Inspirace pro utkání s budoucností Sborník příspěvků přednášejících z 5. konference Platformy městských architektů pořádané Společností Petra Parléře, o. p. s., ve spolupráci s městem Prachatice a společnostmi ARCHservis a TRIGEMA, a. s.
Prachatice, Radniční sál Městského úřadu Prachatice, Velké náměstí 3, 383 01 Prachatice 20. září 2016
Program Proslov starosty Prachatic
Ing. Martin Malý
2
Prof. Milan Knížák, Dr. A
3
Ing. arch. Petr Brožek Mgr. Petr Borecký
5
Rekonstrukce Tančírny v Račím údolí
Ing. arch. Michal Sborwitz
7
Škola základ života obce
Ing. arch. Jaroslav Wertig
9
Ing. arch. Andrea Marković
12
učme se jim naslouchat JUDr. Marek Hanák
15
Em. prim. MUDr. Michal Maršálek, CSc.
17
Město jako obývák Příběh jedné soutěže (Úvaly 2016)
Živý hřbitov Hřbitovy o nás řeknou mnohé Architektura jako výpověď o své době Panelová diskuze: Město, architekt a občan – jak to jde dohromady?
(Mgr. Petr Borecký, Ing. arch. Ing. Eva Kováříková, Mgr. Ondřej Skripnik, Ph.D., Ing. Martin Malý)
Závěrečné hodnocení a odrazem myšlení lidí. Naše města a obce se rychlým tempem rozrůstají a mění a neměl by nám být lhostejný konečný výsledek. Vždyť vše, co nás obklopuje, nás ovlivňuje a formuje. Považuji proto za moudré naslouchat odborníkům, a to nejenom těm zkušenějším, ale dávat prostor a šance i těm mladším, kteří přinášejí nové pohledy a vnímání moderní doby. V Prachaticích jsme v poslední době řešili a řešíme několik projektů, které budou mít významný dopad na veřejný prostor. Zpracovatele studií jsme vybírali jak formou veřejné soutěže o návrh, tak výzvou k podání nabídky vůči vybraným architektům, jejichž návrhy byly v soutěžích o návrh uskutečněných v posledních letech v oblastech, které jsme měli v úmyslu řešit (veřejná prostranství, resp. veřejné budovy občanské vybavenosti), oceněny či odměněny (např. i oceněním v rámci Ceny Petra Parléře). Všechny navržené způsoby možných řešení nás příjemně překvapily a občané je při veřejných diskusích přijali většinově kladně. Naše krásné renesanční město dokážou občané a turisté i po několika stoletích stále obdivovat a já bych si přál, abychom se i dnes chovali a jednali s ohledem na nové generační potřeby a pocity a utvářeli města tak, aby byly respektovány skutečné hodnoty vytvořené našimi předky s citlivým navázáním na potřeby současné moderní doby. Je to velmi citlivá otázka a věřím, že osvěta, výměna názorů, vzájemný respekt a tolerance, které jsem na této konferenci skutečně zažil, jsou nejlepší cesta, jak dělat správná a prospěšná rozhodnutí. Děkuji panu PhDr. Allanu Gintelovi za uskutečnění této konference v našem městě a výbornou spolupráci při její přípravě. Též děkuji všem vystupujícím a přítomným za skvěle strávený den plný inspirativních myšlenek.
Proslov starosty Prachatic Ing. Martin Malý, starosta města Prachatice Jsem potěšen, že uznávaná Společnost Petra Parléře zvolila pro svoji konferenci město Prachatice. Bylo mi ctí u nás přivítat nejvýraznější osobnosti z oblasti architektury a urbanismu a vyslechnout si zajímavé názory a jedinečné myšlenky v neotřelých příspěvcích, které přinesly nové pohledy na obsah pojmu architektura. Každá generace si utvářela a utváří vlastní názor na způsob řešení veřejného prostoru. Možná se nám dnes, s odstupem času, líbí některá řešení více, či méně. Jedno je však jisté: jsou obrazem své doby
2
Současným městům nepomohou razantní vstupy věhlasných architektů. To dobře vidíme v Praze. Tzv. tančící dům je agresivní, hloupý a vlastně nepoužitelný. Dnes v něm zůstávají jen výstavní prostory, ale ani ty nejsou příliš kvalitní. Jeho agresivní vstup do malého Jiráskova náměstí, velké kulaté sloupy, které jsou jen kulisami stočenými z voděvzdorné překližky a uvnitř jen nosná kovová trubka. Směšné hnízdo na střeše je výtvarným paskvilem. Každý obyčejný dům by na tom místě měl větší smysl. Firma Baťa ve třicátých letech postavila v každém městečku na náměstí tvrdě a necitlivě funkcionalistický dům. Jsem milovníkem funkcionalismu, ale vrazit na historické náměstí betonovou kostku je přinejmenším neuctivé. Něco podobného vznikalo za komunismu, kde v každé větší vesnici vybudovali prodejnu Jednoty, trapnou postfunkcionalisticko-socrealistickou barabiznu. V Praze máme unikátní moderní stavby, které nejsou nikde jinde na světě, ale mají nulovou propagaci. Vídám houfy turistů fotografujících již zmíněný „tančící dům“, ale o kilometr dál proti proudu Vltavy je enkláva unikátních kubistických domů, kde turistu nezahlédnu. Ale i současné stavby jsou necitlivé, bezduché. Měl jsem přednášku v novém komplexu Florentinum. Přijel jsem taxíkem, vešel do atria a najednou jsem nevěděl, kde jsem. V Londýně? V New Yorku? V Moskvě? V Tokiu? Mohl jsem být kdekoliv. Takových Florentin je ve světě spousta. Notorické lpění současných architektů na skle a oceli mně připadá nudné až impotentní. Praha měla obrovské štěstí, že nebyla v 19. století metropolí a tudíž se vyhnula velkým bulvárům, které protnuly Vídeň, Berlín, Paříž, Londýn, a zůstala tak barokním městem na středověkém půdorysu. Také obě světové války, které zničily mnoho měst, byly k Praze milosrdné. Chápu, že při dnešní demografické expanzi, kdy počet lidí prudce vzrůstá, je asi nutné reagovat jinak než v minulosti, ale velkovýroba uniformních staveb neplní dostatečně svojí funkci a unifikuje lidská sídla. Na jedné straně voláme po jedinečnosti (např. idiotským heslem “Buď sám sebou“), na straně druhé unifikujeme vše, co se dá. Nejraději bychom i charaktery lidí přistřihli do jediného modelu. Možná, že to všechno má něco společného se ztrátou hodnotového žebříčku. Prudká technická revoluce posunula vědce a techniky na hrot lidského snažení. Zdá se mi, že moderní vědci (a teď mluvím obecně, prosím nevztahovat na výjimky) zpyšněli. Najednou se ve svých představách dostali tak daleko od běžného života, že začali mít pocit, že tento život je nicotný a nedůležitý. Ale my jiný nemáme. Kosmická vteřina, v které se osud naší zeměkoule odehrává, je naším jediným časoprostorem a je třeba se o něj starat. Nedávno zemřelý korejský myslitel Ahae prohlašoval, že „člověk je především odpovědný za své bezprostřední okolí“. Z toho vyplývá, že péčí o náš malý svět pečujeme o všechno. Ale abych se vrátil k současným městům. Se změnou života, kterou přinesl průmysl, začala města růst. Nejdříve vznikaly poměrně umírněné dělnické kolonie, ale po druhé světové válce vznikala velká satelitní sídliště, především panelová. Po převratu k tzv. demokracii v roce 1989 se začala vyčleňovat bohatší vrstva a paneláky jim přestaly stačit. Nastala bezbřehá výstavba rodinných domků, což je
Město jako obývák Prof. Milan Knížák, Dr. A Jsem šťasten, že žiji v současné době, že máme elektřinu, antibiotika, zubaře, auta, letadla a tzv. demokracii. Co se týká měst a obcí, rád bych se vrátil, dejme tomu, 200 let zpátky, abych zažil města jako urbanistické celky podléhající nějakému řádu, nějaké hierarchii. Pohled na dnešní lidská sídliště mě netěší. Nejedná se o organické celky, ale o skrumáže. Za devastující (a pro naši sobeckou dobu, bohužel, typické) považuji obecně rozšířené heslo formulované Remem Koolhaasem: Fuck the context! I když vím, že autor se později od něj několikrát distancoval, stačil tento agresivní názor napáchat neuvěřitelné škody a dodnes jeho vliv neutichl. Právě kontext je hodnota, která musí být důkladně zvažována. Koolhaas rovněž prohlásil, že „architektura je příliš pomalá“. Ano, architektura je pomalá a to byla po řadu let její základní vlastnost. Architektura působila jako statická část lidského života. Klasická architektura (a teď mám na mysli obecný význam tohoto pojmu, tedy pevný zkonstruovaný dům z klasických materiálů) chce být něčím stabilním, něčím, co lidský život přesahuje. Na konci 19. století přichází do euroamerické architektury touha po lehkosti a variabilnosti, která vrcholila asi Archigramem. Přelidněná společnost potřebuje mobilitu lidí a tedy i rozšířené možnosti bydlení. A tak vznikají (např.) domy na kolečkách, kterými se lidé stěhují za prací s celou svojí domácností, což není nic nového. Již v dávné minulosti měli lidé mobilní obydlí, s kterým se stěhovali třeba za pasoucím se stádem. Uvědomuji si jasně služebnost architektury. Od začátku nás civilizační prvky oddělují od zbytku světa. Staví přehrady mezi námi a přírodou, popř. i mezi lidmi a lidmi. Ve své knize „Sny o architektuře“, kterou jsem publikoval v roce 2012 a která zahrnuje mé texty a návrhy z let 1962-1990, navrhuji uvažovat opačně, tzn. pokusit se vychovávat člověka pro architekturu. Jsem přesvědčen, že to má smysl. Současná společnost ztrácí pokoru. Neustále hovoříme jen o lidských právech. Je nutné začít přemýšlet i o povinnostech a možná, že jedna z takových povinností je omezit životní nároky a nezbavovat se všech tradic.
3
horší než paneláky. Odmítám trendy vedoucí k plošné výstavbě sídlišť rodinných domků, které rozšíří města na tak obrovitou aglomeraci, že člověk bydlící ve vnitřním městě nebude mít šanci se dostat do přirozeného přírodního prostředí (zbyde-li nějaké). Rodinný domek je věc sobecká a pro mnoho lidí zbytečná, poněvadž těch jedinců, kteří potřebují ke své existenci nějaký zcela oddělený a soukromý prostor, je málo. Do běžného panelového domu se vejde cca padesát rodin. To položeno do plochy znamená padesát rodinných domků náročných na prostor a energii. Za posledních dvacet pět let vznikla nekontrolovaná sídliště ošklivých domečků nejen kolem metropolí, ale rozšiřují se jimi vesnice, kde se rádi usídlují lidé z měst a mění je tak v houfy neušlechtilých staveb, které nejsou přínosem ani pro vesnici, ani pro krajinu. Mnozí lidé, kteří chtějí stavět, se ohánějí pojmem demokracie, právem bydlet podle „vlastních představ“, ale to je falešné chápání lidských práv. V minulosti vznikala lidská sídla podle tehdejších potřeb. Dnes jsou však lidské potřeby tak roztříštěné, že žádné struktury a systémy nevytváří, a lidé, kteří o tom rozhodují, jsou často diletanti a někdy dokonce i s kriminálními sklony. I proto je třeba člověka pro architekturu vychovávat. Když jsem po roce 1990 přemýšlel o tzv. revitalizaci sídlišť, doporučoval jsem, aby do toho nezasahovali architekti, ale aby lidé spontánně předělávali svá bydlení, aby v paneláku vznikaly propojením pater mezonetové až věžovité byty, aby u vchodu vznikaly balustrády, na domech divoké balkóny či lodžie a mezitím nejrůznější stavbičky občanské vybavenosti. Bohužel, nedopadlo to tak. Ti, co měli peníze, panelová sídliště opustili, a ti, co tam zůstali, byli rádi, když jim architekti navrhli zateplení domu či změnu barvy fasády. Chtěl jsem, aby panelová sídliště, která za totality fungovala jen jako noclehárna (ti starší si vzpomenou, že se panelákům říkávalo králíkárny), se stala sociálním prostorem pro kompletní život rodin. Zapomněl jsem na vzdálená pracoviště, kam většina obyvatel ze sídlišť odjíždí, a možná i na touhu být také někde jinde, například nadýchat se historického vzduchu na starém městě. Ale starých měst čím dál víc ubývá. Falešnou modernizací, hrubými přestavbami, kdy zachováváme pouze fasády. Předělanými vnitřky napodobujeme ony králíkárny, stíráme pel staré estetiky, která často působí jako terapie. Autentická připomínka historie je zdravá pro život jedince i pro život města. Po roce 1990 jsem také propagoval, aby státní a městské úřady a instituce byly umisťovány především do okrajových čtvrtí, kde mají mimochodem daleko lepší parkovací a přístupové podmínky, kde mají šanci k dalšímu růstu a kde jsou všechny stavební zásahy a přestavby vítány. Chci poukázat na varovný příklad českého parlamentu, který nevyužil zcela prázdnou a pro federální parlament postavenou budovu, a zpupně obsadil velkou část historického centra Prahy, kterou s velkými náklady přestavěl
pro své potřeby a tím ji nevratně architektonicky poškodil. Taková devastace není jen devastací domů, architektury, ale popřením funkčnosti města, poněvadž omezením bytů se tato městská část, už tak zatížená náporem turistů, ještě více „umrtvila“. Nejlepším způsobem, jak se chránit před nekontrolovatelným růstem tzv. turistického průmyslu (tzn. struktury vytvořené pouze pro potřebu, lépe řečeno odírání turistů), je zabydlenost turistických čtvrtí místními obyvateli, kteří si svou přítomností vynutí i normální infrastruktury. Dům s nájemníky žije nejenom v úředních hodinách, ale po celý den, dům je tak lépe střežen, ošetřen a má větší smysl. Osvětlené okno dává chodci pocit, že není v opuštěném, odcizeném prostoru, ale že za tímto světlem žijí další lidé se svými osudy. Osvětlené okno je symbolem humanity, symbolem lidského společenství. Rád bych upozornil i na nebezpečí vzniku tzv. rezidenčních čtvrtí, po jejichž zřízení některá města či městské části volají. Patrně se nevyhneme třídním, zájmovým či jinak stejnorodým městským ostrovům. Jde však o to, aby tyto ostrovy byly co nejmenší a logicky a plynule navazovaly na ostatní části města. Když se budou města vyvíjet jako dosud, není daleko doba, kdy expanze stavebnictví změní naši republiku ve dvě městské aglomerace – českou a moravskou (Praha a Brno). Současní architekti se dělí na dva zásadní typy. Jedni vyhovují trhu, tedy pokleslému vkusu většiny investorů, a variují katalogové paskvily. Druzí exhibují okázalými stavbami bez logiky, jen s touhou zapsat se do dějin architektury. Někdy jim však chybí erudice a chtějí nás ohromit napodobováním cizích vzorů. To je směšné uvažování, ti, co napodobují, jsou přinejlepším druzí. Současní architekti se často považují za tvůrce životního slohu. Narážím na přihlouplé TV pořady, v kterých architekti navrhují do bytů i suvenýry, malují obrazy a určují barvu toaletního papíru. (Omlouvám se těm, co nezapadají ani do jedné z těchto kategorií.) Vztahy mezi lidmi pokládám za základní architekturu, poněvadž žádná zeď není dost silná a pevná, aby nás ochránila před zlobou, a proto bychom se, víc než vymýšlením kuriózních staveb, měli věnovat zkvalitnění lidských vztahů. Současné umění degenerovalo do zábavy a provokace, přesněji řečeno do pseudozábavy a pseudoprovokace. Něco z této degenerace nalézám i v architektuře. Prof. Milan Knížák, Dr. A., multimediální umělec. Absolvoval 11letou střední školu v Plané u Mar. Lázní. Z dalších škol byl vyhozen (Vysoká škola pedagogická, nástavba na Výtvarné škole Hollar, AVU v Praze, MFF UK). Později absolvoval doktorské studium na AVU, kde v letech 19901997 působil jako rektor a do r. 2016 jako vedoucí pedagog. V letech 1999-2011 byl generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Uspořádal více než 100 samostatných výstav, publikoval cca 60 samostatných knih a katalogů. Patří mezi 500 nejvýznamnějších umělců 20. století.
4
Před vyhlášením soutěže je dobré počítat se dvěma schůzkami poroty. Na první schůzce je potřeba společně a podrobně prodiskutovat soutěžní podmínky, a to jak formální část (kritéria hodnocení, obsah soutěžních panelů atd.), tak samotné soutěžní zadání. Na základě diskuze se soutěžní podmínky upraví. Na druhé schůzce dojde ke schválení podmínek a volbě předsedy poroty, příp. k vyřízení dalších formálních náležitostí. Při soutěži v Úvalech se konala pouze jedna schůzka a ukázalo se to jako nedostatečné – soutěžní zadání bylo dlouze přepisováno a na ostatní věci nezbyl čas. Co všechno chtít po soutěžících Stanovit méně požadavků je vždy lepší. Nezapomínejme, že architekti návrh dělají zadarmo. Méně požadavků je pro účastníky atraktivnější. Je potřeba dopředu rozvrhnout panely s výkresy a obrázky, co všechno se na ně vejde (např. v Úvalech jsme změnou měřítka půdorysů z 1:100 na 1:200 ušetřili celý 1 panel). Nepředepisovat přesnou polohu výkresů na panelu, maximálně doporučující. Nepožadovat velký počet panelů (např. v Plzni chtěli minimálně 4 panely, pak vystavili jen 2). Tisk každého panelu jednak vyjde draho a porota má pak mnoho práce s hodnocením. Cílem soutěže je dostat co nejvíce návrhů (názorů), a to v podstatě zdarma. Z hlediska zájmu soutěžících není dobré vypisovat více soutěží najednou (např. Jihlava vypsala 5 soutěží na územní studie naráz a počet odevzdaných návrhů byl od 4 do 9 návrhů na každou lokalitu).
Příběh jedné soutěže (Úvaly 2016) Ing. arch. Petr Brožek Mgr. Petr Borecký, starosta města Úvaly
Jak zorganizovat architektonickou soutěž, aby přinesla kýžený výsledek a neskončila nezdarem? Zkušenosti z práce sekretáře architektonické soutěže Knihovna a společenské centrum v Úvalech Časový průběh soutěže První připomínky ČKA k soutěžním podmínkám byly uplatněny v polovině února 2016. Porota na nich pracovala a k ustavující schůzi se sešla v polovině března. Po schválení podmínek s dalšími připomínkami ze strany Komory byla soutěž vyhlášena 11. dubna. Termín pro odevzdání soutěžních návrhů byl stanoven a 14. června – na zpracování měli soutěžící teoreticky 64 dní. Necelý měsíc po vyhlášení soutěže se konala prohlídka řešeného území pro účastníky (zúčastnilo se jí 23 lidí). Podklady k soutěži si vyzvedlo 89 zájemců. Ve stanovené lhůtě bylo položeno a zodpovězeno 13 dotazů. Odevzdáno bylo 23 návrhů (tj. 25 % zájemců o podklady). Pro srovnání u některých dalších soutěží: Kolín – Pražská ulice: 9 návrhů, Praha 7– radnice: 70 návrhů, Jihlava – územní studie: 4 návrhy. Kromě jednoho byly všechny soutěžní návrhy odevzdány poslední den, žádný nebyl doručen poštou, 1 tým odevzdal návrh 11 minut po skončení lhůty. Hodnoticí zasedání probíhalo ve dvou dnech.
Kolik peněz dát soutěžícím Je to výběrové řízení, ale podání návrhu stojí mnoho času i peněz. Architektonická soutěž není závod, kde vyhrává pouze první. Je zde velká míra subjektivity, je dobré mít více oceněných návrhů (např. 3 ceny a 2 odměny). I pro případ eventuálního pozdějšího vyřazení vítěze. Je dobré zvážit možnost skicovného (např. stabilní částka rozdělená mezi všechny účastníky – stačí symbolická). ČKA požaduje součet cen min. 1 % z odhadovaných realizačních nákladů – je důležité je stanovit. Při vyplácení odměn se vyskytly problémy se zaúčtováním DPH – to je nutno ošetřit. Ceny v Úvalech činily celkem 480.000,- Kč (1. cena 200.000,- Kč, 2. cena 130.000,- Kč, 3. cena 90.000,- Kč, odměny 60.000,- Kč). Optimální termín odevzdání Architekti zpracovávají návrhy do poslední chvíle. Není vhodné stanovit pro odevzdání soutěžních návrhů pátek – návrhy pak leží celý víkend zbytečně ladem. Není dobré dávat čas brzy ráno ani dopoledne – aby se daly návrhy do daného místa vůbec dopravit (i veřejnou dopravou). Stejně tak není vhodné ani pondělí – přes víkend se ještě na návrhu pracuje, v pondělí se teprve návrh tiskne. Ideální čas je po 14. hodině – to je čas dodání, který garantuje např. služba EMS České pošty (platí obecně pro všechna výběrová řízení).
Časová náročnost přípravy architektonické soutěže obecně 1. schvalování záměru vedením města 2. upřesňování podmínek a zadání: 14 až 30 dní (jedna schůze kvůli zadání) 3. ustavující schůze, schvalování podmínek ČKA: 14 až 30 dní 4. zpracování návrhů: 60 až 90 dní 5. přezkoušení a hodnocení návrhů, zpracování výsledků: 30 dní Celkem je třeba počítat s 4 až 6 měsíci.
Termín hodnoticího zasedání poroty je vhodné dát co nejdříve po odevzdání (není dobré zbytečně natahovat
5
lhůtu). Termín zasedání poroty je potřeba brzy domluvit, ideálně hned po vyhlášení soutěže. Otázkou je, zda se podle nového ZVZ musí výsledky soutěže nejdříve schvalovat Radou města (vyhlášení se velmi prodlouží).
Soutěžní podmínky Je třeba dát zpracovat co nejpodrobnější podklady (zaměření, průzkumy, projekty digitální atd.). Kvalita podkladů přitahuje zájemce. Kupříkladu stavební program (zadání) Knihovny v Úvalech se po konzultacích s Mgr. Tomášem Řehákem (ředitelem Městské knihovny v Praze) zmenšil z 18 stránek A4 na pouhých 5 řádků. Původní stavební program se ukázal jako předimenzovaný a neodpovídající potřebám objednatele, zadání bylo zbytečně striktní a svazující.
Co přiláká zájemce o soutěž? 1. zajímavé zadání 2. porota – odborníci, alespoň nějaká známá jména, soutěžící musí mít jistotu, že jeho nápad bude hodnotit odborník 3. je dobré uveřejnit portfolio porotců, někdy nejdou jména porotců vyhledat ani na internetu (např. v Táboře) 4. dost času na zpracování (min. 2 měsíce) 5. kvalitní a podrobné podklady, všechno digitální a vektorové 6. výše a počet odměn 7. časová náročnost – požadavky, přičemž platí, že čím je jich méně, tím lépe
Ing. arch. Petr Brožek, architekt. Po vystudování Gymnázia Otokara Březiny v Telči a fakulty architektury ČVUT v Praze, kde absolvoval v r. 2003 v ateliéru arch. Milana Hona, spolupracoval se sdružením Anima - tech (prof. akad. arch. Jindřich Smetana, Ing. arch. Tomáš Kulík) a s ateliérem A69 architekti (Ing. arch. Jaroslav Wertig, Ing. arch. Prokop Tomášek, Ing. arch. Boris Redčenkov). V r. 2011 založil vlastní ateliér BRAK architects, který se postupně rozrostl na 3 až 4 architekty.
Finanční náklady na soutěž Lze použít vzoreček: fixní náklady na soutěž / počet návrhů = cena za návrh Celkové náklady na soutěž v Úvalech činily 650.000,Kč (organizátor, porota, odměny). Počet návrhů byl 23. Cena za jeden návrh vychází tedy 28.200,- Kč (velmi výhodné).
Mgr. Petr Borecký, starosta města Úvaly. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté se živil jako podnikatel. Od roku 2006 je členem zastupitelstva města Úvaly, do roku 2014 byl místostarostou a v současné době je starostou města.
6
kátní a svým významem přesahuje hranice Olomouckého kraje. Budova byla počátkem roku 2012 navržena NPÚ k zařazení do seznamu kulturních památek. Tančírna byla ve velmi zanedbaném stavu a bez výrazné investice hrozil její zánik. Stavba je umístěna uprostřed lesního palouku, který nese zbytky terénních úprav. Jedná se o dvoupodlažní stavbu s mírně sklonitou sedlovou střechou. Uprostřed dispozice druhého podlaží je obloukově zaklenutý sál Tančírny, obepnutý po obvodě dřevěnou pavlačí na konzolách. Ve zděném 1. NP budovy je umístěno zázemí pro návštěvníky. Toto podlaží je s ohledem na mírně svažitý terén z JZ strany v terénním zářezu a ze strany severní na soklu. Veškeré viditelné tesařské konstrukce byly opraveny a doplněny v původní profilaci, barevné a povrchové úpravě. Prosklené stěny, dveře a obklady byly rovněž rekonstruovány a doplněny chybějícím zasklením a dřevěnými prvky. Okna a dveře v 1. NP jsou nahrazeny kopiemi původních s využitím maxima dochovaných prvků. V zadní části tančírny je postaven nový zděný trakt, se služebním schodištěm a zázemím pro sál. Přístavek je obložen v přízemí lipovským mramorem a v patře palubkami s pultovou střechou. V interiéru byla obnovena původní barevnost, včetně malířské výzdoby.
Rekonstrukce Tančírny v Račím údolí Ing. arch. Michal Sborwitz Místo stavby: Račí údolí, k.ú. Javorník – město Investor: obec Bernartice, zastoupená starostou Ing. Mojmírem Michálkem Autoři rekonstrukce: Ing. arch. Michal Sborwitz, Ing. arch. Marie Sborwitzová, Ing. arch. Karel Prášil Dodavatel: Commodum, spol. s r.o. Dokončení rekonstrukce stavby: 2015
Ing. arch. Michal Sborwitz, architekt. V r. 1967 absolvoval architekturu na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Vystřídal pak několik pražských projekčních organizací. Od r. 1990 vede samostatný architektonický ateliér, v němž spolupracuje s absolventy Fakulty architektury ČVUT dcerou Marií a Karlem Prášilem. Oceňovaný je zejména za citlivé a současně invenční vstupy do historického prostředí: získal za ně např. cenu Klubu za starou Prahu (2001) nebo ocenění Stavba roku 2010 za rekonstrukci zámeckého náměstí a amfiteátru ve Velké Bystřici, dále Cenu R. Eitelbegera za projekt revitalizace obce Bukovany a Tančírnu v Račím údolí. Od r. 1993 dodnes spolupracuje s Muzeem umění Olomouc.
Tančírna je samostatně stojící stavba mimo zástavbu v Račím údolí u Javorníka. Slohově spadá do období historismu, secese z počátku 20. století. V letech 1906-1907 nechal budovu postavit vratislavský biskup kardinál Georg Kopp podle návrhu stavitele Aloise Utnera. Po stránce výrazu, dispozičního řešení a typologie je Tančírna zcela uni-
Tančírna před rekonstrukcí
7
8
ternátní školy, ale přerůstající ve světově sdílený fenomén. V anglosaské kinematografii se vůbec dá hovořit o samostatném žánru. Ve středoškolském prostředí se odehrávají komedie, dramata, lovestory, horory… cokoliv. A divák po celém světě ví, co je to za prostředí, jaké má parametry a jaká zde platí pravidla. Při navrhování škol jsme se často setkali s tendencemi, které jasně odkazovaly ke zkušenostem právě z anglosaské kinematografie. Například tendence nahradit centrální šatny skříňkami na chodbách apod. Z hlediska urbanismu je škola jednou z posledních městotvorných typologií, kterou z reality nevytlačila virtualita. Pro posílání mailů už nepotřebujeme poštu, pro vyřízení finančních transakcí už nemusíme do banky, pro nákup zboží už není třeba jít do obchodu. Pro rozhovor s někým se nepotřebujeme setkávat v kavárně. Kámen po kamínku odpadly z tradiční mozaiky městského centra základní prvky tvořící po staletí základ městského života. I když probíhají pokusy s virtuálním způsobem výuky, škola stále ještě tomuto trendu odolává. Ještě stále zůstává realitou. O to víc je důležitým fenoménem, o který se může urbanistická typologie ještě nějaký čas opírat. I tady je snadné se vymezit vůči funkcionalistickým tendencím izolovat školy, školní kampusy do specializovaných zón „nekolidujících“ s provozem města. Naopak je třeba je chápat jako město samotné. I architektura škol se v poslední době začíná vymezovat vůči funkcionalistické doktríně. Do přežívající a legislativou opevněné představy hygienického, septického provozu nalévání informací do střapatých hlav se stále častěji nabourává architektura podporující kreativitu a hravost. Architektura reprezentace instituce ustupuje architektuře participace. Ve své praxi jsme se v našem ateliéru zabývali studiemi tří škol, z nichž tu třetí jsme měli i možnost zrealizovat. V každém případě se postupně měnilo téma, na které jsme kladli důraz.
Škola základ života obce Ing. arch. Jaroslav Wertig Škola je fenomén, který naši identitu ovlivňuje více, než jsme si často ochotni připustit. Naprostá většina našich raných sociálních zkušeností jsou zkušenosti získané ve školním prostředí. Řadu kontaktů, vazeb, emocionálních zážitků, prvních lásek, traumat si odnášíme ze škol v trvalejší kvalitě než samotné vzdělání. Škola je po rodině prvním kolektivem, se kterým je konfrontováno naše ego. Je prvním trenažérem indikujícím naši schopnost stát se členem širší pospolitosti. Je proto snadné odmítnout přetrvávající konstruktivistický a funkcionalistický pohled na školu jako na pouhý „stroj na vzdělávání“. Škola má stále sílu sociálně sjednocujícího tématu. Odpovídají tomu přetrvávající kontakty a vazby, školní poetika a nostalgie, obecně sdílená zkušenost. Odpovídají tomu i kulturní fenomény, schopné oslovit nejširší vrstvy. Pro ilustraci uveďme širokou filmografii se školní tématikou, která je schopná rezonovat napříč světem i napříč generacemi. Československé prvorepublikové komedie ze studentského prostředí jsou stále divácky akceptované, i když už řada dobových reálií pozbyla svou platnost. Je příznačné, že na jednom z divácky nejúspěšnějších filmových titulů uplynulé éry Obecná škola se podíleli scénáristicky a režijně otec se synem. A není třeba připomínat úspěšné příběhy Harryho Pottera, sice situované do specifické komunity in-
VŠUP – Vysoká škola umělecko-průmyslová V roce 2003 jsme byli vyzváni k účasti v architektonické soutěži na nový kampus Vysoké školy umělecko-průmyslové. Tehdejší záměr byl vymístit školu z pražského Palachova náměstí do původního centra Ďáblic. Hlavní otázku, na kterou jsme se snažili nabídnout odpověď, jsme zvolili: Jak umístit tak velký provozní celek do prostředí drobného měřítka a vesnického charakteru? Využili jsme sousedství zbytku památkově chráněné cihelny a školu jsme stylizovali jako skrytou v terénním zlomu v bývalém lomu kopanice. Spodní úroveň školy s parterem navazovala a otevírala se do návsi s cihelnou, střecha školy splývala se zelení parku z horní úrovně svahu, do kterého se škola „zakusovala“. Lehká prosklená fasáda školy se pnula v rozdílu těchto dvou úrovní; úrovně kulturní a úrovně přírodní. Ve spodním podlaží byly umístěny dílny a nad nimi učebny a ateliéry. Návrh byl právě za snahu řešit kontextuální problémy ohodnocen v soutěži druhým místem. CCE – Centrum křesťanského vzdělání V roce 2006 jsme byli požádáni o vypracování studie vzdělávacího centra základního a středního školství ve slovenském Martině. Tady jsme už neřešili jen topografický
9
cem. Také práce se vzrostlou zelení pomáhá spoludefinovat obraz vesnice a vytváří propojení s okolní krajinou a údolím na severu. Vzrostlá zeleň se vyskytuje od solitérů přes skupinovou výsadbu i ve formě sadu. Přítomnost zeleně zlepšuje mikroklima, ale hlavně zprostředkovává kontakt s přirozeným časem - s přírodní temporalitou. Ztráta tohoto kontaktu je jedním z patologických aspektů současných nonstop umělých světů. Zeleň by měla být vybírána i s ohledem na edukační účely. CTVO – Centrum technického vzdělávání Ostrov V roce 2006 jsme byli vyzváni v soutěži na návrh Centra technického vzdělávání v Ostrově nad Ohří, který vzešel z restrukturalizace místního středního odborného školství. Strojní průmyslovka a učiliště opustí nevyhovující objekty a spojí se v uvolněné budově bývalé základní školy, která bude pro specifické potřeby nového centra rekonstruována a dostavěna. Projekt byl podle našeho návrhu zrealizován a předán do užívání v roce 2011. Ostrov nad Ohří představuje ucelený urbanistický soubor v duchu socialistického realismu. I když architektura bytových domů i veřejných budov, koncepce uliční sítě a městských prostorů mají poměrně velkorysá měřítka, předpokládaná kapacita 750 studentů a 90 pedagogů představuje objem, který v zástavbě Ostrova nemá konkurenci. To vyžaduje hledat optimální vztah k zrnitosti a měřítku původní struktury. Stávající budova školy představuje kvalitní typizovanou školní budovu, která má svou polohou, hmotovým a architektonickým řešením pevné místo v původním urbanistickém konceptu. Návrh se odvolává na klasické kompoziční schéma s průhledovými osami. Předpokládá ale změnu hlavní orientace z dosavadního
a urbanistický kontext, ale soustředili jsme se i na sociální parametry a na vytvoření podmínek pro vybudování komunity. Koncept se snaží neokázalým zapojením do širšího urbanistického kontextu, oproštěním od architektonických gest a soustředěním na vnitřní bohatost a pestrost akcentovat tradiční hodnoty. Příklonem k přírodě se snaží propojit aspekt ekologie s myšlenkou spoluzodpovědnosti za svět. Zobrazení rozsáhlého a komplikovaného kampusu jako vesnice je narážkou na obraz současného světa, který ztrácí tradiční měřítko a stává se globální vesnicí. Ale i tato vesnice, jakkoli je velká a komplikovaná, je křehká a zranitelná. Nezáleží na jejím měřítku, ale na míře sounáležitosti a pospolitosti, která jí naplňuje. Forma CCE je hybridní. I když obsahuje složitý moderní provoz školního kampusu, pracuje s archetypem vesnice. Celková kompozice má dva zásadní komponenty: zelenou podnož a solitérní nástavby. Každý z komponentů vymezuje vlastní úroveň a vlastní svět. Úroveň podnože vytváří parter a má propojující a jednotící úlohu. Úroveň nástaveb vyrůstajících z podnože má roli individualizující. Podnož se tváří jako součást přirozeného terénu, ale ve skutečnosti je prvním nadzemním podlažím, navazujícím na původní úroveň okolního terénu. Její prohlášení za terén umožňují boční přísypy a svahy, které využívají zeminu z výkopů. Cílem je zajistit vyrovnanou bilanci zemin a ušetřit za odvoz a deponie. A přitom pohledově redukovat velikost komplexu skrytím jeho podstatné části pod elevovaný terén. Introvertní podnož je perforována systémem atrií. Na jih se podnož přimyká ke komunikaci, na severu je forma rozpukaná soustavou umělých strží, navazujících na Údolí lásky. Druhým komponentem jsou nástavby na zelené podnoži. Jejich formy stylizují tradiční venkovské domy. Extrovertní solitérní formy umožňují maximální propojení učeben s vnějškem. Jejich kompozice zase stylizuje uspořádání vesnice včetně hierarchizovaných prostorů s těžištěm v jakési návsi, určené ke shromažďování. Toto těžiště je akcentované kaplí. Systém uspořádání se vědomě vymezuje vůči ortogonální struktuře nedalekého centra města. Hmoty budov vytvářejí jednotnou hladinu zástavby, udržují komorní měřítko prostředí; záměrný paradox k velikosti a kapacitě komplexu. A také záměrný kontrast k monumentálním panoramatům, přítomným v každém průhledu. Architektuře rovnocenným kompozičním prvkem je zeleň. Jejím úkolem není jen krytí podstavy vegetačním kober-
10
průčelí budovy školy do kolmého směru, ústícího do prostranství před městským úřadem. V této ose je koncipována nová hlavní přístupová komunikace, ústící do nového vstupu a dvoran školy. Paralelně, ale výškově odděleně, je vedena obslužná komunikace, obsluhující severní zásobovací vstupy do budovy. Vnitřní provozní členění při tom využívá stoupajícího terénu. Řešení se snaží o nalezení kompromisu mezi dvěma požadavky: definování společenské role veřejné budovy a racionální stavební náklady. Odpovědí je maximálně kompaktní hmota, která se snaží minimalizovat zastavěnou plochu, zemní práce, exteriérový plášť. Komunikace uvnitř budovy jsou sdružovány do shromažďovacích a společenských prostor, které dávají škole společenskou dimenzi a do kterých je možné orientovat místnosti. Zkompaktnění a propojení původní budovy a přístavby je natolik intenzivní, že vzniká jediný objekt. Dostavba je s původní hmotou zkoordinována půdorysně i výškově. Obě části jsou překryty novou plochou střechou se systémem šedových světlíků. Odstraněním střechy se odstranil i problém výhradní orientace původního objektu kolmo k přístupové cestě, takže objekt se stal k oběma směrům neutrální. Změnila se i jeho proporce, víceméně podélná hmota osazená na vrstevnici se stala téměř centrální. Návrh se snaží posunout výraz budovy od výhradně institucionálního k industriálnímu. Použití šedové střechy snahu o industriální výraz korunuje a zároveň naznačuje velkorysé vnitřní prostory. Fasáda původní budovy je ponechána v klasickém řádu stěna x otvor. Tento řád je s programovými nuancemi aplikován i na přístavbu. Zvnějšku kompaktní hmota budovy je uvnitř bohatě strukturovaná. Na dvoutrakt původní budovy, doplněný
do trojtraktu, navazuje skelet v modulaci 6 x 6 m. V rámci takto definované prostorové mřížky jsou umísťovány jednotlivé funkce kolem velkorysých atrií, vytvářejících srdce stavby. V původní hmotě školy jsou situované učebny pro teoretickou a v přístavbě pak pro praktickou výuku. Atria jsou i hlavními komunikačními prostory. V rytmu školního zvonění jimi pulzují studenti mezi základními funkčními celky školy, jsou to místa setkávání a sdružování. Škola je tak i nenásilným trenažérem sociálních schopností budoucích technokratů. Bylo pro nás zadostiučiněním sledovat reakce studentů na nové prostředí. Ti, kteří ještě zažili původní budovy škol, si o to víc užívali nový estetický statut. V internetových diskusích měli tendenci srovnávat prostředí s prostředím škol, které znali právě z filmů. Příjemným doprovodným efektem, který si netroufáme spojovat přímo s architektonickým řešením školy, je zvýšený zájem o průmyslovou zónu ve městě. Podniky orientující se na strojírenství ve škole spatřují stabilní personální zázemí pro svůj rozvoj. A školu také v tomto ohledu podporují. Naši zkušenost bych shrnul do doporučení: Pro každého, kdo staví školu, je důležité si uvědomit, že nestaví vzdělávací ústav, že nestaví instituci, ale definuje společenství a staví podstatný kus města. Ing. arch. Jaroslav Wertig, architekt. FA ČVUT absolvoval v r. 1997 v ateliéru doc. Lábuse. Dlouholetý člen redakční rady časopisu ARCHITEKT (posléze ad Architektura), editor ročenky Česká architektura 20023. Od r. 1997 je spolumajitelem architektonického studia A69 – architekti, s. r. o. (Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig), jež bylo jako jedno ze dvou českých architektonických studií v r. 2007 zařazeno mezi TOP 101 nejlepších mladých světových architektů podle časopisu Wallpaper. Ateliér je držitelem mnoha prestižních domácích i mezinárodních ocenění a vítězem prestižních architektonických soutěží. Od r. 2010 vede J. Wertig ateliér na Architectural Institute in Prague.
11
v Evropě a vůbec západní kultuře v počtu kremací na počet obyvatel. Najít odpověď na otázku po příčině také není jednoduché. Česká republika je převážně tradičně katolická země, tedy důvody vedoucí Británii, jakožto zemi protestantskou, k oblibě kremací v tomto případě neplatí. Domnívám se, že se jedná o kombinaci mnoha faktorů. Zásadní roli bezesporu hraje ateismus. Pravděpodobnou souvislost to má také s šetrností Čechů, když jde o pohřeb. Možným důvodem obliby kremace je její ekonomická nenáročnost, především v případech, kdy se pozůstalí rozhodnou zpopelněné ostatky ponechat doma, čímž odpadanou výdaje za nájemné za hrobové místo na pohřebišti. Zcela určitě je zde souvislost i se stále rostoucím podílem pohřbů bez obřadu, což se projevuje zejména v Praze, kde pohřby bez obřadu tvoří až 2/3 a v menších městech a na vesnicích je to pak 1/3 z celkového počtu. Jistý podíl v rámci oněch 2/3 pohřbů bez obřadu mají také sociální pohřby. Jedná se o pohřeb osoby, které nikdo do zákonem daných 96 hodin nevypravil pohřeb. Často to jsou senioři bez příbuzenstva, bezdomovci či osoby, jejichž totožnost nebyla ověřena. Takový pohřeb je vypraven na náklady obce. Bohužel ale existuje i jistý počet sociálních pohřbů u osob, jež pozůstalé mají, ale rozhodli se pohřeb z finančních či osobních důvodů zemřelému nevypravit. Vyvstává pak zásadní otázka pro další rozvoj pohřebnictví na území ČR: Co způsobuje laxnost Čechů vůči této tématice a jakým způsobem zlepšit vztah k tématům souvisejícím? Osobně se domnívám, že jednoznačná odpověď neexistuje a že se jedná zejména o sociologicko-psychologický problém, nicméně věřím, že určitou roli hraje postavení hřbitova vůči obci a jeho podoba. Z hlediska preferencí se směr vývoje pohřebnictví ve světě od toho českého příliš neliší. Kremace je v globálním měřítku stále na vzestupu a pravděpodobně v dohledné době inhumaci zcela potlačí. Tendence vývoje pohřebnictví je pak především udávána celosvětovou ekologickou iniciativou, která neustále vyvíjí nové, šetrné způsoby nakládání s lidskými pozůstatky. Alternativní postupy jako kryomace a aquamace, jsou doklady tohoto vývoje a troufám si předpokládat, že jsou teprve prvními kroky ve vývoji skutečně šetrných a zároveň pietních způsobů pohřbívání. Kremace nebyla všude přijata tak rychle jako v České republice. Mimo Velkou Británii, jež je v tomto tématu známým průkopníkem, zemím západního světa nějakou dobu trvalo, než kremaci přijali, především z hlediska víry. I téma následného nakládání s popelem je velmi rozvíjené. Rozptyl je velice populární, už jen z hlediska personalizace jde s trendem a odpovídá představě jedinečnosti zemřelého, který může být rozprášen na svém oblíbeném místě, nemluvě o dalších možnostech, jako je přeměna v diamant nebo výsadba vegetace. Kremace nabízí mnohem více možností nakládání s ostatky, je ekonomicky méně náročná a nyní je ve vývoji, pokud se tak dá říci, její ekologičnost. Bezesporu se jedná o budoucnost v pohřbívání a je velmi pravděpodobné, že společně s touto tendencí se bude měnit nejen tvář pohřebišť, ale i jejich postavení v rámci urbanismu a tvorby měst. Není zcela vyloučené, že jednoho dne budou hřbitovy tvo-
Živý hřbitov Ing. arch. Andrea Marković Abychom mohli pohřebnictví jako celek pochopit, je nutné k němu přistupovat s určitým odstupem od profese vlastní a se zájmem a respektem k jednotlivým oborům, které jeho praxi umožňují. Od prvotní otázky, co je smrt, přes historii jejího vnímání a reakce na ni, po vývoj současných tendencí, v žádném okamžiku nedochází k oddělení nesčetného množství spolupůsobících disciplín, ať už se jedná o architekturu a urbanismus, které pohřebnictví dávají fyzickou a polohopisnou podobu, historii, ze které pohřebnictví jako praxe čerpá, psychologii v přístupu k pozůstalým, sociologii, sledující tendence, nebo různé vědní obory zabývající se technologií pohřbívání a vyvíjející nové, k životnímu prostředí šetrné způsoby pohřbívání. Další věcí, kterou je nutné si uvědomit, je, proč pohřebnictví existuje. Proč se jedná o obor, službu, vědu? Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je patrný i zde, neboť se nejedná primárně o likvidaci již neživého těla. Jeho likvidace je záležitostí spíše hygienickou. Pohřebnictví je primárně péče o pozůstalé a to zahrnuje kromě služeb s pohřbíváním spojených i jeho fyzickou a polohopisnou podobu v rámci obce. V ČR je pohřebnictví velmi specifické. Největším specifikem je jeho prvenství mezi neasijskými zeměmi v oblibě kremace. V pořadí třetí země na světě a první
12
řeny parky uvnitř měst, kde si pozůstalí budou na místě rozptylu zesnulého pěstovat květiny. Ekologické tendence jsou dnes součástí i pohřebnictví. Způsobů, jak uplatnit ekologické principy v pohřebnictví, je hned několik. Především jde o to, aby byl pohřbem minimalizován dopad na životní prostředí, a to jak samotným výběrem způsobu pohřbení (inhumace versus kremace), tak i výběrem odbouratelných materiálů pro výrobu rakve nebo eko-uren. Hlavní myšlenkou ale je, že společně s tělem zesnulého kompletně a beze stop zmizí i obálka, ve které byly jeho ostatky uloženy. V souvislosti se zeleným pohřbíváním jsou v současnosti populární lesní a ekologické hřbitovy. Zde je myšlenkou, aby místo, kde byl zesnulý uložen, posloužilo jako úrodná půda pro růst nového života ve formě vegetace. Na místo vsypu popela zesnulého je možné si zasadit strom, který pak sám o sobě nahrazuje pomník. Problémem, s nímž se pohřebnictví potýká, je zpětná vazba ze strany veřejnosti, která zcela chybí. Vládne zde obecná neiformovanost a z toho pramenící odmítání či laxnost vůči tématu, což má vliv na postavení hřbitova v obci - izolované, neutěšené, prázdné a nehostinné místo. Veřejnost je vůči tomuto tématu zdrženlivá, neboť nemá dostatek informací, díky vyspělé zdravotní péči dochází ke konfrontaci se smrtí výrazně později a vládne zde spousta předsudků, podpořených podobou starých hřbitovů. V ČR je vývoj zcela jednoznačný. Kremace je zde statistickou raritou, která jinde v Evropě a křesťanské spo-
lečnosti nemá obdoby. Je nutné si také uvědomit, že s velmi rychlým vývojem způsobů nakládání s lidským tělem a mentalitou mladých generací a rostoucí tendencí zpopelňovat se zcela určitě změní tvář dnešních hřbitovů. Důvody stavící pohřebiště do izolace, jako především hygienická opatření, přestanou být relevantní a zůstane tak „pouze“ ochrana piety; dobrou zprávou tedy je, že zakládání hřbitovů a jejich integrace ve veřejném prostoru bude jednodušší. Takovýto model tak přinese nové přístupy a možnosti zakládání/revitalizace pohřebišť. Není nesmělé se domnívat, že poroste poptávka po pohřebišti ve formě kulturní komponované krajiny uvnitř města. Po místě z větší části cílovém, ale i průchozím, živém, aktivním a zároveň pietním a důstojném. Takovéto pohřebiště by vycházelo ze stejných principů jako lesní hřbitov, ale v rámci integrace s obcí by předmětem zhmotnění nebyly pouze stromy, ale i jiné vegetační prvky jako záhony, květiny, keře atp. Toto pohřebiště by bylo svým uspořádáním uzpůsobeno delšímu pobytu návštěvníků i jejich interakci s vegetací vysázenou na pronajatém hrobovém místě. Pohřebiště jako celek by vycházelo vstříc různým způsobům nakládání se zpopelněnými ostatky, jako reflexe současného proudu individualizace. Tvořilo by vybavený celek, neopomíjející ani tradiční stavby, jako jsou hrobky či kolumbária. V rámci řešerše při hledání zadání diplomního projektu jsem se dostala k velmi aktuální informaci, že se Hradec Králové potýká s kritickým nedostatkem kapacit pro pohřbívání.
13
Obec disponuje devíti hřbitovy, nicméně ani jeden nenabízí téměř žádná volná hrobová zařízení, mimo lesního hřbitova, jehož kapacita je sice neomezená, nicméně neumožňuje potřebnou variabilitu v pohřbívání. Proto se město rozhodlo rozšířit Ústřední hřbitov Kukleny. Tento hřbitov se nachází na okraji Hradce Králové a jedná se o největší hřbitov. V připravovaném územním plánu se již počítá s jeho rozšířením. Stávající hřbitov se potýká s několika problémy, které je nutné v souvislosti s rozšířením řešit. Jedná se především o nezpevněné a poškozené povrchy, hroby nadzvednuté kořeny přilehlých stromů, dále provizorní odpadové hospodářství a hřbitovní zeď, která je místy v havarijním stavu. Tyto problémy je nutné řešit revitalizací, která by měla předcházet výstavbě nové části hřbitova. Nově navržená část hřbitova v mé diplomové práci se rozkládá na ploše skoro 32 000 m2 a obsahuje novou smuteční síň a provozní příslušenství. Disponuje téměř 6000 hrobovými zařízeními, rozdělenými do hrobových polí, jež se liší pěti možnými způsoby pohřbívání. Známé uspořádání v oddílech, které disponují malým centrálním prostorem se stromem. Následuje typ zahrada I, což je část s kompozičně uspořádanými skupinami hrobů tvořenými urnovými sklípky a kolumbárními sloupky s centrálním prostorem pro sezení. Tato část je na rozdíl od klasického uspořádání přísněji regulována, a to tvarem, velikostí a barvou náhrobků. Obdobně funguje typ zahrada II, která lemuje prostor kolem síně. Dále jsou tu kolumbární zdi, jež jsou jak součástí hřbitova, tak i smuteční síně. Zde se nachází celkem přes 1500 schránek v 6 řadách. Posledním typem je mnou pojmenovaný parkově lesní hřbitov, kde je možné pohřbívat třemi způsoby: vsyp a výsadba, uložení biodegradabilní urny s výsadbou či pouze uložení biodegradabilní urny a postavení památného sloupku.
Komunikační kostra navazuje na dvě hlavní tepny stávajícího hřbitova, částečně na podružnou komunikační síť a z druhé strany má páteřní komunikaci spojující vjezd a smuteční síň. Výsadba funguje obdobně, stromy sledují cesty, dle jejich hierarchie. Koncept hřbitova se prolíná s konceptem smuteční síně v tzv. příběhu hřbitova, který sleduje návštěvníka od vstupu na hřbitov po konec obřadu. Jedná se o podprahovou práci s psychikou návštěvníků, kteří procházejí určitými fázemi a filtrem, než jsou nuceni ke konfrontaci s realitou ve smuteční síni. Koncept smuteční síně spočívá v umístění kvádru v dostatečné vzdálenosti od vstupu a položení na vodu, jež je jednou z tezí celého konceptu. Objekt je v tuto chvíli jakýmsi molem, kam připlouvá převozník z podsvětí, aby si odvezl další duši. Další tezí je světlo, se kterým pracuji jako se sakrálním prvkem symbolizujícím začátek i konec, jež ve směru východ-západ dostávám do hry pomocí řezu kvádrem. Se světlem pracuji tak, abych navodila kostelní atmosféru, kdy k nejvýraznějšímu vyjádření dochází při východu a západu slunce. Objekt má být i v jiné době nepřímo osvětlen pomocí odrazů z přilehlých zdí a vodní hladiny. Ing. arch. Andrea Marković, architektka, sm. A. A - Srđan Marković architektonický ateliér s.r.o. (Srđan Marković a Andrea Marković). Narozena v Sarajevu, Bosně a Hercegovině. Od r. 1992 vyrůstala v Praze, kde r. 2015 absolvovala FA ČVUT v ateliéru Ing. arch. Jana Sedláka diplomním projektem na reálné téma: Rozšíření Ústředního hřbitova Kukleny, Hradec Králové. V návaznosti publikovala v r. 2016 Pohřebnictví - Definice, vývoj a potenciály v kontextu globálním i České republiky. Od založení ateliéru sm. A. A v r. 2012 se společně s bratrem, Ing. arch. Srđanem Markovićem věnuje návrhům i projekci rodinných domů, interiérů a komerčním prostorům.
14
„Živý hřbitov“ pojednávající o rozšíření hřbitova v Kuklenách jakožto městotvorném prvku. V této souvislosti bych rád připomněl článek Petra Volfa „Duše místa“ (publikovaný v Hospodářských novinách) pojednávající o novém hřbitově v Dolních Břežanech. Úvod tohoto článku začíná slovy: „Je to hřbitov? Nebo park? Či zahrada? V Dolních Břežanech vzniklo pohřebiště, k němuž se jen těžko bude hledat protějšek. Dokonale vyjadřuje identitu obce, její minulost i přítomnost.“ Mimochodem, architekt Josef Pleskot autorovi cit. článku před lety řekl, že když se chce něco dozvědět o místě, kde má začít pracovat, zajde se nejprve podívat na hřbitov, protože podle toho, jak pečuje o své předky, zjistí, jestli má daná komunita před sebou nějakou budoucnost, nebo je v úpadku. Pozorný návštěvník hřbitova jej nevnímá jako prostor mrtvých, nýbrž jako pestrou mozaiku lidských osudů vepsaných na náhrobcích, jejichž příběh se již uzavřel. Mrtví k nám prostřednictvím náhrobků promlouvají a je pouze na nás, zda jim budeme naslouchat. Budeme-li chtít, můžeme díky náhrobkům sledovat historii dané obce, jejíž vývoj ovlivnili lidé pochovaní na místním hřbitově. Tematice hřbitovů a právním aspektům spojeným se zřízením a provozováním pohřebišť se věnuje i jeden ze sborníků veřejného ochrance práv, v jehož úvodu se píše: „Řekni mi, jak se staráš o své mrtvé, a já ti povím, k jaké civilizaci náležíš.“ Hřbitovy požívaly od nejstarších dob zvláštní ochrany a pohlíželo se na ně vždy s vážností a úctou. Již u pohanských národů byla pohřebištím věnována místa symbolizující klid a pokoj tak, aby zemřelí nebyli ve svém věčném spánku rušeni. S příchodem křesťanství byly hřbitovy zakládány při kostelech či klášterech, aby živí i mrtví byli ve stálém náboženském styku. Za hřbitovní zdí probíhal každodenní život a živí se každou neděli zastavovali s modlitbou u hrobů svých blízkých, aby zavzpomínali na ty, kteří je již opustili. Hřbitovy od kostelů vzdálené vznikaly až později ve městech, když hřbitov u kostela nebylo možno rozšiřovat, zejména v dobách epidemií. Z toho je zřejmé, že pohřbívání zesnulých a úcta k nim sahají daleko nazpět do historie lidstva. Podle dochovaných pramenů římského práva nebyla péče o pohřebiště věcí veřejnou, ale ryze soukromou záležitostí, respektive morální povinností pozůstalých. Pohřebiště sestávala vesměs z hrobů rodinných. S příchodem křesťanství převládlo přesvědčení, že všichni členové církve, žijící i zemřelí, tvoří jednu velkou rodinu, a tudíž i péče o zemřelé je společnou povinností všech křesťanů. Proto byli křesťané pohřbíváni na místě společném, zpravidla při kostelích či klášterech. Výlučný vliv církve na zřizování hřbitovů i jejich spravování církví, převážně katolickou, bez zásahu státu, trval do druhé poloviny 18. století. S obtížemi při pohřbívání jinověrců, bezvěrců a sebevrahů jsou spojeny i na našem území první zásahy státu do církevního práva, které byly koncem 18. století motivovány též důvody hygienickými, a právě v tomto období lze vysledovat stopy veřejného zájmu nejen nad řádným pohřbíváním, ale také nad zajištěním klidu zemřelých na místech jejich posledního odpočinku. Rostoucí význam hřbitovů jako veřejného prostoru v lidských sídlech lze tedy vysledovat již v předminulém sto-
Hřbitovy o nás řeknou mnohé, učme se jim naslouchat JUDr. Marek Hanák Již po páté se pod záštitou Společnosti Petra Parléře scházejí účastníci projektu Platformy městských architektů, aby s dalšími odborníky nejen z řad architektů společně diskutovali nad možnostmi rozvoje lidských sídel, a to nejen z pohledu jejich tvůrců (městských architektů), ale také jejich obyvatel. Z již proběhlých čtyř ročníků konference městských architektů je zřejmé, že zásadní část diskuze se týká tvorby a kultivace veřejného prostoru. Prostoru, který sdílejí všichni obyvatelé města a jeho návštěvníci. Z hlediska tvorby veřejného prostoru zatím pozornost architektů tradičně přitahovala taková místa, jako jsou náměstí, ulice, parky, nábřeží, sportovní plochy apod. Stranou zájmu, podle mě zcela nezaslouženě, zůstávala pohřebiště, která přitom plní významnou roli veřejného prostoru v každé obci. Vedle primárního účelu (pohřbívání zemřelých) může pohřebiště velmi dobře sloužit i jako relaxační zóna ve struktuře lidského sídla. Hřbitovy jsou často situovány v relativní blízkosti městských center, zpravidla jsou dobře dostupné městskou hromadnou dopravou a svůj nezanedbatelný význam má nepochybně i množství zeleně, která se na hřbitovech obvykle nachází a dotváří tak poklidnou atmosféru těchto míst. Právě proto mě v programu letošní konference s názvem „Inspirace pro utkání s budoucností“ zaujal příspěvek
15
letí, byť tehdy byly hlavním předmětem zájmu státu aspekty zdravotně hygienické a zájem na zajištění pietního uložení ostatků zemřelých a pokojné konání pohřebních obřadů. Co říci závěrem. Sešli jsme se tu, abychom společně diskutovali o architektuře, bydlení, tvorbě městského prostoru a budoucí kvalitě života v lidských sídlech. Základním instrumentem, který tvorbu a rozvoj městského prostoru ovlivňuje, je územní plán. Zájmem všech, kdo se na tvorbě územního plánu podílí (politiky počínaje, přes urbanisty, architekty a úředníky úřadů územního plánování konče), by mělo být především to, aby se lidem ve městech dobře žilo. Snad lze říci, že v odborné i laické veřejnosti již celkem pevně zakořenila myšlenka, že kultivace veřejného prostoru s důrazem na jeho oživení a estetiku má významný dopad na celkovou kvalitu života obyvatel města. To,
že významným veřejným prostorem je i hřbitov, není ještě tak silně vnímáno. Proto je dobře, že se hřbitovům a jejich úloze ve struktuře města věnuje pozornost na tomto fóru. Veřejná diskuze o roli hřbitovů v městském organismu je potřebná a příspěvky na toto téma nelze než uvítat. S odkazem na název letošního ročníku konference si proto dovolím uzavřít svůj příspěvek slovy: „Nechť nás hřbitovy inspirují pro utkání s budoucností.“ JUDr. Marek Hanák, právník. Vystudoval Gymnázium J. E. Purkyně v Mikulově a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po ukončení právnické fakulty nastoupil na Okresní úřad v Břeclavi a od roku 2001 pracuje jako právník v Kanceláři veřejného ochránce práv, kde se věnuje agendě územního plánování, stavebního řádu, památkové péči a pohřebnictví.
16
lidí. Tato směs humánních předsevzetí ve spojení s terapeutickým pesimismem byla z mnoha důvodů pro svou dobu typická. Důvody nebudu uvádět, byl to jen příklad, co vše se dá z architektury vyčíst. Příspěvek upozorňuje na silný vliv náboženské tradice, který vede k různým přístupům k chování jednotlivce v soukromí a na veřejnosti. Tento vliv má v současné euroamerické kultuře překvapivě silné dopady, které nebývají na první pohled patrné. Na začátek si položíme otázku, proč jsou v kavárnách na oknech záclonky. Je jasné, že proto, aby hosté kavárny měli zajištěné soukromí a necítili se jako ve výkladní skříni. Rakouský autor Alfred Polgar o návštěvnících vídeňského Café Central poznamenal: Jsou to lidé,
Architektura jako výpověď o své době (O chování na veřejnosti) Em. prim. MUDr. Michal Maršálek, CSc.
Architektura má ze všech druhů umění největší vliv na prožívání každodenního života. Jejím smyslem je sloužit, usnadňovat práci i odpočinek, jednání na veřejnosti i v soukromí, zajišťovat bezpečí. Musí vědět, čeho chce dosáhnout, a musí přitom dobře znát lidské zvyky a náturu, aby jim také mohla vyhovět. Slavný běloruský malíř Kazimir Malevič mimo malby také navrhoval věci denní potřeby. Jednou dostal od vedení jakési továrny dopis, že z jeho konvice se nedá nalít čaj. Odpověděl, že navrhoval ideu konvice a funkce již není tak důležitá. Takový přístup v architektuře lze sotva doporučit. Člověk je křižovatkou zděděných a získaných vlastností, podřizuje se diktátu své doby, umí žít pod vlivem dobových zvyklostí i náboženských nebo sekulárních tradic. Kromě funkčnosti musí být architektonické výtvory něčím příjemné. Architektura chápe kompromisy člověka mezi individuálním přáním a přáním veřejnosti a umí jich využít. Objektivním kritériem dobrého výsledku stavby je zlepšení činnosti, pro kterou byla projektována, subjektivním kritériem, jak se v ní cítíme. Z architektury proto lze dobře vyčíst dobové názory a snažení. Když byl před sto lety postaven pražský ústav pro choromyslné, byl velkoryse pojatý, umístěný na rozsáhlém pozemku, proměněném v krásný park. Poblíž vesnice Staré Bohnice vyrostlo malé secesní městečko, poskytující poměrně komfortní pobyt s možností procházek i práce v kultivovaném prostředí. Komplex měl zajištěny všechny základní potřeby, od polí a zahrad po vlastní vodárnu, elektrárnu a dokonce kostel a nenápadný, stranou umístěný hřbitov. Vzniklo pohodlné město ve městě, které vyjadřovalo dobovou potřebu starat se humánně o bezmocné psychiatrické pacienty. Rub tohoto snažení představovala velká vzdálenost ústavu od města a uzavřenost komplexu, obehnaného zdí. To tehdy nebylo považováno za nedostatek, ale naopak za přednost. Nemocný měl být co nejlépe léčený, předpokládalo se ale, že jeho léčba bude doživotní a nedoléčené nemocné bude třeba izolovat od „zdravých“
obr. 1
kteří chtějí být sami, ale potřebují k tomu společnost (obr. 1). Zeptáte-li se ale, zda záclonky na oknech najdete v celém světě, zjistíte, že svět můžete rozdělit na oblasti se záclonkami na oknech a bez záclonek. Záclonky najdete v Rakousku, Čechách, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Itálii a v Bavorsku. Naopak bez záclonek v restauracích zůstává Dánsko, Holandsko, severské části Evropy, z Německa ob-
obr. 2
last Pruska a pak celé Spojené státy (obr. 2). Toto rozdělení dává smysl: restaurace se záclonkami najdete v zemích se silnou katolickou tradicí, restaurace bez záclonek v protestantských zemích. Protestantismus má větší sklon k posuzování jedince na veřejném prostoru. Člověk spravedlivý nemá co tajit a každý se o tom může přesvědčit. Katolická tradice dává přednost individuální zpovědi. Způsob života, kdy lze nahlédnout, co má kdo v Holandsku doma k jídlu
17
FBI J. Edgara Hoowera. Zakoupíte si vstupenku a pak obcházíte ve vybraném patře zvnějšku budovu po speciálním chodníčku a díváte se dovnitř, jak agenti FBI za peníze daňových poplatníků telefonují, protřepávají nějaké zkumavky nebo pozorují obrazovky počítačů. Nevíte sice víc než předtím, ale můžete mít dobrý pocit, že za vaše peníze se děje něco, co vás chrání. Ne nadarmo vznikla skupinová psychoterapie v USA, zatímco ve střední Evropě vždy měla významnější postavení psychoterapie individuální. V protestantských zemích se stačí rozhlédnout a vidíte, že vše je v pořádku. Jde o převážně vizuální kulturu, která ukazuje bezvadný povrch a má naopak obavy z věcí uvnitř, které nelze takto uchopit. Symbolem pohody a dobrých úmyslů v lidské společnosti byl vždy úsměv. Nápadný je americký sklon k usmívání, obr. 3
(obr. 3), tedy způsob života na veřejnosti se stal samozřejmou součástí života v těchto zemích. V katolickém světě naopak máme záclonky na oknech nejen v restauracích, ale také doma. Lidem v protestantských zemích možnost trvalého dohledu tolik nevadí. Proto také byl ve střední Evropě v 90. letech převážně nelibě vnímán vpád amerických stravovacích řetězců typu McDonald‘s nebo KFC, pro které jsou velké nezakryté výkladní plochy typické. Stejné chování opakuje protestantský svět kdekoli, kde dojde ke konfrontaci soukromí a veřejnosti. Všeobecně jsou známa velká okna domů v Holandsku. Malíř Oskar Kokoschka v padesátých letech charakterizoval také New York slovy: samá okna. Kvůli specifikům mrakodrapů si většinou ani neuvědomíme, že velké prosklené stěny řady obřích budov jsou tvořeny velkými nezakrytými okny, sahajícími až k podlaze. Podobný nedostatek soukromí vidíme v protestantských zemích na pracovištích. V televizních stanicích amerického typu sedí komentátor v popředí lidí, kteří jsou neustále pracovně vytíženi, což, upřímně řečeno, docela ruší. Podobně otevřené jsou pracovní prostory západních
obr. 5
který hypertrofuje v americkém volebním období (obr. 5). Milan Kundera napsal, že si prohlížel stovky fotografií J. F. Kennedyho a nenašel ani jednu, na které by se Kennedy neusmíval. Neuvědomělý odpor k tomu, co nevypadá přehledně nebo je dokonce ošklivé, stojí možná i v pozadí tradičního amerického odporu k elektrokonvulzivní léčbě v psychiatrii. Odtud možná výrazně větší iracionální tažení proti „ošklivě vypadajícím“ terapeutickým elektrokonvulzím v USA než v Evropě. Léčebné vyvolání umělého epileptického záchvatu s křečemi pro neinformovaného diváka jistě vypadá hrozivě. Je ale třeba dodat: stejně hrozivě jako rozříznutí břicha skalpelem při operaci slepého střeva. Chybí zde totiž záměrně informace, že elektrokonvulze probíhá v narkóze a „nebolí“. Tuto skutečnost antipsychiatrické společnosti záměrně před veřejností tají, a naopak přidávají řadu jednoznačných lží. Jiným příkladem je vztah k něčemu tak typicky ukrytému a ohrožujícímu, jako
obr. 4
firem (obr. 4). Všichni jsou dobře kontrolovatelní a všichni také ukazují, že podávají maximální pracovní výkon. Jsou známy potíže, které z toho v Čechách při příchodu západních firem v 90. letech vznikaly. Kontrolovat své okolí můžete v Americe také jako daňový poplatník. Navštivte ve Washingtonu, D. C. centrum
18
je krev. Řadu let v minulosti v USA cenzura nepovolovala ve filmech pohled na tekoucí krev. Víc se ve filmech věšelo nebo se herci prostřelili a z ran se kouřilo. Američané chtějí věci nejen vidět, ale dění kolem nich by mělo být pokud možno hezké. Vnitřnosti v USA nejsou součástí typické americké kuchyně. Přednost má především maso, steak. Nejnápadnějším a zcela absurdním projevem chování veřejnosti v protestantské Americe je přístup k veřejnému pití alkoholu na ulici. Je zakázané a trestné. Pokud však láhev s pivem máte při pití zastrčenou v papírovém pytlíku, je vše v pořádku, alkohol „zmizí“ a můžete pít dál. „Vizuální“ americká kultura proniká dál do světa, kterému jsou její principy málo pochopitelné. Necítíme se dobře na lid-
mi přeplněném pracovišti, jsme ostražití, pokud sedíme ve velkých výkladních skříních KFC nebo McDonalda. Přehled ukazuje základní rozpory mezi dvěma náboženskými skupinami, ke kterým by se v architektuře mělo přihlížet jako k lokálním specifikům. Em. prim. MUDr. Michal Maršálek, CSc., specialista v oboru psychiatrie. Pracoval na Psychiatrické klinice 1. LF UK, poté v Psychiatrickém centrum Praha. V Psychiatrické nemocnici Bohnice působil řadu let v pozici primáře. Aktuálně je emeritním primářem. Významná je jeho pedagogická a výzkumná činnost. Kromě psychofarmakologických výzkumů se zabývá vztahy medicíny a umění. Publikoval např. knižně svou hypotézu, vysvětlující bizarní tvorbu rakouského sochaře F. X. Messerschmidta (Wien, Springer 2015).
19
Příští konference Platformy městských architektů se bude konat v Ostravě ve dnech 19. – 20. září 2017.
Tiráž: Vydala Společnost Petra Parléře, o. p. s. V roce 2017 Autor koncepce: PhDr. Allan Gintel, CSc. Redakce: PhDr. Marta El Bournová Grafické zpracování: Aleš Luzar Tento sborník vyšel s laskavou podporou města Prachatice.
