Dějiny světového divadla 2 Od baroka po realismus a naturalismus

Dějiny světového divadla 2 Od baroka po realismus a naturalismus Studijní text pro kombinované studium

H

S

OLOMOUC 2013

Oponenti: Mgr. Veronika Valentová, Ph.D. doc. PhDr. Tatjana Lazorčáková, Ph.D. PhDr. Eva Klimentová, Ph.D.

Zkvalitnění systému kombinované výuky na FF UP a inovace vybraných oborů v kombinované formě, reg. č.: CZ.1.07/2.2.00/28.0069

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. © Helena Spurná, 2013 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2013

ISBN 978-80-244-3550-3

Obsah Úvodem ............................................................................................................................................7 1 Divadlo v období baroka .....................................................................................................9 1.1 Italské dvorské divadlo a opera .................................................................................10 1.2 Francouzské klasicistní drama 17. století ................................................................14 2 Divadlo v období osvícenství a klasicismu ....................................................................20 2.1 Měšťanské divadlo ......................................................................................................26 2.2 Výmarský klasicismus ................................................................................................29 3 Divadlo v období romantismu .........................................................................................34 3.1 Německo a Rakousko .................................................................................................35 3.2 Francie a Itálie .............................................................................................................42 3.3 Anglie ...........................................................................................................................46 3.4 Rusko a Polsko ............................................................................................................49 4 Divadlo v období realismu a naturalismu .....................................................................54 4.1 Francie ..........................................................................................................................56 4.2 Německo ......................................................................................................................58 4.3 Anglie ...........................................................................................................................61 4.4 Rusko ............................................................................................................................62 Závěrem .........................................................................................................................................70 Seznam použité literatury a pramenů .....................................................................................71

3

Ve studijní opoře jsou pro vaši lepší orientaci v textu použity následující ikony Požadované znalos a dovednos

Rozšiřující text

Průvodce studiem

Otázky

Otázky, na které se vyžaduje písemná odpověď

Korespondenční úkoly

Příklad

Literatura, odkazy

5

Úvodem Milí studenti, dostává se vám do rukou studijní text pro distanční studium, jehož úkolem je seznámit vás s vývojem světového divadla od epochy baroka až po realismus a naturalismus, tj. od 17. do sklonku 19. století. Učební text navazuje na skriptum T. Lazorčákové Dějiny světového divadla 1, které vás provede vývojem divadla od antiky až po renesanci. Oba texty tvoří výchozí studijní materiál ke stejnojmenným předmětům, z nichž budete skládat dílčí zkoušky a jejichž látka bude zároveň součástí závěrečné bakalářské zkoušky. Naše pozornost bude soustředěna na vývoj divadla v evropských zemích, a to především divadla mluveného neboli činohru (ostatním druhům divadla se věnují některé volitelné předměty). Výklad zahrnuje vývoj dramatu, scénografie, divadelní architektury, režie a herectví. Širším obecně kulturním, společensko-politickým a jiným souvislostem je věnován jen nezbytně nutný prostor. Znalost základních historických reálií vztahujících se k dílčím etapám vývoje divadla pokládáme za samozřejmost a při zkoušce bude prověřována. Text je koncipován s ohledem na nutnost navodit dialog mezi vyučujícím a studentem, který je přirozeným jevem mluvené přednášky. Text tedy netvoří pouze výklad, ale též prvky podporující aktivitu studenta, jako jsou otázky k zamyšlení, písemné úkoly či příklady. Součástí každé z kapitol je dále průvodce studiem, rozšiřující text, pojmy a literatura (viz grafické značky na předchozí straně). Na závěr bych ráda vyslovila přání, aby se vám s tímto textem dobře pracovalo a abyste odtud nabyté znalosti dokázali využít v dalším studiu i ve vašem pracovním životě.

Helena Spurná

7

1 Divadlo v období baroka Průvodce kapitolou:

– ve stručném úvodu zmíníme základní rysy barokní epochy; určíme tři základní – –

linie barokního divadelnictví; v první podkapitole podrobněji rozebereme italské dvorské divadlo s důrazem na operu, která v období baroka iniciovala řadu podstatných změn, týkajících se scénografie, jevištní techniky i divadelní architektury; ve druhé podkapitole se zaměříme na dramatickou tvorbu ve Francii, podřízenou klasicistickým pravidlům.

Doporučená literatura k první kapitole: BRETT, Vladimír: Molière, Praha 1975. BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla, Praha 1999. Zde: 5. kap. (Italské divadlo a drama v letech 1400–1700), s. 149–184. 8. kap. (Francouzské divadlo v letech 1500–1700), s. 252–287. 10. kap. (Itálie a Francie v osmnáctém století), s. 331–364. JACKOVÁ, Magdaléna: Franciscus Lang a jezuitské divadlo, in: Disk, 2006, č. 18, s. 95–116. MIKEŠ, Vladimír: Divadlo francouzského baroka, Praha (AMU) 2001. PEČMAN, Rudolf: Accademia – nejstarší hudební salón, in: Pečman, Rudolf: Hudební salón, Brno (KIC) 1995. POLEHLA, Petr: Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti, Červený Kostelec (Pavel Mervart) 2011. SPURNÁ, Helena: Nástin vývoje inscenační praxe v operním divadle, in: Spurná, Helena (ed.): Hudební divadlo jako výzva, Praha (Národní divadlo) 2004. RIEGER, Lukáš: O přesahu v herectví, Brno (JAMU) 2006. ŠTĚDROŇ, Miloš: Claudio Monteverdi – génius opery, Praha (Supraphon) 1985. TROJAN, Jan: Dějiny opery, Praha, Litomyšl (Paseka) 2001. VÁCHA, Štěpán: Pražské divadlo pro operu Costanza e Fortezza (1723) v kontextu evropské divadelní architektury 17.–18. století, in: Divadelní revue, 2009, č. 1, s. 13–17. ZAVARSKÝ, Ján: Kapitolky z dějin scénografie, Brno (JAMU) 2011.

Na sklonku 16. století se v Itálii začíná formovat nový umělecký sloh, baroko. Barokní styl se během 17. století rozšířil po celé Evropě a zasáhl i Latinskou Ameriku. Jeho pozdní projevy spadají do poloviny 18. století. Pro svůj obrovský dosah a tím, že dokázalo proniknout do všech uměleckých i životních projevů, bývá baroko považováno za poslední evropský univerzální sloh. Barokní umění dominovalo zejména v katolických zemích, kde doprovázelo protireformační snahy katolické církve po Tridentském koncilu (1545–1563). Nebylo však jen monopolem církve, nýbrž i feudální třídy, která jím manifestovala svůj životní postoj a ideologii. Skrze barokní umění tedy obě společenské síly demonstrovaly svoji absolutistickou moc. Proto se také jeví jako základní rys barokních uměleckých výtvorů snaha ohromit – nádherou a bohatstvím, grandiozitou i hloubkou,

9

1 Divadlo v období baroka

okázalou virtuozitou formy a výrazu. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, sochařstvím a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde používají termín „Gesamtkunstwerk“ (tedy „celostní umění“). V architektuře se barokní styl vyznačoval složitými prostorovými kompozicemi, výrazným uplatněním světla a dynamikou. Ať už sloužilo barokní umění šíření křesťanských myšlenek nebo opěvovalo svět pozemských slastí a radostí, vždy v tom byl obsažen jistý exhibicionismus a divadelnost. Teatralita prorůstala nejrůznějšími projevy této doby – divadlo bylo koneckonců jednou z nejdůležitějších uměleckých oblastí barokní epochy. Základní linie barokního divadelnictví

V průběhu barokní doby bylo divadelní umění přivedeno k mohutnému rozmachu. Dochází ke značným proměnám divadelního prostoru, architektury a jevištní techniky, rozvíjejí se nové divadelní druhy a žánry. V barokním divadelnictví existovaly tři základní linie: a) divadlo dvorské (především v tomto prostředí dochází k výrazným změnám v divadelní architektuře), b) náboženské (zvláště jezuitské) divadlo (sloužící jak k propagaci katolického náboženství, tak ke školení mladých jezuitských adeptů), c) linie lidového divadla (jeho nejvyspělejší podobu představovala italská commedia dell’arte – viz Dějiny světového divadla 1). V následujícím výkladu se budeme věnovat nejvýznamnějším projevům barokního divadla v Itálii (dvorské divadlo, zejm. opera) a ve Francii (klasicistní drama).

1.1 Italské dvorské divadlo a opera Divadlo – – doména barokní doby

Uvedli jsme, že divadlo bylo doménou barokní doby. Baroko si přímo libovalo v okázalosti a spektakulárnosti, a to divadlo jakožto vizuální umění poskytovalo vrchovatou měrou. Není náhoda, že k obrovskému rozvoji scénografie a jevištní techniky tedy dochází právě v této době.

Dvorské divadlo a intermezza

Ohniskem tohoto rozvoje byla dvorská kultura, libující si v podívané a divadelních zábavách všeho druhu. V Itálii byla nejvýznamnějším druhem dvorského divadla od dob renesance až do konce 16. století tzv. intermezza. Šlo o krátké hudebně divadelní výstupy mezi akty pravidelného dramatu, které se vyznačovaly bohatou výpravností a množstvím jevištních efektů (více viz Dějiny světového divadla 1).

Opera

Počátkem 17. století vystřídal intermezza v popularitě nový umělecký druh, opera. Díky „vynálezu“ opery si Itálie zachovala postavení kulturní velmoci po celé období baroka. Operu můžeme charakterizovat jako vyspělejší formu intermezza, ze kterého do značné míry vzešla. Rovněž byla tvořena složkou slovesnou (libreto), hudební, výtvarnou a hereckou. Opera se však vyznačovala pevnějším hudebně dramatickým celkem, prioritním postavením zpěvu a rozvinutějším dějem.

10

1.1 Italské dvorské divadlo a opera

První operní díla vzešla z umělecké skupiny, označované jako Florentská Camerata. Vůbec první operou v evropských dějinách byla Dafne (1597 nebo 1598). Její text napsal Ottavio Rinuccini a hudbu Jacopo Peri. Toto dílo se však nedochovalo. Prvním dochovaným operním dílem je Eurydika z roku 1600 od týchž autorů. Náměty raně barokních oper čerpaly z antické řecké mytologie, která byla poté ještě dlouho hlavním zdrojem operních libret. Prvním velkým operním skladatelem, který vzešel z doby baroka, byl Claudio Monteverdi, rodák z italské Cremony a pozdější kapelník dómu sv. Marka v Benátkách. Svou první operu Orfeus (která je zároveň považována za nejstarší kompletně dochované operní dílo) komponoval pro mantovský karneval roku 1607 na libreto Alessandra Striggia. O rok později vzniká jednoaktová opera Ariadna s textem Ottavia Rinucciniho, z níž se dochovalo pouze slavné Lamento (Nářek Ariadny). Monteverdiho vrcholným operním dílem je ovšem Korunovace Poppey, která byla poprvé uvedena v benátském Divadle sv. Jana a Pavla roku 1642. V průběhu 17. století expandovala italská opera prakticky do celé Evropy, a vytvořila tak předpoklady k formování domácí operní tvorby.

První opera

Claudio Monteverdi

I. Claudio Monteverdi (01 Claudio_Monteverdi.jpg) zdroj: Wikimedia Commons, http://en.wikipedia.org/wiki/File:Claudio_Monteverdi.jpg

Jak intermezza, tak opery byly vytvářeny s cílem připravit aristokratickému divákovi co největší smyslový zážitek. Šlo o to ho ohromit nádherou dekorací a kostýmů a vynalézavostí scénických efektů. Stačí podívat se na malby na dochovaných rytinách zachycujících výjevy z dvorských produkcí, abychom si uvědomili, jakých divů byli tehdejší výtvarníci a jevištní strojmistři schopni. V dvorském divadle počátku 17. století působil vliv manýrismu, z něhož vzešla snaha o maximální stylizaci až deformaci skutečnosti, záliba v okázalosti a bizarnosti, proměnlivosti a pohybu. Oblíbené tedy byly výjevy nadpřirozených postav (bohové či démoni vznášející se na oblacích). Jeviště se hemžilo účinkujícími maskovanými do podoby opic, satyrů či kentaurů. Barokní opera si celkově libovala v senzačních scénách (bitvy a přírodní pohromy). Spektakulárnost závisela do značné míry na mechanismech pro „létání“. Ty umožňovaly aktérům pohyb ve vzduchu po celé

11

Inscenační postupy dvorských produkcí


ploše jeviště. Jiné efekty využívaly propadla. Nepostradatelnou součástí těchto atrakcí byla také pyrotechnická kouzla – na jevišti byl tehdy naprosto běžný oheň a dým. Věhlasní výtvarníci a architekti

Slávu italské opery šířili doma i v zahraničí věhlasní výtvarníci a architekti; v řadě případů šlo o celé umělecké rody. Jmenujme alespoň nepatrný zlomek jmen: Giacomo Torelli, Fabrizio Motta, Giovanni a Ludovico (syn) Burnacini, Gaspare Vigarani i se syny (Carlo a Lodovico), rod Galli-Bibiena (zejména Ferdinando a Giuseppe).

Giacomo Torelli

Giacomu Torellimu se připisuje významná inovace výměnného systému kulisové dekorace. Provedl ji v benátském operním divadle Teatro Novissimo ve 40. letech 17. století. Rámy, na kterých byly upevněny kulisy, připevnil pod jevištěm k podvozkům, které pojížděly v kolejnicích. Jednotlivé kulisy tak mohly být vyměněny hladce a rychle. Zároveň bylo možné během jediné operace vyměnit všechny prvky zároveň (každá součást dekorace byla připevněna ke společnému rumpálu, jímž stačilo pouze otočit). Tato novinka se brzy ujala v Evropě univerzálně. Torelli byl významným prostředníkem mezi barokním divadlem v Itálii a ve Francii. V roce 1645 byl kardinálem Mazarinem, který se zhlédl v italské opeře, pozván do Paříže. Torelli zde měl zavést postupy italské scénografie. Jako první operu vypravil La Finta pazza od Sacratiho, pro niž přestavěl palác Petit Bourbon na italianizující divadlo (a instaloval zde i zmíněný výměnný systém dekorace). Po vzoru Petit Bourbon přestavěl záhy i Palais Royal. Svým uměním ovlivnil zde působící výtvarníky. Z Francouzů to byl zejména Jean Berain.

Rod Vigaraniů

Pokračovateli Torelliho díla ve Francii byla rovněž italská rodina Vigaraniů. Gaspare Vigarani byl architektem tehdy největšího divadla v Evropě, Salle des Machines v paláci Tuilerie (1660). Divadlo se vyznačovalo obrovskou hloubkou jeviště (přes 40 metrů). V roce 1662 bylo otevřeno operou Ercole amante (Zamilovaný Herkules) od Cavalliho, kterou vypravil Gaspare Vigarani se svými syny Carlem a Lodovicem. Šlo o mimořádně nákladnou inscenaci, která stvrdila prominentní postavení italské scénografie ve Francii po celé další století.

Giovanni a Ludovico Burnacini

Jeden z nejznámějších benátských výtvarníků Giovanni Burnacini zase šířil postupy italského barokního divadla ve Vídni. Vídeň byla od druhé poloviny 17. století dalších sto let nejvýznamnějším evropským centrem italské opery. Ještě větší věhlas získal Ludovico Burnacini, který je jako výtvarník mj. podepsán pod karnevalovou operou Il pomo d’oro (Zlaté jablko) od Pietra Antonia Cestiho. Opera byla provedena na císařském dvoře roku 1668 u příležitosti sňatku Leopolda I. se španělskou infantkou Margaritou. Tato událost je některými historiky považována za vůbec nejvýznamnější v barokním divadle. Burnacini zde k vrcholu přivedl barokní podívanou – využil přitom více než dvacet různých výtvarně oslnivých dekorací a nejrůznější kouzla jevištní mašinérie.

Fabrizio Motta

Přínos mantovského architekta Fabrizia Motty (autora díla Stavba divadel a divadelní mašinérie, 1668) spočívá především v tom, že poprvé vyslovil požadavek, aby divadelní

12

1.1 Italské dvorské divadlo a opera

architektura sloužila herci a podpořila jeho herecký výkon. Zasloužil se také o bezpečnost a zvýšení pohodlí protagonistů i diváků tím, že do divadelních budov zavedl několik východů, ale také šatny pro herce a prostory pro divadelní rekvizity. V první polovině 18. století ovlivňovali inscenační praxi takřka po celé Evropě Galli-Bibienové. V tvorbě Galli-Bibienů dosáhla barokní scénografie svého skutečného vrcholu. Zavedli řadu nových postupů. Se jménem Ferdinando Galli-Bibiena je spjata scena per angolo (víceúběžníková perspektiva).

Rod Galli-Bibienů

Namísto jediného úběžníku v pozadí jeviště bylo použito dvou i více úběžníků po stranách. Jestliže tedy dosavadní výtvarníci zdůrazňovali středový výhled (viz centrální perspektiva), Bibiena umístil budovy, hradby, sochy či nádvoří příznačně doprostřed obrazu a výhledy vykázal do stran. Z dalších přínosů to bylo např. zvětšení měřítka dekorace – kulisy nejblíže divákovi byly řešeny tak, jako by byly pouze dolní částí budov tak ohromných, že se nevešly do těsného rámce portálu. Návrhy Bibienů se vyznačovaly barokní ornamentálností, pompézností a celkovou monumentalitou. Dobře se uplatnily ve spojení s dvorskou operou. Poptávka po Bibienech byla všude, kde se projevil zájem o operu – kromě Itálie působili hojně ve Francii, v Německu a Rakousku či Anglii.

Další přínosy Galli-Bibienů

Ryzím příkladem velkolepého inscenačního stylu, který vzešel z tvůrčí „dílny“ tohoto rodu, je legendární inscenace Fuxovy opery Costanza e Fortezza (Stálost a síla). Scénografem byl Giuseppe Galli-Bibiena. Opera byla provedena roku 1723 u příležitosti pražské korunovace Karla VI. K tomu účelu také Giuseppe Galli-Bibiena navrhl divadlo obrovských rozměrů, které bylo zbudováno na cvičišti tzv. Letní jízdárny za Pražským hradem. Půdorys upomínal na italskou renesanční divadelní architekturu (Aleottiho divadlo v Parmě). Hlediště pojalo přes 3000 diváků. Děj opery čerpá z historie starověkého Říma. Výprava byla barokně přepychová a navozovala iluzi nekonečnosti scénického prostoru. Jedinečný dojem z představení umocňovaly nevídané efekty, které produkovala složitá jevištní mašinérie. Nadšení vzbuzovaly též virtuózní pěvecké výkony předních italských zpěváků té doby v čele s Gaetanem Orsinim a Giovannim Carestinim. Orchestr byl nebývale mohutný. V opeře vystoupilo celkem 10 různých sborů, hojně byl zastoupen též tanec. Díky této produkci se poprvé Praha dostala do světových dějin operního divadla. Hovoříme-li o italské barokní opeře, je třeba se zmínit také o inovaci hlediště. Je spjata s otevřením prvního veřejného operního divadla v Benátkách roku 1637. Tím divadlem bylo Teatro San Cassiano.

Veřejné operní divadlo a inovace hlediště

Jak vyplývá z předchozího výkladu, opera se před tímto datem provozovala jen v uzavřeném aristokratickém prostředí, u příležitosti určitých výjimečných událostí. Otevřením prvního veřejného divadla se opera stává přístupná široké veřejnosti. Hlediště tohoto divadla se výrazně odlišovalo od hlediště konvenčního dvorského divadla, které mělo stadionové sezení uspořádané do tvaru U. Teatro San Cassiano disponovalo již hledištěm s lóžemi uspořádanými do jednotlivých pořadí. Stejně tomu bylo i u dalších veřejných operních divadel v Benátkách, která následovala.

13

Teatro San Cassiano


II. Celkový pohled do interiéru divadla pro operu Costanza e fortezza, 1723 (02 Costanza.jpg) zdroj: Antonín Birckhart podle G. Galli-Bibieny. Foto M. Mádl. http://ceskascenografie.cz/wp-content/uploads/2011/10/Constanza-scéna-opery.png

Jediný dochovaný plán benátského operního domu ze 17. století je plán Divadla svatého Jana a Pavla (1639). Díky němu si můžeme utvořit podrobnější představu o této nové podobě hlediště. Vykazovalo pět podlaží, v každém bylo 29 lóží. První dvě podlaží byla nejdražší a určena pro nejzámožnější vrstvy. Horních tří užívali lidé nižšího stavu a skromnějších majetkových poměrů. Prostor v přízemí (parter) přitahoval nemajetné. Praktičnost tohoto uspořádání hlediště spočívalo v tom, že umožňovalo najednou shromáždit velké množství lidí ze všech sociálních vrstev. Zároveň však zohledňovalo sociální rozdíly panující v publiku. Toto členění hlediště se posléze rozšířilo po celé Itálii a velmi rychle i do jiných částí Evropy. Benátské operní domy zavedly model hlediště, který pak dominoval až do konce 19. století a je běžným dodnes.

1.2 Francouzské klasicistní drama 17. stole Důraz na drama

Rozkvět francouzského divadla v 17. století byl dán rozvojem kvalitní dramatické tvorby. V tom nacházíme rozdíl oproti Itálii, která v této době měla jen málo významných dramatiků, což bylo dáno do značné míry vysokou prestiží a žádaností opery.

Francouzský klasicismus

Francouzská dramatika podléhala zhruba od 20. let 17. století klasicistické doktríně, která platila i pro všechna další umění. Francouzský klasicismus dostoupil vrcholu za absolutistické vlády Ludvíka XIV. Byl výrazem ideologie centralizované moci a vyjadřoval

14

1.2 Francouzské klasicistní drama 17. století

úsilí o pevný a jednotný řád. Klasicismus tvořil osobitý protipól italského baroka, jakkoli čerpal z jeho podnětů. Barokní expresivitu, vnitřní neklid a nepravidelnost podřizuje rozumové kázni a přísným pravidlům odvozeným z antického umění. Hlavní cíl umění byl spatřován v nápodobě přírody, v níž se spojují pravda, krása a rozum. Umělecká pravidla byla odvozena zejména z Aristotela, jehož závěry se dogmaticky proměňují v závazné estetické normy. Za teoretického zákonodárce klasicismu je považován Nicolas Boileau (1636–1713), autor Umění básnického (L’art poétique, 1674). Boileau veršovanou formou zpracoval pravidla klasicistické literatury. Zdůrazňuje především harmonickou souměrnost, logickou jasnost, přesnost jazykového vyjádření a dodržování stylu vzhledem k zvolenému žánru. Své dílo rozdělil do čtyř zpěvů. První obsahuje obecné rady autorům a básníkům, druhý je věnován básnickým formám a žánrům – idyle, elegii, znělce, epigramu, rondelu, satiře, písni, ódě a baladě. Třetí zpěv se týká divadla (zdůrazňuje především pravidlo tří jednot a pravděpodobnosti děje) a závěrečný, čtvrtý díl se zamýšlí nad významem kritiky pro básníky.

Nicolas Boileau a Umění básnické

V literatuře se tuhý řád klasicistického umění projevil v přísné hierarchii a formální i obsahové určenosti literárních druhů a žánrů: ■ Žánry se dělily na „vysoké“ (tragédie, óda, epos) a „nízké“ (bajka, satira či komedie). ■ Mísení a slučování „vysokého“ a „nízkého“ bylo nepřípustné. ■ „Vysoké“ žánry směly zpracovávat pouze náměty vznešené a zobrazovat jednání lidí urozených. ■ „Nízkým“ žánrům byly povoleny náměty ze života nearistokratických vrstev a jednání lidí neurozených mohlo být komické. (Ovšem např. vesničané a vůbec poddaní se směli objevovat jen v žánrech nejnižších, jako je např. fraška, a to jen jako postavy směšné.)

Klasicistická doktrína v literatuře

Nejvyšší místo bylo v oblasti hierarchie druhů a žánrů přisouzeno tragédii. Zde opět platilo několik závazných norem: ■ Náměty musely být čerpány z antiky či historie (časový odstup byl žádoucí z hlediska dodržení podmínky divadelní iluze). ■ Děj, postavy a jejich jednání měly odpovídat zásadě pravděpodobnosti. ■ Úkolem tragédie bylo předvádět jako nejvyšší ctnost plnění povinností (vůči státu a jeho morálce) a stavět je nad osobní, soukromý zájem jedince. ■ Tragédie měla být členěna do 5 aktů. ■ Musely být dodrženy dramatické jednoty (místa, času a děje). ■ Jako jediný veršový rozměr platil alexandrín (oproti polymetrické struktuře řecké tragédie).

Normy v tragédii

První vrchol francouzského klasicistního dramatu je spjat se jménem Pierre Corneille (1606–1684). Tento dramatik a básník vstoupil do dějin dramatu již roku 1629 úspěšnou komedií Melita, ovšem svá největší díla napsal od druhé poloviny 30. let. Patří k nim především Cid z roku 1636. Děj této pětiaktové hry čerpá ze španělského rytířského prostředí a točí se kolem konfliktu, který je nakonec vyřešen ve prospěch rodové a osobní cti, ale i vyšších, nadosobních zájmů. Don Rodrigo mstí pohaněnou čest svého otce a v souboji zabíjí dona Goméze – otce Chimény, jež je mu zaslíbena. Nejen Rodrigo, ale i Chiména podřizuje svou lásku rodové cti a žádá Rodrigovo potrestání v dalším souboji, jehož vítěz pak podle králova rozhodnutí Chiménu získá. Nejen šťastný konec v podobě naplněné lásky, ale také nedodržení požadavků dramatických jednot vyvolaly značnou kritiku ze strany nedávno založené literární Akademie a vlivného kardinála Richelieua.

Pierre Corneille

15


Takzvaný „spor o Cida“ pak trval následující dva roky. V následných hrách, čerpajících především z římských dějin (Horatius, 1640, Cinna, 1640, Polyeuktos, 1642, či Smrt Pompejova, 1643), se už Corneille snažil o větší soulad s novou doktrínou a vydobyl si tak až do padesátých let místo prvního dramatika Francie.

III. Pierre Corneille (03 Pierre_Corneille.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pierre_Corneille.jpg

V českém prostředí byl Cid uveden několikrát, mj. v brněnském Městském divadle v režii Romana Poláka roku 2012 s použitím nového překladu Vladimíra Mikeše.

• Pokuste se přesně formulovat, jak se Corneille v Cidovi „prohřešil“ vůči klasicistickým pravidlům. Nápověda: problém byl v dramatických jednotách, v povaze námětu a žánru a v zásadě pravděpodobnosti. Jean Racine

Novou energii získalo francouzské drama až po roce 1650. V souvislosti s tvorbou Jeana Racina v letech 1667–1677 můžeme hovořit o skutečném vrcholu klasicistické tragédie. Jean-Baptiste Racine (1639–1699), od raného dětství sirotek, který byl vzděláván a vychováván v přísném církevním prostředí, byl po příchodu do Paříže velkým přítelem Molièra, jenž uváděl jeho první tragédie. Již od svých prvních dramatických pokusů byl však také nenáviděný o generaci starším Corneillem, který v jeho osobnosti cítil nepříjemnou konkurenci. V uvedeném desetiletí 1667–1677 napsal své nejvýznamnější tragédie jako Andromaché (1667), Britannikus (1669), Berenika (1670), Ifigenie v Aulidě (1674) a zejména Faidra (1677). Faidra, inspirována antickými předlohami, platí za Racinovo veledílo. Velikost této hry pramení zejména z autorovy schopnosti rozvinout působivý dramatický děj z vnitřního, psychologického zápasu hlavní hrdinky. Vnější události jsou tu méně důležité než to, co se odehrává v nitru Faidry. Dobově příznačný konflikt mezi povinností a osobními city je zde vyhrocen do krajnosti, neboť ve Faidře jsou lidé vydáni napospas nekontrolovatelným vášním. IV. Racine (04 Jean_racine.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://upload.wikimedia.org/ wikipedia/commons/d/d5/Jean_racine.jpg

• Charakterizujte Racinův jazyk. Jakou funkci plní ve hře monolog? Srovnejte s předchozími dramatickými verzemi (Euripides: Hippolytos, Seneca: Faidra, Robert Garnier: Hippolytos...).

16


Premiéra Faidry však proběhla ve znamení intrik. Racinovi nepřátelé a Corneillovi stoupenci skoupili vstupenky na několik představení a divadlo bylo zcela prázdné. Tyto neblahé politicko-umělecké události měly negativní vliv na Racinovu následnou tvorbu a život. Ze světa divadla se stáhl do ústraní a stal se královským historiografem. Stejně jako tragédie dosáhla i komedie vrcholu v 60.–70. letech, a to díky poslednímu z trojice slavných francouzských dramatiků 17. století – Molièrovi. Molière (1622–1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, pocházel z rodiny královského čalouníka, ale odmítl pokračovat v rodinné živnosti, která mu, coby prvorozenému synovi, příslušela. Ve svých jednadvaceti letech založil spolu s herečkou Madeleinou Béjartovou soubor Skvělé divadlo a s ohledem na svou rodinu začal používat pseudonym Molière. Po neúspěšné éře principála svého prvního souboru Skvělé divadlo sbíral divadelní zkušenosti v různých kočovných společnostech, putujících po celé Francii. Hry začal psát po roce 1651, kdy se stal principálem vlastní kočující herecké společnosti. Díky náklonnosti Ludvíka XIV. se jeho soubor mohl usadit v Paříži a až roku 1665 oficiálně vstoupil do královských služeb. V letech 1660–1673 sídlil v Palais Royal. Základ repertoáru tvořily Molièrovy vlastní hry. Molièrovo dramatické dílo se vyznačuje žánrovou a stylovou rozmanitostí. Mnoho jeho her jsou frašky a komedie ve stylu commedie dell´arte, kterou byl silně ovlivněn. Zvláště populární byl Sganarel, aneb Domnělý paroháč (1660), Lékařem proti své vůli (1666) či Skapinova šibalství (1671).

V. Molière (05 Moliere.JPG) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Moli%C3%A8re_-_Nicolas_Mignard_(1658).jpg

Jiná díla vznikla na objednávku pro dvorské slavnosti. Početné jsou mezi nimi komedie – balety, které většinou vytvořil se skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym: např. Protivové (1661) – ve své době velmi úspěšná hra, jelikož se mu v ní podařilo vystihnout vkus doby, Sňatek z donucení (1664), Pán z Prasečkova (1669) či Měšťák šlechticem

17

Molière


(1670). O rekonstrukci tohoto výpravného baletu s „tureckými scénami“ zesměšňujícího měšťanskou povýšenost se pokusil v nedávných letech soubor mladých umělců Poème Harmonique a způsob jejich práce zmapoval roku 2005 režisér Martin Fraudreau ve francouzském dokumentu Děti Molièra a Lullyho. Mezi dvorní balety patří také charakterová komedie Zdravý nemocný (1673). Jiné práce pro dvůr byly „mašinistické hry“ s velkou podívanou (Amfitryon, 1668, Psyché, 1671). Komedie charakterů a komedie mravů

Molièrovým vrcholem i osobitým přínosem jsou komedie charakterů a komedie mravů, v nichž vyrostl ve velkého moralistu a satirika – a pronikavého kritika tehdejšího společenského života. Komedie charakterová staví do středu pozornosti jeden ústřední dramatický charaktertyp. Ostatní postavy, dramatické situace a zápletka slouží hlavně k tomu, aby se titulní postava mohla předvést v co největší šíři a rozmanitosti projevů. Molièrovy charakterové komedie reprezentují Tartuffe (ve třech verzích z roku 1664, 1667 a 1669), Misantrop (1666), Lakomec (1668) a Zdravý nemocný (1673). Poslední jmenovaná satira proti hypochondrům a šarlatánům se stala Molièrovým epitafem. Zemřel těsně po jedné z repríz, v níž hrál hlavní postavu starého Argana. V těchto charakterových komediích se předvádí určitá ustálená deformace lidské přirozenosti. Ústřední postava, podle níž bývá i hra pojmenována, je zcela v područí jediné velké neřesti.

• O jaké neřesti v jednotlivých hrách jde? Molièrovy charakterové komedie jsou do dnešních dnů mezi dramaturgy nesmírně oblíbené. Za mnohé české inscenace jmenujme alespoň Dostalovu slavnou inscenaci Tartuffa v Národním divadle v Praze ve válečném roce 1944 nebo aktualizované osobité uvedení Misantropa brněnským souborem Buranteatr, jehož premiéra proběhla roku 2010 (srov. Misantrop – Jan Šotkovský, Zetel a BURANTEATR podle Molièra, in: Disk, 2011, č. 36, s. 57–75). Komedie mravů (neboli mravoličná) kriticky předvádí mravy a nemravy, zvyklosti a neřesti typické pro určitou společnost nebo pro určité společenské skupiny. Osu dramatického dění tedy netvoří jedinec, jako je tomu v charakterové komedii. Mravoličná komedie je nasměrována ven – k situaci společenské. Prototypem mravoličné komedie mohou být Směšné preciózky (1659), v nichž je zesměšněna dobová preciozita, afektovaný způsob konverzace a chování, životní styl vzdělaneckých kruhů. V Učených ženách (1672) se pustil Molière do hlubší analýzy preciozity. Bitvy kolem Molièra

Společenskokritické zaměření Molièrových komedií vedlo ve své době k četným konfliktům, ať již s aristokracií či církví. Významná bitva se např. strhla kolem Školy pro ženy (1662), na niž Molière odpověděl dvěma dalšími hrami – Kritikou Školy pro ženy a Versailleskou improvizací (obě 1663). Nejzuřivější spor ovšem vyvolal Tartuffe, pro nějž si Molière vysloužil nenávist církve a zákaz provozování. Molière musel hru dvakrát přepracovat, než byla shledána vyhovující.

18


Z hlediska dobových literárních norem je třeba říci, že Molière v řadě případů narušoval konvence klasicistického dramatu. Např. v komedii Don Juan (1665) psané prózou záměrně rozbíjí pravidlo tří jednot a slučuje vysoký styl s nízkým.

Studijní cíle: Student bude schopen definovat základní rysy barokní epochy a určit, do jakých oblastí se člení divadelnictví v období baroka. Pochopí význam dvorské kultury a jejího stěžejního uměleckého druhu, opery, pro rozvoj divadelní scénografie, jevištní techniky a architektury. Prokáže orientaci v dějinách barokní opery – bude znát první skladatele a díla spjatá s florentskou cameratou, bude schopen charakterizovat význam Claudia Monteverdiho pro další vývoj opery. Bude umět vysvětlit specifičnost vývoje ve Francii, kde umění od 17. století podléhalo tzv. klasicistické doktríně. Naučí se a na konkrétních dílech francouzské dramatiky 17. století doloží normy, jež měly být dodrženy při psaní klasicistické tragédie a komedie. Prokáže znalost dobové dramatiky (P. Corneille: Cid, J. Racine: Faidra, Molière: Misantrop, Lakomec, příp. jiné hry).

19

Molière a klasicistické normy

2 Divadlo v období osvícenství a klasicismu Průvodce kapitolou:

– nejprve stručně popíšeme sociálně-politickou, ekonomickou a kulturní situaci – – – –

v Evropě 18. století; vysvětlíme podstatu osvícenského hnutí a uvedeme jeho význačné reprezentanty; budeme stručně charakterizovat situaci divadla v Anglii, Francii a v německých zemích; pokusíme se obecně charakterizovat vývoj inscenování ve 2. polovině 18. století; podrobněji se zaměříme na problematiku měšťanského divadla; rozebereme koncepci označovanou jako „výmarský klasicismus“.

Doporučená literatura ke druhé kapitole: BALVÍN, Josef, a kol.: Vídeňské lidové divadlo. Praha 1990. BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla, Praha 1999. Zde: 9. kap. (Britské divadlo v letech 1642–1800), s. 288–330. 10. kap. (Itálie a Francie v osmnáctém století), s. 331–364. 11. kap. (Divadlo osmnáctého století v severní a východní Evropě), s. 365–400. DIDEROT, Denis: O umění, Praha 1983. DIDEROT, Denis: Herecký paradox, Olomouc 1997. DVOŘÁK, Josef – SÝKORA, Jaroslav: Faust jako potenciální televizní seriál? (Výsledky sociometrické analýzy dramatu – Goethův Faust), in: Divadelní revue, 2004, č. 2, s. 15–19. ECKERMANN, Johann Peter: Rozhovory s Goethem, Praha 1960. Goethe/Schiller – korespondence, Praha (Odeon) 1975. KAZDA, Jaromír: Kapitoly z dějin divadla, Jinočany 1998. Zde: 14. kap. (Anglické divadlo 18. století), s. 168–179. 15. kap. (Francouzské divadlo 18. století), s. 180–201. 16. kap. (Německé divadlo 18. století), s. 202–231. LESSING, Gotthold Ephraim: Hamburská dramaturgie. Láokoón. Stati, Praha 1980. POKORNÝ Jindřich: Kniha o Faustovi. Praha 1982. SCHILLER, Friedrich: Divadlo jakožto mravní instituce, Praha 1955.

Evropa v 18. století

18. století je v dějinách Evropy dobou hlubokých proměn sociálně-politických, ekonomických i kulturních. Sílí vliv měšťanstva, které se bouří proti šlechtě a církvi, dochází k rozkladu feudalismu a rozvoji kapitalistických výrobních vztahů. V tomto století se započne průmyslová revoluce spojená s převratnými vědecko-technickými vynálezy. Hospodářská, politická, duchovní i kulturní emancipace buržoazie nachází svůj ideový výraz v hnutí zvaném osvícenství.

Osvícenství

Osvícenství započalo již v 17. století v Holandsku a Anglii, později se rozšířilo i do dalších vyspělých zemí Evropy. Nejvýrazněji se projevilo ve Francii. Závažným počinem zde bylo vydávání Encyklopedie (1751–1772), do níž přispěli největší myslitelé doby jako Voltaire, Diderot, d’Alembert či Rousseau a jejímž cílem bylo ve své době zprostředkovat veškeré lidské znalosti a dovednosti. Pro osvícenské hnutí byla charakteristická víra v rozum 20

2 Divadlo v období osvícenství a klasicismu

(„osvícenský racionalismus“), odpor ke konzervativismu a despotismu, prosazování svobody myšlení i přirozené rovnosti lidí a náboženské tolerance. Osvícenci zdůrazňovali potřebu vzdělání a osvěty. V umění se vycházelo z principů klasicismu, jehož racionalistický a objektivistický ráz nyní sloužil k šíření osvícenských reformních myšlenek. Divadlo se v éře osvícenského klasicismu stává jednou z nejdůležitějších uměleckých oblastí. Významné místo začínají zaujímat teoretické spory o smyslu a poslání divadelního umění, objevují se nové, teoreticky fundované koncepce herectví. Postupně se dostávají do popředí i otázky nové organizace uvnitř divadel, jejich provozu a sociální funkce. Zároveň se vyhraňují i charakteristické rysy jednotlivých národních divadelních kultur.

Divadlo v éře osvícenství a klasicismu

V Anglii se převratné změny doby projevily nejdříve. Již v druhé polovině 17. století se objevují první pokusy o novou dramatiku – například z pera Thomase Otwaye či Johna Drydena, hlavního autora tragédií ovlivněných ještě sice francouzskými vzory (Corneille, Racine), ale též odvážných, takřka erotických komedií s častým motivem šlechtického svůdce.

Dramatická tvorba v Anglii

Kolem roku 1700, v souvislosti s vyhnáním Stuartovců a přechodem Anglie ke konstituční monarchii, se v divadle začíná uplatňovat silný vliv střední vrstvy. Divadlo se má nyní stát šiřitelem buržoazní ideologie a morálky. Popularizátory této tendence v oblasti dramatu byli Richard Steele a Joseph Addison. Jak Steele, tak Addison psali rétorické tragédie (Addisonova politicky laděná tragédie Kato z roku 1713 platila za veledílo). Oba byli však také autory sentimentálních komedií s didaktickým posláním v duchu společensky se etablujícího se měšťanstva. Steele napsal v těchto intencích např. Svědomité milence (1722). V Anglii 18. století se pěstovaly i další divadelní žánry jako satirická mravoličná komedie, měšťanské drama či konverzační komedie. Doba byla přízniva politické satiře. Jedním z průkopníků konverzační komedie byl divadelník a dramatik anglo-irského původu Richard Brinsley Sheridan (1751–1816). Proslul komedií Sokové, kterou napsal ještě předtím, než se ujal vedení divadla v Drury Lane. Jeho stěžejním dílem se však stala mravoličná komedie Škola pomluv (1777), pětiaktová hra odehrávající se v londýnských aristokratických salónech a pranýřující pokrytectví a zlomyslné intriky dobové módní společnosti. Satirický prolog k této hře napsal nejslavnější anglický herec 18. století David Garrick.

VI. Richard Brinsley Sheridan (06 Richard_Brinsley_Sheridan.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://en.wikipedia.org/wiki/File:Richard_ Brinsley_Sheridan.jpg

21

Richard B. Sheridan


Ballad opera

John Gay

Originální útvarem anglického divadla 18. století byla činohra s hudebními a písňovými vložkami (ballad opera). V baladické opeře se mísila lyrika se satirou či humor s tragikou, hudba čerpala z folklóru, populárních melodií i známých operních děl. První a zároveň mistrovské dílo ballad opery s názvem Žebrácká opera vytvořil ve dvacátých letech John Gay (1685–1732) s hudbou Johna Pepusche. Dílo mělo ve své době nebývalý úspěch. Příběh čerpající ze života londýnské spodiny byl satirickým komentářem dobové společenské situace. Hra měla premiéru 29. ledna 1728 v nastudování divadelní společnosti slavného principála Johna Riche a okamžitě se stala módní záležitostí ovlivňující na čas životní styl opozičních vrstev. Velký úspěch Žebrácké opery inspiroval Johna Gaye k napsání volného pokračování s názvem Polly (1729). Politické vrstvy kritizované v prvním díle (především ministerský předseda Walpole, který se stal předlohou jedné z postav) však zařídily, aby se na jevišti nehrála, a Gayova dramatická dráha tak předčasně skončila.

VII. John Gay (07 John_Gay.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://en.wikiquote.org/wiki/File:John_Gay _-_Project_Gutenberg_eText_13790.jpg

• V čem spočívala satiričnost Žebrácké opery? Dílo se stalo v první polovině 20. století východiskem k dalšímu zpracování, pod nímž je podepsán jeden význačný německý dramatik a divadelník. V sedmdesátých letech se pak dočkalo české adaptace. Uveďte název a autora v případě obou těchto dramat. Dramatická tvorba ve Francii

Ve Francii si téměř až do konce 18. století udržela aristokracie v podstatě své pozice. Linie nákladného dvorského a šlechtického divadla tudíž pokračuje za Ludvíka XV. (1723–1774) i Ludvíka XVI. (1774–1792). V opozici působí celá řada autorů, kteří ze svých her učinili platformu osvícenských idejí. Z reprezentantů žánru tragédie třeba připomenout Voltaira (vlastním jménem François-Marie Arouet, 1694–1778), který napsal na třicet tragédií, ale ani ty nejúspěšnější (Zaira, 1732, Mérope, 1743) nepřežily svou dobu. Voltaire dospěl k názoru, že francouzský klasicistický ideál drama příliš omezuje a pokoušel se jej liberalizovat. V reformách se však spokojil s tím, že přivedl na jeviště fantastické motivy a jistou míru násilí. Rozšířil rovněž okruh přijatelných námětů a zvýšil výpravnost. Tím byly jeho tragédie tematicky velmi blízké žánru opera – balet a využívaly triků a efektů barokní jevištní techniky. Základní normy klasicistní tragédie byly jinak dodrženy (jednota místa, času a děje – aristokratičtí hrdinové – alexandrín). Komedie prodělala více změn než tragédie. Molièrův vliv, převládající v 1. třetině 18. století, je patrný na hrách několika předních komediografů počátku století. Byli jimi FlorentCarton Dancourt (1661–1725), Jean-François Regnard (1655–1709) – autor frašek

22


a parodií na tragédie a hrdinské opery (Hráč, 1696) – a především prozaik a dramatik Alain-René Lesage (1668–1747), autor satirického dramatu a zároveň první velké francouzské komedie mravů Turcaret (1709). Vliv sentimentalismu se výrazněji odrazil v dílech Marivauxových a La Chausséových. Pierre (Carlet de Chamblain) Marivaux (1688–1763) psal rokokové galantní milostné komedie, které bývají označovány přídomkem poetické. Jeho komedie si půvabně a umně pohrávají s dialogem i postavami a duchaplně, svižně i se smyslem pro scénický účin obměňují témata a příběhy lásky (viz např. Hra lásky a náhody, 1730, Falešné důvěrnosti, 1737 aj.). Marivaux pozornost zaměřuje spíše na jemné změny cítění v nitru postav než na vnější intriku. Zájem o vnitřní psychologické konflikty z něj činí jednoho z průkopníků moderního dramatu. Marivauxovy zápletky se navzájem podobají, ale nikdy se neopakují. Psal pro konkrétní herce pařížského Italského divadla (Comédie-Italienne), jehož herecký styl se dobře hodil k oné jemné hře citů.

Pierre Marivaux

• Přibližte zápletku Marivauxovy Hry lásky a náhody, charakterizujte hlavní postavy. Pokuste se charakterizovat Marivauxův specifický jazykový styl označovaný jako marivaudage. V jiných komediích ale Marivaux kritizuje měšťany kupující si aristokratické tituly nebo hlásá myšlenku rovnosti občanů či rovnoprávnosti žen (viz např. Ostrov otroků, 1725). Pierre-Claude Nivelle de La Chaussée byl tvůrcem snad nejpopulárnějšího dramatického žánru ve Francii od let třicátých zhruba do poloviny 18. století, tzv. plačtivé komedie (comédie larmoyante). V jeho dílech (Klamná antipatie, 1733, Módní předsudek, 1735, aj.) jsou ctnostní hrdinové vystaveni protivenstvím, jimiž mají vzbudit sympatie a soucit. Nakonec jsou vysvobozeni a odměněni za vytrvalost. Hry působí dojmem jakési přešlechtěnosti a delikátnosti. Zápletky jsou založené na utajených informacích, veršovaným dialogem se hry podobají tragédii, svým šťastným koncem ale komedii.

La Chaussée

Konec 18. století poznamenala tvorba dalšího významného francouzského dramatika, Pierra-Augustina Carona de Beaumarchaise (1732–1799), původním povoláním královského hodináře. Slávu mu zajistila především dvě dramata, Lazebník sevillský (1775) a Figarova svatba (1781). Poslední nepříliš zdařilý díl této trilogie (Provinilá matka) upadl v zapomenutí. V zápletkové komedii Lazebník sevillský uvedl na scénu Figara, vrchol komických sluhů francouzského divadla. Tohle dílo proslavilo především až operní zpracování Gioacchina Rossiniho z roku 1816, jehož sociální kritičnost je na rozdíl od Beaumarchaisovy předlohy velmi zmírněna. Ve Figarově svatbě, která se stala jakousi předzvěstí francouzské revoluce, napadl současné mravy aristokracie a královskou politiku. V této hře Beaumarchais čerpal z tradice molièrovské, z komedie intrikové a komedie mravů (záměny postav, složitá zápletka, vrstvení a propojování dějových pásem, soustředění na psychologii ženských typů, mravoličná tendence hry, situační humor). Tradiční forma je však naplněna konkrétním a aktuálním společenskokritickým obsahem.

Pierre Beaumarchais

Jednoznačně je tento obsah formulován v klíčovém monologu Figara v 5. jednání. Zde se postava představí jako společenský mravokárce a homo politicus, vyznávající názory příslušníka revolučního čtvrtého stavu.

23


Přestože autor děj situoval do španělského prostředí, cenzura satiru na domácí poměry rozpoznala a premiéru v Comédie Française roku 1781 znemožnila. S dílem se mohla veřejnost seznámit až roku 1784. O dva roky později zkomponoval podle této hry W. A. Mozart svou slavnou stejnojmennou operu.

Denis Diderot

Širší pojetí dramatických žánrů propagoval encyklopedista Denis Diderot (1713–1784). V jeho hrách se na divadle ve Francii poprvé ohlásil „třetí stav“. Diderot měl za to, že klasicismus byl příliš omezený, když uznával jako přijatelné dramatické druhy jen tradiční komedii a tragédii. Podle něho je potřeba přidat ještě další, „střední“ žánry: drame (měšťanskou tragédii) a komedii zabývající se ctností – tedy žánry, v nichž se spojuje komika a tragika jako v samotném životě. Představitele měšťanské třídy uvádí na scénu ve svých hrách Nemanželský syn (1757) a Otec rodiny (1758). Obě hry jsou psány prózou. Mají nekomplikovanou, ze současného života vytěženou, zápletku. Postavy v nich jednají nikoli na základě svých povahových vlastností, nýbrž ve shodě se svým sociálním zařazením. Diderot však své představy o měšťanském dramatu a divadle formuloval především teoreticky, přičemž některé jeho statě zásadním způsobem ovlivnily vývoj divadla v dalších evropských zemích. Tou nejvýmluvnější je Herecký paradox (viz později).

VIII. Denis Diderot (08 Denis_Diderot.jpg) zdroj: Wikimedia Commons, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Louis-Michel_van_Loo _-_Portrait_of_Denis_Diderot_-_WGA13440.jpg Divadlo v německých zemích

V německých zemích byla situace divadla o mnoho složitější než v Anglii, Francii i dalších kulturně vyspělých zemích Evropy. Bylo to z valné části způsobeno celkovou nestabilitou v této části Evropy po třicetileté válce. Německo bylo navíc rozdrobeno do mnoha nezávislých útvarů. Po celé 17. století se tu hojně pěstovalo dvorské a jezuitské divadlo. Linie profesionálního divadla však umělecky zaostávala.

24


Německé profesionální divadlo se zformovalo z kočovných společností, které vytvořily svérázný typ repertoáru. Komickým žánrem byly burlesky, lokálně zabarvené divadlo bujných situací a hrubého humoru. Hlavní postavou v nich byl Hanswurst. Tento klaun byl syntézou Harlekýna, středověkého blázna či šaška anglické provenience a přecházel jako ustálený typ ze hry do hry. Býval aktérem též v tragickém žánru tzv. hauptakcí. „Haupt- und Staatsaktionen“ (česky „hlavní a státní akce“) předváděly příběhy vladaře a jeho doprovodu, tedy „velkých tohoto světa“, a představovaly směsici vážných i komických scén plných bombastu a násilí, zlotřilých intrik i šťastných úniků. Bylo to v podstatě jarmareční divadlo, navazující i na dřívější masopustní slavnosti. Pokleslý repertoár pak často provázela nevalná inscenační úroveň, na které se mimo jiné podepsaly špatné existenční a provozní podmínky hereckých společností.

Německé profesionální divadlo

Nejdříve to byli angličtí herci, kteří začali hromadně kočovat po Německu kolem roku 1586 a byli synonymem vysoké kvality. Úděl těchto kočovných trup nebyl vždycky snadný. Aby získali širší německy mluvící publikum, museli herci hrající v anglickém jazyce zjednodušit zápletku her, přidat fraškovitý humor, pantomimu a hudbu. Německé lidové publikum si záhy oblíbilo jejich klauny, jako byli Johan Posset, Stockfisch a Pickelhering. Kolem roku 1600 přidávali angličtí herci již německé promluvy a celé scény a po roce 1620 začali ve svých trupách zaměstnávat i německé herce. V polovině 17. století existovalo již několik zcela německých společností, až angličtí herci zanedlouho z Německa vymizeli. Z prvních plně německých kočovných souborů vynikl soubor univerzitního Mistra Johannese Veltena, který se snažil povznést úroveň německého divadla adaptacemi her Corneilla či Molièra. Za stávající situace mohl však dokázat jen málo. Trupy musely stále kočovat a vyhledávat nové diváky, aby se udržely při životě. Poněvadž neexistovaly žádné stálé divadelní budovy, hrály kdekoli – ať již na městském rynku či v hospodách. Koncem 17. století se program skládal z jedné dlouhé hry a z dohry (Nachspiel). Hlavním pořadem večera byla „hauptakce“. Ať už byla hauptakce jakkoli vážná, její nejvýraznější postavou byl vždycky klaun. Kolem roku 1700 splynuli všichni dosavadní klauni v postavě Hanswursta. Základními rysy jej obdařil herec a principál Joseph Anton Stranitzky (1676–1726). Stranitzky působil od roku 1684 v divadelní společnosti C. E. Veltenové, později jako loutkář v Bavorsku a od počátku 18. století především ve Vídni, kde roku 1711 získal jako první se svým německým souborem stálé divadlo – Divadlo u Korutanské brány. Stranitzkého „vídeňský Hanswurst“ byl bodrý sedlák a pivař s bavorským akcentem. Nosil špičatý zelený klobouk, červenou kazajku, dlouhé žluté kalhoty a bílé okruží. Nejčastěji byl komickým sluhou, který nezapřel svůj plebejský původ ani karnevalovou bujnost. Převracel drze a neomaleně všechno vznešené do vulgární reality. Směřoval vždy k ukojení základních životních potřeb: jídla, pití, spánku či sexu. I když se některé Hanswurstovy atributy v různých německy mluvících oblastech poněkud lišily, základní rysy této postavy vytyčené Stranitzkým zůstávaly stejné. V 18. století se pod vlivem osvícenských idejí projevila tendence obrodit stav německého divadla. Prvotní impuls dali univerzitní profesor a později rektor Johann Christoph Gottsched (1700–1766) a principálka lipské kočovné společnosti Caroline Neuber (1692–1760). Tito se ve 20.–30. letech pokusili o reformu repertoáru i divadelního inscenování. Gottsched spatřoval možnost nápravy německého divadla v nápodobě francouzských klasicistních tragédií, o niž se sám pokusil např. ve hře Umírající Cato (1731). Vydával časopisy inspirované anglickým osvícencem Addisonem, v nichž vyslovoval požadavky výchovného působení divadla a prosazoval dodržování tří jednot a čistoty žánrů.

25

Snahy o osvícenskou reformu


Hauptakce, improvizace, burlesky a hanswurstiády měly být z divadla jednou provždy vyloučeny. Neuberová si vzala za úkol zvýšit úroveň inscenací. Zrušila improvizaci a zavedla systém pečlivého zkoušení. Její společnost měla vzornou disciplínu a pevný vnitřní řád. Proslavila se zejména tím, že nechala roku 1737 v jedné své hře vyhnat Hanswursta ze scény. Společná iniciativa Gottscheda a Neuberové brzy upadla; ambiciózních cílů, které si předsevzali, se jim nepodařilo plně dosáhnout. Pravidelné drama v duchu klasicistických norem i vyspělejší inscenační postupy se však v německém divadle brzy prosadily. Osvícenství v německém divadle dovršil Gotthold Ephraim Lessing, autor měšťanských dramat i kritického spisu Hamburská dramaturgie. Schiller a Goethe

70.–80. léta 18. století v Německu byla obdobím Sturm und Drang. Čelnými představiteli tohoto hnutí byli Friedrich Schiller a Johann Wolfgang Goethe. Oba autoři se v posledním desetiletí 18. století stali protagonisty opačné tendence, „výmarského klasicismu“.

Inscenační postupy v 18. století

18. století doznalo význačných změn ve způsobu inscenování. Z podnětu Voltaira došlo k odstranění diváků ze scény. Do inscenačního stylu se pod vlivem klasicismu promítá snaha o větší přirozenost, vytváření čistých forem bez vnějšího ornamentu. Ve druhé polovině 18. století lze pozorovat snahu o historickou a lokální věrnost (význačným impulsem bylo objevení Herculanea a Pompejí, což přispělo k hlubšímu poznání antické doby). Patrná byla též záliba v navozování přírodních nálad. Četné jsou pokusy o reformu kostýmů směrem k historické věrnosti a realističnosti (ve Francii např. herec Lekain, v Německu Schröder, v Anglii Garrick aj.). Úsilí o iluzivní inscenační styl je příznačné zejména pro měšťanské divadlo. Toto dalo vzniknout dokonce nové koncepci herectví, vyžadující pravdivé, i když rozumem kontrolované emoce (viz Diderotův Herecký paradox). Herci jako David Garrick (Anglie), Friedrich Ludwig Schröder, August Iffland, Konrad Ekhof, Sophie Henselová (Německo), Marie-Françoise Dumesnilová či Claire-Hyppolite Claironová (Francie) platili ve své době za mistry hereckého prožitku a detailní drobnokresby.

2.1 Měšťanské divadlo Počátky v Anglii

V 18. století se v Evropě vytvořila nová, měšťanská veřejnost, která se považovala za vědomou alternativu reprezentativní dvorské společnosti. Divadlo se mělo stát významným nástrojem sebeprezentace této vrstvy. Nejdříve si měšťané osvojili divadlo v Anglii. Tragédie George Lilla bývají považovány za první pokus o tzv. měšťanskou truchlohru (viz např. Londýnský kupec z roku 1731). Lillo zvolil námět ze všedního, privátního života střední vrstvy. Soudil, že buržoazní divák si musí vzít z dramatického příběhu ponaučení, proto mu nelze předestírat tragédie v duchu francouzského klasicismu, vybírající si hrdiny z aristokratických kruhů.

Diderotova a Lessingova koncepce divadla

Ačkoli v Anglii Lillo nenašel mnoho pokračovatelů, navazovali na něj autoři z jiných zemí. Dva z nich – Diderot a Lessing – na základě Lillova podnětu vytvořili ucelenou dramaturgickou koncepci měšťanského divadla. Diderot i Lessing vycházeli z přesvědčení, že divadlo má být jakousi „morální školou“ měšťanů, má činit diváka lepším, mravně i duchovně ho povznášet. Úkolem divadla je podle nich učit lidi moudrosti, štěstí, lásce, soucitu, podněcovat v nich pravé občanské ctnosti jako smysl pro rodinu, ohleduplnost k bližním, toleranci i lásku k vlasti. Divák musí odcházet z divadla poučen. Předpokladem

26

2.1 Měšťanské divadlo

toho ovšem je, že bude schopen vcítit se do zobrazovaných postav a jejich osudů, identifikovat se s nimi. Měšťanské drama tedy zavrhuje francouzské klasicistní drama a namísto heroických příběhů ze šlechtické společnosti čerpá z běžného života měšťanů. V centru pozornosti je měšťanská rodina. V tomto duchu píše Diderot v letech 1757–1758 Nemanželského syna a Otce rodiny. Lessing pak přivedl koncepci i realizaci měšťanského divadla k vrcholu. Jmenované Diderotovy hry Gotthold Ephraim Lessing (1729–1781) ještě o pár let předběhl truchlohrou Miss Sára Sampsonová z roku 1755. Tato první německá měšťanská truchlohra poskytuje modelovou ukázku žánru.

G. E. Lessing Miss Sára Sampsonová

IX. G. E. Lessing (09 Gotthold_Ephraim_Lessing.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Gotthold_ Ephraim_Lessing_Kunstsammlung_Uni_Leipzig.jpg

Základem příběhu odehrávajícího se v Anglii je milostný trojúhelník, na němž má divák pocítit nezdravé mezilidské vztahy, jednání příčící se pravidlům lidské společnosti. Ústřední postavou, na níž je tento jev demonstrován, je Mellefont, který se závažným způsobem prohřešil proti duchu měšťanské morálky. Unesl svoji snoubenku Sáru a ještě předtím opustil svou ženu Marwood, k níž byl připoután jejich společným dítětem. Ačkoli Mellefont má svědomí a v průběhu děje je jím nahlodáván, nápravy svých skutků není schopen. Nakonec v důsledku jeho nemorálního postoje umírá i nevinná Sára, kterou Marwood v zoufalství ze ztráty Mellefonta otráví. V tomto okamžiku Mellefont již neunese tíhu svého několikanásobného provinění a probodne se dýkou. Hra končí velkorysým rozhodnutím Sářina otce vzít do výchovy Arabellu, Mellefontovo a Marwoodino dítě. Smysl závěru hry je zřejmý: Arabella může očistit své rodiče, když se z ní vychová zodpovědný a poctivý člověk. V další významné truchlohře s názvem Emilia Galotti (1772) je předestřen ideál ctnosti měšťanstva, který je postaven proti nemravnému počínání absolutistických vladařů: hrdinka neunese hrozbu, že bude zneuctěna tyranem, a raději volí dobrovolnou smrt (příznačné je, že smrt přijímá z rukou vlastního otce). V Praze se inscenací této měšťanské tragédie otevíralo roku 1882 Stavovské divadlo.

Emilia Galloti

Za první německou národní veselohru bývá označována Mína z Barnhelmu čili Vojákovo štěstí (1767), odehrávající se v době sedmileté války.

Mína z Barnhelmu

Hlavní postavou hry odehrávající se těsně po sedmileté válce je pruský major Tellheim, který se vrací domů s otřesenou pověstí (provinil se podplacením). Je přesvědčen, že nemůže vstoupit do manželství, neboť v očích společnosti ztratil svou lidskou hodnotu. Vyústění kusu je však zcela v souladu s osvícenskou morálkou – Tellheim může napravit

27


své provinění vůči společnosti naplněním závazků ve sféře privátní. Tím, že si bere snoubenku, již k sobě slibem manželství zavázal, je prakticky očištěn. Své nové štěstí tak nachází Tellheim v Míně – Mína je ta, která je „štěstím vojákovým“. Moudrý Nathan

Výlučné postavení zaujímá mezi Lessingovými dramaty „dramatická báseň“ Moudrý Nathan (1780), první velké německé dílo psané blankversem. Lessing jím završil svůj osvícenský odkaz.

• Jakou stěžejní myšlenku osvícenské ideologie přináší dílo Moudrý Nathan? Národní divadlo v Hamburku

Lessingův přínos však spočíval rovněž v oblasti divadelně praktické, kritické a teoretické. Připomeňme jeho působení v prvním stálém divadle v Německu, v hamburském Národním divadle (1767–1769). Národní divadlo v Hamburku bylo vyvrcholením tehdejších snah o kulturní emancipaci měšťanstva. V německém kulturním prostředí sílila od poloviny 18. století také potřeba národní jednoty a divadlo bylo pojímáno coby jeden z mocných nástrojů k jejímu dosažení. Ačkoli tato instituce existovala necelé dva roky, stala se mezníkem v německých divadelních dějinách. Po vzoru tohoto divadla vznikají v následujících letech divadla i v dalších německy mluvících městech (Gotha, Vídeň, Mannheim, Kolín nad Rýnem, Mohuč, Salcburk, Výmar či Berlín).

Lessingova Hamburská dramaturgie

Lessing působil v hamburském Národním divadle, založeném roku 1767 dvanácti bohatými měšťanskými mecenáši, jako literární a umělecký poradce a lektor her. Program divadla formuloval v Hamburské dramaturgii, pravidelně vycházejícím a později souborně vydaném periodiku. Prosazoval zde měšťanské drama jako základ repertoáru, neboť věřil v jeho schopnost působit na lidskou morálku. Posláním tragédie má být očistné působení prostřednictvím vzbuzeného soucitu. Komedie má utvrzovat zdraví obecenstva tím, že se vysměje lidským neřestem. Ve svých příspěvcích hodnotil také literární kvality her či přínos jednotlivých autorů (vyzdvihoval například dílo Shakespearovo a naopak velmi kriticky se vyjadřoval k tvorbě Voltairově), co se však týče hereckých výkonů, soubor hamburského Národního divadla si zapověděl jakékoliv jejich hodnocení, proto se o hereckých kreacích v Hamburské dramaturgii nedočteme.

• Na základě vlastní četby přibližte Lessingův spis Hamburská dramaturgie. Vysvětlete souvislost s Aristotelovou Poetikou. Iluzivní divadlo

Uvedli jsme, že měšťanské divadlo předpokládalo divákovu zaangažovanost na předváděných dějích ve smyslu vcítění a dojetí. Aby toho divák mohl dosáhnout, musel nabýt dojmu, že to, co se na jevišti odehrává, je skutečnost sama. Lze říci, že v druhé polovině 18. století se právě v souvislosti s měšťanským divadlem formuje iluzivní divadlo. To posléze vyvrcholí v éře realismu a naturalismu. Jeho teoretickou definici vypracoval Denis Diderot, který přišel s doktrínou tzv. čtvrté stěny (Pojednání o dramatickém básnictví, 1758). Diderot dramatikům i hercům doporučuje, aby nemysleli na diváka. „Představte si na kraji jeviště vysokou zeď, která vás odděluje od hlediště. Hrajte, jako by se opona nezvedla,“ vybízí herce. Herectví, na kterém přednostně závisel dojem iluze skutečnosti, pak Diderot věnoval samostatnou úvahu pod názvem Herecký paradox (1773, publikováno až 1830). Podnětem k jejímu sepsání byla kniha Garrick čili Angličtí herci (1769)

28

2.2 Výmarský klasicismus

od Antonia Sticottiho (a také dvojí Garrickovo hostování ve Francii). Je napsán formou dialogu mezi Prvým a Druhým rozmlouvajícím (jakýmsi obhajovatelem a oponentem ve vztahu k herectví). Diderot zde vysvětluje podstatu iluzivního herectví. To dle něj tkví v tom, že zatímco divák má dojem, jako by se na scéně odehrával skutečný příběh skutečných lidí s reálnými emocemi, herec zůstává při hře chladným. Herec podle Diderota svou roli nemá prožívat, neztotožňuje se s ní. Naopak drží své emoce dokonale pod kontrolou a při ztvárnění se řídí pouze rozumem a rozvahou („Není to hercovo srdce, nýbrž hlava, na které všechno záleží.“). Svým Hereckým paradoxem tak Diderot předběhl dobu, neboť v něm už zaznívají myšlenky Stanislavského, ale i Brechta.

• Na základě vlastní četby pohovořte podrobněji o Diderotově Hereckém paradoxu.

2.2 Výmarský klasicismus Jako protipól měšťanskému iluzivnímu divadlu, které se v druhé polovině v Německu rozmohlo a jehož program definoval Lessing, se v 90. letech formuje koncepce označovaná jako výmarský klasicismus. Jejími tvůrci jsou dva velikáni německé literatury, Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller. Místem její realizace pak Dvorní divadlo ve Výmaru v letech 1794-1805. Jak Goethe, tak Schiller prošel v 80. letech významným názorovým obratem od ideálů Sturm und Drang zpět ke klasicismu. Goethe tento rozhodující krok učinil v dramatu Ifigénie v Tauridě (1787). Vzniklo pod dojmem z návštěvy Itálie, která Goetha přivedla k novému ocenění antické minulosti. Schiller pak ve stejném roce rehabilitoval klasicistické ideály v Donu Carlosovi. Roku 1794 se Goethe se Schillerem velmi sblížili (Goethe v té době působil již jako ředitel Dvorního divadla ve Výmaru a Schiller jako profesor historie v nedaleké Jeně). Od tohoto roku se datuje jejich vzájemný vliv. Schiller v roce 1799 přichází za Goethem do Výmaru, aby mu pomohl v naplňování jejich společného uměleckého programu. Do roku 1805, kdy Schiller umírá, se jim podařilo udělat z výmarského divadla jednu z nejslavnějších německých scén.

Goethe, Schiller a Dvorní divadlo ve Výmaru

V základech jejich divadelního programu stálo přesvědčení, že divadlo má spíše než tvořit iluzi skutečného života uvádět diváka do říše umělecké dokonalosti a krásy. I tento program v sobě obsahoval výchovnou intenci jako program Lessingův. Goethe se Schillerem však upřednostňují estetickou hodnotu divadla – před zraky diváka má být stvořen harmonický svět ideální krásy a pravdy, který v člověku probouzí vnitřní svobodu a skutečné lidství.

Program divadla

Goethe se Schillerem stojí v opozici jak vůči měšťanskému osvícenskému dramatu a divadlu, tak vůči svým vlastním raným dílům z éry „Bouře a vzdoru“. Goethovo a Schillerovo prvořadé úsilí tedy patřilo vytvoření nové dramatiky. Tak jako před nimi Gottsched i oni se opět vrátili k uzavřené formě francouzského klasicistního dramatu. Prózu nahradili patetickým jambickým veršem, postavy ze středních vrstev idealizovanými hrdiny z historie či mytologie.

Úsilí o novou dramatiku

Schillerovy hry z tohoto údobí jsou velmi složitá díla, v nichž se prolínají filozofické, historické a individuální konflikty. Pro většinu z nich si Johann Christoph Friedrich Schiller (1759–1805) zvolil náměty představující historické zvraty. V trilogii Valdštejn (Valdštejnův tábor, 1798, Piccolominiové, 1799 a Valdštejnova smrt, 1799) sáhl Schiller po námětu z třicetileté války. Trilogie obsahuje všechny znaky, které jsou příznačné

Friedrich Schiller

29


pro velikost Schillerovy dramatiky: pateticky vášnivé dialogy, umně a logicky konstruovaný děj, bohatství dramatických konfliktů. Valdštejnská trilogie je dějinným dramatem v dvojím smyslu: je to tragédie výjimečné osobnosti, které není umožněno dosáhnout vytčeného cíle, a zároveň je to tragédie vyplývající z bezútěšného chodu dějin. Také v následujících hrách – Marie Stuartovna (1800), Panna Orleánská (1801) či Vilém Tell (1804) – zvolil Schiller historickou látku. Realističnost historického syžetu Schiller ve svých hrách dokázal povýšit do básnické roviny. X. Friedrich Schiller (10 Friedrich_schiller.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Friedrich_schiller.jpg

To se obzvláště podařilo v Marii Stuartovně. Do této tragédie ztvárňující mocenský boj dvou královen, anglické královny Alžběty I. a skotské královny Marie Stuartovny, Schiller vpravil coby poetizující prvek Mariinu hlubokou křesťanskou víru. Díky ní odchází na popraviště smířená a s pokorou. Jakkoli jsou tedy předpoklady tragédie naplněny, pro hrdinku není konec ze subjektivního hlediska tragický. Podobně jako v řadě dalších Schillerových her zaznívá i zde myšlenka, že dějinnou nutnost lze překonat jen ve smrti – svoboda je u Schillera myslitelná pouze v transcendentálním smyslu. Johann W. Goethe

Básník, prozaik a dramatik Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) vystudoval práva, ale celý život projevoval zájem o téměř všechny druhy umění a také různé vědecké disciplíny. Z Goethových her klasického údobí, které spadá do doby jeho působení ve Výmaru (1791–1817), vyniká kromě Ifigénie v Tauridě (napsané roku 1779 pro krásnou zpěvačku a tragédku Coronu Schröterovou, přičemž sám Goethe nastudoval coby amatérský herec roli Oresta) a Egmonta (1788, z období povstání Nizozemců proti Španělům) také Torquato Tasso z roku 1790. Jde o Goethovu nejosobnější dramatickou výpověď. Autor se zračí ve dvou protikladných postavách. První z nich je renesanční básník, autor velkolepého eposu Osvobozený Jeruzalém Torquato Tasso, který představuje přecitlivělého a společensky nepřizpůsobivého génia. Tu druhou pak představuje střízlivý, státnický moudrý a rozvážný dvorní sekretář Antonio. Oba přitom mají pravdu: jak umělec, který nemůže jinak než následovat své vlastní ideály, tak státník, který zase musí prosazovat nutnost přizpůsobení se společenským konvencím. Přesto z konfliktu mezi nimi vychází jako poražený Tasso, podléhající své citové rozervanosti a subjektivnímu pocitu zavržení. Goethe poukazuje ke klasicistickému ideálu harmonického člověka, ve kterém se sdružují životní postoje a typy, které jsou ve hře naopak dualisticky rozpojené – cit s rozumem, vášnivost s klidem či básnický vznět se státnickou rozvahou.

30

2.2 Výmarský klasicismus

Z českých inscenací zmiňme Torquata Tassa z období protektorátu roku 1942 v režii Karla Dostala v Národním divadle v Praze s Eduardem Kohoutem v titulní roli.

XI. Johann Wolfgang Goethe (11 Goethe.jpg) zdroj: Wikimedia Commons, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Goethe_(Stieler_1828).jpg

Vrcholným dílem Goethovým zůstává přesto dvoudílné filozofické drama Faust, jehož první díl byl publikován roku 1808 a druhý až 1832. Goethe na něm pracoval téměř po celý svůj tvůrčí život (první podoba – tzv. Urfaust – pochází z Goethova mládí – napsána byla už na počátku sedmdesátých let). Faust je syntézou Goethova životního poznání. Je to ojedinělé dílo vymykající se příručkové klasifikaci; je to Goethův filozofický (i divadelní) odkaz, vyjadřující jak lidskou touhu po poznání, tak přesvědčení, že smyslem lidské existence je činorodá práce ve prospěch života a pro blaho lidí. Tragédie jako celek posunuje podstatně smysl tradičního faustovského námětu. Hrdina je vybaven rozkolísaností, která není vlastní jeho předobrazu. Goethův Faust v sobě nese touhu po poznání i puzení k moci, tíhnutí k tvůrčí aktivitě a ke kráse. Faustova pouť životem přerůstá v dramatické podobenství o bloudění člověka, jenž je zmítán v trvalé neuspokojenosti a neukojitelné touze po naplnění smyslu existence. Dílo již směřuje za hranice klasicismu a blíží se pracím romantických dramatiků. Goethe se inspiroval starou pověstí zapsanou v lidových knížkách, ale také prvním dramatickým zpracováním alžbětinského autora Christophera Marlowa. První díl, líčící příběh Fausta a Markétky, je uveden třemi vstupy – Věnováním (vzpomínka na Urfausta), Předehrou na divadle (v níž postavy ředitele, básníka a komika tlumočí autorovy úvahy o umění) a Prologem v nebi (kde dochází k sázce mezi Hospodinem a Mefistofelem o Faustovu duši).

31

Faust


Druhý díl je mnohem mystičtější a alegoričtější než první, pojednává se zde o Faustově lásce k oživené Heleně Trójské, s níž má syna Euforiona, či o jeho působení na dvoře německého císaře. Pokračování z roku 1832 také nebylo ve své době jednoznačně přijato a pro svou inscenační a interpretační náročnost nebývá inscenováno tak často. I přesto stojí za zmínku alespoň Hilarova inscenace z roku 1928 v ND v Praze, nastudování prvního dílu Karlem Dostalem tamtéž roku 1939, slavné zpracování Zdeňka Potužila v pražském Divadle na okraji roku 1984 či Faustissimo režiséra Petera Scherhaufera v Divadle Husa na provázku v Brně roku 1991.

Repertoár a inscenování ve výmarském divadle

Goethovy a Schillerovy hry sice tvořily významnou část repertoáru výmarského divadla, ale Goethe se snažil dostat na jeviště rovněž zásadní díla různých epoch i kultur. Vedle Shakespearova Macbetha zde byl uveden např. Voltairův Tankréd, Gozziho Turandot či Racinova Faidra, díla Plauta a Terentia, Sofokla a Euripída, Calderóna, Molièra, Marivauxe či Goldoniho. Jakožto hlavní režisér Goethe usiloval o naplnění uměleckého ideálu klasicismu, který tkvěl ve vytvoření harmonického jevištního celku. Goethovy inscenace se povětšinou vyznačovaly vysoce estetickým jevištním tvarem, který byl adekvátní povaze inscenovaných dramat. Jeho krédem bylo, že „přírodu nestačí pouze jen napodobit, je třeba ji také ztvárnit ideálně“. Operoval pojmy jako „ušlechtilý projev“ či „řeč srdce“. Pro jeho režijní postupy jej lze považovat za jednoho z prvních režisérů v moderním smyslu. Hlavními prvky jeho divadelního stylu byly deklamace, harmonický pohyb a výtvarné aranžmá. Herci měli namísto „charakteristického“ usilovat o „typické“ a „ideální“. Důležitým dokumentem jsou Goethova „pravidla pro herce“. Do 91 paragrafů je uspořádal a roku 1824 publikoval J. P. Eckermann. Týkají se mluvy, držení těla a pohybu či herecké souhry. Goethe herectví věnoval velkou pozornost. Kladl důraz na pečlivé zkoušení (zavedl čtené zkoušky) a individuální přípravu každého herce. Byl náročný k mluvnímu přednesu, který korigoval po stránce rytmické i intonační. Rytmem a kadencí byl tak posedlý, že někdy udával rytmus jako dirigent. Stylizací se vyznačoval i herecký pohyb, který nacházel inspiraci mimo jiné i v dvorním tanci. Zároveň se Goethe snažil, aby si herci schémata osvojili natolik, aby na jevišti působili přirozeně. „Strojenost musí zmizet a pravidla se stanou pouhou skrytou základní linií živoucího jednání,“ uvádí se v jednom z posledních paragrafů k herectví. V duchu klasického ideálu harmonické jednoty všech divadelních složek byla věnována pozornost též výpravě. Na inscenacích se podíleli pouze ti výtvarníci, kteří dokázali dostát představě vyváženého a esteticky dokonalého scénického obrazu, který by ve spojení s kultivovaným hereckým projevem naladil diváka na ideální krásu. Goethe, zjevně pod vlivem francouzského klasicismu, vyžadoval jednoduchou výpravu bez zbytečných efektů (Schiller jako režisér tíhl k větší divadelnosti a místy i naturalistickému ztvárnění). Po Schillerově smrti Goethův zájem o divadlo slábl, až roku 1817 odstoupil z funkce ředitele. Jeho herci se však jako členové jiných souborů postarali o popularizaci výmarského klasicismu, který si razil cestu jevišti po celém Německu a stal se jedním z vůdčích stylů až do sklonku 19. století.

32


Studijní cíle: Student prokáže schopnost odlišit situaci divadla v epoše baroka od divadelního vývoje v období klasicismu a osvícenství. Dále bude umět vysvětlit, jak se myšlenkový proud označovaný jako osvícenství promítl do vývoje dramatických žánrů a jak se emancipace měšťanské vrstvy projevila v inscenační oblasti, zejména v herectví. Pochopí význam Gottholda Ephraima Lessinga a Denise Diderota pro vývoj iluzivního divadla, prokáže bezpečnou orientaci v jejich dramatických i teoretických pracích (bude umět samostatně pohovořit o Diderotově Hereckém paradoxu a Lessingově Hamburské dramaturgii). Zvládne definici pojmu „výmarský klasicismus“ a bude připraven doložit jeho premisy na dramatické tvorbě Schillerově a Goethově.

33

3 Divadlo v období roman smu Průvodce kapitolou: – nejprve stručně popíšeme sociálně-politickou a ekonomickou situaci v Evropě 1. poloviny 19. století; určíme základní rysy umění v éře romantismu; – podrobně rozebereme německé a rakouské drama a divadlo; – zaměříme se na drama a divadlo ve Francii a Itálii; – v další podkapitole probereme drama a divadlo v Anglii; – závěrečná podkapitola bude věnována ruské a polské dramatice;

Doporučená literatura ke tře kapitole: BALVÍN, Josef, a kol.: Vídeňské lidové divadlo, Praha 1990. BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla, Praha 1999. Zde: 12. kap. (Divadlo a drama v Evropě a ve Spojených státech v první polovině 19. století), s. 401–464. GREBENÍČKOVÁ, Růžena: Romantika a Büchnerova „groteska“, in: Divadlo, 1969, č. 5, s. 36–43. GROSSMAN, Viktor: Arion (Alexandr Sergejevič Puškin), Praha 1974. MAUROIS, André: Ariel neboli Shelleyho život, Praha 1973. MAUROIS, André: Život lorda Byrona, Praha 1979. PELIKÁN, Jarmil: Stručný nárys dějin polského dramatu, Brno (UJEP) 1971. PETIŠKOVÁ, Ladislava: Pantomimy Gasparda a Charlese Deburauových, in: Divadelní revue, 2005, č. 4, s. 83–111. SCHERL, Adolf: Grillparzer v českém divadle, in: Divadelní revue, 2011, č. 1, s. 51–61. Evropa v 1. polovině 19. století

19. století přineslo nejradikálnější společenské a politické změny od dob renesance. Francouzskou buržoazní revolucí se otevřela nová etapa dějin. Po skončení napoleonských válek zavládly v Evropě represivní režimy, které se většinou snažily zajistit, aby se už nikdy neopakovala francouzská zkušenost. Po roce 1815 nastalo navíc období velkých ekonomických obtíží, protože napoleonské války značně vyčerpaly evropské zdroje. V relativně krátké době došlo k zavedení strojové tovární velkovýroby. Urbanizace přinesla bídné životní podmínky, které volaly po sociální legislativě v době, kdy konzervativní vlády hleděly na každou žádost o reformu jako na předehru k revoluci. Není proto divu, že všeobecné zklamání vedlo kolem roku 1830 k řadě bouří po celé Evropě, které však byly většinou neúspěšné a po nichž ve většině případů následovaly ještě tvrdší represe. Významnější změny započaly až po další sérii revolucí v letech 1848–1849. Industrializace vedla k mezinárodnímu soupeření o suroviny a trhy a podněcovala nacionalismus a imperialismus.

Romantismus

Takový byl zhruba kontext, v němž působilo divadlo v 1. polovině 19. století, kdy byl převládajícím stylem romantismus. Tento směr se projevil ve všech odvětvích umění. Jeho kořeny můžeme hledat v rozporu mezi vznešenými revolučními ideály a prožívanou skutečností. Romantismus jej obecně vzato řeší aktivní vzpourou nebo únikem do ideální reality (ať již do minulosti, přírody či světa legend, mýtů, pohádek a exotiky). Romantikové odmítají osvícenskou ideologii s jejím racionalismem a na místo monopolu

34

3.1 Německo a Rakousko

rozumu kladou důraz na cit a instinkt. Proti objektivitě, rozumové a formové kázni klasicismu propagují subjektivní přístup, individuální svobodu a spontaneitu tvoření, které nesmí být omezováno žádnými pravidly. V dramatické tvorbě se odmítnutí klasicistického ideálu projevilo mimo jiné: a) popřením pravidla dramatických jednot, b) zrušením přísného žánrové dělení. Charakteristickým rysem romantického divadla byl důraz na emocionalitu – jeviště bylo chápáno jako místo projekce citových a myšlenkových krizí individua.

3.1 Německo a Rakousko Romantismus se jako uvědomělé hnutí formoval v Německu, i když mnohé jeho ideje se už po určitou dobu rozvíjely i jinde. Romantismus v průběhu 1. poloviny 19. století zachvátil všechny evropské země. Jeho předzvěstí bylo v Německu literární hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Tradičně se vymezuje léty 1767–1787, s vrcholem v 70. letech. Svůj název dostalo podle titulu dramatu Friedricha Maximiliana Klingera (1752–1831) z roku 1776. Ideově odpovídalo údobí příprav a výbuchu francouzské buržoazní revoluce, jejíž myšlenky nacházely u spisovatelů a dramatiků v Německu souhlasnou odezvu. Hnutí se projevilo individuálními vzpourami uměleckých osobností v duchu hesla „in tyrannos“ (proti tyranům), buřičstvím a protesty proti feudální zvůli a měšťácké morálce a přizpůsobivosti. Vyzvedávalo nebojácný odboj individua; prostředkem protestu byla často smrt nebo i sebevražda hrdiny jako výraz nemožnosti jiného řešení v dané společenské a politické situaci. Náměty byly často šokující (vražda nemanželského dítěte, vzpoura syna proti otci). Po výrazové stránce byl typický emotivní výbušný jazyk, zdůrazňující citovou spontánnost, pracující zhusta s výkřiky a citoslovci. Inspiračním zdrojem bývala tradice německého středověku, uctívaným vzorem byl pak William Shakespeare. Mezi početnými autory tohoto hnutí vynikl po umělecké stránce Heinrich Leopold Wagner (1747–1779) např. hrou Vražedkyně dítěte (1776) či Jakob Michael Reinhold Lenz (1751–1792). Jeho hry Domácí učitel (1774) a Vojáci (1776) však zůstaly současníky nedoceněny. Významným datem byl rok 1774, kdy bylo v Berlíně uvedeno Goethovo drama Götz z Berlichingenu. V roce 1782 zase došlo v Mannheimu k triumfálnímu uvedení Schillerových Loupežníků. Obě hry se staly klíčovými díly tohoto hnutí.

Goethe ve své hře uvedl na jeviště hrdinu, který je rozhodnut raději zemřít, než aby obětoval svou svobodu a nezávislost. Revoluční byl nejen obsah, ale též forma dramatu. Goethe rozvíjí zápletku v rychle se střídajících krátkých scénách a zcela rozbíjí dramatický princip tří jednot. Schillerovi se v Loupežnících podařilo stvořit drásavý obraz doby. Tematizace generačního konfliktu se tu snoubí s emancipací individua v propojení s nadčasovými filozofickými otázkami. Na konto premiéry zazněla z úst jednoho ze Schillerových současníků tato výstižná slova: „Divadlo se podobá blázinci, vykulené oči, zaťaté pěsti, dupot a chraptivé výkřiky z jeviště. Vzlykající cizí lidé si padají navzájem do náručí, ženy padají do mdlob. Byl to všeobecný třesk jako v chaosu, z jehož mlh vzniklo nové dílo.“ Schiller líčí příběh dvou nerovnoprávných hraběcích synů ve dvou dějových pásmech, která jsou však umně propojena.

35

Sturm und Drang

3 Divadlo v období romantismu

Druhorozený syn Franz Moor, trpící komplexem ošklivosti a druhořadosti, splétá v otcovském sídle intriky proti staršímu počestnému Karlovi, který nakonec díky nim skončí coby vůdce loupežnické bandy. V této nové roli chce prosadit spravedlnost, teroristické prostředky nicméně jeho počestný záměr stále více diskreditují. Poté, co v citově drásavém finále přichází nejen o celou rodinu, ale též o svou věrnou milenku, rozhodne se vydat justici. Udělá to přitom tak, aby alespoň částečně, dobrým skutkem, odčinil napáchané nepravosti: nechá se udat chudákem, který za něj dostane peníze. Z dalších Goethových děl řadících se k Sturm und Drang jmenujme hry Clavigo (1774) či Stella (1775). Schiller pak je autorem Spiknutí Fieska v Janově (1782) a Úkladů a lásky (1784). J. L. Tieck

V období německého raného romantismu počátku 19. století vynikli Tieck a Kleist. Johann Ludwig Tieck (1773–1853) proslul svými „fantastickými komediemi“ na způsob Gozziho pohádek. K nejznámějším patří Modrovous a Kocour v botách z roku 1797. Jsou to komedie překvapivě moderního ladění, v nichž pohádková fabule slouží jako odraziště k satirickým komentářům racionalismu a divadelních praktik období klasicismu. Tieck však psal také tragédie, z nichž patrně nejznámější je Císař Oktavián (1802).

Heinrich von Kleist

Heinrich von Kleist (1777–1811), který v pouhých 34 letech dobrovolně ukončil svůj život, zůstal dlouho neznámým a doceněn byl až dlouho po své smrti. Dnes jej můžeme směle nazvat nejvýznamnějším německým dramatikem počátku 19. století. Jeho hry jako Penthesilea (1807), Rozbitý džbán či Katynka z Heilbronnu čili Zkouška ohněm (1808) mají v německém repertoáru své stálé místo. Ovšem nejen v německém, čehož důkazem je slavná Hilarova inscenace Penthesiley roku 1914 v Divadle na Vinohradech, protiválečné nastudování Prince Bedřicha Homburského v režii K. Dostala roku 1942 v ND v Praze, ale také vynikající zpracování Katynky z Heilbronnu režisérkou Evou Tálskou v brněnském Divadle Husa na provázku roku 1991. XII. Heinrich von Kleist (12 Heinrich_von_Kleist.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://commons.wikimedia.org/wiki/File: Heinrich_von_Kleist2.jpg

Kleistovo dílo obsahuje množství motivů příznačných pro ranou německou romantiku, přesto ne zcela spadá do této úzké kategorie. Velké téma, jímž Kleist překračuje obsahové i stylistické hranice tohoto uměleckého hnutí, je hledání pravdy. Kleist domyslel do důsledků Kantovu filozofii a vyvodil z ní závěr, že absolutní pravdy nelze dosáhnout rozumovým poznáním. Svým dílem popírá osvícenský, rozumový ideál lidské ušlechtilosti, který proměňuje v představu člověka, jenž se může plně spoléhat pouze na vnitřní hlas vlastního citu. Proto hrdinové jeho her podléhají nevysvětlitelným podvědomým nutkáním, jejich vášně zůstávají nekorigovány rozumovou úvahou a vedou je k překvapivému jednání.

36


Za Kleistovo arcidílo můžeme považovat pětiaktové drama Princ Bedřich Homburský z roku 1811. Pojednává o mladém důstojníkovi, který je odsouzen k smrti, přestože jeho vojenská neposlušnost vedla k vítězství v bitvě. Po scéně, ve které prosí o život a připustí, že jeho jednání vedla ctižádost, je omilostněn. Kleist pobouřil své současníky tím, že rozbil klišé válečného hrdiny a ústřední postavu vybavil nevídanou citovostí a snovostí, která ji nutí jednat proti vnuceným pravidlům. Kromě tvorby dramatické napsal Kleist také esej o loutkovém divadle. Do pozdějšího období spadá tvorba za svého života přehlíženého autora, který je dnes pokládán za předchůdce moderního dramatu a divadla. Tím byl Christian Dietrich Grabbe (1801–1836). Grabbeho síla spočívala v grotesce. V raném období 20. let se Grabbe vyrovnával s osvícenským idealismem, který podle něj v soudobé realitě represivních a restauračních vztahů ztratil věrohodnost. Mezilidské vztahy se v období sílícího kapitalismu stávají nelítostným bojem všech proti všem. Možnost seberealizace je podle Grabbeho vyhrazena jen pár jedincům, kteří jsou vybaveni asociálním a nemorálním cynismem. Obraz společnosti jako změti sobeckých zájmů, omšelých frází a strnulých konvencí skýtá jeho brilantní komedie Žert, satira, ironie a hlubší význam (1822). Jinou významnou hrou z 20. let je Don Juan a Faust (1829). Ve druhém tvůrčím období se Grabbe pod vlivem pařížské červencové revoluce 1830 zabývá problémem vztahu individua a kolektivních mas. V Hannibalovi (1835) zobrazuje hrdinu jako oběť dějin. Vojevůdce sice má všechny předpoklady k tomu, aby porazil Římany, ale jakožto vůdce kramářským duchem ovládaného lidu je odsouzen k porážce. Většina Grabbových her se těžko inscenuje – např. velké davové drama Napoleon aneb Sto dní (1831) vyžaduje jako jeviště evropský kontinent a protagonistou je tu lid. Ve třicátých letech spolupracoval Grabbe s režisérem Karlem Immermanem v Düsseldorfu, ale kvůli kritickým výpadům vůči režisérově tvorbě došlo k přerušení této spolupráce a Grabbe umírá v bídě, nemoci a osamění v pouhých 35 letech.

Christian Dietrich Grabe

Po nezdařených revolucích roku 1830 vstoupilo do popředí nové hnutí – Mladé Německo. Z něho vzešly některé mimořádně polemické hry 30. a 40. let. Vůdčími postavami v oblasti dramatu byli Karl Gutzkow (Uriel Acosta, 1847) a Heinrich Laube (Karlovi žáci, 1846). V těchto a jiných mladoněmeckých dílech byl zájem o současnou problematiku jen chatrně maskován příběhy ze vzdálených časů a míst, a proto měli autoři neustálé problémy s cenzurou.

Hnutí Mladé Německo

Trvalejší slávu si získal Georg Büchner (1813–1837), spisovatel volně se přiřazující k Mladému Německu. Büchner byl vášnivá osobnost, otevřeně se angažující v revolučním hnutí své doby. Byl to autor hlubokého sociálního cítění. Roku 1834 založil Společnost pro lidská práva, ve stejném roce pak svým letákem „Posel hesenského venkova“ vyzýval sedláky k povstání. Büchner je sice autor pouze tří her, ty však mají mimořádný význam.

Georg Büchner

XIII. Georg Büchner (13 GEORG_Buchner.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://commons.wikimedia.org/wiki/ File:Georg_B%C3%BCchner.png

37


Jde o tato díla: Dantonova smrt (drama o francouzské revoluci napsané roku 1835), lyrická komedie Leonce a Lena (1836) a Vojcek (1837). Vojcek je Büchnerova bezesporu nejslavnější hra. Zachycuje skutečnou událost, která se stala roku 1821, a ukazuje postupný úpadek člověka v sociálně nespravedlivé společnosti. Vojcek jako obyčejný voják patří do nejnižších vrstev společnosti. Aby udržel při životě svoji milenku a jejich společné dítě, dobrovolně se podvolí lékařským experimentům, které na něm zkouší cynický a lidmi opovrhující doktor. Vojcek je ubíjen psychicky i fyzicky, což má za následek, že se jeho milenka spustí s tambormajorem. Když ji Vojcek ze zoufalství a bolesti zabije, ztrácí tak to jediné, co na světě měl. To, co zůstává, je absolutní osamění a nicota. Hra je svým námětem již předzvěstí naturalismu. Kompozičními prostředky anticipuje až expresionismus. Není proto divu, že inscenátoři se k Büchnerovi vrací ještě dnes jako k modernistovi, který předběhl svou dobu. Českým příkladem úspěšného výkladu tohoto textu je inscenace režiséra Daniela Špinara v pražském Divadle na Vinohradech z roku 2009, která získala Cenu Alfréda Radoka. Friedrich Hebbel

Na rozhraní romantismu a realismu stojí dílo Friedricha Hebbela (1813–1863), autora tragédií čerpajících převážně z historie (Herodes a Mariamne,1810, Judita, 1840, Jenovéfa, 1854, Gyges a jeho prsten, 1855, Nibelungové, 1861 aj.), ale také měšťanských dramat Marie Magdaléna (1843) a Agnes Bernauerová – dcera lazebníkova (1851).

Franz Grillparzer

Jako těžko zařaditelný se jeví rovněž rakouský dramatik Franz Grillparzer (1791–1872), který byl nejvýznamnějším představitelem oficiálního proudu vídeňského divadla, „divadla velkého stylu“. Tvořil především pro Dvorní a národní divadlo ve Vídni (založené roku 1776), které mělo vyšší dramatické ambice. Ačkoli psal pro divadlo pravidelně, měl neustálé potíže s cenzurou. Roku 1838 ho zákaz jednoho jeho díla přiměl k tomu, že svá dramata vyloučil z provozování. Grillparzer začal svou literární dráhu Pramátí (1817), hrou ve formě tehdy velmi oblíbeného osudového dramatu. Další dvě hry zpracovávají antické náměty. V dramatu Sapfó (1818) je antická básnířka líčena jako šlechetná bytost, která se obětuje pro štěstí své soupeřky, a trilogie Zlaté rouno (1821) byla oblíbena u předních hereček, které hrávaly Médeiu. V historickém dramatu Štěstí a pád krále Otakara (1824) stvořil v postavě Rudolfa Habsburského svůj ideál skromného vladaře. V jeho protihráči, českém králi Otakarovi II., naopak despotu, což pobouřilo tehdejší českou inteligenci. Z českých dějin čerpal rovněž ve své hře Libuše, kterou napsal v revolučním roce 1848. Dramatická pohádka Sen jako život (1831) naznačuje již svým titulem inspiraci Calderónovou hrou Život je sen. Ve své poslední hře Židovka z Toleda (1851) tematizoval Grillparzer protiklad mezi překypující smyslností a rigidním politickým řádem. Král Alfons žije sebejistě ve stavu vnitřní vyrovnanosti, ale jen do chvíle, kdy se setkává s Ráchel. Zkušenost rozkoše rozbíjí jeho identitu. Je stále více odváděn od svých státnických povinností, až musí zasáhnout královna spolu s nejvyššími reprezentanty státu, kteří nechají Ráchel zavraždit. Státní moudrost tak triumfuje nad privátním štěstím krále. Námět Židovky z Toleda zpracoval do podoby stejnojmenného románu Lion Feuchtwanger. Grillparzerovým dramatům je společný konflikt mezi nadčasovým řádem světa a touhou jednotlivce po naplnění svobodné vůle. Jeho postavy prožívají touhu po svobodě naplno,

38


a propadají tak sebezničení. Jsou bezmocné vůči osudu – rezignace, trudomyslnost a zoufalství ovládají jejich pocitový svět. Od začátku 18. století se ve Vídni rozvíjela tradice lidového divadla. Dělo se tak zejména v Divadle v Leopoldstadtu, v Divadle na Vídeňce a v Divadle v Josefstadtu. Spojením mluveného slova s hudbou, tanečními výstupy a pantomimou a k tomu ještě okázalou podívanou sloužilo vídeňské lidové divadlo zabavení téměř všech vrstev obyvatelstva. Repertoár tvořily singšpíly (hry se zpěvy), kouzelné fantastické hry, rytírny, lidové veselohry vídeňského koloritu a travestie her oficiálního divadla. Svůj umělecký vrchol zažilo vídeňské lidové divadlo v první polovině 19. století, a to díky Raimundovi a Nestroyovi.

Vídeňské lidové divadlo

Ferdinand Raimund (1790–1836) je autorem osmi her, které v zásadě kombinují prvky mravoličných dramat s kouzelnými pohádkovými hrami. V těchto báchorkách jsou lidé napravováni zásahem nadpřirozených bytostí. Důležitým doplňkem bývaly kuplety podložené líbivou hudbou. Nejzdařilejší hrou je Alpský král a nelida z roku 1828.

Ferdinand Raimund

Hrdina s výmluvným jménem Rappelkopf (tedy potřeštěnec, blázen či pan Třeštil, jak se překládá do češtiny) trýzní svou hašteřivou nesnášenlivostí a misantropií celé své okolí. Aby se uzdravil, snáší se na zem pohádkový alpský král, který Třeštila podrobuje stejně tak moudré jako divadelně účinné terapii: proměňuje se v Třeštila a Třeštila proměňuje v jeho švagra. Konfrontován sám se sebou poznává hrdina svoji nesnesitelnou povahu, a tím je vyléčen. Raimund ve svých hrách moralizoval humorným způsobem za pomocí pohádkového a kouzelného světa. Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862) kritizoval lidské slabosti a panující poměry ostře satiricky. Pokud vůbec přivedl na jeviště kouzelný prvek, pak aby jej vydal posměchu. Raimundovy hry se dají charakterizovat jako naivní, patetické a smířlivé, Nestroyovy jako ironické, skeptické, jízlivé. Raimund ukazuje se vší shovívavostí člověka jako v zásadě dobrého. Nestroy, který veřejně prohlašoval, že si o lidech myslí jen to nejhorší, kolem sebe prýští samý vztek. Nestroy čerpal náměty ke svým hrám (napsal jich více než 80) z rozličných zdrojů. Hojně z francouzského vaudevillu nebo z anglických či německých triviálních komedií. Byl geniální v tom, jak dokázal přivést k novému životu tradiční komediální schémata, s jakou vynalézavostí vytvářel nové a nové variace banálních příběhů. Většina jeho her je prodchnuta typicky nestroyovskou břitkostí, téměř hořkostí, a to navzdory faktu, že končí šťastně. Suverénně vládl různými jazykovými styly; postavy jeho her hovoří nejhrubším vídeňským dialektem i vybroušeným „vysokým“ jazykem. Podstatný díl jeho komiky pramení právě z rafinované jazykové hry. Nestroy často pracoval s nepřímými víceznačnými narážkami verbálního či gestického druhu, aby ušel cenzuře. Důležitým prvkem jeho komedií a lokálních frašek byly zpívané výstupy (kuplety, sbory, dueta), komentující děj. XIV. Johann Nepomuk Nestroy (14 Nestroy.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nestroy.jpg

39

Johan Nepomuk Nestroy


Zlý duch Lumpácivagabundus

Prvního velkého úspěchu jakožto dramatik Nestroy dosáhl kouzelnou hrou Zlý duch Lumpácivagabundus aneb Darebácký trojlístek (1833). Na první pohled se tato hra jeví jako hra o polepšení (Besserungsstück): tři tovaryšové – truhlář, švec a krejčí, kteří vedli nezřízený život – jsou zásahem nadpozemských sil uvedeni na správnou životní cestu. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že se mají věci naopak. Zcela nemotivovaná, blesková proměna Knejpa a Jehličky v zodpovědné biedermeierovské otce rodin je pouhým povrchním ústupkem žánru. Lidské chyby a nepravosti – jak sděluje hra – jsou nenapravitelné. Každý zůstane takovým, jakým se jednou stal, a duchové nemají nad lidmi žádnou moc.

Další Nestroyovy hry

V následujících hrách se Nestroy vzdal nadpřirozených sil jako dějového motivu a zcela se soustředil na zobrazení pozemského světa, obzvláště psychologických a sociálních rozdílů mezi lidmi. V dramatu Přízemí a první patro (1835) konfrontoval na simultánním jevišti osud bohaté rodiny žijící ve výstavním prvním patře s chudou rodinou obývající parter domu. Tento jevištní princip použil též ve hře Dům čtyř letor (1837). Předvedl v ní čtyři pokoje, v nichž každá hlava rodiny je jiného temperamentu (sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik). V centru Nestroyovy hry Talisman (1840) stojí postava zrzavého Tituse, který je kvůli barvě svých vlasů outsiderem společnosti (dokonce jej vydědí bohatý strýček). Titus však tento společenský předsudek prohlédne a rozhodne se jej využít ke svému prospěchu. Rozpor mezi touhou a jejím naplněním demonstroval Nestroy ve frašce A jde se řádit (1842): obchodní příručí Weinberl chce zakusit požitky města a dostává se přitom do všech možných choulostivých situací. Jeho přání vymanit se z prázdnoty bytí ho zaplétá do neprohlédnutelných mechanismů velkoměstského života. Tuto frašku zpracovali podvakráte Jiří Voskovec s Janem Werichem v Osvobozeném divadle (druhá verze Hlavou proti mihuli jim byla zakázána). Ve hrách reagujících na revoluční události roku 1848 vystupňoval Nestroy sociálněkritické ostří na maximum. Ve frašce Svoboda v Kocourkově (1848) zobrazil současné, překotně se valící politické události revolučního roku. Kocourkov byl krycím názvem pro Vídeň, v jehož kulisách se odehrávají známé revoluční procesy, viděny očima velkého satirika. Tříaktový děj sleduje jednotlivé fáze revoluce. První část (nazvaná „Revoluce“, 1.–2. jednání ) líčí dozrávání situace k nevyhnutelnému povstání a vyhlášení občanských svobod. Druhá část („Reakce“, 3. jednání) líčí starostův pokus obnovit starý pořádek, nezdar tohoto pokusu a vítězství revoluce. Formálně hra pracuje se všemi obvyklými prostředky frašky se zpěvy. Většina postav má charakteristická jména. Rafinovaně koncipovaná zápletka spočívá na převlecích. Pro vířivý děj, komické situace, parodii a perzifláž využívá Nestroy všech možných aktuálních i historických podnětů. Vcelku lze říci, že Svoboda v Kocourkově není „hrou o revoluci“, nýbrž satirickou hrou o revoluci. Je to v podstatě satira na politické fušérství. Nestroy nesoudí revoluci jako princip, nýbrž odhaluje nedostatečnost idejí tváří v tvář politické skutečnosti i frázovitý jazyk, kterým se tyto ideje vyjadřují. V zatuchlém Kocourkově se velikost politického hnutí mění v komickou hru, která satiricky demaskuje lidi, kteří si s pokrokem a idejemi nevědí rady. Proto je ze hry cítit Nestroyovu skepsi k dalšímu osudu revoluce, které dal skutečný vývoj událostí za pravdu. Po porážce revoluce namířil Nestroy své satirické útoky méně nebezpečným směrem, především na díla kolegů (např. v Juditě a Holofernovi z roku 1849 parodoval známou

40


Hebbelovu tragédii). Jeho ústupem ze scény roku 1860 skončila éra rozkvětu vídeňského lidového divadla. Nestroyovo dílo oslovuje nadále též divadelníky 20. a 21. století. Ať už se jedná o inscenování jeho aktualizovaných textů (příkladně slavná inscenace Provazu o jednom konci režiséra Otomara Krejči roku 1967 v pražském Divadle Za branou v úpravě Karla Krause a Zdeňka Mahlera) nebo o inspiraci životem, názory a tvorbou v díle současného rakouského dramatika Petera Turriniho (Můj Nestroy napsaný roku 2006 měl českou premiéru v Národním divadle v Brně již o dva roky později). Pokud jde o inscenování, zaznamenalo divadlo v německy mluvících zemích v průběhu 1. poloviny 19. století řadu významných změn. Prakticky ve všech divadlech se projevovalo zvýšené úsilí o historickou věrnost kostýmů a scény. I když se většina dekorací nadále vytvářela pomocí kulis a prospektů, pro interiéry se občas použilo krabicové scény.

Scénografie 1. poloviny 19. století

Její zdání se utvářelo už v 18. století, kdykoli se mezi dvě kulisy vložily dveře či okno. Postupně se přidávaly další jednotky, až se hrací prostor zcela uzavřel. První úplná krabicová scéna byla použita již ve 20. letech 19. století v Berlíně. (Ve 30. letech už mohl Nestroy pro svůj Dům čtyř letor vyžadovat scénu se dvěma pokojíky na úrovni jeviště a dvěma nad nimi.) Jako běžné řešení interiéru se však krabicová scéna ujala až zhruba v polovině 70. let. V herectví se v tomto období kladl důraz na emocionalitu, ale též věrohodnost. Snaha o psychologické vystižení postavy a s ní spojená detailní drobnokresba byla v období romantismu ještě výraznější. V důsledku romantické glorifikace individuálního génia se kladl důraz na hvězdné herce. V 1. polovině 19. století vyrostlo v Německu mnoho vynikajících herců. Za všechny jmenujme Ludwiga Devrienta (1784–1832), příslušníka známé herecké rodiny a významného představitele shakespearovských postav.

Herectví

Devrient, který byl hvězdou berlínského i vídeňského divadla, vytvořil přes pět set postav a každá vyvolávala hluboký dojem jedinečnosti (obzvláště se proslavil svým Shylockem, Falstaffem, Learem a Franzem Moorem). Jeho herectví se vyznačovalo mimořádnou vášnivostí projevu a všestranností. 30. léta 19. století byla svědkem zrození a vyhraňování funkce režie. Zárodky režie v moderním smyslu lze spatřovat – jak jsme uvedli – u Goetha ve výmarském divadle. Jeho odkaz v tomto období dále rozvinuli umělci jako Joseph Schreyvogel a později Heinrich Laube ve Vídni, Ernst August Klingemann v Brunšviku, Eduard Devrient v Karlsruhe, Ludwig Tieck či Karl Immermann v Düsseldorfu.

Režie

Za nejdůležitějšího z nich bývá považován Karl Immermann. Immermann se proslavil inscenováním na oproštěné scéně v duchu shakespearovského divadla, která dávala vyniknout herecké složce. V protikladu k současnému trendu prosadil ansámblovou hereckou práci. V duchu Goethovy metody kladl důraz na důkladnou hereckou přípravu, proto zavedl nový systém zkoušek. Usiloval o přesné ztvárnění a vyjádření autorova díla a jeho myšlenky a zdůrazňoval nutnost integrity inscenace. Obrátil též pozornost k propracovanějšímu inscenování davových scén. Upevňoval význam režiséra jako ideově uměleckého vykladače inscenovaného díla.

Karl Immermann

41


3.2 Francie a Itálie Madame de Staël

Ve Francii se romantické hnutí prosazovalo vzhledem k politickým poměrům jen zvolna. Prvním významným impulsem bylo vydání spisu Madame de Staël O Německu. Dílo vyšlo roku 1810, ale bylo okamžitě zakázáno. Nové vydání bylo možné až po Napoleonově pádu (jelikož nepřátelství Napoleona a Madame de Staël bylo obecně známé, získala kniha značnou publicitu a její ideje vstoupily v širokou známost). Kniha odstartovala debatu o relativních přednostech klasicismu na jedné a romantismu na druhé straně.

Stendhal

Druhým impulsem se pak stal Stendhalův Racine a Shakespeare na počátku 20. let 19. století, v němž jsou Shakespearovy hry prohlášeny za mnohem vhodnější vzory pro nové dramatiky než hry Racinovy.

Victor Hugo a Cromwell

Nejvýznamnějším francouzským manifestem romantismu byla však až Hugova předmluva k jeho hře Cromwell z roku 1827. Victor Hugo (1802–1885) tu razil několik myšlenek, které v Německu, v Anglii ani jinde nebyly ještě běžné. Odmítl jednoty času a místa i striktní dělení žánrů. Hájil potřebu situovat dramatický děj do konkrétního historického prostředí. Prosazoval, aby umění přesáhlo klasicistickou „idealizovanou přírodu“ tím, že bude jak vznešené, tak groteskní. Poněvadž pro Huga byla vznešenost výrazem duchovních kvalit a groteska výrazem animální přirozenosti, zastával názor, že pravdivé zobrazení člověka si vyžaduje, aby bylo v literárních dílech vyjádřeno obojí. Doporučoval také střídání verše s prózou.

Hernani

Diskuse vyvrcholila roku 1830 při představeních Hugovy hry Hernani v Comédie-Française. Nelítostná bitva romantiků s tradicionalisty, za které bylo herce sotva slyšet, zuřila několik večerů. V Hernanim Hugo záměrně porušil četná pravidla, která se zastánci klasicismu snažili uchovat. Za prvé: pozměnil alexandrín, který byl přijatou veršovou formou tragédie od 17. století. Za druhé: užil četných slov, která se odedávna považovala za nedůstojná pro tragédii. Za třetí: porušil jednoty místa a času. Za čtvrté: předváděl na jevišti násilí a smrt. A v neposlední řadě narušil normy klasicismu tím, že často měnil náladu scény a humor mísil s vážností.

• Ukažte na konkrétních příkladech. Hugova další dramata

Ruy Blas

Triumfem Hernaniho se obvykle datuje francouzský romantismus. Hugova popularita dále rostla takovými hrami jako Král se baví (1832, tento námět použil Giuseppe Verdi pro svou slavnou operu Rigoletto), Marion Delorme (1833) či Lucrezia Borgia (1833). Jedním z nejlepších Hugových dramat však zůstává Ruy Blas (1838). Drama se odehrává ve Španělsku 17. století. Ministr don Salust, hnaný touhou po pomstě za své oprávněné vyhnanství, zneužije lásky svého lokaje Ruy Blase ke královně (jejíž roli ztvárnila slavná Sarah Bernhardtová). Ruy Blas, vydávající se za dona Césara, se stane ministrem a královna se do něj zamiluje. Salust ji chce kompromitovat na zinscenované milostné schůzce. Královna je po odhalení Ruy Blasova původu a po výhružce skandálem, který by mohla vykoupit jen politickými ústupky, zdrcena. Ruy Blas řeší situaci zabitím dona Salusta a sebevraždou. Ve chvíli smrti se mu dostane královnina odpuštění, neboť jej i přes jeho neurozený původ nepřestala milovat.

42

3.2 Francie a Itálie

Dále patří mezi významné dramatiky tohoto hnutí Alexandre Dumas starší a Alfred de Musset. Hry Alexandra Dumase staršího (1802–1870) jsou dvojího druhu. Dumas psal jednak historické podívané. Nejvýznamnější z nich, Jindřich III. a jeho dvůr, měla premiéru rok před Hernanim. Z rodu měšťanského dramatu je např. hra Antony (1831). Dumas v této hře zobrazil romantického hrdinu, který hyne v boji s klamnou morálkou soudobé společnosti. Dalším současným hrdinou jeho hry je také největší anglický romantický herec – Kean (1836). Toto drama se s velkým úspěchem hrálo v Paříži několik let po smrti Edmunda Keana.

Alexandre Dumas st.

U nás byla úprava této hry uvedena roku 2005 v pražském Divadle pod Palmovkou v režii Petra Hrušky s Jiřím Langmajerem v titulní roli. Alfred de Musset (1810–1857) sice koncipoval své hry jako knižní dramata, avšak jejich jevištní životnost byla dostatečně prokázána. Z Mussetových konverzačních komedií platí za nejzdařilejší hra S láskou nejsou žádné žerty (1834). Rovněž Marianniny rozmary z roku 1833 se dodnes vyskytují na repertoáru. Musseta v prvé řadě zajímají – podobně jako např. Marivauxe, s nímž bývá často srovnáván – vnitřní prožitky postav, zvláště neschopnost odolat nutkavé síle lásky. Od žánru „lehké komedie“ se odchýlil v tragédii Lorenzaccio (1834), která představuje nejdůležitější historické drama francouzského romantismu. V příběhu hamletovsky pojaté postavy Lorenza Medicejského pokoušejícího se marným gestem osvobodit florentský stát se Mussetovi podařilo stvořit věrohodný psychologický portrét hrdiny a zároveň vystihnout charakter historické epochy.

Alfred de Musset

Roku 1969 vytvořil mimořádnou inscenaci Lorenzaccia režisér Otomar Krejča (srov. Masson, Bernard: Krejčův Lorenzaccio v Divadle za branou, in: Disk, 2008, č. 23, s. 118–138). Prosper Merimée (1803–1870), advokát pocházející z umělecké rodiny, napsal roku 1825 soubor společenskokritických her pod pseudonymem fiktivní španělské herečky Divadlo Kláry Gazulové. O pár let později k tomuto souboru přidal další texty, z nichž především Kočár nejsvětější svátosti slaví úspěchy do dnešní doby (u nás také díky televiznímu zpracování s Janem Werichem a Jaroslavou Adamovou v rolích peruánského místokrále a jeho chytré milenky). Merimée je také autorem hry o středověké vzpouře La Jacquerie (1828). Proslavil se však především jako prozaik. Z jeho novel je nejznámější Carmen (1847), která posloužila v roce 1874 Georgesi Bizetovi jako předloha k jeho slavné opeře. Přeložil do francouzštiny díla velkých ruských autorů (Puškin, Turgeněv a další).

Prosper Merimée

Také Alfred de Vigni (1797–1863) si svým romantickým dílem vysloužil kritiku přívrženců klasicistické vyumělkovanosti – ať už pro své moderní překlady Shakespeara, tak i pro původní dramatické texty, z nichž vyniká především Chatterton (1835), hra o anglickém básníkovi nepochopeném společností. Při pařížském nastudování excelovala v roli Kitty Marie Dorvalová, jedna z největších hereček své doby a de Vigniho milenka.

Alfred de Vigni

Zatímco zájem o velké romantické drama se ve Francii vyčerpal již ve 40. letech, prakticky po celé 19. století vzkvétala jeho pokleslá podoba, tzv. melodrama. Jako žánr se melodrama konstituovalo již na sklonku 18. století a postupně ovládlo francouzská bulvární divadla. Melodrama razilo cestu francouzskému romantickému dramatu tím, že zpopularizovalo odklon od klasicistických norem a vytvořilo velké potenciální publikum pro nový druh dramatu. Vliv tohoto žánru byl natolik silný, že mnozí romantičtí dramatikové přejímali

Melodrama

43


jeho postupy. Vůdčím reprezentantem byl René Charles Guilbert de Pixérécourt, který dal melodramatu typickou formu např. ve hrách Viktor, aneb Dítě lesa (1798) či Coelina (1800). Základní charakteristiky lze stručně shrnout: ušlechtilý hrdina (či hrdinka) je pronásledován zlosynem a osvobodí se až poté, co je vážně ohrožen jeho život, pověst či štěstí; zápletka se rozvíjí obvykle ve třech aktech, z nichž každý má silné vyvrcholení (klimax); příběh je jednoduchý, ale maximálně napínavý s množstvím dobrodružných situací; typická zápletka využívá převleky, únosy, zakrývanou totožnost a šťastnou náhodu; postavy jsou schematické, o komickou úlevu se stará sluha či průvodce jedné z hlavních postav; všechny důležité události se odehrávají před zraky diváka a často se vyznačují rozvinutou scénickou podívanou (bitvy, záplavy, výbuchy či zemětřesení) a místním koloritem (couleur locale); zpěv, hudba a tanec skýtají další zábavu a podtrhávají emocionální náboj scén. Jednoduchý a účinný příběh, nelomený mravní tón a atraktivní scénická podívaná byly zárukou obrovské popularity melodramat mezi lidovými vrstvami, srovnatelné s popularitou filmu a televize ve 20. století. Rozvoj scénografie a jevištní techniky

Je příznačné, že právě tento bulvární žánr se stal významným hybatelem inscenačního vývoje. Melodrama podnítilo obrovský rozvoj scénografie a jevištní techniky, režie i herectví. Vedle melodramatu se o to ve Francii zasloužila také opera, zejm. typ tzv. velké opery (fr. Grand opéra). Úspěch inscenování melodramat či velkých oper spočíval ve vytvoření atraktivní podívané, která však zároveň měla působit věrohodně. Vedle spektakularity se tedy kladl důraz na reálný, historický detail a zachycení místního koloritu. Vyžadována byla rovněž novost podívané. Proto autoři zasazovali děj do nejrůznějších historických období, do exotických i fantastických prostředí. Potřeba ohromit diváka výjevy přírodních katastrof či bitev si vyžádala nebývalý rozvoj jevištní mašinérie, srovnatelný s dobou baroka. Tak např. v inscenaci Pixérécourtovy Dcery exulantovy (1819) mělo být publikum svědkem potopy, která vyvrací stromy, zaplavuje jeviště a unáší hrdinku na prkně.

Daguerre

V tomto období položili v mnohém základy dalšího vývoje dva výtvarníci, Daguerre a Cicéri. Louis-Jacques-Mandé Daguerre proslul prací s pohyblivým panorámatem a diorámou, která ještě více přiblížila iluzi realitě. Panoráma tak, že byla navozena iluze pohybu postav či jiných objektů zobrazených na malovaném plátně. Plátno bylo umístěno v pozadí jeviště a mechanickým navíjením jeho obou konců na vertikální válce či cívky se uvádělo do pohybu. Tak se mohli lidé, lodě, koně či vozy zdánlivě přemisťovat před zraky diváků, aniž se změnila scéna (jak by to bylo nutné za použití kulisové dekorace). Dioráma umožňovala předvádět neustálé změny obrazu za pomoci světla, manipulací s jeho směrem, intenzitou a barvou. Hotovou senzaci vzbudila Daguerrem zdokonalená dvojitá dioráma (diorama à double effet). V ní byly některé detaily malby zakreslené na líci a jiné na rubu průsvitné látky; světelnými změnami bylo možné určité detaily zviditelnit a jiné naopak učinit neviditelnými. Jedna z nejslavnějších diorám, Půlnoční mše v St. Etienne-du-Mont, předváděla takto pouze pomocí malby a světla kostel ve dne prázdný, pak postupně zaplňovaný lidmi přicházejícími na půlnoční mši a opět se vyprazdňující.

44

3.2 Francie a Itálie

Daguerre zanechal detailní popis svých postupů při tvorbě těchto diorám. Nalistujte si v Brockettovi (Dějiny divadla) stranu 463, kde je citována pasáž z jeho významné práce o daguerrotypii a diorámě. Daguerre nepracoval pouze s panorámatem a diorámou. Byl předním jevištním výtvarníkem své doby. A abychom nezůstali pouze u divadla: jeho zájem o optiku vyvrcholil roku 1839 vynálezem první účinné formy fotografie (daguerrotypie). Ještě větší divadelní slávy dosáhl jeho současník Pierre-Luc-Charles Cicéri. Od roku 1810 byl hlavním scénografem a kostymérem pařížské Opery. Toto divadlo se za jeho působení stalo přední evropskou operní scénou, která se mohla pyšnit řadou scénografických a jevištně technických inovací. Tak v roce 1822 zde bylo zavedeno plynové osvětlení, které umožnilo realističtější světelné efekty. (Roku 1849 tu byla vůbec poprvé použita i elektrická oblouková lampa.) Jinou vymožeností pařížské Opery za Cicériho působení byl vodovodní řad pro tvorbu realistických kašen a vodopádů. Cicéri byl nejen iniciátorem nejmodernějších jevištně technických prostředků a zařízení, ale také mistrem scénické malby. Jeho scénické návrhy byly obdivovány pro velkolepé obrazové ztvárnění různých prostředí, ať již šlo o monumentální paláce, slavnostní sály či kláštery. Cicéri dokázal na scéně vykouzlit malebná historická prostředí, měl jedinečný cit pro vystižení zvláštního místního koloritu. V návrzích kostýmů bral ohled na historickou věrnost. Kostýmy, podobně jako scéna, v této době vůbec nabývaly na realističnosti.

Cicéri

Obrovský zájem o výpravnou a historicky přesnou podívanou vedl k posílení významu režie. Z osobností, které měly ve Francii významný podíl na etablování režie jako samostatné umělecké disciplíny, je třeba jmenovat Victora Huga. Zatímco mnozí režiséři se starali pouze o koordinaci zvláštních efektů, Hugo se staral i o hereckou souhru a celkovou kompozici inscenace. V pařížských divadlech se kolem roku 1830 pořizovaly již režijní knihy (tzv. livrets scéniques). Obsahovaly detailní popis scény, hereckého jednání apod. Jejich součástí byly též návody na zjednodušení výpravy v divadlech ne tak dobře vybavených.

Režie

Od 90. let 18. století do poloviny století devatenáctého vyrostla ve Francii celá plejáda vynikajících herců. Před rokem 1825 to byl např. François-Joseph Talma, často nazývaný největším francouzským hercem. Byl výsostným tragédem, svým založením romantik. Proslul jako zastánce autenticity kostýmu a detailního studia každé role. Kromě této pečlivosti se vyznačoval intenzivním citem a energií. O něco později získal podobný věhlas Frédérick Lemaître (1800–1876), nejvšestrannější herec své doby. Rád překvapoval novou interpretací a výbuchy vášně. Podobný temperament měla Mlle Rachel (vl. jménem Élisabeth Félixová).

Herectví

Jeden z nejpopulárnějších pařížských herců první poloviny 19. století mim Jean-Baptiste Gaspard Deburau (1796–1846) působil v divadle Provazochodci. Po matce byl českého původu (narodil se v Kolíně). Osudy těchto dvou velkých herců – Lemaîtra a Deburaua – a zároveň atmosféru pařížského divadelního světa líčí francouzský poetický film Les enfants du paradis (Děti ráje) z roku 1945, který natočil režisér Marcel Carné podle scénáře Jacquese Préverta. Roli Deburaua v něm ztvárnil Jean-Louis Barrault.

• Pokuste se zhodnotit přínos Jeana-Baptisty Gasparda Deburaua. Uveďte některá prozaická či dramatická díla inspirovaná jeho životem a tvorbou.

45


Itálie

Giuseppe Verdi Ugo Foscolo

Situace v Itálii v první polovině 19. století byla ovlivněna snahou o osvobození národa z rukou Rakušanů a Francouzů, kteří se zde rozdělili o moc. Revoluční hnutí karbonářů roku 1820 bylo poraženo a neúspěchem skončilo taktéž Garibaldiho povstání ve čtyřicátých letech. V této bouřlivé době skládá své opery Giuseppe Verdi (1813–1901). Mezi první romantické dramatiky patří Ugo Foscolo (1778–1827). Jeho tragédie Ajax měla premiéru v Miláně roku 1811, ale okamžitě byla pro svůj protinapoleonský charakter zakázána.

Alessandro Manzoni

Další významný představitel – milánský prozaik a dramatik Alessandro Manzoni (1785– 1873) – napsal několik statí o romantismu. Ve svých tragédiích se odvrací od mytologických námětů k historickým látkám, přičemž se opírá o velmi důkladné studium dějinných pramenů. Jeho tragičtí hrdinové se vzepřou politické moci a jednají dle svého morálního smýšlení a svědomí. Drama Hrabě z Carmagnoly (1816–1819), v jehož předmluvě zavrhuje Manzoni pravidla francouzského klasicismu a vyzdvihuje dílo Shakespearovo, bylo uvedeno až roku 1823. Velcí italští herci si z něj ovšem vybírali pouze jednotlivé monology a též při pozdějším inscenování byl text výrazně krácen. O tři roky později vzniká tragédie Adalgis (1822), která byla ovšem poprvé uvedena až roku 1843. Manzoniho poslední drama Spartakus o povstání římských otroků zůstalo nedokončeno.

Silvio Pellico

Básník a dramatik Silvio Pellico (1789–1854), jenž byl po porážce karbonářského hnutí vězněn v nejtvrdších žalářích v Benátkách a na brněnském Špilberku, napsal ve svém raném tvůrčím období jednu z nejkrásnějších romantických tragédií, která inspirovala řadu dalších autorů – Francescu z Rimini (1815). Hra, v níž Pellico zpracoval motiv z Dantovy Božské komedie, se udržela na repertoáru nejúspěšnějších italských herců přes půl století, ač ji část tehdejší literární elity odmítla. Příběh vraždy dvou nevinných lidí (žárlivý manžel zabíjí krásnou Francescu a svého bratra Paola poté, co pozná, že se milují) byl prodchnut plamennými vlasteneckými verši a pasážemi. Osobností a dílem Silvia Pellica se velkou měrou inspiroval také lord George Gordon Byron.

• Srovnejte Pellicovu Francescu z Rimini z pozdějším českým zpracováním Jana Nerudy.

3.3 Anglie Romantismus v anglické literatuře

Podobně jako v Německu se i v Anglii nastupující éra romantismu ohlašovala již kolem roku 1770 v preromantickém hnutí. O vlastním nástupu anglického romantismu pak hovoříme v souvislosti se vznikem Lyrických balad (1798–1802) od Williama Wordswortha a Samuela Taylora Coleridge. K lyrice přibyl brzy další žánr charakteristický pro etapu romantismu – historický román (jeho zakladatelem byl skotský básník a prozaik sir Walter Scott). Většina velkých anglických básníků 1. poloviny 19. století psala dramata, z nichž však jen málo bylo určeno k divadelnímu provedení. Ještě méně jich mělo úspěch, když už byla provedena.

George Gordon Byron

Za nejvýznamnějšího představitele anglického romantismu bývá považován George Gordon Byron (1788–1824). Pro jeho díla byl příznačný hluboce subjektivně prožívaný rozpor svobodomyslného jedince s realitou světa. Byronova tvorba dala vzniknout společensky revoltujícímu proudu v evropské romantické literatuře (v literární historii

46

3.3 Anglie

se pro něj ujalo označení byronismus nebo též titanismus). Byronova vrcholná díla jsou nesena tragicky hrdinským gestem individuální vzpoury proti tyranství a všem řádům tohoto světa, ať už lidským nebo božím. V oblasti dramatu se tento postoj nejvíce promítl do dramatických básní Manfréd (1817) a Kain (1821).

Manfréd

XV. Lord Byron (15 Lord_Byron.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lord_Byron.jpg

Základním tématem Manfréda je konflikt hlavní postavy s kosmickým a společenským řádem. Tento konflikt je pojat ve vrcholně obecné a statické podobě – lze jej nazvat konfliktem „titánským“. Manfréd, vládce na osamělém hradě v Bernských Alpách, provádí černokněžnická a astrologická studia, aby dosáhl „zapomnění, sebezapomnění“. Jeho duši pronásleduje pocit tajemné viny za smrt milované bytosti, kterou je krásná Astarté, pravděpodobně Manfrédova vlastní sestra. Po dlouholetém hledání v magických knihách vyvolává duchy kosmických a společenských sil a žádá od nich lék na své utrpení. Toho se mu však nedostává a Manfréd si uvědomuje nesplnitelnost své touhy zapomenout na svou vinu. Rozhodne se tedy uniknout tlaku svědomí sebevraždou, ale v ní mu zabrání Lovec kamzíků. Manfréd prožívá neskutečná existenciální muka: je mu odepřena možnost seberealizace, které může dosáhnout jen prostřednictvím lásky k Astarté, a zároveň musí žít s pocitem viny a z ní vyplývajícího sebeodcizení. Skrze toto poznání v něm vyklíčí jako jediná možnost existence na tomto světě nutnost neomezeného sebeurčení. Manfréd si činí až do konce nárok na radikální autonomnost. Nezbývá mu nic jiného než nést důsledky svého sebeurčení a stát se svým vlastním „ničitelem“. Odvolávajíc se na „Prométeovu jiskru“, kterou v sobě nosí, rebelsky odmítne jakoukoli podřízenost. Mimo svého Já není ochoten přiznat hodnotu jakémukoli řádu či instanci. Duchům odmítne poslušnost, odmítá též pomoc Opata. Manfréd si nekompromisně stojí za svým, drží se toho, čím je a co vykonal. Tak vzdoruje i démonovi, který si na konci pro něho přijde – Manfréd umírá s pocitem, že neexistuje síla, která by nad ním vykonávala moc, umírá jako metafyzický rebel, kterému se definitivně rozpadly všechny hodnoty kromě jeho vlastní svobody. George Gordon Byron pobýval řadu let v Itálii, kde podporoval a financoval revoluční hnutí. Za tohoto pobytu vznikla řada her s italskou tematikou, například dvě hry o benátských dóžatech – Marino Falieri (1820) a Dva Foscariové (1820). V Itálii vzniká o rok později také Sardanapal, hra o starověkém vládci a dobyvateli, inspirovaná osobností Napoleona. Byronův Werner aneb Dědictví (1822) líčí vztah dvou šlechtických rodin za třicetileté války, které se chtějí navzájem zničit. Jeho poslední nedokončenou hrou je Proměněný mrzák (1824) – faustovský náčrt, jímž byl fascinován sám Goethe.

Další Byronova dramata

Vzpouru individua proti řádu světa tematizoval ve svých dílech rovněž Percy Bysshe Shelley (1792–1822). Jeho vrcholným dramatem je Odpoutaný Prométheus (1820). Shelley v tomto filozofickém a mýticko-alegorickém dramatu vyslovil své představy o svobodném životě člověka a konečném vítězství dobra nad zlem.

Percy Bysshe Shelly

47


XVI. Percy Bysshe Shelley (16 Percy_Bysshe_Shelley.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://en.wikipedia.org/wiki/File:Percy_Bysshe_Shelley_by_Alfred_Clint_crop.jpg

• Z jaké předlohy Shelley vychází a jak ji přehodnotil? V tragédii Cenciové (1819) zpracoval senzační námět pocházející z období italské renesance. V postavě Beatrice Cenciové zobrazil gesto osamocené vzpoury jedince proti zvůli moci. Cenciové vzbudili v Anglii svým tématem, které umělecky zpracovává skutečnou událost z Itálie 16. století, obrovskou vlnu rozhořčení – Beatrice se rozhodne zabít svého otce, který nechal povraždit členy rodiny a nakonec ji znásilnil. Jejich uvedení za života Shelleyho bylo nemožné. Hra měla soukromou, neveřejnou premiéru až roku 1886. U nás se hra dočkala úspěšné inscenace již roku 1922 v Městském divadle na Vinohradech v režii Karla Čapka (srov. Divadelníkem proti své vůli, Praha 1968, s. 95–197), ale nově také v ostravském Národním divadle moravskoslezském roku 2010 v režii Anny Petrželkové.

• Jmenujte další dramatická zpracování tohoto tématu. Melodrama

Více než tragédii se v Anglii období romantismu dařilo melodramatu. Módním se stalo v této době především „gotické“ melodrama, odehrávající se ve středověku v záhadných troskách hradů a klášterů. Vystupovali v něm vyhnanci, duchové a dávno pohřešovaní příbuzní a vycházely v něm najevo dlouho utajované zločiny. Od 20. let se pěstovala také

48

3.4 Rusko a Polsko

melodramata ze současného života a s místním koloritem, která později převládla. Až do počátku 40. let bylo melodrama především zábavou prostého diváka. Později bylo schopno přitáhnout umělecky kvalitnějšími a divadelně efektnějšími díly také náročnější publikum. Také v Anglii byl již od sklonku 18. století patrný zvýšený zájem o podívanou. Tendence k historické přesnosti se však dlouho projevovala pouze sporadicky. Směr, který v 70. letech 18. století udal ve scénografii Philippe Jacques De Loutherbourg, nebyl soustavně rozvíjen. V 1. polovině 19. století vystupovala na anglickém jevišti řada významných herců. Do roku 1815 dominovala rodina Kemblů. Velké slávy dosáhli John Philip Kemble a Sarah Kemblová-Siddonsová. Kemble platil od 90. let až do svého odchodu z divadla roku 1817 za předního herce anglicky mluvícího světa. Proslul rovněž svými ředitelskými schopnostmi (byl ředitelem předních londýnských divadel Drury Lane a Covent Garden). Exceloval v takových rolích jako Cato, Coriolanus či Brutus. Kemble ustavil styl, který se obyčejně nazývá „klasický“, protože zdůrazňuje majestátnost, důstojnost a eleganci (v hlavních rysech se podobal výmarskému klasicismu). Stejný styl se projevil též v herectví Siddonsové, největší tragédky své doby. Ta ovšem svého bratra daleko předčila velkou citovou intenzitou. Po roce 1814 zpochybnila klasický přístup romantická škola. Největším exponentem nového stylu byl Edmund Kean (za jeho předchůdce bývá považován George Frederick Cooke). Kean byl vynikající tragéd, vynikal v záporných rolích jako Richard III. či Shylock. Jeho výkony vynikaly pečlivě propracovaným pohybem a promyšlenou intonací. Měl rovněž sklon zdůrazňovat realističnost emoce (viz drama Alexandra Dumase st.).

Scénografie a herectví

Ve 30. letech významně zasáhli do vývoje anglického divadla William Charles Macready a Mme Vestrisová (známá též pod dívčím jménem Lucia Elizabetta Bartolozziová). Macready začínal jako herec, který usiloval o iluzi skutečného života. Hluboká nespokojenost s divadelními poměry jej nakonec přivedla k řízení divadla. V letech 1837–1839 byl ředitelem Covent Garden a v letech 1841–1843 v Drury Lane. Přes finanční obtíže se mu podařilo zavést mnoho nových postupů, které založily pozdější praxi. Macready byl jedním z prvních režisérů v moderním smyslu. Věnoval pozornost každému detailu svých inscenací. V Anglii byl prvním režisérem, který důsledně usiloval o historickou věrnost kostýmu i scény. Dbal rovněž o kvalitní náplň repertoáru (důraz kladl na Shakespeara). Vestrisová, původní profesí rovněž herečka, vedla ve 30. letech divadlo Olympic, které se specializovalo na burlesky a jiné malé žánry. Jako ředitelka byla významná z několika důvodů. Věnovala pozornost všem složkám inscenace a jejich koordinaci v jednotný celek. Přisuzuje se jí zavedení krabicové scény do Anglie. Používala také prvků, jako jsou koberce a drobný nábytek. Ke zdání skutečnosti měly přispět též kostýmy, odpozorované z běžného života. Po odchodu z divadla Olympic krátce řídila Covent Garden, kde měla možnost uvádět klasickou činohru. Jakkoli skončilo její působení bankrotem, zapůsobilo na další vývoj anglické inscenační praxe.

Režie

3.4 Rusko a Polsko Rusko bylo od roku 1805 jedním z hlavních protivníků napoleonské Francie. Právě za ruského tažení utrpěl Napoleon první vážnou porážku. I v Rusku se tehdy stejně jako jinde šířily nacionalistické nálady. Konec napoleonské éry znamenal podobně jako v dalších evropských zemích nové represe, které za cara Mikuláše I. vyústily v otevřené povstání

49

Rusko a cenzura


(děkabristické povstání z roku 1825). Revolta byla rychle potlačena a v Rusku zavládla nejtužší cenzura v Evropě. Období vlády cara Mikuláše I. se sice vyznačuje velkou tvořivostí, ale stěžejní díla musela téměř vždy čelit ostrým cenzurním zásahům. Pokud vůbec mohla být uvedena. Nejvýznamnějšími dramatiky tohoto období byli Alexandr Sergejevič Gribojedov, Alexandr Sergejevič Puškin a Michail Jurjevič Lermontov. Alexandr S. Gribojedov

Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795–1829), voják a diplomat zavražděný na carův rozkaz v Persii, vstoupil do dějin především svou veršovanou komedií Hoře z rozumu. Hra z roku 1825 prezentuje v sevřeném dramatickém tvaru základní společenské problémy, které přivedly Rusko na pokraj děkabristického povstání. Téma hry vyrůstá z konfliktu nespokojence a kritika domácích poměrů Alexandra Čackého s moskevskou aristokracií. Tu reprezentuje zavilý konzervativec Famusov. Konflikt vyvrcholí tím, že Čackij je pro svou sžíravou kritiku a nesmiřitelný postoj prohlášen za blázna a on odjíždí z Moskvy, ve které už nemůže žít. Ve hře se zkřížil dožívající klasicismus s nastupujícím romantismem.

• Vysvětlete název hry – proč „Hoře z rozumu“? Alexandr S. Puškin Boris Godunov

V době, kdy Gribojedov napsal svou hru, vznikalo rovněž jedno z ústředních děl ruského romantismu, Boris Godunov od Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837). Boris Godunov (1825) znamená svou rozmanitostí, rozlehlostí, básnickou silou i ryze národním charakterem první vítězství ruského romantismu nad dlouho přežívajícím klasicismem. Drama námětově čerpá z národních dějin a v historické látce rozkrývá společenskou i individuální problematiku moci. Hra bývá někdy označována za první ruskou hru na politické téma (její politický dosah posílil zákaz uvádění od samotného cara Mikuláše).

XVII. Alexandr Sergejevič Puškin (17 AleksandrPushkin.jpg) zdroj: Wikimedia Commons, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:AleksandrPushkin.jpg

50

3.4 Rusko a Polsko

Děj se odehrává v pohnutých letech ruské historie na přelomu 16. a 17. století, kdy se carský trůn stal předmětem ostrých bojů a mocenských choutek. Hra začíná po smrti cara Fjodora, následníka Ivana Hrozného. Na uprázdněný trůn nastupuje Fjodorův poručník Boris Godunov, jehož svědomí však tíží dávný zločin. Nechal zavraždit Ivanova nejstaršího syna a dědice, careviče Dimitrije, aby si připravil cestu k vládě. Proti Borisovi povstává Grigorij Otrepěv, který se vydává za Dimitrije (obětí vraždy prý bylo kdysi jiné dítě). Dochází sluchu v širokých vrstvách, obzvláště, když centralistická Borisova politika naráží na odpor lidu. Tento Lžidimitrij obratně využívá rozkolu v zemi a poté, co získává díky své prokatolické orientaci podporu i v Polsku, vytáhne v čele vojsk na Rus. Boris ve válce umírá, k Samozvanci se přidávají i poslední Borisovi věrní. Lid shromážděný na Rudém náměstí vítá jeho nástupnictví. Když se však stane svědkem krutého zavraždění Borisovy ženy a syna, odpovídá na výzvu k provolání slávy novému carovi výmluvným mlčením. Historické téma je v dramatu ztvárněno v střetu postojů a v prudkých zvratech hodnocení. Zvlášť patrné je úsilí o složitou charakteristiku u hlavní postavy, která má všechny znaky rozporuplnosti. Puškinově mnohostrannému vidění skutečnosti odpovídá otevřená dramatická struktura volně řazených obrazů, množství jednajících postav, časová i místní rozloha dějišť. Projevuje se tu silné zaujetí Shakespearem a jeho historickými hrami. Ve hře se střídají vážné scény s komickými, je zde navozen kontrast vysokého a nízkého. Jazyk vyniká svou bohatostí. Puškin využívá jak verše (blankvers), tak prózy. Nechybí ani písňové vložky. K této velké tragédii se dochoval i Puškinův výklad, který je jakýmsi manifestem ruského romantismu. Kromě Borise Godunova napsal Puškin řadu menších dramatických útvarů, především pro herce Malého divadla Michaila Ščepkina. Patří mezi ně Mozart a Salieri, Hodokvas v době moru, Kamenný host (Puškinovo zpracování donjuanovské látky), Scény z dob rytířských, Lakomý rytíř a Faust (který ovšem zůstal v nedokončené podobě).

Ostatní Puškinovy hry

Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841) náleží k největším ruským básníkům. Od mladých let byl fascinován osobností Alexandra Sergejeviče Puškina. Zdramatizoval jeho poemu Cikáni a po Puškinově smrti roku 1837 napsal báseň Na smrt básníka, za kterou byl potrestán službou na Kavkaze. Jako dramatik vstoupil do dějin divadla roku 1830 hrou Španělé, výrazně ovlivněnou německým preromantickým hnutím Sturm und Drang. V témže roce píše autobiografické drama Lidé a vášně (1830) a o rok později tragédii Podivný člověk (1831), jež v mnohém předznamenává jeho největší dílo, kterým je Maškaráda (1836). Toto veršované čtyřaktové drama je situováno do prostředí petrohradské aristokracie. Vnějšně je budováno jako drama lásky, žárlivosti a msty. Pod tímto melodramatickým povrchem se však skrývají hlubší základy. Odehrává se tu veskrze romantický konflikt čistých vztahů a tužeb s reálnými společenskými normami. Lermontov míří svým dramatem k tragické podstatě romantického individualismu.

Michail J. Lermontov

XVIII. Michail Jurjevič Lermontov (18 Lermontov.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lermontov_by_ FOBudkin_1834.jpg

51


Hlavní postava, Arbenin, je rozporuplnou postavou z rodu Lermontovových démonických hrdinů. Arbenin v sobě nese jak touhu po štěstí, kráse a dobru, tak inklinaci ke zlu. Kladné stránky jeho osobnosti jsou dány jeho láskou k manželce Nině – negativní pak jeho vztahem ke světu, ke společnosti. Miluje svou ženu, jeho síla spočívá v této lásce, v ní nachází to, co mu nemůže poskytnout společnost – víru v život a jeho naplnění. Když na základě nešťastné souhry náhod pojme podezření z Nininy nevěry, rozhodne se ji zavraždit. Není to však zločin z vášně – Arbenin vraždí proto, aby zúčtoval s celým světem, který v jeho očích dobro mění ve zlo a zlo vydává za ctnost. Tragédie Arbenina tedy nespočívá v tom, že zabil nevinnou. Tkví v jeho postojích, které ze sítě náhod činí nutnost a zákonitost a z jistot pochybnost prostupující celý Arbeninův rozporný vnitřní svět.

• Jak končí Lermontovova Maškaráda v první a jak ve druhé verzi? Vysvětlete úlohu postavy Neznámého. Polsko

Adam Mickiewicz

V Polsku se projevil romantismus zvlášť výraznými básnickými dramaty, naplněnými patosem protestu a odporu vůči společenskému útlaku. Díla tří nejvýraznějších polských romantických dramatiků – Adama Mickiewicze, Julia Słowackého a Zykmunta Krasińského – vytryskla z krvavě potlačeného listopadového povstání proti ruské nadvládě roku 1830. Nejmohutněji se idea národně osvobozeneckého zápasu projevila v díle Adama Mickiewicze (1798–1855). Mickiewicz viděl úkol divadla v tom, aby zobrazovalo v básnických polohách základní konflikty dějin, a tím do nich aktivně zasahovalo. Jeho fragmentární dramatická báseň Dziady (Předkové nebo také Tryzna) zobrazuje tehdejší kalvárii polského národa a burcuje k odporu proti tyranii. Je prostoupena patriotismem, náboženským mysticismem a mesiášským patosem – vírou, že Polsko „vstane z mrtvých“ a svým utrpením vykoupí i ostatní národy.

• K tomuto dílu se vážou dvě data vzniku – rok 1823 a 1832. Vysvětlete. Julius Słowacki a Zygmunt Krasiński

Juliusz Słowacki (1809–1849), výrazně ovlivněný Shakespearem i polskou lidovou poezií, vytvořil několik tragédií. Námětově čerpají z polských dějin (Kordian, 1833, Mazepa, 1839) či z mytologie (Balladyna, 1834, Lilla Weneda, 1840). Téměř všechna dramatická díla polského romantismu spatřila světla ramp z cenzurních důvodů až o generace později. Platí to i o Nebožské komedii (1835), jejímž autorem je Zygmunt Krasiński (1812–1859).

• V centru Nebožské komedie stojí typicky romantický konflikt člověka s realitou. Jakým způsobem jej Krasiński traktoval? Ve své době byla největší díla polského romantismu považována za neinscenovatelná knižní dramata. Až první polovina 20. století tyto texty pro jeviště znovuobjevila, a to především v úspěšných režijních úpravách polského avantgardního režiséra Leona Schillera (př. Dziady, Kordian...).

52


Studijní cíle: Student vyznačí rozdíly mezi divadlem epochy romantismu a předcházejícího uměleckého slohu, jak se projevily v oblasti dramatických žánrů a inscenačních postupů ve scénografii a v herectví. Ozřejmí situaci divadla v jednotlivých centrech evropského divadelního vývoje (Německo a Rakousko, Anglie, Francie a Itálie, Rusko a Polsko). Prokáže bezpečnou znalost pojmů jako Sturm und Drang, hnutí Mladé Německo, melodrama, dioráma, panoráma ad., vysvětlí příčiny zrodu divadelní režie jako nejmladší složky inscenačního procesu, ozřejmí význam francouzské opery a výtvarníků s ní spjatých pro rozvoj dobové scénografie a jevištní techniky. Získá hlubší znalosti dramatické tvorby tohoto období, podrobněji se seznámí s díly Victora Huga a Michaila J. Lermontova.

53

4 Divadlo v období realismu a naturalismu Průvodce kapitolou: – nejprve stručně popíšeme sociálně-politickou a ekonomickou situaci v Evropě 2. poloviny 19. století; přiblížíme východiska a umělecké postupy realismu a naturalismu; zdůrazníme Henrika Ibsena jako dramatika, který svým dílem poznamenal tuto epochu a významně ovlivnil vývoj moderní dramatické tvorby; – zaměříme se na drama a divadlo ve Francii; – podrobněji rozebereme německé drama a divadlo; – v další podkapitole probereme drama a divadlo v Anglii; – závěrečná podkapitola bude věnována ruské dramatice a divadlu;

Doporučená literatura ke čtvrté kapitole: BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla, Praha 1999. Zde: 13. kap. (Divadlo a drama v Evropě a ve Spojených státech ve druhé polovině 19. století), s. 465–515. 14. kap. (Počátky moderního divadla v letech 1875–1915), s. 516–575. HANČIL, Jan: Mluví ‚Stanislavský‘ anglicky? (Cesty, texty, vlivy), in: Disk, 2012, č. 42, s. 35–52. HYVNAR, Jan: Francouzská divadelní reforma (Od Antoina k Artaudovi), Praha (Pražská scéna) 1996. LUKAVSKÝ, Radovan: Stanislavského metoda herecké práce, Praha 1978. MARTÍNEK, Karel: Dějiny ruského předrevolučního činoherního divadla I., Praha 1967. NĚMIROVIČ-DANČENKO, Vladimir I.: Z minula, Praha 1950. PALLAS, Gustav: Henrik Ibsen – studie životopisná a kritická, Praha 1927. STEHLÍKOVÁ, Karolína (ed.): Ipse ipsa Ibsen – sborník ibsenovských studií, Soběslav (Elg) 2006. STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergejevič: Dotvoření herce, Praha 1949. STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergejevič: Můj život v umění, Praha 1946. Evropa ve 2. polovině 19. století

Ve 2. polovině 19. století procházela západní Evropa celou řadou změn. Vlády, zastrašené revolucemi osmačtyřicátého roku, přislíbily provést změny. Požadavky z roku 1848 se však v celé Evropě začaly plnit až koncem století. Tato epocha byla ve znamení nacionalismu a imperialismu. Na evropském kontinentě se výrazně snížil počet nezávislých států. Sklony k centralizaci na domácím území provázela expanze v zámoří. Největší panství získala Británie, následovaly Francie a Německo. Prudce se rozvíjející průmysl a obchod byl doprovázen technickým pokrokem. Dochází k mohutnému rozvoji přírodních a technických věd, jejichž metody přejímají i vědy společenské. Zároveň se ovšem prudce zhoršují pracovní a životní podmínky nejnižších vrstev, což vede k dalším sociálním nepokojům. V rámci marxistického učení se rodí idea proletářské revoluce, která má umožnit nastolení beztřídní společnosti. 2. polovina 19. století je rovněž obdobím formování odborového hnutí.

54

4 Divadlo v období realismu a naturalismu

V umění se přibližně od poloviny století vynořuje jako hlavní proud realismus. Formoval se jako opozice vůči romantickému hnutí, jeho idealismu a subjektivismu. Realismus vycházel ze zásady, že umění musí pravdivě zobrazovat reálný, fyzický svět. Realisté tedy hlásali nutnost návratu ke skutečnosti a jejímu objektivnímu pozorování. Tento směr byl značně ovlivněn pozitivismem, filozofickým směrem, jehož zakladatelem byl Auguste Comte. Zjednodušeně řečeno: Comte zdůrazňoval, že vědění musí být „pozitivní“, tedy věcné a určité. Je podle něj nezbytné opustit metafyzické vysvětlování událostí a chování a nahradit je vysvětlením materiálním, založeným na pozorování a analýze. Jeho argumenty došly sluchu nejen u vědců a filozofů, ale také u stoupenců realismu a zvláště pak naturalismu v umění. Ti si vytyčili cíl umění „zvědečtit“. Naturalismus představoval jakousi „krajní“ podobu realismu. V 70.–80. letech se rozvinul v uvědomělé hnutí, které zasáhlo řadu zemí Evropy i Ameriku. Jeho program formuloval francouzský spisovatel Émile Zola (Experimentální román, 1880, Naturalismus na divadle, 1881). Zola tvrdil, že literatura a umění podléhají stejným zákonům jako přírodní vědy. Spisovatel podle něj má ve snaze dobrat se pravdy pozorovat, objektivně zaznamenávat a „experimentovat“ stejně odtažitě jako vědec. Odpozorovaná fakta a zkušenosti má reprodukovat i v těch nejodpudivějších detailech. Přirovnával ho k patologovi, který hledá příčiny choroby, aby ji bylo možné vyléčit. Podobně dramatik musí zobrazovat společenské neduhy, aby mohlo dojít k nápravě. Události na jevišti musí být podle Zoly zobrazeny tak přesně, aby vynikl vztah příčiny a následku. Pro naturalismus byla charakteristická snaha vystihnout člověka jako entitu fyziologicky i sociálně determinovanou, a to jednak působením dědičnosti, jednak vlivem prostředí.

Realismus

V realistickém hnutí zaujímalo zvláštní místo dramatické dílo Henrika Ibsena (1828– 1906), norského dramatika a básníka, který byl roku 1851 jmenován dramaturgem prvního norského divadla v Bergenu. Později – mezi lety 1857 až 1862 – vedl Norské divadlo v Kristianii (dnešní Oslo). Po získání stipendia na studijní cestu odjel nejprve do Itálie a posléze do Německa, kde strávil dalších téměř 30 let tvůrčího života. Do rodného Norska se vrátil až roku 1891. Svá první dramata psal v duchu národního romantismu (Catilina, 1850, Slavnost na Solhaugu, 1856, Nápadníci trůnu, 1863, aj.) V Itálii již vzniká velká dramatická báseň Brand (1866) a o rok později slavné filozofické básnické drama Peer Gynt (1867), které patří dodnes k nejhranějším Ibsenovým hrám, uváděným nejčastěji spolu s romantickou hudbou Edvarda Griega.

Henrik Ibsen

Značná část Ibsenova díla z konce sedmdesátých a z osmdesátých let přispěla k rozvoji realismu. Ibsen posloužil jako vzor realistické školy hrami Opory společnosti (1877), Domeček pro panenky (1879, v dřívějších českých překladech také Vánoce, Domov loutek nebo Nora), Přízraky (1881) či Nepřítel lidu (1882). V následujících hrách, jejichž vznik spadá do třetího Ibsenova tvůrčího období, už lze vysledovat výrazný vliv nastupujícího symbolismu. Řadí se k nim například Divoká kachna (1884), Rosmersholm (1886), Hedda Gablerová (1890) nebo Stavitel Solness (1892). Henrik Ibsen vytvořil prototyp uzavřeného rodinného dramatu, které na dobré půlstoletí silně ovlivnilo rozvoj realistické společenskokritické dramatické tvorby. Soustředil se v něm na rodinně omezený a vymezený okruh jevů, který podroboval přesné a důmyslné sociologicko-ideologické analýze. Kompozičně představovaly jeho hry klasické zápletkové drama. Ibsen ho přizpůsobil realistickým požadavkům prozaickým stylem, zavrhl poznámky stranou a monology. Všechny scény jsou kauzálně spjaty a logicky vedou k rozuzlení. Dialog, scéna, kostýmy a scénické jednání jsou zvoleny tak, aby vypovídaly o postavách a o prostředí. Scénické poznámky jsou velmi podrobné, Ibsen vyzdvihuje reálný detail ve výpravě. Stěžejní důraz

55

Naturalismus


je položen na psychologii postav, která je hybatelem děje. Důležitou roli hraje dědičnost a vliv prostředí. Ibsen proslul retrospektivní analytickou metodou. Podstatná část příběhu se odehrála v minulosti, která se v průběhu dramatického děje postupně odhaluje a jejíž důsledky tvoří podstatnou součást přítomnosti postav.

XIX. Henrik Ibsen (19 Henrik_Ibsen.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Henrik_Ibsen_by_Gustav_Borgen_NFB-19778.jpg

Ze zdařilých českých ibsenovských inscenací zmiňme alespoň Peera Gynta v pražském Divadle pod Palmovkou v režii Petra Kracika z roku 1993 nebo originální výklad Nory režiséra Jana Antonína Pitínského v brněnském Divadle v 7 a půl roku 2004.

4.1 Francie Scribe jako předchůdce

Realistický program se jako první pokusili uskutečnit francouzští dramatikové. Mezi nimi vynikali Alexandre Dumas (nemanželský syn slavného autora historických románů) a Emile Augier. Oba však vděčili za mnohé svému předchůdci Scribovi. Eugène Scribe (1791–1861) zpopularizoval „dobře udělanou hru“, která zdůrazňovala zjevně logický vývoj událostí od příčiny k následku. Třebaže nebyl spjat s realistickým hnutím, poskytl francouzským realistům vhodnou formu pro jejich ideje.

Alexandre Dumas ml.

Alexandre Dumas ml. (1824–1895) na sebe upozornil dramatizací vlastního románu Dáma s kaméliemi (1852) – v titulní úloze s nejslavnější francouzskou herečkou své doby, Sarah Bernhardtovou. Ačkoli dnes nám hra připadá jako idealizovaný portrét „prostitutky se zlatým srdcem“, pro svou realističnost byla na divadle tři roky zakázána. Hra situovaná do Paříže 40. let je psána prózou. Titulní postava měla živou předlohu v pověstné kurtizáně té doby. Později psal Dumas didaktické hry „à thèse“ o aktuálních sociálních problémech. On sám se pokládal za realistu, jehož povinností je usilovat o zlepšení společnosti.

56

4.1 Francie

Rovněž Émile Augier (1820–1889) reagoval na sociální problémy své doby. Jedna z jeho prvních her v próze, Olympiino manželství (1855), byla zamýšlena jako přímá replika na Dumasovu Dámu s kaméliemi. Hra ukazuje, jak hrozné důsledky má, kdy se kurtizána provdá do aristokratické rodiny. Augier vynikl svými komediemi mravů na sociální a politická témata.

Émile Augier

Realistické snahy se projevovaly též v inscenační oblasti. Ve výpravě se dosahovalo iluze skutečného života (dekorace jako skutečné pokoje, reálné rekvizity a kostýmy). Také v herectví přibývalo realistických prvků. Existuje nespočet příkladů toho, jak herci sbírali „materiál“ pro svou roli v běžném životě. Požadavek zvýšeného realismu byl důležitým motivem dalšího rozvoje režie.

Realismus v inscenování

Od 60. let se ve Francii utváří naturalistické hnutí, které se promítlo též do oblasti divadla. Naturalismus byl stejně jako mnoho hnutí před ním handicapován nedostatkem dobrých her, které by byly vtělením jeho principů. Bylo sice uvedeno několik her, ale ohlas byl malý – např. Henriette Maréchalová (1863) Edmonda a Julese Goncourtů či dramatizace Zolovy Terezy Raquinové. Nejblíže měl ve Francii naturalistickému ideálu Henry Becque (1837–1899). Jeho Krkavci (1882, „krkavci“ jsou vlastně v tomto případě bývalí přátelé, kteří oloupí zcela legálně po smrti Vignerona jeho rodinu) a Pařížanka (1885) naplňují formuli, že hra má být pouhým výsekem ze života přeneseným na jeviště. Hry pesimistického až sarkastického ladění jsou nemilosrdnou pitvou morálního rozkladu soudobé společnosti, v níž vítězí touha po penězích a po moci.

Naturalistická dramatika

Naturalistická dramata vyžadovala specifický inscenační styl. Ten se však míjel s oficiálními scénami, a proto muselo vzniknout divadlo, které by ho systematicky vyvíjelo. Tímto divadlem se stalo Théâtre Libre (Svobodné divadlo). Roku 1887 je uvedl v život André Antoine (1858–1943), původní profesí plynárenský úředník. Antoine založil divadlo se skupinou ochotníků. Jelikož představení byla přístupná na základě předplatného pouze členům spolku, nepodléhala cenzuře. Svobodné divadlo si postupně vytvořilo stálou diváckou obec v čele s významnými divadelními kritiky. Antoine v duchu Zolových zásad usiloval o maximální přiblížení divadla skutečnému životu; vyhledával a inspiroval se texty, které přinášely na scénu životní autenticitu, a inscenoval je s použitím reálií ze skutečnosti tak, aby divák nabyl dojmu, že přihlíží skutečným „výsekům života“. Vzhledem k tomu, že francouzských naturalistických dramat bylo jen poskrovnu (většinou se musel spokojit s dramatizacemi románů od Zoly, Balzaca či Maupassanta), obrátil Antoine svou pozornost k tvorbě zahraničních autorů. Ve francouzské premiéře byla uvedena např. Vláda tmy od Lva Tolstého (1888), Ibsenovy Přízraky (1890) a Divoká kachna (1891), Strindbergova Slečna Julie (1893) či Hauptmannovi Tkalci (1893). Théâtre Libre nechtělo být pouze tribunou nového dramatu, ale i zkušebním polem inscenačních technik. Antoine se snažil reprodukovat realitu v každém detailu. Např. v inscenaci Řezníků od Fernanda Icrese (1888) zavěsil na jeviště skutečné kusy masa a po scéně nechal procházet se skutečná kuřata. Důsledně respektoval „čtvrtou stěnu“. Nábytek často stál i podél rampy. Když inscenoval Vládu tmy, kostýmy a rekvizity zapůjčil od ruských imigrantů ve Francii, s nimiž konzultoval každý scénický detail. Antoine dbal také na autenticitu osvětlení. Zvýšená pozornost byla pochopitelně věnována herectví. Jeho herci byli většinou amatéři, ale Antoine je pečlivě a autokraticky vedl ve snaze přivést je k naprosté přirozenosti a pravdivosti jednání. On sám hrál tak, že publikum mělo dojem naprosté identifikace jeho osoby s postavou (např. v roli Osvalda v Přízracích). Kladl důraz na ansámblové herectví. Přes řadu úspěchů u publika i kritiky Théâtre Libre nemělo dlouhého trvání. Roku 1893 již soubor ochaboval a následujícího roku jej Antoine rozpustil.

Théâtre Libre a André Antoine

57


Antoinovo působení na dalších scénách

V prosazování svých divadelních názorů Antoine nicméně pokračoval i mimo tuto scénu, i když jeho realismus už nebyl zdaleka tak ortodoxní. Roku 1897 otevřel plně profesionální Théâtre Antoine. Roku 1906 byl jmenován ředitelem státem subvencovaného Odéonu, kde se mj. projevil jako vynikající režisér Shakespeara.

Antoinův význam

Francouzské divadlo tohoto období nikdo neovlivnil pronikavěji než on a nebýt Théâtre Libre, nevznikly by další významné naturalistické scény v jiných evropských zemích. Antoinův inscenační styl ovlivnil rovněž Stanislavského.

4.2 Německo Meiningenští

Německo 2. poloviny 19. století vydalo jen málo pozoruhodných dramatiků. O to více razilo cestu progresivním inscenačním postupům. Hovoříme-li o inscenačním realismu, je třeba v prvé řadě uvést Meiningenské, kteří významným způsobem ovlivnili evropské divadlo po roce 1870. Jako Meiningenští se označoval činoherní soubor, který se po roce 1866 zformoval ve Dvorském divadle v saském Meiningenu. Stěžejní zásluhu na tom měl vévoda Jiří II., který ihned po nástupu na trůn v uvedeném roce začal s uměleckou transformací divadla. Počátky slávy souboru se kladou do poloviny 70. let, kdy se Meiningenští vydali na dlouhá turné po celé Evropě. Během nich sehráli 2 600 představení a navštívili též Prahu. Když roku 1890 se zájezdy skončili, nebylo na světě souboru, který by se těšil takové úctě. Díky hostování v různých evropských divadlech se s prací souboru mohla seznámit celá plejáda tehdejších divadelních tvůrců (Meiningenští mj. ovlivnili i takové režiséry, jako byli Antoine či Stanislavský).

Význam režie

Vévoda Jiří II. byl nejen intendantem, ale též hlavním režisérem divadla. Bývá považován za prvního režiséra v duchu současných měřítek. Zodpovídal za vše, co souviselo s přípravou inscenace. Jeho pojetí režie bylo v souladu s moderním chápáním režiséra jako tvůrčího umělce, který dokáže sloučit všechny složky inscenace v jednotný celek. Vzhledem k vévodovým vysokým technickým a uměleckým nárokům byla inscenace připravována v dlouhém čase (což umožňoval i fakt, že divadlo hrálo pouze dvakrát týdně šest měsíců v roce). Zkoušelo se tak dlouho, až se usoudilo, že inscenace je připravená k uvedení. V souboru působili i další režiséři, z nichž nejvýraznější byl Ludwig Chronegk.

Důraz na text

Přínos Meiningenských byl mnohostranný. Vyzdvihněme alespoň pár nejdůležitějších charakteristik jejich umělecké činnosti. ■ O podílu na etablování režie jako samostatné tvůrčí disciplíny již byla řeč. ■ Dále zmiňme snahu o věrné přetlumočení dramatického textu jevištními prostředky. Meiningenští hlásali představu divadla, ve kterém dramatický text je nejdůležitější složkou a všechny ostatní složky jsou mu podřízeny. Jejich přístup k textu se vyznačoval nebývalou pietností – kladli důraz na to, aby text byl inscenován v jeho úplnosti a originalitě. Repertoár tvořila především díla klasiků (Shakespeare, Schiller, Molière aj.). Z moderní dramatiky byl inscenován Ibsen (Přízraky), jinak byl ale současný repertoár zastoupen především básnickým romantickým dramatem. ■ Nejvýraznějším rysem tvorby Meiningenských byl historický realismus ve scéně a kostýmech. Meiningenští pěstovali kult historického detailu. Snažili se o vytvoření iluzivního scénického obrazu, který nakonec svou přesností převýšil všechny dosavadní snahy. Vévoda členil každé století do třetin, každé období ještě rozlišoval podle národních zvláštností, a tak jeho inscenace dosahovaly nebývalé autenticity. O důslednosti v této

Historický realismus

58

4.2 Německo

oblasti svědčí četné výpravy inscenačního týmu do evropských archivů či muzeí, kde byla studována doba, v níž se odehrával děj té které hry. V případě Přízraků byla takovémuto zkoumání podrobena typická dobová měšťanská domácnost v Norsku. Vévoda hercům nedovoloval zasahovat do kostýmů (viz starší praxe). Jak kostýmy, tak rekvizity byly vyráběny z autentických materiálů (zavedeny byly původní řetízkové drátěné košile a brnění, meče, sekyry, halapartny a jiné nástroje). Dodavateli byly speciální pařížské firmy, protože jen ty dokázaly dostát vysokým nárokům divadla. Používalo se zásadně dobového autentického nábytku. Historickou věrnost ve výpravě posilovaly též speciální scénické efekty. Scénografie celkově mířila k plastickému pojetí prostoru – malířská dekorace byla rozrušována trojrozměrnými prvky, jako jsou stromy, skaliska, schody i pódia. Kult historického detailu paradoxně vedl k opačnému efektu, než Jiří II. zamýšlel – místo toho, aby se pozornost diváka soustřeďovala k dramatickému textu, upírala se k výtvarné složce inscenace. ■ Významná pozornost byla věnována též herectví. Síla souboru byla především v ansámblovém herectví. Vévoda si nemohl dovolit angažovat velké herce, proto soubor sestavil buď ze začátečníků nebo ze starších a nepříliš úspěšných herců. Pokud vystupovali v souboru hosté, museli se přizpůsobit vévodovým pravidlům namířeným vůči hvězdám. Vévoda vyžadoval od herců naprostou pokoru ke kolektivní práci. Praxe byla taková, že pokud nějaký herec hrál v jedné inscenaci hlavní roli, v jiné inscenaci mu byla přidělena role statisty. Vévoda převážně neužíval statistů, kteří zároveň nebyli členy souboru. To právě vedlo k působivým a propracovaným davovým scénám, jimiž se soubor proslavil.

Ansámblové herectví

Příkladem může být inscenace Schillerovy Panny Orleánské. Zde byla vytvořena sugestivní korunovační scéna s více než 100 účinkujícími na jevišti, kteří představovali lid různého věku a sociálního zařazení. Herci byli na scéně uspořádáni terasovitě a jejich pohyb i mluvní přednes byl přísně organizován. Do výstupu mas zněly zvony a zvuk trumpet. Celý obraz působil jako ohromná vizuálně auditivní hmota valící se na publikum. Pokud jde o herecký styl, zde se snaha o realistickou iluzi takřka neprojevila. Jakkoli se Meiningenským podařilo ve výpravě naplnit ideál divadla jako iluze skutečnosti, herectví ustrnulo v idealizované rovině. Zde Meiningenští naráželi na tvrdou kritiku. Nedůslednost v herectví Meiningenským vyčítali též divadelní naturalisté, kteří si úsilí o iluzivní herecký styl uložili jako svůj hlavní úkol. V Německu tato role připadla Otto Brahmovi.

Kritika herectví

Otto Brahm byl divadelní kritik, který se stal vůdčím duchem „nezávislého“ divadla Freie Bühne (Volné jeviště nebo také Svobodné divadlo). Divadlo bylo otevřeno v Berlíně roku 1889. Působištěm souboru bylo zpočátku Lessingovo divadlo, později Rezidenční divadlo. Jeho vznik inicioval stejnojmenný spolek významných německých intelektuálů a umělců té doby (vedle Brahma např. spisovatelé Paul Schlenther a Julius Stettenheim). Divadlo se prezentovalo jako demokratická organizace v čele s výborem složeným ze zakládajících členů. Freie Bühne hrálo pouze v neděli odpoledne, aby mohlo disponovat profesionálními herci. Tito herci byli většinou zaměstnáni v kamenných divadlech, zejména v těch, které pěstovaly realistický styl (Německé divadlo, Berlínské divadlo a Lessingovo divadlo).

Freie Bühne a Otto Brahm

59


Naturalistická dramatika

Freie Bühne vzniklo s cílem probojovávat na jeviště naturalistickou dramatiku. Prvním takovým uvedeným titulem bylo zahajovací představení Ibsenových Přízraků (tři roky předtím hru v německé premiéře přes cenzurní zákaz a za přítomnosti samotného autora uvedli Meiningenští). Z dalších uvedených, převážně naturalistických dramat jmenujme alespoň tyto tituly: Před východem slunce (Hauptmann), Henriette Maréchalová (bratři Goncourtové), Vláda tmy (Tolstoj), Rodina Selickových (Holz a Schlaf) či Čtvrté přikázání (Anzengruber).

Gerhart Hauptmann

Jediný vskutku význačný německý dramatik, kterého Freie Bühne představila, byl Gerhart Hauptmann (1862–1946). Hauptmann se k naturalismu přihlásil značnou částí své tvorby. Z nejvýznamnějších naturalistických her jmenujme: Před východem slunce (1889), Tkalci (1892) a Forman Henschel (1898). První jmenovaná hra pojednává o slezské rolnické rodině, která dočista zvlčí, když se na její půdě objeví ložisko uhlí. Premiéra ve Freie Bühne byla hotovým skandálem, který zajistil potřebnou publicitu nové scéně i začínajícímu autorovi. Hra byla původně psána ve slezském dialektu, který autor jakožto tamější rodák důvěrně znal. Rovněž dvě další jmenované hry odehrávající se ve Slezsku zamýšlel autor uvést v původním nářečí, aby zesílil jejich realističnost. V Tkalcích zobrazil útisk a vzpouru slezských tkalců, která se skutečně odehrála ve 40. letech 19. století. Drama je pozoruhodné mj. tím, že hlavní jednající postavou je tu lidský kolektiv. I s touto hrou byl spojen skandál - tentokrát v Německém divadle. Protest přicházel nejen z publika, ale též z politických kruhů (císař Vilém II. vypověděl kvůli této hře svou lóži v divadle). Ve Formanu Henschelovi stvořil na příběhu poctivého a slušného muže, který je svou druhou ženou dohnán k sebevraždě, drásavý obraz postupného rozkladu člověka.

Naturalistické herectví

Jak již bylo uvedeno, zvláštní důraz byl položen na formování naturalistického herectví. Snahou Brahma bylo přivést herce co nejblíže ke skutečnosti, což předpokládalo úplné převtělení se herce do představované dramatické postavy. Herec měl na scéně žít životem dramatické postavy. Divadelní naturalismus tedy radikalizoval osvícenský požadavek „čtvrté stěny“.

• Srovnejte s Diderotovou hereckou teorií. Ve Freie Bühne se na mnohem vyšší úrovni než v předchozí době rozvinula technika detailní drobnokresby. Mistrně ji zvládali největší opory divadla, herci Else Lehmannová a Rudolf Rittner. Naturalistické herectví rozvinulo všechny nonverbální znaky, obsažené ve scénických poznámkách (ty jsou v naturalistických dramatech velmi podrobné). Tyto znaky vypovídaly o postavách mnohokrát víc než mluvený text. Nápadným rysem herectví ve Freie Bühne tedy byla tělesná hra (gesta, mimika, výraz očí apod.). Silně působily také pauzy. Scénografie

Vedle repertoáru a hereckého stylu se pozornost Brahma soustřeďovala ke scénografii. Brahm navázal na Meiningenské a aplikoval princip historické přesnosti výpravy na současné měšťanské či selské prostředí, ve kterém se převážná většina naturalistických her odehrávala.

Deutsches Theater

Činnost Freie Bühne skončila roku 1894. V tomto roce byl Brahm jmenován ředitelem Deutsches Theater (Německého divadla). Zde uváděl nejen moderní dramatiku, ale též klasické tituly. Rovněž se pokoušel o psychologické prohloubení herectví.

60

4.3 Anglie

4.3 Anglie V anglickém divadle se realistický styl prosadil až v 90. letech. Velkou zásluhu na tom mělo Ibsenovo dramatické dílo, které se po roce 1880 začalo masívně překládat do angličtiny a uvádět na jevištích. Ibsenovská dramatika podnítila vznik nejvýznamnější tribuny divadelního realismu v Anglii, Independent Theatre. Vzorem Independent Theatre (Nezávislé divadlo) bylo Théâtre Libre a Freie Bühne. Zakladatelem byl kritik Jack Thomas Grein (1862–1935), původem Holanďan, žijící už řadu let v Londýně. Divadlo fungovalo stejně jako jeho kontinentální předchůdci na základě klubovního předplatného. Tím se vyhnulo cenzuře. Hrálo se pouze v neděli (tak jako ve Freie Bühne), aby byla vůbec možná spolupráce s profesionálními řediteli a herci. Zahajovací inscenace Ibsenových Přízraků roku 1891 vyvolala většinou negativní reakce. Rovněž další představení, Zolova Tereza Raquinová, nebylo přijato s pochopením. Divadlo však získalo obrovskou publicitu, která umožnila seznámit širokou veřejnost s existencí nového dramatu.

Independent Theatre a J. T. Grein

Za dobu své existence v letech 1891–1897 uvedlo Independent Theatre více než dvacet her realistického a naturalistického směru. Grein doufal, že se mu podaří podnítit domácí tvorbu – jelikož však téměř žádné hry od anglických dramatiků nezískal, musel repertoár z větší části naplnit překlady. Jediným stálým a nejvýznamnějším domácím dramatikem, kterého Grein získal pro svou scénu, byl původem irský autor George Bernard Shaw (1856–1950). Shaw dosud působil jako kritik a romanopisec a velký propagátor Ibsena (esej Podstata ibsenismu), ale též díla Richarda Wagnera (soubor esejí Dokonalý wagnerián, 1898). Angažoval se však také politicky jako přívrženec socialistického hnutí – v 80. letech byl spoluzakladatelem tzv. Fabiánské společnosti, která propagovala nastolení socialismu nenásilnou cestou. Do oblasti dramatiky vstoupil prvotinou Domy pana Sartoria (též Vdovcovy domy), která měla premiéru v Independent Theatre roku 1892. Již v této hře se projevila výrazná společenskokritická tendence Shawovy tvorby. Četné Shawovy hry jsou v podstatě obšírné diskuse na konkrétní sociální, politická i jiná témata.

George Bernard Shaw

Shawova dramata pojednávají o korupci a vlivu peněz na mezilidské vztahy (vedle Domů pana Sartoria např. Milionářka, 1936), o kuplířství (Živnost paní Warrenové, 1893) či otázce ženské emancipace (Záletník, 1893, Pygmalion, 1912 ). Jeho hry probíraly rovněž problémy sexuální, manželské, rodinné a generační (Mesaliance, 1910, Ženění a vdávání, 1908). Stranou zájmu nezůstaly ani otázky filozofické – ve hrách Člověk a nadčlověk (1901) a Zpět k Metuzalémovi (1920) Shaw přitakal nietzscheovské myšlence nadčlověka. Liboval si v paradoxech, které nutily postavy i diváky, aby přezkoumali svoje hodnoty (Čokoládový hrdina z roku 1894 boří romantické představy o lásce i o válce, Majorka Barbora z roku 1905 zase problematizuje filantropii a její způsob sociální pomoci apod.). Ve Svaté Janě (1924), která představuje jeho vrcholné dílo, nastolil Shaw otázku pokroku lidstva, která jej obzvláště vzrušovala. Přínos této tragédie spočívá v pojetí hrdinky, zbavené jak nadpřirozených rysů, tak romantiky hrdinského patosu. Jestliže Shaw nazval Janu v titulu „svatou“, mínil to spíše ironicky: Jana je pro něj v prvé řadě náboženský a společenský rebel a představitel zdravého lidského rozumu bojujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství. Specifikum v Shawově díle představovaly důkladné předmluvy k tištěným vydáním jeho her, které měly ve své podstatě charakter esejí shrnujících jejich hlavní myšlenky a vyznačujících se ostrou kritikou viktoriánské morálky.

61


• Která z Shawových her posloužila jako předloha pro libreto slavného muzikálu? Srovnejte tato dvě díla. Další scény

Shaw neměl okamžitý úspěch, protože jeho nekonvenční ideje i způsob dramatického podání formou diskuse publikum zpočátku mátly a popuzovaly. Jeho reputace rostla postupně, a to přičiněním nástupnických divadel Independent Theatre. Šlo např. o Incorporated Stage Society (Zapsaná jevištní společnost), která existovala v letech 1899–1939. Nejvíce Shawových her však bylo provedeno v Royal Court Theatre (Královské dvorské divadlo). Kromě Shawa se ve 20. století objevila řada dalších realistických dramatiků. Např. John Galsworthy (1867–1933) pojmenovává ve svých dramatech jako Stříbrná tabatěrka (1906), Spravedlnost (1910) či Oddanost (1922) sociální problémy, dalšími dramatiky, kteří uváděli v letech 1904 až 1907 v Royal Court Theatre moderní hry a pěstovali realistický inscenační styl a ansámblové herectví, byli Harley Granville Barker a John Vedrenne.

4.4 Rusko Celková situace v Rusku

Rusko v tomto období kolísalo mezi reformou a tvrdostí. Alexandr II. započal po roce 1855 celou řadu změn, včetně zmírnění cenzury. Jeho zavraždění roku 1881 však vedlo Alexandra III. k znovuobnovení přísné cenzury a upevnění moci šlechty. Je proto překvapivé, že se realismus v Rusku objevil dokonce dřív než ve Francii a že byl méně kompromisní.

Nikolaj V. Gogol

Za přímého předchůdce realismu v ruském dramatu bývá považován Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852), prozaik a dramatik ukrajinského původu, lektor moskevského Malého divadla, autor satirických komedií Ženitba (1842), Hráči (1842), ale také slavného Revizora (1836). Z reálného příběhu o lehkomyslném a povídavém mladíkovi omylem považovaném za petrohradského činovníka dokázal Gogol vytvořit vrcholné dílo satirické komedie. Sám Gogol o své hře napsal: „V Revizorovi jsem se rozhodl nakupit na jednu hromadu všechny špatnosti, které jsem tehdy v Rusku viděl, všechny nespravedlnosti, které se pášou na těch místech a v těch případech, v nichž je třeba žádat na člověku především spravedlnost, a všemu tomu jsem se chtěl najednou vysmát.“ (srov. O literatuře, Praha 1963, s. 233) Poměry carské Rusi jsou demonstrovány na životě průměrného provinciálního městečka. Sociálněkritický záměr, pravděpodobnost povah, situací a vztahů, pojetí postav jako sociálně vyostřených typů – to jsou základní rysy Gogolova realistického přístupu. Na druhé straně Gogolovi nelze upřít groteskní vidění světa, které se naplno projevilo v dalších verzích hry. Gogol na hře pracoval více než šest let (dnes kanonizovaná podoba textu je až z roku 1842).

XX. Nikolaj V. Gogol (20 Nikolai_Gogol.jpg) zdroj Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor: Nikolai_Gogol.jpg

62

4.4 Rusko

V českém prostředí jde o jednu z nejuváděnějších ruských her. Např. slavné nastudování režiséra Jana Kačera z roku 1967 v pražském Činoherním klubu nalezlo paralelu mezi Gogolovou předlohou a tehdejší kulturně-politickou situací a inscenace kontroverzního ruského režiséra Sergeje Fedotova proslavila roku 1998 Dejvické divadlo.

• Uveďte tituly dalších Gogolových her, kromě výše zmíněných. U několika nejznámějších proveďte jejich stručnou charakteristiku. První uvedení Revizora v petrohradském Alexandrinském divadle povzbudilo další autory k realističtějšímu zpodobení skutečnosti. Nový směr se však plně projevil až ve 2. polovině 19. století. Nejplodnějším dramatickým autorem mezi ruskými realisty byl Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (1823–1886). Ostrovskij napsal svou první hru roku 1847 a od roku 1853 až do své smrti dokončil nejméně jedno nové drama ročně. Psal v nejrůznějších žánrech. Narodil se v Moskvě a studoval práva, neboť otec byl právník, jenž měl svou klientelu mezi moskevskými kupci. Studia však nedokončil a začal pracovat u moskevského obchodního soudu. V rodinném prostředí a pak i v zaměstnání tedy poznával prostředí moskevských kupců. Z něho převážně čerpal náměty pro své hry, například pro svou první komedii, kterou zveřejnil v roce 1849 – Bankrot aneb Vrána k vráně sedá. Její příběh o podvodnících, kteří zneužívají právních kliček, a o případech, kdy děti napalují kvůli majetku rodiče, mu vynesl policejní dohled, cenzurní zákaz dalších her a sama tato prvotina byla inscenována až roku 1860. Ale Ostrovskij psal dál (téměř na padesát dramatických textů). K tomu ale ještě velice intenzivně organizoval divadelní a umělecký život Moskvy. Založil Moskevský umělecký kroužek, napsal množství pamětních spisů ke stavu ruského divadla. Měl i velký vliv na inscenační praxi moskevského Malého divadla, kde vytřídal Nikolaje Vasiljeviče Gogola, a v níž prosadil některé reformy v duchu naturalismu. Roku 1885 byl nakonec jmenován intendantem moskevských imperátorských divadel a stanul v čele moskevské divadelní školy. Jeho hry se vyznačují sevřenou zápletkou a plastickým popisem prostředí. Mistrovským dílem je Bouře (1860) – prototyp naturalismu. Pojednává o ženě, která raději spáchá sebevraždu, než aby svůj život utápěla v nesvobodném prostředí plném pokrytectví a tvrdosti.

Alexandr N. Ostrovskij

• Vysvětlete název hry. • Podle Ostrovského hry vznikla jedna z nejvýznamnějších českých oper. Jaký je její název a kdo ji zkomponoval? Z dalších Ostrovského děl jmenujme alespoň hry Výnosné místo (1857), I chytrák se spálí (1868), Horoucí srdce (1869) a Les (1871) nebo lyrické komedie Talenty a ctitelé (1882) a Viníci bez viny (1884). Svět lidských neřestí a temných vášní se stal předmětem dramatické tvorby Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910). Tolstoj se k dramatu obrátil až koncem století. To už byl slavný romanopisec. Své epochální drama, Vládu tmy, vytvořil v roce 1886 téměř jako šedesátiletý. V Rusku cenzura jeho provedení zakázala, ale v západní Evropě bylo přijato jako jedno z nejvýraznějších dramat naturalistického směru. Hra s nezastřenou syrovostí líčí morální a materiální bídu ruského venkova.

63

Lev N. Tolstoj Vláda tmy


Hlavní postavou je pohledný čeledín Nikita, který se vlivem své povahy a okolností dostane do spárů zla. Ožení se se selkou Anisjou, která předtím otrávila svého muže. Nikita si však brzo začne víc rozumět s její nevlastní dcerou Akulinou. Když se Nikitovi a Akulině narodí dítě, Anisja a matka Nikity je přinutí ho zavraždit. Nikita však po vykonaném zločinu neunese břímě provinění a veřejně se k činu přizná. Zlo v člověku, „vláda tmy“, jsou tedy nakonec překonány svědomím a pokáním. Jenom v pokání podle filozofie Tolstého může člověk najít rozhřešení. Alexej F. Pisemskij

Hra svým námětem i způsobem zpracování připomíná jinou ruskou hru řadící se rovněž k naturalismu, Hořký osud (1859). Jejím autorem je Alexej Feofilaktovič Pisemskij, který tak svým dílem ještě o řadu let předběhl vlastní naturalistické hnutí ve Francii.

Alexandr V. Suchovo-Kobylin

Z ruských dramatiků období realismu a naturalismu dále jmenujme Suchovo-Kobylina. Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin (1817–1903) se proslavil zvláště svou satirickou trilogií o ruském právním a byrokratickém systému, do něhož byl sám zapleten (mj. byl obviněn z vraždy své francouzské družky a zbaven viny až po sedmiletém vyšetřování) – Svatba Krečinského (1854), Proces (1861) a Tarelkinova smrt (1869).

Anton Pavlovič Čechov

Podrobněji se zastavíme u dvou dramatiků, v jejichž tvorbě ruský realismus vyvrcholil. První z nich je Anton Pavlovič Čechov (1860–1904), který zásadním způsobem ovlivnil vývoj moderního dramatu 20. století. Narodil se jako syn obchodníka se smíšeným zbožím, jehož obchod však zkrachoval a rodina upadla do bídy. Čechov studoval v Moskvě lékařskou fakultu a na živobytí pro sebe, ale i svou matku a sourozence si vydělával psaním humoristických příběhů a reportáží ze soudních síní. Svou dramatickou dráhu započal

XXI. Anton Pavlovič Čechov (21 Chekhov.jpg) zdroj: Wikimedia Commons, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Chekhov_1898_by_Osip_Braz.jpg

64

4.4 Rusko

vaudevillovými skeči a aktovkami v komicko-sentimentálním duchu. Z rané etapy tvorby se prosadily hry Platonov (1878) a Ivanov (1886) či jednoaktovky O škodlivosti tabáku (1886), Medvěd (1888), Námluvy nebo Svatba (obojí 1889). Za jeho nejvýznamnější dramata považujeme hry Racek (1896), Strýček Váňa (1899), Tři sestry (1901) a Višňový sad (1904). Za svou divadelní slávu vděčí Čechov především režiséru Stanislavskému, který na čechovovské dramatice založil renomé Moskevského uměleckého divadla. Ať už se Čechovovy hry odehrávají na ruském venkově či v provinčních městech, jejich děj se soustřeďuje k tématu nenaplněného života, zmarnění a znicotnění lidské existence. Postavy často touží po lepším životě, ale nejsou schopny svoji touhu převést v čin a místo toho svůj život rozmělňují v banalitě všedních dnů.

• Pokuste se doložit na konkrétních příkladech Čechovových her. V Čechovových hrách se úsilí o pravdivé zobrazení snoubí s tendencí k zduchovnění a symbolické stylizaci skutečnosti. Čechov byl nejen mistrem v detailním zachycení všední banality každodenního života. Dokázal rovněž vytvořit jemnou lyriku tesklivých nálad. Jeho hry jsou chudé na vnější dramatický děj – to podstatné se odehrává uvnitř, v nitru postav. Vnitřní dění dokázal obnažit osobitým pojetím dialogu. Dialog zde nabývá podoby přerušovaných monologů; tento monologický dialog vyjevuje faktický rozpad vztahů a naprostou rezignaci a samotu postav. Čechovova dramatická metoda se také vyznačovala ostrým střídáním dojemných, lyrických scén s burleskními či tragikomickými momenty. Čechov za svého života vůbec nejednou vyžadoval na inscenátorech komediální interpretaci svých děl. Inscenační tradice zavedená Stanislavským v MCHT však jeho hry interpretovala jako veskrze vážná dramata melancholického nebo i sentimentálního zabarvení. Z úspěšných českých inscenátorů Čechovových her jmenujme alespoň režiséra Petra Lébla, který za Racka uvedeného roku 1994 a za Ivanova z roku 1997 v Divadle Na Zábradlí obdržel Cenu Alfréda Radoka, či Vladimíra Morávka, autora několikahodinového projektu Čechov Čechům (2001–2004) v Klicperově divadle v Hradci Králové. Z ideálů bolševické revoluce vytryskla realistická dramatika Maxima Gorkého (1868– –1936, vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov). Sám Gorkij se aktivně zúčastnil nezdařené revoluce roku 1905. Ve svých hrách z této doby analyzoval současný stav buržoazie a inteligence a její vývojové perspektivy (Měšťáci, 1901, Letní hosté, 1904, Děti slunce či Barbaři, 1905). Zabýval se ale také osudy vyděděnců společnosti, které dokázal zobrazit až naturalistickým způsobem. Dokladem této tendence je hra Na dně z roku 1902, která dodnes patří k nejhranějším titulům ruské dramatiky.

• Zauvažujte o kompozici hry. Jak je autorem budována zápletka a děj? Jak jsou pojaty postavy? Rovněž Gorkij vděčí za prosazení se v roli dramatika Moskevskému uměleckému divadlu, které uvedlo jeho hry Na dně, Měšťáci (1902) a Děti slunce (1905). Podle Stanislavského byl Gorkij iniciátor a tvůrce společensko-politické linie v dramaturgii MCHT. Roli Stanislavského jako zprostředkovatele moderního ruského dramatu tedy nelze podceňovat.

65

Maxim Gorkij


Konstantin S. Stanislavskij

MCHT

Program divadla

Úsilí Konstantina Sergejeviče Stanislavského (1863–1938, vlastním jménem Konstantin Sergejevič Alexejev) však bylo přednostně soustředěno k reformě stávajícího inscenačního stylu. K tomu, aby mohl začít realizovat svou představu realistického divadla, bylo třeba nejprve vytvořit novou scénu, nezávislou na konvencích oficiálních divadel. V roce 1898 tedy zakládá spolu s dramatikem, dramaturgem a hereckým pedagogem Vladimirem Němirovičem-Dančenkem (1858–1943) Moskevské umělecké divadlo neboli MCHT (od roku 1920 s přívlastkem „akademické“ čili MCHAT). Herecký soubor se rekrutoval částečně ze Spolku pro umění a literaturu, kde Stanislavskij započal svoji dráhu režiséra. Některé herce přivedl do souboru Němirovič-Dančenko z jím řízené Divadelní školy při Moskevské filharmonické společnosti.

XXII. Konstantin S. Stanislavskij (22 Stanislavski_Constantin.jpg) zdroj: Wikimedia Commons http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Stanislavski_Constantin-1.jpg

V základech koncepce MCHT bylo zabudováno přesvědčení, že divadlo má být v prvé řadě institucí uměleckou a má být otevřeno všem vrstvám společnosti. MCHT vstupovalo do života s protestem proti starým divadelním manýrám, teatrálnosti, falešnému patosu, deklamaci a konvenčnosti výpravy. Divadlo vyhlašovalo válku systému hereckých hvězd. Ve Stanislavského autobiografii Můj život v umění se dočítáme další podstatné reálie k uměleckému programu a počátkům fungování MCHT. Stanislavskij se tu např. podrobně rozepisuje o dekoraci a kostýmech, které byly koncipovány tak, aby vzbuzovaly dojem autentičnosti a realističnosti. Popisuje, jak zdůrazňovali princip „čtvrté stěny“: např. rozestavovali nábytek podél rampy a obraceli jej zadní stranou k divákovi, stejně tak i herci seděli zády k divákovi a celé výstupy hráli ve tmě. Zmiňuje se také o tom, že zrušili obvyklé hudební předehry a hudbu v přestávkách a orchestr skryli do zákulisí. Podle Stanislavského bylo ale třeba zúčtovat i s dalšími staletými konvencemi ruského divadla, např. s potleskem hercům před představením a v jeho průběhu.

Historicko-realistická tendence

MCHT bylo slavnostně otevřeno 14. října 1898 v centru Moskvy, v budově staré Ermitáže (během své existence se pak soubor ještě mnohokrát stěhoval). Zahajovacím představením byl Car Fjodor od Alexeje Tolstého. Inscenace se vyznačovala až puntičkářskou rekonstrukcí Ruska konce 16. století a ansámblovým pojetím herectví. Závislost na Meiningenských a jejich historicko-realistickém stylu byla zjevná. Další inscenace, které Stanislavskij v MCHT v historicko-realistickém stylu vytvořil, byly například: Smrt Ivana Hrozného (1899), Kupec benátský či Antigona (1900). Na inscenaci Julia Caesara (1903), kterou vytvořil Němirovič-Dančenko, se Stanislavský podílel coby režisér obtížných davových scén a představitel Bruta. Tato inscenace, kvůli které se inscenační tým vydal na studijní cestu do Říma, byla proslulá archeologicky věrnými vojenskými a pohřbívacími ceremoniemi.

66

4.4 Rusko

Stanislavskij později vztah k Meiningenským kriticky přehodnotil a za jednu z příčin této závislosti určil „nedostatečnou přípravu herců k velkým úkolům“. „Chránili jsme je, zakrývali jsme jejich nevyspělost novotou žánrových a historických podrobností na jevišti“. (srov. Můj život v umění, s. 226) V první etapě MCHT zhruba do roku 1905 bylo uvedeno i několik naturalistických dramat a Ibsenových her. I tyto inscenace se vyznačovaly smyslem pro reálný detail ve výpravě. Jak však Stanislavskij později ve své autobiografii přiznal, herectví ulpívalo na povrchu, v předvádění drobných životních detailů, nikoli vnitřního obsahu dramatických postav.

Naturalistická linie

K inscenaci Vlády tmy např. uvádí: „Čím bylo vše na scéně blíž ke skutečnosti, čím to bylo etnografičtější, tím bylo hůř. Nebylo duševní tmy, a proto vnější, naturalistická tma se ukázala jako nepotřebná: neměla co doplňovat a ilustrovat. Etnografie zardousila herce i drama samé.“ (srov. Můj život v umění, s. 278) Stanislavskij o tomto přístupu hovořil jako o „holém naturalismu“ nebo „vnějším realismu“, který je třeba teprve hercem ospravedlnit „zevnitř“. Herec podle něj musí přejít na „linii intuice a citu“. Jen tudy vede cesta k „vnitřnímu realismu“. A tuto cestu napověděl Stanislavskému dramatik Čechov, bez nějž by MCHT nebylo tím, čím se stalo. O inscenacích Čechovových her v MCHT napsal: „Jejich půvab je v tom, že jej nelze vystihnout slovy, nýbrž skrývá se pod nimi nebo v pomlkách a v pohledech herců, ve vyzařování jejich niterného citu. Při tom ožívají i mrtvé předměty na jevišti, zvuky a dekorace, i obrazy, tvořené herci, i sama nálada hry a celého představení. Všecko tu záleží na tvůrčí intuici a hereckém citu.“ (srov. Můj život v umění, s. 235) Čechova podle Stanislavského vůbec nelze hrát po povrchu. Má-li být odhalena vnitřní podstata jeho her, je nutné „provést jakési vykopávky jeho duševních hlubin“. Čechov prý ovládá na jevišti „vnější“ i „vnitřní“ pravdu. Vnější líčení způsobu života, hromadění drobných životních detailů je u něj pouhým prostředkem k tomu, aby se dobral vnitřní pravdy. „Soumrak, západ slunce, jeho východ, bouře, déšť, první zvuky ranních ptáků, dusot koní na dláždění a drncání ujíždějícího kočáru, odbíjení hodin, cvrčkovo vrkání a poplach nepotřebuje Čechov pro vnější scénický efekt, nýbrž proto, aby nám odhalil život lidského nitra.“ (srov. tamtéž, s. 239)

Čechov a „linie intuice a citu“

Poprvé se Stanislavskij pokusil Čechova inscenovat v samém počátku existence MCHT, na sklonku roku 1898. S obrovským úspěchem uvedl Racka, který předtím zažil totální propad v Alexandrinském divadle v Petrohradě. Jak Stanislavský popisuje ve své autobiografii, s jeho herci se mu zde podařilo poprvé něco, co mělo později zásadní význam pro vypracování nové herecké metody. Hercům se prý podařilo žít v čechovovských postavách, nikoli je pouze hrát. Cizí slova a osudy se staly jejich vlastními. Herci se dokázali plně ztotožnit s životem postav, které představovali. Po Rackovi následovaly inscenace dalších Čechovových her, v nichž se Stanislavskij pokoušel navázat na předchozí zkušenost a své poznatky dále rozvinout: Strýček Váňa (1899), Tři sestry (1901) a Višňový sad (1904). Na základě těchto inscenací získalo divadlo mimořádné renomé. A ačkoli odporovalo systému hereckých hvězd, zformovalo se tu několik vskutku hvězdných čechovovských herců: vedle Čechovovy manželky a první představitelky Raněvské Olgy Knipperové např. Ivan Moskvin, Vasilij Kačalov či Marie Lilinová.

Čechovovské inscenace

67


Zmínili jsme, že Stanislavskij si Čechovovy hry vykládal ne zcela správně, na což sám autor reagoval ostrým nesouhlasem. Vinil Stanislavského z toho, že jeho hry diváci vnímají jako tragédie, nad nimiž je třeba prolévat slzy. On měl zatím na mysli spíše komedii. Čechov chtěl, aby si diváci prostřednictvím jeho her uvědomili zodpovědnost za to, jaký život vedou. Své hry psal proto, aby se publikum konfrontovalo s vlastním „špatným a nudným“ životem. To však sentimentální a náladové inscenace Stanislavského nejenže neumožňovaly – ještě divákovi poskytovaly plačtivou útěchu nad vlastní „ubohostí“. Stanislavského systém herecké tvorby

Čechov byl Stanislavskému zásadním impulsem k tomu, aby začal usilovně pracovat na nové metodě herecké tvorby, která by herci umožnila dokonalý prožitek postavy. Na tzv. „systému“ herecké tvorby pracoval Stanislavskij celá desetiletí a v základních rysech ho popsal hlavně ve svých dvou pracích: Práce herce na sobě samém (vyd. 1938) a Práce herce na roli (1957). Pokusme se o stručné shrnutí hlavních zásad, ke kterým Stanislavskij dospěl. 1) Hercovo tělo i hlas se musí pečlivě cvičit, aby účinně reagovaly na všechny režisérovy požadavky. 2) Herec musí umět postavu ztvárnit jako individuální charakter. 3) Herci musí být obratnými pozorovateli reality, která je základem pro výstavbu role. 4) Herec musí hledat vnitřní opodstatnění pro vše, co na jevišti dělá. 5) Herci musí pečlivě analyzovat text a pracovat s „danými okolnostmi“, které v něm najdou. 6) Herec musí definovat motivaci postavy v každé scéně, ve hře jako celku a ve vztahu ke každé jiné roli. Stanislavskij zdůrazňoval magické slůvko „kdyby“ jako pomůcku pro to, aby herec našel vnitřní opodstatnění svého konání. (Herec si tedy má říci: Kdybych byl člověkem v této situaci, pak bych...) Upozorňoval také na důležitost „emoční paměti“: herec si má vztáhnout jemu neznámé dramatické situace k nějakým analogickým situacím ze svého života. Stanislavského „systém“ hereckého umění staví do centra pojem individua. Úloha hereckého umění pro Stanislavského spočívá v zobrazení charakterů představovaných postav v jejich individuálnosti. Herec tedy nemá předvést svoji postavu jako nositele typických znaků, jimiž se vyznačují všechny postavy určité sociální vrstvy. Musí stvořit konkrétní postavu v její nezaměnitelnosti. Stanislavskij to objasňoval na zvoleném příkladě vojáka, kterému podle něj herec musí vtisknout jedinečné rysy, které se neopakují u žádného jiného vojáka armády.

Nauka o fyzickém jednání

Nutnost zobrazit postavu v její individuálnosti, jako nezaměnitelnou osobnost, nastoluje podle Stanislavského nutně otázku, jakým způsobem má herec myslet, cítit a prožívat specifika určité postavy a jak ji má vyjádřit. Odpovědí na tuto otázku byla Stanislavského nauka o „fyzickém jednání“. Herec podle Stanislavského těžko může začínat svou práci na postavě od ztvárnění jejího duševního života. Vnitřní pocity jsou totiž neviditelné a nepřístupné. Stanislavskij vychází ze vzájemné závislosti „linie těla a duše“. Vnitřní pocit, nálada, jakýkoli prožitek člověka se odráží i navenek. Na druhé straně platí i to, že co se odehrává „navenek“, působí zpětně na nitro, vyvolá určité změny v psychice.

68

4.4 Rusko

A z těchto předpokladů právě vychází i tzv. nauka o fyzickém jednání: „Je lehčí rozkázat tělu než citu. Jestliže duchovní život postavy nevznikne sám od sebe, vytvořte mu tělesný život /.../. Vyzkoušejte sami, jestli pocítíte citové rozrušení, když budete skutečně žít život vašeho těla prostřednictvím fyzického jednání. /.../ Uvidíte, že když uvěříte svému fyzickému životu na jevišti, budete mít i pocity, které mu odpovídají a tvoří s ním logickou souvislost. Takto tedy vyvolává tělesný život, odvozený z role, analogický duševní život této role.“ (cit. dle Fischer-Lichte, Erika: Dejiny drámy, Bratislava 2003) Hercův úkol tedy spočívá v tom, aby svoji roli rozčlenil do sledu fyzických jednání, která jsou „logická“. Tímto způsobem se hercovi podaří vytvořit tělesný i duševní život své postavy, a tak ztvárnit specifický a individuální charakter. Publiku se tím otevírá možnost, aby se identifikovalo s dramatickou postavou a aby spolu s ní bezezbytku prožívalo její „duševní život“. Na své metodě spolupracoval s řadou psychologů (např. I. P. Pavlovem) a použil i podněty z duchovních cvičení a kathajógy.

• Určete podobnosti a rozdíly mezi hereckou teorií Stanislavského a Diderota. Jak jste si jistě povšimli, náš výklad ponechal stranou Stanislavského inscenační tvorbu v dalších obdobích po roce 1905. Naší cílem bylo vysvětlit Stanislavského „systém“ a přiblížit alespoň pár základních impulsů, které vedly k jeho vzniku. Vývoj Stanislavského myšlení o divadle a jeho uplatňování v praxi však byl pochopitelně mnohem složitější, jak naznačuje námi citovaná autobiografie Můj život v umění. V závěru probrané látky se k vám tedy obracím s apelem, abyste si tuto knihu řádně prostudovali. Při rozhovoru na ni jako na významný pramen k poznání vývojové problematiky Stanislavského teoretického i uměleckého díla určitě přijde řeč.

• Stanislavskij ovlivnil svým dílem řadu generací. Jmenujte některé z jeho nejslavnějších žáků. Vzpomeňte si na název herecké školy, založené roku 1947 v New Yorku, která rozvíjí Stanislavského metodu a vychovala řadu vynikajících osobností. Specifikujte, v čem na jeho dílo navazuje.

Studijní cíle: Student vládne schopností charakterizovat styly realismus a naturalismus, jejich východiska a umělecké postupy. Dokáže vysvětlit přínos a vliv Ibsenovy dramatiky na dramatickou tvorbu v jiných evropských zemích. Je schopen jmenovat nejvýznamnější naturalistické scény v Evropě i s představiteli a přiblížit jejich dramaturgicko-inscenační program. Dokáže pohovořit o významu Meiningenských pro rozvoj evropského divadla v 2. polovině 19. století a vysvětlit jevy spjaté s tímto souborem (historický realismus, ansámblové herectví, davová režie). Poté, co na základě vlastní četby pronikl do dramatické tvorby Antona P. Čechova, je schopen vysvětlit souvislosti mezi Čechovovou tvorbou a působením Moskevského uměleckého divadla. Student prokáže důvěrnou znalost hereckého systému Konstantina S. Stanislavského; umí vysvětlit pojmy jako vnitřní realismus, emoční paměť, nauka o fyzickém jednání apod.

69

Závěrem Ocitli jste se na konci studijního textu, jehož úkolem bylo seznámit vás s vývojem světového divadla od epochy baroka až po realismus a naturalismus. Svým výkladem jsme obsáhli celá tři století vývoje dramatu, scénografie, divadelní architektury, režie a herectví. Tento text však mohl zprostředkovat pouze základní poznatky. Náš výklad se týkal přednostně mluveného divadla, a to jen na evropském kontinentě, respektive v nejvyspělejších evropských zemích, jako je Anglie, Německo či Francie. Další vědomosti z dějin světového divadla můžete nabýt prostřednictvím volitelných předmětů ve II. bloku vašeho studia. Z doporučené literatury jsme dosud uvedli pouze česky psané či do češtiny přeložené tituly. Pro ty, kteří si chtějí ještě více prohloubit a rozšířit získané vědomosti, přikládám též alespoň pár cizojazyčných titulů, které jsou dostupné ve vědeckých knihovnách v ČR. Samozřejmým předpokladem je schopnost čtení odborného textu v angličtině a němčině.

KINDERMANN, Heinz: Theatergeschichte Europas I–X, Salzburg 1957–1972. BRAUNECK, Manfred: Die Welt als Bühne. Geschichte des europäischen Theaters. 5 Bd., Stuttgart–Weimar 1993–1999. The Cambridge Guide to Theatre (edited by Martin Banham), Cambridge University Press 1995. The Oxford Illustrated History of Theatre (edited by John Russell Brown), Oxford University Press 2001.

70

Seznam použité literatury a pramenů BALVÍN, Josef, a kol.: Vídeňské lidové divadlo. Praha 1990. BRETT, Vladimír: Molière, Praha 1975. BROCKETT, Oscar G.: Dějiny divadla, Praha 1999. DIDEROT, Denis: Herecký paradox, Olomouc 1997. DIDEROT, Denis: O umění, Praha 1983. DVOŘÁK, Josef – SÝKORA, Jaroslav: Faust jako potenciální televizní seriál? (Výsledky sociometrické analýzy dramatu – Goethův Faust), in: Divadelní revue, 2004, č. 2, s. 15–19. ECKERMANN, Johann Peter: Rozhovory s Goethem, Praha 1960. Goethe / Schiller – korespondence, Praha (Odeon) 1975. GREBENÍČKOVÁ, Růžena: Romantika a Büchnerova „groteska“, in: Divadlo, 1969, č. 5, s. 36–43. GROSSMAN, Viktor: Arion (Alexandr Sergejevič Puškin), Praha 1974. HANČIL, Jan: Mluví ‚Stanislavský‘ anglicky? (Cesty, texty, vlivy), in: Disk, 2012, č. 42, s. 35–52. HYVNAR, Jan: Francouzská divadelní reforma (Od Antoina k Artaudovi), Praha (Pražská scéna) 1996. JACKOVÁ, Magdaléna: Franciscus Lang a jezuitské divadlo, In: Disk, 2006, č. 18, s. 95–116. KAZDA, Jaromír: Kapitoly z dějin divadla, Jinočany 1998. LESSING, Gotthold Ephraim: Hamburská dramaturgie. Láokoón. Stati, Praha 1980. LUKAVSKÝ, Radovan: Stanislavského metoda herecké práce, Praha 1978. MARTÍNEK, Karel: Dějiny ruského předrevolučního činoherního divadla I., Praha 1967. MAUROIS, André: Ariel neboli Shelleyho život, Praha 1973. MAUROIS, André: Život lorda Byrona, Praha 1979. MIKEŠ, Vladimír: Divadlo francouzského baroka, Praha (AMU) 2001. NĚMIROVIČ-DANČENKO, Vladimir I.: Z minula, Praha 1950. PALLAS, Gustav: Henrik Ibsen – studie životopisná a kritická, Praha 1927. PEČMAN, Rudolf: Accademia – nejstarší hudební salón, in: Pečman, Rudolf: Hudební salón, Brno (KIC) 1995. PELIKÁN, Jarmil: Stručný nárys dějin polského dramatu, Brno (UJEP) 1971. PETIŠKOVÁ, Ladislava: Pantomimy Gasparda a Charlese Deburauových, in: Divadelní revue, 2005, č. 4, s. 83–111. POKORNÝ, Jindřich: Kniha o Faustovi. Praha 1982. POLEHLA, Petr: Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti, Červený Kostelec (Pavel Mervart) 2011. RIEGER, Lukáš: O přesahu v herectví, Brno (JAMU) 2006. SCHERL, Adolf: Grillparzer v českém divadle, in: Divadelní revue, 2011, č. 1, s. 51–61. SCHILLER, Friedrich: Divadlo jakožto mravní instituce, Praha 1955. SPURNÁ, Helena: Nástin vývoje inscenační praxe v operním divadle, in: Spurná, Helena (ed.): Hudební divadlo jako výzva, Praha (Národní divadlo) 2004. STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergejevič: Dotvoření herce, Praha 1949. STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergejevič: Můj život v umění, Praha 1946. STEHLÍKOVÁ, Karolína (ed.): Ipse ipsa Ibsen – sborník ibsenovských studií, Soběslav (Elg) 2006. ŠTĚDROŇ, Miloš: Claudio Monteverdi – génius opery, Praha (Supraphon) 1985. TROJAN, Jan: Dějiny opery, Praha, Litomyšl (Paseka) 2001.

71

VÁCHA, Štěpán: Pražské divadlo pro operu Costanza e Fortezza (1723) v kontextu evropské divadelní architektury 17.–18. století, in: Divadelní revue, 2009, č. 1, s. 13–17. ZAVARSKÝ, Ján: Kapitolky z dějin scénografie, Brno (JAMU) 2011.

72

Mgr. Helena Spurná, Ph.D.

Dějiny světového divadla 2 Od baroka po realismus a naturalismus Určeno pro formu studia a studijní program (obor): Divadelní věda – Filmová věda, kombinované studium Výkonný redaktor doc. Mgr. Jiří Špička, Ph.D. Odpovědná redaktorka Lucie Loutocká Návrh sazby Mgr. Petr Jančík Technická redakce VUP Návrh obálky agentura TAH Úprava obálky Jiří Jurečka

Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.vydavatelstvi.upol.cz www.e-shop.upol.cz [email protected] 1. vydání Olomouc 2013 Ediční řada – Studijní opory ISBN 978-80-244-3550-3 Neprodejná publikace VUP 2013/337

Dějiny světového divadla 2 Od baroka po realismus a naturalismus

Recommend Documents