fantasía nechat mluvit vítr

karel piorecký: lvi loví ve smečkách str. 5 ohlasy sborníku fantasía str. 6 verše k. boušky, a. borziče a p. řeháka str. 7 až 9 rozhovor s karlem benešem str. 10 rychlé šípy a hlubinná psychologie str. 12 linhartova čistička a vaníčkovo vyvření str. 15 a 16 továrna na absolutno str. 18 10

www.itvar.cz

18/02/2010; 30 Kč

04

foto Mikuláš

9 770862 657001

9 770862 657001

20

21

fantasía

Skupina Fantasía (zleva: Petr Řehák, Kamil Bouška a Adam Borzič)

nechat mluvit vítr

Adam Borzič Poprava Mikuláše

9 770862 657001

08

9 770862 657001

9 770862 657001

16

Zaujalo mne jedno místo v  Esejích velkého poutníka, milovníka bostonských lesů a  polí a  významného porodníka americké básnické citlivosti 20. století Ralpha Walda Emersona. Moje paměť žel nedokáže uchovávat čísla stránek a jako na potvoru, když toto místo hledám, vždycky se někam schová. Jsem tedy nucen rekonstruovat jeho význam na základě vlastního porozumění, a tak nemohu zaručit, že jsem šťávy Emersonova vhledu nedestiloval pohledem vlastním. Podle Emersona do hájemství Ducha a  Přírody nemůže vstoupit zvěd. Kdo je to zvěd? Zvěd či špión ve mně vyvolávají bouřlivé, a obávám se, že i trochu burleskní asociace z  rodu bondovek. Přes fascinaci špionážní poetikou myslím, že Emersonově metafoře rozumím. Představme si zvěda vydávajícího se do nepřátelského tábora. Má úkol získat informace, které mohou být využity proti druhé straně. Jeho mentální vybavení vyžaduje pečlivé maskování, umění klamat tělem i duší, analytický 9 770862 657001

9 770862 657001

06

Iluze! Zabil jsem vás v předsíni slávy, teď čerti vás odnesou na máry a zádušní mši osobně odslouží.

07

Jste mrtvé – iluze. Rozpadlé ležíte ve starém železe, děravým tělem vám leze hmyz květin a neví se, zda a kam doleze. 9 770862 657001

9 770862 657001

9 770862 657001

9 770862 657001

14

13

Smíchy se kutálím, svádím vlastní ledví k dovádivým hrátkám Artoudovy krutosti, já archetypický člověk buben cpu střevy, bych ho zardousil včerejší bolestí.

05

9 770862 657001

12 04

15

I. Představ si tu obílenou hlavu na špalku, ty vousy, mitru a kříž nevinnosti, kterých se jediným úderem zhostí ruka mstitelova a oddělí je od trupu.

rozum, intenzivní vůli, chladnokrevnost a  schopnost nemilosrdně vyhodnocovat fakta. Špiónovo působení náleží světu účelného, tam je třeba hledat jeho domov. V našem padlém světě za jistých okolností výzvědné služby potřebujeme. Vnucuje se však otázka, zda diskurz celé civilizace není výzvědný? Při pohledu do všudypřítomných kamer a scanů, do mocného Oka médií nebo laboratoří nesmlouvavého scientismu se tomuto mámení sotva dokážu ubránit. Stále si ještě představujeme poznání jako pitvu. Romantický blouznivec Emerson z  lůna nového kontinentu (nového z  perspektivy jeho dobyvatelů) hydru tohoto násilí rozpoznal. Nemusíme Emersonův panteistický humanismus sdílet až na dřeň, jisté však je, že byl prorokem v pustinách Nového světa a  teprve následné století ukázalo, jak moc měl pod čepicí. Současný filozofující fyzik Arthur Zajonc se Emersona dovolává, když mluví o  paradigmatickém rozštěpu mezi epistemologií násilí a  epistemologií lásky. Epistemologie násilí dominuje evropským dějinám již

Adam Borzič řadu staletí. Zjednodušeně řečeno se jedná o teorii poznání zakládající nadvládu manipulativní racionality, o  poznání, které je založeno na přísném dualismu vnějšího a vnitřního, indviduality a celku, světa viditelného a neviditelného. Tento druh poznání je násilím ze své podstaty a k násilí zákonitě vede. Zenový mistr D. T. Suzuki řekl, že západní lidé, aby poznali motýla, musí ho napřed zabít a rozřezat. A přitom motýl je třepotající se nic. Technologická necitlivost k říši duše a přírody má jistě podíl i na ekonomickém rozkvětu západního světa, může však být i  příčinou jeho pádu. Stačí vystrčit nos před dveře, projít se Prahou (jejíž úzkostná atmosféra den ode dne houstne) a hned je vidět, jak mechanická, solipsistní brutalita nabyla dominantního postavení v  našich životech. Rok od roku pak lze sledovat nárůst neurotismu, onoho pnutí stále něco pronikat a  budovat, dobývat, kořistit a  využívat. Rok od roku zaplavuje náš

...4

tvar 04/10/

DVAKRÁT Trojjediné Ohlédnutí

1

Ačkoli její poezie rozhodně stojí za pozornost, nepatří Inka Machulková k  našim nejznámějším žijícím básnířkám. Snad střední a  starší generace příznivců poezie si bude pamatovat, že vedle již legendárního Václava Hraběte patřily v  šedesátých letech do okruhu autorů a pravidelných návštěvníků poetické kavárny Viola také I. Machulková a  V.  Čerepková. Ve své době byla nonkonformní poezie nejen této trojice silně ovlivněna právě kvetoucí americkou beatnickou literaturou a jazzem, přičemž některé básně byly psány přímo pro fúzi veršů a  jazzu v  pásmech instrumentalizovaných recitací. V roce 1963, to jest ve třiceti letech, vydala Machulková svůj debut, jemnou a  ještě naivně dívčí sbírku básní Na ostří noci, v níž je však už dobře rozpoznatelný její umělecký talent a  dar přesnosti či výstižnosti při zacházení s  možnostmi jazyka. Vydávání zásadní, obsáhlejší a  básnicky i  osobnostně vyzrálejší druhé sbírky − Kahúčú (1969) v Československém spisovateli − bylo výrazně méně idylické. Autorka se totiž tou dobou vlivem nepříznivé politicko-společenské situace ocitla již v exilu v Německu. Právě v  této knize najdeme nejvíce oněch nonkonformních a  jazzových básní, které by mohly patřit k  české, poněkud uhlazenější a  méně „rozjeté“ či „ujeté“ variantě beatnictví. Dlužno však říci, že básnířka disponuje i  jinými stylovými prostředky a  že jazzový či nonkonformní element je pouze jedním z vícera autorčiných přístupů k realitě. Z exilu se Machulková do Čech ani po pádu zdejšího režimu natrvalo nevrátila. V  roce 1979 se jí v  Mnichově, kde dodnes žije, podařilo vydat v  edici Poezie mimo domov sbírku Kámen komediantů, po níž se na dlouhou dobu odmlčela (výrazné básnické připomenutí následovalo až v  roce 2006, kdy jí v Hostu vyšla sbírka Neúplný čas mokré trávy). Z Kamene komediantů je silně

RECENSE BĚSNÁ

2

Tohle už vážně není možné: Inka Machulková (1933), další z  exilových autorek, která našla v  Německu nový domov... Ohlédneme-li se s  trochou zoufalství do minulosti, seznáme, že tolikrát opěvaná vlast byla krutou macechou – a tam, v zemi, před kterou nás národovecká doktrína srdceryvně varovala skučením hic sunt leones!, nacházejí vyhnanci důstojný lidský domov. V  uměleckém světě je taková povědomost možná ještě známější – co když zde pozdvihujeme něco, co se povznést odmítá? Ale proč by nás měla nést ikarská křídla, když se můžeme povznést na Pegasovi, jenž se zrodil z  Medúsy? Co když se v  česky skládané Poesii v nynější době skrývá jedovaté býlí samolibosti, které ke kolenům stoupá? V  jinošských letech jsme se zbavovali ortodoxně nenávistného pohledu na Německo, jak se nám jej pokoušela vštípit oficiální doktrína; leč Kästnerova kniha Emil a  detektivové nás už jako školáky přesvědčila, že tam za hranicemi jsou kluci jako my – a pak už to šlo ráz na ráz: romantikové Johann Wolfgang Goethe a  Ernst Theodor Amadeus Hoffmann nám náhle předestřeli svět, jak asi vypadal i v Čechách v dobách našich prapředků – ten svět, jenž měl být z  tuzemských režimních důvodů zastřen a zapomenut jakby odvanutá iluse zašlých časů. Ó, hory, co jsem se nahleděl za jinošských poutí trampských přes modravé vrcholy šumavské k jihu, k tehdy nedostupnému Bavorsku! Tehdy deportován horlivými pohraničníky od pramenišť Vitorazska, věděl jsem: znovu se navrátím do těchto mlžných krajů! A když jsem několikrát potom už cestoval přes, i do sjednoceného Německa, měl jsem tehdy neodbytný dojem: ale to je jiné Německo!, a cítil jsem

tvar 04/10/

Inka Machulková: Zamkni les a pojď. Host, Brno 2009 patrná zkušenost exilu, odcizení, absurdity, leno, / zamkni les / a  pojď.“ prázdnoty, hledání nového domova tam, I v uvedeném cyklu je však kde není, přestože autorčina poetika pokra- naprosto určující téma čuje v mnohém, co přineslo Kahúčú. Vyrov- samoty a  opuštěnosti, návání se světem a vlastním údělem je sice které se prolíná dvěma někde již prorostlé moudrostí, nadhledem autorčinými „dospělými“ a kontemplací přicházejícími s léty, jindy je sbírkami. Machulková však básnický subjekt záměrně stylizován obvykle nedodržuje verjako dezintegrovaná osobnost, jako člověk šová a  rytmická schémata, propadající šílenství, beznaději a přeludům ke shodám dochází spíše (podobně jsou vystavěny některé básně ledabyle, náhodně, sponz poslední řadové sbírky z roku 2006). tánně, což by snad mohlo Zamkni les a pojď je autorčiným výborem hovořit pro snahu autorky z  jejích prvních tří sbírek, obsahuje však o  autentickou výpověď i básně, které byly publikovány časopisecky bez potřeby na odiv stači ve sbornících, a  dále několik čísel, které věné artistnosti. Touha dosud zveřejněny nebyly. Z debutu Na ostří po pravdě se ukazuje i  ve noci, jemňounce tkaného ze svěřovaných významové stavbě veršů: strachů a  vábení, prvních milostných zma- „Nehasím co mě nepálí / ale ptám se na jméno / tení a  zklamání, které v  mladém citlivém poctivého.“ Jinde se tato touha mění ve výtky člověku vyvolávají představu světa jako vůči prolhané době: „Věty v novinách, věty na záludné noci, však Machulková vybrala schůzích / nesouhlasí s rasovým útiskem černopouze pět básní. Zdá se, že se chtěla vyva- chů / a předseda uličního výboru / odmítá bydrovat právě onoho naivního pohledu na už let v jedné vile / s cikánskou rodinou.“ (Z básně dospělou skutečnost a veršů prozrazujících Neptejte se mě na marxistickou filozofii!) počáteční hledání výrazu, a sáhla k textům Nacházíme však i básně, které jakoby pokraumělecky nejzdařilejším a  nejvyzrálejším. čují v dívčím vidění světa z debutu, jsou více Odpovídají výběru zhruba z  poslední tře- symbolicky zatížené a často i milostné (Bílý tiny první útlé sbírečky. Pokud bylo její dvorec, Píseň), v nich také autorka specificky složení také vesměs chronologické, jako je pracuje se svou nejtypičtější barvou – bílou. tomu u  nynějšího výboru, pak se bude jed- Jen v  náznaku se nyní můžeme tázat, zda je jí myšlena naivita, dětství, ukryté i přes nat o poslední texty zahrnuté do debutu. Těžištěm retrospektivy jsou ale básně dospělost v člověku, symbol ideality, čistoty, s rukopisem dospělé, protřelé ženy vybrané lásky apod. Protikladem vůči takovým texze sbírek Kahúčú a  Kámen komediantů. Ty tům jsou pak ty, v  nichž se subjekt básně byly Machulkovou znovu přehlédnuty a na identifikuje s  hospodskými komunitami více místech podstatně zkráceny nebo a hudebníky, podává v nich svědectví o sociupraveny, a  tak svým rozsahem ve výboru ální situaci těch „dole“ prožité na vlastní vyniká pouze šestidílný cyklus Kraj okolo kůži (chudoba, alkohol, režimní zákazy). Magdaleny ze sbírky Kahúčú, který – ačkoliv Tomu odpovídá i  užití hovorové jazykové není pro Machulkovou zcela typický – patří vrstvy a  někdy proklamativní, buřičský k  tomu nejlepšímu, co napsala. Z  těchto tón: „A  jakýpak jazz v  těchhle putykách! / šesti básní, spojených evokací dříve zabyd- Pivo pijeme! / V  kytarách dřepíme...“ (Název lené, nyní liduprázdné, zarostlé a chátrající básně podle prvního verše.) Podobně nonoblasti v pohraničí, pocházejí též verše, po konformní nádech mají i Pouliční blues nebo nichž dostal nynější výbor jméno: „Magda- vícedílná skladba Bezstarostný noční twist,

svobodný van – zda je to Kulturgeist, duch Editor Michal Jareš připomíná básnířčino kultury v  umění? Bylo to příjemně jiné beatnictví a  jazzovou inspiraci anebo spíš a nezapomenutelné. souzvuk s  jazzovým světovým názorem. Ostatně, v  Polsku jsme reflektováni jako Heslovitost nicotnosti a  slogany „epochy „němečtí Slované“ s  inklinací ke křesťan- budování rozvinutého socialismu“ přímo ským německým zemím už od svatovác- vyzývaly k  poetické odvetě: verše uhlalavských dob a  na takovém sousedském zené, metafory v  rozpětí přes celou strofu hledisku něco pravdy bude; když vezmeme či přímo „metafora básně“; jsem v koncích, k dějinným spojitostem navíc v potaz spor- je to srdečnější než obvykle. Inka Machulnost národnosti nynějšího a  minulého ková byla současnice a  přítelkyně básníka papeže, šovinismus národovectví se jeví být Václava Hraběte, byla jednou z inspirátorek vratkým. poetické kavárny Viola, setkávala se s  kulPřestoupit v  umění – a  v  Poesii obzvlášt turními veličinami té doby, byla in. Jednu – hranici výrazového prostředku jazyka báseň dedikovala jazzové zpěvačce Evě a kvalitativně určit řeč s jazykem (ve smyslu Olmerové, druhou kontrabasistovi Luďkovi de Saussurovy dichotomie jazyk–řeč) za Hulanovi, for blackbird from Parnas; refrény médium artikulace a  strukturace myšlení, veršů se ozývají z  chóru na přitvrzení příje vždy krokem k  rozšíření duchovního tomnosti básně; a teď už je noc a nemám tu rozhledu. Romantismus trvá: individuací ani magneťák, a tak si jenom broukám bye, konkrétního jednotlivce vůči stěží uchopi- bye, blackbird… telnému abstraktu národního administraS  jazzem to bylo tehdy relativně snazší: tivního státu v současné době. jednalo se o  hudbu „národnostně a  rasově Dnešek žije dneškem, tedy o  dnešku: utlačovaných černochů“, a  jelikož tehdejší dnešního jitra jsem rozevřel knihu Inky režim se silně angažoval ve vývozu revoMachulkové Zamkni les a pojď – výbor básní luce do zemí třetího světa, bylo možné se z  60. let, v  první chvíli mě cosi nadzvedlo jazzovými prostředky vyjadřovat. Rokenrol a  volalo: všeho nech a  vydej se tam, kde to měl těžší, byl často výrazem „buržoazně je možná tíž, ale líp! Vidím jiné Německo dekadentní závadové mládeže“, a  teprve – prostoru ducha, činorodou skutečnost, díl britská rocková skupina Slade, „složená ideálu evropského básnictví a zřejmě i bás- z  hudebníků dělnického původu ze slumů nictví všelidského, trvalou stopu navzdory na předměstí Londýna“, rozbila tu zeď stramíjející epoše totalit. Co můžeme přidat my, nicko-třídní klasifikace; potom přišel punk, na vážkách mezi přitakáním osudu a vzma- „proletářsky revoltující proti nespravedlnosti chem? kapitalistické společnosti“, kádrově již zcela Během dne jsem těkal – poeta v honbě za bezchybný; i  takovou evokaci výbor z  díla obživou v Čechách vždy těká! – a k večeru Inky Machulkové Zamkni les a pojď dokáže mě kroky zavedly k  přítelkyni Magdaleně; vyvolat. Nad výborem zajásá čtenář, umělec vzpomněla na noční košili Inky Machul- i  vědec – krom kvality umělecké vyjadřuje kové, ve které po svém odchodu z domova i  hodnoty dobové, rytmus řeči, frázování, tenkrát spala. Mám vlastní mládí zahalit odlesk a přítmí oněch tragických dob. v tajemství, anebo vzpomínat? Potom přišla Jednoho krásného dne zamknu les noc a  v  tramvaji přes Prahu jsem si znovu – a půjdu! Bude to hovězí. pročítal její básně. Vít Kremlička

které svůj obsah předznamenávají už v názvu. Básně sbírky Kámen komediantů pak přinášejí opět jistou proměnu optiky. Autorka je vystavena hluboké prázdnotě, která ji přivádí až k  šílenství (báseň Ráno mi sedlo na mozek končí: „Jezinky mi vyzobaly / dlouhou chvíli štěstí“), do veršů se prolamují záznamy snů: „Řekni mi / jak se chytaj růže / tady asi ne / jsem tady v  jiném snu“ (z básně L´important c´est la rose). Jindy jsou verše psané jak pro skandování do hudby, snad ještě více asociativně a  uvolněně, než tomu bylo dříve, proud vědomí je rytmizován jen návratnými verši a motivy (báseň Valčík pro Chaplina vznikla na základě inspirace stejnojmennou jazzovou skladbou). Vedle polohy existenciální, spojené obvykle s  motivy exilu, odcizení, samoty, absurdity (motiv člověka jako komedianta), úzkého prostoru bytu, polovičatě naplněného vztahu k partnerovi a citované polohy asociativní či jazzové najdeme zde též několik krátkých, ale silných básní reflexivního rázu (V předvečer, Na třech kopcích). Celkově vzato bylo pro mě čtení výboru Zamkni les a pojď příjemným a  nečekaným setkáním. Vydání této knížky je záslužné i  zasloužené. A  nechť už nejsou básnířky a básníci, na které by se zapomínalo. Petr Šimek

polemika PANU FENCLOVI S LÁSKOU

Ad: Tvar č. 3/2010, str. 3

Ivo Fencl si za tu dobu, co s Tvarem spolupracuje, už mohl všimnout, že Výlov není standardní recenzní či kritická rubrika. Její pojetí je volné a  my, kteří do ní střídavě píšeme, reflektujeme především tituly, o  něž žádný recenzent neprojevil zájem, a reflektujeme je každý po svém – tu s patřičnou dávkou humoru a  nadsázky, onde zase se zaměřením na určitý jev či vyčnívající pasáž. Proto nelze na tuto rubriku uplatňovat měřítka obvyklá pro „klasické“ recenze. Takže jsem si mohla dovolit „věnovat čtvrtinu recenze líčení všeho, co si kritik představoval, když četl nadpis na obálce, plus následného zklamání, že to pak bylo o jiných věcech“, jak mi Ivo Fencl vyčetl při zcela pochopitelném hájení své povídky Zabiju Putina v Karlových Varech ze stejnojmenné knihy. Jeho pozornosti ale zřejmě uniklo, že jsem mu vzápětí složila zcela vážně míněný kompliment – to když jsem ocenila ať už úmyslné, či náhodné použití metody běžné pro bulvár, na kterou jsem se nechala ostudně nachytat. Ostudně proto, že s bulvárem mám osobní zkušenost „zevnitř“, takže jsem žila v přesvědčení, že už na jeho praktiky prostě nenaletím. Leč stalo se. Kdyby ale autor to, co napsat chtěl – jak ve své reakci vysvětluje –, také napsat uměl, potažmo na textu více zapracoval, pak bych po přečtení titulní povídky z  výše zmíněného souboru měla sílu na četbu i  reflexi těch ostatních. A zcela jistě by se jeho kniha neocitla ve Výlovu, ale v rubrice Recenze. Svatava Antošová

Errata č. 2/2010 Funkce automatických oprav editoru Word opět úřadovala. V recenzi na str. 20 jsme si nevšimli, že stroj přejmenoval dva významné jazykovědce – místo Korálek mělo být správně Horálek a  místo Hek Ilek. Všem se moc omlouváme. red

969

Jaroslav Špulák: Někdy mě to až děsí. vlastním nákladem, 2009 Když jako recenzent pravidelně čtoucí českou prózu otevírám knihu mně dosud neznámého autora, pokaždé tak činím s nadějí, že po dlouhé době snad opět narazím na Spisovatele, který mne překvapí, zaujme a strhne. Pravidlo průměru je ovšem neúprosné a  nemilosrdné: v  rámci přítomné nadprodukce slov a  knih vynikající osobití tvůrci a geniální jedinečná díla logicky mohou být jen výjimkou. Nejsem proto příliš překvapen, když na mne po několika stránkách lopotného čtení opět padne šeď, šeď, nuda, nuda a zase šeď. Jsou ovšem i knihy, které jsou tak špatné, že z  průměru vybočují, a proto stojí za zvláštní pozornost. Jednou z takových knih je podle mne také přítomná próza Jaroslava Špuláka. Za příhodným titulem Někdy mě to až děsí se totiž skrývá granulovaný koncentrát mnoha ne­­ japností a  nešvarů, jichž se dopouští ten, kdo je přesvědčen, že Pegase může sedlat každý a  že to byla jen nepřízeň hloupých nakladatelských redaktorů (již nepoznají pravé umění), která jej přinutila vydat svůj opus vlastním nákladem. První, co by mělo potenciálního čtenáře před podobnými prózami varovat, je snaha autorů hned na prvních stránkách ukázat, jak proklatě vtipní umějí být. V daném případě jde o kapitolku vyprávějící o cestě vlakem, během níž vypravěč řeší několik zásadních „problémů“: jak se elegantně rozejít s přítelkyní, co je příliš hlasitá při milování a  předstírá, že čte Burroughse, jak si současně začít s  tou černovláskou u  okna, jak poškodit ošklivé České dráhy, a  hlavně jak se čtenáři představit jako sympatický non-

konformní playboy se smyslem pro humor. Autorova křečovitá touha po originalitě přitom nejvíce zasáhla promluvy postav, jež mají upoutat tím, že jsou navzdory situaci košatě stylizované a spisovné. Dívka, která se právě dozvěděla, že ji opouští její milý, tu tak pronáší věty: „Nečekala jsem to, ale beru to jako důkaz tvé ubohosti a neschopnosti splácet lásku láskou. Nemyslím si, miláčku, že to budeš mít v  hledání mé nástupkyně jednoduché, ale každému, co jeho jest.“ Kdyby toto autorovi vydrželo celou knihu a stalo se stylistickým klíčem k výpovědi, nic proti tomu (skoro). Potíž je však v tom, že autorovi tato jazyková euforie velmi brzo došla a  text je postupně stylisticky chudší a chudší. Druhým příznačným úskalím Špulákovy prózy je to, že autor vsadil na generační pocit, respektive na popis toho, jak žijeme my mladí, jací jsme, co cítíme a  jak myslíme. Takové popisy jsou v  české próze obvykle spjaty s  vykreslením životního stylu, co má být hodně free a cool, spíše je však frý a kůl, neboť není těžké za tím vnímat snaživou literární nápodobu cizích vzorů. Vedle již zmíněného hrdiny, jehož myšlenkový obzor je dán především snahou rozdat si to s kdekterou, tak autor učinil druhým vypravěčem jeho mladší, patnáctiletou sestru, trávící svůj čas výhradně na různých mejdanech, kde to funguje systémem každý s každou a několikrát. Sama hrdinka je však ctná, a tak hledá a najde velkou lásku, stejně ctného mladíka Davida, se nímž jí to báječně jde. Dokladem toho, že jsou oba v  daném prostředí výjimeční, je, že znají Jiřího Ortena („co se na něho u nás dost zapomnělo“).

Kromě těchto deklarativních projevů intelektualismu charakterizuje „mladé“ také společenský radikalismus. Ten si Špulákův hrdina demonstrativně vybíjí především na již zmíněných Českých drahách (při každé cestě vlakem na protest rozřeže nožem alespoň sedm sedaček) a  na operátorkách mobilních firem, protože ty taky jedou s tím hnusným systémem. Hlavním poznávacím znamením toho, že jde skutečně o  mladé, ovšem je skutečnost, že značná část děje je situována do prostředí jakýchsi amatérských kapel. Autor, hudební publicista, navíc sem tam prošpikoval text časovými hudebními narážkami, které mají – stejně jako pasáže věnované fotbalu – u  stejně naladěného adresáta vyvolat pocit aktuální spřízněnosti, příslušnosti ke stejné tlupě. S  tím je však spojena dvojí potíž: jednak tyto narážky velmi rychle stárnou a stávají se prázdnými znaky, jednak není jisté, kdo vlastně má být tím adresátem. Jakkoliv se totiž autor snaží čtenáři vsugerovat, že jeho dílo je autentickou výpovědí o nás, co jsme in, tedy o dnešních teenagerech a dvacetiletých, ve výsledku vyznívá spíše jako zastydlá puberta. Proč? Snad proto, že on sám je drobátko out, stačí si na zadní straně knihy přečíst rok jeho narození: 1967. Recenzent tak může spekulovat: buď jde o texty, které autor skutečně psal v onom věku a teď je na poslední chvíli před vydáním několika aktuálními vsuvkami inovoval, nebo je to jen poněkud drhnoucí, nepřesvědčivá autostylizace. Dalším úskalím Špulákova způsobu psaní je neschopnost z jednotlivých epizod a  džouků vytvořit organicky komponovaný

C N A C e r

pavla janáčka

jedna otázka pro

foto archiv P. J.

Před lety jsi jeden ze svých rozhlasových Kritických klubů věnoval literárním cenám, mj. tomu, zda jsou či nejsou ve svém souhrnu adekvátní zprávou pro veřejnost o  tom, co z  české literatury stojí za pozornost. Jaká je podle tebe v tomto směru situace dnes? Vezmu to oklikami. Pro Teoretickou knihovnu nakladatelství Host se již překládá monografie amerického literárního vědce Jamese F. Englishe The Economy of Prestige, inspirovaná bourdieuovskou sociologií kulturního kapitálu. Kniha přibližuje historii literárních cen (zvláště v anglofonním světě) od konce 19. století, nastiňuje jejich typologii (se dvěma základními modely: „nobelovka“ – u  nás např. Seifertova cena, „oscary“ – u  nás např. Litery), ukazuje paradoxy organizace a  financování cen, vykládá stereotypy jednání kritiků, kandidátů, vítězů i porotců, důvěrně známé rovněž z české publicistiky. V neposlední řadě nabízí i  vtipnou hypotézu, proč ceny tolik „bují“ – celý systém podle Englishe permanentně tenduje k  tomu, zaplňovat každou mezeru mezi dvěma již existujícími cenami cenou další. Tím pádem čím více cen již existuje, tím rychleji vznikají nové, a  to v  čím dál miniaturnějších mezerách (končí to pak „Cenou pro nejčtenější autorku od 15 do 20 let narozenou na Vysočině, žijící v Náchodě, píšící fantasy vyprávějící o  elfkách“). Engli­ shova kniha by snad mohla naše každoroční přešlapování kolem literárních cen orientovat a třeba i prohloubit.

celek, který by se vyvíjel odněkud někam. Kauzální rozvíjení děje je tak nahrazeno nemotivovanými zvraty, které zruší i  autorův pokus o  velké finále příběhu. Někde v  poslední třetině se totiž vypravěč nečekaně dozví, že tím, kdo zabil, respektive přejel jeho rodiče, je hnusný mafián Soukup. Moc si to neověřuje (Soukup je čiré zlo, tak co) a  hned jedná: po chvíli špehování si darebáčka vyčíhá o  samotě a  pěkně ho zmasakruje. Hrdina celkem slušného ruského autora jménem Dostojevský by z toho patrně měl těžké psychické potíže a řešil by otázku své viny na mnoha stránkách – ne tak hrdina Špulákův, u toho nehraje svědomí roli ani chvilku. Mord jej netrápí dokonce ani v okamžiku, kdy se překvapivě dozví, že ten příšerný Soukup byl otcem onoho sympatického nonkonformního Davida, s nímž již nějakou dobu spává jeho milovaná sestra. (Ona to ostatně nevěděla také, neboť milého se člověk přece na příjmení a rodinu neptá.) Svět jde dál – jenže kniha musí mít ko­­ nec. A  to nejlíp hodně překvapivý, fajnově vypointovaný. Autor si tak na poslední chvíli vzpomněl na Burroughse z  první kapitoly a hned věděl, jak na to: vždyť přece v žádné kumštovní próze dnes nesmí chybět tak populární téma, jako je homosexualita. A tak čtenář na poslední půlstraně jen čumí na to, jak syn zamordovaného Soukupa vlezl jeho vrahu a bratru své milované do postele a „bylo to úžasné“. Škoda, že totéž nelze říci o  Špulákově knize, byť i v ní jde o pěknou literární mesalianci. Pavel Janoušek

Druhá oklika. Ze svých seminářů na FF UK vím, jak mohutně působí ceny na recepci současné literatury. Vyznamenaná díla a  autoři se mezi studenty (přesněji řečeno, jejich agilnější částí) čtou a hodnotí. Naslouchám-li v semináři referátu, který obsahuje i  biografickou část, velmi pravděpodobně budou ve výběru údajů, které kolegyně či kolega pokládá pro literární kariéru autora za důležité, zmíněny obdržené ceny. A  to víceméně bez ohledu na jejich reálný kulturní status: tedy jestli jde o  již zmíněnou Cenu Jaroslava Seiferta, nebo třeba o Cenu Agathy Christie. Krásně se to mimochodem ukázalo teď při kauze falešné Vietnamky a  Literární ceny Knižního klubu, která se dostala na první stránky novin... Zprávu tedy pro část publika nese již institut ceny sám. Z toho povstává známý konflikt mezi širšími kruhy literární veřejnosti a jejím nejužším jádrem, tedy tvůrci literárního umění a literárními kritiky, jejichž postoj k cenám (pokud nějakou zrovna sami nedostávají, neboť ničeho není literát tolik lačen jako sociální odezvy, jíž se mu bolestně nedostává) se pohybuje na škále od rezignované neutrality k chaotickému odporu. Tady v Tvaru se asi nemusíme vzájemně přesvědčovat, že v  umění se nevítězí (byť od Bohumila Hrabala víme, že i s námi je to trochu složitější). Literární ceny pak vlastně „překládají“ náš svět nepoměřitelných, krajně individuálních výkonů, jež se navzájem nevylučují, do slovníku kultury populární, zformovaného kritérii sportu. Ostatně celý rozvoj literárních cen 20. století klade již zmíněný English nikoli náhodou do závislosti na moderním olympismu... Můžeme říci, že o takový „překlad“ nestojíme. Ale zaprvé nám to nebude nic platné, protože iniciativa přichází z  té druhé strany. A  zadruhé, skutečně chceme mluvit jen sami k sobě? A  teď konečně k  vaší otázce. Situace českých literárních cen odpovídá obecné situa­ ­ci civilizace. Také u  nás vykrystalizovaly za posledních dvacet let důležité i  méně důležité instituce jak onoho „nobelovského“, tak i  „oscarového“ modelu. Také u nás bují ceny čím dál pitoresknější (sledovat to můžete v  databázi Literární ceny na

webu našeho ústavu, www.ucl.cas.cz/ceny). Také u nás se ceny okázale předávají a občas neméně okázale nepřijímají, také u  nás vzrušují literáty i čtenářstvo úvahy, kdo jiný měl dostat tu a  tu cenu místo toho, koho vybrala porota. Toto všechno pokládám za kulturní přírodu, s  níž se nedá udělat nic jiného, než si (každý zvlášť i všichni dohromady) nalézt způsob, jak s ní žít. Jediné, co bych snad viděl jako záležitost k  diskuzi v  užší literární veřejnosti, jsou kritéria výběru u  hlavních cen „nobelovského“ typu, tedy hlavně Státní a Seifertovy ceny. Doposud totiž, zdá se mi, přetrvává

Poznámka

tendence udělovat tyto ceny za celoživotní dílo, respektive literární, kulturní a morální zásluhy. Mému citu by spíše odpovídalo spojit tyto ceny s jedním uměleckým výkonem prokázaným tady a  teď – bez ohledu, zda autor není zatím příliš „mlád“, nebo se nám jednou třeba „nezkazí“. Ale popravdě řečeno, já už si své v různých porotách odsloužil a rád tu práci i diskuzi přenechám vám ostatním, kdo současnou literaturou skutečně žijete. P. S. Svou jedinou literární cenu, prémii z  povídkové soutěže Zemědělských novin z roku 1988, nosím dodnes s sebou. Pořídil jsem za ni snubní prsteny. bs



Mecenášský program Tvaru

-muže), jedovatá kritika mecenášovy sbírky poezie (popř. jiného slovesného útvaru) Národní divadlo nabízí od letošního roku nebo společná večeře s Petrem Králem mecenášský program. Chcete-li být držite- a Jiřím Trávníčkem. Nabídneme také vollem čestného titulu Přítel ND, plaťte aspoň nočasové benefity na víkendy pro celou 1500 Kč ročně. Na Patrona vám stačí 10 000, mecenášovu rodinu. Pro děti zorganizujeme Mecenáši přispívají 50 000 ročně a Zlatí mece- nezapomenutelný slovní fotbal a  žertovné náši alespoň čtvrt milionem. Na přispěvatele soutěže s  narativem, pro teenagery máme čeká řada tzv. benefitů. Od možnosti pořídit připraveno celodenní hledání ztraceného vstupenky se slevou přes volný přístup na času (koláčky dodáme!). Manželky mecenášů veřejné generálky či parkování v  garážích budou moci strávit příjemné odpoledne se divadla, besedy s umělci a návštěvy šaten až Zlou ovcí nad intimními otázkami týkajípo sklenky sektu o přestávkách, pozvání na cími se literární her­­meneutiky milostných číši vína, mecenášskou večeři či jmenovité troj­úhelníků. Man­­­­­­­­­­­­želům mecenášek připoděkování v historické budově. neseme zase celou škálu zajímavých osobTvar se skvělým nápadem inspiroval, ností pro volné chvíle ­– vzhledem k vý­­ročí a pro­­tože Národní divadlo na něj nemá Boženy Němcové si najde opravdu každý ochrannou značku, kopíruje ho prakticky podle svých libůstek (Karla, Rozárka, Divá beze změny, minimálně co se týče kategorií Bára, Sestry, O dvanácti měsíčkách, Babička mecenášů a částek za vstup do některé nebo Pan učitel). red z nich. Podrobný výčet benefitů uvedeme na zvláštním letáku, který budeme distribuovat mezi naše nejbohatší spoluobčany. Zde Perlička na dně jen prozradíme, že rozhodně nebude chybět možnost pozvat redakci na číši vína nebo mecenášský raut, prohlídka 20 redakčních „Na chodbě si je prohlédl se slabým podezřemetrů čtverečních, jmenovité poděkování ním ve tváři širokoramenný muž s botama mecenášovi před historickým redakčním do tvaru čtverce a agresivní čelistí.“ počítačem (tzv. dvaosmšestka), přítomnost Erle Stanley Gardner: Případ padělaného při neformální redakční diskuzi o došlých oka. Cultural Books Agency: Saga, recenzních výtiscích (pouze pro mecenášePraha 1996. Přeložil Arpád Pouličný.



tvar 04/10/

fantasía ...1

nechat mluvit vítr

Adam Borzič

svět vražedné sobectví. Václav Havel kdysi oprávněně připsal tento samopohyb oběma stranám politické koule světa. (Škoda že na svůj objev z disidentských časů zapomněl.) Skutečnost, že od rána do noci skloňujeme slovo krize, není náhodná. Přesto nám chybí komplexní uchopení toho, co se vlastně děje. V tomto eseji chci představit možnost, že básníkova zkušenost a  jeho specifické poznání světa mohou stát u  kořene nové citlivosti, nové orientace světa. Uvědomuji si, že riskuji nařčení z  utopismu. Za utopické smýšlení se však nestydím. Utopická orientace zakládá moji vlastní básnickou senzibilitu. Kořenům této utopie a „nového patosu“, jak mu rozumím já, se chci věnovat v druhé části eseje. Vraťme se ještě na okamžik k  Emersonovi. Řekli jsme, že tajemství Ducha a Přírody se pátravému oku zvěda nedá. Kdo tedy smí vstoupit? Emerson odpovídá: Chrám Přírody a  Ducha se otevře básníkovi, protože básník miluje. Básníkova řeč nenáleží řádu účelného, tato řeč je extatická, pokorná, vychází ze sebe sama. To zní poněkud archaicky – a  je to archaické v  nejvlastnějším smyslu slova. Přiznávám, že k  archaickému pojímání skutečnosti veskrze osobně a  zcela vášnivě lnu. Arché však neleží na ose času, spíše je Počátkem počátku. Omlouvám se tedy, že postuluji říši Ducha a Přírody, aniž bych se jejich panství pokusil jakkoliv hájit či vysvětlovat. Duch sítem naší kostěné racionality vždy proklouzne. Území Ducha i  Duše má svoji specifickou geografii a  vyžaduje jiný druh map. Vojenské mapy ani družice tu nepomohou. Potřebné je i  odlišné tempo, rychlost zde ničemu neslouží. V  úžasném eseji Henryho Corbina Mundus Imaginalis (Malvern, 2007) se praví: „Můžeme konstatovat, že už nejsme omezeni na dilema myšlení a rozlohy, na gnozeologické a kosmologické schéma vymezené světem empirické zkušenosti a  abstraktního porozumění. Mezi tyto dva světy vstupuje svět třetí, zprostředkující, který naši autoři [perští středověcí teosofové, pozn. A. B.] označují jako ´alam al-mithál, svět Obrazu, mundus imaginalis: svět, který je ontologicky stejně skutečný jako svět smyslů, svět, který vyžaduje svůj vlastní způsob vnímání, který má kognitivní funkci, noetickou hodnotu...“ Corbin se v  tomto dílku zabývá zvláštním žánrem perské mystické literatury, cestopisnými knihami, mapujícími tajemný svět Imaginálie, mystické území, jemuž vládne Skrytý Imám, podivuhodná to postava šíitské islámské tradice. Schéma těchto příběhů je prosté, poutník se vydává na cestu a důmyslnou shodou okolností se ocitne v říši Skrytého Imáma, v osmém klimatu, v  království subtilních těles, v  zemi Ná-kodžá-Abád (Země Ne-kde). Toto království může ležet na šťastném Zeleném ostrově uprostřed bělostných vod nebo se skrývat v oáze na poušti. Vidí jej však pouze ten, koho samo vpustí dovnitř. V  osmém klimatu existuje totožnost pohybu a touhy. Jsme tam, kde si přejeme být. Místa a prostory jsou jen vnější stavy odpovídající těm vnitřním. Přiznám se, že od malička toužím projít zdí, při četbě Corbina jsem pocítil naději, že se mi to jednou podaří. Autoři těchto cestopisů rozhodně nejsou pohádkáři a  nejsou to ani špióni. Setkání se skrytým světem je darem, který přichází coby výtrysk milosti, přichází jako odpověď na niternou aktivitu srdce – na odvahu a  umění imaginovat. Jistou analogii (tedy nikoliv totožnost) s  těmito geografiemi Duše světa můžeme hledat i  v  utopických dílech renesančních humanistů a  hermetiků, například Tommasa Campanelly nebo Thomase Moora. Myslím, že odsud, z  této

tvar 04/10/

foto Mikuláš

Fantasía (zleva: Adam Borzič, Petr Řehák a Kamil Bouška)

Programové teze skupiny Fantasía 1. Smysl poezie lze vytvářet hrou. Hra však není smyslem poezie. Poezie není pouhou útěchou, není anestetikem. 2. Zkušenost poezie ústí v účastné bytí. V angažovanost ve světě, protože neochota pro něco svědčit poezii kompromituje. 3. Básník se ve světě angažuje intenzitou celé bytosti. Proto může a má být patetický: – „nový patos“ není projevem citové křeče; – „nový patos“ zjevuje intenzitu básnického bytí; – „nový patos“ nese a přináší poezii, která se hlásí k spoluodpovědnosti za stav světa;

říše, čerpali inspiraci pro své utopické vize. Za určitých okolností by bylo možné pojem Ná-kodžá-Abád přeložit i jako utopie, ovšem museli bychom se zbavit jeho obvyklého významu. Nicméně světy perských teosofů jsou subtilnější a  mají odlišný ontologický statut. Bližší je souvislost s  nebeskými výlety Emanuela Swedenborga, vizionáře, který mě výrazně ovlivnil. Věřím, že právě království Ne-kde nám může poskytnout pomocnou ruku, když se zmítáme v  poryvech světa vezdejšího, že může být zdrojem obnovy. Můj přítel, básník a teolog Milan Balabán, říká, že správná otázka nezní Kdo či Co je Bůh, ale Kam? Vymezit však toto „kde“ je modlářstvím. Je Ne-kde. Vidíme, že se ocitáme na území, které nelze snadno vypátrat, kam není lehké proniknout. Zvědovi s jeho chladným analytickým mozkem se to podařit nemůže. Abychom na toto území vstoupili, potřebujeme jiné orgány vnímání a  poznávání. Poznávacím orgánem se musí dle osvícených Peršanů stát naše srdce. Troufám si říci, že jsme poněkud pozapomněli, že srdce je básníkovou nejvlastnější doménou. Je-li básník někde doma, pak je to v srdci. Cítíme-li určité rozpaky nad slovem srdce, je nutné zapudit sentimentální asociace a vsadit na opomíjenou intuici a cit. Symbolismus srdce hraje značnou roli v mystických tradicích snad celého světa. Úpadek této tradice lze vysledovat na počátku novo-

– klíčem k „novému patosu“ je představivost. 4. Básník není pouhé médium, které slepě zaznamenává průchozí pohyb univerzálních energií. Básnickou výpověď umožňuje až jejich aktivní transformace. Tak se usnesli tři mluvící delfíni na koncilu ve Ferraře. 5. Básníkova zkušenost jazyka je určujícím faktorem jeho tvorby. Proto je dobré a  žádoucí, aby si byl básník vědom své pozice v  domácím literárním kontextu. Je nanejvýš žádoucí, aby se pohyboval jako ryba ve vodě v kontextu světovém. To mu umožní svébytný tvůrčí čin.

věku. V  karteziánských zahradách růže nekvetou, a  pokud ano, tak mocně krvácí. Ozvěnou tohoto úpadku je například cukrový chrám Sacre-Coeur v  Paříži na Montmartru a vůbec celý kult krvácejícího srdce Ježíšova mající počátky v pozdně barokním katolicismu. Než však začalo srdce krvácet jako na pouti, bylo v křesťanské i islámské mystice symbolem hlubinného existenciálního středu člověka, nádobou Nezměrného ducha a zrcadlem Nekonečné krásy. „Obcházej vždy Kábu srdce, jestli srdce máš,“ nabádá perský súfijský básník Rúmí. Doznávám, že jsem ve své tvorbě silně ovlivněn romantismem. Jsem vděčný milovanému Keatsovi, že „zachránil“ srdce i pro moderního člověka tím, že si byl jist pouze svatostí srdce a pravdou imaginace. Považujíli někteří badatelé romantismus za počátek moderní básnické senzitivity, pak se staré dobré srdce podařilo propašovat i do moderní doby. Romantismus je v  sobě přirozeně rozporný, rozervaný. Představuje vzpouru proti osvícenství, jehož je vlastním plodem, je svrchovaným projevem nastupující modernity, artikulací sebe-uchopení moderní individuality a  zároveň usiluje o  překročení této individuality a  nastolení království srdce. Možná nám zde pomůže jemné filozofické rozlišení mezi individualitou a  osobou. Zatímco individualita je izolovanou jednotkou, osobu zakládají vztahy. Romantický důraz na tvůrčí individualitu,

právě tak jako na imaginaci posvátné Přírody, nemusí být z  této perspektivy nutně protikladem. K  romantismu se ještě vrátím, nyní udělám malý skok do dvacátých let dvacátého století. V  této době se svéráznému rakouskému mysliteli, zakladateli antroposofie Rudolfovi Steinerovi dostalo vize o tom, že stojíme na prahu Michaelské doby. Michael bývá v esoterní literatuře představován coby ohnivý archanděl, do jehož působnosti spadají vůle i myšlení a kterého je dobré vzývat na ochranu před působením mocností zla. Hlavní bod zjevení podle Steinera spočívá v  tom, že Michael je inspirátorem živého myšlení – myšlení srdce. V ochranném stínu archandělových křídel má intelekt vstoupit do srdce a srdce mají zaplnit živé myšlenky. Toto myšlení překročí subjekt-objektovou propast, mocnou chiméru novověku. Zlé jazyky sice přirovnávají Steinera pro jeho všestrannost k  Járovi Cimrmanovi světového esoterismu, nicméně přes krkolomné a bizarní zákruty svých vizí byl tento muž, s  uhrančivým pohledem pokračovatelem oné linie mystických geografů, na něž jsme narazili u  Corbina. Jistý ohlas jeho vizí je pak možné nalézt i  v  modernistické literatuře a malířství (Kafka, Bělyj, Morgenstern, Kandinskij, Mondrian). Krom německého idealismu (zvláště Fichta) a  romantismu byl Steiner pod osu-

F dovým vlivem Johanna Wolfganga Goetha. I  jeho zásluhou se Goethovo pojetí vědy, které v  devatenáctém století smetl pozitivismus, dočkalo jisté míry rehabilitace. Goethe vědec a  Goethe básník jsou tatáž postava. Nelze je oddělit. Goethovo pojetí vědy se od převládajícího diskurzu novověkého myšlení liší v  jednom podstatném ohledu: pozorovatel není od předmětu svého zkoumání oddělen, v procesu poznávání si je plně vědom vlastní subjektivity, vítá ji a je s ní srozuměn. Tím, že se pozorovatel pokouší o  vědomé sjednocení s  pozorovaným předmětem, dochází k odlišnému druhu poznání. Skutečnosti světa zde není vymezeno služebné místo a  ve hře nejsou kuchyňské nože ani chirurgická čepel. Takový způsob poznávání je účastný, chceteli angažovaný. Poznávané je pozorováno v kontextu celku skutečnosti. „Jaká to radost veliká, jak se vše se vším proniká,“ píše Goethe. Důraz je kladen na děj, činnost, na proměnu. Na život. Takové zkoumání nevede k znásilnění života, přírodě nejsou násilím vyrvána z  těla její tajemství. Badatel musí na její výsostné území vstupovat jemně a  uctivě. Jemnost a  uctivost nemají dekorativní ráz, jsou metodologickými podmínkami výzkumu. V současnosti začínají Goethovi a jeho „naivní“ básnické vědě pozorně naslouchat i  někteří vědci. Goethovská věda je živým myšlením. Je v pravém slova smyslu básnickou vědou. Její kořeny sahají hluboko do minulosti k  umění alchymie a magie. Goethe byl v mládí silně ovlivněn pietistickými náboženskými kruhy, v nichž alchymie vesele bujela. Svět kolem nás má poznání srdce za bláznovství, na každém rohu se mu vysmívá, plody tohoto cynismu vidíme každý den. Czesław Miłosz popisuje v  jednom z  klíčových textů minulého století Svědectví poezie, jak byl básník od novověku drezírován, aby nevěřil pravdám srdce. Spiknutí dospělých proti básníkovi-dítěti vyvolalo explozi strategií přežití rozličného druhu. „V nebezpečí se sumýš dělí ve dví...“ praví se v  jedné současné básni. Básník postupuje od niterných úskoků k  barvitým převlekům až ke skoku do rozevřené tlamy jménem Nihil. Otřeseni krachem moderních utopií si už takřka netroufáme něčemu věřit. Zbavujeme-li se však postupně metautopií o  ráji na zemi (komunismus, neoliberální konec dějin), hrozí nám rovněž, že se jedním dechem zřekneme i utopické představivosti, principu naděje. Tato utopická imaginace však zahynout nesmí. Humanistický étos vyžaduje pokornější druh utopií. Ezra Pound chtěl napsat ráj, avšak poznal, že ráj spočívá v  tom, že necháme mluvit vítr. Nemusíme v sobě živit snahu po dokonalosti, můžeme však nechat ožít vizi celistvosti. Ta je vždy zablácenější než nehybná dokonalost. Sytí se zemí s vědomím, že nebeské je v nedokonalém na svůj způsob již obsaženo. Takový svět může být obyčejně lidský, tajemný, divoký a  duchovní zároveň. Takový svět se může zrodit z  utopické síly imaginace, z  odvahy pátrat na území, kde se setkává viditelné a  neviditelné. K  tomuto ne-místu nás dovede pouze inteligence srdce. Láska.

II. Vyrůstal jsem u moře. Za domem se vzpínala hora, na zahradě rostly olivovníky, mezi ostrými kameny se třpytily zmije. Ačkoliv jsem odmalička plynule hovořil chorvatsky, pro své chorvatské kamarády jsem byl malý plavovlasý Čech. Na chorvatském venkově probíhá život dítěte odlišně než ve městě. Je dobrodružnější a má komunitní ráz. Můj otec pobýval většinu času mimo domov, pracoval v cizině. Moje maminka měla liberální přístup k výchově, od nejútlejšího věku mi dopřávala značnou volnost, ostatně nemusela se bát, věděla, že se o mě postarají starší děti. Velice záhy jsem poznal teplo širší lidské rodiny, velice záhy jsem poznal i to, že

zůstávám cizincem. Když jsem se s matkou I  mé náboženské zanícení má kořeny přestěhoval opět do rodné Prahy, zažil jsem v dětství. Vyrůstal jsem obklopen barvitým kulturní šok. Z  malého suveréna zvyklého jižanským katolicismem, který se tomu toulat se pod hvězdami se přes noc stal pla- českému moc nepodobá. Všudypřítomná chý, zakřiknutý kluk. První roky byly noční církevní magie útočila na mé smysly a  rozmůrou: atmosféra doznívající normalizace, něcovala je. Jih mě naučil, že sexualita a názákazy a  příkazy ve škole, podlitiny mého boženství jsou nerozlučitelně spjaté a  že věčně bitého kamaráda Martina, přísně jejich škorpení má původ v jejich blíženectví. stanovená hodina návratu domů, všudypří- Náš soused chodil bos na mariánské poutě tomná šeď a  všudypřítomný strach, nerad a po večerech si pouštěl porno. Přesto zkuna to vzpomínám. Pod vlivem dědečka jsem šenost malého cizince poznamenala i oblast se uzavřel do světa knih. Nenasytně jsem mé spirituality. Nikdy jsem v  katolicismu je hltal a utíkal se do jejich světa. Nejradši nenašel útočiště, zůstal jsem vždy na jeho jsem četl knihy o  zámořských plavbách, hranicích. Navíc k dalmatinské povaze patří o  mořeplavcích a  objevitelích. Kapitán i  notná dávka sveřeposti a  tvrdohlavosti James Cook byl můj hrdina No. 1. Na moře – heretické instinkty. K mé cestě patří i to, že jsem nikdy nezapomněl. Později k námořní- se cítím být chorvatským básníkem píšícím kům přibylo kouzlo archeologie. Pod vlivem česky. Tato nezakotvenost je požehnáním Indiany Jonese se ze mě stal dětský archeo­ i prokletím. Ovlivnila mě celá řada českých log, pečlivě jsem si do zápisníku obkreslo- básníků, a  přece mám dojem, že moje poeval hieroglyfy a snil, že někde v poušti něco tika má kořeny jinde. Proto se cítím stísvýznamného vypátrám. něně, je-li prostor literatury pojímán pouze ve vymezených hranicích národních literaZačal jsem tuto druhou část eseje biografic- tur. A přece sám jazyk je ona hranice. kou črtou. Vysvětluje mnohé. Fakt, že moje Mám štěstí či smůlu, že žiji v  převratné básnická představivost má kořeny v raném době. Staré se hroutí a  nové ještě nepodětství, není nikterak pozoruhodný. Tak vstalo. Pod bublající masou dneška, pod je tomu u  mnoha básníků. Mám-li osvět- jeho neurotickou úzkostností se klube slalit, jak rozumím básnickému poslání a proč boulinký hlásek naděje. Naděje, která zatím považuji „utopickou“ imaginaci srdce za nej- postrádá konkrétní tvar. Věřím, že poezie vlastnější oblast poezie, musím se ponořit by se zpronevěřila sobě samé, kdyby do sebe do vlastní biografie. Za romantické kořeny toto klokotání nenasála. Angažovanost své poetiky vděčím především moři. Mys- v mém pojetí znamená účast na světě, vášlím, že mám mořskou sůl přímo pod kůží. nivé přilnutí k  životu. Ať už básník žehná Odtud živelná melancholie, odtud touha či vysílá kletby, burácí prorockým hlasem po nových světech, odtud zvláštní neklid proti nespravedlnosti nebo se lyricky chvěje na suché zemi. Mám hrůzu z  uzavřených ve větru, vždy je ve hře jeho srdce. A srdce tvarů, cítím klaustrofobii z  vymezených z vlastní přirozenosti touží po celku. Tento prostor, děsí mě omezení. K  literatuře veliký, nezbadatelný život obepíná vše. Vidimám veskrze ambivalentní vztah. Bojím se telné i  neviditelné. Pozemské i  božské. Žít nadvlády mrtvých slov nad životem. Bojím s  anděly a  bouřit se proti nespravedlnosti se otrávených papírů. Dávám-li přednost na zemi není v rozporu. Naopak. Tomu mě vizionářsko-romantické linii poezie, je to naučil můj drahý Blake. Poezie je pro mne patrně z  neschopnosti se plně zabydlet osvobozenou řečí. Proto může osvobozov tom stávajícím a stojatém. Vábí mě pohyb, vat. Aniž bych popíral význam básnického gestikulace větru, tušení dálek, hrozím se řemesla, není pro mne poezie řečí sui genestrnulosti. ris, náležející odborníkům. Spíše je řečí duše

světa, ptačí řečí, řečí milenců a  dětí, řečí bolesti a touhy, vzdoru a extáze ze Svatého. Poezie je vášnivou honbou za skutečností. Zbavíme-li se dualismu a  vpustíme-li do svých ohrádek vanutí Ducha, strach ztratí svoji moc. Svět kolem nás je nemocný, možná že byl takový odevždy, ale co na tom, když žijeme teď. Tváří v tvář civilizačnímu marasmu nezbude, než aby básníci opustili své nory a vydali se světu na pomoc. Čím mohou tvorové z  povahy věci tak křehcí světu prospět? V  první části tohoto eseje jsem letmo představil určitý druh básnického vidění, jež vede k  milosrdnějšímu i  milostnějšímu vztahu k  existenci. Než začnou básníci napomáhat uzdravení světa vezdejšího, musejí si oprášit některé pozapomenuté dovednosti. Za výčet těchto dovedností vděčím jedné básni Garyho Snydera: musejí zvědět vše, co se dá o zvířatech a lidech, stromech a květinách, pohybech hvězd a planet, mít všech šest smyslů pohromadě, znát alespoň jeden druh tradiční magie, zkoumat sny a přeludy, šalebné démony a zářící bohy, ošukat ďábla, čarodějnici a navoněné, pozlacené anděly, milovat ženy, muže i děti a starce, důvěrně znát reklamy, komiksy a příšernost televize, poznat dlouhé, zbytečné hodiny ubíjející práce, extázi i enstázi, hazard, hranu smrti i života. Básník může světu kolem sebe prospět tak, že mu odhalí stezky srdce. To je to, co Kamil Bouška kdysi nazval novým patosem. Nastal čas přestat se za tuto podivínskou lásku stydět. Z magmatu současnosti může vyšlehnout sopečná slina poezie. Nastal čas, kdy má poezie opustit teplé hnízdečko literatury a vyjít do života. Nastal čas, kdy mohou ožít síly srdce. Poezie nemá, kam by hlavu složila. Tak tomu bylo vždy. Svrchovaným aktem básníka je přimknutí se k  nevymezitelné a  nevyčerpatelné skutečnosti života. V  křehkosti poezie se skrývá utopická moc vize. Nezbývá mi než závěrem odcitovat zázračnou větu básníka Yvese Bonnefoye, snad nejzázračnější větu, jakou jsem kdy o poezii četl: Chtěl bych spojit, chtěl bych téměř ztotožnit poezii s nadějí.

lvi loví ve smečkách

Karel Piorecký

Začalo to zdánlivě bezvýznamným, dokonce nevyžádaným e-mailem. Z nakladatelství Dauphin mi přišlo upozornění na právě vycházející debut básnické skupiny Fantasía a také pozvání na jeho křest. Místo ukázek básní byla k anonci připojena na osobní zaujetí pro slovo a  jeho básnicpětice programních tezí. Přečetl jsem je kou existenci. několikrát a  nevěděl, jestli mě klame zrak Zklamání se tedy nekonalo. Naopak. nebo šálí mysl. Konečně se tedy objevil Odcházel jsem přinucen uvažovat o věcech, někdo, kdo se neštítí slov jako angažova- které mi ještě před několika desítkami nost či patos, kdo básníka odmítá vnímat minut byly docela lhostejné. Může být skujako pouhé zaznamenávající médium a  za pinová poetika dnes něčím víc než milým určující pro něj považuje zkušenost jazyka. anachronismem, který nám připomíná Nadšení se pralo s opatrností a obavou ze velké časy historických avantgard? Je dnes zklamání, které by mohlo nastat poté, co ještě možné a  správné zaštítit se prograse vedle programu ocitnou konkrétní texty, mem a  pokoušet se tvořit v  jeho intenv nichž by měl být realizován. cích? Zvědavě jsem se vypravil na uvedení Po přečtení kolektivní prvotiny, zhlédknížky, které se konalo v prostorách gale- nutí dalších veřejných vystoupení a po řadě rie The Chemistry v pražské ulici U Kanálky. osobních rozhovorů se pomalu dobírám V domě, kde žil F. X. Šalda. Náhoda, nebo k odpovědím. Fantasía nejsou pohrobci surzáměr? Původně rozlehlý byt, nyní něko- realismu, kteří by se snažili stavět na něčem lik místností narvaných současným dávno vyčpělém. Jejich duchovní zázemí je umění, jehož kvalita se mi zdála vysoká mnohem bohatší a  sahá daleko před zrod a  pozoruhodně vyrovnaná. Postupně prvních avantgard. Její skupinové a  prohoustnoucí hemžení lidí, z něhož vyčnívá gramní založení je ale naopak motivováno vysoká, charismatická postava výtvar- mnohem víc neutěšenou současností než níka Martina Kámena, který The Che- vzhlížením k velké minulosti. mistry vede. MIKI DiscJockey alias malíř Fantasía je skupinou a to je dobře. PředeMikuláš Rittstein u gramofonů. O úvodní vším proto, že skupina ze své podstaty musí slovo byl požádán – k  mému překvapení vyjednávat. Musí reflektovat, co se to děje, – teolog Ivan O. Štampach. A  konečně se když se píšou básně, co se tím chce a může k  mikrofonu dostali tři pánové v  buřin- docílit. Skupina znamená neustálou sebekách. Do Mikiho hudebně-ruchové kulisy reflexi a  neustálé sebehodnocení. Jak bylo čtou básně překypující svobodnou ima- řečeno – skupina musí vyjednávat, ale musí ginací, vskutku patetické, ale nikoli ve se také na něčem dohodnout. Na rozdíl od smyslu citové exhibice, ale spíš s důrazem „skupiny“ Totem (www.totem.cz) či „sku-

piny“ Písmák (www.pismak.cz), kde se také zajisté leccos reflektuje a  leccos hodnotí, vyjednávání skupiny, kterou spojuje něco nadosobního (program), se nemůže spokojit s bezcílným tokem názorů. Program, který si pod heslem nový patos vytyčili, je dobrou prevencí proti degradaci poezie na zveřejňování privátních konfesí, vjemů a  postřehů. Skupina a  program je tedy také nutně něčím proti něčemu. Proti čemu? Třeba proti všemu, co ladí s pravicovou poezií slovního pořádku a tzv. čistého stylu. Skupina je virem, který může rozkolísat organismus mnohem větší a mocnější, než je ona sama. Fantasía se odmítá spokojit s pojetím poezie jakožto obhlížením prostoru, kde jsem doma. Nikoli ovšem proto, že by onoho „kultivovaného“ a  dokumentárního psaní nebyla schopna (opak lze snadno dokázat). Poezie není záležitostí pozorujících a politicky korektních pozemšťanů, ale daleko spíše skupiny dravých mimozemšťanů, kteří nepřišli realitu popisovat, nýbrž podmanit si ji, bezohledně ji hodnotit, kritizovat a nakonec překonfigurovat v báseň. Jméno skupiny je značkou jiného druhu než jméno jednotlivce. Není naivní personifikací poezie do postavy osamělého a  geniálního básníka, jehož život a  dílo jedno jsou. Je značkou, která především říká, že tu jde o věc poezie, která se tvoří, nikoli žije, totiž hraje. Skupina neustále riskuje své sebe­zničení. Skupina je riziko. A bez rizika není umění. Ostatně – i lvi loví ve smečkách.

tvar 04/10/

fantasía

s námi, proti nám Aby skutečnost hučela v krvi Prvnímu veřejnému vystoupení skupiny Fantasía v  lednu 2007 předcházely dva roky diskuzí a vzájemného seznamování se s vlastními texty. Postupem času se ukázalo, že co nás spojuje, nejsou tolik texty, jako spíš ochota a  schopnost cele se odevzdat, každý po svém, nejjemnějším záchvěvům skutečnosti. Teze, které by se daly označit za program skupiny, vznikaly až následně jako výraz vědomí jisté ne-literární tradice; totiž tradice, která předchází jakékoli literární tradici – intenzivní zkušenost sounáležitosti s  celkem skutečnosti, ale také vnímání křehkosti ustavující její povahu a  lidskou situaci v  ní. V  tomto smyslu nejsou programové teze ničím novým a nárok na aktualitu a úplnost si nekladou. Důraz na patos jakožto intenzivní citovou angažovanost není programově vytčeným cílem, svrchovaností zaštítěným soucitem, ani metodou tajených ambicí napravovat svět a  formou sentimentu, který by se za tak obecnou formulací mohl skrývat. Je poukazem k podstatnému podloží, doslova humusu možné poezie: k  neustálené, otřásající, tektonicky rozechvělé skutečnosti, kterou básník zakouší zaživa a  živou. Být básníkem znamená nejprve nechat jakoukoli skutečnost pulzovat, hučet v krvi. Dva roky si skupina Fantasía kladla otázky po oprávněnosti své existence. Otázky, které si podle Ingeborg Bachmannové musí básník a spisovatel dříve či později položit. Každým setkáním vzniká Fantasía znovu, poprvé a  bezpodmínečně. Původně, na počátku každého věku, poezie ustavuje společenství a  je především kolektivně sdílenou zkušeností. Teprve později psaný znak vytlačil lidský hlas a zkušenost poezie privatizoval. Fantasía je také pokusem o  znovuozvučení lidského hlasu s celým jeho archaickým citovým arzenálem propojujícím lidské zkušenosti napříč časem. Už proto nemůžeme nevnímat umělecký, sociální a  spirituální kontext, ve kterém se nacházíme. Také proto spolupracujeme s  jinými umělci (performerka Darina Alster; malíř a DJ Mikuláš; malířka Magdalena Nováková; fotograf a grafik Martin Kámen; tanečnice a  performerka Linda Mikolášková). Proto má být veřejná prezentace poezie magickou evokací (jiné) skutečnosti a  zahrnovat lidskou zkušenost v  jejím celku. Technologie jsou prostředkem k umocňování atmosféry básní, i když samy o sobě nenesou význam. „Nová“ komunikační média umožňují, aspoň zprostředkovaně, vrátit se k původní zkušenosti poezie jako obřadu a slavnosti. Kamil Bouška

právě akcelerací času jako prudkou změnou „mezi“ vzdálenostmi, že slova jindy hluchá mají jako každá jiná hmota i  váhu. Je to energií, ale nemám potřebu se v  tom kdovíjak šťourat. Jistou odpovědí je to, že performujeme, aby řeč nestála. Zastavená řeč je nám protivná. Záznam a  popis, tolik populární u  současných českých tvůrců, se chovají jako lidé, kteří chodí do Musea výhradně jedním vchodem. Vědí, že za každým druhým rohem je toaleta, kde se můžou umýt. Obecná charakteristika básníka v naší době by mohla znít: Je čistý až běda – tak to musí být básník. Osobně si myslím, že je to omyl. Je tomu tak od té doby, co se čtenáři poesie výhradně rekrutují z  básnické obce. Je na pováženou, že míra obecného vkusu nepřesáhla jinam než do minulosti jímavě zasněných osob. Je to stejné, jako by vědec nezapočítal chybu do výpočtu. Nikam se sice nepohne, ale nemůže se mýlit. Vždyť i historik musí odolávat pokušení adorovat historii jako takovou. Není důvodu si myslet, že by básníci měli být ahistorickou výjimkou. Bezčasí musí z poesie ven, jinak se básně budou kodrcat opožděným vlakem, ze kterého je shodou okolností, a díky počasí, přehledněji a „lyričtěji“ vidět. Existuje bezpočet způsobů a  stejně tak prostředků, jakými lze poesii dělat. My, Fantasía, se shodujeme v  tom, čím se lišíme: totiž že píšeme proti sobě, proti rohům v ringu. A proto: pište s námi, pište proti nám. Petr Řehák •••

Z ohlasů na sborník skupiny Fantasía

Básníci – členové Sluneční republiky jsou podivnými, ale až vtíravě důvěryhodnými hledači Boha, i  když takzvaná skutečnost je dobrodružná a  nebezpečná jako korida a  pociťujeme ji jako tlení a  průběžně je nám k blití. Všechny hranice a šraňky jsou rozkotávány. Útěchou (i  když pro „solárníky“ je tento kvazietický výraz spíše jen jakýsi výhřez) je zvnitřnělé zjištění, že úsvit roste jen ze (nejen za) soumraku. Strukfoto Šárka Procházková tura poezie jako hry, nový patos jako výjev (možná výlev) odpovědnosti za svět, šamanFantasía během vystoupení v Café Fra v červnu 2009 ská verbalizace neverbalizovatelného, obdiv (zleva: Petr Řehák, Kamil Bouška, Adam Borzič a tanečnice Linda Mikolášková) ke švestce v noci (...) – to jsou některé stavební (nebo svatební? čorti znajut) kameny (či kmeny, nebo hleny? spíš pleny) skuteč- vesta. Mávání novým patosem, avantgar- všedních detailů, často pouhých gest nebo nosti, která se úplně nepropadne do iluze. dou, mnohomluvnými básnickými pásmy osamostatněných částí lidského těla. (...) A  pokud nevíte, vyhledejte Borziče, on to – mně to přišlo gymnaziální. A  ostatně ty Třebaže znamením doby je jistě i potřeba také neví, a  proto je dost blízko. Ne křeče, skupinové teze už musely podle mého vzít úniku, (...) nesou básně pečeť současného nýbrž stahy – jako při porodu. Plodová voda zasvé. Nedávno jsem si totiž přečetl docela světa spíš ve své rozbitosti, vnitřní rozpoluž jde ven (i když za vzdychu). pěkné a  velmi nepatetické básně jednoho cenosti a  nespojitosti než ve svých evokaMilan Balabán, z nich – Kamila Boušky v Souvislostech. cích, což neznamená, že jejich elán se nerodí Křesťanská revue č. 5/2009 cit-i-zen [Jakub Řehák], v  přítomnosti a  nevyvstává v  ní jako živé ••• diskuze na literárním serveru Totem znamení. Klíčovým slovem, snad schopným vystih(www.totem.cz), 17. 4. 2009 P. K. [Petr Král], nout základní gesto tohoto skupinového Hlava na špalku Analogon č. 58–59/2009 způsobu psaní, se mi zdá vášeň – zaujatost (...) některé verše Kamila Boušky jsou Petr: Zeptej se sám sebe, čím se ve skupině Fan- vší tou krví, žlázami, nezkrotnými živly, prudce krás­­né. Sympatické je mi vůbec také Ač své místo v  literárním kontextu autoři erotikou a  imaginací. Ovšem sami básníci to osvěžující – třeba obehrané – gesto, pro- výslovně neproklamují, setkáváme se nepotasía lišíš, lišíš-li se vůbec něčím? Odpověď: Nemlč, ale nepospíchej, pamatuj, že z Fantasíi pro toto mají vlastní pojmenování gram… (...) Po přečtení jeho [Pioreckého] chybně s  důkazem, že dědictví asociativní – „nový patos“ (...). Nejde snad v konečném recenze jsem si říkal: sakra, buď je zase větve moderního básnictví (Apollinaire, druhá věta je vždy hluchá. důsledku pouze o  návrat k  patosu, jako vedle, nebo jsou fakt dobrý… Možná něco expresionismus a  zejména surrealismus) „Řekni to tou třetí.“ o  pokus učinit první krok zpátky k  lyrič- mezi tím. je stále živé a  inspirativní. Zdá se také, že nosti lyriky a  zároveň první krok kupředu A teď třetí věta. Jonáš [Jonáš Hájek], program skupiny – pregnantně formuloJsme ve Fantasía téhož skupinového k nalezení její nové podoby. Stará lyričnost diskuze na literárním serveru Totem vaný, závažný a  pro velkou část básníků mínění. Naše měřidla nejsou pevná, jsou je směšná, to Fantasía ví, ví, že se pohy(www.totem.cz), 18. 4. 2009 jistě rozumně znějící – usiluje o cosi jemně pohyblivá. I krejčovský metr podléhá šibal- buje na nebezpečné hranici anachronismu, odlišného od toho, co bylo realizováno. Je skému oku. Asi jako slova, která odpovídají přepjatosti, ba kýče – ale ví také, že toto Texty všech tří básníků (…) jsou pochopi- nadto otázkou, nakolik jsou zmíněný pronáladě. I  vyšší může být nízké. Záleží na nebezpečí je třeba podstoupit, aby mohlo telně při jejich věku ještě plné literatury, gram a následná poezie nové. A připustímedo poezie přijít nové jaro. úhlu pohledu. Je to jen otázka kompozice. vyčtených efektů a  nejrůznějších ozvěn, -li, že nijak zásadně, nastupuje tázání, jsouKarel Piorecký, Césaira, Eluarda nebo Césara Valleja. Za -li dobré a silné. To však nechť posoudí sám Do víceméně všech schůzek Fantasía jsme Tvar č. 8/2009 vlivy a  za mladicky nezralou, lehce mega- čtenář antologie: manifest, básně, jakož zavedli cvičení. Říkáme mu performativní řeč. To znamená, že používáme přímou řeč lomanskou rozmáchlostí tu však vyvstává i samotný akt vystoupení básnické skupiny tam, kde se rychle vytrácí smysl. Tříbí to Jsou to imho [in my humble opinion, tzn. i skutečná inspirace a osobní vize, nejpůso- v  kontextu dnešní roztříštěné a  polyfonní ducha a osvěžuje rozum. Vedlejším účinkem podle mého skromného názoru – pozn. red.] bivější tam – aspoň pro mne –, kde spojuje kultury rozhodně za pozornost stojí. a jaksi mimochodem dochází k pohyblivému juvenilie. Nic víc, nic míň. Kluci přicházejí horečnaté vidiny s obraznou úvahou a valleMartin Veselka, A Tempo Revue s  novým patosem atd., ale je to obnošená jovsky je soustředí kolem ostře „nazřených“ stavu, k  zúžení pozornosti, k  transu. Je to (www.atemporevue.cz), 15. 9. 2009

tvar 04/10/

F

kamil bouška ...

...

konečně v kostech a kůži chutnám se

do rukou beru dech

kloužu po bílých chodidlech a v jamkách pod koleny foukám do chlupů v měkké tkáni

ve vráskách na břichu

kroužím mezi prsty

smekám se k jazyku tluču v řeči stloukám den ze spánku křešu světlo křehkým obzorem ryju do tmy a ruce hoří

v tělních dutinách

vesmír

ve všem čeho se dotýkám učím se

leze za nehty ke kořeni jazyka konečně být

Sup Když rozpažím slunce ve mně zčerná světlo ve tvaru ptačí lebky od hlavy až po zahnutý spár vrhá k zemi strmý stín hluboko do bílých kostí a smrti kterou život navršil zatínám pařáty a trhám šedé maso Stvoření tvrdým zobákem vyklovávám oči otcům jejich jazyk a mrtvá slova mě hřejí na prsou a neumírají

Každodennost není fenomén, ale idea. Každodennost, to jsou dějiny šílenství. Jako bychom nebyli. Jako bychom se už jen odehrávali – někde jinde. Každá skutečnost roste z imaginace. Přestane-li být imaginace zajímavá, přestane existovat skutečnost. Had Konečně tlamu plnou písku dlouhý jako Slovo na počátku svlékám se z nekonečné věty vláčnou kostrou času vleču lásku bez útěchy a jenom jed promluví z ochromené tkáně na suché kůži horkou poušť leptám světlo ve studené krvi ve žlutých očích tvrdý chlad uráží Bohy když ovíjím a laskám zemi syčí ve mně stín a mlčí smrt

Matka mě vyvrhla do pouště a otec zasypal pískem Krmil mě hadí jed a zaschlá krev Krmil mě tuhý život po smrti a zuby skřípaly na kostech Nosím černou hlínu v nozdrách a v zelených očích mrtvoly Noc chladně září na křídlech hmyzu když zabíjím vše na dosah Bratr mě zapomněl pod ocelovým měsícem Sám mezi slepenými prsty leptám horký vzduch a větřím domov v měkkém klínu sestry čichám osud zvířete Lemuří srst ve tmě děsí nepřítele a bůh se mě sotva dotknout smí Jsem věčná vráska vryp šrám plný krve a sdírám kůži světa hrotem pohlaví Vím co je chtíč a znám techniky zabíjení milovat neumím

Báseň je žárovištěm bytí. Básník je homo exthaticus, který je střízlivý právě jen ve chvíli vlastního tvůrčího aktu. Nikoli vymknout se ze slov, ale dostat se za slova prostřednictvím slova. Věřím, že báseň je východisko. Poezie: Nejde o nic míň než o život – zakoušet a dávat zakoušet skutečnost živou, pulzující. Umění a autenticita se navzájem vylučují. Nezprostředkovaná zkušenost je autentická. Setkání s uměním je autentickou zkušeností. Ale umění není nezprostředkovanou zkušeností.

... Otče uč mě opřít se o zemi a brousit hrot jazyka Matko ukaž mi jak nabrat vodu do dlaně a nebe se dotýkat Bratře opři se ať můj krok má váhu a tvůj nepadne Synku uč mě být když slyším zemi jak si říká o všechna svá jména

Všechno znovu: tmu, jakýkoli obraz, jakýkoli oheň, jakýkoli tvar, jakoukoli vlhkost, jakoukoli hudbu, situaci, stav, polohu, pohyb. Znovu slunce, znovu měsíc, znovu krev, znovu dým, znovu boty, záhyb na sukni, jakýkoli stín, úsměv, dotyk... Všechny látky jsou chutné, nic není dost malé, nic není dost obyčejné.

... sotva jsem oprášil zemskou kůru z kůže a bosou nohou vešel na povrch slunce už se tisklo do temenní kosti holý prostor pražil holé oči a vítr sekal do čela stejně jako do kamene hmyz chřestí v uších břitkým zpěvem noc ostře šumí v suché trávě noc obrůstá moje prázdné dlaně a sevřeným hrdlem trpce stéká do úzkého těla sotva jsem oprášil zemskou kůru z kůže hladový krok už lovil bohy

Báseň se rodí z mnoha skutečností naráz. Kuchyň, kde si básník vaří čaj, je jen jedna z nich. Neexistuje neangažovaná poezie. Psát znamená angažovat se. Žít znamená být angažován. Přesvědčení, že poezie je možná pouze ve vázaném verši, to je jako tvrdit, že sexy jsou jen korzety a vojenské holínky. foto Šárka Procházková

... prudký vítr staví z prachu temné mraky na trámy vyhaslých dnů noc věší stín který zapaluje tělo v domě bez dveří někdy slyším ve tmě divné zvuky když se tě dotýkám vím že láska rodí zrůdy v každém koutě spí jejich křik pod mrazivým světlem měsíce pod každým snem číhají jejich rohy hořím jak sen když slyším divné hlasy jako by z kůže stahovaly když zabydlují poušť naši synové a dcery

Kamil Bouška při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008 Kamil Bouška (nar. 1979 v  Kladně) dětství prožil v  Kralupech nad Vltavou. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. V  současné době žije v  Praze. Poezii publikoval v časopisech Listy, Psí víno, Souvislosti, Mítink a ve sborníku Nejlepší české básně 2009 (Host, 2009). Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía, se kterou vydal sborník Fantasía (Dauphin, 2009). Se skupinou pravidelně veřejně vystupuje (např.: Roxy/Nod – 2007, Cross Club – 2008, KD Mlejn – 2008, Café Fra – 2009). Vybrané básně jsou součástí cyklu Rozemnutá země. Vybrané sentence pocházejí z nepublikované knihy zápisků, poznámek, marginálií Tendence.

tvar 04/10/

fantasía

adam borzič Básníkova Pýcha Kdo jsem? Snad pěna na holení? Jsem slunce v děravé noze. Jsem zabiják. Černý čert. Jsem rudý úsvit, vyjdu z nemocničního pokoje a vypláznu jazyk na dějiny. Vidím. Vidím změny. Jsem vidoucí. Neomlouvám se. Nikomu za nic. Klamu. Matu. Jsem polibek, který tu zanechal šílený Kristus, než vyšplhal na hvězdný vrcholek posledních nebí. Mé srdce je výboj. Elektrická vzpoura. Světadíly plují v jeho mléce. Mé srdce je roztržené od shora dolů. Mé srdce je černé a bílé a rudé. Mé srdce je život a smrt a víc. Mé srdce není mé. Jednoduchá facka.

MODŘ BERLÍNSKÁ MEDITACE O VNITŘNÍ BARVĚ chladivou střelou se ráno posunulo až kamsi na mrazivé dno svíčka těla se vztyčila nad poraženým povlečením každá slza ukápla kam měla a každé svrbění šlo zaregistrovat hlasem jako by hlas šeptal světu své neopakovatelně zpustlé vyznání zkouším kolik unesou kameny obrazovky a křídla ve vestibulu metra se srocují hloučky panenky s ocelovou modří v oku a panáčci v uniformách pochodují někdo se hlučně směje, někomu se třesou kolena studem a někdo natřásá černá kila jak polštář vzduchem se nesou potlačené vzdechy barva všechny uvrhává do modré extáze

foto Šárka Procházková

Adam Borzič při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008 Adam Borzič (nar. 1978 v Praze) vyrůstal v Dalmácii nedaleko města Split, od roku 1986 žije opět v Praze, člen skupiny Fantasía, studuje teologii na ETF UK, v současné době je předsedou Společnosti křesťanů a  Židů. Spoluzaložil experimentální kulturně terapeutický prostor (V) Odraz. S Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem vydal knihu básní Fantasía (Dauphin, 2009). Poezii a  texty s  náboženskou tematikou publikoval v  Dingiru, Křesťanské revue, Reví Mítink, Novém prostoru, Plži a Tvaru. Pravidelně přispívá do internetového Deníku Referendum. Živí se jako překladatel a terapeut.

tvar 04/10/

POUND A MŮJ BRATR NA RULETĚ   1/ Můj bratr snědl talíř rulety, vykousl ho přímo z noční oblohy.   Zahryzl se hluboko do vyvchrtlého masa Štěstěny a vypadly mu drátěné zuby dluhů – pěkně v řádce: červená černá červená černá sečti je a vyjde ti pěkná suma 6    /a/      6    /a/       6   2/ Princ černého kruhu vypráví do krvavého kuropění o zvláštních obchodech, o sypké mizérii vezdejší. Můj bratr rozumí ekonomice bezmála jako Ezra Pound. Na jednom rohu ulice soucitný fašista, jemuž jasní toskánští bozi připravili vůz – na druhém chodníku Hráč, který zakopl o fotbalový míč a přistál na blyštivé podlaze pekla. Odrazil se.   3/ Vidím je: Génius s plandající kapsou            naditou ručně utrženými květy z ráje a Dítě s rybí duší, malý Hermes, sednout by mohli ke kruhovému baru a zlehka se chytnout za pomyslné ruce, dotknout se neviditelné pomíjivosti.   Šelmy, jen obcházejte ohnivý kruh. Lovte ten potulný stesk, toužebně prudký lesk očí rozevřených do šíře, tu poctivou váhu znevážených.   4/ Poznal jsem cosi o povaze lichvy. Já neznalý číslic a jejich seskupování dle řádu světa. Nyní vím, kam rostou mrakodrapy cifer                                                             Do kytek. Do země pusté do rakoviny křeče vše opravdu vše mít       rychle   rychle – rychle –   5/ Můj bratr a Ezra Pound mě naučili dost. Snáz chytám nahozený míček, rychleji vířím kolem vlastní osy. Já tanečník na provaze, děravým zubem olizuji pěnu větru.   6/ Ta nese mi bájný přístav,         plný spravedlivých kupců.   Tam pozici sedla mám             z něj větřit můžeš čas a prostor duší obývat.   7/        Bratr a Pound      mě naučili tušit  Proměny světla i tmy,        kaligrafický mač     klouzavých obměn štěstí,    žebroví zkaženého jablka                     či         stydké posuny      zlomeného srdce.   8/ Naučili mě vidět svět plný dobra i zla.

foto Šárka Procházková

Fantasía při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008

STĚHOVÁNÍ II. (Giordano Bruno) Tento rok se všechno stěhuje. Všichni se stěhují. Začalo stěhování národů. Ze všech se stávají kočovníci. Jako by nějaký nový John Dee pohnul strážnými věžemi, otevřel brány a věci se samy začaly dít.   Navštívil ho přítel, – pro změnu se stěhuje. Konverzace plynula měkce odpolednem. V jednom okamžiku vyslovil jeho přítel slovo salamandr. Tehdy si vzpomněl, jak mu kdysi ten stejný přítel vyprávěl, že při četbě Bruna mu z krabičky sirek vyskočila jedna, sama se vznítila, vzplála a pak mu prsty protáhla ohněm na paměť upáleného.   /Bože, co je tohle za dobu, nic nestojí na místě, a všechno jde, ale někdy se zdá, že od desíti k pěti. V tom pohybu mezi temnými hvozdy a novými čísly, kdosi a řekněme neskromně, že já, vidí změnu a příležitost. Podívej se z okna na jejich ulice. Uštvaní z protikladů, nosí na kůži svůj trh, a když já otevřu ústa a zazvoní mi zuby hvězd, nejprve couvnou a pak se rozzáří. Chci jim ukázat přímou cestu k salamandrovi. On stojí na křižovatce –   tam Kristus pokojně rozmlouvá s Hekaté./

Kristova slina Dám psům to jejich. Krev hedvábnou. Rozdám veřejný majetek. Rozbiju všechny modly. Rozmetám jejich ksichty. Zaniknou smírná království. Už teď se třes, kdo chtěl bys svůj život zachovat. Věřím ohni, který se šíří, z osmahlé Kristovy hrudi. Miluji jeho flusanec.

petr řehák

F Když Majakovskij čte dopis Woolfové, je zároveň čtený jím samým Šáhnul jsi do větru jako do kredence skoro ti visely kalhoty rum jsi prodával a balil věnce nechtělo se ti

Sakr (Svaz antarktických kapitalistických republik) A co na tvých ostrovech, jak tam se daří bílkům? A kobylkám v krabičce prstů, tloušťkou od sirek Vysypaných jako abeceda, jako ořechy tanga A vápníku? Turniket mrmnul, jsem znova tam, kde klouže zima… Jak na raftu bot v hale ledu, na bruslích A na dvou mezi elipsami, vyřízlých jako stupnice Z píšťal, kde se překrývají jak drážky v deskách Stehenní kosti. Zní to, tu skřípění poháněné dechem a motorikou A srážkami, Jako párou vydýchanou oblým lukem kruhu, tváře se překrývají, lepí se na pozadí tu pády, tam brýlemi odskočených čoček, par mezi páry, zní to, do tvaru laguny jak prohrabané povětřím, účty se šukáním jak kopyta těla prostřené oči, od záblesků to zní, jak nadbytečná kila z děr gravitace, z roviny ledu, ze země jako z povrchu hlavy to zní, dvojitý kovový jazyk před a po, po a před sesuvem půdy, tikotem smrtelnosti jako luštění v kostkách vně paměti

balon s kometou loupal jsi jak ořech fotbal se bavil světlomety k jídlu ti zase balili věnce a poblíž rukavice s kulomety Nestál jsi neopřen o bílou zeď víček barva tvých očí šetřila tmu k jídlu ti zase dávali věnce jako uprchlíkovi dobrotu Holičství vyhnul ses trochu neholený s prstenem naruby a trochu vyhubený k žrádlu ti nedávali sežrat věnce führerův žide oblíbený! myslel jsi že nějaká žena usrkuje whisky i proto váhal bys políbit koni pysky nebo věnce váhavých tam na stožáru… tam to vlaje cuk rybářské lodi fronta do tramvaje – tam vtiskla prst tobě do zadku snad abys mimo hlaveň vystoupil v pořádku snad abys dál někam vyšel s pasem v koutku s cigaretou s prstenem za opaskem když ti zmrzlo vše krom ledu na římse i mýdlo nemytých už v kolíbce  hotelu pohřbená čtená tvým dopisem přikrytá pohledy jako by sázela vejce na plotnu komorná když dávala sirky zpět do kredence aby jí voda sehnala podnájem když slyší kameny sešitých do zá–jmen Jde zvykem poušť Vlak po kolejích pluje jako v Mississippi.

slyším se i tebe, jestřába za krychlí osady, opeřeného stínítkem lampy. Vidím je: děti těch dětí, housenčí, bosé mezi banány, jako stehna šlapek, jako šedivou kundu čtyřmi směry, jako košili na knoflíky, jako matrace strachu, plní je svými vlasy, štěkotem samopalu mezi drůbeží a jmény po přeživších. Monika, Pavel, Carlos, Dana, A bez dalšího Kongo, Kamerun, loviště, Lom diamantů Mezi kameny Před vyčištěním. Vidím je: všechny ty karáty, ta souhvězdí, fondy při OSN, Jako daně, Jako půjčky, Jako daně z půjček, Jako tytéž víckrát zdaňované, protože jim odpustili dluhy. Převzato z poznámek zmocněnce Čadu.

Jsou pokoje, kde slyšíš cizí kliky. Tam roste na podlaze, vlastně ležící, ten pán, Co hodinky jako menses ukrývá. A vedle tratě semafor, smrtí červený A vedle tebe krocan, co já vím.

foto Šárka Procházková

Petr Řehák při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008 Petr Řehák (nar. 1978 v  Praze) je spoluzakladatelem skupiny Fantasía. Během školních let se věnoval sportu a tanci. Studia absolvoval nejdříve jako uklízeč na MO, poté s  jistým úspěchem pohřbíval mrtvé. Živí se jako socioterapeut a hypnoterapeut. Při FF UK řeší religiózní obsahy onemocnění schizofrenního okruhu. Pak pták se skvělou čepicí,  Kšiltem, Močovou trubicí Se světlem slunce, jež se točí Kolem země jako pásek na obočí A než slyšíš Poprava, Jde žena, zleva doprava, A vede psa Na vodítku jako šunku ze smutku cechu barvířského. A pak Jde zvykem poušť – spíš běží zvykem bosa, Tou trochou písku zadusí i kosa A ty svineš koberec, Děláš to, jako bys balil do papíru buňku Nebo atom na špalku s chvíli odpadlou a useknutou hlavou A myslíš na papouška, tedy na andulku Vedle od sousedů v kleci, Zrovna když se krmí semenem, Až to vypadá, že klečí, Jako srna, co jde k tůni pít, Jako kámen, už zde nemám být… Říkáš si……

Když La Fontaine čte noviny, jsou básně znovu živým Hektorem, a tedy mužem běhu a vyčerpaného tempa… Ze zbylé bajky o městech plných lodí, Nezbyla než instinktivní nadechnutí orlích, dravých zvířat. Vzájemné napomenutí křičené na tržištích, šeptané karikaturní ruce, nohy v teniskách. TO VŠE MÍJÍ. A na pozadí věrně rozběhlé rifle mladíka s tuctem oliv v těch karikaturních rukách… Naučili mě šlapat vodu, zvedat zrak pro každou výčitku. Naučili mě vše o raketách, že Graf Zeppelin havaroval kdesi u Polska nešťastnou náhodou, Naučili mě podle jedné z verzí to, že ho potopila sovětská vojska v rámci výcviku svých sil Někdy v létě roku 45. Nenapadlo mě vyhledávat podobná vyžilá data, abych s  nimi souložil v  rytmu fakt – třeba o náprsní portmonce úhledného malého Inda, kterého podle denního tisku zbili chlapci bělejší než pěna v oceánu, a o níž se tvrdilo, že byla plná zelených dolarových cetek. A podtržená, v rámci novinových faktů, zpívala závěrečná zpráva o původu rasismu, kořenící na pozadí sociálního tlaku mladistvých, kteří si nemohou najít práci, protože jsou vzdělaní jako bánanové krabice. S úsměvem jsem otáčel stránku za stránkou, nevím, které knihy – v srdci s lososem, který vyskakuje proti proudu, aby vysílením zemřel… Vlny a mozek býčí,

Někdo za mnou zazpíval… Rýč. Lopata. Míč...

Tam i mozek klíčí… Můj nebo, nasládlý, jejich, když se vídám někdy jako chlapec při výdechu, po lovu černomořských perel… Šat mám odložen a vysklen. A do očí v černé mi míří rudé slunce. Vzpomínám si, že jsem bil jiné chlapce.

tvar 04/10/

rozhovor

spojit se s komunitou rozhovor s karlem benešem Dvacet let spolu jezdíme na srazy autorů a různá čtení, ale o tom, co tě k vlastní tvorbě přivedlo, jsme nikdy nemluvili… Takže – kdy to začalo? Když mně byly čtyři nebo pět let, prorokovala mi jedna stařenka, že budu spisovatel. Usoudila tak z toho, že mi její zuby připomínaly smrtku. Znám to samozřejmě jen z  vyprávění, ale výrazně to ovlivnilo moje dětství. Nahrával jsem si na magnetofon Tesla B4 improvizované pohádky, s prvními písmenky psal a maloval komiksy, většinou šlo o kosmické výpravy, pak jsem se rozepsal, psal povídky a začal několik románů. Snad nejdál jsem dotáhl Sfingu s plynovou maskou díky objevenému psacímu stroji Remington. A  pak to přišlo. Když jsem přelouskal detektivky Ed McBaina, to mě odkojilo víc než třeba verneovky, narazil jsem u  rodičů v  knihovně na Kámasútru ve slovenštině. Probudilo se ve mně tušení, kniha se tvářila jako šifra, ale za ní se objevila ještě jedna kniha, zdála se mi jako úmyslně ukrytá, ale asi byla dozadu jenom vyšoupnutá neobratností – Kafkův Proces. Zpočátku se to dalo číst jako detektivka, ale pak jsem se ztratil, a protože kniha byla schovaná za záhadnou Kámasútrou, pořád jsem ji tam vracel, aby se na to nepřišlo, a čekal, co se v románu bude dít. Nedělo se nic a  já jsem měl dojem, že chyba je na mojí straně. Po těch všech detektivkách, kdy se všechno rozuzlilo zásahem logiky, přišlo máchnutí do prázdna. Začal jsem filozofovat a to se promítalo do dalšího psaní, bavil mě experiment. Jakého druhu? Víc než psát o něčem mě bavilo psát nějak. Povídka Matka Math byla například do detailu popsaný sen, Koruna zpívá začíná holou větou a různými vsuvkami se rozvíjí až na několik stran. Dospělo to do fáze, kdy jsem věděl, jak povídku napsat, ale neměl obsah. Forma bez obsahu, anebo taky hra. Hodně mě v  tomhle ovlivnily Buñuelovy filmy, jejich fantazie. Jako experiment je možné chápat i tvůj esej o  Rychlých šípech z  pohledu hlubinné psychologie… Proč jsi sáhl právě po nich? Do Jungova světa jsem byl doslova vcucnut. Jednak jsem našel syntézu svého dosavadního filozofování, jednak C. G. Jung píše jazykem, který je mi blízký. A protože mám v knihovně knížky Pů a Tao a Pů a filosofové, pustil jsem se do experimentu napsat něco na ten způsob. Inspirace byla jednoznačná, Dušín má žluté vlasy, což je archetyp slunečního božstva, takže interpretační hra na jungiána byla na světě.

jsou na teritoriu jednoho města. Dobýt svět stínu je ta největší pošetilost, které se může Druhá strana dopustit. Přesto se o to pokusí na základě jakéhosi předmětu touhy, ježka v  kleci, jehož obsah se v  závěru rozpustí v nenávratnu. To je expozice celého příběhu. Vezměme druhý příklad. Postava Jana Tleskače, tvůrce tajemného předmětu, má svůj počátek jako řada mytologických hrdinů, je to nalezenec, nikdo neví, odkud se vzal, a jeho ručka svírá hlavolam – tajemství. Má všechny důležité heroické atributy včetně pronásledování a násilné smrti. V posledku jsem se celý text pokusil otočit jako učebnici základních jungiánských pojmů na profláklých příkladech. V  závěrečné úvaze pokládám otázku, čím to, že je v  trilogii tolik odkazů na hlubinnou psychologii. Naštěstí odpověď je podle mého docela snadná. Foglar není Proust, ale dítě, které si hraje, není žádný intelektuál a jeho psaní je naprosto intuitivní. Skrz něj promlouvá něco mnohem původnějšího, dokonce tak původního, že sám netuší, jak ďábelskou postavu v Dušínovi vytvořil… Takže Foglara můžeme chápat jako naivistu? Myslím, že je rozdíl mezi naivním uměním a  art brut, tedy uměním v  surovém stavu. Obrazy přicházejí jurodivým z  nevědomí a  tohle je příklad v  literárním oboru. Přesto mě pořád zaráží, jak propracované jsou některé detaily. Například důvody, proč se klub málem rozpadl kvůli zradě. Nejvíc na zničení klubu pracuje Dušín, kdo by to byl řekl, že? A kdo by byl řekl, že tví „Šípáci“ nezaujmou žádného nakladatele? Nicméně obsáhlý úryvek přece jen vyšel tiskem, a to ve sborníku Fenomén Foglar… Bavilo mě balancovat na hranici patafyziky a  seriózního výzkumu, a  tak jsem měl na téma Jung a Rychlé šípy přednášku v literární kavárně Obratník v show Jakuba Zahradníka Ubrousek básníků. Rozbalil jsem dva alchymistické plakáty a na nich demonstroval svět Vontů, a  myslím, že se posluchači docela bavili. O přednášce se dozvěděl Ivo Jirásek z Letní školy Lipnice, který právě chystal sborník ke stému výročí Foglarova narození, a  přes jednoho mého kamaráda mě poprosil o  kus textu. Sborník nakonec vyšel na konci roku 2007 a  rozebírá Foglarův odkaz opravdu v  širokém kontextu, takže téma s  hlubinnou psychologií tam naštěstí docela zapadá.

Nechtěl jsi tak trochu popíchnout zaryté foglarovce? Spíš jungovce. Fascinovalo mě, jak snadno lze cokoli interpretovat jungiánským jazykem. Až jsem nabyl dojmu, že celý svět analytické psychologie je jen veliká hra fabulace. Jako správný experiment mě esej dovedl ke zjištění, že z  hlubinné psychologie dělám omylem jakýsi druh filozofie či vědy, ale přitom se jedná o úplně jiný žánr. Hlavním tahounem je imaginace, a  nikoli vědění, podobně jako duše je živá, vane si, kam chce, a  není matematickým vzorcem. Dopředu jsem vůbec netušil, že objevím tolik paralel, tolik intertextových odkazů, až mě ta počáteční ironie přejde.

Přesto – ucelené knižní vydání jsi vzdal a  spokojil ses s  vyvěšením textu na internetu. Dát celý text na internet jsem měl jako alternativu od začátku. Už tehdy vypadala nadějně licence Creative Commons (CC), pod níž lze vystavovat na internetu a sám si řídit, jakou míru autorského zákona chci uplatňovat. Tehdy jsme jako Česká republika přistupovali ke slaďování s naším zákonem spolu s  Vietnamem a  Bangladéší, zatímco například Maďaři, Poláci a Slovinci už CC dávno používali. To o ledasčem vypovídalo. Navíc mě baví DIY neboli „udělej si sám“. Podobně jako u  filmů si dělám střih sám, dokážu si udělat na počítači i sazbu, jsem soběstačný. Text jsem vystavil 16. dubna 2009, v  den, kdy byly CC licence oficiálně uvedeny do českého prostředí.

Například? Především je to pojem Stínadla, zdánlivá hra se slovy mě dovedla k  myšlence ústředního jungiánského pojmu stínu jako fenoménu nevědomí. Pak tu máme Druhou stranu, čili dva světy, které se zásadně liší, ač

To je sice pěkné, ale co ta přemíra balastu, která na síti je? Neobáváš se, že v ní i kvalita zanikne? V  knihkupectví není balastu a  šancí na zánik o  nic méně. Pravda je, že se tím zmenší šance dostat se do citačních indexů,

tvar 04/10/10

foto Tvar

Karel Beneš (nar. 8. ledna 1967 v Praze) vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT, při FF UK studoval matematickou lingvistiku, pracuje v IT oddělení ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Knižně debutoval překladem díla Arthura Shenka: Chřestot kostot (Krásné nakladatelství, 1994), v letech 1997–2000 spolupracoval s týdeníkem Nové knihy jako recenzent, v roce 2003 vymyslel a zrežíroval dokumentární film Pindíci (o sběratelské vášni Patrika Linharta) a v roce 2006 film Básník 007 (o Věře Dumkové), v rukopise má dokončený více než stostránkový esej Rychlé šípy a hlubinná psychologie. Je členem Skupiny XXVI a administrátorem jejích webových stránek xxvi.layne.cz. ale na druhé straně je k  dispozici diskuze. Kdo bude chtít, cestu si najde. Přijde mi, že na jedné straně vnímáme slabinu internetu v bezbřehosti a na druhé straně se cítíme tou bezbřehostí ohroženi. Díky vyhledávačům se nám zdá, že máme všechny informace jako na dlani, ale opak je pravdou. Máme jen nějakou neuspořádanou skrumáž faktů. V  ontologických webech jsou tomu sice dodávány alespoň nějaké vztahy, ale skutečná znalost se neodehraje bez kritického myšlení. Tady mají velikou šanci zdroje, které mají redakci a recenzenty. To je dosud výsadou tištěných periodik, kacířsky se však domnívám, že to je pole neorané, alespoň pro český internet, a  ještě kacířštěji si myslím, že na tištěné formě by pak nemuselo záležet…

To je pochopitelně problém, ale souvisí spíš se snadností publikování. Na jedné straně opravdu chybí konzervativní přístup, kdy redakce je stejně vážená jako text, ale na druhé straně jde do popředí kvas, čímž se proměňuje i jazyk. Výměna informací je důležitější než jejich kvalita. CC jsou především pro šíření uměleckých děl, ale stejně tak dobře se mohou šířit i  vědecká díla, například diplomové práce. Že se chová umění impulzivně, to je věc známá, ale díky internetu si musíme zvyknout, že se takhle chovají i  neumělecká díla. Vcelku je to výzva ke kritičtějšímu myšlení. Věřím, že se třeba podaří vyvážit střídmost a nestřídmost, že se objeví jazykově pečlivá a kriticky vyvážená internetová média a  že po nich bude hlad.

Podle tebe internet zatím nepřeválco- Hodně se dnes diskutuje o  úrovni psaval tištěná média vlastně jen díky tomu, ného slova vůbec, o tom, že jde neustále že kašle na pečlivou redaktorskou dolů, což zřejmě souvisí s  úrovní vzděpráci? lání, potažmo jazykovou vybaveností Přesně tak. Obecně vzato by nemělo toho kterého autora, ale také čtenáře… záležet na tom, kde se texty objeví. Na Ze školy si ještě pamatuji termín „laicikorektury se může stejně dobře kašlat zace a demokratizace literatury“, takže i  u  tištěných médií. Pomiňme teď jasnou se ptám: není to jen její neustálé pokravěc, že časopis se lépe čte vytištěný a  tak čování? Anebo začíná být normou polopodobně. Tištěná média mají starou tradici vzdělanost či nevzdělanost? a  ještě v  nich přetrvává kultura psaného Chodí mi mraky e-mailů, kde se nějak slova. Naproti tomu internetová média vzni- technicky dohadujeme, často mám problém kají a  zanikají velice rychle a  pochopitelně pochopit, co tím básník chtěl říci. Zjistil jsem, nestihnou dospět. Obrazně řečeno, chovají že nestačí, když budu psát jen přesně, musím se jako bouřliváci a bouře stíhá i jazykovou psát polopatě, jinak mi slova někdo překvalitu. Možná už ale internet tištěná média kroutí a pochopí úplně opačně. Jsou to sice převálcoval. Soudím tak z reakce Murdocha, „jen“ nějaké technické maily, ale právě tady který se rozhodl zpoplatnit webové zpravo- se musí technici přesně domlouvat, protože pak technologie nefungují, dávají špatná dajství svého domu. čísla, a  přitom jsme na nich stále závislejší. Redakci ale postrádají i licence Creative Jenomže jak vidíš, potíž má už tenhle žánr a teď si představ, že jsme odkázáni na jazyk Commons, čímž může dojít k  tomu, že si autor vystaví dílo plné gramatických pro domluvu v  nějakých abstraktnějších chyb nebo jiných nesmyslů a  s  těmi to věcech. Hodně se dneska mluví o společnosti vědění, což je ale velmi pochybný pojem, ktepak bude kopírováno a šířeno dál…

rým se křižují reformátoři čehokoli. Skvěle tu módu napadá Konrad Paul Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti. Výplodem této choroby je takzvaná evaluace vzdělání, která s přehledem zlikviduje Akademii věd ČR. Co si můžu ovšem myslet o  inteligenci společnosti, která přestává chápat institut čestného prohlášení a namísto toho podstrkává několika­stránkové smlouvy s  formulářem v příloze? Před nedávnem jsem musel nastudovat patnáctistránkový metodický návod, abych mohl koupit parkovací kartu malíři pokojů. Sbíráme informace všeho druhu, cpeme je do databází a  necháváme si ožírat vlastní úsudek. Jestliže někde „laicizace a  demokratizace literatury“ hypertrofovala, tak v tomhle žánru. Liessman nás ale prostřednictvím kritiky systému vzdělávání vrací zase k  internetu, když píše, že důsledkem všech těch reforem může být virtuální univerzita na dálku: „Studenti si zjistí své úkoly na internetu, doma je zpracují, obdrží za to odpovídající kredity a  univerzitu uvidí na vlastní oči jen jednou, při závěrečných zkouškách.“ Proč mi to tak nějak připomíná právnickou fakultu v Plzni? Dochází ke zmatení pojmů. Vzdělání se zaměňuje za jakýsi kariérní postup. Stačí se podívat na nabídku učilišť, kde lze získat titul a tím i kompetence. Slýchávám, že problémy mívají ti, kdo se chtějí něco dozvědět, a nikoli ti, kdo chtějí bumážku. Vidíš, teď mi dochází, že je to vlastně v pořádku. Kredity, zkoušky, zmáknout bakalářku a je to odbyto. Proč by v tom soukolí neměl hrát hlavní roli internet? Třeba proto, že není nad osobní kontakt s učitelem… Na druhé straně právě díky volnému sdílení hraje internet hlavní roli v  nejrůznějších tahanicích o autorská práva, potažmo v jejich rozbujelé aplikaci. Internet by nebyl internetem, kdyby neexistoval takzvaný svobodný software. Oproti proprietálnímu softwaru, který je majetkem svých tvůrců, má tu výhodu, že jeho volné šíření není kriminalizováno. Ba naopak, jeho cílem je volná dostupnost. Když ho používáš, nemusíš se bát, že u tvých dveří zaklepe BSA neboli softwarová policie, a dokonce se do jeho vývoje můžeš volně zapojit. Spojíš se s  komunitou, která si volně vyměňuje nápady a tvoří něco jako supermozek. Proti tomu stojí úsilí velkých firem o  patentovatelnost idejí, jako je tomu v USA. Tam je třeba patentovaný určitý způsob houpání na houpačce anebo známý doubleclick. Kdo jej použije ve své technologii, může být stíhán Microsoftem za porušení patentu, pokud mu předem nezaplatí. Kolem snahy o patentovatelnost idejí byl na půdě EU veliký boj a samozřejmě veliká lobby. Komunity se po právu bouřily při vidině toho, že právníci velkých korporací už stojí před branami Evropy s mnoha tisíci návrhů na patenty, ale hrozbu se naštěstí podařilo oddálit. Že tohle všechno má dopad na kulturu, je nasnadě. S  nesnesitelnou lehkostí rozmnožování multimédií všeho druhu se všichni stáváme prakticky zločinci. Internet není anonymní, jak se mnozí domnívají, naopak jsme na špagátku. A  velcí vlastníci autorských práv se brání a blokují volnému pohybu děl. Kultura si ovšem má jít vlastní cestou, navazováním, citacemi, remixem…Třeba britský skladatel Michael Nyman, jeho minimalistické předělávky Mozarta nebo Purcella hudbu obohacují, volně na autory navazuje a převádí do nové dimenze. Cožpak kulturu může někdo svázat do kozelce a říct: nejdřív plať, sháněj svolení autora a pak tvoř? Proto si chtějí lidé vyměňovat názory, fotografie, texty, hudbu zcela svobodně, proto licence CC. Mám ideu hospody, kde by hrála jen hudba CC, třeba z  jamendo.com. Co by na to asi řekla OSA? Bohužel nejdříve musí v  našem právním prostředí vzniknout alespoň nějaký judikát, který by rozřešil případný spor ve světle

licencí CC, ty samotné jsou zatím jen dílčím vítězstvím. S  těmi autorskými právy to ale přece známe i z druhé strany… Nebo od tebe je snad někdo někdy koupil? Běžná praxe tady v Čechách je spíš ta, že si je vydavatel na nějakou dobu prostě přivlastní… Napadá mě k  tomu aktuální příklad. Právnický aparát Milouše Jakeše se chystá vymáhat autorské poplatky za slavný projev na Červeném Hrádku, který zlidověl svého času na kazetách, dneska na youtube, nějaké fráze se vsákly do jazyka, ani o tom nevíme. Potud to připomíná CC-BY-NC-SA, uveďte autora, nechtějte za to peníze, libovolně si upravujte. Příčí se nám autorské poplatky za střelené projevy, to by mohl chtít platit kdekdo. Potíž je v tom, že za to někdo peníze už chtěl, vydavatel CD Jako kůl v plotě. A právě z  přivlastnění práv na nějakou dobu plyne Jakešovi naděje na úspěch. Lehko se dokáže, že projev není CC-BY-SA, čili nakládejte s  tím, jak libo. To zpětně může atakovat zlidovění, jeho chaotická řeč se stane uměleckým dílem a  nám všem zůstane pachuť z moci zkrachovalého aparátčika. No, máme také Světový den autorských práv, připadá na 23. duben… Jak ta práva ale hlídají licence CC? Vystavíš si tam text za předem daných, jasně definovaných podmínek, ale co když je stahovatel nedodrží? Kdo to ohlídá? A jak se to pak řeší? Jednoduše podle autorského zákona. Ten stále platí. CC je spíš dobrovolné omezení práv jinak plynoucích z autorského zákona. S  oblibou dávám příklad s  katedrálou sv.  Víta na Hradčanech. Kdo je jejím vlastníkem nebo pro koho byla stavěna? Pro stát, nebo pro církev? Přece pro slávu Boží! A teď si přelož sousloví Creative Commons… Volně: tvořivá schopnost lidského společenství… Takže jsme svým způsobem zase zpátky u té laicizace a demokratizace? Ano, svým způsobem… Vlastnické právo má tendenci dostávat se do míst, které je vyhrazeno k  čisté radosti. Ne všichni dokážou být originální, leckdo sáhne po cizím námětu a rozvine ho po svém. Rodiče, kteří namalují dětem do památníčku Ferdu Mravence, v  podstatě porušují licenci, kterou má nynější držitel práv. Syn Ondřeje Sekory totiž autorská práva neuváženě prodal do Německa, takže Ferda dneska prodává jogurty a  sýry na obalech. Stal se obchodovatelným a navíc zmutoval. Vypadá zcela jinak než Sekorův proto, že byla prodaná idea, s níž posléze tchajwanská studia naložila podle svého. Ve smlouvě nezazněl apel na žádné odvozeniny… Ale kdo by byl tušil, co dokáže trh? Celou dobu se tu bavíme v  podstatě o  tom, že svět se literatuře tak, jak by měla být vnímána, na míle vzdaluje, a ona se mu ani nepokouší stačit… Anebo pokouší, ale s  chabým výsledkem? Abych se přiznal, tak nevím, jak by se ty výsledky daly měřit. Navíc abych se o  to mohl pokusit, musel bych mít opravdu přehled, co se píše tady a jinde. Ten nemám, ale naučil jsem se odhadovat z malého na celek. Pracuju v  IT, říkám tomu soukromě filozof v  terénu. Kde jinde by člověk vychytával trendy v myšlení než v technologiích, kvůli kterým je svět dnes tak poblázněný? Říkám si, že když se toho budu držet, proniknu víc do myšlení, než kdybych dřepěl v badatelně. Tahle cesta mě ovšem postavila před zjištění, že literatura, tak jak ji chápeme nebo tak jak ji máš v otázce, není vůbec určující pro vnímání obrazu světa. Teď jsem to možná převeksloval trochu hluboko, ale nemůžu jinak. Jestliže jsme byli naučeni literaturu vnímat jako médium pro dorozumívání, sdělování znalostí, zážitků a  emocí, pak

tohle privilegium už dávno ztratila. Nebo odsejpá a v češtině naráží na rytmické přejinak: médium je už zcela jiné, ačkoliv lidská kážky. Jsem rád, žes to zmínila. Ještě dávno potřeba sdružovat se a  vyprávět si zůstala před slávou kapely Gipsy.cz mi někdo říkal, asi zachovaná. Pro sebe jsem si to defino- abych si zajel na Smíchov poslechnout si val jako posun do jiného emočního spektra. kluky, co tam rapujou u plotu hřbitova, jen Kolika lidem dneska stačí svět blogů, kolik tak, z nudy. Tam, tam je jazyk, kterej frčí, ten lidí si vystačí s Facebookem nebo si jen tak nenajdeš v  knihách, říkal mi. A  zrovna si sednou a prožijí svůj den se seriálem Ulice… myslím, že hip hop je plný toho „zahýbání Tam, kde jsou informace všude, nejsou nikde, doleva“, všedních banalit posbíraných na protože sporná je v  takové situaci kvalita. ulici, promluvou určité society. Narážíš ale Ale kdo ji pozná, kdo ji určuje? Například na klipovitost prožívání. Ano, potřebujeme každá sociální síť chytá jiné nátury. Jestliže mít pevnou půdu pod nohama, a  proto Twitter je jen takové myšlenkové ucvrnká- „vycházíme z domu a zahýbáme doleva“. Jedině vání, tak naopak lidé kolem otevřené ency- na pozadí všednosti můžeme vychutnat klopedie Wikipedie se musí nějak rozumně něco nového a  neotřelého. Potřebujeme dohodnout na znění hesla a  navzájem se všednost nebo něco, co současný svět hází kriticky hlídat. Lidé kolem klasicky vnímané přes palubu – klid na práci. Rozhodně se literatury vlastně také vytvářejí sociální síť, ale nevzdávám naděje, že nás může umění teď už ten pojem můžu použít. Můžu ale překvapit. Jako příklad vezmu hudbu, kde mluvit o nějakém úpadku? A proč? Všechno jsem udělal několik objevů. Hudbu slyšíš se nakonec odvíjí od kvality diskurzu uvnitř odevšad, až by si člověk řekl, že ta variabilita musí být vyčerpaná už úplně. Jenomže té které komunity. svět emocí je asi mnohem širší, než tušíme. A  co individuality na pozadí těchto S  Honzou Hockem (básník a  prozaik, viz Tvar č. 10/2009 – pozn. red.) lovíme nová komunit? To je zajímavá otázka. Pokud mi super- hudební vyjádření, za poslední rok se mi mozek, na jehož fungování se podílím, třikrát stalo, že mě hudba překvapila a přenevyhovuje, udělám takzvaný fork. Založím konala pomyslnou hranici, za niž zdánlivě si vlastní sektu nebo se ze mě stane solitér, nemohla už jít. Fennesz, Bohren & Der Club ale ve finále se budu vymezovat zase vůči of Gore, Scelsi… Novějšího data je jen Fennějaké komunitě. V tomhle světě se to líhne nesz, hudba Bohren je stará 10 let, Giacinto Scelsi se narodil v roce 1908. Nejde jen o to jako v laboratoři… nové, ale o  osobní hledání. Nehledě na to, Dobrá, zkusme to tedy ještě z  jiné že novátorství může být výsledkem určité strany: Nemáš pocit, že se od litera- snahy, ale mnohdy to je spíš bezděčný efekt. tury očekává lpění na týchž hodno- Příroda nás v tomhle překračuje. tách a  reflektování stále stejných věcí, ale v podstatě pořád voláme po něčem Souhlasím, ale platí totéž, co pro hudbu, také pro slovo? novém, po nějakém svěžím závanu? Víš, na čem jsem pochopil, co to znamená A jak by takový svěží závan měl vypadat? Jakou by měl mít podobu nebo formu? Od text? Na Beckettově novele Molloy. Už jenom jisté doby sleduju literaturu, kterou odstar- ten fakt, že jsem se s textem setkal, podobně toval Umberto Eco. Baví mě názvy knih jako jako kdysi s  Kafkovým Procesem. Nejde Smrtící sudoku, Páté evangelium, Třináctý o  objektivní pocit novosti, ale o  osobní apoštol, vždyť sama cítíš, že je to vlastně setkání, uhranutí světem před mýma očima varianta podle jednoho algoritmu. Dokonce a  určitou proměnu, i  když čtení provázelo existuje v  dětské literatuře Osmý trpaslík. tápání. Text mi nepřinesl žádnou informaci, Ale tady je věc, kterou jsem úplně pominul, byl zjevením. Jako by daroval život. Proto totiž že literatura má bavit a  to bavení se potřebuju slovo, ale potřebuju taky obraz může pohybovat v kruhu, proč ne, když to a  hudbu. Kdysi jsem se zamiloval do knih, s  kamarády jsme v  Praze prolezli kdejaký někoho takzvaně může bavit... antikvariát. Dneska už není kam ty knihy Taky se můžeme ubavit k smrti, jak už dávat, ale když se mě někdo ptá, jestli jsem před čtvrtstoletím varoval Neil Post- to celé přečetl, odpovídám, že ty knihy spolu man…  Ale s tím svěžím závanem jsem mluví. Beletrii potřebuju víc k imaginaci, ale to myslela trochu jinak. Uvedu příklad: hodně čtu odborné texty, teď zrovna ležím Když v roce 2006 získala v Polsku Dorota v Teorii množin. Skládám si obraz světa, abych Maslowská cenu NIKE za hiphopový rozuměl, a čekám na další zjevení. Potřebuju román Královnina šavle, komentoval to číst jako jíst, mám vylučovací paměť, anafinalista téže ceny Michal Witkowski logií s  hladem je pak pocit demence. Ale tak, že po revoluci, kterou v jazyce způ- nemyslím si, že jsem nějak blíž pochopení, sobila, už není návrat prózy typu „vyšel spíš se stávám víc tolerantní k myšlence, že z  domu a  zahnul doleva“ vůbec mysli- smysl je jen iluze, ale vůbec to neznamená, telný. Jenže, my stejně pořád „vychá- že bych se měl přestat radovat, že jsem. Je to stejné jako s hudbou, nic si z ní nevezmeš, zíme z domu a zahýbáme doleva“… Hip hop je zrovna prototyp literatury a proč taky, ale přivede tě do stavu nějakého převedené do hudebního žánru. Je posta- uspořádání, a tohle má skrytý smysl, ovšem vený vyloženě na jazyce, a  dokonce má jiný, než zpravidla očekáváme. Připravila Svatava Antošová svoje básnické metrum, které v  angličtině

ejhle slovo KOUKNOU, BOBOŠÍKOVÁ… Nedávno jsem čirou náhodou narazil na webovou stránku www.slovodne.cz. Pár stálých návštěvníků tu rádo rozumuje nad zvláštními (ale i  docela všedními) slovy a obraty, debatuje se v odlehčeném, humorném, až rozpustilém duchu a lidé se tu předhánějí v jazykové originalitě. Jako onehdy s onikáním – na počátku diskuze stál zvídavý dotaz jednoho uživatele, jak „oslovit příkladmo paní eurounijní poslankyni: Voni Bobošíková? Vona Bobošíková? Pravda, umím se z  toho vylhat: ‚Kouknou, Bobošíková…‘ To ale nic nemění na smutné skutečnosti, že onikací pravidla směrovaná na femininum neznám. “ I  neváhal a  otázal se „učeného grémia“ – a  spustil tak gejzír

půvabných jazykových gagů, dokazujících, jak je naše mateřština přebohatá a  přeochotná nechat se sebou provádět psí kusy. Jeden vzpomínal na svou tetičku Filoménu (ročník 1891), druhý se zamýšlel, jak by se onikalo Yoko Ono, jiný zase navrhoval kromě onikání zavést též logické a nesexistické onykání (pro ženy) a  onakání (pro děcka), začaly se vyprávět židovské anekdoty a  nakonec přišel na přetřes i  nebohý plurál majestikus – v  českých politických poměrech by byl prý spíš na místě singulár majectikus a plurál nemajectizbla... Není divu, že diskuze na téma onikání patří k  těm nejdelším v  historii tohoto webu, vždyť kde si dnes člověk může jen tak beztrestně zaonikat… Michal Škrabal

tvar 04/10/11

studie

rychlé šípy a hlubinná psychologie Karel Beneš

úryvek Kapitola 6: Skrýš je prázdná, hrob je prázdný V tomto bodě vypravování nezbývá, než se vrátit k  jedné z  nejtajemnějších postav Stínadel, člověku, jenž se v  převleku za kostlivce vynořuje a opět zanořuje a provokuje Vonty chřestěním klece s  ježkem. Tajemný atribut moci znovu zesiluje svůj přídech smrti. Vcelku logické vysvětlení, že dosažení moci tvoří limit smyslu, za nímž už se rozevírá propast nicoty, nezřízenosti a rozkladu, je zajímavé, ale román nám nabízí na souvislost se smrtí mnohem hlubší pohled. Vyjděme z ilustrace J. D. Mylia:

Johannes Daniel Mylius Opus medico-chymicum, figura IX, Frankfurt 1613 Představme si, že nás provokuje Široko a mává namísto havrana ježkovou klecí. Je úplným popřením mocenských snah. Mozkovna jako sídlo intelektu zeje prázdnotou. Zírají na nás mrtvé oči, jimž chybí lesk a  tedy světlo, čili přesně atribut našeho „lumen“, které osvěcuje vědomí. Navíc kostlivec stojí na černé sluneční kouli1, která tvoří protiklad ke všem vědomým symbolům. Navíc kulatost lebky i  slunce znázorňuje náš vlastní vnímatelný okrsek zemský, tedy vše, co se nám nabízí v přímé rozumové zkušenosti. Jediné, co stojí za pozornost, onen tajemný předmět touhy, symbolizuje havran. Jako vždy se zde setkáváme s dvojím aspektem symboliky, která se zdá na první pohled neslučitelná. Havran působí jako zvěstovatel blízké smrti nebo války. Havran je ten, kdo podle lidového vyprávění vyklovává mrtvolám oči, což nám dokresluje stav Myliova kostlivce. Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?2 Zároveň však opeřenec symbolizuje božskou moudrost, reprezentovanou v  alchymii odvratem od vnějšího světa. Tím současně naplňuje představu proměny, jak jsme se zmiňovali výše v souvislosti s hlavolamem. Připomíná-li havran hrob, poukazuje na lidskou individualitu, která se má světu uzav­ řít. Podle ukrajinské legendy měli havrani před pádem člověka pestré peří, které se jim navrátí s obnovou rajského stavu. Noé testoval havranem konec potopy a pro nás je nejzajímavější fakt, že podobně jako havran3 je ježek zvěstovatelem obnovy porušeného světa. Důležité je také si připomenout dvojí význam ježkovy moci. Z hlediska Rychlých šípů se setkáváme s  mesianistickým cílem, který se opírá o existenci převratného vynálezu létajícího kola. Druhým mocenským aspektem je samotná existence hlavolamu jako žezla stínadelského vládce. Není třeba zacházet do detailů, které se zdají nesmírně barvité a  zajímavé, a  ihned pochopíme, že tajemství hlavolamu by mělo mohutnější následky v  rukách Druhostraníků, jež by postihly celý svět, zatímco jako nástroj

tvar 04/10/12

v rukách Stínadel zůstává hlavolam interní záležitostí světa za Rozdělovací třídou. Z  tohoto hlediska se nám vlastně předčasně prozrazuje osud obsahu hlavolamu. Neustále máme na paměti, že na příběhy se můžeme dívat čistě z  pohledu hlubinné psychologie, která zdůrazňuje cestu k Celosti, a nikoli jakémusi pofidernímu vítězství. Zde se musíme zmínit o  tomto jemném rozlišení mezi dvěma možnými finalitami. Celost není vítězství, celost není rozhodnutí, která z  barev názorů, pravdy nebo síly je ta nejsilnější, nejživotaschopnější atp. Celost je zkrátka Celostí a naše poznání toužící po absolutnu jde naprosto stranou. Proto Široko drží v ruce hlavolam, jenž záhy Rychlým šípům vyjeví nejhlubší tajemství, a  proto můžeme hlavolam směle zaměnit za havrana. A  právě toto je oním hlubším významem smrti skryté ve Stínadlech, která se mnohokrát dostala ke slovu a pro mnohé čtenáře činí román nestravitelným, a přesto přitažlivým jako magnet. Smrt, která je všudypřítomná, však v  podání Široka nabývá vysoce symbolický význam, je jinou smrtí, než která obcházela Stínadla v  podobě tajemného Em. Tehdejší jen vracela do prapočátku, ta nynější si nárokuje smrt zvířeckosti, všech atributů, kterými se pyšní lidské nedochůdče, popření všeho bažení a falešných představ o ráji. Vidíme totožný motiv, který vedl rydlo Holbeinovo, když vykružoval v  16. století smrťáka, kterak sráží hlavy pánům i  kmánům bez rozdílu. Teprve za tohoto stavu se může plně rozvinout etika, trvale v  románu traktovaná, která však bez náležitého kontextu se stává hotovou výbušninou. Zdánlivě čirá mystika, kterou zde odhalujeme, se nám ukazuje pro etiku jako podmínka nutná. Zdánlivě proto, že stojí na výše uvedeném praktickém základě a je tím pádem paradoxně součástí etiky. Znovu vlastně obracíme pozornost k Celku. Hon na Široka připomíná cosi zvířeckého, a  pokud shledáme na parforsních honech něco lidského a civilizačního, pak vrcholné fáze lovecké orgie, kterou disponuje jenom člověk. Na druhé straně Široko hospodaří se svými nočními zjeveními tak dramaturgicky dokonale, že dráždí své pronásledovatele až k  nepříčet­nosti. Napomáhá tomu i  pověst veliké síly a  obratnosti, kterou ve svých provokativních toulkách Stínadly nejednou vyjeví. „Viděli ho z pavlače. Kýval na ně a ukazoval jim hlavolam. Dokázal úplné zázraky. Skoro až nevěříme, že je to člověk jako my, z masa a kostí!“ Nepřímo tedy zní otázka, za koho Široka mají. Poučeni psychologickou hlubinnou metodou, která nachází archetypální obrazy v alchymii, vidíme jinou formu starého dobrého známého ducha Merkuria. Nikoliv náhodou se s  ním poprvé Rychlé šípy setkaly v souvislosti se čtyřmi rezavými klíči: kvaternita je jeho hlavním symbolem. Samotný ježek v jeho ruce je symbolem proměny, který je vždy vyzdvihován z  hlubin nevědomí, aby sjednotil, co je rozdělené, a  utišil všechny rozpory. Vychází z  oblasti nejméně diferencované psychické funkce, která nejhlouběji vězí v  nevědomí, odkud se vždy vynořuje symbol proměny, jehož vlastnictví se pojí s  nečekanými obtížemi: „Uctívači ho prý už drželi tam někde u starého mlýna! Přeskočil zeď do Černé vody a  zmizel jim. Nikdo se neodvážil z  takové výšky skočit za ním.“ Jako by se znovu propadl nadobro do hlubiny. Vůbec také nezáleží na nositeli tohoto symbolu a  Široko je v  podstatě jen zručným nositelem. Svojí dramaturgií však na působení symbolu zdaleka nic neubírá, ba naopak, přidává správný kontext smrti jako hmatatelného výrazu proměny. Tyto symboly nenesou význam bez svých psy-

chických předpokladů. Jak démonicky na nás působí scéna, kdy „na hřebenu zdi obrátila postava svou tvář k  měsíci a  zachechtala se tak výsměšně a  podivně, až všem hochům přejel mráz po zádech. V témž okamžiku také spatřili hoši bílou masku místo obličeje.“ Měsíc (Luna) má v evropské historii naprosto klíčový význam. Pomineme-li skučení romantiků pod jeho modravým svitem, které vyjadřovalo bezradnost, co se zbloudilým citem v moři osvícení, dostáváme se k moudrosti středověkých a  starověkých vědců a  filozofů. Jejich vědění maluje psychologickou mapu člověka mnohem věrněji než chladné kružidlo astronoma. Luna je znovu velikým obrazem vtělení, inkarnace ducha, jehož jedinou šancí, jak naplnit své bytí, je vnořit se do hmoty. Vidíme znovu ženský prvek, animu, která dává život za cenu nesčetných omezení. Luna utajuje svoji odvrácenou tvář a především svítí pouze odraženým světlem. Hluboký význam tohoto faktu odhaluje, jak se to má se vztahem vědomí k celostní zkušenosti. Část hmotné skutečnosti, není-li osvícena světlem, jako by neexistovala. Ovšem když Luna v  průběhu svého cyklu uhýbá pohledem a zjevuje svoji druhou tvář skrytou ve tmě, sama se vysmívá rozumu a mezím jeho obzoru. Tím se ovšem chová jako žena skrytá v muži, jako pravá anima, která určuje neuvědomovanou atmosféru mužského jednání. Je prostředím, které nevnímáno kdykoliv může přetvořit humanistické konstrukce v  teror řízený nepojmenovatelným afektem. Například takový strach z  opozice se lehce vymkne z  racionální kontroly a argumentaci nahradí skrývaná nenávist, která s  lehkostí rozmnoží a rozkošatí slova, jež z úst osvícenců nebo politiků zní jako nikým nekontrolovaný projev psychotika. Bílá maska a Luna jsou v jistém smyslu obrazy téhož archetypu. Maska i  Luna připomínají líčidlo ženy zakrývající pravou tvář a vyjevující jen to, co žena sama nechá vyjevit před svým toaletním zrcadlem. A co víc, pro muže je třeba zhostit se takové iluzorní hry, sám na pravidla přistoupit a  rozvíjet je, má-li být ve svádění ženy úspěšný. Tu náhle chápeme symboliku tarotové karty vztahující se k Luně, na níž skučí pes i vlk v rujném roztoužení po tajemném objektu. Pro mužský svět představuje ženský svod nebezpečí regrese, a nepřímo tedy i smrt. Veškerá energie se spotřebovává na dosažení ženské přízně, aniž se zapojuje rozum pyšnící se schopností demaskovat holý fenomén. To vše lze provádět za podmínky, že se aktivují nižší složky osobnosti a  vegetativní síly značného vývojového stáří se ujmou hlavního slova. O terapeutickém účinku takového počínání není pochyb, pokud je následně integrován do celostní osobnosti. Stejně tak nenajdeme silnější symbol pomíjivosti, než je svůdné ženské tělo, k  němuž se jako k  nehynoucímu cíli vzedme veškerá energie, aby se spotřebovala, jak ilustruje středověká pijácká píseň: O  Fortuna, / velut Luna / statu variabilis, / semper crescis / aut decrescis.4 Tímto krátkým exkurzem se nám vlastně dostává odpovědi na častou otázku, která marně hledá v  románu ženský element. Ano, román je ryze maskulinní záležitostí do té míry, do jaké se ztotožňujeme s optikou jeho hrdinů. Málokdy narážíme na ženu, a  pokud se tak náhodou stane, pak takové ženě román upírá podíl na zážitku ze smyslu dobrodružství. Žena je vskutku vytěsněna mimo jeho teritorium, avšak v  mytologické podobě se vrací v  plné síle. Vždyť v chystané chymické svatbě dvou světů se nelze vyhnout obrazu erotického vztahu. Podle Junga sexuální chápání psychických

procesů vychází ze západní tradice, která silně uvízla v  dialektice. Protiklady tak dostávají velmi snadno symbolický výraz ve vztahu muže a  ženy jako přirozených protikladů s  jasnou vzájemnou vazbou. Ačkoliv na první pohled není v  románu patrný tento erotický prvek, je to jen proto, že pro stromy nevidíme les. Oč jiného v  románu vlastně jde, než o vzrušení a rostoucí touhu zmocnit se objektu zájmu. Toulec se šípy je plný. Vlastně nevidíme nic jiného než jistý druh milostného třeštění, jež míří do takového druhu vazby, kterou ani jedna strana dopředu neočekává. Znovu se nám nabízí obraz pohlavního splynutí, jehož výsledkem je dvojhlavá postava anthrópa neboli rebise. Ve vrcholných chvílích prochází vzrušení každičkou částí obou zúčastněných stran. Podivné stínadelské furore román popisuje jako magický rituál: „Dvorky jako by kouzlem ožily.“ Jak nám připomíná vilné čtyřnožce z 18. arkána tarotu scéna, kdy „se rozkřičely všechny obsazené pavlače, vikýře, na střešních můstcích pro kominíky signalizovaly hlídky do ulic tu zprávu, jméno Široka se ozývalo ze všech stran.“ Dostává se nám jasné informace o  nesmírném záběru, který má v  Širokovi lunární Merkuriův aspekt. Ten, který loví v temných vodách a vynáší na zemský povrch poklad, nakonec svede i  Rychlé šípy, které bez okolků opouštějí diplomacii a  vrhají se s  ním do zběsilého zápasu. Napoprvé však zdárně unikne. Nebýt nehody, kdy Širokovi nevyjde jeho gymnastický kousek a zřítí se střemhlav na jakýsi dvoreček, kde jej Dušínovci vyloví, zřejmě by hlavolam čekal podobný osud jako v závěru minulého dílu. Stínadla sama by se stala pro Široka natolik nebezpečná, že by ježek zmizel z jejich očí nadobro. V situaci, kdy Rychlé šípy mají před sebou zraněného a  bezmocného Široka, ovšem jednají zcela jinak: „Máme s  sebou lékárničku, ošetříme tě! Schováme tě před všemi pronásledovateli. Nechceme teď na tobě hlavolam, když je ti zle! Až s tebou bude jednou zase všechno v pořádku, zahájíme s  tebou znovu boj o  hlavolam tvrdě a neúprosně! Ale teď, kdy se nemůžeš bránit, boj zastavujeme!“ Je to opravdu šlechetnost, co vrhá ježka do náruče Dušínovců? Jak je možné, že Široko bleskurychle chápe upřímnost Rychlých šípů a  nepomýšlí na možnou zradu? Co znamená pro vývoj příběhu umělé rozlišování mezi hrou a  životem? Mnohé a další otázky se nám nabízejí v  této souvislosti. Pokusme se zodpovědět poslední z  nich a  možná dosáhneme odpovědi i na ostatní. Až nám z  Dušínova konstatování tuhne krev v  žilách. Jako čtenáři se ocitáme v  naprosto neočekávané situaci. Román, v němž postavy prožívají svůj příběh, ba jsou zcela pohlceny svými tužbami, strachem a osobní vizí, román, který od prvních stránek bují fantazií, jež nás pohlcuje, se náhle jakoby zastavuje. Celý proud dějů se neočekávaně přeruší a jednotlivé postavy z něj vystoupí jako z tramvaje se slovy: Vždyť je to celé jenom hra. Tento prvek moderního příběhu, kde má vypravěč nutkání dokazovat svoji kontrolu nad osudy hrdinů, bychom věru nečekali. Odkud bere román nápad vyprávět sebe jako metaromán, nebo odkud berou Rychlé šípy schopnost vnímat samy sebe na dvou různých rovinách? Na jedné straně klub do krve bojuje o  každý centimetr Stínadel a  na druhé straně rozlišuje mezi hrou na honičku a v případě vážného karambolu na sebe vezme roli učebnicových příkladů společenského chování. Srovnali jsme se jako čtenáři s ledasčím, ale s metana­ rací se srovnáme jen velmi těžko. Je nám zcela jasný tok příběhu, ale že by příběh sám měl prozrazovat způsob, jakým je tvořený,

 že se jedná vlastně o  dětskou hru, je, jako by nám filozof odpověděl na existenciální otázku kudlou do zad. Nabízí se však odpověď prostší, než si myslíme. Už jen samotný fakt, že po celou dobu těchto úvah vlastně vnímáme román jako kód, který nás uvádí do světa hlubinných archetypů, vlastně metanaraci ospravedlňuje. Proč by kód měl tajit, že je kódem? Tím lépe pro naši hermeneutiku, že má v textu oporu v signálu, že výklad je žádoucí. Opět se v  této souvislosti nabízí promyšlená psychologická symbolika starých alchymistů: Ludus puerorum neboli chlapecká hra symbolizuje proces Díla. Dítě přistupuje ke hře zcela jinak než dospělý. Ví naprosto přesně, že se jedná o hru plnou pravidel, ale také nečekaných zvratů. To je však neomezuje plně prožít hru tak, jako by šlo o samotný život. Tento přístup můžeme nazvat infantilní, aniž míníme cosi hanlivého. Symbol celosti je ještě obsažen ve stvořitelských tvůrčích silách, jež přirozené dětství dosud neztratilo. Také psychoterapeut ve své práci rozehrává hru s  asociacemi, vytahuje z  hlubiny snové symboly a  podněcuje k  aktivní imaginaci. Výklad snů a  imaginativních představ, mnohdy jako nejvýznamnějších projevů nevědomí, připomíná hru s významy, do nichž je formou přenosu zatažen i  léčitel. Jeho vlastní psýché získává až podezřele silnou vazbu na psychické struktury léčeného. Musí trvale sledovat tok svých osobních emocí a  afektů a  získat nadhled nad všelijakými raporty, přenosovými situacemi

Inzerce



divadlo českých a světových premiér

Bř e z e n

1.po / PÍSKOVIŠTĚ / M. Walczak / režie J. Pokorný / EK 2.út / PERFECT DAYS / L. Lochhead / režie A. Nellis 3.st / UBU SE BAVÍ / 2. PREMIÉRA / A. Jarry / režie J. Havelka 4.čt / MILADA / J. Pokorný / režie J. Ornest 5.pá / TARTUFFE GAMES / Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič 6.so / JEDEN DEN / A.Goldflam / EK 7.ne / PLAY STRINDBERG / F. Dürrenmatt / host / EK 8.po / ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ / M. Uhde / režie J. Nvota 9.út / TARTUFFE GAMES / Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič 10.st / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE / K. McAllister / režie M. Záchenská 11.čt / PERFECT DAYS / L. Lochhead / režie A. Nellis 12.pá / HUS: Alia minora Kostnického koncilu / L. Smoljak / režie L. Smoljak 15.po / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE / K. McAllister / režie M. Záchenská 16.út / A TANČIT! / F. Kater / režie Jo-Anna Hamann 17.st / KOMPLIC / F. Dürrenmatt / režie D. Czesany 18.čt / UBU SE BAVÍ / A. Jarry / režie J. Havelka 19.pá / PLATONOV JE DAREBÁK! / A. P. Čechov / režie J. Pokorný 20.so / HUS: Alia minora Kostnického koncilu / L. Smoljak / režie L. Smoljak 21.ne / Britské večerní menu divadla NaHraně / host / EK 22.po / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE / K. McAllister / režie M. Záchenská 23.út / A TANČIT! / F. Kater / režie Jo-Anna Hamann 24.st / SARABANDA / I. Bergman / režie J. Pokorný 25.čt / ŘEDITELÉ / D. Besse / režie M. Záchenská 26.pá / PODNĚCOVÁNÍ A TREST / režie J. Ornest / EK 27.so / TARTUFFE GAMES / Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič 28.ne / ČESKÁ PORNOGRAFIE / P. Hůlová / host 29.po / BLANCHE A MARIE / P. O. Enquist / režie J. Nebeský 30.út / PODNĚCOVÁNÍ A TREST / režie J. Ornest 31.st / MILADA / J. Pokorný / režie J. Ornest Pokladna otevřena po – pá od 14 do 20 h. Tel: 222 868 868 rezervace e-mailem: [email protected] www.nazabradli.cz Začátky představení v 19.OO, není-li uvedeno jinak

a jinou duševní havětí. Myšlenka, že Rychlé šípy dospěly k  jakémusi stupni supervize, ovšem není na místě. Existuje však ještě jeden výklad, který staví na ideologii osvíceného rozumu, jehož snahou je vystoupit svým úsilím z toku dějin. Dušínovská etika hyperkorektnosti, která jde až za hranici individua, se lehce zamění za metafyzickou představu věčnosti. Takové sebeuspokojení má však jeden katastrofální důsledek: vypadává ze hry, což je pro psychický proces osobní integrace naprosto smrtelné. O  dalších důvodech, proč se tak nečekaně román obrací k  metanaraci, se podrobněji zmíníme v závěru všech úvah. Pokud se ponoříme zpět do vlastního příběhu, nemůžeme se ubránit neřešitel­nému paradoxu. Jsou-li Rychlé šípy natolik rytířské, že opouštějí v touze pomoci bažení po ježku v  kleci, pak se nám celý zlom v  chování jeví jako nová taktika na získání hlavolamu, a  tedy vůbec žádná charita. Je-li však cílem oblafnout Široka nečekaným šokem, pak klub splňuje všechny podmínky šlechetnosti ducha, kvůli níž Široko ve Stínadlech podniká své mise. O  tom, že jde přece jen o fintu, nám podávají důkaz následující slova: „Jsme Rychlé šípy, snad nás znáš! Nejsme ze Stínadel! Patříme na Druhou stranu. Ale chceme dopomoct Stínadlům k  takovému míru a svornosti, jaké tu panovaly za dob Vojtěcha Vonta. Víme, že je zde nyní několik skupin a každá chce převzít vedení. Známe jednu z  nich, vede ji dobrý chlapec Vláďa Dratuš. Myslíme, že by byla ze všech nejschopnější zjednat ve Stínadlech pořádek a klid. Proto se taky

to na jazyku



snažíme získat ježka v  kleci, odznak Velkého Vontství. Tím by přibyli Vláďovi Dratušovi další přívrženci. Víš přece jistě dobře sám, co pro Vonty znamená!“ Čtenář však moc dobře ví o druhém, nevysloveném důvodu bažení po ježkovi. Ať tak, či onak, Široko za dané situace nemůže z tohoto paradoxu vycouvat a nezbývá mu nic, než jej potvrdit: „Zkoušel jsem povahy i  tělesné schopnosti. Vždy jsem však nanejvýš objevil hrubou sílu a  špatné vlastnosti, ale ušlechtilost ducha, o  kterou mi především šlo, jsem nenašel. Vy jste první, kteří se mi zamlouváte svým rytířským chováním.“ Po tomto Širokově prohlášení, které si nezadá s  alchymistickými promluvami k  čerstvým adeptům Díla, putuje ježek do rukou Rychlých šípů do úschovy. Jako druhostraníci nemají nárok na jeho mocenskou hodnotu a musí jej předat Dratušovi, čímž se tento slepý vozataj stává automaticky Velkým Vontem. Pro Druhou stranu má hlavolam zcela jiný význam, z čehož nám jasně vysvítá, jakou strukturu bude mít nadcházející coniunctio oppositorum.

Big Book Boutique, stálo v titulku. B je sympatická litera, připomíná plné prsy. A nejen mně. A tady je v násloví dokonce ještě o jedna ňádra víc, než má Bardotka, to se počítá. Akorát že asi nevíte, co si pod tím Big Book Boutique představit. Tak to vezmu od začátku, ostatně mnohé okolnosti se mi zdají být výmluvné. Jsem lapený v  sociální síti, myšleno na internetu, záchytná sociální síť, podpory v  nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení, invalidní důchody, to je něco jiného. Mimo jiné je v té síti taky spousta básníků – a věřte nebo ne, nepřestávají kvůli tomu být básníky. Teď myslím tu síť internetovou. V té záchytné jich je zatím pořád ještě víc, v  té dokonce mnozí básníky být začínají, nouze učí housti. Já do ní ještě nespad. Ale přesto jsem se na Facebooku, teď už to slovo tedy definitivně padne, přidal ke skupině, která se vzájemně informuje, co je zrovna v  Praze zadarmo. Koncerty, výstavy a podobně. V  pondělí jsem se díky ní dozvěděl, že ve středu je Big Book Boutique. V  domě č.  p., tuším, 37, Dlouhá ulice – pozvánka jak do Stínadel. Ocituju ji celou, zdá se mi (rozto)milá. A pražáckým autorům odpouštím, že vesnice je podle nich stejně potřebná jako nemocnice Poznámky: 1 Aurora consurgens zmiňuje černé slunce nebo hospic. Ostatně záchytnou sociální síť jako černý (tmavý) měsíc v  protikladu ke u  nás vždycky pletou ti, kteří nemají ponětí, kdo do ní padá. slunci. 2 Taky máte doma knihy, které jste už přeJob 38,41 v překladu Nové Bible Kralické 3 Pozoruhodné je použití havrana (krkavce) četli a  chcete poslat dál? Taky máte doma a  holubice jako indikátorů ustupující knihy, které Vám zabírají prostor? Taky chcete číst nové knihy, ale ty v obchodech potopy. 4 Ó Štěstěno, jako Luna proměnlivá dorůs- jsou prostě příliš drahé? Taky jste obdrželi k vánocům dárek, který Vám nevyhovuje? táš, aby ses umenšovala. (Volný překlad.) V  tom případě si přijďte vyměnit a  směnit knížky na bazar se jménem BIG BOOK BOUTIQUE! Možná bude někoho dalšího literární život bavit právě ta knížka, která Vás nezajímá... Akce se koná ve středu 20. ledna 2010 od 20h v klubovně 2. patro na adrese Dlouhá 37, Praha 1. Vstupné je minimálně jedna kniha. Čím více knížek přinesete, tím více si jich odnesete. A ty knížky, které zůstanou, budou odvezeny do knihovny některé nemocnice, hospicu či vesnice. Zbytné knihy se vždycky najdou, sbalil jsem jich pár decimetrů a  šel. Bylo to dobrodrúžo, dvůr domu 37 tmavý, nikde žádná cedulka – zato další lidé, co koukají, kudy se svou trochou písmen do mlýna. Nakonec jsme našli, vyložili knížky na stoleček, už jich tam pár desítek bylo. A podívat se, co už tu leží, dát si pivo, vydýchat. Viděl jsem ten večer pár desítek dobře naložených lidí a  pár set knížek. Sedli jsme si s  Prazdrojem a  dívali se na cvrkot, měl jsem dobrý pocit. Jednak už z  toho, že se tu lidé rochní v  knížkách, ale taky z  toho, že můžu voyeursky, sociologicky sledovat, kdo se čeho zbavuje a  kdo si co vybírá. Potěšilo mě, že rychle zmizely některé svazky, které jsem sám donesl; ostatně nebyly špatné, jen jsme si prostě nebyli souzení. A  potěšilo mě, foto Tvar že i  jiné knížky se dostávají k  majitelům, se kterými si pravděpodobně souzení budou. Tamhle vysoká dívčina v  riflích velmi těsně: Už po deset let vydává vždy v lednu volná výtvarná a literárně-estetická společnost Teplický Šlauch 2000 nový almanach. Nejinak tomu bylo i letos. Jeho křest se odehrál jako už poně- Deník Bridget Jonesové. Hipíř schramstnul třikrát Castanedu a  jednoho Kerouaka navíc. kolikáté v Jazzclubu v Teplicích (23. ledna), a protože byl jubilejní, přišla na přetřes i jakási A podobně. bilanční statistika, s kterou na úvod seznámil všechny přítomné „otec zakladatel“ Martin Mám rád, když si věci najdou svoje lidi. Stůl, Tomášek. Kromě jiného uvedl, že za těch deset let prošlo Šlauchem „27 výtvarníků a 54 na kterém teď píšu, též trpěliv v  mrholu konliterátů, vykouřilo se 4800 kusů cigaret a 520 doutníků, vypilo se 7 960 půllitrů piva a 150 litrů vína, vyšlo 10 almanachů, 1 básnický sborník s překladem do esperanta, realizovalo se 10 slav- tejnéru stoje čekal – a dočkal se mne. Tady si nejenom knížky hledaly majitele, taky večírek ností, 5 přednášek, 6 výstav, 9 vernisáží a 35 výjezdů do měst v ČR“. Za tahle čísla by se jistě si našel mě. Přiznám se, že vůbec nevím, co to nemusel stydět ani Český statistický úřad. Křtilo se obligátním šampaňským, na pódiu vlastně bylo za prostor, kde jsem byl – snad tam se střídali almanachoví autoři (P. Linhart, V. Bartošková, L. Kocián, P. Moučka, M. Šedivý něco bývá častěji, výčep byl zařízen i zásoben –, aj.), hudebníci (M. David, M. Herbst) a hosté (J. Straka, J. Karchňák). Nicméně vystoupení všech doslova přebil svou cedníkovou vizáží a „člověkolapkou“ posledně jmenovaný Jaro- přiznám se, že vůbec nevím, kdo to vymyslel slav Karchňák (na snímku), jinak také performer a organizátor tzv. kravatování básníků, a  kdo organizoval. A  je mně to fuk. Vyměnil jsem pár decimetrů knížek za dvě o součtu šířek které se každoročně koná v Benešově nad Ploučnicí. O několik dní dříve (16. ledna) křtil v Ústí nad Labem svou sbírku Poezmije královéhra- rovnajícím se zhruba jednomu palci. Jedna decký básník Ivan Pasadena, který debutoval v  roce 2006 prvotinou nazvanou Antropo- z nich navíc kdysi byla součástí mé knihovničky, ale zřejmě si našla někoho jiného. tyjátr suma sumárum čaj rum bum. Křest se odehrával v Café Max, alternativní to kavárně Nezůstal jsem na party, nevím, kolik ještě disponující prostory jen o málo většími než běžný obývací pokoj, takže i kdyby přišla pouze přišlo lidí, kolik se celkem protočilo knížek, polovina lidí, stejně by bylo našlapáno. Sympaticky vyvedený a griotkou křtěný paperback vyšel jako samostatně neprodejná příloha časopisu H_aluze, a jak na záložce psáno jest, kolik jich půjde do vesnice či do hospice. Ale společným znakem Pasadenových básní „je oponování vůči konzumu a suché konstatování čas- líbilo se mi to. Hlavně proto, že je to tak jednoduchá věc, která se dá provést úplně kdetokrát nelibé a zatuchlé skutečnosti, která profituje na lidské blbosti“. A jak jsem tam tak seděla koli, snadno. Akorát že tady to někdo udělal a pila europivo, napadla mě taky jedna taková: Dobrý den, jsem Stella, Stella Artois, jinak nic doopravdy. / Nikdo mě nemá rád a přece se všude točím / Tak co bych chtěla víc? Gabriel Pleska Svatava Antošová

tvar 04/10/13

환국

jihokorejské rýžoviště FASCINUJÍCÍ PŘÍBĚHY Z EVROPY Švédská ambasáda pootevřela okno evropské literatuře v Koreji Předsednictví Evropské unie si čeští čtenáři v posledním roce užili více než dost. Většinou se ale dozvídali o velkých akcích, jako byly summity hlav států či ministerská setkání, která se konala přímo v  Česku, respektive občas v Bruselu. Málokdo však tušil, že řadu funkcí předsednictví plnily a stále plní i jednotlivé ambasády každé předsednické země různě po světě. Evropu tak v první polovině loňského roku takzvaně „řídil“ také Čech v  severokorejském Pchjongjangu, stejně jako třeba v  zimbabw­­ském Harare nebo jemenském San‘á. A stejně tak jako velkou uměleckou akcí českého předsednictví byla bruselská Entropa Davida Černého, která – ať už se na ni objevují názory také či onaké – v  mediálním, politickém a  tedy i  uměleckém světě zaujala, adekvátně menší kulturní prezentace dělají i  jednotlivé předsednické ambasády ve světě, včetně těch českých. Umělecké výstavy a koncerty (někdy spíše usedlé, a  jindy avantgardní) jsou asi nejtypičtější ukázkou takovéhoto pokusu o  zviditelnění své „předsednické“ země kdesi ve vzdáleném koutě zeměkoule. České předsednictví v  Soulu (www.mzv.cz/soul) tak kromě prezentací moderního výtvarného umění vítězů Ceny Jindřicha Chalupeckého zorganizovalo i  dvě literární výstavy věnované autorům v  Koreji už známým – Karlu Čapkovi a Jaroslavu Seifertovi. Literatura bývá velmi často stranou pozornosti ambasád v zahraničí, chybí jí ona schopnost rychle beze slov oslovit, jakou má výtvarné umění, či alespoň chvilkově zaujmout, jako to dokáže třeba film. Nicméně právě literaturu si jako svou hlavní prezentační aktivitu v  Soulu zvolilo po českém následující švédské předsednictví v  Evropské unii na podzim 2009, když iniciovalo vydání sbírky povídek autorů ze všech členských zemí EU v  korejštině. Velvyslanec Lars Vargö se do práce pustil hned krátce po svém příjezdu do Soulu v  roce 2006, kdy začal pro svůj projekt hledat podporu jak u  svých kolegů – velvyslanců jednotlivých členských států Evropské unie v Soulu –, tak u řady institucí, autorských svazů po Evropě i  jednotlivých evropských spisovatelů i korejských překla-

na všech sloupích

datelů. Práce to nebyla jednoduchá, i  když by se to mohlo zdát, avšak najít vhodné texty opravdu ze všech členských zemí, bylo více než obtížné (jen na okraj – kolik znáte třeba maltských či kyperských autorů?). Když jsem do Soulu přicestoval na podzim 2008, česká povídka už byla vybrána (Kluk Jana Balabána), ale velvyslanci Vargömu stále chyběla díla z  dobrých deseti povětšinou malých evropských zemí, které navíc v  Soulu (nikoliv překvapivě) neměly svá diplomatická zastoupení. Podobně obtížné to bylo i  s  překlady – přestože se na Korejské univerzitě zahraničních studií (Hankuk University of Foreign Studies) v  Soulu v  současnosti učí více než čtyři desítky jazyků od azerštiny po vietnamštinu, pořád mezi nimi nejsou všechny oficiální jazyky Unie. Zřejmě příští rok vznikne v  Koreji baltistika, ale o  finštině a  slovinštině se prozatím neuvažuje, a keltskou irštinu a maltštinu na Korejském poloostrově zřejmě opravdu nikdo neumí. Nakonec se ale podařilo překonat i  tento problém, když budoucí zakladatel studia baltských jazyků – a dnes lektor korejštiny na univerzitě v  Rize – So Čin-sok přeložil a  vybral povídky ze  tří pobaltských zemí (neboť opravdu umí jazyky všech tří pobaltských republik, a k tomu ruštinu, polštinu a angličtinu), a Maltu a Irsko reprezentovali autoři píšící anglicky. Nakonec se tak sekundárního překladu přes angličtinu dočkali jen Portugalec José Riço Direitinho, kyperský Turek Gür Genç a  Slovinec Miha Mazzini. Když si přitom uvědomíme, že před dvaceti lety v  Korejské republice prakticky neexistovala výuka jiných než „velkých“ světových jazyků, je to více než úspěch, že se nalezli překladatelé z tolika jazyků. I u nás v Česku, kde se pyšníme dlouholetou tradicí překladů z  „malých“ jazyků, by asi sladit takovouto akci bylo jen velmi obtížné. Přední korejské nakladatelství Minumsa, které se nakonec rozsáhlou dvoudílnou knihu Evropa, fascinující příběhy (Jurop, sočore pchačida) rozhodlo vydat, samozřejmě od počátku nepředpokládalo velký komerční úspěch a bez finanční podpory by takovou knihu s  vysokou pravděpodobností nikdy nevydalo, a  to přesto, že se editoři logicky snažili vybalancovat knihu z  povídek na místním trhu neznámých tvůrců několika „velkými“ jmény. Ty představovaly dvě zde

 

oblíbené autorky – Francouzka Anna Gaval- Society, propagující kontakty mezi korejdová a  Angličanka Zadie Smithová – nebo skými a zahraničními spisovateli a zájemci Němec Ingo Schulze či Ital Antonio Tabucchi. o  literaturu z  řad rozsáhlého soulského Kniha se tak přes relativně malý náklad tří diplomatického sboru, mu v tom – alespoň tisíc výtisků neobešla bez masivní finanční něčím – trochu pomohla. podpory švédského velvyslanectví, které Největší zájem recenzentů vzbudila předeodkoupilo zhruba čtvrtinu nákladu; kniha vším díla vztahující se tematicky k vzájempak byla jménem švédského předsednic- nému „objevování se“ východní a  západní tví, ale také nás všech Evropanů distribuo- Evropy, což je v roce dvacátého výročí pádu vána nejznámějším korejským osobnostem železné opony jistě více než vhodné. Často z  oblasti kultury, politiky i  obchodu. Pro zmiňovány byly například povídky ruskovelvyslance Vargöho to byla práce nelehká, -rakouského autora Vladimíra Nikiforova ale vzhledem k  tomu, že sám je autorem Aus dem Tagebuch eines Nachtportiers či Bulněkolika svazků poezie a  také překladate- hara Nikolaje Stojanova, tvůrce povídky Les lem řady děl klasické a  moderní japonské cours de français. Dva tucty recenzí v  místliteratury, dělal ji jistě s láskou. A řada dal- ním tisku jsou malým úspěchem této knihy ších evropských i jiných kolegů, sdružených významně propagující literární Evropu ve v  ním založené neformální Seoul Literary vzdálené Koreji. jo

a co mácha?

200

Daniel Špička, architekt a hudebník, někdejší umělecký šéf legendárního souboru Renesex neboli Renesanční sextet (1977–1992) Musím říct, že nejsem čtenář poezie. Rád poezii poslouchám, když ji někdo dobře čte, ale Máchův Máj je výjimka. V podstatě nesnáším, když Máchův Máj někdo čte, protože pořád mám v  paměti ty přeromantizovaný čtení, co tady čítávala třeba Ludmila Pelikánová, a vlastně nikdy jsem ho dobře čtenej neslyšel. Skvěle ho kdysi natočil třeba Rudolf Hrušínský, to má šílenou energii a vůbec to není romanticky unylý... To jsem neslyšel, škoda. Ale já Máchův Máj rád čtu. Tak jako dávám přednost čtení Shakespearových her před hloupě aktualizovaným nebo nedobrým představením, protože  jak u Shakespeara, tak u Máje mám prostor pro fantazii. A klišé, který všichni zdůrazňujou, tak v tý fantazii jednoduše nemám. Proto ilustrace Máje filmovým přepisem nebo nakonec i hudbou mi nemůžou nic říct. A já, když ten Máj čtu, a někdy si ho vlastně říkám i pro sebe, tak je to v souvislosti s tím, co ostatního o Máchovi vím. Že to nebyl jen takovej ten rozervanec, ale že to byl v podstatě plnokrevnej řízek, kterej cestoval, psal si velmi zajímavý zápisky z těch cest, lezl po hradech, který mu samozřejmě byly připomínkou romantických dob, stejně jako mně a vlastně každýmu. A v neposlední řadě i to, co se mi dostalo do ruky vlastně už v samizdatu, je jeho erotický deník, kterej je úžasným dokladem normálního mladýho života, kulturního, a netýká se jenom jeho sexuálních kousků s Lori. Mácha je pro mě v podstatě kompletní obraz chlapíka, kterej byl ještě navíc skvělej básník. Je jenom smůla, že nám nevydržel dýl. Že se napil tý vody, protože přece musel vědět, že když se napije vody na hašení, může dostat tyfus. Mimochodem, když jsem si poprvé jako teenager přečetl Máj, tak jsem požádal – byl jsem tehdy marod, ležel jsem v posteli –, tak jsem požádal sestru, aby mi přinesla z knihovny další básně. A byl jsem, až na dvě nebo tři malý výjimky, strašlivě zklamanej, protože ty byly takový jako… no, nic mi neřekly. Byly tak špatný? Takový  romanticky strašidelný, v  podstatě legrační. To ten Máj je úplně něco jinýho. U Máje naštěstí není pochybnost, jestli to napsal Mácha, jako je u Shakespeara. Zaplať pánbůh se ví, že to napsal, a je to doklad o tom, že to byl plnokrevnej, skvělej člověk. Nedávno jsem měl úžasnou takovou skoro nepříjemnost s jednou starou dámou, která měla černej kabát s červenou podšívkou, a já jsem jí řekl: Vy máte krásnej kabát, jako měl Mácha, co mu ho ušil jeho kamarád, herec a krejčí Kaška.

Mnohými „naučnými“ tabulemi a  zřejmě za peníze Evropské unie nechal osadit Českoněmecký fond budoucnosti hřebenové cesty na české straně Krušných hor. Jak vidno na fotografii z letošního ledna, jedna z těch tabulí vás pošle na pivo oběma směry – řečeno s Járou Cimrmanem „na sever a na jih“. Tkví-li ovšem budoucnost Čechů a Němců v pivu, pak nelze než litovat, že v něm netkvěla i minulost… ant

tvar 04/10/14

Já mám pocit, že ho měl bílej, jakoby od vojenský uniformy... Já myslím, že ho měl černej. No to je jedno, taky jsem si to mohl splést. Načež tahle teta jedný mý přítelkyně se na mě rozzuřeně rozkřičela, jak toho prasáka můžu vůbec před ní zmiňovat. Trochu jsem koktal, protože jsem ve společnosti nechtěl dělat scény, ale měl jsem velikou chuť se jí zeptat: Tak proč jste ten tajnej deník četla? Ale to je jenom takovej dodatek k Máchovi. Pro mě je Máj obrovský dílo. Jenom je škoda, že čeština bez překladu nikam moc nepronikne. Takže ho máme sami pro sebe. Připravil a fotografoval Dalibor Demel



na pokračování

kráska /4 4. Květiny mi vždycky připomínaly lásku. A  když minou teplé dni zářijové, hrozny dozrají a  přijde listopad a  všechno opadá a  se vším, co jsme dosud neopustili z  milostí léta, je třeba rychle se rozloučit, odhalit své tělo lijákům a  rozplynout se v  podzimní den, není možné myslit na lásku. Olga odemkne svůj byt v  druhém poschodí, vstoupí, setřese z  ramenou omoklý plášť a unaveně se posadí ke stolku. Služka přinese oběd, sestra dole spí a její muž odešel na nádraží. Venku se sklání den, je čas, kdy srdce potřebuje klidu a  velikého ticha a  pokoje. Je podzim, kdy se už připozdívá. V okně se leskne soumrak, studené slunce stojí nad mořem tmy a už se potápí. Olga sní. Praha. Dům jejích rodičů nedaleko Vltavy. Doktor. Návštěvy. Dlouhé večery, kdy hovory jsou bezvýznamné a  těžké. Lékař, který pomalu a tiše stárne. Nosí černé šaty a  tentokrát i  jeho oči jsou temnější, jako by jeho duhovka měla právě tolik šatů jako tělo. Den, kdy jí říká, že ji miluje. Druhý den, kdy ona přijímá jeho dvoření jako něco nutného, čím se doplní prázdnota dne; a je možné věřit v den příští. Zasnoubení. Jeho polibky jsou krátké a suché. Zdá se jí, jako by po každém z nich měla ústa na mnoho měsíců dezinfikována. Čas, ukazující omyl. A  další měsíce, kdy se má vdávat, a  ona nechce a  raději dokončí studia a  stane se profesorkou. Odjíždí na své působiště, ale jemu neřekne kam. Vidí onen den před odjezdem, kdy přišel s  vpadlýma očima a bez brýlí a hladově se vrhl po jejím těle, jak se mu vymkla a on se hrozivě vrátil ke dveřím a  zaťal pěsti a  cosi zahučel, čemu ona nerozuměla. A  pak, pak už to bylo velmi krátké... Otevřela oči. Její řasy byly velmi dlouhé a napínaly se nad očima jako záclonky, pečlivě sebrané v  řadu černých záhybů. Řasy, tykadla žen, snítky, na něž usedá motýl lásky a  dává jim moc obětovat se, řasy

Josef Kocourek zůstanou ozdobou žen, kterou nemohou prodat tak lehce jako tělo. Chvíli se jimi ovívala, pak se převrátila na bok a snila dál. Venku tiše a bez odporu usedal den, daleko v horách už usínala noc a auta, která právě přijížděla kdesi od Trutnova, byla už celá začernělá. Olga dlouze sní, po celé hodiny, bolestně. Srdce se vznese k hladině těla jako červený měkkýš a všechny smutky světa se ho dotýkají bezprostředně a chladně. Bolesti, které jím kdy prošly jako prorezavělé jehlice, vracejí se znovu a znovu bolí a rozjitřují zapomenuté rány. A zatím venku klesla noc, lampy se vyšplhaly na hroty stožárů, nahrnuly se nad ulici a  sypaly němě své citrónové světlo, kramáři našli v  hospodách svůj domov a psi svůj sen. Olga se probudila a pohlédla oknem. Hluboko pod ní šla četa vojáků. Bodla na koncích pušek se leskla jako listí mořské cibule, tváře byly zlé a  přísné, nesli rakev ze dřeva černého jako uhlí a za tou rakví šel smutně velitel a šel sám. 5. Septima. Studenti sedí v  žlutých lavicích a  hledí na zelený stůl. Profesorka Olga Neffo­­vá učí psychologii. Vzadu sedí Jan Medek a  hledí do okna. Jasany kývají větvemi, nad červenými střechami novostaveb plují dlouhá roucha mlhy, je pološero, studený vzduch prosakuje sklem a usazuje se na tvářích studentů jako mráz, je pozdní listopad a  ještě nenapadl sníh. Čekali den za dnem a marně. Země zmrzla a zkostnatěla. Suchá a  vyhublá pole zmnohonásobila svou velikost a  volala po sněhu. Profesorka mluví pomalu a  najednou umlká, položí hlavu do dlaní a  dlouho mlčí. Je ticho, mlčí celá třída, mlčí lampy u stropu a  stěny a  lavice a  studenti i  žena. Tu Jan Medek prudce vzdychne, slečna zvedne udiveně hlavu, student se nepohne, zardí se a slečna mluví dál.

Jan Medek žije den ve škole jako milostné dostaveníčko a  každé je první, i  když se opakuje šestkrát za týden. Minulo září a říjen a za tu dobu se utlačovaná láska může propadnout až do hrotu srdce a  zákeřně tam ztuhnout v  pevný krystal, který by krev nevyplavila, i kdyby Jan Medek vykrvácel do poslední kapky. A  život jej na své dlouhé lodi dopraví až k  té hodině, k  tomu těžkému okamžiku, kdy student mimovolně bere pero do ruky a  bílý list papíru a  pomalu píše tiskacím písmem, dívaje se do tváře své učitelky: Slečno, miluji Vás. Slečno, mám zemřít? Slečno profesorko Olgo Neffová, umíte mlčet? Více napsat nemůže, více se snad ani nesmí. A  student složí list do obálky, opatrně ji zalepí svou úzkostí a  čeká, až se zazvoní a slečna je vyzve, aby všichni opustili třídu a odešli ven, aby zamkla. Dnes, slečno profesorko, neodejdou všichni. Zůstane tu Jan Medek, opře se o okno, a až se ho podruhé budete ptát, proč vás neposlechl a  nejde, vytáhne z kapsy maličkou bílou obálku, dva kroky uděláte vy, dva on, podá vám psaní, vy natáhnete ruku a stisknete s podivením roh, on zašeptá, že děkuje a  vyřítí se ven, aby neviděl vás a necítil své hořké rozpaky, až roztrhnete obálku, otevřete list a  přečtete tři těžké věty o lásce. Zazvonilo. „Dnes zůstanem ve třídě, na chodbě je velmi chladno,“ řekla ještě Olga Neffová a pomalu odcházela ke dveřím. Jan Medek se studeně podíval do zamženého okna. Zazvoní se podruhé a  studenti jdou do kreslírny, posadí se k  dlouhým stolům na červené stoličky. Z  obrazů, na nichž je malováno zelené stromoví, také už začíná padat listí. Starý profesor v  bílém plášti píše za katedrou své paměti.

Ještě nepadá sníh. Staropacké hory jsou šedivé jako kozí hřeby. Permská země na stráních je už dožluta vypálená mrazíky a  suchem, metlice na mezích a lučinách zkameněla, růže, které v zahrádkách rozkvetly poslední, visí na keřích jako kapky rubínového skla. Přiletují křivonosky a drozdi a sezobou je jako zrní. Zazvoní se potřetí, a  až se zazvoní počtvrté, bude konec všemu a reálka bude opuštěna i  jí, která neví, že je milována, i tím, který mačká obálku a číhá na chodbě, aby ji potkal. Poslední hodina. Na schodech sedí primánek. „Hošíčku, kdopak učí tady vedle? A nevíš, kde učí Neffová?“ Kvarta. Chemie. Chemie je až na hoření chodbě, kde je věčné šero a  skoro samota. Student dojde tiše až ke dveřím a poslouchá. Slečna mluví o  Avogadrově teorii. Ach, srdce. Myšlenky jsou překotné a  temné a plné úzkosti, ó těžká hodinko! Vysměje se mu? Dá ho potrestat? Zví o  tom celý sbor? A student leze pomalu podle zdi dál do chodby a zase se postaví do okna, jako by odtamtud měla přijít spása. A minuty se nezastaví nikdy před úzkostí srdce a Medek ví, že za pět minut zazvoní a že neodváží-li se dnes, neodváží se nikdy. A  teď už statečně přistoupí ke dveřím, zaťuká, spíš na své srdce než na zelenou pokožku dveří, uvnitř zazvoní kroky a Olga Neffová stojí ve dveřích, vstupuje na chodbu a  přijímá s  úsměvem podávanou obálku; schová ji do pláště, znovu se usměje a mizí. Janu Medkovi se srdce radostí trhá. Teplo, jaké v duši nikdy nepocítil, sálá mu duší do krve a do rukou a do tváří. A když se po půlhodině zastavuje na návrší a dívá se na hory, vidí mračna nabitá vločkami. Jdou při samé zemi, studená, dlouhá a  beznadějná, delší a  smutnější než láska studentova – (pokračování příště)

obrázky z přítmí zámeckých knihoven Dějiny jsou naplněny šepotem tajných společností. Avšak i lidé sami mají své tajnosti. Zákon enantiodromie platí i pro tajemství. V míře arci rozdílné pro každého dle jeho založení a temperamentu tajemství svědí pod kůží a někdy i na jazyku. Je těžké mít tajemství. Tajemství je jako panenství – lze je ztratit pouze jednou. Proto je potřeba šifrovat. Ottův slovník naučný nám říká, že „chiffre“, původně číslice, cifra, pak značka, šifra, tajné písmo nebo znamení, bylo v nejjednodušších tvarech známo již Židům a Řekům. V zámecké knihovně Újezd Svatého Kříže najdeme knihu CRYPTOGRAPHIA oder Gehei­ ­me schrifft-münd- und würckliche Correspondenß…, vydanou v roce 1685 v Hamburku. Jejím autorem je Johann Balthasar Friderici. Kniha obsahuje množství rytin, které předvádějí, že šifrovat lze i s půvabem. la

tvar 04/10/15



haló, tady čistička! V  té šedi našich životů rozproudí krev i docela banální událost. Například, když okresní básník přezdívaný Mengele zahajloval na místního pankáče. Jistě, šlo o  tzv. provokaci. V  tomto případě byla nadmíru úspěšná. Následná diskuse předvedla očitým svědkům, že Mengele je pankáč a fašistou je místní pankáč. Napadlo mě, jaké hodnoty vůbec tito lidé mají, když jsou s  to dělat ze sebe taková hovada. Nejhorší však na celé situaci bylo to, že ten ženský švejk v nás se tím velice bavil.

Rozhorlila se přítelkyně Radiolka, že kvůli stromečku nevidí na televisi. Ale je snad vůči našemu milému environmentu přátelsky uživatelské gesto uříznout strom a  hned na konci ledna ho vyhodit? Jehličí už ostatně opadalo, takže na plasmu je vidět nepoměrně lépe. Stejně jsou to jen samé reprízy. Seriály, filmy, zprávy, všechno už tu bylo. A to máme přes 200 kanálů. Dokonce i  ty číči na pornokanálech předvádějí ty samé prasárny dokola. Sledoval jsem před pár dny či měsíci nový Queer, ale předváděli tam jen omšelé džouky o queerových fotbalistech, kačeřím lúku Borhyové a  fajtování v  neoavantgardním divadle. To si raději vezmu novou knihu od Benjamina Tučka a hodím si ji na plasmu.

Naše brutální země se proměnila v krajinku v zimním hávu. Přesně za takovou krajinku získal pan Leli ve Slavnostech sněženek od jistého střihouna svoji ráznou družku. Ale za co tu svoji krajinku vyměníme my? V rámci humanitární megapomoci bychom ji třeba mohli vyměnit za Afghánistán nebo za Zimbabwe. Oni sem, my tam. Podle prognos se k nám stejně všichni chystají, seberou nám naše ženy, přisvojí si naše bůžky a  láry a  sežerou nám chleba. Udělejme to raději sami.

Už Christoph von Lichtenstein popisoval zajímavý kritický jev, při kterém se v  souboji kritiků a  obhájců tohoto kterého díla pověstné meritum věci vytrácí. Radek Fridrich se kriticky obořil na novou sbírka Pavla Petra (už nevím kterou). Pavla Petra se zastal Jan Štolba. Fridricha zaštítil Petr Štengl. Fridrich v hostinci Vyšehrad v Duchcově na Teplické ulici prohlásil, že interesantně rozsochatý spor nemíní dál rozvíjet. Tu jsem k věci přistoupil já a prohlédnuv si do půl pasu svlečeného Pavla Petra (v  loňském čísle Hosta), prohlašuji svědomitě: Luzná postava není vše, pohleďme jen na cyklistikou do ideálního tvaru vypracovaná lýtka takového Fridricha. Z tohoto strukturalistického náhledu se celá věc dostává na vyšší niveau. Kdo bude mít navrch? Srdéčko, nebo lýtka?

Opravdu jsou vydavatelé literárních a uměleckých časopisů přesvědčení, že právě bez toho jejich bude v tom našem kulatém světě zatraceně pusto a  prázdno? Nechtěli by se své trochy do mlýna vzdát ve prospěch toho druhého? Nebo nastavit systém matrjošek a  pak mít jediný megadeath magazín zavěšený na prestižní webové adrese. Může současný autor bourat tabu v  této době plíživé neonormalisace? Leckdo po­­ chybovačně zavrtí hlavou, ale s trochou absolutní vůle si všimněme, že kdysi zřícené ikony se opět staví, a co bylo před 10 lety běžné, je nyjčko považováno za výstřední. Prožíváme epochu retabuisace detabuisovaných hodnot, témat, mýtů. Není to až zas tak nečekané. Jánošík prožil něco podobného, nejprve byl mytisován, pak demytisován a nakonec redemytisován. Za nejvíce zábavné na celé věci považuji stále se zvyšující výskyt slova tabu v anotacích kultovních knih a filmů, které se rovněž množí zlehka jako ústřice. Nebohý človín je tak přesycen informacemi, že ve finále neví lautr nic, a  chudák rebel gothik předvádí remake nekonvenčních kapel starých dvacet třicet let. Vědoucímu je to k smíchu, ale informovaný prosťáček valí bulvy, jako by se narodil před vteřinou.

inzerce

Každý to někdy zažil. Čte si v  poklidu recense, smířlivě mhouří oči, tu zas povytahuje obočí a občas se pekelnicky zasměje, když to kritik nějakému nesympatickému gaunerovi osolí. Přijde však okamžik – náhle se v  recensi pozná. Kritik sice raffinovaně píše o jiném autorovi, ale on ví: Je to o něm a nadto se kritik krutě trefil do černého, slabého, neduživého, ba trudovitého zlomku jeho tvorby. Na mě to přišlo u recense Evy Klíčové na Cvokyni Evy Hauserové (Tvar č.  21/2009). Zvláště v  pasáži …je svou slovotvornou invencí i neotřelým využitím odborného lexika v existenciálně působivém rozporu s  možnostmi postav manévrujících v  úzkých mantinelech života… Nebesa, vyhrkl jsem, ta do mě šije!

kou krutostí, bez zbytečných calambourů, jsem si z obchodu přivlekl balení Magnesií s nohama pevně na zemi a očima upřenýma s výzvou, abych psal blogový román s Viewek nebi. Ano, je řeč o (zatím pouze) ženském ghem. Tu by jistě mohlo vzniknout geniální antisentimentálním románu. Ten vydal jed- slabomyslné dílo dobráckého sígra. noznačný odsudek nad současnými chábry (kteří si užívají roli otce) i nad Mackenzieho Zdálo se mi, že musím dělat stádnice z ekoopusem Muž citu z roku 1771 (hlavní hrdina nomie, ale neznám podoby učitelů, bydlím několikrát omdlí z  přemíry citů) a  směle v  domě ve stillu obrazů Edwarda Hoppera navázal na dílo Gill Sedláčkové Třetí pohlaví a  jezdím na kole bez šlapek, nemám boty, (k. r. 1920), kde se doslova praví: Jejich přá- ponožky ani kalhoty. Probudila mě až slova telství začalo bez ženské sentimentality polibky „Byron Mnichov“. Můj psychoanalytik odhaa  říkáním si něžností. V  zdánlivém rozporu lil, že podvědomě se toužím připojit k  litetéto smyslné větičky vidím hlavní přednost rárnímu proudu, který spojuje plebejské nové linie české prosy. Zbývá jen poradit, jak zábavy s bohulibým cílem učinit je vysokým připravit dobrý antisentimentální román: uměním a zároveň na tom trhnout nějakou 1) psát svižně, 2) lehce, 3) hbitě, 4) přiostřit eurokačku (viz varovná absence šatů). Do tektoniku textu. díla se prý musím pustit ihned, neboť hrozí, že nedostatek peněz by mě mohl donutit Jo, kočárek se sem vejde, ale vy ne, řekl stát se učitelem, respektive prostituujícím autobusák zasloužilé matce, asi 25 let, 100 se vzdělancem (viz kolo bez šlapek). A takoví kilo. Tak jsem to vyprávěl v Merkuru matce chytří chlapi chodí mezi námi, vysedávají a  její kolegyni. Obě se smály, kroutily hla- u beznadějně prázdných sofa a Češi si na ně vou, ale věřily tomu. Co by ne, je to pěkný pořád ještě nezvykli. obrázek a nepochybně se to už párkrát stalo nebo stane. Až se toho předvídání, řekněme Jediný spravedlivý svět je ve Vraždách tvůrčího předvídání, bojím. Druhdy jsem si v  Midsomeru. Šlechtici jsou degenerovaní říkal: kdyby tak ten grafoman Viki Shock vrahouni, spisovatelé zloději, farářky eropoznal na vlastní kůži, jak tvrdá je knižní tomanky, divadelníci úchylové, členové realita. A vida, dnes objíždí Prahu s knihov- čtenářských klubů burziáni a  všechny nickou maringotkou. odporné typy, jako jsou developeři, hned zkraje zavraždí. Ve francouzské kriminálce Jan Zábrana napsal, že lepší geniální umě- je to svět bílečernobílý. Každý tamní raulecké dílo bezcharakterního sígra než slabo- bíř lotračí pod tlakem sociálních okolností, myslný opus dobráckého čičmundy. Zábrana kdežto Angličan vraždí s  rozmarným rozto však viděl příliš jednostranně. Dnes to myslem a Američan pracuje na oběti pouze jde i skvěle marketingově nastavit na míru pro konečný mystický efekt. toho kterého čtenáře. Napadlo mě to, když Patrik Linhart



inzerce

Někdo by rád dělal děti a psal experimentální romány. Jiný by medialisoval poesii pomocí interaktivních médií. Kdo však má fištróna a šicflajš, ví, že nejdál se dojde se sympatic-



Psí víno, časopis pro současnou poezii Kovanecká 8, 190 00 Praha 9, tel.: 603 201 837 [email protected] předplatné: [email protected] tvar 04/10/16



vyvření struktur Bezzubá kritika v akci Vyprávění o  životě brněnské Němky Gerty Schnirch se stalo malou událostí závěru minulého roku. Kniha si získala obdiv literárních kritiků a na stránkách mnoha časopisů či novin se objevily rozhovory s  autorkou, v  nichž se problematizoval nejednoznačný výklad okolností odsunu brněnských Němců. Z  podstaty věci se pak také psalo o  principu kolektivní viny, neboť Gerta byla jako postava vymyšlena přesně na míru problému: po otci Němka, po matce Češka; vzhledem ke svému věku nikdy nekolaborovala (vyjma vynucené účasti na sbírce pro německé vojáky umírající v  zamrzlém Sovětském svazu); odmítala mluvit německy, třebaže si to otec vynucoval; sounáležitost s  německou kulturou vyrovnávala velkorysým účastenstvím na porobě české kultury. Není se proto čemu divit, že kritika obešla problém zdánlivé vyváženosti všech pro a  proti obloukem a  velebila autorčinu zdrženlivost ve věci explicitního hodnocení historické skutečnosti. To za prvé. Za druhé pak připomněla, že život jednotlivce je smeten velkými dějinami bez ohledu k jeho osobnímu postoji. Základní otázka proto zní: K  čemu jinému je tu dnes kritika než k odkladu každého podstatného problému?

Není její metodou jednoduchá transpo- nezabývá, zatímco autorka – a  v  tom je zice důležitého v  banální? Tučková nejspíš nutno vidět projev jisté odvahy – o  něj potřebovala rozpálit mínění Čechů konfron- opírá žalobu české poválečné politiky. Kam tací s jejich vlastní historií. Literární provoz vypravěč míří, když nechává Beneše rozpodnět vsáknul a  vydal z  něj jednoduchý dmychávat vášně davu, je jasné. Němci po počet – z  rezervoáru hlubinných pravd válce mají nést stejné označení jako Židé za vytáhnul ty nejlíbeznější řeči o  Dějinách války, stigma své krve, znak, který nelze ani a  nebohém člověku a  stran vypravěčova vzít zpět, ani o  něj s  protivníkem diskutopostoje přezpíval mantru o  nehodnotícím vat. K  Benešovi už proto nesmíme shlížet pohledu dokumentaristy. s  obdivem, dokonce není možné vzít na Bylo by samozřejmě nejjednodušší na pří- vědomí okolnosti, jež ho k vyslovení definiběh o Gertě zapomenout alespoň do chvíle, tivního termínu vedly. kdy se budou udílet literární ceny. Taková je V  tom je vypravěč nekompromisní. Jaku nás praxe – ale to nechme stranou, přece koliv se nám pokoušeli namluvit, že se jenom se nám stále zajídá pravidlo, podle v  románu Kateřiny Tučkové nehodnotí, něhož kniha stojí za diskuzi teprve tehdy, máme před sebou jasný důkaz uzavřené získá-li nějaké ocenění, anebo úplně nejlépe a  konzistentní interpretace historického natočí-li se podle ní film. problému se vším, co k takové uzavřenosti Pro ideologickou interpretaci Vyhnání je a  konzistenci patří. A  přesto: Není právě bezpochyby zcela zásadní pasáž, ve které takto vyhrocený názor tím nejschůdnějším Beneš křičí z  balkonu brněnské Nové rad- řešením pro každého, kdo chce relativizovat nice, že německý národ musí stihnout naše společné stanovisko k  národu, který veliký a  přísný trest, že jeho (Benešovým) rozpoutal a  vedl nejšílenější válečné peklo programem je německou otázku v republice v dějinách lidstva? Jak jinak se postavit za „vylikvidovat“. Gerta naslouchá jeho projevu jeho příslušníky – ať už byli na straně dobra a ptá se: „Trest Němcům? Všem Němcům? či zla – než za pomoci vyostřeného slovníku Nebo trest Němcům, kteří se provinili, kteří namířeného proti trestajícímu představiteli pomáhali budovat Říši, kteří se snažili urvat válkou postiženého státu? si pro sebe víc českého nebo víc židovského? Možná že mlčícím kritikům křivdím Kterým Němcům?“ Beneš na její otázky – uvědomili si asi marnou snahu autorky neodpovídá, protože jeho programem je relativizovat společný příběh (se vší trapřece otázku jednou provždy vylikvidovat, gikou, která k  němu patří) a  přijali histotak aby už nemusela být pokládána. rický okamžik, kdy Beneš symbolicky likviAktéry našeho liberálně-humanistického duje české Němce. Následující krok pak už diskurzu slovo „vylikvidovat“ nenechává logicky museli držet s  Tučkovou v  zájmu chladnými. Rozdíl je jen v  tom, že kritika liberálně-humanistické doktríny: „My víme, se aktem hromadné likvidace přehnaně že Beneš nic takového říkat neměl, protože

tím přitakal násilnostem, ale na rozdíl od autorky si uvědomujeme okolnosti (a proto také mlčíme). Nicméně souhlasíme s tím, že kolektivní vina Němců musí být zproblematizována.“ Pokud se zeptáme, proč musí být zproblematizována, pak se asi dočkáme této odpovědi: Kolektivní vina není přípustná tam, kde se má uvažovat v intencích liberálně-humanistického paradigmatu. Jenže k čemu je pak kritika, když v těchto klíčových momentech naší historie selhává a  omezuje se jen na podporu momentálně jediného možného výkladu řešení německého problému po skončení druhé světové války? Když jen opakuje všem známý imperativ, že totiž nutno nesoudit národ, ale jednotlivce? Není taková kritika jen obyčejným provozem, který nekritizuje, nýbrž pozorně kopíruje pravdy všeobecného mínění? Osobně si myslím, že stav této kritiky je daleko horší: taková kritika totiž dává za pravdu všem našim nynějším neonormalizátorům, kteří vědí své hlavně o projevech extremismu – kdo nemlčí s námi, křičí proti nám. A  přitom stačilo tak málo, například položit otázku, jak se to má s nestranností a  objektivitou během války, kdy si jdou lidé po krku a kdy se přísně rozlišuje už jen podle národnosti. Anebo rozebrat způsob, jakým se vypravěč vyrovnává s  traumatickými scénami. Co třeba říci o pasáži, v níž těsně po bombardování Brna Gerta běží v  noční košili ke zřícenému domu své přítelkyně a bosa prohledává jeho trosky, jsouc vyháněna zlými muži v černých holinkách? Jakub Vaníček

avantgardy: André Breton, Benjamin Péret, Robert Desnos, Michel Leiris, Philippe Soupault, Louis Aragon a další. Posvátný dojem však určitě rušily tuhé frakční boje, spory a  ustavičné vylučování. Nevyhnulo se ani Prévertovi, roku 1928 je ze skupiny vyloučen. Nesnášel prý Bretonovo panovačné chování a  zasahování do soukromí. Vztah těchto dvou mužů byl však složitější. V roce 1930 sice Prévert ještě s  několika přáteli publikuje protibretonovský pamflet Mrtvola, nicméně o šest let později se podpisy obou tvůrců objevují pod Výzvou k  lidem, která žádá pravdu o sovětských politických procesech. Když André Breton 28. října 1966 umíral, byl Prévert první, kdo za ním přispěchal do nemocnice Lariboisière… Šel jsem za ním a mluvil jsem k němu, ale byl už po smrti, vzpomínal později Prévert. Příčina, kvůli které opustil Prévert kutloch svých přátel, se jmenovala Simone Dienne (pozdější slavná herečka Signoretová); pronajali si hotelový pokojík a uzavřeli sňatek. Manželství však netrvalo dlouho, bolestný rozchod se Simone končí ale opět poezií. Tehdy vznikl jeden z nejslavnějších šansonů Mrtvé listí, které nazpíval Yves Montand, ten, za kterého se Simone znovu provdala: Vidíš, nic jsem nezapomněl / Mrtvé listí smete metař na lopatu / stejně jako vzpomínky a žaly / a severák je rychle odvane / tmou nepaměti. Těsně před válkou se Prévert seznámil s  jinou herečkou, Janine Tricotetovou. Za války vstoupila Janine do odboje a musela se skrývat na venkově, po osvobození se opět sešli a  od té doby měla pro Préverta láska podobu této ženy. Prévert pečlivě schraňoval staré výstřižky, pohlednice, časopisy, všechno, co lidé odhazovali jako nepotřebné; první Prévertova koláž pochází z  roku 1943 a  nese název Portrét Janine; podoba milenky je obklopena květinovými girlandami, květinami jako z  botanické zahrady. Později se začal kolážemi zabývat velmi intenzivně a soustavně. V roce 1942 se Prévert seznamuje v Nice s  redaktorem a  nakladatelem René Bertelém. Díky jeho pečlivé editorské práci a  soustavnému naléhání na autora vzniká básnická kniha Paroles (Slova). 10. května

veršované příběhy doprovázené hudbou. Přesvědčují o své pravdivosti, aniž by potřebovaly být podepřeny uznávanou autoritou. Když je náhodou zaslechnete, dáte jim za pravdu. Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí […]. Jacques Prévert zemřel na rakovinu 11.  dubna 1977; jeho křehké a  citlivé dílo ozářilo poválečnou Evropu, a dnes rezignovaně opouští kulturní scénu našeho kontinentu. Když se podíváme na fotografii Jeana Gabina, jenž si zahrál hlavní roli ve snímku z dělnické periférie Den začíná, natočeného podle Prévertova scénáře, uvědomíme si, že jde o  prototyp stejného muže, včetně způsobu, jakým oba kouřili svoji cigaretu; drsná něha ve vědoucí tváři, potvrzení toho, že existuje mužnost bez brutality.

francouzské okno O  FRANCOUZSKÉM KULTURNÍM ŽIVOTě REFERUJE LADISLAVA CHATEAU Paříž by nebyla Paříží Láska, láska… Pitomá otázka! Tak pojď už sakra sem! Od toho tady jsem! […] Napsal ten, kdo svedl poezii z výšin Parnasu do ulic Montparnassu. Jmenoval se Jacques Prévert a letos 4. února uplynulo sto deset let od chvíle, kdy se narodil v Neuilly-sur-Seine. Rodina se krátce nato přestěhovala do rue de Vaugirard, kde malý Jacques navštěvoval soukromou katolickou školu – a  nelze říci, že by se s ní v patnácti loučil s těžkým srdcem; místo školy se rád toulával s bratrem Pierrem po Paříži, rád pozoroval přístavní vykladače, jak se potápěli, modře tetovaní jako námořníci, mnohokrát tak vzpomínal na své dětství. Edith Piaf, Marlene Dietrichová, Juliette Gréco, Yves Montand, Mouloudji, bratři Jacquesové, Marianne Oswald, Serge Reggiani zpívali jeho šansony, filmy Děti ráje, Zločin pana Langa, Nábřeží mlh či Návštěva z  temnot, natočené podle jeho scénářů, se staly legendou. Prévert patřil k mimořádné generaci básnících zpěváků a  zpívajících autorů; nenuceně, srozumitelně a  vtipně dokázal v  básních, stejně jako ve filmech, zachytit kouzlo okamžiku uprostřed všedního dne, byl básník-scenárista; stal se symbolem Francie. Mnozí dokonce s úsměvem tvrdí, že mu cestovky dluží roční podíly ze zisku, protože bez něho by Paříž nebyla Paříží. Dvacetiletý Prévert si pronajímá s  kamarády Yvesem Tanguym, budoucím tvůrcem avantgardy, a Marcelem Duhamelem, zakladatelem proslulé knižnice Černá řada, malý byteček v rue du Château na Montparnassu. V  bývalém krámku s  králičími kožkami se dveře netrhnou, zvláště od chvíle, kdy se pánové připojili k  surrealistické skupině. Muselo to u  nich vypadat jak na oltáři

1946 se Prévertův debut objevuje na knihkupeckých pultech a podle tehdejších údajů se jen ve Francii okamžitě prodalo na tři sta tisíc výtisků. Navzdory úspěchu zazněly i závistivé výkřiky: ce n´est pas de la poésie! To není žádná poezie! Ale Georges Bataille, René Char, Henri Michaux, Maurice Nadeau i André Gide vystoupili rezolutně na Prévertovu obranu. Slova byla přeložena téměř do všech světových jazyků (česky vyšla v  roce 2000 v  překladu Petra Skarlanta a  o  čtyři roky později se dočkala reedice), sbírka každoročně vychází v  obrovských nákladech a zdá se, že ani po letech neztratila nic na své aktuálnosti. Jednotlivé Prévertovy verše se postupně proměnily na okřídlené výroky, zlidověly a začaly žít vlastním životem, kdy se už nikdo neptá na jejich autora; předčítaly se v  literárních kabaretech jako



inzerce

tóny barvy vůně

klub obchod čajovna

Mánesova 87, Praha 2

(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)

www.rybanaruby.net, e-mail:[email protected]

tvar 04/10/17

továrna

továrna na absolutno TOVÁRNA NA ABSOLUTNO – rubrika pro začínající či dosud publikačně neprovařené básníky pokračuje ve své činnosti. Personál se zavázal každou dávku veršů pečlivě prostudovat, ty pozoruhodné pak zveřejnit. Pozor! Rubrika má kromě jiného sloužit jako přípravka na literární provoz, na věčné ústrky, negativní posudky, odmítání ze strany nakladatelských domů, ba na uštěpačné kritiky, na to, že někdo bude vašim veršům rozumět líp než vy apod. Vybrané i nevybrané texty budeme komentovat a šetřit vás nebudeme: spisovatelské očkování! Obálky a e-maily označené heslem Továrna na absolutno (obsahující vaši tvorbu, jméno a zpáteční adresu) směrujte do redakce Tvaru (Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, [email protected]). Milí, začínají se množit polekané telefonáty, zda naše Továrna přec jen nezkrachovala – však víte, krize, sněhová kalamita, krize literatury, krize polemiky a  takové. Mám pro Vás dobrou zprávu: Nikterak! Čekal jsem pouze, trpěliv, až se nashromáždí sdostatek materiálu a já si budu moci řácky vyhrnout rukávy a plivnout do dlaní. Trvalo to. Nějak jste zlenivěli, nic nepíšete. Anebo se mě bojíte? Jen se bojte, jsem pes. Ale nakonec se přece podařilo, je to tu! Třeba hned taková Johana Hořejší mi udělala radost. Hleďme ji:

Johana Hořejší ••• jen torza slov se pošťuchují v hlavě o trochu víc deziluze o trochu víc zadělaný chodník před mým oknem nechám ještě zrát tuhle chvíli pod mdlým sluncem listopadu ještě chvíli aby se nalila a mohla jak nasáté klíště sklouznout do mé dlaně dikobrazí je zpátky tak mi buší krev ve spáncích kladívka ze sladkýho dřeva tančí v zátylku a hrudní koš se napíná hrozí, že z něj vyskočí magnolie a není tu sníh ve kterém by ten rej mohl zasyčet a usnout jsou tu jen horké hlavy tulipánů otírající se mi o lýtka, když zrána kráčím do polí polknu hořké víno a z mahagonových hlubin hlavy vyplují pohublí dikobrazi o mou kůži spálí se i trny nedospalých nocí Jak říkám, chválím Johanu za tyto básně, jen tak dál. A  přeji, ať se příliš neopevní v  opěvání a  vysvětlování nálad – to jí jde moc dobře, ale ať nezapomene též hojně vykukovat ven. Další dodavatel, to je import ze Slovenska:

Peter Prokopec Mólo Vietor sa opiera a jedine tieň drží – tak vzniká príliv Som pri ňom blízko bližšie ako je treba na zasiahnutie harpúnou – oči hľadajú bóje a za sebou nechávajú mňa Len občas

tvar 04/10/18

pohladia mólo – už tak dlho hnijúce drevo ponorené vo vode K sebe Tma sa rodí na chrbte medveďa – celý kabát je od nej pokrytý srsťou sa už nedá rozoznať len vieš že tam je keď sa k sebe nevraciaš

a ani noc

Peter Prokopec má s  Johanou Hořejší cosi společného. Oba dovedou velmi originálně uchopit okamžik a zavrtat se do něj jako larvy, oba dva jsou dostatečně sečtělí a  šikovní, aby báseň nepokazili nějakou nevkusností, klišé v rovině obratů je neohrožuje. Přesto (a proto) se o ně trochu chvěju – ačkoliv už jsem starý kontrolor, zatím nejsem schopen uvidět, zda jsou tyto básně (a další, které mi poslali) pouhým výplodem kultivovanosti, anebo skutečnou bytostnou potřebou, která se nedá utišit nějakou jinou činností. Zda jsou opravdu tím neklidem, který dává jíst umanutosti a přeroste v sílu hledat vlastní výraz nejen v apartních střípcích, ale v básnickém sdělení, které je kovem, zní a formu od obsahu v něm neodpářeš? Nějak jsem se rozohnil, ale to proto, vy dva, že Vás chci povzbudit, poslat na oběžnou dráhu, vyprovokovat k životu v poezii! Snad mi porozumíte: tyto drobné, zdařilé štětinky (přestože by mohly být okrasou mnohých tištěných básnických sbírek), nejsou ničím víc než slibným začátkem, trochu nebezpečné v jejich pěknosti; už teď by se jistě našel doslovista, který by je prohlásil za zralé, tedy dostačující. Nevěřte a rvěte se (sami se sebou pochopitelně) dál!

Markéta Štochlová, fotografie, 2009 víte přibližně jak vy víte jak přibližně já přibližně vím jak kdo ví přibližně kdo ví jak hra nevysoká hra každého jednoho

Václav Zimmer

ano i mě

••• víš na co máš a myslím že to víš moc dobře

každého jednoho

přesto jednou za čas přijde chvíle mírně riskovat no nejde o život a tvůj risk je většinou sladkej jako marmeláda můžeš jím maximálně pokecat stůl ne si podělat život

ta hra pomalu tráví neškytá Hm, toto je z jiného soudku, čerstvý objev, že papír unese téměř všechno, tu napíná pařát k sympatickým pokusům postihnout nejen své vlastní (po)hnutí, ale i  něco, co je ve vzduchu, čemu tak nějak kolektivně čelíme všichni. Těsnohlídku ml., třes se, roste ti konkurence, bohužel i  se všemi nectnostmi takovéhoto beatnického slovního průjmaření. Nasliním a  jedu – s  vírou, že každé zájmeno je velezajímavé a  nepostradatelné, když už jsem ho jednou vysmah. Neškodilo by, Václave, poněkud zabojovat s  tvarem, výborná zbraň jsou třeba klávesy del a backspace, citlivost k tomu, co se děje, byste měl. Teď už jen tolik nesázet na

nebržděný průtok spontánnosti a  oddělit to dobré od věcí, které diktuje jen obyčejná rozjívenost; nakumulovat v  textech více energie za pomoci vůle k tvaru. Ať to není tak řídké. Řekne se to snadno, ale jak to udělat, musíte zjistit sám. Držím palce.

Petr Petříček Naděje Zítra taky ještě žiju říkám si než usnu když den má krátké rukávy a tolik přání zůstalo s holýma rukama. Tož, to ne, příteli, takhle... Vybral jsem jednu typickou, ne nejlepší, ač bych býval rád. Nejlepší tu totiž nějak chybí, konvolut je vzácně vyrovnaný. Ve vašem psaní (nejen v  názvu této básně) je i  určitá naděje, ale je dobré vědět, že poezie nevzniká nalámáním nějaké sentence, ve které se předem cosi lyricky zašmodrchá, do krátkých řádek. Zase spustím ten kafemlejnek jako na spousty Vašich předchůdců: Čtěte krucinálhimlhergotfagotfix i jiné verše než své vlastní, přemýšlejte u  toho – jak jsou udělané a  proč! Hlavně verše pořádných českých básníků, pěkně z knih, ne z internetu. Halase. Holana. Kabeše. Diviše. Wernische. Juliše. Hrbáče. Například. Nebo jiné, jak chcete. Nebojte se jich. Občas mi někteří adepti spisby tvrdí, že „raději nečtou, aby je to neovlivnilo“. Hm. Takoví teda pak ať radši ani nepíšou, a už vůbec ať se nesnaží do poezie kňafrat, bubřinové hrdopyšní! Já se taky nesnažim rozbít atom nebo kibicovat jaderné fyziky, anžto nejsem a ani moc nechci být zaškolen. Ale takový vy, Petře, určitě nejste, to jsem se jenom urval ze řetězu, odpusťte starému člověku. Nevykašlete se na to. Dívejte se, čtěte, prožívejte, srovnávejte, přemýšlejte, pište... Hlavně buďte umanutý a  silný. Však ono z  toho něco vyleze.

A já o vlku (nečtení) a vlk za humny – tady Marek Řezanka o tom dokonce i napsal:

Marek Řezanka Bezhlavá socha ve staré zahradě „Nečti nic“ – tihle staří svatí uprostřed zahrad ztratí hlavu, Brokoffe, budeš zalívati deštěm svých slz tu sochu v davu pro dívku z Nečtin, pro ten samet, který jí srdce něhou chrání, lépe než v kámen vytesané má na něm pouze jedno přání, ať u kříže se zázrak stane, nevěří více, znenadání Nepomuk kyne tím, co nemá, nezemřel, kdo nám na paměti tane, kdo víš, že měl vždy téma, voní ti z vlasů, dýchá z pleti, to je snad víc než všechny kříže, Nepomuk sám by hlavou kýval, v předšeří keřů dávno ví, že zbylo mu víc, než stará skýva chleba a vrtoch svého krále, jedno už, kdo ho vlastně shodil, od sochy vede stinná alej, někde tam sen se z prachu zrodil... U paty světce zrezlá pila, Pilát už setřel pot svých rukou, kamenná srdce netrápila trýzeň svým strachem nebo mukou... Kamenná srdce kdysi bila, poslechni moje. Slyšíš, tluče, dokud se láska nepohřbila, nebude nikdy hrozný účet, venku je tma, tys představila měsíci hvězdy na obloze... Bezhlavá socha v stínech žila, srp u nohou a hřeby v noze... Koukáš, jak ve tmě Malým vozem uhání čas – ten křehký silák... Co na tohle říct, Vitolde? Ano, vzdělanost, sečtělost, šikovnost a  šarm, slovní zásoba:

jejej!, vůle k  tvaru – dokonce vázanému mer Václav, řekl bych, ale je to jemnější, – všech sedmnáct pé bych si tu mohl odfajf- vybarvenější druh. Ťutinku a  mazlínka kovat. Něčím mi to dokonce trochu připo- tedy vystihl výborně, ještě teď se směji míná Nezvalův překlad Havrana. Přesto mi a  srovnávám s  několika ťutinkami a  mazto nějak... nejde pod fousy. Evidentně jsme línky, které znám z  autopsie. Ano, sedí narazili na problém: buď problém Marka to. Prozaik by na takovou charakterisŘezanky (a já ho neumím pojmenovat jinak, tiku spotřeboval pět stran. Jan se ale umí než poezie se přes všechna očekávání nedo- i  zasnít v  jeteli. Ne, že by všechny jeho stavila), anebo pana Ljagušky a  jeho ome- „úvahy“ byly tak úderné jako tyto, ale proč zenost, oblibu poezie určitého typu... A  že by časem nemohly být? uhodnu, pane Řezanko, ke které možnosti se přikloníte? Víte, já se někdy chodím hádat s  jedním Marta Holmanová emeritem z  protějšího fochu. On když se dostane do ráže, pořád by jenom ozvláštňo- Cizí lože val, opěval a dumal, co čím chtěl básník říct, mluvili jsme proti sobě což mne nakonec rozdivočí, někdy na něj ledové květy z úst až skoro řvu: „Jardo, dyť poezie přece néjni ani zalité horkými slzami nevyzrají způsob, jak jednoduchou věc říct zašmo­ tříští se o zem drchaně, naopak, je to zkratka! Schopnost zkrátit román na pár řádek! Pokusy vyslo- – miláčku, to divadelní kukátko není naše vit něco, co se jinak říct nedá!“ Nevěří mi – a ty lístky jsou na jiné přestavení a snad by se i popral, dědek bláznivá. nikdy neodejdu šla jsem a potkala květ v rozpuku Jan Polívka s omamnou vůní kolemjdoucí jetel Ležím v  trávě a  nevím. Mohl bych, snad i měl vědět. Ale nikdo mi nic neřekl a já sám na nic nepřišel. Jen kolem se prochází jetel. slečinka a chlapeček Ťutinka a  mazlínek se sešli uprostřed hloučku. Hladili si bříška, předváděli prostocviky, nakažlivě se smáli a sbírali smetanu, co se do nich vešlo. Uměli o  ni poprosit, pohrozit, vyvztekat si ji i  vyprudit. Uměli s  ní ale taky výborně kšeftovat a  na kumpány měli čuch. Pak se ale venku utrhl rampouch a kde byl smetany konec.

šel jsi, lapil ho a zahřál ve svých dlaních rozkvetl otevřela jsem okno, pomalu se snášel k zemi a zápach vyvětrala V návštěvních hodinách cvičím se odmala z potoka upíjet průzračnou stravu mám se teď zavěsit na drápky napětí za nohu a rukou podotknout země? nebo snad se svojí drůbeží vykleneš nad hlavou v břidlici s břeskosvodem?

tušíme, že nějaké jednotící téma pod tím je. Nevím, jestli tolik práce lze nechat na nebohém čtenáři zcela „zdarma“, bez nějaké voňavější návnady, tajemství, příslibu. Dělá to na mne dojem, jako by tu autorka něco nedotáhla anebo možná naopak přetáhla: Místo kompaktního celku, který by bylo radost obzírat a  přijmout, vyšroubovala, zjinotajnila každý detail do alelujá a pyšně nám to chrstla pod nohy. Mně je to fuk, já byl u dragounů a něco vydržím, ale jestli se ode mne čeká nějaká moudrost či doporučení, pak snad jít na to s určitým odstupem. Snad ani ne s odstupem od tématu, jako od slov, která se dovedou přemnožit a vytvářet (jako v básni zmíněná námraza) roztodivné květy. Když není po ruce jiný, stačí odstup časový. Pomůže rozlišit, která slova, obrazy opravdu chtějí něco říci (a  jestli se jim to skutečně podařilo) a která v básni už jenom překážejí jako zaprášené dekorace. Mám tu v  záloze ještě čtyři adepty, které česlo vstupní kontroly zachytilo. Jana Šušlíková – rýmy, lyrizující básnické obrazy, trocha sentimentu, také hodně klišé – poctivá ruční práce, ale poezie nikolvěk. Totéž, ale bez rýmů tu mám také od Pavlíny Brašíkové. Ukázku pánské, silácké verze nepoezie dodal Mike DeLongpre – však to známe všichni, někdo si sedí, něco k  tomu pije, pokuřuje samozřejmě, o něčem uvažuje, na něco se dívá, pak je opilý nebo smutný a... ale co? Jitku Nesnídalovou, kterou pod dívčím jménem naše Továrna již jednou zaměstnala, dnes také nepotěším, dostala se možná do fáze nějakého většího uvolnění toku myšlenek (nebo spíš pocitů), ale zcela ji opustila ta zatrachtilá, dnes už několikrát citýrovaná vůle k  tvaru. Tak třeba někdy příště. Ještě jedno závěrečné napomenutí pro Vás pro všechny, mí milí pardálové: Čtěte si to, co napíšete, nahlas. Pomáhá to, velmi to pomáhá oddělovat zrna od plev. Inu, zase příště se na Vás bude těšit Váš

Jé, dneska jedem jak na lochnesce, hází to ze strany na stranu a já z toho skoro pištím jak malý húdě! Milé je, že Jan Polívka nazval své krátké, přesto paradoxně kecavé texty úvahami a  ponechal je v  dlouhých řádcích. I  tak jsem si ho dovolil zahrnout mezi adepty poezie, patří do stejné čeledi jako Zim-

Marta Holmanová si tu a  tam sympaticky zahraje s jazykem, se slovy. To tu dnes vlastně ještě nebylo. Jenže nějak nám to nechce držet pohromadě, sesouvá se to v šustivou hromádku sebraných zajímavostí, přestože

autor po zbytek díla snaží čtenářům vyvrátit s  náruživostí, svědčící o  jeho upřímné lásce k  oboru, jejž si zvolil za svou životní náplň. V  závěru knihy nás pak už nepřekvapí jeho slova: „Ano, typografie je naprostý pupek světa – čím víc se na něj díváme, tím se stává krásnějším, a my se pomalu propadáme do blbosti. Vzhlížíme k  pravzorům vázaným v  plesnivých kůžích a  tiskařská čerň je naším vonným kadidlem, ředidlo myrrhou, my pak strnulým pohledem zaklínáme kobru monitoru.“ Projdete-li se Štormem celým oním příběhem zrodu písma, nebude se vám tato metaforičnost jevit jako násilná, ale uvidíte v  něm logické, skvěle vypointované vyústění, stejně trefné jako o  pár řádků výše zamyšlení nad posláním typografa, jenž má „působit na čtenářovo podvědomí estetickými prostředky, přiživovat se na proudu informací putujících do jeho oka a mysli, pašovat krásno do jeho hlavy. Krásno v malých dávkách působí dlouhodobě a masy prospěšně kultivuje.“ Na slavnostním večeru, kde se předávaly výše zmíněné ceny, sám Štorm svou knihu v krátkém šotu charakterizoval takto: „Tohle jsem napsal pro lidi, kteří si myslí, že písmo vzniká někde v  počítači nebo v  tiskárně. Není tomu tak, písmo je dílem lidského ducha, intelektu, výtvarného citu a mnoha let studia a  zkoumání různých věcí. Za každou abecedou stojí příběh jejího tvůrce – a  o  tom je tato knížka.“ Osobně mě až zamrzelo, že mé nevytrénované oko není schopno postihnout všechny ty minuciózní varianty a nuance. Dozajista si tak z knihy více odne-

sou mladí adepti typografického řemesla zájmu o  problematiku postižených lidí, (jež ani v  dnešní digitální éře neztrácí nic které však – ani po pádu mnohých bariér ze svých řemeslných základů); tam, kde laik a mýtů – pořád neznáme dostatečně dobře. poněkud umdlévá pod lavinou neznámých Ku vlastní škodě, třeba dodat. Publikace je odborných pojmů, se oni jistě budou cítit doplňkem ke stejnojmenné výstavě (sluší jako ryba ve vodě – některé kapitoly jsou se uvést autorku koncepce Petru Chmevyloženě praktickým manuálem, vypoví- lařovou a  fotografku Hanu Fleknovou), dajícím o  nezištné snaze autora podělit se která sice proběhla už před více než třemi o  své zkušenosti s  mladšími, méně zkuše- lety, ale snad jí k  aktuálnosti dopomáhá nými. skutečnost, že občanské sdružení Okamžik Přidejme ještě krásnou grafickou úpravu (www.oka­­­mzik.cz) stále funguje, ba letos (jistě se neubráníte a po přečtení si knihou oslaví desáté výročí. Medailonky patnácti znovu prolistujete, kochajíce se tou důvtip- „obyčejně neobyčejných lidí“ nejrůznějšího nou obrazově-textovou koláží), nápaditou věku, profesí a  zájmů jsou pro mě opětovhru s  různými typy písma přímo v  textu ným důkazem o síle a nezlomnosti lidského a  ono „kouzlo živého zájmu o  řemeslo, kon- ducha, připraveného v případě potřeby bojocentrát lásky k typografii“ (jak se sám Štorm vat tak urputně s nejrůznějšími handicapy. vyjadřuje o  jedné své oblíbené populari- Až jedna z  autorek měla potřebu nechat zační typografické příručce), a  dostaneme v  úvodu explicitně zaznít varovná slova: mimořádnou knihu, která přesahuje hra- „[…] můžete na chvíli podlehnout fascinujícímu nice svého oboru. Cesta do Indie, kde Štorm dojmu, že lidé se zrakovým postižením mohou své eseje pro Revolver revue na pokračování bez problémů lézt na skály, střílet z luku, paličpsal, jistě nebyla marná. kovat nebo třeba vychovávat děti. Nenechte se ale mýlit – za všemi malými či většími Jsem rád, že Výlov, rubrika budící zpo- »vítězstvími« je ukryto mnoho času, energie čátku dojem odpadiště knih průměrných a  vůle. Navíc je pravdou, že zdaleka ne všem a podprůměrných, se postupem času stává nevidomým se podobné činnosti opravdu daří.“ spíše útočištěm pozoruhodných, jen jaksi Přesto v těch stručných popiscích k fotogramacešsky přijatých děl či bohulibých myš- fiím jednotlivých aktérů klíčí silné, inspilenek. Loni na podzim jsem pomáhal dávat rativní životní příběhy. Za všechny „vítěze“ dohromady „neslyšící“, 15. číslo Tvaru, nechme promluvit Ondřeje Fránka, jenž při a tak je zmínka o brožuře Nevidomí (mezi) popisu přípravy vodní dýmky jen tak mezi námi (vydalo ji „sdružení pro podporu nejen řečí utrousil: „Vyfoťte mě, jak umím normálně nevidomých“ Okamžik v roce 2007) na tomto – obyčejně žít…“ místě přirozeným pokračováním mého Michal Škrabal

Bc. Vitold Ljaguška, za správnost ref. Správcová

VÝLOV Z  komnaty do komnaty / kluzké sítě, / nevody plné vody. / V  nejzazším pokoji zámku / padá do mdlob / sladká komtesa. Emil Bok: Výlov rybníku „Na světě existuje spousta zajímavějších oborů, než je typografie,“ říká rouhačsky na úvod svých Esejů o  typografii (Revolver revue, 2008) význačný český typograf František Štorm, mimo jiné jeden z  nominovaných na loňskou Magnesii literu v kategorii Publicistika (vítězem se nestal, maje těžkou konkurenci v  knize R. Denemarkové Smrt, nebudeš se báti). Takové východisko může nám, co s  autorem dosud nemáme tu čest, ve své provokativnosti připadat až poněkud samoúčelné, jak se však ukáže v  průběhu četby – té pozoruhodné exkurze do typografického světa –, je dokonale věrné pisatelově nátuře, a  jiné vlastně ani být nemohlo. Až mi ta jeho odrzlost, s níž nechává zaznívat své, mnohdy značně neortodoxní, názory a útočí na obecné nešvary dnešní doby, připadá sympatická a jsem mu ochoten odpustit sem tam ostřejší výraz; ostatně mezi cinkáním půllitrů, které jako bych za textem slabě slyšel, se tento snese. Nemylme se však, nejde o nějaký bohapustý opilecký žvást (ačkoliv se o  nejrůznějších stolních společnostech a  hospodských seancích mluví celkem často), Štormovy eseje jsou napsány s rozvahou a podloženy nemalými zkušenostmi jak profesními, tak životními, a  přesto jim je cizí suchopárná akademičnost – naopak: svou úvodní výpověď se

tvar 04/10/19

RECENZE MÍT RULETU, MÍT ZÁVRAŤ Stanislav Dvorský: Ruleta ARCO, Praha 2009 Na podzim roku 2009 vyšla útlá kniha Stanislava Dvorského Ruleta nákladem padesáti devíti číslovaných výtisků v  autorově vlastním nakladatelství ARCO. Onen kabalisticky záhadný počet výtisků knihy zračí tzv. sezónu 59 ­­­ – rok setkání Dvorského a  básníka Petra Krále (také např. básníka Prokopa Voskovce), rok, jenž byl počátkem celoživotního přátelství i  sdílení mnoha společných témat, počátkem dosud trvajícího dobrodružství imaginace, který slovy Dvorského z  doslovu ke Králově surrealistické sbírce Bar příroda poznamenala „závrať z míjení a ovanutí nicotou, jež se stala určující zkušeností už v  dobách našich prvopočátečních básnických výzkumů“. (str. 144) Ruleta je spíš delší povídka, která v  deseti krátkých kapitolách představuje skupinku stejně naladěných přátel, tzv. spálenou mládež, kteréžto označení může evokovat jak beatniky, tak všelijaké deriváty existencionalistických nálad tolik oblíbených právě ke konci padesátých let. Ruleta se tak trochu tváří jako generační výpověď, ale značně potutelná: „Ve své malátnosti rozeznával dvě tóniny. (...) Jedna představuje slabošství čistě jeho, jaksi „vrozené“, druhá je ochablostí spálené bytosti, ochablostí společnou všem spáleným.“ (str. 18) Pod jmény Daniela, Evžena Štěpána, Pierra, Sue, Barbary a  Janetty se skrývají předobrazy skutečných osob, ale není to pro atmosféru knížky vlastně důležité, nejde ani tak o  reálnou biografii, jako spíš o  biografii ducha doby a  zároveň o  přesný záznam společného vnitřního vyladění, který lze nejlépe podat skrze fragmenty jakéhosi novodobého „floutkovského“ mýtu. Postavy mezi sebou rozvíjejí podivné rituální hry,

TEMNÁ STRANA PLYŠE Tim Davys: Amberville Přeložil Robert Novotný Světová knihovna Odeon, Praha 2009 Román Amberville, debut švédského autora Tima Davyse, u  nás vyšel v  rámci edice Světové knihovny nakladatelství Odeon, jež v  posledních letech takto již poněkolikáté zkoumá kalné vody žánrové literatury (např. Michael Chabon – Konečné řešení, Židovský policejní klub, Haruki Murakami – Konec Světa & Hard-boiled Wonderland). Bez ohledu na marketingový hype, mlžení kolem pseudonymu autora, pod nímž se údajně skrývá známá a veřejně činná osoba, a  zprávy, že Amberville je první část z  plánované tetralogie, jde o ucelený a čtivý text, jenž ctí americkou drsnou školu a  vtipně odkazuje na noirovou estetiku se všemi jejími pro­prietami. Jestliže Amberville nepokrytě vzdává hold žánru hard-boiled a  bezezbytku naplňuje jeho paradigmata, nejedná se o detektivku v  pravém slova smyslu, respektive román, v  němž by šlo primárně o  odhalení zločinu. Přednost zde dostala právě sofistikovaná hra se žánrem, spočívající ve zkoumání toposu města jako přízračného prostoru zaplněného tajnými strukturami, jímž se pohybují „plyšáci s  posláním“, existenciálními otázkami rozervaní jedinci, jejichž boj načrtnutý primární zápletkou je z této pozice pouze jakási přidaná hodnota vyprávění. Namísto krve, potu a  slz ovšem nastupuje cupanina deroucí se do úst. Plyšáci se vraždí, upalují a  nenávidí. Lžou, intrikují, podvádějí. Zcela bez skrupulí dávají průchod temným vášním. Jejich jednání problematizuje a  rozbíjí iluzi o  nevinném a bezkonfliktním období rané fáze lidského

tvar 04/10/20

které jako by neměly počátek ani konec, hry zrozené z nicoty a prázdna: „Janetta neměla co dělat. Dlouho se rozhodovala, má-li zůstat doma, lehnout si nahá na měkký koberec před zrcadlem a  číst si znovu Štěpánovy dopisy, plné dráždivých metafor, nebo má jít do města a  nechat se vidět před výkladními skříněmi s hudebninami“. (str. 21) Ruleta začíná v kině během filmové projekce, kdy Daniel vidí v promítaném filmu jednu z postav Rulety – Janettu jako loutku. I všechny ostatní osoby knihy mají cosi z  loutek podřízených jednomu principu: „zdálo se mu zcela jednoduché být mechanickým člověkem, pohybovat se bez příčin a bez zábran.“ (str. 23) Co je oním principem? Je to ona ruleta samotná, hra, či spíše stav jakési objektivně řízené závrati a denního snění, do kterého postavy knihy v různé intenzitě upadají: „Daniel měl ruletu. Objevoval, vstřebával koutkem oka Janettinu tvář. Slunce či spíše stíny listí jí střídavě nasazovaly a  snímaly škrabošku.“ (str. 22) Stav „rulety“ je jakousi mámivou korespondencí, výměnou mezi skutečností a  zjitřenou myslí „hrdinů“ knížky, kdy branou k zostřenému vnímání může být např. otáčející se skleněný tubus akvária za výlohou. Ruletu nelze „hrát“, pouze ji lze „mít“, asi jako lze mít závrať, úžeh či vidění. To, že knihu otvírá právě scéna v  kině, je docela příznačné. Celá novela jako by i  potom probíhala ve filmové modu. Prostředí bytů, kaváren, muzeí, zdviží či ateliérů s prosklenou kopulí se rychle střídají, družina „Spálené mládeže“ neváhá objevit tajné a  neočekávané průchody i  v  důvěrně známých pokojích: „Vstal a  popošel poohlédnout se po zmizelém. Teprve nyní zjistil, že v  rohu je otvor a  točité schody, vedoucí dolů. Nouzový východ!“ (str. 19) Tyto důmyslné pasti a skryté prostory jsou snad vzdálenou ozvěnou černých románů či romanet, odkazují ovšem i k moderním městským mýtům, jak je ukázal např. Aragon v Pařížském ven-

kovanovi. Příznačná je scéna na konci knihy, kdy hrdinové proběhnou „chodbou muzea, která byla cítit hnijícím ovocem“, a  fascinovaně si uvědomí, že „místo, kterým probíhají, je opravdový střed města!“ (str. 41) Dvorského známe jako básníka složitého výrazu, jehož texty jsou závratnými sesuvy, ve kterých vedle sebe najdeme přeludné víceúrovňové montáže volných asociací, parodických obrazů i  verše často kontaminované útržky a  cáry pseudofilozofických promluv. Ruleta, jakožto rané a  navíc doopravdy prozaické dílo, touto znepokojivou ambivalencí neoplývá. Její styl je věcný, chladný, spíše popisný, přesto na mnoha místech Dvorského soumračná imaginace vystrčí růžky: „Položil hlavu mezi hnijící růže

a  nechal vše běžet, tvář přitisknutou k  oprýskané zdi, nechal ulici, ať se zalkne zápachem dehtu...Prstem začal vybírat z květin červíky.“ (str. 20) Najdeme tu ovšem i  mnoho přesných evokací smyslových vjemů, rozesetých napříč celou knížkou: „Byl večer »zkonstruo­ vaný« z  temně rudého plyše a  starého porcelánu, plný předválečných barvotisků a protáhlých míhajících se stínů v ozářených ulicích, kde převládalo sklo nad omítkou.“ (str. 12) Stanislav Dvorský ve vzpomínce na Zbyňka Havlíčka o  době, která se kryje se vznikem Rulety, napsal: „Především jsem s oblibou bloumal – se svým novým univerzem na ramenou – po nejrůznějších koutech Prahy a  pěstoval svou každodenní magii, tj. nechával jsem na sebe město působit svým oparem, svými bizarnostmi, přeludnostmi, svou patinou v  očekávání malých závratí“ (Zbyněk Havlíček: Skutečnost snu). Ruleta zachycuje právě tento stav, stav nově probuzeného básnického vnímání, díky němuž se svět dosud nevyhraněný náhle zpřehlední a je zahlcen hustou sítí významů a  vztahů, které před tím nebyly patrné a  jejichž novost působí závratné opojení. Když jsem poprvé knížku dočetl, převládajícím dojmem byla radost z  toho, že jsem mohl nahlédnout do další komnaty oblíbeného básníka, že se přede mnou rozestřel opět jeden cíp světa, který mi přiblíží temnou hladinu jeho básnické imaginace. Při druhém čtení mě ale napadlo, že v budoucnu možná budeme na šedesátá léta pohlížet ve zcela odlišném úhlu než dnes. Po nějakých dvou desítkách let přestane platit ona demarkační čára literatury oficiální a ineditní a vedle sebe už budou stát texty samotné. Potencionálního čtenáře bude zajímat už pouze působivost jednotlivých textů. Některé texty budou nahlíženy jako klíčové, jiné ustoupí do pozadí. Ruletu si dokážu představit mezi těmi prvními. Jakub Řehák

Právě kontrast mezi vnějším a  vnitřživota. Začíná zde systematické rozvracení stereotypních vzorců, pomocí nichž je dět- ním, zjevným a utajeným, onou povrchově ství většinou reflektováno jako období bez- vypulírovanou uspořádaností městského starostného spočívání ve skořápce známé labyrintu, v  jehož nejskrytějších záhypod pojmem domov. Jedním z  hlavních bech ovšem bují síly chaosu, tvoří základ významů románu Amberville se tak stává symetrie, která je pro strukturu románu popření nekonfliktního plyšáčího (tj. dět- stěžejní. Motiv dvojčat a  záměny, nasazoského) obrazu světa. Truchlení nad ztrátou vání masek, útržky temné rodové minudětství, potažmo špatně využitého a nená- losti či úvahy nad problematikou tvůrčího vratně ztraceného času. Zpráva o  tom, že aktu jsou zlomkem motivů pro žánr embletento věk je spíš nebezpečný a bolestný než matických, ale v celkovém rámci vyprávění idylický a bezproblémový. podvratných a  místy tuto symetrii rozruČtvrti a ulice Mollisan Town fungují jako šujících. V  krajním případě vzniká metabytelný fikční svět. Nejedná se v  žádném text, jenž prostřednictvím hlasu umělců případě o  provizorní papundeklové kulisy, Hada Marka, Hyeny Bataille nebo Emmy každý kout zde má vlastní historii, součas- Ramlice už nevypovídá pouze o  způsobu nost a hloubku. Toto město ve smyslu své existence jedince v  jasně definovaném autonomnosti a neochoty propustit cokoliv a jistými pravidly se řídícím světě, ale příz  vnějšku zároveň funguje jako jedinečný běh zároveň nenásilně poukazuje na svou a  svébytný vesmír. Averze skupinky ply- „příběhovost“, obrací nás k  samotnému šáků pátrající po Seznamu smrti k  vyma- jádru vyprávění. nění se z jeho struktur je příznačná. V okaExistenciální otázky po podstatě dobra mžiku, kdy se Erik Medvěd se svými druhy a zla, života a zániku, viny, trestu a odpušvydává po stopě záhadných červených pick- tění, morálky a  moci či pátrání po míře upů a striktně vymezené území opouští, se a  zdroji dědičné předurčenosti donekosituace vymyká kontrole a i hranice žánru nečna rezonují v  rozsáhlých vnitřních se posouvají blíže k  počítačové hře a  sys- monolozích hrdinů. Ve své podstatě banální tému procházení jednotlivými levely spočí- tázání, v jehož středu se vyjímá otázka po vajícím v plnění dílčích úkolů. existenci legendárního Seznamu smrti, se

mísí s  množstvím mýtů a  legend, které jako jeho vedlejší produkt bez ustání kolují oběhovým systémem Amberville a  činí tak tento svět nanejvýš plastickým a životným. Historky o  Seznamech skrytých na vinylových deskách nebo v útržcích starých básní jsou tedy dalším prostředkem pro upevnění po staletí budovaného statu quo. Amberville Tima Davyse dokazuje, že postupy, na které jsme byli zvyklí z jiných médií – např. komiksová série o  panteřím detektivovi Blacksad (u  nás publikováno v  časopise Crew), album Grandville proslulého scenáristy a kreslíře Briana Talbota či loutkové satiry Petera Jacksona Meet the Feebles –, jsou bez problémů uplatnitelné i  v  literární oblasti. Ulice města Mollisan Town působí dostatečně temně a stísněně, obytné bloky Amberville jsou spořádaně středostavovské, svět kasina Monokowskij okázalý a obskurní, prostředí Skládky s tragickou postavou Potkanky Rút absurdní. Nad tím vším se vznášejí přízraky obtížně definovatelného zla. Prostředí a  postavy podléhají žánrové typizaci, ovšem jen do míry, do níž je to přínosné, vypráví se rozmáchle, popisně a  s  kapkou patosu. Plyš noir, který pohladí. Jarmila Křenková

Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštou [email protected] Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 tel.: 234 612 398, 234 612 399 cena pro předplatitele 25,– Kč





OSAMĚLOST JANTARŮ Daniel Hradecký: V cirkuse Calvaria Kniha Zlín, Zlín 2009 Hned v úvodu konstatujme, že Daniel Hradecký je básník starobylého ražení, jakých dnes již mnoho není – známe to možná z antiky či renesance: Řekne se Básník, ale spíše než člověk, který píše básně, je míněn ten, kdo promýšlí život ze všech stran a dovede se vyjádřit stručně a elegantně; je bratrem královského šaška. Namísto těžkopádného filozofického aparátu jsoucen, bytí, definic pojmů a  jiných verků používá ke svým skeptickým komentářům, spekulacím a zdravému znepokojování okolí přesnějších, účinnějších nástrojů: metafor, podobenství, symbolů – to vše sytí osobním citovým vkladem proměnlivého směru: patosem, melancholií, rezignací, smutkem, nadutostí, něhou... Nebojí se převleků ani výsměchu. Jednoduchý a  velkolepý plán, zahrnující vše lidské – od megalomanského třeštění k  pokoře a  soucitu; od výšin ducha a  jeho brilantních vzepětí po ubohost ubohou. Takto psát znamená jít s kůží na trh, pěkně s celou její plochou, nejen s těmi líbeznými kousíčky, a  nemít se za co schovat. Takto psát znamená být zranitelný a zraňován. Podaří-li se vše, jak má, zůstane po takovém básníkovi album zapamatováníhodných sentencí (k  zamyšlení i  citování) plus jistý odér prokletosti, nebezpečnosti a desperátství. Jeho texty míří převážně k  všehomíru, k lidstvu, do zrcadla vyšle jen občas nějaké to útrpné či povzbuzující uchechtnutí, ale není to jeho oblíbené stanoviště. Hradecký postrádá určitý druh uvolněnosti, s  jakou někteří poetové (resp. jejich zbytnělá ega) píší o  své „nevšední“ každodennosti a  kterýžto jev Stanislav Komárek ironicky charakterizoval jako Událost světodějného významu: Na básníkově Pupíku se udělal Pupínek! Nic takto prvoplánového v Cirkuse Calvaria nenajdete, což se dá chápat jako

STARÁ LÁSKA SE VRACÍ Zdeněk Vřešťál: Ne, Nerez nerezne Galén, Praha 2009 Pražské nakladatelství Galén už několik let uvádí v  praxi ideál rovnováhy těla a  duše: krom literatury z  oblasti medicíny, která tvoří stěžejní část jeho produkce, vydává ve zvláštní edici tituly mapující českou hudební scénu, zvláště folkovou a písničkářskou. Po souboru fejetonů Jiřího Dědečka či knižním rozhovoru s  Vlastimilem Třešňákem teď vyšla výpravná publikace o  skupině Nerez, pod níž je podepsán zakládající člen kapely Zdeněk Vřešťál. Na rozdíl od nedávno publikovaného knižního výboru textů Zuzany Navarové, jejž bylo lze zařadit do kategorie „seriózní“ a  tedy i  literární kritikou potenciálně reflektované poezie, Vřešťálův počin spadá spíše do žánru popularizačních hudebních monografií. Jedná se však o  dosud první rozsáhlejší práci věnovanou Nerezu a  jako taková si jistě kniha pozornost zaslouží, třebaže se světa krásné literatury dotýká jen místy. Autor bez jakéhokoli náznaku sentimentu či patosu pojímá celou historii skupiny Nerez počínaje rokem 1979, kdy se ve vysokoškolské menze „ve frontě na knedlíky s  UHO (univerzální hnědou omáčkou)“ setkal se svým budoucím spoluhráčem Vítem Sázavským, společně začali psát první písničky a  také veřejně vystupovat. Kromě interního dění ve skupině, vzniklé brzy nato příchodem Zuzany Navarové, nechává Vřeštál nahlédnout do širších souvislostí hudebního života v  80. letech, osvětluje tehdejší pořadatelskou, vydava-

příznak cudnosti a  pokory, poezie je pro D.  H. přece jen něco posvátného, co nelze beztrestně zneužívat. Ne nadarmo se Hradecký hlásí k  Ivanu Divišovi, jakkoli Hradeckého žlučovitost postrádá Divišovu razanci a  namířena je spíše sebevražedně než vražedně. Hradeckého zpupnost (na rozdíl od té Divišovy) se jen zřídka projevuje kazatelským či karatelským spíláním, avšak ve způsobu výběru slov je jistá provokující „arogance“ přítomna vždy – a vytváří znepokojivé napětí vůči tomu, co vlastně ta slova znamenají: „Přijmete mne hned teď mezi nás?“ (str. 80) „Myšlenka proložená ztrátou paměti / krvácí dvounulku, / Goethe je kafíčkový milostpán / a skrývání se neobejde bez pátrání. / Otci je tak zle, / že ani nedoplivne na strop, / neboť není výsledků bez následků / a mezi nádobami na tříděný odpad / stojí jedna zvlášť určená / pro dary.“ (str. 72) Melancholie, ponurost, se tím radikalizuje a stává se osudovou, nezrušitelnou. Někdy se Hradeckého básně blíží anekdotám: „Unaveni, optali jsme se / mladého Číňana, jak řekne se / čínsky bubák. / Odpověděl nám, sám unaven: / Neznám, neviděl jsem –“ (str. 59). Hle, jak zde anekdotu rafinovaně povyšuje na báseň jen jedno jediné slovo ve dvou tvarech: unaveni – unaven! Anebo toto: „Co nelze, člověče: Usednout na samém vrcholku stromu topolu, ačkoli za režijního vedení snu jsme právě tam nejednou hřadovali a vládli všichni, zmítáni větry od nedobytných pólů / v  srdci jistotu neodkladného pádu, to vše proto, abychom si posléze do bdělé, ale o  to tajemnější skutečnosti odnesli srdce vybavené pro zážitek závrati.“ (str. 28) Vida, během několika dnů už druhý topololezec, jeden se z  právě takového vrcholku topolu zřítil v  deníku Josefa Kocourka v  rámci rozepsané povídky Zvěřinec Gigant, obě knihy, ačkoli je od sebe dělí cca 80 let, vyšly na konci loňského roku takřka synchronně. Mají jejich autoři společného i něco dalšího než jen tento jeden motiv? Možná. Jak už bylo řečeno, Hradeckého básně stojí na myšlence, a  s  myšlenkou bohužel

někdy i padají – resp. ani ne tak s myšlenkou, která se dostavila zobecněním nějakého jevu, paradoxu, povzneseného na symbol, jako spíš s  prvotním omylem, zakopaným už do základu této metafory: „Zařízeno je to tak: Ve slaném pokrmu / nemá cukr co dělat, ale sladkosti / se neobejdou bez krystalu soli.“ (str. 147) Tomu se každý, kdo někdy vařil, může jen usmát – tak třeba rajskou, zelňačku, ba i hloupé špagety po milánsku by bez cukru, milý Danieli, nežral ani pes. A  když mluvíme o psovi, co s touto pointou, vloženou tentokrát do úst lyrickému objektu: „Proč pes nemůže bolesti předstírat? / Je na to příliš poctivý?“ Jelikož odstup básníkův od tohoto výroku není pro mne vyjádřen dostatečně důrazně na to, abych se mohla s čistým svědomím zahloubat do komplikovaností vztahu lyrického objektu a subjektu – nezbývá než podezírat D. H. z  naivity ohledně psů, podcenění jejich schopnosti citově vydírat, a to zejména pomocí simulování bolavé ťapinky. Báseň postavená na takové pointě je pořád básní, ale již poněkud podemletou. Já vím, je to trochu divné, tímto způsobem napadat věcnou správnost poezie, bohužel tyto básně jsou, jak už bylo řečeno, postavené na myšlence, takže jsou věcnými nesmysly zranitelnější než jiné. Nerajtujme však na prkotinách, neznalost psů a vaření lze koneckonců básníkovi odpustit. O  něco víc mi vadí jistá nesoudržnost knížky, kterou se přes veškerou snahu podle mého názoru příliš nepodařilo strukturovat. Vnějškově je sice rozčleněná na šest oddílů, opatřených samostatným mottem a  věnováním, a  také grafické vydělení některých textů kurzivou svědčí o  nemalém úsilí o strukturu, gradaci či dynamiku celku, ale ať dělám co dělám, nedokážu najít důvod, proč je ta která báseň právě v  tom a  ne v jiném oddílu, či proč se jednotlivé oddíly jmenují právě tak (apartně) a  ne jakkoliv jinak (apartně). Pokud takový důvod existoval (nejen ten mechanický – tzn. místo a čas napsání), byl zřejmě natolik křehký a složitý, že ho jednotlivé básně prostě překřičely.

telskou i  cenzurní praxi. Tato dekáda přes veškerá ideologická omezení (byť v období po nástupu Gorbačovovy perestrojky již oslabená) představovala v  historii Nerezu vrcholné období, éru intenzivní tvůrčí práce, jejíž výsledky se naprosto vymykaly tradičním představám o  folkovém písničkářství. Listopadový převrat pak pro svobodomyslné muzikanty paradoxně vyústil v jakousi past. Písně třetí LP Ke zdi, napsané na jaře a  v  létě 1989, působily o  rok později, kdy deska vyšla, spíše rozpačitě nežli odvážně, vyvstávala dilemata nad dalším směřováním společné tvorby. Dezorientace v novém systému, únava a přibývající sólové aktivity jednotlivých členů vedly koncem roku 1994 k  rozpadu skupiny, jejíž autorský a  interpretační potenciál se tím definitivně rozdrolil do samostatných hudebních projektů. Jako ironickou tečku za existencí Nerezu můžeme chápat fakt, že největší úspěchy na sólové dráze (především ve spolupráci se skupinou KOA) zaznamenala Zuzana Navarová, která se od odkazu někdejšího Nerezu distancovala nejradikálněji. Není však naším cílem rekapitulovat historii uskupení, v  knize podrobně popsanou, všimněme si spíše veličin relevantních z hlediska literárního, tedy písňových textů a toho, jak je zde s nimi nakládáno. Vřešťál detailně popisuje genezi jednotlivých písní, všímá si inspiračních zdrojů i  okolností nahrávání, pracuje však převážně s  úryvky a  jen ojediněle přetiskuje celá znění textů. Opakovaně přitom čtenáře odkazuje na „jediný autorizovaný zpěvník Nerezu“ – ten však vyšel pouze v digitální podobě na DVD jako součást velkoryse pojaté kolekce …a  bastafidli (2007). Funkčnost digitálního zpěvníku pro praktické muzikantské

či čtenářské využití ponechávám na úvaze velký hit Nerezu Tisíc dnů mezi námi (1983), a  zvycích každého, faktem zůstává, že tiš- jakkoli eroticky provokativní, se nadobro těné vydání kompletních nerezovských vzdálil laciné oplzlosti Indulony nebo Můstku textů dosud chybí a právě s publikací o his- (cca 1980). V porovnání s drsnosrstým surtorii skupiny bylo možné jej vhodně spojit, realismem Zuzany Navarové působily sice tuto šanci však autor ani vydavatel bohužel Vřešťálovy texty i  později vždy spíše prostnevyužil. ším, krotším a přímočarým dojmem, v preDalším způsobem prezentace textů, cizním aranžmá Víta Sázavského se však obě o nichž se ve výkladu pojednává, jsou audio­ autorské poetiky originálně spájely a profil nahrávky, zprostředkované ovšem poně- skupiny vytvářely společně. kud netradičně formou odkazů na webové Publikace Ne, Nerez nerezne s  sebou nese stránky Nerezu. Nevím, zda tu sehrály všechny klady i  nectnosti autobiografie: roli ekonomické důvody či okouzlení mož- nabízí autentický, bezprostřední pohled nostmi moderního média, pokládám to však „zevnitř“, ale nedaří se jí úplně překoza řešení dosti nešťastné. Kompaktní disk nat obzor omezený subjektem vnímatele. s nahrávkami přiložený ke knize by výrobní Objektivizující optika druhé strany tu více, náklady nijak zásadně nezvýšil a čtenáři by tu méně chybí a  zasvěcenější čtenář bude přitom přinesl mnohem větší komfort než asi podvědomě postrádat především staposlech mp3 limitovaný přístupem k  počí- noviska Zuzany Navarové, ačkoli je nabítači a  připojením k  síti. V  každém případě ledni, že Navarová se k  ničemu už vyjádřit lze zařazení zvukové stopy vítat už proto, že nemůže, a  kdyby mohla, dost možná by se se jedná převážně o snímky raritní a dosud na knize podílet odmítla nebo by k  jejímu nepublikované, část z  nich pochází ještě vydání ani nesvolila (přiznává to ostatně z  období před vznikem Nerezu, kdy Vřeš- sám autor hned v úvodu). Závěrem se tedy ťál se Sázavským vystupovali sami nebo nabízí otázka, co by se stalo, kdyby namísto s jinými spoluhráči. Vřešťálových vzpomínek vznikla monograCharakteristickým znakem těchto juve- fie psaná nezávislou třetí osobou, například nilií je vcelku očekávaně kvalitativní roz- hudebním publicistou. Působila by patrně kolísanost, pramenící z  hledání sama sebe, komplexněji a  seriózněji, namísto historek nevyhraněnost a  občas trochu násilná žer- z  večírků by se věnovala soustředěné anatovnost či silácké gesto maskující vnitřní lýze tvorby… Ale fenomén Nerezu, ovlivnivší nejistotu. Parodie a  satirické popěvky přinejmenším jednu generaci posluchačů, reflektující socialistickou každodennost hudební sféru daleko přesahuje a snese i jiný (Vlasta, Rifle, Doláče aj.) působí s odstupem než čistě exaktní přístup. Vřešťálova kniha let už bezzubě a  jejich význam tkví spíše svou upřímností a osobní zainteresovaností v rovině dokumentární než umělecké, záro- vyvolává tentýž pocit tichého esperanta veň ovšem dokládají, jaký vzestup prodělala mezi muzikanty a posluchači, který byl vyjátextařská tvorba Zdeňka Vřešťála během dřen už před lety názvem jednoho z  nereněkolika málo let. Snad nejpatrnější je to zovských alb: Stará láska Nerez a vy. Zuzana Zemanová u  písní s  tematikou milostnou. Už první

V  posledním  oddílu Násobení třemi napadá tato nesoudržnost i  jednotlivé básně – zde už spolu přestávají komunikovat i  jednotlivé sloky, mysl se neustále zasekává na horečném vymýšlení mostů a  spojnic mezi nimi, které jsou buď příliš sofistikované na to, aby mohly být spatřeny cizím, anebo prostě nejsou. Možná je klíč v  těchto verších: „O  usilování a  zdaru. Teprve iks-tá milióntá vlna vyplaví jantar. / Ale nebýt všech milionů vln jalových, / nebylo by jediného jantaru. / Studené jsou baltské pláže, / kde musíš čekat na ten jediný úsměv severního moře, / určený jen tobě, / abys i ty měl co darovat / svým ostatním, kdo čekají, a  je zima.“ (str. 20) Jestli ta úzkostlivá snaha odstranit jalové vlny a odchytit, izolovat pouze ty jantaronosné není právě tím, co souvislosti zbourá a  zanechá domnělé i  skutečné jantary bez kontextu, v  izolaci... Místy dokonce jako by i  sám autor měl potřebu chybějící balast nějak doplnit, uměle ho nahradit snad něčím trochu onačejším (viz určitá, ihned na místě zreflektovaná žvanivost delších textů v  úvodu jednotlivých částí), k  soudržnosti to však nepřispívá, spíš naopak. Proč mi vlastně soudržnost v této knize tolik chybí? Je to vůbec hodnota, o  kterou je nutné za každou cenu usilovat, anebo jde jen o nějakou mou osobní úchylku? Po debutu Muž v  průlomu, který vyšel v  Mostě roku 2004, Hradecký psal sice hojně, ale publikoval pouze v  časopisech. Jeho druhá kniha se tedy dá číst také s představou, že nejde o sbírku, ale rovnou o sbírek šest, něco jako souhrnné vydání spisů za určité období (i  když podle datace toto období trvalo pouhý jeden rok!). Z  tohoto úhlu pohledu si můžeme odpustit poznámku, že méně by mohlo být více, netrápit se celkem (sebrané spisy kohokoliv také netouží být čteny na jeden zátah) a  kochat se jednotlivými básněmi, jednotlivými skvostnými větami, na které je Hradeckého poezie bohatá a jimiž je silná. Božena Správcová

tvar 04/10/21

RECENZE JSEM CIZINCEM V TÉ ZEMI Josef Kocourek: Marto Marto Marto Marto. Deníky 1927–1932 Dauphin, Praha 2009 Tvář nejbližší – Josef Kocourek. Oči, které se zavíjejí. Začerněné očnice, čili tmavé brýle. Semknutá ústa mlčí. Rozpůlená brada. Dvě zkřížené linie škrtají tvář, znamenají šilhání. Konec jedné z  nich směřuje k  tváři dívky s módním mikádem (bubikopf). Láska pozemská. Za dívkou na diagonále maska. Kocourkova? Dívčina? Snad „maska, jejímž obrazem se cítím tohoto večera“. Hodiny ukazují půlnoc, jež právě minula: je pozdě. Vždycky bylo pozdě. Gramofon na kliku hraje šlágr Počkej, ty budeš litovat. Pět mincí do aristonu. Tři hvězdy oddělují obrázek, devóční obrázek lásky vysněné. „Ona je na nebesích, já zde.“ Pokusem o  výklad kresby otištěné pod titulem na první straně otvíráme dlouho očekávanou knihu. Jsou jí deníky básníka Josefa Kocourka edičně připravené Michalem Jarešem a na sklonku roku 2009 vydané nakladatelstvím Dauphin. Pod názvem Josef Kocourek Marto Marto Marto Marto, deníky 1927–1932 se nám tak poprvé dostávají do rukou zachované deníkové záznamy v  úplnosti, bez cenzurních zásahů, změn, vynechávek. A řekněme hned, jde o zážitek jedinečný, byť s  jistými výhradami. Josef Kocourek se narodil 22.  ledna 1909 v  Brdě u Nové Paky, zemřel 31. března 1933 tamtéž. Kocourek učil jako menšinový, „hraničářský“ učitel na několika místech severní Moravy: na Mírově, ve Štítech, v  Řepové. O  mizérii této strastiplné cesty i  o  uměleckém a  lidském zápase vypovídají vydané deníky bohužel jen částečně. „Hned v  úvodu upozorňujeme, že se jedná o pouhý fragment. V pozůstalosti – a současně v této edici – se totiž nacházejí pouze číslované deníky 1–6 a 13–15. Zbylých šest svazků (tedy deníky z  roku 1928 a  téměř celého roku 1929, označené čísly 7–12) je nezvěstných.“ Mezera ve vyprávění vytváří přeryv, který si zaujatý čtenář může částečně doplnit či překlenout nalistováním 115.–229. strany knížky Extáze – výboru z deníků a korespondence, který připravil Kocourkův učitel a editor Miloslav Jirda (Kruh, Hradec Králové 1971). Je to ovšem předěl cenzurovaný, beletrizovaný, upravený. Jirda měl tehdy ještě šest dnes ztracených sešitů k  dispozici. (Kocourkův jazyk piloval například zbavením přechodníků!) Kocourek si deníky začal psát dle vlastních slov v  kvartě 13. ledna 1924, tedy už jako patnáctiletý. Tři léta zápisů však sám spálil. „22. listopadu jsem spálil všechny deníky a všechnu literaturu (…) Mnoho dopisů.“ Kocourkovy zachované deníky tvoří větši-

DIALEKTIKA OSVÍCENSTVÍ Theodor W. Adorno – Max Horkheimer: Dialektika osvícenství Přeložili Michael Hauser, Milan Váňa OIKOYMENH, Praha 2009 Věnováno poslední redakční radě Lexikonu české literatury. Nakladatelství OIKOYMENH vydalo text, který u  nás po léta propadl dluhu, aniž by dodnes – zdá se mi – ztratil na síle kritické invence, bohužel také proto, že to, co dovolil nahlédnout, trvá. Přitom už v roce 1944, kdy Adorno s Horkheimerem formulovali „první předmluvu“ (pro nízkonákladový tisk Philosophische Fragmente, dedikovaný F. Polocko­ ­vi; v  roce 1947 vyšla kniha v  Amsterdamu, východiskem českého překladu je  frankfurtská reedice z  roku 1969), jejich kritickým projektem prosvítalo pramálo naděje. Rozklad, vykračující dějinami, dohání autory na každém kroku; přesto snaha zastavit či

tvar 04/10/22

nou záznamy k jednotlivým dnům, dále pak takzvané Kouzelné povídky a náčrtky k nim, básně, dialogy, vlepené dopisy, drobné perokresby, fotografie, vstupenky, vylisované květiny. „Do tohoto vydání jsme se rozhodli nezahrnout prvky obrazového rázu,“ píše editor Michal Jareš, „edice (…) chce v první řadě zpřístupnit textovou podobu Kocourkových deníků. Pouze výběrově reprodukujeme některé ukázky zde v úvodu. Častá proměna autorského rukopisu a  překotný způsob psaní s  mnoha škrty a  přepisy i  nedokončenými slovy činily některé pasáže nečitelnými. Je pravděpodobné, že i přes maximální snahu došlo v některých slovech k mírným posunům našeho čtení. Redakční neúspěchy při dešifrování textu se týkají především vlastních jmen osob nebo místních názvů.“ Ke zhodnocení výsledku této nelehké práce by bylo třeba vydat se (znovu) do archivu v Šumperku. Sám autor této recenze si při první četbě povšiml několika chyb. Například klíčové „autodafé“ 22. listopadu 1926 se událo v Rajmově skále, jak se správně dovíme na straně 182, ne však v  Rojnově (str. 42) či v Rejmoní skále (str. 20). Syřenov není Střenov (str. 192), Krsmol není Kromol. Kocourkův těžko čitelný rukopis není snadné luštit. Bohužel – říkám to velmi nerad a jen sedláky jako na svatební hostinu. Jistě že obě pro přesnost, o niž přece jde, kritické vydání budou začínat vínem, pitým týmiž rty z  téže se ne vždy kryje s originálem. Podíval jsem sklenice. V  originále je plurál – na svatební se blíž na několik listů (psaných Kocourkem hostiny. Kocourek tím naráží na první půsona stroji), které mám ofocené, a v porovnání bení na Mírově před víc než dvěma lety, s  novou edicí jsem zjistil: Už ne cenzura, hostiny jsou nejspíš dvě kvůli dvěma štacím nýbrž nepozornost či chvatná práce jsou – Řepové a Mírovu, kde doufal zdědit po roce úskalím tohoto objemného svazku. v Řepové místní školu. Deník z  roku 1931 (str. 488): na první Čtu ještě pravou ofocenou dvoustranu, pohled je patrné, že Kocourek – nedůsledně nacházím ve větě: Končí to zcela pokojně, – používal při psaní na stroji v  dopisech mírně vynecháno mírně, dále Olga místo Ola Máni Šolcové i  v  zápiscích malá písmena na mé posteli. A  nechávám této až hnidou  jmen, názvů pomístních, názvů hostinců, pišské práce, která mě netěší. Snad jde spíš měst: aninka rozmánková, bar koruna, pepek, o  nešťastnou výjimku, říkám si, nahlédnu šilperk, řepová. Šlo snad o dobovou „módu“, namátkou na jinou stranu (psanou opět na jak tuším někde říká Jiří Skalička. Text se stroji), opět chyba, vynechané slovo... Zabitý ovšem minuskami jaksi „urychluje“, mění pes se dostane na místo hladové rodiny, měl se v proud vychrlený jakoby jedním dechem. se ale dostat na mísu (str. 485), paní Vlasta Miloslav Jirda v  Extázi tento způsob psaní (nemocná p. Jirdová) už usínala místo umí– nedůsledně – zachovává. V novém vydání rala (str. 475). Přes tyto lapsy znovu zdůrazjsou v  těchto případech použity verzálky, ňuji záslužnost vydání, které doplňuje česbez vysvětlení v úvodu. kou literatutu i obraz autorův o nové fasety. Dále: na pátém řádku – rubíny ukryté ve špi- Velmi přehledný způsob členění textu, kdy navých balvanech místo v špinavých; na jede- stránka (dvoustránka) deníku odpovídá náctém řádku – A tyto a jim podobné obrazy stránce (dvoustránce) knihy a  zachovává místo A  tyto a  jiné jim podobné obrazy; na původní řádkování, dává možnost sledovat konci odstavce – vyštvu tachometr až někam text v rozběhu, strnutí, zámlce či zrychlení k osmdesátce místo k sedmdesátce (i na tento zcela autenticky. Celé listy popsané jedipřípad Jirdovy úpravy v  Extázi, kde je rov- ným jménem MARTO takto zazáří v  plné něž osmdesátka, jsem upozornil v  Tvaru č. síle prožívaného MARTYRIA a  patří k  nej9/2002 v článku Musela se tomu trochu narov- krásnějším stránkám české milostné poezie nat linie); třiadvacátý řádek – líbal ji a hladil – postačilo pět liter. po tváři místo po tvářích; šestadvacátý řádek Bylo by možno říci leccos o nevysvětlitelné – z nebeské modři místo modře. (a  přiznávám pouze na někoho fungující) Předposlední a  poslední řádek ztrácí přitažlivosti Kocourkových zápisů, románů, smysl – Těším se na tu smrt mezi německými fejetonů, dopisů, povídek. Znovu – a to zdů-

razňuji – necítím při četbě jen vliv dobových literárních proudů (dada, surrealismu, poetismu, expresionismu, socrealismu), podivuji se jazyku, překypujícímu slovnímu bohatství, jsem znovu a znovu zaskočen mírou stále se stupňující bezvýchodnosti, vizionářstvím, šílenstvím. „Padni, zbabělče. Máš to marné, plakat nebo zatnout zuby a  vyšklíbnout se všem, nemáš sílu a tvé vášně tě nezničí, jsouce osamoceny jako tygři bez žrádla a samic.“ (str. 121) Jsem zaskočen vojskem, které vpadne do vlasti a přenáší hraniční kameny sto kilometrů do vnitrozemí (Melancholie vojákova, deník 1927, str. 141), šiky svatých, přilétnuvších odněkud z  baroka, kteří zaplaví (novopackou) oblohu jako kobylky, považte, jen svatých Františků je 723–778 v Dívce na hřbitově (str. 408). Zlí čarodějové v denících či v románu Srdce a scény z románu Žena mi kdysi daly vzpomenout, co říká o podobných blouzněních lékař spisovatel Josef Thomayer v  článcích Měnivost nemoci a  Z  tajností čarodějů vzniklých zhruba ve stejné době jako práce Kocourkovy. „Mění se dále v  mnohém směru také hysterie, která druhdy v  podobě příšerných bizarních epidemií dosti často řádívala. Celé zástupy hysterických osob svého času mňoukaly jako kočky, dělaly pokusy lítati, válely a svíjely se po zemi, prováděly nesmyslné tance apod. Epidemie tohoto druhu za našich dob snad nadobro vymizely. (…) Vykládám si totiž uvedené změny vystřízlivěním duše davu. Odevšad vytrácí se fantastický romantismus. Vypravování lidové obírá se spíše denními příhodami než historiemi (…) o mocných čarodějnicích. Z běžné literatury vytratil se romantismus téměř nadobro. (…) zjev čarujících pomatenců vymizel úplně, a nemocní toho druhu obviňují ve svých útrapách elektřinu, magnetismus, ale ne již kouzla – pravé to znamení doby.“ Sebevraždu páchající, zešílevší (a znásilněná – jak jinak!) média tak bloudí po polích přeťatých elektrickým vedením, na jehož sloupech se elektromontéři houpají na bílých izolátorech. Četbu Kocourkových deníků doporučuji zvláště českým básníkům. Dnes, kdy se mnozí magnetizováni „potměšilou lidskou slávou“ (J. K.) snaží neprošvihnout termíny tvůrčích stipendií a  grantová vyúčtování, termíny, které spouští či zaškrcují přívaly inspirace. Dnes je četba deníků novopackého vizionáře zvláště poučná. Závěrem upozorňuji zájemce o Kocourkovo dílo, jeho osobu a fenomén Novopacka na právě vyšlou knihu Jana Stejskala Novopacko a  na pokračování prózy Kráska na stránkách Tvaru, opět díky Michalu Jarešovi, a  na internetové stránky Jaromíra Typlta (http://www.typlt.cz). Čtete už? Nechci Vás rušit. Vás bude rušit někdo jiný. (nikoli) Vít Ondráček

Spjatost postulátu racionality s  ovládáním, ba násilím přitom autoři stopují v dějinném spektru, dalece přesahujícím obvyklý výměr epochy osvícenství – v exkurzech interpretujících dílčí motivy Homérovy Odyssey, resp. Sadovy extrémní imaginace, v rozsáhlé traktaci zjevů „kulturního průmyslu“, ale především pod temnou, neodbytnou hvězdou zkušenosti fašismu. Dialektika osvícenství je moralistická kniha, vznášející soud nad tím, co jest: „Dnešní uspořádání života nedává Já žádný prostor k vyvození duchovních důsledků. Myšlení redukované na vědění je neutralizováno a funguje jako pouhá kvalifikace na specifických pracovních trzích nebo jako prostředek ke zvýšení zbožní hodnoty osobnosti. Tak zaniká ona sebereflexe ducha, která působila jako protilék vůči paranoii. V  podmínkách pozdního kapitalismu se nakonec polovzdělanost stala objektivním duchem. Polovzdělanost v  totalitární fázi panství povolává zpět provinční šarlatány politiky a s nimi blouznivý systém jako ultima ratio a  vnucuje jej většině beztak již zkrocené kulturním průmyslem.“ (s. 193) Je to kniha-

apel, přetvářející sociologické, filozofické postřehy a  poukazy v  atak vůči svědomí jednoho každého, v  otázku, kde stojím já, kdo/co mi panuje a proč, v sugestivní, děsivé zrcadlo: „Postoj, k němuž je každý nucen, aby stále znovu dokazoval svou morální způsobilost pro tuto společnost, připomíná chlapce, kteří když byli přijímání do kmene, dostávali rány od kněze a se stereotypním smíchem běhali v kruhu. Život v  pozdním kapitalismu je permanentní iniciační ritus. Každý musí ukázat, že se beze zbytku ztotožňuje s mocí, od níž dostává rány.“ (s. 153) Pozoruhodné, příznačně paradoxní postavení zaujímá v úvahách autorů umění: odsunuto na periferii převládající představy rozumnosti si drží jistý subverzivní, odhalující potenciál, viz pojem „ponurých“ spisovatelů (Sade, Nietzsche), aniž by ovšem kdy přestalo být součástí tržního provozu – moment, kdy tradovaná a  tolik ctěná autonomnost umělecké sféry vyvstává jako aspekt zbožní hodnoty, jako něco vždy „pouze trpěného“ (s. 157), patří k nejtrpčím hrotům knihy. Michal Topor

alespoň zpomalit zmar vyústila v  deklaraci akutního úkolu: „Jestliže veřejnost dospěla do stavu, v němž se myšlenka nevyhnutelně stává zbožím a jazyk vychvalováním tohoto zboží, pak pokus vysledovat kořeny takové depravace se musí zřeknout loajality vůči platným jazykovým a  myšlenkovým požadavkům dříve, než jejich světově historické konsekvence tento podnik úplně zmaří.“ (s. 11) Je tedy Dialektika osvícenství, na níž se v jedné části (jde o první tři teze Prvků antisemitismu) vedle uvedených autorů podílel také L. Löwenthal, přece jen pokusem přispět k  „naplnění minulé naděje“ (s.  14), osvobodivého výhledu osvícenství – byť prostřednictvím odhalení jeho limitů a  rizik. Právem v  roce 1982 J.-F. Lyotard označil Adorna (vedle  Poppera) za „posledného stúpenca Aufklärungu“ (Za zrkadlom moderny, Bratislava 1991, s. 93); co na tom, že nadechnutí málem zanikají v  lakonicky hraněných formulacích, postřezích pádu – v  průzkumech totalizujícího, unifikujícího momentu v  ideji osvícenství, touhy opanovat, ovládat svět („přírodu“), zbavit se pověr.

PANDORA, MĚSTO A LITERATURA Kulturně-literární revue Pandora č. 19 Ústí nad Labem, prosinec 2009 Nové – devatenácté – číslo Pandory věnované tématu města není jen (ve dvojjazyčné mutaci po 500 Kč za výtisk) tlustší než předešlá; má také na obalu (tmavomodrém) jakousi mírně reliefní (a nažloutlou) mapu, která zalila a  překryla jména některých autorů čísla. Všechna víceméně zmizelá jména jsou jména básníků; mapa je zato napuštěna světélkující hmotou, díky níž je vidět i ve tmě. Těžko se ubránit dojmu, že regrese od literatury k  dětinské hračce, již lze z  obalu číst, je bezděčně symbolická, kdyby jen pro vzrůstající „zkonzumnění“ ňáctví ostatně nebrání v  propadu do nejkultury jako obecný jev. Nahlédnutí do čísla horší kalendářové sentimentality (Rudiš: „... dojem bohužel nerozptýlí, spíš ho posílí. dívá se do jejích velkých šedomodrých očí, co Podpoří ho už fakt, že poesie tu je na ústupu se lesknou jako dvě hluboká Baltská moře“), před prózou (dosud s ní byla v rovnováze), stejně jako před ní nechrání Jana Balabána a  to i  za cenu rozporu s  vytčeným téma- jeho schopnost mikroanalyzy všedních situtem: hned několik prozaických příspěvků se ací: „Teď mlčíme a stoupáme, stoupáme jeden města netýká, počínaje těmi podepsanými k druhému a ve mně se cosi ozývá, rozechvívá nejznámějšími jmény (Salivarová, Škvo- mě to zevnitř a  je to horké jako trubka, jako recký, Lustig), zvučnost jmen byla zjevně Armstrongova, jako Ellingtonova trumpeta. pro redakci důležitější než obsah. Vzhledem [Duke Ellington hrál mimochodem na piáno, k  tomu, že o  městě není ani záznam snu P. K.] Chtěla bych zakřičet, zařvat, až se rudá Zbyňka Hejdy (převzatý z knihy několik let rtěnka mých úst otiskne na samotné nebe...“ staré), z básní Petra Borkovce jsou jen dvě Obraz naštěstí doplňují méně vtíravé nové a prózy jsou často pouhé výňatky, ve a obsažnější texty, v nichž navíc nechybí ani dvou případech (Kratochvil, Topol) rovněž průzkum městských tajemství nebo osobitá z knih už vydaných (tištěna už byla i jedna městská vize: Topolovy scény z přízračného z Rudišových próz), se tak číslo spíš než co Minsku, Dutkova montáž útržků z  městliterární revue prezentuje co jakýsi kata- ských toulek a setkání – zároveň kosmopolog, atraktivní vzorník víceméně ceněných litní a  dojemně provinční  –, Kratochvilova autorů. „zenová“ definice brněnské pasáže Alfa Možná tak ale podává i  jakousi zprávu a hlavně nádherné úvahy Danie­­ly Hodrové o  celkovém stavu dnešní literatury u  nás o  „nalezených asamblážích“ jistých výklad– nebo při nejmenším o  představě, kterou ních skříní, co bezděčných emblémech má tato literatura sama o  sobě. Z  tohoto městského množení a  mísení různorodých hlediska zaujme hlavně místo, které tu skutečností. patří kýči: ten nezůstává na okraji, ale proO  básnické části čísla se nemohu šířit, niká přímo do „centra“, jako by i pro „dobré“ protože jsem tu sám zastoupen, přidám k ní autory patřil jak k  literárnímu řemeslu, však aspoň obecnější poznámku: kde většina tak k  jejich snaze spojit čtivost s  hlubším prozaiků, i mladých, trvá na poetice plnosti, poselstvím. Kýč se zkrátka relativně kulti- již aplikuje i na soudobé město co na scénu vuje, ale je tím víc všudypřítomný, vzorník překypující událostmi a reáliemi, u básníků nabízený Pandorou je rovněž přehlídkou jako Borkovec a  (zejména) Halmay lze na­­ klišé a  póz – ať mužně „drsňáckých“ jako opak číst významný posun. Dnešní město tu u Rudiše („Zaparkoval před ní panáka s jäger- vzdor své bujivé mnohosti působí vyprázdmeisterem“) a Šimona Šafránka („Do sykotu něně, jeho niternou šifrou je spíš suchý z  lahváčů si malej Miki rozbaluje žvejkačku“), a  minimalisticky prostý, „reziduální“ vjem: ať žensky mrckujících jako u  Petry Hůlové „Vodotrysk v pustém dopoledním parku“, „Svist („Bouřka, co se přihnala z  pravěku mýho dět- větru / mezi keři“. Právě v  minimu jako by ství, z prakraje močálů, kde jako zvířata napůl tu přitom přežívalo cosi podstatného, nebo utopený v  bažině stojej vzpomínky...“). Drs- aspoň jeho potřeba: „A  jak se oči / hladově

inzerce

zakously, / když vítr pohnul slabounce větvemi / na druhém konci dvora“ (všechny citáty jsou z  Halmaye). Posun ve vnímání, o  němž to svědčí, má zřejmě obecnější vývojovou platnost, na rozdíl od próz, jimž město dodává spíš vnější kolorit, míří básně – co hloubkové sondy – ke zjevení podstat. Zajímavá je i  ukázka z  úvah Petra Hrušky o  básních Karla Šiktance; trpí jen tím, že se týká textů, které autor ze svého díla vyřadil a  s  nimiž se tak dnes lze těžko seznámit. Nemohly být v  Pandoře otištěny spolu s  Hruškovým komentářem? Literatura je bohužel v  čísle na ústupu i co do kritických úvah, třebaže právě téma města k nim skýtá bohatý materiál. Kromě textu Jiřího Trávníčka, z nějž se nedovíme o mnoho víc, než co říká už jeho název, totiž že středoevropský román je spíš než ve městě „doma“ v maloměstě (autor však opomíjí Musila i Kafku, i fakt, že největší básníci středoevropského maloměsta – jako Max Blecher nebo Bruno Schulz – jsou povídkáři), míří další eseje čísla jinam, zejména k urbanistice a  k  architektuře. Poněkud matoucí posun vzhledem k  povaze revue – sám o sobě jistě nijak nepřípustný – bohužel není nevinný; přes rekapitulační text o  českém podílu na dosavadních světových výstavách ústí do trapné úlitby instituci, která si dvojjazyčnou verzi objednala, a jíž je přípravný tým českého pavilonu (a  s  ním spojených akcí) pro světovou výstavu v Šanghaji. Souvisí s tím i ta světélkující obálka, o níž jsem mluvil v  úvodu a  která je, zdá se, jakousi zmenšeninou městského plánu, jenž má pokrýt povrch pavilonu a dnem i nocí odtud bájně blikat přímo na výstavišti. Uprostřed čísla – tam, kde se jeho česká verze setká s  anglickou – naváže na obálku oficiální, bohatou obrazovou dokumentací provázená prezentace projektu, jež Pandoru náhle promění v reklamní prospekt. V proslovu hlavního zodpovědného činovníka s podivuhodným titulem generální komisař účasti (České republiky na Expo 2010), který je tu pro jistotu otištěn dvakrát za sebou (jen v mírně odlišných úpravách), nabydou propagační fráze vysloveně nehorázných rozměrů; Česká republika – již její oficiální zástupce neváhá nazvat Českem – je tu mj. představena jako „křižovatka myšlenek, kultur a technologií“, jež „Češi... svou typickou kreativitou přetvářejí do nápaditých řešení, která dělají naše města a život v nich lepšími“. Ve druhé verzi textu se zdůrazňuje i půvab umělého trávníku, který má v  pavilonu pokrýt ekologicky podlahu jako „přívětivá zelená louka“. To všechno k  reprezentaci země, kde se



ve velkém ničí staleté stromy ve městech i v krajině a kde „ruka trhu“ postupně likviduje základní kulturní instituce, včetně... literárních revue! Nelze přitom právě od těch čekat, že budou ohnisky živého myšlení a institucionálním sebeoslavám nastaví kritické zrcadlo? Je pravda, že šanghajský projekt má i  bezděčně humornou stránku – počínaje tím, že městský plán na bocích pavilonu má být složen z  desetitisíců... hokejových puků, o nichž ten propagační text hrdě říká, že jejich výroba řadí Českou republiku na první místo na světě. Tak jako jsme vzdor plenění zachránci měst, jsme zkrátka díky těm černým kotoučkům světovou velmocí... Snad hrála redakce Pandory právě na tento humor a  na to, že se jím oficiální řečnění patřičně „shodí“ samo; jen tak si aspoň koncepci čísla lze jakž takž vysvětlit. Petr Král

OZNÁMENÍ Galerie hlavního města Prahy uspořádala od 19. 2. 2010 retrospektivní výstavu nazvanou Zdeněk Sýkora 90, uspořádanou k  90.  narozeninám autora. Výstava je umístěna v Městské knihovně v Praze. Galerie AMU a Katedra kamery FAMU zvou na výstavu nazvanou Katedra kamery FAMU jako součást české kameramanské školy. Výstava potrvá do 12. 3. 2010. Rakouské kulturní fórum v  Praze zve na výstavu Obrazů a soch Stefana Glettera. Výstava potrvá do 31. 3. 2010. Podle tiskové zprávy končí k  31. 3. 2010 pražská Galerie Václava Špály. Důvodem uzavření galerie jsou vysoké finanční ná­­ klady pro současného nájemce. Galerie se rozloučí výstavou nazvanou Horká linka, na které se představí mj. Milan Houser, Jiří Matějů, Petr Písařík, Jan Šerých, Jiří Thýn a další. Výstava potrvá do 21. 3. 2010. Obrazy Rézi Weiniger můžete do 15. 4. 2010 zhlédnout v  kulturním sále Domova sociální péče HAGIBOR v Praze. Pražské Muzeum Montanelli zve na výstavu Bedřicha Dlouhého, nazvanou King of Art 1, Autoportrét V. Výstava potrvá do 30. 6. 2010. A ještě připomínáme – výstava k 85. výročí Českého (Československého) PEN klubu a k 120. výročí narození Karla Čapka je umístěna v 5. patře pražského Klementina do 25. 2. 2010.

Z výstavy King of Art 1, Autoportrét V Bedřicha Dlouhého

tvar 04/10/23

PATVAR

HEINZ GÜNTHER KONSALIK: KVĚTY LÁSKY. KNIŽNÍ KLUB, PRAHA 1993

Rakousko-německý novinář, někdejší zpravodaj v  Sovětském svazu, ale především autor takřka sta (!) románů užívající čtyř pseudonymů se narodil 28. května 1921 v  Kolíně nad Rýnem a  kromě toho, že byl obdivovatelem díla Karla Maye, zůstává jen těžko překonatelným mistrem-vypravěčem, což mu ani náš Patvar nesebere. Vlastně se ale jmenoval Heinz Arno Max Günther a začínal jako vážný studentík literatury, germanistiky a medicíny. Roku 1943 se ovšem ocitl na frontě, a to jako válečný zpravodaj. Rok nato byl těžce raněn. Na samém konci války padá i do amerického zajetí, ale tehdy už je o jeho životní náplni rozhodnuto. Ne však úplně. Asi deset následujících let plodil spíše jen kratší povídky, než si troufl i na velkolepější román na pokračování. Ten se jmenoval Lékař od Stalingradu (1956) a  ve své kategorii je dodnes klasikou. I  desítka dalších Konsalikových děl patřila válce, čímž se ale v tomto směru vypsal – a jeho novým cílem staly se tudíž romány společenské, ba společensko-kritické, především z  lékařského prostředí. Ani napětí jim nechybí a  milostná dobrodružství teprv ne. Tato díla dál vycházejí v desítkách jazyků, jsou rozšířena v  osmdesáti milió-

Z manifestu skupiny Fantasía:

nech výtisků a po sametovém převratu 1989 vrší banality a náhody, je dnes už pověstná. se jich „konečně“ dočkala i naše zóna, a to A  zrovna tak ignorování logiky a  psycholovčetně slavné Krvavé svatby v  Praze (1969, gie stavěná na hlavu úchvatnými veletoči. česky 1998), urputně kdysi komunisty Byl umělcem „svého druhu“ a  bez únavy zakazované. Rokem totálního startu tohoto plodil díla s  výmluvnými tituly, namátkou: braku i polobraku u nás stal se ovšem už rok Láska dá rozkvést všem květům, Láska je sil1988, když sály československých kin roz- nější než smrt anebo Láska na sudu s prachem. čeřila filmová verze Konsalikova románu Ústřední hrdinkou Květů lásky (1979) je znuSmrtící čelisti, přejmenovaná scenáristy na děná architektka Katinka Braunerová, která Mrtvý potápěč nebere zlato. Jak si živě vzpo- prostřednictvím inzerátu pátrá po nejvhodmínám, střílelo se tam dosti a  z  jakéhosi nějším partnerovi na dovolenou. Kdo hledá, zoufalství jsme tenkrát chodili i na to. najde, nicméně mlýn na jižním pobřeží „V každém mém románu musí vystupovat Francie, který si hrdličky najmou, skrývá lékař,“ chlubíval se Konsalik, ačkoli sám výše tajemství. Pár se nebojí, ale je vydán v plen zmíněnou medicínu nedostudoval. I  Džun- pašerákům drog. A láska? Žádné strachy. kový doktor (česky 1993) řadí se k  jeho nejKatinka vyšla ze sprchy, zabalila se do velké úspěšnějším produktům, tu ryzí proslulost osušky a menším ručníkem si vytírala vlasy do však skutečně získal Lékařem ze Stalingradu, sucha. Vypadala v této chvíli až podivuhodně uvádějícím cyklus Válka v Rusku. Dílo skýtá mladě, téměř jako nedospělé děvče, posadila zcela odlišný pohled na válečné události se do proutěného křesla, natáhla nohy a Zipka a sovětská propaganda z něj šílela. To však vzal ručník a utíral jí je a přitom jí líbal prsty, Konsalikovi nevadilo, naopak, a  lokalizoval jeden po druhém, a  pak jí nohy pevně sevřel. na území Svazu i  další romány (Nebe nad „Je to příliš nejapné,“ řekl najednou zasněně. Kazachstánem; Láska v  Sankt Petersburgu; „Copak, drahý?“ Ninočka, vládkyně tajgy; Kozácká láska). „Jak se to chovám? Kdyby mi někdo řekl, že Nebránil se však ani doslovnější exotice budu líbat nějaké ženě prsty na nohou, myslel (Leila, kráska od Nilu) a  nesuďme ho pau- bych si, že se zbláznil. A  co dělám teď? Je to šálně, ale smiřme se s tím, že intenzita, s níž nepochopitelné!“ Snad i je, kdopak ví, naštěstí však se autorovi nepochopitelným zdálo i přílišné natahování podobných idyl, takže to nepřehání „Básník se ve světě a… Události stíhaly jedna druhou, jak tomu angažuje

ostatně často v  životě bývá, dočítáme se ve společném překladu Růženy Fastové a Jiřiny Schwarzové. Léta, ba desetiletí plynou v tiché harmonii, plíží se v plstěných pantoflích a pak nás náhle začne pronásledovat osud tak, že to člověk není s to svými smysly pochopit. A hle, takováhle už jsou spásná odhalení, na která musí u  Heinze Konsalika nutně a samozřejmě taky dojít. Markýz se otočil ke komisaři. „Vím, kdy je hra prohraná,“ řekl velmi klidně – a  stále ještě šarmantně. „Hrál jsem k smrti rád a bral si k srdci heslo CHERCHEZ LA FEMME. Zdá se však, že jsem na to jedenkrát zapomněl. Ale je divu? Podívejte se na tu slečnu a pochopíte.“ „Hm. A kde je, prosím, ten sklad?“ „V  mlýnském sklepě. Najdete tam největší sbírku heroinu, kterou jste kdy viděl.“ Fíha! A teď už nám chybí jen happy end. Tady je. „Oh, Viku!“ řekla a  přitáhla si k  sobě jeho hlavu. „Viku, až se vrátíme do Německa, budou nás považovat za blázny. Jsme do sebe tak nádherně, tak šíleně zamilovaní. Ne, myslím, že se nenajde nikdo, kdo by to pochopil!“ Možná nenajde, říkáme si, jenže člověk nemá okolí podceňovat, uzavírá nad nás moudřejší Konsalik, neboť lidé mají více fantazie, než si myslíte. Začátkem loňského listopadu to bylo přesně deset let, co veleplodný mistr Konsalik odešel do věčných lovišť… Ivo Fencl

VÝROČÍ

V únoru si připomínáme tato vý­­ 17. 2. 1870 Jan Heršt 17. 2. 1890 Zdenka Wattersonová ročí narození: ...pomoc.

intenzitou celé bytosti.“

Michal Jareš

7. 2. 1940 Jan Lopatka 9. 2. 1960 Jiří Trávníček 10. 2. 1840 Barbora Ledvinková 10. 2. 1870 František Elpl 10. 2. 1910 Jaroslav Melichárek 10. 2. 1930 Ivo Štuka 11. 2. 1880 Jan Pán 12. 2. 1910 Jindřich Chalupecký 12. 2. 1910 Petr Lotar 13. 2. 1960 Michal Huvar 13. 2. 1970 Bohuslav Vaněk-Úvalský 16. 2. 1850 Václav Beneš Šumavský 16. 2. 1880 Otakar Theer

18. 2. 1950 Ivo Pelant 19. 2. 1930 Vlastimil Toman 20. 2. 1930 Karel Aksamit 21. 2. 1860 Karel Matěj Čapek-Chod 21. 2. 1880 Karel Hloucha 22. 2. 1880 Hugo Vavrečka 22. 2. 1960 Jiří Studený 24. 2. 1840 Karolina Světlá 24. 2. 1870 Jaroslav Maria 25. 2. 1950 Tomáš Sedláček 26. 2. 1900 Ivan Herben 26. 2. 1900 František Václav Kříž 26. 2. 1920 Karel Houba



poslední rozptýlení Karel Půlpán (1885–1914) je dnes již méně známým autorem, ale jeho literární i  společenská činnost nebyla ve své době nevýznamná. Narodil se ve Vídni a celý svůj život zasvětil – řečeno dnešním slovníkem – angažovanému boji proti rakousko-uherskému establishmentu. Působil jako žurnalista a politik. Psal verše. Do dějin české literatury vstoupil především jako redaktor radikálního antimilitaristického časopisu mladých národních socialistů zvaného Mladé proudy. Tento list vznikl počátkem 20.  století a  stal se pomyslným pokračovatelem periodika Slovan, jehož šéfredaktorem byl K. Havlíček Borovský. Půlpán se ve své tvorbě též tvrdě stavěl proti bídným podmínkám, ve kterých musely vyrůstat děti chudých. Jejich nepříznivé osudy zpracoval v knihách Na tvrdých cestičkách, Černé obrázky, Vzpoura a jiné povídky, Chudé děti či Bez maminky. Karel Půlpán zemřel mlád 5. května 1914 ve věku 29 let v  Čerčanech a  pohřben byl

v  Praze na Vršovickém neboli Bohdaleckém hřbitově. Místo jeho věčného odpočinku (nesoucí číslo 164) se nachází ve spodní části nekropole nalevo od hlavního vchodu. Hrobka je výjimečnou ukázkou užití architektury kubismu ve funerálním umění. Je tvořena třemi částmi v  podobě stély, sochařské výzdoby a  rovu, které harmonicky kombinují kubistické tvarosloví se sochou v podobě lidské postavy. Vysoká deska z černého leštěného mramoru vyniká dlouhým nápisem tvořeným kubizujícím písmem a  nesoucím pochvalný epitaf, jejž vybrali patrně pozůstalí přímo ze spisovatelova odkazu: „Byl neúnavný a  neoblomný, neznal oddechu, pracoval ve dne v  noci, uchovávaje si stále mladý zápal a víru ve vítězství idee, jíž zasvětil celý svůj život.“ Jméno literáta je zdobeno dvěma osmicípými hvězdami, které na temném pozadí připomínají noční oblohu. Stélu vyzdvihuje žulová výzdoba v podobě dvojice krystalinických obelisků a sochy mladého muže hledí-

foto archiv V. K.

cího na nápis. Sedící mladík drží v pravé ruce otevřenou knihu, symbolizující Půlpánovo poslání, a  v  ruce levé pak květinovou girlandu, kterou chce uctít jeho památku. Rov pokrytý břečtanem vymezují dva rohové okosené květníky, které jsou samy o  sobě uměleckými výtvory. Hrobku vytvořila prestižní firma J. Rada a  syn, tehdejší renomovaný pražský podnik, který uspokojoval svou náhrobkovou produkcí poptávku celé řady významných objednavatelů včetně nebožtíků uložených na Vyšehradském hřbitově. Společně s Půlpánem je v v hrobce pochována i manželka Božena, která svého muže přežila o celé půlstoletí. Na Vršovickém hřbitově nalezneme několik dalších kubistických náhrobků, které by měly být, vedle toho Půlpánova, zařazeny do učebnic architektury. Jde především o hrobku Cyrila Pecivála od Jaroslava Horejce (v této rubrice již zmiňovaného) či urnový pomník Růženky Vágnerové. Vlaďka Kuchtová

Ročník XXI. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová (zá­­­­­­stupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Petra Hasmanová. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : [email protected]. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe® InDesign® CS2 a Adobe® Photoshop® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel. 234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: [email protected], http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11, fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz

2010/04 tvar 04/10/24



www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 30,- Kč * 18. února 2010