale...všechno bude... Johana Trešlová
Nevím ani jak se to stalo, že skončili jsme u tebe. Možná mi jen štěstí přálo… Ale možná proto, jak sliboval jsem, že tě vezmu do nebe I když jsme nazí tak nám není zima… Tvá drobná ňadra nadzvedává dech. A když se můj jazyk dotkl tvého klína, tys prohnula se jako šíp a tvé hrdlo vydalo jen vzdech.
Petr Valenta
Kristýna Barchini
kresba Lucie Krausová
Věci, co mě štvou…Předvánoční reklamy! Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé… Ne, že by mě snad štvali Vánoce. To ne, těším se na nekončící přežírání cukrovím, všude znějící koledy od Dády a Goťáka. Těším se na to, že se po roce nadechnu vzduchu po právě vyprskaný prskavce. Ale proč nás nutí těšit se na tyhle parádní věci dva měsíce dopředu než to všechno začne?! Štve mě, že po pár dnech, co skončily letní prázdniny, máme po celým městě upoutávky na Vánoce! Ještě máte na nohou sandály a už vám Děda Mráz nebo Santa Claus nabízí slevu na zaručeně nejteplejší sněhule. Když se řekne Vánoce, pořád si ještě představím velkej rozzářenej stromeček s tou trochou napětí a ne různý druhy alkoholu, šunek a XXL triček se sobem ve slevách, který nám servírují letáky s bezchybnou rodinkou (která má vždycky dvě děti!!) na titulní stránce. Těšme se na Popelku, Princeznu se zlatou hvězdou na čele, trpaslíky, mluvící zvířátka, na Zlatovlásku a useknutou hlavu Jiříka. Jestli se někdo z vás těšíte na Santu Clause, tak pro vás mám jen tři slova: Santa Claus neexistuje! A poslední věc: To, že nemáte jíst žlutý sníh všichni víte, ale víte co?! Nejezte ani nijak barevnej – správná barva je jenom bílá! Kristýna Novotná
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
VYPSANÁ FIXA Po dvou letech opět v našem městě. V nově převlečeném sálu Kulturního domu Vltava, kde vás hned u vchodu uhodí do očí velký neonový nápis BAR. Osvětlující tváře nad kterými se vznáší pohaslé koule lustrů. Už tento detail naznačuje, že Vltava se v jádru vůbec nezměnila. Okna zakrývají stále dlouhé závěsy, jež umocňují zážitky ze všech předchozích koncertů. Protože právě za závěsy se skrývá ta nevymazatelná realita všedních dnů, od které je potřeba uniknout. A tento koncert je přesně jeden takový nádherný únik. Vejdete a všichni upírají svůj pohled na konec sálu - k pódiu, kde už stojí kapela, na kterou nedočkavě čekají. Vypsaná fiXa, a tohle je jedna ze zastávek na turné k novému albu Detaily. Vše začíná. Jen co zaznějí tóny první písně Vše za 39, se sál zachvěje radostí „Už je to tady“. Malý zvukový problém to přeruší, ale pokračuje se dál, sálem se rozlévá
n o v i n y
pozitivní energie a všichni začínají být jako zhypnotizovaní. Při některých písních zavírají oči a nechávají se vést rytmem. Bubetka. Křičí slova písní, které znají. Musejí tu krásu okamžiku vykřičet, aby ostatní okolo pocítili to samé. Vzájemně se neznají, ale tahle hudba sbližuje úplně všechny, jedou na stejných velmi krátkých vlnách a nehodlají se vyčlenit z frekvence. Veškerou atmosféru vyzdvihne křest nového alba, na pódium stoupají dva fanoušci, kteří mají tu čest vykoupat nové album v rumové lázni. Oba, chlapec a dívka, mu do života přejí jen to nejlepší. Následně letí album celým sálem a končí v rukou dvou nadšených fanoušků. Jenže to už nikdo nevnímá, protože se hudba opět rozeznívá. Tentokrát to jsou tóny starších písní, jako je třeba Dezolát, Antidepresivní rybička
/6
nebo Nina. Jsou to písně, které všichni přítomní znají, začínají opět tančit, jen už trochu divočeji. Nechávají se úplně ovládnout. Zapomínají na plynoucí čas, který je závratně vede ke konci koncertu. Je na čase se rozloučit. Nechtějí odejít, přerušit to pouto vytvořené s kapelou za celý večer „Ještě jednu! Ještě jednu!“. Nikdo dnes nehodlá odejít domů, když se noc zdá být nekonečně dlouhá. Kapela se vrací na pódium za velkého potlesku a jásotu. Bude přídavek. A všechno to nevyslovené, co visí ve vzduchu, vybouchne se slovy: „Hej, hej ten jejich puding se vážně nedá žrát“, další, další a další. Na konci už jen doznívají slova písně 1982. Světla zhasínají, tentokrát to je nadobro... text Magdaléna Spurová foto Kristýna Padrtová
PJ Harvey něžně rozechvěla vyprodanou Lucernu Královna alternativní hudební scény a držitelka několika prestižních cen – dvaačtyřicetiletá Polly Jean Harvey 27. října, u příležitosti turné k její aktuální desce Let England Shake, poprvé zavítala do České republiky. Již po šesté hodině byla celá pasáž pražské Lucerny zaplněna stovkami lidí, kteří více jak 20 let čekali na to, aby symbolicky právě v předvečer českého státního svátku mohli spatřit tuto Britku osobně. Ten magický okamžik nakonec nastal krátce po půl deváté večer, kdy Polly Jean v tmavém oděvu s čer-
nou pokrývkou hlavy, přípomínající dvě paví pera pomalu vkráčela na pódium a spolu se svou autoharfou (kterou příležitostně střídala za kytaru) a s ne ledajakým doprovodem ve složení: Mick Harvey, John Parish a Jean-Marc Butt, začala hrát titulní píseň ze svého posledního alba. První tóny nezněly příliš přesvědčivě, avšak zvuk se rychle zlepšil (na poměry Lucerny nebývale). PJ se tak v klidu mohla pustit do půldruhé hodiny trvajícího hudebního výkladu, v němž se věnovala tématům jako je válka, národní hrdinství, čest, odvaha, pocta, ale i smutek či zmar – a to v časovém rozhraní od dob impéria až po současnost. Kdo čekal, že královnu uvidí v polohách, kterým vládla v 90. letech, mýlil se. Teď už to totiž nebyla ta PJ Harvey, co na konci minulého století chrli-
la své syrové písně o víře, lásce či sexu, tentokrát to byla křehká, tichá a odtažitá žena, která však i tak ukázala, že ve své aktuální skladatelské a pěvecké etapě života dokáže být pořád nekompromisní, zároveň ale též emocionální a procítěně přednést jakoukoliv z melancholických balad obsažených na poslední desce. Právě v tonéch již zmíněné Let England Shake se nesla převážná část první poloviny koncertu. Zazněly tedy skladby jako pilotní The Words That Maketh Murder, All and Everyone nebo En-
gland, které mě ale nechávaly překvapivě chladným – cítil jsem totiž jakousi skrytou bariéru mezi pódiem a zbytkem sálu, která zvláštním způsobem zabraňovala hudbě na mne působit. V druhé části se Polly rozhodla i trochu zavzpomínat na staré časy a vrátila se například k písním Down by the Water, C‘mon Billy nebo Big Exit avšak v pozměněné – klidnější aranži! Jestli tedy někdo čekal, že uslyší staré rázné hity, čekal marně. Byl to však od PJ Harvey zcela logický tah, jelikož nepřijala do Česka prezentovat průřez svou dosavadní tvorbou, nýbrž představit nové album. Navíc do jejího současného projevu, který by snad lépe zapadal do mnohem komornějšího prostředí, než do přehřáté Lucerny, by divoké skladby vůbec nezapadaly, ale spíše rušily celý promyšlený koncept, založený
na absolutní jednoduchosti (od strohého jeviště přes nepřítomnost předkapely až po chybějící merchandise) a celkové čistotě, kdy například před koncertem nezněla z reproduktorů ani žádná hudba a v sále tak bylo slyšet pouze diskutující dav. I přesto asi právě ta přílišná velikost sálu z mého pohledu hudbu i nadále zbavovala její naléhavosti a emocionality, kterou cítim při poslechu cd a písně na mně začínaly postupně působit až stereotypně a nudně. Po dvaceti odehraných skladbách všichni hudebníci poprvé za celý koncert publiku poděkovali a odebrali se do zákulisí, aby je nadšený dav po několika desítkách sekund opět přivolal na scénu. První se vrátila Polly Jean a sama – akusticky, skoro až magicky, přehrála píseň „The Desperate Kingdom of Love“, které bohužel mírně ubíralo občasné, nesmyslné halekání několika fanoušků. Poté nastoupil i zbytek kapely, jenž od začátku až do konce večera zpěvačku bezchybně doprovázel a všichni dohromady vystoupení zakončili skladbami The Sky Lit Up a Angelene. Ještě jednou vstřícně poděkovali a odešli. PJ Harvey, která za svojí bohatou kariéru spolupracovala s takovými jmény jako Nick Cave, Thom Yorke nebo Björk, Praze ukázala, že není umělkyní, co natočí jedno povedené album a následně na něm bude stavět svou kompletní hudební kariéru, ale vyjímečnou osobností, měnící se s tím, jak se line její život, a ať se pustí do kteréhokoliv hudebního odvětví, vždy to bude kvalitní, osobitá muzika na vysoké profesionální úrovni, kterou je třeba respektovat. Ačkoliv jsem krátce před jedenáctou hodinou odcházel z Lucerny s pocitem, jako bych tam vůbec nebyl, stále se mi vracejí vzpomínky a myšlenky právě na onen večer, což u mě není zrovna běžná věc a dovádí mne tedy, spolu s dalšími okolnostmi k závěru, že to bylo specifické, nečím odlišné a originální hudební vystoupení, které nebylo jen běžnou „live performance“, ale pro velkou část přítomných možná i koncertním zážitkem roku... text a foto Martin Škoda
z
l i t e r á r n í
k a v á r n y
m ě s í c
v e
d n e
Od Potrubí nečekejte Bořka stavitele Když jsem dostala návrh napsat článek o Potrubí, ihned jsem se vyděsila, protože o korozi a přenosu tepelné energie toho vím opravdu málo. Naprosto jsem totiž netušila, že tady v Budějovicích nějakou kapelu toho jména máme a už vůbec ne, že slaví 15 let své existence... Kapelu Potrubí tedy v roce 1996 založila parta studentů z budějovických gymnázií. V roce 2000 vydali své první album – Kosmo (podle názvu šumavské vesnice, kde jej natáčeli). A hned rok poté album druhé, které se jmenuje Na Vlnách. Do vydání čtvrtého alba doplňoval kapelu ještě ženský hlas. Kapela má nyní za sebou alb už 6 a 250 koncertů na klubových pódiích i letních festivalech, např. v Přeštěnicích, kde si zahráli s Anetou Langerovou. Potrubí hraje výhradně vlastní skladby s autorskými českými texty zpěváka Aleše Kriega a textaře Pawla Jakeše. Poslední počin – album Flashka, podle toho, že využívá tento nový, avšak pro „originálky“ neotřelý nosič – vydává Potrubí na podzim 2011. Fanoušci na něm najdou šest nových skladeb, kompletní diskografii Potrubí, raritní
videa, nahrávky z koncertů, fotografie nebo články z novin. Album si můžete poslechnout dokonce i v HD formátu, což byl hlavní důvod, proč písně nevyšli na normálním CD. Flashka byla vydaná právě u příležitosti patnáctého výročí vzniku kapely a byla pokřtěna v budějovickém klubu Velbloud. Když bych měla album porovnat s těmi staršími, přijde mi, že zvuk zní mnohem více profesionálně a kapela je čím dál rockovější, například první píseň – Jájismus bych určitě netipovala na kapelu, která má nálepku funk-rocku. Místy totiž na albu zní i hard-core nebo blues. Změna bude pravděpodobně způsobena změnou kytaristy, kdy „funkového“ Jana Bobra Sládka nahradil „rockový“ Petr Kubát. Možná mě jen trochu zklamaly texty, protože psát v češtině je ohromně těžké a já bych možná čekala větší hloubku. Každopádně je to jen taková drobnost a určitě doporučuji si je někdy zajít poslechnout. Přece jenom je to jedna z nejstarších stále hrajících budějovických kapel. Eva Procházková
PRAGO VE STREET BEATU V pátek 25. 11. jste měli možnost navštívit koncert pražské hip-hopové kapely, Prago Union, který se odehrával v českobudějovickém klubu Street Beat. Byl výtečný, ostatně jako každý koncert Praga, na kterém jsem kdy byla. Naposledy jsem Prago naživo slyšela na Majálesu, na Piaristickém náměstí, kde byla atmosféra opravdu úžasná, ale popravdě řečeno tentokrát dělalo příjemné prostředí klubu atmosféru ještě lepší díky většímu kontaktu s fanoušky. I když na sebe kapela nechala čekat téměř do půl jedné ráno, program byl i tak pestrý. Předskokany byli DJové Cee, Ramel a Hellsmith, kteří nešetřili oldchoolovými hip-hopovými hity. Po nich následovala open mic show – tudíž kdo se chopil mikrofonu, měl volné pole působnosti. Po odbytí půlnoci se do příjemně poloprázdného klubu nahrnula stovka lidí, a jak zpívají Prago Union v jednom z jejich songů, nebylo ani kam plivnout. To každopádně nemění nic na tom, že po příchodu Kata na pódium se publikum dalo do varu a klub se rozhýbal, co to jen šlo. Nejvíce (nutno podotknout, že příjemně) mě asi potěšil výběr písní. Kapela neopomenula jediné album, což potěšilo každého z nás, a hlavně představila své nové album, V barvách, které spatřilo světlo světa teprve letos. Menším zklamáním pro mě bylo složení kapely, která bohužel nedorazila v plném počtu. Na scéně se objevil pouze frontman Kato s doprovodným DJ. Jak už jsem se zmínila, koncertu rozhodně přidal kontakt s publikem. Kato se ptal fanoušků, jestli se jim koncert líbí
a co dalšího chtějí slyšet. Ani po koncertě se kapela nevypařila jako pára nad hrncem, ale zůstala na pódiu, zodpovídala dotazy a fotila se s fanynkami. Shrnutí na závěr? Kdo na koncert nepřišel, udělal obrovskou chybu a nezbývá mu jen doufat, že se Prago slituje a znovu nasytí hudební choutky i nás, obyčejných smrtelníků, na dalším peckovém koncertě. Hvězdičkami ohodnoceno, bez váhání a pozdějšího litování, pět z pěti. text a foto Kristina Řežábková
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
n o v i n y
Drama na sto způsobů, aneb Jak získat Oscara snadno a rychle
protože jeho manželka upadne do kómatu. Nominace pro Clooneyho se nabízí, poněvadž role starostlivého otce musela být pro tohoto starého mládence, který otevřeně hlásí, že nemá rád děti, velkou výzvou. Mnohem snadnější pro něj jistě byla role, ve které si střihnul okouzlujícího prezidentského kandidáta ve filmu Den zrady, politickém dramatu, kde exceluje i aktuální sex symbol, Ryan Gosling. Ještě výživněji vypadá Jeden musí z kola ven (v originále Tinker, Tailor, Soldier, Spy), adaptace stejnojmenného románu Johna le Carrého. Špionážní thriller, ve kterém září Gary Oldman, který má odhalit sovětského špióna v britských tajných službách, má premiéru v únoru. Pokud máte v oblibě sociální dramata, měli byste zajít do kina na skvělý, poněkud nenápadný snímek Černobílý svět (v originále The Help), který se odehrává v 50. letech v americkém státě Mississippi a vypráví o rasismu a netoleranci v tehdejší společnosti. Nepříliš známá herečka Viola Davis zde podává v hlavní roli obdivuhodný výkon a právě díky ní film dlouho nevyženete z hlavy. Že téma 11. září již bylo vyždímáno do poslední kapičky? Ale kdeže. Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko dohání diváky k slzám již v traileru, kde za zvuků písně od U2 malý chlapec odhaluje tajemství, které mu jeho milující otec zanechal předtím, než zahynul v troskách World Trade Center. Tom Hanks, Sandra Bullock, tklivá hudba a nádherný vizuál jakoby křičely, že ten, kdo u tohoto filmu neposmrká alespoň tři papírové kapesníky, je bezcitné, cynické individuum. Pokud vám přece jen ještě nějaké papírové kapesníčky zbudou, je tu Válečný kůň, nejnovější re-
Zatímco minule jsem z chabé nabídky premiér pečlivě vybírala kousky, které by mohly stát za zhlédnutí, v tomto filmovém přehledu se dostávám do situace úplně opačné. Fanouškům kvalitních filmů totiž nastávají, jako každý rok touto dobou, pravé žně. Ptáte se proč? Nezadržitelně se blíží nejdůležitější filmová událost roku – předávání Oscarů. Letos tento den D nastane 26. února. A aby měli akademici filmy ještě v živé paměti, má drtivá většina oscarových kandidátů premiéru právě v tomto období. Od kterých filmů se tedy očekává alespoň jedna oscarová nominace? Již v prosinci tu máme Moneyball, sportovní drama s Bradem Pittem v hlavní roli. Naštěstí se film nedrží typické šablony – tým sestavený z outsiderů zázračně vyhraje soutěž, protože drží pospolu – ale nabízí jiný, jak už název napovídá, více ekonomický pohled na vrcholový sport. U českého publika asi narazí, protože nevypráví o hokeji ani o fotbale, ale o baseballu. V lednu nás pak čeká hollywoodský remake švédského thrilleru Muži, kteří nenávidí ženy. Vzhledem k tomu, že se režie ujal David Fincher, tvůrce takových skvostů jako je Sedm, Klub rváčů nebo loňský oscarový výherce Social Network, jsou očekávání obrovská. V rodinném dramatu Děti moje hraje George Clooney otce, který musí najít cestu ke své dospívající dceři,
žijní počin Stevena S pielberga. Vypráví o chlapci, jehož kůň je během První světové války odvezen na frontu. Michael Fassbender je stoupající filmovou hvězdou a míří vysoko. Pokud vám jméno tohoto herce, který si zahrál třeba v Hanebných Panchartech a nových X-Menech, nic neříká, máte možnost to v únoru napravit. Nebezpečná metoda je psychologické drama o Sigmundu Freudovi a Carlu Jungovi. Role Freuda se ujal Pánem prstenů
/7
proslavený Viggo Mortensen (ale věřte, že tady nevypadá ani trochu jako Aragorn) a Junga si vystřihl právě Fassbender. Ohlasy ze zahraničí jsou pozitivní, ale ne nadšené. To ti, kteří měli možnost vidět Stud, nadšeni jsou. V tomto filmu Fassbender bravurně ztvárnil úspěšného, bohatého, sexuálně závislého Newyorčana, kterému se závislost začíná vymykat kontrole. Jeho výkon je prý doslova odzbrojující. Po internetu ale kolují spekulace, že oscarovou nominaci pro něj od konzervativní akademie můžeme očekávat jen těžko. Stud je totiž, kvůli otevřenosti, s jakou o tématu sexuální závislosti pojednává, velice kontroverzní snímek. V Americe dokonce dostal rating NC-17, což znamená, že nikdo mladší 18 let na něj nesmí do kina. Těžko říci, zda to tvůrcům vadí. Tento rating totiž prakticky neznamená nic jiného, než obrovskou reklamu. Jak jste si jistě všimli, komedie, animované, ani akční snímky se v seznamu potenciálních kandidátů neobjevují. Pravdou totiž zůstává, že pokud jste režisér a toužíte po Oscarovi, musíte natočit historické, válečné, rodinné, psychologické, sociální nebo třeba politické drama (i když výjimky se samozřejmě najdou). Oscar ale není všechno, pokud do kina míříte za zábavou, trefou do černého je nový Sherlock Holmes: Hra stínů. Inteligentní humor, strhující akce a dokonalá dvojka Robert Downey Jr. a Jude Law znamenají sázku na jistotu. Pokračování akčního nářezu Mission Impossible – Ghost Protocol se opět natáčelo v Praze, takže pokud to bude úplná nuda, budete se moci snažit zjistit, jaké město Praha supluje v tomto díle. Další akčňák Zkrat se jeho tvůrce Steven Soderbergh snaží ozvláštnit tím, že protivníky zde nekosí svalnatý muž, ale na první pohled křehká, svůdná dívka. Relativně primitivní příběh o zrazené agentce tajných služeb, která se mstí, má skvělé obsazení (Michael Douglas, Antonio Banderas a opět Michael Fassbender), tak doufejme, že nezklame. Mladší sourozence potom vezměte na Kocoura v botách – tato postavička ze Shreka začala žít vlastním životem, vzala americká kina útokem a vydělala už přes sto milionů dolarů. Kvalitou Kocour prý převyšuje poslední dva díly Shreka, tudíž můžete do kina vyrazit bez obav (ano, samozřejmě ve 3D, že váháte!). V tomto přehledu hodně opomíjím české filmy a to hlavně z toho důvodu, že před premiérou nejde snad žádný český snímek s čistým svědomím doporučit. Nejnadějněji nyní vypadá film Ve stínu s Ivanem Trojanem v hlavní roli. David Ondříček, který režíroval skvělé Samotáře, se vrhl na kriminální příběh, který se odehrává na jaře roku 1953, na pozadí vzestupu komunismu a měnové reformy. Na závěr mi dovolte ještě pomyslnou třešničku na dortu. V lednu se bude v rámci Projektu 100 promítat jeden z nejlepších muzikálů všech dob, legendární West Side Story. Pozorně sledujte program kina Kotva a nenechte si ujít jedinečnou příležitost vidět tento skvost na velkém plátně! Kateřina Dvořáková
z
l i t e r á r n í
k a v á r n y
m ě s í c
v e
d n e
Žízněme po kultuře v Kotvě ještě více Je sice zvláštní, začínat článek o kině Kotva tak, že spustím o Cinestaru, jenže já jsem těch zážitků tak plná, že je musím sdělit. Po nesolidně dlouhé době jsem nedávno usedla do modrých, měkce polstrovaných sedadel právě tohoto budějovického multikina a s pocitem „Ty brďo, tady se sedí!“ jsem se připravila na nálož, kterou přichystal sám mistr Zla - o kterým se samozřejmě nesmí mluvit, a jeho protivník Harry. Po neskutečně dlouhých a absolutně nesnesitelných reklamách jsem měla nutkavou chuť plakat. Jenže jelikož jsem ve čtvrťáku a lidi ve čtvrťáku prý neplakaj, byla jsem nečekaně silná a ovládla se. Zeptala jsem se tedy sama sebe, zda ten film už začne a se zavřenými víčky a lehkým tikem v levém koutku úst jsem vyčkávala. Když v tom mé vyčkávání vyrušil další vnější aspekt a to někdo-kdosi vzadu v předposlední řadě, kdo asi rád popcorn, jeho chroupání a prohrabování se jím v papírové krabici. To jako by probudilo dosud tiché osazenstvo kina a to si vzpomnělo, že se jim vlastně taky něco skrývá pod sedadly! Jako na povel začaly tyto chroupací mašiny vytahovat pochutiny, které si zakoupily ve vestibulu kina i přesto, že tam byla nepochopitelně dlouhá fronta a lidí ve vestibulu postávalo tolik, že jsem na chvíli zaváhala a chtěla nepozorovaně odejít. Co chci vlastně tímhle dlouhým úvodem sdělit? Nesnáším CineStar. Lístky za draho, lidé uchroupaní, reklamy zdlouhavé. Určitě všichni z Budějovic alespoň půlkou ucha zaslechli, že se naše druhé a poslední budějovické kino Kotva mělo zavírat. Byla jsem zděšená! ( A to nejen proto, že tam pracuji a přišla bych tak o báječně strávený večery, že...) A taky vám přišlo, že se o tom pomalu ani nikde nepsalo, a že jste to mohli zaslechnout opravdu jen tou půlkou ucha? To já tak nemůžu nechat. Vždyť si jen představme, o jak drahocennou kulturu by České Budějovice přišly. Kotva je atraktivní díky svému promítání alternativních filmů, záznamů baletů a živých přenosů z Metropolitní Opery, které opravdu stojí za návštěvu.
Kdysi „Bio Kotva tělocvičné jednoty Sokol II“, dnes pouze „Kino Kotva“ na Lidické třídě patřilo už ve 20. letech minulého století do pětice stálých českobudějovických kin, v 60. letech zde v Budějovicích bylo kin dokonce devět. Dnes je kino Kotva posledním „kamenným“ kinem, které ještě připomíná historii českobudějovické kinematografie. Ročně kino navštíví 40 tisíc diváků, přičemž jeho sedmimilionový roční rozpočet dotuje město částkou 1,45 milionu korun. (!!) Po rozsáhlých debatách a táhlých radách města se zastupitelé usnesli, že kinu poskytnou dotaci 250 tisíc korun. Tato částka měla původně kinu přijít z evropského projektu Europa Cinemas, to by však polovinu filmů, promítajících v Kotvě musely tvořit právě evropské filmy. Česká distribuce je však v tomto ohledu nedostatečná, a tak kino Kotva tento požadavek nesplnilo. Kino Kotva je tedy částečně zachráněno, do letňáku se ale už nejspíš nepodíváme. Háječek letos poprvé po 40 letech nebyl otevřen a to z toho důvodu, že neprošel digitalizací. Všechno se modernizuje a stará krása mizí, no. Loni v létě přišlo do letního kina na 6 tisíc diváků a tato návštěvnost ještě kino uživila. Letos je však stav jiný, stále více filmů je distribuováno na nových, zdigitalizovaných discích a Háječek by už neměl co promítat. Leda bychom chodili stále na jeden a ten samý film?! A tyto problémy nejspíš postihnou všechna kina, která zmiňovanou digitalizací neprojdou. V lednu 2013 se totiž přestanou distribuovat klasické filmové pásy. Ještěže alespoň ta Kotva je o krok napřed! Dle mého souzení je Kotva doopravdy českobudějovickým bohatstvím. A i přesto, že v kavárně Kotva nesnášíme, když se na bar navalí 123 lidí a chtějí hned-teď-všechno, vidět mezi námi nové tváře by byla veliká paráda. (Ta rodina, co si pořád sedá ke stolu 14 je už totiž strašně okoukaná). A opravdu, tohle není reklama Kotvě. Je to pouze apel na lidi žíznící po kultuře, že multikino za to opravdu nestojí. Sára Hölclová
Děti Sumce - ještě o nich uslyšíme! Pusť si muziku, klekni si na postel...
Kapela, která se ve velmi krátké době dostala do širokého povědomí lidí z Českých Budějovic. Zkouší, koncertují, je o nich slyšet. Kontaktovala jsem kapelu Děti Sumce, abych jim položila několik otázek týkajících se koncertu, který se konal 17. 11. v Mighty baru Velbloud. Když jsem se dovolala jejich frontmanovi, byl velmi ochotný a milý, řekl mi, že mě vůz vyzvedne ve čtvrtek, 24. 11. v 19 hodin a uděláme rozhovor. Neměla jsem proč nesouhlasit a byla jsem zvědavá, jak večer bude probíhat. Ve čtvrtek v 18:55 před mým domem stála černá Audi A6 se ztmavenými skly, nastoupila jsem, řidič mě pozdravil, ale nic dalšího mi neřekl. Protože jsem se s kluky setkala již dříve, nepodcenila jsem situaci a vzala si své nejlepší šaty, lodičky a elegantní kabát. Jeli jsme jen
chvíli a zastavili jsme u Clarion Congress Hotelu (bývalý Gomel) a řidič mě zavedl do restaurace, kde už čekali členové kapely. Nabídli mi Moët a nechali přinést jídelní lístek. Neměla bych zapomenout zmínit, že všichni vypadali úžasně, cítila
jsem se až trochu rozechvěle, když jsem s tolika charizmatickými osobnostmi seděla u jednoho stolu. Přestože kluci jsou jistě gentlemani a něco už si zažili, přiznávají, že dříve byli namyšlení, že to o sobě ví. „Teď už se ale cítím dokonale“ dodává frontman kapely. Na otázku, jak kapela hodnotí čtvrteční koncert mi kytarista odpověděl: „Byla to bomba, opět jsme dostali nabídky od poměrně známých lidí na spolupráci.“ Ze svých plánů do budoucna mi prozradili, že míří do Lucerny, později do Edenu. Pravděpodobně aby dali najevo, že se neberou tolik vážně, se smíchem dodávají: „Ale nejbližší plán je, že v pátek půjdeme na pořádnou party.“ Na žádnou stránku Vás neodkážu, Děti Sumce totiž říkají: „Věříme, že když někdo chce, tak si nás najde.“ Dominika Vondráčková
„Tajemství žonglování je vnitřní harmonie a schopnost nechat něco plavat.
Alespoň tak to píše Robert Fulghum, americký spisovatel, který nedávno zavítal do naší země zemičky, zastavil se v Českých Budějovicích a posléze se žertovně vzdával městské policii v Brně. Žonglování vskutku je umění duševní rovnováhy, rychlých rukou a bezmezné trpělivosti. A když je venku mrazivo, co může být větší zábava než vzít si ve špíži několik pomerančů a nechat je létat vzduchem? Začít můžete jednoduchou kaskádou nad peřinou plnou peří nebo, pokud patříte mezi odvážnější, si najít vhodný kousek veřejného prostoru, pustit si do sluchátek hudbu a zkoušet bláznivé triky přímo před očima náhodných kolemjdoucích. A že se najde dost ztřeštěností,
které si můžete vyzkoušet. Od žonglování s vajíčky, přes kužely, kruhy a neviditelné míčky, až po juggling se zavázanýma očima. Nespočet nápadů objevíte na internetu (např. http:// zonglovani.info) nebo se také můžete zastavit na některém z kurzů žonglování a zapassovat si společně s ostatními (kupř. pravidelný středeční kurz v Kredanci). Žongluje kdekdo, žongluje se s kdečím a kdekoli se sejdou lidé, co mají chuť vyhazovat věci do vzduchu. Je to veselá nesmyslnost, která nechává myšlenky volně plynout a uklidňuje svým donekonečna opakujícím se řádem, že všechny věci padají k zemi. Kateřina Straková
s t u d e n t s k é
n e k r i t i c k é
n o v i n y
/8
Že umíte mluvit? Existuje člověk, který vás snadno vyvede z omylu
Studentské universitní divadlo v Hroznové ulici přivítalo ve středu 16. listopadu vzácného hosta. Na místní scéně vystoupil Jan Nepomuk Piskač, rétor a učitel řečnictví, věčný experimentátor se slovy a zvuky, žák a asistent Ivana Vyskočila na DAMU. A od loňského roku také iniciátor budějovického kurzu sociální komunikace „Do slova a do písmene“, v rámci něhož učí své studenty precizně zvládat mluvený projev. Jeho v tomto školním roce druhý sólový výstup přilákal spíš komornější publikum, rozhodně se však nikdo z návštěvníků neměl čas nudit. Naopak, posluchači podléhali záchvatům smíchu díky rétorově osobitému stylu, při němž je schopen samým nasazením a hlubokým prožíváním jakéhokoli textu skoro spadnout ze židle. Piskač pro tento večer namíchal úplný lingvistický koktejl, přičemž
ve svém přednesu děl z tvorby například Christiana Morgensterna, Victora Huga, Bohuslava Reynka, Ivana Vyskočila či Dagmar Urbánkové volně užíval překladů do polštiny, ruštiny, němčiny a zazněla i finština. Ne náhodou mělo jeho vystoupení přízvisko translatologický večírek. Piskačovy kurzy sociální komunikace probíhají již od loňského školního roku pravidelně každé pondělí a úterý v prostorách Gymnázia J. V. Jirsíka. Mezi českobudějovickými studenty různých škol mají velký úspěch, který lze čekat i nadále. „Do započatých kurzů teď už nové členy bohužel nepřijímám, jednak jsme od září už hodně pokročili a jednak je kurz i takhle dost plný. Ale od začátku druhého pololetí očekávám otevření nového – pro začátečníky,“ avizuje Piskač.
Zájemci o řečovou výchovu se tedy mohou těšit na hodiny plné cvičení přednesu poezie, politických projevů, krátkých lidových pořekadel nebo třeba jízdních řádů. Hlavní roli přitom hraje jazyková senzitivita. „Dávám studentům možnost, aby si na hodiny nosili i vlastní texty, to, co je nejvíc zajímá a na co se sami chtějí zaměřit,“ doplňuje. „Na minulých kurzech jsme začínali třeba na kuchařkách. Mladí řečníci si připravovali tvořivá vystoupení na téma rodové recepty,“ směje se Piskač. Studenti jsou z kurzů nadšení, ale často také přiznávají, že ovládat mluvenou řeč není žádná legrace. Kritika totiž bývá okamžitá. „Někdy to je docela těžké,“ říká Kateřina Šimánková, jedna z letošních začátečnic. „Člověk si dlouhou dobu připravuje přednes daného textu, ale panu Piskačovi se to nikdy nezdá hned na poprvé, takže je nucen opakovat jej před všemi znova a lépe stále dokola.“ Sociální komunikace však není pouze pro rozené exhibicionisty, kteří se musejí za každou cenu předvádět. V řadě případů je tomu právě naopak. „Snažím se v lidech probudit vždy to, co jim chybí: Po introvertech chci, aby se otevřeli a přestali se stydět a extroverty zase usměrňuji, zklidňuji,“ vysvětluje Piskač. Ačkoliv sociální komunikace možná není aktivita tak známá, v jistém smyslu je dle Piskače ve všech oblastech života nepostradatelná. „Mrzí mě, že se v současnosti hodně ustupuje od mluveného slova. Dialog například ze vztahu učitel – žák téměř vymizel. A to je velká škoda,“ podotýká mistr živé řeči. Tereza Pavelcová
V Galerii Měsíc ve dne 1. prosince vyšly nové hvězdy a prošly se po přehlídkovém molu v kostýmech zapůjčených butikem Pink Cadillac. Modely nepředváděly profesionálové, ale protože advent patří zázrakům, mohly si tuto roli vyzkoušet děti z Arpidy, a to díky pořádajícímu občanskému sdružení Na půl cesty a Měsíc ve dne. Foto Vojtěch Nárovec
z
l i t e r á r n í
k a v á r n y
U výročí 17. listopadu a v týdnech předtím jsme byli svědky různých demonstrací a happeningů v duchu „současný systém nefunguje, příliš malá skupina je příliš bohatá a všechno je tak nějak špatně“. V ČR dokonce někteří demokracii rovnou symbolicky pohřbili. Což mě trochu vyděsilo, protože se jednalo o převážně mladé lidi, kterým rezignace a pesimismus nesluší. Rozzlobenost možná ano, ta ale vyznívá do prázdna nebo destrukce, pokud ji neprovázejí jasná řešení. Jenže v požadavcích demonstrantů a okupantů náměstí a obchodních tříd lze v podstatě mezi řádky vyčíst
v e
d n e
Nezodpovědná pravice a neschopná levice Ač již dva roky nejsem členem redakce Vedneměsíčníku (a když se kouknu na zadní stranu, tak zjistím, že ze současné redakce jsem se osobně setkal asi se dvěma lidmi), rozhodl jsem se po dvou letech do něj napsat článek – dílem abych zjistil, jestli mě dva roky na vysoké školy neučinily literárním impotentem (nechám na vašem posouzení), a dílem proto, že současná doba si žádá diskusi, do které by se měli zapojit všichni a zejména lidé mladí a životem neopotřebení. Tenhle článek by je měl podnítit k tomu, aby se věci okolo sebe podívali z pohledu, který snad pro některé z nich bude nový. Půjdu rovnou k věci: jedná se mi o krizi v současném světě. Jak o tu politickou, tak ekonomickou, ekologickou a já nevím ještě jakou – nálepka není podstatná, důležité jsou společenské procesy, které máme na mysli. Všichni jistě víte, o čem je řeč, minimálně pokud jste vzali za poslední dva roky alespoň jednou do ruky noviny, kde se o ničem jiném nepíše (vypadá to, že sklizně novinářských letních okurek se v příštích letech nedočkáme). Co se tedy dozvídáme o současné krizi z novin a od většiny spoluobčanů, kteří tyto noviny čtou? Tak předně tu máme pěknou polízanici: nastala finanční krize. Tu vyvolaly některé nezodpovědné banky, které půjčovaly víc, než měly, a nezodpovědné státy, které svojí sociální politikou rozmazlovaly občany přicházející „s napřaženou rukou pro almužnu“ (autentický citát jednoho poměrně významného muže). Jaké je tedy řešení současné krize? Inu, zadržet dech, vyvrtat šroubovákem nové dírky do opasku a ten si pak řádně utáhnout, jak se na správně zodpovědného a uvědomělého občana sluší. Upřímně řečeno se mi obrací vnitřnosti v těle na štorc a ještě jednou dokola, když podesáté slyším tuhle písničku z rádia, televize, novin a v horším případě i od svých vrstevníků. Těžko najít chyby v něčem, co je od základu postaveno na omezených a ideologií zatížených předpokladech. Pokusme se ale přece jen rozplést tohleto klubko nesmyslů ukázat si, které všechny automatické pravdy musíme zrušit nebo minimálně zpochybnit, abychom se při hledání řešení netočili pořád dokolečka. Tak předně: co je to vůbec za peníze, které nám chybějí? Kdo je vlastní, komu je dlužíme? Hospodářství jednotlivých zemí dnes prosperuje podle toho, jestli dotyčná lokalita láká investory, kteří v něm roztáčejí kola svého byznysu. Katastrofální propad nebo nečekaná expanze ekonomiky – tohle všechno tedy závisí na milosti a nemilosti několika elitních podnikatelů (jejich počet se celosvětově odhaduje do deseti tisíc), popřípadě na ratingových agenturách, které mohou do určité míry ovlivnit jejich rozhodování. V těchto rukou se tedy sbíhají nitky státních dluhopisů a páky světového ekonomického systému – tyto ruce určují, kde se bude in-
POSLEDNÍ SLOVO Pohřbívání demokracie
m ě s í c
jen: chceme více regulací, více přerozdělování, více pohodlí za méně práce a méně zodpovědnosti – tedy bohužel to, co opakovaně nefunguje a co zavedlo naši civilizaci do současných problémů. Pomyslní „hrobníci“ demokracie tuto linii sledují i v tom, že požadují, aby ten lepší svět „někdo“ zařídil. Jenže to je zásadní nedostatek jejich úvah. Demokracie je jen jakási šablona se základním předpokladem – všichni mají stejná politická práva. To jaká nakonec bude, záleží především na lidech, kteří tuto šablonu naplňují svými každodenními činy – tedy na všech. Nelze ji vylepšit mávnutím kouzelného proutku, demonstracemi vynuceným rozhodnutím „těch nahoře“, ani vyvřelou zlobou nespokojených. Lze ji budovat a rozvíjet jen postupnou a vytrvalou snahou – všech, nebo aspoň většiny. A to s vědomím, že nikdy dokonalá nebude, protože lidé také nejsou dokonalí. Ale můžeme – ne, musíme – se o to snažit. Demokracii bych v žádném případě předčasně nepohřbíval, protože přijít místo ní mohou jen horší věci. Raději všem okupantům a demonstrantům navrhuji – co takhle spíš udělat něco pro to, abychom ji pohřbívat nemuseli? Milan Brabec
vestovat a kde ekonomika poroste, z které země se stane montovna a zásobárna levné pracovní síly, a na kterou zemi se prostě vybodneme a pro klid svědomí jejím hladovějícím obyvatelům pošleme halíř z každé prodané jogobely. V téhle situaci se ovšem pravicové „reformní“ kroky, spočívající v snižování schodku a podbízení se investorům, jeví naopak jako kroky vrcholně zpátečnické, nezodpovědné, nic nereformující, naopak utužující současnou nadvládu světové finanční oligarchie. Moc demokraticky zvolených zastupitelů je už jen k smíchu v situaci, kdy bez ohledu na předvolební sliby jsou okolnostmi donuceni chovat se v souladu s požadavky oligarchů, jejichž moc určuje bariéry naší současné demokracie, která se navíc většinou utápí v marasmu korupčních skandálů a klientelistických sítí. Paranoidní? Šílené? Ano, přesně v takové situaci se nacházíme. A útěchu neposkytuje ani levicová „opozice“, která navrhuje pouze kosmetické úpravy pravicových neoliberálních klystýrů, a která - a to se s kýmkoliv vsadím o pivo - bude nakonec stejně okolnostmi přinucena zavést asociální reformy, které nyní kritizuje. Ve skutečnosti nehodlá měnit vůbec nic a pouze trpně pokračovat v jízdě rozjetým vlakem. Politika se tak dělí na dvě části – na vykořisťovatelskou pravici, která se zaklíná iluzí „rozpočtové odpovědnosti“, a na vykastrovanou levici, která se stále ještě tváří, že zastupuje alternativu, ačkoliv ve skutečnosti se jedná o řídkou variantu téhož. Zásadní otázkou, před kterou nyní stojíme, je: funguje člověk pro ekonomiku, nebo ekonomika pro člověka? Proč se necháváme tyranizovat a zotročovat těmi, kteří se nám snaží namluvit, že v zájmu několika nenažraných (a velmi pravděpodobně análně frustrovaných) jedinců máme všichni podřizovat svoje životy absurdní totalitě neviditelné ruky trhu? Kdo nás k tomu nutí? Jsme to my sami, kdo si na sebe plete bič. Řešení je jednoduché, avšak nepříjemné – vyvazovat svůj individuální život z bezprostřední závislosti na produktech tohoto perverzního systému tak, abychom se bez něj mohli obejít – protože pokusit se ho reformovat nemůže skončit jinak, než s flintou v ruce. Doufám, že jsem touhle krátkou úvahou motivoval alespoň některé z vás, aby se nad věcmi zamysleli bez závislosti na neustále opakovaných klišé, která fungují pouze jako dodatečné mantry a ospravedlnění jedné velké totality – totality Dobrého Trhu a jeho prominentních otroků, kteří se snaží bičem pohánět všechny ostatní. Vašek Rameš Vaše názory a připomínky rád uvítám na emailu
[email protected] šéfredaktor: Tomáš Erhart zástupkyně šéfredaktora: Kateřina Dvořáková, Šárka Tůmová redaktoři: Markéta Dadáková, Anna Kárníková, Marcela Macháčková, Kristýna Novotná, Tereza Pavelcová, Eva Procházková, Kristina Řežábková, Magdaléna Spurová, Kateřina Straková, Martin Škoda, Johana Třešlová, Jan Turek, Emma Vrbová, Dominika Vondráčková grafické prvky: Lucie Krausová, Tereza Müllerová poradci: Milan Brabec, Martin Volný
